Svíčková houpačka je stará jako svíčka sama, byla popsaná už ve starověku (náhled videa je 6x zrychlenej). Naterie videu vpravo je pokus s homemade elektromagnetem, napájeným z dvojice malejch baterií- vzhledem k tomu, že dnešní baterky bez problému vytvoří proud přes 10 A, udrží elektromagnet i desetikilogramovej litinovej disk.
Ačkoliv Slunce prochází nejdelším obdobím klidu za posledních sto let, teplota v únoru a březnu dosáhla absolutního rekordu. To nevypadá moc dobře - jestli sluneční aktivita nastartuje s podobnou silou jako v předchozí periodě, brzy se tu ugrilujem, pokud nenastane nějakej zázrak... První erupce se už začínaj projevovad. Při tom všem se zdá, jako kdyby se zeměkoule ohřívala spíš tektonickou činností zespoda, tomu nasvědčuje i nenápadně vzrůstající frekvence velkejch zemětřesení (před deseti dny v Mexiku, předevčírem další v Číně). Něco se nám s planetou děje - a popravdě řečeno, vypadá to dost divně...
Zajímavý fodky NASA z letů raketoplánu k ISS, který se ostatně už brzo stanou historií - lidstvo nemá na další výlety do kosmu peníze
I mainstream věda už má zjevně svoje apoštoly - poznáte je aspoň jménem? (Galiei, Curie, Feynman, Newton, Pasteur, Hawking, Einstein, Sagan, Edison, Aristotel, Tyson, Dawkins, Darwin + Srnka - na talíři)...
Vodní kapky padající na superhydrofobní povrch se elasticky odrážej a vykonávaj přitom sexy pohyby. Ty lze pohodlně studovat na vibrující vodní hladině: při dostatečný frekvenci se od ní kapka odrazí dříf, než se s ní stačí spojit a tak po ní trvale hopsají, přičemž jejich povrchový vibrace jsou zřetelně kvantovaný v důsledku rezonance. Kapky hopsající na vodní hladině modelované v MATBLAbu díky tomu představujou jednoduchej systém pro modelování kvantově mechanických jevů (např. dvouštěrbinovýho experimentu nebo tunelovýho jevu) klasickou mechanikou.
Spojení kapky s vodní hladinou vyžaduje přechodné vytvoření úzkého krčku se silnou zápornou křivostí, která je zdrojem silný odpudivý síly na malý vzdálenosti. Její překonání vyžaduje velkou aktivační energii a nějaký čas trvá, než kvantové fluktuace na hladině vody touto bariérou protunelují. Odrážení vodní kapky od hladiny je tedy v zásadě kvantovej tunelovej jef, jeden z mála, který můžeme pozorovat pouhým okem. Silné odpudivé síle na povrchu drobných částic (zejm. tzv. slabé jaderné interakci) podle éterové teorie také vděčíme za to, že se viditelná hmota ihned nezhroutí do singularity nebo tomu, že kyslíkovodíková směs hned nevybouchne.Přidání platinového povrchu do takového systému urychlí reakci elektronových orbitalů podobně jako přidání smáčedla nebo smáčivého povrchu urychlí koalescenci vodních kapek na hladině.
Podle této studie hranice mezi kulovitými a bramborovitými planetkami leží přibližně u průměru ~ 300 km. U měsíčků - snad proto že jsou v průměru déle a intenzívněji modelovány slapovými silami - tato hranice leží u cca 200 km. Např. měsíc Enceladus o průměru pouhých 250 km obíhá tak blízko kolem planety Saturn, že na něm dosud probíhá kryotektonická činnost v podobě ledových gejzírů (viz obr. vpravo). Předpokládá se, že k tomu může přispívat i skutečnost, že dráhy Encelada jsou v rezonanční vazbě 1 : 2 s dalším Saturnovým měsíčkem Dione, což vyvolává uvnitř obou měsíců dodatečné slapové síly, a spolupůsobit může i měsíc Mimas. Vliv slapových sil by však nestačil k roztavení ledu, proto se astronomové domnívají, že nitro Encelada musí obsahovat i jiné těkavé látky s nízkým bodem varu, např. amoniak nebo těkavé uhlovodíky. Nicméně slapové síly ledový měsíc vytrvale tvarují do kulovitého tvaru a vyhlazují na něm krátery vznikající dopady meteoritů.
Zajímavý, akorád nepříliš čitelný infografiky o technologiích II. svět. války
Astronom Mike Hawkins z Královské observatoře v Eddinburgu srovnáním asi 900 kvasarů ve vzdálenosti 6 a 10 miliard světelných let v intervalu asi 30 let zjistil (1, 2, 3), že se sice liší v rudém posuvu, ale nikoliv ve frekvenci světelných pulsů. Což je podle teorie relativity a teorie velkého třesku (oficiálně označované jako ΛCDM model) divné, protože dilatace času v důsledku všesměrové expanze vesmíru by měla zahrnovat jak rudý posun pro vlnovou délku světla kvasarů, tak prodloužení frekvence jejich pulsů. Např. při pozorování supernov bylo pozorováno, že vzdálenější exploze zanikají pomaleji, než ty bližší. Kvasary představují pro kosmology problém i s ohledem na svou distribuci ve vesmíru, protože kvasary ve vzdálených oblastech vesmíru nápadně chybí. Zatímco tento výsledek teorii Velkého třesku podporuje (kvasary se začaly tvořit až určitou dobu po velkém třesku), absence dilatace času jejich pulsů svědčí spíš pro teorii stacionárního vesmíru. Z tohoto důvodu fyzici taky Hawkinsova měření dlouho ignorovali, ačkoliv první studii na téma pulsarů publikoval už v roce 1993. Hawkins sám se ale ΛCDM model nesnaží vyvrátit, ale pro svá pozorování nabízí dost nepravděpodobná vysvětlení, včetně teorie Haltona Arpa, podle které jsou kvasary objekty vyvržený z blízkejch galaxií a jejich pozorovanej rudej posun je jen gravitační rudý posuv. Zkrátka, řekl bysem, že chudáci kosmologové tváří v tvář posledním pozorováním začínaj tak trochu improvizovat...;-)
Obrázek vln na hladině znázorňuje, jak rudý posun vysvětluje éterová teorie. Podle ní vesmír fakticky neexpanduje, ale světlo vzdálených galaxií se postupně rozptyluje na mikrovlnném pozadí vesmíru do skrytejch extra-dimenzí časoprostoru. Tím se postupně mění na mnohem rychlejší gravitační vlny, zatímco rychlost a vlnová délka původního světla postupně klesá. Tento proces ale ovlivňuje jen velmi krátké vlny, změny jasu pulsarů s dlouhou periodou se prostředím nerozptylují. Na obrázku vidíme, že se vlny postupně zahušťujou, což by pozorovatel na hladině vnímal jako expanzi časoprostoru urychlenou působením temné energie.V určité vzdálenosti od pozorovatele se veškerá energie disperguje, takže pozorovatel vidí vzdálené oblasti vesmíru jako "temné epochy" vývoje vesmíru. V té samozřejmě mizí i všechny vzdálenější objekty.
Magneticky levitující postel stojí 115.000 Euro a byla vyvinutá v Holandsku. Takže jestli máte doma štěnice (a zjevně i prostornější loft), neváhejte...
Ačkoliv tomu jméno napovídá, LASIK (Laser In Situ Keratomileusis) není kompletně laserová operace. První krok spočívá v mechanickým seříznutí svrchní vrstvy rohovky (tzv. lamely) speciálním mikrotomem (tzv. keratotomem), což je potenciálně nepřesnej a rizikovej krok operace. Nejčastěji používaná tloušťka lamely je 160 mikrometrů (130 - 180 mikrometrů) , fotoablací nedotčená rohovka by měla mít alespoň 250 mikrometrů. Základním pravidlem pro provedení LASIK operace je neprovádět zákrok na oku s rohovkou tenčí než 450 mikrometrů, přičemž finální tloušťka rohovky by měla být větší než 400 mikrometrů. Špatně seřízlý rohovce nepomůže ani sebelepší následná laserová ablace, krom toho pokus o seříznutí rohovky může skončit vyříznutím díry do oční dutiny. Proto se různé modifikace operace snaží tento krok obejít. Např. při tzv. LASEK operaci se epitelová vrstva rohovky odstraňuje po maceraci alkoholem, což může vést k výduti, zákalu až ektázii rohovky, nemluvě o mnohem vyšší bolestivosti při hojení.
Výrazné zlepšení a zpřesnění operace může přinést oddělení lamely tzv. difrakční ablací, která funguje tak, že se na oko připlácne skleněná čočka. Pulsy femtosekundového excimerového laseru se fokusují těsně pod povrchem rohovky v hustě rozložený spirále a jako malé exploze postupně oddělí povrchovou vrstvu rohovky od zbytku oka. Po odchlípení povrchové vrstvy se provede normální LASIK operace a lamela se pak připlácne zpátky, což urychlí hojení oka a rekonvalescenci.
Jak maji lidi pokřivený vnímání náhodnosti (1, 2, 3, 4) - obrázek vlevo znázorňuje náhodně rozmístěný tečky, ale rozstrkaný tak, aby se nepřekrývaly. Přesto ho většina lidí označí jako náhodnější, než obrázek vpravo. V éterový teorii je vesmír náhodnej, částice, planety a hvězdy jsou clustery náhodný velikosti, ale tím, že je pozoruje náhodná fluktuace určitý velikosti (tj. my, lidé), dochází ke kvantování jejich vlastností. Rovnostářský vnímání se projevuje i v sociální oblasti: společnost realizovaná volným trhem by byla pravděpodobněji mnohem náhodněji rozvrstvená, než by očekávali jak zastánci komunismu, ale i mnozí zastánci klasickýho Laissez-faire liberalismu.
V globálním měřítku je vesmír zcela náhodnej na malý i velký rozměrový škále, ale z perspektivy fluktuací určité velikosti se stávaj velmi malé i velké fluktuace nezřetelný a fluktuace střední velikosti jsou zbavený svejch fraktálních detailů, takže vypadaj jako kulový, dokonale symetrický částice.
Jak vypadalo sluneční zatmění z 29. března 2006 na mezinárodní vesmírný stanici ISS ve výšce asi 350 km. Na Zemi trvalo asi 4 minuty, max průměr pásu totality při něm dosahoval asi 184 km. ISS váží 300 tun a Zemi obíhá rychlostí 7,7 km/sec. Výška ISS není konstantní, klesá rychlostí asi 100 m/den, takže se musí pravidelně pošťuchovat, aby ji nebrzdila zemská atmosféra. Brzdící účinek závisí na sluneční aktivitě - při slunečních erupcích se svrchní vrstvy atmosféry elektricky nabíjej a stoupaj do výšky, takže se brzdící účinek zvyšuje. ISS na vyšší oběžnou dráhu vynáší čtveřice raketových motorů ATV (Automated Transfer Vehicle), který vyvinou tah asi 100 kg, manévr trvá jen několik minut. ATV je autonomní kosmická loď postavená a provozovaná Evropskou kosmickou agenturou určená k zásobování vesmírné stanice ISS.
Dvacet vysokorychlostních fotek
První jaderné havárie postihly roku 1952 a 1958 experimentální těžkovodní reaktory NRX a NRU v kanadském vývojovém středisku v Chalk River. Nedostatečná regulační technika měla při obou nehodách spolu s chybou operátorů za následek popraskání povlaku několika uranových článků, což vedlo k zamoření aktivní zóny štěpnými produkty. Ruční dekontaminace zplodin trvala desítky měsíců, spotřebovala 50 tisíc párů rukavic a 20 tisíc respirátorů pro údržbáře. První obětí vývoje výzkumných reaktorů se stal jugoslávský fyzik, jeden z osmi, kteří 15. října 1958 vstoupili po odpojení varovného systému průlezem betonového pláště k nádobě odstaveného těžkovodního reaktoru ve Vinci u Bělehradu. Vinou vedoucího směny, který do reaktoru napuštil těžkou vodu došlo k jeho nekontrolovanému spuštění. Operátoři sebou neměli radiometry, činnost reaktoru prozradila teprve vůně ozónu z neutrony rozkládaného vzduchu v šachtě. Při úprku úzkým průlezem dostali postižení dávku od 2 do 10 sievertů. Speciálním letounem byli okamžitě dopraveni do pařížského ústavu Service d'Hygiéne Atomique, kde je prof. Jammet unikátní operací transplantací kostní dřeně - až na jednoho během roku uzdravil.
Těžká havárie postihla v americké laboratoři v Idaho Falls vyvíjený prototyp kompaktního varného reaktoru SL-1, určeného k pohonu jaderných ponorek. Reaktor s nominálním výkonem 3 MW byl řadu týdnů odstaven. Dne 2. ledna 1961 tři pracovníci noční směny vyměňovali nad víkem tlakové nádoby regulační tyče. Při zvednutí deváté tyče havarijní ochrany nad povolených 10 cm došlo k nečekanému startu reakce a výkon bleskově vzrostl na 20 GW, čili dvacet Temelínů. Chladicí okruhy byly mimo provoz, palivové články popraskaly a vodík vzniklý žárem ve styku s hliníkovými povlaky explodoval. Celý objekt musel být hermeticky obezděn a teprve po dvou měsících mohly dálkově řízené manipulátory zahájit rozbíjení spečených palivových článků, které byly 700 m dlouhým, vodou zaplněným kanálem přetahovány pod hladinou do speciální "horké komory". Tam byly během dalšího roku postupně rozřezány na gramové proužky, ukládané do hermetických kontejnerů k "pohřbení". Dnes je celá oblast reaktoru uzavřena. O likvidaci nehody byl natočen instruktážní film Nejpracnější operace světa. Seznam některých dalších jaderných havárií. Na obrázku vpravo je rozvalenej reaktor v Černobylu krátce po nehodě.
Srovnání přesnosti pulsarů a hodin vytvořených lidmi. Ačkoliv se obecně předpokládá, že pulsary patří mezi nejpřesnější zdroje pulsů ve vesmíru, tato studie ukazuje, že nejlepší hodiny na ně přinejmenším dotahujou. Změny frekvence pulsarů byly nedávno navržený k detekci gravitačních vln - když přes pulsar projde vlna zhuštěnýho časoprostoru, jeho frekvence by se měla přechodně zpomalid. Podle éterové teorie se gravitační vlny rychle dispergujou a šíří se nadsvětelnou rychlostí, takže je v pozemských interferometrech nelze zachytit, nicméně pulsary jsou od sebe dostatečně vzdálený, aby bylo možný zachytit vlny, šířící se podél ramen temný hmoty (podobně jako zvukový vlny pod vodou v pásu SOFAR)
Štěrkové pahorky (drumliny, morény) a náspy (eskery) jsou dávány do souvislosti s činností ledovců. Voda z ledovce se dostává kanály na spodek kontinentálního ledovce (1) a proudí ven podledovcovými tunely (na obr. tmavě modře), které v různé míře vyplňuje unášeným klastickým materiálem. Po odtání ledovce (2) se objeví eskery, tj. výplň podledovcových tunelů. Podle dost odvážné hypotézy mají původ v průchodu Země pláštěm komet, což prý vysvětluje absenci fosilií a jejich rovnoběžné uspořádání. Jednoznačnou odpověď by dala izotopická analýza hornin, ta ovšem v této studii chybí.
Snímek Venuše v konjunkci s Jupiterem (Venuše je nejjasnější). Vlevo nahoře je Saturn a na spojnici všech planet dole najdete Merkura. Obrázek nejenom názorně ukazuje relativní jasnost všech sousedních planet Země, ale taky skutečnost, že planety obíhaj Slunce v jedný rovině, tzv. rovině ekliptiky, čímž se liší od nepravejch, dodatečně zachycenejch planet, jako je Pluto
V jaké přijetí teorie relativity Einstein doufal - a jakýho se jí skutečně dostalo.. Tak co řikáte éterový teorii, vy kurvy? Vpravo začádky fyziky v Cernu...
Americký časopis MIT´s Technology Review nedávno zařadil jaderný reaktor s postupnou vlnou (TWR) mezi 10 nejvýznamnějších vynálezů a projektů roku, které mohou v příštích letech zásadním způsobem změnit svět. Předpokládá se, že první komerčně použitelný reaktor TWR by měl být k dispozici kolem roku 2020 a o jeho vývoj se zajímá i miliardář Bill Gates, zakladatel Microsoftu, který spolufinancuje jeho počítačový simulace. Reaktor s postupnou vlnou spotřebuje pro zahájení reakce jen velmi malé množství obohaceného jaderného paliva, jehož štěpením se vytvoří krátcežijící nuklidy, které jsou pak vlastním palivem. Neutrony produkované při štěpení se totiž mohou pohlcovat v uranu 238. Tím vzniká uran 239, který se přes neptunium postupně rozpadá dvojnásobnou emisí elektronu (tj. dvěma následnými rozpady beta) na plutonium 239. To je samo alternativním štěpným materiálem k uranu 235, ale zároveň se emisí částice alfa rozpadá (s poločasem rozpadu cca 24 tisíc let) na uran 235. Reaktory využívající tento proces se nazývají množivé ("breed"). Od této chvíle si reaktor vystačí s přírodním uranem, nebo s použitým palivem z dosavadních jaderných reaktorů. Umožní tak snížit zásoby použitého jaderného paliva a dlouhým palivovým cyklem také zmenší obavy z možného zneužití manipulace s jaderným palivem. Funkce reaktoru ovšem stojí a padá na tom, že se neutrony z aktivní zóny reaktoru nerozutečou. Pro střední volnou dráhu neutronů v uranu platí definiční vztah pro účinnej průřez:
Střední volná dráha neutronů = atomová hmotnost / učinnej průřez * hustota = (238 gramů / Avogadrovo číslo) / (10 barnů * 18.9 gramů/cm3) = 2.1 cm
Problém je, že účinnej průřez neutronů silně závisí na jejich energii a s rostoucí energií rychle klesá. Ozařováním TWR svazky rychlých neutronů by v jejich průsečících bylo možné iniciovat neřízenou reakci v celém objemu. Jádro reaktoru by bylo ve srovnání s konvenčními reaktory velmi žhavé (min. 550 °C oproti 330 °C u klasických reaktorů), v praxi tedy bude nutné zajistit jeho chlazení kapalným sodíkem nebo roztaveným olovem. Protože palivo ve středu reaktoru hoří nejrychleji, musí se jeho reaktivita uměle potlačovat tak, aby reakce probíhala podél průřezu pokud možno rovnoměrně. V původní verzi reaktoru to měly zajišťovat kapiláry plněné lithiem, v současné dokumentaci ale lithiové moduly chybí a realizovatelnost technologie zůstává nejistá, přestože na ni byl nedávno udělen patent.V přírodě je známej nejméně jeden množivej reaktor s postupnou vlnou v Oklo v jihovýchodní oblasti dnešního státu Gabon. Jak se reakce v dané oblasti aktivní zóny rozrůstala, zvyšování teploty mělo za následek postupné vypařování a únik vody. Když se efektivita zpomalování neutronů snížila natolik, že se soustava stala podkritickou, reakce ustala. K jejímu opětnému nastartování bylo zapotřebí, aby reaktor zchladl, což vodě dovolilo znovu "natéct" do aktivní zóny. Podle této teorie přírodní reaktor fungoval cyklickým způsobem s periodou asi tří hodin.
Jako každá velká komunita lidí, žijících z daní a mandatorních poplatků veřejnosti i vědci v Cernu se postupně stali jakýmsi ostrovem novodobýho komunismu čili bosonovýho kondenzátu uvnitř černý díry, důsledně separovaným od zájmů a potřeb společnosti - společně jedí, žijí, baví se a nějaký obavy veřejnosti z jejich pokusů jim sou zcela u prdele. Tento postoj posiluje mezinárodní status laboratoře v Cernu, kam ani švýcarská policie nemůže jen tak zajít a uplatňovat švýcarský právo. Svoje vědecký práce si recenzujou sami, protože prý "externí peer-review nejsou dostatečně důkladný" - a taky je zásadně kolektivně publikujou: všechny články z Cernu začínaj vždy patnáctistránkovým seznamem několika tisícovek fyziků, který se na nich podíleli ať už přímo, nebo nepřímo. Jejich největší noční můra prý je, že by se jim nějak poškodil detektor, ke kterýmu maji vztah jako k rodinnýmu příteli a oni by přišli o kariéru. Tato komunita také do sebe nepřijímá nové členy, pokud neprojdou řádně vstupním "kvalifikačním sítem", což ve své podstatě předpokládá, že se s cíly a metodami Cernu dokonale ztotožníte. Všechny výstupní informace podléhaj důkladný cenzuře, např. první fotky z exploze, která zdevastovala čtvrtinu urychlovače za deset miliard Euro byly zveřejněný až tři měsíce po nehodě (k tomu přispěl částečně fakt, že v té době probíhalo schvalování grantového rozpočtu na další rok a Cern v té době předstíral, že jde o problém, který by mohl být do dvou měsíců vyřešen). Aby však zachoval zdání otevřenosti, Cern téměř denně vydává memoranda o každým, byť dílčím úspěchu jako na běžícím pásu, přesně v duchu klasický socialistický propagandy. Za podobnejch podmínek lze ovšem jen těžko očekávat, že by taková skupina lidí dobrovolně připustila myšlenku, že pokusy v CERNu jsou pro další rozvoj lidstva zhola zbytečný, nebo dokonce nebezpečný.
Každá patentová kancelář na světě ze svejch patentů profituje - takže ačkoliv by měla proklamativně hlídat prioritu a novost předmětu vynálezů, byla by do jistý míry sama proti sobě, kdyby s přiznáním patentů moc otálela - nemluvě o tom, že by si přidělávala zbytečně práci. Proto je dozajisté pozoruhodný, že americkej fyzik Roy Weinstein (82 let) z Houstonský university čekal na svuj patent celých dvacet let, než mu byl konečně uznanej. Weinstein získal svuj patent až po intervenci svýho syna (na obr. vlevo v pozadí), kterej se specializuje na patentový právo.Ve světle předmětu vynálezu však taková do nebe volající liknavost patentovýho úřadu vypadá poněkud jinak. Weinstein se totiž v roce 1987 dočetl o objevu novejch keramickejch supravodičů YBaCuO a hned zatepla si podal přihlášku na jejich použití jako "magnetickýho replikátoru" - čili jednoduše jako permanentního magnetu. V podstatě si tak zapatentoval díru v supravodiči.
Už v roce 1911 si dánskej fyzik Kamerlingh Onnes všiml, že přiblížením magnetu ke smyčce ze rtuti ochlazené kapalným heliem se magnetismus udržuje po mnoho hodin: magnet indukuje ve smyčce vířivé proudy, které vzhledem k nulovému odporu rtuti udržujou prakticky beze ztrát. Jde tedy o princip známý již téměř 100 let - jedinou změnu v Weinsteinově patentu představuje náhrada klasického supravodiče tím keramickým. Je to něco podobného, jako kdybysem teď vstal a zapatentoval si vkládání objektů do prohlížeče, nebo použití mědi jako přenašeče elektrický energie a informace. Je symptomatický, že naprostá většina čtenářů v internetovejch diskusích vůbec nepochopila podstatu problému a svorně nadávaj na patentovou kancelář, jak toho nebožáka šikanuje a jak brzdí technickej pokrok. O žádnou brzdu se přirozeně nejedná, podobnej princip se v přístrojích pro MRI/NMRI využívá řadu let a keramický supravodiče se pro podobný použití ukázaly v praxi nevhodný, protože nedosahujou tak velkejch proudovejch hustot, jako klasický supravodiče a při ochlazení často praskaj. Naštěstí vlastnictví patentu neznamená automaticky nárok na prioritu, pouze nárok se o tu prioritu a případný právo na využití soudit - takže je pravděpodobný, že fyzik by o svůj patent při nejbližším soudním sporu přišel. Nicméně tento příklad ilustruje, že rozhodování patentovejch úředníků nemusí bejt v řadě případů nijak jednoduchý.
Způsob, jakým fyzici objevujou svět se podobá šíření energie fraktální pěnou nebo houbou. Jednotlivý perspektivní směry výzkumu a teorie se neustále rozvětvujou a štěpí jako větve stromu. V určitém okamžiku dochází k jejich vzájemnému prolínání a propojování, problém však je, že si toho jednotliví teoretici neuměji, nebo dokonce odmítaji všimnout. Fragmentace teorií totiž umožňuje přežít víc teoretikům současně a udržet tak víc peněz v oboru. Vzájemný soupeření mezi teoretikama vede k tomu, že každej směr výzkumu razí svůj pohled a to i tehdy, když jednotlivý teorie představujou jen mírně odlišnej pohled na tu samou realitu. V důsledku toho jednotliví fyzici nejsou zdaleka tak zainteresovaný na sjednocování a zjednodušování svejch teorií, jaxami s oblibou tvrdí, nebo jako společnost, která je živí - znamenalo by to pro ně zkrátka přiznat, že svuj díl pravdy mužou mít i ostatní, v extrémním případě by museli připustid, že sou vlastně zbytečný a přišli by o práci.
Tenhle postoj vede ve svým důsledku ke kuriózním situacím, kdy fyzici vzájemně popíraj nebo objevujou svý koncepty, nebo jevy, který byly popsaný už mnohem dříve v kontextu jiný teorie. A nezřídka dochází dokonce ke kuriózním situacím, kdy fyzici ve snaze dokázat nějakej jev či koncept odfiltrovávaj neúmyslně ze svejch pozorování jeho projevy. Tak například strunoví teoretici se už dlouho pokoušej najít důkaz extra-dimenzí pro svoji teorie. Jedním z jejich projevů by mělo být například narušení gravitačního zákona, podle kterýho je gravitační síla nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti gravitujících předmětů. A tak studujou chování koulí v okolí těžkejch rotujících setrvačníků apod. Samozřejmě, při proměřování tak slabý síly jako je ta gravitační se projevujou všelijaký "rušivý vlivy" - např. vliv elektrostatický síly anebo - na velmi malejch vzdálenostech - i vliv Casimirovy síly. A tak se fyzici v potu tváře snažej tydle rušivý síly eliminovat, aby naměřili "čistou gravitaci". Jaxi jim uniká, že právě tydle rušivý vlivy sou to, čím se extradimenze projevujou.
Strunoví teoretici jsou vůbec speciální případ, protože jejich teorie je založená na předpokladu současný existence extra-dimenzí a platnosti principů speciální relativity, konkrétně konstantní rychlosti světla, o kterou se opírá tzv. Lorentzova symetrie. Jenže přitomnost extra-dimenzí se musí projevovat právě narušením Lorentzovy symetrie - fotony se budou chovat jako částice s omezeným dosahem, budou se ve vakuu rozptylovat do extradimenzí podobně jako vlny na dvourozměrný vodní hladině se rozptylují do třírozměrnýho prostoru pod hladinou. Jinými slovy, strunaři jsou v patové situaci: když se budou snažit dokázat jeden z postulátů svý teorie, automaticky si tím naruší ten druhej. V praxi dochází k tomu, že se strunaři jako Luboš Motl nebo jejich nohsledi snažej svěřepě popírat pozorování např. rozptyl fotonů gamma záření na mikrovlnným pozadí vesmíru ve vakuu, ačkoliv by jim mohl krásně posloužit k důkazu extradimenzí. Vesmír je zkrátka sviňa a schematicky uvažujícím teoretikům nepřeje.
Na opačný straně rozměrový škály dochází k tomu, že fyzici co hledaj gravitační vlny v inteferometrech jako LIGO neustále zápasej s šumem, který způsobuje mikrovlnný pozadí vesmíru. Ovšem z éterový teorie vyplývá, že gravitační vlny se šířej nadsvětelnou rychlostí, protože vůči nim se náš časoprostor chová jako zvukový vlny, šířící se pod hladinou vody. Protože vlny na hladině se šíří mnohem pomalejc, projevujou se zvukový vlny vůči nim jako nekauzální šum. A tak fyzici ve snaze nalézt "čistý gravitační vlny" v potu tváře odfiltrovávaj právě to, co by měli měřid. V budoucnosti se tento přístup stane nejspíš terčem mnoha vtipů, zatím se ale fyzici k problému stavěj tak, že každou zmínku o tomto rozporu ve veřejnejch diskusích snažej dehonestovat, v těch privátních ji prostě rovnou cenzurujou. Jednoduše si odmítají připustit, že by jim mohly unikat takovýto jednoduchý souvislosti. S modelem nadsvětelné gravitace zatím koketují pouze fyzici, co prosazujou holografickej model: ačkoliv se proklamativně opíraji o relativitu, ve skrytu duše tušej, že aby vesmír mohl fungovat jako gigantickej holograf nebo projektor informace ze svého povrchu do svého vnitřku (nebo naopak?), musí se přes něj gravitační vlny šířit opravdu rychle.
Jenom vlny světla s vlnovou délkou přesně odpovídající mikrovlnnýmu pozadí vesmíru přesně splňujou postuláty speciální teorie relativity, protože jejich fotony vlastně zanikaj v mikrovlnným pozadí vesmíru, čili se zde chovaj jako čistě harmonický vlny. S prodlužující se vlnovou délkou rychlost světla roste a mění se postupně v gravitační vlny, se zkracující se vlnovou délkou se postupně mění v proud částic, čili fotonů. Fotony světla s kratčí vlnovou délkou než má mikrovlnný pozadí vesmíru mají větší křivost než vakuum a taxe tímto pozadím postupně shlukujou vlastní gravitací - zatímco fotony s větší vlnovou délkou se chovaj jako tachyony se zápornou hmotností a tímto prostředím se rozptylujou. Takže nejstabilnější jsou nakonec právě objekty, jejichž rozměry spadaj právě do lidský rozměrové škály. Flashovej applet Universcale umožňuje náhled na velikost světa kolem nás s možností zobrazení v různém měřítku. Prezentace začíná na měřítku 100 mld světelných let a automaticky zoomuje přes mléčnou dráhu a sluneční soustavu na Zemi, její osazenstvo, pohoří, významné stavby a k závěru se zde ukazují jen mikroskopem zpozorovatelné bakterie, viry. Prezentace končí atomem vodíku. Prezentaci vytvořil Cyanide Seelowe a její vývoj byl sponzorovanej japonskou firmou Nikon.
Nature by Numbers - Fibbonaci series video YT video
Pokud letadlo letí rychlostí větší, než je rychlost zvuku, tak zvukové hustotní vlny emitované letadlem nemohou letadlo předběhnout a tak se akumulují v kuželu za letadlem. Když tato rázová vlna přechází, tak posluchač uslyší všechen zvuk emitovaný po dlouhou dobu najednou jako nadzvukový třesk. Jak letadlo akceleruje, aby překonalo zvukovou bariéru, tak mohou vznikat mraky neobvyklých tvarů. Prandtl–Glauertova singularita (PGS) vzniká na rozhraní rázové vlny při překonávání rychlosti zvuku. Ve stlačeném vzduchu kolem letadla se objevují mlha, protože vlhký vzduch kondenzuje za vzniku vodních kapek. U raketoplánů ji lze pozorovat 25 - 30 sec po startu, na snímku vprao je letoun F/A-18 Hornet fotografován ihned po překonání zvukové bariéry. Velké meteory a raketoplány často vytváří slyšitelné zvukové rázy ještě předtím, než se zpomalí zemskou atmosférou.
V minulém století se ukázalo, že pro vyšší počet rozměrů nemusí být důkaz tak složitej, ale pro čtyřrozměrný případ Poincarého domněnka vzdorovala pokusům více než sto let, než v roce 2003 přišel s důkazem ruský matematik Grigorij Perelman. Odmítal však s kýmkoliv komunikovat a po několika přednáškách se zase vrátil do Ruska. V roce 2006 byl za svůj výkon, který ani po čtyřech letech nedokázal nikdo zpochybnit, odměněn prestižní Fieldsovou medailí, matematickou obdobou Nobelovy ceny. Griško však cenu odmítl a dnes o sobě nedává vědět ani tehdy, když jej CMI vyzval k převzetí ceny MPI. Dnes se ukrývá jako nezaměstnaný ve velmi skromných poměrech se svou matkou na předměstí St. Peterburku ve třípokojovém bytě, zavaleném knihami. Jelikož je o něm veřejně známo, že je příjemcem velké ceny, je možné, že jej vydírá Petrohradská mafie. Perelman při svém důkazu využil schopnosti vícerozměrných variet se spojitě deformovat procesem, který popsal italskej objevitel tenzorovýho počtu Ricci-Curbastro - tzv. Ricciho tok. Ricciho tok v topologii odpovídá sbalování kapiček rtuti nebo slepování povrchů skla při zahřátí až do tvaru koule a již na konci minulého století pro něj další matematik Richard Hamilton dokázal, že se přitom na žádným místě povrchu nemění znamínko jeho zakřivení, zůstává s povrchem koule tzv. diffeomorfní. Perelman tedy ukázal, že v průběhu celé deformace zůstává podmínka Poincareho domněnky zachovaná i pro libovolně tenký nudle - singularity, které je nutné z povrchu při jeho vyrovnání na kouli vytáhnout. V důsledku čehož Poincareho domněnka platí pro libovolné variety, které lze Ricciho tokem převést na jednoduchou kouli. Což takto napsáno zní jednoduše, ale na papíře má ten důkaz několik desítek stran.
Podle rentgenový difrakce maj clustery vody přibližně tvar pravidelnejch dvanáctistěnů (ikosahedronů), což je jedno z pěti pravidelnejch Platónskejch těles. Je zajímavý, že už velmi starý národy používaly systém pěti elementů ("živlů"), dnes bysme řekli skupenství, kterým přiřazovali jednotlivý platónský tělesa a vodnímu živlu připadla právě struktura dvanáctistěnu. Proč je ve třírozměrným prostoru těles právě pět vyplývá z jejich vzájemnýho křížení, tzv. heterózy, což probíhá tak, že se každej pravidelnej mnohostěn vepíše do druhýho tak, aby v něm zaujímal maximální objem. V éterový teorii je to jednoduchý vysvětlit, protože částice v něm nejsou koule, ale libovolně stlačitelný hyperkoule. Zmáčknutím nejtěsnější tetraedrický struktury pružnejch koulí v ní vzniknou fluktuace hustoty ve tvaru dvanáctistěnu, když zmáčkneme i je vzniknou v nich fluktuace ve tvaru dvacetistěnu (který odpovídaj fluktuacím temné hmoty ve vakuu, dvacetistěn byl přisuzován vesmíru a éterovému živlu).
Vzájemná heteróza platónských těles funguje to tak, že se stěny fluktuací (jejich povrchovejch gradientů) rozestoupěj, čímž podél nich vzniknou nový šipky času tak dlouho, dokud nevytvořej další vepsaný těleso (s tím souvisí princip dynamický kauzální triangulace, využívanej ve smyčkový teorii gravitace, která taky používá model pěny). Je zajímavý, že v každým počtu rozměrů je počet těchhle kroků omezen, protože vepsáním nejmenšího tvaru do dvacetistěnu vznikne zase jen krychle, z čehož mj. vyplývá, že ve třírozměrným časoprostoru je dohled omezenej a po určitý vzdálenosti začneme objekty pozorovat z jejich druhé strany (světlo v pěně se rozptyluje všemi směry a tedy i dovnitř objektů). Nicméně počet stupňu heterózy a počet platónskejch těles je ve třírozměrným časoprostoru největší a proto se nám třírozměrnej prostor jeví jako nejrozlehlejší (poměr povrchu k objemu je největší právě u třírozměrný hyperkoule). Jinými slovy, geometrie vzájemnýho pěchování hyperkoulí jako modelu částic dává v éterový teorii poměrně přístupnou odpověď na to, proč náš vesmír vypadá tak, jak vypadá. Na tuto geometrii navazujou heterotický teorie strun, především ty založený na Liově grupě E8, popisující nejtěsnější uspořádání 248 rozměrnejch hyperkoulí v devítirozměrným časoprostoru.
Protože se fyzici posledních sto let předháněj v matematice, je mainstream fyzika zanedbávaná v systémech mnoha částic, na které jde formální matematika aplikovat špatně. A neni to jen éter, jednim z příkladů notoricky nedořešenejch problémů fyziky je i popis chování obyčejný vody. V ledu zaujímá voda nejtěsnější pravidelný oktaedrický uspořádání, ze kterýho vyplývá šestičetná geometrie ledovejch krystalů a sněhovejch vloček. Kdyby molekuly vody tvořily pravidelný koule, byla by to současně struktura nejtěsnější, jak vyplývá z Keplerovy domněnky a objem vody by se při tání měnil málo. Jenže molekuly vody sou zalomený a tak je mezi nima zvostává víc místa, než by pravidelný uspořádání mohlo využít. Tím se voda liší od většiny ostatních látek, u kterejch se naopak objem při tání zvětšuje. Další zajímavost vody je v tom, že jeji molekuly sou i v kapalným stavu velmi silně přitahovaný k sobě vodíkovejma můstkama. Díky tomu voda taje a vře při mnohem vyšší teplotě, než by odpovídalo její molekulový váze - např. mnohem těžší homolog vody sulfan (čili sirovodík H2S) je smradlavej plyn, vroucí asi pří -60 °C (a to se i v něm ještě vodíkový můstky částečně uplatňujou). Třetí zvláštnost je spojená s chemickým charakterem vodíkový vazby: neni to síla čistě elektrostatická, ale k jejímu vytvoření a rozbití je zapotřebí určitej dobu k překonání aktivační energie, tak jako u jinejch chemickejch reakcí (zahrnujou extradimenze jako všechno, co ve fyzice potřebuje čas). To se projevuje jistou rosolovitostí vody, která se však projevuje jen na velmi krátkejch vzdálenostech, kam zasahuje působnost vodíkovejch vazeb.
Spojení těchhle tří zvláštností dává kapalný vodě některý anomální vlastnosti, který v ostatních kapalinách nepozorujeme. Molekuly vody jsou v kapalným stavu vzájemně silně stlačený, změna objemu při tání odpovídá vnitřnímu tlaku asi 35.000 atmosfér. To je příčinou i vysokýho skupenskýho tepla tání vody: tlak molekul je nutné nejprve překonat, aby vznikla uspořádaná struktura ledu a k tomu je nutný dodat práci. Kapalná voda potom vykazuje lineární struktury, který můžeme pozorovat/modelovat např. při stlačování plastovejch čoček, který sou prosvěcovaný polarizovaným světlem. Deformací se pecky stávaj propustný pro polarizovaný světlo a jsou v nich dobře vidět světélkující cesty tlakovýho napětí, podél kterejch se částice navzájem šprajcujou pri vytékání z rohu nádoby. Podobný struktury lze pozorovat pomocí rentgenovejch paprsků nebo rozptylem pomalejch neutronů, obsahujou stovky molekul vody a označujou se jako vodní clustery. Protože, jak už bylo řečeno, vodíkový vazby se trhaj pomalu, maj clustery vody docela stálej tvar, asi jako gumovej pytlík plnej kuliček. Náraz molekuly z jedný strany vede k vytlačení odpovídající molekuly na opačným straně clusteru, ale jako celek se jeho tvar nezmění. A protože se na něm podílí stovka molekul vody, není pro běžný proteinový molekuly snadný vodní clustery deformovat - spíš se přizpůsobují jim. To je IMO mechanismus, na základě kterýho lze vysvětlit paměťový vlastnosti vody, Mpembův jev a řadu dalších anomálních vlastností, včetně homeopatie a clusterový medicíny. Je nutný si uvědomit, že organický sloučeniny silně ulpívaj na stěnách nádoby, určitěj podíl molekul ve vodě vždycky zvostane a jedna molekula pak podle sebe může vymodelovat spoustu vodních clusterů. Podle některejch teorií se tenhle mechanismus uplatnil při vzniku života i v jádrech komet, kde může stlačená voda existovat v kapalným stavu i při velmi nízkejch teplotách.
Při výrobě jogurtovejch kelímků se postupuje tak, že desky z plastu se zahřejí na určitou teplotu, položí se na formy, ze kterých se zespodu odsaje vzduch. Vlivem vakua je plast vtaženej do formy. Organické polymery mají tvarovou paměť, což lze pozorovat, když polystyrénový kelímek naložíme na chvíli do horké vody. Tam se smrští do plochého disku, tedy tvaru, ze kterého byl vylisován původně. Polystyrol je složen z dlouhých molekulových řetězců, které se chovaj jako špagety – jsou-li čerstvě uvařené, lehce po sobě kloužou, necháme-li je vychladnout v hrnci ve vodě jak vařily, zachovají si uvedený tvar a ztvrdnou. Gumovej pásek se natažením zahřívá, což lze snadno pozorovat pod termokamerou. Při rychlém uvolnění se jeho teplota vrátí na původní hodnotu, protože natažený molekuly konají práci. Pokud se pásek nechá v nataženém stavu vyrovnat teploru s okolím, po smrštění se dokonce ochladí pod teplotu okolí, což je pod termokamerou vidět jako tmavá skvrna. Podobně fungujou termodynamický procesy při adiabatických změnách tlaku v plynech. V případě gumy k tomu přistupuje fakt, že se molekuly polymeru při natažení vzájmeně orientují a částečně krystalizují, čímž se uvolňuje krystalizační teplo Při uvolnění pásku se toto teplo naopak spotřebovává.
Ačkoliv je tvarová paměť plastů obvykle nežádoucí jev (dtto ten zdeformovanej kelímek..), při vhodným uspořádání může mít svý praktický využítí - např. jako samotěsnící objímka, která se navleče na spojku potrubí a utěsní zahřátím. To může mít svůj význam např. při chirurgii apod. instalatérskejch montážích v těžko přistupnejch místech (video).
Nedávno výzkumníci tohle chování vylepšili na novou úroveň použitím Nafionu, což je dlouho známej kopolymerní materiál firmy DuPont složenej ze dvou různejch druhů řetězců, který tajou při různých teplotách. To umožňuje materiál vytvarovat různými způsoby při různejch teplotách (na obr. uprostřed je při teplotách 20 °C, 140 ºC, 107 ºC a 68 ºC). Při postupným zahřívání se pak nafionovej pásek postupně vrací do obou stavů zároveň, tzn. při zahřívání se napřed protahuje a pak zase smršťuje, nebo prochází další tvarovou změnou, načež se rychlým ochlazením, nebo vytvrzením chemickou reakcí či ultrafialovým zářením výslednej tvar zafixuje do finální podoby.
Prasklý žárovky někdy obsahujou tmavomodrý proužek. Do žárovky přes prasklinu proniká kyslík a oxiduje wolframový vlákno. Oxidy wolframu jsou těkavý a usazujou se na skle proti vláknu. Tam je ale dostihnou elektrony, vystřelovaný vláknem a způsobujou jejich redukci na nižší oxidy wolframu, což jsou polovodiče s tmavým zbarvením (známý jako tzv. wolframový bronzy). Může se uplatňovat i fotoredukce oxidů ultrafialovou složkou záření vlákna. Jev by se měl projevovat hlavně u žárovek na stejnosměrnej proud, kde jsou elektrony strhávaný ke kladný elektrodě, čímž se v prostoru žárovky urychlujou. Barevný změny oxidů wolframu ke kterým dochází při jejich redukci jsou dobře známý a v 60. letech se studovaly pro možný použití v elektrochromních displejích.
Podobný displej lze vytvořit pomocí vrstvičky z oxidu molybdenu či wolframu nanesenej na průhledný polovodičový elektrodě - přivedením elektronů se vrstva vratně redukuje za vzniku tzv. molybdenového či wolframového bronzu, který je tmavomodře zbarvenej. Nevýhodou elektrochromních displejů je pomalá odezva, omezenej počet pracovních cyklů (vrstva neustále mění svý chemický složení, takže postupně rekrystalizuje) a taky fakt, že pracovní látka se na rozdíl od ostatatních displejů proudem chemicky mění, čili sežerou dost proudu. Výhoda na rozdíl od LCD zase je, že si elektrochromní displeje si svůj stav po odpojení zdroje napětí pamatujou.
Zlatá deska Voyageru je pozlacená měděná gramofonová deska, uložená v sondách Voyager 1 a Voyager 2 vyslaných do vesmíru v roce 1977 zachycující zvuky a obrazy Země a tak i různorodost života na naší planetě. Poselství obsahuje 115 obrázků zakódovaných v analogové formě. Zbytek nahrávky je zvukový záznam, zaznamenaný při rychlosti 16⅔ otáček za minutu s pozdravy obyvatel planety Země případným nálezcům v 55 jazycích vč. češtiny a po sekci obsahující zvuky Země obsahuje deska 90 minutový výběr hudby různých kultur včetně klasických skladeb Západu i Východu. Na obr. vpravo je pozlacená plaketa odeslaná na sondách Pioeneer 10 a 11. V roce 2005 začala společnost Deep Space Communications Network nabízet posílání soukromých zpráv do vesmíru. Podle webu společnosti může váš vzkaz obsahovat až 5 fotografií nebo 2 minuty videa a 50 psaných slov. Po zaplacení symbolických 299 dolarů (5 400 Kč) dostanete certifikát s potvrzením, že vaše zpráva byla odeslána do vesmíru.
Pomníky výzkumu antigravitace jsou rozsety po celých USA... Cenu antigravitační nadace několikrát získal i Stephen Howking a cena 5.000USD je vyhražena každej rok pro oceněnou esej o antigravitaci...
V aparatuře na obrázku Japonci nedávno připravili bosonovej kondenzát atomů ytterbia, který dlouho odolávaly pokusům o přípravu kondenzátu. Až doposud se totiž dařilo zkondenzovat pouze paramagnetický atomy rubidia, sodíku, lithia, draslíku, cesia, vodíku a helia s nepárovým elektronem, který lze v dostatečným množství nachytat a ochladit kvantovým vypařováním z magnetický pasti. Helium má teda vlastně valenční elektrony dva, ale při kondenzaci se používá excitovanej tripletovej stav ortho-helia, obsahující tři energetický hladiny zhybridizovaný (sloučený) spin-spinovejma interakcema podle výběrovejch pravidel kvantový mechaniky, takže v konečným výsledku je atom s paralelními spiny obou elektronů opět paramagnetickej (viz schéma na obr. vpravo). Atomy se dvěma valenčními elektrony, jako jsou vápník, baryum nebo ytterbium by šlo zachytit do magnetický pasti tehdy, pokud by se podařilo dosáhnout tripletového stavu - což je ale pro atomy s větším počtem elektronovejch hladin obtížný, protože se elektrony z nižších hladin vzájemně ovlivňujou a tripletový stavy sou nestabilní (enegetický hladiny přechodů mezi singletovým a tripletovými stavy jsou zde velmi úzký)..
Pro ochlazování atomů je dnes vypracováno několik různejch technik, ale základní princip je v tom, že při vyzáření fotonu se atomy vždycky trochu nakopnou opačným směrem, čímž se rychlost jejich pohybu zvyší. Pokud se na atom svítí laserem při vlnový délce těsně pod jeho absorbční čarou, lze tento princip obrátit a atom se naopak postupně zpomaluje a ochlazuje. Japonci tedy šli na problém jinou cestou a využili místo magnetický pasti laserový ochlazování tak, že po zachycení atomů při teplotě asi 180 µK intenzitu laserů postupně snižovali, což vedlo k tomu, že nejrychlejší atomy s ohniska laserů postupně odlítaly, čímž se zbývající atomy ochladily asi tak, jako když foukáme do horkýho kafe na lžičce. Zbývající kondenzát obsahoval jen asi 5000 atomů, ale podařilo se jej udržet po dobu aspoň půl vteřiny. Pro laserový chlazení v tak širokým rozsahu teplot jsou právě nutný laditelný barvivový lasery, jejichž barva se musí plynule měnit s dosaženou teplotou tak, aby laser atomy místo chlazení neohříval. Výhoda postupu je v tom, že je lze použít na v podstatě libovolný nemagnetický atomy. V aparatuře nesmějí být kromě ytterbia žádný jiný atomy, jinak s nimi tento kov zreaguje. O citlivosti experimentů svědčí např. fakt, že k dosažení potřebnýho vakua bylo nutný aparaturu odplyňovat iontovou vývěvou (viz obr. vpravo) zahříváním ve vakuu na 350 - 400 °C po několik týdnů, dokud vakuum nekleslo na 10-8 torru, teprve pak při vychladnutí tlak klesnul pod potřebných 10-10 torru. Dosažení vakua 10-17 torru je pak již snadné, stačí aparaturu ochladit kapalným helium a vše zbývající se nachytá na stěnách.
Jak vypadá barvivovej laser? Podobně jako pevnolátkovej, ale místo krystalku slouží kyvetka, kterou protéká roztok barviva (v daným případě oranžovýho Rhodaminu B, viz vzoreček vpravo). Budicí laser je argonovej (jasně modrej paprsek) Laser je průtokovej, protože barvička se světlem budicího laseru rychle rozkládá a laser by se stal brzy nestabilní. Závislosti barvy laseru na složení roztoku lze ale do určité míry využít pro přesné nastavení výstupní barvy, čili pro "ladění" laseru, kterej svítí při 556 nm (zelený paprsek). Ačkoliv běžně dostupný diodový lasery z laserovejch ukazovátek svítěj v podobný oblasti vlnovejch délek, je kvalita jejich paprsku (astigmatismus, šum, parazitní módy a nestabilita) nevhodná pro vědeckou práci, zatimco s pomocí barvivového laseru lze dosáhnout spektrální pološířky pod 1 Hz, což je vynikající stabilita.
Barvivový lasery často používaj nevodný prostředí, např. na obr. vpravo je červeně lasující směs dikyanmethylenovýho barviva (DCM) a sulforhodaminu B (Kiton Red 620) rozpuštěná v sirupovitý směsi benzylalkoholu a ethyleneglykolu, budicím laserem je opět plynovej argoniontovej laser. Výstupní paprsek má několik vlnovejch délek (514 nm, 488 nm, 476 nm, and 454 nm, který se ale absorbujou v roztoku, pokud je kyveta aspoň dva metry dlouhá), takže výstup má 633 nm, ale lze jej ladit v rozmezí cca 80 nm od sytě červené až po světle oranžovou změnou složení roztoku.
Past na bariový atomy funguje tak, že z trubičky obsahující hoblinky baria se průchodem střídavého proudu vypařujou jednotlivý atomy baria, ze kterejch se pod dopadu elektronů vyletujících z rozžhavený protielektrody (spirálkovitý žárovkový vlákno uprostřed) stávaj kladně nabitý ionty. S trochou štěstí se některému z elektronů podaří vyrazit další elektron z atomu baria právě v okamžiku, kdy je uprostřed pasti. Vysokofrekvenční napětí pak udržuje nabitej atom rezonancí uprostřed smyčky asi jako když žonglér udržuje míček na tenisový raketě. Na atom baria svítí současně modrej a červenej laser, protože jen elektronovej přechod mezi právě těmito dvěma energetickejma hladinama za danejch podmínek probíhá s dostatečnou rychlostí (je tzv. povolenej). Atom baria tak vlastně slouží jako optický hradlo AND: svítí jen tehdy, když na něj svítěj oba lasery současně, čehož by bylo teoreticky možný využíd pro konstrukci optickejch logickejch obvodů. Že jde skutečnej atom baria se pozná při vypnutí červenýho laseru, přičemž modrozelená tečka postupně zhasne. Kdyby částici tvořilo víc atomů, musela by bejt červená nebo modrá a zhasla by okamžitě. Obrázek zachycuje pohled objektivem fotonásobiče po 300x zvětšení, v dokonalé tmě by ale atom mělo být viděd i pouhým okem, protože chrlí tisíce fotonů za vteřinu - zatímco k detekci záblesku sítnicí lidského oka stačí jen asi desítka fotonů. Atomy v bosonových kondenzátech lze taky pozorovat pouhým okem jako lehkej třpyt, asi jako kapičky dehtu v cigaretovým dýmu po osvětlení laserem..
BTW V týdle kůlně neslavně skončil prototyp Lunochodu 3 - čimž současně skončila ruská epocha dobývání Měsíce... Pořád skončil líp, než většina ruskejch raketoplánů..
Nový snímky NASA z Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) odhalily fotky Lunochodu 2 včetně stop kolejí. Jeho poloha byla sice známa z předchozích měření pomocí laserových paprsků, ale vizuálně nikdy nebyla potvrzena, protože na Zemi neexistuje teleskop, který by dokázal sondu vyfotografovat. Úkolem Lunochodu 2 bylo snímat okolí a dělat chemické rozbory jako jeho předchůdce. Vedle toho sledoval i rentgenové záření Slunce a měřil magnetické pole. Taky nesl stříbrné odrazky francouzské výroby, které měly Rusům sloužit pro pozdější laserové zaměřování, ale ty v Měsíčním prachu rychle osleply erozí, proto Američani později na Měsíc vysadili retroreflektory jiné konstrukce. Lunochod odstartoval 8. ledna 1973 na palubě sondy Luna 21. Na měsíční povrch vyjel v kráteru LeMonnier 15. ledna a operoval v okolí přibližně 4 měsíce. Na své pouti dlouhé 37 kilometrů provedl stovky půdních rozborů a mechanických testů, a odeslal přes 80 000 snímků.
Lunochod 2 měl osm kol z titanu, které nesly hermeticky uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního polonia-210 (na obr. vpravo - nuklid s poločasem rozpadu jen 140 dní vyvíjí energii 140W/g, takže půlgramová kapsule dosahuje povrchový teploty přes 550 °C, na váhu je 2.5 x 10+11 jedovatější, než kyanovodík) umístěného ve speciálním generátoru. Energii pro dva elektromotory dodávaly solární fotovoltaické panely umístěné na odklopném víku na vrchu trupu. Podle fotek je zjevné, že při své cestě vjel Lunochod 2 do kráteru, ze kterého měl potíže se vyhrabad. Když se o to pokoušel, zanesl si chladicí zařízení měsíčním prachem a přehřál se a apak přestal pracovat. "Posádka" operující ze speciálního sálu střediska pro dálkové kosmické spoje v krymské Jevpatorii se skládala z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra. Přestože měli k dispozici údaje z několika stovek čidel sledujících stav všech důležitých systémů i polohu a pohyby vozítka, nebylo řízení jednoduché. Radiovému signálu totiž trvá několik sekund, než urazí vzdálenost mezi Měsícem, Zemí a nazpět. I navzdory automatickým systémům, které zastavovaly chod v případě velkého náklonu nebo blízkosti překážky, se několikrát podařilo v neobvyklém terénu odvrátit nehodu jen s velkým nasazením. Například Lunochod 2 se krátce na začátku mise málem srazil s rampou, z níž na měsíční povrch sjel.
Obyvatelé dvacetimilionového Pekingu jsou v současných dnech zasaženi prachovými bouřemi z Mongolských pouštích, které jim téměř znemožňujou vycházení. Podle mého názoru jsou sucha ve vnitrozemí způsobená znečišťováním ovzduší nad centrálními oblastmi Číny - oblaka smogu jsou jasně zřetelná ze satelitu a zasahují až k pobřeží. Jemné částice aerosolů slouží jako nukleační centra dešťových kapek, které by je za normálních okolností strhly k zemi, ale pokud jich je ve vzduchu moc, vznikají jen malé kapičky mlhy, které se stačí vypařit, aniž pořádně zaprší. Za své masivní znečisťování atmosféry tak Čiňani platí hned několikrát: dlouhotrvajícím suchem a závojem smogu a mlhy za vlhkého počasí, prachovými bouřemi za suchého počasí. Ale podobně neočekávané prachové bouře loni na podzim v Sydney indikují, že lokální znečištění představuje jen část problému: globální změny klimatu jen dělají počasí více citlivé na negativní vlivy člověka, ale jako celek se naše planeta pomalu ale neúprosně blíží charakteru Marsu.
Jak skončila první žena ve vesmíru. Po úspěšném přistání Gagarina ruský představitelé hledali další příležitost k demonstraci jejich nadřazenosti nad Západem. A tak zatímco Američani po přistání Alana Sheparda plánovali další krátký subobitální let, Rusové se rozhodli vyslat do vesmíru první kosmonautku, která měla vykonat ne jeden, ale hned 17 obletů. Start byl naplánován na 16. května 1961. Není známo, k jaké došlo chybě, ale sestup byl odložen - je možné, že při startu Vostoku došlo k poškození tepelného štítu. Díky tenčícím se zásobám vzduchu bylo rozhodnuto k dalšímu pokusu o návrat 23.května - čili holka si zřejmě pěkně zalítala přikurtovaná v té své konzervě celý týden místo plánovaného jednoho dne. Tři dny nato, 26.5.1961 sovětská agentura TASS potvrdila sestup velkého satelitu o velikosti autobusu, který při přistání shořel v atmosféře. Jeho účel a jméno kosmonautky nebylo nikdy zveřejněn, ale italští radioamatéři zachytili část komunikace satelitu s pozemským střediskem - záznam přehrajete ve MSIE najetím myší na ikonku. Identita kosmonautky se přičítá Ludmile Tokovové z manželského páru, který se stal nezvěstný v roce 1961. Moskevské rádio o několik let později vydalo komuniké, ve kterém celou záležitost i záznam radiokomunikace popřelo. Na tomtéž webu jsou záznamy o prvním ruském kosmonautovi, který zahynul při nezdařeném startu 2.února 1961 (devět týdnů před startem Gagarina) a Vladimiru Iljušinovi (synovi známého sovětského konstruktéra, který před několika dny zemřel), který své nezdařené přistání přežil v čínské nemocnici, kde ho Čiňani jeden rok zadržovali jako ruského špióna. Přehled žen - astronautek.
pět ... čtyři ... tři ... dva ... jedna ... jednadvě ... tři ... čtyři ... pět ...pojďte dál .. pojďte dál .. pojďte dál ..Poslouchejte ... Poslouchejte! ... Pokračuj!Pojďte dál ... Pojďte dál ... Mluvte se mnou!Mluvte se mnou! ...Je mi horko! ...Je mi horko!cože? ... čtyřicetpět? ... cože? ...čtyřicetpět? ... Padesát? ...ano ... ano ... ano ... Dýchání ...Dýchání ... kyslík ...kyslík ... Je mi horko ... ToNení to nebezpečné? ... To je vše ...Není to nebezpečné? ... To je vše ...ano ... ano ... ano ... Jak je to?cože? ... Mluvte se mnou! ... Jak bych mělaPřenos? ano ... ano ... ano ...Cože? Náš přenos začíná nyní ...čtyřicetjedna ... takhle ... NášZačíná přenos ...čtyřicetjedna ... takhle ... NášZapočetím přepravy teď ...čtyřicetjedna ... ano ... cítím horko ...cítím horko ... To je vše ...to pálí ...cítím horko ... cítím horko ... cítím horko ...Vidím plamen! ... cože? ...Vidím plamen! ... vidím plameny! ...cítím horko ... cítím horko ... třicet dva ...Třicetjedna ... čtyřicetjedna ... čtyřicetjednaZtroskotám? ... Ano ... ano ... cítím horko! ...Cítím horko! ... Budu sestupovat! ... Budu sestupovat...Poslouchám! ... cítím horko! ...
Skutečnej problém kvantový mechaniky lze ve skutečnosti snadno demonstrovat aji bez zbytečnýho hubení koček a vyplývá názorně ze všech animací dole: je na nich vidět, že podle Schrodingerovy rovnice se musí každá částice dřív či pozdějc rozplynout do ztracena, což vyplývá i z principu neurčitosti - jakmile jednou částici ohraničíme, je jen otázkou času, kdy částice tu hranici přeleze a taxe můžem posouvat dál a dál. V reálu takovému rozplynutí částice v prostoru brání její gravitační pole, což je ovšem věc, kterou kvantovka neumí vůbec předpovědět. Jak J.A.Wheeler v roce 1962 ukázal, teorie relativity sice gravitaci popsat umí, ale má přesně opačnej problém - podle ní je sice možný odvodit existenci objektů, složenejch čistě z gravitačních vln (tzv. geony), ale z klasickjch Einsteinovejch rovnic pole vyplývá, že gravitační pole působí i samo na sebe a takovej objekt by se musel nutně dřív či pozdějc zhroutit do singularity. Tento rozpor se vykládal expanzí časoprostoru, která kompenzuje hroucení těles právě tou rychlostí, s jakou se právě hroutí. Jenže to by pak podle kvantovky musely objekty zase expandovat!
Podle éterový teorie je vysvětlení tohoto rozporu daleko jednodušší: kvantová mechanika popisuje objekty z vnější perspektivy podélnejch vln, zatímco relativita z vnitřní perspektivy příčnejch vln éteru (asi jako když podní hladinu pozorujeme jejíma vlnama, nebo vlnama zvuku pod hladinou). Když éter houstne, znamená to, že se energie příčných vln uvnitř něj šíří čím dál pomalejc, takže časoprostor jím tvořený expanduje, zatímco podélný vlny se šíří čím dál tím rychlejc, takže se objekt jima pozorovanej zmršťuje. Ale houstne éter doopravdy? Podle vlnová teorie éteru je houstnutí časoprostoru automatickej důsledek pozorování éterovejch fluktuací ve velkým objemu, podobně jako při pozorování krajiny pod oparem: zatímco mlha se zdá na dálku velmi hustá a neprůhledná, zblízka je atmosféra docela čirá. Čili to, jak se nám vesmír jeví na dálku zmrštěnej a naopak časoprostor uvnitř částic expandovanej je prostej důsledek pozorování fluktuací éteru pomocí fluktuací éteru. Kdybysme docestovali do vzdálenejch oblastí vesmíru v místech, kde podle současnejch teorií právě proběhl velkej třesk a vznikaj první galaxie, uviděli bysme, že nás obklopujou podobný galaxie, jako pozorujeme nyní u nás a naopak - z naší krásně vyvinutý galaxie bysme viděli jenom žhavej chomáč hvězd poblíž centra Mléčný dráhy tam, kde teď v klidu odpočívá černá díra. Kdybysme se dostatečně rychle vraceli, uviděli bysme, jak se ty hvězdy smršťujou a mizej, až se nakonec kolem nich vytvoří horizont černý diry, kolem kterýho postupně zkondenzujou další hvězdy z řiďounkejch závojů temný hmoty - jakoby vývoj naší části vesmíru proběhl na zrychleným filmu.
Rakouský fyzik Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger (čti "šredingr") se narodil jako jedináček 12. srpna 1887 v Erdbergu poblíž Vídně. Jeho otec provozoval malou továrnu na linoleum, zatímco od své matky - napůl Angličanky, napůl Rakušanky se malej Erwin naučil výborně anglicky. Jako synek továrníka si mohl dovolid nechodit do základky - až do deseti let měl svého soukromého vychovatele, pak nastoupil na osmileté gymnázium a od roku 1906 studoval univerzitu ve Vídni, kde ho ovlivnily přednášky éteristy Fritze Hasenöhrla z teoretické fyziky. V roce 1910 získal Erwin Schrödinger doktorát za disertaci "O vedení elektřiny po povrchu izolantu ve vlhkém vzduchu" a po návratu z armády získal Schrödinger místo asistenta ve Vídni v experimentální fyzice. První článek Schrödinger publikoval v roce 1914, ve kterém rozvíjel Boltzmannovu statistiku - termodynamika totiž v té době tvořila mainstream fyziky - relativita byla zatím v plenkách.
Od roku 1921 Schrödinger studoval strukturu atomu, kde ho ovlivnil další éterista Louis de Broglie, díky kterému se začal zabývat něčím, co by se dnes nazývalo kvantovou statistikou. Na základě modelu deBroglieho vlny Erwin Schrödinger v roce 1925 sestavil svoji známou vlnovou rovnici, popisující chování částice jako balíku vln éterové pěny, jejiž hustota hmoty je v každém okamžiku a místě rovná hustotě energie vlnového balíku (kinetické, ale i potenciální). Tato rovnice má v kvantové mechanice stejné postavení jako druhý Newtonův zákon v klasické mechanice. Jak ta rovnice podle vlnové teorie éteru funguje si můžete vyzkoušet na tomhle Java appletu, pokud máte MSIE, můžete si vzájemnou závislost hustoty éteru a kinetický energie vyzkoušet i na tomhle DHTML appletu (vlna éteru je modře, její hustota energie červeně - pokud nemáte vhodný prostředí, musíte vzít opět zavděk pouze neinteraktivní animací). Schrodingerova rovnice neni výsada jen kvantově mechanickejch systémů, uplatňuje se ve všech elastickejch systémech mnoha částic, jako např. v pěně, nebo stlačitelné kapalině, což je vidět na částicový simulaci uprostřed.
V roce 1935 Erwin Schrödinger publikoval práci o třech částích "Současná situace v kvantové mechanice", ve které se poprvé navrhl paradox Schrödingerovy kočky. V jeho původní podobě byla do zapečetěné krabice umístěna kočka a puška, která na kočku míří a vystřelí, když se rozpadne radioaktivní jádro, později byla ve výkladech experimentu puška nahražená praktičtějším kladívkem, rozbíjejícím ampuli s jedem. Podle kvantové teorie nelze tento jev předpovědět jiným způsobem, než pomocí teorie pravděpodobnosti a pravděpodobnost, že se kočka umře je 0,5. Z čehož vyplývá, že když se schránka otevře, musíme najít kočku buď živou nebo mrdvou, do otevření krabice je však kvantový stav kočky směsí stavu živé a mrdvé kočky, protože podle kvantové teorie mohou obě historie existovat paralelně vedle sebe. Takovouhle interpretaci mnozí filozofové považovali za zcela nepřijatelnou, protože kočka nemůže být napůl zastřelená a napůl nezastřelená. Sám Schrödinger chtěl tímhle modelem původně ukázat, že teorie kvantové mechaniky není kompletní bez zákonů, které popisují stav, kdy kočka zemře nebo zůstane naživu. Ve skutečnosti kočka nezustane polomrdvá ani podle kvantové mechaniky, pokud vezmeme v úvahu, že aby elementární částice mohla mít na kočku nějaký hmatatelný vliv, musí s ní být kvantově provázána. Osud kočky je pak jednoznačně propojen s osudem částice (kočka je v kvantovém slova smyslu jejím pozorovatelem).
Vlevo je známý video - indickej sebevrah šáhnul na 25 kV trolej.. Dvojí výboj vznikknul tím, že trakční stykač se po zkratu pokusí vedení znova nahodit, protože většina zkratů na vedení se prvním výbojem odpálí - teprve po druhým zkratu vedení trvale odpojí. Videa dále: ruský darkeři shazujou vysokonapěťový vedení (110 a 500 kV) drátem přehozeným přes vodiče - všiměte si oblaků oxidů dusíku, který vznikly prudkým ochlazením výboje. Vpravo je muj úplně nejoblíbenější darker - videjka sou ozvučený, takže je přehrajete kliknutim, nebo najetím myši.
Na Marsu právě lavinuje lavina oxidu uhličitýho. Musí to bejt docela mrazivej pocid, když vás najednou zasype několik tun suchýho ledu...
Z celosvětové statistiky uchazečů o postgraduální studium vyplývá značný odliv zájmu/poptávky o teoretickou fyziku, jmenovitě strunovou teorii. Rozvíjejí se spíše kosmologické modely, než částicová fyzika, na čemž se určitě podepsalo i neustálé odkládání restartu urychlovače LHC, protože fyzici částic nemaj kde svý modely testovat. A celosvětová finanční krize rozvoji teoretický fyziky taky rozhodně neprospěla, protože je to finančně značně nákladnej obor odtrženej od praxe, čili s nízkou návratností..
Taky se vám zvlášť v zimě nebo večer zdá, že napřed autobus nejede vůbec a pak jich jede pár naráz? To proto, že to není sen - podle teorie chaosu - a tedy i podle éterové teorie - autobusy jsou bosony a tak kondenzují - obvykle jezdí v párech. Cestující, který čekaj marně na jeden autobus se nahrnou do dalšího a tak ho ještě víc zpomalí. K podobnýmu samovolnýmu hromadění dochází i u peněz ("peníze dělaj peníze") a pod. médié zprostředkovávajících přenos energie či hmoty, zvláště v případě, že jsou nedostatkový zboží, čili ve stavu nízký energie soustavy, podobně jako je tomu v bosonovejch kondenzátech za nízkejch teplot.
Sedna je planetoid objevenej v roce 2003, jehož průměr může dosahovat až dvou třetin průměru planetky Pluto a pohybuje se Sluneční soustavou s periodou asi 21.000 let. Jméno dostala po eskymácké bohyni moří a podsvětí Sedně a dodatečně byla potvrzená na snímcích, pořízených již 25. září 1990. V současné době je Sedna od Slunce 2,5x dále než Pluto, takže probíhaj diskuse, zda Sedna patří do vnějšího Kuiperova pásu (na obr. níže modrýma tečkama), nebo už do vnitřního Oortova mračna komet (na obr. níže označený modře). V souladu s výpočty tělesa o poloměru několika stovek km mohla vzniknout i ve vzdálenosti 70 astronomických jednotek od Slunce během asi 50 až 100 miliónů roků. Avšak z těchto výpočtů vyplývá, že oběžné dráhy těchto těles musely být jen mírně eliptický - což Sedna nesplňuje. To znamená, že mimořádný tvar dráhy Sedny kolem Slunce musíme vysvětlit jinak - například tím, že se tato planetka dostala na svoji nynější dráhu vlivem vnějších faktorů. Její výstředná dráha indikuje, že může obíhat neznámýho průvodce Slunce, zřejmě hnědého či rudého trpaslíka o hmotnosti několika Jupiterů, která vznikla souběžně se Sluncem z téže původní plynné mlhoviny - tzv. Nemesis (která je možná totožná s jedním nebo více z desítky hypotetickejch objektů sluneční soustavy jako planeta X, Nibiru apod., je ale možný, že asteridy do vnitřního Kuiperova pásu doplňuje samostatnej objekt). Po Nemesis mimochodem slídí i infračervená sonda WISE, vypuštěná loni v prosinci, o které jsem psal níže.
Této teorii nasvědčuje hypotéza, že v posledních 250 mil letech vznik kráterů a velké vymírání probíhala s periodou asi 26 milionů let, což by mohla být oběžná dráha Nemesis kolem společného těžiště se Sluncem - při svém průletu sluneční soustavou v oblasti někde mezi Saturnem a Neptunem k nám z Oortova mračna do Kuiperova pásu přivleče nějaké nové komety a asteroidy, které pak všechny otravují. Alternativním, ale ne tak dobře fungujícím vysvětlením může být hypotéza Shiva, podle který sluneční soustava osciluje v důsledku slapovejch sil kolem roviny galaxie, čímž rovněž narušuje těžiště sluneční soustavy s periodou asi 30 mil let. Poloha těžiště totiž Coriollisovou silou ovlivňuje hydrodynamiku plasmy pod povrchem Slunce, která řídí periodu slunečních cyklů normálně řízených planetou Jupiter a intenzitu kosmického záření a kondenzace vody v zemské atmosféře.
Síť Quake Catcher (QCN, tedy něco jako "síť zachytávačů zemětřesení") využívá akcelerometry (snímače nárazů) v laptopech pro detekování seismických otřesů. Funguje to tak, že si stáhnete malej program, kterej běží na pozadí jako plugin aplikace BOINC a odesílá data na internet. Akcelerometry v noteboocích Mac, Toshiba nebo Thinkpad slouží k parkování hlaviček disků při otřesech, ale jak vidět, lze je využít i k řadě dalších účelů.
Povrch písečnejch pouští na Marsu zvlněnej dunama zbarvujou stopy prachových vírů ("dust devils"), což sou malý tornáda, který vymetaj jemnej prach z povrchu a obnažujou tím jeho tmavší podklad tvořenej zrny magnetitu. Jeden takovej zachytil před časem i marťanskej robot Spirit (animace 1, 2, 3) a několikrát byly vyfocený z oběžné dráhy kamerou sondy MRO. Prachový bouře vozíkům na Marsu nevaděj, naopak jedna z nich před časem vyčistila Opportunity jeho solární panely, takže mohl pokračovat v provozu. Na ukázce víru z Arizonské pouště z června 2005 si všimněte vzniku parazitních vírů, které jsou vidět i na stopách prachovejch tornád na Marsu.
Známá fotka Thierry Legaulta zachycuje povrch Slunce v červené vodíkové čáře (H-alpha filtr při 6562.8 Å, čili 656,3 nm) se stínem náhodou prolétávajícího letadla (srovn. podobnej snímek se stínem ISS včetně připojeného raketoplánu Endeavour). Sluneční chromosféra (vodíková atmosféra Slunce) je jinak přímo pozorovatelná jen při úplném zatmění jako tenká rudá vrstvička obklopující Slunce, protože je "jen" několik tisíc kilometrů tlustá a zaniká v jasu slunečního kotouče. H-alfa difrakční filtr tvoří asi padesát napařenejch vrstev přesné tloušťky a různým indexu lomu a patří k drahejm, ale nejdůležitějším filtrům pro sledování ionizovaného vodíku ve sluneční chromosféře. Nejkvalitnější filtry umožňujou teplotní kalibraci absorbčního pásu na jemnej posuv spektra na okrajích slunečního kotouče v důsledku Dopplerova jevu.
Na světoznámé HDR fodce českého astronoma Miloslava Druckmüllera pořízené při slunečním zatmění 29.března 2006 v Libyjské poušti je dobře vidět, jak chromosféru narušuje několik protuberancí - současně je nádherně vidět dynamika sluneční koróny (tj. obrovské víry, částečně sledující magnetické siločáry Slunce). Modrozelená barva koróny patří převážně parám železa (konkrétně čáře Fe XIII 1074.7 nm a zelené čáře Fe XIV 530.3 nm, ve větší vzdálenosti v pravém horním a levém spodním rohu se objevuje rudá čára Fe XI při 789.2 nm). Tydle čáry se vzhledem ke krátké životnosti excitovaných stavů železa na rozdíl od vodíku objevujou až v řídké oblasti koróny, kdy klesá četnost vzájemnejch srážek částic plazmy.
Několik blbejch vtipů o strunový teorii - blbejch, protože v zásadě pravdivejch... Asi nejširší webová stránka na světě zobrazuje bizarní svět atomu v měřítku protonu o velikosti kopacího míče - elektron je o 17 km víc vpravo... Průměr vodíkového atomu je asi 10 miliontin milimetru, proton uprostřed je ještě 100.000x menší a elektron je ještě nejméně 1000 x menší (dosah slabé jaderné interakce je 10-18 metru, zatímco dosah silné jaderné síly je cca 10-15 m).
Na základě srovnání posledních pozorování a dvacet let starých dat satelitu Hipparcos malá hvězda Gliese 710 za 1,45 mil let navštíví Oortův oblak (pozůstatek protoplanetárního disku, ze kterýho vznikla sluneční soustava a je plnej komet) a s pravděpodobností 80% zavleče do Sluneční soustavy nějaký ty asteroidy... Pro srovnání, Barnardova šipka je mnohem blíž (6 světelných let) a letí rychlostí 140 km/sec ke Slunci, které za 10.000 let mine ve vzdálenosti 3.8 světelných let a Proxima Centouri, červenej trpaslík kterej je nejblíž ze všech hvězd ke Slunci naši hvězdu mine za 26.700 let ve vzdálenosti 3.11 světelných let. Průměr Oortova oblaku je asi jeden světelný rok, takže tyto hvězdy (patrně zbloudilci ze starejch trpasličích galaxií, který Mléčná dráha kdysi pohltila) pro planetu Zemi nepředstavujou větší nebezpečí.
Příručka matematickejch funkcí (Abramowitz and Stegun: Handbook of Mathematical Functions, 1964) je k dispozici on-line i v PDF a MIB formátu. Dole soutěžní galerie funkcí ve 3D vytvořená programem Surfer
Astronomové objevili v souhvězdí Raka pomocí Dopplerova jevu binární systém dvou bílejch trpaslíků, který kolem sebe obíhaj s rekordní frekvencí - jednou za 5,4 minuty ve vzdálenosti odpovídající čtvrtině vzdálenosti Země-Měsíc. Dopplerův jev znamená, že spektrální čáry ve světle obou hvězd se vůči sobě střídavě posouvaj sem a tam a celej systém nepatrně, ale pravidelně mění barvu. Bílej trpaslík vzniká gravitačním kolapsem hvězd o něco těžších než Slunce a v případě HM Cancri byl objevenej už v roce 1991, protože hmota z těžší hvězdy přetéká na menší a vyzařuje přitom silný rentgenový záření.
Astrofyzici se těšej, že by touhle dvojhvězdou mohli ověřovat relativitu, protože tak rychle obíhající systém by měl podle Einsteinovy teorie relativity rychle ztrácet energii vyzařováním gravitačních vln a jeho perioda by se měla zvolna prodlužovat. Za objev tohodle mechanismu na základě pozorování binárního pulsaru PSR1913+16 dostali v roce 1993 dva astronomové Russell Hulse a Joseph Taylor Nobelovu cenu, protože tim potvrdili 65 let starou předpověď Einsteinovy teorie ohledně gravitačních vln. I když dostali Nobelovku až 20 let po svým objevu, stejně se zdá, že ji dostali předčasně, protože od té doby se žádnej další přímej důkaz gravitačních vln nenašel. Podle éterové teorie se gravitační vlny příliš rychle rozptylujou v extradimenzích časoprostoru, než aby je bylo možný detekovat na větší vzdálenost a zanikaj v šumu mikrovlnnýho pozadí vesmíru.
Fyzici poprvé ověřili přenos signálu v izolantu (ferromagnetickém granátu Y3Fe5O12) na vzdálenost asi 1 mm pomocí spinovejch vln. Atomy železa s nepárovými elektrony se chovaj jako malý magnetky a vůči sobě se orientujou tak, aby získaly stav s nejnižší energií. Přitom se samovolně uspořádávaj do magnetickejch domén, který si mezi sebou vyměňujou energii v podobě tzv. spinových vln (viz simulace zde). Fyzici pouštěli krátký pulzy mikrovln do platinovýho vodiče nanesenýho na vrstvě granátu tlustý asi 1.3 µm a snímali vlny přenesený vířením spinů přes vrstvičku ferromagnetu elektrodou nanesenou paralelně s budícím vodičem (inverzní Hallův jev). Fyzici věřej, že by mohli využít spinový vlny podobně jako elektromagnetický nebo světelný vlny v nový generaci elektronickejch zařízení, kde by se energie spinů nepoužívala jen k ukládání informace (magnetický paměti), ale i k jejímu přenášení na dálku.
Kompozice šesti nejbližších planet v rozlišení, jak je možné je dnes vyfotografovat amatérským dalekohledem. Tečka vedle Jupitera je nejspíš měsíc Io, kterej má průměr skoro jako planeta Země a demonstruje tak, jak by vypadala ve vzdálenosti Jupitera. Obvykle se říká, že pouhým okem můžeme vidět pouze pět planet - Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Když ale má člověk opravdu ostrý zrak, dívá se na oblohu někde na horách, kde jsou výborné pozorovací podmínky, a samozřejmě ví, kde přesně hledat, může zahlédnout také planetu šestou, Uran.
První komerčně vyráběnej "jetpack" je ve skutečnosti spíš vrtulový vznášedlo. Váží 115 kilo, je poháněnej dvěma motory o 100 koních každej, bude stát asi 75.000 USD a na 20 litrů benzínu bude moct lítat 30 minut rychlostí 90 km/hod. Akční rádius na plnou nádrž je asi 90 km, při testech dosáhl výšky až 2,5 km. Videa: historie (WMV, 5MB), příprava k vzletu (WMV, 26MB), demonstrace letu v garáži (WMV, 11MB)
Experimentální fyzika se často podstatně liší od té učebnicové. Např. podle učebnic dochází při dopadu světla na povrch kovu k fotoelektrickému jevu, při kterém jsou z povrchu kovu uvolněný elektrony. Podle standardní teorie s klesající teplotou i intenzitou světla frekvence elektronů klesá, ale v praxi nikdy nevymizí úplně. Při teplotě -53 °C se závislost náhle obrací a proud elektronů naopak roste. Nová studie demonstrovala, že se kryogenní fotoelektrony neuvolňují plynule, ale v malých záblescích, jejichž distribuce ve tvaru mocninné funkce odpovídá mechanismu, kterým dochází k fotoemisi u pastí polovodičů s nepřímým zakázaným pásem. Závislost na teplotě tenhle výklad podporuje, protože s nižší teplotou se snižuje pravděpodobnost, že elektrony zachycené v pastí rekombinujou s děrami bez vzniku fotoproudu. Jev se označuje jako "kryogenní emise" a ačkoliv byl objevenej už před padesáti lety, dodnes nemá uspokojivé fyzikální vysvětlení. Její chování se vymyká modelům termální emise, radioaktivity nebo vlivu kosmického záření. Např. na rozdíl od termoiontové emise intenzita kryogenní emise nezávisí na intenzitě elektrického pole při povrchu elektrody. Její objasnění by však mohlo pomoct zlepšit citlivost a snižit šum fotočlánků v oblasti nízkých teplot.
Práce na nejhlubším vrtu na světě zahájili Sověti v polovině 60. let na poloostrovu Kola poblíž vesnice Zapolarnyj. Cílem bylo se prohrabat k Mohorovičově diskontinuitě mezi zemskou kůrou a pláštěm v hloubce 40 - 70 km pod povrchem, kde se seismický vlny nápadně lámou jako čočkou. Vrtnou soupravu si při takových hloubkových vrtech nelze představovat jako tyč rotující po celý délce - ve skutečnosti ji tvoří vrták roztáčenej na konci nosný trubky pomocí turbíny olejovou emulzí vháněnou pod tlakem do vrtu a která současně slouží jako mazivo. Ačkoliv práce pokračovaly až do roku 1994, podařilo se dosáhnout hloubky "jen" asi 12.261 metrů ve vrtu SG-3 o průměru 22 cm, čili nedosáhlo se ani do 1/3 tloušťky zemského pláště v těchto místech. Nicméně v takových hloubkách hornina dosahuje teploty asi 180 °C a stává se plastickou, což způsobuje problémy při výměně vrtné soupravy, protože vyvrtaná díra se postupně zaceluje. Nejstarší vzorky (na fotce vpravo) byly asi 2,7 mld let staré a ještě 6.7 km pod povrchem v nich byly nalézány mikrofosilie. Dnes na práci Rusů navazuje program IODP, plánující vrty na dně oceánů, kde je zemská kůra mnohem slabší. YT video: šutr spuštěnej do 600 m hlubokýho vrtu uprostřed pouště v Izraelské Judei vydává zvuk jako letící střela z pušky.
Galerie ledovejch bublin na Flickru. Takový bubliny lze vyfukovat při teplotě -6 - -20 °C pomocí bublifuku, udržovanýhov horký termosce. Při ještě nižší teplotě bubliny zmrznou dřív, než se v nich stačí vyrovnat tlak a proto stoupaj k nebi jako malý ledový balónky, dokud je vnitřní přetlak neroztrhne za slyšitelnýho pinknutí, jak kdyby byly ze skla. Bubliny vyfukovaný za vyšších teplot jsou stálejší a můžou se po povrchu sněhu kutálet celý hodiny.
Pokud teplota klesne k -40 °C, lze vyzkoušet další trik, spočívající ve vychrstnutí vařící vody do mrazivýho vzduchu (YT video 1, 2). Za takovejch podmínek se voda za slyšitelnýho křupnutí vypaří a zmrzne na sněhovej oblak dřív, než stačí dopadnout k zemi. Při tak silným podchlazení nejsou k vytvoření krystalků zapotřebí žádný zárodky, fyzici tento teplotní interval označujou jako "oblast homogenní nukleace". Zvuk při mrznutí je způsobenej trháním ledový vrstvy na povrchu kapek, který při tak nízký teplotě mrznou od povrchu dovnitř a při mrznutí expandujou.
Přestože Einstein neuměl přesný řešení relativity odvodit ani náhodou, o téhle vlastnosti relativity zřejmě od samého začátku dobře věděl, jak dokazuje i jeho původní práce "Základy Obecné teorie relativity". Na stránce 185 Einstein píše "the energy of the gravitational field shall act gravitationally in the same way as any other kind of energy". Na své známé Leydenské přednášce z roku 1920, na které mj. ke nechápavé zlosti všech teoretiků deklaroval nezbytnost éteru pro relativitu mluví o "stress-energy of space itself" a vysvětluje, že vede k nehomogennímu časoprostoru zmačkanému jako papír: ".. the recognition of the fact that "empty space" in its physical relation is neither homogeneous nor isotropic.."
Geologové našli důkaz, že v prekambriu (před 720 mil lety) led šahal až k desáté rovnoběžce - stopy zalednění byly nalezený na rovníku. Tím se potvrzuje teorie sněhový koule, podle který v tý době planeta Země vypadala bílá kulička. Pravděpodobnoou příčinou mohl být dopad velkýho meteroritu, jehož prach nastartoval globální dobu ledovou. Jakmile Země zamrzla, stala se odrazivou pro sluneční paprsky a zmrzlej stav se udržel ještě několi miliónů let potom. Z geologickýho hlediska to byla jen velmi krátká perioda, nicméně pro evoluci živejch organismů představovala razantní šok, protože až doposud se vyvíjely s dostatkem světla a žrádla. Nicméně možná právě díky tomu vděčíme za to, že se vůbec na Zemi objevily komplexní formy života. Podle mejch představ právě do tohoto období spadá vznik sexuálního rozmnožování, který prudce urychluje evoluci výměnou genů mezi organismama, současně ale fixuje rozdíly mezi biologickými druhy, který se mezi sebou rychle přestávaj křížit. Období sněhový koule se proto taky označuje jako kambrijská druhová exploze.
I dnes řada prvoků, co se normálně rozmnožujou nepohlavně, teda pučením v nepříznivejch životních podmínkách přecházej na konjugaci (páření) a sexuální rozmnožování. V příznivejch životních podmínkách organismy zase od sexuálního rozmnožování ustupujou, protože vnáší do organismu příliš mnoho mutací a ten pak má sklon k nádorovýmu bujení. Žraloci, rejnoci apod. paryby, co se vyvíjej pomalu v hlubinách oceánů, kde je nízká přirozená radiace a malej selekční tlak rakovinou netrpí a často se rozmnožujou parthenogeneticky, čili samooplozením - viz např. zdánlivě šokující případ žraločí samičky Marušky, kterou nedávno oplodnil v bazénu Karlsruhe Duch Svatej. Je zajímavý, že příznivý životní podmínky se podepisujou i na sexuálním dimorfismu člověka: muži se stávaj zženštilý a trpí poruchama plodnosti, zatimco ženy naopak trpí civilizačníma chorobama jako je endometrióza (hyperplodnost) - což lze považovat recesívní projev tendence organismu k pučení na způsob kvasnic a samooplozování. Za přírodních katastrof lidi naopak instinktivně souložej jako králíci. Je tedy zjevný, že pro každej organismus existuje hranice selekčního tlaku, za kterou přechází z nepohlavního na pohlavní rozmnožování a určitá optimální frekvence mutací.
Počítačová simulace ukázala, že pokus rozstřelit asteroid atomovkou nemusí bejt nejlepší nápad - úlomky se v překvapivě krátkým čase - během několika desítek hodin zase vlastní gravitací spojej. Na hlavu nám pak místo velkého asteroidu spadne velkej radioaktivní asteroid. Na dokonalý rozbití kilometrovýho asteroidu je zapotřebí energie alespoň 1 MT atomovky, ale v reálu její účinnost bude záviset na materiálu asteroidu. Efektivnější může být odpálení několika menších jaderných náloží za asteroidem, který - pokud se to provede dostatečně šikovně by mohly odklonit jeho dráhu potřebným směrem. Takovej pokus by ovšem mohl být učinnej jen s dostatečným předstihem před vlastní srážkou, dokud je asteroid vzdálenej dostatečně od Země.
Světelná show z rotujících a vibrujících smyček pojmenovaná performerem Paulem Friedlanderem (na snímku) jako Chromastrobica (video 1, 2, 3, 4)
Nová teorie by mohla vysvětlit pruhovatej vzhled velkejch planet jako je Saturn nebo Jupiter a současně vysvětlid, proč maj dosud pozorovaný velký exoplanety poměrně vysokou povrchovou teplotu (až 2000°C), v důsledku čehož jsou mnohem nafouklejší, než by odpovídalo jejich hmotnosti. Např. explaneta TrES-4 je o 10% lehčí, ale 1.8x větší než Jupiter. Jejich atmosféra obsahuje značné množství par alkalických kovů jako je sodík a draslík, které se snadno ionizují a vzniklá plazma je silně elektricky vodivá i při nízké teplotě. Magnetické pole planety v ní indukuje elektrický proud, který ji ohřívá ve vodorovných pruzích jako topinku (v důsledku konvektivních proudů je ohřívání podél poledníku silně nerovnoměrný).
Červená obdélníková mlhovina a červená čtvercová mlhovina vznikly výbuchem supernovy, při kterým se tvoří analogie jetu černých děr. Hmota hvězdy je rozmetaná do prostoru ve tvaru trychtýře, který někdy doprovázej vírový kroužky. Pravoúhlej tvar mlhoviny vzniká tím, že celou záležitost pozorujeme z přesnýho průmětu. Čim je hvězda hustší, tim má vzniklý jet ostřejší vrcholový úhel a dosáhne dále. U černejch děr je jet velmi ostrej a dlouhej a v rovině disku se místo prstencový mlhoviny tvoří galaxie. U velmi hustejch černejch děr se projevuje narušení symetrie slabý jaderný síly a jety přestávají vznikat symetricky na obou koncích.
GAGMAN: Asi na ni ta kulka spadla zeshora...
Současnej doloženej snajperskej rekord v zabití na dálku je 2.430 metrů (7.972 stop), šťastlivcem je kanadskej ostřelovač desátník Rob Furlong ze třetího pluku Princezny Patricie kandaské pěší divize (3 PPCLI). Byl dosaženej při invazi do Afghánistánu s pomocí TAC-50 opakovačky ráže 12,7 mm "bolt action", čili s odsuvným závěrem Mauserova typu. Což znamená, že střela letěla k cíli ≈ 4,5 vteřiny a přitom klesla asi o 70 metrů (230 stop). Předchozí rekord držel snajper US námořnictva Carlos Hathcock (na snímku) ze vzdálenosti 2.250 metrů. Čili všechno je to jenom vo pilným treningu, ničom jinom - takže na sobě hergot makejte, vy liný střeva! Na obrázku níže je malorážka CZ 452-2E ZKM z uherskobrodský zbrojovky, se kterou cvičim sám.
Jednoho maníka zajímalo, zda bude lávová lampa fungovat na Jupiteru, taxi postavil z mutace Merkura třímetrovou půlmetrákovou odstředivku rotující 42 ot/min, osazenou kamerou (YT video, další video při přetížení 3G měřeným senzorem polohy v mobilu). Při jejím spuštění se prý zhoupnou žárovky a v místnosti se vytvoří tornádo - aneb nikdy nevíte, co máte doma za souseda....
Vědci našli další důkazy katstrofy, která pravděpodobně před 65 miliony let vymazala z povrchu světa dinosaury. Velký Yuacatánský kráter poblíž mexické vesnice Chicxulub ("čikčulub") o průměru 180 km, hluboký asi 1 km, se středem na pobřeží v místě, kde dnes stojí přístavní město Progresso vznikl dopadem asi asteroidu asi 10 km v průměru, který při dopadu rychlostí 20 km/s uvolnil energii řádově 1024 joulů. Hlavní kráter je dnes z větší části pod vodou a byl vyplněn třetihorními usazeninami (brekciemi), až zmizel ze zemského povrchu. I dnes se však prozrazuje gravitační anomálií a trvale změněným geologickým složením v důsledku stlačených hornin se zvýšeným obsahem iridia. Okolí kráteru se pozvolna měnilo, ve vápenci vznikaly propasti (cenoty), které se stávají zásobárnou vody a kolem nich vyrůstají vesnice. Jednoho dne se lidé hledající ropu náhodou provrtají až tam, kde asteroid skončil svou dráhu: na dno kráteru.
Na obr. uprostřed je průřez kráterem stlačených a přeměněných hornin v místě dopadu. Rychlost šíření seizmických vln je vyjádřena odlišnou sytostí černi (viz stupnice dole). Seizmický profil, křížící kráter, prokazuje jasně třetihorní bazén o hloubce přes jeden kilometr a existenci roztavených hornin pod ním. Vnější kráter má průměr asi 180 km a vnitřní asi 90 km, částečně jsou odděleny lemem z vyvržených hornin. Profil je zobrazen bohužel pouze v severní částí kráteru, kde se nachází ložiska ropy - je tedy třeba více měření.
Z toho někteří historikové vědy vyvozovali, že Einstein tyto rovnice opsal od Hilberta, pozdější výzkum však dokázal, že původní Hilbertova práce neobsahovala podstatné rovnice, které David Hilbert do práce doplnil až 20. listopadu 1915, když si prostudoval Einsteincův rukopis. Nicméně nechybělo mnoho a dnes bysme možná říkali teorii relativity Hilbertova. Kontroverze o prioritě byly taky jedním z důvodů, proč Einstein nebyl nikdy za svou teorii nominovanej na Nobelovu cenu: ve vědecké komunitě měl zkrátka pověst sice respektovanýho, nicméně trochu podezřelýho vykradače nápadů. Einsteinově vratké morální autoritě nepřidaly ani jeho pozdější urputné spory s proponenty kvantové mechaniky, trapný taktizování kolem kosmologické konstanty který hraničilo s miskonduktem a pikantní zvěsti o jeho soukromém životě (žil se dcerou své sestřenice a současně druhou manželkou Elsou, kterou despoticky vydržoval jako služku).
Laura Kirilovna Čukanovová,takto miss Utah 2009 pózuje před aparaturou svojeho tatínka Kirila Čukanova, bulharskýho emigranta, kterej experimentuje ve velkým stylu s výzkumem získávání volné energie z umělejch kulovejch blesků. Jaký má v tom oboru výsledky mi neni známo, ale Laura se mu zjevně povedla - čili předpokládam, že mu ty jeho koule docela fungujou...
Podle jedný z teorií by měl kulovej blesk bejt tvořenej plasmoidy spalujícího se křemíku nebo hořčíku z hornin vzniklejch elektrochemickou redukcí po zásahu bleskem vhodný polarity. Nedávno kluci z Brazílie objevili, že škrtáním křemíkovejch oplatek nebo monokrystalu o elektrickej oblouk ze svářečky skutečně vznikaj docela stabilní kapičky hořícího křemíku, který po podlaze poskakujou, aniž zanechávaj stopy. Ale podobně se chová třeba hořící cínová fólie nebo sirník antimonu či arsenu, pokud je roztavenej a pouštěnej z velký vejšky a na tom jevu není nic elektrickýho. Zatimco o skutečnejch kulovejch blescích je známo, že vyzařujou silný mikrovlnný pole, při vniknutí do místnosti rozsvěcujou zářivky nebo dokonce žárovky. Proto oceňuju nápad pustit hořící kapičky mezi neodymový magnety - bohužel se mi nezdá, že by na ně křemíkový "plasmoidy" nějak zvlášť reagovaly.
Podle IMO dosud nejlepších teorií by měly být kulový blesky tvořený vysoce excitovanými Rydbergovými atomy, které elektrony obíhaj ve vzdálenosti několika desítek až stovek nm, stabilizované Londonovými kohezními interakcemi. Tomu by nasvědčovala taky oranžová až sytě červená barva mnoha kulových blesků pozorovaných v přírodě, zatímco křemíkový plasmoidy tuhle vlastnost postrádaj..
Na triodovej efekt přišel už v předminulém století Edison při svých pokusech s vakuovými žárovkami, když pozoroval, že se mu při napájení stejnosměrným napětím drátek přepaluje na jednom konci. Edison správně pochopil, že to způsobovaly dopadající elektrony, uvolňované z druhého konce drátu a snažil se je od drátu odstínit kladně nabitou dírkovanou destičkou. Přitom pozoroval zesilovací efekt, ale protože pro něj neměl žádné použití, upadl na dalších dvacet let v zapomění, než nastala velká éra vakuovejch elektronek. Za otce současných polem řízených tranzistorů FET se obecně považuje rakousko-maďarský vynálezce Julius Edgar Lilienfield který si je patentoval už v roce 1925. Ačkoliv je zřejmě nikdy nerealizoval, zabránil tím Shockleymu podat pozdější přihlášku na tentýž princip v padesátých letech. Původní Lilliefieldův vynález byl pevnolátkovou analogií vakuové triody, ve které elektrony procházej dírama ve třetí elektrodě postavené jim do cesty jako bránou (gate electrode). Pokud je brána vůči zdroji elektronů (source electrode) dostatečně kladně nabitá, jsou elektrony touto elektrodou odpuzovány a neprolezou dírama v bráně do svodné elektrody (drain electrode).
Co však Lillienfield netušil bylo, že k úspěšný realizaci triody v pevném stavu, kde se elektrony pohybují velmi pomalu musí být díra v gate velmi úzká, jen několik nanometrů v průměru, aby tranzistor úspěšně zesiloval. Teprve v 60. letech byly FET úspěšně realizovanej v podobě tzv. MOSFETu s polovodičovým kanálem mezi dvěma diodami - přivedením napětí na obě diody v závěrným směru je možné šířku kanálu dynamicky zúžit až na nulu (viz animace vpravo). Ale nanolitografická technologie, která by umožňovala vyrobit vodivej kanál o šířce několik nanometrů bez použití PN přechodu byla vyvinutá teprve nedávno. Může brzy nalézt využití jako další krok miniaturizace stávajících tranzistorů, protože vytvořit stabilní polovodičovej kanál na rozměrech menších než 10 nm je velmi obtížný. V polovodičovejch triodách (tzv. bezpřechodovejch transistorech) tento problém odpadá, protože obě elektrody jsou od sebe izolovaný tenkou vrstvou oxidu (MISFETy), nebo silně dopovaným PN přechodem (FINFETy) a celej tranzistor je navíc konstrukčně mnohem jednodušší a stabilnější.
Retroreflektor neboli koutový odražeč tvoří trojboká pyramida. Je zajímavá tím, že se v ní světlo odráží vždy ve směru, ve kterém na ni dopadlo. Z tohoto důvodu jsou odrazky aut, patníků a nášivky na cyklistických bundách tvořeny retroreflektory. V armádě tvoří zavěšené retroreflektorové jehlany klamné cíle pro radarovou techniku, protože odráží vlny radaru právě v tom směru, ve kterém na ně byly vyslány a tím radary oslepují. Retroreflektorová pole z taveného křemene tvoří odrazky o hraně asi 3.8 cm, vysazené na Měsíc lunárními misemi Apollo 11, 14 a 15 v letech 1969 - 1975. Taky Rusové poslali na Měsíc své odrazky v roce 1971 a 1973 na lunárních vozících Lunochod 1 a Lunochod 2. Ty ale byly tvořené postříbřenými povrchy a erozí mikrometeoritů rychle osleply. Osvětlení reflektoru se realizovalo pomocí laserů instalovaných ve velkých pozemských teleskopech, jež byly použity i při detekci odražených svazků. V období 1969-1985 byl pro ně využívám teleskop Mc Donald Observatory v Texasu o průměru 2.72 m, od r. 1985 byl pak k dispozici dedikovaný teleskop se zrcadlem o průměru 0.76 m. Experimenty dovolily stanovit vzdálenost Země - Měsíc, jež je asi 385 000 km s citlivostí na cca 3 cm. Citlivostí je nutno ale rozumět odchylku signálu od šumu, nikoliv absolutní přesnost při měření vzdálenosti Měsíce od Země, která je mnohem nižší a pohybuje se v desítkách až stovkách metrů. Nicméně tím bylo dokázáno, že se Měsíc postupně od Země vzdaluje po spirále rychlosti asi 3.8 cm/rok Na obrázku je vzdálenost Země-Měsic v relativním měřítku..
Laserová měření vzdálenosti byla vedle vzorků měsíčních hornin asi největším hamatatelným přínosem lunárních misí pro vědu, protože umožňujou ověřovat slapový síly působící na soustavu Země-Měsíc, seismiku Měsíce a všelijaký relativistický jevy. Postupem času se však ukazuje, že ani americkým odrazkám se na Měsíci nevede moc dobře a jejich schopnost odrážet za posledních třicet let klesla na desetinu. Obecně se má za to, že za snížením odrazivosti může vrstva meteoritů a lunárního prachu, který se na odrazkách postupně usazuje. Přitom se ale projevuje zajímavá věc - odrazivost se výrazně mění v závislosti na lunární fázi. Nejsilnější je krátce po lunárním zatmění, když se retroreflektory vynoří ze stínu Země. Evidentně se přitom uplatňuje nějakej termickej jev, protože ochlazením retroreflektrorů slunečními paprsky jejich odrazivost silně roste, jako kdyby na povrchu reflektoru kondenzovala nějaká rosa. Obecně platí, že zahřátej povrch křemene musí víc vibrovat a tím rozptylovat směrové světlo do většího prostorového úhlu, tomu ale částečně protiřečí fakt, že čerstvě instalované retroreflektory byly na změny teploty mnohem méně citlivé. Moje osobní teorie je, že změnama teploty se povrch pyroelektrického křemene stává elektricky nabitým a tím orientuje nepravidelné částice měsíčního prachu na nich usazený tak, že se stávají menší překážkou pro odražené světlo, možná ale sami přijdete na nějaký lepší vysvětlení.
Jak dostatečně známo, sluneční spektrum odpovídá vlastně záření žhavého tělesa, jehož spektrální rozložení prudce klesá směrem k ultrafialovému konci spektra, zatímco v infračerveném oboru tvoří dlouhej "chvost". Část energie ze spektra vychytávaj nechvalně známý skleníkový plyny, ale tepelné zářené přesto ve slunečním spektru převládá, jak je vidět z obrázku slunečního spektra vlevo dole. To vadí např. rostlinám, jejichž zelený chlorofylový barvivo je evolucí vyladěný tak, že zachytáváj jen část slunečního světla s nejvyšší hustotou energie. Ultrafialová část světla, který organický látky rozkládá je odfiltrovávána žlutými listovými barvivy (xanthofyly), které jsou tak hezky vidět na podzim, když se chlorofylové barvivo stahuje do kůry větviček. V infračerveném oboru chlorofyl světlo prakticky nepohlcuje a proto jsou stromy na infračervenejch fotkách jako posypaný sněhem, jejich listy se proto zbytečně nepřehřívaj a neztrácej vodu výparem..
Tepelný záření vadí i v případě tmavejch pigmentů, který se používaj např. v plastech interiéru aut, protože černá se nejmíň špiní, ale současně pohlcuje nejvíc tepla. Německá společnost BASF ("Bádenská továrna na anilín a sodu") proto vyvinula novou řadu disperzních pigmentů Paliogen® Black L 0086, Paliogen® Black S 0084 a Lumogen® Black FK 4280 na bázi organických uhlovodíků perylenu a indatronu, který maj v infračerveným oboru odrazivost v rozsahu vlnové délky 400 - 980 nanometerů oproti normálním pigmentům silně potlačenou, jak je vidět z jejich reflexního spektra uprostřed a z porovnání s běžnými pigmenty ve viditelném a infračerveném světle na obr. vpravo. Perylen (modrá struktura na obr. vlevo) a indatron jsou aromatické polycyklické uhlovodíky, které se vůči světlu chovají jako krátké kovové anténky a intenzívně pohlcují světlo. Jsou ale příliš krátké na to, aby pohlcovaly i dlouhovlnné infračervené záření. Nové pigmenty tímto způsobem odrážejí až 45 % z celkového slunečního záření, což se projevuje snížením teploty v interiéru až o 20 °C a snížením nákladů na klimatizaci. Ovšem funguje to pouze tehdy, pokud je pigmentová vrstva podložená reflexní vrstvou hliníku nebo oxidu titaničitého, jinak se teplo stejně absorbuje v podkladové vrstvě. Tento nedostatek nemá další IR reflexní pigment Sicopal Black, což je hnědý polykrystalický pigment na bázi oxidů železa a chromu se strukturou spinelů. Krystalická struktura funguje jako pyramidové odrazky na kolech a sama odráží světlo propuštěné pigmentem zpět.Výhodou je, že plastové fólie plněné těmito pigmenty lze snadno laserem přivařovat k podkladu procesem Coil Coating, protože teplo CO2 laseru se vyvíjí až na podkladovém povrchu.
Časopis Popular Science zveřejnil svůj kompletní archív na webu. Vlevo: informační cyklus vědeckých zpráv.
Ukazuje se, že výkonná infradioda může dohledovou kameru úplně oslepit, což umožňuje procházet sledovanými prostory anonymně. Vpravo je kamerová past s infradiodami pro pozorování zvířat v noční přírodě.
A když už sme u těch mikrovln, takhle vypadá družice ISS (International Space Station) na radaru německého satelitu TerraSAR-X ze vzdálenosti asi 200 km s rozlišením asi 1 metr. Hladké plochy solárních panelů odrážej radarový vlny směrově, takže vypadaj tmavší, pokud odraz nesměřuje přímo proti radaru (chovaj se vůči mikrovlnám jako mokrá tabule vůči světlu)
Pro terrahertzový vlny s délkou o několika milimetrů používaný v detektorech na americkejch letištích nejsou chloupky žádnou překážkou... A protože se ve vodě silně absorbujou, lidský tělo je odráží jako zrcádko...
Radar NASA odhalil na povrchu Měsíce ve cca 40 kráterech poblíž Měsíčního pólu cosi, co vypadá jako ledové depozity. Voda na Měsíci může pocházet z kometek a na pólu se udržuje proto, že zde ve věčně zastíněných kráterech teplota nestoupá nad -160°C. Pokud se tato doměnka potvrdí jako správná, bylo by na Měsíci k dispozici nejméně 200 mil. tun smrtelně nebezpečného dihydrogenmonoxidu. Přehodnotí USA svoje plány k nové cestě na Měsíc, od které Obama nedávno upustil?
Jak (ne)funguje publikování v současné vědě... Každý sociální systém založenej na určitý sadě pravidel se dříve či později naučí ta pravidla obcházet.
Amy Mainzer (*1974) je americká astronomka, pracující na projektu WISE, čili Wide-field Infrared Survey Explorer, což je infračervený kosmický teleskop provozovaný NASA pro pozorování asteroidů, hnědých trpaslíků a vzdálených galaxií. Sonda od prosince lítá kolem pólů Země a automaticky snímá celou oblohu. Pozorování bude trvat asi 9 měsíců, dokud sondě nedojde kapalný vodík (16 kg), používanej jako chladicí médium. Družice nese infračervený zrcadlový dalekohled o průměru primárního parabolického zrcadla 0.40 m (pracovní teplota 12 K, tj. -261 °C), který soustřeďuje paprsky do čtyř kamer s periodou snímkování 11 sec. Nevim jak vy, ale mě připadá velmi dobře vybavená.
Zatímco neutronový hvězdy vykazujou silný magnetický pole protože rotujou a jejich povrch obsahuje volný protony, o černejch dírách se věří, že většinou nejsou elektricky nabitý - jejich magnetický pole by je totiž rychle zbrzdilo. Nicméně nedávný simulace ukázaly, že když hmota padá do černý díry, silně se ionizuje a protože je strháváná časoprostorem v okolí rotující díry, vzniká tím silný magnetický pole, která do černý díry strhává stále další dodatečnou hmotu (1, 2, 3). V případě vzniku černý díry na urychlovači LHC by tento jev mohl mnohonásobně urychlit pohlcování hmoty Země vzniklou černou dírou. Některé varianty superstrunové teorie předpovídají vznik mikroskopických černých hvězd (model Sundrum-Randallové), který byl potvrzen nedávnými počítačovými simulacemi (viz animace vpravo) a které se poněkud podobají záporně nabitým strangeletům, předpovězeným dalšími strunovými teoretiky. V důsledku vzniku dodatečných dimenzí je potlačeno Hawkingovo záření malých černých děr, které se tak stávají nepřijemně stabilní. Právník Eric E. Johnson nedávno poukázal na to, že od doby ohlášení experimentů na LHC se zpřesňující se předpovědi teoretických modelů neustále posouvají k čím dál většímu riziku a ujištění ohledně bezpečnosti LHC nemusí být vzhledem k všeobecné provázanosti fyziků s komunitou LHC v Cernu nemusí být zcela hodnověrné.
Novej restart urychlovače LHC v Cernu naplánovanej na neděli 28.2. ráno se fyzikům opět příliš nevyvedl. Jak je asi všeobecně známo, 19. září 2008 došlo v LHC k havárii, při které uniklo asi 100 tun drahého helia a supravodivý magnety ve čtvrtině urychlovače byly zničený přehřátím (tzv. "vykalením"). Vznikly tak velké síly způsobené přetlakem vypařeného helia a působící na konstrukce držící magnety. Vedení CERNu zjevně nepočítalo s tím, že mechanická porucha na jednom dílu urychlovače může způsobit jeho zkroucení a únik chladiva i v dalších segmentech a jen čirou náhodou se tak nepodařilo zrušit celej urychlovač. Hlavní příčinou nehody ze září 2008 byl vadný spoj v supravodivém propojení mezi dvěma magnety. Podrobný popis této události a jejich následků lze např na OSLU. Havárie vedla k poškození více než padesáti magnetů, které musely být vyzvednuty a opraveny, některé z nich nahrazeny novými. Při havárii byly do vakuový sekce urychlovače vcucnutý sračky z tepelný izolace a díky tomu musela být velká část vakuový trubice v délce asi dvouapůl kilometrů vyměněná (nečistoty v trubce maji velkej povrch, adsorbujou plyny a znemožňujou tak dosažení potřebného ultravysokého vakua) - což stálo další půlduhou miliardu dolarů a celkové náklady na LHC se tak vyšplhaly přes sedm miliard Euro místo původně plánovaných dvouapůl. Protože se v tý době rozhodovalo o grantový podpoře projektu LHC na další rok, vyděšený vedení CERNu rozsah havárie tutlalo a tvrdilo, že znovuobnovení provozu si vyžádá jen několik měsíců oprav. První fotku z místa havárie (viz níže) byly zveřejněný až tři měsíce po nehodě..
Mezi klíčový modifikace, kterýma urychlovač v posledním roce prošel, patří ochranný systém QPS ("kjúpíes", čili Quench Protection systém), který se spouští ve chvíli, kdy se část supravodivého systému nepatrně zahřeje a přestane být supravodivým. Systém QPS magnety vlastně před vyhřátím nechrání, protože neexistuje způsob, jak proud supravodiče naráz zastavit, měl by je ale zachránit před nejhoršími důsledky tohoto zahřátí. Toho je dosahovaný tím, že systém vzdáleně monitoruje teplotu a úbytky napětí na supravodivejch spojích a jakmile překročí určitou mez, magnety přemostí křemíkovými diodami, vychlazenými na nízkou teplotu, aby vydržely tepelnej náraz. Protože místo, na kterém v supravodivým vedení došlo ke ztrátě supravodivosti přebírá celou tepelnou zátěž, je nutné co nejrychleji zbytek supravodiče ohřát tak, aby došlo k přerušení proudu, čehož se dosáhne puštěním proudu do vyhřívacích těles, kterými se celý magnet rovnoměrně ohřeje, takže ke ztrátě supravodivosti dojde v celém jeho objemu. Nakonec se proud magnetu přepne na měděný "stabilizátor" - je to vlastně bajpas z masivní měděné pasoviny, ve kterém se energie magnetického pole zatlumí. Současně byly na části urychlovače posílený přetlakový ventily chladicího heliovýho okruhu, který před rokem nevydržely prudký zvýšení tlaku a způsobily únik helia do tunelu urychlovače.
Vedení laboratoře v Cernu si je vědomo toho, že si za současné finanční krize nemůže dovolit podobnou velkou chybu, proto bylo rozhodnuto, že znovuspouštění urychlovače bude probíhat velice opatrně. Nejdříve se otestuje vstříknutí svazku z předurychlovače a jeho vedení v obou směrech bez urychlování. První data s energií srážky větší budou získána až po několika týdnech provozu bez urychlování. Urychlovač nebude urychlovat na energii větší než 3,5 TeV (celková energie srážky 7,0 TeV) do té doby, než se nashromáždí dostatečné množství experimentálních dat a dokud obsluha nezíská urychlovače dostatek zkušeností s jeho provozem. Tím by mělo být zajištěno, že přechod k energii 5 TeV (celková energie srážky 10 TeV) se obejde bez problémů. K němu by mělo dojít ještě v roce 2010 a v ideálním případě by se ještě ke konci roku 2010 mělo stihnout urychlování těžkých jader olova. Při nedělním restartu se však ukázalo, že QPS byl nastaven příliš citlivě - krátce po restartu systém sám odpálil padesát magnetů ve čtvrtině urychlovače a tím urychlovač na několik dní opět vyřadil z provozu. Alespoň vedení Cernu tvrdí, že odstávka nebude trvat déle - a na to sem opravdu docela zvědavej, protože i zdánlivě nevinnej zkrat na vysokonapěťovým okruhu na začátku prosince, o kterým se v tisku prakticky nepsalo způsobil dvouměsíční odstávku.
Jakubův žebřík (v angličtině Jacobs Ladder) je tvořen dvojicí vysokonapěťových elektrod - drátů rozbíhajících se pod úhlem 15 - 20° do tvaru písmene V. V nejbližším místě - tj. dole, se zapálí elektrický oblouk a jelikož oblouk ohřívá vzduch a ten stoupá vzhůru, stěhuje se oblouk po drátech až na konec drátů. Na konci už nemá kam, tak ladným obloučkem zhasne. Tím napětí na elektrodách stoupne a tak se na dolním konci znovu zapálí šplhající oblouk a celý děj se periodicky opakuje (YT video). Jakubův žebřík se používá jako přepěťový jiskřiště u vypínačů vysokýho napětí, protože umožňuje připadně vzniklej oblouk bezpečně zhasnout . Ačkoliv se používá ve sci-fi filmech jako rekvizita šílenejch vědců a vynálezců, jeho trvalej provoz je zdraví škodlivej, protože se při něm tvoří oxidy dusíku: tím že oblouk cestuje se přechodně vzniklé oxidy dusíku nestačí rozložit a hromadí se v okolí výboje.
V podání Bible byl Jákob kočovník, žijící v době asi 1300-1600 let A.D. Jakub usnul poblíž města Lúz a prodělal mrákotnou teofanii (Boží zjevení), ve které se mu zdálo, že vidí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují andělé (Genesis 28,12-19). Žebřík spojil nebe se zemí a vytýčil místo jako posvátné symbolické místo "středu světa" (axis mundi). Místo se začalo jmenovat Bét-el (to je Dům Boží) a později zde stála Jahveho svatyně. Sen Jakubovi ukázal význam tohoto místa; bylo v pravém smyslu slova profánní, protože tvořilo předstupeň k sakrálnímu zjevení (řecky: faneró).
Poznáte skladbu podle spektrogramu? Ty lepší si můžou napřed zkusit tipnout použitej nástroj.... Ano, je to Dívka se lněnými vlasy od Debussyho (Preludium 8) z r. 1910. Vybral jsem ji kvůli použitému nástroji - klarinet Richarda Stolzmana má jen malej počet vyšších harmonickejch, takže jde harmonickou linku v úvodu spektrogramu snadno sledovat jako v partituře. Flétna je čistá sinusovka a neměla by tam žádný harmonický, zatímco housle nebo klavír maj silně neharmonický tóny s vysokým počtem alikvotů (pilovitej průběh tónu houslí vzniká drhnutím struny o smyčec, zatímco struna klavíru je rozechvívaná úderem a její tón má průběh obdélníkovitej).
Mikromechanický obvody z MIT tvoří zlatý film, napařenej na rýhovaném povrchu plastu, opatřeném průhlednou vodivou elektrodou. Při přivedení napětí se film smršťuje a tím ohýbá plastovou podložku, která současně může sloužit jako mikrofon. Jiná technika byla použitá pro snímání zvuku na universitě v Glasgow - ke snímání vibrací posloužily zlaté kuličky, jejichž pohyb byl snímán mikrokamerou. Tímto způsobem byl zaznamenán např. šum Brownova pohybu molekul, nebo zvuk, který vydává baktérie při plavání svým bičíkem. Bacil byl polapen paprskem laseru do mělké misky na povrchu mikroskopického sklíčka, světlo se v ohnisku fokusuje a brání zvířeti uplavat na principu optické pinzety.
Galerie minimálních povrchů, většinou interaktivní. Minimální povrchy definujou tvar mýdlovejch bublin minimalizujících poměr povrchu a objemu a tim pádem tedy aji i éterový pěny - což je důvod proč se jima zabývaj i topologický fyzikální teorie, především teorie strun. Topologie je oblast matematiky, zabývající se spojitými transformacemi v topologickým prostoru, čili spojitý množině prvků. Pravidla těchto transformací jsou odvozený od chování bublin, což činí topologii relevantní pro popis fyzikální reality. V zásadě všechny (a právě jen tyto) transformace, který sou dostupný pro bubliny ve vakuu patří mezi grupu topologických transformací, například přitom nelze povrchy bublin párat a trhat, páč by se rozpadly..
Antilopa Ježíš: rychlost antilopy lze odhadnout za předpokladu, že v reálu měří 1.2 metru a na fotce urazila dráhu cca 35 metrů. Za tu dobu se kruhy na hladině rozšířily o cca 2.1 metru.
Rychlost vlny na hladině vody lze vyjádřit touto rovnici: c = SQRT(gL/(2*pi)tanh(2pi*h/L) kde g = gravitační konstanta L = vlnová délka h = hloubka vody (cca 0,3 m). Vlnová délka odhadnutá z fotografie je L = 1.2 m, tudíž c = 1.73 m/s. Z fotky vyplývá, že antilopa postoupila o 34 metrů, zatímco vlna o 2 metry, tedy mezi skoky uplynulo 1.2 sec.
Pokud antilopa urazila 35 metrů za 1.2 sec, běží rychlostí 28 m/sec čili cca 100 km/hod.
Článek z Tevatronu omezuje hmotnost Higgsova bosonu do intervalu 112 - 162 GeV. Článek má deset stran, z toho šest zabírají jména 1024 autorů a jejich pracovišť...
Minohledačka z rádia, kalkulačky... a gumičky...
Ukázka toho, jak dnešní společnost zblblá "vědeckým světonázorem" vidí matematiku i tam, kde žádná není a pletou si analogie s homologií...
Žeby Atlantida nalezená pomocí Google Ocean? Ve skutečnosti jde o docela časté artefakty nekonzistentních dat zvukové echolokace, způsobený překrýváním údajů sonarů se satelitními daty (více info)
Galaxie v Andromedě (M31) je dvakrát větší dvojče Mléčný dráhy, vzdálená "jen" dva a půl milionu svět. let. Až to tady vybydlíme, taxe do ní přesunem, protože M31 je podstatně mladší galaxie. Třetina hvězd v galaxii Andromedy se zformovala teprve před 6-8 miliardami let, zatímco hvězdy v halu naší Galaxie jsou staré 11-13 miliard let. Důvod, proč se stáří hvězd dvou blízkých galaxií liší, se hledá ve srážkách M31 s jinými galaxiemi, které mohly poničit její disk . Snímek satelitu WISE je ve falešných barvách, v infračerveným světle, který prosvítí závoje mezihvězdnýho prachu, čili jsou dobře vidět populace hvězd jako modravý závoj a oblaka prachu vytvořený mladšíma hvězdama v žlutočervené barvě. Obsahuje více než 450 miliard hvězd a na obloze je viditelná jako malej šedavej obláček, o kterým se středověcí astronomové domnívali, že jde o otvor, kterým k nám proniká světlo z věčného dne - tedy světlo, které podle Bible vzniklo první den . Vzhledem k tomu, že jde vlastně o paralelní vesmír, není ta představa úplně nesmyslná. Domněnku, že mlhoviny jsou galaxie plné hvězd vyslovil už v roce 1775 německý filozof Immanuel Kant (1724-1804), ale většina astronomů ji do začátku 20. století nebrala vážně - všeobecně se totiž soudilo, že galaktické mlhoviny (nebuly) jsou drobné hvězdokupy na okraji Mléčné dráhy. Ale americkej astronom Edwin Hubble v roce 1923 v M31 objevil proměnné hvězdy typu delta Cephei, což umožnilo stanovení jejich vzdálenosti od Země a poznání, že se nacházejí vně naší galaxie Mléčné dráhy, takže to byl vlastně takovej Koperník na galaktický úrovni. Jednotlivé hvězdy se v okrajových částech galaxie Andromedy podařilo rozlišit roku 1922 Edwinu Hubbleovi; v jádře galaxie je rozlišil teprve W. Baade v roce 1944.
Zkoumání vysokonapěťových vedení a zařízení, která byla poškozený v důsledku vlivu blesku ukazuje, že v okruhu nebyl použitej žádnej svodič bleskového proudu. Svodič bleskových proudů, zkráceně bleskojistka funguje jako jakási přepěťová dioda: jeho úkolem je svést přepětí způsobený úderem blesku (což obnáší špičkový proudy až 40 kiloAmpér) do země tak, aby nedošlo k průrazu izolace vedení nebo vysokonapěťových transformátorů.
První bleskojistky fungovaly na základě lisovanejch bloků karborunda, který tvoří polovodič s vysokou šířkou zakázanýho pásu. Protože částečně vodily proud i v klidovým stavu, byly doplňovaný vzduchovou mezerou jako jiskřištěm. Nespolehlivý jiskřiště bylo později odstraněný náhradou karborunda za thyrit (z řečtiny thyros = "brána"), porézní keramiku na bázi slinutého karbidu křemíku a pyrolyzované pryskyřice, a ještě později polystyrénovým plastem plněným oxidem zinečnatým dopovaného antimonem. Zrnka oxidu tvoří řadu sériově zapojenejch lavinovejch diod, který se vysokým napětím prorazí, aniž dojde k mechanickému poškození vrstvy oxidu. Vpravo ukázka větve přehozený přes 35 kV linku - na originálním videu i se zvukovými efekty páry, unikající z pórů dřeva.
Teorie dutozemě je sice zjevná blbost, ale některé její experimentální důkazy už taková blbost být nemusí. Patří sem např. pokusy v měděných dolech v Tamaracku v roce 1901 se závažím, kde dva ocelové dráty od délce asi 4000 stop, , každý zatížené vahou olověných závaží o tíze asi 50 angl. liber byly u dna od sebe vzdáleny o několik desetin mm více, než u závěsů. Pokusy byly několikrát opakovány a nakonec přičteny proudění vzduchu v šachtě. Podle éterové teorie je vakuum uprostřed Země o něco hustší, což vede k expanzi časoprostoru. S touto představou docela dobře korelují experimenty, které prováděl v roce 1950 bývalý neurolog, profesor na univerzitě v Olomouci a v letech 1969–1971 normalizační ministr školství ČSR Jaromír Hrbek na dole svaté Anny na Příbramsku. Jeho smyslem mělo být zjištění tíhových rozdílů v různých hloubkách. Podporu získal u ministra informací Václava Kopeckého, který na pokus uvolnil finance. A ty nebyly malé, Hrbek totiž vyžadoval výrobu platinových koulí. Ty poté byly shazovány do hlubin a Hrbek se snažil měřit jak přírůstky tíže, které již znal Newton, ale i její úbytky. Hrbkovým celoživotním tématem byla radiační teorie gravitacepodle Duilliera - LeSageho a odmítal přitom nehmotná záření, založená jen na vlnové podstatě, jako nemarxistická (Hrbek J. (1979). Radiační teorie gravitace. Praha: SPN)
Obsese „natěsnat“ neurologickou problematiku do marxistických pouček a schémat se projevovala i v Hrbkových pracích v oblasti neurofyziologie. V této souvislosti bývá zmiňována Hrbkova teorie „pravé ruky“, publikovaná v roce 1978. Hrbek se opřel o dílo Bedřicha Engelse „Podíl práce na polidštění opice“ a vysvětloval lidskou „pravorukost“ a „levorukost“ rozdílnou polohou slunce, tedy tzv. mobilním heliotropismem. Pralidé se prý v Evropě při sběru jedlých bobulí museli obracet jižním směrem, clonit si sluncem oslněné oči levou rukou a sluncem ozářenou pravou rukou trhali jedlé bobule. Proto jsou Evropané – podle akademika Hrbka – s naprostou převahou „praváci“. Naproti tomu na ostrově Celebesu, kde je heliotropismus opačný než v Evropě, prý převažují „leváci“. Podobně kontroverzní bylo Hrbkovo působení na Olomoucké univerzitě, kterou jako normalizační rektor zachránil před jejím zrušením a přesunem do Brna. Jaromír Hrbek pracoval na olomoucké neurologii ve funkci profesora konzultanta až do jarních měsíců roku 1989. V pokročilém věku byl zcela odtržen od reality z postupující těžká nemoc mu znemožnila jakoukoli s novými společenskými a politickými poměry po listopadu 1989.
Bridka Amy Williamsová se stala v noci na sobotu vítězkou olympijské soutěže skeletonistek. Kritice však byla podrobena přilba nové olympijské šampionky, která měla neobvyklý tvar a zřejmě napomáhala lepší aerodynamice jízdy, jelikož její přilba obsahovala drobné jamky. Úvodní den skeletonových soutěží podala stížnost výprava USA, po skončení závodu se k tomuto stanovisku přidala i Kanada. Mezinárodní federace FIBT však protest zamítla. Prezident komise rozhodčích Wolfgang Strauss uvedl, že podle výrobce přilby je kontroverzní "spoiler" integrální části helmy a ta tím pádem neporušuje pravidla.
Tuhle animaci vytvořil anglickej profesor fyziky A. M. Worthington už v roce 1876, když nechal dopadat rtuťový kapky z malý výšky poblíž elektrickejch jisker z indukční Wimshurstovy ("wimshérsovy") elektriky. Celá sekvence má asi 50 msec, snímky jsou po 1,5 msec. Mechanickou synchronizací jiskřiště s elektromagnetem uvolňujícím kapky dosáhl stroboskopického efektu, což mu umožnilo fotografovat průběh dopadu kapek různých kapalin.Stal se tak průkopníkem vysokorychlostní fotografie, moderní provedení jeho experimentů viz např. zde a real media videa zde.
Co se vysokorychlostní fotografie týče, pro amatéra je nejdostupnější je model Casio Exilim EX-F1 v ceně kolem 15.000,- Kč, který zvládne záznam videosekvencí v HD rozlišení 1920 x 1080 bodů (2 MPix) s frekvencí 60 sn./sek, s rozlišením 512 x 384 bodů je frekvence 300 sn./sek., při velikost obrázků 432 x 192 pixelů 600 sn./sek. a v nejnižším rozlišení na 336 x 96 pixelů lze pořídit záznam s frekvencí dokonce 1 200 sn./sek. Na trhu je i odlehčená verze EX-FC100 za cca 4.500,- Kč, dosahující cca 1000 fps při rozlišení 224 x 64 px.
Ledový stalagmit a rampouch ve tvaru lidské paže
Kleinova lahev (Klein 1904) je ve skutečnosti čtyřrozměrná varieta, protože podle principů topologie nesmí povrch protínat ostatní po uzavřené smyčce, v trojrozměrném prostoru ji tudíž nelze správně zobrazit. Je to uzavřená neorientovatelná varieta - nálepku můžeme po jejím povrchu posunovat tak dlouho, až se objeví na vnitřním povrchu s opačnou křivostí - což je něco, co na kouli ani toroidu nedokážeme (jsou to orientovatelné povrchy). Vícenásobná Kleinova láhev odpovídá několikrát přetočené Mobiově pásce. Modely níže navrhl sochař Alan Bennett. V éterové teorii zákony topologie odpovídají chování bublin ve vakuu a topologie Kleinovy lahve odpovídá šíření energie v pěně. Pokud umístíme do kbelíku láhev, do ní vložíme žárovku a celé to zalijeme pěnou, světlo ze žárovky bude pronikat hrdlem i na vnější stěnu lahve. Projevem pronikání energie na vnější povrch částicovejch systémů v důsledku disperze je tzv. supersymetrie, v běžném životě se uplatňuje jako princip "všeho moc škodí", není to tedy jen záležitost fyziky. V praxi se to projevuje např. tím, že pravičáci bojujou v rámci monetarismu za dovoz ruské ropy, za zdravotnické poplatky a za zvýšení daně z nemovitosti.
Vědci zjistili, že lidská řeč jejíž hlásky (formanty) byly zakódovaný do harmonických vln se stává mnohem srozumitelnější, jakmile je posluchač konfrontovanej s jejím skutečným obsahem. Podobnej efekt, nazývanej percepční vhled se uplatňuje i při vizuálním vnímání percepčních optickejch klamů - např. obrázek žáby vpravo se nám jeví jak změť ploch, dokud není odhalená jeho skutečná struktura. Software a skripty pro fonetickou analýzu. | | | | Návod: Ze dvojic zvukovejch ukázek výše si vždycky zkuste přehrát první ukázku ze dvojice, pak druhou - a pak zase první, abyste se přesvědčili, o kolik se kódovaná řeč náhle stane srozumitelnejší.
První optické snímky extrasolární planety v protoplanetárním disku Fomalhaut byly oceněny astronomickou ročenkou AAAS jako fotografie roku. V roce 2008 Hubbleův teleskop poprvé v historii vyfotografoval exoplanetu v oboru viditelného světla. Planeta vzdálená 25 světelných let od Země se nazývá Fomalhaut b. Je přibližně 3x hmotnější než Jupiter a obíhá hvězdu Fomalhaut ve vzdálenosti cca 119 AU. Existence planety byla předpovězená už dříve na základě excentricity protoplanetárního disku, kterej je na snímku níže patrný i pouhým okem. Vnitřní okraj prstence je ovlivňován více než jeho vnější okraj, což prozrazuje, že přítomná planeta gravitačně "vymetla" materiál z vnitřních oblastí, jako když pluh čistí silnici od sněhu. Dalším důležitým znakem planetárního vlivu je fakt, že prstenec je relativně úzký - jeho šířka je přibližně 3,7 miliardy km. Bez přítomnosti tělesa, které by gravitačně působilo na materiál prstence, by se částice prachu rozprostřely do mnohem širšího útvaru. Na planetu je Fomalhaut b nezvykle jasný - je možné, že planetu obklopuje vlastní prstenec, který zvyšuje její celkovou jasnost. Fomalhaut (α Piscis Austrini, čili HR 8799) je nejjasnější hvězda v souhvězdí Jižní ryby a 17. nejjasnější hvězda oblohy mv +1,14 ( Mag +1,85 ). Je 2x vetsi a 14x svitivejsi nez Slunc, protože je to na astronomické poměry velmi mladá hvězda, stáří hvězdy Fomalhaut bylo určeno na 200 miliónů roků (stáří Slunce je 4,5 miliardy roků). Název Fomalhaut znamená v arabštině "tlama ryby"
Nosná raketa Atlas V při startu solární družice SDO (Solar Dynamics Observatory) poničila parhelium a nadělala vlny v oblacích složenejch z ledovejch krystalků. Rázová vlna vytváří v atmosféře elektrickej náboj, kterej ovlivňuje vzájemnou orientaci ledových krystalků.
Co drží urychlovač LHC při zemi? (Eduard Kladiva, 9.2.2010)
Největší urychlovač částic na světě LHC postaven v Evropském laboratoři částicové fyziky při Ženevě se stále nemůže rozběhnout na projektovanou energii a podávat fyziky toužebně očekávaný výkon. Původní velkorysé, a řekněme upřímně, emotivní-budovatelské plány, bylo nutné zredukovat. Nadšení z dostavby urychlovače se změnilo na trpělivé vyhledávání a odstraňování chyb v konstrukci urychlovače. I když miliony součástek urychlovače jsou vyrobeny a smontované s vysokou kvalitou, postačí jedno slabé místo a nejsložitější stroj na zeměkouli má problémy. Nejvážnější problém se plně projevil při havárii v září 2008, ale také po částečné rekonstrukci o sobě urychlovač dává vědět.
Úspěšný start urychlovače LHC po roční odstávce koncem minulého roku vlily nové naději do srdcí fyziků, ale ne všechny technické problémy se podařilo vyřešit do konce. Pracovní porada fyziků a techniků, která se konala ve dnech 25.-29.1.2010 v Chamonix, měla nalézt bezpečné hranice provozu urychlovače a definovat možnosti práce na urychlovači při jeho aktuálním technickém stavu. Na poradě byly prezentovány především zkušenosti z provozu jednotlivých uzlů urychlovače. Podstatná část porady byla věnována otázkám bezpečnosti provozu zařízení i bezpečnosti personálu. Referáty z oprav a zmapování současného technického stavu urychlovače zazněly již na předchozím setkání v Evianu. Pro fyziků byly důležité úvahy o scénářích práce urychlovače v příštích dvou letech i výhledově do vzdálenější budoucnosti. Pracovní porada ukázala možnosti a hranice práce urychlovače v nejbližších letech a omezení vyplývající z technického stavu magnetů a dalších zařízení.
Projektovaná energie urychlování částic v LHC je 7 TeV. Ale kdy bude dosaženo a zda vůbec bude dosažena (ano, potichu se začíná mluvit i o této možnosti), je určováno technickým stavem urychlovače, hlavně nejslabších částí tohoto složitého stroje. Urychlovač totiž byl položen na hranicích lidského poznání a technických možností a dosáhnout tyto hranice na papíře (přesněji v počítači) a v reálném provozu jsou dvě rozdílné věci.
Rozsáhlá havárie v tunelu urychlovače 19. září 2008 vznikla nadměrným proudovým zatížením nekvalitního spojení dvou supravodivých kabelů mezi sousedními magnety. Tehdy se vlastně ani nepředpokládalo, že by některé spoje mohly být až tak nekvalitní. Během roční odstávky urychlovače byly nalezeny další nekvalitní spojení supravodivých kabelů a byly opraveny. Současně byl odhalen další problém, který by mohl vést k poškození zařízení nebo k havárii. Jde o měděné kolejnice, které mechanicky drží spoj supravodivých kabelů a zároveň slouží jako záložní vodič v případě vypadnutí supravodivých kabelů z režimu supravodivosti. Takové vyhřátí, odborně nazývané "quench"("vykalení", ve skutečnosti jde spíš o explozi), může nastat při lokálním zvýšení teploty, například když se nepodaří udržet svazek částic na ideální dráze ve středu trubice a částice přelétne nad supravodivými kabely (což se stává poměrně často). Příčin pádu z režimu supravodivosti je více. Pokud dojde ke "vykalení", supravodivý kabel přestane vést proud s nulovým odporem, měděná spojka převezme od supravodivého kabelu proud několik tisíc ampérů a odvádí teplo, které vzniká ve spoji, do té doby, dokud nedojde k automatickému vypnutí proudu.
Aby ve spojích měděných spojek nedocházelo k nadměrnému nahromadění tepla, musí mít spoje velmi malý odpor. V podmínkách kapalného helia je odpor kvalitního spoje kolem 300 pikoohmů, v tzv.. teplém stavu, při pokojové teplotě, má být odpor takového ideální převedeného spoje kolem 10 mikroohmů. Jenže spoje nejsou stejně kvalitně provedené. Silové obvody magnetů LHC obsahují skoro 24 tisíc spojů, přesněji 10170 jsou vazby mezi magnety a 13796 tvoří spojení uvnitř magnetů.
Jako takový spoj vypadá, je vidět na schematickém obrázku níže. Dva supravodivé kabely (vyznačeny černou barvou) jsou spolu svařeny. Uložené jsou v měděném profilu tvaru "U" uzavřeném měděným klínem (naznačeno červenou barvou). Prostor mezi supravodivými kabely a měděnými spojkami je vyplněna pájkou ze slitiny SnAg (vyznačena modrou barvou). Stříbrná pájka zajišťuje kvalitní elektrický i tepelný kontakt. Pokud pájka chybí (například spoj nebyl v procesu pájení dostatečně zahřátý, aby pájka vyplnila všechna místa), kontakt není dostatečný a odpor spoje vzroste.
Vyšší odpor spoje znamená nižší bezpečný proud v magnetech. Dovolený bezpečný proud v supravodivých cívkách určuje velikost magnetického pole a magnetické pole určuje maximální energii částic, které víme udržet na kruhové dráze. Specialisty byly vyčíslenoa bezpečnáhodnoa odporu pro požadované energie částic. Pro plánovanou energii 7 TeV to je 10-15 mikroohmů pro různé typy spojů. Kolem 40 mikroohmů by měl mít odpor spoje, abychom věděli dosáhnout energii částic 5 TeV a 80 mikroohmů postačuje pro energii 3.5 TeV (měřeno v teplém stavu).
Během mimořádné přestávky v loňském roce byly proměřeny všechny spoje v pěti odvětvích a ty, které vysoce překračovaly bezpečný odpor, byly opraveny. V současné době je velikost odporu různých spojů mezi 20 a 53 mikroohmů s přesností 15 mikroohmů. Měření byly ověřeny novou metodou i při nízkých teplotách. Ve třech odvětvích zatím spoje při nízké teplotě nebyly novou metodou kontrolovány, ale statisticky byl oceněn stav těchto sektorů. Snímky získané pomocí gamma tomografie ukazují rozložení pájky uvnitř kontaktu. Tmavé místa uvnitř bílých odpovídají mrtvému prostoru mezi spoji, který není vyplněn pájkou. Hodnota vpravo ukazuje odpor takového spoje.
Současná kvalita spojů mezi magnety dovoluje tedy bezpečný provoz urychlovače při energii 3.5 TeV, ale představuje vysoké riziko poškození urychlovače při zvyšování energie na 5 TeV. Pro dosažení energie částic 5 TeV by bylo třeba najít a opravit stovky méně kvalitních spojů, což by si vyžádalo odstavit urychlovač na několik měsíců. Na poradě v Chamonix byly navrženy dvě nové metody testování spojů, které by vyžadovaly jen několika dnů nebo několikatýdenní přestávku v činnosti urychlovače a umožnily by opatrné pokusy s energií urychlovače až do 4 TeV bez nutnosti rozsáhlých oprav.
Vedení CERN-u nyní vyjednává s jednotlivými experimenty, jaký scénář zvolit. Původní plán předpokládal provozovat urychlovač do konce roku 2010, pak udělat technickou přestávku na 1 rok, během níž měli technici doplnit do spojů přemostění. Ty by umožnily zvednout energii částic na projektovaných 7 TeV. Minulý týden byla v Chamonix po analýze technického stavu urychlovače navrženy dva jiné scénáře.
První scénář navrhuje pokračovat v činnosti urychlovače jako dosud jen při energii 3.5 TeV a prodloužit stávající provoz urychlovače LHC až do roku 2011, přesněji, dokud experimenty vytvářet dostatečné množství fyzikálních dat. Pak by následovala dlouhá technická přestávka minimálně na jeden rok, během níž by byly nejen precizně opraveny spoje mezi magnety, ale současně by byly doplněny o přemostění. Někdy v roce 2013 by urychlovač mohl začít ve zkušebním provozu testovat maximální energii 7 TeV.
Druhý scénář předpokládá omezit provoz urychlovače při energii 3.5 TeV jen do druhé poloviny roku 2010, pak udělat krátkou, zhruba půlroční přestávku, během níž by technici opravili nejméně kvalitní spoje a ještě v roce 2011 pokračovat ve fyzikálním výzkumu při energii 5 TeV. Po dalším roce činnosti urychlovače by následovala jednoletá přestávka na přípravu urychlovače na energie 7 TeV. Srážek částic při energii 7 7 TeV bychom dočkali ne dříve, než v roce 2014.
V prvním scénáři nelze očekávat v nejbližších 3 letech převratné fyzikální objevy, experimenty budou více méně potvrzovat nebo vylepšovat poznatky získané na americkém urychlovači Tevatron. Pochopitelně bude možné bádat v méně atraktivních, ale stále dostatečně zajímavých směrech, které fyzici na Tevatronu přezkoumali nedostatečně nebo vůbec. Slavný Higgsův boson ale asi tak skoro neuvidíme (pozn. IMO ten byl na Tevatronu dávno pozorován jako dimer top-quarku). Ve druhém scénáři by se nové a nepoznané fyzikální jevy mohly objevit již při energii 5 TeV, tedy o několik let dříve, ale technické rizika havárií jsou vyšší, než v prvním scénáři. V druhém scénáři se odsune provoz při energii 7 TeV a pokud nenajdeme nové efekty už při 5 TeV, budeme na ně muset čekat ještě déle, než v případě prvního scénáře.
Podle závěrečného vystoupení na poradě v Chamonix specialisté zatím preferují první scénář. Do hry vstupují i otázky financování oprav a vylepšení, fyzikální zájmy a technické možnosti jednotlivých experimentů. Více světla do rozhodování zřejmě vnese shrnutí výsledků z Chamonix, které je naplánováno na 5. února 2010 v CERN-e. Mezitím se urychlovač připravuje ke spuštění a postupnému přechodu na energii svazků 3.5 TeV. Zkušenosti z práce při této energii také důležitým faktorem při rozhodování o další činnosti urychlovače. Vedení CERN-u má v podstatě čas rozhodnout se pro některý scénář do června 2010.
Základem hodnocení stránek na Google je PageRank algoritmus, objevenej v roce 1941 ruským ekonomem Vasilijem Leontiefem. Jméno algoritmu ve skutečnosti není odvozený od slova stránka ("page"), ale od jména jednoho ze zakladatelů Google (Larry Page a Sergej Brin), kteří ho poprvé ve svém vyhledávači použili. Algoritmus dynamicky vyhodnocuje prioritu stránek v seznamu výsledků podle počtu odkazů, které na uvedenou stránku vedou z jiných stránek, odkazování této stránky na jiné naopak hodnotu stránky podle počtu odkazovaných stránek adekvátně snižuje. Problémem při výpočtu PageRanku jsou uzavřené struktury stránek, u nichž vedou odkazy dovnitř, ale už ne ven. Například dvě vzájemně propojené strany, s odkazem vedoucím zvenku na jednu z nich, by při výpočtu PageRank akumulovaly, ale nic by nepouštěly ven (protože není kudy). Tím vzniká jakási past, kterou Page a Brin nazývají rank sink. Rank sinky lze vyřešit přidáním virtuálního zdroje ranku: výchozí hodnoty, kterou má každá stránka sama od sebe. Pokud nechcete, abyste cizímu webu přidávali PR tím, že se na něj odkazujete, můžete v odkazu použít atribut rel="nofollow", např.
<a hrеf="http://www.seznam.cz/" rel="nofollow">Seznamu nic nedám</a>
Google takovéto odkazy nezapočítává do zpětných odkazů, ovšem ten, na koho se takto odkazujete, vás za to asi nebude mít moc rád. Spolehlivější možnost (zejména v diskusních fórech, který atributy tagů uměle omezujou) je používat hotlinkovací služby jako tinyurl.com nebo jdem.cz, preskoc.cz.
Tímto způsobem je teoreticky možné vytvořit vyhledávač přizpůsobený pro konkrétního uživatele – stačí zvolit vektor, který bude vysoko hodnotit třeba obsah složky jeho složky “oblíbených stránek”. Potom například dotaz “baterie” vrátí elektrotechnikovi stránky o elektrickém článku, zatímco fanouškovi vojenství informace o dělostřelbě. Vzhledem k výpočetní náročnosti přepočítávání PageRanku pro každého uživatele zvlášť se tento postup ovšem nepoužívá. Metodu lze samozřejmě použít i pro vyhodnocování významu člověka v sociálních sítích (Hubbell, 1965) nebo např. při vyhodnocování citačního indexu vědeckejch publikací. Člověk se podle ní stává významnej, když ho doporučují jiní významní lidí.
Google v rámci výpočtu PR vůbec nesleduje, o čem stránka je, ale Google používá další ranky, jejichž výpočet je narozdíl od PageRanku neveřejný, a které mohou být pro řazení výsledků vyhledávání důležitější. V případě těchto dalších ranků pak už na tématu stránky záležet může a přesná podoba algoritmu je tajená jako firemní know-how. Google např. uměle snižuje toolbarový pagerank webům, které masivně prodávají odkazy. U nás se to stalo například Lupě (lupa.cz), které v roce 2007 spadnul PR ze sedmičky na čtyřku.
Velmi vzácně tající led opracují víry v proudu řeky do podoby dokonale pravidelnýho rotujícícího disku. Tendle letos objevenej poblíž Moskvy byl tak tlustej, že se po něm dalo chodit.
Zdá se, že voda převařená v mikrovlnce kytkám moc nechutná... Pouštěním rádiovln o frekvenci 12 MHz do slaný vody dochází k jejímu rozkladu na vodík a peroxid vodíku a vodík, kterej lze zapálit sirkou (1, 2, video). Reakce je možná způsobovaná vzájemnejma neelastickejma srážkama clusterů molekul vody, kterýma se trhaj vazby v molekulách vody. Podobně jako rozdrtit křemen ve formě zrníček písku neni snadné, ale křesáním křemínků o sebe to jde snadno a zvládne to i malý dítě. Nedávno bylo pozorováno, že terrahertzové vlny trhají i molekuly DNA, které jsou dostatečně dlouhé, aby je vysokofrekvenční pole mohlo přímo poškodit.
Jak by musela bejd velká bobule hroznovýho vína, abysem v ní mohli rozeznat jednotlivý atomy... ?Ve skutečnosti by uvedený zvětšení stačilo sotva na rozeznání větší baktérie - pro rozlišení na atomy by ta bobule musela mít průměr nejmíň 10 km...
Tři způsoby, jak demonstrovad Pythagorovu větu: první pochází od astronoma Chou pei suan ching, druhá od Araba Thābit ibn Qurra a třetí od indickýho matematika Bhāskara.
Co je to kvinkvagintakvadringentiliarda? 102703...
Za šera nám buňky na povrchu sítnice přepínají denní vidění na noční, který je míň citlivý na barvy - proto si měsíční duhy zpravidla nevšimneme. Měsíční svit je taky mnohem slabší, takže se taková duha lidskýmu oku jeví jen jako nezřetelnej šedavej závoj. Fotoaparát je ovšem na barvy citlivější a tak s ním lze tento vzácnej případ duhy vyfotit (snímek pochází z Fraserova ostrova). Měsíční světlo je taky kruhově polarizovaný, což se projeví např. při jeho odrazu od vodní hladiny, která světlo polarizuje také. V závislosti na vzájemný orientaci polarizačních rovin se v odraženým světle objevují jemné duhové barvy, za normálních podmínek neviditelné (viz letecký snímek z moře nad Aljaškou). Předpokládá se, že se na základě polarizovaného měsíčního světla může orientovat mnoho druhů hmyzu, kterej polarizaci světla vnímá dobře.
Hubble zachytil v lednu-březnu 2009 polární záři na obou pólech Saturnu zároveň (video). Polární záře na Saturnu neni zelená jako na Zemi, ale modrá, protože svrchní vrstvy atmosféry obsahujou stopy methanu - je to tedy barva plamene obyčejnýho kuchyňskýho hořáku na zemní plyn. Ve falešných barvách ultrafialový kamery Hubble vypadá polární záře mnohem výrazněji, což svědčí o tom, že obsahuje hodně krátkovlnnýho záření. Oblaka Saturnu jsou nažloutlý v důsledku jemně rozptýlené síry. Zbytek atmosféry tvoří 75% vodíku a 25% helia, protože tadle šišatá planeta je vlastně malá hvězda, který se nepodařilo nastartovat termonukleární reakci.
Masivní vánice, která postihla Washington DC dne 5. a 6. února. Za noc napadlo asi 80 cm sněhu.
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) je dvoudomej opadavej strom z jinak vymřelého oddělení Ginkgophyta. Jde o nejznámější tzv. živoucí fosílii ve světě rostlin - přirozeně se vyskytuje již jen na malém území v Číně, jinak je ale s oblibou vysazován jako okrasný strom v parcích a zahradách. Jeho druhové jméno odkazuje na charakteristický tvar jeho listů. Ginkgo je vývojově starobylej druh a jeho listy maj promitivní, paprsčitě rozvětvenou žilkování, podobný žilkám v kapraďinách. Jednoduchej pokus s barvivem znázorňuje, proč je takováhle struktura u listu nevýhodná - při přeseknutí žilky část listu za porušeným místem přestává transpirovat. Namísto toho listy běžnejch stromů mají dlaždicovitě uspořádaný žilkování, který tvoří smyčky a vykrývá tak celou plochu listu spojitou sítí, takže ani zlomení centrální žilky funkci listu nenaruší.
Transcendentalista R.W. Emerson jednou napsal, že při pohledu na list stromu vidí celej vesmír a tahle představa ve spojení s éterovou teorií a fraktální pěnou jeho fluktuací dává docela smysl - každá část pozorovatelnýho vesmíru je propojená se zbývající na základě principu korespondence. Vpravo je část žilek z listu begónie.
Výzkumníci Peanovy university pokročili ve vývoji grafenových tranzistorů. Veselý pán na obrázku vlevo drží oplatku z karbidu křemíku (všiměte si, že je průsvitná, páč velmi čistý karbid je ve skutečnosti nevodivá bílá látka podobná diamantu). Na karbidové podložce je integrováno 220 struktur, každá obsahující více než sto grafenových polem řízených tranzistorů FET. Jak každý tranzistor přibližně vypadá je na obrázku vpravo: na podložce z karbidu křemíku SiC jsou napařené zlaté elektrody, překryté grafitovou vrstvičkou, na které je seshora vytvořen stříbrný kontakt. Na této technologii je zajímavá metoda přípravy grafitové monovrstvy - až dosud se připravovala sloupnutím vrstvičky z krystalku grafitu, což je postup zjevně nevhodnej pro průmyslovou velkovýrobu, protože se na podložku pokaždé obtiskne různej počet vrstev grafitu. Naproti tomu na Peanově universitě využili toho, že je křemík podstatně těkavejší, než uhlík a z karbidové oplatky jednoduše jednu vrstvu křemíku odpařili v žáru ve vysokém vakuu, čímž se na podložce vytvořila grafitová vrstvička jeden atom tlustá. Celej tranzistor je překrytej průhlednou 10 nm vrstvou polyhydroxystyrenu, která choulostivou grafitovou monovrstvu chrání před poškozením.
Připravený tranzistory vykazovaly užitečný zesílení ještě při frekvenci 40 GHz (fungovaly však až do frekvence mikrovln při 100 GHz), čímž byl skoro o dvojnásobek překonán dosavadni rekord IBM. Podstata schopnosti grafenu fungovat při tak vysokejch frekvencích je spojená s neobyčejně vysokou rychlostí efektivní elektronů (asi 1000 km/sec, což je 1/300 rychlosti světla), která je 100 - 1000x vyšší, než u křemíku (u zatim nejrychlejšího polovodiče, gallium arsenidu GaAs dosahuje sotva 26 km/sec). Tahle vysoká rychlosti je způsobená silným stlačením elektronů v orbitalech grafenový monovrstvy, ke kterýmu dojde při jejich odloupnutí od zbytku krystalu. Elektrony jsou na sebe namačkaný asi jako lidi v zástupu, nemužou se volně pohybovat a tak přenášej změny elektrického náboje kolektivně jako vlny rychlostí blízkou rychlosti světla. Stav elektronů v grafenu se tím blíží vysokoteplotním supravodičům (kde se namačkání elektronů dosahuje silným dopováním děrama) . Pokud se z grafenu odčerpá ještě část elektronů, např. jeho dopováním atomy fosforu, kterej přitahuje elektrony ještě víc, než uhlík, mohl by vzniknout materiál supravodivej asi do teplot 90 K - což je velmi slušná hodnota.
Na germaniu kdysi polovodičovej průmysl začínal, protože se taví při teplotě asi 947 °C, zatimco křemík až při 1414 °C, takže se dá mnohem snáze vypucovat pásmovým tavením. Nevýhoda germania je poměrně nízkej rozdíl napětí na PN diodě (šířka zakázanýho pásu je jen asi 0.664 eV, čili je to prakticky už kov), zatimco křemík má asi 1,72 eV. Diody a tranzistory z křemíku tudíž vydržej mnohem vyšší provozní zatížení, jak teplotní, tak napěťový a líp usměrňujou. Nicméně mikroprocesorovej průmysl se dnes k germanium postupně vrací, protože s rostoucí hustotou integrace přestává bejt rozhodující výkonový zesílení, ale odvod tepla z chipu a germaniový přechody ho díky nižšímu napětí na diodě zkrátka vyrobí méně. Další výhoda je mnohem vyšší pohyblivost elektronů v germaniu, což mj. umožňuje dosahovat mnohem vyšších pracovních frekvencí, až v řádu desítek GHz.
Germanium je zajímavý i pro optoelektroniku, protože cestou k dalšímu zrychlování procesorů je převedení elektrického signálu na optický a pro tento účel musejí být polovodičové lasery integrované přímo na chipu, aby jejich výroba byla efektivní. Naneštěstí jedna z věcí, ke kterým se křemík fakt nehodí je optoelektronika, protože je to polovodič s tzv. nepřímým zakázaným pásem. U přímých polovodičů elektrony z vodivostního pásu mohou přímo přecházet do valenčního pásu a pravděpodobnost přechodu a následný rekombinace je vysoká. U nepřímých polovodičů je přestup elektronů ze dna vodivostního pásu na strop valenčního pásu ve dvou krocích, nejprve jsou zachyceny v tzv. pastích (nepravidelnostech mřížky jako jsou příměsi a dislokace) - a až ve druhém kroku z pasti přecházení do valenčního pásu. Důvodem je, že kvantový vlny elektronů a děr musej bejt vyladěný na stejnou hustotu energie, aby mohlod dojít k úspěšné rekombinaci. Ale elektrony ve valenčním pásu křemíku maj výrazně jinej krystalovej moment, než elektrony ve vodivostním pásu, takže si na základě výběrovejch pravidel kvantový mechaniky nemohou tak snadno předávat energii (makroskopicky řečeno, jejich elektronové vlny se od sebe spíš odrážej, jako fotony na rozhraní materiálu s velkým rozdílem hustot) a jejich rekombinace za vzniku fotonu je velmi málo pravděpodobná. Nevratnej charakter rekombinace nevadí v obráceným směru, takže krystalický diody můžou přesto fungovat jako dobrý fotočlánky, ale pro generování světla se prostě nehodí - generujou mnohem víc tepelnýho šumu, než světla. Praktickej důsledek je např. ten, že zatímco LED z polovodiče s přímým zakázaným pásem svítěj tim líp, čim je použitej polovodič čistší (sem patří všechny ty galliumarsenidový a indium fosfidový LED) u nepřímejch polovodičů je tomu zrovna naopak a k elektroluminiscenci dochází v podstatě jen když jsou naopak hodně znečištěný, takže v nich stoupá koncentrace pastí. Díky tomu se daří elektroluminiscenci vyvolat u tzv. porézního křemíku s účinnosti do cca 3%, ale u čistýho křemíku se projevuje jen nepatrná elektroluminiscence v infračervený oblasti. Germanium je sice taky polovodič s nepřímým zakázaným pásem, ale rozdíl mezi šířkou přímýho (0.800 eV) a zakázanýho pásu (0.664 eV) je v něm poměrně malej, takže je možný deformací mřížky vytvořit materiál, kerej se chová jako polovodiče používaný pro výrobu LED a laserovejch diod. Deformace mřížky je populární téma i u křemíku (napnutej křemík, tzv. strained silicon), protože umožňuje zvýšit jeho vodivost v jednom směru na úkor vodivosti v ostatních směrech, což je právě to, co v chipech s vysokou hustotou integrace potřebujeme. Deformace mřížky se dosáhne např. spojením vrstev germania a křemíku, který se lišej asi o 4% rozměry atomový mřížky. Tím se v míste spojení vyvolá proužky deformací, který fungujou jako pasti na elektrony podobně, jako poruchy mřížky, čili dislokace. Je to jako kdybysme do struktury polovodiče vnořili novej virtuální materiál s o něco širším, ale přímým zakázaným pásem, kterej se chová jako tzv. fotonickej krystal. Makroskopicky se to jeví tak, jako kdyby měl materiál velmi vysokej index lomu - světlo se jím šíří 10 - 100x pomalejc, než kompaktním křemíkem. Velkej počet oběhů excitovanejch elektronů umožňuje dosáhnout vysokou koncentraci excitovaných elektronů umožňuje dosažení inverzního stavu, kterej je potřebnej k nastartování lavinovitého efektu, čili vytvoření laseru (1600 nm). Problém je zatím v tom, že takto vytvořené lasery je nutné budit velmi vysokou intenzitou světla, čili pulsama dalšího čerpacího laseru (1064 nm) a jejich účinnost je velmi nízká, pokud se nechladěj na nízký teploty - ale výzkumníci slibujou, že už brzy bude možný čerpat diody z napnutýho germania průchodem proudu přímo na chipu. Další perspektivní směr vývoje laserů integrovanejch na chipu je využití tzv. plasmonových vln, čili povrchovejch vln elektronů na povrchu přechodu kov-polovodiče, kterýma se světlo díku vysoký koncentraci elektronů taky šíří mnohonásobně pomaleji, než objemem krystalu, což umožňuje celej laser zminiaturizovat.
Společnost Intellectual Venture Labs financovaná mj. nadací Viléma a Mellindy Gatesových v rámci boje proti malárii studuje let moskytů pomocí vysokorychlostní kamery a způsob, jak je likvidovat na dálku pomocí laseru. Na videosekvenci vpravo je vidět, jak komár vypouští dušičku byvše zasažen pulsem infračerveného diodového laseru při 808 nm (fialová barva zde odpovídá tmavě červený, jaxe můžete přesvědčit sami, když si posvítíte ovladačem televize do kamery mobilního telefonu).
Rusové jsou zvlášť experti na zajímavý jaderný havárie, např. v roce 1993 došlo ke vzniku nadkritické události při montování jadernejch pum v Sarově (PDF, PPT). Vzniklej systém zůstal v kritickým stavu ještě několik dní, než se ho podařilo na dálku rozebrat robotem. Vlevo je dotyčnej tatar opálenej jak ze solárka (obdržel asi pětinásobek smrtelný dávky), vpravo jeho oteklá ruka asi dva dny po nehodě. Technik zemřel na srdeční příhodu tři dny po nehodě. V tomtéž závodě došlo k nehodě s plutoniem už v roce 1963.
Harry K. Daghlian Jr. (1921-1945) byl studentem fyziky na Pudue University. Prisel do Los Alamos na podzim v r. 1943 a pomahal zde s instalaci cyklotronu. Na jare 1944 se stal clenem skupiny provozujici maly vyzkumny varny reaktor v Los Alamos. Pozdeji presel do "Critical Assembly Group", skupiny, ktera se zabyvala studiem chovani plutonia a uranu 235 v blizkosti kritickeho stavu a testovala konstrukci plutoniove naloze pro pokusny vybuch Trinity v Alamogordo.
Daghlian provadel experimenty s kouli plutonia (6.2 kg) obklopenou cihlickami karbidu wolframu: ucelem experimentu bylo zjistit prakticke usporadani vnitrku plutoniove bomby. Rano 21. srpna 1945 sestavil kolem plutoniove koule krychli z karbidovych cihlicek o hrane 14 7/8 palce a zjistil, ze toto usporadani vede ke kritickemu stavu jeste pred dokoncenim seste vrstvy cihlicek. Odpoledne Daghlian zacal testovat jine usporadani, tentokrat mela krychle hranu 12 3 palce a usporadani se blizilo kritickemu stavu pri dokonceni pate vrstvy cihlicek. Uspesny subkriticky design kompletni krychle obklopujici plutoniovou kouli stale nebyl vyresen. Daghlian rozebral experiment, ulozil plutonium do trezoru, zapsal pozorovani do laboratorniho sesitu a naplanoval dalsi experimenty. Rozhodl se, ze pristi pokusna krychle bude mit hranu 10 5/8 palce. Po veceri se Daghlian vypravil na prednasku a po prednasce ho napadlo, ze by se mohl vratit do laboratore. Prestoze provadeni nebezpecnych pokusu po pracovni dobe a o samote bylo proti predpisum, vydal se zpet do budovy Omega. Dorazil tam o pul desate.
V laboratori sedel vojin Robert J. Hemmerly a cetl noviny. Straze byly vzdycky v budove Omega, kdykoli se tam nachazel stepny material. Straznemu Daghlian pripadal trochu nervozni - hned po prichodu se ve spechu pustil do experimentovani. Ukolem strazneho ale bylo hlidat plutonium proti kradezi, ne sledovat dodrzovani bezpecnosti. Strazny pozdravil Daghliana a venoval se dal cteni novin.
Daghlian vyndal plutoniovou kouli z trezoru a zacal kolem ni stavet krychli z cihlicek karbidu. Ridil se hlasitym tikanim pristroju mericich radiaci (Geiger-Miller). Ctyri vrstvy dokoncil velmi rychle a zpomalil pri stavbe pate vrstvy. Dokoncil asi polovinu pate vrstvy a temer prilozil dalsi cihlicku doprostred vrstvy, presahujici nyni vrchol plutoniove koule, kdyz ho prudky vzrust tikani Geigeru upozornil, ze se system blizi kritickemu stavu. Rychle ucuknul, a tezka karbidova cihlicka mu vypadla z ruky a trefila se primo doprostred nedokoncene krychle s plutoniem uvnitr. Daghlian reflexivne smetl cihlu na zem. Ucitil v prave ruce mirne svrbeni, kdyz ji vnoril do modre zare obklopujici plutoniovou kouli. Modre svetlo zhaslo, bylo 9:55 vecer.
Hemmerly sedel u stolu vzdaleneho asi 12 stop od mista nehody, otoceny zady. Nahly prechod tikani Geigeru na soustavne vrceni, modry zablesk a bouchnuti tezke cihlicky smetene na podlahu upoutaly jeho pozornost - otocil se a videl, jak Daghlian stoji nad experimentem, cely bezradny. Daghlian pak zdemontoval havarovany experiment do stabilnejsiho usporadani a informoval Hemmerlyho o vznikle situaci. Shodou okolnosti zrovna dorazila do budovy kolegyne Daghliana - ihned nalozila Daghliana do auta a odvezla ho do nemocnice. Hemmerly informoval sveho nadrizeneho o havarii a byl take hospitalizovan.
Plutoniova koule prezila havarii bez poskozeni, zadny radioaktivni material se nerozptylil po laboratori. Laborator mela tluste steny (5 stop zdiva), ktere ochranily ostatni lidi v budove pred radiaci.
Hemmerly byl v nemocnici na pozorovani jen dva dny: mel kratkodobe zvyseny pocet leukocytu v krevnim obraze. Pote stravil nekolik tydnu v rekonvalescenci. Krome mirne unavy se u nej neprojevily zadne priznaky nemoci z ozareni a po 2 mesicich se vratil do sluzby. Jeho expozice behem nehody byla priblizne 31 rad rentgenoveho zareni a mene nez 1 rad gama radiace. Behem nasledujicich 4 let se mu narodily dve zdrave deti. Krome nadvahy a mirne hypertenze byl celkem zdrav. Zemrel ve veku 62 let na akutni myelogenni leukemii.
Naproti tomu Daghlianovo celkove ozareni bylo priblizne 480 rad rentgenoveho zareni a 110 rad gama radiace. Distribuce byla velmi nerovnomerna - nejvice ozareny byly jeho ruce a horni polovina tela. Leva ruka byla ozarena s intenzitou priblizne 5000-15000 rem, prava ruka - ktera shodila karbidovou cihlicku a prerusila tak retezovou reakci - obdrzela ozareni v intenzite 20000-40000 rem. Daghlianova prava ruka zacala okamzite otekat a byla necitliva na dotyk. Prudka a neustavajici nevolnost, zachvaty daveni a zvraceni se dostavily 90 minut po nehode. Nevolnost pretrvavala vice nez dva dni, behem nichz zvraceni vystridalo prudke neustavajici skytani. Po dvou dnech se vratila chut k jidlu, avsak brzy se dostavily dalsi vazne priznaky.
2 1 dne po nehode se na prsteniku prave ruky objevil maly puchyrek a nehtova luzka nabrala sedomodry odstin - priznak spatneho krevniho obehu. Behem nasledujiciho dne se na prave ruce vyvinulo mnozstvi puchyru na dlani, hrbetu ruky a mezi prsty. Puchyre se rychle zvetsovaly a bolestive se nadouvaly tekutinou. Take na leve ruce a na brise kuze zacala postupne rudnout. Pro ulevu bolesti lekari otvreli puchyre, odstranili odumrelou tkan na prave ruce a provedli paravertebralni blokadu na prave strane. Odstranovani nekroticke tkane a otvirani puchyru se opakovalo kazde 3-4 dni, rany byly zakryty gazou napustenou vazelinou. Krome prostredku na tiseni bolesti (morfin a kodein) pacient dostaval take velke davky penicilinu. Postupne se jeho cela prava ruka pokryla puchyri a jeji barva se zmenila na zlovestne modro-purpurovou uz behem ctvrteho dne. Leky proti bolesti nemely dostatecny ucinek, postizene ruce byly proto chlazeny ledem.
Rozsah ozareni zacal byt zjevny s pokracujicim zrudnutim kuze, ktere postupne pokrylo obe paze, krk a tvar, a bylo nasledovane loupanim vrstev pokozky (desquamace) na postizenych mistech. Zena Enrica Fermi, Laura, pracovala v administrative nemocnice v dobe nehody. Vzpominala si na fotografie, ktere prichazely v nekolikadennich intervalech a vymluvne ukazovaly velmi bolestivy a rychle se zhorsujici stav pacienta. Desaty den po nehode Daghlian pocitil nevolnost a bolesti bricha pri jidle. Bricho bylo otekle a citlive na pohmat. Klystyr a trubice zasunute do strev byly pouzity pro tlumeni priznaku, ale bezvysledne. Prudke brisni krece se zhorsovaly, avsak po nekolika dnech nahle pominuly. Od dvanacteho dne az do smrti vsak pacient trpel konstantnim prujmem.
Po obdrzeni krevni transfuze a intravenoznich tekutin patnacteho dne pacient zblednul, jeho kuze byla studena a zvlhla, ackoli jeho teplota (v konecniku) byla 105 F. Jeho tep byl velmi rychly a povrchni (250 tepu/min, tachykardie), krevni tlak poklesnul na 70/50. Podavani chinidinu a vagalni stimulace nepomahaly, epizoda trvala do nasledujiciho dne, kdy se stav upravil sam od sebe. Dalsi transfuze a intravenosni tekutiny jiz nebyly podavany, z obavy, ze by mohly navodit dalsi srdecni epizodu. Navic kvuli desquamaci (odlupovani kuze) byly cevy na rukou a krku nepouzitelne pro intravenosni aplikace.
Osetrovani pacienta se zamerovalo na tiseni priznaku, zadne intervence snazici se o zastaveni/zpomaleni postupujici nemoci z ozareni nebyly podniknuty. Terapie se sestavala z morfinu, kodeinu, penicilinu, chinidinu, podavani vitaminu (B1) a dietni stravy. Chlazeni popalenin ledem, odstranovani puchyru a odumrele tkane a zavadeni trubic do strev byly podstatou lekarske pece.
Nekolik dni pred smrti pacient zacal blouznit a posledni den upadl do bezvedomi. Daghlian zemrel 15 zari 4:30 odpoledne, 26 dni po nehode. Jeho vzezreni se drasticky zmenilo diky postupujicimu hubnuti, ktere zacalo sesteho dne a pokracovalo stale rychlejsim tempem. Uplne ztratil kuzi na brise a spodni polovine hrudniku, chlupy na ramenou, vousy ve tvari a vlasy na spancich. Umrtni list uvadi jako pricinu smrti "rozsahle popaleniny hornich koncetin a trupu."
Informace poskytnute tisku vedly ke zverejneni kratke zpravy: pricinou smrti byly "chemicke popaleniny". Diky utajeni Daghlianova obet upadla v zapomneni. Havarie se stejnou kouli plutonia 21. kvetna 1946 zabila Louise Slotina. Slotin byl Daghlianuv sef a stravil mnoho casu tim, ze svemu priteli delal spolecnost v nemocnici. Dábelské jádro bylo později použito pro 23 kT test Able v sérii testů Crossroads a demonstrovalo, že obě dvě kritické události vedly ke zvýšení jeho účinnosti. Od roku 1945 došlo ještě nejméně k 21 úmrtí v důsledku vzniku nadkritické situace: 7 v USA, 10 v Rusku, 2 v Japonsku, 1 v Argentině a 1 v Jugoslávii.
Projekt "Blue Marble" NASA spočívá ve vytvoření detailního snímku planety ze satelitních fotografií MODIS. Vlevo je odkaz na fotku s doposud největším rozlišení. Na vzhledu planety se čim dál víc podepisuje globální oteplování a kácení tropickejch pralesů, díky čemuž se rozloha zelenejch ploch viditelně zmenšuje. Sbírka dalších satelitních fotek.
40 HDR fotek, 40 high-speed fotek a 20 a 50 fotek s dlouhou expozicí. Díky vysokému dynamickému rozsahu (High Dynamic Range) může HDR fodka zvýraznid aji jemné odstíny barev a zachytit jak věci extrémně tmavé, tak extrémně světlé na jediném snímku. Obvykle se skládá z několika vrstev shodných fotek, vyfocených s různým expozičním posunem (podexponovanou, nadexponovanou a expozičně správnou fotografii). Pro hezký ostrý HDR je záhodno, aby snímky byly focený ze stativu pomocí funkce Bracketing a následně smontovány ve Fotošopu nebo speciálním programu.
Někdy kolem roku 1946 se Dr. Percy Spencer - původně farmářský chlapec, později "indžinýr samouk" - zabýval pokusy s radarem pro armádu a přitom zpozoroval, že se mu v kapse rozehřály cukrátka. Poblíž magnetronu umístil kukuřici a pozoroval, jak puká, praská a "střílí" po celé laboratoři. Příští ráno umístil Spencer vedle magnetronu vejce a spolu s kolegou pozorovali, jak se vejce chvěje a třese. Spencerův kolega se naklonil k vejci aby celý jev mohl lépe pozorovat, když tu náhle vejce prasklo a celý jeho horký obsah se ocitnul na jeho vyděšeném obličeji. Na základě tohoto objevu Spencer zkonstruoval první mikrovlnnou troubu - používala vodní chlazení magnetronu a tak musela být připojena k vodovodnímu potrubí. Vážila 340kg, byla vysoká 165 cm a její cena byla 5000$ (obr. vlevo) a mohly si ji dovolit jen ty největší restaurace.
Důvod, proč vejce tak spolehlivě vybuchujou v mikrovlnce je důsledek celý řady faktorů. Předně, vejce obsahujou hodně vody a tak absorbujou rychle energii. V případě nejčastěji používaný frekvence mikrovln při 2400 Mhz (vlnová délka 12 cm) se uplatňujou střižný pohyby molekul vody, který kmitaj jako čelisti nůžek - maximum ale není přiliš ostrý, protože vibračních módů je zde několik. Frekvence vln používanejch v mikrovlnce je výsledkem kompromisu mezi stupněm absorbce a pronikavostí vln do hloubky. Voda absorbuje ještě líp při 21 GHz, kde se uplatňujou atomární vibrace, ale tak krátký vlny pronikaj předměty jen do hloubky několika milimetrů, takže se k ohřevu potravin nehoděj. V průmyslu se jima vysoušej tenký vrstvy, např. při kontinuální výrobě dýhy nebo lepenky. U vajec k přehřívání dále přispívá rosolovitá povaha bílku, která podporuje utajenej var, protože srážející se bílkoviny obklopujou mikroskopický bublinky páry a bráněj jim lavinovitě se zvětšovat. A konečně, průměr vajec je blízkej polovině vlnový délky mikrovln, takže v nich dochází ke vzniku stojatýho vlnění. To můžeme pozorovat na přehřívání malejch brambor nebo koleček banánu, který umístíme do mikrovlnky bez rotujícího talíře - mikrovlny do nich vypalujou proužky. Mikrovlny jsou díky tvaru vajec fokusovaný dovnitř vejce jako čočkou a v jejich ohnisku dochází rychle k přehřátí. V mikrovlnce dochází k řadě dalších difrakčních a rezonančních jevů, např. mezi vodivými objekty intenzita pole silně vzrůstá a můžou se vypalovat tím, že spolu vzájemně souseděj. Proto se potraviny v mikrovlnce umísťujou na rotující talíř, aby se tyhle jevy potlačily.
Infografika s přehledem dosavadních misí člověka po sluneční soustavě (vč. těch neúspěšnejch). Venuše je určitě nejsnadnější kořist, protože je blíž Slunci - přesto toho o ní víme daleko míň, než např.o Marsu
Profesor Philip Tetlock z Kalifornské univerzity si dal práci a bezmála po dvacet let v USA sledoval předpovědi významných komentátorů – celkem 284 politologů, statistiků, ekonomů a dalších specialistů. Průběžně je rovněž žádal, aby ke svým závěrům dodali podpůrné argumenty. Přinejmenším to, s jakou pravděpodobností si za svými slovy stojí. Tázal se jich, jak vysvětlí případy, v nichž se mýlili, a jak hodnotí informace, které jejich přesvědčení nepodporují. Celkem nashromáždil plných 82 361 prognóz a argumentů, které je podporovaly. Ukázalo se, že: v přesnosti svých předpovědí byli experti obvykle horší než prostá náhoda. Příslovečné hození mincí, která z možných situací nastane, bylo přesnější než rada vzdělance. Nicméně i tak překvapí, že právě lidé s nejvyšší kvalifikací, profesoři a vědci přispívající do prestižních vědeckých časopisů, se mýlili nejvíce. Jak se to mohlo stát? Hlavní důvod Tetlock přisoudil tomu, že experti paradoxně vědí až moc. Znají nejen zjevné souvislosti, nýbrž i různé bizarní a podivné případy, což je svádí hledat řadu neobvyklých příčinných spojení. Média je k tomuto postupu navíc motivují, redaktoři totiž nechtějí slyšet zjevné věci. Pravda je totiž často prostá a důvody nasnadě - celá kontroverze éterové teorie je přesně o tom samém v krystalické podobě.
Dochází-li ve společnosti k rychlým změnám či je situace chaotická, nelze učinit přesné odhady budoucnosti. Pro alespoň minimální hodnověrnost předpovědi je nezbytné, aby byla postavena na rozsáhlé analýze dynamiky určitého jevu a kontextu, v němž působí. Takové zkoumání vyžaduje čas, naproti tomu média či státní orgány vyžadují od expertů často předpovědi v době, kdy jev propuká. Jakmile se experti pokusí hádat jen na základě svých znalostí a zkušeností, téměř s jistotou lze prohlásit, že se budou mýlit. Takové předpovědi lze považovat jen za prosté varování, kam může vývoj směřovat. Nic víc, nic míň. V éterové teorii je to logické, protože atemporální matematický přístup zákonitě selhává, jakmile se na jevu podílí víc faktorů současně. V důsledku toho nejde spočítat ani dráhu čtyř či pěti gravitujících těles přesně. Nicméně to nebrání expertům vyžadovat striktně matematický přístup k řešení problémů - právě proto, že si na něm velice zakládají.
V jiném experimentu mělo dvaatřicet dobrovolníků hodnotit chuť nového jahodového jogurtu. Aby nebyl chuťový prožitek čímkoliv narušen, probíhala degustace ve tmě. Výzkumníci však dali lidem jogurt čokoládový. Devatenáct z nich poté vychvalovalo výbornou jahodovou příchuť. Dobrovolníci "věděli“, že půjde o jahody a asociace s nimi spojené, očekávání a vzpomínky pak přehlušily chuť čokolády. Podobné je to s jakýmkoliv společenským problémem, třeba s globálním oteplováním. Bohužel ani kdybychom posadili experty s různými názory do stejné místnosti a nechali je, aby se společně dohodli na možných předpovědích, ke zlepšení by nedošlo. Podobné seance často vyúsťují jen ve větší sebedůvěru expertů ve své predikce, avšak na přesnosti se to téměř neprojeví. Proto standardní reakce na problém "ustavme komisi, která prozkoumá možná řešení“ vede jen ke zklidnění situace, aniž by přinesla užitečné informace.
Jedním z přehlížených a patrně silných důvodů, proč se experti mýlí, leží i v jejich snaze svými predikcemi ukázat, na jaké straně názorového spektra stojí či chtějí potěšit svého zaměstnavatele. Předpovědí - či spíše prohlášením - se chtějí zalíbit a vymezit vůči oponentům. Takové chování nemá s předpověďmi nic společného, někdy je však těžké je odhalit. Možná ještě horší je rozšiřující se standard smysluprázdných konstatování typu "Poroste, nebude-li klesat“ (ekonomové) či "Vyhraje, jen když neprohraje“ (politologové).
Ale zejména: experti nejsou za své věštby odpovědní. Neplatí-li člověk za své chyby či není-li potrestán, pochopitelně v nich pokračuje. Pro experty z chybných prohlášení neplynou žádné náklady. Honoráře se nevracejí a svou reputaci si pomocí vhodných zdůvodnění ochrání. Je známo jen pár případů, kdy byli takoví prognostici ochotni na svá slova vsadit větší sumu peněz. Proslavený je případ Paula Ehrlicha, profesora biologie a držitele MacArthurova stipendia pro mimořádné vědecké talenty, jenž se stal v sedmdesátých letech známým díky svým výstrahám před přelidněním, katastrofálním nedostatkem přírodních zdrojů a hladomorem. Ekonom Julian Simon vzal Ehrlicha za slovo a navrhl mu sázku. Ehrlich měl vybrat pět kovů, o nichž si myslí, že o ně v budoucnosti bude nouze, což vyústí v radikální vzrůst jejich ceny. Simon poté fiktivně nakoupí určené kovy v hodnotě tisíce dolarů a za deset let porovnají, jak jejich cena vzrostla. Bude-li mít pravdu Ehrlich a kovy budou stále více nedostatkové, jejich ceny vyskočí vzhůru a Simon mu poté částku, o kterou ceny vzrostou, zaplatí. Naopak, Simon doufal v objevení nových nalezišť a především věděl, že vědecký pokrok hrozící nedostatek přírodních zdrojů odstraní. Budou vynalézány nové a úspornější technologie i materiály. Věřil, že ceny budou klesat. Sumu, o kterou ceny kovů klesnou, měl proto zaplatit naopak Ehrlich. Ten nakonec určil nikl, wolfram, měď, chrom a cín. Simon každého z těch kovů nakoupil jakoby za dvě stě dolarů. A počkali deset let - Simon drtivě vyhrál. Ceny kovů (po očištění o inflaci) klesly o více než polovinu a od Ehrlicha obdržel šek na 576 dolarů. Ten své názory přesto neopravil, nadále varoval před bezprostřední hrozbou nedostatku zdrojů a o Simonovi prohlásil, že "je jako ten chlápek, co vyskočí z Empire State Building a při průletu kolem desátého patra tvrdí, jak skvěle se věci mají“. I géniové Ehrlichova formátu užívají strategii, že když jste na konci s argumenty, můžete ještě začít nadávat.
Z uvedeného vlastně nevyplývá nic nového ani překvapivého. K jakýmkoliv sdělením jednotlivců by lidi měli přistupovat se skepsí. Nikdy nespoléhat na jediný zdroj a pokoušet se vyhledat více názorů. Nesouhlasíme-li s někým, měli bychom zkusit přijít na důvod, proč ten člověk to přesvědčení zastává. Začne-li někdo tvrdit, jaká budoucnost nás jistě čeká - a týká se to zejména politologů, komentátorů a finančních analytiků - je vhodnější čas věnovat něčemu jinému, protože přesný vývoj v lidské společnosti zkrátka nelze předvídat. A zásadně bychom neměli zaměňovat vzdělanost za schopnost porozumět problémům nebo umění je řešit.
Parodie na kritiky a odborníky - rozbor bible (1.část), (2.část) v podání pražského Divadla Sklep, zleva Tomáš Hanák, David Vávra, Jiří Macháček a Jiří Fero Burda. Vpravo: "MM pasou po datech z CRU už léta. Pokud se někdy doslechnou, že teď v Británii existuje něco jako zákon o právu na informace, myslím, že ty soubory raději smažu, než bych je někomu poskytnul."... (Píše klimatolog Phil Jones Michaelu Mannovi) Phill Jones má teď z ostudy kabát a údajně zvažuje sebevraždu.
Jaderná smrt jaderného vedce
Louis Slotin je typickým príkladem onech inteligentních, disciplinovaných a idealistických mladých vedcu, kterí pomohli armáde pri výrobe bomby. Jeho rodice byli zámozní, distingovaní ruští zidé, kterí zili na mnohonárodnostním severním konci kanadského Winnipegu. Tam Slotin vyrostl a chodil do školy. Jiz brzy se nedalo prehlédnout, ze se nehodí pro tradicní roli nejstaršího syna rodiny, coz v jeho prípade znamenalo prevzít zprostredkovatelskou kancelár na dobytek, kterou vedl jeho otec. Slotin byl pilný, disciplinovaný mladý muz s brýlemi, ze kterého se na univerzite v Manitobe rychle stal excelující student chemie. Mel zvláštní talent pro elegantní a nápadité experimenty na overování teorií a umel šikovne improvizovat s aparaturou pouzívanou pri pokusech. Byl zdvorilý, rezervovaný a tichý, ale jeho ostýchavost byla vyrovnávána jeho sklonem k sarkastickým komentárum. Mel "romantický a promyšlený pohled na sebe i na svet", jak se o nem pozdeji vyjádril jeden jeho kamarád. Slotin slozil doktorát na univerzite v Londýne, kde se soucasne vyznamenal jako boxer v bantamové (nízké) váze. Po svém návratu z Anglie se Slotin neúspešne ucházel o místo v Národním výzkumném kolegiu. Potom se dozvedel o cyklotronu na štepení atomových jader, který byl vyvinut na univerzite v Chicagu a který byl první svého typu na svete. Slotin jím byl fascinován. Pridal se k malé skupine nadšených vedcu, kterí se vývojem cyklotronu zabývali. U prumyslových závodu si vyprosil medený drát a skelné komponenty, prístroje vyrobil sám. V letech 1937 az 1940 dokonce pracoval zadarmo. Mezitím bylo Slotinovi skoro 30 let a stal se vedoucím muzem v laboratori. U spolecného obeda tolik mluvil, ze casto zapomínal na jídlo, svýma hezkýma výraznýma rukama hledal mezi talíri papírový ubrousek, vyhladil jej a popsal ho diagramy, aby znázornil nekterý ze svých argumentu. Kdyz zvedl oci od svých diagramu a podíval se na své posluchace pres skla brýlí, mel jeho oblicej "výraz nesmelého, zaujatého nadšení", jak vzpomíná jeden jeho kolega. Kdyz byl v roce 1942 zahájen intenzivní program vývoje atomové bomby a Manhattanský technický okrsek americké armády hledal kvalifikované pracovní síly, byl Slotin z Chicaga rekrutován. V r. 1944 se prestehoval do Los Alamos. Vedecké centrum, v nemz byly bomby sestavovány, bylo ukryto na osamelé stolové hore s peti zleby, která se nachází v Novém Mexiku ve starodávné vysocine porostlé borovicemi. Po urcité dobe se Slotin vypracoval do nejvyšší funkce "vrchní zbrojmistr" Spojených státu. Spolecne s dalšími vedci mel provádet poslední testy aktivního jádra všech atomových bomb. Jejich úkolem bylo zajistit, aby exploze, pro které byly bomby sestaveny, skutecne probehly. Zpusob, jakým byly tyto testy provádeny, byl riskantní, ale ve válce je vzdy za nejlepší povazována cesta nejrychlejší. V case Slotinovy smrti jiz ovšem bylo po válce. Slotin testoval jádro, které bylo vyvinuto v rámci jednostranného urychleného zbrojení a které melo být odpáleno na Bikinách. Slotin mel v úmyslu zúcastnit se pokusu jako pozorovatel, ale potom chtel opustit Los Alamos, stejne jako mnoho jeho kolegu predtím, a opet se venovat své vlastní výzkumné práci. Na podzim se chtel vrátit na univerzitu v Chicagu a dokonce tam jiz poslal 11 velkých krabic s knihami a jinými vecmi. Slotina se týká ješte jedna zálezitost, o níz je potreba zde napsat. Krátce pred skoncením války se v Los Alamos mladý technik Harry Daghlian v noci vrátil do laboratore, kde se proti všem predpisum pokusil o experiment se štepným materiálem. Okamzik neobratnosti ho odsoudil k smrti: Daghlian zemrel jako první Severoamerican na akutní nemoc z ozárení. Slotin pomáhal doktorum odhadovat dávku radioaktivního zárení, kterým byl Daghlian zasazen. Mnoho hodin prosedel u luzka svého kamaráda, který zápasil se smrtí 24 dní. Bylo to cenné poucení - nebot prezívající obyvatelé v Hirošime a Nagasaki nechápali, proc jejich spoluobcané umírají a krome toho byli príliš zamestnáni, takze nemohli analyzovat situaci ani si pozdeji vybavit podrobnosti. Tak byl Slotin 21. kvetna 1946 clovekem, který si byl obzvlášt vedom, co se deje v lidském tele, kdyz je jeho krehká a zázracná struktura poškozena ionizujícím zárením. Toho dne se Slotin zúcastnil konference vedoucích vedeckých skupin, která byla porádána na jeho domovské základne Pajarito Site v kanonu Pajarito. Po konferenci byly úcastníci provedeni budovou. Prohlídka zahrnovala také návštevu laboratore v jizní cásti hlavní budovy, ve které experimentovaly dve skupiny pod vedením Slotina a dr. Raemera Schreibera. Laborator byla holá, bíle vymalovaná místnost o rozmerech 12x8 m, vybavená pouze kovovým stolem ve stredu místnosti, jedním stolem u východní zdi poblíz východu na rampu a skrovnými, nevelkými pomuckami pouzívanými pri rozhodujících testech. Vedoucí skupin skoncili prohlídku laboratore a pokracovali dále. Ale jeden z nich, dr. Alvin Graves - svetlovlasý, podsaditý fyzik z Washingtonu DC - se spolecne se Slotinem zdrzel. Graves mel totiz prevzít po Slotinovi práci. Oba se bavili o jednom pokusu, který Graves ješte nikdy nevidel provádet. Slotin rekl: "Proc bych vám vlastne nemohl pokus nyní predvést?" Schreiber, vedoucí skupiny, s kterým se Slotin delil o kancelár, zustal spolecne s triadvacetiletým asistentem Theodorem Perlmanem v laboratori také. Oba zacali pracovat u stolu, který stál u východní zdi, a dokoncovali vyhodnocení experimentu, který provedli ráno. Bylo asi 15 hodin. V laboratori byli téz prítomni tri clenové laboratorního personálu - Marion Cieslicka, Allan Kline a Dwight Young - a bezpecnostní stráz, Patrick Cleary. Pozorovali, jak Slotin pripravuje pokus na stole uprostred místnosti. V pokusu se pouzilo plutoniové jádro bomby, které bylo poniklované, vázilo asi 6 kg a skládalo se ze dvou polokoulí. Kdyz se polokoule prilozily k sobe, podobaly se šedému kovovému kotouci pouzívanému pri lední metané. Bylo to aktivní jádro jedné ze trí atomových bomb, které mely být dovezeny na Bikini na Operaci Crossroads. Mozná by bylo ješte zajímavé podotknout, ze to bylo totéz jádro, které pred 9 mesíci zabilo Harry Daghliana. Plutonium bylo ulozeno v beryliových krytech, které mely miskovitý tvar. Berylium muze odrázet unikající neutrony zpet do štepícího se plutonia, aby byly vyuzity pro štepnou reakci. V beryliovém krytu horní polokoule byl otvor, kterým Slotin nyní prostrcil levý palec a tak drzel polokouli, jako drzí levák kouli pri bowlingu. Technika pokusu spocívala v tom, ze se horní polokoule postupne spouštela níze, az se témer dotkla spodní polokoule. Cím tesneji beryliové polokoule priléhají na plutoniové jádro, tím více neutronu je nasmerováno zpet do plutonia, az je dosazeno bodu, kdy je pocet neutronu dostupných pro retezovou reakci v jádru o neco vetší nez celková ztráta neutronu. Tak zacne pomalá kontrolovaná retezová reakce, která je srovnatelná s motorem auta bezícím na nízké otácky. Retezová reakce mohla být pomalu spuštena. Pri tom ovšem existoval kritický bod: jestlize se obe polokoule priblízí na méne nez 0.32 cm - dojde ke kritickému prebytku neutronu - a nastane rychlá nekontrolovaná retezová reakce, tzv. "prompt burst". Pritom však nemuze dojít k explozi, protoze se komponenty teplem vzniklým pri retezové reakci roztáhnou, tím se snízí jejich hustota a pocet neutronu se stane opet subkritickým. (Aby se z plutoniového jádra opravdu stala bomba, musely by komponenty být nejakým zpusobem pritisknuty tak dlouho k sobe, az by došlo k explozi.) Presto behem jedné milisekundy dojde k vyzárení volných neutronu, k úniku gama zárení a beta cástic a ke vzniku tepelné vlny. Byl to jeden z válecných, provizorních pokusu a nekolik mesícu predtím rekl Slotinovi Enrico Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku: "Jestlize to neprestanete takto delat, do roka zemrete." Protoze Slotin jiz s touto prací koncil, predpokládal, ze to je tentokrát naposledy. Zacal tedy Gravesovi predvádet pokus postupne od zacátku az ke kritickému bodu. Jednotlivé fáze postupu byly pro prítomné viditelné i slyšitelné, protoze jednoduchý prístroj podobný Geigerovu pocítaci tikal rychleji, kdyz se pokus blízil ke kritickému bodu, a zvýšení radiace také zaznamenával neutronový monitor cervene na papírový záznamový pás. Co udelal Slotin dále, bylo nazváno jedním z jeho spolupracovníku "neco odlišného - ne mimorádného, ale ne bezného". Jiný kolega rekl nedávno: "Tento pokus byl prováden mnohokrát predtím a jeho rysy byly dobre známy. Ale tentokrát to nebylo podle Hoyleho, Slotin improvizoval." A další kolegové trvali na tom, ze to byl normální postup. A dodnes není rozhodnuto mezi temito názory. fotografie strana 66 v originále Kopie pasové fotografie Louise Slotina, pravdepodobne z doby jeho prvního príjezdu do Los Alamos v r. 1944.(Zapujcila: Los Alamos National Laboratory) Slotin udelal to, ze odstranil dve cínové bezpecnostní pojistky - mezerovace - slouzící k tomu, aby se horní beryliová polokoule úplne nedotkla spodní. Potom, zatímco stále drzel horní polokouli palcem a pridrzoval ji prsty, oprel ji zespodu o plošku šroubováku, který drzel v pravé ruce, a z druhé strany ji cástecne podeprel prímo o druhou polokouli. Šroubovák stále udrzoval obe polokoule ve vzdálenosti vetší nez rozhodujících 0.32 cm. Geigeruv pocítac zacal rychleji tikat a Slotin pohnul šroubovákem, aby se polokoule ješte více priblízily. Graves, který stál tesne za Slotinem, pomalu prešlápl a naklonil se, aby lépe videl. Cieslicka z laboratorního personálu stála za Gravesem po jeho levé strane. Naproti od stolu, neco pres dva metry daleko, se seskupili Cleary z bezpecnostní stráze a další dva pracovníci z laboratore Kline a Young. Schreiber, zamestnaný svou vlastní prací, byl náhodou oblicejem obrácen do místnosti, zatímco jeho asistent Perlman byl stále sklonen nad pracovním stolem. Presne v 15.20 Graves uslyšel tuknutí, jak se šroubovák sesmekl a beryliová miska zcela dopadla na druhou polokouli. V témze okamziku osvítil zarízení modrý záblesk, rucicka Geigerova pocítace vyskocila na maximum, cervená cára na neutronovém monitoru presáhla graf a místností probehl rychlý závan záru. To bylo vše. V príštím okamziku pohnul Slotin svou levou rukou a setrásl beryliovou polokouli ze svého palce na podlahu. Stále bylo ješte 15.20 a práve bylo rozhodnuto o jeho smrti .Nyní fyzikové vedí, ze reakce probehla a byla ukoncena teplotní expanzí dríve, nez mohl Slotin - nebo kterýkoliv jiný clovek - zareagovat. Ale jeho jednání zustalo ukáznené, instinktivne udelal to, co povazoval za potrebné: rozpojit zarízení a zastavit výbuch. A svým telem zároven nevedomky zaštítil Gravese a tak ho nepochybne zachránil. Ostatní, ackoliv to v té dobe nikdo neumel pojmenovat, byli mimo smrtelný dosah. Oficiální zpráva o nehode podléhá stále úrednímu utajení, ale nekteré její cásti jsou známy. Jedna z nich popisuje události v laboratori ihned po nehode. Píše se v ní: "Kline, Cleary a Young a snad i Cieslicka vybehli ven z laboratore východními dvermi, jakmile byli schopni po nehode zareagovat. Kline, Cleary a Cieslicka pribehli k vojenské strázi u brány s tím, aby bránu otevrela, sebehli se další vojenští príslušníci a celá skupina bezela kousek vzhuru po silnici. Young se zastavil za hlineným valem, a protoze nevidel Slotina, vrátil se na konec rampy a nahlédl do laboratore asi minutu po nehode. Nevidel nikoho a vydal se podél budovy hlavní laboratore k severnímu konci chodby vedoucí ze severovýchodního rohu laboratore, kde došlo k nehode. Perlman bezel touto chodbou ihned po nehode. Slotin, Graves a Schreiber ho následovali do hlavní laboratore. Slotin okamzite zavolal ambulanci, zavolal zpet ty, kterí bezeli po silnici, a pripravil plánek ukazující priblizné rozmístení prítomných v okamziku nehody. Slotin mel ješte jeden telefonní hovor - se svým prítelem a kolegou Philipem Morrisonem, vynikajícím mladým teoretickým fyzikem. Morrison vzpomíná: "Lou rekl: Meli jsme nehodu. Bylo to na okamzik kritické a bude lepší, kdyz sem prijedeš. Dále rekl, nebo já se zeptal: Byl tam modrý výboj. Vedeli jsme oba, ze je to velice vázné." Zatímco mlcky cekali na ambulanci, vrátil se Schreiber na Slotinuv návrh do laboratore s mericím prístrojem. V blízkosti pokusného zarízení vyskocila rucicka merice az na doraz. Schreiber rychle vzal svuj a Slotinuv kabát a spechal zpet. Za necelou hodinu lezelo všech osm osob prítomných pri pokusu ve trech sousedících pokojích v nemocnici v Los Alamos, byla to nízká, rozsáhlá, zelene natrená budova na centrální planine. Slotin a Graves byli spolu na jednom pokoji. Ješte predtím, nez byli muzi prijati do nemocnice, prijeli do laboratore biologové zabývající se zárením a fyzikové projektu vcetne Philipa Morrisona a provedli maximum mozných merení. Nacházeli se v obtízné situaci, nebot z výsledku merení meli vyvodit presný prubeh nehody. Cílem bylo zjistit, jaký druh zárení a jaké mnozství muzi vstrebali, jak dlouho zárení trvalo a jakou melo intenzitu. Pres všechna vykonaná merení nebyli o mnoho moudrejší, protoze v té dobe neexistovala moznost prevést neobvyklé nové druhy dávek (zárení) na biologický úcin. Za chvíli uz v nemocnici bylo hemzení sester, které merily teplotu, nabíraly krev a sbíraly malé predmety jako mince z kapes muzu, spony z vázanek, prezky z opasku, prsteny, hodinky - jakékoliv kovové predmety, které vyzarovaly meritelnou radioaktivitu, aby mohla být presneji urcena dávka, kterou byli pacienti pri nehode zasazeni. Slotin cestou do nemocnice trochu zvracel. Nyní Graves zjistil, ze on sám ocekává, kdy se symptomy projeví u neho, a ze by rád vedel: "Bylo to skutecne kritické?" a "Jak to bylo vázné?" a "Nechce se mi také zvracet?" Jakmile byli ponecháni o samote, Slotin rekl: "Ali, moc me mrzí, ze jsem te dostal do této situace. Bojím se, ze má šance prezít je menší nez 50 procent. Doufám, ze ty jsi na tom lépe." Graves s ním v duchu souhlasil. Kolem šesté hodiny vecer prišel na sál dr. Wright Langham, jeden z radiacních biologu, aby si odnesl všechny malé kovové predmety, které sestry posbíraly. Pred devíti mesíci vytvoril podobnou sbírku od Harryho Daghliana a Slotin mu pozdeji pomáhal s nekterými jeho matematickými výpocty. Nyní se Slotin podíval na Langhama s povytazeným obocím a rekl zlomeným hlasem: "Vím, proc jsi tady." O neco pozdeji je pri zpátecní ceste z Pajarito Site navštívil Morrison. Mluvili o dávce ozárení. Z urcitého hlediska to byla jediná vec, kterou potrebovali probrat, nebot neexistovala zádná protilátka - tehdy ani dnes - proti akutní nemoci z ozárení. Meli jen slabou nadeji, ze Slotin nedostal tak velkou dávku, aby ho zabila. Ješte predtím, nez Morrison odešel, zeptal se Slotina, jestli neco nepotrebuje, a Slotin odpovedel, ze by si rád neco precetl. Té noci konzultoval Morrison, který videl následky Hirošimy, s pracovníky speciální strojírenské dílny pripojené k laboratori svuj nápad a spolecne zacali vymýšlet zarízení ke ctení knih, které se skládalo z hrazdicky umístené nad nemocnicním luzkem, ze systému nití vedoucích ke kazdé stránce, z konstrukce ozubených segmentu k obracení listu a z jednoduchého ovládacího zarízení, které bylo umísteno tak, aby mohlo být ovládáno loktem ctenáre. Byl to prístroj umoznující ctení tomu, kdo nemohl pouzívat své ruce. První noc v 18.30 - pouhé tri hodiny po nehode - Slotinova levá ruka otekla a zrudla, palec, kterým drzel beryliovou kouli, byl znecitlivelý a píchalo v nem a jeho nehtové luzko zcernalo. Ve stredu odpoledne - dvacet ctyri hodiny po nehode - ruka byla jiz oteklá tak, ze se zdálo, ze kuze muze kazdou chvíli prasknout; pravá ruka zacala také otékat. Bolesti v obou rukou vzrustaly, takze lékari Slotinovi predepsali ledové obklady a morfium. Slotinova spodní cást bricha, která byla pri nehode ve výšce pokusu, zacala také rudnout. Jinak se cítil dobre, vypadal vesele a prestal zvracet. Bylo to stejné jako pred devíti mesíci s Daghlianem. Bunky organismu jsou odolné, svuj metabolismus obnovují i po takovém poškození a prezívají az do doby svého nového delení. Proto se behem krátké doby, dokud vetšina bunecných struktur pokracuje ve své funkci az do tohoto fatálního bodu delení, muze zdát, ze organismus prezije. Ve stredu v noci se na Slotinove levém palci objevil první velký, k prasknutí nalitý puchýr. Ve ctvrtek se vytvorily další, az do velikosti holubího vejce, na dlani a mezi prsty levé ruky. Levá paze také opuchla, rovnez pravá ruka a cást predloktí. Stacil jediný okamzik, kdy byly obe ruce vystaveny modré zári, a byly doslova uvareny. Ve ctvrtek se prihodilo ješte nekolik dalších vecí. Napríklad, v noci probehla schuzka chemiku, fyziku a biologu, kterí se všichni usilovne snazili ruznými metodami stanovit dávku ozárení. Dr. Wright Langham, který si vzal ke zmerení radiace Slotinovy drobné, prsten a hodinky, jiz provedl na základe jejich radioaktivity rychlé výpocty. Zjistil, ze Slotin dostal dávku asi ctyrikrát vetší nez Daghlian. Nedávno se vyjádril: "Jsem relativne uprímný clovek, nevidel jsem, ze by mel velkou šanci. Ale kolegové fyzici stále pocítali. Šel jsem za nimi a rekl jim svuj názor. Phil Morrison prohlédl moje výpocty a mrštil s nimi pres stul: Blbost! To prece nemuze být pravda! Fyzikové se ješte další tri dny pokoušeli Slotina zachránit svými tuzkami." Ve ctvrtek se také armáda, která mela v Los Alamos posádku, rozhodla, ze by melo být vydáno nejaké tiskové prohlášení o nehode. Jejich úmyslem jako obvykle bylo chránit verejnost pred hysterií z radiace. Takze pripravovali podobné neutrální prohlášení (nehoda... laborator... postizen technický personál... uspokojivý stav...) jako v prípade Daghlianovy smrti. Kdyz se o tom dozvedel Morrison, pohrozil, ze sám upozorní tisk, jestlize zpráva nebude výslovne uvádet, ze obeti byly vystaveny radiaci. Ve skutecné zpráve to bylo nakonec receno témer presne, i kdyz trochu jinak. Ve ctvrtek po vydání prohlášení bylo Slotinovi povoleno spojit se s rodinou. Ješte v podvecer nadiktoval telegram pro svého otce: "Má cesta do Tichomorí odlozena na neurcito, podrobnosti napíšu, s pozdravem Louis." Potom pozdeji vecer s pomocí sestricky, která mu pridrzovala sluchátko, telefonoval. Hovoril klidne a rekl, ze mel malou nehodu, ze je na cas v nemocnici, a protoze to vypadá, ze se po ceste na Bikini nebude moci podívat domu, jak puvodne zamýšlel, mohli by jeho rodice prijet za ním. Armáda by pro ne prednostne zarídila místo v letadle. Pan a paní Slotinovi odjeli z domova následující den - v pátek. Meli prijet do Los Alamos v sobotu v poledne. Nyní uz morfium a ledové obklady nemohly déle potlacovat bolest ve Slotinových odumírajících rukou. Proto lékari Slotinovu pravou ruku a celou levou pazi úplne oblozili ledem, coz by melo mít stejný úcinek jako amputace, ale bez následného šoku. Jinak Slotin stále vypadal klidne a cile. Denne dostával krevní transfúze - prátelé stáli ve fronte pred vchodem do nemocnice, aby mu darovali krev - ale jeho chut k jídlu byla dobrá a stále delal zalostivé grimasy na kazdého fyzika, který ho prišel navštívit: "Tak jaká to byla dávka?" Morrison pricházel, kdykoliv mohl, aby mu cetl z odborných knih. Manzelky Slotinových spolupracovníku prinášely kytice gladiolu ze svých zahrad, protoze v Los Alamos nebylo zádné kvetinárství. Z ústredí vyslali zvláštního fotografa, který udelal barevné snímky Slotinových rukou, pazí a bricha: protoze to byl neobvyklý prípad a dokumentace byla neocenitelná. Kdyz prijeli v sobotu Slotinovi rodice, byl Slotin stále ješte v latentní fázi nemoci a mohl se pozvednout na luzku, aby je privítal. "Jak se máš, Louisi?" [zeptal se jeho otec.] "Proc nemluvíš hebrejsky, otce?" odvetil Slotin laskave. "Není zac se stydet." Chvíli si povídali a Slotin zlehcoval svuj stav: "Jsem jen trochu popálený", ale paní Slotinová, která se dotkla jeho tmavých vlasu, vykrikla: "Jsou ztuhlé a suché, vypadají jako dráty!" Potom, co odešli z pokoje, pan Slotin vyhledal Morrisona a váhave se ho zeptal, jestli je nekde v Los Alamos mozné sehnat láhev whisky. Do mesta prijely ješte dve další osoby. Jednou z nich byl doktor z Chicaga, který zkoumal smrtelne ozárená zvírata; zjistil, ze u psu se v posledním stadiu vyskytuje komplikované silné krvácení, jehoz lécba mela urcitý úspech, jestlize pouzil barvivo nazývané toluidinová modr. Jestlize bude mít Slotinova nemoc podobný prubeh, zdravotnický personál bude moci tuto metodu vyzkoušet. Druhý príchozí, také z Chicaga, byl dr. Hermann Lisco. Byl to patolog a byl povolán pro prípad, ze by bylo treba udelat obdukci. Sobota byla pátý den po nehode a od tohoto dne bylo jasné, ze dávka zárení byla velmi, velmi vysoká. Annamae Dickie, sestra zabývající se krevním obrazem, pocítala jako obvykle bílé krvinky v krvi a propukla v plác. Jejich pocet prudce klesl. Bílé krvinky - ochránci zivota v krvi - zastavily svou reprodukci a umíraly. Gravese tento den pod záminkou, ze Slotinovi rodice mají právo navštevovat svého syna o samote, prestehovali na jiný pokoj. Slotin stále logicky uvazoval a byl cilý. Všiml si, ze se mu na jazyku v blízkosti zlatého zubu vytvoril vred, a to mu pripomnelo, ze zlatý povlak muze efektivne odrázet velikost dávky radioaktivity. Samozrejme bylo to, ze Slotin ví, v jakém je stavu, všem jasné: bylo špatným znamením, ze zlatá korunka byla tak radioaktivní, az zpusobila vznik nádoru. Morrison píše strucne v jednom dopise, ve kterém popisuje kolegum prubeh Slotinovy nemoci: "Pátý a šestý dny byly ocividne velmi tezké." Potom se Slotin dostal velmi rychle do toxického stavu: jeho teplota rychle stoupala a puls se zrychloval; dolní cást bricha opuchla a ztvrdla; jeho zaludek a streva úplne selhaly, bylo nutné zavést do jeho zaludku hadicku, aby z neho mohla být nepretrzite odsávána tekutina; jeho pokozka se výrazne zbarvila do tmave rudo-hnedého odstínu. Jeho telo se zacalo rozkládat. V úterý náhle klesl pocet trombocytu (krevní desticky, regulující srázlivost krve). "To byl jistý príznak vnitrního krvácení," potom psal Morrison ve zpráve spolecným prátelum. "Oba jsme to vedeli a byli jsme neštastni, ze se to stalo. Ocekávali jsme, ze príští ctyri nebo pet dní budou velmi zlé." Ale uz nyní byl Slotin chvílemi duševne pomatený a ve stredu upadl do delíria. Jeho rty zmodraly a musel být umísten pod kyslíkový prístroj. Vecer upadl do kómatu a ve ctvrtek 30. kvetna v 11 hodin dopoledne - 9. den po nehode - zemrel. Noviny, americká armáda a mnozí jeho prátelé se snazili najít morálnost v Slotinove smrti tím, ze zduraznovali, ze se v kritické dobe choval jako hrdina. A samozrejme je to uz dávno pryc. Také je zajímavé, ze vedci z Los Alamos se snazili vyhnout se vzpomínkám na Slotina - a stále se o to snazí. Teprve letos v léte se jeden z nich vyjádril: "Nechci o tom vubec mluvit." Jiní o nehode mluvili jen "s nechutí", stále se snazili, aby se k nim událost príliš nepriblízila. Philip Morrison, dnes na Cornellove univerzite, vyrovnane rekl: "Bylo to nejbolestnejší období mého zivota a nechci se k tomu vracet." Nevysvetlili, proc se tomuto tématu vyhýbají. Mozná proto, ze nemohou vzpomínat na Louise Slotina, aniz by nevzpomneli na to, co cítili ve dnech, kdy lidstvo ztratilo svou nevinnost. Barbara Moon ríjen 1961
Při příležitosti opětovného spuštění urychlovače LHC, který až doposud stál lidstvo 8.8 miliard dolarů aktivisti zažalovali fyziky u soudu ve Štrasburku pro lidská práva, protože se stále zřetelněji ukazuje, že se fyzici snažej dokázat svý teorie právě tím, čeho se lidstvo nejvíce obává: vytvořením stabilní černé díry a ani se tím nijak netajej. Existenci takových mikroskopických děr předpověděla už před deseti lety teorie superstrun (tzv. Randall - Sundrum model), ale pozadu nezůstávají ani další teorie. Tyto objekty se navíc nápadně podobaj strangeletům, které nezávisle předpověděl další strunový teoretik Ed Witten o něco později. Nedávno počítačové simulace prokázaly, že vznik takové černé díry je reálný, pokud se vezme v úvahu existence svinutejch dimenzí časoprostoru, který maj právě srážky na urychlovači ověřovad. Názorně řečeno, časoprostor zkolabovanej kolem takový černý díry způsobí, že takovej objekt bude vypařovat zářením po mnohem větší dráze a tudíž o mnoho řádů pomalejc, než předpovídá klasická Hawkingova teorie.
Nedávné počítačové simulace tento závěr potvrzujou a ukazujou, jaxe mění výsledek kolize v závislosti na rostoucí energii srážky. Nicméně vedení CERNu se nedávno rozhodlo v programu pokračovat a zvýšit energie srážky až na 7 TeV, což je téměř 80% nominálního výkonu LHC. Větší výkon v tomto roce LHC zřejmě nedosáhne, protože výbuch urychlovače před rokem i nedávné zkoušky ukázaly, že spoje mezi supravodivými magnety jsou poddimenzované a nemusely by projektovanou zátěž vydržet. Po roce pokusů, na který čeká spousta aspirantů, aby mohli konečně dokončit svoje disertace tedy bude následovat další odstávka a upgrade výkonově kritických částí.
Nostradamus Centuria IX.44 - Úsvit ďasů
Migrez! migrez de Geneve trestous Saturne d'or en fer se changera Le contre Raypoz exterminera tous Avant l'advent le Ciel signes fera Všichni uprchněte, uprchněte z Ženevy! Boží soud změní váš osud Atomový paprsek vše vyhladí Před touto událostí, Nebe dá znamení...
Konstrukce pavoučí sítě je vypiplaná evolucí a nic v ní není ponecháno náhodě. Skládá se z nosnejch, výztužnejch a lapacích vláken, každý má různou tloušťku, strukturu a funkci s přesně vyváženou pružností a průtažností v jednotlivejch částech konstrukce. Nosná vlákna jsou nejsilnější (20 - 50 µm) a sloužej jako kotevní lana pro celou pavučinu. Pavouk je ve volných chvílích neustále vyztužuje: pobíhá po nich sem a tam a doplňuje je o další svazky. Pevnost pavoučího vlákna je s ohledem na průměr asi 8 % ocelového drátu, ale s ohledem na svou nízkou hustotu ocel na váhu pevností předčí. Navíc se tato vlákna mohou protáhnout o 30 - 40%, aniž dojde k jejich přetržení. Udává se, že pavoučí vlákno o síle tužky by mohlo zastavit letící Boeing 747. Ačkoliv pavoučí síť mívá různej tvar, je zpravidla konstruovaná tak, aby přenášela vibrace ze všech míst sítě do paprsčitě uspořádanýho centrální bodu, ve kterým sedí číhající pavouk. Ten podle směru vibrací pozná, jakým směrem se má přibližně za chycenou kořistí vrhnout, čili se musí vyznat i ve vlnový mechanice. Některý sítě obsahujou i vábící prvky: obsahujou zapředený vlákna s povrchovou úpravou ala fotonický krystaly: silně odrážej polarizovaný ultrafialový světlo jako květy a fungujou tak jako značky, který vábí hmyz nebo možná další pavouky.
Výztužná vlákna mají kolem 2 µm a mají za cíl zvětšit elasticitu sítě. Skládají se z svazku nosnejch vláken volně omotanejch tenšími vlákny, který tvořej při napnutí vlákna smyčky nebo uzlíky ve více-méně pravidelnejch vzdálenostech. Lapací vlákna jsou nejtenčí a taky nejpružnější, sládaj se z hustý sítě smyček z jemných vláken (až 0,02 µm), který se při napnutí postupně vyrovnávaj až na dvacetinásobek svý původní délky, takže tuhost i pevnost vlákna při protažení postupně roste. Lapená kořist se do těchto pružných vláken doslova zamotá. K tomu přispívá fakt, že lapací vlákna sou za provozu pokrytý tenkou vrstvou lepivý kapaliny, která v místech, kde vlákna tvoří smyčky vypadaj jako drobný kapičky. Smyčky je na pavučině udržujou v pravidelnejch vzdálenostech, jinak by se kapky spojily a slily v důsledku svýho povrchovýho napětí. Nedavno se ukázalo, že smyčky na pavučině maj ještě jednu důležitou funkci. Ačkoliv pavoučí vlákno je samo od sebe nesmáčivý, v místech uzlíků má silně zápornou křivost a přitahuje tak kapičky vlhkosti, která kondenzuje na vlákně nikoliv v souvisle tenký vrstvě, ale v drobnejch kapkách. Když jejich velikost překročí určitou mez, kapky rosy se od vlákna odtrhnou vlastní váhou a díky tomu zkondenzovaná rosa pavoučí sítě nepotrhá. V důsledku toho musí tvar vláken zůstat přesně vyváženej nejen se zřetelem na jejich pevnost a průtažnost, ale i s ohledem na povrchový napětí kapalin, který je v přírodě pokrývaji. Fyzici navrhli, že by se schopnost pavoučí sítě přitahovat kapaliny dala využít v chemickejch reakcích a při zachytávání vláhy ze vzduchu v pouštích a vytvořili pro tento účel podobný vlákno namočením silonovýho vlasce do směsi polymerů, který po odpaření vytvořily na vlákně vrstvu zachytávající vlhkost..
Vědci nikdy neoplývali zvláštní opatrností nebo pocitem zodpovědnosti vůči svému okolí. První jaderný reaktor - čili jak se tehdy říkalo "milíř" - byl postavenej 2.prosince 1941 načerno na univerzitním stadiónu uprostřed nic netušícího Chicaga a tvořila ho hromada grafitovejch kostek a asi 50 tun oxidu uranu. Na prostředním obrázku sou v čele reaktoru vidět díry pro čtyři kadmiové tyče, kterými se reakce řídila na základě měřeného toku neutronů uvnitř reaktoru, samozřejmě manuálně. Při experimentu stáli nad reaktorem asistenti s kbelíky, připravený reaktor zalít roztokem kadmiový soli, která silně pohlcuje neutrony, kdyby se řetězová reakce vymkla kontrole. Pro případ, že by se grafit vznítil byl nad reaktorem připravená gumová plachta od firmy Goodyear, v tý době vyrábějící balony. Její zaměstnanci si mysleli, že se fyzici dočista zbláznili - hranatý balon přece nemůže létat! Stavbu řídil italskej fyzik Enrico Fermi a krátce po ověření funkce byl reaktor rozebrán a uran si vojáci odvezli zpátky. Stavba byla tak utajená, že se z jeho stavby nedochovaly ani žádné fotografie, jen kresby a zmenšené modely z pozdější doby.
Fermi objevil jaderné štěpení pomalými neutrony náhodou v březnu roku 1934 při ozařování stříbrné fólie neutrony, který vyráběl působením alfa částic z rádia na beryllium.Předpokládal totiž, že elektricky neutrální částice vniknou do atomových jader snáze než částice alfa, který mají stejný náboj jako jádro, a proto ho odpuzujou. Jeden z Fermiho laborantů si všiml, že ozařování stříbra na dřevěném stole dávalo mnohem lepší výsledky než na vedlejším stole kovovém... Vkládali tedy mezi zdroj a terčík na zkoušku různé přepážky, až přišli na vosk. Ten zvýšil aktivitu stříbra stokrát! Na vysvětlení přišel Fermi během odpolední siesty: srážkami s lehkými atomy vosku, tvořeného především vodíkem, se neutrony zpomalí a snáze se pak zachytí v jádru, podobně jako pomalý golfový míček spadne do jamky spíš než rychlý. Ještě téhož dne odpoledne pak provedli ověřovací pokus: jelikož nejvíc vodíku z běžných látek obsahuje voda, ozářili plíšek stříbra v blízké fontánce se zlatými rybičkami a vodotryskem. Fungovalo to - stříbro zářilo jako zběsilé! V prosinci 1938 za tento objev Fermi převzal Nobelovu cenu.
Štěpení uranu bylo krátce na to objeveno v Německu v roce 1939 Otto Hahnem - ale Hitler v té době věřil Heissenbergovu tvrzení, že ke konstrukci funkčního reaktoru by bylo zapotřebí mnohem větší množství uranu, než mělo v té době Německo k dispozici a proto jadernej program nepodporoval. V Rusku bylo popudem k založení výzkumu náhlé vymizení článků o štěpení uranu z odborné literatury; výzkum vedený Igorem Kurčatovem vyvrcholil spuštěním prvního evropského reaktoru v bývalé továrně na rentgeny v Moskvě o vánocích 1946. Fermiho podíl na konstrukci prvních jaderných pum byl srovnatelný s podílem Roberta Oppenheimera. Na námitky o morálních aspektech vývoje jaderné bomby Fermi reagoval slovy: "Dejte mi pokoj s výčitkami svědomí! Tohle je věda, a jak krásná!". Po prvním testu taky bezstarostně nasedl do olovem oplátovaného tanku a projel se epicentrem. Teprve pak si uvědomil, co vyvedl, rozklepal se a pozvracel a ačkoliv byl dobrej řidič, museli ho odvézt zpátky do Los Alamos. O schopnosti Fermiho odhadnout riziko vypovídá příznačná historka Fermiho ženy Laury.. Ještě v Itálii bývalo v jejich bytě přes zimu velmi chladno. Paní Laura to chtěla vyřešit nahrazením jednoduchých oken dvojitými. Fyzik usedl a hbitě spočítal, že takto získaná úspora by byla zcela zanedbatelná. Praktickou manželku však nepřesvědčil, okna nechala zdvojit - a v bytě bylo rázem teplo. Překvapený Fermi své výpočty překontroloval a zjistil, že jsou správné, jen desetinná čárka se mu zatoulala na špatné místo. V létě 1954 během přednáškového turné po Itálii Fermi dostal silné bolesti žaludku, za dva měsíce nato v Chicagu mu lékaři zjistili rakovinu.
Snímky Hubble potvrdil rotační periodu Pluta 6,4 dne. Je to výkon srovnatelný s pozorováním fleků na fotbalovým míči na vzdálenost 70 km. Každý ze snímků byl jen pár pixelů veliký, ale zpracováním mnoha snímků se podařilo během čtyř let výpočtů na dvaceti počítačích část šumu odstranit. Porovnáním snímků z roku 1994 se snímky z let 2001-2003 odhalily, že i povrch Pluta podléhá sezónním změnám, ačkoliv jeho oběžná dráha trvá 248 let. Hnědé fleky jsou zřejmě uhlovodíkové usazeniny, podobně jako na Saturnově měsíci Titanu, výrazný bilý flek v rovnikové oblasti se přičítá zmrzlýmu methanu. Vpravo je Venetia Phair, rozená Burneyová, která dala planetoidu jméno.
JIZBY: Nevim, jakej termid přesně myslíš. Barvám, co maj různý odstín při různý teplotě osvětlení se říkaj metamerický páry a je to příklad iluminační metamerie. Dole je proužek slovenský občanky - pod červeným filtrem vynikne rozdílnej odstín, čili může sloužid jako ochrannej prvek. Vpravo je testovací GATF/RHEM indikátor, kterým se sleduje barevný vyvážení osvětlení.
KOCKA: Tady píšou, že je tam termochromní kapalnej krystal (kyanobifenyl, cholesteryl oleyl carbonát nebo cholesteryl benzoát) ve směsi s pleochroickým barvivem. Molekula se zahřátím narovná a ovlivní polarizaci světla, která mění barevnej tón barviva.
Elektromagnetická pulzní zbraň společnosti Eureka Aerospace jedním výstřelem spálí procesor řídící jednotky a auto tak zastaví. Zatim není jasné, zda nezastaví i případne kardiostimulátor..
Jak známo, lidský oko je nejcitlivější na žlutozelenou barvu uprostřed barevnýho spektra, směrem k okrajům citlivost na obě strany klesá. U některých látek absorbujících rovnoměrně po celým spektru to může vést k tzv. dichromatismus, protože s rostoucí tloušťkou jejich vrstvy jejich absorbce klesá nejvýraznějc právě uprostřed spektra. Dichromatismus se hodnotí dichromatickým indexem, kterej vyjadřuje úhel, o kterej se natočí spojnice barev v LAB spektru. Olej z tykvovejch semínek vyniká jak oříškovou chutí a vysokým obsahem nutričně hodnotnýho zinku, tak svým dichromatismem: v tenkejch vrstvách nebo ve směsi s jogurtem je žlutej, v silnějších zelenej a v tlustejch prosvítá červenohnědě. Podobně vykazuje proměnlivý barvy řada dalších barev a chemikálií, např. žlučový barviva nebo roztok oxidu chromovýho v kyselině sírové kterej se v laborkách používá na čištění skla je v tenký vrstvě zelenej, v tlustý žlutohnědej.
Dichromatismus bysme si neměli plést s dichroismem, popř. pleochroismem, což vyjadřuje barevný změny v závislosti na orientaci polarizovanýho světla (perleťový barvy mnoha minerálů jsou způsobený tím, že lámou nebo absorbujou světlo různě silně v různých krystalových rovinách) a závislost barvy na tloušťce nebo směru osvětlení je zde mnohem složitější. Na dichroismu je založená např. funkce kapalnejch krystalů v displejích, dichroické hranoly se používaly ve starších typech kamkordérů k rozkladu obrazu na barevné složky v CCD prvku.
Jak různý státy přispívaj ke kontaminaci vesmíru satelitama...
Sbalid Hanče Hathaway (*1982) je snadné, stačí jí prý vysvětlid kvarky, páč se zajímá o "energie a vibrace"...
Co je malé, to je hezké...
HAWKING: Tohle je ještě zajímavější - Bediniho monopólovej motor s neodymovým feromagnetem rotujícím při 5.000 ot/sec. John Bedini tvrdí, že prej vykazuje výstupní výkon větší, než napájecí, tadle tvrzení sou však často založený na nepochopeným účiníku (vykazovanej výkon je jalovej, protože proud měřenej na osciloskopu neni sfázovanej s napětím). Vlevo je jedna z možnejch realizací Bediniho motoru pomocí bifiliární cívky a ploten z HDD.
Tady jsou tři ukázky (1, 2, 3) ukázky Cole-Bediniho motoru, který údajně běžej bez vnějšího zdroje, motor vpravo navíc nabíjí kondenzátor. Teoreticky je možný takový perpetuum mobile postavit, protože hmota je ve styku s vakuem nestabilní a pomalu se vypařuje (pokud do středu Země umístíme malou černou díru, dřív nebo později planetu vyžere a zčásti přemění na záření). Představuju si to tak, že magnetický pole vakuum zahušťuje, čili ten proces urychluje a může přitom konat užitečnou práci. Na webu je návod a video, jaxi motor vyrobit z větráčku do PC.
Ačkoliv ve spektru existuje žlutá barva samostatně (žlutý světlo sodíkové lampy je monochromatické), lidské oko skládá žlutou barvu z vjemů z čípků citlivých na červenou a zelenou barvu a nedokáže tedy rozlišit monochromatickou žlutou barvu a žlutou barvu vzniklou smícháním červené a zelené. Takovéto dvojice barev se nazývají metamery. Jdou rozlišit v barevném světle nebo pod barevnými filtry, které potlačí jednu z barevných komponent - pak se jeden z obrázků vždy bude jevit jako tmavší. Tím jde testovat vyvážení bílé barvy v umělém osvětlení. Čtverce na ukázkách rozlišíte taky XOR filtrem, když je označíte v prohlížeči myší. Purpurová barva nebo azurová barva naopak nemá ve spektru žádnou odpovídající vlnovou délku a je vždy tvořená směsí různejch vlnovejch délek. Směs žlutozelené a purpurové barvy se bude jevit jako čistě šedá barva. Protože má ale oko pro každou barvu jinou setrvačnost, pod bílým stroboskopickým světlem získá i takováto směs barevnej odstín.
Izák Newton definoval sedm základních barev ve spektru na základě svého zájmu o numerologii a magické číslo sedm, protože existence samostatné indigové nebo oranžové barvy je sporná. Na sekundární barvy (žlutou, azurovou a purpurovou) je oko více citlivé, protože vznikaj míšením základních barev, kdy se sčítá odezva ze dvou druhů čípků současně, takže nám připadaj světlejší. Smíšením primárních a sekundárních barev vznikají barvy terciární (např. karmínová nebo oranžová). K zajímavému jevu dochází v krátkovlnné oblasti spektra, na které jsou částečně citlivé i červené čípky sítnice, takže velmi krátkovlné světlo vnímáme jako fialové. V silném fialovém světle můžeme pozorovat celou paletu zvláštních jemných barev. Je pravděpodobný, že je to rudiment evoluce a některé druhy hmyzu v té oblasti můžou rozlišovat nové barvy. Oko se na tři barvy současně obtížně soustředí a fialové osvětlení způsobuje vjem rozmazaných obrysů, které může vést až k bolestem hlavy. 30 tapet s duhovými barvami.
Podle standardní teorie Měsíc vznikl gigantickou srážkou Země s tělesem Thea o velikosti Marsu v době před 4.5 mld. let, kdy byla sama ještě žhavá tekutá koule a sluneční soustava byla dosud podobných těles plná. Srážka měla proběhnout jako gigantické šplouchnutí, které na opačné straně planety odtrhlo velkou kapku, tvořící později Měsíc. Odhaduje se, že asi 80% materiálu Měsíce pochází z tohoto tělesa a 20% ze Země. Tahle teorie vysvětluje, proč Měsíci chybí železné jádro, nicméně izotopová shoda složení Měsíce a povrchu Země je mnohem větší a tak dva fyzici nedávno navrhli novou hypotézu. Jak známo, těžké prvky se hromadí ve středu planety, ale když rotuje, soustřeďují se naopak u jejího obvodu. Jelikož Země mohla v minulosti obsahovat hodně přírodního uranu a thoria, tyto prvky se mohly na obvodu Země nakoncentrovat tak, že zde došlo k přirozené jaderné reakci a výbuchu, v důsledku kterého byly rovníkové části planety rozmetány do okolí.
Harold Eugene Edgerton z MIT v roce 1934 vynalezl svou rapatronickou kameru, která se dlouhou dobu používala pro snímkování jaderných výbuchů. Každá kamera dokáže sejmout jen jeden snímek za několik milisekund po výbuchu, takže jich kolem testovací pumy muselo být rozmístěno několik desítek a nastaveno na různé zpoždění. Kamera obsahovala dvojici kolmo orientovaných polarizačních filtrů, které nepropouštějí světlo. Mezi nimi byl Kerrův článek (kyveta s nitrobenzenem opatřená elektrodami), na kterej se krátce po výbuchu pustil napěťový puls. Ten způsobil, že Kerrův článek se stal na několik desítek mikrosekund průhlednej.
Při explozi se kolem pumy šíří tlaková vlna žhavého vzduchu o teplotě 40.000 °C, stlačená asi na hustotu olova. Hustá plazma obsahuje volné elektrony a je nejprve podobně jako kovy pro světlo úplně neprůhledná, proto atomová puma krátce po výbuchu "pohasne". Z doby téhle prodlevy se dá odhadnout ráže pumy (u největší 60 megatunové vodíkové pumy činila asi tři sekundy). Límec na spodním okraji je tzv. Machův límec, vzniká jako místo kde se sráží původní rázová vlna s vlnou odraženou od země (na videu vlevo níže je vidět podobnej jev při chemické explozi). Rychlost vlny je zpočátku nadzvuková a ovlivňuje ji teplota vzduchu, ohřívaného zářením odraženým od povrchu předmětů, čímž na tlakové vlně vznikaji puchýře a další nepravidelnosti.Špičky vybíhající z rázové vlny na obrázku vpravo nahoře je plasma vzniklá odpařením poutacích lan na věži, na které byla puma umístěná.Ve vzdálenosti 150 - 300 metrů se tlaková vlna od plasmy odpoutává a šíří se dál rychlostí zvuku. Na videu vpravo dole je tlaková vlna po výbuchu ve stratosféře (zkouška Starfish ve výšce asi 130 km, dole je vidět padající zbytek nosné rakety), ještě víc vpravo je jadernej výbuch zkoušky Baker pod vodou.
Andělská křídla
Infografika rozměrový škály pozorovatelnýho vesmíru ve Flashi. Podle éterový teorie je vesmír tvořenej fraktálníma fluktuacema a vlnová délka mikrovlnnýho pozadí vesmíru tvoří střed rozměrový škály vesmíru. Odpovídá jí vlnová délka neuronů v lidským mozku a současně průměr černý díry vypařující se stejně dlouho jako vesmír.
Fyzici počítačovou simulací potvrdili vznik černé díry v urychlovačích. Jelikož lidstvo nikdy neodolá pokušení zajít za hranice svejch možností, je jeho další osud snadno předpověditelnej - pokud neodpálí planetu s urychlovačem LHC, prostě si postaví větší. Lidi nad svým počínáním zkrátka nemají kontrolu. Do jaký posraný civilizace sem se to připlet?!?
Teorie správného parkování objevena - dole je vzorec, uvádějící minimální vzdálenost mezi vozidly, potřebnou k pohodlnýmu zaparkování. Vpravo je návod k takovýmu zaparkování.
Ta samá barva muže vypadat na různých tkaninách různě (ukázka vlevo: bavlna - hedvábí). Vlákna hedvábí maji hladkej povrch, protože je tvoří housenky z kapaliny, která na vzduchu tuhne. Světelný paprsky se v nich nerozptylujou a pronikají do hloubky, takže je výsledný odstín barvy sytější, podobně jako mokrá tabule vypadá tmavší. Některé barvy jsou solvatochromní a ovlivňuje je i chemické složení vláken, který způsobuje posun barvy. Na obrázku vpravo vlákna A lnu, B bavlny, C vlny a D hedvábí
Kolik barev je na tomto obrázku? Podobná iluze dunguje jen s metamerními barvama, tj. barvama, který mozek dopočítává z intenzity tří základních barev: modré, zelené a červené. Další iluze zde...
Pro současné fyziky je stále velmi těžké pochopit, že jakmile nějaké částice tvoří prostředí pro šíření vln, nemohou pro tyto vlny současně tvořit překážku nebo vyplňovat jejich časoprostor...
V roce 1960 americkej pilot Joe Kittinger ustanovil na padesát let nepřekonanej rekord ve výškovým seskoku z výšky 31 km, kam byl vynesen heliovým balónem. Nyní se chce o nový rekord pokusit Felix Baumgartner, kterej skáče z výškovejch budov pomocí padáku. V tlakovém obleku podobném skafandru chce překonat při seskoku z výšky 36,5 km rychlost zvuku.
Je možný rotačním pohybem vrtat čtvercový díry? Ano, pokud se jako fréza použije upravenej Rolexův rotor uchycenej na excentru. V reálu se samozřejmě vždy získá díra s lehce zaoblenými rohy, problém je taky s přesným vedením vrtáku.
S touto záležitostí souvisí otázka, zda se fungovat "čtvercové kolo". Ukazuje se, že muže, pokud se bude odvalovat po povrchu tvořeném obrácenou řetězovkou (funkce odvozená od tvaru prověšeného lana nebo řetězu) .Řetězovka se užívá v architektuře, protože tvar této křivky mají samonosné klenby gotických staveb. Další aplikací řetězovek je návrh vedení vysokého napětí, na kterým zavěšené elektrické vodiče vytváří křivky blízké ideálním řetězovkám. Formální výpočet řetězovek může být v praxi dosti složitý - kdysi jsem četl, že matematický řešení tvaru řetězu částečně ponořenýho do vody dosud nebylo nalezeno.
Mexická jeskyňka v sádrovcovým lomu Naica nedaleko Chihuahua je plná krystalků selenitu, čili sádrovce CaSO4 . 2H2O - údajně byly vytvořený změnama klimatu před 200.000 lety (video). Jeskyně byly původně zatopený vodou a protože je síran vápenatý poměrně dobře rozpustný ve vodě (asi 2 g/litr), nashromáždilo se v nich dost sádry na to, aby postupně vznikly největší krystaly na světě - až 11 metrů dlouhý. Jeskyně jsou zajímavý taky tím, že je v nich dosud 100% vlhkost vzduchu - to spolu se zvýšenou teplotou (cca 50 °C) vytváří životu nebezpečnou saunu: protože lidský tělo je v takovým prostředí chladnější, kondenzuje v něm vlhkost v plicních sklípcích a osoba, která do jeskyně vstoupí bez dýchacího přístroje, vysoušejícího vzduch se v ní rychle udusí - doslova se na suchu utopí...
Čebyševův pantograf tvoří klikovej mechanismus - jeho zvláštnost je v tom, že kolo vykoná při otáčení klikou jedním směrem dvě otočky/jednu otočku kliky - ale při otáčení druhým směrem čtyři otočky (simulátor)! Používá se v robotice a sestrojil ho ruskej matematik Pafnutij Ľvovič Čebyšev (1821–1894), mj. známej jak autor interpolačních polynomů.
Neleží klička na vaší botě vodorovně? Špatně...bude se vám rozvazovat.
Jak se projevuje narušení symetrie? Při srážkách energetickejch částic v urychlovačích vzniká rotující útvar, podobnej malý černý díře, kterej se rychle rozpadá Howkingovým zářením. Největší část energie se vyzařuje polárními jety (spršky pionů a gamma záření). Ke tvorbě jetů dochází až při vyšších energiích, kdy vzniká dostatečnej počet antikvarků, který se rozpadaj slabou interakcí. Protože částice se málokdy srážej přesně v ose, jety obvykle svíraj tupej úhel. Přitom se však projevuje vliv slabý interakce a jeden jetů bejvá slabší a při opravdu vysoce energetických srážkách s energií nad 1 TeV je jeden z jetů kvark-gluonovou plasmou rozptýlenej přednostně. Hustej oblak plasmy se vykazuje silně zakřivenej gradient povrchovýho napětí, ve kterým částice fokusujou, zatímco antičástice rozptylujou do prostoru všemi směry. Éterová teorie to vysvětluje tak, že pěna kvantovejch fluktuací s rostoucí energií srážky houstne a stěny jejich bublin se zakřivujou. Jelikož částice jsou tvořený gradienty vnějších stěn bublin a antičástice vnitřními, v silně zakřivenejch bublinách ty gradienty přestávaj bejt rovnoběžný, ergo stejně dlouhý a antičástice jsou rozptylovaný více, působí na ně jejich antigravitace podobně jako po velkým třesku. Aby se ta asymetrie uplatnila, musej částice pěnou šířid dostatečně dlouho, resp. éterová pěna musí bejt dostatečně hustá. Ke zřetelnýmu narušení symetrie dochází tedy zřetelně jen největších vzdálenostech, nebo při vysokých hustotách energie či hmoty, kde se uplatňuje slabá interakce. Protože neutrina na svý okolí působěj jen slabou interakcí, je u nich symetrie narušená vždy a neutrina s opačným nábojem jsou současně antičásticema.
Podobnej jev můžem pozorovat i při rozpadu atomovejch jader v případě, že se nám je podaří zorientovat magnetickým polem a dostatečně ochladit tak, aby sebou nemlela. V roce 1956 tento experiment provedla paní Chien-Shiung Wu na tenké vrstvičce radioaktivního kobaltu Co 60 nanesené na paramagnetickém dusičnanu gadolinia 56 po ochlazení heliem v magnetickém poli. Při vypnutí magnetického pole se spiny gadolinia samovolně dezorientujou, na což spotřebovávaj energii ze svého okolí a ochladí přitom zorientované atomy kobaltu tak, že krátký okamžik rotujou všechny stejným směrem. Přitom se rozpadaj na elektrony, který vyzařujou v polárních jetech, ale elektronů v jednom směru je asi o třetinu míň, chovaj se tedy jako malé kvarkové díry - strangelety. Tento experiment byl řadou fyziků věřících v matematickou symetrii přírody přijímanej s nedůvěrou, odmítal ho zpočátku i Feynman a řada formálních teorií, např. QCD jej nedokáže vysvětlit dodnes. Nesymetrie jetů jde pozorovat na kvarkovejch a neutrinovejch hvězdách často prakticky "pouhým okem" a může sloužit k jejich rozlišení od jetů řidších neutronovejch hvězd a bílejch trpaslíků, který jsou symetrický (teoreticky by každá velká rotující hvězda měla bejt na jednom z pólů nepatrně "studenější"). Jelikož náš vesmír vypadá, jako kdyby ho tvořil vnitřek černý díry, je možný pozorovat narušení symetrie i na něm jako tzv. Dopplerův posun mikrovlnnýho pozadí vesmíru, ve kterým existuje jenom jedna díra, tedy chladná skvrna, kterou záření vesmíru uniká ven (kdyby byl symetrickej, viděli bychom v mikrovlnným záření díry dvě, na opačnejch stranách oblohy). Protože gradient časoprostoru v místě jetu je menší, může sloužit jet jako okýnko, kterým je možný koukat z našeho vesmíru do hypervesmíru, kterej ho obklopuje. Současně se silný narušení symetrie projevuje tím, že antičástice jsou separovaný od normální hmoty v oblacích temný hmoty, která je obklopuje - shromažďujou se v místech, kde gravitace klesá.
Jak známo, teorie relativity dokáže popsat částice jako gravitační vlny (gravitační solitony, tzv. geony), ale protože tyto vlny působí samy na sebe, jeví tendenci se zhroutit do gravitační singularity. Tomu relativita čelí předpokladem všesměrové expanze vesmíru: časoprostor se roztahuje právě tak rychle, aby se geony nestačily zhroutit do singularit. Einstein, který se původně domníval, že je vesmír stabilní se o této vlastnosti relativity domníval, že odporuje pozorování a proto ji padělal bulharskou konstantou, tzv. kosmologickou konstantou, aby vesmír zůstal stabilní a jeho teorie naoko zůstala v souladu s pozorování. Ovšem už poměrně záhy jej pozorování za tenhle miskondukt vytrestala: z Hubbových pozorování v roce 1929 vyplynulo, že vesmír skutečně expanduje podobně, jak to relativita očekává (absolutní velikost této expanze předpovědět nedokáže). Einstein tak byl nucen částečně zahambeně, částečně se zadostiučiněním (šlo přece o další potvrzení jeho teorie) odvolat to co odvolal. Předtím ovšem navštívil Hubbla v jeho observatoři, aby se neblamoval podruhé a osobně se na rudej posuv podíval. Bylo to asi první a současně poslední experimentální pozorování, kterého se Einstein za celou svou fyzikální kariéru dopustil - do té doby totiž razil pozitivistickou zásadu: "když fakta odporujou teorii, změňte fakta" - natolik svým teoriím věřil. Ale otázka kosmologický konstanty byla pro Einsteina natolik zásadní, že jí obětoval v roce 1931 výlet na observatoř na Mt. Wilsonu, kde Edwin Hubble svoje pozorování galaxií v té době prováděl (na fodce níže je společně s Hubblem stojícím s lulkou v pozadí a dalším astronomem, Walterem S. Adamsem ).
Zatímco tedy tedy vztah relativity a expanze časoprostoru je díky Einsteinově taktizování a snahy manipulovat s teorii dostatečně znám, povědomí o opačné vlastnosti kvantové mechaniky je rozšířeno mnohem méně - a vlastně se zdá, že s ním v debatách operuji jenom já sám. Ani kvantová mechanika není úplně přesná a ze Schrodingerovy i Diracovy rovnice vyplývá, že se každá volná částice v prostoru bude postupně rozpouštět a expandovat (což si koneckonců můžete sami vyzkoušet na Java appletu zde). Je zjevné, že něčemu takovému jde zabránit pouze tehdy, když bude časoprostor naopak kolabovat, což se pro velké hmotné objekty skutečně děje - neustále se hroutí vlastní gravitací. Ale protože si fyzici nedokážou v hlavě srovnat vzájemný vztah relativity a kvantové mechaniky, domnívají se, že kvantová mechanika v tomto bodě relativitě zásadně odporuje a proto tento paradox radši tiše ignorujou. Pokud potřebujou s rovnicemi počítat, zpravidla uvažujou případ, kdy je pohyb částice omezen potenciálovou bariérou nebo jámou, podobně jako je tomu na animaci uprostřed. Vidíme, že přestože částice zůstává na svém místě, neustále divoce osciluje což se projevuje kvantovou neurčitostí v poloze a rychlosti částice. Protože vývoj popis kvantovky zůstával dlouhou dobu doménou německy hovořících fyziků, ujal se pro tento chvějivej se pohyb částic německý název Zitterbewegung (podobně jako se v angličtině dosud pro vlastní stavy nebo vektory popsaný symetrickou maticí používaj holandsko-německé termíny eingenstate nebo eingenvectors). Z hlediska éterový teorie je chvění částic způsobený podobně jako Brownův pohyb částic v tekutinách nárazy neviditelných částic tvořících vakuum. Projevuje se i pouhým okem např. energií základního stavu v případě kapalnýho helia, jehož atomy velmi slabě interagujou, proto ani při teplotě absolutní nuly za atmosférickýho tlaku nezmrzne. Chvějivej pohyb atomů je možný pozorovat i při skenovací tunelový mikroskopii nebo v mikroskopu atomárních sil, ale protože je velmi rychlej, pokaždý jde o zprůměrovaný hodnoty. Teprve nedávno byl modelovanej numericky ve 3D pro modelovej systém vápníkovejch atomů v bosonovým kondenzátu. Pro tyto atomy má Zitterbewegung amplitudu pouhých 10–13 m a frekvenci of 1021 Hz. Nelze jej tedy pozorovat přímo, protože vlnová délka světla, který vápníkový atomy vyzařujou je mnohonásobně větší - ale pomocí blikajícího laseru jde stroboskopicky zaznamenat změny intenzity světla, pokud se frekvence pulsů laseru vyladí na nějaký celočíselný násobek frekvence 1021 Hz.
Nanotrubky se připravujou pyrolýzou uhlovodíkovejch par na podložce, na který je nanesená vrstva nikla, nebo železa jako katalyzátoru. Ty snadno tvoří těkavý sloučeniny, tzv. karbonyly, které se zahřátím zase rozpadaj, což umožňuje uhlíkovejm atomům přirůstat dostatečnou rychlostí z místa, kde je katalyzátor nanesen jako travička. Na snímku vlevo jsou kromě svazku nanotrubek vidět i jednotlivý vlasový molekuly, který z trsu vyrůstaj. Vpravo je průběh nanášení platiny pomocí iontové epitaxe a experimentální aparatura k filmování růstu tenkejch vrstev. Že k nanášení dochází v elektrickým poli poznáme při pozorným sledování podle toho, že o sobě oba konce můstku jakoby "vědí" a směřují proti sobě navzájem.
Na snímku dole je whisker mezi krystaly křemíku. Whiskery jsou drobný krystalky, tvořený jedinou spirálovitou dislokací ve svým středu (viz AFM snímek vpravo). Po nanotrubkách jsou to nejpevnější struktury, jaký lze z krystalů připravit. Za určitejch podmínek se whiskery spirálovitě proplétaj jako vánočky a pak vznikaj ohebný lana, ohebný i v nanometrovým měřítku. Někdy je ale vznik whiskerů nežádoucí: např. z cínovanejch spojů stárnutím krystalizujou drobný jehlicovitý krystaly modifikace cínu, která způsobuje zkraty mezi vodiči.
Podobně jako olejový kapky vykazujou prvky chování živejch organismů magnetický hadi, který se samovolně tvořej a zase zanikaj z drobnejch částic niklu, plavajících na vodní hladině ve střídavým magnetickým poli (s frekvencí 50 - 200 Hz - viz YT video, další videa, prezentace).
Chování zmagnetovanejch částic můžeme pochopit pomocí hračky BuckyBall nebo Neoball, která je momentálně hitem prodejen na internetu. Tvoří ji zmagnetovaný kuličky z bor-neodymovýho magnetu, který tvořej pravidelný trojrozměrný struktury a poměrně snadno z nich jde vytahovat řetízky. Rozdíl je v tom, že částice niklu jsou hydrofobní a proto se po zaniknutí magnetickýho pole samovolně rozpadaj silama povrchovýho napětí.
Olejový kapky dokážou lézt jako živý pod vodou, ve který je rozpuštěný mejdlo, saponát nebo podobnej povrchově aktivní prostředek. Molekuly mejdla mají polární skupinu, kterou se zachytávají na skle a dlouhej uhlovodíkovej ocásek visí do roztoku. Olejový kapky při svým pohybu molekuly vymetaj a sbíraj jako šnek řasy v akváriu tak dlouho, dokud se "nezasytí". Jedna olejová kapička tak oběhla skoro padesátkrát Petriho misku, než se zastavila, jiný kapky zase při svým pohybu odvážně překonávaly stupňovité překážky (viz video vpravo). Nový experimenty zase ukázaly, že olejové kapky dokážou rychle vyhledat nejkratší cestu jednoduchým bludištěm ve směru chemického gradientu pH.
Tyhle jednoduchý pokusy ukazujou, že i mezi neživejma a živejma útvarama je docela jemná hranice. O podobnejch kapkách, tzv. koacervátech předpokládam, že se významně účastnily vzniku života na naší planetě a od svýho vzniku mezi sebou evolučně soupeřily o potravu. Třeba na břeh rozvlněný louže lezly kapky a vlna příboje je vždycky roztříštila, čímž se rozmnožily. Těm co se povedlo dolízt nejdál nejvíc vyrostly a nejlíp se rozmnožily. Tim se v kapkách postupně nahromadily látky, který usnadňovaly jejich pohyb, růst, množení a zpracování potravy. Nakonec se ty nejuspěšnější kapky naučily rozpouštět a pohlcovat ty míň úspěšný a přirodní výběr se mezi nima rozběhl na plný obrátky. Dokonce je možný, že jednobuněčný améby, veliký jako třešně, nedávno objevený na dně Karibiku jsou potomky původních bílkovinovejch kapek, který kdysi tvořily první živý organismy na Zemi. Podle vlnový teorie tomu odpovídá fakt, že disperzi mikrovlnného pozadí vesmíru o vlnové délce cca 1.9 cm nejlépe vzdorují objekty stejné velikosti. Velikost nejsložitějších objektů (od olejových kapek po vlny neuronů v lidském mozku) ve vesmíru tak v průběhu evoluce stále odpovídá velikosti těch nejchaotičtějších, jako jsou fotony mikrovlnného záření.
Nápad vystřelovat zásoby pro orbitální stanici kilometr dlouhým dělem v oceánu v okolí rovníku na oběžnou dráhu rychlostí 21.000 km/hod začíná získávat konkrétní obrysy. Pracovním plynem by měl být vodík, zahřátý spalováním zemního plynu ve výměníku při 2000 °C asi na 500-násobek objemu. Pak se nechá expandovat a po opuštění projektilu se konec hlavně uzavře irisovou clonou, takže vodík bude možné recyklovat. Dělo dosahuje zrychlení asi 5.000 G, takže se hodí jen do dopravování paliva a tekutejch zásob - člověka by setrvačnost zmáčkla asi na polovinu délky. Ovšem kdyby mě naložili v projektilu do lihu, třeba bysem se taky zkusil nechat vystřelid...
Trasy světový námořní dopravy přepraví 90% hmoty lidstvem přepravované po Zeměkouli (dopln)
Pro uspěšnej výzkum neutronové difrakce je především nutný mít dostatečně výkonnej zdroj neutronů, protože spousta neutronů se rozptýlí při moderování a výběru neutronů vhodnejch rychlostí. Ze začátku to byly atomové reaktory - při rozpadu uranu U235 vylétají z jádra reaktoru velkou rychlostí tzv. horké neutrony, které je třeba nejprve v moderátoru (např. těžké vodě) zbrzdit tak, aby získaly vhodnou vlnovou délku pro rozptyl. Energie neutronů vyletujících z moderátoru je určena jeho teplotou; při pokojové teplotě mají tzv. tepelné neutrony rychlost asi 1 km/sec a odpovídá jim vlnová délka asi 0,1 nanometru. Nejvýkonnější zařízení tohoto druhu poskytujou svazky o intenzitě řádově 1014 neutronu na cm2 za sekundu. Na schématu a obrázku níže je klasický experimentální uspořádání pro studium neutronový difrakce. Nejnápadnější je na něm půlkruh scintilačních detektorů rozptýlenejch neutronů tvořenejch obvykle směsí He3 a příměsi vzácnýho plynu. Zachycenej neutron přemění helium na těžší prvek a elektrony procesem uvolněný ionizujou směs za vzniku záblesku, kterej se detekuje fotodiodou. Svazek zpomalenejch neutronů se musej pro účely spekter odfiltrovat tak, aby se získaly neutrony o určité rychlosti s předem danou vlnovou délkou deBroglieho vlny. K tomu se používaj dvě základní metody (viz schéma vpravo nahoře), při jedné se svazek neutronů nechá procházet vrstevnatým materiálem (např. blokem pyrolytického grafitu, viz obr. vlevo nahoře), který funguje pro vlny neutronů jako difrakční mřížka. Neutrony kterým se podaří takovým blokem vypotácet pod určitým úhlem k původnímu svazku maj dostatečně úzký rozdělení rychlostí. Druhá metoda spočívá v tom, že se neutrony nechaj procházet rychle rotující komůrkou (tzv. chopper) - těm, který se v ní zdržej přesně vymezenou dobu se podaří vystoupit druhou stranou do měřící aparatury a projít vzorkem. Na vzorku se pak svazek neutronů rozptýlí pod určtými úhly a z nich se pak dá určit struktura látky podobně jako z rentgenovýho difraktogramu. Difrakce a nepružný rozptyl neutronů je cenná metoda pro zjištění jemnejch struktur v materiálu, který při vyšších teplotách zanikaj v tepelným šumu mřížky, jako jsou např. vodivé kanály (děrový proužky) v supravodičích za nízkejch teplot nebo struktura proteinů. Jedna hodina výzkumu ve středisku ISIS stojí statisíce liber, proto na něj existuje pořadník schvalovanej vědeckou komisí stejně jako třeba na pozorovací čas velkejch mikroskopů nebo teleskopů.
Při zapnutí prázdné mikrovlnky troubu poškodí výboje v magnetronu, nikoliv "MV odrazené späť do magnetrónu" a už vůbec přitom nehrozí exploze, jakou předváděla pyrotechnické video Brainiac. Tento pořad si rád přikrášluje realitu podle svých představ, např. reaktivitu alkalických kovů demonstroval mocnými výbuchy malých ampulek, doprovázených roztříštěním celé vany. Opraváři mikrovlnky zničené během naprázdno běžně opravují, obvykle stačí pouze vyměnit magnetron. Celej článek se nese v duchu přesvědčení, že ohřev v mikrovlnce je z hlediska známé fyziky naprosto neškodný. Ale já si to nemyslím, protože příroda čas od času umí předvést zajímavá překvapení.
V roce 2007 John Kanzius, který úspěšně prodělal rakovinu zkoušel vyvinout přístroj na ničení rakovinovejch buněk se zachycenými kovovými mikročásticemi pomocí polarizovanejch rádiovejch vln s frekvencí kolem 13 MHz.. Přístroj testoval na zkumavce s fyziologickým roztokem (~ 1% kuchyňské soli NaCl) a přitom zpozoroval vývoj plynu, který se mu podařilo zapálit (video 1, 2). Experimenty byly replikovány na Pensylvánské univerzitě (1, 2). Vývoj plynu závisí na obsahu soli v roztoku: dole je plamen s teplotou kolem 1800 ºC vznikající s 0.3%, 3% a 30% roztokem NaCl. Reakce je zajímavá proto, že radiovlny s frekvencí 13 MHz, tj. 5.10 E-8 eV poskytnou jen zlomek energie potřebné k rozkladu vody na vodík a kyslík (1.23 eV) nebo na vodík a peroxid vodíku, což odpovídá situaci, kdybysme chtěli mikrovlnami nahradit rentgenovou lampu - zřejmě se tu uplatňuje nějakej dosud neznámej rezonanční mechanismus (spektrální katalýza). Podle mě jde o další důkaz clusterový medicíny a pod. anomálních vlastností vody (jako autothixotropie vody (1, 2), Mpembův jev při mrznutí horký vody, homeopatickej účinek sloučenin pod velkým zředěním atd. - viz seznam asi 40 fyzikálních anomálií vody). Rentgenostrukturní analýzou bylo zjištěno, že molekula vody může tvoři jen asi dva vodíkové můstky na molekulu, takže nemůže tvořit kompaktní struktory, ale duté icosahedrické clustery, který v důsledku kvantovejch efektů udržujou svůj tvar, i když se vůči sobě přesouvaj v důsledku Brownova pohybu molekul vody.
Clustery vody jsou poměrně velký a těžký, proto rezonujou už na frekvenci rádiovejch vln s nízkou hustotou energie. Přitom dochází ke srážkám clusterů a k tzv. anti-Stokesovskýmu rozptylu, při kterým malá část hmoty získává vysokou energii na úkor vzbytku soustavy. Klasická mechanická analogie takovýho rozptylu je stříkanec tvořící se při žbluňknutí kamene do vody, jety supernov a černejch děr, exploze superkumulativních náloží jako je bazooka a známá hračka Astroblaster. V optoelektronice k němu dochází při vyzařování světla o vyšší frekvenci, než má dopadající světelný nebo tepelný záření (Mosbauerova spektroskopie i laserový ukazovátko fungujou na stejným principu). Zjednodušeně řečeno se při srážkách těžkých clusterů v důsledku nanokavitace a "super-odrazu" trhaj molekuly vody na okrajích clusterů a protože proces je nerovnovážný, vznikaj termodynamicky nestabilní produkty, čili směs vodíku a peroxidu vodíku, kterej se jinak na povrchu elektrod tvoří neochotně, protože se rychle oxiduje na kyslík. Je možný, že podobná rezonance clusterů deuteria rozpuštěnýho v palladiový mřížce by mohla vysvětlit studenou fůzi, ke který dochází při podobném poměru energií (pravděpodobnost, že působením rádiových vln s frekvencí 13 MHz, tj. 5.10 E-8 eV rozštěpíme molekulu vody s energií vazby kolem 1.23 eV je totiž podobně nízká, jako při sloučení jader deuteria při studený fůzi) za pokojový teploty.
Kerej obraz vlámskýho mistra Bruegela (čti "brechla") je ten pravej? Počítač to pozná hravě po rozkladu obrazu pomocí inverzní Fourierovy transformace... To je laicky řečeno metoda, jak rozložit nepravidelný tvary na vlnový funkce (wavelety) o různejch frekvencích, jejichž součtem vznikne původní obrázek.
Neutronový detektory experimentálního tokamaku v Princetownu sou kalibrovaný zdrojem neutronů z radioaktivního kalifornia-252, kterej vozí vláček deset dní stále dokola - výsledek je asi 10x přesnější, než použití stacionárního zdroje. Kalifornium patří k prvkům uměle připravovanejm v reaktorech ozařováním plutonia v gramovejch množstvích (vpravo je bromid CfBr3 v zatavený ampuli). Je silně radioaktivní s poločasem rozpadu 898 let, díky čemuž se neustále silně zahřívá (39 W/gram) a může posloužit k výrobě atomový pumy o velikosti propisky (kritická hmotnost kalifornia-251 je asi 96 g). Vzorky kalifornia se v laboratoři musej zahrabat do hromady parafínu, protože vyzařujou neutrony, na který jsou olověný kryty krátký, protože neutrony se od těžkejch atomů elasticky odrážej. Lehký atomy vodíku, který parafín obsahuje neutrony dokážou utlumit jako letící kulku pytel s pískem.
Megalitický stavby v Británii sledujou zajímavé geometrické obrazce (1, 2) Ovšem body na mapě jsou jen několika z celkem osmiset evidovaných staveb.
NGC 1132 je velká eliptická galaxie, osamocenou galaxií v souhvězdí řeky Eridanus. Obsahuje jen málo prachu a plynu a hvězdy se v ní již prakticky netvoří. Ačkoliv kupy galaxií obsahují mnoho eliptických galaxií, tak NGC 1132 je mimořádně velká a obklopená spoustou trpasličích galaxií (v červených kroužcích) a kulovejch hvězdokup (modrý čtverečky), který jsou zřejmě pozůstatky menších galaxií. Ve středu každý galaxie nebo i hvězdokupy zřejmě sedí malá černá díra, která je drží pohromadě. Jedna z nadějných hypotéz praví, že NGC 1132 je výsledkem série několika galaktických splynutí toho, co kdysi byla jedna malá skupina galaxií. NGC 1132 je přes 300 miliónů světelných let daleko, takže světlo, které vidíme ji opustilo ještě předtím, než Zemi obývali dinosauři. Čim je galaxie starší, tím je kulatější, protože slapové a gravitační síly postupně vyrovnávají dráhy hvězd.
2000x zrychlený video odhaluje průběh dopadu kapky na vodní hladinu. Fyzici na videu to hopsání vysvětlujou tenkou vrstvičkou vzduchu mezi kapkou a vodní hladinou, já si ale spíš myslim, že jde o kvantovej jev, kterej bude fungovat i u rtuťovejch kapek ve vakuu: spojení kapek vyžaduje vytvoření tenkýho krčku se zápornou křivostí, kterej vykazuje silnou odpudivou sílu povrchovýho napětí (potenciálovou bariéru). Kvantový fluktuace na povrchu vody tuto bariéru (tzv. aktivační energii) musí nejpreve překonat, což vyžaduje čas. Podobnej jev na dalších rozměrových úrovních vysvětluje existenci času ve vesmíru, tedy důvod proč všechny jevy vyžadují pro svůj průběh konečný čas - bez ohledu na to, zda jsou spontánní či ne. Rovnovážně budou probíhat jen jevy s aktivační energií nižší, než je hladina kvantovejch fluktuací, např. šíření elektronů v supravodičích za nízkejch teplot. Vypuštěním kapek na vibrující vodní hladinu lze dobu jejich hopsání prodloužit na prakticky nekonečno a na takovém systému pak jde demonstrovat řada kvantově mechanických jevů, např. tunelování nebo dvouštěrbinový experiment.
Srnka: s tím Hawkingem - už jsem se lekl, že myslíš Howkinga :) Jinak s jeho chápáním fyziky - myslím si o něm něco podobného.
Kromě obilí (agrosymbolů) hraví UFOni občas vyrábějí i kruhy do sněhu. Tyto z 19.12.2009 z Holandska patří k doposud největším objeveným. Odhrabaný sníh údajně nikde nepřebývá, povrch sněhu v okolí je čerstvý.
Tilt shift objektiv (video) je speciálně konstruovaný objektiv, který dovoluje nezávislé otáčení směru naklonění a posunu přední standardy objektivu. Tato skutečnost umožňuje větší kontrolu nad ohniskovou rovinou a hloubkou ostrosti a její rovinou, dodatečné rozostření objektu na pozadí se dosahuje kruhovou clonou. Tato technika se často používá k takzvané falešné miniaturizaci. Tedy že se vyfotí reálná krajina, živí lidé, auta, lodě a podobně, ale výsledek vypadá, jako kdyby šlo o zblízka nafocený malý model. Tuto techniku je možné použít i na videokamerách nebo na fotoaparátech, které jsou schopny vyfotit více snímků za vteřinu. Ze záběrů se pak může poskládat film, který pocit modelovosti a loutkovosti ještě znásobí, zvlášť pokud vynecháme řadu snímků, aby byl pohyb objektů trochu trhaný, a výsledek pustíme o něco vyšší rychlostí, než jak to bývá v reálu. Vyžaduje kvalitní zpracování optiky objektivu s minimalizovanou sférickou a barevnou vadou a jejich cena dosahuje kolem 60.000,- Kč
Jaderná elektrárna Temelín, obecně často nazývaná Temelín (zkratkou JETE, někdy také ETE nebo JET), je elektrárna s největším instalovaným výkonem v ČR, spolu s elektrárnou Dukovany se na celkové výrobě v rámci ČEZ podílí 44 procenty. Zkoulaudována však byla teprve po šesti letech dosti problematického provozu spojeného s množstvím odstávek - k velké nevoli Rakušanů, které v ní vidí ohrožení životního prostředí (a samozřejmě taky konkurenta z hlediska vývozu energie). Nedávno Finanční noviny zveřejnily několik čísel, který přepisuju z Motlova článku : V roce 2009 ČR vyprodukovala 9.4 GW, z toho vyvezla 2,4 GW. Podíl exportu je tedy ve srovnání s 4x větším Polskem (který v Evropě největším vývozce energie a loni vyvezlo 14,2 GW z vyrobených 36 GW) podstatně nižší, ale stále nedosahuje úrovně západních zemí, který se vývozem surovin a energie živit nepotřebujou.
33% energie se u nás vyrobí v atomových elektrárnách (ve Francii je to 78%). ČEZ se podílí na produkci energie 75% procenty, z toho polovinu tvoří právě Temelín a Dukovany. V Temelínu se plánuje výstavba dalších tří až pěti reaktorových bloků, čímž by se výroba zvedla o dalších 1.5 GW - 3 GW ročně a podíl jádra by stoupl na 50%. To by umožnilo odstavit některé zastaralé kamenouhelné elektrárny na severu Čech. Celkové náklady na výstavbu pěti bloků jsou odhadovány na 500 miliard Kč a jejich životnost na 25 let (předpokládaný zisk tvoří asi 10% investičních nákladů při současných cenách energie). Průměrný občan spotřebuje 1 kW, z toho asi 50 W v domácnostech, podíl žárovek je určitě nižší, než 50% a protože současně topí, jejich podíl na úsporách energie je vcelku zanedbatelný. Pokud bude Čína i nadále pokračovat v embargu vývozu vzácných zemin, používaných jako strategická surovina pro výrobu LCD panelů a úsporných zářivek (1, 2), možná se ještě rádi k žárovkám vrátíme.
S. Komárek: Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách, Miloslav Pouzar: Ani vědcům nelze věřit....všechnoSrnka: Je základní výzkum všespásný?, Program Eureqa a formální přístup současné fyziky, Omyly a lapsy fyziky 1 - historie, Omyly a lapsy fyziky 2 - současnost
Malý černý díry jsou pro šíření příčných vln světla zcela oddělený od zbytku vesmíru na principu totálního odrazu od vnitřního povrchu gradientu hustoty éteru, kterej černou díru tvoří. Čim je ale černá díra větší, tim víc zasahuje její gradient do pozorovatelné části vesmíru. Pokud překročí určitou mez, světlo se už nedokáže odrážet od vnitřních stěn černé díry a ta začne zářit jako normální těleso, tzv. bílá díra, neboli kvasar. Kvasar vyzařuje svou hmotu v podobě záření do okolí. Přitom část hmoty kolem něj zkondenzuje zpátky v podobě oblaku částic, ze kterých se později, až poleví tlak záření začne tvořit galaxie. Podobně jako velké hvězdy je bílá díra nejstudenější na rovníku, na pólech září nejdéle v podobě jetů a tak hmota začne kondenzovat v jeho rovině, čímž galaxie získá známý placatej tvar. Kvasar nakonec vyzáří přebytečnou hmotu a změní se ve vyhaslou černou díru sedící uprostřed dceřinné galaxie. Díky tomu můžeme většinu svítících kvasarů pozorovat teprve ve vzdálenějších oblastech vesmíru, ve vzdálenosti nad 4 miliardy let.
Kvasary jsou užitečný jako záchytný body pro geostacionární družice GPS. Taková družice se nesmí hejbat v prostoru, k čemuž potřebuje záchytnej bod. Kvasary silně zářej v rádiovém spektru a protože jsou velmi vzdálené, maj dostatečně nízkou paralaxu. Obyčejný hvězdy v naší galaxii, přestože se jim říká stálice maj paralaxu příliš vysokou, nemluvě o povrchu naší Země, kterej se neustále všelijak vlní a vzdouvá, takže nemůže sloužit GPS družicím jako vztažnej bod. NASA mapuje sítí radioteleskopů nejjasnější kvasary a sestavuje z nich mapu vzdálenejch rádiovejch zdrojů ICRF (International Celestial Reference Frame). První taková mapa byla dokončena v roce 1995, loni v srpnu byla dokončena její druhá verze, ICRF 2 obsahující asi 3.000 rádiových zdrojů. V roce 2012 se má vypustit družice Gaia, která zmapuje až půl milionu viditelnejch objektů.
Dnešní viry jsou veliké, protože jsou v Delphi?, Já myslel že jsou veliké protože mají v sobě SMTP klienta a podobné "zbytečnosti".
Expertní systémy jsou to co jsem napsal, to co jsi tam vygooglil je jen postup jak plnit znalostní bázi, to bys zjistil kdyby sis přečetl abstrakt toho článku. Eureqa NENÍ a nebude expertní systém ať už vygooglíš jakoukoliv kombinaci slov.
Co se šajnu týče, mám pocit že z odkazů člověk vzdělání nenabere - ale třeba až sestavíš jednoduchý expertní systém z 10ti pravidly, zjistíš co jsou cílové, listové a mezilehlé hypotézy v tomto systému, tak poznáš princip... a hlavně rozdíl mezi znalostní bázi a náhodným rekurzívním rozvojem funkce fn+1(x)=gn(an,bn,fn(x)) taková kde Err(fn+1) < Err(fn) kde indexy an, bn jsou náhodné reálné čísla jakožto funkce gn je náhodně vybraná z nějaké množiny funkcí. Cely algoritmus je pak poněkud tragický z hlediska efektivity, zajímavý by se stal teprve kdyby koeficienty pro jednotlivé mutace nebyly volené náhodně ale pomocí nějaké aproximační metody, která však často selže v okamžiku kdy se tam objeví periodická funkce (jak zde nedávno zjistil Howking :-).
Ten Tvůj příspěvek jsem prohnal googlem a našel jsem toto:http://www.rozhlas.cz/leonardo/technologie/_zprava/674688Nerozumíš tomu a proto to kopíruješ s chybama, bohužel kdysi jsem Tě hájil že uvádíš odkazy na zdroj, ale to v tomto případě neplatilo, měl jsem Tě tedy za idiota a ono se z tebe vykloubal plagiátor :-)
Článek o fotonické termosce - ve skutečnosti šlo spíš o teoretickou studii. Jak známo, vakuum v termosce pro zajištění jejich izolačních vlastností nestačí - termoska musí bejt postříbřená, aby se přes její stěnu teplo nešířilo sáláním. Protože radiace je úměrná čtvrté mocnině teploty v Kelvinech podle podle Stefanova-Boltzmannova zákona, je přenos sáláním tím významnější, čím je vyšší rozdíl teplot. Motýlí křídla se chovaj jako zrcadlo a od toho je jen krůček k myšlence, obalit termosku místo stříbra nějakou fotonickou strukturou, podobnou šupinkám motýlích křídel. Výhoda je, že taková uměle vyrobená fotonická struktura se dá ladit na takovou vlnovou délku, aby tepelné záření odrážela co nejlíp. Nevýhoda je ta samá - právě proto, že fotonický zrcadlo funguje jako Fresnelovo difrakční zrcadlo, je ve skutečnosti vyladěný jen na jednu frekvenci a protože mikrovlny tepelného záření tvoří spojitý spektrum podle Planckova zákona, je nutný na sebe přiložit zrcadel více s různou roztečí děr, nebo použít tzv. kvasikrystalickou mřížku, která infravlny odráží v širším rozmezí spektra. Vyrobit takovou kvasikrystalickou mřížku na mikrometrový úrovni tak, aby fungovala i pro infravlny není ale zatím nijak snadný. Ale v budoucnosti nejspíš bude všechno z umělý hmoty, tedy včetně zrcadel denní spotřeby. Dokážu si třeba představit difrakční zrcadlo na dveřích koupelny, který se vypne elektrickým vypínačem - čimž se stane průhledný. Bude z vrstev porézních plastů, který se přivedeným elektrickým napětím splácnou a tím se jejich odrazivost posune do oblasti viditelnýho spektra, jako to uměj panamský brouci Charidotella egregia.
Chobotnice jak známo se umí přešplhat z akvária do akvária, když v něm vidí lepší pochoutku. Využívá přitom přísavky, kterými se přicucne na sklo. Je ale možné po paneláku vyšplhat s vysavačem? Všiměte si davu lidí, který tam čekaj jen na to, až vynálezci Jem Stansfieldovi v polovině dojdou baterky..
Mně to teda zřejmé není, vše co se zde přizpůsobuje je nějaký parametr programu a ne program samotný... to co popisuješ je scifi v podání laika. A s těmi viry je to též konina, protože stačí se podívat na dnešní viry a na viry co tu byly před 20ti lety, tam kde kdysi viru stačilo 2kb je dnes 200kb monstrum, tedy i kdybychom měli prostředky (teoretické základy) k náhodnému generování spustitelného kódu, složitost systémů poroste asi rychleji nežli schopnost generování virů genetickým algoritmem - kde složitost výpočtů s roste exponenciálně s délkou kódu...
A hlavně to co jsi zde představil rozhodně není expertní systém, expertní systémy jsou software mající za úlohu vybírat nějaké konkrétní řešení problémů z nějaké znalostní báze... podstatou je napodobování postupu odborníka (on naplní znalostní bázi). A s funkcionální analýzou to také nemá moc společného.
Dodám jen: Kurva, Ty prostě nemáš vůbec šajn o čem tu píšeš...
Ako spoznat genia ?..inu, vyzerá ako Alexander JÁRAY. Srvn. např. esej Pohyb reálnej pružiny.
Rusové se rozhodli, že planetka Apophis na Zemi přeci jen spadne, a že je tedy nutno tomu stůj co stůj zabránit. Jelikož tuší (zjevně zcela správně), že jim tento nápad u zbytku světa neprojde, hodlají na to konto uspořádat tajnou konferenci - evidentně proto, aby se nedozvěděli, jací to jsou debilové. Šéf ruské vesmírné agentury doslova v rádiu prohlásil:
"Мне стало известно от одного ученого, что траектория его полета постоянно приближается к Земле и что он в три раза больше Тунгусского метеорита. Я не помню точно, но, кажется, к 2032 году он может врезаться в Землю". tedy:
"Náhodou jsem se od jednoho vědce dozvěděl, že trajektorie jeho letu se stále blíží k Zemi a že je třikrát větší, než Tunguzský meteorit. Nepamatuji se přesně, ale zdá se, že v roce 2032 by mohl setkat se Zemí".Takže největší hlavoun vesmírného programu o projektu za miliardy rublů rozhoduje na základě informací z doslechu a nejspíš nezná ani rok přiblížení planetky. Svá prohlášení Anatolij Perminov korunoval trochu legračním ujištěním, že "vše proběhne podle fyzikálních zákonů" - jako by snad měl možnost je nějak obejít. Neni divu, že si z něj dělají srandu i sami Rusové - o zbytku západního světa nemluvě.
Jak funguje plazmová koule? Jejím autorem je fyzik William Parker, který ji v roce 1973 zkonstruoval při pokusech s elektrickými výboji na MIT (viz US patent 1, 2, 3 + pokusy na YT 1, 2, 3, 4)
Program Eureqa je expertní systém pro funkcionální analýzu. Algoritmy programu původně pocházejí z genetických algoritmů pro samoopravující se roboty. Eureqa pracuje tak, že postupně zkouší všechny možné druhy funkčních závislostí a vybírá z nich ty, které s danými experimentálními údaji souhlasí nejlépe. U těchto funkcí pak různě mění parametry, až nakonec dospěje k optimálnímu řešení (viz instruktážní YouTube video 1, 2). Program Eureqa je ke stažení zdarma na webu Cornellovy univerzity. Funkcionální regrese je příklad tzv. evolučního programování, který funguje následovně: nejprve se na základě náhodného pole bitů sestaví náhodně několik desítek vzorečků - funkcí, který se zadaná křivka proloží. Ta dvojice vzorečků, která křivku splňuje nejlíp se převede zpátky na pole bajtů, které se navzájem "zkříží" - rozdělí se na poloviny, který se prohodí a z výsledku se vyrobí zase nekolik desítek náhodně se nepatrně lišících "potomků". Ty se mezi sebou opět nechají "soupeřit" a nejlepší dvojice se zase zkříží atd, dokud počítač "nevypěstuje" vzoreček, kterej křivku popisuje nejlépe - provede tedy jakousi evoluci. Je zřejmý, že rychlejší počítače umožní evoluční vývoj složitějších programů, který se budou průběžně přizpůsobovat změněnejm podmínkách. Je pravděpodbný, že jedním z prvních takových programů budou počítačový viry, který se budou neustále měnit a mutovat a s použitím výpočetní síly vašeho počítače hledat nový cesty, jak se nenápadně šířit na co nejvíc dalších počítačů.
Ukázkovej Java applet hledá funkci co nejlépe splňující červeně vyznačenou křivku, ale namísto klasický regrese provádí tzv. funkcionální regresi - nesnaží se křivku proložit nějakou pevně nastavenou funkcí tím, že jí upravuje parametry - ale snaží se přímo nalézt i vhodnou funkci kombinováním povolených matematických výrazů. Je zřejmé, že takový postup může být delší a v některých případech nemusí vůbec vést k požadovanému výsledku, ale v případě, že je úspěšný může proložit křivku řešením mnohem efektivněji, než pevně zabudovaná funkce, která nemusí obecnou křivku interpolovat právě optimálně. Například vlnovka a pod. periodický funkce se špatně aproximujou polynomy, což jsou neperiodický funkce, apod. Funkcionální regrese tenhle nedostatek elegantně obchází, protože na každou křivku hledá správnej typ aproximační funkce individuálně. Pro srovnání - tady můžete najít ukázku C# programu, který genetickým programováním "vypěstuje" Pythagorovu větu - prostě do funkce pro výpočet plochy trojúhelnika dosazuje různý křížící se a mutující vzorečky tak dlouho, dokud nesplní přesně Pythagorovu větu o součtu čtverců nad odvěsnama. Jelikože je Pythagorova věta jednoduchá, nalezne ji už po několika desítkách generacích (na obrázku vpravo je několik posledních pokusů). Kdyby byl Pythagoras vzdělanější v evoluci, mohl tímhle stylem mechanicky nalézt Pythagorovu větu i bez mudrování o obdélnících nad přeponama. Ale genetický programování může řešit i praktičtější optimalizační záležitosti - tohle je např. ukázka programu, který hledá nejefektivnější zapojení integrovaných obvodů na desce s tištěnými spoji tak, aby se navzájem nekřížily a byly přitom co nejkratší. Genetický programování se obzvlášť hodí na řešení úloh, nepředvídatelně závisejících na spoustě parametrů, nebo na systémy, kde se podmínky řešení průběžně měněj a kde klasický optimalizační algoritmy často selhávaj. Další info.
Astrofyzik Tui Britton na základě zkazek Aborogienjců o spadlé hvězdě a hledání v Google Maps objevil další, asi milion let starý impaktní kráter v Palmovém údolí v Severním Teritoriu Austrálie(Google kmz). Na Marsu taky nedávno přibyl novej kráter, ještě teplej. Furd se něco děje...
Včerejší částečné zatmění Měsíce nad Aljaškou bylo výjimečné tím, že k němu došlo na druhém novu v témže měsíci (s malým "m"). Tato událost může nastat jednou za 77.000 let. Křesťanský kalendář podle úplňku určuje některé svátky. Velikonoční neděle je první nedělí po Velikonočním úplňku (Easter Moon, Egg Moon), což je první úplněk po jarní rovnodennosti, která je pro tyto účely pevně fixována na 21. březen. Předchází mu Postní úplněk, což je z tohoto pohledu první úplněk po Popeleční středě a zároveň poslední úplněk v zimě.
Inteligentní granátomet XM25 vyvinutá ve spolupráci ATK a Heckler and Koch odpaluje granáty ráže 25 mm ve vzduchu ve vzdálenosti, kterou určuje laserový IR zaměřovač řízený balistickým procesorem na základě počtu obrátek, které granát vykoná při letu. Může tak zasáhnout cíl do vzdálenosti 600 m i za přepážkou, v zákopech, nebo schovávající se za okny objektu (video). Kromě HEAB (High Explosive Air-Burst) rádiem řízené munice s wolframovými broky jsou k dispozici i chemické a oslepující granáty. Flinta o váze 6.3kg stojí kolem 450000,- Kč a jeden výstřel 450,- Kč - čili stojí za to si nechat udělat živnosťák a vystavovat faktury. Z moderních high-tech palných zbraní uváděných do výzbroje stojí za zmínku taky novej lehkej kulomet LW50MG ráže .50 s kompenzací zpětného rázu.
Výzkumnice Argonnské Národní Laboratoře Lynn Traheyová testuje baterie v dlouhodobých zátěžových testech nabíjecích a vybíjecích cyklů
Vznik polární záře (jižní záře – „aurora australis“, severní záře – „aurora borealis“) by se dal popsat asi takto: Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi letí vesmírem rychlostí řádově 0,1% rychlosti světla a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou, ionizuje molekuly kyslíku a dusíku a vzniká polární záře. Zelená barva je v polárních zářích nejčastější a je způsobena spektrální čárou atomárního kyslíku o vlnové délce 557,7 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z druhé na první energetickou hladinu. Zelená záře se nachází ve výšce asi 90–150 km nad zemským povrchem. Dole je plyn příliš hustej a atomy excitovaný vysokoenergetickými částicemi slunečního větru (nejčastěji elektrony) by nezářily, neboť by s vysokou pravděpodobností ztratily energii srážkou s jiným atomem dříve, než by ji stačily vyzářit. Střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je v tomto případě asi 0,7 sekundy. Lidské oko má maximum své citlivosti na 555 nm, tedy téměř přesně ve zmíněné spektrální čáře. Kromě zelené se v polární záři objevuje červená. I za tuto sytě červenou záři je převážně odpovědný atomární kyslík, tentokrát spektrální čára 630 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z první hladiny do základního stavu. Střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je v tomto případě hodně dlouhá, a to asi 110 sekund. Za tak dlouhou dobu se atom kyslíku s vysokou pravděpodobností s ničím nesrazí jen tehdy, jestliže je plyn extrémně řídký. Červená záře se tedy vyskytuje výše než záře zelená, a to ve výškách 150–400 km nad zemským povrchem. V reálu je polární záře mnohem míň barevnější i sytější, protože lidský oko neni ve tmě na barvy tak citlivý, jako foťák či kamera s dlouhou expozicí (skotopické vidění), obyčejně se na severský obloze projevujou jako jen pohybující se šedivej závoj.
Snímky polární záře nad Kanadou (aurora borealis) a Antarktidou (aurora australis) znázorňujou, do jaký vejšky (1000 km) šahá neviditelná ionosféra, vnější část zemský atmosféry. Ionty jsou atomy, který byly nejrůznějším způsobem zbavený části elektronovejch obalů. Maj tudíž kladnej náboj a navzájem se odstrkujou, což jim umožňuje vzdorovat zemský gravitaci, i když jsou rozmístěny v mnohem řidším stavu (plasmě), než molekuly vzduchu. Díky obsahu nabitejch iontů je ionosféra dobře vodivá pro rádiový vlny a odráží je zevnitř jako kovový zrcadlo. Díky tomu můžou dlouhovlnný elektromagnetický vlny obíhat kolem povrchu Země a bejt zachycený radiovejma přijímačema z velký vzdálenosti. Během dne se ionosféra zvedá, protože ji nabíjej částice slunečního větru, který se v ní zachycujou, večer se zase ionosféra vybíjí a klesá. Proto se při ranním a večerním poslechu AV rádia přijímací podmínky periodicky měněj díky interferencím, což se projevuje známým pulsováním signálu na krátkejch a velmi krátkejch vlnách.
Kravál, kterej můžete v prohlížeči IE slyšet představuje nebeskou hudbu sfér, čili šum, který vydávaj plazmový vlny šířící se podél magnetického pole Země. Po svém vzniku vlnění reaguje s pohybujícími se elektrony, narušuje jejich spirální dráhy a způsobuje jejich urychlení na relativistické rychlosti ve vnějším van Allenově radiačním pásu, obsahující zářící nabité částice (elektrony, protony a ionty O+, He+ s energií 1 keV do 100 MeV) zachycené magnetickým polem Země ve vzdálenosti 1,2 až 4 poloměrů. Tyto relativistické elektrony mohou poškodit panely slunečních baterií a elektronická zařízení družic, jsou nebezpečné i pro lidskou posádku. Proto se jim říká „zabijácké“ elektrony. Pozorování polární záře v ČR z rijna a listopadu roku 2003, další foto a text.
Brána do pekla je kaverna v Turkmenistánu poblíž Darvazu s propadlým stropem, ve které už nejméně posledních 35 let hoří nashromážděný podzemní plyny (YT video, Google maps 40°15′8″N 58°26′23″E)
Falkirk Wheel je jediný rotační lodní výtah tohoto typu na světě a je považován za technickou pamětihodnost Skotska. Propojuje průplavy Forth and Clyde Canal a Union Canal mezi městy Edinburgh a Glasgow a překonává přitom výškový rozdíl 24 m.Výtah nahradil systém 11 zdymadel, který umožňoval přepravu mezi kanály až do 30. let 20. století.Výtah se skládá ze dvou van (gondol) s kapacitou 600 tun vody, které jsou umístěny na koncích mohutného rotoru. Díky Archimedově zákonu nezáleží na hmotnosti plujících lodí a obě vany jsou vždy vyváženy. K pohonu celého zařízení proto stačí relativně slabý motor (22,5 kW), který otočí rotorem o 180° za 5 minut. Pro otočení výtahu se spotřebuje 1,5 kWh - množství energie pro zvednutí 330 t vody i s užitečným zatížením není větší než spotřeba energie pro uvaření vody v deseti varných konvicích.
Výtah byl slavnostně otevřen královnou Alžbětou II. 24. května 2002, otevření se však zpozdilo proti plánu o měsíc, protože skupina vandalů násilně otevřela a poškodila vodní vrata výtahu. Stavba výtahu stála 17,5 miliónu liber, celý projekt oživení kanálů 84,5 miliónu liber a jeho životnost je plánována na 120 let. Ve Británii je provozován ještě Andertonský lodní výtah, ten pracuje na principu dvou vyvážených nádrží, z nichž jedna stoupá vzhůru, zatímco druhá klesá.
Severní geomagnetický pól se stěhuje rychlostí 37 km/rok směrem k ruské pevnině. Pohybuje se od té doby, co jej James Ross lokalizoval na severním pobřeží Kanady, ale od roku 1831 se rychlost jeho putování nejméně 3x zvýšila a jeho intenzita klesla o 10%. O příčině vědci zatím jen spekulují - předpokládají, že za něj může výron tekutého železa ve vnitřním plášti Země, podobnej protuberanci na Slunci, kterej odklání pevné železné jádro v nitru Země, rotující asi o 0.2° rok rychleji, než Země. Analýzou orientace magnetickejch domén v sedimentech podél podmořskejch hřbetů bylo prokázáno, že zemský geomagnetický pól se každejch 300.000 let přepóluje a k poslednímu přepólování došlo před 780.000 lety, čili sme na řadě.
Dnes žijeme v příznivé periodě - intenzita magnetického pole je dnes 8 × 1022 ampér × m2, tj. dvojnásobek dlouhodobého průměru. Přepólováním magnetické pole Země samozřejmě nezanikne úplně, pouze se změní z dipólu na kvadrupól (viz obr. vpravo). Ale i tak může mít dočasné zeslabení zemského magnetického pole na pozemský život nepřijemné následky, které se podobají důsledkům globálního oteplování a bylo by nepříjemné, kdyby se oba vlivy sečetly. Magnetické pole totiž od atmosféry odklání částice solárního větru, které v ní fungují jako kondenzační jádra. Tím se atmosféra vyprší a zbaví vody ještě dříve, než může vlhkost dorazit nad pevninu. A i v případě, že nad pevninou teplota poklesne pod rosný bod, vznikne vysrážených kapek je tolik, že se nedokážou spojit, vznášejí se ve vzduchu a místo toho vytvoří mlhy a inverze. Podobný účinek má dnes např. smog nad Ásií. O důsledcích zvýšené úrovně radiace a geomagnetických bouří se dnes můžeme pouze dohadovat.
Japonec Takuo Toda útočí na světový rekord v házení papírovou šipkou velikou 10 cm, složenou bez použití lepicí pásky. Doufá, že ji dokáže udržet ve vzduchu půl minuty. Zatím se mu podařilo dosáhnout 26.1 sec.. Takže, takhle hází šipkou profík... (YouTube video 1, 2)
Hloubka gravitačních jam planet a měsíců ve srovnání se Zemí
SHARP uvedl na trh 0.8 mm tlustý solární článek s maximálním výkonem 300 mW, použitý mj. také v jeho solárně dobíjeném vodovzdorném mobilu SH002. Necháte-li mobil půl hodiny nabíjet sluneční energií, vydrží baterie 15 minutový rozhovor nebo sedm hodin pohotovostního režimu. Kromě obvyklých funkcí nabízí i speciální aplikace spojené se zdravym životním stylem. Můžete si spočítat, kolik kalorií jste spálili při sportu nebo se naučit golf ve speciálním kurzu. Zájem o tento mobil mají hlavně přímořské státy, neboť zde každoročně řeší tisíce případů utopení telefonů. Přístroj stojí v přepočtu asi 8 – 9 tisíc Kč, ale v Evropě jej zatím není možné sehnat. Solární mobily však míří i na náš trh (1, 2, 3). v Asii jsou k dostání mobily na sluneční energii od roku 2007. Životnost slunečních kolektorů může přesáhnout 20 let, ale životnost mobilního telefonu je zpravidla tříletá, takže zůstává otázkou, zda bude mít novinka na naši přírodu skutečně pozitivní vliv, neboť investice do alternativních zdrojů se zpravidla vracejí až po několika letech. Díky nerovnoměrnému dobíjení se také pravděpodobně značně zkrátí funkčnost baterie, takže ji bude nutné častěji měnit.
Po loňském neúspěchu s předváděním svého perpetua mobile se irská firma Steorn stáhla do ústraní - aby se opět před Vánocemi vynořila, tentokrát se skutečně funkčním zařízením (živá prezentace bude obnovena během ledna). Začneme tedy přepisovat fyzikální teorie? Raději ještě ne - zařízení je stále napájeno z D-baterie (na schématu č. 28), která je schopná takový modýlek udržet v pohybu celé měsíce - přestože Steorn tvrdí, že zařízení baterii trvale dobíjí, fandové co jej trvale sledují tvrdí, že už se několikrát zastavilo.
PRSK: Co Einstein doopravdy řekl o éteru je zdokumentovaný slovem i obrazem:
Einstein a Aether: "..Podle obecné theorie relativity má prostor fysikální vlastností; v tomto smyslu existuje tedy ether. Podle obecné theorie relativity jest prostor bez etheru nemyslitelný; neboť v takovém prostoru nejen světlo nemohlo by se šířiti, nýbrž nemohla by v něm ani měřítka ani hodiny existovati - a nebylo by tedy ani žádných prostoročasových vzdáleností ve smyslu fysiky ."
Mythbusters: může olověnej balón létat? Takovej pokus ve skutečnosti neni nijak novej, jak dokazuje tenhle blog.
Obrázky z povrchu Saturnova největšího měsíce Titanu z výšky 65.000 km, 25 km (render), 5 a 0 km, pořízené při přistání sondy Cassini-Huyghens 14.ledna 2005. Jde o těleso se silikátovým jádrem a kůrou tvořenou vodním ledem - za teplot kolem -180˚ je led tak tvrdý jako nerosty na Zemi. Podle analýzy odražených radiových signálů se zdá být pravděpodobné, že pod ledovým povrchem je ukrytý globální oceán vody s příměsí čpavku. Hnědá atmosféry je způsobená přítomností methanu, který v tlusté vrstvě absorbuje fialové paprsky, v dopadajícím světle naopak fluoreskuje modře (stopy metanu udělujou modrý zbarvení i planetám Uran a Neptun). Povrch Titanu při teplotě -179°C pokrývaj uhlovodíková jezera vyplněná směsí methanu a ethanu a nedávno sonda Cassini zpozorovala při úplňku Titanu odraz jednoho z nich. Na Titanu se uplatňujou sezónní změny teplot (etan prší z oblak) a eroze uděluje krajině Titanu docela pozemský ráz s dunami, řečištěmi a jezery. Na jejich průzkum bylo nedávno vyčleněno 425 mld USD pro misi Titan Mare Explorer, startující v roce 2009, kdy budou prozkoumána pomocí plovoucí sondy. Ve srovnání se sondou Cassini (3,2 mld USD) je to cena téměř desetinová protože sonda využije gravitace Jupiteru jako gravitační prak. Ovšem díky tomu budou výsledky dostupné teprve v červnu 2023, kdy by sonda měla přistát na Titanu. Součástí sondy bude hmotnostní spektrometr, sonar, kamery a meterologické vybavení.
Existence vírů v slunečních skvrnách byla prokázaná akustickou tomografií s využitím zvukových vln na povrchu Slunce (videa).. Podobně jako na vodní hladině i na povrchu Slunce se víry často vyskytují v párech (Falacovy solitony - viz video), orientovaný opačně proti sobě, takže uzavírají póly magnetu, což je současně stabilizuje.
Navíc rozpuštění ledovců v Severním ledovém moři by Rusům zpřístupnilo obrovská ložiska uhlí a zemního plynu a není proto divu, že Arabové a Rusové boj proti oteplování torpédujou všemi prostředky: V téhle souvislosti není nijak divné, že např. bývalý fyzik Motl, který je zarputilým bojovníkem proti oteplování je současně nadšeným obdivovatelem jak Putinova Ruska, tak Václava Klause (který je ostatně Rusama v tisku otevřeně chválenej jako "jejich člověk"). Nyní se ukazuje, že za zveřejněním korespondence britských klimatologů, která měla za cíl zpochybnit jejich závěry stojí právě ruská tajná služba (server, odkud byla data poprvé zveřejněna je v Tomsku, kde má rezidenturu i ruská tajná služba) a seznam uniklých dokumentů podléhal pečlivému výběru. Protioteplovači také neváhají veřejnosti prezentovat ořezaná data - tj. přesně tak, jak to sami vyčítají "alarmistům".
Není tajemstvím, že letošní Nobelova cena za fyziku byla udělena poněkud atypicky za objevy, s jejichž průmyslovým využitím se setkáváme každý den. Tím sklaplo celé řadě teoretických fyziků, kteří byli očekáváni mezi nominovanými (padala zvučná jména jako Aharonov, Berry, Guth, Linde, Penrose, Rubinová, Anderson a Higgs nebo dokonce Tim Berners-Lee, vynálezce web protokolu, atd. 1, 2). Ale nakonec polovinu ceny získali veřejnosti zcela neznámí Willard S. Boyle a George E. Smith za objev senzoru CCD (Charge-Coupled Device, zařízení s vázaným nábojem), používaným v kamerách od roku1969. Druhou polovinu obdržel Charles K. Kao za přínos v oblasti přenosu světla pomocí optických vláken. Když pomineme otázku, proč se Nobelovka uděluje za praktické vynálezy technického charakteru, který úroveň fyziky v ničem neposunuly dopředu, nabízí se otázka, proč Boyle a Smith dostali cenu až po 40.letech - tedy v době, kdy se jejich vynález stal zastaralým (v poslední době se prosazují senzory založené na technologii CMOS, kde se informace čte naráz a nikoli řádek po řádku - a dnes se už mluví o zcela nové generaci senzorů bez CCD převodníku). V klipu (avi/xvid, 23 MB) je ilustrován postup výroby CCD (zdroj Science 2007).
A jakobyto nestačilo, bývalý spolupracovníci obou autorů z Bellových laboratoří Eugene Gordon a Mike Tompsett se nedávno vyrukovali s tvrzením, že původní patent Boyleho a Smithe citovanej ve zdůvodnění ceny zobrazovací technologie vlastně ani vzdáleně nezmiňuje - zabývaj se totiž řádkovým přenosem informace v CCD pamětích a tvrdí, že oni sami jsou autory prvních CCD kamer a jejich patentů, vyvinutejch v Bellových laboratořích. Boyle a Smith obvinění v rozhovorech poskytnutých médiím samozřejmě paušálně odmítli, ale zřejmě nejsem jedinej, komu rozhodnutí letošní Švédský akademie připadá zkratkovitý. Inu vědců a oborů fyziky je mnoho a Nobelovek nepřibývá (jednu cenu si můžou každej rok rozdělit nanejvýš tři) - takže vědátoři špekulujou, že by si zavedli další ceny, mj. za matematiku, klimatologii a životní prostředí. To by se asi starej Nobel (kterej matematiku nesnášel a experimentama s výbušninama zdevastoval jezero Mälaren) asi obracel v hrobě.
O balónu plněným elektrony sem před časem mudroval na fyzikálním fóru - a teď čtu, že se ta věc prý dávno testuje ...8-) Na obrázku dole je údajně jeden z testovacích balónů NASA, jehož povrch je ze speciální tkaniny, jež odolává průniku elektronů (? zjevně jde o normální teplovzdušný balón). Tak velký elektrický náboj, který je třeba k nafouknutí balónu, vytváří prý při "sebemenším pohybu" tak silné magnetické pole, že v interakci s magnetickým polem Země prý vytváří "zajímavé efekty": při zkoušce prototypu byly "až v rovníkových krajinách" pozorovány polární záře(WTF?). Byl-li zároveň balón unášen větrem na východ či západ, magnetické pole jej táhlo k jižnímu nebo severnímu magnetickému pólu podle toho, zda primárně letěl na východ, nebo na západ. Zjevně jde o příspěvek k Silvestru, ačkoliv myšlenka sama o sobě je zajímavá a "nosná". Vědecké balóny NASA plněný héliem i bez elektronů dosahujou rekordních výšek až 50 km, vyžadujou ovšem obrovské rozměry (1,7 mil m3). Litr hélia váží 0,1785 gramů, litr vzduchu asi 1,25 gramu (80% vzduchů tvoří dusík, ten váží 1,2506 g/l.) Nosnost hélia je tedy cca 0,98 kg na metr krychlový a jeho náhradou za elektrony se už nosnost ani dostup balónu o moc nezvýší - max. o 25%, ušetří se ovšem nikterak levné helium.
Červí díra, odborně zvaná Einstein-Rosenův můstek v éterový teorii tvoří oblast hustšího vakua mezi dvěma černejma dírama, přes kterou je možný vidět z jedný černý díry do druhý jako vlnovodem. Jelikož naše oblast vesmíru vypadá, jako kdyby ji tvořila taky černá díra, někteří astronomové (např. Laura Mersini) se pokoušejí vykládat temná místa v mikrovlnném pozadí vesmíru jako průhled k paralelnímu vesmíru (přirozeně existuje celá řada mnohem jednodušších výkladů). Video vpravo znázorňuje cestu červí dírou, bílej záblesk na začátku a konci cesty má představovat průchod fotonovou sférou, tedy oblastí nad horizontem událostí, ve který fotony zachycený gravitací obíhají po pseudostacionární dráze a hromadí se tam. Asi není třeba dodávat, že takovej průlet je čistě hypotetickej, protože bysme se při průchodu hustou oblastí vakua mezi černými dírami vypařili na záření, nicméně na konci cesty by se nám původní vesmír jevil jako černá díra, podobná té, do které sme na začátku cesty vlezli.
Infografika na s3.amazonaws.com shrnuje výstižně hlavní problémy argumentů proti globálního oteplování...
Zvoní vám v uších? Na této stránce vám dvě studentky prodají MP3, jejíž poslech fantomové zvuky vyléčí - údajně s 99% účinností..Výhodou nové multihedrální projekce profesora Jack van Wijka je možnost zobrazovat nesouvislý pruh pevniny nebo oceánů jako jeden celek s minimálními zkreslením (YouTube video, článek PDF, NewScientist).
Co je to hydrinová teorie Dr. Randella Millse? Randy Mills nabyl titulu lékaře na Harvardu, avšak studoval i elektroinženýrství na MIT (mimochodem, Mills oba doktoráty získal v rekordním čase - čili se rozhodně nejedná o pitomce z plzeňský fakulty) a v roce 1991 začal tvrdit, že připravil novou metastabilní formu vodíku - takovou, ve kterým jeho elektron obíhá na kvantové hladině, jejíž hustota energie je celočíselným zlomkem základního kvantového stavu (v té souvislosti se občas mluví o inverzních kvantových stavech). Mills svou formu vodíku pojmenoval hydrino a uvádí, že za určitých podmínek může vodík přecházet na formu hydrina za vývoje mohokrát větší energie než jakékoli konvenční palivo. Dr. Mills s pomocí důvěřivých sponzorů financuje svou společnost Blacklight Power se snahou tento zdroj energie využívat komerčně a uvést i na trh v podobě domácího topidla. Dr. Mills má své zuřivé odpůrce (např. Andreas Rathke z European Space Agency stojí v jejich přední řadě), avšak také svoje obhájce, někteří z nich pozbyli své původní skepse právě po nijak neomezované návštěvě laboratoří Blacklight Power. Randy Mills hydrino připravuje např. účinkem vodíkové plasmy na kovový draslík za přítomnosti katalyzátoru Raneyho niklu a tvrdí, že se mu zatím podařilo získat přes 140% vložené energie zpět (video). Raneyho (čti "renyho") nikl je jemně rozptýlená pyroforická forma niklu s velkým povrchem a jemnými dutinkami. Zahříváním hydridu draslíku s Raneyho niklem se Millsovi prý podařilo připravid hydrid hydrina, tedy molekulu vodíku, kde kladně nabitou část tvoří hydrinový atom.
Dovedu si představit, že na atomy vodíku působí v kovové matrici Casimirova síla, protože částice odstiňují fotonové pozadí vakua a činí ho zde "řidší". Díky tomu elektrony v atomech vodíku adsorbovaných na povrchu mohou kondenzovat do nižšího energetického stavu, než ve volném prostoru. Komu to připomíná situaci při studené fůzi, kde deuterium kondenzuje na paladiové matrici si možná uvědomí, že nejde o souvislost zcela náhodnou - ostatně i v chemii řada neochotných reakcí probíhá teprve tehdy, když se molekuly přilepí na katalyzátor. Je tedy docela možné, že Millsovi sice při jeho pokusech nevzniká hydrino, ale dochází k beta záchytu elektronu protonem v jádře, který se přitom změní v neutron za současné emise neutrina ... a pořádně velký dávky energie. Rozhodně bych spíš věřil ve vysvětlení Millsovy teorie studenou fůzí, než naopak.
Koncem prosince se dočkáme druhého úplňku v témže měsíci, kterej nastává jednou za "uherský rok" (anglicky: "once in a Blue Moon"). Rčení "modrý Měsíc" pochází z chyby v časopiseckým článku z roku 1946. Důvodem vzácnosti modrého Měsíce je to, že doba 29.53 dní mezi úplňky je o něco kratší než počet dní v průměrném měsíci. Analogicky existuje i tak zvaný "černý Měsíc", tedy druhý nov v jednom kalendářním měsíci. Někteří výrobci "kouzelných amuletů" tvrdí, že právě za něj jsou jejich výtvory nejmocnější. Je ale možný, aby se Měsíc skutečně jevil namodralej, může to být způsobeno jemným prachem o velikosti kolem pěti až osmi set nanometrů, který cirkuluje v atmosféře Země ve vysoké nadmořské výšce. Názorným příkladem může být exploze sopky Krakatoa v roce 1883, kdy bylo údajně možný pozorovat zelený zapadající Slunce a modrej Měsíc. Podobnou barvu získal Měsic taky během rozsáhlých požárů v západní Kanadě v roce 1951. Koncem roku můžem čekat slabý měsíční zatmění, kdy naopak část Měsíce vstoupí do zemskýho stínu a získá zrzavou až červenohnědou barvu.
Okvětní plátky macešek (Viola wittrockiana) za svuj sametovej vzhled vděčí vypouklinám povrchu, které rozptylují světlo. Sametový povrch se při pohledu proti světlu kovově leskne, protože každá vypouklina je pokrytá drobnými lamelami. Původně se mělo za to, že lamely fungují jako superhydrofobní povrch na principu lotosového květu - lamely totiž odpuzují kapky vody. Ale nedávno se ukázalo, že lamely mají ještě jednu funkci: odrážejí polarizované světlo jako fotonické zrcadlo vyladěný na modrou až ultrafialovou vlnovou délku a vábí tak opylovače, kterej polarizovaný světlo využívá při své identifikaci - kovově lesklé krovky mnoha brouků a much slouží jako vyhledávací prostředek při páření. Podobné chování vykazujou okvětní plátky mnoha dalších kvetoucích rostlin.
Pokud ste si někdy hráli s elektrickejma jiskrama poblíž vodivejch objektů, mohli jste si všimnout, že ačkoliv by jiskře nic nebránilo si zkrátit vodičem cestu, ve skutečnosti se jí do toho příliš nechce a vodič oblízá. Příčinou je silnější ochlazování vzduchu v okolí vodiče, což zhoršuje podmínky pro ionizaci a tím i vznik jiskry. Studenej vzduch je nevodivej a jiskry se mu vyhejbaj. Pokud je povrch vodiče nerovný a srší korónou z hrotů, jiskra si přes něj naopak může cestu zkrátit ještě dříve, než vzdálenost poklesne pod vzdálenost odpovídající průraznýmu napětí. Na tom se zakládal ochranný účinek Divišova bleskosvodu - byl tvořen ježky (plechové krabice se hřebíkama zapíchanejma do železnejch pilin) na uzemněným kovovým sloupu , na kterých při bouřce docházelo ke koróně, která činila vzduch vodivější, takže se blesk vybil přednostně na bleskosvodu (farář Diviš tomu říkal povětrnostní stroj, machina meteorologica - viz funkční model u Divišovy fary v Příměticích)).
V roce 1759 postihlo celou střední Evropu nebývalé sucho, v Příměticích se však vesničané domnívali, že pravou příčinou je Divišův bleskosvod, který rozhání mraky. Proto v březnu roku 1760 vnikli do zahrady přímětické fary, uvolnili zemnící řetězy a celou konstrukce bleskosvodu strhli a zničili. Nicméně už o rok později kazisvětům potloukly úrodu kroupy a tak byl na jejich žádost bleskosvod zase opět postaven. Na fotce vlevo není oblouk, ale rychlost jiskry je tak vysoká, že její pohyb nestačí uzávěrka fotoaparátu sledovat. Vpravo trápení piva vysokofrekvenčním výbojem z induktoru.
Záhada domku Mračkových ve Strašicích na Rokycansku dosud nevysvětlena. Události začaly 27.9.2009, kdy byly zahájeny výkopové práce kolem jejich domku č. p. 612.Problémy totiž začátkem října nepřestávaly ani po výměně elektroinstalace a tak se pan Mraček obrátil na dodavatele elektřiny - Skupinu ČEZ. Vzniklo totiž podezření, že za vším vězí výboje z elektrické sítě. Centrála ČEZ vypojila dům ze sítě a předminulé pondělí do Strašic dorazili firemní technici. Původně si mysleli, že problémy způsobuje špatné uzemnění. Měření to ovšem nepotvrdila a neodhalila ani závadu na distribuční síti.V objektu byly identifikovány ve větším rozsahu opakující se výboje a zahoření zásuvek elektroinstalace, jejichž četnost se vždy během dne nepravidelně měnila.Kromě výbojů dochází v objektu k destrukci žárovek, drcení skla, tepelným účinkům například na CD nosiči," uvedl ČTÚ. I při odpojeném elektrickém zařízení domku došlo k úrazu výbojem syna majitele. Vliv svých zařízení velmi důkladně zkoumali technici ČEZ, kteří ve Strašicích ze všech přizvaných strávili nejvíce času a přizvali i další instituce. Před třemi lety totiž na druhé straně Strašic způsobila vada transformátoru obyvatelům potíže a ČEZ je tehdy odškodňoval. Nyní zkontrolovali vedení vysokého napětí a nejbližší transformátor. Ten dokonce načas vyměnili za náhradní. Pracovníci ČEZ po kontrolách nenašel žádnou poruchu ani závadu. zemnícími vodiči pospojovali co šlo, natáhli i zemnící vodič do blízké vodárny bez výsledku. Nakonec prý v domě prasklo terárium s želvou, která přitom uhynula. Podle neoficiálních informací želva vypadala jako vytažená z mikrovlnky.
Podivné elektrické výboje v domě rodiny Mračkových ze Strašic na Rokycansku v polovině října téměř utichly. Dělníci tehdy zasypali nově budovanou kanalizaci, na kterou padlo podezření, že může za hořící zásuvky a ručníky. Výboje se však do domku po pár dnech vrátily. ČEZ předpokládá, že problémy jsou vyvolané přítomností vysoké frekvence, a proto se obrátil na ČTÚ. Potvrdil, že všechny popsané jevy viděli energetici na vlastní oči. Výboje se nepodobají jevům způsobeným silovou elektřinou o frekvenci 50 Herzů. Vzhledem k častějšímu výskytu výbojů, až 40 krát denně, zahoření krytů elektroinstalace a výpadkům jističů tří sousedních objektů se ČEZ rozhodl nad rámec norem rozšířit uzemňovací soustavu na více místech. Ani tato opatření nevedla ke zlepšení v domku Mračkových, kterým už výboje zničily televizor a další elektrické spotřebiče. „Žárovky a sklo jsem viděl na vlastní oči,“ potvrdil majitel firmy, která uzemnění prováděla. „Můj předák byl u toho, když mezi baterií od umyvadla a potrubím bojleru v koupelně vznikl půlmetrový modrý oblouk,“ dodal. V noci se jevy nevyskytují, proto někteří podezírají novou sluneční elektrárnu, která ještě nebyla zapojena do sítě. 650 metrů od domu jsou natáčivé solární panely. Od té doby co tam jsou se problem udajně vyskytuje a nastává když svítí slunce, jevy se nevyskytuji v noci a za spatneho pocasi, kdy napriklad prsi a je vetsi vlhkost.Od 1.11.2009 se v domě již nic neobvyklého neděje a probíhají měření a pozorování, v domě se natáčí kamerami. Rodina pobývá nedaleko u příbuzných. a majitel pouze kontroluje, aby domek neshořel. Se zajímavou teorií se redakci Aktuálně.cz svěřil radioamatér Petr Miroš. Podle něj může v případu hrát klíčovou roli železité podloží domu, které funguje jako odrazná plocha pro sluneční záření, které se pak v domě koncentruje. Podle mě je to teorie nejbližší realitě, ale mikrovlny samozřejmě neodráží ta železná ruda, ale panely sluneční elektrárny, který je navíc můžou fokusovat jako Fresnelova čočka nebo zrcadlo. V červenci totiž ve Strašicích zprovoznili převaděč DVB-T (Digital Video Broadcasting - Terrestrial) na 33. kanálu (12,75 GHz), na stejném kanálu spustili převaděč i za kopcem v Holoubkově, takže nejsou vyloučený i všelijaký interference ve vzduchu, popř. rezonance na vodovodních trubkách.
Návod na výrobu kapesního spektroskopu z novodurový trubky a kousku CD/DVD a ukázky vyfocenejch spekter. Bílá LED má spektrum velmi blízký slunečnímu světlu.
Fyzikální nadšenec z Dejvic si nechal dovézt 100 W CO2 laser z Číny a provozuje ho nyní na kuchyňské lince.100W trubice stála kolem 8 kKč, zdroj pro 100 W rovněž, 30W trubice něco přez 2 k, čočky a zrcátka 500-1000 Kč, a doprava taky kolem 8 k. Zvýšení objednávky o další 100W trubici+ zdroj a další 30W trubici již nezvýšilo náklady na dopravu. Velká trubice má příkon 800-900 W a z toho udělá 100 W optického výkonu, životnost cca 1800 hodin. Zapalovací napětí je kolem 35 kV, pracovní něco pod 30. Menší ze 200-240 W elektrických udělá 30 W optických. Zapaluje se kolem 20 kV, pracuje při 13-15 kV. Pokud by někdo chtěl vidět 100 W laser naživo a podiskutovat o tom, byl k vidění na dni otevřených dveří ve Stanici techniků Pod Juliskou 2a, Praha 6 (kousek od zastávky tramvají a autobusů "Podbaba"). Fotky z předváděčky.
Vláknitej minerál ulexit se nazývá "televizní kámen", dokáže totiž svou strukturou přenášet světlo podobně jako optickej kabel. Chemicky je to NaCaB5O9·8H2O, hydratovaný boritan sodnovápenatý, je křehký a měkký jako mastek a v horké vodě se rozpouští. Efekt je důsledek polarizace světla a vnitřního odrazu na vrstvách materiálu, způsobuje, že minerál rozptyluje světlo laseru do trojice koncentrických kuželů (YT video). Podobně, ale méně výrazněji se chová vláknitá odrůda sádrovce nebo aragonitu - při pohledu z úhlu je jde snadno rozlišit.
Tajemství matematiky origami - skulpturky vytvořené na základě programu TreeMaker R.J. Langa (galerie)
UFO nad Kremlem - čtyřhranné, zvolna se otáčející, focené v ranních i nočních hodinách mnoha lidmi z mobilů. Skeptici ovšem tvrdí, že existence jevu je sporná, jelikož nikdo nekontaktoval policii.Otázka ovšem je, proč volat poldy v případě, že se mi nad hlavou vznáší kilometrová krabice?
Praha v 18 gigapixlech vznikla složením 600 velkoformátových fotek (Youtube video, blog s odkazy na další panorama)
Podmořská vulkanická exploze (YT video 1, 2). Nažloutlý "oblaka" tvoří vysrážená koloidní síra.
Trojrozměrný rentgenový snímkování probíhá na tzv. cétéčku ("computer tomography"). Princip trojrozměrnýho zobrazení při rotačním snímkování je docela jednoduchej a můžete si ho vyzkoušet na Java appletu online. Rentgenka rotuje kolem pacienta a v půlce snímkování se navíc do orgánu může do některejch orgánů napumpovat kontrastní látka, což umožní pozadí digitálně odečíst.
Metodu lze použít i pro zobrazování malých objektů v mikroskopickým uspořádání (dnes až do úrovně 50 µm, čili v buňkách jde rentgenem pozorovat jednotlivý organely ve 3D)
Stator a rotor reluktančního motoru disketové mechaniky. Rotor je vybaven feritovým magnetem ve tvaru prstence, jeho poloha se snímá vinutím přímo na desce s tištěnými spoji. Reluktanční motor svuj název získal od pojmu „reluktance“, čímž se označuje magnetický odpor v uzavřeném magnetickém obvodu, který odpovídá ohmickému odporu v elektrického obvodu. Pokud se do statorového vinutí přivede proud, vznikne na pólech statoru magnetické pole, které působí na póly rotoru tak, aby se minimalizovala reluktance magnetického obvodu. Přitom je důležité, aby proud byl přiveden do statorových cívek ve vhodném okamžiku a pak zase ve správným okamžiku vypnut, proto je třeba průběžně detekovat přesnou polohu pólů rotoru vůči statoru. Za tímto účelem se v současných typech reluktančních motorů používají rychlá čidla polohy na principu optických závor nebo Halových sond a k výkonovému řízení se používá tzv. nesymetrický můstek, řízený mikroprocesorem. Výhodou je, že rotor motoru nemusí obsahovat měděné vinutí, čímž kromě úspory mědi a jednodušší konstrukce odpadá nutnost vyvažování rotoru a motor tak může dosahovat obrovských otáček. Také účinnost tohoto motoru může dosahovat mnohem vyšších hodnot, neboť se vlivem magnetického pole rotoru ve statorovém vinutí neindukuje žádné protinapětí za předpokladu, že v konstrukci byl omezen účinek vířivých proudů.
AALF Motl a jemu podobne modre straky Ono to rozdělení na modrou (kvantově mechanickou) a rudou (relativistickou) společnost má i svoje fyzikální opodstatnění, jelikož v kvantovce čumíme na fluktuace hustoty éteru zvenku a tak pro nás vypadaj jako malý částice, kde se uplatňujou interakce na krátký vzdálenosti, tj. soupeření subjektů v anarchii tzv. laissez-faire (čti "lesifér") kapitalismu volný soutěže - zatimco v relativitě v podobným systému částic sami plaveme (pozorujeme vakuum zevnitř) a tak se tu uplatňujou interakce na velký vzdálenosti, čili všelijaký prognózy a ideologie direktivně a centrálně uplatňovaný napříč společností formou propagandy a cenzury. Fandové rudejch volat ovšem rádi ignorujou fakt, že existence práce a odměn dle potřeb jednotlivce v takovým systému funguje jen pod přísnou rukou dominantního státu, kterej dohlíží, aby se pracovalo a nekradlo uvnitř firem, zatimco modrý prostaty rády zapomínaj, že volnej trh může existovat jen pod přísnou rukou dominantního státu, kterej dohlíží, aby se nepodvádělo a nekradlo mezi firmama. Čili oba systémy jsou ze svý podstaty duální a dochází v nich ke ztrátám energie, pokud se uplatňujou bezohledně, pak oba vedou k diktatuře (Hitlerův režim se v mnoha aspektech nelišil od Stalinova a navzájem si vykrádali know-how). Díky tomu oba systémy konvergujou do sociálně-demokratickýho zřízení a den daňovejch prázdnin konverguje do přelomu roku, z čehož můžeme odvodit, která společnost je víc kapitalistická a která víc socialistická. Jinými slovy, éterová teorie je pěkně symetrická a umí předpovědět i ideální společenský zřízení a způsob, jak měřit jeho dosažení - jedinej problém je, že ta předpověď asi nebude moc vonět ani komoušům, ani zatrvrzelejm kapitalistům typu Luboše Zaloma či Motla, který si na čistotě svejch myšlenek založili svou propagandistickou živnost.
Všimněte si, jak kapalina těsně před vysrážením zežloutne, podobně jako červánky nebo bílá igelitová taška prosvítající proti světlu, protože mikroskopickými fluktuacemi hustoty přednostně projdou vlny světla o větší vlnové délce, které je snáze obejdou. Při vypařování v opačném gardu se občas přechodně objeví modré zbarvení (podobně jako modrý odstín vody), protože kapalina je vyplněna jemnými "bublinkama" nově vznikající plynné fáze, které pro změnu přednostně rozptylujou zase světlo modré (tzv. anomální disperze) . Z hlediska éterový teorie je obzvlášť zajimavá přechodná tvorba fluktuací, který jsou samy tvořeny fluktuacema (druhej obrázek zleva nahoře a video níže). Tento model fraktální kondenzace zvlášť dobře vysvětluje některé rysy teorie vakua jako hustého částicového plynu nebo fraktální kapaliny, tvořený fluktuacema její vlastní hustoty podobně jako tzv. supersymetrická gravitonová pěna tvořená směsí bublinek i kapiček v přibližně stejném poměru, podobný vzhled mají mikrovlnné fluktuace vakua, tvořené směsí gravitačních vln a fotonů (elementárních částic hmoty a energie) v poměru 1:1.
Glycerín má náhodou prakticky stejnej index lomu jako sklo (1.47399, zatímco voda jen 1.33303) a tak v něm skleněná ampule doslova zmizí. V mineralogii se tento princip používá při rozlišování zrnek písku, která se zalijí glycerínem, ve kterém zrnka křemene zmizí, zatímco zrna minerálů s vyšším indexem lomu (zirkon nebo diamant) zůstanou viditelná. Toho se využívá i v tzv. imerzní mikroskopii: protože se část světla při průchodu mezi preparátem a čelní čočkou objektivu rozptyluje, namočí se objektiv do kapaliny se stejným indexem lomu, jako optické sklo (zpravidla jde o cedrový olej s vysokým obsahem kumenů). Díky tomu se stane optická cesta od preparátu k objektivu mnohem průhlednější a v preparátu lze rozeznat větší detaily (maximální efektivní zvětšení zde činí asi 2000x oproti 700x v "suchým" mikroskopu). Na obrázku vpravo je pyrexové sklo v minerálním oleji.
Fake, zázrak - nebo další příklad Coandăova (čti "kvendova") jevu (tj. aerodynamického paradoxu)?
Nedávná bouračka se pro Tigera Woodse obešla bez závažnějších následků, ale zajímavým řízením osudu eskalovala prodej knížky Johna Gribbina "Get a Grip on New Physics" (Vyrovnejte se s novou fyzikou 1999) do hvězdných výšin - byla totiž qidění na policejní fodce, zveřejněný z místa nehody této golfové celebrity
Velký neodymový magnety nejsou hračka a při scvaknutí drtí prsty i kosti. Magnety na obrázku k sobě přiskočily ze vzdálenosti 50 cm. Slitina neodymu je křehká a magnety se při slepení z velký dálky často roztříští a díky zákonu zachování hybnosti drobný štěpinky lítaj jako střely a jsou nebezpečný pro zrak (princip gaussova děla). Doma ma dva hranolky podobný velikosti a zatim sem se je neodvážil slepit dohromady bez separační desky, protože si nejsem jistej, jestli bych je pak vůbec dostal od sebe.
Nový snímek zanikající hvězdy pořízenej repasovaným Hubbleovým teleskopem ve velké hmyzí mlhovině v souhvězdí Štíra (NGC 6302) odhaluje geometrickou podobnost mezi hvězdami a černými děrami vyzařující jety. Hvězda má asi 2/3 hmotnosti Slunce, ale mnohonásobek této hmoty již vyzářila do okolí. Na okraji snímku vidíme rázové vlny a špičky Rayleigh-Taylorovy nestability, kterou chladnější plyn v cípech mlhoviny klesá proti gradientu tlaku záření. Na podobném principu vznikají ta oblaka mammtocumulů ilustrovaná o několik příspěvků dále.
To nemyslíte vážně, pane Feynmane : Uvažoval jsem, jak učíme fyziku: máme tolik technik - tolik matematických metod, že nikdy nepřestáváme říkat studentům, jak mají co udělat. Naproti tomu učitel kreslení se bojí vám cokoliv povědět. Když jsou vaše čáry hodně tlusté, nemůže vám říct: „Vaše čáry jsou moc tlusté," protože se najdou malíři, kteří tlustými čarami dokážou namalovat úžasné obrazy. Učitel kreslení vás nechce postrkávat žádným určitým směrem a potýká se s problémem, jak vás naučit kreslit postupným působením na vaše estetické cítění, místo aby vám dával konkrétní návod. Naproti tomu učitel fyziky má problém s tím, že pořád učí, jakou technikou postupovat při řešení fyzikálních problémů, místo aby učil fyzikálnímu myšlení a důvtipu. (vlevo je jeho první žena Arlene, o který v knižce taky píše)
Záznam rozhovoru s prof. Jiřím Bičákem, který navštěvoval Feynmanovy přednášky (stream)
Rentgenová kamera při snímání výslovnosti švédskejch slov "peony", "både" a zívání.
Malá sbírka neobvyklý oblačnosti na telegraph.co.uk. Oblaka vpravo se jmenujou mammatus (mammatocumulus od latinskýho slova "mamma", čili prsa).
Pokud klimaskeptici potřebujou na veřejnosti dokázat, že se už neotepluje, k modifikaci dat nemají daleko... Jaká data byla vlastně utajena CRU?
Dva pokusy (1, 2) převzatý z webu fyzikáře Jaroslava Reichla demonstrující princip totálního odrazu: očazená lžička pod vodou odráží světlo na zachycené vrstvičce vzduchu (je tzv. superhydrofobní)
Na obrázku dole je část špejle zakrytá zrcátkem, vzniklým na rozhraní světla a vzduchu v úseku zkumavky ponořeným pod vodou.
Za školních lavic si možná pamatujete, že při dopadu světla na zrcadlo je úhel odrazu roven úhlu dopadu. Ale takto to přesně platí jen pro odraz světla od dielektrických materiálů, jako je např. sklo. Pokud světlo prochází sklem a odráží se od jeho vnitřního povrchu na principu totálního odrazu, uplatňujou se kvantové jevy a odražený paprsek nepatrně prochází do vzduchu (fotony tunelují do evanescentních vln mimo sklo) a odražený paprsek je malinko (o 10 - 1000 nm) posunutý ve směru odrazu. Tento posun byl objeven asi před 60 lety při studiu odrazu polarizovaného světla a je znám pod jménem Goos-Haenchenův jev. K ještě zajímavější situaci dochází při odrazu světla od kovové vrstvy. Zde fotony pronikají do elektronů v kovu a interagují s nimi tak, že elektrony v kovu kmitají v protifázi a způsobují drobný posun odraženého světla směrem proti směru paprsku - vrstvička kovu se chová, jako kdyby její index lomu v povrchové vrstvě nabýval záporných hodnot, čili jako tzv. metamateriál.
Uvedený jev má potenciálně široké praktické využití, protože metamateriály se mohou použít jako tzv. fotonická zrcadla, podobně jako šupiny motýlích křidel. Tato zrcadla odrážejí různé vlnové délky různě, protože světelná vlna proniká do zrcadla různě hluboko, nad povrchem fotonického zrcadla dochází k jeho rozkladu na barevné spektrum ("zachycená duha"). Pokud světlo putuje zužující se štěrbinou tvořenou kovovou vrstvou nebo obklopenou metamateriálem, část světla se nakonec zastaví v různé vzdálenosti od nejužšího místa štěrbiny a lze jej zde vyhodnotit např. CCD chipem, což umožňuje zkonstruovat spektrograf integrovaný na křemíkovém chipu. Ještě zajímavejší je využití tohoto principu pro optoelektroniku, např. pro realizaci kvantových optických pamětí.
Naznačený princip lze překvapivě jednoduše ověřit, což se nedávno povedlo skupině výzkumníků ruského původu z Towsonovy univerzity. Pro přípravu zužující se štěrbiny využili uspřádání vedoucí ke známým Newtonovým difrakčním kroužkům, které je tvořené plochou čočkou položenou na rovné skleněné destičce. Hlavní rozdíl je v tom, že povrchy čočky i destičky byly pokovené tenkou vrstvou zlata, aby povrch vzniklé klínovitě se zužující štěrbiny získal záporný index lomu. Čočka se neprosvěcuje kolmo, ale vícebarevným laserem se svítí vodorovně do vzniklé zužující se štěrbiny mezi destičkou a čočkou. Světlo doštěrbiny proniká různě hluboko podle své vlnové délky a při pozorování zeshora mikroskopem vytvoří obrazec podobný difrakčním kroužkům (viz obr. vpravo). Když si je ale prohlédnete pozornějc, uvidíte že se barvy vzájemně nestřídají jako v duze: každá z barev se odráží samostatně v různé vzdálenosti od středu kroužku a chová se tedy jako jednorozměrné fotonické zrcadlo. Popsané uspořádání zahrnuje pouze pozlacená sklíčka a běžný optický mikroskop se dvěma lasery různé barvy a demonstruje tím, že při dobrém nápadu pro publikaci špičkového článku v Nature občas stačí docela jednoduchý vybavení.
SMS: To už sme si tady pouštěli před rokem...
Podsvícenej stůl překrytej vrstvou černýho oleje pod fólií při dotyku nebo zatížení začne v daným míste zářit (video)
Sněhový vločky začínaj svůj život jako malé částečky prachu nebo kondenzační centra, vznikající zabržděním částic kosmického záření v zemské atmosféře. Protože u nejmenších částic síly povrchového napětí překonávají asymetrii vyplývající z tvaru molekul, nejprve takové vločky vznikají jako malé osmi- až dvanáctiboký destičky, v jejichž středu je možný pozorovat náznaky spirálový dislokace, ze který molekuly rostou. Uprostřed každý vločky bývá vidět krystalické jádro z prachu, který lze z roztálýho sněhu izolovat filtrací. Jak krystalek roste, poměr povrchu a objemu se postupně zmenšuje, čemuž krystal vzdoruje tím, že zvětšuje svůj povrch, kterej se stává postupně členitější. Pravidelný vločky rostou za poměrně vysokejch teplot, kdy vzduch obsahuje dostatečný množství vlhkosti. Pokud se ale teplota překročí příliš, vložka začne naopak sublimovat a její hrany se postupně zaoblují, což je vidět na vločce na obrázku níže vpravo.
Vzácně vznikaj při teplotách těsně pod nulou dvanáctiramenný vločky = krystalová dvojčata. S klesající teplotou a snižující se vlhkostí vzduchu roste koncentrační přesycení a vločky se stávaj subtilnější. Při nízkým přesycení (silným větru) krystalizace probíhá rovnovážně a vznikaj drobný prachový vločky, složený z malejch tyčinek až jehliček, který se zasekávaj do obličeje. Ve vysokejch výškách v oblacích se tvořej převážně dutý sloupky, pokud je konvekce zanese do oblasti s vyšším přesycením, růst vločky se prudce zrychlí tak, že sloupky lemujou na obou koncích plochý destičky. Při vysoký vlhkosti a teplotě vzduchu vznikaj občas trojboký hranolky. Sněhový vločky s obsahem vzduchovejch bublinek vznikaj jako jinovatka zmrznutím kapek vody.
Ačkoliv jsou sněhové vločky známý bohatstvím svých tvarů, o jejich výsledné podobě rozhodují v podstatě dva hlavní procesy: 1) rychlost s jakou se molekuly vody dostávají z objemu vzduchu na povrch krystalku a 2) rychlost, s jakou se molekuly mohou pohybovat na povrchu, než se usadí na své místo v krystalku. Za podmínek blízkým rovnovážným to funguje tak, že molekula vody ještě dlouho po dosednutí na povrch vločky migruje po povrchu a hledá optimální místo, do kterého by mohla zapadnout. To jsou především kouty, kde jsou nové molekuly přitahovány hned ze tří stran současně. Dále pak schody, kde jsou přitahovány ze dvou stran a rovný povrch, kde jsou přitahovány ze strany jedné. Molekuly dosedající na hranu, popř. na roh krystalu jsou poutány nejslaběji a tak, pokud jim to rychlost pohybu molekul dovolí, cestují po povrchu tak dlouho, dokud nezapadnou do nejbližšího schodu na krystalku. Zde opět cestují v jednom rozměru, dokud nenaleznou kout. V konečném výsledku tak vzniká kompaktní, pravidelný krystal ve tvaru šestibokého hranolu, který někdy ve své ose obsahuje zachycené vzduchové bublinky (viz obr. vpravo). Protože molekuly vody jsou nesymetrické a do krystalu se ukládají ve vrstvách, jsou povrchové síly krystalku v jednom směru výrazně nižší, než ve zbývajících dvou a vzniklý hranolek bývá placatý. Za speciálních podmínek (např. uvnitř dutin v antarktických ledovcích) mohou krystaly růst za podobně klidných a ustálených podmínek, jako minerály a výsledkem jsou křišťálově čisté, dokonale pravidelné monokrystaly vody.
Výše popsaný mechanismus se však může uplatňovat jen při malém rozdílu koncentrací vody v objemu a na povrchu krystalku, čili za podmínek nízkého přesycení (nízké vlhkosti vzduchu) a/nebo velmi pomalém ochlazování. V praxi je voda často nucena mrznout rychleji, než se molekuly vody stačí zabudovávat do svých energeticky nejvýhodnějších pozic a cestovat po povrchu krystalu a výsledkem je tvar krystalu, který se víc blíží protáhlému hranolku, popř. až pérovitě rozvětvenému šestibokému keříčku, čili sněhové vločce. Podobné jevy můžeme pozorovat i při krystalizaci v roztoku: při prudkém ochlazení roztoku cukru nebo soli vypadává látka z kapaliny v podobě rozvětvených, pérovitých krystalků, které se špatně promývají a suší. Migrace molekul vody po povrchu krystalků je tím pomalejší, čím je nižší teplota, proto je možné s klesající teplotou očekávat i větší podíl rozvětvených krystalků. S klesající teplotou však klesá i obsah vodní páry ve vzduchu, čímž se snižuje koncentrační přesycení. K tomu přistupuje i to, že za velmi nízkých teplot již nelze očekávat velké výkyvy teplot obecně - za těchto podmínek je vznik pérovitě rozvětvených vloček čím dál obtížnější a tedy i vzácnější. Proto se nejkrásnější nadýchané sněhové vločky tvoří jen při sněžení v poměrně úzkém rozmezí teplot mezi -13 až - 17 °C za klidného počasí.
Za normální situace se uplatňuje plochý tvar krystalku, který vzduchem plachtí převážně ve vodorovné poloze jako list papíru. K největšímu obtékání a tím pádem nejintenzívnější krystalizaci pak dochází na hranách, kde molekuly vody mohou kondenzovat za poměrně rovnovážných podmínek. U vloček krystalizujících ve velké výšce (stratosféře) nebo silného větru (turbulence) je vliv obtékání čím dál zanedbatelnější, protože zde vločky málokdy plachtí. Krystalky přitom často vypadávají v podobě jehliček, které jsou někdy zakončeny dvojicí šestibokých destiček. Pokud je vzduch velmi klidný, mohou vločky naopak urazit velkou část své dráhy při cestování po hraně ve stabilní poloze jako šipka. Takový způsob obtékání silně preferuje trojúhelníkovitý tvar krystalku, protože šípovitý tvar současně zlepšuje obtékání vzduchu na náběžných hranách krystalku, které v dusledku toho přirůstají nejrychleji. Samozřejmě, pokud ke sněžení dochází v silně turbulentním prostředí (vítr), pak se vliv gravitace na tvar vloček stává zanedbatelný a tvar vloček se opět více blíží teoreticky nejvýhodnějšímu šestibokému tvaru.
Nový způsob, jak zavázat turkovu hlavu. Jako hlava turka se označuje skupina dekorativních uzlů vázaných do uzavřených smyček
Na webu instructables najdete mj. i tip jak zhotovit jednoduchý Stirlingův motor. Na výrobu je potřeba pouze krabička od CD, hliníkový plech, kousek měděné trubky, PVC trubka, kus drátu, olej a epoxidové lepidlo. Na videu můžete vše vidět v akci. K rozpohybování stačí hrnek s horkou kávou nebo svíčka, což je jednou z výhod principu fungování Stirlingova motoru - tedy možno rozpohybovat motor externím zdrojem tepla, a proto se motor dobře hodí pro výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Příkladem je třeba solární elektrárna, která pomocí parabolické soustavy zrcadel koncentruje sluneční záření do ohniska, ve kterém je umístěn Stirlingův motor. V lednu 2008 se na solárním systému v Novém Mexiku podařilo dosáhnout rekordní účinnosti při výrobě elektřiny 31,25 %, čímž byl téměř o 2% překročen rekord z roku 1989. K dosažení rekordu přispěla jednak vylepšená odrazivost použitých parabolických zrcadel (95 %), dalším příspěvkem bylo příhodné počasí - bylo jasno, minimální vlhkost a prašnost a navíc nízká teplota vzduchu, protože Stirlingovy motory pracují na principu rozdílu teplot dvou prostředí.
Motor určený pro pohon elektrických kol je nejčastěji typu BLDC („brushless DC“ tedy stejnosměrný bezkartáčový motor) vestavěný přímo do středového náboje předního či zadního kola. Tento motor se skládá ze statoru, který je pevně spojený s osou kola a obsahuje třífázové vinutí a hallovy snímače polohy, a rotoru, který tvoří plášť náboje kola jako takového. Ten má na vnitřní straně nalepené permanentní magnety, keré při otáčení obíhají nad statorem, přičemž postupným připojováním a odpojováním napětí na jednotlivé fáze statorových vinutí dochází k roztočení motoru. Vnitřek BLDC motoru můžete vidět na obrázku (vpravo je pohled do rozebraný nabíječky). Tento motor tedy nemá žádnou převodovku a kroutící moment přenáší přímo na hnané kolo, setkat se lze ale i s BLDC motorem s planetovou převodovkou, která je opět celá v náboji kola. Nečastěji používané napájecí napětí je 36V, ale u výkonných pohonů se používá i 48 V případě 72 V.
Motor nemá komutátor a jeho funkci přebírá integrovaný obvod s IGBT tranzistory. Insulated Gate Bipolar Transistor, čili zkráceně IGBT je relativně model spínacího tranzistoru, který kombinuje výhodné vlastnosti bipolárních a unipolárních tranzistorů: možnost řízení napětím a nízký odpor v sepnutém stavu. Na rozdíl od tyristoru se IGBT umí vypnout sám - nemusí čekat, až proud klesne sám pod prahovou hodnotu - ale je výrobně náročnější a tak se dosud používá pro menší zatížení, zatímco tyristory jde zvětšovat prakticky libovolně. Z domácích spotřebičů se tranzistory IGBT používají ještě např. v indukčních vařičích.
HAWKINS: vcucne nas to, nevcucne? To už sem řešil na svym blogýsku (1, 2, 3) a asi k tomu ještě napíšu souhrnnej post. Prozatim můžete LHC sledovat na webkamerách...
Sluneční tsunami se šíří rychlostí 250 km/sec a nese energii 2,4 Gtun TNT (more info). Vznikaj prasknutím slunečních skvrn, který jde přirovnat k bublinám, stoupajícím k povrchu kapaliny. Magnetický pole konvektivních proudů plasmy přitom vystupuje v roli povrchovýho napětí.
Sněhový boule (muldy) na svahu tvořej a ovlivňujou lyžaři a neustále migrují. Neposouvají se však po svahu dolů, ale naopak šplhaj vzhůru rychlostí až 0.08 m/den, protože na každou bouli lyžaři přihrnujou sníh z horní části svahu a spodní část boule naopak odřezávaj lyžema. K tomu dochází tím, že lyžaři spodní část muldy využívaj pro otočku při slalomu, jakmile boule doroste kritické výšky cca 10 cm - k čemuž stačí, když ji přejede aspoň sto lyžařů. Náhodný přejezdy lyžařů po obloucích postupně vytvořej na svahu šachovnicovej vzorek muld s roztečí asi 6,5 metru. Videokamera studující tento jev snímala svah každý den po dobu čtyř měsíců v zimním parku Coloredo, jeden den odpovídá přibližně 1/100 sec.
Kapky vody obalený olejem se při dopadu na vibrující povrch silikonového oleje odrážejí a promíchaj se při tom za vzniku emulze.
Optický iluze založené na tzv. vizuálním kontextu (kolečko obklopené většími kruhy se jeví asi o 2% menší) oblbnou dospělé, ale ne děti, protože schopnost vnímání kontextu se rozvíjí pomalu. Děti víc vidí věcí tak jaxou.
Kdyby někoho zajímalo, jak probíhaj experimenty na LHC v reálným čase (LHCb / ALICE / ATLAS / CMS)...
Dotaz YWEN [22.11.09 - 22:18]: Dejme tomu, že se chystám prokopat z Evropy do Austrálie. Když pominu, že mi bude cestou velký horko, tak mě zajímá, v kterých místech mojí cesty budu vystavena největší gravitaci? Až si v úplnym středu vyhrabu jeskyň, jak se tam budu pohybovat?
Odpověď vyplývá z faktu, že pod povrchem Země je gravitační síla přímo úměrná vzdálenosti od středu Země (F=m·G·r/rE), nad povrchem je nepřímo úměrná vzdálenosti od středu Země (F=m·G/r2) (detailní odvození např. zde). Síla mimo Zemi klesá tak, jako by veškerá hmotnost Země byla soustředěná v jejím středu, což odvodil už Newton. Proto v malý vzdálenosti od povrchu gravitační síla nejprve klesá rychlejc při vzdalování od povrchu Země, teprve ve větší vzdálenosti se rychlost poklesu vymění. Dole je VB.NET prográmek, se kterým lze závislost sestrojit tak, že se sčítaj příspěvky síly od dostatečnýho počtu bodů. Výsledek má důsledek na teorii vzniku černých děr gravitačním kolapsem, podle které by měla být podle obecný teorie relativity uprostřed černý díry intenzita pole největší - což je ve zřejmém rozporu s Newtonovou teorií.
Sub Compute() B = New Bitmap(Width, Height) Dim i%, r#, f# ' distance from the Earth core, force For i = 0 To N 10: P(i).X = Rnd() * Width : P(i).Y = Rnd() * Height If Math.Sqrt((P(i).X - 100) ^ 2 + (P(i).Y - 100) ^ 2) > 100 Then GoTo 10 B.SetPixel(P(i).X, P(i).Y, Color.Gray) Next For r = 100 To PB.Width - 2 f = 0 For i = 0 To N f += (P(i).X - r) / ((P(i).X - r) ^ 2 + (P(i).Y - 100) ^ 2) Next B.SetPixel(r, 100, Color.Blue) B.SetPixel(r, 100 + 8000 * f / N, Color.Red) Next B.Save("C:\force.gif", Imaging.ImageFormat.Gif) End Sub
Smithsův oblak vodíkovýho plynu objevenej v roce 1963 se pohybuje rychlostí 240 km/sec a během 20-40 miliónů let narazí do naší Galaxie. Je tvořenej převážně temnou hmotou a může způsobit vznik řady nových hvězd v naší galaxii a vybouchnutí stávajících. Půjde o hmotné hvězdy s krátkým životním, které záhy explodují jako supernovy. Mračno se aktuálně otáčí společně s naší galaxií, ale také se pohybuje směrem k ní. Astronomové zaznamenali, že část plynu se již dotýká okrajových částí galaxie.
Vstup do jeskyni v nepálském ledovci Khumbu je modelovanej víry cirkulujícího vzdušnýho proudění
Program EasyFractal slouží ke snazšímu pochopení principů fraktální geometrie a zobrazení známých IFS fraktálů, Juliových množin, mandelbrotovy množiny a náhodného Brownova pohybu. Minimální rozlišení monitoru pro program je 1024x728.
Restard LHC - fodky, podivejte se na to, dokaď to eště stojí... Foto dole je snímek poškození při posledním startu LHC před rokem, při kterém došlo ke zkratu a vykalení jednoho ze supravodivých magnetů, v důsledku čehož uniklo šest tun helia a řetězovitou reakcí se zničilo dalších 53 magnetů po obvodu urychlovače a asi osmina tunelu musela být vyměněna. Magnety pracujou při proudu 15 kA na indukci 8.36 Tesla, což je blízko limitu 10 T pro titan-niobový supravodivý kabely.
Po restartu LHC v tiskové místnosti zavládla panika, jakmile došlo k první srážce protonových paprsků...
Nový fodky Merkura, pořízený při třetím obletu sondou Messenger. Vpravo: povrch planety je zvrásněnej v severojižních směru zvlněním, ke kterýmu došlo při chladnutí Merkura před 4 mld. let
Bude dost uranu pro všechny?, Máme dostatek uranu pro jaderné elektrárny?
Dr. Michael Dittmar: The Nuclear Energy Option facts and fantasies (Google video), Finding Fissile Fuel
arxiv.org/abs/0908.0627: Chapter I: Nuclear Fission Energy Todayarxiv.org/abs/0908.3075: Chapter II: What is known about Secondary Uranium Resources?arxiv.org/abs/0909.1421: Chapter III: How (un)reliable are the Red Book Uranium Resource Data?arxiv.org/abs/0911.2628 :Chapter IV: Energy from Breeder Reactors and from Fusion?
Derivace step by step link by HOWKING PLACHOW: Nějak takhle, ne?
Při vysypání nesmáčivejch částic na vodní hladinu se částice rozletí do všech stran kapilárníma silama. Nedávný pozorování odhalily (1, 2), že rychlost se kterou částice expandujou roste se zmenšujícím se průměrem částic - nezávisí tedy na viskozitě prostředí, jen setrvačnosti částic a pro částice nanometrový velikosti může dosáhnout rychlosti až 160 km/hod. Na stránkách (1, 2) fyzika D. Josepha je quidění řada videí, studujících chování částic na vodním povrchu.
Šplíchanec, kterej se tvoří při dopadu kuličky do jemnýho písku a jeho vesmírná analogie při kolapsu supernovy. Čim je hvězda hustší, tim má vzniklý jet ostřejší vrcholový úhel a dosáhne dále. U velmi hustejch černejch děr se projevuje narušení symetrie slabý jaderný síly a jety přestávají vznikat symetricky na obou koncích. Vpravo je animace několik let trvajícího pozorování plynu vylétávajícího od rádiovýho zdroje v souhvězdí Orion z místa srážky - jsou obarvený na základě Dopplerova jevu podle toho, jestli se pohybují k pozorovateli nebo od něj.
Jednoduchou možnost, jak pozorovat radioaktivní částice nabízí CCD videokamery nebo foťák, ze kterýho vykucháme CCD čidlo. Jako zdroj radioaktivního záření lze použít např.ionizační komůrku z hlásiče kouře, obsahujícího radioaktivní Americium 241. Americium jako slabej alfa zářič s poločasem rozpadu 432.2 roků generuje alfačástice, který nabíjej částice kouře vniklýho do detektoru a způsobujou tak vznik elektrickýho proudu, kterej po zesílení sepne signalizaci.
Ve vzduchu částice alfa urazí jen několik centimetrů, proto se musí čidlo umístit těsně k ionizační komůrce. Dopad alfačástic se projevuje jiskřením, ovšem po několika měsících provozu bude CCD senzor zářením úplně zrušenej. Vpravo je záznam z webkamery umístěný proti 230 MeV protonům - při pokusu je vidět několik stop od protonů, prolétávajících skoro rovnoběžně s vrstvou
Po počáteční vlně nadšení zájem o vyhledávač wolframalpha.com značně opadl. Jeho využití by mohlo zvýšit jeho plánované spojení s vyhledávačem Bing od MS. Wolfram taky minulej měsíc zveřejnil API pro vývojáře (např. v MS .NET), což umožnuje výsledky vyhledávání zaintegrovat do vlastních aplikací prostřednictvím webové služby - samozřejmě jde zatím o placenou aplikaci.
Souprava standardních objemů od dvou litrů do jednoho centilitru byla v minulým století běžnou součástí fyzikálních sbírek. Tahle je z Kenyon College z r. 1912.
Projekt lítacího a kráčivýho robota university v Marylandu
Přibližování se k černé díře, její obíhání a nakonec pád pod horizont událostí dle animací A. Hamiltona. Modely jsou samozřejmě jen přibližný a schematický a vyjadřují vnitřní, tedy relativistickou perspektivu. Pokud bychom se přibližovali k černé díře, rychle bychom byli roztrháni slapovými silami a zbytek částic by se rozprášil a vypařil na záření, proto z hlediska kauzální logiky nemá takový výlet smysl - doslova by nás obrátil naruby stejně jako časoprostor, kterým jsme přitom proletěli. Nicméně kdybychom mohli takovou trasu absolvovat jako nekonečně malá a hustá částice, viděli bychom, jak se před našima očima horizont událostí rozvírá, až se v určitém okamžiku ocitne za našimi zády - v té chvíli se náš bývalý vesmír stane sám malou dírou (pokud bychom vyrazili do bílé díry, stal by se černou a naopak). Uvnitř by se našemu pohledu otebřel na nové nové objekty uzavřené v černé díře jako hvězdy a galaxie.
Jelikož "povrch" černé díry je nerovnej (je tvořen objemem, vyplněným fluktuacemi hustoty, tedy zářivými i studenými objekty), viděli bychom nejspíše náš bývalý vesmír ne jednou, ale hned mnoha dírami rozsetými po obloze - náš pohled by se tedy příliš nelišil od toho, co vidíme z naší pozice ve vesmíru. Podle éterové teorie je vesmír v zásadě nekonečný, při cestováním napříč vysokou rychlostí bychom viděli otevírající se jednu část vesmíru před sebou a zavírající se za našimi zády v perspektivě rybího oka, jako kdybychom neustále putovali napříč horizontem obrovské černé díry. Ze snímku Měsíce pořízeného z oběžné dráhy je vidět, že gravitační jevy jde poměrně dobře modelovat gradientem indexu lomu vakua planeta Země je vlastně černá díra s malým, zato úzkým gradientem hustoty éteru.
Newtonovo kyvadlo je hezká ukázka zachování energie a momentu setrvačnosti. Předpokládejme, že N koulí o hmotnosti m narazí do koulí v klidu. Pak platí zákon zachování momentu setrvačnosti p = Nmv = MV (1), kde M je celková hmotnost koulí na druhé straně, V je rychlost koulí pohybujících se na druhé straně. Současně platí zákon zachování (kinetické) energie E = ½Nmv2 = ½MV2 (2). Pro nalezení rychlosti koulí na druhé straně z rovnice (1) vyjádříme m = MV/Nv a dosadíme je do rovnice (2): ½Nmv2 = ½MV2 » ½Nv2MV/xv = ½MV2 » v = V. Koule na druhém konci kyvadlo se budou pohybovat rychlostí v. Pro nalezení hmotnosti z rovnice (1) vyjádříme rychlost v = MV/Nm a čtverec rychlosti v2 = M2V2/N2m2 a dosadíme jej do rovnice (2): ½Nmv2 = ½MV2 » ½NmM2V2/N2m2 = ½MV2 » M/Nm = 1 » M = Nm. Jinými slovy, rychlost i hmotnost koulí pohybujících se na druhém konci bude stejná, jako hmotnost koulí, které na řadu koulí dopadly.
Newtonovo kyvadlo je tedy důkazem zachování energie a momentu setrvačnosti současně. Z toho lze snadno odvodit Einsteinovu rovnici E = mc2. Pro energii pohybu E platí, že je to síla působící po dráze za jednotkový čas, tedy součin síly a rychlosti tělesa: E = F c (1). Současně pro moment p z definice platí p = m . c (2). Kombinací obou rovnic E = F . c = (m . c) . c tedy E = mc2. Vidíme, že Einsteinova rovnice je vlastně záležitost klasické mechaniky: jedno "c" v rovnici pochází z relace energie a vzdálenosti, druhé z relace momentu a času. Proto není divné, že první odvození ekvivalence hmoty a energie provedl již Samuel Tolver Preston, který ve své knize Physics of the Ether (1875) tvrdil, že pokud se hmota rozdělí do částic éteru, budou cestovat rychlostí světla a představují obrovské množství energie. Tímto způsobem by se jeden gram hmoty obsahoval energii ve výši 1000 milionů tunostop (přičemž jedna tunostopa = 2240 stopliber, čili 3.0370 kilojoules dle Britského metrického systému). Rovnicí E = mc2 by tedy Einstein éteristy rozhodně neoslnil, protože ti o tomto vztahu již dávno věděli.
Eukalypt je strom, kterej často trpí zásahy bleskem. Příčinou můžou být silice (terpeny s dvojnou vazbou) které se ze stromu uvolňujou a na vzduchu se oxidují za vzniku stop ozónu a volných kyslíkových radikálů, které činí vzduch vodivější. Jehličnatý stromy sice taky uvolňujou terpeny, ale před zásahem blesku je chrání koróna, který vzniká na špičkách jehlic a svádí elektrickej potenciál do země (princip bleskosvodu faráře Diviše). Na obrázku dole eukalypt mezi dvěma piniemi zasaženej bleskem - pinie zvostaly nedotčený
Spočítejte za domácí úkol počet zrníček písku na zeměkouli - použit SW SureMath
Poznej fyzika - aneb špičky tehdejší vědy na konferenci v belgickém Bruselu v roce 1911 (1. světová fyzikální konference vůbec), 1922 (4. konference) a 1927 (5.konference) uspořádaná pod záštitou belgického průmyslníka Solvay, který zbohatl na modernizaci postupu pro výrobu sody. Největší historický význam měla konference v roce 1927, která se proslavila známou diskusí Einsteina a N. Bohra ohledně intepretace kvantové mechaniky. Tradice solvayských konferencí trvá dodnes - ovšem již v omezené míře, protože fyzici si dávno přestali navzájem rozumět a jsou tématicky zaměřeny.
Díry nemusej vždy způsobit, že se objekt stane průhlednej - ba právě naopak. Je známo, že koloidní roztoky zlata (obr. vlevo) prosvítají rubínově a tenké zlaté fólie prosvítají zeleně. Za neobvyklý zbarvení zlata můžou povrchové vlny elektronů (surface plasmons), kterými je atomová mřížka zlata nacucaná jako houba. V případě tenké kovové fólie s pravidelnými otvory velikosti kolem 150 nm tyto povrchové vlny můžou v důsledku destruktivní interference s procházejícím světlem způsobit, že výsledná vrstva zlata je méně průsvitná, než v kompaktním stavu (1, 2, 3) a místo toho světlo odráží. Jev je příbuznej principu zrcadlového lesku motýlích křídel, který také odráží většinu světla, ačkoliv se po smočení olejem ukáže, že jsou prakticky průhledný.
Zatopením solný pánve Salar de Uyuni v jihozápadní Bolívi vzniká každoročně na ploše přes 10.000 km2 největší přírodní zrcadlo, které je vidět z vesmíru a NASA je využívá ke kalibraci některých satelitů. Prostředí pánve je neobyvatelné, avšak v období dešťů v listopadu, kdy se v něm přechodně rozmnoží žábronožky (artemie) jej navštěvují hejna jihoamerických růžových plameňáků. Turisty lákají i hotely postavené v okolí ze solných bloků, včetně nábytku a hřbitov vlaků poblíž města Uyuni.
Jak vypadá sopka uprostřed Sahary? Wau an Namus (arabsky "oáza moskytů") je sopečná kaldera, která ční jako záhadnej černej flek o průměru 40 km skoro přesně uprostřed Saharský pouště. Je dost velká na to, aby ji bylo možné spatřit z vesmíru. Naposledy byla činná v holocénu před cca 7.000 lety. Tmavá barva kaldery je způsobená čedičem - bázickou vyvřelinou, která podle své tmavé barvy způsobená přítomností železitejch olivínů získala své jméno. Železo silně barví roztavené horniny, podobně jako sklo pivních lahví na olivovou (redukovanou) až hnědou (oxidovanou) barvu. Přechodné zbarvení (magnetit) je velmi tmavé v důsledku volných elektronových přechodů mezi oběma formami.
Sagittarius A (zkratka Sgr A) je komplex několika rádiových zdrojů ve středu naší galaxie - Mléčné dráhy. Na obloze se Sgr A nachází v Souhvězdí Střelce, není ovšem pozorovatelný klasickými optickými dalekohledy, neboť se mezi Zemí a Sgr A nachází hustá mračna „vesmírného prachu“, která znemožňují průnik viditelného světla. Je tedy nutné jej pozorovat pomocí radioteleskopů. Snímek níže je kompozitní snímek rentgenové observatoře Chandra (modrá složka obrázku) a radioteleskopu Spitzer (zbývající barvy). Mnoho astronomů se domnívá, že se v centru naší galaxie nachází supermasivní černá díra. Sagittarius A* (Sgr A*) se jeví jako přijatelný kandidát na místo, kde se má tato černá díra nacházet. Hmotnost objektu je odhadována na 3,7 milionů hmotností Slunce s poloměrem přibližně 45 AU (6,7578 miliard kilometrů, což je o 25% dále, než je průměr oběžné dráhy Pluta). Vlastní černá díra je maximálně 50 milionů km velká, přičemž Schwarzschildův poloměr předpokládané černé díry by měl být 13 milionů km, od Sluneční soustavy je vzdálená 27 400 světelných let. VLT a Keckovy dalekohledy odhalily hvězdy obíhající Sgr A* rychlostí až 5000 km/s. Centrální díra v naší galaxii nemá výrazný jet ani příliš nezáří, protože je velmi stará a v rovnováze s okolní hmotou. Na snímku je vidět vířící oblast zářícího plynu a nevýrazný jet, směřující na obrázku vzhůru. Ve vzdálenosti tří světelných let od Sagittaria A* obíhá další černá díra střední velikosti o hmotnosti 1300 hmotností Slunce a „vleče“ s sebou shluk sedmi hvězd - je zřejmě pozůstatkem trpasličí galaxie, kterou naše galaxie v minulosti spolkla.
Optický kabely prodělaly v poslední době bouřlivej vývoj. Z původních tzv. vícemódovejch vláken, ve kterých se světelnej paprsek potácel na principu totálního odrazu cik-cak se poměrně rychle vyvinuly v gradientní vlákna, kde se paprsek neodráží, ale plynule láme gradientem indexu lomu do středu, díky čemuž se signál mnohem méně rozptyluje. Ale stále vadí to, že se fotony podél vlákna šířej různou dráhou, takže se v poslední době přešlo k tzv. jednovidovým vláknům, kde je průměr střední části s vyšším indexem lomu srovnatelnej s vlnovou délkou světla. Tyto vlákna přenášejí signál na vzdálenosti 20 km i delší bez opakovačů, ale musí být napájeny laserem místo LED. Zdálo by se, že zde se fyzikální možnosti zastaví, ale není tomu tak. Úpravou tvaru střední části vlákna se nedávno podařilo dosáhnout ještě lepšího přenosu signálu i při průměrech vlákna pod rozměry vlnové délky světla (1, 2, 3). Vysvětlení spočívá v teorii osamocených ("solitérních") vln, tzv. solitonů.
Princip solitonu je založen na tom, že se vlny na hladině šířej různou rychlostí podle hloubky. Protože každá vlna zasahuje pod hladinu a to tím více, čím má větší vlnovou délku, je v blízkosti dna bržděna a proto se pohybuje tím pomaleji, čím je voda mělčí. Vlny s větší vlnovou délkou zasahujou víc pod vodní hladinu, kde se šířej jako podélný vlny (podobně jako vlny zvuku) a tedy daleko vyšší rychlostí. Vlny s velmi dlouhou vlnovou délkou se oceánem šíří jako tzv. gravitační vlny a využívají pružnost vody. S klesající hloubkou se schopnost vln šířit pod hladinou snižuje a rychlost vln tudíž klesá. Při určitý hloubce a rychlosti se může vliv závislosti rychlosti vlny na vlnové délce a hloubce vzájemně vykompenzovat tak, že se izolovaná vlna šíří mělkým kanálem jako stabilní izolovaná vlna s pevným neproměnným tvarem, čili soliton. Mezi normálními vlnami a solitony není ostrý přechod. Pokud se na vodní hladině vytvoří nějakým rozruchem směs vln s různou vlnovou délkou, pak se normální vlny postupně utlumí a pokud je rozruch dostatečně silný, klubko vln nakonec opustí právě soliton jako evolučně nejvytrvalejší kombinace vln různých vlnových délek a intenzity v přesně definovaném poměru. Stabilita solitonu do značné míry závisí na nelinearitě prostředí vůči frekvenci a amplitudě vln. Hluboká voda je nelineární málo, plochý kanál více. Ale ještě nelineárnější je kanál s kónickým profilem, ve kterém se soliton postupně sám zahušťuje. Právě takový profil mají jednovidová vlákna, jehož průřez je na obrázku vpravo. Jejich jádro nemá kulatý profil, ale tvar trojúhelníku. Světelný puls se díky jeho tvaru soustřeďuje uprostřed oblasti a zaujímá mnohem menší průřez, než kdyby bylo jádro vlákna kulatý.
Frkačka Sandy Hawkinse z r. 1985 vypadá jako hračka, ale je míněná vážně jako terapeutickej prostředek určený k odhleňování průdušnic. Její infrazvuk údajně podporuje pohyb řasinek a odkašlávání..
Naše planera z pohledu sondy Roseta agentury ESA, vracející se na Zem (210 kb). Dole vidíme okraj Antarktidy a ledovou plochu jako svítící skvrnu. Vpravo je model Země z projektu NASA Blue Marble, pojmenovanej podle známý fotky Apolla 17 (uprostřed), vzniklej skládáním bezoblačných satelitních snímků. Úplně vpravo je první snímek Země přenesenej televizním signálem z infrakamery meteosatelitu TIROS-1 z roku 1960.
Jak spočítad hmotnost protónu - pěkně klasicky, z teorie relativity pomocí Schwarzchildova modelu černé dirky. Bohužel, výsledná hmotnost protonu se od pozorované poněkud liší - asi o 38 řádů.
Článek prof. Jersáka, který uveřejnil časopis Vesmír a podrobnější z ČS časopisu pro fyziku. V éterové teorii preferuju model, ve které s rostoucí vzdáleností od pozorovatele či zdroje vlnění mění rychlost světla díky disperzi na fluktuacích hustoty vakua (které zodpovídají i za mikrovlnné pozadí vesmíru). Obě teorie jde rozlišit např. na základě pozorování velmi vzdálených objektů: nemůžeme sice vidět objekty dále, než odpovídá stáří vesmíru v obou modelech - ale v teorii s proměnlivou rychlostí světla můžeme tyto objekty pozorovat jako starší než vesmír (např. dobře vyvinuté galaxie, které by pro svůj vznik potřebovaly ještě pěkných pár miliard let navíc). Podle teorie BigBangu by všechny objekty na hraně viditelnosti musely být současně zcela mladé.
Ad 10) Data z MAGICu - to už jsem tady několikrát vysvětloval, gamma záření se na fluktuacích hustoty vakua skutečně rozptyluje, ale protože fotony gamma záření jsou těžký, shlukujou se do balíků, který se sice prostorem pohybujou pomalejc, ale stejnou makroskopickou rychlosti, jako lehčí fotony delších vlnovejch délek. Kvantová teorie gravitace k tomu v současný době nemá co říct, protože předpokládá konstatní rychlost světla pro všechny fotony stejně jako strunová teorie. Souvislost smyčkový teorie kvantový gravitace s rozptylem fotonů její představitel Lee Smolin odmítl. Obrázek níže je ilustrace fenomenologickejch modelů označovanejch jako DSR/DSR2 (dvojitá speciální relativita), který nedávno navrhl Smolin a Maguejio, nikoliv LQG.
Vzniká antihmota i při bouřkách? Observatoř FERMI opakovaně zachytila z oběžné dráhy gamma záření o energii 512 keV i na planetě Zemi v místech, kde právě probíhala bouřka. Toto záření vzniká právě při srážkách elektronů s pozitrony.
Rotační hyperboloid je příkladem tzv. zborcené kvadriky, vznikající rotací tzv. řídící přímky kolem mimoběžné osy. Nejsou-li tyto přímky současně rovnoběžné se žádnou rovinou, nazývá se vzniklá kvadrika jednodílný zborcený hyperboloid. Používá se často v konstrukční a stavební technice (pro konstrukce pláště chladících věží nebo hyperbolických kol) a architektuře (např. známá Šuchovova věž v Moskvě, nebo televizní věž v čínském Kantonu - na obr. vpravo.)
Xete vydělávad těžkou škváru v reklamce, ale neumíte malovad a ze software znáte jen Paintbruh? Žádný problém - namalujete v něm, co potřebujete jako JEMNY_ZUPNIK, opatříte popiskami a spustite program Sketch2Photo, který podle popisků stáhne náhodný obrázky z webu a smontuje je dohromady..
Ačkoliv planeta Merkur má tekutý kovový jádro (díky blízkosti těžiště sluneční soustavy je skoro celá ze železa), nemá žádnou atmosféru. Je zajímavý, že jádro Merkuru obsahuje víc železa než Země, ačkoliv Země je o něco hustší (5.427 g/cm³ oproti hustotě Země 5.515 g/cm³) - projevuje se tu větší stlačení materiálu Země její gravitací. Planeta je malá, 20x lehčí než Země a menší dokonce než měsíce Titan a Ganymed a tudíž nemá ani skoro žádný magnetický pole. Jeho intenzita ve srovnání se Zemí asi setinová, takže sluneční vítr by atmosféru Merkuru dávno očesal, pokud na něm vůbec kdy vznikla. Přesto i na Merkuru se projevuje cosi jako počasí, protože sluneční paprsky jsou na Merkuru 70x intenzívnější, než na Zemi a obsahují hodně ultrafialového záření. To z hornin na povrchu Marsu fotochemicky redukuje alkalické kovy, které se vypařují a tvoří kolem planety řiďounký oblak sodíkových a vápníkových par, který byl spektroskopicky mapován při průletech sondy Messenger kolem Merkuru. Projevují se tu sezónní vlivy, přičemž je zajímavé, že koncentrace sodíku kolísá jinak, než koncentrace vápníkových a hořčíkových par - důvod tohoto rozdílu není doposud vysvětlen. Oblak par za Merkurem tvoří dlouhý chvost, podobně jako za kometami.
Protože rotace Merkuru je díky slapovým jevům a blízkosti Slunce vázaná s jeho oběhem kolem Slunce, natáčí se k Zemi stále stejnou stranou - díky tomu jsme měli až donedávna zmapovánu jen polovinu povrchu. Viditelný povrch Merkuru se velmi podobá povrchu Měsíce a je poďobanej impaktními krátery, protože Merkur zachycuje při svém pohybu kolem Slunce hodně těles, který napadají do sluneční soustavy, díky vázané době oběhu je Merkur pokryt krátery nerovnoměrně. Největší kráter pojmenovanej Caloris Basin je vyplněn ztuhlou lávou a má průměr asi 1300 km. Povrch Merkuru taky jeví vrapy jako známky smršťování, ke kterému došlo při chladnutí planety. Na obrázku uprostřed je HDR snímek povrchu, který vyfotila multispektrální kamera sondy Messenger, čímž se zvýraznily rozdíly v povrchovém složení Merkuru. Jeho teplota kolísá od -170 v noci do 550 °C na denní straně, je tedy dost vysoká, aby se na Merkuru tavily kovy jako zinek nebo olovo. Někteří vědci nicméně věří, že by v blízkosti pólů mohly existovat krátery, v jejichž stínu by se trvale udržovaly natolik přijatelné podmínky, že by zde v budoucnosti mohla přistát i lidská posádka. Kovové jádro Merkuru by totiž pro lidstvo představovalo jediný dostupný radiační štít například při explozi blízké supernovy.
Zatímco dospělý neutronový hvězdy sou obklopený vodíkovou atmosférou, rentgenová observatoř CHANDRA na oběžné dráze měla příležitost pozorovat mladou neutronovou hvězdu v souhvězdí Casiopeia (cca 330 let po explozi), kdy je obklopena uhlíkovou atmosférou, což bylo prokázáno na základě rentgenového spektra, protože vysoká teplota povrchu (cca 1.6 milionů °C) by lehčí atomy (vodík) odfoukla tlakem záření. Hvězda má průměr asi 20 km a hustotu přibližně jádra atomu, vrstvička jader uhlíku na povrchu je jen asi deset centimetrů tlustá, pod ní je zřejmě asi sto metrů tlustá vrstva jader atomů železa. Atomy jsou na povrchu neutronové hvězdy prakticky zbavený svých elektronů, tvoří zde degenerovaný plyn atomových jader promíchanej s elektrony na homogenní směs.
Společnost Lawrence Plasma Physics nedávno oznámila zahájení experimentů využívající koncentrovaný prstenec deuteriové plasmy, tzv. "Z-pinč". Na obrázku je experimentální zařízení obklopené baterií kondenzátorů v modrých krabicích, níže je detail měděných elektrod před uzavřením vakuové komory. Při experimentu se baterie kondenzátorů nabíjí na 20 - 45 kilovoltů a dosahované proudy jsou kolem jednoho milionu ampérů. Už při prvních pokusných výbojích došlo k úspěšně vytvoření pinče, takže společnost věří, že se vydala správným směrem k ovládnutí energie hvězd. Další info zde.
Ačkoliv se podle názorů některých klimaskeptiků během jednadvacátého století podnebí ochlazuje, ledovec z Kilimandžára stále mizí rekordní rychlostí. Nepoškodilo ho ani velké 300-leté africké sucho před 4 200 lety. Tyto skutečnosti potvrzují, že současné klimatické podmínky nad Kilimandžárem jsou unikátní za posledních 11 tisíciletí. IMO je to důsledek především toho, že globální oteplování narušilo atmosférické proudění. Při ohřívání vody v umývadle tekutina nejprve cirkuluje v celém objemu. Při větším rozdílu teplot se cirkulace rozdělí do mnoha konvektivních buněk. Horizontální cirkulace je zdrojem koloběhu vody v přírodě, pokud převládne vertikální proudění, neexistuje způsob, jak zásobovat pevninu vodou. Rozsáhlé oblasti kontinentů se tak změní ve vyprahlé pustiny, ačkoliv zvýšení teploty nebude zezačátku nijak výrazné. Projevovalo se to na šíření Saharské pouště už od 50. let minulého století. Vertikální konvekce totiž vyzdvihuje ze dna oceánu studenou vodu a tím výkyvy teploty poněkud tlumí, stejně jako oceány ochlazuje zrychlené tání ledovců na pólech. Otázka je, co se stane, až se tyhle přirozené tlumiče teploty vyčerpají. Nicméně sucha - nikoliv tropická vedra se mohou stát nejničivějším důsledkem globální změny klimatu
Odtrhávající se Afrika, aneb jak vypadá hranice mezi světadíly. Etiopský (Habešský) příkop se táhne od Danakilska (Afaru) k jezeru Turkana (dříve Rudolfovo jezero) a je součástí východní větve východoafrického riftového systému, kterým se Afrika odděluje od Euroasie. Etiopský příkop má charakter prohlubně široké až 80 km a hlubokou proláklinou Asale (116 m pod hladinou světového oceánu), jejíž členité dno je prostoupeno neovulkanity a nachází se v něm řada jezer, pozůstatkem po vulkanismu jsou horké prameny. Představuje přirozenou hranici mezi světadíly, na jejímž území dochází k posuvu mezi litosférickými deskami, které odhalilo nedávné zemětřesení z roku 2005, které během několika dní vytvořilo zlom 35 km dlouhý. V budoucnosti bude možná zalitá oceánem podobně jako Rudé moře.
Tavení ocelový desky v solární peci. Ve sluneční peci jde teoreticky dosáhnout teplota povrchu Slunce (cca 5300 °C) - při vyšší teplotě by zahřátý povrch začal naopak sálat energii na Slunce.
Albert Einstein: "Všechno by se mělo dělat nejjednodušeji, jak jen to jde, ale ani o píď jednodušší." Příliš složitej obrázek není obrázek Einsteina (jako obecné kategorie), ale určitého pohledu na něj (observační perspektivy). Ovšem když ho příliš zjednodušíme, přestane být rozpoznatelný jako Einstein a můžeme ho snadno zaměnit s něčím jiným.
Stonehenge leží uprostřed jižní Anglie a patří mezi nejslavnějších megalitický stavby na světě. Název Stonehenge pochází od Sasů a znamená "visící kameny". Stonehenge začal vznikat kolem roku 3300 př. n. l.: nejprve byl vybudován kruhový příkop s několika dírami a s jedním menším kamenem uvnitř. Jeho tvář se po mnoho let měnila, protože většina kamenů byla za ty časy přenesena a rozebrána. Až teprve kolem roku 2000 př. n. l. dostal současnou podobu. Dneska ale necelá polovina kamenů chybí, nebo je nadobro ztracena či pohřbená pod trávou. Obrys této megalitické stavby je založen na spojení kružnice a podkovy. Vnější kruh má průměr sto metrů, balvany jsou vysoké přes čtyři metry a jeden váží čtyřicet až padesát tun a obklopují velký oltář ze zeleného pískovce. Vztyčit a zpracovat balvany museli velmi obratní řemeslníci. Pečlivě otesali a zasadili na místo i vrchní prahy, které kryjí vždy dva vertikální kameny. Kameny se nazývají trilitony, protože jsou vždy tři spojené k sobě. Ve Stonehenge je použito několik druhů hornin - pískovec, žula, čedič, křemen, dolerit, modré kameny z ryolitu a konečně andezit. V okruhu 50 km se našly všechny druhy hornin až na modré kameny. Lom s modrými kameny byl objeven až v Prescellských horách 220 kilometrů od Stonehenge. Původ je nesporný, neboť vědci vyrobili horninové výbrusy a pomocí mikroskopu srovnali horninu z lomu a Stonehenge. O způsobu transportu tak těžkých kamenů existují pouze domněnky. Stonehenge určitě nebyl míněn jako pouhé shromaždiště lidu, nikdo s určitostí ale neví jeho přesný účel. Podle teorie amerického astroarcheologa Geralda Hawkinse tvořil obrovskou observatoř. Použil počítač a dešifroval řadu souvislostí mezi kameny této megalitické stavby. Odhalil vztahy mezi pozicí některých kamenů a důležitými událostmi v solárním a lunárním kalendáři. Snažil se dokázat, že Stonehenge lze použít k předpovídání zatmění Slunce a Měsíce. Video: borec z Michiganu předvádí, jak vybudovat Stonehenge svépomocí jako svoje hobby...
Byl nebyl Černobyl. Havárie reaktoru v Černobylu v roce 1986 byla způsobená nahromaděním nestabilních izotopů xenonu a samaria 149 po delším testovacím chodu reaktoru v podkritickým režimu (tzv. "xenonová otrava" resp. "zastruskování samáriem"). V tomto typu reaktoru grafit současně odvádí teplo a pracuje při teplotě mnohem vyšší, než je transformační teplota pro grafit (cca 370 °C), proto lze jako příčinu vyloučit např. uvolnění Wignerovy energie z grafitového moderátoru. Při explozi odletělo víko reaktoru, většina grafitu vyhořela a rozprášila se do okolí. Reaktor se silou výbuchu částečně zarazil do podlahy, uranový palivo se roztavilo a zreagovalo s betonem na strusku, která protékala do nižších pater tak dlouho, dokud se betonem dostatečně nenaředila, neochladila a neztuhla. Nyní v sarkofágu tvoří rampouchy s povrchovou radioaktivitou přes 10.000 rentgenů (limit pro třicetiminutovej pobyt jsou tři rentgeny), takže se veškerý průzkum a pozorování se musí provádět na dálku. Struska se postupně eroduje vodou (sarkofág není zdaleka utěsněn) a do dvaceti let hrozí jeho zhroucení, takže jej bude nutné obnovit. Další podrobnosti k černobylské havárii najdete na Wikipedii a zde, likvidace černobylský havárie Google video z Černobylu, mj. z návštěvy černobylskýho sarkofágu a počítačová animace nehody. Na originálech leteckých fotografií z místa exploze krátce po nehodě je patrný šum způsobený radioaktivitou (viz odkaz pod fotkou vpravo).
Igor Kostin si na havárii pamatuje přesně: „V jednu hodinu odpoledne mi zavolal kamarád pilot a prý: ,Igore, v Černobylu zuří požár. Letíme se tam podívat a máme ve vrtulníku volné místo. Nechceš s námi?‘ Nu co, tak jsem letěl,“ popisuje Kostin okamžik, který změnil jeho život. „Když jsem uviděl rozvalený reaktor, trochu ve mně hrklo,“ přiznává. Pilot otevřel dveře, aby novinář mohl fotografovat, a snesl helikoptéru níž. „Na zubech jsem ucítil zvláštní kovovou příchuť. Obletěli jsme reaktor a já mačkal spoušť,“ vypráví Kostin. Po osmém snímku se aparát zasekl. „Vezmu druhý, nic! Třetí, zase nic.“ Všechny tři přístroje vysoká radiace spálila. „Na tu chuť dodnes nemůžu zapomenout, kdykoli si ji umím vybavit.“ Kostin přišel v průběhu havárie o osm fotoaparátů. „Byly tak zamořené, že je museli zahrnout buldozerem do skládky radioaktivního šrotu,“ vzpomíná. Nejhorší to prý bylo na střeše třetího bloku, kam dopadly kusy jádra reaktoru číslo čtyři. Sovětské vedení rozhodlo, že střecha musí být dekontaminována, aby nepoškozený třetí blok mohl co nejdříve obnovit dodávky elektřiny. Nejprve z Moskvy dovezli roboty vyvinuté speciálně pro práci na Měsíci. Jejich citlivá elektronika však nevydržela tak silnou radiaci. Kostin vzpomíná, jak se robot chvíli motal po střeše, pak se „pomátl“ a spadl do havarovaného reaktoru. „Říkali jsme mu ,robot samoubijca‘.“ Bylo rozhodnuto nasadit živé roboty, bioroboty: vojáky základní služby a záložníky. „Pro Rudou armádu platila norma: dostaneš v atomové válce tolik a tolik rentgenů a jdeš domů. Když spočítali, jaká je na střeše radiace, vyšlo jim, že tam mohou vojáka nechat nanejvýš čtyřicet vteřin,“ líčí Kostin. Oficíři přivezli roli olověného plechu, vystřihli kus na prsa a kus na pohlaví a přivázali „brnění“ na vojáka. Ten vyběhl na střechu, nabral na polní lopatku hromádku grafitu, doběhl k okraji střechy, shodil náklad dolů a běžel zpátky. Když se vrátil do krytu, dostal na místě 200 gramů vodky, 100 rublů na ruku a diplom. Takhle se na střeše vystřídalo pětatřicet tisíc vojáků (!). „Co je s nimi dnes, vám neřeknu, protože to nevím. Pořád jde o vojenské tajemství. Pamatuji si na generála, který klečel před vojáky a vzlykal jako malé dítě: Do konce života vás budu prosit za odpuštění,“ říká Kostin, který byl na střeše spolu s vojáky a fotografoval. Sám dostal polovičku smrtelné dávky: 250 rentgenů. Podrobil se třem operacím, kostní dřeň mu transplantovali na klinice v japonské Hirošimě.
Beringova úžina ve starší době ledové (tzv. Pliocénu před 5.3 - 2.5 milliony let) měla velký význam pro biologickou rozmanitost v této oblasti, protože Arktida v těchto místech nebyla zaplavená mořem ani zaledněná díky suchému podnebí. Po nezaledněné části pevniny (tzv. Beringia) mohlo migrovat mnoho živočišných i rostlinných druhů mezi kontinenty. Protože byla z jihu omývaná teplými mořskými proudy z Pacifiku, měla charakter lesostepi bohaté na potravu stepních bizonů a mamuta srstnatýho (Mammuthus primigenius), o kterým se jeden čas tvrdilo, že mohl přežíd ještě do poloviny minulého století. Nicméně poslední mamuti z Wrangelova ostrova vyhynuli až okolo roku 2000 př. n. l. Napravo jsou označený sprašové usazeniny naváté větrem na ledovcových polích Klondiku na Aljašce.
Tísnivá atmosféra mnoha chodeb a zapomenutejch zákoutí urychlovače LHC v Cernu se vyrovná kulisám moderních RPG, jako je Doom nebo Half-life
Sonda LRO (Lunar Recoinnosance Orbiter) klesl na nižší oběžnou dráhu (50 km) a taxe snaží vyfotid další důkaz přistání Američanů na Měsíci (mise Apollo 17 z prosince 1972 včetně stínu údajné vlajky USA a roveru LRV) - ale my ji stejnak nevěříme. Na Měsíci je přeci vakuum - vždyť by je to vcuclo! Čtyřmetrový lunární model Challenger je na této fotomontáži osm pixelů široký.
Spektrografy astronomové používaj k rozkladu světla kosmických objektů na jednotlivé základní barvy (frekvence), podobně jako kapky deště osvětlené Sluncem vytvoří duhu. Takovým přístrojem pak vědci mohou měřit rychlosti hvězd, galaxií a kvasarů, hledat planety kolem cizích hvězd, nebo studovat expanzi vesmíru na základě Doplerova jevu, např. v důsledku rudého posuvu vzdálených galaxií. Spektrograf však musí být precizně kalibrován, aby bylo možné správně změřit frekvenci světla a její nepatrné změny. V současné době se k porovnávání čar používá světlo referenční lampy přechodného prvku, např. thorium-argonové lampy s bílým světlem, ve kterém však nejsou spektrální čáry zastoupený rovnoměrně, což umožňuje měřit Doplerův posuv s chybou radiální rychlosti min. 0,6 - 10 metrů / sec. podle rozsahu vlnový délky. Aby bylo možný detekovat např. exoplanetu podle výchylky, kterou uděluje mateřský hvězdě, je nutný měřit radiální rychlosti s přesností na 1 cm/s, což v ohniskové rovině spektrografu znamená posun spektra v řádu desetin nanometru - to je vzdálenost srovnatelná s velikostí některých molekul. Jako nejvhodnější „pravítko“ současnosti se nabízí laser, který můžeme mimo měření vzdáleností použít i k měření vlnové délky světla.
Technika spektrálního optického hřebenu využívá ultrakrátké pulsy laseru trvající řádově 10-18 sekundy laditelného v úzkém frekvenčním rozsahu k vytvoření tzv. frekvenčního hřebenu – optických značek mnoha různých frekvencí s konstantní mezerou mezi sebou – k vytvoření přesnýho měřítka potřebného ke kalibraci spektrografu. Světlo pulsního laseru se odráží ve Fabry-Perotově interferometru, jehož délka je modulovaná piezoelektricky, takže pokud je optický puls opravdu krátkej, je v každé periodě jeho frekvence posunutá o čas, který světlo potřebuje ke svému procestování interferometrem. Po průchodu spektrofotometrem se světlo na spektru objeví jako krátké značky, oddělené frekvencí jednotlivejch pulsů (viz obr. slunečního spektra vpravo dole). Obrázky spekter na ukázce nahoře jsou výřezy z asi 1.500 dalších fotografií - celý spektrum by mělo v tomhle měřítku délku přes sedm a půl metru a obsahovalo by přes 50.000 čar, každá s trochu jinou frekvencí. Metoda pro svou kalibraci vyžaduje velmi přesný hodiny, např. rubidiový atomový hodiny pracující s chybou na sedmnáct až dvacet míst. Objevitelé této metody Theodor Hänsch, ředitel Max Planckova institutu pro kvantovou optiku (MPQ) v Německu společně s Američanem Johnem Hallem z Coloradský univerzity byli v roce 2005 za svou práci z roku 1963 nakonec oceněný Nobelovou cenou (1.1 mil. USD celkem) za fyziku.
Dnešní hodinu bych si dovolil uzavřít známým Einsteinovým rčením: "Pokud matematika popisuje realitu, není přesná. A pokud je přesná, nepopisuje realitu."
V případě, že k tvorbě vírů dochází v práškových materiálech tvořených částicemi s různou velikostí, může tvorba Kármánových vírů vést k rozdělení materiálu podle velikosti zrn. Jev se projevuje v rotujícím válci naplněném práškovitým materiálem v případě, že je téměř zcela zaplněn (viz animace níže). V tom případě jsou pak částice vynášeny na obvodové straně rychleji, než středem válce, což vede opět k vytvoření Kelvin-Helmholtzovy nestability a vzniku stojatých vírů podél celé délky trubice. Víry od sebe částice různých velikostí postupně oddělují, protože velké částice mají sklon se shromažďovat ve středu vírů podobně jako se např. zrnka čaje nebo kávy hromadí uprostřed hrnku po zamíchání lžičkou.
Údajně nejmenší model železnice na světě v poměru 1:35.000
SHARP publikoval zprávu o solárních článcích s údajně rekordní účinností 35.8%. NREL publikoval již v srpnu 2008 zprávu o článcích s účinností 40,2% a universita v Delavare účinnosti 42,8% - takové účinnosti lze ovšem dosáhnout teprv při dostatečném (326x násobném) zkoncentrování slunečního světla zrcadlem nebo čočkou. Dostupnost článků s heteropřechody narážejí na omezené světové zásoby india (6000 tun), které při současné spotřebě pro LCD vystačí tak na 13 let. Indium je 61. prvek, co se týče koncentrace v zemské kůře (cca 0.25 ppm, což je cca 3x více než stříbro), ovšem jeho zásoby jsou velice rozptýlené, protože prakticky netvoří samostatný minerály, jen příměs v hliníkových rudách.
Dva experimenty se statickou elektřinou Van der Graafova generátoru založený na tom, že stejně nabité vlákna nebo částice se vzájemně odpuzujou
Poster, který přehledně rekapituluje dosavadní mise k Marsu (rok startu, majitele sondy i výsledek letu – failure (neúspěch), flyby (průlet), orbiter (navedení na oběžnou dráhu), lander (přistání na Marsu) a rover).
Rákosník zkouší paralyzér...
Zatímco pod povrchem Marsu je spousta zmrzlýho bláta, který se při oblevě může propadat a tvořit tak podobný díry, jako jsou závrty v některých krasových oblastech, na Měsíci dosud žádná voda v kapalným stavu objevena nebyla. Proto bylo pro vědce značným překvapením, když se zde Japonská družice Kaguya snímkující povrch Měsíce nedávno vyfotografovalu jámu, mající v průměru asi 60 metrů a hloubku nejméně 80 metrů. Leží v sopečné oblasti Marius Hills, takže je možné, že jej vytvořila láva, která vyplnila nějakou prasklinu a pak ztuhla, čímž se srazila a vytvořila propadlinu. Vpravo je největší známý tunel na Marsu objevený předloni kamerou družice MRO - v půměru má asi 150 metrů a hloubku nejméně 78 metrů.
Dole je podobná dira, jako na Marsu hluboká přes 100 metrů, která v únoru 2007 vznikla propadem půdy v hustě osídlené části v Guatemala City a pohřbila přitom dva domy a nejméně tři domorodce. Předpokládá se, že vznikla erozí a vyloužením sádrovcovýho podloží.
Nedávný pozorování ukázalý, že struktura chlupů na povrchu listu lotosu má ještě jednu funkci. Dlouho se mělo za to, že samočistící efekt listů je způsoben tím, že při dešti vodní kapky narážejí do listu, nabalují na sebe nečistoty a tím je z listu smývají, aniž se namočí. To je jistě přijatelné vysvětlení, ale je známo, že listy zůstávají čisté i když dlouho neprší - jak to ten lotos dělá? Vysvětlení spočívá právě ve dvojím charakteru povrchu listu. Zatímco voskem pokryté hrbolky jsou silně nesmáčivé, povrch listu mezi hrbolky odpuzuje vodu jen slabě. Jelikož lotos vyrůstá na vodní hladině, v časných ranních hodinách je atmosféra nasycena vlhkostí, která na povrchu listů kondenzuje jako rosa. Jelikož kapky rosy jsou ze začátku velmi malé, usazují se na volném povrchu listu mezi hrbolky, kde vytvářejí víceméně souvislý povrch. Jakmile se ale začnou dotýkat voskovitých hrbolků, začnou být od listu odpuzovány a jakmile dosáhnou určité velikosti, síly povrchového napětí kapky od povrchu listu odtrhnou , takže od něj doslova odskočí. Do kapek se strhují i nečistoty a soli nahromaděné na povrchu listu, který se tak každý den vykoupe v ranní rose, takže jeho průduchy zůstávají stále čisté. Fyzikům se podařilo celý proces nafilmovat na kousku listu, který si za tím účelem přinesli do laboratoře.
Na každých deset metrů hloubky vzroste hydrostatický tlak v moři přibližně o jednu atmosféru, tedy atmosférický tlak na hladině moře. Ve hloubce dvou kilometrů je tedy tlak 200x větší než na povrchu a dokáže stačit kelímek na kávu z pěnového polystyrénu na polovinu původní velikosti. Další videa z oceánografického výzkumu.
Phoebe je jedním z měsíců planety Saturn. Jeho průměr činí 220 km, střední vzdálenost od planety zhruba 12,9 milionů km. Je nápadný svým nepravidelným tvarem: na jeho obvodu je kruhovitý val, podobný dalším Saturnovým měsícům Lapetus, Atlas a Pan (vpravo). Je také nápadný tím, že Saturn obíhá retrográdně (proti směru vlastní rotace), což spoolu s velkou vzdáleností od Saturnu vedlo některé astronomy k závěru, že nevznikl spolu se Saturnem, ale byl jím zachycen dodatečně jako malá kometa. Tomu nasvědčuje i nízká hustota měsíce (1,6 g.cm³), podle které Phoebe nejspíše tvoří zmrzlá hrouda ledového bláta a některá pozorování, podle kterých je obklopenej menšími tělesy. Měsíc je nápadný také tím, že je značně tmavý: odráží jen jen šest procent dopadajícho světla (má nižší odrazivost než uhlí, čili albedo ~ 0,06).
Podobně tmavej je i další Saturnův měsíc Iapetus, ale jen z jedné strany. Jeho objevitel Domenico Cassini si roku 1671 lámal hlavu nad tím, proč je měsíc pozorovatelný jenom polovinu svého oběhu a pak jednoduše zmizí.Vědci později zjistili, že polovina povrchu Iapeta je světlá a odráží téměř 50% všeho dopadajícího světla, zatímco druhá polokoule jenom 3-5%. Tento obrovský kontrast mezi dvěmi částmi jednoho tělesa je ve Sluneční soustavě unikátem. Iapetus obíhá poměrně daleko od planety Saturn, za jeho drahou najdeme už jenom jeden větší měsíc - Phoebe, tak se vědci domnívali, že se část hmoty Phoebe nějakým způsobem přenáší na na přivrácenou stranu Iapeta. Doposud se však nevědělo, jak k tomuto přenosu může docházet, protože vzdálenost obou těles je víc jak 8 miliónů kilometrů.
Vysvětlení podalo nedávné pozorování infrateleskopu Spitzer, podle kterého je Saturn obklopen obrovským vnějším prstencem velmi tmavého a řídkého prachu, který obíhá pod sklonem 27|° ke zbývajícím prstenců Saturna. Lze jej pozorovat paradoxně právě proto, že je tak tmavý, protože zachycuje sluneční světlo, kterým se ohřívá až na teplotu -193 °C a díky tomu vyzařuje infračervené záření, které může teleskop Spitzer zachytit (jeho snímač je totiž chlazen na teplotu ještě nižší kapalným héliem). Prstenec je obrovský i ve srovnání s ostatními prstenci Saturnu - jeho tloušťka je nejméně dvacetinásobek průměry Saturnu a zasahuje kolem něj až do vzdálenosti 12 milionů kilometrů. Jelikož Iapetus obíhá v opačném směru než prstenec, při svém pohybu se vlastně řítí proti sobě, čímž na povrchu Iapeta vzniká jakási "návětrná" strana, na kterou částečky prachu z prstence dopadají a usazují se.
Kvíz - jak znáte viktoriánskou fyziku? Leydenská lahev je primitivní kondenzátor, tvořený dvojicí elektrod, kterými jsou polepeny vnější a vnitřní stěny sklenice. Co se stane, když elektrody nabijeme, vytáhneme ze sklenice, kde je zkratujeme a vrátíme je zpět? Bude na nich nějaký náboj nebo ne? A jak výsledek pokusu dopadne, když uděláme totéž s elektrodami bez lahve? Odpověď zdůvodněte.
V příspěvcích o kvantové mechanice jsem vysvětloval, jak určité vlastnosti (vratné zhoustnutí při protřepání) mýdlové pěny můžou vysvětlit chování kvantové pěny, tvořící vakuum, konkrétně tvorbu vlnových balíků a vlnově-částicové chování fotonů. Modelem pěny nebo houby se záporným indexem lomu lze napodobovat i relativistické jevy, jako šíření světla v okolí černých děr.Když se světlo šíří prostředím, vyplněným množstvím drobných překážek, dochází k tzv. disperzi, což se projevuje tím, že vlny s vlnovou délkou menší než překážky jsou těmito objekty rozptylovány a šíří se prostředím o něco pomaleji. Disperze se projevuje i v drobných kapkách vody a je příčinou barev duhy. Všimněme si, že modrá barva přitom tvoří vnitřek duhy, světlo s kratší vlnovou délkou je tedy prostředím rozptylováno více.
Méně často se vyskytuje situace, kdy je prostředí hustší než překážky, které se chovají jako drobné bublinky nebo dutinky. V tom případě se vlny s delší vlnovou délkou naopak rozptylují více. I tato situace se v duze vyskytuje zvlášť při silném dešti, kdy volný prostor mezi vodními kapkami tvoří právě ty dutiny a vedle normální duhy se objevuje nový slabší oblouk, ve kterém je však pořadí barev právě opačné. Protože je tento případ v přírodě vzácnější, označuje se jako tzv. anomální disperze. K zajímavý situaci dochází mezi oblouky duhy, kdy se dešťové kapky chovají jako houba znázorněná na prostředním obrázku, která tvořená jak dutinami, tak překážkami. V takovém prostředí rychlost světla s rostoucí vlnovou délkou nejprve klesá, aby se pak skokem zvýšila a začala zase klesat. Všimněme si také, že se mezi oblouky duhy tvoří tmavý pás, kde se barvy netvoří, ale clona deště pohlcuje světlo více. Znázorníme-li si závislost rychlosti světla a propustnosti na vlnové délce, získáme dvě křivky, které spolu vzájemně souvisejí podle tzv. Kronig-Kramersovy rovnice. Můžeme si přitom všimnout, že křivka rychlosti světla sleduje sleduje sklon křivky propustnosti, je tzv. její derivací (derivace je pojem vyšší matematiky, označující sklon křivky).
V úzkým rozsahu vlnových délek, kde křivka rychlosti světla získává záporný sklon se prostředí chová jako materiál s tzv. záporným indexem lomu, nebo-li tzv. metamateriál. Metamateriály mají řadu zajímavých vlastností, pro které by se mohly stát velmi zajímavou oblastí optiky. Např. na animaci vpravo je vidět, jak tenká vrstva metamateriálu láme světlo do ohniska jako optická čočka. Brýle tvořené metamateriálem by mohly být tenké jako papír. Obalení předmětu metamateriálem by způsobilo, že by ho světlo doslova obtékalo a předmět by se stal neviditelným, jako kdyby ho zahalil kouzelný čarodějův plášť. Naneštěstí vyrobit metamateriál, který by fungoval pro světlo různých vlnových délek (tedy nejen tu, pro kterou je vyladěn) je velice obtížné. Nejsnáze se metamateriál vytvoří pro světlo o vlnové délce v rozsahu několika centimetrů. Takové vlny tvoří například mikrovlny, kterými si ohříváme jídlo v mikrovlnce. Umělý metamateriál se vyrobí tak, že se do tenké vrstvy měděné fólie nalepené na podložce vyleptají drobné obrazce, které připomínají dutiny pěny nebo houby. Někdy se také pro tento účel používá síťka nebo skutečná kovová houba. Pokud se z několika vrstev takového materiálu zhotoví prstenec, mikrovlny se jím budou lámat podobně jako světlo při průchodu gravitační čočkou, která vzniká v okolí černé díry.
Výsledky experimentů s mikrovlnami (PDF) jsou znázorněny na obrázcích výše. Je z nich vidět, že pokud mikrovlny do metamateriálu dopadá pod malým úhlem, stačí se ještě rozptýlit. Pokud se ale vlna dostane příliš blízko středu prstence, je jím zachycena a obíhá jej dokolečka, právě tak jako světlo, když se dostane pod určitou vzdálenost od černé díry do oblasti tzv. fotonové sféry. Pokud se dostane ještě blíže, metamateriál vlny nenávratně pohltí, střed prstence se tedy vůči mikrovlnám chová jako černá díra vůči viditelnému světlu. Tato podoba není náhodná, protože drobné fluktuace hustoty vakua se chovají pro světlo podobně, jako kapky deště při průchodu světla atmosférou a pokus dokazuje, že kvantová pěna tvořící vakuum v okolí černé díry se chová jako pěna nebo houba, tvořená skutečným metamateriálem, který lze připravit a otestovat v laboratoři.
Peltierův článek funguje na základě Peltierova jevu, který objevil v roce 1834 Jean C. Peltier. Když prochází proud obvodem se dvěma rozdílnými vodiči zapojenými v sérii (obvykle vizmut a tellurid), jedna z jejich styčných ploch se ochlazuje a druhá zahřívá. Jde vlastně o reverzně zapojený termoelektrický (Seebeckův) článek, takže průchodem proudu vyrábí teplotní spád. Používá se jako tepelný čerpadlo k chlazení senzorů termovizí a infrakamer a v mikroelektronice ke zlepšení učinnosti chladičů procesorů. Nedostatkem je, že mají většinou velkou spotřebu a samy vyzařujou hodně tepla, takže je třeba z nich odvádět víc tepla, než kolik by vyžadovalo samotný chlazený zařízení. Zařízení pracuje s relativně nízkou účinností, většinou je to v poměru (topicí/chladicí výkon) 1.5 - 2.5 při nulovém rozdílu teplot - čim se rozdíl teplot zvětšuje, tím se zvětšuje i tento poměr a snižuje účinnost. Např. 80W Peltierův článek 90 W chladí a na druhé 170 W topí. Maximální rozdíl teplot může dosahovat 40 až -65 °C, většího rozdílu teplot lze dosáhnout sériovou kombinací několika článků - na obrázku vlevo je vidět, jak se na Peltierově článku usazuje jinovatka (při pokojové teplotě umožňuje dosáhnout teploty až -45 ºC. Na videu uprostřed je ukázka výroba zmrzliny z mlíka na Peltierově článku (2x zrychleno).
Peltierův jev je reverzní jev k termoelektrickému jevu Seebeckovu. Elektrony přecházejí z materiálu s větší výstupní prací (elektrochemickým potenciálem) do materiálu s menší výstupní prací a v místě styku je jejich pohybu kladen menší odpor. Elektrony zde mají přebytek elektrické energie a tu uvolňujou v podobě tepla. Dnes se Peltierovy články vyrábí skoro výhradně z telluridu bismutu Bi2Te3, kterej má obzvláště velkej Seebeckův koeficient při teplotách do 130 ºC (viz graf vpravo), takže se hodí právě k chlazení. Uprostřed je znázorněnej řez Peltierovým článkem - skládá se z řady Schottkyho diod tvořenejch výbrusama telluridu s poměrem Bi-Te upraveným tak, aby se získal polovodič typu P i N se záporným i kladným koeficientem, čímž se kompenzuje teplotní závislost Seebeckova jevu.
Tellurid bismutu má zvláštní sloupcovitou strukturu (viz vlevo a fotky výbrus z elektronovýho mikroskopu dole), protože jak tellur, tak bismut sou polokovy s velmi řídce zaplněnou Fermiho plochou nosičema náboje, vynikaj právě anomální jevy jako teplotní koeficient vodivosti a teplotní roztažnosti a termoelektrický napětí, protože vláknitá mřížka vede dobře proud, ale špatně tepelný vibrace podél vrstvy, který pro termočlánek přestavujou tepelnej zkrat. Seebeckův, Nernstův, Shubnikovův a dHvA termomagnetickej jev byl objevenej právě na bismutu. Tellurid bismutu jde vyhrabat i ve volný přírodě, páč tvoří samostanej kovově lesklej minerál tellurobismutit, kterej se vyskytuje i na nalezištích v Čechách (na Petráčkově hoře doprovází nově objevený ložiska zlata v Rožmitálské kře).
Odtajněný ukázky vojenských simulací Assessment Center of US Army Engineering Research (1, 2, 3, 4). Vypadá, že to nebylo počítaný pod peřinou na netbuku pučeným z práce.
Schéma zeleného diodového laseru - jde o DPSS - diode pumped solid state laser (diodově buzený pevnolátkový laser). Protože dosud neexistují levné laserové diody pro zelené světlo, zdrojem záření je infračervená pumpovací dioda o vlnové délce 802 nm. U zelených laserů tato vlnová délka není pro oko příliš nebezpečná, jelikož není zaostřena stejně jako zelený paprsek vycházející z laseru. Jelikož se každá vlnová délka láme v různých prostředích jinak, expandující čočka infračervené záření záření nezaostří a jeho zbytky se u dražších laserů odfiltrují na výstupu infračerveným filtrem. Jsou vidět při pozorování laseru CCD kamerou, která infračervené světlo zobrazuje jako modrofialové. Na 5 mW optického výkonu zelené barvy je potřeba budící dioda o výkonu minimálně 100mW, další ztráty vznikají v násobiči frekvence, krystalu KTP. Při proudu diody cca 60 mA, kdy se ještě neemituje zelené světlo, je už vidět z laseru bod infračerveného světla kamerou, levné zelené lasery totiž vyzařují většinu výkonu v infračerveném světle. Zvýšeného výkonu se dosahuje pulzním napájením: protože napětí na diodě je logaritmus proudu, je výhodnější diodu napájet vyšším proudem po kratší dobu. Střída pak může dosahovat poměru až 1:10, vyžaduje ale napájení velmi krátkými pulsy (s šířkou do 100 ns), které obstarávají napájecí obvody.
Vlastní laser tvoří malý krystalek yttriumvanaditého granátu Nd:YAG, který díky napařeným kovovým zrcátkům na krystalu tvoří sám sobě rezonátor a vzniká na něm laserové záření 1064nm, které je pro oko stejně nebezpečné jako záření diody pro své tepelné účinky. Protože je stále neviditelné, převádí se na zelené světlo o vlnové délce 532 nm průchodem přes zdvojovač frekvence, tvořený nejčastěji krystalkem trihydrogenfosforečnanu draselného, tzv. KTP. Lidské oko dokáže vnímat až padesátkrát jasněji, než světlo červené při stejné intenzitě, proto se zelené lasery zdají svítivější. Na obrázku dole je rozebrané čínské ukazovátko 150 mW, vlevo je blok čerpací diody s napájecí elektronikou, krystal laseru spolu s násobičem je mosazné objímce vpravo. "Levné" noname lasery, jako nabízejí např. zde nedoporučuji ke koupi: ačkoliv napohled vypadají dobře, hlavním problémem je nepřesná konstrukce (z laseru vystupuje paprsků několik) a poddimenzované mikrospínače, které se po několika použitích zapečou a přestanou fungovat.
Pokud má laser má vstup pro audiomodulaci, můžete zkusit přenášet zvuk světlem, což se zeleným světlem funguje do vzdálenosti cca 10 m. Na větší vzdálenosti se začne projevovat šum vzniklý průletem prachu před laserem. Infračervené lasery a diody tímto problémem netrpí, protože světlo větších vlnových délek částice prachu bez problému obejde. 150 mW laser je slabě viditelnej i ve dne, v noci vynikne zelená čára místy se třpytící při pruletu prachových částeček, nejobtížnější je zaostřit modrofialový laser, jehož paprsek po pár desítkách metru ztrácí fokus. Když někde na webu ukazujou, jak krásně je i za bílýho dne vidět jejich XXX mW laser, musíte počítat s tím, že ve skutečnosti zdaleka tak dobře vidět nebude. Většinou to autoři švindlujou dlouhou závěrkou, což poznáte podle toho že na fotce nejsou v paprsku ani zblízka vidět kousky prachu, jak se třpytí. Při svícení laserem do zelený LED se tato chová jako fotočlánek a vyrobí tolik energie, že rozsvítí červenou ledku. To je možný proto, že červená LED má nižší propustný napětí díky užšímu zakázanýmu pásu jejího polovodiče (viz přehled polovodičů používanejch v LED diodách) - obráceně (červeným světlem napájet zelenou diodu) by to nedungovalo kvůli kvantový mechanice fotoelektrickýho jevu. Laser color mixing kit.
Nedávno proběhla tiskem zpráva o letošním udělení Nobelovy ceny za fyziku výzkumníkům Bellových laboratoří Willard Boyle a Dr. George Smithovi za objev CCD (Charge-Coupled Device) snímače z roku 1969. Digitální fotoaparát se od té doby stal nedílnou součástí mobilní spotřební elektroniky, jako jsou komunikátory, mobilní telefony a osobní diáře. Společnost Gigavision však nyní pro trh vyvíjí revoluční novinku, která by mohla stlačit ceny spotřebních digitálních fotoaparátů ještě níže. Současný digitální fotoaparáty totiž nejsou tak úplně digitální: jejich aktivní senzory, CCD nebo novější CMOS snímače jsou zařízení ve své podstatě analogová: obsahuje pole fototranzistorů, které se působením světla otevírají a podle intenzity osvětlení generují proměnlivý proud. Ten se složitým analogově-digitálním převodníkem buňku po buňce konvertuje na digitální signál, který se následně pomocí specializovaného obrazového mikroprocesoru převádí na pole bytů, jež se ukládá jako RAW snímek, nebo se dále komprimuje do JPG formátu.
Myšlenka firmy Gigavision je právě tak jednoduchá, jako elegantní. Vychází z dlouho známé vlastnosti polovodičových pamětí typu EPROM, které jsou mazatelné ultrafialovým světlem a mohou tedy kromě ukládání informací současně sloužit jako světlocitlivý senzor. Paměť je sice pouze dvouúrovňová (ukládá dva logické stavy: 0 a 1) - ale zachycením světla ve větším počtu N paměťových buněk se průběh jejich mazání rozprostře do 2N úrovní. Protože CMOS paměť je sama o sobě digitální, lze vhodným vzorkováním informace rovnou dospět k poli bytů, čímž odpadne složitá a pomalá elektronika AD převodníku, který zvyšuje energetickou spotřebu fotoaparátu a snižuje výdrž baterií. Protože při procesu zpracování snímku tímto způsobem odpadá sekvenční převod na digitální signál, následné zpracování snímku tímto způsobem může být neobyčejně rychlé a - pokud se použije dostatečný počet paměťových buněk - také mnohem přesnější, než v případě analogových snímačů, které trpí šumem, majícím původ v tepelném pohybu elektronů. Nový čip se díky svému vysokému dynamickému rozsahu lépe poradí s fotografováním za obtížných světelných podmínek, např. s přepaly při focení v protisvětle nebo s odrazy fotoblesku. Největší omezení nové technologie zatím představují základní fyzikální principy kvantové mechaniky: jelikož se dopadající světlo rozprostírá na mnohem větší počet světlocitlivých prvků než dříve, je prahová intenzita osvětlení a tím i citlivost snímače limitována počtem fotonů, které během záběru na jednotlivé prvky stihnou dopadnout.
Fyzikům se podařilo zobrazit jednotlivý molekuly DNA napnutý přes otvor v uhlíkovém filmu pomocí paprsku pomalých elektronů urychlených napětím asi 60 V v jednoduchém uspořádání podobném dirkové kameře (camera obscura). Při vyšším napětí molekuly rychle degradujou (viz obr. vpravo pro elektrony urychlené napětím 250 V). Rozvlnění obrazu kolem molekuly je způsobeno de Broglieho vlnou elektronů (s vlnovou délkou asi 10-10 m), které názorně předvádějí dvouštěrbinový experiment. Snížením napětí (snížením rychlosti elektronů) by bylo možné de Broglieho vlnovou délku také snížit, bylo by ale nutné zvětšit citlivost CCD detektoru. Náboj elektronů (s hustotou cca 10E+8 electronů/nm2) se na něm při 60 V shromažďuje asi hodinu. Molekuly se uhlíkový film nanáší z vodného roztoku, po odsátí přebytku roztoku se vzorek ochladí v kapalném etanu a vymražený se umístí do vakua, ve kterém se voda z ledu odpaří, čímž se zabrání slepení molekul.
Kuci trochu blbnou se žvejkačkou plněnou héliem, no... A neřikejte, že to neni možný, dyť mysme nebyli v jejich letech vo moc lepší....
Planetka 2004 MN4 neboli Apophis nám patrně neublíží - podle nových měření je pravděpodobnost srážky klesla z 1:45.000 na 1:250.000. To je špatná správa, neboť odpovídá všeobecně uznávané teorií konce světa, podle které Mayský kalendář končí 21.12.2012 - vyhyneme tedy mnohem dříve neznámou, pravděpodobně ještě mnohem horší smrtí. Snad sem to ani neměl řikad...
Meteorologové hodlají poprvé po padesáti letech do katalogu International Cloud Atlas Světové meteorologické organizace (WMO) přidat nový typ mraků, tzv. undulatus asperatus (česky "turbulentní vlnění"). Asperatus se vyskytuje v souvislosti s bouřkami. První studie o tom, že oblak vzniká těsně před frontální bouřkou, která se utvořila nejčastěji nad oceánem, kde byla zaznamenávána vysoká vlhkost vzduchu a oblak se poté dostal nad pevninu. Podle posledních studií se ale oblak vytváří pouze před bouřkou, při vysoké vlhkosti vzduchu. Mohl by se proto vyskytovat i ve vnitrozemí především v oblastech, kde je zaznamenán častější výskyt bouřek a jeho vznik byl údajně pozorován i u nás.
Japonský školáci převzali dodávku první tisícovky elektronových mikroskopů Hitachi TM-1000 v ceně cca 60.000 USD (prospekt PDF). Zatímco optický mikroskop zvětšuje cca 400-1000x, tento elektronový mikroskop dosahuje až 30.000-násobného zvětšení, které ještě nevyžaduje pokovení objektů reflexní vrstvou kovu, což zjednodušuje přípravu objektů k pozorování. Oproti špičkovému zvětšení tento kompaktní mikroskop nabízí vysokou hloubkou ostrosti a stereoskopické zobrazení. Obsluha prostřednictvím dodávaného software pod Windows XP je maximálně zjednodušená, takže pořízení snímku není složitější, než obsluha běžného foťáku.
Na ukázkách níže odleva dolu postupně:
polystyrénový kompozit, vláknitá výstelka skořápky vajíčka, rámečekpírko holuba, průduchy listu máty, výtrusy plísněvlněná příze, silonová punčocha, hodinový strojektištěný spoj, karbonový filtr a paměť mikroprocessoru
V NewJersey zemřel ve věku 96 let Israïl Mojsejevič Gelfand, ruský matematik židovského původu, který žil od svých 75 let v USA. Podobně jako kdysi Euler byl velmi univerzálním matematikem a škodil v mnoha oblastech, jehož práce v oboru integrální geometrie našla využití při zpracování tomografických obrazů a v kvantové mechanice maticová teorie reprezentací (finitních grup regulárními lineárními transformacemi vektorových prostorů konečných dimenzí) .
Den prezidenta Obamy. V téhle chvíli Hawking asi netušil, že Obama nakonec dostane Nobelovku jako první.... Byl na ni nominován deset dní po svém zvolení.
Kovy vedou velmi dobře teplo proto, že jsou nasáklé elektrony jako mokrá houba. Spojením materiálu s různou schopnosti poutat elektrony vznikne polovodivý přechod, který dokáže elektrický proud vést pouze v jednom směru. Je-li tomu tak, může nás napadnout, zda by bylo možné vytvořit polovodivou strukturu, která by dokázala vést i teplo pouze jedním směrem? Taková struktura by představovala dokonalý tepelný izolant obytných domů, který by sice bránil tepelným ztrátám, ale současně by dovoloval zahřívat izolovaný předmět zvenčí například slunečním zářením, čímž by se ušetřila energie na jeho vytápění. Bohužel, připravit polovodič pro šíření tepla není zdaleka tak jednoduché. Zatím byly publikovány práce, které studovaly jednosměrné šíření tepla pouze v mikroskopicky velkých strukturách, jako jsou uhlíkové nanotrubičky, nebo v tenkých vrstvách supravodičů za teplot blízkých absolutní nule. Připravit usměrňující tepelnou diodu v podobě objemné součástky, schopné fungovat i za obyčejné teploty se podařilo teprve nedávno skupině japonských fyziků, kteří slepili dvě vrstvy keramických materiálů typu kobaltových perovskitů LaCoO3 a La0.7Sr0.3CoO3 a podrobili je vedení tepla v jednoduchém uspořádání znázorněném na obrázku níže.
Japonci využili rozdílné teplotní závislosti tepelné vodivosti obou materiálů. Zatímco většina materiálů se s rostoucí teplotou roztahuje a jejich tepelná i elektrická vodivost klesá, materiál La0.7Sr0.3CoO3 vykazuje anomálii spojenou s fázovým přechodem a v oblasti mezi teplotou -170°C až - 50 °C jeho teplotní vodivost roste. Na rozdíl od kovů je tepelná vodivost obou keramických látek dostatečně nízká (jen asi 5 kW/°C oproti 100 kW/°C v kovech), takže je možné pozorovat usměrňování tepla. Při teplotním rozdílu asi 60°C byl naměřen tepelný tok asi o 160% větší v jednom směru, než ve druhém. Pozorovaný jev zatím není natolik výrazný, aby jej bylo možné využít v praktických aplikacích, ale publikovaný výsledek je nutné považovat teprve za začátek výzkumu v nové oblasti, ve které lze jen těžko odhadnout hranice jejích možností. Japonští fyzici věří, že by bylo možné chování tepelného přechodu zdokonalit do té míry, že by umožnil vytváření celých logických obvodů na základě šíření tepla místo elektřiny, jako materiál chladičů pro počítačové čipy a pro výrobu tzv. tepelných pamětí.
Vysoký výrobní náklady na monokrystalickej křemík způsobujou, že cena solární energie je pořád 5 -7 x vyšší, než cena energie z fosilních paliv. Cena krystalického křemíku díky zvýšené poptávce stoupla od roku 1997 dvacetkrát, takže se křemenné desky pro solární články dokonce občas recyklujou z výroby elektronických součástek.Ani nejlepší křemíkový solární články z monokrystalickýho křemíku nepřesahujou 15% účinnost, díky tomu veškerá produkce solární energie na světě nepřesahuje výkon jediné atomové elektrárny (cca 2 GWatt). Levný křemíkový články z amorfního křemíku, který si můžete koupit jako dobíjecí panel do auta nepracujou s účinností vyšší, než 5 až 7%. Vyšší účinnosti lze dosáhnout pouze s použitím drahejch vícevrstvejch heteropřechodů na bázi gallium arsenidu a indium fosfidu a fokusovat světlo zrcadlama nebo čočkama, protože solární články fungujou tím efektivnějc, čím je intenzita světla vyšší. Maximální dosažený limit konverze slunečního světla na elektřinu je zatím někde kolem 34%. Ale existujou i jednodušší postupy, jak zlepšít účinnost běžnejch článků vhodnou úpravou jejich konstrukce nebo pokrytím speciálníma vrstvama nahoře i vespod.
Protože účinnost fotočlánků silně závisí na úhlu dopadajícího světla, jedno možné zlepšení představuje fotochemický leptání křemíkový vrstvy do podoby jehlanů chlorem nebo fluoridem síry ve světle laseru (obr. vpravo). Lpetanej povrch pak odráží světlo dovnitř vrstvy na podobným principu jako koutový odražeče nebo automobilový odrazky. Podobnýho výsledku se dosáhne efektem srsti ledního medvěda: fotočlánek se pokryje mikrotrubičkama, který sváděj světlo na povrch článku. Ten pak zůstává černej a matnej pod jakýmkoliv úhlem. Další možnost je nahradit hliníkovou reflexní vrstvu pod křemíkovou vrstvou fotonickým krystalem nebo leptanou mřížkou. Ta odráží světlo pod malým úhlem dovnitř křemíkový vrstvy, takže se světlo odráží uvnitř tak dlouho, dokud se úplně nepohltí. Protože každá fotonická vrstva láme různou vlnovou délku jinak, může se jich pro zvýšení účinnosti použít několik.
Solární články na bázi směsného selenidu mědi, india a gallia mají nižší účinnost, než křemík, ale protože CIGS je polovodič s přímým zakázaným pásem, absorbuje světlo účinněji a pro výrobu solárních článků stačí mnohem tenčí vrstva, proto se také říká těmto článkům tenkovrstvé. Selenid CIGS se používá společnostmi jako Heliovolt a Nanosolar v nové generaci solárních článků, které mají sice poloviční účinnost než křemíkový (cca 20%), ale díky 100x nižší tloušťce jsou ohebné, na slunci nedegradujou a daji se vyrábět kontinuálně napařováním na levnou hliníkovou fólii nebo dokonce vypalováním nanoprášku nanášenýho stříkáním jako lak (viz video a obrázky níže) a mohou tedy být mnohokrát levnější. Na obrázku vlevo nahoře je výrobní linka na výrobu tištěnejch solárních článků s vrstvou selenidu mědi, gallia a india (CIGS) a tenkovrstvá baterie, dobíjitelná solárním článkem na povrchu fy. Nanosolar. Směsné selenidy se používají i jako fotocitlivý materiál v kamkodérech a infrakamerách. Citlivost snímače na bázi selenidů CuInxGa(1-x)Se2 je až 100x oproti CCD a CMOS, protože díky malé šířce zakázaného pásu (1.0 eV pro x=0 až 1.7 eV pro x = 1) dokáže snímat infračervené záření. Nový snímací čip firmy Rohm dokáže získat obrazové informace i v prostředí s osvícením 0,001 luxu, což je 100x víc než současné kamery.
ARO: gravitační čočka vypadá, jako by každej hmotnej objekt byl uzavřenej v hromadě řídký huspeniny hustšího vakua. Taková čočka relaxuje do nuly se zápornou derivací, nemaje žádnou ostrou hranici.
Jinak to zakřivení špičku veprostřed mít nebude (za předpokladu že na gravitační pole se vztahuje Gaussův zákon), ledaže by zdroj gravitace měl nulové rozměry a vznikl by bod nespojitosti - singularitajinak jsem si všiml že jsi tu prezentoval cosi o tom že vakuum tvoří nějaké bublinky po kterých poskakují jiné částice - to by ale pak znamenalo že prostor je diskrétní a nemělo by smysl se vůbec bavit o spojitosti ...
S kolapsem sférickýho hmotnýho objektu do černý díry klesá jeho povrch se druhou mocninou jeho poloměru, zatímco jeho objem s třetí mocninou a intenzita gradientu gravitačního potenciálu na povrchu roste s první mocninou poloměru. Dřív nebo později tam bude tedy gravitační pole tak silné, že předměty už nebudou padat do černé díry, ale k jejímu povrchu, povrch černé díry se stane nejhustší část černé díry. Tím se naruší Archimedovy podmínka rovnováhy vztlakové síly: vnitřek černé díry se bude snažit vyplavat na povrch, zatímco její povrch se bude pokoušet utopit. Ale protože by se tím současně zvýšila křivost povrchu černé díry, změní se v pulsující kvantový objekt, ne nepodobnej mikroskopickým elementárním částicím.
Docházíme tedy k závěru, že gravitační pole dostatečně hustýho nebo rozsáhlýho objektu musí mít charakter křivky se souvislejma derivacema libovolnýho stupně, takže musí mít tvar Gaussovy křivky, která má sice uprostřed kladnou křivost, ale na okrajích má křivost zápornou. Obě části s nenulovou křivostí se chovaj jako vakuum s nenulovou hustotou energie, čili jako hmota brzdící světlo, ale záporný zakřivení se navíc projevuje jako odpudivá gravitace, čili jako hmota se zápornou klidovou hmotností. Takový pole se projevuje jako temná hmota a ovlivňuje např. rotační křivky obvodovejch hvězd v galaxiích. Ty zde střed galaxie obíhaj tak, jako kdyby obvod galaxie byl tvořenej souvislou hmotou a rotoval vcelku.
Ad 1) Osa zla a 2) Temný proud: Jedna z interpretací pozorovatelný oblasti vesmíru podle éterový teorie představuje vnitřek kvasaru, která se podobá obrovskýmu agregátu černejch děr podobnýmu malině, který obíhaj kolem sebe. Takovej kvazar nemá jeden nebo dva jety, ale je září celým povrchem jako tzv. bílá díra, místa kudy září víc vnímáme jako tmavý fleky na mapě mikrovlnnýho záření. Nicméně jako celek rotuje a může tak tvořit pozorovatelnou anizotropii, stejně jako cirkulační proudy. Bylo by prostě vhodný přestat vakuum považovat za prázdnej časoprostor a začít ho vnímat jako hmotný prostředí, který podléhá vnějším vlivům, např. konvekci.
Ad 3) Eocene hothouse - na to nejsem specialista, abysem posoudil, do jaký míry je ty klimatický změny reálný, ale dokud nebudeme znát vnější vlivy, kvůli kterým nastaly nemůžeme tvrdit, že se na současným oteplování alespoň částečně nepodílí člověk. Počasí totiž prokazatelně ovlivňujou i zdánlivě nepatrný vlivy, jako např. pokles dopravy o víkendech nebo výpadky letecký dopravy po událostech 11. září 2001 ( 1,2).
Ad 4) Fly-by anomalies - v tomhle případě je je už teorie poměrně jednotná, je to důsledek všesměrový expanze vesmíru kombinovaný s omezenou rychlostí světla, která je zdrojem tzv. studený temný hmoty. Světlo ale i ostatní hmotný objekty expanzi časoprostoru nestíhaj a postupně v něm zamrzaj, podobně jako to můžem pozorovat na zkracování vln při jejich šíření po hladině rybníka. Efekt by se neměl zaměnovat za Lense-Thirringuv jev, což je výsledek šíření světla gradientem hustoty vakua, způsobenej gravitačním polem - Lense-Thirringův jev se nejsilněji projevuje v blízkosti rotujícího objektu, zatímco temná hmota až v určitý vzdálenosti od něj. Jeden z průvodních jevů je, že kolem rotujících objektů se tvoří prstenec hustčího časoprostoru, kterej jde dokonce pozorovat zvenku jako koláč "temný hmoty". Podobnej se tvoří i uvnitř sluneční soustavy a kolem Země a malinko ovlivňuje rychlost průletu sond, protože se projevuje anomálním zrychlením, pokud prolítaj rovnikovou rovinou rotace. Jeho hodnota je rovná součinu Hubblovy konstanty a rychlosti světla, což s chybou cca 10% souhlasí se zpomalením, pozorovaným v případě sondy Pioneer.
Ad 8) Záhada antihmoty - tam už éterová teorie taky nabízí ustálenej výklad: antihmota doprovází temnou hmotu a tzv. horká temná hmota je z větší části antihmotou tvořená, což vysvětluje, kam se vlastně antihmota po vzniku vesmíru "ztratila": je rozptýlená v okolí galaxií ale i černejch děr a ostatních hmotnejch těles. Antihmota je temnou hmotou bržděná víc, než viditelná hmota a hromadí se v ní přednostně, protože s ní interaguje silnějc v důsledku svýho antigravitačního chování.
Ad 9) Lithium problem - podle éterový teorie Big Bang nikdy neproběhl, to co pozorujeme jako hranici vesmíru je důsledek disperze světla na fluktuacích hustoty vakua jako při šíření v mlze. Takže můžem pozorovat i galaxie, který by neměly mít čas vůbec vzniknout po velkým třesku - jsou akorád schovaný v tý mlze za okrajem pozorovatelný části vesmíru. Éterová teorie vlastně Big Bang relativizuje - kdybysem se tam vydali, viděli bychom zase vzdálenější galaxie, a tak pořád dál. Ale jak takovej model může ovlivnit poměr Li-7 a Li-6, to vážně netušim.
Ad 11) Elusive monopols Éterová teorie magnetický monopóly k ničemu nepotřebuje a pokud takový věci existujou, tvořej jen konce velmi dlouhejch dipólů, nataženejch jako špagety, nebo dipóly silně zkrácený gradientem hustoty prostředí ala sluneční skvrny, nebo konce magnetů přiloženejch k sobě souhlasnými póly a siločáry při rekonekci, čili jde o uměle zavedený geometrický artefakty, který Maxwellovu teorii nijak nenarušujou.
Ad 12) Šum z konce vesmíru Tam je situace z hlediska éterový teorie poměrně jednoduchá, gravitační šum je místo toho očekáván, protože gravitační vlny se jako podélný vlny šířej vakuem nadsvětelnou rychlostí a taky se mnohem rychleji dispergujou, podobně jako zvukový vlny pod hladinou. Z výbuchu atomový pumy pod hladinou nemůžeme na hladině pozorovat nic jiného, než přechodný zvýšení úrovně šumu, žádný vlny se ale z vln pod hladinou na hladině netvořej, protože se propagujou mnohem rychleji.
Ad 13) Nocebo efekt je analogií woodo efektu a negací placebo efektu. Když placebo a všelijaká paliativní léčba může fungovat, proč ne její opak? Řízená autodestrukce organismu je z mnoha hledisek evolučně výhodná, např. z hlediska šíření nákaz, nebo zpomalování smečky pomalejma jedincema je lepší je nechat chcípnout radši dřív, než později.
Piano improvisations, Letting go of God, How technology will transform us, Photosynth Demo, Jak blizci jsou nam simpanzi, Násilí v lidské společnosti, Erin McKean: Redefining the dictionary, Richard Dawkins - militantni ateismus, queer universe, Pocitani z hlavy, Proč se (ne)citime stastni, Believing Strange Things, Novy pohled na pracovni plochu pocitace , na obr. výše: Prezentace statistických dat: kombinace tlaku a sklonu pera umožňuje při psaní rozlišit i podpisy, které se napohled výrazně neliší a zakódovat tuto informaci do názorné formy.
Zoomovatelný pohled na naši galaxii, t.j. Mléčnou dráhu z náhorní plošiny pouště Atacama.
Wolfe Creek Crater patří k nejlépe zachovaným impaktním kráterům na zeměkouli, leží v západní Austrálii a má průměr asi 900 metrů. Vznikl v pleistocénu asi před 300.000 lety dopadem železného bolidu o váze asi 50.000 tun, který se nárazem úplně roztavil a rozprskl do okolí. Bílá skvrna uprostřed je pozůstatek sádrovcových sedimentů z jezírka, který se kdysi udržovalo v centrální části kráteru.
I malej kašpárek muže dělad velký bubliny: Alžírský performer Hamm bin Sálih v severoněmeckém zábavním parku v Soltaunaráz uzavřel 94 dospělých lidí do obrovské mýdlové bubliny. Překonal tak dosavadní rekord 44 osob. Alžířan, kterej sám měří jen asi 119 centimetrů, získal potvrzení o svém výkonu už ve čtvrtek večer od zástupců Guinnessovy knihy rekordů.
Meloun popravenej vysokonapětovým (22 kV?) trafem... Asi dlouho netrpěl. Přehrajte kliknutím nebo nastavením myši na video..
Názorná ukázka vířivejch proudů a Lenzova zákona - neodymovej magnet propadává krátkou trubkou několik vteřin díky tomu, že je bržděnej vířivejma proudama. Podélným naříznutím trubky by se efekt a větší míry vytratil, protože vířivý proudy by pak nemohly tvořit uzavřenej prstenec. Naopak vymražením trubky kapalným dusíkem vodivost mědi roste a pohyb magnetu by se ještě mnohonásobně zpomalil. Kdyby trubka byla tvořená supravodičem, zůstal by magnet v trubce viset, protože proudy indukovaný pohybem magnetu v trubce by přesně vyrušily účinek posuvnýho magnetickýho pole. Ve skutečnosti by se trubka po násilným vyndání magnetu sama stala permanentním magnetem, akorád opačně orientovaným, než byl původně zasunutej magnet. Puštěním silnýho proudovýho pulsu do cívky kolem supravodiče v něm lze vybudit trvalý silný magnetický pole. V magnetickým poli asi 27 Tesla získanym podobným způsobem byly nedávno levitovaný malý myšky za účelem studování stavu beztíže.
Jak nedávno proběhlo tiskem, teleskop Hubble byl repasovanej a vybavenej kamerama s cca 40x větší citlivostí a rozlišením. A protože kosmologové věděj moc dobře, kde je bota tlačí, vedlo hned první systematický pozorování zpátky do Hubblova ultrahlubokýho pole (tzv. HUDF), což je malá oblast nejvzdálenějšího vesmíru s malou hustotou hvězd, což umožňuje pohled přibližně 13 miliard let do minulosti a obsahující galaxie, které existovaly mezi 400 a 800 miliony let po velkém třesku. Astronomové tam proměřili několik desítek velmi vzdálenejch objektů s rudým posuvem z > 9 (do současné doby bylo spolehlivě zdokumentováno jen asi tucet objektů s posuvem z = 8, tj. cca 450 mil. let po Velkým třesku). Současné kosmologické modely umožňujou pozorovat objekty až s posuvem kolem 10, vzdálený 13 miliard světelnejch let. Kosmický záření má hodnotu rudýho posuvu asi tisíc a jeho vznik odpovídá 380.000 let po velkým třesku - starší objekty ve vesmíru podle současnejch teorií očekávat nelze. Rozruch posledních pozorování spočívá v tom, že podle spekter galaxií šlo o celkem malé galaxie s velmi nízkým počtem nových hvězd, tedy galaxie dospělé. To je ale problém, protože takové objekty by podle současnejch teorií neměly čas na svoje vytvoření - teprve asi 400,000 let po Velkém třesku se vesmír ochladil natolik, že protony a elektrony začaly rekombinovat na atomy. Pokud se existence ještě starších objektů ve vesmíru potvrdí, bude nutné zásadním způsobem revidovat současné kosmologické teorie inflace a Velkého třesku, čímž se vytvoří prostor pro alternativní teorie. Podle éterový teorie totiž Velkej třesk nikdy nenastal, to co dnes pozorujeme jako hranice viditelného vesmíru odpovídá něčemu jako hranice viditelnosti při pozorování oparu v dálce. Když se posuneme blíž, uvidíme, že se posunula i hranice viditelnosti. Vzdálenej pozorovatel by tak mohl ze svého místa, kde v současné době vidíme průběh Velkého třesku vidět Velkej třesk probíhající i u nás.
Éterová teorie vysvětluje pozorování vzdálenýho vesmíru způsobem, jakým se šíří světlo disperzním prostředím, třeba jako vlny na hladině. S rostoucí vzdáleností od zdroje se krátký vlny zahušťujou a jejich frekvence se zvyšuje, protože energie vln klesá v důsledku rozptylu světla do skrytejch dimenzí pod hladinou. U dlouhej vln je tomu naopak, a ty naopak po hladině postupně expandujou. Z hlediska pozorovatele na vodní hladině se to jeví tak, jako by se prostor s rostoucí vzdáleností od pozorovatele smršťoval, jediný vlny, který deformaci nepodléhaj jsou takový, který maj stejnou vlnovou délku jako mikrovlnný pozadí vesmíru a šířej se prostorem nejrychleji. Stejným modelem, jako expanzi časoprostoru lze vysvětlit i zpomalování šíření energie, které se přičítá temné hmotě. V tomto případě se ale díváme na expanzi časoprostoru zvenčí: viditelný světlo nestíhá a proto postupně zamrzá v expandujícím časoprostoru, podobně jako kruhy na hladině rybníka. Kdyby fyzici na počátku minulýho století bezmyšlenkovitě nezavrhli teorii éteru na základě M-M pokusu, museli by o těchto souvislostech dávno vědět. Michelson-Morley experiment je k existenci éteru invariantní, protože vlastníma vlnama nelze pozorovat pohyb nebo referenční rámec žádného prostředí - kdyby to totiž bylo možný, chovalo by se vůči vlnám jako překážka, nikoliv prostředí.
Každej asi zná skotačící pramínek medu, nebo šampónu, kterej dopadá na podložku a tam se všelijak stáčí a roztejká. Za určitejch podmínek přitom de pozorovat, že se pramínek odráží od saponátovýho filmu, nebo se dokonce na okamžik (asi 300 msec) vymrští proti směru gravitace. Tomuhle jevu se říká Kaye efekt podle britskýho inženýra, kterej ho poprvé v roce 1963 popsal a jeho průběh byl objasněnej teprve nedávno pomocí rychloběžnejch kamer (původní videa quidění zde, na webu Nature a Gallery of fluid mechanic).
Díky malýmu průměru pramínku se tu uplatňuje povrchový napětí: slepení pramínku se zbytkem kapaliny vyžaduje přechodný vytvoření krčku se silně negativním zakřivením, což je termodynamicky nevýhodný, proto pramínek může vzdorovat povrchovýmu napětí poměrně dlouho. Za určitejch podmínek může pramínek cestovat na hladině a dokonce urazit určitou dráhu i pod hladinou, než se spojí se zbytkem kapaliny. Nedávno byl zdokumentovanej a vyfocenej několikanásobnej odraz olejovýho pramínku od hladiny.
Celkovej objem vody a plynu na naší planedce... Zajímalo by mě teda, jak velkej objem by zaujímala biomasa, notabene ta lidská..
Preface to the GRG special issue on quantum gravity PDF (44.1 KB)
Wheeler’s early work in gravitation physics PDF (52.2 KB)
The art of science: interview with Professor John Archibald Wheeler PDF (109.3 KB)
Superstring perturbation theory PDF (195.4 KB)
Loop quantum cosmology: an overview PDF (567.6 KB)
String theory as a theory of quantum gravity: a status report PDF (147.4 KB)
Supergravity and M-theory PDF (294.6 KB)
The Superspace of geometrodynamics PDF (784.4 KB)
Quantum gravity on the lattice PDF (862.6 KB)
Quantum geometrodynamics: whence, whither? PDF (377.3 KB)
Black holes, AdS, and CFTs PDF (238.7 KB)
The ultra-violet question in maximally supersymmetric field theories PDF (645.9 KB)
Pokud se kapky v slabým elektrickým poli spojej, měly by se navzájem přitahovat, protože sou opačně nabitý. Pokud ale napětí nepřekročí určitou mez, akorád se dotknou, vyměněj si navzájem náboj podél tenkýho můstku (tzv. Taylorově kuželu - podobnej se totiž tvoří při elektroforetickým nanášení kapalin) a pak sou namísto toho odpuzovaný (pdf, Nature). Elektrický pole způsobuje jejich protažení, ale síly povrchovýho napětí sou silnější. Pokud se v elektrickým poli ocitnou kapky dvě, dochází k podobnýmu jevu jako v elektroskopu při vybití dvojice polystyrénovejch kuliček a jev se periodicky opakuje (viz 3x zrychlený video vpravo dvojice kapek vinnýho octa v olivovým oleji při napětí 3 kV).
Další nesmysl je prezentovanej v Motl-Klimánkově textu o gamma záblesku GRB090510, kterej je zde intepretovanej jako vyvrácení smyčkový teorie kvantový gravitace (LQG theory z r. 1986). Problém téhle účelový dezinterpretace (Motl je známej jako fanatickej odpůrce LQG) je v tom, že bližší záblesky (jako např. Mkn 501 pozorovanej loni) se vakuem rozptylujou mnohem víc, což vede k tomu, že gamma část záblesku se zpožduje až o celé minuty oproti viditelnému záblesku už na vzdálenosti několika set milionů světelných let. Smyčková teorie gravitace pak v těchto případech funguje dobře. Vlnová teorie éteru (AWT) vysvětluje tento zdánlivej rozpor tím, že velmi vzdálený záblesk, jako je GRB090510 musí být současně velmi intenzivní s vysokou hustotou energie (obsahuje hmotu celého slunce vyzářenou v jediném okamžiku ve forme fotonů). Takový záblesk se vakuem propaguje jako vlnový balík, čili soliton v důsledku pěnového charakteru vakua, který průchodem vlny energie přechodně houstne.
AWT také vysvětluje, že foton má nenulovou klidovou hmotnost (nikoliv pouze energii a moment, jak mainstream fyzika s oblibou tvrdí) - což se u gamma záblesků projevuje tím, že se fotony shlukujou do jakési koule (tzv. photonball analogický glueballs v nukleární fyzice), podobný vírovýmu kroužku, který se také propaguje plyny a kapalinami bez rozptylování. Je nutný si uvědomit, že při podobnejch záblescích se do vesmíru během velmi krátký době uvolňuje energie odpovídající hmotnosti celýho slunce jen v podobě fotonů. Krátkovlnný fotony sou těžší a proto se shlukují uprostřed solitonu, zatímco ty dlouhovlnné střed solitonu obíhaj po delší dráze a tím kompenzujou narušení Lorentzovy symetrie a pomalejší let solitonu jako celku. V zásadě stejně se vesmírem pohybují jako celek i všechny ostatní hmotné částice složené z balíků kvarků a bosonů různý vlnové délky. Takže v konečném důsledku zdánlivé zachování Lorentzovy symetrie gamma záblesku jako celku je důsledkem jejího silného narušení v rámci tohoto záblesku. Záblesk jako celek se pohybuje vesmírem mnohem pomalejc než viditelný světlo, takže ho občas předhoněj aji neutrina, který se při podobnejch explozích taky uvolňujou.
Jak strunovej teoretik Lenny Suskind před časem tvrdil, černá díra demonstruje dualitu vnější a vnitřní perspektivy a nabourává tak představu lokality. Susskind to nazývá „novou formou relativity“, ve skutečnosti se ale o žádnej paradox nejedná a celej článek i jeho českej překlad je nehorázná hloupost.
První pozorovatel (A) nacházející se v bezpečné vzdálenosti od černé díry vidí slona se čím dál víc blížit horizontu událostí. Podle něj nikdy tuto hranici nepřekročí. Druhý pozorovatel (B) padající se slonem však pozoruje, že slon se přes horizont událostí dostane bez problémů. Pozorovatel (A) postupně pozoruje, že se slon vypaří na Hawkingovo záření, kdežto pozorovatel (B) je se slonem v černé díře a dále padá.
Ve skutečnosti i pozorovatel B by rychle zjistil svůj problém, protože by ho slapový síly černý díry roztrhaly na kousky - a to ještě dřív, než by se přiblížil k horizontu černý díry. Částice slona i s pozorovatelem B by se při cestě vakuem vypařily na akreční záření - doslova by se rozpustily v hustým vakuu kolem černý díry. Z celýho slona by k fyzikálnímu povrchu černý díry doputovalo jen hrstka nejlehčích a nejstabilnějších částic (neutrin), který by tim navýšily její hmotnost.
Výživnej vědeckej experiment z 60. let demonstrující, jak blecha utáhne milionásobek svý váhy. Video níže je ukázka z blešího cirkusu.
Vlna tsunami muže být jen jedna, nebo po ní mohou následovat další vlny. Vlny házejí i nejtěžší předměty do vnitrozemí trhají skály, demolují obydlí a dokážou vytrhnout i betonové podstavce majáků. Přispívá k tomu i účinek stlačeného vzduchu napěchovaného vodní masou do dutin a trhlin. Zatím největší pozorovaná vlna tsunami dosáhla na Aljašce v červenci 1958 výše 524 metrů. Při zemětřesení na Aljašce 9.července 1958 se do zálivu Lituya sesulo 30 000 000 m3 zeminy. Sesuv vzedmul vodu zálivu a vytvořil tak vlnu půl kilometru vysokou a ještě dnes jsou v této výšce patrné její katastrofické účinky.
Čiňani navrhli uspořádání metamateriálu, kterej se chová jako zrcadlo, ale nebrání průchodu plynů a dalších látek. Aktivním členem je vrstva tzv. dvojitě negativního materiálu DNMM (s negativní permitivitou i permeabilitou pro elektrickou i magnetickou složku světelný vlny) tvořenýho polem feritovejch tyčinek (na schématu vlevo naznačená červenou barvou). Problém DNMM je, že magnetická složka reaguje se světlem asi 100x slaběji, než elektrická, vlnový délky při kterejch je index lomu pro elektrickou a magnetickou vlnu zápornej nemusej bejt shodný a běžný feritový materiály silně pohlcujou elektrickou složku světla, takže na praktickou realizaci se nejspíš asi ještě chvíli počkáme.
Bublinky vzduchu stejný velikosti pravidelně a dostatečně pomalu uvolňovaný z pórů nádobí občas můžou na hladině dřezu vytvořit pravidelné útvary, na kterejch jde studovat některý zákonitosti dvourozměrnejch krystalů. Můžete si je vyrobit sami trpělivým vyfukováním vzduchu přes tenkou bužírku stáhnutou z izolovanýho drátu do roztoku saponátu na talíři.
NASA ustanovila web a speciální komisi, která modeluje simulační prostředí, na kterým ověřuje pokusy, jak vyprostit zapadlej vozík Spirit ze zajetí písku na Marsu. Jedno z řešení může být zvednout kola vozíku a počkat, až se pod nimi nahromadí navátej písek, po kterým bude moct vozík vyjet. To ale může trvat několik měsíců až do příchodu marsí zimy. Naštěstí Spirit zapadl v dost větrné oblasti, kde se mu nezanášej solární panely a může zatim reagovat na vzdálené panely a plnit běžnej výzkumnej program.
ARO: .. si oprav na pružného.. Prostě aspon trochu tekutýho, páč elasticita je demonstrace omezený tekutosti. Nad souvislostma se tu právě zamejšlim. Co je solidní bota? To že stromy dělaj vítr máváním větvema?
Můj příklad byl samozřejmě joke, ale jak vidíš, na každým šprochu může bejt pravdy trochu. Lense-Thirringův jef je projev strhávání referenčního rámce eterem v gradientu hustoty energie, např. při rotaci tělesa v gravitačním poli tím tělesem tvořeným. Nebo ještě názornějc a přímočařejc: Zeměkoule se točí a je na ní přilepená vrstva atmosféry. Slunce ji periodicky zahřívá a nechává vystydnout - díky čemuž se molekuly vzduchu střídavě urychlujou a zpomalujou, plyn adiabaticky expanduje a kolabuje. Tím se ovšem dissipuje jistej podíl energie navíc. Kde se ta energie ztrácí?
Můžeme si doslova představit, jak země při svý rotaci překonává odpor vystydlý hustý atmosféry, kterou se snaží na náběžný straně roztlačit a vyzvednout dál od středu Země díky ohřevu slunečníma paprskama. Ostatně tímhle jevem byl kdysi vykládanej (imo neúspěšně) i slabej drift pozorovanej v rámci M-M experimentu a Alaisův jev při slunečním zatmění, kde se projevuje pohyb vzdušnejch mas zacloněnejch měsícem .
.rotaci země zpomalují větrné elektrárny.. O větrnejch elektrárnách sem v tý souvislosti nic neříkal, kdyby větru nestály v cestě lopatky větrný elektrárny, zabrzdil by se stejně. Větrný elektrárny se jen snažej zachytit část energie, dissipovaný větrem ze slunečního záření. Ale jak je vidět, z nějakýho promile jedou i na energii zemský rotace a stálo by za to spočítat, jak velký to promile asi může bejt.
KUNDT: Nemyslíte pane SRNKA, že se zachovává moment hybnosti? Pokud je moje zjednodušení správný, tak podíl zemský rotace by právě odpovídal zvětšení rotačního momentu atmosféry, kterej je způsobenej jejím zahřátím a expanzí. Cili Sluníčko musí vynaložit energii na expanzi atmosféry a její vyzdvižení na oběžnou dráhu, ale o udržení atmosféry v pohybu na této oběžné dráze už se musí postarat zemská rotace. Tak - a ted to vy chytrolíni spočtěte.
Srnko, ono by stačilo aby ses místo toho copypastování někdy zamyslel nad souvislostmi. Ne žeby to copypastování bylo tak špatné - koneckonců kvůli tomu mám tento audit v bookmarcích, ale když se do toho snažíš propašovat něco z vlastní tvorby, tak to je občas fakt solidní bota... a někdy mám obavy kolik nepravd jsi nasekal do textu jež pojednávají o tématech jimž ne zcela rozumím ...
Jinak já třeba neznám jména všech fyzikálních jevů ani nevím co je Lens-Thirring jev ... ale z mého pohledu to vypadá jako by ses oháněl integrálem abys zamaskoval že neumíš sčítat.
Záhadnej trojitej východ Slunce nad Gdaňskou zátokou, údajně způsobenej odrazem od skla okna, přes kterej byl nejspíš pozorovanej a focenej (1, 2, 3 ,4)
Prasknutí bubliny a prásknutí blesku by NODE
Ether: Co to je?(Amara Graps 1989)
Vlastnostech světla jsou zmateni vědců už od člověka byly schopny poskytnout to myslel. Newton myąlenka světla jako sprchy částic. Young a Fresnel dal důkaz pro světlo jako vlnění. Maxwell k závěru: "Světlo se skládá z elektromagnetických vln, "po kombinaci elektřiny a magnetismu v jeho elektromagnetické vlny teorie. Pokud Maxwell prohlášení je pravdivé, pak Co dělat vlny v cestovním, neboť mají na mechanické vlnění rozmnožovat se v nějaké médium? Tento dokument je stručný vyšetřování, které médium nazývá-ether. Pokud je světlo opravdu vlně, potom je nezbytné éteru. Vlastností je hypothesized éteru je velmi neobvyklé. Jeden druh média je vyžadováno Maxwell je elektromagnetické rovnice. Dosud jiný typ média je vyžadováno z nevměšování z ether s pohyby těles v našem vesmíru. Maxwell pochází jeho elektrické a magnetické pole rovnic z jeho techniku analogicky kde přirovnal magnetické siločáry se proudění nestlačitelné tekutiny. Avšak v jeho elektromagnetické vlnění oblasti jsou příčné, že je v sinusové nahoru a dolů (nebo postranně) pohybu. Příčné vlny, nemůže cestovat přes tělo kapalina nebo plyn. Tyto typy vln mohou být prováděny prostřednictvím sušiny, v gravitačním poli, nebo na povrchu vody. Proto etherem nelze tekutiny, protože příčné vlny nemůže projít tekutin. Ether musí být pevný. A pevné médium nese příčné vlny, a to následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že vlna prochází etherem, že část z éteru má být zkreslené kolmo na příčnou světelnou vlnu. Pak se sil, že rozhodl, že část pevného muset zaklapněte ether zpět. Rychlost, kterou světlo urazí vlna prostřednictvím závisí na velikosti síly, která nezaklapne zpět zkreslené regionu. Čím větší síla, tím větší je snap-back ", tím více rychlý průběh vlny. Protože víme, že světlo urazí na více než 186.000 MI / sec, v snap-zpět síly musí být extrémně rychlé-ve skutečnosti síla držení každý díl z éteru v místě, byla vypočítána na podstatně silnější než ocel. (Asimov, pg. 327) A druhý typ média vyplývá z našich zkušeností vidět subjekty moci volně pohybovat po celém vesmíru. Protože víme, že návrhy ze subjektů v našem vesmíru nejsou zasahovat v žádné detekovatelných cestu-je rozumné předpokládat, že éter je nic víc, než extrémně zředěný plyn.Takže jsme kombinaci vlastností, které je velmi těžké vizualizaci. V éteru se musí velmi řídký plyn a disponují tuhost vyšší než u oceli. O tucet pokusy byly testovány existenci éteru. Nejznámější z nich je Michelson-Morley (MM) experiment. Budu zaměřit se na to jeden. Poté, co jsem popisují experiment, budu stát k protichůdným výsledkům a jak někteří vědci mají vyřešen na rozporů.Michelson a Morley experiment byl navržen pro měření pohybu na Zemi prostřednictvím éteru. Jsme na pevné zemi, takže ether by měla pohybovat ve srovnání s námi. Rychlost světla (c) cestování přes tento buď by se mohly změnit na úhlu, který se pohyboval z lehkých bylo cestování ve stejném směru jako ether (c + v) světle cestování v opačném směru z éteru (CV). V klíčovým nástrojem v jejich experiment byl interferometr, který umožňuje vidět světlo interference třásněmi. Role se interferometr bylo zjistit, zda paprsek světla, rozdělené do cest v pravém úhlu k sobě a pak rekombinované, má Rozdíl v rychlosti přes dvě cesty. Tento interferometr byl nastavit jednu cestu rovnoběžnou se pohybujícího na zemi ve své dráze, a potom otáčet, aby druhé paralelní dráhy k pohybu na země.Podrobné set-až na MM experiment následovně. Light z zdroj L je rozdělen na dva paprsky o půl stříbřených zrcadla (např. je to dost potažené stříbrem do poloviny odrážejí světlo, a umožňují zbývající polovina musí být předány) na P. paprsky se odrážejí na dvou zrcadel S1 a S2 pořadí a vrátí prostřednictvím polovina-stříbřených zrcátko na teleskop na druhý konec, kde Michelson a Morley uvést počet zásahů třásněmi n. Do vypočítat n nejdříve vypočítá čas pro světlo traverz cest PS1P a PS2P. Pak se vypočte rozdíl v optické dráhy definované jako D = c (t1-t2). Michelson a Morley rotován experimentální set-až 90 stupňů a opakované výpočty. Jsou vypočteny nové optické dráhy: D '. Pokud existuje, pak je ether interference třásněmi by posunu n třásněmi, kde n je definován (D'-D) / l, a l je vlnová délka světelného zdroje.Výsledkem experimentu bylo zjištěno, že žádné změny v interference třásněmi. Správnosti jejich výsledkem byla 10 km / sec. Například, ačkoli zemské orbitální rychlost je 30 km / sec, a rychlost světla je 300000 km / sec, rychlost nebo země relativní žádné etherem snímek musí být menší než 10 km / sec.Experimentální výsledek zavádí konfliktu. Lehké vlny, a to bez jejich formu, nemohly být mechanické vlnění ve fyzickém nosiči. A pokud nebyly vlny na fyzickém nosiči, jak by bylo možné tyto řekl musí být na všech vlnách? Dvě řešení konfliktu existovat. Buď éter existuje, a MM experiment nebyl změřit nebo ether neexistuje a světle není vlně. Někteří vědci říkají, že éter neexistuje a že M-M experiment nebyl měření. Jedním z takových je vědec H. Aspden, kteří tvrdí, že éter je připojen k zemi-je to "lokalizované éteru. "Proto MM experiment nebyl měřit ether protože to bylo jen určené k měření lineárního pohybu na Země v prostoru, nikoli otáčivý pohyb země prostřednictvím vesmíru. Dalším vědcem je EW Silvertooth, kteří tvrdí, že žádné laser interferometr experiment obdobná MM experiment by dalo prázdné výsledek. Jeho myšlenka je, že frekvence je rušivý trámy jsou samy o sobě závislé na rychlosti ve srovnání s pevnou rámec. Proto frekvence upraví přesně zrušit jakoukoli účinek vzhledem k pohybu přes světle-referenční rámec a null Výsledkem je nevyhnutelným důsledkem. Lorentz a FitzGerald měl představu, že souvisí s názvem "kontrakce hypotéza." Jsou postulovaných, že v důsledku toho, že pohybu stacionárních etherem, všechny subjekty, které jsou smluvní faktoru ve směru z éteru. Proto ruku v M-M interferometr rovnoběžná s pohybem v éteru bude zkrácena o tuto částku, a ne okrajoví posunu by mohlo dojít při byl tento nástroj otáčí. (Později se kontrakce hypotéza byla zlikvidovat, protože vliv hypotézou bylo, že rychlost z interferometru by změny za dvanáct hodin, vzhledem k zemské rotace a účinek nebyl nikdy nalezen.)Ostatní vědci říkají, že éter neexistuje, ale že lepší vysvětlení musí existovat pro vzhled světla jako vlnění v řadě situace (jedná se například o dvojí-štěrbinové experimenty). D. Larson podporuje myšlenku, že světla jsou částice, které jezdí na sinusové módy. Na základě toho si lze snadno vysvětlit, proč záření může mít vlnu-jako jsou vlastnosti, jako je polarizace, a to i přesto, že se skládá z jednotlivých částic. Scott Murray podporuje myšlenku, že světla jsou částice, které jezdí v rarefractions a komprese, tj. koncentrace fotonů, jako zvukové vlny cestování koncentrace molekul vzduchu. Usnesení uvedených výše, jsou pouze v malém množství, že mnoho kreativní vědci mysleli až vysvětlit vlastnosti světla a nulovým výsledkem M-M experiment. Tento dokument do tento bod byl o tom, zda existuje ether s vztahu k světlem Vlastnosti. Otázkou je také důležité v souvislosti s Absolutní rámy reference ve fyzice. Na etherem znamená pevnou referenční rámec, že vědci mohou využít ve svých měření vesmíru. Einstein to speciální teorie relativity říká, že ne tyto referenční rámec existuje, tj. veškerý pohyb je relativní. V odhalení ether by rozbití této hypotézy. Proto je dvojnásob důležité, aby prošetřila etherem hypotézy a náhradníků světle teorií další. Nejsem v pozici, aby státní závěr o tom, zda existuje ether, ale myslím, že bychom měli myslet vážně o tom, co svítí, a ne smát, co je obvykle prezentovány jako absurdní.
Termochromní displej vytvořenej z odporovejch členů, nanesenejch na obyčejným papíře (PDF). Přívody z kovovýho prášku zahřívají papír a tím mění barvu termochromního pigmentu, nanesenýho na papíru. Půvab téhle jednoduché technologie je v tom, že jak vodivej tak termochromní pigment se může dodávat jako tonerovej prášek, takže si každej může vytisknout velkoplošnej displej nebo obal výrobku měnící vzhled podle potřeby (např. k indikaci prošlý záruční lhůty). Pro tento účel jsou vhodný tištěný baterie o tlouštce necelého milimetru, který jde do obalu zalepit nebo vlisovat. Třeba se bude časem dodávat v prášku polovodič typu N, P i izolant, abysi nadšenci mohli na tiskárně vyrobid vlastní integrovaný obvody...
Kulka by ESTEVEZ
Studie odpařování lihu z 20% roztoku ve vodě simuluje odpařování lihu z koňaku nebo whisky. Protože etanol je těkavější, hladina se postupně obohacuje roztokem těžším než zbytek směsi. Tím vzniká hydrostatická nestabilita, zvaná podle svýho objevitele Marangoniho nestabilita a těžší fáze po určité době klesá ke dnu a turbulentně přitom ode dna vytěsňuje lehčí fázi. Známým příkladem Marangoniho nestability jsou např. turbulence na povrchu mejdlovejch bublin (viz video vpravo - zde se ale neuplatnuje změna hustoty, ale povrchovýho napětí při vysychání bubliny) nebo granulace (konvektivní buňky) povrchu sluneční troposféry.
Změna indexu lomu se pozoruje tzv. Mach-Zehnderovým interferometrem, v principu podobným ostatním interferometrům. Koherentní paprsek laseru se na polopropustném zrcátku rozdělí na dvě větve, z nichž jedna prochází kyvetou s testovaným vzorkem, za kyvetou se opět oba paprsky spojej a snímaj kamerou. Protože se světlo prostředím s vyšším indexem lomu šíří pomalejc, dochází k fázovýmu rozdílu vln světla v obou polovinách interferometru a vzniku interferenčních obrazců. Na začátku videa vidíme obsah kyvety v poli hustý interferenčních proužků (stěny kyvety bývaj málokdy přesně rovnoběžný, ale experiment to v zásadě nevyžaduje, protože se sledujou jen relativní posuny proužků vůči sobě). V důsledku změny indexu lomu dochází k posunu proužků, který je pouhým okem těžko patrný, ale dekompozicí obrazu metodou zpětné Fourierovy transformace jde vrstevnice vzniklý posuvem proužků snadno zvýraznit digitálně a zobrazit v kontrastní barevný škále. V závislosti na tlouštce kyvety tak jde zvýraznit i velmi jemný, pouhým okem těžko viditelný změny indexu lomu a tím i složení lihový směsi.
Supravodiče maj novej teplotní rekord, pro materiál o složení Ba4Ca2Cu10Oy byla nalezena kritická teplota supravodivého přechodu 242 K (-31 ºC), což je v podstatě skok o 100 K za poslední tří roky. Důvod proč se o tom úspěchu nikde nepíše je skutečnost, že supravodivej přechod je v tomto případě zcela nevýraznej, projevuje se jen drobnou vlnkou na závislosti vodivosti na teplotě, kerá hravě zanikne v šumu (viz obr. vpravo) - takže zvostává z praktickýho hlediska bezvýznamnej. To je způsobený tím, že supravodivý děrový vrstvy jsou ve struktuře supravodiče oddělený mnoha oxidovejma vrstvama. Ty sice pomahaj zvyšovat kritickou teplotu (podle Rösserovy rovnice rovnice kritická teplota roste se přímo uměrně dvouapůltý mocnině vzdáleností děr, viz ukázky nejúspěšnějších struktur supravodičů vpravo) - ale snižujou kritickou hodnotu proudu, protože se snižuje pravděpodobnost, že na sebe tak řídce rozmístěný děrový proužky v krystalickejch poruchách budou navazovat a vytvořej vzájemně propojenou supermřížku. Podle éterový teorie se na vysokoteplotní vodivosti podílej především odpudivý sily mezi elektrony, který jsou v pásech děr navzájem silně stlačený a chaoticky se v nich pohybujou, takže jejich pohyb při vedení proudu zaniká v kvantovým šumu mřížky.
Pro efektivní vedení proudu musí být děrový pásy dostatečně vzdálený od sebe, aby odpudivý síly elektronů krystalovou mřížku neroztrhaly, ale současně musej bejt vzájemně propojený do souvislý struktury a tydle dva požadavky jsou pochopitelně v přirozenejch krystalickejch strukturách protichůdný. Současně musí bejt zajištěná optimální koncentrace děr (poměr kyslíku a mědi v supravodiči), protože přebytek děr sice napomáhá jejich vzájemnýmu propojení, ale snižuje tlak elektronů v nich, zatimco řídce rozmístěný díry nevytvořej souvislou strukturu (viz obr. níže)
Nové skupenství hmoty je stejně neviditelné jako aether.
Kromě kumulativních hlavic (většina raket a ručních "pancéřovek") a podkaliberní průbojné munice (střelivo pro tankové kanóny s vysokou úsťovou rychlostí) existuje ještě třetí typ munice, tzv. hlavice s výtržným účinkem (HESH). HESH vymysleli ke konci II. svět. války Britové na základě střely Wallbuster ("bourač zdí"), určený proti betonovým bunkrům. Wallbuster měl tenkostěnné ocelové tělo naplněné plastickou trhavinou, které se po nárazu na zeď rozpláclo a došlo k výbuchu. Plastická trhavina zeď sice nedokázala prorazit, ale způsobila mocný otřes, který dokázal z vnitřní strany zdi vytrhnout kus betonu, jenž zasypal obsah bunkru. Britové tedy uzpůsobili Wallbuster k boji proti pancíři namísto betonu a nová střela dostala název HESH (High Explosive, Squash-head, v USA se používá označení HEP = High Explosive Plastic). Při nárazu na pancíř se na něm střela "rozplácne"- utvoří jakýsi koláč a následně dojde k iniciaci zapalovače v zadní části střely. Ta je tvořena plastickou trhavinou, která při dopadu na pancíř vytvoří "placku" jako želé hozené na stěnu a následně exploduje.
Využívá přitom tzv. Hopkinsonova jevu: skrz pancíř pak prochází rázové vlny, které se odráží zpět jako pingpongáč. Tím vzniká uvnitř materiálu pnutí a vibrace. Když vibrace překročí pevnost pancíře, část na jeho vnitřní straně se vytrhne a ve formě střepin je vmetena do prostoru, jako když bouchnete do zdi a na druhé straně upadne kus omítky. Vzniklé střepiny zabíjí posádku a poškozují vnitřní přístrojové vybavení tanku, přitom zasažený tank zvenku vypadá téměř nepoškozeně. Účinnou obranou proti této munici je obložení vnitřního prostoru tanku panely z balistických vláken, ze kterých se vyrábí i tzv. neprůstřelné vesty. HESH munici používaj tradičně britské tanky Challenger ale z výzbroje ostatních armád ustoupily už v 60. letech, protože účinná je pouze proti klasickýmu homogennímu pancíři a moderní vrstvený pancíře jí snadno odolaj. Na jejich principu HESH se dosud používaj protibunkrový nálože a pumy k ničení letištních ploch, nemají však za úkol ničit střepinami, ale poškozovat homogenní materiály.
Tento typ munice je stabilizován rotací. Na HESH střelách se používá balistická a Makarovova čepice. Balistická, jak vyplývá ze svého názvu zlepšuje balistickou křivku dráhy letu střely snižováním odporu vzduchu pomocí proudnicovitýho tvaru. Pod ní je Makarovova čepice, z měkčího kovu s vrcholovým úhlem kolem 120º, má při dopadu střely na pancíř způsobit "neodražení" střely z pancíře a zabezpečit vlastní účinek střely na pancíř. Makarovova čepice je vynálezem ruského admirála, který padl v rusko-japonské válce. Na konci 19. století kdy se technologie výroby oceli nadále zlepšovala, začaly se pro ochranu lodí používat cementované pancéřové desky. Tyto cementované pancíře odolávaly všem protipancéřovým střelám, které se o ně tříštily aniž by je prorazily. Cementovaný pancíř má z vnější (nástřelné) strany tvrdší povrch do určité hloubky. Admirál Makarov se snažil přijít na to, jak tento pancíř prostřelit. Otočil cementovanou desku a vystřelil do ní protipancéřovým granátem a granát desku prorazil. Proto posadil na špičku čepici z "měkkého železa" a znovu vystřelil a to na cementovanou stranu - tentokrát granát pancíř prorazil. Čepice totiž vytvořila při dopadu na pancíř onu měkkou vrstvu cementovaného pancíře z vnitřní strany. Kromě ochrany protí sklouznutí působí Makarovova čepice tím, že při nárazu granátu na pancíř dojde ke kompresi a následnému zahřátí materiálu čepice, což vyhřeje pancíře v místě dopadu a usnadní průraz. Makarovova čepice je vhodná u ocelových granátů, při dopadových rychlostech nad 800 m/s, kdy snadno dojde k roztříštění střely při dopadu na cíl - čepice uvedený rozpad střely výrazně omezuje.
Elektrickej náboj působí i na pramínek vody a ohejbá ho. Elektrizovanej předmět se rychle vybíjí vodivostí vlhkýho vzduchu a iontama, co vznikaj při vytejkání vody, proto efekt neni tak trvalej, jako při jinejch pokusech s elektrostatikou.
Potřebu si vypláchnout pusu po vyčištění zubů řeší tenhle zubní kartáček, kterej má v horní části prohlubeň od který se vodní pramínek odrazí, takže ho de vcucnout...
Kdysi dávno byla věda boj za pravdu, svatou pravdu a nic než pravdu, k čemuž jí vydatně dopomáhal bůh, čili opozice církve - ale dnes do výzkumu tečou stejný peníze jako do armády, pročež se i věda zamořila ekonomickejma zákonitostma, v čemž ji vydatně podporuje tzv. vědeckej bulvár, čili žurnalismus, specializující se na interpretace vědeckejch publikací. Tou měrou, jakou se vědeckej výzkum vzdaluje od každodenní reality význam vědeckýho bulváru roste a sílí..
Lineární spalovací motor (Linear Combustion Engine) nemá žádnej mechanický výstupní hřídel, výstupem je přímo elektrická energie a protože zařízení neobsahuje klikový mechanizmus, nejsou ani přesně vymezeny úvratě pístní tyče. Proto se této koncepci často také říká motor s volnými písty (Free Piston Engine). Princip je podobnej jako v v"třepací baterce" a spočívá v přímém spojení dvou protiběžných pístů, na kterejch sou umístěný silný magnety, které se pohybují v magnetickém poli cívek. Kmitavej pohyb pístů se převádí na elektřinu na základě Hertz-Faradayova zákona.
Na FEL ČVUT se v současné době testuje 1 kW benzínovej prototyp s přímým vstřikováním o objemu válců 50 ccm jako model pohonu pro hybridy, jelikož motor může běžet pouze v optimálním režimu - při proměnlivý frekvenci jeho účinnost rychle klesá a jakmile motor jednou "škytne", zastaví se, protože mu chybí setrvačnost závaží klikový hřídele. Díky tomu je dosahovaná rychlosti pístu je jen asi třetinová ve srovnání s klasickými výbušnými motory. Výhodou je jednoduchá mechanická konstrukce a minimální počet pohyblivejch součástí (odpadá vačková hřídel a rozvody ventilů). Řízení a převod místo toho vyžaduje elektronickej řídicí systém. Motor taky od pohledu dělá vyšší kravál a při provozu vibruje (video přehrajete najetím myši), proto se zpravidla konstruuje jako odtlumený monoblok se sudým počtem protiběžně běžících válců.
Novej nekonvenčně konvenční přístup k inerciální fůzi představila kanadská společnost General Fusion. Namísto složitejch laserů a tokamaků se supravodivejma magnetama jde na fůzi tím nejpřímočařejším způsobem: navrhla jakejsi lis na atomy, principem podobnej jádru plutoniový pumy. Spočívá v kulový nádobě o průměru tři metry vyplněný roztavenou slitinou lithia a olova. Zvenčí na povrch nádoby dopadne 220 pneumaticky ovládanejch kladiv - písty rychlostí asi ~50 m/s, který v nádobě vytvořej rázovou vlnu, v jejímž ohnisku se stlačí vírovej kroužek deuterový-tritiový plasmy vyvrženej magnetickými prstenci (tzv. spheromaky - viz koncept Linus navrženej v osmdesátých letech U.S. Naval Research Laboratory a ověřovanej v LANL na neonový plasmě - viz obr. vlevo). Tim vzniknou rychlý neutrony, který se v lithiu zabrzděj a jejich energie se převede na teplo. Zařízení by mělo pracovat v cyklu jednou za vteřinu, při kterým se asi ~100 MJ vstupní energie nadělá dalších 100 MW výstupního výkonu. Hlavní výhodou zařízení by měl bejt nízkej neutronovej tok, protože zdroj záření bude obklopenej tlustou vrstvou lithia a olova, která se nikdy nevopotřebuje. Myslim teda, že zařízení bude poměrně hlučný, ale v budoucnosti by se mohly drahý a nespolehlivý pneumatický písty nahradit rákosníkama s kladívkama, čimž se náklady na provoz rapidně sníží.
Některý biologové si myslej, že za růst velikosti mozku mohly doby ledový ve čtvrtohorách, který donutili lidi přemejšlet o svým přežití a současně umožnily lepší chlazení mozku. Současný globální oteplování by nemělo mít opačnej důsledek, ale může mít za následek rozpad lidský společnosti, jejíž vznik růst lidskýho mozku doprovázel. Teprve pak by pro lidi přestal mít velkej mozek význam. Jinými slovy, růst lidskýho mozku je podobná kondenzace a nárůst složitosti, jako organizace hmoty v období tzv. sněhový vločky v prekambriu, kdy se v důsledku silnýho ochlazení biosféra byla nucená vypořádat s nástrahama životních podmínek urychlením mutací a vznikem sexuálního rozmnožování, čili v duchu éterový teorie jako proces analogickej fyzikální kondenzaci kapek z páry, akorád na mnohem vyšší úrovni.
V souladu s tím můžeme vnímat některý civilizační choroby (endometriozu) jako pokus evoluce o návrat k samooplozování a zpomalení výskytu mutací, v situaci, kdy sexuální rozmnožování vede ke nadbytečný frekvenci mutací projevujících se zvýšeným výskytem rakoviny (1, 2). Druhy vystavený malýmu selekčnímu tlaku, jako např. žraloci na dně oceánů kde se podmínky nemění po miliony let jsou vůči rakovině odolný a některý jejich druhy (kladivouni) se rozmnožujou parthenogeneticky, páč sou v klídku a nepotřebujou tak rychle mutovat. Podobně mnozí prvoci se množej dělením a na sex dojde teprve, když se jim pokazí životní podmínky. I při živelnejch katastrofách bylo pozorovaný, že lidi na stress instinktivně reagujou zvýšenym zájem o sex. Srovnej dále evoluční teorie přerušovaných rovnováh (Mayer 1954) a zamrzlý plasticity (Flegr 2004).
Česká policie od předloňska využívá šedesát elektrických paralyzérů, tzv. taserů, pomenovanej podle fiktivní zbraně komiksového dobrodruha Toma Swifta. Pro policii se stal takzvaný taser "hračkou roku" a při oficiálním představení loni v říjnu 2007 neodolal i jeden novinář. Kráva je primitivní zvíře a k jejímu znehybnění stačí pár desítek voltů, takže výboj bejka prakticky zresetuje, naproti tomu pes při zásahu taserem utrpí šok, ze kterýho se dlouho s kvikotem vzpamatovává. Taser je schopen vyslat až do desetimetrové vzdálenosti výboj o napětí padesát tisíc voltů a je poměrně nebezpečná zbraň, hlavně pro kardiaky, mezinárodní organizace Amnesty International zaznamenala od roku 2001 jen v USA a Kanadě 290 případů úmrtí po použití toho přístroje. OSN označila loni v listopadu používání elektrických paralyzérů za formu mučení. Každý policista, který chce taser používat je povinnen jej na sobě nechat vyzkoušet, aby věděl jak účinkuje. Demonstrace nový verze taseru X3 (na obr. vpravo) schopný znehybnit tři osoby současně, pod ním je obrázek standardního náboje do taseru.
Paprsek světla ultrafialového excimerového laseru (např. 193 nm Argon-Fluor laseru).může ionizovat molekuly vzduchu natolik, že se stanou vodivé a tím vytvoří vodivej kanál pro výboj blesku. Na obrázku dole je samovolnej výboj a výboj indukovanej zábleskem laseru. Zajímavá aplikace téhle myšlenky je patent na paralyzátor (teaser) dalekýho dosahu - funguje jako normální, ale vodivá dráha je před výbojem prodloužená na několik decimetrů až metrů zábleskem UV laseru. Ten vytvoří ve vzduch vodivej kanál, kterým pak následně prochází výboj z paralyzátoru.
Globální mapa gravitačních anomálií, pořízena Dánskou Technickou universitou (PowerPoint). Podrobný mapy si objednávaj ropný společnosti, protože bubliny lehký ropy v zemský kůře se projevujou nižší gravitační silou. Mapy dále slouží např. armádě pro korekce dělostřeleckejch tabulek, můžou identifikovat geologický zlomy, naleziště těžkejch nebo lehkejch surovin, ale taky místa potenciálního výskytu zemětřesení nebo tsunami. Tektonický poruchy jako např. zemětřesení, co v prosinci 2004 vyvolalo tsunami na Sumatře zanechávaj na gravitační mapě svý stopy. Měření gravitace satelity GRACE je založený na interferometrickým měření vzdálenosti mezi dvěma družicema, který se při přeletu nad oblastí, ve který se mění gravitační pole od sebe nepatrně vzdalujou a přibližujou.
Vpravo je gravimetrická mapa gravitačních anomálií zeměkoule a Český republiky. Do současnosti bylo detailním gravimetrickým mapováním pokryto přibližně 80 % území ČR a změřeno asi 300 000 tíhových bodů se střední vzdáleností 0,5 km. Mapa obsahuje: izočáry Bouguerových anomálií s krokem 2 mGal – izočáry normálního tíhového zrychlení vykreslené jako soustava rovnoběžek o stejné zeměpisné šířce s intervalem 4 mGal. Jednotka galileo je proprietární jednotka zrychlení používaná výhradně v gravimetrii a je definovaná jako centimeter na čtvereční sekundu (1 cm/s²). Krok vrstevnic (izolinií) gravimetrické mapy činí 25 μm.s-2.
Saryčevova sopka zabírající téměř celou plochu ostrova Matua severovýchodně od Japonska před měsícem obarvila západy Slunce na celý severní polokouli. Erupce Sarychev Peaku je již třetí silnou erupcí za poslední rok. Obecně platí fakt, že vlhkost se snadněji zachytává na kondenzačních jádrech, jakými jsou prachové částice ve výšce jen od několika metrů do několika kilometrů nad zemí. Pokud je jich víc, vzniká v atmosféře více mraků a dochází tak k většímu množství srážek. Sopečnej prach ale postupně spadá na zem, takže takový vliv trvá několik týdnů či maximálně několik měsíců. Za deštivé červnové počasí možná může i prach ze sopky Mt. Redoubt. Saryčevova sopka je stratovulkán, čili smíšená sopka, jejíž struktura je tvořená střídáním vrstev pyroklastického materiálu a lávy (z řečtiny stratos = vrstva, pyros = ohen, clastos = zřícenina) - pozná se obvykle podle svýho stupňovitýho vzhledu.
NASA fodka vpravo ilustruje fyzikální jevy spojený s erupcema sopek: Wilsonův kondenzační oblak v podobě čočky, obklopující sloupec horkejch plynů v důsledku expanze vodní páry do vyšších vrstev atmosféry, kruhovitý rozpuštění oblačností kolem sopky sálavým žárem z jícnu sopky a pyroklastickej oblak tvořenej přehřátou párou a sopečnými plyny smíšenejch s prachem o teplotě přes 1000 °C (ve tmě tmavorudě žhne). Díky svý vysoký hustotě stéká po úbočí rychlostí až několik set km/hod a vše co při svý cestě zasáhne (stavby, vegetaci) okamžitě vzplane jako při výbuchu sopky Mt. Pelé, kterej přežilo několik lidí z 30.000. Ve vyšších nadmořskejch výškách pak rozpuštěním sněhu a ledovce často způsobí následný záplavy a bahnotok, čímž dílo zkázy dokoná.
Projekt Toustovač vznikl jako pokus nahradit moderní technologie klasickejma, např. železnou rudou svépomocně vytavenou v mikrovlnce. Náklady na suroviny byly 200x vyšší, než originálního produktu.
Vylepšená skenovací technologie na bázi ultrazvukovýho tomografu (princip viz animace vpravo) umožnuje těhulkám hned na místě pořídid na 3D tiskárně místo rozmazaný fodky rovnou odlitek svýho miminka (video brečícího 28-týdenního jedince iniciovaný zvukovým signálem a další videa).... P.S. Takovej polotovar mi přitáhnout samice domu, zapudím ji...
Citlivá japoncká (...jak jinak) kamera dokázala, že lidi růžově svítěj a to nejvíc v 16:00 hod odpoledne, pravděpodobně v důsledku fluorescence pigmentu melaninu, iniciovanou metabolickejma reakcema. Lidský oko dokáže zaznamenat asi 10 fotonů dopadajících současně, takže intenzity fotonů sou tak na hraně viditelnosti lidským okem.
Dobíjecí tužkové baterie jsou poměrně běžná záležitost, problém nastane, když není po ruce nabíječka. Zatímco někteří se to snažili řešit tak, že baterku obalili tenkovrstvým solárním článkem, průmyslové designérské studio MintPass představilo baterie nazvané “ShakEnergy“. Vypadají jako klasické tužkovky, nicméně vevnitř se ukrývá NiMH baterie, malý permanentní magnet a cívka. Jakmile baterku pořádně protřepete, cívka začne pendlovat mezi magnety a dobíjet baterii. Třepat je nutné značně agresivně a dlouho, abyste z ní dostali alespoň něco málo, ale například v krizové situaci se to může docela hodit. Samozřejmě je možné baterku normálně vložit do nabíječky.
Fázový přechodjaderná kapalina - hadronový plyn. Podobnost mezi fázovým přechodemvody na vodní páruajaderné kapaliny na hadronový plyn. Fázový přechod vody.Fázový přechod jaderné hmotypro kterou proto existuje i stavová rovnice
...Ačkoliv jednu věc, kterou vám mužu říct je, že většina strunovejch teoretiků žije v podezření, že časoprostor je "emergentní jev" v jazyce fyziky kondenzované fáze.
Kde a jak na to ten Witten proboha přišel? V postulátech strunový teorie se o ničem takovém nepíše. Ale pokud je tomu tak, proč Luboš Motl ještě dva roky poté napíše, že "nechápe lidi, co si i po sto letech myslej, že koncept eteru má nějakou fyzikální motivaci"? Jak je možný, že jednomu strunovýmu teoretikovi neni jasný to, co je údajně jasný ostatním? Nejspíš nepatří do tý většiny, kterou myslel Witten. Nebo akorád neumí googlovat.. ;-) Další názor: Gravitons as a spacetime fabric, string theory is just a failed aether theory, Lubos Motl and Peter Woit...
Celá eterová teorie je o triviálním konceptu, ze kterýho vědci mohli dávno efektivně vycházet ve všelijakejch teoriích, kdyby si ho před sto lety nezpolitizovali ve prospěch abstraktního, ryze formálního pohledu na realitu, kterou nahradili systémem rovnic vytrženejch z kontextu. Kdyby se ho drželi, nepotřebovali bysme dnes pro systematizaci svejch poznatků Google a celá fyzika by v kontextu eterový teorie zvostala krásně přehledná a jednotná: od fyziky kondenzovaný fáze až do teorie vakua. Můžeme si ale klást otázku, zda moderním šamanům současná nepřehledná situace ve fyzice vlastně tak trochu nevyhovuje, jinak by se asi sotva tak nešikovali proti každýmu pokusu jejich teorie sjednotit. Rekněme si na rovinu, že různý pokusy jako strunová teorie nebo kvantová teorie gravitace žádný sjednocení teorií nenabízej. Teorie nesjednotíme tim, že začnem odvozovat vzorečky z obou teorií současně a pak budem žasnout, že vycházej nesmysly, páč ty rovnice samozřejmě byly od samýho začátku nekonzistentní. Teorie se sjednocujou tak, že se ukáže, jak tvořej speciální případy v rámci obecnější teorie.
Modrá barva oblohy je způsobená tím, že světlo kratší vlnový délky je částicema a nehomogenitama atmosféry rozptylovaný víc, protože vlny krátký vlnový délky nedokážou překážky tak dobře "obejít". Proto se se zkracující vlnovou délkou pro částicový prostředí zvětšuje jak index lomu, tak absorbční koeficient. Na sestupný hraně absorbčního píku je situace právě opačná, protože absorbující prostředí má pro takový vlny charakter ementálu, vyplněný dutinama s nižším indexem lomu. V takovým prostředí se uplatňuje tzv. anomální disperse a index lomu i absorbce světla s klesající vlnovou délkou klesá. Index lomu a absorbční koeficient spolu úzce souvisí prostřednictvím Kramers-Kronigovy rovnice podle který je závislost indexu lomu na vlnové délce (tzv. disperzní křivka) je pak první derivací absorbční křivky.
Ve vakuu absorbční a disperzní křivka pro elektrickou a magnetickou vlny odpovídá reálný a imaginární složce komplexních veličin zvaný permitivita a permeabilita. Situace se stává zajímavou právě pro vlnový délky, při který disperzní křivka prochází inflexním bodem, ve kterým se prostředí pro světlo určitý vlnový délky chová jako houba, čili účinek fluktuací hustoty s kladným právě vyvažuje učinek záporný zakřivení dutin. Pokud je permitivita i permeabilita záporná, nabývá prostředí zápornej index lomu a stává se tzv. metamateriálem. V takovým prostředí se energie šíří nejpomalejc a proto v něm časoprostor vypadá největší. Na vodní hladině se tak voda chová při vlnový délce kolem 1.7 cm pro tzv. kapilární vlny, který se šířej nezávisle na pohybu vody podobně jako světlo ve vakuu a maj stejnou vlnovou délku jako fluktuace vody vznikající v důsledku Brownova pohybu molekul.
Na rozdíl od vodní hladiny, která je vyladěná na určitou vlnovou délku se vakuum chová jako pružná těžká kapalina (superkritickej plyn) a každý vlnový délce zde jsou přiřazený vírový překážky, protože krátký vlny ve vakuu dělaj víry malýho průměru a dlouhý zase velký. V jistém ohledu vakuum tvoří fraktální houba tvořená jejíma vlastníma fluktuacema: každý vlnový délce zde odpovídá určitý zastoupení fluktuací s příslušným průměrem. Vakuum se tedy chová jako metamateriál v širokým rozmezí vlnovejch délek a světelný vlny soustředuje do vlnovejch balíků, čili fotonů, který se šířej i na kosmický vzdálenosti bez rozptylu, což nám umožnuje vidět aji ty nejvzdálenější hvězdy jako bodový objekty. Proto chování vakua jde modelovat metamateriálama v určitým rozmezí vlnovejch délek, např. porézními vrstvama polovodiče GaInAsP používanýho pro výrobu LED diod - pro infračervený vlnění se tu projevujou jevy jako gravitační čočkování, houbovitý fluktuace temný hmoty, fotonová sféra a dokonce horizont událostí odpovídající černý díře.
Díky svýmu rozpadu v hustým dešti padaj kapky větší střední rychlostí, než odpovídá jejich průměru - často až 10x. Vědci předpokládají, že super-rychlé dešťové kapky jsou fragmenty větších kapek, které se během pádu roztříštily. Každý fragment si dočasně zachovává rychlost, která by odpovídala mnohem větší kapce. Todle chování dešťových kapek může mít dopad na meteorologická měření, kdy se celkový úhrn srážek se stanovuje pomocí radaru, který měří rychlost kapek pomocí Dopplerova jevu. Z ní se pak spočítá průměrná velikost kapek a množství vody, které dopadlo na zemský povrch. To, že část kapek padá rychlejc, než by odpovídalo jejich velikosti, může znamenat, že výpočty srážek odhadnutý pomocí radaru mohou být nadhodnocený až o 20 %.
Fyzici z Lawrence Berkeley National Lab vylepšili solární články tím, že je proložili pilířky ze sulfidu kademnatýho CdS, který líp zachytávaj rozptýlený sluneční světlo. Polovodičovej přechod na bázi telluridu a sulfidu kadmia CdS/CdTe se studuje už dlouho mj. proto, že vrstvy jde připravovat v tenkejch vrstvách elektrochemickou metodou z roztoku. Tellurid kadmia je hnědej a absorbuje dobře ve viditelný oblasti spektra, ale dává jen nízký napětí, zatímco CdS je na tom právě opačně - je to žlutej průsvitnej polovodič a zachytává jen modrou část spektra. Tím, že se vrstva CdS rozdělí na pilířky v ní dochází k mnohonásobnýmu odrazu podobně jako na sametu a vrstva je pak mnohem tmavší a absorbuje víc světla, než by odpovídalo její tlouštce. Navíc se tím stane ohebná, protože podkladová vrstva telluridu může zvostat opravdu tenká - pilířky do ní svádí světlo jako optickým kabelem. Články zatim dosahujou účinnosti 6%, což je zatím u nanopilířkovejch solárních článků rekord a určitě by ji šlo ještě zvýšit využitím průhlednější kontaktní vrstvy na vrchní straně.
Při výrobě článků bylo využitý toho, že vrstvička hliníku se při anodizaci rozpouští v pravidelně uspořádanejch pórech. V těch byly napařením zlata vytvořený krystalický centra, ze kterejch pak byly vypěstovaný malý sloupečkovitý monokrystalky CdS o výšce asi půl mikrometru. Castou námitkou proti použití kadmia v solárních článcích je jeho těkavost a jedovatost. Kadmium je ale v sulfidu a telluridu vázaný docela pevně a neuvolnuje se z nich ani při 1000 ºC (bod tání CdTe je 1041 ºC). Při spalování uhlí uniká do ovzduší asi 2-7 g Cd/GWh, zatímco při výrobě solárních článků jde ztráty omezit pod 23.3 mg Cd /GWh. Protože použití kadmia pro galvanizaci bylo zakázaný z hygienickejch důvodů, kadmium i tellur je dnes tvoří průmyslovej odpad při výrobě zinku (sfalerit obsahuje cca 0,3% Cd), olova a mědi (australská měděná ruda obsahuje asi 0,400 g Te / tunu mědi), takže tellur je poměrně levnej (200 USD/kg v roce 2006), i když je ho na váhu v zemský kůře míň, než platiny a cena silně závisí na poptávce (ještě v roce 2000 stálo kilo telluru jen čtyři dolary, protože pro něj nebylo žádný použití).
Fyzikům se podařilo využít běžnej průmyslovej FET (Field Effect Tranzistor) s GaAs/AlGaAs heteropřechodem jako detektor polarizovanýho terrahertzovýho záření. Využívá se nelineární voltamperový charakteristiky a nesymetrie FET tranzistoru, kterej vykazuje fotoelektrickej efekt, pokud se na něj přivede vnější napětí. Pole takovejch tranzistorů může sloužit místo rentgenu jako levná a bezpečná průmyslová kamera pro sledování objektů v terrahertzový oblasti spektra, ve který jsou oděvy průhledný. Na obrázku vprostřed je kovovej křížek zabalenej v papírový obálce, kterej byl novou kamerou vyfotografovanej.
Princip FET tranzistoru je docela jednoduchej a je znázorněnej např. na Flash animaci zde. Dva PN přechody umístěný proti sobě a polarizovaný v závěrným směru tvořej vodivej kanál, ze kterýho jsou odčerpávaný nosiče náboje napětím příloženým na PN přechod, takže šířka vodivý oblasti kanálu závisí na napětí mezi oběma přechody a chová se jako proměnnej rezistor řízenej napětovým polem. Ačkoliv FET tranzistor může vypadat složitějc, než bipolární tranzistor kterej sestavil v roce 1947 Shockley, byl ve skutečnosti prvnim tranzistorem, kterej byl už ve 20. letech minulýho století patentovenej německým vynálezce židovskýho původu J.E Lillienfeldem, žijícím v USA.
Kam šly peníze na vědu z evropských fondů?
Podle původního plánu vlády veřejný rozpočet na vědu měl růst o dvě miliardy korun ročně až na 31 miliard v roce 2012. V současnosti se v Česku vydává na výzkum a vývoj zhruba 1,4 % hrubého domácího produktu, což je nejvíce z bývalých komunistických států Východní Evropy. V důsledku ekonomický krize byly výdaje na vědu zmraženy na hodnotě 25 miliard korun ročně, takže Akademie věd, která reprezentuje asi 15 % českých výzkumných kapacit zastřešuje 54 ústavů základního výzkumu a 7700 zaměstnanců v roce 2010 ztratí asi miliardu korun, což reprezentuje 20 % jejího institucionálního rozpočtu. Mezi roky 2002 a 2006 vydal Evropský šestý rámcový program výzkumu a technického rozvoje celkem 16,7 miliard euro. Peníze byly rozděleny takto (první sloupec dotace v milionech euro, druhý sloupec dotace přepočtené na miliony obyvatel). Německo s 83 miliony obyvatel podle něj z Evropských fondů dostalo 23x víc než Česko, ačkoliv má jen 8x víc obyvatel. Ty neštastníci, který se oháněj Evropskou Unií a oháněj se podporou vědy v EU by si měli uvědomit, že v byrokratickým a paternionalistickým systému Evropský Unie cosi jako česká věda nemá prakticky zastání. Peníze z grantů evropských fondů jsou striktně omezený a nelze je používat na správu budov, údržbu zařízení a často i na platy a často mají i další omezující podmínky. Některé z nich nesmí jít například do bohatých regionů, mezi něž patří například Praha, ve který sídlí většina ústavů Akademie věd.
Popravdě řečeno si myslim, kdyby každej z pracovníků Akademie věnoval energii prezentaci vědy a svejch výsledků aspon tolik, co třeba já - co mam fyziku akorád jako svoje hobby po práci - asi by to s českou vědou taky mohlo vypadat trochu jinak. Příkladmo českejch portálů o fyzice je minimum a jsou obsazený školometskejma jelimanama, který nepřipustěj alternativní názor a popularizace vědy je v podstatě nezajímá.
Žďákovský most na Písecku je největším obloukovým ocelovým mostem v Čechách a spojuje oba břehy Orlický přehrady jediným obloukem. Byl pomenovanej podle osady Žďákov u Chrástu, která byla přehradou zatopena a přestala existovat (na obr. vpravo). Mezi patkama má plnostěnný dvoukloubový oblouk o rozpětí 379,6 metru a celková délka oblouku činí 542,9 metru. Výška silnice nad vodní hladinou nádrže se pohybuje kolem 50 metrů a více než 100 metrů k bývalému toku řeky. Autory projektu byly firmy Pragoprojekt a Hutní projekt Praha. Stavba, která byla zprovozněná před 41 lety 27. dubna 1967 s projektovanou životností 100 let stála 71 milionů korun včetně protikorozní ochrany, na stavbu bylo použito 4116 tun oceli, z toho 3100 tun na oblouk. Při kontrole v roce 1998 byly v trámu mostovky objeveny tři dlouhé trhliny - v uzavřených výztuhách trámu zřejmě zamrzla voda a v místech sváru pak led výztuhu porušil. Most byl preventivně pro veškerý provoz uzavřen a doprava autobusy byla zorganizována tak, že cestující most přešli a na druhé straně nastoupili do nového autobusu. Do výztuh byly udělány otvory, aby se situace nemohla zopakovat. Na obrázku vlevo je ložisko oblouku s nosností 6000 t), pod ložiskem je štěrbina pro vložení talířových lisů při případné rektifikaci. Na obr. vpravo je postup stavby mostu.
Existenci Čerenkovova záření předpověděl na základě éterové teorie už v roce 1888 Oliver Heaviside - už skoro deset let před rokem objevu první elementární částice (elektronu). Podle jeho představ měla částice, jenž se pohybuje v hmotném prostředí rychlostí větší, než je rychlost světla v tomto prostředí produkovat záření v kuželu rázové vlny, analogicky jako při šíření člunu na hladině vody vyšší rychlostí, než je rychlost šíření vln. V letech 1900-1905 manželé Peter a Marie Curie poprvé pozorovali světélkující roztoky, obsahující radioaktivní radium, který se snažili z těch roztoků izolovat, ale nenapadlo je, že by měli rovněž věnovat pozornost „modravého“ záření, takže až v roce 1926 Francouz M. L. Mallet publikoval práci, ve který ho chybně považoval za luminiscenční záření, ale ve skutečnosti ho způsobovaly elektrony, vyrážený gama fotony z atomů roztoku (samotný fotony ani nenabitý částice Čerenkovo záření neuvolňujou). Teprve v 30. letech bylo záření správně identifikovaný P.A. Čerenkovovem pod vedením S.I. Vavilova a ruský fyzici I.E Tamm a I.M. Frank nakonec v letech 1937 – 1946 jev teoreticky popsali v rámci klasické elektrodynamiky. Spektrum Čerenkovova záření je spojitý, ale jeho intenzita klesá se čtvercem vlnový délky a tak v něm převládá bledě modrý zbarvení. Vlevo je fotografie kužele vyzařovaného záření, generovaného částicí při průchodu blokem plexiskla a detekovaného fotografickou deskou. Je vidět, že kužel je difůzní jen z jedný strany, protože počáteční rychlost částic může bejt nižší než rychlost světla, ale nikdy ne vyšší.
Analogie Čerenkova záření vzniká i při pohybu urychlenejch elektronů podél kovový mřížky, protože v ní indukuje proudy, který elektron střídavě brzdí a nutí vyzařovat EMG vlny - tenhle mechanismus může sloužit v tzv. laserech s volnými elektrony pro generování vln v terrahertzový až viditelný oblasti. Laser s volnými elektrony ("free electron laser", čili FEL) neni laser v pravým slova smyslu, využívá totiž vlnicí se svazek rychlejch elektronů složenej z malejch balíčků a produkuje koherentní synchrotronový záření v širokým laditelným rozmezí vlnovejch délek s vysokým výkonem. Vlevo je schéma elektronovýho laseru : paprsek elektronů z běžnýho urychlovače prochází řadou elektromagnetů (masívní trubky, napíjený mikrovlnama, viz obr. napravo), který je nutěj rychle měnit směr, čímž dojde k vyzařování svazku mikrovln, podobnýho laserovýmu paprsku a přeměny asi 10% energie paprsku na světlo. Současně pohyb elektronů indukuje v napájecím obvodu kladnou zpětnou vazbu a stabilizuje tak frekvenci laseru (viz shockwave animaci zde).
Čim je laser větší, tím větší vlnovou délku může generovat. Nedávno se podařilo na v T.Jeffersonově laboratoři na 600 metrů dlouhým FEL dosáhnout rekordní vlnový délky 0,15 mm. FEL infračervený lasery se studujou kvůli lékařskýmu využítí při léčbě rakoviny, umožňujou totiž přesně ohřívat tkáně podle nastavený vlnový délky.Vpravo je video z testu vrtání plexisklovýho bloku mikrovlnama FEL laseru. Paprsek není na vzduchu vidět ale plexisklo ho silně pohlcuje a rychle se odpařuje. Nedávno se princip FEL podařilo integrovat na malým chipu, elektrony urychlovaný vysokým napětí procházej dirkou ve vrstvičkách zlata a oxidu křemičitýho (viz obr. vpravo nahoře), v důsledku čehož vyzařujou Čerenkovovo/synchrotronový záření ve viditelný oblasti, prozatím jen s nepatrnou účinností pod 0.1%.
Vědci pomocí rentgenu ověřili, že pouštní scink Scincus scincus přezdívanej "písečná ryba" při svým vlnivým pohybu pod pískem nepoužívá tlapky.. Pohyb byl studovanej na písečným loži, ve kterým byl vháněním vzduchu udržovaná různá počáteční hustota písku. Scink se ve všech případech plul pískem stejným způsobem, v hustším písku se dokonce pohyboval rychlejc.
Další zajímavá studie ukázala, že můry druhu Bertholdia trigona nejsou proti útokům netopýra úplně bezbranný a vydávaj zvuky, který pro jeho lokační signál funguje jako rušička (najetím na video uprostřed přehrajte ukázku). Vědci ale ještě nejsou zajedno v tom, zda zvuky vydávaný příbuznými druhy můr maj za cíl skutečně netopýra zmást, nebo zda sloužej jako varovnej signál před obsahem látek, který jsou pro netopýra nechutný nebo jedovatý.
Stereoskopická webkamera snímající anaglyfový video... Výslednej efekt je poznamenanej faktem, že obě poloviny obrazu ještě nejsou časově synchronizovaný..
Před časem se po internetu šířil zábavnej hoax ve Flashi ve stylu - dívejte se upřeně na spodek vaší optické myši, tento SW vám z pomocí jejího laseru vytvoří fodku - a paxe samozřejmě zobrazil obrázek nějaké té gorilky.. Ale projekty využívající myš jako kameru nebo scanner skutečně existujou (1, 2, 3), protože optická myš poprvé uvedená na trh roku 1999 firmou Agilent Technologies skutečně obsahuje malou B/W kamerku - CCD snímač s rozlišením 15 x 15 nebo 30 x 30 pixelů snímající až 15.000 fps a porovnává body snímaný na obrázku alogoritmem optického toku s rychlostí operací asi 18 MIPS. Laserová myš poprvé uvedená na trh až roku 2004 firmou Logitech používá infračervenej senzor snímající rychlostí až 6 megapixelů/sec, což umožňuje zpřesnit sledování pohybu až 30x (2000 DPI oproti 400 DPI), zejména na hladkejch površích, kde se uplatňuje interference odraženýho světla místo textury povrchu. Z tohoto důvodu sou laserový myši stále 3-5x dražší, než optický.
Oblačnost následovaná letní bouřkou v průběhu jednoho dne, snímaná webovou kamerou Logitech QuickCam S5500 v 15-tisekundových intervalech 15. 7. 2009 v Brně - Novém Lískovci, směrem na jihovýchod. Zelenej flek ke konci videa je odraz LED kontrolky kamery na okenním skle, přes které bylo snímaný (by Lukáš Král)
D. Krishnan a R. Fergus z N.Y. University vymyseli postup, kterej umožní fotit ve tmě bez rušivýho záblesku, červenejch a mrkajících očí a přesvětlenýho popředí. Využívaj toho, že snímací křemíkový čipy digitálních fotoaparátů jsou citlivý i na blízkou infračervenou a ultrafialovou oblast spektra bleskovýho světla. Používaj normální blesk Nikon SB-14UV, ale s odfiltrovanou viditelnou složkou, kterým vyfotěj snímek bez barevný informace a vzápětí vyfotografujou další snímek, tentokrát bez blesku. Ten je díky tomu zrnitej a neostrej, ale obsahuje dost barev na to, aby SW obrazovýho procesoru mohlo oba snímky zkombinovat do výslednýho obrázku, kterej je podobnej snímku, kterej bychom získali bez blesku, ale s dlouhou expozicí (viz poslední ukázka vpravo). IMO by stejně dobře mohl fungovat i vestavěnej "blesk" s infračervenou LED, infračervený světlo totiž čip rozeznává jako speciální modrofialovou barvu, kterou by bylo možný ze snímku digitálně odfiltrovat.
Ačkoliv metoda dává ve většině případů uspokojivý výsledky, některý detaily (např. pihy) absorbujou v infračervený i UV oblasti současně a proto se na výsledným kompozitním snímku neobjeví, protože zaniknou v barevným šumu. Tým se specializuje na odstraňování projevů bleskovýho světla z fotek, např. už před několika lety vyvinul algoritmus pro odstranění přesvětlenejch odrazů z fotek na základě toho, že odraz blesku má na rozdíl od ambientního a difůzního světla specifickej tvar (luminosity gradient) a jde ho analogickým postupem z fodky vykompenzovat (viz ukázky níže).
James Dyson, jeden z nejznámějších britskejch průmyslovejch konstruktérů uvedl na trh novej model reluktančního motoru X020 pro vysavače, kterej pracuje při 104.000 otáčkách/min, což je 3x víc, než současný vysavače s účinností až 80%. Kompresor na obrázku dokáže přečerpat 30 litrů vzduchu s podtlakem 1/3 atm, o třetinu nižší, než ostatní typy vysavačů. Lopatky rotoru byly navržený za pomocí počítače a 3D tiskárny a pohybujou se skoro rychlostí zvuku, což je hlavní konstrukční omezení z důvodu hlukovejch emisí. Rotor tvoří jednoduchej váleček neodymovýho magnetu o váze 90g a přepínání magnetickýho pole ve statoru se přebírá elektronika. Motor nemá mechanickej komutátor s uhlíkovými kartáčky který se za 600 hodin provozu opotřebujou a jejich funkci přebírá integrovanej obvod s IGBT tranzistory (Insulated Gate Bipolar Transistor, IGBT) je spínací tranzistor, kterej kombinuje výhodný vlastnosti bipolárních a unipolárních tranzistorů: možnost řízení napětím a nízkej odpor v sepnutým stavu. Na rozdíl od tyristoru se IGBT umí vypnout sám - nemusí počkat, až proud klesne sám pod prahovou hodnotu, ale je výrobně náročnější a používá se menší zatížení, zatímco tyristory jde zvětšovat prakticky libovolně.
Reluktanční motor svuj název dostal od pojmu „reluktance“, což je magnetickej odpor v uzavřeným magnetickém obvodu odpovídající ohmickému odporu elektrického obvodu. Výhodný je, že v rotoru nemusí bejt vinutí, takže odpadá vyvažování rotoru a motor může dosahovat obrovských otáček. Také účinnost tohoto motoru je mnohem vyšší, neboť se vlivem magnetického pole rotoru ve statorovém vinutí neindukuje žádné napětí, které by působilo proti napájecímu napětí za předpokladu, že byly v konstrukci byly omezeny vířivé proudy.
Pokud se do statorového vinutí přivede proud, vznikne na pólech statoru magnetické pole, které působí na póly rotoru tak, aby se minimalizovala reluktance magnetického obvodu. Je ale důležitý, aby byl do cívek proud přivedenej ve vhodném okamžiku a pak zase ve správným okamžiku vypnutej, proto je třeba znát přesnou polohu pólů rotoru vůči statoru. Běžně se používají čidla polohy na bázi optických závor nebo Halových sond a k výkonovému řízení se používá tzv. nesymetrický můstek, řízenej mikroprocesorem, jehož data se můžou aktualizovat přes internet podobně, jako firmware mobilních telefonů. Na obrázku dole Dyson srovnává rotor nový jednotky a klasickýho vysavače. Reluktanční motory trpěj vysokou hlučností, protože se vůči sobě pólový nástavce vzájemně deformujou (viz animace vpravo), což v Dysonově konstrukci chráněný šesti patentama částečně eliminuje měkká konstrukce tzv. plovoucích ložisek.
Pro mě je Feynman zajímavá, ale trochu rozporuplná osobnost moderní fyziky, kterou posunul směrem k formálnímu a pozitivistickýmu vnímání reality ("Shut up and calculate!"). Přes svoje nesporný praktický zkušenosti to byl typickej teoretik, ačkoliv vlastně žádnou vlastní teorii, která by překonala kritérium času neuvedl. Nejvíc příspěl k rozvoji kvantový elektrodynamiky, za což v roce 1965 dostal spolu se třemi dalšími fyziky Nobelovu cenu. Je příznačný, jak tenhle neúnavnej a poutavej popisovač základních principů fyziky tak málo přispěl k jejich skutečnýmu pochopení.
Proč neni dobrý se motat kolem sklápěčky při vysypávání nákladu (3x zrychleno)...
Při atomizaci kapiček ultrazvukem vysoký frekvence (> 10 MHz) se tvořej rezonující jety a drobný vodní sloupečky (YouTube video, další videa na stránkách laboratoře). Rozprašování drobnejch kapek má rozsáhlý průmyslový využití např. při nanášení tenkejch vrstev (ink-jet tiskárny) nebo rychlý inhalační aplikaci léků (jako je inzulín), který se v zažívacím traktu rozkládaj.
ARO: Píšu o "zaměřovacích laserech" "gamma observatoře"...
Night MAGIC aneb kouzlo noci: soustava zaměřovacích laserů gamma observatoře MAGIC umístěná na Kanárským ostrově La Palma (video).
Aralské jezero to má zjevně za sebou - vlevo stav z července 2006, vpravo měsíc starý snímek z Evropské družice EnviSat z července 2009. Předpokládá se, že jižní část východního Aralského jezera se již nikdy nepodaří zachránit a do roku 2020 zůstane trvale vyschlé. Písečné bouře se značným obsahem soli působí škody i stovky kilometrů daleko.
Můžem pozorovat temnou hmotu i na vodní hladině? Podle éterový teorie je tomu skutečně tak, protože temná hmota je z větší části projevem konečný rychlosti světla v prostředí všesměrový expanze časoprostoru a projevuje se malým záporným zrychlením, jehož velikost je rovná součinu Hubblovy konstanty a rychlosti světla (a = H · c = 8.1·10-10 ms-2) a expanze časoprostoru je důsledek zpomalování rychlosti světla díky jeho disperzi na fluktuacích hustoty vakua. Bržděníh v tomhle rozsahu se např. pozorovala v případě sond Pioneer, který se od středu sluneční soustavy vzdalujou stále pomalejc, než předpovídaj výpočty, v podstatě ho brzděj fluktuace vakua, zodpovědný za fotony mikrovlnného pozadí vesmíru, který se chovaj jako řídkej klasickej éter. Protože se ale postupně brzděj i částice hmoty, který se vakuem rovněž šířej jako vlny, hromadí se kolem galaxií i hvězd hmota, vzniklá při jejich vyzařování a explozích, takže temná hmota obsahuje i zadržený částice skutečný hmoty s vysokým podílem antihmoty, částečně vypařený při inflaci.
Disperze vln se projevuje i na vodní hladině, kde se charakter kapilárních vln postupně mění na vlny podélný, který se šířej s vyšší rychlosti, ale pod hladinou. Při pohledu zvenku to vypadá jako když se kruhy vln kolem zdroje vlnění postupně zahuštujou, jako kdyby uvázly v hustším prostředí. Tento efekt se projevuje v kterýmkoliv místě kosmického prostoru, hmota a zdroj světla je potřebnej jen k jeho zviditelnění. Proto pozorovatel kdekoliv ve vesmíru získá iluzi expanze časoprostoru na všechny strany s rostoucí vzdáleností. Místo kde se kruhy zahustěj do limitní hustoty je z hlediska pozorovatele uvnitř hranice pozorovatelný oblasti vesmíru, protože dál už příčný vlny nedošáhnou. Protože zrychlení temný hmoty narušuje Newtonův setrvačnej zákon, narušuje i princip ekvivalence teorie relativity, podle který je gravitační účinek hmoty vždy roven setrvačnýmu zrychlení.
Test betonového nosníku na veletrhu Engeneering Open House 2009. Betonový blok byl rozdrcen váhou 1.1 mil liber ≈ 550 tun... O obecenstvo se nemusíte bát, chránilo ho plexisklo, který na videoukázce neni tak dobře vidět, jako na originálu..
Memristory poprvé popsal profesor Kalifornský univerzity Leon Chua ve své práci už v roce 1971, kde se snažil popsat čtyři základní prvky elektronických obvodů, který odpovídaj čtyřem základním Maxwellovejm rovnicí jako odpory, kondenzátory nebo cívky. Funkci memristoru jde přirovnat k potrubí, které se zanáší úsadami z proteklé vody a tím mění jeho odpor. Pokud je v jakékoliv fázi proud obvodem přerušen, memristor si pomatuje poslední nastavenou hodnotu, tedy přesněji řečeno odpor určený předcházející velikostí vnuceného protékaného proudu. Memristor sestrojenej v HP Labs v roce 2008 se skládal z superiontově vodivý vrstvičky napařeného oxidu titaničitého (TiO2), přepažený na dvě části platinovým drátkem. Aby se vrstva chovala jednodimenzionálně, byla rozdělená na 17 podélných proužků o šířce 15 nm, nejmenší, jaké v té době možné připravit nanolitografickými technikami (video). Krystalová mřížka TiO2 byla působením vodíku porušena tak, že v ní chyběly ionty kyslíku a měla tudíž děrovou vodivost. Elektrický proud způsobí, že díry se přesunou (migrujou) na druhou vrstvu a vrstva bez děr a s nimi má pak měřitelně rozdílný elektrický odpor, což jde převést na napětí a měřit Wheatstoneovým můstkem. Schematická značka memristoru je na obr. uprostřed. Charakteristiky odpovídající memristoru byly měřeny u různých nanovrstev již od 60. let, nicméně byly vysvětlovány různým komplikovaným náhradním zapojením jiných součástek. Jako memristor se chová i každá baterie, u který vybíjením roste vnitřní odpor ale v čistý podobě se lze chování memristoru realizovat teprve v nanoměřítku protože je spojený s přesunama hmoty na urovni atomů. Teprve po ohlášení objevu memristoru vědci v řadě laboratoří zjistili, že memristorové chování pozorovali již dávno na nejrůznějších systémech.
Praktický využití memristoru neni úplně jednoznačný. Zatímco k převodu magnetického pole na statické (indukce na náboj) bylo doposud nutné jít přes dlouhou cestou L ->U->I->C, s pomocí memristoru to lze udělat přímo L->C. Memristor jde nahradit RC obvody s aktivními prvky (tranzistory), pokud mají velký zesílení, mohou si pamatovat náboj na kondenzátoru velmi přesně po dlouhou dobu a přímo jej převádět na napětí. Memristor jako součástka je mnohem jednodušší, ale pro jeho měření musí procházet memristorem střídavý proud vysoké frekvence, aby se potlačila hystereze. To vyžaduje složitý řídící obvody. Amplituda střídavého napětí nesmí být příliš velká, musí být dokonale symetrická a frekvence naopak co nejvyšší, protože VA charakteristika memristoru není z pohledu velkého signálu lineární, ale nelineární a navíc vykazuje hysterezi, která však na vysokých frekvencích zkolabuje na přímou linku. Pokud aplikované střídavé napětí vykazuje nějaký druh nesymetrie, dosáhne VA charakteristika několikanásobného spojitého stavu. Jelikož odpor memristoru se mění spojitě, může teoreticky nabývat nekonečně mnoho stavů. Pomocí velké sítě memristorů a sumačních zesilovačů by bylo možné vytvořit ekvivalentní elektronickou verzi mozku. Jeho schéma ani nemusí být příliš složitý a v zapojení "vítěz bere vše" ("competetive network") ho tvoří sít vstupně-výstupních neuronů, vzájemně propojenejch stylem "každý s každým" synapsema, tvořenýma memristory. Proud prochází mezi vstupně-výstupními neurony tak, že synapse, kterou od počátku prochází největší proud se postupně stane vodivou a pro danou kombinaci vstupů a výstupů převezme veškerý proud mezi vstupně výstupní vrstvou.
Hlavním problémem je zde oddělení procesu učení od normální funkce obvodu pro vedení informace. Podle teorie synaptické plasticity Donalda Hebba to neurony řeší tak, že spolu komunikujou pomocí dvojic krátkých napětových špiček (tzv. "spikes"), čili asi ~80 millivoltových pulsů trvajích kolem jedné milisekundy s kladnou a zápornou polaritou, jejichž amplituda je omezená tak, aby neměnila stav synapse. Využívá se toho, že voltamperová charakteristika memristoru je silně nelineární, protože stav memristoru je určen proudem a ten je pro malý napětí nízkej, zatímco pro velký napětí memristor rychle překlopí do vodivýho stavu, kdy je proud rovněž velkej. Princip asociativního učení by se dal znázornit principem: "když dva neurony pálí současně, jsou spolu navzájem propojeny". Neurony pak vysílaj dvojice pulsů a v případě, že nějakou ze synapsí projde kladnej a zápornej puls současně, dojde k nárůstu její vodivosti a k excitaci: synapse "se učí". V případě, že procházej odděleně, účinek jednoho pulsu vyruší učinek druhýho a k inhibici synapse, která se naopak stané vodivou méně: synapse "zapomíná". Na obrázku vpravo je ukázka několika řešení křemíkovejch neuronovejch obvodů s memristory (žlutý tečky) propojenými nanovodiči (zelený a růžový linky). Uspořádání prokládaný do šachovnice umožnuje vytvářet z neuronů na chipu kompaktní obvody.
Zatimco barevná škála (gamut) podsvěcovanejch LCD displejů nezávisí na napájení, OLED displeje svítí vlastním světlem jako LED diody a tam je situace jiná - jedak se s intenzitou napájecího proudu zužuje spektrální šířka jednotlivých barev a barvy LED se stávaj čistší a zářivější, druhak různý barevný složky svítivýho polymeru spotřebujou různý příkon. Při stejným jasu žlutá spotřebuje míň energie, než třeba purpurová a ta zase míň, než modrá (viz stupnice vpravo). V praktickým důsledku to znamená, že OLED displeje by mohly dostat novej šetřící režim, ve kterým bude spotřeba 35 - 45% nominální spotřeby, ale barvy budou "vyblitý", aniž se tim podstatně sníží obsah barevný informace na displeji - bude jen pro člověka s poruchama barevnýho vidění obtížnějc rozeznatelná.
Protože molekula vody je zalomená a polární, vykazuje voda silný povrchový napětí. Díky němu je uvnitř kapiček mnohem vyšší tlak než na rovný hladině a ten roste se zmenšujícím se poloměrem, čímž roste teplota mrznutí vody uvnitř malejch kapek. Současně roste tenze vodní páry nad těmito malými kapkami. Fyzici zjistili, že pod určitým počtem molekul v kapce voda nikdy nezamrzá, což vysvětluje přítomnost vodních clusterů v kapalné fázi vody. Ta se chová za pokojové teploty jako oligomer, který se zahříváním i mrznutím rozkládá, což vysvětluje vysoký skupenský tání i některý další anomální vlastnosti vody (změnu objemu při mrznutí, Mpembův jev při mrznutí horký vody a autothixotropii vody 1, 2). Clustery vody jsou zajímavý svou strukturou dvacetistěnu a tím, že v důsledku kvantovejch efektů udržujou a propagujou svůj tvar i při vzájemnejch kolizích, což může vysvětlit jevy o který se opírá clusterová medicína a homeopatie. Soudí se, že clustery udržujou tvar molekul, který v nich byly rozpuštěný i dlouho potom, co z nich byly odstraněný a můžou ho přenášet na další clustery v průběhu dynamizace (třepání při postupným ředění). Přitomností clusterů lze vysvětlit i silnou absorbci polarizovaných radiovln vodou za vývoje vodíku a peroxidu vodíku (viz sousední audit o chemii).
Zvýšení hydrostatickýho tlaku v důsledku povrchovýho napětí je příčinou i stability atomovejch jader, kde jsou v rovnováze neutrony a protony vznikající jejich rozpadem na proton a elektron. Neutrony sloužej jako ředidlo/pojivo protonů, který by se jinak rozletěly v důsledku odpudivýho náboje, tlak povrchovýho napětí atomovýho jádra naopak chrání před rozpadem neutrony, jde tedy o jakousi vzájemnou sousedskou výpomoc zprostředkovanou silnými jadernými silami. Při pokusech v urychlovačích ale můžou vznikat čistý clustery neutronů, jako tetraneutron a vyšší, kde by byly neutrony převažující složkou (tzv. strangelety). Takový částice by v důsledku svýho povrchovýho napětí vypuzovaly protony ze sousedících atomovejch jader a měnily je na další strangelety za vývoje velkého množství energie. Vznik strangeletů patří tudíž mezi největší rizika experimentů na urychlovačích jako je LHC. Podobně se můžou chovat i clustery menších částic (tzv. tetraquark a pentaquark), jejichž vznik byl na urychlovačích také pozorován.
Tělo hada je pokrytý střechovitě se překrývajícíma šupinama, proto má 2x menší tření ve směru napříč šupin, než podél nich, což mu působí problémy při pohybu po hladkým povrchu nebo při pohybu v rukávu, kde jsou třecí síly stejný ve všech směrech. Části těla při vlnivém pohybu navíc zvedá nad povrch a přenáší váhu na ty partie, jimiž se právě potřebuje odstrčit. Pouštní hadi si vyvinuli kráčivej pohyb, při kterým se opíraj o horkej písek jen malou částí těla, takže se na horkým písku neuvařej. Na obrázku vpravo je studie pohybu [PNAS] hada na vrstvě gelu, kterej se tlakem deformuje, takže se stává propustnej pro polarizovaný světlo, což umožnuje přesně zaznamenat síly, kterým působí tělo hada v jednotlivých bodech na podložku (video, další videa). Na obrázku je mladá korálovka sedlatá Lampropeltis triangulum. Jelikož se jedná o živočicha aktivního za soumraku a v noci, má kulaté zorničky a velké oči.
Porovnání snímků galaxie Messier M74 (NGC 628) v již dosluhujícím infračerveným teleskopu Spitzer (s vyčerpaným chladicím heliem) a novým infrateleskopu Herschel (HSO) naznačujou, že se máme na co těšid... Nejenže HSO dohlídne dál přes mračna hvězdnýho plynu a s vyšším rozlišením, ale umožňuje pozorovat ve větších vlnovejch délkách a detekovat tak ve spektrech přímo vodu a organický sloučeniny a stopy života pomocí citlivejch IR spektrofotometrů SPIRE (250, 350 a 500 μm - viz PDF), HIFI (400 - 2000 GHz - viz PDF) a spektrofotometru PACS (60 - 210 μm). K detekci záření se v HSO používaj germaniové termočlánky (bolometry), vyžadující chlazení detektorů na teploty pod 0.3 K.
V CERN přednášce (WMV) se kosmolog Steven Weinberg zamýšlí nad tím, jestli je kvantová teorie skutečně fundamentálním popisem vakua a kvantové teorie gravitace. Srvn. Weinbergovu přednášku o pozitivismu a úloze filosofie v současné vědě.
Repost by NODE: Odstřel komína ve Frankfurtu z hesla Wikipedie Building implosion (videa)...
Fotbalový pohár robotů, který pořádala Univerzita ve Štýrském Hradci, právě skončil. Celkem přijelo 2.300 účastníků ze 44 zemí, nejlepší týmy postavilo Německo a Japonsko. Soutěžilo se i v dalších disciplínách – tanci a domácích pracích.(video).
V počítačový grafice se 3D objekty modelujou vektorovýma plochama na který se promítaj 2D obrázky (tzv. textury), protože to vyžaduje daleko míň dat. První počítačový hry obsahovaly stínovaný plochy a při použití textur začalo vadit to, že se takto zobrazené povrchy zobrazujou nestínované. Proto se renderovaný povrchy vybavily další vrstvou textur, tzv. bump-mapami, který stupnicí šedi emulovaly stíny, vznikající odrazem světla od povrchových nerovností. Ve scénách se statickým osvětlením takový efekt vypadá uspokojivě - ale v případě, že se poloha světla mění je výsledek nepřirozený. Proto se v novější generaci grafických procesorů přistoupilo k tzv. normálovým texturám: nerovnosti povrchu byly zaznamenány stupnicí šedi do výškové mapy a procesor pomocí nich za běhu programu přidává do vektorovýho modelu objektu další body v 3D prostoru tak, aby pro vzniklé nerovnosti bylo možné dynamicky propočítat jejich stíny ve scéně.
Nevýhoda postupu s normálovými mapami je, že do přípravy textur vnášejí 3D rozměr a proto se musí převýšení pro každou texturu namodelovat ručně, nebo s použitím tzv. 3D skeneru, který sejme nerovnosti povrchu. Tento drahý postup výrazně zlevňuje nová elegantně jednoduchá metoda, prezentovaná na letošní konferenci počítačový grafiky SIGRAF: povrch se sejme za normálního osvětlení a bleskem, který přesvětlením potlačí vliv nerovností povrchu. Z těchto dvou fotek se porovnáním histogramu rekonstruuje výšková mapa povrchu. Postup je založenej na tom, že se místa nerovností utopená v pozadí při normálním osvětlení vždy jeví o něco tmavší a tak jde srovnáním intenzity obou fotek získat přimo informaci o tom, jak je dané místo vzdálené od zdroje světla a rekonstruovat tak (samozřejmě jen do určité míry) strukturu nerovností povrchu. Na stránkách projektu je ke shlédnutí několik QT videí, ilustrující celý postup názorně. O efektivnosti postupu svědčí fakt, že šedesát náhodně vybranejch účastníků konference nebylo schopno statisticky významně rozeznat rozdíl mezi texturama generovanejma novým postupem a klasickema texturama založenýma na normálovejch mapách.
Nabíječka která umožní dobít na jednu náplň baterku mobilu dvacetkrát má být v prodeji přiští rok. Nefunguje ale na bázi palivovejch článků s kapalnými ionty, ale s keramickým elektrolytem pracujícím za vysokejch teplot, což jí umožňuje fungovat s nejedovatým a mnohem výhřevnějším butanem (plyn do zapalovačů) a časem možná i řadou dalších dostupnejch paliv.
Netopýr vrápenec (Rhinolophus) má svoje jméno podle ošklivejch záhybů (vrapů) na čenichu, kterej pokrývaj tříčlenné blanité výrůstky, ten největší je podobnej parabole. Při letu jím netopýr vydává zaostřenej paprsek ultrazvuku, směr zvuku přitom nemění pohybem hlavy, ale jen částí nozder. Při letu vrápenec pohybuje ušima sem a tam až šedesátkrát za sekundu, a tak zachycuje a lokalizuje vydávané ultrazvuky. Vrápenec velký dosahuje hmotnosti 16,5 - 34 g. rozpětí křídel bývá kolem 34 - 40 cm. Objemnější kořist vrápenci jeděj zavěšený na větvi, menší za letu. Netopýr používá blanitá křídla jako packy, kterou si hmyz podává do tlamy. Zvláštní tvar nosu mu zřejmě umožňuje oddělovat ultrazvukovej signál od pohybu čelistí, což nebrání současnému přijímání potravy za letu. Ostatní druhy netopýrů vydávaj ultrazvuk pusou a tak nemůžou za letu žrát a současně hledat potravu.
Při vyšších rychlostech se pérovací soustava automobilovýho podvozku dostává do rezonance, díky který se na vozovce tvořej vlny, který se neustále rozšiřujou, což snižuje životnost vozovky, tlumičů i bezpečnost jízdy. Simulace tvorby výtluků na silnici pomocí rotujícího pískovýho lože monitorovanýho laserem (QT video, Flicr, PDF).
Audio CD Standard na začátku 70. let počítal s pevnou přenosovou rychlostí 176 kB/s, která byla dosažitelná v rozmezí frekvence otáčení 200 - 530 ot/min. Současnej standard je 42x rychlostní CD, protože při 64x rychlostní mechaniky vyžadovaly až 34.000 ot./min, při který se obvod disku pohybuje poloviční rychlostí zvuku a působí na něj tíha přes 1500 g a síla 35 N/mm2 na vnitřní straně. Proto výrobci mechanik dohodli na kompromisu mezi rychlostí čtení a živostností CD a zavedli pro většinu mechanik SW omezení otáček (1, 2, 3, 4). Na videích dole jsou experimenty s CD roztáčený na ruční mikrovrtačce Dremmel, která umožnuje dosáhnout až 35.000 ot./min. (přehrajete je kliknutím, nebo ve MSIE najetím myši na obrázek).
Článek o tranzistorech na bázi grafitovejch monovrstev, tzv. grafenu. Čím je vlastně grafen pro fyziky tak zajímavej? Podstatou vodivosti grafitu je rozsáhlý rozprostření (delokalizace) p-orbital; uhlíku nad a pod rovinou grafitový monovrstvy. To ale závisí na počtu monovrstev. Při postupným ubírání vrstev grafitu se delokalizace snižuje a k nejvýraznějšímu úbytku dochází při rozpojení poslední dvojice vrstev (viz animace uprostřed). Trochu se to podobá situaci, kdybychom namočili vrstvu stlačených drátěných sít do vody - povrchové napětí by udrželo vodu v prostoru mezi síty. Pokud bychom ale síta rozdělili, množství kapaliny zadržené pletivem by prudce pokleslo. V případě uhlíkového pletiva elektrony nemůžou atomy jen tak opustit, ale sníží se jejich výstupní práce. V reálu to znamená, že povrchové napětí orbitalů elektrony stlačí k uhlíkovým atomům, jakmile se grafitového krystalu oddělí monovrstva. Elektrony stlačený v uhlíkové mřížce si mezi sebou předávaj náboj jako jedno těleso, tedy teoreticky až rychlostí světla. Prakticky dochází k tomu, že se část elektronů v mřížce pohybuje klasicky a v místech nejužšího profilu (tzv. Diracově bodě) se náboj přenáší jako podélná nábojová vlna. Výsledná střední rychlost elektronů tak zůstává podsvětelná, ale stále mnohem vyšší, než v běžnejch vodičích (asi 300 km/sec, zatímco v kovech je driftová rychlost elektronů jen několik mm/sec). To dává grafenu mnohem vyšší vodivost, než by odpovídalo střední volné dráze a pohyblivosti elektronů v materiálu, díky tomu monovrstva grafitu vede proud trochu paradoxně líp, než souvislej krystal grafitu.
Shora popsanej transport náboje v reálu vypadá tak, že se při průchodu Diracovými body náboj elektronů přesouvá ve skocích jako tekutina tryskou jako střela, proto se tomuto mechanismu říká balistickej. Balistickej transport částic není ve fyzice nic výjimečného. Dochází k němu i bez náboje všude v místech, kdy silné lokální stlačení způsobuje "drhnutí" a "vrzání" materiálu, jenom se projevuje transportem zvukovejch vln (fononů) místo vln elektrickejch, čili fotonů. I známý vrzání při ohejbání tyčinky cínu nebo křupání vznikající při stlačování sněhu za teplot pod -8 ºC je způsobený balistickým transportem molekul v tenký povrchový vrstvičce vody na povrchu vloček. Při teplotách pod -52 ºC povrchová vrstvička vody ztuhne úplně a sníh zase křupat přestává. Při teplotách lehce pod bodem tání helia se za vysokejch tlaků projevuje balistickej transport na povrchu krystalů helia do takové míry, že to vede k jevu známému jako suprapevnost, kdy se ztuhlý helium vůči malejm deformacím chová jako pružnej rosol. Vysokoteplotní supravodivost je podle éterový teorie způsobená podobným jevem: vodivostní elektrony jsou stlačený odpudivou sílou sousedních atomů do míst mřížky, kde se vyskytuje kladný náboj, tzv. díry. V případě, že díry tvoří souvislej pás napříč mřížkou, materiál těmito místy přenáší náboj balistickým mechanismem jako kapalinu trubkou. Nesmí jich být ale příliš mnoho, jinak dojde k podobné situaci jako v grafenu, kde elektrony nejsou stlačený sousedními atomy dostatečně a pohybují se současně i klasickým mechanismem jako v kovech, přičemž interagujou s mřížkou za vzniku ohmickejch ztrát. Při nízký koncentraci děr naopak vznikaj jen izolovaný ostrůvky supratekuté elektronové kapaliny a materiál zůstává izolantem, ačkoliv při měření tepelný kapacity vykazuje známky přítomnosti supravodivé fáze (oblast tzv. "gapu").
Ústav jaderného výzkumu Řež a jeho partneři Škoda Electric, Proton Motor a Veolia Transport představili v Praze pod jménem TriHyBus autobus trihybridním pohonem, t.č. první autobus s vodíkovými palivovými články vyvinutý ve střední a východní Evropě. TriHyBus má rozměry běžného autobusu: je 12 metrů dlouhý, prázdný váží 14 tun a plný kolem 18 tun, podvozek, karoserie, trakční systém a řídicí elektronika vychází z osvědčené koncepce trolejbusů Škoda Electric. Je v něm použit elektropohon napájený ze tří zdrojů energie: trakčních LiON akumulátorů (40 kW/ 10 kWh), ultrakapacitorů (4 x 18F, max. 200 kW, 1,2 kWh ) a elektřinou z palivového článku 50 kW PEM, který přeměňuje energii obsaženou ve vodíku a vzdušném kyslíku přímo na energii elektrickou. Do 4 kompozitních tlakových zásobníků na střeše vozidla se plní 800 l, čili asi 20 kg plynného vodíku pod tlakem 350 atm a na plnou nádrž ujede TriHyBus až 300 kilometrů. Doba tankování plné nádrže: 10 minut. Akumulátory a ultrakapacitory jsou dobíjeny rekuperací a jsou určeny pro pokrytí výkonových odběrových špiček při energeticky náročných režimech provozu při rekuperací brzdné energie pro akceleraci nebo jízdě do kopce. Výkon elektrického trakčního motoru je 120 kW (odpovídá 163 HP), hlavní zdrojem energie motor je membránový palivový článek od firmy Proton Motor o výkonu 48 kW, maximální rychlost TriHyBusu je omezena na 65 km/h. Vozidlo bude sloužit v běžné městské dopravě města Neratovice, spotřeba vodíku v městském provozu činí 7,5 kg H2 / 100 km, což odpovídá přibližně 20 l nafty / 100 km.
Zatímco ideální plyn se při expanzi do do uzavřené nádoby ani nezahřívá ani nechladne (celkový objem obou nádob dohromady se nemění), vodík má při pokojové teplotě záporný Joule-Thomsonův koeficient a tudíž se při expanzi zahřívá (1, 2) podobně jako u helia. Buď expanze probíhá za konstantní energie a pak hovoříme o Jouleovu efektu a/nebo se udržuje konstantní entalpie (např. při pomalé difúzi přes porézní materiál) a pak mluvíme o Joule-Thomsonovu efektu (...a koeficientu). U ideálního plynu jsou oba koeficienty nulové. Pokud plyn nekoná práci, jeho teplota se nemění a energie nezávisí na objemu a tlaku, pouze na teplotě. U reálného plynu molekuly interagujou, za běžných tlaků odpudivými Van der Waalsovými elektrostatickými silami a jeho vnitřní energie pak závisí nejen na teplotě, ale také na objemu nebo tlaku. Vzájemná potenciální energie molekul související s odpuzováním a měnila by se na kinetickou energii molekul. Molekuly se obvykle odpuzují jen na velmi malé vzdálenosti - když se přiblíží "na dotek". Takže pokud změníme objem plynu při konstantní teplotě, změní se energie a provedeme-li expanzi za konstantní energie, popř. entalpie, musí se změnit teplota. Jouleův i Joule-Thompsonův koeficient závisí na teplotě a lze ho vypočítat ze stavové rovnice. Při dostatečně nízký teplotě je pro všechny plyny kladný, pro vodík a helium s nízkou molekulovou hmotností je zápornej nad cca 40 a 200 K, zatímco pro většinu plynů se stává zápornej až při několika stech °C. Působením expandujícího vodíku se vlastně okolní stlačuje vzduch na úkor vodíku a tím se zahřívá. Proto lze vodík Lindeho metodou zkapalnit až po předchlazení kapalným vzduchem a helium vyžaduje předchlazení dokonce kapalným vodíkem. Praktickej důsledek je ten, že při uniku vodíku z tlakový nádrže se plyn prudce zahřeje. Při tlaku nad 650 atm. je zahřátí tak velké, že dojde k samovolnému vznícení (zápalná teplota suchého vodíku je 580 °C), ale i při nižší teplotě se může místně přehřívat nárazem na překážku a turbulencí, pokud uniká-li trhlinou, nebo když se zapálí jiskrou, vzniklou při havárii (vodík má velmi nízkou zápalnou energii, již velmi malý elektrostatický náboj (0,02 J) jej může přivést k výbuchu). Vodík tvoří spolu se vzduchem hořlavou a výbušnou směs v širokém rozsahu koncentrací (4 - 75 % objemu pro hořlavou směs a 19 - 59 % objemu pro výbušnou směs), pokud by se vodík nevznítil hned, došlo by k prudké explozi. Při okamžitém vznícení by rozsah škod závisel na místě úniku a obsahu vodíku v nádrži. Reaktivní síla stlačeného vodíku by převrhnutý vozidlo smýkala ulicí jako několik metrů dlouhá fakule. Při destrukci nádrže stoupá vodík díky své nízké hustotě rychle vzhůru a případný požár vzniká většinou vně vozidla. Velké nebezpečí může představovat únik a nahromadění vodíku v prostoru tunelu.Na obrázku je test úniku a následného vznícení vodíku vs. benzínu.
Na obrázku je přenosný model mikrovlnkového zářiče z magnetronu (obr. vpravo), napájenej z automobilové baterie s příkonem asi 700 W, vf výkon je cca 500 W. Zleva doprava připojovací kabely, 1 F kondenzátor pro vyrovnání špiček, ampérmetr, pulsní generátor, transformátor. Použití např. k ničení plevele nebo hubení červotoče v nábytku. Celé zařízení se zapíná dálkovým ovládáním - když se něco nevydaří, tak vás nezachrání ani doktorát z fyziky.Učinky mikrovln jsou záludný, protože se na povrchu tkáně lámou, všelijak fokusujou a zasahujou do hloubky tkáně. Nejenže vás mužou oslepit, když vám zkoaguluje sklivec jako vejce uvařený natvrdo, ale denaturace proteinů v tkáni může vést v lepším případě k nekrozám a amputaci, v horším k celkový otravě krve baktériema, který pronikaj přes denaturovanou stěnu vnitřností. Protože nervy máte na povrchu, ani si nevšimnete, že vám mezitim natrvalo odumřela ruka. Generátory mikrovln, který se testujou k rozhánění demonstrací pracujou se 100x vyšší frekvencí, než magnetron (v milimetrové oblasti) - takový paprsek se mnohem mín rozptyluje a je absorbovanej už povrchovejma vrstvama pokožky.
Finsrudovo kolo je perpetuum mobile sestavené norským výtvarníkem Reidar Finsrudem a je založený na kombinaci kyvadla, gravitace a magnetismu. Udajně je s malými přestávkami v provozu od roku 1996, kdy bylo sestaveno. Funkční repliky nejsou známy. Odkazy, opendir s fodkama, YouTube video, 40-ti minutová ukázka chodu na Google video. IMO by nemělo nic bránit konstrukci stroje, které převádí hmotu na energii způsobem, jakým by to prováděla malá černá díra, kdyby byla umístěná pod povrch hmotného tělesa. Část hmoty by skončila v černé díře, část by se přeměnila na akreční záření, kterým bychom si mohli topit. Černá díra tak urychluje proces, kterej stejně dřív či pozdějc čeká veškerou hmotu ve vesmíru.
strunovej teoretik: ..a v tomto místě vidíme, že rovnice se krásně zjednoduší, pokud předpokládáme, že časoprostor má 92 rozměrů...Einsteinova uklízečka .. tedka ten stůl vypadá líp. Všechno zařezává do latě, jopanečku, zařezává.. (srovnat = "squared away" = odmocnit)Niels Bohr zase přerušil přednášku o Schrodingerově kočce trapnou poznámkou: ..a nebyl to kocour Garfield? Doufám, že chcíp, jestli to byl ten Garfield, porád s lasaněma!Odvrácená strana kvantové mechaniky: None, podívej na to Schustere. Psi jsou tak roztomilí, když se snaží pochopit kvantovou mechaniku.Utvar matematiky: "Čas je zakřivená a čas je relativní, ha..? Má to být způsob, jakým žádáte o den volna?"
Jako důkaz všestrannosti talentu tragicky zesnulýho Michaela Jacksona mužou sloužit jeho průlomy na poli aplikovaný pyrotechniky, astronautiky ("chůze po Měsíci"), pilotáže osobního reaktivního vznášedla anebo gravitační fyziky, příkladmo patent na antigravitační boty USP 5255452, registrovanej v roce 1993 a poprvé předvedenej v gangsterském videoklipu "Smooth Criminal". Jejich princip spočíval v klínovitým zářezu v dutým podpadku, do kterýho se zahákla hlava nýtu vysouvanýho v příhodné chvíli z díry v podlaze. Aby měl Míša čas se ukotvit, zahalovala scénu při živý produkci na okamžik dýmovnice (video)
Jackson samozřejmě nebyl jedinej vynálezce z řad umělců, tak třeba americká herečka rakouskýho původu Hedy Lamarr je známá jako spoluautorka patentu na frekvenční modulaci, používanou v GSM, rocker Eddie Van Halen v 80 tých letech vymyslel podpěru na kytaru, která se zavěšovala na opasek a umožnovala mu na ni hrát naležato jako na citeru, herečka Jamie Lee Curtis navrhla speciální plenkový kalhotky s plastovou vložkou, herec Marlon Brando si nechal patentoval napínák na ladění bubnů conga, řadu patentů v oblasti animace přihlásil Walt Disney atd.
Studie pádu vrtulky tvořící javorový semínko (Acer pseudo-platanus L., video vimeo, youtube, PDF). Při náběžným uhlu větším než 20 º přestává vztlak fungovat a vrtulka přechází do volnýho pádu. Setrvačnost vírů vznikajících na nátokový hraně zvětšujou nosnou sílu vrtulky. Na podobným triku létá čmelák a další blanokřídlý hmyzové, který maj vyladěnou frekvenci kmitů křídel tak, aby kinetická energie rotace vírů vzniklejch při zdvihu křídla byla právě kompenzovaná při kmitu křídla směrem dolu. Obrázek vpravo ilustruje modely vrtulky, který si můžeme vyrobit z papíru zatíženýho kancelářskou sponkou nebo skládáním technikou origami.
Vodní skulpturky
Kvantový tunelování je dobře známej jev, kterej si můžete vyzkoušet v Java apletu zde. Spočívá v tom, že vakuum není homogenní prostředí, neustále se v něm vlněj fluktuace hustoty, takže částice, která je sama tvořená vlnovým balíkem si může vybrat, kudy se v příštím okamžiku vydá. V případě, že se nějaká vydatná fluktuace hustotu odečte od překážky, částice může překážkou projít, jako kdyby se jí podhrabala - odtud název tunelování. Klasická Schrodingerova rovnice kvantový mechaniky dokáže předpovědět pravděpodobnost, s jakou částice projde překážkou, pokud má vyšší klidovou hmotnost řekněme než polovina energetický bariéry, tvořící překážku. V případě, že se částice pohybuje relativistickou rychlostí (tj. blízkou rychlosti světla), začíná se projevovat dilatace času a pravděpodobnost že částice proleze překážkou roste, protože pro ni se čas, který strávila pronikáním překážkou mnohem delší, než pro pozorovatele zvenčí. V takovém případě je nutný pro výpočet pravděpodobnosti zahrnout i relativní rychlost částice vůči překážce a Schrodingerovu rovnici nahradit Klein-Gordonovou rovnicí (pro částice s nulovým spinem), nebo rovnicí Diracovou (pro všechny ostatní). Uvedenej rozdíl ve schopnosti tunelování pomalý a rychlý částice se nazývá Kleinův jev nebo paradox podle švédskýho fyzika Oskara Kleina, kterej ho v roce 1929 předpověděl - ale o paradox dnes v pravém smyslu nejde, protože ho současná fyzika dokáže vysvětlid aji spočítad.
Kleinovo tunelování se uplatňuje při tunelování rychlejch částic energetickou bariérou, např. při procházení rychlejch elektronů překážkama nebo silným elektrostatickým polem. V oblasti překážky dochází ke vzniku brzdnýho Čerenkovova/synchrotronovýho záření, který se po výstupu z překážky přemění na elektron-pozitronovej pár, elektron se odrazí a pozitron pokračuje za překážku. Kinetická energie, kterou přitom elektron ztratí se využije na tvorbu pozitronu - silný brždění, který překážka vyvolává přeměnuje část kinetický energie částice na novou hmotu. Makroskopickou analogií Kleinova jevu při průniku objektů překážkou nadzvukovou rychlostí v částicovým prostředí je kavitace - vznikající bubliny jde přitom považovat za analogii antičástic. Analogicky při tunelování elektronů v plynech dochází při překročení mezní hodnoty napětí k tvorbě kladně nabitejch iontů a vzniku výboje. V polovodičích se Kleinův jev uplatňuje při tunelování nosičů náboje polovodičovým přechodem v případě, že nosiče náboje se pohybujou vysokou rychlostí, jako je tomu ve vrstvách grafitu nebo grafitovejch nanotrubkách. Struktura grafitu tvoří pro vodivostní elektrony řídkou houbu, v jejíchž membránách jsou stlačený (tvoří supravodivej gap), takže se zde pohybujou jako vlny téměř rychlostí světla. Grafitová houba potom představuje jakousi nízkoenergetickou analogii kvantový houby tvořící vakuum: při překonávání potenciálovýho spádu vytvořenýho dvojicí elektrod bržděný elektrony v materiálu vytvářej děrovej proud - roli pozitronů zde hrajou díry, čili oblasti mřížky ochuzený o elektrony.
Obrázek vlevo znázorňuje experimentální uspořádání při studování Kleinova tunelování v grafenu, uprostřed je podobný uspořádání s jedinou nanotrubkou. Přivedením kladnýho napětí pod nanotrubku v ní jde zachytit jedinej elektron s definovaným spinem a pak studovat jeho tunelování potenciálovou bariérou. Vpravo je schéma příčnýho řezu v rovině nanotrubky, natažený přes kanál, ve kterým se vnějším napětím vytváří potenciálová bariéra pro průchod elektronů molekulou nanotrubky, děrovej proud vznikající při relativistickým tunelování se odvádí a měří křemíkovou vrstvou ve stěně kanálu. Přitom jde pozorovat, jak zvyšování napětí mezi vrstvou a nanotrubkou tunelovací proud podle klasický kvantový teorie nejprve snižuje, posléze však zvyšuje o děrovej proud podle relativistický kvantový teorie.
Physicist Name Hits Log Rank ALBERT EINSTEIN 22700000 8,53 1 MAX PLANCK 10600000 7,77 0,911 MARIE CURIE 6300000 7,25 0,85 NIELS BOHR 1890000 6,04 0,709 ENRICO FERMI 1730000 5,95 0,698 GUGLIELMO MARCONI 1110000 5,51 0,646 WERNER HEISENBERG 987000 5,39 0,632 ERWIN SCHRÖDINGER 375000 4,43 0,519 PIERRE CURIE 330000 4,3 0,504 WILHELM RÖNTGEN 272000 4,1 0,481 PAUL DIRAC 255000 4,04 0,474 LOUIS DE BROGLIE 201000 3,8 0,446 LORD RAYLEIGH 167000 3,62 0,424 MAX VON LAUE 142000 3,45 0,405 HENDRIK LORENTZ 119000 3,28 0,384 ROBERT MILLIKAN 112000 3,22 0,377 JAMES FRANCK 109000 3,19 0,374 JAMES CHADWICK 99100 3,09 0,363 CHARLES GUILLAUME 89900 3 0,351 ERNEST LAWRENCE 89500 2,99 0,351 ALBERT MICHELSON 76600 2,84 0,333 WILLIAM BRAGG 74500 2,81 0,329 JOSEPH JOHN THOMSON 73700 2,8 0,328 ANTOINE BECQUEREL 70300 2,75 0,323 ARTHUR COMPTON 66800 2,7 0,317 WILHELM WIEN 52600 2,46 0,289 GABRIEL LIPPMANN 49300 2,4 0,281 JOHANNES VAN DER WAALS 48800 2,39 0,28 PIETER ZEEMAN 47200 2,35 0,276 WILLIAM HENRY BRAGG 46800 2,34 0,275 JOHANNES STARK 45900 2,32 0,273 MANNE SIEGBAHN 45000 2,3 0,27 PHILIPP LENARD 40000 2,19 0,256 CARL FERDINAND BRAUN 40000 2,19 0,256 GUSTAV HERTZ 37800 2,13 0,25 HEIKE KAMERLINGH-ONNES 35100 2,06 0,241 SIR GEORGE THOMSON 29900 1,9 0,222 CLINTON DAVISSON 29100 1,87 0,219 JEAN BAPTISTE PERRIN 28600 1,85 0,217 CARL DAVID ANDERSON 26400 1,77 0,208 OWEN RICHARDSON 24900 1,71 0,201 CHARLES BARKLA 24500 1,7 0,199 CHANDRASEKHARA RAMAN 22100 1,59 0,187 VICTOR FRANZ HESS 17000 1,34 0,157 NILS DALÉN 4490 0 0
Fyzici si sami často neuvědomujou, že rozlišujou několik šipek času (termodynamickou, kosmologickou, radiační, kauzální, kvantovou, psychologickou nebo tzv. slabou šipku částicové fyziky). Pokud je rozlišujou, musej bejt odlišně definovaný a tedy za určitých okolností se můžou aji lišit a bez vymezení toho, o jaký definici času si právě povídáme nemá žádná diskuze o času velkej smysl. Podle éterový teorie je časoprostor tvořenej gradientem hustoty fluktuací eteru v nějakým vyšším prostoru, kde vznikne jeho kondenzací, podobně jako vznikne prostor pro vlny na vodní hladině. Potom prostorový dimenze jsou ty rozměry, podél kterejch se šířej příčný vlny s největší intenzitou, zatímco ty ostatní jsou dimenze časový - to je řekněme geometrodynamická definice času. Je to čistě arbitrární dělení, založený na tom, že lidi k navigaci časoprostorem používaj téměř výhradně příčný vlny prostředí (světlo), pomocí kterejch odměřujou prostorový intervaly. Stejně tak si můžeme představit hypotetickou duální civilizaci žijící pod povrchem masivních hvězd, která se bude prostředím navigovat pomocí podélnejch vln prostředí a časovejch intervalů podobně jako netopýři (ukázku jejich cvakání si můžete přehrát zde). Ostatně do duálního režimu vnímání časoprostoru se sami přepneme, jakmile sme donucený se v tmavý místnosti orientovat podle sluchu a po paměti, takže prostor odhadujeme podle času, kterej potřebujeme k projití místnosti určitým směrem.
V poslední době začaly do fyziky pronikat představy a modely časoprostoru více časovejch dimenzí (1, 2, 3, 4), z hlediska eterový teorie je to logický, protože počet dimenzi času není nijak omezenej, stejně jako počet dimenzí časoprostoru. Koncept druhý šipky času navrhnul Paul Dirac, kterej o antičásticích, jejichž existenci na základě svý rovnice předpověděl, uvažoval jako o částicích existujících v inverzním čase jako bubliny v moři záporný energie. Steven Hawking pozdějc na základě kvantový mechaniky navrhl koncept imaginárního času, což je čas kterej plynul opačným směrem před inflací. Abychom tyhle koncepty pochopili, je nutný opustit představu časoprostoru jako jednoduchýho gradientu hustoty. V éterový teorii gradient hustoty není tvořenej ničím jiným, než gradientem hustoty dalších gradientů, což vypadá jako sít houbovitejch fluktuací hustoty nebo bublin pěny s postupně rostoucí hustotou, který se plynule prolínaj s dalším gradientem, ve kterým hustota fluktuací roste opačně. Zjednodušeně to můžeme modelovat dvojicí gradientů hustoty tvořící blánu mýdlový bubliny (tzv. membránu, čili bránu). Každej objekt, kterej je na ní zachycenej se může volně pohybovat po povrchu bubliny, ale jeho pohyb je omezenej ve směru napříč bubliny, jinak dojde k jeho kolapsu nebo rozpuštění. Eterovej model týhle struktury vychází z toho, že eter vlastně žádnou strukturu nemá, každá fluktuace eteru je tvořená nekonečně mnoha dalšíma urovněma fluktuací, ale jejich vliv se projevuje čím dále méně, čím jsou rozměrově vzdálený od sledovaný fluktuace na obě strany rozměrový škály. Každá omezená fluktuace pak může interagovat jen s omezeným počtem fluktuací eteru na obou stranách rozměrový škály a chaotický prostředí pro ni nebude vypadat zcela náhodný, spíš jako jakási prostorová houba, kterou jde aproximovat strukturou do sebe vnořenejch dvanáctistěnů. Tuhle houbu můžeme vidět jak na kosmologický škále jako strukturu temný hmoty, tak na Planckově škále jako kvantovou pěnu tvořící strukturu prostoročasu.
Každá izolovaná fluktuace éteru bude tímhle prostředím procházet tak, že se bude současně postupně rozpouštět, současně do sebe bude nabalovat sousední fluktuace. Budto se jí podaří do sebe nabalit fluktuací dost a pak cestování prostoročasem přežije, nebo ne a pak se bezezbytku rozpustí - z hlediska nárůstu komplexity tu probíhá přirozenej evoluční výběr, definovanej evoluční šipkou času. Z hlediska termodynamiky jde však o dva protichůdný procesy souběžnýho snižování a zvyšování entropie, podobně jako ve fluktuacích plynu probíhá současně samovolný vytváření a rozpouštění fluktuací hustoty. Z makroskopickýho hlediska tu žádnej vývoj neprobíhá a čas v chaotickým prostředí stojí, z mikroskopickýho hlediska tu ale vznikaj časový šipky dvě. Z éterovýho modelu vyplývá, že prirozenou dělící hranici mezi oběma procesama tvoří právě velikost fluktuace, která se procesu učastní. Pokud srážkou vesmírných fluktuací vznikne malá fluktuace (lehká černá díra), při jejím rozplynutí část hmoty zkondenzuje, ale nevytvoří dostatečně složitý fluktuace jako důsledek svýho vypařování. Vznik života, natož inteligentního tedy můžeme očekávat jen ve velkejch a dostatečně starejch galaxiích.
V přírodě se můžeme s druhou termodynamickou šipkou času setkat na každým kroku. Každej pohyb napříč gradientem hustoty eteru (tedy napříč gravitačním polem) můžeme chápat jako pohyb napříč časovou dimenzí, což ostatně vyplývá už z relativity. Cestování podél jedný šipky času vnímáme přitom jako expanzi, cestování objektů podél inverzní šipky času (časový dimenze) pak jako jejich shlukování a kolaps. Jen proto, že hmotu rozptýlenou na menší částice nevnímáme tak snadno jako součást reality, máme tendenci považovat časovou šipku za jednosměrnou. V přírodě neustále probíhá jak vznik a rození složitějších útvarů, tak jejich smrt a zánik. Např. malý živočichové sloužej jako potrava větším a sami přitom konzumujou menší - ale můžou přežít tak, že zkondenzujou na složitější a větší organismy, nebo se alespon stanou jejich parazity či symbionty. Při dešti se větší kapky postupně shlukujou na ukor těch menších, který se postupně vypařujou. Pokud ale kapky dorostou jistý limitní velikosti, pak pro svůj další růst potřebujou přibrat nový mechanismy, např. tím, že zmrznou jako kroupy. Meterority se postupně nabalujou z částic mezihvězdnýho prachu, při cestě gravitačním polem ale dochází k jejich rozpadu a vypařování. Malý částice se rozpadaj na ještě menší, větší částice se samovolně shlukujou do větších celků: planet, hvězd a černejch děr. Z dlouhodobýho hlediska je určujícím faktorem stability vlnová délka mikrovlnnýho pozadí vesmíru (asi 1 cm). Větši částice využívaj jejich radiačního stínu a gravitace ke svýmu shlukování, menší se ve fluktuacích mikrovln postupně rozpadaj na záření. Konečným stavem je z hlediska fluktuace eteru, která všechny tyhle změny přežije systém černejch děr a prázdnýho prostoru vyplněným vlnana mikrovlnnýho záření, který jsou s nima v rovnováze.
Fyzici Chicagský university pozorovali pomocí rychloběžný kamery s 1.000 snímky/sec tvorbu kapek v proudu skleněného prášku (velikost částic 107 19 μm) padajícího ve 2,5 m plexisklové trubce při tlaku 0.03 kPa (střední dráha molekul ~ 200 μm, PDF ). Protože tvorba kapek se neprojevila u proudu měděných granulí podobný velikosti, předpokládá se, že za tvorbou kapek stojí van der Waalsovy a kapilární síly, které se projevujou i slepováním skleněných destiček a prášku za obyčejného tlaku. Na povrch skla se silně vážou hydroxylový skupiny, jejichž náboj přitahuje částice k sobě vodíkovými můstky. Vodivý částice mědi vzájemnej náboj získat nemohou, proto se u nich tvorba kapek neprojevuje.
Pro bezpečnost jadernejch elektráren je důležitá radiační stabilita materiálů, používanejch v reaktorech jako moderátor nebo pouzdra palivovejch článků. V první řadě musí jít o materiály, který neabsorbujou neutrony a neměněj se v radioaktivní izotopy. Ale ani potom neni vyhráno. Při ozařování neutrony se v krystalických látkách hromaděj mřížkový Frenkelovy poruchy (viz animace vlevo) a akumuluje tzv. Wignerova energie. Tim se mění její mřížkový parametry a materiál se nafukuje a deformuje, což může vést i k uvíznutí palivovýho článku v reaktoru, nebo k jeho roztržení. Metastabilní mřížku pak stačí ohřát nad určitou transformační teplotu (pro grafit asi 250°C) a mřížka se zbortí - přitom přejde do stabilnější geometrie s nižší potenciální energií a akumulovaná energie ustřelí reaktoru víko. Na strukturní deformace je náchylnej zvláště grafit se silně orientovanou strukturou (2.7 kJ/g), a proto se po havárii ve Widnscale přestaly grafitové reaktory v západních zemích používat. Havárie reaktoru v Černobylu byla způsobená jinými jevy (nejspíš nahromaděním nestabilních izotopů xenonu a samaria 149 po delším chodu v podkritickým režimu), protože v tomto typu reaktoru grafit současně odvádí teplo a pracuje při teplotě mnohem vyšší, než je transformační.
Výzkumníci z MIT a Los Alamos nedávno navrhli skupinu materiálu, která by se měla vyznačovat radiační stabilitou, protože by byla "samoopravovací". Myšlenka využívá toho, že některý kovy se vzájemně nemísí ani v kapalným nebo tuhým stavu. Atomy přechodných kovů jako wolfram, niob nebo chrom se navzájem poutaj svými d-orbitaly, který jsou protáhlý a z atomu vyčuhujou do pevný prostorový sítě, což jim dává vysokou tvrdost a pevnost. Naproti tomu atomy první skupiny jako zlato, stříbro a měd d-orbitaly neobsazujou a jsou tvořený kulatejma s-orbitalama, takže se chovaj se jako mastný látky s nízkým povrchovým napětím. Rozmíchaná a ztuhlá slitina kovů obou skupin připomíná majonézu a tvoří ji hustá směs drobounkejch vzájemně rozptýlenejch kapiček kovů v čistým stavu. Pokud nárazem neutronu dojde k vymrštění části atomů s jejich míst, uvolněný atomy při zvýšený teplotě postupně migrujou zpátky do svý mateřský fáze v důsledku sil povrchovýho napětí. Jinými slovy, struktura slitiny se obnoví podobně, jako když zamícháme rozhraní voda-olej ve skleničce od hořčice. Na pokusný slitině mědi a niobu bylo demonstrovaný, že nápad skutečně funguje a připravenej materiál rychle hojí svoje radiační defekty (viz obr. vpravo srovnávající poruchy mřížky v čistý mědí a ve slitině s niobem). Protože měd a niob se nemísej ani v kapalným stavu, musí se slitina připravovat jako damascénská ocel vzíjemným překládáním a kováním vrstev niobu a mědi tak dlouho, až vznikne vrstevnatá nanostruktura podobně, jako se v kuchyni připravuje lístkový těsto. Háček je v tom, že měd sama absorbuje neutrony a proto je nutné najít levný a radiačně stálý materiály, který by současně tvořily dvousložkový, dostatečně pevný slitiny. To je významnej úkol zvlášt ve spojení se laserovou fůzí, při který se část energie uvolnuje v podobě neutronů s energií mnohem vyšší (100 MeV oproti 1 - 10 MeV), než při štěpnejch reakcích. Předpokládá se, že takový neutrony bude nutný ochladit ve vrstvě kapalnýho moderátoru, třeba ve sprše z kapalnýho lithia, protože tuhej materiál nárazy takových částic dlouho nevydržej.
Míra aktivity Slunce se dá snadno měřit počítáním slunečních skvrn a skupin skvrn. To astronomové víceméně pečlivě dělaj už od roku 1749. K poslednímu maximu došlo na přelomu let 2000 a 2001 a další má přijít roku 2012. Minimum tedy muselo nastat na přelomu let 2006 a 2007. Ale teď máme půlku roku 2009 a na Slunce stále prakticky žádné skvrny nevidíme Heliologové si myslej, že analýzou sonogramů povrchovejch slunečních vln sledovanejch pomocí Dopplerova jevu našli příčinu slunečního cyklu v oblasti nestability asi 7.000 km pod povrchem Slunce, kde se radiační přenos energie díky vzrůstajícímu poměru povrchu k objemu postupně mění v konvektivní. Tento prostor vymetá od pólu k pólu s cyklem cca 11 let jakási oscilace nebo proud asi jako když necháme proudit vodu z volně položený hadice, která startuje cirkulaci pod povrchem v místě kde se právě vyskytuje a způsobuje, že se magnetický pole Slunce každejch 11 let přepóluje. Historie aktivity Slunce (plochy slunečních skvrn v závislosti na čase a výšky nad slunečním rovníkem) je na grafu dole. V letech 1645 - 1715 nebyly pozorovány skoro žádný fleky (cca 50 oproti normálním 50.000) - toto období se nazývá malá doba ledová, protože se v jejím průběhu zemské klima výrazně ochladilo. Naopak v 60. letech 20. století nastalo největší maximum ve sledované historii a mohlo se tak stát důvodem k nástupu globálního oteplování. Minima sluneční aktivity lze rozpoznat i v časové řadě měření izotopu C14 na Zemi. Je docela možné, že současné oteplení je prostě reakcí klimatu na malou dobu ledovou. Proti hlasům, které začínají veřejnost děsit další dobou ledovou se ale ozývají názory, které pokles sluneční aktivity označují za statistickou odchylku - tady samozřejmě závisí na období, které se do jejího výpočtu zahrne.
V nanoměřídku bysme většinu materiálu podle jeho chování nejspíš nepoznali. Při pokojový nebo zvýšený teplotě jsou povrchový struktury v živým pohybu - na videu vlevo je ukázka vypařování monovrstvy oxidu vanadu V2O3 při 400ºC a na další animaci je milionkrát zvětšenej povrch napařovanýho zlata. Zlato a stříbro napohled tvoří na sklíčku souvislý povlaky, ale pod mikroskopem atomárních sil je vidět, jak se jeho monovrstvy rychle sbalujou do drobnejch kapiček jako voda na mastným povrchu, proto se tyhle kovy pro vytváření souvislejch elektrod na skle nehodí. Řada křehkejch materiálů v nanoměřítku demonstruje svou elasticitu. Při rejpání optickejch mřížek jde na povrchu skla často najít drobný skleněný hoblinky svinutý do spirály, drobný otvory vystřílený do povrchu skla paprskem elektricky urychlenejch iontů se rychle zatahujou a zacelujou. A z krystalku obyčejný kuchyňský soli jde vytahovat tenký pružný vlákna až na dvojnásobek původní délky, jak je vidět při dotyku zlatým hrotem pod elektronovým mikroskopem. Na krystalku jsou dobře vidět vlny postupujících dislokací krystalický mřížky, jejichž šíření jde modelovat pomocí vrstvy elastickejch bublinek stlačovanejch na vodní hladině.
V britském National Oceanography Centre při University of Southampton byl zrekonstruován průběh kolísání výšky hladiny světových oceánů za posledních 520 tis let a porovnán s obsahem CO2 v atmosféře, Klimatologové nalezli velmi těsnou závislost zvýšení hladiny oceánů a zvýšení obsahu CO2 v atmosféře. Mapa znázorňuje, jak zasáhne Evropu zvýšení hladiny moří o 2 a 25 metrů v důsledku globálního oteplování. Studie publikované dříve se shodují se přibližně na nárůstu hladiny o 1.3 až 2 m do r. 2100. Od začátku minulého století hladina oceánů stoupla zatím o 25 - 30 cm, což způsobuje citelné problémy např. v Holandsku a Benátkách. S nárůstem hladiny oceánů kontrastujou sucha v Tibetu, kterej se stává nejrychleji se oteplující oblasti planety. Například horské ledovce se v důsledku nárůstu teplot a snížení objemu srážek za poslední dekádu zkrátily v Alpách o stovky metrů, v Andách a Tibetu o celé kilometry. Z mořského dna v polárních oblastech se uvolňuje metan, jako kdyby se voda vařila. Globální změna klimatu nemusí v důsledku mechanismů zpětný vazby přinést bezprostřední zvýšení teploty, alespoň ne v první fázi klimatickejch změn - rizikem se stanou naopak právě ty zpětnovazební mechanismy: roztátí pevninskejch ledovců a urychlená vertikální cirkulace, nesouci kontinentální sucha na jedné straně a povodně a zvýšená cyklonální činnost na straně druhé.
Podle iSuppli Corp. s dalším pokrokem při zmenšování procesních rozměrů se po dosažení 18nm technologie produkce polovodičů přestane řídit Moorovým zákonem. Použitelný limit pro výrobní technologii polovodičů bude dosažen ve chvíli, kdy se sníží pod 20nm, tzn už při výrobě čipů technologií 18 nm. Při těchto velikostech se průmysl začne dostávat do situace, kdy náklady na výrobní technologii nebude možné snížit ani při masové produkci. Pro celý polovodičový průmysl to znamená, že spíše než technologií bude ovládán ekonomikou, protože každý výrobce bude z vyráběné technologie před přechodem na další chtít vyždímat vše, co mu ta současná může nabídnout. Graf výnosů vpravo znázorňuje, že výrobní technologie už nevzrůstaj a upadaj tak, jako tomu bylo dříve - spíš už jenom přežívaj.
Jinak moje připomínky jsou jen k věci mechaniky kmitání vodních vln, nejsou namířeny proti tý teorii éteru. Ani v podttextu ti ji nechci nějak napadat, neb mě nijak nedráždí a minimálně v abstraktní rovině ji mohu považovat za zajímavý myšlenkový koncept. Řekl bych ale, že kapilárním vlnám přisuzuješ vlastnosti, které nemají, takže by snad bylo lepší ji tím nepodpírat. To si zvaž sám, napsal jsem toho dost.
ještě poznámku: není moc přesné přísně rozlišovat vlny na gravitační a kapilární (raději bych měl teda termín "vlny povrchového napětí", ale budiž). To rozdělení na typy je pouze smluvní, není tam kvalitativní rozdíl. Kvalitativní rozdíl samozřejmě je mezi těmi mechanismy, ale ne mezi reálnými vlnami, kterým se tak podle toho říká. Ona totiž každá vodní vlna na zemi je současně poháněná jak silama povrchového napětí, tak SOUČASNĚ i silou gravitace. To nejde dost dobře oddělit. Obě síly spolupracují na pohonu vlny a mírou jejich účinku je rychlost vlny. Jenže v závislosti na objemu vody, které se to vlnění týká, mají oba druhy sil svoje dominantní sféry. To se dá snadno pochopit: Větší vlna bude od povrchového napětí ovlivněna méně, protože jednak přivelkém poloměru hladiny normálový tlak klesá a ještě je tam velký objem, který se tím má urychlovat. Naopak tíha působí v celém objemu, tíhová síla roste s objemem vlny, větší vlny jsou od gravitace poháněny rychleji. Který typ síly v konkrétním případě převažuje, podle toho se té vlně říká. Pro specifický průběh těch sil v závislosti na lambda ten graf vypadá tak jak vypadá, lokální minimum v rychlosti je sice hezké, ale kromě minima rychlosti a lokálně nulové derivace rychlosti podle lambda(disperze) tam vlny žádné speciální vlastnosti nenabývají a nic zvláštního se tam neděje. Na Aldebaranu v sekci textů o mechanice a vlnění najdeš vzorce, podle kterých je ten gráfek vynesen, z nich je vidět, že poloha minima závisí mj. na gravitačním zrychlení i velikosti povrchového napětí, takže poloha minima není žádnou přírodní konstantou. Na Marsu by gravitační vlny vody byly pomalejší, zatímco na povrchové napětí by slabší gravitace neměla vliv, takže poloha minima by byla posunuta směrem k větším vlnovým délkám. Naopak se posune minimum opačným směrem při užití kapaliny o menším povrchovém napětí. Tyhle změny se mohou dít v širokém rozpětí, takže univerzální konstantu bych v poloze minima pro vodu na Zemi rozhodně neviděl.
Původní výtisk symbolický fodky s Einsteinem vyplazujícím jazyk s jeho původním podpisem byla prodaná na aukci v New Hampshire za 74 k$ (1.4 mil Kč). Einstein je na ní vyfocenej čtyři roky před svou smrtí v roce 1951 (u příležitosti 72 let). Einstein místo usměvu na fotografa s bezprostředností sobě vlastní vyplázl jazyk a výsledek se mu tak zalíbil, že po zveřejnění fodky požádal o devět výtisků pro osobní potřebu, draženej tisk byl jedním z nich. Později bylo Einsteinovo gesto připisovaný na účet jeho boje za svobodu inteligence proti McCarthyismu v roce 1953 a postupně se stalo symbolem nonkonformity, např. hippies v 60. letech ho masivně nosili na trikách.
Rozhovor s Eduardem Wittenem, kterej toho času pobývá v Cernu o pokusech na LHC + přednáška. Cern nedávno navštívil s rodinou aji Bill Gates (obr. vpravo), kterej zakoupil práva k Feynmannovejm přednáškám natočenejm v 60. letech BBS, aby je mohl zveřejnit na webu. Restart urychlovače se posouvá až na konec října - vzhledem k probíhající finanční krizi a odstávce LHC kvůli zimním cenám elektřiny to fakticky znamená, že se experimenty rozjedou nejdřív na jaře příštího roku.
JIZBY: Podle eterový teorie je časoprostor vždy tvořenej gradientem, ve kterým se šíří akorád podélný vlny, páč éter je chaotickej plyn - ale ten gradient může bejt různým způsobem kompaktifikovanej a to tak, že hodně, takže se přes ten stlačenej gradient ty vlny šířej jako příčný a tím zintenzivňujou přenos energie. Proto ke tvorbě gradientů dochází v případě kondenzace, kdy rychlost šíření podélnejch vln v prostředí nestačí pro přenos energie (tzv. spontánní narušení symetrie při ochlazení nebo stlačení částicovýho prostředí). Vznik příčnejch vln pak jde znázornit i interferencí podélnejch vln v prostředí s různou hustotou (viz obr. vpravo).
Na vodní hladině se proto drobný vlnky o vlnový délce kolem 1.73 cm šířej tak, že nejsou skoro vůbec strhávaný vodním proudem pod hladinou, jako by tam pohyb vody vůbec nebyl a tim ukazujou, jak to asi tak funguje ve vakuu, když v něm nejde dokázat pohyb referenčního rámce. Významná předpověd éterový teorie je v tom, že podobnou vlnovou délku připisuje všem ostatním příčnejm vlnám, který se v prostředí šířej minimální rychlostí, včetně mikrovln pozadí vesmíru a neuronovejch vln, který jsou na tuhle vlnovou dýlku vyladěný. Je to taková rozměrová konstanta nezávislá na prostředí, tvořící střed rozměrový škály, ve který bydlíme. Pro podélný vlny je to naopak vlnová délka, při který se šířej nejrychlejc.
Za pomoci Evropské sítě teleskopů VLT astronomové pořídili doposud nejostřejší snímky hvězdokupy Arches, která je hustou skupinou mladých hvězd poblíž supermasivní černé díry o hmotnosti asi tři miliony hmtností Slunce ve středu naší Galaxie (může být i několikrát těžší, když se započítá temná hmota). Hvězdokupa Arches je vzdálena 25 tisíc světelných let od nás a na obloze se nachází směrem do souhvězdí Střelce. Obsahuje okolo tisíce mladých, přibližně 2,5 miliónu let starých, většinou velmi hmotných hvězd. Vývoj hvězdokupy je silně ovlivňován nedalekou černou dírou, blízkými hvězdami i všudypřítomným plynem. Hvězdokupa je desetkrát hmotnější, než je v Galaxii typické. Navzdory extrémním podmínkám, ve kterých se hvězdokupa nachází, má podobný zastoupení malých i hmotných hvězd, jaké je běžný ve zbytku galaxie, ale je bohatá na chemické prvky těžší než hélium. Halo hvězd na fodce vlevo je způsobený nedokonalou kompenzací chvění zemský atomsféry při použití adaptivní optiky.
Snimek uprostřed s rozlišením 1 x 1 arcsec (cca 45 svět. dní) byl pořízenej v infračerveným pásmu 1.65 µm vodíkový čáry Zatím bylo detekovaný krátkodobý infračervený záblesky (čas na dvojsnímku je v minutách), který maj zřejmě původ v okamžiku, kdy do černý díry právě spadnul nějakej větší kousek hmoty. Černá díra se momentálně chová klidně, ale nejmíň před třista lety byla docela aktivní, protože do ní napadal blízkej oblak mezihvězdnýho prachu a její rentenový záření ionizovalo blízko ležící mlhovinu ve vzdálenosti právě 300 svět. let. Vědci si myslej, že v případě, že by do ní spadl objekt pod vhodným úhlem, mohlo by se projevovat blikání, který je způsobený obíháním akrečních objektů kolem ní vysokou rychlostí.
Jako mechanickej model éteru skládájícího se z vnořenejch vírů na povrchu rotujících bublin by mohl sloužit tenhle gadget - model planetový převodovky jakýhosi trojrozměrnýho diferenciálu. Pro srovnání ukázku Maxwellova mechanického modelu elektromagnetický indukce z jeho článku A Dynamical Theory of the Electromagnetic Field z roku 1865, ve kterým poprvé vyslovil předpoklad, že elektromagnetický vlny jsou ve skutečnosti vlnama světla. Tento předpoklad byl ověřenej až o 22 let později pokusama s polarizací světla, provedenejma německým fyzikem Heinrich Hertzem (1887). Hertz ukázal, že se energie mezi dvěma jiskřišti přenáší jen tehdy, když jsou vůči sobě shodně orientovaný. Pokud by světlo tvořily podélný vlny, jako při šíření zvuku v plynech, na vzájemný orientaci rezonátorů by nezáleželo. Po Maxwellově smrti se na jeho přístup k éterový teorii světla na dlouhejch 120 let zapomělo...
Ale ani Maxwell nepochopil koncept eteru úplně správně. Častečně to bylo díky tomu, že experimentátoři tehdy uměli pracovat jenom s rádiovejma vlnama poměrně velký vlnový délky, který nesou nízkou hustotu energie. Maxwell se domníval, že tak slabý vlny se můžou přenášet éterem jak v podobě příčnejch (transversálních), tak podélnejch (longitudinálních) vln a proto předpovídal strhávání referenčního rámce při pohybu Země prostorem - neměl představu o rozsahu energetický a rozměrový škály, kterou elektromagnetický vlny pokrejvaj. Dnes víme, že světlo může přenášet velmi vysoký hustoty energie v atomovejch jádrech v podobě rentgenovýho a gamma záření a pak částicovej model světlonosnýho éteru funguje jen ho tvoří prostředí s velmi vysokou hustotou hmoty a energie. V takovým prostředí dochází ke strhávání příčnýho vlnění až na vzdálenostech, kdy se uplatňuje gravitační zakřivení celýho pozorovatelnýho vesmíru. V moderní fyzice se částicovej model vakua používá např. při interpretací mechanismu Hawkingova záření kvantovou fyzikou.
Jak už bylo řečeno, vlny s větší vlnovou délkou zasahujou víc pod vodní hladinu, kde se šířej jako podélný (vlastně jako zvukový) vlny a tedy daleko vyšší rychlostí. Vlny s velmi dlouhou vlnovou délkou se oceánem šířej jako gravitační a využívaj pružnost vody. S klesající hloubkou se schopnost vln šířit pod hladinou snižuje a rychlost vln tudíž klesá. Na pobřežním svahu (šelfu) pak dochází k lomu a čočkování pobřežních vln, který se zde tříštěj (dochází zde vlastně ke kondenzaci bosonů na fermiony) a přebytečnou kinetickou energii drolej pobřeží nejvíc v místech, kde vystupuje v zubech do moře (na útesech). V klidnějších a povlovnějších zátokách naopak dochází k usazování materiálu a tvorbě kamenitejch až písčitejch pláží. Při určitý hloubce a rychlosti se může vliv závislosti rychlosti vlny na vlnový délce a hloubce vzájemně vykompenzovat tak, že se izolovaná vlna šíří mělkým kanálem jako soliton. Výzkum solitonů (solitonových vln) započal v 19. století, když mladý skotský inženýr John Scott-Russel viděl, jak kanálem poblíž Londýna postupuje jedna jediná vlna beze změny tvaru. Traduje se, že Russel vyskočil na koně a sledoval vlnu po dlouhé kilometry podél kanálu. Solitony mají i jiné zajímavé vlastnosti. Tak například jejich rychlost šíření je úměrná jejich amplitudě (výšce), takže větší vlna dožene vlnu menší. A když se dvě solitonové vlny potkají a střetnou, pokračují nakonec ve své pouti nezměněny, pouze s jistým zdržením. Tyto vlny se tedy nemohou navzájem vyrušit a tím mohou být velice nebezpečné, protože solitonová vlna se na volným moři chová jako plachta a neustále nabírá energii, dokud se z ní nestane gigantická vlna, kterou je možný vidět i ze satelitu a představuje nebezpečí pro tankery a vrtný ropný věže. Na pobřeží se solitonový vlny netříštěj, ale rozpadaj na dvě vlny, který se pohybujou různou rychlostí, pokud pobřeží klesá dále, celej proces se fraktálně opakuje. Jelikož šíření fotonů (solitonů světelnejch vln) gradientem hustoty vakua v okolí hmotnejch těles a napříč časoprostorový brány podléhá podobným zákonitostem, můžou solitony vysvětlit fraktální povahu vesmíru. Taky nervový vzruchy se šířej podél povrchu nervu jako solitony přibližně rychlostí zvuku.
Je vesmír bez hranic? V éterový teorii nexistuje něco jako hranice vesmíru, existuje jen hranice pozorovatelnýho vesmíru. Tu si můžem jednoduše představit jako oblast mlhy, ve který dohlédnem - zdálky vypadá takovej obzor zamlženej, ale když k němu docestujeme, vidíme, že je průhlednej stejně jako místo, odkud jsme vyšli. To znamená, že vzdálenej pozorovatel na hranici viditelnýho vesmíru by naši galaxii viděl podobně, jako my v Hubblově hloubkovým poli vidíme vzdálený galaxie a nejspíš by mu tady bylo pěkný horko. Tahle perspektiva relativizuje historii a jevy jako velkej třesk nebo inflaci, ukazuje totiž, že se nám tak historie vesmíru jen jeví při pohledu z dálky. Ve skutečnosti nemáme nijak zaručeno, že pohled do vzdálenejch oblastí vesmíru je současně pohledem do jejich historie, ba právě naopak.
Velmi podobnou situaci jde modelovat na rozsáhlý vodní hladině, na který se šířej příčný (transversální) vlny, který v tomhle dvojrozměrným přiblížení můžeme považovat za vlny světla šířící se naší časoprostorovou bránou. Jak známo, vlnky s určitou vlnovou délkou kolem 1,7 cm se po hladině šířej jako tzv. kapilární vlny a nezávisej příliš na pohybu vodního proudu pod hladinou, protože jsou řízený povrchovým napětím vodní hladiny. Ta se vůči nim chová jako pružná blanka, pod kterou ani nad kterou vlastně nic není a takže tam nemůžeme umístit ani referenční rámec. Ale jak známo, kapilární vlny maj omezenej dosah a na vodní hladině se rozptylujou na flutuacích hustoty vody vznikající Brownovým pohybem. Ty dokážou obejít jen vlny s větší vlnovou délkou, který ale zasahujou čím dál tím víc pod hladinu, kde se šířej jako vlny podélný (longitudinální). Problém je, že pro pozorovatele na hladině jsou takový vlny vlastně neviditelný a nepřenášej kauzální informaci. Protože se šířej podstatně rychlejc, než příčný vlny, z hlediska pozorovatele přizpůsobenýho na pozorování a chápání jevů zprostředkovanejch příčnejma vlnama se chovaj jako tachyony, šířej se všemi směry a rozměry, tedy i těma, kterýma se vlny na hladině nešířej. V eterovým modelu vakua takový vlny odpovídaj vlnám gravitačním způsobující fluktuace vakua, který pozorujeme jako mikrovlnný pozadí vesmíru.
V podstatě každej pozorovatel na vodní hladině bude vnímat svuj dvourozměrnej prostor omezenej. Nejdál uvidí s kapilárníma vlnama, který maj ve vodě i ve vakuu přibližně stejnou vlnovou délku, prostředím se šíří nejpomalejc a odpovídaj mikrovlnnýmu pozadí vesmíru. Ale tyhle vlny už budou silně promíchaný s podélnejma vlnama, který se k němu šířej ze vzdálenejch oblastí vesmíru ze všech možnejch stran. Proto na větší vzdálenosti vesmír uvidí chaotickej, prázdnej a neprůhlednej, jakoby v mlze, čili tak, jak vidíme nejvzdálenejší oblasti vesmíru v Hubblově teleskopu. Přechod příčnejch vln na transversální by bylo nejjednoduššeji možný studovat v hustý elastický kapalině, např. na hladině superkritický páry, kde je povrchovej gradient hustoty tvořící hladinu jen nevýraznej a kapalná fáze plynule přechází do plynný.
Tellurid bismutu Bi2Te3 má slabě polární charakter, ale elektrony v iontech jsou slabě poutaný, protože kationty i anionty jsou velmi těžký atomy, jsou soustředěný ve volnejch prostorech mezi atomy, kam se vejde jen málo elektronů současně, takže se začne uplatňovat geometrie odpudivejch interakcí, která vytváří jakousi šestičetnou mřižku podobnou včelímu plástu (Wignerův krystal), do který se elektrony soustředujou do tzv. Wannierových orbitalů, kde se orientujou podle svýho spinu a tvořej tak za nízkejch teplot fázi, který se říká topologický izolanty. Podobný stavy byly pozorovaný už dávno na silně dopovanejch polovodičích nebo kovovejch oxidech (MnO, NiO), ve kterejch ochlazením postupně klesá koncentrace nosičů (viz obr. vpravo), takže při určitý teplotě náhle ztrácej vodivost a mění se v tzv. Mottovy izolanty, který jsou svým chováním blízký antiferomagnetickejm materiálům v oblasti tzv. supravodivýho gapu. Ale příměsový atomy nikdy v materiálu nemužou bejt tak pravidelně rozložený jako elektrony v krystalický mřížce a to dává topologickejm izolantům další výjimečný vlastnosti. Např. elektromagnetický pole se v nich propaguje jako podélný tzv. Blochovy vlny mezi jednotlivými elektrony.
Pro topologický izolátory je charakteristický to, že v objemový fázi nevoděj (čistej Bi2Te3 je prakticky nevodič), ale na rozhraní krystalů, kde nejsou kompenzovaný odpudivý síly elektronů vykazujou kovovou vodivost ve dvou směrech. V silným magnetickým poli jde jeden směr potlačit a vodivost se lišit v různejch krystalovejch osách o pět až šest řádů. To je v současný fyzice pevnejch látek hodně studovaný téma v souvislosti s kvantovým Hallovým jevem a kvantovejma počítačema. Chování topologickejch izolátorů jde modelovat plasmovými krystaly na chladnejch iontech ve zkříženejch paprscích laserů za nízkejch teplot, ale látky s objemnými anionty by mohly udržovat jednoelektronový Mottovy stavy i za pokojovejch teplot. Nedávno bylo skutečně na krystalickejch vzorcích Bi2Te3 elektronovou difrakcí demonstrovaný, že tvoří třírozměrnej topologickej izolátor - na difraktogramech je vidět šestičetnou symetrii nejtěsnějšího uspořádání elektronů v topologický mřížce. Na obrázcích dole je ukázka plasmovýho krystalu, tvořenýho vrstvou drobnejch nabitejch kuliček melaminovýho prášku, který se vznášej v nehomogenním elektrostatickým poli nad deskovou elektrodou, uprostřed je totéž při pohledu seshora a vpravo je ukázka třírozměrný struktury plasmovýho krystali. Vpravo nahoře je simulace Mott-Hubbardova přechodu, je na ní vidět tvorba Mottovejch fází s různým počtem částic/orbital.
Peltierův článek funguje na základě Peltierova jevu, který objevil v roce 1834 Jean C. Peltier. Když prochází proud obvodem se dvěma rozdílnými vodiči zapojenými v sérii (většinou vizmut a tellurid), jedna z jejich styčných ploch se ochlazuje a druhá zahřívá. Peltierovy články jsou vlastně reverzně zapojený termoelektrický (Seebeckovy) články, takže průchodem proudu vyráběji teplotní spád. Používaj se jako tepelný čerpadla k chlazení termovizí a infrakamer a v mikroelektronice ke zlepšení učinnosti chladičů procesorů - na obrázku vlevo je vidět, jak se na Peltierově článku usazuje jinovatka (umožňuje dosáhnout teploty až -45 ºC). Nedostatkem je, že mají většinou velkou spotřebu a samy vyzařujou hodně tepla, takže je třeba z nich odvádět víc tepla, než kolik by vyžadovalo samotný chlazený zařízení. Článek má dvě strany, z nichž jedna chladí a druhá topí. Zařízení pracuje s relativně nízkou účinností, většinou je to v poměru (topicí/chladicí výkon) 1.5 až 2.5 při nulovém rozdílu teplot - čim se rozdíl teplot zvětšuje, tím se zvětšuje i tento poměr a snižuje účinnost. Maximální rozdíl teplot může dosahovat 60 až -85 °C.
Peltierův jev je reverzní jev k termoelektrickými jevu Seebeckovu. Elektrony přecházejí z materiálu s větší výstupní prací (elektrochemickým potenciálem) do materiálu s menší výstupní prací a v místě styku je jejich pohybu kladen menší odpor. Elektrony zde mají přebytek elektrické energie a tu uvolňujou v podobě tepla. Dnes se dělaj prakticky výhradně z telluridu bismutu Bi2Te3, kterej má obzvláště velkej Seebeckův koeficient při teplotách do 130 ºC (viz graf vpravo), takže se dobře hodí právě k chlazení. Uprostřed je znázorněnej řez Peltierovým článkem - skládá se z řady Schottkyho diod tvořenejch výbrusama telluridu s poměrem Bi-Te upraveným tak, aby se získal polovodič typu P i N se záporným i kladným koeficientem, čímž se kompenzuje teplotní závislost Seebeckova jevu.
Tellurid bismutu má zvláštní sloupcovitou strukturu (viz vlevo a fotky výbrus z elektronovýho mikroskopu dole), protože jak tellur, tak bismut sou polokovy s velmi řídce zaplněnou Fermiho plochou nosičema náboje, vynikaj právě anomální jevy jako teplotní koeficient vodivosti a teplotní roztažnosti a termoelektrický napětí, protože vláknitá mřížka vede dobře proud, ale špatně tepelný vibrace podél vrstvy, který pro termočlánek přestavujou tepelnej zkrat. Seebeckův, Nernstův, Shubnikovův a dHvA termomagnetickej jev byl objevenej právě na bismutu. Tellurid bismutu jde teoreticky vyhrabat i ve volný přírodě, páč tvoří samostanej kovově lesklej minerál tellurobismutit, kterej se vyskytuje i na nalezištích v Čechách (na Petráčkově hoře doprovází nově objevený ložiska zlata v rožmitálské kře).
Betelgeuze (čti "beteldzúz" z arabské zkomoleniny "pravá ruka prostředníka", protože tvoří rameno souhvězdí Orion) je rudej veleobr ve vzdálenosti 427 světelných let od Země, jedna z největších známejch hvězd (o průměru 800 miliónů km). Pokud by byla umístěná do středu sluneční soustavy, její vnější okraj by zasahoval až za Jupitera do Kuiperova pásu asteroidů. Je druhou nejjasnější hvězdou v souhvězdí Orion, a desátou nejjasnější hvězdou na noční obloze. Byla po Slunci první hvězdou, u který se 3. března 1995 podařilo z Keckova dalekohledu pozorovat její kotouč. Je na něm několik fleků, o kterejch se předpokládá že je tvořej velký konvektivní bunky, k proměnnosti Betelgeuse může přispívat i magnetické pole. Obrázky uprostřed představujou snímky s filtry 700 nm 905 nm a 1290 nm - obvykle se s rostoucí vlnovou délkou průměr objektu zvětšuje a tak si astronomové myslej, že v UV světle pozorujou dutou plynoprachovou obálku místo skutečnýho povrchu hvězdy (viz obr. vpravo). Vzhledem k průměru obří hvězdy nelze ani vyloučit hypotézu, že pod ní obíhá několik hmotnejch objektů těsně kolem sebe.
Povrchová teplota Betelgeuze je nízká (asi 3000 K), protože silná vrstva rutilovýho prachu stíní žhavý jádro, proto ji v souhvězdí Orion snadno poznáme podle její načervenalý barvy. Astronomové na observatoři Mount Wilson v Kalifornii (USA) zjistili, že se průměr hvězdy od roku 1993 do 2008 zmenšil o 15% - její svítivost se však za tuto dobu nezměnila (je asi 16.000x větší než zářivost našeho Slunce, čili 3,8.1026 wattů). Betelgeuse nejspíše rotuje kolem své osy jen jednou za 18 roků nebo tak nějak a tak se mohlo stát, že jsme "šišatou" hvězdu pozorovali ze zvláště úzké části pohledu. Další možností je, že nepozorujem přímo povrch hvězdy, ale jen vrstvy plynu a prachu, o kterých se někteří astronomové domnívají, že by se mohly vznášet nad vlastním povrchem hvězdy. Hvězda je totiž pořádně nafouklá a její průměrná hustota je nižší, než hustota atmosféry Země. Je to hvězda na konci svýho života, kdy radiační tlak začíná překonávat gravitace, což vede k nestabilitám a změnám jasnosti a má naběhnuto v nejbližší době zkolabovat a stát se supernovou (pokud to už v posledních 500 letech neudělala a my o tom ještě nevíme).
První LED vyzařující viditelné (červené) světlo na bázi materiálu GaAsP byla vyrobena roku 1962 v USA. Tyto LED měly sice extrémně mizernou účinnost, avšak větší spolehlivost a životnost a menší spotřebu než žárovky, takže se začaly používat jako přístrojové indikační prvky místo žároviček. V 70-tých letech se také objevily první kapesní kalkulátory HP a Texas Instruments vybavené LED displejem. Protože svítivost byla velmi malá, každý segment displeje byl složen z řady několika LED čipů. Na přímém slunci nebylo na takovém displeji nic vidět, nicméně oproti digitronům a itronům to byl pokrok v rozměrech a spotřebě a nízký provozní napětí LED (u červené asi 1,8 V) lépe vyhovovalo číslicovým integrovaným obvodům. Koncem 70-tých let se do výroby LED pustil i bývalej "národní podnik" TESLA Rožnov, jehož výplodem byla legendární červená LEDka LQ 100 v celokovovým pouzdru s max. svítivostí 0,8 mCd při proudu 20 mA za tehdy úžasnou cenu asi 60 Kčs - dnes by to bylo víc jak sedm stovek.
Teprve v roce 1993 se začaly objevovat první vysokosvítivé LED na bázi materiálu InGaN, s kterým bylo možno dosáhnout modré barvy. Vlnová délka vyzařovaného světla LED je dána víceméně šířkou zakázaného pásu použitého polovodičového materiálu, přičemž spektrum je poměrné úzké: 10 - 30 nm. Pro bílé světlo ale potřebujeme rovnoměrné rozložení výkonu v celém viditelném spektru. Jedna možnost, jak získat bílou, je smíchání základních barevných světel RGB ze 3 LED čipů. Výhoda je, že nastavením různého poměru proudů lze získat prakticky libovolnou barvu. Druhá možnost je konverze vlnové délky pomocí luminoforu. Používá se buď modrá LED, která budí žlutý luminofor, jehož žluté světlo se mísí s modrou nebo se používá UV LED a bílý luminofor podobně jako to funguje u zářivek. První bílá LED s luminoforem byla vyrobena v roce 1995. Před pár lety se u nás začaly objevovat extrémně svítivé bílé Luxeon LED s příkonem několik wattů. Ty byly (a pořád jsou) dosti drahé. V katalogu GME můžete najít čínskej klon LED STAR2,5 WHITE firmy Hebei IT za celkem rozumnou cenu 79,- Kč (datasheet) - viz obr. vlevo. Udávaná max. svítivost je 120 lm při příkonu 2,5 W (3,6 V, 700 mA). Tyto LED vyzařují světlo do širokého prostorového úhlu, protože mají Lambertovu vyzařovací charakteristiku (intenzita při odklonu od osy klesá s cosinem úhlu). Uprostřed je srovnání svítivosti 100 W Edistar LED (s aktuálním odběrem asi 75W) ve srovnání se 500 W halogenovou žárovkou . Stowattová LED se skládá z rovné stovky výkonných světlo emitujících diod v sério-paralelním zapojení - ze stínů je vidět, že LED zřetelně halogenku ve svítivosti předčí. Plného výkonu dosahuje LED při napájení proudem 3A při napětí 32V. Vizuálně je světlo obou zdrojů bílý, protože oko automaticky vyvažuje spektrum, ale na fotce zřetelně převažuje ve spektru LED modrá barva. Na obrázku vpravo je vidět, že i výkonovej tranzistor 2N3055 (s chipem o rozměrech 2x2 mm) může svítit jako LED (11,4 V/400 mA), ovšem s nepatrnou účinností.
Ukazuje se, že učitelé matiky a fyziky sou z novýho vyhledávacího engine WolframAlpha docela nešťastný, protože se nezabývaj výukou souvislostí, ale statistickejch dat, přehledů, pouček a formálních odvozování - tedy zrovna věcí, co tenhle engine agreguje a automatizuje bezvadně - čímž v podstatě kantory připravuje o práci a o možnost zkoušet "samostatný myšlení" žáků, protože ti si v něm při zkouškách většinu píčovin co je ve dnešní škole učej snadno a rychle najdou...
Grafit je jak známo materiál s kovovou vodivostí, což znamená, že má nulovou šířku zakázanýho pásu (tzv. gap) a elektrony mužou v houbě tvořený elektrostatickejma silama mezi atomy volně přecházet z oblasti se zápornou křivostí do oblasti s kladnou křivostí. To jim usnadňuje fakt, že grafitový monovrstvy jsou vůči sobě natočený o 30º, takže do sebe atomy uhlíku v šestihranech pěkně zapadaj. Když se ale natočí napříč, atomy se začnou vzájemně odpuzovat a vrstvy se rozpadnou. Pokud se k sobě šikmo uložený vrstvy přitlačí, získá se polovodič se šírkou zakázanýho pásu až 250 mV. Je to míň než běžně užívaný polovodiče (křemík má gap asi 1200 mV, germanium 750 mV), na nízkonapěťový elektronické aplikace a infračervenou optoelektroniku to ale bohatě stačí (v prvních krystalkách se ostatně používaly degenerovaný polovodiče s šířkou zakázanýho pásu aji menší než 150 mV).
Takže výzkumnící z CA v Berkeley vyrobili první FET tranzistor ze dvou monovrstev grafitu, natočenejch vůči sobě tak, aby tvořily nevodivej PN přechod. Přiložením napětí zeshora se vrstvy zmáčknou, v grafitový dvojvrstvě udělá vodivej kanál a dvojvrstva vodí. Výzkumníci zatím nepokročili tak daleko, aby vytvořili skutečnej funkční tranzistor, protože grafenový vrstvičky pružej a když se vůči sobě uložený šikmo, vrstvy atomů jeví tendenci se vůči sobě natočit tak, aby do sebe zapadly - čímž mezi nima v daným místě dojde ke zkratu. Takže se zatím vlastnosti tranzistoru v závislosti na přiloženým mřížkovým napětí studovaly optickejma metodama, páč absorbční spektrum je objemovej efekt, málo citlivej na přítomnost bodovejch defektů. Ale určitě jde o slibnou možnost, jak z grafitu konečně začít dělat funkční elektronický obvody.
Grafitový vrstvy jde od sebe separovat i jinejma způsobama, např. tak, že se mezi ně zachytěj atomy silně přitahující anebo odpuzující elektrony (tzv. interkaláty). Vrstvy grafitu vzájemně dopovaný atomama s různou elektronegativitou pak tvoří jakýsi diody a dokonce vykazujou infračervenou elektroluminiscenci. Problém je v tom, že atomy uhlíku sou samy o sobě bohatý na elektrony a atomy, který by je byly schopný přitahovat ještě víc (alkalický kovy) se na vzduchu oxidujou tak rychle, že se materiál na vzduchu samovzněcuje. Pokud se zase grafit dopuje halogeny (např. jodem), atomy halogenu s uhlíkem postupně reagujou a vyžerou ho, protože halogenidy uhlíku sou těkavý a dvourozměrná vrstva atomů je mnohem reaktivnější, než třírozměrnej kompaktní materiál. Ve srovnání s grafitem jde diamant dopovat kyslíkem nebo fluorem uplně v pohodě, protože fluorid nebo oxid uhlíku nemá kudy z diamantový mřížky utýct a k dopování elektronama stačí kovy jako bor nebo hliník, který sou na vzduchu stálý protože diamant má šířku zakázanýho pásu mnohem větší.
Proč je důležitý, aby vám někdo namazal záda...
Nesnesitelná lehkost bytí..
Muller-Lyerova perspektivní iluze spočívá v tom, že horní vodorovná čára na obr. vpravo nám připadá delší. Tato schopnost lidskýho mozku zkreslovat, respektive určitým způsobem viděné objekty interpretovat, je dána kulturně. Vznikla údajně jako důsledek pobytu v prostředí s pravými úhly a rohy. Jihoafričtí Zuluové, kteří obývají domy s kruhovým půdorysem (navíc neuspořádané způsobem pravoúhle se protínajících ulic), této iluzi nepodléhají a obě čáry prohlásí za stejně dlouhé. Bez této iluze nejde správně orientovat prostředí s rohy, vidět „hloubku“ prostoru apod. V případě vývoje umělých systémů schopných vidění a orientace v prostoru se ukazuje užitečný do nich tuto „chybu“ zabudovat rovněž. Na perpsektivní iluzi je založená anamorfní místnost ze zábavnýho parku "Tajemný svět" (Puzzling World) poblíž jezera Wanaka na Novém Zélandu.(repost by LOLGOD)
Pro pochopení cestování časem a principu stroje času by vám předně mělo bejt jasný, co to čas je. V éterový teorii je časová dimenze směr gradientu hustoty éteru tvořící časoprostor kolmej na rovinu toho gradientu, žádná jiná teorie čas vlastně nevysvětluje. Názorně to ilustruje model vodní hladiny, po který se šíří energie v příčnejch vlnách jako vlny světla vakuem, hladina vody je pro ně lokální časoprostor. Potom směry/rozměry, ve kterejch se vlny šířej sou rozměry prostoru a ten zbývající směr, kolmej na hladinu je čas. Takovej model taky názorně vysvětluje, proč čas má tzv. šipku a prostor ne a proč nemůžem jen tak lážo plážo cestovat časem - pronikání vodní hladinou vyžaduje dodání velkýho množství energie v podobě zrychlení. Tady je nakreslená částice v časoprostoru ve větším zvětšení...V reálu každá částice jakoby pluje po časoprostoru, např. obíhá černou díru a moc se jí tam nechce spadnout. Cestovaní časem znamená, že ji postrčíme na vyšší, nebo nižší oběžnou dráhu, což ale současně způsobí, že se dostane do podmínek, na který nebyla stavěná. Např. při pádu do černý díry se částice rozpustí jako hrouda vlhkýho písku, když spadne do potoka, protože zaniknou síly, který ji držej pohromadě. A to je reálnej problém cestování časem - možný je při něm vlastně skoro všechno - ale neměli byste se ptát, co takovej vejlet udělá s cestovatelem. Pro cestování časem de využít toho, že pohybující se objekt kolem sebe čeří vakuum a zahuštuje ho jako když houstne pěna při protřepávání. Díky tomu se objekt pohybuje v jakýmsi blobu vakua hustšího než okolí a protože se v hustším vakuu energie šíří pomalejc, všechny procesy v částici se zpomalujou, jako by pro ni běžel čas pomalejc. Tendle jev předpovídá aji speciální relativita a řiká se mu paradox dvojčat. Kdysi sem na to programoval applet, kterej přehrajete ve MSIE, v jiným prohlížeči nepoběží. Ilustruje model jakejchsi laserovejch hodin, jejichž rezonanční frekvence se pohybem vůči prostředí zpomaluje. Všiměte si, že je to relativní záležitost, pokud se budeme pohybovat spolu s pozorovaným objektem, sami taky budeme po tu dobu vegetovat v hustším vakuu, ve kterým všechny děje probíhaj pomalejc a čas se nebude zpomalovat vůči pozorovanýmu objektu ale dalšímu pozorovateli v klidu.
Paradox dvojčat nám teda umožnuje pohybovat se v čase zpomaleně. Kdybysme se chtěli pohybovat naopak zrychleně, jakoby předbíhat lokální události, muselo by se vůči nám pohybovat vakuum v nejbližším okolí. A tim se dostáváme k myšlence Tipplerova stroje času z r. 1974 - jde o jakési odstřeďování vakua v dutině dlouhého hmotného válce, v jeho ose bude časoprostor řidší a čas by zde měl plynout o něco rychleji na úkor okolí válce, kde se naopak bude čas zpomalovat. Podle fyzika Kipp Thorneho z Caltechu se podobná situace muže vyskytovat i přírodě i v podobě rotujícího tunelu červí díry. Ve stroji času sestrojeným na podobným principu Jodie Fosterová jako astronaudka cestovala do hyperprostoru ve filmu Contact (1997), tvořila ho soustava těžkejch obřích prstenců vzájemně obíhajících kolem sebe. Konečně v roce 2006 fyzika Malletta napadlo, že by k roztočení vakua mohl postačit částice obíhající smyčku supravodiče nebo urychlovače nebo laserovej paprsek obíhající mezi zrcátky, uspořádanými do čtverce nebo a navrhnul měřit takto vzniklej časovej posun pomocí rozpadu částic (video). Např. poločas rozpadu neutronů umíme měřit s chybou asi 3%, což by se v malým objemu vakua dalo dosáhnout vložením takovýho množství energie, aby dosáhla aspon 3% hustoty energie v tom neutronu.
Na obrázku uprostřed je vlákno běžný 100 W žárovky - vidime, že je tvořený dvojitě vinutou spirálou za účelem zlepšení účinnosti. Lesklej povrch kovu totiž vyzařuje tím míň světla, čim víc ho odráží a protože se pak chladí spíš konvekcí, než radiací, svítivost žárovky se snižuje tím víc, čim víc vlákno přichází do styku se plynem v žárovce. Jenom vlákna žárovek s nejmenší wattáží jsou tvořený jednoduchou spirálou, protože by se staly příliš ohebný a křehký, účinnost slabejch žárovek je tudíž nižší než těch pro větší zatížení. Další důvod je, že vlákno s rovným povrchem se při vysoký teplotě intenzívnějc rozprašuje a začerňuje tak baňku žárovky - tomu se odpomáhá plynem s nižší molekulovou vahou (např. dusíkem), jehož molekuly sou lehčí. Ovšem nejde to moc přehánět, protože takový plyny zase líp odváděj teplo, proto je žárovkovej plyn tvořenej směsí dusíku a argonu.
Ideální vlákno by bylo dokonale černý a právě takový se nedávno podařilo připravit ozářením světlem excimerového laseru s pulsy nanosekundový délky. Takový pulsy odpařujou povrchový vrstvy kovu velmi nepravidelně, protože se nestačí roztavit. Tim vznikne sametově černej povrch na libovolným kovu, třeba i na zlatě nebo hliníku. Tímhle způsobem upravená 60 W žárovka svítila hnedle jako stowatová a pokud se laserem upraví jen část vlákna, je na něm zřetelně vidět jasnějc zářící oblast i pouhým okem. Současně se jí posune vlnová délka do modrý oblasti, takže svítí bělejším světlem. Pokud se povrch vlákna pokryje nanostrukturama uspořádanejma do řádků, stane se žárovka dokonce zdrojem polarizovanýho světla. Přesto byste neměli doufad, že tahle technologie klasickou žárovku zachrání před ústupem ze světla dějin, protože povrchová úprava se při provozu žárovky vytrácí, tou měrou, jak povrch vlákna postupně rekrystalizuje a tenhle proces je tím rychlejší, čím má vlákno žárovku vyšší teplotu (a nezapomínejme, že účinnost žárovky s teplotou taky roste). Nejrychlejc taková povrchová úprava pochopitelně zaniká u žárovek s halogenovým cyklem, kde se během života žárovky materiál vlákna několikrát chemicky přemění na halogenid a zpět (jak je vidět na vyžraným vláknu z 60 W automobilový žárovky vlevo).
Jestli se vam zdá, že na fodce vlevo je samička a vpravo sameček, tak ste akorád podlehli iluzi, která se odvíjí od faktu, že ženský obličeje maj vyšší kontrast mezi pusou a očima a zbytkem tváře, než mužský - na obou fodkách je ta samá tvář. Ženy jak známo podporujou tenhle sexuální znak líčením, ale je možný, že jde o predační adaptací (pro muže věnující se lovu v terénu je výhodnější mít nenápadný obličeje). Už dřív bylo analýzou velkýho počtu fotek zjištěno, že zatímco mužský obličeje sou růžový, ženská tvář má světlejší a nazelenalej odstín.
Takle to vypadá na dně Mariánskýho příkopu v hloubce 11 kilometrů (10 911 m) pod hladinou moře v místě Challenger Deep, 400 m jihozápadně od ostrova ostrova Guam v severním Tichém oceánu (-11°21’ s. š., 142°12’ v. d.) , kde v současný době operuje robotická ponorka Nereus. Je pokrytý asi metr tlustou vrstvou rozsivkové bahna. V roce 1957 sovětská výzkumná loď Vítěz poprvé změřila hloubku Mariánského příkopu. Při tlaku asi 1087 atmosfér (1,1 tuny/cm2) se začínaj rozkládat proteiny v živejch buňkách, protože přetlak molekul vody začíná rozmotávat jejich terciární strukturu. Voda se při přetlaku vyšším než 217.7 atmosfér nevaří ani při teplotě 400º C, jenom částečně expanduje za vzniku hustejch fluktuací hustoty, přitom rozpouští křemen a řadu dalších hornin. Plyny jako kyslík, oxid uhličitej nebo metan se za takového přetlaku hladce rozpouštěj za vzniku krystalických látek - klathrátů, který klesaj na dno.
Dole jsou fotky z batyskafu Trieste (čili Terst podle italskýho přístavu, kde byl sestavenej), ve kterým v 23. ledna 1960 sestoupil na dno Mariánskýho příkopu americkej poručík Don Walsh a Švýcar belgickýho původu Jacques Piccard (na fodce vpravo, zemřel loni na podzim ve věku 86 let). Todle místo planety zatím navštívili jen tidle dva lidi, což je ve srovnání s tuctem lidí, co navštívili Měsíc překvapivě nízký číslo. Přinesli mimo jiné důkaz, že i v největších hlubinách živé organismy, platýz a garnáti (největší hloubka, ve který byly živý ryby nafilmovaný je 7,5 km). Na dně příkopu pobyli jen dvacet minut, krátce poté, co se v průhledovém plexisklu batyskafu objevily trhliny (působil na něj tlak 200.000 tun), bylo rozhodnuto o předčasném výstupu na hladinu. Batyskaf tvořila jakási vodoloď - ponorka, nadnášená benzínem. Jako zátěž mělo plavidlo devět tun železných broků pro urychlení sestupu a umožnění výstupu, který trval pět a tři hodiny (viz násypky na spodní straně trupu). Broky byly v hrdlech drženy elektromagnety tak, aby v případě poruchy elektrického napájení začalo plavidlo stoupat ihned nahoru. Kabina vydržela tlak 1 085 atm s dvojnásobnou rezervou a měla 12,7 cm tlusté stěny a vážila 1,3 tuny na souši a 0,8 tun ve vodě. Američani vývoj batyskafu spolufinancovali v rámci vývoje technologií, která by jim umožnila sbírat ze dna moře spadlý atomový bomby, v roce 1966 (incident Palomares) skutečně jednu takovou vodíkovou pumu ůspěšně vylovili.
Zatímco simulace kapaliny se pro účely filmovejch efektů dělaj rutinně, příslušný zvuky se stále klíčujou do výsledný animace manuálně. V článku publikovaným na SIGRAFU byl prezentovanej SW, simulující zvuk kapaliny (video) spolu s její částicovou simulací.
Tadle volná 180 hektarová plocha ve francouzském centru nukleárního výzkumu v Cadarache čeká pro ITER, první poloprovozní projekt pro termonukleární fúzi na bázi tokamaku. Ovšem celosvětová hospodářská krize a s tim související rostoucí náklady zvedly cenu projektu z původních 5 mild € na nejmíň dvojnásobek (pro srovnání LHC stál až doposud 7 mild €) a odsouvaj spuštění za rok 2025, tj. pět let pozdějc oproti původnímu harmonogramu z roku 2006.
Člověk vnímá sluchem zvukové vlnění o frekvenci přibližně od 16 Hz do 16 000 Hz. Přesná hranice mezi slyšitelným zvukem a infrazvukem neexistuje, ale udává se mezi 16 až 20 Hz, nejnižší nota piana má 32Hz. Spodní hranice infrazvuku se udává mezi 0,001 a 0,2 Hz. Ucho má v případě infrazvuku nízkej dynamickej rozsah, což se projevuje tím, že hranice slyšitelnosti se blíží hranici nepříjemnýho hluku. Sub-sonické frekvence člověk vnímá celým tělem a jsou důležité při vnímání dění kolem člověka a jeho orientaci v prostoru. Protože v pralese se zvuk šíří mezi stromy jen když má opravdu dlouhý vlny, pralesní zvířata (okapi) ho používaj k dorozumívání na dálku, sloni ho dokážou vnímat i chodidly. Infrazvuk se taky dobře šíří ve zvukovodným pásmu SOFAR v gradientu hustoty vody asi 700 m pod hladinou oceánu, proto ho používaj kytovci, zvuky vyšších frekvencí se v něm pohybujou klikatě a utlumujou se rozptylem o stěny kanálu. I když infrazvuk neslyšíme, může způsobit vážné zdravotní komplikace. Frekvence 7 Hz odpovídá frekvenci mozkových alfa rytmů, které odpovídaj stavu dušefního klidu a pohody a odpovídaj rezonanční frekvenci zvukovejch vln, šířících se podél neuronů v mozkový dutině. Je-li živočich vystaven blízkým frekvencím, paxe nemůže uvést do klidu a soustředit se. Toho využívaj některý predátoři (kočkovitý šelmy) a mručením nebo předením se snažej rozhodit svoji kořist, která díky velkýmu rozptylu infrazvukovejch vln nemůže dobře zaměřit zdroj zvuku. Pocit ohrožení vyvolává intenzivní dýchání (hyperventilaci), což je instinktivní příprava organismu na únik. Tím se dráždí vegetativní centra v prodloužený míše (princip holotropního dýchání) a zostřujou se smysly, čímž dochází ke kladný zpětný vazbě, která může přejít do panický únikový reakce. V zatemnělejch místnostech vysoká hladina infrazvuku o frekvenci 19 Hz, při který rezonuje oční bulva vyvolává pocit přítomnosti cizí osoby a světelný přeludy, kterýma lze vysvětlit řadu setkání s tzv. duchy, zejména na konci tunelů, kde infrazvuk rezonuje a panickej uprk ze zasaženýho místa. Infrazvukem z tornád a tektonickejch poruch (viz audioukázka v pozadí) se vysvětluje záhadný mizení posádek z lodí, ztroskotalejch v Bermudským trojúhleníku a jde ho využít k varování před tornádama a blížícím se zemětřesená. Počet prekérních situací, ve kterejch dochází k emisím infrazvuku je v přírodě tak vysokej, že lidská opice při setkání s infrazvukem často instinktivně zpanikaří, aniž si vlastně uvědomuje proč. Toho se využívá v hudební i filmový tvorbě (soundtracky hororů, jako je film Irréversible). Podle některých zdrojů vysílali infrazvuk i nacističtí propagandisté při Hitlerových projevech.
Rytmickej zvuk při 60 bps a frekvenci 72 Hz vede k transu, čehož využívaj majitelé hudebních klubů i primitivní civilizace (šamanský tance). Silnej infrazvuk dráždí vestibulární systém a způsobuje závratě a ztrátu orientace. Psi při vysokejch hladinách infrazvuku přestali dýchat, přesto se neudusili, protože vibrace umožnily pasivní ventilaci plic. Při vysoké intenzitě může způsobit perforaci kochleární membrány nebo infarkt, práh bolestivosti se v případě infrazvuku posouvá ze 140 dB nad 165 dB, nad 185 dB může způsobit perforaci bubínku, nad 200 dB poškození plic v důsledku rezonance zvuku uvnitř hrudní dutiny a kavitace. Protože se protrženej ušní bubínek může zahojit, slouží jako jakási pojistka proti zničení zvukovejch vlásků uvnitř ucha, který se neobnovujou a jejich poškození je tudíž nevratný. Ve vzduchu infrazvukový pulsy tvoří solitony - vírový kroužky, který se šířej na velkou vzdálenost bez rozptylování, jde jima dokonce sestřelit nízko letící letadla. Dokonce se uvažovalo o použití infrazvuku jako zbraně, jeho nevýhodou však je, že na rozdíl od ultrazvuku infrazvukový vlny nejsou směrový a působí i na obsluhu zdroje zvuku. Toto se zkoušelo řešit s využitím heterodynového efektu: místo infrazvuku se vysílal ultrazvuk ze dvou směrovejch paprsků s nepatrně rozdílnou frekvencí, který tvořily infrazvukový zázněje. O použití infrazvukovejch zbraní se mluví i v Bibli (zkáza Jericha, bubny vzkřišení Jeremiáš 19.3)
Vlevo je Luftcanone, používanej za 2. světový války nacistama k sestřelování letadel pomocí výbuchů směsi kyslíku a metanu. Vpravo je síť infrazvukovejch detektorů, kterýma se na různých místech planety detekujou infrazvuky 0.1 - 1.0 Hz v zemské atmosféře. Financuje ji armáda USA pro detekci atmosferickejch jaderných zkoušek, ale dokáže zaznamenat i blížící se zemětřesení, atmosférický bouře, průlety meteritů apod. Detektory jsou tvořený mnoha vstupními porty obrácenými k zemi spojený trubkama do centrálního microbarometru, kde se zprůměruje vysokofrekvenční šum. Říká se, že zvuková vlna, kterou vyvolal pokusný atomový výbuch na atolu Mururoa, dorazila jako infrazvuk po jedenácti hodinách do Paříže, kde vyplašila všechny ptáky, lidi ve městě si však ničeho nevšimli.
Text zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury Petra Hájka (LN 23. května 2009): Proč není darwinismus přijatelný, Já z opice nepocházím, Opičí proces naruby a po našem a reakce, např. Čekali vtipnou pointu, jenže nepřišla. Éterová teorie vysvětluje, proč na každou část reality existujou nejmíň dva duální pohledy, podobně jako když pozorujeme okolí hustou pěnou částicovejch fluktuací časoprostoru. Zatímco našemu deterministickýmu pohledu samozřejmě neunikne šíření energie v příčnejch vlnách podél membrán pěny, projevuje se tu i rozptyl a světlo k nám pak přichází v obrovským množství mnoha směrů v podelnejch vlnách. Pokud dáme do hrnečku žárovku a zalijeme ji pěnou nebo emulzí, bude světlo vystupovat z žárovky všemi směry a osvětlovat i vnější povrch hrnečku tak, jako my můžeme pozorovat vesmír jak zevnitř, tak zvenku současně. Výslednej dojem je tedy vždy výslednice obou způsobu interpretace reality: jak deterministickýho, kauzálně evolucí řízenýho - tak indeterministickýho, určovanýho všudypřítomným a všemocným Bohem, éterem, polem fluktuací časoprostoru, gravitačních vln čili tachyonů. Ideálně vyváženej a kompletní neni ani jeden z nich, resp. ani jeden z pohledů nemá smysl bez toho druhýho. A v tom je to ponaučení teorie éteru: v každým názoru bysme měli ctít opačnej protinázor, jinak hrozí, že postupně díky disperzi svojeho vnímání zajedeme pod horizont černý díry subjektivistickýho, nevyváženýho uvažování, který sebe sama vnímá jako bezrozporný. Konkrétně teorie evoluce vypadá velmi přijatelně a éterová teorie jí vysvětluje i vznik hmoty, natož života - ale vždycky tu bude otevřená možnost panspermie, tunelování z vyšších dimenzí, nebo naočkování života odněkud zvenku, např. zásahem inteligentních bytostí, pokoušejících se preventivě terraformovat neobydlený planety. Sama představa eteru je do značný míry panteistická, protože existenci éteru nejde z principu dokázat, je na tom podobně jako hypotěza Boha: v obou případech tu de především o obecnej princip, kterým se uplatňuje tzv. objektivní realita.
Aparátčík nebo renesanční génius?
Jaromír Hrbek (*28. 6. 1914 - 19. 7. 1992, první normalizační ministr školství období 29. 9. 1969 - 8.7.1971) byl absolventem lékařské fakulty Karlovy university (1938), v roce 1945 se stal primářem neurologického oddělení v Plzni. Nástup „nových poměrů“ po únoru 1948 dovolil J. Hrbkovi pustit se do práce na svém dávném snu – a to na gravitační teorii. Společně se svým dlouholetým přítelem neurologem doc. MUDr. Václavem Čedíkem, přednostou plzeňské psychiatrické kliniky hodlal „vtěsnat“ teorii gravitace do schémat dialektického materialismu. Jejich teorie byla v podstatě oprášením kinetické teorie gravitace Newtonova přítele Fatio de Duilliera (1690) a Le Sage (1748), na kterou dnes bezděčně navazuje holografická teorie. Podle Hrbka hranice vesmíru emituje gravitační vlny, takto tachyony, které "tlačí" tělesa či cokoli "hmotného" k sobě. Těmto interakcím vzdoruje radiační tlak těles, které gravitační vlny vyzařují a tím se v gravitačním poli rozplývají. Oba soudruzi poprvé prezentovali svou gravitační teorii veřejně v březnu 1949 přednáškou „Pokus o výklad gravitace“, kterou proslovili ve schůzi přírodovědecké sekce Socialistické akademie v Praze 31. března 1949. V předmluvě publikace se k tomuto svému pražskému vystoupení vrátil ve vzpomínce, z níž ze str. 11 cituji:
„Nemá smysl podrobně líčit průběh schůze. Bylo to prostě Waterloo. Již v průběhu mého sdělení docházelo k projevům nesouhlasu, odporu, ke smíchu a pokřiku. Moji dva věrní stoupenci mi poslali lístek se slovy: ,Ihned to ukonči a uteč! Jsi v jámě lvové.‘ K žádné věcné diskusi nemohlo vůbec dojít. Dostalo se mi zhodnocení asitohoto druhu: Odborné forum nemá být obtěžováno výplody nějakého laika. Celý svět uznává Einsteinovu obecnou teorii relativity, v níž je jako mezní případ obsažena klasická teorie Newtonova. Žádné nové naivní mechanistické výklady netřeba vymýšlet. Již termín kosmické záření, popř. vesmírný prostor zaplněný zářením, byl odmítnut jako absurdní. Kosmické záření je přesně vymezeno, jeho účast v gravitačním působení je nesmyslná. Na můj výslovný dotaz nikdo neprojevil ani nejmenší ochotu zpracovat novou koncepci matematicky nebo provést klíčové experimenty. Můj poslední paměťový engram mi fixoval vjem kolegy S., který se škodolibou radostí mne lapidárně klasifikoval: Ukazoval na mne a kreslil prstem kolečko na čele! ...Nepochopili nic, protože a priori nechtěli nic pochopit. Pro jejich nadnesené sebevědomí bylo naprosto nepřijatelné, aby si neodborník dovolil tvrdit, že podstata gravitace nikdy nebyla a dosud není vysvětlena."
Hrbek se s Čedíkem nenechali odradit a vypravili se „za největším mecenášem československé vědy a kultury, ministrem informací Václavem Kopeckým“. Známost z dob „předválečné politické práce“ jim dopomohla k ministrově mimořádné a štědré dotaci s doporučením spolupráce s ústavy Československé akademie věd. Ředitele několika ústavů opravdu navštívili, ale ať již to byl Ústav teoretické fyziky, či Ústav experimentální fyziky, pohlíželi na ně – neurologa a psychiatra – jako na oběti svého povolání, jako na názorný „případ vzájemně indukované psychózy u dvojice“. Pamětnící vzpomínaj, jak pracující jistého strojírenského závodu nabízeli, že klidně takovou kouli z olova ulejou, jen aby viděli, jak pan profesor potře Newtona. Finančně i politicky podpořeni tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým nechali experimentátoři zhotovit platinové koule, které v dubnu 1950 vrhali do dolu sv. Anny u Příbrami. Pohyb platinových koulí byl proměřován, aby se podle teorie prokázaly Hrbkem proklamované záporné indexy úbytku tíže. Ředitel Geofyzikálního ústavu, který již byl o „badatelské dvojici“ telefonicky vyrozuměn, jim dal k dispozici nejen početnou literaturu z ústavní knihovny, ale poskytl jim i dva specialisty, aby provedli gravimetrické měření podle Hrbkova projektu. K měření v různých geodetických úrovních skutečně na příbramském dolu sv. Anny došlo. Po třiceti letech se Hrbek, už jako zasloužilej akademik, opět vrátil k radiační teorii gravitace, a výsledkem byla poměrně objemná stať „Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj energie“ (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979) - bez cizojazyčných shrnutí čítá 281 stran. Radiační teorie gravitace a stavba hmoty byla odbornou veřejností ignorována. Důležitým předpokladem k publikaci rukopisu, který předal 17. července 1978 do tisku, byla skutečnost, že pojednání vyšlo v monografické řadě Publikace z Ústavu pro výzkum vyšší nervové činnosti, jehož byl akademik Jaromír Hrbek ředitelem a zároveň odborným redaktorem této publikační řady.
Prof. MUDr. Jaromír Hrbek se stal typickým představitelem normalizace a byl stalinista k pohledání. Jako politického dogmatika a „razantního obhájce Sovětů“ jeho kandidaturu na funkci ministra školství určilo byro ÚV KSČ České národní radě. V samotném předsednictvu ČNR byli komunisté návrhem byra rozladěni a označovali jej jako neuvážený. Ministrem byl jmenován 27. srpna a vedení úřadu se 1. září ujal s nebývalou vehemencí. Byl to pro něj stranický úkol, který spočíval nejen v „ideologickém očištění výuky“, ale v naprostém obnovení pořádku a podřízení škol „nomenklaturním stranickým kádrům“. Když před zahájením školního roku, v srpnu 1969, vystřídal v ministerské funkci Vilibalda Bezdíčka Jaromír Hrbek, zahájil okamžitě po svém nástupu tvrdý normalizační kurs. Již 15. září rozeslal 65 všem pracovníkům ministerstva školství dopis, kterým požadoval zodpovězení celkem třiceti otázek. V prvních patnácti otázkách hodnotil každý pracovník do značných podrobností sebe, svoji práci, ale především své politické postoje v letech 1968 a 1969. Jedna otázka obsahovala i značně obsáhlý výčet akcí z doby Pražského jara, u nichž měl pracovník uvést, zda a jak se jich účastnil. Každý pracovník byl současně vyzýván k tomu, aby jmenovitě označil ty, kteří se na ministerstvu i jinde podíleli na protistranických, protisovětských či nejrůznějších „nátlakových“ kampaní. Poslední otázka tohoto bloku, tedy otázka A 15, zněla pak takto: „Jste si plně vědom, že event. nepravdivost a neúplnost Vašeho sebehodnocení bude jednoznačně svědčit proti Vám a že zcela znemožní jakoukoli snahu Vám prospět? Jste si vědom, že Vás bude posuzovat též kolektiv spolupracovníků a event. rozpory v údajích budou zkoumány?“ V druhé části dotazníku, oficiálně věnující pozornost činnosti ministerstva, byly některé otázky formulovány i tak, že v nich byli pracovníci vyzýváni, aby zcela udavačsky označili ty pracovníky ministerstva, kteří by měli z úřadu odejít. Značně zajímavý byl u dotazníku i závěrečný pokyn ministra, který všem sděloval: „Odpovědi nemusíte psát na stroji, stačí rukopis perem i tužkou. U pracovníků bez vyššího školního vzdělání nebudu hodnotit pravopis, nýbrž jen upřímnost, sebekritičnost a poctivou snahu prospět dobré věci“. Ministr Hrbek zřejmě jmenoval některé vysokoškolské docenty jen „ze známosti“, protože šlo o pracovníky, kteří na vysokých školách neučili. Dokladem toho může být skutečnost, že když ministra Hrbka střídal ve funkci zkušený stranický úředník Havlín, který měl již bohaté zkušenosti z řízení školství ze svého působení ve funkci vedoucího oddělení školství Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a Hrbek se vracel na olomouckou universitu, jedním z prvních Havlínových příkazů byla prověrka všech Hrbkových rozhodnutí o jmenování docentů. Prof. RNDr. Libor Pátý, CSc. z České fyzikální společnosti Jaromíra Hrbka charakterizoval takto:
"Jaromír Hrbek byl psychopat a jeho duševní abnormalita byla patrná především z toho, že, ač lékař, pokoušel se ve fyzice a teorii relativity vnést jasno do všeho toho, co Einsteinovi jasné nebylo. Publikovat tyto jeho výplody v „Československém časopise pro fyziku“ nebo v „Pokrocích matematiky, fyziky a astronomie“ nebylo možné, protože šlo o práce vskutku dětinské, ale přesto je nakonec publikoval v lékařském časopise. Tam sice s těmito pracemi pronikl, ale ozvaly se proti nim hlasy fyziků. Ústřední výbor KSČ nevěděl pak nic chytřejšího, než uložit jinému podobnému přisluhovateli strany, profesorovi Ivanu Úlehlovi, aby se s touto záležitostí vypořádal; to byla tedy veliká odměna Úlehlovi za jeho věrné služby komunistické straně."
Jaromír Hrbek pracoval na olomoucké neurologii ve funkci profesora konzultanta až do jarních měsíců roku 1989. Osobně prý byl Jaromír Hrbek v pozdním věku (především v sedmdesátých a osmdesátých letech) zcela odtržen od reality. Dodnes pamětníci připomínají dobově tradovanou legendu, že Jaromír Hrbek nikdy nebyl na olomouckém náměstí. A kdyby tam byl prý dopraven, tak by nenašel cestu zpátky. Veškeré jeho eventuální koníčky substituovala vědecká práce, a už v oblasti neurologie, nebo v matematice a fyzice. Postupující těžká nemoc mu pravděpodobně znemožnila jakoukoli konfrontaci s novými společenskými a politickými poměry po listopadu 1989. V pořadí čtvrtý rektor UP v Olomouci Jaromír Hrbek zemřel v Olomouci 22. července 1992.
Seismický stanice v Japonsku zachytily 25. května v 9:30 dopoledne místního času otřesy pocházející s nejvyšší pravděpodobnosti z novýho severokorejskýho nukleárního testu. Povrchová složka střižných transversálních vln (střižné, shear, čili s-wave) činila asi pětinásobek intenzity vln tlakovejch vln (p-wave) z hloubky, což vylučuje seismickej původ záchvěvů, který se kolem povrchovejch zlomů šířej naopak šířej převážně ve střižnejch vlnách (na obr. vlevo). Longitudinální p-vlny se šířej rychlostí 5 to 8 km/s, čili asi 10x vyšší, než povrchový s-vlny a můžou tedy sloužit jako varování před největšími otřesy, který obykle následujou podle hloubky epicentra se zpožděním 20 vteřin až jednu minutu.
Při průchodu zemským jádrem, který je hustší se p-vlny lámou a na protilehlým místě zeměkoule seismografy detekujou stín v rozmezí úhlů 104° až 140° k osové rovině epicentra. Na základě intenzity otřesů (4.3 - 5.2 stupnu Richterovy škály) byly záchvěvy odhadnuty na výsledek exploze čtyř kilotun TN, což asi čtvrtinovej účinek pumy, která zpustošila Nagasaki a je to asi 5x víc, než první půlkilotunovej (patrně nezdařenej) jadernej test Severní Koreji z roku 2006. Vojenskej program využívající 238-Pu vyráběný v reaktorech tedy zjevně nadále pokračuje a Severní Korea se ho určitě pokusí využít k další vlně vydírání ("vy nám dáte najíst a my přestanem bouchat!"). Definitivní potvrzení se čeká v nejbližších dnech na základě výsledků stanic, monitorující atmosferický koncentrace radioaktivního xenonu, kterej se při výbuchu uvolňuje do ovzduší v mnohem vyšších koncentracích, než v jadernejch elektrárnách.
CIMRMAN: Začala bysem rači s nižšíma voltama - neni to vždycky jen vo napěti v síti...
Mezi oblíbenou zábavu sovětský mládeže patří házení ostnatého drátu přivázaného k šutru přes linky vysokého napětí (110 a 500 kV - poznáte který je který? video přehrajete po najetí myši). Všiměte si vývoje velkého množství hnědých oxidů dusíku, v okamžiku zkratu dojde v oblouku ke sloučení velkého množství kyslíku a dusíku ze vzduchu na oxid dusičitý, který se při prudkým ochlazení nestačí rozpadnout zpátky. Na tom byl na začátku 20. století založenej proces výroby kyseliny dusičné (Birkeland-Eydův proces), kde se vzduch proháněl elektrickým obloukem roztaženým magnetickým polem do plochého vějíře (prudké ochlazení nestabilní směsi je pro výtěžek klíčové). Proces však byl brzy opuštěn, protože jeho výtěžek nepřesahoval pár procent.
Vpravo je poslední šáhnutí na 25 kV trolej AC (zpomalená verze) v indickým Tambarámu. Sebevrahem byl mentálně postiženej muž. Přeskoková vzdálenost je při 25 kV asi 1 - 1,5 cm. Transformátorem v lokomotivě se snižuje na napětí 1500 - 2000 V, který lze snadno usměrnit a ovládat GTO tyristory. Obvykle se pak pak převádá DC-AC invertorem s napětím a výkonem řádu jednotek MW zpátky na trojfázový střídavý napětí cca 400 V. Moderní lokomotivy podporují napájení 25 kV/50 Hz, 15 kV/16,7 Hz, případně i stejnosměrným napětím 3 kV, což jim umožňuje projíždět různými koridory.
Vpravo je graf srovnávající dosud používané paměťová média (počínaje kamenem, papírem a pergamen až po současné optické a magnetické paměti) s novým typem elektromechanický paměti z dílny Berkeley laboratoře. Na ose x je v logaritmickém měřídku hustota záznamu, na ose y je opět v logaritmické stupnici životnost údajů. Červenej čtverec odpovídající nové technologii představuje výrazně vyšší předpokládanou životnosti týká. Paměťový bity totiž tvoří poloha nanočástice železa uvězněný v nanotrubce během jejího růstu (viz video vpravo), nastavená pomocí elektrickýho pole. Problém bude v adresaci takový paměti, zvlášť pokaď se má zachovat předpokládáná paměťová hustota až 10 GB/cm2. Určitě taky ještě zdaleka nebude vyřešený, jak do každý nanotrubky jednu pohyblivou nanočástici skutečně dostat.
Hezká částicová simulace kapaliny (300.000+ částic), u kerý sem zvýraznil barevnej kontrast, aby byly líp vidět tlakový gradienty a vlny pod hladinou. Je na ní názorně vidět, že se vlny a deformace šířící se ve vyšším počtu prostorovejch rozměrů šířej mnohem rychlejc než vlny na hladině (odpovídaj vlastně zvukovejm vlnám, který se pod vodou šířej 5x rychlejc, než vzduchem rychlostí asi 1482 m/s, čili 5335 km/h). Ale současně se taky mnohem rychlejc rozpadaj a dispergujou. Z pohledu pozorovatele, kterej dokáže pozorovat jen transversální vlny vakua (čili světlo) takový vlny pod hladinou odpovídaj virtuálním částicím, tvořící bubliny v éteru se zápornou křivostí a tedy lehčí než vakuum (dtto ty světlejší místa pod hladinou). Vakuem se tyhle vlny šířej jako tachyony se zápornou klidovou hmotností a samovolně se dispergujou, což odpovídá zápornýmu znamínku gravitace, která je jakoby rozstrkuje a zprostředkovávaj tak interakce krátkýho dosahu, např. Casimirovu a slabou jadernou sílu. Casimirova síla typicky působí na vzdálenosti 10-6 metru, jaderná síla typicky působí na vzdálenosti 10-15 metru. Jejich intenzita klesá nepřímo úměrně pátý mocnině vzdálenosti mezi bodovými objekty, čili se šířej v šesti prostorovejch dimenzích, z nichž tři sou pro nás silně svinutý a tudíž skrytý, projevujou se ale kvantově mechanickým šumem.
Současně jsou na simulaci taky vidět kvantový efekty a jejich vztah ke klasický fyzice. Mihotající se tmavý stíny pod hladinou, kde je kapalina hustší odpovídaj hustotě pravděpodobnosti vlnovejch balíků, který se šířej na hladině kapaliny. To proto, že hustší kapalinou se šířej vlny pomalejc - a tak je větší pravděpodobnost, že na ně v tomdle místě narazíme, čili aji na částice, který pro nás na makroskopický úrovni tvořej. Povrchovýma vlnama ale povrchový vlny detekovat nejde, protože na hladině se vlny vzájemně prostupujou jako duchové - což je názorně vidět na prostředním obráku. Pod každou vlnou na hladině se tudíž tvoří odpovídající pravděpodobnostní vlna, jejíž hustota je úměrná gradientu potenciální a kinetický energie vlny na hladině současně (jeho integrál v daným prostorovým úseku představuje výraz na pravý straně Schrodingerovy rovnice v časově nezávislým tvaru, čili tzv. Hamiltonián podle Hamiltona, kterej se v 19. století hodně zabýval vlnovou mechanikou opticky hustejch materiálů). Schrodingerova rovnice, základní rovnice kvantový mechaniky vyjadřuje vzájemnej vztah pravděpodobnostní funkce a Hamiltoniánu, kterou si můžete vyzkoušet na DHTML appletu (funguje pouze ve MSIE). Je na něm vidět, že hustota pravděpodobnosti, čili hustota vakua roste s potenciální energií (tlustší vrstva vody je pod hladinou víc stlačená, čili víc hustší) a současně kinetický energii čela povrchový vlny, pod kterým se pod hladinou tvoří rázová vlna.
V případě vody, která je nepatrně stačitelná jsou změny hustoty vznikající v důsledku pohybu vln na hladině prakticky zanedbatelný. Ale kdyby voda měla vysokou hustotu jako rtuť a ještě by byla pružná, začalo by se projevovat kvantování energie vln na hladině takový tekutiny, protože by se povrchový vlny začaly doslova odrážet a čočkovat od gradientu hustoty prostředí, kterej svým pohybem samy vytvářej a začaly by tvořit vlnový balíky, čily bosony. V makroskopickým světě je takovýmu stavu nejblíž silně stlačená přehřátá pára, tzv. superkritická kapalina, kterou se daji modelovat některý vlastnosti vakua a vznik strun. Jediná příčina, proč fyzici tyhle souvislosti už dávno nerozkryli spočívá prostě v tom, že si před stotřiceti lety blbě vyložili výsledek Michelson-Morleyova experimentu - a od tý doby se s nima koncepční absurdita fyziky táhne jako hajzlpapír za pantoflí
Na gravitačních čočkách v pojetí éterový teorie je zajímavý to, že se v nich může hustota vakua měnit v rozmezí mnoha řádů, aniž to příliš ovlivnuje šíření světla a chování hmoty uvnitř. Je to podobný jako při šíření vln kapalinou v místě, kde je hustota prostředí mnohem vyšší, takže se tam energie šíří daleko pomalejc. Jenže tím se v tom místě tvoří hodně malejch vlnek, takže z hlediska pozorovatele uvnitř se daný místo chová jako rozsáhlej expandovanej prostor. Místo kde sedí galaxie se gravitační účinek jednotlivejch hvězd sčítá, dokud nedojde k překročení Schwarzildova kritéria R = 2 GM a vzniku černý díry, což vede k tomu, že každá větší galaxie obsahuje v centru černou díru, která je v dynamický rovnováze se svym okolím. Horizont událostí je zde hranice, kde začne hustota vakua narůstat tak rychle, že se vlny světla odrážej od vnitřku gravitační čočky jako paprsky světlo vystupující ze skleněný koule mechanismem totálního odrazu. Podobně jako u skleněný koule toto funguje jen dokud její průměr neni výrazně menší, než vlnová délka světla, takže malý černý díry vyzařujou mikrovlny (Hawkingovo záření) o stejný vlnový délce, jako představuje průměr černý díry. Podle současný teorie má hmota šanci spadnout do černý díry, kdykoliv se pohybuje přímo do ní. Teprve když do černý díry padá větší hmoty současně, dojde vzájemnými srážkami částic poblíž černý díry k jejich vypařování na akreční záření.
V éterový teorii tomu tak zdaleka není a chování částic připomíná kapání vody z velký výšky na sálající plotnu: pokud jsou kapky dostatečně malý, stihnou se v hustým vakuu doslova rozpustit a vypařit dřív, než stačej zmizet pod horizontem událostí. Vypařování hmoty ve vakuu jde přirovnat k rozpadání hrudek vlhkýho písku, který na vzduchu držej pohromadě, ale při hození do vody se rozpadaj. Síly který držej částice hmoty pohromadě jsou závislý na zakřivení časoprostoru uvnitř nich a když se částice strčí do prostředí, kde je hustota energie a hmoty srovnatelná s hustotou energie a hmoty uvnitř částice (přesněji řečeno s hustotou energie bosonů, který zprostředkovávaj vazebný síly mezi částicema), bosony se přestanou odrážet uvnitř částice od gradientu hustoty svý vlastní energie, rozlezou se jako plechovka červů a částici už nic neudrží pohromadě, takže se rozpadne na menší. Doslova se v hustým vakuu rozpustí jako hrudka vlhkýho písku ve vodě na akreční záření. To částečně z černý díry uniká a vytváří tlak záření, kterej další dopadající částice udržuje ve vznosu, takže jich do černý díry dopadne ještě míň. Prakticky to znamená, že jakmile černá díra jednou vznikne, je prakticky nemožný ji nakrmit další hmotou, protože se větčina hmoty ihned vypaří ještě dřív, než se stačí k horizontu událostí přiblížit, což mj. prakticky znamená, že černý díry v nitru galaxií svou hmotnost ztrácej, místo aby ji získávaly. Z hlediska časový dimenze pro částici padající do černý díry běží její lokální čas jakoby částečně pozpátku, gravitace se tu stává odpudivou silou: částice jakoby expandujou, zpomaluje rychlost světla a zpomaluje se šipka času. Protože částice drží čim dál slabší síly, rozpadaj se čim dál snáze a cykly jejich transformací (např. výbuchy supernov) se zrychlujou. Něco podobnýho bohužel můžeme pozorovat i v naší části vesmíru.
Z hlediska geometrie je horizont událostí místo, kde dochází k topologický inverzi časoprostoru, hmota se stává energií, prostor se stává časem a obráceně. To si jde jednoduše znázornit jako místo, kde se vzájemně prostupujou dvě oblasti fraktální časoprostorový pěny, jejich hustota bublinek roste vzájemně oběma směrama, takže se bublinky, který tvořily vnitřek větších bublin vně černý díry stávaj na druhý straně horizontu událostí těma většíma, zatimco ty, co byly původně velký se zmrskly do vnitřku bublin uvnitř černý díry. V místě horizontu událostí jsou velikosti obou bublin vzájemně vyrovnaný a místo se chová jako gravitonová pěna, kde nejde rozeznat rozdíl mezi hmotou a energií, fermiony a bosony, vnitřním a vnějším povrchem houby (obr. vpravo). Z hlediska pozorovatele uvnitř černý díry je to místo, kdy došlo k velkému třesku a vzniku jeho oblasti vesmíru. Je nutný si uvědomit, že je to víceméně relativní pohled: pozorovatel, kterej by mohl spokojeně vegetovat na žhnoucím okraji našeho vesmíru by pro změnu viděl naše galaxie zahalený do oblak žhnoucí temný hmoty a nás, jak právě procházíme velkým třeskem. Je to podobný jako při sledování vzdálenejch míst v krajině zahalený do oparu, který se nám zdaj utopený v mlze, ale když k nim přijdeme blíž, zjistíme, že je tam vlastně docela jasno a naopak naše původní stanoviště bude vypadat zahalený do mlhy. Rozdíl s vesmírem je v tom, že kdybysme mohli přecestovat až na vzdálenej okraj vesmíru, skutečně bysme se v tamním vakuu vypařili, zatímco pozorovatel ocamcaď by se naopak vypařil v hustým vakuu u nás. Průhledná oblast vakua tudíž pro každýho lokálního pozorovatele kterej je s nim v rovnováze představuje zónu jeho volnýho pohybu. Podobně to funguje při přibližování k hranicím vesmíru z vnější strany, tvořený povrchem černejch děr v našem vesmíru (z éterový teorie vyplývá, že mikrovlnný pozadí vesmíru je jeho vlastní Howkingovo záření). Ačkoliv se černá díra zdá malá, z pohledu částic, který u ní můžou existovat je to ohromnej expandující prostor, minivesmír srovnatelnej s objemem galaxie kolem ní. Ale ten je pro částice dopadající zvenku nedostupnej, páč by se při vstupu do jeho objemu vypařily na záření, z částic hmoty by se z nich staly částice energie, čili bosony. Pokud vám tendle výklad jako lidem stojící mimo éterovou teorii připadá šílenej, ujišťuju vás, že v jejím rámci je naopak zcela logickej, protože topologická inverze časoprostoru je záležitost i kauzálního chápání a můžem pro ni najít řadu analogií v rámci lidský společnosti a dalších vícerozměrnejch částicovejch systémů. Např. po revoluci jsou původní vládcové soustřeďující moc vypařující se trosky rozptylovaný postupně jako nepřátelé lidu do diaspory. Důsledky éterový teorie jsou tim víc abstraktnější a fantastičtější, čim její východiska vypadaj jednodušší.
Příčina fylotaxe jde nejlíp znázornit fyzikálním experimentem, ve kterým Douady a Couder umístili mísu plnou silikonového oleje do magnetického pole, které bylo silnější při krajích než ve středu. Do středu mísy pak byly vypouštěný kapky magnetický kapaliny, která fungovala jako drobné tyčinkové magnety. Tyto magnetky se vzájemně odpuzovaly a sklon magnetického pole je vytlačoval paprskovitě k okrajům (video). Fyzikální systémy se stabilizujou ve stavech, které minimalizují geometrický požadavky na šíření energie energie (integrál veličiny akce, tzv. lagrangián), který jsou daný minimalizaci poměru povrchu k objemu. Z Fibonacciho posloupnosti tak vyplývaj třeba magický počty nukleonů v atomovým jádře i chování elementárních částic, který sou taky tvořený kapičkami složenýma z menších. Tím je propojená evoluční geometrie zlatýho řezu s prvočísly, lagrangiánem a vlastnostma elementárních částic. Protože podle éterový teorie je souvislej časoprostor tvořenej nejtěsnějším uspořádáním částic, jsou jeho geometrický vlastnosti definovaný právě směrama, ve kterých energie při svým číření nalézá nejvíc gradientů a nepravidelností mezi částicema, teorie čísel tudíž definuje geometrický vlastnosti časoprostoru a naopak. Koncept čísel je ostatně odvozenej právě z představy spočetnejch, tj. kolidujících částic éterovýho modelu reality. Matematickou povahu zlatýho řezu a čísla Pí definující geometrie s maximální možnou symetrií, tedy kružnice a koule jde nejsnáze pochopit, když si vynášíme body v polárních souřadnicích s různým poměrem úhlovejch rozestupů a poloměru do grafu. Při určitým poměrech se uspořádání částic stává více nebo méně pravidelný, objevujou se v něm paprsky nebo spirály. Poměr, při kterým se uspořádání částic stává nejvíc náhodný a vyplňje nerovnoměrnějc plochu kruhu je právě zlatej řez. Tohle chování si můžete prostudovat na připojeným Excelovým sešitu (nebojte, je bez maker)
Jednoduchej rozbor ukazuje, že v kritickým bodě jde poměr poloměru a úhlovejch rozestupů vyjádřit fraktálně zřetězenym zlomkem p = 1 / (1 + 1 / (1 + 1 / (...))), kterej je jen jinou definicí čísla pí = SQRT(5 - 1) / 2 . Císlum, který nejdou vyjádřit konečným zlomkem v polynomiálním vyjádření se říkaj transcendentální čísla a hodnota zlatýho řezu i číslo Pí patří mezi ně. Fázovej prostor, kterej definuje počet spirál a ramen v částicích při různejch poměrech poloměru a úhlovejch rozestupů má úzkej vztah k Mandelbrotově fraktální množině. Z chování Fibonnacciho spirály jde odvodit i Goedelův princip neurčitosti, ukazuje totiž, že chování některejch čísel nejde vyjádřit konečným rozvojem a potom jakýkoliv ověřování jejich chování vede k neurčitejm výrazům, který nejde vyčíslit s konečnou přesností. Dole je několik nejznámějších příkladů fylotaxe.
Fylotaxe (z řeckého „uspořádání listů“ čili "listostrojí") studuje růst kytek, konkrétně zákonitosti při rozvětvování stonků, květů, listů a pupenů. Lidi si už dávno všimli, že se přitom snaží optimálně využívat prostor, podobně jako částice v éterový teorii. Listy na stonku rostliny nebo větvičky na větvi mají sklon růst tak, aby je to co nejvýhodněji vystavovalo působení slunce, deště a vzduchu. Vertikální stonek při svém růstu vytváří listy ve zcela pravidelném rozmístění. Přechod od jednoho listu k dalšímu (nebo od jedné větvičky k další) má charakter šroubovitého výstupu kolem stonku . Podobné uspořádání opakujících se částí nalezneme u šupin borovicové šišky nebo u semen slunečnice. Tenhle princip má svoje základy už v samotným růstovým vrcholu stonků a poupat, který je tvořenej rychle se dělícím růstovým pletivem, tzv. meristémem. Ten funguje tak, že se v něm dělením množej buňky tvořící zárodečný vrcholy novejch stonků, poupat či listů a jsou vzájemně odstrkávaný v houstnoucí pletivu na strany. Přitom se samočinně uspořádávaj do energeticky nejvýhodnějšího uspořádání, který lze popsat Fibonnaciho řadama. Fyzici nedávno modelovali uspořádání na povrchu stonku kaktusu Mammillaria elongata pomocí sloupečku tyčkovitejch magnetů, který se při vibracích vzájemně uspořádávaly do energeticky nejvýhodnější geometrie a studovali, jak dobře souhlasí tyhle výsledky s geometrickým modelem zlatého řezu.
Leonardo Pisano zvaný Fibonacci (1170-1240) žil v italský Pise ještě před vynálezem knihtisku. Objevil Fibonacciho posloupnost (1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, ...), ve které je každé další číslo součtem dvou předchozích a kterou Fibonacci získal jako řešení problému počtu množících se králíků: dejme tomu, že máme pár králíků ve uzavřetým výběhu. Kolik párů králíků tento pár vyprodukuje za rok, pokud předpokládáme, že každý měsíc porodí nový pár, kterej se za měsíc může začít zase množit? Posloupnost je tvořena vztahem an+2 = an+1 + an n = 1, 2, 3, ... Jak Fibonacciho číselná řada souvisí se zlatým řezem vyplývá z obrázku tzv. Fibonacciho spirály.
Na téhle stránce (MSIE only) se můžete pokusit o test svýho estetickýho cítění odhadem zlatýho řezu, čili poměru obdélníka s "ideálním poměrem" stran. Grafický vyhodnocení výsledků se zobrazí jen těm těm, co už hlasovali a mezitím se jim nezměnila IP adresa, takže pokud se vám nic nezobrazí, musíte se napřed pokusit o odhad. Na téhle stránce najdete pěknou diplomku, věnovanou praktický i teoretický problematice zlatýho řezu.
Žádný vtipy o Chuck Norrisovi nejsou vtipný. Kde je Chuck Norris, tam končí veškerá legrace.Toto je pořádek vesmíru: prostor, čas, Chuck Norris ... dělám si srandu. Chuck je samozřejmě první.Lidé se bojí času, čas se bojí pyramid a pyramidy se bojí Chuck Norrise.Čas na nikoho nečeká... pokud to není Chuck NorrisPokud má Chuck Norris zpoždění, čas by měl radši sakra zpomalitPodle Bible stvořil Bůh vesmír za šest dnů. Předtím Chuck Norris luskl prsty a stvořil Boha.Bůh se jednoho dne rozhodl stvořit vesmír. Chuck Norris řekl: "OK"Když bůh řekl "budiž světlo", Chuck Norris čekal až poprosí.Chuck Norris dokázal, že jsme ve vesmíru sami. Před jeho první vesmírnou expedicí jsme nebyli.Vědci odhadují, že energie uvolněná během Velkého Třesku je zhruba srovnatelná s energií uvolněnou při Chuckově kopu s otočkou.Dnes žijeme v rozpínajícím se vesmíru. Všechno se snaží dostat pryč od Chucka Norrise.Gravitace ve skutečnosti neexistuje. To se jen všechna hmota ve vesmíru tlačí k sobě strachy z Chuck Norrise.Když Chuck Norris škrtl zápalkou vzniklo slunce.První zákon termodynamiky říká, že energie nemůže být ani vytvořena, ani zničena. Dokud jí to nepovolí Chucka Norrise.Newtonův třetí zákon je neplatný, když tvrdí, že pro každou akci je zde srovnatelná a opačná reakce, neexistuje žádná síla, která by se rovnala Chuckovu kopu s otočkou.Když Chuck Norris dělá shyby na hrazdě, nezvedá se. Stahuje zeměkouli dolů.Když Einstein tvořil teorii relativity, opisoval z materiálů Chucka Norrise.Vědci tvrdí, že nikdo nemůže přežít v černé díře. Chuck Norris to jednou vyzkoušel a černá díra opravdu nepřežilaNic nemůže utéct přitažlivosti černé díry, kromě Chucka Norrise.Chuck Norris dokáže nabít mobil třením o svou bradku.Není pravda, že nejtvrdší věc na světě je diamant, nejtvrdší je Chuck Norris.Chuck Norris chodí namísto do solárka do tokamaku.Chuck Norris umí rozbíjet atomy kopem z otočky.Chuck Norris se holí Occamovou břitvou.Chuck Norris nevidí světlo, světlo vidí Chuck Norrise.Když se Chuck Norris nadýchá plutonia, plutonium do týdne zemře na ozáření.Chuck Norris umí násobit nulou tak, aby mu vyšlo nenulové číslo.Chuck Norris zná poslední číslici čísla Pí.Chuck Norris byl na konci vesmíru.
Je všeobecně známo, že Einsteinova obecná teorie relativity byla nejprve potvrzená ověřením předpovědi slabýho gravitačního čočkování, tzv. relativistický aberace na změně polohy hvězd na obloze v době slunečního zatmění 29 května 1919 sirem Arthurem Stanley Eddingtonem, kterej byl významnym přítelem a podporovatelem Einsteina. Potvrzení týhle předpovědi vyneslo Einsteina do vědeckejch výšin, protože až do tý doby byla teorie relativity považovaná za kontroverzní teorii asi tak, jako dnes teorie strun. Protože aji věda nakládá s informacema ve svuj prospěch, už mnohem méně vešlo ve známost, že Eddingtonovy výsledky by dnes těžko prošly statistickou analýzou chyba a možná i peer-review, protože jejich přesnost vzhledem k tehdejším pozorovacím metodám pro spolehlivý potvrzení Einsteinovejch výsledků nebyla dostačující. Relativistická aberace je efekt, kterej se v případě Slunce projevuje jen nepatrně a pouhým okem bysme ho nejspíš ani nezaznamenali, i kdyby nás Slunce neoslňovalo a mihlo se nám přímo pod nosem. Animace vlevo je z tohodle hlediska dalekosáhle přehnaná. Vidíme na ní, že Slunce se chová, jako kdyby bylo obklopený vrstvou vakua jako čočkou, která láme světlo jako želé. Podle éterový teorie ta vrstva skutečně existuje, je skutečně rosolovitá a elastická, může do sebe zachycovat lehčí částice a má taky svoji vlastní hmotnost, která se projevuje dalším zakřivením časoprostoru jako tzv. temná hmota. Můžeme je přirovnat k hustší vrstvě stlačitelný kapaliny nebo pěny, která se tvoří, když do ní ponoříme těžkej gravitující předmět.
Ještě míň bude tudíž známý, že gravitační čočkování vlastně neni relativistickej jev, ale spíš projev kvantový gravitace. Pokud se světlo šíří vakuem stálou rychlostí, neměli bysme nikdy pozorovat nějaký čočkování nebo ohyb světla, protože se při něm světlo šíří různou rychlostí podle toho, jak je paprsek vzdálenej od gravitujícího tělesa. Pozorovatel vně gravitační čočky sedí vždy v časoprostoru nedeformovaným gravitací, proto vždy uvidí, že se křiví dráha světla, ale ne časoprostor. To by mohl dokázat jedině tehdy, kdyby do čočky současně spustily hodiny, geometrickým proměřováním můžeme dokázat vždycky jenom deformaci prostoru. Relativita je založená na situaci pozorovatele, kterej sedí vždy uvnitř gravitační čočky a je deformovanej spolu s časoprostorem tak, že se mu jeví dráha světla jako přímá a nedeformovaná. Prakticky výsledek pozorování aberace bodovýho hmotnýho objektu vždycky směs obojího, protože při něm nikdy nemůžeme sedět zcela uprostřed gravitační čočky - což je jediný místo, kde se obecná teorie relativity uplatnuje zcela přesně (kdybysme seděli uprostřed gravitační čočky velký galaxie, což je teoreticky možný, pak bysme skutečně žádný čočkování neviděli). Z tohodle principiálního geometrickýho problému - kdy nemůžeme nelokální jev pozorovad jenom z jediný lokální perspektivy současně - éterová teorie dovozuje princip kvantový neurčitosti.
K podobný situaci už ve fyzice jednou došlo při vyvracení Koperníkova heliocentrickýho modelu, kdy byly pozorování oběhu Země kolem Slunce interpretovaný jako důkaz modelu duálního, čili geocentrickýho. Teprve subtilní logický nekonzistence, vyzdvihnutý Galileem (fáze Venuše, stíny kráterů na Měsíci apod.) vokázaly, že ve "skutečnosti" je tomu právě naopak. Animace vpravo ukazuje, jak eterová teorie dilema relativity a kvantový mechaniky řeší - ukazuje, že rychlost světla je zachovaná lokálně v mnoha malejch zakřiveních časoprostoru, tvořících gravitační čočku, takže jako celek pak gravitační čočka relativitu vlastně vyvrací, protože může bejt intepretována jako narušení Lorentzovy invariance, duální jev k relativitě a dokonce jako projev skrytejch rozměrů časoprostoru. Einstein - kterej kvantovou teorii nikdy moc rád neměl pro její indeterminismus (asi jako když strunaři nemaj rádi smyčkaře a obráceně) - by byl asi překvapenej, kdyby se s éterovou interpretací seznámil. No možná ale taky ne, protože jako eterista svou vědeckou dráhu začínal i končil.
V Arktickejch oblastech bývá čerstvej mořskej led pokrytej spoustou tědlech ledovejch kytiček. Výzkumníci, co jejich vývoj studovali na místě zjistili, že se tvořej výhradně za suchýho počasí při teplotě vzduchu pod -25 °C, kdy vlhkost vypařující se z teplejšího ledu nasublimuje na jeho povrchu. Když ledová vrstva ztloustne, přenos tepla přes ledovou vrstvu se zastaví a kytičky vysublimujou nebo rekrystalizujou a změní ve vrstvu firnu (zrnitýho sněhu). Ledový kytičky byly jeden čas podezřívaný ze zadržování oxidů bromu vzniklejch fotolýzou solí v mořský vodě a z přispívání ke vzniku ozonový díry, ale pozdější studie ukázaly, že tyhle domněnky byly neopodstatněný .
Psí miska částečně naplněná vodou se mohla stát příčinou požáru... Následná opatření: před odchodem z domácnosti vždy nejprve donuťte svého psa vypít misku. Nebo ho naučte na kofolu nebo mlíko, vodu stejnak pijou akorád žáby - a vy přece nexete, aby vám pes začal kvákat? Nebo pro jistotu psa utraťte a misku nahraďte nočníkem...
Co se optimalizace času týče, podle tohodle návodu sestavíte rádio za deset minut. Což je kratší doba, než potřebuju na výměnu baterek ve svojem jezevčikovi...
RUFUS: Jenom zhýčkanej mastňák a měšťáckej paďour by k biobramboře použil kupovanou diodu. Správnej vegan si pyrit nahrabe v přírodě nebo si vše potřebný vyrobí sám. K vlastní výrobě galenitu do krystalky si připravíme 1 lékárenskou zkumavku, obyčejné nastrouhané piliny olova, trochu Síry (Na požádání zakoupíme v lékárně), lihový kahan (nebo plynový vařič). Do lékárenské zkumavky nasypeme trochu síry a olověných pilin.
Poměr síry a olověných pilin je v objemovém množství v poměru cca 1:1. Zkumavku prstem ucpeme a poměr Síry a olověných pilin řádně promícháme.
Zkumavku uchopíme do připraveného držáku, abychom se nepopálili. Ohříváme pomalu a stejnoměrně dno zkumavky nad lihovým kahanem, nebo nad plynovým vařičem. V prvním stupni ohřívání se směs Síry a olověných pilin mírně zakalí a mění se v sklovitou hmotu. Ve druhém stupni ohřevu směs žárem zčervená, ze zkumavky vychází páchnoucí dým síry.
V posledním stupni ohřevu síra vzplane a ze zkumavky se vyvalí silný páchnoucí kouř. Tímto je proces zahřívání ukončen. Po ukončení zahřívání odložíme zkumavku na izolační podklad, aby směs mírně a pomalu vychladla.
Po vychladnutí zabalíme zkumavku do hadříku a kleštěmi opatrně rozlomíme. Hadříku použijeme proto, abychom nebyli zasaženi střepinami skla do oka a také proto, abychom zbytečně nepoškodili vlastní krystal vyrobeného galenitu. Opatrně vytřídíme rozlomené sklo zkumavky od vlastních krystalů galenitu. Ze směsi krystalů vybereme optimální tvar, který mírně olámeme do tvaru držáku, do kterého krystal zasadíme. Vlastní krystal, takto vyrobený nemá velkou pevnost, je křehký a lehce se láme a štípe. Proto s ním zacházíme opatrně, nenásilně. Zvlášť při nasazení do držáčku vlastního detektoru, kde tento krystal bude použit, postupujeme velmi opatrně a s citem. Na obrázku vpravo vidíme kus přírodního galenitu, vytěženého v Harachově.
Krystalka, neboli rádio na sluchátka nepotřebuje žádný zdroj napětí. Hraje pouze na energií z antény. Proto anténa musí být natažena venku v délce cca 20 metrů. Na přijímač musí být připojeno také uzemnění. Taková krystalka zachytí jednu místní silnější stanici.
Karbid křemíku se může stát přestupným materiálem při přechodu z křemíku na diamant, protože jeho vlastnosti jsou prakticky právě mezi oběma prvkama. Na obrázku vlevo je karborundová dioda 5x5 mm, která usměrňuje v rudým žáru (650 ºC) a vykazuje přitom elektroluminiscenci. Křemíkový součástky nepřežijou teplotu 270 ºC. Uprostřed jsou krystaly syntetickýho karborunda, tzv. moissanitu, používanýho ve šperkařství jako náhražka diamantu. Jsou zabarvený akceptorovejma příměsama (bor) dozelena (modrá barva barevnejch center se skládá s nažloutlou barvou samotnýho SiC, kterej má šířku zakázanýho pásmu právě na hraně viditelný oblasti). Donorový příměsi (prvky pátý a šestý skupiny, jako dusík) naopak dělaj z karborunda polovodič typu P a dávaj mi růžový zbarvení. Pokud si koupíte v železářství hnědej a zelenej karborundovej "šmirgl" papír, můžete si z nich zkusid udělat tranzistor...
Vlevo dole je první integrovanej obvod na karbidu křemíku z roku 2007, vysokoteplotní čip na keramice z oxidu berylnatýho, která vede teplo jako měď a zapojení obvodu vlevo - dokáže fungovat několik tisíc hodin při 600 ºC. NASA ho testuje pro satelity, který by jednou mohly přistát a dlouhodobě vysílat na Venuši, kde povrchová teplota dosahuje 450 ºC.
RUFUS: Ani ne, dokať se lidi nenaučili pýct polovodiče sami, cpali do rádia každej šutrák, co našli... Karborundum je velmi tvrdý a stabilní, takže bylo možný takovej detektor prodávat už smontovanej, odzkoušenej a zaletovanej v trubičce jako hotovej, ready-to-use výrobek. Pyritový nebo galenitový detektory si radioamatéři dělali sami, nebo byly na trhu držáky se zaletovaným krystalkem, ale správnou pozici jehly museli uživatelé najít sami - napichovali krystalek tak dlouho, až našli nejlepší signál. Takový detektory nebyly časově nijak stabilní a po čase, nebo když se s rádiem kleplo o zem bylo nutný krystalek opíchat znovu.
Karborundový detektory dodávali výrobci karbidu při Niagarských vodopádech, kde byla levná elektřina. Karborundum přitom vzniká jako jemně zrnitá hmota, ale čas od času se v pecích udělaly krásný průhledný krystaly, který měly čistotu srovnatelnou s dnešníma polovodičema a dobře usměrňovaly. Karborundový detektory měly ovšem na rozdíl od pyritu jako demodulátory horší účinnost z prostýho důvodu, že každá dioda usměrňuje teprve od určitý hodnoty propustnýho napětí v bodě, kdy se začíná ohejbat nahoru (v kolínku, kde je největší rozdíl mezi levou a pravou stranou voltamperový charakteristiky diody). Pyrit je díky nízký šířce zakázanýho pásu materiál prakticky s kovovou vodivostí, průrazný napětí jeho diod je pár voltů, ale zato dobře usměrnuje i velmi nízký napětí. Na karborundový diody bylo nutný nejprve přivést malý přepětí kolem 1,5 voltu, čímž se posunul jejich pracovní bod v propustným směru - teprve pak je bylo možný použít k demodulaci signálu z antény s nízkým napětím.
Tyhle komplikace způsobily, že se na karborundový diody časem zapomělo, ačkoliv to byl vlastně moderní vysoce výkonnej polovodič, kterej se dnes používá na modrozelený svítivý diody a epitaxní polem spínaný tranzistory se Schottkyho PN přechodem kov-polovodič, tzv. MESFETy.
Cyklus vědeckých zpráv - teda spíš cesta, jakou se dispergujou v nehomogenním inerciálním prostředí, páč ten kruh neni uzavřenej...
Vznik polární záře (jižní záře – „aurora australis“, severní záře – „aurora borealis“) by se dal popsat asi takto: Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi letí vesmírem rychlostí řádově 0,1% rychlosti světla a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře.
Pozorování polární záře v ČR z rijna a listopadu roku 2003. V reálu je polární záře mnohem míň barevnější i sytější, protože lidský oko neni ve tmě na barvy tak citlivý, jako foťák či kamera s dlouhou expozicí (skotopické vidění), obyčejně se na severský obloze projevujou jako jen pohybující se šedivej závoj.
Indukční vařič neni záhodno obsluhovat s kardiostimulátorem, protože pracuje s frekvenci 16-27 kHz, která je vyzařovaná do okolí. Srdcem většiny zapojení je bipolární spínací tranzistor P-N-P-N s izolovaným hradlem (na odkrytovaným vařiči na obrázku vlevo je skovanej pod chladičem), kterej naseká usměrněnej síťovej proud na střídavej s vysokou frekvencí a proměnlivou střídou, čímž se reguluje výkon (schéma). Insulated Gate Bipolar Transistor (IGBT) je spínací tranzistor, kterej kombinuje výhodný vlastnosti bipolárních a unipolárních tranzistorů: možnost řízení napětím a nízkej odpor v sepnutým stavu. Umí podobně jako tyristor jen spínat a vypínat, k zesilování se nehodí. Na rozdíl od tyristoru se IGBT umí vypnout sám - nemusí počkat, až proud klesne sám pod prahovou hodnotu, ale je výrobně náročnější a používá se menší zatížení (tyristory jde zvětšovat prakticky libovolně). Učinnost přenosu elektrický energie na teplo v indukčním vařiči je kolem 90%, ale vyžaduje speciální nádobí s plochým feromagnetickým dnem. Celková ekologická účinnost zhruba odpovídá plynovýmu vařiči, páč účinnost výroby elektřiny z plynu je jen kolem 40%.
Jednotranzistorovej FM přijímač postačí tam, kde je silnej signál od místního vysílače v pásmu VKV. V takovém místě umožňuje dostatečně kvalitní poslech vybrané stanice i na běžný sluchátka. Vlevo je klasický schéma zapojení jednolampovky v elektronkovým uspořádání, tzv. audionu pomenovanejch podle elektronky, která se v nich nejprve používala. Vlevo rozeznáme paralelní LC rezonanční obvod, na kterým se selektuje frekvence radiosignálu z atény. Protože jeho frekvenční charakteristika má zvonovitej tvar, zlepšuje se selektivita rezonančního obvodu kladnou zpětnou vazbou, kterou zajišťuje tranzistor v úloze zesilovače. Tranzistor funguje současně jako krystalová dioda a demoduluje signál. Podobný jednolampovky v elektronkovým uspořádání byly velmi oblíbený radioamatéry na začátku minulýho století, protože výstup na vysokoohmový sluchátka nepotřeboval tolik zesilovacích stupňů. V případě, že se vysokofrekvenční signál se po usměrnění odfiltruje kondenzátorem, může bejt zesílenej ještě jednou tímtéž tranzistorem, kterej pak funguje současně jako zesilovač nízkofrekvenčního stupně, čímž se ušetří další součástka a její spotřeba (v elektronkovejch přijímačích se pro tento účel používala kombinovaná VKV duotrioda). Takový použití zesilovače ve více funkcích se říká reflexční (regenerační) přijímač - klade ovšem větší nároky na výběr součástek a nastavení pracovního bodu tranzistoru, aby nedocházelo ke zkreslení zvuku. Pokud se kladná zpětná vazba přežene, přijímač zakmitává do antény a ruší přijímače v okolí, proto se tohle zapojení už dnes moc nepoužívá a selektivita se dosahuje směšováním kmitočtů v zapojení tzv. superheterodynovýho přijímače, čili superhetu.
Přijímač s kladnou vazbou je nejcitlivější, je-li zesílení zpětný vazby nastavený těsně pod bodem rozkmitání. Na tom je založena funkce tzv. superreakčního ("superregeneračního") přijímače. Kladná vazba vysokofrekvenčního stupně audionu se v něm zesiluje a zeslabuje periodicky v rytmu pomocného kmitočtu s dostatečně vysokou frekvencí, aby nebyl slyšet (např. 40 kHz). Audion tak neustále prochází bodem největší citlivosti, protože se střídavě rozkmitává a hned nato tlumí, takže má velmi dobrou citlivost. Superreakční přijímač při příjmu poznáte silným šumem, který potvrzuje správnou funkci kladný zpětný vazby. Po zachycení nosné vlny nějakého vysílače šum mizí - je potlačen, takže již nemůže rušivě působit při reprodukci pořadu. Přijímač ale při příjmu vyzařuje zpětně do antény, neboť jeho prvním stupněm je vlastně přerušovaně kmitající oscilátor, proto může způsobovat rušení jiných blízko umístěných přijímačů. Výhodou superreakčních přijímačů je schopnost detekovat amplitudově modulované signály a na boku rezonanční křivky i kmitočtově modulovaný signál, takže se používaly jako jednoduchý tranzistoráky pro společnej příjem AM a FM pásma. Cena za vysoký zesílení vf stupně superreakčního přijímače je nižší selektivita, proto se nehodí k příjmu pásma s velkým počtem silných stanic a dnes se používá hlavně jako přijímač pro řízení dálkově ovládaných RC modelů. Dnes, kdy jsou tranzistory velmi levný se návrháři obvodů optimalizací zisku zesilovacích stupňů nezatěžujou a jediný konstrukční omezení počtu tranzistoru je odstup signálu od šumu. Tranzistorový zesilovače obecně víc šuměj než elektronkový- proto vyhraněný audiofilové s netopýřím sluchem dávaj nadále přednost elektronkovým zesilovačům.
Nepříliš bezpečný testování 125 mW laseru v brlohu Ondřeje Čady. Je možný zeleným laserem svítit do zelený LED - přitom se chová jako fotočlánek a vyrobí tolik energie, že rozsvítí červenou ledku. To je možný proto, že červená LED má nižší propustný napětí díky užšímu zakázanýmu pásu jejího polovodiče (viz přehled polovodičů používanejch v LEDkách vpravo) - obráceně (červeným světlem napájet zelenou diodu) by to nedungovalo kvůli kvantový mechanice fotoelektrickýho jevu... Pokud má laser má vstup pro audiomodulaci, můžete zkusit přenášet zvuk světlem, což se zeleným světlem funguje do vzdálenosti cca 10 m. Na větší vzdálenosti se začne projevovat šum vzniklý průletem prachu před laserem. Infračervené lasery a diody tímto problémem netrpí, protože světlo větších vlnových délek částice prachu bez problému obleze.
Zdroj záření v běžným zeleným laseru není zelená laserová dioda, jak se často lidi myslej, protože laserový diody pro kratší vlnový délky, než červený světlo se obtížně vyráběj. Jde o DPSS - diode pumped solid state laser - diodově buzený pevnolátkový laser. Laserová dioda tam sice je, ale svítí v IR spektru na vlnové délce kolem 808 nm. Tato dioda je budícím zdrojem pro krystal Nd:YAG, který díky napařeným kovovým zrcátkům na krystalu tvoří sám sobě rezonátor. Přitom vzniká záření s vlnovou délkou asi 1064 nm. To nakonec putuje do násobiče kmitočtu, který tvoří krystalek trihydrogenfosforečnanu draselného, tzv. KTP. Z něho pak teprve vystupuje světlo zelené barvy o vlnové délce 532nm. Na výstupu laseru je ještě IR filtr, který zachytí případné zbytky infračervenýho světla. Laser je slabě viditelnej i ve dne, v noci vynikne zelená čára místy se třpytící při pruletu prachových částeček. Když někde na webu ukazujou, jak krásně je i za bílýho dne vidět jejich XXX mW laser, musíte počítat s tím, že ve skutečnosti zdaleka tak dobře vidět nebude. Většinou to autoři švindlujou dlouhou závěrkou, což poznáte podle toho že na fotce nejsou v paprsku ani zblízka vidět kousky prachu, jak se třpytí.
Japonský výrobce LED začal prodávat vzorky AlGaInP (aluminium galium indium fosfid) LED čipů, které emitují červené světlo s vlnovou délkou 660 nm. Podle společnosti je to údajně optimální světlo pro urychlení růstu rostlin. Firma tvrdí, že bylo dosaženo výstupního výkonu 11 mW proudem 20 mA, což je údajně nejvyšší úroveň poměru pro 660nm LED čipy na světě.
Foxhole rádio se říkalo na koleně sestavenejm krystalkám, který v poslouchali spojenecký vojáci v zákopech druhý světový války (video). Jako detektor se používala zoxidovaná vrstva okují na žiletce kontaktovaná tuhou z tužky, protože na frontě nebylo možný získat ani krystaly pyritu. Ladilo se posouváním hřebíku po závitech rezonanční cívky, vrstva laku sloužila současně jako kondenzátor. Aneb když se xe, tak to de...
ARO: Na malejch vzdálenostech se kinetická energie elektronů v kovech projevuje jako plasmonový vlny - způsobujou např. neobvyklou barvu zlata a mědi. Slitina zlata z hliníkem je růžová, se stříbrem docelena. V normálním obvodu by se pak projevila např. tak, že by impedance sériovýho rezonančního filtru závisela na tom, zda se dá kondenzátor před cívku nebo za ni, páč ty elektrony "pružej".
Článek o "kapalinovejch tranzistorech" z červnovýho vydání Fluids&Mechanic, 1960 (screenshot). V průmyslových regulátorech se pneumatický obvody na principu "klapka-tryska" používaj dodnes pro svou robustnost a spolehlivost (fungujou i při výpadku proudu ve vlhkým prostředí s nebezpečím výbuchu, protože nejiskřej).
Soustava cívky a kondenzátoru je v elektrotechnice základem tzv. rezonančních obvodů. Jelikož střídavej proud s rostoucí frekvencí vedenej kondenzátorem čim dál líp a cívkou čim dál hůž, chová se soustava cívky a kondenzátoru jako tzv. pásmová propust a vede střídavej proud jen určitý optimální, tzv. rezonanční frekvence. U paralelního řazení je tomu právě naopak a takovej obvod se používá jako pásmová zádrž - selektivě z výstupu odfiltrovává určitý frekvence. Sada rezonančních filtrů naladěnej na různý frekvence je principem tzv. ekvalizéru, používanýho v audiotechnice, pásmovou zádrží se např. z výstupu reproduktorů selektivně odfiltrovává síťovej brum. No a v radiotechnice se rezonanční filtr používá k ladění stanic a kanálů, takže ho najdem v každým rádiu a televizoru a to ne jednom místě. Jak funguje elektrickej rezonanční obvod složenej z cívky a kondenzátoru si můžete snadno vyzkoušet v simulátoru elektrickejch obvodů běžícím v prohlížeči jako Java applet. Situaci v simulátoru na obrázku vpravo zreprodukujete naimportováním těchto dat:
$ 1 5.0E-6 10.391409633455753 50 5.0 42 v 64 224 64 48 0 0 40.0 5.0 0.0 w 64 224 112 224 0 w 224 224 176 224 0 s 112 224 176 224 0 false false w 176 224 176 256 0 w 112 224 112 256 0 c 112 256 176 256 0 4.9999999999999996E-6 0.0 l 64 48 224 48 0 1.0 0.0999999999999445 r 224 48 224 224 0 50.0 o 7 4 0 3 7.62939453125E-5 0.1 0 o 8 4 0 3 5.0 0.1 1 o 6 4 0 3 7.62939453125E-5 9.765625E-5 2
Aji fyzici se občas stanou obětí svýho povolání a pokud po sobě chtěj zanechat adekvátní náhrobek, proč jim v tom nevyhovět, že...
William Shockley (čti "sákly") bádá na tranzistoru, zatímco Bardeen (v brejlích) a Brattain uctivě přihlížeji. Tyhle fodky v roce 1949 oblétly celej civilizovanej svět, ale s realitou měly málo společnýho a v samotný výzkumný skupině se staly zdrojem nefalšovaný zášti. Shockly Bardeena v roce 1945 přibral do svý výzkumný skupiny, kterou zasvětil svý vizi polovodičovejch zesilovačů. Byl to typickej vizionářskej šéf, ale jeho praktický schopnosti vést výzkum často ostře kontrastovaly s jeho představama. Brattain tudle skupinu vyvažoval jako typickej zkušenej technik, kterej se moc nemontuje do teorie, ale ví, co a hlavně jak při experimentech udělat. Konstruktérem prvního transistoru byl tudíž fakticky on. Mozek tý skupiny byl Bardeen, ale respekt svýho šéfa si tím nezískal - právě naopak, od chvíle, kdy mu dokázal, že Shockleyho cesty k realizaci tranzistoru jsou teoreticky nereálný, Shockley se pak od práce zbytku skupiny izoloval a zatrvrzele bádal v laboratoři sám. O svým postupu se kolegům nesvěřoval a pokud s nima komunikoval, jednal vždycky s každým zvlášť z pozice šéfa o samotě svý kanceláře.
Po objevu tranzistoru napětí ve skupině ještě víc vzrostlo, protože Shockley při prezentaci v tisku bezprostředně vystupoval v roli ideovýho vedoucího celýho výzkumu. Jeho projekt byl v AT&T vydupaný dítě, ale lze pochybovat, zda by Shockley bez podpory ostatních k objevu tranzistoru dospěl jako první. Brzy po publikování objevu Bardeen skupinu opustil a věnoval se dál samostatný výzkumný práci (mj. objevil izotopovej efekt supravodičů a za jejich teorii později dostal svoji druhou Nobelovku) - zatímco Brattain zažádal o místo na jiným pracovišti AT&T, aby neměl Shockleyho na očích. S Bardeenem zůstali přátelé, zatímco Shockley pokračoval dál ve výzkumu tranzistoru a v roce 1951 představil první verzi planárního tranzistoru. Tou dobou ale už výzkum polovodičů běžel na plný obrátky na celý řadě dalších pracovišť, který pochopili význam objevu tranzistoru. Shockley se stal paranoidní, věřil, že ostatní mu "jeho" vynálezy ukradli a brzy na to opustil AT&T rovněž aby založil vlastní firmu v Silicon Valey, jako jednu z prvních, který tam později vznikly. Snažil se tam vyvinout cosi, co bylo později označeno jako tyristor, ale pod Shockleyho autoritářským vedením nikdy nedospěla ke komerčně využitelnýmu produktu, osm zaměstnanců podalo výpověď a on sám ji po několika letech prodal. Na sklonku života se Shockley stal jedním z otevřenejch proponentů eugeniky a svoje pozdější neúspěchy zatrpkle přikládal intervencím světového židovstva, proto se od něj většina vědecký veřejnosti v USA (ve který měli židi tradičně významnej podíl) oficiálně distancovala.
Z elektrochemickýho hlediska je polovodičovej přechod jakási řízená oxidace nebo redukce příměsovejch atomů, který se proudem elektronů průběžně redukujou a vzápětí zase oxidujou za vývoje světla a tepla. Při usměrňování je oblast přechodu zaplavená nosiči náboje, který silně zvyšujou její vodivost. Nabízela se myšlenka zapíchnout do toho místa další drát a využít vodivý místo k řízení proudu v dalším obvodu, což je princip tranzistoru. Ve skutečnosti, kdybyste to chtěli zkusit s krystalkou z pyritu a špandlíku, asi by se vám do ní nepovedlo druhym špendlíkem trefid, protože v takovým polovodiči má oblast prostorovýho náboje šířku jen zlomek mikrometru. Potřebujete kvalitní vypucovanej krystal polovodiče, zbavenej většiny příměsí a druhej vodič přiložit velmi blízko. Walter Brittain s Johnem Bardeenem z AT&T Bell Labs v roce 1948 použili trik, kterej se používá i dnes při testování molekulárních obvodů: na kousek plastu nanesli zlatou fólii, na hraně ji proškrábli a získali tak dva rovnoběžný kontakty ve vzdálenosti asi 0.2 mm. Přímáčkli je pomocí kancelářský sponky na kousek krystalku germania a naměřili malý proudový zesílení, asi 1,5x. Taxe zrodil před 62 lety první tranzistor.
Asi tři roky na to se začaly první tranzistory vyrábět sériově. Napřed je začaly poloprovozně vyrábět samotný Bellovy laboratoře zalívaný v epoxidovým pouzdře, později se přidali další výrobci. Kvalita epoxidu v tý době nebyla dostatečná, proto se brzy přešlo na celokovový pouzdra, což ovšem zvedlo cenu tranzistoru. Kromě toho si je museli uživatelé sami "zapect": pomocí malýho výboje z kondenzátoru se pod hrotama tranzistoru roztavila malá oblast polovodiče a tranzistor se tím stabilizoval. Potom se ale už nesměl upustit na stůl, protože by se zničil. Samotný zapejkání se samozřejmě neobešlo bez ztrát, takže jste často naráz přišli o 20 dolarů ještě dřív, než jste s nim něco zbastlili. Jedinou výhodou bylo, že bodový tranzistory tehdy ještě neobsahovaly indiovou pájku, takže vydržely normální pájení. Pozdější tranzistory byly plošný (viz obr. vpravo) a při letování teplota přívodů nesměla přesáhnout 70 ºC. Na ukázce níže jsou první sériový tranzistory z prosince 1952 z produkce firmy Westen Electric, maj jen dva přívody, protože kovovej plášť slouží jako kontakt báze tranzistoru. Dokonce v nich byly oba hroty vidět, protože byly utěsněný jen gumovým kroužkem, kterej šel z tranzistoru svléknout. Je vidět, že první tranzistory byly stále hrotový kontaktem podle původního patentu Bellovejch laboratoří. Stály kolem 6 tehdejších dolarů / ks (dnes by to bylo přes 50 USD) a cenově těžko mohly konkurovat elektronkám, který i přes mnohem složitější konstrukci díky zavedený výrobě stály pod jeden dolar. Ale už tehdy tranzistory spotřebovaly mnohem míň proudu než elektronky a byla to teda velmi "zelená" technologie. První přenosný tranzistorový rádio TR-1 vyráběla firma Regency I.D.E.A za 50 USD (cca 364 USD v 2006) a na trh šlo v roce 1954 a bylo skutečně docela miniaturní, akorád baterie se nosily zvlášt.
Protože při pohybu napříč vodičem elektrony nezasahujou do nitra atomů, jde z hlediska éterový teorie kovy přirovnat k vícerozměrný houbě, nacucaný elektronama jako obyčejná houba vodou, proto se taky tak lesknou. Povrchu houby se ve fyzice pevnejch látek říká Fermiho plocha. Čim větší relativní přebytek elektronů atomy obsahujou, tim víc je kovová houba vlhčí a jde z ní elektrony snadno uvolnit zahřátím nebo pomocí elektromagnetický vlny světla (kovy jsou vodiče typu N, čili negative podle uzančního náboje elektronů). Elektrony se ovšem současně aji odpuzujou, takže pevnost kovový houby s přebytkem elektronů klesá, protože se ji vodivostní elektrony snažej rozcupovat. Alkalický kovy s přebytkem elektronů jsou proto velmi měkký a připomínaj spíš stříbřitou mazlavou pastu, než kov. V přítomnosti atomů s nedostatkem elektronů (tzv. děr) může naopak dojít k opačnýmu jevu, kdy je pohyb elektronů soustředěnej v mezerách mezi atomama, elektrony se zde přednostně vyhledávaj dutiny houby (polovodič typu P, čili pozitive). V extrémním případě může bejt pohyb elektronů omezenej na úzký kanálky a nemusej při svým pohybu vůbec atomy obcházet, v tom případě dochází ke vzniku supravodivosti. Protože jsou v okolí děr elektrony silně stlačený, i supravodivost klade vysoký nároky na pevnost vazeb mezi okolníma atomama.
Většina materiálů může vést elektrony oběma způsobama a vystupovat tak jako vodiče typu N i P současně. Ale v místech, kde záporný zakřivení Fermiho povrchu přechází do kladnýho je povrch houby prakticky suchej, protože se na něm elektrony nemůžou udržet (pro elektrony je to tzv. "zakázanej pás"). Rozdíl zakřivení povrchů se nazývá šířka zakázanýho pásu a závisí především na tom, jak silně xobě atomy volný elektrony přitahujou a současně je mezi sebou stlačujou. Při styku dvou druhů vodičů s vodivostí typu N a P dochází k zajímavýmu jevu: oblast houby s nedostatkem elektronů (P) do svejch děr přetáhne část elektronů z povrchu houby, kde je elektronů přebytek a vytvoří tím oblast tzv. vnitřního náboje s potenciálovým rozdílem několika desetin voltu, kterej odpovídá rozdílu v šířce zakázanejch pásů atomu na obou stranách PN přechodu. Místo styku polovodičů obou typů vodivosti se tím jakoby "vysuší" a protože neobsahuje dostatek pohyblivejch elektronů, stane se nevodivý. Pokud se na rozhraní přivede napětí, který působí tak, že odčerpává elektrony do míst s děrovou vodivostí, vede to k tomu, že se "vysušuje" čim dál větší oblast v okolí rozhraní a to se stává čím dál míň vodivý a nadále proud nevede. Opačný napětí ale funguje zcela obráceně: doplňováním děr novými elektrony se elektrony v dutinách poblíž rozhraní uvolňujou a nejprve zvlhčej oblast vnitřního náboje, po vyrovnání potenciálu pak přecházej volně do druhý části polovodiče. Rozhraní se chová jako usměrňovač proudu, protože mu umožňuje téct jen jednim směrem a říká se mu dioda. Na rozhraní obou polovodičů s výrazným rozdílem zakřivení povrchu elektrony jakoby prýštěj z dutin jednoho materiálu a skákaj přes zakázanej pás s nulovým zakřivením povrchu na zakřivenej povrch druhý houby. Čim je oblast zakázanýho pásu širší, tim napětí elektrony při svejch skocích překonávaj a vyzařujou díky prudkejm pohybům záblesky elektromagnetickejch vln, což je princip vzniku světla při průchodu diodou. Při vhodným experimentálním uspořádání je možný přeskoky náboje pozorovat na kvantovanejch vírech v tenký vrstvě supravodiče pomocí elektronovýho mikroskopu (viz video vpravo).
Podle částicovýho modelu polovodiče by mělo bejt možný chování PN přechodu modelovat vedením vody na rozhraní vrstev dvou porézních materiálů, z nichž jedna je hydrofilní (např. sklo nebo křída) a druhá hydrofobní, takže vede kapalinu jen vnitřkem pórů. Při spojení vrstev dojde napřed ke vcucnutí části kapaliny z hydrofobní vrstvy do hydrofilní, čímž se hydrofilní vrstva v místě rozhraní vysuší natolik, že nemůže vést kapalinu bez většího odporu. Odcucávání kapaliny z hydrofilní vrstvy povede jen k tomu, že se efekt jen prohloubí a kapalinu přes rozhraní stejně nepoteče. Teprve napumpování tolika vody do hydrofilní vrstvy, že doplní póry v hydrofobní vrstvě umožní kapalině znovu protékat. Přitom je nutný překonat určitej přetlak, způsobenej povrchovým napětím vody, protože kapalina do mastnejch pórů neproniká úplně snadno. Odpovídá to jistýmu přepětí polovodičový diody, který se objevuje v propustným směru a je zdrojem jistejch ztrát. Žádná dioda není ideální usměrňovač, protože oblast prostorového náboje zadržuje část elektronů a ty při vysokých frekvencích procházej PN přechodem bez odporu v obou směrech. Proto se pro usměrňování velmi vysokejch frekvencí musí oblast prostorovýho náboje co nejvíc omezit, čehož se dosahuje silnějším dopováním polovodiče vyšší koncentrací příměsí, použitím polovodiče s nižší hodnotou zakázanýho pásu (např. náhradou křemíku za germanium), popř. provedením N-vrstvy z obyčejnýho kovu, kde je koncentrace volnejch elektronů vysoká ( metalpolovodičová tzv. Schottkyho dioda). Takovým typem diody je i známá krystalka, čili hrotová dioda, kterou tvoří špendlík zapíchlej do krystalku pyritu a která se používala k usměrňování radiovýho signálu v prvních radiopřijímačích. Schottkyho diody jsou velmi rychlý a maj nízký napětí v propustným směru - jejich nevýhoda ovšem je, že se v závěrným směru snadno prorazí vyšším napětím, protože oblast vnitřního náboje je v nich velmi tenká. Toho se ale občas využívá pro stabilizaci proudu lavinovými nebo Zenerovými diodami, který maj závěrný napětí tak nízký, že průraz vydržej bez poškození. Lavinový diody můžou díky svý záporný voltamperický charakteristice sloužit jako generátory vysokofrekvenčního šumu. Další využítí Schottkyho diod je pro tzv. varikapy, protože oblast prostorovýho náboje mění svoji kapacitu podle toho, jaký závěrný napětí je na ni přivedený. Pomocí varikapů se provádí např. automatický ladění při vyhledávání stanic a kanálů v TV a rozhlasovejch přijímačích.
Včera ve dvě v noci Evropská agentura pro kosmickej výzkum ESA úspěšně vypustila francouzskou raketu Ariane 5 z Kourou ve Francouzský Guyaně do Lagrangeova bodu L2 1.5 mil. km za Zemí na spojnici Země - Slunce dvě významný sondy: infračervenej teleskop Herschel a sondu Planck, která bude pozorovat mikrovlnný pozadí s rozlišením 10x lepším, než WMAP, což umožní mj. dokázat příčnou polarizaci v pásu B-modu, kterou předpovídá inflační model (na obrázku polarizace CMB v pásu K-modu na 23 GHz a V-modu na 61 GHz). Výběr L2 je kromě nulový gravitace motivovanej taky tím, že leží ve stínu Země, což je důležitý pro chlazení detektorů obou sond, který budou snímat tepelný záření o teplotě jen několik stupňů nad absolutní nulou (2.7 K), takže budou muset být ještě chladnější.
Teleskop Herschel (neplést s reflektorem WHT) má dvojnásobnej průměr zrcadla co nedávno repasovanej Hubble a 4x větší, než infrateleskop Spitzer (kterýmu nedávno došlo chladivo) a svým rozlišením je schopnej zaznamenat pohyb člověka na Měsíci. Protože s takovým dosahem toho ve vesmíru v optickým pásu už moc neuvidíme kvůli rozptylu světla, bude i Herschel pracovat v daleký infračervený oblasti spektra, na kterou jsou citlivý jeho tři detektory HIFI, PASC a SPIRE. Teplota v L2 je asi 80 K a proto je dalekohled stíněnej od sálání z vesmíru tepelným štítem. Jeho životnost bude asi tři roky, než mu dojde zásoba 2200 litrů chladicího helia, který ho udržuje na teplotě pod 0.3 K. Start drahocennýho nákladu proběhl vpořádku a nejpozději do června se očekává zahájení výzkumnýho provozu obou teleskopů. Na animaci je průlet obou sond po oddělení transportního modulu SYLDA (nejslabší tečka), sledovanýho ve vzdálenosti 100.000 km od Země metrovým teleskopem na španělský observatoři ESA na Kanárskejch ostrovech Teneriffe.
Systémů pro tzv. elektronickej papír dnes existuje několik desítek, do praxe se ale šířej jen pomalu, páč papír je holt papír - zvlášť když se octnete sami v jehličnatým lese. Nedávno k nim přibyl další, vyvinutej na americký Universisty of Cincinnati (1, 2). Je trapně jednoduchej: prostor mezi plochejma elektrodama na průhlednejch membránách je vyplněnej barvivem. Přivedením vysokýho elektrickýho napětí se elektrody splácnou a vytlačej do prostoru mezi nima kapičku inkoustu. Připravenej displej patří do skupiny elektrofluidickejch displejů a celýmu principu se buhvíproč vznešeně řiká Young-Laplaceova transpozice podle pánů, co studovali elastický deformace těles. Jeho výhodou je jednoduchost, dobrá čitelnost a možnost výroby barevnejch displejů, ale elektrofluidický displeje sou z principu citlivý na mechanický namáhání (ohyb) a vyžadujou podsvěcování - takže v praxi myslím stejně převládne OLED nebo jinej osvědčenej systém - páč svět v oblasti zobrazovačů úporně sleduje unifikaci.
Roboti šplhaj, lezou, válej se a rozpoznávaj za jízdy chodce na videích MIT Review (2x zrychleno). Kliknutím na náhled stáhnete Flash video.
Simulace tání Grónskejch ledovců do roku 2100 podle klasickejch modelů a se započítáním klouzání ledu po roztálý vodě v podloží (vpravo diference).Roztátím Grónskýho ledu se zvedne hladina světovejch oceánů o sedm metrů, simulace předpovídá zvýšení hladiny o 18 cm do roku 2035.
Jaxem se už zmínil, fotony televizních, rádiovejch a delších vln vlastně neexistujou, protože by se v mikrovlnným pozadí vesmíru chovaly jako tachyony se zápornou klidovou hmotností a postupně by expandovaly (rozpadaly se). Éterová teorie zápornou hmotnost fotonu potřebuje pro plynulej přechod ke gravitačním vlnám, který se vakuem šířej asi tak, jako zvukový vlny pod hladinou vody. Ty se šířej vodou šířej mnohem rychlej, než vlny na hladině vody, ale taky se vodou mnohem rychlej rozptylujou, protože intenzita vln na hladině klesá se lineárně se vzdáleností, zatímco intenzita vln pod hladinou se čtvercem vzdálenosti, protože se šířej prostředím s větším počtem dimenzí. Z éterový teorie vyplývá, že gravitační vlny by se měly rozptylovat už na vzdálenosti srovnatelný s lidskou rozměrovou škálou, tedy vlnovou délkou mikrovlnnýho záření vesmíru (2,7 cm). Fotony mikrovlnnýho záření éterová teorie považuje za gravitony předchozí generace vesmíru, expandovaný v důsledku inflace. Fotony mikrovlnnýho záření ve vzdálenosti 13.7 mld světelnejch let by byly právě tak prťavý, jako gravitony na délce 10-16 metru. Praktickej projev rozptylu gravitačních vln v šesti dimenzích je Casimirova síla, která klesá s pátou mocninou vzdálenosti projevuje se na vzdálenostech do 100 nm a slabá jaderná síla, která je k ní supersymetrická na vzdálenostech do 10-15 metru.
Gravitační vlny by měly bejt pekelně rychlý, nejméně 1010 x rychlejší než světlo a viditelnou oblastí vesmíru by prolétly natošup. Byly by výborným prostředkem pro pozorování vesmíru v reálným čase. Ale z výše uvedenejch důvodů bychom neměli čekat, že na gravitační vlny narazíme, protože se vakuem velmi rychle difůzně rozptylujou. Výjimku může představovat solitonovej mechanismus: velmi intenzivní balík gravitačních vln by se vakuem propagoval jako soliton (tzv. geon) bez rozptylu. Druhou možnost nabízí samotná struktura vakua, která připomíná houbovitý fluktuace temný hmoty. Od nich se můžou gravitační vlny odrážet, všelijak interferovat a vést jima jako vlnovody. Gravitační vlny se budou projevovat jako všudypřítomnej šum, protože křižujou vesmír všemi směry. Ale pokud dojde na velký rozměrový struktuře k jejich vyrušení nebo zesílení, může se to projevit změnama intenzity toho šumu. Prof. Hogan od laserovýho interferometru GEO600 tvrdí, že už se mu tyhle výkyvy v šumu podařilo zaznamenat.
Základem experimentu GEO600 na okraji jednoho pole poblíž Hannoveru je dvojice kolmo umístěnejch laserů o délce 600 metrů uzavřenejch ve vakuovým tunelu s průměrem 60 cm, v jejichž průsečíku vzniká interferenční obrazec (na obr. uprostřed zvětšenej v měřídku 10:1). Pokud gravitační vlna projde soustavou laserů kolmo na jedno z ramen, dojde k jeho zkrácení a prodloužení, zatímco délka druhýho zůstane nezměněná, což se projeví posunem interferenčního obrazce. GEO je britsko-německý projekt, kterej byl spuštěnej v roce 2002 a od tý doby je zdrojem vytrvalýho šumu (asi 12 DVD dat, čili 50 GB denně). Nicméně, když už se s ním nepodařilo zaznamenat žádný vlny (což se dalo víceméně čekat), může bejt zajímavý alespoň sledování intenzity tohoto šumu, takže se nechme překvapid..
Fotony sou podle éterový teorie virtuální částice, který vznikaj interferencí vln světla s částicema vakua, podobně jako se fragmentují vlny na vodní hladině (viz Java applet 1, 2). Fluktuace vakua se chovaj jako nelineární prostředí, který dynamicky houstne, když jím proniká vlna energie, podobně jako když se protřepe pěna. Ta se díky tomu chová jako vlnovej balík, čili soliton a udržuje tvar na určitou vzdálenost, než dojde k tzv. dekoherenci a energie světla se přenese vakuem na další fotony. Čim je frekvence světla větší, tím je foton menší a ostřejc ohraničenej, fotony gamma záření se šířej prostorem jako skutečný částice a jde je lokalizovat scintilátorem nebo jiskrovou komorou. Přechodný zhoustnutí vakua ale způsobuje, že se foton šíří pomalejc, než by se šířila čistá vlna, protože v něm částice vakua kmitaj kolmo ke směru šíření světla. Existence fotonu tedy narušuje teorii relativity, hlavně tu speciální, která vychází z předpokladu konstantní rychlosti světla. Speciální relativita tedy platí jen pro skutečnou vlnu světla, ne její vlnový balíky, což je kvantovej efekt a ten z relativity předpovědět nelze. Podobnej problém má s fotony Maxwellova teorie světla, která taky předpovídá konstantní rychlost světla ve vakuu. Śíření fotonů vakuem je totiž překvapivě složitý, jakmile začneme analyzovat jeho detaily.
Klidovou hmotnost fotonu jde extrapolovat pomocí kvantový mechaniky jako dynamickou hmotnost fotonu, jehož vlnová délka je rovná právě průměru viditelný části vesmíru, takže se v něm nemůže hejbat (E=m0·c2=h·f = h·c/λ, kde h je Planckova konstanta h = 6.626·10-34 J·s a λ je průměr vesmíru, čili λ = 2 t · c, kde c je rychlost světla 3·105 m·s-1). Odtud m0 = h/2t·c2, čili řádově asi 10-34-2·5 = 10-44 kg. Dynamická hmotnost fotonu pak bude m = m0 + h·f . Tohle ale platí jen v čistým vakuu, reálný vakuum je plný fotonů mikrovlnnýho záření z mikrovlnnýho pozadí vesmíru s vlnovou délkou asi 2.7 cm, což odpovídá záření teplotě temnýho tělesa o teplotě 2.73 K. Reálný fotony o téhle vlnové délce se v tomhle šumu ztratí, takže se v něm bude světlo šířit jako čistá relativistická vlna s rychlostí c bez rozptylu. Proto je taky dosah světla na téhle vlnové délce největší: ve vesmíru s mikrovlnným zářením dohlédneme nejdál a dokáže opustit černý díry jako tzv. Hawkingovo záření. Fotony s kratčí vlnovou délkou se od vnitřního povrchu horizontu událostí odrazej zpět. Fotony pak vylétaj z černý díry v jakýmsi kuželu, jetu, v jehož vrcholu jsou fotony s nejkratší vlnovou délkou.
Fotony s větší vlnovou délkou než je mikrovlnný pozadí se vakuem šířej na omezený vzdálenosti jako tachyony, zatímco fotony s kratší vlnovou délkou se jím budou rozptylujou za tvorby párů částic a antičástic. Dokud vznikaj páry leptonů jako neutrino-antineutrino nebo elektron-pozitron, tak to ještě dráhu fotonů viditelně neovlivňuje, protože tyhle částice se přitahujou, takže rychle obnoví původní fotony (po dobu života páru částice-antičástice se ovšem pohybujou podsvětelnou rychlostí, takže šíření fotonu zpomalujou). Ale v okamžiku, kdy je dynamická hmotnost fotonu srovnatelná s hmotností neutrálního pionu - což je nejlehčí neutrální částice tvořená kvarkem a antikvarkem s dobou života asi 10-8 sec - se už už původní fotony dokonale zrekombinovat nemusej a vznikaj částice hmoty a antihmoty, který se ve vakuu rozptylujou a postupně tam gravitačně kondenzujou na těžší částice. To odpovídá vlnový délce gamma záření s energií 5×1019 eV a říká se jí podle jejích autorů GZK limit. Gamma záření s kratší vlnovou délkou se už vakuem absorbujou podobně jako ultrafialový záření v atmosféře, což pozemskej život chrání před zábleskama gamma záření, vznikající ve vzdálenosti do cca 40 MPc. Velmi vzdálený a intenzívní záblesky gamma záření dokážou vakuem přesto proniknout, protože se samy šířej tímhle prostředím jako solitony, čili jako vlnový balíky fotonů, držený pohromadě jejich vlastní gravitací. U nich se proto neprojevuje zpoždění gamma záření v důsledku rozptylu a vzdálenej záblesk gamma záření k nám doletí spolu s viditelným v jediný spršce fotonů. Je to jakýsi narušení narušení relativity, čili efekt druhýho řádu způsobenej tím, že se vysoká energie vesmírem šíří na vysokou vzdálenost.
Při výbuchu jaderný pumy pod vodou (prostř. obrázek) je vidět, že se tlaková vlna pod vodou rychle rozptyluje, protože se šíří prostředím s větším počtem rozměrů, než na hladině. Víme např, že velryby a další kytovci šíření zvuku pod vodou využívaj k dorozumívání a echolokaci na velký vzdálenosti. Jak je tedy možný, že se podmořskej zvuk může šířit tak daleko, že za příznivejch podmínek může oběhnout celou zeměkouli? Příčinou je závislost rychlosti šíření zvuku na teplotě a tlaku. S hloubkou tlak roste, voda je stlačenější a vede zvuk čím dál rychlejc. Podobnej vliv má teplota, která ale nejprve do hloubky 600 - 1200 metrů od povrchu klesá, teprve pak se začne projevovat ohřívání vody od mořskýho dna. Ohříváním se voda roztahuje a vede zvuk jako vzduch, čili pomalejc. Oba vlivy se sčítaj a vytvořej pod hladinou oblast, kde se zvuk šíří pomalejc, než ostatníma vrstvama vody. Této zóně se říká SOund Fixing and Ranging (SOFAR) kanál, protože má schopnost vést zvuky dostatečně nízký frekvence pod hladinou vody jako zvukovodným kanálem (1, 2, 3), takže se nerozptyluje odrazy ode dna nebo od hladiny. S ohledem pro jeho význam pro námořní echolokaci a dopravu je pásmo SOFAR pečlivě zmapovaný. V polárních šířkách teplota vody u hladiny klesá a pásmo SOFAR zde vystupuje skoro k hladině, naopak v tropech vede hloubějc pod hladinou (viz grafy na obr. vlevo).
Existence pásma SOFAR byla předpovězená nezávisle Ewingem a Worzelem v roce 1944 a Leonidem Brekhovským v roce 1946. Američani nechali v roce 1944 vybuchnout pod vodou asi tunovou nálož v hloubce 4000 stop a v rozsahu 320 námořních mil snímali její zvuk hydrofony v různých hloubkách. Zjistili přitom, že se zvuk nálože šíří v určitém rozmezí hloubky mnohem lépe, skoro beze ztrát (viz grafy vpravo). To je způsobeno tím, že se zvuková vlna odráží a láme od stěn SOFAR kanálu tak, že se šíří jako příčná, nikoliv podélná vlna. V současný době se pásmo SOFAR využívá vojenskými i civilními detekčními stanicemi k monitorování zvuků pod hladinou. Pokud ho neslyšíte, podmořskej zvuk v pásu SOFAR si můžete přehrát kliknutím na ikonku vpravo. Existence pásma SOFAR může vysvětlit občasný uvíznutí velryb na pobřeží. Zvuk lodní dopravy a sonarů je vyplaší ze zvukovodnýho pásma SOFAR a pak ztratí orientaci. Pitvy kytovců navíc prokázaly, že ani kytovci nejsou odolný vůči rychlý dekompresi, pokud jsou donucený se rychle vynořit.
Informace je ovšem 5 let stará. V o něco starších Feynmanových přednáškách se to píše taky, že se to neví. Už se ten triviální mechanismus od té doby vědě podařilo odhalit, nebo se to stále neví? Ví někdo, třeba nějaký elektrikář, jestli se to ví a co se ví?
Kapka vody dopadající na nějaký povrch se při dopadu zploští a pak se odrazí zpět, přičemž vytvoří tvar koruny. Experimenty ukázaly, že v dopadu kapek hraje roli okolní vzduch, kapky se totiž chovají jinak, když se experimentálně sníží tlak vzduchu. Video zachycující dopad alkoholový kapky na skleněnou destičku za normálního a pětinovýho tlaku dokazuje, že za šplíchancema, který vznikaj při roztříštění kapku můžou právě molekuly vzduchu. Snímky byly pořízený kamerou, snímající rychlostí 47.000 fps. Běžná kapka vody, zhruba 2 milimetry v průměru, která se řítí rychlostí několika metrů za sekundu, několik mikrosekund před dopadem stlačí okolní vzduch natolik, že vytvoří vzduchový polštář, o kterej se rozstříkne dřív, než stačí dopadnout. Badatelé věřej, že poznatky aplikujou při vývoji proticákavejch materiálů třeba do kuchyně.
Dam Busters byl za II. svět. války přísně tajný britský projekt (video). Britský vědec Dr. Barnes Wallis vymyslel bombu v barelu (Upkeep bomb), která dokázala zničit přehradní hráze. Zjistilo se, že normální bomba hrázím neuškodí, torpéda nešlo použít, protože Němci vztyčili kolem hrází sítě. Ale rotující sud s výbušninou dokázal poskakovat po vodní hladině až k hrázi, o kterou se zastavil, klesnul pod hladinu a explodoval. Hmotnost celého sudu byla 4200 kg, z toho hmotnost výbušniny torpex 2600 kg, hydrostatická rozbuška byla iniciovaná v hloubce 9 metrů. Bomba v sudu musela mít při odhozu letadlem určitou rychlost a nízkou výšku, což činilo z celý akce nebezpečnou záležitost. K nesení bomby byl upraven britský bombardér Avro Lancaster, na kterým se před shozem sud pomocí elektromotoru roztočil na cca 500 otáček/min. Zpětná rotace pak umožnila barelu skákat po vodní hladině. Pro tyto zvláštní akce byla vycvičena eskadra britských pilotů - 617 Squadron, jejich cíly byly přehradní hráze Mohne, Eder, Sorpe a hráze na řece Ruhr v Německu. V květnu 1943 se jim podařilo úspěšně porušit hráze Mohne a Eder (Německo bylo zaplaveno, výroba elektrické energie zastavena). Při akci (operace Chastise) Britové ztratili přes padesát lidí.
Vychytanej interaktivní virtuální model bijícího lidskýho srdce (QT video)
Fyzici rozsvítili nejmenší žárovku na světě, kterou tvořilo vlákno nanotrubky asi 1.4 μm dlouhý (asi desetina průměru lidskýho vlasu) s průměrem 13 nm (asi stovka atomů uhlíku, srovnanejch do řady). Vlákno nanotrubky tvořilo asi dvacet milionů fotonů, který za těchhle podmínek vyzařovaly asi 1000 fotonů současně. Protože lidský oko dokáže za příznivejch podmínek zachytit jen několik desítek fotonů, světlo nanotrubky de pouhým okem bez problému ve tmě rozpoznat proti tmavýmu podkladu jako svítící tečku. Pro srovnání, vlákno týhle "nanožárovky" bylo 10.000x kratší a 100.000x tenčí, než vlákno první Edisonovy žárovky, který bylo vyrobený shodou okolností taky z uhlíkovýho vlákna (model na obrázku se prodával v roce 1892 za $1.75, t.j. asi dnešních $30 = 600 Kč - což je lidová cena, vzhledem k tomu, že vydržela svítit asi 300-600 hodin). Fyzici světlem nanotrubek ověřujou Planckův zákon, kterej v nepatrnejch rozměrech začíná bejt ovlivňovanej kvantovými jevy.
Trápení piva vysokofrekvenčním výbojem z induktoru.
Šišatý nebo nepravidelný molekuly tuhnou obtížnějc, než pravidelně kulatý. Zvlášť výrazně se to projevuje u silně polárních molekul s asymetricky rozloženym nábojem, jako je voda (H2O), který se před uspořádáním do krystalový mřížky musej napřed srovnat. To se projevuje jednak vysokým skupenským teplem, jednak změnou objemu při tuhnutí (voda se při mrznutí roztahuje, protože pravidelně uspořádaný asymetrický molekuly zabíraj víc místa, než v kapalině) a taky tím, že se na povrchu krystalu udržuje tenká vrstvička kapalný vody i při teplotách hluboko pod bodem tání ledu (až asi do -52 ºC). Proto je led kluzkej a při zatížení se postupně deformuje. Zvlášť blbě krystalizujou dlouhý tyčinkovitý molekuly, u kterej může kapalná fáze zaujímat v určitým rozmezí teplot celej objem, pak mluvíme o tzv. kapalnejch krystalech.
Při zmáčknutí sněhu se projevuje charakteristický vrzání, který je důsledkem tzv. balistickýho transportu v povrchový vrstvě vody. To je analogie balistickýho transportu elektronů v tenkejch vrstvách, např. monovrstvách grafitu, kde dochází ke smáčknutí kvantový vlny částic, takže se projevuje kvantová neurčitost pohybu ve zbývajících směrech: částice se nepohybujou plynule, ale ve skocích, jako by byl materiál v tenký vrstvě na malou vzdálenost supratekutej nebo supravodivej. V případě kapalnýho helia jsou jeho atomy prakticky kulatý, ale protože izotop 3He obsahuje v jádru lichej počet neutronů, vykazuje slabej magnetickej moment a proto se při tuhnutí helia na povrchu krystalů udržuje tenká vrstvička supratekutýho helia podobně jako na sněhu (obr. uprostřed). Ta způsobuje, že vrstva krystalků poddává slabejm deformacím bez odporu, vykazuje tzv. "superpevnost". Pokud se nechá helium zmrznout rychle, vytvoří menší krystalky s větším povrchem (viz obr. vpravo). mezi kterými zůstává víc superkapalný fáze, díky který se vůči sobě můžou pohybovat snáze. Pokud se nechá vzorek helia delší dobu při teplotě těsně pod bodem tání, superpevnost vymizí, protože se defekty mezi krystalky zacelí (analogie popouštění kalený oceli). Jev bohužel nejde pozorovat za normálního tlaku, protože Brownův pohyb atomů ve vakuu zabraňuje ztuhnutí kapalnýho helia i při teplotě absolutní nuly. To činilo ze začátku experimentální potíže při důkazu supertuhosti, takže řada vědců dlouho pochybovala, zda jev vůbec existuje.
Pokud izotop 3He obsahuje nepatrnou příměs izotopu 4He, superpevnost vymizí, protože atomy 4He obsahujou sudej počet neutronů a maj mnohem nižší moment. Protože sou symetrický, hromaděj se při tuhnutí na povrchu krystalků 3He jako příměs, která brání balistickýmu pohybu dislokací v povrchový vrstvě helia. Čistý 4He proto vykazuje kvantový jevy při deformaci teprf při teplotě pár desetin stupně nad absolutní nulou. Aby se projevily, musí se vzorek helia prudce ochladit, takže se v něm vytvoří sklovitá fáze s velkým počtem poruch a dislokací. I pak je superpevnost 4He jen slabá a jde ji studovat nejlíp tak, že se vzorek helia zavře do komůrky, která rychle vibruje na pružným drátě (obr. vpravo). Jakmile dojde ke vzniku superpevnosti, helium ztekutí jako kdyby ho tvořilo želé, čímž se změní moment setrvačnosti komůrky, což se projeví amplitudou vibrací. Kdybysme se mohli procházet na povrchu planety pokrytý sněhem z heliovejch vloček, sebemenší dotyk by vyvolával laviny, při kterejch by sněhová vrstva bez odporu sesunula.
Snímky roveru Spirit odhalily fosilné lebku marťana (3D snímek) povalující se v marťanský poušti s objemem mozkovny podobný lidskýmu se zřetelnejma zbytkama tykadel...
Michel Maharbiz v kalifornském Berkeley dokáže řídit tropického zlatohlávka Mecynorrhina torquata (video). Implantoval mu miniaturní přijímač, mikroprocesor, miniaturní baterii a na největší ganglia a létací svaly napojil šest elektrod. Použitý brouk dorůstá délky až 8,5 cm, takže přídavné zařízení bez problémů unese. Pomocí radiových vln, které vysílá přes interface přímo za svého počítače pak přiměje brouka, aby vzlétl, zabočil anebo se vznášel na místě. Broučí kyborgové by se mohli uplatnit jako průzkumníci, přičemž by se snadno mohli pohybovat i v prostředí, které je jinak obtížné dostupné, např. v troskách zřícených budov.
Metamateriály (1, 2) jsou struktury s optickými vlastnostmi, který se v přírodě prakticky nevyskytujou, např. tvořej prostředí se záporným indexem lomu. Zájem o ně je motivovanej především snahou vyvinout "neviditelnej plášť", čili kryt, kterej dělá pozorovanej objekt neviditelnej. Další možností je vyvinout tenký čočky, který budou i při minimální tlouštce fungovat jako světelný kolektory. Jako metamateriál může sloužit každá houba nebo porézní materiál s otvory o rozměrech blízkejch vlnový délce světla. Pro vlny se v takovým prostředí index lomu prudce mění s vlnovou délkou, protože dochází v disperzi. Na té straně absorbčního píku, kde dochází k poklesu indexu lomu se prostředí chová jako metamateriál.
V současný době studovaný metamateriály se požadovanejm vlastnostem blíží jen částečně. Principiální omezení je v tom, že zápornej index lomu světla taková struktura vykazuje jen v úzkým rozpětí vlnovejch délek, další problém je, že je vždycky spojená s velkou disperzí a útlumem světla. Neposlední problém je technickej - zatím totiž neumíme vytvářet dostatečně velký metamateriálový struktury pro vlnový délky v oblasti viditelnýho a ultrafialovýho světla.
Asi nejjednodušším případem použití metamateriálu je skrytí povrchovejch nerovností materiálu. To může mít využití ve vojenský technice (STEALTH technologie), kde se metamateriálem můžou překrejt struktury, který by jinak rozptylovaly radarový vlny a dělaly by tak objekt viditelnej pro radar. V těchle dvou článcích (1, 2) bylo studovaný disperzní prostředí v modelovým uspořádání při odrazu světla na Braggově mřížce v modelovým dvourozměrným uspořádání na povrchu křemíkovýho monokrystalu. Metamateriál tvořilo pole jemnejch křemíkovejch jehliček, do kterýho se světlo přivádělo úzkým kanálkem - vlnovodem. Změnou hustoty jehliček se podařilo vytvořit prostředí s proměnlivým indexem lomu, který kompenzoval nerovnost v povrchu mřížky. V určitým rozmezí vlnovejch délek došlo k potlačení rozptylu světla na nerovnosti mřížky (viz spektra výše). Je vidět, jak funkce metamateriálu závisí na vlnový délce.
Na obrázku vpravo je ukázka experimentálního uspořádání pro mikrovlny v centimetrovým měřítku. Nerovnost povrchu je překrytá a zamaskovaná strukturou ze štěrbinovejch rezonátorů, vyleptanejch na destičce pro tištěný spoje. Ty se pro mikrovlny chovaj jako malý rezonanční obvody, který rozptylujou světlo v úzkým rozmezí vlnovejch délek a tvořej tak podobný disperzní prostředí, jako pole křemíkovejch jehliček.
Navzdory přetrvávající nízký sluneční aktivitě a snížení teploty atmosféry v důsledku klimatického jevu El Nino globální oteplování pokračuje nezpomalenou silou, protože tepelná kapacita vody je o několik řádů vyšší, než tepelná kapacita atmosféry. Od Antarktidy se odlomil další kus ledu velkej jako Jamajka. Z Wilkinsova šelfu se od konce února odlomilo celkem už 414 čtverečních kilometrů. Šelf, který má rozlohu 14 500 kilometrů čtverečních nyní u kontinentu drží jen dva úzké kusy ledu. Pokud se celej kus ledu odlomí, zůstanou od pevniny odděleny dva ostrovy - Charcot a Latady. V důsledku oteplování začíná převládat nad planetou vertikální proudění, což na některejch místech pevniny izolovanejch od moře může vést k větším výkyvům teplot a k teplotním rekordům na obě strany stupnice teploměru.
Na obr. vlevo je zřejmě nejvzdálenější dosud pozorovanej objekt ve vesmíru - infračervenej pozůstatek gamma ray záblesku GRB 090423 vzdálenýho 13 miliard světelnejch let, čili z doby, kdy byl vesmír podle současnejch teorií jen asi 630 milionů let starej (hodnota rudý posuvu asi 8.2). Vesmír je v téhle vzdálenosti už prakticky neprůhlednej a prosvítí ho infračervený záření nebo naopak extrémně krátkovlný záblesky gamma záření, který se přes mikrovlnný pozadí vesmíru šíří bez rozptylu na velké vzdálenosti. Energie záblesku je tak velká, že se vlastní gravitací udržuje pohromadě a šíří se časoprostorem jako vlnovej balík, tzv. soliton. Tím se liší od slabších záblesků který vznikaj ve větší blízkosti a šíření jejich gamma záření sevůči viditelný složce záblesku viditelně zpožďuje.
Záblesky vznikaj kolapsem jádra galaxií do černý díry nebo srážkama masivních černejch děr. Ty se podle éterový teorie chovaj jako rtuťový kapky - vzájemně se odpuzujou a tvořej hroznovitý agregáty - jádra galaxií, připomínající malinu nebo jádro atomu. V okamžiku, kdy gravitace povolí se černý díry spojej a vytvořej hustej objekt, tzv. nahou singularitu, čili kvasar. Přitom se nejmíň polovina hmoty objektu vyzáří v podobě gravitačních vln, který po opuštění gravitačního pole získaj charakter záblesku gamma záření díky silnýmu rudýmu posuvu (na podélný vlny gradient hustoty vakua působí opačně, než na příčný vlnění). Část záření přitom s rostoucí vzdáleností od kvasaru kondezuje a vytvoří jádro budoucí galaxie, který vzdoruje gravitaci tlakem záření kvasaru a současně jeho záři odstiňuje, takže jím projde jen infračervený záření. Pozdějc, když kvasar většinu svý hmoty vyzáří, vytvoří kolem sebe horizont události, kterým proniknou jen polární jety. Tryskající hmota a tlak záření vytvoří kolem kvasaru gigantickou cirkulaci, která galaxii roztočí a zplacatí, takže kvasar začne svítit. Nakonec vyhasnou i centrální jety a v centru galaxie zbude jen jedna nebo několik málo černej děr - mrdvejch pozůstatků původního kvasaru.
Exploze masivních hvězd probíhaj podobně, akorád že fáze jetu je silně zkrácená. Na animacich vlevo dole je znázorněnej mechanismus, jakým probíhá výtrysk gamma záření v případě hypernovy. Kolaps hvězdy začíná na pólech, kde je gravitace nejmíň kompenzovaná odstředivou silou. Protože jet má nálevkovitej tvar s vrcholovým úhlem tim větším, čím je počáteční hmotnost hvězdy nižší, kolem hvězdy se utvoří charakteristická mlhovina s prstencovitými útvary připomínající vírový kroužky. Zvlášť dobře je charakter jetů vidět při pohledu na mlhovinu z boku (známá rudá čtvercová mlhovina v souhvězdí Jednorožce). Mechanismus vzniku jetu odpovídá šplouchnutí, ke kterýmu dojde při pádu šutru do vody a srážce kosmickejch membrán v bránový kosmologii.
Kráter Victoria na Marsu poblíž rovníku má v průměru 800 metrů. Uprostřed kráteru mimo závětří se tvoří drobný písečný duny (tzv. čeřiny). Link pod obrázkem zobrazuje dráhu roveru Opportunity (černá tečka 1 cm nad horním okrajem kráteru uprostřed pravýho obrázku) na podzim 2007, na snímku v původním rozlišení jsou vidět i stopy kolejí.
Jaxe během padesáti let vyvíjely srdeční chlopně. Z původně anorganickejch materiálů a mechanickejch konstrukcí používaný v inženýrský praxi se postupně přešlo na biokompatibilní materiály ze zvířecích tkání fixovanejch glutaraldehydem a konstrukce, který je možno na místo operace dostat složený nasoukáním přes artérii se srdcem v hrudní dutině. Textilní objímka, pomocí který se chlopeň všívá do aorty je z Dacronu na bázi PET, čili polyethylentereftalátu, používanýho i pro výrobu PET lahví. Umělá chlopeň vyžaduje po celej zbytek života podávání warfarinu, kterej potlačuje odvodňování organismu a krev zřeďuje v kombinaci s betablokátory, snižujícími krevní tlak rozšiřováním cév.
Lehká přilba fy Emotiv snímající mozkový vlny se může brzy stát standardním prvkem počítačovýho rozhraní místo myši nebo dokonce klávesnice. Možná aji v řídícím centru balistickejch raket..
Droste efekt je typ rekurzivního fraktálovýho obrázku, kerej nese název podle loga holandský firmy Droste, co na začátku století prodávala kakao v balení, na kterým služka nesla kakao v balení, na kterým služka nesla kakao v balení... uff, to bysem vám asi nevysvětlil... Myšlenka rekurzivního vesmíru pochází od slovenskýho lingvisty Marka Hucka a nedávno ji rozvedli Wiltshire a Leith, vede samozřejmě přímo na éterovou teorii.
Zatoužili ste někdy strávit dovolenost co nejdál od lidí? Kam byse člověk ve dnešním světě protkaným dopravníma stezkama měl asi tak měl vydat? Mapa znázorňuje oblasti pevniny barvama podle jejich vzdálenosti od hlavních sídel.
10E(23*23) je něco diametrálně jiného než 23^10E23
Pro prostor velikosti 100 prvků 2 druhů po 50 mám možnost jej uspořádat do 100!/(50!*50!) stavů - anebo dle Tvé úvahy mám 2 prvky v neomezeném počtu a mohu dosáhnout 2^100 stavů v prostoru velikosti 100 / je zřejmé že první číslo má 30 cifer a druhé 31 ... takže sice není to faktoriál, ale je to víc než ten faktoriál - znamená to že si mi nejen dal za pravdu ale ještě jsi ten opravený odhad přestřelil protože vždy platí V!/(N1! * N2! * ... * Ni!) <= i^V pro libovolná Ni
jo velikost prostoru = 100 a prvky 2 jsem zvolil abych to mohl nabouchat do kalkulačky, jestli to teď házelo 30místné sumy tak co to udělá s číslem kde za to jedničkou nebudou nuly 2 ale 23?
Nezlob se ale 10E(23*23) je směšné číslo, které nemá nikde oporu, (10E23)^23 je pořád směšně malé číslo, (10E23)! je směšně malé číslo pokud vezmeš v úvahu že prostor může být místy i prázdný - to by ale byl počet permutací vesmíru ... pro pravděpodobnost existence mozku bys musel vypočítat počet permutací rozložení hmoty která by reprezentovala mozek - a do toho bys musel započítat i prostředí pro mozek - pořád by to bylo velké číslo ale rozhodně tak malé že by se k počtu permutací vesmíru významně nepřiblížilo
Plice čekající na transplantaci. Stáním za normálního tlaku by se plicní sklípky nevratně poškodily, proto je pajšl pravidelně ventilovanej a napojenej na umělej krevní oběh (v lidským těle funguje při podtlaku tvořeným hrudním košem).
Softbody slow-motion video..
Skulptura v centru Chicaga inspirovaná tvarem rtuťový kapky. Průběh pádu rtuťový kapky na podložku. Dole několik ukázek povrchovýho napětí v reálnejch situacích.
Asi každý z nás si ze školy pamatuje Bohrův model atomu, který připomínal maličkou sluneční soustavu. Uprostřed vévodí atomové jádro z protonů a neutronů jako pyšná hvězda, kolem který ve svých drahách poslušně obíhají elektrony coby planety atomární soustavy. Vtip je v tom, že takhle atomy obvykle nevypadají. Kvantový svět atomových částic je ve skutečnosti mnohem mlhavější a méně zřetelný. Elektrony při svým rychlým pohybu kolem atomu vakuum zahušťujou jako pěnu a to zpětně ovlivňuje pravděpodobnost jejich pohybu. Díky tomu jsou dráhy elektronů ve skutečnosti jen kvantové šmouhy rozmazané kolem atomového jádra. Teprve ve větší vzdálenosti od jádra můžou elektrony obíhat natolik pomalu, že se jejich dráha začíná podobat klasickýmu Bohrovu atomu. Takovým atomům se říká Rydbergovy atomy. Je pro ně charakteristický vysoký základní kvantový číslo, který charakterizuje počet fotonů, kterýma lze elektron vybudit na určitou vzdálenost od jádra. Dosahuje několik stovek až desítek základních kvant.
Připravit takový Rydbergovy atomy neni jednoduchý, protože se energie potřebná k vybuzení elektronů na vyšší energetický dráhy stále snižuje. Posvícení na atomy ultrafialovým světlem by sice elektronům dodalo potřebnou energii, aby uletěly daleko od jádra, ale současně by tím získaly tak vysokou rychlost, že by setrvačností uletěly. Proto se musí elektrony na svoje vysoké dráhy dostat postupně řadou elektromagnetickejch pulsů, jejichž frekvence začíná ve viditelný oblasti a končí v oblasti mikrovlnného spektra. V přírodě k podobně modulovanejm pulsům dochází v jiskrovým atmosférickým výboji, čili v blesku, protože se v něm výboj postupně zatlumuje v řadě kmitů s postupně klesající frekvencí. Proto je možný plazmu složenou z velkýho podílu Rydbergovejch atomů pozorovat občas jako kulovej blesk, čili jako víceméně stabilní rudou až oranžovou kouli, která silně vyzařuje mikrovlny. V takových atomech se projevujou i další záležitosti klasický mechaniky - např. tzv. Lagrangeovy body, čili místa v prostoru, kde se vzájemně ruší síly mezi elektrony jako v planetárních soustavách. Fyzici nedávno vytvořili podobná místa s pomocí mikrovln, kterými vyrušili působení atomového jádra na elektrony. Vznikly tak místa, ve kterých pak díky rotaci zdroje mikrovln elektrony obíhaly kolem jádra, aniž by vyzařovaly energii do okolí.
Je zajímavý, že podobný stavy existujou i v nukleární chemii, kde se občas vyskytujou nestabilní izotopy se zvlášť slabě vázanejma neutronama (např. 11-Li nebo 14-Be), tvořící řídkej oblak kolem jádra, tzv. haló. To někdy může zasahovat až do oblastí atomovejch orbitalů a účastnit se jadernejch reakcí prostřednictvím beta záchytu, např. při tzv. studený fůzi u deuteronu. U deuteronu je vysoká pravděpodobnost, že najdeme proton a neutron od sebe dále (4 fm), než je dosah jejich jaderný interakce (1,2÷1,4 fm). Vazebná energie deuteronu (2,2 MeV) takovýho systému je jen asi 100.000x větší, než vazebná energie deuteria, proto existuje nenulová pravděpodobnost, že při chemickejch transmutacích dojde i k transmutacím jadernejm.V případě, že je volně vázanejch neutronů sudej počet, ty pak obíhaj kolem jádra atomu ve vzájemně kvantově provázanejch drahách, který tvarem připomínaj starodávný logo významný florentinský rodiny Boromejských (tzv. Boromejský kruhy, který symbolizovaly vzájemnou provázanost členů rodiny). Pokud se z atomovýho jádra jeden neutron odstraní, druhej ulítne taky a celý jádro se rozpadně - proto se atomovým jádrům se sudým počtem haló neutronů říkaj občas Boromejská. Jsou mj. zajímavý tím, že jsou na svý nízký nukleonový číslo velmi veliký (např. jádro lithia-11 má stejnej průměr jako 200x těžší jádro olova), maj velmi bohatý rozpadový řady a jde je studovat i na standardně vybavenejch pracovištích - jde je totiž rozbíjet o těžší atomy už obyčejnou vysokofrekvenční plasmou.
Ale svět vysokofrekvenční plasmy nebo nukleární fyziky není jedinej případ, kdy se díky nízkejm hladinám energií kvantovej svět prolíná s klasickým. Ve fyzice bosonovejch kondenzátů jsou známy tzv. Jefimovy stavy, nazývaný podle ruskýho fyzika Viktora Jefimova, kterej je už před čtyřiceti lety předpověděl. Při nich atomy ochlazený na supernízký teploty kolem sebe obíhaj v gravitačně vázanejch systémech v jejich Lagrangeových bodech. Z geometrie vyplývá, že Jefimův stav se třemi atomy tvoří plochá osmička a proto ho jde vytvořit i s elektrony v tenkejch vrstvách při silnejch intenzitách magnetickejch polí, který dráhu nabitejch částic zplacaťuje. To se pak projeví tzv. neceločíselným kvantovým halovým jevem, protože vzájemně obíhající elektrony se vrstvou pohybujou jako jediná částice s třetinovým nábojem a spinem, v tenkejch vrstvách grafitu ho jde pozorovat i při pokojový teplotě. Ale nedávno byly v bosonových kondenzátech pozorovaný i clustery čtyř i více atomů, kde kolem sebe atomy obíhaj ve složitejch prostorovejch drahách (viz animace výše). Tyhle experimenty zatím nemaj žádnej praktickej význam, ale jsou významný pro pochopení, jak sou spolu vzájemně provázaný světy klasický fyziky a kvantový mechaniky, ve kterejch nedochází k vyzařování energie do okolí, jsou tedy dlouhodobě stabilní, takže můžou tvořit pozorovatelnou realitu v našem vesmíru.
Gekoni maji tlapky pokrytý jemnými pružnými lamelami, každá je pokrytá vrstvou hustejch dlaždicovicovitejch chloupků s rovnýma koncema nebo ostnů s háčkama. Chlupy s rovnými konci sloužej gekonovi k udržování na hladkejch površích, kde se uplatňuje molekulární adheze mezi polárníma molekulama. Gekon se neudrží na teflonu, ale na polárním povrchu skla jeho tlapky výborně lepí, protože se přizpůsoběj nerovnostem povrchu skla i tlapek. Na porézních površích se zase líp uplatňujou háčkovitý chlupy.
Nedávno se podařilo podobnej povrch vytvořit uměle odléváním metakrylátovýho gelu na povrch křemíku, ve kterým byly vyleptaný díry s rozšiřujícími se konci. Vzniklej povrch má dokonce ještě lepší přílnavost ke skleněným povrchům, než noha gekona (1 dm2 udrží hmotnost asi 40 kg), ale je víc náchylnej k jejich znečištění prachem, zatímco gekon umí chloupky na povrchu prstů průběžně obnovovat.. Gel byl použitej pro konstrukci robota schopnýho šplhat po svislým povrchu skla.
Bichir šedý a senegalský (Polypterus palmas, Polypterus senegalis) je dravá ryba, která napadá i příslušníky vlastního druhu. Dožívá se až patnácti let a v běžných akvarijních podmínkách roste a dospívá pomalu. Nádrž musí být dobře zakrytá, jinak hrozí, že vyleze. Je to vývojově starobylej druh odvozenejod devonských pancířnatých ryb a jeho tělo chrání nejdokonalejší známý šupinový krunýř, který skvěle odolává nárazu a přitom neomezuje pohyblivost.
Jeho tajemstvím je struktura a složení šupin. Tloušťka jedné šupinky činí asi půl milimetru a skládají ze čtyř vrstev, které se liší svými mechanickými vlastnostmi materiálů. Vrstvy mají různou tloušťku a na některých místech vzájemně do sebe prostupují. Každá z nich je tvořena mnoha několika slabšími vrstvami. Mikrošupinky efektivně rozprostřou kinetickou energii útoku, ochraňují před proniknutím do měkkých tkání a lokalizují poškození, což znamená, že praskliny se rozkládají v kruzích kolem poškozeného místa, nerozšiřujou se po celý šupince.Vojáci se snaží vytvořit podobný kompozitní materiál, který by dokázal zastavit střelu a při jejím dopadu by se neroztříštil a zároveň by byl dostatečně ohebný (PDF). V ideálním případě by to mohl být obyčejný oděv, který by chránil jak proti kulkám, tak proti střepinám granátů nebo působení chemických zbraní.
Na jižní polokouli převládaj díky Coriolisově síle východní větry a proto je zde závětrná strana všech kontinentů výrazně sušší. I přes blízkost moře se zde tvořej velmi suchý pouště, který jsou ještě umocněný pohořím při západním okraji kontinentu, který větry vysuší vystoupáním od výšky a vymražením. V namibijský poušti na jihozápadě Afriky je proto podobně jako na západním pobřeží Patagonie (poušť Atacama) jediným zdrojem vláhy ranní rosa, přinášená větry vanoucími od moře. Na rozdíl od vody oceánu, která má velkou tepelnou kapacitu je poušť bez vegetace a podléhá prudkejm výkyvům denních a nočních teplot a tak je ráno vždycky chladnější než moře a vlhkost se v ní sráží.
Brouk Sběrač rosný (Onymacris unguicularis) je africký pouštní brouk z čeledi potemníkovitých. Odolnost povrchu jeho trupu vůči otěru pískem zajišťuje vysoký obsah tvrdého melaninu v kutikule.Většinu dne tráví zahrabaný hluboko do písku, čímž se chrání před slunečním žárem. Potravu sbírá převážně v noci. Podobně jako příbunej Stenocara gracilipes (na obr. vpravo) brzy ráno vyleze na vrchol písečné duny vzhůru zadečkem. Díky černé barvě jeho tělo vyzařuje teplo více nežli okolní písek, tím se sběrač ochlazuje pod teplotu rosného bodu a na jeho těle kondenzuje vzdušná vlhkost. a roztáhne křídla. Jsou hrbolatá a jejich nerovnoměrné výstupky jsou schopny zachytávat kapičky vody o průměru pouhých 0,025 milimetru a působit tak kondenzaci, při níž vznikají větší kapky vody. Působí tu hydrofilní síly záporně zakřivenýho povrchu - naopak nižší místa na křídlech vodu odpuzujou, takže se brouk vodou neobalí a zůstane posetej vodníma kapkama jako perlama. Když se na křídlech brouka shromáždí dostatek kondenzované vody, voda začne stékat centrálním žlábkem broukovi přímo k tlamičce. Chování broučího povrchu se v poslední době vědcům podařilo úspěšně napodobit a využít pro získávání vody ze vzduchu v suchejch oblastech. Brouk sám je příkladem mnohostranný adaptace na horký a suchý prostředí. Dlouhý nohy ho v poledním žáru chrání před rozžhaveným pískem, po kterým dokáže brouk pádit rychlostí až 3 m/sec, čímž se úspěšně vyhne většině predátorů. Obsah tělních tekutin může po deseti dnech bez vody poklesnout at o 76%, aniž brouk xípne a jeho iontová rovnováha zůstane narušená. V našem měřítku by to odpovídalo stavu, kdybysme dehydratací ztratili polovinu svý váhy.
Jaxem uvedl o příspěvek níž, funkce fotonickýho krystalu je založená na tom, že v něm elektrony obíhaj kolem malejch děr jako elektrony kolem atomu. Můžou přitom udělat spoustu otáček a přenášet přitom elektromagnetický pole na dálku - což mj. vede k tomu, že se světlo šíří takovým materiálem řádově pomalejc, než kompaktním prostředím (viz animace vlevo). Ve skutečnosti, kdyby se nanometrový díry chovaly jako opravdový atomy, elektrony by kolem nich mohly obíhat donekonečna. To vedlo asi před dvaceti lety k předpovědi, že v malejch kovovejch prstencích by elektrony měly trvale udržovat malej proud, jako kdyby byly tvořený supravodičem. Nedávno bylo takový pozorování skutečně ověřený na matici prťavejch zlatejch prstenců, napařenejch na nevodivý podložce. Elektrickej proud byl vytvořenej elektromagnetickou indukcí pomocí proudový smyčky a vzápětí na to byl měřenej další proudovou smyčkou využívající supravodivej Josephonův přechod, tzv. SQUID. Využívá se přitom toho, že Cooperovy páry v supravodiči jsou velice citlivý na magnetický pole, který je od sebe odstrkává. Proto můžou protunelovat tenkou vrstvou normálního vodiče jen tehdy, pokud je magnetický pole dostatečně nízký a tunelovací proud proto silně závisí na nepatrnejch změnách magnetickýho pole. Na tomhle principu jde sestavit i supravodivej tranzistor. Ukázka makroskopickýho provedení SQUIDu je na obr. vpravo.
Měřený proudy a jejich magnetický pole sou pochopitelně ukrutně malý a zanikaj v kvantovým tepelným šumu elektronů i při teplotách několika Kelvinů nad absolutní nulou. Ale pokud se obě smyčky (budicí i měřící) rychle pohybujou nad polem zlatých prstenců, jde zaznamenat proměnlivý magnetický pole a to jde odfiltrovat od šumu pozadí mnohem snáze. Potencionální využití tohodle uspořádání je zcela zjevný: i docela jednoduchý zlatý kolečka můžou fungovat jako samostatný paměťový buňky, pokud se vyroběj dostatečně malý a měření dostatečně citlivý a tohle uspořádání lze libovolně zmenšovat až na úroveň jednotlivejch atomů - na rozdíl od klasickejch pamětí kvantová paměť paradoxně funguje tím líp, čím je menší. Ve větších kroužcích se elektrony nepohybujou zcela pravidelně, protože začínaj kmitat i napříč kroužku v důsledku tepelnýho pohybu atomů - tím dochází k zřetelnýmu vyzařování elektromagnetickejch vln, v důsledku čehož se uspořádanej pohyb elektronů kolem kroužku rychle zatlumí.
Z Friedmannova modelu expandujícího vesmíru založeném na teorii relativity vyplývá, že vlastnosti vesmíru musí ležet ve velmi úzce nastaveným rozmezí, aby dokázal expandovat dostatečně dlouho. Příznivci antropickýho principu (B.Carter 1968) rádi zapomínaj na to, že jen pranepatrná část vesmíru je ve skutečnosti trvale obyvatelná. Každej produkt dlouhotrvající evoluce se zákonitě může domnívat, že jeho vesmír je dokonale přízpůsobenej jeho potřebám, třeba žralok žijící na dně moří může mudrovat, jak je možné, že jeho prostředí je tak výborně přizpůsobený životu žraloků. Ve skutečnosti je to žralok, kdo je adaptovanej na život ve svým prostředí, nikoliv naopak.
Křemík je dnes prakticky hybnou pákou polovodičovýho průmyslu, ale jedna z věcí, ke který se fakt nehodí je optoelektronika. Nejenomže křemílek absorbuje až do daleký infračervený oblasti, takže je prakticky neprůhlednej pro viditelný světlo (jen velmi tenký křemíkový vrstvy prosvítaj hnědě). Protože je to navíc polovodič s nepřímým zakázaným pásem, nehodí se ani pro infračervený LED, natož laserový diody. U přímých polovodičů elektrony z vodivostního pásu mohou přímo přecházet do valenčního pásu a pravděpodobnost přechodu a následný rekombinace je vysoká. U nepřímých polovodičů je přestup elektronů ze dna vodivostního pásu na strop valenčního pásu ve dvou krocích, nejprve jsou zachyceny v tzv. pastích (příměsi, dislokace) a až ve druhém kroku z pasti přecházení do valenčního pásu. Zatímco polovodiče s přímým zakázaným pásem svítěj tim líp, čim sou čistší (sem patří všechny ty galliumarsenidový a indium fosfidový LED) u nepřímejch polovodičů je tomu zrovna naopak a k elektroluminiscenci dochází v podstatě jen když jsou naopak hodně znečištěný, takže v nich stoupá koncentrace pastí. Díky tomu se daří elektroluminiscenci vyvolat u tzv. porézního křemíku s účinnosti do cca 3%, ale u čistýho křemíku se projevuje jen nepatrná elektroluminiscence v infračervený oblasti. Nevratnej charakter rekombinace nevadí v obráceným směru, takže krystalický diody můžou přesto fungovat jako dobrý fotočlánky, ale pro generování světla se prostě nehodí.
Ani porézní křemík ovšem neni nic ideálního, co by se dalo používat v optoelektronickejch čipech. Obvykle se připravuje elektrochemickou oxidací (leptánim) krystalickýho křemíku v kyselině fluorovodíkový, která ho částečně rozpustí, takže vypadá jako houba. Porézní křemík se nedá kontaktovat a jeho vlastnosti jsou velice proměnlivý v čase, protože se rychle oxiduje. Za zmínku tu ale stojí mechanismus, jakým dochází k elektrolumincenci - tzv. kvantově rozměrovej efekt. Ve stručnosti jde o tom, že porézní křemík vypadá jako ementál a elektrony jsou nucený díry oblízat. Diry se zde do určitý míry chovaj jako jádra atomů, který elektrony taky obíhaj. V případě, že rozměry dutin křemíkový houby zůstávaj malý, uplatňujou se tu podobný jevy jako v atomový mřížce a porézní křemík se mění na novej typ polovodiče s mnohem širším zakázaným pásem, než má v kovovým stavu. To se projevuje jednak světlejší barvou porézního křemíku a taky schopností fluoreskovat ve viditelný oblasti spektra. Odtud už je jen krok k nápadu, vytvořit takovou strukturu uměle, třeba naleptáním tenký vrstvy křemíku mřížkou děr (tzv. nanoteček), který vytvořej krystalickou mřížku virtuálního polovodiče, tzv. fotonickej krystal. Jeho geometrie nutěj elektrony obíhat kolem děr dokolečka, přičemž můžou zachycovat fotony a jejich energii po několika desítkách oběhu zase vrátit. Makroskopicky se to jeví tak, jako kdyby měl fotonickej krystal velmi vysokej index lomu - světlo se jím šíří 10 - 100x pomalejc, než kompaktním křemíkem. A velkej počet oběhů excitovanejch elektronů by mohl umožnit stimulovanou emisi, čili vytvoření laserovýho efektu. Díky tomu byla fotoluminiscence byla v případě křemíku nedávno objevená čirou náhodou při pokusech vytvořit timhle způsobem křemíkovej infračervenej laser. Životnost excitovanejch elektronů ve virtuálních orbitalech (viz obr. uprostřed) je dostatečně vysoká na to, aby se excitovaly při dostatečně intenzivním buzení na ještě vyšší energetický hladiny. V okamžiku, kdy se elektron excitoval třemi fotony současně, získá tak vysokou energii, že může deexcitovat za vyzáření viditelnýho zelenýho světla, čímž se napodobí proces, ke kterýmu dochází v porézním křemíku. Jev jde pozorovat pouhým okem, ale nutno předeslat, že dosažená účinnost takový fluorescence je zatím nula nula nic. Ale uměle připravenej fotonickej krystal je mnohem stálejší než náhodně vzniklá křemíková houba, protože otvory jde vyplnit chemicky stabilním dielektrikem a jeho vlastnosti jde mnohem přesnějc řídit, takže se možná časem dočkáme skutečných fotodiod, integrovanejch přímo na křemíkovým čipu.
Použití diamantů jako polovodiče má celou řadu výhod oproti křemílkovi (vysoká elektrická pevnost, teplotní stabilita, vysoká tepelná vodivost) - ovšem tyhle výhody se stávaj při výrobě diamantovej chipů těžkou nevýhodou, protože je nejde čistit rekrystalizací pásmovým tavením. Ne náhodou proto polovodičovej průmysl začínal před šedesáti lety s germaniem, který se dá roztavit už pod 1000 ºC - zatímco křemík taje až při 1420 ºC. V propustným směru má dioda z germania téměř o jeden volt nižší pracovní napětí než křemíková a současně umožňuje pracovat s vyšší frekvencí, proto se výroba procesorů s nízkou spotřebou začíná vracet ke směsi křemíku s germaniem a v oblasti slaboproudý vysokofrekvenční techniky křemík germanium zatim nevytlačil vůbec. Z diamantu asi těžko kdy půjde vyrábět monokrystaly s průměrem jednoho metru, jako je ten na obrázku vpravo. Zatím se pracuje vyhradně s tenkejma diamantovejma vrstvama, vznikající pyrolýzou uhlovodíků ve vysokofrekvenčním výboji a ty se nedaj po vypěstování nijak čistit - akorád přežíhat, čímž částečně rekrystalizujou.
Ovšem nízká teplota tání prvků s vyšší atomovou váhou způsobuje, že germaniový diody fungujou tak do 80 ºC (první typy tranzistorů používaly indiovou pájku a šlo je snadno zničit pouhým pájením) - zatímco křemíkový polovidiče pracujou do teplot kolem 200 ºC a diamantový až do 760 ºC - čili diamant nejenže může pracovat v mnohem širším rozpětí teplot, ale taky je lze mnohem účinnějc chladit. Germaniový diody vydržej v závěrným směru max. stovky voltů, křemíkový několik tisíc a diamantový několik desítek tisíc voltů. Nižší pohyblivost nosičů náboje v diamantu se dá kompenzovat miniaturizací obvodů, protože čím menší báze tranzistoru je, tím je rychlejší díky balistickýmu vedení elektronů a tím při vyšších frekvencích může fungovat. Nedávno byl upečenejtranzistor, jehož báze o délce pouhých 50 nm je zhotovena z polovodivého diamantu. Jde zatím o nejmenší tranzistor na světě využívající diamantových vrstev nanášených z uhlovodíkových par. Mechanicky je velmi stabilní, takže ho lze využít až do terahertzových frekvencí.
Pojistky po USD 39,- s pozlacenými kontakty pro audiofily, kteří požadujou obraz jako břitvu a krystalicky čistej zvuk se mimořádně rozšířenými basy a hloubkami. Ke každé pojistce je v balení dodáván speciální hadřík, kterým může audiofil své pojistce před zapojením vyleštit kontakty. Firma AaudioImports nenechává své uživatele na pochybách, že zde dostávají do rukou výrobek ultimátní kvality a doporučuje před ostrým nasazením každou pojistku vyzkoušet v obou směrech a použít podle toho, ve kterém zní spotřebič lépe. K snazší orientaci slouží šipka na plášti pojistky z mimořádně čirého skla. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby společnost za takových podmínek garantovala 100% výdrž pojistky.
Hrátky s laserem: na obrázku vlevo vrtální děr do keramickýho materiálu tzv. laserovou ablací. V současný době je možný laserem vrtat otvory až 6 mm v průměru. Při použití velmi krátkejch pulsů excimerovejch laserů se materiál nestačí mezi pulzy vůbec ohřát, takže v něm nevzniká pnutí. Excimerový lasery se proto používaj i při očních operacích LASIC. Laserová ablace se začíná používat i pro odjiskřování analytickejch vzorků ve spektrofotometrii. Vpravo je video z testu vrtání plexisklovýho bloku mikrovlnama FEL ("free electron laser", čili FEL) laseru. Paprsek není na vzduchu vidět ale plexisklo ho silně pohlcuje a rychle se odpařuje. FEL infračervený lasery se studujou kvůli lékařskýmu využítí (likvidace nádorů), umožňujou totiž přesně ohřívat tkáně podle nastavený vlnový délky jako jakási přesně zacílená mikrovlnka. Vpravo je ukázka propalování papíru cca 40 W podomácku sestaveným plynovým laserem s oxidem uhličitým jako čerpacím prostředím. Účinnost laseru je poměrně vysoká (cca 10%), přesto je ztrátovej výkon značnej a laser se musí chladit protékající vodou. Výboj ani paprsek laseru ve skutečnosti skoro nesvítí, ale protože běžný videokamery snímaj i infračervený světlo, laser září fialově. Na stránce je několik dalších ukázek těchle nebezpečnejch experimentů.
Kovy jde z pohledu éterový teorie asi nejnázornějc přirovnat k jakýsi houbě se záporně i kladně zakřiveným povrchem, kterej jest nacucán elektronama jako vodou. Povrch "elektronový vlhkosti" mezi atomama tvoří spojitou plochu, která se ve fyzice pevný fáze označuje jako Fermiho ekvipotenciální plocha. Se zkracující se vlnovou délkou roste energie světla, takže jeho fotony pod určitou mezní hranicí (absorbční práh) můžou dokázat uvolnit elektrony od atomů a dosáhnout toho, že se volně pohybujou mezi atomama a silně absorbujou elektromagnetický vlny jako u kovů (tzv. vnitřní fotoelektrickej jev). Proto u polovodičů houba zahříváním nebo osvětlením "vlhne", u nevodičů, který svý elektrony poutaj silnějc zůstává suchá. Statistickej charakter absorbční křivky se projevuje exponenciální závislostí propustnosti na vlnový délce i teplotě, takže v logaritmickým měřítku spektra maj místo Gaussovy křivky lichoběžníkovej tvar.
Na polohu absorbčního prahu má zásadní vliv teplota, protože ze zahřátých atomů jde elektrony snáze setřepat, proto polovodiče zahříváním tmavnou, zatímco nevodiče obvykle barvu nemění. Čim větší sou rozměry atomů, tím slabějc sou k nim elektrony poutaný a tim snáze polovodičová houba vlhne. To se projevuje tím, že se poloha absorbčního prahu posouvá s rostoucí atomovou vahou k nižším vlnovejm dýlkám. Např. v řadě polovodičů sulfid, selenid a tellurid zinku absorbční práh cestuje z ultrafialový oblasti do infračervený. To se projevuje tím, že sulfid zinečnatej ZnS je prakticky bezbarvej (zahřátím ale zežloutne) - zatimco selenid zinečnatej (ZnS) je jantarově zbarvenej a tellurid je tmavohnědej s kovovym leskem (na obrázku vpravo). Všechny tři materiály se používaj v infračervený optice, protože maj vysokej index lomu a dobře propouštěj infračervený paprsky. Selenid a sulfid zinečnatej se taky používá pro antireflexní vrstvy, protože má v důsledku vysoký atomový váhy vysokej index lomu.
Kovový polovodiče z prvků druhý a šestý skupiny periodický tabulky maj na rozdíl od polovodičů třetí a pátý skupiny polárnější charakter kovovejch solí, což se projevuje tím, že sou chemický stabilnější a jde je připravovat mnohem větším počtem metod ve velmi čistým stavu. Polovodiče jako fosfid arsenu nebo nitrid gallia jsou poměrně nestálý a při zahřívání se rozkládaj na prvky, proto se pěstování jejich monokrystalů musí provádět za vysokýho tlaku, což je pochopitelně konstrukčně mnohem náročnější s ohledem na nutnost udržení vysoký čistoty. A monokrystal se pak musí nařezat a vybrousit na plátky, což je drahé a vzniká přitom velké množství odpadu. Naproti tomu selenid nebo tellurid zinku nebo kadmia jde pohodlně nanášet v tenkejch vrstvách sprayovou pyrolýzou nebo dokonce vylučovat z roztoku chemickým srážením nebo elektrochemicky, což by výrobu svítivejch panelů nebo solárních článků velmi zlevnilo. Tellurid zinku byl dokonce nedávno navrženej jako materiál LED diod, svítících zeleně při 550 nm. Protože tellurid světlo s takovou vlnovou délkou absorbuje, byl zinek dopovanej lehkým prvkem hliníkem termodifůzí Bridgmanovou methodou, čímž se podařilo dosáhnout proudový účinnosti 0.1-0.2%. To je sice míň, než zatim dosahujou klasický zelený LED na bázi GaP nebo InGaN, ale telluridový diody maji dost velkej prostor k dalšímu zlepšování svý učinnosti a náklady na jejich výrobu jsou čtvrtinový. Tellur je navíc mnohem levnější než gallium nebo indium, protože tvoří odpad při zpracování australskejch měděnejch rud, kterej se snadno koncentruje. V neprospěch ZnTe mluví ovšem jeho jedovatost (oxidy telluru jsou dokonce podezřelý z karcinogenity).
Damasková či damascenská ocel je materiál, kde se střídaj vrstvy dvou a více různých druhů ocelí spojenejch kovářským nebo tlakovým svařováním. Po vybroušení se různé druhy ocelí naleptaj různě hluboko pomocí chloridu železitého a po vyleštění povrchu vyniká jeho vnitřní vrstevnatá struktura. Při správném výběru ocelí pro výrobu výsledek spojuje optimální vlastnosti použitejch materiálů a stává se nanokompozitem. Například při kombinaci tvrdé vysokouhlíkové oceli a houževnaté oceli nízkouhlíkové bude výsledkem materiál odolný proti přelomení a současně s vysokou odolností vůči opotřebení, tvrdost a houževnast můžou být ještě vyšší než u původních materiálů. To je také důvodem proč byla a stále je damašková ocel velmi vysoce ceněna. Název oceli je odvozenej podle stejnojmenného střediska jeho obchodu a výroby v Sýrii, ale první zmínky o damašku pocházej z 1. poloviny 1. tisíciletí př.n.l. z oblasti Indie. Damašek se vyráběl i v Indonésii, střední Asii a zemích arabských. V Evropě byl používán v raném středověku Franky, Vikingy, Španěly a Sasy. Absolutní dokonalosti dosahuje pak dosahuje v Japonsku při výrobě ocelí pro katany, kde se kovářství přeměnilo v meditativní činnost, během níž se jeden prut se zpracovává řadu let a používá se při tom řada přísně utajovanejch technologickejch fíglů (používání tavidel, nitridace povrchu při kalení v moči atd.). Japonští mečíři požívali metodu diferenciálního kalení, kdy čepel před kalením pokryli nestejně tlustou vrstvou směsi jílu, drceného pískovce a prachu z dřevěného uhlí. Díky nízkou prokalitelnosti uhlíkové oceli, je po zakalení do vody zakaleno jen ostří, na němž byla pouze velmi tenká vrstva směsi. Zbytek čepele, pokrytý silnou vrstvou, zůstal nezakalenej - výsledkem bylo tvrdý ostří a houževnatá čepel. Traduje se, že po srážce dvou špičkových mečů neni možné najít na ostří místo, kde došlo k jeho narušení, protože se prostoupí jako dvě žiletky.
Mechanický vlastnosti damašku se zlepšují s rostoucím počtem vrstev až do stadia, kdy se materiál znovu začne chovat jako homogenní blok. Nejčastěji se dělá damašek se 100 - 500 vrstevami, existují ale i damašky o milionech vrstev, zvané mikrodamašky. Je žádoucí dosáhnout cílového počtu vrstev při co nejmenším počtu svařování, při vysokých teplotách během svařování dochází totiž k okysličení a oduhličení oceli a k difuzi uhlíku mezi jednotlivými vrstvami, což vede k homogenizaci materiálu. Abychom se tomuto vyhnuli, zvyšuje se počet vrstev v kovaném svazku (paketu) a ocel se zpracovává silnými údery při co nejnižší teplotě. Japonský mistři ji s pomocníkama dokázali udržovat po několik hodin žhavou jenom intenzívním kováním, což kromě fyzický sily vyžadovalo značnou dávkou soustředění a vzájemný součinnosti. Vzhled vzorů se dá se ovlivnit výbrusem v rovině kolmé na jednotlivé vrstvy, pak vznikne paralelní, lineární či vlasový vzor. Zprohýbáním damaškové tyče se vytvoří vzor vlnkový. Pokud je materiál naopak vybroušen v rovině rovnoběžné s vrstvami, výsledkem je nepravidelný „náhodný“ vzor. Kombinacema pak vznikaj mozaikové vzory. Do paketu se mohou vkládat třeba řetězy nebo ocelová lana, čímž vznikne kabelový vzor. Vzor lze upravovat i kroucením podle podélné osy (torzní vzory) nebo umělým dobroušením: do damašku se vybrusí okrouhlé jamky a povrch se pak vyková do roviny, po přebroušení se získá rosetový vzor. Kvůli své kvalitě a pověsti byl damašek napodobovanej všemi možnými způsoby, včetně rytím vzori přímo do čepelí. O odhalení tajemství výroby prapůvodní damascénské oceli se v současnosti pokoušejí dva Američané - profesor přírodních věd ve výslužbě Joh Vervoehen a floridský kovář Al Pendray. Podle jejich výzkumu se jedná o správné dávkování vanadu do tavby tak, aby představovalo právě 0,003 procenta oceli. Nerezový damašek je v současný době vyráběnej švédskou firmou Damasteel metodou práškové metalurgie. Náročnost výroby damaškové oceli se podepisuje na ceně - u nejlevnějších nožů začíná na 3000 Kč , ceny mečů se pohybují od 20 000 Kč a končí v nenávratnu (nejdražší na domácí scéně asi 117 000,-).
Některý nanotechnologie jde vyzkoušet doslova v kuchyni. Pokud splácnete dvě vrstvy různě barevný modelíny a rozválíte válečkem, přeložite na půl nebo na čtvrtiny a postup zopakujete, můžete poměrně rychle získat vrstevnatou nanostrukturu, tzv. hypermřížku tvořenou několika desítkama molekul tlustejch vzájemně proloženejch vrstev modelíny. Na podobný technice byla založená výroba ohebný damascénský oceli, ale může se v budoucnosti používat i při výrobě supravodičů. Každopádně se v kuchyni od dob Retiggové používá při výrobě lístkovýho těsta a pokať máte v budoucí rodině matfyzáka, můžete ho/ji potěšit vlastnoručně upečeným fraktálem z fondánu či obarvenýho marcipánu nebo ozdobou z obarvenýho moduritu. Na ukázce níže je postup výroby Sierpienského trojúhelníku, Mengerovy houby nebo Kochovy vločky, chce to jen trochu trpělivosti.
Turbulence nemusí vždycky zvětšovat mechanický ztráty. Podstatou supratekutosti je, že se velký víry rozbijou do velkýho množství malých, ve kterejch se atomy pohybujou kolektivně. Za obyčejný teploty takovýho stavu nelze dosáhnout díky tepelnýmu chaotickýmu pohybu atomů, ale přesto každý rozbití vírů geometrií prostředí zmenšuje energetický ztráty v důsledku turbulence. Toho využívaj např. ptáci nebo vodní živočichové, jejichž tvar je rozbitej obrysovými pery nebo šupinama (žraloci) či vlajícíma chlupama. Kromě toho tím získaj další výhody: jejich pohyb je mnohem tišší, bez svistů a nepravidelnej obrys se snáze maskuje. Ve stealth technice vynikaj zejména sovy, který sou jako noční lovci optimalizovaný na tichej nenápadnej let a můry, jejichž huňatej povrch těla navíc pomáhá rozbíjet ultrazvukový vlny, kterýma je lokalizujou netopýři. Na obrázku vlevo je aerodynamika nepravidelnýho obrysu těla ilustrovaná fodkou přistávající volavky, na hladině je navíc quidění pěkná kombinace obyčejnejch a kapilárních vln (řízenejch povrchovým napětím vody).
V konstruktérství nepravidelný tvary přinášej výrobní komplikace a proto se zatim tenhle přístup používá spíš vyjimečně. Klasickej příklad je golfovej míček, jehož tvar získal důlky empirickou evolucí už v polovině 18. století. Důlky zvětšujou laminární hraniční vrstvu, která při letu míček obklopuje a tím snižuje ztráty třením tím, že se za míčkem tvoří menší a hustší víry, krom toho míček líp drží směr při větru, protože na něj působí nižší vztlaková síla při rotaci, kterou popsal už v roce 1763 Newton při pozorování tenisovýho míčku na Cambridgský koleji, kde v té době přednášel. Měření ukázalo (viz graf vpravo), že hloubka a hustota důlků je blízko ideální hodnoty pro bežný rychlosti míčku (100 - 170 km/hod).
V nedávný studii bylo numericky modelovaný proudění v hydrodynamickém tunelu kolem válce, jehož povrch byl opatřenej pevně uchycenejma nebo vlajícíma lištama. Kolem válce se tvoří v tranzientním režimu proudění více-či méně pravidelný Kármánovy víry, který se postupně od válce utrhávaj a tím periodicky měněj tažnou sílu, kterou prostředí působí proti pohybu válce. Modelování ukázalo, že připojením pevnejch lišt na obrys válce jde odpor prostředí zmenšit asi o pět procent, protože se tím tvar válce přiblíží ideálnímu proudnicovitýmu tvaru. Pokud jsou ale lišty pohyblivý a volně za válcem vlajou jako klasy v obílí, může odpor prostředí klesnout ještě o nejméně 10-15%.
Japonec Daito Manabe demonstruje na svým blogu trochu nemocnou perfomanci, spočívající ve stimulaci obličejovejch svalů drobnými elektrickými výboji v rytmu industriálních skladeb... Stimulace je údajně nepříjemná, ale zdaleka ne prý tak, jak na první pohled vypadá. Vpravo je projekt "bristlebots": malejch lezoucích "robotků" vytvořenejch během několika minut z kartáčku na zuby a motorku z vibračních baterek do mobilů. Protože jsou štětiny kartáčku vůči podložce uložený šikmo, vibrující kartáček se po hladký podložce plynule pohybuje na principu Brownova motorku.
Idea přenosných slunečních hodin a její praktická realizace... Jako bonus bastlířskej dort s ledkou z kandovaného ovoce.
Tohle snad neni ani fyzika, jen taková biomechanika... 60x zpomalenej pijící pes a vačice opossum přenášející mladé...
Oční buňce (tyčince) stačí údajně deset fotonů současně, aby zareagovala. Čípky vnímající barvu jsou o několik řádů míň citlivější, proto se oko za nízké intenzity světla přepíná do monochromatického režimu, kde rozlišuje jen stupnice šedi (tzv. skotopické tyčinkové vidění). Adaptace sítnice spočívá ve změně délky čípků a tyčinek a dále v produkci a rozkladu zrakového purpuru (rodopsinu). Když vstoupíme z dobře osvětleného prostředí do tmavého, tyčinkové buňky sítnice se zkracují a čápky se prodlužují. Tím se zlepšuje výkonnost na světlo citlivějších tyčinek. Za tmy potom nastává intenzivní tvorba rodopsinu, který zvyšuje citlivost zrakových buněk. Tento pochod je však závislý na dostatečné zásobě vitamínu A v těle, jelikož ten je součástí zrakového purpuru. Ten se nejrychleji rozkládá žlutým, žlutozeleným a modrým světlem, nejpomaleji mizí působením červeného světla. Chceme-li si zachovat adaptaci na tmu při současné orientaci zrakem, použijeme slabého červeného osvětlení nebo brýle s červenými skly. To má svůj význam při volbě osvětlení hodin, map a jiných pomůcek používaných při astronomických pozorováních. Při pozorováních hvězd, když nám jde o to uvidět i nejslabší z nich, je tedy nutné adaptovat svůj zrak ve tmě alespoň po dobu 30 minut, aby byli naše oči připraveny podat co nejlepší výkon. V takovýchto případech je potom oko asi 200 000 x citlivější na světlo, než za jasného dne.
Adaptace ze tmy na světlo probíhá poměrně rychle, opačný proces je však pomalý. Když v noci vyjdeme z osvětlené místnosti a díváme se na oblohu, vidíme nejprve jen nejjasnější hvězdy. Za 10 minut se nám objeví nápadně více hvězd, ale adaptace na slabé světelné zdroje není ještě stále skončena. Rychlost adaptace se podstatně snižuje až po 30 minutách. Křivka zobrazující narůstání citlivosti lidského oka ve tmě má nápadný vrchol, který zaznamenává konečnou fázi nárůstu citlivosti čípků a přechod k postupnému narůstání citlivosti tyčinek. Tento bod představuje významnou kvalitativní změnu v procesu adaptace. Pokud v místnosti, kam neproniká žádné okolní světlo rozsvítíme dejme tomu červený laser 680 nm, po hodině pobytu při tomto osvětlení bude výsledný dojem, že je místnost osvětlena růžově a místo dopadu paprsku na zeď bude bílé. Pokud plynule zvyšujeme barevnou teplotu světla, uvidíme postupné bělání. Není-li k dispozici nějaká referenční bílá, bude za bílou prohlášena ta barva u které zvyšování teploty zastavíme. Citlivost oka je ve tmě posunutá ke kratším vlnovým délkám, na kterých horké předměty vyzařují spíš málo. Citlivost na červené světlo je naopak utlumena. Červený a modrý papír se na denním světle může jevit, že modrý je tmavší, než červený, zatímco v šeru začne být modrý světlejší. Při skotopické adaptaci je vrchol citlivosti 505 nanometrů, což je modrozelené světlo, i když samotné vidění probíhá pouze černobíle. Rozdílná citlivost oka na světlo různé vlnové délku je důsledkem, že pokud chceme přepočítat výkon barevného světla na lumeny, musíme jej násobit hodnotami světelné křivky ("luminosity function") která se liší pro tyčinkové a pro čípkové vidění. Na 555 nanometrech je citlivost nejvyšší, zatímco na 400 nanometrech je citlivost rovna pouhé jedné tisícině nejvyšší úrovně. To znamená, že 1 watt záření v žlutozelené části spektra je tisíckrát efektivnější než 1 watt záření v tmavomodré části.
Když v červenci 1610 zaměřil Galileo Galilei svůj malý dalekohled ke žlutavě zářící bludné hvězdě na rozhraní Kozoroha a Vodnáře zvané Saturn, byl překvapen tím, co uviděl: "...hvězda Saturn není samostatnou, nýbrž ze tří se skládá, jež se téměř dotýkají, nikdy nemění svoji vzájemnou polohu a srovnány jsou do řady podél zvěrokruhu, uprostřed je jedna třikrát větší než obě postranní a jejich umístění má tuto podobu oOo...". V roce 1612 jej však čekalo další překvapení. Saturnovy "uši" zmizely.
HOWKING: To je důsledek Kopernikovskýho přístupu: lidi vždycky měli tendenci věřid, že jejich rodná hrouda, planeta, slunce, sluneční soustava, galaxie či pozorovatelnej kus vesmíru je něco extra - ale paxe ukázalo, že jde o typický části větčího celku.
Infračervená observatoř BLAST zavěšená na stratosférickém balónu nad Antarktidou zaznamenala miliardy velmi vzdálených galaxií z raných oblastí pozorovatelného vesmíru. Jsou zahalený do oblak prachu, který odfiltrovává jejich intenzívní světlo tak, že k nám dorazí jen infračervená část. Když se tenhle efekt spojí s rudým posuvem a faktem, že vodní pára v atmosféře infračervený paprsky pohlcuje, je celkem jasné, proč jsme je až doposud nepozorovali. Vzdálený galaxie představujou obrázek vesmíru krátce po inflaci v přímém přenosu. V centru každý galaxie sídílí bílá díra vyvrhující energii v podobě gamma záření do svýho okolí. Ta mimo její gravitační pole kondenzuje a separuje se na hmotu a antihmotu. Hmota vzdoruje tlaku záření lépe a tak tvoří oblak centrální galaxie, zatímco antihmota se hromadí jako temná hmota po jejím obvodu.
BLAST je zkratka pro Balloon-borne Large Aperture Submillimeter Telescope, což je vlastně dalekohled mapující vesmír ve spektru infračerveného záření na vlnových délkách 0,25, 0,35 a 0,5 mm. Teleskop má primární zrcadlo o průměru 2 metry, který soustřeďuje světlo na soustavu termočlánků - bolometrů, který jsou chlazené kapalným dusíkem a helia na teplotu 0.3 K (-272,85 oC), čili tři desetiny stupně nad absolutní nulou. Celé zařízení váží 2000 kg a je vynášený na několikadenní výzkumné lety speciálními balony NASA do horních vrstev atmosféry do výšek kolem 37 km. Projekt BLAST, který "běží" již sedmý rok má za sebou sedm balónovými letů teleskopu nad územím Kanady, USA, Švédska a Antarktidy.
Takže zdravim ve 13. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií o fyzice: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12 a chemii Chemie1, Chemie2 (6400+ příspěvků, cca 600 MB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0+ a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
