FAVORIT: Inkoustofky sice dělaj pikolitrový kapičky, ale neodměřujou je zdaleka tak přesně.

Předpokládá se, že vakuum je vyplněný virtuálmí páry lehkejch částic-antičástic, který neustáe vznikaj a zase zanikaj. Zvenčí vložená energie (třeba z fotonu, nebo jiný částice) jejich tvorbě jen napomůže. Každá hmotná částice je obalená virtuálníma částicema jako vířicí pěnou, která na krátký vzdálenosti kompenzuje její náboj a vibrace.

Upozornění: Kopírováním ztrácí znak svou účinnost a původce zneužití si může energeticky ublížit.

Surový diamant a jednoduchý 5-ti karátový výbrus zatím největšího 10-ti karátového diamantu (cca 2 gramy) Carnegie Institution. Největší diamant vznikal rychlostí jedné desetiny milimetru za hodinu. Je možné jít až na 0,3 mm/hod a teoreticky až na 1 mm/hod.

Oscillony jsou pseudočástice vznikající ve vibrujícím disperzním prostředí (video AVI, MOV)

Oscillony jsou zajímavý tím, že mohou představovat analogovej model kvantově mechanických interakcí a částic v atomech.

FAVORIT: To je složitý - v domácích podmínkách je nejdostupnější oxidace pyrokatecholu (součást vývojek) peroxidem ve čpavkovým roztoku - ale prakticky doporučuju nic nevyvíjet a rovnou koupit cyaluminový svítící tyčinky (po rozlomení v lednici dokážou svítit i půl roku)

LC oscillator

Relaxační oscillator

Celej proces samozřejmě vyžaduje spoustu energie a tu dodává molekula komplexu ATP (adenosin trifosfát), která se přitom mění na ADP (adenosin difosfát). Její výhoda je, že dokáže energii předávat snadno, zatímco chemický reakce v organismu, jako třeba spalování cukru sice dodávaj energie víc, ale mnohem pomaleji. Jakmile se tedy pohotovostní zásoby ATP ve svalu vyčerpaj, sval se "unaví" a je schopen odvádět práci tou rychlostí, jakou se nový molekuly ATP do svalu doplňujou. Proto první dvě patra do schodů vyběhneme rychle, dál už je to holt pomalejší.

Bílkoviny se v ribozomu skládaj ze svejch částí - aminokyselin, kterých je asi dvacet druhů - většina bílkovin se liší jen pořadím, ve kterým sou poskládaný. Tvoří jakoby klíčový slova programovacího jazyka, který jsou definovaný sekvencemi bází na nukleový kyselině. Aby se neušoupala hlavní matrice, buňka si pro každej ribosom vytvoří její zrcadlovou kopii, tzv. m-RNA, která se přichytí na ribosom, na který se podle aktuálního pořadí bází přichytí dvojice aminokyselin, opatřených jakýmsi držátkem kterým se přechodně navážou na ribosom. Ten funguje trochu jako zip a stlačuje obě aminokyseliny k sobě, čímž vznikne peptidická vazba, která řetězec bílkoviny drží pohromadě. Vzniklá bílkovina se rychle krabatí a smotává a sama se vytahuje z ribozomu.
Celej cyklus se opakuje rychle, v optimálním případě až dvacetticíckrát za vteřinu tak dlouho, dokud ribosom nenarazí na triplet bází, který nekódujou žádnou aminkyselinu, čímž se program ukončí, řetězec bílkoviny se přeruší - takže čerstvě vyrobená molekula bílkoviny odplave a na ribosomu se zahájí syntéza dalšího řetězce.

YWEN: Určitě tě přitom napadl pavouk Toník, co?

Přesto sou v okolí atomů stále viditelný artefakty z kvantově mechanický vlny.

Vzdálenost mezi kontaktama je přibližně 300 nm (třetina mikrometru).

Diky nepravidelnostem mřížky jsou uhlíkový nanotrubky málokdy zcela rovný, ale tvoří spirálovitý závity jako šňura od telefonu, což má spoustu aplikací.
Např. průchodem proudu se taková cívka smršťuje jako sval s pevností 100 vyšší, než nejlepší ocel. Budoucí terminátoři se s náma při párání nebudou muset párat...

Myslis, ze ta cena toho umeleho diamantu se masovou vyrobou nesnizi?

Od umělých diamantů se např. čeká, že jednou nahradí křemík v 80 GHz procesorech.

Z: No třeba před miliardou let tady vole nebylo nic.

L: Kryple, teď tam nebyla. A před miliardou let tady byl velkej třesk vole.

Z: A hovno, to eště třesk nebyl

L: Ty seš debil a co tady asi bylo?

Z: No nic dyť ti to kurva řikám!

L: A z čeho asi ty hovado vzniknul ten velkej třesk vole?

Z: To tady byl nějakej velkej dynamit nebo co vole ja nevim nejsem biolog ani dinosaurus abych si to kurva pamatoval!

L: No takže před tou posranou cedulí tu byl dynamit a né že nic!

... 5 minut later....

L: By mě stejně zajímalo která kurva ten dynamit zapálila.

The amount of light produced in the core of a supernova is beyond comprehension, and equals 10^54 ergs. The Sun emits 4x10^33 ergs/sec, so in one blast a supernova produces more energy than the Sun does in about 3 x10^20 seconds or 10^13 years.

The luminosity of a supernova is this energy delivered over its roughly week maximum brightness period which leads to 10^54 ergs/600,000 seconds = 2 x 10^48 ergs/sec or 4 x 10^14 times the output of the Sun. This is why supernova regularly outshine entire galaxies of stars.

Now if such a supernova were 50 light years away, the flux would be L/(4 pi d^2) = 7 million ergs/sec/centimeters^2. The Sun at its distance from the earth of 150 million kilometers delivers a flux of energy of 4 x 10^33 ergs/sec divided by 4 pi d^2 = 2 million ergs/sec/centimeters^2.

So, in very round numbers such a nearby supernova would deliver 7 times more energy IN ALL FORMS than just the light energy we see from the Sun. But a large fraction of the supernova energy goes into accelerating particles, perhaps only 1 percent ends up in visible light, so although a supernova would be a bright, intense pinpoint of light in the sky, my guess is that it would be somewhere between a Full Moon and noon-day sunlight. It would certainly light up the night sky probably to the intensity of an overcast day. It would be quite an event to experience, and it would stay this way for several months before fading.

Svazek elektronů se v magnetickým poli deformuje, protože magnetický pole nabitý částice při pohybu stáčí do kruhu. Sklo při dopadu urychlenejch elektronů typicky žlutozeleně fluoreskuje - proto je směr, kudy elektrony procházej dobře vidět..

   

První pokus o změření gravitační konstanty (poměru mezi hmotou těles a silou, jakou se vzájmeně přitahujou) provedl Henry Cavendish v roce 1797 s torzními vážkami. Poslední nejpřesnější měření využívá velmi jemných změn síly, které působí na okolí rotujících koulí.

Stojaté vlny

Resonance  

Mikrovlny a voda

Tření 

Různé zdroje světla

Vznik laseru
 

Princip vzniku televizního obrazu

Bending Beams II

Mísení barev 

Kapalné krystaly

Display kalkulačce

Laptop Pixel

Různá vlnová délka

Atimová spektra

Periodická tabulka se spektry

Sčitání vln

Princip laserového ochlazování

a magnetické pasti

Jelikož tomu bude brzo 100 let od dne (30. června 1905), kdy Einstein publikoval první část své teorie relativity (později nazývanou speciální, protože se nezabejvala systémama, ve kterých působí setrvačné síly), povíme si něco o vztahu Einsteina k teorii éteru. Teorie éteru byla na konci minulýho století docela úspěšná teorie a uznávaly ji i největší vědecký kapacity tý doby, jako Faraday, Lorentz a Maxwell, z jejichž rovnic vlastně Einstein dal svoji teorii dohromady a prezentoval ji jako nástupkyni teorie éteru (koneckonců, byl v tý době docela mladej, ambiciózní kluk). Ale Einstein éter vůbec nevyvrátil, jen jeden předpoklad nahradil druhým. Druhej postulát jeho teorie totiž předpokládá, že rychlost světla je invariantní na vztažné soustavě - jinými slovama, že rychlost a směr šíření světla nezávisí na rychlosti a směru šíření jeho zdroje, je to stálá fyzikální konstanta. Pokud třeba někdo nese baterku rychlostí světla, pak fotony světla nemaj rychlost světla + rychlost nosiče svý baterky, ale zase jen rychlost světla. To je rozdíl oproti třeba rychlosti zvuku ve vzduchu, která se rychlostí vzduchu sčítá a tak závisí na tom, zda se měření provádí v bezvětří, nebo ne. Důležitý pro vědecký uznání Einsteinovy teorie bylo, že vysvětlovala Michelsonův pokus, kterej byl (jak se později ukázalo, zcela chybně) interpretovanej jako důkaz neexistence éteru. Fyzici potřebovali zalepit díru ve svejch představách, a tak Einteinův postulát přijali a představu éteru jednou provždy zavrhli..

Ve skutečnosti je postulát o invariantní rychklosti v Einsteinově teorii úplně zbytečnej, protože se takto chová každý vlnění, pokud z měření vyloučíme ostatní interakce. Světlo se jako vlnění ničím neliší od zvuku, nebo třeba vlnění na vodní hladině. Když do vodní hladiny šťouchneme proutkem, šířící se vlna nezávisí na směru a rychlosti proutku, což nám nedělá velký problém pochopit, protože šíření vln na hladině vodní proud neovlivňuje. K tomu, abychom mohli do modelu zahrnout rychlost prostředí musíme mít samostatný čidlo na měření rychlosti tohoto prostředí, který s šířením vln na hladině nijak nesouvisí. Podobně jako třeba nejde měřit rychlost větru mikrofonem - proč ji teda vůbec zahrnovat do teorie - a pak složitě vysvětlovat, že na ní šíření zvuku vlastně nezávisí?

V moderních teoriích vakua tedy onen tajemný éter stále existuje a tvořej ho struny - jednorozměrný gravitační vibrace prostoru. Jsou děsně prťavý a díky tomu prakticky neinteragují se světlem, ačkoliv pro ně vytvářejí jeho prostředí (podobně jako šíření vlny na hladině neovlivňujou pohyby molekul vody). Proto nezasahujou do Einsteinovy teorie, pracující s rychlostí světla. Nutno Einsteinovi uznat, že si v pozdějších letech svůj omyl zřejmě uvědomil a zprofanovaný slovo éter (na rozdíl od jeho současníků)  do svýho slovníku vrátil, nedokázal však přijmout představu svinutejch prostorů a proto jeho hledání obecný rovnice pro gravitaci a šíření světla nemohlo být korunovaný úspěchem. V té době ještě neexistovaly přímý experimentální důkazy fluktuací vakua, jako je např. Casimiruv jev a kvantový teorii (která k představě vlnění prostoru přirozeně a jednoduše vede) Einstein kvůli jejímu indeterminismu ze srdce nedůvěřoval ("Bůh přece nehraje kostky") - a neustále vymejšlel nový a nový důkazy, který ji měly zpochybnit (např. Einstein-Podolského paradox). Teorie éteru je prostě zajímavej příběh s příchutí největšího omylu současný fyziky, kterej ani dnes - po sto letech - neni úplně vyřešenej a sprovozenej ze světa. Řada fyziků dodnes teorii strun nechápe, odmítaj ji stejně jako představu éteru a doufaj, že se jim chování prostoru podaří nějak vysvětlit v intencích starejch dobrejch 3+1 rozměrů.

Když se srazej dvě částice, záleží kromě rychlosti na výsledným součtu energie všech rotací. Páry vírů, kde sou všechny směry zrcadlově obrácený odpovídaj párům částice - antičástice a při srážce by se měly úplně přeměnit na vlnu záření. V reálu však při takový srážce přemění na hmotu jen část energie a většinou vznikne ještě fůra lehčích částic (leptonů).

ONAN: Jasně, třeba Soda Play v Javě...

Dobra otazka. Nevim :-(
Snad jen pokus o nekolik teorii - mam za to, ze tvar leditka je mirne
neobvykly a hlavne led na povrchu neni vubec rovny. To znamena, ze pri
tuhnuti nebylo leditko v klidu.

1. Kdyz se to chladilo, tak se lednicka dost otrasala a a na povrchu
vody vznikaly turbulence - a pokud to tuhlo delsi dobu, mohl se v
mistech vlnek zvysovat rampouch.

2. Ochlazovani mohlo provazen silne proudeni studeneho vzduchu, tak
silne, ze hodne cerilo hladinu.

3. Stalagmity muzou byt docela obyc rampouchy, ale otocene.

4. Na tuhnouci led neco kapalo.

Osobne bych tipl na poradi variant 4,1,3,2.

Wheeler Fenynmanovi: Vím, proč všechny elektrony mají stejný náboj a hmotnost.
Feynman: Proč?
Wheeler: Protože je to pořád stejný elektron

Otázka při zkoušce z fyziky na univerzitě v Kodani: 'Popište jak určit výšku mrakodrapu pomocí barometru.' Jeden student odpověděl: 'Upevníte dlouhý kus provazu k vrchu barometru, pak spustíte barometr se střechy mrakodrapu na zem. Délka provazu plus výška barometru se rovná výšce budovy.' Tato vysoce originální odpověď tak rozzuřila zkoušejícího, že studenta vyhodil. Student se odvolal na základě toho, že jeho odpověď byla nepochybně správná , a univerzita jmenovala nezávislého arbitra, aby případ rozhodnul. Arbitr usoudil, že odpověď byla opravdu správná, ale neukázala žádné zjevné znalosti fyziky. K vyřešení problému bylo rozhodnuto zavolat studenta a dát mu šest minut, během kterých by měl ve slovních odpovědích prokázat alespoň minimální obeznámenost se základními principy fyziky. Student seděl tiše pět minut, čelo zamračené přemýšlením. Arbitr mu připomněl, že čas už uplynul, a student na to odpověděl, že má několik velmi závažných odpovědí, ale nemůže se rozhodnout, kterou použít. Když mu bylo doporučeno, aby si pospíšil, student odpověděl: 'Zaprvé můžete vzít barometr na střechu mrakodrapu, hodit ho přes okraj dolů a měřit čas, než barometr dopadne na zem. Výšku budovy lze spočítat podle vzorce H = 0.5g * t 2. Pro barometr to ale bude smůla'. 'Nebo, pokud svítí slunce, můžete změřit výšku barometru, pak ho postavit na zem a měřit délku jeho stínu. Pak změříte délku stínu mrakodrapu a potom je jednoduchou záležitostí pomocí poměrné aritmetiky spočítat výšku mrakodrapu'. 'Pokud byste ovšem chtěli být vysoce vědečtí, mohli byste upevnit krátký kus provázku k barometru a zhoupnout jím jako kyvadlem, nejdřív k zemi a pak ke střeše mrakodrapu. Výška se vypočítá z rozdílu v gravitační síle T=2 pisqroot (l / g).' 'Nebo jestli má mrakodrap venku únikové schodiště, bylo by jednodušší vyjít nahoru a označovat celou výšku budovy pomocí délky barometru a pak to sečíst.' 'Kdybyste ale chtěli být jenom nudní a ortodoxní, pak byste mohli použít barometr k měření tlaku vzduchu nejdřív na střeše mrakodrapu a pak u země, potom převést rozdíl tlaků v milibarech na stopy, a dostali byste tak výšku budovy.' 'Protože jsme ale trvale nabádá ni, abychom uplatňovali nezávislé myšlení a používali vědecké metody, bylo by nepochybně nejlepší zaklepat na domovníkovy dveře a říct mu: 'Kdybyste chtěl pěkný nový barometr, dal bych vám tenhle, když mi sdělíte výšku tohoto mrakodrapu'.
Ten student byl:

Niels Bohr, jediný člověk z Dánska, který získal Nobelovu cenu za fyziku.

Pani mam na vas takuto otazku, ktore smerovanie prudu chladiacej kvapaliny lepsie odvadza teplo od horuceho telesa zobrazeneho cervenym?

  For j = 1 To m
    For i = 1 To m
      dp(i, j) = 0.1 * (p(i + 1, j) + p(i - 1, j) + p(i, j + 1) + p(i, j - 1) - 4 * p(i, j)) + dp(i, j)
    Next i
  Next j
  For j = 1 To m
    For i = 1 To m
      p(i, j) = p(i, j) + dp(i, j)
    Next i
  Next j

NASA postavila kosmickou sondu, která by měla otestovat dvě důležité předpovědi Alberta Einsteina z obecné teorie relativity. Start sondy je plánován na 17. dubna 1h09m EDT. Projekt NASA Gravity Probe B, který je také známý pod označením GP-B bude používat čtyři mimořádně přesné gyroskopy. Kolem Země tak bude létat unikátní satelit, navržený k testování dvou pozoruhodných předpovědí Einsteina z r. 1916. Jedná se o teorie, že prostor a čas jsou v přítomnosti hmotných objektů zakřivovány. Přístroje budou testovat dva vlivy. Geodetický vliv, o kolik se posune lokální kosmický čas na sondě a vliv frame-dragging, tedy o kolik se vlivem Země natáhne lokální vesmírný čas kolem rotující sondy. "Projekt Gravity Probe-B může odhalit základní vlastnosti neviditelného vesmíru. Vesmíru, který je velmi bizarní a naší každodenní zkušenosti cizí. Je to vesmír, jaký se nám snažil popsat Einstein téměř před stoletím," říká Dr. Anne Kinney, ředitel Astronomy and Physics Division z NASA Office of Space Science, Washington. "Testováním klíčových aspektů Einsteinovy teorie, např. projekt GP-B, přinese základní informace vědě, stejně jako pomůže celé Americe pokročit ve hledání nových technologií a vyvíjet nástroje potřebné pro tato ultra přesná měření," dodává. Jakmile dojde k umístění sondy na její polární dráhu ve výšce 640 km nad Zemí, GP-B začne obíhat Zemi. Jeden oblet kolem Země přes oba póly bude sondě trvat 97.5 min. Během prvních 40-60 dnů na oběžné dráze je plánována kontrola sondy a kalibrace. Potom bude následovat 13 měsíců sběru vědeckých dat a po tomto období další dva měsíce pro další kalibraci. Testu obecné teorie relativity bude probíhat tak, že GP-B bude sledovat otáčení gyroskopů kolem vlastní osy s ohledem na kontrolní hvězdu IM Pegasi (HR 8703). Očekává se, že během jednoho roku dojde vlivem geodetického efektu k velmi malé změně natočení gyroskopu o úhel 6,614.4 mili obloukových vteřin a změna vyvolaná efektem frame-dragging bude ještě menší, o úhel 40.9 mili obloukových vteřin. Pro ilustraci o jak malé úhly se jedná můžeme uvést, že sklon 40.9 mili obloukových vteřin odpovídá nakloněné rovině, která se na délce 160 km zvedne pouze o 2.5 cm. Během této mise budou jen asi dvakrát denně přijímána data z DP-B. Informace mohou přijímat pozemní stanice NASA a releyová síť družic NASA. Řídící středisko pro komunikaci s GP-B bude Mission Operations Center na Stanford University. Přijímaná data budou zahrnovat stav sondy a přístrojů, stejně jako velmi přesná měření spinové rotace gyroskopů. V roce 2005 projekt GP-B skončí. Vědci plánují, že pro analýzu dat bude potřeba jeden rok. "Zhotovení sondy GP-B byla největší výzva vyžadující plně kvalifikovanou integraci mimořádného rozsahu nových technologií," říká Professor Francis Everitt ze Stanford University a hlavní výzkumník projektu GP-B. "Tento úkol by nemohl být realizován bez dlouhodobé jedinečné spolupráce mezi Stanford Lockheed Martin a NASA. Je skvělé, že nyní je sonda připravena ke startu," dodává. Program GP-B je řízen z NASA Marshall Space Flight Center, Huntsville, Ala. Přímým dodavatelem mise pro NASA je Stanford University, kde nápad vznikl, a která je odpovědná za experiment, jeho návrh a integraci do vědeckých přístrojů, stejně jako za letové operace a analýzu dat. Hlavním subdodavatelem je Lockheed Martin, který sondy navrhl, uzpůsobil a testoval. Lockheed Martin také dodal některé z hlavních komponent přístrojů. NASA's Kennedy Space Center, Fla., a Boeing Expendable Launch Systems, Huntington Beach, Calif., jsou odpovědné za přípravy ke startu a samotný start na nosiči Delta II. Start sondy ze základny Vandenberg bude živě vysílat televize NASA na satelitu AMC-9,, transponder 9C, nacházející se na 85o západní délky, vertikální polarizace, frekvence 3880.megahertz, audio 6.8 megahertz. Informace o startu a video bude k dispozici také na Web stránce NASA s názvem Virtual Launch Control Center na: http://www.ksc.nasa.gov/elvnew/gpb/vlcc.htm Více informací o misi GP-B naleznete na Internetu na: http://einstein.stanford.edu/ a http://www.gravityprobeb.com/

Pokud bych uvazoval o "vlastnim vozitku", po nemz bych chtel, aby solidni rychlosti (ano aspon tech 15km/h DO KOPCE) uvezlo 110kg, (po silnici) a zaroven bych po nem pozadoval dolet 25-30km. Jake parametry by musel mit motor a baterie? Je realne, aby se takova baterie nabila do full za mene nez 8 hodin?
Jiste, je to jenom par rovnic ze zakladni skoly, ale hadam, ze je tu spousta praktiku, takze chci slyset hodnoty, ktere budou mit souvislost s realitou (A ne, "no vis ono sice Ek=1/2mv^2, ale kdyz jedes gumovejma kolama po asfaltu, tak..."), diky.

• potrebny vykon motoru pro pohon kartace
• potrebny prevod mezi otackama motoru a otackama kartace

Takze jde mi o nasledujci - mam kartac, kterej se pohybuje rychlosti 200ot/minutu po podlaze. Na kartac pusobi nejaka treci sila A (jeji velikost zatim neznam)a celej je pritlacovan vahou cca 20 Kg k podlaze. Motor, kterej to bude pohanet bude klasickej elektromotor na 220 V - jeho vykon=?, prevod mezi otackama motoru a pozadovanejma 200 ot/min=? Snad jsem to napsal pochopitelne... Diky moc

Neustálá miniaturizace digitální techniky vyžaduje hledání nových technologií. Jednou z takových zajímavých inovací, kterou jsme viděli na letošní výstavě CeBIT, je kapalná čočka s proměnou vzdáleností zaostření od společnosti Philips. Jak ve skutečnosti vlastně vypadá a co od ní můžeme očekávat?

Konstrukce a princip technologie
Kapalná čočka společnosti Philips je tvořena dvěmi vzájemně nemísitelnými kapaliny s odlišným indexem lomu světelných paprsků, uzavřenými v krátké skleněné trubičce zakončené průhlednými zátkami. Jedna kapalina je na vodní bázi a je elektricky vodivá, druhá je naopak z nevodivého oleje. Vnitřní povrch této trubičky a víčko na jednom konci je potažen voděodpudivou (hydrofóbní) vrstvou, čímž je vodivá kapalina na opačném konci trubičky formována do hemisférického tělesa. Tím je vlastně tvořena sféricky zaoblená čočka.

Tvar čočky je určován přiloženým elektrickým nábojem na hydrofobní vrstvu pokrývající stěny trubičky. Elektrický náboj mění vlastnost tohoto materiálu - smáčivost. Tím je ovlivněno povrchové pnutí a tudíž i tvar vodivé kapaliny.

S větším přivedeným nábojem smáčí vodní kapalina více stěny trubičky, čímž se mění poloměr zakřivení takto vzniklé čočky tvořené přechodem mezi oběmi kapalinami. Z původně konvexní čočky se přes zcela plochou rovinu získá čočka konkávní. Jednoduše řečeno, různě velkým přiloženým nábojem se čočka plynule mění ze spojky v rozptylku, čímž je možné lehce měnit vzdálenost zaostření.


  Ukázkové zařízení
Philips na svém stánku předváděl následující technologické řešení v demonstračním zařízení. To se skládalo ze samotné fluidní čočky měřící v průměru pouhé 3 mm a dlouhé 2,2 mm doplněné o další elektroniku.

Tato miniaturní soustava je schopna zaostřit od 5 cm do nekonečna s úžasnou reakční dobou 10 ms, potřebných pro přeostření z nejkratší na nejdelší vzdálenost. K tomu je potřeba pouhý elektrostatický náboj tvořený stejnosměrným zdrojem při takřka nulové spotřebě energie.

Dle sdělení společnosti Philips byl celý mechanismus testován pro dlouhodobý provoz. Výsledkem je více jak milión změn zaostřené vzdálenosti bez ztráty optických vlastností čočky. Navíc tato nová technologie by měla být schopna odolávat nárazům a měla by i pracovat v širokém rozsahu provozních teplot. To ji předurčuje k masovému nasazení v mobilních aplikacích, jako jsou například miniaturní digitální fotoaparáty či mobilní telefony s fotografickou funkcí.

Závěr
CeBIT je místem určeným pro jedinečná setkání s nejnovějšími technologiemi i řadou zajímavých zařízení a osobností. Mezi ně bezesporu tato moderní, rychlá a energeticky nenáročná čočka patří. V demonstračním provozu působila opravdu uchvacujícím dojmem. Jak jsme však měli možnost vidět, pod krásou jednoduchostí celého zařízení se skrývala mnohem větí technologie, složená nejen z řídicího PC, ale i dalších speciálních komponent. Dle našich informací přímo ze stánku můžeme počítat s praktickým nasazení v provozu až za dva roky. To znamená, že vývojaří Philipsu mají před sebou ještě pořádný kus cesty. Zatím však vypadá, že se tato nová technologie ujme, o čemž svědčí i fakt, že o její aplikaci projevila zájem i jedna z předních fotografických společností. Věřme, že se celý projekt dočká zdárného konce a že díky němu pomalu skončí éra fixfokusových objektivů.

Prevzato z http://www.grafika.cz/

Nanokroužky byly představeny na konci února jako nový člen rodiny útvarů nanometrické velikosti tvořených jediným krystalem oxidu zinečnatého (ZnO). Dříve již byly vytvořeny nanopásky a nanopružinky.

Jak se takové uzavřené kroužky vyrobí? V peci se směs oxidu zinečnatého, oxidu inditého (In2O3) a uhličitanu litného (LiCO3) v poměru 20:1:1 zahřeje na 1 400 °C proudem argonu. Kroužky se vytvářejí při ochlazování na hlinitanovém podkladu v té části pece, kde je teplota udržována v rozmezí 200 až 400 °C.

Nejdříve se začnou tvořit nanopásky (stužky ZnO podobné nanopáskům vytvořeny tímtéž týmem již v roce 2001). Pásky mají šířku a tloušťku kolem 15 nanometrů. Na jejich povrchu převládají elektrostatické síly. Jejich příčinou je stejně jako u dipólů vody rozložení elektronů v molekule. Strana tvořená atomy kyslíku má záporný náboj a strana tvořena atomy zinku má kladný náboj. Představte si molekulu oxidu zinečnatého jako dvě spojené kuličky, z nichž jedna má náboj kladný a druhá záporný. Ty potom nastojato naskládejte vedle sebe (klidně i ve více vrstvách) a vznikne vám pásek s jedním povrchem nabitým kladně a druhým záporně.

Viz obrázek, kde žluté kuličky představují zinek a modré kyslík.

Pozn. Toto přiblížení je opravdu velmi zjednodušené. Blíží se totiž kubické mřížce prostorově středěné, ale oxid zinečnatý krystalizuje v takzvané Wurtzitově mřížce. Princip však zůstává stejný.

Takový pásek má díky příměsím tendenci se zkrucovat tak, že se jeho jednotlivé závity navíjejí přímo na sebe kladná strana na zápornou a tím se eliminuje elektrický potenciál jednotlivých stran pásku. Ovšem elektrický potenciál jednotlivých stran způsobí, že se pásek navíjí s dokonalou přesností závit za závitem. Podle toho, kolika závity je kroužek tvořen, takové šířky dosáhne. Počet závitů se obvykle pohybuje od pěti do sta.

Asi po 30 minutách v peci na vyšší teplotě se pásek chemicky a epitaxiálně (viz dále) slepí čímž vytvoří jediný krystal, který už nemůže být rozdělen na jednotlivé závity. Epitaxiální slepení znamená to, že horní a dolní pásek mají totožnou krystalickou strukturu, takže molekuly do sebe jakoby zapadnou (krystalová mřížka musí přímo navazovat) a bez problému vytvoří monokrystal.

Narozdíl od uhlíkových nanotrubek pro nanokroužky z oxidu zinečnatého zatím neexistuje praktické využití. Ale jejich možnosti se zdají být obrovské. Zejména díky již zmíněným piezoelektrickým vlastnostem.

To, že materiál má piezoelektrické vlastnosti, znamená, že když takový materiál deformujeme, vzniká na něm elektrické napětí. A nebo se naopak přivedením napětí ke krystalu může dosáhnout jeho deformace. Toho se plně využívá i v současné elektronice. Například na měření zrychlení podle průhybu trojhranného piezokrystalu a v mnoha dalších aplikacích.

Miniaturní rozměry, specifický tvar a polovodivost dávají nanokroužkům výhodu před jinými nanostrukturami. Navíc oxid zinečnatý neškodí lidskému organizmu, a tak nanokroužky a nanopružinky budou moci být součástí implantovatelných senzorů, které by v našem těle sledovaly krevní tlak, průtok krve cévami nebo třeba také stav každé jednotlivé buňky. V technice se mohou uplatnit jako rezonátory, snímače či dokonce miniaturní ložiska nebo součásti miniaturních čerpadel využívajících piezoelektrického jevu. Vědce také potěší možnost na nich zkoumat elektromechanické vazby v nanoměřítku.

Objev těchto nových nanostruktur z materiálu s takto zajímavými vlastnostmi otevírá celou novou oblast vývoje nanotechnologií. Ta má přinejmenším stejně dobrou perspektivu jako odvětví uhlíkových nanotrubek. Nanokroužky, nanopružinky a nanopásky sice neoplývají tak dobrými mechanickými vlastnostmi, ale materiál, ze kterého jsou vytvořeny, je předurčuje k využití jejich zajímavých elektrických vlastností.

Prevzato z http://www.osel.cz/

• tepelná izolace
• optické součástky vyuzívající jejich průhlednost a fotoluminiscenci
• pracovní medium pro pro detekci Čerenkovova záření
• materiál pro sběr kosmického prachu
• stovky dalsích nejrůznějsích aplikací

KOKOX [15.3.04 - 21:14] ale notak, kdyz se jindy takhle blbe ptam, vetsinou i pak dostanu odpoved ...

Kdysisi jeden chytrý pán se jménem Yagi při pokusech všiml, že když přiblíží k dipólu další vodič o délce l/2 na vzdálenost l/4 anténa začne fungovat směrově, ale zato je citlivější. Je li za dipólem vodič s větší délkou a před ním je vodič o něco kratší, anténa začne přijímat signál více ze směru, kde má kratší vodič (direktor). Názvy jednotlivých prvků jsou zde na obrázku.

Funxe antény je následující: na anténu se postupně dostává zepředu (na obrázku zprava) signál od vysílače. Je-li na reflektoru v určitém okamžiku signál s hodnotou 0°, je na na dipólu posunut přesně o 90°. Na direktoru je signál opět posunut o 90° a tedy již na 180°. Každý tento prvek na anténě se chová vlastně jako malý rezonanční obvod, cívku tvoří ten drát (trubka) a kapacit je tam spousta. Dopadne-li tedy na takovýto prvek (direktor) signál, rozkmitá se a začne taky vyzařovat, ale z pokusů s appletem byste měli vědět, že rezonanční obvod stáčí fázi o 180° - tedy úplně na druhou stranu. Z "plusu" udělá "mínus" a naopak, ale posune-li náš signál o 180°, dostaneme se na hodnotu 360° a tedy 0°. Takto vyzářený signál opět zachytí dipól, ale jelikož je ve vzdálenosti l/4 - čtvrt vlny = 90°, zachytí jej opět fázově posunut o 90° nojo, ale posuneme-li náš signál o dalších 90°, dostaneme se na hodnotu, kterou už dipól zachytil od vysílače a protože jsou oba signály ve stejné fázi, sečtou se. A tím anténa dostane větší úroveň signálu a my z ní dostaneme lepší signál...;o) Soustava direktorů funguje jako jakýsi vlnovod, který z jednoho směru svádí vlny k anténě.