Důkaz toho, že jste ještě před rokem o geometrodynamice nic netušil jste totiž na svém webu zdokumentoval sám v diskusu se Zoevistianem (kurzívou jsou vaše nevěřícné vsuvky):
Všechny ostatní veličiny jsou v této soustavě veličinami odvozenými právě jen z délky a času. ?? Ha, ho, - to nevím, že něco takového existuje, to bych rád viděl vlastním okem. To však ještě není všechno, nebo’t taková Geometrodynamická soustava jednotek operuje již jen s jedinou jednotkou - jednotkou délky. ? Všechny veličiny , jako je čas, hmotnost, elektrický náboj, moment hybnosti, atd., atd., jsou v ní vyjádřeny v jednotkách délky - metrech. Právě v této soustavě jsou psány např. všechny učebnice Obecné teorie relativity a fyziky prostoročasu. ? No, to bych rád viděl aspoň ukázku Z dalších jednotek bych jmenoval např. tzv. Planckovu soustavu, v níž jsou obvykle psány učebnice kvantové mechaniky, nebo třeba Přirozenou soustavu jednotek, která je kombinací dvou předchozích. V ní se píší učebnice relativistické kvantové teorie a kvantové teorie pole.
Diskuse se ZOEm vás však pohříchu nijak nepoznamenala, jelikož jste mi to samé namítal o rok znovu - když jsem vám tu Ulmannovu tabulku nalinkoval, znovu jste na ni zíral jako puk. Ještě tedy hodláte tvrdit, že jste o geometrodynamice něco věděl už v roce 1984 v diskusi s Ulmannem?
PEPEEEK [9.8.05 - 11:13] ".... nemám teorii, mám hypotézu mám nápad "
Aha, jsme doma. Jestliže máte jen nápad, jak můžete tvrdit cokoli o kvalitě nápadu s takovou jistotou a ještě osočovat jiné, že jsou debilové ? Narážím na Vaše výroky ve stylu "jen debil nechápe".
Co kdybyste jen tvrdil: mám nápad, a kdyby to byla pravda, tak by to mohlo být lepší protože.
Víte, nikdo není povinen se Vaším nápadem zabývat. Proto tedy nikdo není lenochem (jak píšete PEPEEEK [9.8.05 - 11:13] jen proto že se nesnaží udělat z nápadu teorii. Že je Vaše myšlenka v jádru dobrá už napsal SRNKA. Také ale napsal kdo podobnou myšlenku vyslovil už dříve.
Pane Navrátile, Vy máte svou teorii. Vy musíte prokázat, že je to lepší model, než stávající používané. To znamená ji zveřejnit, popsat východiska, myšlenkový základ a postup vytvoření. K tomu ještě tímto novým modelem popsat stávající jevy, které nějakým způsobem popisuje stávající model. Teprve potom Vám okolí dá za pravdu.
Zde jste byl několikrát vyzván k takové demonstraci. Dokonce na konkrétních příkladech jste byl konfrontován se svou vlastní teoríí. Zatím jste se moc nepředvedl. Vlastně ano, jako uražené dítě, které nechce pochopit, že slunce nespí za lesem.
SRNKO. Nezlob se na mě, ale tvůj způsob vedení diskuse začíná nebezpečně překračovat dokonce i pověstný Navrátilův styl. Vytrhávání jednotlivých vět z kontextu celé myšlenkové stavby, stále dokolečka omílání již jednou vyvrácených stanovisek, to není úroveň, na které bych chtěl vést inteligentní diskusi. Již několikrát jsem ti zopakoval, že chreoda a struna jsou 2 různé věci. Věnoval jsem moře času tomu, abych ti vysvětlil, co je to chreoda, a že srovnávat chreody se strunou, je asi jako srovnávat plošné spoje s elektrony. A co se po tom svém úsilí dočtu hned zkraje tvého příspěvku?
Cituji:" Kam do tohoto modelu zapadají tvé chreody, které v teorii sytoprostoru odpovídají strunám?
Pokud chceš vést diskusi i nadále tímto způsobem, řekni to hned, ať tu zbytečně nemrhám svým časem.
Citace: Že bys sám zničil Boží dílo, který jsi tak pracně vytvořil?
Zřejmě jsi to stále nepochopil. Takže ještě polopatěji. V intrasytoprostoru probíhají všechny děje stejně rychle, jako v sytoprostoru, extrasytoprostoru, atd. atd... Protože však rozměry o 1 úroveň fraktálního zobrazení níže jsou vždy 10^62 krát menší, logicky tam vše probíhá 10^62 krát rychleji. Chápeš? Takže i čas tam běží 10^62 krát rychleji. To v praxi znamená, že Blandrium, které po celou dobu existence intrasytoprostoru (sytoprostoru uvnitř mentionu) řídilo tamní procesy, se po čase 10^-43s (měřeno ze sytoprostoru o úroveň výše) od svého stvoření prostě rozprskne. A probíhá to 6*10^146 krát za sekundu. Přesně tolikrát, za sekundu se kdesi uvnitř sytoprostoru zrodí a opět skoná mikroskopický Bůh. Za tu dobu však každé z těchto Blandrií maká ve svém čase ohromujících 3*10^18 sekund života, a své má už tedy vážně odsloužíno. Kdyby INTEL dával na své procáky podobnou záruku, byla by to bomba.
Citace: Dobře, to tedy znamená, že Blandrium (ona kostka v kouli) je umístěna v extrasytoprostoru. Jenže extrasytoprostoru říkáš také struktuře, která vzniká v rámci tvého Blandria v těch chreodách. Poprosil bych tě tedy, abys mi nakreslil prostorové schéma, co je v čem umístěno - jinak budu nucen tvůj příspěvek [8.8.05 - 10:56] považovat za blábol i v intencích tvé vlastní teorie (která je sama blábolem, čili nekonečným fraktálním nesmyslem). Zkrátka, nakresli mi tu tvou dutinu s kostkou, sítí chreod, jejich uzly a sytorezonancema - a ukaž mi (naznač šipkama nebo barevně), kde všude je v tvém modelu extrasytoprostor. A neříkej, že jsem nevaroval...;o). Až mi to schéma nakreslíš, budu ochoten uvažovat o tvé teorii dál - zatím mám před sebou neřešitelný topologický rozpor, který mi nedává smysl.
Opět mne tu utvrzuješ v přesvědčení, že nechápeš ani zbla z toho, co se ti tu snažim vysvětlit. Blandrium není součástí ani sytoprostoru, ani extrasytoprostoru. nalézá se přesně na pomezí obou (dá-li se to tak říci, neboť za hranicemi Blandria se buď nalézá inaktivní buňka, nebo další Blandrium). Tolik k té první větě. Co měli znamenat ty výhrůžky co následují dále, to fakt nevim, a nehodlám to už ani komentovat.
SRNKA: Abych mohl posoudit, zda vůbec můžeš mít pravdu či ne, musel bych se seznámit s konceptuálními východisky tvý teorie, např. za jakých podmínek tvůkj model dokáže popisovat vlny jako soubor izolovaných částic. …..
Je to trošku jinak. Primární entitou v sytoprostoru je částice – mention. Z mentionů se skládají preony, jež tvoří společnou vnitřní strukturu kvarkům a leptonům. Protože jsou mentiony zároveň i kupovesmíry –1, je tím dána fraktální struktura celého jsoucna. Jsoucno tak vlastně nemá žádný začátek ani konec, ačkliv je omezené různorodostí svých forem. Rozuměj, když začneš popisovat sytoprostor, nemáš kde začít, neboť sytoprostor prostě žádný začátek nemá. Sytoprostory jsou vnořeny (coby kupovesmíry) do extrasytoprostorů a do oněch sytoprostorů jsou identicky vnořeny (coby mentiony) intrasytoprostory, atd. Není žádného počátku ani konce, a to ani v prostoru, ani v čase. Otázka po příčině vzniku této fraktální struhtury tudíž nemá smysl. Vždy se dá s výkladem začít pouze od již hotového sytoprostoru, a popisovat, kterak se jeho činností vytvářejí intrasytoprostory.
A nyní ke tvé otázce. Když (z důvodů popsaných na Aldebaranu v nedávné diskusi s tebou na téma rozervaného vesmíru) se na konci svého bytí Blandrium trhá pod tlakem vln sekundární sytorezonance uvnitř sytoprostoru, uvolní se tyto do extrasytoprostoru. Až donedávna jsem se domníval, že se sekundární sytorezonance může šířit pouze rychlostí světla, na rozdíl od primární a reliktové sytorezonance postupující výhradně jen po chreodách vskutku závratnou rychlostí 6*10^132 m/s. Ukázalo se ale, že i vlny sekundární sytorezonance se musí šířit stejnou závratnou rychlostí. Po roztržení Blandria tedy dojde k tomu, že veškerá energie, jež se v sytoprostoru kumulovala po desítky miliard let, spolu s energií samotné sytoprostorové mříže, v rekordně krátkém okamžiku všechna vyprskne do extrasytoprostoru. To vyvolá v extrasytoprostoru mohutné vlnění šířící se rychlostí sytonu do okolí prasklé (lépe řečeno deaktivované) buňky. Tzn., že v okamžení toto vlnění zaplní celý extrasytoprostor.
Pokud bychom se mohli podívat na svět brýlemi, které umožňují vidět sekundární sytorezonanci (amorfní chvění sytoprostoru způsobené praskajícími buňkami), spatřili bychom přesně to, čemu se v hydrodynamické verzi kvantové mechaniky říká kvantový potenciál. Každá částice ve vesmíru ho vybuzuje, a zároveň je na něj citlivá. Jak jej vybuzuje, jsem již vysvětlil. Vysvětlení důvodu, proč je na něj zároveň i citlivá, bude vyžadovat trochu té fyziky Blandria. Tak se do toho pustme:
V prvním přiblížení si můžeme Blandrium představit jako obří duté krychlové zrcadlo. Z něho v prvním vstupu vylétly s malým fázovým zpožděním 2 sytony na přesně opačných stranách sytoprostoru a kalí si to proti sobě po téže chreodě. Je jasné, že se v určité buňce sytoprostoru srazí a jejich energie dá vznik mentionu. Jistá zbytková energie z té prdy se ale odrazí zpět k Blandriu – to je reliktová sytorezonance. Protože nedošlo ke srážce přesně ve středu sytoprostoru, tyto 2 sytony dorazí zpět k Blandriu s tímtéž vzájemným zpožděním, jen v opačné fázi. Syton, který byl vyslán jako první, dolétne nyní jako poslední. Zatím stíháš sledovat?
A teď to přijde: Blandrium vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží vytvářet statický vesmír. Chová se tedy jako dokonalý pozorovatel, který svým pozorováním kapky vody na rozpálené plotně způsobí, že se tato nikdy nevypaří (bylo experimentálně dokázáno), neb v důsledku neustálého pozorování nemohou jednotlivé částice v ní měnit svůj kvantový stav (jejich vlnová funkce je obrazně řečeno neustále zkolabovaná a nemůže tudíž měnit kvantový stav částice). Takže Blandrium prostě jen zesiluje příchozí sytony z reliktních na primární a převrací časový sled jejich příchodu a odchodu. Chreoda příchodu při tom vždy odpovídá chreodě následného vyslání.
To by samo o sobě vedlo k absolutně statickému vesmíru se všemi částicemi zamrzlými v neměnné poloze na věky ve svých buňkách. Jenže, jak jistě tušíš, je zde ještě ta nezbedná sekundární sytorezonance, alias kvantový potenciál, šířící se izotropně celým sytoprostorem a vytvářející v něm systém vrcholků a prohlubní (z hlediska potenciálu pochopitelně), které mohou ovlivňovat fázi postupu spořádaných sytonů, postupujících po chreodách. Syton, je na své chreodě střídavě (nepatrně) zpomalován či urychlován v závislosti na tom, zda postupuje v poli sekundárních sytorezonancí (kvantovém potenciálu) obrazně řečeno do kopečka, či z kopečka. To vede k tomu, že se dříve vyzářené sytony vracejí do Blandria s obecně jinou fází (co do absolutní hodnoty), než byla ta, s níž byly vyzářeny. Protože Blandrium reaguje na základě přijatých reliktových sytonů, vede toto zkreslení příchozí informace k poruchám „vidění“ Blandria, které tak může vystřelit sytony do úplně jiné buňky, než do které střílelo o „okénko“ dříve. Dá se to opět přirovnat k mrkajícímu pozorovateli, který pozoruje kapku vody na rozpálené plotně. Při každém mrknutí se mu ty molekuly rozpohybují (zkolabovaná vlnová funkce se obnoví), čímž nakonec nedokáže zabránit varu a vypaření té kapky.
Jak již tedy správně tušíš, sekundární sytorezonance má na svědomí pohyb částic ve vesmíru. Má toho ale ve skutečnosti na svědomí daleko více. Mějmež shluk hmotných částic a v jeho blízkosti další hmotnou částici. Protože každý mention této částice je postupně exponován ve všech 3 osách (chreodách) vedoucích k jeho buňce, bude muset část sytonů procházet přes pole masívní sekundární sytorezonance, kterou budí ten shluk částic opodál. To povede k fázové změně, která způsobí, že každý další obraz naší částice bude naexponován o nějakou tu buňku blíže našemu shluku (teď velice zjednodušuji, abych nekomplikoval svůj výklad zbytečnými detaily chování sytonů v poli sekundární sytorezonance, které jsou mnohem podrobněji popsány třeba na Aldebaranu, ve vláknu věnovanému sytoprostoru). To povede ke vzniku efektivní síly, která, jako by tu naši částici přitahovala k onomu shluku částic (hmotnému tělesu). A máme tu gravitaci (vlastně bez gravitace). Podobně lze modelovat i další druhy polí, pokud ty zdrojové částice navíc třebas ještě roztočíme. Tím získáme silnější a navíc směrově závislé sekundární sytorezonance odpovídající např. elektrickým a magnetickým polím mezi částicemi.
Dá se ale i ukázat, že sama pohybující se částice ve svém okolí budí nehomogenní pole sekundární sytorezonance (kvantovou vlnu), která sama způsobuje fázový posun primárních a reliktových sytonů, takže dokonale zblblé Blandrium, ač se vehementně „snaží“ udržet částici v klidu, pokaždé ji zase nastřelí o nějakou tu buňku dál dopředu. To efektivně vede k setrvačnému pohybu a případné odporové síle vůči jeho změně (setrvačné síle). A máme Machův princip a ani to neboleo ;-)
A konečně se dostáváme ke kvantové mechanice a vlnové funkci. Toto je téma, které jistě v budoucnu vydá na jednu samostatnou publikaci, neboť to zasahuje až do oblastí kvantové teorie vědomí a snad ještě dále. Ale nyní jen ve stručnosti. Pole sekundárních sytorezonancí, jak jsem již vysvětlil, tvoří dynamický kvantový potenciál v celém sytoprostoru, na který jsou citlivá kvanta primární a reliktové sytorezonance (sytony), která dávají vznik hmotným částicím uvnitř buněk. Kvantový potenciál v okolí stínítka (filtru) se dvěmi štěrbinami se bude dosti radikálně lišit od kvantového potenciálu v okolí stínítka (filtru) s otevřenou pouze jednou štěrbinou. Kvantum, které do takovéhoto prostředí vyšleme (upozorňuji, že to prostředí je určováno i kvantovým potenciálem buzeným ve svém okolí samotnou tou testovací částicí a interferujícím s kvantovými potenciály všech částic filtru) se octne v jakémsi „morfogenetickém“ poli, které bude okamžitě reagovat na aktuální stav filtru. Částice tak bude setřásána do minim kvantového potenciálu a ta se budou u různých filtrů (s různým počtem štěrbin) pochopitelně lišit.
To je pravý důvod, proč přítomnost druhé štěrbiny ovlivňuje stav částice, která se při tom rozhodla projít pouze tou první.
Předem se omlouvám za délku příspěvku, ale kratší formou bych to SRNKOVI asi nevysvětlil. Doufám, se mi to nyní snad už podařilo dostatečně srozumitelně. BTW, zdvojený obraz delfína je off topic, neboť se v případě entanglovaného páru nejedná o 2 obrazy jedné a téže částice, ale o 2 suverénní kvantové objekty, které před vznikem entanglementu byly na sobě naprosto nezávislé.
Zaprvé jsem říkal „hydrodynamická“, a za druhé, máš pravdu, že se v UTU nevyskytuje. UTU je totiž pouhým prvotním úvodem do teorie sytoprostoru. Například neobsahuje ještě ani natolik důležitou věc, jakou je teorie pole. I když mohu spoustu aspektů teorie pole vysvětlovat stále znovu a znovu na fyzikálních fórech, není v mých silách to dát na web v nejbližší době. Věř mi, že na tom makám dnem i nocí. Jsem na str. 138 a odhaduji, že je to tak třetina předpokládaného rozsahu díla. Všechny myšlenky nosím v hlavě, ale přenos do elektronické podoby přeci jen nějaký čas zabere.
Řekl bych, že se naše dvě teorie v mnoha aspektech shodnou. Liší se v některých detailech, jako např. to, co ty řešíš na dvourozměrné hladině se já nebojím modelovat rovnou ve 3D prostoru, i když uznávám, že 2D model může být pro laické znázornění jednodušší. Podstatným rozdílem je také úplná absence celulární struktury prostoročasu ve tvém modelu, zatímco můj je na tom celý postaven. I tak ale stále věřím, že můžeme nalézt vzájemnou shodu.
Pak by byly mentiony ty přechodně vznikající virtuální částice, alias kvantové smyčky, alias spinory. "Aktivovaná buňka" by pak byla Penroseho twistorem.
Tady trochu bacha. Zaměňuješ tu vzájemně matematické pojmy s fyzikálními. Spinor je tenzorem půltého řádu a nic víc. Je to matematická struktura (podobně jako třeba matice) a nikoliv částice. Že tato struktura dokáže modelovat některé transformace reálně probíhající ve fyzikálním světě (jako je např. invariance spinu při pootočení o jistý úhel) ještě neznamená, že můžeš ztotožňovat kvantové smyčky alias reálné částice, s matematickými veličinami popisujícími jen některé jejich atributy. Totéž platí samozřejmě i o twistorech.
Ale jinak nemáš pravdu ani v tom optickém modelu - pokud umístíš pod hladinu vody reflektor, na stropě bazénu se budou mihotat reálné světelné fleky. Ten obraz samozřejmě může mít reálné fyzikální účinky, má je přece i na naši sítnici.
Já ale nemluvil o obrazu nad hladinou (třeba na stropě bazénu). Ten je právě už zdeformován lomem světla na rozvlněné hladině. Není dokonce ani jasné, co by ve tvém modelu mělo ten obraz způsobovat. Jestliže hladina reprezentuje prostoročas, pak nad hladinou už nic není. Vlny na hladině jsou např. fotony, a světlo, které přináší na hladinu obraz ryby, jsou zřejmě ve skutečnosti gravitony (či supergravitony?). Ale jak by se něco mohlo šířit nad hladinu, a tam být dokonce pozorováno? Kým? Že by božské Blandrium? ;-))
To je docela možné. Ta pyramida je dnes v každé učebnici subnukleární fyziky, stejně jako na stránkách Particle Physics. Takže jestli mám zrovna tento exemplář od pana Navrátila, či od jinud, to opravdu neřešim. Je to stále jedna a táž pyramida. Je to jako kdybychom se tu hádali o tom, kdo komu zaslal Mendělejevovu tabulku, když je přitom vytištěna v každejch chemickejch a fyzikálních tabulkách.
Nikoli. Já měl na mysli hladinu, na níž se houpe blondýna. Stále jsi mi nevysvětlil fyzikální význam případných dějů probíhajících pod hladinou. V mé teorii by to bylo jasné – voda pod hladino reprezentuje jakoby sytoprostor, jevy na hladině by reprezentovaly prostoročas. Je to ale jen takové velmi hrubé přiblížení. Ve skutečnosti totiž je voda naprosto pasivní kontinuum, zatímco systoprostor je aktivní prostředí, v němž probíhají neustále bouřlivé procesy kreace a zániku mentionů s následným vyzařováním vln sekundární sytorezonance.
Vlny gravitace, přesněji supergravitace.
Vlny gravitace se šíří rychlostí světla, teorie supergravitace, pokud je mi známo, neexistuje, a tak není ani jasné, zda v ní figurují nějaké vlny. Ale budiž.
Tohle na mě působí jako nějaký popis života nějaké zoospory - ne jako děj řízený elementárními fyzikálními zákonitostmi.
Tak to je skutečně jen pouhé zdání. Že má vesmír na subkvantové úrovni celulární strukturu, to není nic nového a že jsem jí nazval zrovna sytoprostor je spíše náhoda. Klidně by se jí mohlo v budoucnu říkat třebas celulární prostor a já bych se proto na nikoho nezlobil. Např. smyčkoví gravitonici tu svojí (ještě poněkud nemotornou) verzi sytoprostoru nazývají kvantová pěna. To už by se mi více líbil ten celulární prostor, i když je to zbytečně dlouhý název.
Pro nás, pozorovatele vlnění na hladině je však realitou ten obraz.
Jenže obraz na hladině sotva zanechá stopu na fotogravické desce a tím spíše ne jedinou stopu (odpovídající jedné částici).
Důležité pro popis kvantově mechanického indeterminismu je, že ty jako obyvatel hladiny v rámci pozorování neinteraguješ přímo s rybou, ale s jejím obrazem na hladině a přitom se skutečně ztrácí část informace o rybě.
Tak toto nechápu. Pro pozorovatele splývajícího s hladinou neexistuje rozprostřený obraz ryby, tak jak to maluješ. Tak by se jevila ryba naopak pozorovateli vznášejícímu se nad hladinou. Pozorovatel na hladině vidí tu rybu (částici) jako jediný bod – fotony se pod vodou šíří přímočaře. Žádný obraz na hladině přeci neexistuje – je to jen iluze způsobená lomem paprsků na rozvlněném rozhraní dvou prostředí s různou optickou hustotou. Ale i když to vysvětluješ neobyčejně krkolomně, myslím si, že rozumím, o co ti v zásadě běží.
Nejde ani tak o nějaký obraz na hladině, jako spíš o samotné její rozčeření způsobené pohybem ryby – nemám pravdu? A vlnící se hladina pak zpětně nějak ovlivňuje pohyb ryby. V tom případě se to ale v ničem zásadním neliší od hydrodynamické interpretace kvantové mechaniky, která exaktně vyplývá právě z teorie sytoprostoru.
Není třeba být za každou cenu ve sporu. Stačí jen lépe komunikovat.
Např. částice při pohybu vytváří vlnu vakua, podobně jako plovoucí ryba tvoří rázovou vlnu nebo vlající fáborek čeří vzduch ve vlnách kolmo na směr pohybu. Ta vlna není jen nějaký matematický formalismus ala De-Broglieho vlna v QM - ale skutečná, fyzikální deformace prostoru, v níž je uložena setrvačná energie částice a současně deformuje obraz částice jako gravitační čočka.
Plně souhlasím. Jen by mne čistě ze zvědavosti zajímalo, jestli se v rámci svého modelu dokážeš vypořádat třeba s porušením Bellových nerovností v EPR entanglovaném páru.
..Sytoprostorové chreody jsou lineární útvary (nikoliv však struny), táhnoucí se napříč celým sytoprostorem.. Počkej, zadrž... Oceňuji tvou snahu - ale takto to nefunguje. Abys své pojmy efektivně přiblížil, nemůžeš při jejich objasňování používat jiné nevysvětlené pojmy. Vybuduj si sémantickou strukturu dle libosti, ale začít vysvětlovat bys měl od známých pojmů. Všimni si také, že v mé teorii si žádné nové, uměle zavedené pojmy nevyskytují, vše je fyzikální analogie již něčeho důvěrně známého.
Tak tady opravdu nechápu, čemu je na té větě špatně rozumět. MMCH, na konci UTU je normálně rejstřík pojmů. Když je něco nejasného, stačí si to tam najít. Každá nová teorie s sebou přináší přirozeně i množství nových pojmů. Pokud by sis přečetl věcný rejstřík třebas takové Formánkovy kvantové teorie, ten obsahuje okolo 1000 hesel. Já tu nemohu vysvětlovat všeobecně jasné pojmy jako „lineární útvar“, apod. To bychom z té diskuse udělali naučný slovník.
Já jsem ochoten do toho v průběhu příštího týdne investovat nějaký čas (ale ne déle) - ale přemlouvat tě k tomu nebudu. Tento problém zde již vystihl JAMESSON: tím, že s tebou diskutuji ti pomáhám orientovat se ve tvé vlastní teorii a je otázka, co z toho budu mít sám. Počítej tedy s tím, že tvoje představy budou tvrdě ale věcně oponovány - pokud se na to necítíš, nebudu ti zazlívat, že si vyžádáš odklad na utřídění vlastních myšlenek.
Tak to si nějak moc fandíš, nemyslíš? Nezapomeň že sytoprostor je moje teorie, a není tudíž na světě nikdo, kdo by jí rozuměl lépe. Netvrdím, že diskusemi se netříbí myšlenky a jsem vděčen za tvoji ochotu diskutovat (nejen o sytoprostoru), ale zdá se mi, že bys měl v první řadě revidovat své vlastní názory, které, jak jsem ti dnes na mnoha modelových příkladech dokázal, jsou naprosto neudržitelné v konfrontaci s experimentem.
Takže i ty, ač si to jistě nepřiznáš, budeš moci (pokud budeš ovšem sám chtít) z této diskuse vytěžit nějaké to ponaučení sám pro sebe.
Netuším sice, co míníš vnějším popudem, ale jedině uzavřený vesmír může dle Friedmana začít opět kolabovat. Rovnice které to popisují, jsou v podstatě analogické těm, které popisují časovou závislost výšky kamene vrženého kolmo vzhůru.
Hladinu nemá, má dimenze. Pokud jsi sledoval ten model kondenzace superkritické páry, tak ten je samozřejmě podmíněn tím, že kondenzuje v gravitačním poli. Ve stavu beztíže bys ale viděl něco trochu jiného. Zkus si to představit.
Co to má společného s mojí otázkou? Tak se mi zdá, že tu meleš páté přes deváté. Místo, abys mi lidsky odpověděl, pleteš sem nějakou kondenzující páru. Pokud jsi to už někde vysvětloval, stačilo dát odkaz. V opačném případě stačí říct „nevím, moje teorie na toto nezná odpověď“.
Nevím, čemu říkáš "kvantové vlny". Moje teorie takový pojem nezná.
Zvláštní. Před chvilkou ses tu oháněl vlnobalíčky a najednou neznáš kvantové vlny. Hmm. Tak co se to v té tvé teorii vlastně pohybuje tou nadsvětelnou rychlostí ?
Co to znamená "promítat děj"? Pro mě to zní podobně jako Navrátilovo "vlnobalíčkování". Uveď názorný fyzikální model takovéto situace.
No a kam si myslíš, že směřují oba reliktové sytony, které zbudou poté, co aktivovaná buňka praskne a vyzáří všechnu svoji energii do extrasytoprostoru? Samozřejmě, že směřují zpět ke zdroji a nesou s sebou informaci o polohové souřadnici, na níž k události došlo. Na Aldebaranu jsem už na tuto otázku před pár dny odpovídal a doteď to tam visí.
Co se týče tvého obrázku ryby, ten je všeobecně známý, a stejně jako blondýna na vlnách, neodpovídá vůbec na nic. Obraz vlny na hladině a ryba samotná, jsou 2 různé věci. Chybí totiž zpětná vazba mezi obrazem ryby na hladině a rybou pod hladinou. Tato zpětná vazba se v teorii sytoprostoru vyskytuje. Dokonce byla známa dávno před formulací teorie sytoprostoru (to abych si náhodou něco neprávem nepřivlastňoval). Takže když to shrnu, ryba si ve tvém modelu pluje svou vlastní cestou, a pranic se nestará o to, zda jí pozoruje nějaký pozorovatel na hladině, či nikoliv. Elementární částice naopak uzpůsobují místo svého dopadu tomu, zda byla získána informace o realizované cestě, a zda nikoliv. To se ta ryba, proplouvající vždy jen jedním otvorem (nezávisle na tom, je-li otevřen ten druhý, či ne) nemůže nikdy dozvědět právě proto, že ryba je klasický a nikoliv kvantový objekt. A žádný její obraz na hladině to nezachrání.
Rozhodně to nebude "obyčejná d-brána", jaxi se prve vyjádřil. A čím se tedy liší? Ale o chreodách ses vyjádřil jako o analogii strun - ne? Myslím, že superstrunové teorie zde byly dříve a proto by bylo vhodné vysvětlit přesně, jaký vztah mají tvoje pojmy k pojmům v obecně rozšířených fyzikálních teoriích. Už proto, aby bylo zřejmě, že se tu neplácá stále o tom samém...
Jsem rád, že se tu namísto vzájemných urážek a osočování, začíná také diskutovat. Tak tedy. Sytoprostorové chreody jsou lineární útvary (nikoliv však struny), táhnoucí se napříč celým sytoprostorem, po nichž se přenášejí informace (ve formě primární a reliktové sytorezonance) mezi aktivovanými buňkami (mentiony = kupovesmíry = dekanentními mikročásticemi -1) a Blandriem (oblastí vyplňující prostor mezi sférickým chronorem a kubickým subchronorem, a která provádí víceméně elementární výpočetní operace, přibližně na úrovni plazmové obrazovky. Protože na jednu stěnu kubického subchronoru připadá cca 10^124 buněk, je v celém sytoprostoru 3*10^124 chreod (to jen pro názornost – jiné, než řádové odhady tu v tuto chvíli nehrajou roli). Fyzikální princip vzniku chreod a buněk jsem populární formou vysvětlil na aldebaranu , v diskusi právě s tebou, matematicky je to pak samozřejmě odvozeno v UTU .
To že se vesmír zahušťuje, zatímco pozorovatel zevnitř pozorouje, že se rozpíná není výsledkem žádných rovnic, ale prostého vhledu do situace. Na takovéto úvaze prostě není co počítat - pokud se domníváš, že ano - tak mi uveď co teda.
To byla reakce na vlnící se blondýnku, nikoli na zahušťující se vesmír :-)
To je takový problém se naučit HTML, univerzální jazyk webu?
Není. Jen mě prostě nenapadlo, že tohle v 21. století ještě někdo používá.
Ty obrázky jsou hezké a názorné, bohužel nepopisují situaci z hlediska blondýnky, plovoucí na matraci nosem dolů - takže prostor kolem sebe nevnímá jinak, než vlnami na hladině - ale z pohledu letadla, které letí nad krajinou a snímkuje prostor elektromagnetickými vlnami. Máme v našem časoprostoru taková letadla, která nám umožní se podívat na šíření světelných vln s takovým nezaujatým odstupem? Já bych řekl, že ne. Ale z tvé odpovědi je vidět, že pro současné fyziky je opravdu problém uvažovat skutečně relativisticky - síla zvyku je neuvěřitelná.
Ty si prostě nedáš říct :-) Frekvence vlnění je stále táž, a nezávisí na tom, jestli jí pozoruju přímo z hladiny, či z nějakého letadla. Kdybychom byli důslední, a nahradili blondýnu jakýmsi slizem plovoucím na hladině, takovýto organismus pak vůbec nebude schopen registrovat žádné vlnění, pokud ovšem pomineme skutečnost, že jeho žebříčkovitá nervová soustava bude držet pohromadě elmag. vazbami, takže ji vlnění bude periodicky deformovat (natahovat a zkracovat), což náš organismus může vnímat. Pokud bychom však byli ještě důslednější, pak docílíme analogie naší blondýnky s detektorem gravitačních vln, jehož jednotlivé součásti jsou navzájem vázány pouze gravitačními silami. Takovýto detektor nebude schopen registrovat žádné gravitační vlny, neboť bude přesně kopírovat změny geometrie prostoročasu ve svém okolí.
Když to tedy shrnu, tvé blondýny, dokonale zplihlé s hladinou, nejsou schopny registrovat vůbec žádné periodické oscilace hladiny, pomocí nichž by odměřovaly čas v soustavách pohybujících se objektů.
Když si dovolím ty obrázky zařadit vedle sebe, je z nich názorně vidět známý relativistický jev - a sice, proč se prodlužuje vlnová délka záření vysílaného objektem při rychlostech srovnatelných s rychlostí světla.
Takový obrázek ale nevysvětluje, proč by se hmotné těleso nemohlo pohybovat rychleji než prostředí. Ukazuje jen, proč jej nemůžeme větší rychlostí, než je rychlost vlny v prostředí přímo pozorovat. Nepřímé pozorování představuje pozorování pohybu zdroje vlnení v prostoru - pro rychlost takového pohybu ale neplatí žádné fyzikální omezení (viz známý příklad s pohybem světelné skvrny světla laseru na povrchu měsíce nadsvětelnou rychlostí). Postupným zapínáním řády žárovek vedle sebe můžeme dosáhnout iluzi pohybu libovolnou rychlostí - ale rozsvěcování jednotlivých žárovek nemůže být spojeno žádnou kauzalitou. To ale pozorování světleného zdroje z dálky nerozlišíme, resp. nexistuje žádný způsob, jakým bychom se mohli na dálku přesvědčit, že to co se pohybuje není světelná skvrna, ale skutečný fyzikální objekt s nenulovou klidovou hmotností.Skutečné vysvětlení toho, proč se hmotné objekty nemohou pohybovat v nějakém prostředí větší rychlosti, než je rychlost vlnění v daném prostředí je zcela odlišné a je založené na tom, že ty hmotné objekty jsou samy tvořeny vlnami téhož prostředí. Můžeme si je představovat jako lokální zhuštění energie v důsledku interference stojatých vln. Je potom jasné, že takový útvar se nemůže pohybovat rychleji, než vlny, které jej tvoří.
Jednak, vzdálenost ani frekvence jednotlivých vlnoploch v okolí pohyblivého tělesa není v celé rovině vodní hladiny konstantní. Před objektem je frekvence vysílaných vln vyšší, za objektem naopak nižší.
Čelo vlnoploch, které za sebou zanechává plující motorový člun, dosáhne vždy jen takovéhoto tvaru:
V mezním případě, kdy se člun pohybuje rychlostí postupu vlnění po vodní hladině (což není nikterak závratná rychlost) to máš znázorněno zde:
V praxi se čluny po hladině pohybují zpravidla rychleji, a tak pozoruješ vlastně obdobu Machovy linie:
Ta by ve tvém modelu STR vlastně reprezentovala již nadsvětelnou rychlost šíření těles ve vesmíru. Ani v tomto, ani v žádném z výše popsaných případů však nedochází k tomu, aby frekvence vlnění, na němž se pohupuje ta tvá blondýna, divergovala k nekonečnu, jak to předpovídá Lorentzova transformace pro rychlost objektu blížící se k c. To by nejspíš nastalo jedině a pouze tehdy, pokud by se objekt pohyboval nekonečnou rychlostí.
Celý článek i s podrobným vysvětlením k tomuto tématu viz: zde
Ps. Díky neznámému za poučení, jak zacházet s tímto fórem
Screenshot programu FlowSim demonstruje prinicp vzniku vírů, který se tvoří při obtékání pevnejch těles tekutinami (kapalinami nebo plyny). Tzv. Karmánovy víry vznikaj v přirodě docela běžně, a způsobujou např. vibrace a zvuk telegrafních sloupů ve větru - ale v přirodě je ve vizualizované podobě vidíme málokdy. Tohle je ukázka ze satelitu, na který útes uprostřed oceánu proráží vrstvu mraků...
První kdo se seriózně zabejval turbulencema v kapalinách - a nakreslil je - byl zřejmě Leonardo daVinci, což je u něj normální...
Vznik vírovejch párů při proudění tekutin je běžná záležitost, kterou si můžete vyzkoušet v simulaci na tomhle appletu pomocí myši.
Program FlowSim pro 2D simulaci proudění kapaliny vč. zdrojáku. Umožňuje měnit parametry a způsob zobrazení za běhu simulace. Vyžaduje .NET.
ViziFlow je další jednoduchej prográmek pro simulaci proudění kapaliny...
Údajně historicky první fotka tornáda pořízená F. N. Robinsonem z Howardu v severní Dakotě 28.srpna.1884. Cípky vlevo a vpravo od hlavní tromby jsou zárodky dceřinnejch chobotů. Tromba tornáda zpravidla vzniká stáčením vzduchu ve vodorovný poloze mezi po sobě se vzájemně odvalujícími vrstvami v horních vrstvách atmosféry a většina z nich k zemi vůbec nedospěje - jen některé tromby se později napřimují směrem k zemi. Fotka vpravo je konfrontovaná s pravidlem: "když se k vám blíží tornádo, nejdůležitější je nezpomalovat" - já bych to tak jednoznačně neviděl...;o)
Jedno z největších vyfocenejch tornád na Floridě 1969 mělo v průměru 30 metrů. Tornáda na otevřený vodní hladině vznikaj bez varovnejch příznaků i za jasného a klidného počasí a není divu, že takovej drobek rychle a dokonale vyluxuje loď od posádky. Odhaduje se, že nejmíň 50% neobjasněnejch incidentů v Bermudským trojúhelníku připadá na vrub právě náhlejm větrnejm smrštím.
Videa zajímavejch tornád na vodní hladině - waterspouts (tzv. chrliče). Čas od času se pak objeví v tisku zprávy, jako je tato...
O tornádech se nebavím náhodou - pokud si někdo potřebuje představit svinutý rozměr bez matematiky, tak si může představit, co asi vnímá netopýr, který se orientuje zvukem přo setkání s tornádem, rotujícím nadzvukovou rychlostí. To co takovej netopýr svym radarem "vidí" je akustická černá díra, zvuková singularita - všechno jeho kníkání v ní mizí bez odezvy.
Kompletní zálohy diskuse z posledních dní jsou zde: 02.08.05, 03.08.05, 04.08.05, 05.08.05, 06.08.05, kompletní historie auditu aktualizovaná s malým zpožděním zde (obsahuje všechny příspěvky ve formě přehledné tabulky - ale je to už poměrně velký soubor, stahuje se dlouho).
Ultrazvuk byl pro potřeby klinické diagnostiky poprvé použit v roce 1942 rakouským psychiatrem a neurologem Karlem Dussikem. V osmdesátých letech rozvoj mikroprocesorů umožnil první pokusy o rekonstrukci 3D obrazu. Kazuoki Baba z Tokyjské university navrhl první 3D ultrazvukový systém využitelný v porodnictví v roce 1984, ale teprve v posledních letech pokles cen mikroprocesorů a počítačů umožnil vyvinout skutečně klinicky využitelné 3D sonografy. Využití 3D ultrazvuku se neomezuje pouze na porodnictví, již dnes se běžně využívá pro detekci krevních sraženin v žílách a artériích či podezřelých lézí, diagnostiku problémů svalů, šlach i kloubů, či vyšetřování orgánů v dutině břišní.
Rozlišovací schopnost dnešních prenatálních ultrazvukových metod s 3D rekonstrukcí obrazu (vpravo) je mnohem vyšší, než u klasické ultrazvukové sonografie (vlevo) - a umožňuje mj. předpovědět budoucí podobu dítěte. Vylepšená rozlišovací schopnost umožňuje mnohem přesněji diagnostikovat rozštěpy rtu, nedokonalý vývin prstů či malformace páteře.Metoda je založená na skládání digitalizovaných ultrazvukových "řezů" do 3D podoby počítačem v reálném čase. Na videu lze pozorovat, jak mimino v děloze zívá, cumlá palec a dokonce i brečí (což kvůli plodový vodě neni pochopitelně slyšet)
Tým Alexe Zettla z University of California v Berkeley zhotovil elektromotor o průměru 500 nm, což je nejmenší motor zhotovený lidmi. Zlatý rotor drží na ose z uhlíkové nanotrubičky a roztáčí ho střídavý proud napojený na statory připravené na křemíkové podložce lithografickými technikami. Zpočátku rotor pouze vibroval, ale tento problém se podařilo překonat a motor roztočit. Na pravým snímku profesor Zettl předvádí, jak funguje ložisko z nanotrubiček různého průměru.
Nedávno se vědcům podařil mistrovský kousek ve zpracování obrazu. Natočili kartu (srdcového krále) rubem ke kameře a lícem ke knize, kterou kamera zaznamenávala. Scénu různými způsoby osvětlovali a ze získaných dat byli za týden experimentů schopni zrekonstruovat obraz líce karty.
Vznik dimenzí a interakcí ve vesmíru je jedním z příkladů tzv. spontánního narušení symetrie. To je fyzikální koncept, kterým se vysvětluje vznik nových struktur v souvislosti s minimalizací veličiny nazývaný "účinek" (tzv. akce, fyzikální rozměr [J.s]). Přirozená jednotka akce je Planckova konstanta h = 6,6261 · 10-34 Js.Nejjednodušší mechanickej model sou pružný kuličky protřepávaný v lahvi s vypouklym dnem. Dokud vzájemnýma nárazama neztratěj větší část svý energie, budou v lahvi poletovat celkem libovolně, útvar bude prostorově symetrickej. Když ale nergie kuliček klesne, začnou se vyhejbat zvýšenýmu místu uprostřed lahve (nebudou mít dostatečnou energii k jeho překonání) a symetrie systému poklesne - už to nebude kulově symetrickej oblak částic, ale řekněme útvar s rotační symetrií - původní vysokej stupeň symetrie byl poklesem energie v soustavě narušen. Další významnej příklad je vznik ferromagnetický fáze a magnetickejch domén v paramagentickejch materiálech. V paramagnetickejch látkách atomy obsahujou nespárovanej počet elektronů - elektrony, který obíhaj kolem atomů v lichým počtu se chovaj jako malý proudový smyčky a dělaj z atomu malý magnetky. Ty maj snahu se přitahovat vzájemně opačnejma pólama, ale když je energie jejich tepelnýho pohybu moc vysoká, jsou jejich vzájemný polohy víceméně náhodný. Když ale teplota poklesne, dojde k tomu, že se přitažlivý síly několika sousedních magnetků spojej a magnety se zorientujou souhlasně tak, aby lépe odolávaly odpudivejm silám dalších magnetů - v materiálu se vytvořej malý oblasti se souhlasně orientovanejma atomama - jakýsi pseudokrystaly - magnetický domény. Celkovej výsledek bude ten, že se materiál stane magnetovatelnej - přiblížením magnetu se začnou ty magnetický domény, kde jsou atomy zorientovaný odpovídajícím směrem zvětšovat a ty co sou orientovaný kolmo zanikat. Proto je rozžhavený železo nemagnetický, ale při ochlazení na pokojovou teplotu začne magnet přitahovat. Původně symetricky uspořádanej materiál se poklesem hustoty energie opět stane méně symetrickej. Sem patří taky všechny kvantově mechanický jevy spojený se supravodivostí a supratekutostí za nízkých teplot a vznikem uspořádaných struktur s nižším stupněm symetrie (Cooperovy páry, víry v supratekutinách, apod).Na další příklad narušení symetrie jsme už narazili v příkladu s ochlazováním superkritický kapaliny (přehřátej CO2 v sifónový bombičce). Při ohlazování u části molekul převládnou mezimolekulový síly a vytvořej oblasti snižším stupněm symetrie vzájemnýho pohybu - kapičky (což je jakási obdoba těch magnetickejch domén). Gravitace pak způsobí, že se kapičky spojej a vytvořej hladinu kapaliny (v beztížným stavu by se kapičky spojovaly podstatně pomalejc).Poslední dva příklady sou významný tím, že snížením energie soustavy vznikla v původně homogenním materiálu nová strukturní fáze, podél který se mohou šířit nový interakce v rozměrech, které jsou z hlediska objemový fáze svinuté (např. vlnění po hladině kapiček a vlnění přenášený pružnejma srážkama kapiček). Je to tedy současně názornej příklad vzniku složenejch interakcí a svinutejch dimenzí na příkladech zdánlivě nesourodejch fyzikálních jevů.
Na ukázce je Brownův pohyb tukových kapiček ve zředěnym mlíce na mikroskopické animaci Dave Walkera (3.1 MB AVI video) Protože v našem prostoru polohu předmětů zjišťujeme šířením vln, které se v tomto prostoru šíří (tedy vlnami na hladině), je poloha jakýchkoliv hmotných částic tímto Brownovým pohybem éteru rozmazána. Myslím, že je to docela přirozené a jednoduché vysvětlené, které navíc dále podporuje myšlenku vlnícího se éteru.
Zoe např. v této diskusi píše: ,Teorie relativity stojí na postulátech, a tím nejzávažnějším z nich je Einsteinův postulát o světle: "Rychlost světla je ve všech soustavách konstantní, nezávislá na pohybu zdroje ani přijímače". Toto závažné tvrzení sice lze odvodit z Maxwellovy elektrodynamiky, ta však byla sama odvozena na základě experimentů Michaela Faradaye. To znamená, že celá teorie relativity, včetně OTR stojí na primitivních pokusech anglického polovzdělance počátku 19. století, s primitivními cívkami a magnety. Tím nechci říci, že by TR nebyla v pořádku. Jen bych rád demonstroval, že tak závažné tvrzení, jako je invariance rychlosti světla, z něhož přímo plynou zákony Minkowského prostoročasu, se v teorii vyskytuje jen jako postulát bez solidní teoretické základny, a není v rámci TR, ani nijaké starší či novější teorie přímo vysvětlitelné. ... Kritériem úplnosti finální teorie by mělo být i to, zda v jejím rámci bude možno objasnit natolik zásadní jev, jakým je konstantní velikost čtyřrychlosti pro všechny objekty ve vesmíru, která je právě rovna rychlosti světla.
PEEPEEK: Já si dokonce myslím, že každá finální teorie by měla vysvětlením tohoto paradoxu začít. Nuže, jak jej vysvětluje vaše teorie dvouveličinového vesmíru?
Einstein v roce 1926 napsal Maxu Bornovi: "Kvantová mechanika je jistě velkolepá. Ale vnitřní hlas mi říká, že to ještě není to pravé. Ta teorie vysvětluje mnohé, ale neposunuje nás ani o kousek blíž k Jeho tajemství. Jsem v každém případě přesvědčen, že On v kostky nehraje." Nebylo to odmítnutí pravděpodobnostních teorií, Einstein také dříve v pracech o Brownově pohybu a fotoelektřině využíval statistické analýzy. Už v článcích, které publikoval před zázračným rokem 1905, sám objevil Gibbsovy soubory. Ale nevěřil, že fyzikální realita se v základu chová náhodně.
Ve skutečnosti si teorie relativity nemá s kvantovou teorií co vyčítat. Ani jedna z teorií se neobešla bez ničím, leč experimentálně nezdůvodněných postulátů. Z tohoto hlediska jsou obě teorie různým (a neúplným) pohledem na tutéž věc. PEPEEK: Jak podle vás obě teorie souvísejí - a čím se podle vás liší?
Průběh zahřívání a ochlazování vysokovroucí kapaliny (anilinu) nad bod varu v tlustostěnné nádobě. Anilin se při zahřátí nad bod varu (cca 180 °C) vypařuje a hladina kapaliny klesá. Odpařováním však současně roste tlak plynu nad hladinou, až dojde k tomu, že se hustota par vyrovná hustotě kapaliny (a všem ostatním fyzikálním vlastnostem) obou fází současně! V tom okamžiku zanikne fázové rozhraní a hladina anilinu v nádobce se rozplyne - prostě zmizí. Protože na původním (zřejmě zrychleném) videu ten proces není tak dobře vidět, přikládám odkaz ještě na 4x zpomalené přesamplované WMV video (1,1 MB)
Jev je samozřejmě vratný a při ochlazování směsi pod superkritickou teplotu se najednou plyn vyplní miliardami malých kapiček, které mají jen nepatrně se lišící index lomu od svého okolí. Rozptylují tudíž dráhu krátkovlnné složky viditelného světla a způsobí jeho žluté zabarvení podobně jako ranní opar způsobuje barvu červánků. Tento efekt rychle zanikne, jakmile se velikost kapiček zvětší nad vlnovou délku viditelného světla. V tom okamžiku se uplatní gravitace a v nádobce se obnoví hladina anilínu. Jak tento fyzikální proces souvisí se vznikem vesmíru?
Světlo procházející zrcadlícími vrstvičkami jako žaluziemi zpomaluje svou rychlost podobně jako v materiálech s vysokým indexem lomu (Phys. Rev. Lett. 94, 197401 (2005))
H y p o t é z a o ma t é r i o v é j e d n o t ě t ě l e s a p r o s t o r u
Objevná je již skutečnost, že pouhým násobením hmotnosti těles Avogadrovým číslem lze odstranit nejasnosti, pramenící z rozličného pojetí hmoty a hmotnosti a pracovat soustavně s molárními množinami nukleonů či jiných elementárních částic, což výrazně zvyšuje názornost fyzikáních vzorců a vztahů. Hypotéza, že tělesa (včetně nukleonů a elementárních částic) jsou prostorové útvary, skládající se ze stejných matériových prvků jako prostor samotný, umožní uvažovat o jednotě těles a prostoru, což významně přispívá k pochopení možností jejich vzniku a jejich projevu, jejich pohybu v prostoru a jejich prostoro-časové interakce mezi sebou. Důležitým charakteristikem každého tělesa je jeho aktivita, což je fyzikální veličina, známá z astrofyziky hodnotami geocentrické a heliocentrické, případně jiné centrické gravitační konstanty. Aktivita těles bývá přímo měřitelná. Projevuje se rotací těles a uvádí také matérii v okolním prostoru do vířivého pohybu. Tohoto víření se zúčastňují všechny matériové objekty v prostoru se nalézající, což se projevuje - v astronomii rotací Měsíce kolem Země, planet kolem Slunce a Sluneční soustavy v naší galaxii - v atomových svazcích uspořádaným (translačním a rotačním) či neuspořádaným (tepelným) pohybem elementárních částic, jejichž soubory tvoří tělesa. Mírou uspořádaného pohybu souboru elementárních částic je jejich vnější hybnost J-out = N v-out, kde N je počet elementárních částic a v-out jejich střední rychlost. U neuspořádaného pohybu bývá výsledná hybnost J-int = N v-int = 0 a to nezávisle na tom, jakou rychlostí v-int se jednotlivé částice pohybují. Informaci o intenzitě pohybu však poskytuje energie vnitřní hybnosti E-int = N v-int^2 jako součet kvadratických hodnot rychlostí jednotlivých částic a to v souladu se konvenčním pojetím energie vnější hybnosti Eout=N v-out^2. Jelikož se prostorová matérie se chová jako vír, určuje gradient druhé mocniny jeho rychlosti a = d v^2/dD sílu P = N a, kterou aktivní těleso zapůsobí na jinou množinu elementárních částic N, jež se nalézá ve vzdálenosti D. Tyto a jiné logické, matematické a numerické úvahy, dokazující schopnost hypotézy definovat jednoduchýni prostředky např. množinu elementárních částic N jako náhradu hmotnosti M, energii E jako kvadratickou hodnotu hybnosti J resp. absolutní rychlosti v těchto částic, zrychlení a jako gradient absolutní rychlosti matérie, projevující se v prostoru a sílu P jako projev interakce této matérie s jinou množinou elementárních částic N, vedou k závěru, že hypotéza dovoluje interpretovat známé fyzikální reality a jevy názorněji a jedonodušeji než klasické, relativistické či kvantové teorie. To dokazuje mj. též poznatek, že gradient druhé mocniny rychlosti matérie (energie) v prostoru určuje sílu, působící na těleso. Vyvrací tím Newtonovo i Einsteinovo pojetí síly jako činitele, jenž zrychluje či zpomaluje pohyb hmot.Jindřich Katscher 19.07.2005 22:43
<font style="position:relative;top:-3;font-size:x-small">horni index</font> zakladni text <font style="position:relative;top:3;font-size:x-small">dolni index</font>
Nová japonská humaniodka Repliee Q1 je od člověka údajně k nerozeznání... No nevim... Repliee má i dcerušku...
The example of humanlike motions, The example 2, The idling motions
Americká mikrovlnka s anténou na rozhánění demonstrací. Na rozdíl od normální mikrovlnný trouby pracuje s 20x vyšší frekvencí (cca 95 GHz) - mikrovlny tedy pronikaj do kůže jen zlomek milimetru hluboko - právě tam, kam zasahujou nervový zakončení a vyvolávaj intezívní pocit pálení. Vyrábí se v několika velikostech, první obrázek je detail přenosný zbraně.
wget -i seznam.txt
http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800013/castl013.mpg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufoshapes.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/security071798.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/route92wv.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/glidingdisk.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/curitibabr042991.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/curitibabr021991.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/cloud.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufolanding.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mexico.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/nellis.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/tokyo070589.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/bonsallderbyshire2001a.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/bonsallderbyshire2001b.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/newyork.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/guatemala81.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/sts48-091591.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/england1966.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/concordejet.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/tucson012598.rm http://www.iwasabducted.com/ufovideos/riverforestil100158.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mtadamswa112800.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/tremontonut090252.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/fallonnv070899.rm http://www.iwasabducted.com/ufovideos/fallonnv062799.rm http://www.iwasabducted.com/ufovideos/vinstranorway0985.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/romerike062501.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/romerike031701.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/romerike022701.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/lowdisk.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/gulfbreezefl072195.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/gulfbreezefl93.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufoky.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/oahu1005noyr.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufocrash.mpg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/marfatx062889.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/duncanvilletx121257.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/saopaulobr052386.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mrutherford022865.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/colorado1963.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/KrasnadorRussia030490.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/newzealand1979.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/cincinnati101857.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/tokyo070589.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/cumberlandRI1968.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/Catalina051566.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/Rio101097.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mexico080697.ram http://www.iwasabducted.com/ufovideos/hagen1980.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/greifswald1990.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufocluster.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufocluster.ram http://www.iwasabducted.com/ufovideos/diamondufo97.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/diamondufo.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ecuador90995.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufoseparation.avi http://www.iwasabducted.com/ufovideos/area51.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/cropcircle.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/milkhillufocc0790.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/roswellautopsy.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/area51031195.mov http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufoovercity.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufobelgium.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufoisrael98.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/ufojapan.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/boblazar0389.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/suffolkuk.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mexeclipse91a.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/mexeclipse91b.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/nasa.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier.ram http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier1.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier2.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier3.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier4.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier5.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/billymeier6.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/uforussia.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/phoenix31397.mpeg http://www.iwasabducted.com/ufovideos/UFOCOM15.AVI http://www.iwasabducted.com/ufovideos/vegas90.avi
Mezon je částice složená z jednoho kvarku a jednoho antikvarku. Jeho název vzniknul z toho, že první objevené mezony měly hmotnost "mezi" hmotností elektronu (což je lehká částice) a protonu (kterej kvarky obsahuje tři). Pokud se kvarky složí s nesouhlasným spinem, vznikne skalární mezon (má nulový spin), pokud se souhlasným spinem vznikne vektorový mezon (spin má roven jedné). Skalární mezony zkombinované z kvarků d a u nazýváme piony, vektorové róony - ani jedny nejsou moc stálý (zatimco doba života pionu je pár desítek nanosekund, róony mají díky nesymetrii charakter ultranestabilní rezonance. Pokud mezon obsahuje kvark s, nazývá se kaon.
V roce 1978 byla předpovězena existence vázaného stavu kvarku a antikvarku (tzv. charmonia), ve kterém je obsažen jeden gluon Tento tzv. hybridní mezon byl také nedávno nalezen a je pochopitelně ještě nestálejší, než všechny normální mezony.. Gluon je výměnnou částici silné interakce, která spojuje kvarky v mezony a baryony, čili sílu, která udržuje pohromadě neutrony a protony v atomovém jádře a sílu, způsobující některé rychlé rozpady elementárních částic. Silná interakce má krátkej dosah srovnatelný s rozměry atomového jádra a známe celkem 8 gluonů, které ji mohou zprostředkovat.
Příklad demonstruje, že v oblasti vysokých energií může jako hmotná částice vystupovat i částice, která normálně jen interakci zprostředkovává a má nulovou klidovou hmotnost - což je podobný, jako kdyby atom vodíku obsahoval vedle protonu a elektronu navíc i foton. Je to umožněný tím, že gluony ím, že vyměňujou energii jen na malou vzdálenost deformujou vakuum tak, že se chovaj se jako částečně svinutý fermiony. Ještě výraznější je to u bosonů, který přenášej na krátký vzdálenosti (cca 1/1000 průměru atomovýh jádra) tzv. slabou jadernou inetrakci, maj nenulovou klidovou hmotnost (docela vysokou) a jsou v rovnováze s odpovídající dvojice částice-antičástice, který se rychle (v řádu 1E-28 sekundy) zase rozpadaj na W- a Z-bosony.
http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800013/castl013.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800017/0800017.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800012/ivy_mike.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/baker.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800003/sandston.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800019/0800020.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800018/0800018.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800001/Trinity.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800046/0800046.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800012/king012.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800002/crosb000.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/intro000.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800011/tumbl011.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/able.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800009/greenhou.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800009/green000.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800023/0800025.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800019/0800019.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800029/0800029.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/orange.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800021/0800021.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800010/buster.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800027/0800027.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800026/0800026.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800023/0800024.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/Dominic.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800002/able.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800021/0800022.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800041/0800041.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800036/0800036.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800034brosttest.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800034brretest.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800030/0800030.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800023/0800023.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800043/0800043.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/hdt1-000.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800015/0800015.MPG http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800000/epilg000.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800042/0800042.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800045/0800045.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800039/0800039.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800048/0800048.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800035/0800035.mpg http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800035brlowsharebrlowshare_t1.rm http://www.nv.doe.gov/news%26pubsbrhotos%26films/0800033/0800033.mpg
Rozložení temný hmoty ve vesmíru ze všeho nejvíc připomíná pavoučí síť do který sou jako kokony zapředený velký galaxie. To vysvětluje, proč se většina galaxií ve vesmíru nevyskytuje samostatně, ale jako součást tzv. galaktických kup. Ačkoliv viditelný světlo je vesmírem absorbovaný málo, díku obsahu tmavý hmoty je jeho cesta k pozemskejm teleskopům klikatá a trnitá. No obrázku je výsledek simulace založené na datech z pozorování asi 200.000 vzdálenejch galaxií. Další obrázek znázorňuje model rozložení tmavý hmoty v galaktický kupě.
Zploštěním jader zlata se vyjadařuje jejich relativistické zkrácení, protože se jádra vůči sobě pohybují rychlostí 99,997 % rychlosti světla.
Přes ohromnou rychlost srážky je hmota srážejících se iontů nepatrná, celková energie srážky je tedy menší, než energie srážky dvou komárů. To vyžaduje velmi citlivé detekční aparatury, které v okolí místa srážky zaujímají rozměry pětipatrové budovy. Za dvacet let svého provozu RHIC spotřeboval na pokusy necelý gram zlata. Urychlovač je tvořen dvěma koncentrickými prstenci, jejichž dráhu udržuje 1740 supravodivých magnetů z niob-tantalového drátu (celkem asi 2500 km) rozmístěných po obvodu, chlazených kapalným heliem na teplotu 4.5 K. Jen provoz chladniček spotřebuje 15 MWh.
Od každý lehký částice existujou ještě těžší varianty - např. elektron má svýho těžšího (ovšem vzácnejšího a nestabilního) bráchu (částice zvaná mion), která se mu velmi podobá, ale je asi 200x těžší a ještě existuje tauon, kterej je skoro 3500x těžší (ale velmi nestabilní). Těmdle řadám leptonů odstupňovanejch podle váhy (elektron, muon, tauon popř. elektronové, muonové a tauonové neutrino..) se říká generace. Podobně jsou odstupňovaný řady kvarků.
Souvisí to se způsobem, jakým způsobem ve vakuu hmotný částice vznikaj. Když energie vibrace přesáhne určitou mez, začne se vakuum přetáčet a tvořit víry (asi jako když skáčete do tlustý molitanový matrace - má snahu vás při dopadu do sebe zabalit). Ale protože se ve vakuu nic točit nemůže, přebytečná energie se zachytí v rozměrech, který sou na směr vibrace kolmý. Částice pak jakoby žije v koutě těch vibračních rovin jako kvantovanej interferenční útvar - dualita. To se může opakovat o jednu úroveň dimenzí níž - částice jinak kmitá a vypadá nemlich stejně, ale má mnohem vyšší hustotu energie. Dualita tedy znamená, že kousek struny se může po rozbalení chovat jako velká struna.
Dualita má ve fyzikálních teoriích ještě obecnější význam a znamená, že se na objekt nebo jev můžeme dívat z několika vzájemně symetrickejch pohledů. Příklad: smyčka magnetickýho pole indukuje v drátu proud - elektrickej proud v cívce indukuje zase magnetický pole a můžou přecházet jeden do druhýho ve vzájemných oscilacích. Těmhle prstencovým útvarům se v teorii superstrun konkrétně říká T-duality (podle slova torus - prstenec) a hrajou zásadní úlohu ve většině současnejch teorií pole - nejen superstrun, ale i smyčkový teorii gravitace a Penroseho twistorový teorii (twistorové pole je konjugát dvou spinorových polí jako prstýnek navlečenej na prstýnek) a není tedy divu, že se ji v poslední době podařilo částečně matematicky naroubovat na teorii strun. Smyčková teorie gravitace se snaží vysvětlit chování vakua klasicky - bez přidávání dalších rozměrů. Oběma posledním teoriím se ovšem v úhrnu věnuje sotva desetina publikací, co strunovejm teoriím.
Jak asi probíhalo svíjení prostoru v superstrunách v ranný fázi vesmíru? Původní jednorozměrná struna zhroutila a rozpadla na kolečka, který vlastní gravitací kolabovaly dál. Jak se zhušťovaly, kmity po obvodu se postupně přesouvaly do středu a vytvořily zde kmitající membránu - dualitu. Její hustota postupně narostla do té míry, že se nakonec taky zabalila do tvaru tzv. T(oroidální)-duality. Ve vesmíru mohly vznikly první složený interakce ve třech rozměrech.
V následujících etapách inflace se T-duality se svinuly dál do vícerozměrnejch útvarů, který si schematicky můžete snadno představit když kolečko srolovanýho prezervativu rozříznete napříč a vzniklou trubičku začnete zase rolovat jako prezervativ nebo rukáv košile...
V dalších příkladech budu znázorňovat T-duality jako několikanásobně vinutý spirálky - ty si de představit docela dobře (osa spirály znázorňuje svinutej rozměr). Elektron z toho titulu vypadá jako spirála ze spirály zkroucená do tvaru pnematiky. Jeho náboj je tedy vyzařovanej na všechny strany, přesto má prostorový osy a roviny symetrie. Vesmír obsahuje několik různě svinutejch typů strun současně a vakuum je vyplněný namačkanejma strunama jako golfovej míček gumovejma nitěma. Nejvíc je samozřejmě málo svinutejch, jednoduchejch strun, těch svinutějších je míň a těch nejsložitějších je nejmíň a vnímáme je jako částice pevný hmoty ve vesmíru. Tim neni řečený, že by ty menčí struny nic nevážily, naopak - tvořeji většinu energie a hmoty vesmíru.
Podobnost strun s vírovými kroužky v kapalině nelze považovat za náhodnou. Např. rovnice pro proudění i Maxwellovy rovnice lze transformovat do shodného tvaru. Díky tomu struny (jednoduché elementární částice) interagují dosti podobně, jako víry v kaplinách - jak demonstruje tohle zajímavé video.
Na videu je vidět, jak se dva malé kroužky spojily na jeden velký a ten se po svém obvodu opět rozpadl na menší.
Částice se od antičástic lišej jen paritou (zrcadlovostí), s jakou sou vůči sobě orientovaný směry vibrací (náboje) v jednotlivejch svinutejch dimezích. Pokud si směr svinutí znázorníme spirálkama, pak neutrino je natolik jednoduchý, že je antineutrino má současně opačnej náboj slabý interakce (směr vinutí spírálky) - opačně nabitý neutrino je současně svou antičásticí (zániku možnejch kombinací se říká zrušení charge-parity (CP) symetrie). U složitějších částic s více nábojema současně (vícenásobně svinutý spirálky) pochopitelně muže existovat kombinací víc a proto třeba náboj elektronu má stejnej náboj slabý interakce, ale opačnej náboj EMG interakce, co pozitron.Stupeň svinutí dimenzí v částici má význam pro pochopení, proč náboje elektronu působí na všechny směry symetricky, ačkoliv má spin a symetrii rotace. Zkuste si představit, jak na svý okolí magneticky působí spirála, kterou prochází elektrickej proud, přičemž magnetický pole z velkejch závitů zanedbáme. Kdyby byla smyčka jednoduchá, po otočení o 180° by se její závit odpuzovaly (opačně orientovaný magnety). Zatímco když je dvojitá, můžeme je vůči sobě otočit o 360°ů, aniž se směr působení změní. Elektron je ještě sožitější, proto je nutný elektronem otočit o 720°, aby se vůči okolí choval stejně, jako před otočením. Takový chování by šlo bez zavedení představy svinutejch dimenzí vysvětlit těžko. Z modelu je taky vidět, proč náboj slabý interakce v částicích vždy provází EMG náboj, ale ne obráceně.
Energie vakua mezi strunama se předává jako jednorozměrná vibrace. Čim se energie mezi strunama předává víc, tim víc se vzhled výměnný struny blíží svinutý struně - energie zjevně nerozlišuje, zda tvoří vlnu energie mezi částicema, ne částice samotný. Každá vlna energie může tudíž vystupovat jako boson (částice interakce) i jako fermion (hmotná částice samotná). Je jen otázkou energie, co je zrovna co - teorie strun předpokládá, že ke každý doposud objevený hmotný částici (fermionu/bosonu) existuje její superpartner (boson/fermion), kterej se zbytkem prostoru vyměňuje její energii. Když se energie mezi částicema / strunama vyměňuje hodně razantně, je prostor mezi strunama hodně svinutej a příslušná vlna (boson) vypadá spíš jako dvojice částice - antičástice, tzn. má klidovou hmotnost. V případě vysokoenergetickejch bosonů, přenášející na krátký vzdálenosti (cca 1/1000 průměru atomovýh jádra) tzv. slabou jadernou inetrakci (slabá se jí řiká ne proto, že by byla doopravdy slabá, ale že funguje jen na tak krátkou vzdálenost) se podařilo odpovídající dvojice částice-antičástice i dokonce detekovat v urychlovači. Sou ovšem příšerně nestálý a rychle (tim se rozumí v řádu 1E-28 sekundy) se zase rozpadaj na W- a Z-bosony.
Z předchozí animace je názorně vidět, proč se každá dostatečně intenzivní vlna energie chová, jako kdyby současně tvořená dvojicí virtuálních částic. Pokud je energie vlny aspoň v řádu megaelektronvoltů, vznikaj ve vakuu přechodně (na ultraktrátký okamžiky) dvojice strun dostatečně svinutejch na to, aby mohly mít i elektrickej náboj. A když maj elektrickej náboj, jde je od sebe roztrhnout elektrickým polem dřív, než se zase spojej a zaniknou ve vibracích vakua. Proto je možný svícením gamma zářením (světlo s ultrakrátkou vlnovou dýlkou a energii v řádu desítek megaelektronvoltů) mezi dvě desky (kondenzátor) nabitý na několik miliónů voltů vyrábět z vakua dvojice elektron a pozitron. Ty se od sebe v elektrickým poli rozdělej, skočej každej na příslušnou opačně nabitou desku a vytvořej tak v obvodu zaznamenatelnej proudovej impuls. Energie nám mění vakuum na hmotu (tomu se řiká materializace záření).
Čim větší energii ten paprsek má, tim můžou vznikat potenciálně těžší (svinutější) částice, např. protony (ty ovšem vyžadujou energie řádu GeV, který tak jednoduše vyrobit zase nejde). Ale docela běžně se pozoruje v detektorech vznik anitástic po dopadu nějaký zatoulaný částice kosmickýho záření (což je světlo s energií řádu GeV, vznikajících třeba při výbuchu supernov). Tomu, že vakuum takový energetický světlo pohlcuje a rozkládá na částice vděčíme za to, že k nám takovejch vysokoenergetickejch částic (tzv. strangeletů) prostorem nedolítne ze vzdálenejch oblastí vesmíru podstatně víc. Vakuum nás teda chrání podobně jako ozonová vrstva.Obráceně - podobná energie se zase uvolní, když se srazí částice a antičástice. Protože částice a antičástice maj často opačnej náboj a vzájemně se přitahujou, jde takovej jev naopak vyvolat a pozorovat docela snadno - stačí mít po ruce nějaký ty antičástice. Uvolněná energie je ještě nejmíň 100x větší, než energie uvolněná termonukleární reakcí a 1000x větší, než energie vzniklá štěpením jader (při rozpadu uranu se na energii přemění jen asi 0,2% původní hmoty jader). Když se srazej dvě částice, záleží kromě rychlosti na výsledným součtu energie všech rotací. Páry vírů, kde sou všechny směry zrcadlově obrácený odpovídaj párům částice - antičástice a při srážce by se měly úplně přeměnit na vlnu záření. V reálu však při takový srážce přemění na hmotu jen část energie a většinou vznikne ještě fůra lehčích částic (pionů, neutrin apod. lehčích částic).
Na obrázku je zachycená materializace vlny (fotonu gamma záření) na pár elektron - positron. Silný magnetický pole přítomný v komoře směr pohybu obou částic zakřivuje, ale opačným směrem (elektron a pozitron mají opačnej náboj) - a tak se od sebe mohou oba vzdálit dřív, než stihnou zase ppřitáhnout, srazit a spojit na vlnu gamma záření. Při průletu mlžnou komorou se obě částice brzdí srážkama s částicema plynu (resp jejich ionizací) - proto místo kruhu opisujou spirály s postupně se zmenšujícím poloměrem, tak, jak se jejich rychlost postupně zpomaluje k nule. Proto se taky magnetický pole do tý komory dává, aby šly částice od sebe snadno poznat, protože by jinak jejich dráhy tvořily jen nepřehlednou změť úseček. Na pravým obrázku je tentýž incident, jen ve větším měřítku. Foton vstupující do reakce pochází z vysokoenergetickýho kosmickýho záření, který k nám občas dopadá z vesmíru - jeho výskyt v komoře je víceméně náhoda. Mlžná komora je jednoduše průhledná nádoba s přesycenejma parama, který fungujou na podobným principu jako čára za letadlem - letící částice ionizujou vzduch a inicializujou tak kondenzaci par, takže jejich dráhy jsou v ostrým bočním osvětlení zřetelně viditelný (obrázky sou ve skutečnosti negativy). Wilsonovu mlžnou komoru neni nijak zvlášť těžký si postavit svépomocí - stačí na to větší flaška od ukurek, kus suchýho ledu, hadřík namočenej v lihu a trocha trpělivosti - a jako zdroj radioaktivního záření může sloužit trocha světelkující barvy z číselníku starších hodinek nebo leteckýho přístroje. Ty, kterým konstrukce komory nestojí za vynaloženou námahu se můžou pohodlně podívat na výsledek:Na amatérským videu sou dobře vidět krátký mlžný stopy alfa částic vystřelovaných ze zářičů a unášený prouděním v komoře - úplně stejně jako mlžný stopy na obloze za letadlem letícím ve vysokejch výškách Mlžný stopy alfa částic jsou dlouhý jen několik milimetrů, jelikož těžký alfa částice ve vzduchu dál nedoletěj a rychle se zabrzděj srážkama s molekulama vzduchu. Některý stopy jsou zakončený krátkými háčky, které jsou posledním svědectvím odskakujícího iontu dusíku nebo kyslíku po srážce s alfa částicí. Všiměte si taky, že stopy alfačástic nevycházej přímo ze zářičů - rychlost částic nejprve musí poklesnout pod určitou mez, aby stihly při své pouti ionizovat molekuly vzduchu. Částice alfa sou vlástně jádra atomů helia očesanejch o jeho elektrony, proto maj kladnej náboj a v magnetickým poli by dělaly podobný kudrlinky, jako elektron a pozitron.
Jak model éteru napomáhá představám o vnitřní struktuře elementárních částic? Ke vzniku svínutejch rozměrů v přirodě dochází, když se energie vln v existujících rozměrech nestačí šířit do okolí. Jde to pozorovat i na vlnách na vodní hladině - od určitý intenzity se na vlnách začínaj tvořit pěnový čepičky a přetáčet se. Jelikož éter je pružnej, místo toho začínaj tvořit vibrace v novejch dimenzích, kolmejch na ty původní. Příčina i výsledek zůstává zhruba stejnej - stojatý víry/vibrace energie, který vůči svýmu okolí vystupujou jako hmotný částice, který maj na rozdíl od vln klidovou energií, i když se nepohybujou. Vznik vírovejch párů při proudění tekutin je běžná záležitost, kterou si můžete vyzkoušet v simulaci na tomhle appletu pomocí myši.
Předpokládá se, že vakuum je vyplněný virtuálmí páry lehkejch částic-antičástic, který neustáe vznikaj a zase zanikaj. Zvenčí vložená energie (třeba z fotonu, nebo jiný částice) jejich tvorbě jen napomůže. Každá hmotná částice je obalená virtuálníma částicema jako vířicí pěnou, která na krátký vzdálenosti kompenzuje její náboj a vibrace.
Jak fungujou nanotečky z pohledu kvantový mechaniky je dobře vidět ze starších pokusů o kruhový uspořádání atomů pomocí SEM (podobnejch obrázků je na webu spousta). Elektronová vlna v ohrádce vytvoří uprostřed virtuální elektronovej orbital, kterej se chová podobně, jako elektronovej oribital ve skutečným atomu a atomovej mikroskop daným místě "vidí" skutečnej hrbolek.Pokud bychom na středovej "virtuální atom" zaměřili foton, podařilo by se nám současně vybudit i několik atomů v ohrádce současně. Který by to ale přesně byli nelze na základě kvantový mechaniky určit, protože vlnový stavy atomů v ohrádce jsou navzájem částečně propletený (entanglovaný). Pokud bychom na středovej "atom" pustili silnej impuls gamma záření, rozmetali bychom tím celou ohrádku současně. Atomovej mikroskop jde ve spojení s digitální analýzou obrazu poměrně snadno naprogramovat pro automatický a docela rychlý vytváření libovolnejch obrazců z atomů rozptýlenejch na povrchu. Využívá se toho, že špička jehly atomy silně přitahuje nebo odpuzuje podle směru tunelovacího proudu, takže pod hrotem po povrchu cestujou jako osel za mrkví.
Podobný útvary se daj vytvářej jen za nízkejch teplot (kolem 4 K) - za normální teploty atomy na povrchu čile rejděj a nejde je dost dobře uhlídat, natož z nich vytvářet atomový struktury.
Přesto sou v okolí atomů stále viditelný artefakty z kvantově mechanický vlny. Ty vlny sou stojatý, ale bylo by omylem se domnívat, že se na povrchu nic nehejbe - při pokojový nebo zvýšený teplotě jsou povrchový struktury v živým pohybu - tohle je milionkrát zvětšenej povrch napařovanýho zlata - zřetelně na něm vidíme atomový monovrstvy, a atomy protékající z jedné atomární vrstvy do druhé. Krystaly tímto způsobem zacelujou svoje porychy a nerovnoměrnosti povrchu.
Třímilionkrát zvětšený zákoutí na povrchu krystalický mědi zviditelněný pomocí STM. Kvantově mechanický efekty se projevujou jako zvlnění povrchu tvořeného volnými elektrony. Vlny přitahujou dopadající částice k okrajům a hranám krystalů. Díky zvětšení můžeme jasně pozorovat, jak jsou atomy uložený v krystalech.
Kvantová mechanika také může učinit kovy částečně průhledný: Bombardováním hliníkové fólie v argonové plasmě se povrch hliníku očistí jako při pískování a pod povrch hliníku se zasekají atomy argonu. Po zahřátí fólie hliník zkrystaluje a atomy plynu vytvoří mezi krystaly bubliny kopírující krystalové roviny polyedrického tvaru - na povrchu hliníku pak lze pozorovat výrazné kvantově mechanické interferenční obrazce ze stojaté vlny volných elektronů v hliníku. Ty jsou tím výraznější, čím je bublina blíž pod povrchem...
Dobrá ukázka praktickýho využití kvantově mechanickejch jevů jsou tzv. nanotečky (nanodots). Co to vlastně je? Sou to vlastně umělý atomy s kontrolovatelnými kvantově mechanickými stavy. Většina chování atomu je založená na tom, že kolem nich v určitý vzdálenosti obíhá omezenej počet elektronů. Stačí tedy vytvořit na nevodivým povrchu prťavý vodivý kolečka a máme soubor umělejch kvantovejch reozonátorů. Na rozdíl od normálních atomů je tohle struktura vyššího řádu, podstatně stabilnější, než samotný atomy, který po sobě v krystalový mřížce všelijak kmitaji a kloužou - ale pořád má zachovaný definovaný kvantově mechanický vlastnosti. Můžou např. generovat jednotlivý fotony, pokud elektron při svém obíhání kolem prstýnku nanotečky zvolí jinou dráhu, popř. unikne mimo ni. Nanotečkový povrchy jde vytvářet i zcela řízeně - litograficky - v kovovým povlaku se prostě vyleptaj díry. Důležitý je, že nanotečky sou stabilní a protože je lze adresovat, můžou sloužit jako atomární paměti s obrovskou hustotou záznamu, navíc nevyžadujou dodatečnej zdroj energie k udržování stavu. Stačí určit, zda elektron zachycenej v nanotečce obíhá směrem doleva nebo doprava, což se prozradí na polarizaci světla fotonů, který lze z nanotečky vybudit. Výhoda je také, že technologie je kompatibilní se současnejma optolitografickejma a optolektronickejma technologiema (princip funguje úplně stejně, když do jedný buňky paměti zapojíme nekolik nanoteček současně - současně se tím zvýší spolehlivost záznamu). A protože řada látek při krystalizaci vytváří voštinovitý struktury spontánně než se jejich krystalky spojej, může bejt výrobní technologie i docela nenáročná.
Směr proudu v nanotečkách jde ovládat např. indukcí, pokud kolem nanoteček vede drát, pak proudovej puls přepne směr pohybu elektronu v sousedících nanotečkách souhlasným směrem. Přitom jde nanotečkový paměti budit i vybavovat také opticky. Praktický využití silně závisí na tom, jak dobře se podaří nanotečky adresovat. Jelikož jde o technologi, kterou de na rozdíl od klasickejch polovodičů dobře vrstvit do 3D a nevyžaduje žádný energie pro uchovávání informace, může využití nanoteček umožnit skokovej nárůst objemu kapacity elektronickejch pamětí o několik řádu.Podobně jako nanotečky vykazujou zajímavý optický chování tzv. nanohranoly a fotonické krystaly. Opět jde v zásadě kvantový struktury vytvořený na průhledným polovodičovým substrátu soustavou litograficky vyleptanejch submikronovejch děr.
Malý částice zlata, složený z několika málo atomů (tzv. klubka, clustery) vykazujou kvantově mechanický chování (interferenci a propletení vln jednotlivých atomů), v důsledku čehož se chovaj, jako kdyby to byly samostatný atomy - např. vykazujou při osvětlení fluorescenci závisející na velikosti clusteru. Částice zlata sou tak prťavý, že se ve vodě volně vznášej a chovaj se jako pravej roztok (disperze). Na obrázku je vidět, jak svítí vodná disperze částic obsahující odleva pět, osum a třináct atomů zlata. Z obrázku je taky vidět, že z rostoucí velikosti clusterů se kvantovej efekt rychle vytrácí. Ačkoliv se to nezdá, podobný clustery si můžete vyrobit i v kuchyni, ovšem jen na velmi krátkou dobu. Stačí kápnout trochu zředěnýho roztoku modrý skalice (síranu měďnatýho) do roztoku odbarvovače (dithioničnanu). Roztok rychle ztmavne vyloučenou koloidní mědí, ale těsně před tím získá světle zelenou barvu a svítí pod UV lampou - roztok v tom okamžiku obsahuje několikaatomární clustery atomů mědi. Clustery zlata jde stabilizovat přídavkem organickejch koloidů, jako je želatina neboi karboxycelulosa (lepidlo na tapety). Měď a stříbro sou podstatně reaktivnější než zlato - proto je příprava jejich clusterů obtížnější. Podobný kvantově mechanický efekty vykazujou i další koloidy - např. selenid kadmia CdSe je tmavohnědá látka (degenerovaný polovodič, použitelný v solárních článcích), která v tenkých vrstvách prosvítající červeně ale její nanočástice absorbujou světlo delší vlnové délky, protože malé krystalky se v důsledku kvantových efektů chovají jeko jeden velká atom.
Na obrázku dole je model kvantovýho propletení znázorněnej vlnkama na vodní hladině.
Další zdroj zábavy je feritovej magnet v kombinaci s magnetickou kapalinou, což je koloidní suspenze ferromagnetickejch částic vzhledu vyjetýho motorovýho oleje, ale mnohem řidší. V přítomnosti magnetickýho pole se částice orientujou a kapalina ztrácí newtonovský chování. Např. kapalina mezi rotujícími zmagnetovanými disky se kvůli orientaci částic stává prakticky nepohyblivá (magnetická spojka). Na videu (cca 1 MB AVI) je ferromagentická kapalina drážděná magnetem pod miskou.
Silnostěnnou měděnou trubkou může ferritovej magnet klesat i několik desítek vteřin. Magnet při pohybu brzdí opačně orientované magnetické pole vířivých proudů indukovaných ve stěnách trubky při pohybu magnetu...
Zatímco ferromagentický látky magnety přitahujou, naprostá většina látek je diamagnetická a je magnetickýho pole slabou silou vypuzovaná. Pokud máte silný magnety, můžete si to vyzkoušet třeba na bobulích hroznovýho vína.. V silným magnetickým poli diamagnetický předměty levitujou, což si můžete prohlédnout na obrázcích i animacích zde....
Kyslík je jako jedinej z plynů ve vzduchu magnetickým polem přitahovanej (je tzv. paramagentickej) - zatímco ostatní plyny sou z magnetickýho pole spíš odpuzovaný (sou diamagnetický). K zachytávání kyslíku by mohl sloužit polymer s navázanými atomy kobaltu, které jsou taky magnetické a orientují se v polymeru jedním směrem. Tím na sebe vážou kyslík a zpomalují jeho průchod kolonou, vyplněnou polymerem.
Porovnání magnetický síly (remanence) klasickejch, feritovejch a moderních NdFeB magnetů podle množství kancelářskejch sponek, co uzdvihnou... NeFeB magnety jsou mnohem levnější, než samariové - mají také větší remanenci ale menší koercivní sílu a snesou nižší teploty.
Demonstrace síly moderních neodymiumboridových permanentních magnetů obsahujících prvky vzácných zemin. Jejich magnetický pole je dost silný na to, aby s ním bylo možný demonstrovat chování nejen ferromagentickejch, ale i paramagentickejch a diamagnetickejch látek - např. odpuzujou zřetelně vodu (např. bobuli hroznovýho vína zavěšenou na niti) nebo grafitovou tyčinku (tuhu z tužky, uprostřed podepřenou na hraně). Na obrázku je průhyb hladiny diamagnetický vody a levitace grafitový destičky nad NbFeB ferromagnetama V téhle ukázce malej NbFeB ferromagnet levituje mezi dvěma blokama diamagnetickýho grafitu a přes magnetický pole je poháněnej elektromotorem. Kolejnice visící na ferritovým magnetu.
Manipulace s většími NbFeB magnety je nebezpečná, protože při přiblížení snadno vyvinou sílu několika stovek kg.
Nejznámější kvantově mechanickej jev je ferromagnetismus. Můžeme si představit následující pokus: na řadu tenkejch pružnejch nití/drátku zavěsím vodorovně malý magnetky a náhodně je rozkmitam v horizontálnim směru. Pokud budou od sebe sebe dostatečně vzdálený, budou volně komíhat kolem svejch rovnovážnejch poloh. Ale pokud je xobě přiblížim, začnou se navzájem přitahovat a orientovat póly tak, jako je to znázorněný na obrázku. Protože ale nemaj samy bez vnějšího magnetickýho pole dostatečnou sílu překonat odpor napruženejch nití, spokojej se tím, že vytvořej oblasti, ve kterejch sou magnetky orientovaný aspoň trochu souhlasně - to sou magnetický domény. Ve skutečnosti je magnetizace kvantově mechanickej jev - magnetky nejsou srovnaný kolem energeticky nejvýhodnejších pozic ani v místě, ale dokonce ani v čase - napříč doménou se vytvoří kvantově mechanická vlna magnetickýho momentu celý domény - celá doména získá spin jako celek, takže se stane jedním magnetickým atomem!Na obrázku je zviditelněnej obraz magnetických domén v slitině Magnesil - velikost domén je srovnatelná s rozměry krystalků materiálu.
Analogickej mechanismus tvorby kvantovejch domén se uplatňuje docela obecně, od gravitačního pole po supratekutiny. Jenže zatimco v supratekutinách se domény/víry tvořej jen za teplot blízko nad absolutní nulou, protože je tepelnej pohyb atomů hravě rozruší a navíc neustále mění směr, magnetický domény ferromagnetik vydržej několik stovek stupňů (Curieova teplota hexaboridu vápníku 650 ºC, železa 770 ºC ), domény v EB plazmě se mohly uplatnit jako primární zdroj nehomogenit v rannejch vývojovejch fázích vývoje vesmíru při biliónech kelvinů atd. Všechno závisí na množství energii, která se uvolní tím, že se pohyb v systému nějakým způsobem geometricky uspořádá. Několik snímků ferromagnetickejch struktur vytvořenejch pomocí Kerrovy mikroscopie
Tvorbu a velikost magnetickejch domény určuje rovnováha mezi entropií a volnou energií soustavy - v paramagnetikách (což sou i ferromagnetika při teplotách na Currieovým bodem) převážujou tepelný kmity mřižky, ve ferromagnetikách se uplatňuje (bez přítomnosti vnějšího magnetickýho pole ovšem jen na malý vzdálenosti) tendence systému magentků zaujmou energeticky vzájemně nejvýhodnejší postavení - takový, ve kterým magnetky rotujou souhlasně a tak, že sou protilehlý póly vždy souhlasně orientovaný.
Částice která se vakuem nepohybuje se jeví rozmazaná jen kvantovými flukutacemi vakua. Jakmile se ale dá do pohybu, rozvlní svou energií vakuum napříč směru pohybu podobně jako ryba, když rychle pluje pod hladinou. Tím se její obraz pozorovanej vlněním na hladině našeho časoprostoru samozřejmě zdeformuje taky - a nejenom obraz, ale o všechny veličiny měřitelný pomocí EMG interakce (náboj, magnetickej moment...) Toto rozvlnění je současně příčinou setrvačné energie částice a protože jak víme, deformace prostoru má gravitační účinky, je současně příčinou relativistickýho přírůstku hmotnosti částice. Vlna se pohybuje spolu s částicí a když narazí na dvojic štěrbin, interferuje na nich podobně, jako normální vlna.
Jelikož je vakuum vyplněný vibracema strun, každá pohybující se částice vyvolává zvlnění časoprostoru napříč směru pohybu částice, podobně jako vlající fáborek, nebo ryba plující těsně pod hladinou. Vzniklá vlna deformuje obraz částice a všech jejích interakcí a charakteristik (např. náboj, magnetickej moment, atd.), kterýma se projevuje - částice se jeví rozmazaná v prostoru, podobně jako se jeví obraz ryby pod zvlněnou hladinou. Tím se pro letící částici deformuje prostor, kterým se šíří a proto dopadne nalevo nebo napravo od šterbiny tak, jako kdyby byla ona sama tvořená tou vlnou. Ale to, co ve skutečnosti na štěrbinách interferuje je prostor, deformovanej pohybem částice. Jak už sem uvedl, vlnu prostředí pomocí světla pozorovat nejde, pozorovatelnej je jen její účinek. Tahle neurčitost je jedním z předpokladů kvantové teorie. Zvlnění prostoru je tim výraznější, čím má částice větši rychlost, nebo hmotnost. Součin rychlosti a hmoty se ve fyzice označuje jako hybnost a odpovídá jí určitá vlnová délka vzniklý deformace prostoru. Protože vakuum je vyplněný drobnejma vibracema strun, nemůže se obraz částice nikdy jevit úplně ostře, ani když je částice v klidu (nejmenšímu možnýmu rozvlnění se říká Planckova délce, 10E-33 metru a na obrázcích je znázorněný šumem). Zvlnění působí zpětně jak na okolí částice, tak na částici, kterou tím posouvá dopředu podobně jako vlna vody žene dopředu rybu - to je princip setrvačnosti. Deformace částice se sčítá s deformacemi vakua a vakuum v okolí částice jakoby těžkne - díky tomu mají určitou pohybovou energii i částice, jejichž klidová hmotnost je nulová (např. fotony). Proto světlo působí tlakem třeba na větrníček zatavenej ve vakuový baňce (Crookesův mlýnek) a roztáčí ho.
Průchodem světla látkama s protáhlejma molekulama nebo jeho odrazem pod ostrým ůhlem je možné dosáhnout toho, že se ze směsi fotonů oddělej vlny, který kmitaj přibližně jedním směrem - takovému světlu se říká polarizované. Světlo lineárně polarizované jedním polarizátorem už druhým neprojde, pokud jsou jejich roviny polarizace na sebe kolmé (princip zkříženého roštu). Polarizátory s barevnýma molekulama fungujou jako soustava orientovaných antének (molekula barviva), přes který se světlo dostane, pouze pokud nekmitá kmitá v určitý rovině. Je to vlastně opak principu roštu, přes kterej prolezou vlny, pokud Navíc se směr deformací může stáčet - říkáme, že světlo má spin. Spin se projevuje tak, že polarizované světlo může roztáčet velkou rychlostí drobný předměty - drobné prachové částice nebo tyčinkovité molekuly v kapalinách (říkáme, že světlo mů úhlový moment) a lze ho využít na přenášení a/nebo dodatečný kódování informace a zvýšení přenosové rychlosti optických kabelů (nemoduluje se jen intenzita, popř. vlnová délka světla, ale i jeho spin). Křížením tří a víc rotačně polarizovanejch paprsků je dokonce možný dosáhnout vytváření prostorových struktur (stacionárních vírů elektrickýho náboje) a teprve se začínají vynořovat další fantastické možnosti využití.
Tým Tokijské univerzity, vedený prof. Hidetoshi Katorim oznámil princip polapení neutrálních atomů stroncia do jednorozměrné optické mřížky, kterým by mohly v budoucnu vzniknout hodiny s přesností 1:10E18, čili 100x přesnější, než dosavadní nejpřesnější stronciový hodiny, který pracujou s chybou max. jedný vteřiny / 100 mil. let. Polapením oblaku cca 10 000 atomů stroncia o teplotě 2 mikrokelvinů do jednorozměrné optické mřížky připravili vysoce stabilní optické hodiny o frekvenci 429 THz.
Současným standardem pro časomíru jsou nyní atomové hodiny založené na cesiu-133, které mají přesnost 1:10E15 a jsou používány k definici vteřiny. Zachycení atomů do optické mřížky (stojatého vlnění laseru) umožňuje oddělení atomů od ostatních a bez nutnosti průměrování signálu. K rozmisťování atomů lze použít inteferující paprsky laseru, do jejichž vln atomy zapadnou jako vajíčka do vaničky.... Kdybyste si to chtěli doma taky zkusit, k dispozici je instruktážní video...
V historicky prvním motoru Michalea Faradye z roku 1821 kroužil ocelový drát ve rtuti kolem středovýho magnetu. Na obrázku vedle je praktický provedení motoru o několik let později.
Anglicky fyzik Barlow vyrobil o rok později první komutátorový motor - magnet přitahoval ozubené kolečko v okamžiku, kdy byl jeho zub současně ponořený do rtuti. Ale první elektromotor používající skutečnej elektromagnet zkontruoval až Ritchie v roce 1933. Jeho obměny se v podobě návodů pro kutily objevujou na webu dodnes.
Většina dnešních elektromotorů je asynchronní a pracují s trojfázovým proudem, jehož vlny kolem obvodu motoru rotují. Díky tomu motor nepotřebuje žádné přepínače aj. pohyblivé části. Tenhle geniální motor vynalezl Nikola Tesla na konci 19. století, ale praktické použití našel až mnohem později se zavedením trojfázového proudu. V našich zemích se v té době teprve řešilo, jestli používat stejnosměrný, nebo střídavý proud (známej vynálezce Křižík prosazoval stejnosměrnej, ale naštěstí ho přehlasovali)
Nicholsonův hustoměr je na rozdíl od ostatních hustoměrů při měření prakticky potopenej a vyvažuje se závažím tak, aby se v měřené i referenční kapalině potopil do stejný úrovně daný ryskou na drátu.
První telegraf docela šílený konstrukce sestrojil 1809 Samuel Soemmering a tvořila ho kyveta s 26 elektrodami (každá pro jedno písmeno tehdejší německé abecedy) naplněná kyselinou. Znaky se určovaly podle toho, na který z elektrod se zrovna vyvíjely bubliny...
První integrovanej obvod byl ve skutečnosti realizovanej ve skle - tahle rádiová elektronka ve skutečnosti představovala zesilovač tvořenej třemi triodami (předchůdce zesilovacích tranzistorů, dvěma kondeznátory a čtyřmi odpory (rezistory) v jediné baňce. Integrované provedení umožňilo redukovat celkový počet přívodů v patici na šest. Na spodním obrázku je detailní zapojení této technické hříčky.
Nedávno sem tu dal k řešení problém Porušuje písek 2 termodynamickej zákon?, pro přehlednost ho zopakuju: Pokud se protřepává krabice s pískem, ve které je přepážka, nepříliš silně, dochází k tomu, že se v jedné půlce začne hromadit písek, přepářka tak zafunguje jako tzv. Maxwellův démon, hypotetická bytost třídící rychlejší částice od pomalejších, čímž zdánlivě porušuje 2. zákon termodynamiky, podle kterého by se entropie izolované soustavy těles se s časem nikdy neměla zmenšovat.
Vysvětlení paradoxu je docela jednoduchý - háček je v tom, že soustava neni izolovaná, dodáváme do ní totiž zvenčí energii, protože písek netvoří systém dokonale pružnejch částic, jako u ideálních plynů - ale částice na sebe narážej, třou se a dřou se a dissipujou tak část energie na teplo. A právě tohle teplo pak způsobuje nárůst entropie v systému. Ztráty tepla jsou totiž úměrné množství písku v každé polovině krabice - stačí tuto rovnováhu nepatrně porušit libovolným směrem a pak dojde k tomu, že v polovině s většim množstvím písku bude docházet k větším ztrátám energie, zrnka písku se budou v této polovině pohybovat o něco pomalejc a proto pravděpodobnost, že budou pi otřesech procházet dírou přepážce zleva doprava a ne naopak se bude neustále zvyšovat....Zajímalo by mě, zda se domníváte, že je tento experiment současně příkladem spontánního narušení symetrie (o který sme se bavili před týdnem) - podle které když v systému snížíme obsah energie, systém samovolně přechází do uspořádaného, méně symetrického stavu. Zdálo by se, že je to učebnicovej příklad tohodle konceptu - je tomu skutečně tak, a proč?
Alternativním směrem výzkumu průmyslového využití termonukleární energie je využití energetického pulsu výkonového laseru. Infračervené pulsy vznikající elektrickým výbojem ve směsi plasmy fluoru a xenonu procházejí opticky čirými pětimetrovými bloky neodymového skla nebo fosforečnanu draselného (KDP), kde se zesilují a převádějí na kratší delší vlnovou délku koherentního ultrafialového světla. Koncové stupně laserů se po každém exparimentu vyměňují, protože dochází k odpaření povrchu skla. Obrázek je záběr vnitřku pětimetrové vakuové komory, kde se sbíhají centrální stupně laseru na terčíku tricia - experiment probíhá ve vakuu, protože energetická hustota světelného pulsu ionizuje vzduch jako výboj jiskry a způsobuje jeho neprůhlednost. Na rozdíl od výbojů tokamaku, které trvají několik setin vteřiny a Z-pinčové aparatury (miliontiny vteřiny) světelné pulsy v laserech trvají jen několik miliardtin vteřiny a světlo za tu dobu urazí jen několik metrů. Průměr pelety je velice malej, jen asi jeden milimetr - veškerá energie několikaset metrové soustavy laserů je fokusována do zlaté kapsle zmražené směsi deuteria tricia určené k odpálení termonukleární reakce..
Kontinuální tavba skla obarveného kysličníky neodymu, sloužícího pro výrobu infračerveného výkonového laseru
Fluoreskující monokrystaly superčistého KDP v reálné velikosti, používaného v koncovém stupni laseru jako násobič energie světelného pulsu se pěstují z vodných roztoků.Tahle napohled obyčejná sůl občas používaná jako kombinované draselné hnojivo měla zajímavé využití jako piezoelektrický materiál v krystalových přenoskách gramofonu, protože umí převádět mechanickou deformaci na elektrické napětí. V pieozelektrických zapalovačích se k podobným účelům používá méně citlivá, ale mechanicky odolnější bariumtitanátová keramika.
Projekty THEL a Airborne používaj tzv. Chemical Oxygen Iodine Laser (COIL), založenej na reakcích chloru s alkalickým rozokem peroxidu vodíku a následnou dimerizací vzniklého atomárního kyslíku směšovaného s jodovými parami (1 - 2 hmot. %) v nadzvukové trysce (expanze do vakua) za vzniku inračerveného koherentního záření s vlnovou délkou 1315 µm.
Molekuly jodu slouží jako katalyzátor dimerizace, tak i vlastní čerpací prostředí laseru. Expanze do vakua se používá k rychlýmu promíchání a adiabatickýmu ochlazení atomárního kyslíku na teplotu pod -100 ºC, protože laser při vyšší teplotě nemá dostatečnou účinnost. Na obrázcích níže probíhá montáž čerpacího systému chemikálií (kapalnej chlor, peroxid vodíku a KOH) a vlastního laserového systému s pracovním výkonem 5 MW v prostoru Boeing 747. Laser je schopen na vzdálenost 400 km propálit plášť běžný balistický rakety v terči asi 30 - 50 cm v průměru do půl vteřiny.
Videa z projektu laserového děla (Tactical High Energy Laser - THEL)...1, 2, 3, 4
Podobná videa (ve formátu Real Media) z projektu Airborne (chemickej laser na modifikovaném Boeing 747-400 určenej pro ničení balistickejch střel)
Paprsek světla ultrafialového excimerového laseru (např. 193 nm Argon-Fluor excimerovej laser).může ionizovat molekuly vzduchu natolik, že se stanou vodivé a tím vytvoří vodivý kanál pro výboj blesku. Na obrázku dole je samovolnej výboj a výboj indukovanej zábleskem laseru.
Celkem zajímavá aplikace téhle myšlenky je patent na paralyzátor (teaser) dalekýho dosahu - funguje jako normální, ale vodivá dráha je před výbojem prodloužená na několik decimetrů až metrů zábleskem UV laseru. Ten vytvoří ve vzduch vodivej kanál, kterým pak následně prochází výboj z paralyzátoru. Videoukázka ale zobrazuje obyčejnej osobní "obrannej laser", kterej se může hodit i pro přivolání pomoci apod. situacích, protože je viditelnej na několik desítek km.
To vyžaduje speciální uspořádání, ve kterém se EMG interakce odstíní střídavým EMG polem tak, že se její vliv zkompenzuje (podobně jako se např. kompenzuje vliv pozadí při gravitačních měřeních slabých sil, nebo světelné pozadí při měření/přenosu slabého sětelného signálu) zpolarizováním paprsku elektronů vysokofrekvenčním EMG polem (paprskem světla) tak, aby bylo možné změřit gyromagnetický moment (tak byla ostatně i před třiceti lety existence slabé interakce prokázána). Polarizovaný paprsek elektronů se získal fotoelektrickým efektem na GaAs polovodiči působením polarizovaného paprsku laseru a po urychlení na energii cca 50 GeV ve dvoukilometrovým lineárním urychlovači Standfordské univerzity se nechal srazit s elektrony vzorku kapalného vodíku. Rozptýlené elektrony se přihnuly zpět do dráhy průvodního paprsku a po zaostření nechaly procházet EPR kvadrupólem, jehož středem projdou jen elektrony, jejichž spinový moment je přesně vyladěn na frekvenci kvadrupólu - rozštěpení paprsku elektronu se měří ve vzdálenosti 60 metrů za vlastním kvadrupólem na druhém konci stíněné haly kvůli zvýšení citlivosti.
Dvojče Karel vyráží na dlouhou cestu mořem po nafukovací matraci. Před nosem má Karel to nejdůležitější - plovák, který mu bude sloužit jako hodiny pro odměřování času. Funguje tak, že Karel kopne do vody a v okamžiku, kdy vlna dorazí k plováku, Karel kopnutí zopakuje a připíše na matraci čárku.,,,
Na Karla zatím čeká v rodném zálivu dvojče Petr a krátí si dlouhou chvíli jejím měřením stejným způsobem jako Karel. Co myslíte - budou mít po svém shledání na svých matracích stejný počet čárek? Pokud ne - kdo jich napočítá víc a proč?
Vysvětlení je prosté: Když dvojče kopne do vody, vlna mu připlave pod nos za delší dobu, pokud přitom plave stejným směrem jako vlna - protože se mezitím taky posune vo kousek dopředu....;o)Spodní obrázek ze dvojice zachycuje situaci, že je plovák za matrací místo před matrací - ale jinak to funguje stejně - v obou případech se pohybujícímu se dvojčeti zpomaluje čas, měřenej výlučně na základě vlnění éteru. Jak vidíte, takový zdůvodnění paradoxu dvojčat je přirozený a jednoduchý a nepotřebujete k tomu sáhodlouhý pojednání o polích zdánlivejch sil a koketovat s obecnou teorií relativity. Je důležitý ale ze soustavy vyloučit všechny jevy, zasahující do měření, který se opírají o existenci nějaké vztažné interakce (jako např. odměřování vzdálenosti tyčkou, nebo času hodinama držící pohromadě EMG interakcí. Ne vždy to musí být tak intuitivní a snadný a proto samozřejmě netvrdím, že názornej model vln na hladině je ten jedinej možnej.
Jaderná elektrárna o výkonu 1000 MW za rok přemění o něco víc než 35 tun paliva na jaderný odpad, z tohoto odpadu tvoří vysoce radioaktivní izotopy 3 procenta. Roční objem vysoce radioaktivního odpadu z elektrárny je po zpracování 3 m3. Uhelná elektrárna o výkonu 1000 MW spotřebuje během ročního provozu 5 miliónů tun uhlí a 440 tisíc tun vápence pro odsiřovací zařízení. Za stejnou dobu vyprodukuje 6.5 miliónu tun oxidu uhličitého, 750 tisíc tun popela, 7700 tun oxidu siřičitého, asi 4000 tun oxidů dusíku a 400 tun těžkých kovů (mimo jiné kadmia, olova, arzénu a rtuti). Severočeské uhlí obsahuje 4 až 9 gramů uranu na tunu, což znamená, že v popelu za rok bude 20 až 40 tun uranu. Skládky jsou pak zdrojem radonových exhalací. Spalování fosilních paliv zajišťuje 63 procent veškeré vyrobené elektřiny. Podíl energie z jádra je 17 procent.
Animace formování hmoty ve vesmíru...
Podle Fredericka Gilmana fyzika elementárních částic a vysokých energií stojí před následujícími vzájemně provázanými otázkami, který jsem se tu pokusil shrnout. Zkuste se k nim vyjádřit také, pokud si myslíte, že k tomu máte co říci - ale prosím stručně, jen výchozí pohled na možné řešení problematiky:
Vedecky tym na Arizona State University ukazal, ze pomoci svetla lze pohybovat molekulami vody. Tenhle jev by mohl najit vyuziti v analyticke chemii a farmaceutickem vyzkumu, umoznuje totiz vytvoreni "zarizeni" (v radech 10^-9 m), ktere by treba v organismu rozvazelo medikamenty rozpustene ve vode, prenaselo kapky vody a ruznych vzorku pri ekologickych ci biochemickych analyzach, atp. Vyuziti paprsku svetla je vyhodne, narozdil od pouziti potencialne skodliveho elektrickeho pole, vzduchovych bublinek (mohou zpusobit denaturaci bilkovin) nebo ruznych pohyblivych mechanickych nanopump, ktere je nakladne vyrobit a slozite opravit. Vedci dokazali, ze pomoci svetla lze ovlivnit smacivosti vody, tedy v podstate schopnost molekul vody pohybovat se vice ci mene snadno po nejakem povrchu. Protoze voda si zachovava pomerne velkou pritazlivost i na voskovitem ci hydrofobnim povrchu, bylo treba povrch na nano- urovni zdrsnit, a pak lze pomoci svetla pritazlivost/odpudivost dobre ovlivnit.Dve kapky vody obarvene fluorescencnim barvivem. Ta kulata vlevo lezi na zdrsnenem & hydrofobnim povrchu - rika se tomu lotosovy efekt (udajne vubec nejmin voda smaci listy lotosu, ktere lezi na vode stale). Ta vpravo je na (chemicky) stejnem, ale rovnem povrchu. Povrch je reagujici na svetlo, a tak kapka vlevo se muze pohybovat v zavislosti na pusobeni svetla. ©SIRINX
Průběh vývoje blesku. Většina blesků vzniká jako záporně nabitý přízemní oblak, který se po propojení hlavního výboje směrem vzhůru rychle vybije v několika milisekundových oscilacích proudu řádu desítky tisíc ampér (běžné spotřebiče z rozvodné sítě odebírají max. 10 ampér). Propojení výboje probíhá stupňovitě v několika stech a až tisících nepravidleně orientovaných přímkových skoků, trvajících asi jednu mikrosekundu.
Zblízka zní úder blesku jako ostře svištivý třesk, nebo prásknutí bičem. Rachotivej zvuk hromu vzniká odrazy rázový lny od nerovností terému a nepravidelnejch oblak.
Sonoluminiscence je dnes již oficiálně potvrzená cesta k realizaci studené fúze. Působením ultrazvuku se v kapalině tvoří střídavě expandující a kolabující bubliny, ve kterých při kolapsu dochází k silnému adiabatickému zahřátí na takové teploty, že spolu mohou intragovat atomová jádra za uvolnění neutronů. Na obrázku je vidět jedna sonoluminiscenční bublinka uprostřed nádoby, vyzařující převážně v UV oblasti - ale zato pěkná. Víc toho na obrázku neobjevíte...;-)
Porušuje písek 2 termodynamickej zákon? Pokud se protřepává krabice s pískem, ve které je přepážka, nepříliš silně, dochází k tomu, že se v jedné půlce začne hromadit písek, přepářka tak zafunguje jako tzv. Maxwellův démon, hypotetická bytost třídící rychlejší částice od pomalejších, čímž zdánlivě porušuje 2. zákon termodynamiky, který v polovině 19. století formuloval německý fyzik Clausius (entropie izolované soustavy těles se s časem nemůže zmenšovat).
Zkuste přijít na to, kde je v této úvaze chyba.
Takto skončí pramínek kapaliny, nabíjené elektrodou na vysoké napětí (cca 0.15 Coulomb / m3)
Takto vypadají váhy na odměřování nejmenších hmotností v rozsahu attogramů. Na vyleptaném křemíkovém jazýčku je zlaté závažíčko, kterým se váha kalibruje. Za provozu se jazýček rozkmitává piezoelektricky a sleduje se jeho reznonanční frekvence.
Nejmenší dosud změřený časové rozlišení je 100 attosekund, nejmenší hmotnost asi 7000 attogramů (10E-18 g), což je váha asi 30 atomů xenonu. Nejpřesnější atomový hodiny pracujou s chybou max. jedný vteřiny / 100 mil. let.
Často zastávaný názor, že technologický pokrok zrychluje a celkový objem vědy a technologie, který ovládáme, exponenciálně roste je zajímavé konfrontovat s opačným závěrem, k němuž dospěl americký vojenský fyzik Jonathan Huebner. Tvrdí, že vrcholné tempo inovací jsem zažívali před více než stoletím a od té doby rozvoj technologie stále zpomaluje a dokonce nám brzy hrozí jakási nová doba temna, kdy se pokrok prakticky zastaví.
Nabízí se několik námětů k přemýšlení:
Vzácný kulový blesk je zřejmě tvořen tzv. Rydbergovými atomy, což jsou vysoce excitované atomy (s kvantovým číslem n = 50 a vyšším), takže kolem nich elektrony obíhají v konjugovaných eliptických orbitalech až několik mm v průměru. V laboratoři lze takovéto obří orbitaly připravit terrahertzovými pulsy ve stavu zředěný ionizovaný plasmy alkalických kovů. V důsledku nízké energie kvantových přechodů atomy září v mikrovlnné až infračervené oblasti a s ohledem na nízké vazebné síly mezi atomy mohou tvořit stabilní bosonový kondezát i za normální teploty-
Maltézký kříž zapojenej jako anoda v Crookesově trubici vytváří pro rychle letící elektrony překážku, kterou obletí a na zadní stěně baňky tvořené uranylovým sklem vyvolávají fluorescenci.
Svařování elektronama má samý pozitiva a životní jistoty, který z něj dělaj potencinální technologickej trhák. Svazek elektronu jde bezvadně zfokusovat, takže se s nim daj řezat díry do plechu tak přesný, že už nepotřebujou další obrábění. Svařování je efektivní a nevzniká při něm žádnej odpad ani jedovatý zplodiny (silikonovej dým nebo struska z elektrod) - všechny elektrony totiž končí ve svařovaným materiálu. Svár může bejt jen několik mm širokeja svařování může probíhat vzhledem k vysoký teplotě velmi rychle - rychlostí několika cm/sec, takže se materiál nedeformuje přebytečným teplem. Elektronama de svařovat v těsný blízkosti tepelně citlivejch částí - třeba navařit šroubovák těsně u rukojeti. Ačkoliv se sváření obvykle provádí v inertní atmosféře, proud elektronů je ideální redukční prostředí, který rozruší okamžitě každou okuj a oxidy na kterej dopadne - svařovanej povrch je i přes vysokou teplotu sváření čistej, lesklej jak zrcadýlko a dokonale prostej oxidů a nitridů ze vzduchu. Díky tomu jde elektronově jde svařovat i takový materiály, jako je hliník, molybden nebo titan. Svařování nevyžaduje žádný přídavný elektrody a svařovací dráty, jejichž materiál leguje svár a způsobuje nehomogenity materiálu, pnutí, praskliny a sníženou pevnost svaru. Svařování probíhá bezdotykově a plynule, nezapaluje se žádnej nestabilní oblouk, svařovací proud jde v širokejch mezích modulovat. Svařovací aparatura může bejt kompaktní jako mikrovlnka, neobsahuje pohyblivý části, ani nebezpečný lahve se stlačenejma plynama. Paprsek elektronů dosáhne na větší vzdálenost než plamen, o oblouku nemluvě a lze s ním bez problému svařovat obtížně přístupný spáry a vnitřní kouty, který klasickej hořák prohřívá špatně. Při dopadu elektronů vzniká UV a měkký rentgenový záření, který ale jde snadno odstínit i slabým plechem. Paprsek elektronů nese vysokou energii - v místě dopadu lze bezproblémů dosáhnout teploty přes 4500 °, která by byla chemickejma postupama nedosažitelná. Postup je velmi čistej, protože místo svaru není znečišťovaný zplodinama hořáku, nebo materiálem elektrod. Problém je, že elektrony lze efektivně urychlit jen ve vakuu a tam se zase špatně manipuluje se svařovanejma předmětama, takže se pokusy se svářením elektronovým paprskem ve velkým se daly efektivně jen na orbitálních stanicích. Průlom představuje technologie, kde je urychlovací komora oddělena od vnějšího okolí malým okénkem, kterým vysokou rychlostí fičí nabitá plasma (pokud znáte princip lifteru, asi víte, odkud se bere ten vítr). Jeho sací efekt je takovej, že nejen dokáže vnitřek urychlovače izolovat od okolí, ale ještě v něm zvyšuje vakuum. Elektrony se pohybují stejným směrem, proto jim plasma nevadí.
Návštěva webu http://www.lamptech.co.uk/ je pro vás povinná, pokud se zajímáte o současný i historický světelný zdroje. Barvy různých prvků ve výbojce:
Crookesův mlýnek v efektním salonním uspořádání - elektrony roztáčejí větrníček a současně dopadaj na umělou kytičku, pokrytou ruznobarevným luminoforem, který po dopadu elektronů svítí.
Volný elektrony se po výstupu přes slídový okénko urychlovače do vzduchu rychle spomalujou srážkama s molekulama vzduchu. Ty přitom ionizujou, takže oblak elektronů svítí - světlo vzniká podobným způsobem, jako modrý světlo plynovýho plamene. Je taky dobře vidět, jak se paprsek elektronů rozptyluje díky vzájemnýmu odpuzování elektronů
Svazek elektronů se v magnetickým poli deformuje, protože magnetický pole nabitý částice při pohybu stáčí do kruhu. Sklo při dopadu urychlenejch elektronů typicky žlutozeleně fluoreskuje - proto je směr, kudy elektrony procházej dobře vidět..
Ke generování vloček lze použít fraktály, náhodný čísla, buněčný automaty (hra Life) a další, uvedený např. v článku, kterej jsem linkoval níže... Např. algoritmus Kochovy vločky v Javě:
int vx = b.x - a.x; int vy = b.y - a.y; Point c = new Point( a.x + vx/2 - (int)((Math.sqrt(3.0)/2.0)*vy), a.y + vy/2 + (int)((Math.sqrt(3.0)/2.0)*vx));
Simulace krystalizace jako DHTML applet (vyžaduje MSIE). Používá jednoduchej srážkovej model - částice se pod určitou vzdáleností odpuzujou, nad určitou vzdáleností přitahujou. Přes zdánlivou jednoduchost algoritmus dokáže modelovat překvapivě široký spektrum fyzikálních jevů.
For i = 0 To 50 For ii = 0 To 50 If i <> ii Then dX = B(i).X - B(ii).X: dY = B(i).Y - B(ii).Y: d = dX * dX + dY * dY If d < 200 Then B(i).aX = B(i).aX - dX / d: B(i).aY = B(i).aY - dY / d If d < 100 Then B(i).aX = B(i).aX + dX / d: B(i).aY = B(i).aY + dY / d End If Next B(i).dX = T * B(i).dX + B(i).aX: B(i).dY = T * B(i).dY + B(i).aY B(i).X = B(i).X + B(i).dX: B(i).Y = B(i).Y + B(i).dY If B(i).X < xMin Or B(i).X > xMax Then B(i).dX = -B(i).dX: B(i).X = B(i).X + B(i).dX If B(i).Y < yMin Or B(i).Y > yMax Then B(i).dY = -B(i).dY: B(i).Y = B(i).Y + B(i).dY Next
Rychlost osciloskopů dnes umožňuje zaznamenat změny elektrického pole viditelného světla - záznam femtosekundového pulsu červeného laseru v attosekundovém osciloskopu (elektronový paprsek je v něm rozmítán vodorovně pulsy ultrafialového světla, takže může zaznamenávat pomalejší změny červeného světla ve svislém směru).
Jak se vlastně měří gravitace? Není to zas tak snadný, protože hvězdy nezvážíme a účinky gravitace v laboratoři jsou příliš slabý. Proto gravitační konstantu známe na mnohem menší počet míst, než ostatní fyzikální konstaty.
První pokus o změření gravitační konstanty (poměru mezi hmotou těles a silou, jakou se vzájmeně přitahujou) provedl Henry Cavendish v roce 1797 s torzními vážkami. Poslední nejpřesnější měření využívá velmi jemných změn síly, které působí na okolí rotujících koulí.
Sluneční skrny jsou důsledek níže popsaný Bénard-Marangoni nestability a jelikož se v jejich místě povrch Slunce zastaví, rychle vychladnou o několik tisíc stupňů oproti svému okolí. Při rozplývání sluneční skvrny se často objevuje spirálovitej průběh, podobně jako se často tvoří při numerický simulaci nestability. Průměr slunečních skrvrn často přesahuje velikost zeměkoule - v současné době se po povrchu Slunce pohybuje velká sluneční skvrna, viditelná pouhým okem (lze ji dobře pozorovat např. přes několikrát na sebe přeloženou membránu z počítačové diskety) .
Dynamická simulace ohně v realtime umožňující nastavovat řadu parametrů (OpenGL/Windows)
Fotka pěknejch bublin z Wikipedie. Na tý zadní je dobře vidět mísení barviček v důsledku tzv. Marangoniho nestability. Jaxe blána bubliny ztenčuje, ubejvá v ní mejdlo a tím roste její provrchový napětí. Do ztenčený oblasti pak natejká nová kapalina, která efekt ztenčování kompenzuje - proto povrch bubliny ve svislým směru intenzívně víří.
Nejdelší (půlkilometrovej) člověkem vyrobenej blesk , vybuchující transformátor v rozvodně, oblouk při vypínání 500kV vypínače a další vychytaný videa.
V teorii superstrun hraje významnou roli popis kompaktifikace - vzájemný interakce superstrun v několika rozměrech současně. Nejjednodušší případ, jakým se může svinout struna ve třech rozměrrech je torus (anuloid, čili tvar pnaumatiky). Př svinování struny ve víc rozměrech si můžeme znázornit výsledek jako trojrozměrný řez - mapu povrchu vzniklého kmplexního toroidu.
Simulace vzniku spirálové galaxie (128.000 částic na Cray T3E 32 procesorů/15 dní)
Boids je název AL(artifical life) simulace chování umělých živočichů, původně implementovaná v roce 1986 Craig Reynoldsem v Lispu a je založená na implementaci několika jednoduchých pravidel (odpuzování, seřazení a sdružování) pro vytvoření iluze kolektivního pohybu.
MS Java Virtual Machine pro MS Internet Explorer 4.0 - 6.X je dostupná na jednom z uvedených linků (poslední build má č. 3805 a cca 5.4 MB).
Postup pro instalaci Microsoft Java Virtual Machine:
Program FlowSim pro 2D simulaci proudění kapaliny je zajímavej tím, že umožňuje porovnat rychlost výpočtu několika metodama (čistý C++ až čistý C#), včetně distribuovaného výpočtu přes webovou službu. Vyžaduje pochopitelně .NET runtime.. Na stránkách programátora českého programátora Jakuba Červeného taky můžete zkusit potrápit několik rychlých simulátorů kapaliny.
Interaktivní 3D simulace Schrodingerovy rovnice a srážky dvou vlnových balíků Program vyžaduje podporu OpnGL.
shroedinger.mpg (~4 Mb), twopackets.mpg (~
Již v roce 1875 byl sestrojen tzv. radiometr, díky kterému se potvrdilo, že světlo má dostatek energie, aby mohla být přeměněna na energii kinetickou. A právě to lopatky uvnitř baňky dělají - přeměňují světlo na energii a roztáčí se - dokážou tak dosáhnout rychlosti až několik tisíc otáček za minutu! Vevnitř je vakuum. Když na lopatky bude dopadat sluneční světlo, nebo třeba i světlo z běžné žárovky, bude se mlýnek točit. V prodeji jsou tři velikosti v cenách od 36 do 46 dolarů za kus.
Videoukázka představuje osobní "obrannej laser", kterej se může hodit i pro přivolání pomoci apod. situacích, protože je viditelnej na několik desítek km.
Zajímavej vzhled přízemní jinovatky vláknitého vzhledu - zkuste navrhnout vysvětlení...
Efektní simulátor srážek galaxií. Výpočet běží na částečně na GPU, proto je velmi výkonnej, i když ne moc přesnej.
Supravodivej pásek snese stejný proudový zatížení jako měděný kabel 100x většího průřezuLevitace rákosnice ze supravodice...
Zajimavej web s interaktivníma ukázkama nelineárních dynamickejch systémů.
Předpokládá se, že vakuum je vyplněný virtuálmí páry lehkejch částic-antičástic, který neustáe vznikaj a zase zanikaj. Každá hmotná částice je obalená virtuálníma částicema jako vířicí pěnou, která na krátký vzdálenosti kompenzuje její náboj a vibrace. Zvenčí vložená energie (třeba z fotonu, nebo jiný částice) jejich tvorbě napomáhá a pokud je dostačná, můžou vzniknout natolik svinutý částice, že disponujou dimenzema nutnýma pro vznik elektrický interakce a náboje (např. elektron - pozitron). Opačně nabitý částice v páru pak lze od sebe oddělit silným elektrickým nebo magnetickým polem a detekovat samostatně - to je tzv. materializace hmoty, výroba hmoty z energie.
Type POLOHA: X As Single: Y As Single: End Type Type RYCHLOST: X As Single: Y As Single: End Type Type ZRYCHLENI: X As Single: Y As Single: End Type Type MOLEKULA: P As POLOHA: V As RYCHLOST: Z As ZRYCHLENI: End Type Const nMax As Long = 200: Dim T(nMax) As MOLEKULA, n As Long, nn As Long Do For i = 0 To nmax T(i).Z.X = 0: T(i).Z.Y = 0 For ii = 0 To n If ii = i Then GoTo 10 dX = T(ii).P.X - T(i).P.X: dY = T(ii).P.Y - T(i).P.Y: D = Sqr(dX * dX + dY * dY) Select Case D Case Is < 15: F = -50 ' částice s nižší vzdáleností se odpuzují Case Is > 20: F = 0.0005 ' vzdálené částice se přitahují slabě (Van-derWaalsova interaxe) Case Else: F = 5 ' částice střední vzdáleností se přitahují (elektrostatická interaxe) End Select T(i).Z.X = T(i).Z.X + dX * F: T(i).Z.Y = T(i).Z.Y + dY * F Next ii T(i).V.X = T(i).V.X + dt * T(i).Z.X: T(i).V.Y = T(i).V.Y + dt * T(i).Z.Y T(i).P.X = T(i).P.X + dt * T(i).V.X: T(i).P.Y = T(i).P.Y + dt * T(i).V.Y Next i Loop
Celej systém je tedy popsanej třema konstantama a rovnicí síla = = funkce(vzdálenosti molekul) = hmota x zrychlení. Demonstruje přitom jevy jako kinetika epitaxní krystalizace, tvorba a hojení dislokací a dokonce fermion-bosonových párů v pevné fázi - stačí s těma třema parametrama zahejbat....
Rozsáhlá sbírka appletů pro simulaci molekulární dynamiky. V japonštině, ale applety sou jednoduchý a jednotný, stojí za projití, stejně jako třeba tyhle...
Hezká a jednoduchá demonstrace částicový simulace kapaliny na podobném principu...
Rozmery Objem Povrch 1 2.0000 2.0000 2 3.1416 6.2832 3 4.1888 12.5664 4 4.9348 19.7392 5 5.2638 26.3189 6 5.1677 31.0063 7 4.7248 33.0734 8 4.0587 32.4697 9 3.2985 29.6866 10 2.5502 25.5016
Šíření energie mezi dvěma místama s různým potenciálem sleduje princip nejmenší akce - proto je nejmíň intenzivní přestup energie přes kulovej povrch a pokud si vesmír může nastavit počet dimenzí, pak je to kulovej šestirozměrnej povrch.
Jak je tomu tajemnym Higgsovym bosonem? Částicoví fyzici předpokládaj, že vířící prostor, kterej je vyplněnej kvantovýma fluktuacema pod určitou teplotou není úplně neuspořádanej a je vyplněný dynamicky vznikajícími a zanikajícími uspořádanýma orientovanýma doménama, kterým se říká Higgsovo polem nebo taky někdy Higgsova mřížka. Důležitý je, že takový pole díky svý orientaci klade částicím různej odpor v závislosti na směru pohybu, podobně jako když štípáme dřevo po létech, nebo táhnem malou kuličku po drážkovaný desce. Zatímco částice po směru domén se šířej bez odporu, k tomu, aby se mohla pohybovat napříč musí mít nenulovou, vyšší energii, která ji vyzdvihne nad drážky. V relativistický fyzice to prostě znamená, že taková částice musí mít větší, nenulovou hmotnost, ale jde si to názorně představit aji tak, že na naši kuličku nabalíme vrstvu nějakýho sajrajtu, aby nám nezapadala mezi ty drážky. Hypotetickým částicím, který naši částici při pohybu napříč Higsovým polem obalujou a dodávají jí tak potřebnou hmotnost fyzici nazývaj Higgsovy bosony, zkráceně a familiárně prostě Higgs - předpokládá se, že jich může bejt několik druhů.
Uvedenej model má řadu analogií z běžnýho života, např. při vedení elektrickýho proudu, čili pohybu elektronů mřížkou za nízkejch teplot. Je známo, že pohyblivost elektronů v kovech je poměrně malá, protože elektron při svým pohybu musí překonávat díry a mezery mezi atomy (kovy vykazujou elektrickej odpor). Pokud elektrony nutíme pohybovat, dojde k tomu, že se jakoby navzájem spojeji do jakýhosi oblaku - kvantový elektronový vlny, obsahující kolem 30 - 40 elektronů a pohybujou se kovovou mřížkou jako celek, což jim usnadní pohyb mezi atomy. V důsledku toho mají pohybující se elektrony v mřížce mnohem vyšší efektivní hmotnost (cca 30 - 40x), než odpovídá jednotlivýmu elektronu. Zahřívání mřížky průchodem proudu nebo i jinak elektronovou vlnu ovšem rozrušuje kmitavým pohybem atomů, takže při zahřívání vodičů roste odpor. Např. vlákno žárovky má při provozní teplotě až třináctkrát vyšší odpor, než zastudena, proto bývá v patici slabších žárovek zabudovaná malá pojistka (trubička se zataveným tenkým drátkem), který slouží jako nadproudovaná ochrana při zapínání. proudu.
Jaderný fyzici původně nevěnovali Higgsově teorii moc velkou pozornost, protože přece jen působí trochu moc zbytečně složitě a vykonstruovaně. Jenže postupem času se ukázalo, že klasická teorie nedokáže vysvětlit nejen velký naměřený hmotnosti kalibračních bozonů, ale celý spousty dalších částic. A spontánní narušení symetrie mohlo při chladnutí vesmíru po jeho vzniku zafungovat úplně stejně, jako ochlazování magnetickýho materiálu: najednou tu prostě vznikla nová fáze a objevily se nový síly, působící na krátký vzdálenosti, jako magnetický domény. Proto má potvrzení existence Higgsových bosonů zásadní význam nejenom pro teorii těžkých částic a interaxí, ale i pro různý kosmologický modely, který potřebujou, aby se v určitý fázi vývoje vesmír sjednotil a stal homogenní tak, jak ho známe dnes. Problém je, že aby Higgs fungoval tak jak má, musí bejt relativně těžkej, což vyžaduje stavby větších a silnějších urychlovačů s vyššíma energiema. Proto se čeká na dokončení novýho urychlovače LHC v Cernu na místě starýho kolem roku 2007.
Higgsův mechanismus je jakejsi vznik bosonovýho kondenzátu naruby - zatímco představa vzniku kodneznátu počítá s tím, že energie částic v kondenzátu poklesne, aby se projevilo jejich kooperativní chování v klidu, zde se předpokládá, že energie částic vzroste, aby se mohly kooperativně pohybovat - nárůstu energie se dosáhne zvýšením jejich virtuální hmotnosti. Uvádím to proto, abyste si uvědomili, že symetrie existuje i v samotným principu spontánního narušení symetrie.
SRNKA [24.6.06 - 13:16]
