Česko je v první desetině počtu států, nejvíce zatěžujících planetu. Podle této studie přesahuje ekologická stopa České republiky o 50–100 % biokapacitu svého území, což znamená, že na uspokojení dosavadního stylu života obyvatel v ČR, by bylo zapotřebí ještě o minimálně další polovinu biokapacity území navíc. Naše ekologická stopa je jen o polovinu nižší, než stopa USA. Otázka je, zda náš přínos světu tomu odpovídá - např. počtem vynálezů, nositelů Nobelovy ceny nebo investicí do výzkumu vesmíru. Podle Světovýho fondu pro ochranu přírody (WWF) lidstvo již od osmdesátých let spotřebovává více, než dokáže Země regenerovat. Protože se tím regenerační schopnosti planety čím dál snižují, čelíme tak katastrofickému vývoji. Největším podílem vyčerpání zdrojů se stává uhlíková stopa - doba uhlíková pro lidstvo definitivně končí stejně jako skončila doba kamenná či bronzová. Postoje lidstva sou ale pozoruhodně letargický až katatonický - jeden by třeba čekal, že když nějakej Japonec zjistí, že se připuštěním deuteria k palladiu vyvíjí teplo, že se na to světová vědecká komunita vrhne, aby si to aspoň ověřila. Ale ono se neděje vůbec nic! Namísto toho se investujou miliardy do potenciálně nebezpečnejch projektů, jako je třeba srážeč LHC, který nám ale v dohledný době žádnej prokazatelnej přínos nevykážou, maximálně velkej průser, když se vymknou kontrole.
Zatímco bychom měli výsledky vědy využít k tomu, abychom si nejprve opatřili teplo a jídlo, pro mocný tohoto světa je zřejmě výhodnější nechat lidstvo vyhladovět a nechat se o rychle mizející fosilní zdroje poprat v nukleární katastrofě. Stávaj se tak parazity svý vlastní společnosti. Neříkám, že by tohle nebyl zákonitej vývoj, kdyby lidstvo tvořila kolonie baktérií nebo tupý stádo, která svou ekologickou niku dokonale vypase, a pak prostě vychcípe - ale v případě lidí bysem čekal přece jen poněkud prozíravější postoj. Ve skutečnosti se lidstvo jako celek chová stejně jako tupá masa baktérií, která jen trpně čeká, až jí dojdou zdroje a její hostitel odumře.
Fyzici ze Salernské Univerzity oživili experimenty italského fyzika G. D. Botta z roku 1833. Drát se střídavými úseky z železa a platiny navinuli na dřevěnou tyč tak, aby se spoje Fe-Pt nacházely vedle sebe pravidelně po obou stranách tyčky. Zahřívání parabolickým zrcadlem z jedné strany pak v něm díky termoelektrickému jevu vznikl elektrický proud dostatečný k rozkladu vody na její složky. G.D.Botto chtěl pouze demonstrovat působení termoelektrického jevu, nicméně využijeme-li k ohřevu obdobného zařízení třeba sluneční záření, získáme zajímavé zařízení pro levnou výrobu vodíku. Výhoda termoelektrického principu je, že je jednoduchej, na rozdíl od výměníkovejch systémů na bázi Stirlingova motoru apod se obejde bez pohyblivejch částí a na rozdíl od polovodičových solárních článků využívá všechny vlnové délky viditelného světla současně.
Je skála vydatnější palivo, než uhlí nebo ropa? Zemská kůra obsahuje v průměru ~3.3 mg uranu a 10 mg thoria v 1 kg. Thorium jde štěpit na 233 U a uran na 239 Pt v množivejch reaktorech, kdyby se využily všechny, poskytla by jedna tuna skály energii ekvivalentní 140 barelům (cca 22 tunám) ropy. Současné využití paliva v jaderných elektrárnách v jednom palivovém cyklu zatím nepřesahuje dvě procenta v zájmu udržení stabilního chodu reaktoru.
A podobně to tak funguje v genetice: souboje genů vedou ke zprůměrování vlastností, nutných pro přežití druhu tak, aby organismus zůstal přizpůsobivejm co nejširšímu spektru změn okolních podmínek. Ale současně evoluce nesměřuje k zafixování tohodle průměru, protože by se organismus jinak stal vůči těmto změnám nepřizpůsobivej. Vidíte, jak tydle dvě kritéria - ač velmi podobný - působěj v perspektivě oddělený časovou dimenzí vlastně proti sobě? Proto lidi dávaj při hodnocení krásy sice přednost průměrnýmu obličeji, ale ne zas tak průměrnýmu, aby skrýval skrytý rodičovský vlohy k mutacím, čili svejm proměnám do budoucna. Mj. proto soutěže krásy jakožto soutěžích genetický přizpůsobivosti vyhrávaj ženy se symetrickou postavou a obličejem, ale tak, aby tato symetrie byla nějakým způsobem porušena, např. Angelina Jolie se svou nestandardně formovanou pusou. Takový ženy se často vyskytujou jako v populacích, kde dochází k mísení ras. Proto ve zmiňovaný studii jako nejatraktivnější nebyly vyhodnocená fotka náhodně vybranejch šedesáti dívek (vlevo), ale průměr z patnácti dívek, vybranejch dle subjektivních měřítek krásy. V týhle souvislosti je zajímavá role tzv. znamínka krásy, čili drobný bradavičky na tváři, kterou nosila Marylin Monroe, Cindy Crawford a řada dalších žen, obecně považovanejch za velmi atraktivní. Bradavičky se se totiž považujou za projev sklonu k rakovinnýmu bujení, tedy genetického aparátu náchylnýho k mutacím a současně narušujou přirozenou symetrii tváře a činěj ji zajímavější. Hrajou v teorii krásy podobnou roli, jako transformační umění v kunsthistorii nebo mutace v genetice.
Z pohledu éterový teorie je realita řízená gradienty proto, že z oblaku náhodně vířících částic (třeba vzduchu tetelícího se nad táborovým ohníčkem nebo kondenzující superkritický páry - viz obr. vpravo) vidíme nejlíp právě ty gradienty hustoty, čili oblasti, kde se hustota energie či hmoty systému spojitě mění, takže nezaniká v chaosu a je temporální. Jsme bytosti evolucí vyselektovaný jako aglomeráty hmoty, obsahující co největší hustotu povrchových vln, což nám umožňuje přežít chaotické změny okolních podmínek. A z téhož důvodu máme tendenci náhodný fluktuace a změny přehlížet a nevnímat, protože jejich účinky se v dlouhodobější perspektivě navzájem zprůměrujou. Takže teď už konečně víte, jak souvisí mateřský znamínko s kondenzující párou (...což vám muselo určitě odjakživa vrtat hlavou, že jo?)..
Tento SW zase přizpůsobuje barevnou paletu obrázků kompozičním zásadám harmonie barev
První televizní rozhovor s hologramem ala princezna Leia, přenášený pomocí 35 kamer ze Chicaga do NewYorku.
Zajímavej mechanickej oscilátor a "antigravitační pohon" slovinského vynálezce Veljko Milkovice
Princip tzv. metody difrakce rychlých elektronů (reflection high-energy electron diffraction, čili RHEED) je velmi jednoduchej: kolimovanej (tenkej) paprsek rychlých elektronů se zaměří na malou oblast krystalickýho povrchu v zařízení podobným elektronovýmu mikroskopu. Pokud je ten povrch na atomární úrovni zrcadlově rovnej, elektrony se odrazí v rovině původního směru, zachovavajíce hybnost. Pokud ale přitom narazej na hranu krystalové roviny, paprsek se zřetelně rozptýli. Výzkumníci RPI tedy upevnili vzorek na rychle se otáčející podstavec a plochu vzorku oskenovali paprskem elektronů jako CD laserem. Rozptylová data shromáždili počítačem a získali tak v celkem jednoduchým uspořádání v reálným čase mapu hranic krystalových monovrstev s nanometrovým rozlišením co do převýšení.
Svazek "high-energy" elektronů se používá proto, že elektrony se navzájem odpuzujou a jejich paprsek se díky tomu rozptyluje samovolně, i když se neodráží od žádné překážky - čímž se snižuje citlivost metody. Jak je názorně vidět na paprsku elektronů vpravo, jak vyletujou přes slídový okénko urychlovače do volnýho prostoru. Jejich energie je dostatečně vysoká, aby prorazily slídu a ionizovaly molekuly vzduchu za vzniku typického modrého záření. Pokud se použijou dostatečně urychlený elektrony, jejich svazek se nestačí rozptýlit, čímž se zlepší odstup signálu od šumu. Na obrázku vpravo dole je ukázka odrazu paprsku elektronů od reálný vrstvy TiO2, přičemž paprsek elektronů se v místě, na který dopadá několikanásobně difraktuje v důsledku kvantově mechanickejch jevů.
Jak to s tou evoluci vlastně původně bylo? Slepej boj proti religiózním aspektům creacionismu by nás neměl odvádět od podstaty problému, že totiž mnoho artefaktů lze teorií evoluce vysvětlit obtížně, že mohly mít nefylogenetický, katastrofický nebo mimozemský původ (horizontální přenos genů, exogeneze, teorie panspermie jako příklad).
Výsledky dlouhodobého radarového průzkumu, které zpracovala doktorandka Katka Gilesová (tlf. 0207.679.3740) ukazujou, že přes mírné ochlazení v důsledku klimatického jevu La Nina v posledních dvou letech tání arktického ledu pokračuje neztenčenou rychlostí, protože vodní vrstvy oceánu mají přibližně 10.000x vyšší tepelnou kapacitu než atmosféra a tak na ně krátkodobé teplotní změny neplatí. Antarktický ledovec, který leží z větší části na pevnině a nezasahuje do teplých vrstev oceánu globálnímu oteplování odolává mnohem lépe. Otázka je, co se bude dít, až vrstva Arktického ledu definitivně roztaje a zastaví tak oceánské proudění a sniží albedo (odrazivost) planety. Přibývají důkazy, že za globálním oteplováním stojí lidská činnost.
Užitečná pomůcka, zvlášť pro ty, co se jako já rádi bavěj na zahraničních fórech o fyzice a příbuzných oborech, např. o Kafkovi nebo Hamletovi...
Microsoft je známej jako průkopník využití dotykových obrazovek pro ovládání PC(dtto projekt MS Surface nebo DigiDesk nebo příští verze OS Windows 7) a tak není až tak udivující, že přišel s konceptem třírozměrné dotykové obrazovky. Stejně jako u stolních modelů Surface se poloha snímá projekcí infračerveného záření dlaní na snímací čip, jehož výstup se pak převádí na sférickou kulovou plochu.
Mitchell Jay Feigenbaum je matematický fyzik původem z Litvy, působící v teorii chaosu. Užitím fraktální geometrie vyvinul software schopný rekonfigurovat pobřeží, hranice a pásy pohoří tak, aby bylo možné pokrýt velký rozsah měřítek map a projekcí. Dr Feigenbaum také vytvořil program, který rozmístí tisíce popisek map během několika minut, což je úkol, který předtím vyžadoval dny úmorné práce. Ve své práci které je věnovaný samostatný článek na NewScientist poukazuje na souvislosti, které vyplývají z éterové teorie, mj:
Feigenbaumův důkaz je ovšem dost komplikovanej, pro ty co se v něm neorientujou je stále jednodušší pochopit vysvětlení vlnový teorie éteru..;-)
Albert Einstein: "Věci skutečně nerozumíte, pokud ji nedokážete vysvětlit i své babičce" Tím nechci nijak podceňovat Feigenbaumovu babičku..
LHC a jeho CMS detektor, jak by ho nakreslil da Vinci podle jednoho z výzkumníků v Cernu. Doufam teda, že se ten pekelnej stroj nikdy doopravdy nerozběhne.
Postdok Dennis van den Broek na holandský univerzitě v Twente vyvinul novej typ vibračního lineárního motorku, kterej jde snadno integrovat na křemíkovéch chipu a jeho princip je odvozen z funkce inkoustovejch bublinkovejch tiskáren: proudovým pulsem se uvede malý objem kapaliny pod membránou do explozívního varu a po přerušení kontaktu s ohřívacím členem se kapalina vrací postupně zpět. Na podobném principu jde postavit ze svíčky a kousku měděný trubičky jednoduchej parníček, kterej je poháněnej reaktivní silou vody periodicky vytlačovaný parou z trubky. Princip jde využít taky jako mikročerpadlo (vpravo), třeba zrovna pro nucený chlazení procesorovejch chipů. Čerpadlo může pracovat s vysokou frekvencí pracovního cyklu, až 10 kHz a protože se při varu uvolňuje pára pod vysokým tlakem, je na svý malý rozměry překvapivě výkonný.
Tou měrou, jaxe zdokonalujou kvalitní kamery v mobilech a programy typu MS Photosynth, který umožňujou z několika fotek vytvořit funkční panorámu, nebo celej třírozměrnej objekt, rostou i rizika zneužití těchle technologií. Nedávno prof. Savage z UC San Diego upozornil na možnost výroby duplikátu klíče na základě jejich fotografie a hned se pokusil postup na modelovém příkladu zrealizovat.
Hlenky (Mycetozoa) tvořej zajímavej přechod mezi jednobuněčnými organismy (prvoky, měňavkami) a mnohobuněčnými organismy (houbami). Dokážou žít v půdě a samostatně tam lovit baktérie jako měňavky o velikosti asi 10 µm. V příznivých podmínkách se začnou shlukovat a vytvoří slizovité, keříčkovitě rozvětvené kolonie tvořený mnohojadernými buňkami. Buněčné stěny srostou do jakýchsi vlásečnic, kterými se pohybuje protoplasma sem a tam. Tímto způsobem si buňky v kolonii navzájem předávaj živiny, ale i informace. Buňky díky předávání chemickejch signálů navzájem kolonie dokáže rychle najít nejvýhodnější cestu bludištěm k potravě. Dokonce přitom vykazuje jistou rudimentární paměť, reflexy a schopnost učení: když se např. kolonie nechá několikrát za sebou pravidelně vyschnout, buňky v kolonii začnou reagovat na změnu podmínek s předstihem - dokážou tedy odměřovat i časový intervaly. Nedávno bylo inteligentní chování hlenky Physarum polycephalum modelováno memristorovým obvodem, kde viskozita plasmy funguje jako proměnlivý odpor s s paměťovým efektem a ovlivňuje tak další šíření kolonie. Na videích je vidět, že ohyb plasmy v kolonii vykazuje podobné oscilace, jako ty, které vyplývají z funkce LCM obvodu.
Podle éterové teorie díky nelineárnímu charakteru kvantový pěny tvořící vakuum vykazujou podobnou rudimentární inteligenci všechny hmotný struktury ve vesmíru, v tzv. živé hmotě je jen mnohonásobně zesílená díky kondenzaci časové dimenze v komplexních systémech mnoha odvozených interakcí. Éterová pěna při protřepání vratně houstne podobně jako saponátová pěna a vykazuje přitom paměťový efekt. Díky tomu se elementární částice chovaj jako malý měňavky, sledující gradient maximální hustoty energie (gravitační a nábojové pole) a soustřeďujou k sobě další vlny energie jako malé gravitační čočky. Tvoří přitom kolonie (atomy, planety a hvězdy), jejichž velikost současně určuje jejich životní cyklus: sbíráním energie a hmoty z okolí kolonie stárnou a zrychluje se jejich vyzařování energie a rozpad. Z obecného pohledu jde tedy o jakési víceméně náhodné fluktuace hustoty, které ale máme tendenci vnímat jako kauzální oscilace, protože deterministický charakter našeho vnímání podvědomě odfiltrovává nekauzální složku této evoluce. Houbovité kolonie hlenky jsou tedy jen dobře vyvinutej případ spinové sítě nebo strunové kapaliny, snažící se optimálně zabrat prostor s využitím minimálního podílu hmoty.
Řada notebooků (IBM\Lenovo Thinkpad, Apple PowerBook a MacBook, tablet PC, novější DELL notebooky s "Free Fall" senzorem) i smartfounů (iPhone a další) obsahujou akcelerometry, čili detektory polohy či otřesů, který slouží k vypnutí HDD při prudkým nárazu, popř. detekci polohy při změně pohlavní orientace obrazu na displeji. Akcelerometry používaný v noteboocích sou kompaktní konstrukce: tvoří je zpravidla malý chip s polovodičovým odporovým můstkem, který se pohybem chipu deformuje a změnou odporu indikuje pohyb ve všech třech rozměrech současně. Seismoložka Elizabeth Cochran si myslí, že by bylo možné programem typu šetřič obrazovky BOINC data z akcelerometrů shromažďovat přes web a použít pro výzkum a prevenci zemětřesení. Existujou zábavný programy jako Neverball, Tuxracer, Bubblegym, či letecký simulátory nebo knihovny, který využívaj možností polohového senzoru podobně, jako ovladač konzole Vii. Uživatelé MacBooků, co nemaj v počítači accelerometr nemusej zoufat, že nebudou před zemětřesením varování - i oni můžou přispívat ke světové vědě, pokud si stáhnou program, detekující otřesy pomocí připojené webkamery.
Novej nejvýkonější elektronový mikroskop na světě FEI Titan 80-300 Cubed má v kanadském Centru pro elektronovou mikroskopii v McMasteru svou vlastní otřesuvzdornou budovu a samostatnou místnost pro operátora, aby se eliminovaly možné rušivé vlivy. Dosahuje subatomového rozlišení - na snímku vpravo je krystalek hliníkové slitiny s rozlišením pod 1 Angstrom (10E-10 m). Číslo za názvem označuje rozpětí pracovních napětí, 80 kV je velmi nízká hodnota, umožňující studovat velmi šetrně biologické vzorky, které nesnesou rychlé elektrony. Vpravo ukázka elektrostatického "nanomotoru" tvořeného rotorem, zavěšeným na jediné molekule uhlíkové nanotrubky.
The FEI Titan 80-300 Cubed TEM is equipped with a CEOS-designed hexapole-based aberration corrector for the image-forming lens and one for the probe-forming lens. The instrument operates a high-resolution monochromator allowing 0.1eV energy resolution with improved Gatan 866 model spectrometer optics, stable spectrometer electronics and high-tension supply. The instrument is fitted with a Super-Twin lens in order to achieve sub-Angstrom resolution both for phase contrast imaging and STEM.
Eště přikládám flash video z experimentu s generováním rentgenovýho záření lepicí páskou tak, jak ho zveřejnil časopis Nature. Je na něm dobře vidět, že k vývoji záření nedochází plynule, ale záblescích, tak jak se odtrhává lepidlo od pásky. Frekvence záblesků dobře koreluje s praskavým zvukem, kterej páska vydává při odlepování z cívky určitou rychlostí (asi 3 cm/sec). Ta nesmí bejt moc malá, ale ani ne moc velká, jinak rentgenový záření nevzniká. Záblesky měněj svou polohu, takže je jasný, že k vývoji záření nedochází po celé šířce pásky, ale jen v izolovaných bodech. Je tedy zřejmý, že celej proces by šel ještě zoptimalizovat.
Před několika lety bylo pomocí satelitů zjištěno, že k vývoji rentgenovýho záření dochází i při bouřkách, přesněji řečeno při atmosférických výbojích mezi mraky ve vyšších vrstvách atmosféry, kde je tlak dostatečně nízkej na to, aby elektrony mohly získat potřebnou rychlost. Udává se, že rentgenový záření zde odstartuje vlastní jiskrovej výboj, což může být analogie k pozorování observatoře MAGIC (projev disperze rentgenového světla atmosférou). Za atmosférickýho tlaku rentgenový záření nevzniká, protože se elektrony brzdí atmosférou tak, že padají jako písek olejem, víceméně konstantní rychlostí nezávisle na proběhnuté dráze a jejich energie se průběžně vyzařuje korónou. Podle pozorování ruskejch výzkumníků z roku 1953 k vývoji rentgenovýho záření dochází i při štípání lístků slídy nebo odlepování lepicí pásky od skla. Při křesání nebo drhnutí obyčejnejch křemenejch oblázků taky vzniká žlutý světlo a jiskry a třecí plochy smrděj ozónem, protože křemen je známej jako piezoelektrickej materiál. Je možný, že třením piezokeramiky ve vakuu by taky vznikl efektivní zdroj rentgenového záření.
Sbírka QuickTime animací ze života elektromagnetických vln Státní University Iowa. Ukázka níže znázorňuje, jaxe s rozměry mění vyzařovací charakteristika dipólu.
Podle téhle stránky by měly svítit i kostky ledu, když se uvolňujou z formičky pro mražení ledu. Což si muže každej snadno vyzkoušet. Je nutný ale předem pobývat několik minut ve tmě, aby si voči zvykly na slabý osvětlení.
Vůči vlnám je prostředí pro jejich šíření vždy prázdný prostor, bez překážek, pohybu a vztažného rámce. Proto Michelson-Morleyův experiment vyvrací existenci prostředí pro šíření světla asi tak, jako fakt, že vlnama vody nelze pozorovat vodní hladinu vyvrací existenci vody. Stoletá víra fyzikálních učebnic v důkaz neexistence éteru není tudíž založena na vědeckým důkazu.
Byl snad Einstein posledním teoretikem relativity, kterej myslel?
Skotská lepicí páska (Scotch tape) bylo původně pejorativní označení pro výrobky Minesotský důlní a výrobní společnosti 3M, který byly kvůli úspoře materiálu pokrytý lepidlem jen na okrajích. Jenže se vžilo tak, že se z něj stala ceněná obchodní známka a její vynálezce Richard Drew na její výrobě zbohatl. O lepicí pásce je známo, že při rychlém trhání ve tmě světélkuje díky jevu, který se označuje jako triboluminiscence a současně slabě ionizuje vzduch za vývoje ozonu. V padesátých letech bylo zjištěno, že energie fotonů je tak vysoká, že při trhání pásky vzniká slabé rentgenové záření, podobně jako při výboji blesku v bouřkových mracích. Nedávno se pomocí tohoto obskurního zdroje podařilo zhotovit i skutečný rentgenový snímky na zubařskej rentgenovej film (viz YouTube video). Na fotce uprostřed vidíme jasně modře zářící scintilátor, umístěnej proti bubnu s rychle se převíjející lepicí páskou ve vakuu. Na obrázku vpravo je rentgenogram malého kondenzátoru, položeného na skle vakuové komory.
Rentgenový záření pro svůj vznik potřebuje elektrony urychlené napětím aspoň 10 kV. Takové napětí vznikne při odtržení pásky tím, že prudce sníží kapacita kondenzátoru, kterej tvoří elektrostaticky nabitej pásek tím, že se odtrhne od zbytku pásky. Napětí na kondenzátoru je totiž nepřímo úměrné jeho kapacitě. Toho jevu se využívá v levných kondenzátorových mikrofonech, který každej nosí ve svým mobilu. V mikrofonu je jemná membrána, tvoříci jednu z elektrod malého kondenzátoru nabitého na napětí několika voltů. Rozechvíváním membrány se mění kapacita kondenzátoru a tím i jeho napětí. Napěťové změny odpovídající průběhu zvukového signálu se zesilujou tranzistorovými obvody. Rentgenový film je klasický celuloidový film citlivý v modré a ultrafialové oblasti, který je směrem k emulzi překrytej scintilátorovou fólií s mikrokrystalky jodidu cesia a thalia, které po ozáření rentgenovými paprsky modře září (luminiscence). Světlo uvolněné z fólie pak na emulzi vytvoří výslednej obraz.
Listy rostlin vzdorujou větru i vodnímu proudu tím, že se šikovně stáčej do kornoutu, jak demonstruje tohle video. Takový chování není prostej důsledek placatosti listů, ale výsledek adaptace, protože např. ve vodním proudu se chování listů stromů dá snadno odlišit od chování listů vodních rostlin, který ve vodě vzplývaj.
Takže dotaz: Pokud teplota plamene klesá směrem k povrchu, proč není podle Planckova vyzařovacího zákona okraj plamene červený, ale modrý?
Odpověď zní, že čadivý plamen takovou zónu skutečně obsahuje - právě na té čadící špičce. Ale normální svítivý plamen je tvořen částicemi uhlíku (sazema, vzniklých pyrolýzou uhlovodíků), jejichž velikost se směrem k povrchu plamene zmenšuje tak, jak postupně vyhořívaj a oxidujou se. A žádný těleso nemůže efektivně vyzařovat na vlnové délce větší, než je jeho vlastní velikost. Takže částice, které se zmenší na submikronovou velikost rychle ztrácej schopnost vyzařovat energii jako černé těleso. Proto blízko povrchu plamene záření částic v červené oblasti spektra poklesne rychlejc, než teplota plamene a protože částice sazí jsou obvykle hodně malé, většina plamenů svítí žlutě, málokdy červeně, i když maji docela nízkou teplotu.
S tím úzce souvisí odpověď na druhej dotaz: Pokud je barva atmosféry způsobená rozptylem na fluktuacích hustoty molekul plynu v atmosféře a intenzita toho rozptylu klesá s vlnovou délkou, proč neni obloha fialová, ale modrá?
Ve skutečnosti je obloha málokdy čistě modrá, azurovej až šedozelenej tón převládá zvlášť v poslední době, kdy se modrá barva atmosféry míchá s barvou rozptýleného světla. Sytě azurové nebe se vyskytuje jen v několika dnech do roka, kdy je výjimečně čistá obloha, zpravidla ve dnech snížený hustoty leteckého provozu. Taková obloha byla např. ve Státech po 11. září 2001, kdy byl na několik dní prakticky zastaven letecký provoz nad USA kvůli obavám z dalších teroristických útoků. Ale ani tehdy nemůže být obloha čistě fialová, právě proto, že velmi malé fluktuace, které mohou vyzařovat efektivně fialové světlo krátkých vlnových délek zase sluneční světlo rozptylují nejméně. Velké fluktuace a částice prachu, které sluneční světlo rozptylují dobře zase špatně vyzařují krátkovlnnou část spektra. Proto je výsledná barva oblohy vždy kompromisem mezi schopností částic rozptylovat a vyzařovat světlo určité vlnové délky.
Bližší analýza ukazuje, že azurová barva oblohy je evoluční adaptace, jelikož patří mezi metamerické barvy, tj. do stejné skupiny barev jako třeba purpurová nebo hnědá a ve spektru se ve skutečnosti nevyskytujou (proto taky nikdy nebude vyrobená třeba růžová LEDka). Souvisí to se způsobem, jakým se skládá souvislé barevné spektrum ze trichromatických vjemů tří druhů čípků v sítnici oka, kdy dochází ke ztrátě barevné informace. Např. dvě odlišná spektra uprostřed (metamerický pár) budeme vnímat jako jednu a tu samou purpurovou barvu (applet). Obrázek vpravo je složenej ze samejch metamerickejch barev, pokud budeme chvilku upřeně zírat na tečky uprostřed obrázku, barvy se slijou a budeme je vnímat jako jednolitou šeď. Odstíny barev, na jejichž vnímání se podílí několik typů sítnicovejch buněk současně dokážeme rozeznávat nejlíp a proto je barevný spektrum jednotlivých buněk umístěný tak, aby zvlášť dobře rozeznávalo barevný přechody v žlutozelený a tyrkysový části spektra. Zajímavý je, že ženy rozlišujou líp odstíny barev v červený části spektra a preferujou růžovou barvu, zatímco muži rozeznávaj víc odstínů zelený a libujou si víc modrý barvě. Tato studie se domnívá, že je to tím, že ženy se víc zabývaly sběrem červených plodů, které bylo nutno rozeznat v podrostu, zatímco muži lovem, kde je se hodí schopnost rozlišovat detaily na horizontu. Růžovou barvou nacisti v koncentračních táborech označovali homosexuály. Metamerie se používá jako ochrannej prvek na bankovkách, cennejch papírech a dokladech, např. galotáž okraje slovenský občanky vynikne při pozorování přes červenej filtr nebo při kopírování na běžný kopírce, čímž lze rychle rozeznat padělky. Metamerický páry se taky využívaj jako tzv. RHEM indikátory pro kalibraci teploty barev osvětlení pro typografy a průmyslové grafiky, protože jejich vnímání závisí na barevném spektru zdroje.
Systém pro generování elektřiny v tančírnách, generování elektriny v turniketech, bodybuilding studio v Hongongu rekuperuje energii
BlackLight Power Inc. oznámila, že se podařilo vytvořit nezávislou repliku nového energetického zdroje Cranbury (USA, New Jersey) 21. října (PROTEXT/PRNewswire) - Univerzita Rowan ověřila nový převratný energetický zdroj společnosti BlackLight. Společnost BlackLight Power (dále jen BLP) Inc. oznámila, že se podařilo úspěšně vytvořit nezávislou repliku reaktorů s výkonem 1.000 a 50.000 wattů a ověřit jejich vlastnosti. Tyto reaktory jsou založené na nové chráněné technologii čisté energie, kterou tato společnost vyvinula. Toto oznámení následuje po květnovém prohlášení společnosti BLP, že úspěšně vyzkoušela nový energetický zdroj, který neznečišťuje životní prostředí. Reaktor o výkonu 50.000 wattů společnosti BLP vyrobil více než jeden milión joulů energie přesně změřených díky zařízení, které vyvinuli konstruktéři z Univerzity Rowan (Rowan University) pod vedením Dr. Petera Janssona. Nezávislá studie zahrnovala plnou charakterizaci chráněného tuhého paliva pro výrobu energie, před a po reakci. "Naše pokusy s technologií BlackLight prokázaly, že bylo vyrobeno významné množství energie, které je 100x větší než odchylka, která by mohla vzniknout při měření, a které by mohla být přičítána a nelze je vysvětlit žádnými známými zdroji, jako je například spalování nebo jaderná energie," říká Dr. Jansson, profesor strojírenství na Univerzitě Rowan. "Schopnost vytvořit tak ohromné množství energie při řízeném procesu demonstruje, že technologie BlackLight Power umožňuje opakovaně provádět experimenty s teplem založené na této technologii a to i nezávislými vědeckými pracovníky." Proces společnosti BLP opakují a ověřují nezávislí vědci a je o něj zájem ze strany finančních institucí a provozovatelů veřejných energetických sítí po celém světě. Společnost BLP plánuje, že bude na svou technologii poskytovat licence. "Toto je výsledek, na který svět čekal, aby mohl tuto technologii využívat a je důkazem toho, že energii lze díky technologii BlackLight vyrábět nejen na akademické půdě," říká Randell Mills, předseda představenstva, generální ředitel a prezident společnosti BlackLight Power Inc. "Díky procesu BlackLight Process lze vyrobit více než 200x více energie spalováním vodíku, které může nahradit výrobu tepelné energie v elektrárnách - ty využívají uhlí, ropu, zemní plyn a jaderné palivo. Výsledky těchto pokusů dokazují, že nový zdroj energie, který jsme objevili v našich laboratořích, může mít ohromný dopad na naši ekonomiku závislou na energii." Tým Dr. Janssona na Univerzitě Rowan provedl 55 testů prototypů, včetně řízení a kalibrace, v průběhu devítiměsíční studie. Z výsledků vyplynulo, že množství vyrobené energie bylo úměrné množství tuhého paliva. Pouhé jedno procento z jednoho milionu joulů uvolněné energie lze přičíst na vrub dříve známým chemickým reakcím. Tyto výsledky odpovídají dřívějším testům provedených ve výzkumném a vývojovém středisku společnosti BlackLight v Cranbury, v americkém státě New Jersey. Michael Jordan, bývalý generální ředitel společnosti Westinghouse, a současný člen správní rady společnosti BlackLight Power, říká: "Replika procesu na jiném místě a nezávislé testování, které provedl Dr. Peter Jansson a jeho vědecký tým, ověřilo obchodní životaschopnost a přínos energetického zdroje společnosti BlackLight jako možné náhrady uhelných paliv. Jde o jeden z nejdůležitějších pokroků v oblasti energetiky za posledních padesát let." Zprávu, která zahrnuje úplnou dokumentaci a výsledky konstrukce zařízení a testování procesu BlackLight Process zveřejnil Dr. Jansson z Univerzity Rowan na internetové adrese http://www.blacklightpower.com. Společnost BlackLight Power bude i v budoucnu zveřejňovat další pokroky, jakmile k nim dojde.
Vznik duhy popsal už první éterista Rene Descartes ve svém pojednání Discourse on Method (Rozpravy o vědecké metodě) z roku1637. Správně taky poznamenal, že při pozorování z dostatečné výšky (pod úhlem aspoň 42º) bysme měli vidět duhu jako kompletní kruh.
Občas můžeme proti tmavé noční obloze pozorovat aji měsíční duhu. I zde musíme mít zdroj světla (tj. Měsíc) v zádech a nesmí být víc jak 42º nad obzorem, tzn. měsíční duhu můžem pozorovat nejčastěji těsně po západu Slunce. Měsíční spektrum je ořezané o krátké i dlouhé vlnové délky a protože buňky sítnice špatně rozeznávají barvy při nižší intenzitě světla, vidíme v noci místo duhy jen popelavě šedé proužky. Pokud sluneční světlo prochází při formování duhy přes díry v mracích, můžeme vidět tzv. antikrepuskulární paprsky tvořící šípy nebo obruče tzv. duhového kola, které se otáčí, tak jak se poloha mraků vůči slunci mění.
Levné, jednoduché, plastové, s "řízenou" životností, jako stvořené pro velkovýrobu - taková je technologie OLED, čili organických světlo vysílajících diod vzniklých na konci 80. let. Výhody: nízká spotřeba, neomezený pozorovací úhel, velmi rychlá odezva nezávisející na teplotě, teoreticky nekonečnej konstrast, vysokej jas a širokej gamut (RGB prostoru pokrývající spektrum viditelných barev), velikost pixelů může být libovolně malá, včetně kulatých tvarů, tloušťka aktivní vrstvy displejů může být submikronová a hlavně, displeje můžou být zcela ohebný (FOLED) a/nebo průhledný (TOLED), přičemž stále svítěj jen na jednu stranu. Největší nevýhodou OLED je zatím fakt, že nelze intenzitou proudu snadno regulovat jejich jas - buďto svítí, nebo ne a jas se řídí v pulzním režimu. Zajímavý je, že na rozdíl od polovodičových LED je jednodušší vyrobit modře svítící OLED, první využití nalezly pro osvětlování panelů autorádií, kde tolik nevadí jejich omezená životnost. Prvním OLED televizorem, který je ve volném prodeji, je zatím XEL-1 od Sony, test tohoto jedenáctipalcového drobečka naleznete zde.
Existují zatím dva základní typy OLED displejů, s aktivní a pasivní matricí. Ty s aktivní matricí (AMOLED) spotřebovávaj míň proudu a maj rychlejší odezvu, ale jsou zatím výrobně náročnejší, protože spolu s pixely se na ploše tísní i ovládací tranzistory. PMOLED se hodí na podsvěcování tlačítek, ovládacích panelů apod. Základními materiály jsou organickými barvivy dopované polymery jako polyphenylene-vinylen (PPV) nebo polyfluoren (PF) překryté díry injektující vrstvou polyanilinu (PA) nebo polyethylenedioxythiofenu (PEDT|) nanesené na průhledné vrstvě indium-cín oxidu (ITO), který tvoří jediný anorganický materiál OLED. V budoucnosti ITO možná nahradí vrstvy graphenu (tenké nanovrstvy grafitu molekulární tloušťky) a pak bude celá aktivní vrstva OLED z organického materiálu.
Éterová teorie a narušení Lorentzovy symetrie:
Ty co sledujou audity o fyzice delší dobu nejspíš věděj, že platnost relativity je důsledkem speciální observační perspektivy: světlo je totiž jediné vlnění, na jehož šíření se nemůžeme lokálně podívat jinými vlnami, protože je prostě nejrychlejší (gravitační vlny jsou podle AWT ještě rychlejší, ale příliš slabé na to, abychom je pozorovali přímo). Nicméně existujou situace, kdy šíření světla můžem pozorovat z dálky, např. při gravitačním čočkování a pak lze ohýbání dráhy světla poblíž hmotných objektů snadno interpretovat jako jeho zpomalování a narušení Lorentzovy invariance (přesněji a obecnějc "Lorentzovy symetrie"), která je základním postulátem (předpokladem) speciální teorie relativity (STR). Obecná teorie relativity (OTR) tím bezprostředně narušena není, protože postulát Lorentzovy invariance je v ní obsažen jen jako speciální případ, sama používá jinou sadu postulátů, než STR. Např. strhávání referenčního rámce pohybem hmotných teles (Lens-Thirringův jev) je projevem narušení Lorentzovy invariance, protože vlastně odporuje výsledku M-M experimentu, podle kterého je pohyb (natož strhávání) referenčního rámce nedokazatelné (reálně to ovšem platí jen pro M-M experiment na malých rozměrových škálách). Z animace níže je vidět, že gravitační čočkování lze stejně dobře interpretovat jako projev Lorentzovy invariance stejně jako její narušení v závislosti na observační perspektivě: když sedíme v deformovaném časoprostoru, hodiny se zpomalujou tak, že rychlost světla zůstává pro deformovaného pozorovatele konstantní a jeho dráha přímá, zatímco když se pohybujeme mimo deformovaný časoprostor, jeví se naopak deformovaná dráha světla.
Problém je v tom, že si toto fyzici (a obykle dokonce i samotný relativisti) neuvědomujou a jelikož skálopevně věřej v relativitu a její postuláty, neuvědomujou si, že Lorentzova symetrie není zdaleka univerzální princip a jeji narušení se projevuje všude, kde se projevuje deformace prostoročasu, tj. především na kvantové škále. To se týká hlavně religiózních fundamentalistických strunařů (typickým zástupcem je např. Luboš Motl), protože strunová teorie je jako většina kvantovejch teorií pole odvozená právě z kombinace speciální teorie relativity (STR) a kvantový mechaniky (QM), takže je na platnosti Lorentzovy invariance životně závislá - a žádná formálně konzistentní teorie nemůže předpovědět narušení svejch vlastních postulátů. To vede strunaře k tomu, že každý projev narušení konstantní rychlosti světla (např. pozorování disperze gamma záření observatoří MAGIC) vehementně popíraj. Maji ovšem smůlu, protože právě kvantová mechanika a její princip neurčitosti je nejzávažnějším projevem narušení Lorentzovy symetrie a svou nekonzistencí s STR zbavuje strunovou teorii cokoliv exaktně předpovědět (vede na tzv. krajinu 10 E+500 možných řešení, což zhruba odpovídá počtu částic v pozorovatelné oblasti vesmíru) a tedy i hlavního znaku vědeckých teorií. Smůla strunové teorie je tedy v tom, že si vybrala zrovna kombinaci vzájemně nekompatibilních teorií. Smyčková teorie gravitace (LQG) je na tom o něco lépe, právě proto, že svoje rovnice odvozuje z kombinace kvantové mechaniky a obecné relativity (která je - jak vlnová teorie éteru názorně vysvětluje - sice s kvantovou mechanikou nekonzistentní taky, takže kvantová teorie gravitace taky nemůže vést na jednoznačné řešení) - nicméně se tato neurčitost neprojevuje při popisu šíření světla vakuem, ale na mikroskopické rozměrové škále, takže narušení Lorentzovy symetrie např. předpovědět umí.
Ačkoliv jsou tyhle záležitosti vcelku zjevné a obecně známé - každý fyzik např. ví, že kvantovka (která popisuje svět elementárních částic, což sou maličké gravitační čočky, které pozorujeme výhradně z vnější observační perspektivy) není konzistentní s relativitou, např. v předpovědích kosmologické konstanty se od relativity liší o nějakých 90 řádů - takže nemůže být konzistentní ani s principem Lorentzovy symetrie. Ale to ani omylem nebrání vědcům, kteří se v problematice neorientujou, aby nadále usilovně nepátrali po experiementálních projevech narušení Lorentzovy symetrie a vyhazovali za tím cílem spoustu peněz daňových poplatníků (i kdy jistě mnohem víc, než utrácí vlády za zbrojení, jejich intelektuální kapacity by však zcela jistě bylo možné využít lépe). Hmatatelným projevem narušení Lorentzovy symetrie je např. tzv. GZK limit (Greisen-Zatsepin-Kuzminův limit), který se projevuje poklesem intenzity gamma záření, dopadajícího k nám z vesmíru v oblasti velmi vysokých energií (cca 10E+19 GeV). V důsledku toho se silná vrstva vakua chová jako fluktuace zemské atmosféry, které odfiltrovávají světlo krátkých vlnových délek, nebezpečných pro život. Pokud k nám sem tam nějaké vysokoenergetické záření doletí, je většinou způsobeno zabržděním částic kosmického záření v zemské atmosféře. Legračním dokladem zmatenosti současné fyziky je, že GZK limit mnozí fyzici vysvětlují správně, aniž si však uvědomujou, že jde o bezprostřední projev narušení Lorentzovy symetrie, takže jej jiní fyzici neunavně hledaj. GZK limit se totiž (zcela správně) vysvětluje rozptylem světla na fotonech mikrovlnného záření kosmu, které jsou v pojeté éterové teorie právě těmi fluktuacemi vakua, které rozptylují světlo krátkých vlnových délek a jejichž existenci se každej může přesvědčit v přímým přenosu šumem na obrazovce televize po skončení vysílání.
Podle Lorentzovy invariance by měly být fotony zcela nehmotné částice a jako bosony interakce neomezeného dosahu by mezi sebou neměly vůbec vzájemně interagovat. Pokud se tedy gamma zážení může rozptylovat na jiných fotonech (např. v rámci tzv. materializace záření na hmoty, jev duální k anihilaci), jde současně zjevné narušení speciální teorie relativity. To se v tomto případě projevuje tím, že se fotony gamma záření dispergují na fluktuacích mikrovlnného záření tím víc, čím mají kratší vlnovou délku a zpomalují se tak, takže při výbuchu supernovy lze zaznamenat několikahodinové zpoždění mezi záblesky ve viditelné a gamma oblasti spektra a dohánět tak strunové teoretiky k teskným úvahám o prohnilosti současného světa, který odmítá věřit kráse a eleganci strunové teorie. GZK limit je z hlediska éterové teorie docela předvídatelnej a očekávanej jev, který se na vodní hladině projevuje minimem závislosti rychlosti povrchových vlna na vlnové délce při 1.73 cm, což je hodnota řádově shodná s vlnovou délkou mikrovlnného záření o Planckově teplotě necelé 3 K. Směrem ke kratší i větším vlnovým délkám se rychlost šíření povrchových vln z hlediska vnější perspektivy zrychluje, z hlediska vnitřní perspektivy zpomaluje a jejich transversální charakter se mění na podélnej se všemi důsledky narušení Lorentzovy symetrie.
Důkaz topologického "teorému chlupatýho míče", podle kterého nelze tangenciální vektorové pole na povrchu koule "učesat", aniž by nedošlo k jeho "zacuchání" alespoň na dvou symetrických místech s opačnou paritou. Protože kulová symetrie odpovídá geometrii fluktuací částicového prostředí (ty nejmenší fluktuace, které v chaotickém plynu můžeme spatřit mají právě kulovou symetrii), má teorém úzký vztah k teorii éteru: ukazuje totiž, že náš vesmír tvořený Riemannovou sférou (vnitřek černé díry) musí vždy obsahovat supersymetrické fluktuace (částice) s opačnou paritou, aby pro nís zůstal pozorovatelnej. Příkladmo topologie toru ("pneumatiky") touto poruchovostí netrpí, proto nemůžeme existovat/pozorovat např. vesmír s hyperbolickým prostoročasem a toroidální topologie vesmíru jsou mnohem méně pravděpodobné s hlediska observační perspektivy. Teorém má samozřejmě i svoje mnohem méně příjemnější praktický důsledky: je mj. příčinou toho, že se v atmosféře kulatý planety tvořej tornáda, jakmile na ní dojde k celoplanetární cirkulaci.
Tenhle obrázek, kterej názorně a vtipně ilustruje vznik vln chaosu na burze v důsledku postupného zkreslování informace má úzkej vztah k teorii éteru, kterej se taky chová jako chaotický prostředí. Vlny energie se v něm šíří podél povrchů jeho fluktuací a dřív či později divergujou, čímž vznikaj vrstvy více a méně uspořádané fáze. Je to díky tomu, že konstantní rychlost světla je narušena tím víc, čím se vzdalujeme do makro či mikro měřítka v čase i prostoru. Vlny energie tak postupně divergujou, mění se ve víry a stávaj se tak chaotickým prostředím pro šíření nové generace vln. Povrch planet a hvězd z tohodle pohledu není nic jiného, než oblasti, kde uspořádané šíření energie přešlo na neuspořádané, takže se nám místo vakua jeví jako částicovej systém, kterej naopak světlo rozptyluje. Uvnitř rozsáhlých hvězd a kolapsarů jsou však fluktace hmoty stlačený tak, že můžou tvořit prostředí pro šíření nové generace uspořádaných vln energie na nové úrovni. Analogicky i samotný vákuum je tvořený vnitřkem gigantickýho kolapsaru podobného černé díře, která se rozprostírá v průsečíku houbovitých fluktuací temné hmoty v jiném, vnějším vesmíru.
Objekty tzv. vnějšího Kuiperova pásu sou příliš malý a daleko, než aby je bylo možný pozorovat přímo, ale de je zaznamenat pomocí zákrytu hvězd, tzv. okultací. Přechodu planetky o průměru asi 1 km přes vzdálenou hvězdu se projeví krátkým stelárním "zatměním": hvězda na několik desetin vteřiny mrkne. Bohužel se tak nepodařilo zaznamenat během 200 pozorovacích hodin skoro žádný tělesa. Pokud toto pozorování nemá skrytý zdroj chyb, znamenalo by to, že v prostoru za dráhou Neptuna je mnohem míň planetek, než jsem doposud předpokládali. To by znamenalo, že Kuiperův pás je podstatně starší a planetky byly vychytané velkými planetami nebo vzájemně aglomerovaly.
OK, tak abyste to neměli tak těžký, tady je jeden vtip, ukradenej ze sousedního audita (MILFORD [15.10.08 - 14:08]) a ukázka, jak to vypadá, když si Newton nechá vytetovat Hawkinga.
Tak znova, s klikacíma obrázkama: jaxe menuje tenhle zajímavej fyzikální jev, popsanej v roce 1963?
Tzv. nenewtonská kapalina (roztoky škrobu, různých polymerů a želatiny) vykazuje při míchání tzv. Weissenbergův jev a namotává se na míchačku jako špagety na vidličku. Příčina je ostatně podobná: tyto kapaliny jsou tvořeny řetězci z dlouhých molekul a proto se chovají při míchání podobně jako špagety. Zdánlivé nenewtonské chování lze tedy vysvětlit klasickou mechanikou, ovšem za předpokladu speciální geometrie prostředí. Podobně lze nelineární chování vakua a kvantově-relativistické vysvětlit klasickou fyzikou s přihlédnutím k jeho specifické geometrii, podobné houbě nebo pěně.
Jev se projevuje i bez přítomnosti míchadla jako vyklenutí hladiny, zatímco normální kapaliny demonstrujou Machův princip tvorbou parabolické hladiny. Machův princip vychází z předpokladu, že i ve zcela prázdném vesmíru bez přítomností hmoty se projevuje referenční rámec a hustota hmoty prostředí deformací hladiny kapaliny při míchání. Bez přítomnosti sousední hmoty by totiž jinak nešlo rozlišit, jestli kapalina stojí, zatímco se kolem ní točí celej vesmír - nebo naopak. Je tedy zřejmé, že i když vesmír vyprázdníme, uplatňuje se přitom hmota samotného vakua.
Infračervený paprsky Keckova dalekohledu umožňují snáze pozorovat slabé prstence planety Uran, na kterých jsou patrné sezónní vlivy, přestože planeta obíhá ve vzdáleností od Slunce skoro 20x větší, než Země. Systém prstenců zahrnuje asi 13 samostatných oblastí, jejichž vzdálenost od Uranu se mění se vzdáleností planety od Slunce. Po odstínění světla planety vynikne i vzhled polární koróny Uranu.
Tzv. mrtvé vody tvoří pobřežní oblasti v ohraničených zátokách, nejčastěji norských fjordech, kde se povrchová (brakická) voda z řek mísí s těžší slanou vodou z oceánů. Rozdíl hustot je zde dostatečnej k tomu, aby slaná voda vytvořila neviditelnou vrstvu pod povrchem, která se může dokonce vlnit nezávisle na povrchových vlnách, jak je vidět na satelitním snímku Gibraltarské úžiny. Tzv. vnitřní vlny vykazujou vlastní složitou dynamiku (video 1, 2, 3, 4). Námořníci je nemaj rádi, protože zpomalujou plavbu a chování dělaj lodi nevyzpytalný - jak ukazuje video v této práci, tzv. mohou brdit loď i na klidné hladině a dokonce způsobit její nenadálé převržení, když náhle posunou její těžiště - je to tedy jev, jehož studium má praktickej význam.
Z hlediska éterové teorie vám právě vznik dvojí hladiny na rozhraní dvou hustot může pomoci pochopit, proč pozorovatelnou realitu a časoprostor tvoří právě gradient hustoty éteru a proč je lze modelovat povrchem vody - jde o artefakt tvořený pouze gradientem prostředí, který se přesto se chová jako běžná vodní hladina s povrchovými vlnami.
Podle vlnové teorie éteru lze pozorovatelnou realitu přirovnat ke fluktuacím částicového prostředí, tvořených dalšími fluktuacemi rekurzívně. Něco podobného vzniká při kondenzaci superkritické páry, kdy se vznikající fluktuace hustoty chovají v určitém rozmezí podmínek jako nový plyn, který znovu tvoří fluktuace, atd. (viz video a obrázek vlevo). Podle tohoto modelu je každá částice (atomu, elementární částice nevyjímaje) tvořená hustým oblakem dalších fluktuací, který kolem sebe navzájem rotují a víří jako vroucí kapalina. Nejhustší hmota, na které lze v pozemských podmínkách toto chování studovat jsou jádra atomů, tvořená kapičkama hustý kapaliny ze směsi protonů a neutronů. V malých kapkách je vždy tlak zvýšený v důsledku jejich povrchového napětí, např. v malých kapkách vody o průměru jeden mikrometr je hydrostatický tlak odpovídající hloubce 150 metrů pod hladinou. V důsledku vysokého tlaku jsou nukleony v atomovém jádře vzájemně rozmašírovány a rozpuštěny do polévky tzv. virtuálních a valenčních kvarků, ve které jen obtížně rozeznáme původní částice.
>
Přestože je pohyb takové mnohaúrovňové kapaliny velice složitý, lze v něm vysledovat určité závislosti, které si lze zjednodušit tím, že si vířivý pohyb částic, které je tvoří rozložíme na jeho elementy, tzv. kvarky jako stavebnici Lega. Protože alomeráty částicového prostředí preferují právě tři dimenze (nejtěsnější uspořádání N-rozměrných koulí v hyperprostoru je právě to trojrozměrné), jde jejich pohyb rozložit na spirálovitý pohyb ve třech dimenzích. Např. pohyb částic skládajících elektron lze znázornit spirálovitým modelem na 4. animaci, částice tvořící proton a neutron na animaci vpravo. Je z nich vidět, že jakýkoliv vířivý pohyb lze rozložit na spirálovité úseky, uzavírající 90 nebo 270 stupňů ve třech různých velikostech zakřivení a vzájemně je propojit do smyček nebo spirál jako kolena z potrubí. Uzavřené smyčky popisují torzní pohyb v částicích s celistvým nábojem, kde krátká a dlouhá kolena lze přirovnat ke kvarkům s 1/3 nebo 2/3 nábojem. Samy o sobě jako otevřené úseky nejsou kvarky schopné existence, reálné částice v nich vznikají tím, že několik kvarků různé velikosti složíme dohromady ve vhodném poměru, definujících jejich vzájemné spojovací úhly (mixing angles) v komplexní rovině. Tabulka těchto úhlů pro různé kombinace 1/3 a 2/3 kvarků se nazývá směšovací (Cabbiho) matice a definuje vazebný poměry v rodinách kvarků, jejich hmotu a dobu života.
Teorie Cabibbiho matic je dost složitá a vyžaduje asi šest nastavitelných parametrů, aby celý model souhlasil s experimenty, nicméně je v současné době základním prvkem tzv. Standardního modelu částic. Italský fyzik Nicola Cabibbo ji v původní podobě z roku 1963 navrhl pro dvě velikosti kvarků, protože v té době byly známy jen čtyři kvarky z šesti a o třetí generaci kvarků v té době nebylo nic známo, ale o deset let později ukázali japonci Makoto Kobayashi a Toshihide Maskawa , že zmíněný model lze použít na tříkvarkový model a nejen to, že právě tři velikosti kvarků dostačují pro kompletní popis jaderných interakcí, pokud zmíněná matice zůstane ortogonální (tj. bude popisovat skládání kvarků z pohledu spirál ve třech navzájem kolmých směrech, což nutně nemusí). V podstatě tím vysvětlili (ovšem na základě půltuctu nastavitelných parametrů), že existují právě tři generace elementárních částic Tentýž výsledek předpověděla s menším počtem parametrů teprve o skoro 35 let později teorie Lissiho Garreta na základě geometrie transformační grupy E8. Za svůj objev japonci obdrželi (trochu opožděně) Nobelovu cenu za fyziku 2008. Prof. Cabibbo zjevně přišel při udělování ceny zkrátka, jeho místo totiž nahradil vzhledem k účasti strunařů v Nobelově komisi a pokročilému věku Američan Yoichiro Nambu, taktéž japonského původu, který CKM matici v 80. letech aplikoval na předpovědi v oblasti narušení CP symetrie. Naproti tomu japonské vládě tak masívní zastoupení nobelistů polichotilo a obratem nabídli hostování projektu mezinárodního lineárního srážeče (ILC ), takové gesto je bude ovšem stát nejméně čtvrtinu z jeho cca osmimiliardových nákladů. Výstavba 40 km dlouhého ILC tunelu je plánována na rok 2011 - 2012. Vzhledem k současné finanční krizi a nechuti USA financovat teoretické projekty (dtto skrečovaný projekt SSC) je tedy letošní Nobelovy ceny možná součást dlouhodobého politického plánu.
Seebeckův jev je zcela reversibilní a pouštěním proudu do termočlánkové smyčky se naopak jeden konec zahřívá a druhý chladí. Říká se tomu Peltierův jef a využívá se k chlazení v přenosných ledničkách na autobaterie nebo pro chlazení polovodičových obvodů (tzv. Peltierovy články mohou dobře fungovat i jako články termoelektrické). Nutno podotknout, že zákony termodynamiky stále dungujou a spolu s odpadním teplem je nutný odvádět i teplo vznikajících v důsledku ohmických ztrát při průchodu proudu. Každej Peltierův článek má svoji mezní hodnotu proudu, nad kterou přestává na studeném konci chladit a jen topí. Nedávno byla objevena magnetická analogie Seebeckova jevu, kdy se tyčinka ze slitiny železa a niklu zahřívaná na jednom konci samovolně zmagnetuje. K jevu dochází tím, že se spin polarizovaných elektronů samovolně cestuje (migruje) ve směru teplotního gradientu, nedochází zde tedy k přenosu proudu a elektrického výkonu, pouze magnetizace atomů. Autoři tvrděj, že jejich objev bude možné použít k setrojení spinotronických obvodů a nových typů baterií - ale já se obávám, že to bude na baterky.
Gavin Sutton z britský National Physical Laboratory (NPL) sestrojil jednoduchej radiační pyrometr, které umožní měřit teplotu uvnitř výbuchu. Tvoří ho 0,4 mm silný světlovod, který je na svém začátku kryt na jednom konci otevřenou ocelovou trubicí (na fotce dole čouhá do explozní komory zleva). Prostor mezi vnitřní stěnou trubice a vlastním světlovodem vyplňuje udusanej písek, který poskytuje dostatečnou ochranu proti působení exploze až do 2.700 stupňů Celsia. Pomocí světlovodu lze změřit spektrum záření uvnitř výbuchu, z čehož lze velmi přesně určit jeho teplotu a to až díky počítačovému vzorkování až 50.000x za sekundu.
Prakticky se takovej paprsek vytvoří průchodem kuželovitou čočkou (tzv. axiconem), akustickou čočkou nebo čtvrtvlnovým rezonátorem, kterej z paprsku vytvoří systém difrakčních kroužků. Nedávno bylo taky vyzkoušený generování bezdifrakčních paprsků pomocí modulátoru z 500.000 pixelů řízenejch počítačem. Větší část difrakčních kroužků, který přispívaj k rozptylu světla se odfiltrujou a zbude nerozbíhavej paprsek, kterej lze využít např. pro optickou litografii při přesný výrobě elektronickejch součástek nebo tzv. optickejch pastí pro mikromanipulaci drobnými objekty.
Dokonce je možné nalézt řešení Maxwellových rovnic takové, že se část světla vrací zpátky proti směru svého zdroje jakoby z virtuálního zdroje, což lze modelovat na grupové rychlosti světelných pulsů ve světlovodných vláknech a využít např. pro generování klamných cílů pro radary (viz obr. vpravo). Ze schématu nahoře je vidět, že takové tvarování světla je vždy něco za něco: např. bezdifrakční paprsek získáme za cenu toho, že o to větší část energie rozptýlíme do okolí. Nabízí se zde srovnání s šířením rázové vlny v hyperkumulativní náloži, kdy se část rázové vlny fokusuje na úkor do malého prostoru na úkor energie zbytku výbušniny. U nás se výzkumu difrakčního tvarování paprsků světla věnuje např. prof. Bouchal na katedře optiky University Palackého v Olomouci.
Je tomu už několik let, co společnost Variooptic začala nabízet optické čočky s elektrostatickou tranfokací pro použití v mobilech aj. spotřební elektronice. Jejich princip je jednoduchej: působení celkem nízkého napěti se povrch mezifázového rozhraní mezi vodou a olejem vydouvá různým směrem a funguje tak v uzavřené objímce jako plynule regulovatelná čočka. Čočky se zatím moc neujaly a tak skupina vědců přišla s novým nápadem, podle kterého se povrch kapek nevydouvá, ale celá kapka se posouvá pomocí změn frekvence ultrazvukových vln, kterými se mění poloha jejich ohniska a tím i kapky. Výhodou toto uspořádání je kompatibilita s běžnými transfokátory, kde se čočky vůči ohnisku posouvaj, aniž se přitom mění jejich ohnisková vzdálenost.
I v době, kdy ještě nebyly známy vojenské radary (tj. až do začátku II. světové války) bylo zapotřebí co nejpřesněji lokalizovat nepřátelská letadla z pokud možno co největší dálky a k tomu cíli byly sestrojované akustické lokátory, které měly často dost legrační podobu (typ vpravo se používal i v českých pohraničních opevněních). Ty největší instalované na východním pobřeží Británie jako ochrana proti německé invazi vypadaly jako radioteleskopy a budovaly se z betonu. Více se o konstrukcích lokátorů a zvukových zrcadlech dočtete na webových stránkách 1, 2.
Nový skenovací transmisní elektronový mikroskop STEM 2 uvedený do chodu v laboratoři Liverpoolské university má rozlišovací schopnost řádově velikosti atomu vodíku. Ukázka uprostřed zobrazuje místo, kde se spojujou dva krystaly zlata, jejichž atomy o průměru 2,3 Å (2,3 E-10 m) zde tvoří dobře rozeznatelnou hranici. Zvýšení rozlišovací schopnosti mikroskopu bylo mj. dosaženo potlačením tzv. sférické aberace, tj. podobné vady, kvůli které byl ve vesmíru opravován i Hubblův kosmický teleskop. Ukázka vpravo ilustruje Lavesovu fázi ve slitině chromu a hafnia, která se vyskytuje výjimečnou křehkostí a tvrdostí (kovová keramika), protože její atomy jsou uspořádány tak, že se po sobě nemůžou snadno šoupat.
Když do mlíka přilijeme trochu rozpustnýho kafe(konkrétně Nescafe’s Gold Blend, abysme byli vědecky přesní), káva je těžší a potápí se do mlíka způsobem, který je popsán jako Rayleigh-Taylorova_nestabilita. Přitom se tvoří keřičkovitě rozvětvený fraktální obrazce, řízený povrchovým napětím na rozhraní obou kapalin, které lze popsat Sierpinského fraktálem s dimenzi 1.88. I tvar atomového hřibu je způsobenej tímto mechanismem. Projevy R-T nestability můžem pozorovat i ve vesmíru na příkladu známé Krabí mlhoviny, kterou tvoří pozůstatek po výbuchu supernovy.
Demonstrace jevu totálního odrazu v různém uspořádání z webu UCLA. K totálního odrazu (reflexe) dochází při přestupu vln z opticky hustšího do opticky řidšího prostředí, kde se světlo láme ke kolmici pod takovým úhlem, že se namísto lomu odrazí zpátky do prostředí. Mechanicky jde znázornit modelem auta, pokoušejícího se vyjet pod malým úhlem z oranice na pevnou vozovku: protože se kola v bořící se hlíně pohybují pomaleji, je vozidlo stáčeno znovu do oranice.
Na jevu potlačené totální reflexe je založena technika FTIR (Frustrated Total Internal Reflection), používaná v biometrických senzorech a dotykových displejích (video). Můžeme ji pozorovat, když nasypeme písek na šikmo podsvícenou skleněnou nebo akrylátovou desku. Fotony světla, které by se jinak odrazily od vnitřního povrchu desky tunelují v podobě tzv. evanescentních vln do zrníček písku, kde se rozptylují. FTIR taky způsobuje ztráty a přeslechy mezi vlákny optických kabelů, pokud se vzájemně dotýkají.
Duhový efekt, vznikající odrazem polarizovaného měsíčního světla od vodní hladiny. Pokud vám dosloužil LCD monitor, můžete se jejich rozebráním dostat k velkoplošným polarizačním fóliím, které vám umožní pozorovat jevy jako je na obrázku vpravo, kde jsou plastové kotoučky polarizované pnutím prohlížený přes dvojici takových fólií přeložených tak, aby nepropouštěly nepolarizované světlo.
Van der Waalsovy síly jsou příčinou slepování igelitového pytlíku v sámošce i přilnavosti gekoních tlapek k hladkým povrchům. Povrch tlapek je tvořenej lamelama jemných chloupků mikroskopické velikosti s plochým zakončením. Ty se dobře přizpůsobujou nerovnostem povrchu a výsledkem je dokonalá přilnavost materiálu. Nedávno se podařilo pokrytím polymeru nanotrubiček vytvořit materiál , které přilnavost gekona ještě 7x předčujou. Plocha 20x20 cm takového materiálu by teoreticky dokázala udržet na hladkém povrchu člověka, pokud by se ji podařilo ochránit před znečistěním. Gekon má ovšem jednu velkou výhodu v tom, že dokáže povrch tlapek průběžně obnovovat.
Hezkým příkladem Casimirovy síly je adheze grafitu nebo práškového hliníku. Tyto látky s volnými elektrony silně zpomalují rychlost světla a vykazují silnou p5ilnavost (adhezi) k většině materiálů, což dobře zná každej, kdo se upatlal tuhou nebo práškovým hliníkem ze stříbřenky. Zde efekt zesiluje fakt, že lupínky grafitu i práškového hliníku se vyrábějí mletím v kulových mlýnech, kde vznikají placaté částice. Na adhezi hliníku na skle je založená funkce linografické hračky "Ryj a kresli " z roku 1960. Příčina Casimirovy síly je v rozdílném zastoupení vln virtuálních fotonů vyplňujících vakuum mezi těsně přiblíženými plochami a okolním vakuem.
Vzhledem k tomu, že Casimirova síla klesá s pátou mocninou vzdílenosti, je experimentálním důkazem skrytých dimenzí a šestirozměrné struktury vakua. Projevuje se mj. slepováním jemných prášků a ve dvourozměrné analogii také srážením lodí na rozvlněné vodní hladině, které proto kdysi měly údajně zákaz vplouvat do přístavů současně. Gravitaci lze také považovat za druh Casimirovy síly na velkých vzdálenostech (dtto Duillier - Le Sageho teorie gravitace) Zatímco Casimirova síla se uplatňuje i mezi nevodivými látkami (dielektriky), vrstvy grafitu vůči sobě drží ještě o něco pevnějc pomocí Van der Waalsových sil, které mají příčinu v elektromagnetické indukci mezi jednotlivými vrstvami elektronů. Přesto jsou všechny tyto síly poměrně slabé a projevují se jen na malých vzdálenostech, což se projevuje tím, že se vrstvy grafitu snadno otírají a špiněj prsty.
Jak je dlouho známo, jižní Marsí čepička nespočívá přesně na jižním pólu Marsu, ale je umístěná o několik stupňů "šejdrem" díky 7 km hlubokému impaktnímu kráteru Hellas Basin, který ovlivňuje cirkulaci atmosféry v oblasti jižního pólu Marsu tvorbou tzv. Rossbyho vlny vznikající v důsledku Corriolisovy síly.
Zajímavá optická iluze vzniká při pozorování mřížky rotující určitou rychlostí, při které vypadá jako složená z několika oblastí, který se točeji opačnym směrem (Flash verze, 1, 2, 3, 4). Oblastí je tím víc, čím pomalejc grid rotuje. Iluze souvisí s stroboskopickým jevem označovaným jako temporal aliasing.
V oblasti velmi nízkejch teplot se uplatňují kvantově mechanické jevy, díky většina kovů podléhají přechodu kov-nevodič za tvorby tzv. Wignerovy fáze (Wigner, 1938) a získávají tak supravodivost na úkor vzniku supravodivého gapu. To se týká především přechodných kovů se vzájemně propojenými orbitaly (Fermiho plochami) nepravidelného tvaru (tzv. polokovy, jako je např. niob, tantal, apod.). Typické kovy jako zlato nebo alkalické kovy mají dostatek elektronů, jejichž Fermiho plochy tvoří kulové, symetrické plochy a elektrony v takových kovech supravodivou fázi netvoří (pokud se dostatečně vysokým vnějším tlakem vodivostní orbitaly vzájemně nesplácnou). Díky tomu např. sodík nebo zlato při atmosferickém tlaku nevykazuje supravodivost ani za velmi hlubokých teplot řádu miliKelvinů.
Pokud takový kov obsahuje feromagnetický příměsi s nepárovými elektrony (třeba zlato znečištěný železem nebo měď legovaná kobaltem), může dojít naopak k tomu, že se při nízké teplotě spárují elektrony v příměsových atomech a vytvoří tak překážku pro pohybující se elektrony přenášející proud. Je to jakási supravodivost naruby a projevuje se nárůstem odporu při snížení teploty. Jev objevil před 45 lety Jun Kondo a jde je vysvětlit tak, že nepárové elektrony v příměsovém atomu kolem sebe vytvářejí zmagnetizovaný obláček spinově opačně polarizovaných elektronů (analogie kvantové faty morgany), který pohybující se elektrony rozptyluje. Jak bylo nedávno zjištěno, podobně jako u kvantové faty morgány i nástup Kondova jevu zásadně ovlivňuje geometrie atomů sousedících s příměsovým atomem. Kondův jev ve své původní podobě má jen teoretický význam, ale může se významně uplatnit ve spinotronice v případě obvodů tvořených tzv. kvantovými tečkami. Kvantové tečky tvoří díry nanometrových rozměrů litograficky vyleptané v tenké vrstvě polovodiče, kolem kterých jsou elektrony nuceny obíhat jako elektrony kolem atomového jádra, jen v měřítku 10 - 50x větším, takže se s nimi manipuluje mnohem líp, než se skutečnými atomy. Kondův jev umožňuje vytvářet mezi kvantovými tečkami magneticky provázané spínací obvody na atomární úrovni.
Fyzici Bristolský univerzity demonstrovali, že kapičky glycerínovýho roztoku mužou po skloněný plexisklový destičce nejen klouzat, ale i šplhat vzhůru, pokud podložka začne vibrovat vhodnou frekvencí. Můžete si toho všimnout za deštivých dnů na kapkách deště šplhajících po vibrujícím skle autobusu. Jev je způsoben hysterezí tzv. smáčecího úhlu, které ovlivňuje tvar kapek při jejich pohybu po podložce: smáčecí úhel na styku kapky s podložkou je větší, než při odtržení vodního filmu od podkladu, takže kapka získá nesymetrický tvar a při vibracích se chová jako rohatkový mechanismus.
Silueta galaxie J00482185-2507365 na pozadí galaxie 2MASX. Je na něm pěkně vidět, jak je zářící galaxie obklopená aureolou tmavého prachu, který záření galaxie 2MASX na pozadí stíní a který na snímcích galaxií proti tmavému pozadí normálně není vidět. Snímek Hubble Advanced Camera je z roku 2006.
Vpravo je první snímek exoplanety v blízkosti hvězdy 1RXS J160929.1-210524 ve vzdálenosti 500 svět. let od Slunce. Planeta bude ve skutečnosti spíš skoro hnědej trpaslík, protože je 8x těžší než Jupiter (limit pro zapálení vlastní termonukleární reakce je asi 13-ti násobek hmotnosti Jupitera) a obíhá mateřskou hvězdu ve vzdálenosti asi 30x větší, než je vzdálenost Země od Slunce. Mateřská hvězda je veliká asi jako Slunce, ale mnohem mladší, čili podmínky vhodné k životu v téhle soustavě zřejmě nepanujou.
KAYSER_SOSE : Vznik černý díry na LHC je nejen možnej, ale vědci k tomu cíli jednoznačně směřujou - je to jeden z bodů plánovaného výzkumného programu na LHC, jen se mu tak (z celkem pochopitelnejch sociopolitickejch důvodů) tak neříká. Už experimenty na RHIC v Brookavenu před pěti lety ale odhalily černoděrové jevy při tvorbě kvarkgluonového plasmatu. Jeho vznik se projevuje tím, že se jeden ze dvojice symetrických jetů (spršky fragmentů kolize, tvořený kvarky, gluony, piony a různými rezonancemi) absorbuje v plazmatu tak, že místo srážky opouští jet jenom jeden. Ale při pokusech na RHIC došlo k potlačení obou jetů a to v míře 10x větší, než současné teorie předpokládají. Vzniklý oblak kvargluonové plasmy se prostě začal gravitačně hroutit a hltat fragmenty kolize tak, že místo srážky po několik desítek nanosekund skoro žádné částice neopouštěly. To je tedy současný stav výzkumu - pro mě osobně nic moc povzbudivého.
Současné modely tedy se vznikem černých děr počítají, ale současně počítají s mechanismem tzv. Hawkingova vypařování, podle kterého by měla velmi malá černá díra být nestabilní do té míry, že by svou hmotu měla v několika nanosekundách opět ztratit. Howkingovo záření je totiž tím intenzívnější, čím je černá díra menší a vlnová délka toho záření prakticky odpovídá průměru té černé díry. Aby černá díra neztrátila svou hmotu během tisíciny sekundy, musela by mít hmotnost asi jako planetka o průměru 100 metrů (10E+11 kg). Současný LHC uděluje protonům kinetickou energii odpovídající rozjeté lokomotivě rychlovlaku a ta odpovídá podle E=mc hmotě asi komára - z tohodle hlediska je zde dostatečná bezpečnostní rezerva vyjádřená faktorem 10E-27. Aby se taková černá díra nevypařila, musela by při svém rozměru řádově odpovídajícím zrníčku obashujícímu stovku atomu vymést a sežrat během mikrosekundy hmotu 10E+11 kg a to by nestihla, ani kdyby se pohybovala jádrem Země rychlostí světla. Tahle analýza ovšem nepředpokládá, že vzniklá černá díra bude magneticky působit na své okolí, takže bude hmoty vymetat jinou silou, než čistě gravitační. Dr. Otto Rossler ale ukázal, že pokud při srážce vznikne černá díra elektricky nebo magneticky nabitá, bezpečnostní faktor se sníží o několik řádů - asi na pravděpodobnost 10E-25. A to už bohužel z hlediska kvantové mechaniky žádná velká pravděpodobnost není - ve srážkovači za dobu života proběhne asi 10E+21 srážek. Např. pravděpodobnost studené fůze za pokojové teploty je podle teorie jen 10E-17 a přitom ta fůze vesele probíhá a lze ji snadno monitorovat infrakamerou. Pravděpodobnost 10E-17 z hlediska kvantové mechaniky totiž znamená jistotu, pokud se reakce účastní současně 10E+17 nebo více atomů, např. v důsledku nějakých katalyticky působících povrchových jevů, zahrnujících rozsáhlé poruchy krystalické mřížky, ve kterých dochází ke stlačení atomů na nadkritickou úroveň.
Takže tu máme jen 10000 : 1 jistotu, že za dobu života LHC nevznikne černá díra s vlastnostmi, které by se mohly stát katastrofální pro vývoj života na Zemi - a to skutečně není mnoho. To vše za předpokladu, že se do situace nepřipletou nějaké další faktory, které by mohly pravděpodobnost dále zvýšit. Naneštěstí vznik černé díry není jediný a bohužel ani nejméně pravděpodobný scénář inerakce Země s vysokou hustotou hmoty. Ona totiž i hmota o hustotě docela obyčejných neutronů v atomovém jádře by mohla obsluze LHC a jeho okolí jaksepatří zavařit. Neutrony jsou částice za obyčejných podmínek relativně stálé, s poločasem života asi 10 minut. Vznikají vzájemnou přeměnou protonů a neutronů, za normálních podmínek k tomu dochází v jádru neutronových hvězd, kde je dostatečně vysoký tlak v důsledku gravitačního pole neutronové hvězdy.
Před časem jsem poukázal na fakt, že podobně vysokého tlaku lze dosáhnout i v mnohem menších clusterech neutronů, jakýchsi atomových jádrech nebo kapičkách složených z čistých neutronů. Podobně jako v malých kapkách vody o průměru několika mikrometrů je hydrostatický tlak, odpovídající několika stovkám metrů hloubky, v kapkách neutronové kapaliny o průměru několika atomů může být tlak srovnatelný s tlakem v jádrech atomů. Pokud taková kapka narazí na jádro normálního atom, vytěsní z něj protony a elektrony a bude se nabalovat, dokud nebude tak velká, že její povrchové napětí nebude stačit k vytěsnění protonů. Tak velká kapka se zase může při vysokých teplotách rozpadnout a celý proces se bude lavinovitě opakovat. Zkrátka, pokud by se v urychlovači vznikl cluster několika stovek neutronů, mohl by řetězovitou reakcí převést Zemi na jádro neutronové hvězdy, resp. celou spršku takových jader. Podobá se to lavinovité reakci, která proběhne v emulzi malých kapiček rtuti, které se sice vzájmeně odpuzují, ale malým popudem se odpudivé síly jejich povrchového napětí naruší a kapičky se spojí do větších v procesu podobném řetězové fůzné reakci. A podobně jako neutrony se mohou chovat i celá řada dalších částic, např. těžké top kvarky, které jsou základem tzv. podivnůstek (strangeletu). O strangeletu se předpokládá, že se může chovat podobně jako kapka neutronové kapaliny, bude vytěsňovat lehčí částice z jader atomů a měnit je na další strangelety. Spekuluje se, že strangelety skutečně existují a mohou vyvolávat protuberance na Slunci nebo dokonce zemětřesení na Zemi.
Jinými slovy, není nutné dosahovat hustot energie srovnatelné s černou dírou, abychom připravili útvar, který bude samovolně (byť jen částečně) kondenzovat do hustšího stavu. Čím takový útvar bude větší, tím nižší bude muset hustota jeho hmoty být, aby došlo k podobným jevům, jako při kolapsu Země do stavu černé díry. Země se přitom nezhroutí do singularity ale tlakem záření rozpráší do okolí: stačí totiž, aby k došlo k převedení jen nepatrné části hmoty do hustšího stavu, ale vzniklá energie je tak vysoká, že tlakem záření zbytek hmoty rozptýlí do okolí v procesu velmi podobném explozi. Problém je, že zatímco o mechanismu vypařování černých děr teoreticky víme, tyhle jevy jsou teorií zcela nezmapované. Ve vesmíru se pohybují částice s energií mnohotisíckrát větší, než mají protony v LHC, ale vždy jde o izolované částice, ne protiběžné svazky s miliony protonů, kde je výsledný moment nulový vůči hmoty. Faktor kritického množství a lidmi vytvořené, v přírodě se nevyskytující speciální geometrie srážek funguje nepříjemně proti nám a mezi hustotou atomů a černé díry je celá řada mezistupňů, které jsou sice nepravděpodobné, ale jejich energetická bilance je silně pozitivní.
Ačkoliv se methan v atmosféře odbourává mnohem rychleji, než CO2 (s poločasem asi 11 let), jako skleníkový plyn je s ohledem na globální oteplování řádově nebezpečnější, protože absorbuje v infračervené oblasti spektra 25x víc, než oxid uhličitý, který se fosilizuje s poločasem asi 200 let v horninách, hlavně vápencích, kde je ho sto tisíkrát více než v biomase. Na skleníkovém efektu se methan v současné době podílí asi 20% s ohledem na jeho nízkou koncentraci v atmosféře. Globální oteplování se nejvýrazněji projevuje snížením zalednění Severního ledového oceánu (graf )
Profesor Takayuki Iwamoto z Tokijský university zkonstruoval "holodeck" - pole ultrazvukovejch měničů, který navzájem interferujou a při přiblížení ruky vyvolávaj prostorovej hmatovej (haptický) vjem. Účinek zařízení neni směrovej a může ho sledovat několik lidí současně. Bohužel výstupní výkon je omezenej hlukovými limity - zařízení sice není slyšet, ale při přiblížení může poškodit sluchovej bubínek. Takže na virtuální sex tahle technologie ještě zdaleka připravená neni. Vzájemnou interferencí prostorově uspořádanejch zdrojů zvuku lze teoreticky modelovat libovolný 2D/3D tvary ve formě stojatých vln, jak ilustruje obrázek vpravo při pokusu na vodní hladině (real media film). Jednoduchej pokus s vibracema vody v kovový nádobě. Vpravo levitace útržku papíru na stojatý zvukový vlně v rezonující vinný sklence, stojící vedle výkonnýho reproduktoru. Podle éterový teorie všechny částice a hmotný objekty tvořej stojatý vlny částicového prostředí, vyplňujícího vakuum.
Optiku HIM tvoří zrcadla, odrážející přesně urychlené heliové ionty ve vakuu. Musí být vyrobena s atomární přesností - právě pro účely heliumiontového mikroskopu byla nedávno napařením olova na křemíkový monokrystal vyrobena fyzikálně nejrovnější povrch vůbec. První komerčně vyráběný HIM se jmenuje ORION a pro firmu Carl Zeiss ho navrhla skupina výzkumníků metrologického NIST institutu (National Institute of Standards and Technology) a ALIS Corporation. Napravo je porovnání obrazu vzorku zlatých kuliček z SEM (vlevo) a HIM (vpravo). Vpravo je obraz atomů, vystřelujících heliové ionty z anodového zdroje HIM. Jelikož jsou jednotlivé atomy zřetelně viditelné, virtuální rozměry iontového zdroje musí být ještě mnohem menší.
Fyzici odhadujou, že kdyby Usain Bolt v závěru svého finiše na olympijských hrách v Pekingu 2008 nedělal frajeřinky a nejoggoval (video, download), mohl by jeho rekordní čas 9.69 sec na 100 m ještě o něco nižší - možná až 9,52 sec - přesně jak předvídal jeho kouč. Možná věděl něco, co my nevíme. Drogy jsou prostě špatné...
Paraben Corporation uvedla na trh Cellular Seizure Investigation Stick nebo krátce CSI Stick, čili zařízení, určené ke stažení informací z mobilních telefonů. Připojíte ho k mobilu pomocí konektoru na jednom jeho konci a během chvilky stáhnete všechna data včetně vymazaných avšak nepřepsaných. Přečtete si je s pomocí programu Paraben´s Device Seizure na vašem vlastním počítači. Zařízení určené primárně pro orgány činné v trestním řízení si může koupit kdokoli za 200 dolarů. Zatím je k dispozici pro telefony Samsung a Motorola, další však na sebe jistě nenechají dlouho čekat
SMS: Bez Higgse se obešla už Heimova teorie z 50. let a na rozdíl od Susskinda dává jednoznačné hodnoty pro hmotnost a náboje jednotlivých fermionů. Pokud chybí jasná a konkrétní vize, jak věci fungujou, matematici můžou na požádání odvodit cokoliv z čehokoliv, což se taky děje. Rovnic máme přece dost, stačí je nazdařbůch kombinovat a ono z toto občas něco vypadne. Takový přístup ovšem s vědomým poznáním reality moc společného nemá, je to jen kombinování různejch regresních modelů, kdy ani nevíme, jak a proč ty regrese fungujou. Teoretikům ale peníze na účet jdou, proč by se měli snažit něco popsat srozumitelně? Jen by umožnili veřejnosti prokouknout, že vlastně ničemu nerozumí a přišli by o své subvence. Jsou to šamani.
Obrázek znázorňuje, jak závisí rozpadová rychlost Higgsova bosonu na různé produkty dle Standardního modelu. Pokud bude neexistence Higgse v oblasti 170 GeV skutečně potvrzena, znamená pro teorii skutečně problém. Stále je ještě možné nalézt Higgse v jiné oblasti energií, ale takové modely jsou teoreticky zdůvodněné ještě mnohem hůře.
Vývoj účinnosti solárních článků podle článku na Aldebaranu. Současný rekord účinnosti článků založených na polovodičových heterostrukturách s prekoncentrátorem je asi 43%. Heterostruktury tvoří několik vrstev polovodičových přechodů s postupně klesající šířkou zakázaného pásu tak, aby využily co největší část slunečního spektra. Rekordní účinnost organických solárních článků je asi 5,4%.
Paměťové buňky MRAM se obvykle adresujou magnetickým pulsem, což je metoda dostatečně rychlá, jenže vyžaduje názorně řečeno každou paměťovou buňku omotat malou cívečkou, samozřejmě taky vytvořenou litograficky. To značně zvětšuje prostorové nároky paměťových buněk, které zatím neklesají pod 180 nm, což je asi 10x nižší hustota, než dosahujou současné DRAM/SRAM, které jsou vyráběny 50-90 nm procesem. Naštěstí je možné do MRAM buněk zapisovat informaci i přímo, spinově orientovanými elektrony (Spin Transfer Switching, SST). Ty se získají průchodem elektrického pulsu přes pomocnou spinově orientovanou vrstvu. Takto adresovaným buňkám se taky říká spinově torzní MRAM, nebo taky SPRAM. Zde je ale zase problém v tom, že magnetický moment v paměťové buňce asi 10 nsec zakmitává, než se usadí do rovnovážné polohy. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti je to zase asi 10x pomaleji, než dosahujou současné DRAM. První provozní vzorky pamětí SPRAM byly vyrobeny loni v únoru.
Nedávno se ukázalo , že zápis do SPRAM lze zkrátit až na 1 nanosekundu tím, že se při zápisu paměťové buňky vystaví slabému magnetickému poli, které je slabší, než vyžaduje zápis do buňky. Je to vlastně analogie tzv. stejnosměrné předmagnetizace, která se ve 30. letech min. století používala k zlepšení kvality magnetického záznamu zvuku. Tam byla sice později nahražena vysokofrekvenční předmagnetizací kvůli nižší hladině šumu, ale tento příklad ukazuje, že řadu fíglů lze použít i na nové technologické úrovni. Je taky dokladem toho, že současné použití dvou duálních (vzájemně se doplňujících) strategií vede často k nové kvalitě řešení, takže Mooreův zákon může platit i nadále (samozřejmě za cenu postupného zvyšování složitosti řešení). Pro představu, současné MRAM chipy Toshiba dosahujou rychlosti zápisu až 200 MB/s v 34 nsec cyklu, mají plochu asi 80 nm2/bit a celkovou kapacitu 16 MBit. Takže bude ještě nejméně dva roky trvat, než MRAM budou moci zasáhnout do vývoje počítačů, pak ale umožní výrobu energeticky nenáročných PC, které bude možné jednoduše vypnout a znovu nastartovat bez jakékoliv prodlevy jako žárovku. Očekává se, že MRAM nahradí pevné disky i paměti RAM současně, takže PC budou používat jediný typ paměti. Zatím se používají v experimentálním satelitu SpriteSat, protože jsou mj. radiačně odolnější než paměti DRAM, které vzhledem k principu jejich funkce nenávratně vymaže každá ionizující částice.
Supravodiče II. typu byly objeveny o něco později a obsahují elektrony, které jsou meziatomovými silami stlačené, takže fonony se při vazbě elektronových párů uplatňují jen okrajově. Elektrony zde netvoří jen páry, ale kolektivně se pohybující skupiny. Supravodivost v takových supravodičíchnastupujeužpři vyšší teplotě a snášejí silnější proudy a magnetické pole. Vyšší energie vířivých proudů způsobuje, že magnetické siločáry mohou vstupovat do objemu supravodiče - vířivé proudy je obklopí a jakoby zabalí do dutých trubiček, které jsou vyplněny nesupravodivým materiálem podobně jako turbulence při proudění kapalin. Intenzita magnetického pole směrem dovnitř supravodiče klesá, ale není zde úplně vypuzené. Magnetické siločáry se do supravodiče doslova zapíchnou a propojí se s ním, takže jej lze spolu s magnetem zvednout. S magnetickým polem se mění jak hustota, tak průměr vírů, při vysokých intenzitách magnetického pole jsou vírové trubičky stažené do bodu. Teprve pak se chování supravodiče mění na I. typ a supravodivost skokem mizí. Všechny tzv. vysokoteplotní supravodiče jsou II. typu. Na obrázku dole je srovnání klasických a supravodivých kabelů pro urychlovače v Cernu.
Intel předvádí bezdrátový napájení na 60 W žárovce s účinností údajně 75%. Aneb vývoj civilizace probíhá v kruzích a zlaté časy Teslova éteru se navracejí...
Elektrony se chovaj jako odpuzující se částice, které při stlačování tvoří houbovité fluktuace hustoty. To umožňuje se části elektronů pohybovat podél fluktuací bez odporu a vysokou rychlostí jako vlny. Tento jev je tím výraznější, čím víc jsou elektrony stlačené a čím nižší je teplota, která fluktuace rozrušuje. Za nízkých teplot a vysokých tlaků jsou díky tomu skoro všechny látky supravodivé. Charakteristický pro supravodiče je tzv. supravodivý gap, tj. energetický pás, který odděluje pohyblivé elektrony od těch, co zůstávájí vázány u atomů, takže se nemohou navzájem ovlivňovat a rozptylovat, což by vedlo k elektrickému odporu a ztrátám energie při vedení proudu. Vysoké tlaky lze ovšem ve struktuře látky vyvolat i uměle tím, že se v ní střídají atomy, které elektrony poutají silně a slabě. Pokud např. ve struktuře karbidu železa FeSi nahradíme část železa manganem, atomy manganu které se s křemíkem poutají obtížně získají kladný náboj a hromadí u sebe elektrony ze svého okolí (tvoří v něm tzv. díry). To vede k tomu, že se v okolí atomu manganu za nízkých teplot tvoří husté kapky supravodivé fáze, ve kterých jsou všechny elektrony kvantově provázány (mají shodný spin) a lze je tak použít např. jako paměťové buňky pro použití ve spinotronice, protože jejich spin lze přepínat slabým magnetickým polem zvenčí.
Pro přípravu vysokoteplotních supravodičů ale samotná přítomnost děr nestačí - tady je navíc nutný, aby stlačený dopovaný oblasti vytvořily souvislou fázi tak, aby se přes ni mohly elektrony šířit po celém objemu. To je možné např. ve vrstevnaté struktuře sloučenin typu YBaCuO, kde je část trojmocného yttria Y3+ nahrazená barnatými ionty Ba2+, čímž ve vrstvě oxidu mědi vzniknou husté řetízky vzájemně propojených děr (supravodivé proužky). Elektrony v nich stlačené jsou poutány dohromady přitažlivými silami sousedících atomů. Při poklesu teploty pod kritickou teplotu supravodivého přechodů část elektronů jakoby zamrzne do fáze tvořené bosonových kondenzátem. To se projeví skokem měrného skupenského tepla, podobně jako třeba při mrznutí ledu.
Pro správnou funkci supravodiče je klíčovej obsah děr. Čistý stechiometrický YBaCuO je černá nevodivá keramika, za hlubokých teplot antiferomagnetická (spiny iontů mědi se střídají a odmítají se zmagnetizovat). Pokud je v supravodiči děr málo (poměr Ba/Y je suboptimální), tlak v kapkách supravodivé fáze je sice dostatečný, ale kapky supravodivé fáze se nemohou propojit ani při nízké teplotě a supravodič pak vykazuje tzv. pseudogap, tj. stav, kdy sice vykazuje řadu objemových charakteristik typických pro supravodiče, ale elektrický proud nevede. Když se to napak s dírami přežene (např. ve sloučenině o složení Y0.8Ca0.2Ba2Cu3O7x), vzniknou sice v supravodiči souvislé kanálky stlačených elektronů, ale tlak elektronů v nich zůstává příliš nízký na to, aby elektrony za vyšších teplot vytvořily supravodivý stav, zůstávají nadále ve formě obyčejné kapaliny tvořené fermiony ("Fermiho kapaliny"). Pokud při ochlazení špatně stlačený elektrony zkondenzujou, děje se tak jen částečně a při podstatně nižší teplotě, což činí supravodič pro praktické účely nepoužitelnej. Silným předopováním lze posléze vytvořit ze YBaCuO keramiky (která za běžné teploty proud nevede) antiferromagnetickou metalickou sloučeninu, která vode proud jako kov, ale supravodivost vykazuje teprve při nízkých teplorách, podobně jako tzv. klasické supravodiče.
Jaké jsou vlastně důkazy, že centrum naší galaxie tvoří černá díra? První důkaz se vynořil v roce 1950, kdy radioteleskopy zaznamenaly v souhvězdí Střelce (Sagittarius) silný zdroj radiového záření, který byl později pojmenován Sgr A* (hvězdička označuje hvězdný, tedy stelární objekt). Je obklopen hvězdokupou a silně zahalen prachem, takže jen radiové paprsky s dostatečnou vlnovou délkou, které částice prachu "obleze" ho dovoluje pozorovat přímo. Podrobnější pozorování z poloviny 70. let oběžných drah hvězd v okolí Sgr A* vedly k odhadu hmotnosti Sgr A* na 2,6 ± 0.2 milionů hmotností Slunce a poloměru, ve kterém se soustava nachází, který by neměl být větší než sluneční soustava. Konečně poslední důkaz přineslo zjištění, že Sgr A* se vůči naší galaxii (Mléčné dráze) nepohybuje, což znamená, že se celá galaxie točí kolem něj. Je pravděpodobné, že centrální oblast galaxie tvoří shluk hned několika černých děr, které kolem sebe vzájemně obíhají. Koncem roku 2004 byla publikována zpráva o objevu černé díry o velikosti 1300 hmotností Slunce, která obíhá ve vzdálenosti tří světelných let od Sagittaria A*. Tato černá díra za sebou „vleče“ skupinu sedmi hvězd, což je pravděpodobně zbytek supermasivního shluku hvězd, který byl rozmetán slapovými silami galaktického středu.
Podle vlnové teorie éteru tvoří taková černá díra centrum většiny velkých galaxií, ke kterým patří i Mléčná dráha. Tyto černé díry vznikly expyrotickým mechanismem, tedy srážkou rázových vln (bran) při kondenzaci vakua v průběhu inflace, asi tak, jako když se srazí krystalizující zóny při ochlazení přesyceného roztoku thiosíranu nebo octanu sodného. Lokální zvýšení koncentrace hmoty vedlo k vytvoření obrovských kapek "přesycené" hmoty, tzv. kvasarů, ze kterých se po vyrovnání tlaku začala bouřlivě vypařovat přebytečná hmota ve formě gamma záření. To částečně materializovalo v okolí kvasaru asi tak, jako se kolem teplých kapek sedících na studeném skle sráží vodní rosa a vytvořilo sférické obláčky protogalaxií, ve kterých byla hmota udržovaná ve vznosu tlakem záření. Jak se postupně černá díra v centru kvasaru vypařovala, jeji záření se postupně omezovalo na polární jety (přehnaná forma gravitačního zjasnění na pólech, známá i u jiných velkých hvězd), což dovolilo hvězdám v okolí černé díry se postupně nahromadit se v její rovníkové rovině a vytvořit tak plochý disk. Nakonec centrální černá díra přestane svítit úplně (její záření je odrážené gradientem hustoty na principu totálního odrazu zpět do černé díry) a tvar galaxie se začne zvolna měnit zpátky na sférický, proto nejstarší galaxie vypadají jako tzv. eliptické. Uvedený mechanismus chybí pro malé hvězdné clustery bez centrální černé díry a ty proto zůstávají sférické po celou dobu života. Jelikož se většina hmoty padající do černé díry zase vypaří, jakmile je černá díra větší (kinetická energie akrece je větší, než energie potřebná k vypaření hmoty na záření), je černých děr střední velikosti ve vesmíru poměrně málo. Limitní hmotnost černých děr lze odvodit i jinými způsoby, např. na základě kvantové mechaniky.
Na obrázku uprostřed je detailně vidět, jak probíhá krystalizace přechodné formy uhličitanu vápenatého (kosočtverečného aragonitu, krystalizujícího v jehličkách kolmo na vrstvy místo v jednoklonných klencích, jako normální vápenec) z roztoku na duté špičce stalaktitu. Aragonit nazýván podle provencie Aragon ve Španělsku, kde byl koncem 18. stolelí poprvé popsán. Rychlá krystalizace v tenké vrstvě vody na povrchu nutí vápenec CaCO3v nestabilní řidší modifikaci s větším relativním povrchem, než při obvyklé krystalizaci z objemové fáze.
Hlavním účelem tlumiče je zpomalit rychlost plynů vystupující z hlavně pod rychlost zvuku, čímž se omezí sonický třesk vzniklý při výstupu rázové vlny z ústí hlavně (obr. vpravo je počítačová simulace). Výplň tlumiče tvoří řada přepážek nebo ocelová vlna. Nejnovější verze tlumičů ochlazují a zpomalují úsťové plyny výměnou tepla pomocí tříště kapaliny (vody nebo oleje)
Snímky byly získané šlírovou technikou - promítáním stínu rázové vlny pomocí blesku, elektronicky synchronizovaného se spouštěcím mechanismem.
Princip stínové fotografie dle Topplera spočívá v osvětlování scény přes hustou mřížku která se kryje s pruhy na pozadí tak, že je celá scéna tmavě zbarvená. Změny indexu lomu při průchodu rázové vlny překrývání rastru poruší a projeví se jako osvětlené oblasti.
Hvězdokupa Omega Centauri (NGC 5139) lze vidět na jižní obloze pouhým okem jako mlhovinku o relativní velikosti 3,7 mag, obsahující několik milionů hvězd ve vzdálenosti 18 tis. svět. let. Když ji pozoroval Ptolemaios, považoval ji za hvězdu. Když na ni namířil v roce 1677 dalekohled Halley, označil ji jako mlhovinu. V roce 1830 jejich pozorování opravil Herschel, protože v jeho dalekohledu již bylo možné rozlišit jednotlivé hvězdy. Z posledních pozorování vyplývá, že je na kulovou hvězdokupu příliš veliká (10krát větší než kulové hvězdokupy) a že obsahuje hvězdy různých typů a věku, zatímco běžné kulové hvězdokupy obsahují jen hvězdy jedné generace. To nasvědčuje tomu, že jde o jádro trpasličí galaxie, které se v minulosti srazilo s Mléčnou dráhou. která ji připravila o hvězdy nacházející se dále od jádra. Že se jedná o trpasličí galaxii podporuje také fakt, že v nitru byla potvrzena středně velká černá díra odpovídající takovému typu objektu. Podle vlnové teorie éteru větší galaxie vznikají vypařováním hmoty z centrálních černých děr, vzniklých při kolizi bran na začátku inflace, jenom malé hvězdné clustery mohou vznikat vzájemným shlukováním volně rozptýlených částic, vzniklých při infaci.
Japonští teoretici ukázali, že nejen atomy jako celek, ale i atomová jádra samotná mohou tvořit útvary podobné molekulám. Jaderná "chemie" je ovšem mnohem chudší a méně stálá, týká se energeticky vybuzených jader excitovaných při srážkách vysokými rychlostmi. Rozhodující roli v ní hraje rozložení hustoty částic alfa a neutronů, které zde slouží jako pojivo, analogicky jako elektrony tvoří pojivo chemických vazeb. Když se dvě částice alfa (jádra helia) srazí, mohou přechodně tvořit vázaný stav, tvořený sdílenými neutrony. Analogicky jádra beryllia 12-Be vznikajících při srážkách 4-He (alfa částic) a 12-He mohou procházet rezonančním vázaným stavem za tvorby dubletů s dobou života asi 10-21 sec, ve kterých rozložení protonů v závislosti na srážkové rychlosti jader odpovídá iontové, polární vazbě, nebo úplně neutrální (tzv. kovalentní) vazbě (na obr. vpravo).
Podobně nenápadnej experiment, kterého si média taky nevšimla, ale kterej významně posouvá chápání kvantové mechaniky byl nedávno provedenej s dvojicí kvantově provázaných fotonů. Takové fotony vyzařují atomy opticky aktivních materiálů, které při excitaci dokážou uvolnit víc než jeden foton současně. Vhodným uspořádáním experimentu jde kvantově provázané dvojice fotonů odseparovat od těch ostatních a rozdělit, protože krystal opouštějí pod určitým vzájemným úhlem. V experimentu pak oba fotony procházely fázovými modulátory, který střídavě měnily polarizaci světla rychlostí asi 60 GHz, fotony tedy opouštěly zařízení ve stojatých vlnách s vlnovou délkou amplitudy několika milimetrů. To co se při pokusu ukázalo byl fakt, že modulace jednoho z dvojice kvantově provázaných fotonů ovlivnila i modulaci druhého, ačkoliv oba modulátory na sobě byly nezávislé.
Znamená to, že fotony spolu mohou interagovat na dálku? Zjevně ano - v tom směru je ten pokus zjevným důkazem kvantové nelokálnosti. Znamená to, že spolu fotony interagují nadsvětelnou rychlostí? To zdaleka ne, protože ten pokus se nesnažil dokázat prodlevu mezi modulací jednoho fotonu vůči druhému. Podle éterové teorie jde o statický jev: každej foton tvoří vlnový balík, který vyvolává lokální zhuštění vakuové pěny. Elektromagnetické pole modulovaného fotonu kolem sebe ve vakuu vytvoří neviditelnou strukturu s měnící se hustotou, jejímž průchodem se moduluje i druhý foton. Modulaci bychom zaznamenali jen tehdy, kdybychom mohli experiment pozorovat nějakým referenčním vlněním, které se šíří mnohem rychleji. Ve vakuu ale takové srovnávací vlnění nemáme a proto v něm ani nemůžeme pozorovat, že se světlo šíří opticky nehomogenním prostředím - jedno z mála uspořádání, jak pomocí světla pozorovat šíření jiného světla je právě experiment s kvantově provázanými fotony.
Speciální rychlokameru, která boří rychlostní rekordy sestrojili vědci z Jordánska a USA. Nejrychlejší kamery s elektronickou uzávěrkou pracují s frekvencí 10.000 Hz, zatímco kamery s rotujícím zrcátkem nebo bubínkem dosahují rychlosti až 20 mil snímků za vteřinu. Tenhle limit se podařilo při snímání více kamerami ještě nejméně 8x zvýšit za cenu toho, že každá kamera snímá monochromatický obraz v určité vlnové délce spektra, např. 440, 532, 600 or 650 nm. Prototyp dokáže sejmout osm obrázků za vteřinu při strobovací frekvenci 8 MHz (ukázky).
Italští fyzici už deset let měřej radioaktivní pozadí v podzemí a tvrdí, že meziroční výchylky jsou způsobený částicema temný hmoty, resp. tím jak se Země pohybuje v jejich galaktickým poli sem a tam při svým obíhání kolem Slunce. Italové sice uváděj, že tyhle odchylky se projevujou jen v úzkým pásu energetickýho spektra (2–6 keV) a že se variace projevuje jen u individuálních částic (vzhledem k nízký energii WIMPS je nepravděpodobný, že by na Zemi dopadaly ve sprškách) - problém je, že ty samý odchylky může tvořit hafo jakejchkoliv jinejch částic, co se toulaj sluneční soustavou - nejen WIMPS. Zkrátka a dobře, většina vědecký komunity jim tuhle intepretaci zatim moc nebaští.
IMO temná hmota ve vesmíru je jednak způsobená gravitačními efekty expanze vesmíru (analogicky tomu, co uvádí MOND teorie): pokud vesmír kolabuje a v okolí gravitujících objektů je vakuum hustší, pak tam musí rychleji probíhat i ten kolaps. Tato tzv. studená temná hmota ovšem není nic, co by mělo jít detekovat částicovými detektory, protože je to v podstatě kontinuum. Zbytek temné hmoty je pak způsobenej systémem silně ionizovaných částic (jádra atomů, ze kterých kosmický záření oholilo většinu elektronů) - tzv. horká temná hmota. Tyto částice jsou přímo pozorovatelné v rentgenovém spektru jako dispersní halo kolem galaxií (viz kompozitní snímek rentgenové observatoře CHANDRA vpravo). Takové částice by pak samozřejmě částicovými detektory prokázat mělo jít, ale sotva pod zemí a ne jako izolované částice v nízkém energetickém spektru. Takže ta měření skutečně mohou indikovat hledané částice WIMPS, ačkoliv na jejich existenci stále moc nevěřím. Aby totiž WIMPS mohly tvořit podstatnou součást temné hmoty ve vesmíru, musely by být poměrně hmotné a stabilní, a pak je divné, že jsme je už dávno nepozorovali v produktech srážek urychlovačů. Na každý pád je zřejmé, že pojem temná hmota tvoří ve skutečnosti komplexní směs mnoha efektů zároveň, které se navíc vzájemně ovlivňují.
Pružná kamera polokulovitého tvaru je geometrií přizpůsobená zkreslení, které vzniká kulovitou spojnou čočkou, podobně jako komorové oko živočichů. Nejprve byla vytvořená gumová membrána o tvaru polokoule, která byla mechanicky napnutá, až se vyrovnala. Na ní se pak standardními litografickými technikami vytvořily křemíkové fotodetektory a nezbytná elektronika. Jednotlivé prvky byly propojeny křemíkovými můstky obloukového tvaru, aby po uvolnění napětí, když se membrána vracela do svého původní tvaru, nedošlo k polámání křehkých křemíkových obvodů.
Sklo je za normální teploty elektricky nevodivý, ale po zahřátí nad 400°C jeho viskozita klesne natolik, že se v něm mohou ionty pohybovat a je možný ho tavit v mikrovlnný troubě.
Zítřejší zatmění slunce plánované na zítřejší poledně bude na našem území jen částečné = viz Google map a stránku NASA. Z našich zeměpisných šířek bude mít velikost kolem 24%, jako úplné bude pozorovatelné například ve východním Rusku, Mongolsku nebo v Číně. Nejdelší zatmění nastane na severu Ruska a potrvá 2 minuty 27 sekund. Na Sibiři budou pozorovat zatmění dalekohledem postaveným z železného šrotu
Přehled slunečních zatmění v současném období zahrnuje ilustrace níže. I částečné sluneční zatmění je příležitost k provedení některých experimentů, např. pozorováním paprsků přes cedník nebo mezerama listů v lese můžeme v okamžiku zatmění vidět, že se každá skvrnka se změní na malý srpeček. To proto, že malé otvory díky difrakci světla fungujou jako spojná čočka, což je princip dírkové kamery. Zatmění lze nejlépe pozorovat projekcí světla čočkou na papír dalekohledem, nebo pozorováním slunce přes magnetickou vrstvu obyčejné diskety, která funguje jako sluneční filtr.
Dva proponenti kvantové teorie gravitace Peter Woit z Kolumbijské univerzity a Sabine Hossenfelder z kanadského PITF spolu v rozhovoru na BlogTV rozebíraj problémy strunová teorie, financování teoretické fyziky a sociální aspekty blogování.. Woit v zásadě opakuje svoje připomínky zveřejněné v paperbacku "Not Even Wrong". Jak Woit zdůrazňuje, jde o ryze technickej problém, ale základní výtky jsou obecně známé: značná složitost a roztříštěnost teorie a absence kvantitativních předpovědí, kterými by bylo možné strunovou teorii verifikovat, která souvisí s tím, že strunové teorie nabízejí víc než 10E+500 možných řešení. Oba diskutující jsou současně proponenti konkureční teorie LQG, podobně jako Lee Smolin z PTIF, který napsal bestseller "The Trouble With Physics", jež je rovněž otevřenou kritikou strunové teorie a poměrů v současné fyzice. Známý kontroverzní strunař Luboš Motl (video), jehož asociálnost připravila o místo hostujícího profesora na Harwardu Petera Woita srdečně nenávidí do té míry, že v záhlaví blogu udržuje blokující skript:
var goaway = document.referrer.substring(0,25) if (goaway=="http://www.math.columbia/." || goaway=="http://www.math.columbia.edu/~woit") window.location = "http://lubos.motl.googlepages.com/crackpot-not-even-wrong.html";
Lee Smolin navrhl před několika lety kosmologický model přirozeného výběru mezi vesmíry, ale úvahy na toto téma můžeme najít i v pracích Stephena Hawkinga a dalších. Vychází z předpokladu, že uvnitř černé díry vzniká nový vesmír nesoucí drobně změněnou sadu fyzikálních zákonů. Evoluce probíhá tím způsobem, že se maximalizuje počet černých děr (potomků), která se pokouší svým způsobem vypořád s údivem nad speciálností našich zákonů a antropickým principem. V nedávném veřejném duelu na Wired Lee Smolin zvítězil na body příznivců nad svým oponentem Brianem Greene, autorem knih a pořadu "Elegantní Vesmír" a "Struktura Vesmíru" ("The Fabric of the Cosmos") poměrem hlasů 4:1.
Existence iPhona je dokonalá ukázka marketingu, který se masám snaží vnutit výrobek, jehož výrobní zjednodušení spojený s eliminací pohyblivejch součástí se prezentuje jako technologická a designová fíčura. Sem patří i dotyková obrazovka iPhonu, která nahražuje u ostatních, výrobně náročnějších modelů klasickou klávesnici. Zatímco dotykové ovládání umožňuje na obrazovce s obrázky a videem provádět všlijaký prostocviky (tzv. thumb gestures), hodí se ke všemu, jen ne k normálnímu psaní. Tenhle nedostatek se snaží eliminovat projekt tzv. haptické virtuální klávesnice, jejíž úprava spočívá v tom v implementaci tzv. force feedback, což je záležitost známá z ovladačů počítačových her.
V uživateli se zkrátka vyvolá dojem, že stiskl tlačítko tím, že celý mobil v okamžiku jeho stlačení jemně zavibruje (silněji při stlačení, o něco slaběji při uvolnění virtuální klávesy). Původně se experimentovalo s pípáním a podsvěcováním, ale to není u malých klávesnic tak zřetelné, protože podsvětlené místo zakrývají prsty. Vibrace poskytují zpětnou vazbu mnohem rychleji, než optická či akustická vazba a fungují i za špatných akustických či optických podmínek. Ovladače k upravené klávesnici je možné stáhnout na stránkách projektu.
STM spektroskopie spočívá v měření závislosti tunelovacího proudu na napětí mezi hrotem a podložkou při tzv. řádkovací tunelovací mikroskopii (Scanning Tunneling Microscopy, zkr. STM). V případě grafitu se provádí takhle: na křemíkovou destičku (standardní monokrystal používaný při výrobě polovodičů) se oxidací vyrobí tenká izolační vrstva oxidu křemičitého a přes masku se na ni ve vakuu napaří tenké přivodní elektrody ze zlata. Na kousek grafitu se obtiskne lepicí páska, kterou se z povrchu strhne právě jedna grafitová monovrstva, tzv grafen. Opatrným přitisknutím na křemíkovou podložku se grafitový lupínek přenese a připlácne na zlaté kontakty. To, že je kousek grafitu nad elektrodami tvořen právě monovrstvou se kupodivu pozná docela snadno - světlo se totiž odráží od průhledné vrstvy oxidu křemičitého různě silně podle toho, jak je grafitová vrstva silná, což jde pod mikroskopem sledovat pomocí interferenčních barev (viz obr. vzorku grafenu nad napařenou mřížkou elektrod vlevo).
Na vrstvu se pak opatrně přiloží jemný křemíkový hrot, který se předem doutnavým výbojem ve vakuu zašpičí do hrotu jen několik atomů tlustého. Vzdálenost hrotu od vzorku se udržuje pomocí tzv. tunelovacího proudu - pokud je vzdálenost mezi hrotem a vzorkem udržovaná v rozpětí několika atomů, elektrony mohou tuhle vzdálenost překonat díky jevu kvantově -mechanického tunelování. Při STM se hrotem skenuje povrch vzorku v řádcích jako elektronovým paprskem v osciloskopu a z průběhu tunelovacího proudu se zjišťuje tvar terénu pod vzorkem - metoda je velmi citlivá a umožňuje detekovat nerovnosti až na úrovni jednotlivých atomů, jak je z obrázku vzorku uprostřed zřetelně vidět. Při STM spektroskopii však STM slouží jenom k vyhledání nejvhodnějšího místa na vzorku, kde je grafen pokud možno prostej poruch a tam se hrot zastaví. Potom se zvolna mění napětí na obou stranách vzorku a ze získané závislosti tunelovacho proudu se vynese graf na obr. vlevo dole:
Získané závislosti vykazujou v oblasti nízkých napěti zřetelnej schodek (tzv. "gap"), který se přičítá tomu, že se elektrony v úzkém rozmezí potenciálu šíří podél povrchu grafitu jako tzv. "Diracovy fermiony" relativistickou rychlostí (asi 1000 km/sec), kdy se chovaj, jako kdyby neměly klidovou hmotnost a neinteragovaly s mřížkou grafitu a jejíma vibracema - je to tedy projev jakési lokální supravodivosti grafitu. Ta se ovšem projevuje jen na malých vzdálenostech, na kterých se elektrony pohybují balisticky a s přiloženým napětím se zužuje v závislosti tvaru písmene V (tzv. "Diracův kužel" na grafu vpravo). Tím že je vrstva grafitu tak tenká lze lokální chování elektronů detekovat experimentálně (závislost byla poprve proměřená v roce 2006). Diracovy fermiony jsou mj. v silných magnetických polích příčinou tzv. kvantového Hallova jevu, za jehož objev obdržel Klaus von Klitzing v roce 1985 Nobelovu cenu. Ten funguje tak, že se v silném magnetickém poli jsou elektrony nuceny se pohybovat v tenký rovině, čímž se jejich kvantový vlny zplacatí. Tím je umožněnej zajímavě spinově vázanej stav, kterej jde znázornit jako soustava tří gravitačně vázanejch těles: Elektrony si při takovým pohybu vzájemně vychytávaj fotony, který při pohybu vysílaj, takže jako celek nevyzařujou nic, ergo se v takový soustavě pohybujou zcela volně, jenomže ne v Cooperových párech jako v normálních supratekutinách, ale po trojicích, čtveřicích apod. - nosiče náboje pak vykazujou necelistvej zlomkovej náboj (jde o jakousi kvantovou kondenzaci). K podobným jevům dochází i v dalších látkách, obsahujících paramagentický vrstvy, ale teprv snadná příprava grafenových monovrstev umožnila tyto jevy studovat a potencionálně využít za normální teploty.
Takhle vypadaj váhy na odměřování nejmenších hmotností v rozsahu attogramů. Na vyleptaném křemíkovém jazýčku je zlaté závažíčko, kterým se váha kalibruje. Za provozu se jazýček piezoelektricky rozkmitává a sleduje se jeho reznonanční frekvence. Nejmenší hmotnost, kterou se takto podařilo detekovat je asi 7000 attogramů (10E-18 g), což je váha asi 30 atomů xenonu.
Tenhle limit se ovšem zase nedávno významně posunul s využitím nanotrubiček v roli kmitajícího jazýčku (cantilever). Nanotrubka upoutaná ve střídavým elektrickým poli vibruje s rezonanční frekvencí, kterou vzhledem k malé váze nanotrubky dokáže zřetelně ovlivnít i jedinej atom zlata o hmotě 0.327 zg, kde zg je tzv. zeptogram (10-24 kg). Na rozdíl od hmotnostních spektrometrů nevyžaduje tahle metoda vážení, aby byly částice ionizovaný, což se obvykle neobejde bez jejich destrukce a fragmentace, což komplikuje vyhodnocení výsledků. A k čemu je takový přesný vážení dobrý? Např. tím lze detekovat jednotlivé viry a protože ty mají díky své pravidelné struktuře přesně definovanou hmotnost (jako v případě viry horečky dengue na obr. vpravo), lze tím velmi rychle určit jejich druh. Což může být v případě pandemií nebo teroristického útoku otázka života a smrti milionů lidí. V roce 2001 se takto poprvý podařilo zvážit baktérii o váze jednoho pikogram (10-12 gramu, čili miliontina mikrogramu).
Čtvrtá trpasličí planeta (a zároveň třetí plutoid) dostala v červenci 2008 oficiálně jméno Makemake. Jde o těleso pohybující se za dráhou Neptunu, objevené v roce 2005 a původně bylo známo pod označením 2005 FY9. Velikostí odpovídá pravděpodobně 2/3 Pluta. Jeví se načervenalé a astronomové předpokládají, že jeho povrh je pokryt vrstvičkou zmrzlýho metanu.
Neutrony nejsou za obvyklejch podmínek moc stabilní, během několika minut se rozpadaj na proton, elektron a elektronový antineutrino. (tzv. beta rozpad, protože uvolňované elektrony tvoří tzv. beta záření). Jeden z down-kvarků neutronu s třetinovým nábojem elektronu přitom přechází v důsledku odpudivého působení slabé interakce zprostředkované W- bosonem na up-kvarek s nábojem 2/3. Součet klidové hmoty elektronu (0,51 MeV) a protonu (938,3 MeV) je přitom o něco menší, než hmota neutronu (939,53 MeV), z toho W. Pauli v roce 1931 usoudil, že zbývající energii musí odnést nějaká lehká částice (neutrino), která pak byla také v roce 1956 skutečně detekovaná. Uvolnění neutrina taky vyžaduje zákon zachování leptonovýho a baryonovýho čísla, protože elektron má leptonový číslo +1. Tepelné zabarvení reakce je nízký a zvýšením hustoty energie ji lze snadno obrátit, proto jsou neutrony v kapce atomového jádra stabilní díky tlaku, který vyvolává její povrchové napětí. V nitru neutronových hvězd je rovněž reakce obrácená ve prospěch neutronů, které zde stabilizuje hydrostatický gravitační tlak. O neutronech se předpokládá, že jsou zde ve formě tzv. bosonového kondenzátu, analogicky jako v supratekutém heliu, kde atomy tvoří drobné nitkovité víry, který se u povrchu neutronové hvězdy obklopují protonové víry a postupně se rozpadají na směs protonů a elektronů. Směrem do centra zase víry přecházejí do houbovité fáze vzhledu ementálu, která se v jádru rozpouští na homogenní kvark-gluonovej kondenzát, čili supratekutinu z složenou z volných kvarků.
Simulace fázovýho přechodu supratekutiny při zahřívání znázorňuje, rozpadání vírů bosonových kondenzátů. Při vyšší teplotě oba druhy vírů zůstávaj spárovaný, ale pohybujou se kapalinou volně. Pod animacema je linkovaný video v původní kvalitě. Magnetické víry v neutronové hvězdě dále aglomerují do podoby jakýchsi jednorozměrných atomů.
Robot NAO společnosti Aldebaran Robotics je zatím údajně nejlevnější autonomně se pohybující humanoid, který lze pořídit do €10,000 ($15,600). (videa)
Na záběrech čínského UFO je divné, že se zaostření objektu nemění se zaostřením objektů v popředí. Vpravo je pěkně proužkatý UFO nad Honkongem, dokazující stále se zlepšující kvality čínských animátorů. Zde je ještě jedno, podobně vybarvený.
Předchozí výklad kalibrační grupy SO(3,2) založenej na setrvačnosti éterový pěny má nepříliš zřetelný (obzvlášť pro formálně uvažující matematiky) problém v tom, že jde o tzv. ortogonální grupu symetrie, čili transformační grupu, která předpokládá množinu rotací kolem navzájem kolmejch rovin symetrie, který vymezujou stupně volnosti soustavy. Otázka ale může znít, proč by nějaká obecná "teorie všeho" měla bazírovat na pravých úhlech, že jo - klidně po ní můžem chtít, ať velikost pravého úhlu odvodí stejně jako počet rozměrů časoprostoru nebo jako jakoukoliv konstantu. Pomocí částicového modelu éteru je to naštěstí docela snadný = stačí si uvědomit, že éter dle vlnové teorie tvoří nejtěsnější možné uspořádání částic. Jak takové částice éteru vznikaj?
Z Java appletu je vidět, že éterová pěna se při míchání chová jako jakákoliv jiná pěna a zahušťuje se. To je způsobené tím, že každá uspořádaná výměna energie zvyšuje koncentraci gradientů, které éterovou pěnu tvoří, protože sama vlna energie je řetězec uspořádaných gradientů. Pěna se při třepání zahušťuje tak, že když se průměr bublin příliš zmenší, z jejich rohů vyrazí nové membrány, které existující bubliny přepaží a tím zvýší hustotu gradientů napříč pěnou, ale to teď není příliš důležité. Podstatný důsledek je ten, že se každá vlna pěnou šíří jako víceméně hustý blob, čili vlnový balík, připomínající částici. V kalibračních teoriích pole jsou interakce mezi normálními částicemi hmoty (fermiony) přenášeny stojatými vlnami energie, kterým se říká bosony - jsou to vlastně vlnové balíky, které se odrážejí mezi částicemi a zahušťujou zde časoprostor. Ten se v důsledku toho stává hustší a zvyšuje pravděpodobnost, že se zde částice budou pohybovat, je tedy zdrojem síly. Obecně je tato síla na malých vzdálenostech odpudivá, protože částice s kladnou křivostí mezi sebou vytvářejí gradient se zápornou křivostí, na velkých vzdálenostech je naopak přitažlivá, protože se spojování blobů celkové zakřivení systému zmenšuje, ale to nyní také není důležité. Podstatný je, že zakřivení hustoty mezi částicema je zdrojem interakcí, čili vlnových balíků, tvořených bosony, který se zde chovaj jako částice, ovšem velice slabě vyjádřené. Ale když se k sobě částice přibližují, síla interakcí se zvyšuje a bosony které je přenášejí se začínají svým vzhledem i chováním podobat skutečným částicím, protože se zakřivení jejich povrchu zvyšuje. Současně se k sobě přibližují a síly mezi nimi přestávají být zanedbatelné. Pro jejich vyjádření se zavádějí tzv. kalibrační bosony, kterými se stávající rovnice opravují (kalibruj) příspěvky kalibračních bosonů.
Je zjevný, že se tenhle přístup dá nekonečně rekurzívně opakovat, kalibrační bosony jedné úrovně se chovají jako fermiony pro další úroveň a výsledkem je tzv. kalibrační grupa symetrií, popisující prostorové transformace mezi vzniklými generacemi částic. Nejtěsnější uspořádání částic tvořených výměnou vlnových balíků mezi dalšími částicemi popisuje nejtěsnější uspořádání koulí o různém počtu dimenzí, namačkaných na sebe tak, že středy koulí jedné úrovně symetrie leží současně v místech dotyku sousedících koulí další úrovně symetrie, transformační grupa, která jejich souřadníce popisuje se říká Liova transformační grupa. Všiměme si, že tento model nevyžaduje, aby spojnice koulí svíraly pravé úhly, je to ale přirozeně nejtěsnější uspořádání pro nejbližší sousedy každé hiearchie. Z jeho geometrie tedy vyplývá význam pravého úhlu pro popis interakcí v našem vesmíru tvořeném vzájemnými gradienty gradientů.
Klasickej Dopplerův jev při průjezdu houkajícího auta se mění výška tónu. Relativistický Dopplerův jev se liší tím, že se vakuum v okolí pohybujícího předmětu zahušťuje deBroglieho vlnou ve směru pohybu, což předmět zkracuje a šíření světla zpomaluje tak, že jeho rychlost zůstává konstantní. Tohle chování popisuje Diracova vlnová rovnice, což je kvantově mechanická Schrodingerova rovnice upravená tak, aby její řešení (vlnová funkce) nebylo závislé na referenčním rámci, tj. např. při zvyšování relativní rychlosti objektu vykazovalo kontrakci podle speciální relativity (viz animace vpravo). Diracova rovnice představuje zatím nejpřesnější obecně uznávaný model sjednocující relativitu a kvantovku dohromady ("Standardní model"). Používá se dnes ve většině kvantově-mechanických simulací.
Ke zkracování částice ve směru pohybu dojde tím, že se vibrace éteru uvnitř částice tříští do skrytých dimenzi v důsledku setrvačnosti prostředí, k podobnému jevu dochází při ohybu vírových kroužků stlačitelnou kapalinou: když se skrz ni vír šíří příliš rychle, začnou se po jejich obvodu tvořit parazitní víry a spirály (tzv. nestabilita Widnallové). Jejich vznik si můžeme znázornit skákáním po matraci z pružného a stlačitelného, ale velmi těžkého materiálu. Taková hmota se nejprve prstencovitě prohýbá, když ale hopsání zrychlíme, začne protáčející se oblast matrace klást dalšímu prohýbání setrvačností odpor a materiál se začne v tomto místě stáčet ve směru, ve kterém se dosud neprohýbal, tj. radiálně. Takže matrace nakonec vykonává střižný pohyb, který lze popsat spinovým čtyřvektorem nebo tzv. spinorem zapisované maticemi 4x4 resp. 2x2 komplexních čísel, protože se uskutečňuje ve čtyřrozměrném Hilbertově subprostoru 3D+1T (časová dimenze je v animacích znázorněná červenou mřížkou).
Vidíme, že se původně symetrické řešení rozpadá na dvě antisymetrická, ze kterých britský fyzika Pavel Dirac (1902-1984) v roce 1928 předpověděl existenci částice antisymetrické k elektronu, čili pozitronu s kladným nábojem. Tenhle postup lze rozvést do libovolného počtu dimenzí a jeho řešením je pak tzv. kalibrační pravoúhlá grupa SO(32), která popisuje rozložení deformací v matraci, po které bysme hopsali nekonečně rychle. Jistě vás nepřekvapí, že to je právě ten druh vibrací, kterými se vakuem šíří světlo. Slovem kalibrační se míní to, že každá úroveň grupy opravuje (kalibruje) tu předchozí.
Elektronická vážka DelFly micro (video 1, 2) váží tři gramy a má rozpětí křidýlek 10 cm. S gramovou baterií a půlgramovou kamerou může létat tři minuty rychlostí 5 m/sec. Pro srovnání - nejmenší RC helikoptéra váží 3.3 g a má průměr rotoru 6 cm (video), ty komerčně vyrábené začínaj na 5 gramech.
Nové rentgeny na letištích tvoří detektor paprsků odražených od pokožky tak, jak procházejí pod šaty. Na jeho obrazovce se objeví černobílý obrázek prohlížené osoby, jako by byla nahá. Muže má prohlížet muž, ženu jen žena. Obraz osoby na monitoru má být upraven tak, aby se zvýraznily neobvyklé, skryté předměty, ale dal se jen s obtížemi přiřadit konkrétní osobě. Naskenovaný obrázek se údajně neukládá, ale přemaže se obrazem následujícím. Obsluha nesmí u sebe mít žádné záznamové zařízení. Uspořádání pracoviště by mělo znemožnit kontakt obsluhy detektoru s kontrolovanou osobou, takže by bezpečnostní pracovník teoreticky neměl vědět, koho vidí. Prakticky se můžeme brzy těšit na zajímavá videjka na YouTube...:o)
Plasma se používá ke sterilizaci – tedy k nelítostnému zabíjení bakterií v potravinářství a desinfekci medicíského příslušenství a nástrojů. Rychle letící nabitý ionty breberám prostřílej kožíšek a ty pak ve smrtelnejch křečích za hlasitýho naříkání uhynou. Na fotce vpravo je kultura běžnejch střevních baktérií Escherichia coli v plochý Petriho misce, jejíž střed byl vystavenej působení paprsku studený plasmy na 30 a 120 vteřin. Uprostřed je zóna smrti, posetá mrtvolkama bacilů. Plasma se dělá tak, že se mezi dvě kruhové elektrody s malým otvorem uprostřed nabititý na vysoký napětí fouká proud hélia. Helium se hodí proto, že má nízkou molekulovou váhu, za normální teploty se chová jako vzduch za desetkrát nižšího tlaku: lehce se tudíž ionizuje a vydrží ionizovaný déle.
V prostoru mezi elektrodami se ionizuje a promění na nízkoteplotní plazma mikrosekundovými pulsy elektrického napětí a vystupuje otvorem v druhé elektrodě jak je vidět na spodnim obrázku. Plazma je ionizovanej plyn, u kterýho vysoký napětí vytrhalo část elektronů z atomů a urychlilo je na vysokou rychlost, protože má podíl ionizovaných částic malej – asi jedno procento. Jejich rychlost odpovídá teplotám několik tisíc stupňů, ale protože jich je málo, přispívaj k celkový teplotě plynu jen nepatrně, takže plasma na obrázku je studený. Vzájemnejma srážkama se rychle zpomalujou, takže délka paprsku je max 5 centimetrů. Všimni si, že se paprsek na konci rozšiřuje, protože nabitý částice se navzájem odpuzujou, což se zřetelně projeví, jakmile se vzájemnejma srážkama dostatečně zpomalej.
Zajímavý využití paprsku studený plasmy je hydrofobizace povrchů (vytvoření efektu "lotosového listu"). Rychle letící ionty povrch měkkýho materiálu nastřílej tak, že získá velmi velkej povrch, tvořenejch z malejch špiček. Ty se zapichujou do povrchu vodních kapek a udpuzujou ho. Povrchově jde plasmou upravit papír, textil, dřevo, sklo i kov, na který se nanese plasmou velmi tenký vrstva hydrofbního materiálu vrstvu. Ta způsobí, že se na nich voda nerozpije, ale zůstane na povrchu jako kulička. Vynález dokáže různé povrchy ošetřit tak, že kapka vody po nich jen sklouzne.
MARV96 Lifter je vlastně iotovej motor a na ty už lítá spousta sond, např. SMART-1. Ve vzduchu ale ta věc není moc efektivní kvůli ztrátám korónou - rozkládá a štípe molekuly místo co by je urychlovala a na to se spotřebuje moc energie. Pokud se vznik koróny omezí snižením napětí, vykazuje zase nepoužitelně nízkej tah.
Při interakci částice a antičástice nevznikne hned dvojice fotonů. Pokud se obě částice liší nábojem, vytvoří nejprve vázaný stav analogický atomu vodíku, ve kterém se částice vzájemně obíhaj a který může podle vzájemné orientace spinů vydržet poměrně dlouho. Takovéto vázané stavy mohou tvořit všechny nabitý leptony i kvarky. V částicové fyzice se bezbarvé (sterilních) mezony tvořené párem kvark-antikvark označujou souhrnně pojmem kvarkonium, vázaný stav elektronu a pozitronu názvem pozitronium, v případě protonu protonium atd. Jelikož rozeznáváme celkem tři generace kvarků po dvou vůních (horní, dolní, podivnost, krása, pravdivost a půvab), mělo by existovat celkem šest druhů kvarkonií. Existence sterilních mezonů z párů podivných nebo up/down kvarků ale nemá praktický význam, protože antikvarky jsou v toto případě mnohem těžší, než jejich protějšky, obyčejné kvarky - takže např, toponium je příliš nestabilní rezonance a to co se po jeho rozpadu studuje je jen kvantová směska lehčích kvarkových stavů. Takže mezi zástupce kvarkonia prakticky patří jenom charmonium (1974) a ještě těžší a vzácnější botomonium (dříve označované jako upsilonium) objevené v roce 1976. Jelikož ani obyčejné mezony nepředstavujou příliš stabilní útvary, lze těžko očekávat, že dvojice kvark-antikvark okamžitě nezanihiluje prostřednictvím elektroslabé interakce a kvarkonia mají tudíž jen teoretický význam. Mezon J/ψ je prvním exitovaným stavem silně vázaného systému půvabného kvarku c a anti-půvabného kvarku c s dobou života základního stavu asi 7.2×10−21 sec. Psí mezon byl poprvé pozorován jako nestabilní rezonance při anihilaci elektronů nezávisle v Brookhavenu a Standfordu v roce 1974 a tehdy sloužil jako jeden z hlavních důkazů kvarkového modelu, jeho objevitelé B. Richter and Ting za něj proto dostali o dva roky později Nobelovu cenu. Jako jediná částice má jméno složené ze dvou písmen, později se přešlo na značení s využitím písmen řecké abecedy, jeho základní stav se oficiálně jmenuje částice psí ψ(1S) nebo ψ(3686) podle vazebné energie v MeV. Vázané stavy kvarků jsou obvykle těžší než oba kvarky samotné a ve výsledné částici se oba kvarky obíhají navzájem relativistickou rychlostí. Nicméně po nepatrně krátkou dobu lze excitované stavy (kterých může existovat několik desítek) tyto exotických částic detekovat při vysokonergetických srážkách částic. V kvark-gluonovém plazmatu se díky vzájemnému odstínění těchto kvarků hustou hmotou možnost vzniku tohoto mezonu silně snižuje (charmonium se v plazmatu doslova rozpustí). Potlačení produkce charmonia J/ψ se proto používá jako jedna z z hlavních metod detekce fázového přechodu za vzniku kvarkgluonového plasmatu při srážkách těžkých jader. Teprve nedávno se podařilo v produktech kolizí elektronů a pozitronů odchytit bottomonium v jeho základním stavu s nulovým spinem o energii asi 9 GeV (skoro desetinásobek hmotnosti protonu!), které se rychle rozpadá na charmonium a lehčí mezony.
Na obrázku dole je pětimetrový elektromagnetický kalorimetr, používaný pro detekci charmonií v experimentu Hera-B při srážkách elektronů s protony. Elektromagnetický kalorimetr tvoří vrstvy olova proložené mezerami s plynem, jenž hraje podobou roli jako v dráhových detektorech. Když elektron, pozitrom nebo foton postupuje olovem, vytvářejí se malé spršky sekundárních částic. Tyto spršky se detekují v okolních dutinách s plynem. Energie částic, které vstoupily do kalorimetru, lze spočítat ze změřené ionizace v plynu a lze je podle toho určit v hmotnostním spektru. Jak naznačuje jméno kalorimetru za vznik sekundárních částic v tomto případě odpovídá elektromagnetická interakce.
Běžný neutronový hvězdy maj průměr kolem dvaceti kilometrů a hmotnost několika sluncí. Díky silnýmu magnetickýmu poli vyzařujou většinu energie ve dvou paprscích na pólech, takž jde jeji rotaci snadno pozorovat, protože více či méně rychle blikaj. Ovšem v poslední době bylo pozorováno několik objektů, který vyzařujou rentgenový záření s periodou několika milisekund. A to je i na několikakilometrovou hvězdu příliš, protože by se musela zákonitě roztrhat odstředivou silou. Příkladem takový hvězdy je např. objekt RX J1856.5-3754. Podle povrchový teploty se zdá, že je mnohem těžší než Slunce čim těžší hvězda totiž zanikne, tím je zbytek studenější. Podle spektra černýho tělesa se zdá, že má povrchovou teplotu ani ne 200.000 °C, což na neutronovou hvězdu není mnoho, ale bliká s frekvencí 650 otáček za vteřinu.
Proto se v 90. letech min. stol. přistoupilo k další extrapolaci zavedením nové kategorie tzv. kvarkových hvězd. Předpokládá se, že tlak v těchle objektech je tak vysokej, že zmáčkne i neutrony a vymáčkne z nich volný kvarky. Ty nejsou za normálních podmínek stabilní ve volným stavu, ale za podmínek vysoký gravitace můžou existovat jako kvarkgluonová plasma a vzájemně se tak neutralizovat podobně, jako kvarky v nitru částic a vzdílenosti mezi částicemi v nich udržuje jen slabá interakce. Existence kvarkgluonový plasmy byla už experimentálně prokázaná pokusy na srážkovejch urychlovačích se dvěma jádry atomu zlata. Předpokládá se, že v kvarkovejch hvězdách se může ve vyšší míře vyskytovat i vzácnější nestabilní ale zato těžký kvarky s (strange kvark). To by naznačovalo, že i pro částice s nenulovou podivností by příroda mohla mít jakýstakýs použití právě v tomhle druhu hvězd. Za normálních podmínek jsou totiž všechny částice s podivnými kvarky nestabilní. Otázka je, zda je to dobře, protože častější výskyt takových hvězd by podle éterové teorie mohl signalizovat blížící se fázovej přechod celýho vesmíru a novou inflaci. Křivka jasnosti posledních supernov SN2006gy 2, SN2005gj a SN2005ap z nich taky dělá kandidáty na kvarkové hvězdy. Uvedené supernovy byly víc jak 100x jasnější, než připouštějí klasické modely supernov za vzniku neutronových hvězd. Většina černých děr bude zřejmě chováním dost blízká kvarkovým hvězdám, nebo budou tvořeny hustými clustery kvarkových hvězd, které kolem sebe v těsné vzdálenosti obíhají a vyměňují si navzájem hmotu gravitačními vlnami..
Tou měrou, jak se zdokonalujou výrobní postupy pro výrobu LED se postupně naráží na fyzikální omezení. Kvantová účinnost moderních diod se totiž blíží jedné - přesto´světelná účinnost zůstává pod 40%. Příčina je kupodivu velmi jednoduchá - polovodiče používané pro výrobu LED mají vesměs vysoký index lomu a díky tomu se uplatňuje na povrchu diody totální odraz. Např. u diody s indexem lomu 3.5 je podle Snellova zákona maximální vyzařovací úhle takové diody jen 19 º. Zbytek světla vyzařovaného pod většímy úhly se v krystalku prostě mnohonásobně odráží ve stěnách tak dlouho, dokud se nerozptýlí na teplo, čímž současně klesne i maximální proudové zatížení diody. Proto cesta k dalšímu zvyšování efektivity LED vede právě přes eliminaci tohoto zdroje ztrát. Částečnou pomocí je už samotné zalití LED do plastického krytu, čímž se zvyšuje mezní úhel, pod kterým dioda může vyzařovat do okolí, protože plastická hmota má vyšší index lomu, než vzduch. Další zlepšení představuje matování povrchu diody - podobně jako v případě matovaných displejů monitorů se tím zvětšuje vyzařovací úhel (samozřejmě na úkor směrovosti, což u diod pro osvětlovací účely nevadí, spíše naopak). Ale významné zlepšení může přinést i přidání zpětného reflektoru a úprava tvaru krystalu LED - čím méně je kulatější, tím snáze z něj bude světlo pronikat ven - s ohledem na využití plochy polovodiče přichází v úvahu trojúhelníkovitý profil a/nebo tzv. TIP (Truncated Inverted Pyramid, analogie briliantového výbrusu diamantů), který se i lépe chladí. Další rezervy může přinést zlevnění výrobního procesu LED diod, které se dnes vyrábějí na drahém safírovém substrátu tím, že se přenese na křemíkový či jiný substrát, který je levnější. Účinnost špičkových LED již dnes dosahuje cca 65 lumenů/Watt, což je zhruba 2x tolik, co v případě kompaktních zářivek. Na ledsmagazine.com se objevily nové informace o parametrech LED se kterými nedávno firma Cree dosáhla hranice 1050lm/4A. Při napájení proudem 350mA má nová LED účinnost 130 lm/W. Pro srovnání, v současnosti nejlepší komerčně dostupná LED Cree XR-E Q5 má účinnost 94lm/W při proudu 350mA.
Otázka, kdy teda LED konečně nahradí klasický zářivky nebo žárovky neni úplně jednoduchá. Nějaké náhrady slabších žárovek už existujou (1, 2, 3). Zatím je problém nacpat dostatečný počet ledek do prostoru klasické žárovky, abý výsledná svítivost zůstala stejná. Přístupy jsou dva: buďto se použije několik vysoce svítivých ledek (Cree, Xr-e, Luxeon..) nebo několik desítek až stovek běžnejch 5mm LED (tzv. design sprchové hlavy). LED maji výhodu v ve vysoký účinnosti (až 90%) a životnosti (až 50000 hodin (žárovka 1500h, zářivka kolem 10000), což je paradoxně problém pro výrobce, který potřebujou, aby se jim výroba točila. Zatím úsporný zářivky vedou cenou (cena výkonovejch LED se pohybuje od 50$ výše), teplou barvou světla (bílý LED diody maj zatim taky větší rozptyl spektra kus od kusu) a to, že potřebuje elektroniku (bílé LED pracují s napětím cca 3-4V, zatimco zářivky jde připojit do sítě přes předřadník rovnou).
Topící se včela nedobrovolně demonstruje vznik a šíření tzv. kapilárních vln, protože křídly kmitá s frekvencí asi 230 Hz. Po hladině vody se přitom šíří drobné vlnky v podobě tzv. příčného vlnění. Protože jeho zdrojem je pár křídel, můžeme současně pozorovat interferenční jevy - vlnění je vyzařované do okolí směrově. Příčný charakter vlnění narušují podélné vlny, které se šíří pod hladinou vody a jsou mnohem rychlejší a s vlnami na hladině interferují. Čím je vlnová dálka menší, tím víc se uplatňuje rozptyl vln pod hladinou a velmi dlouhé vlny se proto po hladině šíří jako podélné vlnění (gravitační vlny). Ale směrem k velmi krátkým vlnovým délkám je charakter příčného vlnění také narušen. Vlny velmi malých vlnových délek jsou souměřitelné s drobnými fluktuacemi hustoty, které ve vodním prostředí vznikají a zanikají v důsledku tepelného šumu molekul a opět se na nich rozptylují jako podélné vlny (Rayleighův rozptyl). Každé částicové prostředí tedy vykazuje svoji charakteristickou vlnovou délku, při které je rychlost šíření povrchových vln (celerita) minimální.
Pro vodu o nekonečné hloubce je tato vlnová délka přibližně 1,73 cm a lze ji odvodit ze Stokesova zákona nebo energetické bilance. Šíření těchto vln závisí na pohybu prostředí jen nepatrně, je vůči němu tzv. invariantní, protože je z větší části řízený povrchovým napětím vody. Vodní hladina se ohledem na šíření kapilárních vln chová jako tenká pružná mýdlová membrána visící ve vakuu (tzv. brána). Protože takové vlny se prostředím šíří jako téměř čistě příčné vlnění, můžou sloužit jako analogie šíření vln světla vakuem, kterév širokém rozmezí vlnových délek taky nevykazuje eferenční rámec, na čemž je založena speciální teorie relativity. K tomu, abychom mohli pro popis vlnění na hladině mohli uplatnit relativitu musíme jednak zanedbat zbytkový podíl disperze v podobě příčných vln a popisovat šíření vln výhradně z pohledu geometrie jeho samého - v podstatě tak, jako kdybychom délkové a časové intervaly na vodní hladině nemohli pozorovat pomocí světla ale jen výhradně pomocí povrchových vln. Ve vakuu totiž také nemáme žádné referenční vlnění, které by se mohlo šířit rychleji. Vakuum se nám tedy jeví tak rozlehlé právě proto, že se v něm energie šíří nejpomalejším možným způsobem. Jistý zbytkový podíl podélného vlnění ale existuje i ve vakuu a zde se mu říká gravitační vlny. Ty se však zatím detekovat nepodařilo, právě proto, že se prostředím vakua na delší vzdálenost. silně rozptylují, podobně jako podélné vlny na hladině. Je zajímavé, že vlnová délka 1,73 cm odpovídá i vlnové délce mikrovlnného záření vesmíru, jde zřejmě o konstantu do značné míry nezávislou na prostředí.
„AstroBlaster ilustruje zákony zachování hybnosti a zachování energie v průběhu vzniku supernovy (stará hvězda, která vyplýtvala veškeré své jaderné palivo a při mohutné explozi se během zlomku sekundy naprosto rozpadne). Z epicentra výbuchu směřuje tlaková vlna skrz rozpadlý materiál a jak se dostává do řidších vrstev, stále zvyšuje svoji rychlost. Jakmile vlna zasáhne nejvzdálenější vrstvu materiálu, uvede ji do relativistické rychlosti a vytvoří kosmické záření, které se dále šíří celou galaxií. Gravitační kolaps zmírající hvězdy je ilustrován pádem AstroBlasteru na podložku. Tlaková vlna, zrychlující se od středu supernovy, je dokreslena akcelerací nejmenší vrcholové kuličky AstroBlasteru, která je v důsledku dopadu soustavy vymrštěna do prostoru (představuje kosmické záření).“
Sterling A. Colgate, astrofyzik
Klasická hračka známá jako AstroBlaster muže na zákonu zachování hybnosti demonstrovat nejen výbuchy supernov, ale i nelineární optické efekty, jako antistokesův rozptyl a násobení frekvence světla při dopadu fotonu na krystal. Vymrštěním lehčích atomů může dojít k jejich excitaci na vyšší frekvenci. Jev je podobný fluorescenci ale je podstatně vzácnější, protože při fluorescenci se vlnová délka vždy snižuje. Samozřejmě stále platí zákon zachování energie, takže množství fotonů s kratší vlnovou délkou je vždy podstatně menší než těch, které to krátkovlnné záření vybudily. Z praktických důvodů se pro generování vyšších harmonických využívaj dvojlomné krystaly (viz [11.5.08 - 16:13]), protože generovanej paprsek je vůči původnímu polarizován a lze je tak od sebe v dostatečně přesně seřízeném rezonátoru oddělit.
Na obrázku dole vidíme generování druhé harmonické (zelená barva 532 nm) na krystalu vanadičnanu barnatého, který je čerpanej infračerveným zářením, které na krystal dopadá z druhé strany ze safírového laseru. Pouhým okem by akorád bylo vidět, že krystal sám od sebe zázračně zeleně svítí, ale na snímku digitální kamerou je vidět i to infračervené záření jako světle fialová mlha, protože je rozptylované prostředím experimentu a CCD prvky digifoťáků jsou na IR dostatečně citlivé. Na dalším fotce je vidět násobení frekvence z červeného světla na modré v dutinovém rezonátoru tvořeném čtyřmi zrcátky. V současný době je známo málo stabilních zdrojů ultrafialovýho záření, protože se barvivový lasery se takovým světlem rychle rozkládaj, jejich roztok je nutný je přes laser čerpat a recyklovat. Jednou z cest je právě násobení frekvence světla po průchodem rezonanční dutinou přes krystal s nelineárními optickými vlastnostmi, čerpanýho světlem levnýho laseru s delší vlnovou délkou.
Může se při srážce částice s atomem místo zabrždění popohnat ve směru pohybu? Ve světě normálních částic to možný není, ale pokud se částice připlete do atomového orbitalu vhodným směrem ve vhodné chvíli, může jí to skutečně urychlit ve směru původního pohybu, zatímco atom, co stojí na místě se na úkor její kinetické energie ochladí. Tomu se říká neelastický, nebo tzv. antistokesovský rozptyl či přenos energie. Normální rozptyl světla je tzv. stokesovský (podléha Stokesovu zákonu, podle kterého je rozptýlená energie vždy nižší frekvence, než energie dopadající), takže energie světla se rozptyluje na tepelnejch kmitech atomů a látka se při svícení zahřívá. Pokud se ale omezí dopadání záření s frekvencema, který látku zahřívaj, může se svícením na materiál laserem frekvencí blízkou rezonanční dosáhnout naopak silnýho poklesu teploty. To je principem tzv. laserovýho ochlazování, kterým se zatím dosáhlo nejnižších teplot ve vesmíru, jen několik desítek pikoKelvinů (10E-12 K). Aby to fungovalo musí mít laser velmi přesně udržovanou vlnovou délku, která se průběžně snižuje tak, aby paprsek látku při daný teplotě právě ještě chladil, ale nezahříval (rezonanční frekvence se posouvá s teplotou), což si mužete vyzkoušet třeba na tomhle appletu.
Nedávno se na sklu dopovaným směsí iontů erbia, thulia a yterbia podařilo při dopadu monochromatickýho světla dosáhnout ochlazení až o několik desítek stupňů i za pokojový teploty. Konkrétně pro erbiem dopované sklo je správná vlnová délka 1,5 mikrometru (infračervený tepelný záření). Takový materiály se už můžou využít i půmyslovejch aplikacích - barevným filtrem se odstíní vlnový délky, co materiál zahřívaj a propouštěj jen správný vlnový délky na spodní anti-stokesovskej filtr, čímž vznikne lednička, která chladí jednoduše tím, že se na ní nechá svítit sluníčko. Běžně existujou tzv. fluorescenční antistokesovský barvičky a pigmenty, který vyzařujou světlo s vyšší frekvencí, než na ně dopadá, při dopadu tepelnýho infračervenýho záření se rozzářej třeba zeleně. Takový látky při zahřívání často nápadně intenzívně svítěj, patří sem např. kysličníky thoria, který se dokonce na přelomu 19 století používaly v plynových lampách jako zdroj pouličního osvětlení. Na animacích vpravo je výsledek modelování antistokesovského rozpylu vodíkových atomů na molekulách deuteria D2. Jak antistokesovský přenos energie.funguje na kvantově mechanické úrovni?
Kvantovej svět je svět naladěnejch strun. Zatímco v normálním životě o směru přenosu energie rozhoduje v první řadě teplotní spád, ve světě kde se energie předává po celistvejch dávkách, kvantech energetickej spád to neni tak jednoznačný. Dá se to připodobnit ke svazku různě naladěnejch kytarovejch strun. Pokud jsou naladěný na různě vysokej tón, pak rozkmitání jedný struny se na ostatní nepřenáší. Teprve tehdy, když jsou obě struny naladěný na stejnou výšku, rozkmitání jedný struny se přenese na okolní struny a struna ztrácí energii. Energie se může přenášet i tehdy, když ostatní struna kmitá přesně poloviční, třetinovou nebo naopak dvojnásobnou frekvencí, což stačí ke splnění podmínek rezonance.
V případě, že je mezi strunama velkej rozdíl energie a struny sou jen napatrně rozladěný, může dojít k tomu, že si první struna část energie vypůjčí ze svýho okolí. To jí umožní rezonovat se ostatníma strunama a přenášet hodně energie. Podobá se to trochu situaci při placení v obchodě, kdy nám chybí jen trošku na to, abychom mohli pohodlně zaplati velkou bankovkou a nemuseli měnit na drobné. Buď se nad náma pokladní slituje a drobný nám odpustí na příště, nebo si chybějící desetník prostě vypůjčíme od nějakýho známýho. Tím se systém stane nerovnovážný a začne záviset na časové dimenzi. V praxi se to projevuje například tak, že látky na které dopadá světlo vhodný vlnový délky se světlem nabíjej tak, že jejich elektrony dočasně vyskočej na oběžnou dráhu dál od atomovýho jádra. Zpátky mohou elektrony seskočit jenom o určitej rozdíl energie. Pokud se v atomu nalézá výhodná konfigurace pro seskok, elektrony se rádi nechaj tepelnými kmity molekul popostrčit ještě o něco výš, aby se do spodní hladiny právě trefily. Vypůjčená energie se přitom odebírá tepelným kmitům mřížky, látka tedy při dopadu světla chladne. Trochu se to podobá nucenýmu ochlazování kapaliny odpařovaný v proudu vzduchu. Odebíráním molekul z povrchu kapaliny se ty rychlejší systematicky ze systému nuceně odstraňujou tak dlouho, až zbudou opravdu jen ty nejstudenější - teplota zbytku kapaliny přitom může poklesnout hodně hluboko pod bod varu. Snaha vesmíru směřovat k rezonanci i za cenu odebrání části energie zvenčí je důsledkem toho, že rezonanční stav je stav s nejvyšší hustotou energie a evolučně vítězí nad termodynamicky rovnovážnými stavy. Existenci našeho vesmíru lze interpretovat i tak, že jde o rezonanční stav systému, který si svou energii a hmotu vypůjčuje ze svého okolí na úkor své expanze.
Omezujícím prvkem výstavby velkejch urychlovačů je tzv. synchrotronový záření, což je EMG záření, kterým ztrácí energii každá nabitá částice, která je donucená měnit rychlost nebo směr svý dráhy. Jeho vznik si můžeme představit tak, že hybnost rotace uvnitř částice zodpovídající za náboj částice "neví" o změnu směru - a tak pokračuje dál původním směrem a vyzáří se jako EMG vlna. Synchrotron je jednoduše každej urychlovač, ve kterým se využívá elektromagnetický pole synchronizovaný s pohybem částice tak, aby postupně urychlovalo částice na požadovanou rychlost. Nejstarším modelem synchrotronu byl tzv. cyklotron. Zatímco je příčinou ztrát a nutí nás zhotovovat urychlovače čím dál tím větší, je to současně cenný nástroj pro výzkum, protože jde o vysoce koherentní a intenzívní zdroj monochromatického rentgenového záření s malou spektrální šířkou, takže se v poslední době staví urychlovače jen kvůli němu. Částice v nich schválně neobíhají po kruhové dráze, ale po obvodu polygonu - v každém rohu je pro využití jejich synchrotronového záření připraveno specializované pracoviště. Synchrotronový záření (směska UV/rentgenova a gamma záření) opouští synchrotron tangenciálně a využívá se k nejrůznějším experimentálním účelům, protože je to pěkně zkoncentrovanej zdroj krátkovlnnýho záření, kterej se dá jinými způsoby obtížně vyrobit. Na obrázku vlevo nahoře se paprsek synchrotronového záření používá k rentgenové difrakci. Krátkovlnné rentgenové záření indukuje radioaktivitu a silně ionizuje vzduch, proto se v ose paprsku tvoří modrofialová plasma.
Jednou z perspektivních oblastí využití synchrotronového záření je rentgenová defektoskopie. Kolimovaný svazek rentgenu dokáže procházet ocelí jako sklem a pořizovat ze vzorku trojrozměrné řezy, na kterých lze studovat vznik a šíření trhlin při mechanickém namáhání. Na videích je názorně vidět, že trhliny v bloku oceli vznikají na hranicích krystalových zrn, kde má materiál sníženou pevnost.
Podle teorie éteru je černá díra archetypem tmavorudé výhně pekla ze kterého není úniku, pokud se na ní díváme zvenku. Zevnitř ale světlo odráží a mohla by vypadat jako stříbřitě modrolesklý baldachýn nebe, kdybychom tedy plavali těsně pod jejím povrchem. Některá astronomická pozorování jde intepretovat jako odraz vzdálených hvězd od povrchu černé díry, ve které bydlíme - v tom případě je ovšem odražené světlo posunuté silně do infračervené oblasti v důsledku všesměrové expanze vesmíru.
Nový rozměr internetové debaty na Oslu - pokud se nějaký příspěvek redaktorovi (zde Igor Tureček) nelíbí, jednoduše ho upraví k obrazu svému...:-)
Kapalná zrcadla mají oproti těm klasickým výhodu v tom, že jsou výrobně mohem levnější, protože jejich parabolický povrch je tvořen rotací kapaliny a je tak neustále obnovován do fyzikálně přesného tvaru.Nejjednodušší dalekohledy jsou tzv. zenitální, jsou tvořený parabolickým zrcadlem, vytvořeným rotací kapaliny, myšlenka pochází už pochází již od Newtona ze 17. století. NODO byl prvním větším dalekohledem využívajícím rotující rtuť jako zrcadlo. Byl postaven v Novém Mexiku v nadmořské výšce 2772 m, 3 km severně od vesničky Cloudcroft. K jeho provozu stačí 5 litrů rtuti, která rotovala rychlostí 6 otáček za sekundu (video znázorňuje okamžik zastavení zrcadla). Rotující rtuť vytvořila parabolický profil o průměru 3 metry. Během několika hodin se na hladině rtuti vytvoří vrstva oxidu, která do značné míry brání uvolňování rtuťovejch par. Katalyzátorem jsou vodní páry a nečistoty v ovzduší, samotná rtuť se v čistým suchým vzduchu neoxiduje.
K porušení tvaru pevných zrcadel stačí už krátké nerovnoměrné zahřátí. To klade vysoké nároky na klimaticaci kupolí velkých dalekohledů. Fotka níže je současně ukázka citlivosti technik, používanej pro proměřování jejich deformace. Dalším problémem je, že odrazivá vrstva (nejčastěji vrstva hliníku) se postupně oxiduje a zrcadlo "slepne", proto se musí jednou za několik let obnovovat. Na videu je záběr z pokovování zrcadla hliníkem o průměru 8,4 metru pro dalekohled LBT (Large Binocular Telescope), což je obří triedr se dvěma zrcadly stavěný v Arizoně v blízkosti městečka Safford na observatoři MGIO (Mt. Graham International Observatory). Záběry byly pořízeny malým průzorem v pokovovacím zvonu, který se na povrch zrcadla přicucne a hliník odpařený průchodem proudu pokryje vše uvnitř zvonu, včetně zrcadla
Pro použití kapalných zrcadel např. na Měsíci je problém se rtuti v tom, že mrzne při mínus 38 stupních Celsia. Na Měsíci ale teplota klesá až na mínus 147 a zrcadlo ze rtuti by rychle zmrzlo. Řešením je hustá kapalina založená na imidazoliu-etylsulfátu s nanočásticemi stříbra na povrchu. NASA plánuje jeden takový stometrový teleskop umístit na jednom z měsíčních pólů kolem roku 2018. Zásadní nevýhodou kapalných zrcadel dle je, že mohou směřovat jen svislým směrem. Tenhle nedostatek se snaží odstranit návrh zrcadel z magnetické kapaliny, kterou v v zrcadle drží magnetické pol, což umožňuje spojit výhody kapalných zrcadel s výhodami adaptivní optiky.
Schema Alcubierrova warpového pohonu z roku 1994. V podstatě jde o to, že když budeme na jednom místě časoprostor zahušťovat, a na druhém zřeďovat, místo se bude časoprostorem přesouvat rychlostí, která může být teoreticky i nadsvětelná. Tedy aspoň podle teorie relativity, která nadsvětelným rychlostem v zásadě nebrání - otázka je, co se podle ní stane, když předmět při zrychlování tuto rychlost dosáhne. Z hlediska éterové teorie to odpovídá chlazení vakua na jedné straně a ohřívání gravitačními vlnami na druhé - rozdíl toku energie bude objekt posouvat dopředu. Je zajímavý, že zařízení na prakticky shodném principu navrhl už v roce 1978 technický poradce filmu StarTrek, později se ale objevily vážné pochyby vůči možnosti takové zařízení vůbec realizovat.
Jedna z otázek je, jak vyrobit řidší a hustší vakuum. S nahuštěním vakua zas takový problém není - postačí rotace těžkého nebo nabitého objektu, které vakuovou pěnu zamíchá a tím ji zahustí, což lze interpretovat jako smrštění extradimenzi (bublin) časoprostoru podle Sundrum-Randallové. Ale zředit vakuum už tak jednoduchá záležitost být nemusí. Jednu z cest nabízí Tipplerův stroj času z r. 1974 - jde o jakési odstřeďování vakua v dutině dlouhého hmotného válce - v jeho ose bude časoprostor řidší a čas by zde měl plynout o něco rychleji na úkor okolí válce, kde se naopak bude čas zpomalovat podobně jako v okolí rotující černé díry. Je možné že tento princip v přírodě i vyskytuje v podobě rotující červí díry. Později vědce napadlo, že by k roztočení vakua mohl postačit laserový paprsek obíhající mezi zrcátky, uspořádanými do čtverce a dokonce navrhli měřit takto vzniklé zpomalení času např. pomocí rozpadu neutronů. Ale hlavním problémem warpového pohonu budou zřejmě jeho neuvěřitelné energetické nároky: realizace warpového pohonu pro hvězdolet střední velikosti by vyžadovalo 10E45 Joulů, což je pro srovnání energie vzniklá anihilací tělesa o hmotnosti Jupitera. Daleko perspektivnější se jeví realizace pohonu na základě Woodwardova jevu, nebo Shawyerova (EM drive), Heimova pohonu a jejich modifikace, které ovšem neumožňují přesáhnout rychlosti světla, protože samy pracují s fotony. Za zmínku stojí, že agentura EarthTech se snaží zopakovat Tajmarovy experimenty se strháváním časoprostoru v okolí rotujících supravodičů.
Nová kompletní zpráva a videozáznam veřejné demonstrace experimentů prof. Araty, které vcelku jednoznačně potvrdily vznik studené fůze plynného deuteria na vrstvě palladia na práškovém nosiči. Experimentální uspořádání je přitom natolik jednoduchý, že se reakce může začít okamžitě studovat i v nejchudších pracovištích na světě a využívat průmyslově. Silná závislost výtěžku fůzní reakce na typu katalyzátoru otevírá rozsáhlý prostor pro další výzkum, protože je zřejmé, že výtěžek reakce jde úpravou katalyzátoru rozsáhle optimalizovat. Příznačný je ovšem to, že jsem snad jediný, kdo o experimentu v Česku vůbec informuje - to ale není v zemi, kde vládne lobby ČEZu nic divného (tímto předem děkuju každému, kdo pošle link dokazující opak).
Pokus probíhal napuštěním deuteria nebo čistého vodíku (pro srovnání) do evakuované tlakové termosky se 10-20 g paladiového katalyzátoru na nosiči z oxidu zirkoničitého, nebo nanočásticích slitiny zirkonia a niklu. Při pokusu se aparatura natlakovala na přibližně 50 atm, každý experiment trval asi 50 hodin. Po 70 hodinách se teplota v zařízení vyrovnala a pak bylo možné pozorovat slabý, ale zřetelný vývoj tepla v experimentu s plynným deuteriem, který se projevoval tím, že se obsah reakční nádoby udržoval na teplotě asi o 4 ºC vyšší, než okolí, srovnávací pokus s vodíkem dosáhl teplotní rovnováhy za 500 minut. Kalorimetrická měření nebyla dosud publikována, ale vývoj helia vznikajícího podle rovnice D(p,n)+D(p,n)->He(2p,2n) byl detekován pomocí hmotového spektrometru a jeho průběh odpovídá vývoji tepla při experimentech (pulsní průběh grafu odpovídá napouštění jednotlivých vzorků do spektrometru). Kovový nosič katalyzátoru byl při pokusech zřetelně účinnější, jak vyplývá z horního grafu, ale vývoj tepla v něm ustával rychleji (zřejmě proto, že se palladium na povrchu kovu v matrici zvolna rozpouští a inaktivuje se tak).
V souvislostí s výzkumen studené fůze se nedávno objevila ještě jedna zpráva, obviňující vedoucího představitele výzkumu sonofůze Rusi Taleyarkhana z miskonduktu. Zpráva však Taleyarkhana neobviňuje z ničeho konkrétního, kromě toho že na jednu svou výzkumnou zprávu připsal jednoho spolupracovníka "neoprávněně" a že falešně prezentoval výsledky dalších spolupracovníků jako potvrzující jeho studenou fůzi. Jelikož "the task of committee wasn't to judge the validity of particular experimental results, but to assess the specific charges of missconduct", je z řady náznaků zjevné, že si vedení univerzity v Purdue spíš touto formou vyřizuje s prof. Taleyarkhanem osobní účty. Taleyarkhan totiž ve sporech s vedením univerzity střídavě obviňoval své oponenty z podjatosti a snahy si přivlastnit výsledky výzkumu. To by konečně nebylo nic nového pod sluncem na obou stranách sporu.
Podle éterový teorie je vakum tvořeno hustým částicovitým systémem, tvořeným fluktuacema fluktuací, podobných houbě nebo pěně, která se tvoří v husté superkritické páře. Jako pěna se i chová - při zatřepání, čili vložení energie zhoustne a chová se jako hustší blob - pokud máte nainstalovanou Javu, můžete si to vyzkoušet názorně na apletu zde. Fígl je v tom, že se současně to hustší místo začíná samo chovat jako gravitační čočka a soustřeďovat okolní vlny energie do sebe.
A stejně to funguje i v lidské společnosti. Když je někdo činorodý a aktivní, zahušťuje tím bohatství společnosti a od určité fáze to začně dělat čím dál snáze, protože ho v tom jeho okolí samo začne úmyslně či neúmyslně podporovat ve snaze zbohatnout také.. A to pozorujeme jak v intelektuální, tak ekonomické sféře, protože peníze dělají peníze, kolem mocných lidí se soustřeďují další lidé, zainteresovaní na zisku, získávají od společnosti i svého okolí další dotace a prebendy (díky systému poslaneckých prebend poslanci mají ve skutečnosti základní životní náklady nižší, než průměrný chudáci). Ale projevuje se to i v inetektuální oblasti - například Einstein svoje první teorii v podstatě ukradl éteristům způsobem, který by mu dneska těžko prošel a prioritu své druhé hlavní teorie realtivity tak tak uhájil vůči Hilbertovi, svému hlavnímu konkurentovi. Dodnes se spekuluje, do jaké míry Hilbert při vývoje obecné teorie realtivity Hilbertovi pomohl a naopak - jenže vědecká teorie Einsteinův sporný přístup zametla pod koberec, protože jim samotným umožnila jeho teorie získat další prostředky na výzkum - kdyby byli aktivnější nějaký éterista (což by bylo obtížnější, protože v té době byla mezi éteristy větší konkurence), mohla by dnes být fyzika založená na éteru.
Podobně to funguje v případě významných akademiků: kvůli jejich věhlasu se k nim stahují nejlepší aspiranti, mají nejméně problémů se získáváním grantových prostředků na výzkum. Čili od určité fáze ani nemusí být mimořádný geniové, prostě se obklopí schopnýma lidmi a v jeho laboratoři se toho stihne vyzkoušet víc, než v laboratořích ostatních vědců - a o neúspěšných pokusech se prostě nemluví.Můžete proti tomu zkoušet bojovat a vystupovat, ale dokud preference úspěšných jednotlivců bude pro společnost výhodná jako celek, těžko s tím něco naděláte, protože budete bojovat se základním přírodním zákonem, vytvářejícím fyzikální realitu. Možná že vám tenhle příklad umožní snáze pochopit, jak naopak vzniká vesmír a proč ta potvora vůčihledě sama stále houstne.
Schopnej státník nebo mocná země získají více prostředků a ústupků pro další expanzi a tím nadále roste jejich moc. Dokonce to funguje i na úrovni každého pracoviště nebo jiné smečky: šéf nejsnáze získá drobné i méně drobné firemní výhody a ustupky od spolupracovníků, atd. Proto je z hlediska geopolitické stability tak rizikový stav, kdy např. Rusové díky cenám ropy začnou prudce bohatnout a brousit si zuby na získání politické moci. Příčinou vzniku válek neni napětí mezi stejně mocnými státy, ale stav, kdy se jeden z nich stane výrazněji bohatší a mocnější než druhý. Proč je to tak důležité vědět? Inu proto, abyse jim dalo předcházet.
Tady si můžete stáhnout program pro modelování výrazů tváře z Bath univerzity (videa, YouTube) reagující na zvuk. Další animace a technologie.
Míra aktivity Slunce se dá snadno měřit počítáním slunečních skvrn a skupin skvrn. To astronomové dělají pečlivě už od roku 1749. K poslednímu maximu došlo na přelomu let 2000 a 2001 a další má přijít roku 2012. Minimum tedy muselo nastat na přelomu let 2006 a 2007. Ale teď máme půlku roku 2008 a na Slunce stále prakticky žádné skvrny nevidíme.
Historie aktivity Slunce je na obrázku nahoře. V letech 1645 - 1715 nebyly pozorovány skoro žádné skvrny (cca 50 oproti normálním 50.000) - toto období se nazývá Malá doba ledová, protože se v jejím průběhu zemské klima výrazně ochladilo. Naopak v 60. letech 20. století nastalo největší maximum ve sledované historii a mohlo se tak stát důvodem k nástupu globálního oteplování. Minima sluneční aktivity lze rozpoznat i v časové řadě měření izotopu C14 na Zemi. Je docela možné, že současné oteplení je prostě reakcí klimatu na Malou dobu ledovou. Proti hlasům, které začínají veřejnost děsit další dobou ledovou se ale ozývají hlasy, které pokles sluneční aktivity označují za statistickou odchylku - samozřejmě závisí na období, které se do jejího výpočtu zahrne.
Výzkumnící z MIT navrhli zajímavou metodu koncentrace slunečních paprsků v plochách běžných skleněných tabulí, pokrytých tenkou vrstvou barviva. Světlo dané vlnové délky se od vrstvy barviva odráží jako od zrcadla a může být využité solárními články na obvodu skla. Výhodou je, že se tak světlo zkoncentruje, čímž se jednak ušetří plocha článků, druhak solární články pracují při vyšším světelném toku efektivněji. Nevýhodou je samozřejmě menší propustnost světla upraveným oknem, ale v případě že se využijí velkoplošná okna panelových budov, kde se nadbytečný světelný tok stejně omezuje zrcadlovými fóliemi, mohlo by se pomocí této technologie spojit příjemné s užitečným.
Autoři technologie doufají, že se jim podaří nasbírat z jednoho metru čtverečního až 60 W ve formě elektřiny. To samozřejmě vyžaduje poměrně kvalitní sklo, které není samo o sobě silně zbarvené. Běžný tabulové sklo je v důsledku obsažených iontů těžkých kovů (hlavně železa) zbarvený do modrozelena. Myšlenka technologie pochází z konce 70. let, ale jednak nyní vypršely původní patenty, druhak autoři věří, že se jim podařilo nalézt dostatečně stabilní barviva, které vydrží dlouhodobé zatížení slunečním světlem bez rozkladu. Základem vrstvy odrážející světlo je polymerní luminiscenční film z poly-3-hexylthiophenu (PHT) dopovaný příměsí derivátů C-60 furelenu PCMB (akceptor). Současná energetická návratnost fotočlánků je 1.5 - 3 roky, ale nové fotočlánky i po zapouzdření nevydrží déle než rok (za tři měsíce počáteční účinnost článků 6% poklesla na 92%), takže technologie má před sebou ještě několik let vývoje (viz např. praktická řešení na http://www.konarka.com/)
Obrázek dole znázorňuje na skleněném bloku, jak se světlo vede plochou tabulí v důsledku totálního odrazu. Z plátku želatiny odlitý na plechu v troubě jde po vychladutí vykrajovat optika, na který jde demonstrovat jevy jako lom světla čočkama nebo vedení světla optickým vláknem pomocí paprsku laserovýho ukazovátka...
Videozáznam pořízený vloni 15. září 2007 z mobilu při bouřce v Arménském městě Gyumrii znázorňuje světélkující oblak, uvnitř něhož se zjevuje útvar připomínající ukřižovanou postavu. Datum zjevení se prý shoduje s arménským svátkem Srbkhech, kdy se probouzejí mrtví. Skeptici namítají, že vytvoření podobného záznamu na počítači s použitím moderních editačních programů zabere nejvýše hodinu.
Vzhledem k tomu, že jev se odehrával za bouřky, pravděpodobně jde elektrometeor, čili viditelný a slyšitelný projev statické elektřiny v atmosféře. Tzv. Eliášův oheň vzniká tehdy, když bouřkový mrak vysává ze země elektricky nabité částice. Ty pak stoupají vzhůru podél vysokých předmětů, například stromů nebo stěžňů lodí (Sv. Eliáš je patron námořníků). Jev sám neškodný, může připravit cestu úderu blesku. Za deště můžeme korónu slyšet v okolí stožárů vysokého napětí jako tichý syčení. Protože sršení se projevuje na místech, kde jsou k sobě elektrony nejvíc namačkaný (na hrotech a silně zakřivených površích) a způsobujou ztráty při přenosu energie, jsou dráty vedení vysokého napětí ztrojené, aby se elektrické pole v okolí vodičů rozložilo do většího objemu.
Fotky s vysokým dynamickým rozsahem HDRI (High Dynamic Range Imaging) se snaží obejít nedostatečný dynamický a barevný rozsah (gamut) současných digitálních snímačů tím, že se spojují fotografie z několika expozic za různých světelných podmínek. Pravé HDR lze vytvorit z formátu RAW nebo OpenEXR složením několika snimků odstupňovaných podle hodnoty expozice EV (exposition value) např od -3 po +3 po 1/2 ci 1 EV (nejčastěji s využitím funkce autobracketing) dohromady softwarem jako Photomatix nebo qtpfsgui. Použití stativu je v tomto případě nutností. Syntetické HDR se tvoří z jednoho snimku JPG ulozi s různou úrovní gamma do několika obrázků, čímž dojde k redukci informace ve snímku.
Stejně jako u jiných metod postprodukce, není postoj profesionálních fotografů k HDRI jednoznačný, puristé ho odmítají jako každou jinou manipulaci se snímkem, což ovšem do jisté míry popírá možnosti digitální fotografie. U těch zbývajících je přístup k HDRI v zásadě dvojí - jedním směrem jsou http://www.flickr.com/groups/hdr/pool/, barevností přesně odpovídající originálu za ideálních světelných podmínek. Technicky a abstraktně zaměřený směr se naopak snaží pomocí HDRI přenést do obrazu celý původní barevný rozsah snímku nebo jej využít k efektnímu tónovému přemapování. Specialitou jsou barevně kontrastní snímky planet a Měsíce, který se samy o sobě vyznačujou nepatrnou barevností. Mají i jistou vědeckou hodnotu, např. z barevného tónu hornin na Měsíci lze poměrně přesně odvozovat jejich stáří. Na první pohled je např. vidět, že starší horniny obnažené dopadem meteoritu v místě kráterů jsou výrazně světlejší, než svoje okolí. V roce 1994 pořídila sonda Clementine vícebarevné snímky určené k výzkumu globálního povrchového složení Měsíce. Modré odstíny odhalují oblasti bohaté na titan a oranžové a nachové barvy ukazují oblasti poměrně chudé na titan a železo. HDR snímky jsou používány i k rozlišení koróny a chromosféry při slunečním zatmění.
Numerická simulace BE kondenzátu vzniklého spojením tří oblastí kvantově provázaných atomů v hypotetickém experimentálním uspořádání na obrázku vlevo (paprsek laseru procházející trojúhelníkovitou clonkou přes magnetickou past a který oblasti odděluje se naráz vypne, takže se atomy mohou spojit). Podle éterové teorie je vakuum tvořeno jemnou pěnou houbovitě uspořádaných fluktuací hustoty velmi hustého částicového prostředí, tvořícího vnitřek černé díry, ve které bydlíme a která je sama o sobě také podobnou fluktuací, jen na rozměrové škále mnohem větší. Fluktuace částic vakua způsobují tepelný pohyb atomů (obdoba Brownova pohybu v kapalinách), v důsledku toho např. helium zůstává při běžném tlaku kapalné i při absolutní nule.
Jelikož pěna při třepání a míchání houstne, atomy při svém pohybu pěnu vakua zahušťujou (applet). Za normálních podmínek je pohybová energie atomů přiliš vysoká, aby mohly interagovat s vytvořenými vlnami hustoty vakua, ale při dostatečně nízké teplotě (několik tisícin stupně nad absolutní nulou) se slabé interakce projeví a atomy zředěného plynu začnou vykonávat kolektivní pohyb jako jednotlitá kvantová vlna. Srážka tří oblastí do jedné dodá počáteční energii, která se postupně uspořádává do podoby stojatých vírů, pravidelně rozmístěných v objemu kondenzátu způsobem, který první ve spolupráci s Einsteinem předpověděl v roce indický fyzik Satyendra Nath Bose (po kterém tento stav hmoty nese název Bose-Einsteinův kondenzát). Víry se chovají jako kapky, v klidu postupně kondenzují dále a vypařují se, dokud obláček atomů netvoří jeden jediný vír supratekuté kapaliny, která ale nerotuje v celém objemů - atomy se v ní pohybují ve vrstvách, které po sobě bez odporu kloužou. V závěru kondenzace můžeme pozorovat tvorbu Cooperových párů - víry se přitom supratekutinou pohybují v párech podobně jako elektrony supravodičem.
Na obrázku výše je schéma vírů a vrstev v supratekutém kondenzátu. Za nízkých teplota energie atomů nestačí k tomu, aby vibrovaly, mohou vykonávat pouze rotaci. Energetické hladiny atomů jsou kvantované, proto se atomy vůči sobě natáčejí o pevný úhel a víry v kondenzátu udržujou pravidelný rozestupy. Pro mě osobně je zajímavá nesymetrie gradientu vrstev, která odpovídá asymetrii šipky času a vývoje vesmíru, což nasvědčuje tomu, že jde o nerovnovážný systém - změny ve vesmíru totiž neprobíhají časově symetricky, příčiny ke změnám narůstají postupně, dokud nejsou vystřídány lavinovitým přechodem na novou úroveň, podobnou zákonitost můžeme sledovat při vývoji živé hmoty i v jiných oblastech (technologické a sociální revoluce). Tahle asymetrie (hystereze) je důsledkem kolapsu vesmíru: aby v něm hmota mohla kondenzovat, musí se vesmír zahušťovat, což je však současně důsledkem toho, že se zkondenzované oblasti formují výrazně hustčím éterem, než nezkondenzované.
Z diskuse na Aldebaranu - může vesmír tvořit černá díra? Hoši se moc nechytají - za pár měsíců bude Hála asi muset pro jistotu mazat všechny nově příchozí..;-)
Písečný duny Namibijské pouště a duny z ledový tříště, erodované metanovým deštěm na Titanu, zaznamenaný radarem při průletu sondy Cassini v roce 2005
Einsteinovi rodiče, snímek je ze svatby Hermanna Einsteina a Pauliny Kochové 8. srpna 1976. Na fotkách vpravo ve věku pěti a šesti let se svou mladší sestrou Majou a když mu bylo čtrnáct, rok nato sepsal svou první "vědeckou práci" o magnetickým poli éteru (kterou zaslal spolu s doprovodným dopisem svýmu strýci Cäsaru Kochovi) v době, kdy publikoval svoji stěžejní práci o obecný teorii relativity koncem roku 1915 ve věku 35 let.. Einstein jako student. Ačkoliv Albert do tří let nepromluvil ani slovo, později si často pro sebe potichu opakoval slova a věty. Jeho první věta ve třech letech byla "ta polévka je moc horká". Když se ho šokovaný rodiče zeptali, proč celou tu dobu mlčel prohlásil: "Protože až doteď bylo všechno v pořádku"
I v pubertě Alebert s projevy zřejmýho autismu (známky Aspergerova syndromu) působil jako samotářskej, tvrdohlavej a neustále lehce zasněnej patron a na otázky odpovídal teprve, když si je dokonale promyslel. Ačkoliv neměl s výjimkou pár přemětů zdaleka tak špatnej prospěch, jaxe o něm traduje, měl u svejch učitelů na katolický základní škole pověst retarda, kterýmu se musí všechno opakovat několikrát a u spolužáků byl šikanovanej pro svej židovskej původ. On sám jim despekt později oplácel v předmětech, ve kterejch vynikal, takže ho nakonec z Luitpoldova gymnázia v Mnichově vyhodili pro rozvracení kázně a autority. Zřejmě dědičný vlohy k schizofrenii se naplno projevily u Einsteinových synů Hanse Alberta (fotka vpravo) a Eduarda. Dole následuje několik nejznámějších Einsteinových výroků:
Plyšový baktérie jistě znáte, ale miniaturizace se zastavit nedá a tak na trh přicházejí plyšový elementární částice. Na výběr je mezi hromadou kvarků, nukleonů, ale také antičástic. Nechybí ani teoretické částice, jejichž existence není potvrzena ani vyvrácená. Jednotlivé částice stojej kolem 10 dolarů a výrobce zaručuje mnohem vyšší životnost a stálobarevnost, než mohou nabídnout skutečné kvarky.....
Tak je to konečně oficiální: poprvé na světě byl ve zvukotěsné komoře ultracitlivým mikrofonem zaznamenán zvuk klepající se huspeniny
Článek v češtině a krátká YouTube videoreportáž z výroby nových prototypů kilogramu z křemíkových koulí o průměru 93 627 550 ± 60 nm, obsahující uzančně 84 446 8863 atomů 28Si.
M. Consoli and E. Costanzo: Old and new ether-drift experiments: a sharp test for a preferred frame. Článek o Procesní fyzice. Lorentz Aether Theory, Einstein Aether Theory
H. Lorentz: "Einstein simply postulates what we have deduced." The Theory of Electrons, 1916.
Známej pokus s elektrickým zvonkem a vývěvou, dokazující že se zvuk šíří vzduchem, ale ne vakuem. Od principu zvonku (Wagnerova kladívka) byla odvozena v minulé éře řada elektrotechnických zařízení, jako např. Marconiho koherer pro detekci elektromagnetických vln a taky Ruhmkorfův induktor (video 1, 2), což je kombinace Wagnerova kladívka a otevřeného transformátoru, používaná na přelomu 19. století ke generování vysokého napětí. Při přerušení proudu se na cívce zvonku indukuje napětí (asi jako když prudce zašpuntujeme pružnou hadici s vodou, vznikne v ní tlakový ráz), které lze transformovat sekundárním vinutím o mnoha závitech na vysoké napětí v řádu desítek kilovoltů.
Při strhávání staré tapety ze stěny, při loupání rajčete nebo lepicí pásky čelíme vždy jednomu a témuž jevu: loupaný proužek má tendenci se neustále zužovat do trojúhelníkovité špičky, která je tím užší, čím méně pružný materiál je a čím prudčejí proužek strháváme. Je to způsobeno tím, že elastický pásek má dva způsoby jak vyrovnat energii pnutí - buďto snížením svého zakřivení a tedy odloupnutím další části proužku, nebo svým zůžením, což zákonitě vede k vytvoření trojúhelníkovitého profilu. Jev se dá matematicky modelovat a jeho analýza byla nedávno publikována v prestižním Nature Materials..
Jev se kupodivu využívá i v umění, kubistická estetika "dekoláží" Jacques Villeglé (*1926, Francie) je založena na slepených a potrhaných vrstvách barvotiskových plakátů. S elasticitou materiálu souvisí i tvorba vlnovek při protrhávání filmu oblým předmětem (např. při párání obalu na CD tužkou) nebo fraktálně roztřepených okrajů při jeho trhání, jak naznačují další studie stejných autorů..
Fyzikální kvíz - jakým směrem se bude pohybovat jojo nebo špulka nití, když ji položíme na stůl a za nit zatáhneme tak, aby se špulka odmotávala v opačném směru, než ji táhneme? Pokud máte odpověď hotovou, zkuste předpovědět a zdůvodnit výsledek působení síly ve třech případech znázorněných níže. Pokud si nejste jistý s odpovědí, můžete si počkat jednu minutu, než nastartuje animace se správným řešením:
Relativita 7x NE! - ozvučená Flashová prezentace vyvracející 7 rozšířených mýtů o speciální teorii relativity.
Elektrony při svým pohybu zahušťujou vakuovou pěnu a deformujou tak časoprostor, kterým se šíří jejich náboj do okolí. V důsledku toho opisují kolem atomu složitý dráhy, který odpovídají uzlům stojatých prostorových vln (tzv. orbitaly). Při větších vzdálenostech od jádra atomu se ale počty uzlů na stojatých vlnách (tzv. kvantové číslo) zvětšujou a elektrony začínaj chovat klasicky, jejich chování se stále více blíží klasickému Bohrovu modelu atomu, podle kterého elektrony obíhaj atom jako kuličky. Takovým útvarům se říká Rydbergovy atomy podle jejich objevitele (J.R. Rydberg 1854-1919) a z éterové teorie vyplývá, že chování orbitalu jde modelovat Newtonovou mechanikou mnoha částic.
V laboratoři lze obří orbitaly připravit terrahertzovými pulsy ve stavu zředěný ionizovaný plasmy alkalických kovů, tak byl poprvé zaznamenanej i pohyb volného elektronu v pulsu infračereného laseru. Skutečná frekvence kmitů elektronu je ještě o několik řádů vyšší a animace je výsledek mnoha opakovaných excitací za sebou, které je díky stroboskopickému efektu možné pozorovat jako jeden souvislej pohyb. Nedávno se podařilo připravit Rydbergovy atomy až jeden milimetr veliký (s kvantovým číslem v řádu několika stovek) pomocí pečlivě dávkovaných mikrovlnných pulzů na jemný svazeček atomů draslíku ve vakuové komůrce. Pokud atomy dostaly od mikrovln během průletu komůrkou správný počet "kopanců", podařilo se elektrony excitovat a zpomalit tak, že jejich pohyb bylo možné sledovat stroboskopickými pulsy laseru (viz schéma aparatury vlevo) a porovnat s teorií spočítanou pomocí Schrodingerovy rovnice. O experimentech můžete absolvovat výklad prostřednictvím Flash prezentace ze sborníku on-line přednášek. Rydbergovy atomy se vyskytují i v přírodě. Vzácnej kulovej blesk je zřejmě tvořenej vysoce excitovanými atomy (s kvantovým číslem n = 50 a vyšším), takže kolem nich elektrony obíhají v konjugovaných eliptických orbitalech až několik mm v průměru. V důsledku nízké energie kvantových přechodů atomy září v oranžové, červené až infračervené oblasti, což dává kulovým bleskům jejich typickou zrzavou barvu a jejich plasma je stabilizovaná Londonovými kohezními a možná i gravitomagnetickými interakcemi. Díky kolektivnímu pohybu elektronů tyhle útvary silně vyzařujou mikrovlny a kulovej blesk údajně na dálku rozsvítí zářivky v celý místnosti.
Newtonova houpačka aneb rázostroj - a jedno z jeho větších provedení z bowlingových koulí. Funkce houpačky je založená na současné platnosti dvou fundamentálních fyzikálních zákonů, zákona zachování energie ("Součet energií všech částí izolované soustavy zůstává konstantní. Energie tedy nemůže vzniknout ani se ztratit.") a hybnosti ("Je-li výslednice sil působících na izolovanou soustavu nulová, je součet hybností všech částí soustavy konstantní")
Principem Newtonovy houpačky jde mj. názorně vysvětlit fakt, proč úspěšné štěpení uranu potřebuje zpomalovač neutronů, tzv. moderátor. Atomové jádro sestavené z mnoha těsně nahloučených nukleonů se chová jako třírozměrný rázostroj. Prudkým nárazem neutronu z jedné strany jádra se vyrazí neutron na straně opačné a doba, po kterou jsou v atomu přítomny oba neutrony současně je moc krátká na to, aby jádro stihlo vytvořit nestabilní konfiguraci - excitovaný stav, ze kterého se rozpadne s uvolněním energie. Rychle letící neutrony proto atomy uranu absorbují a štěpí jen nepatrně, mají tzv. nízký účinný průřez, proto napřed musí proletět jádry atomů s nízkou hmotností (voda, grafit,...), kterým předají část svý kinetický energie. Videa přehrajete klepnutím nebo najetím myši na černou plochu.
Anglický student Phil Bridge setrojil jízdní kolo z papundeklu. Rám je vyroben z kartonu, který se běžně užívá v průmyslovém balení výrobků, a jeho výroba stojí v přepočtu necelých 100 korun. Když se k tomu přidají kola a řetěz, cena údajně nepřekročí čtyři sta korun. Kolo údajně unese váhu až 80 kg a v dešti se pro nerozmočí.
Tento web se věnuje rozboru bijektivního homomorfismu mezi algebraickou varietou a vakuovovou varietou topologické teorie strun, tj. mezi atomy čísel a atomy graduovaného kvantově deformovaného oktonionického hrdla černé brány, jenž je ireducibilní reprezentací U-duální modulární grupy qE_n. Jedná se o grupový uzel U(N), každý prostorový rozměr je definovaný jedním z devíti párů matic N x N, kde N je nekonečno a znamená počet nula-brán, což je rank kalibrační grupy. Důvod, že M-teorie, má o jeden rozměr více nežli teorie superstrun, tkví právě v U-dualitě, protože počet rozměrů je spjat skrz rank grupy s mírou kvantové rozplihlosti prostoročasu. Model bere v úvahu vakuový podgrupoid, jelikož modulární prostor U-duální vakuové variety, jíž ireducibilní representací je graduované kvantově deformované oktonionické hrdlo černé brány, je roven 0. Z toho vyplývá, že elementární částice jsou reprezentací multidimenzionálnímu grupovému manifoldu E 11, jehož kořenový systém odpovídá partiční funkci 1 nestabilního hrdla černé brány vyplňující vakuový uzel, klasifikující možné kondenzáty dilatonu, K-teoretické grupy příbuzné grupě homotopií vakuové variety. Na pravém tachyonovém vakuu nejsou uvázané žádné uzly, neexistují tedy žádné brány s žádnými kalibračními symetriemi. Nejsou-li uvázané žádné uzly, nemáme žádné elementární částice, protože elementární částice jsou reprezentací kalibrační grupy vakuového uzlu. Náš vakuový uzel je bodem v abstraktní krajině, kde je lokálně nejnižší nadmořská výška, protože už existuje v nějakém topologickém tvaru nějakých14 miliard let. Pokud by náš bod sídlil například na nějakém srázu, z něhož by spadl řádově v Planckově čase, 10^{-43} sekundy, tak by se při pádu a jakémkoli následném pohybu v modulární krajině nepředstavitelně divoce převazoval. Naše vakuová varieta tudíž není topologicky stabilní hladký 6D CY-fold, ale kvantový entanglement (kvantová superpozice) generátorů grupového manifoldu (modulárního prostoru vakuí). Spolu s tím se odpovídajícím způsobem mění kalibrační symetrie. Pokud je na původním páru brány - anti-brány uvázaný nějaký tachyonový uzel, tak se při anihilaci nemůže úplně rozvázat a výsledkem je brána nižší dimenze (podle K-teoretické grupy klasifikující všechny možné náboje brán).
Důležité je to, že potenciálnímu minimu na tachyonové krajině odpovídá naopak právě divoká kondenzace (uzlování) vakua, to se děje například přiblíží-li se brána k anti-bráně (opačně orientované bráně) blíže než na planckovskou délku, 10^{-35} metru, poté pár brány - anti-brány anihiluje. Dochází k topologicky netriviální operaci: rozvázání uzlu. Nilpotentní orbity grupového manifoldu definují topologické strunové amplitudy, přičemž plynulé přechody v modulárním prostoru klasifikujeme Weylovou grupou kořenového systému grupového manifoldu, zatímco kvantované fázové přechody indukované kořenovým systémem alebraické vakuové variety jsou popsány n-maticovým modelem, kde n je počet generátorů grupového manifoldu. Vnoření grupy E8 do obecnější struktury U-duální modulární grupy M, jejíž automorfní formy definují superpozici topologických amplitud K-teoretických kondenzátů určuje ireducibilní reprezentaci M, kterou je graduované kvantově deformované oktonionické hrdlo černé díry, a tudíž fluktuace 1 nestabilního U-duálního hrdla černé brány přesně korespondují s kořenovou mříží M a struktura U-duálního hrdla černé brány, hrdla definovaného nespočetně mnoha axiomatickými formami, hrdla vyplňujícího U-duální manifold, je identické struktuře žádného hrdla.. Platónskou víru v nerozlišitelnost elementárního matematického objektu – algebraické variety – a základní kosmologické kompozice – vakuového manifoldu – dnes sledují největší kapacity v oboru a tento přehledný 200 stránkový dokument není vyjímkou. Strukturu hrdla můžeme studovat prostřednictvím tzv. automorfních forem grupové variety definující celou krajinu. Zbývá už jen dokázat, že partiční funkce černé brány (definovaná pomocí topologické partiční funkce) presně koresponduje se strukturou prvočísel.
Schéma vzniku supernovy SN 1987A, zaznamenaný poprvé v r. 1987, která se nachází ve vzdálenosti 163 000 světelných let od Země ve Velkém Magellanově mračnu.
Přestože byl tento hvězdný výbuch poprvé vidět už skoro před dvěmi desetiletími, tak se světlo i nadále odráží od chomáčů mezihvězdného prachu. Rozpínající se světelná echa z období více jak 4 let. Snímky vznikly odečítáním následných snímků s ročním odstupem, takže zůstaly jenom rozdíly mezi snímky.
Před 150 lety se na obloze objevil jasný zářící objekt v mlhovině Klíčová dírka (NGC 3324), soupeřící se světlem Siria, nejjasnější hvězdy na obloze. Byla jím hvězda nazvaná Eta Carinae, velmi velká a jasná hvězda, její hmotnost je asi 100-150 krát větší než hmotnost Slunce a její jasnost dosahuje čtyřmiliontého násobku jasnosti Slunce V dubnu 1843 se Eta Car stala nakrátko po Siriu druhou nejjasnější hvězdou na noční obloze planety Země, a to přestože je při vzdálenosti 7500 světelných let, tj. zhruba 800 krát dále jak Sirius. Vyzařuje 4 milionkrát víc energie, než naše Slunce a tlak záření jen taktak stračí udržet pohromadě gravitace, což se projevuje v divokejch a stále narůstajících fluktuacích jasu a jejího spektra. Zajímavá podoba mezi tvarem elektronového orbitalu s kvantovými čísly n=4, l=4, m=0 a tvarem vodíkových oblak okolo Eta Carinae. V rentgenovém spektru samozřejmě hvězda vypadá docela jinak.
Asi 100 krát větší hmotnost hvězdy Eta Carinae než je hmotnost Slunce ji činí výtečným kandidátem na plně rozvinutou hypernovu. Její záře však brzy pohasla. V roce 1940 se však rozsvítila znovu a vědci nabyli domnění, že vybuchne v řádu 10 000–20 000 let. Astronomové ale nedávno našli supernovu 100x jasnější a označili ji jako SN 2006gy. Pokud by Eta Carinae explodovala jako SN 2006gy, stala by se nejjasnějším objektem na obloze, viditelná by byla i během dne. a v noci by se jevila jako modré Slunce. Ve večerních a nočních hodinách by její modré světlo bohatě stačilo i ke čtení a způsobilo poruchy endokrinní soustavy (hormonu melatoninu) u savců.. Záblesk gamma záření by patrně zlikvidoval satelity a účinky exploze by na obloze trvaly šest i více měsíců. Supernovy však přispěly před miliardami let i ke vzniku našeho života, protože například všechen vápník, který máme v kostech, a veškeré železo v našem krevním hemoglobinu vznikly při explozi supernov.
Jeden ze zlatých Oskarů letos putoval poprvé do rukou skutečného fyzika. Je jím Ron Fedkiw, bývalý soutěžní vzpěrač a nyní profesor počítačových věd na Stanfordské univerzitě a ocenění dostal za neobvyklou vědeckou disciplínu – simulaci kapalin. Ron Fedkiw stojí za efekty filmů jako Piráti z Karibiku nebo Pomsta Sithů z cyklu Hvězdné války. Vše je výsledkem prudce se rozvíjejícího oboru, který využívá počítače k simulaci fyzikálních úkazů, tedy výpočetní fyziky. Dole je ukázka dvou simulací z Fedkiwova webu: vlevo je simulace tzv. Rayleigh -Taylorovy nestability, ke které dojde pokud se převrství kapalina s nižší hustotou kapalinou těžší, vpravo je částicová simulace kapaliny.
Ale Oskara za svůj přínos k počítačové grafice dostal již před lety Ken Perlin, který je autorem procedurální textur, označovaní jako tzv. Perlinův šum, který se používá v počítačové grafice jako tzv plasma fraktál pro generování přírodních textur (oblak, kouře nebo povrchu planet). Vniká rozdělením oblasti na několik částí (tzv. oktáv, pokud se frekvence zvyšuje na dvojásobek), které se náhodně vybarvují podle šumové funkce (např. lineárně-kongruentní generátor používaný funkcí rand() v Unixech používá rekurentní vzorec r(n+1) = 1103515245 * r(n) + 12345) % 2^32. Tak jak se oblasti zmenšují postupně vzrůstá rozlišení výsledné šumové funkce, která je součtem šumu v jednotlivých oktávách (Ken Perlin použil součet absolutních hodnot a za svůj přínos k rozvoji technického řešení dostal v roce 1997 od Academia of Motion Picture Arts and Sciences Oskara)
Podle vlnové teorie éteru je vesmír tvořený podobným šumem, který pozorujeme jako jedna z jeho fraktálních částí. Protože se šíření informace na větší vzdálenosti v prostoročase propaguje po uspořádaných gradientech, z náhodného šumu pro pozorování přednostně vybíráme uspořádané gradienty, takže se nám vesmír na velkých časoprostorových vzdálenostech do minulosti (kosmologická škála i budoucnosti (Planckova škála) jeví jako expandující houbovitá strukturou.
Podle éterové teorie vznikly závoje temné hmoty jako místa, kde se při inflaci střetly kondenzační zóny předchozí generace časoprostoru (tzv. "falešného vakua"). V místech, kde se jich srazilo nejvíc, vznikly kapky přesycené hmoty jako zářící "bílé díry", ze kterých se po vyrovnání tlaku vypařovala hmota na galaxie, tvořící její okolí. Tvar galaxií se přitom přizpůsoboval oblastem hustšího vakua - tam kde se dvě ramena spojovala, vznikl v galaktické hmotě pásy tvaru V, tam kde se křižují může galaxie získat zřetelný tvar písmene X, což lze prokázat analýzou tvaru galaxie..
Z nedávných pozorování vyplývá, že jak sluneční soustava, tak i okolí naší Mléčné dráhy je plné temné hmoty - tam, kde se vyskytují satelitní trpasličí galaxie (v souhvězdí Medvědice, Willman I nebo Vlasů Bereniky) jsou její vlákna nejsilnější. Temná hmota taky umožňuje vysvětlit, proč je trpasličích galaxií v okolí velkých galaxií tak málo ve srovnání s klasickými modely vývoje vesmíru (podle éterové teorie je tomu jednoduše proto, že většina hmoty vznikla v izolovaných místech vypařováním centrálních černých děr, místo co by do nich padala z rovnoměrně rozložených fluktuací). Zdá se, že nikoliv naše galaxie, ale rozložení temné hmoty v okolí je tím, co určuje konstelace a dynamiku galaxií.
Před časem bylo pozorováno, že centra velkých galaxií (včetně naší Mléčné dráhy) vyzařují rentgenové záření s typickou energií 0,5 MeV, což odpovídá anihilačnímu záření elektronů a pozitronů. Jak se předpokládá, v centrech galaxií sedí černé díry a v jejich okolí nejspíše vzniká antihmota, která se střetává s obyčejnou hmotou, co padá do černé díry a ta přitom anihiluje za vzniku monochromatického rentgenového záření. Otázka je, jakým mechanismem antihmota kolem černých děr vzniká? Je známo, že většina signálu je rozprostřena vůči středu Galaxie excentricky do populace dvojhvězd, označovaných „tvrdé LMXB“ (hard Low Mass X-Ray Binary), které vysílají vysokoenergetické rentgenové záření a jsou odpovědné za majoritní množství generované antihmoty. Gravitační pole menšího člena dvojhvězdy může být tak silné, že odtrhává plyn z druhé hvězdy (viz obr. vlevo) a tím ho akrecí zahřívá na tak vysoké teploty, že v poli záření mohou být spontánně vygenerovány dvojice pozitron - elektron.
Pokud jsou černé díry opravdu malé (což se předpokládá o tzv. primordiálních černých děrách, vzniklých v preinflační fází vývoje vesmíru, které ovšem zatím nikdo nepozoroval (a nemyslím, že kdy pozorovány budou), asi tak do hmotnosti 10E+20 kg (což odpovídá Schwarzchildovu poloměru asi 2 mm) s akreční rychlostí odpovídající klasickému Eddingtonovu limitu (kdy se gravitační síla právě vyrovnává tlaku akrečního záření), lze uplatnit tzv. Schwingerův mechanismus Hawkingova záření, podle kterého se virtuální páry vznikajících nabitých částic rozdělí na reálné částice v okamžiku, kdy se potenciálová energie odpovídající Comptonově vlnové délce vyrovná energii klidové hmoty elektronu. V klasické interpretaci Hawkingova záření to odpovídá tunelování virtuálních párů přes bariéru potenciálové energie snížené vnějším elektrickým polem. Jak takové pole vzniká? Pokud se primordiální černé díry vyskytují v prostředí husté plasmy, jaká existuje v centru galaxií nebo v atmosféře extrémně hmotných hvězd Wolf-Rayetsova typu, kde hustoty proton; překračují hustotu vody, je možné, že elektrické pole protonů napomáhá rozdělení elektron-positronových párů. V takovém případě do černé díry přednostně spadne místo pozitronu těžší proton a uvolněný elektron-pozitronový pár následně anihiluje za vzniku rentgenového záření, odpovídajícího energii klidové hmotnosti elektronu či pozitronu. Takové chování není ve vesmíru nijak neobvyklé: např. tímto mechanismem planety jako Země získávají kladný náboj, protože elektrony jejich gravitaci překonávají snáze. Analogický mechanismus může být koneckonců zodpovědný za asymetrii hmoty a antihmoty v celém našem vesmíru, přičemž antihmota je hmotou do prostoru uvolňována ve formě slabě interagujících axionů. Antihmota nastřádaná v okolí hmotných hvězd může mít pro další osud hvězdy řadu dalších zajímavých důsledky, např. může explodovat na několikrát, což je možná i důvod nestabilit nejznámější kandidátky na supernovu Eta Carinae, pozorovaných v minulosti.
Teorie inflace je v posledních vydáních Nature a New Scientist brána na vidle: Time to nail inflation, Why the best theories aren't always right, Inflation Deflated?, Deflating inflation?
Plocha Arktického ledu může sloužit jako citlivý indikátor globálního oteplování. Poslední studie NASA předpovídají se zhruba 50% pravděpodobností, že úplně roztaje už na konci letošního léta - takový vývoj nepředpokládaly ani ty nejodvážnější alarmistické modely, natož Václav Klaus. Jelikož tepelná kapacita ledu tlumí výkyvy teploty na Zemi, nárůst globálního oteplování lze očekávat teprve tehdy, až led roztaje - proto plocha ledu pěkně koresponduje s křivkou globální teploty (vpravo). Zánik polárního ledu bude mít na další vývoj oteplování samozřejmě nepříznivý vliv - jednak se sníží odrazivost planety a tím více tepla na ni bude dopadat. Mnohem významější je ale důsledek arktického ledovce pro zánik oceánského proudění na severní polokouli - to se bude podobat proudění na polokouli jižní, kde je většina ledu na pevnině, takže nemůže ochlazovat horní vrstvy oceánu.
Evropská větev Golfského proudu nazývaná Severoatlantický proud zmírňuje v západní Evropě (obzvláště pak na severu) zimy, které jsou tak teplejší než na jiných místech Země, byť tato místa mají stejnou zeměpisnou šířku. Například v lednu činí rozdíl průměrných teplot mezi pobřežím Norska a severními částmi Kanady přibližně 30 °C. Díky roztátí Arktidy zřejmě Golfský proud do značné míry zanikne - jeho zpomalování se ostatně již projevuje již dnes. To bude mít mj. drastické následky nejen pro podnebí v přímořských oblastech, které se tím pádem stane stejně extrémní, jako např. podnebí na pobřeží Aljašky, ale také např. na Atlantický rybolov, protože vodní život se začne studeným oblastem vyhýbat. Pro některé země, jako např. Rusko by ale tento vývoj mohl být sám o sobě příznivý, protože odkryje přístup k nalezištím ropy v Severním ledovém oceánu a cestu kolem pólu nebude nutné razit ledoborci. Na druhé straně se Rusko obává tání permafrostu, ve kterém je ukotvena většina budov, mostů a železničních tratí na Sibiři.
Protože elektron vykazuje spin a tím pádem nenulovej elektromagnetickej moment (chová se jako malej magnetek), může se šířit zmagnetovanejma látkama různě snadno, podle toho, jestli jsou zmagnetovaný souhlasně s jeho spinem nebo ne. V případě, že jsou dvě takový magnetický vrstvy oddělený mezerou, tunelovej efekt se výrazně zesílí v závislosti na orientaci magentickýho pole - to je tzv. spinotronickej jev obří magnetorezistence (Giant MagnetoResistance, GMR), objevený na začátku 90. let. GMR se projeví jen tehdy, pokud je aktivní oblast jen několik nanometrů široká, což je současně její hlavní výhoda. protože umožňuje výrazně zminiaturizovat čtecí hlavy magnetickejch záznamovejch médií. Využití spinotroniky hodně urychlil rozvoj nanotechnologií a nanolitografickejch metod ve výrobě polovodičů v posledních letech, díky tomu se GMR zavedla neobyčejně rychle do výroby a fyzici Albert Fert a Peter Grünberg (narozen v Plzni) za objev dostali letos Nobelovu cenu. Objev GMR a technologie kolmého zápisu vyvinutý společností Hitachi tak paradoxně oddálil nástup SSD disků založenejch na polovoidičovejch pamětích. Dnešní "solid state" disky dnes dosahujou poměru cena/kapacita, jaký by měly touhle dobou klasický HDD disky bez objevu GMR - vývoj ovšem jednoznačně směřuje k záznamovejm médiím bez pohyblivejch součástí.
Nedávno byla funkce spinového ventilu pozorována na vrstvě polovodiče, překrytého několika atomů silnou vrstvou izolantu (oxidu hořečnatého, MgO). Pokud byla tloušťka MgO menší než dvě atomové vrstvy, procházely jí pouze elektrony s určitou orientací spinu; elektrony s opačným spinem se odrážely zpět. Při tloušťce MgO dvě až šest atomových vrstev procházely a odrážely se zpět elektrony s obráceně orientovanými spiny, než tomu bylo v prvním případě. Při tloušťce MgO větší než šest atomových vrstev se všechny elektrony vycházející z polovodiče odrážely zpět.
Divoký hlemýždí sex, čelný útok rozzuřeného šneka a šnek klouzající po skle (3x zrychleno) - na posledním videu jsou dobře vidět břišní vlny, kterými se plž pohybuje vpřed.
Sladkovodní plž levatka (levotočka, čeleď Physidae) , patřící do řádu Sorbeoconcha ale umí lézt i bez zdánlivé opory po vodní hladině, na které se udržuje silama povrchového napětí rychlostí asi 0.2 cm/sec, skoro 10x rychleji, než na pevné podložce (0,02 cm/sec). Tento způsob pohybu je tedy pro něj jednoznačně výhodný. Podle nové teorie k tomu stejně jako suchozemský slimáci používá vrstvu slizu (která je za šnekem dobře vidět na obrázku vpravo), která se střídavě stlačuje a rozpíná svaly v hlemýždí noze. Šnek díky tomu surfuje na vlně hlenu, který vytváří a odstrkuje za sebe.
SMS: ..fotony nejsou zadny kulicky.. .. O kuličkách mluvíš leda ty. Třeba fotony gamma záření dělaj lokalizovaný záblesky na stínítku scintilátoru - musej bejt tedy časově i prostorově lokalizovaný, jako jiné částice. Jejich dráhy lze dobře sledovat v jiskrové komoře nebo v tzv. spintariskopu.
Ragdoll cannon je flešovka s pěknou fyzikou a zcela humánní municí (video)...
Relativistická aberace a zakřivení časoprostoru v důsledku gravitačního čočkování lze snadno interpretovat jako průchod světla hmotným prostředím o proměnlivém indexu lomu.
co = rychlost světla ve vakuu (nekonečně daleko od zdroje gravitačního pole) je konstantnic = rychlost světla na na ekvipotenciální hladině o poloměru Rc = co·|1- Rg/R| kde Rg je gravitační Schwarzschildův poloměr zdroje gravitačního pole o hmotnosti M.Rg = 2·G·M/co^2 Index lomu gravitační čočky: n = co/c
V případě rotujícího objektu je nutné uvažovat strhávání prostředí v důsledku rotace, což nabývá významu v případě, že rychlost rotace je souměřitelná s rychlostí světla (Kerrova metrika v okolí rotujících černých děr).
Pokud foton prochází prostředím s gradientem indexu lomu rostoucím k nekonečnu, postupně se láme k jeho středu. V okamžiku, kdy projde jistou vzdáleností od středu černé díry jen nenávratně lámán do jejího středu. Vzdálenost, ve které část fotonů obíhá černou díru po metastabilní kruhové dráze se nazývá poloměr fotonové sféry, zavisí zřejmě na vlnové délce, proto by okraj černé díry měl být duhově zbarvený a lámat světlo jako hranol.
U rotujících černých děr se obvodová rychlost sčítá s rychlostí světla v důsledku strhávání časoprostoru (Lenseův-Thirringův jev, čili strhávání "referenčního rámce"), proto se silueta horizontu událostí černé díry stává nesymetrická a fotonová sféra získává složitý hyperbolický tvar. Část fotonů, které do ní proniknou pod nízkým úhlem nejsou černou dírou pohlceny, ale naopak vyvrženy a získají přitom energii na úkor kinetické rotace černé díry (světlo "zmodrá"). Většina černých děr ve vesmíru zřejmě patří do této skupiny, protože rotuje povrchovou rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla.
V březnu 1989 sestavil tehdy třiatřicetiletý anglický fyzik Tim Berners-Lee návrh systému pro výměnu informací mezi vědci v laboratořích CERN, kde tehdy pracoval. Šéfovi se návrh líbil: "Neurčité, ale zní to skvěle…" připsal na papír a Tim se pustil do dalšího vývoje tohoto systému. První webová stránka na světě, jak vypadala v textovým prohlížeči na jaře 1991. Na odkazy se přecházelo vyťukáním čísla odkazu na konzoli. V květnu 1992 dostal internet svůj oficiální název WWW, čili World Wide Web ("Pavučina širého světa"). Za svůj přínos pro rozvoj internetu byl Tim Berners-Lee odměněn rytířským titulem.
První internetový prohlížeč pro platformu Windows 3.11 vyšel už před patnácti lety - 8. června 1993 vydal Thomas Bruce z Cornellova právně informačního institutu první verzi programu Cello s označením 0.1 beta pro Windows 3.1.Díky úspěchu začal Bruce v krátkém sledu vydávat další verze, přičemž se dostal až k finální s číslovkou 1.0. Ta dokázala pracovat s protokolem HTTP, podporovala první verzi HTML, nastavení barev a několika různých fontů, FTP přístup, Postscriptxx, SLIP/PPP, Gopher klienta a rovněž bylo díky ní možné konfigurovat lokální síť. Webový stránky CERNu z roku 1993 na prohlížeči NCSA Mosaic společnosti Netscape už vypadaly podstatně lépe - např. dole je titulní stránka Magea v první verzi 0.6 z října 1993, která je na FTP stále k dispozici.
Jak jsem už uvedl, koncept hustého éteru do fyziky původně vnesl O. L. Lodge, který v Harper's Magazine roku 1904 publikoval svou Electric Theory of Matter. Lodge správně poukazoval na to, že z mnoha experimentů vyplývá, že amplituda světla je mnohem menší, než jeho vlnová délka a odvozoval z toho, že hustota éteru musí být velmi vysoká, nejméně dvoumilionásobek hustoty olova. Později, po objevu atomového jádra také správně poukázal na to, že pokud má být éter nositelem všech forem energie, pak vysoká hustota energie sil v atomovém jádře vyžaduje, aby byla zprostředkována éterem ještě hustším. Myšlenka hustého éteru se objevuje i v práci Occult Ether Physics Williama Lyne z r.1998. Vlnová teorie éteru má také na webu svého mladšího a hloupějšího sourozence. Na snímku vpravo odleva F.A. Lindemann, D. Coster, Darwin, R.T. Glazenbrook, Wood, Fowler, Kramers, Rankine, v druhé řadě: Lodge, Langevin, McLennan, Bohr, F.W. Aston, Ehrenfest.
Houbovitý struktury kondenzující páry nebo temné hmoty ve vesmíru mají podle éterové teorie přičinu ve fluktuacích hustoty kondenzujících částic.Podobnou strukturu by mělo mít i samotné vakuum (srvn. teorii vakua jako strunové kapaliny), který se chová jako pěna a je vlnama energie zahušťovaná.
Proto jsou zajímavý experimentální metody, jak vznik kondenzačních struktur modelovat a studovat. V případě průhlednejch kuliček rozptýlenejch v kapalině jde pozorovat vznik fluktuací hustoty díky tomu, že se při dotyku stávaj vodivý pro světlo, prostupující napříč systémem a tím se dráhy, kde se disky navzájem dotýkají zviditelní jasně svítícíma cestičkama.. Jev tak může sloužit jako názorný model vzniku časoprostoru, neboli prostředí pro vedení světla.
Jak jsem uvedl, 22. května uspořádal prof. Yoshiaki Arata's z Osaka University veřejnou demonstraci studené fúze deuteria na palladiem pokrytém katalyzátoru, která probíhá bez zjevného vývoje neutronů podle rovnice D(p,n)+D(p,n)->He(2p,2n) , produkuje tedy čisté ekologicky nezávadné teplo. Krom toho probíhá ve zcela jednoduchém uspořádání (čili žádné elektrody, výboje nebo elektrolýza), tiše a klidně v zařízení, které se konstrukčně neliší od obyčejných akumulačních kamen, je tedy velmi jednoduché (viz schéma a fotka zařízení níže). 6. června Arata uspořádal přednášku, ze které o experimentech vyplynuly další podrobnosti.
Pokusy probíhala napuštěním deuteria nebo čistého vodíku (pro srovnání) do evakuované tlakové termosky se 10-20 g paladiového katalyzátoru na nosiči z oxidu zirkoničitého, nebo nanočásticích slitiny zirkonia a niklu. Ten se jednak na porézním materiálu adsorbuje a tím se uvolňuje teplo, jednak nosič katalyzátoru slabě redukuje (v případě oxidu zirkoničitého - tím se samozřejmě také uvolňuje teplo). Deuterium jako těžký izotop vodíku reaguje zřetelně pomaleji. Nicméně asi po 70 hodinách se teplota v zařízení vyrovnala a pak bylo možné pozorovat slabý, ale zřetelný vývoj tepla, který se projevoval tím, že se obsah reakční nádoby udržoval na teplotě asi o 4 ºC vyšší, než okolí, srovnávací pokus s vodíkem dosáhl teplotní rovnováhy za 500 minut. Při pokusu se aparatura natlakovala na přibližně 50 atm. Vývoj fúzního helia byl detekován pomocí hmotového spektrofotometru a jeho průběh odpovídá vývoji tepla při experimentech. Každý experiment trval asi 50 hodin, kovový nosič katalyzátoru byl při pokusech zřetelně účinnější, jak vyplývá z horního grafu, ale vývoj tepla v něm ustával rychleji (zřejmě proto, že se palladium na povrchu kovu v matrici zvolna rozpouští a inaktivuje se tak).
Zájem světové vědy řešit skutečné problémy lidstva nyní můžeme monitorovat na výskytu prací, které se budou snažit Aratovy pokusy ověřit. Můj pocit ale je, že zájem vědecké i laické veřejnosti zatím zdaleka neodpovídá praktickýmu významu těchto experimentů.Uhlí a ropy je zřejmě pořád dost, ale geopolitické i ekologické hodiny tikají stále rychleji...
Zajímavá podoba mezi tvarem elektronového orbitalu s kvantovými čísly n=4, l=4, m=0 a tvarem vodíkových oblak okolo budoucí supernovou Eta Carinae. Nemusí to být náhoda, protože elektronové oblaky jde podle éterové teorie modelovat kolektivním pohybem menších částic, který může odpovídat pohybu částic plynu a prachu v gravitačním potenciálu hmotné hvězdy. V rentgenovém spektru samozřejmě ta hvězda vypadá docela jinak. Dole je simulace elektronových orbitalů v tzv. Rydbergových atomech, kde se elektrony díky své značné energii a vzdálenosti od jádra (i několik desítek až stovek nanometrů) chovaj dostatečně předvídatelně, aby je bylo možné modelovat klasickou mechanikou.
Chipmunk je asi nejrychejší knihovna pro 2D fyzikální simulace (videa) založený na engine Box2D, využívající "contact persistence" algoritmus: kontaktní body kolidujících objektů, které se při srážkách nemění se v dalších časových krocích výpočtu nepočítají znovu.
Dole zleva je rozklad světla na dvouštěrbině (klasický Youngův experiment z r. 1801, kterým byla prokázána vlnová povaha světla), lom světla koulí (vlny se fokusují za koulí jako za čočkou a můžou zde vypalovat stopu do pruhu papíru v závislosti na intenzitě světla, na čemž je založen Campellův optický heliograf), odraz vln od parabolického zrcadla a lom světla ploskovypuklou čočkou.
Země ze Saturnu, focená sondou Cassini 15.9.2006. Protažení obrysu směrem k Měsíci je zřetelně viditelný. Vpravo je fotka Země sejmutá a odeslaná sondou Voyager 18.9.1977 ze vzdálenosti 11.66 mil km od Země. Dole je nejvzdálenější fotka zeměkoule vůbec, odeslaná k Zemi 14.2.1990 ze vzdálenosti 6,4 miliard kilometrů, k Zemi putovala skoro šest hodin!
Polární záře na Saturnu sou červený, protože tak září ionizovanej atomární vodík (obrázek vlevo je snímanej v UV světle, spektrum vodíku vpravo dole), na Zemi zelený (kyslík za vyššího tlaku), ve výškách purpurový (kyslík za nižšího tlaku). V horních vrstvách atmosféry Jupitera září ružovou barvou radikály amoniaku.
Podobně jako polární Jupitera není polární záře na Saturnu způsobená slunečními magnetickými bouřemi, ale částicemi uvolňovanými z jejich měsíců (v případě Saturnu je to hlavně Enceladus, kterej uvolňuje do kosmickýho prostoru asi 100 l vody/sec v podobě gigantických gejzírů, živenejch slapovými silami Saturnu a měsíc Io). Jasné skvrny v Jupiteří auroře jsou zřejmě způsobený měsícem Europou (videa v UV světle z průletu Cassini v roce 2001)
Jak dlouho přežijete ve vákuu? To vám pomůže spočítat tenhle kalkulátor....
RepRap (Replicating Rapid Prototype) je GNU prototyp 3D tiskárny, schopný vytvořit 3D objekty podle výkresů v AutoCADu nebo Blenderu, kterou si může zájemce sestavit sám asi za 600 USD podle dokumentace umístěný na webu projektu. Funguje jako inkoustová tiskárna, namísto inkoustu ale na sebe tiskne vrstvy roztaveného plastu. Ty po nanesení ztuhnou a vytvoří požadovaný 3D objekt. Část součásti (plastové spojky) jde vyrobit na tiskárně samotné, která tak současně představuje zárodek samoreplikujícího se robota (videa).
Dvojice čínskejch geofyziků zkouší modelovat kontinentální drift (konkrétně náhodný spojování a rozpojování kontinentů) vířením kuliček rozptýlených v kapalině při nucený konvekci. Na videu je počítačová simulace, dole experimentální zařízení a skutečnej pohyb kapaliny při ochlazování od povrchu.
Prvních deset letišť v USA a letiště v Amsterodamu byla vybavena rámy, zobrazujícími v terahertzových vlnách a svlékajících cestující doslova do naha. Objekty se pod odraženými vlnami lesknou, protože jejich nerovnosti jsou menší než vlnová délka záření (řádově milimetry). Tyto vlny by měly být schopné odhalit rakovinu kůže a zubní kaz dříve, než to zatím dokážou doktoři a nahradit tak v řadě klinických vyšetření klasický rentgen.
Japonská společnost Genepax včera v Osace uvedla maketu auta napájeného 300 W palivovým článkem "Water Energy System (WES)" v zavazadlovém prostoru.
Napětí baterie složeného z 40 článků údajně činí 25-30V a proudem cca 6-7A. Proudová hustota nebude menší než 30mW/cm2, protože reakční plocha článků je cca 10 x 10 cm. Už to samo o sobě je na palivový článek úctyhodný výkon, ale otázkou zůstává, jak interpetovat prohlášení tiskových agentur (včetně Reuters), že auto jezdí na vzduch a vodu za vzniku peroxidu vodíku (dokonce se spotřebou jeden litr / 80 km), přestože se čas od času takové zprávy v tisku objevujou.
Mezi amplitudou šumu mikrovlnného záření vesmíru a jeho dipólovým momentem existuje zřetelná korelace - tou měrou jak vesmír expanduje se zvětšuje i amplituda mikrovlnného pozadí kosmu.
Pro názornost je na pravý obrázek superponován i původní dipólový moment vzniklý v důsledku absolutního pohybu sluneční soustavy vesmírem rychlostí asi 400 km/sec. Na animacích vpravo jsou výsledky sondy WMAP po prvním roce a třech letech měření.
Nedávno bylo dokázáno, že jde ze Země vyslat jediný foton a po odražení satelitem Ajisai ve tvaru třpytivé diskokoule jej zachytit 1.5 metrovým teleskopem zpátky. Ajisaji znamená japonsky "hortenzie", protože satelit svým tvarem její květenství připomíná. Další logickým krokem je dosáhnout prostřednictvím fotonů kvantového provázání přijímače s vysílačem na stanici ISIS s cílem vytvořit podmínky pro zabezpečenou kvantovou komunikaci. O výsledek má primární zájem armáda, která by v případě úspěchu kvantovou technologií vybavila svoje telekomunikační družice.
Podle éterové teorie je kvantové provázání demonstrace skrytých dimenzí časoprostoru, resp. "vnitřního povrchu" jeho fluktuací hustoty, tvořících fotony a další částice. Názorně lze kvantové provázání demonstrovat na vibrující supratekuté kapce v beztížném stavu - pokud se přesekne drátem, budou obě poloviny vůči sobě kmitat zfázované proti společnému těžišti, takže když se kapky spojí, znovu obnoví povrchové kmity původní kapky. V prostředí se může vyskytovat spousta podobně vibrujících kapek, dokonce mohou mít přesně tutéž hmotnost a vibrovat na téže frekvenci, ale pokud nebude zachována podmínka zfázování jejich vnitřních kmitů, po spojení neobnoví kmity původní kapky. A navíc, jakýkoliv pokus fázi povrchových kmitů změřit povede k narušení synchronizace původních polovin. Na animaci je z atomu vyslána dvojice kvantově provázaných fotonů, které se po odrazu od stěn rezonátoru zase spojí. Srážka fotonu s pozorovatelem způsobí posun fáze vlnové funkce fotonu, v důsledku čehož se odražený foton sice stane kvantově provázaný s pozorovatelem, ale už ne s původním fotonem. Z toho vyplývá princip zabezpečení kvantové komunikace, pokud se informace vyšle kvantově provázanými fotony a narušitel se tuto informaci pokusí přečíst, nejenže se mu to nepodaří, pokud nebude mít k dispozici komplementární foton, ale současně každý pokus o přečtení signálu na trase způsobí, že se informace stane nečitelnou a indikuje tak pokus o narušení zabezpečení. Je to tedy přiklad informačního kanálu, kde pokus o odposlech sám informaci zničí.
Hlavní problém kvantové kryptografie je stejně jako v případě přenosu informace pomocí oddělených vibrujících kapek postupná ztráta synchronizace ("dekoherence") v důsledku kvantového šumu vakua a interakce s prostředím, v důsledku čehož kvantově provázané fotony po uražení větší či menší vzdálenosti provázané být přestanou a je nutné provázaný pár vyslat znovu. To je problém zejména při vysílání fotonů optickými vlákny, kde dochází k dekoherenci již po několika desítkách až stovkách metrů.
S cirkumzenitálním obloukem souvisí také náhlý několikaminutový výskyt duhově zbarvených oblak, která byla pozorována 30 - 10 minut před zemetřesením 6.5 stupně Richterovy stupnice, ke kterému došlo 12.8.2008 v hustě zalidněné oblasti Sechuanu. Podobné jevy byly pozorovány také v roce 2004 při zemětřesení v Íránu. V prosinci roku 2004 se v jinak souvislé oblačnosti nad jižním Iránem vytvořila jasná mezera dlouhá několik stovek kilometrů. Prázdné místo zůstávalo na jednom místě, i když okolní mraky neustávaly v pohybu. Díra v mracích se nacházela přesně nad jedním z hlavních geologických zlomů v této oblasti. Měření povrchové teploty zároveň zaznamenalo vzestup teploty hornin na zlomu. O šedesát devět dní později zasáhlo tu samou oblast zemětřesení o síle 6,4 stupně Richterovy škály a zahynulo zde více než šest stovek lidí. V prosinci roku 2005 se situace opakovala. V oblačnosti nad zlomem se na několik hodin otevřela „díra“ a o čtyřiašedesát dní později tu došlo k zemětřesení o síle 6 stupňů.
Někteří geofyzikové jsou přesvědčeni, že ze zlomu unikají do atmosféry horké plyny, které vyvolají odpaření kondenzovaných vodních kapek v mracích. Výzkum v USA prokázal, že se nad silně stlačenými horninami tvoří v atmosféře částice s kladným elektrickým nábojem. Nevylučují, že se na vytvoření „díry“ v oblačnosti podílí i tvorba iontů, která podle vzniklého náboje napomáhá nebo brání kondenzaci mraků. Současně tak znovu ožívají staré a oficiální vědou mnohokrát "vyvrácené" teorie geopatogenních zón, ovlivňujících např. šíření radiového signálu, jak se počátkem 50. let snažil prokázat i český radioamatér Ing. Karel Drbal (kterého si veřejnost dnes pamatuje spíš díky jeho patentu na ostření žiletek kartónovými pyramidami). Výzkumníci z amerického Amesova centra na Floridě věří, že vbrzku dokáží na základě atmosférických změn předpovědět zemětřesení.
WANG: Když žádný pravidlo neplatí bez výjimky, tak uvažujíc Goedelovsky musí existovat pravidlo pro které to neplatí. Které pravidlo to je? To nevím, ale pro pozorovatelný spočetný objekty museji platit jistý pravidla, právě proto, aby šly spočítat. Musej např. splňovat Fermi-Diracovu statistiku, čili se chovat jako kolidující neprostupný fermiony, stručně řečeno částice. Pak pro jejich rozložení platěj axiomy přirozenejch čísel, pro který byl Goedeleův teorém původně odvozenej. Jsou to vlastně pravidla pro každej dostatečně velkej soubor spočetnejch objektů.
Algebra vlastně popisuje částicovou fyziku, např. polynomický rozložení statistickejch fluktuací rozložení hustoty, který pro nás vytvářej jednak observační realitu, jednak prostředí, díky kterým s ní můžeme interagovat na dálku a tak ji pozorovat a vnímat. Např. vlny se nesčítají a prostupujou se jako duchové, proto pro vlny na hladině axiomatický pravidla algebry neplatěji. To co tedy pozorujeme na hladině vody je vlastně nespočetná realita a nejde to popsat zákonama matematiky, jen statistiky: něco vidíme ale nikdy to nejsme schopný přesně spočítat a trvale s tím interagovat.
"Ohnivá duha" je jeden z nejvzácnějších atmosférickejch úkazů, ta na obrázku vlevo byla vyfocená ve státě Idaho, USA, ta vpravo nedaleko Frederictonu na Novém Brunswicku v Kanadě. Je to příklad tzv. cirkumzenitálního oblouku, který se řadí k halovým jevům. Sem tam si ho všimneme nad naší hlavou, jak opisuje zenit. Někdy je úzký, někdy široký, někdy slabý, někdy jasný, ale málokdy je opravdu jasný.Vzniká rozkladem slunečního světla s azimutem nad 58 º na vláknitých oblacích - cirrách tvořených šestibokými hranolky ledu, které díky svým ostrým hranám a disperzi vytvářejí čistě duhový efekt jako při rozkladu světla optickým hranolem.
Tzv. radiouhlíková metoda datování je založená na tom, že živý organismy spolu s normálním izotopem uhlíku 12C přijímaj v potravě i radioaktivní uhlík 14C, který se v malým množství tvoří ve stratosféře reakcí záchytem neutronů kosmickýho záření jádry dusíku. Poločas rozpadu 14C je 5730 let což znamená, že v 1 g uhlíku dochází k 15,3 rozpadům za minutu. Po smrti organismu se příjem uhlíku zastaví, takže obsah radiaktivního uhlíku 14C už dál jenom klesá - z poměru 14C a 12C lze tedy poměrně přesně odhadnout stáří předmětu, pokud jeho stáří leží poblíž poločasu rozpadu 14C (pro příliš starý a mladý vzorky je metoda samozřejmě nepřesná). To co na 14C uhlíku zajímavý je jeho neobvykle dlouhej poločas rozpadu, protože všechny radioaktivní izotopy prvků sousedících s atomem uhlíku (11C, 14O, 15O nebo 13N) maj poločas rozpadu mnohem kratší, řádově v minutách.
Jedno z možnejch vysvětlení je rezonanční stabilizace tzv. rho-mezonu při beta-rozpadu 14C zpátky na 14 N a neutron. Mezony sou dvoukvarkový částice, který v teorii jaderný interakce sloužej mj. jako virtuální částice pro výměnu silový interakce mezi neutrony a protony v jádře (pokud budeme předpokládat, že neutrony a protony existujou v jádře jako individuální částice, což není tak docela pravda, protože jsou z větší části rozpuštěný v hustý jaderný hmotě na kvarky jako rozinky pudinku, takže interakce zprostředkovávaj přímo gluony). Mezony jsou tedy příkladem částic, tj. fermionů, který v hustý jaderný hmotě vystupujou jako bosony, čili vlny. Nepohybujou se zde ovšem rychlostí světla jako fotony, protože jimi zprostředkovaná interakce má jen krátký dosah, vypadají spíš jako drobný víry, vyměňující energii mezi nukleony a mimo ně se rychle rozpadaj. Z malýho dosahu mezonů vyplývá, že to sou za normálních podmínek krátce žijící částice, s poločasem života řádově 10E-10 sekundy. Ale v hustý jaderný hmotě se mezony chovaj jako mnohem menší a lehčí částice a pokud je hustota jádra "tak akorát" jako je zrovna v případě atomu uhlíku, může zde dojít k jeho rezonanční stabilizaci, což významně prodlouží dobu života radioaktivního uhlíku.
Jelikož hustota neutronovejch hvězd nebo vakua v okolí černejch děr je srovnatelná s hustotou atomového jádra, můžem očekávat, že i zde bude stabilizovaná řada vysokoenergetických částic, který se ve volným vakuu rychle rozpadaj a naopak - stabilní částice jako proton a elektron zde nebudou schopný samostatný existence, protože se budou rozpouštět na ty stabilnější (viz animace vpravo). Proces inflace jde intepretovat tak, že celá oblast našeho vesmíru prošla gradientem hustoty éteru, v jehož průběhu se těžký a velký částice rozpustily a ty lehčí naopak zase zkondenzovaly.
Na kontroverzi, která doprovází experimentální stanovení rychlosti gravitace jde taky dobře ilustrovat význam experimentu a jeho intepretace v současné fyzice. Ačkoliv se většina teoretiků proklamativně hlási k experimentu jako nedílný součást vědecké metody v duchu Popperovy metodologie, v reálu svoje náboženství velmi často porušuje a to tim častejc, čím víc jsou abstraktně teoreticky zaměřený. Jen díky tomu může např. existovat přes 40 let teorie strun bez jediného praktického ověření, dokonce s experimenty, které některé její předpovědi jednoznačně vyvracejí. Např. Feynman jako výrazně prakticky založený teoretik k experimentu zaujímal jednoznačné stanovisko: pokud teorie s pokusem nesouhlasí, je prostě špatně bez ohledu na svůj skrytý půvab, eleganci nebo genialitu či věhlas svého tvůrce, jak dal najevo při jedné ze svých přednášek v roce 1964:
"In general we look for a new law by the following process. First we guess it. Then we compute the consequences of the guess to see what would be implied if this law that we guessed is right. Then we compare the result of the computation to nature, with experiment or experience, compare it directly with observation, to see if it works. If it disagrees with experiment it is wrong. In that simple statement is the key to science. It does not make any difference how beautiful your guess is. It does not make any difference how smart you are, who made the guess, or what his name is - if it disagrees with experiment it is wrong."
Ve srovnání s Feynmanem je pozoruhodné, že např. Einstein - o kterém je známo, že na podporu svých teorií v životě neprovedl žádný experiment (ačkoliv často navštěvoval kolegy v jejich laboratořích, živil se výhradně přednáškama) zaujímal vůči experimentu mnohem smířlivější stanovisko ve prospěch "abstraktní krásy" fyzikálních modelů a teorií: "Imagination is more important than knowledge" ... "If we change the way we think, we change the way we perceive reality" a dokonce "If the facts don't fit the theory, change the facts."
"Představivost je důležitější, než znalostí. Pokud změníme způsob jakým uvažujeme, změníme i způsob, jakým vnímáme realitu. Pokud fakta nesouhlasí s teorií, změňte fakta."
Jak je možné, že dva velikáni současný vědy nahlížej na experiment a význam fyzikálních teorií tak odlišným způsobem? Éterová teorie roli duální empirie a teorie vysvětluje modelem éterové pěny, podle kterého jsou v dynamický rovnováze chaoticky se pohybující částice, tvořící vnitřek bublin s jejich povrchovými gradienty. Když se emprirické poznatky (které jsou samy o sobě vždy tak trochu náhodné, nekauzální povahy) dostatečně zahustí, začnou z nich kondenzovat nové souvislosti do podoby teorií. Postupně se počet teorií zvyšuje a mění se znovu na chaotický systém vyššího řádu, ze kterého pak konfrontací s novými poznatky kondenzuje nová generace teorií a tak pořád dokola. Procesem rekurzivní kondenzace superkritické páry lze ten proces jednoduše modelovat. Z uvedenýho modelu vyplývá, že sebevětším hromaděním experimentálních poznatků nepopíšeme realitu dokonale, pokud nezískáme její teoretickou regresi. Ale taky opačně: každá teorie se nutně stává zatížená chybou vyplývající ze zobecněného principu neurčitosti: každá kauzálně se chovající vlna na hladině, kterou jde teoreticky dobře popsat je výslednící chaotického pohybu mnoha částic pod hladinou a díky tomu má statistický, indeterministický charakter, takže obrazně řečeno, každá teorie v sobě obsahuje zárodek svý vlastní zkázy (srvn. Goedelův teorém o neúplnosti axiomatických soustav).
Současný fyzikální teorie jsou vysoce odvozené, postrádají proto jednoduché, tím méně snadno proveditelné a interpretovatelné experimenty, které by otestovaly jejich platnost, jako tomu bylo v začátcích fyziky. V tom je také skrytý riziko slepé váry v experiment. Pokud je teorie příliš složitá, pak i sám experiment a především jeho interpretace je špatně podmíněná a nejednoznačná. Interpetace experimentu pak může být stejně chybná, jako teorie či experiment sám. Názorně je to vidět na příkladu éterové teorie, která ztroskotala na naivní interpretaci Michelson-Morleyova experimentu (MMX). Tehdejší fyzikální představy modelovaly éter jako řiďounký plyn, zatímco přestava, že by éter mohla tvořit hustá hmota byla až na výjimky (Oliver Lodge) ignorována i samotnými éteristy! Jelikož MMX byl intepretován tak, jak je všeobecně známo, vzal za své na dlouhou dobu i koncept vakua jako hmotného částicového prostředí a fyzika se k němu musí obtížně a zvolna vracet. Je to tedy typický příklad experimentu, v důsledku jehož chybné interpretace bylo krátkozrace s vaničkou vylítý i dítě (tzn. elegantní koncept) - měl snad Einstein na mysli právě osud éterové teorie, když prohlásil "pokud fakta nesouhlasí s teorií, změňte fakta"? Kdoví.
Na každý pád z toho plyne poučení: pokud interpretací nějakého experimentu vyvracíte teorii, podívejte se nejprve vlevo a vpravo, zda tím špatným není naopak experiment, či dokonce jeho interpretace. A pokud ta teorie navíc není vaše, rozhlédněte se 2x. Je velmi snadný špatným experimentem nebo jeho interpretací vyvrátit nepříjemnou teorií. Mnohem obtížnější a dražší je pak takovou chybu napravovat.
Ačkoliv je gravitace první interakcí, se kterou se lidstvo seznámilo, je její podstata současně nejmíň probádaná, především proto, že je ve srovnání s ostatními silami ve vesmíru poměrně slabá. Vědci dnes nejsou zajedno ani ohledně existence gravitačních vln (zatím se je detektory nepodařilo prokázat), ani ohledně rychlosti šíření gravitace (někteří tvrdí, že rychlost šíření gravitace rychlostí světla již byla dokázána ohybem světla při konjukci kvasaru QSO J0842+1835 a Jupitera, jiní tento závěr odmítají). Ale současná fyzika není zajedno ani v tom, jaké je vlastně gravitační chování částic antihmoty. Převládá sice názor, že antičástice by se v gravitačním poli pohybovat stejně jako částice, ale některé varianty teorie relativity byly navrženy s ohledem na předpoklad, že antičástice jsou gravitačním polem vypuzovány, protože to umožňuje vysvětlit, proč v současném vesmíru výrazně převažuje hmota nad antihmotou. Za zmínku stojí, že také původní Diracova teorie antičástic, které Dirac považoval za bubliny v éteru odpovídá antigravitačním účinkům antihmoty s ohledem na zápornou křivost časoprostoru, které kolem sebe taková bublina vytváří. Čili současná fyzika má eminentní zájem na experimentálním otestování gravitačního chování hmoty, které se tou měrou, jakou se daří připravovat antivodík stává čím dál tím víc realitou. Nejjednodušší experiment předpokládá, že se studené atomy vodíku nechají efundovat přes kolimátor do soustav mřížek tak, aby bylo možné měřit ohnutí paprsky volným pádem nahoru nebo dolů. Antiprotony nebo antielektrony se k otestování gravitace nehodí, protože silně interagují se svým okolím elektrostatickou interakcí, která je o mnoho řádů silnější, než ta gravitační.
Z hlediska vlnové teorie éteru (Aether Wave Theory, AWT) je nepravděpodobné, kdyby částice a antičástice, které anihilují na fotony, které jsou gravitačním polem zakřivovány se vůči gravitačnímu poli chovaly opačně. V takovém případě by se totiž antifotony v gravitačním poli také musely lámat opačně, což by znamenalo, že anti-fotony gama záření, vznikajícího rekombinací antihmoty, ke které dochází v okolí černých děr (včetně té uprostřed naší galaxie) musely být taky gravitačně čočkovány opačně, než obyčejné fotony - a to lze testovat pozorováním. AWT vykládá rozdíl mezi hmotou a antihmotou jinak: obě částice jsou tvořeny hustšími vířícími a vibrujícími žmolky éterové pěny (pěna se mícháním zahušťuje) a částice tvoří vibrace na povrchu pěny. Ty se však liší helicitou: pravolevé částice vibrující na vnitřní stěně bublin jsou o něco hustší a stabilnější, zatímco vibrace na vnějších stěnách mají opačnou symetrii a pokud pěna houstne, stávají se méně stabilní. Současné vakuum je tvořeno bublinama s velmi tenkýma stěnama (přípomínající spíš strunovou kapalinu na animaci vpravo) - v takové pěně je rozdíl mezi chování částic a antičástic zcela nepatrný, což odpovídá pozorovanému malému narušení CP symetrie. Na počátku inflace však byl tento rozdíl poměrně velký, což způsobilo, že většina antihmoty hmoty rychle rozptýlila do prostoru v podobě antifotonů a antineutrin, které jsou obtížně detekovatelné. Ke stejnému procesu dochází i dnes v malém měřítku v okolí kvasarů, jejichž záření se intenzívně materializuje, přičemž se nestabilní antihmota rozptyluje do prostoru snáze tlakem záření. Studium gravitačního působení antihmoty tedy nabízí jednoduchou možnost, jak jednoznačně otestovat nejen klasickou fyziku, ale i vlnovou teorii éteru.
If the matter and antimatter are recombine into pair of photons, which are both attracted by gravitational field being nondistinguishable each other, it's highly improbable to expect, the antimatter would behave differently with respect to gravitational field. The Diract concept of matter has considered, the antiparticles are hollow "bubbles" of the Aether, so they would exhibit an antigravity behavior due their negative curvature.By Aether Wave Theory the explanation of antimatter is different. The vacuum has character of nested foam here and every observable matter is formed by undulations of this foam, exhibiting surface parity. The particles corresponds the undulations on the inner side of foam membranes, which are having slightly lower radius, being slightly more dense, stable and massive by such way, while the outer surface corresponds the antiparticles.http://superstruny.aspweb.cz/images/fyzika/aether/cpinavriance.gif
Neverthelles, both ways of Aether foam undulation are increasing the vacuum density by the same way, therefore we cannot expect different behavior of matter and antimatter in gravitational field. If it would be different, it would mean, the AWT concept of matter particle is wrong on behalf of Dirac's model.On the other hand, the AWT models explains the CPT symmetry violation and the dissapearance of aantimatter during Universe formation easily. The tenuity of foam bubbles corresponds the small CP symmetry violation, which is quite low at the present state of vacuum, because both inner, both outer surfaces of foam are the nearly same curvature. During inflation the Aether foam has condensed and the thickness has made the CP violation a much more pronounced phenomena. http://superstruny.aspweb.cz/images/fyzika/aether/aether_density.gif
By AWT the Universe matter has passed by the same evolution, like the matter escaping from quasar. The fast cooling of vacuum can lead to separation of thermodynamically metastable mixture of particles and antiparticle, for example in the gravitational gradient near black holes, where the antiparticles can be still observed.
Proudový letadla ve výšce nad 7.5 - 8.5 km při teplotě pod -40 ºC tvořej známý kondenzační stopy ("condensation trails", zkr. contrails), složený z malých ledových krystalků. Protože k vytvoření malých kapek se silným zakřivením povrchu je zapotřebí dosáhnout podstatně vyššího parciálního tlaku vodní páry, než nad rovnou vodní hladinou, vodní pára za nízké teploty a tlaku se stává silně přesycená. Částice spalin díky tomu tvoří kondenzační jádra, které umožní molekulám vody energetickou bariéru překonat. Méně známé jsou tzv. distrails, čili naopak rozpouštění oblak průletem letadla ve výškách nižších. K tomu, aby je bylo možné pozorovat musí letadlo proletět tenkou vrstvou oblak ve výšce do cca 6.5 km. Přitom dochází k opačnému jevu: horký spaliny naopak zkondenzované částice vody vypařej, čímž se mrak v daným místě "rozpustí"..
K obdobě kondenzačního přesycení dochází i při kondenzaci hmoty z fotonů (tzv. materializaci záření) ve vakuu: k vytvoření nejlehčích leptonů je nutné materializovat záření s energií alespoň 500 MeV, čili tvrdé rentgenové záření, jinak hmota z vakua nezkondenzuje. Díky tomu je hmota v plochém časoprostoru metastabilní a jeví tendenci se zvolna vypařovat na záření. V přítomnosti silného gravitačního pole se přesycení zmenšuje a energetická bariéra přechodu hmoty na záření se snižuje. V okolí horizontu černých děr je vakuum tak hustý, že zde hmota na záření a zpět přechází prakticky rovnovážně, protože gradientu hustoty éteru na povrchu částic jsou velmi malé, stejně jako povrchové napětí kapek v superkritické páře, kde je vliv koncentračního přesycení nepatrnej. Formování hmoty v průběhu inflace vesmíru je podle éterové teorie vysokoenergetická analogie tzv. kondenzace Wilsonova oblaku, ke které dochází v důsledku prudkého poklesu tlaku při šíření rázových vln a silných explozích.
Spirálovitou dislokaci často netvoří jedna atomová vrstva, ale hned několik desítek až stovek atomů, v tom připadě můžou být jednotlivé růstové vrstvy pozorovatelné i pouhým okem, jako např. na obr. vpravo na krystalku kuchyňské soli. Ačkoliv za podmínek nízkýho přesycení tvoří sůl čistě krychlový krystaly, při rychlým odpařování roztoku se tvoří v osách krystalu růstové pyramidy s "letokruhy", který fyzikální povrch krystalu zvětšujou a podél kterých krystaly nárazovitě přirůstají. Na obrázku dole jsou cca 10x zvětšený krystalky kuchyňský soli, tak jak se získají volným odpařováním roztoku v plochý Petriho misce.
STM snímky krystalizace ledu při 140 (-133 ºC ) ve vrstvě tlusté 1 nm (ostrůvky) až 4 nm (souvislá vrstva). Monovrstvy ledu jsou zřetelně viditelný jako stupínky rostoucí kolem tzv. spirálovitých dislokací (tj. poruch krystalové mřížky). Nečistoty, které se na povrchu absorbujou sou zónou krystalizace postupně vytěsňovány k okrajím, tím dochází při rekrystalizaci k vyčištění materiálu.
Růst krystalů podél dislokací je velice častý v podmínkách vyššího přesycení, protože molekuly jsou v mřížce poutané silněji v koutech a rozích, než na volné ploše a proto přednostně rostou podél schůdků a dislokací. Na videu vpravo model tvorby a šíření dislokací ve vrstvě mýdlových bublinek. Můžeme je snadno pozorovat, když bužírkou vyfukujeme řetízek jemných saponátových bublinek na hladinu vody v ploché misce. Pokud je přesycení (koncentrační gradient) velmi vysoký, může celý krystal tvořit jediná spirálovitá dislokace. Takový krystalek má vzhled drátu nebo "fousu" (tzv. whisker) a vyniká vysokou pevností, protože axiální dislokace brání vzájemnému klouzání krystalových rovin po sobě.
Starý a nový model Mléčné dráhy, sestavenej na základě pozorování v rovině Galaxie pomocí infrateleskopu Spitzer, který dobře vidí přes prach v okolí galaktického jádra (viz snímky dole - poster z cca 800.000 snímků a gigapixelů je v reálném měřítku skoro 55 m dlouhý - viz též další postery zde). Nový model galaxie je výrazně zjednodušen (má o dvě spirální ramena méně).
Mléčná dráha obsahuje asi 200 - 400 miliard hvězd o celkové hmotnosti asi 5.8E+11 hmoty Sluncí z nichž nejstarší jsou starý 13.2 mld let - vznikla tedy krátce po vzniku vesmíru. Galaxie tvoří placatej disk o průměru cca 100.000 svět. let a tloušťce asi 12.000 svět. let. Naše rodná galaxie je na vesmírné poměry poměrně veliká a vyniká výraznou příčkou. Slunce sedí v podramenu galaxie nazývaném ostruha Orionu vybíhajícím mezi ramenem Persea a Sagittaria. O velikosti naší galaxie nám může dát představu srovnání: kdybychom ji zmenšíli na průměr 130 km, pak by sluneční soustava měla průměr jen asi dva milimetry! Jelikož sluneční soustava leží skoro přesně v rovině Mléčné dráhy, odhad skutečného tvar galaxie je ještě zatížen asi 40% nejistotou. Na obrázku vpravo dole je centrální oblast galaktického jádra, ve kterém hvězdy rychle obíhaj kolem centrální černý díry - červené oblasti tvoří grafitem bohatý prach, červené a žluté tečky jsou mladé hvězdy a zelená oblaka jsou bohatá na aromatický uhlovodíky.
Sochy z kapaliny Martina Waugha (galerie):Káva s mlíkem Irene Muller
Využití v reklamě:
"Pulsetronics" je britská společnost, specializující se na vysokorychlostní fotografii a fotografickou techniku
Kulka letící přes sklo, želatinu
Američan Jeff Peckman z Denveru natočil kamerou mimozemšťana za oknem. "V noci se zjevil před oknem a podíval se skrz něj. Je asi 1,2 metrů vysoký a dokonce mrkal“. Mohlo by se jednat o první věrohodný optický důkaz existence mimozemských civilizací na Zemi. Nahrávku totiž údajně posoudil expert z filmové školy v Coloradu a potvrdil její pravost. Na záběrech čínského UFO je divné, že se zaostření objektu nemění se zaostřením objektů v popředí.
Další záběry UFO zespodu. Katalog fotek UFO. Videa přehrajete postupně najetím myší nebo klepnutím na obrázek.
UFO model s barevnejma světlama. Aneb všecko lítá, co peří má. Fotky sou z ledna 2007 z Wisconsinu, USA Aštar Šeran hledá místo na přistání nad italskou říčkou... Ufo nad paintballovou střelnicí předvádí klasickej způsob zdrhání, odporující zákonům fyziky. Havárie UFO, aneb i mistr tesař se občas utne - zde si Marťani zjevně nabili držku....
Videa UFO z http://89.185.235.23/.chatroom/www.iwasabducted.com?u=&c=1250: Lze též stáhnout pomocí utility wget takto: wget -i seznam.txt (seznam.txt je soubor obsahující následující seznam odkazů) UFO changes shape and color (avi), Flying saucer filmed by security camera UK 17 July 1998, UFO over Route 92 West Virginia, USA, Gliding flying saucer, UFO in Curitiba, Brazil 29 April 1991 (avi), UFO in Curitiba, Brazil 19 February 1991 (avi), UFO peeks in and out of clouds, UFO landing (avi), Flying Saucer in Mexico (mov), UFO at Nellis Air Force Base, Nevada, USA, Flying disk over Tokyo, Japan 5 July 1985 (avi), Flying saucer in Bonsall, Derbyshire, UK 2001 Part 1 (mov), Flying saucer in Bonsall, Derbyshire, UK 2001 Part 2 (mov), UFO at World Trade Center prior to 11 September 2001, UFO in Guatemala 1981 (avi), UFO video from space shuttle Discovery STS-48 15 September 1991 (mov), UFO over England filmed from plane 1966, UFO escorts Concorde jet, UFO in Tucson, Arizona, USA 25 January 1998 (real player), UFO in River Forest, Illinois, USA 1 October 1958 (avi), UFO near Mt. Adams, Yakima, Washington, USA 28 November 2000 (avi), UFO lights in Tremonton, Utah, USA 2 September 1952 (avi), UFO in Fallon, Nevada, USA 8 July 1999 (real player), UFO in Fallon, Nevada, USA 27 June 1999 (real player), UFO light in Vinstra, Norway September 1985 (mov), UFO in Romerike, Norway 25 June 2001, UFO in Romerike, Norway 17 March 2001(mpeg), UFO in Romerike, Norway 27 February 2001(mpeg), Low flying saucer (avi), UFO at Gulf Breeze, Florida, USA 21 July 1995, UFO over Gulf Breeze, Florida, USA from plane 1993 (avi), UFO filmed in Kentucky, USA (avi), UFO in Oahu, Hawaii, USA, UFO crash, UFO lights in Marfa, Texas, USA 28 June 1989 (avi), UFO in Duncanville, Texas, USA 12 December 1957 (avi), UFO in Sao Paulo Brazil 23 May 1986 (avi), Flying saucer filmed by Madelaine Rutherford 28 February 1965, UFO Colorado, USA 1963, UFO Krasnador, Russia 4 March 1990, UFO New Zealand 1979(mpeg), UFO Cincinnati, Ohio, USA 18 October 1957 (avi), UFO 5 July 1989 Tokyo, Japan (avi), Cigar shaped UFO 1968 Cumberland, Rhode Island, USA (avi), UFO 15 May 1966 Catalina Island, Southern California, USA (avi), UFO 10 October 1997 Rio De Janeiro, Brazil (avi), UFO 6 August 1997, Mexico (real player), UFO 1980, Hagen, Germany, UFO cluster (Long Version), 1990, Griefswald, East Germany, UFO cluster (Edit), 1990, Griefswald, East Germany, UFO cluster (Edit), 1990, Griefswald, East Germany (real player), Diamond UFO 1997, Diamond UFO, UFO 9 September 1995 Ecuador , UFO separation (avi), UFO lights January 1990 Area 51, UFOs forming crop circle, Light orbs near crop circle July 1990 Milk Hill, Wiltshire, UK, Roswell Alien Autopsy, Groom Lake, Nevada (near Area 51) home video 11 March 1995 (mov), UFO over city, UFO in Belgium, UFO 1998 Israel , UFO in Japan, UFO March 1989 Area 51 filmed by Bob Lazar, UFO in Suffolk, UK, UFO in Mexico during eclipse 1991 part 1, UFO in Mexico during eclipse 1991 part 2, UFO above earth's atmosphere, filmed by NASA, Flying saucer filmed by Billy Meier 1976 (real player), Flying saucer filmed by Billy Meier 1976: Video 1, Flying saucer filmed by Billy Meier 1976: Video 2, Billy Meier: Three flying saucers 28 March 1976: Video 3, Billy Meier: flying saucer 1976: Video 4, Billy Meier: flying saucer 1976: Video 5, Billy Meier: flying saucer 1976: Video 6, UFOs over Russia, Hovering UFO lights 13 March 1997 Phoenix, Arizona, USA, Low Flying Saucer 1954 Lost Creek, California, USA (avi), UFO lights 1990 Las Vegas, Nevada, USA (avi)
Vzhled dešťovejch kapek zdaleka neodpovídá proudnicovitýmu tvaru, jak se obvykle kreslí. Dešťový kapky maj při pádu zploštělej tvar, kterej při průměru nad 1,4 mm jeví zřetelný vyklenutí na spodní straně v důsledku turbulence - je to teda pravej opak proudnicovitýho tvaru. Kapky nad 5 mm se turbulencí dostávaj do vzájemnejch srážek a opětovně se tříštěj. Proto od určitý výšky průměr kapek nezávisí na způsobu, jakým byla voda původně rozptýlená, z nejvyšších vodopádů voda vždycky dopadá jako tříšť, pokud se mezitím nestihne vypařit. Rychlost kapek kolísá v závislosti na velikosti kapek od 7 do 30 km/hod, kroupy můžou dosáhnout i rychlosti nad 80 km/hod.
Opravdu velký kroupy vznikají opakováním procesu pádu ledové částice, namrzání okolních kapek a opětného vzestupu kroupy. Důležitou roli hraje nedostatek krystalizačních jader - místo mnoha menších krup jich pak vzniká míň, zato větších. Velký kroupy můžou mít hodně přes 7 cm v průměru ale nejvěčí dosud zaznamenaná kroupa z roku 2003 měla přes 18 palců (čili skoro půl metru). ¨
Kroupy můžou způsobit vážný škody - dole je např. EasyJet Boeing 737-300 po průletu bouřkovým mrakem.
Několik ukázek přírodních fraktálů. Podle éterové teorie fraktalita světa souvisí se škálově invariantním rozložením opakováním sekvencí v náhodné řadě, které odpovídají gradientům v systému hustě uspořádaných částic, vzniklých stejným způsobem. V husté kondenzující páře vidíme jako první právě tyto gradienty jako struny: jednorozměrné fluktuace hustoty.
Po počátečních problémech s otevřením transportního pouzdra robotického ramena se sondě Phoenix nakonec podařilo nahlédnout "mezi nohy" pomocí kamery umístěné na ramenu. A zdá se, že hledání vody je u konce: jety přistávacího modulu sondy odhalily v podloží velké bílé plochy, které jsou pravděpodobně přímo zmrzlým ledem. Pokud se tento objev potvrdí chemickou analýzou přímo na sondě, bude to znamenat, že zmrzlé vody je na Marsu spousta ve snadno dostupném stavu a můžeme s klidem začít nakupovat pozemky pro rekreační objekty.
Podle vlnové teorie éteru je mechanismus všech interakcí podobný a analogický silám, které vznikaji při slévání kapiček rtuti. Přitom se uplatňuje povrchové napětí, takže se malé kapky samovolně slévají na větší. Když jsou však kapky příliš malé, k jejich spojení je zapotřebí překonat silovou bariéru, protože slepení takových kapek vyžaduje přechodné vytvoření tenkého krčku se zápornou křivostí, která je zdrojem odpudivé interakce. Rozsáhlý systém takových částic se proto hroutí postupně, jak povolují různě zakřivené gradienty mezi jednotlivými částicemi, proto se při kolapsu hmotných objektů do stadia černé díry (neutrinové hvězdy) projevují výrazné stupně (bílý trpaslík, neutronová a kvarková hvězda).
Diky tomu, že vnitřek našeho vesmíru je tvořen zhroucenou hustou hmotou, jsou částice vakua silně stlačené a gradienty hustoty jsou rozplizlé v objemu, takže se síly mezi nimi sčítají. Výsledná závislost interakce na vzdálenosti může být tudíž poměrně složitá. To je případ i tzv. silné jaderné interakce, která je na malých vzdálenostech (pod 10-18 m) silně odpudivá, protože se začínají uplatňovat odpudivé síly silně zakřivených gradientů v okolí jednotlivých kvarků. V rozmezí 10-18 - 10-15 je závislost na vzdálenosti poměrně slabá, protože se kvarky pohybují v kapce jaderné hmoty volně jako v supertekutině. Protože jsou silně stlačeny povrchovým napětím jádra, dochází k tvorbě Cooperových párů mezi částicemi podobně jako v supravodičích, ovšem odpuzující se protony tvoří páry asi dvacetkrát méně ochotněji, než neutrony, které náboj nemají.
Přesto je možné tvorbu párů mezi protony zachytit, např. v případě radioaktivního rozpadu 18Ne na izotom kyslíku 16O z jádra nevylétají alfa částice jako obvykle, ale přímo dvojice protonů. Tento dvouprotonový rozpad je ovšem poměrně vzácný, protože protony jsou bez neutronového lepidla poutány jen slabě a rychle se od sebe rozletí v důsledku silné odpudivé elektrostatické síly (ačkoliv byl předpovězen před 50 lety, prokázat se jej podařilo teprve nedávno pečlivým proměrováním momentu vylétávajících protonů). Na větších vzdálenostech (10-15 m) intenzita jaderná síla rychle klesá se vzdáleností, proto na sebe jádra atomů prakticky nepůsobí, dokud kolem sebe těsně neproletí.
Graf znázorňující teplotní trend, změnu koncentrace oxidu uhličitého a počet slunečních skvrn od roku 1850 do současnosti podle zprávy NASA. Intenzita slunečního záření není úplně konstantní. Určité výkyvy pozorujeme i v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu. Když je sluneční aktivita nízká, dopadá podle měření družice SORCE na horní vrstvu zemské atmosféry solární energie o intenzitě kolem 1361 wattů na metr čtvereční. V období maximální aktivity je toto číslo o 1,3 W/m2 větší. Kolísání během slunečního cyklu ovlivňuje globální teplotu na Zemi asi o 0,1 stupně Celsia. Momentálně je aktivita Slunce na minimu, další solární maximum očekáváme v roce 2012. Poslední doba ledová skončila přibližně před 11 tisíci lety. Antropogenní vliv na obsah skleníkových plynů v atmosféře se projevuje od konce 50. let minulého století.
Vpuštění prvních protonů do největšího urychlovače na světě je za dveřmi, ale dokumentaristé ani animátoři nezahálejí. "Stavíme urychlovač částic, a chceme nasimulovat podmínky blízké podmínkám při velkém třesku. Není se čeho obávat," slyšíme vědce. Ale jiní vědci mají vážné obavy - pokud by vznikla černá díra, znamenalo by to definitivní zkázu celé planety. Obavy způsobuje např. částice "strangelet". Je to jedna z hypotéz Edwarda Wittena, autora superstrunové teorie, týkající se kvarků a podstaty hmoty, která je milionkrát hustší než zlato. Experiment se i přes mnohé protesty uskuteční. Vše je připraveno. Dr. Howell vytahuje z náprsní kapsy klíček k řídícímu centru urychlovače a vkládá jej do zámku. "Pět, čtyři, tři, dva, jedna, teď."
To, co se nepovedlo mega-tsunami, infekcím, meteoritu ani supervulkánu, podařilo se lidem. "Všechno, co děláme, je, že opakujeme velký experiment v malém... Ale nic se nemůže stát, můžete spát klidně." The End.
"Migrez! migrez de Geneve trestous Saturne d'or en fer se changera Le contre Raypoz exterminera tous Avant l'advent le Ciel signes fera""Všichni uprchněte, uprchněte z Ženevy! Boží soud změní váš osud Atomový paprsek vše vyhladí Před touto událostí, Nebe dá znamení" Nostradamus 9 44.
Nukleární sada pro kids z 60. let (další zde) a ruská stavebnice čtyřtranzistorového rádia z 80. let. Motivační booklet návodu je na na obrázku níže.
czCube je projekt české amatérské nanodružice typu CubeSat (kostka s hranou 10 cm do hmotnosti 1 kg), která agentura CubeSat jednou ročně pomocí ruských raket vypouští na nízkou oběžnou dráhu za cenu 50.000 USD/ks. Ověřované prvky:
Gramofon na ruční pohon s návodem na výrobu. Materiál: papír + vinyl.
Ukázky zdánlivě balancujících předmětů (viz taky zde) maj společný to, že sou podepřený NAD těžištěm, takže ve skutečnosti spočívaj ve stabilní poloze.
Jestli to nejsou závity, pak nejde o Tesluv transformátor.
K průmyslovýmu využití tzv. horké fúze ve skutečnosti vede ještě velmi dlouhá cesta. I kdyby se podařilo technologicky zvládnout fúzi samotnou, hlavní důvody proti jsou především dva: A) špatné využití vznikající energie, která je produkovaná převáženě ve formě rentgenového záření a velmi rychle letících neutrálních částic, které lze jen obtížně převést na užitečné teplo B) vznikající rychlé neutrony, které rychle mění materiál reaktoru v silný radioaktivní zářič a postupně mění jeho vlastnosti. Z hlediska radioaktivní kontaminace je fůze vlastně ještě špinavější proces, než řetězová štěpná reakce. Tyto problémy se samostatně řeší ale naštěstí ne všechny typy fůzních reakcí a reaktorů mají tyto nepříznivé vlastnosti.
Jedním z nich je technologie tzv. dense plasma focus fusion, která používá tzv. HB11 palivo: neutronově neutrální směs vodíku a izotopu boru 11 B, kterého je v přírodní boru asi 80%. Bor je v přírodě běžně dostupnej prvek, ve velkém množství se vyskytující v mořské vodě (v koncentraci přibližně 5 mg/l). Ačkoliv se to může zdát poměrně málo, izolace boru z mořské vody je levnější, než izolace deuteria, jehož vlastnosti se od obyčejného vodíku liší jen málo. Fůzí protonů a boru vzniká prakticky čistá směs alfačástic (video vlevo) bez neutronů (v reálu však vedlejšími rezonančními procesy excitovaných jader přece jen určité množství neutronů vzniká, je však řádově stokrát nižší, než u jiných typů fůze).
V tvorbě alfačástic se skrývá další půvab HB11 fůze: vznikající rychle letící jádra helia jsou elektricky nabitá a jejich zbržděním při průchodu nabitým kondenzátorem jde jejich kinetickou energii převést velmi efektivně přímo na nejušlechtilejší formu energie: elektrický proud - je to vlastně obrácený princip iontového motoru. Další výhoda je velmi vysoký energetický výtěžek HB11 fůze, asi 10x vyšší, než v případě deuterium-tritiové fůze. Jediný háček je v tom, že k zapálení HB11 fůze je zapotřebí teplota alespoň 100x vyšší, než v případě deuterium-tritiové fůze, k jejímuž zážehu stačí teplota již asi 10 mil K, proto se taky nejčastěji testuje v inerciálním uspořádání (laserem iniciovaná fůze). Není divu, že syntéza lithia v hvězdách startuje až v závěru života hvězdy, kdy je hustota a teplota dostatečně vysoká (řádově miliardy Kelvinů!).
Již dnes je však známo zařízení, ve kterým je takových teplot možný alespoň principiálně dosáhnout - je jím Z-pinčový fuzor (video vpravo), ve kterém se prstenec plasmy během velmi krátké doby prudce zfokusuje vlastním magnetickým polem do tenkého kanálu, ze kterého po nastartování fůze vystřelí paprsek alfačástic kolimovaný oběma směry. V praktickém provedení by se do vnitřní trubky přiváděl proud borovodíku 11 BH3 a v pravidelných intervalech by se do něj pouštěl výboj z kondenzátorové baterie. Zfokusovaný paprsek alfačástic se zabrzdí v další části reaktoru elektrostatickým polem a vznikající proud se ztransformuje na nízké napětí.
Žebříček nejzajímavějších fyzikálních experimentů historie podle čtenářské ankety časopisu Physics World
Nafilmovat výbuch supernovy (viz animovaná představa vpravo) neni až zas tak snadný, jak by se ve skutečnosti mohlo zdát. Je to totiž poměrně vzácná a krátce (několik minut, maximálně desítek minut) trvající událost: odhaduje se, že v naší Galaxii explodujou 2 až 3 supernovy za 100 let. Pozorovací čas výkonnejch teleskopů je velmi drahej a naplánovanej na měsíce dopředu pro sledování předem očekávaných jevů. Díky tomu je současná astronomie (podobně jako současná fyzika) v pasti svého vlastního poznání: dobře extrapoluje klasická paradigmata, na která jsou plánovány granty, ale je špatně připravena pro objevování a vstřebávání těch nových.
Naštěstí v případě poslední pozorovatelné supernovy v galaxii galaxy NGC2770 9.ledna 2008 aspirantka Alicia Soderberg, která měla dohled u rengenového dalekohledu SWIFT a pouhých pět minut trvající záblesk zaznamenala duchapřítomně změnila program observatoře a poprvé v historii astronomie tak zaznamenala výbuch supernovy v celý jeho kráse. O několik dní později k Zemi dorazil i záblesk viditelného světla (pravý snímek), rozdíl se podobně jako v případě pozorování observatoře MAGIC vysvětluje závislostí rychlosti světla na vlnové délce (krátkovlnné světlo se disperguje na fluktuacích hustoty vakua a fotonech mikrovlnného pozadí snáze a proto prostorem více "kličkuje" a šíří se o něco pomaleji)
Na praktický seznamování s pěnovym modelem éterový teorie nikdy neni moc brzy... Aneb nebraňte maličkym přijíti ke mě.
Mejdlový bubliny v umění: Charles Joshua Chaplin (1825-1891): Blowing Bubbles Jean-Baptiste Siméon Chardin (1699 - 1779) Seifenbläser (kolem r. 1740) Vpravo švýcarskej miniaturista Jean-Etienne Liotard (1702-1789]) a jeho Děti s bublinama.
Fotky z veřejný demonstrace studené fúze deuteria na palladiem pokrytém rutilovém katalyzátoru,. kterou pro cca 60 dobrovolných pozorovatelů 22. května uspořádal Akito Takahashi z Osaka University. Na rozdíl od fúze tritia D(p,n)+T(p,2n)->He(2p,2n)+n fůze deuteria D(p,n)+D(p,n)->He(2p,2n) probíhá bez zjevného vývoje neutronů, produkuje tedy čisté ekologicky nezávadné teplo. To by rychle pohřbílo projekty centralizovaných zdrojů energie založené na fuzorech typu tokamak. Napuštění deuteria ke katalyzátoru se projevilo náhlým zvýšením teploty na 70º C, která se udržovala několik desítek hodin. V experimentu byly údajně dokázany i produkt fúzní reakce He(2p,2n)
Zatím vše vypadá velmi dobře a pokud se podaří experiment reprodukovat v dalších laboratořích, mohl by se konečně studené fúzi otevřít dveře k průmyslového výzkumu, který není tak svázán konvencemi, jako teoretická fyzika. Je ovšem nutné vyloučit všechny možné zdroje tepla, např. možnost částečné redukce oxidu titaničitého a/nebo adsorbovaného kyslíku deuteriem, což v daném uspořádání bohužel nelze považovat za nijak nepravděpodobný.
Teorie Modifikované Newtonovské dynamiky (MOND) předpokládá, že gravitační síla vykazuje odchylky pro velmi malá zrychleni. Na Zemi je v důsledku gravitačního působení všech těles v naší Galaxii obecně dosti těžké dosáhnout tak nízkých hodnot zrychlení, aby toto zkreslení mohlo být pozorováno. Avšak dvakrát za rok ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti solární systém dosáhne takové geometrické konfigurace, ve které se všechny působící síly mezi planetami vyruší na dvou místech zeměkoule: např. 22.září letošního roku to bude na opuštěným ledovci na severu Grónska (přesněji v místě na souřadnicích 56° záp. délky a 79°50' severní šířky označeným křížkem) a na protilehlým místě na okraji Antarktidy. Alex Ignatiev z australského TPRI v Melbourne předpovídá, že v těchto místech by gravitační detektor vykáže po dobu asi jedné poloviny milisekundy výchylku 0.2 × 10-16 m. Pokud bude taková výchylka nalezena, bude ji možné považovat za jeden z prvních experimentálních testů teorie MOND:
Teore MOND v 80. letech minulého století navrhl izraelský fyzik Mordehai Milgrom jako čistě fenomenologickou, ad-hoc teorii pro vysvětlení tvaru oběžných drah a rychlosti hvězd ve velkých galaxíích, včetně Mléčné dráhy. Hvězdy se v nich pohybujou s rostoucí vzdáleností od středu galaxie rychleji, než by odpovídalo Newtonově teorii (srvn. graf a animace vpravo). Fyzici dlouho MOND teorii nevěnovali pozornost, dokud na ni Bekenstein v roce 2004 neaplikoval formalismus modifikované teorie relativity (příspěvek ke stress-energy tensoru, uvažovaný již v Heimově a Yilmazově teorii gravitace). V Bekensteinově teorii tento příspěvek vzniká zavedením přídavné globální metriky a skládá jednak z tenzorové složky, která mění intenzitu gravitačního pole od místa k místu, jednak složky vektorové, která ovlivňuje rychlost světla (tzv. Tensor-Vector-Scalar verze, neboli TeVeS). V zájmu objektivity je nutno uvést, že relativistických interpretací teorie MOND je celá řada, ale TeVeS teorie je zatím nejpropracovanější.
Zjednodušeně jde TeVeS vysvětlit následující úvahou: pokud 1) hmota vyvolává gravitační pole a zakřivení časoprostoru, 2) pokud podle Einsteinovy teorie relativity každému zakřivení časoprostoru odpovídá určitá hustota energie, kterou lze vypočítat z rozložení gravitačního potenciálu tímto zakřivením způsobeného a 3) pokud hustotě energie odpovídá hustota hmoty podle vztahu E=mc^2 - pak nám nic nebrání uvažovat i zakřivení časoprostoru způsobené hmotou/energií samotného zakřivení časoprostoru (a popř. i zakřivení časoprostoru způsobené tímto zakřivením, atd.).... třeba donekonečna. Jako výsledek TeVeS popisuje Newtonovu gravitaci jako limitní případ pro malé vzdálenosti a nízká zrychlení (jaká panují v pozemských podmínkách), v oblasti velkých vzdáleností a malých zrychlení přechází na klasickou relativitu (a tak popisuje jevy jako např. gravitační čočkování) a konečně MOND teorii pro vzdálenosti ještě větší a zrychlení ještě menší.
Poprvý v historii "dobývání kosmu" zachytila jedna sonda přistání druhý, v tomhle případě HiRISE kamera sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiteru) zachytila přistání sondy Phoenix (šestá úspěšná sonda z třináci sond na Marsu celkem), která svůj padák uvolnila v rychlosti 1.7 Machu ve výšce 12.6 kilometrů nad povrchem Marsu. Jeden z prvních snímků Phoenix a ilustrace sondy je na obr. vpravo.
Kosmická sonda Phoenix odstartovala na svou pouť k Marsu 4. srpna loňského roku pomocí nosné rakety Delta II 7925 a překonala přitom vzdálenosti 678 mil. km. Cílem mise má být geologický průzkum místa přistání, pořizování detailních snímků povrchu a meteorologický výzkum.Vybavení sondy Phoenix tvoří tři kamery, meteorologická stanice a robotické rameno o délce 2,3 metru se čtyřmi stupni volnosti, které je vybaveno malou radlicí.pro odběr vzorků půdy.
Vodní ptáci (jako Lyskonoh úzkozobý Phalaropus lobatus na videu vlevo) si při lovení potravy ze dna pomáhaj tvorbou vírů, kterými ode dna zvedaj drobný korýše a podobnou potravu a při polykání dělaj typický rychlý "mlaskavý" pohyby zobákem. To chování neznamená, že jim potrava zas tak kormoc chutná. Jde ho vysvětlit jevem nazývaným hysterezní vlhčení, který se projevuje při stékání vodních kapek po mastným skle třeba ve vlaku nebo v autobuse : úhel, pod kterým kapka povrch namočí je větší než povrch, pod kterým smočený místo opouští. Asi 100x zpomalené video ilustruje, jak se pomocí povrchového napětí voda dokáže vtékat ptákům do zobáku proti směru gravitace. Pohybu zřejmě napomáhaj i vroubky na okraji zobáku brodivých ptáků, který sloužej k cezení potravy. Kontaminace vody stopami ropných látek, které povrchové napětí snižují tedy může způsobit vodnímu ptactvu problémy nejen tím, že mu zalepí peří, ale i tím, že mu znemožní přijímat vodu a potravu z hladiny.
Podle vlnové teorie éteru je černá díra fluktuací hustoty vakua tak hustou, že se světlo odráží od vzniklého gradientu mechanismem tzv. úplného odrazu. K tomu jevu dochází na gradientu indexu lomu prostředí, když energie přechází pod úhlem menším než limitní z opticky hustšího prostředí do řídšího. Pokud je náš vesmír tvořen podobnou fluktuací, je možné, že některé vzdálené objekty se od jeho hranic odrážejí zevnitř a některá pozorování tomu nasvědčují. V současné době někteří astronomové hledají soběpodobná místa v mikrovlnném pozadí kosmu, která by potvrdila model vesmíru jako zrcadlové síně.
Existují i mechanické modely černých děr, vyplývajících z modelu všesměrové expanze vesmíru, které se na černou díru dívají jako na vír v gigantické výlevce (sink model). Podle této představy se rychlost expanze se vzrůstající vzdáleností/stáří vesmíru stále zrychluje, až v určitém místě překročí rychlost světla - takový poloměr odpovídá horizontu událostí černé díry, tvořící naši generaci vesmíru. Lze ji modelovat proudem vody dopadajícím do výlevky: protože se vodní proud rozptyluje do stále většího poloměru, jeho rychlost postupně vzrůstá, až překročí rychlost šíření povrchového vlnění (kapilární vlny). V místě kde se tvoří "horizont událostí" dochází k tvorbě vln se zápornou fází, které byly studovány při šíření vln ve vodním kanálu hydrodynamické laboratoře Ganimar ve Francii, která slouží pro testovaní ponorek. Horizontem událostí je v tomto případě místo, kde se masa vody začíná pohybovat rychleji než vlny, čímž jim brání v možnosti šíření proti vodnímu toku. Podle výzkumníků vznik zpětných vln v jejich modelu odpovídá antičásticím, které se uplatňují při vzniku Hawkingova záření, umožňující v omezené míře vyzařování energie z černé díry.
Uvedený přiklad demonstruje, jak se současná věda čím dál otevřeněji inspiruje modely éteru a mechanického prostředí, aniž je ovšem zatím jako takové pojmenovává.
Planetární systém Pluta už dávno netvoří osamocenej objekt. Vlevo je umělecká představa a vpravo zatím nejlepší fotka dvouplanetky Pluta s Cháronems jejich dvěma měsícema Hydrou a Nixem, pořízená Hubblem v roce 1994, což je jako pozorovat basebalovej míč ze vzdálenosti 60km. Kolem slunce lítaj ve 30x vetší vzdálenosti, než Země (4,4 miliardy km). Pluto má průměr 2320 km a Charon's 1270 km a Pluto obíhá ve vzdálenosti kolem 20.000 km. S pravděpodobností 90 % už další měsíce Pluta s průměrem větším než 37 km neexistují.
Část astronomů, zejména těch z USA odkud pochází jeho objevitel, se nedokáže smířit s rozhodnutí pražskýho kongresu o vyřazení Pluta z kategorie planet, protože Američani by tím přišli o jedinej objev "svý" planety. Argumentují např. tím, že ačkoliv je povrch Plutovejch měsíců Chárona, Hydry a Nixu šedivej, samotnej Pluto je pěkně růžově zbarvenej. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že Plutovy měsíce vznikly zachycením měsíců z Kuiperova pásu, alternativní vysvětlení je, že byly zapadaný prachem z úlomků komet. Na obrázku je zatím nejdetailnější mapa povrchu Pluta, jejíž zpracování si údajně vyžádalo dva roky počítačového času. Jasné skvrny na povrchu možná nejspíš tvoří sníh oxidu uhelnatého, tmavý vrstva methanu.
Rozdíl mezi Plutem a ostatníma planetama je statisticky významnej, stačí vybrat vhodný kritérium: Na nárok desátý planety má spíš planetoid Eris (dříve označovanej jako Xena)., který je o něco větší než Pluto. Srovnání velikosti a oběžných drah planet. Ze sklonu dráhy Pluto (na obrázku bíle) je vidět, že bylo zachycený Sluncem dodatečně, po vytvoření sluneční soustavy. Dráha nedávno objevený "desátý" planetky 2003 UB313 je vyznačená červeně, dráha Sedny bledě fialově.
Patnáctičlenná komise odborníků NASA a Standfordské University předčasně ukončila rok a půl trvající vyhodnocování výsledků "létající termosky", čili sondy Gravity Probe B oficiálně pro "nedostatek průkazných závěrů". Cíle sondy se čtyřmi křemennými gyroskopy z křemenných koulí o průměru 3.8 cm (na obrázku vlevo) byly dosaženo jen částečně. Sonda sice detekovala geodetický jev (čili zpomalení času způsobeného gravitačním polem Země), ale ten nejdůležitější výsledek, totiž strhávání referenčního rámce v důsledku rotace Země (Lens-Thirringův jev poprvé nepřímo detekovaný sondou LOGOS) se jednoznačně prokázat nepodařilo.
Hlavním důvodem bylo neočekávané kolísání rotační osy setrvačníků, které se s postupujícím časem uklidňovalo (na videích níže je znázorněný kolísání osy setrvačníků na začátku, uprostřed a na konci tříleté mise Gravity Probe B v letech 2004-2007). O jeho příčinách se zatím vedou diskuse, za nejpravděpodobnější vysvětlení se zatím považuje vznik napětí při krystalizaci vrstvy supravodivého niobu, kterou byly křemenné setrvačníky vybroušené do kulového tvaru s přesností na 100 nm napařeny, které indukovalo proudy na šestici elektrod snímajících polohu rotace pomocí supravodivých ultracitlivých magnetometrů (SQUIDů) a způsobovalo tak brzdění gyroskopů v důsledku Londonova momentu.
Vědecký význam mise za téměř 750 mld USD (v ceně navíc nejsou zahrnuty náklady na vynesení sondy na oběžnou dráhu) tak zůstává prozatím sporný. Protože mainstream věda nerada podporuje projekty, které oficiální teorie nepodporují, není divu, že se na dokončení analýz v rozpočtu nenašly požadované prostředky (cca 3 mil USD/rok), ačkoliv jsou vcelku zanedbatelné s náklady na udržení ostatních deseti sond NASA v provozu. Pokud by se ukázalo, že kolísání rotace lze korelovat s oběžnou dobou sondy, jistě by výsledky stály za hlubší analýzu, např. s ohledem na níže zmíněnej Allaisův jev [25.5.08 - 17:48], protože pak by se mohlo ukázat, že nebohá sonda vlastně naměřila to co měla.
Flux detektor je speciální fólie, ve které jsou obsaženy částečky niklu v rosolovité suspenzi, která zviditelňuje magnetická pole. Flux detektor ztmavne, když magnetické pole probíhá kolmo k fólii (např. v blízkosti pólů) a zesvětlá, když probíhá rovnoběžně k fólii.
Běžně prodávaný feritový magnety na ledničku jsou často magnetizovány pruhovitě, protože to vede k lepší přilnavosti při přímém kontaktu s kovem. Magnetizaci lze pomocí fólie velmi dobře rozpoznat. Ferofluid je černá tekutina, která obsahuje suspenzi paramagnetických částic z magnetitu o velikosti 10 cca nanometrů, které jsou magnetem přitahovány. Když se do nádoby strčí propiska, je malý magnet v jamce stlačen dolů, ferofluid vyteče a vytvoří kolem magnetu ostnatou polokouli.
DIMP je video player s tak trochu jiným ovládáním (demo video 1, 2)...
Na křišťálový lepce uchovávaný v Britském Muzeu byly pomocí elektronového mikroskopu nalezený stopy po broušení rotačními nástroji, kteří staří Aztékové neměli k dispozici. Navíc šlo o nástroj kovový, zatímco k těmto účelům Indiáni využívali dřevo a kámen. Rentgenová difrakce pak potvrdila stopy karborunda (karbid křemičitý), což je tvrdý materiál používaný k výrobě brousků. Indiana Jones se zřejmě s hustopřísně sadisticko-nacistickou agentkou Irinou Spalko pere o padělek z pozdější doby...
Allaisův jev patří mezi gravitační anomálie, o kterých se současné učebnice moc nešíří, protože pro ně klasické teorie nemají vysvětlení a jejich výzkum měl až donedávna pachuť pavědy, přestože jde o záležitosti víc než půlstoletí staré. V roce 1851 francouzský fyzik Leon Foucalt (čti "fukól") zjistil, že kyvadlo si zachovává si svou rovinu kyvu v prostoru bez ohledu na otáčení Země, což se projeví na stáčení roviny kyvu vůči povrchu Země v závislosti na zeměpisné šířce, samozřejmě (na pólech je efekt nejvýraznější). Vše začalo v roce 1954, kdy éterista a profesor ekonomie Maurice Allais (čti "moris alé") publikoval zprávu o měřeních, provedených pomocí tzv. parakonického kyvadla. Na rozdíl od Foucaltova kyvadla je takové kyvadlo zavěšené na ploché pružině v svisle otáčivém závěsu, který umožňuje přesně sledovat stáčení roviny kyvu. No a Allais zjistil, že se rovina kyvu sice stáčí s pohybem Země, ale nikoliv rovnoměrně.
Ale to nebylo všechno, Allais náhodou zaznamenal i výsledek získaný i v průběhu slunečního zatmění 30. června 1954. A tehdy se stalo něco podivného - kyvadlo se jakoby zbláznilo a těsně před počátkem zatmění se začalo stáčet na opačnou stranu, aby se pak v průběhu jedné hodiny prudce vrátilo do původního směru, přetočilo se a po vymizení stínu měsíčního kotouče z oblohy se vrátilo zpět (obr. vpravo). Současně se na konci a začátku měření přechodně zpomalila doba kyvu kyvadla (obr. vlevo), jako kdyby Země prošla gravitační čočkou. V průběhu let byla měření několikrát opakována (Saxl & Allen 1970 na torzním kyvadle, nezávisle Jeverdan & Rusu 1981, gravimetrická měření Mishra & Rao 1995 v Indii a v Číně 1997) se stejným výsledkem. Ale protože nezapadala do obecně prijímaného modelu fyziky, byla tiše ignorována a některé Allaisovy práce ani nebyly z francouzštiny přeloženy. Jedno z oficiálních vysvětlení byla gravitační anomálie, která vznikne zastíněním atmosféry stínem Měsíce. Tím se v pásmu totality ochladí, poklesne tlak a atmosféra zahustí větry vanoucími ve vysoké výšce. Oblast zatmění se však po povrchu Země pohybuje nadzvukovou rychlostí a tak ji atmosféra nemůže sledovat. Změny tlaku jsou tudíž mnohem nižší, než stačí k vysvětlení takové anomálie.
Situace se změnila s vypouštěním velmi přesně sledovaných družic, jako sonda Cassini, Gravity Probe B a další, kdy bylo pozorováno zpomalení satelitů při průletu kolem Země v případě, že se ocitly v zákrytu za Zemí nebo při průletu rovinou rovníku. Např. 8.12.1990 se rychlost sondy Galileo zpomalila při průletu kolem Země asi o 4 mm/sec. 23 ledna 1998 se naopak rychlost sondy Near při průletu kolem Země náhle zvýšila o 13 mm/sec, podobně jako rychlost sondy Cassini při průletu následující rok a sonda Rosette v roce 2005. Některé novější práce dávají tato pozorování do souvislosti s LeSageho teorií gravitace a s teorií MOND, podle které by se kolem rotujících objektů měl vytvářet jemný prstenec temné hmoty, který byl také skutečně v okolí některých hmotných galaxií pozorován.
Německý astronom Dirk Ewers amatérským dalekohledem ze vzdálenosti ze vzdálenosti 360 kilometrů pořídíl videosekvenci přeletu orbitální stanice ISS dlouhé cca 90 m s připojenou transportní lodí Jules Verne, která obíhá Zemi rychlostí 27 000 kilometrů za hodinu. Obávám se ale, že to co dnes spadá do pojmu "amatérský dalekohled" by hvězdárna v mojem rodišti prezentovala jako "výkřik soudobý techniky"...;-)
Telectroscop byl na konci 19. století údajně částečně realizovaný projekt transatlantického tunelu fiktivního viktoriánského inženýra Alexandra Stanhope (něco jako český Jára Cimrman) komunikaci napříč zeměkoulí. Nedávno byla na Londýnském nábřeží vybudována jeho simulovaná verze (video) jako umělecká perfomance.
Zářivě zelené zbarvení vnější chitinové kostry asi 2,5 cm dlouhého brazilského nosatce Lamprocyphus augustus způsobuje voštinovitá povrchová struktura tvořící tzv. fotonickej krystal. Ten se chová jako systém rezonátorů, odrážející se 100% účinností světlo určité vlnové délky (vykazuje tzv. iridiscenci).
Naproti tomu stříbřitě bíle zbarvenej chrobák Cyphochilus obsahuje v krovkách bílkovinová vlákna, na kterých se rovnoměrně rozptyluje světlo všech vlnových délek.
Mezi přírodní fotonické struktury patří minerál opál, tvořený metakrystalem hustě uspořádaných křemenných kuliček, vznikajících hydrotermálně v horkých pramenech. Ze syntetického opálu jde také tyto struktury vytvořit, když se mezi kuličkami vyredukuje kov rozkladem organokovových sloučenin v plynné fázi a oxid křemičitý se pak vylouží kyselinou fluorovodíkovou, která s kovem nereaguje.
Protože objem ideálního plynu (tj. takovýho, ve kterým jsou molekuly dostatečně rychlé a/nebo vzdálené na to, aby se mezi nimi neuplatňovaly mezimolekulární síly) závisí jen na počtu molekul, hustota většiny plynů je přímo úměrná molekulový váze, což umožňuje ji lehce spočítat (jeden mol plynu zaujímá za pokojové teploty a tlaku objem 22,4 litru). Z toho vyplývá, že dusík N2 (2 x 14 = 28) je nepatrně lehčí než vzduch, kyslík O2 zase o něco těžší (2 x 16 = 32) Plyn s molekulovou váhou 29 odpovídá směsi kyslíku a dusíku v poměru 1:5 a má tedy hustotu právě jako vzduch. Nejtěžším známým plynem je hexafluorid uranu UF6 (obr. vlevo), kterej se používá při separaci 235 U z přírodního uranu (98% 238 U ) v odstředívkách. Tvoří nažloutlou krystalickou látku sublimující při 56.5 °C. Jeho molekulová váha je 352 gramů/mol, je tedy víc než 12x těžší než vzduch (kterej váží asi 1.28 kg/m3)
Oxid uhličitý CO2 má molekulovou hmotnost 44.8 g/mol, není tedy ani 2x tak težkej jako vzduch. Přesto to stačí, aby na něm plavaly lehký mýdlový bubliny plněný vzduchem. Oxid uhličitý se hromadí na dně silážních jam a způsobil tak udušení osob, který tam neopatrně vstoupí. Tohle nebezpečí lze rozeznat zapáleným zapalovačem nebo papírem, kterej v takovým prostředí rychle zhasne. Na obsah kyslíku je citlivej plamen svíčky, která při koncentraci pod 15 obj.% hasne. V tzv. ”psí jeskyni” v italským Toskánsku se vrstva oxidu uhličitého udržuje ve výši asi metr nad zemí, usmrcuje tedy psy a jiná menší zvířata, zatímco lidé nejsou ohroženi. Výron oxidu uhličitého z jezera Nyos v Kamerunu v roce 1986 se postupně hromadil pod dnem jezera, které bylo v kráteru sopky. Posléze, když množství plynu překročilo kritickou hranici, cca 300 000 tun oxidu uhličitého vytekla při zemi dvěma údolími po úbočí sopky a jeho obětí se stalo asi 1700 místních obyvatel a tisíce kusů dobytka, který chovali. Hexafluorid sírový SF6 je bezbarvej inertní plyn bez zápachu, díky vysoký molekulový hmotnosti (146 g/mol, čili 6.1 g/litr) je 5x těžší než vzduch, proto na něm plave i lehká hliníková lodička.
Známej pokus s lodičkama poháněnýma kouskem mýdla nebo saponátu opakovali výzkumníci Texaský University, kteří studovali pohyb lodiček poháněných isopropylalkoholem v závislosti na různých parametrech a zjistili, že loďka pluje rychlejc v menší hloubce: 30 cm urazí za 1 vteřinu při 1.0 ml hloubce, zatímco v 9.4 ml hloubce tutéž dráhu urazí za 1.83 vteřiny, celej testovací kanál v délce 91.4 cm přeplave za 5.33 vteřiny. Pohyb lodiček je způsobenej odstředivou silou molekul tenzidu, které se při pokusu rozprostíraj vysokou rychlostí po povrchu vody a tím tlačej lodičku dopředu.
Práce Anthony L. Peratta (1, 2, 3, 4, 5 a další) se snaží dokázat, že v prehistorické době byla atmosféra Země mnohem bohatčí na elektromagnetické jevy v atmosféře (polární záře, atp.), z čehož pochází nejen různá náboženství, ale i některé petro- a geoglyfy (nástěnný malby v jeskyních a rejpaný do země, jako "stezky bohů" v peruánský Nasce a Palpě - viz YouTube video, pomocí Google Earth)
Relativistic Heavy Ion Collider (RHIC) je kruhový urychlovač částic urychlující těžké ionty stojí v Brookhavenské národní laboratoři ve městě Upton, státu New York. Jsou na něm zprovozněny čtyři experimenty: níže popsaný STAR, PHENIX, PHOBOS a BRAHMS a pátý PP2PP je ve výstavbě. Na urychlovači RHIC byla urychlována v roce 2003 jádra zlata rychlostí 99,95 % rychlosti světla kruhovým tubusem dlouhým 4 km (na prostřední animaci jsou znázorněna placatá v důsledku relativistické kontrakce). Při čelní srážce se neutrony i protony v jádrech atomů přechodně rozpadnou na své složky: kvarky, gluony a virtuální kvark antikvarkové páry označované jako tzv. partony. Některé výpočty ukazujou, že pokud se kvark-gluonové plazma neskládá pouze ze základních typů kvarků up a down, ale i příměsi podivných kvarků, bude takový stav hmoty stabilní i za normálních podmínek. Z takového materiálu by se měly skládat i černé díry a tzv. kvarkové hvězdy a tzv. podivnosti, drobné husté částice držené pohromadě svých povrchovým napětím
Qarkgluonové plasma lze detekovat několika způsoby, nejprůkaznější je absorbce výtrysků částic (tzv. jetů) při zpětné tvorby hmoty (hadronizaci) z plazmatu (viz model srážky částic na dvojící vírových kroužků v kapalině). Při srážce těžkých jader je počet dvojic výtrysků vyšší tolikrát, kolikrát je větší počet nukleonů ve srážejících se jádrech, tvorba QG plasmatu ale rozptýlí ten, který při srážce směřuje přes oblast plazmatu (plasma vykazuje některé rysy kapaliny, např. kolektivní pohyb fragmentů.). Oblak kvarkgluonové plasmy vykazoval některé charakteristiky černé díry, např. absorboval jety vznikajících fragmentů asi desetkrát více, než odpovídá výpočtům založeným na Standardním modelu.
Výzkumníci University v Delftu zkonstruovali kráčivého robota. Můžou tak sloužit pro srovnání, o kolik let pozadu je evropský výzkum robotiky pozadu za japonskýma firmama jako Honda a Toyota. Je nutno uznat, že styl chůze robota Flame se mnohem více blíží kráčivé chůzi dospělého člověka, ale bez doprovodu se zatim zjevně neobejde.
Ukázka Měsice pozorovanýho z oběžný dráhy a deformovanýho lomem světla v atmosféře. Díky tomu není nic zvláštního na tom, že Slunce zapadne za obzor více než 2x rychleji, než odpovídá jeho průměru a rychlosti otáčení Země. Podobně, ovšem v mnohem slabší míře dochází k tzv. relativistický aberaci při průchodu světla vakuem kolem hmotných objektů. V případě Slunce apod. objektů se k lomu světla způsobenému gravitací přičítá ještě vliv magnetického pole, které má taky svoji vlastní hustotu. Rotace gravitujícho objektu nebo magnetické pole kromě lomu způsobuje i slabou polarizaci světla, procházejícího vakuem, která u rotujících černých děr přechází až do rozštěpení horizontu událostí.
V posledních dvou letech bylo na Měsíci pozorováno přes sto záblesků, vznikajících dopadem meteoridů, jako je ten z 24. ledna 2008 na videu vpravo. Průměrná dopadová rychlost meteoridů velikosti míče na softball je asi 27 km/sec a uvolní se při ní energie ekvivalentní 70 kg TNT. Napravo je obrázek experimentálního zařízení NASA, na kterém se vznik kráterů modeluje na závaží vystřelovaných rychlostí až 7 km/s do vrstvy mleté pemzy ve vakuové komoře.
Tzv. "slzy silnýho vína" (kapky alkoholem bohaté kapaliny, vznášející se nad meniskem hladiny vína ve vinné sklence) a rychle se pohybující šlíry v mýdlové bublině a rychle se pohybující šlíry v mýdlové bublině v bublině je důsledek tzv. Gauss-Marangoni instability. Tento jev popsal a vysvětlil už v roce 1855 bratr lorda Kelvina a italskej fyzik Carlo Marangoni o ní v roce 1865 "On the expansion of a drop of liquid floating in the surface of another liquid" publikoval článek. Teprve nedávno na ni byl publikovanej i matematickej model. Jaxe blána bubliny ztenčuje, ubejvá v ní mejdlo a tím roste její provrchový napětí. Do ztenčený oblasti pak natejká nová kapalina, která efekt ztenčování kompenzuje, proto povrch kapaliny intenzívně víří. Nedávno byl tímhle efektem modelovaný i bouře na povrchu Saturnu a Jupiteru, i když mechanismus jejich vzniku je zjevně zcela jinej. Na Jupiteru se pohybují větrné smrště i ve výškách až 7000 kilometrů rychlostí přes 800 km/hod.
Na videu vlevo dole kapka oleje smíchaná s trochou saponátu na hladině vody nepravidelně pulsuje po dobu až 25 minut a víří tak dlouho, dokud se surfaktant odpařuje nebo difunduje do vody. Podobný jev slouží v konečný fázi čistění křemíkovejch oplatek - waferů a povrchu skla v mikrobiologii: vlhkej povrch se ofukuje vzduchem syceným párama methylalkoholu z plochý trysky.Ten způsobí sbalování kapek upělejch na povrchu spolu se zachycenejma nečistotama, který jsou tak beze zbytku odfouknutý z povrchu. Jednoduchej pokus se smetanou na vaření (10% tuku), barvičkama a trochou saponátu demonstruje síly povrchovýho napětí. Podobnej pokus vylepšenej UV výbojkou a svítícíma fixama naleznete zde.
Opakem nestabilit řízených povrchovým napětím jsou tzv. "zero-tension" nestabilita na rozhraní dvou kapalin se stejným povrchovým napětím, ale různou viskozitou. Rychlejší molekuly pronikají mezi pomalejší v podobě fraktálně rozvětvených obrazců. Jev byl modelován na disperzi jemné skleněné balotiny uzavřené v mezeře mezi dvěma skly. Skleněné kuličky se zde chovají jako kapalina s nulovým povrchovým napětím, protože mezi nim nepůsobí žádné síly.
Amnon Marinov a jeho tým z univerzity v Jeruzalémě oznámili, že v pozemské hornině zřejmě detekovali prvek s atomovým číslem 122 a spekuluje, že excitované stavy by mohly mít vyšší poločas rozpadu - něco podobného je známo např. u tantalu-180. Pokud existují stabilní supertěžká jádra, měla by být v periodická tabulce zase výrazně dál než u atomového čísla 122. Druhou možnost, jak taková těžká jádra stabilizovat navrhla nedávno skupina teoretiků z Austrálie. Podle nich může těžká jádra stabilizovat oblak jejich vlastních elektronů. Ty jsou samozřejmě lehoučký, ale v případě, že jich kolem jádra obíhá několik stovek (jako je tomu právě v případě prvku s č. 122), jejich příspěvek k kinetické energii jádra nelze zanedbat. Elektrony by měly fungovat jako jakýsi polštář, který tlumí excitace jádra. Hezkej klikací graf známých izotopů naleznete pod obrázkem vlevo. Středem vede linie stabilních izotopů (tzv. "údolí stability" - černá pole), supertěžké prvky tvoří pravý horní okraj údolí stability. Izotopy napravo od této linie mají přebytek neutronů a podléhají β− přeměně. Při ní se v jádře rozpadne jeden neutron na proton, elektron a elektronové antineutrino. Izotopy nalevo od linie stability mají přebytek protonů. Při elektronovém záchytu pohltí proton z jádra elektron z atomového obalu, přičemž z něj vznikne neutron a uvolní se elektronové neutrino. Při β+ přeměně vyšle proton pozitron a elektronové neutrino a sám se změní na neutron. S rostoucím protonovým číslem se "údolí stability" ohýbá, protože jsou preferovány izotopy, které mají v jádře více neutronů nežli protonů. Pokud chceme vytvořit co možná nejstabilnější supertěžký prvek, musíme spolu srážet izotopy bohaté na neutrony. V současné době se zkoumá, zda by při vytváření nejtěžších transuranů nešlo využít sekundární svazky radioaktivních iontů s přebytkem neutronů v jádře. Úspěšná syntéza nejtěžších transuranů závisí na nízké excitaci vzniklého jádra, které se po srážce chová jako vibrující kapka rtuti a snaží se rozštěpit na lehčí fragmenty. Zásadní pokrok při honbě za supertěžkými prvky nastal, když se skupině vědců z Dubny podařilo ukázat, že sloučením olova 208 (dvojnásobně magické jádro) a argonu 40 vzniká složené jádro s velmi nízkou excitací. Přebytečné energie se zbavuje vysláním pouze malého počtu lehkých částic: neutronů, protonů, alfa apod. Tento proces se označuje jako tzv. „soft fusion“.
Každý asi zná šípovité paprsky sluneční záře, které se prodírají přes větve stromů nebo nízkou kupovitou oblačnost, nejčastěji před bouřkou nebo při západu Slunce. Jde v podstatě o Tyndallův jev, způsobený rozptylem světla procházejícího otvory v mracích na drobných částicích v ovzduší. Občas se ale můžeme stát svědky opačně orientovaných pruhů a paprsků, vznikajících odrazem slunečního světla od rozsáhlých vodních ploch. Vlivem paralaxy můžeme vidět paprsky rozbíhajícící se pod odlišnými úhly.
V temné bezmračné noci prosté světelného smogu si můžeme na obloze všimnout slabé záře na protilehlé straně od Slunce, označované jako protisvit (německy "gegenschein", anglicky "counter glow"). Vzniká odrazem slunečního světla malými prachovými částicemi, které jsou v průměru velké asi milimetr vyvržené kometami a obíhají ve stejné rovině ekliptiky jako planety. Protisvit se liší od zvířetníkového světla vysokým úhlem odrazu, zodiakální svit má trojůhelníkovitej tvar a lze ho nejsnáze vidět na podzim před západem Slunce z velmi tmavého místa.
Ve dne lze z letadla v mracích na opačné straně od Slunce pozorovat jev podobný protisvitu, označovanej jako gloriola (glorie). Na podobném místě jako glórie můžeme spatřit tzv. opoziční efekt, který vzniká vymizením stínu v protislunečním bodě a tak na povrchu země lze vidět zjasnění pohybující se se stínem letadla, často obklopeným kruhovou duhou.
Každej vědní obor má svoje příběhy z dob pionýrských začátků a výjimkou neni ani nelineární optika. Obecně platí, že nelineární optické jevy jsou u běžných látek velice slabé (lasery s materiály jako YAG, které pracují vesměs na nelineární optice byly objeveny mnohem později) a jejich potvrzení umožnil až objev laseru sestrojeného v roce 1960 americkým vědcem Theodorem H. Maimanem (na obr. vpravo se svým laserem), který dokázal vytvořít dostatečně intenzívní zdroj monochromatického světla (v té době se mu ale ještě říkalo "optický maser"). Laser obsahoval asi centimetrovej krystalek rubínu buzenej xenonovou výbojkou a poprvé začal fungovat 15. května 1960 v laboratořích Hughes Aircraft Company. Patent na laser však drželi Ch. Townes a A. Schawlovov, kteří jej prodali Bell Telephone, které až do 80. let minulého století inkasovalo poplatky za licence. Uvádí se, že dodatečně udělili patent i americkému fyzikovi Gordonu Gouldovi, který je autorem slova laser, prokázal totiž, že měl nějaké poznámky v bloku, kde uvedl princip laseru jako první. Tento podivín ale měl značnou smůlu v životě a tedy se neprosadil, zabránilo mu v tom i ministerstvo obrany USA, kterýmu nabídl svůj vynález.
Jediným použitelným zařízením byl v té době rubínovej laser o vlnové délce 694 nm, kterým výzkumníci Michiganské univerzity v roce 1961 zamířili na krystalek křemene a spektrum odraženého světla ze spektrofotometru přiložili k článku jako důkaz. Editor časopisu Physical Review Letters, zvyklej na špatný kopie (xerox byl zaveden až o několik let později a publikace se v té době rozmnožovaly fotokopiemi) rezonanční čáru 347 nm považoval za zrnko prachu a při redakčních úpravách doličnou čárku ze spektra vyretušoval, takže v tištěné verzi článku chybí. Takže i ta malá čárka na obrázku vlevo, která zahájila celé odvětví současné fyziky má svou pohnutou historii. Vpravo je první československý plynový laser z roku 1961, který pracoval se směsí helia a neonu, díky čemuž jsme byli jakožto první země socialistického tábora, která měla k dispozici laser. Tento laser používal vnější zrcadla, proto jsou konce trubice zešikmeny pod takzvaným Brewsterovým úhlem, kdy nedochází k odrazu světla polarizovaného v rovině dopadu, aby se potlačily odrazy na koncích trubice Vnější zrcadla jsou dutá kulová, protože takový rezonátor je méně citlivý k malým odchylkám v poloze. První pevnolátkový, tj. rubínový laser se v tehdejší ČSSR podařilo zprovoznit až 9. dubna 1963.
Stará hračka známá jako AstroBlaster muže na zákonu zachování hybnosti demonstrovat nejen výbuchy supernov, ale i nelineární optické efekty, jako násobení frekvence světla při dopadu fotonu na krystal. Vymrštěním lehčích atomů může dojít k jejich excitaci na vyšší frekvenci. Jev je podobný fluorescenci ale je podstatně vzácnější, protože při fluorescenci se vlnová délka vždy snižuje. Samozřejmě stále platí zákon zachování energie, takže množství fotonů s kratší vlnovou délkou je vždy podstatně menší než těch, které to krátkovlnné záření vybudily. Z praktických důvodů se pro generování vyšších harmonických využívaj dvojlomné krystaly (viz [11.5.08 - 16:13]), protože generovanej paprsek je vůči původnímu polarizován a lze je tak od sebe v dostatečně přesně seřízeném rezonátoru oddělit.
Optický dvojlom je dloho známá schopnost průhledných látek vést světlo polarizované v různých směrech různou rychlostí. U krystalických látek s nesymetrickou mřížkou je dvojlom spíš pravidlo, u amorfních lze polarizaci světla a dvojlom vyvolat stlačením (deformované sklo nebo plexisklo hraje duhovými barvami, což je právě důsledek dvojlomu, zviditelněného světlem polarizovaným odrazem) , magnetickým polem (Faradayův jev) nebo elektrickým napětím (tzv. Kerrův jev známý u polárních kapalin se využívá v rychlých světelných ventilech a je základem LCD displejů), nebo obojím současně (magnetooptický Kerrův jev, využívaný u některých magnetooptických disků). V případě, že některé dvojlomné látky současně fluoreskujou (např. KDP, boritan lithný LiBO3 nebo barnatý), jeden atom může vyzářit dva opačně polarizované fotony současně, což znamení, že vznikající dvojice fotonů mohou být kvantově provázány. V případě, že se světlo odebírá z krystalu pod speciálních úhlem vůči generujícímu svazku jsou vznikající dvojice fotonů spinově korelovány o půlperiodu vlnové délky (viz obr. výše), čehož lze využít v kvantové kryptografii nebo při interferometrickém měření gravitačních vln, protože šum každého z paprsků přesně koreluje druhý a lze tak od sebe odlišit každé narušení zvenku. Porovnáváním intenzit obou svazků lze zjistit, zda nebyla korelace narušena např. odposlechem signálu nebo průchodem gravitační vlny, což se v rozdílovém homodynovém detektoru projeví šumem.Dole je schéma a obrázek experimentálního zařízení pro studium kvantově provázaných dvojic fotonů. Nedávno se podařilo tímto způsobem eliminovat šum na jednu desetinu úrovně ve srovnání s nejlepšími teoreticky dosažitelným zdrojem koherentního záření, generovaného pomocí laserů. Nevýhodou je zatím nízký stupeň odstínění kvantového šumu a nízký výtěžek fluorescence (jen nepatrná část dopadajího světla se krystalem vyzařuje v podobě skutečně kvantově provázaných fotonů).
Aplikace Ionosféra 4D je volně dostupný plugin pro aplikaci Google Earth, znázorňující rozložení koncentrace volných elektronů v zemské ionsoféře v reálném čase. Intenzivní ultrafialové záření Slunce zde způsobuje rozpad molekul atmosféry a naplňuje tak tuto vrstvu ionty a volné elektrony s vysokými energiemi. Ionosféra tal vytváří totiž elektricky nabité zrcadlící plochy od nichž se rádiové vlny mohou odrážet a tak obejít zakřivení Země. Pro radiové vlny to znamená, že v místech, kde je hustota elektronů vysoká (červená barva), se budou šířit obtížněji. Během dne se ionosféra zvedá, protože ji nabíjej částice slunečního větru, který se v ní zachycujou. Večer se zase ionosféra vybíjí a klesá. Proto se při ranním a večerním poslechu AV rádia přijímací podmínky periodicky mění díky infterferencím.
Polární záře vzniká, když ionosféru zasáhne sprška kosmickýho záření (gamma záření a rychle letící částice slunečního větru při zvýšený solární aktivitě). Ty jsou za normálních podmínek odkloněný magnetickým polem, ale v okolí zemskejch pólů, kde jeho siločáry vstupujou pod povrch Země můžou zasáhnout atomy v ionsféře a nabíjet je. Ty pak ztrácej svoji energii za vzniku charakteristickýho záření, tzv. polární záře, kde převládá zelená barva způsobená čarou o vlnové délce 555,7 nm, která vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z druhé na první energetickou hladinu. Zelená záře se nachází ve výšce asi 90–150 km nad zemským povrchem. Střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je v tomto případě asi 0,7 sekundy. Dole je plyn příliš hustej a atomy excitovaný vysokoenergetickými částicemi slunečního větru (nejčastěji elektrony) by nezářily, neboť by s vysokou pravděpodobností ztratily energii srážkou s jiným atomem dříve, než by ji stačily vyzářit. Lidské oko má maximum své citlivosti na 555 nm, tedy téměř přesně ve zmíněné spektrální čáře.
Kromě zelené se v polární záři objevuje červená. I za tuto výrazně sytě červenou záři je převážně odpovědný atomární kyslík, tentokrát spektrální čára 630 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z první hladiny do základního stavu. Tyto orbitaly jsou sféricky symetrický špatně vyzařují energii a proto je střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu v tomto případě hodně dlouhá, a to asi 110 sekund. Za tak dlouhou dobu se atom kyslíku s vysokou pravděpodobností s ničím nesrazí jen tehdy, jestliže je plyn extrémně řídký. Červená záře se tedy vyskytuje výše než záře zelená, a to ve výškách 150–400 km nad zemským povrchem a je podstatně vzácnější. Většinou se objevují v okolí 70. magnetické rovnoběžky, kde se nacházejí poslední otevřené silokřivky magnetického pole Země. Snímky polární záře nad Kanadou a Antarktidou znázorňujou, do jaký vejšky (1000 km) šahá neviditelná ionosféra, vnější část zemský atmosféry.V období zvýšené sluneční aktivity vytvářejí polární záře celý prstenec v okolí severního i jižního magnetického pólu (tzv. aurorální ovál - viz obr. vpravo).
Ukázky odrazu a lomu světla z databáze obrázků http://www.dkimages.com/discover/Home/Science/Physics-and-Chemistry/Experiments/General/page6.html
Mezi oblíbenou zábavu sovětské mládeže patří házení ostnatého drátu přivázaného k šutru přes linky vysokého napětí (110 a 500 kV - poznáte který je který? video přehrajete po najetí myši). Všiměte si vývoje velkého množství hnědých oxidů dusíku, v okamžiku zkratu dojde v oblouku ke sloučení velkého množství kyslíku a dusíku ze vzduchu na oxid dusičitý, který se při prudkém ochlazení nestačí rozpadnout zpátky. Na tom byl na začátku 20. století založenej proces výroby kyseliny dusičné (Birkeland-Eydův proces), kde se vzduch proháněl elektrickým obloukem roztaženým magnetickým polem do plochého vějíře (prudké ochlazení nestabilní směsi je pro výtěžek klíčové). Proces však byl brzy opuštěn, protože jeho výtěžek nepřesahoval pár procent.
Kristian Birkeland se později zasloužil o výzkum polární záře, které ověřoval experimentálně. Zkonstruoval malou napodobeninu Země (terrellu) jako kovovou zmagnetizovanou kouli, kterou ve vakuové komoře ostřeloval elektrony. Ty se skutečně hromadily v polárních oblastech. Jeho experiment je vyobrazen na norské dvousetkorunové bankovce a terrella je dnes uložena v Muzeu polárních září v Tromso.
Na pohybující se elektricky nabitý částice v magnetickým poli působí indukční síla, kterou objevil Faraday a jejíž mechanismus je analogický odvalování rotujícího předmětu při pohybu vzduchem (Magnus - Robbinsonův jev) v důsledku spinu nabitých částic. Pokud elektrický proud prochází roztokem vody, tvoří nosiče náboje ionty a jejich pohyb strhává kapalinu kolmo na směr magnetického pole. Můžeme si to ověřit, když hrneček vody podložíme magnetem a pustíme do něj proud z baterky podle obrázku vlevo: pokud je proud dostatečně silný (čemuž můžem pomoct, když vodu osolíme), tekutina v hrnku se roztočí. Čerpání kapaliny tímto způsobem se využívá v magnetohydrodynamickém pohonu ponorek, protože je to naprosto tichý a účinný způsob, jak uvést kapalinu do chodu, na magnetohydrodynamickém principu se také čerpá kapalný sodík nebo olovo v rychlých jaderných reaktorech, kde slouží jako chladivo. Pokud výše uvedený postup obrátíme a točíme vodivou kapalinou v magnetickém poli, můžeme naopak z elektrod odebírat proud a vytvoříme tak magnetohydrodynamický generátor, který Faraday navrhl v roce 1931 a na jehož principu fungují některé průtokoměry.
Pokud magnetický pole generujem přímo v kapalině průchodem proudu v kolmém směru, vznikne tzv. elektrohydrodynamický pohon, který si nedávno na tenkým vodním filmu vyzkoušela skupina iránských výzkumníků z Teheránský university (všechna videa najdete pohromadě na této stránce). Neni to žádná velevěda, ale je aspoň příjemný vidět, že mohamedáni utratěj ropný prachy za něco jinýho, než nukleární výzkum. Potřebný napětí je asi 120 Voltů, čili energetická účinnost takového "motoru" rozhodně nebude nijak vysoká.
Jaká je klidová hmotnost fotonu? Podle éterové teorie je vakuum tvořeno houbovitými fluktuacemi hustoty ještě menších částic, podobný fluktuacím v superkritický páře. Tohle prostředí se podobá pěně vyplněný svými vlastními parami a taky se jako pěna chová - při protřepání nebo zamíchání vratně houstne. Díky tomu se každá vlna vakuem šíří jako více-nebo méně hustý blob a postupně se rozpadá na částice. Takže i pravidelná elektromagnetická vlna vycházející z rezonátoru se dřív či později rozpadne na systém vlnových balíků, čili fotonů které se prostorem šíří jako izolované částice.
Velikost fotonů vyplývá z toho, že jde vlastně o produkt inteference vlny světla s houbovitou strukturou vakua, která má rozměry v řádu Planckovy délky (cca 1.6 E-35m). Fyzikální význam velikosti fotonu se projevuje např. při interakci rentgenového záření s jádry atomů, která mají velikost řádove 10E-15m. Vlnová délka tohoto záření je ale mnohonásobně větší (10E-9 m) a neměla by tedy představovat pro vlny světla překážku- Jenže fotony tohoto záření mají velikost řádově 10-9 x 10-9 / 10-35 = 10-17 a proto se jádrech atomů rozptylují jako částice. Z uvedeného modelu vyplývá, že fyzická velikost fotonu je tím menší, čím kratší je vlnová délka světla, které ho tvoří. Proto můžeme fotony gamma záření pozorovat přímo např. v tzv. jiskrové komoře (vytvářejí sérií výbojů v hustě rozložené mřížce elektrod, nabitých vzájemně na vysoké napětí, několik jich lze zahlédnout na videu pod odstavcem), nebo pomocí záblesku scintilátoru (v řečtině "scintilla" znamená jiskra) v tzv. spintariskopu (v podstatě jednoduché kukátko s lupou pro pozorování téhož, na videu vpravo jsou vidět jiskry řady částic, nejen fotonů). To by vám mělo pomoci uvěřit, že fotony jsou skutečně fyzikální částice, kvanta energie - ne jen abstraktní fyzikální koncept. Fotony světla větších vlnových délek jsou značně rozplizlé a brzdí se pomalu, např. fotony rentgenového záření netvoří jiskry, ale v mlhové komoře vypadají jako neurčité obláčky, protože při zabrždění ionizujou spoustu molekul kolem.
Z teorie relativity vyplývá, že každý ohraničený objekt konečné velikosti je definován konečným zakřivením časoprostoru, kterému přísluší konečná energie a ta je ekvivalentní hmotnosti. Hmotnost fotonu vyplývá ze vztahu E=h·ν=mv2, kde ν je převrácená hodnota vlnové délky, tzv. vlnočet (počet vlnek světla v jednom metru). Foton má tedy relativistickou ("dynamickou") hmotnost, která je úměrná frekvenci světla, které ho tvoří. To se projevuje např. při záchytu fotonu v rezonátoru, který může být tvořen supravodivou vrstvou, takže se v něm foton může odrážet poměrně dlouho, několik setin vteřiny. Bohužel takový rezonátor dokáže odrážet jen mikrovlny a hmotnost fotonu mikrovln je příliš nízká na to, aby šla zvážit hmotnost fotonu přímo. Naštěstí je možné krátkovlnný foton zachytit do maličkého rezonátoru, např. foton rentgenového záření do jádra atomu, které je jím uvedeno do excitovaného stavu a takový foton už má hmotnost dostatečně velkou, aby šel hmotnostní přírůstek takového jádra detekovat např. hmotnostním spektrofotometrem. Takže máme spolehlivě experimentálně ověřenou i hmotnost fotonu.
Z teorie relativity vyplývá, že objekt s nenulovou dynamickou hmotností letící rychlostí světla musí mít i nenulovou klidovou hmotnost. Jenže foton je neustále v pohybu, foton, který je v klidu by musel být aspoň tak velký, jako celý pozorovatelný vesmír, aby se v něm nemohl vrtět. Foton s rozměry odpovídající velikosti by měl hmotnost velice nízkou, řádově 10E-50 kg a to je tedy současný spodní odhad klidové hmotnosti fotonu. V současné době probíhají experimenty, jak jej dokázat na základě odchylek Coulombova zákona od teoretického průběhu, protože foton s nenulovou klidovou hmotností nemůže přenášet elektrický náboj silou nepřímo úměrnnou čtvercí vzdáleností, jak vyplývá z Coulombova zákona. Nenulová klidová hmotnost vyplývá i z pokusů z disperze fotonů na fotonech, kdy se částice světla chovají jako fermiony, ovšem velmi slabě. Nenulová klidová hmotnost fotonu by se projevila i narušením Lorentzovy symetrie (fotony různé vlnové délky by se pohybovaly různou rychlostí), což naznačil např. pozorování zpoždění gamma záblesku při explozi vzdálených supernov pomocí observatoře Magic.
Holmesova kometa vedle mlhoviny zvané Kalifornie. První je od nás vzdálena 25 světelných minut, druhá asi 1500 světelných let. Vpravo je umělecká představa krajiny s metanovým jezerem na Titanu.
Korejka Alia Sabur, narozená z New Yorku se podle Guinness-ovy knihy světových rekordů stala nejmladším profesorem na světě. Přednáší na katedře Advanced Technology Fusion Konkuk university v Koreji (Jižní, samozřejmě). Její úspěch je o to cennější, že postavení pedagoga na Korejských vysokých školách má zřetelně vyšší společenskou prestiž, než např. u nás. Ovšem Alia se těžko zatím může rovnat svému přechůdci. Předchozí rekord držel skotský fyzik Colin Maclaurin, který se stal profesorem matematiky Aberdeenské University v roce 1717, taktéž v 19 letech a několika měsících (Maclaurinovy řady jsou pojmenovány po něm). Její IQ se údajně vymyká tabulkám a kromě matematiky a medicíny se zajímá aktivně o hudbu (hraje na hoboj a klarinet v jazzovém orchestru).
Princip laseru je jednoduchej a jde přirovnat ke tvorbě lavin při cukrování bábovky přes sítko na otřásajícím se stole. Pokud budeme cukrovat pomalu, většina moučky hned opadá tou měrou, jako dopadá na bábovku. Když ale budeme cukrovat bábovku dostatečně rychle, začne se na ní cukr hromadit a když vytvoří dostečně tlustou vrstvu, sklouzne po bábovce jako lavina. Jev je způsobenej tím, že se eletrony po ozáření atomů excitují do nestabilních drah různě vzálenejch od jádra atomu. Protože jsou některé dráhy stabilnější než jiné (např. orbitaly s kulovou symetrii vyzařujou energii pomaleji, než protáhlé, co připomínaj anténu, jejich přechody jsou tzv. zakázané), elektrony se na nich můžou udržet a pak při dostatečný intenzitě světla dojde k tzv. inverzní populaci, kdy počet excitovanejch elektronů převýší počet těch, co právě padaj na nižší energetickou hladinu. Pak může dojít k tomu, že se nashromážděný elektrony spadnou naráz a vyzářej energii v jediný koherentní vlně monochromatickýho světla jako laser. Skutečná situace bývá o něco složitější, protože elektronových přechodů je k dispozicí víc a jde ji přirovnat ke tvorbě laviny na řadě sít umístěnejch pod sebou, ale princip zůstává stejnej. Protože účinnost laserů ze začátku nebyla nijak vysoká, první lasery pracovaly s optickým rezonátorem tvořeným dvojicí zrcadel, takže vlna několikrát přeběhla aktivní prostředí sem a tam, než došlo k jejímu dostatečnému zesílení. Jak se materiály laseru vylepšovaly, nároky na rezonátor se postupně snižovaly a dnes některá aktivní prostředí pracujou aji bez rezonátoru, protože k dostatečnému zesílení světla stačí jediný průchod aktivním prostředím laseru. V roce 1967 si výzkumník Lekotof při pokusech s barvivovým laserem všiml, že když do roztoku nasype kovový šupinky (podobný jako je stříbřenka v perleťovým laku na nehty), dojde ke zůžení emisního pásu a směs začne laserovat podobně, jako kdyby roztok uzavřel do rezonátoru. Příčinou je, že světlo se navzájem odráží i mezi šupinkama, tím se jeho dráha prodlouží a systém tak vytvoří soustavu mnoha malých rezonátorků. Systému se začalo říkat náhodný laser, protože na rozdíl od obyčejného laseru vyzařuje světlo náhodně do všech stran. Časem se zjistilo, že ke tvorbě laserového efektu dojde i při nasypání polystyrénových kuliček nebo částic oxidu titaničitého do aktivního prostředí - tam k prodloužení dráhy světla dojde tím, že se světlo neodráží, ale mnohokrát v roztoku láme. Někdy takový systém lasuje na několika vlnových délkách současně, protože k vybuzení dochází v několika skupinách různě vzdálených rezonátorů současně. To je jev známej i z klasických laserů, protože světelná vlna může v dutině rezonovat v několika příčných módech současně.
V jednom ohledu se ale náhodné lasery proti klasickým laserům s rezonátorem výrazně liší - při záblesku není vlnová délka laseru přesně shodná, ale náhodně fluktuuje kolem střední hodnoty - a to i když všechny podmínky pokusu zůstávají přesně shodné. Nejprve si vědci mysleli, že je to tím, že se při čerpání mění optické vlastnosti rezonátorů, protože se šupinky, které slouží jako zrcadélka v roztoku pohybují, ale časem se ukázalo, že stejné chování vykazujou i náhodné polykrystalické lasery, tvořené vrstvou krystalků, které se vůči sobě nepohybují. Nová teorie proto vysvětluje chování náhodného laseru na principu "náhodné procházky": o výsledné vlnové délce zesíleného světla ve skutečnosti rozhoduje několik málo prvních atomů, mezi kterýma dojde k zesílení dostatečnému k vyvolání stimulované emise. Podle toho, jak jsou od sebe tyto atomy vzdáleny se pak stojatá vlna rozšíří pro okolní atomy, sousedící v odpovídajících vzdálenostech. Náhodné lasery s nehomogenním aktivním prostředím tudíž přispěly k pochopení toho, jak vlastně laserový efekt funguje i v homogenním prostředí, protože zvýraznily aspekt jeho chování, kterej je v klasických laserech díky fixním rozměrům rezonátoru potlačenej..
Magnetický siločáry na povrchu Slunce vlajou jako tráva ve větru díky Alfvénovým magnetoakustickým vlnám, který se šířej v ionizovaném prostředí za přítomnosti magnetického pole. Vlna se šíří anizotropně ve třech vlnoplochách. Dochází v ní k přelévání potenciálu mezi kinetickou a tlakovou energií plasmy a energií magnetického pole. Vlevo simulace, vpravo video části povrchu Slunce o průměru asi 40.000 km snímaný dalekohledem sondy Hinode (100x zrychleno).
Skleníkový efekt oxidu uhličitého je způsoben tím, že se oválné molekuly po srážce vyvolané nárazem fotonu viditelného světla roztočí nebo rozvibrují. Výsledná rychlost molekul po srážce je tak vždy menší, než původní energie a může se dále rozptylovat dalšími srážkami jako dlouhovlnné infračervené záření. K tomu by nedocházelo, kdyby molekuly tvořily pevné kuličky. Je to tedy klasický jev, který pro své vysvětlení nepotřebuje kvantově mechanický efekty a je tím vyšší, čím je vyšší atmosférický tlak a podíl rotační energie molekul na celkové energii plynu. Proto je na Venuši, kde je atmosférický tlak 96x vyšší než na zemi skleníkový efekt způsobený CO2 ještě mnohem významnější. Pokud si nedovedete představit, jak se molekuly pohybujou, zde je 45 let starý názorný výklad.
ThreeDimSim a Working Model 2D jsou sharewarové fyzikální simulátory, podporující export do GIF a WRML ThreeDimSim je založen na skriptovaném engine, zatímco Working Model pracuje primárně s interaktivním designerem, podobně jako free MS Physical Illustrator (PC verze), Crayon Physics a multiplatformního Phun, který jsou ovšem spíš na hraní.
Britská společnost Ceravision vyvíjí svítidlo, které využívá mikrovlny. Zdrojšm světla je malá křemenná baňka vyplněná parami síry obklopená pokoveným rezonátorem z oxidu hlinitého. Mikrovlny ionizuje plyn uvnitř svítidla. S účinností cca 50% v něm vzniká prakticky bodové světlo jasnější než v diodách LED (video 1, 2). Jeden zdroj mikrovln může slouží několika takovýmto lampám. Obrázek vpravo: barva světla z osvětlení založeného na diodách LED, se dá nastavit podle potřeby či nálady.
Čtyři základní veličiny popisující každý elektrický obvod jsou napětí, náboj, proud a magnetický tok. Převodní vztahy mezi nimi určují veličiny ohmický odpor (reaktance), indukční odpor (induktance), kapacita (kapacitance) a memristance (od slova "memory", čili paměť, protože zohledňuje paměťové vlastnosti obvodu). Zatímco realizace reaktance, induktance a kapacitance diskrétními součástkami nečiní problém, teoretická součástka - "memristor" byla navržená před 37 lety v elektronice dosud silně chyběla a paměťové obvody byly konstruovány z předchozích tří typů s využitím nelineárních zesilovacích prvků, např. diod a tranzistorů. Teprve nedávno se ji podařilo realizovat přímo pomocí tenké oxidové vrstvy TiO2, jejíž vodivost se mění v závislosti na množství proudu, prošlého vrstvou.
Na podobném principu pracují tzv. Flash paměti, používané v klíčenkách. Relativně vysokým napětím (13 - 15 V) se do izolační vrstvičky oxidu nastřílejí elektrony, které v ní zůstanou zamrznuté. Síla jejich náboje se ale zachová a ovlivňuje průchod nosičů náboje (kladných i záporných) ve vrstvách polovodiče pod vrstvou oxidu. Přivedením vysokého napětí opačným směrem jde oxidovou vrstvičku vybít a tím informaci z paměťové buňky vymazat. Společnosti Texas Instruments, která memristor vyvinula doufá, že se jí vynálezem podaří zlevnit výrobu polovodičových pamětí. Paměti Flash totiž nejsou příliš rychlé a s počtem paměťových cyklů jejich spolehlivost klesá, protože elektrony izolační vrstvičku postupně rozrušujou.
Aristotelovy pohybové zákony:
Rektor brněnské polytechniky býval tuším prof.Navrátil, jen shoda příjmení?
Jak vypadá moderní polygraf, tedy detektor lži. Zde si můžete stáhnout detektor lži pro váš mobil od Agile Software.
Známý fyzik Stephen Hawking říká "Ve vesmíru je možná život, ale není inteligentní.". Rozhodně ne tak inteligentní, jako Steve. Současně varuje: "Pokud byste se setkali s mimozemšťanem, dávejte si pozor. Mohli byste se nakazit nemocí, vůči níž nemá váš organismus obranné látky." Toto tvrdí člověk, která od třicet let trpí amyotropní laterální sklerózou (ALS), kvůli níž je upoután na invalidní křeslo a mluví s pomocí mechanického zařízení? Veřejnost je zmatena.
Ekologové vyhlásili vítěze anticen "Ropák 2007" a "Zelená perla 2007". V anketě Ropák roku, vyhlašované od r. 1992 ekologistickou organizací Děti země se umístila Kateřina Neumannová za nápad uspořádat 30. prosince 2007 lyžařské běžecké závody na Hradčanském námětí v Praze, přestože se dalo očekávat, že nebude k dispozici dost sněhu, který se nakonec v objemu uměle vyrobil u obce Horní Vltavice na území CHKO Šumava a dovezl šedesáti kamiony do hlavního města. Cenou Zelená perla roku za veřejný antiekologický výrok, vyhlašovanou od roku 1995 byl letos oceněn prezident Václav Klaus, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny loni v únoru prohlásil: "Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci." Na třetím místě Ropáka opět figuruje Václav Klaus za bagatelizaci rizik globální změny klimatu a napsání humoristicky laděné knihy "Modrá, nikoliv zelená planeta", jejíž jeden z rozborů vyšel pod názvem "Živá planeta aneb sto omylů Václava Klause". Kniha vyšla v češtině, němčině a dánštině.Vpravo je fiktivní Ropák bahnomilný (Petroleus mostensis), ztvárněný Barbora Šalamounovou pro absolventský film Ropáci (20 min. video 1, 2) režiséra Jana Svěráka, který získal v roce 1988 ocenění Studentský Oscar Americké filmové akademie.
Ačkoliv s Klausovým stanoviskem, že o efektivitě řešení ekologické krize by měl v první řadě rozhodovat jejich ekomický přínos ("o peníze jde až v první řadě") lze v některých bodech souhlasit (např. příklad, že dokud si solární články na sebe nevydělají ani za dobu životnosti, nelze je považovat za ekologické řešení, protože v jejich ceně jsou zohledněny i ekologické zátěže), historický zkušenosti ukazujou, že tržní ekonomika je jako celek velmi špatný rádce v oblasti ekologie, protože nezohledňuje rizika a a těžko vyčíslitelné, o to trvalejší škody na životním prostředí a řídí se aktuálními tržními cenami, nikoliv jejich vývojem v budoucnosti. To činí každý tržně založený přístup principiálně nestabilní v čase, což vidíme na periodických ekonomických krizích. Ekonomika je věda, která má dost starostí sama se sebou, natož aby se mohla stát určujícím faktorem při posuzování ekologických řešení.
Popis znaků atmosférických jevů, převzatý ze převzat ze zpravodaje webu Parhelium. HalloSim (upgrade 359k) je program simulující halo, vznikajícího rozkladem světla na ledových krystalcích metodou raytracingu.
1 – malé 22° halo 2 – horní dotykový oblouk malého hala (22° dotykový oblouk) 3 – velké 46° halo 4 – supralaterální 46° oblouk 5 – cirkumzenitální oblouk 6 – 46° parhelia 7 – infralaterální oblouky 8 – horní Tapeho oblouky (46° Parryho supralaterální oblouky) 9 – dolní Tapeho oblouky (46° Parryho infralaterální oblouky)
Účinek vakua na vagónovou cisternu
FAVORIT: Na přímým slunečním světle a s příslušnym filtrem to bude rentgen. Proto to taky asi nedávaj do foťáků. Seeing is believing.
Zajímavý atmosférický jevy - vlevo nahoře gravitační vlny, časté ve státě Iowa, Vpravo Cumulonimbus mammatus je zřejmě důsledek Marangoniho nestability při tzv. Rayleigh-Benardově konvekci..
Kelvin-Helmholtz cirrus je přikladem Kelvin-Helmholtzovy nestability, vznikající na rozhraní kapalin s různou hustotou při proudění (vpravo simulace)
Čočkovity Altocumulus lenticularis vzniká srážením vodních par ze vzduchu, stoupajícho po úbočí hory za naprostého bezvětří.
Všechny podstatné vlastnosti látkového světa určeny poměrem hmotnosti protonu a elektronu m_p/m_e = 1836,104 a konstantou, která udává vztah mezi elektromagnetickým polem a látkou. Její hodnota je určena poměrem druhé mocniny elektrického náboje elektronu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty, tj. α = e2/(4πε0ħc) = 7,297 352 568(24)×10–3 = 1/137,035 999 11(46) Konstantu jemné struktury α zavedl Arnold Sommerfeld v roce 1916 jako míru relativistické odchylky spektrálních čar od Bohrova modelu atomu. Název konstanty odkazuje na její roli ve vztazích pro rozštěpení spektrálních čar (tzv. jemná struktura), které je způsobeno relativistickými jevy a tzv. spinorbitální interakcí,V původní interpretaci podle Sommerfelda šlo o poměr rychlosti elektronu na první orbitě Bohrova modelu k rychlosti světla ve vakuu. nebo ji můžeme chápat jako bezrozměrný koeficient vystupující v Coulombově zákoně (tj. kvadrát poměru elementárního náboje k Planckovu náboji). Hodnotu této konstanty si můžem snadno zapamatovat, je totiž bezrozměrná a přibližně rovna 1/137: Kromě toho kvantová elektrodynamika (QED) dává možnost měřit α přímo pomocí tzv. kvantového Hallova jevu anebo anomálního magnetického momentu elektronu. Měření změn konstanty jemné struktury ve spektrech vzdálených kvasarů pomocí absorbční čáru vodíku na vlnové délce 21 cm. může sloužit k potvrzení houstnutí vesmíru a zpomalování rychlosti světla. Tou měrou jak se bude vesmír zahušťovat se v něm bude hmota rozpouštět ve vakuu a rychlost šíření světla ve vakuu se bude ve srovnání s rychlostí šíení světla ve hmotě zpomalovat.
Graphen je vlastně monovrstva grafitu. Dá se jednoduše připravit stáhnutím grafitový vrstvy lepící páskou, kterou budeme překrejvat další a sloupávat, dokud na pásce nezbyde pár atomovejch vrstev uhlíku. Když se pak lepící páska nalepí na povrch křemíkový oplatky a sloupne, zůstanou na křemíku zbytky uhlíkový monovrstvy, se kterou se daj dělat pokusy (na obrázku dole je zbytek volnýho povrchu křemíku znázorněnej fialově). Pokud je křemík pokrytej tenkou vrstvou oxidu, světlo se od grafitový vrstvy odráží jako od olejový vrstvy na vodě a jde i pod obyčejným optickým mikroskopem odhadnout její tloušťku - viz obr. dole (vrstva "tlustá" 100 uhlíkovejch atomů je žlutá, 30 40 atomů uhlíku je modrá, 10 atomovejch vrstev a míň růžová). Grafitový proužek o tloušťce jednoho atomu zadržuje 2,3% procházejícího světla, což je poměrně hodně. Pozoruhodné je, že pokud hodnotu stupně pohlcování světla grafenem vydělíme číslem π, získáte právě hodnotu α. Elektrony v graphenu se chovají tak, jako by neměli hmotnost a proto viditelnost grafenu pouhým okem se bezprostředně stanovuje pevnou tenkou strukturou. Analogicky pro popis struktury hmotných objektů ve vesmíru má dále význam konstanta gravitační struktury. Její hodnota je určena poměrem součinu Newtonovy gravitační konstanty a druhé mocniny hmotnosti protonu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty. Hodnota této konstanty je 5,9041183.10-39, proto gravitace ovlivňujestrukturu atomů a molekul jen velmi nepatrně.
Pokud by se např. konstanta jemné struktury lišila od své skutečné hodnoty zhruba o 1 procento, hvězdy by měly výrazně odlišnou stavbu. Protože biogenní prvky, jako je uhlík, dusík, kyslík a fosfor, vznikají během závěrečné eruptivní fáze hvězd, základní stavební chemické struktury pro vznik života ve vesmíru neexistovaly v dostatečném množství. Uhlík ve vesmíru vzniká dvoustupňovým procesem z jader atomů hélia (tzv. 3-alfa proces). Tento proces probíhá pouze za vysoké teploty, kdy atomy mají dostatečnou kinetickou energii. Nejprve vzniká ze dvou jader atomů hélia jádro atomu berylia. Další jádro atomu hélia pak s jádrem atomu berylia vytvoří jádro atomu uhlíku. Tento proces by byl jen málo pravděpodobný, pokud by neexistovala resonanční hladina atomu uhlíku. Dochází k tomu, že součet klidových energií zúčastěných částic leží těsně pod přirozenou energetickou hladinou jádra atomu uhlíku a dodání tepelné energie umožní tuto jadernou reakci. Dále existuje resonanční hladina v atomu kyslíku, která leží těsně pod celkovou energií jádra atomu hélia a jádra atomu uhlíku. Tím se zabrání tomu, aby se veškerý vzniklý uhlík přeměnil na kyslík. Tato vícenásobná koincidence resonančních hladin je nutnou podmínkou naší existence. Umístění těchto resonančních hladin je důsledkem číselných hodnot fyzikálních konstant. Někteří vědci koincidencím fyzikálních konstant přikládají značný teologický význam, protože takové koincidence fyzikálních konstant považují za "Boží vyladění" vesmíru nutné ke vzniku člověka.
Nový mrakodrap plánovaný HyderConsulting má být ještě 2x vyšší než právě dokončovaný Burj Dubai, Stavby tak vysokých budov umožňuje ropná krize a s tím zvyšující se příjmy Saúdské Arábie a rozvoj technologií. V květnu loňského roku mrakodrap překonal rekord výškou posledního poschodí a svrhl tak z trůnu kanadskou televizní věž CN Tower, vysokou 553,33 metrů.
Globální zatemňování slábne (1, 2). Podle zprávy NASA se snižuje množství prachu, které zhoršuje čistotu oblohy (s výjimkou Indonésie a Číny). Příčina jevu spočívá v blokování slunečního záření drobnými částicemi aerosolů a dalších znečišťujících látek. Díky této protiváze k oteplujícímu účinku skleníkových plynů mělo globální oteplování v minulém století mírnější průběh. Z údajů vyplývá, že efekt globálního stmívání přechodně zesílil v letech 1982 a 1991 kvůli velkým sopečným erupcím El Chicón v Mexiku (1982) a Pinatubo (1991). V 90. letech bylo zaznamenáno pomalé slábnutí jevu a do roku 2005 se koncentrace aerosolů v atmosféře snížila v průměru o 20 procent oproti relativně stabilní úrovni mezi lety 1986 a 1991. Na satelitním snímku jsou loňské požáry Kalifornie a průběh odlesňování Bolívie. Fotky dole zachycujou šíření smogu nad Pekingem.
Věřím v jednoho věda Vlevo ze sebe dělá maškaru viceprezident Klubu českých skeptiků Sisyfos RNDr. Jiří Grygar, na obrázku vpravo předvádí pedel Sisyfa Martin Bloch klíčové prvky ritu udělování anticen Bludných Balvanů, tzv. Blbů za "významné příspěvky ke klamání veřejnosti".. Český klub skeptiků SISYFOS vznikl v roce 1995 a v současné době má asi 400 členů. Od roku 2000 je členem Rady vědeckých společností ČR. Je součástí světového skeptického hnutí, které vzniklo v r.1976 v USA jako reakce na vzestup iracionality ve společnosti. Ve světě činnost skeptiků vyvažuje řada sdružení příznivců alternativních věd. Svědčí to o jistém skeptickém prvku národní mentality, který se s námi táhne od Bílé Hory, kdy české země prošly drastickou rekatolizací a proreformační geny byly v české kotlině efektivně vymýceny, nebo odešly do emigrace.
Flash applet ve formě jednoduché hry se sbírky flashletů, sloužící k objasnění funkce tzv. gravitačního praku, používanej pro urychlování sond při jejich vypouštění do vzálenejch míst sluneční soustavy. Dráha sondy musí být taková, aby se směr pohybu průletem okolo planety obrátil, původní směr tedy musí být proti dráze planety. V optimálním případě se sonda zrychlí o téměř celou oběžnou rychlost planety a planeta samotná se přitom nepatrně zpomalí.
Index lomu a absorbční koeficient spolu úzce souvisí prostřednictvím Kramers-Kronigovy rovnice podle který je závislost indexu lomu na vlnové délce (tzv. disperzní křivka) je pak první derivací absorbční křivky. Světlo kratší vlnový délky je částicema rozptylovaný víc, protože vlny krátký vlnový délky nedokážou překážky tak dobře obcházet. Proto se se zkracující vlnovou délkou zvětšuje jak index lomu, tak absorbční koeficient. Na sestupný hraně absorbčního píku je situace právě opačná, protože absorbující prostředí má charakter houby, vyplněný dutinama s nižším indexem lomu. V takovým prostředí se uplatňuje anomální disperse a index lomu i absorbce světla s klesající vlnovou délkou klesá.
Tourbillon (čti "turbijon") je mechanizmus, který kompenzuje vliv gravitace země na přesnost chodu hodinek, ke které dochází především ve svislé poloze stroje kvůli mechanickým vůlím strojku a vyosení ložisek, stákání a koagulaci oleje apod.. Principem je, že se nejpohyblivější, a tedy na gravitaci nejcitlivější setrvačka (tzv. nepokoj) umístí do rotující klícky, ve který se otáčí zhruba jednou za jednu minutu a tím je průběžně zajišťovaná pravidelná polohy setrvačky vůči zemské ose. Nejde přitom o žádnou hitech novinku, tourbillon vynalezl již v roce 1795 francouzský hodinář Abraham-Louis Breguet (1747-1823), označovanej za jednoho z největších hodinářů všech dob (zhotovil mj. nejsložitější hodinky té doby pro Marii Antoinettu).
Breguet přinesl do oboru řadu technických novinek jako je nárazu-odolné pouzdro, hodinářskej vlásek nebo řečený tourbillon Jde o jednu z tzv. komplikací (“Classique Grandes Complications”) vysoké hodinařiny("Haute Horlogerie") a může tudíž sloužit jako vodítko pro prvotní posouzení kvality značky.V současné době se "turbem" pyšní např. hodinky Concord C1, nejdražší modely disponujou jeho zdvojenou nebo gyroskopickou verzí, aby turbillon samotný nebyl změnou polohy ovlivňovanej (viz vpravo). Z u nás prodávaných značek nabízí mechanické hodinky s tourbillonem např. ELYSEE. Pravda je, že jde o čistou snobárnu, resp. sběratelskou či investiční záležitost obcházející dědickou daň, jelikož přesnost několika sekund za den dosahovanou nejlepšími mechanickými strojky strčí tísíckrát levnější jedniochipové hodinky s piezo-krystalem s přehledem do kapsy.
Kvantový Zenonův jev. První filozof, který dováděl věci ad absurdum, se jmenoval Zénón. Byl to podle Platóna uroslý Řek narozený kolem roku 490 př. n. l. v jihoitalském Eleji. Zénón se učil u filozofa Parmenida, který hlásal, že veškerá zdánlivě existující mnohost věcí je ve skutečnosti jediná nepomíjející realita, takzvané bytí. Prohlašoval, že bytí nelze zrušit a vlastně ani nemůže podléhat žádné myslitelné změně. Zénón chtěl dokázal, že rozmanitost, kterou nám svět předkládá, je iluze a že skutečnost se skládá z nikdy neměnné jednoty. Odmítal jakoukoli představu času, pohybu či plurality mezi objekty. Zpochybnil běžné pojmy času a prostoru tím, že vycházel z jejich pravdivosti a dovedl ji do nejzazších důsledků. Vytvořil tak soubor čtyřiceti paradoxů. Do dnešní doby se od Zénóna dochovalo jen asi dvě stě slov, takže většina se ztratila, ale tři z nich dělají už dva a půl tisíce let těžkou hlavu filozofům a matematikům.
Nejznámějším Zénónovým paradoxem je příběh o závodu Achillea se želvou a paradox šípu. Tenhle paradox vychází z toho, že vystřelený šíp v každém okamžiku zaujímá nějaký prostor. Pokud zaujímá prostor, tak se nehýbe: pokud se nehýbe, pak je v prostoru, který zaujímá, v klidu. Z toho plyne, že v každém okamžiku je šíp v klidu a tedy se nepohybuje. Matematik Mrázek ve své knize "Taje matematiky" vysvětluje, že Zenón použil chybného chápání pojmu nekonečna. Součet nekonečně mnoha veličin nemusí být nekonečný, což zajisté věděl i Zenón, ale jeho snahou bylo poukázat na značné potíže v učení pythagorejců. Podobá se to situaci, kdy budeme upřeně pozorovat konvici s vodou, zahřívanou na vařiči. K tomu, abychom ji mohli takto dokonale pozorovat s ním musíme být kvantově provázáni fotony. Ovšem fotony nepřenášejí jen informaci, přenášejí i energii. A informaci o tom, že se konvice ohřála se vlastně dozvíme právě tím, že se poněkud ohřejeme také. Čím dokonalejší přenos informace, tím víc se budem ohřívat spolu s konvicí a žádnej rozdíl teplot nezaznamenáme: teplota konvice "stojí na místě". Z toho vyplývá, že veškerý pozorovaný ve vesmíru změny jsou důsledkem nedokonalosti našeho pozorování.
Zenonův paradox má svůj obraz v kontextu kvantové mechaniky v podobě tzv. Khalfinova jevu, podle kterého se nestabilní částice, byvše bedlivě pozorována nikdy nerozpadne. Do tohoto kontextu spadá i absorbce a reflexe částice, kde pozorovatel nemá žádný atribut vědomí. V roce 1989 byl pozorován kvantový Zenonuv paradox na systému 5000 iontů beryllia uvězněných v iontové pasti při teplotě 250 mK, který byly ohřátý mikrovlnným pulsem o rezonanční frekvenci iontů beryllia. Za normálních podmínek by došlo k excitaci všech přítomných části, pokud ale byl jejich stav průběžně monitorovanej pomocí pulsů UV záření, přechod systému do excitovanýho stavu byl podstatně zpomalen. Nedávno byla publikovaná práce která Zenonovým paradoxem vysvětluje i zpomalenou rekombinaci iontů v přítomnosti magnetického pole Země, které se uplatňuje při orientaci stěhovavých ptáků za letu
Nelze popřít, že každý pozorovatel je účastníkem procesu zjevování reality. John Archibald Wheeler ve svých esejích o kvantové mechanice "Quantum Theory and Measurement" uvádí, že ve světě kvantové fyziky žádný elementární jev není jevem, dokud není pozorovaným jevem. Thomas Mann napsal, že ve skutečnosti jsme to my, kdo způsobuje to, co se jeví. Nikde nečekají fyzikální veličiny na to, až provedeme jejich měření. Na tomto místě je bhodný zdůraznit, že Zenonův paradox je přímým důsledkem postulátů QM a tedy není ničím, co by nešlo z QM odvodit - předstacuje jen speciální pohled na speciální aspekt kvantové teorie. Éterová teorie roli kvantových principů v konstrukci vesmíru vysvětluje interakcema v systému škálově invariantních fluktuací nekonečně hustého a horkého přostředí éteru. Svět se jeví reálnej a kvantové hladiny ohraničený jen proto, že jakási jistá nekonečně malá část vesmíru pozoruje nekonečně velký zbytek a podíl těchto dvou nekonečen jsou konečně velké veličiny.
Málokdo ví, že historie svítivých diod (LED) má za sebou už první století. Jev emise světla z polovodičů totiž poprvé pozoroval na krystalu karbidu křemíku (tzv. karborunda) roku 1907 britský experimentátor H. J. Round. V té době již bylo známa řada polovodičů, např. selén, ale karborundum bylo jediným s dostatečnou šířkou zakázaného pásu, aby bylo možné elektroluminsicenci pozorovat. O dvacet let později (1927) sestavil první uspořádání připomínající hrotovou diodu taktéž na krystalku karborunda o oxidu zinečnatém, používaném jako detektory rádiových vln v SSSR Oleg V. Losev (voltamperová charakteristika jeho diody je na obr. vpravo) a získal několik patentů na její využití v telekomunikacích. Losev byl ve svých výzkumech pozoruhodně napřed, mj. pozoroval zůžení spektrálního pásu při zvýšení intenzity proudu (tedy laserový efekt, který byl později pozorován u LED diod až v roce 1962) a pro vlnočet svých diod používal vzorec ν = eV/h, který se používá dodnes. Požádal také Einsteina dopisem o pomoc při dalším vývoji teorie, ale zůstal bez odezvy. Dokonce podle své autobiografie v roce 1941 popsal "polovodičovou triodu", kterou bychom dnes označili za tranzistor, ale článek se v té době obléhaném Leningradu ztratil.
Losevův přínos byl během 2. svět. války kompletně zapomenut a technický vývoj LED zahájil ale až v šedesátých letech v americké společnosti General Electric Nick Holonyak. První průmyslově vyráběná svítivá dioda, čili LED na bázi arsenidu gallia z roku 1969 měla kovový pouzdro a svítila infračerveně. Technologie existovala v laboratořích už kolem roku 1962, ale neměla velký praktický využití (používaly se jako infračervený bezpečnostní senzory) a LED diody svítily slabě a byly velmi drahý (např. Texas Instruments Inc. je nabízela po $130,-). Prvni průmyslově vyráběný ruský LED byly také z karborunda a svítily žlutě. Červené a zelené diody na bázi fosfidu india a gallia se pak staly obvyklou součástí elektronických přístrojů na jejichž čelních panelech se s nimi běžně setkáváme dodnes. K ovládnutí celého viditelného spektra ovšem ještě po dlouhou dobu chyběla třetí základní barva, modrá. Až teprve v devadesátých letech byl vývoj završen Shuji Nakamurou a do výroby vstoupily modré diody a lasery. Za zmínku stojí, že první modré diody byly opět založeny na karbidu křemíku, teprve později se rozšířily LED na bázi nitridu galia. Díky tomu mohly být vyvinuty barevné diodové obrazovky, bílé diodové svítilny a také nejnovější generace videopřehrávačů označovaných názvem Blu-ray. V současné době drží ve vlnové délce rekord ultrafialové diody na bázi nitridu hliníku a gallia.
Web ilustrátora Rube Golberga (1883-1970) je věnovanej vynálezům, který k řešení problému přistupujou v duchu zásady "Proč něco dělat jednoduše, když to de i složitě"...
Steganografie (z řečtiny steganós-schovaný, gráphein-psát) je způsob, jakým lze zakódovat skrytá data do souboru, který slouží k jinému formátu. Určitou informaci jde zakódovat i do velikosti písma nebo proměnlivých mezer mezi slovy (Baconova šifra) nebo datovými pakety, ale zvlášt audiovizuální soubory (zvuky, obrázky a video) nabízej nepřeberný množství využití k přenosu skryté informace. K tomu aby skrytě přenášená informace co nejméně ovlivnila původní data je nutné, aby byla měla pokud možno náhodný charakter a k tomu se naopak velmi dobře hodí kryptografie, která informaci zakóduje do pseudonáhodné posloupnosti a ještě se zamaskuje proložením náhodnými byty. To činí z kombinace steganografie a kryptografie prakticky neprůstřelnou techniku. V současné době se steganografie používá komerčně k zakódování informací o původu autorskýho díla jako tzv vodoznak, v poslední době nejen do obrázků, ale i do zvukových a video souborů. Zde se nepožaduje ani tak vysoký stupeň utajení jako schopnost zakódované unformace přežit různé úpravy souboru a rekompresi.
Steganografie se historicky používala už ve starém řecku, kdy se vzkazy předávaly na voskovaných tabulkách, do kterých byly vyrejpaná tajný vzkazy. Setřením vosku se obnovil původní vzkaz. K přenášení vzkazů (ovšem zjevně nepříliš vysokým bitrate) podle legend sloužili i otroci, na jejichž oholené hlavy špioni nechali napsat plány invaze peršanů do řecka a pak je nechali zarůst. Středověká steganografie si libovala v používání tajnejch inkoustů, v období druhé světové války se rozšířilo využití mikroteček - fotograficky zmenšovaných textů vlepovaných na mikrofiše pod známky a mezi vrstvy papíru.
Svým způsobem jsou steganografií i tzv. Ctrl+A obrázky (viz návod) která lze ve MSIE odhalit aplikací bitové masky pomocí označení myší nebo kombinací kláves Ctrl+A Na obrázku stromu je barevná informace obrázku kočky zakódovaná do posledních dvou bitů barevné informace, kočka z obrázku vyvstane po silném ztmavení a zvyšení kontrastu původního obrázku.
Hodiny s vodotryskem jsou odjakživa synonymem marnivého luxusu ale v zásadě tvoří princip fontánových atomových hodin, ve kerých je svazek atomů vymršťován do výše. Ve chvíli kdy padá volným pádem na atomy nepůsobí žádné vnější síly a tak kmitají s přesně danou frekvencí. Několik vědců napadlo, že by tímto způsobem šlo zkontrolovat, zda se atomy nebo neutrony chovají skutečně neutrálně a to s citlivostí skoro desetmilionkrát větší, než umožňují současné metody.
V navrženým uspořádání se neutrální částice paprskem laseru vymrští do válce s elektrodami nabitými na vysoké napětí. Jestli bude aspoň trochu nabitá, doletí výš, pokud jim bude polarita napětí pomáhat v letu, v opačném případě ji bude brzdit a částice vyskočí níž. Protože napětí na elektrodách může být poměrně vysoké, umožňuje tahle jednoduchá metoda ověřit náboje až řádu 10E-27 náboje elektronu a detekovat tak jemný narušení současnejch teorií, např. směrem k prokázání existence magnetického monopólu, např. ve formě tzv. dyonů, předpovídaných unifikačními teoriemi. Současný experimentální limit jejich koncentrace je 1 monopól na 1029 nukleonů.
Na youtube je vidět tornádo, které zdvihlo do výše celý zděný rodinný domek. Teprve po sekundě nebo dvou se rozpadl, ale předtím se vznášel ve vzduchu i s celou střechou, v kuse. Zde je kompilát téhož, složený z více videí.
Nezašla Einsteinova revoluce příliš daleko? Nejsou částice samorganizjící se systémy?
Celkový instalovaný výkon, tedy výkon maximálně dosažitelný, přesáhl v tomto roce 112 MW (jeden dukovanský blok VVER 440 má výkon 440MW). Výkon VE závisí na třetí mocnině rychlosti větru, což znamená, že malé změny v rychlosti větru vyvolají velké změny ve výkonu elektrárny. Podle ČSÚ dosáhl koeficient ročního využití v roce 2005 pouze 11%. Ale i využití vodních elektráren nepřesahuje 16% nominálního výkonu. Z toho lze vidět, že většina VE je postavena v nevyhovujících lokalitách. Např. větrná farma Sternwald na rakousko-českých hranicích ve východní části Šumavy dosáhla se svými 7 větrnými elektrárnami o instalovaném výkonu 14 MW koeficientu ročního využití za první 4 měsíce roku 2007 32,3 % (přičemž po zbytek téhož roku to bylo necelých 20%). Co se týče lobbyingu, který článek krtizuje, ten je stále v případě elektráren na klasická paliva mnohonásobně vyšší.
Výhody
Bývalý hlídač rozřešil matematický problém.
Duch předního americkýho fyzika a Einsteinova žáka Johna Archibalda Wheelera se dnes ráno v požehnaným věku 96. let definitivně přemístil do skrytých dimenzí prostoročasu. Byl autorem nejdůležitějších učebnic gravitace a geometrodynamiky prostoročasu, autor dvouveličinový teorie vesmíru (1953), konceptu kvantový pěny (1955) a termínů "geon", "černá díra" a "červí díra"(1967), atd..
Stejně jako je neostrá hranice mezi galaxiema a hvězdokupama je neostrej rozdíl mezi hvězdama a planetama. Nedávno byla nalezená nejmenší hvězda na světě ve vzdálenosti 40 světelnejch let od Slunce. Její hmotnost se odhaduje na deseti až třináctinásobek planety Jupiter, což je minimum potřebný k tomu, aby uvnitř došlo k zažehnutí termonukleární reakce (má tedy průměr jen asi dvakrát větší). Jjeí povrchová teplota nepřesahuje 350 ºC, takže ji zaznamenají jen infradalekohledy, jako Spitzer a označuje se za tzv. hnědého trpaslíka (termín zavedl Jill Tarter v roce 1975).
Taková hvězda může být velmi stará, protože se prakticky nevypařuje na záření a od svýho vzniku jen chladne, což dokládá i to, že leží stranou jakýchkoliv hvězdných seskupení. Na jejím povrchu byly ve spektrech dokonce prokázaný stopy amoniaku a methanu, podobně jako na Jupiteru a Saturnu, což by nasvědčovalo tomu, že je to spíš opuštěná planeta. Podobnejch prcků může být klidně plná galaxie a můžou tak ovlivňovat skutečnej podíl toho, čemu říkáme temná hmota.
Galaxie skovaná v naší galaxii?: Omega Centauri v souhvězdí Kentaura je největší kulová hvězdokupa obíhající naši galaxii, a je jedna z mála, které lze vidět pouhým okem. Původně byla katalogizovaná jako hvězda ale Edmond Halley rozeznal její pravý charakter. Ve svém centru obsahuje černou díru střední velikosti o hmotě asi 40.000 sluncí, což opravňuje k předpokladu ji považovat za jádro trpasličí galaxie, kterou pobyt v Mléčné dráze oholil o vnější hvězdy. Je víc než 10x těžší, než ostatní hvězdokupy v naší galaxii.
Snímek vlevo je kompozitní obrázek infrateleskopu Spitzer, který dokáže odhalit i hvězdy schované v závojích mezihvězdného prachu v centru hvězdokupy. Jako modrý závoj jsou vidět méně vyvinuté hvězdy podobné našemu Slunci, oranžové a červené skvrny jsou tzv. hvězdní obři a veleobři, hromadící se na obvodu hvězdokupy. Vpravo je rozložení hvězd v hvězdokupě podle svítivosti a spektrálního typu (barvy světla). Omega Centauri obsahuje velký počet různých typů hvězd různého stáří s prvky těžšími než bor, protože jako bývalá samostatná galaxie má už několik vývojových cyklů hvězd za sebou.
David Zoul, který si říká Zoevistian je býv. matfyzák, t.č. pracující na radiologickém oddělení v Motole. Nedávno se pustil do sepsání souhrnu současné teorie pole, což je jistě chvályhodnej počin. Naneštěstí přitom celé pasáže, včetně rovnic a obrázků převzal z cizích zdrojů bez uvedení citace, např. z Ulmannova webu Astrofyzika. Autorský zákon toho bez bez explicitního svolení autora moc neumožňuje, viz § 31 - citace. Opis celých kapitol zjevně nespadá pod "výňatky v odůvodněné míře".
..Newtonův model se panu Zephirovi líbí nejvíce pochopitelně proto, že ten jediný je pro něj ještě pochopitelnej ... Otázka je, proč ho tedy nikdo nenavrhl dříve, když je tak triviální? Však to je taky přesně muj záměr, umožnit chápání současnejch teorií všem, i těm co neovládaj matematiku: když můžu vysvětlit časoprostor Newtonovým modelem (povrch vody nebo pěny), proč tím nevysvětlit i struny, relativitu a kvantovku, čili všechny odvozený teorie. A ten kdo říká, že dokáže pochopit relativitu, kvantovku nebo strunovou či smyčkovou teorii jednoduše kecá, protože tyhle teorie jsou ze svý definice založený na abstraktních postulátech bez dalšího vysvětlování. Pokud máme jejich postuláty vysvětlit a zdůvodnit, pak Newtonova mechanika a její představy je naprosto nezbytný pro jejich kompletní pochopení, nejen dosazování do vzorečků, který jde z těch postulátů mechanicky odvodit.Lidský poznání se odjakživa vyvíjelo tak, že určitá skupina lidí pár souvislostí pochopila, ovšem jen nedokonale a abstraktně a pak to svému okolí vnucovala jako jediný správný model. Už církev svatá tvrdila, že Země je středem vesmíru, nad ní je nebeskej tabernákul a blesk je prostě boží posel, takže existence blesku dokazuje jeji teorie. A všichni proponenti církve byli náramně rozzuřený, když jim nějakej laik začal vysvětlovat, jak to vlastně je a že to de pochopit i nějak jinak, než rozjímáním a motlitbama.
Dnes proponenti kvantovky, relativity a strun zase nedělaj nic ninýho, než že ostatním tlačej svoje teorie, kterým sice sami nerozuměj, ale považujou je za svatý mantry, jedinej možnej přístup k pochopení světa. A stejně jako kazatelé církve svatý zase ustřikujou, když jim nějakej (v jejich očích zcela laickej) Zephir začne vysvětlovat, jak to teda doopravdy je a že to jde pochopit i jinak, než jejich matematickýma meditacema. Celá historie se jen opakuje a lidi podle toho schématu jedou furt dokola jako secvičený krysy. Současný vědci jsou jen o trochu víc poučený teologové, ale jejich vystupování je stejný, jako těch, co zakázali Keplera a Galilea, protože nepodali teologicky, ehm, matematicky správnej důkaz svejch teorií. Myslíte si, že by někdo z dnešních fyzikálních teoretiků nějakýmu Galileovi uvěřil, kdyby jim začal mávat před nosem obrázkama fází Venuše? Ani omylem, tyhle teologové jsou stále stejní, do sebe zahledění ješitové. Analogie současné vědy s náboženskými sektami jde mnohem dále, než si uvědomujem. Stejně jako jako kněží se dnešním teologem nemůže stát jen tak někdo, musí absolvoval léta v semináři, kde do něj lijou všelijaký abstraktní poučky, kterým adept sice ani zbla nerozumí, naučí se je ale kombinovat a vytvářet z nich další, ještě složitější teologický pojednání. Léta strádání, strávená v semináři v sektáři vytvoří psychickou závislost na předmětu své víry, bude mu prostě líto zahodit všechno to pracně nabytý vědění ve prospěch nějakýho novýho přístupu a tak ze seminářů odcházej novi scholastici, kteří odhodlaně prosazujou svoje vidění světa mezi zbytkem společnosti a z každýho, kdo nabízí jinej pohled dělaj nedovzdělaný kretény a blázny.
TŘI CLARKOVY ZÁKONY
Slovní spojení "teoretická fyzika" je v zásadě oxymoron. Buďto se ta věc týká reality, a pak není teoretická. Nebo se jí netýká a pak to prostě není fyzika ("physis" = příroda)
Česká policie od loňska využívá šedesát elektrických paralyzérů, které vyšlou až do desetimetrové vzdálenosti výboj o napětí padesát tisíc voltů. Pro policii se stal takzvaný taser "hračkou roku" a při oficiálním představení loni v říjnu 2007 neodolal i jeden novinář. Kráva je primitivní zvíře a k jejímu znehybnění stačí pár desítek voltů, takže výboj bejka prakticky zresetuje, o to čiperněji se postaví na nohy. Naproti tomu pes při zásahu taserem utrpí šok, ze kterýho se dlouho s vytím vzpamatovává. Taser je poměrně nebezpečná zbraň, mezinárodní organizace Amnesty International zaznamenala od roku 2001 jen v USA a Kanadě 290 případů úmrtí po použití toho přístroje. Pistole se dvěma velkými hlavněmi vystřeluje koule o velikosti míčků na stolní tenis. Účinek se rovná silnému úderu a zasažený může ztratit rovnováhu. Zbraň účinkuje na 7 metrů.Ve vývoji je ještě pistole na mikrovlnné paprsky, které způsobují pocity bolesti. Existuje i puška, která vystřeluje rychle tuhnoucí pěnu a člověka znehybní.
Paprsek světla ultrafialového excimerového laseru (např. 193 nm Argon-Fluor excimerovej laseru).může ionizovat molekuly vzduchu natolik, že se stanou vodivé a tím vytvoří vodivý kanál pro výboj blesku. Na obrázku dole je samovolnej výboj a výboj indukovanej zábleskem laseru. Celkem zajímavá aplikace téhle myšlenky je patent na paralyzátor (teaser) dalekýho dosahu - funguje jako normální, ale vodivá dráha je před výbojem prodloužená na několik decimetrů až metrů zábleskem UV laseru. Ten vytvoří ve vzduch vodivej kanál, kterým pak následně prochází výboj z paralyzátoru. Videoukázka zobrazuje osobní "obrannej laser", kterej se může hodit i pro přivolání pomoci apod. situacích, protože je viditelnej na několik desítek km.
Studenti z Telavivské university vyvinuli počítačovej program na hodnocení atraktivity obličeje na základě neuronové sítě podle řady kritérií. Počítač pak dosáhl mnohem lepšího skóre v hodnocení fotek atraktivních žen (mj. izraelský supermodelky Bar Refaeli), než průměrnej uživatel. Což znamená, že od teď se šeredky z MAGORA nebudou moct vymlouvat na eleganci, šarm nebo kouzlo osobnosti.
Gumovej pásek se natažením zahřívá, což lze snadno postřehnout pod infrakamerou. Při rychlém uvolnění se jeho teplota vrátí na původní hodnotu, protože natažený molekuly konají práci. Pokud se pásek nechá v nataženém stavu vyrovnat teploru s okolím, po smrštění se dokonce ochladí pod teplotu okolí, což je pod termokamerou vidět jako tmavá skvrna. Podobně fungujou termodynamický procesy při adiabatických změnách tlaku v plynech.
Organické látky jako jsou uhlovodíky silně absorbujou mikrovlny a infračervený záření, protože uhlíkový vazby jsou hodně pohyblivý a atomy se kolem nich můžou volně přetáčet. Proto má většina uhlíkovejch sloučenin složitý infračervený spektrum, který je dokonce v určitý oblasti vlnovejch délek pro každou látku charakteristický, takže muže bejt považovaný za jakejsi "otisk palce" daný sloučeniny. Pod infrakamerou sou látky jako benzín nebo střevní plyny (který obsahujou přes 90% methanu) výrazně zbarvený a lze je tak snadno detekovat.
Obrázky snímaný normální a termokamerou, teplotní stupnice horního snímku leží v rozmezí od 23.1 - 34.11 ºC. Všimněte si průhlednosti igelitu ale i vlasů (IR organickými hmotami i drobnými objekty proniká). Infračervené záření se ale diky svě větší vlnové délce odrážejí dobře i od předmětů, které nejsou zcela lesklé - pro infravlny i kovová síťka nebo matovaný povrch teplometu představujou zrcadlově lesklý povrchy, proto se objekty v terrahertzových vlnách (vpravo) lesknou. Skla brýlí naopak IR silně pohlcujou, proto se jeví tmavá. Písmena na trávě mají barvu podle toho, jak absorbují sluneční záření. V důsledku toho jsou tmavá písmena v IR spektru paradoxně nejjasnější, protože vyzařujou nejvíc tepla.
Experimentální ověření příběhu, podle kterého Archimedes při obléhání Syrakus roku 212 př.n.l. nechal zapálit římské loďstvo pomocí slunečního světla odraženého bronzovými štíty svých spolubojovníků (QT video 1, 2). Za jasného počasí došlo ke vznícení makety za méně než deset minut po té, co na ni bylo soustředěno světlo ze 127 zrcadel o ploše čtvereční stopy ze vzdálenosti 30 metrů (na obr. vpravo jsou vidět dvě prasátka špatně zamířených zrcadel). K zapálení dřeva je zapotřebí příkon aspoň 15 kW/m2, slunce poskytuje výkon cca 1,5 kW/m2, je tedy nutné soustředit jeho výkon aspoň 10x.
Schéma šlírový-stínový techniky pro záznam rázovejch vln dle Toplera. Vpravo je záznam výstřelu z 0.44 revolveru Magnum. Je dobře vidět zvuková vlna šířící se samostatně od palníku i ústí hlavně.
Mikrosekundová šlírová fotografe zviditelňuje zvukový a rázový vlny z výstřelu pistole ráže .22 palce. Metoda je velmi citlivá - v pravý části je vidět vzduch tetelící se teplem ruky a zbraně. Snímek z vysokorychlostního videa vpravo zachycuje jednotlivej výstřel ze samopalu AK-47 stínovou technikou.
Video vpravo zachycuje rázový vlny při prasknutí balóku, explozi zavěšený třaskaviny v lahvičce, výstřel z malorážní pistole a další experimenty. Vpravo sou rázový vlny broků po výstřelu z brokovnice těsně po opuštění hlavně. Broky nemaj moc proudnicovej tvar, protože jsou po výstřelu navzájem pomačkaný, proto před sebou "hrnou vzduch" a rázový vlny se tvořej daleko před nima. Za brokama letí plstěná zátka, která při výstřelu působí jako píst a vytlačuje broky z hlavně.Vizualizace tepelné konvekce šlírovou technikou laboratoře dynamiky plynů Pensylvánské státní university.
Vizualizace úniku plynu pomocí šlírové techniky a stékání studeného vzduchu po vytáhnutí krabice z mrazicího pultu.
Proč se talíř v mikrovlnce musí točit? Mikrovlny mají poměrně velkou vlnovou délku (asi 2,4 cm). V malém prostoru dochází ke vzniku složitého stojatého vlnění a jeho amplituda se výrazně liší od místa k místu. Umístění vodivého předmětu (např. sklenice s vodou) navíc rozložení elektromagnetického pole silně zdeformuje, protože vodivý objekt v rezonátorusi vynutí polohu kmitny, čili místa s největší amplitudou stojatého vlnění. Je to obdoba tzv. Chladniho obrazců, které lze studovat na vibrující desce posypané pískem (zde se písek soustřeďuje do uzlů stojaté vlny). Vzhled rezonančních obrazců v závislosti na frekvenci zvuku si to můžete prohlédnout na tomto Flash videu, nebo v simulovaném 2D/3D uspořádání na tomto Java appletu.
Rozložení stojatého vlnění v mikrovlnce lze snadno zjistit pomocí placky termochromní plastelíny si třeba můžete změřit vlnovou délku vlnění v mikrovlnný troubě a ověřit si tak rychlost světla. Pokud nemáte plastelínu, můžete do mikrovlnky vložit snadno tavitelný předměty, např. želatinový konfety Marshmallow.
Jak vypadaj atomový orbitaly zná skoro každej z učebnic pro střední školy - jak ale vypadaj elektronový přechody, kdy se mění vzhled jednoho orbitalu na jinej? Předně jde o nesmírně rychlé procesy, který v případě vodíkovýho atomu obvykle netrvaj déle, než 10E-8 vteřiny (deset pikosekund). Atom přitom kmitá s periodou 10E-15 vteřiny, takže ve skutečnosti než proběhne elektronovej přechod uplyne víc než deset milionů kmitů atomovýho orbitalu. Elektronový přechody samozřejmě neprobíhaj stejně rychle. Na případě přechodu (2,1,0)-(1,1,0) (čísla označujou tzn. hlavní s, vedlejší p a spinový d číslo, popisující periody kmitů kvantový vlny v jednotlivých dimenzích) vidíme, že orbital vyzařuje jako dipólová anténa. Ta ztrácí energii snadno, proto elektronový přechod probíhá snadno, je tzv. "povolený". V pravé ukázce přechodu elektronových hladin (4,3,1) - (2,1,0) vidíme, že orbital v přechodné fázi kmitá jako kvadrupólová anténa. Ta vyzařuje do okolí málo, proto je takový elektronový přechod mnohem pomalejší, je tzv. "zakázaný". Při přechodech elektronů z kulatých 2s orbitalů na jiné kulaté orbitaly (1s nebo 3s) se prakticky žádná energie vyzářit do prostoru nemůže, proto k těmto elektronovým přechodům mezi těmito hladinami např. (2,0,0) - (1,0,0) nedochází vůbec a elektrony musí nejprve počkat, až se jim uvolní místo v p nebo d orbitalech, podobně jako se bobule v malině můžou přesovat vrstvami teprve tehdy, když je některá z vrstev neúplně obsazená, čímž se poruší její symetrie. Vidíme tedy, že napříč elektonovými hladinami platí ta samá pravidla, jako pro vedení nosičů krystalovou mřížkou, která taky nejprve vyžaduje poruchy (nadbytečné elektrony nebo díry), aby vedení proudu probíhalo dostatečně rychle.
Zakázaný přechody mezi elektronovýma hladinama mají tudíž velkej význam v elektronice a luminiscenční technice, protože bráněji atomům, aby svou energii ztrácely rychle, i když je rozdíl hladin větši, než u mnoha povolených přechodů. Protože elektrony mohou ztrácet energii jen v diskrétních hladinách, musí dlouho čekat, až se jim naskytne příležitost skočit do vhodné díry, uvolněné mezi eletrony na nižší hladině. To umožňuje dlouhý dosvit luminoforů a vysoký kvantový výtěžek při fotochemicky indukovaných reakcích. Typicky jsou velké rozdíly zakázaných hladin (tzv. šířka zakázaného pásu) mezi valenčním a vodivostními elektronovými pásy, což je příčina výrazných spínacích vlastností polovodičů, využívaných ve fotodiodách a tranzistorech. Zakázaný pás může být tzv. přímý, nebo nepřímý, když elektron musí čekat na elektronový přechod jiného elektronu, aby mu nejprve uvolnil v cíli místo. Čím vyšší je šířka zakázaného pásu, z tím větší výšky elektrony padají a tím kratší je vlnová délka získaného světla. Zkrácením vlnové délky světla je nejjednodušší cesta, jak dosáhnout zvětšení záznamový hustoty CD a DVD (tzv. BlueRay disk), proto se intenzívně studují možnosti výroby ultrafialových diod a polovodičů s velkou šířkou přímého zakázaného pásu, jako je např. aluminium nitrid (AlN) nebo diamant. S elektronovýma přechodama ve 2D si můžete hrát on-line v tomhle Java appletu. Za zmínku stojí, že renderovací engine POV-Ray má zabudovanou funkci pro generování vodíkových orbitalů.
Filtrovaný paprsky spinově orientovaných neutronů se pak zachytí dvěma detektory, postavenými kolmo kolem otáčejícího se vzorku a z porovnání obrazů intenzit neutronových toků v obou směrech se počítačem složí trojrozměrná mapa polarizace neutronů podobným způsobem, jako při tzv. "CéTéčku" (Computed Tomography) (viz animace vpravo). Z aparatury je zřejmý, že pro oživení školních besídek neutronová tomografie ještě dlouho sloužit nebude. Dole je aspoň počítačová vizualizace magnetickýho pole solenoidu (otevřený dlouhý cívky) a podkovovitejch magnetů v programu Mathematica 4.2 a renderované ve free programu Caligari TrueSpace™
Klíčovým bodem metody je zdroj úzkospektrálních neutronů (s malým rozptylem rychlosti), který vyžaduje rozměrné urychlovače částic a realizace účinnejch spinově závislejch filtrů polarizovanejch neutronů. K tomu se využívá Braggův rozptyl na zmagnetizovanejch krystalech nebo nověji spinově závislej záchyt termálních neutronů na asymetrickejch jádrech helia 3He+n → 4He* → p+T, kterej funguje v relativně širokým (přes 1 eV) rozsahu energií.
Gran Turismo 5 pro PS3 - špička virtuální reality v oblasti automobilových simulátorů a to jak v oblasti grafiky, tak fyzikálního modelu, tzn. nic pro lamery s NFS turbem. GT 5 Prolog prequel v ČR vyšel před týdnem, uvedení plné verze GT5 je plánováno na příští rok.
Tři skupiny techniků a investorů soutěží o to, kdo dříve sestrojí největší obří teleskop na světě. První z nich, zabývající se projektem 25imetrového Magellanova teleskopu, jej hodlá postavit v Chile do roku 2017 za cenu 600 milionů dolarů. Druhá skupina pracuje na projektu 30-ti metrového teleskopu za cenu 750 milionů dolarů; bude stát buď na Havaji nebo v Mexiku nebo také v Chile, a to do roku 2016. Třetí z nich pak pracuje na projektu tzv. Evropského extrémně velkého teleskopu o průměru 42 m a za cenu 1,37 miliardy dolarů. Ten má stát buď na Kanárských ostrovech nebo v Maroku, v Argentině či v Chile. Dokončen má být do roku 2017.
Rozvoj obřích pozemskejch teleskopů urychlil rozvoj tzv. adaptivní optiky, která umožňuje dalekohledům prokouknout přes fluktuace hustoty atmosféry, takže je není nutné stavět na oběžnou dráhu, kde by provoz dalekohledu vyšel mnohem dráž. Na obrázku vpravo je půlmetrovej paprsek sodíkovýho laseru, určenej pro zaměřování adaptivní optiky pro astronomický účely. Laser vytváří na obloze umělou tečku, na kterou se seřiditelný zrcadlo osmimetrovýho astronomickýho dalekohledu VLT v Chile v reálným čase zaostřuje tak, aby byla rozprostřená na co nejmenší plochu. Tím se kompenzujou atmosférický poruchy, který jinak rozmazávaj obraz hvězd. Na astronomickejch zrcadlech byste se neměli válet - už proto, že je svou teplotou pěkně zdeformujete... Fotka je současně ukázka citlivosti technik, používanej pro proměřování jejich deformace.
Lehce bulvární upoutávka k výročí vzniku teorie Big Bangu
Na jednoduché gramatice Esperanto (jednotné koncovky, žádné ohýbani slov atd.) je postavena řada dalších univerzálních jazyků, mj. všeslovansky jazyk Slovio, umělý jazyk, jehož slovni zasoba je postavena na slovanskych jazycich tak, aby ji rozumelo co nejvice slovanskych narodu. Nejblíže má asi k ruštině nebo polštině, ale v zásadě platí, že se skládá převážně ze slov pro slovanské jazyky více méně společných. Je docela prostý (viz čísla), podle Hučka 5—10× snazší než angličtina. Elegantně si tvůrce poradil s diakritizovanými znaky, které nahradil spřežkami. Využil málo frekventovaného písmene X, aby tak nechal vzniknout následujícím spřežkám: cx (č), sx (š), zx (ž), gx (dž), wx (šč)
Slovio vymyslel kanadský Slovák Mark Hučko v roce 2000. Jako člen Mensy je Mark velmi činorodý a jeho aktivity tím rozhodně neskončily. Vedle Slovio navrhl např. Blitz-English, zjednodušenou učebnici angličtiny. V roce 1984 Mark Hučko mj, navrhl alternativní kosmologickou teorii, nazývanou Multi-Level Universe theory, založenou na modelu vesmíru jako černé díry, do které se hroutí hmota z jejího okolí. Správně rozlišuje vnější a vnitřní perspektivu tohoto modelu, se kterým byste se měli určitě seznámit, když už pro nic jiného, tak pro jeho srovnání s vlnovou teorií éteru.
Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!
Triniony jsou koncept časoprostoru smyčkové teorie gravitace (LQG), podle které jsou částice tvořeny trojicemi časoprostorových smyček zkroucených na způsob Mobiovy pásky, a složených na sebe jak šlupky cibule (trinion je odvozen z anglického označení "cibule", tedy onion). Některými smyčkaři jsou tyhle útvary přirovnávány k chobotnicím a opravdu při pohledu na model fluktuací superkritické páry v nich tuhle analogii nalezneme (Luboš Motl ironicky razí označení "kalamary" podle křestního jména Fotini Markopoulou, jedné z talentovaných autorek tohoto modelu, mj. býv. přítelkyně Lee Smolina). Přes zřetelně articistní charakter tenhle koncept není ve fyzice úplně nový, už v 70. letech existovaly práce, popisující elektron jako dvojitě zkroucenou Mobiovou pásku, tvořenou fotonem. Tento model má úzký vztah ke uzlovému modelu částic éterové teorie, podle které jsou částice tvořeny smyčkami, tedy víry éteru.
Skutečný vzhled částic je ovšem určitě ještě složitější, protože víry v éteru tvoří složitě prostorově provázaný systém, který si lze nejsnáze představit jako pohyb hmoty ve fluktuacích superkritické páry, tvořenými agregáty další fluktuací, tak jak to naznačuje okamžik fázového přechodu při kondenzaci superkritického CO2. V tom připadě si lze triniony představit jako povrch těchto fluktuací, tak byl nakonec i odvozen z preonové teorie (preony jsou hypotetické částice, tvořící struny i smyčky), podobně jako tzv. free-fermion modely teorie strun, studované v 90. letech. Snad vám to umožní pochopit, jak jsou koncepty jednotlivých fyzikálních teorií vzájemně provázány konceptem Brownova pohybu částic éteru.
Éterová teorie razí princip tzv. doublethinku z Orwellova románu 1984, čili heterózy duálních, popř. plurálních modelů. V Orwellově románu sloužil doublethink jako záporný příklad oportunismu obyvatelů Oceánie, kde kdyz strana rekla, ze 2x2=5 tak to byla pravda, členové strany s takovou filozofii dokazali umet pristupovat k informacim, aniz by je tizilo svedovi, ze lžou. Ale ve skutečnosti se ukazuje, že takový přístup umožňuje vidět duální charakter vesmíru z obou stran a tím jej pochopit lépe: např. čočkování zakřiveného časoprostoru kolem gravitujícího tělesa lze chápat jako potvrzení teze o konstantní rychlosti světla stejně jako jeho vyvrácení. Není divu, že striktně formálně uvažující lidé jako Motl mají s tímto poněkud elastickým způsobem uvažování potíže, zvláště když jsou dlouholetými proponenty jednoho či druhého názoru (a to se netýká jen strunové teorie, ale i ke globálnímu oteplování, konzervativní politice, apod.) a pak divergují k názorovému fundamentalismu. Je to trochu kontroverzní závěr, když uvážíme, že právě strunová teorie se vyvíjela cestou vzájemného propojování často vzájemně duálních modelů. Každý proponent určité teorie se ovšem snaží vůči svým oponentům vymezit a proto takovou heterózu akceptuje pouze v rámci své vlastní teorie, nikoliv mimo ni a zde ji vnímá jako projev určité konceptuální bezpáteřnosti až vágního, blátivého myšlení.
Doublethink je praktickým důsledkem známé poučky, že každá pravda má svůj rub a líc jako chleba o dvou kůrkách V souvislosti s doublethinkem L.Vaculík zmiňuje experiment, který provedl Ashby v 70.letech. Jednalo se o situaci, kdy byl jedinec vystaven nepřímému tlaku okolí. Zkoumaná osoba měla za úkol určit, zda na papíře, který dostala, jsou stejně dlouhé, nebo různě dlouhé čáry. Ve všech případech se jednalo o různě dlouhé úsečky a určování délky se účastnilo 10 lidí. Tito lidé měli za úkol označit čáry za stejně dlouhé a zkoumal se vliv tohoto tvrzení na zkoumanou osobu, která o zainteresovanosti předchozích osob neměla tušení. Ve většině případů osoba podlehla tlaku a i přesto, že úsečky vnímala jasně jako různě dlouhé, je označila za stejné. Éterová teorie ukazuje, že doublethink má své teoretické opodstatnění ve vesmíru, ve kterém je realita pravidelně přetáčena tak, že si prostorové souřadnice vyměňují místo s časovými. Kvantová teorie vede na řadu paradoxů, které lze interpretovat doublethinkem jako důsledek neúplné znalosti/pochopení systému.
Obecně byl za autora první zvukový nahrávky považován Thomas Alva Edison. Jeho první mikrofon tvořil plechovej talíř, opatřený hrotem a záznamový médium tvořil váleček omotanej staniolem. Po spoustě neúspěšných pokusů a nezdárných nahrávek nastal magický okamžik a z přístroje se ozval hlas "Mary had a little lamb..." 6. prosince roku 1877. Na zvukový ukázce v pozadí je první dochovanej záznam hudební nahrávky Hendelův koncert z roku 1888 na parafinovým válečku. Další záznamy, např. s hlasem samotnýho Edisona naleznete zde.
Ale teprve nedávno bylo zjištěno, že pařížský typograf Édouard-Léon Scott de Martinville byl na podobném principu už v roce 1860, tj. 17 let před Edisonovým patentem na fonograf schopen zaznamenávat tzv. fonautogramy na pruh papíru začerněný sazemi, které ovšem nebyl schopen přehrát zpět. Nicméně nedávno se podařilo jeho zvukové nahrávky zrekonstruovat pomocí scanneru a tak si dnes můžeme poslechnout nejstarší zvuky zaznamenané člověkem: Au Clair de la Lune (francouzský šanson, MIDI, MP3) zvuk ladičky 435 Hz (v různém stadiu rekonstrukce), záznam lidského hlasu z dálky (z roku 1858, ale nesrozumitelný).
V suterénu Iowe State College (ISU) byl před 70. lety započat vývoj prvního plně elektronkového počítače na světě: Atanasoff–Berry Computer (ABC). Měl být schopen eliminačně řešit až 29 lineárních rovnic současně, kvůli chybě v děrovacím mechanismu jich však nikdy nepočítal víc než šest. Na rozdíl od armádou financovanýho mamutího ENIACu, který byl uveden do provozu o šest let později (1944) a který mohl být programován přepojováním svorkovnice, ABC byl jednoúčelový automat pro vědecký účely a nic jiného neuměl, než postupně eliminovat proměnné ze sady lineárních rovnic na základě dat, čtených z IBM štítků (video). Z tohoto důvodu byla později jeho priorita ve vývoji obecně fungujících počítačů zpochybňována. Funkční replika mašinky postavená s nákladem USD 350.000 je nyní vystavena v Durhamově Muzeu ISU.
iKlax Creator je free editor a konvertor nového souborového formátu hudebních skladeb, které umožní rozdělit a přehrávat skladbu v několika oddělených stopách, které se mixují až v přehrávači. V jednom souboru můžete mít více verzí jedné skladby - například s různými kytarovými sóly, několika variantami zpěvu, nebo třeba dalším vokálem. Během přehrávání si pak můžete jednotlivé nástroje odebírat a přidávat, vybírat alternativní provedení, či si přehrát jen kupříkladu vokál. Ještě dokonalejší nástroj je Direct Note Access, technologie pro kompoziční práci s hudbou. Umoznuje editovat zvuk a noty bez polyfonniho zaznamu v individualnich stopach (video). Zatím je dostupná jako plugin k waveform editoru Melodyne.
Ultrazvukový audioreflektor Holosonics Audio SpotLight moduluje zvuk do ultrazvukového signálu. Pomocí zářiče je tento signál vyzářen v podobě úzkého ultrazvukového paprsku. A tento paprsek se pak chová podobně jako světlo laseru - volným prostorem se šíří bez zeslabení a od překážek se odráží. Při dopadu na překážku se paprsek odráží a odražený paprsek vytváří dojem, že zdrojem zvuku je vlastní překážka. Čím rovnoměrnější, hladší a pevnější je, tím to funguje lépe.. Reflektor tvoří 10 mm tenká deska s kovovou zadní stěnou s kloubovým úchytem a čelní stěnou zakrytou průzvučnou tkaninou. Prodává se ve dvou rozměrech, jedna 16" a druhá 24". Liší se především výkonem, my jsme testovali 24" verzi. Maximální zvukový výkon je 100 dB, zkreslení je cca 1 % THD v 1kHz pásmu. Maximální poslechová vzdálenost je 20 metrů, zvuk je slyšitelný do 200 metrů od reflektoru. Systém není vhodný pro domácí použití, protože v malých místnostech se zvuk mnohokrát odráží. Ale například v galerii tak můžete každý obraz nazvučit jinou hudbou nebo opatřit "zvukovou popiskou".
Princip přenosu slyšitelného zvuku pomocí ultrazvuku je podobný například klasickému rozhlasovému vysílání s amplitudovou modulací (AM). Rozhlasové vysílání pracuje s frekvencemi 105 až 108 Hz, kdežto audioreflektor využívá k přenosu slyšitelného zvuku ultrazvuk o frekvenci od 20.000 Hz výše. V případě rádia k příjmu musíme radiový přijímač, jehož základním prvkem je "usměrňovací“ dioda, což je vlastně nelineární elektrický prvek na němž dochází k demodulaci a vzniku slyšitelného zvuku, je v případě ultrazvuku nelineárním prvkem samotný vzduch, který při průchodu vhodně modulovaného ultrazvukového svazku způsobí vznik rozdílové, již slyšitelné složky zvuku. Aby byl generovaný zvuk audioreflektorem přenášen nezkresleně, je nutné znát nelineární přenosové vlastnosti prostředí a vysílaný signál pomocí tzv. signálového procesoru pracujícího v reálném čase správným způsobem "předzkreslit" a modulovat. Tato modulace vychází z přibližného řešení Chochlovovy-Zabolotské-Kuzněcovovy rovnice, která popisuje nelinární interakce ultrazvukového svazku ve vzduchu, díky kterým dochází k autodemodulaci a vzniku slyšitelného zvuku
Napohled obyčejnej šutr v Marsí pustině je tzv. hranec. To je kámen ohlazený pískem a větrem, fičícím dlouho jedním nebo několika málo převládajícími směry. Aby vznikl hranec, musí být hornina pevná, bez dutin nebo měkkých částí. Podmínkou je právě jen sucho, tedy nepřítomnost tekoucí vody. Hrance vznikaly i u nás v dobách ledových, kdy voda byla většinou zmrzlá a po ledových pláních fičel vítr. Když se kámen posune, začne se vytvářet další hladká plocha.
On line fyzikální simulace: jednoduchej particle simulator (ver. 2) v SilverLightu, cloth simulátor ve Flashi, particle simulator v DHTML, Ski Stunt a horská dráha Javě (tutorial) Bikini Ragdoll + použitá fyzika
Krátery Aristarchus and Herodotus na snímcích mise Apollo 15 se vyznačuje světlým okolím, tvořeným vyvrženými úlomky, které je za příhodných podmínek vidět ze Země pouhým okem je už dlouho podezření, že je projevem vulkanické činnosti Měsíce. To by nasvědčovalo tomu, že Měsíc neni zdaleka tak studenej a nudnej, jak nám ho představujou astronomové. Vulkanická činnost Měsíce může zkomplikovat, ale i usnadnit život případným budoucím misím, v případě že by našla uplatnění jako zdroj pyroklastických depozit nebo dokonce vulkanické páry. Krátery Aristarchus je cca 43 km široký a cca 3,2 km hluboký (Hubble fotky) a pravděpodobně se zformoval před 100 - 900 mil. let.
Zatím nejnadějnějším zdrojem vody na Měsící jsou krátery v okolí pólu, které podle průzkumu LRO pomocí odraženého UV světla obsahují nejvíce sloučenin vodíku. Zatímco teplota povrchu Měsíce rozpáleného Sluncem na osvětlené straně Měsíce stoupá nad 100 ºC, jejich dno zůstává po většiny doby zcela zastíněný, takže se v nich podle některých odhadů může skrývat až 1 km3 vody ve formě věčně zmrzlého ledu.
Zdá se, že proponenti podzemních LHC experimentů s výrobou černých děr budou poprvé voláni k odpovědnosti za osud lidstva. Je nutno si uvědomit, že podobné experimenty ve vesmíru by zůstaly zcela bezpečné a ještě by se ušetřilo za chlazení supravodivých magnetů který vyvolalo nedostatek helia na světových trzích, drahé udržování ultravysokého vakua a izolaci vůči otřesům. Celý urychlovač by také mohl být daleko větší, čímž by se eliminovaly ztráty způsobené synchrotronovým zářením, které v pozemských podmínkách limitují jeho výkon. Z tohoto důvodu také vláda USA s ukončením studené války skrečovala svůj vlastní projekt SSC skrečovala, schválený v lednu 1987 Ronaldem Reaganem za 4,4 mld USD když se plánované náklady vyšplhaly v roce 1993 na 12 milard, podobně jako rozpočet NASA na ISIS (současný stav SSC je na obr. zde).
Otázka je, proč to voluntaristické Evropě vedené socialistickou EU, snažící se získat technologický náskok nad USA trvalo tak dlouho? Musely si nejprve přijít na své i firmy, které na výstavbě LHC získaly tučné kontrakty, aby se vlci nažrali a kozy zůstaly celý? Pokud nezasáhne úřední moc nebo nepředvídatelné technické okolnosti, rozjezd LHC je plánován na 1. červen tohoto roku.
Lindeho inflační teorie vesmíru je stará čtvrt století a až dosud byla popisovaná jako tepelná smrt vesmíru - vesmír sice vychladne, hmota postupně napadá do černých děr, ty se taky vypaří - ale celkově to bude spíš pomalá otrava...Je zajímavý, že teprve dnes, několik let po tom, co jsem popsal její důsledky se vědci začínaj přicházet k závěru, že současný model vesmíru ohrožuje budoucnost lidstva. Linde přitom obratně přechází jako původní oponent expyrotického modelu založeném na bránovém modelu teorie strun k modelu "bublinového vesmíru", který je s ním do značné míry kompatibilní.
Pokud je tomu tak, máme nějakou šanci poznat, že k tomu dojde? Ano, z vývoje fluktuací temné hmoty, které se budou postupně koncentrovat a měnit přitom tvar podobně jako fluktuace při kondenzaci superkritické páry z chaoticky rozložených fluktuací na kompaktní strukturu pěny. V minulosti tento proces už nastal a projevuje se postupným poklesem podílu vláknitých útvarů v distribuci temné hmoty, jak naznačují simulace strunového modelu vesmíru. Blížící se inflace se bude projevovat také nárůstem koncentrace hvězd s velmi hustou hmotou s vysokým obsahem podivných kvarků (tzv. podivné hmoty, neboli strangeletů) projevujících se gravitačním mikročočkováním a nárůstem koncentrace gigantických kosmických explozí (gamma ray bursts, GRB), ke kterým bude docházet v důsledku jejich spojování, takže je docela možné, že jedna z nich zlikviduje život na Zemi mnohem dříve, než si stačíme užít přechod horizontu událostí přes oblast vesmíru, ve které právě žijeme.
SEJPA: Je docela možný, že ho zná - popisoval jsem ho na webu rok před tím, než svou publikaci zveřejnil. Tady se jen opakuju. Velká většina modelů, který jsem tu předpovídal se mezitím objevila ve vědeckým tisku.
Éterová teorie a speciální teorie relativity, aneb proč je rychlost světla konstantní?
Jedním ze dvou základních postulátů STR je tzv. Lorentzův postulát invariance rychlosti světla (někdy nazývaný Lorentzova symetrie), který byl ověřen v roce 1878 Michelson-Morleyovým experimentem, jeho úplné pochopení však v současné fyzice dosud chybí. Co vlastně přesně znamená, že je rychlost světla invariantní? V relativistické literatuře je tento pojem vysvětlován poněkud neúplně jako nezávislost absolutní hodnoty rychlosti šíření světla vzhledem k referenčnímu rámci pozorovatele a/nebo prostředí. Éterová teorie nám do jeho chápání vnáší jistý systém. Podle éterové teorie totiž můžeme všechny události vnímat ze tří observačních (tzv. sledovacích perspektiv). Nejběžnější je tzv. perspektiva vnitřní, u které se počítá s tím, že účastník bude událostí ovlivněn a její dopad na pozorovatele je výrazně větší, než ovlivnění události pozorovatelem. Tento případ se vlastně týká všech událostí ve vesmíru, protože jsme současně jeho součástí a jako celek jej můžeme ovlivňovat velice málo. Tzv. objektivvní, nebo-li vnější perspektiva je perspektivou nezůčastněného vnějšího pohledu. Ten nám však zpravidla nebývá dostupný a má tak svoje opodstatnění jen při abstrakci pozorování lokálních dějů. Docela určitě se například nemůžeme podívat na náš vesmír zvenku a pokud tedy budeme lpět na tom, že všechny události mají být experimentálně ověřitelné, pak je pro nás tato perspektiva vlastně objektivně nedostupná a musíme počítat s tím, že každý jev nebo objekt, pokud jej lze vůbec pozorovat současně ovlivňuje nás, jako pozorovatele.
Nejběžnější případ observační perspektivy je tedy právě takový ten na hraně, kdy jsme sami hybatelem děje, nejen jeho pasívním účastníkem. Pro jednoduchost jej nazvěme jej např. perspektivou smíšenou, ačkoliv jde vlastně o hraniční, mezní případ obou předchozích případů. V reálném životě, který se vyznačuje průnikem mnoha příčin a následků v tzv. kauzálních prostorech je docela běžné, že se jednotlivé observační perspektivy navzájem prolínají, takže ačkoliv nejsme přímými účastníky děje, jsme jím často ovlivňováni. Z toho vychází známá poučka, že každá pravda má svůj rub i líc a krajíci chleba o dvou kůrkách. A k tomu může přistupovat případ, kdy my sami jsme nositelem této pravdy.
Převedeno do speciální relativity, invarianci rychlosti světla se míní následující tři případy, které se liší perspektivou pozorovatele:
S prvním případem, který je nejpřehlednější, se můžeme snadno setkat u každého vlnění. Když třeba pádlujeme na lodičce a tuto záležitost pozorujeme s odstupem, potom zřetelně vidíme, že rychlost, se kterou se vlny šíří v kruzích po hladině evidentně nezávisí na směru ani rychlosti loďky nebo pádla. Je to proto, že v okamžiku, kdy nějaký objekt nebo jev na hladině vyvolá vlnu, další šíření vlny přestane být závislé na pohybu objektu. V tom ohledu tedy na šíření světla zjevně není nic podivného ani výrazně nepředstavitelného.
Druhý případ je o něco složitější na představení/interpretaci, ale jen docela nepatrně. Klíč k jejímu pochopení tkví v nutnosti si uvědomit, že model vodní hladiny vlastně není zcela konzistentní se šířením světla ve vakuu. Ve vakuu můžeme pozorovat šíření vlny světla pouze optickými metodami, tedy pomocí vln světla. Zatímco na vodní hladině ale pomocí světla pozorujeme šíření jiné vlny, povrchové vlny na vodní hladině. Zkušenost nám říká, že pokud změníme uspořádání pokusu, změní se nám obvykle i jeho výsledek, zkušenost s pozorováním vodní hladiny pomocí světla je tedy pro speciální relativitu nepřenositelná. Abychom zůstali konzistentní s pozorováním šíření světla ve vakuu, museli bychom si představit, jak šíření vln jako objektu na vodní hladině sledujeme pomocí vln na vodní hladině, což je obtížnější, ale ne nemožné. Např. blondýnka na tomto obrázku sleduje pohyb parníku jen pomocí vln, které kolem sebe loď na hladině dělá. A potom shledáme, že žádný objekt nemůže být na vodní hladině sledován, jak se pohybuje rychleji, než je rychlost šíření vln na vodní hladině, i když se skutečně může pohybuje mnohem rychleji. Pokud vám nefunguje DHTML applet (byl odladěn pro MSIE 6.0) můžete si aspoň prohlédnout AVI video v vyšší (900 kB) nebo nižší (200 kB) kvalitě.
Speciální relativita tedy nijak nevylučuje přítomnost hmotného prostředí, ale právě třetí případ Lorentzovy symetrie nám umožňuje vnést do tohoto pohledu hlubší náhled. V reálném světě totiž rychlost šíření vlnění na rychlosti prostředí více či méně závisí a díky tomu je Lorentova symetrie více či méně narušena. Obecně platí, že vlnění se hmotným prostředím šíří dvěma základními způsoby: jako tzv. podélné (longitudinální) vlnění a vlnění příčné, nebo-li transversální. A Lorentzova symetrie vzhledem k pozorovateli se uplatňuje jen u vlnění příčného. Typickým příkladem podélného vlnění je šíření energie napříč objemem částicového prostředí. Např. při rychlosti šíření zvuku v plynech je docela běžné, že zvukové vlny jsou proudícím prostředím strhávány, což ovlivňuje rychlost a směr jejich šíření.
V případě vodní hladiny tomu zdaleka tak není. Na vodní hladině se totiž uplatňuje několik různých druhů vlnění současně: gravitační, kapilární a smíšené Rayileighovy a Loveho vlny. Vlnění středních až dlouhých vlnových délek (s vlnovou délkou nad 30 metrů) se šíří po vodní hladině jako podélné vlny a je pohybem prostředí kompletně strháváno. Je to proto, že takové vlny zasahují hluboko pod vodní hladinu a prostředí pod vodou se chová jako částicový systém, takže dává vlnění jeho podélný charakter. Šíření vln je výsledníce působení gravitace a setrvačného chování vody a z toho pro takové vlnění vyplývá název gravitační vlny. Vlny krátkých vlnových délek (v rozmezí cca 1,73 cm) se po vodní hladině šíří úplně jinak Jejich šíření není prakticky ovlivňováno gravitační sílou, ale povrchového napětí, tedy tzv. kapilárními silami, kterými mezi sebou působí molekuly vody, proto se těmto vlnám občas říká kapilární.. Zjednodušeně řečeno je tomu proto, že vodní hladina vůči povrchovým vlnám vystupuje jako tenká elastická blanka, jejíž chování není prakticky ovlivněno pohybem prostředí pod hladinou. A to je právě onen poslední případ smíšené perspektivy při interpretaci speciální teorie relativity. Pokud se vlnová délka vln na vodní hladině liší od hodnoty 1,73 cm směrem nahoru či dolů, uplatňuje se disperze energie a charakter vln se mění na podélné. Takovým smíšenám vlnám se říká Rayleighovy nebo Loveho vlny, pokud je vlnová délka nižší, nebo větší než prahová hodnota 1,73 cm. Protože se vlny energie v důsledku disperze zpomalují, vyplývá z toho, že kapilární vlny se vodním prostředím šíří nejpomaleji a směrem k rostoucím i klesajícím vlnovým délka rychlost šíření vln (tzv. celerity) na vodní hladině roste. Adekvátně k tomu klesá i hustota energie, kterou tyto vlny na hladině přenášejí.
Na základě éterové teorie z analogie těchto experimentálních informací vyplývá pro šíření světla řada testovatelných předpovědí, na základě kterých ji lze více či méně snadno verifikovat:
Pokud se vlny světla pohybují vakuem výhradně v příčných vlnách, musí se jím šířit podél gradientů jeho hustoty, tedy stejně, jako kapilární vlny po vodní hladině. Protože vakuum vymezuje třírozměrný prostor, musí být protkáno těmito gradienty jako houbou nebo membránami pěny, tedy jemnými blankami, jejichž vibrace neovlivňují gravitační síly. V poslední době se různé fyzikální teorie k tomuto modelu neustále přibližují, nejdokonaleji zatím tzv. Heimova teorie, ale koncept vakua jako spinové sítě představuje i teorie smyčkové kvantové gravitace (LQG) a v poslední době se o ní spekuluje i v případě teorie strun, která ovšem jako taková teorií struktury vakua není, strunami jsou v této teorii myšleny modely částic. Je dobré si uvědomit, že model pěny vyplývá z představy vakua jako velmi hustého, částicového prostředí, tvořeného v zásadě náhodnými fluktuacemi hustoty. V souladu s tím musí být hustota éteru velmi vysoká, aby bylo schopné přenášet i energie nejkratších vlnových délek, které byly kdy zaznamenány v astronomických pozorováních nebo při studiu elementárních částic.
Pro světlo velmi krátkých vlnových délek, konkrétně gamma záření vznikající při výbuchu vzdálené supernovy ve vzdálené galaxii Markarian 501 byl rozdíl v rychlosti šíření záblesku ve viditelném a gama oblasti spektra nedávno skutečně zaznamenán prostřednictvím observatoře MAGIC na Kanárském ostrovu LaPalma, protože však lze toto pozorování intepretovat i dalšími způsoby, jednoznačný experimentální důkaz narušení Lorentzovy symetrie v současné fyzice dosud chybí. V případě, kdy ve éteru převládne disperze energie, přestávaji být elektromagnetické vlny nejvydatnějším zdrojem informace a ta se pak přenáší interakcemi krátkého dosahu (tzv. slabá a silná jaderná interakce) nebo prostřednictvím gravitace. Vlny těchto interakcí jsou na delších vzdálenostech vakuem rozptylovány. Je zajímavé, že vlny světla o vlnové délce v oblasti 1,73 cm převažují ve vakuu jako tzv. mikrovlnné pozadí kosmu, což lze interpretovat tak, že jako světlo s nejvyšší hustotou šíření energie zprostředkovávají největší objem informací o vzdálených oblastech vesmíru. V souladu s tím éterová teorie chápe strukturu vakua jako rozložení uspořádaných stuktur (gradientů) v náhodně uspořádaném prostředí. Rozložení opakujících se deterministických struktur v náhodné řadě objektů nebo stavů totiž podléhá statistickým zákonům pravděpodobnosti, podobně jako např. rozložení fluktuací hustoty v plynu nebo kondenzující páře.
Ačkoliv jde vesměs o úvahy a analogie velmi jednoduché, až triviální, všechna vysvětlení teorie relativity dostupná v existující literatuře jsou poměrně schematická a formální a v podstatě se omezují na algebraické odvození Lorentzovy transformace z postulátů teorie relativity. Přitom k nim lze dospět jednoduchou analýzou šíření vln v hmotném prostředí, pokud se přidržíme požadavku, že jej budeme pozorovat vlněním stejné povahy. Což je při studiu šíření světla splněno automaticky, protože zde jiné vlnění k dispozici nemáme. Zkrátka, šíření světla se ničím neliší od toho, co můžeme při konzistentním uspořádání experimentu sledovat i při šíření vlna na vodní hladině. Něco takového ovšem objevitel teorie relativity Albert Einstein ve své době nemohl připustit (ačkoliv tyto souvislosti zřejmě tušil), protože by tím v podstatě přitakal éterové teorii, vůči které se snažil od počátku vymezit. Jinak by totiž jeho chápání Lorentzovy transformace zůstalo v zásadě ekvivalentní tomu, jak ji chápal samotný Lorentz, který na základě Maxwellovy teorie éteru tyto transformace objevil a Einstein by s ničím novým do fyziky nepřišel. A po Einsteinovi tento formální přístup k chápání teorie relativity převzala i celá současná fyzika.
Jak lze dospět k pěnové struktuře vesmíru? Podle měření WMAP distribuce fluktuací temné hmoty ve vesmíru odpovídá přibližně dodekahedronové síti. V esoterické a sakrální geometrii je soustava Platonických těles považována za spojení ženského a mužského principu, tedy hmoty a energie, podle schématu níže.Z něj se odvozuje postupným křížením, tzv. heterózou odvozuje ayurvédská soustava pěti elementů (Pancha Mahabhootha), odpovídajícím pěti známým úrovním časoprostoru. Za zmínku stojí, že icosahedron, který Platon přisoudil vodnímu živlu skutečně odpovídá struktuře clusterů molekul vody, dodekahedronová struktura je blízká (ale ne zcela totožná) struktuře pěny, která splňuje podmínku minimalizace povrchu ve 3D. Jednotlivé mnohostěny jsou vůči sobě duální, čili např. vrcholy ikosahedru leží na středech ploch dodekahedronu a vrcholy dodekahedronu leží na spojnicích ikosahedru, dalším dělením vznikne opět třírozměrná krychle, odpovídající naší generaci časoprostoru. Za zmínku jistě stojí, že z pentagramu tvořícího vrcholy dodekahedronu lze snadno odvodit tzv. zlatý řez.
Z hlediska fyziky lze tento systém odvodit, pokud za hmotu dosadíme fermiony a za energii částice, které ji zprostředkovávají, tedy kalibrační bosony. Pak struktura vzniklá spojením mužského a ženského principu vznikne doplněním bosonů mezi spojnice fermionů, čímž se struktura postupně zahušťuje. Ze soustavy pěti elementů esoterická geometrie odvozuje strukturu éteru, která odpovídá nejtěsnějšímu uspořádání koulí, střídavě tvořících fermiony a bosony v tzv. kalibrační grupě symetrie. S kalibrační grupou E8 odvozenou od ikosahedronu pracuje jedna z heterotických teorií strun a model kvantové gravitace Lisi Garretta, s kalibrační grupou E11, která vyplňuje 3D prostor přesně pracuje M-teorie. Z hlediska éterové teorie E8 symetrie odpovídá nejtěsnějšímu možnému uspořádání clusterů tvořených vzájemně se odpuzujícími částicemi, stlačovanými k sobě v nitru černé díry. Při dalším zvýšení tlaku se clustery rozpadají a vzniká chaotická struktura, ze které se formuje gravitonová pěna s dodekahedronovou symetrií. Dalším vložením energie pěna houstne a postupně formuje další E8 mřížku částic, tvořících novou generaci vesmíru, což vnímáme jako inflaci.
V konečném výsledku se struktura vesmíru pozorovatelná ze 3D prostoru jeví jako vzájemně se prostupující síť pravidelných dodekahedronů známá jako Poincareho prostor, ať se přesuneme kamkoliv, uvidíme to samé. Ze struktury fluktuací éteru popisovanou kořenovou mříží E8 odvozena teorie Lisi Garretta lze demonstrovat na tzv. změně barevného náboje kvarků, ke které dojde při výměně gluonu. E8 schémata lze považovat za novou generaci Feynmannových diagramů, protože jim umožňuje se relativně přehledně a jednoznačně orientovat v několika stovkách možných částic a jejich interakcí.
Barevný náboj kvarků je výslednicí helicity vírů na složitém fázovém rozhraní vírů v kvarkgluonovém kondenzátu uvnitř jader atomů, nabývá hodnot 1/3 nebo 2/3. Proč právě třetinový lze pochopit z uzlového modelu formování protonu a neutronu ze dvou trojic kvarků. Elektron lze jako nejjednodušší lepton považovat za dvoukvarkovou částici, jehož náboj je heterózou u kvarku a d antikvarku s nábojem 2/3 a 1/3, v pozitronu - který vypadá jako jeho zrcadlový obraz - je to obráceně. Z Garrettova modelu vyplývá celkem názorně kromě 40-ti známých částic ještě asi dvacet nových, vesměs kompozitních, např. gravi-electroslabá interakce, přenášená dvojicí nestabilních částic.
Jak si představit velká čísla? Je to docela snadný - níže je tisíc, milion a miliarda US pencí (zavedených do oběhu v roce 1787) o rozměrech 19 x 1.6 mm. Jedna milarda bajtů je taky velikost paměti průměrného počítače dneška. Jeho procesor dokáže všechny tyto bajty načíst během necelé třetiny vteřiny!
Všechny pence současně v oběhu (cca 200 mld. pencí) na hřišti amerického fotbalu (dvě kostky o hraně 38,7 metrů). 200 GB je taky počet bajtů na dnešním průměrném harddisku, který průměrný počítač dokáže zformátovat za dvanáct minut. Vpravo jeden trilion penci v kostce o hraně 83 metrů. Trilion bajtů (terrabajt) obsahují největší hardisky ve vrstvičce kobaltové rzi o objemu několik desetin mm3.
Dole je tentýž trilion ve srovnání s několika nejvyššími budovami světa. Vpravo triliarda v kostce o hraně 832 metrů ve srovnání s trilionem pencí.
Barevné video hexagonálního víru v okolí Saturnova pólu snímané sondou Cassioni (v nepravých barvách, protože bylo snímané v blízké infračervené oblasti, ve které je Satrunova atmosféra průhlednější). Nedávno byl podobný vír objeven i v okolí jižního pólu Venuše.
Jinak ačkoliv se domnívám, že věda a víra v Boha se nemusí nutně vylučovat a ani být v konfliktu, ano, hádka dvou věřících (jedno zda katolíků nebo budhistů) ohledně vědy může působit trochu zvláštně :)
Má veřejnoprávní televize vysílat záhadologii jako publicistickej pořad? Nějak jsem z debaty nepochopil, jestli je Grygar taky creacionista, nebo jen věří v neposkrvněné početí. Ale jeho příklad s lysenkismem, jakožto státem podporovanou pavědou kulhá na tři tlapky, protože právě oficiální věda je nyní tou oficiálně financovanou a podporovanou ideologií a vůči svým oponentům se vymezuje podobně, jako lysenkovci. Ze současných vědátorů až příliš vyčuhuje snaha určovat způsob, jakým jsou vědecké informace veřejností přijímány a intepretovány. Patologický skepticismus, nebo-li pseudoskepticimus je konzervativní postoj v mainstream vědě tak častej, že získal svoje oficiální jméno a vyznačuje se mj. těmahle znakama:
Pseudoskepticimus se opírá o chybnej výklad tzv. Popperovy metodologie poznání, podle který nelze žádnej výrok ani teorii definitivně potvrdit, pouze vyvrátit. Zapomíná se přitom, že jde z hlediska výrokový logiky o zcela symetrickej přístup. Jakákoliv negace výroku je novým výrokem, jehož pravdivostní hodnotu je nutný dokazovat stejně, jako původní výrok, čili Popperova metodologie ve skutečnosti nepředstavuje žádný obecně platný vodítko pro důkaz správnosti vědeckejch teorií.
Týká se právě fyziky, která sebou nese dědičnou zátěž odmítnutí éterové teorie z minulostí, což ji výrazně deformovalo směrem k pozitivismu. Postoje pseudoskeptiků zastává na českým webu řada lidí. Je zajímavý, že jako fachidioti se přitom zpravidla prezentujou lidi mladší, žádný vykopávky. Např. je známo, že studená fúze byla před patnácti letma odmítnutá právě mladší generací fyziků, v experimentech dodnes pokračujou ti starší. To naznačuje, že současnej konzervatismus fyziky není generační, ale systémovej problém. Ostatní, hlavně biologické vědy jsou evolučně mladé, pohybujou se na hraně aplikovaného výzkumu a tak v nich převládá spíš technokratický přístup, spojenej s nekritickou vírou v jejich možnosti (aplikace genetického inženýrství, klonování apod.), zatímco teoretická fyzika je dnes praxi hodně vzdálená, finančně omezovaná a jeví sklon k sekularizaci jako bosonový kondenzát s nízkým obsahem energie.
Dvaatřicetiletý fyzik německého původu Hendrik Schön v roce 2001 produkoval v průměru každou publikaci za osm dní, včetně čtyř publikací v prestižních časopisech Science a Nature. Nakonec dostal vyhazov z Bell Labs v New Jersey pro scientific misconduct, tedy za falšování a vymýšlení experimentálních výsledků. Schön uveřejnil například práce o transistorech na molekulární úrovni a o supravodivém ferulénu a polythiofenu. a někteří ho už tipovali na budoucího nositele Nobelovy ceny. Nezávislé vyšetřování prokázalo manipulaci s daty v 16 ze 24 prověřovaných publikací. Podle komise vedl Schön nedostatečné laboratorní záznamy a z počítače odstranil takřka všechny soubory s primárními experimentálními výsledky. Zařízení pro klíčové experimenty bylo buď zničeno nebo prostě vyhozeno, takže nebylo možné ověřit výsledky. Na podvod se přišlo při peer-review, když si recenzentka všimla, že má dotyčnej u dvou grafů stejnej šum. První pravidlo padělatele laboratorních výsledků přitom zní: šum na grafech se nikdy nesmí opakovat.
Skupina vědců a studentů z Turecka, si vyráběla publikace copy&paste kompilací existujících článků. V některých případech okopírovali i abstrakt, jen změnili název. Dva doktorandi na Middle East Technical University v Ankaře tímto způsobem za 22 měsíců vytvořili 40 článků, než si toho někdo všimnul. Články se plagiátorům podařilo v desítkách případů úspěšně publikovat ve významných odborných časopisech. Jeden se dokonce dostal do Journal of High Energy Physics. Ušetřen nezůstal ani Czechoslovak Journal of Physics, kam se podařilo propašovat dva plagiáty. O tom, jak "podobné" (nebo spíš identické) některé práce byly, se je možné přesvědčit porovnáním originálu s plagiátem. Nyní jsou již dotyčné články s omluvou stažené z webu. Někteří vědci se však domnívají, že je to jen vrcholek ledovce a že problém je daleko rozšířenější. To svědčí o tom, že hodnotící proces není příliš důkladný. Běžně je rozšířena umělá výroba kariér připisováním do kolektivu autorů vědecké publikace za určité protislužby (nejčastěji zprostředkováním grantu). Občas dochází k vykrádání nápadů při vzájemném posuzování grantových přihlášek. Na školách podvádějí i profesoři, např. je častou praxí, že vedoucí laboratoří místo výzkumu jezdí po konferencích v zahraničí a z předběžných výsledků pak sestavují publikace pro tuzemské časopisy. Na New Scientist se objevil článek o tom, že většina publikovaných vědeckých článků či příspěvků přednášených na konferencích je jednoduše špatně. Archiv českého vědeckého miskondaktu, který ovšem vzniká bez vědomí či dokonce souhlasu jakékoliv české vědecké instituce.
iDnes nedávno psalo, že Chicago zažívá přívaly sněhu, ale zpráva se netýká současné situace, ale průběhu celé zimy. V Chicagu letos napadlo celkem už přes 130 cm sněhu, což je nejvíce od roku 1979. Zrovna teď ale Chicago záplavami sněhu netrpí, i když se tu střídají prudké krátké vánice, které jsou však silně lokalizované. Příčinou je takzvaný jezerní sěžení (lake-effect snow).
V oblasti kolem rozsáhlejch vodních ploch se na návětrným břehu hromadí sníh tvořenej vodou z odpařený vodní plochy. Současně tam roste průměrná teplota v důsledku kondenzačního tepla spotřebovanýho na mrznutí ledu. Je to v podstatě podobnej efekt jako má moře v přímořskejch oblastech - oproti kontinentálnímu podnebí tepelná kapacita vody vyrovnává teplotní a srážkový rozdíly . Lake effect je nejsilnější na východním pobřeží jezera Ontario, kde za průměrnou zimu napadne přes 7,5 metru sněhu
Umístit ve střední Evropě velké množství vrtulí tak, aby nikoho nerušily, je obtížné. Není divu, že Rakušané ty svoje nastavěli až na hranici se Slovenskem a Maďarskem. Takže se teď musejí dívat obyvatelé Bratislavy..
Kultovní 76-ti metrový Lowellův radioteleskop na Jodrel Bank (webkamera, video) postavený před 50. lety na severozápadě Anglie čelí předčasnému uzavření kvůli razantním škrtům dotací na vědu ve Velké Británii (petice). Radioteleskopem byly např. poprvé v historii astronomie pozorovaný pulsary a gravitační čočky. Observatoř je také součástí sítě radioteleskopů MERLIN (Multi-Element Radio Linked Interferometer Network), provádějící interferometrická měření s velkým rozlišením.Teleskop nedávno prošel výraznou rekonstrukcí (video), která jeho citlivost zvýšila 30x.
Takže zdravim vespolek v už 11. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií o fyzice: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10 a chemii Chemie1, Chemie2 (5000+ příspěvků, cca 450 MB textu, obrázků a animací). Poznámka: Pokud používáte MSIE 7.0 a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
ZEPHIR [12.11.08 - 03:06]
