Zajímavý stochastický jevy v soustavě spřaženejch harmonickejch oscilátorů. ...je nutno to pozorovat déle, než pochopíte, jak to funguje,
Včerejší gamma záblesk byl viditelný pouhým okem i ze vzdálenosti sedm miliard světelných let. Ve vzdálenosti 2700 světelných let by byl záblesk GRB 080319B jasný jako Slunce, které by bylo v té vzdálenosti hvězdou magnitudy M14. Záblesk z takovéhle vzdálenosti by proměnil atmosféru modré planety v radioaktivní oranžový dýmající mrak plný ozónu, oxidů dusíku a kyseliny dusičné. Událost by přežily jen oblasti zastíněné kovovým jádrem planety. Na záblesku by se mohlo prokázat narušení Lorentzovy invariance podobně jako v případě pozorování supernovy observatoří MAGIC.
Všimněte si vysokýho počtu atomů ve vysokoteplotních supravodičích. Podobně jako se připravujou kovový skla (slitiny Zr-Ti-Cu-Ni-Al, apod.): smícháním atomů různejch, nepatrně odlišnejch velikostí se ztíží vytváření pravidelný struktury na malý vzdálenosti. Supravodiče totiž fungujou tak, že se pro elektrony vytvoří řídká prostorová síť, ve který se můžou pohybovat po skupinách: zatímco jeden elektron se protlačuje mřížkou, další ho postrkuje a obráceně a ten pohyb musí být velmi přesně vyladěn s tepelnými pohyby krystalický mřížky:
Jenže v případě supravodičů ta prostorová síť musí bejt pravidelná, čili požadavky na strukturu supravodičů jsou do značný míry protichůdný (vytvoření co nejřidšího krystalu).
EGON: Ještě bych nejásal, to co totiž pozorovali bylo supravodivosti při pokojový teplotě vzdálený ještě víc, než v současné době dosahované supravodiče (Sn1.0Pb0.5In0.5)Ba4Tm5Cu7O20+), který dosahujou Tc = 180 K za běžnýho tlaku, tzn. můžou fungovat na Antarktidě::
Although the researchers only have five data points in the range and never observed a critical temperature higher than 20K, the shape of the curve indicates that, for some small range of pressures, a very high critical temperature might be achieved.
Čili v uzounkým rozsahu 100-125 GPa (víc jak milion atmosfér !) pozorovali náznak supravodivosti při 150 K. To je vše.
Průběh vývoje počtu vědeckejch článků publikovanejch každej rok o tzv. "vysokoteplotních supravodičích" prozrazuje, že se tomu oboru v poslední době moc nedaří a do roku 2020 bude nejspíš zatlumenej úplně. Objev prvního supravodiče na bázi YBaCuO v roce 1985 sice znamenal, že se pro studium supravodivýho efektu nemusí používat drahý helium, ale levnější dusík, jenže keramický supravodiče se zase daj těžko zpracovávat a snadno praskaj, cívku z nich prostě nenamotáte. A ani ta teplota -190 ºC neni pro běžný průmyslový využití nic moc. Zkrátka by to chtělo ještě nějakej ten objev nebo aspoň dobrej nápad...
Nejstarší led kolem severního pólu mizí. Plocha pokrytá tzv. věčným ledem, jenž na rozdíl od sezónního ledu vydrží v Arktidě celoročně, se loni zmenšila o 2,5 milionů čtverečních kilometrů. Ve srovnání se stavem v únoru 2007 zůstala zachována pouhá polovina. Podíl víceletého ledu na celkovém zalednění klesl ze 60 na necelých 30 procent. Zastoupení velmi starého ledu (nad 6 let) se propadlo z 20 procent v 80. letech na nynějších 6 procent. Letos v březnu je sice rozloha zalednění o trochu větší než před rokem, reálný stav je ale nesrovnatelně horší. Arktidu teď z větší části pokrývá jen tenký sezónní led s vyšším obsahem soli. Jeho odolnost je malá a během léta pravděpodobně roztaje. Obrázek ilustruje stáří mořského ledu v Arktidě. Srovnání únorového průměru za období let 1985-2000 se současným stavem (únor 2008).
Úbytek trvalého ledu pokračoval na podzim i během zimy, přestože podnebí na celé planetě ochlazovaly pasátové větry La Niňa. La Niňa je přirozený jev, který se projevuje ochlazením vody podél rovníku. Nižší teploty ve středním a východním Pacifiku podporují zesilování větru (pasátů) a silnější vítr zase napomáhá ochlazování mořského povrchu. Nynější La Niňa se objevila v srpnu 2007 a je považována za nejsilnější od roku 1988. Letošní La Niňa snížila povrchové teploty moře ve východním Pacifiku asi o dva stupně pod normál a to je pěkně velký rozdíl. La Niňa ovlivňuje počasí na celé planetě. Počasí v západní a severní Evropě může mít kvůli silnějšímu jet streamu vlhčí a bouřlivější ráz. Animace nahoře zobrazuje povrchovou teplotu moře - odchylky od normálu od konce října 2007 do začátku ledna 2008.
Magazín EV World přinesl zajímavý článek srovnávající energetickou výtěžnost jednotlivých typů rostlin při zpracování na biopalivo. Pokud byste jeden akr půdy osadili sójou a tu přeměnili na bionaftu, mohli byste pak na ni ujet za rok zhruba 3800 km. Několikanásobně více energie v sobě ukrývá kukuřice přeměněná na bioethanol (28 800 km). Následuje větrná energie - jeden akr větrných elektráren by "dal" 288 000 km. Zajímavé je, že v případě mořských řas by to bylo ještě více, a to 592 000 km. Zdaleka nejvíce by ale bylo možné z 1 akru půdy získat při zapojení solárních článků, a to pro ujetí až 3 600 000 km. Energie ze solárních článků je už dnes levnější, než energie z uhlí.
Pokud vám zelený technologie nic neříkaj, můžete hrát aspoň zelené hry. PowerUp! je počítačová hra vytvořená ve spolupráci společností TryScience, IBM a města New York. Jedná se o 3D akční strategii, ve které musí hráč zachránit planetu Helios před ekologickou devastací. Hra je zasazena do budoucnosti, ve které je znovu spuštěno spalování fosilních paliv namísto využívání obnovitelných zdrojů energie. Elektrárny pumpují do atmosféry tuny jedovatých plynů, planeta se ohřívá a dokonce se začínají objevovat, husté mraky emisí, které by mohly být živé. Infrastruktura solárních elektráren, větrných turbín a jiných alternativních zdrojů byla obrovskými bouřemi zničena a na hráčích je, aby ji obnovili. Hru stáhnete na adrese http://www.powerupthegame.org/downloads.html (250 MB).
Tohle má bejt nová generace chladiče, přesněji řešeno větráku na chladiče mikroprocesorů. Kdo ví, jak funguje lifter nebo pokojovej ionizátor vzduchu asi bude tušit, jak funguje tenhle vynález - jde v podstatě jen o několik tenkejch drátků, zavěšenejch nad druhou elektrodou, na kterou je přivedený vysoký napětí. To nabíjí molekuly vzduchu na ionty a ty jsou pak strhávány napětím k druhé elektrodě, čímž vzniká v chladiči průvan.
Výhody jsou zřejmé: chladič neobsahuje pohyblivé části, takže by se mohlo zdát, že bude fungovat dobře i v prašném prostředí, kde se klasické větráčky rychle zanášej a zadíraj. Obávám se ale, že prach bude největší problém právě tohodle typu ventilátoru: nabitý částice prachu totiž koróna vysloveně přitahuje a budou chladič rychle zanášet. Taky spotřeba korónového chladiče neni zrovna nejmenší, nemluvě o tom, že se vysoký napětí nemá moc rádo se současnou citlivou CMOS elektronikou, používanou v počítačích.
Pokus o nalezení průměrný barvy vesmíru skončil trapným omylem, když se vědci pokusili ložit dohromady spektra více než 200 000 galaxií z projektu měření rudého posuvu v Austrálii. Po dlouhých analýzách a výpočtech byli vědci odměněni překvapivým zjištěním. „Barva Vesmíru se blíží standardnímu odstínu bledě tyrkysové, jen je o něco zelenější,“ shrnul výsledky výzkumu profesor astronomie Karl Glazebrook. „Skutečnou barvou Vesmíru“ byli nadšeni nejen vědci, ale i laická veřejnost, bohužel, v polovině roku při ověřování výsledku odborníci došli k závěru, že udělali chybu. Program, který sestavoval výslednou barvu Vesmíru, použil špatný referenční odstín bílé a výsledkem byla sice krásná, ale nepravdivá tyrkysově zelená. Po opravě dostal Vesmír béžovou barvu.
List lotosu (Nelumbo nucifera) je v asijskejch zemích symbolem čistoty a je příkladem superhydrofobního, čili vodu odpuzujícího povrchu. Kytka ho využívá k tomu, aby povrch udržovala suchej i za deště. Kapičky, které se po listu skoulejí současně povrch zbavujou nečistot, který se do zachytěj do jejich povrchu. Superhydrofobní povrchy fungujou na bázi drobných voskových jehliček, který se zapichujou do povrchu vodních kapek. Energie má tendenci se podél povrchu díky difůznímu charakteru šířit rovnoměrně přímočaře, silně zakřivenej povrch se snaží narovnat a tím vypuzuje jehličky na povrchu listu z vodní kapky. Silná záporná křivost povrchu způsobuje, že je superhydrofobní povrch vodními kapkami odpuzován ještě silněji, než by odpovídalo mezifázovýmu napětí.
Z tohoto důvodu se taky vodní kapky rozprášený na prašným a/nebo vláknitým povrchu chovaj jako kdyby byl nesmáčivej, ačkoliv je ve skutečnosti velmi málo hydrofobní, nebo dokonce hydrofilní (např. vlna). Superhydrofobní efekt jde využít v řadě případů technický praxe, např. vysokonapěťová keramika používaná pro izolátory vedení vysokýho napětí musí bejt udržovaná v čistotě a suchu a superhydrofobní povrch ji činí samočistící. Přesto je možné lotosovej list namočit i bez použití detergentu sice jednoduše tím, že se na něm nechá zkondenzovat vodní pára v malejch kapičkách. Ty zaplní mezery mezi voskovými hrbolky, kde je povrch listu hydrofilní (smáčivej). Jakmile voda na povrchu listu vytvoří souvislou vrstvu, nic nebrání tomu, aby se na povrch nalepily i velké kapky.
Studie budovy, navržená pro Masdar City v Saudské Arábii Hlavní budova bude pokrývat plochu 130 000 m2 solárních panelů, díky čemuž budova vyprodukuje více energie než spotřebuje.
Skulptury z kapek Martina Waugha
Již dlouhou dobu je známo, že vodní kapky se při vzájemných srážkách nízkou rychlostí odrážejí, jako kdyby byly z gumy. Dobře je to vidět zejména na kapkách rtuti, která má téměř 10x vyšší povrchové napětí, než voda za pokojové teploty. S rostoucí teplotou povrchové napětí kapalin obecně klesá, zvlášť rychle v případě vody, která při tom částečně dopolymeruje, proto je tak snadné rozcmrndat horkou vodu při přelévání z konvice. Trojice kapek může na vibrující vodní hladině levitovat velmi dlouho, protože se vibracemi obnovuje tenká vzduchová vrstvička, bránící splynutí kapek s vodní hladinou.
Stroboskopické pokusy ukázaly, že ke spojení kapek dojde až při druhém či třetím kontaktu. Spojení kapek totiž vyžaduje přechodné vytvoření krčku se silnou zápornou křivostí, která je v důsledku povrchového napětí zdrojem silné odpudivé síly na malé vzdálenosti. Při spojení kapek se aktivační energie uvolní zpátky a může se lavinovitě propagovat na další kapky v důsledku rezonančních jevů při šíření povrchových vln. Tento poznatek může přispět nejenom k lepšímu pochopení koalescence emulzí, ale např. také k modelování průběhu jaderných reakcí, protože i atomová jádra se při fůzi chovají jako velmi husté kapky s obrovským povrchovým napětím
Při zametání se podlaha často kropí, aby se tolik neprášila. Přitom si můžete všimnout, že se kapky vody zaprášenou podlahou nesmáčejí, jsou obalené prachem a po podlaze se kutálejí jako kuličky. Nahrazením prachu hydrofobním silikonovým polymerem se získaj stabilní kuličky, který se po stole kutálej jako gumové a po šikmé ploše se převalujou, přičemž při dostatečné rychlosti získávaj tvar burského oříšku, tento jev mj. předpověděl už před 90 lety lord Rayleigh.
Placaté galaxie bez centrální části pravděpodobně obsahují černé díry stejně, jako ty ostatní. Což poněkud komplikuje klasické teorie vzniku černých děr, podle kterých vznikly černé díry napadáním hmoty z galaxií do černých děr, nikoliv obráceně. Zatímco se zdá, že ve většině případů galaxie vznikaly přinejmenším současně s černými děrami. Podotkněme, že podle vlnové teorie éteru galaxie vznikly naopak vypařováním hmoty z černých děr.
Nejmenší diamantový prstýnek je vyleptanej z vrstvy diamantu, má průměr 300 nm a může sloužit jako umělej atom, čili kvantová tečka nebo Josephsonův přechod. Vpravo nejmenší kytary, vyleptaný pro změnu z plátku křemíku.
Microsoft Excel: Revoluční 3D Game Engine? Tento článek popisuje nevšední vlastnosti Microsoft Excelu, který lze použít pro vytváření 3D grafiky. K dispozici jsou i demo ukázky (1, 2) a video pro Excel, které funguje i pod Excelem 2007. Jářku - pokrok se nedá zastavit, jen umlátit lopatou.
KAYSER_SOSE: Myslím, že odpověď LUCIFERa je zcela vyčerpávající.
Protěž sněžná (Leontopodium nivale) je evropská protěž číslo 1. Je oblíbená mezi skalničkáři, protože není náchylná k uhnívání při pěstování v nížinách, je stále krásně huňatě stříbrná, nevadí jí mrazy ani smog, ochotně roste ze semen a snáší přesazování. Jejím domovem jsou travertinové hřebeny bulharského pohoří Pirin. Stejně jako příbuzný druh Protěž alpská je také přísně chráněná smlouvou CITES.
Stříbřitý vzhled protěže je způsobenej jemnými plstnatými chloupky, jejichž jemně rýhovaný povrch funguje jako fotonický filtr a selektivně odráží ultrafialové záření, které ve vysokých nadmořských výškách poškozuje chlorofyl rostlin. Je to tedy stejnej mechanismus, jako stříbřitý vzhled křídel motýlů a krovek brouků, akorád zde je odrazivost posunutá do tak krátkovlnné oblasti spektra,že ji nevnímáme barevně. Některé druhy hmyzu by ale světlo odrážející květy protěží rozeznat mohly, proto může odrazivost květů hrát roli i při opylování.
Japonský Panasonic uvedl na trh největší 150' plasmovku na světě. Při rozlišení 8.84 milionů pixelů (2,160 x 4,096, tj. 3.31x 1.87 m) váží jen 24 kg. Plasmový displeje začaly svoji dráhu v roce 1964 na Universitě v Illinois a v podobě monochromatických displejů v oranžové nebo zelené barvě byly velmi populární na počátku 70. let díky své konstrukční jednoduchosti a tím, že pro svoji činnost nevyžadujou paměťový obvody. Monochromatická plasma pracuje na principu doutnavky, barevné plasmy obsahují luminofor ve třech barvách, kterými jsou vystlány jednotlivé zobrazovací buňky. Protože se jeho svítivost po delší činnosti snižuje, plasmové obrazovky trpí vypalováním obrazu do stínítka, podobně jako klasické televize, nehodí se tedy k zobrazování statického obrazu. V poslední době začínají plasmy vytlačovat LCD a zvláště OLED displeje, zvláště kvůli své vysoké spotřebě (větší část energie elektronů se při dopadu na stínítko mění v teplo).
Postavte si magnetický urychlovač! Jde o několikanásobné předávání energie nárazem a o působení magnetického pole.
• První kulička malou rychlostí narazí na první magnet. Její energie se prostřednictvím magnetu předá dvojici kuliček na opačné straně magnetu. • Menší z obou kuliček odletí (odskočí) prakticky stejnou rychlostí od větší kuličky. Je totiž dál od magnetu, a proto je k němu přitahována menší silou. • Kulička je po odskočení přitažena – a urychlena – k druhému magnetu. Její energie vzroste, a na druhý magnet proto narazí větší rychlostí. Energie kuličky se předá dvojici kuliček na opačné straně magnetu. • Menší z dvojice kuliček odskočí a je přitažena – a urychlena – třetím magnetem atd. • Poslední kulička už získá podstatně větší energii, než měla kulička na začátku „urychlovače“.
Stoupá, nebo klesá? "Stroje zvané transformátory snižují nebo zvyšují napětí elektrického proudu. Proud, který putuje dráty mezi sloupy, musí mít nižší napětí, aby se vedení neroztavilo".
Auto na vzduch míří na trh. Obsahuje čtyřválcový motor poháněný stlačeným vzduchem, který se skladuje v nádržích pod tlakem 300 atmosfér. Odlehčené nádrže, termoplastické nádoby v krunýři z uhlíkového vlákna, vyrábí společnost Airbus Industries a vejde se do nich téměř 90 kubických metrů vzduchu. Vozidlo se pohání tak, že stlačený vzduch z nádrží se vstříkne do malé komory, kde se roztáhne a ochladí. Toto roztažení stlačí píst dolů. Protože však okolní teplota začne znovu ohřívat vzduch v první komoře, vzduch je vtlačen do druhé vedlejší komory, kde se roztáhne znovu a vytlačí píst nahoru. Využívání vnějšího tepla pomáhá zachytit víc energie stlačeného vzduchu, a tak zlepšuje účinnost a zvětšuje dojezd vozidla. V porovnání se čtyřdobými spalovacími motory, kde se polovina zdvihů promarní vtahováním vzduchu a paliva do komory, vzduchový motor využívá každý zdvih. Ačkoli by se do jedné z nádrží se stlačeným vzduchem vešel ekvivalent jen jednoho galonu benzinu, tento vzduch se v motoru využije s 90% účinností.
Přesto je používání hybridů s akumulátorem mnohem účinnější než používání elektřiny ke stlačování a skladování stejného množství energie v nádrži. Hlavním problémem je, že se vzduch při stlačování zahřívá, takže se hodně vynaložené energie vyplýtvá zvyšováním teploty. Energetická bilance by se o něco zlepšila, kdyby systémy stlačeného vzduchu na plnících stanicích nebo v garážích majitelů aut byly navrženy tak, aby všechno odpadní teplo vznikající při stlačování mohlo být zachycováno a využíváno například k ohřevu vody v domácnosti. Emisní profil auta na vzduch by se také zlepšil, kdyby kompresory mohly být v interakci s elektrickou sítí a naprogramovány tak, aby stlačovaly a uskladňovaly vzduch jen mimo špičku, nebo když jsou větší dodávky sluneční a větrné energie.
Nejjednodušší fraktálem a škálově inveriantní strukturou vůbec je tzv. Perlinův šum, který se používá v počítačové grafice jako tzv plasma fraktál pro generování přírodních textur (oblak, kouře nebo povrchu planet). Vniká rozdělením oblasti na několik částí (tzv. oktáv, pokud se frekvence zvyšuje na dvojásobek), které se náhodně vybarvují podle šumové funkce (např. lineárně-kongruentní generátor používaný funkcí rand() v Unixech používá rekurentní vzorec r(n+1) = 1103515245 * r(n) + 12345) % 2^32. Tak jak se oblasti zmenšují postupně vzrůstá rozlišení výsledné šumové funkce, která je součtem šumu v jednotlivých oktávách (Ken Perlin použil součet absolutních hodnot a za svůj přínos k rozvoji technického řešení dostal v roce 1997 od Academia of Motion Picture Arts and Sciences Oskara)
r(n+1) = 1103515245 * r(n) + 12345) % 2^32
Podle vlnové teorie éteru je vesmír tvořený podobným šumem, který pozorujeme jako jedna z jeho fraktálních částí. Protože se šíření informace na větší vzdálenosti v prostoročase propaguje po uspořádaných gradientech, z náhodného šumu pro pozorování přednostně vybíráme uspořádané gradienty, takže se nám vesmír na velkých časoprostorových vzdálenostech do minulosti (kosmologická škála i budoucnosti (Planckova škála) jeví jako expandující houbovitá strukturou.
Spirální ramena v galaxiích jsou stejně jako dopravní zácpa příkladem emergentního jevu, který v tomto případě nastartuje expanze časoprostoru. Ta způsobuje, že se gravitace šíří v galaxii čím dál pomaleji a tím dochází k natáčení a postupnému nahloučení eliptických drah hvězd v galaxii tak, jak to předpovídá teorie MOND. V těsně uspořádaných clusterech hvězd se soustřeďuje mezihvězdný plyn, tím se urychluje vývoj hvězd, které pak svítí jasněji a rychleji se "spalují" na záření. Oblast hmoty pak napříč galaxií putuje jako vyhořívající pruh trávy - jeho rychlost nezávisí na rychlosti obíhání hvězd v galaxii. Gravitační dopravní zácpu simuluje na GPU tento program.
Vzhled spirálových galaxií lze modelovat následujícím pokusem: Umístíme do kruhu knoty, které špatně nasávají olej. Zapálíme jeden z nich a zacloníme levého souseda. Oheň se nám rozšíří opačným směrem a pokud jsou dobře vyváženy parametry, ohnivá stopa bude rotovat po kruhu do vyhoření olejové lázně pod knoty. Spirálovité příčky v galaxiích vznikají a putují podobně, akorát že místo oleje slouží jako palivo hvězd galaktický vodíkový plyn a plamen představují termonukleární reakce v nitru hvězd. Za určitejch podmínek může plamen začít opisovat spirálovitou křivku, pohyb je v tomhle případě způsobenej tím, že vysoká teplota plamene způsobuje postupný spotřebovávání par a oxidace v plameni postupuje v pásu, jako když vyhořívá pruh trávy.
Podle vlnový teorie éteru většina velkejch galaxií s aktivním galaktickým jádrem začíná svůj život jako prudce se vypařující bílá díra - kvasar. Vyzářená hmota kondenzuje kolem kvazaru jako prachová galaxie, je udržovaná v uctivý vzdálenosti od kvasaru tlakem jeho záření. Jak se kvasar zmenšuje, začíná se jeho povrch nořit pod horizont událostí a záření se začne zužovat a omezovat na tzv. jety, vyvrhující hmotu na pólech rotace kvasaru. Kvasar se tak změní ve velkou rotující fontánu a galaxie kolem něj se začáná zplošťovat odstředivou silou. Nakonec z kvasaru zbude velká černá díra uprostřed galaxie.
Vzhled galaxií se mění s časem a spirálovitý galaxie s rameny (mezi který patří i naše Mléčná dráha) se časem mění na eliptický. V ramenech je zdrojem zářivýho jasu termonukleární reakce a ta probíhá do značný míry autokatalyticky.Větší hustota mezihvězdnýho plynu vývojovej cyklus hvězd výrazně zrychluje. Ve starejch galaxiích je plynu málo, hvězdy jsou malý a svoji hmotu vyzařujou pomalu, proto se v nich spirálovitý ramena netvořej. Na konci ve všech galaxiích převažujou červení trpaslíci: malý žhnoucí hvězdy, ne o moc větší než Jupiter. Z velkejch hvězd zůstanou studený černý trpaslíci, protože však tyhle nesmírně hustý hvězdy chladnou velmi pomalu, musí i ten nejstarší bílý trpaslík stále vyzařovat na teplotách několik tisíc stupňů, když vezmem v úvahu omezený stáří vesmíru (asi 13,7 miliardy let).
Globulární clustery (trpasličí galaxie) jsou většinou tvořeny klasickým kosmologickým mechanismem, tj, hroucením mezihvězdné hmoty vzniklé při baryogenezi. Na rozdíl od velkých hvězdných ostrovů vzniklých vypařováním kvasarů, ve kterých se vystřídalo několik hvězdných generací obsahují převážně malé, pomalu se vyvíjející a velmi staré hvězdy bez planetárníc systémů. Naproti tomu velké galaxie obsahují často několik hvězdných generací současně (čím je galaxie větší, tím víc je placatější a tím víc má ramen) a vykazují mnohem pestřejší složení, potřebné pro vývoj života.
Záíznam z Einsteinovy přednášky 5.5.1920 v Leydenské universitě
To deny the ether is ultimately to assume that empty space has no physical qualities whatever. The fundamental facts of mechanics do not harmonize with this view... Recapitulating, we may say that according to the general theory of relativity space is endowed with physical qualities; in this sense, therefore, there exists an ether. According to the general theory of relativity space without ether is unthinkable
"K popření éteru bychom museli předpokládat, že prázdný prostor nemá nadále fyzikální vlastnosti. Základní fakta mechaniky s tímto pohledem neladí... Stručně shrnuto lze říci, že podle obecné teorie relativity je prostor vybaven fyzikálním vlastnostmi a v tomto smyslu éter existuje. Podle obecné teorie relativity je prostor bez éteru nemyslitelný."
Jedním z důsledků probíhající expanze vesmíru je změna vlastností iridiových standardů. Ty se v houstnoucím vakuu postupně rozplývaj a jejich hustota klesá. Dilataci iridiového prototypu pozorovala poprvé dvojice výzkumníků Dmitro Stary a Irina Soldatenko z Kijevského institutu kvantové fyziky. Prototyp kilogramu ze čas od času pucuje mechanicky i horkou párou a proto není divu, že postupně ubývá. V případě originálního, 120 let starýho prototypu metru uloženého v Sevres u Paříže však tyto úbytky nelze vysvětlit čistěním (viz obr. níže), protože se s prototypem prakticky nemanipuluje - používá se pouze ke převažování ostatních prototypů.
Proto NIST začal studovat nové metody, jak definovat základní jednotky bez potřeby udržovat nějaké materiální artefakty, jako je prototyp metru. Jedním z nich jsou elektrodynamické váhy se supravodivými cívkami, které pracují na základě definice metru a elektrického proudu. Druhá možnost je odpočítávat uhlíkové nebo křemíkové atomy měřením objemu - za tím účelem se dělaj pokusy s vybrušováním dokonale sférický koule nebo válce z čistýho monokrystalu izotopu 28-Si s odchylkou od sférickýho tvaru v řádu 35 nm, který by mohla v budoucnosti sloužit jako novej prototyp kilogramu.
Záhadná síla ovlivňuje dráhy kosmických sond. Jak bylo zjištěno, průlety jsou ovlivněny tím více, čím větší svírá dráha sondy úhel vůči rovníku. To by nasvědčovalo, že jde o podobný efekt, jaký předpovídá MOND teorie (teorie modifikované Newtonovy dynamiky), předpovídající formování prstence temné hmoty kolme gravitujících těles. Ten byl také v případě některých galaktických clusterů objeven. Alternativní teorie přitažlivosti nazývaná Teorie MOND (MOdifikovaná Newtonovská Dynamika) byla předložena v roce 1981 Mordecai Milgromem z Weizmannova Institutu v Izraeli pro vysvětlení tvaru a rotačních křivek hvězd galaxí a dlouhou dobu nebyla brána vážně. Poslední dobou ale přibývá efektů, které do této teorie zapadají. Jedním z nich je anomálie sond Pioneer, pro které teorie předpovídá přesně totéž zpomalování, jaké bylo skutečně pozorováno (součin Hubbleovy konstanty a rychlosti světla).
Vysvětlení MOND je velmi jednoduché: dejme tomu, že pozorujeme světlo, jak se šíří v expandujícím časoprostoru. Pokud se světlo bude šířit napříč galaxiemi a ty galaxie budou veliké, světlo se na začátku své dráhy bude šířit v postupně houstnoucím prostředí rychleji než je konci, což povede k jevům, které se snaží popsat MOND teorie. Jinými slovy budeme muset zohlednit expanzi vesmíru i na samotnou expanzi časoprostoru, což ve svém důsledku povede k pozorovanému urychlení expanze. Houstnutí vakua s časem má celou řadu dalších důsledků. Např. bude klesat rozdíl mezi hustotou vakua a hmoty, protože hmota je tvořená hustší pěnou, která stlačování odolává více. V konečném důsledku se tedy bude hmota v postupně houstnoucím vakuu rozplývat a rozpouštět.
K čemu to povede? Hmotnost kilogramu se bude zmenšovat, prototyp iridia se bude rozpínat, supernovy budou vybuchovat stále slaběji a měření vzdáleností ve vesmíru tak bude posunuto směrem k větším hodnotám, čím ty supernovy budou dále - takže se nám bude jevit, že vesmír expanduje rychleji, než rovnoměrně. To bude mít samozřejmě dopad i na hodnoty fyzikálních konstant, např. rychlost světla se bude zpomalovat, pokud budeme držet gravitační konstantu nebo naopak bude hodnota gravitační konstanty růst, pokud budeme držet konstantní rychlost světla. Jinými slovy, ve vesmíru bude všechno dynamické. Teorie MOND ale nemůže vysvětlit všechna pozorování, týkající se temné hmoty. Selhává např. v případech, kde je temná hmota pozorována bez známek gravitující viditelné hmoty (to je případ tzv. temných galaxií, čili oblak, která jsou patrně tvořena pouze temnou hmotou). To nasvědčuje tomu, že pomocí MOND bude možné vysvětlit jen tzv. studenou složku temné hmoty. V některých případech skutečně můžeme temnou hmotu tvořenou částicemi pozorovat na rozptylu rentgenového záření. Pokud budeme předpokládat, že horkou temnou hmotu tvoří kladně nabitá atomová jádra, není třeba pro vysvětlení fenoménu temné hmoty uvažovat žádnou novou fyziku, částice WIMPS a pod. kuriozity.
Jak podvodník oklamal samotného Einsteina. I když Einstein patřil mezi teoretiky s poměrně dobrou fyzikální intuici (nevěřil např.na černé díry a gravitační vlny a k jejich existenci ho museli dlouho přesvědčovat), některými omyly se dal nachytat (viz známý a dodnes nedořešený příběh kosmologické konstanty). Podstatně méně známá je tzv. Ruppova aféra, která ovlivnila vývoj kvantové mechaniky, podobně jako Eddingtonova měření relativistické aberace. Pro posouzení vlnově-částicové duality bylo nutné dokázat, že tzv. kanálové (anodové) záření má vlnový charakter a vykazuje interferenci. Katodové záření jsou vlastně rychlé elektrony a vznikají tím, když se do katody nadělají díry (kanály), takže jimi urychlované elektrony mohou vylétat setrvačností ven a při zabrždění na sklu vyvolávají žlutozelenou fluorescenci.
Einstein se v otázce vlnové povahy elektronu zaštítil experimenty Emila Ruppa, který byl ve své době považován za jednoho z nejlepších experimentátorů. Rupp se dušoval, že vlnové interference kanálových paprsků viděl na vlastní oči a protože si Einstein jako pravý teoretik experimenty neověřoval, na základě Ruppových prací v roce 1926 rozvedl svoje myšlenky o vlnově-částicovém dualismu. Teprve o deset let fyzici pojali podezření ohledně Ruppových tvrzení stran experimentů s 500 MeV protony, které byly v té době mimo technické možnosti Ruppovy laboratoře. A tak se ukázalo, že si Rupp všechny vědecké práce za posledních deset let vycucal z prstu. Později Rupp přiznal, že je psal pod vlivem snových halucinací, které byly důsledkem jeho psychické poruchy a stal se tak podobně jako Hendrik Schön jedním z největších podvodníků v historii moderní fyziky.
Je dobré vědět, že tak klíčové závěry teorie relativity a kvantové mechaniky jako relativistická aberace a vlnově částicový dualismus se ve své době opíraly o experimenty buďto velmi sporná, nebo rovnou vycucaná z prstu a byly prokázany mnohem později. Tento postoj ve vědecké komunitě doznívá dodneška. Na historii teorie relativity a kvantové mechaniky je obecně podivná křečovitá snaha ignorovat éterový inerciální model, založený na Newtonově mechanice, a to i v připadech, kdy výše uvedené teorie potvrzuje. Z nějakého ne příliš jasného důvodu - snad z pocitu kolektivní viny anebo neochoty uznat omyl - současní vědci bájí o emergenci časoprostoru, o procesní a nečásticové fyzice, konstrukční teorii a všelijakých postmodernisticky abstraktních výkladech reality, ale k jednou zavrženým myšlenkám se velmi neradi vracejí. Naproti tomu projevují zjevnou neochotu se zabývat experimenty, jejichž výsledky jdou proti duchu těchto teorii (pokusy se studenou fůzí, gravitomagnetismem apod.)
Mohou psychotronici přispět k identifikaci pachatelů? Forenzní specialista Joe Nickell se k tomu na základě své dlouholeté zkušenosti staví skepticky.
Nástup globálního oteplování sebou přinesl kromě očekávaných jevů (šíření pouští, mizení ledovců, nárust klimatických extrémů a výkyvů počasí) taky některé důsledky méně očekávané. Sotva však méně nepřijemné - posuďte sami: Včasný nástup jara se projevuje prodloužením pylové sezóny a zesílením výskytu alergií. Ptáci a živočichové, kteří si nedokážou seřídit svoje biologické hodiny hynou nedostatkem potravy, protože řada rostlin odkvete dříve. Myši a další hlodavci se šíří do vyšších poloh, zatímco arktické druhy žijící na pobřeží mizí. Arktická jezera zarůstají řasami, často však nenávratně mizí, protože je roztálá vrstva permafrostu nedokáže zadržovat. Tání permafrostu také čím dál častěji vyvolává sesuvy půdy a narušuje např. sibiřské železniční tratě a silnice, základy některých budov a mostů se nyní boří do roztálého permafrostu. V důsledku sezónních vlivů tloušťka atmosféry kolísá o několik desítek procent, globální oteplování ztenčuje atmosféru, protože molekuly CO2 přenášejí teplo blíž povrchu, horní vrstvy atmosféry se ochlazují a smrskávají, proto nejsou satelity tak bržděny (video).
Globální oteplování tedy zvyšuje gradienty teploty i hustoty atmosféry a přispívá ke vzniku vertikálního proudění na úkor horizontálního, které vyrovnává klimatické rozdíly nad pevninou a oceánem a narušuje tak koloběh vody v přírodě. Zjednodušeně řešeno, většina vody vyprší již nad oceány a klima se mění na kontinentální blíže od pobřeží. Podobné trnedy ovlivňují i oceánské proudy, které se posouvají dále od rovníku, ale zkracují se a přenášejí do vyšších zeměpisných šířek méně tepla od rovníku. V důsledku tání ledovců se horské masivy zbavují zátěže a vyplouvají ze zemské kůry. Globální oteplování a s ním spojené výkyvy klimatu, střídání teplot a stoupání hladin oceánů také urychlují zkázu řady kulturních památek, např. 600 let starých paláců Sukhothai v Thajsku. Rychlejší ztráta sněhové pokrývky vede k jarnímu suchu a častějšímu výskytu lesních požárů v období, než se stromy stačí zaplnit mízou.
Nejmenší dvouštěrbinový experiment na světě byl provedenej s fotony, procházejícími optickou mřítkou, tvořenou dvěma vodíkovými atomy, přesněji řečeno jejich atomovými jádry. Pramínek vodíkových molekul H2 vypouštěných do vakua nadzvukovou rychlostí (na obrázku vlevo uprostřed, směruje odspodu) byl ionizován paprskem rentgenového záření ze synchrotronu. Přitom se oba atomy v molekule vodíku rozpadnou, protonu a elektrony se rozlétnou všemi směry, ale ne náhodně, protože jejich směr určuje interferenční vlna rentgenového záření při jejím rozptylu na dvojici atomových jader. Je zajímavé, že elektrony se rozletí nesymetricky: jeden z elektronů se zpravidla pohybuje rychleji než druhý, kterej facku od fotonový vlnu koupí o něco později.
Podle vlnové teorie éteru dvouštěrbinový experiment funguje tak, že interference fotonu na dvojité štěrbině udělá vakuovou pěnu v místě interferenčních paprsků hustší (každá pěna třepáním houstne). Částice se vakuem pohybují tak, že se vlní membránami vakuové pěny. Přitom jsou jako každé jiné vlny soustřeďovány do míst, kde je vakuová pěna hustší, jsou jimi zaostřované jako čočkou a tak přednostně sledujou dráhu interferenčních paprsků.
Podle vlnové teorie éteru husté částicové systémy v úzkém režimu své kondenzace tvoří houbovité struktury, jejichž fluktuace se chovaj jako živé - protože pěna třepáním houstne, její fluktuace vyhledávají a sledují gradienty energie jako baktérie koncentraci cukru, nebo zlatokopové koncentraci zlata na Aljašce, množí se a replikují svoji strukturu. Husté systémy takovýchto částic se pak mohou zase tvořit novou generaci, ve které se zase tvořej houbovité fluktuace a tak pořád dokola. Čím je výchozí systém hustší, tím je chování fluktuací v odvozených generacích inteligentnější, z toho vychází představa tzv. Boltzmannova mozku, podle které je vesmír tvořen tak hustým souborem náhodných fluktuací, že se místama chová jako inteligentní bytosti. Britský zoolog Richard Dawkins v 70. letech postřehl, že živé organismy nejsou přesně tím systémem, který podléhá evoluci, základní jednotkou evoluce jsou podle jeho teorie geny, které se v živých organismech množí a vyvíjejí tak, aby po sobě zachovaly co nejvíc potomstva. Je zajímavé, že organismy si vůbec nemusí být vědomy, že slouží jen jako jakýsi substrát pro geny. Podobně se podle Dawkinse chovají i náboženství (Dawkins je mj. spoluautorem filmového dokumentu The God Delusion a The Virus of Faith, ve kterém Dawkins nastoluje otázku, zda by byl svět lepší bez náboženství), fyzikální teorie, módní a umělecké směry a další jednotky informace, které Dawkins nazval memy. Tato studie ukazuje, jak se jako evoluční memy mohou chovat i obyčejné kuchařské recepty, které při kopírování z kuchařky do kuchařky mutujou a vyvíjej se tak, jak se v dané lokalitě mění jejich životní podmínky, třeba dostupnost surovin. Autoři kuchařek si jistě neuvědomují, že při všem svém úsilí a inteligenci, které vkládáj do sepisování kuchařských knih slouží jen jako pasívní substrát pro vývoj kuchařských receptů, které se zde chovají jako samostantně se vyvijející živé organismy.
Tato studie se snaží dokázat, že charakter mnoha optických klamů je důsledek kvantové povahy našeho vědomí, které doplňuje vjemy podobně, jako v známém experimentu s kvantovou fatou morgánou. Podle vlnové teorie éteru se elektrochemické vzruchy v neuronové síti vlní tak, že skutečně imitují pohyb kvantových vln.V jistém ohledu je šedá kůra simulátor éterové pěny, tedy fyzikální reality.
Jakou počáteční rychlost musíme udělit objektu, aby překonal překážky ve vzdálenosti X a výšce Y? Výpočet si můžete zkontrolovat s výsledkem v práci, která se zabývá podmínkami úniku Tatiany, samice sibiřského tygra, která o loňských vánocích nečekaně jediným skokem překonala zdánlivě bezpečnou překážku v San Francizské ZOO, zabila mladého návštěvníka a byla zastřelena poté, co zranila dva další. Můžete si provést kontrolní výpočet pro skleněné ohrádky, které ohraničují pavion lvů v Pražské ZOO.
Holandská výzkumná skupina poprvé vyfotografovala výboj stereoskopickou kamerou ve 3D, což umožňuje např. přesně měřit úhly, pod kterými se výboj větví v závislosti na tlaku a dalších podmínkách. Protože blesk je velmi rychlá záležitost na jakoukoliv HW synchronizaci, byla k focení blesku použita jediná kamera, skládající obraz ze dvou míst, rozloženej zrcátky (viz schéma vpravo)
Až dosud byl výzkum bosonovejch kondenzátů omezenej vlastně jen na několik málo kovů (rubidium, cesium, stroncium), jejichž výstupní práce elektronů je dostatečně malá na to, aby se mohly odpařit a ionizovat za nízké teploty a uvolněné atomy pak s dostatečným výtežkem pochytat v magnetické pasti a ochladit různými modifikacemi laserového ochlazování. Ty jsou v současné době vylepšeny tak, že k ochlazení atomu slouží jednotlivé fotony. K odtržení elektronu např. od atomu zlata je nutný dodat takovou energií, že uvolněnej atom prudce odletí a je ho pak velmi obtížný efektivně zpomalit na teploty řádu nanokelvinů. Metody laserového ochlazování fungujou efektivně, jen pokud jsou atomy již předem dostatečně zpomaleny. Na obr. vpravo je chomáček iontu zavěšenej v magnetický pasti
S tímto stavem se ovšem fyzici nesmířili a tak vyvinuli cosi jako atomovej zpomalovač nebo elektromagnetický dělo naruby. Funguje pro všechny paramagnetický atomy, kterejch je naštěstí v periodický soustavě většina. Atom při průletu řadou cívek kterými prochází puls s pečlivě odstupňovanou frekvencí postupně zpomalí, takže na výstupu je možné je pochytat. "Cívkové dělo" na obrázku má při délce 30 cm 18 stupňů a je schopné zpomalit atoomy asi na 13% původní rychlosti. Zařízení bylo otestované na iontech neonu a v budoucnosti by mohlo sloužit pro výrobu bosonovejch kondenzátů z libovolnejch atomů, např. tricia, který by umožnil měřit hmotnost neutrina při svým beta rozpadu. A to by zase mělo velkej význam v dalších oblastech fyziky, třeba kosmologii pro posouzení, zda se může z neutrin skládat temná hmota nebo černý díry.
Pokud chcete vyrobit obrázky zaručeně pravých gravitačních čoček a nemáte zrovna po ruce černou díru vhodné velikosti, můžete použít Gravitational Lenser plugin, kompatibilní s Adobe aplikacemi (ke stažení zde, obsah ZIPu stačí nakopírovat do podadresáře \PLUGINS příslušné aplikace)
Vznik černých děr při expanzi vesmíru jde modelovat při dopadu pramínku vody za malý výšky na hladkej povrch v kuchyňský výlevce. Povrchová vlna která se šíří po hladině vody nestačí sledovat pohyb vody, dokud pohyb vodního paprsku expanzí v radiálním směru dostatečně nesníží. Kolem pramínku se tak vytvoří prstencovitej "horizont událostí" pro 2D časoprostor, tvořenej vodní hladinou. Vhodným uspořádáním pokusu ve výlevce lze dosáhnout různých tvarů prstence. Expanze časoprostoru v našem vesmíru je podle éterového modelu důsledek jeho zahušťování, při kterém dochází ke kondenzaci hmoty a vzniku fázového rozhraní. Jak spolu tyto jevy souvisejí?
Uvedenej mechanismus je zcela obecný a tvoří všechna fázová rozhraní, tedy nejen povrch černé díry, ale i povrch vodních kapek apod. v situaci, kdy šíření energie nestíhá sledovat rozdíly potenciálu, např. v důsledku expanze prostoru. Např. při kondenzaci páry se ochlazením molekul sníží jejich schopnost vyměňovat si navzájem energii. V důsledku toho vzroste dimenzionalita systému a v objemové fázi se vytvoří fluktuace hustoty, podél kterých se soustředí šíření energie. Pára zkondenzuje, nadělají se v ní houbovité fluktuace hustoty až kapičky, v případě vakua se vytvoří horizont událostí, nebo aspoň časoprostorový gradient hustoty vakua, tedy hmota a její gravitační pole. Protože od té chvíle přestane být pohyb částic v systému zcela náhodný a symetrický a část molekul se začne vlnit podél vzniklého fázového rozhraní, označuje se fázová kondenzace také jako proces spontánního narušení symetrie.
Vznik fázového rozhraní se nemusí projevovat gradientem indexu lomu, ale např. tvorbou vírů (projev tlakovýho gradientů) a gradientů všeho druhu. Např. ohlazením feromagnetu pohyb nepárových elektronu v jeho atomech zpomalí tak, že se v materiálu vytvoří magnetické domény, ve kterých jsou atomy orientovány tak, aby magnetické momenty nepárových elektronů zaujaly stav s minemem energie. Jako dvourozměrný model spontánního narušení energie můžou sloužit kuličky protřepávaný v lahvi s vypouklym dnem. Dokud vzájemnýma nárazama neztratěj větší část svý energie, budou v lahvi poletovat celkem libovolně, útvar bude prostorově symetrickej. Když ale energie kuliček klesne, začnou se vyhejbat zvýšenýmu místu uprostřed lahve (nebudou mít dostatečnou energii k jeho překonání) a symetrie systému poklesne - už to nebude kulově symetrickej oblak částic, ale řekněme útvar s rotační symetrií - původní vysokej stupeň symetrie byl poklesem energie v soustavě narušen. Vidíme, že snížením obsahu energie se v systému nadělaly gradienty. Proto se fluktuace náhodného éteru projevují jako stavy, kde je porušen posloupnost náhodného střídání jeho stavů, čímž vzniká pozorovatelná realita.
Moderní Stirlingův motor pracuje s účinností vyšší, než 40% a stačí mu nepatrný rozdíl teplot (4 - 7°C) - tenhle model udržuje v pohybu teplo lidské ruky. Nedávno byl na principu Stirlingova motoru navržen i větrák chladiče na procesory. Proč zbytečně utrácet za energii pro větrák, když můžete samotné teplo procesoru využít pro pohon větráku? Vlastní model Stirlingova motoru si můžete sami zhotovit třeba podle návodu zde nebo zde. Konstrukce Stirlingova motoru s rotujícím pístem ala Wankel. Teplovzdušnej Stirlingův motor zahřívanej solární energií představuje alternativní cestu k využití solární energie, v USA testovanou pod patronací prezidenta Bushe (11 MB MOV video)
Švedský program Phun je další z řady 2D simulátorů fyziky, šířenej jako freewave. Pomocí myši nakreslíte objekt, objektu nadefinujete vlastnosti jako je tření a hmotnost a spustíte simulaci. K dispozici jsou i další prvky, jako jsou řetězy, motory, pružiny a otočná upevnění. Komplexností a propracovaností bych jej zařadil někam mezi Crayon Physics z projektů Experimental Gameplay a MS Physical Illustrator. Cílem Crayon Physics je v každém levelu dostat malou červenou kuličku k zářivé žluté hvězdě, čímž přejdete na další level. Toho lze dosáhnout kreslením pravoúhlejch nebo oválnejch bloků, které mají svou vlastní tíhu.Levelů je jen sedum, ale jsou ve formátu XML, takže si můžete snadno vytvořit další. MS Physical Illustrator původem z MIT podporuje gravitaci, kinematiku, elastický závěsy i pružiny. Simulaci si můžete uložit do souboru a později vyvolat, což se docela hodí, protože program nepodporuje Undo (viz program upravenej pro PC bez tabletu ze zdrojáku, potřebný knihovny pro Tablet PC zprovozníte např. instalací Journal Vieweru pro Tablet PC).
Další jednoduché simulátory: Stallarium je simulátor realistický noční oblohy pro výukový účely. Simulátor srážek galaxií. Simulátor RigidBody. Program FlowSim pro 2D simulaci proudění kapaliny (vyžaduje .NET runtime). ViziFlow je další jednoduchej prográmek pro simulaci proudění kapaliny, program WiziMag sase slouží k vizualizaci magnetickejch polí. Simulátor vodní hladiny Simulátor elektrických obvodů je na webu k dispozici jako Java applet. Jednoduchej simulátor chemickejch reakcí v Pascalu se zdrojákem. Částicovej simulátor šíření bublin v beztížnejch podmínkách. Hezkej simulátor kulečníku (zdroják, Win32 EXE, AVI animace). Really je jednoduchej softbody simulátor. Tenhle prográm (ke stažení zde) vykresluje závislost spektra vyzařovanýho světla na teplotě tělesa podle Planckova vyzařovacího zákona.
Experimentální aparatura Tokijský university je pěknej příklad pro úvahy o deterministický povaze chaosu. Pro laika to vypadá jako náhodně rozsetý čočky a filtry zapíchaný do optický lavice bez ladu a skladu, ve skutečnosti jde o jednu z nejdůmyslnějších aparatur pro studium kvantovýho propletení a teleportace.
NASA nedávno zveřejnila sérii pěti článků, shrnujících současný experimentální stav pětiletého pozorování mikrovlnného záření pomocí Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (Wilkinsonovy sondy mikrovlnné anizotropie, zkráceně WMAP). Mikrovlnné záření už dávno není pro kosmology pouhý šum na obloze, atronomové z něj dokážou vyčíst překvapivé množství informací o struktuře a vývoji naší generace vesmíru (jak si časem ukážeme). I proto dostal Dr. John C. Mather, člen týmu Davida T. Wilkinsona, hlavního autora projektu Nobelovu cenu za fyziku za rok 2006.
Mikrovlnný pozadí vesmíru není zcela homogenní, mění jak intenzitu, tak vlnovou délku. Nejchladnější místo je na obloze umístěné v souhvězdí Eridana, ze kterého je na severní polokouli vidět jen malá část. Na obloze se současně projevuje nápadně nízkou koncentrací hvězd a galaxií. Podle Laury Mersini je projevem paralelního vesmíru a dovozuje z toho existenci dalších podobných "studených skvrn".
Éterová teorie považuje současnou generaci vesmíru za útvar podobné černé díře, sedící v předchozí generaci vesmíru a pak nejjednodušší vysvětlení může znít, že jde o projev toho, že nejsme v tomto "nadvesmíru" "sami", ale že náš vesmír je součást dvojice černých děr, které obíhají těsně kolem sebe. Takových dvojic je i v našem vesmíru mnoho a jejich splývání by současně mohlo vysvětit expanzi vesmíru, probíhající se stále větší rychlostí. Zvenčí takové černé díry vypadají stále oddělené, ale protože existence horizontu událostí je v zásadě optický jev totálního odrazu při přechodu světla z oblasti hustšího vakua do řidšího (podobně jako třeba na rozhraní vzduchové bubliny a vody), podmínka totálního odrazu není splněna v prostoru mezi černými dírami, takže pozorovatel sedící v jedné černé díře může vidět do druhého vesmíru přes jakési "okénko".
Tento model jednoduše vysvětluje tzv. Einstein-Rosenův můstek, který byl předpovězen v šedesátých letech minulého století jako tzv. červí díra, o jejiž existenci měli teoretici vždycky určité pochybnosti, ale do modelu splývajících černých děr zapadá velmi dobře. Neznamená to ovšem nutně, že zmíněná červí díra představuje pohled do zcela paralelního vesmíru, může to být jen pohled do jakéhosi polostrova (jak vyplývá z "vesmírné mapky" vpravo) - v tom případě bychom měli narazit na existenci dalších podobných můstků, jak předpovídá teorie Mersini&spol. Je totiž docela možný, že náš vesmír je součástí hustýho clusteru černých děr, které se vzájemně obíhaj, šťouchaj do sebe a vyměňujou si vzájemně hmotu v podobě gravitačních vln jako kvantové vlny.
Experimentální ověřování teorie strun se nedaří...Jednou z mála testovatelných předpovědí teorie strun je narušení gravitačního zákona na malých vzdálenostech, kterými by se měly projevovat skryté dimenze časoprostoru podle tzv. dilatonové verze teorie strun. Ani nové, o řád zpřesněné výsledky Standforské univerzity získané pomocí mikroskopické křemenné ladičky zatížené hmotou 1.5 μg na vzdálenosti 10 μm však neprokázaly statisticky významnou odchylku od Newtonova gravitačního zákona. Dilatonová verze strunové teorie je tak s 95% jistotou chybná a jedinou silou prokazující skryté dimenze je Casimirova síla. Ta totiž klesá s pátou mocninou vzdálenosti, protože se uplatňuje v šestirozměrném prostoru, zatímco gravitační síla klesá podle Newtonova zákona s druhou mocninou vzdálenosti, protože se uplatňuje v prostoru třírozměrném. Problém strunové teorie je množství formálních variant, které si často ve svých výsledcích významně odporují. Ani vyloučení dilatonové verze strunové teorie tudíž nemusí znamenat, že jsou ostatní strunové teorie chybné, významně ale omezuje jejich parametrický prostor a znamená, že v oblasti běžné energetické škály 40 let vyvíjená strunová teorie nedokáže předpovědět nic, co by nedokázaly předpovědět ostatní teorie.
Konečně! Experimentální vyvrácení myšlenkového pokusu se Schrodingerovou kočkou - kočka zůstává stále v krabici a není mrtvá. Experiment přesvědčivě dokazuje, na jak neudržitelných principech současná fyzika stojí.
Zajímavá studie publikovaná v Physical Review Letters vysvětluje, proč se brouci vírníci (Gyrinidae) po vodní hladině rádi pohybujou v kruzích. Domnívá se, že brouci povrchové vlny používají k echolokaci podobně jako třeba netopýři a delfíni. Povrchové vlny na hladině vody se ale netvoří, pokud se předmět na hladině pohybuje pomaleji, než je rychlost šíření kapilárních vln samotných (odpovídá přibližně střední rychlosti molekul vody na hladině), což je asi 23 cm/sec. V takovém případě se objekt po vodní hladině šíří jako elektrony v supravodiči a nevyzařuje do okolí žádnou energii. To ale neplatí, pokud objekt současně podléhá zrychlení, k čemuž mj. dochází vždy, když se pohybuje po zakřivené dráze. Experimentátoři pomocí laseru prokázali zvlnění hladiny i v případě, že se po vodní hladině pohybovala jehla rychlostí cca 14 cm/sec, pokud se pohybovala po kruhové dráze - v tom případě se čelo kapilární vlny šíří po hladině ve spirále. Pro brouka to znamená, že se nemusí po hladině pohybovat tak rychle.
V případě, že objekt zrychluje, přestává se po hladině šířit jako boson a vyzařuje vlny, které předávají do okolí energii, do zrychlení vloženou. Zrychlení je zde relativní, protože k němu může docházet i tehdy, pokud se mění rychlost šíření energie v prostředí, je to jakási relativní verze speciální relativity. Na tom je založeno Čerenkovovo brzdné záření, ke kterému dochází, když objekt letící vysokou rychlostí vlétne do prostředí, ve kterém by se šířil rychleji, než je rychlost šíření energie. Experiment je pro vlnovou teorii éteru zajímavý z řady dalších hledisek. Ukazuje, že pod určitou limitní rychlostí se inerciální realita neprojevuje na své okolí pomocí kauzálních vln, šířících se na dálku, a tím zůstává pro své okolí efektivně skrytá, což by mohlo objasnit limity škálové invariance, které se ve vesmíru projevují.
Sesuvy sutě na Marsu vyfotografované v rámci HIRISE pozorování okraje polární čepičky Marsu pomocí MRO. Rozměry oblaku prachu jsou asi 200x200 m. Počítačové modely sesuvů odhalily, že jsou tvořeny suchou hmotou, přítomnost vody na Marsu v tekutým stavu tedy zůstává sporná. Jižní čepička Marsu je tvořená převážně ledem o tloušťce až dva metry (střední tloušťka asi 15 cm), severní je mnohem menší a tvoří ji směs tuhého CO2 a ledu o tloušťce až 40 cm, střední tloušťka je 2 cm. Čepičky nerozmraj ale roztávaj, přitom se místy v natlakovaný půdě tvoří záhonky písečnejch gejzírů, jak je loni zachytila sonda Mars Odyssey.
Teória strún je nahá, ale nič jej nevidno Slovenský článek vcelku výstižně glosuje současný vývoj kdysi jedné z nejnadějnějších fyzikálních teorií. Teorie strun má historii velice bizarní. Koncept struny vznikly v letech 1968 - 70 pro popis gluonů, které se skutečně hodně podobají strunám - jsou to dlouhé vírovité fluktuace hmoty uvnitř atomových jader, které se dají do značné délky natahovat. Když ale v polovině 70-tých let problém silných interakcí úspěšně vyřešila objevivší se kvantová chromodynamika, většina fyziků struny v polovině 70-tých let opustila a strunová teorie mohla klidně upadnout v zapomenutí, kdyby si John Schwarz z Caltechu spolu s Joelem Scherkem nevšimli, že teorie předpovídá existenci gravitonu a rozhodl se struny místo gluonů použít k popisu gravitace. Vyžadovalo to podstatně teorii změnit, protože mj. struny musely být mnohem menší, než fyzici původně předpokládali, musely mít rozměr Planckovy délky. Dalším problémem bylo, že teorie vyžadovala více než čtyři rozměry prostoročasu. Původní teorie vyžadovala 26 rozměrů, při popisu jaderných částic pro další rozměry není v realistické teorii místo, protože kvantová chromodynamika dává shodu s experimentem až na dvanáct platných míst. Původní teorie vyžadovala 26 rozměrů a existenci tachyonů, ale v roce 1971 se podařilo počet skrytých dimenzí zredukovat na deset.
Po čase sa strunaři dopracovali k pěti vnitřně konzistentním teoriím, ktoré však nebylo možné sjednotit. Tuhle situaci lze přirovnat k dualitě mezi kvantovou mechanikou a relativitou, které jsou také vnitřně konzistentní, ale navzájem produkují neslučitelné výsledky, lišící se o 200 řádů (např. v předpovědi kosmologické konstanty). Už už sa zdálo, že strunová teorie opět upadne do zapomenutí, ale na scéně se v roce 1984 objavil Edward Witten, který předložil matematický model M-teorie , kterým bylo možné existující teorie sjednotit, stále ale ještě ne donutit, aby předkládaly výsledky shodné s realitou (např. odhad kosmologické konstanty se liší od té naměřené o čtyřicet řádů). Od té doby se M-teorie dále štěpí na alternativní teorie (K-teorii, F-teorii, L-teorii) a další formální přístupy (strunová teorie pole, dilatonová modifikace teorie strun, modely strun s preony a volnými fermiony). Takže jeden z hlavních oponentů superstrun Lee Smolin není daleko od pravdy, když uvádí, že struny nejsou ani teorie, ale velká sbírka aproximativních výpočtů. Strunové teorii jednoduše chybí jednotící fyzikální motiv éterové teorie a z formálního hlediska nemá ani jednotnou sadu postulátů, bez které je nucena svoje výsledky hádat a přizpůsobovat aktuálním experimentálním výsledkům a objevům. Strunaři si jsou vědomi, že jejich teorie nejsou schopny předpovědět nic, co by nedokázala předpovědět i jiná teorie a tak "predikují" prakticky neověřitelné závěry typu entropie černé díry, čímž se dostávají do sporu s Popperovou metodologií současné vědy (Murray Gell-Mann: „Matematika se má k vědě, jako masturbace k sexu").
Globální oteplování ochladilo přijetí Oskara z Hradu. Zpěvačka Markéta Irglová, která dostala Oscara za nejlepší filmovou píseň, se dosud nedočkala gratulace od prezidenta Václava Klause. Irglová přitom s hudebníkem Glenem Hansardem v amerických Oscarech bodovali už v noci na pondělí. Spekuluje se přitom, že Irglová se gratulace ani nedočká. Minulý rok se totiž v rozhovoru pro deník Právo pustila do Klause kvůli jeho názoru na globální oteplování. „Stydím se za našeho prezidenta, který se k ekologickým problémům vyjadřuje arogantně. Nedokážu pochopit, že prezident může zpochybňovat něco, co je vědecky podložené,“ řekla Irglová. Klaus spekulaci odmítl s tím, že by gratulaci zadržoval jen proto, že ho Irglová kritizovala. „Ještě jsem jí nepřál, teď jsem odjížděl,“ řekl Klaus deníku MF Dnes v pondělí na autogramiádě své knihy na Václavském náměstí.
Prezidentská kancelář zatím o Klausově gratulaci Irglové nic neví. Klausův mluvčí Petr Hájek byl stručný. „Mám dovolenou, Zavolejte Ladislavu Jaklovi,“ Ani Klausův tajemník Ladislav Jakl nevěděl, kdy prezident gratulaci Irglové zašle. „Je mi líto ale o žádné gratulaci nic nevím, od pondělka jsem nebyl v úřadu,“ řekl Jakl. Klause tak předběhla irská prezidentka Mary McAleeseová. Ta svou gratulaci Hansardovi nezdržovala a poslala ji hned v den, kdy společně s Irglovou v losangeleském Kodak Theatre svého Oscara převzali. „Rok 2008 byl ohromě úspěšný pro irskou kinematografii. Oscar je jen dalším důkazem nevyčerpatelných zásob kreativity a talentu, kterými je tato země požehnána,“ píše McAleeseová
Síto je archetypální symbol.Tradičním důkazem neviny ve středověku bylo nošení vody v řešetě - pokud voda vytekla, měla oběť justičního omylu smůlu. Odtud se téma přeneslo do několika pohádek a lidovejch písní.
Nevěř holka chlapci, nevěřna řičici vodu neměřvoda ti vyteče, chlapec ti utečebude lásky konec...
Řičice, resp. řidčice je řídký síto, resp. řešeto na obilí. Historické záznamy dokazujou, že když bylo řešeto dostatečně husté a vymazaný tukem, pak s ním bylo možné vodu přenést, pokuď testovaná osoba nebyla příliš nervózní a netřásly se jí ruce. Řešeto tak mohlo fungovat jako jakýsi detektor lži. Podobně se ve starý Číně dávalo odsouzencům schroupat hrst rýže: když ji vyplivli suchou, soudce usoudil, že podezřelý má strachy sucho v krku a byla to přitěžující okolnost.Ve starým Římě kněžky bohyně Vesty údajně podstupovaly (Tuccia) test na panenství nošením vody v řešetě, které se tak stalo symbolem cti a rozvahy, nošení vody v řešetě pak danajským trestem (Plato, Gorgias 493, Axiochus 371). Královna Alžběta I byla často zobrazovaná s řešetem opatřeným nápisem A Terra Ilben / Al Dimora In Sella (dobro k zemi, zlo v sítu).
Na videu vpravo je demonstrovaná separace vody a petroleje (hexadekanu) pomocí ocelový síťky potažený perfluorovaným polymerem, který silně odpuzuje vodu. Jeho povrchový napětí je tak nízký, že na porézním podkladu může odpuzovat i samotný olej na principu listu kontryhele nebo lotosového listu. Ten obsahuje malé hrbolky, které jsou pokryté krystaly vosku. Ty se zapichujou do povrchový membrány kapky vody a udělujou jí silnou zápornou křivost, která účinek povrchovýho napětí ještě víc zesiluje (superhydrofobní povrch). Jev je důsledkem 2. Newtonova zákona: každý povrchový gradient éteru soustřeďuje vedení energie jako vodní hladina a ta se díky svýmu difůznímu charakteru snaží šířit rovnoměrně přímočaře, snaží se tedy zakřivený povrch narovnat a tím vyvolává odpudivou sílu. Tenhle mechanismus je zdrojem všech sil ve vesmíru.
Nedávno se během jednoho měsíce úplně rozpadl a uplaval obrovskej kus šelfového ledovce Larsen velikosti 3250 km2 a hmotnosti 720 miliard tun. Larsenův šelfový ledovec se nachází ve Weddellově moři u východního pobřeží Antarktického poloostrova. Nazván byl podle Carla Antona Larsena, kapitána norské velrybářské lodi Jason, která se do těchto končin vydala v prosinci 1893. V případě, že roztaje sladkej led ve slaný mořský vodě, hladina vody stoupne jen nepatrně, protože se vodou z ledu vlastně zředí.. Šelfové ledovce tedy samy o sobě k vzestupu mořské hladiny přispívají jen slabě - ovšem když zmizí, pevninské ledovce sklouzávaj z pevniny rychleji a ztenčují se, takže odvádějí více ledu do oceánů. To je mj. příčinou rychlého úbytku ledu v Grónsku.
Úspěšný přesun orkánu Emma přes naše území dokumentují radarové snímky Českého hydrometeorologické ústavu i mapa zpoždění našich železnic. Data zobrazují pole maximalních radiolokačních odrazivostí sloučených z radarů Brdy-Praha a Skalky. Orkán byl na většině území nejsilnější od výskytu Kyrilla z ledna 2007
Sonda Pioneer 10 startovala v roce 1972. Zatím nevysvětlený problém je, že sonda se stále zpomaluje - podle zpoždění signálu je asi o setinu blíže, než by měla být. Podobný efekt se projevuje i u sondy Pioneer 11, která se odmlčela před deseti lety (ačkoliv byla vypuštěna jen o rok později než Pioneer 10, v roce 1974). Tzv. anomálie sond Pioneer 10 a 11 byla nedávno potvrzena pro dalších šest sond, které se pohybovaly napříč sluneční soustavou, mj. Cassini a Messenger. Projevuje se slabým zpomalováním sond, Akcelerace není velká, asi 1 nanometr/sec^2, tj. 10-10 G (8 ± 1) x 10E-10 m/sec^2). Ve vzdálenosti 70 astronomických jednotek od Slunce je zrychlení asi 1500x větší než gravitační, což způsobuje např. odchylku sondy Pioneer 10 v poloze cca 400000 km. Zpomalení nelze vysvětlit slunečním větrem (tlakem částic slunečního záření), protože působí opačně a zdá se, že podobný efekt dlouhodobě postihuje všechny vypuštěné sondy vypuštěné na velikou vzdálenost. V průběhu času bylo navržena řada vysvětlení, např. radiace tepla z radioizotopových baterií sond. Některá vysvětlení už byla vyloučena, včetně softwarové chyby, slunečního větru nebo úniku paliva . Hodnota zrychlení se však velmi blíží předpovědii MOND teorie (Hubblova konstanta násobená rychlost světla), což nasvědčuje tomu, že je způsobena expanzí vesmíru, které podle éterové teorie odpovídá houstnutí vakua v důsledku jeho gravitačního kolapsu (příčinou gravitace je expanze časoprostoru).
Když budeme v takovém houstnoucím prostředí pozorovat šíření světla napříč sluneční soustavou, světlo se na začátku své dráhy bude šířit v postupně houstnoucím prostředí rychleji než je konci, což povede k jevům, které se snaží popsat MOND teorie. Jinými slovy budeme muset zohlednit expanzi vesmíru i na samotnou expanzi časoprostor, což ve svém důsledku povede k urychlení expanze. Houstnutí vakua s časem má celou řadu dalších důsledků. Např. bude klesat rozdíl mezi hustotou vakua a hmoty, protože hmota je tvořená hustší pěnou, která stlačování odolává více. V konečném důsledku se tedy bude hmota v postupně houstnoucím vakuu rozplývat a rozpouštět. Předpokládaná doba životnosti nejstabilnějších částic je cca 150 mld. let, což odpovídá životnosti černé díry (t=m·c^3·/G), vyzařující Hawkingovo záření o teplotě stejné, jako je mikrovlnné pozadí kosmu, náš vesmír je tedy černou dírou, pozorovanou zevnitř.K čemu to povede? Hmotnost kilogramu se bude zmenšovat, prototyp iridia se bude rozpínat, supernovy budou vybuchovat stále slaběji a měření vzdáleností ve vesmíru tak bude posunuto směrem k větším hodnotám, čím ty supernovy budou dále - takže se nám bude jevit, že vesmír expanduje rychleji, než rovnoměrně. To bude mít samozřejmě dopad i na hodnoty fyzikálních konstant, např. rychlost světla se bude zpomalovat, pokud budeme držet gravitační konstantu nebo naopak bude hodnota gravitační konstanty růst, pokud budeme držet konstantní rychlost světla. Jinými slovy, ve vesmíru je všechno poměrně dynamické.
Příčinou je geometrická zvláštnost třírozměrnýho prostoru. Právě třírozměrný hyperkoule maj při svým nejtěsnějším uspořádání největší poměr povrchu k objemu, mohou zaujímat nejtěsnější uspořádání a pokud se energie šíří převážně povrchama, budou 3D kulový agregáty přenášet nejvíc energie. Dvourozměrný koule (kruhy) ve 2D rovině i čtyřrozměrný koule ve 4D prostoru můžou tvořit jen řidší uspořádání. To se projevuje např. tím, že při houstnutí superkritický páry vznikaj přednostně trojrozměrný agregáty. Ačkoliv by klidně mohly vznikat např. vícerozměrný fluktuace, fluktuace se nakonec vždy separujou tak, že vznikaj třírozměrný agregáty složenejch z dalších třírozměrnejch agregátů, atd.
Díky tomuhle malýmu rozdílu mezi hustotou dvou a čtyřrozměrnejch koulí vznikaj přednostně 3D vesmíry a čtyřrozměrný interakce jsou buďto velmi slabý, nebo maj krátkej dosah. V rovině jsou stálejší 2D agregáty, proto má povrch vesmírnejch brán tendenci tvořit dvourozměrnou síťku složenou z 1D strun, kterou můžeme vidět na struktuře temný hmoty. Ve vesmíru tvoří 1, 2, 3, 6, 9, 12 magickou řadu stability dimenzí, což je důsledkem skládání numerickejch řad. A každej vícerozměrnej prostor je tvořenej 3D podprostory, který jsou zase tvořený 2D podprostory (bránami) a samy jsou součástí 6D nadprostorů. Počet dimenzí v nadprostoru sice není shora nijak omezenej, ale protože poměr povrchu a objemu hyperkoule s rostoucím počtem dimenzí prudce klesá, je maximální počet dimenzí v každý generaci vesmírů omezen.
Ukázky klasickejch pokusů s tzv. Crookesovou trubkou, napájenou Ruhmkorfovým induktorem. Baňka je vyčerpaná a mezi elektrodama lítaj elektrony, který maj mechanický účinky a roztáčej mlýnek, změnou polarity jde pohyb mlýnku obrátit. Při dopadu na sklo baňky vyvolávaj zelenožlutou fluorescenci. Protože sklo se současně dopadajícíma elektronama v daném místě nabíjí, po sklopení stínící překážky ve tvaru maltézského kříže původně zastíněná oblast naopak elektrony přitahuje přednostně.
Z "The Principles of Light and Color" Edwin D. Babbitt, 1878
Převod 256 x 256 x 256 = 16777216 barev v paletě RGB na 256 úrovní šedi je nutně spojenej se ztrátou barevný informace, zvlášť když původní obrázek obsahuje barevná pole se stejným jasem, který jsou převedený na stejný stupeň šedi. To proto, že současný komerční aplikace (Photoshop, aj.) pro převod používaj některý z deterministických algoritmů pro převod barevný grafiky do stupnice šedi, kterej je zpravidla založenej na tom, jak by se nám barevný obrázky jevily v monochromatickém žlutozeleném světle, na které je lidské oko nejcitlivější. To třeba mj. znamená, že v mapě, kterou si vytisknete na černobílý tiskárně, těžko dokážete rozlišit pole od lesa.
M. Čadík z Centra počítačové grafiky na ČVUT FEL vyvinul algoritmus, kterej přihlíží k histogramu příslušnýho obrázku a převod do šedi modifikuje tak, aby co nejvíc vyniklylokální přechody mezi barvami. Výsledný obrázky jsou pak mnohem věrnější originálu, přitom metoda je výpočetně nenáročná a umožňuje rychlý převod obrazů s vysokým rozlišením.
Gravia je koncept gravitací poháněný LED lampy, kterou tvoří závaží, který přes převodovku pohání generátor napájející po dobu asi 4 hodin deset LED diod se světelným výkonem odpovídajícím 40 W žárovce. Celej modul je v akrylátovým bloku, kterej má údajně životnost asi 200 let, než úplně zežloutne.
Složený oči hmyzu, např. motýlů (viz vlevo) jsou tvořený hexagonální strukturou vošťinovitých buněk, který sváděj světlo jako kornouty přímo do centrálních nervovej uzlin uprostřed hmyzí hlavy. Aby struktura fungovala musí být co nejvíc průhledná, ale současně musí dokázat sbírat co nejvíc světla, což si navzájem odporuje. Jak víme, oči hmyzu jsou tmavý, často hrajou duhovými barvami a polarizujou světlo a díky tomu můžou hrát roli v komunikaci hmyzu při páření. Příčina je ta, že povrch jednotlivých oček neni zcela rovnej, sou pokrytý submikronovými kuželovitými papilami, které se chovaj jako koutový odražeče (retroreflektory), třeba odrazky na blatníku kola a vraceji světlo odražený z oka zpátky směrem dovnitř. Popsaný mechanismus má samozřejmě technický využítí a testuje se např. pro zvýšení účinnosti solárních článků z polykrystalického křemíku, které jde např. parama chloru naleptat tak, že se pokryjou jehlanovitýma strukturama.
Modrou animaci vlevo můžete považovat za první nafilmovanej elektron na světě a zachycuje kvantovou vlnu po excitaci stroboskopickým attosekundovými pulsy laseru, který současně posloužil k jejímu zviditělnění. Skutečná frekvence kmitů elektronu je ještě o několik řádů vyšší a animace je výsledek mnoha opakovaných excitací za sebou, které je díky strobosokopickému efektu možné pozorovat jako jeden souvislej pohyb. Je nutné si uvědomit, že to co vidíme je oblast vakuové pěny, deformované pro šíření světla pohybem elektronu - skutečnej elektron je mnohonásobně menší a samozřejmě není vidět (podobně jako vlny na rybníce jsou mnohem větší, než kachna, která je dělá kolem sebe, když po té hladině plave).
Elektron byl zachycen v pulsu infračerveného laseru, jehož ohnisko současně elektronu posloužilo jako virtuální atom a proto se výsledek podobá elektronovým vlnám, které byly spočítány pro elektrony v tzv. Rydbergových atomech (viz animace vpravo). To jsou silně excitované atomy, ve kterých elektrony kroužej tak daleko od jádra, že jsou jejích dráhy téměř kruhový a jejich chování se blíží Bohrovu planetárnímu modelu. Vlnu elektronu pak lze popsat jako výslednici synchronního oběžného pohybu mnoha malých částic. Za zmínku stojí, že tímto modelem lze vysvětlit chování tzv. kulového blesku, který se chová jako jeden velký Rydbergův atom udržovaný pohromadě Londovými kohezními interakcemi a pokud elektrony nahradíme solvatovanými ionty, pak lze podobný model uplatnit i na elektrochemické pochody v mozku, jejichž vlny tím získají inerciální rámec, takže můžou hýbat hmotnými předměty a indukovat se na dálku.
Obsáhlý a čtivý článek M. Gruna o plánovaném sestřelení špionážní družice družici USA 193, plánovaném na dnešek nebo zítřek. Na obrázku je hlavice LEAP-KW o hmotnosti 5 - 9 kg, která v blízkosti bodu střetu s nepřátelskou raketou využívá pro zajištění kontaktního zásahu infračervené senzory.
Zajímavá iluze vznikne při pozorování blikajících obrazců v okolí, tvořeném doplňkovou barvou, kdy se zfázované blikání změní na protifázi (ShockWave animace). O tom, že blikání je stále synchronní se můžete ve MSIE přesvědčit tím, že kliknete na levý červeně označený okraj a tažením za úchopové body roztáhnete masku po celé ploše obrázku.
Iluze je příbuzná tzv. iluzi Machova proužku (pojmenovanému podle českého fyzika Ernsta Macha, dtto audio) podle které se proužky odstupňované intenzity jeví jako tvořené gradientem.
Dvě z mnoha ukázek telekinetického ohýbání lžiček na YouTube (náhledy jsou 6x a 3x zrychlený)
Princip optických/atomových hodin je, že se vezme co nejtěžší atom (aby kmital co nejpomaleji), umístí se do co největšího chládku tak, aby na něj působilo co nejméně sil a pak se na něm excituje vhodný elektron na vyšší energetickou hladinu, Když elektron spadne zpátky, vyzáří se foton pevné, přesně dané frekvence. Ta se zpomalí nejprve optickými, pak elektronickými děliči kmitočtu, až se dospěje k rozumné frekvenci, kterou lze porovnávat s ostatními hodinami. Čím atomů kmitá míň současně, tím míň se navzájem ovlivňujou, konečným cílem jsou tedy atomový hodiny tvořený jediným atomem rtuti. Zatímco cesiové hodiny chybují o 1 sekundu za 60 milionů let, rtuťové tak činí až za 400 milionů let. Protože ověřit standard vyžaduje nějaký čas i peníze, jako etalon se ale stále používají mnohem méně přesné hodiny s cesiovou fontánou (obr. vlevo) a přesnosti se dosahuje tím, že se porovnává chod několika hodin navzájem.
Proto bude ještě dlouho trvat, než hodiny na bázi stroncia nebo rtuti vytlačej cesiovej standard NIST-F1, založenej na tzv. cesiový fontáně (viz animace vpravo). Cesiový atomy se nejprve zpomalí šesticí laserů s využitím Dopplerova ochlazování na teplotu těsně nad absolutní nulou, čímž se jejich kmity omezej na základní kvantovej stav. Další laser pak obláček atomů vyzvedne do mikrovlnný rezonanční dutiny, kde se vybuděj přesnou dávkou mikrovlnnýho záření do excitovanýho stavu. Atomy se pak nechaj pomalu vlastní vahou klesat do měřící dutiny, což jim trvá asi vteřinu. Během tý doby na ně nepůsobí žádný zrychlení, ani zemská gravitace a proto se může odečíst jejich záření naprosto přesně.
V poslední době ale princip fontány výrazně dotahují hodiny, u kterých si atomy hoví v tzv. optické mřížce tvořené zkřiženými laserovými paprsky (viz obrázky vpravo), která je zároveň chladí a udržuje na přesné teplotě. Právě teplotní stabilita dává těmto hodinám výjimečnou přesnost, kromě toho jsou takové hodiny konstrukčně jednodušší a kromě atomů neobsahují pohyblivé součásti. Při použití fontány sice na atomy nepůsobí gravitace, ale jejich teplotu nelze nijak hlídat, což pochopitelně vede k nestabilitám.
HAWKING: Na obranu pana astronoma lze uvést, že moderní teorie časoprostoru interpretujou každej třírozměrnej objekt jako plochou bránu prostoročasu ve vyšších dimenzích. Takže náš vesmír může vypadat jako kulatá černá díra, ale vlastně je to plochá brána ve šestirozměrným prostoročase, ostatní fluktuace jako hvězdy a planety jakbysmet. Jeho plochost je to, co mu dává stabilitu v čase (membrána je výslednicí dvou protisobě rovnovážně působících šipek času 1,2,3,4) To samé platí o teoriích interetujících obíhání Země kolem Slunce jako obíhání Slunce kolem Země - to že to tak vypadá má skutečně fyzikální základ, planety se kolem časprostoru deformovaného Zemí pohupuje v epicykloidách jako částice na vlnách jejího gravitačního pole. Konečně ani kreacionisti nezůstávají příliš pozadu za teoriemi vesmíru jako počítačové simulace (1, 2, 3) a éterová fyzika vysvětluje, proč se některé evoluční periody jeví jako rychlé a jiné gradualistické, ačkoliv jsou obě vlastně zcela symetrické v čase jako vlny. Takže moderní fyzika a teorie pole nakonec netvrdí nic jiného, než postmoderní filosofie, sútry koránu a Bible zároveň - všechy ty zdánlivé rozdíly jsou jen otázka dostatečně obecné intepretace.
Klip z Írácké TV, kde astronom Fadhel Al-Sa’d vysvětluje, že Slunce je placatý a má poloviční velikost co Zeměplocha (pozn. přek.: vždycky sem měl ten pocit, že je ten svítící flek na obloze nějak prťavej, což je zvlášť patrný při zatmění). Stejně jako je placatá Zeměplocha, samozřejmě (což je vidět stále). Současně odmítá všechny heretické inovace, které nejsou pokryty Koránem. Což je správný, protože publikace výsledků v peer-reviewed literatuře je základ každé vědy.
Volný elektrony se po výstupu přes slídový okénko elektronovýho urychlovače (betatronu) do vzduchu rychle zpomalujou srážkama s molekulama vzduchu. Ty přitom ionizujou, takže oblak elektronů svítí - světlo vzniká podobným způsobem, jako modrý světlo plynovýho plamene. Je taky dobře vidět, jak se paprsek elektronů rozptyluje díky vzájemnýmu odpuzování elektronů, V případě, že se do cesty elektronům postaví plexisklová deska nebo blok, elektrony se do něj zapíchají jako broky nastřílené do plastelíny a protože plexisklo je izolant, zůstanou v něm zamrzlé, ačkoliv se navzájem silně odpuzujou (vytvořej oblast tzv. prostorovýho nábo). Pokud se k plexisklu přiloží uzemněný kovový hrot, síla mezi elektrony elektrony může překročit dielektrickou pevnost plexiskla (cca 2 MV/cm) a nashromážděný náboj se vybije. Přitom dojde ke vzniku fraktálovitý keříčkovitý struktur (tzv. Lichtenbergovy obrazce), jejíž detaily údajně sahaj až do úrovně molekul.
Na velmi podobném principu pracují tzv. Flash paměti, používané v klíčenkách (první FlashDrive o kapacitě 8 MB dodala společnost Trek na trh koncem roku 2000). Relativně vysokým napětím (13 - 15 V) se do izolační vrstvičky oxidu nastřílejí elektrony, které v ní zůstanou zamrznuté. Síla jejich náboje se ale zachová a ovlivňuje průchod nosičů náboje (kladných i záporných) ve vrstvách polovodiče pod vrstvou oxidu. Přivedením vysokého napětí opačným směrem jde oxidovou vrstvičku vybít a tím informaci z paměťové buňky vymazat.
Z popsaného principu vyplývá, že životnost FLASH pamětí závisí právě na tom, kolikrát se použily. Každé nastřelení elektronů izolační vrstvu trochu poškodí a "Fleška" pak udrží data čím dál kratší dobu. U současných pamětí je to řádově jeden z milionu bytů za tři roky a kapacita by se měla ztrácet postupně podle počtu přepisovacích cyklů (100.000 a více). V praxi se ve firmware řadiče Flash paměti využívají samoopravné mechanismy založené na redundantních součtech a autotestech paměťových buněk, kterými se četnost chyb udržuje na nulové úrovni, dokud není překročena určitá četnost fyzických poruch - pak ale začínají vypadávat celé bloky paměti naráz. Takže pokud Fleška začne vykazovat chyby, je na hranici své životnosti a můžeme jen čekat, že se jeji chybovost bude prudce zvyšovat.
Již dlouho je známo, že různé počítačové způsoby úpravy obrazu umožňujou obraz zase zrekonstruovat. Na to dojel před časem britskej pedofil, kterej vystavil na internetu svoje fotky s rozmazaným obličejem. Bohužel deformovaným tak, že šlo původní obrázek inverzním postupem jednoduše rekonstruovat. Fyzikální analogii demonstrující reverzibilitu laminární deformace znázorňuje video níže.
V současný době existuje řada software, který umožňuje restaurovat původní obraz třeba z rozmazaných ploch (tzv. dekonvoluce), zlepšit rozlišení fotek v astronomii a forenzní analýze. Skupina vědců z Caltechu se pokouší (viz Nature Photonics) tímto způsobem zlepšit průhlednost tkání, které kvůli rozptylu světelného záření jeví ve viditelném světle jako neprůhledná. Zatím zkoumají pouze půl milimetru tenký řez z kuřecích prsíček a prošlé světlo zpracují pomocí Fourierovy analýzy jako hologram. Jeho porovnáním se zářením původního zdroje by mělo být možné získat zobrazení vnitřku neprůhledných tkání.
Penatgon odtajnil studii z roku 1998, která se zabývá využitím mikrovln pro řízené ovlivňování psychiky, dezorientování protivníka nebo mučení na dálku. Základní princip je velmi jednoduchej a můžete si ho vyzkoušet, když do skleněný láhve od mlíka nacpete tmavou tkaninu, strčíte ji pod žárovku a přitisknete ucho. Uslyšíte síťovej brum, protože světlo žárovky napajené střídavým proudem není zcela rovnoměrné, ohřívá rytmicky vzduch uvnitř lahve a vydává tak zvuk. V případě, že se na hlavu posvítí paprskem mikrovln, který jsou modulované ve frekvenci zvukových vln, vlny periodicky ohřívaj lebeční dutiny a sluchovod, což vyvolává silné zvukové vjemy, podobné halucinacím. Vlny lze navíc ladit pro dosažení optimálního účinku a přenášet směrově zvukové vjemy až na vzdálenost až 400 metrů, aniž je v okolí cokoliv slyšet a využít tak "hlas Boží" k psychologické diverzi nebo zmatení a demaskování nepřitele vydáním falešného příkazu ke střelbě, apod.. Využití je zjevně celá řada.
Krátkodobými, zato intenzívními pulzy mikrovln o frekvenci 15 Hz jde vyvolat šokovou excitaci neuronů a resetování pohybovího aparátu, podobně jako při použití taseru, což je samozřejmě doprovázeno silnou bolestí, pokud se intenzita zvýší a paralyzovat tak oběti na dálku. V neposlední řadě je lze vystavit nenápadnému, ale trvalému zdroji mikrovln, což vede k pocitu tepla, malátnosti až dezorientaci a při trvalém překročení teploty 42 ºC k trvalému poškození mozku, aniž si oběť uvědomí zdroj tepla a jeho příčinu.
Rotorplan je vznášedlo fungující na základě Magnus - Robbinsova jevu, tedy stejného efektu, který nadnáší rotující dělovou kouli nebo kriketový míček (srvn. vznášedlo Magenn - video). Na podobném principu fungují rotorová loď Alcyone J.J. Custoeaua a člun Tracker a starší prototypy z 20. let minulého století s Flettnerovým rotorem se součinitelem vztlaku a odporu vzduchu až 13 (běžné plachty dosahují součinitel kolem 1.5, pevné 2,5 - 3).
Britská společnost Satellite Propulsion Research (SPR) od roku 2002 vyvíjí koncept pohonné jednotky EmDrive, která pro dosažení reaktivní síly nepotřebuje palivo. Základem motoru je uzavřený kónický měděný válec, do něhož jsou z magnetronu pouštěny mikrovlny a rezonují v něm jako ve zvonu. Matematická analýza ukazuje, že grupová rychlost elektromagnetického vlněná je vyšší na širším konci než na tom úzkém a tudíž vzniká tahová síla od širšího konce. Tato síla je úměrná efektivitě, se kterou dutina rezonuje, neboli kolikrát se vlna odrazí, než ztratí na síle. Resonátor prototypu EmDrive byl napájen mikrovlnami ze sériově vyráběného magnetronu o frekvenci 2,5GHz, výkonu 850W s účinností přibližně 70%. Od elektromagnetických a radiofrekvenčních interferencí je odstíněnej kovovým krytem, takže vypadá jako plechová krabice. Testy probíhaly na klasické váze s protizávažím - výzkumník jednoduše uvedl váhu do vyrovnané polohy a zapnul zařízení do chodu. Po zapnutí najednou vážilo zařízení o dva gramy méně (15kg - 2g), a když je otočili vzhůru nohama, tak vážilo o dva gramy více (15kg + 2g). Někomu se mohou dva gramy za 850W zdát málo, ale v porovnání s iontovým motorem Evropské sondy SMART-1, která nedávno uhodila do Měsíce, je to velkej rozdíl - a navíc k němu není zapotřebí žádné palivo. Primárně je tento pohon vyvíjen pro satelity a vesmírné sondy, kterým by ušetřil velké procento váhy, kterou zabírá palivo. Ukázka testu vylepšené verze zařízení na otočným stativu je na videu vpravo.
EmDrive je jen speciálním případem Machova jevu, který lze demonstrovat na tzv. Woodwardově jevu. K němu dochází vždy, když jsou částice urychlovány na relativistickou rychlost. V případě EmDrive roli částic hrají fotony mikrovlnného záření. V laboratoři lze vysokých hodnot zrychlení hmoty dosáhnout v piezoelektrických rezonátorech z baryumtitanátu, zavěšených na torzních vahách. Rozkmitáním rezonátorů dojde ke vzniku torzní síly, která natáčí celé zařízení podobně jako v případě EM drive a lze ji detekovat akcelerometrem. Pro eliminaci sil vyvolaných ultrazvukovými vlnami jsou rezonátory i celé zařízení umístěno ve vakuu v plexisklovém krytu. Z pohledu vlnové teorie éteru se Machův jev podobá reaktivnímu pohonu medůz: zrychlení vytvoří lokální zhuštění / vír éteru a od něj se urychlovaný objekt odrazí na principu akce a reakce.
Zatímco mnohé představy T.J.J. See o éteru byly správné, v některých bodech se výrazně míjel nejen s vlnovou teorií éteru, ale dokonce i názory svých současníků, jmenovitě Oliverem Josephem Lodge, který v Harper's Magazine roku 1904 poblikoval elektromagnetickou teorii éteru "Electric Theory of Matter". Oliver Lodge správně poukazoval na to, že z mnoha experimentů vyplývá, že amplituda světla je mnohem menší, než jeho vlnová délka a odvozoval z toho, že hustota éteru musí být velmi vysoká, nejméně dvoumilionásobek hustoty olova. Dnes víme, že hustota éteru závisí na tom, kolik skrytých dimenzí do výpočtu zahrneme a jen pro třírozměrný éter vychází jako třetí mocnina Planckovy konstanty na více než 10 E +96 kg/m3!. Nicméně T.J.J. See se zdála i hodnota, kterou Olivera Lodge předpověděl neuvěřitelně vysoká. A na této osudné chybě jeho teorie éteru v podstatě skončila.
Oliver Lodge již v té době zcela správně namítl, že pokud by měly vlny éteru vysvětlit všechny síly, pak by měly zahrnovat i interakce v atomových jádrech a proto musí být éter mnohem hustší. Jak je vidět, představy éteru se vyvíjely správným směrem, ale skončily na nedostatečné představivosti a shodě hlavních proponentů. Z této diskuse je zřejmé, že původním autorem ústřední myšlenky Vlnové teorie éteru v její současné podobě byl spíše Oliver Lodge, nikoliv T.J.J.See.
Bibliografie T. J. J. See z NASA Astrophysics Data System (ADS)
See, T. J. J.: Some Recent Discoveries in Cosmical Evolution (11/1910) 1See, T. J. J.: Remarks on the Problems of Cosmogony (11/1911) 1See, T. J. J. The Evolution of the Starry Heavens (12/1911) 1 2See, T. J. J.: Review of Poincaré's Lectures on Cosmogony (01/1912) 1See, T. J. J.: Einstein's theory of gravitation (12/1916) 1See, T. J. J.: New Theory of the Aether (9/1920) 1, 2 (03/1921) 3, 4 (12/1921) 5 (06/1922) F (1/1923) 6 (02/1926) 7Anderson, W.Einige kleine Tatsachenberichtigungen zur "New Theory of the Aether" von T. J. J. See (06/1922) 1Swenson, Loyd S: The Michelson-Morley-Miller Experiments before and after 1905 FD'Auria, Luigi: Concerning the Constitution of the Ether (02/1907) 1Ely, Owen: What is the Ether? (11/1910) 1Lodge, O.: The density of the aether 12/1918 1Very, Frank W.: The luminiferous ether-its relation to the electron and to a universal atmosphere (abstract) 00/1919 1Bateman, H.: The Form of the Ether (04/1922) 1Young, R. K.: The Drift of the Ether (02/1926) 3Pease, F. G.: Ether Drift Data (08/1930) 2Miller, Dayton C.: Ether Drift Experiments in 1929 and other Evidences of Solar Motion (02/1930) 1Sherrill, Thomas J. A Career of Controversy: The Anomaly of T. J. J. See (02/1999) 1
Za tzv. slabý princip ekvivalence (WEP – Weak Equivalence Principle).se označuje postulát teorie relativity (Einstein 1907), podle kterého gravitační zrychlení těles nezávisí na jejich chemickém složení, takže gravitační a setrvačná hmotnost těles je vzájemně úměrná, ve vhodné soustavě jednotek shodná. Podle silného principu ekvivalence by měla mít gravitační účinky i hmotnost odpovídající energii elektromagnetického pole. Princip je dnes ověřen na více než 12 platných míst pomocí laserového proměřování vzdálenosti Země-Měsíc, první ověření provedl pomocí svých gravitačních vážek, baron L. von Eötvös (1848-1919), jeden z nejlepších experimentátorů na přelomu 19. a 20. století.
Dnes je zřejmé, že princip ekvivalence může být narušen přítomností tzv. temné hmoty (viz tzv. anomálie sond Pioneer) a samozřejmě v okolí silně gravitujících těles, jako jsou černé díry v důsledku povrchového napětí gravitačního pole, vyplývajícího z éterové teorie (jelikož ve vesmíru nemůže být žádný gravitující objekt nekonečně velký, zakřivením gravitačního pole lze gravitační sílu od setrvačné vždy rozlišit). Na videu vpravo kosmonaut Dave Scott z posádky Apollo 15 (1971) pro on-line televizní přenos BBS demonstruje WEP na známém experimentu s kladívkem a peříčkem, aby ukázal, že ve vakuu oboje dopadne na povrch Měsíce stejnou rychlostí (další fotky a videa z prvního přístání američanů na Měsíci naleznete zde.)
Pro výrobu hradů z písku vědci už před časem vyzkoumali, že optimální poměr vody a písku je asi 1:8. Ale v praxi ten poměr může v širokých mezích kolísat, aniž tím kvalita "stavební směsi" výrazně utrpí. Skupina vědců z ústavu Maxe Plancka se domnívá, že je to proto, že zrna písku slepuje zakřivení povrchu tenkých můstků vody. Když se do písku přídá víc vody, průměr můstků se zvětší, ale jejich zakřivení se zmenší, takže kohezní síla se mění v širokém poměru složení směsi jen málo. Proto i malý děti na pískovišti můžou snadno z vlhkýho písku stavit bábovičky, aniž přesně připravujou optimální poměr.
Struktura vodních můstků byla studovaná rentgenovou mikrotomografií, což je v zásadě totéž, co klasický "CéTéčko" (Computed Tomography), ale v malým. Princip trojrozměrnýho zobrazení při rotačním snímkování je docela jednoduchej a můžete si ho vyzkoušet na Java appletu online.
Programátor Jaroslav Zaviačič vymyslel systém, který české rekordmance Heleně Matouškové umožňuje psát až 928 úhozů za minutu (16 za vteřinu). Díky programu totiž rekordmanka nepíše celá slova, ale pouze jejich zkratky. Sám Zaviačič je vicemistr světa v psaní na psacím stroji, na mechanickém psacím stroji jako jediný Čech dosáhl více než 18 000 úhozů za 30 minut. Působil jako trenér rakouského družstva. Založil internetovou školu ZAV a trénoval družstvo ČR, které ve zpracování textů vyhrálo světové šampionáty 2003 a 2005.
Pro listování starými rukopisy v příjemným Flashovým prostředí je ideální web Britský knihovny, kde najdete první datovanou tištěnou knihu (tzv. Diamantovou Sutru z Číny z roku 868), ukázky rukopisů Leonarda da Vinci, nebo starej alžbětinskej herbář s možností zvětšování a poslechu audioukázek s doprovodným komentářem - samozřejmě pouze v angličtině.
Mapa globálního znečistění oceánů. Byla vypracovaná NCEAS, čili samozřejmě nezohledňuje např. těžký zasvinění Kalifornskýho pobřeží, nebo ostrov z plastových odpadků o dvojnásobný velikosti Texasu, který se shormažďujou ve víru oceánských proudů v severním Pacifiku mezi Kalifornií a Havají. Protože američani rádi před světem vypadaj jako "ty čistý", našinec se musí informovat na mnoha místech současně, má-li zůstat v obraze. A to je primární morální apel podobnejch mapiček.
Ve skutečnosti je koncept hustýho éteru ještě o něco starší a na začátku minulého století se o něm zmiňuje i známá klasická monografie "Magnetism and electricity" E.E. Brooks & A.W.Poyese, vydaná v Londýně 1914, kde se výslovně uvádi:
"We have implicitly assumed the existence of a medium, which is the seat of the phenomena denoted by the terms electric and magnetic lines of force. ... For instance, if the ether is incompressible, as it is usually assumed to be, we are driven, by one line of argument, to the conclusion that it is 2000 million times denser than lead and possesses enormous energy of internal motion. On the other hand, if it is compressible, it may be much rarer than the rarest gas. There is no intrinsic difficulty in either view, but at present no method is known by which we may hope to discriminate between them. The whole subject of the ether is in that state of uncertainty and apparent confusion, which in other branches of science has usually preceded some great advance in knowledge."
neboli:
"Až dosud jsme implicitně předpokládali existenci prostředí, kde se odehrávají jevy popisované elektromagnetickými siločárami.... Např. pokud je éter nestlačitelný (což se běžně předpokládá), jsme na jedné straně nuceni předpokládat, že je 2000 milionkrát (?) hustší než olovo a vykazuje obrovskou energii vnitřního pohybu. Na straně druhé, pokud je stlačitelný, může být řidší, než nejřidší plyn. Zatímco žádný z pohledů nepředstavuje zásadní problém, v současnosti není známa metoda, jak mezi těmito pohledy rozlišit. Celý koncept éteru je ve stavu nejistoty a zjevného zmatení, který v jiných oblastech vědy obvykle předcházel skvělým novým pokrokům ve vědění."
V podstatě to znamená, že lidé o konceptu hustého éteru ví již téměř celé století, dokonce chápou i jeho duální charakter, závislý na observační perspektivě. Zatímco éter z vnějšího pohledu představuje velmi hutné a těžké prostředí, z pohledu bytostí jím tvořených se bude jevit jako velmi řídká látka, podobná vakuu. Tím víc zaráží přístup tzv. mainstream vědy, která koncept vakua jako částicového prostředí programově ze svých úvah vypouští a dnes se k němu jen zvolna a velmi neochotně vrací v tzv. free - fermion modelech strunové teorie. Jako by nebylo na první pohled zjevné, co asi tak může struny tvořit jiného, než fluktuace částicového prostředí? Současná fyzika (Will & Nordtvedt 1972, Gasperini 1987, Jacobson & Mattingly 2000) na éter nahlíží jako na jakési vektorové pole, které se projevuje právě závislostí Lorentzovy symetrie na pohybu prostředí a Lorentzovu invarianci principiálně narušuje. tedy na jakýsi protipól teorie relativity. To je ovšem pohled zásadně chybný, protože koncept hmotného prostředí nijak Lorentovy symetrii neimplikuje. Ukazují to jak Maxwellovy rovnice, ze kterých lze Lorentzovy invarianci (a konstantní) snadno odvodit - přestože, resp. právě proto, že byly odvozeny na základě představy transversálních vln éteru. Vyplývá to konečně i z chování tzv. kapilárních vln (drobných vlnek na hladině vody s vlnovou délkou pod 1.73 cm), které se po vodě šíří nezávisle na rychlosti a směru pohybu vodního proudu, právě proto, že ke svému šíření využívají jen povrchové napětí vodní hladiny (čili gradientu hustoty prostředí), nikoliv prostředí samotné.
Pokud se někdo zajímá o alternativní teorie, nejspíš ho potěší tento web. Mezi nimi zaujímá významné místovlnová teorie magnetismu (1, 2) a teorie éteru (1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18) astronoma Thomase J.J. See. Věřil, že všechny síly jsou přenášeny vlnami éteru a stal se tak jakýmsi ideovým předchůdce vlnové teorie éteru. Dokazuje tak, že každej koncept má svýho ideovýho otce nejméně o století dříve. See se mj. snažil dokázat, že Měsíc vznikl jako planeta zachycením Zemí. Bohužel se stačil zdiskreditovat již mnohem dříve svou teorií gravitačních odchylek v ternárních hvězdných systémech, o kterých bylo již v jeho době doloženo, že nemohou být stabilní a proto mu bylo zakázáno publikovat v astronomických časopisech, což See velmi těžce nesl. Jeho sžíravé útoky proti teorii relativity ve 20. letech Einstein v zásadě ignoroval. Na obr. vpravo See právě provádí pozorování na 26 palcovém dalekohledu US Námořní observatoře.
Teorie skleníkového efektu je svázaná s klasickými pracemi Fouriera 1824, Tyndalla 1861 a především Svante Arrhenia z r. 1896, který za své chemické objevy získal v roce 1903 Nobelovu cen. Arrhenius již koncem 19. století vypočítal, že kdyby se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobila, její teplota by se mohla zvednout až od 5 °C a odvodil souvislost mezi jeho poklesy a výskytem dob ledových. Zatímco skleníkový efekt se nezpochybnitelně projevuje např. na Venuši, jedním z údajných problémů této teorie je, že nástup dob ledových podle dlouhodobých odhadů koncentraci CO2 nepatrně (asi o sto let předchází), současný nárůst CO2 se té závislosti vymyká tím, že roste současně s teplotami na Zemi - čili bez zpoždění a poukazuje tak na antropogenetický původ současného nárůstu oxidu uhličitého. Vzájemná závislost mezi teplotou a koncentrací CO2 je ale překvapivě složitá i v jednoduchých modelových systémech, protože oceány mohou nárůst koncentrace CO2 jak vyrovnávat tím, že jej absorbují, tak zpětně uvolňovat, pokud teplota překročí určitou kritickou mez. CO2 v atmosféře díky tomu funguje jako těžké izotopy při nukleární štěpné reakci, které se v reaktoru se hromadí, současně tok neutronů stíní a můžou způsobit lavinovitou řetězovitou reakci, podobné té, která v roce 1986 zrušila Černobylský reaktor ("jodová jáma", "xenonová otrava", nebo "zastruskování samáriem"). Podobně se může chovat i metan, který se sice v atmosféře s poločasem asi sedm let oxiduje, ale současně se ukládá na dně moří v podobě nestabilních hydrátů a může se odsud uvolnit geologickými procesy. Problém role člověka v globálních poruchách klimatu je tedy nejspíš v tom, že neopatrným uvolněním fosilního uhlíku do atmosféry odstartoval lavinovité procesy, které již svými silami nebude schopen zvrátit. To ale neznamená, že by se neměl snažit s fosilními palivy co nejrychleji skoncovat, protože největší riziko pro člověka představuje narušení geopolitických rovnováh, vyvolaný prudkým nárůstem cen fosilních paliv a z toho vyplývající jaderný konflikt.
Ačkoliv je sluneční aktivita zatím nebývale nízká, vědci NASA na základě provázanosti solárních cyklů a geomagnetické aktivity (která se předchází o šest let, čili o něco více, než je polovina solárního cyklu) předpovídali mimořádně rušný cyklus. Současný stav lze tedy charakterizovat jako ticho před bouří. Pokud se solární aktivita spojí s tropickými vedry, jako jsme tomu byli svědky v posledních letech, mají se tedy kardiaci na co těšit. Otázka je, co spojuje geomagnetické bouře a minima solární aktivity?
Podle éterové teorie je vakuum částicové prostředí, které tvoří dynamické fluktuace, podobné pěně. Ty se při průchodu energie zahušťují podobně jako pěna při třepání, z čehož vyplývá, že každá vlna světla se při průchodu vakuem postupně fokusuje a rozpadá na na částice - fotony. Podobně paprsek laseru při průchodu hmotným prostředím má tendenci se při určité kritické hustotě energie zahušťovat a přecházet v řetízek izolovaných vlnových balíků - solitonů. Ty spolu při svém letu mohou vzájemně interagovat a spojovat se jako každé jiné kvantové vlny, jak vyplývá např. ze simulací zde.
Ve Skotsku vědci uspořádali experiment, při kterém optickým vláknem světlo procházelo ze dvou různých laserů. a využili jevu, kdy rychlost šíření světla v látkovém prostřed závisí na vlnové délce světla (tzv. normální disperzi). Nejprve prochází světlo "pomalejší", které změní optické vlastnosti prostředí (opt. vlákna) už svým samotným průchodem. Zpožděně je do stejného vlákna vpuštěn paprsek, který má ve vlákně, díky své odlišné frekvenci, vyšší rychlost šíření. Změny optických vlastností prostředí v místě stkání obou paprsků způsobí výrazné zpomalení rychlejšího paprsku, kterému se tak už nikdy nepodaří "předběhnout" svého pomalejšího kolegu. Čelní hrana pulsu se tak pro rychlejší paprsek efektivně stane "horizontem událostí", za který nemůže proniknout.
Interpretace solitonu jako horizontu černé díry samozřejmě závisí na optických vlastnostech materiálu. Např. v prostředí s tzv. anomální disperzí budou výše uvedený jevy probíhat přesně obráceně. Nicméně je zajímavá intepretace černé díry jako vlny hustého vakua, která expanduje maximální možnou rychlostí. V místě, kde je rychlost světla hustotou vakua zpomalena natolik, že nestíhá sledovat expanzi vesmíru dochází ke vzniku fázového rozhraní a horizontu černé díry. Uvedený pohled jde samozřejmě aplikovat na jakékoliv vznik jakýhokoliv fázovýho rozhraní - např. na vznik kapiček v kondenzující páře se můžeme dívat tak, že jde o dosažení okamžiku, kdy rychlosti šíření energie v hustém prostředí přestane stíhat vyrovnávat rozdíly v koncentracích, což vede ke vzniku nových gradientů. Podobně jako vznik vesmírných brán jde jako důsledek expanze vesmíru interpretovat třeba vznik státních hranic nebo buněčných membrán, apod.
Sluneční skrvny se na Slunci objevují s periodou cca 11 let (základní perioda slunečního cyklu), přičemž skvrny vzdálenější od slunečního rovníku se pohybují při sluneční rotaci pomaleji než skvrny ležící v blízkosti rovníku. Skvrny se na začátku cyklu objevují zhruba ve vzdálenosti až 35° od slunečního rovníku, v době maxima jejich poloha klesá zhruba k 15°, zatímco na konci cyklu sestupují až do blízkosti samotného rovníku. V období kolem slunečního minima lze pak zřetelně odlišit skvrny začínajícího cyklu od skvrn cyklu končícího. Při dlouhodobém vynesení poloh skvrn na časovou osu je toto rozložení zcela zřetelný a podle svého charakteristického vzhledu připomínajícího motýlí křídla, se tento diagram nazývá motýlkovým diagramem.Koncem 20. století ale anglický fyzik Maunder potvrdil na základě historických záznamů, že mezi lety 1638–1715 se skvrny na Slunci prakticky neobjevily. Toto období dnes nazývané Maunderovým minimem – období odpovídající zhruba rokům 1645 až 1715, kdy sluneční skvrny byly výjimečně vzácné a sluneční cyklus byl velmi potlačen. Časově odpovídá takzvané Malé době ledové, kdy se prokazatelně alespoň severní polokoule Země ochladila. Podle posledních výzkumů se Slunce v té době zřejmě zvětšilo a zpomalila se jeho rotace. ukázalo, že v delším časovém horizontu je skvrnová aktivita Slunce nerovnoměrná. Jinými měřeními byla objevena podobná proluka v četnosti skvrn mezi roky 1460–1540. Minimum sluneční aktivity je současně spojený s drobnými fluktuacemi jeho průměru, jak vyplývá z dlouhodobých astronomických pozorování. Čim víc se bude blížit konečnému stádiu, tím víc budou zřejmě jeho fluktuace výraznější - to se ale projeví až za několik miliard let.
Jelikož se v současné době žijeme v období minima solární aktivity a současně se zdá, že se nástup solární aktivity zpomalil (současné Slunce je zcela prosté skvrn), někteří antialarmisté začínají svádět globální oteplování místo na vysokou sluneční aktivitu naopak na nízkou, čímž ovšem svoje dosavadní argumenty staví na hlavu. Takhle to dopadá, když se do vědy začne míchat politika.
Pokud voda není v kontaktu s možným krystalizačním jádrem, jakým mohou být stěny nádoby či zrnko prachu, nemrzne při 0 oC, ale je jí možné podchladit až na -40 ºC. Nestabilní fáze, která při dotyku nebo zatřesení okamžitě mrzne (video 1, 2, 3). Kapičky podchlazené kapaliny se běžně vyskytují například v mracích. Na druhou stranu při kondenzaci vodní páry na velmi chladnou podložku (při teplotách pod -140 oC) vzniká také nestabilní fáze zvaná amorfní pevná voda, která má podobnou strukturu jako podchlazená kapalina, ale větší viskozitu. V tom se podobá krystalickému ledu, na který se samovolně přemění při zahřátí nad cca -120 oC. Na krystalizaci amorfního ledu v jádrech komet je založená jedna z teorií výbuchů kometárních jader, jako to nedávno předvedla 17P/Holmes. Tento scénář ovšem nevysvětluje, proč by ke zjasnění komet mělo docházet opakovaně, jakmile led jednou v jádru již zkrystalizoval.
Pokud je amorfní pevné vody jen nepatrné množství, je možné ji opatrně ohřát až na zhruba -70 ºC. Vědci proto doufají, že se jim jednou povede projít celý teplotní interval bez krystalické, ledové fáze. Voda se tomu ale zatím úspěšně vzpírá. Jedním z možných důvodů je, že nekrystalická voda by mohla podle teoretických předpovědí kolem -45 oC nabývat neobvyklých singulárních vlastností, jako je např. velká tepelná kapacita nebo naopak velmi malá stlačitelnost.
U starý NOKIE mě po chvíli telefonování zřetelně pálilo ucho, aji mě trochu rozbolela hlava, když sem volal dýl. Dnešní mobily nemaj šanci něco takovýho vyvolat, ty limity jsou dnes docela přísný, ale ne kvůli hygienickejm limitům, ale kvůli rušení okolní elektroniky. Co se napájení spotřebičů mikrovlnama týče, to je věc jiná, tam ten vyzářenej výkon bejt musí značnej aby to fungovalo, rozměry antén též.
Demonstrace bezdrátovýho přenosu energie na MIT s 60 W žárovkou na vzdálenost dva metry pomocí dvojice indukčně svázanejch antén z měděnejch trubek na frekvenci 9 MHz s účinnosti 40%, jak předpovídá teorie (1, 2, 3). Bezdrátovej přenos energie předpovídal už Nicola Tesla na konci 19. století, ovšem širšímu rozšíření týhle technologie brání vysoký ztráty a vyzařování EMG do okolí. Indukčně vázaný nabíječky existujou už dnes, běžně se s nima setkáte u mechanickejch zubních kartáčků a holicích strojků, u ostatních zařízení zatim narážej na problémy s unifikací.
Thane Heins z Potential Difference Inc ovšem vytasil s ještě těžší vahou, protož tvrdí, že vyvinul "diferenční transformátor potenciálu" bez pohyblivých součástí ze dvou toroidních cívek, využívající magnetické reluktance (magnetického odporu), o kterém uvádí, že při napájení 0.2 Watty na primáru dosáhl 14 W výkonu na 180 ohmové zátěži 25 W rezistorem, čili téměř 7000% zisk.
Podobné zařízení se používalo na začátku 20. století např. pro přejezdová signalizační zařízení v železniční dopravě, v promítačkách nebo dokonce řídících obvodech raket V2 jako tzv. magnetický zesilovač (transduktor) pro zesilování střídavých signálů pomocí stejnosměrného proudu, kterej měnil impedanci obvodu změnou magnetického sycení FeNi jader.
No sláva - po fiasku se Steornem myslím že tu konečně máme skutečné perpertum mobile.. :o) Viz web Peripetiea a YouTube videa. První polemické názory, za zmínku stojí zejména tento. Kanadský patent Peripeteia (pět let starý, neúplný, bez obrázků). Fotky jsou z prezentace 11. února 2008 v Otawě. Bohužel mi zatím není zcela jasné, jak ta věc funguje, ani zda soustava motor-dynamo zrychluje, když je motor odpojen od zdroje nebo ne. Problém může být v použití asynchronního motoru, protože rychlost jeho otáčení závisí na frekvenci proudu generovaného dynamem, nikoliv jen na příkonu. Pak je možné si představit situaci, kdy by soustava zrychlovala na úkor točivého momentu motoru.
Heins has an even greater uphill battle. He isn't an engineer. He doesn't have a graduate degrees in physics. He never even finished his electronics program at Heritage College in Gatineau, Quebec. "I have mild dyslexia and don't do well in math, so I didn't do very well in school," he says. ...He'd be happy if somebody did, even if the news was bad. His wife has kicked him out. He doesn't earn an income. He can't pay child support. The certainty would be welcome. "I've tried to quit many times, and thought if I could just be a normal guy I would have a normal life ... But I had this idea and I believe it works."
Letecké snímky aftrických osad v Zambii a Camerunu. Primitivní organismy často tvoří kolonie s fraktální strukturou, nebo si staví fraktálně uspořádané schránky.
Profil zvonového žebra se v Evropě v průběhu staletí měnil. V 11. stol. měly tvar úlu (Bienenkorb) nebo později ve 12.-13. stol. cukrové homole (Zuckerhut) Tento profil má také nejstarší datovaný zvon v Čechách, zvon z muzea v Chebu z roku 1286 (pocházející z Itálie). K současnému tvaru zvon dospěl přibližně ve 14. stol. a od té doby se podstatně nezměnil.
Až v současnosti se objevila radikální novinka, durový profil z roku 1985 od holandské zvonárnyRoyal Eisbouts. Zde už s návrhem zvonu pomáhaly počítače a výsledkem byl „pregnant“, nebo také Coca-Cola profil. Používá se především ve zvonohrách (1, 2) - známá zvonohra s durovými zvony je od roku 1990 v Garden Grove Crystal Cathedral v Los Angeles. V minulosti byla většina hudebních kompozic pro zvonohry upravována v mollové harmonii, takže skladeb, které jsou vhodné pro durové zvony, je málo. Vpravo je největší zvon v Japonsku zavěšený ve volném prostoru na pahorku před horou Fudži ve městě Gotemba, v luxusním rekreačním areálu Tokinomuka, který je určen především pro cizince. Váží 36 tun a srdce má 1,5 tuny. Je to největší funkční výkyvný zvon na světě, vysoký téměř čtyři metry o stejném průměru (dosavadní rekord nesl 33,3 tunový World Peace Bell (Zvon světového míru) v Newportu v Kentucky z roku 1999).
Je baterie spíš zdrojem napětí, nebo proudu? Reálné zdroje napětí (s nenulovým vnitřním odporem) se při zkratování ohřívaj, popř. vybíjej. Zatímco naprázdno se s nimi neděje nic zvláštního.Zatímco zdroje proudu se chovají přesně naopak - naprázdno se vybíjí a ohřávají, zkratované nedělají nic. Z tohoto pohledu je baterie určitě zdrojem napětí, stejně jako taky třeba kondenzátor. Naproti tomu cívka je zdrojem proudu (musíme ji mít zkratovanou, aby nám v ní proud vydržel). Fotodioda je zvláštní případ. Je li zkratovaná, i je li rozpojená, tak se všechna vyprodukovaná elektřina změní na teplo. Nejlepší, co můžeme pro její využití udělat je zatížit ji vhodným odporem.
Jak funguje elektrickej rezonanční obvod složenej z cívky a kondenzátoru si můžete snadno vyzkoušet v simulátoru elektrickejch obvodů běžícím v prohlížeči jako Java applet. Situaci v simulátoru na obrázku zreprodukujete naimportováním těchto dat:
$ 1 5.0E-6 10.391409633455753 50 5.0 42 v 64 224 64 48 0 0 40.0 5.0 0.0 w 64 224 112 224 0 w 224 224 176 224 0 s 112 224 176 224 0 false false w 176 224 176 256 0 w 112 224 112 256 0 c 112 256 176 256 0 4.9999999999999996E-6 0.0 l 64 48 224 48 0 1.0 0.0999999999999445 r 224 48 224 224 0 50.0 o 7 4 0 3 7.62939453125E-5 0.1 0 o 8 4 0 3 5.0 0.1 1 o 6 4 0 3 7.62939453125E-5 9.765625E-5 2
Přes to všechno nelze s vaničkou vylévat i díte. Především studená složka temné hmoty může mít s temnou energií řadu projevů společných natolik, že je lze těžko experimentálně nebo observačně odlišit. Souvisí s tzv. teorií modifikované Newtonovy dynamiky (MOND), která modifikuje gravitační zákon tak, že se gravitace na velkých vzdálenostech stává odpudivou silou. A tento závěr má smysl i v éterové teorii. Vysvětloval jsem to na příkladu povrchového napětí černých děr, kdy se energie zakřivení gravitačního pole projevuje jako další dodatečné zahuštění prostoru, které působí na obvodu černé díry a její gravitaci tak vyrovnává. Stejný jev bude působit i na obvodu mnohem většího objektu, ovšem v také v daleko větší vzdálenosti, na rozměrové škále řádově 40 Mpc. Tyto korekce se objevují i v dalších teoriích.
MOND teorii jde také částečně vysvětlit postupným zahušťováním vakua při kolapsu vesmíru. Vakuum se hroutí přednostně kolem hmotných objektů, stává se zde hustší, ale postupně. Pokud jsou ovšem objekty velké, světlo mezi nimi putuje poměrně pomalu a proto je hustota vakua při jeho startu menší, než když je světlo od galaxie dál a šíří se zde pomaleji. Tento efekt by ale neměl překračovat více než 8-15% s celkového působení temné hmoty, bude se ovšem projevovat podstatně právě na těch velkých vzdálenostech, kde působí temná energie. Čili temná energie je podle tohoto modelu důsledek stlačitelnosti vakua.
Americké námořnictvo provedlo na střelnici ve virginském Dahlgrenu úspěšný test elektromagnetického děla. Projektil je přitom urychlovanej elektromagnetickým polem a nikoliv rozpínajícími se plyny po výbuchu nálože, jako je tomu u běžných střelných zbraní. Jeho rychlost u ústí hlavně činila 2.520 m/s. Nová zbraň by měla být zařazena do výzbroje po roce 2018, kdy by však rychlost projektilu při ústí hlavně měla sedminásobně přesáhnout rychlost zvuku. Na cíl vzdálený 370 km dopadne rychlostí pětkrát vyšší než je rychlost zvuku, takže samotná kinetická energie dopadu bude stačit na jeho zničení.
Jednu z otázek, kterou si lidi o vesmíru od začátku kladou je, jak by měl vypadat jeho střed? A jak jeho okraj či povrch? Mělo by to být stejné prázdno? Předně, pokud vesmír expanduje, pak jsme od jeho fyzikálního středu již nesmírně vzdáleni v čase. Ale protože podle vlnové teorie éteru vesmír vypadá jako hustá hvězda, měly by být v jeho středu to největší nakupení těch nejtěžších hvězd. Měly by tam být husté roje vzájemně se vyhýbajících kvasarů, které si předávají energii všemi známými formami energie současně, především gravitačními vlnami tak intenzívně, že se střídavě kondenzují a rozplývají jako gigantické kvantové vlny. Když se nad tou představou zamyslíme, neunikne nám, že právě nějak takhle by měl vypadat počátek vzniku hmoty v našem vesmíru podle éterové teorie.
A od takového postřehu je jen krůček k tomu, abychom si uvědomili, že to co tvořilo velký třesk a inflaci před miliardami let byl právě povrch vesmíru, který se v té době nijak nelišil od vzhledu těch nějtěžších kvasarů, které můžeme očekávat v naší generaci vesmíru. S ohledem na houbvitý charakter fluktuací éteru je možné, že to byl současně povrch naší generace vesmíru, ale nemusí. Mikrovlnné záření je pak tepelné záření našeho vesmíru, jakým se projevuje směrem dovnitř Hawkingovým mechanismem. Podle toho by náš vesmír nemusela tvořit černá díra ani kdovíjak veliká, protože na teplotě 3K vyzařují poměrně malé černé díry - v našem vesmíru by taková černá díra byla velká asi jako pomeranč. Podle Hawkingovy teorie by taková černá dírka již zahajovala svůj zánik a přibližně do 100 miliard let by se vypařila. Ne náhodou je podobný časový horizont současnou kosmologií přisouzen i naší generaci vesmíru (poločas rozpadu protonu je odhadován na cca 150 mld let).
Představa vesmíru jako náhodné fluktuace éteru je kupodivu docela stará a je obvykle připisována Boltzmannovi, ačkoliv Boltzmann sám se s ní odkazuje na jeho asistenta. Spolu s hustotou fluktuuje i složitost a může příležitostně dosáhnout hustoty potřebné pro vytvoření inteligentních bytostí - to je princip tzv. konceptu tzv. Boltzmannova mozku.
Proč vybouchla kometa Holmes? Zdeněk Sekanina prezentuje teorii krystalizace amorfního ledu v jádru komety. Tento scénář ovšem nevysvětluje, proč by ke zjasnění komet mělo docházet opakovaně, jakmile led jednou v jádru již zkrystalizoval.
NASA zveřejnila panoramatický snímek (jpg, 26 MB) kráteru Victoria na Marsu, sestavený jako mozaika z většího počtu snímků, pořízených od 23. října do 11. prosince 2007. Všechny snímky byly získány prostřednictvím kamery Pancam (PANoramic CAMera) ve falešných barvách přes filtry o vlnové délce 753, 535 a 432 nanometrů. Vozítko Opportunity přistálo na Marsu 25. ledna 2004 ve vzdálenosti asi 6 km severně od kráteru Victoria. Do dnešních dní urazilo po povrchu rudé planety téměř 12 kilometrů. Na fotografii jsou patrné dva skalní výběžky na lemu kráteru. Nalevo je výběžek s názvem Cape Verde (zelený mys), který je asi 6 metrů vysoký. Napravo pak vidíme výběžek Cabo Frio (studený okraj) o výšce asi 15 metrů.
ScienceWeek.cz (blog) je agregátor několika českých webů o vědě. Můžete pomocí něj snadno sledovat více webů na jednom místě. Podle kontaktních údajů za ním stojí žena, Markéta Polášková. Podobnej erver Feynman.CZ má záběr ještě o trochu širší a zastřešuje ho mj. Dušan Janovský (mailto:janovsky@gmail.com?u=&c=1250), zvaný Yuhů, mj. autor známé on-line učebnice HTML Jak psát web.
Docela hezkej dvoukanálovej SW osciloskop, pracující s audiovstupem zvukovky, vhodnej např. pro školní pokusy s akustikou. Obsahuje i FFT analyzátor a jednoduchej tónovej generátor.
Podle teorie ekpyrotické kosmologie, která je stará asi šest let (Paul Steinhardt, Justin Khoury, Neil Turok a Burt Ovrut 2001) náš vesmír sedí na jedné ze dvou "bran", které se kontinuálně sráží a vzdalují v páté dimenzi. Nová ekpyrotická kosmologie odvozuje své jméno od představy řeckých stoických filozofů, podle nichž vesmír cyklicky zaniká a znovu vzniká ohněm ("pyros"). Podle této kosmologie vesmír vznikl srážkou dvou těchto membrán. Jinými slovy náš vesmír byl chladný a neměl po neurčitou dobu žádné známé fyzikální vlastnosti. Pak se srazil s jinou membránou a touto srážkou vznikla energie, hmota a jeho velkorozměrová struktura. V tomto scénáři vesmír nezačal svoji existenci z nekonečně horké singularity o velikosti Planckovy délky. Svoji existenci započal z konečné velikosti a teploty, které byly na počátku statické a po srážce se začaly zvětšovat.
Když sem se s tou teorií seznámil, tak mi taky přišla jako nesmysl. Co to má proboha být? Kam na ty nápady superstrunaři proboha chodí, ptal sem se sám sebe. Když tolik věří na ty svý struny a brány, proč je cpou do všeho, na co přijdou - i na stvoření světa? Oficiální ilustrace expyrotický teorie moji důvěru 2x nezvýšily - vypadaj articistně a vykonstruovaně a skutečně takový sou. V současné době se ekpyrotická kosmologie chápe jako protipól inflační hypotézy, která se snaží vysvětlit, proř náš vesmír vypadá tak homogenní, ačkoliv podle teorie třesku vznikl z bodové singularity, kde by se měly všechny počáteční homogenity ještě víc projevit. Není divu, že ani Linde, zakladatel klasický inflační teorie se s ekpyrotickou kosmologií nesmířil a neustále proti ní bojuje, kudy chodí Domnívá se totiž, že inflační hypotéze přímo odporuje. Dnes si myslím, že ani samotný proponentí ekpyrotický teorie jí moc dobře nerozuměj, protože ji upravujou způsobama, který považuju za nefyzikální. Jelikož gravitace je podle současné kosmologie jen přitažlivá síla (což není podle éterové teorie pravda), tak třeba zaváděj částice s "negativní energií" nebo stínový kondenzát ("ghost condensate" - dtto Khoury a Jevgenij Buchbinder 2006) ) aby vysvětlili, proč by se vesmír měl opakovaně srážet a rozpínat.
Se zavedením éterový hypotézy je jasný, že jak ekpyrotická, tak inflační kosmologie jsou jen dva pohledy na tutéž problematiku ze dvou stran. V historii vědy to není nic nového, ta situace, ve který se nakonec ukáže že dvě vzájemně si odporující hypotézy jsou jen pohledy na rub a líc téže reality jde vztáhnout na soupeření kvantové mechaniky a relativity, teorie strun a smyčkové teorie gravitace a vposled i na soupeření expyrotická a inflační kosmologie. Souvisí to s tím, že vesmír poznáváme jak zevnitř, tak zvenku současně, z perspektivy jeho kosmologické minulosti i jeho kvantové budoucnosti. Předně je zřejmá, že ekpyrotická kosmologie té inflační nijak neodporuje a není to dokonce alternativní výklad. I při kondenzaci superkritické páry kondenzované kapky vznikají tím, že se srážejí fluktuace hustoty, které velmi připomínají membrány - jsou to fluktuace hustoty páry, spláclé do ploché podoby vysokou hustotou srážejících se molekul. A v místě srážky dochází k rychlé kondenzaci páry, čili tvorbě dalších, ještě hustších fluktuací, až posléze kapiček hmoty. Kondenzace éteru se jednak spolupodílí na vytvoření hustšího vakua, čili na prudké expanzi časoprostoru, jednak na kondenzaci ještě hustčí hmoty uvnitř něj, čili kvasarů, ze kterých se posléze formují galaxie.
Éterová teoriemůže dát oběma kosmologiím ještě přesnější rámec, protože popisuje, jak přesně probíhaly na základě modelu kondenzace jádra těžkých hvězd (supernov) při jejich gravitačním kolapsu. Přitom srážení bran probíhalo tak, že se velkou rychlostí srazily sférický oblasti kondenzujícího vakua - podobně jako kondenzuje podchlazená voda nebo přesycenej roztok solí. Vv místě jejich střetu vznikly nový nukleační centra, ze kterých kondenzace postupovala dále. Vzniklá struktura má geometrii těsně se dotýkajících hyperkoulí, kde středy koulí leží na místě dotyku předcházející generace koulí se strukturou vzájemně se prostupujících dvanáctistěnů. Touto strukturou lze aproximovat i pozorování fluktuací mikrovlnného pozadí vesmíru. Ne náhodou tatáž struktura může popsat i strukturu samotného vakua, to co vidíme v síti houbovitých fluktuací temné hmoty je v zásada zamrzlá struktura fluktuací předchozí (resp. v historii vzdálené, protože inflace stále ještě probíhá) generace vesmíru.
Vizualizace elektromagnetického pole a videa několika experimentů Vektorová pole, Elektrostatika, Magnetostatika, Faradayův zákon, Záření
Elektrohydrodynamickej tisk je jakási analogie rentgenovýho mikroskopu, ale místo jednotlivejch elektronů se urychlujou nabitý částice kapaliny. Koncepčně vychází z metody elektrospinningu, používaný při výrobě nanovláken. Při tom roztok polymeru stéká po jehle nabitý na vysoký napětí, který pramínek urychluje na vysokou rychlost a tím ho vytahuje do nepatrnýho průměru v řádu několika nanometrů. Pokud se rozpouštědlo stačí během dráhy letu odpařit, vznikne tím velmi tenký vlákno, mnohem tenčí, než je možný získat klasickým vytahováním polymeru tryskama.
Pokud vlákno vystřeluje do volnýho prostoru, podléhá dřív nebo později turbulencím, což je výhodný při výrobě netkanejch textilí z nanovláken, ale pokud je urychlovaný proti elektrodě, je možný dosáhnout toho, že po celý dráze letu tvoří velmi tenkej pramínek, kterej lze směřovat na podložku jako paprsek elektronů v osciloskopu. To umožňuje velmi rychlý nanášení velmi jemnejch čar. Na obrázku vpravo je výsledek nanášení mikrosuspenze polystyrénovejch kuliček, kterej je jinými způsoby těžko dosažitelnej.
Planetka 2007 TU24 o průměru cca 500 m (objevená 11. října 2007 pomocí Catalina Sky Survey) mine 29. ledna 2008 v 09:33 SEČ Zemi ve vzdálenosti 540 000 km (tj. 1,4 vzdáleností Měsíce). Podrobné vyhledávací mapky pro planetku naleznete na této stránce. V době nejlepší viditelnosti urazí planetka na obloze zhruba 2° za hodinu, v dalekohledu její pohyb tedy rozeznáte už po několika minutách. Přiznejte se srabi, kdo z vás vyměkne a nezustane rači v úterý doma?
2007 TU24 Earth Impact Risk Summary:Palermo Scale (maximum) -5.45Impact Probability (cumulative) 3.9e-08Vimpact 14.17 km/sVinfinity 8.75 km/sH 20.1Diameter 0.320 kmMass 4.4e+10 kgEnergy 1.1e+03 MTAnalysis Nov 14, 2007 based on 82 observations spanning 33.907 days(2007-Oct-11.26838 to 2007-Nov-14.17554)P.S. Spekuluje se o tom, že kdyby byla planetka silně nabitá, mohla by průletem ovlivnit magnetosféru Země a tím krátkodobě ovlivnit klima.
Alieni na Marsu? Zapoměli, že Velký bratr se dívá!
Mikroskopie v zástinu, jinak též nazývaná "v temném poli" ("dark-field microscopy") je oblíbená a často používaná mikroskopická technika, při které se opticky zvyšuje kontrast tím, že se preparát osvětluje koncentrickou clonkou nebo speciálním zrcadlovým kondezorem. Objekt je tedy osvětlenej jen ze stran a do objektivu vstupují jen paprsky odražené od povrchu objektu a ten proto září v temném poli. čímž dojde k zvýraznění detailů na úkor rozlišení. Např. bílé krvinky se od červených v optickém mikroskopu bez obarvení špatně rozeznají, v zástinu je lze rozlišit snadno. Metoda se používá pro pozorování drobných objektů a jejich povrchových struktur, např. prvoků a jejich brviček (cilií), houbových spor, pylových zrn, bakterií, ale i rostlinných pletiv aj.
Na podobném principu fungují i další zobrazovací přístroje, jako např. elektronové mikroskopy využívající rozptýlené elektrony ("dark field TEM"), ale teprve nedávno se podařilo výše popsanej princip rozšířit i pro použití v rentgenografii. Tam jde ovšem o problém řádově obtížnější, protože rentgenové paprsky nestačí jen odclonit clonkou, musí být dokonale rovnoběžné a monochromatické. Takový zdroj světla zatím splňuje jen synchrotronové záření, připravované ohýbáním dráhy nabitých částic urychlených na relativistické rychlosti magnetickým polem a jeho fokusování rentgenovou optikou, založenou na odrazu paprsků polovodičovými vrstvami (křemíkovými pláty) pod malým úhlem. Další nevýhodou je, že metoda vyžaduje aspoň 4x vyšší radiační zátěž, než běžné rentgenové vyšetření a vyšetření trvá mnohem déle, protože se zdrojem musí otáčet, aby se získaly rentgenové paprsky ropztýlené ze čtyř úhlů, které se pak softwarově složí do jediného obrazu. Výsledek ale stojí za to - vlevo je snímek klasické rentgenu, vpravo rentgenové snímky s využitím rozptýleného světla.
Když se odstraní z oblohy hvězdy naší galaxie, je vidět, že hustota jiných dobře viditelných galaxií je ve všech směrech zhruba stejná. Na velkých škálách se tedy vesmír zdá být všemi směry stejný. Také reliktní záření k nám dopadá ze všech směrů s téměř stejnou 1) teplotou: okolo T = 2,7 K.
Jíný pohled se ale ukazuje v časoprostorové perspektivě (viz 20 MB QT animace, ). Panoramatický snímek Galaxií v sousedství Mléčné dráhy zbrazuje jejich distribuci podle rudého posuvu, čili rychlosti, s jakou se vůči nám pohybují nebo vzdalují. Článek populárně shrnující současný stav kosmologie vyšel v časopisu Vesmír 1/2008
K tomu, aby byla zajištěna celosvětová potřeba elektřiny, by stačila rozloha méně než 1 % světových pouští. Elektrárny, kde páru pro turbíny vyrábějí sluneční kolektory, nemusejí být závislé jen na době přímého slunečního svitu. Sluneční teplo mohou akumulovat roztavené soli a vyrábět páru v hodinách, kdy slunce nesvítí. Projekt DESERTEC uvažuje o tom, že by r. 2020 mohlo být instalováno 28 GW, do roku 2030 asi 140 GW a roku 2050 by mohl být instalovaný výkon slunečních tepelných elektráren až 500 GW. Vysokonapěťové kabely pro přenos stejnosměrného proudu již spojují Nizozemí s Norskem a sluneční elektrárna o výkonu 10 megawattů pracuje od roku 1982 v kalifornské Mohavské poušti. Video: Nevadská solární elektrárna. solární farma v Kalifornii s výkonem 177 MW. Přehled různých typů solárních systémů.
V Texasu byly spuštěný větrné turbíny vysoké přes 105 metrů, čili skoro dvojnásobek Petřínský rozhledny - nejvyšší větrné turbíny v USA. Jsou součástí větrné farmy Snyder Wind Project o celkovém výkonu 63 MW. Analýza ukázala, že výroba 3 MW turbíny spotřebuje stejně energie, jako tato turbína vyrobí za 7 měsíců. přitom odhadovaná životnost turbín je minimálně 20 let. Vy výšce kolem 100 m jsou příznivější větrné podmínky, celá farma díky tomu dokáže dodávat elektřinu ekvivalentní roční spotřebě 12 000 texaských domácností Jen v roce 2007 se výkon větrných elektráren v USA zvýšil na 5244 MW, čili o 45%. Celková kapacita větrných elektráren v USA je nyní 17 GW, čili jako osum Temelínů. Pro srovnání - návratnost Temelínu se odhaduje na 17 let a jeho životnost je projektovaná na 40 let. Samozřejmš, co se hodí pro odlehlé oblasti Texasu, nemusí se hodit do našich podmínek, a naopak, ale nasazený s rozvahou větrný elektrárny plní svoji funkci velmi dobře.
Foucaltovo kyvadlo je demonstrace existence referenčního rámce - rovina kmitů stojí, zatímco se země otáčí, takže jím lze dokázat rotaci Země, potažmo sluneční soustavy, příležitostně i celý galaxie. Jeho objevitelem je J. B. Leon Foucault (1819 – 1868), kterej se narodil se v rodině francouzského vydavatele. Byl to všestranej bádatel, zabýval se především astronomií a optikou. Vylepšil astronomické dalekohledy napařením vrstvy stříbra, společně s Fizeauem přispěl k poznatku, že světlo se šíří ve vodě pomaleji než ve vzduchu, podíleli se na výrobě prvních obloukových lamp a v roce 1845 pořídili první kvalitní fotografii Slunce pomocí daguerotypie. Vynalezl také gyroskop, který se používá dodnes při stabilizaci kosmických sond a družic.
Fungování kyvadla Foucault objasnil pomocí tehdy nedávného poznatku francouzského fyzika Gustava Gasparda Coriolise o setrvačné síle (dnes jí říkáme Coriolisova síla), která vzniká v otáčivé soustavě z hlediska pozorovatele s ní spojeného a která z pohledu pozorovatele spojeného s rotující soustavou způsobuje postupné odchylování roviny kyvu kyvadla od původního směru. Vzhledem k soustavě spojené například s hvězdami k odchylce roviny kyvu nedochází - kyvadlo vzhledem k tomuto prostoru kývá ve stále stejné rovině. Úhel, o který se Země pootočí, můžeme snadno vypočítat podle vztahu: úhel = 360° x sin delta,kde delta představuje zeměpisnou šířku místa. Pokud se chcete podívat, jak se rovina kyvu průběžně mění, můžete checknout třeba stránky California Academy of Sciences. Samozřejmě i u nás sou instalovaná Foucaltova kyvadla. Jedno z nich se nachází v budově ČVUT na Karlově náměstí. Tvoří ho 34 kg těžké závaží, zavěšené na 21 metrů dlouhém vlákně. Druhé kyvadlo se nachází se v rotundě v Květné zahradě v Kroměříži. Rotunda pochází ze 17. století a v jejím vrchlíku se nachází závěs, ve kterém je uložena tenká struna na jejímž konci se houpá 33 kg těžké kulové závaží s hrotem. O instalaci tohoto zařízení se postaral profesor místního gymnázia František Nábělek v dubnu 1906. Kyvadlo bylo během války ukryto a poté opět uvedeno do provozu. Nebo si můžete za 240 dolarů koupit svoje vlastní 60 cm vysoké kyvadlo, které zanechává stopu v jemném písku.
Techniku broušení čoček do brýlí započali ve 14.století italští mniši a někteří optici začali upozorňovat, že pomocí dvou čoček lze vidět věci zvětšené. Ale první mikroskop jehož základem byly čočky, sestrojili roku 1590 otec Zachariáš Jensen se synem, brusiči skla a diamantů z Antwerp. Při jeho konstrukci použil jak konkávní (vyduté), tak konvexní (vypouklé) čočk, ale pro svou nepatrnou zvětšovací a rozlišovací schopnost nebylo možno tohoto přístroje používat k vědecké práci.
Pak se ale principu chopil čalouník, později holandský obchodník s látkami a optik z Delftu, Thonius Philips van Leeuwenhoek (čti "lévenhúk") (1632-1723), který si vyvinul zlepšovák na prohlížení plátna. Zajímal se o broušení čoček a pstupně vyrobil asi 240 přístrojů, který byly všechny tvořený silně vypuklou čočkou, vsazenou do dřevěné, později kovové destičky, zvětšovaly max. cca 270x. Konstrukčně to byl tedy krok zpět, ale Leeuwenhoek vyniknul v aplikační oblasti svýho vynálezu. Objevil nálevníky (1674), oběh krve v kapilárách, živorodost mšic, jako první spatřil svoje spermie (1677), našel v krvi červené krvinky a příčné pruhování svalstva (1682), Jednoho dne setřel povlak ze zubů známému žebrákovi a v něm pod mikroskopem objevil bakterie tvořící shluky a řetězce (1676), čili se stal současně první histolog a mikrobiolog na světě.
Jeho výzkumy byly dlouho známy pouze kruhu přátel v jeho rodišti. Až díky příteli, anatomovi R. de Graafovi, byly jeho objevy předloženy Královské akademii věd v Londýně. O všech pozorováních pak Leeuwenhoek informoval v pravidelných dopisech Britskou královskou akademii věd, kde popis fundamentálních vědeckejch objevů střídal kalvínskými úvahami, rozšafnými komentáři aktuální politický situace a/nebo prostě popisy toho, co danej den dělal. Přes to čtení Leeuwenhoekových dopisů v té době patřilo ke zlatým hřebům denního programu Akademie, která ho nakonec v roce1680 jmenovala svým čestným členem. Leeuwenhoek významně ovlivnil i filosofii vědy - např. v té době byla volnomyšlenkářskými kruhy obecně přijímána teze o samovolném vzniku života (abiogeneze). Příspěly k tomu třeba Antoniovy objevy rození červů z vajíček červů, které až doposud unikaly pozornosti. Co však Antonio pečlivě tajil i před svými nejbližšími byl způsob, jakým brousil svoje čočky a svoje tajemství si odnesl do hrobu. Japonský výrobce dnes sází na osvědčenou konstrukci a nabízí Lewenhoekův mikroskop v celo plastovém provedení s pevným zvětšením 500x nebo 1000x.
Již dlouhou dobu je známo, že vodní kapky se při vzájemných srážkách nízkou rychlostí odrážejí, jako kdyby byly z gumy. Dobře je to vidět zejména na kapkách rtuti, která má téměř 10x vyšší povrchové napětí, než voda za pokojové teploty. S rostoucí teplotou povrchové napětí kapalin obecně klesá, zvlášť rychle v případě vody, která při tom částečně dopolymeruje, proto je tak snadné rozcmrndat horkou vodu při přelévání z konvice.
Stroboskopické pokusy ukázaly, že ke spojení kapek dojde až při druhém či třetím kontaktu. Spojení kapek totiž vyžaduje přechodné vytvoření krčku se silnou zápornou křivostí, která je v důsledku povrchového napětí zdrojem silné odpudivé síly na malé vzdálenosti. Při spojení kapek se aktivační energie uvolní zpátky a může se lavinovitě propagovat na další kapky v důsledku rezonančních jevů při šíření povrchových vln. Tento poznatek může přispět nejenom k lepšímu pochopení koalescence emulzí, ale např. také k modelování průběhu jaderných reakcí, protože i atomová jádra se při fůzi chovají jako velmi husté kapky s obrovksým povrchovým napětím.
Program, simulující růst sněhových vloček ve 3D. K dispozici jsou zatím publikace (PDF) a videa (1, 2, 3, 4, 5, 6).Což zas tak moc nevadí, protože simulace jedné sněhové vločky trvá na běžném PC celý den.
Podle scientologie se každý člověk skládá z těla, mysli a ducha, který je popisován řeckým symbolem theta. V podstatě je to jiný název pro duchovní Já. Člověk se proto celosvětově pro nezaměnitelnost nazývá thetan.Mysl, která ukládá a zaznamenává situace v životě, zaznamenává i bolestivé a nepříjemné okamžiky, nazývané Engramy. K jejich lokalizování a konzultování za účelem přinesení úlevy se používá zařízení zvané elektrometr, zkráceně e-metr. Člověk, který již není ovlivňován těmito bolestivými zážitky a má informace z nich opět v analytické (vědomé) mysli dosahuje stavu clear – čistý) - pomocí „auditingu“, dotazovacích technik za pomoci zmíněného elektronického měřícího přístroje. Dole je „e-meter“, používaný scientology jako pomůcka v „auditingu“, zapojením je to jednoduchej zesilovač tvořenej několika tranzistory v kaskádním zapojení. Sestřih rozhovoru Toma Cruise (2. nejvyššího hodnostáře církve) o jeho vztahu k scientologii.
Kurt Godel připomínal duchovního Earla ze stripů RedMeatu, ale na rozdíl od něj byl skutečně šílenej. Uprostřed léta nosíval kožichy, zatímco uprostřed zimy nechával všechna okna svého domu otevřená, což podlomilo jeho už tak nevalný zdraví. Umřel hlady s váhou třiceti kg právě před třiceti lety (14. ledna 1978), když mu manželka Adéla kvůli pobytu v nemocnici nemohla ochutnávat jídlo - byl totiž přesvědčenej, že se okolí proti němu spiklo a snaží se ho otrávit. Na fotce vpravo je na vycházce s Einsteinem, se kterým se po II. svět. válce kamarádil. V tý době to už s Einsteinovou psychikou taky nebylo nejslavnější, takže si dobře rozuměli. V jistém ohledu byl Gödel éterista a duálním protipólem jakýhokoliv neformálního myšlení současně. Dokázal totiž, že matematika nikdy nemůže dokázat platnost všech svých teorémů. Ačkoliv Gödel dokázal svůj teorém jen pro aritmetiku přirozených čísel (čili Peanovu algebru spočetných množin), jde jej zřejmě zobecnit na libovolný axiomatickej systém. Z éterový teorie tento postřeh vyplývá dost názorně a souvisí s principem neurčitosti: abychom mohli hmotu pozorovat, musí rozptylovat energii, což ale znamená, že ji nikdy nemůžem pozorovat jednoznačně a přesně, takže se dřív či později každej objekt vzdálenej v prostoročase rozplyne v kvantovým šumu. K tomu, abychom mohli částice spočítat, musíme je také vidět, čili také musí být hmotné a rozptylovat energii, což se projeví vždy, stane-li se jejich soubor dostatečně velkej. Z jeho teorému vyplývá nedokazatelnost řady vět, který jsou zřejmě správný, ale formálně neprokazatelný - např. věty o prvočíslech. Vpravo je formálně zapsanej Godelův "důkaz" boží existence. Existence Boha v éterový teorii vyplývá z duality nekonečných systémů: každej indeterministickej systém vypadá z opačný perspektivy jako dokonale uspořádaný a inteligentní systém. Proto na nás zvířátka můžou nahlížet jako na bohy a cvoky současně a některejm lidem chaotickej vesmír připadá jako výsledek dokonalýho počítačovýho programu.
Původní Gödelův důkaz zabírá něco přes 20 stran textu, ale jeho myšlenka je jednoduchá – využívá struktury autoreferenčních paradoxů typu „tato věta je nepravdivá“ (je-li pravdivá, tak je nepravdivá, a je-li nepravdivá, tak je pravdivá...), v tomto případě věty „tato věta je nedokazatelná“. Gödel nejprve předvedl způsob, jak každému formálnímu výroku přiřadit unikátní číslo, dnes zvané Gödelovo číslo. Dále, podobně jako řekněme vlastnost „být liché číslo“, existuje vlastnost „nebýt Gödelovým číslem dokazatelného výroku“. Dosadíme-li do takové vlastnosti konkrétní číslo (n), dostaneme konkrétní výrok, kterému v Gödelově číslování odpovídá nějaké další číslo m. Gödelovi se podařilo dokázat, že dosazované číslo n lze zvolit tak, že výsledek m je opět původní číslo n. To ovšem znamená, že toto číslo n jednak není Gödelovým číslem dokazatelného výroku, a jednak je Gödelovým číslem výroku, který právě tuto skutečnost tvrdí. Výrok příslušný číslu n je tedy jednak nedokazatelný a jednak – právě proto – pravdivý.
Druhá Gödelova věta o neúplnosti se týká pojmu konzistence. Formální systém se nazývá konzistentní, pokud z něj není možné vyvodit spor, odpovídá např. konceptu falsifikovatelnosti fyzikálních teorií ve smyslu Popperovy metodologie. Fyzikální teorii nelze vyvrátit, pokud z ní nevyplývá žádný konkrétní závěr, i kdyby jí bylo nakrásně možné "zdůvodnit" všechny jevy ve vesmíru. Druhá věta o neúplnosti pak říká, že libovolný konzistentní formální systém výroků, který obsahuje aritmetiku, není schopen sám o sobě dokázat vlastní konzistenci. Tedy například z axiomů matematiky nebude nikdy možné formálně dokázat, že jsou tyto axiomy bezesporné, jsou tautologické podobně jako tvrzení: "Nic neplatí bez výjimky, tedy ani tento výrok". Druhá věta tedy poměrně jednoduše plyne z první věty o neúplnosti.
Na jednom webu mě zaujala myšlenka: Člověk musí být velmi hloupý, aby o tom nevěděl. Je evidentní, že to nějak souvisí s šířením informace a protože každá informace potřebuje ke svýmu šíření materiální nosič, je ve svý podstatě důsledkem zákonitostí šíření energie, čili fyzikální optickej jev. K tomu, abychom tu myšlenku vysvětlili fyzikálně si potřebujeme uvědomit jedinou věc: přechod z energeticky chudšího prostředí do energeticky bohatšího je statisticky míň pravděpodnej, než naopal. To se projevuje tak, že se energie při přechodu z opticky řidšího do opticky hustčého prostředí láme tak, že se paprsek odchyluje od přímý dráhy a ztrácí tak energii, čímž se vlastně kompenzuje negentropie (nepravděpodobnost) šíření energie proti energetickému gradientu. Asi jako když skáčeme do vody, je velká pravděpodobnost, že při dopadu pod vodou náš pád uhne na stranu. Pokud je rozdíl hustot opravdu velkej, dojde k jevu tzv. totálního odrazu, kterej demonstruje např. tento Java applet nebo v interaktivní applet: světlo se láme pod tak velkým úhlem, že je odráženo zpátky a do opticky hustšího prostředí proniká jen na velmi malou vzdálenost v podobě tzv. evanescentních vln.
V praxi to vede k tomu, že se např. povrch bublin pod vodou stává stříbrolesklej, protože odráží světlo, které dopadá zvenčí, zatímco světlo zevnitř ven prochází bez odporu. Proto se hloupej člověk obklopenej chytřejšíma vzdělává čim dál tím obtížnejc a šíření informace se stává jednosměrný: ty chytrý snadno rozumí, co chce říct, zatímco on je čím dál obtížněji chápe. Stává se jakousi informační bublinou, která odráží informace, které na něj dopadají z jeho okolí, jako by "hrách na stěnu házel". Z teorie vlnění je známo, že každý gradient způsobuje nejen lom, ale i reflexi. Ta část energie, která je fotonu odebrána při změně směru se vrací v podobě odraženého světla. Proto taky opticky husté látky světlo odrážejí tím více, čím mají vyšší index lomu. Na tom je založen lesk diamantu. Podle teorie pevných látek je vysoký index lomu spojen s koncentrací pohyblivých elektronů. Diamant je v podstatě polovodič, k uvolnění jehož elektronů stačí poměrně nízká energie ultrafialového záření. Proto diamant vede dobře světlo i teplo, pokud se v něm šíří zevnitř a současně ho odráží, pokud dopadá zvenčí. Velmi vysoký index lomu mají kovy (zatímco index lomu diamantu je asi 2.42, index lomu polokovového křemíku je 4.01). V nich jsou elektrony zcela pohyblivé, takže se v nich vlna elektromagnetického záření pohltí a vede v mechanické podobě mnohem těžších elektronů, čili mnohem nižší rychlostí. Proto se kovy zdaj na pohled stříbrolesklý a výborně odrážej světlo, teplo i zvukové vlny . K odrazu přitom dochází od vnějšího i vnitřního povrchu. Je tomu tak proto, že šíření energie napříč gradientem hustoty je méně pravděpodobné, než podél něj, proto je např. většina energie při podvodní explozi přenášena do okolí v podobě povrchových vln na hladině.
Pokud je tedy rozdíl hustoty prostředí uvnitř a vně bubliny ještě vyšší, začne bublina odrážet energii nejen zvenku, ale i uvnitř a stane se tak úplně izolovanou od svého okolí. Takovej člověk se octne v zajetí svých vlastních bludů: nejenže nebude schopen přijímat informace z okolí, ale navíc už mu nikdo neporozumí. Z informačního hlediska se stane uzavřeným systémem a nikdy nepochopí svoje omyly.
Antarktický led taje podstatně pomaleji, než ledovce v severním ledovém oceánu, právě proto, že sedí na pevnině a většina záření ze Slunce je pohlcována oceánem, ne přímo sněhem. Nicméně i tání Anatrktidy se zrychluje a v roce 2006 jen v západní Antarktidě roztálo 132 miliard kubíků, což by pokrylo spotřebu pitné vody USA na jeden rok Ve srovnání s rokem 1996, kdy roztálo "jen" 86 mld. kubíků. Protože jinak je Antarktida velmi suchý světadíl, měni se postupně v rozsáhlé kamenité pustiny, ne nepodobné polárním oblastem na Marsu.
Tzv. Casimirův jev předpověděl před padesáti lety holadnský fyzik Hendrik Casimir a označuje se tak slabá přitažlivá síla, kterou jsou k sobě slepovaný jemný částice v sádře, plátky slídy nebo třeba stěny igelitovýho pytlíku v samoobsluze. Není zas tak úplně slabá, ale projevuje se jen na nepatrný vzdálenosti srovnatelný s velikostí atomů a proto se už jednou rozbalenej pytlík neslepuje a sílu je obtížný naměřit. První pokusy spočívaly v měření ohybu jemný pružinky, na který byla přilepená kulička těsně nad rovným povrchem. Přiblížením povrchu se pružinka ohnula a její průhyb byl snímanej a zesílenej paprskem světla fotoeletricky. O Casimirově jevu se předpokládá, že ho způsobujou virtuální fotony (fluktuace hustoty vakua). Aby bylo možné takovou hypotézu dokázat, je nutné proměřit Casimirovu sílu způsobovanou skutečnými fotony - v tom případě se ale naráží na to, že citlivost takového uspořádání nedostatečná a proto se ji vědci snažej různými úpravami zvýšit.
Poslední měření využívá toho, že ve směsi kapalin jsou malý polystyrénový kuličky o průmětru 3 μm poutaný k podkladu tenkým filmem smáčivý kapaliny jako lepidlem. Vrstvička jemně pruží v důsledku povrchovýho napětí a současně je velmi tenká, takže se zde Casimirova síla může dobře projevit. Dalšího vylepšení lze dosáhnout s použitím tzv. optické pinzety. Posvícením na kuličku laserem v ní dochází k ohybu světla a kulička je vtahovaná do osy paprsku. Změnou intenzity záření jde pak dosáhnout toho, že je fotony tlačená ve směru paprsku, čili na kuličku lze působit velmi jemnou proměnlivou silou tlaku světla (proměřovaný síly jsou zde řádu femtonewtonů!). Krom toho lze měřením intenzity procházejícího světla díky tunelování jednotlivých fotonů velmi přesně měřit vzdálenost kuličky od povrchu opticky. Protože s kapičkou silně cloumá Brownův pohyb, je nutné elektronicky odfiltrovat šum. Citlivost celého měření pak ovlivňuje silová konstanta jemné kapalinové blanky, kterou jsou kuličky poutány k povrchu.
Použitím speciální směsi kapalin lze dosáhnout toho, že jsou kuličky kapalinou přitahovány ke stěně velmi slabě, takže lze změřit vliv samotného Casimirova jevu. K tomu dojde tehdy, když je rozdíl povrchového napětí a složení kapalin co nejmenší. Ochlazením směsí vody a 2,6-lutidinu (2,6-dimethylpyridinu) na teplotu 34 oC dojde k vysrážení roztoku bohatého na lutidin, pokud se teplota udržuje v úzkém rozmezí několik tisícin stupně, mají obě fáze mají velmi podobné složení a tudíž i nízké povrchové napětí a lze je použít k proměřování jemných sil působících na kuličku.
Casimirova síla, resp. její závislost na vzdálenosti je důležitá z teoretického hlediska, může totiž sloužit jako jeden z mála důkazů přítomnosti skrytých dimenzí vakua. Projevuje se jako stínící efekt při šíření energie a její závislost na vzdálenosti je pak vždy o jednu mocninu nižší, než dimenzionalita šíření energie. Např. na dvourozměrném vodním povrchu mezi loďkama na rozvlněné vodní hladině působí stínící síla, která je nepřímo úměrná vzdálenosti. Proto podle starých námořnických přiruček lodi nesměly vplouvat na rozbouřeném moři současně, jinak by je vlny dotírající ze všech stran srazily k sobě a roztříštily. Podle LeSageho modelu je gravitace důsledek stínící síly gravitačních vln a je tedy nepřímo úměrná čtverci vzdáleností obou těles. V případě světla je však Casimirova síla nepřímo úměrná páté mocnině vzdálenosti a může tak sloužit jako důkaz, že se světlo šíří vakuem v šesti dimenzích současně jako transversální vlny.
Praha – Klementinum: základní informace a vybrané zajímavosti: Teplota vzduchu – extrémy (od r.1775) a denní průměry (1961–1990), Teplota vzduchu – meziroční kolísání (Excel). V Klementinu se meteorologická pozorování zaznamenávají už 232 let a za posledních 10 let padlo celkem teplotních 70 maxim (z 365 dní). CO2 rozpuštěný v mori snižuje pH oceánu (okyseluje ho) a způsobuje uhynutí živočichů, kteří budují vápenaté skořápky. O rozsahu globálního oteplování si lze učinit představu z celkové plochy ledu, která průměruje krátkodobé teplotní vlivy a kompenzuje meziroční výkyvy, které se střídají na severní a jižní polokouli. Odhady vývoje CO2 v paleolitu.
Plocha ledové pokrývky na Antarktidě dokonce v průměru lehce roste, protože poruchy klimatu jednak zpomalují oceánské proudění a přivádějí ho blíž k pólu. Antarktický led je ale na pevnině a tak se ho druhý vliv netýká. O to rychleji ale roztává led na severní polokouli. Vývoj teploty je pro posouzení rozsahu globálního oteplování paradoxně nejméně významný, protože globální teplota růst nemusí nijak významně, dokud se nerozpustí většina ledové pokrývky v oceánech. Narušení tepelné rovnováhy se tedy projeví spíše objemem rozpuštěného ledu, nikoliv změnou teploty. Proto bych mluvil spíše o globálních poruchých klimatu, než o globálním oteplování. Nicméně i tak je nárůst teploty docela zřetelný, což se projevuje současnými zimami bez sněhu a narůstajícím počtem tropických dní v létě (tj. dní, kdy teploty ani v noci neklesají pod 30ºC). Zprávy o globálním ochlazování z počátku 70. let se nepotvrdily stejně, jako ty zcela nedávné.
Samozřejmě, jako každá změna jsou i poruchy klimatu přiležitost pro různé konjunkturalisty a lidi, kteří se chtějí zviditelnit a upevnit kryptokomunismus centrálních plánovačů ("a jednou bude muset právě velký business, zvláště finanční oligarchie, být pod celosvětovou demokraticko-socialistickou kontrolou"). Pokud neomezíme spotřebu fosilních paliv, brzy poptávka po nich vyšroubuje ceny nahoru tak, že kvůli nim začne globální konflikt, pravděpodobně již s použitím jaderných zbraní. To se lidstvu prodraží docela určitě a na rozdíl od globálního oteplování jde o riziko velmi reálné. Vývoj situace v oblasti nalezišť ropy (Kuvajt, Irák) celkem jednoznačně napovídá, jak se bude vývoj geopolitické situace ubírat, pokud naši závislost na fosilních zdrojích neomezíme. Čili naše současné strategické rozhodování nemusí být na klimatických modelech ani rozhodování socialistických plánovačů vůbec závislé a každá země si je může zvážit sama. Může se zdát, že jde o věci nesouvisející s fyzikou, ale ve skutečnosti jde o jednu a tu samou veličinu, energii, kterou měříme v Joulech.
Kravál, kterej můžete v prohlížeči IE slyšet představuje nebeskou hudbu sfér, čili šum, který vydávaj plazmový vlny šířící se podél magnetického pole Země. Po svém vzniku vlnění reaguje s pohybujícími se elektrony, narušuje jejich spirální dráhy a způsobuje jejich urychlení na relativistické rychlosti ve vnějším van Allenově radiačním pásu, obsahující zářící nabité částice (elektrony, protony a ionty O+, He+ s energií 1 keV do 100 MeV) zachycené magnetickým polem Země ve vzdálenosti 1,2 až 4 poloměrů. Tyto relativistické elektrony mohou poškodit panely slunečních baterií a elektronická zařízení družic, jsou nebezpečné i pro lidskou posádku. Proto se jim říká „zabijácké“ elektrony. Simulace van Allenových pásů byla poprvé v laboratoři provedena vědcem Kristian Birkeland na anodovém výboji kulového tvaru v magnetickém poli.
Radiační pásy objevil J.v Allen z University of Iowa na základě měření družic Explorer 1 a 2. Družice chráněná 3 mm vrstvou hliníku je každoročně vystavená dávce záření 2500 rem (25 Sv). V roce 1962 byly Van Allenovy pásy dočasně zesíleny jaderným výbuchem ve velké výšce (test Starfish Prime ve výšce 400 km nad Havají), po kterém přestalo fungovat několik družic V důsledku toho Sovětský svaz obvinil USA, že vytvořil vnitřní pás radiace během jaderných pokusů v Nevadě. USA pro změnu obvinily Rusko, že během jaderných testů vytvořil vnější pás. Existují i další teorie - podle rakouského astrofyzika Thomase Golda je vnější pás pozůstatkem polárních září, podle Dr. Alexe Desslera je výsledkem sopečné aktivity.
Do vzdálenosti zhruba 100 zemských poloměrů se za Zemí táhne magnetický ohon. Jde o oblast otevřených silokřivek odkláněných tzv. částicemi slunečního větru (protony, elektrony a alfa částice (jádra hélia) vyvrhované Slunce a letícími kolem Země rychlostí 500 km/s. Rychlost zvuku v téhle plasmě je 50 km/s, teplota 3 eV (asi 30 000 ºC). Jsou velice řídké, jejich koncentrace je jen několik protonů v m3. V centrální části magnetického ohonu je tzv. nulová vrstva, ve které je nulové magnetické pole. Na jedné straně od této vrstvy mají magnetické silokřivky směr od Země, na druhé straně směr k Zemi. Právě v této nulové vrstvě dochází k zajímavým jevům, jako přepojení magnetických silokřivek, které se projevuje tvorbou "bublin".
Jednoduchej pokus se smetanou na vaření (10% tuku), barvičkama a trochou saponátu demonstruje Gauss-Marangoni instabilitu a síly povrchovýho napětí. Tzv. "slzy silnýho vína" (kapky alkoholem bohaté kapaliny, vznášející se nad meniskem hladiny vína ve vinné sklence) a rychle se pohybující šlíry v mýdlové bublině sou další příklady nestability, vznikající v důsledku změn povrchového napětí. Jaxe blána bubliny ztenčuje, ubejvá v ní mejdlo a tím roste její provrchový napětí. Do ztenčený oblasti pak natejká nová kapalina, která efekt ztenčování kompenzuje. Proto povrch kapaliny intenzívně víří. Podobnej pokus vylepšenej UV výbojkou a svítícíma fixama naleznete zde.
Marangoniho nestabilitu ve skutečnosti vysvětlil už vroce 1855 bratr lorda Kelvina a italskej fyzik Carlo Marangoni o ní v roce 1865 "On the expansion of a drop of liquid floating in the surface of another liquid" publikoval článek. Teprve nedávno na ni byl publikovanej i matematickej model. Kapka oleje smíchaná s trochou saponátu na hladině vody nepravidelně pulsuje (až 25 minut) a víří tak dlouho, dokud se surfaktant odpařuje nebo difunduje do vody. Za zmínku stojí, že jev slouží v konečný fázi čistění křemíkovejch oplatek - waferů a povrchu skla v mikrobiologii: vlhkej povrch se ofukuje vzduchem syceným párama methylalkoholu z plochý trysky. Ten způsobí sbalování kapek upělejch na povrchu spolu se zachycenejma nečistotama, který jsou tak beze zbytku odfouknutý z povrchu.
LUCIFER: jake je spektrum u xenonovych fotografickych blesku Nízkotlaká xenonová výbojka (obr. vlevo) vykazuje stovky čar rozptýlenejch v červený, zelený a modrý oblasti spektra, skoro přesně se překrývajících s citlivosti barvočivnejch čípků na sítnici (viz obr. vpravo), takže její světlo je téměř bílý a používá se k simulaci slunečního světla a pro kalibraci barevnejch standardů. Je to proto, že atomy xenonu jsou těžký, obsahujou hodně elektronů, který se svým magnetickým polem navzájem ovlivňujou (interní Zeemanův jev). Protože rotujou relativně daleko od jádra atomu, pohybujou se vysokou rychlostí a to navíc způsobuje relativistický štěpení spektrálních čar v důsledku jejich spinu.
Pokud je tlak plynu ve výbojce dostatečně vysokej, jsou ve spektrech plynů potlačený čáry spektra v oblasti vysokejch energií, protože atomy plynu nemaj čas se ionizovat a vzájemnýma srážkama svou energii ztrácej. Výsledný spektrum je prakticky spojitý, složený ze souvislejch pásů. Xenonová blesková výbojka má proto spektrum rozložený pěkně rovnoměrně přes celou viditelnou oblast, ale tlak v ní dosahuje desítky atmosfér, proto může pracovat jen na okamžik, než se plyn rozžhaví. Celej vyzařovanej výkon při záblesku může dosahovat až desítek kilowattů a je přitom soustředěnej v několika krychlovejch milimetrech výboje. V poslední době se ale blesky v levných foťácích a mobilech nahražujou diodama, tvořenejch výkonovou LED.
Símulace tání ledu po zahřátí krátkým několika pikosekund trvajícím (10-12 sec)pulsem světla Absorbovaná energie nejdřív způsobí kmitání -OH vazeb v molekulách vody (voda je částečnej polymer, na každou molekulu vody připadá asi 1,7 vodíkových můstků O-H-O). Po cca jedné pikosekundě se naakumulovaná vibrační energie začíná přeměňovat na rotační: molekuly se vůči sobě začnou točit, čímž rozruší svoje vazby ještě dřív, než opustí svoje místa v krystalové mřížce. Po cca 6 psec se rotační energie začne měnit na translační a molekuly se začnou vůči sobě pohybovat. Jakmile je jednou krystalová mřížka narušená, další rozpad struktury krystalu probíhá lavinovitě a velmi rychle. V obráceném gardu, ale mnohem pomaleji totéž probíhá při tuhnutí ledu.
Na stránkách V. Bulatova je několik zajímavých obrázků geometrických a atomárních struktur a dynamických simulací. Jako ukázku simulace tání fluoridu lanthanitého z 552 molekul LaF3 při zahřívání (animace v původní kvalitě 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7). Jak taková simulace funguje si můžete vyzkoušet na její 2D verzi, sestavené jako DHTM applet.
Nejen jako pomůcka pro sebevrahy a enatasisty může sloužit skenovací kit, ve kterým je povrch kůže je snímanej infračerveným světle, ve kterým je kůže průsvitná a obraz krevního řečiště jasně zřetelnej. Obraz se CCD kamerou v reálným čase převede do viditelného světla a promítá digitálním projektorem zpátky, takže pro zdravotní sestru není problém najít a napíchnout správnou žílu.
Čtečky otisků prstů jsou již běžnou součástí biometrický kontroly notebooků, ale i klávesnic k běžným počítačů. Novinkou na poli zabezpečení je zařízení firmy Fujitsu k ověřování uživatele podle obrazu cévního řečistě v dlani. Pomocí infra paprsků se naskenují žíly v dlani a díky tomu lze pak osobu identifikovat jakmile přiblíží ruku k speciálně upravené myši . Výhodou tohoto řešení je, že žílami musí protékat krev, aby se zobrazily, takže uříznutá pacička uživatele k ověření nestačí.
Podobný zařízení si můžete ale udělat i sami z upravený webkamery. Na internetu je řada návodů, jak jde vykucháním infrafiltru z web kamery a jeho nahražením negativem z barevnýho filmu (kterej propoutí jen infra) získat infrakameru. Návod na úpravu normálního digifoťáku nebo webkamery na infračervený zařízení je na webu k nalezení na mnoha místech, např. 1, 2 nebo 3. Kamery a některá kompakty firmy SONY mají funkci NightShot, která vypíná infračervený filtr, který je ve standardním režimu předřazen snímacímu CCD prvku, takže umožňuje pozorovat i objekty průhledné v blízký infračervený oblasti. Vpravo je snímek sklenice s Colou, pozorovanou přes takový filtr a sítě žil, které je možné pozorovat pod kůží s upravenou kamerou. Je vidět, že CocaCola je pro infrapaprsky prakticky průhledná.
První rentgenová fotka vznikla tak, že o Vánocích roku 1895 Wilhelm Conrad Röntgen požádal ženu Bertu, aby mu podržela. Ačkoliv rád experimentoval, byl skromně vybavený a neměl na asistenta ani na laboratorní stojan. A tak mu manželka při pokusch přidržovala fotografický papír proti rentgence v ruce. Když Röntgen objevil se na vyvolané fotce stín její ruky i s prstenem. Röntgen o záření psal jako o paprscích X, avšak mnoho kolegů se domnívalo, že by se mělo jmenovat po Röntgenovi. Tak se stalo v mnoha jazycích, například češtině, dánštině (Røntgenstråling) či němčině (Röntgenstrahlen). Röntgen okamžitě pochopil význam svého objevu a rychlému šíření jeho vynálezu nestálo nic v cestě, i když řada vědců na paprsky X nevěřila, mezi nimi i >taková kapacita jako tehdy slavný >lord Kelvin. Röntgen za své objevy obdržel vůbec první Nobelovu cenu za fyziku v roce 1901. Zatímco vynálezu rentgenu už je přes sto let, s barevným rentgenem to zdaleka tak slavné není. Problém je hlavně laditelný zdroj rentgenového záření a dostatečně účinná difrakční optika. První skromné pokusy o 3D rentgenový scanner využívaj laditelného synchrotronového záření> získaného v urychlovači >(viz vpravo). V praxi se kontrast rentgenových obrazů zlepšuje aspoň digitálním vybarvováním obrazu na stínítku.
Na rytině vlevo je vidět, jak se před sto lety provádělo rentgenový vyšetření - lampa (na obrázku níž) jednoduše svítila pacientovi přímo do xichtu a po proceduře často zrudnul jako po spálení na sluníčku. Vpravo je rentgenka z Roentgenovy difrakční laboratoře. Je už notně očazená, protože rentgenový záření sklo částečně redukuje a koloidně rozptýlený atomy křemíku a hliníku dávají sklu rubínovou barvu.Jako zdroj vysokého napětí sloužil Ruhmkorfův induktor a zkoumaný vzorek byl od lampy odstíněn masívní olověnou bednou, spouštěnou přes závaží. Celý zařízení vypadá jako gilotina a nejspíš to tak fungovalo. O nebezpečnosti rentgenovýho záření se tehdy moc nevědělo a tak rentgenový laboranti šli snadno poznat podle nekrotickejch prstů.
Tzv. fluoroskop je rentgen, kterej zobrazuje rentgenový obraz na stínítku v reálným čase. V prodejnách obuvi ve 30. - 40. letech minulýho století pracující s proudem 3 - 8 mA, do kterýho se strčila noha v botě a její obraz zmohl současně na stínítku pozorovat jak prodávající tak zákazník (popř. jeho rodinnej příslušník) současně. Aneb vědeckej přístup k testování problému, kde nás bota tlačí. Aby se omezila radiační zátěž při fluoroskopii, provádělo se vyšetření ve tmě a laboranti nosili celej den červený brejle, aby si rychleji zvykali na přechod do tmy> (tyčinky na sítnici jsou necitlivý na kratší vlnový délky). Dnešní fluoroskopy (viz obr. vpravo) pracujou s mnohem nižší intenzitou záření a obraz na stínítku z jodidu cesnýho přepařenýho germaniem zesilujou v poměru asi 1:105 na principu vakuový obrazovky spřažený s fotonásobičem. Používaj se při některejch náročnejch vyšetřeních a operačních zásazích, např. při angiografii a katetrizaci aorty.
Hinode (japonsky "úsvit", dříve označovaná jako Solar B) je japonská družice obsahující UV spektrograf a dalekohled v optickém a rentgenovém spektru (video 1, 2). Videa a hi-res fotky z dosavadní tříměsíční mise naleznete zde. Družice už stihla udělat několik objevů, mj. vln solární plasmy (tzv. Alfvénovy vlny, předpovězené známým autorem plasmové teorie vesmíru) a malé rentgenové jety, objevující se v koróně a které jsou vidět i na animaci níže.Další dvě animace bouřlivýho slunečního povrchu. Paprsky plasmy jsou tvořený nabitejma částicema, sou proto zakřivovaný magnetickým polem Slunce do oblouku.
Na povrchu sluneční plasma intenzívně víří, protože se chladí vyzařováním. Vzniklý buňky jsou příkladem tzv. Rayleigh-Benardovy konvekce a jde pozorovat i v kastrolu s ohřátou vodou a jde je simulovat na počítači (vlevo je simulace, vpravo jsou skutečný granula na povrchu solární troposféry). Rotace nabité plasmy funguje současně jako obrovský magnet a čas od času zamkne konvekci pod povrchem slunce v čočkovité nestabilitě, kde se pak chová jako temná sluneční skvrna, protože brání přestupu tepla k povrchu (teplota kolem 3700° C, zatimco zbytek povrchu Slunce má přes 5500 ° C). Magnetický pole na povrchu konvektivních buněk má intenzitu asi 0.15 Tesla (moderní samariový magnety maj indukci až 1.25 T).
S OLED se dnes již běžně setkáváme ve svítících displejích pro méně náročný aplikace (přehrávače v automobilech), kde nevadí jejích poměrně nízká životnost a pokles svítivosti s časem (auto zpravidla odejde do šrotu ještě rychleji). Sony oficiálně představilo svou již dříve avízovanou OLED TV. Jde o televizi pod označením XEL-1 s úhlopříčkou 28cm (11″), jejíž displej má tloušťku pouhé 3mm. Konkrétně se jedná o model s velikostí displeje 11″ (rozlišení 1024 x 600 bodů, tloušťka 3mm) a 27″ (rozlišení 1920 x 1080, 16:9, HDTV 1080p, tloušťka méně než 10mm). Obě obrazovky budou mít kontrast 1 : 1.000.000 (ano, jedna ku miliónu), jasnost v bílé barvě přes celou obrazovku je 200 cd/m² s lokálními maximy až 600 cd/m². Na trhu jsou dostupné od 1. prosince a jejich startovní koncová cena byla v Japonsku stanovena na 200.000 JPY (cca 33.500 Kč bez DPH). To je sice hodně, ale očekává se, že cena půjde dolů ještě rychlejc, než v případě LCD displejů. Uživatel může od OLED displejů čekat ještě větší placatost a možnost obraz pozorovat z libovolných úhlů. Kvalita obrazu by se přitom měla blížit profesionálním CRT (katodovým obrazovkám).
Výhodou OLED je mnohem jednodušší výrobní technologie a možnost připravovat v blízké budoucnosti opravdu svinovatelné a průhledné displeje, které nevyžadují podsvícení, v podstatě stejné, jako ve futuristických filmech Minority Report. A to celé v plastu, tedy levněji, než doposud. Tím se otvírá celá škála potenciálních aplikací. Např společnost Polymer Vision oznámila, že začala s výrobou ohebného displeje, který je možné srolovat a integrovat např. do oblečení. Prvním komerčním produktem by měl být Readius, čtečka elektronických dokumentů s displejem o úhlopříčce 13 centimetrů.
Princip OLED se může kromě displejů používat i místo LED na svícení. Tam je výhoda, že osvětlovací panely můžou být průhledné a zapadat tak za denního světla do interéru. Osram Opto Semiconductors oznámil dosažení světelné účinnosti 22 lm/W v laboratorním podmínkách u transparentní bílé OLED, což odpovídá jasnosti 1000 cd/m². Relativní výkon OLED, který směřuje na přední a zadní stranu, je možné docela dobře regulovat, takže je možné vyrobit takové světlo, které bude vyzařovat pouze na jednu stranu a ještě se přes takový displej dívat naskrz. Současná průhlednost OLED je zhruba 55%, přičemž se plánuje dosažení úrovně 75%.
Jak se dá pěkně manipulovat při vyhodnocování příčin a dopadů globálního oteplování s čísly je vidět z přehledu produkce tzv. skleníkových plynů národních ekonomik z roku 2007 na Wikipedii, kde USA vycházejí s přehledem jako zelená země, zatímco chudičké země jako Mongolsko jsou zde prezentovány jako nejvážnější znečišťovatelé ovzduší. Do přehledu je totiž zahrnut metan, což je skleníkový plyn, který se v atmosféře rychle oxiduje (s poločasem asi sedm let), takže jeho rovnovážná koncentrace od roku 2002 prakticky neroste. Krom toho je tak nízká, že se nemůže v celkovém znečistění atmosféry významně projevit (více než 1%). Protože je ale připisován zemím s významným pastevectvím, vycházejí tyto země z podobných "statistik" nejhůře. Ještě lépe pro průmyslové země takové statistiky vypadají po přepočtu na hrubý domácí produkt.
Asteroid 2007 WD5 o průměru 50 metrů má asi 4% šanci, že zasáhne Mars. Pokud se místo srážky odchýlí, bude křižovat dráhu Země pod velmi malým úhlem v těžko předvídatelné vzdálenosti. Asteroid se momentálně od Země vzdaluje. Předpokládá se, že asteroid impaktem vytvoří energii 3 - 7 megatun TNT, srovnatelnou s posledními odhady energie Tunguszkého meteoritu, který zdevastoval v roce 1908 Sibiřskou tajgu v okruhu 40 km.
"S Václavem Klausem mám jediný ekologický spor. A sice úsporné žárovky na Hradě. Je v tom technický problém, úsporné žárovky nesnášejí stmívače. Ty nevadí klasickým žárovkám, ale pro ty úsporné jsou zhouba. Takže pro velké lustry, které se stmívají a roztmívají, jsou, myslím si, úsporné žárovky vyloučeny. Ale určitě by se na Hradě našlo dost svítidel, které svítí prakticky nepřetržitě. Do těch by se úsporné žárovky hodily jako "prdel na nočník", ale pan prezident se v tom prostě nevyzná a tak se šprajcl." To je kvalitní názor.
"Nevím, co dalšího bych měl ekologicky činit. Stavby takových modloslužebních oltářů jako jsou větrníky a fotovoltaíky mě nejen nezajímají, ale vyloženě, s prominutím za to slovo, ale patří sem, serou. To není ekologie, to je naprosté modloslužebnictví jako před nástupem křesťanství. Přesně to samé. Jen místo nějaké bohyně uplácané z hlíny se klaníme Al Gorovi (já tedy ne). "
To už tak kvalitní názor není, protože autor se v tom nevyzná a tak se šprajcl. Solární články se vyvíjejí stejně rychle, jako třeba procesory nebo mobily, ačkoliv to na nich není tak vidět, protože jsou pořád placaté, zatímco kufříkové "mobily", které byly bez podvozku nepoužitelné se během historicky krátké doby změnily na sklapovací úsporná "véčka", které z kapes lovíme dvěma prsty. Výroba energie z nové generace fotovoltaických článků začíná být doopravdy levnější, než výroba elektřiny z uhlí a to i když se do ní započítají všechny skryté vstupy, včetně omezené životnosti článků. Je to totiž otázka vývoje a solární články v něm ještě mají vysoký potenciál k růstu. Kdybychom nyní museli vynalézat a zlepšovat těžbu uhlí, dynamo, spalovací kotle, transformátory a parní turbíny, možná bychom se do tak složitého řetězce ani nepouštěli a rovnou bychom se pustili do vývoje solárních článků. Dnes se při výrobě uplatňuje řada technologických fíglů, články se už neřežou z pracně a draze vyráběných křemíkových monokrystalů, jejich výroba je kontinuální, obejde se bez vakua a drahých superčistých chemikálií a spousty vody, využívá v široké míře dostupné nanotechnologie a lze ji realizovat velmi levně. Konstrukce článků se také pronikavě zjednodušila, jsou vytvářené epitaxními technologie přimo na kovové podložce, takže jsou ohebné a současně robustní, což spolu se zvýšenou životnosti a odolností vede k tomu, že se mohou daleko levněji instalovat, pokrývat čim dál větší rozsah ploch a vyměňovat je jako reklamní plochy plakátů.
Co způsobuje, že bubliny tak rychle praskají? Vysvětlení Milana Šteindlera se mi moc nelíbí, protože mýdlový bubliny z glycerínových roztoků chráněný před prachem a vysycháním vydrží třeba i týden. Příčina je tedy jednoduše odpařování vrstvičky vody z bubliny. Bubliny s vysokým obsahem glycerinu mohou zůstat stabilní, i když je většina jejich tloušťky leží pod hranicí vlnové délky viditelnýho světla, takže s ním neinterferujou a jsou prakticky neviditelný (tzv. černý film). Hra barev v bublině je důsledek tzv. Gauss-Marangoniho nestability. Jaxe blána bubliny ztenčuje, ubejvá v ní mejdlo a tím roste její provrchový napětí. Do ztenčený oblasti pak natéká nová kapalina, která efekt ztenčování kompenzuje - proto povrch bubliny ve svislým směru intenzívně víří. Marangoniho nestabilitu ve skutečnosti vysvětlil už v roce 1855 italskej fyzik a bratr lorda Kelvina Carlo Marangoni o ní v roce 1865 "On the expansion of a drop of liquid floating in the surface of another liquid" publikoval článek. Teprve nedávno na ni byl publikovanej i matematickej model.
Zajímacím fyzikálním jevem sou antibubliny - což je totéž, co bubliny, akorád tam kde je voda je luft a vobráceně... Zvlášť snadno antibubliny vznikaj v kapalným vzduchu Po prasknutí antibubliny se k hladině vyšplhá jako pozůstatek malá normální bublinka. Návod do přípravu antibublin ve vodě pokrytý saponátem naleznete zde. S trochou šikovnosti je de vyrobit i v pivu.
Eiffel Plaster, učitel na Huntingtonský VŠ převáděl mýdlový bubliny už od 40 let minulého století, na ukázce s nima hraje basket. Cirkusová demonstrace duhových bublin. Pep Bou ze Španělska předvádí iluzionistický triky s bublinama, např. tlak v bublině naplněný čoudem. Bublinová perfomance Fan Yanga. Ukázky v AVI formátu přehrajete klepnutím na obrázek.
Proč je prudce ochlazená (zakalená) ocel tvrdá a křehká? Jde to znázornit vrstvou kuliček na nakloněný desce - po protřepání a rychlým usazení ve vrstvách kuliček zůstanou nepravidelnosti - tzv. dislokace. Podél dislokací se můžou atomy v krystalu při deformaci elasticky posouvat (téct) - tím že se dislokace zkrátěj se jednak omezí elastická deformace krystalu (vzroste pružnost), jednak se zvýši jeho pevnost. Materiál je potom víc neuspořádanej a jeho chování se víc podobá amorfnímu sklu. Podobně se chovaj směsný materiály s různě velkejma atomama, který nemůžou snadno tvořit pravidelnou strukturu (např. bronzy, což je slitina mědi a cínu nebo niklu jsou pevnější, než čistá měď). Na struktuře olověnejch broků v plochý misce lze při opatrným potřásání studovat procesy, který doprovázej krystalizaci látek při žíhání - např. vznik a růst tzv. krystalovejch poruch a dislokací. Jelikož dislokace a nepravidlenosti krystaly zpevňujou a dávaj jim charakter amorfního skla, většina látek při zahřívání rekrystalizuje a měkne. Dislokace se v krystalu obnoví prudkým ochlazením (zakalením). Další způsob, jak zabránit, aby se vůči sobě krystalky posunovaly je, že se jejich třecí plochy rozbijou poruchama - tzv. dislokacema, čimž mezi vrstvama vzniknou jakoby další zarážky, který bráněj jejich vzájemnýmu posouvání. K tomu právě dochází při kování mědi. Proto je např. obtížný vyžíhanej měděnej drát ohnout dvakrát v tom samým místě.
Na povrchu koloidní suspenze ze zlatejch kuliček o průměru 15-20 nm je pěkně vidět, jak je v reálu tvořená krystalická struktura z atomů s poruchama, vakancema (chybějící kuličky) a dislokacema (poruchama pravidelnýho uspořádání). Koloid se připravuje pomalou redukcí zlata z roztoku zlatý soli v přítomnosti povrchově aktivních látek (želatiny), která obaluje krystalky zlata a nutí je k tomu, aby nerostly hranatý, ale pěkně kulatý. Opatrný pomalý zahřívání (popouštění) zakalenýho materiálu má podobnej výsledek jako opatrný jemný protřepávání rozmíchanejch kuliček - materiál překrystalizuje, většina dislokací zanikne, částice se opět samovolně seřadí do pravidelně rozmístěnejch poloh. Pevnost krystalu se tím o něco sníží, ale materiál zustane houževnatější. Proto se kombinace kalení a popouštění používá pro jemný doladění mechanickejch vlastností ocelí - slabě popouštěný materiály slouží tam, kde je vyžadovaná tvrdost a nevadí křehkost (vrtáky), středně popouštěný materiály tam, kde je vyžadovaná pružnost (pružiny a hodinářská pera), silně popouštěný materiály tam, kde je vyžadovaná houževnatost a odolnost vůči lomu (pily, nástrojová ocel). Zkušenej strojař dokáže popouštěcí teplotu na povrchově neupraveným materiálu rozpoznat na první pohled podle interferenční barvy (tloušťky vrstvy oxidů - okují, vznikající podobně jako barvy na mýdlový bublině, která je tim světlejší, čím tlustší vrstva oxidů je) - proto jsou např. pera a pružiny sou modrofialový, pily na dřevo slámově žlutý. Přílišný vyhřátí při popouštění účinek kalení úplně zruší a materiál změkne - proto je třením vyhřátej vrták na vyhození.
Již přes padesát let je ale známo, že částečky kovů o mikrometrových rozměrech jsou poměrně pevnější než velké kusy stejného materiálu. Názorně je to vidět na tzv. whiskerech, drátovitých monokrystalech obsahujících jedinou šroubovitou dislokaci, který maj vysokou, skoro teoretickou pevnost. Dislokace krystalický mřížky a jejich změny a přesuny při namáhaní materiálu v materiálu se dají lehce simulovat pomocí vrstvičky bublinek, vyfukovaný opatrně na hladinu. Původní QT videa jsou invertovaný, aby na nich byl pohyb bublin líp vidět. Video vpravo znázorňuje pohyb dislokací při deformacích ve vzorku oceli pozorovaný pod rentenem při velkým zvětšení. Při stlačování niklových sloupečků o průměrech mezi 150 a 400 nm diamantovým hrotem pozorovali elektronovým mikroskopem bylo zjištěno, že veškeré poruchy krystalové struktury se velmi rychle posouvají k povrchu vzorku, kde vymizí. Během krátké doby tím hustota poruch krystalové mřížky může poklesnout o 15 řádů. Protože takové poruchy snižují pevnost krystalických materiálů, jejich vymizení vede k zvětšení pevnosti. Tento jev se projevuje jen u velmi malých vzorků, jejichž poměr povrchu k objemu je velký.
12 cm dlouhá "magická lžička" se sama v horký vodě sama ohne, protože má vložku z paměťové slitiny nitinol (austenitické slitiny 45% titanu a 55% niklu), která obnovuje svúj tvar při zahřátí v horký vodě. Zájemce o problematiku toho, jak přesně slitiny s tvarovou pamětí fungujou lze odkázat na velmi dobře zpracovaný heslo na český Wikipedii, popř. přímo na stránky FZÚ AVČR, kde se těmahle materiálama zabývaj.
Prototyp kráčivýho robota s nožičkama z nitinolový slitiny je jak vidno zcela jednoduchej, účinnost převodu elektrický energie na mechanickou je ale velmi nízká.
Pouliční lampa v podobě stromu je vybavená několika solárními panely, které během dne nabíjejí vnitřní baterie. V noci se pak z nastřádané energie rozsvítí zabudované LEDky. Konstrukce lampy navíc minimalizuje tzv. světelné znečistění oblohy, které zvyšuje náklady na osvětlení a tolik ruší astronomický pozorování.
Teoretické maximum světelných zdrojů se 100% účinností je kolem 683 lm/W. Klasické žárovky mají účinnost okolo 10 až 18 lm/W, halogenky 20 až 25 lm/W, kompaktní úsporné zářivky okolo 40 až 60 lm/W, zářivkové trubice 60 až 90 lm/W, dnes komerčně dostupné bílé LED 70 až 80 lm/W, laboratorní prototypy bílých LED jdou až ke 150 lm/W a dostávají se tak k nízkotlakým sodíkovým výbojkám, jež jsou v současnosti nejúčinnější světelné zdroje s účinností 150 až 200 lm/W. V roce 1999 Philips Lumileds představil první LED schopné dlouhodobého provozu na 1W výkonu, do té doby byly k dispozici LED jen o výkonu cca 50mW. Spolu s růstem výkonu se posouvá i účinnost komerčně dostupných bílých LED - od zhruba 20 lm/W v roce 2001 až po 80 lm/W v roce 2006
INVI: V matematice se termínem varieta rozumí souvislá třída objektů, ve který se jde z každýho prvku nějakou cestou dostat do libovolnýho jinýho a maj určitý společný vlastnosti, třeba tvořej řešení algebraických rovnic nebo tvořej tzv. transformační grupu. Např. kartézskej prostor nebo Liova grupa jsou variety. Ve fyzice se řešej převážně topologický variety, což jsou skupina (třída) objektů, ke kterejma lze dospět plynulou deformací jednoho z druhýho, tj. vytahávání smyček, záhybů a oušek bez roztstřihávání a slepování. Nicméně povrchy se můžou navzájem spojovat a protínat, čili pojem topologická varieta je obecnější než povrch gumičky nebo membrány. Třeba kružníce je jednorozměrná varieta, vodní hladina je dvourozměrná varieta, dokud se neroztříští do nesouvislejch kapek, vodopád tedy varieta není. Patří sem třeba mýdlový bubliny, se kterýma jdou dělat věci, který s balónkem udělat nejde, aniž se rozpadne, třeba je obrátit naruby. Topologický variety tudíž tvořej důležitej pojem právě pro popis éterový pěny.
Všechny ukázky skleněnejch křivulí v ukázce nahoře tvořej jedinou topologickou varietu, protože sou všechny odvozený od tzv. Kleinovy lahve, což je příklad uzavřený, neohraničený a nesouvislý variety. Kleinova láhev (3D konvexní těleso s jediným povrchem) je příklad topologický variety, která vznikne natažením Mobiovy pásky na třírozměrnej povrch. Nesouvislý proto, protože obsahuje ouško, který nejde bez roztříhnutí odstranit. Pokud na mýdlový mebráně uděláme bublinku, můžeme je všelijak rozmašírovat a roztříštit po povrchu membrány, ale už se jí nikdy nezbavíme. Uzavřená varieta tvoří struktury, který nejdou obrátit naruby jako prezervativ, což u Kleinovy lahve neni možný. Ale třeba koule je otevřená varieta, protože v podobě mýdlový bubliny pro ni existuje trik, jak ji šetrně obrátit naruby postupem, kterej je naznačenej na obrázku dole. Variety můžou být ohraničený, pokud maj okraje, třeba list papíru, kancelářská sponka nebo prezervativ mají okraje. Koule okraje nemá, tak tvoří neohraničenou varietu stejně jako tvary co můžem získat plastickou deformací mýdlový bubliny.
Ohraničený variety jde slepovat za jejich okraje samy se sebou nebo navzájem za vzniku dalších variet. Pokud na ní po slepení nezůstanou špičky nebo hrany, jde o tzv. hladkou varietu, je spojitě diferencovatelná aspoň do prvního řádu. Např. tzv. polytopa (mnohoúhelníky, mnohostěny, nadstěny (polychorony, např. teserakt) spojitě diferencovatelný nejsou. V éterový teorii maj fyzikální význam jenom hladký, nekonečně diferencovatelný variety, pokud narazíte třeba na hladký napojení přímky na kružnici, jde o abstraktní objekt, protože už jeho třetí derivace je nespojitá.
Inverze časoprostorové variety znamená obrácení gradientu, tvořícího časoprostor naruby. Zní hrozně složitě ale ve skutečnosti jde o jednoduchej proces, odpovídající fázový transformaci, kdy dochází k rozpuštění jedný fáze a kondenzaci druhý. Časoprostor, kterej je tvořenej mezifázovým rozhraním (jak známo, energie se na větší vzdálenosti líp šíří povrchem než objemovou fází) se přitom obrátí naruby, dimenze, co v něm tvořily čas a energii v něm budou tvořit prostor a hmotu a naopak.
Při kondenzaci časoprostorový pěny se bublinky zmenšuju a pěna se dynamicky zahušťuje tím, že z jejich koutů vyrůstaj nový příčky, který o kus dál zase mizí, pěna jakoby rotuje a víří.. Éterová pěna je nejprůhlednější, když obsahuje všechny bubliny stejně velký, proto se při kondenzaci pěny silně mění rozměry vesmíru z pohledu pozorovatele, kterej je jím tvořenej. Nakonec se časoprostor roztrhá na jednotlivý izolovaný kusy a zanikne.
Podle nové teorie Lisi Garettta vznikají jednotlivé generace částic jako důsledek rotace promítání kořenových vektorů tzv. Lieho grupy E8. Liova grupa tvoří těsně uspřádanou strukturu částic vakua, kde mezi každou dvojici částic hmoty (fermiony) sedí jejich výměnné částice energie (bosony). Částice každé vrstvy přitom slouží jako bosony (vlny energie) pro fermiony v sousedících vrstvách, a ty slouží zase jako bosony vyměňující energii mezi další generací fermionů a tak pořád dokola. Dualitu (ambivalenci) hmoty a energie lze poměrně snadno pochopit na základě analogie Fermatova principu a přestup hmoty časoprostorem, podle které se vlna energie šíří přes gradient hmoty po nejrychlejší trase stejně, jako vlna hmoty přes gradient časoprostoru po geodetice (nejrychlejší spojnici dvou bodů v časoprostoru).
Z hlediska éterové teorie totiž gradient časoprostoru není nic jiného, než gradient další generace hmoty. Např. zvukové vlny šířící se hmotou si lze schematicky představit jako dva zkřížené vlnící se gradienty éteru: jeden tvořící hmotu s vysokou frekvencí a druhý s nízkou frekvencí, představující zvukový vlny . Otočením o 90º provedeme rotaci projekční roviny Mobiovy projekce, vedoucí k R-1/R tranformaci čili inverzi časoprostorové variety a šíření pomalé vlny přes husté gradienty se nám změní na šíření husté vlny přes povlovný gradient, čili např. šíření částice fotonu přes prostředí s gradientem indexu lomu.
Podobně jde intepretovat třeba rotační pohyb Země kolem Slunce jako vlnovej balík s vysokou frekvencí pomalu postupující podél povlovného gradientu hustoty vakua, tvořícího gravitační pole Slunce. Když oba gradienty natočíme o 90º, dostaneme situaci, kdy se podél ostrého gradientu hustoty šíří vlna s nízkou frekvencí, čili třeba vlnu šířící se na hladině oceánu. Částice hmoty se tak na částice záření změní jen natočením úhlu projekce jejich gradientů ve vyšších dimenzích do našeho 4D časoprostoru. Proto lze otáčením Lieho grupy bosony měnit fermiony a naopak a rotací vícerozměrného teseraktu získáme obrázek ne nepodobný vlnění fluktuací éteru.
Řada brouků, mj. i mandelinka šťovíková (Gastrophysa viridula) má na koncích nohou příchytný štětečky, který fungujou na principu molekulární adheze. Chloupky, který končej "přísavkama" vyrovnávaj nerovnosti povrchu podobně jako houbovitej plast na stick-it štítkách, ale s mnohem vyšší účinností. Vědci vytvořili lepící pásky pokrytý nanostrukturama z polyvinylsiloxanu, který co do lepivosti dvakrát převyšuje standardní lepící pásky, adhezivum neobsahuje lepidlo, je možné jej použít i na zaprášeném povrchu a lze jej omývat vodou nebo mýdlem. Vpravo je robot Mini-Whegs 7 (vážící 120 gramů) na skleněné stěně: na „nohách“ s obyčejnou kancelářskou lepící páskou (vlevo) a na končetinách z polymeru s mikrostrukturou (vpravo).
Podle Kelvinovy stupnice je absolutní nula teplota – 273,15 ºC. Třetí věta termodynamická tvrdí, že absolutní nuly nelze nikdy zcela dosáhnout tj. absolutní nula je jen teoretická teplota. Lze se k ní ovšem limitně přiblížit velice blízko. Laboratorně se už podařilo dosáhnout teplot ve zlomcích nanoKelvina. Z pohledu statistické fyziky je absolutní nula stav tělesa s nejmenší možnou energií, ale nikoliv nenulovou. Ta se projevuje tzv. energií nulového bodu (zero point energy ZPE) např. tím, že kapalné helium za atmosferickýho tlaku nikdy neztuhne (tuhne až při tlaku nejmíň 22 atmosfér). To, že helium nezkapaní je důsledek Brownova pohybu atomů helia ve vakuu. Při ochlazování vroucího helia (pod 2.17 K) se povrch kapaliny náhle uklidní, helium nepatně expanduje a přejde to supratekutýho stavu. Teplo se přes nádobku přenáší fonony v celém objemu, takže se helium dokáže na nízke teplotě udržovat bez dalšího varu.
Na videu jsou vidět některý vlastnosti supratekutin: prosakování porézní destičkou, heliovou fontánku a další jevy. Kapalný helium má nizoučkou hustotu (asi 125 g/litr, druhá nejlehčí hmota po kapalným vodílu, kterej má 70.8 g/dm³), bod varu 4.2 Ka index lomu 1.026, čili je velmi těžký ho rozeznat od vzduchu. V laboratořích se do něj občas vhazuje zrnko pěnového polystyrénu, aby bylo vidět, kam zrovna šahá hladina. Podobně i tuhý helium má velmi nízkej index lomu, ve sněhu z helia bychom rozeznali půdu i kdybychom se v něm třeba na Neptunu brodili po kolena. Heliový víry jsou přitom vidět jako drobný mihotající se vlnky na hladině. Jde je zviditelnit např. pohybem elektronů. Na videu vpravo je záznam pohybu jednotlivých částic, procházejících přes supratekutý helium zachycenej na obyčejný domácí videokameře. Dráha elektronu se při současným průchodu zvukovýho pulsu projeví jako rychle se pohybující bublinka, která se čas od času pohybuje po spirálovitý dráze, pokud jsou zachycený vírem v supertekutým heliu. Další QT videa s kapalným heliem(1,2).
Absolutní nula je teda celkem jasná záležitost, ale na otázku, jaká je absolutně nejvyšší možná teplota dostaneme odpověď podle toho, kterýho fyzika se zeptáme.Obecná teorie relativity nevylučuje nekonečně vysoké teploty v bodech singularity: například, v prvních okamžicích zrodu vesmíru a v černých děrách.V tzv. Standardním modelu fyziky za maximální možnou teplotu považuje Planckova teplota - 1032 К, kterou měl údajně vesmír prvních 10-43 sekund (tzv. Planckův čas) po Velkém třesku. Rozměr vesmíru tehdy nepřesahoval Planckovu délku, čili 10-35 metrů. Praktickou fyzikální mezí je o něco nižší Hagedornova teplota 1030 K, při který podle teorie superstrun diverguje ekvipartiční funkce. Stále jde ovšem o teploty řádově vyšší, než kterých je schopen dosáhnout člověk. S teplotou řádově 1017 K bude pracovat největší urychlovač částic na světě, LHC v Cernu.
Před sto lety, 17. prosince 1907 zemřel ve Skotsku William Thomson, jeden z nejvýznamějších matematiků a fyziků 19. století. později známej jako Lord Kelvin. Narodil se 1824 v Belfastu. první vědeckej článek o vedení tepla napsal už v 15 letech. Většinu života strávil jako profesor přírodních věd na Glasgowské universitě, kde zavedl svoji absolutní teplotní stupnici založenou na teorii Sadiho Carnota (Motive Theory of Heat). Během svého života navrhl řadu vynálezů.Osobně se taky podílel na kladení transatlantických kabelů. Za to byl povýšenej do šlechtického stavu a materiálně zajištěn.Po odchodu do důchodu se soustředil na svoje patenty a obchod. V roce 1900 založil firmu „Kelvin and James White Ltd.“ pro výrobu kompasů a podmořských tlakových hloubkoměrů a podílel se na řadě společenských aktivit. Zanechal po sobě neuvěřitelných 661 vědeckých publikací a 70 patentů. Vpravo před jedním ze svých vynálezů, námořní busolou.
Lord Kelvin byl přesvědčenej éterista, např. atomy považoval za víry éteru. Význam Kelvina pro současnou fyziku by byl mnohem větší, kdyby se nezačala ubírat formálním směrem teorie relativity. Thompsonově reputaci ublížilo i několik jeho pozdějších omylů, kdy se např. nechal údajně slyšet, že paprsky X (tzv. Rentgenovo záření) jsou "šarlatánský podvod". V té době se Prusko snažilo rozšířit svůj vliv i na akademické půdě, preferovala Pruskou akademii Maxe Plancka a Einsteina a Kelvinovy výroky a další omyly éteristů využilo k denunciaci éterový školy.
Chování gravitace, který odporuje Newtonově zákonu na velkých vzdálenostech (v případě hustýho vakua v okolí černých děr, kde se světlo šíří pomaleji ta velká vzdálenost nemusí být z pohledu vnějšího pozorovatele nijak velká) je předmětem např. teorie MOND, čili teorie modifikované Newtonovy dynamiky. Ve skutečnosti je tohle chování právě důsledkem Newtonovy dynamiky, čili jevů povrchové energie interakcí v hustým elastickým prostředí na velkých vzdálenostech. MOND teorie taky nemůže vysvětlit všechny pozorované efekty, spojená např. s existencí tzv. tmavé hmoty. Ta se projevuje i v případě galaxií, kde viditelná hmota evidentně chybí (tzv. galaxie temné hmoty), takže v pro ni nejde MOND teorii použít vůbec. V rámci temný hmoty se navíc pozorujou složitý efekty a tvary (např. prstence), který by šlo odpudivou gravitací vysvětlit jen těžko, páč temná hmota má zřetelný setrvačný chování.
Projevy tmavý hmoty jsou teda nejspíš výslednicí nekolika jevů, především skutečnosti, že většina hmoty ve vesmíru absorbuje v takový oblasti spektra, že ji nejde pozorovat přímo ve viditelný oblasti spektra. Patří sem např neutrina a fotony, který maji taky svou hmotnost (fotony relativistickou, neutrina i klidovou), ale sou poměrně lehký a jejich příspěvek ke hmotě vesmíru nepřevyšuje 5%. Ale i vysoce ionizovaný jádra atomů, nemaj volný elektrony, který by šlo snadno excitovat a tak se jejich přítomnost projeví teprve rozptylem rentgenovýho záření jako mlha, obklopující galaxie. Takový oblaka pozorujeme kolem většinygalaxie pomocí rentenovejch observatoří na oběžný dráze (Chandra).
Vznik takovýho množství nabitý hmoty souvisí s nábojovou asymetrií při baryosyntéze na počátku vývoje naší generace vesmíru. Elektrony maji stejnej náboj jako protony, ale jsou asi tisíckrát lehčí. Pokud tedy ve vesmíru vzniklo přibližně stejný množství kladně i záporně nabitý hmoty, musí se přebytečná hmota protonů někde povalovat mimo atomová jádra. Protože se protony navzájem silně odpuzujou budou vzdorovat gravitaci a vytvořej tak těžkej oblak, prostupující a obklopující oblaka normálního mezihvězdnýho plynu a protože vyvažujou hmotu hvězd, způsobujou odchylky od Newtonova gravitačního zákona, který se můžou projevat např. jako tzv. anomálie sond Pioneer i v rámci naší sluneční soustavy. Můžou ale vytvořit oblaka úplně samostatně a pak se chovají jako gravitující galaxie temný hmoty. Ani představa, že většina hmoty vesmíru je tvořená vysoce ionizovanou hmotou, čili plasmou neni nikterak nová. V roce 1996 navrhl Hanes Alfen model plasmového vesmíru. Zatímco jeho některé předpovědí (např. tzv. Alfenovy vlny v solární plasmě) byly nedávno úspěšně potvrzený, hypotéza plasmovýho vesmíru na svý obecný přijetí teprve čeká.
Některý vědci, hlavně strunový teoretici pro vysvětlení temný hmoty předpovídaj existenci obskurních supersymetrickejch částic (WIMPS, např. neutralina), ale myslím, že současný pozorování můžou být vysvětlený poměrně snadno i klasickou fyzikou. Pokud je vakuum tvořený elastickou hmotou, pak je tahle hmota stlačitelná a stlačené oblasti se projevujou gravitačním čočkováním i bez přítomnosti jakékoliv další hmoty. V souladu s tím se rozložení temný hmoty ve vesmíru podobá rozložení hustoty v elastický hmotě, např. pěně. Do jejich vláken se soustřeďujou oblaka i viditelný hmoty a galaxie a vzájemně spolu interagujou. V souladu s tím se pozorovalo, že temná hmota má svou chladnou i horkou složku, tvořenou zřejmě rychle se pohybujícíma částicema. Podíl chladné složky, tvořený deformací vakua ale nepřesahuje víc jak 15% celkového množství předpokládané temné hmoty ve vesmíru, protože se projevuje převážně v okolí viditelné hmoty.
Podstatnou součástí každý teorie je její predikativní schopnost, tzn. schopnost nejen předpovídat vysvětlení existujících jevů, ale i těch, který dosud nejsou známý. To samozřejmě platí i o éterový teorii, bez toho by byla pro fyziku zbytečná. Ze struktury částic vyplývá, že jsou tvořený rovnováhou sil mezi gradientama hustoty éteru. Každej blob tak vykazuje současně odpudivou i přitažlivou sílu v důsledku povrchovýho napětí, jako kapka rtuti. Co z takového modelu vyplývá nového pro známý síly a interakce?
Pokud se částice navzájem přitahujou gravitační silou, třebas slabou, tvoří tím vlastně velké, řídký bloby. A ty maj samozřejmě taky nějaký povrch a tím pádem by měly vykazovat taky odpudivou sílu, třebas slabou na ještě větší vzdálenosti. V případě velmi silného gravitačního pole by i ta odpudivá síla měla bejt výrazná. V souladu s tím se nalezly nejmíň dva projevy odpudívý chování gravitace. V případě kolize černých děr se povrchový napětí gravitačního pole projevuje aktivační energií, podobně jako při spojování kapiček rtuti, při který se uvolní silnej záblesk gamma záření. Ten je mnohem silnější, než vyplývá z klasického řešení obecné relativity, podle kterého by černé díry měly splynout pokojně.
Ale odpudivá složka gravitace se projevuje i v normálním prostoru, ovlivňuje totiž tvar galaxií a rotaci jejich hvězd na velkých vzdálenostech. Rotační rychlost galaxie může být změřena z dopplerovských posunů jejích spektrálních čar. Ze známé vzdáleností galaxie můžeme pomocí Kepler/Newtonova zákona spočítat hmotu galaxie, ve skutečnosti můžeme hmotu vyjádřit jako funkci vzdálenosti od centra galaxie. Příkladmo rotace naší galaxie byla změřena dopplerovským posuvem na 21cm vlnové délce vodíku. Kdyby všechna hmota galaxie byla soustředěna ve viditelných hvězdách pozorovali bychom změnu rotace v závislosti na vzdálenosti od centra, viz animace nalevo, namísto toho pozorujeme, že se rotace děje téměř konstantní rychlostí pro všechny vzdálenosti od centra galaxie, viz animaci napravo.
SEJPA: Kuličkama znázorňuju princip supravodivosti, nikoliv éteru. Éter je nejspíš někonečně dělitelný kontinuum, jeví se nám ale jako setrvačný prostředí, který jde aproximovat jako hustej a horkej systém hmotnejch interagujících částic a dá se tak aji simulovat. Stejně tak jde ale prohlásit, že éter je úplně homogenní, ale díky nehomogenitám se v dostatečně tlustý vrstvě třpytí, jako když vánoční stromeček svítí za skleněnou výplní dveří. Jinými slovy, éter je v klidu, ale my se vůči němu pohybujeme - takovej pohled se trochu blíží těm projektivním, holografickejm modelům vesmíru, ovšem každej hologram je nakonec ve svým důsledku stejně materiální záležitost jako třeba částicovitá pěna. Zatim ještě přesně nevim, jak oba přístupy jednoznačně skloubit nějakym názorným fyzikálním modelem, což neznamená, že na to nemůžu přijít já nebo někdo jinej časem přijít. Garett Lizi např. přišel na to, že různý generace částic vznikaj tím, že se éterová pěna vůči svýmu pozorovateli natáčí. To je zajímavá souvislost, znamenalo by to, že v hodně obecný perspektivě je vesmír stacionární, jen ho pozorujeme z různých pomalu se měnících úhlů. Takže třeba vesmír kolabuje asi tak, jako když pozorujeme konjunkci Jupiteru se Saturnem, planety se sice zdánlivě hroutí a zase rozpojujou, ale ve skutečnosti je to jen optická iluze vzdálenýho pozorování.Koncept hmotného prostředí je prozatím jen způsob, jak současnou fyziku intuitivně pochopit, ale složitější souvislosti musej stejně odhalit matematický nebo počítačový modely. Intuice je nástroj, jak překročit současnej model, ale matematika má poslední slovo. Pohybujeme se tady ale na hraně obou, protože jako diferenciální matematika, tak diskrétní matematika je založená na konceptu gradientů a spočitatelnejch částic a ty si jde bez hmotnýho prostředí představit těžko. Dokonce i představa chaosu je vposledku odvozená od hmotnýho prostředí, takže je skutečně těžky koncept éteru nějak smysluplně zobecnit s vyloučením konceptu éteru. Ostatně ani koncept Higgsova pole nás nezbaví potřeby vysvětlit, čim je to pole tvořený, i kdyby se existence Higgsova bozonu nakrásně potvrdila. Higgsovejch částic současná fyzika předpovídá několik a je to jen formální model, podobně jako kvark. Projeví se nějakým píkem na nějaký složitě odvozený charakteristice. To si myslím, že koncept éteru je pořád podstatně názornější a drží se víc při zemi.
Tvorba párů je v přírodě natolik nápadnej jev, že by měla mít vysvětlení i v rámci éterový teorie. Ve skutečnosti je takový vysvětlení velice snadný a vyplývá z veliký hustoty éteru. Pokud se částice můžou zbavit části povrchový energie tím, že se začnou navzájem aglomerovat a slepovat, tak to udělaj. Z toho důvodu vznikají z kvarků atomový jádra, atomy, molekuly a rozsáhlý soubory částic, jako sou planety a hvězdy. Ale i mezi hvězdama existuje nápadně vysokej podíl dvojhvězd, což naznačuje, že původně vznikaly ve velmi složitejch gravitačně vázanejch systémech, kde na sebe působilo hodně objektů současně. To proto, že při postupným nabalování částic se podíl energie, která se jejich spojování uvolňuje postupně zmenšuje. Nejvíc energie se uvolní právě slepením první dvojice. Vznik trojice už je mnohem míň pravděpodobnej a pravděpodobnost čtveřic a vyšších agregátů je ještě nižší.
V systému s vysokou hustotou energie a hmoty jsou interakce mezi částicemi silně mnoharozměrný. Energie získaní z prvního stupně agregace tak může převážit získ a tím pádem i stabilitu všech vyšších stupnů. Např. na počátku vývoje života nejprve vznikaly nepohlavně se rozmnožující organismy, prokaryota. Postupně pro ně bylo výhodnější se shlukovat a tvořit čim dál tím rozsáhlejší kolonie. Když velikost těch koloníí přesáhla jejich existenční mez, začaly vznikat specializovaný orgány a kolonie kolonií, čili organismy. Výhoda další aglomerace tak složitejch útvarů už začíná bejt silně odstupňovaná. To se projevilo vznikem sexuálního dimorfismu, kterej podnítil rozvoj druhovejch forem v době tzv. prekambrický druhový exploze a tvorbu manželskejch párů ve vyspělejch a tudiž složitejch společnostech. Primitivní společenství mají tudíž sklon k polygamii a promiskuitě stejně jako společnosti silně sociálně organizovaný zvenčí.
Protože éter je nekonečně hustej, vyplývá z něj dualita forem, všechny komplexní formy existence sou párovaný. Čim obecnější teorii vymyslíme, tím bude větší pravděpodobnost, že bude mít dualistickej. ambivalentní charakter, éterová teorie neni výjimkou. V rozsáhlým systému částic se při určitý hustotě hmoty a energie taky začne silně projevovat výhodnost tvorby párů nad ostatníma formama hmoty. To vede ke vzniku bosonovejch kondenzátů tvořenejch Cooperovými páry, který se prostředím pohybujou na malý vzdálenosti bez odporu. Názorně je to vidět na příkladu supravodivosti za nízkejch teplot. Protože izolovaný elektrony se musej prodírat krystalickou mřížkou nerovnoměrně, vyzařujou tím energii a ztrácej hybnost. Dvojice elektronů si ale navzájem může vyrovnávat síly mezi elektrony tím, že se elektrony budou pohybovat ve vzdálenosti odpovídajících polovině mřížkový konstanty (viz dynamická simulace v DHTML appletu). Tohle chování bude tím výraznější, čím degenerovanější bude systém volnosti, ve kterým se takový pár může pohybovat. Pokud speciální strukturou polovodiče donutíme elektrony se pohybovat ve vrstvách, může se efekt kondenzace projevovat i při mnohem vyšší hustotě energie, to je efekt vysokoteplotní supravodivosti. Kdyby se nám podařilo vytvořit donor-akceptorovou strukturu ve formě houby, bylo by možné část elektronů donutit k supravodivému chování i za pokojové teploty. Bohužel k tomu se krystalická mžířka moc nehodí, taková struktura ale může samovolně vzniknout v organických donor-akceptorových polymerech.
Naopak v přítomnosti silnejch magnetickejch polí je možný tvorbu Cooperových párů potlačit, ke vzniku supravodivosti dojde až tehdy, kdy se spojí víc elektronů dohromady, např. za vzniku trojic, čtveřic apod. a výslednej efekt je pak mnohem choulostivější na teplotu. Proto jsou ve slabě sociálně exponovaný společnosti i rodinný vztahy slabší a takovej systém má mnohem vyšší sklon k promiskuitě, tvorbě manželskejch trojůhelníků apod. Proto je existence párovýho stylu života omezená jen na určitou společenskou úroveň a při výrazným bohatnutí nebo chudnutí společnosti se sklon k živoru v páru rozpadá. Obecně platí, že čim je systém rozsáhlejší, tím je stupeň jeho prostorový degenerace vyšší a sklon k tvorbě bosonovejch kondenzátů výraznější, to se projevuje např. v nitru hustejch hvězd, který jsou zřejmě vytvořený rozsáhlými agregáty, vyplněnými bosonovým kondenzátem. I tvorba partnerských párů v složitým předivu sociálních vztahů je podmíněná tím, že takový dvojice procházejí jejich předivem bez většího odporu, tvorba rodiny je společností vysoce tolerovaná. Pokud tedy v přírodě narazíme na duální systém, můžeme si bejt jistý, že je výslednici působení velmi složitejch sil ve rozsáhlým systému vzájemně provázanejch entit.
Když si uděláme pitvu takovýho obecné modelu toho, čemu říkáme částice, z éterový teorie o ní vyplývá fůra překvapivě složitejch souvislostí. Tak předně, každá částice je tvořená gradientem hustoty éteru, je to jakejsi blob, více či méně hustej žvaneček hmoty ještě hustší. To "více či méně" je tu důležitý, protože částice můžou být tvořený jak místem, kde je éter lehčí, tak místem, kde je éter hustší. Obě místa se budou vůči sobě navzájem chovat právě opačně, supersymetricky. Proč, to si ukážeme za chvíli. Podstatný je, že existence hustších i řidších míst společně vyžaduje prostředí ještě hustší, aby vůbec mohly existovat. Z hlediska kauzality tak vždycky dojdeme k nekonečně hustýmu výchozímu éteru jako prapůvodní příčině všeho.
Dál, z éterový teorie vyplývá, že každá částice tvořená gradientem hustoty éteru musí mít nenulovou klidovou energií, ať už je to foton nebo třeba planeta Mars. Ty částice, které jsou tvořený dírama v éteru jako díry v ementálu ale budou mít klidovou hmotnost zápornou. To znamená, že kromě našeho vesmíru v něm může existovat vesmír, tvořenej kompletně vzájemně se přitahujcíma dírama. Existence klidové hmoty souvisí s existencí klidové energie, což je energie částice, pokud je v naprostém klidu vůči ostatním. Pokud je ale vzájemný pohyb relativní, pak je i klid relativní a klidové energie jsou různé. Klidová energie je důsledkem energie povrchového napětí. Každá částice s kladnou klidovou hmotností se chová jako hustší žvaneček éteru, která do sebe soustřeďuje všemožné vlny energie z okolí a tím se nacucává jako houba. Každá částice tudíž těžkne a houstne, výjimkou není ani celej vesmír. Pro pozorovatele uvnitř takovýho vesmíru se houstnutí jeví jako expanze časoprostoru, kterej je tím vesmírem tvořenej.
Ale povrchová energie způsobuje i další věci, než klidovou hmotnost. Z konceptu částice jako kolem dokola izolovaný jednotky vyplývá, že každá částice má zakřivenej povrch, u částic s kladnou klidovou hmotností je ta křivost uzančně kladná, u částic tvořených míň hustejma dírama v éteru je ta křivost záporná. To je trochu problém, protože podle Newtonova zákona se každá energie má tendenci šířit rovnoměrně přímočaře. Šíření povrchový energie po zakřiveným povrchu částice má tendenci tu částici narovnat a to tím víc, čim je menší a hustší. Zakřivení částic a tedy minimální velikost částic ve vesmíru má tudíž svý přirozený limity. Na druhý straně, povrchová energie je důvodem, proč takový částice vůbec existujou a okamžitě se neslepěj do jedný beztvarý masy. Spojení dvou částic totiž vyžaduje přechodný vytvoření tenkýho krčku se silnou zápornou křivostí. A ta působí silnou odpudivou silou, proto se drobný rtuťový kapky vůči sobě chovaj jako pružný, odpuzující se míčky. Slepení takovejch částic dohromady vyžaduje řadu vzájemnejch srážek a pokusů, než dojde k proražení bariéry aktivační energie, tvořenou povrchovou energií, je tedy primárním důvodem, proč se vesmír tvořenej systémem takovejch části okamžitě nezhroutí do singularity. Povrchovej gradient hustoty éteru je tudíž primární příčinou času ve vesmíru.
Pokud si částice nebudeme představovat jako kapky, ale jako hustý bloby s povrchovým gradientem, vidíme že každej povrchovej gradient vede k rovnováze přitažlivejch a odpudivejch sil. Povrchová energie dvojice každejch takovejch blobů se je na větší vzálenosti snaží slepit, protože tím dojde k zmenšení poměru celkovýho povrchu k objemu a k jeho narovnání: výsledná částice vzniklá spojením obou předchozích je větší a má rovnější povrch, což energii, která se snaží šířit rovnoměrně přímočaře vyhovuje. Slabý přitažlivý sile na velký vzdálenosti říkáme gravitace. Na malých vzdálenostech ale ta samá povrchová energie je zdrojem silný odpudivý síly, projevuje se zde efekt nahromadění virtuálních supersymetrickejch částic se zápornou křivostí, představuje tedy zdroj tzv. slabý jaderný interakce.
Vidíme tedy, že každá částice tvořená jednoduchým blobem má vrstevnatou strukturu: na povrchu je přitažlivá, uvnitř působí odpudivou silou. V hustým systému takovejch částic namačkanejch na sebe jako malina je výsledný působení sil docela složitý, prostože se zde střídaj přitažlivý a odpudivý síly. Dva hrozny takovejch částic se chovaj jako dvě atomový jádra: na malých vzdálenostech se silně odpuzujou, pak se uplatní přitažlivý síly vzniklý spojením gradientů všech zůčastněnejch částic, který je držej pohromadě, tzv. silný jaderný síly. Na ještě větší vzdálenost se takový aglomeráty zase odpuzujou a téhle síle říkáme elektrostatická, tou se odpuzujou kladně nabitý atomový jádra. Konečně na ještě větší vzdálenostech převládne slabá, ale vždy přitažlivá gravitační síla. Vzájemný interakce v ještě složitějších agregátech takovejch agregátů sou už tak složitý, že si je prakticky nejde jednoduše představit a tvořej složený elektromagnetický interakce, který jsou příčinou vazebnejch vlastností atomů a jejich spojování do složitějších celků, čili molekul. Můžou bejt jak odpudívý, tak přitažlivý podle toho, jakej typ gradientu a křivosti v takovým systému zrovna převládá. Výslednej počet částic v aglomerátech bude taky záviset na jejich geometrii. Pokud třeba částice změníme do tvaru kapek s vypouklinou a otvorem ("samečků a samiček"), budou se snažit v důsledku snížení povrchovýho napětí místo tvorby mnohočetnejch agregátů navzájem nejprve pářit.
Schopnost poučit se z chyb lze vztáhnout i na určitou komunitu, kde se přístup do určité míry zprůměruje. Např. vědecká komunita před časem zavrhla koncept éteru, prostě proto, že nezvážila všechny jeho varianty, konkrétně představu velmi hutného prostředí, kterým se jak energie, tak hmota šíří jako vlny. Slovo éter pro ni navozovalo asociace čehosi nekonečně lehkého, ačkoliv z konceptu světlonosného éteru vyplývá, že éter musí být nejméně tak hustej, jako je energie, kterou přenáší. Při pokusech vysvětlit komunitě tento omyl se setkávám s opakovanou snahou tento zdroj nepochopení jednoduše smést ze stolu. Současná vědecká generace se vyznačuje tím, že odmítá o konceptu pole uvažovat jako o hmotném prostředí, jakoby z principu a tento postoj ji stmeluje a homogenizuje jako boj proti společnému nepříteli.
Jde jednoduše dokázat, že každá skupina jednotek se společnými znaky se vyznačuje prinicpiálním konzervatismem, který ji nutí určité druhy chyb opakovat znovu a znovu. Např. rtuťová kapka je takový systém a při opakovaném kontaktu s ostatními kapkami se odmítá propojit a absorbovat jejich energii v důsledku aktivační energie povrchového napětí. Čím menší kapka jest, tím větší odpor klade vůči takovéto náhodné fůzi a vstřebání nových poznatků. Jde o z určitého hlediska sebezáchovný proces, protože když taková rtuťová kapka spolyká svých sousedů příliš mnoho, její velikost se stane neudržitelná a rozpadne se na menší. Takovéto odstředivé tendence se v současné vědě projevují už dnes, protože oficiální fyzika stojí před rozhodnutím, které z mainstream teorií dát přednost (smyčková teorie gravitace, teorie superstrun a řada dalších).
Podobně i malé biologické jednotky, např. druhy jsou velmi konzervativní ohledně zásahu do genomu zvenčí, ostatně na tom je založena samotný proces speciace. Geny, jako určité distribuční jednotky uvnitř živé buňky se tak chovají jako izolované fyzikální systémy, např. rtuťové kapičky s obsahem energie povrchového napětí. Na tomto postřehu je ostatně založena koncepce "sobeckého genu" v biologii. Richard Dawkins byl první, kdo rozeznal, že při mezidruhovém soupeření nejde jen o uplatnění druhů, ale i o určité seskupení genů uvnitř nich. Byl tedy první, kdo uvnitř genetických atomů tvořených druhy rozeznal hemžení a vzájemné soupeření ještě menších částic, jako sou kvarky. Za takové samostatné biologické kvarky (které jsou samy o sobě neschopné života, takže je stejně jako skutečné kvarky v přírodě nemůžeme nalézt samostatně) můžeme považovat viry. Je to tedy další ukázka toho, jak biologické systémy můžeme mapovat na fyzikální procesy prostřednictvím jednotného konceptu setrvačného prostředí.
Jemně zářící tričko od firmy LumiGram vyrobené z látky z optických vláken je příkladem toho, co módní experti nazývají "inteligentním oblečením", protože dokáže chytře vylákat další obnos z peněženek zákazníků. Vpravo je demonstrace podobný technologie Phillips Lumalive™ tvořený sítí světelných diod LED vetkaných do textilie. Pod obrázkem je odkaz na MMS video
Termín geodetika, tzv. geodetická křicka, čili "světočára" pochází z geodézie, kde byla zavedená jako křivka, spojující nejkratší čarou dvě místa na zemským povrchu. Tu získáme názorně tak, že na zemským glóbu napneme mezi dvě místa provázek. V kartografii se jí taky říká ortodroma (z řeckého ortho – pravý a dromos – cesta). Pro navigaci se ale používá spíš podobná křivka, tzv. loxodroma (z řeckého loxos – šikmý a dromos – cesta), která dodržuje konstantní azimut, čili úhel svírající s nejbližším poledníkem. Je o něco delší, ale kompasem umožňuje snáze udržovat směr k cíli. Loxodroma a ortodroma jsou stejně dlouhé jen tehdy, pokud oba zvolené body leží na rovníku nebo pokud je azimut roven velikosti 0° či 180° (tedy loxodroma odpovídá poledníku) největší rozdíl mezi délkami ortodromy a loxodromy nastává ve chvíli, kdy zvolené body leží na stejné rovnoběžce (kromě rovníku) a azimut je tedy roven 90° nebo 270°. Na severní polokouli je loxodroma jižněji než ortodroma, na jižní polokouli je tomu naopak. Z obrázku je vidět, že v okolí pólu může být loxodroma výrazně delší, než nejkratší spojnice, čili se nám takovej pohodlnej způsob navigace může prodražit. Proto moderní navigační systémy lítaj po ortodromách, korigovaných počítačem na rotaci Země v průběhu letu. Proto se optimální dráhy letadel na východ liší od drah letadel, směřujících na západ.
V teorii relativity byl pojem geodetika zavedenej pro popis skutečnosti, že volná tělesa se pohybujou časoprostorem po nejkratší dráze, tj. v případě prostoru zakřivenýho hmotným tělesem tak, aby během cesty pro hodiny umístěný na tělese uplynul co nejkratší možnej čas. I v tomhle případě se může geodetika značně lišit od nejkratší spojnice v časoprostoru, jak ukázal Max Born na svých diagramech, který odpovídaj pohledu na zakřivenej časoprostor jako na rozvinutej povrch koule. V případě, že se budeme blížit k singularitě, jako třeba černý díře, bude se cestovateli zdát, že padá po nejkratší přímý dráze, zatímco pozorovatel zvenku uvidí, že se objekt pohybuje po spirále a mnohem pomalejí. Z pohledu zvenku totiž nevidí zakřivení časoprostoru, jen prostoru a proto vnímá pohyb po ortodromě jako pohyb po loxodromě. Tendence těles pohybovat se po geodetice lze odvodit z gravitačních rovnic, ale její pochopení je docela obtížný. Tenhle princip však ve fyzice není vůbec novej, vyplývá z tzv. Hamiltonovský mechaniky, kterou odvodil už na počátku 19. století irskej matematik W.R. Hamilton pro popis šíření paprsku světla v optickým prostředí s proměnlivým indexem lomu. Hamiltonova mechanika je podobně jako starší Lagrangeovská mechanika, popisující totéž pro šíření hmoty a je aplikací Fermatova principu, což je zase speciální případ Hyughensova principu, což je zase speciální případ principu nejmenší akce Podle tohodle principu světlo cestuje mezi dvema body po takový dráze aby mu to trvalo nejkratsi dobu.
Puvodne si lidi mysleli, ze cestuje po nejkratsi draze a Fermat toto tvrzení upravil do uvedene podoby. Fermatův princip jde odvodit z pozorování lomu světla na rozhraní dvou prostředí, původní verze totiž jednoduše předpokládala, že optický prostředí je všude stejně hustý. Že se světlo v prostředí s vyšším indexem lomu šíří pomaleji se dá odvodit mechanickou analogií třeba takhle: jak se změní dráha traktoru, když najede šikmo do oranice, ve který se pohybuje pomalejc? Tendle applet na variačním principu (kterej mimochodem vymyslel Lagrange) ilustruje Fermatův princip docela názorně. Zobrazuje všechny možný dráhy a ukazuje, že světlo se vydá po tý, která mu umožní dorazit za daný situace dorazit k cíli nejdřív (červený bodíky). Variační princip navíc po dvousta letech zobecnil Feynman se svou koncepcí dráhovejch integrálů kvantový fyziky, čímž poukázal na koncepční příbuznost relativity s kvantovkou.
Vidíme tedy, že se hmota pohybuje časoprostorem úplně stejně, jako se energie pohybuje optickým prostředím s různou hustotou, resp. indexem lomu. Můžeme říct, že třeba planeta Země se pohybuje jako obrovskej balík fotonů přes prostředí éteru a zakřivení jejího gravitačního pole je způsobený zakřivením dráhy fotonů v jejím nejblížším okolí. Fyzici o téhle souvislosti dávno vědí, ale protože vede přímo na koncept éteru, nijak se o ní rači nešířej. V téhle souvislosti stojí za zmínku, že éterová teorie umožňuje Fermatův princip zase převést do jeho původní podoby. Podle ní se světlo v opticky hustčím prostředí pohybuje pomalejc, protože se v něm opravdu pohybuje po delší dráze (anžto v hustším éterové pěně, tvořící vakuum v okolí hmotnejch těles energie kličkuje mezi větším počtem částic). Zakřivení časoprostoru účinkem gravitačního pole tak lze převést na zakřivení časoprostoru na Planckově úrovni, a to rekurzívně bez zřejmýho omezení .
Animace Fermatova principu navíc umožňuje snadno pochopit význam časový dimenze v éterový teorii. Podle teorie éteru je časová dimenze tvořenej směrem kolmým na gradient hustoty éteru podobně jako pro vlny šířící se prostorem tvořeným vodní hladinou je časová souřadnice tvořená směrem kolmým na vodní hladinu. Čas je tedy směr časoprostoru, ve kterým se energie i hmota šíří nejobtížnějc. Tím že applet ilustruje princip šíření energie přes vodní hladinu tak vysvětluje současně i princip geodetiky v teorii relativity. Vidíme tedy, že časová dimenze je tvořená směrem gradientu hustoty, čili zakřivením časoprostoru aji v teorii relativity. Na tuhle souvislost přišel už J.A. Wheeler se svou geometrodynamickou teorií gravitace, kde nahradil časovou dimenzi zakřivením časoprostoru. Z geometrodynamické teorie mj. vyplývá, že by se měly všechny hmotné objekty postupně zhroutit, podobně jako z kvantovky vyplývá, že by se měly postupně rozpliznout ve vakuu. Dnes víme, že tomu tak není, ale jen proto, že se místo nich hroutí celý vesmír, takže hmotná tělesa v jeho rámci zůstávaj pořád přibližně stejně velká. Pro Wheelera ale byla zřejmě tahle představa příliš radikální, nebo ho prostě souvislost s expanzí vesmíru nenapadla, a protože nepochopil, že jeho koncept platí zcela obecně a rekurzívně, tak svoji teorii raději sám koncem 60. let dobrovolně opustil. Na pochopení těchle základních jednoduchých souvislostí mezi časem a prostorem při šíření hmoty a energie se tak podílela spousta vědců a její kořeny šahaj až do 17. století k panu Fermatovi, Lagrange a Huyghensovi.
Nový senzor na bízi tzv. fotonických krystalů tvoří uspořádané pole dutin vypálených svazkem elektronů do tenké křemíkové destičky. Průměr každé z nich činí 240 nm. Při průchodu laserového paprsku z boku přes dírky dochází k interferenci světla, pokud se ale v dutině zachytí částice mikroskopických rozměrů, výstupní paprsek se tím silně naruší. Vše zatím funguje jen pro drobné latexové kuličky, nicméně brzy dojde i k experimentům s viry, který by tak bylo možné přímo detekovat např. v krevní plasmě, odebírané pro transfůze a výrobu krevních derivátů.
Astronomové z ESO (Evropské jižní observatoře) objevili neobvyklý planetární systém zkráceně značený Oph1622 . K planetě o hmotě 14 Jupiterů objevili souputníka o hmotě 7 Jupiterů. Obě planety obíhaj kolem společnýho těžiště. Zřejmě jde o dvojici hnědých trpaslíků, obíhajících kolem společného težiště. Extrasolární planety (samostatné objekty ve vesmíru o hmotě planety) se označují jako planemos (PLANetary Mass ObjectS) a jsou známy teprve pět let. Binární ystém Oph1622 je prvním systémem takových "dvojplanet".
Robot NASA, který rejdí přímo po povrchu Marsu, narazil na horninu, kterou tvoří výhradně oxid křemičitý. Podobné horniny vznikají srážením z vod nebo par, které z nitra Země unikají při vulkanické činnosti. V souvislosti s tímto objevem se samozřejmě okamžitě vyrojily nové spekulace o existenci života na Marsu.
V učebnicích se zpravidla tradujou čtyři základní interakce (slabá a silná jaderná sila, elektromagnetická a gravitační interakce) jako zcela nesouměřitelný, skutečnost je ale taková, že jde o projevy tří fází éteru, který plynule přecházej jedna do druhý. Dobře je to vidět na nitru hvězd, který obsajuje atomy těžkejch prvků (niklu, železa). Utrhnout od atomů několik nejvzdálenějších elektronů neni moc těžký, v případě atomů alkalickejch kovů, kde vnější elektrony vyloženě přebejvaj (asi jako když nalepíme k malině ještě jednu kuličku navíc) pro jejich odtržení stačí zahřátí na několik stovek stupňů.
K odtržení dalších elektronů je už ale zapotřebí energie mnohem větší a jádra atomů těžkejch prvků jde snadnějc rozbít, než zbavit posledních zbytků elektronů. Volný atomový jádra díky tomu excitujou až rentgenovým zářením. Z vlnový teorie éteru vyplývá, že většina temný hmoty ve vesmíru je tvořená jádry běžnejch prvků, ale zbavených elektronů tak, že se navzájem silně odpuzujou a neinteragujou se světlem ani okolní hmotou. Kolem galaxií vytvářej pružnej polštář, vzdorující gravitaci coulombickejma silama. Uvnitř hvězd zase odpudivý síly mezi protony plynue přecházej do odpudivejch interakcí slabý jaderný síly. Nedávno se podařilo pulsem měkkýho rentgenovýho záření elektronovýho laseru (FEL, viz info o pár příspěvků dále) o vlnový délce 13 nm zbavit atomy xenonu až 23 elektronů. Energetická hustota pulsu byl 10^10 MW/cm^2, čili jako výkon miliardy Temelínů soustředěnejch na plošku o velikosti nehtu. Přesto se nepodařilo od atomu xenonu odtrhnout ani polovinu elektronů (xenon má atomový číslo 54), což svědčí o tom, že zbylý elektrony sou k atomům poutaný velmi pevně.
Na obrázku dole sou 3 kW (25 V / 120 A) a 15 kW xenonový výbojky z křemennýho skla ("Suprasil") s pracovním tlakem 80 atm, používaná k osvětlování promítaček kina IMAX/IMAX 3D, protože představuje prakticky bodovej zdroj světla. Elektrody chlazený vodou jsou z wolframu s příměsí thoria pro snížení výstupní práce elektronů. Anoda je větší, protože se v ní brzěj dopadající elektrony a musí odvádět víc tepla. Do křemennýho skla jsou zatavený přes molybdenovou průchodku, která má stejnou teplotní roztažnost, jako křemen. Pro provoz IMAX výbojek platí přísný bezpečnostní pravidla: promítačka je v samostatným bunkru, obsluha při zakládání filmu nosí oblek s drátěnym výpletem jako šermíři, protože výbuch dokáže promítací místnost zdemolovat.
Analemma je pomyslná křivka, kterou v průběhu roku vytvoří Slunce na obloze obíháním Země kolem Slunce v kombinaci se sklonem rotační osy Země. Slunce je v nejvyšším bodě analemmy v létě a v nejnižším bodě je v zimě. Analemmy vytvořený z různých šířek na Zemi by vypadaly jinak, stejně jako analemmy vytvořený v jinou denní dobu a má zpravidla tvar osmičky (analema vlevo je z poledního Řecka, na obrázku vpravo je analemma vyfocená sondou PathFinder na Marsu - Slunce tam má jen dvoutřetinovej průměr ve srovnání se oblohou na Zemí.
Miniaturizace zasahuje i nejvýkonnější elektromagnety na světě, umístěný v Magnet Lab (NHMFL) na Floridě. Jak z přívlastku "národní" vyplývá, laboratoř je z převážný části financovaná státem a slouží tedy převážně vojenskýmu výzkumu, ale čas supermagnetů si můžou pronajmout i ostatní vědecký ústavy a instituce. Na obrázku vlevo jsou přívody největšího elektromagnetuna světě o váze 35 tun s "trvalým" provozem, schopným vyvinout magnetický pole 45 Tesla (zemský geomagnetický pole je jen 0.0005 Tesla). Magnet při provozu zaměstná výkon celý 1,4 GW elektrárny - všiměte si vodou chlazenej přívodů, protože při proudech, který magnetem tečou jsou velkým zdrojem tepla i mikroohmy, který vykazujou přechodový kontaktní odpory. Ale středisko disponuje i magnety, který jsou schopný krátkodobě (v pulsním režimu asi 15 msec) vyvinout magnetický pole až 85 Tesla, což je světovej rekord (pouze na dobu několika milisekund, dokud funguje setrvačnost, jinak by se magnet vlastní silou rozdrtil). V bunkru laboratoře ale v rámci výzkumu elektromagnetickejch zbraní čas od času provozujou i 300 T elektromagnet, kterej je na jedno použití - po zapnutí proudu se během šesti mikrosekund roztříští spolu se vzorkem.
Uprostřed je prototyp 25 T magnetu s cívkou ze supravodivý niobovýho drátu. Vpravo je prototyp nový konstrukce elektromagnetu, využívající supravodivý keramiky YBaCuO. Speciální konstrukce odlehčuje mechanický zatížení elektromagnetu a zvětšuje prostor dutiny, do který lze umísťovat vzorky. Pracovní prostor tohodle supermagnetu je tak díky tomu srovnatelnej se supermagnetem vlevo. Výzkum s použitím silnejch hmagnetickejch polí je klíčovej pro pochopení mechanismu supravodivosti, chování magnetickejch látek a lékařskej výzkum. Silný magnetický pole má řadu zajímavejch vlastností: svou energií zahušťuje vakuum virtuálními fotony, zpomaluje čas a kolaps vesmíru, proto je elektromagnet po zapnutí proudu lehčí o hmotnost, odpovídající E=mc^2. Magnetický pole se díky tomu chová jako hmotnej objekt s povrchovým napětím, jde mu přiřadit frekvenci deBroglieho vlny hf=mc2 a zvolna se vypařuje emisí virtuálních fotonů. Dilatace časoprostoru uvnitř magnetu umožňuje pozorovat polarizaci a dvoulom vakua a další hraniční jevy, související s éterovou teorií. Na téhle stránce najdete videa (1,2,3,4,5,6,7, 8) s magnetickou levitací žáby a dalších diamagnetickejch objektů v magnetickým poli asi 10 Tesla z holandský laboratoře HFLM.
Sodíková výbojka se dnes používá proto, že je výkonná, její světlo dobře proniká mlhou, oko je na něj citlivý a je jednoznačně nejlevnější, i když je v podstatě jednobarevný, takže v něm jde rozlišovat jen odstíny šedi.
Obecně se uvádí, že první tranzistor byl objeven v Bellovejch laboratořích roku 1946, ale ve skutečnosti je myšlenka polovodičovýho tranzistoru ještě o několik desítek let starší. První patent na strukturu chováním a vzhledem odpovídající dnešnímu modernímu MOSFET tranzistoru a prezentovanou jako zařízení pro zesilování změn proudu podal už roku 1925 málo známej vynálezce původem z Ukrajiny žijící v Německu a Americe Julius Edgar Lilienfeld. Za svůj podal řadu patentů, je mj. vynálezem elektrolytickýho kondenzátoru dodnes běžně použivanýho v elektrotechnice. Nepublikoval však o svém vynálezu žádné články a vynález upadl v zapomění. Podle některých dokladů se ale zdá, že vynálezci v Bellových laboratořích měli některé z Lilienfeldových patentů k dispozici. FET tranzistor pracuje na trochu jiným principu, než klasickej tranzistor a využívá toho, že šířka nevodivýho PN přechodu se s rostoucím závěrným napětím zvětšuje. Mezi dvěma přechodama vytvořenejma v tenký polovodiče tak vzniká úzkej vodivej kanál, na který se napětí přikládá napříč. Kanál se pak chová jako odpor s proměnnou tlloušťkou, tranzistor pracuje v tzv. odporovým režimu. Výhoda takovýho uspořádání je, že oba polovodičový přechody jsou polarizovaný proti sobě v závěrným směru a řídící proud tranzistoru je velice malej. Proto se taky takovýmu uspořádání někdy řiká polem řízenej tranzistor (FET). Nevýhodou jsou ovšem mnohem vyšší konstrukční nároky na geometrii provedení tranzistoru, který vyžaduje přesný litografický techniky. Je proto víc než pravděpodobný, že nebohýmu Lilienfeldovi nemohl jeho tranzistor za tehdejší úrovně technologie fungovat, resp. jeho výkonovej zisk byl velice malej, ačkoliv samotná myšlenka byla zcela genitální.
Jelikož nejjednoduší dioda je hrotová, neni divu, že i první tranzistor, vynalezenej právě před šedesáti lety (16. prosince 1947) byl taky hrotovej - tvořily ho prostě dva ocelový drátky zapíchlý těsně vedle sebe. Na objev tranzistoru se přitom přišlo docela náhodou - pomocí hrotový diody se proměřovaly vlastnosti krystalku germania v Bellovejch laboratořích. Napětí na krystalku v závěrným směru bylo snímaný dalším drátkem, přiloženým v těsný blízkosti k tomu prvnímu. Jenže protože žádnej měřič napětí neni zcela ideální, drátkem procházel malej zbytkovej proud, kterej hlavní diodu sepnul, dnes bysme řekli, že vzniknul tranzistor v zapojení se společným kolektorem.
První trvale funkční tranzistor už byl vytvořenej záměrně tím, že se na krystal pomocí zohýbaný kancelářský sponky přitlačil plexisklovej hranolek opatřenej po straně zlatou fólií. Ta byla na hraně proškrábnutá, čimž vznikly dva rovnoběžný přívody těsně vedle sebe. První tranzistor byl od pohledu nehoráznej bastl, ale přesto - či právě proto - v sobě nezapře jistý rysy uměleckýho artefaktu. Na každej pád by mohl docela dobře fungovat i dnes, protože zlato i germanium se oxiduje pomalu. Vpravo je pro srovnání nejrychlejší nejrychlejší tranzistor současnosti, kterej útočí na terrahertzovou hranici, čili 100, GHz (pro srovnání frekvence mikrovlnky je pouhejch 4,2 GHz). Je vytvořenej na heteropřechodu indiumfosfidu a indium galliumarsenidu, ve kterých je pohyblivost nosičů náboje mnohem vyšší než ve křemíku nebo v germaniu a tloušťku báze má pouhopouhejch 12,5 nanometrů. Při 20 ºC ho jde provozovat na 765 GHz, při ochlazení na =55 ºC ho jde přetaktovat na 845 GHz. Fyzikální limit je někde kolem 40 THz, takže se možná ještě na počítačovejch samolepkách dožijeme magickýho téčka. Pro srovnání - viditelný světlo s vlnovou délkou v rozmezí 700 nm to 400 nm kmitá s frekvencí 430 až 750 terrahertzů.
Tadle konstrukce byla ovšem mechanicky velmi málo robustní, snesla jen velmi malý závěrný napětí i proudový zatížení a proto ji rychle vytlačily tranzistory s PN přechodem vyrobeným difůzí v objemové fázi. Historicky první tranzistor s difúzním PN přechodem ovšem nevypadal o moc líp - tvořil ho několika mm velkej špalíček krystalickýho germania na obou koncích nevzhledně vopatlanej indiovou pájkou. Ta v germaniu vytvořila PN přechod. Střed krystalku se opíral o hrot, tvořicího bázi tranzistoru.
Princip funkce polovodičů je poměrně prostej: na rozhraní dvou látek s různou koncentrací pohyblivejch elektronů dojde k částečnýmu vyrovnání koncentrací, protože elektrony se navzájem odpuzujou. Tim vznikne oblast, kde je koncentrace vyrovnaná podobně jako v dokonale čistým krystalku polovodiče, kterej vede elektrickej proud špatně. Vložením elektrickýho napětí v příslušný polaritě se nosiče náboje buďto ještě víc rozestoupí a nevodivá oblast se rozšíří, nebo se naopak zaženou zpátky do přechodu a krystalek zůstane vodivej. To je princip diody, která vede proud jen při jedný polaritě napětí a proud tak "usměrňuje". Pokud je dioda polarizovaná v závěrným směru, může na ni vzniknout poměrně velký napětí. Pak stačí zavést třetím drátem i poměrně slabej proud do oblasti polovodičovýho přechodu, aby došlo k lavinovitým uvolnění mnoha dalších elektronů a tím k obnovení vodivosti. Malej elektrickej proud tak může ovládat elektrickej proud mnohem větší a zesilujícímu obvodu se říká tranzistor. Namísto elektrickým proudem může být spínací proud v polovodiči vybuzenej i zahřátím nebo osvětlením - v tom případě se hovoří o fototranzistoru, nebo je třetí drátek zbytečnej a mluvíme o fotodiodě.
Chování polovodivýho přechodu si můžeme znázornit jako pohyb lidí v těsný tramvaji. Na jednom konci tramvaje je volno, na druhým stojí doslova hlava na hlavě a lidi přelézaj jeden druhýmu po ramenou. A tak dojde k tomu, že si přibližně uprostřed tramvaje část lidí udělá pohodlí a zaplní díry mezi cestujícími. Tím ovšem definitivně zablokuje ostatním cestujícím průchod a uprostřed tramvaje vznikne nepohyblivá oblast. Pohyb v tramvaji pak závisí na tom, z jakýho konce zrovna přistupujou do tramvaje cestující. Pokud přistupujou z plně obsazenýho konce, pak dojde k tomu, že další cestující přelezou lidem v zaplněný části tramvaje po hlavách a usaděj se do volnejch míst v neobsazený části tramvaje. Oblast tramvaje zaplněná lidmi se tak jen rozšíří a brzy bude tramvaj úplně zacpaná. V případě, že lidi nastupujou do tramvaje z opačnýho konce, můžou při svým postupu tramvají využívat volnejch míst. Prostě požádaj nejbližšího spolucestujícího, aby jim ustoupil kousek stranou a udělal jim přechodně místo. Pak zaujmou jeho pozici a stejnej postup opakujou s dalším cestujícím. Když dojdou na rozhraní tramvaje, kam sestoupili lidi, co předtím lezli ostatním po ramenou, můžou je požádat, ať na chvíli vylezou zpátky. Sami pak budou moci uprázdněnými místy postupovat dál a dál k druhýmu konci tramvaje. Vidíme tedy, že zpola zaplněná tramvaj se do určitý míry chová jako polovodič. pokud v jedný části tramvaje lidi výrazně přebejvaj a v druhý zase výrazně chyběj, protože funkce diody a tranzistoru je založená na tom, že když je nosičů náboje právě tak akorád, polovodič vede proud špatně.
V polovodičích je za normálních podmínek koncentrace volnejch elektronů malá, v kovech je ale vždy vysoká. Nejjednodušší díoda vznikne, když na kousek polovodiče přitlačíme kovovej drátek (tzv. Schottkyho dioda). Část elektronů se přitom přesune z kovu do polovodiče a vytvoří tam polovodivej přechod. První diody byly proto připravovaný zapíchnutím drátku do krystalku pyritu, který jde běžně najít v nakopaným uhlí a maji polovodivý vlastnosti. Pravej domácí kutil si i krystalek polovodiče může vyrobit sám.Tzv. hrotová dioda se pak použije k usměrnění vysokofrekvenčního proudu z antény, čímž se získá usměrněnej proud, jehož změny jde už snadno zesilovat tranzistorem na proud, postačující k rozkmitání cívky v reproduktoru. A to je princip nejjednodušší ho rádia, tzv. krystalky. Podle tohodle návodu údajně sestavíte rádio za deset minut. Což je kratší doba, než potřebujete na výměnu baterek v normálním rádiu.
Na konci předminulýho století holandskej fyzik Petr Zeeman dokončoval diplomku u profesora Lorentze (ten, co později odvodil relativistickou transformaci, která dodnes nese jeho jméno). Diplomka byla věnovaná nově objevenýmu Kerrovu jevu a Zeeman ho studoval pomocí odrazu světla od různejch zmagnetizovanejch povrchů. Přitom používal monochromatickej zdroj světla: sodíkovou lampu. Sodíková lampa je tvořená nesvítivym plamenem svítiplynu, do kterýho se rozprašuje roztok kuchyňský soli. V plameni se sodík ionizuje a dává plameni krásný žlutý zbarvení, odpovídající dvojici sodíkovejch čár 589 a 599,6 nm - ty čáry normálně leží těsně u sebe a tak v době, kdy nebyl známej laser se používaly jako intenzívní zdroj monochromatickýho záření. Zeeman záření odražený od magnetu studoval spektrografem a povšiml si, že sodíkový čáry ve spekrografu vypadaj nějak tlustý - tak okulárem zaostřoval, zaostřoval a pak s užasem spatřil, že nevidí dvě čáry, ale hned deset jemnejch spektrálních čar naskládanejch těsně u sebe. Když magnet od sodíkovýho plamene vzdálil, jev vymizel. A tak Zeeman objevil relativistickej jev, kterej byl později nazvanej jeho jménem.
V době, kdy Zeeman jev popsal (1987) ještě nebyl objevenej elektron a katodový záření - to bylo objevený až dva roky potom (Thompson 1989). Pozdějjc se Zeeman k jevu s Lorentzem vrátili a ukázali, že zlomek náboje a hmoty potřebný k vyvolání posunu spektrálních čar odpovídá právě Thompsonově elektronu - byl to jeden z prvních důkazů, že za zářivejma přechodama v atomech můžou elektrony.
Vysvětlení Zeemanova jevu éterovou teorií je poměrně snadný: podle éterový teorie je veškerá hmota tvořená houbovitou strukturou vakua, která se účinkem elektromagnetickýho pole zamíchá a zahustí jako mejdlová pěna při protřepání. Tím se bubliny zmenší a jejich povrchový membrány se dostanou dál od sebe. Důsledek je ten, že šíření energie na povrchu atomovejch orbitalů se stane divergující a elektronový hladiny se rozštěpí. K podobnýmu jevu dochází v přítomnosti silnýho gravitačního pole v okolí magnetarů a rotujících černejch děr: vakuum se stává dvoulomný, což je projevem tzv. Kerrovy metriky časoprostoru. O Zeemanovy výzkumy se proto hodně zajímal Einstein - na fotce dole je zachycenej na návštěvě v Zeemanově laboratoři.
V současný době je Zeemanovůj jev využívanej pro měření magnetických polí na dálku - hlavně v astronomii pro studium magnetickýho pole hvězd a zlášť Slunce. Sluneční spektrum neni spojitý záření černýho tělesa, ale obsahuje řadu temmejch, tzv. Franhoffereovejch čar, který jde identifikovat jako absorbční spektra těžkejch prvků, obsaženejch v atmosféře slunce. Vévodí jim sodíkovej dublet (viz spektrum dole uprostřed) a vápníková čára (v červený části spektra nahoře). Protože magnetický pole Slunce neni stejnorodý, je intenzita Zeemanova jevu zprůměrovaná a proto jsou silný spektrální čáry rozmazaný. Pokud do spektrografu zahrneme jen tenký pruh slunce pomocí štěrbiny, jde pozorovat rozštěpení čar např. při přechodu šterbiny sluneční skvrnou a tak přesně zjistit intenzitu magnetickýho pole, který je v daným místě vyvolalo. Výsledek lze zanést do tzv. magnetogramu slunečního povrchu a zjistit tak přesný rozložení magnetickýho pole na dálku. Na obrázku vpravo je magnetogram Slunce se slunečníma skvrnama změřenej na vápníkový čáře.
Systematický měření ukázala (G.E. Hale v roce 1913), že sluneční skvrny se vyskytujou zpravidla v párech, jedna za druhou s opačnou polaritou. Západní skvrna se nazývá vedoucí, ta za ní následná. Většina vedoucích skvrn na severní polokouli má stejnou polaritu a vedoucí skvrny na jižní polokouli maj polaritu opačnou. Sluneční aktivita prochází jedenáctiletými cykly a v jejich průběhu se polarita magnetickýho pole ve slunečních skvrnách na severní a jižní polokouli prohodí. Skvrny se nejčasteji vyskytujou v oblastech mezi 40° severnej a jižní heliografický šířky, v tzv. Královským pásmu. V oblasti slunečního rovníku se vyskytujou zřídka, na pólech vůbec ne. Po skončení cyklu se skrvny začnou objevovat přibližně na 30° heliografický šířky a v průběhu slunečního cyklu se objevujou čim dál víc u pólů. Pak jejich výskyt začne klesat a skvrny se zase začnou přesouvat k rovníku, až se úplně vytratí. Pokud počet skrvn vyneseme do grafu, získáme obrazec pojmenovanej jako motýlkový diagram. Odstín fleků v něm odpovídá ploše, jakou skrvna zaujímala na povrchu Sluncem čim světlejší barva, tim světlejší bod jí na diagramu odpovídá.
Laser s volnými elektrony ("free electron laser", čili FEL) neni laser v pravým slova smyslu, využívá totiž vlnicí se svazek rychlejch elektronů složenej z malejch balíčků a produkuje vysoce koherentní synchrotronový záření v širokým laditelným rozmezí vlnovejch délek s vysokým výkonem. Vlevo je schéma elektronovýho laseru : paprsek elektronů z běžnýho urychlovače prochází řadou elektromagnetů (masívní trubky, napíjený mikrovlnama, viz obr. napravo), který je nutěj rychle měnit směr, čímž dojde k vyzařování svazku mikrovln, podobnýho laserovýmu paprsku a přeměny asi 10% energie paprsku na světlo. Současně pohyb elektronů indukuje v napájecím obvodu kladnou zpětnou vazbu a stabilizuje tak frekvenci laseru (viz shockwave animaci zde)
Čim je laser větší, tím větší vlnovou délku může generovat. Nedávno se podařilo na v T.Jeffersonově laboratoři na 600 metrů dlouhým FEL dosáhnout rekordní vlnový délky 0,15 mm. FEL infračervený lasery se studujou kvůli lékařskýmu využítí, umožňujou totiž přesně ohřívat tkáně podle nastavený vlnový délky.Vpravo je video z testu vrtání plexisklovýho bloku mikrovlnama FEL laseru. Paprsek není na vzduchu vidět ale plexisklo ho silně pohlcuje a rychle se odpařuje.
Gallium nitrid (GaN) je v současný době jeden z nejpoužívanějších polovodičů v optoelektronice, díky vysoký hladině zakázanýho pásu a vysoký pohyblivosti nosičů náboje. To umožňuje vyrábět velmi rychlý součástky pracující v mikrovlnný oblasti s vysokým závěrným napětím a výkonem a LED diody generující světlo v modrý až fialový oblasti spektra. Na rozdíl od gallium arsenidu vydrží vysoký teploty a blíží se tak svýma vlastnostma diamantu. Spolu s tím samozřejmě rostou problémy při výrobě, protože GAN se nedá přetavováním čistit (b.t. >2500°C) a je obtížný v jediným kroku vyrobit kvalitní monokrystal bez defektů. V současný době se tak využívaj hlavně vrstvy deponovaný na karbidu křemíku, křemíku nebo safíru (Al2O3).
Nedávno japonská společnost Panasonic vyvinula výkonovej tranzistor z GaN, jehož průrazné napětí dosahuje 10.400 V, což je pětkrát více než u ostatních součástek z GaN. Bázi od kolektoru a emitoru odděluje izolační safírová vrstva. V ní se nacházejí pomocí laseru vytavené otvory, vyplněné nitridem galitým, který propojujou jednotlivý elektrody .
Zvrhlí japonští výzkumníci vypěstovali GMO myš, která se nebojí kočičího smradu vypnutím čichového genu a elektrického úhoře používaj pro napájení elektrického stromečku. Úhoř může krátkodobě generovat výkon až 800 Wattů a při pohybu generuje slabé elektrické pole, kterým se orientuje v kalné vodě. To je snímaný hlinikovejma deskama zavěšenými do akvária a použitý k napájení doutnavek na stromečku. Videa přehrajete najetim myši.
Tropická akvarijní rybička Rypoun Petersův (Gnathonemus petersii) má neobyčejně velký mozek, jehož poměrnou velikost vzhledem k velikosti těla lze přirovnat jedině k poměrům u člověka. Jeho hravý chování z něj učinilo populární akvarijní rybu. Pokud je rypoun ve formě, vysílá slabé elektrické impulzy orgánem v ocase, které ji umožní orientovat se ve tmě a v kalných vodách. Navíc je velmi citlivá na změny kvality vody. Pokud je spokojená, vysílá aso 800 impulsů za minutu, pokud ne, počet impulzů roste, což lze jednoduše sledovat připojením reproduktoru ke elektrodám, spuštěnejm do akvária. V Izraeli je dokonce timhle způsobem rypoun využívanej pro strategický účely při hlídání nádrží pitné vody před arabskejma záškodníkama.
Vlevo jsou zeleně znázorněný rozptýlený pozůstatky čínského satelitu Feng Yun 1C, kterej byl v rámci čínskýho vojenskýho pokusu rozstřelenejm laserem ve výšce 865 km 11. ledna 2007 na 9000 úlomků, který budou ještě hodně dlouho zamořovat kosmickej prostor kolem Země. Od startu Sputniku 1 před padesáti lety bylo do vesmíru vypuštěný přes 5500 družic, kterejch je dodnes asi 700 funkčních. Až 93% materiálu na oběžný dráze je neužitečný smetí, který ruší rádiový signály a ohrožuje činnost ostatních satelitů.
Takzvaná U.S. Space Surveillance Network provozovaná armádou USA eviduje v současné době asi 11 000 těles větších než deset centimetrů, který se hromaděj v oblasti pólů (viz obr, vpravi). Odhaduje se ale, že v rozmezí 1 – 10 centimetrů je takových objektů už minimálně 100 000. A postoupíme-li k ještě menším rozměrům, dostaneme se k číslům řádově v desítkách miliónů úlomků. Na obrázku vpravo je výsledek nárazu milimetrovýho úlomku do čelního skla raketoplánu.
MARV96: CD obsahuje hrot a návod na přehrání. Doufam teda, že UFOni před použitim koukaj na manuály.
Tunelování neni jen efektivní technika privatizačního rozkrádání, ale i kvantově mechanickej jev, při kterým můžou částice s dostatečnou energií s nenulovou pravděpodobností procházet energetickou bariérou, přestože maj energií nižší. Klasickej příklad tunelovýho jevu je radioaktivní rozpad atomů, tunelování elektronů v polovodičovejch vrstvách (tzv. tunelový diodě), nebo mezi vzorkem a hrotem při tzv. tunelovací mikroskopii nebo tzv. heliová fontánka. Když se do supratekutého helia při teplotě pod 2 K vloží kapilára spodkem pod hladinu, helium začne při osvětlení kapiláry jedním koncem tryskat vzhůru nad hladinu. Aby ten jev fungoval výrazně, musí se uvnitř kapiláry topit odporovým drátem a vnitřek kapiláry oddělit od zbytku kapaliny porézní destičkou (viz obr. vpravo).
Protože elektron vykazuje spin a tím pádem nenulovej elektromagnetickej moment (chová se jako malej magnetek), může se šířit zmagnetovanejma látkama různě snadno, podle toho, jestli jsou zmagnetovaný souhlasně s jeho spinem nebo ne. V případě, že jsou dvě takový magnetický vrstvy oddělený mezerou, tunelovej efekt se výrazně zesílí v závislosti na orientaci magentickýho pole - to je tzv. spinotronickej jev obří magnetorezistence, Giant Magnetoresistance (GMR), objevený na začátku 90. let. GMR se projeví jen tehdy, pokud je aktivní oblast jen několik nanometrů široká, což je současně její hlavní výhoda. protože umožňuje výrazně zminiaturizovat čtecí hlavy magnetickejch záznamovejch médií. Využití spinotroniky hodně ulehčil rozvoj nanotechnologií a nanolitografickejch metod ve výrobě polovodičů v posledních letech, díky tomu se GMR zavedla neobyčejně rychle do výroby a fyziciAlbert Fert a Peter Grünberg (narozen v Plzni) za objev dostali letos Nobelovu cenu. Objev GMR a technologie kolmého zápisu vyvinutý společností Hitachi tak paradoxně oddálil nástup SSD disků založenejch na polovoidičovejch pamětích. Dnešní solid state disky dnes dosahujou poměru cena/kapacita, jaký by měly touhle dobou klasický HDD disky bez objevu GMR - vývoj ovšem jednoznačně směřuje k záznamovejm médiím bez pohyblivejch součástí.
Globální oteplování je poněkud zavádějící termín, kterým se označujou poruchy klimatu v posledním století a postupuje skoro pětkrát rychlejc, než předpovídaly původní modely z poloviny 70. let, kdy si ho vědci poprvý všimli a předčí i nejteplejší prognózy zavilejch alarmistů. Tohle zůstalo z ledový pokrývky na severním pólu podle letošních radarových měření ESA. Tímhle tempem zůstane během dvaceti let severní pól úplně bez ledu. Na rozdíl od ledovce na Kilimanžáru úbytek ledu na Arktidě nejde přičíst úbytku srážek, ale pouze a jenom zvýšení průměrný roční teploty. Ztráta ledu se pochopitelně projevuje snížením odrazivosti planety a dalším zrychlováním oteplování.
Dokud neroztaje většina ledový pokrývky, globální oteplování se nemusí projevovat výrazným zvýšením teplot, spíš narušením oceánskýho proudění, tím pádem nárůstem klimatickejch rozdílů v čase a místě, šířením pouští a sucha, zimama bez sněhu, povodněmi, tropickými letními vedry a požáry. Pracovní verzi českýho překladu oficiální zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC Summary for policymakers naleznete zde. Ať už si o něm jeho odpůrci myslej cokoliv, ICC, který sdružuje přes 2000 klimatologů z více 100 zemí celého světa vyjadřuje oficiální stanovisko naprostý většiny klimatologů a bylo spolu s Al Gorem letos oceněný Nobelovou cenou míru. Nepříjemná pravda - ukázky ze zfilmovanejch přednášek čerstvýho nobelisty Alana Gorea o globálnim oteplovani (1, 2, 3, 4, 5) s českými titulky. Film byl v únoru 2007 oceněnej Oskarem v kategorii nejlepší dokument. Jaké jsou Reálné cesty snižování emisí oxidu uhličitého?
Polarity je nová desková hra (za 777,- Kč) s kotoučkovými feritovými magnety, které se střídavě rozmísťujou do kruhového hracího pole v nemagnetické desce tak, aby se vznášely nad deskou působením odpudivejch sil pólů stejné polarity (tzv. "kejklíři"), ale přitom nedošlo k jejich slepení s magnetickými kameny soupeře, protože v tom případě připadnou jemu (kompletní pravidla). Postupně hráči rozvíjej schopnost „vidět“ magnetická pole, která jsou ve hře. Tato dovednost dává hráčům výhodu předvídat, jak umístění disku ovlivní další disky v hracím poli, atd..
Praktickej úvod do telekineze - vyzkoušejte a dejte vědět, s čim ste mezitím pohnuli (video 1, 2, 3)... Dole je několik z mnoha telekinetickej experimentů na YooTube.
Kosmická sonda Voyager 2 ("vajažr" čili "poutník") vypuštěná před třiceti lety nedávno překročila hranici sluneční soustavy, tzv. heliopauzu, vymezenou rázovou vlnou, čili prudkým snížením rychlosti částic slunečního větru v důsledku magnetickýho pole Slunce. Sonda Voyager 1 se v současný době pohybuje rychlostí 16 km/s a je nejvzdálenějším uměle vytvořeným objektem sluneční soustavy, se kterým máme aktivní spojení. Protože se pohybovala ve směru slunečního větru, překročila hranici sluneční soustavy už před dvěma lety. To svědčí o tom, že rázová vlna kterou kolem sebe magnetosféra sluneční soustavy tvoří je nesymetrická, protáhlá ve směru pohybu Slunce prostorem. Vpravo je kultovní snímek Země ze sondy Voyager 1 při opuštění sluneční soustavy na pozadí Kuiperova pásu..
Stejně tak jako sondy Pioneer 10/11 byla na sondy Voyager připevněná plaketa s pozdravem pro UFOny. Kromě toho byla na obou sondách umístěna pozlacený měděný CD s digitální nahrávkou. Obsahuje zvukový i obrazový materiál o planetě Zemi (vítr, bouře, ptáci a další zvířata) a hudební ukázky. Nahrávka je doplněna pozdravem namluveným v 55 jazycích, 115 obrazy dokumentujícími život na Zemi a tištěným pozdravem prezidenta USA J. Cartera a tajemníka OSN K. Waldheima. Koncepci plakety a nahrávek řešil C. Sagan, stejně jako u sond Pioneer.
Saturnovy pidiměsíce Pan a Atlas byly nalezený sondou Voyager na počátku 80. let ve volnejch pruzích mezi Saturnovými pásy (video). Jeho tvar odpovídá postupnýmu nabalování ledu a prochovejch částic z pásu. Na tvaru valu Atlasu je vidět, že tloušťka Saturnovejch prstenců je malá, ne víc než několik kilometrů, protože celej měsíček má průměr asi 36 km. Celkovej počet Saturnovejch měsícu dosáhnul šedesáti, zmíněný pidiměsíce přes svou malou velikost patřej do první dvacítky.
Tzv. světelná graffiti stvoříte s pomocí světla a foťáku s dlouhou expozicí. Více obrázků i videí najdete na webu skupiny LichtFaktor. Zajímavý videa od japonské skupiny Pikapika. Taky něco tady a nakonec i hodně promakanou reklamu i s videem z natáčení
Otázka, kdy LED nahradí klasický zářivky nebo žárovky neni úplně jednoduchá. Nějaké náhrady slabších žárovek už existujou (1, 2, 3). Zatím je problém nacpat dostatečný počet ledek do prostoru klasické žárovky, abý výsledná svítivost zůstala stejná. Přístupy jsou dva: buďto se použije několik vysoce svítivých ledek (Cree, Xr-e, Luxeon..) nebo několik desítek až stovek běžnejch 5mm LED (tzv. design sprchové hlavy). LED maji výhodu v ve vysoký účinnosti (až 90%) a životnosti (až 50000 hodin (žárovka 1500h, zářivka kolem 10000), což je paradoxně problém pro výrobce, který potřebujou, aby se jim výroba točila. Zatím úsporný zářivky vedou cenou (cena výkonovejch LED se pohybuje od 50$ výše), teplou barvou světla (bílý LED diody maj zatim taky větší rozptyl spektra kus od kusu) a to, že potřebuje elektroniku (bílé LED pracují s napětím cca 3-4V, zatimco zářivky jde připojit do sítě přes předřadník rovnou).
Nejvýkonnější LED svítilna současnosti je RaidFire Spear, která je osazená Cree XR-E 7090 LED v provedení Q5 WC. Její maximální světelný výkon je 250 lumenů, ve vzdálenosti 1 metru je schopna dodat osvětlení 22.000 luxů. Přitom je odběr z akumulátoru 1,29A. LED svítilna disponuje dvěmi světelnými intenzitami, které se mění otočením hlavy. Na maximální světelný tok vydrží 110 minut, na druhý nižší režim 5 lumenů má až 200 hodin provozu. O napájení se stará dobíjecí li-ion akumulátor 18650 s kapacitou 2400mAh. Vzhledem k tomu, že na maximální výkon dioda produkuje poměrně velké množství tepla, je hlava svítilny v zásadě speciálním patentovaným chladičem.
Brzy může nastat doba, kdy policejní svítilna bude schopná nejen dočasně oslepit podezřelé, ale i dezorientovat a třeba i způsobit nevolnost a zvracení. Pro americké ministerstvo obrany je vyvíjená speciální svítilna osazená polem vysoce svítivých LED, která má integrované měření vzdálenosti k očím protivníká a dokáže okamžitě přizpůsobit množství světla směřovaného ze svítilny tak aby bylo odstrašující, ale nezpůsobilo permanentní poškození zraku. Svítilna vysílá série specifických rychlých impulsů světla, který dokážou podezřelého nejenom oslnit, ale jejich barevná a časová kombinace působí i na psychiku. Jejich efekt je na každého jedince různý, ale obecně obsahuje pocity zmatení, dezorientace, závratě až ke zvracení, které trvaj několik minut a pak bez následků vymizej. Somatický příčiny těchto efektů nejsou známy, ale byly mnohokrát zachyceny a popsány v odborné literatuře.
První průmyslově vyráběná svítivá dioda, čili LED na bázi arsenidu gallia z roku 1969 měla kovový pouzdro a svítila infračerveně. Technologie existovala v laboratořích už kolem roku 1962, ale neměla velký praktický využití (používaly se jako infračervený bezpečnostní senzory) a LED diody svítily slabě a byly velmi drahý. Na ledsmagazine.com se objevily nové informace o parametrech LED se kterými nedávno firma Cree dosáhla hranice 1050lm/4A. Při napájení proudem 350mA má nová LED úctyhodnou efektivitu 129lm/W. Pro srovnání, v současnosti nejlepší komerčně dostupná LED Cree XR-E Q5 má účinnost 94lm/W při proudu 350mA. Lepší efektivita znamená jediné a to že při stejném příkonu se více energie vyzáří ve formě světla a méně se jí přemění na odpadní teplo. Vzorek se studeným odstínem bílé barvy dává světelný tok 1050 lumenů při proudu 4A (udávaná účinnost 72lm/W) a vzorek s teplým odstínem bílé barvy dává 760lm/4A s efektivností 52lm/W.
Již dnes se sice vyrábějí emitory s podobným výkonem a účinností (například Osram Ostar), ale ty využívají několika jader najednou (něco jako dnešní více jádrové procesory). Nejvýkonnější 100W led s udávaným světelným tokem 9000 lumenů vyrábí čínská Shenzhen Quantum Optoelectronic (klasická 100W žárovka dává asi 1700 lumenů). Super LEDku tvoří pole 10x10 běžnejch diod s učinností kolem 90 lm/W. Výkon současnejch LED ilustruje fotka stěny kravína ze vzdálenosti 30 m, osvětlená lampou Fenix L2D Premium 100, vlevo osvětlení běžnou baterkou.
Studený plasma se dělá tak, že mezi dvě kruhové elektrody o průměru 2,5 cm s malým otvorem uprostřed se vstřikuje proud hélia. Helium se hodí proto, že má nízkou molekulovou váhu, za normální teploty se chová jako vzduch za desetkrát nižšího tlaku: lehce se tudíž ionizuje a vydrží ionizovaný déle. V prostoru mezi elektrodami se ionizuje a promění na nízkoteplotní plazma mikrosekundovými pulsy elektrického napětí a vystupuje otvorem v druhé elektrodě jak je vidět na spodnim obrázku. Studený plazma má podíl ionizovaných částic malej – asi jedno procento. Teplota iontů je blízká okolní teplotě, ale rychlost pohybu elektronů odpovídá teplotám několik tisíc stupňů. Jelikož jsou lehký, přispívaj k celkový teplotě plynu jen nepatrně. Vzájemnejma srážkama se rychle zpomalujou, takže délka paprsku je max 5 centimetrů a může být regulovaná změnou vzdálenosti a napětí elektrod a průtoku vstřikovanýho plynu.
Vvýhodou téhle koncepce je, že se plyn nezahřívá a nedochází ke vzniku elektrického oblouku, takže plasmy je možný se dotknout i holou rukou. Používá se hlavně ke sterilizaci – tedy zabíjení bakterií v potravinářství a u medicíského příslušenství a nástrojů. Rychle nabitý ionty breberám prostřílej kožíšek a ty pak ve smrtelnejch křečích za hlasitýho naříkání uhynou. Na fotce vpravo je kultura běžnejch střevních baktérií Escherichia coli v plochý Petriho misce, jejíž střed byl vystavenej působení paprsku studený plasmy na 30 a 120 vteřin. Metoda zjevně funguje, ale pro praktický použití mi přijde ve srovnání se sterilizací UV zářením dost pomalá a drahá.
Podle éterový teorie se pohybující se tělesa lišej od těles v klidu podobně jako kachna plavající na hladině rybníka od kachny v klidu. Kolem plavající kachny, nebo ryby plovoucí těsně pod hladinou se dělaj stojatý vlny vakua, tzv. de Broglieho vlny. Pomocí vln světla ale tyhle vlny neuvidíme, protože vlny vakua se vzájmně prostupujou jako duchové podobně jako vlny na vodní hladině - projevujou se ale difrakčními jevy při průchodu tělesa dvojitou štěrbinou, nebo při průletu částic kolem jinejch těles, od kterejch se pak při určitejch úhlech odrážej a interferujou s nima.
Během zimy 1635 zakladatel éterový teorie, René Descartes zaznamenal překvapivě detailní pozorování sněhovejch vloček. Závislost jejich tvaru na teplotě a vlhkosti vzduchu je na diagramu níže. Abyste si ho nemuseli pamatovat, obecně platí, že peříčkovitý krystalky vznikaj za podmínek velký přesycení (vlhkej, mokrej sníh), protože atomy na povrchu vločky se nestačej zabudovávat do ideálních pozic. Za nízkejch teplot a koncentrace vodních par rostou malý, hranolkovitý krystaly.
Už od 20. let minulého století se meteorologové dohadují, zda o víkendu prší méně než ve všední dny. Pro sušší víkendy existuje docela logické vysvětlení: Intenzivnější průmyslová výroba a letecká doprava ve všední dny chrlí do atmosféry množství prachových částeček. Ty mohou sloužit jako kondenzační jádra pro tvorbu dešťových kapek. Od osmdesátých let minulého se skutečně objevuje slabý týdenní cyklus, v němž je neděle nejsušším dnem.
Realtime demo fyziky a destrukčních zbraní Cryengine v nextgen FP střílečce Crysis využívající pro výpočty GPU pod MS DirectX 10 (k sehnání třeba na Xzone za 1 299 Kč). Náhled druhýho videa přehrajete kliknutím, nebo najetím myši.
Kinematická dekorace z rozsáhlý designerský kolekce nebo stojan na vino zdánlivě popíraj elementární zákony fyziky.
Ukázky zdánlivě levitujících předmětů (viz taky zde) maj společný to, že sou podepřený NAD těžištěm, takže ve skutečnostispočívaj ve stabilní poloze.
Toyotí robotka (1522 mm/56kg) samostatně vrže Elgarův korunovační pochod (ogg) - sice zatim bez akordů, ale už s vibratem. Virtuozka tak doplňuje trumpetistu (120 cm/35 kg) uvedenýho před rokem. Toyota má zatím v nabíce na pronájem asi 40 podobnejch robotů, takže se možná se brzy dočáme celýho orchestru. Videa přehrajete klepnutím, nebo najetím myší.
Aharamov-Bohmův efekt (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8) je pěkná demonstrace distrubuovaných vlastností částic při šíření vakuem. Byl popsanej poprvý izraelským studentem Yakirem Aharanovem, kterej si v roce 1959 dělal aspiranturu u známýho fyzika Bohma na Birkbeck College v Londýně jako rozšíření klasickýho dvojštěrbinovýho experimentu. Protože je známo, že částice dopadaj na stínítko za štěrbinou jako kdyby procházely oběma dírama současně, byl pokus vylepšenej tím, že mezi štěrbiny byla umístěná dlouhá válcovitá cívka. Při puštění proudu dojde k vyosení difrakčního obrazce, což je dvojnásob podivný, protože magnetický pole dlouhý válcovitý cívky je prakticky uzavřený uvnitř cívky a v prostoru mezi štěrbinama by se podle klasický mechaniky částice nikdy pohybovat neměla!
Pokus tedy ukazuje, že magnetický cívky na dálku ovlivňuje pohyb částic a ve zavdal přičinu k dohadům o holografickým charakteru vesmíru, kvantovým vědomí, teoriím skrytých proměnných a paralelních vesmírech. Obrázky znázorňujou výsledek Java appletu linkovanýho na začátku příspěvku. Nedávno byla uskutečněná upravená verze dvouštěrbinovýho experimentu, ve který se elektrony do pokusu generovaly pulsem laseru zamířeným na hrot wolframový jehly. To umožňuje přesně měřit dobu průletu elektronů v závislosti na intenzitě elektromagnetickýho pole. Kdyby se elektrony vychylovaly magnetickým polem balisticky (podobně jako v rozmítací cívce televize nebo CRC monitoru), pak by zpoždění při průletu elektronů mělo záviset na intenzitě magnetickýho pole. Nic takovýho se však nenaměřilo a z toho vznikly představy, že působení magnetickýho pole je na elektrony je "bezsilový".
Vysvětlení pomocí éterový teorie je jednoduchý: elektrony jsou magnetickým polem rozmítaný po celou dráhu letu, čili nebalisticky. Každej letící elektron je totiž obklopenej deBroglieho vlnou, která se kolem částice plavající éterovou pěnou tvoří podobně, jako se dělá vlna nad rybou, která plave těsně pod hladinou. Tahle stojatá vlna je mnohem větší, než částice a zasahuje i do prostoru mezi cívkama. Magnetický pole solenoidu je soustředěný dovnitř cívky, ale protože je nezřídlový, musí bejt uzavřený přes vakuum. deBroglieho vlna elektronu zasahuje do celé oblasti kolem cívky a je proto magnetickým polem ovlivňovaná. Z uvedenýho výkladu vyplývá, že by Aharamovův experiment fungoval i tehdy, kdyby bylo magnetický pole uzavřený mimo vakuum, čili bylo tvořený torroidní cívkou. To je jev z hlediska klasický teorie elektromagnetismu těžko vysvětlitelnej, protože podle Maxwellovy teorie se mimo toroid magnetický pole nešíří, ve skutečnosti tam ale vytváří oblast hustčího vakua, který ovlivňuje šíření hmotnejch částic. Podobně je známo, že Maxwellova teorie světla neumí vysvětlit existenci fotonu aj. kvantový jevy. Ty lze z Maxwellových rovnic odvodit teprve tehdy, zahrnou-li se do nich i rovnice obecný teorie relativity. Naopak jde Maxwellovy rovnice odvodit zahrnutím speciální teorie relativity do kvantový teorie pomocí teorie strun.
Podle Schrodingerovy rovnice, základní rovnice kvantový mechaniky by se měl každej vlnovej balík volný částice rozpliznout v celým objemu vesmíru - což se jaxi neděje. Jenže Schrodingerova rovnice je příliš jednoduchá a jinak velmi dobře fungující na to, aby byla úplně blbě - vyjadřuje totiž kmitání rekurzívní pěny, jejíž hustota je v každým čase a místě je úměrná hustotě energie jejího kmitání podle Einsteinova vzorce E=mc^2. Z hlediska teorie relativity neni problém tohle chování vysvětlit tím, že každá částice leží na dně plochý potenciálový mísy, tvořený její vlastní gravitací. Ta, třebas slabá, brání částici aby se rozpustila ve vakuu, protože obrazně řečeno, vlnovej balík drží pohromadě. Problém je, že existence něčeho jako gravitace z kvantový teorie nijak nevyplývá, formálně fungující kvantová teorie gravitace zatím nebyla sestavena. Teorie relativity, která je ke kvantový teorii duální má opačnej problém: může částice sice vysvětlit jako balíky gravitačních vln (geony), ale zase nedokáže vysvětlit, proč se svou vlastní gravitací nezhroutěj do singularity. Na tomhle paradoxu počátkem 70. let zkolabovala i geometrodynamická teorie J.A.Wheelera, která byla na relativitě založená.
Vysvětlení tohodle společnýho problému obou teorií je přitom z hlediska vlnový teorie éteru docela jednoduchý: částice uvnitř vesmíru se skutečně rozplývaj a expandujou, jenže z pohledu uvnitř to nepostřehneme, protože vesmír stejnou rychlostí expanduje taky, vše v něm teda zůstává na svým mistě v původní velikosti. Rozpouštění hmoty ve vakuu se projevuje teprve na velký rozměrový škále, velký hmotný objekty svou hmotu postupně ztrácej a zvolna se vypařujou na záření. Z uvedenýho vysvětlení vyplývá, že příčinou gravitace a narušení teorie relativity je expanze vesmíru, která dává všem objektům ve vesmíru setrvačný působení a tedy i hmotnost. Samozřejmě, taková expanze nemůže fungovat donekončna, protože dřív či později rozpínající se vesmír překoná gravitaci, kterou sám vytváří a exploduje (tzv. "space-rip"). Zbývá dodat, že pohledu vnějšího pozorovatele se naopak vesmír smršťuje a zahušťuje a při určitý kritický hustotě v něm zkondenzuje nová generace vesmíru, čili vývoj vesmíru při pohledu zvenku se příliš neliší od vývoje obyčejnejch hvězd. Je pravděpodobný, že náš vesmír vypadá zvenku jako žhnoucí kvasar (svítivá černá díra), podobnej jako ty, co pozorujeme uvnitř naší generace vesmíru, který zase samy obsahujou další dceřinný vesmíry jako panenka matrjoška.
Supersolidity by se dala přeložit jako "supratuhost", ale ve skutečnosti jde o jev, kdy se He4 zmrzlý v porézní látce stane pohyblivý (příměs He3 tvořenýho fermiony efekt spolehlivě zabíjí už v malým množství, jak je vidět na grafu níže). Jelikož se zatím nepodařilo najít neutronovou ani rentgenovou difrakcí žádný náznaky nový termodynamický fáze, je pravděpodobný, že jde o jev podobnej tzv. regelaci ledu. Ocelovej drátek proniká blokem ledu, jako by byl tekutej protože mezifázový rozhraní ocel-led je pokrytý tenkou vrstvičkou kapaliny, která se chová jako voda při podstatně vyšší teplotě. Regelace je mj. příčinou toho, že jde ze sněhu udělat koule, protože tenká vrstvička vody na povrchu vločky slepuje i za teploty pod bodem mrazu.
V případě zmrzlýho helia bude porézní povrch pokrytej vrstvou kapalnýho helia, který při dalším ochlazení přejde do supratekutýho stavu. Díky tomu může porézní destička zmrzlým heliem zvolna pronikat a tlumit vibrace setrvačníku (viz obr. vlevo) jako hydrodynamická brzda. Pokud se nechá helium zmrznout rychle, vytvoří menší krystalky s větším povrchem (viz obr. vpravo). mezi kterými zůstává víc superkapalný fáze, díky který se vůči sobě můžou pohybovat snáze. Pokud se nechá vzorek helia delší dobu při teplotě těsně pod bodem tání, supertuhost vymizí, protože se defekty mezi krystalky zacelí (analogie popouštění kalený oceli). Kdyby byl sníh tvořenej heliovejma vločkama na nějaký chladný planetě uprostřed vesmíru zastřešený proti mikrovlnnýmu záření, pak by sněhová vrstva při poklesu teploty pod 3 K začala téct a vyrovnala se jako vodní hladina, protože by po sobě její vločky začaly bez odporu klouzat.
Chytrý fyzikářky: profesorka Eva Silverstein ze Stanfordu, Susanne Reffert z holandskýho IFTA a Lisa Randall z Harwardu. Lisa nasbírala nejvíc citací z teoretickejch fyziků za posledních pět let, z toho 5.000 jen za dva svý články věnovaný kondenzaci skrytejch rozměrů časoprostoru (video)
Hi-speed fotoz... Dole je pěkně vidět, jak se do hladiny opírá kulovitá zvuková vlna
Jaxe mění vzhled galaxí s časem. Spirálovitý galaxie s rameny (mezi který patří i naše Mléčná dráha) se časem mění na eliptický. V ramenech je zdrojem zářivýho jasu termonukleární reakce a ta probíhá do značný míry autokatalyticky.Větší hustota mezihvězdnýho plynu vývojovej cyklus hvězd výrazně zrychluje. Při vysoký koncentraci mezihvězdnýho plynu dochází k jeho rychlý agregaci na hmotný hvězdy a k jeho přeměně na záření termunukleární reakcí. Galaxií se šíří jakási žhavá zóna podobně jako prérií plamen hořící trávy. Nedochází tu ale k pohybu hmoty, proto ramena mohou kolem středu galaxie virtuálně rotovat aji nadsvětelnou rychlostí. Ve starejch galaxiích je plynu málo, hvězdy jsou malý a svoji hmotu vyzařujou pomalu, proto se v nich spirálovitý ramena netvořej. Na konci ve všech galaxiích převažujou červení trpaslíci: malý žhnoucí hvězdy, ne o moc větší než Jupiter. Z velkejch hvězd zůstanou studený černý trpaslíci, protože však tyhle nesmírně hustý hvězdy chladnou velmi pomalu, musí i ten nejstarší bílý trpaslík stále vyzařovat na teplotách několik tisíc stupňů, když vezmem v úvahu omezený stáří vesmíru (asi 13,7 miliardy let).
Vzhled spirálových galaxií lze modelovat následujícím pokusem: Umístíme do kruhu knoty, které špatně nasávají olej. Zapálíme jeden z nich a zacloníme levého souseda. Oheň se nám rozšíří opačným směrem a pokud jsou dobře vyváženy parametry, ohnivá stopa bude rotovat po kruhu do vyhoření olejové lázně pod knoty. Spirálovité příčky v galaxiích vznikají a putují podobně, akorát že místo oleje slouží jako palivo hvězd galaktický vodíkový plyn a plamen představují termonukleární reakce v nitru hvězd. Tvar příček může inicialializovat průsečík eliptických drah hvězd kolem jádra galaxie. Za určitejch podmínek může plamen začít opisovat spirálovitou křivku, pohyb je v tomhle případě způsobenej tím, že vysoká teplota plamene způsobuje postupný spotřebovávání par a oxidace v plameni postupuje v pásu, jako když vyhořívá pruh trávy.
Kulatej BT reprák a průhlednej toustovač z gadgets galerie na webu SciAm. Toustovač je zatím ve stadiu designu: chleba je opékanej průhlednejma elektrodama vytvořenejch na pyrexovým sklu. Elektrody tvořený vrstvou oxidu india a cínu sou průhledný ve viditelným světle, ale neprůhledný v infračerveným spektru, takže můžou přenášet energii sáláním.
Nejlepší free 3D modelovací softy na webu: Autodesk Maya PLE (Personal Learning Edition), MotionBuilder PLE, Autodesk AliasStudio PLE, Caligari TrueSpace 3.2., Terragen, Blender
Fyzikální tapeta z webu fantasyartdesign.com.
Hejna baktérií, hmyzu nebo ptáků se říděj několika jednoduchými pravidly, který v roce 1998 definoval Craig Reynold : separace, rovnání a koheze: členové hejna (agenti) se snaží letět proti společnýmu těžišti sousedů, ale snaží si přitom udržovat konstantní odstup a rychlost společnou ostatním členům hejna) . Obrázek vpravo pochází z jedný z prvních počítačovejch simulací, věnovanejch tomuhle tématu z roku 1986. Chování hejna je v mnoha ohledech podobný chování gravitačně vázanejch clusterů částic, jako nukleonů nebo objektů v galaxich a galaktickejch kupách a je předmětem výzkumu inteligentního chování v počítačovejch hrách i řady webovejch appletů i samostatnejch programů.
Projekt ReCaptcha je v zásadě webová služba, která spojuje dvě užitečný věci: skenuje a digitalizuje knížky a ty části textu, který počítačům nejde přečíst vystavuje jako Turingův test pro rozeznávání spam robotů a člověka na webovejch stránkách. Takže zapojením do projektu reCaptcha získáte jednak spolehlivou ochranu proti spamu, druhak pomůžete digitalizaci vzácnejch tisků. Systém zatím podporuje jen angličtinu.
Podle vlnový teorie éteru vesmír tvoří fluktuace éteru, která se neustále zahušťuje. Tím se v ní zpomaluje šíření energie, což se při pohledu zevnitř jeví tak, jako by celej prostor expandoval. Tenhle jednoduchej model izotropní expanze vesmíru byl díky odporu vědecký veřejnosti k éterový hypotéze předpovězenej až 75 let po objevu expanze vesmíru fyzikem Lemaitrem a o dva roky později naměřenej americkým astronomem Edwin Powell Hubble 1929. Na původním grafu vidíme, že si Edwin Hubble díky nepřesnosti tehdejších měření vzdálenosti výsledek do značný míry vycucal z prstu. Jeho ověření ovlivnilo i Einsteinovy představy o vývoji vesmíru do tý míry, že se na Hubbla přijel osobně podívat, jestli měření spekter provádí správně. Na unikátní fotce z observatoře na Mt. Wilsonu je zachycenej spolu s Hubblem, je to totiž jeden z mála snímků vůbec, kdy slavnej fyzik Einstein dělá něco jako fyzikální experiment. Teoretici se vůbec vyznačujou tim, že neradi dělají pokusy nebo cokoliv měří. Teoretik Wolfgang Pauli byl známej svým despektem k experimentální fyzice natolik, že mu zakázali přístup do některejch laboratoří, třebas napůl žertem, protože prej "kazil pokusy". Za zmínku stojí, že Pauli svýmu parapsychologickýmu působení skutečně věřil a laborkám se vyhýbal.
Od doby Hubbla se astronomický pozorování podstatně zpřesnily, na grafu vlevo dole je už docela hezká přímková závislost Hubblova zákona z roku 1996. V posledních letech se odhady zpřesnily natolik, že je možný s cca 70% spolehlivostí prohlásit, že vesmír nejenom expanduje lineárně s rostoucí vzdáleností, ale že se jeho expanze postupně zrychluje. Tenhle objev udělal čáru přes rozpočet řadě teorií, který počítaly se stacionárním modelem vesmíru, mj. i superstrunový teorii. Zdá se, že vesmír se chová jako skutečnej kolapsar, kterej se stále hroutí svou vlastní gravitací a rychlost kolapsu se neustále zvětšuje.
Přesto na rudém posuvu zůstává ještě řada záležitostí nevyjasněnejch. Jednim z problémů modelu výkladu rudého posuvu Dopplerovým efektem modelu expandujícího vesmíru je skutečnost, že v galaktickejch kupách není rudej posuv plynulou funkcí vzdálenosti, ale Hubbleova konstanta je odstupňovaná přibližně po hodnotách 72 km/sec (vakuum houstne v jakejchsi šlupkách jako cibule).
Éterová teorie tohle pozorováná vysvětluje modelem řídký pěny, kde se jednotlivý rozsáhlý oblasti vesmíru chovaj jako jakýsi gigantický, k sobě přiléhající bubliny, uvnitř kterejch se hustota vesmíru mění poměrně málo ve srovnání s rychleji se pěchujícími stěnami bublin. Stěny bublin vykazujou zřetelnej odpor proti rozpínání a chovaj se jako místa s odpudivou gravitací. Tomuhle modelu odpovídá i pozorovaní houbovitá struktura fluktuací temný hmoty, který tvoří jakousi pěnu, podobnou prostorový síti z navzájem se prostupujících dvanáctistěnů.
Working Model 2D je pokročilejší, ovšem komerční verze Physical Simulatoru na trhu. Mj. podporuje skriptování a propojení s balíkem MatLab. Ke stažení je demo verze i tutoriály, krek je na webu snadno dostupnej. Animace vlevo je simulace rozety . strhovacího mechanismu tzv. Maltézského kříže, používanýho ve filmovejch promítačkách k přerušovanýmu posuvu filmovýho pásu. Vedle jest animace pákovýho mechanismu psacího stroje, podobnej se používá i v klavíru.
První studii o globálním oteplování publikoval už v roce 1896 švédský vědec Svante Arrhenius. Konstatoval, že oxid uhličitý pod sebou v atmosféře zadržuje teplo podobně jako sklo ve skleníku. A protože průmysl spaluje fosilní paliva, hlavně uhlí a ropu, bude v důsledku toho oxidu uhličitého v atmosféře přibývat. Globální oteplování je nevratnej jev, postupně vede k vypaření vody z oceánů a vyschnutí planety. Proto je povrch Venuše mnohem horčí, než by odpovídalo vzdálenosti od Slunce. Vysušování kontinentů a šíření pouští se začalo jako první projevovat na Africe, bývalej "zelenej světadíl" se stal během posledních třiceti let z větší části neobyvatelnej. Globální oteplování se projevuje hlavně na severní polokouli, kde rozpouští rychle ledovce v Severním (tzv. ledovým) oceánu. Pevninskej ledovec v Antarktidě zatím odolává a jeho bílá plocha odráží světlo, čímž ohřívání jižní polokoule zpomaluje.
LUCIFER: Ve vesmíru se na rozdíl od květáku jednotlivý fraktální příspěvky navzájem prostupujou, vzájemně iniciujou a tím vytvářej fraktální strukturu časoprostoru a závojů temný hmoty.
Ačkolif je paprsek laseru příklad soustředěnýho (kolimovanýho) zdroje světla, jeho paprsek má konečnej průměr (aperturu) a taxe díky lomu světla postupně rozptyluje podle Gaussový křivky, což je vidět i na obyčejným laserovým ukazovátku. Jedna z možností, jak vyrobit nerozbíhavej zdroj světla je využít autofokusujících vlastností vzduchu. Když je paprsek laseru dost intenzívní, index lomu světla roste, což má za následek, že se paprsek šíří jakoby vlnovodem nebo optickým vláknem. Pokud je intenzita světla vysoká, může dojít ke zfokusování paprsku až do intenzity, která způsobí odtržení elektronů v molekulách vzduchu a tvorbě neprůhledný plasmy za vzniku jiskry. Krom toho fluktuace molekul způsobujou další ztráty světla v důsledku rozptylu. Proto se hledají další způsoby, jak paprsek světla učinit nerozbíhavej na veliký vzdálenosti.
Jedna z možností jsou tzv. bezdifrakční Besselovy paprsky, předpovězený v roce 1987 na základě kvantový mechaniky (kvantová vlna elementárních částice se šíří vakuem jako pěnou, která se zhušťuje v místě výskytu částice, takže se částice nerozptyluje). Pří výrobě bezdifrakčních de jednodušeně o to, že se do paprsku pumpuje energie pod takovým úhlem, aby se kompenzoval jeho rozptyl. Tím se napříč paprsku vytvoří stojatá vlna, která se prostorem šíří bez rozptylování asi jako vírovej kroužek nebo jádro superkumulativní nálože. Prakticky se takovej paprsek vytvoří průchodem kuželovitou čočkou (tzv. axiconem), akustickou čočkou nebo čtvrtvlnovým rezonátorem, kterej z paprsku vytvoří systém difrakčních kroužků. Nedávno byl vyzkoušený generování bezdifrakčních paprsků pomocí modulátoru z 500.000 pixelů řízenejch počítačem. Větší část difrakčních kroužků, který přispívaj k rozptylu světla se odfiltrujou a zbude teoreticky nerozbíhavej paprsek (samozřejmě za cenu světlo rozptýlenýho do okolí), kterej lze využít např. pro optickou litografii při přesný výrobě elektronickejch součástek nebo tzv. optickejch pastí pro mikromanipulaci drobnými objekty. Mezi zajímavý vlastnosti bezdifrakčních paprsků patří např. to, že za překážkou dochází ke konstruktivní interferenci, která tvar původního paprsku obnoví, paprsek tedy nevykazuje ohyb světla. U nás se výzkumu tvarování paprsků světla věnuje např. prof. Bouchal na katedře optiky University Palackého v Olomouci.
Standardně se v učebnicích vykládá, že vesmír je úplně homogenní, ale není tomu docela tak. Z měření mikrovlnnýho šumu vesmíru provedenýho sondama COBE a později WMAP vyplývá, že poblíž souhvězdí Eridana objevili díru v mikrovlnným pozadí vesmíru. Když do té oblasti astronomové později zaměřili svý teleskopy, neušlo jim, že v daný oblasti je nápadně nižší koncentrace galaxií. Podle vlnový teorie éteru by tohle místo mohlo představovat průzor na fyzikální povrch našeho vesmíru, kterej by měl odrážet obrazy vzdálenejch hvězd se silným rudým posuvem. Nedávno astronomka Laura Mersini-Houghton vyslovila hypotézu, že by škvíra mohla představovat první observační důkaz paralelního vesmíru, kterej předpovídá strunová teorie.
Jednočipovej webovej server běžící na procesoru PIC16F867 0,0768 MHz může pohánět šest brambor několik dní, nebo tužková baterie několik let.
Klasický teorie tvrdí, že tlak fotonů nepřenáší kinetická energie, pouze hybnost, čímž odporuje teorii relativity, podle který může mít částice nenulovou relativistickou energií E=hν při rychlosti světla pouze tehdy, když má nulovou klidovou hmotnost mr = E/c2 ; m0 = sqrt(E2/c4 - p2/c2) odtud m0 = mr * sqrt(1 - v2/c2).. Podle současnýho modelu standardní fyziky je foton částice s nulovou klidovou hmotností, ačkoliv v řadě případů projevuje chování hmotný částice. Jedním z nich je např. fotonovej rozptyl laserovejch paprsků, který se vzájemně ovlivňujou ve vakuu. Další potvrzení na kosmologický škále bylo provedený na základě zpoždění krátkovlnejch paprsků vůči viditelnýmu světlu v pozorování gamma observatoře Magic. Rozptyl gamma fotonů si můžeme představit tak, že každej pár fotonů je v rovnováze se dvěma částicemi (např. elektronem a pozitronem, pokud je energie fotonu alespoň 500 keV). Proto existuje nenulová pravděpodobnost, že spolu dvě dvojice fotonů zinteraguje, alespoň po kratičkej úsek dráhy fotonu podle čtyřčásticovýho mechanismu, znázorněnýho Feynmannovým diagramem níže.
Podle éterový teorie žádnej objekt s kladným poloměrem ("částice") nemůže být úplně nehmotná, i když horní mez klidový hmotnosti fotonu je neobyčejně nízká a srovnatelná s hmotou gravitonu (nějakých 10 -66 kg, což je hmotnost fotonu o průměru, resp. vlnový délce celýho pozorovatelnýho vesmíru). V souladu s tím mají ostatní kalibrační bosony nenulovou klidovou hmotnost, v případě gluonu je to cca 0.12 MeV, zatímc v případě W/Z bosonů přes 90 GeV. Současnej experimentální limit hmotnosti fotonu je asi 10-49 kg. Nedávno byl navrženej novej ultracitlivej experiment s využítím intereferometrie deBroglieho vln nabitých částic, kterej by kromě nenulový klidový hmotnosti mohl prokázat narušení Coulombova zákona na malý vzdálenosti. V experimentu se proud iontu stroncia rozdělí laserem na dva paprsky a po jejich rekombinaci na Michelsonově interferometru se změří jejich vzájemnej fázovej posun. Ten se zvýrazní, pokud se urychlovací napětí iontového paprsku zmoduluje střídavým napětím. Poslední test Coulombova zákona byl proveden v roze 1983 s chybou na 17 platných míst, nově navrženej experiment by tu přesnost mohl zvýšit ještě nejmíň 100x. Pokud se interference detekuje, znamená to, že intenzita elektrickýho pole závisí na napětí, což je záležitost, kterou Coulombův zákon ani Maxwellovy rovnice pro šíření světla nepředpokládaj.
Hydrocar je model autíčka poháněnej palivovým článkem na vodík. V nabídce je i model získávající energii ze solární baterie.
Když se k sobě dva takový objekty přibližujou, povrchová energie nejdřív klesá, protože společnej obrys obou blobů má menší povrch a objekty se přitahujou. Pokud se k sobě dostanou moc blízko, pak se začne uplatňovat vliv negativního zakřivení a objekty se zase začnou odpuzovat. Pokud jsou objekty složený z vrstev, celej proces se opakuje, když objekt zkolabuje na další úroveň. Proto např. hvězdy postupně kolabujou v jakejchsi skocích na čim dál menší objekty a mezi tím si udržujou přibližně konstantní hustotu (sou kvantovaný). To samý platí o atomovejch jádrech a orbitalech.
Leonardo da Vinci badatel: Leonardo psal veškeré své zápisky zrcadlově, levou rukou a směrem zprava doleva. Nejpozoruhodnějším objevem Leonardo da Vinci popsaným v kodexu Leicaster je vysvětlení přítomnosti slabého světla na povrchu temné části couvajícího měsíce. Leonardo šerosvit zdůvodnil odrazem slunečních paprsků od oceánů na Zemi. Tento jev znovuobjevil téměř o sto let později Jan Kepler. Kodex Leicaster se skládá z 64 archů o rozměrech 30 x 22 cm a vznikl v období mezi léty 1504 - 1506. Jeho hlavním tématem je voda, dále pak světlo, které je s ní, dle Leonarda, úzce spjato. Je tudíž logický, že Leonardo byl éterista, Leonardo V tomto spise porovnává Leonardo proudění vzduchu a vody, analyzuje tvar padajících vodních kapek a dospívá až k správnému přirovnání vlny na vodní hladině ke zvuku a světlu. Leonardo byl pravděpodobně také mezi prvními, kdo nesouhlasil s tím, že je Země středem vesmíru. Nepřekvapí, že Leonardo byl éterista a zastánce Aristotelovský soustavy pěti živlů (základních veličin):
„Měsíc je neprůhledné a pevné těleso, a kdyby byl naopak průhledný, nepřijímal by světlo slunce. Měsíc nemá světlo sám od sebe, ale slunce osvětluje takovou jeho část, jakou vidí. Z této zářící části vidíme tolik, kolik ona vidí z nás. A jeho noc přijímá tolik záře, kolik mu propůjčují naše vodstva tím, že mu odrážejí obraz slunce, který se zrcadlí ve všech (vodách), jež vidí slunce a lunu. Měsíc je studený a vlhký.“
Leonardo navrhnul množství bagrů, fréz, strojů na řezání závitů, broušení šicích jehel, tažení drátů, navíjení nití, česání či stříhání sukna. Nejznámějším Leonardovým bojovým strojem je prototyp tanku ve tvaru želvy poháněné osmi muži. Dále se zabýval návrhy obléhacích strojů (obrovské kuše, balisty, katapulty, obléhací věže), vylepšoval konstrukci děl, a dokonce pro ně navrhl několik tvarů projektilů. Z nich je poznat, že měl také znalosti o odporu a tření vzduchu. Věděl jaký tvar zvolit, aby zajistil stabilitu trajektorie a efektivitu střelby. Zabýval se nejen letem za pomoci mávání křídel, ale i plachtěním nebo letem za pomoci vrtule.Konstrukce Leonardových létacích strojů se zakládá na soustavném studiu letu ptáků, netopýrů a motýlů. Popsal ale taky jako první fylotaxi, čili rozmístění listů, aby si navzájem nestínily. Leonardo navrhl jednoduchý padák ve tvaru pravidelného čtyřbokého jehlanu, zajímal se o robotiku, automatiku a samohybný stroje. Zkonstruoval např. automobil, udržující přímý směr.. Leonardo zapsal základní vlastnosti kapalin ( hustotu, stlačitelnost, soudržnost…) a demonstroval, jak vzrůstá tlak vody v závislosti na hloubce. Zabýval se také vlastnostmi řeky - jejím spádem, meandry a usazeninami, studoval a kreslil vírový proudění kapalin což mu umožnilo vypracovat zasvěcené studie o stavbě přehrad, jezů, kanálů a mostů.
Cílem hry Crayon Physics z projektu Experimental Gameplay je v každém levelu dostat malou červenou kuličku k zářivé žluté hvězdě, čímž přejdete na další level. Toho lze dosáhnout kreslením pravoúhlejch nebo oválnejch bloků, které mají svou vlastní tíhu.Levelů je jen sedum, ale jsou ve formátu XML, takže si můžete snadno vytvořit další.
O něco propracovanější hříčka je MS Physical Illustrator, což je simulační aplikace původem z MIT s báječně jednoduchým ovládáním, který snadno pochopíte po shlédnutí demonstračního videa. I když pro další práci se asi bez nápovědy neobejdete, ta je součástí instalace i souboru přiloženýho níže. Podporuje gravitaci, kinematiku, elastický závěsy i pružiny. Simulaci si můžete uložit do souboru a později vyvolat, což se docela hodí, protože program nepodporuje Undo.
Aplikace je určená pro Tablet PC, na nornální PC ji nenainstalujete, ale protože je na webu i zdroják, taxi můžete stáhnout program, upravenej pro běh na normálním PC. Pokud vám nepoběží, nemáte buďte .NET Framework 2.0 a/nebo knihovny pro Tablet PC. Ty si nejjednodušeji zprovozníte např. instalací Journal Vieweru pro Tablet PC
Pokusy s velkou vodní kapkou ve stavu beztíže. Zvlášť zajímavej je ten druhej, ve kterým se vodní kapky pohybujou uprostřed vodní bubliny. Přestože je voda smáčivá, v důsledku silnýho povrchovýho napětí se kapky odrážej od stěny dutiny i od sebe navzájem jako pružný míčky. Tohle chování jde pochopit snadno na základě Newtonova zákona: energie povrchovejch vln se šíří rovnoměrně přímočaře, proto se snaží gradient hustoty co nejvíc napřímit. Spojení dvou kapek ale vyžaduje přechodný vytvoření úzkýho krčku se silnou zápornou křivostí, což je zdrojem odpudivý síly. Kupodivu tentýž mechanismus při velkým průměru kapek způsobí naopak jejich slejvání, což je dobře vidět na rtuťovejch kapkách. Po spojení dvou kapek se jejich celkovej povrch zvětší, čili jakoby napřímí. Tomu lze částečně bránit jejich třepáním, takže určitý hustotě energie odpovídá průměrnej rozměr kapek. Při míchání oleje v mixéru je např. průměrná velikost kapek nepřímo úměrná zrychlosti otáčení mixéru.
Podle éterový teorie je gravitační i nábojový pole, který kolem sebe částice dělaj, tvořený taky jakýmsi gradientem hustoty, podobně jako na povrchu kapek, ovšem hodně rozplizlým do objemu, takže se pole obou částic vzájemně prostupujou. Při spojování dvou částic se nejprve částice k sobě přitahujou gravitační silou, protože tím se celkovej povrch gradientu kolem nich zmenšuje. Při malejch vzdálenostech se ale uplatní silný zakřivení toho gradientu a částice se naopak začnou silně odpuzovat. Velikost částic pak určuje průměrnou hustotu energie v daným objemu éteru. Protože je vakuum tvořený souborem mnoha do sebe vnořenejch gradientů s různým zakřivením ("prostoročasů"), je výsledkem složitý chování přitažlivejch a odpudivejch sil, který se navzájem střídaj, sčítaj a odčítaj. Principem jejich působení ovšem zůstává stále tatáž Newtonova mechanika, založená na difůzním šíření energie rovnoměrně přímočaře. Složitý chování celýho vesmíru díky timu jde odvodit z několika málo pravidel pro šíření energie hmotným prostředím.
Přednáška Petra Rajlicha ( 64 MB MP3) z Jihočeského muzea ČB o teorie expandující Země, kterou v roce 1933 navrhnul německej geolog Ott C Hilgenberg. Podle ní vznikla Země jako malá planeta s vodním obalem, která postupně expandovala, čímž se povrch zvětšil skoro o 70% a zemská kůra popraskala na dnešní světadíly. V roce 1938 tuhle teorie fyzik P. Dirac podpořil hypotézou, podle který se v průběhu vývoje vesmíru gravitační konstanta zvyšovala a rychlost světla klesala. Pozorování ostatních planet vykazujou jak smršťování, tak expanzi.
Je zajímavý, že historický měření rychlosti světla s touhle hypotézou nejsou v rozporu a naznačujou tak, že expanze vesmíru (resp. kontrakce času) by mohla být historicky zaznamenatelnej jef. Poslední astronomický pozorování nasvědčujou i změnám v dalších přírodních konstantách, ovliňujících chování přírodních zákonů. Např. bylo pozorováno, že vzdálenější supernovy vypadaj svítivější. V poslední době se objevilo i několik pozemskejch pozorování, který by mohly nasvědčovat tomu, že vesmír je mnohem dynamičtější systém, který se stále dynamicky vyvíjí. Týkají se mezinárodních prototypů metru a kilogramu, který záhadně expandujou a ztrácej hmotnost.
Vlnová teorie éteru všechny tyhle jevy vysvětluje tím, že jak hmota, tak vakuum je tvořený stlačitelnou hmotou (vnitřkem černý díry, ve který bydlíme), která pomalu kolabuje a stlačuje se, ale hmota jako již hustšá materiál klade tomu stlačování větší odpor, v důsledku čehož se její rozměry poměrovaný rychlostí šíření světla ve vakuu zmenšujou a hustota ve srovnání s hustotou vakua se snižuje. Pokud dřív byly rozdíly mezi chováním vakua a hmoty výraznější, mohly být i výbuchy supernov energičtější, než pozorujeme dnes.
Srovnání velikosti planet z japonskýho webu (..ano, tehdy se ještě planetoid Pluto počítal mezi planety)...
Béé, nechte superstrunovou teorii napokoji. Pokud jste sledovali úpadek kdysi elegantní Britney Spears a superstrunový teorie a viděli tohle video, asi vás pobaví skeč, která ho dokonale paroduje. Ani moc nepřekvapí, že známej fanatickej proponent strunový teorie Luboš Motl narážku zjevně vůbec nepochopil a můj komentář okamžitě smazal. Video přehrajete kliknutím, nebo najetím myši.
Sluneční koróna je silně polarizovaná magnetickým polem Slunce. Taky měsíční světlo je silně polarizovaný - jelikož vodní hladina sama polarizuje světlo odrazem v závislosti na úhlu světla, je na ní za příhodnejch podmínek polarizace světla dobře vidět i pouhým okem.
Polarizovaný světlo měsíce, světla oblohy a odrazu od vodní hladiny používá hmyz a ptáci k navigaci. Motýli a brouci polarizovaným světlem svejch kovově lesklejch křídel a krovek lákaj samičky, včely polarizovaným světlem testujou koncentraci cukru. Protože celulóza jako polysacharid taky stáčí rovinu polarizace, mšice dokážou pomocí polarizovanýho světla zjišťovat i tloušťku buněčnejch stěn. Jelikož sítnice vykazuje slabej dvojlom, některý lidi dokážou vnímat polarizační jevy i pouhým okem (např. tzv. Haidingerův vějíř).
Použití polarizačního filtru pro zamaskování rušivejch odlesků oken a vodní hladiny nebo zvýraznění oblak ve fotografii. Také barvy duhy jsou způsobený polarizovaným světlem.
Bouřková činnost na Jupiteru je dobře vidět na odvrácený straně Jupitera - snímky pořídila sonda Cassini.
Matfyz stripy
Průměrný IQ doktorandů v různejch odvětvích věd a lidský činnosti. Instinktivně sem zvolil fyziku, páč v tomto oboru je nejsnazší dělat chytrýho (líp na to je už snad jen kosmologie). Z analýzy taky vyplývá, že nejchytřejší sou lidi na Harvardu a MIT, Feynmanův Caltech je kupodivu daleko vzadu.
Stuj, nebo si na tebe posvítíme! Policisty láká možnost vyřadit pomocí mikrovlnného pulsu mikroprocesor řídící chod motoru, a zastavit tak jakýkoli vůz kromě veteránů.
Michání kafe pro piloty, programátory a další náročný profese, který potřebujou mít obě ruce volný zajišťuje novej patentovanej kelímek na kafe. Jeho dno je dvojitý a je rozdělený na dvě části přepážkou se šikmejma otvorama jako turbína. Mačkáním na dno se kafe ze spodní části vytlačuje přes otvory, roztáčí se a míchá tak obsah kelímku. Kelímek by byl ideální pro řetězce typu McDonnalds nebo KFC's, jenže jeho širšímu rozšíření bude bránit cena, která zatím neklesá pod tři libry. Takže asi zatím zustaneme u klasickýho dřívka....
Východ Země" filmovanej ze vzdálenosti 380 tisíc km japonskou družicí Kaguja při obletu Měsíce ve výšce 100 km (náhled videa je 6x zrychlenej)
Pokud k průletu zvukovou bariérou dojde v rovině pozorovatele, je někdy slyšet sonickej třesk dvojitej, protože za letadlem se tvořej dvě rázový vlny, podobně jako za lodí: za přídí a za ocasem. Pěkně je dvojitej sonickej třesk slyšet při startu raketoplánu díky jeho velkýmu rozměru. Video vlevo je ozvučený, přehrajete ho najetím myší na video
Dva nízký průlety stíhačky Tomcat F14 při těsně podzvukový rychlosti (343 m/sec při 21 °C). Za letadlem se tvoří kuželová rázová vlny zviditelněná díky kondenzaci vodních par v oblasti, kde se tlak za rázovou vlnou prudce snižuje a stlačenej vzduch se adiabaticky ochlazuje expanzí. Na obrázku vpravo je vidět, že rázová vlna se tvoří kolem všech výběžků letadla.
Wilsonův oblak je dobře vidět při explozích jadernejch pum a velkýho množství klasickejch výbušnin. Říká se mu podle skotskýho fyzika, kterej na principu kondenzace sestrojil mlžnou komoru k pozorování radioaktivních čásic. Vlevo dole je fotky z testovacího výbuchu asi 5 kg důlní výbušniny. Tyče nastrkaný na lešení kolem místa exploze nesou čidla měřící tlakovou vlnu a tepelný záření exploze.
Ernst Abbe André-Marie Ampère Aristoteles Amedeo Avogadro Henri Becquerel Alexander Graham Bell Niels Bohr Ludwig Boltzmann Max Born Robert Boyle Tycho Brahe Charles de Coulomb Anders Celsius Marie Curie Pierre Curie John Dalton René Descartes Albert Einstein Michael Faraday Enrico Fermi Galileo Galilei Luigi Galvani Joseph Louis Gay-Lussac Joseph Henry Heinrich Rudolf Hertz Gerardus 't Hooft Christiaan Huygens James Prescott Joule Johannes Kepler Gustav Robert Kirchhoff Igor Kurchatov Hendrik Antoon Lorentz Guglielmo Marconi James Clerk Maxwell Lise Meitner Isaac Newton Georg Simon Ohm Robert Oppenheimer Denis Papin Blaise Pascal Wolfgang Pauli Max Planck Henri Poincaré Wilhelm Conrad Röntgen Ernest Rutherford Erwin Schrödinger Ernst Werner von Siemens Srnka Edward Teller Nikola Tesla Joseph John Thomson Lord Kelvin Evangelista Torricelli Alessandro Volta James Watt
Mohl by novej Einstein vypadat jako opálenej surfer? Takto se ptá tisk na osobu čtyřicetiletýho L. Garetta, kterej nedávno publikoval práci o souvislosti mezi symetrií grupou E8 a kalibrační symetrii kvarků. Tahle skupina symetrií byla popsána v 19. století norským matematikem Mariem Sophusem Liem (1842 - 1899) v jeho studii tranformaci geometrických objektů, zejména koulí. Kořenový vektory E8 popisuje rozložení středů vícerozměrnejch koulí, který jsou rozložený ve mřižce, jejíž středy tvořej dotykový body těch koulí.
Výsledek neni z hlediska éterový teorie tak překvapivej, protože vakuum musí být tvořený velmi hustým systémem s nejtěsnějším uspořádáním částic. Tyhle částice jsou tvořený výměnnejma interakcema mezi ostatníma částicema, tzn. umístěnejma na spojnicích spojujících sousedící body. Ty zase tvořej spojnice další generace částic a tak se můžeme zeptat, jak by vypadala nejtěsnější možná struktura všech těchto částic dohromady. Nu a surfer Garret právě poukázal na souvislost mezi generacema částic a generacema kvarků Standardního modelu, za což již byl pochválenej např. Lee Smolinem, proponentem smyčkový teorie gravitace. V tomto neformálním ocenění je ovšem hodně politiky: grupu E8 jako kalibrační grupu rozvíjela právě topologická teorie strun a Smolin jako odpůrce strunový teorie si pravděpodobně nepřeje, aby si strunaři Garettův objev přivlastnili. Zatím se mu to úspěšně daří, Smolinova pochvala i Garettovo veřejně vyslovený přání: "nakopat strunový teorii prdel" už přivedly známýho bojovníka za práva strun Luboše Motla k ostrému odsouzení nového objevu.
Google Trends pojmů Aether a Zephir na webu
Rozpoznávání obličeje v reálném čase v laboratoři strojového vnímání University of California San Diego - test mrknutí (PDF) Taneček čtveřice QRIO robotů z webu beck.com
Jestli myslíte, že je to zářivka, taxte na omylu, protože je to ve skutečnosti laditelná vysokofrekvenční anténa, podobnej dipól, jako ten co vám možná sedí na střeše. Průchod proudu udržuje molekuly plynu vodivý bez kovovejch součástí a po skončení vysílání nebo příjmu se anténa jednoduše vypne. Anténa je pro vysokofrekvenční vlny mnohem vodivější, než by se mohlo zdát, protože klasická celokovová anténa stejně vede vysokofrekvenční proud díky skinefektu jenom povrchem, takže se její materiál nevyužije.
Existuje hodně způsobů, jak si představit vznik skinefektu názorně. Jedním z nich je např. rozložená indukčnost vodiče, představovaného pružnou trubkou (hadičkou), kterou tepe voda střídavě sem a tam. Pokud bude hadička hodně pružná, pak se voda nebude obtěžovat vůbec hýbat prostředkem, bude akorád nafukovat povrch hadičky střídavě na jednom či druhém konci, veškerý tok vody se tedy bude odehrávat pouze těsně pod povrchem trubky, čímž její odpor pochopitelně vzrůstá. Tím, že se vysokfrekvenční proud vede povrchem se frekvenční charakteristika antény rozladí, protože vypadá "větší" "delší" a šumy tak rezonují přednostně povrchem antény. Díky potlačení skinefektu je tedy anténa tvořená výbojem současně odolnější proti zahlušení přenosovýho pásma intermodulacemi (tzv. jamu).
ScienceWeek.cz. je agregátor některých českých webů o vědě, který vznikl počátkem roku 2007 pro snadné sledování zajímavých článků o vědě a technice, které jsou v České Republice publikovány a které umožňují sledování pomocí RSS. Jednotlivé zdroje jsou stahovány ze serverů přibližně každých 10minut. Můžete pomocí něj snadno sledovat více webů na jednom místě. Podle kontaktních údajů za systémem stojí žena.
Tyhle příšerný koláže jen zdánlivě nemaj nic společnýho s fyzikou nebo moderníma technologiema. Sou to totiž první fotky, který se kdy objevily na webu a vznikly v roce 1992 ve švýcarským Cernu. Zachycujou doo wop ("dů-va, dů-va"...) skupinu Strašné Cernetky tvořenou skupinou sekretářek a maželek fyziků z Cernu. (francouzský slovo cornette znamená "čepeček" nebo přeneseně vdanou ženu, čili "ženu pod čepcem"). Cernetky sou díky první popovou skupinou, která měla svoji vlastní webovou stránku. kde si můžete poslechnout video a ukázky jejich skladeb na -jak jinak - ryze fyzikální náměty. Skupina v rámci hudebního klubu zaměstnanců v Cernu příležitostně performuje dodnes, samozřejmě v nepůvodnim obsazení..Na ukázce YouTube níže Cernettky zpívají o lásce k urychlovači v pochmurných útrobách téhož.
Podle některejch astronomů se sluneční soustava nezrodila v Mléčný dráze, ale patří k jinému seskupení do trpasličí galaxie Sagittarius (Střelec), která před třemi milardami let s Méčnou dráhou koliduje .Galaxie Sagittaria má 10 000 krát menší hmotu než Mléčná dráha, a proto jí byla roztrhána na kusy, rozptýlena a nakonec bude zcela pohlcena. Existence Sagittaria nebyla známa až do roku 1994, kdy této nejbližší satelitní galaxie Mléčné dráhy objevil britský astronomický tým. Současné rozložení Sagittaria po obloze lze rozeznat podle hvězd třídy M-gigant, který ji tvořej. Tvar dráhy trosek Sagittaria ukazuje, že neviditelná temná hmota Mléčné dráhy má kulovité rozprostření.
Skutečnost, že Mléčná dráha je na obloze v šikmém úhlu astronomy vždy mátla. Kdybychom k ní patřili měli bychom být orientováni k její ekliptice, s planetami uspořádanými okolo našeho Slunce v téměř stejném úhlu, jako má naše Slunce vůči rovině Mléčné dráhy. Podle nedávnejch studií je perioda pohybu Slunce napříč galaxií nápadně shodná s periodou velkejch vymírání druhů (cyklů biodiverzity s periodou 64 miliónu let.) Některý pozorování tomu závěru ale odporujou: Slunce má např. vysokej obsah železa, patří mezi hvězdy třetí generace, zatímco hvězdy v trpasličích galaxiích jsou z mnohem mladšího materiálu, protože v nich hvězdnej vývoj probíhá pomalejc. Ze současnýho rozložení Saggitaria je taky vidět, že pravděpodobnost, že by Slunce sedělo zrovna v rovině Mléčná dráhy je velmi malá. Podle mě ale do Sagittaria můžou patřít nejbližší sousední hvězdy, který se vůči nám rychle pohybujou (jako tzv. Barnardova šipka, jejíž stáří je deset miliard let - viz schéma pohybu vpravo). Obecně je zatím interpretace studie 2MASS považovaná za dezinformaci.
Článek o nedávném pádu meteoritu v Peru (video)
Jak by vypadal pohled do sklenice s kapalinou se záporným indexem lomu? Fyzikálním příkladem takovýho materiálu je houbovitá struktura fluktuací vakua, ale existujou i přírodní metamateriály, např. orthovanadičitan yttria. Uměle připravený metamateriály tvoří měděná nebo hliníková houba a některý fotonický materiály, např. tzv. inverzní opál. Na rozdíl od vakua se chovaj "negativně" mnohem výraznějc, ale jen v úzkým rozmezí vlnovejch délek, protože vlny musej v dutinách rezonovat a jejich dutiny se nesmrskávaj s klesající vlnovou délkou, jako bubliny vakuový pěny. V téhle souvislosti můžeme zmínit i houbovitou strukturu supravodičů. Chování vakua je důležitý pro vývoj života, protože umožńuje šíření energii na velký vzdálenosti, aniž by došlo k jejimu rozptylování - vlny se při průchodu metamateriálem samozavostřujou.
Takže zas všechny zdravim v jubilejnim 10. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií o fyzice: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 a chemii Chemie1, Chemie2 (4500+ příspěvků, cca 400 MB textu, obrázků a animací). Poznámka: Pokud používáte MSIE 7.0 a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
ZEPHIR [23.6.08 - 00:30]
