Kaňky barviva a kapky na vibrujícím reproduktoru tvořej překvapivě vitální scénický obrazy
Vrstvy oceánu podle životních forem, který je obývaj. Epipelagická zóna sahá do hloubky asi 200 metrů, kam zasahuje sluneční světlo. Nejprůhlednější voda je v Kráterovém jezeře v jižním Oregonu, kde je doplňovaná pouze srážkama - voda je zde průhledná do hloubky 43 metrů (142 stop, video), druhý nejčistší jezero na světě je sibiřský Bajkal. Modrý zbarvení vody jako u jedné z mála látek nezpůsobujou elektronový přechody ale vibrace celých molekul, který se projevujou maximem absorbčního spektra v oblasti 740 nm. Na obr. vpravo je pohled třímetrovou trubicí naplněnou normální a tzv. těžkou vodou - v důsledku dvojnásobný váhy deuteria sou její molekulární vibrace sou posunutý mimo viditelnou oblast a těžký vodě chybí namodralý zbarvení obyčejný vody. V rozporu s tvrzením řady učebnic, mikrovlny mikrovlnný trouby nemaj dostatečnou energii pro uvedení molekul vody do vibrací, můžou je ale urychlovat vzájemný srážky tím, že molekuly roztáčej.
Na videu dole je demonstrace vzniku solitonů na vodní hladině (QT video). Solitonový vlny vznikaj vzájemnou interferencí obyčejnejch vln, modelujou se podobně jako kvantový vlny Schrodingerovou rovnicí a do jejich výzkumu a simulací se v poslední době investuje dost peněz, páč na rozbouřeným moři takový vlny lámou tankery a ohrožujou ropný plošiny. Ke sledování jejich vzniku na dopravních trasách se v poslední době začíná využívat aji satelitní síť.
Ukázky fotek z elektronovýho mikroskopu, odleva: hlavice zubařskýho vrtáku se zapájenejma diamantama, špička hypodermní jehly (všimněte si, že neni zbroušená naplocho, aby neprořezávala stěny cév), suchej zip a krystalek tzv. košer soli. Jejím účelem je vytáhnoud kref z masa zabitejch zvířad, takže je tvořená jemnejma rozvětvenejma krystalkama, který dobře cucaj vlhkost.
Zajímací odvalovací převodovka, ve který se všechny osy točej na stejnou stranu (YT video). Aneb jakby řeknul Galileo: "A přeci se točí!"...
Urychlovač LHC v Cernu na podzim objevil částici označovanou jako kvarkonium Ξ*b3 (chí bé pé tři), dlouho předpovídanou standardní fyzikou. Existence nový částice byla následně potvrzená i analýzou dat detektoru D0 urychlovače Tevatron z Fermilabu. Nová částice odpovídá vázanýmu stavu těžkýho tzv. bottom-kvarku (to je to písmenko "b" v názvu) a tzv. (strange) antikvarku druhý generace. Je to v zásadě velmi těžká verze mezonu, kde kolem těžšího b-kvarku obíhá s-antikvark podobně jako např. v pozitroniu, kde kolem sebe obíhá elektron a pozitron, dokud spolu vzájemně nezanihilujou.
Díky obsahu těžkejch kvarků je tento těžkej mezon skutečnej macek, páč váží 5790.5 MeV, čili víc než atom wolframu. Hvězdička v názvu částice však naznačuje, že nešlo o částici v základním stavu, protože tyhle těžký nestabilní částice se málokdy podaří vytvořit a detekovat v klidovým stavu základní energie - šlo o třetí excitovanej stav s hmotou 5945.0 MeV, což znamená, že kvark a antikvark jsou spolu vázaný slaběji než by měly, což vede na vyšší hmotnost částice. Standardní model pro tuto částici předpovídá existenci okolo dvaceti excitovanejch stavů. Úměrně svý obrovský hmotnosti je tato částice zcela nestálá a během několika femtosekund se rozkládá, takže ji nejde detekovat přímo - nicméně na obrázku vpravo ve výřezu dole je vidět, že dráhy fragmentů nevycházej z jednoho místa, takže částice možná stačila po svým vzniku nějakou tu desetinu milimetru uletět. Identifikace proběhla na základě analýzy fragmentů, který pro takovou částici předpovídá Standardní model, konečným produktem rozpadu je proton, sprška pionů, pozitronů,.mionů a gamma záření. Ačkoliv by teoreticky mohlo existovat kvarkonium složený jenom z top-kvarků, tzv. toponium, současná fyzika předpokládá, že oba kvarky by se rozpadly dřív, než by stihly vytvořit vázanej stav.
Projekt ovládání počítače Dopplerovým jevem z MS Research využívá existující periférie počítače (video). PC vydává fázově posunutý zvuk s frekvencí 22.5 kHz z obou reproduktorů, mikrofon zabudovanej v laptopu snímá jeho odrazu od předmětů v okolí a vyhodnocuje jejich pozici na podobným principu, jako netopýr. Změny polohy se vyhodnucujou jako gesta, která de použíd k ovládání počítače. Aplikace by mohla najít využití spíš jako doplněk smartfonů a tabletů bez klávesnic, u kterých přesný ovládání není tak důležitý.
Aspirant Christoph Weniger z Planckova Institutu v Německu se zabýval analýzou dat gamma-ray observatoře FERMI a v okolí centra naší galaxie nalezl malej, ale statisticky významnej přebytek gama fotonů s energií kolem 130 GeV. Nedávná studie tento nález potvrdila. O objem se zajímaj hlavně strunový teoretici a příznivci teorie supersymetrie (SUSY), protože dosavadní metody hledání částic temný hmoty jak v urychlovači LHC (podíl Čechů je zde přes 3%, ačkoliv do rozpočtu Cernu přispíváme jen jedním procentem), tak ve specializovanejch detektorech v podzemních bunkrech chráněnejch před kosmickým záření vytrvale selhávaly a toto by bylo první významější výsledek, k jehož objasnění by bylo možný SUSY použíd. Supersymetrie je nadstavba kvantový teorie pole, která by umožňovala strunový teorii alespoň nějaký praktický předpovědi, proto je pro strunaře tak důležitý její experimentální potvrzení. Lze ji ovšem použít pro zpřesnění předpovědí i v dalších teoriích, např. kvantové elektrodynamice a tzv. Standardním modelu částic. Teorie supersymetrie má na kahánku i v souvislosti s nedávným objevem Higgsova bosonu, protože se s přibývajícími daty ukazuje, že rozložení energie srážek supersymetrickým modelům příliš neodpovídá a časopisy jako ScientificAmerican proto začínaj tuto teorii otevřeně odepisovat. Ale nalezení částic temný hmoty by mělo význam i pro kosmology a astronomy, pro který je temná hmota zatím dost neuchopitelnej artefakt - lze ji totiž vysvětlovad jak rozšířením teorie relativity, tak novými částicemi - ale ani jeden z modelů pořádně nefunguje.
Webzin OSEL, hlásná trouba Biotrinu a demagogickejch výlevů Kremlíka a spol. byla hacknuta... Asi to nebylo moc těžký, protože běžel na sto let starým PHP enginu a postování SQL příkazů do diskuse občas odhalovalo zajímavý věci.
Pochopit kvantovou fyziku je snadné
Co zvostane, když písečnou pláž zasáhne blesk - vnitřní část vzniklý dutý struktury (fulguritu) je tvořená roztaveným křemenem a vypadá jako sklo. Na obr. vlevo je fosilní fulgurit z Corrie Bay, Isle of Arran, Scotland, 300 mil. let starý. Vpravo je nejdelší zdokumentovanej fulgurit o délce přes šest metrů.
Jaxi můžete vyzkoušet online třeba na tomto Java appletu, při vzájemný interferenci tří a více vln s různou frekvencí dochází ke vzniku interferenčních maxim, který cestujou podél dráhy šíření vln rychlostí, která je víceméně nezávislá na rychlosti šíření nosnejch vln - klidně se taky můžou propagovat na opačnou stranu, než nosný vln. Ještě napínavější to začnej bejt v okamžiku, kdy je index lomu materiálu závislej na intenzitě vln, např. při šíření vln pěnou, který má tendenci houstnout, když se s ní zatřepe. V takovým případě v materiálu vzniká řetízek hustších a řidších míst, kterej se "pohybuje" - přesněji řečeno, jehož rozložení se s časem "uspořádaně mění" - podobně jako jiný hmotný částice - třeba aji nadzvukovou nebo nadsvětelnou rychlostí.
Fyzici pomocí tří paprsků laserů tento stav kvantový pěny dokázali vytvořit v bosonovejch kondenzátech, jejichž víry maji tendenci houstnout při zvyšování hustoty energie podobně jako víry v kapalinách nebo membrány v pěně. Čtvrtým paprskem pak prokázali vznik řady solitonů, který se podél interferujících laserových svazků propagovaly nadsvětelnou rychlostí. Tomuto principu se říká čtyřvlnový směšování a je lze jej vyvolat i v jinejch materiálech, např. v optickejch vláknech, který jsou piezoelektrický a elektromagnetická vlna v nich vytváří nelineární napěťovou odezvu, která má sklon interferovat sama se sebou za vzniku solitonů. Je nutný si uvědomit, že to, co se "pohybuje" je zde celej blok "částic" - nikoliv izolovanej vlnovej balík a nelze jej tedy využíd k šíření informace nadsvětelnou rychlostí. No, alespoň teda prozatím ne, páč v dnešní fyzice jeden nikdy neví....
Pár družic STEREO normálně sleduje Slunce, ale 20. dubna 2012 se mu náhodou podařilo zaznamenat zážeh novy v souhvězdí Sagitaria. Nova stella, což znamená "nová hvězda" je astronomickej jev, při němž dojde k obrovsky silné termonukleární reakci způsobené nahromaděním vodíkového a heliového plazmatu na povrchu bílého trpaslíka v soustavě těsné dvojhvězdy. Průvodce (obvykle tzv. rudý obr) vyplňuje Rocheův lalok (jedna z Hillových ekvipotenciál) a je natolik velkej, že přes Lagrangeův bod předává svou hmotu druhé hvězdě. Bílej trpaslík, který nacucává hmotu od rudého obra, s nímž dvojhvězdu tvoří, během této reakce prudce zvýšil jasnost – odhadem až milionkrát. Během čtyř dní dosáhla nova Sagitarii magnitudy 8,5 - nebyla tedy ještě pozorovatelná pouhým okem, ale v dalekohledu STEREO-B zvostala viditelná bez problému. Pozorování nov není zas taková vzácnost, protože přibližně 40% hvězd ve vesmíru tvoří dvojhvězdy, který se lišej svou hustotou, což dřív či později vede k tomu, že se hmota z řidší hvězdy začne přelévat na tu menší.
Ve starověku byly jao novy označovány supernovy, komety a všechny nestálé objekty jako pomíjivé hvězdy. První pozorování těchto objektů prováděli čínští, japonští a korejští astronomové (astrologové), kterí při jejich výskytu předpovídali přicházející nebezpečí. Soustavu Algolu pozorovali již staří Egypťané, který jí dali jméno Ďáblova hvězda. Detailní čínské záznamy existujou již z roku 200 před. Kr a korejské a japonské pravidelné měření začalo okolo 800 let n. l. Pro starověkou a středověkou Evropu tyto objekty byly v konfliktu s Aristetolovskou představou statickýho sférického vesmíru. Na přelomu 20. stol. rostl počet pozorovaní nov rychlostí v průměru asi čtyři galaktické novy za rok. Protože však jde o velmi rychlej proces, málokdy se podaří zachytit novu od samýho začátku tak, jak se to podařilo družici STEREO-B. Počet nov v Mléčné dráze je odhadován na 40±20 za rok. Populace nov ve starejch eliptickejch galaxiích, jako např. Velkém Magelanově mračnu (LMC) je v převažné většině typu diskových nov, zatimco např. v mladší galaxii Andromeda (M31) většina nov vzniká v oblasti galaktického centra. V galaxii M31 je zaznamenáno přibližně 30 nov za rok, v M33 okolo 5 za rok a v LMC okolo 2 za rok.
NECRY: V čem proboha? V informačním šumu?
Na většinu lidí působí tichá hudba podobně uklidňujícím dojmem, jako šum deště, vodopádu nebo blízké řeky. Ale je docela možný, že to, co nás na hudbě podvědomě uklidňuje není ani tak harmonie, jako naopak její šumová složka. Melodie a rytmický zvuky na nás zpravidla působí právě opačně, čili excitačně a jako posluchačsky nejatraktivnější obvykle vycházej skladby, ve kterejch je předvídatelná a nepředvídatelná složka vyvážená.Obvykle čekáme, že nás umění bude nějakým způsobem inspirovat, současně si ho však podvědomě přejeme začlenit do nějakého rámce (z tohoto důvodu řada lidí preferuje klasický umění). V roce 1975 dva fyzici Vaas a Clarke z Berkeley studovali šum různejch elektronickejch zařízení a přitom změřili frekvenční spektrum řady hudebních skladeb od klasiky přes etno a jazz až po modernu. Když je zprůměrovali, zjistili, že intenzita fluktuací jejich hlasitosti a frekvence je převrácenou funkcí frekvence (tzv. škálově invariantní "1/f spektrum").V technický praxi se takový spektrum označuje jako tzv. Brownův nebo taky červenej šum a jeho intenzita klesá rychlostí 20 dB/oktávu. Oproti tzv. bílýmu šumu zní daleko příjemněji, páč má potlačený vyšší frekvence - asi jako hukot vzdálený řeky a působí uspávacím dojmem. Ten se obvykle vysvětluje tím, že se náš mozek podvědomě snaží v ruchu zachytit a rozpoznat nějaké harmonické frekvence nebo pravidelné zvuky, což se mu ovšem nedaří, takže je po krátký době vyčerpanej podobně jako při sledování mihotajících se, hypnoticky působících obrazů. Na tomto principu různý firmy na webu nabízej zvuky, který léčej nespavost.
Fyzici zrovna řešej práci, podle který Lorentzova síla narušuje teorii relativity. Popravdě řečeno, Lorentzova síla nezapadá nijak dobře ani do Maxwellovy teorie, která je popsaná čtyřma rovnicema a je obvykle řešená pátou rovnicí, která se v rámci teorie elektromagnetismu uvádí jako další ničím nezdůvodněnej postulát odvozenej z experimentů. V podstatě lze říct, že úroveň chápání této nejběžnější síly elektromagnetickýho pole je v současný fyzice zhruba stejná, jako je chápání podstaty gravitace. Podstatu jejího paradoxu de pochopit snadno pomocí analogie časoprostoru s vodní hladinou v éterový teorii, protože Lorentzova síla je síla, kterou působí elektromagnetická vlna na nabitý částice. Pokud je ale vlna světla příčný vlnění, neměla by interagovat s prostředím, a tedy i s nabitýma částicema. S prostředím by světlo mohlo interagovat pouze tehdy, kdyby obsahovalo podélnou složku, která se v éterový teorii projevuje tvorbou vlnovejch balíků, čili fotonů. Ale tato podélná složka je velmi slabá a nevysvětluje relativně silnou Lorentzovu sílu.
Vtip je IMO v tom, že aby náboj částice mohl existovat, musí částice obsahovat silně stočenej časoprostor, ve kterým se podélný vlny mění na příčný a příčny na podélný. A s elektromagnetickou vlnou pak interaguje právě podélná složka elektromagnetickýho pole uvnitř částic. V éterový teorii Lorentzova síla tvoří analogii Magnus-Robinsonovy síly, kterou rotující těleso nebo vír působí na gradient hustoty prostředí a odvaluje se po něm ve směru kolmým na siločáry pole (směr toku magnetickýho pole). Směr Lorentzovy síly můžeme určit pomocí známého Ampérova pravidla levé ruky: Položíme-li otevřenou levou ruku k přímému vodiči tak, aby prsty ukazovaly (dohodnutý) směr proudu a indukční čáry vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený palec směr síly, kterou působí magnetické pole na vodič s proudem.
Tranzit Venuše v roce 2004 demonstruje refrakci světla v atmosféře Venuše. Díky hustý atmosféře jde ohybový jevy světla sledovat zvláště dobře při přechodu Venuše přes sluneční kotouč. Je zajímavý, že s tím názorem polemizuje článek na Wikipedii, kterej tvrdí "Efekt černé kapky byl dlouho připisován husté atmosféře Venuše a původně byl dokonce považován za důkaz její existence. Současné studie však prokázaly, že se jedná jen o optický efekt způsobený rozmazáním obrazu planety turbulencemi v zemské atmosféře nebo vadami dalekohledu"
Taky teleskop Hubble se zapojil do pozorování tranzitu Venuše přes sluneční kotouč. Protože by však jeho kamery osleply při přímém pohledu do Slunce, bude sledovat přechodnou změnu jasu Slunce nepřímo odrazem slunečního světla od měsíčního kráteru Tycho a bude tak napodobovat některé metody, které se používaj k důkazu exoplanet ve vzdálenejch hvězdnejch soustavách. Důkaz exoplanet zákrytem selhává, pokud je exoplaneta příliš malá a teleskop Hubble se tedy pokusí nastavit spodní práh citlivosti této metody (přechod Venuše způsobí, že jasnost Slunce poklesne pouze o jedno promile). Sledování intenzity světla bylo doplněný pozorováním změn spektra s citlivostí 1:100.000.
Simulátor optickejch soustav s čočkama v Javě a Céčku. Z raytracerů se s fyzikální optikou vyrovnává nejlíp POVRay a Luxrender plugin do Blenderu - za lepší raytracery jako je Octane, Indigo nebo Maxwell se musí platid.
Turbíny větrných elektráren můžou přinášet vodu, ale i sucho. Tendle francouskej prototyp turbíny za 900 tis dolarů může generovat 30 kWh nebo ze vzduchu vymrazit tisíc litrů vody denně. Zdá se, že masivní nasazení větrnejch elektráren ale může mít v globálním měřídku účinek právě opačnej, protože narušujou cirkulaci atmosféry nad pevninou a tím i koloběh vody v přírodě. Nedávnou vlnu veder a such v Texasu může mít na svědomí právě masivní zavádění větrnejch elektráren v této oblasti, který v noci, kdy se vzduch blízko u povrchu ochladí, promíchávají studený vzduch s teplejším. Vzhledem k obrovským počtům turbín v některých oblastech tak vznikají tepelné ostrovy. Za posledních deset let se po zavedení větrných elektráren v některých oblastech zvýšila teplota až o jeden stupeň Celsia. Trik je v tom, že atmosférická cirkulace je metastabilní ("motýlí efekt") - často stačí nepatrnej popud, aby se nerozběhla, nebo se rozjela opačným směrem.
Dva atmosférický jevíky: čtyřnásobná duha (vzniká odrazem slunečního světla od hladiny jezera) a krepuskulární paprsky (jsou ve skutečnosti prakticky rovnoběžný, sbíhavý je dělá perspektiva).
Mazáckej diamantovej prstýnek - je skutečně celej ze 150-karátovýho diamantu vypidlíkovanýho laserem, tj. žádný obvyklý nastavování zlatem a platinou... Stojí jen 123 milionů korun ($68M), takže pokaď nejste zrovna nuzáci, tak neváhejte.. Osobně bysem takovýmu kousku v praktickým provozu moc nevěřil, vzhledem k tomu, že masivní diamant muže prasknout aji teplem lidský ruky.
Ačkoliv nás Vladimír Wagner placenej jadernou lobby opakovaně ujišťuje, že situace kolem havarovaný Fukushimský jaderky je stabilizovaná, Američani sou zneklidněný představou, že v nádrži čtvrtýho reaktoru se stále vyváří 1565 tisíc palivovejch tyčí s obsahem 6 procent plutonia ve vysoce radioaktivní vodě, která může v případě dalšího tsunami nebo zemětřesení kdykoliv vytéct do Pacifiku. Každá z nich má potenciál zabíd 2.89 miliard lidí.
Obama kouká na Měsíc a Venuši poblíž Pilgrimskýho monumentu. Podmínky pro pozorování Venuše jsou v těchto dnech mimořádně příznivý, protože Venuše je nejblíž Zemi a současně její srpek prochází maximem. Pořadím fází Venuše Galileo v roce 1610 vyvrátil ptolemaiovskej geocentrickej model soluneční soustavy. Se srpkem Venuše je spojená jedna z astronomickejch záhad - už v roce 1649 si astronom Ricciolli povšiml, že zbytek Venuše slabě popelavě svítí - ale tento jev dodnes nebyl uspokojivě vysvětlen. Popelavý svit měsíce je jednoznačně způsobenej odrazem slunečního světla od planety Země - co ale osvětluje zastíněnou část Venuše? V úvahu přichází polární záře, výboje blesků v atmosféře nebo konečně vlastní tepelné záření Venuše (její povrch má přes 450 °C a ve tmě by měl tudíž slabě červeně zářid). K objasnění záhady nepřispívá ani fakt, že se popelavý svit Venuše doposud nepodařilo vyfotografovat - je tedy stále možné, že jde jen o optickou iluzi.
S Venuší je spojená další významná astronomická událost, ve dnech 5.-6. června totiž bude přecházet přes sluneční kotouč - což je obdoba zatmění Slunce Měsícem a patří mezi nejvzácnější předpověditelné astronomické úkazy. V současné době lze tranzit Venuše pozorovad každých 243 let, kdy dva přechody od sebe dělí 8 let, po nichž následují dlouhé pauzy se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Poslední dvojice přechodů byla pozorována v prosinci 1874 a prosinci 1882. Zatím poslední přechod Venuše se odehrál 8. června 2004 a další ho bude následovat 6. června 2012. Nejlépe viditelný bude v některých částech Tichomoří, z České republiky bude možné pozorovat v časných ranních hodinách jen poslední čtvrtinu přechodu. Nejbližší další dvojice přechodů se odehraje v prosinci 2117 a prosinci 2125. Přechody Venuše přes sluneční kotouč obvykle trvají několik hodin - poslední z nich, pozorovaný roku 2004, trval 6 hodin.. Pozorování Slunce v ranních hodinách je neškodný, ale při sledování slunečního kotouče přes svépomocí vyrobený barevný filtry zachovávejte opatrnost - některý filtry, např. vyvolanej barevnej film propouštějí infračervený záření natolik, že může dojít k popálení sítnice i při jejich nasazení na dalekohled.
WENCA: No jo, vzpěry jak u stropu, tak u země sou v prdeli. Ocelovej dřík se závitem je zvlášť náchylnej na ohyb, protože závit narušuje strukturální pevnost materiálu. Zřejmě spoluzapůsobilo vedro - ocel vyměkla, asi se k tomu přidala nějaká ta dilatace..
Pohyb horkého místa Yellowstonské kaldery v průběhu několika milionů let spolu s místama, kde žhavé magma prorazilo zemskou kůru. Kaldera je vyústění jednoho z konektivních stoupavejch proudů magmatu v zemským plášti. Protože přísun magmatu je pomalý, protržený místo je ucpaný ztuhlou zátkou a k nové erupci proto dochází vždy o kus dál ve víceméně pravidelných rozestupech asi 700.000 let. Stoupání kaldery se v období 2004 - 2008 zrychlilo až na skoro 7.6 cm / rok, což je absolutní rekord od roku 1926, kdy bylo pravidelný geografický monitorování kaldery zahájeno. V posledních letech (mezi 2007 - 2010) se stoupání zvolnilo na několik cm ročně - o to rychleji (rychlostí až 25 cm/rok) začalo otékat okolí kaldery. V poslední době se tloušťka zemský kůry oddělujícící magma od povrchu ztenčuje, což se projevuje rozestupováním sítě GPS stanic, která pohyb kaldery monitoruje v laterálním směru - asi jako když se k hladině vody prodírá nafouklej balón. Projevuje se to taky zrychlováním a zeslabováním poryvů geovulkanický činnosti - ztenčující se slupka zemský kůry se stává plastickou a neklade tak velkej smykovej odpor. Z celkového chování kaldery se tedy zdá, že se schyluje k novému maléru a indicie pro to se stále hromadí.
NASA vytvořila ze satelitních dat mapu, která ukazuje, kam na Zemi udeří nejvíce blesků pomocí Lightning Imaging Sensor (LIS), který pro NASA vynesl na oběžnou ráhu japonský satelit roku 1997. Mapa vychází z dat nasbíraných meteorologickými satelity v letech 1995–2002. Podle statistik NASA udeří po celém světě za sekundu asi 100 blesků. Česká republika, stejně jako zbytek střední Evropy, jsou oblasti se zcela průměrným počtem blesků Zdaleka nejvíc blesků zasáhne oblast kolem řeky Catatumbo ve Venezuele. Statisticky to vychází na průměrně 40 000 blesků za noc! Místní jsou na to však už zvyklí – dokonce jim to pomáhá v turistickém ruchu. Druhým místem, které na mapě vyniká počtem bouřek, je středoafrické Kongo – respektive hora Kifuka, na jejímž úpatí se rozkládá stejnojmenná vesnice. Tato oblast má 300 krát více blesků na kilometr čtvereční než průměrné místo v Evropě. Na mapě si můžeme všimnout vlivu pasátovýho proudění - nad rovníkem převažuje západní proudění, nad obratníky se směr konvektivních cel obrací a převažujou východní větry, který snáší bouřkový oblasti nad oceán. Vůbec nejméně blesků pak hrozí v polárních oblastech kde jsou díky nízké teplotě bouře s blesky prakticky vyloučené
MAK: Andrea Rossi oznámil "nějaký pokrok" na konec tohodle roku a výrobní linky se samy nepostaví - takže bysem zas tolik nespěchal. Kdo xe výstupy dřív, měl by sám přiložit packu k dílu.
Pochybuju že je něco takovýho možný, vždyť by ho to vcuclo...
Ukázky výstupu z nejmenší 3D tiskárny na světě vytvořený na Vídeňský technologický universitě metodou dvoufotonový polymerace vyvinutou v japonský Osace. Metoda využívá celkem běžnej fotorezist, čili roztok monomeru, kterej je vytvrzovatelnej UV zářením. Ale UV záření v tomto případě nepochází z vnějšího osvětlení, protože tak krátkovlnný záření by se strukturou vytvrzenýho rezistu silně rozptylovalo. Namísto toho se vytváří přímo ve vrstvě monomeru pomocí organickýho barviva, který po ozáření pulsem infračervenýho laseru dokáže absorbovat ještě jeden foton a energii pak vyzařuje s dvojnásobnou frekvencí v ultrafialový oblasti spektra - molekuly barviva fungujou jako násobič frekvence. Výhodou tohoto postupu je, že paprsek infračervenýho laseru prosvítí jak nevytvrzenou, tak vytvrzenou pryskyřici, která je pro něj průhledná a má stejnej index lomu, jako původní monomer. Protože první excitovanej stav barviva má krátkou dobu života, ke dvoufotonový absorbci dochází jen při vysoký intenzitě světla v ohnisku laseru, nikde jinde, čímž jde polymeraci řídit s vysokou prostorovou přesností. Ovšem aby se polymer v místě ohniska laseru neuvařil, je nutno používat velmi krátký femtosekundový pulsy infračervenýho laseru (780 nm, 150 fs). Rozlišení tiskárny je asi 450 nm, což je daný vlnovou délkou světla, ale vhodným uspořádáním fotopolymerace s využitím krátký doby života peroxidovejch radikálů, který vytvrzování rezistu katalyzujou ho lze snížit až na 50 nm.
K dvoufotonový absorbci dochází za extrémních podmínek i ve vrstvě rhodopsinu, tvořící barvivo lidský sítnice. Lidi, který si neopatrností vypálili sítnici infračerveným laserem uváděli, že těsně před tím, než přišli o zrak zahlédli ostrej zelenej záblesk, kterej mohl pocházet právě z dvoufotonový absorbce infračervenýho záření rhodopsinem. Podle stupně poškození se pak stali barvoslepí na jednu čí více barev sitnicovejch buněk (modrý čípky jsou nejcitlivější) - popř. ztratili v daným místě sítnice vidění úplně podobně jako v případě makulární degenerace.
Nový italský studenofúzní elektrolyzér Athanor (starý označení pro alchymistickou pec) s COP > 400% byl financován nadací Pirelli a defenzívně patentován jako open source (PDF). Používá plasmovou elektrolýzu mezi wolframovou katodou tvořenou wolframovým drátem a fluidním práškem v 900 ml roztoku 0,1 - 0,4 mol uhličitanu draselného. Anodou je pletivo z nerez oceli o celkové ploše asi 13 dm². Použitý proud je 0,2 - 9 A při napětí 60 - 240 V při teplotě 85°C. To fluidní uspořádání se mi docela líbí a vyzkoušel bysem ho s Raney niklem v karbonátovým roztoku.
Záhadnej létající objekt vzniklej inverzí krychle se ve vzduchu udržuje svým neustálým překlápěním.
Graf financování výzkumu termonukleární fúze ze studie MIT. Ve srovnání s tím odhadovaná cena projektu ITER je 25 - 37 bilionů dolarů v závislosti na inflaci - zjevně jde o velký sousto i v rámci dosavadního výzkumu (např. vývoj laserový fúze až dosud stál něco přes 2 miliardy). Na výzkum studený fúze se až dosud vynaložilo nějakých 200 mil USD.
Jubilejní 10.000 puls výzkumného jaderného reaktoru Sandia Annular Core Pulse Reactor (ACPR) - viz YT video, WMV video. Reaktor je v provozu od roku 1978 a pracuje s keramickými peletama dioxidu uranu/oxidu beryllia (UO2/BeO), který pracujou v nadkritickým režimu - zahřátím na cca 1400 °C během několika milisekund expadujou, čímž jejich koeficient účinnýho průřezu neutronů poklesne pod kritickou hodnotu a jaderná reakce se sama zastaví. Do provozu se reaktor uvádí vystřelením brzdicích kadmiovejch tyčí tlakovým vzduchem a pak už je další osud reaktoru na madce přírodě... Modrý Čerenkovovo záření vzniká zabržděním neutronů v 53 m³ deionizované vody. Využití má tento reaktor právě kvůli obrovskému pulsnímu toku neutronů, protože po dobu sedum milisekund je jeho výkon 35 GWattů, čili jako dvacet VVRR bloků Temelínů. Na videu vpravo sou podobný záběry staršího TRIGA reaktoru, kterej pracoval na podobným principu.
Přitahování pramínku vody k elektrostaticky nabitým balónu. Je vidět, že vodu nepřitahuje celej balón, jen určitý třením nabitý místo na povrchu balónku.
slowmo videos
No to je zlata, panečku... to bude míd zase dneska stará radost... Bohužel jde jen o tenkej výbrus záhadnýho Fukangskýho meteoritu, nalezenýho před 12 lety v Číně, ve kterým žlutě prosvítaj krystaly olivínu zalitý v železoniklový matrici. I tak de o pěknej kousek pallasitu, vzácnýho kamenoželeznýho meteritu, kterejch na Zemi dopadá jen asi 1% z celkovýho množství meteritů. Malý kousky meteoritu se na webu prodávaj po 1000 USD.
GAGMAN [15.4.12 - 13:42]: Platnost obrázku č 3 má pokud vím menšinovou podporu. Ale uznávám, že tato varianta (pokud přeci jen nastala) je vůbec nejméně příznivá. Tohle totiž mohlo nastat jedině pokud po prvním nalomení zůstalo držet dno. Potom příď, která už cestovala dolů by záď přes ten spoj stahovala dolů. Za mě nepravděpodobné (jako že by tak silně narušená konstrukce byla schopná tak vzdorovat) Uvidíme časem.
Studie Coloradský university prokázala souvislost mezi poškozením kůže v dětství a výskytem melanomu, čili rakoviny kůže. Poškození kůže bylo diagnostikovaný ultrafialovou fotografií, která zviditelní i nepatrný změny v odstínu barvy kůže, ke kterýmu dochází při vystavení citlivý pokožky slunečnímu záření. Dole je snímek jednoho z pacientů později léčenejch na rakovinu kůže.
Autor vystupující pod přezdívkou "mrbibio" uveřejnil na videoserveru YouTube krátkou nahrávku. Pravidelně se opakujícím zvukem z reproduktoru rozvibroval vodu protékající úzkou hadičkou a nastavil svou kameru tak, aby počet zachycených snímků za vteřinu odpovídal frekvenci reproduktoru. Docílil tím iluze vody zamrzlé ve vzduchu; svou kamerou ale ve skutečnosti zachytil pokaždé jinou kapku, která se v momentu pořízení záběru ocitla vždy na stejném místě jako ta předchozí. Předtím, než přišel na tento princip, vydal se autor komplikovanější cestou: "Stejný experiment jsem zkusil před několika lety, tehdy jsem použil stroboskopické světlo, ale po nějaké době mě z něj rozbolely oči," píše pod videem na YouTube.
Animace termohalinního proudění na základě satelidních dat NASA shromážděnejch mezi lety 2005 a 2007 v rámci projektu ECCO. Teplota a slanost (salinita) určujou hustotu vody, termid proto pochází ze slov thermo- (teplo) a -halinní (solný). Jde o systém hlubokomořských proudů, kterou se chladí teplá voda ohřívaná na rovníku, klesající směrem k pólům do hloubky a od pólů se zase po dně vraceji zpátky. Vlivem otáčení Země a geometrický situace mění čtyřikrát až šestkrát za rok svůj směr a tím vznikají víry o průměru kolem 300 km, které putujou kolem pobřeží asi 2 roky. Náhled videa i schéma na obr. vpravo sou skutečně jen na vokázku - realistickou představu o členitosti toho proudění přinesou až videa v původním rozlišení. Teorii o slábnutí Golfského proudu postavil polskej klimatolog Kowalewski na pozorování Itala Gianluigiho Zangariho, který si na satelitních snímcích všiml, že oceánský proud v Mexickém zálivu se oddělil od Floridského - právě tyto dva proudy jsou totiž základnama Golfského proudu. Je třeba ji brát s rezervou, páč Poláci pálej nejvíc uhlí v Evropě, ergo vystupujou proti teorii globálního oteplování a jsou to tak silný klimaskeptici, že sou schopný tvrdit, že se bude místo oteplování ochlazovat.
Navěšování prstýnků na vírový bubliny pod vodou a prohánění RC autíček na hladině rybníka
Zajímavý přírodní jevy: vlevo ozdobná průhledná kroupa s viditelným nukleační jádrem. Vpravo trojbarevná polární záře tvořená zelenou a šarlatovou barvou ionizovanýho kyslíku a fialovou barvou dusíku
Vlnostroj Daniela Palaciose je kinetická skulptura řízená procesorovým kitem Arduino a spíná se detektorem pohybu. Představuje dva synchronizovaný rotory s napnutou strunou, která při rotaci vytváří kromě zvukovejch efektů iluzi trojrozměrnýho pohyblivýho objektu (vimeo).
Na webu se objevil článek o objevu kilogramové zlaté cihly, v níž byla část zlata nahrazena wolframem. Obchodník, který si ji koupil, zjistil, že její váha není zcela v pořádku (vážila o 2 gramy méně), jinak ale většina testů nesignalizovala nic podezřelého. Po rozříznutí se však ukázalo, že do cihly byly vyvrtány otvory, do kterých byly následně vloženy wolframové tyčky. Odhaduje se, že wolfram tvořil 30% až 40% váhy cihly. To mi přípomíná zvěsti o tom jak Rusové nebo Číňani dostali do úschovy několik tun "statniho zlata USA" z ery presidenta Clintona a zjistily, že byly byly nacpany wolframem ! Ačkoliv si nedělam o americkejch měnovejch rezervách žádný iluze, trochu mi vadí, že tydle informace šíří zrovna Čína a Rusko, země nejvíc zainteresovaný na poklesu významu americkýho dolaru.
Naše fyzika je docela konzervativní, pokud ne přímo retardovaná a očividlně se jí ulevilo, že nemusí na školách študentům vysvětlovat, jako tomu teda s tou relativitou je. "Odborníci jsou rádi, že se podařilo problém relativně rychle vyřešit a ukončit. Nijak mne nemrzí, že se vše ukázalo být chybou", říká například Jiří Dolejší z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. "Naopak vítám, že toto vysvětlení neohrožuje vcelku velmi přehledný pořádek v základech fyzikálních teorií a je dost zajímavých výsledků nebo šancí na jejich získání jinde". No to je přeci krásný, taková dychtivost po poznání a novejch objevech... O tom, jak věda ve skutečnosti na elementární úrovni funguje možná pěkně poučí vývoj názorů na nadsvětelný neutrina Luboše Motla. Ten napřed bez váhání rovnou označil výsledek experimentu OPERA za fantóma z Opery, v dalším už promyšlenějším příspěvku posbíral několik teoretickejch zdůvodnění, proč by ty výsledky měly bejt špatně (žádný se sice nepotvrdily páč závada byla technickýho rázu, ale jeden z nich pak byl později přepublikovanej na ArXivu, což Motl nelibě nesl). Za pár dní na to se ale na internetu vyrojily články, že by nadsvětelný neutrina mohla dokázat extradimenze strunový teorie, včetně takovej žurnálů jako je ScientificAmerican nebo NewScientist. To už teda Motlik viditelně trochu znejistěl - přeci jenom, strunová teorie je kromě teorie globálního oteplování jeho hlavní hobby ... a sám za ni vlastně kdysi s tuzemskou zatuchlou fyzikou bojoval (1, 2), než ho pro asociální chování vyhodili z Harwardu a z něj samotnýho stal taky takovej zatuchlík.... Byl by to vlastně první přesvědčivej důkaz strunový teorie po čtyřiceti letech... no, nekup to.. A tak, když se objevil druhej článek od OPERY, kterej potvrzoval původní výsledek, rak poustevníček se rozhodl opatrně vyrukovat s vlastní teorií a napsal sáhodlouhej článek o tom, co by teda neutrina mohla znamenat, kdyby teda jako chtěla, jakože že samozřejmě vůbec nechtěji.. a začal ho šířit i na dalších diskusních fórech, asi pro jistotu... ..But it seems pretty likely to me that a Fermilab experiment will confirm the Opera result – either because there is new physics or, more likely, because it will be affected by the same glitch in the GPS system ;-) – and theorists will be increasingly pushed to give an explanation. Imagine that we're really forced to admit that the neutrinos are faster than the photons. What changes will we apply to our theoretical picture of the world? What's the most sensible setup to rebuild our understanding of the reality? Does string theory offer some semi-natural tools to account for the different speeds? Well, I will mostly promote the famous 3,000-citation 1999 article by Nathan Seiberg and Edward Witten... Ale jakmile se na jaře objevily první zprávy, že výsledky z OPERY by mohly mít experimentální chyby, Luboš okamžitě otočil a označil tyto pověsti za BREAKING NEWS a pak už se jeho další komunikace ohledně neutrin omezovala jen výkřiky ve stylu na "Já to přeci kurva říkal!".Zprávu o odstoupení vedoucího projektu OPERE Motl sveřepě kvitoval takto: "Někdo by mohl říct, že je škoda [tedy fakt, že šlo o pouhou chybu, pozn. red.], ale já ne. Netuším, co by to mohlo dobrého přinést vědě, kdyby tohle pozorování bylo pravdivé. Nedávalo by to vůbec žádný smysl ani by nám to nepomohlo pohnout se dál... Škoda je to nejvíce z hlediska novinářského řemesla, které vyžaduje senzace a které rádo podkopává jiné profese." Jsem si ale docela jistej, že kdyby nadsvětelný neutrina zustaly potvrzený, staly by se současně v Motlově podání velkým úspěchem strunový teorie, natolik flexibilní to je konzerva. Jenže to bohužel neni možný: existence extradimenzí stejně jako jako Lorentzova symetrie patří mezi dva úhelný postuláty strunový teorie a oba současně prostě v našich dimenzích platit nemůžou. A Motl si to zjevně uvědomuje taky, když tolik trvá na tom, aby se na výsledek z OPERY zapomělo..
Na obrázku vlevo je nedotaženej optickej kabel, kterej v posledním půlroce málem způsobil revoluci ve fyzice - na obrázku vpravo je vidět, jak moc záleží na pořádnym zasunutí aji v experimentální fyzice. Vysoká kapacita vazebný optodiody na vstupu způsobila zpoždění signálu o cca 60 nanosekund, což bylo shodou okolností právě tolik, kolik činilo údajný zpoždění neutrin při podzemním experimentu v Gran Sasso. V důsledku následné blamáže byl vedoucí projektu OPERA italský fyzik Antonio Ereditato a jeho koordinátor Dario Autiero odstoupeni ze svých funkcí, resp. při hlasování komise o důvěře přišli o většinu hlasů a tak raději odstoupili sami. Názory na postup komise projektu se na webu různí. Asi moc nepřekvapí, když konzervativní schematicku uvažující fyzici jako Luboš Motl veřejnou popravu schvalujou - zatímco ti rozumnější poukazujou na to, že současná fyzika je už dnes dostatečně předposraná na to, aby bylo nutný podobný omyly ještě víc trestat. A to jsem samozřejmě stále přesvědčenej, že OPERA bude muset brzy odvolat, co odvolala, protože pro nadsvětelný neutrina existuje celá řada pádnejch důvodů (nejen éterovejch) - a jak už Eddington jednou položertem prohlásil: "Žádnýmu experimentu by se nemělo věřit, dokud neni potvrzenej teorií". Einstein šel v tomhle ohledu až za čáru: "Když fakta nesouhlasej s teorií, změňte fakta".
Myslím si ostatně, že fiasko OPERA bylo spíš jen záminkou k vyhazovu vedení projektu. Vzhledem k tomu, jaká "Itálie" mezi výzkumnými týmy v laboratořích Gran Sasso momentálně panuje, mam za to, že Ereditato spíš nezvládl situaci po personální stránce spolupráce mezi týmy, než při komunikaci s veřejností. Buď jak buď, celá záležitost je poměrně nešťastná, protože povede ke zpomalení dalšího přijímání novejch výsledků v této oblasti a ukazuje, jak ostře současná fyzika vystupuje vůči pokusům o zpochybnění jejich základních dogmat - zatímco opačný chyby (třeba opakovaný avizování objevu Higgsova bosonu v urychlovači LHC) procházej zcela bez povšimnutí (pokud nejsou Cernem přímo podporovány). Protože se množí hlasy i z řad významnejch fyziků o tom, že projekt urychlovače je předraženej a jeho tým ani pořádně nevyužívá získaný výsledky, soustřeďuje se jen na hledání Higgsova bosonu, snaží se tým urychlovače dospět k výsledkům stůj co stůj, jinak riskujou, že provoz LHC nebude po přestávce v roce 2013 s ohledem na probíhající finanční krizi vůbec obnoven. Mezi nejhlasitější kritiky LHC patří mj. i dánskej spoluzakladatel strunový teorie Holger Bech Neilsen, kterej byl dvakrát nominovanej na Nobelovu cenu (interview) a počítám, že s timhle rozvracečským přístupem ji jen hned tak nedostane..
V optický mikroskopii je běžný, že se vzorky pozorujou ve vrstvě kapaliny uzavřený mezi dvěma sklíčkama - ale tenhle postup je nepoužitelnej v elektronovým mikroskopu, kde se pracuje ve vysokým vakuu a tloušťka preparátu nepřesahuje jeden mikron, jinak by ho elektrony neprosvítily. Lstivý vědci z univerzity v Berkeley si ale poradili: odcucali kapku roztoku platiny mezi dvěma šlupkama grafínu a zbylý kapky uzavřený jako loupaný brambory v zatavený vakuový fólii pak pozorovali pod elektronovým mikroskopem. I spatřili tam věci nevídané: divoce poletující zvětšující se clustery platiny i s jednotlivými atomovými rovinami uvnitř, všude kolem kvantový vlny z vodních molekul...
Jaxe vyvíjela výkonnost a další parametry procesorů podle on-line databáze CPU. Jednotlivý grafy zahrnujou odleva výkon/velikost transistoru, výkon/počet transistorů, napájecí napětí/velikost tranzistoru, velikost tranzistoru/čas, velikost čipu/čas a taktovací frekvence/čas. Z grafu je vidět, že růst velikosti čipů i taktovací frekvence se od roku 2005 prakticky zastavil, protože se začaly uplatňovat energeticky úsporný čipy. První CPU I 4004 uvedený na trh Intelem v roce 1971 Intel mělo 2,300 transistorů, taktovací frekvenci 740 KHz a 60,000 instrukcí/sec při spotřebě půl wattu. Za posledních 25 let výkon CPU stoupl 25.000x, počet tranzistorů na čipu vzrostl 16.000x a plocha tranzistoru se smrskla 4.000x, čímž výkonová hustota (nároky na odvod tepla) vzrostla 32x. Výkonově nejúspornější přitom zůstalo dvanáct let starý Pentium IV.
BTW Tohle je něco podobnýho na oceánský úrovni - mísení vody tichýho oceánu a čirý ledovcový vody (vpravo) z Aljašskýho zálivu. Rozhraní vody s různou hustotou způsobenou rozdílnou koncentraci solí se řiká haloklina.
Mísení vody na soutoku (konfluxu) řek Arvy a Rhóny poblíž Ženevy. Zakalená voda Arvy je těžší a tak klesá ke dnu (všimnite si třírozměrnýho fraktálu na rozhraní obou vodních těles na fodce vpravo). Ne vždycky je ale výsledek tak jednoznačnej: když je rozvodněná voda po deštích teplejší, může po hladině čistý splývat. Město Koblenc na soutoku Mosely a Rýna má název odvozenej přímo z latinskýho označení pro soutok ("konfluxus")..
Promovaní inženýři z IBM, hlavy študované demonstrovali třídící algoritmus na třiquabitovým kvantovým počítači, tvořeným diamantovým čipem o rozměru 1x1 mm (obr. uprostřed). Většinu plochy čipu ale zabíraj jenom přívody, skutečný QPU je daleko menší (viz obr. vpravo). Algoritmus poprvé navrhl Lov Grover z Bell Labs v roce1996. V jeho rámci se všechny kombinace vstupů (např. čtyři čísla 00, 01, 10, 11) převedou na jedničky a nuly do kvantový superpozice dvou kvantovejch stavů. Toho lze dosáhnout současným působením rádiovejch a mikrovlnnejch pulzů na krystalek diamantu, převracejícího spiny dusikových vakancí sem a tam (v podstatě NMR na čipu), zatimco spin elektronu tvoří druhej kvantovej stav a taky se může překlápět polarizovaným světlem zeleného laseru sem a tam. Elektrony sou mnohem menší než atomový jádra a můžou provádět kvantový výpočty mnohem rychleji, ale životnost jejich spinovejch stavů se měří na nanosekundy. Zde má diamant právě svou výhodu, protože vysoká pevnost vazby uhlíkovejch atomů izoluje spinový stavy na příměsovejch atomech od tepelnejch vibrací jeho mřížky, díky čemuž maji relativně velkou životnost aji za pokojový teploty (což se projevuje např. zvolna dohasínající červenou luminiscencí modrejch diamantů obsahujících dusíkový příměsi). Takovej systém zkolabuje náhodně do jednoho z možných stavů, jejichž pravděpodobnost je 1/4 a amplituda jejich vlnový funkce odmocnina z 1/4, což je 1/2 nebo –1/2.
Ačkoli Groverův algoritmus je často popisovanej jako postup pro vyhledávání čísla v nesetříděný databázi, jeho možnosti sou daleko širší a je lepší ho interpretovat jako postup pro inverzi funkce (Groverův operátor). Předpokládejme, že tenhle seznam čtyř čísel prohledáváme kvůli jedné konkrétní položce, např. položce 01. Nejprve čísla sečteme: 1/2 + 1/2 + (–1/2) + 1/2. Dva členy se vzájemně odečtou (jejich vlnový funkce se překryjou) a dostaneme 1/2 + 1/2 čili 1. Tento výsledek vydělíme počtem položek, tj. 4, a dostaneme průměr, čili 1/4. Nakonec provedeme jejich inverzi kolem střední hodnoty. Za tím účelem se použije algoritmus, který určí, jak daleko nad nebo pod průměrem každá z vlnek je. Pak dojde k jejich převrácení o stejnou hodnotu na opačnou stranu. Vlny s amplitudou 1/2 jsou nyní o 1/4 větší než průměr (1/4 + 1/4 = 1/2), takže je uděláme o stejnou hodnotu menší než průměr: 1/4 – 1/4 je 0 a tyto vlny jsou tedy vyrušeny. Vlna s amplitudou –1/2 jsou nyní o 3/4 pod průměrem, takže ji vytáhneme nad průměr o stejnou hodnotu: 1/4 + 3/4 = 1. Tato vlna tak zdvojnásobí svou výšku a po ukončení operace jsou amplitudy 0, 0, 1, 0. Pravděpodobnost toho, že by měření vedlo ke kolapsu vlny do libovolného z nesprávných členů, se zjistí umocněním jejich amplitud, pravděpodobnost výběru správného členu je 1 × 1 = 1. To je zatím jen teorie, první dvouquabitovej počítač dokázal výsledek nalézt s pravděpodobností cca 96% při pokojový teplotě a frekvenci odečítání spinu atomů dusíku a elektronu 3 MHz/1,5 GHz.
Hledání ve větších databázích by vyžadovalo opakování jednotlivých kroků algoritmu znovu a znovu. V každém kole by se kvantová vlna hledaného stavu zesilovala, zatímco ostatní by se zmenšovaly k nule. Místo abychom se propracovávali polovinou všech položek databáze, jak to obecně musí dělat klasický počítač, kvantovému zařízení by stačilo pročesat jen odmocninu z celkového počtu položek. Po databázi s milionem položek by se klasický počítač musel v průměru podívat na 500 000 z nich, zatímco kvantový počítač s Groverovým algoritmem jen na 1000. Ve hře s Kasparovem zpracoval každý z procesorů Deep Blue kolem 25 milionů pozic před každým tahem. Kvantový počítač o stejné rychlosti byl za stejný čas schopen prohledat 25 milionů na druhou, čili 6,25 × 10^14 pozic. 256 takových zařízení by bylo schopno procházet více než 10^17 pozic za tři minuty, což je 10milionkrát více než může projít klasický počítač.
Už před 160 lety britskej geolog Charles Lyell navrhl, že tlak atmosféry v dávné minulosti by bylo možné určit na základě fosilizovaných stop dopadů dešťových kapek v čerstvém vulkanickém popelu. Velikost těchto stop odpovídá rychlosti dopadu. Dešťová kapka dopadá na zem maximální možnou rychlostí, které dosáhne, když se síla způsobená gravitačním polem vyrovná odporu vzduchu, kterej je úměrný tlaku. Příslušná měření provedl teprve nyní paleontologové z Washingtonský univerzity. Připravili latexové odlitky 2,7 miliardy let zkamenělých dopadů dešťových kapek zachovalých v tufu (fosilizovaný sopečný popel) z okolí městečka Ventersdorp v Jižní Africe. Porovnali je se stopami deště v popelu z posledního výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 a zjistili, že atmosférický tlak byl tehdy oproti dnešku ne více než dvojnásobný a nejspíše jen o málo vyšší.
Oceánologové zjistili, že žraloci sou odpuzovaný magnetickým polem. Žraloci maji na čumáku pohárky (Lorenziniho ampule), kterýma sou schopný detekovat slabý elektrický pole. Vypadaj jako černé tečky, ale ve skutečnosti to sou malý otvory, které vedou do na konci se rozšiřujících trubiček. Pohyb magnetu tyto detektory zahltí, což na žraloky působí nepříjemně. Dokáže je dokonce probrat se stavu katatonické strnulosti, do které žralok samovolně upadá, když se převrátí na záda. Zajímavý je, že objevitel toho chování tvrdí, že žraloky odpuzujou i další kovy, např. samarium nebo praseodymium, který jsou samy o sobě nemagnetický. Objev by mohl pochopitelně sloužit jak k ochraně před žraloky, tak o ochraně jich samých - hodně jich totiž skončí v rybářskejch sítích, kde se vrhaj na úlovek. Přes svoji špatnou pověst sou žraloci velcí mazlíci a neni obtížný se s nima při pobytu pod vodou zkamarádit - samozřejmě za předpokladu, že ve vás necítěj žrádlo.
Bazinga!
Zajímavá látka jako grafen inspiruje badatele po celém světě k její imitaci. Tým ze Stanford University napodobil chování vrstvy grafenu na povrchu měděného krystalu. Za nízké teploty za pomoci hrotu rastrovacího tunelového mikroskopu rozmístili po jeho povrchu do pravidelné sítě se šesterečnou symetrií molekuly oxidu uhelnatého (viz video vlevo). Ty ze svého bezprostředního okolí vytlačily volně pohyblivé vodivostní elektrony. Na povrchu měděného krystalu se stlačený elektrony můžou pohybovat jen v omezených oblastech podobně jako v grafenu, což jim výrazně zvýšilo pohyblivost. Náboj ve vrstvě stlačenejch elektronů se totiž propaguje spíš jako vlny, než formou jednotlivejch elektronů a tudíž se šíří mnohem rychlejc.
S graphenem souvisí i podobnej výzkum, ve kterým se studoval průchod elektronů mezi dvěma vrstvama grafenu přes tenkou vrstvu borniitridu. Nitrid boru je tvořenej trojvaznými atomy boru a pětivaznými atomy dusíku, takže tvoří podobnou šesterečnou mřížku, jako čtyřvaznej uhlík. Je to mastná vysokotající látka strukturou podobná grafitu, akorád že je čistě bílej a elektricky nevodivej (v lisovaným stavu na omak připomíná teflon). Vtip je v tom, že obě mřížky se o něco liší rozměrama, takže při vhodným natočení tvořej tzv. moiré (čti "muaré"), vzájemně interferující vzor, ve kterým elektrony tunelujou jen v místech, kde na sebe atomy přesně pasujou v izolovanejch ostrůvcích. To by se v budoucnosti možná dalo využít v molekulární elektronice.
Fyzici dosáhli nový psychologický bariéry v detekci malejch hmotností - zkonstruovali totiž detektor, kterej je citlivej na hmotnost jedinýho atomu argonu. Vývoj v této oblasti postupuje velmi rychle - v roce 2000 se na lupínku křemíku 10 x0.2 µm vibrujícím s frekvencí 33 MHz podařilo detekovat cluster zlata o váze 10-18g (attogram). V roce 2005 byla pokořena pomocí lístku karbidu křemíku od délce 1 nm a frekvenci 190 MHz hranice jeden zeptogram (10-21g. Zvýšení frekvence a zvýšení citlivosti umožnila skutečnost, že karbid je mnohem pevnější a tužší než křemík - kalibrační závaží přitom tvořila molekula proteinu, jejíž hmotnost se dá snadno nezávisle určit výpočtem. A letos, čili v roce 2012 bylo dosaženo zvýšení citlivosti o další tři řády použitím vibrující nanotrubky o délce cca 150 nm, uchycený mezi dva zlatý kontakty, přičemž třetí umístěnej pod nanotrubkou sloužil pro její rozkmitávání elektrickým polem. Uspořádání s nanotrubkou uchycenou na obou koncích bylo použitý proto, že samotná nanotrubka silně adsorbuje plyny, jejichž molekuly se na její povrch nalepujou a proto ji bylo nutný těsně před měřením vyžíhat průchodem proudu. I přesto musel experiment probíhat v nejlepším dostupným vakuu, protože i jediná molekula plynu usazenýho na vibrující molekule by ovlivnila výsledek. Kalibrace byla provedená s použitím molekul těkavýho naftalenu (C10H8) s citlivostí 1.7 yg, což je přibližně hmotnost jednoho protonu. Takový citlivosti bylo dosaženo zvýšením rezonanční frekvence na cca 1.86 GHz, což je umožněno tím, že molekula nanotrubky je nejpevnější a současně nejlehčí známá pružinka.
KUBCA: No je to důsledek probíhající fázový transformace ve společnosti: než se převlíkači kabátů zorientujou, občas se jim stane, že směřujou na opačnou stranu..
Spolek českejch skeptiků Sysifos, vedenej astrofyzikem Grygarem udělil Anticenu Bludnej balvan za rok 2011, mj. proklausovskýmu novinářovi Adamu B. Bartošovi, kterej si cenu (stříbřenkou natřenej valounek) skutečně převzal a využil to k projevu, ve kterým naše skeptiky obratně setřel. Skutečnost, že sám Grygar je zbožnej katolík a naopak Bartoš publikuje protioteplovačský a antisemitský texty ilustruje, že dnes je hranice mezi tzv. liberálama a konzervativcema značně rozostřená a je víceméně soukromou věcí toho kterého soudruha, jaxe sám onálepkuje. V řadě případů došlo k názorový inverzi, tak třeba naši "konzervativci" (Zálom) se vyznačujou tím, že tíhnou k Rusku, který je dnes kapitalističtější než samotný USA a současně k odkazu Ayn Randový a jsou vlastně svým způsobem neobolševiky, který bojujou za naši větší závislost na Rusku proti integračním snahám "socialistickýho Západu" ztělesňovanýho dnes USA a Evropskou unií. Rozhodně vám to neumožní předem s jistotou odhadnout, jak se dotyčnej jedinec ke konkrétní otázce postaví. Skutečností je, podpora oficiální vědy, která je stále z větší části placená z veřejnejch daní od konce 70. let ze strany konzervativců silně klesla, což mezi některými postiženými vyvolává veřejnou odezvu.
Éterová teorie se vyznačuje vyváženým, konsensuálním přístupem (ostatně éterová teorie to z tohoto důvodu nemá lehký ani u katolíků, ani oficiální vědy) - a v tomdle sporu jsem někde uprostřed . Je zjevný, že religiózní postoje skeptiků jsou krokem zpět - na druhý straně i současná věda si s nimi se svým konzervatismem nezadá. Řada argumentů proti teorii evoluce, Big Bangu nebo třeba relativity má racionální základ a je hodna přezkoumání. Současnej vývoj poznání ve vědě odpovídá éterovýmu modelu, podle kterýho se postupně střídá deterministickej a holistickej přístup podobně, jako při šíření vln po vodní hladině střídavě převažujou příčný a podélný vlny. Zatímco striktně deterministickej přístup donedávna slavil relativní úspěchy (vývoj atomovejch zbraní nebo lety do vesmíru), dnes pro něj nemáme praktický použití a vede k fragmentaci poznání (strunový, smyčkový teorie), pokud ne přímo k ignoranci významnejch objevů (studená fůze, antigravitace, pokojová supravodivost a další). V důsledku toho se současná generace fyziků stala nadbytečná a čím dál obtížnejc shání uplatnění ve svejch silně abstraktních, od praxe odtrženejch oborech. Paradoxně tak právě fyzici, kteří svou ignorancí studený fúze současnou energetickou a ekonomickou krizi způsobili na ni začínaj doplácet jako první. Což jim ovšem nebrání tvrdit, že je to naopak tmářská ignorance zbytku společnosti, co je dnes připravuje o místa.
Japonská firma EPSON uvádí na trh 3D brejličky Moverio BT-100 za 700 USD (~ 13.000,- Kč bez DPH). Brejle mají 1GB RAM a tento prostor je rozšířen o 4GB microSDHC kartu, která je v ceně, ale lze použít až 32GB kartu. Baterie údajně vydrží až 6 hodin... K dispozici je i speciální kit pro vývojáře na platformě Android 2.2. Avizovaný rozlišení 960×540 pixelů ale není ve srovnání s podobnejma 3D brejlema SiliconMicroDisplay ST1080 (1920×1080) od Sony zas tak moc. Jenže Sony svůj gadget uvede nejdřív ke konci roku 2012, a to už si ho vzhledem ke končícímu kalendáři moc neužijete.
Demonstrace magnetohydrodynamického jevu pro sychravé sobotní odpoledne (YT video). Hrneček obsahuje slanou vodu s pepřem (což je v zásadě složení každého samoseru od Vitany) a je postavenej na neodymovým magnetu. Směr rotace iontů závisí na polaritě baterie.
První MHD motor zkonstruovali Američani, který v šedesátých letech uskutečnili pokusy s magnetohydrodynamickým (MHD) pohonem lodí. Záměrem bylo postavit naprosto nehlučnou ponorku, která by nebyla identifikovatelná echolokátory, tedy podle zvuku spalovacích motorů. Podařilo se ji sice postavit, potřebovala však velké množství elektrické energie a přitom se téměř nehnula z místa. Mořská voda je totiž stále příliš špatný vodič elektřiny (desetimilionkrát horší než měď). Pokusy byly ukončeny a ponorka byla v roce 1967 sešrotována. Japonci znovu oživily MHD projekty s rozvojem supravodičů.Vinutí cívek je ze slitiny niobu ochlazený kapalným dusíkem vytváří tak silný magnetický pole, že se tím kompenzuje nižší vodivost mořské vody. To udává vodě takové zrychlení, že je z koncové trysky doslova vystřelována. Vpravo dole je magnetohydrodynamickej člun Yamato univerzity v Kobě, jeho pohonná jednotka a model z polystyrénu. Člun má dva MHD motory (viz obr, nádrž na kapalnej dusík je v horní části), každý se šesti tryskami. Cílem konstruktérů bylo dosáhnout rychlost aspoň 100 km/h, prakticky dosahovaná rychlost spíš odpovídá výletnímu parníčku (cca 15 km/hod.)
Fyzici pozorovali odtrhávání disperze zirkoniovejch kuliček o ø 20 µm z fixírky pod rychloběžnou kamerou. Disperze má vysokou viskositu, je to hustá kaše - ale při odtrhávání kapek se tvoří tenkej krček, ve kterým kohezívní vlastnosti vody působí mnohem slaběji a viskozita je zde nižší. V důsledku toho se kapka odtrhává snadněji - krček kapky je tekutější, než zbytek kapky. Podobně i odkapávající silikonovej olej tvoří nápadně snadno tenký vlákna, jakmile se průměr jeho kapky dostatečně ztenčí. Tenhle pokus má svou přímou analogii v nedávným pozorování vzorku kuchyňský soli (chloridu sodnýho) pod elektronovým mikroskopem. Ačkoliv kuchyňská sůl je notoricky známá jako křehkej materiál, v nanoměřídku se chová jako plastická hmota a de z ní vytahovat elastický vlákna. Všimněte si, jak po přitom podél vlákna cestujou temný proužky - to sou dislokační roviny, podél kterejch se atomy přeskupujou v krystalický mřížce. Podobně se chová zlatej můstek pod elektronovým mikroskopem a v paprsku elektronovýho mikroskopu se samovolně rozteče, protože zlato má tim nižší bod tání, čím tenší drátek je z něj vytaženej (viz video vpravo). Todle chování je univerzální na všech rozměrovejch škálách: od vláken temný hmoty se galaxiema po tenký vrstvy polovodičů, ze kterejch se stává supravodič. Taky tenká vrstva elektronů na povrchu grafínu, molekul vody na povrchu ledu a pevnýho helia získává pohyblivost tímto mechanismem. Z hlediska éterový teorie jde o obecnej proces, kdy se z fermionů prostorovou degenerací (omezením počtu dimenzí, ve kterejch se můžou pohybovat a vrtět) stávaj anyony, čili poloviční bosony, který si předávaj energii kolektivním pohybem jako vlny.
Historický články zakladatelů současný fyziky
Fyzici z MIT pomocí ultrarychlejch záblesků rekonstruovali tvar objektu za překážkou. Pokud si pamatujete na zprávu o videu sledujícím "šíření světla", tak tento experiment provedla ta samá výzkumná skupina a použila k tomu i stejnou stroboskopickou techniku, nazývanou streak tube, se využívá např. v chemii pro studium rychlejch reakcí a spekter (java applet). Vědci osvětlovali scénu záblesky titano-safírového laseru o intervalu asi 13 nanosekund, v průběhu kterejch světlo urazí jen asi 1 mm. Jeho odraz pozorovali horizontální štěrbinou úzkou právě tak, aby se jí dal zaznamenat jeden řádek obrazu o přibližně pěti stech bodech (čili v rozlišení 500 × 1 pixel).Takto zachycený jednorozměrný obraz se zaznamená postupně ve dvou rozměrech tak, že druhá dimenze odpovídá času. Jednoduše řečeno, později prolétající fotony se zaznamenají níže než dříve přilétající. Vzniká tak obraz o 480 řádcích, který lze ale také interpretovat jako sadu 480 snímků, každý o "expozici" 1,71 pikosekundy. Jinými slovy, jde o kombinaci stovek jednořádkových videosekvencí, pořízených ze stovek snímání jedné neměnné scény. Poté, co zaznamenají jeden snímek, pootočí zrcátko o "jeden řádek" a mohou zaznamenat další snímek. Pro záznam každého snímku je potřeba naintegrování mnoha milionu pulsů, protože energie světla tak krátkejch světelnejch pulsů je velmi malá. Poté, co fyzici zvládli snímání dvourozměrnejch objektů se pokusili o rekonstrukci tvaru třírozměrnýho. Rozlišení 1 mm jim umožnil zkonstruovat výškovou mapu postupně se otáčejícího objektu, ze který tomografickou metodou v počítači složili obraz trojrozměrnýho objektu (viz princip vpravo).
Na ostrově Hokkaido v Japonsku letos napadlo přes 5 m sněhu. Japonské cestáře však sněhová nadílka nezaskočila. Svými bagry a frézami se závějemi navigujou pomocí GPS s centimetrovou přesností. Takové množství srážek může být paradoxně důsledek globálního oteplování, pokud způsobí, že atmosféra nebude cirkulovat horizontálně, ale vertikálně a naruší tím koloběh vody v přírodě. Většina atmosférické vody pak vysráží u pobřeží, kde bude způsobovat záplavy a sněhové kalamity, zatímco vnitrozemí budou trpět o to větším suchem.
Bonus: Novodobej Ikaros, aneb létající holanďan: YTvideo Internetem probíhaj diskuse, zda je to real, zda jde o motorovej pohon či jen o CGI render.
Děda na požádání trochu zalevituje. Ne vždy to dopadne tak v pohodě...
Fodka Jupitera s měsícem IO, na kterým je vidět erupce oxidu siřičitýho a dokonce i nějaká aktivní sobka
Klíšťáci sou poměrně hustopřísný, protože přežijou i pozorování v elektronovým mikroskopu (viz videjko). Pokusama bylo dále zjištěno, že ani déletrvající expozice ve vakuu jim nevadí - to co způsobuje úhyn klíšťat je teprve grilování elektronovým paprskem. Ale i pak bez problému přežilo více než 50% klišťat. Názor klíšťad a ochránců zvířad na tento typicky japonskej výzkum není dosud znám.
Jak vypadá překonání rychlosti zvuku z perspektivy pozemského pozorovatele a kamery na jedné z nádrží raketoplánu (dodávají asi 70 % tahu potřebného pro vzlet). Údaje o rychlosti jsou uvedené v mílích za hodinu; abyste dostali rychlost v kilometrech za hodinu, je třeba je vynásobid 1,6krát. Náhled ozvučenýho videa vpravo ve MS IE přehrajete kliknutím nebo najetím myši na rámeček (když taxi zkontrolujte nastavení prohlížeče podle návodu na začádku auditu)
USA dělostřelectvo v Afghánistánu používá GPS munici XM982 Excalibur ráže 155 mm vyvinutou v roce 1997 firmou Rayethon a BAE Systems (viz záběry z testování). Vystreli se to z laufu jako klasicka strela a teprve po opusteni hlavne se ze střely vysunou stabilizační kridélka a střela se začně navigovat podle principu: vystrelite priblizne nad cil a ono uz si ho to najde podle GPS souřadnic. Vylepšená verze má úsťovou rychlost 1 800 mph (3 km/sec), s přesností zásahu cíle prvním výstřelem do vzdálenosti až 45 km a na vzdálenost 7 km se dokáže trefid do 10 m od předchozí střely. GPS bylo původně do dělostřelecké munice zavedeno proto, aby bylo možné řídit palbu až 150 m od vlastních pozic, později bylo vylepšeno do té míry, že střela může např. explodovat v určité výšce budovy. Střela obsahuje náplň 85 ks granátů XM80 - všiměte si, že vybuchuje ve výšce asi 4,5 m nad terénem, jelikož je odpalovaná přibližovacím zapalovačem (proximity fuse) - když střela exploduje nad zemí dochází k optimálnímu pokrytí cílového prostoru náložemi, které prostor v okruhu cca 150 m dokonale vyčistí od živé síly.
Takový rozptyl způsobuje, že přesnost munice je v současné době větší, než armády vlastně potřebujou a preferujou zatím 10x levnější neřízené střely. Cena jedné střely XM982 je cca 85 tisíc dolarů, při využítí výrobních linek na maximum klesá na 50 tisíc dolarů. V roce 2008 jich švédská firma BAE Systems vyráběla 18 kusů za měsíc po úspěchu z Iráku plánuje zvýšit výrobu na 150 ks za měsíc. Střela vzhledem k ráži vyžaduje i adekvátně velkou houfnici M777 Howitzer, samohybnou houfnici FH 77BW L52 Archer a M109A6 Paladin. Rozšířená řada těchle projektilů BONUS obsahuje dva samonavadeci moduly- sub munici s EFP (tj. penetrátorem tvarovaným výbuchem), která se z projektilu ve vysoký výšce odděluje. Takže střelu naprogramujete, vystrelite az 35km daleko nad bojiste, kde se rozlozi, najde ruzne dva cile a ty znici . . .Každej subprojektil má vlastní čidla na vyhledávání obrněných cílů, po zjištení cíle odpálí malej raketovej motor rychle se přiblíží k cíli, načež se odpálí se EFP hlavice. Na obr. dole viz střely Bofors Excalibur do 155mm houfnice Howitzer a fodky z Afghánského údolí Kornegal.
Kolem Slunce se toho v poslední době děje mnoho podivnýho. Např. družice SOHO 22.12.2012 na jednom ze snímků zachytila obrovskej kometární roj, kterej vymetl okolí Slunce (viz video vrpstřed). Kolem Slunce byly častokrád pozorovaný další temné i jasně zářící objekty (obr. vpravo), které se obvykle rychle pohybovaly, občas však zůstávaly ze záhadnejch důvodů na místě. Teleskop Solar Dynamics Observatory (NASA SDO) obíhající na planetární orbitě poblíž Slunce nedávno zachytil tmavej objekt o velikosti planety, ze kterého do Slunce vedla tmavá spojnice ve tvaru tornáda (YT video 1, 2), v závěru byl objekt prudce z koróny odfouknut. Jev v nižším rozlišení trochu připomíná obří Hvězdu smrti z Hvězdných válek, která nacucává energii z hvězdy. Uživatel, jež animaci na internet umístil, vyzval experty, aby tohoto „podivného návštěvníka“ u Slunce vysvětlili. Podle vědců citovaných na Space.com se jedná o sluneční proturbulenci. Skládá se podle všeho z temného materiálu, který je chladnější, než zbytek žhnoucí masy na povrchu hvězdy. Sférický objekty je navíc spojen úzkým tunelem se sluneční koronou. Není jasné, jak k tomuto úkazu dochází a proč probíhá jinak než běžně známé erupce, které chrlí sluneční plasmu a nabité částice do prostoru, aniž by zformovaly kulový objekt.
IMO ta nestabilita mohla vzniknout jako následek průletu malé komety, která v blízkosti Slunce prudce vypařuje vodu a plyny, který jsou částečně korónou vypuzovány, částečně tvořej tornádo, kterým stéká na povrch Slunce. Muselo by dojít ke vzácné shodě náhod, kdy by pohyb asteroidu synchronizovanej s otáčením Slunce. Nakonec může jít o podobnej elektromagnetohydrodynamickej jev, jako vznik slunečních skvrn, ale ve mnohem řidším prostředí sluneční koróny, což ovlivňuje jeho geometrii.
Dvě ukázky toho, že vakuum je sviňa a ještě by vás mohlo vcucnout. Druhej příklad pochází z veřejný demonstrace, na kterým bylo zaměstnancům francouzský dráhy názorně předvedeno, jak je důležitý odvětrávat cisternový vagóny po jejich vyprázdnění.
Schéma a animace rentgenovýho laseru s volnými elektrony (FEL) Jde ho dokonce miniaturizovat do podoby malejch děr tvořenejch vrstvami vodiče a nevodiče, takže nemusí být o moc větší, než laserový diody. Jeho princip je velmi jednoduchej: elektronovej paprsek z urychlovače se provádí nad nástavci supravidičovejch magnetů, čímž se silně rozkmitá (elektrony se v magnetickým poli vychylujou) a vydává krátkovlnný synchrotronový záření, který se po odklonění paprsku z dráhy na konci urychlovače využívá k různejm účelům, protože jeho vlnová délka se dá nastavit v širokejch mezích od mikrovln po rentgenový záření. Každá emise ovlivňuje elektrony před ní – stlačuje shluk elektronů tak, že jejich záření ještě zintenzívní a když se dostanou do vzájemný rezonance, emitované paprsky vytvoří intenzívní laserový záblesk koherentního a monochromatického záření. Jako o každou věc, co fakt funguje se o využití FEL nejprve zajímala armáda. Rentgenový lasery by se vzhledem ke svý účinnosti např. mohly brzy stát součástí výzbroje nový generace americkejch bitevníků, protože na rozdíl od laserů čerpanejch chemicky nepotřebujou ke svýmu provozu drahý chemikálie. Na videu vpravo je úspěšnej test sestřelení dronu laserem fy. Boeing.
Fyzici z NCSL a Michiganský univerzity na detektoru MoNA pozorovali současný vylétávání dvojic neutronů při rozpadu jader berylia Be-16, vzniklejch odštěpením protonu z paprsku atomů Be-17 v urychlovači. Tato jádra pak maji přebytek neutronů a navíc sudý počet, což způsobuje párování nukleonů na jejich povrchu (analogie vzniku Cooperových párů v supravodičích, nebo dvojic slunečních skvrn na povrchu Slunce). Oba uvolněný neutrony měly shodný směr, což indikuje, že vznikly současně a že jsou spolu poutaný slabejma silama, který odpovídaj Yukawově párování kvarků, nebo Casimirově síle, kterou jsou spolu párovaný atomy helia v bosonovejch kondenzátech. Vznik diprotonů byl pozorovanej v roce 2002 při rozpadu jader železa Fe-54 (který má naopak přebytek protonů) a vznik tetraneutronu byl pozorovanej už v roce 1996 ve francouzským urychlovači při rozpadu beryllia a lithia, ale nebyl dosud potvrzenej. I některý další jádra se rozpadaj za vzniku dvojic neutronů, např. haló jádra He-6 a He-8, ale některý fyzici myšlenku párování neutronů odmítaj a příčítaj jejich společnej vznik metastabilní konfiguraci jádra, který se rozpadá na symetrický poloviny.
Protože neutron nemá náboj, detekuje se podobně jako neutrino jen nepřímo, z interakcí nabitej částic, který vznikaj po jeho nárazu do atomovýho jádra. Aby byla detekce citlivá, musí bejt atomy co nejlehčí, používaj se proto detektory plněný umělou hmotou s vysokým obsahem vodíku. Detektor MoNA (modular neutron array, viz fodky) je používanej ke studiu rozpadu jader a je tvořenej 144 trubkama plastickýho scintilátoru s citlivými cesiovými fotodetektory na obou koncích. Ze vzájemnýho posuvu jejich signálu jde s přesností na centimetr určit, v jakým místě neutron trubkou prolétl a vybudil záblesk scintilátoru.
Všimli ste si někdy, jak obtížný je odhadnout děj filmu jen ze souboru titulků? Skupina čínskejch výzkumníků vytvořila program pro poloautomatický generování komixů z filmů. Technologie může být užitečná pro generování náhledů na filmy např. pro dokumentaristiku a studenty FAMU. Ještě ale trpí řadou problémů - např. s přiřazením titulků správnejm osobám.
Křídový útesy se táhnou prakticky po celém obvodu Anglie, ale právě u Doveru v hrabství Kent sou nejvýraznější. Přibližně před 70 miliony lety byla tato část Anglie pod mořskou hladinou. Dno se skládalo z bílého bahna – pozůstatků pravěkých řas kokolitek. Z tohoto bahna se postupem času a geologických procesů stala křída. Geologové odhadujou, že jediný milimetr této vrstvy vznikal asi rok, za miliony let to však stačilo, aby vznikly až 500 metrů vysoké křídové útesy. Jak moře ustupovalo, vynořovaly se útesy z vody, což dalo nakonec bridským ostrovům jméno: z latinského výrazu bílý (albus) vznikl název Albion. S tím, jak se útesy zvedaly nad vodu, se však současně vystavily erozi, která každoročně se útesy zmenší asi o jeden centimetr. Občas se ale stane, že se uvolní větší kus skály a ta se zřítí do moře. V poslední době se to naposledy stalo roku 2001 a pak letos. Příčina je stejná, jako když praskne láhev s vodou: křída nejprve nasála vodu z dešťů a pak, když zamrzla, zvětšila svůj objem. Výsledkem je praskání a narušování struktury útesů.
Venuše a Jupiter jsou v konjunkci a ve sluneční koróně se hned udělala obrovská koronární díra, flusající solární vítr jako napotvoru přímo na nás...
Krátkej dokument o výrobě pláštěnky z pavoučího vlákna. K výrobě přispělo dvaapůl milonu pavouků Nephilla, který byli sbíraný dětma po celým Madagaskaru a po odmotání asi 20 - 30 m vlákna údajně vráceni zpět do přírody. Odmotání vlákna z pavouka bylo prováděný mechanicky postupem, kterej se za staletí nijak nezměnil (viz obr. uprostřed). Z vláken pavouka byly nedávno vyrobený a demonstrovaný houslový struny. Podle mě se ten materiál pro výrobu strun vůbec nehodí, protože silně absorbuje vzdušnou vlhkost ze vzduchu (víc než 50% hmotnosti), čimž se mění jeho pružnost. Dlouhý struny na harfě sou dělaný z ovčích střev, který ve vlhku silně "pracujou", takž je o harfenistech se traduje, že půl života hrajou a zbytek života prolaději.
Simultánní překlad avatara v podobě viceprezidenta Microsoftu Craiga Mundieho z angličtiny do mandarínské čínštiny a neodolatelný zpěv půvabné Samanthy z webu MS Research. On-line demo je na čínské verzi Microsoftího vyhledávače Bing. Náhledy videa přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček v prohlížeči MS IE.
Teda to mi hlava nebere, jak je todle udělaný.. (na YT maji hoši víc podobnejch blbinek)
Skupina čínskejch výzkumníků z Honkongu nedávno publikovala článek, ve srovnání se kterým je Andrea Rossi docela břídil. Sestává z elektrolytický cely, která generuje napětí usměrňováním tepelného šumu měďnatejch iontů na monovrstvě grafínu a porušuje tak 2. zákon termodynamiky, protože se chová jako Maxwellův démon: ochlazuje roztok chloridu měďnatýho a vyrábí z toho elektřinu. Autoři tvrdí, že největší výkon článek dodává, když je zatíženej 22 kOhmovým rezistorem a pak generuje měrnej výkon 70 kW/kg. Šest takovejch článků dokáže rozsvítit LED po dobu dvaceti dnů. Muj hlavní problém je, že se zařízení obsahuje elektrody ze dvou různejch kovů, čili muže fungovat jako obyčejná baterie a článek se nikde nezmiňuje o slepé variantě toho pokusu, čili popis toho, jaxe chová ta samá cela, ale bez grafinový membrány. Autoři článek poslali do Nature a docela seriózně se jím zabývá i jinak konzervativní PhysicsWorld, takže uvidíme. Téměř současně byla publikovaná zpráva o jiným perpettuu mobile II. druhu, ve kterým infračervená LED dioda při zahřátí na 135 °C svítila asi 2x víc, než činil proud asi 35 pA, kterej krz ní procházel v propustným směru. V tomto případě však bylo množství uvolněný energie tak nepatrný, že jsem ochotnej věřit tomu, že došlo k usměrňování tepelného šumu elektronů za vzniku fotonů. Samozřejmě, kdyby se polovodičovej přechod LED nacházel v teplotním gradientu, pak by se současně chovala jako integrovanej termočlánek a mohla by generovat světlo ještě intenzivnější. Takovej termočlánek je docela snadný vyrobit, jak znázorňuje např. YT video zde, ve kterým se zelená LED napájí energií z 16 termočlánků z měděnýho zoxidovanýho drátu.
GAGMAN: Studená fůze kupodivu neni technologie, na který by jedinec mohl lehce zbohatnout aji v době energetický krize. Je totiž tak jednoduchá a nenáročná na materiálový vstupy, že jakmile uvedeš na trh nějaký zařízení, rákosníci ho opajcujou a vrhnou na trh 2x levnější. Takže jediná cesta je od samýho začátku vyrábět v tak velkorysým měřítku, že se to rákosníkům nevyplatí kopírovat. Rossi si to zjevně uvědomuje rovněž, když mluví o robotizovaný, automatizovaný výrobní lince
Ve čtvrtek 8.2. popoludnie by nás měla zasáhnoud rychlostí 7 milionů km/hod nejsilnější sluneční bouře za posledních pět led.
Největší pláštěnka na světě utkaná z paboučího vlákna. S takovou se v metru neztratíte... Vědci nedávno zjistili, že pavoučí vlákno vede teplo líp než měď.
Ačkoliv sou plísně maličký, o svý výtrusy se dokážou dobře postarat a vystřelujou je až několik metrů daleko. Některý podle tédle schopnosti získaly latinský i český jméno, jako např. Měchomršť krystalický (Pilobolus crystallinus) - zajímavá, bohužel pouhým okem téměř neviditelná houbička, rostoucí na na kravincích zhruba 14 dní starých, hlavně na zastíněných místech, kde se dlouho udrží rosa. Jeho stélky jsou v dospělosti tvořený výtrusnicemi, natlakovanými čirou kapalinou k prasknutí osmotickým tlakem, takže povrch vypadá jako posypanej krystalkama cukru. Když k tomu dojde, je špička výtrusnice s černými výtrusy vymrštěná až dva metry daleko. Video vlevo bylo pořízeno speciální kamerou snímající rychlostí 250.000 fps. K praskání výtrusnic dochází právě v období největšího vlhka, kdy maj výtrusy dobrou příležitost k vyklíčení. Zajímavý je, že je iniciovaný osvětlením a výtrusnice se vždy natáčej proti směru dopadajícího světla. Pokud zavařovačku s dozrávajícim měchomrštěm obalíme tmavým papírem s vystřihnutým kolečkem, měchomršť neomylně zasáhne nejsvětlejší místo sklenice.
Podobnej mechanismus ale v přírodě není nijak výjimečnej. Zajímavej způsob vyvinula řada běžných hub, u kterých výtrusy vyrůstají po jednom na krátkých stopkách, tzv. stopkovýtrusné houby. Využívaj přitom povrchové napětí vodních kapek, které smáčeji povrch houby, ale už ne mastný výtrus, prosycený oleji a silicemi. Ve vlhkém vzduchu na stopkách houby postupně kondenzují drobné kapičky vody, které výtrusy vystřelují vysokou rychlostí, jakmile se jim podaří výtrus od stopky odtrhnout. Tím houba šíří své výtrusy do okolí právě v době, kdy je atmosféra vlhká a podmínky pro jejich vyklíčení příznivé. Výtrusy samotné jsou často povrchově upravený tak, aby vodu odpuzovaly co nejvíc. Výtrusy kapradin a plavuní (Lycopodium clavatum) jsou proto superhydrofobní: nejenže obsahujou hodně pryskyřic, takže sou silně hořlavý a mastný, ale navíc maj povrch tvořenej drobnou voštinovitou strukturou (viz mikrofotka vpravo nahoře), který se zapichujou do vodního povrchu a bráněj mu v jejich smáčení. To jim usnadňuje jejich šíření po povrchu vodních pramenů, vlhký srsti apod. Na videu vpravo je pohyb obarvenejch vodních kapek po dně misky, vysypaným trochou plavuňovýho prášku.Vypuštěním vodních kapek na takovej povrch získáme drobnou kuličku, která se po povrchu pohybuje bez odporu a jde s ní např. hrát na stole vyfukovaním vzduchu pomocí brček jakejsi hokej.
U řady dalších druhů této skupiny hub spóry dozrávaj v jakýchsi „pytlíčcích“ („vřeckách“) naplněných tekutinou. Když tato vřecka explodují, jsou spory vystřelený do okolí překvapivě vysokou rychlostí okolo 1,24 m/s. Na rozdíl od druhů, které se nerozšiřují pomocí větru, mají tyto spory těchto druhů dokonale proudnicovej tvar jako u projektilů střelných zbraní, jejich součinitel odporu vzduchu je 99%.
Aktivní šíření výtrusů maj pořešený aji mechy a pod. bezcévnatý rostliny. Bryologové, čili vědci studující mechy pomoci rychloběžný kamery sledovali, jak rašeliník (Sphagnum L., 1753) při vyschnutí tobolek (sporangií) vystřeluje svoje výtrusy (700x zpomaleno). Jak tobolka sesychá, tlak vzduchu se v ní zvyšuje, dokud se její víčko neutrhne a nevystřelí obsah do okolí v podobě drobnýho vírovýho kroužku až do výšky kolem 17 cm. Výtrusy jsou velmi malý (22 - 45 µm, v jediný tobolce jich může být až čtvrt miliónu), takže se snadno šíří větrem - ovšem to současně znamená, že se při pohybu vzduchem rychle zbrzdí. Vysoká rychlost je nutná k překonání laminární přízemní vrstvy vzduchu, aby výtrusy mohly být rozšiřovány větrem - k tomu tvorba víru výrazně napomáhá, protože se vzduchem šíří jako částice.
Živod počítačový améby. Na ukázce vlevo je digitální měňavka, která umí hledad cestu bludištěm na základě sledování gradientu koncentrace. Zpočátku je velmi úspěšná, ale nakonec se zasekne poblíž středu, kde je gradient zakřivenej a stane se pro ni zavádějící. S tím nemá problém měňavka na ukázce vpravo, která za sebou současně zanechává cestičku, která ji odpuzuje. Ukázka demonstruje, jak inteligence primitivních organismů může fungovad na zcela jednoduchejch fyzikálních principech. Podobný pokusy byly realizovaný s olejovitými kapkami nitrobenzenu, který dokážou sledovat cestu bludištěm na základě gradientu pH, který snižuje mezipovrchový napětí. Kapka se sama valí tím směrem, kterej jí umožňuje smáčet podložku nejlépe. Současně do sebe nabaluje molekuly mýdla adsorbovanýho na stěnách, což jí brání vracet se 2x týmž samým směrem.
Za zmínku stojí, že i hmotný objekty ve vesmíru jako galaktický kupy sledujou gradient gravitačního potenciálu podobně jako baktérie, který cestujou za koncentrací cukru. Cestičky temný hmoty kterou při tom za sebou zanechávaj a odpuzuje je jim brání vracet se na to samý místo ihned po sobě, než se temná hmota rozptýlí. Temná hmota je projev extradimenzí, který chování gravitujících těles dělaj víc inteligentní, je to jakási jejich šedá hmota.
Andrea Rossi se nechal vidět se škatulí, která má být údajně prototypem studenofúzní jednotky pro domácí použití. Zájem o studenou fúzi na webu mezitím zvolna opadá, ale zatim je stále vyšší, než v říjnu minulého roku, kdy byla poprvé "předvedená" 1 MW studenofúzní jednotka v Boloňské laboratoři. Ta ostatně podle informací svědků laboratoř dosud neopustila.
Studie NASA zjistila, že ledová vrstva v Arktidě mizí nejrychlejc právě v místech, kde je led nejtlustší. I v okolí Antarktidy pobřežní ledovce vymílají nově objevené termohalinní proudy stoupající ode dna oceánu. To svědčí o tom, že na roztávání arktickýho ledu má největší podíl rostoucí teplota oceánu. Ta se od roku 1980 monotónně zvyšuje, ačkoliv teploty atmosféry od roku 2002 spíš stagnujou. Zvětšuje se tak klimatická anomálie, kterou vysvětluju tím, že ke globálnímu oteplování dochází zrychlením radioaktivního rozpadu prvků v mořský vodě účinkem temný hmoty v rovině galaxie, jejiž oblakem v současný době sluneční systém právě prochází.
Tiplo Table je čajovej stolek s povrchem tvořeným vodní hladinou (vimeo). Ač malý, demonstruje základní rysy vlnový teorie éteru, např. "tired light" kosmologii. Povrchový vlny jsou kapilární, s vlnovou délkou kratší než střední dráha molekul vody a tak svoji vlnovou délku při šíření postupně zkracujou (viz obr. níže), což vede k iluzi (zpomalující se) kontrakce časoprostoru s rostoucí vzdáleností, tedy ke (zrychlující se) expanzi časoprostoru od jeho "počádku"
Rentgen dětský ruky namočený do roztoku jodidu draselnýho. Jód je těžkej prvek a silně absorbuje rentgenový záření, takže se kromě kostí zviditelní aji povrchový struktury kůže (vpravo rentgenografie čistý ruky). V poměrech délek kůstek dospělý ruky lze nalézt řadu souvislostí s Fibbonaciovými řadami. Vpravo rentgenogram polykání baryový kaše.
Kdysi dávno sem tu kreslil modely neutrina a elektronu jako složenej vírů v časoprostoru. Neutrino je malej víreček a reaguje jen slabou jadernou interakcí. Jeho chování při vzájemnejch srážkách zásadně závisí na tom, v jakým směru ten vír rotuje, protože opačně rotující víry při srážce svou energii vzájemně vyrušej. Kdybysme takový vířící částice házeli na rovnou plochu tak, aby dopadaly zorientovaný, tak by systematicky ustřelovaly doleva nebo doprava. Vír elektronu je ale složenej, obsahuje o tři dimenze víc. V důsledku toho se elektrickej náboj elektronu chová jako kapka, která je víceméně symetrická. Teprve uvnitř je menší jadýrko, který se při dopadu velkou rychlostí projevuje tou falší, ale při dopadu nízkou rychlostí elektron odskakuje jako gumovej míček bez preference určitýho směru. Protony to mají podobně, jako u elektronu, ale u neutronu ten elektrickej náboj chybí. Takže, když budeme házet orientovaný elektrony na hromadu neutronů, budou ustřelovat víc, než když je budeme srážet s protony, který se odrážej symetricky. Pokud tedy máme místo hromady protonů a neutronů atomový jádro, který je tvořený směsicí obou, můžeme z dopadů a ustřelování zorientovanejch elektronů na stranu odhadnout, do jaký míry jsou neutrony zastoupený na povrchu atomovýho jádra v poměru k protonům. Neni to zas tak těžký na představení.
Popsaný chování de snadno přiblížit sociální analogií. Jednotlivý lidi se navzájem lišej svym kapitalistickou a komunistickou orientací, což se projevuje tehdy, když sou konfrontovaný s nějakou realitou, čili sou se s ní srazej a pak ustřelej doleva nebo doprava. Jenže lidi tvořej větší celky, protože je to pro ně finančně výhodný, např. církve a partaje a v nich se názorový rozdíly navzájem zprůměrujou, teprve když se de na to "tvrdý stranický jádro", narazí se na skutečnou politickou organizaci strany. Takže, velký partaje se chovaj tim víc středově a bezpáteřně, čim sou větší a jejich politická orientace se zjistí teprve tehdy, když proniknete do toho tvrdýho stranickýho jádra. A podle toho, jak se jejich politická orientace mění s hloubkou pronikání do nitra strany můžete odhadnout, jakej podíl povrchu strany tvořej bezpáteřný prospěcháři bez politickýho náboje. Pravděpodobně zjistíte, že jich na tom povrchu sedí víc, než v tom tvrdým stranickým jádře, podobně jako se na povrchu atomovýho jádra poflakuje víc neutronů, než uvnitř..
Zpomalený videa naznačujou, že pavouci se při předení sítě pohybujou ostražitě a snažej se do ní nezamotad, nicméně chloupky na povrchu těla působí na lepivý kapky jako noha vodoměrky na vodní hladinu a odpuzujou je na principu lotosovýho květu, takže pavouci s pohybem po vláknech nemaj moc práce. Lapací vlákna sou za provozu pokrytý tenkou vrstvou lepivý kapaliny, která v místech, kde vlákna tvoří smyčky vypadá jako drobný kapičky. Smyčky je na pavučině udržujou v pravidelnejch vzdálenostech, jinak by se kapky lepidla spojily a slily v důsledku svýho povrchovýho napětí. Smyčky na pavučině maj ještě jednu důležitou funkci: ačkoliv pavoučí vlákno je samo od sebe nesmáčivý, v místech uzlíků má silně zápornou křivost a přitahuje tak kapičky vlhkosti, která díky tomu kondenzuje na vlákně nikoliv v souvisle tenký vrstvě, ale v drobnejch kapkách. Když jejich velikost překročí určitou mez, kapky rosy se od vlákna odtrhnou vlastní váhou a díky tomu zkondenzovaná rosa pavoučí sítě nepotrhá. V důsledku toho musí složení a tvar vláken zůstat přesně vyváženej nejen se zřetelem na jejich pevnost a průtažnost, ale i s ohledem na povrchový napětí kapalin, který je za provozu pokrývaji. Vlevo je samička Nephila clavipes, spřádající žlutý vlákna.
Podobnou úlohu jako neutrina ve vakuu v okolí hmotnejch těles hrajou neutrony v atomovým jádru. Neutron se ve vakuu chová jako antibublina pod vodou, hmotná částice obalená tenkou vrstvou pole se zápornou křivostí a záporným nábojem. Vnitřní část jako u všech hmotných částic a vykazuje kladnej náboj, kterej roste směrem do středu neutronu. Silný kladný zakřivení časoprostoru v atomovým jádru uděluje neutronu celkově kladnou křivost a stabilitu, ale mimo atomový jádro se neutron rozpadá a uvolní malou bublinku antineutrina podobně jako kolaps antibubliny pod hladinou vody. V důsledku toho se neutrony v atomovým jádru (který jinak obsahuje pouze kladně nabitý protony) stahujou k povrchu atomovýho jádra a tvoří tam tenkou vrstvu (disperzí elektronu na jádrech olova Pb-208 v experimentu PREX bylo odhadnuta její tloušťka na cca 0.35 fm). To platí schematický pro všechny atomový jádra, ale některý maj poměr neutronů a protonů vyšší a v takovejch případech se neutrony často objevujou až několik desítek femtometrů od jádra atomu, což je na nukleární poměry hodně. Takový jádra se označujou jako tzv. haló jádra, protože neutrony v okolí jader tvoří jen energeticky řídkou obálku, nazývanou v astronomii haló.
Neutrony pro protony sloužej jako pojivo, protože jsou k nim poutaný jadernou interakcí, samy však pohromadě nijak zvlášť nedrží a tak např. v případě jader beryllia Be-9 relativní přebytek neutronů způsobuje, že se jeho jádro rozdělí na dvě části, ve kterejch se neutron udržuje mezi nimi. V důsledku toho je jádro Be-9 podstatně řidší, než jádra s podobnou hmotností a snadno se rozpadá na dvě alfa-částice. Podobně jádro běžnýho atomu kyslíku O-16 rotuje tak rychle, že má spíš tyčinkovitej tvar složenýho ze čtyř clusterů alfa-částic (viz obr.vpravo). Haló stavy lze pozorovat i na atomární úrovni, kde místo jadernejch sil vystupuje Casimirova interakce. Např. dva atomy 4He mohou vytvořit vázaný stav, jeho vazebná energie je však neuvěřitelně malá (okolo 1,3×10−7 eV). Rozměr tohoto systému je 5,2 nm, tedy daleko větší než velikost obyčejné dvouatomové molekuly, podobný systém sestávající z 4He a 3He je ale nesymetrickej, tudíž nevázanej. Podobná pozorování mohou vést k přehodnocení mechanismů jadernejch reakcí a modelů struktury a vývoje neutronovejch hvězd, který se v mnoha ohledech chovaj jako gigantický atomový jádra.
Ohledně teorie temný hmoty je komunita fyziků a astronomů zůstává silně rozštěpená. Teoretici kvantový teorie pole, hlavně strunaři a zastánci supersymetrie razeji model, podle kterého je temná hmota tvořená neviditelnejma částicema, tzv. WIMPs a snaží se je detekovat v podzemních detektorech. WIMPs by se měly chovat asi jako neutrina ohledně slabé interakce se svou hmotou, ale o mnohem vyšší klidové hmotnosti, takže by měly při srážkou s hmotou vyvolávat jiné skupiny radioaktivních reakcí. Na rozdíl od lehkejch neutrin se proto WIMPs monitorujou detektory s obsahem těžších prvků (germanium, xenon). Opačná skupina teoretiků, kteří se orientujou spíš v teorii relativity navrhuje její rozšíření tak, aby vysvětlily projevy temný hmoty gravitačními efekty (MOND, TeVeS, STVG). Obě skupiny teorií ale narážej právě na opačný problémy: temná hmota se jeví jako směska velmi lehkejch částic s nízkou rychlostí, skoro nerozlišitelnejch od deformace časoprostoru (tzv. studená temná hmota) a částic velmi těžkejch s vysokou rychlostí (tzv. horká temná hmota) a ani jedna z teorií nevysvětluje všechny projevy temný hmoty uspokojivým způsobem. Teorie studený temný hmoty maji zvlášť problém se chuvalci temný hmoty, který zůstávaj po srážkách velkejch galaktických clusterů, v okolí rychle se pohybujících objektů zde můžeme pozorovad rázový vlny, typický pro šíření objektů částicovým prostředím s vysokou setrvačností, v okolí rotujících objektů pak dokonce prstence a víry temný hmoty. Současná přezaměstnanost teoretiků vede k přemnožení teorií novejch částic, který si můžeme seřadit do řady lišící se klidovou hmotností v rozmezí dvaceti řádů: skalární pole, quintessence, zrcadlová hmota, axiony, inflatony, těžké fotony a tlusté struny, sterilní neutrina, částice X a chameleónské částice, temná kapalina z temných baryonů, fotina, gravitina a další WIMPs, SIMPs, MACHOs, RAMBOs, DAEMONs a mikroskopické černé díry. V podstatě každej fyzik, kdo do temný hmoty dělá a něco v oboru znamená prosazuje ty "svoje" částice a vzájemná dohoda je v nedohlednu, protože by to vždy znamenalo, že by skupina lidí v oboru přišla o svý granty a výzkumný pracoviště.
V éterový teorii je studená temná hmota důsledek stínění gravitačních vln, resp. gravitonů (který se projevujou jako mikrovlnný pozadí vesmíru) okolními hmotnými objekty, čímž vznikaj oblasti se záporných gradientem gravitačního potenciálu (jakýsi velký a řídký bubliny vakua), do kterejch se stahujou neutrina, který se chovaj jako malý bubliny vakua. Oba druhy objektů přispívaj ke gravitačnímu čočkování stejně, jako viditelná hmota, ale lišej se svými setrvačnými účinky (při urychlování nebo pohybu po kružnici na ně působí odstředivá síla slaběji) a taky tím, že jsou vypuzovaný z gradientu gravitačního potenciálu hmotných těles, - hromaději se tedy mezi nimi tam, kde bychom čekali Lagrangeovy body. V praxi to tedy např. vypadá tak, že při zatmění nebo vzájemným zákrytu (konjunkci) hmotnejch těles na jejich spojnici vznikne zvlášť silný stínění gravitonů a do této linie se začnou hrnout neutrina poletující v okolí. Jejich zvýšená koncentrace pak může způsobovat anomální gravitační jevy (Allaisův efekt) a urychlovat rozpad radioaktivních prvků a vyvolávat tak např. projevy globálního oteplování. Projevy neutrin v éterový teorii hodně závisí na jejich energii. Jsou to solitony gravitačních vln podobně, jako fotony jsou solitony vln světla a pokud maj nižší energii než fotony mikrovlnnýho záření, vystupujou vůči nim jako částice s kladnou klidovou hmotností. Energetická neutrina se chovaj jako částice se slabě zápornou (imaginární) klidovou hmotností a pokud mají energii vyšší než elektron-pozitronový páry, chovají se zase jako částice s kladnou klidovou hmotností. Takový složitý chování pak může vysvětlit řadu komplexních projevů temný hmoty jediným typem částice.
Na obrázku dole je vidět, že jádro galaxie na Zemi vrhá nejenom gravitační stín, ale i stín ve viditelným světle. Vlastní jas galaxie je velmi slabej a lze ho pozorovat jen za bezměsíční noci daleko od pozemskejch zdrojů světla. Je tak slabej, že mu zdatně konkuruje žlutý sodíkový světlo atmosféry v mezosféře. Protože sluneční soustava v roce 1998 prošla galaktickým rovníkem, je střed galaxie stíněnej oblakem temnýho plynu, kterej se udržuje v rovině galaxie (tzv .Great dark rift čili Velký temný útes )
Koktání může mít asi víc příčin, ale souvislost koktání se zpožděním zpracování zvukovýho signálu v mozku (Delayed Auditory Feedback, tzv. DAF) byla objevená náhodou při výcviku kosmonautů, který se musej na oběžný dráze potýkat se prodlevou, způsobenou omezenou rychlostí světla ve vakuu. Při nácviku takové komunikace v simulátoru s překvapením zjistili, že když se jim do sluchátek pustí jejich vlastní řeč zpožděná o několik desítek milisekund, vede to k nezadržitelnýmu koktání a ztrátě schopnosti se soustředit. Později bylo objeveno, že když se ta prodleva správně nastaví, může to u koktavejch lidí jejich stav naopak zlepšit (možná si vybavujete, že ve filmu "Králova řeč" logoped panovníkovo koktání potlačil, když ho nechal předčítat do hlasité reprodukované hudby). Tenhle efekt si na sobě můžete snadno vyzkoušet i sami, když si stáhnete např. prográmek, kterej vytváří echo zpožďováním signálu z mikrofonu počítače (anebo prostě zavoláte sami sobě na Skype). Pokud ale nebudete používat dobře odhlučněný sluchátka, asi vás účinnost toho postupu moc nepřesvědčí, spíš vás bude rušit zpětná vazba (všiměte si, že se dá potlačit i malym posunem frekvence výstupního signálu proti vstupu). Nicméně Japonci na tomto principu nedávno vyvinuli přenosnej "jammer", čili rušičku lidský řeči, která snímá zvuk vysoce směrovým mikrofonem (Sony ECM-Z60) a pak ho s malým zpožděním vyzařuje zpět maticí směrovejch reproduktorů. Jejich prototyp je ještě vybavenej senzorem vzdálenosti a laserovým "zaměřovačem". Japonci sami přiznávaj, že vynález neni moc účinnej proti hlasitému monologu a ruchu spočívajícímu z nesouvislejch zvuků a citoslovcí. Dokáže ale vyvést z míry řečníka, kterej se současně musí soustředit na čtení, resp. přednášení textu zpaměti, čili na přednáškách a veřejnejch demonstracích. Nejzajímavější je na tomto projektu asi ten parametrickej reproduktor, kterej je na trhu dispozici hotovej (za cca 40.000,- Kč) i jako elektronickej kit a existujou i návody pro jeho sestavení z běžnejch součástek Je založenej na principu Holosonics Audio Spotlight a tvoří ho pole malejch ultrazvukovejch piezoreproduktorků, který jsou díky krátkým vlnám ultrazvuku schopný vyzařovat silně směrovej signál, kterej se šíří jako paprskek světla.Vlastní zvukovej signál je superponovanej na ultrazvukový vlně podobně jako při amplitudový modulaci radiovejch vln a k jeho demodulaci dochází až v uchu posluchače. Z ukázky vpravo vyplývá, že ten směrovej efekt eště neni moc dokonalej a v přenášeným zvuku výrazně chyběj basy. Z tohoto důvodu se tenhle audiosystém zatím moc neprosadil a využívá se jen lokálně pro komerční ozvučování objektů , například obrazů v galerii, stánků na veletrzích a posterů v informačních centrech.
V éterový teorii se vakuum chová jako elastická vícerozměrná pěna. Změny elektrickýho pole vyvolávaj změny magnetickýho pole v příčným směru, asi jako když skáčeme po pružný matraci. Vakuum je však schopný přenášet i torní kmity a k vysvětlení této schopnosti je nutný vzít v úvahu skrytý dimenze časoprostoru (na animaci dole znázorněný červeně). Torzní kmity můžou vznikaj jak podél směru šíření světla (spinový úhlovej moment), tak kolmo na něj (orbitální úhlovej moment) V optice se úhlovej rotační moment využívá už dlouho a může přenášet energii, což znamená, že se malý částice v paprsku světla roztočej. Pokud může přenášet energii, může přenášet i informaci, která není zakódovaná ve frekvenci nebo amplitudě signálu, ale ve směru a rychlosti rotace jeho elektromagnetického vektoru polarizace. To by umožnilo dále zvýšit přenosovou kapacitu rádiovejch a mikrovlnnejch komunikačních kanálů, jejichž frekvenční spektrum je už dnes prakticky obsazený, páč vysílače musí mít dostatečnej frekvenční odstup, aby se vzájemně nerušily. Získání licence na novou frekvenci je dnes organizačně velmi náročné a drahé.. Italové maj jistou historickou tradici v přenosu radiovejch signálů, protože za autora bezdrátového telegrafu a prvního radiového spojení (1895) je považován Ital Marchese Guglielmo Marconi (1874 - 1937). Stejnej vynález však o několik let dříve patentoval i Nikola Tesla, podobně jako některé jeho další vynálezy (magnetický detektor, duplexní radiotelegrafie, rotační jiskřiště, vodorovná směrová anténa atd.). Nicméně byli to opět právě Italové, kdo nedávno v historickém prostředí dóžecího paláce Ducalle na ostrově San Gorgio v Benátkách veřejně demonstrovali současnej přenos dvou signálů se stejnou frekvencí 2.4 GHz (pásmo WiFi), lišících se pouze úhlovým orbitálním momentem (OAM) na vzdálenost necelých půl kilometru. Všiměte si spirálovitý odrazný plochy vysílací antény, která uděluje elektromagnetickejm vlnám charakter prostorovýho víru. Dvě YAG antény umístěný v dostatečný vzdálenosti od středu víru pak zachycujou fázově posunutej signál s opačnou orientací OAM a využívaj ho jako kanál pro separátní šíření informace.
Zde je nutný uvést, že modulace OAM neni v přenosovejch soustavách zas takovou novinkou. Úhlovej moment se vyskytuje i v přenosovejch soustavách, který místo jedný antény vysílače a přijímače (SISO) využívaj zfázovaný anténní pole (MIMO). Pokud jsou vůči sobě fáze antén vzájemě posunutý, vytvářeji úhlovou složku pole, která se dá využít pro dodatečnej přenos informace. Takto funguje třeba anténní pole vysílače HAARP a některý transhorizontální radary, který OAM využívá pro zlepšení úhlovýho rozlišení, ale kruhový anténní pole představujou i běžný všesměrový BTS vysílače signálu GSM, který fázovej posun využívaj pro rozšíření svý přenosový kapacity, takže zde by zavedení OAM modulace nepřineslo zásadní rozšíření přenosovýho pásma.
Důkaz, že de ponořit do roztavenýho olova (b.t. 328 °C) prst aniž dojde k upálení a uhnití téhož. Trik je jednak v dostatečným předehřátí olova (aspoň na 350 - 380 °C), druhak v olíznutí prstu před pokusem, takže se na něm vytvoří vrstvička páry, který zbytek prstu od olova izoluje v důsledku Leidenfrostova jevu. Pokud olovo předehřejete málo, pára nevznikne dostatečný množství a spálíte se. Pokud si doufáte, že s nízkotavitelnou cínovou pájkou (b.t. 183 °C) pokus proběhne šetrněji, taxe se pletete: pájka se vám na prst přilepí a ztuhne, takže si ji budete muset sloupnout a to neni nic příjemnýho.
Podobně jde na okamžik ponořit celou pracku do kapalnýho dusíku (b.v. -196 °C) bez rizika omrzlin, protože rychlost přenosu tepla v určitým rozdílu teplot výrazně klesá v důsledku tvorby filmu plynnýho dusíku na povrchu ruky. Na youtube je quidění aji pokus o vypití a vyplivnutí kapalnýho dusíku, ale to neni nic zdravýho pro zubní sklovinu, která muže popraskat i při mnohem menším rozdílu teplot.
Tady je ještě pár obrázků a video ze stránky popsci.com, věnovaný výrobě trojrozměrných a dvourozměrných Lichtenbergových obrazců v a na desce plexiskla. Video vpravo přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček.
V přírodě jde pozorovat plazivý elektrický výboje např. na kůži po zásahu bleskem nebo při úderu blesku do trávníku na hřišti. V půdě přitom mužou vzniknout třírozměrné kanálky nebo trubičky - tzv. fulgurity, kde se hornina taví teplem vzniklým při průchodu elektrického výboje. Fraktálovitě rozvětvený keříčkovitý stopy po výboji v tenký vrstvě prášku nebo sazí jsou známý jako Lichtenbergovy obrazce podle jejich objevitele Georga Christopha Lichtenberga (1742 –1799). To byl povoláním profesor experimentální fyziky a astronomie na univerzitě v Göttingenu a kolem roku 1777 si vyrobil kondenzátorový zařízení, tzv. elektrofor, ve kterým pomocí elektrostatický indukce vytvářel vysoká napětí (návod 1, 2). Po vybití vysokého napětí na povrchu izolátoru zaznamenal radiální vzory v částečkách prachu a tím vlastně předznamenal pozdější princip xeroxovýho kopírování.
Zajímavá metoda přípravy Lichtenbergových obrazců byla objevená v 70. letech, kdy si fyzici ve Standfordu hráli s urychlovačem elektronů (tzv. betatronem, protože urychlený elektrony se tradičně označovaly jako záření beta). Při náhodným ozáření plastu v okolí urychlovače se do materiálu zasekaly elektrony urychlený napětím asi 5 milionů voltů do velký hloubky. Protože elektrony se jak známo navzájem silně odpuzujou, při překročení elektrický pevnosti izolantu došlo k vybití nashromáždělýho náboje za vzniku trojrozměrný keříčkovitě rozvětvený stopy. Pro její atraktivní vzhled se jevem začalo zabývat několik podnikavců a svoji metodu postupně metodu zdokonalujou. Bloky akrylátu v urychlovači otáčejí na talíři jako v mikrovlnce, aby došlo k jejich stejnosměrnýmu prozáření a odstiňujou je přitom maskou z hliníkovýho plechu, čímž obrysy výboje tvarujou do nejrůznějších obrazců. Hotový Lichtenbergovy obrazce se pak montujou do rámečků prozařovanejch barevnejma ledkama, čímž získaj atraktivní vzhled. Takže soustředný kruhy ve výbojích na obrázku výše nejsou bohužel nějaký stojatý vlny - vznikly uměle zakrytím plastu kruhovou maskou, čímž byla část elektronů odstíněná.
Na obr. vlevo je viděd, že výboj je v desce lokalizovanej do tenký asi půlcentimetrový vrstvy, ve který plazivý výboje cestujou napříč vrstvou sem a tam. Na videu vpravo je ukázka nejjednodušší verze výrobního postupu: tlustej blok plexiskla se na několik okamžiků z obou stran vystaví proudu elektronů a pak se v jednom místě uzemní, čímž se náboj elektronů vybije oslnivým hlasitým výbojem. Mimochodem na podobným principu fungujou tzv. flash paměti používaný v klíčenkách a SSD discích. Jejich elektronický obvody obsahujou tenkou vrstvičku oxidu kovů, do který se napětím asi 10 voltů nastřelej elektrony, který ve vrstvě udržujou náboj na libovolnou dobu. Při nastavení logický nuly se vrstva vyzkratuje napětím opačný polarity, čímž se elektrony z vrstvičky vybijou. Protože přitom postupně dochází k narušení krystalický mřížky materiálu, maj flash paměti omezenej počet zápisů, protože postupně degradujou. Proto taky obsahujou elektronický obvody, který jednak přerozdělujou místa zápisu v paměti, aby došlo k jejich stejnoměrnýmu využití, jednak automaticky vyřazujou vadný bloky. Z toho důvodu klíčenka ztrácí při opakovaným formátování postupně datovou kapacitu.
Kdo si alespoň jednou nehrál v hospodě s těžištěm vidliček, nemá zájem vo obor a daleko to ve fyzice nedotáhne. Existují i propracovanější varianty. Nejznámější matematická úloha spojená s těžištěm je tzv. problém špalíku knih, řešená obvykle harmonickými řadami, který maj úzkej vztah k Eulerově číslu e=2,71828 18284 59045 23536 02874 71352…. Maximální přesah lze dosáhnout s 52 knihami nebo kartami, což je právě obsah balíčku běžnejch whistovejch kared..
EDEMSKI: Mi vychází, že tunová bomba o průměru 1 metr z 8 km vejšky spadne pokaždý tou samou rychlostí 387 km/hod.
Dim B As New Bitmap(ClientSize.Width, ClientSize.Height), GR As Graphics = Graphics.FromImage(B), F As New Font("Arial", 8, FontStyle.Regular) Dim C# = 0.45 ' součinitel odporu Dim ro# = 1.2 ' hustota vzduchu kg.m^(-3) Dim R# = 1.0 ' poloměr bomby m Dim m# = 1000.0 ' hmotnost bomby kg Dim g# = 9.8 ' tíhové zrychlení/m.s^(-2) Dim dt# = 0.01 ' časový krok/s Dim A# = C * PI * R * R * ro / 2 / m ' souhrnná konstanta GR.Clear(Color.White) For v = 0 To 1.5 * 900000 / 3600 Step 100000 / 3600 Dim t# = 0, x# = 0, y# = 8000, vx# = v, vy# = 0 ' počáteční podmínky Do While y > 0 t = t + dt Dim ax# = -A * Sqrt(vx ^ 2 + vy ^ 2) * vx, ay# = -A * Sqrt(vx ^ 2 + vy ^ 2) * vy - g x = x + vx * dt + ax * dt ^ 2 / 2 : y = y + vy * dt + ay * dt ^ 2 / 2 vx = vx + dt * ax : vy = vy + dt * ay B.SetPixel(30 + 0.2 * x, 0.9 * (1 - y / 9000) * B.Height, Color.Navy) Loop If v > 0 And v < 270 Then GR.DrawString(CInt(3.6 * v), F, Brushes.Navy, 20 + 0.2 * x, 0.9 * (1 - y / 9000) * B.Height) If v > 0 And v < 270 Then GR.DrawString(CInt(3.6 * Sqrt(vx ^ 2 + vy ^ 2)), F, Brushes.Navy, 20 + 0.2 * x, 10 + 0.9 * (1 - y / 9000) * B.Height) GR.DrawString("Počáteční rychlost:", F, Brushes.Navy, 10, 0.9 * (1 - y / 9000) * B.Height) GR.DrawString("Konečná rychlost:", F, Brushes.Navy, 10, 10 + 0.9 * (1 - y / 9000) * B.Height) Next GR.DrawRectangle(Pens.Black, 30, 40, CInt(0.8 * B.Width), CInt(0.8 * B.Height)) : BackgroundImage = B
Tunová bomba o průměru 1 m je spíš něco jako pivní soudek a má poměrně velkej odpor vzduchu. Kdyby bomba měla průměr jen 30 cm, což je pro tunovou bombu realistickej průměr, pak by pádová křivka vypadala podstatně zajímavějc - nicméně aji tak by rychlost bomby při dopadu o moc nepřesáhla počáteční rychlost. A když použiju ten MAKův ideální součinitel 0,04 pro proudnicovej tvar místo 0,45 pro kouli, bude bomba dopadat teoreticky rychlostí kolem 1800 km/hod.
Další ledovec v Grónsku prdnul, NASA stometrovou trhlinu nafotila a zrenderovala její průlet ve 3D. Zjevně v NASA nemá někdo co napráci...
Ukázka, jaxe dá naprogramovat výsledek vrhu koule s použitím Stokesova zákona v jazyce VB.NET:
Imports System.Math, System.Console Module Main Sub Main() ' šikmý vrh koule při vírovém obtékání (odporová síla: Fo=1/2 * C * S* ro * v^2) Dim C# = 0.45 ' součinitel odporu Dim ro# = 1.2 ' hustota vzduchu/kg.m^(-3) Dim R# = 0.019 ' poloměr koule/m Dim m# = 0.0027 ' hmotnost koule/kg Dim g# = 9.8 ' tíhové zrychlení/m.s^(-2) Dim v# = 30 ' velikost počáteční rychlosti/m.s^(-1) Dim e# = 60 * PI / 180 ' elevační úhel (stupně převedeny na radiány) Dim dt# = 0.1 ' časový krok/s Dim A# = C * PI * R * R * ro / 2 / m ' souhrnná konstanta Dim t# = 0, x# = 0, y# = 2, vx# = v * Cos(e), vy# = v * Sin(e) ' počáteční podmínky WriteLine("{0: 0.0}{1,8: 0.000}{2,8: 0.000}", t, x, y) ' zobrazení počáteční polohy Do While y > 0 t = t + dt Dim ax# = -A * Sqrt(vx ^ 2 + vy ^ 2) * vx, ay# = -A * Sqrt(vx ^ 2 + vy ^ 2) * vy - g x = x + vx * dt + ax * dt ^ 2 / 2 : y = y + vy * dt + ay * dt ^ 2 / 2 vx = vx + dt * ax : vy = vy + dt * ay WriteLine("{0: 0.0}{1,8: 0.000}{2,8: 0.000}", t, x, y) ' zobrazení polohy v čase t Loop End Sub End Module
Hodiny a elektronickej blikavej obvod je kreativní set pro výrobu ekologických hodin, čerpajících energii z brambor. Zajímalo by mě, kolik energie by se dalo vyčerpad třeba z jitrnice..
Někteří fyzici přecházej konečně od teorií k činům. Např. professor teoretické fyziky univerzity v Surreji Jim Al-Khalili se veřejně vsadil, že pokud se nasvětelná rychlost neutrin skutečně potvrdí, pak veřejně v televizi sní svoje trenky. Na jeho místě bysem se přestal mejt, aby sem si pocit prohry líp vychutnal.
Pro současnou striktně deterministickou fyziku je ta nejzáhadovitější napohled nejběžnější kapalina - voda. Její podivnost spočívá v tom, že podle mejch odhadů v Excelu by to měl bejt nakyslej plyn, tuhnoucí při teplotě -115 °C a vroucí při teplotě suchýho ledu (-82 °C). Nejbližší příbuzná sloučenina s dvakrát vyšší molekulovou váhou je sirovodík s teplotou tání -82,30 °C. Pro vodu bylo popsáno asi 66 anomálií, ta nejznámější je, že při mrznutí se rozpíná asi o desetinu objemu a trhá přitom vodovodní trubky. Když si extrapolujeme závislost objemu kapalný vody na tlaku, vychází, že molekuly v kapalný vodě jsou vůči sobě stlačený asi na 36.000 atmosfér a tento tlak je nutný při mrznutí uvolnit, z čehož vyplývá anomálně vysoký skupenský teplo tání vody, který má dopad na koloběh vody v přírodě a řadu dalších procesů. Příčina těchto jevů je známá: molekuly vody jsou k sobě poutaný silnejma mezimolekulárníma silama vodíkovejch můstků. Protože ale nejsou kulatý, ale maj zalomenej tvar, nutí je to vůči sobě se částečně natočit tak, aby se do sebe líp zapasovaly (viz animace níže). Při mrznutí ledu musí vzniknout naprosto pravidelná mřížka, takže se to vzájemný natočení zase zruší a voda poněkud expanduje. V důsledku silnýho vzájemnýho stlačení se voda stane na vzdálenosti řádově 15 pm nehomogenní a jeví tendenci se uspořádávat do ikosahedrických clusterů, obsahujících asi po 280 molekulách vody. Podobnou strukturu vykazujou i jiný silně stlačený kapaliny a plyny za superkritickýho tlaku. Jedním z důsledků je, že viskozita vody na mikrometrový škále výrazně roste, protože se uplatňuje geometrie clusterů vody, baktérie se díky tomu pohybujou ve vodě jako v medu.
Ale některý důsledky clusterů vody jsou pro současný fyziky stále těžko pochopitelný, protože pro něj nemá jednoduchý formální modely. Vnitřek clusterů je na rozdíl od jejich okolí poměrně stabilní a voda se chová asi jako chumáč rosolovitejch žabích vajíček. Ty se po sobě můžou volně pohybovat, takže chumáč napohled volně teče, projevuje se navenek jen slabou tixotropií vody. Ale vnitřek clusterů přitom zůstává stále zachovanej a může tak sloužit jako tvarová paměť pro různý organický molekuly, jejichž velikost je dostatečně malá, aby se do clusterů vešly. To může sloužit jako fyzikální základ pro homeopatický působení clusterů vody, protože pro udržení tvaru clusterů stačí jen nepatrná koncentrace látky adsorbovaný na povrchu nádoby. Vzájemná pevnost clusterů lze demonstrovat taky tím, že molekuly vody lze rozbít radiovými vlnami a to při hustotě energie skoro deset milonkrát nižší (13 MHz, čili 5.10E-8 eV) než je energie potřebná k rozkladu vody (1,26 eV). Molekuly vody se přitom štěpí velmi šetrně na vodík a peroxid vodíku, což je cennej ale nestálej reakční produkt, kterej se při elektrolýze vody ihned oxiduje na kyslík, protože clustery na sebe vzájemně narážej jako oblázky třepaný v pytlíku. Pro rozbití jedný molekuly se pak uplatňuje kinetická energie všech molekul v clusteru současně.
Nedávno skupina francouzskej fyziků studovala difúzi vody v tenkých hydrofobních kapilárách o průměru max. 1 nanometr. Donutit molekuly vlézt do takovej malejch kanálků vyžaduje obrovský tlaky, protože vodíkový vazby se přitom rozbijou a clustery se rozruší. Ale voda se pak v takových kanálcích chová jako nízkomolekulární látka s viskozitou asi 80x nižší a snadno se v nich pohybuje. To může mít uplatnění např. pro snížení nákladů při osmotickým odsolování vody. Pro studium některejch povrchovejch efektů ale nemusíme mít složitou aparaturu. Povrch ledu je za teplot nad - 32 °C pokrytej velmi tenkou vrstvičkou vody, která se zde snaží vytvořit kapalinu z uspořádané mřížky ledu. Ale protože je velmi tenká, netvoří zde clustery a je tudíž silně pohyblivá a slouží jako výborný mazadlo pro bruslení. Tenká hydrofobní struna nebo drát prochází ledem jako máslem, protože kolem něj molekuly vody proplouvaj. Příčinou není vysokej tlak, protože hydrofilní bavlněná nit o stejným průměru prochází ledem mnohem pomaleji - ale právě rozrušení clusterů vody na povrchu ledu. Nízká viskozita vodního filmu se projevuje křupáním a vrzáním čertvě napadanýho sněhu, jehož vločky jsou pokrytý kapalnou monovrstvou vody.Při stlačování sněhový koule se sníh nejprve pomalu podává a při určitým tlaku náhle povolí a křupne. To se projevil balistickej transport molekul vody na povrchu ledových krystalků, který se vůči sobě v krátkejch časovejch můžou přesouvat balistickým mechanismem, podobně jako např. elektrony na povrchu grafenu, nebo molekuly v tzv. suprapevným heliu za nízkejch teplot.
Selenologové si myslej, že povrch Měsíc může být stále seismicky aktivní a vyvíjet zlomový hrástě a brázdy (grabeny) doprovázený měsícetřesením. Protože Měsíc je daleko menší než Země a z větší části vychladlej, subdukční tektonika nepřipadá v úvahu. Pohyby měsíční kůry jsou vyvolaný jejím smršťováním, jak Měsíc postupně chladne, čimž dochází k jejímu zvrásnění.
Stíny oblak (krepuskulární paprsky) při západu slunce nad Pacifikem vyfocený 19.květma 2011 účastníkem Expedice č. 27 z paluby ISS ve výšce 342 km (14.3° zem. šířky,102.4° zem. délky). Výška nejvyššího stoupavýho vzdušnýho proudu (označenýho šipkou) je 11.2 km a zasahuje až do tropopauzy. Viz další fodky na chamorrobible.org (např. pohled do oka hurikánu Isabel z 13.9.2003)
YWEN [23.1.12 - 17:41] Přednáška jak má být. Můj oblíbenec B. Cox Tak zrovna za tudle přednášku to Brian Cox docela schytal od ostatních fyziků. Nechal se v ní unést svejma představama a prohlásil např. že ve vesmíru je všechno spojený se vším, když např. zahřejete diamant v dlani (předvedl), tak to ihned (?) změní stavy elektronů v celým(?) vesmíru. Čímž si vysloužil vzácný spojenectví L. Motla, S.Carolla a dalších bloggerů. Chápu že ženský po takovejchle frázích jedou jak slepice po flusu, ale osobně tyhle našminkovaný kazatele zrovna nemusim - notabene když se vam v jednom kuse křečovitě tlemí do xichtu.
Jméno Rychnov vzniklo počeštěním německého jména Reichenau nebo Reiche Aue, jež má původ ve spojení ze der richen ouwe - na bohaté, výnosné nivě. Poblíž Rychnova na Moravě mezi Moravskou Třebovou a Lanškrounem se tyčí Rychnovský vrch. Z jeho útrob kdysi zaznívalo tajemné dunění. V kraji se říkalo: „Hora rumpluje, přijde bouřka.“ Poblíž nedalekých Třebovic se hloubil tunel olomoucko-pražské dráhy a dělníci si burácení z podzemí všimli také. Roku 1840 německý mineralog Glocker zjistil, že z tůní na kopci vystupují bubliny, které pokrývají hladinu jako perly a došel k závěru, že za dunění je zodpovědná bahenní sopka, z níž uniká plyn. Další vídeňský geolog Tietze se domníval, že se v kopci možná vyskytují velké dutiny, a že dunění může být působeno pukáním nebo řícením hornin uvnitř těchto dutin. Také on uvažoval o vlivu změn atmosférického tlaku nebo dokonce lokálních zemětřeseních. Záhadný jev definitivně vymizel počátkem 40. let minulého století.
Nedávno mě napadlo, že právě rychlost, se kterou Luboš šíří svoje závěry ohledně negativního výsledků experimentu OPERA odpovídá éterovýmu modelu nadsvětelnýho neutrina a nepřímo ho tak ilustruje na lidský společnosti. Luboš Motl je známej proponent strunový teorie proti tomu od začátku vystupoval a pejorativně ten výsledek na svým blogu označoval jako "fantom z opery". Je to kontroverzní postoj i v rámci strunový teorie, kde by nasvětelná rychlost neutrin mohla sloužit jako důkaz extradimenzí po kterejch se strunaři už čtyřicet let neúspěšně pasou. Kdyby se nadsvětelný neutrina pozorovala dřív, Motl by byl možná první, kdo by takovej výsledek označil za potvrzení skvělé superstrunové teorie, protože propaguje všechny výsledky, který považuje ve shodě se svejma představama. Jenže Motl je teoretik a jeho odvození membránový teorie sou založený na konstantní rychlosti světla. Jak už jsem ale vysvětloval, strunový teorie s konstantní rychlostí světa budou mít problém, jakmile budou chtít prokázat existenci skrytých dimenzí, protože ta se nemůže projevit jinak, než právě narušením rychlosti světla. V tomto ohledu je právě neutrino slibnej kandidát a ukazuje tak, v jak bezvýchodný situaci sou proponenti strunový teorie: potvrzení jednoho postulátu jejich teorie vyvrátí další.
V éterový teorii jsou všechny částice stojatým vírem - solitonem, ve kterým vzájemně interferujou příčný a podélný vlny vakua. Příčný vlny odpovídaj vlnám světla a šířej se rychlostí světla, zatimco podélný vlny jsou gravitační vlny a šířej se nadsvětelnou rychlostí. Oba typy vln přispívaj ke gravitačnímu potenciálu částice, ale opačným způsobem: příčný vlny ho zvyšujou, ale podélný ji snižujou. Vtip je v tom, že oba přispívaj k fyzikální hmotnosti částice stejným dílem, podobně jako pravděpodobnost výskytu částice v kvantový mechanice, která je úměrná čtverci (druhý mocnině) amplitudy vlnový funkce bez ohledu na její znamínko. Ta nejjednodušší částice čili neutrino je prakticky kompletně tvořená podélnejma vlnama, chová se jako bublina ve vakuu a měla by se tudíž chovat jako tachyon, okamžitě se rozpadající svou vlastní antigravitací. Její inerciální hmotnost je však určená gradientem hustoty vakua, kterej antigravitaci neutrina právě kompenzuje. To je nakonec důvodem proč se neutrino ani nevypařuje, ani nekolabuje - tloušťka a gravitace stěny takový bublinky je právě taková, aby překonala tlak záření podélnejch vln uvnitř neutrina. I těžší částice, jako např. elektron maji v bříšku příčný vlny, ale ty jsou už samy tvořený vlnou neutrina s mírně kladnou hmotností, takže výsledná hmotnost elektronu už je jenom kladná. Zajímavější je ovšem způsob, jakým se neutrinový bubliny ve vakuu pohybujou. Ve prostředí jeho dynamickejch fluktuací hustoty se systematicky vyhýbaj hustším místům a vyhledávaj řidší, takže se pohybujou o něco rychleji než masivní částice, který naopak preferujou pro svý šíření fluktuace vakua s pozitivní hustotou. Navíc gravitační potenciál neutrina je fluktuacema vakua občas překlápěnej z kladnýho do zápornýho a zpět, v důsledku čehož se z neutrina stává antineutrino s opačným leptonovým nábojem. V okamžiku, kdy se náboj neutrina tímto způsobem vyruší se neutrino chová jako sterilní částice bez náboje (tzv. Majoranova částice nebo tzv. Goldstonův boson) a protože se přitom formálně neliší od gravitační vlny, která se šíří vysoce nadsvětelnou rychlostí, udělá neutrino v takovým okamžiku při pohybu vakuem větší nebo menší skok.
V rámci éterový teorie je možný využít analogie lidský společnosti s vakuem pro ilustraci takovýcho chování, protože i lidská společnost se chová jako vícerozměrná částicová kapalina. V sekulárních skupinách, ve kterejch převládá nějaká ideologie jsou jedinci opačnýho názoru vytěsňovaný k jejích okrajům jako bubliny s opačným zakřivením. Ale protože samotnej povrch takovejch skupin vykazuje povrchový napětí, názorový oponenti k němu zůstávaj připoutaný, protože můžou získávat hmotnost a těžit z ideologickýho rozdílu (názorovýho gradientu). Na podobným principu se bubliny držej u hladiny nebo neutrina vyhledávaj studenou temnou hmotu (zápornej gradient gravitačního potenciálu) v okolí hmotnejch těles. Tak například evoluční biolog Richard Dawkins by se měl jako militantní ateista religiózním skupinám vyhejbat na sto honů. Ale on se jimi naopak aktivně zabývá, vyhledává je a jakmile se začnou projevovat třeba kreacionismem, je zde právě Dawkins aby jim tvořil opozici. Podobně fungujou flamewars mezi zastánci Windows a dalších operačních systémů: vždy, když se uvádí na trh nová verze Windows, jsou diskuse pod články plný Linuxáků, který v tom vidí příležitost dokázat, jak sou Windows špatný. A obráceně, v debatách nad recenzema produktů Apple je nápadně vysoká koncentrace příznivců Windows. Podobně Luboš Motl vystupuje vůči zastáncům smyčkový teorie gravitace nebo globálního oteplování a tak, jakmile udeřej mrazy, jako neutrino bloguje první předevšemi, aby neopominul upozornit, jak tato událost vyvrací globální oteplování. Apoštolové opačných názorů své zastánce získávaj podobně jako neutrino svou hmotnost právě svým kontroverzním vystupováním, založeným na názorovým gradientu společnosti a vyskytujou se proto právě tam, kde k těmto názorovejm střetům dochází, tedy na periferiích názorovejch skupin, kde svůj opoziční názor prezentujou jako první před všemi ostatními.Zatímco konzervativní zastánci status quo na všechny změnový události reagujou se zpožděním, pokud vůbec (studená fúze).
Randy Halverson sestavil ze svých fotografií nové video (direct link, 80 MB MP4). Natočil vývoj polární záře i dopad řady bolidů (ukázka vlevo). Snímky byly pořízeny vloni v létě v Arches National Park (Utah) a Canyon of the Ancients (Colorado). Na obrázku dole je tajemství plynulýho pojezdu kamery (dolly) při zrychlenejch záběrech - kamera se posouvá po lyžině podepřený fotografickou trojnožkou, což dodá zpomalenejm záběrům dynamiku. Bonus: ISS videjka.
Výsledky experimentu CERNu, které naměřily, že neutrina cestují nadsvětelnou rychlostí, jsou zřejmě mylné. Na vině je patrně technická závada, napsal před chvíli server časopisu Science. Už delší dobu teoretické studie tvrdily, že výsledky experimentů musí být mylné, protože by mimo jiné odporovaly zákonu zachování energie. Obavy se teď zřejmě potvrdily. Podle serveru časopisu Science vědci z CERNu objevili technický problém (chybné připojení optického kabelu GPS přijímače), který zřejmě vysvětluje onen předčasný přílet neutrin. Upozorňují nicméně, že nová data musí tuto domněnku potvrdit.
To teda bude ještě zajímavý - páč sem přesvědčenej, že neutrina rychlejc než světlo doopravdy lítaj. Sem zvědav, kdo všechno se na to chytí podobně, jako Luboš Motl...
Firma Scalado známá technologiema jako Zero shutter lag a Rewind přišla s dalšim zajímavým asociálnim software pro Android telefony (jako je Galaxy Nexus HSPA+ a Galaxy S II). Už se nemusíte nechávad nedobrovolně fotid s cizíma nuzákama apod. loserama: po zachycení snímku chvilku stačí chvíli počkat a označit nepotřebné objekty, které se vám na obrázek připletly, fotoaparát pak zvolené objekty odstraní (YT video). Více firma ukáže na konci února na veletrhu MWC
Mikrokapsle se kolem nás vyskytujou mnohem častějc, než se na první pohled zdá. Např. vodou ředitelná latexová barva je tvořená mikrokapslemi, který se při vysychání nátěru spojej, nebo termocitlivá barva použivaná v tiskárnách faktur nebo účtenek je tvořená mikrokapsulemi, který se při rozehřátí nebo mechanickým pnutí prasknou a zobrazí svuj černej obsah (k tomu stačí přejet po výplatní pásce nebo účtence ze sámošky nehtem). Taky řada tzv. e-inkoustů používanejch ve čtečkách elektronickejch knih je realizovaná mikrokapslemi. Fyzici z Illinoiský univerzity nedávno demonstrovali systém, kterej mikrokapsule používá pro samohojení kontaktů bateriích a vodičů elektronickejch obvodů. Jak skrz elektrody prochází proud, materiál praská, přerušuje se a tím baterie časem ztrácí svou kapacitu. Grafické čipsety od nVidie, před časem vinou nesprávně zvolených materiálů umíraly předčasně – kontakty spojující mikročip s podkladovou destičkou praskaly v důsledku namáhání tepelným roztahováním a smršťováním. Právě tyto problémy by mohly řešit nové kompozitní elektrody. Jsou tvořený zlatou vrstvou pokrytou bílým práškem, obsahujícím mikrokapsule o průměru 0,2 mm s kapalnou slitinou gallia a india (něco jako tekutej kov, který kdysi sliboval revoluci v chlazení procesorů). Mikrokapsule tyto kovy chrání před oxidací a stykem se zlatem, ve kterém se snadno rozpouštěji. Při zlomení nebo mechanickým přerušení přívodu mikrokapsule prdnou, rozlijou se a uvolněná slitina trhlinu během několika vteřin sama opraví (viz YT video).
Během testů se podařilo opravit 90 % záměrně poškozených obvodů a obnovit v nich skoro 99 % vodivosti. Malé kapsle dokázaly poškozený obvod opravit vždy, výsledná vodivost ale byla nižší než při použití větších kapslí. Ty pro změnu nebyly ve všech případech úspěšné, optimální výsledky by tedy poskytl mix různě velkých mikrokapslí. Pro zamezení vzplanutí akumulátorů by měl sloužid zase jinej druh kapslí z tvrdého polyethylenu. Měly by být rozmístěný náhodně do různejch komponent baterie tak, aby se při dosažení teploty 105 °C roztavily a vytvořily tak izolující materiál, který zastaví protékání proudu. Akumulátor se tak sice odebere do věčných lovišť, avšak nevezme s sebou notebooky ani jiný majetek v důsledku zkratu a požáru. Paradoxem je, že většina dnešních elektronickejch obvodů se potýká spíš s opačným problémem, a to se vznikem náhodnejch zkratů v důsledku tvorby jehlicovitejch nanokrystalků (whiskerů) rostoucích z cínový pájky. Týká se to hlavně BGA spojů u pouzder s kuličkovými vývody s malou roztečí. Od té doby co legislativa Evropský Unie zakázala olovnatou pájku "škodlivou" pro životní prostředí k tomu dochází řádově častěji, v důsledku čehož klesá životnost elektroniky, resp. je nutné spoje předimenzovávat, což samozřejmě k ochraně ŽP nijak nepřispívá.
Japonci zveřejnili další simulaci temný hmoty, která podle nich proniká mimo galaxie hluboko do mezigalaktickýho prostoru. Co nám o chování temný hmoty říká éterová teorie? V vlnový teorii éteru gravitace vzniká stíněním gravitačních vln hmotnejma tělesama a temná hmota, tedy její studená část vzniká stíněním tohodle stínění sousedníma hmotnejma tělesama. To se projevuje testovatelnými vlivy na rozložení temný hmoty. Např. ze stínícího modelu vyplývá, že čim je hmotný těleso izolovanější od ostatních, tím víc je obklopený temnou hmotou. To se projevuje např. rotačníma křivkama hvězd na obvodu galaxií, kde jsou narušený Keplerovy zákony, ale už ne uvnitř, kde je hustota temný hmoty relativně nižší. Temná hmota se tak chová jako energie povrchovýho napětí gravitačního pole (má zápornej gravitační náboj, protože je tvořená negativním zakřivením gravitačního potenciálu) a má tudíž tendenci se táhnout jako vzájemně se odpuzující slizký kapaliny mezi galaxiema a vtahovat do sebe antičástice, především neutrina.
Protože neutrina sou interagující hmotný částice a vzájemně kolidujou, uplatňuje se pro temnou hmotu i geometrie vzájemnýho městnání částic. V důsledku toho má temná hmota má tvar houby složený z fluktuací struktury vnořenejch dodekahedronů (Poincareho geometrický model vesmíru), což je v trojrozměrným prostoru nejřidší pravidelná struktura a projevuje se charakteristickými maximy ve výkonovým spektru CMBR a taky kruhovými artefakty v rozložení hustoty mikrovlnnýho záření na obloze (Penrose a Gurzadyanovy kruhy z "minulého vesmíru"). Na některejch galaxiích je vidět, jak jedna úroveň fluktuací temný hmoty přechází do další uvnitř galaxie. Jak si povšiml už Kepler, rozložení vnitřních planet sluneční soustavy taky odpovídá vrcholům dodekahedronu, čili struktura fluktuací se uplatňovala i při formování sluneční soustavy a dokonce může ovlivňovat současný rozložení neutrin kolem Země. Jejich fluktuace hustoty totiž určujou rychlost radioaktivního rozpadu a tudíž i geometrii konvektivních zón v zemským plášti.
Protože je temná hmota ze svý podstaty tvořená stíněním vysoce nadsvětelnejch gravitačních vln, nejsou její vlákna statický, ale přeskakujou při vzájemnejch pohybech galaxií jako plasmový výboje a neutrina se stahujou za nima (tady vidíme jistou souvislost s Alfvénovým modelem Plasmového vesmíru - podobně by se měly chovat gluony mezi kvarkama v atomovým jádru). Stínící efekty temný hmoty by se měly projevovat tím výrazněji, čím hmotnější tělesa jsou a zvlášť pokud se naleznou v jedný přímce. To by mohlo vysvětlit katastrofický účinky, který staří astronomové a po nich středověcí astrologové přičítali zatměním a vzájemným konjukcím planet, přičemž koncentrace temný hmoty a antineutrin na jejich ose prudce stoupá. Neutrina jako antihmota rozkládaj viditelnou hmotu a urychlujou rozklad radioaktivních prvků, což může jednak ovlivňovat klima (globální oteplování, sucha a extrémy počasí), druhak negativně působit na lidskou psychiku (statistická souvislost mezi sebevraždami a úplňkem apod.) Je možný, že efekt pyramid spočívá v jejich schopnosti fungovat jako retroreflektor pro gravitační vlny a odstiňovat tak lokálně negativní účinky temný hmoty, což by se ověřilo měřením intenzity mikrovlnnýho šumu vakua vně a uvnitř pyramid. Podobně by se měla prověřit intenzita šumu při zatmění (v souvislosti s Allaisovým jevem), popř. při měsíčním úplňku, popř. v Lagrangeových bodech, kde gravitační potenciál rovněž mění derivaci.
"Mistr karate" Moses 29.4.2006 jedinym úderem zdevastuje 35 tašek (nebo spíš cementovejch kanalizačních překladů). Celej trik tý úžasňácký superschopnosti spočívá v mezerách mezi taškama, což jim umožňuje získat rychlost a kinetickou energii, díky který vrchní tašky lámou ty spodní vlastní setrvačností. Celá demonstrace tudíž neni o nic obtížnější, než přeražení prvních dvou - tří tašek - zbytek umění je v tom, udržet sloupec ve svislý pozici dřív, než se svalí vlastní vahou.
Jak známo, kapka studený vody se při dopadu na horkou plotýnku hned nevypaří. Pokud je rozdíl teplot dostatečnej, pára vyvíjená na rozhraní stačí izolovat kapku od horký plotýnky, která po ní klouže nadnášená 0,1 - 0,2 mm tlustou vrstvičkou páry, čemuž se podle pána, kterej ten jev poprvé studoval řiká Leidenfrostův efekt. Hospodyně toho občas využívaly při zkoumání, zda je pánev dostatečně rozpálená pro prudký zasmahnutí (zatáhnutí) pečenýho masa. Na videu vlevo dole si můžete všimnout, že při střední teplotě (video uprostřed) maji kapky tendenci se spojovat, ale na velmi horký plotýnce (video vpravo) nebo v případě lihu či jiný těkavější kapaliny je proud páry vyvíjenej pod kapkou tak rychlej, že se kapky od sebe vzájemně odstrkujou. Je zajímavý, že tvar kapky se odjakživa v učebnicích kreslil konkávně prohnutej, ale teprve nedávná studie ho potvrdila laserovou interferometrií. Při vyšších teplotách povrch kapky osciluje a je tudíž na rozhraní s horkou podložkou složitě zvlněnej.
Astronomové detekovali těžkej prvek tellur ve spektrech hvězd vzdálenejch víc než 12 miliard světelnejch let. Takovej nález sám o sobě teorii Big Bangu nevyvrací, ale přesto podporuje spíš model ustálenýho vesmíru vlnový teorie éteru. V éterový teorii se vesmír nerozpíná, rudej posun vzniká rozptylem světla na fluktuacích vakua, který se projevujou jako mikrovlnný pozadí vesmíru. Takže galaxie jsou v takovým modelu rozsetý náhodně jako gigantický fluktuace hustýho plynu, samovolně kondenzujou z fotonů a neutrin (oblak temný hmoty) a zase se na ně po čase vypařujou. Entropie v takovým modelu je stálá stejně jako složení vesmíru. I ty nejvzdálenější hvězdy nemaj důvod obsahovat jiný prvky, než ty kolem nás, takže nález telluru v jejich spektrech neni nic divnýho. V teorii Big Bangu (chorvatsky "veliki prasak", jak se standardnímu Λ-CDM kosmologickýmu modelu populárně řiká) to ovšem problém je, protože v této teorii nejprve vznikly jen ty nejlehčí prvky, ty těžší vznikly termonukleárními reakcemi v nitru hvězd. Čim těžší prvky, tim víc generací explozí supernov jejich vznik vyžadoval. Což pro teorii ig Bangu představuje problém, protože ty nejvzdálenější hvězdy v nejrannější fázích vesmíru by několik generací prostě nestihly.
Na druhou stranu, teorie Big Bangu se notoricky potýká s nedostatkem lehčích prvků, konkrétně izotopu 7-Lithia, který naopak v ranném vesmíru chybí (jedinými prvky, které mohl Velký třesk vyprodukovat, jsou vodík, hélium a možná stopy lithia, ale žádné jiné kovy). Nedávno byly pro vysvětlení jeho deficitu navrženy axiony, hypotetické částice lehčí než neutrina, který by mohly urychlovat vývoj hvězd v nejrannějších fázích vesmíru. Ovšem problém tohoto vysvětlení je, že axiony dosud nikdo nepozoroval. Celá debata se tudíš scvrkává na to, kolik nepřímejch důkazů bude nutno snést pro vyvrácení teorie, která vznikala postupně nafitováním pozorování na teorii velkého třesku (inflace, temná hmota a energii). Je to jako vyvracení Ptolemaiova modelu epicyklů v době Galilea: vždy, když se objevily nový planety s nepravidelnostmi dráhy, tak se prostě přidala další vrstva epicyklů, takže Ptolemaiův geocentrickej model sice vyžadoval spoustu parametrů, ale vždy bezvadně korespondoval s pozorováním a nebylo jej tudíž nijak snadné vyvrátit.
Cannabola a batmanola patřeji mezi důležitý matematický křivky
Jak padá vlastní váhou napnutá pružina
Uhlíková vodivá pasta Bare-Paint a WireGlue údajně umožní sestavovat elektrický obvody kreslením a lepením.
V mrazivém počasí stoupá odpor baterie, který snižuje její výstupní napětí. Když napětí klesne pod dolní mez, telefon usoudí, že baterie je vybitá, a vypne se. V testech probíhajících při teplotě -15° C se mobily iPhone a Nokia Lumia odmítaly spustit a probralo je až zahřátí v dlani zhruba po dobu jedné minuty (iPhone hlásil chybu karty SIM a N9 zase vybitou baterii). Většina smartphonů nesnese teploty pod -15 až -20 stupňů a selhaly při pokusu o telefonát, jako první odpadl zhýčkanej americkej iPhone při -5 °C. Samsung vydržel bez problémů fungovat až do -30 stupňů a Galaxy S II přestal spolupracovat až při -35 stupních. S klesající teplotou taky narůstá viskozita tekutých krystalů. To se projevuje ve zpomalování odezvy krystalu na příkaz z tranzistoru: čím je větší mráz, tím je displej pomalejší. Mnoho uživatelů dotykově ovládaných mobilních telefonů si taky stěžuje, že displej na doteky studeným prstem nereaguje. Většina současných smartfounů je vybavena kapacitním displejem, kterej reaguje na elektricky vodivý prst. Pokud je ale prst studený, odmítá s ním displej spolupracovat. Příčinou by mohlo být zhoršení vodivosti lidského těla při nižších teplotách. Nejnižší naměřená teplota prstu měla hodnotu 3° C a displej přestal reagovat ve chvíli, kdy teplota prstu klesla pod 7° C. Navíc použité telefony jsou velmi hladké a mají tendenci ze zkřehlé ruky vyklouzávat, nejsnáze hladký a oblý iPhone, jehož kovový rám navíc studenou ruku ještě více ochlazoval. Nejhůře šlo stisknout zapuštěné tlačítko u HTC a v rukavicích je tento telefon tímto způsobem v podstatě nepoužitelný.
Rusové vyhlašujou budování stálý stanice na Měsíci a další smělý vesmírný plány - současně si však systematicky devastujou svuj družicovej park. Za posledních několik měsíců jmenujme pád rakety Sojuz se zásobovací lodí Progress loni v srpnu a následné ochromení provozu ISS kvůli přerušení letů raket Sojuz, havárie dvou komunikačních satelitů nebo neúspěch sondy Fobos-Grunt k Marsu v listopadu. 30. března měla z Bajkonuru vzlétnout loď Sojuz TMA-04M a dopravit na stanici ISS tři nové členy dlouhodobé posádky. Nakonec však loď nikam nepoletí, jelikož byla vážně poškozena při testování v montážní hale. Při testu hermetičnosti v závodu společnosti Energia v Moskvě došlo k přetlakování plavidla, v důsledku čehož návratový modul praskl v místě a začal z něj unikat vzduch. Výsledkem je nepoužitelnost modulu k pilotované misi a jeho vyřazení de facto do šrotu. Její úlohu bude muset převzít loď, připravovaná pro další expedici.
V Rusku skončilo vyšetřování naprostého selhání sondy Fobos-Grunt, která měla v listopadu zamířit k planetě Mars a za několik let se vrátit se vzorky horniny z Marsova měsíce Fobos. Celá výprava však skončila chvíli po startu, kdy se sonda odmlčela a v lednu zanikla nad Chile v zemské atmosféře. Ruská vyšetřovací komise se nejprve z nezdaru pokusila obvinila radiační pásy a americký radary v Pacifiku, nakonec však jako důvod selhání uvedla palubní počítač družice, sestaveného z nekvalitních komponent. Přesto existují indicie, že sonda po ztrátě spojení na orbitě manévrovala. Fobos-Grunt ve dnech po odmlčení zvýšil svoji dráhu a takovýchto korekcí uskutečnil celkem minimálně deset.
Todle je kaskádovej demagnetizační kryostat, na kterém bylo v roce 2000 dosaženo nejnižší teploty ve vesmíru: 100 pK, čili desetinu miliardtiny stupně nad absolutní nulou (273,15 °C pod nulou) jádro atomu rhodia. Guinessova kniha rekordů však finské univerzitě prvenství nepřiznává: aby pro ni rekord platil, musel by se ochladit celý atom. Takže stále platil rekord dosažený na MIT v Cambridge, kde byl v roce 1993 ochlazený na teplotu 280 pK sodíkový plyn, který byl následně překonán v roce 2010. Rhodium bylo použito jednak kvůli sému anomálnímu nukleárnímu magnetickému momentu, který nevymizí ani při teplotě absolutní nuly, takže ho lze využít pro demagnetizační ochlazování, druhak kvůli teplotě supravodivého přechodu 0.5 mK, která byla v té době ze všech prvků nejnižší (v roce 2006 však byl pozorován supravodivej přechod lithia při 0.4 mK). Ovšem stále jde o teplotní rekord dosaženej pro masivní materiál, za kterej pár atomů zachycenejch kdesi ve vakuu v magnetický pasti považovat nejde.
V nedávnym článku na Oslu známej klimatickej popírač Vítězslav Kremlík začal fušovat i do geologie článkem bagatelizujícím rizika plánované těžby v CHKO Broumovsko a části Krkonošského národního parku.(řečem o geologickém průzkumu nevěřte, v případě břidličného plynu jde vždy o ověřovací těžbu). Těžba břidlicového plynu by snížila nežádoucí závislost EU na dodávkách plynu z Ruska, tedy za předpokladu, že se podaří realizovat levněji, než nákup zemního plynu. Což půjde těžko, protože těžba břidlicového plynu je nákladnější než u zemního plynu. Důvodem je nutnost vrtat do mnohem větší hloubky, nižší životnost těžební věže (4-6 let) nebo potřeba drahých diamantových vrtacích hlav. Technologie těžby spočívá v provedení nejprve vertikálních, do hloubky kolem 2 km, a následně horizontálních vrtů, podél kterých se trhavinou inicializuje vznik puklin (YT video). Těžba obvykle probíhá tak, že se přes vyvrtané otvory se do ložiska vhání chemikálie (95% vody, písek a cca 1% smáčedla jako je polyakrylamid, metanol, butanol). Smáčedlo vytěsňuje z póru břidlice plyn, který navrtanými otvory stoupá k povrchu. Zde se zachycuje a předává k dalšímu zpracování. Jelikož je břidlice prakticky nepropustná, musí se najít v břidličných ložiscích najít nebo pomocí výbušnin vytvořit lomy, díky kterým se chemikálie v ložisku „rozlije“. To může vyvolat zemětřesení, jako loni v oblasti hrabství Lancashire, kde byly v souvislosti s těžbou břidličného plynu pozorovány dva otřesy. Těžba byla zastavena, protože hrozila obava, že by rezervoáry podzemní vody mohly být kontaminovány metanem a chemikáliemi, unikajícími z nedalekého vrtu. Na přelomu let 2011 a 2012 tento druh těžby zakázala Francie a Bulharsko (France24.com; Rozhlas.cz). Takže pokud vám nějací geologové budou tvrdit, že kontaminace spodních vod vzhledem k hloubce těžby nemožná, nevěřte tomu - jenom v okrese Bradford v Pensylvánii úřady v roce 2010 řešily nehody a úniky z těžby zemního plynu až u 8 % vrtů. Samotnej Kremlíkův článek si v tomto odporuje, když uvádí, že z vody pumpované do vrtu se k povrchu záhy vrací asi třetina. K vyvrtání jednoho vrtu se spotřebuje celkem 3,8 - 19 milionů litrů. Na jeden vrt spotrebuje 38 000 l az 190 000 l chemikalií, z toho pod zemí zůstává 25 000 l - 120 000 litrov toxickych latok. Voda použitá při tomto tlakovém rozrušování je pak také kontaminovaná. Jay Ewing z firmy Devon Energy se chlubí, že z této vody (flow-back water) dokáží recyklovat 90 až 100 %. Pomáhá k tomu mobilní evaporátor, který jedy odpaří a zachytí hned u vrtu. V praxi se však u všech vrtů vyskytujou odkalovací jezera, protože odpařování snižuje už tak nízkou rentabilitu těžby, nebo se odpadní voda prostě rozprašuje do vzduchu..
Kremlík dále otevřeně lže, když tvrdí, že fracking horniny, ať už má jakoukoli spotřebu, je asi za měsíc hotový a pak "obrovská vrtná věž, která vypadá jako malá Eiffelovka" zmizí, protože proces frackingu probíhá opakovaně, zejména v případě vrtů, jejichž výtěžnost se postupně snižuje. Vzhledem ke spotřebě energie a vrtacích hlavic je totiž většinou mnohem levnější zaplavit podzemí znovu vodou, než začínat nový vrt. I přes to je průměrná ekonomická doba využívání vrtu jen 7.5 roku s mediánem 4 roky. Roční pokles výtěžnosti zdroje bývá v desítkách procent. Firma by ale měla přispět do rozpočtu na budování a opravy silnic, protože zvýšení provozu tahačů a cisteren se na životním prostředí v okolí jistě podepíše. Stejně jako zápach a hluk od kompresorů,.na rozšířených, vyasfaltovaných a vybetonovaných lesních cestách potkáváme těžké nákladní vozy, Všude je rámus a prach, občas na vykácené mýtině objeví městečko z barevných kontejnerů a cisteren. Za několik let se dále kácí lesy, kopou se plynovody, ropovody, vytvářejí sedimentační jezera kontaminovaných vod a není vyloučeno, že bude nutno pitnou vodu dovážet odjinud, protože tato oblast je prameništěm mnoha řek. K vznícení plynu vycházejícího spolu s vodou z vodovodního kohoutku již na několika místech v USA skutečně došlo a jedna studna vybuchla. K tomu Kremlík jenom cynicky dodává, že to bylo na Nový rok, takže majitelka ušetřila za ohňostroj.
Asi devítimetrovej balvan se před časem kutálel po svahu Schilllerova kráteru na Měsíci. Jeho stopa v měsíčním regolitu je dnes již překrytá dalšími krátery, takže určitě nevznikla příliš nedávno - ale pokud by byla starší než cca 100 mil. let, pak by již byla rozrušená mikrometeority. Astronomové se domnívaj, že balvan do pohybu uvedl tektonickej otřes nebo náraz jinýho meteroidu. Další stopy migrace šutrů na měsíčním povrchu naleznete na snímcích LROC NAC (např. 1, 2, 3).
Odpůrci LED osvětlení často namítaj, že monochromatický světlo vede k nepřirozenýmu podání barev a z toho důvodu grafici, designéři vzorků textilních továren apod. stále pracujou pod halogenovými žárovkami, který maj spektrum spojitý a bližší přirozenýmu světlu slunečního záření. Je vůbec možný monochromatickým zdrojem emulovat přirozený osvětlení? Fyzici Sandia Labs. se to rozhodli vyzkoušet a soustředili paprsky čtyř diodovejch, resp. diodama čerpanejch laserů do jedinýho bodu (červenej AlGaInP laser vyzařující při 625, žlutej Nd:YaG svítící 589 nm, zelenej Nd:YVO4 svítící při 532 nm a modrej Nd:YVO4 svítícím na 457 nm). K porovnání výsledku sezvali asi 400 dobrovolníků a nechali je posoudit, která ze scén je ozařovaná umělým laserovým a "přirozeným" světlem halogenový lampy (na obr. vlevo je laser, vpravo žárovka). Jaxe ukázalo, testovanej vzorek nedokázal statisticky významně rozlišit kterej zdroj světla je kterej s výjimkou asi pěti lidí, který se v následnejch testech ukázali jako barvoslepí. Příčina je v zásadě ta, že většina materiálů v reálným životě odráží světlo v difúzním pásovým spektru, takže výsledek osvětlení multispektrálním i monospektrálním zdrojem světla je přibližně stejnej. Jen lidi pozorující svět nižším počtem barvocitnejch buněk to dokážou rozlišit, protože barvy vzorkujou a průměrujou z nižšího počtu barevnejch bodů. Výsledek má praktickej význam pro perspektivu laserovýho osvětlení nebo laserový televize, protože u normálních LED s rostoucí intenzitou proudu účinnost klesá, zatímco u laserovejch diod roste.
Větci se inspirovali pouťovejma frkačkama a vyvíjej hydraulický systémy pro roboty, založený na skládaným papíru vyztuženým silikonovým polymerem (EcoFlex). Ostatně v přírodě tento způsob pohonu používaj např. pavouci - ti pohyby svalů nahražujou pumpováním kapaliny do nohou. To jim umožňuje setrvávat dlouhou dobu bez pohybu připravený ke skoku. Příčně pruhovaný svaly totiž spotřebovávaj energii i v klidu (držení závaží v ruce vás unaví stejně rychle, jako kdybyste s ním cvičili), zatímco hladký svalstvo je zase příliš pomalý. Výsledkem jsou bezpáteřný biomimetický "roboti", který se pohybujou jako housenky (YT video).
O tom, proč mají zebry pruhy se veřejně diskutuje nejméně od roku 1870. Lidé si např. dlouho mysleli, že zebří plody jsou původně bílé a černé pruhy vznikaj později. Pak se zjistilo, že je to naopak. Zebří embrya mají nejdříve tmavou srst, bílé pruhy vznikají až při dalším vývoji plodu. Ale už Charles Darwin odmítal teorii, že zebry mají pruhy, aby se skryli ve vysoké trávě před dravci. Argumentoval, že tráva na savaně je většinou vypasená a krátká. Takový pruhování může dobře sloužit okapi, který žijou ve stinných pralesích, do jejichž podrostu dopadaj dlouhý svislý stíny světla - ale ne zebrám, žijícím na otevřenejch prostranstvích. Ochrana před lvy je však i dnes stále jedna z nejpopulárnějších teorií, jen se aplikuje jinými způsoby. Např. podle portálu Discovery News lvi nedokážou ze spleti pruhů vybrat jednu zebru, na kterou zaútočí. Jiná teorie říká, že bílé a černé pruhy upravují termoregulaci zvířat. Maďarský vědci si myslej, že zebry mají pruhy proto, že tim hůř odrážej polarizovaný světlo, který láká ovády. Na farmě kousek od Budapešti vedle sebe postavili makety koně: černé, hnědé, bílé, ale i proužkované. Makety natřeli lepidlem, aby mohli spočítat počet ovádům, které makety jednotlivých barev nejvíce zaujaly. Zjistili, že mnohem méně lákavé byly pro hmyz pruhované makety. Podle mě pruhování zeber moc s polarizací světla nesouvisí, ale může souviset se způsobem, jakým hmyz vnímá světlo složenejma očima. Pruhy zeber při něm způsobujou moirování, takže se ovádům obraz zeber rozpadne a splyne s pozadím, nebo v jejich mozku vytvoří dojem pohybu a běžícim zebrám se vyhýbaji, protože by se na nich neudrželi. Ovšem ani tato teorie zcela nevysvětluje, pokaď je ochrana proti ovádům účinná, proč se jí nevybavily i další druhy savců, např. srnky nebo koně?
Vedení švýcarské laboratoře urychlovače LHC v CERNu ve středu vydalo nové materiály, podle kterých se zvyšuje pravděpodobnost, že signál symetrickejch srážek při 125 GeV je skutečně experimentálním artefaktem a ne výsledkem šumu ze dvou na třiapůl sigma. Současně ale ve vědecké komunitě nad pozorovaným signálem narůstaj rozpaky. Nejde o tom, že se ten signál objevuje při energiích 125 GeV, protože to celkem vyhovuje supersymetrickým rozšířením Standardního Modelu (MSSM). Což je mj. důvod, proč si na tom výsledku tak zakládá L. Motl, protože strunaři supersymetrické modely využívaj masivně také. Problém je v tom - což asi každého při pohledu na tu křivku napadne - že ten signál je velmi slabej - projevuje se jen nepatrným píkem vůči svýmu okolí. Ale současně je naopak příliš silnej v tom smyslu, že symetrickej rozpad Higgsova bosonu by měl být dle Standardního modelu jen v malém podílu srážek - a v LHC je pozorován u velká části srážek, který vedou ke dvojici jetů (viz obr. vpravo). Je zkrátka všudypřítomnej a někteří fyzici proto začínaj vyjadřovat pochyby, zda jde vůbec of Higgsův boson Standardního modelu (na obr. vpravo jsou všechny známé mechanismy vedoucí ke vzniku Higgsova bosonu dle Standardního Modelu) a ty poměry prostě neseděj. Např. při rozpadu gamma fotonů by se měl Higgs uplatňovat nejméně (0.2%), namísto toho je dvoufotonovej rozpadovej kanál v signálu LHC zastoupenej nejsilněji.
Podle vlnový teorie éteru je vysvětlení kontroverze konceptuálně docela jednoduchý s přihlédnutím k modelu časoprostoru jako vodní hladiny. Tento model je v zásadě symetrickej pro malý i velký rozměrový škály, protože povrchový vlny se na vodní hladině rozptylujou Brownovým pohybem molekul jak na malý, tak na velký rozměrový škále geometricky podobným způsobem. Takže totéž co vidíme na obloze jako fluktuace hustoty temný hmoty (prostorová síť odpovídající přibližně geometrii dodekahedronu) by mělo být všudypřítomně viditelné i na kvantové škále a projevovat se podobným spektrem rozložení hustoty, jako na kosmické škále. Jeho fluktuace jsou velmi slabý, ale všudypřítomný - podobně jako signál "Higgsova bosonu". Protože výkonový spektrum mikrovlnnýho záření má několik píků, měli bychom časem najít několik dalších píků i pro signál "Higgse" v rozpadovejch řadách kvarků. V této souvislosti stojí za zmínku, že teorie supersymetrie rovněž vede na předpovědi několika typů Higgsova bosonu.
Railgun je elektromagnetické dělo, které se skládá ze dvou paralelních kovových kolejnic (tzv. rails, odtud název). Pokud je mezi kolejnice vložen projektil, uzavře se elektrický obvod a projektil je následně urychlován pomocí Lorentzovy síly, kterou vyvolává elektrický proud procházející kolejnicemi. Lorentzova síla působí kolmo ke směru pohybu projektilu, jeho rychlost u ústí hlavně dosahuje 2.520 m/s. Americké námořnictvo od roku 2007 provádí testy děla na střelnici ve virginském Dahlgrenu. Na cíl vzdálený 370 km dopadne rychlostí pětkrát vyšší než je rychlost zvuku, takže samotná kinetická energie dopadu bude stačit na jeho zničení. Nová zbraň by měla být zařazena do výzbroje po roce 2018, kdy by rychlost projektilu při ústí hlavně měla sedminásobně přesáhnout rychlost zvuku. Bonus: YouTube video a stránka o railgunu - elektromagnetickým děle (viz níže). Obsahuje pěknej pohled do hlavně, kde jsou vidět přívodní elektrody.
Americká zbrojařská firma BAE Systems nedávno předala do výroby prototyp elektromagnetického děla, který dokáže předat střele energii až 32 MJ (viz obr. níže). Jeden megajoul energie odpovídá energii Škody Octavie jedoucí rychlostí 160 km/h. 32 megajoulu pak představuje Octavii jedoucí rychlosti 1000 km/h. Dělo bude schopno projektily urychlovat až na rychlost 9000 km/h, což umožní vést střelbu až na vzdálenost 185 km. Během dalších let se počítá s prodloužením dostřelu až na 370 km. Teoreticky dostřel elektromagnetických zbraní pak leží na hranici 460 km, protože elektromagneticky urychlené projektily mohou dosáhnout teoretické rychlosti až 20 000 km/h, aniž dojde k jejich vypaření při urychlování. Střela bude mít tak velkou rychlost, že při letu k cíli opustí na čas svrchní vrstvy atmosféry (150 km). Při cestě zpět dosáhne rychlost až 8500 km/h.
Elektromagnetické děla se mají stát hlavní výzbroji nových amerických torpédoborců třídy Zumwalt. V US Navy existuje silná lobby pro co nejrychlejší zavedení Railgunu do výzbroje. Řada důstojníků by ráda pomocí elektromagnetického děla opět pozvedla slávu amerických bitevníků, které od druhé světové války musej žít ve stínu letadlových lodí. Bohužel obrovská teplota, kterou vyvolává extrémně urychlený projektil, namáhá materiály až na samou mez únosnosti. Pokud nemá dojit ke zničení EM děla hned po prvním výstřelu, je třeba počkat s další střelbou do té doby, než poklesne teplota uvnitř hlavně. BAE Systems, Raytheon a General Atomic budou společně vyvíjet automatické nabíjecí systémy, nové materiály a aktivních chlazení s cílem dosáhnout rychlosti palby až 10 ran za minutu. Nový kontrakt má cenu 10 mil dolarů a jeho ukončení se plánuje na rok 2017.
Ne všechny látky se s teplem roztahujou. Některý slitiny, jako např. slitina FeNi36 známá jako invar (temperature invariant) dostaly po této vlastnosti svoje jméno a používaj se např. jako materiál pro termočlánky. V poslední době se studujou i slitiny se záporným tepelným koeficientem, který se při zahřívání v určitým rozsahu teplot (samozřejmě omezeným) dokonce i smršťujou. Tvořej je často řídký sitě složený z tetraedrů (zeolity, wolframan zirkonia ZrW2O8), u kterej termální vibrace využívaj přednostně prostor mezi atomy. Mnohý z nich, jako např. slitina Sm2.75C60 projevuje i magnetostrikční chování (smršťuje se v magnetickým poli) a smršťujou se až o −30 ppm K−1. Vláknitý polymery a látky tvořený řetězci, jejichž konce tvořej větší/těžší atomy se teplem anizotropně smršťujou ve směru osy, protože vibrující řetězce zabíraj větší prostor v radiálním směru.
Na sérii fotografií je vidět, jaxe oblaka mlhy tvoří u pobřeží a vítr vanoucí směrem od jihu k severu je hrne na pevninu. Oblaka sou důsledkem teplého vlhkého vzduchu, silné poryvy větru vanoucího podél mořské hladiny směrem vzhůru pak oblakům propůjčují tvar vln, které se pohybujou se nízko nad zemí a postupně se rozpouštej, když se setkaj se studenějším vzduchem ve vyšších vrstvách. Vznik vln je způsobený mnoha faktory, například relativním rozdílem vzdušné vlhkosti nad pevninou a oceánem.Fotografie přírodního jevu pořídil pilot vrtulníku u Panama City na pobřeží Floridy.
Za podmínek mikrogravitace jde demonstrovat některé zajímavý jevy, jako např. obíhání vodních kapek kolem třením elektrostaticky nabité pletací jehlice. Kdyby nebylo odporu vzduchu a postupné ztráty náboje jehlice, pak by kapky obíhaly jehlici podle Keplerovejch zákonů jako planety Slunce, protože elektrostatická síla se řídí stejným zákonem převrácených čtverců vzdáleností, jako gravitace. Všiměte si, že pokud maj kapky nenulovej moment vůči ose jehlice, obíhaj ji po spirále sem a tam. Lze odvodit, že frekvence podélnejch kmitů je v takovým případě úměrná pouze hmotnosti částic (přesněji řečeno nepřímo úměrná odmocnině poměru jejich hmotnosti a náboje) a na tomto principu je založenej jeden rozšířenej typ hmotnostního spektrofotometru, nazývanej Orbitrap. V tomto spektrofotometru se do vakua vypouštěj molekuly, který se opatrně ionizujou a na základě frekvence jejich kmitů ve válcovité komoře orbitrapu se určuje jejich molekulová hmotnost. IMO by elektrostatický obíhání nabitejch těles mohla vysvětlit některý příležitostný pozorování "drobných inteligentních objektů", který kosmonauti občas sledovali ve volným kosmickým prostoru jak po nepravidelnejch dráhách obíhaj kolem jejich lodě a "pozorujou" ji - náboj rakety se totiž za provozu trysek může v širokejch mezích měnit a bordelu je na oběžný dráze dneska dost a dost.
Když je jasná obloha a čistá atmosféra, můžem nad obzorem pozorovat tmavě modrý pás a nad ním růžový pás, který přechází v obvyklou modrou. Blankytně modrá je normální sluneční světlo rozptylující se v atmosféře. Růžovej pás, nazývaný "Venušin pás" nebo oblouk protisvítání je místem, kde se v atmosféře odráží světlo od zapadajícího Slunce a přebírá jeho načervenalou barvu. A těsně nad horizontem můžeme vidět stín naší vlastní planety v šedomodré barvě (tzv. temný soumrakový oblouk). Čím je atmosféra čistší, tím jsou soumrakový jevy intenzivnější a za vhodnejch podmínek ho můžeme pozorovat jak při východu, tak při západu Slunce. V horských oblastech tento stín často přebírá tvar reliéfu pohoří a můžeme v něm rozeznat jednotlivé hory, jako na fodce vlevo. Venušin pás lze vidět z kteréhokoliv místa s jasným horizontem, nejlépe v opačném směru od Slunce a je často na různých fotografiích zachycen jen náhodou. Na fodce vpravo dole je panoramatický pohled na Venušin pás, který byl digitálně poskládán z 16 menších snímků nad městem Mercedes v Argentině
Fyzici už před časem úspěšně svařovali zlatý mikrovlákna elektronovým paprskem nebo průchodem elektrickýho proudu. Když strčíte drátěnku do mikrovlnky, v místě kde se drátky vzájemně dotýkaj vznikaj elektrický výboje a jiskření a pokud je drátěnka měděná, dojde v těchto místech ke spečení materiálu. Fyziky ve Standfordu napadlo to samý vyzkoušet v nanoměřítku a úspěšně svařili stříbrný nanodrátky prostě tím, že na ně svítili polarizovaným světlem. Drátky na sobě leží v několika vrstvách a ty co vyčnívaj se chovaj jako malý anténky a sváděj po svým povrchu elektromagnetický vlny. Vzhledem k vysoký frekvenci viditelnýho světla se tu projevuje obrovskej skin-efekt - většina energie je vedená po povrchu jako povrchový plasmony a v místě, kde se drátky navzájem dotýkaj prudce vzrůstá povrchovej odpor. Tím se v daným místě vyvíjí teplo a drádky se během několika desítek vteřin spolehlivě svařej. Na snímku elektronovýho mikroskopu vpravo je vidět, že spoje jsou velmi kvalitní, nejde o žádný bodový svařování.
V nanoměřítku migrace atomů probíhá rychlejc, takže ke spojení drátků dochází za nižší teploty, než je bod tání stříbra. To je důležitý, protože kdyby došlo k jeho natavení, drátky by se okamžitě sbalily do kapiček. Další výhodou této technologie je, že jakmile se drátky svaří, vývoj tepla v jejich spojích ustane, takže nehrozí další natavení. Tahle technologie může mít velmi brzy svoje praktický využítí, protože ve světě dochází indium, který se používá pro výrobu průhlednejch elektrod solárních článků, OLED svítidel a obrazovek. Lze je nahradit např. plasty, ve kterejch jsou rozptýlený uhlíkový, měděný nebo stříbrný nanovlákna (postup) - problém těchto materiálů je, že voděj elektřinu podstatně hůře, než oxidy india při stejný propustnosti a jsou citlivý k mechanickýmu namáhání. Vzájemným svařením mikrovláken se vodivost a stabilita vrstvy výrazně zvýší a fólii se svařenými nanodrátky lze zmačkat jako papír, aniž se její vodivost změní. Na obr. dole uprostřed je vidět, že v polarizovaným světle se žhavej ty drátky, který jsou umístěný nahoře (vychytávaj EM vlny) a jsou orientovaný kolmo ke směru polarizace jako směrová televizní anténa.
Der Schwerbelastungskörper (česky "vysokozátěžové těleso") je obrovskej betonovej válec, kterej byl postavenej v roce 1941 na ulici General-Pape-Straße v Berlíně za 400.000 říšskejch marek. Váží 12 650 tun a v průměru měří 21 metrů. Dolní část je zanořená celých 18 metrů pod zem, nad zem vyčnívá jenom kratší horní část, vysoká 14 metrů. Veškerá masa betonu se sbíhá do těžiště v podzemí, kde se nacházelo nacházelo měřicí zařízení. Představa stavebních inženýrů byla taková, že pokud válec klesne dolů o méně než 6 cm, považovali by písčitý podloží Berlína za dostatečně stabilní pro stavbu obrovských budov, který Hitler plánoval po válce postavid na oslavu vítězného Německa. Válec se však během tří let propadl o 18 cm, nicméně Hitler nad tím mávl rukou. Po válce měla být stavba odstřelena, ale to nakonec nebylo povoleno, protože se nachází v obytné zástavbě. V roce 1995 byla zařazena na seznam historických památek, později opravena a od roku 2009 je otevřena pro veřejnost.
Salar de Uyuni nebo také Salar de Tunupa je největší solná pánev na světě, jež je pozůstatkem pleistocénního jezera Ballivián. (Google maps). Má rozlohu 10 582 km² - (přibližně jako rozloha Libanonu, resp. 25× větší než solná pláň Bonneville Salt Flats v Utahu v USA. Nachází se na jihu Bolívie v blízkosti hřebenu And v nadmořské výšce 3650 m. Zatopením pánve vzniká každoročně největší přírodní zrcadlo, které je vidět z vesmíru a NASA ho využívá ke kalibraci satelitů při měření tloušťky ledovce na severním pólu (program Ice Cloud Land Elevation Satellite). Prostředí pánve je neobyvatelné, avšak v období dešťů v listopadu, kdy se v něm přechodně rozmnoží žábronožky (artemie) ho navštěvujou hejna jihoamerických růžových plameňáků. Turisty lákají i hotely postavené v okolí ze solných bloků, včetně nábytku a hřbitov vlaků poblíž města Uyuni. V období sucha bahnitý dno rozpraská do šestibokejch útvarů, minimalizujících pnutí (na podobným principu funguje sloupcovitá odlučnost žuly a čediče).
Stíhačka FA-18F Super Hornet letící rychlostí jeden a dva Machy. U zemského povrchu odpovídá jeden Mach rychlosti asi 1 225 km·h−1 (340,3 m·s−1), ve stratosféře rychlosti 1 060 km·h−1. Vrcholovej úhel Machova kužele se spočte jako arcsin(1/M) (programy na výpočet). Kondenzační kužel vzniká adiabatickým podchlazením vzduchu v zóně rázový vlny, kde vzniká při pohybu letadla vakuum.
Mravenci zápasej s kuličkama (1, 2) - asi jim to odráží polarizovaný světlo a myslej si, že se to dá píd.
Fotky ze studie bezdrátovýho přenosu energie 60 W žárovky na MIT. Vypadá to, že po ozáření se chlapci začali kamarádid tak nějak víc mezi sebou... Graf vpravo je závislost účinnosti přenosu na vzdálenosti. Bezdrátovým přenosem se zabejvá i universita ve Standfordu, která nedávno vydala studii, jak dobíjet elektromobily v běžným silničním provozu pomocí vysokofrekvenčních zářičů rozmístěnejch pod vozovkou (YT video). Tak to je přesně ten typ výzkumu, kterej s rozvojem studený fúze pude do kopru, protože umožní vozidlům sebou vozit zdroj energie, kterej jejch fyzickou životnost několikanásobně přežije.
Fotonický krystaly jsou tvořený drobnejma jamkama nebo výstupkama, vyleptanejch v pravidelnejch rozestupech na povrchu polovodičů s vysokym indexem lomu, v přírodě se nalézaj na krovkách brouků a křídlech motýlů. Maji blízko k metamateriálům se záporným indexem lomu - např. světlo se v nich šíří tak, že peče na překážky a "obtéká" je, takže pro ně slouží jako "neviditelnej plášť". Vhodnou geometrickou konfigurací lze dosáhnout libovolnýho šíření světla po povrchu krystalu (transformační optika), včetně toho, že fotonickej krystal vede světlo pouze jedním směrem a chová se jako dioda pro vedení proudu. Hlavní problém je, že struktury musí bejt menší než vlnová délka použitýho vlnění a vyrobený velmi přesně - z tohoto důvodu se zatím s fotonickými hranoly experimentuje především v mikrovlnný oblasti elektromagnetickýho spektra, kde stačí milimetrová velikost.
Fyzikální kvíz: bude fungovat tahle přečerpávací soustava? Pokud ano/ne, tak za jakejch podmínek?
Druhá otázka: co to vidíme na satelitních snímcích Google?
Konstrukce pavoučí sítě se skládá z nosnejch, výztužnejch a lapacích vláken, každý má různou tloušťku, strukturu a funkci s přesně vyváženou pružností a průtažností v jednotlivejch částech konstrukce. Nosná vlákna jsou nejsilnější (20 - 50 µm) a sloužej jako kotevní lana pro celou pavučinu. Pavouk je ve volných chvílích neustále vyztužuje: pobíhá po nich sem a tam a doplňuje je o další svazky. Ačkoliv pavoučí síť mívá různej tvar, je zpravidla konstruovaná tak, aby přenášela vibrace ze všech míst sítě do paprsčitě uspořádanýho centrální bodu, ve kterým sedí číhající pavouk. Ten podle směru vibrací pozná, jakým směrem se má přibližně za chycenou kořistí vrhnout, čili se musí vyznat i ve vlnový mechanice. Pevnost pavoučího vlákna je s ohledem na průměr asi 8 % ocelového drátu, ale s ohledem na svou nízkou hustotu ocel na váhu pevností předčí. Navíc se tato vlákna mohou protáhnout o 30 - 40%, aniž dojde k jejich přetržení. Pokud však k jejich přetržení dojde, je přetržení lokalizovaný a nerozpáře pavoukovi celou síť, protože jednotlivý fibrily jsou ve vlákně různě protažený a zatížení sousedních vláken je diky jejich elasticitě vždy nižší, než kritická pevnost. Udává se, že pavoučí vlákno o síle tužky by mohlo zastavit letící Boeing 747.
Výztužný vlákna maji průměr kolem 2 µm a jejich cíl je zvětšit elasticitu sítě. Skládaj se z svazku nosnejch vláken volně omotanejch tenšími vlákny, který tvořej při napnutí vlákna smyčky nebo uzlíky ve více-méně pravidelnejch vzdálenostech. Lapací vlákna jsou nejtenčí a taky nejpružnější, sládaj se z hustý sítě smyček z jemných vláken (až 0,02 µm), který se při napnutí postupně vyrovnávaj až na dvacetinásobek svý původní délky, takže tuhost i pevnost vlákna při protažení postupně roste. Lapená kořist se do těchto pružných vláken doslova zamotá. K tomu přispívá fakt, že lapací vlákna sou za provozu pokrytý tenkou vrstvou lepivý kapaliny, která v místech, kde vlákna tvoří smyčky vypadaj jako drobný kapičky. Smyčky je na pavučině udržujou v pravidelnejch vzdálenostech, jinak by se kapky spojily a slily v důsledku svýho povrchovýho napětí. Nedavno se ukázalo, že smyčky na pavučině maj ještě jednu důležitou funkci. Ačkoliv pavoučí vlákno je samo od sebe nesmáčivý, v místech uzlíků má silně zápornou křivost a přitahuje tak kapičky vlhkosti, která kondenzuje na vlákně nikoliv v souvisle tenký vrstvě, ale v drobnejch kapkách. Když jejich velikost překročí určitou mez, kapky rosy se od vlákna odtrhnou vlastní váhou a díky tomu zkondenzovaná rosa pavoučí sítě nepotrhá. V důsledku toho musí tvar vláken zůstat přesně vyváženej nejen se zřetelem na jejich pevnost a průtažnost, ale i s ohledem na povrchový napětí kapalin, který je v přírodě pokrývaji. Fyzici navrhli, že by se schopnost pavoučí sítě přitahovat kapaliny dala využít v chemickejch reakcích a při zachytávání vláhy ze vzduchu v pouštích a vytvořili pro tento účel podobný vlákno namočením silonovýho vlasce do směsi polymerů, který po odpaření vytvořily na vlákně vrstvu zachytávající vlhkost..
Některý sítě obsahujou i optický prvky: obsahujou zapředený vlákna s povrchovou úpravou ala fotonický krystaly: silně odrážej polarizovaný ultrafialový světlo jako květy a fungujou tak jako značky, který varujou větší hmyz nebo možná vábí další pavouky. Mnozí pavouci proto vyplétaj svoje sítě nápadnejma reflexníma značkama ve tvaru písmene X apod.. Jsou tvořený svazkama velice jemnejch mikrovláken, který rozptylujou ultrafialový světlo. Mají zřejmě víc účelů, často pomahaj pavoukům se v síti líp maskovat, stínit před slunečním úpalem, můžou na ně lákat i samice nebo hmyz, kterýmu připomínaj květy - ale taky síť označujou pro ptáky, aby jim je zbytečně netrhali. Architekt Christian Irmscher z německé společnosti Arnold Glas se pavoučí technologií inspiroval a ve spolupráci s ornitologickým ústavem Maxe Plancka navrhnul sklo pokryté tenkou UV reflexní vrstvou, tvořenou vzorem připomínající rozházené tyčinky ze hry mikádo. Nese proto označení Ornilux Mikado. V přímém protisvětle vidí nezřetelně vrstvu i člověk, ale za normálních světelných podmínek se sklo nijak neliší od skla obyčejného. Účinnost ochrany byla testovaná na devatenácti druzích drobných pěvců, který se snažili uniknout z uzavřené místnosti. Na výběr měli dva vedle sebe umístěné otvory: jeden byl zakrytej obyčejným sklem, druhý Mikadem. Ze 108 ptáků jich 82 (tedy 76 %) zvolilo obyčejné sklo - ochrana tedy není stoprocentní, přesto počet srážek s ptactvem výrazně snižuje.
Schéma využití gravitačního čočkování při detekci exoplanet u vzdálenejch hvězd. Gravitační čočka nejenom zesiluje světlo hvězdy, ale i změnu jasu při průchodu planety přes gravitační čočku. Metoda gravitačního čočkování pochopitelně jde použit jen při zákrytu nějaký vzdálený hvězdy pozorovanou hvězdou, zato je nejcitlivější metodou detekce extrasolárních planet - umožňuje detekci exoplanet od velikosti Merkuru nebo planet obíhajících mateřskou hvězdu po výstředný dráze odpovídající vzdálenosti planety Saturnu od Slunce. Ze čtyřiceti pozorování gravitačních mikročoček jich až dosud tři vedly k objevu planety. Podle statistik OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment) a MOA (Microlensing Observations in Astrophysics) by každá hvězda v Mléčný dráze měla mít v průměru aspoň jednu planetu - to je nějakých 100 miliard planet, z toho cca 1500 planet ve vzdálenosti do 50 svět. let od Země.
Vědci z mapy mozkový aktivity získaný pomocí pole elektrod v mozku rekonstruovali zvuky, který mozek slyší (vzorek audio wav přehrajete kliknutím nebo najetím myší na ikonu)
Ve většině učebnic se traduje, že gravitace na rozdíl od ostatních základních interakcí nemá náboj. Stejně nabitý tělesa se totiž vzájemně odpuzujou, zatimco gravitace působí jen přitažlivou silou. Nicméně některý teoretici se gravitační náboj přesto do relativity snažej zavést, jelikož doufaj, že by tím mohli vysvětlit některý projevy temný hmoty a pozorovaný zrychlování expanzie vesmíru. Gravitační náboj vzniká předpokladem CPT symetrie, čili symetrie gravitace vůči šipce času. Gravitace se často znázorňuje míčkama na trampolíně, který prohejbaj časoprostor. Éterová teorie modeluje časoprostor jako vodní hladinu, časová dimenze je v něm směr kolmej na vodní hladinu. Gravitační náboj pak odpovídá směru průhybu nad nebo pod vodní hladinu. V obou případech se vodní hladina deformuje, takže přes ní vlny procházej pomaleji, chová se jako gravitační čočka. Ale gravitační náboj se projevuje ve způsobu, jakým hmotný tělesa reagujou na gradient gravitačního potenciálu. Gravitační potenciál je energie, kterou hmotný těleso v gravitačním poli má, když si vyneseme závislost gravitační síly na vzdálenosti od těžiště tělesa, je to ta plocha pod křivkou, nazývaná v matematický analýze vznešeně integrál. V éterový teorii má antihmota opačnej gravitační náboj než hmota a gravitační náboj brání zhroucení hmotnejch těles do singularit. Podobnost časoprostoru s vodní hladinou neni náhodná. Gravitační náboj vyplývá z podobnosti pohybových rovnic pro gravitační pole a rovnic elektromagnetismu a ty jsou zase izomorfní s Navier-Stokesovejma rovnicema popisující pohyb tekutin. Při pohybu hmotných těles v gravitačním poli by vznikalo dodatkové pole, které by odpovídalo magnetickému poli pohybujícího se náboje. Když třeba roztočíte elektrický náboj, získáte magnetické pole. Roztočením hmoty dochází ke slabému strhávání časoprostoru (Lense-Thirringův jev), které by se pro okolní tělesa chová podobně jako magnetismus a mělo by je dokonce roztočit v opačným směru (gravitomagnetická indukce). Pro tento efekt se vžilo označení gravitomagnetismus a byl ve zjednodušený formě navrženej už koncem 19. století éteristou Heavisidem jako teorie doplňující Newtonův gravitační zákon. Éterová teorie tak předjímala některé závěry, ke kterým se relativita nedokopala ani v průběhu následujících sto let. Zavedení gravitačního náboje by totiž vyžadovalo upravit princip ekvivalence a současný rovnice relativity v tom smyslu, že setrvačná hmota by nebyla úměrná gravitačnímu působení hmotného tělesa jako je tomu dosud, ale jeho absolutní hodnotě (průhyb vodní hladiny vytvoří pro šíření povrchových vln stejnou deformaci ať je vzedmutá nahoru, nebo dolu).
Relativistům gravitomagnetismus pochopitelně smrdí éterem a teoretici sou na úpravy fundamentálních rovnic teorie relativity obecně dost háklivý. Většina z nich na ně má navěšený svoje vlastní teorie a čeká na jejich potvrzení a gravitomagnetismus je komplikuje tak, že se v nich přestávaj orientovat - a tak byl gravitomagnetismus a koncept gravitačního náboje relativisty dlouho ignorovanej. Teoretici poukazujou např. na to, že takto definovanej gravitační náboj je dynamická záležitost, která se projevuje jen při vzájemným pohybu gravitujících těles a nemůže sama o sobě vysvětlit zrychlování expanze vesmíru nebo dokonce odpuzování temný hmoty. Pokud však přihlédneme k tomu, že v teorii relativity vesmír nemůže bejt statickej, pak lze silovej účinek gravitačního náboje získat k přihlédnutím k všesměrový expanzi časoprostoru, díky kterýmu jsou vlastně i stacionární tělesa ve vzájemným pohybu. Bude se projevovat slabým dostředivým zrychlením, jehož hodnota bude úměrná součinu rychlosti světla a Hubblovy konstanty. Právě takové zpomalení se pozoruje např. v případě anomálie sond Pioneer, který se od Slunce vzdalujou pomaleji, než by měla. Jenže pro zpomalování sondy Pioneer lze nalézt i další, přízemnější zdůvodnění. Gravitomagnetický efekty údajně naměřila i sonda Gravity Probe B, ale její data sou tak zašuměný, že jim nikdo nevěří a tak teoretiky zatím nic moc nenutí, aby se teorie relativity v její současné podobě vzdali.
Velikost nanotrubičkovejch tranzistorů se utěšeně zmenšuje. V roce 2004 měl nejmenší vzorek 18 nm, v roce 2010 15 nm (obr. vpravo) a nedávno byl publikovanej tranzistor využívající 9 nm kousek nanotrubky (PDF - viz obr. uprostřed). To má význam nejen pro vyšší dosažitelnou hustotu integrace, ale i se zřetelem na vyšší účinnost a rychlost takového tranzistoru. Nanotrubkovej tranzistor je řízenej polem a nanotrubka v něm slouží jako kanál. Vnější napětí z ní odcucává elektrony a tim snižuje její vodivost. Kratší kousek nanotrubky má nižší odpor v klidovým stavu a tudíž větší rozdíl mezi sepnutým a vypnutým stavem. Vrstva oxidu hafničitého umožňuje snížit tloušťku izolační vrstvy na který nanotrubka leží v důsledku svý vysoký dielektrický konstanty a tím snížit i řídicí napětí a kapacitní ztráty.
Zatím se zdá, že by nanotrubkový tranzistory mohly paradoxně nalézt uplatnění spíš v silnoproudý technice, protože jedna nanotrubka o průměru 1 nm dokáže spínat proud 10 µA a nanotrubky lze snadno orientovat do jednorozměrnejch struktur (viz obr. vlevo).V současný době je ke snížení vodivosti na desetinásobek zapotřebí napětí asi 94 mV a vodivost tranzistoru lze měnit v rozmezí čtyř až pěti řádů napětím asi 0.5 - 1 V. Na obr. dole je schéma přípravy současnejch vzorků: nanotrubky se napnou na křemíkovou podložku, zafixujou na obou koncích a napaří se přes ně 100 nm vrstvička zlata ve vakuu. Na výsledek se připlácne lepicí páska a strhne se z podložky. Páska s nanotrubkama se pak přitiskne na křemíkovej substrát s dielektrickou vrstvou a lehce zahřeje, čímž lze lepicí pásku oddělit. Zbylá vrstva zlata se očistí a překryje rezistem, do kterého se vyleptají drážky kolmo na směr nanotrubek. Zlatá vrstva obnažená pod vrstvou rezistu se pak chemicky odleptá, čímž vznikne mřížka kontaktních elektrod. Zpravidla se tím přípraví několik set tranzistorů naráz, který se pak automaticky proměřujou a do publikace se vybere nejlepší sada vzorků.
Simulace difrakce vln na štěrbině a průchodu vlny Lűneburgovou čočkou. Young v roce 1801 difrakci světla neobjevil na dvojitý štěrbině, jak se obvykle traduje, ale ohybem paprsku světla na tenkým drátku. I jednoduchá štěrbina se do určitý míry chová jako dvojštěrbina, protože u jejích okrajů dochází k difrakci světla. Lűnebergova čočka je sférická a lomu světla je v ní dosaženo proměnlivým indexem lomu podobně jako v gravitační čočce (tzv. gradientová optika) tak, že zdroj vlnění je umístěn u jejího povrchu. To umožňuje takovou čočku využít např. ke korekci sférický aberace, vznikající průchodem světla čočkou s nenulovou tloušťkou. Hlavní problém je, že gradientová optika je podstatně náročnější na výrobu než optika s konstantním indexem lomu. V případě mikrovln který maj dostatečnou vlnovou délku lze takovou čočku relativně snadno vyrobit z koule pěnového polystyrénu s proměnlinou hustotou a pak se dají použít jako fokusující prvek radarů, protože láme záření zdroje do rovnoběžného směru. Lűnebergovy čočky se občas používaj i obráceně v satelitní technice jako antilokační retroreflektor, protože všechno dopadající záření lámou do rovnoběžného směru. Na principu retroreflektroru funguje i plastová balotina, která je nanesená na kinoplátnech - odráží tak světlo kinoprojektoru zpátky do hlediště - kdyby totiž byla tvořená difůzní plochou, rozptylovala by jej neužitečně do všech možnejch směrů.
Pokus s rotující kapalinou SpinLab UCLA ukazuje, že turbulence a rozptylování suspence se v ní při rotaci nádoby uplatňuje mnohem méně - při vzdálení kapaliny od středu se totiž mění moment rotace a stáčí kapalinu tangenciálním směrem, což šíření kapaliny tangenciálním směrem zabrzdí. Tenhle výsledek by mohl nalézt uplatnění např. v hydrodynamickejch modelech explozí neutrinovejch hvězd - ty totiž zatim neumí vysvětlit, co drží hydrodynamický nestability v ose rotace. Mohlo by nalézt využití např. v chemickým inženýrství v případech, kdy je zapotřebí zpomalit míšení tekutin v trubkovejch reaktorech nebo omezit jejich kontakt se stěnama reaktoru. Další pokus s rotující nádobou demonstruje, jak se Corriolisova síla projevuje při konvektivní cirkulaci vznikem cyklón. Na obou koncích rotujícího kanálu se vypustí obarvená teplá a studená voda - Corriolisova síla jejich vzájemný mísení omezuje a stáčí ke stěně kanálu. Relativně silná Corriolisova síle na povrchu Země sice způsobuje tornáda, ale na druhé straně (spolu s náklonem planety) brání, aby se v atmosféře ustavila globální cirkulace od pólu k pólu jako je na Venuši, která se otočí kolem svý osy jen jednou za 240 dní. V důsledku toho na povrchu Venuše neustále panuje obrovskej vichr, kterej unáší rovníkový teplo k pólům rychlostí která je až 60x vyšší, než rychlost rotace planety a zcela jistě by zabránil vzniku života, kdyby se udržoval na Zemi.
Americký vládní organizace jako NASA nebo MIT se nyní opatrně snaží zahladit nepříznivej dojem veřejnosti z dvaceti let popírání studený fůze a tak se předhánějí v pozitivních prohlášeních. MIT nyní dokonce pro studenty organizuje kursy studené fúze, kde je seznamuje s experimentálními poznatky a možnými teoriemi. Součástí semináře jsou laborky a veřejné demonstrace, kde si studenti můžou zafúzovat. Na poslední demonstraci studené fúze vodíku na palladiu byl demonstrován desetinásobný energetický zisk. Vědecká komunita však stále vyčkává z pochopitelnýho důvodu: v současným světě zmítaným energetickou krizí je přinejmenšim každá druhá vědecká pozice přímo či nepřímo spojená s získáváním, konverzí nebo transportem energie (všechny ty výzkumný projekty na solární články, vodíkovou energetiku a baterie). To vše by studená fúze udělala v podstatě zbytečný a protože nikdo z fyziků nechce přijít o svý místo a granty, držej nyní bobříka mlčení jako jeden muž. Je tedy zjevný, že studená fůze bude vědeckou komunitou přijímána jen takovou rychlostí, aby to zůstalo výhodný pro ni - nikoliv pro zbytek společnosti, která existenci vědců platí. Bonus: seznam všech replikací fúze vodíku na niklu. Je zajímavý, že vývoj tepla při styku vodíku s Raneyho niklem byl pozorován už v roce 1959, ale experimentátoři mu prostě nevěnovali pozornost. Raney nikl (čti "renyho nikl") je běžně používaná forma niklu používaná jako hydrogenační katalyzátor v organický syntéze. Vzniká vyloužením hliníku či hořčíku z jejich slitiny z niklem alkáliema, v důsledku čehož zbejvá porézní nikl. Zdá se téměř neuvěřitelný, že by si toho termickýho efektu za sto let používání Raneyho niklu nikdo nevšiml. Jeden z důvodů může být, že jak pozoroval už Petterson při svých pokusech s elektrolýzou, přítomnost sodných solí už ve stopách projevy studený fůze inhibuje a Raneyho nikl se většinou louží nejlevnějším hydroxidem sodným, takže k fůzi přitom nedochází. Nikl sám reaguje s vodíkem za mírnýho vývoje tepla, což může překrýt projevy studené fúze v jiných případech.
Čtyři studijní tipy pro studijni typy z audita kreslené vtipy
Zesilovač pro letecký rádio (dvojici laryngofonů a sluchátek) ze II. svět. války se čtyřma duotriodama s anodovým/žhavicím napětím 110/26 V. Pokud ty elektronky ještě drží vakuum, mají samy o sobě větší cenu, než celá jednotka dohromady. Na obrázku dole další vintage: drážky v gramodesce.
Technici z Bristolský a Shefieldský university představili modernizovanou verzi robokrysy, napodobující bělozubku (Suncus etruscus, nejlehčí známej savec příbuznej rejskovi), která se při procházení dírama naviguje vějířovitým kartáčem pohyblivejch štětin na čenichu. Oproti předchozímu modelu z r. 2009 (viz video vlevo) má modernizovaná robokrysa vylepšenej pojezd a umí čenichat ve třech rovinách. Princip pochází z italskýho technologickýho institutu a jeho výsledkem jsou inteligentně se chovající a zvědavě působící roboti (náhledy videa jsou 2x zrychlené).
Přepálení zlatý elektrody paprskem elektronovýho mikroskopu (šířka vzniklý spáry je 2 nm, čili dvě miliontiny milimetru). Na hrotu je vidět přeskupování atomů a tvorba dislokací, čili poruch v jejich krystalovejch rovinách. Na videu vpravo je vypařování krystalku selenidu olovnatého PbSe při teplotě 750 a 700°C. Selenid olova se pozoruje prostě proto, že jeho atomy jsou těžký a tudíž je elektrony dobře pohlcujou a není nutný příliš zvyšovat intenzitu elektronovýho paprsku pro dostatečnej kontrast. Atomy selenu a olova jde od sebe v elektronovým mikroskopu snadno rozeznat, protože olovo pohlcuje elektrony mnohem víc (obr. vpravo). U lehčích atomů při takovým zvětšení vždy hrozí rizoto, že se vzorek odpaří paprskem elektronů dřív, než se stihne vyfotid. Selenid má normálně teplotu varu vysoko nad bodem tání (1078 °C), ale v nanoměřítku je rychlost odpařování mnohem vyšší a krystal se ani nestačí roztavit, takže látka vlastně sublimuje,
Za nížší teploty (video vpravo) je dobře vidět, jak krystalek mizí vrstvu po vrstvě. Za vyšších teplot je odpařování řízený kineticky rychlostí, jakou se stačej trhat atomový vazby na povrchu krystalu a pak záleží na chemickým složení hran - ty krystalografický roviny, na kterejch se střídaj atomy olova se selenem {111}se vypařujou rychlej, než ty, tvořený čistejma prvkama {001} a {011}, protože na nich jsou atomy poutaný slaběji (krystal se odpařuje v podobě molekul PbSe, čili vlastně po dvojicích a tvorba dvojic je na polárních hranách snazší). Krystalografický roviny se na krystalu poznaj i podle toho, že se liší tvrdostí a často i smáčivostí - plochy na kterejch se střídaj atomy jsou polární a vodou se smáčej snáze.
Fyzik F. Tombes ve svém článku "Původní Maxwellovy rovnice" popisuje elektrický proud jako tok éteru. Maxwell totiž odvodil svoje rovnice šíření světla jako popis vibrací elastické hmotné kapaliny, což se projevuje aji v podobnosti (homomorfismu) Maxwellovejch a Stokesovejch rovnic popisujících deformaci kapalin. Existuje např. hydrodynamická vírová analogie Biot-Savartova zákona, který popisuje závislost mezi intenzitou magnetického pole vodiče (měřeného magnetickou indukcí, tedy silou kterým toto pole působí na objekty s nábojem či dipólovým momentem) a proudu který ho vyvolává. V éterové teorii je magnetická indukce analogií Magnus-Robinsonovy síly, kterým gradient hmotného pole působí na odvalující se předměty (projevuje se např. při stáčení rotujícího míče falší nebo v balistice).
Další důsledek éterový teorie je stínící model gravitace, původně navrženej v roce 1690 švýcarským matematikem Fatio deDuillierem, později rozvedený LeSagem. Je to nejjednodušší způsob, jak odvodit, že gravitační síla klesá se čtvercem vzdálenosti, a díky tomu je neustále objektem zájmu fyziků, ačkoliv oficiálně jde o odmítnutý model. Druhý model gravitace byl odvozen teprve nedávno holandským fyzikem Ericem Verlindem a je založen na toku entropie v holografickém modelu. Gravitační pole se v této teorii vysvětluje podobně jako povrchové napětí gradientu hmoty tvořící vakuum a gravitace v něm vystupuje jako síla, směřující k jeho vyrovnání. Nedávno se objevily studie (1, 2) který gravitační sílu modelujou povrchovým napětím kapaliny pomocí koloidních částic, který se vzájemně sbalujou.
Protože částice mezi sebou stíněj vibrace Brownova pohybu, jsou k sobě vzájemně přitahovaný podobně jako hmotný objekty ve vakuu. Nedostatkem tohoto modelu je, že jakmile se k sobě přiblížej příliš, začne se mezi nima tvořit meniskus a stínící síla přestane být nepřímo úměrná vzdálenosti ale začne růst mnohem rychleji. Tento problém se dá potlačit tím, že se částice nechají shlukovat na mezifázovém rozhraní dvou kapalin, který povrchový napětí snižuje. Pak se začne projevovat dvoustupňová agregace částic, podobně jako to předpokládají současné kosmologické modely vzniku galaxií.
FaVORIT: realne zvysovani teploty na zemi jednoznacne vede ke zvetsni zelene plochy.. stejne tak jeste vice podporuje rust stromu prave vice CO2 v atmosfere, z cehoz ziji rostliny Takhle "jednoznacne" to právě bohužel v reálu nedunguje. Třeba tady vysvětluju, že zvýšení teploty atmosféry způsobí přechod z vodorovný cirkulace vodní páry na horizontální. V důsledku čehož se sice voda v mořích bude rychlejc odpařovat, ale většina z ní jí zkondenzuje hned těsně u pobřeží. Důsledky jsou tropický bouře, záplavy a sněhový závěje v přímořskejch oblastech, ale sucho a nedostatek vody a pouště ve vnitrozemí. A stromy potřebujou k růstu nejenom teplo a oxid uhličitej, ale i vodu. Je to názorně vidět třeba na letošní zimě, která je celkově teplá a sněhuprostá, zatímco se na pobřeží Barentsova moře kupí závěje. Klimatologové se to popisujou narušenou Arktickou oscilací, ale primárním důvodem je, že s rostoucím gradientem teploty na povrchu Země zaniká termohalinní cirkulace a vzdušný proudy dalekýho dosahu. Na globální oteplování mam svoji vlastní, geotermální teorii. Růst koncentrace uhličitého může být stejně dobře jak projevem tak důsledkem globálního oteplování. Ale lidská aktivita, především tvorba aerosolů zcela jistě přispívá ke globálnímu suchu a šíření pouští. Díky naočkování atmosféry mnoha zárodky voda vyprší z oblak hned u pobřeží. A protože zkondenzuje v mnoha jemnejch kapičkách, zbytek už nestačí tvořit dešťový mraky a nad pevninou se vypaří. Bez vláhy globální oteplování nám ani vegetaci nepomůže a Země se změní v suchou skalku, podobně jako je tomu dnes u planety Venuše i Marsu.
Článek v New York Times The Perils of ‘Bite Size’ Science se zamejšlí nad problémem současnýho přístupu časopisů v vědě, kde jsou vyžadována co nejkratší články a sdělení. Jak říkal Čechov "Stručnost je sestrou talentu" - kdo umí, umí rychle (brevity is the soul of wit). Narážim na to často v internetovejch diskusích, kde je prostor pro příspěvek limitovanej tisícem znaků, takže člověk musí psát hutně a vážit slova. V rozvleklejch článcích se snadno ztrácí základní myšlenka. Stručnost je přístup výhodnej pro časopisy, protože editoři sou často placený od počtu článků a časopis neni nafukovací a aji kdyby byl, papír a jeho distribuce stojí peníze. Je to výhodný i pro některý vědce, který si koupili za těžký peníze chytrou mašinu kterouj nikdo jinej nemá - a tak než si ji koupí ostatní, stačí do ní jen sypat různý chemikálie a ona bude druhým koncem chrlit nový publikace, který budou všichni citovat - což je to, za co se v současný vědě dávaj prachy. Navíc, jak psychologové ukázali, kratší články maj větší pravděpodobnost, že budou citovány. Skutečně průlomové práce se nemají na koho odkazovat, takže jejich referenční část bývá stručnější. Ale pro jejich čtenáře taková stručnost už tak výhodný neni, protože jim tim unikaj potřebný souvislosti. Kratší články prostě znamenaj, že budou muset sehnat a prostudovat víc článků, což dnes stojí čas a peníze. Vědci často pomáhaj ztrátě invence či praktickejch výsledků tím, že studii, kterou by bylo možné publikovat naráz zveřejňujou postupně, často se tím aji snaží udržet náskok před svou konkurencí, která dělá na tomtéž problému. Názorně to předvedl už Einstein, když se s Hilbertem napřed radil s matematickým řešením problému jakoby nic a pak závodil o čas a do redakce Annalen der Physik nosil úpravy svých článků co týden v úporné snaze, aby ho Hilbert nepředběhl. Takový závodění ale sebou nese větší riziko chyby a vnesení statistické odchylky dat od průměru, ke kterým je citlivější menší soubor dat víc, než větší. Průvodním jevem stručnosti tedy bývá i povrchnost Stručný články bývaj víc podezřelý z vědeckýho podvodu, pokud jim chybí detaily, potřebný pro zreprodukování práce - a reprodukovatelnost je úhelnej kámen vědecký metody. Krátký články taky častěji trpěj tím, čemu se diplomaticky říká "vědeckej bulvarismus" a "citační amnézie" - v praxi je to prostě předstírání původnosti a vykrádání myšlenek a postupů bez uvádění původního autora. Protože v krátkým článku neni prostor na rozvedení motivací a odvození historie postupu, popisujou se ad-hoc, čimž vzniká dojem, že jde o autorův původní postup a že celý článek je tím pádem původnější, než skutečně je - a proto taky bývá nakonec více citovanej, jak ve vědecké, tak v populární literatuře. Jak už sám Einstein bez obalu říkal: "Tajemství kreativity je v umění nepřiznat svý zdroje."
Posledních letech se na webu objevila videa zachycující rychlé změny nad mraky. Nejpravděpodobnější z možných vysvětlení je, že výboje v bouřkových mracích mohou dočasně změnit elektrický pole nad mraky, kde nabité ledové krystalky odrážejí sluneční světlo. Elektrické pole rychle mění orientaci krystalů do jiných poloh, takže odrážejí sluneční světlo jinak. Pokusy bylo dokázáno, že už relativně slabé pole 1V/mm může ovlivnit orientaci ledových krystalů a elektrické pole 10V/mm je úplně uspořádá. Původní elektrické pole se může po přeskoku blesku obnovit a tak se ledové krystaly zase vrátí do své původní orientace. Na videu vpravo nosná raketa Atlas V při startu solární družice SDO (Solar Dynamics Observatory) poničila parhelium a nadělala vlny v oblacích složenejch z ledovejch krystalků. I zde se předpokládá, že rázová vlna při dosažení rychlosti zvuku v atmosféře vytvořila elektrickej náboj, kterej ovlivňuje vzájemnou orientaci ledových krystalků.
Dva vzácný fotometeory: duha vržená měsíčním světlem na Hawaji a perleťová oblaka (tzv. sundogs) nad vrcholkem Mount Everestu, vznikající prudkým ochlazením a kondenzací stoupavejch vzdušnejch proudů. Perleťová oblaka vznikaj často v důsledku gravitačních vln (podélnejch vln) atmosféry vzniklejch jejím rozkmitáním při přechodu větru přes horský pásma podobně jako vzduch v píšťalce. Jsou často vidět se ve výškách 20 - 30 km těsně po západu Slunce blízko pod obzorem, kdy se zemskej povrch a nižší vrstvy atmosféry octnou ve stínu Země.
Současná etická krize multimediálního sektoru se nevyhýbá ani vědeckejm časopisům. Problém soukromejch nakladatelství jako je AMA, ARL nebo Wiley je, že vydělávaj na šíření vědeckejch informací získávanejch z vládou podporovanejch grantů, čili de-facto parazitujou na veřejnym sektoru a občas nevěděj, kdy přestat. Zvlášť holandský nakladatelství Elsevier má už za sebou pár škraloupů z minulosti spojenejch s vydáváním lékařskejch časopisů, který vesměs ze studií placenejch Big Pharma společnostmi a šířily skrytou reklamu na jejich preparáty. Pověst Elsevieru taky nepříjemně zasáhla aféra, když šéfredaktor matematický sekce a akcionář Elsevieru egyptskej matematik El Nashie si z jednoho časopisu udělal svou privátní prezentační platformu a pěstoval v něm kult osobnosti. Elsevier svoje časopisy předražuje a nutí knihovny objednávat "balíčky" kvalitních časopisů namixovanejch s méně hodnotnejma - a tak vědci protestujou na webu peticí a vyzývaj k bojkotu právě tohoto nakladatelství.
Projekt "Blue Marble" NASA spočívá ve vytvoření detailního snímku planety ze satelitních fotografií MODIS a Suomi NPP. NASA nedávno vydala novou verzi (17 MB, východní polokoule) s porovnáním rozlišení původního fotografie z roku 1972 pořízený posádkou Apollo 17 (vpravo). Sbírka dalších satelitních fotek. Na vzhledu planety se čim dál víc podepisuje globální oteplování a kácení tropickejch pralesů, díky čemuž se rozloha zelenejch ploch viditelně zmenšuje.
Chlápek z britského Bournemouthu po bouřce na zahrádce v trávě nasbíral 3 cm bledě modré rosolovitý kuličky z hydrogelu, uprostřed se roztékající. Odborníci myslej, že to sou vajíčka mořskejch živočichů, který nějaký tornádo vcuclo a přepravilo vzdušnými proudy na místo určení. Popravdě řečeno nevim o žádnym tvoru, který snáší modrý z nebe, ale třeba zdejší odporníci budou míd na věc lepší názor.
Fyzici detekovali kvantový vibrace makroskopickýho objektu, a sice litograficky odleptaný křemíkový tyčinky o průměru 1 µm a délce 12 µm ochlazenou na teplotu asi půl stupně nad absolutní nulou (-273.15 °C) v dutině mikrovlným rezonátoru s vlnovou délkou těsně pod vlastní vibrační frekvencí rezonátoru (obr. vpravo). Rezonátor za takovejch podmínek postupně odčerpává z objektu energii a chladí ho podobně, jako funguje laserový chlazení při přípravě bosonovejch kondenzátů z atomovejch par, akorád vlnová délka zde byla podstatně větší. Neni to zdaleka první pozorování kvantovejch stavů makroskopickejch objektů - např. už předloni byly detekovaný skokový kvantový přechody 50 µm dlouhýho piezoelektrickýho rezonátoru (viz obr. vlevo) - ale tentokrát to bylo poprvé, kdy si fyzici ověřili, že energii rezonátoru vycucali skutečně (skoro) na doraz. Že se tyčinka dostala blízko základního kvantovýho stavu bylo detekovaný pomocí vlnový světla dalšího laseru odraženýho od tyčinky. Normálně objekty můžou přijímat i vydávat energii a odražený světlo po zprůměrování odpovídá dopadajícímu - ale za teploty absolutní nuly objekty můžou energii jenom přijímad a všechny tak trochu gravitačně zčervenaj. Vlnová dýlka odraženýho světla je v takovým případě vždy posunutá směrem k nižšim hodnotám o určitou část, odpovídající energetickýmu přechodu ze základního do prvního stavu - a právě to bylo taky pozorováno. Ve skutečnosti měla tyčinka energii asi 2.6 násobku základního kvantovýho stavu a symetrie odraženýho světla byla posunutá jen o 40% směrem k nižším hodnotám, ale princip detekce zůstal stejnej.
Pavoukovci na rozdíl od hmyzu využívaj komorový oko, podobně jako vyšší živočichové. Ale nepoužívaj je ke stereoskopickýmu zobrazení - jejich sítnice je pohyblivá a můžou každym vokem sledovat nezávisle jinou oblast bez pohybu hlavy - což se dozajista hodí skákavkám při jejich trpělivým číhání na kořist. Tydle pavouci nestaví sítě, takže jsou odkázaný na to, že se dokážou přiblížit ke kořisti na dostatečnou vzdálenost. Protože ale k odhadu vzdálenosti nemůžou využít paralaxu, vědce zajímalo, jakým způsobem tedy měří vzdálenost. Zjistili, že maj pod sítnicí vrstvu buněk citlivejch jen na zelený světlo a ty využívaj k měření vzdálenosti na základě stupně rozmazání obrazu, kterej leží mimo ohniskovou vzdálenost jejich oka. V červeným světle skákavky sice na svou kořist viděly a útočily na ni, ale systematicky vzdálenost podhodnocovaly, takže nic nechytily.
Animace NASA ilustrující sezónní změny rozsahu vegetace a sněhový pokrývky. Oblasti kolem 50 rovnoběžky maj srážek méně v důsledku konvektivní cirkulace troposféry (subpolární fronty). Rozhraní mezi konvektivními celami je viditelný z vesmíru jako oblast tzv. tryskovýho proudění s vysokou rychlostí výškovýho větru využívanýho leteckou dopravou.
Trojbarevná polární záře nad Finskem je důsledkem silný sluneční aktivity v posledních dnech, kdy částice slunečního větru pronikaj do spodních vrstev atmosféry a excitujou tam molekuly dusíku za vzniku krátce žijících excitovanejch stavů, který svítěj modře a purpurově. Za normálních podmínek se uplatňuje jen světlo déle žijících excitovanejch stavů kyslíku s dobou života (červená 630 nm) a zelená (způsobená čarou o vlnové délce 555,7 nm, která patří přechodu neutrálního kyslíku z druhé excitované hladiny) ve ve výšce 90 až 130 km nad zemí, kde je průměrná doba mezi srážkama molekul nižší (srážky molekul excitovaný stavy zhášej).
Fodka dole je fyzikální kvíz: jsou čočky brejlí konkávní nebo konvexní? Máte jen dva pokusy...
Řecká firma Defkalion nabízí k veřejnýmu testování svou verzi technologie studený fúze. Defakalion je první konkurenční firma Leonardo Corp., kterou vlastní Andrea Rossi a která vlastní italskej patent na její výrobu. Defkalion se jeho know-how zmocnil zřejmě v rámci dohody o spolupráci, ze který Rossi v dubnu loňského roku za podezřelejch okolností vycouval. Nicméně analýzy katalyzátoru už firmě Defkalion zůstaly a umožnily jí zkonstruovat vlastní reaktor Hyperion (viz obr. a schéma níže). Studenou fúzí se ovšem zabývaj i další firmy (Brillioun, Energetics, Cold Fusion Energy Inc. a řada dalších). Andrea Rossi mezitím přihlásil k certifikaci 10 kWattovou jednotku pro domácí použití, jejíž prodej za cca 1500$ hodlá rozjet počátkem příštího roku (viz render níže).
Americkej fyzik Robert Andrews Millikan (1868-1953) pocházel z rodiny americkýho pastora a to se dozajista promítlo do jeho životních postojů. Studoval na Oberlin College matematiku a řečtinu, během studií se však začal zajímat o fyziku. Ve svých výzkumech Millikan pokryl poměrně širokou oblast. Zabýval se elektřinou (změřil velikost náboje elektronu), experimentálně potvrdil Einsteinovu teorii fotoelektrického jevu a změřil Planckovu konstantu. V roce 1923 byl za to vyznamenán Nobelovou cenou. Velikost náboje elektronu Millikan změřil metodou padající kapky. Malou nabitou kapku oleje umístil do svislého homogenního elektrického pole. Jeho velikost upravil tak, aby kompenzovalo gravitační sílu působící na kapku. Protože jev takovém případě elektrostatická síla stejně velká jako gravitační, je možné z intenzity elektrického pole a hmotnosti kapky určit její náboj. Tento postup zopakoval pro několik kapek a zjistil, že jejich náboje jsou celočíselným násobkem jedné hodnoty (přibližně 1,6 x 10-19 coulombu).
Zdálo by se, že sme právě narazili na velkýho budovatele moderní fyziky, osobního přítele Einsteina a vůbec. Jenže pravej opak je pravdou. Millikan byl totiž zapřisáhlej éterista a odpůrce relativity. Ve svý učebnici fyziky z roku 1927 Einsteinovým teoriím věnoval dva řádky popisku pod jeho portrétem. Stejně tak ale vystupoval i proti kvantový mechanice a Einsteinově teorii fotoelektrického jevu, podle které je světlo pohlcováno po kvantech, jejichž energie je úměrná frekvenci světla. Podle Millikana taková interpretace byla v zásadním rozporu s vlnovým charakterem světla dokázaným pokusey s interferencí a ohybem světla. Robert Millikan se tedy pokusil se ukázat, že je mylná - místo toho naopak dokázal, že Einsteinova rovnice popisuje fotoefekt velice přesně. Trvalo však ještě mnoho let, než Einsteinovu interpretaci přijal.
Millikan byl totiž zástupcem konzervativního proudu ve vědě, kterej dodnes přežívá dodnes např. na webu conservapedia.org. Jeho charakteristickými rysy je hájení křesťanskejch konzervativních tradic, kreacionismus, příklon k fenomenologickému popisu fyzikálních jevu (Millikan si jako fyzika velice cenil Edisona) a nechuť k abstraktní "židozednářské numerologii". Mezi představitele tohoto proudu patřil např. objevitel temné hmoty Fred Zwicky, spoluvynálezce tranzistoru W. Shockley, autor nukleosyntézy Fred Hoyle a právě Robert Millikan. Ačkoliv to byli velmi produktivní fyzici, Millikan byl poslední, kdo se mezi nimi prosadil s Nobelovou cenou, protože meziválečná věda zřetelně směřovala teoretickým směrem k prohlubování kvantový teorie a relativity. Mainstream fyzika to Millikanovi nezapoměla a ve většině učebnic je o Millikanovi jen zmínka u obrázku s jeho experimentem. Existují námitky priority jeho asistenta, Harvey Fletchera, kterej navrhl použít v Millikanově experimentu olejové kapky (Millikan zkoušel nejprve vodu, která se však příliš rychle odpařovala). Kontroverze přetrvávaly ohledně vyhodnocení toho experimentu, ze kterýho Millikan 2/3 odchylnejch výsledků vyhodil, aby měl nižší chybu měření a jeho odpůrci na Caltechu se ho dokonce pokusili obvinit z vědeckého podvodu. Později Millikanovi vyčítáno, že využívá svoje studenty, že je antisemita, sexista a zastánce eugeniky. Teprve nedávno byl rehabilitován a jeho dílo se vrací do učebnic fyziky.
O osobních názorech Millikana vypovídá např. tento citát: "Lidé, kteří se málo vyznají v přírodních vědách, a lidé, kteří se málo vyznají v náboženství, se mohou mezi sebou hádat a jejich pozorovatelé si mohou myslet, že se to hádá věda s vírou. Ve skutečnosti však zde narazily na sebe jen dva druhy nevědomosti." Není divu, že takovej člověk z proudu materialisticky založený fyziky vyčníval.
V nanomechanice se pro manipulaci s mikroobjekty často používaj optický pinzety a tzv. optický nebo kvantový mazání. Při svícení laserem na kovový kuličky umístěný na zrcadlovým podkladě dochází na místě styku s podložkou k rezonanci a odrazu optickejch vln, což způsobí, že se kuličky vznášej těsně nad povrchem. Nová studie jde ještě o krok dále a navrhuje využít přitažlivou sílu vznikající mezi kovovým povrchem a mřížkovanou strukturou chovající se jako metamateriál (jak funguje metamariál popisuju např. zde) Podobnej efekt v hydromechanice se nazývá Bernoulliho paradox: tím že se fotony v metamateriálu rozptylujou, vzniká gradient tlaku záření na obou stranách metamateriálový vrstvy. Část světla je metamateriálu se záporným indexem lomu jakoby urychlována a tím vzniká reaktivní síla, působící opačným směrem, samozřejmě za cenu rozptylu zbývající části po povrchu metamateriálu, kde se naopak světlo pohybuje mnohem pomaleji. Vznikající síla je překvapivě velká a mohla by se využít pro přitahování vrstev s napařenou strukturou k rovnejm průhlednejm povrchům podobně jako lamely na tlapkách gekona - stačilo by na ně zespoda posvítit a došlo by k jejich přicucnutí. Autoři studie odhadujou, že výkon řádu několika desítek mW/mm², čili řádově desítek kWatt/cm² by stačilo k překonání zemský tíže.
Grafit čili tuha je nepolární ládka a vodou se nesmáčí - což je jeden z důvodů, proč je tak obtížný umejt packy zamazaný grafitem nebo sazema. Ale fyzici zjistili, že pro monomolekulární vrstvy grafitu, čili grafínu toto neplatí a grafín přebírá vlastnosti svý podložky. Jev pojmenovali "smáčecí průhlednost" (wetting transparency). Teprve šest vrstev uhlíku je zapotřebí proto, aby se smáčivost povrchu stala srovnatelnou s povrchem normálního grafitu. Smáčivost vody je totiž způsobená polaritou jejích vazeb mezi vodíkem a kyslíkem, jejichž elektrostatický dipólový pole (tzv. van der Waals interakce) prosakuje přes uhlíkovou vrstvu, která je jen 0,36 nm tlustá. Fyzici doufaj, že jev by bylo možný využít pro vylepšení chladičů v mikroelektronice, protože grafín je výborně tepelně vodivej, chemicky inertní a vnitřní povrch by měl být pokud možno smáčivej, aby dobře odváděl teplo chladicí kapaliny. Za tím účelem proměřovali přestup tepla v chladiči tvořeným měděným blokem s nanesenou grafinovou vrstvou - oproti chladiči bez grafinový vrstvy koeficient přestupu tepla stoupl asi o 30-40%. V souvislosti s přenosem tepla grafín připravil fyzikům ještě jedno překvapení. Jak známo, grafínová vrstva vykazuje velmi vysokou pohyblivost elektronů, v důsledku čehož se její tepelná i elektrická vodivost blíží mědi. Díky tomu tenoučká monovrstva grafitu vede proud paradoxně mnohem lépe, než souvislý krystal grafitu a dokonce ještě lépe než nejlepší vodiče elektřiny (cca 1.0 μOhm·cm, což je asi o třetinu lepší vodivost než měď). Bylo však zjištěno, že pokud se v grafitu všechny uhlíky nahradí izotopem C12, pak tepelná vodivost ještě o 40% stoupne. Přírodní uhlík totiž není izotopicky čistej, obsahuje asi 1% těžšího izotopu C13. Izotopicky čistej grafín má tepelnou vodivost 4000 W/Km, zatimco grafín s 1% C-13 jen 2500 4000 W/Km a grafín s 1:1 poměrem C12:C13 jenom 2000 W/Km. Přenos tepla je v grafinu realizován kvantovýma vibracema, tzv. fonony, které se na těžších atomech rozptylujou podobně jako se zvukový a světelný vlny rozptylujou na nehomogenitách hustoty každýho prostředí. Podobnej jev se uplatňuje na teplotě supravodivýho přechodu a teplotní vodivosti nízkoteplotních supravodičů, kde je izotopovej efekt rovněž velmi výraznej a popisuje ho dobře BCS teorie. U vysokoteplotních supravodičů se izotopickej jev projevuje méně, což naznačuje, že se při vedení elektronů primárně neuplatňuje elektron-fononová interakce zodpovědná za supravodivost v tzv. klasickejch supravodičích
V rámci školních pokusů s fyzikou se traduje pokus se svíčkou, jejíž plamínek je odkláněnej elektrostatickým doutnavým výbojem vysokýho napětí (tzv. elektrickým větrem). Oproti převládajícímu názoru plamen svíčky není plazmou, protože obsahuje jen nepatrnej podíl ionizovanejch částic. Přesto je díky nim elektricky vodivej a přítomnost iontů se projevuje strháváním plamene v elektrickým poli. Vodivost plamene se kdysi využívala k detekci iontů v tzv. katarometru, což byl malej vodíkovej plamínek přes kterej se vedly plyny z plynovýho chromatografu: pokud se v proudu plynu objeví nějaká ionizovatelná příměs, projeví se zvýšenou vodivostí plamene. Dnes se k témuž účelu používaj citlivější čidla na bázi měření teplotní vodivosti plynu, apod. Přitom je dobře patrná disociace iontů, páč horní část plamene je převážně záporně elektricky nabitá a je přitahovaná ke kladnému náboji, zatímco modrá nesvítivá část je nabitá kladně a je přitahovaná opačným směrem. Všiměte si, že elektrický pole nabíjí a vytrhává z plamene částice sazí, který jsou urychlovaná a dopadaj na desky induktoru - na podobným principu funguje elektrostatický odlučování popílku z kouřovejch plynů v elektrárnách. Vojenská agentura DARPA vyvíjí technologii Instant Fire Suppression (IFS) pro zhášení plamenů výbojem kombinovaným s akustickejma vlnama či pulsama. Na YTube je její demonstrace, která na mě popravdě řečeno moc přesvědčivě ani "instantně" nepůsobí - bejt Palach, tak asi rači uhořim. Plamínek metanu je zhášenej skleněnou tyčinkou se zatavenym hrotem pod vysokým napětím. Zahřátím se sklo stane vodivý a začne propouštět proud potřebnej k vytvoření koróny, která plamen zhasne.
Jak známo, citlivost křemíkových fotosnímačů zasahuje do infračervený oblasti. Pokud tedy z kamery vyřadíme IR filtr (což lze provést bez zásahu do kamery v režimu NightShot u kamer a digifoťáků SONY), můžeme takovou kameru použít jako levnou infrakameru. Jednoduchý kamerky smartmobilů často IT filtr postrádaj, takže s nima můžeme pozorovat scénu v infračervený oblasti bez jakýkoliv další úpravy. Při prohlížení CocaColy pod infrakamerou si můžeme všimnou, že je v infračerveným světle docela průhledná, dokonce ani lak na plechovce nepokrejvá víc než jen nezbytně nutnou část viditelnýho spektra. Kola je barvená kulérem, což je roztok karamelu, což je v zásadě připálenej cukr. Při karamelizaci cukru dochází k dehydrataci uhlohydrátů a jejich polykondenzaci za vzniku konjugovanejch dvojnejch vazeb střídajících se s elektronovými páry atomu kyslíku na vzniklých aldehydických můstcích. Vznikem konjugovanejch vazeb se zvětší hustota volně pohyblivejch elektronů v molekule a tím i absorbci světla. V závislosti na stupni dehydratace toto absorbční spektrum končí těsně pod infračervenou hranou viditelné oblasti spektra, kam ještě zasahuje citlivost křemikovejch CCD prvků. Doma připravenej kulér je hnědej a zdraví neškodnej, ale dehydratace cukru, kterej provádí CocaCola je urychlovaná přísadou siřičitanu amonného, čímž vzniká mnohem tmavší zbarvení za současnýho vzniku 2,4 metylimidazolů, který jsou podezřelý z karcinogenity.
Ve tmě můžeme pomocí webkamery nebo mobilu studovat infračervené záření vydávané dalšími zdroji, např. infračervený body vyzařovaný snímačem Kinect. Kinect je produkt Microsoftu, kterej umožňuje ovládat hry a aplikace pouze gesty ruky nebo pohyby těla jako tzv. structured-light 3D scanner. Za tím účelem Kinect používá technologii Light Coding vyvinutou izraelskou společností PrimeSense, která je vhodná pro použití ve vnitřních prostorech. Infračervený projektor Kinectu v neviditelném IR pásmu vyzařuje síť světelných bodů, který sou promítnutý do scény a jsou současně snímaný kamerou, která s projektorem tvoří stereo pár vzdálený od sebe přibližně 7,5 cm. Prostorová informace je vypočtena na základě měření posunu (tzv. paralaxy) bodů vyslaných IR projektorem a bodů sejmutých IR kamerou třicetkrát za vteřinu v rozlišení 320x240x16bitů (viz též popis technologie v tomto videu). K dispozici je současně barevný výstup snímanej v rozlišení 640x480x32bitů běžnou RGB web kamerou. Z principu funkce vyplývá, že Kinect jde použít jako 3D scanner s nízkým rozlišením, zato fungujícím v "reálném čase". Pokud se na základní 3D model namapuje 2D obraz z druhé kamery Kinectu, získá se 3D scéna, kterou lze natáčet nebo s ní interaktivně procházet (YT video)
Jak funguje Wattsův vrták na čtvercové díry, vlhkej sen každýho (ná)strojaře (YT video). Jde ale o dosti staré řešení, který bourá zažitej mýtus, že když se vrtákem točí, vyrobí zase jen kruhový tvar. Je založenej na Reuleauxově trojúhelníku, což je křivka o konstantní šířce, kterej najdeme i v tvaru pístu Wankelova motoru (ten má ale stěny s o něco nižším zakřivením). Vrták se v předvrtané díře pohybuje excentricky jako kombinace výstružníku a frézky, analogicky de na soustruhu vytočit hranol, existujou i vrtáky pro polygonální otvory s větším počtem stran. Z principu funkce vyplývá, že hrany a rohy vrtu jsou vždu trochu zaoblené. Původně Watsův vrták používali hlavně truhláři pro vrtání čepů, protože stopka vrtáku musí snést silný axiální tlaky a frézování díky tomu funguje jenom v měkčích materiálech. Dnes se vrtání čtvercovejch děr realizuje frézováním nebo laserovým obráběním na číslicově řízenejch strojích.
Infračervenej snímek planetární mlhoviny Helix v infrakameře teleskopu Spitzer (vlevo) a WFI 2.2-m teleskopu MPG/ESO observatoře La Silla v Chile prozrazuje bohatou strukturu tvořenou chvosty komet, který padaj zpátky do mateřský hvězdy, jejíž exploze je před 25.000 lety vyvrhla jako supernova rychlostí asi 24 km/s. Mlhovina je od Slunce vzdálená jen 650 světelných let (je to nejbližší mlhovina vůbec) a má v průměru asi 2.5 svět. roku. Všechny snímky sou ve falešnejch barvách - ve viditelným světle je mlhovina vidět v souhvězdí Vodnáře jako modrej obláček s růžovým okrajem zářícího atomárního vodíku.Uprostřed mlhoviny sedí bílý trpaslík s povrchovou teplotou 130 000 °C, tedy hvězda v závěrečném stadiu vývoje, která byla kdysi podobná Slunci.
Sonda Marineer 4 z roku 1964 byla čtvrtá americká sonda k Marsu ze série Mariner, která úspěšně proletěla kolem Marsu a odeslala jako první sonda snímky povrchu Marsu. Jednalo se o náhradu sondy Mariner 3, která měla stejný úkol, ale která během mise selhala. Na obr. dole je fotomozaika povrchu Marsu pořízená sondou Mariner 4a její manuální skládání do koláže v roce 1972. Na obr. vpravo je známá fotomozaika Marsu pořízená sondou Viking Orbiter z r. 1974.
Na tomto blogu Jan Kollár píše o novém přístupu NASA, která byla publikovaná na oficiálním webu NASA. Tento názor známej proponent jaderný lobby Jan Wagner neguje s poukazem na to, že jde o prezentaci privátního názoru jednoho NASA vědce (tento dojem se snaží vyvolat i autor videa sám). Ovšem celkový charakter i umístění videa usvědčujou Wagnera i Zawodneho z další lži. NASA je vládní organizace a nemůže si dovolit vystavovat soukromý názory svejch zaměstnanců na svý stránce určený pro oficiální news a tiskový informace, notabene opatřený oficiálním logem, pokud by neměly oficiální souhlas a posvěcení. Celej charakter videa a jeho zpracování nasvědčuje tomu, že bylo profesionálně nastříhaný v multimediálním centru NASA. Kromě toho NASA se v minulosti již několikrát přihlásila ke svým sympatiím k výzkumu studené fúze a to slovy přímo jejího nejvyššího představitele Denise Bushnella. NASA je silnej zastánce teorie antropogenního globálního oteplování, tzv. AGW a její satelity se pro tuto intepretaci snaží nalézt argumenty, takže by se zdálo logický, že právě NASA bude podporovat výzkum alternativních zdrojů nejotevřeněji. Ovšem komentátor na webu PureEnergySystems.com věnovaném alternativních technologiím upozorňuje, že v minulosti byl přístup zástupců NASA ke studený fůzi zcela opačnej a současná prezentace NASA jako zastánce studený fůze může být motivovaná snahou přiživit se na mediálním boomu a současně zastřít špatnej dojem z minulosti. Nezávisle od faktu, že NASA se snaží prezentovat samu sebe jako otevřenou a upřímnou agenturu, která má na zřeteli veřejné blaho, zůstává součástí vojensko-průmyslového komplexu. Mnozí z jejích zaměstnanců mají přímé kontakty na představitele mainstreamové vědy a akademickou obec a v minulosti se tyto kultovní spolky podíleli na potlačování technologie studené fúze již od doby Fleischman a Ponse. Nelze zastřít fakt, že v zájmu každé armády je co nejvíce omezit šíření informací o studené fůzi. Zároveň však vládní laboratoře USA pracují na jejím využití nejintenzívněji. Existují doklady o tom, že první zákazník technologie E-Cat Andrea Rossiho byla právě vojenská laboratoř NAVAL a SPAWAR, která se sama angažovala ve výzkumu studené fůze od poloviny 90. let a že výzkum A. Rossi byl dokonce částečně armádou USA financován.
Podle autora komentáře Hanka Millse politika NASA ohledně studené fúze v současné době sleduje přinejmenším tyto cíle:
Současný přístup NASA, která nyní hraje mrtvého brouka ale tiše se snaží ze situace těžit dokumentuje nedávné prohlášení NASA, že nehodlá zkoumat praktické využití studené fůze, její zájem o tuto problematiku je motivován čistě snahou potvrdit Widom-Larsenovu teorii. To dobře ilustruje i přístup zbytku vědecké komunity, která se hodlá teoriím a objevům věnovat teprve tehdy, pokud jí zajistí dostatečný počet grantů a pracovních míst - což v případě alternativních teorií a objevů funguje teprve od okamžiku, kdy se samy dostatečně rozvinou. Do té doby s nimi vědecká komunita zachází jako s ideovým nepřítelem, protože jejich přijetí by naopak riskovala odliv grantů do současného výzkumu a potenciální ztrátu pracovních míst. V této souvislosti stojí za zmínku, že i Andrea Rossi Widom-Larsenovu teorii odmítá a na NASA nahlíží jako na svého potenciálního konkurenta, protože NASA si nedávno sama podala patent, jehož působení se do značné míry překrývá s E-Cat technologií a Rossi stále naráží na odmítavý postoj americké patentové agentury, která odmítá udělit patent neamerické technologii. Současně však ani Rossi nechce hovořit o své technologii jako o studené fúzi ze zřejmého důvodu: označení jeho E-Cat za jaderný reaktor by podle současné americké legislativy vneslo mnohem přísnější požadavky na certifikaci a šíření této technologie, což by mohlo celý projekt v USA zhatit.
Elektrokapilarita je jev, kdy je povrchový napětí povrchu ovliněný jeho povrchovym napětím. Většinou se demonstruje na polovodivý podložce izolovaný tenkou vrstvou teflonu nebo oxidu křemičitého, na kterej se nanese kapka. Její kontaktní úhel pak závisí na napětí, přiloženým na kapku. Využívá se často v mikrofluidice, protože když se na podložku vloží napětí, pak kapka cestuje ve směru potenciálového spádu, protože jedna její strana je smáčená víc, než druhá. Další použití leží v oblasti displejů (rozpláclý kapky absorbujou světlo víc, než stažený), elektrickým polem řiditelný optiky (povrch kapky přitom slouží jako čočka s proměnlivým zakřivením), při separaci emulzí, apod.
V této studii bylo elektrosmáčivost ovlivněná osvětlením (tzv. fotoelektrokapilarita). Kapka vody ke křemíkový podložce přilepovala pásek z 30 µm tlustý hliníkový fólie v závislosti na osvětlení povrchu. Při předpětí 7 V a vyvolalo světlo o intenzitě osvětlení cca 1 kW/m² pohyb pásky asi o 56 µm. Podobně lze paprskem světla řídit pohyb kapek po povrchu polovodiče.
Pokusy o zobrazování 3D objektů sou starý skoro stejně jako web sám ale pokaždý narazily na standardizaci a malou podporu prohlížečů mezi různejma platformama. Ani rozhraní WebGL není zatím součást W3C HTML 5 a je standardizován nezávislou Khronos Group. Chrome WebGL demos 1, 2, 3, 4, 5 (pro Chrome a Firefox 4.0, MSIE vyžaduje plugin).
Měkké křídové útesy 'Sedm sester' moře eroduje prakticky po kolmici a ubývaj rychlostí asi 30 cm za rok, většinou několikrát do roka za prudkých bouří a silného deště. Útesy jsou tvořeny vápenatými schránkami mikroskopických organismů (převážně kokolitů), které se na místě okládaly po milióny let. Sedimenty pak byly geologickou činností zvrásněny a vyzvednuty do výše přes sto metrů nad hladinu moře. Čistota křídy indikuje, že vznikaly daleko od původní linie pobřeží, takže nemohly být znečištěny sedimenty. Protože křída je velmi měkká, moře útesy velmi rychle ukusuje a vznikají tak kolmé srázy z vršků kopců až k mořské hladině. Sedm sester se útesu říká proto, že vrásnění vytvořilo sedm kopců, z nichž nejvyšší má kolem 170 metrů nad hladinou. Občas jsou útesy využívány ve filmech jako náhrada za slavnější Bílé doverské útesy (např. pro James Bond film The Living Daylights z r. 1987). Nachází se na jižním pobřeží Anglie v hrabství Východní Sussex, mezi městy Seaford a Eastbourne. V pozadí je maják u Eastbourne, který byl v roce 1999 byl posunut o 17 metrů od útesu (Google maps, fodky 1, 2).
Včelí plást je struktura dokonale přizpůsobená na uchovávání tekutiny s maximálním poměrem povrchu k objemu. Kdyby byly buňky jen o něco větší nebo smáčivější, med by z nich vytekl.
Ve většině učebnic přetrvává chyba přo zobrazování schématu optický soustavy lidskýho oka. Optická mohutnost (zaostřovací schopnost) lidskýho oka je z větší části daná vyklenutím rohovky, což je "ta hlavní čočka" Čočka uvnitř oka jen v rozsahu několika procent dolaďuje rozdíly ohniskový vzdálenosti při koukání zblízka a na dálku. Je to daný tím, že přiroda nemá k dispozici mnoho materiálů, jak prostředí organismu obsahujícího víc než 70% vody vyrobit vyšší index lomu. Jak bysme viděli s pouhou čočkou uvnitř voka bez zaostřovacího účinku rohovky si můžeme lehce vyzkoušet, pokud se bez potápěčských brýli pokusíme dívat pod vodou - všechno vidíme silně rozmazaně, ať už na blízko, nebo na dálku. Protože voda má daleko větší index lomu světla než vzduch, nedochází pod vodou v oku k tam velkému lámání a ohnisko je daleko za sítnicí. Lidské oko se proto pod vodou chová jako dalekozraké o mohutnosti +50D. Když se použije potápěčská maska, mezi okem a sklem masky je vzduch a proto jsou podmínky pro správnou funkci oka zachovány. Přesto je potřeba počítat s lomem světla na rozhraní mezi prostorem v masce a vodou Protože pod vodou není zdánlivý předmět totožný se skutečným předmětem, je jeho vzdálenost k hladině také jiná než u skutečného předmětu. Poměr mezi skutečnou a zdánlivou vzdáleností odpovídá indexu lomu, který je pro vodu 1,33. To znamená, že vše se jeví pod vodou o 1/4 blíž a díky tomu o 1/3 větší.
Proto ryby mají téměř kulovou čočku a prakticky s ní nezaostřujou - zato díky krátký ohniskový vzdálenosti viděj svoje okolí kulovitě zdeformovaný, jakoby objektivem typu "rybí oko". U mnoha druhů oko a tím pádem i čočka vystupuje z obrysu těla, což rybě umožňuje vnímat pohyb v zorným úhlu 360 °C. Jelikož rybí čočka je zasazená hluboko do duhovky, ryby ani nemohou regulovat množství světla zůžením pupily zornic, takže množství světla regulujou synchronizovaným pohybem světločivnejch buněk přímo na sítnici, který se na slabým světle natáčej kolmo na směr světla a zvětšujou tak absorbující průřez. Je to teda technický řešení, trochu podobný regulaci expozice v CMOS digitálních fotoaparátech. Ačkoliv se oko jako relativně složitej aparát uvádí jako typickej argument proti evoluci a důkaz inteligentního designera, ve skutečnosti je tomu spíš naopak, protože konstrukce oka jasně prozrazuje jeho evoluční vznik jako vchlípeninu povrchu těla. Světločivný nervy totiž nejsou umístěný za sítnicí, jak by se dalo předpokládat, namísto toho jsou umístěný na ní a vlastně stíněj sítnicový buňky. Aby to nestačilo, tak umístění vyústění zrakovýho nervu je z našeho pohledu provedený naprosto neoptimálně, protože blokuje právě nejeexponovanjší oblast sítnice, takže obraz ve středu zornýho pole je ve skutečnosti už při svý cestě zrakovým nervem dinterpolovávanej ze svýho okolí, stabilizovanej a převracenej do normální polohy (na sítnice se pochopitelně promítá vzhůru nohama). Oko je spíš než co jinýho demonstrace možností digitálního zpracování obrazu, než samotnýho konstrukčního řešení jeho optický soustavy, která působí při bližším studiu docela zbastleně. Bonus: fodky očí zvířad Suren Manvelyan
Další přírůstek do mý rychle se rozrůstající sbírky fotek plavajících kachen. Zdá se, že čim starší kachna, tim míň je nadnášená tíhou vody, kterou její tělo vytlačilo.
Může zatmění jádra galaxie způsobovat globální oteplování na Zemi? Zacloněním jádra galaxie hmotou dark riftu by se do sluneční soustavy nahrnuly antineutrina a začaly by ji rozpouštět urychlováním radioaktivního rozpadu prvků v zemském plášti a mořské vodě, což by narušilo tepelnou rovnováhu naší planety. Temný oblak bude na obloze vidět ještě nejméně dalších sto let.
Na obr. dole: Penroseho trojúhelník může klidně existovat v neueklidovské geometrii.
WORKOHOLIK: tak např. éterová teorie to určitě vysvětluje.
Výstřel z ruský světlice ilustruje, že tělesa padaj po parabole
Kráter Ubehebe v Údolí smrti na severozápadě Mohawské pouště je pozůstatkem velké erupce, k níž došlo před asi 2000 lety, když se zde střetlo žhavé magma s vodami podzemního jezera. V období před 2 - 6 tisíci lety otřásla územím v severní části Death Valley obrovská exploze. Místní geologický zlom, který způsobil vyzdvihnutí hory Tin Mountain spadající do hřebene Cottonwood Mountains, otevřel cestu pro roztavené magma. To si právě tudy hledalo cestu k povrchu a když se setkalo s podpovrchovou vodou vsáklou do vrstev usazenin, došlo k obrovskému výbuchu. Vyvržené horniny, sopečná struska a popel změnily celé okolí 15 čtverečních kilometrů. Kráter se nachází několik desítek mil od centrálního údolí, v severní části parku, až na samotnou hranu hlavního kráteru Ubehebe vede silnice, přímo zde je vybudované parkoviště s vyhlídkou. Vlastní kráter má asi 800 metrů v průměru, je hluboký přes 150 metrů a na jeho dno jde slézt. Jeho název Ubehebe pochází z řeči mohawských indiánů, znamená "velký koš ve skále". Kromě hlavního kráteru je zde ještě několik menších kráterů, k nimž lze dojít krátkou procházkou k Little Hebe kráteru. Nejvýhodnější dobou pro návštěvu je čas pozdě odpoledne a navečer, kdy je celý kráter ozářen sluncem a jeho okraje nezakrývá stín. Obejít kráter po jeho obvodu a prohlédnutí si okolních menších kráterů zabere něco přes hodinu.
Asi 27 mil západně od Ubehebe kráteru se po kamenité cestě dostanete k další pozoruhodnosti parku. Je jí jezero Racetrack Playa. V jednom z bočních údolí vzniklo bahnité jezero, které je po většinu roku vyschlé. V jihovýchodní části této plochy se nachází téměř 200 různě velikých kamenů jejichž dráhy vytlačené v zaschlém blátě vypovídají o jejich pohybu. Největší kámen je 320 kg těžký, délka drah se pohybuje od několika metrů až po stovky metrů. Balvany se po povrchu jezera pohybují a vyrývají přitom do bahnitého dna jezera dráhy svého pohybu. Zajímavé je, že dráhy kamenů nebývají rovné, a i dráhy jednotlivých kamenů vedou zcela různými směry. Vysvětlení tohoto jevu je několik. Malé kameny se možná pohybují i působením větru. Větší pak pokud zaprší, a hladina jezera se pokryje vodou, zřejmě kloužou po bahně, nebo jimi pohybuje mrznoucí voda. Jeho dno tvoří perfektně rovná plocha, kterou pokrývá ruzně silná vrstva zvláštního bahna (24% jemný písek, 41%bahno a 35% kaolín). Vyschlý povrch jezera má krásnou pravidelnou strukturu a je natolik tvrdý, že člověk zde nezanechává žádnou stopu. Bylo zjištěno, že na jihu Racetrack Valley jsou dva topografické koridory odkud díky rozdílu teplot přicházejí silné lokální větry, dosahující rychlosti i více jak 60 km/h. Vzniká zde efekt "větrného tunelu", který dokáže s balvany pohnout, pokud se bláto stane na pár dnů měkké a kluzké. Kameny pocházejí z dolomitových skal, které se tyčí nad jihovýchodním okrajem zdejší rovinaté plochy. Na některých místech lze vidět krásné stopy, ale kámen, který stopu vytvořil, chybí. Není jasné, zda balvany zmizely v bahně, nebo je někdo odnesl.
Jak známo, lidi sou dominantní druh a proto si doma staví domina z celých domů, jen abyse domohli dominantního dominování... Vpravo je holandský rekordní domino za rok 2009.
Nedávno fyzici na urychlovači LHC v CERNu udělali novou zkušenosd. Jak známo, urychlovač LHC neslouží jen ke srážkám protonů. Pokud se do jejich paprsku přimíchaj jádra těžkejch prvků, postupně se vzájemnejma srážkama s protony urychlí tak a protože maj několiksetkrát vyšší hmotnost, umožňujou tak dosáhnout mnohem vyšší energie srážky. Používaj se především pro studium tzv.kvarkgluonových kondenzátů, což je hustá jaderná kapalina, ve který jsou smazaný rozdíly mezi protonama a neutronama a plavou v ní víceméně jen volný kvarky a gluony. Vědci předpokládaj, že tato nejhustší známá forma hmoty se uplatňovala v prvních fázích vývoje vesmíru nebo při explozích hmotnejch hvězd a srážkách černejch děr. V zájmu dosažení co nejvyšší hustoty energie fyzici nejprve sráželi co nejtěžší jádra prvků, jako olovo a zlato a zopakovali s nima některý výsledky z Tevatronu, ale nic zvláštního nenarazili. Mimo jiný se tím vyloučily některý předpovědi strunový teorie, podle kterých se přitom měly tvořit mikroskopický černý díry, stabilizovaný přítomností svinutejch extradimenzí. Což je v zásadě jenom dobře, protože by asi nebylo úplně správný, kdyby se centru naší Země nějaká taková částice usadila a postupně ji vyžírala. Pokud taková možnost existuje, byť teoreticky, měly by se takový experimenty provádět ve volným kosmickým prostoru v bezpečný vzdálenosti od Země, pár publikací strunovejch teoretiků za takový riziko nestojej. Osobně si teda myslím, že ty mikroskopický černý díry jsou samy o sobě nesmysl, v jejich roli vystupujou atomový jádra, který při takovejch srážkách běžně vznikaj, např. srážkama atomů zlata byly připravený zatím nejtěžší antičástice, totiž jádra antihelia (viz graf vpravo). Takže, když teda fyzici nenarazili na žádný nový částice, začali zkoušet srážky ostatních jader. Začali nazdařbůh s jádry mědi - a ejhle: v produktech srážek se náhle objevila celá řada těžkých vysokoenergetických částic tvořených podivnými kvarky z druhé generace částic. Jak je možné, že srážkama lehčích jader získáme těžší částice? Vysvětlení spočívá v kapkovým modelu atomovýho jádra, který se chová jako malá kapka rtuti s vysokým povrchovým napětím. Kapky rtuti nalitý na podložku maj tím kulatější tvar, čím jsou menší. Neni to jen tím, že jsou těžší a snáze se deformujou. V malejch kapkách rtuti je doopravdy vyšší tlak, protože zde povrchový napětí působí na menší povrch. Analogicky atomový jádra střední velikosti jsou daleko víc stlačený, než jádra velký, nebo naopak příliš malý. V příliš malejch jádrech se už uplatňuje vzájemný zakřivení povrchu, jaderný síly nemůžou na nukleony působit ze všech stran tak, jako v jádrech mohutnějších. Proto vazebná energie nukleonů prochází jistým maximem a jádra těžších prvků se rozpadaj za uvolnění štěpný energie, jádra lehčích naopak fůzujou za uvolnění termonukleární energie. A protože jsou nukleony v jádrech středně těžkejch prvků vzájemně nejvíc stlačený, jsou takový jádra nejkompaktnější, nejtvrdší a při srážkách v urychlovači z nich vzniká nejvíc vysokoenergetickejch částic s vysokou hustotou energie. To současně vysvětluje, proč při výbuchu supernov vzniká tolik železa a niklu - jejich jádra jsou nejodolnější. Paradoxně to může usnadňovat studenou fúzi, protože pohlcení protonu takovým velkým jádrem může být relativně snazší, než spojení dvou silně zakřivených malých jader. Takové spojení totiž vyžaduje přechodná vznik tenkého krčku se silným záporným zakřivením povrchu, což je z termodynamického hlediska nevýhodný. I v miskce s kapkami rtuti si můžeme povšimnout, že ty velké kapky se navzájem spojujou snadnějc, zatímco ty malý se vzájemně odstrkujou.
Snímky galaxie M31 v Andromedě (uprostřed) v infračerveným (vlevo) a ultrafialovým spektru (vpravo) prozrazujou, že centrální struktury její jádro obíhaj pod poněkud odlišným úhlem, než ty obvodový. To by mohlo sloužit jako evidence hypotézy, že Andromeda vznikla splynutím dvou podobnejch galaxiích asi před šesti miliardami let. Galaxie samotná obsahuje hvězdy staré nejméně 12 miliard let, je tedy téměř tak stará, jako Mléčná dráha, Což mi - vzhledem k tomu, že se k sobě obě galaxie vzájemně přibližujou - trochu nabourává Big Bang model expandujícího vesmíru: velmi starý objekty by v takovým vesmíru měly od sebe ležet v průměru dál, než ty mladší.
Teorii o vzniku M31 splynutím galaxií podporujou nedávný snímky Hubbleova teleskopu, ve kterých je zřetelně vidět dvojice struktur vzájemně se obíhajících velkou rychlostí v centrální oblasti galaxie (na snímku vlevo dole si všiměte jejich odlišnýho zbarvení, což je způsobený Dopplerovým posuvem). Ostatně i naše Mléčná dráha má ve svém centru ještě jednu černou díru ve vzdálenosti asi 340 sv. let od jejího středu, ačkoliv toto pozorování ještě není potvrzeno. To by indikovalo, že přítomnost většího počtu černejch děr v jádrech galaxií neni až zas taková vzácnost, podobně jako vysokej počet dvojhvězd v solárních systémech. Tyto černý díry by pak představovaly zbytky velkejch galaxií zachycenejch a rozptýlenejch při srážkách galaxií podobně jako na simulaci vpravo.
Současná posedlost "obnovitelnýma zdrojema" zase jednou přivedla technokraty k geniálně prostýmu nápadu: lít do sopečnýho kráteru vodu a čerpat odsud páru. Jako demonstrační projekt byla vybraná rozsáhlá kaldera kráteru Newberry v jihovýchodním Oregonu. V čem je problém? V současný době dvě největší známý vulkanický exploze Toba a Krakatoa vznikly podobným způsobem - do vulkánu zatejkala mořská voda po povrchu litosférickejch desek v subdukční zóně a tím se ochladila a vytuhla plastická magmatická zátka, která kalderu uzavírala. Aby se tlak uvolnil, explodoval následně celej ostrov aji se sopkou.
K ukládání dat v páskovejch a diskovejch pamětích se standardně používaj ferromagnetický ládky jako oxidy chromu a železa, jejichž atomy tvoří ostrůvky se shodně orientovaným spinem, tzv. Weissovy magnetický domény. Problém je, že ferromagnetismus je poměrně vzácnej a labilní jev a magnetický domény nemůžou bejt menší než asi 10.000 atomů, jinak se v důsledku kvantovejch efektů stavy spinů v atomech vzájemně rozmažou. Magnetickej prášek po rozemletí svůj ferromagnetismus ztratí a to limituje záznamovou hustotu všech ferromagnetickejch materiálů. Přirozenej stav atomů se silnym magnetickym momentem je totiž antiferromagnetickej stav, při kterým se spin elektronů střídá od atomu k atomu - atomy se vůči sobě poskládaj s opačnými spiny jako magnetický kuličky NEOCUBE, proto je nejde výrazně zmagnetizovat působením vnějšího pole (pokud materiál netvoří směs atomů s různým magnetickým momentem, jako např. ve feritech nebo slitině železo a mangan). Za zmínku stojí, že i nejstarší známá magnetická látka, nerost magnetit využívanej pro kompas už ve starý Číně je vlastně antiferromagnetikum, jelikož jeho magnetickej moment je způsobenej rozdílem v susceptibilitě obou stavů železa, který ho tvořej - tzv. ferrimagnet. Uspokojivá teorie ferromagnetismu vlastně neexistuje dodnes podobně jako teorie vysokoteplotní supravodivosti a oba jevy mají na kvantový úrovni hodně společného.
V případě antiferromagnetik jsou interakce mezi atomy mnohem silnější a magnetický stavy se přepínaj teprve silnym magnetickým polem odpovídající intenzitě magnetickýho pole v atomu, čili řádově v jednotkách Tesla. Proto většina atomů s nepárovými elektrony (chróm nebo oxid niklu NiO) tvoří primárně antiferromagnety - ferromagnetismus u nich existuje přechodně až při zvýšený teplotě, pokud vůbec. Z toho taky vyplývá, že antiferromagnetický domény (tzv. Néelovy stavy) jsou na rozdíl od ferromagnetickejch domén mnohem menší - k uložení jednoho bytu ve ferromagnetický doméně stačí ostrůvek pouhých dvanácti atomů, osum takových ostrůvků tvoří bajt, postačující k uložení jednoho písmene (viz obr. antiferromagnetického zápisu slova "THINK" v ASCII kódu). Magnetická paměť s použitím atomů by měla potenciálně 100x vyšší záznamovou hustotu než současný hardisky, 160x vyšší hustoru než paměti FLASH, 417x vyšší hustotu než paměťový DRAM moduly v PC a 10.000x vyšší hustotu, než rychlý statický paměti SRAM, používaný např. v cache hardisků a procesorů.
Nedávno firma IBM pokročila ve výzkumu antiferromagnetických pamětí s využitím skenovacího tunelovýho mikroskopu, což je v principu jemná wolframová jehla tažená ve vakuu po povrchu vzorku. Těsně před dosednutím jehly na vzorek začíná procházet vakuem tzv. tunelovej proud, jehož intenzita prudce roste s klesající vzdáleností, což umožňuje zpětnou vazbou přesně řídit a měřit vzdálenost jehly od vzorku. Pokud je na špičce jehly ferromagnetickej materiál s vysokou magnetickou susceptibilitou (např. atomy gadolinia), zmagnetovaná jehla může současně udělovat jednotlivejm atomům na povrchu vzorku magnetickej moment a měnit tak orientaci jejich spinů od atomu k atomu. Jako záznamovým médium byly použitý atomy železa, který byly k povrchu mědi připoutány atomy dusíku. Nitrid železa je dostatečně stabilní látka, aby atomy železa za nízký teploty po povrchu vzorku nemigrovaly, ale není tak pevná, aby je nebylo současně možné proudem sondy přemísťovat a postrkávat po povrchu vzorku sem a tam a tvořit z nich tak malý ostrůvky podle libosti. Nakonec se v ostrůvcích podařilo vytvořit antiferromagnetický domény a vnějším magnetickým polem přepínat a detekovat jejich konfiguraci (viz YT video). Samozřejmě, od tědle úvodních experimentů k atomární magnetický paměti vede ještě dlouhá cesta, ale náznak proveditelnosti tu už je.
I podzemní jaderný výbuchy de monitorovat pomocí radarovejch satelitních snímků. Při podzemním jaderným výbuchu se nejprve vytvoří kulovitá kaverna, jejíž stěny sou pokrytý roztavenou horninou. Rázová vlna současně roztříští skálu v širokým okolí výbuchu a ta se začne rychle propadat do kaverny. Z jejího stropu vypadává další suť, až se vytvoří dlouhej komín, vyplněnej rozdrcenou horninou. V důsledku toho se na povrchu postupně vytvoří deprese, kterou jde monitorovat generováním výškový mapy terénu pomocí radaru. Termovizí lze současně detekovat únik tepla z podzemí, protože to zůstává několik let horký. Takto byl např. odhalenej patnáct let starej jadernej výbuch na polygonu Lop Nor v severozápadní odlehlý oblasti Číny.
Je dlouho známo, že řada teplokrevnejch živočichů využívá při svým pobytu v chladným prostředí princip protiproudýho tepelnýho výměníku (viz schéma vlevo). Teplá krev z tepen cestuje podél žil a přitom se postupně ochlazuje, zatímco krev žilách se zase postupně ohřívá. Díky tomu jsou ztráty tepla v končetinách mnohem nižší a živočich netrpí zimou a špatným prokrvením končetin. V případě mořskejch savců, který často žijou v teplý i velmi studený mořský vodě je výměně tepla věnovanej dokonce samostatnej orgán (tzv. reta mirabile). Je tvořenej propletenou sítí vlásečnic a maji ho i některý dravý ryby (tuňák, mečoun) s vyšší teplotou těla, což jim umožňuje rychlejší nervový reakce a vyšší tělesnou aktivitu, který si s ním chladí krev proudící do žaber. Vyšší studenokrevní živočichové (plazi) s delšími a tenčími neurony se musí dlouho vyhřívat na slunci, než začnou ostře vidět a jsou schopni nějaké rychlé akce a studenokrevné ryby živící se jako predátoři (např. tuňák nebo mečoun) výměníkovou úpravou krevního oběhu vyhřívají alespoň místa kritická z hlediska rychlosti vedení nervových signálů (mozek a oční nerv), aby byli schopni své potravě konkurovat rychlostí svých reakcí. Nedávno japonský anatomové zjistili, že podobným tepelnym výměníkem jsou vybavený i psovitý šelmy, který maj na spodní straně chodidel silný tukový polštáře, který izolujou teplo. Jsou protkaný uzly krevních vlásečnic, který si mezi sebou sdílej teplo proudící z vnitřku těla.
Tabulka zobrazuje počet vědeckejch publikací ve čtyřiceti nejproduktivnějších zemích, ve druhém sloupci je počet publikací na milion obyvatel. Podle tohoto článku vědci tráví 2/3 svýho času objevováním kola. Pokud to zkombinujeme s tímto článkem, podle kterýho v průměru 40% výzkumnýho času vědci tráví sháněním grantů pro další výzkum, vychází mi, že bychom mohli okamžitě propustit 87% vědců bez jakýhokoliv dopadu na efektivitu výzkumu. A to ještě neuvažuju podíl vědců, co akorád opravujou výsledky výzkumu po dalších vědcích. Např. podle tohoto článku je až 95% medicínskejch studií prostě špatně... Není divu, že podle řady studií (1, 2) se tempo vědeckejch inovací měřený počtem patentů a obyvatel spíše zpomaluje.
Grafy vpravo ukazujou, jak moc se jednotlivý regiony a vědní obory podílej na celkovým objemu vědeckejch ppublikací. Nárůst východoasijskejch zemí, především Číny na úkor USA je jasně zřetelnej. USA loni poprvé ztratily svou vedoucí pozici výzkumný velmoci, ovšem počet publikací ještě nevypovídá o jejich kvalitě a nákladech na výzkum. Podílí se na tom i demografickej vývoj, protože pro stále širší vrstvu asijskejch vědců, studujících na západě je výhodnější se vrátit do svý země, kde v době finanční krize západních trhů můžou najít širší uplatnění. Na druhý straně - východoasijský kolektivistický země prakticky nepublikujou v oblasti "měkkejch" vědních oborů, jako je sociologie, humanitní vědy a zdravotnictví. Sociální otázky jsou v takových zemích dosud řešený pragmatickými technokraty sedícími ve vládách, nikoliv vědeckejch institucích.
Historie fyziky zná celou řadu případů, kdy proponenti nový teorie falšovali výsledky takovým způsobem, aby lépe odpovídaly jejím předpovědim. Např. současnou fyzikou je popíraná studená fůze a další experimenty a teorie, který by mohly připravit o práci řadu současnejch fyziků, který se zabývaj alternativním výzkumem. Naopak teorie, který dávaj stravu a byt mnoha dalším fyzikům (jako teorie relativity a kvantový mechaniky) jsou snahou potvrdit svý předpovědi zatíženy více, protože zde existuje silnej společenskej tlak na jejich přijetí. Klasickej příklad je např. důkaz teorie relativity pomocí precese Merkuru nebo relativistický aberace při zatmění Slunce v roce 1921, kterou proměřil Eddington, takto přítel Einsteina a fanda jeho teorie. V tý době byla přesnost astronomickejch pozorování mnohem nižší, než relativistický korekce, který měly relativitu dokázat. Deset následnejch zatmění v letech 1922 - 1952 vykázalo relativistickou aberaci mnohem větší, než Einstein předpověděl. Tímto výsledkem se relativistický učebnice nikdy nechlubily a my dnes víme, že je to důsledek gradientu temné hmoty uvnitř sluneční soustavy. Potvrzení relativistický aberace tak přišlo až v roce 1964 při měření Shapirova jevu pomocí umělý družice Slunce a používající mikrovlny, který naštěstí temnou hmotou ovlivňovaný nejsou.
Dalším testem relativity měl být Pound a Rebkův experiment z roku 1960, kterej měřil gravitační rudej posun spekter gamma záření z kousku radioaktivního železa v gravitačním poli Země v různý nadmořský výšce v Jeffersonově věži budovy Harvardský university (viz obr. vlevo, na obr. vpravo je pan Rebka, jak obsluhuje detektor ve sklepě a domlouvá se telefonicky se svým kolegou na střeše budovy). O čtyři roky později byl experiment zopakován Poundem a Snifferem s použitím Mossbauerova záření kobaltu s poloviční chybou. Avšak tento blog dokládá, že použitý převýšení 22,6 m vedlo k rozdílu, kterej byl nejenom pod tehdejší přesností měření spekter o čtyři řády, ale dokonce menší než limit vyplývající z principu neurčitosti kvantový mechaniky, který spektrální čáry rozmazává. Další ověření rudýho posuvu tak následovalo až o dvacet let později pomocí vodíkovýho maseru umístěnýho na družici ve výšce 10.000 km.
Už před pěti sty lety si Leonardo da Vinci do svého zápisníčku poznamenal, že při větvení stromů zachová plocha průřezu větví, takže kmen nebo větev před větvením má stejnou plochu průřezu jako součet ploch průřezů větví po rozdělení. Podle fyziků tímto způsobem stromy nejsnáze odolávaj pnutí, které v nich způsobuje vítr, ale existujou i další vysvětlení. Já si např. myslím, že je to kvůli zachování rovnice kontinuity při dopravě vody od kořenů ke větvím, aby cévní svazky mohly mít po celý délce stejnou hustotu. Leonardovo pravidlo neplatí pro všechny stromy - např. baobaby se mu zjevně vymykají a tam to lze vysvětlit právě tím, že jejich kmen slouží současně jako zásobárna vláhy, takže jeho tlustá část vodu nedopravuje. Nicméně pro většinu stromů Leonardovo pravidlo platí, i když přesně bylo prověřeno jen asi u deseti z nich kvůli praktický obtížností jeho potvrzování.
Článek na NewScientist rozvádí současný teorie černejch děr s ohledem na jejich chování ve vyšším počtu rozměrů. Podle strunovejch teorií by takový černý díry měly tvořit vlákna (tzv. kosmický struny), který by se postupně sbalovaly v důsledku svýho povrchovýcho napětí na kapky podobně jako vlákna slizu (nenewtonské tekutiny, u kterých skrytý dimenze tvořej vláknitý molekuly). Neni mi jasný, jestli si sou strunaři vědomý toho, že se takový chování dá pozorovat ve vláknech temný hmoty, nebo to jen předstíraj, aby se svejch postdikcí nadělali predikce a další publikace. Jejich kosmický struny jsou na vesmírný poměry nesmírně tenký, jen několik kilometrů a přisuzujou je černým dírám vzniklejm v okamžiku vzniku našeho vesmíru. Kosmický struny jsou pak vícerozměrný útvary, který z třírozměrný perspektivy vidíme rozmazaný.V éterový teorii ale takový černý díry vznikaj postupně na mnoha místech vesmíru jako gigantický fluktuace hustýho plynu, tvořícího vakuum. Vyšší dimenze zprostředkovávaj především neutrina, který černý díry obklopujou jako vlákna temný hmoty. Protože jsou tvořený antihmotou, vzájemně se odpuzujou, jsou ale přitahovaný gradientem hustoty vakua na povrchu galaxií, takže tvořej jakousi jejich řídkou slizkou atmosféru. Odpudivá síla temný hmoty způsobuje, že se viditelná hmota ve vesmíru sbaluje do izolovanejch útvarů (galaxií), spíš než by zůstávala jemně rozptýlená a preferuje tvorbu vláknitejch struktur.
Za zmínku ještě stojí, že současný teorie aplikujou svoje modely na tzv. nahý singularity, který by měly být na rozdíl od černejch děr zářivý, stejně jako galaxie. Z toho srovnání tedy vyplývá, že každá černá díra obklopená galaxií se chová jako nahá singularita a hvězdy a viditelná hmota uvnitř ní tvořej vlastně její difúzní vícerozměrnej povrch, ve kterým bydlíme. V souladu s tím houbovitá struktura černý hmoty přechází plynule do vnitřku galaxií a podílí se tamna struktuře hvězdokup a menších celků.
MAK V Goiânii na sebe děcka napatlaly radioaktivní césium a dávku 6 Svt nepřežily, ale jednorázová dávka je míň účinná. Protony z urychlovače maj nízkej průřez, ta samá dávka v alfa záření je biologicky 10x účinnější.
Matematickej důkaz, že 1+1=2 zabírá asi 450 stránek dvousvazkový knihy (Bertrand Russell a Alfred Whitehead,1910). Při takovým objemu se snadno udělá chyba a je tim pádem klidně možný, že všichni počítáme blbě.
Tady je obrázek fosforovýho nanodrátu z tý práce zobrazenej pomocí skenovacího tunelovýho mikroskopu. Na grafu vpravo je vidět, že závislost odporu toho drátku s rostoucí délkou vzrůstá přibližně lineárně, čili podle Ohmova zákona, takže se neuplatňujou kvantově mechanický efekty. Což svědčí o tom, že proud je vedenej křemíkem po většim průřezu, než je průměr samotnyho "drátku".
Fyzici z Cornellovy univerzity realizovali optickej systém, o kterym tvrdí, že jde o časovou obdobu neviditelného pláště, který zakrývá události v časoprostoru. Využívá závislosti indexu lomu na vlnový délce a intenzitě světla u optického vlákna, kterým se pustí silnej světelnej puls. V důsledku toho se v něm šíření světla nepatrně zpomalí a ve srovnání s kontrolním vláknem tak vznikne časovej interval, umožňující přerušení dráhy světla asi na patnáct pikosekund, aniž se to projeví na jeho intenzitě (každá nanosekunda zpoždění vyžaduje asi kilometr optickýho vlákna). Samozřejmě jde jen o zpomalení a zrychlení světla v disperzním prostředí, ve kterým se fotony chovaj jako zřetelně hmotný částice, navíc zdaleka není ideální, protože časová čočka tvořená optickým vláknem signál zpožduje za cenu jeho velkého rozptýlení. Ve vakuu by takový zařízení narušovalo teorii relativity protože rychlost světla ve vakuu ovlivňovat neumíme a tam čas definovanej radiační šipkou času zůstává nezměněnej s výjimkou velmi krátkejch okamžiků kvantovýho šumu. Z toho je zřejmý, že skrývání časovej událostí je realizovatelný jen pro velmi rychlý děje v omezeným prostoru s nízkou hustotou energie nebo v silně disperzním prostředí. Kdyby se fyzikům podařilo vyrobit dostatečnej objem bosonovýho kondenzátu, ve kterým se světlo šíří rychlostí několika metrů za sekundu, pak by bylo možné šíření světla ovlivňovat ještě zajímavějšími způsoby. V případě supravodičů by bylo možné realizovat např. časová zrcadla a čočky pro mikrovlny. V tomto ohledu neutrina představujou drobný časoprostorový čočky, uvnitř kterejch čas běží pozpátku a jejich šíření je supravodičema silně ovlivňovaný, jsou jima strhávaný ve směru jejich pohybu.
Vlastní realizace je založená na principu tzv. časovejch čoček, který byly navržený pro urychlení přenosu signálů v optickejch kabelech pomocí převodu z časový modulace na frekvenční a zpátky. Pro tyto účely se používá směšovač na principu Mach-Zehnderova interferometrickýho modulátoru nebo z nelineárně-optickejch materiálů, který svuj index lomu měněj v závislosti na intenzitě elektrickýho pole. Díky tomu signál zkreslujou a vnášej do něj vyšší harmonický podobně, jako když třeba akustickej signál proženeme zkreslujícím zesilovačem. Ten signál se pak prožene dlouhým optickým kabelem, kde se frekvenční pulsy rozmažou disperzí a zploštěj (to je ta bílá špulka na obr. fyziků vpravo). Nakonec se pak opačným způsobem signál přemoduluje z frekvenční modulace na časovou, čímž se získá signál podobnýho průběhu, jako měl vstupní signál, ale zpomalenej. Na podobným principu byl ve Standforfdu vyvinutej tzv. časovej mikroskop (viz obr. vpravo) pro zpomalený snímání přechodovejch dějů při ozařování terčíků pulsním laserem, kterym se simuluje exploze jadernejch bomb (což je IMO důvod, proč tendle výzkum spolufinancuje Pentagon). Fyziky napadlo, že když se za sebe zařaděj dvě takový časový čočky, z nichž jedna přechodový jevy zrychluje a ta druhá zpomaluje, pak změny signálu s určitou frekvencí takovej systém nepropustí dál, prostě se pro takový události v signálový cestě stanou neviditelný podobně, jako když optickej plášť skrývá předměty v prostoru.
Fyzici z UNSW vyrobili dosud nejtenší umělej vodič o šířce čtyř a tloušťce jednoho atomu fosforu. Misto fotoresistu použili vrstvu uhlíku, kterou po tenký dráze odstranili jehlou skenovacího tunelovýho mikroskopu. Přes vzniklej kanál napařili vrstvu fosforovejch atomů. Ty jsou samy o sobě nevodivý, ale po spojení s křemíkovou vrstvou fungujou jako silnej dopant, donor elektronů, protože atom fosforu má pět vazebnejch elektronů, zatimco křemík má jen čtyři. Nadbytečný vazebný elektrony fosforovejch atomů se za takovejch podmínek stanou volně pohyblivý a vrstva křemíku pod nima se stane vodivá. V důsledku toho byla vodivost připravenejch kanálků byla vyšší než měď, ačkoliv jak křemik, tak fosfor sou samy o sobě prvky, který sou v čistým stavu nevodivý.
Média i vědci samotný ale praktickej význam takovejch pokusů v mnoha směrech přeceňujou. Především, jelikož se maska vyrábí pomocí jehly tažený po povrchu křemíku, je výroba větších obvodů velice těžkopádná a nepoužitelná pro sériovou výrobu. Vydrápat běžnej procesor tímto způsobem by trvalo několik měsíců, možná let a jediná chyba by přitom celej výsledek zničila. Dále, ztenčování vodičů vytvořenejch dopováním křemíku nemůže vést k vyšší hustotě integrace, protože rozestup takovejch vodičů na křemíkovým čipu je danej tzv. dotační vzdáleností, která je v řádu desítek nanometrů. Atomy příměsí způsobujou deformaci krystalový mřížky a jejich nadbytečný elektrony kolem sebe vytvářej oblast prostorovýho náboje, která se přenáší na značnou vzdálenost. Tento efekt vysvětluje, proč pro podstatný zvýšení vodivosti křemíku stačí jen nepatrná koncentrace příměsí. A konečně, takovej výzkum ani nerazí cestu ani ke kvantovejm počítačům, který se postupem času pro grantový agentury staly podobný zařikávadlem, uvolňujícím peníze jako před časem třeba nanotechnologie. Při měření vodivosti kanálku nebyly shledány žádný odchylky od Ohmova zákona - což je způsobený právě tím, že elektrony pod fosforovým proužkem putujou v mnohem větším objemu, než odpovídá jeho šířce, takže se kvantový efekty navzájem zprůměrujou.
Na tédle stránce NASA je pěkně zpracovaná SW flash aplikace, ve který si můžete nafitovat parametry standardního kosmologickýho Lambda-CDM modelu na spektrum mikrovlnnýho pozadí vesmíru.
Velká příkopová propadlina tvoří hranici mezi africkou a euroasijskou tektonickou deskou. Volnej prostor mezi dvěma masivy byl v minulosti vyplněn vodou a vznikla tak soustava východoafrických jezer (např. jezero Tanganika). Některá jezera jsou dodnes ovlivněna tektonickou činností celé soustavy natolik, že jejich salinita se postupně zvyšuje. Tento proces byl pozorován u jezera Magadi v Keni nebo v explozním kráteru Katwe v Queen Elizabeth National Park v Ugandě (na fodce níže, v pozadí kráter Bunyaraguru). Explozní krátery vznikly rozmetáním sopečné kaldery sopečnym výbuchem. Ačkoliv jsou dávno vyhaslý, voda v jezeře stále smrdí po síře a vylučuje sirný sloučeniny, čemuž nasvědčujou i žluté okraje vodní plochy.
Východ slunce nad západní Evropou ze satelitu (doufam teda, že to neni fake). Obr. vpravo je celoroční expozice Toronta. Vpravo podobnej záběr Palast der Republik z Berlina (28.6.2006 - 19.12.2008).
Další podobný fotky okolí Bristolu pořízený stacionární dírkovou kamerou v časovým rozmezí několika měsíců naleznete zde. Kvůli citlivosti filmu používaj velmi malej otvor v kameře, což ošklivej modrej nádech fotek - krátkovlnný světlo proleze dírkou snáze, než dlouhovlnný.
Jednoduchej pokus demonstruje, že plechovka se zaboří do písku snáze, když ho provzdušňuje vzduch plechovkou do písku vtlačovanej. Výsledek souvisí se záludnou tekutostí jemnejch písků na Sahaře, ve kterejch se oběť utopí tím rychlejc, či dělá prudčí pohyby. Fyzici ale upozorňujou, že efekt bude závised na velikosti zrn písku, na rychlosti zaboření a řadě dalších okolností (např. vzájemným tření zrn a na tom, zda má písek zrna slepený vlhkostí).
Jak rozeznad pravej diamant od padělku? S trochou zkušeností a znalostí fyziky se můžete zkusit orientovat
Ani z těch RGB barev na slunečníku v tomto případě nevznikne barva bílá nýbrž šedá (R+G+B)/3. Pokud použiješ CMY model kde C=G+B,M=R+B,Y=R+G tak dostaneš 2x světlejší/intenzivnější šedou než u RGB (bo to bude 2xR+2xG+2xB)/3. To protože jas(R+G+B) = 100% tedy jas(R)=jas(G)=jas(B) = 33% Dále jas(G+R) = jas(Y) = 66%
To co tam vzniká je vyblitá barva zprůměrovaného jasu složek které se na ní podílely - tedy ani aditivní ani subtraktivní skládání barev to být nemůže!!! A "foton nějaké barvy" neexistuje - samotný foton je zcela achromatický. Aditivní míchání barev je když vezmeš světla základních barev a zamíříš je do jednoho bodu kde se smíchají. Výsledný jas je SOUČTEM těch participujících barev. Proto kurva ADITIVNÍ.
V éterový teorii je časoprostor modelovanej gradientem hustoty vodní hladiny. Po vodní hladině se šířej jednak příčný vlny odpovídající vlnám světla, druhak přes ni procházej zvukový vln (obdoba gravitačních vln ve vakuu) který se na vodní hladině projevujou jako šum, ve vakuu tvořící analogii kvantovýho šumu vesmíru. Např. při explozi jaderný pumy pod hladinou se na hladině rázová vlna vytvoří cosi jako kruh šumu. Oba druhy vln spolu vzájemně interferujou a tvořej řadu druhů tzv. solitonů, čili vlnovejch balíků energie, který sou základem jak lehčích částic (bosonů), tak těžších částic (fermionů). Nejlehčí vlnový balíky ve vakuu jsou fotony a neutrina a ty odpovídaj solitonům na hladině (Russelovy solitony) a pod hladinou vody (tzv. Falacovy solitony). Soliton vzniká vždy, když deformace prostředí prodlouží dráhu pro šíření vlny tím, že ji zpomalí a dodá vlně část setrvačnosti prostředí. K tomu dochází např. při šíření vlny v plochým kanálu, kde každá vlna do sebe vcucnout musí část vody ze svýho okolí (viz např. Korteweg–de Vriesovo řešení). Z principu vzniku se solitony vždycky šířej nenulovou rychlostí blízkou rychlosti šíření vln na hladině, nemužou se zastavit. Ale povrchový solitony se vždy šířej o něco menší rychlostí, než povrchový vlny, zatimco solitony pod hladinou se šířej rychlostí nepatrně vyšší, protože vznikaj skládáním hladinovejch vln s mnohem rychlejšíma vlnama pod hladinou. Oba druhy solitonů deformujou hladinu, čili zpomalujou šíření dalších vln podobně jako oblast vyšší hustoty hmoty rozprostřená na hladině, proto i ve vakuu neutrina i fotony vystupujou jako hmotné částice. Dělají to ale opačným způsobem - nadhladinový solitony ji zakřivujou konkávně, čili kladně, zatimco ty podhladinový sou tvořený dvojicí vírů a zakřivujou ji konvexně, čili záporně. Z toho vyplývá taky opačná závislost obou druhů solitonů na rychlosti. Zatimco nadhladinový solitony se brzděj svým vířením tím rychlej, čim v sobě nesou víc energie a propagujou se pomaleji, rychlost podhladinovejch solitonů s rostoucí energií/intenzitou taky roste. Pokud je tedy éterovej model správnej, podobný závislosti by měly platit i pro fotony (solitony EM vln) a neutrina (solitony gravitačních vln).
Protože lidská společnost je vícerozměrný částicový prostředí podobný vakuu, můžeme modelovat vznik a šíření obou druhů solitonů i na sociálních artefaktech. V sociální prostředí odpovídaj vlny energie vlnám informace a jejich solitony zafixovaným balíkům idejí, názorů nebo vzorů chování, kterým Darwinistickej biolog Dawkins označuje jako memy a lidskou společností se propagujou bez větších změn jako stabilní útvary. Pak můžeme rozlišovat dva druhy idejí, tzv. politicky korektní a politicky nekorektní memy. Politicky korektní memy vznikaj kondenzací uznávanejch názorů společnosti jako ucelenej soubor názorů svázanejch deterministickým způsobem shora dolů jako tzv. teorie, zatimco politicky nekorektní memy vznikaj nabalováním názorů, který představám většinový společnosti odporujou. Z toho vyplývá taky jejich rozdílný chování - ideje první skupiny maj tendenci se vzájemně shlukovat, protože sou společností podporovány a tvoří tzv. ideologie, zatimco menšinový názory sou ignorovány pokud ne přímo potírány a zůstávaj proto rozptýlený. Příkladem dvojic takovejch duálních názorů je např. představa horký a studený fůze, nebo evoluční teorie a kreacionismus. Jejich nositelé ve společnosti vystupujou jako hmotný částice vyměňující si navzájem ideje jako bosony.
Stejně jako jejich ideje maj tendenci se shlukovat, ale zastánci politicky nekorektních idejí zůstávaj rozptýlený v diaspoře jako antičástice v našem vesmíru, zatimco jejich oponenti sou společností podporovaný a tvořej kompaktní rozsáhlý útvary, např.teologický a výzkumný instituce zaměřený na rozvoj převládajícího světonázoru a odpovídaj hmotnejm objektům v našem vesmíru. Tady je nutný zdůraznit, že přestože proponenti politicky korektních idejí ve společnosti tvořej větší a kompaktnější celky, celkovej počet proponentů obou názoru muže bejt klidně vyrovnanej, např. počet odpůrců evoluce ve Spojenejch Státech dosahuje počtu jejich zastánců. Ale odpůrci většinovýho názoru maj víc paralelních představ, jakýma lze ke stvoření dojít a tak zůstávaj rozptýlený jako antihmota v našem vesmíru a navzájem se často odpuzujou, zatimco proponentni politicky korektního názoru zůstávaj semknutý jednotnou konzistentní ideologií (gravitační silou).
Charakteristický pro vzájemnou interakci jak idejí, tak proponentů obou skupin je, že k sobě cítěj nesmiřitelnej odpor (na krátký vzdálenosti se odpuzujou)a při vzájemným kontaktu se potírají (anihilujou) v ostrejch výměnách názorů (flamewars), který málokdy vedou k jednoznačnýmu výsledku, protože ani jedna ze stran obvykle nehodlá ustoupit ze svejch pozic a tak debaty končej vyčerpáním obou stran a rozptýlením jejich energie do okolí. Současně však mužeme vypozorovat jakousi osudovou přitažlivost obou skupin na velkou vzdálenost, protože proponenti obou ideologií často vyhledávaj záminky ke vzájemnym střetům, takže třeba na diskuzním fóru o Windows dřív či pozděj skončí nějakej Linuxák a obráceně. Tahle vzájemná osudová přitažlivost odpovídá hromadění temný hmoty tvořený převážně antičásticema kolem masivních objektů v našem vesmíru. Podobně jako temná hmota sou oponenti přitahovaný slabinama většinový ideologie, tedy především v izolovanejch otázkách a okrajovejch záležitostech podobně jako temná hmota s oblibou obklopuje převážně malý galaxie a okraje velkých galaxií. V centru většinovejch názorů většinou moc oponentů nenajdete.
V elektronce napětí už 25 tisíc voltů stačí na vytvoření rentgenového záření. Před časem prolétla tisk zpráva, že i napětí vznikající při trhání pásky ve vakuu může vytvářet rentgenový záření. Napětí nad 250 kV v urychlovači dostačuje aji k vytvoření gamma záření. Při bouřkách běžně vzniká napětí až 400 milionů voltů (napětí 1 MV je nutný k průrazu vzduchu na vzdálenost jednoho metru, s rostoucím vzdáleností pak průraznost vzduchu klesá v důsledku lavinovitýho efektu). Otázka tedy zní, proč při bouřkách běžně nepozorujeme záblesky gamma záření? Příčina je ta, že elektrony se při průchodu atmosférou velmi rychle zabrzdí na rychlost odpovídající několika desítkám kV a pak se pohybujou plynem konstantní rychlostí jako sněhový vločky snášející se k zemi. Při výboji blesku jde tudíž pozorovat jen slabý záblesky rentgenovýho záření. Nicméně tropický bouřky často vznikaj ve vysokejch výškách, kde je atmosféra podstatně řidší a elektrony jsou zde elektrickým polem urychlovány do stratosféry na rychlost blízkou rychlosti světla. Jejich srážkama s atomy plynů vzniká energetický gamma záření, který pravidelně detekuje např. gamma observatoř FERMI (projekt GLAST), což je družice monitorující gamma záblesky vzdálenejch galaxií.
Jelikož gamma záření s energií nad 1 MeV může produkovat antihmotu, existovala myšlenka, že při tropickejch bouřkách může vznikaj aji malý množství pozitronů. Ovšem takový pozitrony běžně vznikaj i srážkama částic kosmickýho záření v ionosféře a je obtížný je od signálu bouřek odlišit. Astronomům NASA v tomto směru pomohla náhoda. Když družice Fermi 14. prosince 2009 prolétala nad Egyptem, zachytila gama záblesk vytvořenej bouří v 7.000 km vzdálený Zambii. Záblesk tim pádem vznikl pod horizontem mimo přímý dohled družice - což je těžko vysvětlitelný, protože gamma záření se šíří přímočaře jako každá jiná forma EM záření (na obr. vlevo označenej růžově). Fyzici proto předpokládali, že srážkama gamma záření s atmosférou současně vzniklo několik pozitronů, který se v magnetickým poli šíří po zakřivený dráze a můžou družici zasáhnout aji za horizontem. Tuto teorii potvrzovala skutečnost, že v části případů byl současně pozorovanej ještě jeden signál, odpovídající době, kterou pozitrony potřebujou k oběhnutí Země. Časovej odstup signálů astrofyzikum posloužil jako důkaz, že záblesk gamma záření způsobily pozitrony obíhající zeměkouli vytvořený gamma zábleskem při bouřce. Zdá se, že na naší planedce mužou v malým měřídku probíhat aji procesy typický pro velmi hustý a horký hvězdy.
Barevnej deštník roztočenej postupně se zvyšující rychlostí demonstruje, jak aditivním mícháním barev spektra vznikne bílá barva.
Poslechni Evičko, co to máš za tričko - no to je senzace, já jen koukám? Bonus: Historie výzkumu studený fúze na MIT je plná cenzury a dodatečného falšování experimentálních dat v neprospěch studené fúze (výcuc EN).
Teplé počasí kolem jižního pólu Marsu přináší zajímavé úkazy. Ke konci každého marťanského léta se část rozsáhlé jižní polární čepičky tvořené ze suchého ledu odpaří. , přitom se místy v natlakovaný půdě tvoří záhonky písečnejch gejzírů, jak je loni zachytila sonda Mars Odyssey. Na jejich místě vznikají hluboké jámy o průměru až 60 metrů a v místech, kde suchý led sublimuje přímo na plyn, se rozšiřují. Objevuje se třpytivé olemování, tak jako mají talíře lemování zlatým vzorkem, ale složení prachu, který zvýrazňuje stěny jam zůstává neznámé (mohl by to bejt pyrit?). Kruhové propadliny ve středu obrázku měří asi 60 metrů. Na obr. dole uprostřed sou sesuvy sutě na Marsu vyfotografované v rámci HIRISE pozorování okraje polární čepičky Marsu pomocí MRO. Počítačové modely sesuvů odhalily, že jsou tvořeny suchou hmotou. Dochází k nim v jarním období (analogie tání ledovců v Antarktidě) a rozměry oblaku prachu jsou asi 200x200 m.
Vznik spirálových struktur polárních čepiček je vysvětlován následovně. Větry vanoucí od pólu jsou díky rotaci planety stáčeny Coriolisovou silou. Na tvarování povrchu ledového krytu se pak podílejí dva jevy, které se vzájemně doplňují. Sluneční svit výrazněji ohřívá jižní kopce a vítr odnáší sublimát z kaňonů pryč. Odpařený led ale okamžitě kondenzuje ve stínu na neosvětlené chladnější straně kaňonu a větry stáčející se podle rotace planety takto přemisťují led na severní polokouli od severu jihozápadním směrem a na jižní polokouli od jihu severozápadním směrem. Vítr spolu se slunečním svitem prohlubují ledové jizvy podobně, jako jsou přemísťovány pouštní duny. Vzniklé kaňony se pak na povrchu paralelně skládají do pravidelné spirály kolem pólu. Na obrázku vpravo je plocha označená A je vystavena od jihu Slunci více než plocha skrytá ve stínu a zde označená B. Na osluněné straně dojde k výraznějšímu odparu ledu a ledové vrstvy se postupně ztenčujou.
Na tomdle obrázku stužkovýho výboje je vidět, jak funguje blesk v závěrečný fázi výboje. Vytvoří se vodivej kanál a protože dlouhá dráha blesku má nezanedbatelnou indukčnost a kapacitu, tvoří rezonanční obvod a výboj několikrát přeběhne rychle sem a tam s frekvencí několika desítek Hz. Za silného větru se dráha výboje trochu posune, takže každá jiskra cestuje po trochu jiný dráze. V praxi jde takovej jednotlivý dráhy výboje zaznamenat jen na film, díky setrvačnosti oka oslepenýho bleskem z něj uvidíme jen silnější nebo slabší pruh.
Zajímavej oblouk polární záře nad Islandem
High speed foto z dynamiky kapalin
Fyzikální hra SandBox
Takhle vypadaj výkonový UV LED Nichia (PDF). Jelikož za provozu je na těchto diodách vysoký napětí, silně topí a pro trvalej provoz vyžadujou dobrý chlazení (1340 mW LED má příkon asi 16 W). Vzhledem k tomu, že ultrafialový světlo rozkládá plasty, jsou montovaný v křemenným okýnku (sklo UV pohlcuje). Ostatně pod 200 nm (což je v současný době limit UV LED) začíná ultrafialový světlo pohlcovat i vzduch. Použivaj se k podobným účelům, jako rtuťový výbojkym, např. v UV fotografii.
Šířka zakázanýho pásu (v angličtině označovaná jako "bandgap") označuje energii, kterou elektrony vázaný v materiálu potřebujou dodat, aby se staly volně pohyblivý a vyjadřuje se v elektronvoltech. V kovech jsou elektrony pohyblivý od počátku, takže u nich je šířka zakázanýho pásu nulová. V izolantech je naopak šířka zakázaného pásu vysoká , materiály se šířkou zakázanýho pásu nad 3.0 eV se označujou jako polovodiče, ale je to uzanční hranice, protože polovodivý chování vykazuje např. aji diamant (má šířku zakázanýho pásu 5.5 eV). Foton o energii 1eV má vlnovou délku 1240 nm, čili v infračervený oblasti, foton zelenýho světla, na který je lidský oko nejcitlivější (532 nm) odpovídá šířka zakázanýho pásu cca 2.33 eV. To má význam u LED diod, jejichž vlnová délka se šířkou zakázanýho pásu přímo souvisí. Aby dioda mohla svítit ve viditelným spektru, musí být její materiál z polovodiče o šířce zakázanýho pásu v rozsahu 1.78 - 3.4 eV (materiál s šířkou pásu pod 1.45 jsou pro viditelný světlo neprůhledný). Pokud z polovodiče uděláme diodu, pak napětí na diodě v propustným směru bude přibližně odpovídat rozdílu šířek zakázanýho pásu materiálů na obou stranách polovodičovýho přechodu - toho jde využít při měření teploty v tzv. diodovejch teploměrech. Z polovodičů používanejch v technický praxi má nejvyšší šířku nitrid hliníku (aluminium nitrid AlN) 6.3 eV, používanej pro výrobu ultrafialovejch LED svítících na vlnový délce 210 nm, napětí na takovejch diodách za provozu je často až dvacet voltů. Nejnižší cca 0.17 eV má asi antimonid india InSb, používanej v detektorech termokamer, je to už vzhledem i chováním prakticky kovovej vodič.
Při zahřívání se materiál postupně mění na vodič, protože v něm roste koncentrace nosičů náboje a šířka zakázanýho pásu klesá. Jaxe s teplotou mění šířka zakázanýho pásu jde názorně pozorovat na svítivejch LED diodách. Na prvním je červená LED ochlazená v kapalným dusíku - její světlo postupně zezelená. LED vpravo takový štěstí nemá: byla původně dimenzovaná na 20 mA a svítila zeleně. Při 100 mA se její světlo změnilo nevratně na oranžový, při 200 mA zčervenalo a LED se vzápětí definitivně spálila. Možná se zní na okamžik před smrtí stala infračervená laserová dioda - chtělo by to nezávislý pozorování pod infrakamerou např. ze smartmobilu. V případě polovodičů s hranou zakázanýho pásu těsně v ultrafialový oblasti lze pozorovat, jak se zahříváním jejich barva prohlubuje - na videu vpravo je bílej oxid zinečnatej opejkanej plamenem hořáku, ve kterým zežloutne. Po vychladnutí se bílá barva opět vrátí. Všimněte si že oxid zinečnatej zahřátej nad určitou teplotu začne jasně svítit, jde o tzv. kandoluminiscenci (Drummondovo světlo) způsobený antistokesovským rozptylem elektronů (obrazně řečeno, zahřátý atomy vo sebe při dostatečný amplitudě začnou navzájem mlátid a jejich elektronový obaly vyšplichujou elektrony do vyšší výšky, než odpovídá teplotě černýho tělesa z Planckova zákona).
Formálně uvažující fyzici se často radujou ze shody teorií s experimentem, ale přitom systematicky přehlížej, jaxe v jinejch oblastech rozchází s realitou v duchu hesla Alberta Einstein: "Když fakta neodpovídaj teorii, změňte fakta". Např. dole je výsledek dvouštěrbinovýho experimentu provedenýho s různou energií fotonů. Na obr. vlevo je výsledek pokusu s nízkoenergetickými fotony, při kterym vznikaj difúzní difrakční proužky - to je to, co obvykle uvidíme, když jako zdroj světla použijem klasický laserový ukazovátko. Při použití rentgenovýho záření místa v dopadu fotonu zčernají difúzně a tvořej se vzájemně překrývající se tečky. S ještě energičtějšími fotony gamma záření na stínítku zůstanou taky difrakční proužky, ty ale budou tvořený jednotlivými stopami gamma fotonů, který se chovaj jako izolovaný částice s definovanou dráhou (viz obr. vpravo). Všiměte si, že výsledek s nízkoenergetickými fotony lze intepretovat jako kdyby byly tyto fotony samy složeny z velkého počtu menších. Rovnice kvantový mechaniky však pro všechny tři případy dávaj stejnej výsledek, protože přihlížej jen ke statistický povaze jevu. Podle tzv. Kodaňský interpretace by měla bejt dráha jednotlivejch fotonů nevystopovatelná, jakmile se na nějakej konkrétní foton zaměříme, jeho vlnová funkce se tzv. zhroutí a foton se začne chovat klasicky. Fyzici však tuší, že tomu tak být zcela nemusí a v sérii opakovanejch experimentů se jim podařilo dráhu jednotlivých fotonů naměřit na základě principu tzv. slabého měření, aniž došlo k rozpadu interferenčního obrazce. Princip slabého měření v podstatě předpokládá, že se vlnová funkce pozorovanýho objektu sice zhroutí, ale při opakování experimentu je obnovená, takže můžeme sledovat její časovej vývoj jako když pozorujem odkapávající kapky pod stroboskopem - zdá se nám přitom, že pozorujem časovej vývoj jedný kapky, ve skutečnosti však v každý fázi pozorujem jinou kapku. Podobně se podařilo proměřit vlnovou funkci fotonu, o níž Kodaňská interpretace na základě předpokladu kolapsu vlnový funkce tvrdí, že je neměřitelná a že tudíž nemá fyzikální význam. Časosběrnou metodou lze přesto pozorovat, jak se fotony nebo elektrony pohybujou - akorád že to měření není tak "direct", jak název článku v Nature tvrdí, protože indeterminismus kvantové mechaniky nelze tak jednoduše obejít.
Nicméně kvantová mechanika čelí ještě hlubším fundamentálním rozporům s realitou. Např. v klasický kvantový mechanice časový vývoj kvantový vlny určuje Schrodingerova rovnice, podle který by se měly všechny částice na který nepůsobí vnější sílu rozplynout velmi rychle do vakua. V reálu k tomu samozřejmě nedojde, protože částice drží pohromadě jejich vlastní gravitace - což je ale síla, kterou kvantovka nezná. Tento rozpor lze intuitivně vysvětlit přítomností nepatrnejch fluktuací hustoty vakua, který způsobujou, že i částice který je makroskopicky v klidu se pohybuje vysokou rychlostí, což jí umožní splnit princip neurčitosti a zůstat vymezenou v určitým objemu. V tomto směru neni bez zajímavosti, že obecná teorie relativity řeší podobnej, akorád přesně opačnej problém. V obecný teorii relativity lze totiž všechny částice považovat za vlnový balíky časoprostoru, tzv. geony. J.A.Wheeler, kterej koncept geonu do relativity zavedl však narazil na nepřekonatelnej problém - z jeho rovnic mu vycházelo, že všechny geony by se měly rychlostí světla zhroutit do černejch děr a to ho donutilo tuto teorii opustit. V praxi ke kolapsu geonů nedochází právě kvůli kvantovejm fluktuacím vakua, díky kterým se částice neustále pohybujou a svými vzájemnými nárazy na sebe vytvářej tlak, kterej gravitaci vzdoruje. Pikantní na tom je, že šum vakua v éterový teorii současně vysvětluje gravitaci a kvantovou neurčitost - takže přestože závěry těchto teorií popírá, ve svým důsledku jim umožňuje existovat.
Někteří teoretici (strunaři) se pokoušej kvantovku upravit namícháním teorie relativity, jiný se samozřejmě snaží rozpor teorie s realitou řešit separátně, např. rozšiřováním Schrodingerovy rovnice o časově proměnný členy, který by měly řešení volný částice kolabovat tou rychlostí, jako by expandovalo bez jejich přítomnosti. Např. Steven Wienberg v nedávné studii předpokládá, že každých 10-15 sekundy dojde ke kvantovému provázání částice se svým okolím, takže dojde ke kolapsu její vlnové funkce, což v konečném důsledku částici trvale udržuje pohromadě. Tato interpretace předpokládá interakci částice se zbytkem vesmíru nadsvětelnou rychlostí, s čímž mají značný problém formálně uvažující teoretici, jako náš Luboš Motl, který by nejraději nechali kvantovou mechaniku v tom stavu, jakém je už sedumdesát let (zřejmě protože byl použit pro odvození jejich verze strunové teorie, která předpokládá nepřekročitelnou rychlost světla a každá revize kvantovky by nutně přinesla i revizi teorie strun). Sociální problém Motla je v tom, že S. Wienberg je jedna z největších autorit teoretický fyziky a spolu s Abdusem Salamem a Sheldonem Glashowem v roce 1979 získal Nobelovu cenu za fyziku za svou práci o sjednocení slabé a elektromagnetické interakce. Skutečnost, že takovej dinosaurus opravuje klasický teorie, zatimco mladý neúspěšný ucho mu v tom snaží bránit ilustruje současnou generační inverzi teoretický fyziky, kdy sou starý vědci ochotnější experimentovat se změnama základů fyziky spíš, než mladý konzervativci, který čekaj na potvrzení svejch vlastních teorií.
Tvary síťovejch zásuvek v různejch zemích, nejsympatičtější mi teda připadá ta holandská.. Aspoň teda že ty elektrony maji všude stejnej náboj.
Měsic s orbitální stanicí ISS v zákrytu a transit ISS při částečným zatmění Slunce. Měsíc je zajímavej dvou blízkostí a relativní velikostí vůči Zemi. Bez Měsíce by zřejmě život na Zemi nevznikl. Chrání ji před dopady asteroidů, funguje jako gyroskop, kterej udržuje stabilní sklon zemský osy a chrání ji tak před změnami klimatu, příbojové vlny rozšiřujou oblast ve které mohl vzniknout život. Podle éterový teorie život potřeboval ke své evoluci dlouhou dráhu fluktuacema vakua na místě a právě tato nesmírná dráha je příčinou, že ho dnes vidíme tak asymetrickej, s odlišnou časovou a prostorovou dimenzí. Kdyby se první suchozemské rostliny a živočichové museli vypořádat s „ostrou“ hranicí souše a moře, trval by přechod života na kontinenty mnohem déle. Podle většiny teorií nám Měsíc dává také teplo. Měsíc oběhne Zemi jednou za měsíc, ale Země se kolem své osy otočí jednou za 24 hodin. Gravitace Měsíce tedy vytváří tah slapových sil – a tím také tření, které zpomaluje to zemskou rotaci – bez Měsíce by se Země točila mnohem rychleji. To by znamenalo turbulentnější atmosféru a silné větry, které by životu nepřály. Měsíc se však od Země vzdaluje rychlostí asi 4,5 centimetrů za rok a současně s tím se bude zpomalovat zemská rotace. Nakonec bude stejná jako oběžná doba Měsíce kolem Země – den pak bude trvat 9600 hodin.
Ačkoliv to není obecně známo, model Big Bangu se už dávno zhroutil. Tento kousek o rozpětí 38 metrů z cortenový oceli byl postaven u stadiónu v Manchestru v roce 2005, ale už po měsíci z něj vypadl jeden z paprsků a výmluvně se zapíchnul vedle stojícího auta na metr do země a další paprsky se začaly ve větru kývat. Po mimosoudním urovnání za dva miliony liber byla plastika rozřezaná a v roce 2009 odvezená do šrotu.
Tou měrou jakou se rozšiřuje použití LED diod pro osvětlení, čim dál tim víc firem začíná experimentovat s jejich využitím pro datový přenosy. Světlo LED diod lze totiž na rozdíl od všech ostatních zdrojů světla velice rychle modulovat s frekvencí až několik MHz, aniž jejich pozorovatel cokoliv postřehne. Tim se otvírá jejich využití pro datový sítě, zejména v prostředí letadel, nemocnic apod. situacích, kde použití WiFi buďto neni žádoucí, nebo vůbec možný (v metru nebo pod vodou). Se světlem LED diod je ve skutečnosti právě opačná potíž - reaguje na změny napětí tak rychle, že je při napájení usměrněnym síťovym proudem nepříjemně "mrkavý" a vykazuje stroboskopickej efekt. Takže se firmy předháněj ve složitejch konstrukcích invertorů, který ze střídavýho proudu udělaj stejnosměrnej s pokud možno co nejvyšší účinností a bez EM rušení okolí.
Ačkoliv nápad na přenos dat s použitím LED je velice starej (IBM má patent na tuhle technologii už někdy z roku 1980), teprve nyní jeho použití začíná dávat větší smysl. Rychlý rozšiřování smartmobilů začíná vést k jejich vzájemnýmu rušení např. v učebnách nebo universitních knihovnách a pod. místech s vyšší koncentrací lidí, což by právě datový pojítka na bázi LED umožnila elegantně řešid. S přenosy dat pomocí LED diod experimentuje německej Siemens i japonská technologická firma VLC, jejíž návrh LiFi byl časopisem Huffington Post oceněnej jako jeden z dvaceti nejvýznamějších technologickejch řešení pro rok 2012. Jediný čeho se tu obávam je, že než se tahle technologie rozšíří, nároky na rychlost datovejch přenosů se posunou zase někam dál, takže nebude stačit ani průměrnýmu uživateli.
První generace solárních článků s kvantovejma tečkama nefungovaly moc dobře, páč byly tvořený jednoduchou vrstvou kvantovejch teček nanešenejch na povrchu solárního článku. Kvantový tečky sice zachytávaly horký elektrony, ty ale kolem nich obíhaly a postupně se rozptylovaly luminiscenčníma přechodama - článek po ozáření UV světlem sám fosforeskoval, ale žádnej proud negeneroval. Fyzici však náhodou zjistili, že když kvantový tečky oddělí od zbytku článku tenkou vrstvou izolantu, intenzita luminiscence silně poklesne a článek začne dodávat proud. Dochází přitom k injekci elektronů do podkladové vrstvy polovodiče prostřednictvím kvantového tunelování. Tento mechanismus sice funguje, ale je relativně pomalej (izolační vrstva se chová jako elektrickej odpor) a s rostoucí intenzitou osvětlení účinnost článku rychle klesala. Fyzici našli řešení v oxidu titaničitém, což je bílej polovodič s šířkou zakázaného pásu asi 1.6 eV, takže propouští prakticky celou viditelnou oblast spektra, přitom je ale dostatečně elektricky vodivej (viz krystalky TiO2 vlevo). Titan v tomto materiálu snadno podléhá fotoredukci za vzniku titanitých iontů, který zůstávaj zabudovaný v mřížce jako zdroj elektronů. Takže když kvantová tečka zachytí elektron, může je snadno předat do vrstvy oxidu titaničitého, kde existuje tak dlouho, dokud se mu nepodaří protunelovat do objemu fotočlánku. Částice oxidu titaničitého tak slouží jako jakejsi minirezervoár fotoelektronů a jejich velkej povrch řeší problém s nízkou rychlostí tunelování fotoproudu. V praxi se konstrukce fotočlánku řeší tak, že se nanočástice oxidu titaničitého (podobný těm co sou v opalovacím mlíku) obalej tenkou vrstvičkou selenidu zinku nebo olova. Tyto materiály maj nízkou šířku zakázaného pásu a účinně tak zachycujou horký elektrony jako pytel s pískem (kdyby měly šířku pásu vyšší, horký elektrony by se od jejich vrstvy začaly odrážet). Vysoká koncentrace elektronů v selenidu snižuje šířku PN-přechodu, což umožní zachytit i energetický elektrony co se rychle rozptylujou. Vzniklýma kompozitníma částicema se pak pokryje povrch normálního solárního článku.
Z popisu je zřejmý, že jde svym způsobem o solární článek se dvěma polovodičovými přechody. Jeho svrchní část zachytává převážně fotony ultrafialového záření, který sou zdrojem horkejch elektronů a po zpomalení je injektuje do spodní vrstvy solárního článku podobně jako v drahejch výkonovejch fotočláncích na bázi gallium arsenidu a indium fosfidu s heteropřechody. Nabízí se myšlenka použít vrchní vrstvu jako samostatnej solární článek s velmi jednoduchou konstrukcí ve formě nanotečkový pasty, kerá by se nanesla mezi dvě elektrody: jednu průhlednou a druhou kovovou. Vrstva nanoteček by po ozáření injektovala elektrony do kovový vrstvy a tím generovala elektrickej proud. Článek by přitom neobsahoval žádný krystaly a složitě vyráběný polovodičový přechod, ergo by byl velice levnej a bylo by ho možná nanášet jako malířskou barvu štětcem nebo fixírkou na různý kovový podklady. Takový články se zkoušej už několik let, ovšem jejich účinnost je stále velmi nízká, takže nevykompenzuje ani nízký náklady na jejich výrobu. Nedávno se však podařilo tímto způsobem vyrobit solární článek s kapalným elektrolytem a účinnosti kolem 1%, což už začíná bejt komerčně zajímavý. Nezapomínejme, že první tenkovrstvý křemíkový články z napařenýho křemíku (takový ty levný panýlky, co se prodávaly jako "dobíječky" autobaterie pro umístění za zadní sedadlo v autě) neměly účinnost o moc větší (tak do 3 - 5%) - a jak šly pěkně na odbyt.
Nedávno tiskem proběhly zprávy, že chytrý větci z NREL vyrobili solární články s kvantovou účinností nad 100%, konkrétně 114%. Články obsahujou nanokrystalickou vrstvu oxidu zinečnatého ZnO s vrstvou selenidu olovnatého PbSe mezi zlatou elektrodou a filmem z průhledného vodiče (viz schéma vpravo). Co takový kvantový perpetuum mobile ve skutečnosti znamená? Solární články fungujou pro zachytávání energie fotonů podobně jako drsná nakloněná desce při využívání energie padajících kuliček. Většina kuliček se při dopadu několikrát odrazí než se začne kutálet, část jich naopak na desce ulpí a tenhle podíl energie je nenávratně ztracen. Ovšem když nakloněnou rovinu překryjeme tenkou vrstvu nějakýho elastickýho materiálu, pak vlna způsobená dopadem kuličky může vyhnat ze sousedních míst ty, co na desce visej, v konečném důsledku kuličky nebudou vyskakovat tak vysoko a jejich energie se využije pro pohánění dalších, které by jinak zůstaly viset na desce. V případě solárních článků funkci nakloněný roviny hraje oblast vnitřního náboje na rozhraní dvou polovodičů s různou koncentrací elektronů. Při spojení obou vrstev ochuzená vrstva polovodiče vcucne část elektronů z druhý poloviny a tím vytvoří gradient elektrickýho pole, kterej zachytává elektrony uvolněný světlem z atomů a postrkuje je na jednu stranu polovodičovýho přechodu - solární článek generuje napětí. Jenže sluneční světlo obsahuje energii různých vlnových délek a část energie nestačí k uvolnění elektronů. Na druhý ultrafialový straně spektra je naopak energie až moc a uvolněný elektrony maj vysokou rychlost a lítaj si polovodičovým přechodem jak chtěj. Tyto tzv. "horký" elektrony je nutné zpomalit a usměrnit - a to velice rychle, jinak se samy zabrzdí srážkama s atomy v mřížce a jejich energie se tak nenávratně přemění v neužitečný teplo.
K tomu se používá vrstva kvantovejch teček, což sou krystalky polovodiče tak prťavý, že je elektrony částečně obíhaj po obvodu v kvantovejch vlnách jako elektrony atom v atomovejch orbitalech. Povrch nanoteček tím pádem tvoří elastický prostředí, který se excituje podobně jako atom, když do tečky vnikne horkej elektron a svoji energii je pak schopný vydat zpátky. Prakticky dojde k tomu, že energie jednoho horkýho elektronu je schopná vybudit několik dalších, zato pomalejších a toto je právě ta nadjednotková kvantová účinnost. Jenže termodynamická učinnost polovodičového přechodu je daná fyzikálním limitem tzv. Shockley–Queisser účinnosti, která za předpokladu 100% kvantový účinnosti činí asi 33.7%- víc energie světla z jednoho přechodu polovodiče prostě vycucnoud nejde. A tak 114% kvantová účinnost odpovídá jen asi 38% termodynamický účinnosti, zatimco maximálně dosažená účinnost solárních článků je ještě nejméně o 10% vyšší (teoretickej limit je cca 66%. Tyto solární články však využívaj víc PN přechodů současně z drahejch polovodič, jejich konstrukce je složitější a vyžadujou taky vyšší intenzitu slunečního záření (čočkové nebo zrcadlové koncentrátory), aby fungovaly efektivně. Čili zprávy o dosažení 114% účinnosti jsou z tohoto pohledu především lstivý PR, který zjevně našlo novou skulinu v prezentaci vědeckejch výsledků. Ke zprávám o nasazení kvantovejch teček v průmyslovejch solárních článcích je nutno vůbec přistupovat s obezřetností, protože ty malý nanokrystalky maji velkej povrch, snadno se tudíž oxidujou a takový solární články na vzduchu a světle mnohem rychlejc degradujou. Krom toho samy o sobě stíněj světlo, takže s tlustší vrstvou nanočástic jde účinnost rychle dolu. Za zmínku stojí, že technologii kvantovejch teček využívaj i kytky, který maj na rozdíl od sinic chlorofylový barvivo uspořádaný ve svých membránách v pravidelně rozmístěnejch ostrůvcích, který zachytávaj elektrony postupně, což jim zvyšuje účinnek fotosyntézy asi o 8%. Jenže kytky uměj svuj chlorofyl průběžně doplňovat a opravovat, když na světle podléhaj fotodegradaci. V případě solárního článku to může znamenat, že ho za pár let budete moci vyhodit, nebo provozovat s mnohem nižší účinností.
Oblast řeky Catatumbo ústící do jezera Maracaibo v oblasti Zulia v severozápadní Venezuele je známá zajímavým atmosférickým jevem: za posledních 360 let se skoro každou druhou noc v roce hodinu po západu slunce nad džunglí stáhnou bouřkové mraky a zaplavujou oblast cca 300 blesky za hodinu, které mají na výšku až pět kilometrů a jsou viditelné do vzdálenosti 400 kilometrů. Nad jezerem je v té době slyšet slabé vzdálené hřmění (vzdálenost bouřky bývá větší než 25 km). Už staří mořeplavci tuto bouřkovou oblast použivali ke svý navigaci. Ovšem až do ledna 2010, kdy bouřky nad Catatumbo náhle ustaly (na satelitech bylo vidět, že výboje sice pokračovaly, ale nebyly vidět přes clonu mraků) - aby se po půl roce opět obnovily. Výpadek se dává do souvislosti s pasátovým cyklem El Nino, který v Amazonii loni vyvolal nebývalé sucho a s odlesňováním oblasti kolem Maracaibo.Bouřky se nejčastěji vysvětlujou vystoupáním nashromážděného teplého vzduchu z bažinatého pralesa sevřeného v klínovité oblasti ze tří stran Andami, nad kterými dochází k rychlému ochlazení, vysrážení a vybití částic vody. Jsou považovaný za nejsilnější troposférickej generátor ozónu (asi 10% celkového množství). Všiměte si několikakilometrový výšky, ve který blesky vznikaj, bouřkového mraku rozvinutého do tvaru hřibu troposférickou mezopauzou a modrý barvy blesků, což je barva výbojů v suchým dusíku (za deště sou blesky oranžovočervený díky spektrálním čárám vodíku z vodní páry).
Konsorcium 40 fyzikálních ústavů deseti zemí se usneslo na společný výstavbě novýho neutrinovýho detektoru označovanýho jako KM3NeT (KM3 sized Neutrino Telescope), čili detektor o objemu kubický kilometr. Princip detektoru je stejný, jako IceCube v Antarktidě a výstavbě detektoru předcházely tři pilotní projekty ANTARES, NEMO and NESTOR. Na dno moře budou na plovákových lanech v pravidelnejch rozestupech zavěšený půlmetrový skleněný koule s fotodetektory (viz obr. uprostřed). Pokud mezi nimi proletí neutrino a narazí na atom, vyrazí z něj elektrony rychlostí světla ve vakuu. Ty se ve vodě rychle zabrzdí na rychlost světla v vodě, která je o polovinu nižší. Rozdíl energie se vyzáří v podobě charakteristickýho kuželu modrého Čerenkovova záření, pro který je voda dobře průhledná. Detektor bude podobně jako IceCube sledovat především vysokoenergetický neutrina s energií mezi 1012 eV and 1020 eV přilétávající z kosmu, kterejch má být tímto způsobem detekováno několik desítek ročně. V kilometrových hloubkách jei nízká intenzita denního světla a voda je dostatečně čirá, takže záblesky lze zde detekovat do vzdáleností desítek metrů. Detektor má být umístěn ve Středozemním moři a svými rozměry patří mezi největší konstrukce postavený lidmi. Jediný co mi neni jasný je, jak budou detektory pucovaný od sedimentů a živočichů, pro který se taková baterie koulí stane vítaným ekosystémem. Celkový náklady sou odhadovaný na 250 mil. Euro a fotodetektory můžou studovat i bioluminiscenci podmořskejch organismů apod. účely.
Duhově zbarvený peří na krku holubů souvisí s jejich navigační schopností - odráží totiž dobře polarizovaný světlo oblohy, takže v něm vypadá mnohem pestřejší než ve skutečnosti je, což umožňuje holubům se vzájemně dobře rozeznávat. Přitom neni v obyčejným světle nijak nápadný, takže na sebe holubi zbytečně neupozorňujou dravce. Zkušený chovatelé závodních holubů z oka dokážou vyčíst jeho zdravotní kondici a vhodnost k dalšímu chovu. Mladí holubi maji duhovku tmavohnědou, v dospělosti získá červenohnědou barvu. Oranžovou duhovku maji holubi společnou s dravci - představuje zesílenou ochranu čočky proti ultrafialovýmu záření, protože je vyplněná karotenovým barvivem, který tuto část spektra silně pohlcuje. Je to proto, že samotná zornice holubů ultrafialový světlo nepohlcuje a díky tomu holubi vidí i část ultrafialovýho spektra, protože jim umožňuje ostřejší vidění. Mají pro tento účel čtvrtou skupinu čípků, vnímajících vlnový délky až pod 300 nm. Jestřábi a orli navíc oko vyplněný sklivcem s jemnou olejovou emulzí karotenovýho barviva. Její částice jsou tak jemný, že viditelný světlo jí prochází, ale krátkovlnný ultrafialový se na něm rozptyluje a tím chrání sítnici před poškozením. Dravci, zejména sovy mají binokulární vidění a oči umístěný zepředu hlavy po lepší odhad vzdálenosti. Naopak holubi, kteří se potřebujou před dravci chránit využívaj široký zorný pole až 300 ° pomocí očí na obou stranách hlavy. Oko ptáků zaujímá větší podíl objemu lebky, než u ostatních živočichů, protože to zvyšuje počet zrakových buněk a rozlišovací schopnost oka. Z tohoto důvodu je taky zploštěný, takže se nemůže v oční jamce natáčet a nemá okohybný svaly - ptáci pohyby oka nahražujou pohyby celé hlavy. Přitom dokážou pohyby krku udržovat orientaci hlavy vůči prostoru.
Oční víčka ptáků jsou nepohyblivý, mrkání zajišťuje tzv. mžurka, blanka přetahovaná přes oko ve vodorovným směru jako u plazů. U vodních ptáků je průhledná a slouží jako kontaktní čočka, která vyrovnává rozdílu v indexu lomu vody a vzduchu. Sítnice ptáků má v horní části vyšší hustotu buněk, dopadá na ni obraz krajiny, kde ptáci potřebujou rozlišovací schopnost nejvíc. Tato část sítnice je zdvojená, takže ji tvoří dvojnásobná hustota zrakových buněk. Spolu s tím se taky mění optická mohutnost čočky, ptáci jsou při pohledu vzhůru dalekozrací, při pohledu dolu krátkozrací podobně jako plazi, který maji binokulární vidění. Další zvláštností oka ptáků je řasnatá cévnatka vchlípená dovnitř oka jako radiátor (tzv. oční lastura, čili pecten oculi). Sítnice je díky tomu vyživovaná přes sklivec, nikoliv přes žilnatou vrstvu nad sítnicí. Pekten leží mimo ohnisko čočky, takže nebrání ostrému vidění. Naopak díky tomu že sítnice samotná neobsahuje tolik cév, žádná tkáň při průchodu sítnicí světlo nerozptyluje. To umožňuje ptákům tak ostré vidění s aperturou na hranici vlnové délky světla. Zvýšený nároky na rozlišovací schopnost oka ssebou nesou taky zvětšení objemu přenášenejch dat - draví ptáci mají oční nervy zdvojené a na sítnici je viditelná dvojitá fovea.Holubi mají taky výbornej sluch a dobře slyší vzdálený ultrazvuky, např. hukot větru a blížící se bouře. Holubi na rozdíl od ostatních ptáků při pití nezakláněj hlavu, ale zobákem nasávaj vodu jako brčkem. Na rozdíl od zpěvavých ptáků holubi taky po zemi nehopkají ale normálně kráčejí jako slepice, protože nemaj šlachy který při dosednutí sevřou prsty kolem větve
Nenápadný kopec Boreč nad Režným Újezdem 4 km od Lovosic (446 m n.m.) obsahuje dutiny, kterými v zimě ve své spodní části vcucává studený vzduch (1, 2, 3). Ten stoupá vzhůru, cestou se ohřívá a nahoře se vyfukuje při teplotě 9–10 °C. Prohlubně plné teplého vzduchu byly vylámány těžbou kamene ve znělcovém masivu. Jakmile se oteplí, tak se proces otočí a teplý vzduch teče puklinami v kopci dolů a během sestupu se ochlazuje. Teplota na výstupu činí okolo 4 °C a teplota horniny uvnitř kopce nikdy neklesne pod 9 až 10 °C, takže rozdíl teplot unikajícího vzduchu vůči okolnímu prostředí může být až 20 °C. Uvnitř kopce se ohřívaný vzduch obohacuje o vlhkost, proto v tuhých zimách nad vyústěním vzniká ojínění porostu a rampouchy. Místa, kde lze pozorovat výfuky teplého vzduchu se označuje jako ventaroly (ventus v latině znamená vítr). Vlhkost se sráží na okolnim terénu, a tak lze v zimě sledovat těsně u ventarol játrovky (např. středomořský druh borečka vzácná Targionia hypophylla) a jasně zelené mechy, a jen několik desítek centimetrů nad prohřátými rostlinami visí neustále přirůstající rampouchy. Vyskytují se zde taky endemitický střevlíkovití brouci Kristus montanus či Pterostichus negligens.
Borečskou záhadu vysvětlil roku 1881 pražský profesor Jan Krejčí, který se svým synem Prokopem systém podivné „ventilace“ uvnitř hory popsal. Boreč vděčí za svůj vznik vulkanismu před 27–37 miliony let, kdy tlak plynů trhal nadloží, a tím dále zjednodušoval magmatu postup směrem vzhůru. Jak vyvřelina chladla, docházelo vlivem nestejné teploty k pnutí a rozpukání horniny, což ve výsledku vedlo ke vzniku systému navzájem propojených prasklin a dutin. Ve čtvrtohorách se ke změně klimatu přidalo mrazové zvětrávání, do puklin zatékala voda a led trhliny svým tlakem dále rozšiřoval. Dnes už má Boreč se sopkou společný „jen“ původ a vývěry par na jeho vrcholu mají zcela jiné vysvětlení. Podobný přírodní jev mikroexhalací byl také v menším měřítku pozorován i na sousedním Sutomském vrchu
Jak moc jedno jediné světlo ovlivní astronomický pozorování? Na Roque de Los Muchachos na kanárském ostrově La Palma je od soumraku do úsvitu zakázáno rozsvěcovat světla aut. Jediné světlo auta přijíždějícího v noci na observatoř může zničit pozorování. Halogenová žárovka se prakticky nesmí v blízkosti astronomické pozorovatelny vyskytovat. Stejně tak jsou nepřípustné lampy veřejného osvětlení, které nemají vrchní kryt.V blízkosti rádiových dalekohledů zase nelze používat mikrovlnou troubu, digitální fotoaparát nebo mobilní telefon. Vpravo je mapa světelného znečištění nad Evropou:
Bortleyho stupnice jasu oblohy
Náklady na jednu pozorovací noc dalekohledů ze skupiny VLT (Very Lagre Telescope) stojí 59 400 eur, noc na rádiovém VLBA (Very Large Baseline Array) 740 eur. Rekordmanem v nákladech na jednu noc se mezi lety 1990 a 2009 stal Hubbleův vesmírný dalekohled: jedna sekunda pozorování stojí 11 euro.
Probíhá galaktický zatmění? Podle jedný z teorií konec světa předpovídanej Mayským kalendářem odpovídá zacloněním sluneční soustavy oblakem temnýho plynu, označovaným jako Great nebo Dark Rift ("temná puklina"), který se vine podél galaktického rovníku jako tzv. rameno Sagittaria. To je oblast noční oblohy, který staří Mayové údajně přičítali důležitej vliv. Není nijak kompaktní, např. tzv. Messierův objekt M24 je ve skutečnosti díra v ramenu, přes kterou je vidět vnitřní oblast galaxie a v infračerveným či rentgenovým spektru je téměř průhledná, takže lze mapovat hvězdy za ní.Jeho okraj se koncem příštího roku ocitne na spojnici sluneční soustavu a galaktického jádra, bude však trvat alespoň sto let, než Slunce úplně projde přes tuto "temnou" oblast oblohy a část stínu už sluneční soustavou prošla v letech 1970. Sluneční soustava je v současné chvíli vzdálena 530 parseků od středu Mléčné dráhy a obíhá jej s periodou asi 225 - 250 millionů let. Nebíhá jej však zcela v rovině galaktického rovníku, nýbrž přitom osciluje s periodou asi 2.7 period za orbit nad a pod rovníkem. Slunce naposledy prošlo rovinou galaktického rovníku v roce 1998. Ke konjunkci Slunce a Velkého riftu dojde poprvé po 25 800 letech. což je shodou náhod i délka precesního cyklu Země. Mayové nazývali dvacet let třináctého baktunu (1992-2012) obdobím „Regenerace Země“ nebo také „Očišťování Země". V roce 755 n.l. údajně mayský mnich předpověděl, že po roce 1991 dojde ke dvěma zásadním událostem: vesmírnému povědomí lidských bytostí a očistě a regeneraci Země.
Zastínění galaktického jádra ramenem Saggitaria je v kontextu vlnový teorie éteru zajímavá věc. V éterový teorii je gravitace způsobená stíněním tachyonů (gravitačních vln) hmotnými objekty. Gravitační vlny se podle této teorie šířej nadsvětelnou rychlostí (nejméně 10.000x rychleji) a vzdálenost 50.000 světelných let od středu galaxie pro ně není žádnej problém. Navíc v éterový teorii je efekt tzv. studené temné hmoty způsobenej naopak stíněním toho stínění okolními hmotnými tělesy a podílí se na něm veškerá hmota v pozorovatelným vesmíru. Není proto nijak divný, že rozložení temný hmoty v Sluneční soustavě ovlivňujou i vzájemný zákryty hmotnejch těles jak uvnitř, tak vně Sluneční soustavy. Např. při slunečním zatmění byl pozorován tzv. Alaisův jev, čili výchylka precese Foucaltova kyvadla, které jinak zachovává konstatní pozici vůči prostoru. Konjukci planet staří astrologové přičítali všelijaký projevy: od přírodních katastrof po změny lidský psychiky (období válek a sociálních revolucí). Je známo, že měsíční úplněk ovlivňuje kriminalitu i počet zranění a sebevražd, systematické studie tohoto jevu ale doposud chybí. V éterový teorii se stínění gravitačních vln projevuje změnou intenzity mikrovlnného pozadí vesmíru, což je neustálej šum na vlnové délce 2 - 20 cm, kterej ruší slabej signál v televizi a spoluzodpovídá za Casimirův jev a kvantový jevy. Protože tento šum prodlužuje dráhu světla, chová se jako tzv. studená temná hmota, obklopující masivní tělesa a galaxie. Zvýšená koncentrace gravitačních vln do sebe přitahuje i těžší částice, především neutrina, tvořená solitony gravitačních vln a lehké antičástice (pozitrony) i kladně nabitý atomový jádra, který do zastíněný oblasti natékají ze sousedního prostoru. V důsledku toho je temná hmota vždy tvořená směskou mikrovlnného šumu a neutrin (studená temná hmota) a těžších antičástic a hmoty viditelný v rentgenovým spektru jako oblak částic, obklopujících galaxie. Tento oblak se chová jako řídká kapalina, může přispívat ke strhávání referenčního rámce při rotaci hmotných těles v oblasti jejich rovníku (Lense-Thirringův jev) a dokonce tvořit jakýsi řídkej prstenec kolem velkejch rotujících galaktickejch clusterů.
Změny intenzity mikrovlnného pozadí vesmíru se zatím systematicky nestudujou, protože fyzici věřej, že gravitační vlny maj rychlost světla a maj tudíž harmonickou povahu s nízkou akustickou frekvencí. Nicméně v souvislosti s postupným zaváděním vícerozměrnejch teorií, jako např. holografického modelu se postupně začínaj studovat i vyšší neharmonický frekvence, kde by se měl projevovat tzv. holografickej šumem. Jeho horní frekvenční hranice je experimentálně omezená právě mikrovlnným pozadím vesmíru, páč fyzici netušej, že to je právě to, co tvoří ten holografickej šum a snažej se mu vyhnout. Při proměřování tohoto šumu byly skutečně na detektoru GEO 600 v oblasti 300 - 1400 Hz zaznamenány nepravidelnosti a poruchy, který by šlo přičíst průchodu gravitačních vln sluneční soustavou podobně jako se při podvodní explozi šíří na hladině šum z akustické vlny pod hladinou vody. Část šumu v oblasti 300 - 600 Hz však byla později identifikována jako šum aparatury..
Je dosud málo známo, že patafyzici, lidoví myslitelé a živlové maj svoji světovou organizaci Natural Philosophy Alliance. Její sídlo jsou samozřejmě USA, kde mělo alternativní myslitelství odjakživa geneticky silnou pozici a tamní senioři maj dost času věnovat se v důchodu svejm koníčkům. Její databáze eviduje víc než 2100 teoretiků, 6000 článků a 1300 knih. Každoročně pořádaj konference streemovaný na video, vystavujou na ní svoje postery a modely a vydávaj z ní tištěnej oběžník, kterej má skoro 1000 stran. Fungujou překvapivě dobře na komerční bázi a začínaj představovat celospolečenskej fenomén. Naneštěstí ze svý povahy alternativní věda reprezentuje právě tolik teorií, kolik je zde teoretiků a jediný co je spojuje je odpor k současnýmu pojetí vědy. Neváhaj se proto odkazovat i na oficiální vědce (např. Smolin), jakmile se nějak vymezili vůči současnýmu pojetí vědy a mnozí z nich publikujou na zcela profesionální úrovni. Typický pro ně je, že reprezentujou generaci seniorů, který sbíraj všelijaký anomálie a konference je pro ně příležitost ke společenskýmu setkávání a vzájemnýmu předvádění. Čim víc jich totiž je, tim víc v jejich očích jejich vlastní účast na konferenci nabývá na významu.
Malá ukázka toho, jak to může na obloze vypadad koncem světa za rok... Coto doprdele je?! Doufam že je to něco zfotošopovanýho.
Nedavno objevená kometa Lovejoy patří do skupiny tzv. Kreutzových komet, který obíhaj Slunce po velmi výstředný dráze. Tzn. jednou za čas se objeví, prosviští těsně kolem Slunce a pak zase na mnoho set let zmizí, pokud takovej průlet samozřejmě přežijou. Díky jejich vysoké rychlosti vyzařujou ohon až těsně u Slunce a proto jsou na obloze vidět jen pár dní a lze je pozorovat jen dokud nezmizí v jeho záři. Na tak krátkém oblouku dráhy ani není většinou šance přesně spočítat jejich dráhu a předpovědět tak jejich další průlet. Není divu, že je objevujeme postupně a poslední kometu z Kreutzovy rodiny se podařilo objevit ze Země před více než 40 lety v roce 1970. Jen výjimečný je návrat tak velké komety, že dokonce přežije průlet těsně nad povrchem Slunce, ostatní se vypaří ještě než ke Slunci přiletí. Naposledy takový průlet přežila kometa C/1970 K1 (White-Ortiz-Bolelli), tedy ta Kreutzova kometa, která byla jako poslední objevena ze Země. Kometa proletěla ve vzdálenosti 120 000 kilometrů od Slunce a protože její jádro bylo větší (cca 500 m), než se původně odhadovalo (200 m), průlet kolem Slunce přežila. Vysoký teploty zřejmě obnažily jádro komety, protože ta nyní vytváří větší ohon, než když se ke Slunci blížila a lze ji pohodlně vidět na jižní polokouli (viz animace z Paranalu v Chile a z ISS). Na posledních snímcích z Austrálie (1, 2) už je zřetelně viděd, že z jádra zbyl útvar o konstatni jasnosti, čili je už prakticky rozpadlá na hromadu ledovejch úlomků, který se postupně vypařujou.
Jelikož urychlovač LHC většinu pracně budovanejch teorií za posledních třiced let spíš vyvrátil než potvrdil a dosavadní výsledky neospravedlňujou dosavadní investice víc než 8 miliard Euro do jeho výstavby a dvouletýho provozu, je pochopitelná halasná publicita ohledně potvrzení mezonu Chi_b (3P) jako první "nový" částice, která byla na LHC vůbec objevená. Vědci se evidentně bojej zkrouhnutí dotací a proto se ani nepokusej urychlovač na příští rok odstavit kvůli nutný rekonstrukci a upgrade na 14 TeV jak bylo původně plánováno. Správně tuší, že kdyby si dovolili LHC za současný finanční krize na rok vypnout, už by nemuseli najít dotace na jeho znovuspuštění. Provoz při polovičním výkonu je taky stále levnější, než upgrade LHC, i když vlastně žádný nový výsledky zásadně odlišný od Tevatronu ani do konce roku 2012 přinést nemůže - na to je jeho výkon příliš nízkej. Je to prostě takovej drahej generátor šumu a výplat pro 6.000 fyziků a jeho provoz se odvíjí od trochu jinejch zákonitostí, než jiný vědecký projekty, který by za takovejch podmínek už byly dávno zastavený. Pro srovnání - na výzkum studený fůze v USA (200 mil USD) bylo za posledních dvacet let vynaloženo tolik prostředků, kolik se na LHC vynaloží za měsíc odpisu jeho plánovaný životnosti.
Částice Chi_b (3P) nevíc neni žádnej přelomovej objev, jde o třetí excitovanej stav Upsilon mezonu, což je vázanej (bound) stav bottom kvarku a antikvarku, tzv. bottomium a takovejch excitovanejch stavů existuje velmi mnoho (ke dnešnímu dni jich bylo popsáno asi dvacet) a byly předpovězený už před třiceti lety. Pro srovnání, kdyby stejnou publicitu obdržely předchozí objevy všech ostatních elementárních částic na 3x slabším Tevatronu (kterej však shromáždil 2x tolik dat), vystačilo by to na tři roky každej den. I to indikuje, že objevy ve fyzice vysokých energií sou už v podstatě vyčerpaný: hledaj se jen nepatrný schůdky v šumu na spektrech. Upsilon byl objevenej už v roce 1977 (viz rozpadový spektrum dimuonů vpravo) a je drženej pohromadě barevnou silou (silnou jadernou interakcí). Podivný kvarky představujou druhou generaci kvarků (rozpadaj se na muony místo elektronů) a za normálních se podmínek se v atomových jádrech nevyskytujou - mohly by však existovat v hustejch neutronovejch a především kvarkovejch hvězdách, který se hodně blížej černým dírám. Bonus: Pro některý fyziky zavřetý celej rok v podzemí LHC je jejich urychlovač velmi srdeční záležitost, cosi jako Stockholmskej syndrom nebo společně postavenej srub pro skauty: skládaj na něj oslavný verše a písně a nedávno jeden z nich dokonce složil model jeho největšího detektoru ATLAS s 9.500 LEGO kostek v celkový ceně 2.600 USD.
Návrad ZX-Spektra aneb Raspberry Pi za 25 USD napájenej z µUSB s GPU výstupem na S-video. Jako disk používá SD kartu a podporuje Debian, Fedora and ArchLinux, výkon stačí pro přehrávání HD videa, předpokládá se programování v Pythonu či Javě.. Radost trochu kalí fakt, že běží jen na 700MHz ARM processoru, čili 86 aplikace na něm spustit nejdou. No ale pořád je blíž PC prostředí, než třeba Arduino s Atmelem a jazykem Wiring nebo ještě víc down-level mikrokontroléry s assemblerem.Vývojový prostředí určitě bude časem k dispozici i pro Windows.
Obr. nahoře je modrej ledovec z Patagonie. Modrá barva vody vynikne při vytlačení vzduchu z ledu, takže se stane průhlednej, ale přesto ne zcela homogenním. Světlo v takovým ledu kličkuje po dlouhé dráze bez rozptylu na hranicích ledovejch zrn, díky čemuž se led zdá tmavší než doopravdy je. Modrej led je poměrně vzácnej a vzniká tehdy, když se odlomením ledovce na povrch dostane starší silně stlačený vrstvy ledu z podloží. Navíc se v důsledku vnitřního pnutí rozpíná, vznikaj v něm praskliny, v důsledku čehož na slunečním světle svou azurovou barvu rychle ztrácí a vybělá.
Z fyzikálního hlediska je modrá barva vody zajímavá tím, že jde o jednu z mála přírodních barev, za kterou nemůžou elektronové přechody, ale vibrace celejch molekul. Nejde tedy o projev Rayleighova rozptylu na fluktuacích vody nebo jejích příměsích, jak se občas v učebnicích mylně traduje, ale jde o skutečnou barvu vody. To je umožněný tím, že molekuly vody se navzájem silně poutaj vodíkovými vazbami a současně jsou poměrně lehký, takže frekvence jejich vibrací je posunutá z infračervený oblasti do viditelnýho oblasti spektra. Spolu s tím se projevuje silnej izotopickej efekt. Protože molekula vodíku je lehká, už přidání jednoho neutronu do jádra frekvenci vibrací podstatně sníží a těžká voda proto postrádá azurovou barvu vody obyčejný.. Ve všech ostatních případech by pro rozlišení izotopů dle barvy vibračního spektra nutný použít citlivej spektrograf a v případě elektronovejch vibrací zbarvení sloučenin na izotopickým složení jádra atomu nezáleží skoro vůbec. Planeta pokrytá těžkou vodou by zdaleka nevypadala tak modře, jak na satelitních fotkách působí, byla by šedozelená a jezera a oceány by se staly průhledný do hloubky několika set metrů. Řada adaptací vodních organizmů na modrou barvu spektra (např. červená barva medúz, olihní a sépií) by patrně vymizela.
Henry Cavendish (1731 - 1810) byl britský Jára Cimrman. S tím rozdílem, že Cavendish skutečně existoval a žil jako anglický šlechtic ve druhé polovině 18. století. Studoval v letech 1749 až 1753 na univerzitě v Cambridge, avšak univerzitní diplom se mu získat nepodařilo. Ve studiu přírodních věd pokračoval sám díky ohromnému dědictví, díky kterému patřil k nejbohatším lidem své doby. Vynalézal sám, nejčastěji v noci, aby ho nerušily zvuky z ulice. Cavendish byl tichý samotář, kromě své rodiny nenavazoval blízké vztahy a již ve své době byl považován za výstředního. Traduje se o něm, že ve svém domě měl zadní schodiště, které používal, aby se vyhnul své hospodyni, neboť se cítil nesvůj ve společnosti žen. Ve studovně trávil celé dny, se služebnictvem komunikoval jen pomocí vzkazů podstrkávaných pode dveřmi, ženy se k němu nesměly přiblížit vůbec, jinak by prý ztratil koncentraci. Prý také vždy, když vešel do nějaké místnosti, hlasitě kvičel, což byl signál pro ostatní, aby místnost okamžitě vyklidili. Mluvil jen o vědě - a když mluvit nechtěl, něco zapištěl a utekl. Také se říká, že když uviděl v domě služku, byl tak rozrušený z toho, že viděl cizího člověka, že ji okamžitě vyhodil. Cavendish byl první, kdo popsal vodík, spočítal hustotu Země, objevil složení vzduchu vč. argonu a přišel se zákony, které později dostaly název Ohmův, Richterův, Coulombův a Daltonův. Cavendish také v roce 1798 jako první přesně spočítal hmotnost Země. Použil k tomu torzní váhy, s jejichž pomocí změřil gravitační sílu působící mezi olověnými koulemi, z ní odvodil gravitační konstantu a určil hmotnost Země. Jeho výpočty byly zpřesněny až ve 20. století. V současnosti je nejlepší odhad hmotnosti Země asi šest zettatun (tedy 5,973×1024 kg), což se od Cavendishova výpočtu liší jen asi o 1 %. Jenže o tom všem nikdy nikomu neřekl. O tom, co vlastně přesně dělá, nikdo nic netušil. Za celý svůj život uveřejnil jen asi dvacet článků, ale žádnou knihu. Lidstvo na jeho objevy přišlo až sto let po jeho smrti, kdy Cavendishovy poznámky objevil fyzik James Maxwell, který zjistil, že zásluhy za objevy, které učinil Cavendish, si mezitím připsali jiní vědci. Zanechal po sobě značný majetek, který byl v roce 1871 použit k založení a vybavení „Cavendish Laboratory“ na univerzitě v Cambridge.
Cavendish je označován za objevitele vodíku, neboť v roce 1766 publikoval článek On factitious Airs (O umělých plynech), v němž popsal hustotu zápalného plynu, z něhož spalováním vzniká voda. Jeho experiment později zopakoval francouzský chemik a osvícenec Antoine-Laurent de Lavoisier (1743–1794), který dal vodíku jméno (francouzsky hydrogène). Žádný jiný vědci pracující na tomtéž objevu nebyli tak odlišný. Autista Cavendish a společenský Lavoisier, kterej se angažoval ve společenským i politickým životě a živil se současně jako ekonom, právník a daňový úředník. To se mu nakonec stalo i osudným. Podobně jako Cavendish žil v éře neoklacisistmu a jeho ukončila Velká francouzská revoluce. Roku 1771 se oženil se svou čtrnáctiletou asistentkou Marie Anne Paulze a jeho manželství bylo šťastné i přesto, že bylo bezdětné. Pani Lavoasierová se stala pravou rukou jeho výzkumů, ilustrovala jeho knihy a pomahala mu s překlady z angličtiny a latiny. Dnes by byla hodnocená asi jako Marie Curie. Jenže Lavoisier jako osvícenec a politickej liberál neušel pozornosti jakobínů a když vypukla Velká francouzská revoluce, Lavoisier byl zatčen. Když Lavoisier požádal o odklad, aby mohl dokončit rozdělanou publikaci, soudce mu odpověděl, že republika žádné vědce nepotřebuje a 8.května 1794 byl Lavoisier popraven gilotinou. Lavoisierovi pojmenovali 33 prvků periodické tabulky, popsali děj hoření, utvořili zákon zachování hmoty a studovali odpařování a dýchání. Zavedli do chemické analýzy váhy a tím vytvořili základy moderní chemie a zákon slučovacích poměrů. Zformulovali zákon o zachování hmoty a vyvrátili teorii flogistonu. Lavoisiera k tomu přivedlo zjištění, že diamant na vzduchu hoří. Rozhodl se zabalit diamant do prachového obalu a zapálit na vzduchu. Zjistil, že diamant zůstal neporušen, protože ho obal ochránil a Marie zakreslila a dokumentovala použití aparatury. Po revoluci byla Marie Anne sice osvobozena ale přišla o všechen manželův majetek. Protože chtěla vydat manželovy poznámky, přijala nabídku k sňatku angličana Lorda Rumforda, kterej se rovněž zajímal vědu, vynikl pracemi v oblasti termodynamiky a kalorimetrii. Rumford ale nejraději pracoval sám, jeho manželství nebylo šťastné a po roce se s Marií rozvedl. O dalším životě Marie Lavoisierové je známo jen to, že i nadále pořádala spoustu společenských akcí a stala se prominentním členem pařížské elitní společnosti až do své smrti 10. února 1836 ve věku 78 let.
Pětatřiceticentimetrová dutá koule o váze 6 kg byla nedávno nalezena v Namibijské poušti. Podobný koule spadly v průběhu posledních dvaceti let na místech poblíž rovníku, můžou pocházet z nějakého staršího Gemini nebo Apollo programu páč sou podobný hydrazinovejm nádržím na sondě Phobos-Grunt, který na svý přistání teprve čeká..
Fandové panenský přírody, mimozemskejch civilizací a dislokovanejch vojenskejch základen si můžou stáhnoud soft na prohlížení fotek z Marsí sondy HiRise (8.5 MB only). SW podporuje i anaglyfický brejle, on-line připojení k internetu je samozřejmě nutností.
I kovy mužou mít svou vlastní barvu - např. tenkej zlatej lístek prosvítá modře, měď zeleně. Absorbční koeficient a index lomu kovů je ale tak vysokej, že většina světla je odrážená zpět. Bílá až nažloutlá barva zlata je způsobená přebytkem elektronů na povrchu kovu, který tvoří vibrující hladinu tvořící vlny (povrchové plasmony a plasmarony) a pohlcujou světlo v důsledku 4d→5s resp. 5d→6s v oblasti, která zasahuje do viditelného spektra. Na rozdíl od alkalickejch kovů jsou zlato a stříbro silně ušlechtilý kovy, protože jejich sférický s-orbitaly jsou překrytý d-orbitalama, který z atomu vyčuhujou naopak elektrony silně postrádaj a neochotně se vážou na atomy dalších prvků. Na vlnové délce se podílí i vyšší hmotnost elektronů ve vnějších orbitalech, která je v důsledku relativistickejch efektů posunutá směrem k větším hodnotám. Menší vzdálenost elektronů od jádra současně znamená větší přitažlivou sílu, což zmenšuje průměr s-orbitalů ještě více, zatímco orbitaly p, d a f s vyšším úhlovým momentem jsou relativitou ovlivněny méně. Orbitaly s jsou díky tomu v atomech zlata a stříbra smrsklý a utopený pod d-orbitaly, což ještě víc zvyšuje neochotu stříbra a zejména zlata k chemickejm vazbám. Průměr atomu zlata se 79 protony v jádře 135 pm ve srovnání s atomem césia, který má s 55 protonama v jádře průměr víc než 260 pm, což současně vysvětluje vysokou hustotu zlata 19,3 g/cm³. Relativistický efekty se projevujou i na opačný straně periodický tabulky, např. olovo má ve vyšším oxidačním stupni zřetelně vyšší redox potenciál než cín, což např. zvětšuje napětí na olověné baterii. Krystalek zlata na animaci má velikost asi 10 mm.
Agentura RPHP vydala peer-reviwed studii, ve které odhadla pokles porodnosti v USA na 14.000 v době do 14 dnů po přechodu radioaktivního oblaku z Fukushimské havárie, což je o něco méně než 16.500 mortalitou v 17 týdnech po Černobylské havárii. Meziroční pokles porodnosti v USA v březnu 2011 činil 8.4 procenta oproti 1.8 za předchozí dva týdny.
Před dvěma lety jsem psal o japonckým profesorovi Yoshiaki Arata-ovi, kterej naměřil asi 5 °C teplotní rozdíl při zahřívání palladiový houby v deuteriu oproti vodíku. Jeho pokusy se od té doby nikdo zreplikovat nepokusil (jak je ostatně v současný vědě zvykem) - ale naštěstí se nedávno spojil s Italem Francesco Cellanim a 14. prosince na Cold Fusion Conference 2011 v Římě oznámili úspěšnou replikaci fúze vodíku na niklu - vlastně poprvé po devatenácti letech, kdy se o ní poprvé zmínil Francesco Piantelli v roce 1993. Cellani a Aratai vyzkoušeli několik kombinací (vodík, deuterium proti niklu, platině a palladiu) a nikl s vodíkem z ní vyšel jako nejlepší - s tepelným výtěžkem 200%.
Dvě zajímavý mikrofodky
IMO je studená fúze zcela reálnej jev, ale vyžaduje souběh mnoha podmínek, který musej bejt splněný současně - a když se testujou individuálně, ke studený fúzi dojde jen stěží
Současná fyzika systematicky prdí na celou řadu zajímavejch objevů jen proto, že pro ně nemá uspokojivý vysvětlení. Tvrdí sice, že je to proto, že je nikdo nezreprodukoval, ale když se udělá rešerše, tak se brzo zjistí, že se o to vlastně nikdo ani nepokusil. Studená fúze vodíku na niklu byla zdokumentovaný Italama už v roce 1994, ale od tý doby ji nejenže nikdo v peer-reviewed časopise nezreprodukoval, ani dokonce se o to ani nepokusil. Jednim z příkladů sou i zajimavý pokusy jihoafrickýho výzkumníka J.F.Prinse se supravodivostí. J.F.Prins pro firmu de Beers vyvíjel diamantový povlaky magnetotronovým naprašováním a přitom si všiml, že se za určitejch podmínek ve vakuu stávaj na několik dní supravodivý aji za normální teploty. To by samo o sobě představovalo fundamentální objev a taky o tom psal např. časopis NewScientist. Ale vědecká komunita se nedala oklamat a okázale to ignorovala. Nutno dodat, že J.F.Prins svý reputaci taky moc nepomohl, protože začal napadat BSC teorii a nakonec i samý základy kvantový mechaniky - prostě na svuj objev nabalil zbytečně moc nesmyslů, ale mezitim se dostal do důchodu a už v žádnejch pokusech pokračovat nemohl.
Co vlastně J.F.Prins objevil? V podstatě modeloval princip vysokoteplotní supravodivosti BEZ použití supravodiče. Jeho plasma vždy obsahovala nějakej ten kyslík a kyslíkový atomy byly vysokým napětím nastřílený pod povrch vzniklý diamantový vrstvičky. Tím zde vytvořily kladně nabitý místa, tzv. díry který silně přitahovaly elektrony nad povrchem diamantu. Ty se nad nima shlukovaly a vytvořily podobnou hustou supravodivou fázi jako elektrony kolem děrovejch pásů v supravodičích. Protože vnější elektrický pole jde zvyšovat prakticky donekonečna, představuju si, že podobnej systém by bylo možný zrealizovat i bez implantace iontů do diamantu prostě tím, že by se jeho tenká vrstva vystavila silnýmu elektrickýmu poli. Volný elektrony by se na diamantovou vrstvu nalepily a vytvořily by na jejím povrchu supravodivou fázi. Problém je, že elektrony sou prťavý a snadno si najdou cestu atomovou mřížkou a dojde k dielektrickýmu průrazu. Jen ty nejkompaktnější materiály jako diamant nebo nitrid boru by mohly odolávat tak silnýmu elektrickýmu poli, aby mohlo dojít ke vzniku supravodivosti po celým povrchu izolátoru. Ale pokud se místo záporně nabitejch elektronů použijou protony, pak je situace podstatně jiná. Protony se dvoutisickrát těžší a krystalovou mřížkou prolízaj mnohem obtížněji. A nejenomže by mohly vytvořit na povrchu izolantu supravodič, ale taky bysme je zde mohli donutit zfůzovat. Na rozdíl od všelijakejch laserů, tokamaků a fúzorů který používaj "brute force" přístup by zde studená fúze mohla být krásně řiditelná vnějším napětím a probíhala by plynule bez uvolňování silně energetickýho záření. V případě termonukleární fúze jde totiž o splnění tzv. Lawsonova kritéria, fúzujícím protony je nutný udržet při určitým součinu minimální teploty, hustoty a času. A když nechceme zvyšovat teplotu, musíme prodloužit čas, ale ten můžeme prodlužovat donekonečna, takže by dřív či později v systémech s dostatečnou hustotou protonů měla probíhat fúze i za normální teploty. Je to důsledek kvantový mechaniky, podle který každou konečnou energetickou bariérou dřív či pozdějc něco protuneluje.
Další náhled na studenou fúzi přidává i tak zdánlivě odlehlá oblast, jako sou vysokoteplotní supravodiče. Podle mejch představ vysokoteplotní supravodivost vzniká tak, že se mezi atomy část elektronů stlačí tak, že se jejich odpudivý síly kompenzujou v širokým rozmezí směrů. Když např. stlačujem odpuzující se částice, tak jejich pohyblivost nejprve klesá, protože mezi sebe vzájemně zapadnou do hexagonální mřížky jako pomeranče v regálu a tvořej tzv. Wignerův krystal. Když se ale ty částice stlačej ještě víc, pak začnou tvořit agregáty, který se sice stále vzájemně odpuzujou a zapadaj mezi sebe, ale uvnitř těch agregátů se odpudivý síly částic překrývaj natolik, že se v rámci těch clusterů vůči sobě pohybujou docela volně - ačkoliv se zde pohybujou relativně vysokou rychlostí. Čim víc se ty částice stlačujou, tim víc ty agregáty rostou, až se vzájemně propojej a vytvořej houbovitou fázi vyplněnou chaoticky se pohybujícím částicemi, který vzájemně vyměňujou svuj náboj bez odporu ve vlnách, čili jako bosony místo fermiony.
Před časem sem si hrál s počítačovou simulaci, ve který sem modeloval přitažlivý ínterakce částic, který se současně silně odpuzovaly na dálku. Když jsem do simulace postupně přidával další a další částice, tak se postupně sesedaly a pod povrchem vzniklýho koláče se tvořily čim dál větší agregáty, až uprostřed vytvořily jakousi houbu nebo pěnu ze silně stlačelejch částic, který se pohybovaly vysokou rychlostí, aniž jim bylo umožněno membrány tý pěny opustit. Podle mě je to model houbovitýho časoprostoru a koneckonců i Higgsova pole a houby temný hmoty, ale taky vysvětlení supravodivosti. V supravodičích existujou volně pohyblivý elektrony a současně kladně nabitý místa v atomový mřížce, který je silně přitahujou jako hladový slepice ke krmídku. Ty se kolem krmídka shlukujou, tlačej se na sebe a divoce se mezi sebou perou. Elektrony kolem kladně nabitejch děr v supravodičích dělaj to samý ale nikde neni řečeno, že by podobnej efektnemohl nastávat v bledě modrým aji s protonama v atomový mřížce. Např. o palladiu je známo, že ve svý atomový mřížce rozpouští spoustu vodíku, kterej tam existuje ve formě částečně disociovanejch volnejch protonů, který sou vzájemně stlačený a expandujou tím mřížku palladia. Nikl je taky schopnej pohltit spoustu vodíku ve formě hydridovejch aniontů a je to využívaný v tzv. metalhydridovejch bateriích. Podstatný je na tom to, že protony sou vůči sobě stlačený, takže můžou tvořit větší, kvantově provázaný clustery, ve kterej aktivační energie (energetickej práh) pro vzájemný fúzování rychle klesá, protože se přitom uplatňuje hybnost celejch clusterů, ne individuálních protonů.
To že při fúzi nevzniká ionizující záření nebo jen slabý je IMO spíš důvod pro než proti studený fůzi. Ionizující záření by vznikalo v případě, že se nějaký malý nabitý částice rychle zabrzděj, což je právě případ horký fůze, která probíhá doslova násilím. V případě studený fůze by vznik ionizujícího záření znamenal překonání silný Coulombický bariéry a my bysme pak museli řešid, co a jak ji to vlastně překonalo.
Muj obecnej náhled na tenhle aspekt studený fúze jde popsat zhruba následujícím modelem: když protřepáváme pytlik s pískem, nevznikaj jiskřičky dokud částicím nedodáme dostatečnou hybnost. Např. při tryskání pískem jiskry vznikaj, ale částice písku maj přitom ohromnou rychlost, odráží se a písek lítá všude kolem (analogie vzniku ionizujícího záření). Když ale protřepáváme pytlík s velkými oblázky, pak i poměrně slabý nárazy můžou lokálně uvolnit velkou hustotu energie a tvořej se jiskry. Současně ale tahle velká hybnost neni spojená s prudkými pohyby částic, protože ty sou velký a proto ani nemůžou vyzařovat příliš energetický vlny. V poslední době se ve studený fůzi studujou nelokální mřížkový efekty, čili možnost že by se skupina protonů (ve formě hydridovejch aniontů) dostala do dutin mezi atomy niklu nebo palladia a interagovala tam jako celek s větší skupinou atomů niklu. Takový skupinový mřížkový efekty sou ve fyzice dlouho známý, zasahujou i atomový jádra a projevujou se např. tzv. Mossbauerovým jevem a rezonančními spektry právě v oblasti rentgenovýho záření, který při studený fúzi vodíku na niklu vzniká. Mossbauerova spektroskopie se používá k identifikaci izotopů, protože je velmi citlivá na poměry hmotností částic, který se srážek zůčastňujou.
Proč je světlo laseru tak nebezpečný pro zrak - je za tím jen trochu trigonometrie. Ale monochromatický světlo laseru může být pro oko nebezpečný i svou vysokou spektrální hustotou, když se svojí vlnovou délkou trefí do některejch z absorbčních pásů rhodopsinu, takže oční barvivo vybudí několikanásobně víc, než sluneční světlo, který od každý vlnový délky obsahuje jen malej kousek. I zcela slabej laser pak může způsobit trvalou poruchu barevnýho vnímání, protože selektivně vyzmizíkuje jednu skupinu sítnicovejch buněk, citlivejch na určitou barvu. Kapitola sama pro sebe sou infračervený lasery, který svým světlem oko nevarujou, takže se nemůže uplatnit ochrannej mrkací reflex. Naproti tomu ultrafialový lasery jsou pro sítnici relativně bezpečný, protože jejich světlo se silně rozptyluje už samotnou oční čočkou. Můžou však způsobit bolestivej zánět rohovky (tzv. sněžnou slepotu, kterou dobře znaji Eskymáci).
Andrea Rossi oznámil, že podepsal smlouvu o dalším výzkumu E-Cat s univerzitou v Bologni. Údajně prodal jednu MW E-Cat jednotku zákazníkovi, který souhlasil s veřejným provozem, takže by mělo být možné její funkci ověřit nezávislými pozorovateli (až doposud byli odběrateli vojenské firmy (SPAWAR), které si nepřály zveřejňovat detaily kontraktu, natož funkce zařízení). Ale Rossiho jednotka se zřejmě osvědčila, protože Rossi od téhož zákazníka údajně převzal objednávku na dalších 13 MW jednotek (viz obr. vlevo). Podle objevitele studený fúze vodíku na niklu prof. Piantelliho reakce nevyžaduje speciální katalyzátor, klíčem úspěchu je povrchová úprava niklu. V téhle aparatuře připravuje svoje vzorky (vypadá to na magnetronovej sputtering). Piantelli nyní údajně spolupracuje s konkurenční řeckou firmou Defkalion DGT, která na konec prosince oznámila prezentaci svojeho vlastního řešení Hyperion (viz 5 kW modul na obr. vpravo). Defkallion to sice popírá, ale obrázky z jeho webu nesou jméno Piantelliho. NASA podala další patent na studenou fúzi a úspěšnou replikaci E-Cat taky neoficiálně oznámili Číňani. Bonus: replikace Orbo motoru od Steornu (1, 2, 3, 4).
Trhliny v metrový vrstvě průzračného ledu na pobřeží Bajkalskýho jezera (1, 2). S maximální hloubkou 1680 m jde o nejhlubší jezero na Zemi. Je tvořený příkopovou propadlinou na rozhraní eurasijské a amurské tektonické desky, které se každým rokem rozestupují zhruba o 2 cm. Čirej led vzniká při mrznutí vody za pohybu, takže drobný bublinky nejsou strhávaný do vrstvy ledu. Pnutí při pohybu hladiny pak v ledový vrstvě u pobřeží nadělá zlomy, který se díky plasticitě ledu zase postupně zahojí. BTW aji z ledové vrstvy se odpařuje hodně vody sublimací, o čemž svědčí až několik metrů tlustá vrstva jinovatky a námrazy na skalnatým pobřeží.
Podobný trhliny se objevujou i na dalších jezerech, například na North Sand Lake v americkém Wisconsinu. V určitém případě může teplotní rozpínavost ledu naopak vést k jeho navršení. Pokud je povrch jezera holý a nekryje ho sníh, který by ho izoloval, má led v noci větší hustotu a tedy menší objem (při stejné hmotnosti, která se nemění) i plošnou velikost. Pokud v noci taková plocha promrzne a dopoledne se na slunci výrazně oteplí, zvýší se i teplota ledové plochy a v důsledku zahřátí se zvětší, na jeden kilometr délky asi o půl metru. Tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky, například mírný sklon dna, pak může led vystoupit na pláž do okolí jezera a vzniknou takzvané ledové návrše, který svědčí o značné plasticitě ledu. V žádném případě nejde o nějaké náhle zmrzlé vlny, jak tvrdí různé hoaxy.
Takhle žbluňká viskózní kapalina, etylénglykol
Prezentace o pointačních laserech pro ESO VLT ("very large telescope" o průměru 39 metrů). Pointační lasery promítaj světlo o vlnové délce odpovídající sodíkovému dubletu 509 nm do mezosféry, kde excitujou vrstvu sodíkových par ve výšce asi 90 km, která tam vzniká dopady mikrometeoritů. Na vzniklou skvrnu se pak kalibruje adaptační optika teleskopu s frekvencí až 1000 Hz, což potlačuje šum atmosféry, hlavně v IR oblasti. První generace laserů pracovala s roztokem barviva Rhodamin 6G v glykolu, kterej laserem cirkuloval, protože barvivo se světlem čerpací výbojky rychle rozrušovalo. Náklady na provoz laseru byly značný a proto byla vyvinutá nová generace diodama čerpaných laserů s 35x nižší spotřebou energie (příkonem cca 1,2 kW).
Na obrázku uprostřed je kolimační optika laseru, která sama o sobě představuje velice slušnej dalekohled o průměru 30 cm. Budící laser je ve srovnání s ním docela kompaktní a vejde se do krabice od PC. Využívá solid state Ramanův zesilovač s optickým vláknem pracujícím na vlnové délce 1120 nm, která se pak půlí nelineárním optickým krystalem na bázi boritanu lithného LiB3O5 (viz obr. vpravo). Vláknovej zesilovač pracuje na principu stimulovaného Ramanova rozptylu, předpovězenýho v roce 1923 drněnskym fyzikem Adolfem Smekalem: část světla se elastickejma srážkama atomů rozptýlí jako míčky v hračce Astroblaster, čili tak, že se poněkud natáhne vlnová délka (např. ze 1121 nm na 1178 nm), ale zato zesílí intenzita světla. Pokud takovej rozptyl probíhá po dostatečně dlouhé dráze optického vlákna, lze s použitím slabýho budícího laseru získat vysokej výstupní výkon.Výstupní výkon laseru v pulsním režimu je cca 20 W a VLT bude obsahovat takový lasery čtyři.
Úspěšnej pokus o sestavení zelenýho laseru pomocí vlastních krystalků. Červenej a modrej laser sestává pouze s laserovejch diod a nějaký kolimační optiky, tam neni moc co zkazit, ale zelenej laser je podstatně konstrukčně složitější. V zeleném laseru se jako zdroj světla infračervená laserová dioda, vyzařující slabě červené světlo na vlnové délce kolem 805 nm. Vlastní laser tvoří malej krystalek yttriumvanaditého granátu s příměsí vzácného prvku neodymu Nd:YVO4, ve kterém vzniká koherentní neviditelné záření o vlnové délce 1064 nm. Krystalek je pokrytej napařenou půlvlnovou vrstvou, která odráží právě světlo této vlnové dálky jako zrcadlo a nesmí se narušit setřením nebo dotykem mastných prstů, aji pobyt v zakouřené místnosti půlvlnové optice laseru škodí. Světlo laserové diody je polarizované a krystal proto laseruje jen při správné orientaci vůči diodě.
Výsledný světlo má dvojnásobnou vlnovou délku, než je má zelená barva a proto se musí prohnat frekvenčním násobičem, např. fosforečnanem draselným KTP. Tato látka je rozpustná ve vodě, nesnáší proto vlhkost a nesmí se na ni šahat prstama. Látka je současně piezoelektrická a když do ní dopadne světelná vlna, deformuje se, což vybudí harmonickou složku elektromagnetického pole dvakrát za periodu dopadajícího světla v příčným směru.Výsledné světlo je již viditelné pouhým okem a má jasně zelenou barvu o vlnové délce 532 nm. I v případě krystalu KTP silně záleží na jeho orientaci vůči rovině polarizace a aby se zlepšilo využití zdvojovače, je umístěnej za zakřiveným zrcadlem s napařenou půlvlnovou vrstvou (viz kruhová "čočka" na obr. dole), který světlo na původní frekvenci odráží zpět do krystalu. Záleží i na vystředění optické soustavy, protože když je intenzita budícího světla příliš nízká, krystal zelený světlo negeneruje, protože kmitá harmonicky. Krystalek KTP se na rozdíl od laseru chladit nemusí, páč zatepla funguje lépe než za studena, což je vidět i na laserovejch ukazovátkách, který potřebujou několik minut na svý rozehřátí. U výkonnějších nelineárních optickejch krystalů jako je LBO je jejich funkce omezená úzkým teplotním rozsahem a musí se temperovat.
Na obrázku vpravo je trochu vidět i paprsek původního infračerveného laseru jako tenká bílá čára, protože snímací prvek digifoťáku je na infračervené světlo dostatečně citlivej. Pokusy s výkonnými infračervenými diodami a lasery jsou vždy nebezpečný pro zrak. Autor tohoto vynálezu sám uvádí, že se mu podařilo podívat do infradiody za chodu, díky čemuž ztratil citlivost na barvy v jednom oku. Přechodně vzniklej zákal ve sklivci se mu naštěstí během několika dní rozplynul, takže úplně neoslepl. Na obrázku uprostřed jsou použitý krystaly ve srovnání s krystalkem z laserovýho ukazovátka - je z něj zjevný, že rozebraný ukazovátko podobným způsobem znovu svépomocně nesložíte, protože použitý optický prvky jsou příliš titěrný. Cena optickejch prvků na trhu je řádově vyšší, než cena komerčně sestavenýho laseru.
Sonda Gravity Probe B se stala ukázkovým příkladem vyhozených peněz za projekt NASA, kterej měl ověřit teorii relativity, konkrétně strhávání časoprostoru rotací Země pomocí termosky vyplněný křemennejma setrvačníkama. Projekt stál skoro miliardu dolarů a jeho výsledkem byl víceméně šum, protože setrvačníky nedržely směr a točily se jak chtěly a systematická chyba měření byla patnáctkrát větší než měřený efekt stáčení časoprostoru. Navíc Italové z univerzity v Lecce před několika lety naměřili podobná data pomocí družice pro sledování pohybu zemských kontinentálních desek LAGEOS 1 a LAGEOS 2, které byly vypuštěny v rámci americko-italské spolupráce v letech 1976 a 1992. Jejich výsledky se zřejmě evropské vesmírné agentuře ESO zalíbily natolik, že pro tento výzkum připravila samostatný projekt. Italská družice pojmenovaná LARES (LAser Relativity Satellite) ze Sapienza University v Římě je tuhá wolframová koule o průměru 36,4 cm a váze 390 kg s 92 instalovanými retroreflektorovými odrážeči. Nosná raketa Vega odstartuje s družicí z kosmodromu v Kourou ve Francouzská Guyaně (pobliíž rovníku jsou náklady na vynesení satelitu na oběžnou dráhu nejnižší). Družice bude 26. 1. 2012 navedena na oběžnou dráhu kolem Země, kde bude kroužit déle než 25 000 let. Pozemní stanice budou tuto pasivní družici osvětlovat záblesky laseru a přesně měřit dobu, kterou bude signál potřebovat na cestu k družici a po odrazu zpět do řídícího centra.
V představách Goddardova centra NASA by se ke kometě měla přiblížit sonda, vystřelit na ni harpunu a po získání vzorků si zase harpunu přitáhnout na palubu (YT video). Pak by se sonda mohla vrátit k Zemi, aniž by se vystavila rizikům spojeným s přiblížením se ke kometě. 170 centimetrů obří kuše s ocelovou tětivou vystřelí 150 centimetrů dlouhou harpunu na 2 centimetry tlustém ocelovém kabelu. Kuše je v laboratoři vždy umístěná harpunou dolů a odpaluje se do sudu plného písku: kdyby ji vystřelila, mohla by prostřelit člověka na vzdálenost až jednoho kilometru.
Ačkoliv se to z dnešního pohledu může zdát triviální, fyzikům trvalo víc než třicet let, než pochopili povahu rentgenova záření. Je to proto, že vlastnosti světla při týhle vlnový délce jsou právě vybalancovaný mezi vlnama a částicema. Ve Wilsonově mlžný komoře rentgenovo záření nevytváří paprsky ale difůzní obláčky, ze kterých po krátkejch spirálkách vylétávaj elektrony z ionizovanejch molekul plynu. V době objevu rentgenova záření fyzice dominoval éterovej model a protože se už od doby Maxwella a Hertze vědělo, že světlo tvořej příčný vlny (polarizujou se podle směru antény), fyzici hledali pro éter vlny podélný. Před objevem elektronu za ně byly považovaný katodový paprsky (rychle letící elektrony) a po objevu paprsků X několik let rentgenovo záření. Tento model zprvu podporovali i lord Kelvin a H. Poincaré, ale holandský fyzici H. Haga a C. Werd na přelomu 20. století dokázali, že i rentgenovo záření podléhá lomu a Stokes a Thomson zase demonstrovali jeho polarizaci. Některý britský fyzici H. Lorentz, Stokes a pozdější objevitel elektronu W. Thompson tudíž začali uvažovat, že by rentgeovo záření nemusely tvořit podélné vlny, ale částice nebo impulsy éteru (něco jako solitony). V té době už byla známá radioaktivita uranu a tři druhy radioaktivních paprsků alfa, beta a gamma a pokusy s rentgenovými paprsky poukazovaly čím dál tím víc na jejich souvislost s gamma zářením.
W.H.Bragg navrhnul, že jsou tvořený párem elektronu a kladně nabité částice (dneska bychom nejpíš řekli pozitronu), takže se navenek chovají jako elektroneutrální. Kdyby byly rentgenové paprsky vlny, musely by např. ionizovat daleko více plyny, říkal přitom - ve skutečnosti je ionizují jen po úzké dráze, po které probíhají jejich částice. Taky rychlost elektronů vyrážených z materiálů rentgenovým zářením by musela být větší, protože by neztrácely elastickou srážkou hybnost (tzv. Comptonův jev). W.H. Bragg byl natolik zaujatej svym modelem, že s ním vysvětloval i rentgenovou difrakci na krystalech, kterou roku 1912 objevil Max von Laue. Dneska se nám zdá přirozený, že rentgenová difrakce funguje podobně jako difrakce světla na optický mřížce, kterou tvoří atomový roviny, ale Bragg ji vysvětloval tak, že se částice rentgenovejch paprsků odrážej od zrcadlících rovin, tvořenejch určitejma skupinama atomů jako ping-pongový míčky. Oba přístupy sice vedou ke stejnýmu popisu (Braggova rovnice), ale sou založený na opačný úvaze. Ukázalo se, že i rentgenový paprsky vyzařovaný anodou tvořej spektra, jako viditelný světlo, což napovídá jejich vlnový povaze a Moseley pomocí rentgenky s anodou vyměnitelnou za chodu dokázal, že jejich poloha závisí na atomovým čísle prvku. Jasno do sporu Bragga a Laueho vnesla teprve rozvíjející kvantová mechanika (Bohr a Sommerfield) a Albert Einstein, kterej na základě studia fotoelektrického jevu navrhl, že světlo tvoří fotony, čili jakýsi kvanta energie a muže tedy vystupovat současně jako vlna i částice.
Bullet time - dvě sbírky vysokorychlostních fotek (1, 2)
Jak známo, v anglosaským světě se rentgenovejm paprskům neřiká Rentgenovy, ale paprsky X ("X-rays"). Ten název vznikl podobně pejorativně jako název pro Big Bang teorii - prof. Kelvin, uznávaná vědecká autorita té doby se o Rentgenově objevu posměšně vyjádřil jako o šarlatánství a hledání paprsků X. Důvod byl předevšim politickej, Německo v tý době politicky i hospodářsky expandovalo, zatimco Velká Británie s Francií ztrácela kolonie v Indii a Africe a v nepřízni Angličanů se ocitla i německá fyzika. Angličani prioritu Rentgena dlouho neuznávali a za původního objevitele pokládali Herberta Jacksona a Maďara ukrajinskýho původu Ivana Puluje (na obr. vpravo), kterej v tý době působil jako profesor a později i rektor na Německý technický univerzitě v Praze a kterej kolem roku 1870 propagoval svou lampu.
Pulujova lampička byla tvořená vycucanou skleněnou trubkou s protavenýma elektrodama (tehdy se jí řikalo Crookesova trubice), ve který byla šikmo umístěná skleněná nebo slídová destička, pokrytá vrstvou luminoforu (obvykle wolframanu barnatého, známého jako minerál Scheelit). Tendle materiál po dopadu urychlenejch elektronů intenzívně modře svítí (viz obr. uprostřed) a Puluj ho tudíž doporučoval jako moderní náhražku svíčky. Na obrázku vpravo je vidět, že nejen destička ale i celý povrch skla Pulujovy lampy modře světélkuje a má taky proč - lampa kromě viditelnýho světla byla taky zdrojem silnýho rentgenova záření. Dnes by něco takovýho stěží prošlo schválením hygienika, ale v té secesní době byla ta příšerná věc docela populární. Když Roentgen koncem roce 1805 zveřejnil svoji studii o fotografických účincích paprsků X, první ověřovací experimenty v Americe proto byly provedený právě s Pulujuvou lampou místo se skutečnou rentgenkou (na fotografii vpravo je vidět, jak silně září). Prioritu Rentgena příliš neposiluje ani fakt, kterej jeho životopisci dnes zmiňujou jen neradi a sice fakt, že svoje paprsky původně vůbec nerozpoznal jako elektromagnetický záření, ale protože nevykazovaly difrakční a disperzní jevy, považoval je za podélný vlny éteru- čili cosi jako dnešní neutrina nebo gravitační vlny (stejně jako německej fyzik Lenard za ně považoval paprsky katodový, čili elektrony) .
Lampa Herberta Jacksona (1863-1936) z Britské královské koleje z roku 1894 nese řadu znaků pozdějších rentgenek: byla kulovitýho tvaru, anodu měla skloněnou v úhlu 45° a katoda byla tvořená polokulovitou hliníkovou miskou, aby líp soustřeďovala elektrony na anodu (což bylo původně vylepšení Crookese z r. 1874 - viz obr. vlevo). Anoda byla však pro úsporu materiálu jen z tenkýho platinovýho plíšku a proto se při pokusech rychle propalovala. Jackson popsal záření, který vydávala, ale protože způsobovalo stejný světélkování minerálů jako rtuťová lampa, považoval ho za ultrafialový záření stejně jako řada dalších jeho současníků. Později se sám výslovně distancoval od možnosti, že by Rentgenův objev nějakým způsobem předpovídal. Vpravo je už zdokonalená rentgenka podle Crookese z roku 1904 a moderní zubařská rentgenka. Liší se barvou skla vypálenýho rentgenovými paprsky - zatimco první rentgenky byly tvořený běžným sodnovápenatým sklem, který rentgenový paprsky silně pohlcuje a po delším provozu rychle zčernaly (volný sodíkový centra ve skle silně absorbujou světlo svými volnými elektrony), novější používaj sklo borosilikátový, který se zářením neredukuje. Namísto toho je vnitřní povrch rentgenky pokrytej materiálem rozprášeným z anody.
Světoznámej bretharián Henry Monfort minulý měsíc na pozvání herce Jaroslava Duška a Milana Bokra absolvoval cyklus přednášek v pražským Světozoru, divadlu Kampa a Pardubicích (ČT záznam, audio záznam, titulky, přepis). Podle svýho tvrzení se živí už devět let jen vodou ředěnou pránou, jiný se údajně živěj slunečním světlem. Na živobytí si Monfort vydělává přednáškama a léčitelskejma seancema. Breathariánů jsou tisíce a existovali v každé epoše lidstva. Známým je třeba Nicholas z Flüe - znám též jako Otec Švýcarska, je možno se o něm dočíst v historických knihách, stigmatizovaný kapucínskej páter Pio (1887-1968) a řada dalších. Existence brethariánů je samozřejmě zajímavá z fyzikálního hlediska zákona zachování energie. Např. bretharián Jani podstoupil důkladný test v nemocnici po dobu 10 dnů a sledoval ho celý tým lékařů s vybavením. Někteří další ale praktickej test neustáli.
Podle této teorie pytlík s vodou zavěšenej v místnosti odpuzuje mouchy, který se bojeji světla polarizovanýho lomem nebo odrazem od vodní hladiny. Na sarančata z téhož důvodu údajně zabíraj tabule skla položený na zemi a bojej se tam přistát. Vpravo je obrázek očí vážky s 30.000 pixelama a 180 ° viděním. Její rozlišovací schopnost je vůči lidskýmu oku asi desetinová. Hmyz vidí vicedimenzionálně podobně jako tato kamera fy. Superflux. To mu umožňuje vnímat polarizovaný světlo i částečně za roh v úzkejch prostorech pomocí analýzy světla a stínů. Včely dokonce svýmu šestirozměrnýmu vidění přizpůsobujou svoje tanečky, takže je možný, že v šesti rozměrech aji myslej.
Abyste získali lepší představu o spolehlivosti dat - na tomdle grafu je rozptylový spektrum Higgse znázorněný v absolutním měřítku, z toho je vidět, že dosavadní výsledky věští opravdu z velkýho šumu. Ve mnoha rozptylovejch kanálech se zatim Higgsovo pole neprojevuje vůbec, což asi taky neni úplně dobrý. Aji samotný vedení CERNu výslovně uvádí, že de o předběžnej výsledek, takže za měsíc může bejt všechno zase úplně jinak.
TVRDAK: LHC v CERNu dnes zveřejnil asi 2,2 sigma evidenci objevu Higgsova bosonu při 126 GeV. Strunoví teoretici zavětřili politickou příležitost a operativně oznámili předpověď hmotnosti Higgsova bosonu mezi 122 - 129 GeV. Vzhledem k tomu, že na to měli čtyřiced let, jde o skutečně zajímavou časovou shodu... Ostatně americký Tevatron už loni na jaře a pak ještě o rok později ohlásil 3 sigma evidenci Higgse (tj. 99% spolehlivost), avšak při 145 GeV, která později vymizela (viz graf vpravo), zatímco pří 126 GeV žádný nadbytek srážek zaznamenány nebyly. I z LHC už náznaky Higgse v létě neoficiálně unikly, ale byly později odvolány. Sluší se zmínit, že ačkoliv Tevatron operoval při 3x nižší energii, než LHC, za dvacet let nashromáždil 3x tolik víc dat, než LHC a jeho výsledky jsou tudíž spolehlivější, protože v oblasti 120 GeV jsou výkony obou urychlovačů srovnatelný (větší srážkový energie jen zvyšujou poměr signál/šum). Detekce Higgsova bosonu je v principu poměrně jednoduchá a vyplývá z éterový povahy Higgsova pole, který by se mělo chovat jako kapalina a tvořit dvojice symetrickejch vírů, který se vzápětí rozpadaj na částice se shodnou energií v obou větvích. Takže pokud při biliónech zaznamenanejch srážek vzniknou dva gamma fotony nebo čtveřice muonů či elektronů se shodnou sumou energií v obou větvích, přičtou se přechodnýmu vzniku Higgsova bosonu.
Podle vlnový teorie éteru však ke tvorbě částicovejch dvojic může docházet v širokým rozpětí energií (projevem Higgsova pole sou jaderný interakce aji Casimirova síla) - zatímco fyzici Standardního Modelu věřej v existenci Higgsova bosonu s určitou hmotností, čili čekaj na přednostní rozptyl při určitý energii srážek. Jistým příslibem je pro ně skutečnost, že rozptylovej pík byl pozorován při stejný energii jak při rozptylu fotonů, tak muonů (těžkejch elektronů) a na obou detektorech LHC (ATLAS i CMS), což spolehlivost výsledku relativně zvyšuje. IMO však jde o podobný artefakty, jako lze pozorovat ve spektru mikrovlnnýho pozadí vesmíru a stěží je jde přičíst určitý definovaný částici. Tomu taky napovídá fakt, že se ze srážek LHC vynořuje několik píků současně (podle éterový teorie vypadá struktura časoprostoru na kvantový škále zrcadlově podobně, jako v kosmologický škále, stejně jako je podobná disperze vln na Brownově šumu na malých a velkých vzdálenostech na vodní hladině). Ostatně ani Standardní model žádnou konkrétní hodnotu Higgse nepředpovídá, takže jakýkoliv výskyt částice s určitou energií by vyžadoval jeho rozšíření, např. pomocí teorie supersymetrie (SUSY). Proto sou z oznámení Higgse uchvácený hlavně strunaři, jelikož předpovídací schopnost strunový teorie na platnosti SUSY silně závisí a experimenty na LHC až doposud SUSY spíš vylučovaly.
Propalování papíru pomocí energie Či patří k nejzajímavějším psychotronickejm efektum. Vývoj tepla lze snímat infrakamerou. Závěr druhý ukázky patří demonstraci levitace.
Filozofové i informatici opakovaně zpochybňují test, který v roce 1950 navrhl Alan Turing jako test počítačové inteligence. Turingův test probíhá tak, že do oddělených místností umístíme jednak testujícího, jednak předmět zkoumání (např. počítač s příslušným programem) a nějakého dalšího člověka. Testující poté klade otázky v přirozené řeči a předává je do druhé místnosti, kde je zodpoví buď počítač, nebo druhý člověk (což se rozhodne náhodně). Odpovědi jsou předávány zpět testujícímu (samozřejmě v nějaké neutrální podobě, např. vytištěné na papíře). Pokud testující nedokáže rozpoznat, jestli komunikuje se strojem, nebo s člověkem, pak tato umělá inteligence splňuje Turingův test. Argument čínského pokoje předložený filosofem Johnem Searlem v roce 1980 se snaží ukázat, že samotná schopnost smysluplně odpovídat na položené otázky (hlavní princip Turingova testu) není dostatečnou pro prokázání schopnosti porozumění, což je to nejdůležitější, co očekáváme od tzv. silné umělé inteligence. V této variantě Turingův test probíhá v uzavřené místnosti naplněnou velkým množstvím čínských textů, ve kterých se hypoteticky nalézá každá smysluplná věta tohoto jazyka. V pokoji sedí člověk který neumí čínsky, ale má k dispozici encyklopedii, kde lze najít na základě předaného textu odpověď. Takový člověk je schopen najít dostatek materiálu na to, aby nalezl výskyt dodané otázky a prostým opsáním části kontextu vytvořil smysluplnou odpověď, kterou předá ven (asi jako když mnozí studenti do testů píšou vygooglované odpovědi, ačkoliv nerozumí způsobu jejich řešení). Tazatel vně místnosti by se tak mohl domnívat, že člověk uvnitř pokoje umí čínsky, ačkoliv ten jen mechanicky pracuje s pro něj neznámými symboly, takže by jeho práci mohl zastat i zcela nemyslící stroj. Informatici namítaj Turingův test s poukazem na to, že takto provedený test je jen testem inteligence toho, kdo takovou encyklopedii sestavil. Další poukazují na to, že použitá encyklopedie by musela obsahovat otázky na všechny možné odpovědi. Ovšem od umělé inteligence čekáme i schopnost odpovídat na otázky, které v knihovně řešení nejsou, ba dokonce se učit z chybných odpovědí nebo dokonce formulovat nové otázky na základě analogií.
A. Rossimu se rozjíždí výroba E-cat jednotek v Massachusets. U tamního guvernéra dostal objednávku na 10.000 10 kW E-Cat jednotek po 5.000 dolarech.Současně vyvíjí jednotku pro generování elektřiny ze studenofúzního tepla. Podobné zařízení vyvíjí největší Rossiho konkurent, řecká firma Defkalion, která údajně replikovala E-Cat katalyzátor na základě analýz vzorků univerzitou v Bologni. V situaci, kdy armáda USA platí v přepočtu 2.000 korun za dopravu litru benzinu do Afghánistánu může být E-Cat pro armádu zajímavý řešení i v současným počátečním stavu vývoje. Za téhle situace je ovšem jakýkoliv nákup jaderné technologie od Rusů či od kohokoliv jiného pro dostavbu Temelína vyhazováním peněz oknem a mělo by se mu všemi dostupnými prostředky zabránit. Jaderné elektrárny navíc silně přetěžujou přenosovou soustavu, jelikož jejich výkon se nedá tak rychle a snadno regulovat a rozšíření Temelína si tak bude vyžadovat výstavbu dalších vyrovnávacích elektráren, např. plynoparových a investice do rozvodné sítě. To všechno může rychlé rozšíření studené fúze přeměnit ve hromadu šrotu a západní země jako Německo, Dánsko a Belgie si to dozajista uvědomujou, když využily Fukušimské havárie k odstavení svých jaderných elektráren. Bohužel jen naše a polská energetická lobby podporovaná Rusy na tento vývoj nezareagovala. Díky takovým krokům bohaté a prozíravé země ještě více bohatnou a ty chudé a hloupé chudnou.
Spalovací motor Scuderi vynalezl Carmelo J. Scuderi, který zemřel v roce 2002. Tento motor využívá tzv. Millerova cyklu, který se objevil např. ve voze Nissan Micra DIG-S. Je modifikací klasického čtyřtaktního cyklu motoru a podobá se Atkinsonově cyklu, který využívají například hybridní auta Toyota Prius. Čtyřtaktní cyklus dělí mezi dva vzájemně spojené válce (tzv. Split-Cycle patentovaný už v roce 1914). Jeden válec se stará o sání a kompresi, druhý o expanzi a výfuk a má mnohem větší vrtání (průměr pístu). Je to proto, že každý z válců motoru Scuderi vykonává jinou činnost. Jeden vzduch nasává a stlačuje jako pístový kompresor. Vzduch se následně přepouští do druhého válce, dál už vše pokračuje jako v klasickém čtyřtaktu. Vstříknuté palivo se zapálí a na konci jsou spaliny vypuštěny výfukem. Z konstrukčního hlediska jde tedy o spojení kompresoru s klasickým motorem. U tohoto motoru jsou ale jiskra svíčky a zážeh načasovány až za horní úvrať, tedy do okamžiku, kdy se píst začne pohybovat „směrem dolů“. Pozdější zážeh zajistí lepší prohoření směsi. což znamená vyšší průměrnou teplotu spalování, ale nižší teplotní špičky. Díky tomu vzniká při spalování paliva v tomto motoru až o 80% méně oxidů dusíku. Zatímco běžný spalovací motor pracuje s účinností mezi 30 % až 40 %, Scuderiho motor dosahuje účinnosti až 50%, čehož je dosaženo zvýšeným kompresním poměrem (75:1 a více) a může využívat vysoké plnící tlaky (až 50 atm), jakých turbokompresory nedosahují (video). To vyžaduje zesílenou konstrukci a tím pádem i vyšší hmotnost motoru. Otázka je, jak se konstruktéři vypořádali se samozápaly, který při tak vysokým kompresním poměru u běžného paliva zákonitě nastávaj. Samozřejmě toto řešení má i další nevýhody: kromě vyšší váhy daný dvojnásobným počtem válců motor pracuje dobře jen v úzkém rozmezí otáček - při vyšším počtu otáček motor pracuje hůř než klasickej čtyřtakt, hlavně kvůli hydrodynamickejm ztrátám na přepouštěcím kanálu, čili jde o typickej motor do plugin hybridu nebo extenderu elektromobilu. Tím, že u něj nedochází ke klasickému proplachu čerstvým studeným vzduchem, má motor sklon k přehřívání. Na druhé straně masivní turbulence přepouštěného vzduchu vede k lepšímu promíchání paliva a čistšímu spalování. Navíc může být motor Scuderi doplněn o nádrž se stlačeným vzduchem, která dokáže zachycovat vzduch během brzdění a naopak jej využívat pro zrychlování (air-hybrid). Mrtvý objem přepouštěcích kanálů eliminuje konstrukce motoru Tour s protiběžnými písty.
Ještě čtvrt století po havárii jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu po šumavském národním parku běhá radioaktivní černá zvěř. Havárie jaderného reaktoru v Černobylu uvolnila radioaktivní mrak, který se natřikrát přenesl napříč kontinentem. V místech, kde z něj pršelo, dopadlo na půdu spolu s deštěm poměrně velké množství radioaktivních látek. Bavorský les po černobylské havárii prohlásili za zamořený a tamní divočáky ocejchovali jako nevhodné k lidské spotřebě. Mezi tyto oblasti patřilo i Prášilsko a Hartmanicko na Šumavě. Velkým zdrojem radioaktivity je houba jelenka obecná (Elaphomyces granulatus, ve které se radioaktivní látky koncentrují. Je podobná pýchavce, ale roste pod zemí a prasata ji hojně vyhledávají. Nejvíc nadlimitních nálezů u divočáků je od prosince do února, kdy prasata nemají co žrát a ryjí v zemi, která je stále zamořená. Polovina vzorků odebraných z letošních úlovků překročila přípustných 600 becquerelů na kilogram. Zpravidla mnohonásobně, v jednom případě byla hodnota dokonce téměř 10 700. Myslivci úlovky zatím nedodávají do výkupů, kde se vzorky pro testování úředně odebírají a maso z divokých prasat snědí sami. Pokud by se na nadměrné radioaktivní zatížení přišlo, znamenalo by to pro ně další povinné testy.
Co se stane, když vítr votočí vrtuli do protisměru (vyfoceno ve Skotsku)? Jednoduše ji shoří vinutí a dynamo vyhoří. Vpravo podobná havárie v dánským Hornsletu.
Jednim ze základních přírodních zákonů je gravitační zákon, podle kterýho je přitažlivá síla mezi gravitačními tělesy nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti (tzv. inverse square law, ISL). Fyzici si odjakživa lámali hlavu, proč tomu tak je, protože tušili, že souvisí s trojrozměrností našeho prostoru. Už v roce 1690 švýcarskej matematik a astronom a přítel Newtona Nicolas Fatio de Duillier (1664-1753) navrhl, že by to mohlo způsobovat stínění neviditelného toku částic, dopadajících ze všech stran. Mezi hmotnými objekty by tento tok zůstal odstíněnej a působil by tedy na tělesa přitažlivou silou, která by byla právě nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti. Newton zpočátku tomuto vysvětlení nevěřil, protože ISL současně razil jeho letitej nepřítel Robert Hooke, a co tvrdil Hooke muselo být pro paličatýho Newtona prostě špatně. Ale pozdější astronomický pozorování a de Duillierovy argumenty na Newtona zapůsobily do té míry, že se přizpůsobil a nakonec ve svých Principiích navrhl gravitační zákon tak, jak ho známe dnes. Newton jen velice nerad přiznával svou chybu, stáhl se do ústraní a dlouho potom nic nepublikoval. Z řady historickejch pramenů dnes vyplývá, že de Duillier byl mnohem všestrannějším a vnímavějším fyzikem než Newton, zabýval se hodně astronomií, pozoroval prstence Saturnu a vysvětlil např. správně zvířetníkový světlo. Zabýval se taky částicovou teorií éteru a světla (Newton i tuto myšlenku převzal od něj) a pokoušel se ji spojit s Huyghensovým vlnovým modelem. Bohužel to byl takovej subínek, kterej až nekriticky obdivoval Newtona (ve známým sporu s Liebnitzem o prvenství diferenciálního počtu celkem zbytečně hájil Newtona) a proto bohužel řada jeho nápadů zapadla, neboť si ji přivlastnili ostatní fyzici, v první řadě Newton sám (což nakonec vedlo k jejich roztržce). De Duillierův model také na sto let zapadl a teprve o šedesát let později jej oživil další kalvínskej fyzik Georges-Louis Le Sage (1724 - 1803). Pod jeho jménem je stínící model gravitace znám dodnes.
Fyzika na celý další tři staletí ve výzkumu gravitace ustrnula na gravitačním zákonu, aniž dál studovala jeho důsledky. Teprve v roce 1916 Albert Einstein gravitační zákon využil ve své teorii časoprostoru, ale k vlastnímu vysvětlení gravitace to nijak nepřispělo, spíš naopak - fyzici si ji začali nahražovat zakřivením časoprostoru, aniž by řešili, proč se teda časoprostor kolem hmotnejch těles vlastně zakřivuje. Teprve za dalších sto let se holandskej strunovej fyzik Erik Verlinde začal zabývat důsledky šíření entropie ve vícerozměrným prostoru pomocí holografickýho projekčního modelu, v důsledku čehož formuloval (trochu tautologicky) gravitační zákon jako tok entropie. Ovšem entropie je nehmatatelná veličina, v termodynamice vždy popisuje nějakej konkrétní fyzikální systém, např. difúzi plynů. Čeho se tok entropie týká však Verlinde nijak nespecifikoval. V éterový teorii jsou všechny síly vlastně stínícího původu, od nukleárních sil až po gravitaci a tento obecnej stínící účinek odpovídá tzv. supergravitaci v teoriích velkého sjednocení. Např. lodi na rozbouřeným moři mezi sebou stíněj vlny ve dvou rozměrech, jsou tedy k sobě přitahovaný silou, která je nepřímo úměrná první mocnině vzdálenosti. Casimirova síla je nepřímo úměrná pátý mocnině vzdálenosti, projevuje se tedy jako supergravitace v šest dimenzích.
Éterovej model gravitace má jednu zajímavou vlastnost - protože je gravitace ovlivňován stíněním hmotných těles, toto stínění může být samo stíněno vzdálenějšími tělesy. Uprostřed dostatečně velkého chumlu hmotných těles by pak gravitace měla úplně vymizet, což implikuje vznik černejch děr ve všech galaxiích od určitý velikosti výše. Naopak na obvodu galaxie, se může stínění gravitace sousedními vzdálenými tělesy projevovat jako virtuální síla, směřující proti gravitaci a způsobující zrychlující se expanzi vesmíru jako tzv. temná hmota a energie s antigravitačními účinky. Uprostřed galaxie, kde je už hvězd tolik, že vzdálené objekty jsou bližšími dostatečně zastíněny by tento dodatečný antigravitační účinek měl chybět. Skutečně, už v roce 1936 švýcarskej astronom F.Zwicky publikoval zjištění, že na obvodu masivních galaxií oběžná rychlost hvěz neklesá se čtvercem vzdálenosti, jak předpovídá Keplerovej zákon, odvozenej z gravitačního zákona, ale že hvězdy zde maj tendenci rotovat jako jedno kompaktní těleso. Jejich vzájemná gravitace takový chování vysvětlit nemůže - spíš se zdá, jako by se tyto hvězdy odpuzovaly navzájem a současně je přitahovaly vzdálená tělesa ve vesmíru. Protože teorie relativity sama závisí na gravitačním zákoně, současný fyzici pro takový chování dosud nemaj hodnověrný vysvětlení a označujou ho jako temná hmota.
Nedávno italskej aspirant A. Carati na vzorku čtyř galaxií s pomocí teorie relativity odvodil, že narušení Keplerova zákona odpovídá velmi přesně gravitaci všech hmotných těles ve vesmíru, akorád s opačným znamínkem. To je samo o sobě zajímavá věc, neboť poprvé v historii fyziky je nějaký lokální chování přisuzovaný působení celýho vesmíru, což zjevně vylučuje, aby bylo zprostředkovaný konečnou rychlostí světla, nebo vesmírem konečný velikosti a tedy i stáří. Přesněji řečeno, je to vlastně podruhé, protože poprvé s touto myšlenkou přišel rakouskej fyzik drněnskýho původu Ernst Mach, když se pokoušel vysvětlit, jak v teorii relativity rotující kýbl s vodou pozná, že se točí, když je teda pohyb relativní. Ve vesmíru plným hvězd to neni problém zjistit, že se točíme - ale co když z něj všechny hvězdy odstraníme? Pak voda v kýblu nemůže poznat, že se točí přestane tvořit parabolickou hladinu. I zformuloval tedy hypotézu, tzv. Machův princip, podle kterýho za setrvačný působení hmotnejch těles může hmota všech ostatních těles ve vesmíru. Samozřejmě takto formulovaný princip narušuje rovněž relativitu a princip konečné rychlosti světla, protože vyžaduje, aby gravitace vzdálených těles přispívaly na setrvačnost hmoty od okamžiku, kdy ji vytvoříme např. materializací záření, proto se v současné fyzice moc neprosadil - ale co budou fyzici říkat nyní, když se ukazuje, že i setrvačnost temné hmoty se projevuje stejným mechanismem? V každém případě se ukazuje, že kdyby de Duillier byl při odvozování éterový teorie gravitace jen trochu důslednější, mohl s ní předpovědět i temnou hmotu 250 let před tím, než byla náhodou objevená.
Zákon elektromagnetický indukce tvrdí, že kolem každýho vodiče průchodem proudu vzniká elektromagnetický pole, který v sousedících vodičích indukuje proud opačnym směrem. Obvykle se demonstruje transformátorem s otevřenym, tzv. vzduchovým jádrem (viz obr. vlevo). Fyzici se Scandia Labs však pozorovali, že elektrony v tenký vrstvě vyleptaným ve vrstvě polovodiče GaAs za určitejch podmínek ve vodivém kanálku 15 nm pod ním indukujou proud stejným směrem. Přičinou tohodle chování je fakt, že elektrony ve velmi tenkejch vrstvách pochodujou jako husy na lávce jeden za druhým, nemůžou se volně pohybovat jako ve 3D, takže driftovej proud zde nehraje tak velkou roli. Elektrony v druhý vodivý vrstvě se pohybujou stejným způsobem a protože se vzájemně odpuzujou, pohybujou se trhaně, cukavě. Při určitý frekvenci cukání elektronů v jednom vodiči může dojít k tomu, že elektrony ve druhý vrstvě jsou rezonancí poháněný na stejnou stranu, resp. závislost jejich proudu na napětí je silně nelineární (vykazuje "protinapětí"), takže kvantová mechanika pak narušuje zákon elektromagnetický indukce. Obvykle se tenhle stav modeluje tzv. Luttingerovou kapalinou, kterou se modelujou elektrony v nanotrubkách a pod. tenkejch vodičích, atomy jednorozměrnejch bosonovejch kondenzátech apod.. S podobnými kvantovými jevy se inženýři čím dál častěji setkávaj při návrhu procesorů s vysokou hustotou integrace, kde jsou vodiče jednak plochý, jednak silně namačkaný na sebe kvůli úspoře místa a představujou obvykle technologickou komplikaci. V některých případech by však tepelných vibrací elektronů v systému ultratenkejch vodičů bylo možný využít pro generování napětí z odpadního tepla.
Plovoucí kachně je vodovzdorný díky prachovýmu peří s malým průměrem, jehož vlákna silně odpuzujou povrch vody superhydrofobníma silama. Dospělý kachny prachový peří ztrácej a proto si peří musej zdlouhavě promašťovat pomocí tukový žlázy pod ocasem. Jak Archimédes zjistil, plovoucí kachna je nadnášená silou, která se rovná tíze vody kachnou vytlačený.
Aby se auto pohybovalo, musíme cívkami motoru stále „protlačovat“ elektrony. Samotné elektrony mají velmi malou hmotnost, k přenesení 15 kWh elektrické energie při napětí 3,2 V (průměrné napětí lithiového článku) stačí pouhých 9 mg elektronů! Problém je ale v tom, že 9 mg elektronů nemůžeme nacpat do nějaké krabičky, stejné náboje se navzájem odpuzují a neexistuje na světě síla, která by je udržela pohromadě. Poblíž záporně nabitého elektronu vždy musí být nějaký kladný náboj stejné velikosti.V kovu, z něhož se dělá anoda akumulátoru (zdroj elektronů), jsou volně se pohybující elektrony, jejichž náboj je vyvažován kladnými náboji na atomech kovu. Atomy kovu se ale skládají z protonů a neutronů, které jsou zhruba 2 000 x těžší než elektrony.Plutonium-238, lze získat z vyhořelého paliva jaderných reaktorů nebo lépe ozařováním neptunia 237 neutrony z jaderného reaktoru. Poločas rozpadu má přibližně 88 let a 1 kg poskytuje tepelný tok zhruba 570 W. Je to dost velká hodnota pro to, aby se nedostatečně chlazená peletka z oxidu plutonia rozžhavila do červeného žáru a takto žhnula po dobu desítek let. Za 88 let klesne výkon na polovinu a teprve za nějakých 1 000 let přestane znatelně hřát. Na obr. dole je peletka z oxidu plutonia-238 určená pro radioisotopový thermoelectrický generátor, která produkuje výkon 62W - což ji dokáže rozžhavit do červeného žáru když není dostatečně ochlazována.
Todle je radioizotopovej zdroj MMRTG, kterej bude pohánět novej rover Curiosity, který by měl od srpna 2012 působit na Marsu. Tvoří ho 110 W termoelektrickej článek, vyhřívanej 3.7 kilogramy plutonium oxidu 238-Pu3O8 v grafitovým pouzdře (na obr. vpravo je odkrytej v grafitovým pouzdru, na obr. vlevo dole je zdroj testovanej v supravodičovým magnetometru, aby se ověřilo, že nebude rušit elektroniku sondy, křidýlka z berylliový keramiky sloužej k odvádění tepla). Plutonium 238 se rozpadá s poločasem skoro devadesát let, takže tenhle váleček může pohánět rower po planetě řadu let bez ztráty výkonu. Bylo by prima, kdyby se takový válečky daly koupid normálka v obchodě: rozestavěli bysme si je na kredenc místo svíček a vyřešili tim vytápění v zimě. Paradoxně většina z cca 16 kg plutonia 238, co Američani vlastněj pochází z Ruska, protože v USA s ohledem na přísný bezpečnostní předpisy nejsou závody pro jeho výrobu ozařováním neptunia z vyhořelýho uranovýho paliva, odhaduje se, že jeho výroba by stála asi 90 mil. USD.
Heidi Janků řeší výrobní procesy Vyzkoušela si pájení, osazování plošných spojů, základy měření a další odborné činnosti. Nakonec jí zaujaly praktické inteligentní domácí rozvody. Zapojení zásuvek a vypínačů pak pro ni už bylo hračkou. Republika potřebuje více takových soudružek.
Japonci na Tokijský Motor Show 2011 mimo řady obskurních vozítek předvedli bezvzduchový pneumatiky Bridgestone, údajně vyrobený z recyklovatelnýho plastu, což by mohlo alespoň částečně ospravedlnit jejich nižší životnost v městským provozu (nabíraj bláto a sou citlivý na najíždění k obrubníku a prudký brzdění před přechody a retardéry). Bezvzduchový gumy byly původně navržený pro armádu pro jízdu transportérů minovými poli, ale moc se neujaly ani tam. Jejich nevýhodu v dálničním provozu (hlučnost a náchylnost k přehřívání) eliminuje to, že byly předvedený na malým jednosedadlovým elektrovozítku s maximální rychlostí do 45 km/hod.
Sluneční elektrárna Planta Solar 20 poblíž Sevilly v jižnim Španělsku (Google map). 1225 heliostatů o ploše 125 m² koncentruje sluneční teplo na 165metrové věži, vodu přeměňuje v páru, a ta žene turbínu, kerá má výkon 20 megawattů. Druhá menší věž PS 10 z roku 2007 je desetimegawattová.
SAMMI je novej "rentgen", kterej používá 78 GHz mikrovlny např. ke kontrole pošty nebo potravin na letištích. Vzorek na dopravníkovým pásu se skenuje terrahertzovou anténou a detektorem na otáčivým talíři rotujícím pod vzorkem. Zařízení váží 20 kg, plocha 30 x 30 cm se skenuje asi minutu. Výzkumníci z FHR ho plánujou upgradeovat na frekvenci až 2 THz, což by umožnilo rozeznávat různý druhy plastů, apod. Bonus: petice sbírající podpisy proti gravitačnímu zákonu ke dnešnímu dni shromáždila 12 podpisů, pro svou interpelaci v Kongresu jich vyžaduje ještě 24.000. Osobně soudim, že zastaralejch středověkejch zákonů co nedávaj nikomu smysl a který sou v řadě odvětví brzdou dalšího pokroku bysme měli do budoucna udržovat co nejméně.
NGC 3372 známá jako Velká mlhovina souhvězdí Lodního kýlu (Carinae) je domovem hmotných hvězd a rychle se měnící mlhoviny. Jedna z nejenergetičtějších dvojhvězd, Eta Carinae (čti "éta karina") byla ještě v roce 1830 jednou z nejjasnějších hvězd na obloze v roce 1843, kdy vzplála jako nova, ale v posledním století dramaticky potemněla a mnozí astronomové se těší, že by mohla vybuchnout jako supernova.Předpokládá se, že Eta Carinae má žhavého průvodce, který ji oběhne po eliptické dráze jednou za 5,54 let. Její hmotnost je 100 krát vyšší než u Slunce a září více jak čtyř milionkrát jasněji, což z ní dělá zatím vůbec nejzářivější známou hvězdu. Pozůstatkem exploze je mj. rotující vír s dvojicí jetů, kterej je zvlášť dobře viditelnej na infračervených snímcích - dlouhovlnné světlo lépe prochází plynoprachovou obálkou mlhoviny. Pro současný astronomy jsou tudíž mnohem zajímavější infrateleskopy, páč ve viditelným spektru už maj vesmír celkem probádanej. Mlhovina Carina má více jak 300 světelných let a nachází se ve vzdálenosti asi 7000 světelných let, takže by mohla být při explozi supernovy viditelná i za denního světla, čili by přezářila Měsíc. Bohužel pro nás by byla viditelná jen na jižní obloze, ze severní polokoule ji neuvidíme.
V zahraničí si čím dál větší oblibu získávaj termoizolační panely plněný vzácným plynem. Atomy vzácných plynů maj zcela zaplněný elektronový obaly, proto sou nereaktivní a netvoří dvouatomový molekuly jako dusík nebo kyslík. To má dopad na jejich nízkou tepelnou vodivost - jejich atomy si vyměňujou energii pouze pružnýma srážkama, nemění přitom moment rotace, takže se v nich energie rozptyluje mnohem pomaleji. Krom toho jde o atomy celkem těžký, což souvisí s jejich atomovou vahou. Např. střední molekulová hmotnost vzduchu je asi 32 g/mol a má hustotu 1,2 kg/m³. Ale atomová váha xenonu je 140 g/mol a tak váží skoro 6 gramů/litr za normálního tlaku. Izolační schopnost se v anglosazskejch zemích vyjadřuje tzv. R-koeficientem. Termoizolační panely jsou tvořený pokovenou mylarovou fólií vrstvenou do řídkých podélných voštin jako nafukovací matrace. Odrazivá vrstva snižuje ztráty tepla sáláním. Panely plněné argonem dosahují izolační koeficient R-7, v případě kryptonu R-12.5 a v případě xenonu dokonce R-20, což je hodnota srovnatelná s vakuovou termoskou nebo nejlepší vakuovou izolací ORMOCER (na obrázku dole). 2 cm tlustý izolační panel má tutéž izolační schopnost jako 15 cm vrstva molitanu nebo skleněné vaty. Nevýhodou vakuových panelů je nutnost pěnových vestaveb, které brání zhroucení materiálu a zvyšujou hmotnost a tuhost izolace, panely plněný vzácnými plyny mají zase nevýhodu v ceně plynové náplně (litr xenonu stojí asi jedno ojro, tj. 26,- Kč).
Dolly zoom efekt patří mezi tzv. perspektivní filmový triky a byl vynalezenej roku 1958 kameramanem Irminem Robertsem a poprvé uplatněn v Hitcockově filmu Vertigo. Jedná se o filmový efekt, během něhož dochází k optické manipulaci perspektivy záběru. Vzniká pohybem kamery, při které kameraman ovládá přiblížení/oddálení zoomu v protisměru posunu kamery (kontra-zoom). Popředí záběru pak zůstává zdánlivě neměnné, zatímco pole zobrazení (pozadí) mění perspektivu a rozsah. Dolly zoom dodává popředí záběru na intenzitě; proměnou pozadí vytváří ze zobrazovaného objektu, s dávkou iluzivity a emočního náboje, střed dění. Efekt má celou řadou kulturních konotací, po použití v Hitchcockových filmech se stal velmi populárním a dnes bývá označován za stereotyp nebo-li klišé.
Mars Science Laboratory (MSL) pojmenovanej Curiosity je pětkrát těžší a ponese desetkrát více vědeckých přístrojů než předchozí rovery Spirit nebo Opportunity nástrojů, včetně vybavení, které na místě umožní analýzu prášků vyvrtaných z hornin. MSL měří na délku 2,7 m a váží 900 kg a bude schopen přejet překážky vysoké 75 cm maximální rychlostí 90 m za hodinu. Avšak průměrná rychlost pohybu bude jen asi 30 m za hodinu, protože zpoždění řídících signálů z řídícího centra v Kalifornské Pasadeně je 2 x 18 minut. Na rozdíl od předchozích roverů má Couriosity vlastní zdroj energie, představujícím 3.7 kg Pu-238 ve formě 32 pelet z oxidu plutoničitého 238PuO2 (viz příspěvek níže). Ty budou poskytovat 125 wattů elektrického výkonu a zhruba 2000 wattů tepelného výkonu. Jednotlivé tablety jsou uzavřeny do kovových pouzder z iridia opatřeného tepelnou ochranou z uhlíkového laminátu. Topné elementy jsou sestaveny do trubice z nerezové oceli, k jejímuž vnějšímu povrchu jsou přitisknuty teplé konce polovodičových termočlánků vyrábějící energii. Izotop 238-Pu je používán zejména proto, že má přiměřeně dlouhý poločas rozpadu (87,7 roku) a rozpadá se α-rozpadem. Vznikající částice α jsou snadno zachyceny již poměrně tenkou vrstvou kovu, přičemž se jejich kinetická energie zcela přemění v tepelnou. Použitím tekutiny čerpané prostřednictvím 200 metrů trubek v těle MSL budou citlivé přístroje udržovány při stálých teplotách. Dva palubní počítače palubě roveru obsahují paměti schopné vydržet extrémní prostředí a záření. Každá paměť počítače zahrnuje 256 kB EEPROM, 256 MB DRAM a 2 GB flash paměti. Používají RAD750 procesor 400 MIPS, který je nástupcem RAD6000 CPU s 35 MIPS použitého v předchozích roverech. Na povrch Marsu Curiosity přistane počátkem srpna 2012 zavěšená na laně pod modulem, který bude pád brzdit hydrazinovými raketovými motory. Za primární místo přistání sondy odborníci s ohledem na jeho geologické složení vybrali kráter Gale poblíž Marsova rovníku s průměrem přes 150 kilometrů a zhruba pětikilometrovým vrcholkem uprostřed. Celkové náklady projektu byly vyčísleny na 2,3 miliardy USD. Bonus: Space Shuttle Discovery 360° pohled na kokpit
Mluvčí japonský vlády a posranec Jasuhiro Sonoda si roztřesenými prsty nalévá a s viditelným odporem veřejně koštuje vodu z Fukušimskýho reaktoru, aby veřejnost přesvědčil, že je zdravá..
Optický mikroskopy se hoděj jen pro prohlížení tenkejch objektů - jakmile je pozorovanej objekt jen trochu tlustší, je nutný z něj udělat tenkej řez nebo výbrus, což jednak zdražuje pozorování, jednak znemožňuje pozorování procesů v živejch tkáních. Příčina je ta, že se světlo při průchodu tlustším objektem rozptyluje, pokud je objekt osvětlovanej zespoda nebo zeshora proti čočce objektivu. Při fluorescenční mikroskopii se nepozoruje světlo procházející vzorkem, ale vzorek se obarví fluoreskující barvičkou a svítí se na něj krátkovlnným světlem. Výhoda je, že barvivo se selektivně váže na buněčný struktury a pak z celý buňky svítí jen to, co nás zajímá. Tahle metoda našla speciální uplatnění v případě studia exprese fluorescenčních genů, kdy se barvivo nechá buňkou přímo zabudovat do proteinů obsahujících barevný fluorogeny. Nevýhodou fluorescenční mikroskopie je, že je to pořád dvourozměrná optická mikroskopie, tzn. vzorek svítí i mimo ohnisko a silně přitom ruší obraz stejně jako rozptýlený světlo, kterým se vzorek osvětluje. Tenhle nedostatek odstraňuje tzv. konfokální rastrovací mikroskopie, která je jakousi analogií optickýho tomografu. Princip konfokálního mikroskopu byl sice patentován už v roce 1957, ale teprve rozvoj laserů a výpočetní techniky usnadnil jeho rozvoj. Místo co by se osvětloval celý vzorek, je použitej laser, kterým se vzorek skenuje buďto pomocí rotujících zkřiženejch zrcátek, nebo pomocí rotující Nipkowovy clonky, podobně jako v prvních modelech televize. Při použití monochromatickýho zdroje světla jde navíc využít toho, že světlo použité k osvětlování se láme v jiné ohniskové vzdálenosti, než světlo uvolněný fluorescencí a jde oddělit jak dichromatickým (dichroickým) zrcátkem s interferenční vrstvou, která odráží jen určitou vlnovou délku (tím se potlačí světlo rozptýlený vzorekem), tak malou clonkou, která zachytí většinu světla lámajícího se mimo ohniskovou rovinu, tím se poněkud zlepší i rozlišovací schopnost mikroskopu. Na obr. vpravo je moderní konfokál od Nikonu.
Z principu funkce vyplývá, že vzorek nemusí bejt nařezanej na tenký plátky, optický řezy z něj nadělá mikroskop sám = vzorek může bejt poměrně tlustej a lze v něm pozorovat biochemický změny zaživa. Konfokální obrazy optických řezů se zpracováj digitálně a jde z nich sestavit trojrozměrné obrazy objektů a stereoskopické páry – zvětšené obrazy celého trojrozměrného objektu viděné pravým a levým okem zvlášť, čímž se zvýrazní prostorovej dojem. Ze souboru horizontálních řezů lze také rekonstruovat vertikální optické řezy vzorkem. Vertikální řezy se ovšem dají získat i přímým způsobem, vhodnou volbou rastrovacího algoritmu mikroskopu. Snímáním fluorescenčních obrazů pomocí tří fotonásobičů se spektrálními filtry pro modrou, zelenou a červenou barvu získáme optický řez v reálných barvách. emitované fluorescence. V mnoha případech je zlepšení kontrastu při konfokální mikroskopii tak dramatické, že se vyjeví buněčné struktury, který by při použití klasickýho mikroskopu nebyly vůbec pozorovatelný. Příkladem je studium neuronových sítí v mozkové tkáni, která se kontrastuje částečkama stříbra, který výborně odrážej světlo (podobně jako rastrovacího elektronovýho mikroskopu). Nicméně metoda má stále svý omezení v tzv. difrakčním limitu: kvůli vlnový délce světla nejde rozeznat struktury menší, než cca 200 nm.
Německá firma Leica jako první ve svým konfokálním mikroskopu TCS STED CW implementovala metodu stimulated emission depletion (STED) mikroskopie, vyvinutou před deseti lety Stefanem Hellem. V podstatě jde o to, že dřív než se může světlo barviva ozářenýho laserem vyzářid, pozorovaná oblast se ozáří pulsem dalšího laseru s vlnovou délkou volenou tak, aby došlo k nezářivýmu energetickýmu přechodu (zpravidla v červený až infračervený oblasti spektra). Paprskek zhášecího laseru obklopuje paprsek budicího laseru ve dvou kolmo polarizovanejch směrech, čímž vytváří prstencovitou oblast, ve který je fluorescence potlačená. Tím je omezená zářivá oblast vzorku na malou středovou plošku o průměru 50-70 nm, což sou rozměry srovnatelný s velikostí biologickejch molekul a v některých případech jde rozeznat jejich orientaci. Zvýšení rozlišení oproti běžnýmu konfokálu je tedy v tomto případě pět až sedminásobný. Výhodou metody STED je i to, že jí lze rozšířit bez složitějších zásahů do optický soustavy i stávající konfokální mikroskopy. Nevýhodou je omezení výběru fluorescenčních barev a fluorochromů, kterým se proteiny pro fluorescenční mikroskopii značkujou. Kromě schopnosti fluoreskovat se totiž od takovýho barviva vyžaduje i schopnost svou fluorescenci dostatečně rychle zhášet. Metoda tudíž neni tak univerzální, ale s rostoucím nasazením v praxi se bude i trh fluorescenčních barviv a jim odpovídajících laserů rozšiřovat. V některých případech může být různá rychlost zhášení i výhodou, protože se obraz STED může digitálně zkombinovat s výstupem z běžného konfokálu (tj. s vypnutým zhášecím laserem), čímž vyvstanou rozdíly v energetickejch přechodech některejch fluorochromů a zvýrazněj se tak nové struktury.
Metoda STED samozřejmě neni jediná, kterou se fluorescenční mikroskopie v současný době vylepšuje. Např. rozlišení konfokálu lze jednoduše zvýšit i tím, že se osvětlovaná oblast se může osvětlovat i paprskem světla tenčím než je jeho vlnová délka. Ovšem každej paprsek světla se po průchodu štěrbinou rychle rozptyluje díky difrakci. Vrcholovej úhel α rozptylovanýho paprsku závisí jen na vlnový délce světla, což optiky přivedlo na myšlenku difrakce využít ve svůj prospěch - paprsek světla svedli do kuželovitý čočky, tzv. axiconu, která ho fokusuje tak, že se difraktující části paprsku vzájemně vyrušej. Zůstává jen tenkej nedifraktující paprsek, kterej se nerozbíhá a dokonce má tendenci malý překážky obtékat jako pramínek kapaliny (tzv. bezdifrakční Besselův nebo Airyho paprsek).
Jak je vidět na schématu vlevo, vznik Besselova paprsku je doprovázenej dvěma bočními laloky, který je nutno ze zornýho pole mikroskopu odfiltrovat. K tomu se jednak využívá skutečnost, že fluoreskující barviva nesvítěj, pokud intenzita osvětlení klesne pod určitou mez, protože v barvivu převládnou zhášecí procesy. Ovšem tak nízký osvětlení prodlužuje dobu expozice, čímž narůstá šum, způsobený např. Brownovým pohybem molekul. Pročež se v poslední době preferujou techniky založený na dvoufotonový absorbci, kdy se naopak preparát osvětluje silnými, ale krátkými pulsy v dlouhovlnný oblasti a dosvit fluorescence se snímá po skončení záblesku. Tímto způsobem se rozlišení mikroskopu zvýší 10 - 80x, čili s ním lze rozeznávad detaily řádově 20 - 30 nm (tzv. fotoaktivovaná lokalizační mikroskopie PALM). Jak pod mikroskopem vypadá rozdíl je vidět na obrázcích níže - každá svítící tečka je skutečně jednotlivá molekula svítícího proteinu.
Pokud přitom zorný pole ze strany osvětlujeme světlem vhodný vlnový délky, dostatečný k vybuzení (excitaci) chromoforů na svítícím proteinu, můžeme teoreticky pozorovat osudy jednotlivých molekul v živý buňce po celou dobu dělení buňky. Přitom ale vadí krtkovlnný světlo, který se tkáněma rozptyluje a současně zkracuje životnost bílkovin uvnitř buněk v důsledku fotolýzy. Tyhle problémy do značný míry řeší tzv. dvoufotonová fluorescenční mikroskopie (2PFM), která využívá toho, že excitace některých látek může proběhnout nadvakrát: nejprve se vytvoří první excitovanej stav, kterej - pokud má dostatečnou životnost - dokáže zachytit další foton a napumpovat se energií na další úroveň. Na tomto principu dokážou rostliny zachytávat světlo chlorofylem na dvou vlnových délkách zároveň a využít tak mnohem větší část slunečního spektra.
Na obrázku vpravo dole je srovnání výsledku s jednofotonovou a dvoufotonovou fluorescencí. Výhodou je, že k dvoufotonový excitaci stačí světlo poloviční vlnový délky, např. v blízký infračervený oblasti, který se tkáněma mnohem míň pohlcuje a rozptyluje, takže je možný pozorovat mnohem tlustší vzorky živý tkáně nebo vzorky breber v kyvetě, nikoliv jen tenký řezy (viz obrázek uprostřed). Nevýhodou je, že k excitaci je zapotřebí mnohem vyšší světelný tok, aby se zvětšila pravděpodobnost, že první excitovanej stav stihne zachytit další foton dřív, než se sám deexcituje. Tuto techniku tedy umožnil teprve rozvoj excimerových pulsních laserů s velmi krátkými femtosekundovými pulsy, který dokážou krátkodobě dosáhnout vysoké hustoty energie. Pulsy se opakujou s dostatečnou frekvencí (desítky až stovky MHz), takže poskytujou dostatečnej světelnej výkon k přímému pozorovýní fluorescence v mikroskopu. Přitom jde poměrem délky a střídy pulsů dosáhnout rozlišení jednotlivejch excitovanejch stavů na základě jejich různý životnosti (což je tzv. technika TCPC, Time-Correlated Photon Counting).
Z principu funkce vyplývá, že vzorek nemusí bejt nařezanej na tenký plátky, optický řezy z něj nadělá mikroskop sám, čili vzorek může bejt poměrně tlustej a lze v něm pozorovat biochemický změny zaživa. Soubory optických řezů se zpracováj digitálně a jde z nich sestavit trojrozměrné obrazy objektů a stereoskopické páry – zvětšené obrazy celého trojrozměrného objektu viděné pravým a levým okem zvlášť, čímž se zvýrazní prostorovej dojem. Ze souboru horizontálních řezů lze také rekonstruovat vertikální optické řezy vzorkem. Vertikální řezy se dají získat i přímým způsobem vhodnou volbou rastrovacího algoritmu mikroskopu. Snímáním fluorescenčních obrazů pomocí tří fotonásobičů se spektrálními filtry pro modrou, zelenou a červenou barvu získáme optický řez v reálných barvách. emitované fluorescence. V mnoha případech je zlepšení kontrastu při konfokální mikroskopii tak dramatické, že se vyjeví buněčné struktury, který by při použití klasickýho mikroskopu nebyly vůbec pozorovatelný. Fluoresenční techniky se používaj hodně v neurohistologii, protože je možný genetickejma manipulacema obarvit různý skupiny neuronů různejma barvivama, takže při fluorescenci hrajou pestrýma barvičkama, aniž při pozorování překáží zbytek tkáně (viz ukázky konfokální mikroskopie na snímcích nervový tkáně myši na obr. výše).
Podobně jako je možný v mikrovlnce vodu přehřát k utajenýmu varu, takže vám najednou vyprskne do xichtu, je možný v ledničce dosáhnoud taky podchlazení vody, aniž zmrzne. Podchlazená voda pak malým otřesem rychle zkrystalizuje v celým objemu. Prakticky není obtížný dosáhnout podchlazení převařený vody v ledničce v plastový lahvi asi do -10 °C. Nicméně zjistit, při jaký nejnižší teplotě by voda dokázala odolávat zmrznutí je experimentálně obtížný, protože voda by musela bejt neobyčejně čistá, uchovávaná v nádobě bez nerovností povrchu, který by mohly sloužis jako zárodky ledu a v naprostým klidu bez otřesů. Současnej rekord je asi - 41 °C, ale fyzici se domnívaj, že by bylo možné podchladit vodu ještě víc. Fyzici z Utahu nedavno molekulárníma simulacema na 40.000 molekulách vody odhadli nejnižší teplotu, na kterou se dá voda podchladit aniž zmrzne na -48,3 °C. Nicméně přesto je možný tento výsledek ověřit celkem jednoduše nepřímo jako teplotu, při který se zastaví tzv. regelace ledu. Jako regelace se označuje opakovaný spékání ledu pod tlakem. Když ponecháme na kluzišti nebo zmrzlý louži ledovou kostku, brzy přimrzne k podkladu. Regelace je mj. příčinou toho, že se tenká vrstvička vody na povrchu vločky slepuje i za teploty pod bodem mrazu - proto jde taky ze sněhu plácat sněhový koule a sněhuláky. Regelace se obvykle demonstruje pokusem, při kterým se přes blok ledu nechá projet zatížená ocelová struna, která ledem během několika desítek minut projede, aniž ho rozpůlí. Výsledek pokusu se obyčejně vysvětluje závislostí bodu tání ledu na tlaku, ale skutečný vysvětlení je daleko složitější a spočívá v zalomený struktuře molekul vody, která díky svýmu tvaru vykazuje silný povrchový napětí.
Ukazuje se totiž, že po ledu klouže a postupně ledem propadne i docela lehkej předmět - třeba ocelová jehla, která díky svý nepatrný váze nemůže způsobit potřebnej tlak (teplota tání ledu stoupne o jeden stupeň teprve při tlaku 140 atmosfér). Na zalomený molekuly vody, který jsou na povrchu ledu působěj mnohem silnější mezimolekulární síly, než na ty uvnitř ledu a tak je povrch ledu neustále pokrytej tenkou vrstvičkou vody i při teplotě -48 ºC - což odpovídá hydrostatickýmu tlaku mnoha tisíc atmosfér. V důsledku toho hladkej drát vrstvičkou vody na rozhraní ledu a kovu doslova proplouvá, zatímco bavlněná niť stejný tloušťky, která má silně členitej hydrofilní povrch ledem prochází daleko pomaleji, protože se na ni molekuly vody doslova "nalepí".
Další počítačový simulace však naznačily, že pokud tloušťka drátu začne bejt s tloušťkou povrchový vrstvy vody srovnatelná (7.5 - 10.5 x 10−10 m), pak toto pravidlo bude narušený a hydrofobní nanovlákno bude procházed ledem pomalejc, protože tekutá fáze musí nejprve proniknout nad horní povrch vlákna, kde vytvoří malou dutinu, která umožní drátu postupovat dále. Přitom se projevuje jistý "kvantování" jeho pohybu - drát k proniknutí ledem potřebuje určitou minimální sílu a pak postupuje ledem trhaně (srvn. QT video 1, 2). Podobnej jev můžeme pozorovat i v reálu, když mačkáme ledovou kouli v hrsti - sníh křupe a vrže jako moučkovej cukr, protože v něm probíhá regelace ledu na nanometrový urovni jemnejch sněhovejch vloček.
Jaxi různý země a státy USA vedou v matematickejch testech na druhým zdělávacim stupni
Časosběrný video televize BBS ukazuje neobvyklý rizoto, který na mořský zvířádka číhá na dně arktickejch moří. Na povrchu ledovejch ker nebo zamrzajícího ledu se občas vytvoří kaluže nebo jezírka mořský vody, který se postupně zahušťujou solí vymrzáním ledu. Tím klesá její teplota tání a tak si zbylej silně koncentrovanej roztok soli razí cestu ledem dolu do teplejší vody pod ledem. Když v něm nakonec udělá díru, začne na dno moře začne stékat lavina koncentrovaný podchlazený solanky, kolem který okamžitě namrzá mořská voda, takže vytvoří jakousi trubku, který se říká ledový krápník, čili brajnikl ("brinicle = brine icicle") a která svádí podchlazenou vodu na dno moře. Všechno co jí vleze do cesty ledová solanka okamžitě spálí, znehybní a následně pohřbí ledovým příkrovem.
Fyzici z Princetownu na systému děr o průměru 60 nm v tenkým zlatým filmu demonstrovali, že když tyto díry zakryjou zlatými čepičkami (na obr. vpravo je vidět jedna z nich odchlípnutá), pak světlo přes takto zakrytou vrstvu děr nakonec prochází lépe a radostněji, než když tyto díry byly volně průchozí. Ačkoliv to může působit zázračně, je to důsledek vcelku běžný vlnový mechaniky - otevřetý díry se chovaj jako rezonátor - pásmová zádrž, který vlnění určitý vlnový délky blokuje (jiný vlnový délky by samozřejmě propouštěla o to lépe). Na podobným odrazu vln od volného konce rezonátoru funguje i flétna a dětská píšťalka. Elektrotechnici montující koaxiální kabely např. dobře vědí, že se nevyplácí nechávat konce kabelů volně ustřižený, protože volný konce silně zatlumujou signál po celý délce kabelu. To je hlavní důvod, proč se na konce koaxiálních kabelů montujou terminátory, familiárně síťařema označovaný jako "konečníky" obsahující zaslepující 50 ohmový rezistor. Není to proto, aby signál z kabelů nemohl "utíkad ven" - ale naopak proto, že volný konec koaxu se chová jako jakési zrcadlo odrážející vlny zpět do kabelu, kde ruší přenášený vysokofrekvenční signál.
Todle je radioizotopovej zdroj MMRTG, kterej bude pohánět novej rover Curiosity, který by měl od srpna 2012 působit na Marsu. Tvoří ho 110 W termoelektrickej článek, vyhřívanej 3.7 kilogramy plutonium oxidu 238-Pu3O8 v grafitovým pouzdře (na obr. vpravo je odkrytej v grafitovým pouzdru, na obr. vlevo dole je zdroj testovanej v supravodičovým magnetometru, aby se ověřilo, že nebude rušit elektroniku sondy, křidýlka z berylliový keramiky sloužej k odvádění tepla). Plutonium 238 se rozpadá s poločasem skoro devadesát let, takže tenhle váleček může pohánět rower po planetě řadu let bez ztráty výkonu. Bylo by prima, kdyby se takový válečky daly koupid normálka v obchodě: rozestavěli bysme si je na kredenc místo svíček a vyřešili tim vytápění v zimě. Paradoxně většina z cca 16 kg plutonia 238, co Američani vlastněj pochází z Ruska, protože v USA s ohledem na přísný bezpečnostní předpisy nejsou závody pro jeho výrobu ozařováním neptunia z vyhořelýho uranovýho paliva, odhaduje se, že jeho výroba by stála asi 90 mil. USD. Na videu můžete vidět, jak pečlivě Američani každej detail testujou, v čemž tkví úspěch jejich misí. Asi by nebylo dobrý, kdyby nám spadlo na hlavu podobně jako sonda Fobos-Grunt, kterou Rusové po startu lamersky doslova ztratili ve vesmíru, páč jedno kilo plutonia rozptýlenýho v atmosféře dokáže zabíd na rakovinu plic asi milion lidí, kdyby ho vyčmuchali.
Napadlo mě, že by generování virtuálních fotonů mohlo sloužit k vysvětlení funkce EM-Drive. EM-Drive (také Relativity Drive) je pohonná jednotka, navržená a vyvíjená Rogerem Shawyerem. Jeho základem je magnetron se speciálně tvarovaným a plně uzavřeným pláštěm, který se postupně zužuje, takže na jednom konci rezonátoru je plocha větší než na konci druhém. Vynálezce prohlašuje, že jeho zařízení generuje tah, ačkoli žádná detekovatelná hmota ani energie zařízení neopouští jako např. v klasickém raketovém motoru nebo iontovém motoru. V tomto pdf je vysvětlena funkčnost koncepce EM-Drive pomocí Einsteinovy speciální teorie relativity, kterýmu ale nerozumim ani moc nevěřim, páč speciální teorie relativity se zabývá jen inerciálníma systémama bez působení sil. Byl také předveden funkční prototyp EmDrive, ale jeho replikace v peer-reviewed literatuře (nebo alespoň pokus o ni) chybí - ostatně stejně jako v případě studený fúze, supravodivosti při pokojové teplotě a mnoha další vynálezů poslední doby. Podle mý představy mikrovlnnej signál pohybuje vrstvou elektronů na obou koncích rezonátoru a tím vytváří virtuální fotony, který svítěj proti sobě. Výslednej tah je tvořenej rozdílem tlaku záření vzniklejch fotonů na obou koncích rezonátoru.
Že mejdlový bubliny hrajou duhovejma barvama kvůli interferenci světla je všeobecně známo. Ve svislý poloze se z blanky vytlačuje voda a proto její tloušťka směrem vzhůru klínovitě klesá, což se projevuje vodorovnou řadou interferenčních proužků. Když tloušťka bubliny poklesne pod cca 70 nm, přestane odrážet světlo a stane se úplně průhledná (tzv. "černej film"). Tloušťka blanky se ale může ztenčovat dále až na nějakých 5 nm, což z ní činí jeden z nejtenčích objektů pozorovatelnej lidskym vokem (průměr virů je 30 - 100 nm). Pokud se vhodným složením kapaliny (např. přísadou glycerinu) zabrání vysychání filmu, můžou bubliny v uzavřený nádobě vydržet několik dní až týdnů.
V tomhle článku byl sledovanej rozpad blány v turbulentním režimu. Kapalinu v blance jde zamíchat např. proudem vzduchu, ale to současně zrychluje její odpařování. Fyzici proto použili k zamíchání konvekci - do blanky strčili kovovou tyčinku a chladili ji ledovou lázní. Chladnější kapalina klesá blankou kolem tyčinky dolů a v mýdlový vrstvě se rychle ustaví konvektivní cirkulace tvořená dvojicí vírů. Přitom bylo zjištěno, že v okamžiku kdy cirkulace přejde z laminárního do turbulentního režimu, laminární vrstva se rozpadne a tloušťka blány se náhle rychle sníží. Je to proto, že v klidovým stavu se na okrajích blány ustavuje Gibbs-Marangoniho jev - čim je blána tenčí, tim obsahuje relativně vyšší podíl povrchově aktivní látky, tim je její povrchový napětí nižší a rozdílem povrchovýho napětí je kapalina vháněná dovnitř blány. Marangoniho efekt je pozorovatelnej např.u hladiny sklenky s alkoholickým nápojem - kapalina šplhá po skle, protože nad hladinou je vyšší koncentrace par alkoholu, kterej povrchový napětí snižuje. Marangoniho jev tedy působí autoregulačně a zvyšuje stabilitu bublin. Prudkým zamícháním se tahle rovnováha poruší a mýdlová blanka se rozpadne. Makroskopicky se tenhle jev projevuje např. při foukání do pivní pěny - proud vzduch naruší Marangoniho rovnováhu na povrchu bublin a pěna začne praskat.
Odminování minovýho zátarasu v Afghánistánu: přes minový pole se raketou přehodí bleskovice a odpálí se. Bleskovice se používá i pro vytváření průklestů a průchodů ve valech opevnění, kácení stromů a mostních pilířů apod. ženijním účelům. Vpravo je odminovávací komplet Božena, používaný českou armádou. Dálkově ovládaný samojízdný stroj slovenské výroby je určený k plošnému odminování terénu od protipěchotních i protitankových min. Desítky řetězů jsou připevněny na rotujícím válci a při velké rychlosti ukryté miny doslova "vymlátí". Poslední verze vozidla s označením Božena 5, jehož sériová výroba probíhá od roku 2006, má šestikolový podvozek. Stroj může sloužit i k likvidaci křovin a nízkých porostů, po výměně pracovního nástroje i k přepravě nebezpečného materiálu a nakládání s ním nebo jako dálkově řízený zemní stroj. Bylo nasazený např. na odminovací akci v Palestině.
Pokusy na detektorech Atlas a CMS urychlovače LHC v CERNu s 95% pravděpodobností vyloučily existenci Higgsova bosonu v rozmezí 141 - 476 GeV (tj. všude tam, kde tlustá černá čára na grafu vlevo leží POD červenou linkou). Graf je kombinovaný výsledek osmi studií. Higgs se může ještě nalézat v oblasti 114 a 141 GeV. Fyzici hodlaj oblast 125 mezi 500 GeV vyloučit dalšími experimenty během příštího roku.
Výsledky studie snímající praskání vodou napuštěnýho balónu ve vzduchu ( ø 30 cm 1, 2, 3) a pod vodou ( ø 13 cm 4, 5) rychloběžnou kamerou (5400 fps, tj. 180x zpomaleně) z galerie hydrodynamických jevů. Na balónku se nejprve tvořej kapilární vlny s frekvencí 170 Hz (pod vodou 120 Hz) a po prasknutí vzniká tzv. Richtmyerova–Meškovova nestabilita a expandující rozhraní se postupně rozpadá v turbulencích. K tomuto druhu hydrodynamický nestability dochází při průchodu rázový vlny fázovým rozhraním a je to speciální případ Rayleigh-Taylorovy nestability, kterou se rozvrstvuje hranice dvou kapalin s rozdílnou hustotou. Způsobuje často vznik exploze při prohořívání hořlavejch plynovejch směsí, protože se při šíření plamene postupně zvětšuje jeho povrch.
Situace, kdy jde neustálenej jev modelovat jak pohybem hmoty v gradientu hustoty, tak šířením energie přes tento gradient je v éterový teorii běžnej - např. gravitační pole kolem hmotnejch těles se vůči částicím světla chová jako gradient hustoty vakua a současně vůči částicím hmoty jako vektorový pole, ve kterým se projevuje gravitační zrychlení. Např. jety černejch děr de modelovat jak optickými jevy v gradientu hustoty vakua (narušení totálního odrazu na pólech černý díry), stejně jako hydrodynamický jety a vyšplíchnutí hmoty, ke kterýmu dochází při zhroucení hustý hvězdy. Oba zdánlivě nesourodý jevy představujou ve vícerozměrným časoprostoru jeden a tentýž jev.
Humboldtův zelenej záblesk je vzácnej optickej jev při západu a východu slunce na vzdáleným obzoru v nízkejch zeměpisnejch šířkách. Ve vyšší nadmořský výšce jde ještě vzácnějc pozorovat modrý záblesk (viz obr. vpravo z observatoře Teide u Tenerife na Kanárských ostrovech ve Španělsku). Je způsobenej disperzí světla v zemský atmosféře, která přitom funguje jako skleněnej hranol. Vyžaduje čistou atmosféru, jinak je překrytej rozptylem světla a projevuje se jen jako nazelenalej okraj slunečního kotouče. Zelený záblesk může být pozorován, když jsou fotografována jiná nebeská tělesa nad horizontem (např. planeta Venuše). I když je tento úkaz obvykle krátký, zelený paprsek může být viděn i patnáct minut a dokonce existuje případ, kdy trval až půl hodiny. Záznamy o tomto úkazu se objevovaly již okolo roku 1600, ale staly běžnější záležitostí po častějších a dlouhých plavbách na moři a polárních expedicích. Dokonce už starověcí Egypťané psali příběhy o kouzelné síle zeleného světla.
Podíl úspěšnejch a neúspěšnejch misí Ruska a USA při dobývání Marsu
Háže Bůh kostky a švindluje přitom? Vývoj kvantový fyziky probíhal stejně jako u ostatních vědeckejch oborů ve vlnách, kdy se postupně střídal formální a neformální přístup, což odpovídá éterovýmu disperznímu modelu šíření energie, kde se střídaj podélný a příčný vlny. Neformální přístup razili liberálně a fenomenologicky uvažující fyzici - experimentátoři v poválečnejch letech - ten formální zase konzervativně založený teoretici, který se rozmnožovali v době hojnosti. Zakladatelé kvantovky byl éterista A. Schrodinger a Louis de Broglie, který svoje rovnice odvozoval ze zákonů klasický mechaniky, např. deBroglieho vlna byla fyzikální útvar, obklopující ve vakuu pohybující se objekty. Po nich v meziválečnejch letech nastoupili teoretici N. Bohr a W. Pauli, který razili výrazně formální přístup založenej na maticový a statistický fyzice. Albert Einstein, pro kterýho byla kvantovka přirozená konkurence jim oponoval tvrzením, že "Bůh přeci nehraje v kostky". V 50. letech minulýho století se podařilo do kvantovky implementovat některý principy teorie relativity (P.A.Dirac) a díky tomu získala kvantovka dočasně zase o něco fyzikálnější rámec (koncept "Diracova moře" jako model éteru, Bohmův implikátní geometrie a Everettova vícesvětová interpretace kvantový fyziky apod.). Ovšem s rozvojem jadernejch zkoušek a nukleární fyziky vědní obor zbohatnul, nahrnuli se do něj teoretici a tento rámec se opět vytratil. Jeho místo nahradila kvantová elektrodynamika, kombinující kvantovou mechaniku s Maxwellovými rovnicemi (Bethe, Feynman). Koncem bohatých 60. let tento vývoj dosáhl svého vrcholu formulováním Bellovejch teorémů a zformováním tzv. Fundamental Fysiks Group kolem skupiny teoretiků, který konvenovali s hnutím hippies v San Francisco (Fritjof Capra, Jack Sarfatti, Edsger Dijkstra a další.). Pozůstatkem této doby sou esoterický knížky jako "Tao fyziky", kde se kvantovka prezentuje jako holistická nauka. Sedumdesátý léta byla poznamenaný rozvojem strunový teorie a teoretickejch konceptů jako sou extradimenze, topologická fyzika, paralelní vesmíry. Stephen Hawking tvrdil, že "Bůh nejenže v kostky hraje, ale občas je hází i tam, kde je nikdo nemůže vidět" a Max Tegmark začal razit formální představu vesmíru, řízenýho výhradně matematickými zákony. Současně ale svět začaly sužovat ropný a environmentální krize. Tou měrou, jakou svět chudnul, druhořadý konzervativní teoretici odcházeli do byznysu a v teoretický fyzice začal opět převládat praktičtější přístup, založenej na analogiích z rychle se rozvíjející experimentální fyziky kondenzovaný fáze. Tendle trend konvergující k éterovýmu modelu pokračuje v podstatě dodnes. Nedávno se podařilo prokázat lokální narušení Bellovejch teorémů, proměření vlnový funkce fotonu pomocí slabýho měření apod. díky čemuž se fyzici zase odvažujou uvažovat o kvantový mechanice méně formálně. Např. koncept paralelních vesmírů byl postaven na roveň vícesvětové intepretaci z 50. let (L. Suskind). A nedávnej článek citovanej v Nature dokonce tvrdí, že statistická formulace vlnový funkce je nesprávná, alebrž je to fyzikální objekt a že kvantový stavy nemůžou bejt intepretovaný statisticky, ale jako fyzikální objekty, který spolu na dálku komunikujou. Samozřejmě že konzervativní teoretici jako Motl tomuto názoru oponujou a považujou to za útok diletantů a Obamovejch socialistů na samotný základy kvantový mechaniky, ale to je v kontextu nastíněnýho historickýho vývoje vlastně docela předvídatelná reakce.
Zajímavá nanotechnologie nanášení mramorovaně vzorovanejch vrstviček laku na nehty, může se teoreticky hodit i modelářům, při výrobě velikonočních kraslic apod. aktivitám
Českej sklář Miloš Zahradník vyfoukal funkční model parního stroje Stephensonovy lokomotivy Raketa z r. 1828 - je celej ze skla, nepoužívá ani olejový těsnění. Na jednu náplň vody dokáže běžet asi 20 minut. Nejnáročnější na výrobě je ruční sbroušení pístu s válcem, tři ze čtyř pístů při téhle operaci prasknou. Videa dalších, ještě složitějších modelů jsou zde. Bonus: projekt největšího Teslova transformátoru na světě.
Že idea koňského pohonu nebyla zapomenuta ilustruje skutečnost, že jedna z prvních lokomotiv nebyla poháněna parním strojem, ale pomocí koně upevněného na lokomotivě, který svou chůzí poháněl běžící pás, ze kterého se síla přenášela na kola. Z dnešního pohledu se jeví nepochopitelné, že někdo mohl předpokládat, že tento obskurní mechanismus bude efektivnější než prostý kůň zapřažený před vlakem. Netřeba dodávat, že lokomotiva na veřejné demonstraci neuspěla a skončila potupným propadnutím koně zkrz podlahu vozu.
Terraflopový multijádro od Intelu. Pro srovnání: Nvidia před třemi lety dosahovala téhož výkonu na 256 RISC multiprocesorech (GPU core), tento terraflopík jich má "víc než padesát" a podporuje plnou instrukční sadu x86 na 22 nm technologii na 1.2 GHz. Nejvýkonnější šesti-jádrovej Xeon X5690 dosahuje 160 GFlops na 3.46GHz. Vaše PC má pravděpodobně něco kolem 15 - 120 GFlops.
Procesor se bude do PC montovat jako samostatná karta a využívá 3D tranzistory Tri-Gate. Jedna z elektrod planárního tranzistoru je vytažená do výšky a transistory sou tim pádem uspořádaný "naležato". Gate nyní obklopuje kanál řídící elektrody ze tří stran (proto se jí říká Tri-gate) - což umožňuje lépe řídit proud mezi source a drain elektrodou (tranzistor rychleji a lépe vypíná) a snížit napětí a příkon použitý pro řízení tranzistoru. Rozdělením elektrod do hřebínkovité struktury se dosáhlo lepšího rozložení příkonu, což umožnilo zvýšit proudovou hustotu (jedna gate vlastně řídí několik paralelně tranzistorů současně). Tomu odpovídá relativně nízkej nárůst výrobních nákladů (jen 2-3%) např. ve srovnáním s 10% při zavádění FD-SOI technologie.
Hustota integrace je dnes v podstatě omezená ztrátovým výkonem, který lze z procesoru odvést chlazením jeho plochy, takže přínos 3D gate spočívá hlavně v úspoře ztrátového výkomu. Toho je dosaženo tím, že source elektroda je od řídící elektrody (gate) izolovaná oxidovou vrstvou s vysokou dielektrickou konstantou a nízkou vodivostí, což umožňuje snížit její tloušťku (na obr. dole je vyznačená žlutou barvou). Její složení Intel zatím úzkostlivě tají, ale zřejmě jde o nitridovaný hafnium silikát (HfSiON) nanášený pomocí ALD.
Demonstrace skládání polymerních fólií pomocí infralampy. Na polyimidový fólii, která je propustná pro infračervený paprsky sou nakreslený černý značky, který ji lokálně z jedný strany zahřívaj a tím dojde ke složení fólie do požadovanýho tvaru. Některý plasty (např. Nafion) se skládaj ze směsi několika polymerů, který tajou při různý teplotě. Potom se jejich pnutí vyrovnává postupně, což lze využít při návrh složitějších transformací využívajících tvarovou paměť.
Jednim z významnejch důsledků éterovýho modelu je neustálý chvění časoprostoru. Jelikož je vakuum částicový prostředí, vzájemný srážky jeho částic tvořej drobný fluktuace jeho hustoty, který sou označovaný jako virtuální částice, rychle se objevujou a mizej. Ve vodě podobný fluktuace vznikaj srážkama molekul vody a projevujou se jako tzv. Brownův šum, kterej způsobuje cukavej pohyb drobnejch pylovejch zrnek. V případě vakua způsobujou neutuchající kvantovej pohyb drobnejch částic, např. atomy helia díky svýmu pohybu za normálního tlaku nevytvořej krystal ani při teplotě absolutní nuly. V éterový teorii se fluktuace vakua v zásadě šířej ve skrytejch dimenzích jako gravitační vlny nadsvětelnou rychlostí, tj. podobně jako zvukový vlny pod hladinou vody. V trojrozměrným časoprostoru se projevujou jako fotony mikrovlnnýho pozadí vakua. Účinek kvantovejch fluktuací je v normálním životě málo patrnej, protože je náhodnej a rychle se průměruje v čase. Ale v případě, že se fluktuacím postaví do cesty rychle rotující nebo vibrující zrcadlo, pak se část fluktuací odrazí dříve, než se může zákmit vakua do téhož místa vrátit a pak zrcadlo vyzařuje fotony. Tento efekt se nazývá dynamickej Casimirův jev a je to mikroskopická obdoba tzv. Unruhova záření, který by měl vydávat předmět urychlovanej na relativistickou rychlost. Problém je, že se projevuje až při rychlostech vibrací zrcadla blízkejch rychlosti světla, což vyžaduje vysokou hustotu energie. Např. zrcadlo vibrující při frekvenci 1 GHz s amplitudou 1 nm by vyžadovalo příkon 200 MW a stále by podle teorie vyzařovalo jen jeden foton za den. Krom toho by muselo bejt chlazený na teplotu 20 mK, aby jev probíhal za rovnovážný teploty vakua. Uspořádání s rotujícím zrcadlem by na tom bylo lépe - pokud jednu polovinu zrcadlově lesklý hřídelky začerníme a roztočíme na 1 MHz, mělo by začít vyzařovat fotony bez vynaložení velký energie. Je to založený na tom, že se zrcadlo pootočí dřív, než se fluktuace vakua jím odražená stačí vrátit zpět, takže rotující zrcadlo současně vyzařuje i pohlcuje fotony podobně jako horizont černý díry.
Fyzici už řadu let znaj trik, jak obejít potřebu mechanickejch zařízení: používaj vrstvu supravodivejch elektronů v supravodičích ovlivňovanou magnetickým polem. Elektrony se v takovejch materiálech pohybujou rychlostí blízkou rychlosti světla jako tzv. Cooperovy páry s opačným spinem, silně interagujou s mikrovlnejma fluktuacema vakua a odrážej je jako zrcadlo. Ale magnetický pole supravodivost ruší, protože elektrony strhává různym směrem podle orientace jejich spinu a Cooperovy páry rozrušuje. Dvě tenký vrstvy supravodiče oddělený tenkou mezerou umožňujou tunelování Cooperovejch párů, ale již slabý magnetický pole tento efekt vyruší a chová se jako tzv. SQUID, čili supravodivej přechod citlivej na nepatrný změny magnetickýho pole. Pokud z takovýho přechodu vytvoříme dlouhej rezonátor a pustíme na jeho konec vysokofrekvenční napětí, paxe intenzita magnetickýho pole podél kanálu velmi rychle mění, čimž zde střídavě zaniká a obnovuje supravodivost. Vrstva supravodivejch elektronů na konci rezonátoru se pak chová jako zrcadlo kmitající s frekvencí elektromagnetickýho pole a může sloužid k generování fotonů z vakua na základě dynamického Casimirova jevu. A právě todle se nedávno podařilo zrealizovat skupině fyziků z Chalmersovy Univerzity (preprint PDF). Podobný uspořádání bylo navržený i pro simulaci Hawkingova záření, což by se mělo projevit tunelováním mikrovlnnejch fotonů přes supravodivej kanál, podél kterýho se skokem mění jeho impedance (viz prostřední obrázek).
Záhadný struktury z pouště Gobi na satelitních snímcích Google Earth (1, 2, 3, 4, 5) zbusujou pozornost ufologů. Podle Fox news de o repliku sítě silnic Washington DC. Další snímky vypadaj jako polygon pro testování výbušnin.
Výzkum orientace krav vůči geomagnetickýmu poli Země, odporně nazývaný tzv. magnetorecepce skotu patří ke specialitě českýho výzkumu, kterou pravidelně dobýváme i prestižní časopis Nature - zřejmě proto, že koncentrace hovad v naší zemi je vysoká a jejich studium je záležitost nenáročná na vybavení. V poslední době se magnetorecepce přisuzuje i dalším živočichům, např. liškám a netopýrům. Stojí jistě za zmínku, že magnetorecepci sme podle posledních studií jednoznačně nejlepší právě my, srnky. Na obrázku vlevo je převažující orientace druhu tur domácí (Bos primigenius), srnec obecný (Capreolus capreolus) a jelen evropský (Cervus elaphus). Sítě vysokého napětí orientaci zvířat údajně ruší.
Ovšem je tu celá řada věcí, která tenhle výzkum činí dost problematickým. Předevšim je to samotná metodika - k vyhodnocení se používaj satelitní snímky Google Earth, který sou vždy pořizovaný za bezoblačnýho počasí se Sluncem vysoko na obloze, aby se minimalizovaly stíny. Za takovejch podmínek se my srnky zcela přirozeně orientujem tak, aby nás sluníčko nepřehřívalo a současně nám nesvítilo do xichtu (potřebujem viděd na myslivce apod. predátory). Ostatně aji "magnetický termitiště" sou orientovaný v severojižním směru ze stejnýho důvodu, čili minimalizace přehřívání a s magnetickým polem to nemá moc co dělat. Data výzkumníků jsou zatížená vysokým šumem a autoři nové studie odhadujou, že nejmíň 50% z nich je statisticky zcela pochybných, což souvisí s volbou polární soustavy souřadnic. Pokud se ve stádě odchyluje osa těla poloviny zvířat o 40° na západ a druhá polovina o 40° na východ, pak je střední vektor orientovanej přímo severojižně – což vyvolá dojem, že stádo preferuje SJ orientaci.
Astronomové už dlouho špekulujou, že povrch čtvrtýho největšího Jupiterova měsíce Europa tvoří jedno velký zamrzlý ledový pole, který vykazuje četný praskliny. Nejsou zcela zajedno v tom, jestli ho tvoří souvislá ledová vrstva, zamrzlá až na křemičitanový jádro, nebo zda pod vrstvou ledu existuje ještě tekutej oceán. Poslední pozorování sondy Galileo nasvědčujou druhý variantě. V závislosti množství tepla generovaného slapovými jevy se odhaduje, že vnější kůra pevného ledu může být 10 až 30 km tlustá, což by znamenalo, že oceán tekuté vody by byl pak hluboký okolo 100 km a obsahoval by přibližně 3 × 1018 m3 vody, což je přibližně 2x víc, než je vody v oceánech na Zemi. Existuje možnost, že Jupiter udržuje oceány Europy relativně teplé vytvářením velkých slapových Rossbyho vln v důsledku malého, ale nenulového sklonu rotační osy Europy. Zdá se, že i na Europě se projevuje globální oteplování sluneční soustavy, protože nedávný snímky sondy Galileo odhalily, že povrch ledu na mnoha místech vykazuje vybouleniny, připomínající výlevy vody při zamrzání ledu.
Simulace vln na vodní hladině z nedávný studie (1, 2, 3, 4, 5). V roce 1880 Stokes předpověděl, že špičky vlny putující po vodní hladině budou svírat úhel 120°, pokud vlny budou vyšší, začnou se na nich tvořit pěnové čepičky. Pro stojaté vlny jako jsou ty na 3D simulaci vlevo je tento úhel 90° (Penney a Price, 1952). Na rozdíl od putujících vln se pro vyšší stojaté vlny ve špičkách tvoří rezonanční struktury, podobné jetům vznikajícím při vyšplíchnutí vody po dopadu oblýho předmětu do hluboké vody (viz simulace vpravo).
Paměťový vlastnosti vody, "živá" a "mrdvá" voda, clusterová medicína nebo homeopatie patří mezi jevy, který mainstream fyzika systematicky odmítá zkoumat, podobně jako třeba studenou fúzi. Nedávno dostaly tyto teorie nečekanou podporu v experimentech, podle kterejch se desinfekční účinek elektrickýho výboje na vodní povrch přetrvával několik týdnů. Uvedená metoda může sloužit jako prostředek pro levnou desinfekci vody, např. v rozvojovejch zemích. Možnej mechanismus spočívá v polarizaci clusterů vody vysokým elektrickým napětím, která z nich dělá prostředí nevhodný pro živod baktérií. Samozřejmě je nutno vzít v úvahu i chemickej vliv volnejch radikálů, oxidů dusíku a ozónu který se přitom v doutnavým výboji můžou tvořit. Např. ozónová desinfekce vody patří mezi nejúčinnější a zabíjí i viry. Ale je v tom háček, kterej souvisí s tím, že volnej ozón se ve vodě rozkládá s poločasem několika hodin a pak přestává působit, proto se často ozónová desinfekce kombinuje s dalšíma chemickejma metodama, aby voda dorazila ke spotřebiteli prostá choroboplodnejch zárodků. Ale u vody desinfikovaný plasmou právě toto neplatí, čímž lze případnej účinej ozónu vyloučit.
Autodesk® 123D™ Catch (bývalej projekt Photofly) je free aplikace, která dokáže ze série fotek vytvářet 3D modely pomocí fotogrametrie. Pokud ze svý fodky chcete získat tak věrnej 3D model, jako je níže, měli byste se vyvarovat složitejch kovexních tvarů a fotek s výraznými odlesky a stíny, pořízenejch na přímým slunečním světle. Aplikace umožňuje i jednoduchý kompozice, např. průled kamery získanou 3D scénou a export do řady 3D a animačních formátů.
Mezi fylosilikáty patří lupenitý nebo vrstevnatý nerosty jako kaolín, mastek, slída apod. ("phyllus-list"). V geologické historii Marsu mohly vznikat za působení vody. Přítomnost fylosilikátů v kráteru Endeavour už prokázala data ze sondy MRO, která zkoumá Mars z oběžné dráhy. Fylosilikátová žíla na snímcích z roveru Opportunity připomíná cihly zakopaný v povrchu Marsu. Bonus: Neslavná historie havárií sovětských a ruských sond k Marsu
Velmi dlouhý elektrický výboje (oblouk) sou tvořený explozí měděnýho drátu ø 1.5 mm pomocí vysokonapěťovýho impulsu (obrázek je z novozélandský laboratoře CU). Jde tak dosáhnout až 100x delšího výboje, než při výboji ve vzduchu. Materiál drátu se prozrazuje pěknou modrozelenou barvou oblouku, který je i občas vidět při jiskření tramvajovejch trolejí - jejich kontaktní plocha je taky měděná. Vpravo je pro srovnání tzv. plamenová zkouška z měděným drádkem.
Dole je něco podobnýho - vlevo je zkrat 500 kilovoltový linky pomocí 4 mm drátu, přehozenýho vandaly přes jednu z fází. Uprostřed totéž pro 110 kV vedení - šlupka je zřetelně slabší. Vpravo je známej indickej sebevrah, kterej vyzkratoval 25 kV vedení na indickým Mahanda Expresu ಠ_ಠ. Video přehrajete najetím myší (ve MSIE) nebo kliknutím (v ostatních prohlížečích).
Teplotní inverze je meteorologický jev, kdy teplota vzduchu v některé vrstvě dolní atmosféry s výškou neklesá, ale stoupá. Lokální inverze může být způsobena stékáním chladného vzduchu po svazích dolů. U dna kotliny se potom vytváří vrstva studeného vzduchu, v níž mnohdy dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku mlhy/nízké oblačnosti. Ve větším měřítku může inverzi způsobit nasunutí teplejší masy vzduchu nad vrstvu vzduchu studeného, čímž dojde k zastavení konvekčního proudění. Autorem time-lapse videa je Daniel López, který ho natáčel na Kanárských ostrovech, konkrétně na ostrově Tenerife v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů. Pohybu kamery bylo dosaženo s pojezdy značky Dolly, které se připevňují na stativ a ve kterých se potom pohybuje kamera. Pohyby vzduchovejch vrstev vykazujou řadu podobností s vlněním na vodní hladině.
Inverze ve Švýcarsku. Rozhraní teplotních vrstev zviditelňuje vrstva dýmu stoupajícího z komína farmy
Přílivový vlny vznikaj současným působením Slunce a Měsíce a jejich vlivy se sčítaj. Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Slunce přispívá k přílivu jen asi poloviční silou, než Měsíc. Obrázek a animace vpravo znázorňuje, jak intenzita přílivu závisí na vzájemným postavení Slunce a Měsíce. Vznikají tak dvě vlny, jedna na přivrácené a druhá na odvrácené straně Země. Protože je ale přílivová vlna spojená s přesunem velký masy vody po povrchu Země, která vykazuje elastický chování a setrvačnost, nesleduje povrch oceánů příliv po celým povrchu Země stejně a v závislosti na hloubce vytváří slapové proudy. V zálivech dosahujou rychlosti až 22 km/hod a můžou pak ohrožovat i lodní dopravu. Příliv šíří i proti proudu řek - u ústí Amazonky dosahuje přílivový příboj výšky 5 metrů a je patrný ještě 850 kilometrů od ústí. Nejvyšší hranice na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů. Na volném moři se u rovníku výška hladiny mění asi o 0,8 metru. Výška přílivový vlny závisí na rozloze vodní masy. Ve středomoří je příliv malej, protože středozemní moře je od zbytku oceánu izolovaný. Jezero s největším přílivem je Michiganský, kde výška přílivu a odlivu dosahuje asi 7 cm.
Paradox čajových lístků spočívá v otázce, proč se při míchání předměty s vyšší hustotou než voda shromažďujou ve středu nádoby, ačkoliv by je odstředivá síla měla naopak unášet k obvodu. Aby to nebylo tak jednoduchý, při roztočení čaje lžičkou se naopak čajové lístky stahujou k obvodu. Kupodivu jako první se vysvětlení tohoto známýho problému úspěšně zhostil teprve Albert Einstein v roce 1926. Protože viskózní kapalina ulpívá na stěnách, na její hranici vzniká tzv. Rayleighova smyková vrstva a u dna hrnku vzniká tok (tzv. Ekmanova vírová vrstva), kterej stahuje částice do centra víru. Pokud velikost částic nepřesáhne tloušťku ulpívající laminární vrstvy, částice se drží u středu nádoby. Popsaný způsob brzdění vysvětluje i to, proč se u dna tvoří pomalu se zvětšující koláč čaje, na který se postupně nabalujou další vrstvy. Pokud je hladina překrytá pevnou destičkou, úloha se stává symetrická, Ekmanova vrstva se tvoří u dna i u hladiny, čímž se její účinek vyrovnává a čajový lupínky se hromadí u obvodu. Podobné proudění se vytváří např. u dna hurikánu, zde tloušťka Ekmanovy vrstvy může dosáhnout až půldruhého kilometru. Zatímco střed neboli oko hurikánu je poměrně klidná oblast, ve vírovém prstenci dosahuje proudění svých maximálních rychlostí a v okolí oka hurikánu je proudění v Ekmanově vrstvě odkloněno směrem vzhůru.
SteriPen Freedom - UV pero, které ze špinavé vody udělá pitnou. Po 48 (?) vteřinách jsou brebery mrdvé, nebo raději samy vyskákaj ze sklenice (YT video). Obsahuje minizářivku, což technologii částečně dodává na důvěryhodnosti, ale Číňani určitě co nevidět přijdou s mnohem levnější modroLEDkovou verzí..
NASA družice Aquarius/SAC-D zveřejnila první globální mapu povrchové salinity oceánů, čili obsahu solí v mořích. Satelit Aquarius vypuštěný v NASA v červnu spolu se satelitem CONAE z argentinské kosmické agentury sledoval mikrovlnné záření oceánů, které souvisí s obsahem solí (salinitou) mořské vody. Všiměte si, že koncentrace soli neni nejvyšší nad rovníkem v intertropikální zóně (kde nejvíc prší a oceán se ředí dešťovou vodou), ale kopíruje rozložení atmosférických cirkulačních cel (rozhraní mezi Ferrelovou a Hadleyovou buňkou při 30 ° zeměpisné šířky, ve které se voda neintenzívněji odpařuje). . Salinita okolo 40 g soli na kg vody se výrazně objevuje okolo 30 stupňů severní i jižní šířky v Atlantském oceánu, v Arabském moři a ve východní části Středozemního moře. Rozhraní mezi konvektivními celami je viditelný z vesmíru jako oblast tzv. tryskovýho proudění s vysokou rychlostí výškovýho větru využívanýho leteckou dopravou
Přes vzrůstající hladiny skleníkových plynů v atmosféře průměrná povrchová teplota oceánů v posledních deseti letech výrazně nestoupla. Podle badatelů z Colorada došlo totiž k oteplení vody v hloubce. Oteplení oceánů bylo nejmarkantnější v hloubce větší než 300 m. Období bez oteplení povrchové vody se zdá být běžné při vyšší teplotě podnebí, možná v souvislosti s podmínkami pro výskyt jevu La Nina. IMO odpovídá mý geotermální teorii globálního oteplování, podle který má největší podíl na ohřívání rozpad radioaktivních prvků v mořský vodě a v zemským plášti, urychlovanej oblakem antineutrin, který k nám vyvrhla galaktická erupce ze středu galaxie.
Řasnatý závoje, drapérie, vápencový rafty a jeskynní perly patřej k méně běžnejm druhotnejm krasovejm jevům. Pokud vápencový masiv protínají žilky čistého kalcitu, kalcitové žíly vyčnívají ze stěn krasové dutiny, protože se rozpouští hůř než okolní sedimentární vápenec. Rozdílná rozpustnost sedimentárního a žilného kalcitu je způsobena velikostí a orientací zrn v karbonátu. Hruběji zrnité krystaly jsou termodynamicky stabilnější, úspěšněji udržují svůj povrch a pomaleji se rozpouští. Aragonit vzniká při krystalizaci z vodných roztoků při teplotách nad 40°, nebo při rychlý krystalizaci, kdy se jako každá metastabilní forma se přechodně vylučuje jako první. Při teplotách pod 18 °C se aragonit zvolna mění na romboedrické krystaly vápence s poločasem asi 10 mil. let. Po vzniklých římskách stéká karbonátová voda a vylučuje listovité sintrové formace, tzv. flowstones, jehličkovité vzájemně prorostlé vrstvy kalcitu, aragonitu a dalších karbonátů. Vápencový rafty naproti tomu vznikaj pomalou krystalizací vápence na povrchu vodní hladiny v krasovejch jezírkách s dobrou cirkulací vody a vzduchu.
Za specifických podmínek se na dně malých jezírek se na drobných kamínkách či hrubém písku postupně sráží kalcit tvořící vápencový obal. Vzniklé jeskynní perly mohou ležet na dně volně a nebo k němu přirůstat. Vznikají někdy též i z úlomků krápníků spadlých do jezírka a omílaných vodou - podle toho jsou tvary perel buď kulaté (tzv. hrášky) nebo zaoblené válečky. Na povrchu krasových dutin tvoří vápenec plastický sintr tvarohovitého vzhledu tvořený drobně jehličkovou formou kalcitu a proměnlivým množstvím vody (viz snímek z mikroskopu vpravo), kterej český speleologové označujou původně lidovým termínem "nickamínek" (moonmilk, čili mléko panny Marie) a používal se na hojení ran a při poruchách laktace. Což má logiku, protože je povrchově aktivní a obsahuje hodně vápníku. Je taky možné, že jeho léčivou složkou jsou mikroorganizmy, plísně či houby, které se účastní jeho vzniku. Některý autoři se domnívají, že pasačka Bernardeta seškrabující vápnitou substanci ze stěny Lurdské jeskyně vlastně nalezla hojivý nickamínek.V Čechách bylo nickamínku málo a proto ho lékaři nahrazovali mletými krápníky, které mj. těžili mniši v bývalém benediktýnském klášteře ve Sv. Janu pod Skalou. Obr. dole: krystaly kalcitu fluoreskujou v ultrafialovém světle různou barvou podle jeho vlnové délky: v dlouhovlnnným fialově, v krátkovlnném ultrafialovém světle čistě modře.
Lívancovej led vzniká ohlazováním ledovejch ker ve vlnách za větrnýho počasí. Až doposud se vyskytoval jenom u pobřeží Antarktidy. Protože se v Arktidě zvětšujou oblasti volnýho moře na kterých vzniká vlnobití, jeho šíření v Arktidě je jedním z projevů globálního oteplování. Protože hladina mezi krami je tmavá, jeho vznik výrazně urychluje ohřívání mořský vody slunečními paprsky a tání ledu. Rychlým vymrzáním vody mořská voda houstne a klesá ke dnu, čímž urychluje termohalinní cirkulaci. Nesouvislá vrstva ledu taky zpomaluje jeho namrzání padajícím sněhem: vločky padaj do slaný mořský vody a zde rychle tajou, místo co by přispívaly ke vzniku souvislý ledový pokrývky. Tyto jevy tedy fungujou jako kladná zpětná vazba a dále urychlujou projevy globálního oteplování.
Pekelný kaňon Hadí řeky na hranici Oregonu a Idaho a kras Gullin v Jižní číně jsou ukázkový přiklady vodní a větrný eroze. Ze teras kaňonu je zřejmé že oblast plání Idaho byla několikrát vulkanickými procesy vyzvižená nad úroveň okolního terénu. Kaňon končí vyhlídkovým bodem Devils Gate Lookout (2569 m) a s průměrnou hloubkou 1656 metrů je hlubší než Velký kaňon v Arizoně. Američani ho plánujou přehradit 220 m vysokou přehradní zdí.
Kras tvoří zvětralé vápencové útvary, které v Číně vznikly ze zkamenělých usazenin na mořském dně, vyzdvižených nad hladinu geologickou činností. Odkrytý zásaditý vápenec poté narušil kyselý déšť. Nad zemským povrchem se tímto způsobem zrodily krasové kužely pokrývajícími oblast Guizhou vysokými krasovými věžemi v okolí Guilinu. Pod zemí prosakující dešťová voda a podzemní toky vyhloubily dlouhé, navzájem propojené kaverny. Závrty neboli tiankeng (nebeské jámy) vznikají opakovanými propady zeslabovaných vrstev vápence. Mohou nabýt obrovských rozměrů, jak o tom svědčí dvoustupňový závrt poblíž vesnice Xiaozhai v Chongqingu, který je téměř stejně široký jako hluboký (666 m).
Cenote (podle mayského názvu pro studni) je zatopený závrt ve velmi hlubokých jeskyních s provalenými stropy i více pater nad sebou. Podobné závrty se nacházejí na Nullarborské pláni na severním pobřeží Velkého australského zálivu a na Bahamách, kde jsou známy jako blue holes neboli modré díry. Během vývoje krasového masivu se cenote stávají podzemními komorami vzniklými rozkladem vápence vniklou dešťovou vodou. Při postupném růstu velikosti cenote může dojít k jejich zničení kolapsem kupole. Nejstarší cenotes jsou úplně otevřené a mladší dodnes zachovávají svoji kupoli neporušenou. Nakonec jako všechny krasové útvary mohou skončit ucpané a vysušené jako ledovcový kras. Na obr. dole je propadlina Studna Obětí v Chichén Itzá v Yucatanu, v níž byly prováděny lidské oběti.
Cenote se vytvořily, když byla nižší hladina moře během dob ledových vyústěním sítí podzemních toků, které si občas prorazí cestu až k moři. V těch může mořská voda, která má vyšší hustotu než sladká, pronikat až na dno celého sytému. Proto se objevují cenotes, ve kterých v určité hloubce voda přechází ze sladké na slanou, dokonce i na mnoha kilometrech pobřeží. Tato hladina kontaktu sladké a mořské vody se nazývá „haloclina“ a při promíchání vytváří opalizující efekt, protože voda v krasech vyniká čistou a čirou vodou. V případě, že je toto rozmezí nějak narušeno, např. proplouvajícím potápěčem, dojde k zakalení a k zhoršení viditelnosti. Při proplouvání halokliny proto musí být potápěči opatrní, aby si nezhoršili viditelnostní podmínky a v panice pak třeba neztratili lano, označující cestu v jeskyni. Pokud haloklina vyniká dostatečným gradientem hustoty, dá se v ní při vhodném nadechnutí vzplývat stejně, jako na hladině vody (video). Většina cenote má nádhernou krasovou výzdobu, avšak v místech kde je slaná voda naleznete jen rozežraný vápenec, protože obsah solí zvyšuje rozpustnost vápence (mezi sodnými a vápenatými ionty se v roztoku udržuje rovnováha, která se zvýšením koncentrace sodíku posouvá ve prospěch rozpustného uhličitanu vápenatého).
Haloklina v éterové teorii slouží jako model gradientem tvořené reality, čistá voda je analogií prostoru, pouze gradient jeho hustoty je viditelnej jako pozorovatelná hmota. Používá se v případech, kdy obyčejná vodní hladina nestačí k vysvětlení některejch jevů, např. nadsvětelný rychlosti neutrina, protože vodní hladina je v zásadě tvořená rozhraním dvou fází, nikoliv jediný. Na obrázku dole je haloklina v cenote Angelina v Mexiku. Do hloubky 30 metrů je zde čirá sladká voda, níže až do hloubky 60 metrů je voda slaná, zakalená sirovodíkem, čímž vytváří sugestivní iluzi podmořského jezera či řeky (video)
Kvantový počítače pracujou se kvantovým stavem objektů (např. polarizací nebo spinem) jako se základní jednotkou informace (quabit), což by umožnilo dosáhnout největší fyzikálně možný hustoty záznamu informace. Problém je, že stavy kvantovejch objektů jsou velmi nestálý a podléhaj tzv. dekoherenci: prostě se náhodně překlápěj pod účinkem kvantového šumu vakua a postupně svou informaci ztrácej. Po úspěchu s identifikací spinovejch stavů v diamantu se fyzici začali rozhlížet po dostupnějších materiálech. První na ráně je pochopitelně karbid křemíku, kterej má mřížku skoro stejně tak pevnou jako diamant, ale v podobě monokrystalů se připravuje mnohem snadnějc. Karbid křemíku vykazuje tzv. divakance, tj. místa, kde současně chybí uhlíkovej i křemíkovej atom současně a tyto dutinky se chovají podobně, jako dusíkový vakance v diamantu. O karborundu je známo, že fluoreskuje žlutě a modře a fluorescenci lze vybudit i rekombinací nábojů na povrchu PN přechodu, čili stejným způsobem jako v svítivejch LED diodách. Jelikož přírodní moissanit - karborundum se vyskytuje v nepatrném množství jen jako příměs uhlíkatejch meteoritů, koncem osmdesátých let zaujal společnost CREE, která nalezla způsob jak vyrobit jednotlivé velké krystaly moissanitu jako náhražka diamantu (průměrná cena je asi $525/karát, čili asi 10x nižší, než u diamantu).
Na obr. vpravo je schéma experimentální aparatury, kterým se nastavuje a proměřuje spin divakancí v malým krystalku karborunda. Protože spin se zachovává jen několik mikrosekund, jeho detekce probíhá v opakovaným pulzním režimu. Stejně jako v případě diamantu se využívá fotoluminiscence, protože schopnost vakancí svítit záleží na orientaci jejich spinu a magnetickým polem ji jde modulovat podle toho, jak jsou divakance orientovaný vůči krystalografický ose (viz obr. vlevo), podobně (jen trochu složiteji) funguje i elektrický pole. Na zmagnetovanej krystalek se tedy pouští krátkej puls mikrovln, kterým se spin vakancí zorientuje ve směru externího magnetickýho pole a paxe pozoruje fluorescenční spektrum krystalu ve světle IR laseru o frekvenci 853 nm, dokud nedojde k dekoherenci a zániku fluorescence. Pak se na vzorek pustí další puls a měření se opakuje, výsledky se postupně průměrujou. Životnost spinovýho stavu je při 87% úspěšnosti čtení po zápisu asi 100 nanosekund, což se může zdát málo, ale na krystal za obyčejný teploty je to dost a postačilo by to k jeho využití v současnejch integrovanejch obvodech jako volatilní RAM. Jinej problém je takovou paměť adresovat, protože nositelem informace jsou poruchy mřížky náhodně rozptýlený v krystalku a současnou technologií je lze obtížně lokalizovat. Fyzici zkoušeji např. vakance lokalizovat pomocí magnetickýho hrotu pod konfokálním mikroskopem, ale je jasný že takovej manuální způsob lze těžko využít v praxi.
Karbid křemíku se může stát vhodným materiálem při přechodu z křemíku na diamant, protože jeho vlastnosti jsou prakticky právě mezi oběma prvkama. Na obrázku vlevo je karborundová dioda 5x5 mm, která usměrňuje v rudým žáru (650 ºC) a vykazuje přitom elektroluminiscenci (obyčejný křemíkový součástky nepřežijou teplotu 270 ºC). Uprostřed je krystal syntetickýho karborunda, tzv. moissanitu, používanýho ve šperkařství jako náhražka diamantu. Protože karborundum má podobnou tepelnou vodivost, běžná jehlová zkoušečka diamantů ho nerozliší a musí se kombinovat s měřením disperze. Zkušený klenotnící moissanit rozeznaj od diamantu díky žlutýmu nádechu (karborundum je polovodič se zakázaným pásem zasahujícím do viditelný oblasti) a dvojlomu hran na zadní straně výbrusu. Diamant díky kubický soustavě dvojlom nevykazuje a proto jsou hrany jeho výbrusů dokonale ostrý. Vpravo dole je první integrovanej obvod na karbidu křemíku z roku 2007, vysokoteplotní čip na keramice z oxidu berylnatýho, která vede teplo jako měď - dokáže fungovat několik tisíc hodin při 600 ºC. NASA ho testuje pro satelity, který by jednou mohly přistát a dlouhodobě vysílat na Venuši, kde povrchová teplota dosahuje 450 ºC.
Je známo, že řada diamantů fluoreskuje, např. známý diamant Naděje (Hope diamond) v UV světle krásně rubínově svítí. Za fluorescenci stejně jako za ocelově modrou barvu diamantu můžou dusíkový vakance, tj. místa, kde je v diamantový mřížce uhlík nahraženej dusíkovým atomem, zatímco sousední místo zůstává neobsazené (vakance=prázdný místo). Dusík má pět valenčních elektronů, zatímco uhlík ma na povrchu atomů jen čtyři elektrony, v důsledku čehož je jeden z elektronů dusíku přebytečnej a je mnohem volněji vázán, než ostatní. Takový volný lichý elektron současně vykazuje spin a chová se jako miniaturní magnet. Zajímavý je, že orientace jeho spinu se zachovává pozoruhodně dlouhou dobu několika mikrosekund, protože spin dusíkový vakance můžou rozrušit pouze když se sousední elektrony odchýlí z jejich energetickejch hladin (čimž se na okamžik stanou taky lichý a magnetický). U diamantu jsou uhlíkový vazby v diamantu jsou velmi pevný a ke spin-spinový interakci dochází jen pomalu. Díky tomu se dusíkový vakance v diamantu stávaj zajímavý jako modelový systém pro spinotroniku a kvantový paměti. V konfokálním fluorescenčním mikroskopu jde pozorovat jejich fluorescenci jako zářící body (viz obr. vpravo) - což je docela slušný, uvážíme-li, že jde o jednoatomový poruchy. Je to podobný, jako pozorovat zářící atomy v bosonovým kondenzátu - ale za normální teploty a bez složitýho zařízení (magnetická past, optický kavity laserů). Stabilita kvantovejch stavů se projevuje i dlouhým dosvitem fluorescence (např. diamant Hope si ji udržuje ještě několik vteřin poté, co byl zdroj světla vypnut), tím že neblikaj (u kvantových teček často dochází k jejich přepnutí do zhaslýho stavu) a v tom, že fluoreskují pořád, zatímco v případě organických látek dochází po vyzáření několika tisíc fotonů k rozkladu sloučeniny a ke zhášení fluorescence. Na obrázku vpravo vidíme současně fluorescenci boru v jednom z diamantů, obklopujících přívěšek - to svědčí o tom, že tento diamant se do přívěsku dostal dodatečně z jiného zdroje. Bor má o jeden valenční elektron míň a proto je jeho fluorescence posazená do modrý oblasti spektra. Spektrální analýzou jde fosforescence využít k identifikaci jednotlivých kusů a k rozlišení přírodního a umělého modrého diamantu. Navíc fluorescence umělých diamantů je mnohem nestálejší a zmizí hned poté, co se zdroj UV světla vypne.
Asteroid 2005 YU55 má kulovitej tvar o průměru 400 m a rotaci s periodou asi 18 hodin. Jeho povrch je černý a lesklý jako briketa a je pravděpodobné, že jde skutečně o velký uhlíkatý chondrit, pocházející z oblasti mimo sluneční soustavu. Účinky dopadu asteroidu na Zemi by byly 3600x silnější než bomba svržená v Hirošimě (4.000 megatun TNT). V případě dopadu do oceánu by zvedl 20metrovou vlnu tsunami a zemětřesení o sedmi stupních Richtera, při dopadu na Měsíc by vytvořil kráter o průměru 4 km. Asteroid 2005 YU55 prochází sluneční soustavou po značně protáhlé dráze s výstředností e = 0.43 obíhá s periodou 1.22 roku. V noci na středu má asteroid proletěd okolo Země ve vzdálenosti asi 324 600 kilometrů, tedy na 0,85 vzdálenosti ze Země na Měsíc, konspirační teoretik Richard Hoagland však prohlašuje, že objekt může narazit do Měsíce. Tvrdí dokonce, že vláda spustila tajný projekt, který má střetu asteroidu s Měsícem zabránit, což NASA pochopitelně popírá. Vpravo je jeho radarový snímek z kalifornský Passadeny, při průletu jej zobrazí s povrchovým rozlišením asi 5 metrů. K Zemi přiletí ze směru od Slunce a možnost ho zpozorovat nastane jen pár hodin před největším přiblížením. Protože je tak tmavý, bude vidět jen v dalekohledech s průměrem zrcadla nad 15 cm.
Pokud hodláte experimentovat se studenou fúzí, je elektrolýza pro amatéry stále ten nejdostupnější systém, literatury je k tomu dostupné docela dost. Atomární vodík se při elektrolýze na povrchu vylučuje díky přepětí v poměrně vysoký koncentraci, která by jinak byla dosažitelná jen s použitím vysokejch tlaků (nemluvě o komplikacích spojenejch s manipulací s plynným vodíkem). Nemusíte mít dokonce ani niklovou elektrodu, pokud je nikl obsaženej v roztoku - při elektrolýze se nikl spolu s vodíkem vylučuje na katodě a postupně ji obalí (princip tzv. kodepozice). Ve fúzních experimentech s paladiem dávala kodepozice zřetelně lepší výsledky, než elektrolýza s kompaktní elektrodou. Nízká koncentrace niklu v roztoku zaručí, že se bude vylučovat v podobě porézního povlaku, což je z hlediska galvanotechniky nemilé, ale při studené fúzi jde o co největší povrch, takže je tato vlastnost vítaná. Vůbec lze doporučit, aby elektroda měla co největší povrch, čili byla tvořená síťkou nebo měla zdrsněný povrch. V některých experimentech byla používaná niklová elektroda v podobě tzv. sypaného lože, tvořená vrstvou drobných mikrokuliček pokrytých niklem (Miley G., 1996, Patterson 1992). Ačkoliv elektrolýza by mohla probíhat i v kyselém roztoku, ve většině fúzních experimentů se používal roztok uhličitanu draselnýho nebo sodného, čili obyčejný sody na praní (Niedra M., 1996, SpaWar 2002, Mengoli col., 1998). Alka lické prostředí je mnohem výhodnější, protože není korozivní a umožňuje používat anodu i katodu z ocelovýho plechu. Navíc se zdá, že vyšší přepětí vodíku dělá fůzní reakci dobře. Díky vyššímu napěťovému spádu na katodě vývoj vodíku probíhá i v dutinách a štěrbinách elektrody, takže se líp využije její povrch. Protože fúzní reakce startuje při vyšší teplotě, teploty nad 60 °C lze při elektrolýze jen doporučit, už s ohledem na to, že elektrolyt má při vyšší teplotě nižší elektrickej odpor a tím pádem i ohmický ztráty. Vývoj tepla pak dosahuje až 60% vstupního příkonu, nejjednodušší je nechat elektrolyt vařit a zkondenzovanou páru recyklovat do elektrolyzéru. Podle intenzity varu taky snadno odhadnete, zda fúzní reakce už nastartovala či ne - je nutné počítat s tím, že studená fúze nenaběhne hned, ale až po několika hodinách, někdy i dnech elektrolýzy, než se katoda dostatečně zformuje. V některých pokusech byla tato doba částečně zkrácena tím, že se niklová katoda nejprve zapojila jako anoda, čímž se částečně naleptala a pokryla porézními oxidy niklu, popř. se používal pulzní proud se střídavou polaritou a střídou až 10:1. Pokud fúze probíhá dobře, bude na katodě současně vznikat pestrá směs prvků (Fe, Ag, Cu, Mg a Cr) s izotopickým složením odlišným od kontaminací elektrod či elektrolytu.
Dr. Gregg Homer z Kalifornie již několik let vyvíjí technolologii umožňující vybělid oči laserem. Je založená na tom, že všichni lidi maji duhovku bezbarvou a rozptylem světla získává modrou barvu. Ale pojivová tkáň duhovky je překrytá slabší či silnější vrstvou melaminu, která prosvítá hnědožlutě a která z modrejch očí udělá zelený až hnědý, podle svý tloušťky. Protože melamin absorbuje světlo v úzkým rozmezí vlnovejch délek, lze jeho vrstvu rozrušit ultrafialovým laserem, údajně bez poškození zbytku oka. Doktor slibuje, že bělení očí bude do několika let dostupný jako nenáročná kosmetická operace v ceně do £3000, ale zatím mu schází cca půl milionu liber pro realizaci nezbytnejch klinickejch zkoušek.
Aji na Saturnu je počasí nahovno... Jeho severní polokouli zachvátila obrovská turbulence, kterou od konce minulého roku zaznamenala sonda Cassini. Je podobná tzv. Dračí bouři z roku 2004, ale ještě mnohem rozsáhlejší a je snadno viditelná i v amatérských teleskopech. Její blesky se projevujou slyšitelným praskotem v rádiovejch vlnách, který Saturn vyzařuje.
Fotoelasticita skla se projevuje kruhovou polarizací světla a dvojlomem při mechanickým namáhání. Což dodává vysokorychlostní fotografii skla při nárazu psychedelickej nádech... Skláři využívaj tuhle vlastnost skla pro zjišťování jeho zbytkovýho pnutí po temperaci (pomalým vychladnutí) v peci jeho prosvěcováním mezi polarizačníma fóliema se zkříženejma rovinama polarizace v tzv. polariskopu. Pokud sklo vykazuje pnutí, natočí trochu rovinu polarizace světla a oblasti pnutí pak zřetelně září. Ještě silnější fotoelasticitu vykazujou mnohý plasty, např. polystyrén nebo polyakrylá, jsou příčinou duhovejch barev, který občas můžeme pozorovat na krabičkách od CD při odrazu. Příčinou duhovejch barev je posun fáze, kterej světlo vykazuje při stočení roviny polarizovanýho světla (asi jako když zkroutíme stužku - současně se o něco zkrátí). Odražený světlo interferuje s tím fázově posunutým za vzniku intereferenčních barev. Posuvem vlnový délky lze detekovat a měřit velmi slabý pnutí v materiálu, čehož se využívá i v konstruktérský praxi pro proměřování pnutí na různejch plastovejch modelech.
Cívkový výměník Power Pipe nasazenej na odpadní potrubí dokáže údajně rekuperovat 20-30% tepla z odpadní teplý vody. Kanalizační výměník tepla funguje díky tomu, že odpadní voda stéká po vnitřním povrchu odpadního potrubí. Takže odpadní potrubí je částečně nahrazený měděnou odpadní rourou s dutou měděnou cívkou. Cívka je oběma konci napojena na vodovodní potrubí domu. Z jedné strany přichází do cívky studená voda, je ohřívaná padající horkou vodou a na druhém konci jako teplá voda odchází pryč – například to zásobníku na teplou vodu. Pokud použijeme 1,5 metrů dlouhý výměník, lze teoretický ohřát vodu o teplotě 10 °C až na 25°C. Otázka je, za jak dlouho se zaplatí, protože obsahuje hromadu mědi a jeho cena se pohybuje od 8000 Kč - 22 000 Kč, nepočítaje v to náklady na instalaci.
Plochá dotyková obrazovka iPadu se dobře hodí k interaktivní demonstraci anamorfní transformace pomocí válcovitýho zrcadla a aplikace, předvedený na kanadský výstavě Entertainment computing 2011. Anamorfní projekce se běžně využívá i v technický praxi, např. zlepšuje čitelnost silničních značek. Většina z vás má doma LCD televizi s anamorfním zobrazováním širokoúhlejch formátů. Dnes se realizuje digitálně, dřív pro účely kinoprojekce sloužily speciální anamorfní čočky, nasazovaný na promítačku, který širokoúhlej film zobrazily v klasickým 4:3 formátu.
Anamorfóza se uplatňuje i v umění a to jak účelově (stropní fresky), tak k výrobě "zvláštních efektů", na který si potrpěli zvlášť v době renesance - známá je např. anamorfní projekce lebky na manýristickým Holbeinově obrazu velvyslanců z r.1553, která je rozeznatelná jen při pohledu pod malým úhlem. Světově známej je anamorfní streetart Julian Beevera. Viz též 1, 2, 3, 4, atd.
Anamorfní grafika se v minulosti používala jako steganografie ke konspirativnímu předávání obrazovejch informací, který z obrázku nebyly na první pohled zřejmý. Aji některý rytiny z původních knížek Julese Verna obsahujou skrytý anamorfní poselství (srvn. galerie Isztvana Oroshe)
Nedavno sem tu zmiňoval o analýze BEST, o který psal mj. aji ing. Wagner na OSLu. Cílem tohoto projektu bylo právě vyloučit všechny spory a dohady ohledně interpretace dat klimatických stanic rozesetých po světě. V zájmu objektivity byly vyloučeny i stanice snímající teplotu oceánů, protože ty mají velkou tepelnou setrvačnost a klimatické trendy by nemusely popisovat přesně. Z dat vyplývá, že nárůst globálního oteplování je skutečně realitou, ale v analýze chyběla poslední dekáda. Nyní však profesorka Judith Curry (BTW od pohledu vypadá opravdu klimaskepticky, téměř až klimaktericky) zveřejnila i zbývající část, ze které vyplývá, že za poslední dekádu se globální oteplování atmosféry prakticky zastavilo (všimnite si modrýho podbarvení grafů, který má ve čtenáři subliminálně evokovat pocid zimy). Je ale obtížné přičíst tuto směnu prodlouženému solárnímu minimu, které zapůsobilo v letech 2006 - 2010. Z grafu je vidět, že průběh globálních teplot na solární cykly v podstatě prdí. Takže, pokud se teplota atmosféry nezvyšuje a ohřívání oceánu doprovázené táním ledovců v Grónsku a Arktidě stále pokračuje, pak začíná být docela zřejmé, že za hlavním nárůstem globálního oteplování stojí geotermální pochody v nitru Země. Ty se mj. projevují i posunem geomagnetického pole a zvýšenou geovulkanickou aktivitou. Z analýzy BEST se dokonce zdá, že na Zemi lze lokalizovat místa, kde se ohřívání zemského povrchu projevuje nejmarkatněji - nikoliv náhodou jde o místa, kde konvektivní proudy v zemském plášti vystupují k povrchu (viz YT video)
Princip superkondenzátoru je založenej na vzorci pro výpočet kapacity kondenzátoru. Z něj vyplývá, že čim blíž dáme elektrody k sobě, tim větší náboj do nich uložíme. U superkapacitoru jedna elektroda tvoří přímo roztok, takže veškerý náboj je soustředěnej do tenký dvojvrstvy tvořený iontama na povrchu elektrody. Ta má tloušťku jen několik nanometrů, z čehož vyplývá obrovská kapacita dvojvrstvy. Ovšem použitelné napetí je omezeno hodnotou disociačního napětí iontové dvojvrstvy a tak průrazné napětí superkondenzátoru je velmi nízké a obvykle nepřesahuje 1,15 Voltu. V praxi jsou obě elektrody superkondenzátoru uhlíkový a zapojený do série, což umožňuje provozní napětí zvýšit na dvojnásobek (viz obr. vpravo). První superkondenzátor spatřil světlo světa roku 1957 ve firmě "General Electric" a tvořily ho dvě pórovitý uhlíkový vrstvy. První exemplář sloužil k napájení mikrozesilovace a na jedno nabití kondenzátoru dokázal zesilovač napájet přes 2 hodiny. Přes to byl objev firmou GE ignorován, protože pro něj neměla využití a v roce 1966 patent prodala firmě Standard Oil Company.
V průběhu dalších let se superkapacitory vyvíjely především tak, že se jim výrobci snažili zvětšovat plochu elektrody. Z původního porézního uhlíku se přešlo k nanočásticím, uhlíkovýmu aerogelu a nakonec k nanotrubkám. Lze tak dosáhnout měrného povrchu elektrod až 2000 m²/g, což při tlouštce dvouvrstvy do 10 nm odpovídá kapacitě řádově tisíců Farad na litr objemu kondenzátoru. Např. superkondenzátor s kapacitou 600 F / 2,3 V má rozměry 4 x 6 x 9 cm a váží pouze 290 g. Jeho měrný výkon je tak 100x větší, než v případě klasického elektrolytického kondenzátoru, kde dielektrikum tvoří tenká oxidová vrstva anodizovaného hliníku. Ale stále jde o kapacitu nejméně 50x nižší, než umožňují lithiové baterie. Rovněž fakt, že napětí kondenzátoru při vybíjení exponenciálně klesá je silně znevýhodňuje oproti bateriím, který napětí při vybíjení udržujou víceméně stálý. Výhodou superkondenzátoru oproti baterii je, že umožňuje rychlý a opakovaný nabíjení a vybíjení, ale kvůli nízký kapacitě se používá jen k vykrývání krátkejch napěťovejch špiček, např. při rozjezdu či rekuperaci elektromobilů, napájení elektrobusů na krátkejch zastávkách nebo pro zálohování baterie výkonovejch audiozesilovačů. Nevýhodou oproti bateriím je vysoký samovybíjení superkondenzátorů a dielektrická absorpce, která se projevuje pomalým nabíjením dielektrika vloženého do elektrického pole a způsobuje, že napětí superkapacitorů neni stálý a má tendenci relaxovat s časem. Novou cestu k řešení superkondenzátorů před pěti lety představila texaská firma EEStor. S použitím vysoce čistýho titaničitanu barnatého se jim údajně podařilo zvýšit kapacitu normálního kondenzátoru s pevným dielektrikem na úroveň elektrolytickýho kondenzátoru. Titaničitan barnatý se používá v elektrotechnice jako dielektrikum řadu let právě pro svou vysokou dielektrickou konstantu. Ovšem s rostoucím napětím kondenzátoru jeho kapacita rychle klesá. Ani jeho odolnost proti dielektrickýmu průrazu neni nijak vysoká a neumožňuje překročit energetickou hustotu 1 J/cm3 a není známo, jak se firmě EEStor podařilo s těmito problémy vypořádat (patrně nijak, protože jsem o ní od tý doby neslyšel). Panujou zvěsti, že technologii prodala americký armádě, která hodlala pomocí kondenzátorů napájet railguny, ale mnohem pravděpodobnější je, že šlo o hype, protože existujou doložený pokusy o kontrakty i s dalšíma firmama. Nicméně základní myšlenka je nosná - příčinou vysoký dielektrický konstanty titaničitanů je skutečnost, že část jejich kyslíkovejch atomů je v jejich krystalický mřížce pohyblivá a lze ji překlápět tam a zpět (což je mj. taky důvod vysokého piezoelektrického napěti při mechanickým namáhání těchle krystalů). Daleko efektivněji lze podobnou záležitost zrealizovat s organickými polymery, na jejichž strukturu jsou navázaný iontový skupiny. Takový polymery nejsou v chemii nic nového a používaj se jako tzv. měniče iontů. Nedávno tým vědců ze Singapurské státní univerzity vyvinul polymer na bázi směsi poly(3,4-ethelynedioxy)thiofenu a sulfonovaného polystyrenu (PDF, patent), tvořící ohebnou membránu, která po ovlhčení mezi dvěma grafitovýma destičkama může uchovat náboj až 0,2 F/cm², což výrazně přesahuje limit 1 μF/cm² u standardního kondenzátoru. Membrána je iontově vodivá (cca 2.8 × 10−4 S cm−1) a energie se ukládá při kondenzaci mobilních kationtů v membráně, při dekondenzaci se náboj zase uvolňuje. Jejich kondenzátor zatím umožňuje ukládat energii 0.33 J/cm² a náboj 0.39 C/cm² při průrazným napětí okolo 3 voltů..
Pokud na svíčku nasadíme správnej termočlánek, pak elektřina vytvořená může napájet LEDku, která bude svítit víc, než svíčka samotná (YT video na mý ukázce je 4x zrychlený). Účinnost svíčky při přeměně tepelný energie ve světlo je jen 0.05%. Pokud si prohlídnete svíčku pomocí kamery v mobilu, neunikne vám, že svítí mnohem intenzívněji, než ve viditelném světle, protože CCD snímače kamer na mobilu jsou citlivý i na infračervený záření, který svíčka produkuje v mnohem vyšší míře než viditelný světlo (průměrná svíčka má tepelnej výkon asi 80 Wattů, spálí asi 2 mg parafínu za vteřinu a produkuje světelnej tok asi 12 lumenů). Používat svíčku ke svícení tímhle způsobem je asi blbost, ale nabíjet s ní např. mobil na chalupě - proč ne. Výkon svíčky je dost velkej na to, aby mohla napájet např. laptop.
Fyzici z CERNu a v podzemní laboratoři Gran Sasso se experiment OPERA s neutriny rozhodli zopakovat s použitím kratších pulsů, což by jim umožnilo změřit časové odchylky přesněji. Nikde však není uvedeno, jestli a jak budou reagovat na nejmíň dvacet článků publikovaných na ArXiv.org, který nadsvětelný neutrina vysvětlujou např. relativistickými efekty. Čekal bysem, že výsledky napřed projdou připomínkovým řízením, vychytaj se všechny komentáře, který se k jejich vyhodnocení nashromáždily, provede se peer-review a vypublikujou se standardním způsobem. Takhle to spíš vypadá, že se fyzici v experimentu OPERA pokoušej tiše zamaskovat nějakou závažnou chybu v návrhu předchozích pokusů. Původní publikaci ostatně odmítlo podepsat šestnáct fyziků, který se na experimentech podíleli, stejně tak ji odmítli autoři dalších experimentů s neutriny, např. experimentu ICARUS.
Sbírka pozorování kulovýho blesku (TXT). Dočtete se tam například, že dokáže projít sklem a zanechá po sobě matnej kruh...
Fyzici vyvrátili mýtus o komárech, kteří prý musí umět kličkovat mezi kapkami deště aby přežili. Protože komárům se dobře daří v deštných pralesech, inženýři z GTI v Atlantě vyrobili z igelitu box, ve kterým sprchovali komáry a snímali výsledek vysokorychlostní kamerou. Ze záznamů je zřejmý, že komáři se vůbec nesnaží dešťovým kapkám vyhýbat. Komár, který za letu dostane přímý zásah dešťovou kapkou, ztratí stabilitu, během okamžiku však let vyrovná a pokračuje ve své cestě. Komár a kapka jsou přibližně stejně velcí, ale dešťová kapka je asi 50krát těžší. Kapka vody, která narazí na komára, se nerozstříkne, ale zdeformuje a přitom ztratí jen dvě procenta své rychlosti. Náraz je proto bohužel příliš slabej na to, aby komára zranil, nebo mu podstatně narušil let.
Děvčata ve věku 15 až 19 let mohou až do 20. listopadu 2011 zasílat prostřednictvím webových stránek www.holkypozor.cz prezentace svých školních nebo mimoškolních projektů týkajících se techniky nebo vědy
Polarizace světla v éterový teorii vystupuje jako projev extradimenzí časoprostoru. Polarizovaný světlo náhodou v roce 1809 objevil francouzskej fyzik a matematik E.L. Malus, když zjistil, že světlo odražený od skleněný destičky se od další destičky odráží pouze tehdy, pokud vůči sobě obě destičky zvostanou rovnoběžný. Pokud vůči sobě obě desky budou zkřížený, odraženej paprsek vymizí. Malus neměl moc dobrý vybavení a tak teprve o půl století později skotskej fyzik David Brewster jev přesně popsal a vysvětlil. Pokud se světlo odráží od povrchu pod tzv. Brewsterovým úhlem, kdy jsou odražený a lomený paprsky navzájem kolmý, dojde k vyrušení polarizovanýho světla, pokud kmitá kolmo na hladinu většina světla se láme pod hladinu. Pokud však polarizovaný světlo kmitá rovnoběžně s hladinou, většina se ho odrazí a pod hladinu prochází jen malá část světla (viz obr. vpravo).
Na tomto principu se ve fotografii používá polarizační filtr k potlačení odrazů světla od skla nebo vodní hladiny, protože většina světla se v takovým případě odráží polarizovaná. Na obrázku níže vpravo a zvlášť dobře uprostřed je dobře vidět, že filtr funguje jen do určitý vzdálenosti, dokud se světlo odráží pod větším, než Brewsterovým úhlem. Pro světlo odrážející se pod nižším úhlem je obsah polarizovaný složky v odraženým světle nízkej a filtr nemá moc smysl používat.
Na dalších ukázkách je vidět, že polarizační filtr může zlepšit barevný kontrasty v případě, že je obloha nebo horizont přesvětlenej polarizovaným světlem oblohy, kterou filtr při vhodným natočení odfiltruje. Při určitým úhlu vůči pozorovateli je většina slunečního světla na obloze kruhově polarizovaná a ptáci a možná i wikingský mořeplavci to využívali ke svý navigaci. Jako přírodní polarizační filtr jim přitom sloužil sluneční kámen, čili úlomek islandskýho kazivce, kterej vykazuje silnej dvojlom a polarizaci světla. Polarizační filtr může zlepšit i barevnej kontrast vlasů a tkanin z lesklých vláken, od kterejch se rovněž světlo odráží polarizovaně.
Míček Waboba ("water bouncing ball") je míč, který skáče na vodě jako žába (YT video). Míč je ze speciálního molitanu potaženýho lycrou, váží asi 82 g a je k dostání v různejch barevnejch provedeních porůznu na internetu za cca 160,- až 240,-Kč. Pokud patříte mezi lidi, který si léto bez koupání a zábavy neumějí ani představit, tak tento míč je pro vás jako stvořenej. Pokud chodíte na procházky se psem, výborně se hodí k aportování, protože po hladině skáče jako žabka dost daleko, aby to představovalo výzvu pro sebezdatnějšího labradora. Ačkoliv je pravda, že s trochou dobrý vůle se vám podaří od vodní hladiny odrazid i obyčejnej tenisák, Waboba je v tom směru s přehledem nejlepší, nehodí se však pro házení proti tvrdému povrchu.V nedávné studii se fyzici z Utahu podívali míči Waboba na zoubek pomocí rychloběžný kamery, aby odhalili tajemství jeho odrazivosti. Srovnali jeho dopad na hladinu s míčkem hopíkem a míčkem pro racquetball. Ačkoliv se tyto míčky od tvrdejch povrchů odráží velmi dobře (hopík má odrazovej poměr větší než 90%), na vodní hladině míči Waboba nedokážou konkurovat. Příčinou je to, že Waboba je dutej a současně velmi měkkej. Při dopadu na hladinu se míček zploští do podoby žabky s velkou plochou a vodní hladina současně vytvoří mělkou prohlubeň, která při zpětným odrazu vymrští míč zpátky do vzduchu. Při dopadu se míček může odrazit až dvacetkrát a urazí přitom dráhu přes 60 metrů.
Na videu vpravo se můžete podívat na trik, kterým některý druhy rostlin rozšiřujou semínka pomocí deště. Zvlášť v tropickejch pralesech ze stromů padá déšť v mohutnejch kapkách a jejich kinetickou energii využívaj drobný rostliny k šíření svejch semen. Botanici znaj nejmíň dvacet druhů rostlin, který využívaj dešťových kapek na tomto principu, např. tzv. mokrýš Chrysosplenium flagelliferum, úrazník Sagina japonica nebo Mazus pumilus. Tyto rostlinky po dozrání vytvářej drobný kalíšky s oblým dnem, na jejichž dně volně leží semínka. Dešťový kapky při dopadu semínka vyplachujou a rozptylujou spolu s vystříknutou vodou do značný vzdálenosti. Fyzici si pomocí 3D skeneru a tiskárny vyrobili kopii kalíšku se semínky a dali se do pokusů. Zjistili přitom, že pokud kapka dopadne mimo střed kalíšku, část semen je vodou vymetená rychlostí, která překračuje rychlosti dopadající kapky 4-6ti násobně. Rostlina o výšce 12 cm tak dokáže rozšířit semena do vzdálenosti až jednoho metru.
Meteorologický stanice v USA sou rozdělený podle kvality do pěti tříd. Ty s hodnocením 1 a 2 jsou umístěný v kvalidní lokalitě (modré), s hodnocením 3 sou hraniční (zelené) a ty s hodnocením 4 a 5 špatné (červené). Poslední srovnání ukázalo, že častá námidka klimaskeptiků, totiž že většina nekvalitních stanic je v městské zástavbě, kde je teplota vyšší v důsledku odrazu tepla od asfaltu apod. neobstojí, protože data z těchto stanic se v podstatě neliší od těch, který sou umístěný v panenský přírodě mezi srnkama. Tenhle argument klimaskeptici používali vesele celý léta, aniž někoho z nich napadlo to ověřid. Vpravo je meteorologická budka v Klementinu, kde se počasí sleduje už od r. 1775
Voda na Marsu už dnes nikoho nepřekvapí, ale voda na planetě Merkur? Ačkoliv Merkur leží blízko Slunce a povrchový teploty na něm dosahujou až 550 °C, jako celek je mnohem chladnější, než 2x vzdálenější Venuše. Průměrná teplota povrchu Merkuru je jen 170 °C, zatimco střední teplota Venuše je 460 °C (což je důsledek skleníkovýho jevu a vyvrací to teorie, že přitomnost atmosféry planety spíš ochlazuje, než ohřívá).Už před 20 lety radarový zkoumání ze Země odhalilo na Merkurových pólech malé zrcadlové plochy, které naznačovaly možnou přítomnost ledu, ale některý fyzici je vysvětlovaly i nálety olova nebo teluridů těžkejch kovů, který do těch míst nasublimovaly. Nyní snímky sondy NASA Messenger, která Merkur obíhá od března 2011 existenci odrážejících ploch potvrdily. Ukazuje se, že celá jedna pětina oblasti z cca 200 kilometrové oblasti kolem Merkurova pólu leží v permanentním stínu impaktních kráterů, kam Slunce nikdy nedopadá. Největší kráter Merkuru je vyplněnej ztuhlou lávou a má průměr asi 1300 km.
MAK: Tady je viděd, jak byl ten vzorek připravovenej - je celej zabalenej do fólie, která jednak slouží jako rezervoár kapalnýho dusíku, druhak vzorek tepelně izoluje. Na dalších ukázkách je vidět, jak vzorek obíhá magnetickou dráhu, jaxe vypořádává s překážkou a dokonce míjení dvou vzorků, který levitujou v různý vejšce nad sebou.
Fotoemisní spektroskopie s úhlovým rozlišením čili ARPES patří mezi doplňkový metody studia struktury polovodivejch povrchů. Je založená na fotoelektrickým jevu, kdy se dopadem fotonu z materiálu vymrští elektrony. Pokud k tomu dojde ve vakuu, jde úhel pod kterým elektrony vylétávaj z povrchu měřid a porovnat s úhlem dopadajících fotonů. Pokud je jejich vlnová délka srovnatelná s velikostí atomů, čili jde o ultrafialový až rentgenový záření XUL s energií 20 - 6000 eV (XUL je zkratka eXtreme UltraViolet), jde tim rozlišit povrchový struktury na úrovni elektronovejch orbitalů. Metoda vyžaduje monochromatickej zdroj tvrdýho záření, pročež se buduje v blízkosti synchrotronových urychlovačů generujících synchrotronový záření, jednak citlivý detektory pomalejch elektronů schopný rozlišení jejich energie na úrovni 10 meV, takže to rozhodně neni levná metoda pro každou školní laboratoř. Ale představuje jakousi reflexní strukturní rentgenografii, což umožňuje fyzikům se přímo podívat na elektronový orbitaly a Fermiho hladiny elektronů natlačenejch mezi atomy. Na obr. uprostřed nahoře je struktura rozptýlenejch fotoelektronů selenidu niobu NbSe2 po ozáření XUV s energií hν = 24.5 eV (vedle je skutečnej vzhled jeho povrchu tak jak vypadá pod mikroskopem atomárních sili, čili ta podoba s hexagonální mřížkou tam je) a dole ARPES spektrum dalšího často studovanýho materiálu selenidu titanu TiSe2 ozařovanýho XUV zářením s energií hν = 80 eV. Malým záporným předpětím se fotoelektrony donutěj vylétávad z hlubších vrstev materiálu, takže lze prostudovat tvar Fermiho povrchu v celým k-prostoru. Na obr. vpravo je vidět, jak se mění rozlišení ARPES s rostoucí energií dopadajícího záření. Krom toho je metoda ARPES v poslední době doplňovaná inverzní metodou ARIPES, kdy se naopak na povrch vzorku metaj elektrony a sleduje se rozložení rozptýlenýho UV záření.
V případě studia meteriálů, který existujou jen v podobě velmi tenkejch vrstev (např. grafínu) se ARPES stává metodou hlavní. Její další přednost je, že ve spojení s pulsními lasery umožňuje studovat i velmi krátký přechodový děje, spojený se změna hustoty elektronů na povrchu (STM a ATM mikroskopy tak rychlý zatim zdaleka nejsou). Tyhle změny si jde představit tak, že elektrony přisypáváme jako malý. vzájemně se odpuzující kuliček na plochej tácek. Když na něm bude elektronů málo, budou se náhodně volně pohybovat a materiál bude vykazovat kovovou vodivost. Když se ale pokusíme zvýšit vodivost tím, že na tácek přisypeme víc elektronů, dojde k právě opačnýmu jevu: kuličky se vzájemně uspořádaj do pravidelný mřížky a jejich volnej pohyb se tím zablokuje. Ve fyzice pevnejch látek se takový fázový změně říká Mottův-Hubbardův přechod a výsledný nevodivý látce Mottův izolant. Mottův izolant není běžnej izolant v tom smyslu, že by neobsahoval volný elektrony ve vodivostním pásu - naopak, on jich obsahuje ažaž, ale jejich vzájemnej pohyb je omezenej odpudivejma Coulombovejma silama mezi elektrony. Když ale budeme naše kuličky přisypávat na tácek dál, jejich pravidelná mřížka se naruší. Kuličky se vůči sobě stále nemohou pohybovat, ale každá z nich je s rostoucím počtem obklopená čím dál větším počtem dalších a symetrie jejich uspořádání roste. Nakonec se pravidelný uspořádání elektronů úplně zruší, přestane být závislý na uspořádání atomový mřížky a nevodivej materiál se změní v supravodič, ve kterým se nosič náboje pohybujou zcela chaoticky.
Popsaný fázový přechody elektronů de studovad právě metodou ARPES v reálným čase. Ovšem požadavky na kvalitu zdroje fotoelektronů tim vzrostou v tom smyslu, že je materiál nutný ozařovad velmi krátkými a navíc vzájemně synchronizovanými laserovými pulsy. Např. jednim infračerveným pulsem se materiál ohřeje a rozruší se supravodič nebo Mottův izolační stav. Dalším světelným pulsem se z materiálu vyrazí fotoelektrony a změnou vzájemnýho časovýho posuvu obou pulsů pak de sledovat, jaxe Mottův nebo supravodivej přechod vyvíjí v čase v attosekundovým rozlišení. Nároky na experiment sou navýšení i tím, že druhej zdroj musí být velmi krátký vlnový délky, aby při rozptylu fotoelektronů bylo zajištěný prostorový rozlišení na úrovni atomů- a pulzní lasery pracující v takový energetický oblasti nejsou zatim komerčně dostupný. Fyzici si proto takový XUL pulsy připravujou sami. Například ozařováním tenkýho pramínku vzácnýho plynu expandujícího do vakua nadzvukovou rychlostí se těžký atomy plynu excitujou a současně srážej jako míčky v hračce Astroblaster, založený na zachování lineárního momentu, kterou simulujou některý Java applety (viz obr. vlevo). Elektrony, který v takovým systému hrajou roli těch nejlehčích míčků jsou vzájemnýma srážkama urychlovaný na energie několika desítek elektronvoltů a při svým urychlení vyzařujou pulsy tvrdýho ultrafialovýho záření XUL, kterejma se pak excituje vlastní vzorek. Na obrázku filmovýho pásu vpravo pak fyzici mužou v intervalu několika desítek attosekund sledovad, jak Mottův izolační stav zaniká v tenký vrstvičce sulfidu tantalu TaS2. To je materiál se vrstevnatou strukturou sulfidu molybdenu (molybdenitu), podobnou grafitu. Pokud ste někdy měnili těsnění na bloku motoru, určitě ste se s MoS2 setkali - je to taková leskle černá měkká, mastně působící hmota, která na rozdíl od grafitu nešpiní ruce. Protože je tvárnej, jeho šupinky fungujou jako mazivo a dobře vzdoruje vysokejm teplotám, používá se právě jako vysokoteplotní mazivo a těsnící mateiál. Fyziky na materiálech typu MoS2, TaS2, TiSe2, NbSe2 láká právě jejich vrstevnatá struktura, která by se mohla stát náhražkou grafenu v budoucích elektronickejch aplikacích (viz obr. dole).
Jinak dnes Rossi trosku vysvetloval, proc nebude prvne e-cat pro doma. Pry od listopadu zacne prodavat ty 1 MW, ktere budou urcene pro podniky a cca do roka ma v planu prodavat i ty mensi jednotky. Problem je pry v tom, ze na ty mensi je drsnejsi schvalovani a navic to zatim jeste vyzaduje alespon nejakeho vyskoleneho pracovnika. Zkratka si to zatim nemuze koupit nejaky Gago z Horni Dolni a jen to zapnout a howgh. Ty 1 MW jsou pry v pohode, protoze to nevyzaduje tak drsne schvalovani (bude to v podniku na bezpecnem miste) a navic u toho bude vyskoleny clovek. Navic doufa, ze kdyz se ty 1 MW uchyti, tak se ty domaci e-cat rychleji schvali a zaroven se vychytaji pripadne mouchy. No, zkratka na to jde od 1 MW k mensimu a ne naopak. Proste na doma to asi nema jeste dostatecne blbuvzdorne a navic je to schvalovani drsnejsi, takze kdyz se ukaze, ze je ten 1 MW bezpecny a ze slape, tak by to meli schvalit pro doma snadneji.
Holodesk je novej interaktivní systém z výzkumný laboratoře Microsoft Research z Cambridge (v sekci pro stažení se občas najdou docela zajímavý prográmky a knihovny). Přes svůj název nemá Holodesk s hologramama moc společnýho, je to spíš projekt zaměřenej na tzv. 3D rozšířenou realitu (augmented reality) a promítá 3D obraz na poloprůhlednou matici, kterou současně analyzuje systém podobnej MS Kinect. To umožňuje synchronizovat pohyb pacek s pohybem virtuálních třírozměrnejch objektů a virtuálně s nima manipulovat implementací kolizní a softbody fyziky. Výsledek je zatim trochu primitivní a kostrbatej, ale IMO je docela snadno realizovatelnej v rámci současnejch technologií, takže by mohl např. brzy nahradit upatlaný plastikový "laserguns" v hracích automatech. Už Steve Jobs blahý paměti totiž zjistil, že čim míň toho dáte uživatelům do pracek, tim víc sou z toho vydřený a co hlavně - tim míň toho rozbijou a reklamujou.
Za sto let existence se Einsteinova teorie relativity stala součástí oficiální vědecký ideologie a tak neni divu, že údajnej objev nadsvětelný rychlosti neutrina na italským detektoru neutrin OPERA rozklížil vědeckou komunitu, protože se stal částečně otázkou politickou. Konzervativní fyzici samozřejmě razej názor, že pozorovaný výsledky sou chybou měření, ba dokonce efektem relativity samotný, v důsledku zanedbání pohybu GPS satelitů vůči referenčnímu rámci laboratoře OPERA. Ačkoliv tohle vysvětlení bylo nedávno publikovaný na preprintovým serveru ArXiv, je příznačný, že poprvé sem ho viděl na blogu našeho konzervativního strunaře Luboše Motla, kterej okamžitě neváhal ironicky označit výsledky za "fantóma z Opery". Strunová teorie totiž ze speciální relativity při většině svejch odvozování vychází. Ale svoje zastánce má myšlenka nadsvětelnýho neutrina i mezi některejma opačně uvažujícíma strunařema, protože by šla vysvětlit přítomností malejch svinutejch dimenzí, po kterejch se tito podivní lidé pasou od samýho začátku svý teorie. Tady vidíme, že když si strunaři potvrdí jeden postulát svý teorie, naruší si ten druhej, takže názor strunový teorie v otázce neutrina asi nebude pro budoucí fyziku ten nejdůležitější, anžto jde vykládat velmi flexibilně oběma způsoby.
Ale politický hádky zasáhly i samotnou italskou laboratoř pod horou Gran Sasso, kde byl experiment OPERA vyhodnocenej a kde probíhá celá řada dalších experimentů s neutrinama. Část fyziků zde obviňuje ty z experimentu OPERA ze senzacechtivosti a z předběžný medializace výsledků, ještě dřív než prošly peer-review. Skutečností je, že pokud se v současný fyzice stalo opravdu něco významnějšího, ohledy na peer-review šly vždycky stranou, protože tlak na bulvarizaci výsledků je v dnešní fyzice (která v době finanční krize dost zoufale potřebuje nějaký zásadní objevy) přes všechny ušlechtilý filosofie jednoznačně převažuje. Ale praktický fyzici maji oproti těm teoretickejm jeden trumf v rukávu: maj totiž přístup k experimentálním aparaturám a ve fyzice pořád ještě rozhoduje experiment. A tak - i když se na ArXivu za poslední měsíc vyrojilo skoro padesát preprintů věnovanejch všelijakejm interpretacím - největší váha se přikládá těm, co se opíraj alespoň o nějaký experimentální pozorování. Jeden z nich pochází přímo z laboratoří Gran Sasso ze skupiny experimentů ICARUS, která zjevně nadsvětelným teoriím neutrin moc nepřeje. Jejich zdůvodnění je přibližně následující:
Když se neutrina pohybujou vakuem nadsvětelnou rychlostí, měly by vyzařovat Čerenkovovo záření podobně jako všechny nabitý částice, když vlítnou do prostředí, ve kterým přesáhnou rychlost šíření světla v tomto prostředí. Jenže neutrina nemaj elektrickej náboj, jen náboje slabý jaderný interakce, zprostředkovávanej bozonama W-/W+ velmi krátkýho dosahu. Takový bozony se ve vakuu nebudou šířit na velkou vzdálenosti a hned se rozpadnou za vzniku lehčích částic, např elektronů a pozitronů. Jinými slovy, pokud se neutrina šířej vakuem nadsvětelnou rychlostí, měly by od nich lítad elektron-pozitronový páry a fyzici z experimentu ICARUS tvrdí, že nic takovýho při studiu neutrin prostě pozorováno nebylo a jinými slovy, výsledky experimentu OPERA tím zpochybňujou.
Já si ale myslím, že pokud je předpoklad tvorby elektron-pozitronovejch párů správnej, pak by naopak jejich absence měla potvrzovat model, podle kterýho za nadsvětelnou rychlost neutrina můžou Majoranovský oscilace, díky kterejm se neutrino občas promění z částice na antičástici a zase zpět. Po krátký časový okamžiky se přitom neutrinopohybuje vakuem jako tzv. sterilní neutrino nebo tzv. Nambu-Goldstoneův boson bez náboje, kterej si v éterový teorii můžeme představit jako pěkně symetrickej vír nad fajfkou nebo tzv. Falacův soliton (můžete si je vyrobit i ve vaně sami pomocí lžíce). Tendle typ částice byl zavedenej do fyziky pole v rámci Standarního Modelu v souvislosti se spontánním narušením symetrie. V roce 1964 skotský fyzik Peter Higgs ukázal, že pokud je spontánně narušená symetrie lokální, Standardní Model obsahuje také vektorové pole, jemuž odpovídá nefyzikální nehmotná částice s jednotkovým spinem, tzv. kalibrační boson s nulovým spinem a nenulovou hmotou, kterej dnes nese jeho jméno- ačkoliv tentýž mechanismus prakticky současně navrhla i celá řada dalších fyziků, který se ještě o prioritu pěkně prali (alespoň donedávna, než se při pokusech v LHC ukázalo, že to s Higgsovým bosonem nebude až tak jednoduchý). V éterový teorii tedy hrajou neutrina a fotony ukázky jakýchsi masivních prekurzorů Goldstoneových a vektorových bosonů, který s rostoucí hustotou energie konvergujou k Higgsovu bosonu.
Podstatný je, že pokud neutrino lítá nadsvětelnou rychlostí právě tehdy, když se vakuem šíří jako částice bez náboje, pak taky přitom nemůže vyzařovat Čerenkovovo záření ať už v podobě fotonů nebo čehokoliv jiného a pozorování skupiny ICARUS naprosto ničemu neodporuje - naopak je pěkně v řádu věcí. Nedávný opakovaný vyhodnocení experimentálních dat z dalšího podzemního neutrinového experimentu MINOS (pro změnu amerického) skutečně indikuje slabou, ale pozorovatelnou preferenci modelů s jedním či více sterilními neutriny oproti Standardnímu Modelu tří "fertilních" generací neutrin (elektronové neutrino, muino a tauino). Jelikož Majoranovská oscilace je výraznější pro vyšší energie neutrin, měla by snižovad směšovací úhel matice neutrinových a muonových oscilací čili konkurovat Diracovským oscilacím neutrina na muino ve prospěch neutrin.
Na ukázce vlevo je demonstrace Meissnerova jevu na tenký vrstvě supravodiče ze dni otevřených dveří Tel Avivský univerzity, která se na YouTube stala rychle virálním videem, ačkoliv vlastně nedemonstruje nic, co by nebylo už dávno na YT k vidění.Oblibu si zřejmě získala tím, že názorně demonstruje, jak supravodič uvězňuje magnetický siločáry, takže ho jde do magnetickýho pole doslova zapíchnout. Tohle chování je patrný i na supravodivý tabletě na videu uprostřed, ale na vzorku vlevo je patrný mnohem názorněji. Čím se od sebe oba vzorky liší? Oba vzorky jsou tvořený tzv. vysokoteplotním supravodičem II typu. Díky tomu magnetický pole nevytěsňujou do svého okolí, ale nechaj se jím prostupovat. Supravodiče tzv. druhého typu totiž umožňují vniknout magnetickému poli dovnitř, zatímco nízkoteplotní supravodiče I. typu ho prostě vytěsňují a tak po magnetickém poli sklouznou. Tyto supravodiče je pochopitelně možné taky donutit nad magnetem levitovat, ale dá to mnohem víc práce a magnet nebo supravodič je nutno zpracovat např. do tvaru misky.
Vzorek supravodiče na ukázce vlevo je však tvořenej velmi tenkou vrstvou supravodiče, zatímco vzorek vpravo tvoří masivní tabletka. Při pohybu supravodiče nad magnetama se v něm indukujou vířivý proudy, jejichž velikost je v případě supravodiče vždy taková, že právě kompenzuje mechanický účinek, který pohyb vyvolal. Takový supravodič v magnetickém poli se chová jako zavěšenej na pružince. Ale intenzita vířivých proudů v supravodiči je vždy omezena - pokať intenzita magnetického pole, který vířivý proudy vyvolaly překročí určitou kritickou hranici, magnetické pole od sebe separuje dvojice nábojů, které tvoří Cooperovy páry a supravodivost rozruší a vířivý proudy se rozptýlí ohmickejma ztrátama na teplo. Když zkrátka začneme magnetem nad supravodičem pohybovad moc rychle, jeho pohyb se začne zatlumovat tím více, čím je vrstva supravodiče tenčí. V tenké vrstvě supravodiče i nepatrnej pohyb vyvolá nadkritickou hustotu vířivých proudů a proto se taková vrstvička v magnetickém poli nepohupuje - ale visí v něm bez pohybu jako v jakési neviditelné plastelíně. Díky tomu lze tenkej supravodič na magnety zavěsit tak, že na jejich magnetickém poli doslova visí. U masivního kousku supravodiče je to docela obtížné zajistit, protože jej do magnetického pole musíme zastrčit tak rychle, aby v něm vznikly vířivé proudy o nadkritické intenzitě, jinak magnetické pole zapruží a vystrčí supravodič zase ven, takže nám supravodič upadne.
Jaxem už tu několikrát uváděl, strunová teorie při pokusech s LHC spektakulárně selhala v mnoha směrech - selhaly jak její předpovědi mikroskopickejch černejch děr založený na existenci skrytých dimenzí (což je svým způsobem dobře, protože nikdo vlastně neví, zda by takové věci je na Zemi bezpečné vyrábět), tak předpovědi pro rozpad B-mesonů vyplývající ze supersymetrie a AdS/CFT korespondence. Model supersymetrie byl vlastně původně navrženej počádkem 70. let pro v té době již skomírající Feynmanovu kvantovou elektrodynamiku, ale skupina strunařů se té myšlenky chopila a implementovala ji v rámci strunové teorie, které se od té doby začalo říkat teorie superstrun. Koncept AdS/CFT dualit taky ve své podstatě není nijak závislý na strunový teorii a byl aplikován i v oblasti vícerozměrný teorie kvantovýho pole, ve fyzice bosonových kondenzátů a jinde. Na rozdíl od supersymetrie jde však o model, který byl poprvé rozpracován strunařem Maldacenou právě pro teorii strun a tak si ho strunaři přivlastnili jako teoretický úspěch jejich vlastní teorie. Ve skutečnosti šlo o výsledek neuvěřitelného množství peněz, který byly do vývoje strunový teorie vrženy, často na úkor ostatních alternativních teorií - strunaři totiž měli odjakživa vynikající marketing, podpořenej charismatickejma vystoupeníma strunařů v pořadech BBS a jinde a kdyby nedošlo k všeobecný finanční krizi, jistě by se těšili podpoře i nadále. Ovšem zdá se, že i v případě AdS/CFT šlo o předčasný jásot, protože rozptylová data získaná při srážkách olověných jader se od předpovědí AdS/CFT korespondence liší dosti zásadně a vlastně poskytujou nejhorší předpovědi ze všech srovnávanejch teoretickejch modelů. Ke dnešnímu dni se nepodařilo se potvrdit ani další heuristický předpovědi strunový teorie, např. existenci kosmickejch strun nebo přítomnost mikroskopických černých děr v temné hmotě nebo narušení gravitace na malých vzdálenostech. Zdálo byse, že teorie superstrun už dnes nemá teoretickým fyzikům mnoho co nabídnout, ale paradoxně - či možná právě proto - můžeme pozorovat právě opačnej přístup ze strany teoretiků, který strunám zasvětili celej svůj život a nyní se šprajcli a odmítaj se jí vzdát jako Helvétský víry, páč z teoretický fyziky vlastně nic jinýho neuměj (superstrunová teorie není právě lehká na zvládnutí). Příznačný je, že se v našem tisku o všech těchto selháních strunové teorie vůbec nepíše, přestože právě na těchto pokusech byl celý humbuk kolem LHC založen a právě překlady knížek o strunový teorie byly u nás neobyčejně populární a vydělaly slušné peníze. Lidi si v tom ovšem četli jako v Bibli, ačkoliv neměli absolutně ánunk o tom, o čem se tam píše - v podstatě stejně jako jejich autoři a překladatelé.
Vznik jetů apod. hydrodynamickejch nestabilit je význačná, ale teoretickou fyzikou opomíjená fíčura mnoha explozí a není doposud uspokojivě vysvětlená. Tadle studie se zabývala vznikem jetů při explozívním rozmetání cca jednoho litru vody vody nebo jemnejch skleněnejch kuliček. Rozmetání bylo provedený malou náložkou 28 g lisovaný trhaviny C-4 na bázi RDX (hexogenu) odpálenou bleskovicí (80 g PETN/m). Oba konce náložky byly zakrytý nastříkanou holicí pěnou, aby se potlačil záblesk exploze, kterej by přezářil záběr rychloběžný kamery (10.000 fps). Expanze té pěny je na videu taky viditelná - díky nízké hustotě a setrvačnosti se její rázová vlna prudce zpomalí po dosažení určité velikosti, jakmile ji zvuková vlna předběhne - zatímco zbytek nálože pokračuje dále.
Na videu vlevo, uprostřed a dole je postupně záznam exploze se sklem, vodou a směsí skleněnejch kuliček a vody - v posledním případě bylo pozorováno nejvíc jetů. Počet jetů zřejmě úzce souvisí s poměrem setrvačných a třecích sil při explozi. Obdobný výsledky byly zaznamenaný i při válcovitým uspořádání exploze. Tmavá expandující zóna je přitom tvořená železnými pilinami, které byly použitý k utěsnění náložky na obou koncích. Na dvojitým videu níže je vlevo průběh rozmetání suchýho prášku (cca 18 jetů), vpravo vlhkýho (cca 140 jetů). Všiměte si, že piliny se nejprve pohybujou pomaleji než světlejší skleněnej prášek (jsou těžší a maj větší setrvačnost), velmi rychle ale prášek předběhnou, protože jsou díky svý setrvačnosti relativně méně bržděný vzduchem.Všiměte si taky rázové vlny šířící se od místa exploze rychlostí zvuku a jejích odrazu od země - odražená vlna vyhodí do vzduchu stativ náložky. Na statickým obrázku vpravo je dobře vidět Wilsonův oblak, což je kondenzační zóna šířící se za rázovou vlnou. V důsledku prudkýho poklesu tlaku tam dochází k adiabatickýmu ochlazení a kondenzaci vodních par ze vzduchu.
Průběch mrznutí vodní kapky, sedící na mosazný podložce ochlazený pod - 20°C (vlevo je schéma experimentálního uspořádání). Můžeme si na něm povšimnout nejméně dvou efektů: ke konci vymrzání se oblý povrch kapky mění ve špičku v důsledku zvyšujícího se objemu ledu při mrznutí. Po ztuhnutí kapky začíná na špičce krystalizovat jinovatka, protože na tomto místě je největší tepelný a koncentrační gradient vodních par. Díky vysokému koncentračnímu gradientu se krystalky ledu snaží zaujmout co největší poměr povrchu k objemu a led krystalizuje ve formě pérovitých, keříčkově rozvětvenejch krystalků podobnejch stromům (jejichž tvar je koneckonců určenej týmž geometrickým požadavkem: zaujmout co největší povrch při co nejmenší spotřebě materiálu a prostoru).
V horkém létě 12.-13. srpna leta páně 1883 astronom José Bonilla v odlehlý mexický observatoři Zacatecas pozoroval zlověstnej úkaz: sluneční kotouč křižovalo asi 450 malejch teček, obklopenejch jemnou vrstvou mlhy. Zacatelas pořídíl několik snímků na kolodiovou desku o tři roky později publikoval svý pozorování ve francouzským časopise L'Astronomie, ale jelikož nikdo jinej jeho pozorování nepotvrdil, nesetkalo se s velkým zájmem. Editor jeho článku vyslovil pochybnosti o tom, zda jde vůbec o astronomickej jev a ne třeba hejno ptáků nad obzorem a později konspirační vykladači přisoudili jeho objev prvnímu zdokumentovanýmu pozorování UFO. Nedávno však další skupina mexickejch astronomů vyrukoval se zcela jinou interpretací - podle něj šlo o fragmenty velký komety, která právě cestovala od Země ke Slunci. Takový vysvětlení by neznamenalo nic mimořádnýho, protože velký komety tvoří často jen slepenec balvanů a zmrzlýho bláta a jejich rozpad v okolí Slunce je pozorovanej poměrně často. Na obr. uprostřed jsou trosky komety 73P/Schwassmann-Wachmann 3, která se rozpadla na meteoritický roj v roce 2006, vpravo zbytky komety Linear, kterou postihl podobnej osud v roce 2010.
Mexiičané dávají Bonillovo pozorování do souvislosti s velkým meteoritickým rojem, pozorovaným v roce 1883 a kometou Pons-Brooks pozorovanou týž rok. Ještě zajímavější, až šokující je jejich vysvětlení, proč nikdo jinej Bonillovo pozorování nezopakoval. Podle nich to byl důsledek toho, že objekty prolétávaly velmi těsně kolem Země, takže je proti slunečnímu kotouči mohlo spatřit jen observatoře na zeměpisný šířce Mexika nebo nižší. Maximální vzdálenost, se kterou trosky komety míjely Zemi byla podle výpočtů jen asi 1/50 vzdálenosti Země-Měsíc (600 - 8000 km). Na základě průměrný velikosti objektů a jejich počtu byla odhadnutá jejich hmotnost v rozmezí 2 x 1012 až 8 x 1015 kg, to znamená, že největší z fragmentů mohl mít v průměru dobře přes půl kilometrů. Je tedy docela dobře možné, že nás osudného srpnového dne roku 1883 minulo stovka meteoritů 10x větších než známej Tunguzskej meteorit z r. 1908. Takový hromadný bobardování by zcela jistě způsobilo hromadný vyhynutí života na Zemi, lidstvo nevyjímaje, takže je docela možný, že lidstvo mělo zase jednou zprdele kliku... Ovšem řada astronomů namítá, že takový vysvětlení je krajně nepravděpodobný: oblak fragmentů by musel být rozprostřen ve velmi úzkým a dlouhým pásu a kromě stínů na Slunci bychom měli pozorovat jak zářicí objekty, tak déšť meteoritů v době průletu úlomků okolím Země.
Nedávno sem tady vykládal, jak tenký vrstvy s nanometrovými rozměry mohou pomoci využít tzv. horký elektrony, snižujícících účinnost solárních článků. Místo tenkých vrstev jde použít vrstvu nanokrystalků, tzv. kvantový tečky. V nich se horký elektrony zabrzdí jako broky v pytli s pískem a transformujou se do povrchový vlny elektronů, který lze následně využít v solárním článku. Z energie jednoho horkýho elektronu lze po jeho zachycení v kvantový tečce získat energii několika fotonů současně (dochází k multiplikaci nosičů náboje). Vrstva nanokrystalků na solárním článku tak slouží jako jakejsi tlumič horkých fotoelektronů, jejichž energie by jinak přišla vniveč a převádí je na viditelný záření, které může fotočlánek využít. Jako materiálu pro kvantový tečky se využívá koloidních sulfidů a selenidů kadmia a olova. V poslední době se hodně prosazuje selenid olovnatej, jehož elektrony obíhaj nanočástice ve vlnách vzdálenejch od povrchu, takže můžou bejt injektovaný do dalších materiálů
Galenit je minerál sulfid olovnatý a významná olověná ruda. Selenid olovnatý je mnohem vzácnější a v přírodě se vyskytuje jako minerál Claustalit. Protože jde o polovodič s velmi nízkou šířkou zakázanýho pásu (0.27 eV při 25 °C), jeho tenký vrstvy se používaj v termokamerách a detektorech infračervenýho záření - k uvolnění elektronů v tomto polovodiči stačí nízká energie tepelnýho záření. Při srážení olovnatých solí selenomočovinou nebo selenovodíkem v organických rozpouštědlech v přítomnosti velkého množství látek, který slouží jaký mýdlo se sráží selenid ve velmi jemnejch částicích o průměru několik nanometrů - povrchově aktivní látky zabraňujou růstu krystalků a omezujou jejich velikost podobně, jako žloutek omezuje velikost kapiček v majonéze. Energie zachycených fotonů se v tak malejch částicích polovidičů projevuje intenzívní fluorescencí - čím jsou krystalky menší, tím jejich povrchový vlny elektronů vyzařujou světlo o kratší vlnový délce (na obr. vpravo velikost krystalků PbSe klesá směrem doprava od 6.7 do 3.3 nm). Současně se s rostoucí velikostí krystalků prohlubuje jejich absorbce: na videu vpravo je vidět jak oranžová koloidní disperze nanoteček postupně tmavne až do červenohnědý tou měrou, jak se její krystalky postupně zvětšujou.
Mechanismus záchytu elektronu pomocí kvantovejch teček využívaj i rostliny při fotosyntéze. S výjimkou nejjednodušších řas (sinic) jejich fotosyntetický barvivo (chlorofyl) neni rozptýlený v membránách chloroplastů náhodně, ale tvoří pravidelně rozmístěný malý ostrůvky, který zvětšujou pravděpodobnost zachycení fotoelektronů, uvolněnejch barvivem přenosem náboje od jedný molekuly chlorofylu ke druhý. Odhaduje se, že kytky tímto způsobem zvyšujou účinnost fotosyntézy asi o 8%. V případě křemíkovejch fotočlánků by nanotečky mohly pomoci zvýšit účinnost ze současných 35% asi na 45%, problémem je malá stálost nanoteček na vzduchu. Olovo ani selén nejsou nijak stálý vůči oxidaci a nanotečky s velkým povrchem jsou k degradaci ještě mnohem citlivější.
Kolik materiálu vynesly jednotlivé země do vesmíru. Červeně jsou vyznačený vojenský družice, šedě komerční satelity, tmavomodře vědecký přístroje. Rusko jednoznačně vede a udělalo si z vesmíru svou předsunutou vojenskou základnu - jeho satelity ovšem v průměru pobyly ve vesmíru mnohem kratší dobu, než americký a dnes tvoří vesměs kosmický smetí. Skok komerčního sektoru v 90 letech odpovídá budování telekomunikační sítě, zejména televizní a mobilní sítě Iridium.
Zajímavá technika, jak vyráběd z dlouhovlnnýho světla krátkovlnný nebo ultrakrátký pulzy je protlačovat světlo pidinálevkou jako tryskou. Ten nápad teda neni nijak novej a už před několika lety fyzici dosáhli slušný koncentrace světla jeho šířením po povrchu tenkýho, kónicky se zužujícího zlatýho drádku nebo vlákna z nanotrubek. Ale nálevka má navíc tu výhodu, že dlouhý vlny který se průchodem tryskou postupně komprimujou sou na konci odfiltrovaný, protože úzkým koncem neprolezou ven. Zajímavý je, že lze takto vyrábět z viditelnýho světla téměř rentgenový záření (s vlnovou délkou kolem 50 nm) i když samozřejmě jen s nízkou účinností. Světlo se v nálevce šíří jako povrchový vlny elektronů a na konci vlny kov opouštějí a vyzařujou do prostoru. Aby to fungovalo, musí být ovšem trychtýřky velmi malý, o průměru do 100 nm. Vyráběj se vrtáním děr do stříbrný vrstvičky elektronovým paprskem (v podstatě oroštovaným elektronovým mikroskopem) nebo litografickejma technikama.
Plasmonický lasery a koncentrátory jsou v současný fyzice horký odvětví, protože umožňujou znamenitě miniaturizovat optický zařízení - plazmonový vlny se po povrchu kovů šířej pomalejc díky vysokýmu indexu lomu kovů, čili s mnohem kratší vlnovou délkou. A protože jde o technologii tenkejch vrstev, lze je snadno integrovat s optoelektronickými chipy. Pro teoretický fyziky je tato technika zajímavá zase tím, že jim umožňuje zkrátit už tak rychlý pulsy femtosekundovejch laserů a dostat se tak na attosekundový měřídko, umožňující zobrazovat např. přechodový děje při excitaci atomů. Např. pokud se z nanotrysek spolu s pulsama světla vytlačujou atomy neonu vysokou rychlostí, dochází k jejich deexcitaci v dostatečný vzdálenosti od trysky a lze ji tak pozorovat, jak elektrony padaj zpátky do atomů pomocí spekter svítícího proudu plynu rozložených v prostoru. Na obr. vpravo proti sobě vycházej do vakuový komory dva pramínky zleva neonu a zprava argonu, společně excitovaný femtosekundovými pulsy infračervenýho laseru. Excitovaný atomy se srážej jako v urychlovači a vzájemně si předávaj energii za vzniku pulsů extrémně krátkovlnnýho UV světla (8 nm, čili 160 eV) na podobným principu jako míčky Astroblaster.
Představa kolonizace Venuše na palubě obřích balónů - aerostatů. Metr krychlový vzduchu na Venuši v atmosféře z oxidu uhličitého unese o něco více než půl kilogramu. Zatímco na povrchu panuje tlak 92 atmosfér, ve výšce 50 km nad povrchem planety panujou teploty okolo 25 °C a tlak 1 atmosféra, gravitační přitažlivost zde dosahuje 90 % gravitační přitažlivosti na povrchu Země. Jelikož mezi stěnami nebude žádný rozdíl v tlaku, budeme mít dostatek času případné trhliny v plášti města opravit a žádná dekomprese ani infiltrace nebezpečného plynu hrozit nebude. Na Venuši dopadá 2,6 kW solární energie/ m², což je 2× více než na Zemi. IMO by se lidstvo mělo konečně vzchopid, přestat řešit problémy samo se sebou a investovat do implementace studené fúze, která by umožnila tyhle velkorysé vesmírné programy realizovat zcela bezpečně. Dnes už je to skutečně jen mentální problém lidstva, nikoliv problém technologickej. Začít s tím můžete klidně i sami na Mageu, např. tím, že skončíte s dětským hašteřením a neukázněností OT diskusí. Pokud to sami nezvládnete v malým měřítku, těžko můžete čekat, že se lidstvo změní v tom velkým.
Německý astronom Johann D. Titius si v roce 1766 povšiml, že planety Sluneční soustavy jsou uspořádány podle jistého pravidla, které pak v roce 1772 publikoval ředitel berlínské observatoře Johann E. Bode. Titius-Bodeovo pravidlo vyjadřuje vzdálenosti (velké poloosy) jednotlivých planet Sluneční soustavy podle vztahu: a = 0,4 + 0,3 . 2n, kde n nabývá hodnot (nekonečno, 0,1,2,3,…). Například pro Venuši (0) tak máme hodnotu 0,7, což poměrně dobře odpovídá velké poloose (0,72), pro Zemi (1) máme hodnotu 1, pro Mars (2) hodnotu 1,6 (realita 1,52 AU) apod. IMO by Titus-Bodeovo pravidlo mohlo souviset s Keplerovým modelem solárního systému, kterej má jistou oporu v éterový teorii - její geometrie dvanáctistěnu vyplývá totiž z energeticky nejvýhodnějšího rozložení fluktuací hustot v protoplanetárním disku a objevuje se i na dalších místech (geometrie fluktuací temný hmoty ve vesmíru, možná i geometrie neutrin obklopující planetu Zemi - viz model dvanáctistěnové Země ruského geologa Kyslitzina). Podle tohoto modelu Mars obíhal v osmistěnu vepsaném do icosahedronu odpovídajícího Venuši a vepsaného do dodecahedronu Marsu vepsaného tetraedru Jupitera, vepsaného do krychle Saturnu. Pravidlo však nsplňujou všechny planety sluneční soustavy, např. pro Neptun (30 AU) dává pravidlo hodnotu 38,8, která by odpovídala spíše planetoidu Pluto.
V nebeské mechanice už jedno takové pravidlo existuje a je teoreticky i prakticky ověřené. Pokud dva objekty obíhají okolo centrálního tělesa (například hvězdy) takovým způsobem, že jejich oběžné doby jsou v poměru celých kladných čísel, mluvíme o gravitační rezonanci. Například v extrasolárním systému Gliese 876 jsou v rezonanci 1:2:4 dokonce hned tři planety. Někteří astronomové se snaží Titius-Bodeovo pravidlo aplikovat i na objevené exoplanety. Příkladem může být známý planetární systém 55 Cnc. M. Cuntz z Texaské univerzity ve své práci tvrdí, že díky aplikaci upraveného Titius-Bodeova pravidla, zjistil možnou existenci planety na oběžné dráze ve vzdálenosti 1,5 AU. Pokud by tato hypotetická planeta existovala, obíhala by okolo své mateřské hvězdy na okraji obyvatelné oblasti, která se u 55 Cnc nachází ve vzdálenosti zhruba 0,84 až 1,67 AU. Má to ovšem jeden háček, autor předpokládá existenci i dalších 3 dosud neobjevených planet u hvězdy 55 Cnc, v souhrnu by to muselo znamenat, že okolo hvězdy obíhá celkem 9 planet. Přestože existenci planety na oběžné dráze kolem 1,5 AU připouští teoretické modely (taková oběžná dráha by byla stabilní), teprve pozorování hvězdy 55 Cnc v dalších letech prokážou či vyvrátí tuto značně kontroverzní teorii.
Krystalky přírodních nebroušenejch diamantů sou charakteristický svym oblým tvarem. Diamant totiž nekrystalizuje jako ostatní nerosty hydrotermálně z roztoku, ale z roztavený horniny bohatý na uhlík za vysokejch tlaků blízko pod bodem tání uhlíku. Za tak extrémních podmínek se uplatňujou vibrace atomů (kvantová neurčitost jejich polohy) a povrchový napětí taveniny, který se snaží udělit krystalku tvar kapky. Tento jev je výraznější tím více, čím vyšší je teplota krystalizace. Na obr. vpravo jsou krystalky zlata, který zkrystalovaly při teplotě 1000 °C, tedy těsně pod bodem tání zlata (1064.18 °C) a který za takovejch podmínek získaj skoro kulatej tvar. Průmyslově pěstovaný krystaly safíru nebo polovodičů se úmyslně pěstujou při teplotě těsně pod bodem tání, protože za takových podmínek probíhá krystalizace rovnovážně a krystal přitom do sebe strhává minimum nečistot z taveniny. Takový monokrystaly se rozhodně nepěstujou pro krásu, páč maj docela oblý hrany, což je výhodný i z technologickejch důvodů - např. s ohledem na nižší ztráty materiálu při jeho obrábění na výslednej válcovitej tvar.
Jak fungujou slitiny s tvarovou pamětí? Když rovnáme kulatý pomeranče na hraničku, je jen jeden způsob, jak to udělat optimálně: každej pomeranč klademe mezi trojici dalších, čímž vznikne tzv. tělesně centrovaná kubická mřížka, typická pro tvárnou austenitickou ocel. Ovšem pokať jde o šišatý plody, jako např. citróny, může být výhodnější jiný způsob, při kterém citrón v každé nové vrstvě ukládáme šikmo mezi dvojice v předchozí vrstvě, čímž vznikne tzv. jednoklonná mřížka (martensit). Pro slitiny kovů tvořených homogenní směsí kulatejch a šišatejch atomů (např. slitina nitinol niklu a titanu 1:1) může být energetická výhodnost prostorovýho uspořádání obou stavů zcela rovnocenná a můžou pak přecházet z jedný do druhý i při nízký teplotě. Aby taková slitina udržovala tvarovou deformaci, je nutný aby její atomy spolu chemicky reagovaly (tvořily tzv. intermetalickou sloučeninu), čímž je zajištěno, že oba druhy atomů nebudou rozptýlený v mřížce náhodně, ale pěkně nastřídačku. Obvykle přitom platí, že zahřátím materiálu vibrace atomů zvětšujou nároky na jejich prostor ve všech směrech rovnoměrně, stávaj se jakoby kulatější a zahřátej materiál má tudíž tendenci přecházet do kompaktnější ale měkčí tělesně centrovaný mřížky. Při pozorování v elektronovým mikroskopu vykazujou slitiny s tvarovou pamětí charakteristickej tvídovej vzorek, tvořenej ostrůvky obou fází, který přecházej při zahřívání jedna do druhý. Mezi oběma fázemi přitom dochází k materiálovýmu pnutí, ale pokud pnutí vzniklý deformací materiálu nepřekročí hranici nutnou k dosažení fázovýho přechodu, deformace obou fází se zachovávaj spolu s jejich uspořádáním, protože různě velký atomy střídavě vyčnívající z rovin mřížky zabraňujou smýkání atomovejch vrstev přes sebe. V důsledku toho kovový slitiny s tvarovou pamětí jsou často elasticky anizotropní a lze je snáze deformovat kolmo či rovnoběžně s atomovými rovinami, než šikmo přes ně a udrží elastickou deformaci mezi vrstvami. Vnitřní pnutí mezi fázemi dodává takovým slitinám tvrdost, houževnatost a pružnost (patří mezi ně bronzy, známý už od starověku a kujná ocel). V případě měděných bronzů je tvorba intermetalických sloučenin pozorovatelná i pouhým okem, páč taková slitina má sytější odstín, než původní složky (měď je růžová, zatímco bronzy mají nahnědlej odstín).
Ještě stojí za to podotknout, že i polymery mívaj výraznou tvarovou paměť (při zahřátí se krabatí a smrskávaj), ta je ale tvořená jiným mechanismem. Na mnohé polymery lze nahlížet jako na směs amorfních a krystalickejch domén s různou teplotou tání (amorfní polymery jsou pochopitelně snáze tavitelný) a obě si mohou zachovávat svý pnutí vzniklý za určitý teploty. Takže když takovej polymer zahřejeme pod teplotu skelného přechodu, deformace nízkotající fáze vymizí a můžou se uplatnit pnutí zbylý krystalický fáze. U některejch vícesložkovejch polymerů lze dosáhnout při zvyšování teploty postupnýho tání jednotlivých složek a takovej materiál může tvarově deformovat v několika krocích, čehož se dá i konstrukčně využít. Nafion je kopolymer teflonu s dalšími termoplasty a teflon má podstatně vyšší bod tání, než většina ostatních polymerů, proto si svůj tvar udržuje i tehdy, když jsou ostatní složky polymeru roztaveny. Na videu vpravo je kousek Nafionový fólie s dvoustupňovou tvarovou pamětí, která obnovuje tvar fólie při postupným zvyšování teploty řízeným způsobem.
Kameře HiRISE sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiter) se podařilo zachytid prachovou bouři na povrchu Marsu, což astronomům mj. umožnilo změřit rychlost větru. Ta při poryvech dosahuje maxima až 45 m/sec (160 km/hod), ačkoliv většinu času se pohybuje v rozmezí 20 - 30 m/sec (70 - 110 km/hod). Rychlost větrnejch bouří je tudíž podstatně vyšší, než na Zemi (limit Beafortovy stupnice pro hurikán je cca 120 km/hod). Ale protože Marsí atmosféra je 100x řidší, než na atmosféra na Zemi při hladině moře, sou účinky takovýho vichru mnohem slabší. Nicméně, protože značná část povrchu Marsu je pokrytá velmi jemným prachem a je velmi suchá, dokážou větrný bouře zahalid Mars před pozorováním ze Země po řadu měsíců. Takový globální prachový bouře sou pozorovatelný aji ze Země slabším dalekohledem, protože úplně zakryjou povrchový struktury Marsu.
Při pohledu zvenku vypadá sluneční skvrna jako dutej útvar, jakási hluboká díra do povrchu Slunce - ve skutečnosti tvoří jen mělkej kráter a hustota solární plasmy je v jejím centru vyšší, než v jejím okolí. Což je relativní pojem, protože hustota plasmy při povrchu slunce je jen několik desítek miligramů vodíku na metr krychlový a je nejméně 35.000 řidší než zemská atmosféra při hladině moře - z pozemskýho hlediska je to téměř dokonalý vakuum. Ale v horkých oblastech fotosféry jsou teploty tak vysoký (5900 °C), že elektrony sou z větší části odtrhaný od atomů a protože sou lehčí, než zbytek atomů, pohlcujou elektromagnetický vlnění jako černý těleso. Díky tomu je plasma mimo sluneční skvrny mnohem svítivější a vůči pozorovateli se navenek chová jako ostrá zářící hranice, vymezující povrch Slunce, tzv fotosféra (z řeckého photos – světlo). Ačkoliv Slunce jako plynný těleso žádnej fyzickej povrch nemá a jeho hustota plynule klesá z fotosféry do chromosféry. Chromosféra je tenká průhledná vrstva sluneční plasmy nad fotosférou a svítí jen slabě červeně spektrálníma čárama vodíku asi jako schodišťová doutnavka. Její záře však ve svitu fotosféry úplně zaniká a lze ji pozorovat jen při slunečním zatmění.
Již malej pokles teploty tedy stačí, aby se plasma stalo mnohem průhlednější (teplota uvnitř skvrny je asi 4800 °C) a umožňovalo pohled dovnitř tmavý oblasti sluneční skvrny, která je nazývaná "umbra" pro svou tmavohnědou barvu, pod jakou se jeví v optickým dalekohledu. Umbra tedy tvoří gigantický bazén chladnější a hustší sluneční plasmy, separovaný od stoupavejch termickejch proudů u povrchu fotosféry (tzv. granula) a zvolna klesající do středu Slunce. Jeho průměr je často větší, než průměr zeměkoule a některé skupiny slunečních skvrn dosahují průměru planety Jupiter. Intenzita magnetického pole v okolí sluneční skvrny odpovídá asi síle slabšího magnetu na ledničce, cca 0.15 Tesla. Tmavší límeček kolem skvrny se nazývá penumbra ("polohněď") a označuje místo, kde na povrch Slunce vystupuje konvektivní oblast, řízená magnetickými místo termickými proudy. Ta je pod povrchem mnohem rozsáhlejší, jak zviditelňujou optický řezy fotosférou, pořízený Dutch Open Telescope (viz obr. vpravo). Na jeho stránkách můžeme najít řadu videí (1, 2, 3, 4...), věnovanejch dynamice plasmy slunečních skvrn.Jde o víry sluneční plasmy, vznikající lokálním přehřátím plasmy hluboko v konvektivní zóně a stoupající jako vírový kroužky k povrchu. Zde se na chvíli usazujou jako bubliny na povrchu vroucí vody, dokud "neprasknou" a neuvolněj část svý hmoty do prostoru v podobě slunečních protuberancí. V éterový teorii sluneční skvrny představujou jakejsi model hmotnějších objektů ve vakuu, např. skvrny na povrchu neutronovejch hvězd by se svýma vlastnostma blížily chování velmi zvětšenejch elementárních částic.
Tlak na snížení výrobních nákladů spolu s dovozem levnejch čínskejch výrobků se projevuje poklesem kvality i v oblasti elektroniky. Tohle je srovnání zesilovacích tranzistorů stejného typu a nominálního výkonu, ale od několika různejch výrobců: odleva 2N3055 značky RCA General Electric, čínský 2N3055 značky "GM" vyráběný přímo pro GM Electronic, čínský 2N3055 značky "STM" a KD605 českýho výrobce TESLA. Čínský tranzistory buďto postrádají heat spreader (měděná vložka pod chipem rozvádějící teplo), nebo mají mnohem tlustší základnu ocelového pouzdra a plocha jejich chipu je menší, než u starších poctivých RCA nebo TESLA modelů, takže snesou nižší nominální zatížení. Příznačné je, že přívody čínských tranzistorů jsou ferromagnetické, čili ocelové místo měděných a mnohem tenčí. Pouzdro "číňanů" je zinkované, u ostatních je kadmiované a kryt čínských tranzistorů drží na pouzdru pouze "silou čínskýho ducha". Čínské tranzistory jsou tak méně odolné vůči mechanickému namáhání, vniknutí vlhka a korozi.
Polovodičovej přechod tranzistorů pro koncové stupně zesilovačů je planárně epitaxní s utopenou bází a má meandrovitý tvar pro zvýšení výkonu. Ačkoliv je šířka zakázaného pásu běžného křemíkového přechodu malá pro vyzařování ve viditelném spektru, lze přesto výkonový tranzistor donutit svítit! Využívá se přitom nedestruktivního průrazu přechodu B-E, který u běžných výkonových tranzistorů nastává asi do -10 V, kdy se uplatňuje nepřímý zakázaný pás křemíku (svítí rekombinace nosičů na příměsích polovodiče místo na atomech křemíku). První slabé světélkování se objevuje asi při 8 V / 150 mA. maxima bylo dosaženo při 12 V / 1,5 A, kdy je světélkování tranzistoru zřetelné i za denního světla.
Podle téhle infografiky se hlasitost populárních hudebních skladeb postupem let v průměru zvyšuje. Je možný, že lidi jako celek hluchnou, dávaj přednost agresívně hlasitý muzice nebo se snad muzika přizpůsobuje zvýšenýmu hluku životního prostředí? A proč by vlastně měla, když si lidi můžou hlasitost skladby sami nastavit při přehrávání? Jedno z možných vysvětlení spočívá v častějším používání kompresorů, který vyzdvihujou hlasitost tichejch pasáží a naopak snižujou úroveň těch hlasitejch tak, aby bylo možný muziku poslouchat z rádia bez dodatečných úprav hlasitosti (přehrávače hudby dodávaný s Windows mají tuhle fíčuru už zabudovanou) Protože tichý pasáže převládaj nad hlasitejma, v průměru se tak hudební skladby stávaj hlasitější (YT video a další). Svoji roli může hrát i příklon k poslechu hudby v prostředí městskejch šumů a ruchů, apod.
Na obr. vpravo je digitální záznam edicí Jacksonova alba "Black and white" z roku 1991, 1995 a 2007, na kterém je vidět výsledek tzv. "války o hlasitost", čili výsledek evolučního boje nahrávacích studií o prosazení co nejnadupanějšíí nahrávky na trhu. Díky vícestupňové kompresi je nahrávka dynamicky i frekvenčně plošší a mezi nejtišším a nejhlasitějším místem není prakticky žádný rozdíl. Vypjaté momenty, jakými by měly být třeba refrény, nastupují ve stejné intenzitě a neslouží své funkci. Protože aranže verzí bývají jednodušší než refrény, hrají paradoxně lépe a hlasitěji a nahrávka je tak často postavena na hlavu.
Čína se snaží prosadid i na poli robotiky a tak Zhejiangská universita vyvinula humanoidní roboty hrající ping-pong. Bekhendem i přímým forhendem (YT video). Líbí se mi, jak každého robota zachmuřeně sleduje maník třímající červené STOP tlačítko - číňani evidentně berou hrozbu případné vzpoury strojů zcela vážně.
Jak pracuje samohyb ORBO od irské firmy Steorn? Jeho pohyb je údajně založen na magnetický saturaci feritový toroidní cívky. Ta je vtahovaná mezi póly dvojice neodymových magnetů, ale pokud s ní prochází proud, dochází k magnetickýmu nasycení jejího materiálu a magnety být přitahovaná přestane. Nyní už stačí jen zařídit, aby k nasycení cívky došlo právě tehdy, když se od magnetů začíná vzdalovat podobně, jako v případě komutátorovýho motorku, u kterýho se taky vypíná elektromagnet v pólovým nástavci, jakmile se začne vzdalovat od statorovýho (elektro)magnetu. Steorn k tomu účelu nepoužívá mechanický komutátor, ale elektronický obvod. Efekt je údajně založen na BH viskozitě, čili skutečnosti, že k obnově magnetizace proudem saturované cívky nedochází okamžitě, materiál vykazuje setrvačnost magnetických domén. Na rozdíl od elektromotorku je elektrický proud, který ovládá přitažlivost pólových nástavců k elektromagnetu zcela separován od elektrické práce, kterou Orbo vykonává. U komutátorového elektromotorku tomu tak není - zde otáčení motorku ihned v obvodu vytváří protinapětí a magnetické pole, jelikož přitom funguje jako dynamo, takže energetická bilance je tu mnohem přímočařejší.
Orbo by tedy generovalo práci "z ničeho" v případě, že energie nutná k saturaci materiálu cívky by byla menší, než potenciální energie, kterou může magnetizovaná cívka vykonávad. Faktem je, že první demonstrace samohybu v červnu 2007 selhala a druhá demonstrace na přelomu roku 2009/2010, kdy Orbo bylo částečně napájeno z baterie neposkytla jednoznačný důkaz, že generuje užitečnou práci. Nicméně, Orbo na rozdíl od energie zcela hmatatelně generuje slušné peníze, protože firma Steorn zpoplatňuje přístup k webu vývojářské komunity tučným poplatkem. Odhaduje se, že již během roku 2010 zaplatilo firmě Steorn (čítající 20 zaměstnanců) licenční poplatek €420 nejméně 5000 zvědavců, kteří jsou však pod hrozbou soudního postihu smlouvou zavázáni k mlčení a předem se vzdali veřejné kritiky a reklamace - takže si ani nemají na co stěžovat. Nedávno Steorn vyrukoval se zařízením, které údajně využívá "volnou energii" demagnetizace v zařízení bez pohyblivých částí (tj. podobně jako tzv. MEG generátor Toma Beardena) a mění ji na teplo, kterým vyrábí páru. Netřeba asi dodávat, že kolem tohoto zařízení Steorn zatím udržuje ještě větší mlhu, než kolem Orbo, takže bližší detaily nejsou dosud známy - kromě konspiračně působících videí (1, 2) jakéhosi 1 kW zařízení, které má údajně ohřívat vodu na 60 °C a které CEO Steornu Shaun McCarthy zveřejnil zcela neoficiálně na svém FB profilu. Možná je založeno na overunity efektech, které McCarthy údajně naměřil na cívce s niklovým jádrem, které se při aplikaci střídavého proudu zahřívalo více, než při napájení proudem stejnosměrným. Možná McCarthy třeba znovuobjevil princip indukčního vařiče, takže se nechme překvapit..
Srdcem rekuperačního kola studenta NovoJorxké polytechniky Maxwella von Steina je planetová převodovka umístěná v zadním náboji kola, která dokáže plynule měnid převodovej poměr mezi hodnotama 20 - 24 km/hod.. To umožňuje využít sedmikilový setrvačník, umístěný v prostoru rámu pro rekuperaci energie místo brzdění a při rozjezdu ji vrátit zpět (YT video). Mezi oběma režimy se převodovka přepíná pomocí otočné rukojeti, která funguje jako brzda a plyn. Je otázka, zda cca 10% ušetřené energie pedálů vyváží gyroskopickej efekt ztěžující ovladatelnost kola v zatáčkách a ztráty energie vyplývající ze zvýšení hmotnosti kola setrvačníkem - taková úprava jistě neni vhodná do kopcovitého terénu, ale pouze do městského provozu, kde se často rozjíždí a brzdí. Osobně bysem se cítil nesvůj na kole, kde každou chvíli hrozí zamotání přirození do setrvačníku.
Co zbude z jaderný elektrárny, když ji zatopí vlna tsunami - doutnající troska, která se musí chladit vodou... Na obrázku třetí reaktor Fukushimský jaderky demonstruje křehkost jaderné technologie, která pracuje na hranici bezpečnosti a spolehlivosti současného materiálového inženýrství, ačkoliv dokáže využít jen asi 2% energie jádra (0,5% bez přepracování paliva). Moderni množivé reaktory dokážou vyžít energii lépe, jsou ale ještě křehčí a nebezpečnější. Elektrárnu v Japonsku nyní znovu zasáhlo zemětřesení, které ohrožuje integritu chladicích nádrží palivových tyčí. Kdyby po zemětřesení voda z chladící nádrže vlivem prasklin odtekla, do osmi hodiny by teplota chladicích tyčí dosáhla 2800 stupňů Celsia.
Příze a tkanina z uhlíkovejch nanotrubek dnes patří ke komerčním - byď vysoce specializovaným a drahým - výrobkům: používaj se jako pevnej a vodivej materiál k různým účelům a lze si je běžně objednat na trhu, např. u společnosti Nanocomp CNT v libovolnejch rozměrech. Když se povrch jednotlivých molekul elektricky nabije, nanotrubky se vzájemně odpuzujou a snažej se lanko rozmotat, při vypnutí napětí děj probíhá obráceně a lanko se smotává. Fyzici zkoušeli použíd nanotrubkovou nidku jako motorek, kterej se vratně rozmotává a smotává, pokud se na něj přivede různé napětí. Protože nanotrubky sou tvořený grafitovou strukturou a sou v podstatě vodou nesmáčivý, nabíjení nanotrubek probíhalo v organickém rozpouštědle (acetonitrilu) s rozpuštěnou organickou solí. Její ionty se vratně adsorbujou na povrch nanotrubek, čímž je elektricky nabíjej a stupeň adsorbce lze měnit právě změnou elektrickýho potenciálu, přivedenýho na vlákno.
Fyzici z Mnichova demonstrovali (PDF) vznik párů částice-díra na umělém Mottově izolantu z ochlazenejch atomů rubidia uvězněnejch v optický mřížce, která simuluje chování nosičů náboje v polovodičích. Polovodičům se říká polovodiče na proto, že vodí tak nějak na půl, ale proto, že vodí jen někdy - např. při osvětlení nebo po zahřátí. Čistej polovodič tvoří dokonale pravidelnou mřížku z atomů, která sama o sobě nevodí. Zahřátím nebo ozářením se z části atomů odtrhnou elektrony, které polovodičem putují samostatně, zatímco uprázdněná místa se označujou jako díry a v elektrickém poli můžou migrovat samostatně na opačnou stranu než elektrony. Výslednice obou pohybů je pak elektrický proud, kterej polovodičem prochází. Atomovou mřížku lze simulovat interferencí světla v průsečíku několika kolmo se protínajících paprsků laserového světla, který vytvoří trojrozměrnou optickou mřížku. Atomy jsou sestřásaný do jejích uzlů podobně jako třeba částice mouky na vibrující desce tvořící tzv. Chladniho obrazce.
Při vhodném ozáření dojde k tomu, že některý z atomů přeskočí do sousedního uzlu optický mřížky, takže v jednom z uzlů atom chybí, v dalším jsou pro změnu dva. Kupodivu ani jedno z míst nezáří ve viditelném světle, protože atomy, který jsou stlačený do jednoho místa na sebe narážejí a tepelnými vibracemi o svoji energii přijdou dříve, než se může vyzářit ve fotonu viditelného světla. V důsledku toho se v optické mřížce objeví vedle sebe dvojice temných míst, kde atomy nevyzařují světlo a který sloužej jako model elektronu a díry v polovodiči nebo jako model částice a antičástice v Diracově modelu vakua. Kdybychom však tuto dvojici pozorovali v dlouhovlnném světle, viděli bychom jak jedno z dvojice míst intenzívně vyzařuje infračervené záření nebo mikrovlny. To by sloužilo jako definitivní důkaz toho, že atomy optickou mřížku neopustily, ale sdílejí společnou pozici v optické mřížce. S rostoucí hustotou energie koncentrace i vzdálenost párů vzrůstá a postupně se mění v chaotickou kapalinu, podobně jako když se polovodiče při dostatečně vysoké teplotě mění v materiály s kovovou vodivostí.
Na obrázku dole je aparatura, na který bylo pozorování uskutečněný a fotky z jejího stěhování z Frankfurtu do Mnichova. Dominuje jí žlutej a modrej laser, jehichž světlo se skládá na zelenou. Žlutej laser slouží k chlazení atomů, modrej k vytváření a udržování optický mřížky, která ochlazený atomy udržuje v pravidelnejch rozestupech. Je vidět, že je pro fyziky bylo jednodušší optickou lavici nerozebírat, ale převézt celý stůl jako celek.
Předběžná publikace výsledků o nadsvětelné rychlosti neutrin italským týmem OPERA zvedla velkou vlnu zájmu o preprintový server ArXiv.org, kde byla zpráva publikovaná. V následujícím měsíci se tam objevilo asi padesát dalších preprintů (samozřejmě ani jeden z nich neprošel peer-review, stejně jako původní článek), který se částečně snažily výsledek vysvětlit modifikací existujících teorií, zčásti vyvrátit přihlédnutím k efektům, který byly v původní práci údajně opominuty. Můj názor je, že výsledek z experimentů OPERA je reálnej - není totiž prvním pozorováním nadsvětelné rychlosti neutrin a výsledky ostatních experimentů splňují dobře závislost rychlosti neutrina na energii, která vyplývá z modelu neutrina jako Majoranovy částice. To je model částic, které narušujou zákon zachování leptonového čísla, což je v současné době studováno např. pozorováním bezneutrinovýho beta rozpadu (ββ0ν) Ge76 v laboratoři GrandSasso, kterou používal aji tým OPERA.
Zjednodušeně jde o to, že částice se vakuem šíří jako vírovej kroužek, kterej rotuje s pravo-levou symetrií. V případě lehká částice ho fluktuace vakua můžou překlápět ze stavu částice do stavu antičástice a zpět (viz graf uprostřed). Neutrina mohou být majoránovskou částicí jen proto, že mají nulovej elektrickej náboj a magnetickej moment, které se u normální, tzv. diracovské částice a antičástice liší a bude se lišit pouze v leptonovém čísle. Pokud se však nemusí leptonové číslo zachovávat, může dojít přeměně neutrina v antineutrino a zpět, i když s velmi malou pravděpodobností. V tomto případě si v procesu nezachovávajícím leptonové číslo můžou dva neutrony vyměnit neutrino a antineutrino, který vzájemně anihilujou a dojde k uvolnění pouze dvojice elektronu. Z dosavadních experimentů vyplývá pro neutrino majoranovského typu horní hranice hmotnosti ~ 0.45 eV, což je v dobrém souhlasu s ostatníma pokusama o vážení neutrina. Když se neutrino šíří vakuem jako částice nebo antičástice, musí splňovat speciální teorii relativity jako fermion a šíří se podsvětelnou rychlostí. Ale právě v okamžiku, kdy se neutrino překlápí z částice do antičástice se vakuem šíří jako tachyon s nadsvětelnou rychlostí a může tak v konečným výsledku o maličko překročit rychlost světla. Pravděpodobnost překlápění roste s rychlostí neutrina a je tudíž pravděpodobný, že neutrina s nízkou energií se stále šíří podsvětelnou rychlostí, zatimco ta vysokoenergetická ji překračujou čim dál výrazněji. To vysvětluje, proč při explozi supernovy SN1987a byl pozorovaná neutrina s nižší nadsvětelnou rychlostí, než při podzemních experimentech s neutriny.
Využití energie v solárních článcích naráží na několik principiálních problémů. Např. čim tlustčí polovodič, tím líp pohlcuje světlo, ale tím má současně vyšší elektrickej odpor. Dopováním polovodičů příměsema se polovodič obarví, asi jako znečištěnej přírodní diamant, což umožňuje tloušťku snížit, ale na příměsích současně dochází k rekombinaci nosičů náboje dřív, než můžou být svedeny elektrodama, což snižuje účinnost (příměsi se chovaj jako mikrozkraty uvnitř článku). Další omezení vzniká tím, že každej polovodič pohlcuje jen světlo od určitý frekvence výš, protože fotony dlouhovlnnýho světla nestačí elektrony vybudid na vyšší energetický hladiny. Když použijem polovodič absorbující dlouhovlnný světlo, výsledný napětí je nízký a podíl odporovejch ztrát uvnitř i vně článku začne narůstat. Když použijem polovodič absorbující jen krátkovlnný světlo, napětí na fotočlánku je sice vysoký, ale pak využijem jen tu část slunečního světla, která je v jeho spektru zastoupená nejméně - největší podíl sluneční energie totiž dopadá v dlouhovlnným, infračerveným světle. Tento problém lze částečně řešid vícevrstvými články s tzv. heteropřechody, kdy krátkovlnnou část světla zachytíme jedním polovodičem, pod který je další, dávající sice nižší napětí, ale schopnej využíd i zbylou dlouhovlnnou část spektra. Takový články sou však výrobně náročný a drahý a využívaj se jen v nejnáročnějších aplikacích (např. solární panely pro družice).
Nicméně teoretická účinnost fotočlánků je i tak omezena asi na 42%. Příčina je v tom, že excitace elektronů P-N přechodu se podobá házení hrachu na šikmou střechu: dole u okapu využíváme energii kutálejícího se hrachu, ale napřed hrách musíme na střechu vyhodit a část vstupní energie se ztrácí při jeho dopadu. Elektrony excitovaný fotonama maj totiž výrazně větší rychlost, než sousední elektrony, sou tzv. "horký" a pohybujou se nezávisle na ostatních elektronech. K tomu, abychom je mohli usměrnit a využít v P-N přechodu se musí napřed srážkama s ostatními elektrony zpomalit a "ochladit" a tato část energie zůstává nevyužita a rozptyluje se na teplo. Odhaduje se, že kdyby se ji podařilo zužitkovat, teoretická účinnost solárních článků by mohla dosáhnoud až někam k 70%. Problém je, že střední volná dráha elektronů v běžnejch polovodičích je za běžnejch teplot natolik krátká, že jakákoliv polovodičová struktura, která by horký elektrony mohla využíd, by musela bejt nesmírně tenká - nebo by články musely bejt chlazený na teplotu kapalnýho helia. Zde nastupuje na scénu grafín, což je nejtenčí známá struktura na bázi uhlíku a vyznačuje se velmi dlouhou střední dráhou elektronů i za normální teploty. Při odloupnutí monovrstvy z grafitovýho krystalu např. pomocí lepicí pásky (obr. vlevo) se volný elektrony na obou stranách vrstvy silně odpuzujou a vzájemně se stlačí. Ve stlačený vrstvě elektronů se vzájemně vyrušujou odpudivý síly mezi elektronama, který způsobujou jejich brždění při vzájemným pohybu. V důsledku toho se elektrony v grafinu i za normálních teplot pohybujou jako elektrony ve vrstvách běžnejch polovodičů za teplot mnohem nižších. To otvírá cestu k vývoji novejch typů fotočlánků, který budou využívat jak energii tzv. horkejch elektronů, tak energii dlouhovlnný části slunečního spektra, ale např. fungovat i jako čidla v termovizních kamerách fungujících za běžný teploty, popř. posunout jejich citlivost do terahertzové oblasti. Fyzici z MIT nedávno studovali fotoproud grafínu způsobenej horkýma elektronama. Svítili laserem na kousek grafinu, čímž podél jeho vrstvičky vznikl tepelnej spád. Horký elektrony vyletovaly podél vrstvy do chladnější části a vytvářely tak měřitelný napětí podobně jako zahřátý ionty ve vakuovým termoiontovým termočlánku. Že se v takovým fotočlánku uplatňujou horký elektrony a ne jen normální fotoelektrickej jev se pozná z toho, že fotočlánek generuje vyšší napětí při osvětlení modrým světlem, než červeným. U normálních fotočlánků výstupní napětí na barvě světla nezáleží stejně jako barva LED nezávisí na vstupním napětí.
Někteří astronomové si myslej, že za sklon Uranu téměř kolmo k rovině oběžné dráhy může náraz další planety. A protože jeden takový náraz by rozhodil systém Uranových měsíců, tak musely být nejméně dva. IMO vysvětlení sklonu planet může vyplývad ze způsobu, jakým se planety odvalovaly po víru protoplanetárního disku a nabalovaly z něj na sebe materiál. Jelikož Venuše vymetala jeho vnitřní okraj, získala retrográdní pohyb a opačnej sklon rotační osy, než Uran.
Řez podmořským kabelem, aneb mnoho povyku pro nic. Kabel obsahuje 4-8 optickejch vláken v olejový lázni s přenosovou kapacitou do 10 Gbit/s. Délka spojů může dosahovat až desítky kilometrů, ovšem takovou délku celistvého optického kabelu nelze zajistit - proto se kabely spojujou přímo na palubách pokládacích lodí. Na takovéto vzdálenosti je také značný útlum signálu, proto se na optické trasy zhruba každých 50 – 100 km „přivařují“ takzvané opakovače, díky kterým se signál znovu posílí. Tyto opakovače jsou napájeny z vedení uvnitř kabelu (někdy i 5000 V stejnosměrného napětí). Na kabelu tvoří jakousi bouli, která je cca 2,5 m dlouhá a má průměr 50 cm. Aby se omezilo riziko přetrhnutí při mechanickém namáhání, kabely se pokládaj po mírně zvlněné trase rychlostí 30 - 100 km/den. Na pobřeží jsou chráněný proti příboji plastovými kryty.
Bylo zveřejněno jméno americký firmy, která má megawattovou fúzní jednotku prodávat: konzorcium Kleiner Perkins Caufield & Byers. Američani si však přejí, aby fúzní jednotky byly prodávány pod jménem Andrea Rossiho z jednoduchého důvodu: v USA není možné provozovat jadernou elektrárnu bez autorizace americké vlády. A to může být důvodem, proč začne být prodávána v Evropě místo v USA.
Fyzici poprvý demonstrovali jef předpovězenej před padesáti lety jako Andersonova lokalizace na trojrozměrným bosonovým kondenzátu. Pokud svítíme laserem do mlhy, taxe světlo rozptyluje náhodně na všechny směry a jeho intenzita směrem od středu paprsku postupně klesá. V kvantovaným systému, jakým je bosonový kondenzát ale hustota energie nemůže klesnout pod energii základního stavu a v takovým případě se prostě fotony od určitý vzdálenosti dál nešířej a potácej se mezi fluktuacema sem a tam na místě (pokud sou fluktuace však dostatečně pomalý či řídký, částice mezi nima můžou zvolna difundovat Brownovým pohybem). Ačkoliv v případě lokalizace jde o typickej kvantovej jev, byla pozorovaná (PDF) lokalizace ultrazvuku i v poli náhodně rozvrstvenejch hliníkovejch kuliček - při určitý vlnový délce se totiž většina energie šíří v takovým systému pomocí vln po povrchu kuliček místo jejich objemem a simuluje tak chování kvantový pěny vakua. Což mj. demonstruje, že pro každej kvantovej jev jde najíd jeho klasickou mechanickou analogii a není tudíž třeba se vzdávat klasickejch představ o vakuu a kvantový mechanice.
Fyzici kvantovou lokalizaci testovali s použitím zeleného světla argonového laseru, který vykazuje silnej fázovej šum. To je za normálních podmínek vlastnost pro experimenty nemilá, ale tentokrát fyzikům přišla vhod. Napřed mezi zkřížený světla laseru nachytali dostatečný množství atomů rubidia, vypařujících se z magnetický pasti (viz dvojice cívek na obr. vpravo), chladicí lasery pak vypli a na atomy posvítili argonovým laserem. Obláček svítících atomů přitom zvostal vytuhlej na místě, dokud laser zvostal zapnutej. V kvantový mechanice sou všechny částice popsaný pravděpodobnostní vlnou, který se postupně rozplývá v čase do nekonečna. V obecný teorii relativity by naopak všechny hmotný tělesa měly zkolabovat rychlostí světla do singularity. Vidíme, že reálnej svět se takto šíleně nechová a ani jednou z teorií se neřídí. Předpovědi obou teorii se pro objekty rozumný velikosti jakoby zprůměrujou a jejich objem zůstává stálej. Lze to mj. intepretovat jako důsledek lokalizace jejich vln v kvantovým šumu vakua.
Fotonová lokalizace je využívaná i přírodou, např. vzácnej kostarickej vruboun Chrysina limbata podobně jako příbuznej jihoasijskej Cyphochilus využívá odraz fotonů od vláknitý chitinový vrstvy s náhodnou strukturou, takže odráží světlo všech vlnovejch délek stejně. Brouci se tím v pralese maskujou za kapky rosy, odrážející světlo ve všech směrech, takže se lesknoucí brouk neprozrazuje při pohybu..
FAVORID: To už Rossi udělal před tím, že přerušil ten samoudržovací režim po 35 minutách řka, že by se ten reaktor stal nestabilní. Nevim co tim bylo míněno, asi že by explodoval, či co. Co se toho novýho testu týče, záleží na objemu reaktoru. Pokud vím, každá ta jednotka má pracovní prostor jen 50 ccm. Např. z běžnejch paliv nejkoncentrovanější chemickej zdroj, jako je leteckej petrolej má výhřevnost 10 kWh/litr, to je 500 Wh na půldecku (i ta nejvýkonnější lithová baterie s kyslíkovou anodou má energetickou hustotu jen čtvrtinovou). Kdybys dokázal do padesáti kubíků narvat 10 kWh, i tak by to představovalo velmi slušnou baterku, 100 x výkonnější než cokoliv co známe a dalo by se to dobře prodat. Ten reaktor by musel být nejmíň 4,5x větší, aby celou tu záležitost bylo možný vysvětlit chemickou reakcí. Možná ten test prostě trval 7,5 hodin, aby neprotestovaly odbory ohledně dodržování pracovní doby.
Uhlíkový nanotrubky se pěstujou na křemíkovým podkladu, na kterým jsou napařený malý ostrůvky niklu v uhlovodíkovejch parách. Ty se za vysoký teploty reagujou s niklem za vzniku karbonylu niklu a jeho rozkladem na ostrůvcích niklu rostou jako tráva dlouhý vlákna nanotrubek, který můžou dosáhnout délky až několik centimetrů. Vláknitou vrstvu lze zachytit pinzetou a opatrně stáhnout z podložky, přitom se vlákna zorientujou do tenký průhledný fólie, která je překvapivě pevná v tahu. Protože je tvořená vláknitým grafitem, je elektricky vodivá a za nepřístupu vzduchu svítí jako žárovka (ostatně první Edisonovy žárovky byly taky uhlíkový, byly tvořený vypáleným bambusovým vláknem a několik jich bylo k vidění např. v Třebechovickým muzeu).
Nanotrubková žárovka je výjimečná tím, že je tvořená velmi tenkou vrstvou, takže i v žáru prosvítá a má velmi nízkou tepelnou kapacitu. Její teplota rychle reaguje jak na pohyb plynu v jejím okolí, tak na změny proudu, který fólií prochází. Toho jde využít k sestavení jednoduchého reproduktoru, založeném na termoakustickém jevu: vzduch se v okolí fólie zahřívaný proměnlivým proudem rozpíná a zase ochlazuje a smršťuje, čímž vydává zvukový vlny (ty co maj MS IE prohlížeč by je měli slyšet v reproduktoru PC - rozměry fólie na videu uprostřed jsou 83x53mm, takže přenáší hluboký tóny špatně, ale jev demonstruje dostatečně).
Nedávno fyzici využili na podobným principu i efekt fata morgány, kterej nad zahřátou silnicí tvoří zrcadlící gradient vzduchu. V tomto případě byla zrcadlící vrstva vytvořená pod vodou, jejíž index lomu se s teplotou mění výrazněji, než u vzduchu. Pro tento účel by samozřejmě šlo použít jakoukoliv dostatečně vodivou průhlednou elektrodu, takže nejde z technickýho hlediska o nic mimořádnýho - ale efekt je to hezkej a demonstruje, jak by se mohl chovat laditelnej metamateriál (fotonický zrcadlo na principu motýlích křídel) v nedaleký budoucnosti (YT video).
Brownův pohyb objevil v roce 1827 skotskej botanik Robert Brown na zrníčkách pylu okrasný kydky původem ze severní Ameriky Lokanka lepá (Clarkia pulchella) v kapkách vody pomocí lupy (viz obr. vlevo). Aby vyloučil možnost, že pohyb je projevem případného života, opakoval experiment s částicemi prachu. Video vpravo patří naopak mezi jedno z posledních pozorování systému nanočástic olova v hliníku pomocí elektronovýho mikroskopu při cca 140 000 násobným zvětšení. Za teploty nad bodem táním olova se kapky olova v hliníku živě pohybujou, ačkoliv samotnej hliník je za týhle teploty ještě v tuhým stavu, je to tedy vlastně ukázka Brownova pohybu v tuhý fázi. Díky tomu můžou při zahřívání příměsi v kovech docela rychle difundovat, i když všechny složky zůstávaj v tuhým stavu. Na videu vpravo je vidět, jak inkluze olova na niklovým povrchu doslova mžikem "zmizí" - smrsknou se na malou kapičku půlkulovitýho tvaru. Opět je nutno zdůraznit, že experiment probíhá při teplotě asi 250 °C, tedy hluboko pod bodem tání olova a ukazuje tím, jak jsou atomy pevné fáze za zvýšených teplot pohyblivý.
Brownův pohyb jde pozorovat i pouhým okem v málo viskózních (lidově řečeno řídkejch) a nepolárních kapalinách, jako je např. disperze síry v sirouhlíku. V polárních systémech (jako je voda) se částice obalujou vrstvou lpějících orientovanejch molekul vody a jejich pohyb se tím zpomaluje. Protože v éterový teorii se i vakuum chová jako kapalina, Brownův pohyb lze pozorovat i ve vakuu, byť nepřímo na drobnejch atomech helia, který nezmrznou ani při teplotě absolutní nuly na tuhý hélium. Z hlediska éterový teorie je Brownův pohyb makroskopicky pozorovatelnej kvantovej jev (projev kvantový neurčitosti) a současně viditelnej projev extradimenzí časoprostoru - čili ty malý svinutý dimenze, co už čtyřiced let hledaji strunaři (a ukazujou tak, že schopnost odvodit rovnice formální teorie ještě neznamená, že rozumíte jejim důsledkům). Zajímavej rys Brownova pohybu, kterej studoval i Einstein je, že nemá definovanou rychlost. Fraktální pohyby se jeví tím rychlejší, čím kratší interval měření použijeme - z toho lze extrapolovat na nekonečně vysokou hustotu éteru.
Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo změnu zákona o hospodaření energií. V něm se mimo jiné zavádí speciální povinnosti pro kotle a kamna na dřevo, tepelná čerpadla, solární a fotovoltaické systémy. Jedna z nich je ta, že jejich instalaci bude moci provést pouze člověk se speciálním ministerským oprávněním. Zatímco kotel na uhlí může namontovat každý instalatér (samozřejmě při dodržení bezpečnostních a požárnických norem a předpisů), kotel na dřevo už ne. Ten, kdo si na vlastní střechu svépomocí namontuje solární systém, poruší zákon! Stejně tak jako když si koupí kamna na dřevo a sám si je instaluje do místnosti. Zákon evidentně sleduje ochranu státních firem jako je ČEZ, která čím dál neliběji nese, že lidé instalují fotovoltaiku a maří tak investice do jaderných elektráren a přenosových soustav. Pokud se finanční situace státních úředníků nezlepší, časem asi bude zdaněnej i kolektor a okap na střeše, zachycující srážkovou vodu. Jednou z priorit nového generálního ředitele společnosti ČEZ Daniela Beneše je kromě rozvoje jaderné energetiky i koncentrace na investice do větrných a vodních elektráren. Za tímto účelem ČEZ postaví nové větné a vodní elektrárny s celkovou kapacitou až 3GW, ale jen v zemích, které o rozvoj zelené energetiky mají zájem. V Česku žádné investice do obnovitelných zdrojů společnost nechystá. Pozadím plánu vysoká návratnost těchto zdrojů, která by pomohla financovat rozšíření JE Temelín. Záměr ČEZu je podle analytiků nesmírně agresívní – tato megainvestice bude vyžadovat až až 150 mld. Kč (30 mld. ročně). Např. v Rumunsku ČEZ zde za 27 miliard korun postaví 240 větrných turbín.Novou „zelenou stratégii“ ČEZ posvětil i premiér Nečas. Podmínkou od premiéra je údajně stavba těchto projektů mimo území ČR, aby neohrozila potřebu nové jaderné elektrárny, která je Nečasovým miláškem a samozřejmě prohloubí naši závislost na ruských dodavatelích, nemluvě o návratnosti v desítkách let. Takže výnosnou a ekologicky bezpečnou energetiku exportujeme, abysme u nás mohli budovat tu rizikovou a nevýnosnou.
Chvostoskoci žijící ve vlhký půdě a mechu maji speciální superhydrofobní pokožku tvořenou malýma voskovitýma částicema uspořádaný do hrbolků v pravidelnejch rozestupech, který bráněj jejich smočení vodou. Jejich jméno je odvozený od skákací vidlice v klidovým stavu složený pod zadečkem, kterou se dokážou vymrštit do vzduchu jako blechy, takže je prakticky nemožný je chytit (YT video). Superkluzkost má i svý nevýhody, ale i ty se chvostoskokům podařilo vyřešit. Po dopadu se chvostoskok dokážou přichytit k podkladu vychlípitelnou trubicí, což je jediná smáčivá část jeho těla a otočit se pomocí ní zpátky na nohy. Na podobným principu fungujou lotosový listy, který jsou taky pokrytý voskovitejma částicema, uspořádanejma do hrbolků. Vodoodpudivej povrch umožňuje chvostoskokům zůstat čistý podobně jako listům lotosu. Na videu vlevo dole kapka vody na superhydrofobním povrchu stírá prachový částice a beze zbytku je odplaví. Superhydrofobní povrchy odpuzujou i mastnotu, jak je vidět na videu dole uprostřed, kde kapka ropy namočí hydrofilní i teflonovej povrch, ale už nepřilne k poréznímu teflonu. Vodoodpudivý povrchy pomahaj rostlinám nejen proti namočení a znečištění prachem, ale taky proti hmyzím škůdcům, masožravý láčkovky např. lákaj hmyz na svuj superkluzkej povrch, aby po něm sklouzl a utopil se v jejich nálevce. Většina hmyzu se proto snaží vyvarovat spadnutí a včas rozeznaj, kdy se pro ně povrch stává nebezpečně kluzkej- jak je viděd na ukázce dřevokaznýho mravence (Camponotus ligniperda) na videu níže. Pro tak velkýho a těžkýho mravence je teflonovej povrch stále dostatečně drsnej, ale na superkluzkém povrchu se začne cítit nejistě a snaží se mu vyhnout.
Mezi hmyzem a rostlinama tudíž neustále panuje tichá válka o to, jak překonat superkluzkej povrch superpřilnavejma nohama. Např. mouchy a švábi maj na nohách lepivý polštářky a háčky. Jejich lepidlo je tvořený směsí dvou kapalin, vodní a olejovitý, který spolu tvořej emulzi. Vodní složka přilne k hydrofilní části superhydrofobního povrchu, olejovitá zase k tý mastný. Emulze má navíc chování nenewtonovské Binghamovy kapaliny, jejíž viskozita při roztírání klesá podobně jako u majonézy. Při dopadu na podložku se taková emulze chová naopak jako rosol, takže moucha při dopadu na podložku nebo skákání neztrácí příliš mnoho lepidla z nožiček. Jeho lepivej efekt se začne uplatňovat teprve tehdy, když je ho skutečně potřeba a mouše začnou nohy prokluzovat. Doplňování a namíchání adhezivní vrstvy je důvod, proč sedící moucha tráví tolik času "mnutím" nohou a proč se větší vzdálenosti snaží překonat popolétáváním a drobnými přískoky raději, než cupitáním, který lepicí vrstvu spotřebovává. Nedávno bylo zjištěno, že podobnej mechanismus pomáhá ve šplhání i gekonům, o kterejch se až doposud fyzici domnívali, že lezou výhradně s pomocí elektrostatický adheze drobnejch lamel, pokrývající jejich tlapky. Umělý adhezívní povrchy však nedosahovaly takový přilnavosti, jako gekoní tlapky a tak byli fyzici nucený svůj názor poopravit. Výzkum může nejenom pomoci při vývoji suchejch lepidel a šplhacích robotů, ale i přípravků proti švábovitýmu hmyzu, který jim zabráněj ve šplhání např. tím, že naruší složení jejich šplhací emulze a způsobí rozdělení jejich složek.
Po rozchodu Rossiho s řeckou investorskou firmou Defcalion byl italský vynálezce Andrea Rossi nucen prodat svůj dům, aby mohl financovat další rozvoj studené fůze - to vypovídá o skutečné ochotě soukromých společností investovat do studené fúze. Nedůvěra je ovšem vzájemná: ani Rossi zatím nezveřejnil žádný z podstatných detailů nové technologie a přesunul se do Spojených států, kde našel nového investora, který slíbil zakoupit první megawatovou jednotu. 6. října by měla být v přítomnosti fyziků proveden nový veřejný test poloprovozní podle návrhu Rossiho, využívající studenou fůzi vodíku s niklem. Je tvořená 8-metrovým kontejnerem, obsahujícím 52 jednotek o váze 80 kg, rozměrech 50 x 60 x 30 cm a nominálním výkonu 27 kW, obsahujících dvojitou vrstvu olověného stínění. Jednotky jsou plně uzavřené, ale o samodestrukčním mechanismu, který by měl bránit jejich otevření se zpráva nezmiňuje. Výměna niklové náplně by však měla vždy probíhat v Rossiho továrně, kam bude celá jednotka po vyčerpání zaslána zpět - je jasné, že takový přístup limituje ekonomii celého provozu.
Jednotky mají být při testu otevřené, aby si fyzici mohli zkontrolovat jejich objem a váhu. Testovací jednotka bude mít dvouokruhové chlazení tak, aby veškerá pára z prvního okruhu mohla být recyklována a odpadly tak předchozí námitky ohledně měření výstupního výkonu pomocí objemu páry s neurčitým obsahem vody. Test má trvat nejméně 12 hodin, z toho částečně v samoudržovacím režimu, kdy teplo z reakce bude jednotku udržovat v chodu jako u skutečného perpetua mobile. Přehřátí a výbuch prý údajně nehrozí, protože reakce se při roztavení niklové náplně sama zastaví, přesto Rossi při posledním testu samoudržovací režim přerušil už po 35 minutách, protože e-Cat údajně vyžaduje 10 minut plného výkonu na každých 30 minut běhu samoudržovacího režimu. Rossi tvrdí, že jednotka e-Cat je v samoudržovacím režimu nestabilní, takže reakci je v provozních podmínkách nutné přitápět externím zdrojem elektřiny a za provozu bude nominální výkon jednotek omezen na třetinu. Z čehož mi vychází, že kontejner bude prakticky produkovat jen necelých půl MW. Na univerzitě v Upsale je však plánován přesnější kalorimetrický test a Rossi rovněž slíbil vývoj malé mobilní jednotky pro domácí použití. Z fotek níže vyplývá, že rozměry 27 kW reaktoru jsou velmi malé, vnitřní objem niklu není větší než 50 cm³. Oficiální složení niklového "katalyzátoru" je neznámý, ale spekuluje se o nanokompozitním niklu naneseném na keramickém nosiči z oxidu zirkoničitého - je docela možný, že jde o průmyslově vyráběný katalyzátor pro hydrogenaci (ztužování) rostlinnejch olejů.
Trhliny v metrový vrstvě průzračného ledu na pobřeží Bajkalskýho jezera (1, 2). S maximální hloubkou 1680 m jde o nejhlubší jezero na Zemi. Je tvořený příkopovou propadlinou na rozhraní eurasijské a amurské tektonické desky, které se každým rokem rozestupují zhruba o 2 cm. Čirej led vzniká při mrznutí vody za pohybu, takže drobný bublinky nejsou strhávaný do vrstvy ledu. Pnutí při pohybu hladiny pak v ledový vrstvě u pobřeží nadělá zlomy, který se díky plasticitě ledu zase postupně zahojí. BTW aji z ledové vrstvy se odpařuje hodně vody sublimací, o čemž svědčí tlustá vrstva jinovatku na skalnatým pobřeží.
Při úplným slunečním zatmění se po povrchu Země pohybuje v tzv. pásu totality nadzvukovou rychlostí skvrna o průměru až 400 km, ve který atmosféra rychle chladne a proto do ní natéká vzduch z okolí. Ale ještě výraznější dopad to má na ionosféru, tvořenou řídkýma nabitýma částicema s nízkou setrvačností, jejichž náboj je udržovanej slunečním zářením. Při západu slunce můžeme často na pásmu dlouhých a krátkých vln poslouchat přerývaný vysílání (únik signálu, tzv. fading), protože na rozhraní zemského stínu tloušťka a výška ionosféry rychle klesá, což se projevuje interferencí rádiovejch vln, který se od ní odrážej jako od neviditelnýho zrcadla. Na rozdíl od VKV signálů šířících se povrchově dochází při šíření krátkých vln k rozptýlenému ohybu a taxe signál šíří po různě dlouhých drahách. Amplituda přijímanýho signálu závisí na fázovém rozdílu skládajících se vln: při stejné fázi se vlny sečítají, při opačné fázi se odečítají. Při východu a západu Slunce se výška a hustota ionosféry mění a tomu odpovídá i fázová nestabilita přijímaného signálu. Únik se projevuje krátkodobýma změnama intenzity přijímaného signálu.
V polovině 70. let bylo předpovězeno, že k podobným jevům bude docházet i při slunečním zatmění a nedávná studie to skutečně potvrdila analýzou ionosféry při zatmění z 22 června 2009 pomocí sítě GPS satelitů nad Japonskem a Taiwanem. Synchronizace GPS je totiž mj. ovlivněná rychlostí, s jakou se rádiový vlny propagujou ionosférou a ta zase závisí na hustotě náboje v ionosféře, takže systém GPS musí neustále provádět dynamický korekce na tloušťku ionosféry. Měsíční stín nejen prudce zvýšil koncentraci elektronů a hustotu ionosféry nad místama, kterýma procházel, ale dokonce v ní přechodně vytvořil podélné vlny - asi jako když hladinu vody zamícháme kůlem.
Do vybudování LHC byl Tevatron v Illinoiském Fermilabu největší urychlovač částic na světě, je ovšem už přes pětadvacet let starej a svým kombinovaným výkonem 2 GeV zaostává. Protože se ukazuje, že existence Higgsova bosonu a supersymetrie je jen planou iluzí a ostatní teorie by vyžadovaly mnohem vyšší energie, bylo loni rozhodnuto ho definitivně odstavit. Roční provoz urychlovače a jeho kryotechniky přijde na víc než 35 mil. dolarů (což je ovšem relativní, protože podobnou částku USA proválčej za několik dní). Nicméně fyzici už dnes plánujou, že si na pozemku Fermilabu postavěj urychlovač větší, který proti sobě bude srážet těžké elektrony - muony a antimuony. To z hlediska teoretický fyziky, který se honí za maximální hustotou energie přináší hned několik výhod: jsou to (alespoň za dnešního stavu poznání) bodový částice, který se vzájemně přitahujou a energie anihilace se sčítá s energií srážky - zatímco protony sou složený z několika vzájemně separovanejch kvarků a vzájemně se odpuzujou. To energii srážky rozmělňuje - nemluvě o tom, že při srážkách hadronů vzniká mnohem složitější směska částic, která se obtížně analyzuje.
Muony sou 200x těžší než elektrony a při urychlování jejich hmota dál roste, čímž klesaj ztráty vyzařováním energie synchrotronovým zářením. Pokud se urychlovač vytvoří ze dvou lineárních částí, ztráty energie při urychlování se omezí ještě více při zachování rozumnejch nároků na zastavěnou plochu. Evropský fyzici v CERNu plánujou postavit urychlovač ILC, kterej by byl pouze lineární, ovšem jeho délka by přesahovala 30 km a energie srážek by byla mnohem nižší. Proto se zdá koncepce muonovýho urychlovače z hlediska poměru ceny a výkonu optimálním řešením i přesto, že muony mají dobu života jen několik mikrosekund (urychlováním se však jejich poločas rozpadu zvyšuje v důsledku relativistický dilatace času, takže i tento problém je řešitelnej, pokud se urychlí rychle). Společnej problém všech koncepcí rozvoje experimentální fyziky je, že vznikaly v době, kdy svět neválcovala finanční krize - na zahájení jejich výstavby dnes prostě nejsou peníze, protože fyzici se místo praktickýho výzkumu studený fůze věnovali abstraktním teoriím, který jedna po druhý selhaly. A z mýho hlediska ani fyzika vysokejch energií už mnoho nového ani přinést nemůže: s každým zvýšením energie totiž současně roste úroveň šumu, podobně jako když koukáme do krajiny v mlze. Jediný co ještě vidím jakž takž reálný, je potvrzení existence čtvrtý generace částic v oblasti cca 400 GeV.
"Umělej list" společnosti Sun Catalytix je spojenej s osobou Daniela Nocery z MIT a má sloužit k výrobě vodíku z vody pomocí slunečního světla. Podobně jako fotosyntéza je založenej na fotoelektrickém jevu - elektrony uvolněný fotony slunečního světla ale neredukujou vodu a oxid uhličitý na uhlohydráty, ale vodu přímo na vodík. Za tím účelem využívaj oxidy trojmocného kobaltu, o kterých je známo, že se (podobně jako oxidy manganu, molybdenu a dalších kovů) na světle redukujou fotoelektronama na kobaltnaté ionty, které snadno redukujou vodu za vývoje vodíku. Reakcí se současně obnoví trojmocný kobalt a reakci se pomáhá kyslíkem ze vzduchu - článek proto nemůže zustat uzavřený, jinak by se redukce zastavila. To je první potíž téhle napohled elegantní technologie - vyrobid solární články plný vody a ještě k tomu provzdušňovaný tak, aby nevysychaly, nezamrzaly a nehromadily se v nich brebery a řasy není konstrukčně jednoduchá záležitost. Druhý problém je v mizerný účinnosti reakce, která nepřesahuje 2%, zatímco pevnolátkové solární články běžně dosahujou účinnosti 10x vyšší. Jelikož elektrolýza vody jde realizovat až s 40% účinností, je pořád levnější elektřinou z obyčejnejch solárních článků napájet elektrolyzér a vodík vyrábět v něm - nemluvě o mnohem levnější instalaci a údržbě takových solárních článků.
U dětského hřiště v Sinkulově ulici v pražském Podolí v Praze 4 byla naměřena slabá radiace. Na svých speciálních hodinkách ji zjistil ing. Pavel Bykov, který si tam šel hrát se synem. Pracovníci Mobilní skupiny SÚRO pak poblíž hřiště vyhrabali předmět, který zvýšenou radiaci způsobil. Šlo o kovovou tyčinku 2 mm × 2 cm s obsahem radia 226, které se používalo v lékařství pro brachyterapii (na nitrotělní ozařování nádorů po dobu řádově 5 minut). Podle Dany Drábové byla jeho radiace 500 mikrosievertů za hodinu ze vzdálenosti jednoho metru, čili zdraví nebezpečná dávka by vyžadovala víc než roční pobyt v okolí takovýho válečku..
Ještě jedna fodka nočního svitu atmosféry se zřetelnou barevností, uprostřed vidíme skupinu tří hvězd tvořících pás souhvězdí Orion. Na spodním okraji ve výšce cca 90 km je dobře vidět žlutá barva sodíkovýho dubletu. Pokud vám tyrkysová barva horního okraje něco připomíná, jste na správný adrese - jde o spektrální čáry železa, který jsou taky dobře vidět na okrajích sluneční koróny při slunečním zatmění. Červená barva odpovídá spektrální čáře železa Fe XI 789.2 nm, modrá Fe XIII 1074.7 nm a nejvýraznější zelená Fe XIV 530.3 nm. Do zemský atmosféry tento prvek v podobě oxidů železa zavléká nepřetržitej déšť sideritů - železnejch mikrometeoritů. Odhaduje se, že na Zemi odpadá ročně 5000-17000 tun materiálu mimozemského původu, z toho meteoritický železo tvoří asi 18%. Během dne na povrch dopadá nejvíce meteoritů odpoledne, kdy většinou Země meteorická tělesa dohání, ty mají tedy nižší velikost geocentrické rychlosti a spíše dopadnou, než aby se vypařily. Ráno nastává opačný jev. Je zajímavý, že i přes svou výšku se noční svit často na obloze vyskytuje v pravidelnejch pruzích způsobenejch podélnejma vlnama v termosféře (obr. uprostřed).
Jasná polární záře z pohledu orbitální stanice ISS. O její intenzitě svědčí její dvoubarevnost - ionty kyslíku se ve vyšší výšce odlišně ionizujou a vyzařujou v červené místo žlutozelené barvě. Zelená barva je v polárních zářích častější, protože je patrná i za nízkého jasu aurory - lidské oko má maximum své citlivosti na 555 nm, tedy téměř přesně ve zmíněné spektrální čáře. Je způsobená spektrální čárou atomárního kyslíku o vlnové délce 557,7 nm a světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z druhé na první energetickou hladinu. Střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je v tomto případě asi 0,7 sekundy. Zelená záře se nachází ve výšce asi 90–150 km nad zemským povrchem. Níž už je plyn příliš hustej a atomy excitovaný vysokoenergetickými částicemi slunečního větru (nejčastěji elektrony) by nezářily, neboť by s vysokou pravděpodobností ztratily energii srážkou s jiným atomem dříve, než by ji stačily vyzářit ve viditelným spektru (střední doba mezi srážkama molekul kyslíku je nižší než 0,7 sec). V reálu je polární záře mnohem míň barevnější i sytější, protože lidský oko neni ve tmě na barvy tak citlivý, jako foťák či kamera s dlouhou expozicí (skotopické vidění), obyčejně se na severský obloze projevujou jako jen pohybující se šedivej závoj.
Kromě zelený se v polární záři objevuje sytě červená až karmínová barva. I za tuto červenou záři je převážně odpovědný atomární kyslík, tentokrát spektrální čára 630 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z první hladiny do základního stavu. Střední doba po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je v tomto případě hodně dlouhá - asi 110 sekund. Za tak dlouhou dobu se ionizovanej atom kyslíku s ničím nesrazí jen tehdy, jestliže je plyn extrémně řídký. Červená záře se tudíž vyskytuje výše než záře zelená, a to ve výškách 150–400 km nad zemským povrchem. Zas tak jasná ta polární záře ale asi nebude (je zvýrazněná expozicí), protože je zřetelně vidět i pozadí (noční svit atmosféry je docela slabej). V zemské atmosféře toto záření vyvolávají různé procesy probíhající ve vrchních vrstvách atmosféry jako např. rekombinace hydroxylových iontů, dusíku a kyslíku, které byly ionizovány během dne ultrafialovým zářením nebo chemiluminiscence za vzniku oxidu dusíku NO způsobená kosmickým zářením ve výšce asi 200 km nad zemským povrchem. Spodní okraj mezosféry ve výšce 80 - 85 km svítí zřetelně žlutě a je způsobenej čárou sodíkového dubletu na vlnové délce 589 nm. Ionty sodíku v sodíkové vrstvě pocházej z vypařování mikrometeoritů a stronomové ji využívaj pro pointaci adaptivní optiky sodíkovým laserem(viz obr. vpravo), protože se jím snadno excituje. Uplně nejníž je vidět namodralá až nafialovělá barva troposféry, způsobená Rayleighovým rozptylem slunečního světla v povrchové vrstvě atmosféry.
Makroskopický kvantový jef - aneb častá krůpěj i kámen prorazí...
Věřili byste důkazu, který vypadá na první pohled nepřesvědčivě ? Asi ne, že jo, spíš vás to odradí... Zdánlivě paradoxně takový důkaz slouží své myšlence hůře, než jakýkoliv důkaz vůbec. Psychologové tento paradox dobře znají, protože má důsledky pro marketing a finanční trhy a nazývaj ho efekt slabého důkazu ("Weak evidence efect"). Souvisí s tzv. negativní psychologií, podle který lidi rádi dělaj pravej opak toho, co se od nich proklamativně čeká a jejíž principy empativně používáme denně, aniž si to mnohdy uvědomujeme, protože je součástí běžné frazeologie ("..no věřili byste tomu?...nepomohl bys mi s tím? ...nerad to říkám, ale.....vím, že obtěžuju, ale..") a současně odhaluje skrytou povahu lidí, která je založená buďto na víře, nebo na velmi přímočarém uvažování. Pokud je důkaz jen trochu víc nepřímý nebo vyžaduje trochu víc informací či uvažování, lidé se ho snaží paušálně odmítnout nebo zdiskreditovat poukazem na první protidůkaz, kterej je napadne. Jedním ze spolehlivých způsobů jak zabit dobrý nápad je tudíž vzbudit v lidech nepříznivý první dojem o něm. Pokud si naopak takový důkaz odpustíte, nebo dokonce naopak šíříte konspiraci, že k dané myšlence již existuje skrývaný odpor, lidé si pozitivní argumenty pro přijetí vaší hypotézy domyslí sami. V éterový teorii takovej přístup odpovídá povrchovýmu napětí kapaliny, která nesmáčí povrch předmětů, pokud není buďto dokonale hydrofilní, nebo tlak dostatečně velkej - je to interakce krátkýho dosahu, ale silná. Má svůj zrcadlovej obraz v nekritickým přijímání k tvrzení všeobecně uznávaných autority, pokud proti němu existují jen slabé či nepřímé důkazy. Nepřesvědčiví oponenti v lidech jen utvrzují jejich přesvědčení.
Jedním z důsledků je, že lidé často důvěřují složitým teoriím, ačkoliv nenabízejí jediný experimentální důkaz (gravitační vlny, superstrunová teorie, Higgs, WIMPS, SUSY..), zatímco pověsti o již úspěšných experimentech a důkazech odmítaj, dokud je nepřijme absolutní většina (studená fůze, antigravitace, éterová teorie). Výsledek je, že lidé často ochotně utápí veškeré svoje zdroje a úsilí v ověřování teorií, které dosud nikdy nebyly úspěšný, zatímco na replikaci experimentů, který již jednou úspěšný byly ostentativně prdí. A protože se slabý důkaz delším odmítáním stává ještě slabším, v tomto svém iracionálním postoji se čím dál víc upevňujou. Je to názorně vidět právě na přístupu ke studené fúzi, jejíž první oznámení v roce 1986 bylo přijato s neskrývaným nadšením a skoro všechny výzkumné ústavy se vrhly do jeho ověřování. Jakmile však bylo zjištěno, že elektrolyzování drátku v troše těžký vody k žádným mimořádným výsledkům nevede, počáteční přemrštěné nadšení se rychle změnilo ve stejně přepjaté odmítání až otevřenou nedůvěru, protože studená fůze postupně získala nálepku pseudovědy. Křivka, podle který lidi přecházej na jednu či druhou stranu svého názoru tudíž vykazuje zřetelnou hysterezi, protože lidé neradi setrvávají ve faktické nejistotě a raději zaujímají subjektivní, ale jednoznačná stanoviska..
V poslední době se často setkávám s článkama (1, 2, 3), který tvrděj, že různý pozorování temný hmoty vyvracej alternativní modely temný hmoty a potvrzujou tím naopak obecnou teorii relativity. To zní dost legračně právě proto, že temná hmota samotná byla a je identifikovaná právě pomocí svýho narušení teorie relativity (tj. jako gravitační čočkování nebo strhávání drah hvězd neviditelnou hmotou). Např. tendle článek tvrdí, že gravitační čočkování způsobený temnou hmotou galaxií ze SLOAN survey neodpovídá modelu TeVeS, MOND a f(R) - ale odpovídá spíše obecný teorii relativity. To je sice zajímavý, učený a hezký - ale k tomu, aby bylo možný spočítat gravitační čočkování způsobený temnou hmotou pomocí relativity je nutný znát její hmotnost. A tato hmotnost se nezíská nijak jinak, než jako rozdíl gravitačního čočkování způsobenýho galaxiema známý hmotnosti a pozorovanejch hodnot. Jinými slovy, všechno co přitom astronomové dělaj je, že porovnáváj hmotnost temný hmoty spočítanou pomocí relativity s hodnotou spočítanou pomocí relativity - není pak ovšem divu, když jim to pak tak pěkně v souladu s relativitou vychází.
Na podobný logický nejapnosti je založenej aji další článek, kterej pro změnu vyvrací teorie TeVeS a MOND pomocí rozložení temný hmoty, který odhaduje pomocí rudýho posuvu uvnitř galaktickejch clusterech. TeVeS teorie možná sice předpovídá rozložení temný hmoty blbě (ostatně je sama založená na obecný relativitě, takže od ní nelze čekad zázraky) - ale aspoň se ho snaží spočítat ab-inicio - zatimco v případě relativity jediná možností jak tu hmotu zjistit zůstává porovnání s pozorováním. Fyzici by si tedy měli napřed ujasnit, zda rozlišujou temnou hmotu pomocí odchylek gravitačního čočkování od relativity - a teprve pak mudrovat o tom, zda její vlastnosti odpovídaj teorii relativity či ne. Fyzika se při svý obhajobě mainstream teorií dopouští podobnýho důkazu kruhem, jako zastánci geocentrickýho modelu v době Galilea, když demonstrovali astrologům, jak pěkně teorie epicyklů počítá dráhy planet. Což je sice hezký, ale co je to platný, když všechny parametry epicyklů byly předtím z drah planet spočtený a nafitovaný. To jen dokazuje, jak špatný sou formálně uvažující fyzici v konceptuálních úvahách - jejich teorie se stávaj tak složitý, že si v tý hromadě rovnic ani neuvědomujou, že dokazujou platnost teorií jejich vlastníma parametrama.
Podle počítačovejch simulací se obří planety jako Uran a Neptun zformovaly poměrně rychle, lítaj však tak daleko od Slunce, že by neměly dost vodíku pro svůj vznik. Vědci proto předpokládaj, že v počátcích sluneční soustavy byly planety podstatně blíže u Slunce, rozhodně méně než 15 astronomických jednotek. Například planety Uran a Neptun měly kdysi prohozené pořadí od Slunce, Uran obíhal dál než Neptun. Jupiter byl také blíž u Slunce a díky tomu znemožnil Marsu sbírání hmoty z asteroidů a proto je z něj dnes jen poměrně malá planeta. V další cestě ke Slunci Jupiteru zřejmě zabránil nově vzniklý Saturn, který jej odtáhl na současnou oběžnou dráhu v důsledku gravitační rezonance, která je vzájemně brzdila. Díky tomu se obě planety ocitly ve sluneční soustavě za dráhou planety Mars (která v té době ještě neexistovala). Opětovný ústup Jupitera zformoval pás asteroidů Kuiperova pásu a vytlačil je dále od Slunce, což mohlo usnadnit vývoj života na Zemi v době jeho počátků.
Přitom simulace do ustálené podoby současných planet vycházej mnohem stabilnějc, pokať se vyjde ze systému pěti planet, z nichž jedna byla hned na počátku (do pěti milionů let po vzniku solární soustavy) vymrštěná gravitačním prakem mimo sluneční soustavu. Podle simulací Coloradského SwRI, který provedl českej astrofyzik David Nesvorný by hmotnost pátý planety měla být asi polovičná jako hmotnost Uranu. Protože je málo pravděpodobný, že by tak těžká planeta opustila sluneční soustavu definitivně, je možný že ji dodnes obíhá po extrémně excentrický dráze jako tajemná planeta X. Mohla být obklopená velkými měsíci, který na ní udržovaly primitivní život zahříváním slapovejma silama. Simulant David se do podvědomí odborný veřejnosti zapsal už před několika lety svou prací o původu železnejch meteritů ze zbydků planetesimál uvnitř sluneční soustavy.
Jak známo, příroda využívá fotonický struktury pro tvorbu zrcadel a odrazek pro křídla motýlů, kolibříků a krovek brouků, aniž k tomu potřebuje kovy. Fotonický krystaly jsou struktury blízce příbuzný metamateriálům, jsou to tenký vrstvy s pravidelnou strukturou, menší než je vlnová délka světla a dají se ladit změnama rozestupů vrstev - např. podrážděnej brouk Charidotella bicolor mění zbarvení ze zlatavýho na červený a zase zpátky (video vlevo 6x zrychleno). Fyzici zkoušeji vytvořit na stejném principu materiály, který na určitých vlnových délkách světlo pohlcujou lépe, než sazema začerněnej povrch nebo ho naopak propouštěj lépe než sklo. Na skle totiž pod nízkým úhlem dochází k totálnímu odrazu, v důsledku čehož se část světla vrací zpátky. Odraz světla lze potlačit napařenýma antireflexníma vrstvama, ale ty fungujou jen v malým rozsahu úhlů. Napařením jemnýho rastru ze zlatejch vrstviček o tloušťce a šířce 150 nm se dosáhne vysoký propustnosti aji pod pozorovacím úhlem vyšším než 80 °. Takto upravené skleněné povrchy můžou zvýšit účinnost solárních článků, ale i využití světla při pozorování televizorů a monitorů pod nízkým úhlem.
Při použití kovovejch vrstev se uplatňuje plasmonové vlny elektronů na povrchu kovu. Už v roce 1998 skupina fyziků zjistila, že přes 0,2 µm tenkou stříbrnou folii, do které pomocí paprsku galiových iontů navrtali pravidelnou síť drobných dírek prochází víc světla, než odpovídá průřezu otvorů. Pro tak malý díry je podobnej výsledek ještě pozoruhodnější, protože pro vlnění se otvor menší, než je vlnová délka stává nepřekonatelnou překážkou (na tomto principu funguje např. perforace dvířek v mikrovlnkách). Pokud se však uplatní kmity povrchový vrstvy elektronů, které světelné vlny přes otvory přepraví, můžou se dírkama v kovové folii protáhnout i vlny, jejichž vlnová délka byla desetinásobkem průměru dírek. Přitom hodně záleží na vyladění poměru délky a průměru dírek. Když plasmonové vlny v otvorech správně nerezonujou, může tatáž mřížka propouštění světla naopak účinně zamezit. Největším problémem této technologie je tudíž dostatečně levná technologie, která by umožnila nanášení rozměrnejch kovovejch struktrur s nanometrovou přesností.
Zatímco foton je částice konečný velikosti a měla by tedy mít i konečnou hmotnost (v duchu éterový teorie), fyzici pro klid svý formální duše předpokládaj, že klidová hmotnost fotonu je nulová. Známá "Einsteinova" rovnice E=m*c2 (kterou mj. odvodil už Fritz Hasenöhrl) v teorii relativity nabývá tvar E2 = m2 * c4 + p2 * c2. Je to korekce na případ fotonu, pro kterej by Lorentzův faktor (1/sqrt(1-v2 / c2) pro relativistickou hmotnost jinak nabýval neurčitý hodnoty (zlomek v2 / c2 je nedefinovanej pokud v = c). Jinými slovy, relativita nám sama dává najevo, že s fotonem neni něco v pořádku - ovšem fyzici tu kontroverzi ignorujou a nahražujou v rovnicích hmotnost fotonu jeho hybností, aby se vyvarovali matematických singularit. Primární důvod spočívá v tom, že relativita je teorie přímejch vln světla v zakřiveným časoprostoru - takovej model nerozeznává kvantovaný objekty konečných rozměrů se zakřivenou dráhou a nemá k nim vlastně co říci. Přitom pro nenulovou hmotnost fotonu existuje řada experimentálních i teoretickejch argumentů. Fotony skutečně přenášejí hmotu, ne jenom hybnost, protože je tvoří kousek zakřivenýho časoprostoru, stejně jako všechny hmotný částice, takže zářící objekty svou hmotnost postupně ztrácej vyzařováním fotonů. Naopak, přijetím fotonu jejich hmotnost vzroste - což lze pozorovat i experimentálně u atomovejch jader excitovanejch fotony gamma záření: takový jádra se v hmotnostním atomovém spektrografu skutečně chovaj jako těžší. Fotony jsou ovlivňovaný gravitačním polem jako jiný hmotný částice. Kdyby fotony neměly hmotnost, nemohly by vzájemně interagovat (byť slabě): např. se rozptylovat fotony mikrovlnného pozadí a vzájemně anihilovat. Nenulová hmotnost fotonu v éterový teorii znamená, že světlo je proud částic (solitonů, vlnovejch balíků) šířících se ve vlnách podobně jako vlny na hladině rybníka. Taková směska musí obsahovat částice jak kladný, tak záporný hmotnosti, aby se jako celek mohla šířit rychlostí světla. Nenulová hmotnost fotonu tím pádem otvírá cestu k pochopení slabě nadsvětelný rychlosti neutrin, který tak tvoří jakou symetrickou protiváhu fotonů - který se pro změnu pohybujou vždy slabě podsvětelnou rychlostí.
Podle dosud převládající kosmologie se při vývoji hmoty uplatňuje tzv. top-down hiearchie, čili malý částečky hmoty kondenzujou na větší, ty ještě větší až na černý díry. Proto sou astrofyzici náramně překvapený, když zjistili, že v satelitních galaxiích ve velmi vzdálenejch oblastech vesmíru (nad 10 miliard světelnejch let) převažujou černý díry. Ty jsou v těch malejch galaxiích tím větší, čím jsou galaxie vzdálenější. Kosmologům takovej výsledek nabourává teorii Velkého třesku. Protože současná fyzika neumožňuje vypařování černejch děr, tak spekulujou, že po vzniku vesmíru hmota kondenzovala převážně z oblak temný hmoty do tzv. temnejch galaxií, dark energy stars nebo gravastarů, ze kterých se zformovaly současně černý díry i galaxie současně. IMO tyhle objekty odpovídaj kvazarům, čili vzdálenejm silně zářícím galaktickejm centrům, ve kterých probíhá intenzívní vypařování hmoty z centrální černý díry na všechny směry. V takovým procesu se můžou silně uplatňovat nedávno pozorovaný "nadsvětelný" neutrina, protože pro ně horizont událostí černý díry nebude představovat vážnější překážku. Takový "bílý díry" se chovají jako "nahý singularity" nebo tzv. fuzzballs se silně rozprostřeným horizontem událostí. U velkejch galaxií jsou s takovým vývojem astrofyzici už celkem smířený - novinkou je, že ve vzdálených oblastech vesmíru podobný rysy vykazujou i poměrně malý galaxie.
V éterový teorii je vesmír na vzdálený rozměrový škále homogenní a takovej výsledek důsledkem emergentní geometrie časoprostoru. IMO by všechny stejně velký galaxie vznikaly zhruba stejně, kdybychom je mohli pozorovat ze stejný vzdálenosti. Ve vesmíru je ve skutečnosti poměr hmoty a prostoru 1:1 a na hranicích rozměrový škály (jak kvantový, tak kosmický) konverguje k téhle hodnotě podobně, jako bysme pozorovali při pozorování fluktuací na vodní hladině pomocí jejích vlastních vln. Na velké, nebo naopak velmi malý vzdálenosti se povrchový vlny spojujou s objemovejma vlnama pod hladinou do jednoho kontinua. Protože objemový vlny se šířej rychlejc, časoprostor se s rostoucí vzdáleností od pozorovatel smrskává a vakuum jakoby houstne, takže se Země stává středem vesmíru v duchu středověký scholastiky. Díky tomu postupně klesá rozdíl mezi hustotou částic uvnitř a vně a objekty jakoby expandujou podobně jako bodový zdroje světla pozorovaný v mlze. Např. clustery nejtěžších částic (topina) máme tendenci pozorovat jako chumáče Higgsových bosonů, vzdálený galaxie vypadaj větší, apod.. Je to důsledek toho, že pro nás čas na extrémně malý či velký škále vzdáleností nebo hustoty energie částečně běží pozpátku, protože pěnovitej časoprostor zde pozorujeme jakoby zvenku, čili z inverzní perspektivy. V důsledku toho se nám zdá, že kondenzace vzdálenejch galaxií probíhá částečně reverzně v čase: nejprve vzniknou černý díry, ty se pak vypařujou na galaxie. Emergentní smíšená perspektiva se uplatňuje i v lidský společnosti. Např. vznik válek nebo teorie relativity mohl jejim současníkům připadat jako neodvratitelnej šok, ale z dlouhodobý perspektivy šlo o dlouhodobej proces, protože na jejich vývoj nahlížíme "s odstupem", vidíme "do toho" a vnímáme širší historický souvislosti. Éterová teorie tudíž nabízí předpovědi pro vyspělý civilizace, schopný cestovat po rozsáhlejch oblastech vesmíru - z lokální perspektivy ovšem její závěry splývaj s předpovědí teorie Big Bangu a nelze je od sebe tak snadno odlišit. Nabízí se otázka, co vlastně od ideální teorie čekáme: přesný výsledky pro lokální jevy, nebo dalekosáhlý předpovědi? Zdá se, že obojí současně chtít nelze v důsledku principu neurčitosti.
Klasifikace oblak do deseti základních druhů je dána Světovou meteorologickou organizací a jí vydaným závazným atlasem oblaků. Stratus je nepopulární oblak deštivého popoludnia: tvoří známou depresívní deku, přikrývající krajinu při zimní či podzimní inverzi. Na rozdíl od ostatních oblak nevzniká ochlazováním termickejch proudů ale vystačí s izobarickým ochlazováním atmosféry, kdy nějaká vlhká vrstva vyzařuje dlouhovlnné tepelné záření, tím se ochlazuje a k nasycení dojde bez výstupných proudů. Díky tomu, že nepotřebuje výstupné pohyby, mohou z něj vypadávat i hodně malé kapičky, takže stratus je původcem mrholení. Ke spojování dešťových kapek dochází elektrostaticky, když se potkají kapky s různými náboji nebo aerodynamicky, když se liší rychlosti sousedních kapek, které se pak mohou spojovat nárazy. U malých částic nelze zanedbat ani Brownův pohyb, kterej způsobuje jejich chaotické pohyby. Ale to ještě stále nestačí k tomu, aby kapky dorostly nad určitou velikost, protože tyhle procesy jsou vratné. V případě stratu, kde je intenzita pohybů v atmosféře malá, je podmínkou vypadávání srážek to, aby oblak byl smíšený a obsahoval jak vodu, tak led na kterej vodní kapky přimrzají a tím ho zvětšujou díky rozdílu napětí vodních par nad ledem a vodou. Přitom rozhodující izoterma neleží kolem 0 °C, ale mnohem níže, protože v atmosféře se kapičky vyskytují v podobě přechlazené vody a a mění se v led až při teplotách kolem -10 až -12°C. Ať jsou srážky kapalné nebo tuhé, vždy mají svůj počátek ve formě ledu. To platí o padajících vodních srážkách (déšť, sníha) - vodní srážky usazené (rosa, jíní, jinovatka, námraza) kondenzujou na površích terénu a k růstu jim stačí pokles teploty pod tzv. rosný bod. To je teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami (relativní vlhkost vzduchu dosáhne 100 %). Ideální komfort je teplota rosného bodu 10 - 12 °C, nad 20 °C ho vnímáme jako dusno. Vodní pára má tendenci kondenzovat v jemnejch kapilárách plicních sklípků se záporným zakřivením povrchu a zaplňovat tím prostor pro výměnu plynů, proto se nám v takovém prostředí těžce dýchá. Naopak pokud kondenzační jádra nejsou přítomna, nemusí ke kondenzaci dojít, ani když je vlhký vzduch podchlazen pod rosný bod.
Co udělá pružina zatížená míčkem? Vymrští se nahoru, spadne dolu nebo zvostane levitovad v prostoru?
Nikola Tesla, 1932 : "Malene čestice, svaka tako malog naboja da ih možemo zvati neutrinima. Kreću se velikim brzinama, prelazeći brzinu svjetlosti - pisao je Tesla još 1932. godine." IMO Tesla předpovídal gravitační vlny spíš než neutrina, který se přeci jen zas tak rychle nepohybujou.
Směrem k Zemi se natáčí skupina masívních slunečních skvrn, každá je větší než naše zeměkoule a lze ji rozeznad pouhým okem při západu slunce. Už dvakrát vyprskla do sluneční erupce 24 a 25. září a stále roste.... Asi nic nezkazíme, když začnem na hlavách nosit alobal....
Falkirkské kolo je originální rotační lodní výtah, nacházející se nedaleko města Falkirk ve Skotsku. Propojuje průplavy Forth and Clyde Canal a Union Canal a překonává tak výškový rozdíl 24 m, čímž umožňuje vodní spojení mezi městy Edinburgh a Glasgow. Skládá se ze dvou van, které jsou umístěny na koncích mohutného rotoru s kapacitou 600 tun vody. Díky Archimedově zákonu nezáleží na hmotnosti plujících lodí a obě vany jsou vždy vyváženy. K pohonu celého zařízení proto stačí relativně slabý motor (22,5 kW), který otočí rotorem o 180° za 5 minut.
Už začínající radioamatéři vědí, že jako anténa může sloužid libovolný vodič, do kterého teče vysokofrekvenční proud. Když do vodiče přitéká vysokofrekvenční proud, vzniká elektrické (E) a magnetické (D) pole. Tato dvě pole jsou navzájem fázově posunuta o 90°. V roce 1985 Maurice Hately a doktorand Fath Kabbary započali práce na návrhu úplně odlišné antény. S použitím záporného řešení čtvrté Maxwellovy rovnice prokázali, že mezi dvěma deskami kondenzátoru, do něhož je zavedeno vysokofrekvenční napětí, vzniká magnetické pole, čímž lze vytvořit magnetické pole i bez toho, aby vodičem protékal proud. Hately a Kabbary vytvořili na tomto principu zářič EM pole za použití kondenzátoru, sestávajícího ze dvou velkých desek a dvou velkých, krátkých válců. Ploché elektrody nazývané "elektrody D" byly umístěny paralelně tak, aby tvořily kondenzátor, zatímco válce označované jako "elektrody E", byly umístěny nad a pod elektrodama D. Když byl k válcům připojen zdroj vysokofrekvenční energie, generovaly vysokofrekvenční EM pole.
Později se Kabbary vrátil do rodného Egypta, kde pokračoval v experimentech s pozemní anténou pro rozhlasové vysílače. Úspěšně postavil a otestoval několik různých konfigurací, až se design nakonec ustálil na pouhých 3,65m vysoké nadzemní konstrukci, pokrývající jen 10 čtverečních metrů, kterou tvořila polovina původní antény, spočívající na kovové základně. Kabbary zdokumentoval úspěšný test této antény při 1161kHz a výkonu 60 kW. V roce 1995 Kabbary přikročil k dalším úpravám, k níž přidal trychtýřový nástavec (tzv. Sky Wave Depressor - viz foto výše), který má omezit vyzařování směrem vzhůru tím, že energii pole ohýbá do vodorovného směru. Tento design při 30 kW údajně vyzařuje tentýž výkon jako konvenční čtvrtvlnová vertikální anténa se ziskem 100 kW. Trychtýřová CFA umístěná v Egyptě je vysoká jen 6,4 m a měří méně než 0,025 užívané vlnové délky (nahradila přitom stožár vysoký přes 64 metrů. Výsledky testů ukázaly zisk asi 9 dB (800%) ve srovnání se čtvrtvlnovou vertikální anténou. K dalším výhodám antény s křížovým polem (Crossed-Field-Antenna, čili CFA) nad konvenčními zářiči patří širokopásmovost a nízká vazba mezi sousedními anténami vzhledem k nepatrnému indukčnímu poli. V současné době mj. vysílají čtyři takové antény ve službách Egyptského rozhlasu. V zájmu pravdy je nutné uvést, že názory odborníků na tuto anténu se značně různí - a ani zkušenosti těch, co si ji skutečně postavili, nebyly vždy příliš pozitivní. Neni mi taky jasný, jaxe ta věc principiálně liší od běžně používaný EH antény, která taky vyzařuje EM pole ve dvou kolmých směrech.
Šestasedmdesátiletý Michael Faherty byl nalezen ve svém obývacím pokoji v irském městě Gallway, jak obličejem dolů leží na podlaze nedaleko krbu. Jeho tělo bylo celé ohořelé, kromě jeho těla však oheň poškodil jen podlahu pod ním a strop nad ním. Zbytek domu byl pouze zamořený kouřem. Hasiči a vyšetřovatelé, kteří byli k nehodě přivoláni, usoudili, že příčinou požáru nemohl být oheň v krbu (o čemž si dovolim zdvořile pochybovad). Na místě se navíc nenašly žádné stopy po cigaretách ani hořlavinách, jako je například alkohol nebo benzín, vyloučen byl i násilný čin.
„Oheň jsme zevrubně prozkoumali a já osobně jsem došel k závěru, že tento případ spadá do kategorie lidského samovznícení, pro které neexistuje žádné adekvátní vysvětlení,“ řekl deníku Irish Independent vyšetřující lékař McLoughlin. Patrně nejpopulárnější je teorie, podle které se hořící lidské tělo chová jako knot svíčky, v níž namísto vosku funguje lidský tuk. Bridská televize BBC roku 1989 odvysílala pořad, ve kterém byl mrtvý vepř zabalený do prostěradla zapálen pomocí menšího množství benzínu a samovolně hořel po dobu asi 7 hodin, než byl experiment přerušen. Přitom nedošlo k zapálení nedaleko umístěných textilií a nábytku.
NASA družice Aquarius/SAC-D zveřejnila první globální mapu povrchové salinity oceánů, čili obsahu solí v mořích. Všiměte si, že koncentrace soli neni nejvyšší nad rovníkem v intertropikální zóně (kde nejvíc prší a oceán se ředí dešťovou vodou), ale kopíruje rozložení atmosférických cirkulačních cel (rozhraní mezi Ferrelovou a Hadleyovou buňkou při 30 ° zeměpisné šířky, ve které se voda neintenzívněji odpařuje). Rozhraní mezi konvektivními celami je viditelný z vesmíru jako oblast tzv. tryskovýho proudění s vysokou rychlostí výškovýho větru využívanýho leteckou dopravou.
Experiment OPERA (čili Oscillation Project with Emulsion-tRacking Apparatus) neni zdaleka jedinej experiment Národní laboratoře LNGS (Laboratori Nazionali del Gran Sasso) spravované Národním ústavem jaderné fyziky INFN (Istituto Nazionale di Fisica Nucleare). Jde o jednu z největších podzemních laboratoří na světě - celková plocha laboratoří otevřených v roce 1987 je 17 300 m². Sídlí v hloubce 1 400 m pod horou Gran Sasso, na jejímž povrchu je národní park, pod povrchem desetikilometrový tunel spojující italská města Teramo a L'Aquilla, přibližně 120 km od Říma. Nejbližší jaderný reaktor je až ve Slovinsku, a tak je zde minimum parazitních neutrin z umělých zdrojů. Na boku tunelu jsou vyhloubeny tři propojený haly o délce 100 m, ve kterejch je rozmístěna řada detektorů, které 1 400 metrů pod povrchem chytají neutrina a částice temné hmoty. K největším experimentům patří Borexino, které chytá sluneční neutrina i pomalý neutrina z radioaktivního rozpadu v nitru naší Země, další detektory zachytávají neutrina namířená do Gran Sasso skrze zemský plášť z CERNu na vzdálenost přes 700 kilometrů.
Fotky z loňské exkurze našich fyziků naleznete zde. Vnější plášť detektoru Borexino je na fotce vlevo (modrá nádrž), vpravo v hale C jsou detektory vysokoenergetickejch neutrin experimentu OPER . Běžné neutrinové detektory jsou schopné detekovat elektronová a mionová neutrina. Detektor OPERA umí zachytit i tauonové neutrino a umožňuje tak sledovat oscilace svazku mionových neutrin letících z CERNu na tauonová. Jako terč pro interakci neutrina slouží olovo a fotografická emulze ke zviditelnění produktů této reakce. Samotný detektor se skládá ze 150 000 olověných cihel o celkové váze 1250 tun proložených fotografickýma emulzema a elektronickými detektory. Každá cihla o váze 8,3 kg je tvořená špalkem 57 dvouvrstvejch emulzí proloženejch 1 mm olověnejma plechama 12x10 cm. Pokud tauonové neutrino zainteraguje s olověným plátem v cihličce, vznikne tauon (supertěžký elektron), kterej se vzápětí rozpadne na mion (17 % případů), elektron (18 % případů) nebo pion (64 % případů. Doba života tauonu je 0,3 ps a za tu dobu urazí max dráhu 90 µm. Pokud tedy chceme vznik a rozpad tauonu detekovat, musíme mít detektor s velmi dobrým prostorovým rozlišením, jakou je právě fotografická emulze. Průměrná rozpadová vzdálenost tauonového neutrina je 0,6 mm, cihlička má rozměry 7,5×12,5×10 cm a přesahuje tedy 10 průměrných rozpadových vzdáleností tauonového neutrina.
Celkový uspořádání detektorů experimentu OPERA je na obr. vlevo. Po svislý konstrukci šplhá robot, který cihličky vytahuje z racku pomocí pásu, který je součástí stěny, vytažené cihličky putují na rozebrání, automatické vyvolání a skenování. Na jejich místo robot vkládá cihličky nové, stejně tak je automatizovaná výroba novejch cihel. K výrobě olověných plátů do cihliček se použilo tzv. římské olovo. Jde o olovo z potopené římské lodi (potopila se mezi 80 až 50 lety př. n. l.), které bylo určeno pro stavbu vodovodního potrubí. Pod hladinou moře leželo netknuté 2000 let - za tu dobu se již rozpadla většina radioaktivních jader a jde tedy o ideální materiál do detektorů a na jejich stínění. Zbytky potopené lodi byly objeveny v roce 1988 v hloubce 28 metrů, asi 1,5 km od sardinského pobřeží. Loď vezla původně 1000 ingotů, z nichž každý měl hmotnost 33 kilogramů. Část nákladu se dochovala a byla vyzdvihnuta v roce 1991. Národní ústav jaderné fyziky INFN přispěl na vyzdvižení částkou v přepočtu přibližně 4 miliony korun. Ingoty jsou uloženy v Národním archeologickém muzeu v Cagliari (jižní Sardínie) a část z nich se využívá v detektorech pod horou Gran Sasso.
V poslední době můžeme pozorovat jakousi bulvarizaci vědy. Řada týmů je pod tlakem svých mecenášů a snaží se proto oznámit objev dřív, než jsou si jistí v kramflecích.V neposlední řadě chtějí objevy vidět i ti, kteří na ně dávají peníze. Obhajovat se tím, že jste sice pět let nic extra nepublikovali, ale děláte na objevu, který bude zásadní, se bohužel v dnešní době nenosí. Zejména u tak delikátního a složitého oboru, jakým jsou exoplanety, by zdrženlivost byla namístě. To by ale nesměl existovat tlak ze strany dychtivé veřejnosti a zejména obava o to, že vám mediálně atraktivní objev někdo vyfoukne pod nosem. Současná situace proto vyvolala nezvykle vášnivé diskuse. Ukazuje se, že řada původně oznámených exoplanet ve skutečnosti neexistuje (1, 2, 3). Pochybnosti nyní vyvstaly i o první exoplanetě Fomalhaut b pozorovaný teleskopem. Podle původních odhadů měla mít planeta hmotnost menší než 3 Jupitery a okolo hvězdy obíhá ve vzdálenosti 115 AU s periodou 877 let. Fomalhaut je velmi mladou hvězdou, její stáří se odhaduje na 100 až 200 milionů let. Není proto asi žádným překvapením, že v jejím okolí najdeme disk prachu a plynu, ze kterého mohou vznikat planety. Planeta sice na rozdíl od ostatních z hledáčků teleskopů nezmizela, ale pohybuje se po jiné, než Keplerově dráze - čili jde asi o těleso nepatřící do solárního systému. Kromě toho svítí na planetu až moc a jde tedy zřejmě "jen" o hvězdu promítanou na pozadí.
Nefunkční americký satelid UARS padá k Zemi pomalejc, než se původně čekalo. Jeho vstup do atmosféry lze očekávad až v sobotu ráno nebo dopoledne středoevropského času. Italská civilní ochrana oznámila, že pravděpodobnost, že jedna nebo více částí dopadnou na italské území, se zvýšila na 1,5 procenta. Agentura AFP napsala, že obyvatelé severní Itálie by v noci na sobotu neměli opouštět domovy v případě, že na území dopadnou trosky satelitu. Americká NASA varovala, že na Zemi může dopadnoud až 26 titanových, berilyových a nerezových částí satelitu, které neshoří při průletu atmosférou, největší z těchto kusů má hmotnost 158 kilogramů a může dopadnout rychlostí 160 km/hod, menší úlomky rychlostí až 400 km/hod. Nízká hustota (o třetinu nižší než hliník a o 60% než titan) a vysoká pevnost slitin beryllia vede k jejich využití pro konstrukci součástí letadel a kosmických lodí. Kvůli vysoký rychlosti zvuku v tomto materiálu (vlastní rezonance membrány jsou v neslyšitelném spektru) se berylium využívá taky pro konstrukci vysokotónových reproduktorů. Hořící beryllium je však silně toxické (vytěsňuje hořčík z enzymů) a karcinogenní, prášek a dým vyvolává kožní ekzémy a poškozuje dýchací cesty.
Tady jsou slajdy z toho webcastu, další popis je v originální publikaci. V podstatě v CERNu pouštěli přerušovanej paprsek protonů o energii 400 GeV/c² odkláněnej elektromagnetem do komory s héliem, kde z něj srážkama vznikly piony a kaony. Ty se nechaly průchodem asi 1 km vakuovým tunelem rozpadnout na muony a muonový neutrina. Muony se na konci tunelu odklonily a zbylý hadrony se zachytily v grafitovým a posléze ocelovým bloku. Zůstal relativně čistej paprsek muin o energii asi 17 GeV/c² modulovanej každejch šest vteřin dvěma pulsy o délce 10,5 µsec, jejichž intenzita se měřila scintilátorem. Paprsek neutrin se posílal do 730 km vzdálenýho neutrinovýho detektoru OPERA v Itálii (vzdálenost určená GPS s chybou na 20 cm) a pomocí GPS synchronizovanejch hodin s chybou ~ 2,3 nsec porovnávali dobu, kterou potřebovaly k průletu zemským pláštěm. Za tři roky provozu experimentu OPERA se podařilo změřit dobu letu přibližně 16 tisíc neutrin, v průměru o cca 60 nanosekund (tj. dráha 18 m) překračující údajně rychlost světla se statistickou chybou kolem 10 nanosekund. Z publikace neni zřejmý, jestli uvažovali skutečnost, že se přitom neutrina pohybujou po tětivě. Celkový časový korekce včetně odezvy detektorů a pod zařízení jsou ale v řádu 1000 ns, čili mnohem větší. Přestože maj všechny časový korekce změřený a zkalibrovaný, asi není problém se o pár desítek nanosekund seknout.
Spekulace ohledně tachyonový povahy neutrin nejsou v teoretické fyzice nic nového - vlastně celej experiment OPERA byl navrženej právě se zřetelem na ověření této hypotézy. Např. výbuchu supernovy SN1987A 23. února 1987 bylo detekováno několik neutrin, dopadajících tři hodiny před zábleskem. Ovšem podle výsledků z OPERY by ty neutrina měla dorazit o několik let dříve. S touhle situací jsem se už setkal při analýze gamma záblesků z asi 300 mil. světelných let vzdálenýho galaktickýho jádra MKN 501, který na Zem dorazili asi 30 vteřin po hlavním světelným záblesku. Teoretici smyčkový teorie gravitace (LQG) to tehdy dávali do souvislosti s narušením Lorentzovy symetrie předpovídaný jejich teorií. Jenže později bylo prostudovaný zpoždění gamma záblesků z mnohem vzdálenějších zdrojů, např. z 10 mld svět. let vzdálenýho pulsu GRB090510 - a žádnej rozdíl se v podstatě nenalezl. Moje vysvětlení tehdy spočívalo v tom, že těžký fotony gamma záření se skutečně vakuem pohybujou pomaleji (letí po spirále), ale při cestě na dlouhou vzdálenost gravitačně zachytily lehčí fotony, takže po cestě od vzdálenějších zdrojů dorazily pohromady v jakýmsi klubku, v jehož centru obíhaly těžší fotony, po jeho obvodu lehčí, takže se rozdíl v jejich rychlostech vyrovnal. Můj pocit je, že v případě pozorovanýho zpoždění světla vůči neutrinům by mohlo jít o něco podobnýho. Náš časoprostor neni úplně plochej, je zvlněnej díky kvantovejm fluktuacím vakua (vlastně gravitačním vlnám), který se projevujou jako mikrovlnnej šum vesmíru. Jenom mikrovlnný záření může takovým prostředím procházet bez rozptylu, fotony kratších vlnovejch délek se jím zpomalujou. Neutrina jsou bez elektrickýho náboje, takže na elektromagnetický pozadí vesmíru víceméně prdí a můžou se tudíž vakuem šířit o něco rychleji. Žádnou známou fyziku to nepopírá - dokonce ani teorii relativity ne, když se vezmou do úvahy drobný zakřivení časoprostoru způsobovaný právě tím mikrovlnným pozadím - jen se jejich dráha nedá deterministicky spočítad. Existujou ale různý fenomenologický postupy, jako např. DSR nebo Kosteleckého teorie, který ty fluktuace a jima způsobený narušení speciální relativity berou v úvahu.
FaceSwap je OpenSource aplikace, která v reálným čase montuje fotografie na obličeje zobrazovaný na videu (vimeo 1, 2, 3) založená na face tracker knihovně Jasona Saragiho
Zajímavě zakřivený ornamenty jinovatky kondenzující na povrchu okenního skla nebo auta (vpravo)
Fyzikum se nedávno povedlo proháněd elektron mezi dvěma kvantovýma tečkama s roztečí asi 4 µm na vrstvičce GaAs pomocí ultrazvuku. Zvukový vlny šoupaj elektron sem a tam podobně, jako bobek vlnění (peristaltika) ve střevě. Kvantová tečka neni nic jinýho, než malá díra vyleptaná v tenký vrstvě polovodiče - elektrony jsou nucený ji obíhat podobně jako jádro atomu, z čehož vyplývá i jejich chování. Např. obíhající elektrony tvořej okolo tečky kvantový hladiny, který jde excitovat a elektron pak přebytečnou energii vyzáří za vzniku světla podobně jako normální atom. Díky tomu lze taky polohu elektronu v celým zařízení detekovat - po přivedení střídavýho signálu pomocí elektrod jedna z teček "svítí", čili vyzařuje mikrovlny a díky tomu fyzici můžou zjistid, kde volnej elektron právě je.
Podobný hraní může mít i svý praktický aplikace, např. v metrologii. Jednoelektronový přechody s přesnou frekvencí definovanou vnějším zdrojem (atomovýma hodinama) můžou vést k realizaci standardu fyzikální jednotky ampéru podobně, jako jsou dnes implementovaný s pomocí Josephsonovejch přechodů nebo kvantovýho Hallova jevu. Jedno z takovejch zařízení je na obr. níže: obsahuje celou soustavu malejch ultrazvukovejch rezonátorů, tvořenejch vláknem z nitridu křemíku o délce 14 µm, zavěšeným mezi elektrodama nabíjenýma střídavým napětím. Soustava takovej rezonátorků generuje malej, ale přesně definovanej proud, pomocí kterého jde realizovat etalony dalších fyzikálních jednotek, např. kilogramu, jaxem se o tom zmiňoval v [19.9.11 - 23:50].
Čínský výzkumníci se inspirovali vnitřním povrchem masožravejch láčkovek a vyrobili superslizkej materiál. Tvoří ho jemně vláknitej povrch prosycenej olejovitým mazacím filmem. Silný zakřivení na povrchu vlákem odpuzuje molekuly vody na principu lotosového listu a hydrofobní olej efekt dále zesiluje. Protože jde o objemovej efekt vrstvy materiálu, takto upravený povrch je odolnější k poškození, než superhydrofobní povrchy založený na úpravě tenký povrchový vrstvy, který se snadno setřou.
Grafit čili tuha vyniká tím, že silně pohlcuje světlo, protože obsahuje spoustu pohyblivejch elektronů - proto taky prášek z tuhy špiní i při sebemenším znečištění. Dokonce i monovrstva grafitu, tzv. grafin pohlcuje asi 2,3% z procházejícího světla. Protože grafín je podél vrstev vodivější než měď, je i tak tenká vrstva dostatečná jako přívodní elektroda např. pro výrobu LCD displejů a mohla by jednou nahradit drahé oxidy india, který se pro tyto účely používaj. Hlavní problém je, že je mechanicky mnohem choulostivější a snadno se seškrábne, protože je tvořená jednou vrstvou atomů. Vědci nedávno zjistili, že ze světelné absorbce grafinu lze snadno odvodit jednu ze základních fyzikálních konstant, tzv. konstantu jemné struktury. To je právě konstanta, která určuje, v jakém poměru se mění hustota vakua v přítomnosti gravitačního a elektromagnetického pole stejné hustoty energie. Je zajímavý, že je to poměrně malý číslo, hodnota α = e²/2ε0hc = 1/127. Její hodnota ale závisí na rozměrový škále, ve který se měří - např. na vzdálenosti atomovýho jádra 2 x 10-18 m je její efektivní hodnota už jen 1/128 a při tzv. energii velkýho sjednocení konverguje k jedničce, protože všechny síly při této hustotě energie konvergujou ke gravitaci a hmota by se stala průhledná stejně jako vakuum.
Fyzici se o grafín zajímaj i proto, že umožňuje definovat i fyzikálni jednotky, např. kilogram. Jak známo, hmotnosti iridiových prototypů kilogramu se v poslední době dost záhadně mění a vůbec je to jednotka, jejíž porovnávání je v praxi zatížený největší chybou. Proto se fyzici snažej tíhu kilogramu nahradit např. silovým působením elektromagnetické pole v tzv. Watttových váhách. K tomu je ale zapotřebí velmi přesně definovat poměr proudu a napětí v obvodu, jinými slovy je zapotřebí velmi přesně definovat odpor. V praxi se k tomu používá etalon odporu na bázi kvantového Hallova jevu, jeden takovej má i náš Český metrologický institut v Praze, vyžaduje ale chlazení na nízký teploty a kalibraci na tloušťku vzorku. Hallův jev vzniká stáčením nosičů náboje v polovodičích působením magnetickýho pole, tím vzniká na bočních stranách vzorku elektrický napětí, tzv. Hallovo napětí který je úměrný procházejícímu proudu. V tenkejch vrstvách se nosiče náboje nepohybujou plynule jako fermiony, ale jako tzv. anyony po malých skocích, protože se uplatňuje kvantovej princip neurčitosti (pokud omezíme částici prostor, přestává být definovaná její hybnost a obráceně). Při postupným zvyšování proudu se proto i hodnota Hallova napětí mění ve skocích, jejichž výška je definovaná jen poměrem Planckovy konstanty a čtverce náboje elektronu - jinými slovy, máme prototyp odporu, který závisí jen na základních fyzikálních konstantách a můžem pomocí něj kalibrovat Wattovy váhy. Grafín je význačnej tím, že v silným magnetickém poli vykazuje kvantový Hallův jev i za normální teploty, protože pohyb nosičů nábojů je v něm omezen na velmi tenkou vrstvu. Její tloušťka je přesně definovaná rozměrem atomů, což činí grafín zajímavej pro metrologii (odpadá kalibrace na tloušťku vzorku). Na obr. vpravo je ukázka, jak takový prototyp Hallova odporu vypadá: každej vzorek je tvořenej čtveřicí elektrod, dvěma se přivádí na vrstvičku grafinu proud, dalšíma dvěma v kolmým směru se měří vznikající Hallovo napětí..
AMD dosáhla nového rekordu v přetaktování, když její osmijádrový procesor Bulldozer FX-8150 (Zambezi) dosáhl rychlosti 8,429 GHz při ochlazení na teplotu blízkou absolutní nule pomocí kapalného hélia. Nízké teploty brání nejen tomu, aby se urychlený procesor přehřál, ale zvyšují také vodivost křemíku. Viz YT video - procesor však běžel s 6 jádry, resp. 3 Bulldozer moduly vypnutými, zřejmě nesplňovaly toleranci výběrovýho vzorku. Konkrétní postup byl takovej, že se nejprve použil tekutý dusík, který se nechal odpařit (aby při dalším chlazení nezmrzl, bod tání má –210 0C) a pak se nasadilo kapalný helium. Přitom bylo nutno odizolovat procesor od dalších komponent motherboardu, které by tak nízkou teplotu nevydržely (například regulátor napájení může ztratit schopnost přepínat vstupní napětí a vše se přepálí). Procesor dokázal na maximální frekvenci fungovat několik sekund, diagnostické nástroje ale potvrdily, že byl po tu dobu ve stabilním stavu. Přesnou teplotu, za které bylo dosaženo maximální rychlosti, se ale určit nepodařilo protože zamrzla teplotní čidla Dosavadní rekord dosud držel Intel Celeron - šlo o 8,309 GHz. 32nm procesory Bulldozer FX by se do běžného prodeje měly dostat letos na podzim.
Bonus: supernova SN2011Fe na okraji galaxie M101 (Větrník, označená šipkou) vyfocená Nikonem D90 se základní optikou, položeným na dalekohledu s dekou, paralaktickou montáží a s motorovým pohonem.
Remorkér neboli lidově "šíf" je nízká loď se silným motorem, která se používá zejména k tažení nebo tlačení velkých lodí v průplavech a přístavních bazénech, kde tyto lodě nemohou využít velkého tahu a mají tak sníženou manévrovací schopnost. Důvod je prostý: vrtulový pohon si v mělké vodě snižuje hladinu stahováním vody pro šroub a rozdíl ve výšce ponoru může tvořit patnáct i víc centimetrů. Z tohoto důvodu se remorkéry používaj i na řekách a kanálech a často se přitom používá více remorkérů současně. Kdysi se k vlečení lodí po řekách používaly i parní vlečky, koňské a lidské potahy (burlaci). Vlečné sestavy se jednodušeji vytvářejí, protože ke spojení plavidel postačí pevné lano. Nevýhodou je relativně nízká efektivita, protože vlečená plavidla musejí překonávat vlnu tvořenou remorkérem, což je zbržďuje a klade vyšší nároky na tažnou sílu remorkéru. Vlečné sestavy jsou taky dík volnému úvazu obtížněji ovladatelné. Např. při podplouvání mostů se občas stávalo, že po nárazu větru zamířil vlečený člun do jiného mostního pole než remorkér a posádce pak nezbývalo než čekat, jestli první povolí lano nebo pilíř mostu. Výhodou tlačné plavby je celková výrazně vyšší efektivita díky nižšímu odporu tlačné sestavy při plavbě, nižším nárokům na počet členů posádky a jednodušší konstrukci tlačných člunů, což snižuje jejich pořizovací náklady i přepravní náklady asi o 20 až 25%.
U říční lodi je průměr lodní vrtule limitovaný kvůli ponoru, takže je menší, má menší plochu a musí tedy pro přenesení výkonu víc urychlit vodu a tím pádem klesá hydrodynamická účinnost. Říční remorkéry jsou proto často kolesového typu. Zvládají nižší ponor než lodní šroub a snáze se opravujou po nárazu o dno. Co se účinosti lodního šroubu a kolesa týče, v dubnu 1845 se britská admiralita rozhodla definitivně vyřešit spor, kterým tehdy žili stavitelé lodí. Na jeden konec silného lana se připojil kolesový parník Alecto, na druhý vrtulový Rattler, obě plavidla byla podobné konstrukce a měla stejně výkonný stroj. Zazněl signál "Plnou parou vpřed!" - a už po několika málo minutách bylo jasno: vrtulový Rattler táhl svého soka rychlostí přes pět kilometrů za hodinu, přestože kolesa Alecta se točila v maximálních obrátkách. Takže na moři vyhraje vrtulová loď, ale na řece s omezeným ponorem to bude kvůli vyšší hydrodynamické účinnosti kolesa vůči malé vrtuli obráceně. Mezi Ústím n. L. a Neštěmicemi byl do r. 1947 provozovaná řetězová remorkáž převíjením řetězu položeného na dno řeky přes pár řetězových bubnů na palubě, které poháněl parní stroj, části řetězu dodnes leží na dně Labe. Řetězový remorkér oznamoval svůj příjezd zdaleka slyšitelným lomozem způsobeným navíjením řetězu na bubny. Největší problém představovalo míjení lodí, kdy se řetěz musel rozkovat a po minutí znovu spojit, což trvalo i čtyři hodiny. Dnes jsou s ohledem na expanzi silniční dopravy říční remorkéry na ústupu a jsou často přestavované na hausbóty. Jak to vypadá na říčním remorkéru používaném k dopravě lodí po průplavu v New Orleans.
Průled noční stranou zeměkoule z perspektivy orbitální stanice ISS. Ve výšce 400 km nad povrchem ISS obletí Zemi za cca 93 minut, takže v reálu by video trvalo 3/4 hodiny (náhled videa je zkrácenej a 3x zrychlenej proti originálu). Můžete si mj. všimnoud náznaku červené polární záře (A), nočního svitu atmosféry (B) a blikajících bouřek (C) v pásech oblačnosti. Poloha oblak odpovídá hranici troposféry, výška nočního svitu oblohy odpovídá hranici stratosféry a poloha polární záře spodní hranici ionosféry. Doporučuju prohlížet v HD rozlišení na full screenu.
Kdybysme se ocitli na pustým ostrově vybavený dokonalou pozorovací technikou, ale naprosto nezatížený současnou fyzikou, brzy by nás praštil do vočí způsob, jak se mění vzhled objektů s rostoucí vzdáleností od rozměrové škály pozorovatele. Teď nemám na mysli vzdálenost fyzickou, ale podíl rozměrů či hustoty energie lidského pozorovatele a pozorovanejch objektů. Objekty srovnatelné s velikostí člověka by vypadaly značně nepravidelně s výraznou fraktální dimenzí (oblaka, obrys krajiny, pobřeží, tvar stromů, listů, vln na hladině moře) a silně vzájemně interagujou elektromagnetickými aj. silami. Fluktuace mikrovlnnýho záření maj vlnovou délku 2 cm, náhodnou povahu a obtížně lze u nich rozlišit prostor a částice (fotony), který je obsahujou.
S rostoucí odstupem se ale objekty stávaj čím dál pravidelnější a symetrický a to směrem jak velké, tak malé rozměrové škále. Zrníčka písku i malé planety jsou podstatně kulatější než velké balvany, ale molekuly i velké planety, které se z nich skládaj jsou ještě kulatější a vzájemně interagujou slaběji. Atomy jsou pak na první pohled zcela pravidelný, stejně jako hvězdy, protože tvořej dokonale rovný krystalový plochy. Odchylka Slunce tvořenýho převážně atomy od kulatýho tvaru je jen 0,001 %, tj. asi 6 km.
Spolu s rostoucí pravidelností tvarů se čím dál víc uplatňuje kvantizace. V případě objektů menších než je lidská rozměrová škála jde především o kvantizaci energie a hmoty, u těch větších naopak o kvantizaci polohy. Velké objekty se na obloze chovají jako stabilní hvězdy zamrzlé v čase, čili stálice a dostaly podle toho chování svoje jméno. Malé objekty se naopak neustále vrtí Brownovým pohybem, ale jejich energetické hladiny se rýsuj tím zřetelněji, čim víc se jejich rozměrová škála blíží k rozměrové škále atomů. Ale kdybysme mohli pozorovat atomový jádra, zjistili bysme, že jejich pravidelnost už není tak vysoká. Většina atomových jader je nesymetrická a snadno se excitujou do systému dosti nepravidelnejch energetickejch hladin, který neumíme dobře předvídat. Jejich hmotnost se přitom mění podle principu ekvivalence hmoty a energie tim víc, čim vyšší energii tyto excitovaný stavy maji. Hustý hvězdy složený převážně z nukleonů, čili neutronový hvězdy silně rotujou a maj šišatej tvar. Obklopujou se tlustou obálkou z planet a mezihvězdnýho plynu.
Svět elementárních částic je z větší části abstrakce. V urychlovačích při srážkách pozorujeme mnoho částic, ale ty většinou vznikaj přímo v excitovaným stavu, jejichž stabilita je často vyšší, než stabilita částic samotných. Identifikace částic podle jejich hmotnosti často selhává a od jedný částice je známá celá řada excitovanejch stavů. To, co se udává v tabulkách jako klidová hmotnost kvarků nebo různejch pionů je extrapolace těchto pozorování na základní stavy částic. Na kosmický škále tyto částice odpovídaj nejhustším známým objektům podivnejm a kvarkovejm hvězdám. Jejich tvar je kulatej jen přibližně a vykazujou tlustou obálku složenou z lehčích částic.
Nejtěžší a nejhustší částice vůbec, jako jsou top-kvarky a hypotetický Higgsův boson nejde v definovaným stavu pozorovat vůbec. Silně vzájemně interagujou a tvořej větší agregáty pomocí Yukawových interakcí. Pokus je rozdělit a vzájemně izolovat končí zánikem částice. Hranice mezi hmotou a prostorem kterej je obklopuje je nevýraznej a blíží se poměru 1:1. Na kosmologický straně rozměrový škály tvoří jejich protipól černý díry, resp. galaxie kterýma se obklopujou a který maj zpravidla tvar výrazně placatej. Ještě větší struktury jako galaktický kupy a hnízda galaxií jsou víceméně náhodný stejně jako časoprostor na Planckově škále. I zde jim dominujou fluktuace časoprostoru, který je vyplňujou v podobě fluktuací temný hmoty.
Když zkratujem devítivoltovou baterii, udělá to takový malý jiskřičky.. OK... - a co když zkratujem pár stovek (např. 244) takovejch baterií zapojenejch do série? Lotta sparkyyy... Je nutný zdůraznit, že tyhle pokusy sou vždycky nebezpečný - dokonce i proud jediné baterie může vyvolad smrtelnej úraz, když projde přímo tělesnými tekutinami, jak se to povedlo jednomu námořníkovi, kterého zabil multimetr Simspon 260, napájenej devítivoltovou baterií. V počátcích výzkumu elektřiny, čili tzv. mluna sehrály primitivní baterie (zejm. tzv. Voltův a Ritterův sloup) neocenitelnou roli při vědeckém výzkumu, protože před vynálezem dynama byly nejvýkonnějším a vlastně prakticky jediným zdrojem silové elektřiny o vysokém napětí. Přispěly i k objevu mnoha chemických prvků, které do té doby nebylo možné připravit chemickými metodami (např. alkalické kovy a fluor) - elektrický proud je totiž nejmocnější oxidační i redukční činidlo. Byly s nimi poprvé v laboratoři připraveny i kulové blesky.
Dobové učebnice silozpytu, aneb fyziky tyto experimenty popisujou následovně: "Když dráty s póly sloupu Voltova spojené, jenž slovou proto dráty polární, k sobě až k dotknutí přiblížíme, a zase od sebe vzdálíme, čímž se proud elektrický přetrhuje, ukáže se vždy na konci drátu jiskra, tím živější, čím mocnější sloup, která tak jako jiskra láhve elektrické látky chytlavé zapaluje. Když proud elektrický sloupu dosti mocného tenkým drátem platíkovým se vede, rozpaluje se drát až do žhavosti bílé, tenký drát ocelový se spálí a kousky uhlí dobře vypáleného na koncích drátů polárních k sobě přiblížené rozpálí se tak, že světlo oslňující vydávají... Taktéž proudem galvanickým čidla se dráždí. Když se dotkneme ku příkladu mokrým prstem pólu jednoho a drátem k oku vedoucím druhého, zableskne se nám v očích, v uších ucítíme trhání a hučení, na jazyku od kladného chuť kyselou, od záporného lužnou neb draslavou...."
Snahy ušetřid drahej kaučuk při výrobě pneumatik nejsou neni nijak nový - mechanický konstrukce bezdušovýho kola se zkoušely už ve třicátejch letech, ale neujaly se pro svou nízkou životnost. Název pneumatiky Tweel vyvíjenejch firmou Michelin je složeninou ze slov Tire (pneumatika) a Wheel (kolo), protože nová konstrukce nahrazující původní klasickou pneumatiku je nedílnou součásti disku. Paprsky jsou z vnější strany spojeny s obvodovým pásem opatřeným dezénem, z vnitřní pak pružným, deformovatelným diskem. Polyuretanové paprsky jsou pružné pouze v podélném směru, zatímco vůči příčným deformacím je struktura velmi odolná.
Konstruktéři hovoří o pětkrát vyšší boční tuhosti, než má klasická pneumatika. Nejde je propíchnout, vyzout ani prorazit minou, takže se o ně zajímaj vojáci a taky NASA, která je hodlá použít pro novej lunární rover. Jinak ale mají spíš samý nevýhody: jsou hlučný, náchylný k vibracím, nabízej menší prostor pro brzdy a při jízdě vyšší rychlostí se v nich vyvíjí tolik tepla, že to může vést až k jejich zničení. Největší problém mají s životností, např. aji v městským provozu jsou citlivý na šikmý najíždění na chodníky a trhají se přitom, takže se zatím do sériové výroby nedostaly.
Pneumatiky Runflat firmy BMW jsou taky tuhý za cenu toho, ze v kufru nemate jedno kolo navic (podle současných předpisu vozidlo, ktere je vybaveno pneumatikami Runflat a zaroveň indikátorem poklesu tlaku nemusí byt vybaveno rezervním kolem). Doplňková elastická vložka z teplotně stabilní pryžové směsi v bočnicích pneumatik brání tomu, aby se prázdná pneumatika vzájemným třením bočnic zahřála až ke vznícení. Proto umožňují samonosné pneumatiky jízdu, i když v nich není žádný tlak, na vzdálenost cca 150 km i při plném zatížení vozu. Při nižším zatížení nebo v případě, že není pneumatika zcela bez tlaku, je možné ujet vzdálenost ještě několikanásobně větší. Protože jízdní vlastnosti a vzhled pneumatik Runflat se při poklesu tlaku vzduchu mění nepostřehnutelně, nemusí řidič zpozorovat, že došlo k defektu pneumatiky. Proto je použití této technologie vždy spojeno s indikátorem defektu pneumatiky (RPA). K dalším nevýhodám patří opět horší jízdní vlastnosti a vyšší spotřeba paliva, způsobený především zvýšenou váhou pneumatiky. Je možné, že se do seriové výroby nakonec promídnou jen nektere prvky konceptu a na konci vývoje muze byt pneu vypadajici jako ta dnesni, ale s lepši příčnou tuhostí a schopná jízdě po defektu (viz např. obr. vpravo systému PAX runflat, kterej je jakýmsi hybridem obou konceptů).
Vejde se celá sluneční soustava na jednu webovou stránku? Skutečné poměry ukazuje webová stránka s rekordní šířkou. Na monitoru se při scrolování občas mihnou planety, ale je těžké je na stránce široké několik set metrů nepřehlédnout. Pokud některou z nich minete, lze ji zobrazit doplněním jejího anglického názvu na konec webové adresy ve tvaru #jmeno, tedy http://www.phrenopolis.com/perspective/solarsystem/#mercury, #venus, #earth, #mars, #jupiter. #saturn, #uranus, #neptune, #pluto. Zmenšenej model sluneční soustavy byl nedávno vystaven i před Západočeským muzeem v Plzni. Podobný zážitek v ještě větším měřítku nabízí planetární stezka, kterou v roce 2005 vybudovali astronomové Hvězdárny a planetária v Hradci Králové. Objekty sluneční soustavy jsou na ní zachyceny v měřitku jedna ku miliardě. Merkur je od Slunce pouhých 58 metrů, Země 150 metrů, Saturn 1,4 kilometru a Pluto 6,5 kilometru. Autoři výše odkazované stránky vytvořili na stejném principu i model atomu nejjednoduššího prvku - vodíku: Sestává z jediného protonu a jediného elektronu. Elektron má velikost jediného pixelu, proton má v průměru 1000 pixelů a vzdálenost mezi nimi je neuvěřitelných 50 milionů pixelů.
Elektrická helikoptéra Největší helinu už zřejmě nemá HOWKING (galerie). Váží 43 kg a ve vzduchu se udrží 2:10 minut (viz sadu lithiovejch baterií pod Pascalem Chretienem, pilotem a konstruktérem v jedné osobě)
V sobotu jsem si všiml, že slyším OK0EQ na 23 cm. Chvilku jsem zkoumal jak je stabilní a najednou přeletělo letadlo. Pěknej obrázek, že? Napadlo mě, že bych mohl prozkoumat i signál DB0FGB.
Marek Sochor z Pokojova na Ždársku je nadšenej radioamatér. Možná trochu víc, než většina ostatních radioamatérů a svou anténou zachytává aji odrazy od letadel... Bejt Rusama, dal bych si jeho souřadnice do seznamu cílů preventivního jadernýho úderu.
Kuličkový pero kreslí elektronické obvody pomocí stříbrných nanočástic
Jupiter s měsíci Io a Ganymed na vítězné fodce astronomické soutěže, která představuje špičku toho, co lze v amatérských podmínkách dosáhnout. Snadno je od sebe rozeznáte, protože Ganymed je největší Jupiterův měsíc (a vlastně největší v celý sluneční soustavě) a Io je celej obarvenej dožluta sírou.
Nová studie varuje před rizikem zneužití bankovních terminálu s použitím termokamery, díky který jsou rozeznat nejen zvolená čísla, ale i jejich pořadí ještě několik desítek vteřin po použití (graf vpravo zobrazuje, jak úspěšnost postupu klesá s časem uplynulým po stisknutí poslední klávesy). Autoři studie doporučujou za hustého provozu terminálu používat při volbě číslic používat stylus nebo rukavice.
Ve známém filmu Já, robot na motivy sci-fi povídek Isaaca Asimova hrál významnou postavu uměléj mozek V.I.K.I., tvořený obří světélkující krychlí z jakýchsi optických kabelů.. Živé organismy ve svým mozku využívají místo světla vlny zvukové, které se šíří na rozhraní dvou chemicky odlišných fází, které se vzájemně nemísí. Vnitřek membrány neuronů tvoří orientované molekuly s dlouhými řetězci tvořené mastnými fosfolipidy (tuky), zatímco jejich okolí je podobně jako vnitřek ostatních živých buněk tvořeno vodným roztokem proteinů. Zvukové vlny se prostředím živých buněk silně rozptylují a tlumí, takže je nutné je při jejich šíření podél neuronu průběžně přiživovat. Toho je dosaženo elektrickým nábojem na povrchu neuronové membrán, kterým se jejich stěny poněkud stlačí oproti klidovému stavu jako desky kondenzátoru. V okamžiku, kdy k určitém místu vlna dospěje, iontové kanály ve stěnách membrány se rozevřou a umožní nabitým iontům vápníku elektrickou dvojvrstvu vyzkratovat. Tím se stěny membrán opět rozestoupí a zvuková vlna se tak propaguje dál na úkor elektrické energie vybité membrány.
Biochemickými reakcemi na povrchu membrán se mezitím rychle obnovuje koncentrační spád vápníkových iontů a napětí na membráně tak, aby byla schopna zesilovat další impuls v rychlých cyklech s periodou trvající necelou setinu vteřiny. Biologům se poprvé podařilo tuto aktivitu neuronů pozorovat in vivo pomocí miniaturizovaného fluorescenčního mikroskopu o váze asi 2 gramy, kterej připevnili myším na hlavu. Mikroskop snímal v jejich mozku obarveným fluorescenčními barvivy změny koncentrace vápníkových iontů a jejich šíření podél vláken neuronů za klidu a za běhu myši (viz video vpravo)
Japonskej mistr katany Isao Machii z Osaky rozsekává kuličky vystřelený z airsoftový pistole o průměru 4.5 mm na vzdálenost 70 metrů. Úsťová rychlost je přitom cca 90 m/s. Už jako malý dítě sekal dobrotu. Mě spíš teda zaujala ta psycholožka, co to analyzovala. Video vpravo: japonský mrakodrapy sou postavený tak, aby vzdorovaly otřesům při zemětřesení (3x zrychleno).
Na obr. vlevo je průkopník raketové techniky Wernher von Braun, v pozadí pětice motorů F-1 na prvním stupni rakety Saturn V, největší rakety všech dob, ve kterém jako palivo sloužil RP-1 (upravený letecký petrolej) a kapalný kyslík. Uprostřed je hlavní motor raketoplánu Space Shuttle lítajícího na kapalný vodík a kyslík. Kapalný vodík poskytuje nejvyšší specifický impuls a má ze všech druhů raketových paliv největší energetickou hustotu, 143 MJ/kg, což je zhruba o 40% více než ostatní raketová paliva. Ovšem použití vodíku má i své nevýhody: zkapalňování je energeticky náročné, pro zkapalnění je nutno vodík stlačit a podchladit na −253 °C. Skladovací nádrže musejí být dobře tepelně izolovány, ale i tak je udržení teploty 20 K velmi obtížné a ztráty vypařováním běžně dosahují až 1% objemu za den. Hlavní motory raketoplánu Space Shuttle využívají „teplejšího“ tekutého kyslíku k ohřevu a vypaření vodíku před vstřikem do spalovací komory. což snižuje vibrace a zklidňuje chod motoru.
Pro dopravu paliva se již od dob V-2 používaj turbočerpadla, jako je to na obr. vpravo. Jelikož hustota kapalného vodíku je pouze 71 kg/m3, turbočerpadla Space Shutle mají 30 000 ot/min. Turbočerpadla jsou velmi složitá a náchylná k poruchám, běh naprázdno nebo kovové nečistoty mohou způsobit zadření. U velkých motorů s rychlým spalováním snadno dochází k silným vibracím, kdy spalovací komora funguje jako Helmholtzův rezonátor, což je nutné omezit vhodnou geometrií spalovací komory. Vibrace a rázy mohou způsobit „šplouchání“ nebo „cákání“ paliva v nádrži, což může způsobit ztrátu kontroly nad chodem motoru. Méně často používaný paliva jsou hydrazin N2H2 ve směsi s oxidem dusičitým NO2, která se vzněcuje už při smíchání. Pro vesmírné mise se používá monometylhydrazin ve směsi s nesymetrický metylhydrazinem s ohledem na jeho nižší bod tání (netvoří tak snadno vodíkové můstky) Ruské rakety Proton nebo americké Titan tyto směsi (např. Aerosin-50) používaly i pro motory prvního stupně (vesmírná loď Apollo).
Takže zdravim v 16. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12,Fyzika13, Fyzika14, Fyzika15 a chemii Chemie1, Chemie2, Chemie3, Chemie4 (8500+ příspěvků, cca 1 GB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0 a vyššá a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
JOX [11.5.12 - 23:02 ₪₪₪ FYZIKA pro každého ₪...]
