Vlevo ke kondenzační stopa za letadlem, která zajímavě vrhá stín na souvislou vrstvu nízký oblačnosti. Vpravo: led ve sklenici zmrznul ve vrstvě kolem stěn a vytvořil tak novou ledovou sklenku. Na trhu jsou běžně xehnání formičky na ledové sklenky a jsou IMO docela praktický pro párty pod širým nebem: drink současně vychladí, sou hygienický a ekologický páč se nemejou ani nerecyklujou a neni nutný řešid, jestli je někdo rozbije nebo ukradne, páč sou prakticky zadarmo.
Deska černého stolku se při oblevě propaluje do sněhu. Sníh procházející otvory stolku je přitom zformovanej do tvaru špiček směřujících proti směru dopadajících slunečních paprsků.
B61 je nejrozšířenější a současně nejstarší taktická atomovka dosud používaná armádou USA. Dosud je jich v aktivní službě asi tisícovka, z toho cca 200 v Evropě a 80 v Turecku jako součást USAFU. Vyrábí se od roku od roku 1966 jako raketová střela s nastavitelnou ráží 0.3 - 340 kilotun TNT o váze cca 320 kg (300 kg TNT je ráže primárního stupně). Střela B61-11 jest vybavená karbidovým čumákem k pronikání do podzemních bunkrů, což je od roku 1997 její primární použití (ekvivalent klasickýhu bunker busteru BLU-113 s tandemovou náloží). Kdybyste si ji chtěli koupid, tak cena jedný střely je cca 25 milionů USD, tj. bratru půl miliardy Kč v dnešním kursu. Vlastní hlavice W-85 je ve stříbřitým válci o rozměrech 30x80 cm, kterej je rozebranej na obr. vpravo dole. /p>
Klasická výbušnina je tvořená triaminotrinitrobenzenem (TATB) lisovaným s přísadou flurovanýho polymeru PCTFE do tvaru žlutýho vejcete. Používá se mj. proto, že se snadno lisuje, je teplotně stabilní do 300 °C a po zapálení nevybuchuje, ale díky záporný kyslíkový bilanci normálně shoří. Tvar nálože je volenej tak, že po náhodným odpálení z jednoho místa se nálož rázovou vlnou rozdělí na dvě části a tím místo odpálení zneškodní (dtto schéma vpravo níže). Pokud tedy uvidíte atomovku v pumovnici nepřátelského bombardéru, neváhejte ji sestřelit: je to příjemné i bezpečné...
Účelem 400.000 černejch plastovejch koulí je ochránit povrch LosAngeleské nádrže SilverLake na pitnou vodu před slunečním světlem, který fotolyzuje chloridový a bromidový anionty na karcinogenní sloučeniny, omezid ztráty vody odpařováním, shromažďování ptactva a rozmnožení sinic a baktérií, aniž příliš omezujou plavbu po hladině. Čili funkcí maj víc a zřejmě se vyplatí, i když údajná životnost koulí je jen cca 10 let (video). Film Hlubina Jamese Camerona byl filmovanej v bazénu opuštěný jaderný elektrárny v Cherokee pokrytým podobnýma koulema, aby zatemnili hladinu a dosáhli tím iluze veliký hloubky. Filmaři v něm postavili v roce 1986 celou "podmořskou základnu", která v něm straší dodnes. Jinak hexagonální uspořádání koulí a jejich krystalizace v různě tlustejch vrstvách dává názornou představu, jak by vypadal povrch krystalů, kdybysme ho desetmilionkrát zvětšili..
Digitální snímky pořízený uzávěrkou před dokončením autofokusu.
Výsledek difrakce elektronů na dvojitý štěrbině o rozměrech 62nm x 4 μm s roztečí štěrbin 272 nm vytvořený na zlatem pokrytý křemíkový membráně (PDF). Elektrony byly vysílaný rozžhaveným wolframovým vláknem a urychlovaný napětím 600 V v zařízení podobným elektronovýmu mikroskopu. Na začátku videa je průběh experimentu zobrazovanej tou rychlostí jako skutečně probíhal, tj. cca jeden elektron za vteřinu, protože rychlost elektronů byla řízená piezoelektricky ovládanou maskou (závislost vzhledu difrakčního obrazce na poloze masky je vpravo - je vidět, že pokud je otevřená jen jedna štěrbina, elektrony se přestávaj difraktovat). Todle uspořádání bylo použitý proto, že podle některejch interpretací vlnovej difrakční obrazec vzniká vzájemnou interferencí elektronů mezi sebou a tímto uspořádáním se to vyloučilo, páč v mikroskopu poletoval vždy jen jeden elektron současně.
Ačkoliv v je tomdle článku dvouštěrbinovej experiment prezentovanej jako Feynmannův, poprvé byl studovanej Youngem už na začátku předminulýho století. Feynman sice tvrdil, že pokus nemůže bejt vysvětlenej klasickou fyzikou, ale z pokusů Coudera a Forta (2006) je už několik let známo, že jeho klasická analogie s kapkama hopsajícíma na vodní hladině existuje právě podle vlnový teorie éteru (YT video).
Franzouzsko-anglická sajta, která názornejma animacema vysvětluje několik principů kvantový mechaniky. Dole vlevo je tzv. Stern-Gerlachův experiment, kterej na atomech prolétávajících mezi pólama magnetů demonstruje, že na rozdíl od orientace klasickejch magnetů elektrony vykazujou kvantově mechanickej spin, kterej může nabývat pouze dvou určitejch hodnot. Vpravo je demonstrace tunelovýho jevu využívanýho při skenovací tunelovací mikroskopii (STM) povrchu atomů.
Replika magnetickýho motoru podle původního brazilskýho patentu z roku 1990. Je z ní zřejmý, že běží konstantní nepříliš vysokou rychlostí. Všiměte si taky pólovejch nástavců, který umožňujou magnetům běžet v oblasti magnetický saturace. S velkou vzduchovou mezerou vám motor nepoběží.
Vývoj pozorování Higgsova bozonu. Jeho objev byl loni na podzim oznámenej po detekování symetrickýho rozpadu u všehovšudy 170 protonovejch srážek. Tak malej počet ovšem stačil jen k prokázání existence rezonance (malýho píku na energetickým spektru) - ale už ne jejich vlastností. A právě ty jsou pro potvrzení předpovědi Standardního Modelu podstatný. Některý fyzici upozorňujou, že k tomu aby bylo možný prohlásit Higgsův boson Higgsem je nutné lépe prokázat jeho jednotkovej spin a absenci náboje (je to skalární boson). Jiný poukazujou na to, že se podařilo prokázat rozpad Higgse nejen na Z-bosony, ale i na W bosony v souladu se Standardním Modelem a objev Higgsova bosonu jde tedy definitivně potvrdit, což by znamenalo konec nadějí, že se spolu s Higgsovým bosonem podaří prokázat všelijaký efekty předpovídaný např. supersymetrickým modelem, na kterej spoléhá mj. i doposud nepříliš suprová teorie super-strun. IMO však Higgs boson má v záloze řadu dalších "bratrů", který nepředpovídá ani SUSY, ani Standardní Model, ale kterej vyplývá z aplikace AdS/CFT korespondence. Na jejich potvrzení však bude nutný počkat po znovuobnovení provozu srážkovače LHC po repasu v roce 2015.
Testovací start systému Grasshoper ("luční koník") společnosti SpaceX 7. března 2013. Název byl zvolenej celkem přiléhavě - raketa vystoupala do výšky asi 40 metrů, chvílku tam levitovala a paxe zase ukázněně posadila na zem. Efektu bylo dosaženo pomocí vektorizace tahu rakety, jehož hydraulickou ovládací jednotku je vidět při pilný práci na videu vpravo. Systém Grasshopper bude v budoucnu nainstalován na rakety Falcon 9 a Falcon Heavy, které si SpaceX také vyvíjí vlastními silami. Raketa Falcon 9 už je v "běžném" provozu a vynáší na oběžnou dráhu nákladní loď Dragon, Falcon Heavy je její těžší sestra, která je zatím ještě ve vývoji. Systém Grasshopper bude namontován jak na první, tak na druhý stupeň rakety. První stupeň se po oddělení sám pomocí trysek vrátí na startovací rampu během pár minut od startu, stejně jako druhý stupeň o něco později. Pokud se firmě SpaceX podaří Falcon 9 vylepšit, neshoří při návratu v atmosféře, ale neporušenej přistane na Zemi, kde ho bude možný recyklovat. Výrazně by to pak snížilo náklady na lety do vesmíru.
Plasticita sněhu a ledu je jedna z mála případů, kdy se kvantový efekty v běžným životě projevujou na veliko. Povrch sněhovejch vloček je potaženej tenkou vrstvou kapalný vody, ve který se molekuly vody můžou volně pohybovat, díky čemuž se sníh při oblevě plasticky deformuje. Na tomto efektu je taky založená kluzkost ledu při bruslení a tzv. regelace ledu (plastická deformace ledovců). Popř. se při vyšším pnutí molekuly v kapalný vrstvě přesunujou balisticky jako solitony, což se projevuje jako vrzání a křupání čerstvě napadanýho sněhu. Podobnym způsobem se např. pohybujou elektrony na povrchu grafenu nebo v některej polovodičích blízkejch supravodičům (Gunnův jev v arsenidu gallia). Za teplot blízkejch absolutní nule se analogickej jev projevuje masivně v krystalickým heliu, který se v určitým rozmezí pnutí deformuje prakticky bez odporu. Efekt se projevuje jen u asymetrickejch částic, jako jsou polární molekuly vody, nebo izotop He3 se třemi neutrony. Symetrický helium He4 nebo krystaly peroxidu vodíku kvantovou plasticitu nevykazujou a naopak efekt potlačujou..
Eště ukázka ledovejch krystalů (v tenkejch vrstvách krystaly vody ztrácej svou šesterečnou symetrii a měněj se na jednoklonný jehlice) a desky ledu vyzdvižený vysokou hladinou vody po záplavách.
KJ: Ten je právě demonstrovanej na jednom z těch videí co sou dole nalinkovaný. Velmi úsporné high-tech řešení...
Vnitřek kazetový pumy BP-FB01. Chytrá věcička, určená výhradně pro živý cíle (videjko), některý typu rozhazujou granáty ještě ve vzduchu, aby pokryly větší plochu a díky infrasenzorům explodujou při přiblížení cíle... Jsou zakázaný v 78 zemích, protože značná část munice vybuchuje až po létech. BTW Modrá barva a proužek US munice znamená, že jde o atrapy.
Napětí střídá uvolnění nad japonckym vulkánem Sakurajima na začádku ledna 2013 v jižním Japonsku. Malý částice prachu a magmatu se nabíjej třením a současně sou vymršťovaný do vejšky. Princip je, že když se u kondenzátoru při daným náboji zvětší vzdálenost povrchu elektrod, adekvátně stoupne napětí. Na podobným principu fungoval tzv. elektrofor k zesilování mluna čili náboje elektrického, což byl v podstatě rozebíratelnej deskovej kondenzátor s izolovaným (obvykle skleněným) držádkem. Takto jde zesílit i docela malý napětí na docela velkou úroveň - např. prosíváním zinkovýho prášku mosazným sítem na kovovu desku se hromadí mezi sítem a deskou napětí až několik kilovoltů, který dokáže nabít elektroskop.
Pánev se stříbřenkou rozmíchanou v silikonovým oleji po zahřátí zviditelňuje princip konvektivních buněk (tzv. granulaci) na povrchu Slunce. Granula maj nepravidelnej mnohoúhelníkovej tvar a jejich velikost dosahuje v průměru 400 km a jejich životnost cca 5 minut. Na slunečním rovníku mají granule pravidelnější tvar, dále je deformuje sluneční rotace. V blízkosti slunečních skvrn jsou vlivem magnetických polí granule protáhlé. Teplotní rozdíl mezi granulemi a prostorem mezi nimi činí přibližně cca 200 °C, což však způsobuje 15 – 25% rozdílu ve svítivosti (absorbce plazmatu s teplotou výrazně roste kvůli ionizaci vodíku právě kolem teploty 5300°C, což je zhruba teplota slunečního povrchu). Pomocí Dopplerova jevu se dále zjistilo, že rychlost stoupajícího plazmatu ve vzestupných proudech je kolem 1 800 km/h. Prostor mezi granulemi (tmavé části) je občas tvořen tzv. póry, které se počase buďto zase rozpustí, nebo se z nich stanou sluneční skvrny.
BMW Když už je řeč o transformátorech, tendle borec testuje 50 kiloampérovýho brumlíka v obýváku...
Společnost Dell, která se před nedávnem přestala aktivně zajímat o chytré telefony, kde snad až na pár výjimek nikdy neslavila velký úspěch, představila miniaturní počítač o velikosti USB flash disku. Zařízení je označeno jako Project Ophelia a stačí jej zapojit do USB portu monitoru či televize. V malé „krabičce“ je integrované Wi-Fi a Bluetooth připojení, díky kterému se dostanete na Dell Wyse cloud.
Velkou výhodou oproti konkurenčním androidím minipočítačům by měla být kompatibilita s většinou klientského software a od společností Microsoftu, VMware a Citrix. Vzhledem k přítomnosti Androidu je nicméně otázkou, jak bude dané kompatibility dosaženo. Nabízí se konkrétně dvě možnosti: buďto Dell valnou většinou klientského softwaru myslel těch několik pár aplikací, které Microsoft pro Android již uvedl, jako například Lync, nebo bude k Opheliovi dostupný nějaký software na streamování Windows prostředí. Cena je prozatím neznámá, nicméně určitě nebude velká, spíše do jednoho tisíce korun, neboť vydělat bude chtít Dell hlavně na ostatních službách a podpoře.
Nahradí jednou oxidy křemík v tranzistorech? Spínací tranzistory řízené polem (Field Effect Transistor, tzv. FET) obsahujou dva PN přechody umístěný rovnoběžně proti sobě. Pokud jsou oba polarizovány v závěrném směru, tvoří prostor mezi nimi úzký vodivý kanál, ze kterého jsou odčerpávány elektrony napětím přiloženým na PN přechod. Šířka vodivé oblasti kanálu pak závisí na napětí mezi oběma přechody a chová se pro elektrický proud jako proměnný odpor: doslova jako kohoutek u vodovodu, škrtící proud vody. Nevýhoda křemíku je, že při sepnutí polem řízenýho tranzistoru musí být elektrony vycucnutý a přesunutý z okolního materiálu do kanálu, kde pak vodí proud, jak ilustruje animace níže. V případě tranzistorů využívající oxidový vrstvy se na vedení proudu podílej elektrony z atomů, který už v kanálu sou, sou akorád zamrzlý v nevodivým stavu - což by potenciálně mohlo urychlit spínání větších proudů.
V poslední době se daří připravovat stále kvalitnější oxidový vrstvy, u nichž elektrický pole vyvolává fázovou transformaci, která se pak podílí na změně vodivosti tranzistoru. Nedávno Japonci připravili vrstvy oxidů niklu a samaria SmNiO3, který fungujou na podobným principu. Některý oxidy, jako oxid niklu a lanthanu LaNiO3 vykazujou několik fázovejch transformací současně, např při 150 K (což je ovšem příliš nízko pro praktický aplikace) se stávaj vodivý a současně ferromagnetický. O oxidu vanadičitém jsem tu už psal, v jeho případě k sepnutí stačí změna teploty, což umožňuje galvanicky oddělit spínací obvody tranzistoru od výstupních. Další fyzici ukázali, že tato fázová transformace může být v případě VO2 velice rychlá (několik nanosekund), což by umožnilo oxidový filmy využít v nových typech spínacích tranzistorů.
Tzv. topologický izolanty sou polovodičový struktury s velkými atomy a malýma prostorama mezi nima, kde elektrony nemaj možnost ke vzájemnýmu pohybu, takže sou vytlačovaný z atomový mřížky k jejímu povrchu asi jako voda z pórů mastný houby. Elektrony se tudíž na povrchu izolantů shromažďujou a tvořej zde vodivou fázi, která je však omezená jen na velmi tenkou povrchovou vrstvu. Přestože se v poslední době hodně studujou, v češtině o nich zatim najdete jen velmi málo informací. Což je mj. daný tím, že až doposud šlo o látky připravovaný z monokrystalů pěstovanejch složitě v laboratořích (jde zpravidla o různý telluridy a antimonidy bismutu, sám bismut je za nízkej teplot taky topologickej izolant). Ale nedávno se podařilo topologickej izolant nalézt aji mezi přírodními minerály - a co víc, jeho vlastnosti (např. poměr vodivosti na povrchu a v objemový fázi) se zdaji v mnoha směrech ještě lepší, než u laboratorních vzorků.
Jde o tzv. kawazulit, směsnej sulfo-seleno-telurid bismutitej o sumárním složení Bi2Te1,8Se0,9S0,3. Ještě zajímavější je, že proměřovaný vzorky kawazulitu pocházely z uzavřenýho zlatýho dolu v Jílovém u Prahy (sulfidy a selenidy často provázej zlato v jeho nalezištích) - takže tu je teoretická možnost, že byste si mohli topologickej izolant sami nahrabad na vycházce. Minerál se snadno loupe v šupinkách podobně jako grafit - což neni zas taková náhoda, protože grafen má hodně blízko ke dvourozměrnejm topologickejm izolátorům. Projevuje se to např. charakteristickým směrovým rozptylem fotoelektronů při ozařování polarizovaným světlem pod nízkým úhlem metodou úhlově a spinově rozlišený fotoemise (ARPES), kde povrchový struktury elektronů vykazujou šestičetnou geometrii (tzv. Dirakův kužel) podobně jako u grafenu (na sebe namačkaný elektrony se na povrchu izolantu přirozeně uspořádávaj do hexagonální struktury nejtěsnějc uspořádanejch koulí a jsou proto polarizovaným světlem přednostně vymršťovaný v tomto směru). Objev doufam pomůže nastartovad náš samostatnej výzkum tědle materiálů.
Matematici identifikovali třináct novejch typů stabilních drah v systému tří gravitačně vázanej těles, celkem je jich dnes tedy známo již 16. Přes svou zdánlivou jednoduchost systémy vzájemně se obíhajících těles patřeji mezi matematicky nejkomplikovanější (tzv. N-body a few-body problém) a podíleli se na nich nejslavnější matematici (Lagrange, Euler, Broucke-Hénon a další). V éterový teorii to sou vysoce-dimenzionální systémy se mnoha stupni volnosti), jejich fázový diagramy jsou tudíž složitý a obecný analytický řešení pro víc jak pět těles není známo. Na druhý straně to z praktickýho hlediska zas tak moc nevadí, protože je lze snadno simulovat s rozumnou přesností numericky, pokud se používá více-bytová aritmetika. Aplikace výsledků pro předpovědi gravitačních rezonancí a nestabilit drah planet a měsíců v astronomii je zřejmá (např. tzv. librační body a Trojané), ale stabilní orbity maji blízko aji ke kvantovejm systémům (tzv. Efimovovy stavy vlnovejch funkcí pro popis anyonů v bosonovejch kondenzátech apod. kondenzovanejch systémech) a popisu atomovýho jádra (tzv. haló jádra s řídkými neutronovými obaly a Rydbergovy atomy lze často úspěšně popsat právě dynamikou gravitačně vázanejch těles). Nejjednodušší stabilní řešení tří těles nalezl už v roce 1680 Izák Newton (viz ta ležatá osmička dole), ale objevování dalších je řádově složitější a jejich fázový diagramy se popisujou teorií grup. Samozřejmě obecná teorie relativity jejich řešení komplikuje ještě víc, takže mnohý stabilní řešení v klasický Newtonový mechanice nejsou stabilní v relativistický verzi a naopak..
Joe Eck patří mezi samotářský badatele, který sou ignorovaný mainstream fyzikou i médiema, přestože se věnujou oficiálnímu tématu což sou vysokoteplotní supravodiče - navíc výhradně experimentálně a dokonce i pravidelně publikuje v oficiálních časopisech. Příčina je jednoduchá - i přes skromný vybavení a nízký náklady je ve svým výzkumu úspěšnější, než výzkumný centra do kterejch tečou milionový granty a představuje tak pro tyto instituce nepříjemnou konkurenci. Namísto mainstream fyziků, který se snažej najít nejpřesnější model pro popis supravodičů a nestaraj se o to, zda podle něj bude možné uvařit efektivní supravodič, Joe Eck zbytečně neteoretizuje, ale snaží se uplatňovat několik jednoduchejch přístupů pro zvýšení teploty supravodivého přechodu. Joe Eck nedávno oznámil připravu "vlažného" supravodiče s teplotou supravodivýho přechodu nad teplotou lidskýho těla. Dalšího zvýšení kritický teploty se mu podařilo zabudováním křemíku do supravodivých vrstev. Jako vždy je však dosaženej supravodivej přechod jen velice nevýraznej, protože krystalickýho materiálu je ve mřížce velmi málo. Neprojevuje se změnou elektrickýho odporu, ale určitým vytlačením magnetickýho pole ze vzorku při překročení kritický teploty (Meissnerův efekt).
Princip jeho supravodičů je patrnej z obrázku vpravo, kterej znázorňuje struktury jím připravovanejch supravodičů na bázi oxidů mědi. Ty sou proložený vrstvama dalších oxidů, tvořenejch směsí atomů s odlišnou atomovou váhou. To brání materiálu ve vytvoření pravidelně se opakující mřížky, takže jedna vrstva kladně nabitejch atomů mědi je proložená co největším počtem dalších vrstev inertních oxidů. Atomy mědi jsou silně zoxidovaný, přitahujou k sobě tudíž elektrony jako vosy na med. Elektrony se v jejich okolí vzájemně mačkaj a když jejich vzájemný odpudivý interakce překročej odpudivý interakce atomů mřížky, začnou se elektrony pohybovat mřížkou bez odporu. Eck se snaží vytvoření planární struktury pomoct tím, že na sebe vrství tenké vrstvičky keramického prekurzoru zvlhčený vodou jako plátky lístkového těsta, splácne je a znovu rozválí, až dospěje k požadované tlouštce vrstvy (layer cake method). Pak už materiál dál nepromíchává, pouze vysokým tlakem slisuje do pelety a žíhá několik hodin v peci při 500 °C v kyslíkové atmosféře.
Albert Einstein se sestrou Majou ve věku pěti, šesti a dvanácti let. Od mala působil jako mladej starej - všimnite si ležérně přeložený nohy v postoji rozvážnýho vašnosty. Moc toho nenamluvil, čímž vznikl v jeho okolí dojem, že je retardovanej. Traduje se, že první věta kterou pronesl ve pěti letech byla "Ta polévka je moc horká". Když se k němu všichni s úžasem seběhli a ptali se ho vyjeveně, proč se neozval dřív, když umí tak pěkně mluvit umí tak jednoduše odpověděl: "Doteď bylo všechno v pořádku". Když mu jeho sestru Maju předvedli jako novou společnici ke hraní, komentoval to lakonicky: "Ale kde má kolečka?" Původ mýtu o propadajícím géniovi někteří spatřujou v odlišném systému známkování německých a švýcarských škol. Einsteinovo slavné maturitní vysvědčení z Kantonschul Aargau ve Švýcarsku totiž hodnotí výborný výsledek známkou 6, zatímco jednička je známkou nejhorší. Z matematiky, fyziky, geometrie i deskriptivní geometrie měl u maturity Einstein šestky, tedy prošel na výbornou. Problémy mu dělala pouze francouzština, ze které měl trojku, tedy naši "dostatečnou". Einsteina proto přijali na prestižní gymnázium, když mu bylo devět a půl roku.
Dalším důvodem, proč se o Einsteinovi povídá, že ve škole propadal, můžou být jeho neshody s učiteli a nechuť k autoritám obecně. Už v pěti letech po jednom z vyučujících mrštil židlí, rozčilený jeho stylem výuky. Einstein opakovaně vyjádřil nechuť nad tím, že se větší důraz klade na memorování textů než na jejich pochopení. V patnácti letech tedy předčasně odešel z mnichovského gymnázia a se zvláštním svolením komise se přihlásil na prestižní švýcarskou vysokou školu polytechnickou v Curychu, kde u přijímacích zkoušek narazil právě se svou chabou znalostí francouštiny. S jazyky ostatně Einstein zápasil do konce života, ještě po třiceti letech pobytu v USA měl silnej německej přízvuk.
Jak poznáte, že vaše auto je v božích rukách? Ve vlhku se na něm objevěj obří "otisky prstů", což je důsledek špatnýho přilnutí okenní fólie. V mafiánskejch zemích jako je Rusko fólie neslouží ani tak k ochraně auta před sluncem, jako spíš k ochraně identity. Tmavá/neprůhledná fólie může být sama o sobě důsledkem k udělení pokuty, zvlášť pokať není opatřená homologačním štídkem. Naše předpisy uváděj, že přední sklo auta musí propouštět nejméně pětasedmdesát a boční vpředu sedmdesát procent světla. U zadního skla fólie nesmí snižovat jas brzdového světla, pokud je umístěno za sklem a pokud auto nemá pravé vnější zpětné zrcátko, nesmí cokoliv zadní okno zaclonit vůbec. Neni to záležitost úplně jednoduchá, protože fólie často absorbujou/odrážej světlo v infračerveným oboru světla víc, než ve viditelným světle, aby omezily přehřívání interiéru. Nová generace fólíí používá termochromní vrstvy oxidu vanadičitýho a ztmavuje se podobně jako fotochromní brejle - akorád ne UV světlem, ale teplem při vyhřátí interiéru. Policie průhlednost fólií kontroluje buďto jednoduchým plastovým vzorníkem podle odstínu šedi, nebo sofistikovanějc malým přenosným spektrofotometrem, kterej současně sleduje i odrazivost.
Prošedivělý, ale vzdělaný muž toužící po lásce a krásná žena 90-60-90 v nesnázích - to je v kostce příběh bridského jaderného fyzika Paula Framptona a Denise Milani (32), rozený Krajíčkový z Frýdku-Místku. Frampton před půl rokem uvěřil, že se do něj Denise zamilovala a začal si s dopisovat s jednou podvodnicí z Brazílie a vyměňovad si s ní fodky. Brzy si domluvili schůzku v bolívijském La Pazu - tam na něj ale čekal neznámý muž, který ho požádal, aby za modelkou cestoval dál do Argentiny a odvezl jí tam kufřík. Právě ten se mu stal osudným - obsahoval v dvojitém dně dvě kila kokainu. „Přišlo mi kuriózní, že si nechává posílat prázdný kufr, ale považoval jsem to za rozmar. Teprve po týdnech ve vězení mi došlo, že jsem naletěl podvodníkům,“ lamentuje profesor z argentinské věznice Villa Devoto, kde už půl roku sedí a hrozí mu až dva a půl roku natvrdo v neslavně proslulé věznici Villa Devoto. Denise je přesvědčená, že dealeři nabourali její email a facebook a zneužili tak její identitu. Podobné bizarní emaily jako psal zamilovaný profesor, dostávala do své schránky také od dalšího fanouška.
Ovšem obhajoba Framptona to neměla právě snadný. Frampton si často dělal různý roztržitý výpočty na papírky a vedle odhadu pravděpodobnosti objevu Higgsova bozonu a manželství s Milani u něj našli také zajímavej výpočet: “1 gram 200 dollars 2,000 grams 400,000 dollars”, což se nápadně krylo s odměnou za pašování kokainu. Frampton sice tvrdil, že výpočet provedl až poté, co ho zabásli ale svědkové to popřeli. Framptonovi však nejvíc přitížily podivný esemesky z konfiskovaného telefonu, ze kterých vyplývá, že o tom, že se svou domnělou přítelkyní pašujou drogy věděl a co víc, možná se dokonce pokoušel kokainovou mafii okrást: "Was worried only about sniffer dogs but more....Need to know if your loyalty is with the bad guy-agent & bolivian friends — or good guy, your husband?..Your naivety is bad for me, us. This is millions....This stuff is worth nothing in Bolivia, but $Ms in Europe....Monday arrival changed. You must not tell the coca-goons...We may do cool 1,000,000... We did not decide how to meet tomorrow in Brusell and keep coca & lives. At (hotel) Siru we may lose both!.." Pozitivní je, že Frampton má ve vězení přijatelnej komfort a stále píše publikace, který samozřejmě nijak nevyčnívaj z řady mainstreamovejch teoretickejch blábolů.
Při startu z Cape Canaveral 11. února 2011 byl pozorovanej zajímavej jef - raketa Atlas-V vynášející družici SDO při překročení rychlosti zvuku vytvořila aerodynamickej třesk, jehož vlny byly zviditelněný lomem světla v oblacích kolem rakety (YT video). Zvukový vlny současně zhasly duhový haló, který je vidět v pravý části videa. Zřejmě došlo ke zvíření jemnejch ledovejch krystalků, na jejichž hranách dochází k podobnýmu lomu a disperzi světla, jako v případě duhy. Současně se vytvořil svítící sloupec vlevo podél dráhy rakety. To se vysvětluje tím, že rázová vlna naopak zorientovala gyroskopický víření krystalů ledu v důsledku vzniku elektrickýho náboje.
Výzkumníci ze Štrassburku tvrdí, že peří tučňáku izoluje tak dobře, že nejenom že teplota jeho povrchu dosahuje teploty okolního vzduch, ale dokonce ještě klesá několik stupňu pod ní v důsledku vyzařování tepla do vesmíru. Jelikož se jejich zpráva nezmiňuje o žádný kalibraci použitý termokamery, je spíš pravděpodobný, že zapoměli počítat s rozdílnou emisivitou chlupatýho povrchu, jehož nerovnosti sou srovnatelný s vlnovou délkou pozorovanýho infračervenýho záření. Při použití termokamer pro měření teplot na dálku je běžný, že povrchy s různou odrazovostí maji zdánlivě různý teploty, ačkoliv jsou temperovaný na tutéž teplotu. Ale oceňuju teoretickej model tučňáka použitej k odhadu jeho tepelnejch ztrát, který i za největších mrazů (-40 °C) nejsou větší než u běžnýho notebooku (obr. vpravo).
Fandové konspirativních teorií projektu HAARP dostali novou duchovní potravu v podobě oznámení US NRL, že se téměř na hodinu podařilo ve stratosféře ve výšce 50 km vyrobit zelenej plasmovej oblak umělý polární záře (vlnová délka kyslíku 557.7 nm) soustředěním rádiovejch vln 4.34 MHz o výkonu 3.6 MW. Oblak měl hustotu cca 9 x 105 elektronů/cm3 oscilujících na šesté harmonické budící frekvence. Předchozí pokusy o plasmový oblaka neměly delší trvání než 10 minut a hustotu plasmy vykazovaly nanejvýš poloviční. Oblaka plasmy mužou bejt použitý mj. k odstínění transhorizontálních radarů a jako klamavý cíle pro transkontinetální balistický nosiče dobrejch zpráv.
Když je robot nevrlý nebo se cítí ohrožen, může po vás začít házet předměty (YT video). Vpravo: Robotickej ohař testovanej na MIT v rámci DARPA programu Maximum Mobility and Manipulation (M3) (YT video)
Napětí 15 kV puštěný do dřevěný překližky pomalu vypaluje fraktální Lichtenbergovy obrazce (vimeo, zrychleno 3.000x)
Prudkej déšť vyeorodoval kupku písku kromě míst, kde odplavení písku zabránily kamínky. V přírodě se takový útvary vyskytujou jako projev tzv. diferenciální eroze, která vede ke komínovitým útvarům, jako např. tydle usazeniny ze sopečnýho tufu překrytý odolnějším lávovým příkrovem v řecký Kapadokii. Láva, vyvržená z vulkánů blízkých hor Erciyes Dagi a Hasan Dagi před téměř 2000 lety, zvětrává kvůli zdejšímu malému množství srážek jen velmi pomalu a chrání tak měkčí sedimentární horninu před erozí jako klobouk.
Sluneční světlo se polarizuje při odrazu od vodní hladiny pod tzv. Brewsterovým úhlem, což jde demonstrovat Malusovým pokusem. Polarizační barvy vzniklý fázovým posunem jde sledovat přes polarizační brýle, filtr fotoaparátu ale někdy i pouhým okem při pozorování přes plastový sklo v oknech letadel, pokud okénko vykazuje pnutí, díky kterýmu se taky začne světlo polarizovat.
Všiměte si, že světlo odražený od oblak je nepolarizovaný, ale barevnej závoj přechází až nad horizont. To proto, že k určitý polarizaci světla dochází i jeho rozptylem na jemnejch částicích mlhy v atmosféře. Některý lidi spekulujou, že toho využívali k navigaci ptáci i staří Wikingové, který oblohu pozorovali přes dvojlomný krystal islandského vápence a určovali tak polohu Slunce na obloze při dlouhejch plavbách v mlze. Na obloze jde za jasného počasí polarizačním filtrem pozorovat tmavej pás, kterým se taky občas prozradí fodky pořízený přes polarizační filtr.
Jak vypadala kometa Comet Pan-STARRS (její oficiální katalogovej název je C/2011 L4, páč byla objevená v červnu 2011 na Havaji) 2. března na jižní obloze z Buenos Aires a jak by měla vypadad od 7. března na severní polokouli, kdy se začne vzdalovat od Slunce. Měla by být jasně viditelná i na světelným smogem zamořený obloze jako hvězda první velikosti, ačkoliv je zatím cca 4x méně jasnější, než bylo očekáváno. Na takovým přesvětleným pozadí její krátkej ocásek nemusí být vůbec patrnej.
Demonstrace Bernoulliho jevu: sfouknutí svíčky stojící za lahví. Uprostřed elektrostatický přitahování pramínku vody nabitým balónkem. Vpravo demonstrace paramagnetismu kyslíku mezi póly magnetu..
Prohlížeč hvězdnýho pole s 100.000 hvězdama z Chrome Experiments - vyžaduje zapnutou podporu WebGL (about:config a hodnota webgl.force-enabled musí být true ve Firefoxu)
Didym neboli didymium je název pro směs prvků vzácných zemin, konkrétně neodymu a praseodymu. Z těchto prvků se vyrábí tzv. didymové/didymiové sklo, jehož vlastností je schopnost pohlcovad světlo vlnových délek mezi 570-620 nm, tedy hlavně žlutou barvu mezi zelenou a červenou (589 nm). Blokováním těchto vlnových délek dojde ke zvýraznění některých odstínů - především višňové, šarlatové a zkrádka červené obecně. Dá se to popsat tak, že z obrazu odstraníme části žlutého spektra, takže cihlovou posuneme blíže červené (červený střešní tašky v ní vypadaj jako nový), hnědá bude mít živější odstín, nevýrazná žlutozelená se stane přirozeně sytě zelená. Nedocenitelný je efekt na modrou oblohu, která mívá často vlivem smogu nažloutlej odstín, kterej didymiové sklo 100% odstraní. Toho může být velice dobře využito pro fototechniku. Za prosazení dydimiového skla se nejvíce zasloužila společnost Tiffen, jejíž "enhancer" (též nazývaný "red enhancer" nebo "color enhancer") je dnes synonymem pro didymiový filtr. U méně kvalitních filtrů můžou někdy oblaka získat nafialovělej odstín a lidská kůže bude vypadat jako po spálení sluncem. Někteří výrobci (jako např. Singh-Ray) prosazujou vlastní filtry s odlišným poměrem prvků, který nedostatky didymiového filtru netrpí, páč maji decentnější a univerzálnější účinek - ale tomu odpovídá i cena a dostupnost.
Didymiové sklo je díky nesouvislýmu absorbčnímu spektru tzv. metamerní a za denního světla je bezbarvý až namodralý, ve světle výbojky či zářivky zelenavý (viz video vpravo) a pod klasickou žárovkou (wolframové vlákno) má špinavě růžovo-fialovej odstín.Má i rozsáhlý technický použití - jelikož selektivně blokuje sodíkovou čáru, používá se v koncentrovanější podobě ve sklářskejch brýlích a v štítech pro kaliče. Rozžhavený sklo uvolňuje sodík, kterej zbarvuje sklářskej plamen intenzívně žlutě - namodralej filtr jeho zbarvení dokonale odstraní a odfiltruje i ultrafialovou složku, která způsobuje zákaly rohovky. Používá se v astrofotografii a pro kalibraci spektrofotometrů (obsahuje hodně ostrejch absorbčních čar). Tzv. heliolitový sklo se používalo i v českým sklářství a šperkařství, páč má měňavý odstíny, který závisej na typu osvětlení ("sluneční kámen" sklárny Moser). Za 1. světový války se s didymiovým filtrem přenášela morseovka, protože jeho přítomnost ve filtru není pouhým okem příliš zřetelná - blikání se zviditelní až žlutým mlhovým filtrem nasazeným na dalekohled..
Fyzikům Irvine Labs z Chicaga se povedlo do vody vyfouknoud vír z bublin v podobě trojlístku pomocí plochý lišty - trysky vytisknutý na 3D tiskárně (video 1, 2, 3). Tendle princip lze v principu použít k vytváření vírovejch smyček libovolnejch tvarů. Teď ještě přijít na to, k čemu by mohly bejt dobrý.
První spojení raketoplánu Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir-18 27.6.1995 ve výšce 390 km. Raketoplánem se tehdy na Zemi vracela původní tříčlenná posádka stanice, kterou vystřídala nová dvoučlenná posádka.
Tvar čela japonského vlaku E5 eliminuje vznik tunelového třesku, čili rázové vlny, ke které dochází při průjezdu tunelem rychlostí nad 200 km/hod (YT video). Vlak může dosahovat rychlosti až 360 km/hod, provozní je asi 320 km/hod.....
Pozorování vysokorychlostní kamerou odhalilo, že krevní plasma má viskosoelastický vlastnosti podobně jako sliny. Což nakonec vzhledem k obsahu vláknitejch proteinů neni až zas tak moc divnýho... Takový chování může usnadňovat pronikání krevních buněk jemnejma kapilárama krevního řečiště, protože zabraňuje jejich shlukování a zašprajcování ve vlásečnicích.
Alexej Paršukov z Omsku staví Tesláky, pouští jejich výboje všude možně a fotí je.
Tady je malej motor běžící na "crystal power cell" z roztavený směsi solí a hořčíkový elektrody a magnetickej motor se stíněním. Jeho princip je velmi jednoduchá sranda: jak známo, dva magnety s opačně orientovanejma pólama se navzájem odpuzujou. Ale současně sou přitahovaný ke kusu železnýho plechu mezi nima, takže při určitý konfiguraci se odpudivý a přitažlivý síly magnetů vzájemně vyrovnaj. Co se tedy stane, když upevníme odpuzující se magnety na kolo a vložíme mezi ně ocelovej plech tak, aby kompenzoval jejich odpudivou sílu jen z jedný strany? Motor se roztočí - a zatim se mi nepodařilo přijít na žádnej zřejmej důvod, proč by tomu tak nemělo být.
Soukromá demonstrace 2kW magnetickýho motoru v obýváku tureckýho vynálezce Muammera Yildize. Motor od pohledu neni žádný ořezávátko a jeho výkon je srovnatelnej s asynchronním motorem na stejnosměrnej proud téže velikosti. Rozhodně ho neni možný zastavit rukou. Myslim že Andrea Rossi se nyní bude se svým E-.Catem mused hodně snažid - nemluvě o nutnosti zajišťovat nikl, vodík, stínění, riziku vývoje neutronů a možnýho vojenskýho i teroristickýho zneužití studený fúze. Hlavní omezení magnetickejch motorů bude dostupnost neodymu na světovejch trzích - jsem si jist, že Čína která v současný době kontroluje jeho vývoz z cca 98% zareaguje rychle. Na druhý straně je pravděpodobný, že ferromagnetový magnety bude možný nahradit DC elektromagnety - na webu už jsem viděl několik údajně funkčních konstrukcí. Pro naše politiky by z toho měl vyplývat hlavní signál - zapomenout na ČEZ a jeho dostavování Temelína, tyhle věcičky mají potenciál za pár let světovou energetiku zcela změnit.
Co se týče teorie magnetických motorů týče, ta je IMO v hlavních bodech jasná a mluvil jsem tady o ní už v souvislosti s Orbo engine od Steornu. Magnetický domény jsou největší kvantově mechanický objekty, větší než fluktuace vakua a vlnová délka mikrovlnnýho pozadí vesmíru a maj tendenci se samovolně uspořádávat. Dík tomu narušujou entropickou šipku času v tom smyslu, že k jejich roztříštění je nutné dodat energii magnetickým polem zvenčí - kvantový fluktuace vakua se samy postaraj o jejich znovuobnovení. Je to ten efekt, ke kterýmu dochází když magnetickým sycením jádra elektromagnetu jeho induktance klesá místo roste. Magnetický pole magnetů přitom směrujou proti sobě a tvoří tak v části objemu materiálu umělý magnetický monopóly. V případě, kdy magnet pracuje nad mezí saturace to vede k tomu, že v něm po zlomek času magnetický pole roste bez přívodu energie zvenku a magnet koná mechanickou práci.
Astrofyzici proměřováním gravitačního čočkování gigantický Abellovy galaxie (Abell 383) zjistili, že neni kulově symetrický, ale je protažený do jakýhosi vlákna orientovanýho směrem k nám (1, 2). To narušuje jak částicový modely temný hmoty, tak teorie, podle kterých je temná hmota tvořená narušením teorie relativity (MOND, TeVeS či STVG) nebo polarizací fluktuací vakua gravitačním polem (Hajdukovic 2007). Abellova galaxie je totiž docela kulatá: tvoří ji velkej cluster trpasličích galaxií, kterej je velmi starej, takže už dávno přišel o svuj eliptickej vzhled v důsledku slapovejch sil a vzájemnejch srážek galaxií. Všechny tyto modely však pro gravitační pole kulovitě symetrickýho objektu předpovídaj i kulovitě symetrický rozložení temný hmoty.
Zatimco v éterový teorii je temná hmota částečně důsledek stínění gravitačního stínění hmotných těles sousedními hmotnými tělesy (cosi jako gravitační stínění na druhou) - což umožňuje temný hmotě nabývat tvar vláken, který jsou tím výraznější, čim víc galaxií sedí ve vesmíru na jedný přímce a čim sou hmotnější. Díky tomu temná hmota ve vesmíru tvoří jakousi houbu či pěnu, na jejích vláknech a uzlech leží galaxie a popisuje je chování nenewtonovskejch kapalin (vláken slizu). Tydle efekty se však zřetelně projevujou jen na největších vzdálenostech, resp. u největších galaxií jako je Abell 383, pro kratší vzdálenosti fungujou dobře i kulově symetrický modely. Za zmínku stojí, že podle éterový teorie se stínící efekt vzniku temný hmoty se projevuje jako tzv. Allaisův jev a pod. gravitační anomálie při konjunkcích (zákrytu) planet a slunečním zatmění (např. transitu planet přes sluneční kotouč) aji v naší sluneční soustavě.
V éterový teorii tvoří vakuum fluktuace hypotetickýho částicovitýho plynu čili éteru. Ty se projevujou efekty jako je mikrovlnný pozadí vesmíru, nebo třeba tím, že ochlazený helium neztuhne ani při teplotě absolutní nuly, protože do jeho atomů narážej fluktuace vakua a vyvolávaj tak jejich nepřetržitej kvantovej pohyb podobně, jako nárazy molekul způsobujou pohyb pylovejch zrnek rozptýlenejch ve vodě, čili tzv. Brownův pohyb. Ačkoliv je tahle analogie triviální, všeobecně rozšířený přesvědčení o tom, že vakuum tvoří fyzicky prázdnej prostor brání fyzikům v jejím přijetí, protože éter je v současný fyzice tabu. Nicméně fluktuace vakua maji zcela hmatatelný projevy, přístupný experimentálnímu zkoumání. Jedním z nich je např. tzv. Casimirova síla, kterou jsou vůči sobě na malý vzdálenosti přitahovaný povrchy, který odrážej světlo. Casimirův jev jde snadno modelovat v ultrazvukovým sonifikátoru, do kterýho zavěsíme vedle sebe dvě kovový destičky. Ty pohlcujou vibrace svýho okolí, takže v prostoru mezi nima vlny částečně chybí a tlak okolních vibrací je přitahuje k sobě.
Casimirův jev může mít zajímavý důsledky v případě, že se ve vakuu pohybuje zrcadlící předmět (tzv. dynamickej Casimirův jev). Za normálních podmínek se fluktuace vakua vzájemně vyrušej, ale pokud se zrcadlo rychle pohybuje, pak se část vibrací od zrcadla odráží jako fotony infračervenýho záření, který jde detekovat (tzv. Fulling–Davies–Unruhovo záření). Fyzici nejprve navrhli použít zrcadlo připevněný na rychle rotujícím válci nebo vibrující oscilátor. Ale rychle se ukázalo, že k tomu aby byl efekt měřitelnej by bylo nutný zrcadlem pohybovat velice rychle. Naštěstí je možný vytvořit zrcadlo elektronicky s použitím tzv. supravodivýho Josephsonova přechodu v tzv. SQUIDu (na obr. vpravo). Principem pokusu je, že elektrony odrážej světlo když jsou volně pohyblivý - na tom je založená odraznost kovů. V supravodiči se elektrony pohybujou jako tzv. Cooperovy páry a dokážou přitom překonávat úzký překážky, pokud je jejich šířka právě rovná vzdálenosti elektronů v Cooperovu páru. Vnější magnetický pole od sebe elektrony ve dvojicích odstrkává Lenz/Lorentzovou silou, protože maji opačnej spin. Takže působením magnetickýho pole lze supravodivou bariéru učinit nevodivou a střídavým elektrickým polem lze její zrcadlení vypínat a zapínat s frekvencí až 10 GHz. Přitom je možný pozorovat, že supravodivej přechod SQUIDu generuje infračervený záření, který odpovídá právě dynamickýmu Casimirovu jevu.
Je nutný zdůraznit, že statickej ani dynamickej Casimiruv jev neumožňuje získávání energie z vakua. Záření zrcadla urychlovanýho ve vakuu je generovaný na úkor jeho brždění, čili vakuum se pro hmotný objekty urychlovaný při rychlostech blízkejch rychlosti světla chová jako viskózní prostředí. Stejně tim pádem ale narušuje existující teorie, který takovou sílu ani záření nepředpovídaj. Teorie relativity předpovídá nárůst hmoty a momentu takovýho objektu, ale ne brzdnou sílu prostředí ani vyzařování jeho energie do okolí - je to čistě kvantovej jev. Některý alternativní výzkumníci jako Thomas Townsend Brown (1905 –1985), Dr. Dieter Staschewski nebo Marcus Albert Reid však tvrdí, že Casimiruv jev je možný využít i k generování elektrickýho napětí (Brownsův petrovoltaický efekt). Jejich baterie jsou většinou tvořený zrnitým keramickým materiálem (karbid wolframu, silikát hliníku) zalitýho pod vysokým napětím do vosku, kterej se nechá ztuhnout. Po vychladnutí zpolarizovaný částice samy generujou určitý napětí a proud v řádu několika miliampér. Neni však zatim jasný, do jaký míry se na efektu podílej elektrochemický jevy v důsledku vlhkosti apod. Řada silikátů se totiž může chovat jako elektrolyt i v tuhým stavu a proud by pak byl generovanej postupným rozpouštěním kovovýho materiálu stejně jako v normální baterii.
Uhlíkatej meteorid o váze cca 78 kg nalezenej v Antarktidě. Kluci budou míd chvíli zase čim topid...
Francouzskej startup Wysips na nedávném Kongresu mobilní techniky v Barceloně představil půl milimetru tenkou, lehkou a průhlednou fotovoltaickou fólii, kterou budou moci výrobci mobilních přístrojů snadno zamontovat do jakéhokoliv displeje. Výrobní cena této fólie údajně činí jen jedno ojro. Díky ní se během deseti minud na slunečním světle mobil dobije tak, že z něj bude možný uskutečnit dvouminutovej nouzovej hovor, nebo zaplatit SMS za jízdenku, v restauraci apod. Na kompletní dobití baterie mobilu bude potřeba zhruba šest hodin denního světla. Baterie se však začne dobíjet už tehdy, když na ni posvítíme baterkou. V oblastech bez dosažitelné elektrické sítě (v Africe) se taková pomůcka může stát hlavním zdrojem energie pro mobily.
Fólie Wysips používá klasický tenkovrstvý technologie tvořený z jemnejch proužků amorfního křemíku napařenýho ve vodíkový plasmě. Tím se v křemíkovi vytvořej defekty Si-H, díky čemuž i tenká vrstva pohlcuje světlo efektivně jako tzv. CGIS tenkovrstvý články z sulfidů a selenidů přechodnejch kovů. Aby proužky na displeji tolik nepřekážely, odcloňujou se pro určitej pozorovací úhel podobně jako na tzv. lentikulárních pohlednicích pomocí válcovejch Fresnelovejch čoček. Ty současně sloužej jako koncentrátor světla, což současně zlepšuje efektivitu solárních článků (ty se v zásadě chovaj jako diody s logaritmickou voltamperovou charakteristikou - čili napětí a odporový ztráty na nich rostou pomaleji při vyšších proudech).
Ale větci mají posvíceno na ještě lepší průhledný displeje, který ke svý činnosti využívaj pouze dlouhovlnnou část slunečního spektra (viz obr. vpravo), takže sou ve viditelný oblasti zcela průhledný. Pro infračervený spektrum je nutný použít větší pomaluj kmitající molekuly a fyzici v této studii použili molekuly furulenu, což sou koule s cca 60 atomy uhlíku na který jsou navěšený velký molekuly porfyrinovýho barviva. Takový solární články v infračervený oblasti spektra účinnost cca 14% a přitom jsou na denním světle prakticky nerozeznatelný jak znázorňuje obrázek dole (PDF)
Jak sluneční aktivita ovlivňuje zemětřesení? Docela výrazně a to jak dlouhodobě (solárními cykly zvyšujou geovulkanickou aktivitu) tak i krátkodobě (protuberance způsobujou zemětřesení na určitejch místech zeměkoule) Seznam několika dalších odkazů na tuhle problematiku, která je sledovaná od roku 1967. Nízká sluneční aktivita snižuje frekvenci zemětřesení ale naopak zvětšuje jejich intenzitu, čili funguje jako jakýsi protřepávač zemský kůry, který uvolňuje její pnutí. V éterový teorii je Slunce obklopený atmosférou chladných antineutrin (temný hmoty), samo však vyvrhuje fúzní neutrina, který těžkou atmosféru promíchávaj slunečním větrem. Perturbace zasahujou daleko do oběžný planet a narušujou zde rovnováhu neutrin a antineutrin. Zatímco neutrina urychlujou radioaktivní rozpad a zpomalujou fúzi, antineutrina působí právě obráceně. Změny rychlosti rozpadu radioaktivních prvků v zemským plášti narušujou cirkulaci tektonických proudů, způsobuje dilatační změny a dost možná na zemskou kůru působěj mechanicky i samotný neutrina (gravitační vlny jsou směrový a na hmotu přenášejí moment). Takže zatímco díky gama fotonům (solitonům příčných vln vakua) a částicím kosmickýho větru spolu interagujou atmosféry země a Slunce (kosmický záření způsobuje expanzi ionosféry, ochlazování stratosféry a ohřívání přízemních vrstev atmosféry), díky neutrinům (solitonům gravitačních vln, čili podélnejch vln vakua který se chovaj jako bubliny vakua se záporným zakřivením časoprostoru) spolu vzájemně interagujou vnitřky obou vesmírnejch těles - a to pěkně na dálku.
Na videu dole je bublina vystavená teplotě -35 °C (3x zrychleno). Je vidět, že ačkoliv bubliny maj velmi tenkou stěnu, jejich mrznutí probíhá postupně z izolovanejch zárodků, jejichž krystaly se postupně spojujou. Taky je patrný, že díky prostorovýmu omezení přirůstá v podobě čtyřramennejch pérovitejch krystalů, čili nikoliv šesterečnejch vloček jako ve volným prostoru. Krystaly díky tomu tvořej jakýsi pravoúhelníky, který se po povrchu vločky živě pohybujou, patrně silama povrchovýho napětí (led vymražuje z vody saponát a ten se hromadí u okraje krystalu a tlačí ho před sebou podobně jako mejdlo prášek na hladině vody).
Dole je povrch zmrzlý bubliny (video). Až bude mrznout, mužete si zkusit navršit hromadu zmrzlejch bublin pod balkonem pomocí bublinátoru.
Asi 90 km v Uralských horách za Čeljabinskem byl nalezenej první větší kus nedavno spadlýho meteoritu. Tende výbrus má 12 mm v průměru, železoniklová inkluze cca 3 mm. Pochybnosti o původu meteoritu ale stále pokračujou.
Shadow photoz
Po Velké Británii se i vláda USA rozhodla reagovat na petice, který požadujou veřejný přístup k výsledků výzkumu financovaného daňovými poplatníky. Nyní bude možné k článkům financovaných vládní grantovou agenturou NSA po dobu jednoho roku od jejich zveřejnění (dosud to bylo možný pouze pro zdravotnický články financovaný zdravotnickou grantovou NIH - viz obr. níže). Za přístup ke starším článkům než jeden rok bude i nadále nutné i nadále platit jejich vydavatelům - což jsou soukromá nakladatelství, která tím odčerpávají veřejný prostředky na výzkum (Velká Británie umožňuje přístup k článkům starejm až dva roky. Ale opatření vlády USA je oproti Británii ještě opatrnější v tom smyslu, že novou povinnost zveřejňovat články na webu mají jen širokozáběrové časopisy jako Nature a Science, publikující převážně výsledky základního výzkumu. Důvodem zřejmě je, že specializovaný časopisy publikujou víc výsledky aplikovanýho výzkumu, kde se vláda s ohledem na technologickou převahu USA obává, že by know-how vyvijený za peníze americkejch daňovejch poplatníků mohlo pomáhat zemím nepřátelským USA - a to ještě k tomu zdarma. Jenže proti diverzifikací povinnosti zdarma zveřejňovat výsledky výzkumu zase protestujou nakladatelství Nature a Science, který se obávaj, že jim zveřejňování článků zdarma odčerpá předplatitele, což jsou v současný době převážně knihovny vědeckých ústavů po celém světě.
Německej profesor Claus W. Turtur tvrdí, že saje energii z vakua jednoduchým uzemněným větrníčkem, na kterým je upevněná vodivá deska nabitá na vysoký napětí. Samozřejmě ve vzduchu takovej větrník bude fungovat docela jistě, protože vysoký napětí nabíjí ionty, který narážej na větrák a roztáčej ho (Biefeld-Brownův efekt na kterým je založenej tzv. lifter). Ale Turtur tvrdí, že jeho zařízení údajně funguje i ve vakuu a při elektrických ztrátách 3 nanoWatt generuje mechanickej výkon 50x větší (PDF 1, 2). Tipuju si, že jeho vakuum nebylo dostatečně vysoký (v opravdovým vakuu totiž ani lifter nefunguje), což by mohlo vysvětlovat, proč na svým webu konstatuje, že už do tohoto výzkumu nedělá - patrně mu ho zakázali, aby nedělal svýmu ústavu ostudu... Ale za ověření by to mohlo stát....
Zvířenej písek demonstruje chování kapalin. Tzn. normální písek je efektivně vzato amorfní částicová hmota - něco jako sklo... Vpravo duha vzniklá odrazem slunečního světla od hladiny jezera.
Todle bude něco pro HOWKINGA: Technologická firma Always Innovating oznámila vývoj malého osobního průzkumnýho dronu "MeCam" vybaveného streamovací kamerkou a schopností autonomního manévrování při ovládání hlasem nebo pohyby svýho majitele ("follow up" režim) za cenu do 50 USD (videjko). Na trhu by se měl objevid do jednoho roku. Taky byste Míkamíka tolik chtěli a nevíte proč vlastně? Prý se tomu říká láska...
Mikrotom (z latinskýho slova "tomein" = řezad, dělid) je mechanický zařízení určený k výrobě tenkejch pládků pro mikroskopický preparáty. Plně automatickej mikrotom, kterej dokáže myší mozek nahoblovat diamantovým nožem na mikronový pládky, vyfotit a uspořádat do trojrozměrnýho online katalogu (galerie, video 1, 2, 3). Mozek se před nařezáním musí preparovat nahražením vody organickými rozpouštědly a obarvit oxidem osmičelým OsO4 (Golgiho metoda). Ten se rozpouští přednostně v tucích (jeho molekula je zcela symetrická a nepolární) a redukuje se snadno na kovový osmium, čímž obarví tukový myelinový pouzdra načerno. Na obrázcích dole je myší mozek ten černej flek v řezný rovině mikrotomu. Nakonec se celej mozeček zalije do plastovýho bloku o rozměrech cca 1 cm³, kterej se pod UV světlem vytvrdí.
Řezání plátků probíhá pod hladinou dioxanu, aby se řezy nekroutily a nerozlítaly - jsou tatiž tak tenký, že je snadno potrhá jejich vlastní elektrostatickej náboj. Za takových podmínek nařezaný plátky z mikrotomu lezou v podobě souvislý jemný pásky, která se z hladiny dioxanu odvíjí do podavače, kde se průběžně skenuje v mikroskopickým skeneru s rozlišením cca 512 nm. Z jednoho myšího mozku jde během cca 100 hodin připravit asi 12.000 řezů o tloušťce asi 0.5 µm a naskenovat 7 GB dat (což odpovídá datovýmu toku cca 180 MB/sec). Vlastní mikrotom spočívá na dvoutunovým granitovým podstavci, kterej ho chrání před vibracema a řezná čára se automaticky monitoruje totálním odrazem laserovýho paprsku (PDF), zda nedošlo k jejímu přerušení.
Teorie Big Bangu opět dostala další trhlinu mezi nohy se zjištěním, že hvězda HD 140283 je o skoro celou miliardu led starší (14.46+-0.80 miliard led) než pozorovatelnej vesmír (13.77 ± 0.06 miliard led). K dovršení všeho jde o hvězdu v naší galaxii, která je vzdálená jen asi 186 světelnejch let od Slunce, kterou astronomové pozorujou už celý století. Přesné určení stáří však bylo možné až nyní na základě 11 sad snímků získaných v letech 2003 až 2007 Hubbleovým teleskopem, který umožnily upřesnit paralaxy a vzdálenost hvězdy asi o polovinu, spočítat její zářivost a odhadnout, jak je stará. Protože většina hvězd v naší Mléčné dráze je stará max. 11 miliard led, musela se do ní připlést HD 140283 zvenku, IMO z jedné ze trpasličích galaxií, jejichž zbytky Mléčnou dráhu stále obíhaj. Ale podle mě nic nebrání tomu, aby tyto satelitní galaxie byly ještě mnohem starší a představovaly zbytky předchozích generací galaxií, který se už mezitím z větší části vypařily na záření. Naštěstí pro kosmology je hvězda HD 140283 je poměrně chudá na těžký prvky (obsahuje asi 1% železa ve srovnání se Sluncem) - což znamená, že vznikla přímo z oblak mezihvězdnýho plynu, nikoliv z výbuchu nějaký ještě starší supernovy. A velkej rozptyl chyby dává astronomům ještě naději, že se hvězda do současnýho kosmologickýho modelu vejde - musela by ale vzniknout těsně po Big Bangu, což je samo o sobě problematický, protože podle současnejch modelů ke kondenzaci částic do atomů začalo docházet až v období 400 - 860 milionů let po Velkým třesku..
Historie studený fúze se datuje od chvíle, kdy si lidé uvědomili složení atomovýho jádra vodíku a helia (už dlouho před objevem neutronu). Už od začátku našeho století bylo známo, že vodík se v palladiu částečně disociuje na protony, který při průchodu proudu paladiovým drátem migrujou k zápornýmu konci drátu. Protože po I. světové válce na začátku minulého století kvůli obavám z německých vzducholodí přestaly USA dodávat do Německa helium, musel Zepellin nahradit tento plyn vodíkem, což se nakonec pro osud vzducholodí stalo fatální (požár vzducholodi Hindenburg v roce 1937). Proto už tehdy začaly cílené pokusy o výrobu helia se slučováním vodíku v paladiu pomocí proudu při elektrickém výboji v plynech.
V roce 1926 dvojice Rakušanů Kurt Peters a Friedrich Paneth (1887-1958 - na obr. vpravo) začala tvrdit, že na palladiové houbě dochází ke slučování vodíku na helium a přihlásili patent na jeho výrobu. V uzavřené vodíkové výbojce s kouskem paladiové houby jako katodou se po čase začaly objevovat charakteristický spektrální čáry helia. Jejich výsledky se však údajně nedařilo ověřit (otázka je, zda někým vůbec ověřovány byly) a jejich kritici tvrdili, že helium pochází ze vzduchu. Nicméně o deset let později si jejich článku všiml švédský fyzik John Tandberg, který k vývoji vodíku použil paladiovou elektrodu v tlakové elektrolýzní nádobě. Při jednom z pokusů se elektroda samovolně roztavila a v nádobě se objevilo helium.
Na základě tohoto úspěchu Tanberg v roce 1927 ve Švédsku podal přihlášku na patent "Metody výroby helia a užitečné vedlejší energie", ale protože článek Panetha a Peterse byl mezitím odvolán, nebyl patent Tanbergovi udělen. Nicméně když byl v roce 1932 objevenej těžkej izotop vodíku, Tanberg ještě několik let pokračoval v pokusech dál ve velmi podobným uspořádání, jako o 80 let později Fleishman a Pons. Ti později tvrdili, že si Tanbergových experimentů nebyli vědomi. Otázka je, jak by se svět vyvíjel, kdyby se podařilo první fúzní pokusy dotáhnout do konce. Zřejmě by nedošlo ani k II. svět. válce, socialismus v Rusku by se zruinoval mnohem dřív a arabské země by zůstaly marginálními koloniemi Západu jako Alžír a Afghánistán. Na obr. nahoře je schéma elektrolýzní cely Fleischmanna a Ponse z roku 1989 a ukázka cely s paladiovou elektrodou zohavenou částečným roztavením v důsledku anomálního vývoje tepla po vytažení z nádobky.
Všiměte si, že záporná elektroda (katoda) je tvořená masivní paladiovou tyčkou o průměru asi 10 mm, protože rychlost fúze je úměrná objemu, ne povrchu paladia (probíhá v celým objemu). Ale to byl taky hlavní důvod, proč se Fleschmannovi a Ponsovi dlouho nedařilo jejich pokusy zreprodukovad. Studená fúze deuteria v paladiu totiž probíhá jen při určitým (a to poměrně vysokým) nasycení paladia těžkým vodíkem - ani ne moc nízkým, ale ani ne moc vysokým. Jakmile pak reakce nastartuje, uvolněný teplo elektrodu vyhřeje a vodík desorbuje a trvá hodně dlouho než se zase struktura paladia vodíkem nasytí. Čim je elektroda masivnější, tím hůř se po nastartování fúze chladí elektrolytem a často se přitom vykalí natolik, že už v ní žádná fúze nenastartuje. Naproti tomu pozdější pokusy o replikaci fúze na MIT a CalTechu zase byly příliš netrpělivý a pokusy přerušili předčasně - ke správnýmu nasycení paladia vodíkem dochází až po několika týdnech nepřetržitý elektrolýzy za nepřístupu vzduchu. Protože se vodík rozpuštěnej v paladiu okamžitě katalyticky oxiduje kyslíkem, za přístupu vzduchu často ani neni možný dosáhnout potřebnýho stupně saturace paladia.
Francouzský fyzici na hladině vibrujícího silikonovýho voleje pozorovali vznik stojatejch vln s pěti až sedmičetnou symetrií.
Může něco takovýho spontánně nasněžid? Vpravo - všimli ste si někdy, jaxou pytlíky s potravinama na horách nafouknutý?
Studená fúze se stává v jistejch kruzích populární, o čemž svědčí o to, že nedávný požáry baterií Boeingu 787 jsou přičítaný studený fúzi (ale taky částicím temný hmoty, abysme zůstali objektivní). Skutečnost bude zřejmě prozaičtější: Boeing má na rozdíl od např. výrobce elektromobilů Tesla menší zkušenosti s provozem velkých lithiových baterií (elektronika sledování jejich zatížení a teploty v clusteru a geometrií jejich chlazení). V každým případě je pro výrobce dost tragický, když odbyt a provoz jeho čtvrtmiliardovejch strojů odstaví blbá baterka. Z obsáhlýho rozhovoru s jedním z objevitelů studený fúze na niklu, prof. Sergio Focardi z Boloňský university se např. dozvíte, že Andrea Rossi nechce pozorovatelům dovolit měřit spektrum gamma záření unikající při provozu E-Catu, protože by mohlo prozradit tajnou látku, který zvyšuje záchyt vodíku v niklu. Složení této látky Rossi nesděluje ani svejm nejbližším spolupracovníkům, přinejmenšim Focardi v rozhovoru tvrdí, že ani on ho nezná.
Taky Joseph Zawodny z Langley Research Center na webu NASA publikoval další rozhovor o výzkumu studené fúze v NASA. Zawodny se snaží ověřid Widom-Larsenovu teorii, podle který je studená fúze iniciovaná slabou jadernou interakcí (záchytem ultratěžkejch elektronu ultrapomalými neutrony) za účasti Mosbauerových vibrací atomový mřížky hydridů niklu. Za tím účelem Zawodny testuje vliv frekvence na rychlost studený fúze na zařízení podobným čipu při různejch terrahertzovejch frekvencích. Můj osobní pocit je, že NASA výzkumu studený fúze moc nedává a využívá ho hlavně ke propagaci svý a W-L teorie, protože je momentálně "IN". Mnozí příznivci studený fúze se domnívaj, že NASA tím chce spíš zamést stopy po dobách, kdy stejně jako další vládní organizace (DOE, MIT apod.) proti studený fúzi vystupovala. V soukromí svýho blogu Zawodný vystupuje jako mnohem menší nadšenec studený fúze, než jaxe prezentuje v propagačních materiálech NASA. Ostatně, co bude s naším ČEZem, který bude mít právě rozestavěných 14 uranových reaktorů?
Rozžhavená kulička z niklu vs. blok ledu. Pokus, při kterém je do červena rozpálena niklová kulička a poté vložena na kus velkého ledu. Kulička je při vysokým rozdílu teplot od ledu izolovaná vrstvou páry (Leidenfrostův jev), takže paradoxně zezačátku ledem postupuje pomalejc než ke konci. Ale k podobný situaci dochází v přírodě na mnoha místech: příliš velkej gradient sil nebo energie působí kontraproduktivně. Např. velmi hustý hvězdy a černý díry nebo malý kapky se spojujou obtížněji, než řídký hvězdy nebo velký kapky, myšlenky příliš objevný sou přijímaný s odporem apod. Rabbi Shlomo Riskin: "Pokud jste jeden krok před lidstvem, jste génius. Pokud jste vpředu o dva kroky, jste potrhlí blázni".
Hvězdný kupy tvořej součást většiny galaxií, některý ty zvlášť velký a starý dokonce ani neobsahujou hvězdy samostatně, ale jsou tvořený jen samými hvězdnými clustery. Mnoho hvězdokup je tvořenejch ve skutečnosti bývalejma trpasličíma galaxiema, který byly pohlcený a z větší části rozptýlený mateřskou galaxií. Od clusterů vznikajících uvnitř galaxií by se měly lišit tím, že obsahujou velmi starý hvězdy a že budou obsahovat aspoň malý zbytky černejch děr ve svým centru. Fyzika a vývoj clusterů je překvapivě složitá, nejsou to jen náhodný chumáče hvězd. Nejsou např. homogenní a určitý typy hvězd se koncentrujou v jejich centru (např. rychle žijící Wolf-Rayetovy supernovy) - jiný se naopak hromaděj na jejich okraji. Nedávno bylo na hvězokupě NGC 1818 pozorováno, že převážná většina dvojhvězd (dvojice hvězd, co obíhaji těsně kolem sebe) se hromadí na okraji clusteru.
Pro toto chování mají astronomové standardní vysvětlení: tím, že se hvězdy obíhaj ve velký blízkosti, přibližujou se k sobě a ztrácej přitom energii v důsledku slapovejch sil. V hustým clusteru ale tytéž slapový síly působěj i na sousední hvězdy, který postupně dvojhvězdu vystrkujou z hvězdokupky mechanismem analogickým gravitačnímu praku. Čili tim, že se dvojhvězda stále zahušťuje se cluster jako celek naopak zřeďuje a energie se tím v rámci celý soustavy alespoň částečně zachovává. Ale cluster NGC 1818 není na svých okrajích až tak hustej, aby dokázal vysvětlit tamní přebytek dvojhvězd slapovejma silama. Podle mýho názoru zde spolupůsobí temná hmota v okolí clusteru. Trik je v tom, že dvojhvězda se chová jako jakási bublina hmoty, protože její těžiště leží na spojnici obou hvězd mimo jejich hmotu. A temná hmota je tvořená převážně záporným zakřivením časoprostoru (převažujou v ní neutrina a antičástice, jakož i fluktuace vakua který se chovaj jako bubliny se záporným gravitačním nábojem.
Gravitační náboj je koncept tzv. gravitomagnetismu, jehož základy položil Cartan a Wheeler už v 50. letech jako rozšíření teorie relativity, ve kterým gravitační působení není pouze přitažlivý, ale může bejt i odpudivý. Vzniká přidáním dalších rozměrů do čtyřrozměrný teorie relativity, nezískaly však dosud velkou pozornost, protože ve třech rozměrech narušuju slabej princip ekvivalence, na kterým je založená klasická teorie relativity. To lze znázornit známým modelem gravitace, ve kterým těžká koule prohejbá membránu. V případě kladnýho gravitačního náboje je ta membrána prohnutá směrem nahoru, ale při pohledu zeshora její deformace (která se projevuje jako gravitační čočkování) zvostává stejná. Čili máme tu efekt hmoty s odpudivou gravitační silou kterej se však gravitačním čočkováním neliší od normální hmoty - a to je právě tzv. temná hmota. V éterový teorii se objekty z kladným gravitačním nábojem přitahujou do oblastí, ve kterejch je zakřivení gravitačního pole kladný, což vede k tomu, že se neutrina, pozitrony a další částice, který maj největší koncentraci hmoty mimo svůj střed stahujou k okrajům gravitačního pole hmotnejch objektů, kde je jeho zakřivení záporný. A taxe tam stahujou aji ty dvojhvězdy. Otázka je, jak o takovým mechanismu přesvědčid astronomy, dokud maji poruce i klasický vysvětlení.
O Airyho-Besselovejch bezdifrakčních paprscích už sem tady několikrát psal. Světlo se díky difrakci rozbíhá pod malým úhlem, i když třeba z laseru vylejzá přesně rovnoběžný (je to důsledek Heissenbergova principu neurčitosti - viz animace fotonů vpravo). Kuželovitou čočkou, tzv. axiconem lze z rozbíhavýho paprsku udělat paprsek, kterej se na malý vzdálenosti nerozptyluje, může se pohybovat po zakřivený dráze a dokonce malý překážky oblejzá. Ale kuželovitou čočku pro malej průměr paprsku neni jednak snadný vyrobit, druhak neni jednoduchý ji vystředit s paprskem s přesností odpovídající vlnový délce světla. Řešením je použití zakřivenejch optickejch difrakčních mřížek, kterýma lze získat bezdifrakční paprsek různejch tvarů (viz obr. vlevo dole).
Protože takový mřížky je snazší vyrobit pro mikrovlny s centimetrovou vlnovou délkou, pokusy s paprsky mikrovln se datujou od poloviny 80. let, podobně jako výzkumy metamateriálů, který začaly taky nejdřív s mikrovlnama. Teprve v roce 2007 se podařilo vytvořit první Airyho paprsek ve viditelný oblasti, později byly realizovaný s plasmony (vlnama elektronů) na povrchu zlatý mřížky a nedavno byl bezdifrakční paprsek vytvořenej i s elektrony, který při svým průletu vakuem tvoří tzv. deBroglieho vlnu. Ta může být difraktovaná na mřížce úplně stejně jako světlo, jen je nutný rozměry mřížky zmenšit ještě víc do nanometrový oblasti. Experimenty prokázaly, jak schopnost elektronů po difrakci nano mřížkou se pohybovat po parabolický dráze bez nutnosti elektrony urychlovat v daným směru i to, že takovej paprsek dokáže obcházet překážky stejně, jako Airyho paprsek světla (viz obr. vpravo) - což je oboje důkaz jeho bezdifrakční povahy. Fyzici doufaj, že se jim podaří využít bezdifrakční paprsky elektronů k zvětšení rozlišení elektronovejch mikroskopů podobně, jako bezdifrakční paprsky v optický mikroskopii, kde se používaj pro zviditelnění submikronovejch objektů tím, že se osvětlujou velmi úzkým paprskem světla, tenčím než je vlnová délka světla (tzv. fotoaktivovaná lokalizační mikroskopiePALM).
"Efekt čajového šálku" může donutid kapalinu odtékad z trubky proti směru proudu kapaliny v trubce. Na první pohled z toho můžem usoudit, že kapalina smáčí povrch trubky. Hydrofobní úpravou jde cintání kapalin po stěnách nádob omezit. Zdánlivě podobnej jev funguje i pro proud plynu, ale na jiným principu, protože plyny vykazujou minimální povrchový napětí. Říká se mu Coandův jev na počest pojmenovaný na počest Henriho Coandy (1886 - 1972), rumunského leteckého inženýra, který tomuto jevu věnoval jako první pozornost při pokusech s obtékáním křídel v aerodynamickém tunelu. Horký plyny se přicucly ke trupu letadla a propálily ho. V takovým případě je to ale projev podtlaku (tzv. hydrodynamickýho paradoxu), ke kterýmu dochází při proudění tekutiny podél stěny se zakřiveným (nikoliv rovným) povrchem. Naopak vzduch pohybující se kolem křídla může být nasměrován dolů s použitím proudu vzduchu proudícího přes zakřivený povrch horní části křídla a výsledkem je zvýšený aerodynamický vztlak na křídle. V klimatizaci je Coandův jev využíván ke zvýšení dosahu stropních difuzorů. Coandův jev způsobuje, že vzduch vytékající z difuzoru se "drží" u stropu a tak proud vzduchu dosahuje dál, než začne padat k zemi. Některý videa na internetu (1, 2) ale prezentujou místo Coanda efektu spíš teapot efekt. Přitažlivá Coandova síla roste s rychlostí proudění, zatímco síla povrchového napětí je úměrná pouze smáčené ploše a neměla by se přímo měnit se změnou rychlosti proudu. S Coandovým jevem se taky občas zaměňuje příbuznej Bernoulliho jev, při kterým neni paprsek přisávanej k povrchu tělesa, ale naopak a jeho směr se nemění.
Zajímavý fotečky, který by mohly vysvětlid, proč vlastně Curiosity přistála právě v kráteru Gale, proč do ní Američani vrazili tolik peněz a proč je rejpání půdy na Marsu tak zajímá, že už připravujou druhou misi. Tydle od pohledu kosterní pozůstatky sou dostatečně velký na to, aby byly vidět i z družice MRO a výprava k nim tedy mohla být plánovaná dávno předem. Curiosity po výsadku jela přímočaře na západ přímo k místu eroze. Jestli se nálezy potvrdí, tak to bude mj. docela problém jak pro kreacionisty a zastánce inteligentního designu, ale možná i pro skalní evolucionisty, který odmítaj náhodný či organizovaný očkování Země vyspělejšíma formama života zvenku. Fotky vlevo jsou přibarvený a pocházej z konspirativního webu abovetopsecret.com, takže bysem s jejich hodnocením počkal na oficiální vyjádření NASA.
Poněkud nestandardní rozpad meteoritu spadlého nad Čeljabinskem... Nejprve se oddělil jeden kus zezadu, potom další čtyři ze přední části a přes svůj větší poměr plochy k objemu viditelně vůči zbytku zrychlovaly...
Podle agentury Reuter by měl v lednu odstoupivšího Stevena Chu na místě ministra energetiky USA vystřídat jadernej fyzik z MIT Ernest Moniz. Což by mělo logiku, protože USA na environmentální programy docházej peníze a Chu až nápadně nadržoval Číňanům, který v USA mezitím zcela ovládli trh se solární energetikou podobně jako solární investoři u nás (nemyslím si teda, že Chu se ke svý rezignaci odhodlal zcela dobrovolně). Ernest Monitz by tedy měl do Bílýho domu přivést trochu realističtější energetickou politiku. Nevím ale, jestli mám bejt z jeho volby 2x nadšenej. Přes svůj dobromyslnej vzhled je Moniz zákulisní rutinér úzce spojenej jak s ropnou, tak jadernou lobby a s řadou vojenskejch grantovejch programů na MIT - takže mnozí environmentalisté se důvodně obávaj, že povede energetickou politiku USA naopak příliš doprava. Navíc se o Monizovi na internetovejch diskusích proslýchá, že to byl právě on, kdo se Peteru Hagelsteinovi na MIT pokusil překazit financování výzkumu studený fúze a zařízení NANOR, který údajně dosahuje 1400% energetickej zisk. Hagelstein Monize nikdy jmenovitě jako hlavního původce neoznačil (to už by ostatně asi na MIT dávno nepůsobil) - ale ke zmíněnýmu kroku měl v té době pravomoce na MIT pouze Moniz. Rozhodně tedy od Monize nečekám podporu studený fúze a nějakejch alternativních výzkumnejch programů.
Mikroskop Nicon pro mikroskopii v suboptickým rozlišení STORM umožnuje sledovad jednotlivý molekuly ve viditelným světle. Samozřejmě ne jen tak ledajaký, ale fluoreskující proteiny opatřený pomocí metod genetickejch manipulací fluoroforními skupinami, který potom v mikroskopu svítěj jako zářící rozmazaný fleky, pokud sou od sebe na vlákně proteinu vzdálený víc než Abbeův difrakční limit. Kamerou vyfocený fleky se pak na snímku digitálně nahradí tečkama a je to - dosahuje se tím rozlišení cca 20 x 50 nm. Že fleky patřej do obrazu se obvykle zajišťuje přerušovaným světlem budícího laseru, ve kterým blikaj jen označený fluoreskující molekuly, nikoliv jejich pozadí. Další omezení pozadí se dosahuje např. metodou TIRF, při který je vzorek osvětlovanej laserem dopadajícím šikmo na sklíčko pod vzorek, takže se většina světla odráží pod mezním úhlem zpěd. Úhel dopadu laserového paprsku určuje hloubku průniku světla do vzorku evanescentní vlnou a tudíž i tloušťku pozorovaného povrchu, čímž se získá informace o třetím rozměru fluoreskujícího vzorku. Všiměte si že objektiv směřuje vzhůru a mikroskop pozoruje vzorek zespoda, což umožňuje na brebery přiklopid klimatizovanou komůrku a hodiny na ně civěd - zatimco ony v pohodě žerou a množej se, aniž tušej, že jim počítáme proteiny v mitochondriální membráně.
Francouzský výzkumníci demonstrovali, že pouhý dva polem řízený tranzistory s paměťovým efektem (MEMFET) jsou schopný napodobit funkci psa z pokusů I.P.Pavlova, kterej začal slintat na světlo žárovky, pokud bylo zapínaný dostatečně dlouho spolu s podáváním žrádla. MEMFET je formálně podobnej tzv. memristoru, což je rezistor, jehož elektrickej odpor závisí na tom, jakej náboj už rezistorem prošel. Memristorovej efekt vykazuje každá baterie, jejíž vnitřní odpor většinou se stupňem vybití roste a výrobci se samozřejmě snaží ho potlačit - ale memristor se většinou se konstruuje tak, aby ten paměťovej efekt zůstal co nejvýraznější a nejtrvalejší. První memristor tvořila tenká vrstva oxidu titaničitýho, kterej se průchodem proudu redukoval na oxid titanitý, kterej má nižší elektrickej odpor a může tak sloužit jako paměťová buňka CBRAM (Conductive-Bridging RAM). Nedávno se podařilo tentýž efekt vyvolat silnými proudovými pulsy i u obyčejnýho oxidu křemičitýho, kterej tvoří běžnou součást polovodičovejch čipů, čímž se tadle technologie značně přiblížila svojemu praktickýmu využití.
MEMFET byl v týdle studii tvořenej souborem zlatejch kuliček rozptýlenejch ve vrstvě aromatického uhlovodíku pentacenu. Povrch kuliček lze nabíjet vnějším elektrickým polem, přičemž se molekuly pentacenu kolem nich stanou elektricky vodivý. Na rozdíl od CBRAM kuličky svuj náboj postupně ztrácej, proto je taková paměť tzv. volatilní ("zapomíná") a hodí se proto k realizaci synaptickýho modelu asociativního učení. Asociace lidskýho mozku sou založený na krátkodobý paměti tzv. synaptických spojek mezi neurony, jejichž vodivost se krátkodobě zvyšuje pulsy elektrický aktivity šířený po nervovejch vláknech. Lidskej mozek obsahuje v 1 cm³ neskutečný množství synapsí (~ 1013), přes který neustále probíhaj elektrický pulsy s frekvencí cca 10 Hz. V okamžiku, kdy do jedný synapse přijdou pulsy ze dvou neuronů současně, synapse se stane vodivá a funguje tak jako logická funkce NAND. Tím je realizovanej základ asociativní paměti podle Hebbovy teorie: "dva neurony se stávaj propojený současně, když vysílaj současně". Francouzi tedy propojili výstupy dvou MEMFET tranzistorů ("jídlo" a "zvoneček") na jejich elektronicky zesílený vstupy a vokázali, že po určitým počtu napěťových pulsů působících na oba vstupy současně se systém tranzistorů po určitou dobu otevíral (což odpovídá "slinění") i tehdy, když přišla napěťová špička jen na jeden vstupů ("zvoneček") - tzn. obvod se po určitou dobu choval jako Pavlovův pes přelstěnej žárovkou. Když vstupy na oba tranzistory přestaly chodit příliš dlouho (10 - 100 sec), obvod asociaci zase zapoměl a stal se zase nevycvičeným "hloupým psem".
Simulátor pohybu lidí na rockovejch koncertech se svým výstupem nápadně podobá pohybu molekul v kapalinách. V éterový teorii se částicovým plynem dá modelovat chování lidský společnosti docela věrně, protože inteligentní motivace jednotlivců se při jejich rostoucím počtu rychle zprůměrujou a vzájemně kompenzujou podle egoistickýho principu: "co je dobrý pro tebe neni dobrý pro mě". V konečným výsledku se tedy společnost lidí neliší moc od souboru tupých kolidujících částic, který nemyslej moc dopředu ani si moc nepamatujou a všechny se hrnou tudy, kudy pro ně v daný chvíli existuje nejsnadnější cesta. Díky tomu není náhoda že řada teorémů současný fyziky (hlavně fyziky kondenzovaný fáze, ve který se uplatňuje kolektivní efekty mnoha částic současně) jdou modelovat psychosociálními analogiemi lidský společnosti a naopak - tyto analogie zase usnadňujou chápání mnoha zdánlivě složitejch a neintuitivních jevů částicovejch systémů. Proto je s oblibou používám při vysvětlování konceptů éterový teorie.
Muammar Yildiz je bejvalej tureckej policajt, kterej se po údajném konfliktu ze zákonem dal na vynalézání a sestrojil magnetický perpetuum mobile. Před dvěma lety ho veřejně předvedl na holandský universitě v Delftu, získal na něj europatent DE 10 2005 059 652 A1 (animace vpravo vznikla na základě této dokumentace) a nyní má být na téže univerzitě zařízení rigorózně testovaný po dobu 30 dní v izolovaný místnosti. Motor je velmi kompaktní (ø25 cm x 18 cm délka) a na 40 kg hmotnosti produkuje báječných až 10 kW výkonu při 2800-16.000 otáčkách/min. Podobný zařízení v poslední době vznikly v mnoha dalších zemích, obvykle za nezájmu oficiální fyziky i populárních médií. Oficiální fyzika a tisk okamžitě a 100% ignoruje zprávy o jakýkoliv technologii, která o sobě začne tvrdit, že pracuje s energetickou účinností nad 100%.
Zařízení IMO pracujou na principu tzv. magnetický viskozity - ve zmagnetovaným materiálu dochází k saturaci a proto je magnetem přitahovanej slaběji. Při opuštění magnetickýho pole se však zorientovaný magnetický domény nevracej do původního stavu hned a na jejich přeuspořádávání se podílej kvantový fluktuace vakua - mělo by tudíž dojít přitom k narušení 2. věty termodynamický a k ochlazování materiálu (o ničem takovým se však vynálezce nezmiňuje - zařízení je však dostatečně masívní aby se ohřálo prouděním vzduchu i mechanickejma ztrátama v ložiscích). Díky tomu může soustava magnetů v krátkým časovém intervalu než dojde k desaturaci konat užitečnou práci. Zařízení tudíž vyžaduje určitý otáčky, aby začalo fungovat s dostatečnou účinností a je nutný ho mechanicky roztočit. Odběr energie je z téhož důvodu nutný provádět tak, aby přitom otáčky moc neklesaly. Princip je zřejmě schopnej fungovat i v solid-state podobě, čili jako speciální transformátor pracující v oblasti saturace, kterej ke svý činnosti potřebuje vnější buzení elektrickým polem určitý frekvence (tzv. MEG USP číslo 6,362,718).
Jak známo, modrým laserovým ukazovátkem de kreslid na plochy, natřený roztokem optickýho zjasňovače na prádlo, kterej v UV světle fluoreskuje (video vlevo). Ve speciálních prodejnách se občas nabízej např. speciální trička pro párty, na který jde laserovejma diodama "vypálit" svítící obrazce a nápisy. Ale červeným laserem jde naopak fluorescenci některejch luminoforů zhášet. Tomudle procesu se říká quenching a je to obvykle nežádoucí jev - v některejch případech se ale využívá, např. v analytický chemii. Na obr. vpravo je roztok chininu (toniková voda), která v UV světle fluoreskuje. Ve sklenici vlevo je však do toniku přimícháná ještě kuchyňská sůl a je vidět jak chloridový ionty fluorescenci chininu zhášej. Jelikož žádný jiný běžný ionty se tak k chininu nechovaj, lze potlačení fluorescence chininu využít pro selektivní stanovení jejich chloridových iontů v roztoku.
Příčinou zhášení fluorescence je zpravidla přenos energie excitovanýho stavu tepelnejma srážkama molekul, dlouhovlnným zářením nebo cizíma příměsama. Ve skutečnosti pod krátkovlnným světlem fluoreskuje celá řada běžnejch chemikálií, ale právě zhášení fluorescence v důsledku jejich znečištění je důvodem, že jejich fluorescence je za běžnejch podmínek neznatelná. Krásně modře např. v UV světle fluoreskujou krystaly velmi čistýho anthracenu, který se používaj jako scintilátor. Obyčejnej antracen ale pod UV světlem prakticky nefluoreskuje. Čím je anthracen čistší, tím je dosvit jeho fluorescence delší.
NECRY: Stirlingovy motory jsou na webu běžně k sehnání.
Stirling Engine Kit - hezká stavebnice Stirlingova motoru (další kity, video, návod pro kutily). Stirlingův stroj může pracovat reverzně jako tzv. tepelný čerpadlo pro současný chlazení a topení.
Za nízkejch teplot jsou energetický přechody kvantovaný, takže atomy se vůči sobě můžou natáčed jen o určitej úhel. V krystalickejch mřížkách paramagnetickejch materiálů to vede ke vzniku kvantovanejch magnetickejch vírů, tzv. skyrmionů (pojmenovaný podle teoretika Tony Skyrmeho, kterej je lstivě předpověděl), který se automaticky uspořádávaj do pravidelný hexagonální struktury, tzv. Abrikosovovy mřížky (quantum-Hall ferromagnet). Doposud se je podařilo pozorovat ve ferromagnetickejch vrstvách některých supravodičů (niob, MnSi) při teplotách kolem 0 K.V jejich pozorování dosáhli největší pokrok Japonci, protože vyráběj kvalitní elektronový mikroskopy, který se k jejich studiu výborně hodí. Magnetický víry rozrušujou dráhu elektronů Lorentzovou silou v elektronovým mikroskopu tak, že se v něm jeví jako drobný, asi 90 nm velký čočky, který jsou vypuklý směrem dolu či nahoru podle orientace svýho spinu (tzv. Lorentzova SEM v magnetickým poli).
Na videích nahoře je vidět, že skyrmiony se navzájem odstrkujou jako bubliny: můžou např. kolidovat, kolektivně interagovat jako kapalina a anihilovat jako elementární částice, jak je vidět na prostředním videu - všimněte si opačnýho "vypouknutí" magnetickejch čoček, přicházejích zeshora a zespoda. To odpovídá rekombinaci částic na P-N přechodu, která je zdrojem fotonů v LED diodách, nebo anihilaci částic a antičástic ve vakuu za vzniku fotonů gamma záření. Trhavej pohyb skyrmionů odpovídá nespojitejm přechodům v kvantovým mikrosvětě, kde je narušená linearita šipky času. Při vyšších hustotě energie (tj. intenzitě magnetickýho pole) skyrmiony kondenzujou, slévaj se a tvořej lamelární struktury podobně víry v supratekutým heliu.
Skyrmiony se používaj jako model elementárních částic, protože s nima maji spoustu společných vlastností. Částicovej charakter magnetickejch vírů se projevuje stejnými jevy, jako pohyb jednotlivejch elektronů, takže např. migrujou v elektrickým poli nebo teplotním poli (vykazujou spinovej termoelektrickej či Seebackův jev), naopak jejich pohyb podél tenký vrstvy v magnetickým poli vyvolává elektrickou sílu, projevuje se zde tzv. spinovej Hallův jev. Antiferomagnetický látky tvoří opačně orientovaný vrstvy skyrmionů uspořádanejch do magnetických pseudodomén. Za nízkejch teplot se skyrmiony v mikroskopu jeví jako klidný čočky, ale modely naznačujou, že za teplot nad absolutní nulou skyrmiony v důsledku kvantových fluktuací divoce víří. Ve vysokoteplotních supravodičích je koncentrace skyrmionů tak vysoká, že nejsou individuálně rozlišitelný, ale tvořej dynamický lamely a fraktální struktury. Elektrony jsou víry strhovaný a přepouštěný na druhou stranu lamel, přičemž dochází k přetočení jejich spinu ve stylu Mobiovy pásky podobně, jako kdyby normální částice procházela horizontem černý díry, kde dochází k přehození časových a prostorových dimenzí. Představujou jakejsi kapesní model éterový pěny, ve kterým je počet dimenzí omezenej.
Kvantovaný víry sou obvykle průvodní jev supravodivosti. Ovšem fakt, že se pohybujou a narážej na sebe a na dislokace v krystalech způsobuje, že ani supravodivost není dokonale bezztrátová. Pokud se proudem zatíženej supravodič vloží do silnýho magnetickýho pole, skyrmiony jím začnou bejt strhávaný a tím vznikaj tepelný ztráty (je to analogie tvorby vírů při obtékání těles v hydrodynamice). Problém je v tom, že takový magnetický pole tvoří i samotnej proud, kterej supravodičem prochází, což omezuje proudovou zatížitelnost supravodičů. Fyzici se pokusili omezit pohyb skyrmionů tím, že supravodič vytvarovali do podoby několik nanometrů tenkýho drátu, ve kterejch se kvantový víry tvořily agregáty podobný pěně, ucpávající trubku, čímž se stal drát nevodivej. Takový vodiče vznikaj protahováním a skládáním niobovejch drátků slitiny titan-niob v měděný matrici, protože samotnej niob je příliš křehkej a snadno se oxiduje. Pokud takovej nanodrát vložili do magnetickýho pole, kvantová pěna skyrmionů se roztříštila do malejch bublinek a drát se stal naopak vodivější, než bez přítomnosti magnetu. Skyrmiony v něm tvořily bubliny, který se pohybovaly v řadě jako husy přecházející lávku, což omezilo jejich vzájemný interakce. Je to analogie efektu žraločí kůže, sovích křídel nebo golfovýho míčku, jejichž povrch je členěnej tak, že naopak podporuje tvorbu vírů - ale tak malejch, že po sobě vzájemně kloužou a fungujou jako mazadlo. Už Machiavelli říkával "rozděl a panuj" (divide et impera), což znamená, že rozdělení protivníků do menších skupin umožní mezi ně proniknout snadněji. Fyzici povzbuzený úspěchem napařili tenkou vrstvu supravodivýho nitridu titanu (to je ta zlatá vrstva na kvalitních vrtácích) a pak ji litografickými postupy provrtali mnoha dírama o průměru cca 50 nm v tak malejch rozestupech, ve kterejch se víry nemohly pohybovat vůbec. V takových případech bylo pozorováno, že supravodivá vrstva zvostala supravodivá i při vyšší intenzitě teplotě a intenzitě magnetickýho pole, než masívní supravodič, což by otevřelo cestu k výrobě supravodivejch materiálů schopnejch fungovat při vyšším proudovým zatížení, popř. aji za normální teploty..
Jak fungujou bezpečnostní rámy v obchodech? Sou tvořený smyčkovou anténou, napájenou kmitajícím oscilátorem. Etiketa obsahuje cívečku navinutou na válcovitým keramickým ferromagnetu, paralelně spojenou s malým kondenzátorem, tvoří tedy paralelní rezonanční obvod.V prostoru rámu je rozptýleno kmitající elektromagnetické pole a pokud do prostoru vnikne etiketa naladěná na stejný kmitočet, začne s tím polem rezonovad. Tím v obvodu vznikaj energetický ztráty, který musí dodat oscilátor v bráně, který to všechno budí. Oscilátor díky tomu odebírá víc energie ze svého napájení a to je ten signál, který spustí se poplach. Takže stručně řečeno, hlídá se zatížení oscilátoru v bráně odběrem té energie, kterou odsává pasivní laděný obvod. Žádnej RFID čip s aktivním vysíláním informace pro takové sledování není třeba, proto jde o jednodušší způsob, používanej u levnějších typů zboží. Na etiketě je ještě parciálně zajímací způsob jejího uchycení na zboží, který je propíchnutý jehlou, která je uvnitř etikety uchycená zámkem z trojice malejch kuliček, přitlačovaných ke dnu etikety pružinou. Přiložením etikety k magnetu se pružina stlačí, kuličky se uvolní a etiketa jde díky tomu z jehly sundat. .
Funkce etikety je ukázka toho, jak docela malej absorbční prvek může na dálku zatížit mnohem větší vysílač. To vysvětluje, proč i malý molekuly barviva dokážou absorbovat viditelný světlo, jehož vlnová délka je mnohem větší než největší molekula. Když si např. váš soused přidělá na střechu novou televizní anténu s vysokým ziskem, může tím významně zhoršit příjem vaší vlastní antény - a to tím víc, čím míň je daná anténa směrová, protože taková anténa do sebe vtahuje siločáry elektromagnetickýho pole z širokýho okolí. Proto mám taky jistý pochyby o různejch nápadech z poslední doby na "rekuperaci" energie z elektromagnetickýho smogu pomocí plochejch antén, protože takový zařízení budou snižovat dosah vysílačů a zhoršovat příjem WiFi a radiosignálu ve svým okolí.
Na řídce osídlenou oblast ruského Uralu včera ve čtyři hodiny ráno (v 9:16 tamního času) dopadl meteorit, tlaková vlna otřásala domy a rozbíjela okna. Meteorit se podle úřadů objevil nad Kazachstánem, proletěl nad jižní Sibiří, potom nad Ťumeňem, Kurganem a Sverdlovskem. Na obloze byly vidět bílé doutnající šmouhy za padajícími meteority například i v Korkinu, Kopejsku, Jekatěrinburgu, Ťumeňu nebo dokonce v Kazachstánu. Poškozeno bylo kolem 3 000 obytných domů, 34 nemocnic a přes 360 škol. Meteorit letěl rychlostí asi 20 kilometrů za sekundu a rozpadl se asi ve výšce 30. Před explozí byl velký zhruba čtyři metry a výbuch měl sílu asi 10 kilotun TNT, tlaková vlna vytloukla 100 000 čtverečních metrů okenních skel, který při dopadu zranily více než tisíc lidí.
Po dopadu meteoritu se domy otřásaly a okenní tabulky praskaly i ve městech Satka, Korkino a Kopejsk, vzdálených od místa dopadu asi 80-120 kilometrů. Teplota v oblasti klesá k -14 stupňům Celsia a lidé kvůli popraskaným okenním tabulkám během několika desítek minut vykoupili plastové fólie na provizorní opravu oken. Úřady poškozeným lidem slíbily náhradu, čehož se hned chytli někteří vynalézavci, kteří si sami rozbíjejí okna, aby od státu dostali nová. Kus meteoritu dopadl blízko školy, další kus na střechu zinkové hutě, další kusy dopadly i o 200 kilometrů dál na město Satka. V ledu uralského jezera Čebarkul, které leží asi 70 kilometrů západně od Čeljabinska byl nalezen zhruba osmimetrový kráter. Úlomky byly nalezeny i u města Zlatoust, které leží asi 50 kilometrů západně od místa dopadu hlavního meteoritu. Astronomové tvrdí, že dnešní dopad meteoritu na Urale nemůže mít žádnou souvislost s těsným průletem planetky 2012 DA14 kolem Země. Meteorit měl odlišnou dráhu letu, protože planetka 2012 DA14 proletěla k Zemi od jihu.
Americká bezzákluzová houfnice M65 pro jadernou munici přezdívaná Atomic Annie (atomová Anča) byl důsledkem rozvoje jaderných zbraní po druhé světové válce. Vývoj 42 tunovýho kanónu začal v květnu 1950 ve Watervliet Arsenal. Ačkoliv měl uváděný dostřel 20 mil, veteráni uvádějí, že byl ještě větší. Celkem bylo vyrobeno jen 20 kanónů M65 v tehdejší ceně 800 000 dolarů za kus (na dnešní kurs dolaru si to vynásobte deseti, v korunách dalších dvaceti), každý s transportérem M249 a M250. Plánovaná životnost hlavně ráže 280 mm měla být 300 výstřelů. Navzdory vloženým prostředkům byl kanón M65 použit jen 25.5.1953 při zkoušce 15 kilotunové hlavice ve Frenchmans Flat v Nevadě pod názvem operace Upshot-Knothole. Do roku 1963 byl poslední Atomic Cannon nahrazen raketami M289 a M386 Honest John. Zpětně se dá říci, že byl úspěšný jako zbraň odstrašení v Záp. Německu a Koreji, kde měl kompenzovat převahu Ruska v konvenční výzbroji a taktických jaderných hlavicích.
Aby Sovětský svaz nebyl zahanben, vydal Výbor sovětů v roce 1953 nařízení zahájit vývoj vlastních dělostřeleckých kompletů - samohybného minometu ráže 420mm a samohybného kanónu ráže 406 mm na upraveným podvozku tanku T-10M. Tadle děla byly schopny vystřelovat jaderné projektily o hmotnosti 570kg s úsťovou rychlostí 716 m/sek do vzdálenosti 35,6km. Při výstřelu houfnice "couvla" o několik metrů, už po vypálení několika granátů byly zničený tlumiče a po sto výstřelech se hydraulika úplně zhroutila. Na zrušení projektu jaderných houfnice se podepsaly nejen raketové systémy, ale i neschopnost projiždět ulicemi měst, pod mosty, pod elektrickým vedením.
Předloňská zpráva: Superpočítač Saxana zpřesní předpověď počasí versus Meteorologové už nebudou předpovídat počasí na měsíc. Netrefovali se... Saxana je v Českém hydrometeorologickém ústavu už třetí superpočítač. Práci NEC SX6, která do pražských Komořan přibyla v roce 2003 převzal v roce 2010 NEC SX9, který si vysloužil přezdívku „Saxana“. Naše instalace má výkon 1.6 TFlops (Floating Operations per second), což na dnešní poměry neni zas tak moc. Pro porovnání grafický čip nVidia GeForce 8800Ultra má necelý 1 TFlops a nový SX-9 je 13x rychlejší než SX-8. Počítače nejsou na prodej, u NEC se pouze pronajímají za měsíční poplatek 26000 USD, čili půl milionu Kč ročně. Dodávku superpočítače v ceně 70 mil. Kč realizovala společnost Bull v rámci projektu 3MP – Modernizace systému Měření, Modelování a Předpovědí povodňové služby České republiky pomocí SW systému Aladin. Na snímku Dr. Radmila Brožková, vedoucí oddělení numerických předpovědí.
Brejle O2Amp by měly zviditelňovat síť krevních vlásečnic, stav prokrvení a okysličení tkáně a taky pomoct při korekci některejch vad barvosleposti. Jejich autoři tvrdí, že barevný vidění primátů se přizpůsobovalo barvě kůže, jejíž změny u některejch opic slouží jako komunikační signál. Argumentujou tím, že čim větší plochu kůže obličeje maji primáti nepokrytou srstí, tim líp je u nich vyvinutý trojbarevný vidění. I dnes nemusí bejt evolučně výhodný, když nedokážeme včas rozeznat, že někdo náhle zbledne strachy nebo naopak zrudne zlostí. To by taky mj. mohlo znamenad, že lidský samice nerozeznávaj tak dobře odstíny růžový proto, aby snáze určily zralost bobulí - ale proto, aby včas rozeznaly naštvanýho samce nebo samce v říji..
Několik záběrů pomocí svépomocně vyrobenýho mikroskopu z čočky přidělaný k iPodu
Oxid vanadičitej VO2 je napohled nezajímavej černej prášek, ale při zahřívání nad 68 °C nebo dopováním malým množstvím wolframu vratně mění strukturu, změní objem, cca 100x zvýší vodivost a stane se neprůhlednej v infračerveným světle (je tzv. termochromní v IR oboru - viz obr. vlevo). Nedávno se tutéž změnu podařilo vyvolad injektováním elektronů do VO2 filmu pomocí iontový kapaliny DEME-TFSI*. Tím nejenom vznikne cosi jako napětím řízenej tranzistor FET, ale vedle vodivosti se současně měni i propustnost filmu v infračervený oblasti. Toho lze využít pro rychlý elektroptický uzávěrky, pomocí kterejch lze např. naučid infrakamery vidět barevně, protože lze rychlým přepínáním elektronicky spojit obraz zachycenej v různých vlnových délkách IR spektra. Z tohoto důvodu se o VO2 zajímaj i vojáci s ohledem na jeho využití pro IR zářením naváděný chytrý střely pro armádu.
*) N,N-dietyl-N-metyl-N-(2-metoxyethyl)ammonium tetrafluoroboritan (trifluorometylsulfonyl)-imidu se vyrábí průmyslově jako elektrolyt pro superkondenzátory a proto se běžně používá pro podobný experimenty, protože je to dostupná, dobře elektricky vodivá organická kapalina a nevyžaduje složitou přípravu vzorku - prostě se na tranzistor cákne kapka a strčej se do ní drátky jako přívody.
MS Kinect pro herní konzoli XBox 360 je produkt Microsoftu, kterej umožňuje ovládat hry a aplikace pouze gesty ruky nebo pohyby těla a funguje jako tzv. structured-light 3D scanner. Za tím účelem Kinect používá technologii Light Coding vyvinutou izraelskou společností PrimeSense, která je vhodná pro použití ve vnitřních prostorech. Infračervený projektor Kinectu v neviditelném IR pásmu vyzařuje síť světelných bodů, který sou promítnutý do scény a jsou současně snímaný kamerou, která s projektorem tvoří stereo pár vzdálený od sebe přibližně 7,5 cm (viz video vlevo). Prostorová informace je vypočtena na základě měření posunu (tzv. paralaxy) bodů vyslaných IR projektorem a bodů sejmutých IR kamerou třicetkrát za vteřinu v rozlišení 320x240x16bitů (viz též popis technologie v tomto videu). K dispozici je současně barevný výstup snímanej v rozlišení 640x480x32bitů běžnou RGB web kamerou. Ukázka 3D rekonstrukce objektů z MS Kinect data..
Z principu funkce vyplývá, že Kinect jde použít jako 3D scanner s nízkým rozlišením, zato fungujícím v "reálném čase". Pokud se na základní 3D model namapuje 2D obraz z druhé kamery Kinectu, získá se 3D scéna, kterou lze natáčet nebo s ní interaktivně procházet (YT video). Microsoft na svým webu MS Research uvolnil vývojovej kit pro MS Kinect, což umožní vývojářům tento senzor využít i pro vlastní aplikace. - v sekci pro stažení se občas najdou docela zajímavý prográmky a knihovny.
Skupina studentů z Texaský university v Austinu celou technologii do zařízení zabalila podobnýmu tabletu, doplnila ovládacím softare a výstupem pro 3D tiskárny a nabízí ho jako přenosnou 3D kameru Lynx, pracující s rozlišením 640x480 pixelů v ceně $1,799 - $3,499. Zařízení se funkcí podobá projektu Holodesk a KinectFusion z výzkumný laboratoře Microsoft Research z Cambridge zaměřenej na tzv. 3D rozšířenou realitu (augmented reality). Přes svůj název nemá Holodesk a KinectFusion s hologramama nic společnýho: promítá 3D obraz na poloprůhlednou matnici, kterou současně analyzuje systém MS Kinect. To umožňuje synchronizovat pohyb rukou s pohybem virtuálních třírozměrnejch objektů a virtuálně s nima manipulovat implementací kolizní a softbody fyziky.
Optický jevy v reálným životě. Vlevo je substraktivní mísení barev CMY ve stínu na sněhu z barevnejch reflektorů. Vpravo je lom světla na DVD položeným na skříni a osvětleným stropní zářivkou. Všimnite si, že její spektrum je odlišný od spektra denního světla na obr. vlevo - obsahuje větší podíl zelený na úkor modrozelený a žlutý barvy, páč luminofory zářivek sou víceméně monochromatický skládaj bílý světlo jenom ze tří základních barevnejch složek RGB.
Test barevnýho filmu z roku 1922 je zajímavej nejen technicky, ale i systémem gest předváděnejch herečkama Mae Murray a Mary Eaton z Paragon Studios ve Fort Lee, New Jersey. Vývoj dvoubarevného subtraktivního procesu Kodachrome začal v roce 1914 snímáním scény kamerou s dvojitým objektivem přes dva barevný filtry na prokládaný barevný políčka, bělením a tónováním dvouvrstvé emulze modrozeleně na jedné straně a červeně na druhé. Přes omezenou barevnou paletu byly výsledky vizuálně docela uspokojivý. K nevýhodám procesu patřilo mj. to, že na filmu byly dobře vidět barevný škrábance, ke kterým docházelo separátně na jedné či druhé straně filmu.
Gilbert U-238 Atomic Energy Lab se prodával mezi lety 1951 - 52 v USA jako set pro děti zajímající se o vlastnosti a využití jaderný energie. Jeho rozšíření bránila cena $50, která byla na svou dobu vysoká (dnes by to bylo díky inflaci 10x víc, čili cca 12.500 Kč). Obsahoval mj. populárně naučnej komix (1, 2), zdroje záření alfa (Pb-210 and Po-210), beta (Ru-106) a gama (Zn-65), vzorky uranový rudy, model Geiger-Mullerova počítače, elektroskop, spintarioskop a Wilsonovu mlžnou komoru s bateriovým zdrojem vysokýho napětí. I když má v dnešní preventivně zodpovědný době pověst nejnebezpečnější dětský hračky na světě, našel by určitě svoje uplatnění v každý školní laboratoři. Učební pomůcky srovnatelný kvality jsou dnes nabízený za cenu několikanásobně vyšší.
EMDrive patří stejně jako studená fúze mezi technologie, na který by současná fyzika nejrači zapoměla. Narušujou totiž princip relativity pohybu a absence referenčního rámce, na kterým je založená speciální teorie relativity. V důsledku toho by žádný těleso ze kterýho trvale neuniká hmota v plochým časoprostoru nemělo vykazovat inerciální sílu. EMDrive je obyčejnej kuželovitej rezonátor mikrovln, kterej však vyvolává tah, ačkoliv z něj žádná hmota a vlastně ani elektromagnetický záření neuniká.EMDrive byl vynalezenej britským inženýrem Rogerem Shaywerem v roce 2001. Jeho první prototyp z roku 2003 o průměru 16 cm vykazoval tah 1,6g /850 W příkonu, druhej z roku 2006 o průměru 28 cm už dokonce tah 28g /1000 W příkonu a 100 kg aparatuře udělil zrychlení 2g/sec. Přestože jde o výkon, kterým předčí parametry současnejch iontovejch plasmovejch motorů (který kromě elektřiny pro svou činnost vypouštěji do vakua metráky drahýho xenonu), západní fyzici zůstali ohledně tohoto vynálezu naprosto v klidu. Většina z nich má svůj vlastní výzkumnej program, jehož opuštění by pro ně znamenalo kariérní smrt, popř. jsou zahrnutý ve vývoji klasickejch pohonů a nemají zájem o jakoukoliv konkurenci.
Naštěstí ženy, obzvláště Číňanky z NPU jsou podstatně pragmatičtější, co se využívání nepochopenejch jevů týče: pokud akupunktura nebo EMdrive funguje - proč se tím nezabývat? Jejich EM-drive nemá zdroj mikrovln integrovanej s rezonátorem jako Shawyerův prototyp na obr. vlevo a je napájenej magnetronem z obyčejný mikrovlnky 2.45 GHz propojený vlnovodem (viz schéma vlevo), ale při výkonu 2500 W vykazuje tah 31 gramů, blízkou teoretickýmu tahu 76 g. Číňanka ve své publikaci funkci EMDrive vysvětluje jako důsledek gradientu tlaku záření v rezonátoru a tvrdí, že nenarušuje Maxwellovy rovnice ani teorii relativity ale IMO jde spíš o praktickou realizaci tzv. warp-drive, ve kterým vzniká gradient hustoty časoprostoru, při kterým se uplatňujou tzv. skalární vlny. V éterový teorii by byla účinnost EM drive maximální při frekvenci mikrovlnnýho pozadí vesmíru 160.4 GHz, s rostoucím odstupem od této vlnové délky efektivita interakce skalárních vln s gravitačními vlnami vakua klesá na obě strany. Energetická účinnost bude záležet na kvalitě rezonátoru, čili na počtu odrazů mikrovln od stěn rezonátoru až do doby, kdy budou pohlceny. Shawyer doufá, že pokrytí vnitřku rezonátoru supravodičem by mohlo zvýšit jeho účinnost i několikatisíckrát. A to už bychom se bavili nejen o postrkávání satelitů na oběžný dráze, ale i o jejich případným startu z asteroidů a možná i ze Země.
NASA rover Curiosity 30.ledna na povrchu Marsu vyfotil kovově lesklej předmět vyčuhující z horniny. Trochu vypadá jako robot Wall-e ze stejnojmennýho Pixarskýho animáku (hi-res foto).
Podle Pollacka k tvorbě uspořádaný vrstvy dochází tím, že molekuly vody jsou protáhlýho tvaru a jejich náboj je na nich asymetricky rozmístěnej. Pokud je povrch tvořenej elektricky nabitými ionty, pak se podél něj molekuly vody uspořádávají a jejich orientace se přenáší na další molekuly vody až do několikamilimetrový vzdálenosti. Existenci vrstvy lze prokázat mnoha způsoby: např. změnou pH v okolí povrchu (viz obr. vlevo). Všimněte si, že těsně u povrchu je koncentrace barviva nižší - jeho molekuly jsou tudíž od povrchu vytěsňovaný podobně, jako částice mikrosuspenzí nebo baktérie (viz video níže uprostřed s disperzí vypuzovanou kouskem Nafionu). Uspořádaná vrstvička elektricky nabitý vody má taky podstatně vyšší viskozitu: částice který v ní sedimentujou se v ní pohybujou jako v rosolu (video vpravo). Elektrickej náboj lze v povrchový vrstvě vody studovat makroskopicky tím, že se do ní ponoří elektrody: výstupní napětí (až 5 voltů) a elektrickej proud (až 20 mA) jsou docela zajímavý, vzhledem k tomu, že Pollack tvrdí, že k uspořádávání molekul vody dochází působením světla, zejména infračervenýho na vlnové délce 3 µm, odpovídající frekvenci molekulárních vibrací -OH skupin. Uvedenej efekt by tedy mohl sloužit k izolaci energie z okolního tepla prostředí.
Jedním z praktických důsledků je empiricky dobře známý fakt, na mořské hladině se při lámání vln tvoří pěna, zatímco na (čistých!) sladkovodních jezerech tomu tak není. Ionty soli spojování bublin brání, a proto se krátkodobě na slané vodě pěna tvoří, i když není zdaleka tak bohatá a stálá, jako když se použijí detergenty. Vzájemně odpudivý povrchový síly se projevujou i tvorbou krystalicky uspořádanejch disperzí, který pozoroval už v 60. letech Japonec Norio Ise. Zakrytý kádinky s disperzí polystyrénovejch kuliček přes noc vykazujou v usazený vrstvě ve středu díru, což Pollack vysvětluje tím, že do středu kádinky nedostane tak snadno infračervený záření. Pollack si myslí, že na tomto principu by organismy mohly získávat část energie z prostředí, nebo se magnetohydrodynamicky pohybovat a tvorbě kapalně krystalický vrstvy vody přičítá dokonce i průběžně probíhající vznik života. Podle mě je nejzajímavější souvislost těchto jevů s možným vysvětlením homepatie. Na stěnách nádoby se adsorbujou zbytky rozpuštěnejch látek, který ovlivňujou rozložení náboje hluboko do objemu vody. Bohužel, studium anomálního chování vody se v posledních letech stalo ve fyzice podobným tabu, jako např. výzkum studený fůze. Ještě v 60. letech minulýho století vycházely na toto téma stovky publikací, ale po selhání některých demonstrací (tzv. "polyvoda" a "paměť vody") se naopak tento výzkum stal spolehlivej odpuzovač grantovejch agentur.
Na videu vlevo je chování můstku z deionizovaný vody mezi dvěma elektrodama. V důsledku napěťovýho spádu 5 - 20 kV vodní sloupec získá tuhost, takže odolává gravitaci a přečerpává vodu z jedný kádinky do druhý. Podobnej jev byl nedávno pozorovanej i při vložení napětí na válcovou mýdlovou bublinu, zavěšenou svisle mezi dvěma drátenými oky z platiny. Vrstvička vody je stabilní, odolává gravitaci a s časem její tloušťka dokonce ještě roste, což se projevuje např. šířením interferenčních barev proti směru gravitace. Větci přisuzujou vysvětlení elektroosmóze, ale já v tom vidim spíš spojitost s chováním vrstvy vody polarizovaný u povrchu, jelikož podobný efekty se projevujou i při mnohem větší tloušťce vodní vrstvy polarizovaný vrstvy vody, kde se projevujou mnoha dalšími jevy.
Pokud vás nebaví šlapáním na rotopedu vytápět domácnost, tak americká společnost Convergence Tech, Inc. dodává speciální stojanu, do kterýho lze vsadit bicykl a šlapáním vyrábět elektřinu (YT video). Maximální dosažitelný výkon zařízení o celkové váze 10 kg činí 400 W. Popravdě řečeno, při šlapání na 200 W dynamometru budete mít vyrobený elektřiny už za deset minut plný kecky. Cena základní sestavy včetně akumulátoru a měniče na síťový napětí se pohybuje okolo 20.000 Kč, čili ekonomický aspekty zařízení bysem moc nepřeceňoval. Pro ty, co se oprávněně obávaji, že by takovou investici energeticky nezúročili firma ziskuchtivě nabízí levnější gadgety, jako např. nabíječku ajFounu napájenou klasickým dynamkem na kolo.
Nové termolelektrické moduly od Toshiby vykazujou tepelnou účinnost 2.7 (dosavadní rekord pro PbTe termočlánky je 2.2, což znamená, že na 1 W využitelné energie musí termočlánkem projít teplo 2.2x větší) a teplem lidské ruky generujou výkon několika desetin wattu i při teplotním rozdílu pod 1° C, takže můžou pohánět drobný mechanický hračky (viz obr. dole). Termočlánky používaj organický polymerní kompozid PEDOT:PSS. PEDOT je levnej vodivý a průhledný polymer, který se běžně používá na antistatické vrstvy na fotografických filmech a monitorech a na průhledné kontakty v displejích. PEDOT je složen ze dvou komponent, kladně nabitého polymeru zvaného PEDT+ (polyethylendioxythiofen, kterej slouží jako elektronovej donor) a ze záporně nabitého polymeru nazvaného PSS−, což je polystyren-sulfonová kyselina, čili elektronovej akceptor, používanej k dotování materiálu. Rozdílné náboje mají na svědomí vodivost a termoelektrický jev tohoto polymeru, který lze použít i jako polovodičovou paměť typu WORM (Write Once Read Many times).
Při nízkém napětí je materiál vodivej, ale při vyšším napětí dojde k trvalé změně jeho vlastností a materiál se stane nevodivým jako tavná pojistky. Teplo vygenerované průchodem proudu dá PSS− vrstvě dostatek energie k zachycení kladně nabitých vodíkových iontů, které se rozpustí na povrchu a přemění PSS− vrstvu na neutrální formu PSSH, která je nevodivá. PEDOT se také ukázal vhodný pro výrobu solárních článků. Na plastické polyimidové fólii je průhledná a vodivá vrstva ITO (indium-cín oxid, tvořící kladný pól článku), následuje vrstva PEDOT-PPS, která se po osvětlení stane donorem elektronů. Doba přechodu od vyražení elektronu fotonem po jeho zachycení v PCBM vrstvě je pouhých 40 fs. Jejich akceptorem je fulerénová vrstva PCBM (6,6-Phentl-C61-Butyl acid-Methylester), na které jsou kontakty z hliníku, tvořící záporný pól článku.
Ačkolif voda při mrznutí expanduje, výslednej tvar povrchu může záviset na směru promrzání i tvaru nádoby. Pokud de o nádobu se zužujícím se hrdlem a voda zamrzá přes stěny, může dojít k tomu, že je mrznoucí led po stěnách nádoby vytlačován vzhůru, v důsledku čehož je dosud nezmrzlá voda vtahovaná dovnitř, takže se na povrchu ledu vytvoří dutina jako při tuhnutí velkýho objemu vosku (molekuly parafínu připomínaj dlouhý zkroucený nudle a krystalizací se srovnaj jako špagety v krabici, takže objem parafínu se na rozdíl od vody při tuhnutí zmenšuje). Pokud je ale nádoba plochá a led zamrzá od hladiny, pak expandující led vytlačuje vodu přes nezamrzlý místo na hladině tak, že se může vytvořit ledová špička. Ledový špičky i prohlubně jde občas pozorovat i v přírodě a samozřejmě i v laboratoři..
Ledový špičky maj stébelnatej charakter, protože musej bejt uvnitř dutý, aby voda mohla proudit ven. Voda je vytlačovaná ze stébla a na vnějším povrchu zmrzne. Přitom se často vytvoří náklon stébla v úhlu asi 45 °, při kteým voda ze špičky odtéká nejrychleji .U větších nádob nemusej mít meniskus okrouhlej tvar a tvoří hranatej dutej komínek šestibokýho trapézovitýho tvaru, odpovídajícího šestičetný symetrii krystalů ledový krusty na hladině (ledovej kalíšek), přitom je na jeho povrchu občas možný vidět jeho růstový prstence.
Na fodce vlevo je nedávno zesnulej André Cassagnes (1923 - 2013), vynálezce tabulky Etch and Sketch z roku 1959. Etch-a-Sketch měla obrazovku vyrobenou ze skla, který bylo potažený hliníkovým práškem. Obrázky se vytvářely točením dvou knoflíků, který pomocí lanky ovládanýho křížovýho mechanismu táhly kovovej hrot, kterej odstraňoval ze skla prach a tim kreslil stopu (YT video). Vymazání Etch-a-Sketch obrazovky se provádělo protřepáním, který prach na obrazovce obnovil pomocí malejch polystyrénovejch kuliček. U nás byla tabulka vyráběná ve francouzský licenci už od roku 1964 Kovozávody Semily (později VISTA Semily s.r.o., dnes firma Beneš & Lát) a prodávaná jako "GRAFO - Magická tabulka" za 24,- Kčs. Dnes je nahražená mj. elektronickou LCD verzí připomínající tablet se stylusem.
Další ukázky ledu vytlačenýho mrazem z kovovejch konstrukcí a sněhovejch vloček
Jak vypadá svícení 400 mW laserovým ukazovádkem vyděšenejm důchodcům do bytu na straně odesílatele a příjemce. Laser byl upevněnej na stojánku a šlo o déle trvající expozici. Aneb co vás nezabije, to vás posílí..
Nebezpečí v civění do paprsku laseru je, že je přísně rovnoběžný, takže se vám na sítnici zfokusuje v malou tečku s vysokou energetickou hustotou, bez ohledu na to, z jaký vzdálenosti vám do ní dopadá. Zatímco i ostrý světlo slunce zaostřený do oka čočkou se na sítnici zfokusuje jako malý kolečko.Další problém je ve vysoký spektrální hustotě laseru: pokud se vyzařovací frekvence potká s některým absorbčním píkem rhodopsinu, bude světlo laseru absorbovaný mnohem účinnějc, než odpovídající podíl slunečního spektra. Přímej pohled do laseru s výstupním výkonecm nad 20 mWatt vám díky tomu vždycky vypálí nějaký pixely (zrakový buňky na sítnici, ať už si toho všimnete nebo ne (mozek má schopnost malý výpadky obrazu dopočítávat a ignorovat).
Vzrůstající výkon nanosekundovejch laserů umožňuje zkonstruovat analogii radaru, u kterýho se měří vzdálenost pomocí doby mezi dopadem a odrazem světelnýho paprsku. Zařízení se říká Lidar (Light Detection And Ranging) a obvykle využívá vlnový délky v rozsahu infračervenýho spektra 1064 - 1540 nm, který dobře prochází mlhou, pro batymetrická měření z letadel za dobrý viditelnosti cca 530 nm. Výsledkem je síť bodů, který se interpolujou do podoby digitálního modelu povrchu či 3D modelů budov apod. objektů, čímž se získá digitální model terénu (viz obr. vlevo). Stejně jako v případě radaru je přijímací anténou kamera s jedinými pixelem, čili paprsek laseru musí skenovat prostor v rastru a z doby mezi vysláním a přijetím pulsu se postupně skládá trojrozměrnej obraz objektu jako v řádkovým mikroskopu. Nedávno s vlastním řešením přišli Číňani, který svoje zařízení pomenovali ladar. Jejich lidar používal 532 nm pulsní laser se šířkou pulsů 10 nm a na vzdálenost 1 km dosáhl rozlišení 25 cm v příčným směru a 60 cm v axiálním směru.
Gravitační zjasnění je ovšem pozorovatelný jen v případě jen velmi hmotnejch hvězd, jako je např. Regulus nebo Vega, který rotujou tak rychle, že vypadaj jako míč pro rugby (obr. vlevo). V případě Vegy je rozdíl teplot na pólech a na rovníku asi 4.000 °C, zatímco v případě Slunce vypočtený gravitační zjasnění odpovídá rozdílu teplot jen asi 140°C a je zcela překrytý tzv. limbálním ztmavnutím, což je důsledek toho, že na okrajích Slunce koukáme pod nižším úhlem do chladnějších oblastí fotosféry (viz schéma vpravo), takže na astronomickejch fotkách sluneční kotouč vypadá "vypoukle" bez ohledu na směr rotace Slunce. Významěji by se gravitační zjasnění mělo na Slunci projevovat v případě neutrin, který vznikaj ve Slunečním jádru, který má jednak vysokou hustotu, jednak rotuje o něco rychleji, než povrch Slunce. Asymetrickej tok slunečních neutrin se projevuje kolísáním rychlosti rozpadu radioaktivních prvků na sondách obíhajících Slunce, který se do jeho neutrinových "jetů" připletou.
V případě binárních systémů se gravitační ztmavnutí projevuje tím, že vnitřní oblast kde je gravitace vzájemně kompenzovaná je chladnější a jelikož takový dvojhvězdy vůči sobě rotujou, projevuje se to charakteristickým zvlněním amplitudy jejich jasu. Nedávno se údajně podařilo pozorovat gravitační ztmavnutí i v případě velký planety obíhající kolem mateřský hvězdy. Na spojnici planety a hvězdy se v takovým případě v atmosféře hvězdy tvoří studenější flek, kterej se díky tepelný setrvačnosti atmosféry hvězdy malinko zpožďuje za planetou. To se opět projeví na drobný fluktuaci jasu celý soustavy, čímž jde tento efekt detekovat.
Grafíky z nový studie ilustrujou celkem názorně, že změny v koncentraci atmosférickýho oxidu uhličitýho nesledujou změny v lidský produkci CO2 a opožďujou se v průměru o 11-12 měsíců za změnama v povrchový teplotě oceánů, o 9.5 - 10 měsíců za globální teplotou přízemních vrstev atmosféry a o cca 9 měsíců za změnama teploty ve spodních vrstvách troposféry. Od konce roku 1980 změny v teplotě oceánu dobře korelujou s pozorovanýma změnama v koncentraci atmosférickýho CO2: ohřívání oceánu z vody vypuzuje skleníkový plyny do atmosféry - tedy nikoliv naopak, že zvýšení koncentrace CO2 vyvolaný lidma způsobuje ohřívání oceánu. Spolu s pozorovanou tepelnou anomálí oceánů, který se zahřívaj rychlejc než pevnina (ačkoliv by tomu mělo být v případě skleníkovýho jevu právě naopak) to odpovídá mý teorii, podle který ke globálnímu oteplování dochází hlavně v důsledku urychlení rozpadu radioaktivního draslíku v mořský vodě neutriny z oblaku temný hmoty, kterým sluneční soustava právě prochází. Této teorii nahrává celá řada dalších jevů, z nich většina s oteplováním přímo nesouvisí - podstatný je, že se projevujou i na dalších tělesech sluneční soustavy. Jak další studie správně podotýká, ohřívání atmosféry skleníkovými plyny místo povrchem Země by zvýšilo stabilitu atmosféry, omezilo její cirkulaci a zvýšilo srážky, což jaxi v poslední době nepozorujeme.
Todle je největší 1 MW zinkchloridová baterie na světě. Firma Xtreme Power je instaluje jako vyrovnávací zdroje větrnejch elektráren (šedý krabice tvoří usměrňovače a invertory). Např. vyrovnávací baterie větrný eletrárny 153 MW Notrees v západním Texasu bude schopná 15 minut do sítě dodávat 36 MW (YT video). Ovšem stejně jako jiný uskladňování energie ani tento není bez rizika - např. podobná baterie na Havaji v minulosti 2x vyhořela, z toho jednou fatálně.
Ani provoz přečerpávacích elektráren není zcela bez rizika. Např. v případě retenční elektrárny Tam Sauk na vrcholku hory St. Francois poblíž Missouri došlo v roce 2005 kvůli chybě počítače k přeplnění nádrže a k protržení její hráze a následnýmu zaplavení rozsáhlý oblasti území 200 metrů širokým korytem. Sedmimetrová vlna spláchla obydlí hrázného, nehoda se však naštěstí obešla bez ztrát na lidských životech. Následná analýza ukázala, že přehradní hráz už delší dobu předtím prosakovala a unikající voda odnesla jemný materiál ze základů hráze a narušila tak její pevnost. Nová hráz byla uvedena do provozu v r. 2010.
Větci pomocí angiografie zviditelnili žíly v krku sov a zjistili, že jim natáčet hlavy o 270° umožňuje rozšíření cév. Při natáhnutí se žíly zploští, ale protože jsou oproti zbytku cév rozšířený, stále si udržujou dostatečnej průsvit pro zásobování ptačího mozku krví. Krev vytlačená stlačením žil se přitom hromadí ve vyrovnávacích nádržkách na spodině lebky, takže sova při prudkejch pohybech hlavy neutrpí výron do mozku.
Doktorka Dr. Emma Russell (Elisabeth Shue) z filmu The Saint (1997) zaníceně vysvětluje, páč je důležitý věřid v existenci studený fúze. Kamenný tváře větců zvostávaj chladně skeptický až na jednoho, kterej si začne představovad, jak by si s pani doktorkou pěkně zafúzoval..
Analýza a názorný přehled toho, jak by si pozemská letadla vedla na dalších tělesech sluneční soustavy. Na první pohled asi ne moc dobře...
Na fodce vlevo došlo k lokálnímu vysrážení vody z malýho ale hustýho mraku studeným proudem klesajícího vzduchu (tzv. downburstu) v důsledku jeho zastínění výše plovoucím oblakem. Vzájemná souhra dvou mraků ve dvou různejch výškách vedla k vytvoření lokalizovaný oblasti srážek. Může to současně sloužit jako ukázka, jak dostat vodu z mraků - zeshora ochladit resp. trochu je pokropid. Padající kapky vody na sebe při průletu mrakem nabalí další vodu.
Co se rybě honí v hlavě, když pozoruje potravu. Vypadá to, že to s tim holografickým vědomím bude podstatně jednodušší...
Noční Praha ze stanice ISS z výšky 400 km. Francie nyní v rámci boje proti světelnýmu smogu oznámila, že kanceláře a obchody v noci nesmí svítid
Elektrickej proud lze v polovodičích spínad magnetickým polem např. s využitím jevu tunelovací magnetorezistence, za kterej Francouz Albert Fert a Peter Grünberg narozenej v Plzni dostali v roce 2007 Nobelovu cenu. Díky tomudle objevu dnes např. existujou magnetický disky s kolmým zápisem a terrabajtovou kapacitou. Nedávno ale Číňani demonstrovali magneticky spínanej tranzistor na zcela jiným principu. Využívá toho, že polovodičovej přechod vodí tim, že z něho zahřátim nebo působenim elektrickýho napětí či světla vyskočí elektrony a zanechaj po sobě v druhý polovině materiálu prázdný místa, tzv. díry. Elektrony i díry se pak volně pohybujou a voději proud. V magnetickým poli jsou však elektrony stáčený a lze je tímto způsobem natlačit zpátky do děr, kde zrekombinujou, čímž se z vodivýho PN přechodu stane zase nevodivej. Magnetický pole s obrácenou polaritou funguje samozřejmě opačně a naopak vodivost polovodiče zvyšuje. PN přechod byl realizovanej tenkým kanálkem ze dvou vrstev antimonidu india, což je polovodič blízkej kovům, takže k jeho sepnutí stačí už nízký napětí vybuzený magnetickým polem. Jeho výhoda je, že je dobře vodivej a dokáže spínat velký proudy. Samozřejmě takovej spínací prvek lze integrovat s dalšími magnetooptickými a spinotronickými součástkama a konstruovat tak logický obvody řízený magnetickým polem, čili se sníženou elektrickou spotřebou a větší odolností vůči elektrostatickýmu rušení.
Akcelerometr v mobilu na vás může nabonzovat heslo. Při zadávání číslic na alfranumerický klávesnici nebo reprodukování ověřovacího obrazce akcelerometr snímá nepatrný pohyby mobilu, což může vést k uhodnutí citlivejch dat další aplikací pomocí algoritmu založeném na principu neuronové sítě. Po pětí pokusech dokázala demonstrační aplikace uhodnout pin v 43% případů a ověřovací obrazec dokonce v 73% případů.
Dírková kamera s půlroční expozicí. Modrej tón fotografie je způsobenej tím, že prťavou dírkou (která je pro takovou expozici nutná) proleze přednostně krátkovlnný světlo. Srvn "fodky" na vnitřní stěně vejcete, vylitýho fotografickou emulzí.
Dvě ukázky magnetů z webu fyzikálních hraček. Vlevo je tenký vlákno žárovky napájený střídavým proudem, díky kterýmu se v magnetickým poli vlákno rozkmitá, čili může sloužit jako demonstrace Lenz-Lorentzovy síly. Na videu vpravo je systém magnetů uspořádanejch do prstence pomocí nemagnetického kroužku. Uprostřed kroužku je zasazenej magnet s opačně orientovanými póly. Magnetická síla mezi nekonečně dlouhými ttyčovými magnety je nepřímo úměrná čtvrtý mocnině vzdálenosti a v určitý vzdálenosti od středu kroužku se vliv obou magnetů vyruší. Díky tomu je kroužek s magnety udržovanej rovnováhou odpudivejch a přitažlivejch sil v určitý vzdálenosti od dalšího magnetu podobně jako elektrony v atomu. Systém magnetů vypadá triviálně, ale byl údajně patentovanej teprve nedávno v roce 2012.
Možná ste si už všimli, že silně absorbující látky odrážej světlo s kovovým leskem, jehož barva je totožná s barvou, která je nejvíc absorbovaná. Když vám např. zaschne na kovovým peru modrej inkoust, má zaschlá vrstvička bronzovej lesk, když je inkoust červenej, tak odráží světlo žlutozeleně apod. Podobnej jef je vidět na krystalech silně zbarvenejch látek: např. purpurový krystaly hypermanganu mají kovově zelenej lesk, zatimco prášková metylénová modř je zbarvená do bronzova, kapalnej brom v lahvi má zelenej lesk apod. Příčina odrazivosti je totiž právě v tom, že světlo daný barvy je silně pohlcovaný - je to podobnej jev, jako při odrazu elektrickýho signálu v kabelu s rozdílnou impedancí. Kovy maj kovovej lesk právě proto, že silně pohlcujou světlo v celým rozsahu viditelnýho spektra. Další podmínka silnýho lesku je vysokej index lomu, aby k odrazu světla došlo na co největším počtu povrchovejch plošek materiálu. I zde maji kovy výhodu, protože jejich index lomu je velmi vysokej.
Jak spočítad délku, ve které se prohnutá měřící páska sama zlomí? Je zajímavý, že tímto problémem se zabýval už Maxwell. Neni to tak těžký, pokud znáte vzoreček pro volnou energii prohnutý pásky - entropie pásky prohnutý v podélným a příčným směru bude totiž v okamžiku zlomení stejná a pak stačí jen získat kritickej ohybovej moment integrací hmotností hustoty pásky. Páska před zlomením je tvořená směsí dvou fází (nazvěmě je "trubkovitá" a "placatá"), který jsou v metastabilní termodynamický rovnováze pro konstantní hodnotu ohybového momentu. Vedlejším produktem odvození je skutečnost, že poloměr, po kterým se měřící páska ohejbá je vždy poloměr, ve kterým je prohnutá v příčným směru - což lze snadno ověřid experimentálně (viz obr. vpravo). Problém má úzkej vztah k termodynamice vypařování kapaliny (i zde jsou ve vzájemný rovnováze dvě fáze: plochej vodní povrch a povrch bublin se záporným zakřivením) a taky k kavitaci vodního sloupce v pletivech rostlin při jejich cucání vody do výšky.
Dětskej projektor na baterie ze začátku 60. let a média do něj. IMO zábavnější, než ty dnešní všelijaký i-Gadgety - kerý ani nejdou pořádně rozebrat a složit aniž by se rozbily...
Baňatě tvarovaný ledový krápníky visej blízko vodní hladiny vody, což by naznačovalo mechanismus jejich vzniku namáčením ve vodní hladině (uvnitř krápníků jsou dokonce vidět zamrzlý původní rampouchy s bublinama, který musely tim pádem vzniknout jako první). Ale na spodním obrázku jsou podobně baňatý krápníky nad hydrotermálními prameny, který se hladiny vody nikdy nedotýkaly, protože by roztály. Zdá se teda, že krápníky přirůstaj na rozšířeným konci rychleji díky většímu obsahu vodní páry ve vzduchu nad hladinou. Nad hladinou vzniká současně v důsledku skupenskýho tepla vody teplotní gradient a led namrzá na rampouch nejrychleji v místě, kde se koncentrační a teplotní gradienty potkaj (v podstatě násoběj). IMO je to náměd na samostatnou publikaci modelující tenhle jev.
Odstavenýmu letadélku Boeing 747 se ve vichřici zvedá čumáček - asi by ještě chtělo létad... Letadlo je zbavený motorů a částečně odstrojený, takže jeho hmotnost nebude vyšší než 30 - 50 tun.
Pluto zná díky ZDŠ asi každej, ale kdo zná Eris? Eris je přitom planedka o třetinu větší než Pluto, s průměrem 2330 km je větší než všechny ostatní trpasličí planety sluneční soustavy. Kolem Slunce ale obíhá po značně výstředný dráze a zdá se tedy, že jde o zachycený těleso z Oortova oblaku komet, který navíc kolem Slunce začalo obíhat teprve relativně nedávno. Eris má dokonce i svůj vlastní měsíček Dysnomia, kterej má průměr asi 300 km a planetu obíhá jednou za šestnást dní. Přitom se jeho oběžná rovina pomalu stáčí v důsledku relativistický precese, stejně jako v případě obíhání Merkuru kolem Slunce. Ale protože Dysmonia je od Slunce mnohem dál na okraji Sluneční soustavy, nabízí se na ní otestovat některý teorie kvantový gravitace a temný hmoty, protože vliv obecné teorie relativity bude v takovém případě mnohem slabší, zatímco vliv temný hmoty by naopak na okraji sluneční soustavy měl sílit. Otázka je, zda očekávaná precese -190 úhlovejch sekund/rok bude dostatečná pro experimentální ověření. Vliv temný hmoty se totiž v Sluneční soustavě uplatňuje jen na lehčí tělesa (umělý satelity), protože záleží na poměru povrchu a objemu tělesa. Kromě toho taky v případě rotujících objektů (kterou je i Eris) závisí na rovině, ve který těleso planetu obíhá, protože je takovým případě vliv temný hmoty nejsilnější v rovníkový rovině (tzv. průletový anomálie), kde se hromadí jako jakejsi neviditelnej prstenec - k tomu ale zatím umí přihlédnout jen některý teorie temný hmoty.
Obecně si myslim, že každá teorie temný hmoty založená na jediným mechanismu nebo typu částic bude mít problémy. Temná hmota je totiž složená z několika komponent ("studený", "teplý" a "horký" temný hmoty), který se zjevně lišeji svými projevy. Studená temná hmota se chová spíš jako pole deformující rovnice relativity, zatimco horká temná hmota jako viskózní oblak částic se zřetelnou setrvačností ("Bullet cluster"). Toto bude nejspíš problém i další teorie temný hmoty založený na supersymetrickejch částicích - gravitinech. IMO jediná částice nemůže vysvětlit všechny bohatý projevy temný hmoty - a i kdyby nakrásně existovala, zůstane taková teorie zákonitě neúplným popisem temný hmoty. V případě gravitin k tomu přistupuje problém, že tyto částice nebyly doposud pozorovaný stejně jako jejich mateřský částice - gravitony, čili jde o extrapolaci extrapolací. Osobně mi ani neni jasný, proč by se právě gravitina měla od gravitonů nějak lišit. Superpartneři fermionů jsou totiž v SUSY teorii bosony a naopak -a zrovna gravitony by měly být obojetný částice s chováním bosonů i fermionů zároveň. Pak by byly gravitina identický s gravitony podobně, jako je např. antifoton identickej s fotonem. Navíc poslední experimenty na LHC i objev Higgsova bozonu navíc mluví silně proti SUSY stejně jako dosud neuspokojivý výsledky hledání WIMPs v podzemních detektorech. IMO hlavní důvod toho, že se taková teorie oprášila právě nyní je právě v tom, že provoz LHC bude na další dva roky přerušen a za SUSY stojí stále početná lobby super-strunařů, kterým by se bez supersymetrie jejich teorie zhroutila pod rukama. Díky tomu sou fyzici bádající v oblasti supersymetrie nucený vymejšlet pro svý granty zástupný projekty a oprašujou kvůli tomu modely, který již dříve narážely na potíže teoretickýho rázu - jako je např. kosmologický problém gravitina.
Na obr. vlevo je ukázka levitace kuliček v ultrazvukovém poli. Kuličky sou vtahovaný do uzlů stojatý vlny v rezonátoru, tzn. podélnej paprsek zvuku je schopnej na kuličky vyvozovat tažnou i tlačnou sílu zároveň. Nedávno se podobnej princip podařilo zreprodukovat se světlem skupině fyziků z drněnskýho Ústavu přístrojový techniky AVČR, který levitovali drobný polystyrénový kuličky o průměru 600 a 810 nanometrů ve vodě pomocí paprsku zelenýho laseru 410 nm odraženýho od skleněný podložky pod téměř kolmým úhlem tak, aby dopadající a odraženej paprsek spolu vzájemně interferovaly. Rozdíl v působení světla oproti zvuku je mj. v tom, že světlo může být jako každá příčná vlna polarizovaný, což na levitující předměty působí úhlovým momentem, takže kuličky rotujou a postupně se odvalujou okolo ohniska laseru, čimž vykonávaj krouživej pohyb, kterej jde pozorovat shora pod mikroskopem. Experiment také ukázal, že interference světla mezi částicema může kuličky samovolně třídit a organizovat do optický mřížky, podobně jako atomy v bosonových kondenzátech.
K třídění částic podle velikosti dochází proto, že malý částice rozptylujou světlo víc než ty větší a stahujou se tudíž do středu paprsku, kde na ně působí větší síly. Krom toho každá kulička funguje jako malá čočka, takže nejbližší kuličky vtahuje za sebe za tvorby lineárních útvarů. Kromě řetízků mohou z částic vzniknout rovinné či prostorové útvary, který se v polarizovaným světle dají do pohybu obráceným směrem, než se pohybují jednotlivé částice, ze kterých sou složený. IMO je na celý práci nejpozoruhodnější to, že v časopise Nature Photonics možná vůbec poprvé v historii vesmíru publikovala čistě česká skupina, což zvedne impakt faktor český fyziky hned o několik procent. Problém ale je, že jeden z autorů (Tomáš Čižmár) toho času působí na School of Medicine, University of St Andrews. Pro zahraniční média se z toho okamžitě stal skotskej, resp. dokonce irskej objev - ačkoliv zbytek autorů zmíněného článku působí v Brně.V popularizačních článcích ve světových online médiích je kvůli tomu fakt, že jde v podstatě o článek ryze českého týmu, zmíněn pouze mezi řádky, pokud vůbec (1, 2).
Známou rovnici E=mc² lze snadno odvodit z faktu, že pro těleso blížící se rychlosti světla c je energie E získaná za jednotku času rovna součinu síly a vzdálenosti, po kterou ta síla působí E = F · c. Současně moment h = m · c, který těleso za jednotku času získá je h = F · c, tedy F = m · c. Přírůstek energie je tedy E = F · c = m · c². Jedno c pochází z rovnice popisující závislost energie na vzdálenosti, druhé z rovnice popisující závislost momentu na čase. Jak Einstein svou rovnici vysvětloval v roce 1910 si můžete poslechnout zde - ačkoliv ji vydává za důsledek teorie relativity, jde o důsledek zcela klasický mechaniky. Podobnou rovnici odvodil už v roce 1904 žák L. Bolztmana, rakouskej profesor Vídeňské university éterista Fritze Hasenöhr, u kterého např. v letech 1906 - 1910 studoval Erwin Schrodinger. Odvodil ji při analýze přírustku hmotnosti rezonátoru, do kterýho vniklo záření jako E = (3/8)mc², což později opravil na E = (3/4)mc². Odvodil taky, že setrvačná hmotnost pohybujícího se elektrického náboje roste s jeho rychlostí.
Podle poslední studie Hasenöhr svoji rovnici odvodil nesprávně, protože zanedbal energii, kterej zachycený záření vykonává na rezonátor - energie tlaku záření působí jako kvantovej antigravitační faktor a snižuje hmotnost záření v rezonátoru. Když Einstein v roce 1910 publikoval svoji verzi, řada "árijskejch" fyziků vedenejch Phillipem Lenardem se pokoušela přiřadit prioritu rovnice E=mc² a relativistického přírůstku hmotnosti Hasenohrovi a myšlenku gravitační čočkování bavorskému astronomovi J.G. von Soldnerovi (1776-1833), který v roce 1901 odvodil newtonovské řešení gravitační aberace (relativistická aberace je však 2x větší). Ovšem poté co Hitler projel 2. světovou válku, hlasy Einsteinových oponentů byly z politickejch důvodů ignorovány, třebaže Einstein se nikdy svoje předchůdce necitoval a později prostě tvrdil, že je neznal. Tahle kontroverze mohla být důvodem, proč Einstein nikdy nedostal Nobelovu cenu za teorii relativity.
V éterový teorii jde relativistickej přírůstek energie na hmotnosti odvodit představou vlnění na vodní hladině. Každý rozvlnění hladiny vystaví na povrch další fluktuace hustoty (Brownův šum je zde analogie Higgsova pole), v důsledku toho se každá vlna chová jako místo s nepatrně vyšší hustotou pro další vlny, tím vyšší, čím je její hustota energie vyšší. Vakuum se v tomto ohledu podobá pěně, jejíž hustota třepáním nebo deformací vratně roste. Rovnice struny, jejíž hmotnost je v každém intervalu a času úměrná hustotě energie podle vztahu E=mc² je Schrodingerova rovnice kvantové mechaniky.
Proton Therapy Center s.r.o. je nejdražší soukromé zdravotní zařízení u nás, specializované na ozařování nádorů a vybudované za 4,2 miliardy firmou Syner v pražské Libni na Bulovce. Obecnej morální problém těchle technickejch vymožeností je, že se zkoumaj za těžký státní peníze a pak na nich rejžuje soukromá firma a to ještě takovým způsobem, že na to stát doplácí. Léčbu jednoho pacienta, která stojí cca půl milionu Kč by měla hradit mj. VZP na základě smlouvy o smlouvě budoucí, kterou těsně před skončením správy, kdy směl jednat bez posvěcení správní rady podepsal její tehdejší nucený správce Antonín Pečenka v roce 2006. Na základě této pololegální smlouvy na stavbu poskytla společnost Erste Group Immorent ČR 4,2 miliardy korun formou leasingu. Peníze se jí měly vrátit do deseti let, projekt ale už rok vázne, protože nejsou pacienti ochotní/schopní léčbu zaplatit. Provozovatelé PTC bratři Laštovkové podnikají v reklamě místo ve zdravotnictví a sami si museli půjčit na vklad několik desítek milionů u firmy Syner a dnes dluží kam se podívají. Pečenka dlouho pracoval pro PTC jako hlavní manažer, čili šlo o zjevný pokus o vytunelování VZP a sám Pečenka nyní čelí obvinění ze střetu zájmů a s majiteli PTC se rozešel ve zlém.
VZP se snaží z nevýhodné smlouvy vycouvat bez rizika arbitráže - což se až dosud dařilo, protože PTC se nedařilo získat ani povolení Ústavu pro jadernou bezpečnost. Mluvčí PTC Jana Kulhánková sice slibuje, že se zařízení otevře pro pacienty už v říjnu, ale spuštění unikátní protonové terapie je v nedohlednu a tím i placení leasingu. Onkologové sami uvádějí, že nádorů, pro které je léčba protonovým paprskem výrazně lepší nebo jediná možná, je málo, řádově jde jen o desítky pacientů ročně. PTC se proto snaží získat pacienty v zahraničí, např. mezi bohatými Rusy, uvažuje se, že jeden z možných zájemců by mohl být i venezuelský prezident Hugo Chávez. Výhoda protonů je v tom, že jsou relativně těžký a pohlcujou ve tkáni až po dostatečným zabrždění, takže jde jejich účinek lokalizovat snáze než v případě lehčích nebo těžších částic, který se budťo nezabrzdí, nebo se naopak tkání silně pohlcujou ještě před nádorem (což má např. při ozařování hlavy dopad na růst vlasů i na některý kognitivní funkce).
Startrekový zvuky, kerý dělá rozžhavená niklová koule při prudkým zchlazení ve studený vodě. Náhled videa přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček. Jde o ukázku filmovýho varu, čili Leidenfrostova jevu - Johann Leidenfrost prováděl své pokusy se železnou lžičkou rozpálenou v krbu do červeného žáru. Dobu, po kterou kapka vody na lžičce vydržela, než se odpařila, měřil pomocí počtu kyvů kyvadélka.
Výzkumníci z Missouri vyvinuli přenosnej rentgenovej zdroj (vimeo). Jeho základ tvoří dlouhej vibrující krystal niobičnanu lithného, kerej je piezoelektrickej a při napájení střídavým napětím 10 V se rozvibruje tak, že dokáže ve směru podél delší poloosy generovat napětí přes 100 kV. Celej je uzavřenej ve vakuový komoře, aby se elektrony urychlily na vysokou rychlost. Nárazama elektronů do anody vzniká brzdný záření stejně jako v klasický rentgence. Čili podstata celýho vynálezu je jen miniaturizace zdroje vysokýho napětí pomocí piezoelektrickýho jevu. Zajímavější by spíš bylo, jak obejít to vakuum při výrobě rentgenky.
Na elementární částice můžeme pohlížet jako na vibrace časoprostorovejch fluktuací s vnitřkem odděleným od vnějšku pružnou hmotnou slupkou. Hmota a energie tý šlupky je tvořená zakřivením časoprostoru uvnitř částice a svou setrvačností separuje vibrace časoprostoru uvnitř částice od jejího okolí. Tzn. tu máme přinejmenším dvě úrovně vibrací, který jsou na sobě do značný míry nezávislý (přestože se pochopitelně vzájemně ovlivňujou): vnitřní a vnější. Současnej princip měření času pomocí atomovejch hodin je založenej na měření kvantovejch vibrací UVNITŘ atomu. Využívá se toho, že atomy vyzařujou světlo s pevnou frekvencí, tak frekvence se nejprve fyzikálně, pak elektronicky dělí na poloviny, čtvrtiny atd. dokud není snížená do tý míry, že může sloužit jako základ hodin použitelnejch v technický praxi.
Nedávno skupina fyziků z univerzity v Berkeley k měření času navrhla použíd vibrace vakua ne UVNITŘ, ale OKOLO částic. Na rozdíl od vibrací uvnitř částic je frekvence vibrací vakua okolo částic (tzv. Comptonova frekvence) závislá na hmotnosti částic známým způsobem - tzn. by ji bylo možný ji nejen použít k měření času, ale i použít k definici kilogramu, která v poslední době přestává svou nízkou přesností fyzikům stačit. Problém je, že vakuum kolem částice je relativně mnohem lehčí, než vnitřek částice a frekvence jeho vibrací je tim pádem mnohem vyšší. Není tak snadný ji měřit, natož dělit - nicméně úroveň technologie dnes pokročila do tý míry, že je to možný demonstrovat alespoň v principu. Používaj se k tomu v zásadě dvě experimentální techniky: atomovej interferometr sestavenej v letech 1991 - 1995 a frekvenční hřeben, vyvinutej v letech 1979 - 1991.
Atomovej interferometr dle Ramseye převádí vibrace vakua v okolí atomu na fázovej posun světla laseru s využitím tzv. Comptonova rozptylu a funguje následovně: na atom se posvítí dvěma laserovými pulsy krátce po sobě. Frekvence jednoho pulsu je nepatrně nižší, než je vlastní (vnitřní) frekvence atomu, frekvence druhého je naopak nepatrně vyšší. Tím se vlnová funkce atomu rozštěpí na dvě poloviny. Další dvojice přesně časovanejch laserových pulsů obě části vlnové funkce spojí zase dohromady a nechají se interferovat samy se sebou. Tím vznikne interferenční obrazec, který jde postupně naměřit zopakováním a zprůměrováním celého postupu. Fázovej posun mezi oběma polovinama vlnový funkce závisí kromě frekvence laseru na dráze, po kterou rozštěpená vlnová funkce urazila mezi oběma měřeníma, než se zase spojila. Je to vlastně analogie dvouštěrbinovýho experimentu - ale realizovaná v časový, nikoliv prostorový dimenzi. Část dráhově závislýho fázovýho posunu závisí pouze na hmotnosti atomu, protože obě části vlnový funkce nejsou vůči sobě v klidu. Takže fyzikům stačí pouze točid knoflíkem a měnid rozdíl ve frekvenci obou laserovejch pulsů tak dlouho, až interferenční obrazec vymizí. Za takové situace máme zafixovanej jednoznačnej vztah mezi hmotností atomu, výstupní frekvencí laseru a rozdílem mezi frekvencema obou laserových pulsů - čimž de měřid hmotnost atomu pomocí rozdílu frekvencí laserů - a to prosim bez namáčení a bez vážení.
Atomová interferometrie tedy nabízí způsob, jak zjistit hmotnost atomu pouze měřením frekvence laseru (samozřejmě za předpokladu, že známe přesný hodnoty fyzikálních konstant, jako je např. Planckova konstanta). Pro účely měření času však není dobrý, aby výstup hodin záležel ještě na nějakým dodatečným měření vnějších veličin. To je okamžik, kdy nastupuje technika frekvenčního hřebenu, za kterou dostali fyzici John Hall a Theodor Hänsch Nobelovu cenu za fyziku v roce 2005. Do doby než byl vynalezen fyzici vlastně neměli šanci přesně určit vlnovou délku záření v optickým spektru. Malý rozdíly frekvencí ještě dejme tomu, ale ne absolutní hodnoty - ty sou příliš vysoký pro jakejkoliv frekvenční čítač, sestavitelnejch z dnešních elektronickejch prvků. Frekvenční hřeben v takovejch případech využívá interferenci optickýho signálu s pulsem s nízkou frekvencí, jehož vlnovou délku de přesně elektronicky měřid. Tím vznikne série interferenčních píků při určitejch vlnovejch délkách v pevnejch rozestupech, který na výstupu ze spektrometru připomínaj zuby řídkýho hřebenu, jejichž poloha ve spektru (vlnová délka) je známa tak přesně, jak přesně známe frekvenci nízkofrekvenčního pulsu. Takže, pokud známe rozložení pulsů laserovýho hřebenu a frekvenci nízkofrekvenčního pulsu, můžeme zpětně přesně spočítat frevenci vysokofrekvenčního pulsu. Čímž se ve výstupu atomovýho interferometru popsanýho výše zbavíme frekvenčního parametru a s využitím takto získaný hmotnosti částice můžeme přesně měřit čas.
Cena za měření času hodinama, který umožňujou současně vážit atomy je ta, že jejich relativní přesnost je zatím o mnoho řádů nižší (10-9), než přesnost nejlepších atomovejch hodin (10-16). Hlavním zdrojem chyb je hlavně nízká přesnost časování pulsů v atomovým interferometru - takže do doby než se podaří experimentální techniku dostatečně zpřesnit, bude stále spolehlivější měřit čas frekvencí vibrací uvnitř atomů místo kolem nich. Další problém je v tom, že vlnová délka vibrací vakua kolem atomu se mění i s relativním pohybem částic, který je tím pádem nutný udržovat na přesně definovanýteplotě. A opačný využití Comptonových hodin k vážení atomů měřením frekvence, resp. času nabude na významu zase teprve tehdy, až větci dokážou sestavid dohromady definovanej počet atomů do vážitelnýho množství - jaxe o to snaží např. projekt Avogadro, ve kterým se vybrušuje dokonalá koule z izotopicky čistýho monokrystalu křemíku.
Tou měrou jaxe šíří používání kamer a různý "Big Brother" technologie pro sledování jednotlivců v davu pomocí kamer a face-tracking software se začínaj objevovat i nápady, jak s těmito metodami bojovad. Od těch naivně bizardních, podle kterejch by člověk měl chodit na veřejnosti zamaskovanej jako Lady GaGa až po ty sofistikovanější, využívající např. oslepení kamer infračervenýma diodama.
V roce 1965 jeden z největších praktiků kvantové mechaniky Richard Feynman napsal: "V jednom údobí noviny psávaly, že teorii relativity rozumí jen dvanáct lidí. Nevěřím, že takový okamžik kdy nastal. Možná byla doba, kdy relativitě rozuměl jen jeden člověk, totiž ten jeden muž, kterého napadla, dříve než o ní napsal článek. Ale hned jak článek vydal, mnoho lidí teorii tak či onak pochopilo a jistě jich bylo více než dvanáct. Z druhé strany lze, myslím, celkem bezpečně říct, že kvantové mechanice nerozumí nikdo".
Ačkoli Feynman tento pohled vyjádřil před více než třiceti lety, platí beze změn dodnes. Nedávno byl na konferenci “Quantum Physics and the Nature of Reality” v létě 2011 33 účastníkům předloženej podobnej dotazník 16 otázek, jako v roce 1997 předložil Max Tegmark 48 fyzikům na konferenci “Fundamental Problems in Quantum Theory”. Z odpovědí vyplývá, že se názory účastníků na interpretaci kvantový mechaniky diametrálně rozcházej - a co horšího, za posledních deset let nebyl ve směru sjednocení názorů zaznamenanej žádnej posun. Z interpretací kvantový mechaniky stále převažuje ta Kodaňská, zavedená Bohrem, naopak moderní interpretace vyvinuté Feynmanem a Penrosem koncem 20. století zcela propadly.
Historická analýza experimentálních hodnot naznačuje, že fyzika neni až zas tak exaktní věda a do hodnot fyzikálních konstant se často promítaj psychosociální trendy. Na grafu vlevo je vidět, jaxe vyvíjely experimentálně zjištěný hodnoty poločasu životnosti neutronu.Odhad chyb zjevně podceňoval systematický chyby: tzv. to že měření dávaj malej rozptyl ještě neznamená, že nemůžou bejt kompletně špatně. Podobná story existuje s rekonstrukcí Hubblovy konstanty nebo nábojem elektronu: první měření který Millikan provedl v roce 1909. Jak Feynman popisuje ve svý známý přednášce o "Cargo kultu" ve fyzice, problém byl, že jeho hodnota 1,591± 0,003 byla chybná kvůli špatnýmu odhadu viskozity vzduchu - ale protože Millikan se stal díky svýmu experimentu a Nobelově ceně jakousi nepsanou autoritou v tomto oboru, další experimentátoři zahazovali všechna data, která s jeho výsledky neseděla a výsledky opravovali jen pomalu a postupně. Podobnej relaxační trend vykazuje historie měření řady dalších fyzikálních konstant - např. gravitační konstanty, Hubbleovy konstanty (graf uprostřed) nebo rychlosti světla (graf vpravo): nikdo se totiž nechce blamovat a opravovat chybná data svých předchůdců, který už přece byly "tolikrát ověřeny".
Nicméně v některejch případech může mít drift fyzikálních konstant reálnej základ, pokud bychom vzali v úvahu, že náš vesmír neni tak statickej a neměnnej, jak na první pohled vypadá. Např. již současná věda připouští, že Země může procházet bublinama a vlnama temné hmoty, který můžou ovlivňovat hodnoty fyzikálních konstant, včetně úplně těch základních, jako je rychlost světla. Většina temný hmoty je totiž IMO tvořená nízkoenergetickými neutriny a axiony, který se chovaj jako bubliny časoprostoru. Jejich gravitační čočkování je tudíž nižší, než odpovídá inerciálním efektům. Když se v oblasti vakua zahuštěnýho neutriny ocitne např. kilogramový závaží, bude v takovým hustým prostředí ztrácet hmotnost a expandovat - což je právě to, co v posledních letech pozorujeme na iridiovejch prototypech metru a kilogramu. To se bude současně projevovat na driftu rychlosti světla a gravitační konstanty, protože v hustým vakuu se bude světlo šířit pomaleji a všechny hmotný objekty přitahovat slaběji. Změna rychlosti světla bude ovšem patrná pouze tehdy, pokud ji budeme srovnávat s hmotnými měřítky, např. se vzdáleností Země a Měsíce. Současná definice metru je stejně jako definice času založená na šíření světla laseru ve vakuovém rezonátoru - je tedy z principu invariantní a pokud se nám vakuum nějakým způsobem zahustí pod rukama, nemusíme to tedy těmito prostředky rozeznat.
Takhle vypadá pod silným dalekohledem hvězda zvaná Polárka v souhvězdí Malého medvěda, podle který se určuje na severní polokouli sever. V minulých obdobích, když kterákoli hvězda obdržela pozici Polárky, byla uctívána jako hvězda daného věku a ve starověkém Egyptě se jí stavěly chrámy. Polárka je tedy polární hvězdou moderního věku. Polárka byla důležitou hvězdou pro námořníky, kteří podle ní řídili svou plavbu pod hvězdami, stejně tak ji využívaly karavany, které podle Polárky řídily svou cestu pouští. V současné době se vzdálenost Polárky od severního pólu zmenšuje a nejmenší vzdálenosti (0,5°) dosáhne v roce 2100. Poté se začne vzdalovat. Je to ve skutečnosti hned pětinásobná hvězda a pouhým okem vidíme jen největšího a nejjasnějšího člena soustavy - žlutého nadobra (Polaris A), kterej má třicetkrát větší průměr než Slunce a zářivost 5000 Sluncí (je 48. nejjasnější hvězdou na noční obloze). Je to pulzující proměnná hvězda spektrální třídy F7 Ib-II, jejíž jasnost slabě kolísá z 1,9 - 2,1 mag s periodou 3,97 dne. Okolo hlavní hvězdy obíhá ve vzdálenosti 21,5 astronomickejch jednotek slabý průvodce Polaris Ab, kterej se projevuje pouze posunem čar ve spektru Polárky.
Ve velké vzdálenosti obíhají hlavní složku tři další průvodci (Polárka B, C a D), kteří jsou dostatečně vzdálení, aby je pozemské dalekohledy dokázaly rozlišit. Celá soustava je přibližně ve vzdálenosti 432 svět. let od Země a přibližuje se ke Slunci rychlostí 17 km/s. Podle posledních pozorování však může ležet o celejch 111 svět. let blíže, což vzbuzuje otázky, jak přesně teda vlastně umíme vesmírný vzdálenosti měřid. Polárka totiž patří mezi nejbližší cefeidy, který sloužej jako tzv. standardní svíčky pro měření vzdáleností ve vesmíru. Ale zatímco většina cefeid osciluje v tzv. základním módu, kdy se v témže okamžiku celá hvězda buď rozpíná, nebo smršťuje, Polárka kmitá v první harmonické - hmota v jejím plynném obalu se tudíž v daném okamžiku může pohybovat v opačných směrech. Je zajímavý, že planeta Uran byla objevena jeden délkový stupeň od Polárky. Polárka není viditelná na jižní polokouli kromě zvýšených míst blízko rovníku. Na jižní obloze neexistuje žádná opravdová „jižní Polárka“ - jediná hvězda viditelná očima, která je blízko jižního nebeského pólu je nejasná sigma Octantis, někdy nazývaná Polaris Australis. Ale jasný jižní kříž (Crux) směřuje docela přesně k jižnímu nebeskému pólu.
Pokud ste někdy zametali suchou místnost, možná vás napadlo podlahu pokropit, aby se tolik neprášilo. A pokud ste tu podlahu pokropili, možná ste si všimli, že se po ní kapky vody kutálej jako kuličky obalený prachem a zachovávaj přitom tvar. Podobnej efekt studovali výzkumníci RMIT, když obalili nanočásticema eutektický kapky slitiny galinstanu (slitiny eutektická slitina gallia, india a cínu ve složení: 68,5 % Ga, 21,5 % In, 10 % Sn s bodem tání -19 °C).
Tadle slitina byla před lety navržená (a v některejch zemích EU dokonce nařízená) jako náhražka rtuti do lékařskej teploměrů, protože je na rozdíl od rtuti prakticky nejedovatá (poznáte je podle zelenýho proužku). Ve srovnání se rtutí má jen poloviční hustotu a ještě jednu podstatnou nevýhodu: na vzduchu se potahuje tenkou vrstvou oxidu, kterej snižuje její povrchový napětí. Malý kapky týhle slitiny se tudíž lepí na sklo a je zapotřebí speciální odstředivky, aby se v kapiláře teploměru sklepaly zase dolu. Z tohodle důvodu se dnes galinstanový teploměry používaj v křemenným provedení spíš pro měření vysokejch teplot (do cca 1200 °C), kdy se rtuť vypařuje a v lékařský praxi je vytlačily méně přesný, ale levnější a na obsluhu jednodušší digitální teploměry.
Pokud se povrch slitiny posype drobnejma nanočásticema z oxidu wolframového (žlutej prášek WO3), ty se k oxidový vrstvě na povrchu slitiny silně poutaj a zabudujou se do ní, díky čemuž povrchový napětí slitiny vzroste a malý kapky slitiny se začnou chovat zase jako pružný kapky rtuti.Výzkumníci zkoušeli několik práškovitejch materiálů a oxid wolframu dával nejlepší výsledky (nejnižší smáčecí úhel kapek). Video vlevo ukazuje dopad neupravený kapky galinstanu, na videu vpravo je dopad kapky obalený nanočásticema.
Matematik James Grime hlasem Sheldona Coopera na YouTube demonstruje, jak de pomocí mýdlový blány řešid optimalizaci Steinerova stromu, čili minimalizaci dráhy spojující několik bodů v prostoru (motorway problem). Vtip je v tom, že povrchový napětí molekul vody samo najde minimální vzdálenost mezi body i úsečkama v prostoru v důsledku Lagrange-Hamiltonova principu minimalizace akce. V téhle souvislosti neni bez zajímavosti, že vlákna temný hmoty mezi galaxiema částečně taky odpovídaj týhle geometrii - čili se chovaj jako gigantický bubliny vícerozměrný slizký kapaliny, vyplňující náš časoprostor. Princip nejmenší akce je tedy obecnej projev chování všech vícerozměrnejch "inteligentních" systémů.
Podobnej problém v přírodě řešej všechny organismy, který obhospodařujou několik zdrojů potravy současně tak, aby se přitom co nejmíň nalezly resp. nachodily - jako sou baktérie, mravenci, včely i srnky. Např. hlenky, který transport živin obstarávaj svym vlastním tělem během několika hodin mezi několika bodovými zdroji potravy vytvořej cestičky, jejichž poloha nejenom splňuje minimalizační podmínku Steinerovu stromu, ale jejichž tloušťka současně odpovídá jejich využití, takže můžou sloužit jako jakýsi analogový počítače např. k optimalizaci návrhu dopravních cest mezi městama nebo stanicema metra.
BTW Luboš Motl se na svým blogu svym samožerským způsobem domnívá, že postava Sheldona (kterej je fanatickým zastánce teorie strun) byla napsaná podle něj a často ten hoax přiživuje tím, že jeho postavu využívá pro citace svejch názorů - ovšem každej, kdo Grimeova videa spatří musí připustit, že fyziognomie i projevy tohodle matematika odpovídaj postavě Sheldona Coopera mnohem lépe - pokud nevezmeme v úvahu, že Grime je díky svými videím autorům sitcomu potenciálně lépe znám. Taky excentrická postava Leslie Winkle sitcomu T.B.B.T. odpovídá další bloggerce Sabine Hossenfelderové fyziognomicky, tj. nejen proto, že zastává konkurenční smyčkovou teorii gravitace podobně jako její školitel Lee Smolin.
Experimenty s umělým generováním mraků sou většinou založený na rozprašování zárodků, např. malejch kapiček umělýho dýmu nebo částic jodidu stříbrnýho apod. Ačkoliv se v nich už utopila spousta peněz důvěřivejch investorů, většinou moc nefungujou a v dlouhodobým pohledu naopak vyvolávaj sušší podnebí - proč? Protože pro vypršení vody z mraků je nejenom nutný, aby voda zkondenzovala do kapiček, ale současně aby se kapky spojily do takový velikosti, aby začaly padat na zem. Problém současnejch technologií je, že spíš fungujou jako umělý zdroje aerosolovýho znečištění atmosféry: kapky se sice vytvořej, ale díky velkýmu počtu zárodků sou tak malý, že se zase vypařej. Jejich koalescenci a spojování nepřispívá ani vzájemnej náboj, kterej při kondenzaci na kapkách vzniká a kterej je udržuje od sebe - pro vysrážení vody z atmosféry je naopak nutný tenhle náboj zrušid.
Na obr. dole nejsou umělý mraky, ale chomáče pěny plněný heliem, který stoupaj až do výšky 48 km. Ve vzduchu vydržej až hodinu a jejich autor Francisco Guerra plánuje aji barevný verze pro všelijaký reklamní účely. Je to jisě atraktivní upoutávka vhodná pro místa, kde je shromáždeno množství lidí, jako sou hudební festivaly apod. akce - jen si nejsem jistej, zda se neprodraží v důsledku rychle se tenčících zdrojů přírodního helia.
Zásobárna hélia jako strategické látky, byla vybudována po první světové válce, kdy se héliem plnily vzducholodi. Helium se však nepoužívá jenom k plnění balónků, ale i v lékařství u snímkování orgánů při magnetické rezonanci, nebo k výrobě dýchací směsi pro potápění ve velkejch hloubkách (nerozpouští se v krvi tolik jako dusík). Po druhé světové válce se hélium začalo využívat k čištění paliva pro raketové motory balistických střel a k ochlazování infračervených čidel nebo jaderných reaktorů. Lidstvo helium získává výhradně jako vedlejší produkt při těžbě zemního plynu především na americkém jihozápadě. Hlavní díl viny na spotřebu hélia má rozhodnutí vlády Billa Clintona z roku 1996, které udělalo z hélia látku levnou na to, aby se vyplatilo ji recyklovat. Jeho strategická rezerva u texaského Amarilla byla podle tehdy přijatého zákona vyprodána bez ohledu na tržní cenu, aby se splatily náklady na vybudování těžebního komplexu. Podzemní zásobárna u Amarilla v porézní hornině představovala miliardu krychlových metrů hélia, což tehdy byla polovina světových zásob.
Fyzika v reálným životě 3: Stíny větví vyfotografovaný sluncem v přízemní jinovatce, zajímavá deformace olejový vrstvy na hladině vody a sněhová rolka na přednim skle automobilu (asi tu hraje roli kvantová plasticita povrchu sněhovejch vloček)
Zájem o fyziku v Google Trends zjevně vykazuje semestrální oscilace...
Fyzika reálnýho života 3: pravidelnej řetěz bublin vystupujících z hrdla sycenýho nápoje. Rampouchy čili ledový stalaktity (z řeckého slova stalasso – odkapávač) sou celkem běžná záležitost, míň častý jsou ledový stalagmity (z řeckého slova stalagmias - stékat, kanout resp. stalagma = kapka). Vpravo je ukázka, jak se za drátěným ramínkem na dveřích skříně drží prach - vypadá to na jakejsi elektrostatickej úkaz (částice prachu ve styku s ramínkem ztrácej/získávaj náboj a jsou přitahovaný k povrchu dřevotřísky).
Fyzika všedního dne 2: Struktura kysanýho podmáslí usazenýho na skle sklenice, vpravo další vzorek mrazem expandovanýho a extrudovanýho ledu se zajímavou změnou směru spirály.
Jak s oblibou upozorňoval Feynman, 99% hmoty stromu i rostlin pochází nikoliv z kořenů, ale ze vzduchu: listy a větve jsou kořeny atmosféry. V rozporu s mnoha učebnicema však stromy nanasávaj vodu kapilárníma silama, protože kapilární elevace efektivně funguje jen do výšky několika decimetrů - což jsou nejvyšší rozměry bezcévnatejch rostlin jako mechy a lišejníky. Další zvýšení kapilárního tlaku by vyžadovalo zmenšit průřez plativ a tím by příliš vzrostl jejich hydrodynamickej odpor. Do větší výšky je tedy nutný vodu aktivně cucad a přitom je výška stromů je omezená na cca 150 m, jinak by došlo k roztržení vodního sloupce v jejich pletivech. Voda v pletivech má silně zvýšenej bod varu, protože se tu uplatňuje Laplaceova-Youngova rovnice, popisující zvýšení bodu varu nad záporně zakřiveným povrchem, ale ani ten nelze zvyšovat donekonečna. Se snižujícím se průměrem cévních svazků opět roste hydrodynamickej odpor a strom by neměl dostatečnej průtok vláhy k realizaci fotosyntézy. S výškou stromů koreluje velikost jejich listů. Tropický stromy rostoucí v prostředí s nízkým osvětlením a vysokou vzdušnou vlhkostí maji velký listy a přebytku vody se často zbavujou tzv. gutací, zatímco jehličnany rostou ve studenejch krajích, kde je po většinu roku nízká transpirace a vlhkost vzduchu a sou pokrytý jehlicema se silnou izolační vrstvou vosku. Zatímco u nízkejch stromů velikost a plocha listů kolísá v širokým rozmezí, u nejvyšších druhů (blahovičníků a aurakárií) se pohybuje v poměrně úzkým rozpětí 10 - 15 cm, takže i ty největší stromy na světě maj díky tomu listy docela průměrný velikosti. Podle dánskýho a polskýho biologa Kaare H. Jensena a M. A. Zwieniecka je tomu tak proto, že u velkejch listů příliš roste hydrodynamickej odpor při proudění cukry nasycenýho roztoku cévními svazky (floémem) - a právě velký stromy nemaj osmotickýho přetlaku nazbyt, protože tahaj vodu do veliký výšky. Někteří další biologové však upozorňujou, že tenhle model je stále příliš zjednodušenej. Podle výpočtů je maximalni vyska stromu omezena gravitaci na 122- 130 m. Jak to tedy praveky stromy dělaly, ze rostly tak vysoko (v Texasu udajně 896 stop, tj. az 230 m)? Mohly se postupne borit do bahna, nebo tehdy byla nizsi gravitace?
Jednoduchej pokus, kterým si můžete sami vyzkoušed Heissenergův princip neurčitosti. Tendle teorém kvantový mechaniky ve svý nejjednodušší podobě tvrdí, že součin neurčitosti při pozorování polohy a hybnosti částice je stálej a rovnej polovině redukovaný Planckovy konstanty. Při pokusu paprsek laseru prochází štěrbinou, která se stále zužuje. Stopa paprsku na vzdáleným stínítku se adekvátně tomu taky zužuje, dokať se šířka štěrbiny nezmenší pod vlnovou délku světla. Tím se fotony prolízající štěrbinou lokalizujou do té míry, že začne vzrůstat rozptyl jejich momentu, což se projeví naopak rozmazáváním stopy na stínítku.
Je nutný zdůraznit, že Hessenbergův princip je statistickej, s jedním nebo dvěma fotony se odchylka při sledování polohy a hybnosti může od hodnoty Planckovy konstanty značně lišid. Ale s rostoucím počtem fotonů se součin rozptylů obou veličin začne k této hodnotě postupně konvergovat. Pokaď nemáte po ruce laser ani štěrbinu, můžete vzít zavděk on-line verzí experimentu v Javě, kterej můžete sledovat webkamerou.
Jak vypadá telefonní kabel (600 linek) v průřezu. Je tvořenej 125 svazky po 25 párech, značenejch mezinárodním kódováním. Bonus: NewYorská kabelová rozvodna zatopená po hurikánu Sandy. Normálně v ní vzduchový pumpy udržujou přetlak, aby se předešlo zatopení kapelů, ale tentokrát záplava zatopila pumpy taky.
Kouzelní červi Squirmles firmy SELL jsou z polyesteru a ovládaj se vlascem připevněnym k oděvu (YT video, demo)
Fyzika v reálném životě: vlevo krystaly ledu z whiskey umístěný do mražáku, uprostřed led extrudovanej z díry v ocelový trubce a nikotin vzlínající krz cigaretovej papír fluoreskující od UV lampou.
Tlak záření souvisí s vyzařovacím výkonem. Ve vzdálenosti Země od Slunce má dopadající světelná energie v průměru hodnotu E=1328 W/m2. Tato hodnota se nazývá sluneční (solární) konstanta. Tlak slunečního záření p je dán vztahem p = E/c, kde c je rychlost světla, tedy p = 1328 / 300 000 000 = 4,43x10-6 Newtonů/metr čtvereční. To je velmi slabá síla odpovídající tíze menšího zrnka soli. Tzv. solární plachetnice však mohou být poháněny nejenom světlem, ale i částicemi slunečního větru, vyvrhovanými ve velkém množství Sluncem. Tvoří je protony a další těžší částice, který prolétávají sluneční soustavou a lze je zpomalit elektrickým nebo magnetickým polem v okolí plachetnice.
Finskej koncept elektrické solární plachetnice je rozšíření klasický solární plachetnice, kterej využívá faktu, že 99% tažný síly v okolí Slunce neobstarávaj fotony, ale částice slunečního větru (většinou urychlený protony), který sou elektricky nabitý. K jejich zachytávání tudíž lze použíd aji elektricky nabitej drát, napnutej odstředivou silou. Elektrický pole dokáže kolem drátu vyvolat pole pro zachycování iontů o šířce cca 50 metrů, což při délce 20 km drátu odpovídá ploše 1 km². Pro plachetnici se 100 dráty tedy máme k dispozici efektivní plochu přibližně 100 km², která bude nabitá na kladnej potenciál cca 20 kV, zatímco střed družice je záporný. Dráty mají tvořit ultrazvukově svařovaný lanka z mnoha vláken, odolný proti zásahu mikrometeority. Sonda by měla mít tah srovnatelný se solární plachtou o ploše 100 m²/kg zátěže.
Mléčná dráha může být těžší i lehčí, než se dříve myslelo. Odhady hmoty znepřesňuje objem temný hmoty, která galaxii obklopuje. Podle teorie hustotních vln ramena spirálních galaxií vznikla naměstnáním mezihvězdnýho plynu v důsledku gravitační rezonance, což způsobilo rychlejší tvorbu svítivých hvězd a vzájemný odpuzování jejich hmoty tlakem záření - v důsledku toho se kolem galaxie propagujou tlakový vlny v podobě svíticích ramen. Starověký symbol pro Mléčnou dráhu je "kolo Sluncí", což koreluje s nedávno objeveným čtvercovým tvarem této galaxie, tvořeným gravitační rezonancí 1:4. Ze symbolu kruhu s křížem se později vyvinula orientální svastika, podobnej symbol používali i indiáni Navaho.
Na CESu 2013 společnost Corning představila třetí generaci tvrzeného borosilikátového skla Gorilla Glass. Druhá generace Gorilla Glass uvedená loni dokázala oproti té první snížit tloušťku skla o 20 %. Gorilla Glass 3 posouvá hranice ještě dále, dle výrobce je 3× odolnější proti poškrábání než Gorilla Glass 2 a navíc o 40 % méně vzniknuvších škrábanců na skle je následně viditelných pouhým okem. Zpevnění skla se dosahuje kombinací povrchovýho tvrzení (kalení) a iontový výměny (IOX) taveninou dusičnanu draselnýho, která povrch skla obohatí o objemnější draslíkový ionty. Corning dovolil nahlédnout také trochu do výrobního procesu tohoto skla, nechybí ani ukázka toho, kolik nová generace vydrží oproti té starší či běžným tvrzeným sklům. Gorilla Glass samozřejmě není jen doménou telefonů a tabletů, ale i dalších průmyslovejch aplikací. Výrobce jako vždy slibuje, že nový výrobek bude lepší, tenčí a odolnější. Ačkoliv Corning a jiní výrobce tvrzených skel tvrdí, že sklo poškrábat nejde, zkušenosti uživatelů již tak dobré nejsou a po delším používání svého mobilu nějaký ten škrábanec objevíte. Takhle demonstruje odolnost svýho tvrzenýho skla Dragon Glass další výrobce Hoya.
Autor RSS protokolu a jeden ze tří spoluzakladatelů redditu Aaron H. Swartz spáchal sebevraždu. Aaron Schwarz je čtyřiadvacetiletý bývalý zaměstnanec Centra Edmonda J.Safry pro etiku na Harvardu. Je také zakladatelem organizace Demand Progress, propagující myšlenky volného internetu a oběhu informací. Věřil ve svobodný přístup k informacím na internetu a je též autorem "Guerrilla Open Acces Manifesto", ve kterém nabádá ke kopírování a sdílení jakéhokoliv typu informací. S tímto přesvědčením vloni zkopíroval vědecký archiv neziskové organizace Jstor, která na předplatitelské bázi tyto dokumenty prodává institucím a jednotlivcům. Za pomoci speciálního programu stáhl z archivu téměř pět milionů vědeckých článků. Už dříve ho vyšetřoval FBI kvůli tomu, že si stáhl zhruba 20% americké federální databáze soudních rozhodnutí. V červnu loňského roku byl zatčen a hrozil mu trest 35 let vězení a pokuta ve výši milion dolarů. Zatčení Schwarze pobouřilo příznivce hnutí Free Culture, jehož guruem je harvardský profesor Lawrence Lessig, a internetovu petici za propuštění Schwarze již podepsalo více než 45 000 lidí. Jedním z nich je Greg Maxwell (31), který následoval Schwarzova příkladu a v návaznosti na jeho zatčení zveřejnil na internetu 19 000 vědeckých článků Královské společnosti, které byly publikovány před rokem 1923, autorská práva k nim by tak měla být veřejná. Na fodce vpravo je Aaron Swartz s další aktivistkou free culture Elizabeth Starkovou, autorkou licence Creative Commons.
Astronomové analýzou SLOAN Digital Sky Survery rozeznali strukturu 73 kvasarů, která je leží ve vzdálenosti 9 mld svět let a je výrazně větší (4,6 mld svět. let) než než připouštěj současný kosmologický teorie (1.2 mld svět. let). Takový struktury samozřejmě můžou stále existovat v modelu ustáleného vesmíru vlnové teorie éteru, přesněji řečeno sou očekávaný jeho fraktálním modelem.
Fyzici se v úsilí za zvyšováním účinnosti světelnejch diod inspirovali u jihoamerickejch světlušek rodu Photuris (1, 2), který světlo na bříšku vyzařujou lamelovitou strukturou, trochu podobnou odrazkám (koutovým odrážečům) na silničních značkách. Největší podíl ztrát u současnejch svítivejch diod totiž tvoří vnitřní odraz světla mezi materiálem diody (indium fosfid, gallium nitrid) s vysokým indexem lomu a průhlednou safírovou podložkou v důsledku totálního vnitřního odrazu. Rozbitím této plochy do hranolovitých tvarů dojde ke snížení úhlu, pod kterým je světlo vyzařovaný z materiálu a tím pádem i k zvýšení svítivosti asi o 50%.
Hyper-CD rumunský firmy Storex Technologies by měla být RO/RW záznamová technologie dosahující kapacity 1000 TB (jeden petabajt) na záznamovým disku o průměr standardního CD (120 mm). Ten je tvořenej mnoha (cca 10.000) vrstvama fluorescentního fotocitlivýho skla, vyráběný 2nm kvantově optickou litografií. Její počátky jsou už 13 let starý a teprve nyní by měla jít do sériový výroby. Pro záznam se používá fluorescenční barvy, která při nasvícení laserovým paprskem fluoreskuje, což speciální filtry dekódují a získají data s přenosovou rychlostí cca 1GB/s. Přitom se používá dvoufotonová absorbce, takže ke fluorescenci dochází pouze v ohnisku laseru a ne v dalších záznamovejch vrstvách. Zápis se provádí paprskem ultrafialového záření, kterýbarvivo rozruší a jeho fluorescenci zháší. Vyslaný laserový paprsek osvítí fluorescenční vrstvu, která pak odrazí zvětlo zpět, ale na jiné vlnové délce. Při přijmutí se pak filtry vyhodnotí informaci, kterou odraženej paprsek přináší a bez vlivu dalších vrstev. Podobnou technologii Fluorescent Multilayer Disc (FMD) vyvíjela od roku 2002 USA firma Constellation 3D pro vojenský účely. V současnosti tento disk umožňuje zapsat 10 vrstev o kapacitě 140GB a v době se počítá až s 50 vrstvami. Pro představu je to přes 20 hodin HDTV (s MPEG-2 kompresí), nebo více než 200 CD-DA (tedy zvuku bez komprese), či 140 000 minut MP3 záznamu (což činí 2 333 hodin, neboli 97 dní). Tento nový typ média je rozměrově shodný s CD či DVD disky, ale narozdíl od nich je průhlednej a není tedy problém pro laserový paprsek projít několika vrstvami zároveň a dokonce je číst najednou. Údajně by pro tuto technologii neměl být velký problém přizpůsobit výrobu současných mechanik DVD se zachování zpětné kompatibility s disky CD a DVD.
Koncept absolutní teploty se ve fyzice poprvé vynořil při měření teplotní roztažnosti plynů. Francouskej fyzik Guillaume Amontons si v roce 1702 všimnul, že vzduch uzavřenej kapkou rtuti v kapiláře se s klesající teplotou smršťuje tak, že by nabyl nulovýho objemu asi při -240 °C (evidentně se tu kromě teploty uplatňovalo jeho stlačení váhou rtuti). Anglickej fyzik Charles pozdějc prověřil závislost tlaku plynů na teplotě a zjistil, že všechny nízkovroucí plyny za pokojovejch teplot a tlaků s teplotou mění objem tak, že protínaj osu objemu nebo tlaku v jednom bodě při -273.15 °C. Uspořádání školní replikace jeho experimentů a jejich výsledek je na obr. vlevo. Lord Kelvin potom později navrhl teplotní stupnici, ve který nulu tvořila právě teplota absolutní nuly. Absolutní teplota však není teplota, při který ve hmotě "ustane veškerej pohyb", jak se občas mylně traduje. Elektrony lítaj dál a samozřejmě ani nukleony v atomovým jádře vůbec nezajímá, jaká je venku zima. V éterový teorii si můžeme atomy ve vakuu představit jako pylový zrnka ve vodě. Jejich absolutní nula bude situace, kdy dosáhnou tepelný rovnováhy se svým prostředím, ale dál se budou pohybovat Brownovým pohybem. Díky tomu za pokojovýho tlaku kapalný hélium neztuhne ani při absolutní nule a dokonce na jeho hladině můžeme přitom pozorovat jemnej pohyb jeho kvantovejch fluktuací. Naši situaci ve vakuu lze tedy přirovnat k životu virtuálních bytostí na hladině roztavenýho železa ve vysoký peci. Absolutní nuly pro nás bude dosaženo, když se hladina železa dokonale uklidní, ale to ještě neznamená, že by nebylo možno jít s teplotou níže - jen jaxi nemáme proti čemu chladit.
Naštěstí pro fyziky je možný pohyb atomů ochlazenejch na absolutní nulu ještě uměle omezit např. optickou mřížkou ze dvou vzájemně interferujících paprsků laserů nebo magnetickým polem (což ovšem de pouze pokud sou ty magnety paramagnetický). Atomy se přitom uspořádaj ještě líp, než volný atomy za teploty absolutní nuly. Popravdě řečeno, připravit prostředí částic s efektivně negativní teplotou (tzv. inverzní populací) je tim snadnější, čim jsou daný částice lehčí a prostředí hustší, takže např. pro elektrony v barevnejch materiálech k tomu dochází v každým laseru - stav elektronů excitovanej nad rámec termodynamicky rovnovážnýho stavu je akorád nestabilní, páč maj vůči zbytku elektronů efektivně zápornou teplotu a tendenci se při nejbližší příležitosti vybít do laserovýho pulsu. Podobně v supravodičích elektrony existujou ve stavu záporný teploty v děrových proužcích. Pro zmagnetovaný atomy ve ferromagnetickejch materiálech to už vyžaduje podstatně náročnější uspořádání a s volnými draslíkovými atomy ve vakuu se to povedlo předvést teprve nedávno (PDF).
Energie magnetickýho pole nebo optický mřížky představuje pro atomy hustší prostředí, než je normální vakuum a jejich zrušením pro atomy časoprostor jakoby náhle zředíme, takže dojde k jeho diabatickýmu podchlazení asi jako když vypustíme plyn ze sifónový bombičky. Že bylo skutečně dosažený záporný termodynamický teploty se vizuálně pozná tak, že se atomy přestanou shlukovat v uzlech optický mřížky a naopak se dobrovolně rozlezou do protilehlejch míst podobně jako Diracovy fermiony v Mottovejch orbitalech supravodičů, protože vůči sobě vykazujou zápornej tlak a tepelnou kapacitu (vložení energie jim entropii a tim pádem teplotu sníží, místo zvýší). A pokud se optická mřížka nebo magnetický pole náhled vypne, taxe atomy rozutečou vyšší rychlostí než by se rozutekly atomy držený za absolutní nuly bez umělýho omezení. Atomy z hustšího časoprostoru maj tendenci uniknout do řidšího a můžou přitom šplhat proti gradientu teploty i proti směru gravitačního pole. Některý fyzici si myslej, že by tímto způsobem mohli vysvětlit temnou hmotu, jejíž částice se taky vzpíraj gravitaci. Z hlediska éterový teorie má takovej pohled logiku, protože to jsou místa s přebytkem skalárních vln vakua, který se vůči vlnám světla chová jako záření se zápornou teplotou a při svým šíření nabírá energii ze svýho okolí.
Joe Eck patří mezi samotářský badatele, který sou ignorovaný mainstream fyzikou i médiema, přestože se věnujou oficiálnímu tématu což sou vysokoteplotní supravodiče - navíc výhradně experimentálně a dokonce i pravidelně publikuje v oficiálních časopisech. Příčina je jednoduchá - i přes skromný vybavení a nízký náklady je ve svým výzkumu úspěšnější, než výzkumný centra do kterejch tečou milionový granty a představuje tak pro tyto instituce nepříjemnou konkurenci. Namísto mainstream fyziků, který se snažej najít nejpřesnější model pro popis supravodičů a nestaraj se o to, zda podle něj bude možné uvařit efektivní supravodič, Joe Eck zbytečně neteoretizuje, ale snaží se uplatňovat několik jednoduchejch přístupů pro zvýšení teploty supravodivého přechodu.
Jedna z fint je patrná na první pohled z obrázku vpravo, kterej znázorňuje struktury jím připravovanejch supravodičů na bázi oxidů mědi. Ty sou proložený vrstvama dalších oxidů, tvořenejch směsí atomů s odlišnou atomovou váhou. To brání materiálu ve vytvoření pravidelně se opakující mřížky, takže jedna vrstva kladně nabitejch atomů mědi je proložená co největším počtem dalších vrstev inertních oxidů. Atomy mědi jsou silně zvoxidovaný, přitahujou k sobě tudíž elektrony jako vosy na med. Elektrony se v jejich okolí vzájemně mačkaj a při takovým stupni stlačení, že jejich vzájemný odpudivý interakce překročej odpudivý interakce atomů mřížky, začnou se elektrony pohybovat mřížkou bez odporu.
Samozřejmě, odpudivý síly elektronů mřížku deformujou a snažej se atomový vrstvy roztáhnout, což snižuje stlačení elektronů v oblasti atomů mědi. Tento efekt lze omezit pouze zvětšením počtu vazebních vrstev oxidů mezi atomy mědi - a to je právě to, o co se Eck pokouší. Výsledek odpovídá semi-empirický Rosserově rovnici, podle který je dosažitelná teplota supravodivýho přechodu funkcí vzdálenosti atomů mědi v atomový mřížce (tzv. doping distance) a kterou většina současných vysokoteplotních supravodičů splňuje velmi přesně (viz graf vpravo). Na rozdíl od dalších alternativních výzkumníků vysokoteplotní supravodivosti (jako je J.F.Prins) Joe Eck není dogmatik a stále uznává fononovej mechanismus interakcí mezi elektrony v mřížce (BCS teorie). V souladu s tím Eck doporučuje, aby vrstvy směsnejch oxidů byly ve srovnání s vrstvou oxidů mědi co nejtěžší a tvořený co nejtěžšími atomy (planar weight disparity).
Eck se snaží vytvoření planární struktury pomoct tím, že na sebe vrství tenké vrstvičky keramického prekurzoru zvlhčený vodou jako plátky lístkového těsta, splácne je a znovu rozválí, až dospěje k požadované tlouštce vrstvy (layer cake method). Pak už materiál dál nepromíchává, pouze vysokým tlakem slisuje do pelety a žíhá několik hodin v peci při 500 °C v kyslíkové atmosféře. Nedávno se mu podařilo zabudováním hořčíku do mřížky děrový proužky ještě víc naředit a dosáhnout tak zvýšení teploty supravodivého přechodu nad 30.5 °C, což je skoro teplota lidského těla (vlažnej supravodič). Jako vždy je však dosaženej supravodivej přechod jen velice nevýraznej, protože aktivního materiálu je ve mřížce velmi málo. Při magnetizaci však vykazuje zřetelnej rozdíl v šumu před a po dosažení supravodivého přechodu, což podle Ecka dále potvrzuje fononovej mechanismus transportu náboje mezi vrstvama. Možná by stálo za to produkt rozemlít, pomocí Meissnerova jevu nabohatit v magentickým separátoru, nejvíc diamagnetickou frakci znovu slisovat a žíhat a popř. postup zopakovat.
Vlhký stěny způsobujou např. revma, onemocnění kloubů, astma a alergie na plísně, atd. Dále je nutno počítat se zvýšenými náklady za topení, protože vlhké stěny snadněji odvádí teplo. Minerální soli rozpuštěné podzemní vodou v různých vrstvách půdy s ní putují do zdí. Jaxe voda postupne odpařuje, prostupuje dál až do omítky, kde se odpaří a minerální soli tam zanechá. Z původně rozpuštěných solí se tak stává procesem krystalizace (jako když mrzne voda) opět pevná hmota. Krystalizace způsobuje nárust objemu, omítka se odděluje od zdi a opadává. Soli obsažené ve zdech vážou vodu z ovzduší, majitel domu zjištuje, že je povrch stěny stále vlhký.
Rakouská firma AQUAPOL vyrábí od r.1985 na základě patentu inženýra Wilhelma Mohorna (na obr. vlevo) přístroje na sanaci vlhkosti zdiva, žádané zejména v povodňových letech. Firma má 85 zaměstnanců a dodala už 50 000 přístrojů po celé Evropě, údajně bez vážné seriózní kritiky. Systém AQUAPOL pracuje na principu tzv. magnetokineze a vypadá jako závěsnej lustr, kterej se instaluje do vlhkého objektu servisním technikem. Funkce je údajně založena na příjmu a zpracování gravomagnetického vlnění(?). Morhon, kterej si vynálezem vydělal na pěknej domeček tvrdí, že pracuje s tzv. prostorovou energií, která se nachází v meziplanetárním prostoru. Tato energie je přeměněna v zemském jádře s obsahem kovového vodíku(?) na energii s frekvencí vodíkových molekul(?). Tuto energii tedy ze Země přístroj přijímá a bez dodání dalšího zdroje energie transformuje na slabé elektromagnetické pole v rozsahu frekvencí mezi 5-1000 MHz, které je schopné vodu v kapilárách zdiva zatlačit do základů. Vlastní přístroj je realizován pomocí systému cívek, zapojených paralelně a vzájemně propojených, které jsou uloženy v nemagnetickém pouzdru (první verze systému však byly tvořený proutěným košíkem bez jakýkoliv stínění). To je uzemněný v blízkosti objektu vysoušeného tímto přístrojem. Pouzdro zajišťuje separaci elektrické a magnetické části elektromagnetického smogu, propouští k systému cívek pouze magnetickou část signálu. V systému cívek je indukován opět elektromagnetický signál(?), přičemž uspořádání cívek a jejich počet vytváří rezonanční obvod. Elektrická složka výstupního rezonančního signálu je opět pohlcována kovovým pouzdrem a jeho uzemnění v blízkosti vysoušeného objektu vytváří "magnetokinetický potenciál", potřebnej k vytlačování molekul vody. Přístroje pak začnou údajně vysílat slabé, pravotočivě polarizované pole, podobné elektromagnetickému. Toto pole ve zdivu způsobuje, že voda začne putovat směrem dolů do podzákladí - zdivo vysychá. Průměrná doba vysychání je cca 1,5 - 2 roky v závislosti na konkrétních podmínkách. Vysílané pole neruší žádné přístroje (mobilní telefony, počítače, EZS atd), ani negativně neovlivňuje živé organismy (lidi, zvířata, rostliny).
Instalace přístroje probíhá tak, že při návštěvě montážním technikem se do půdorysu stavby vyznačí, kde je zařízení namontováno, jak vysoko a daleko bude od jednotlivých zdí. Dále se zakreslí oblast působnosti zařízení a její omezení např. za ledničkou, myčkou, pračkou a rozvody elektrické energie. Do projektu se dál zakresluje, kde v budově lidí spí. Paxe do projektu zakreslí kruh okolo zařízení v průměru 1,5 m, odkud zařízení bere energii ze země(?) a kde nelze mít kovové předměty (např. kočárek, kov. regál atd..) ale ani velké nádrže s vodou, aby nebyla omezená funkčnost. Nakonec se zakresluje místa a výška odběrů vzorků, ve kterých se zjišťuje vlhkost např. karbidovou metodou a provede fotodokumentace celé instalace. To proto, že firma AQUAPOL garantuje vrácení alespoň části pořizovací ceny (která tvoří minimálně 60.000,- Kč), pokať se do tří let funkce přístroje nepotvrdí. Refundace je však podmíněná dalšíma podmínkama, např. novým odběrem vzorků a popř. aplikací sanační omítky, pokud ji technik doporučí. To proto, že stará omítka prosycená hydroskopickými zemními solemi natahuje ze vzduchu vlhkost, i když je podkladové zdivo vysoušeno správně. Někdy si firma vymíní i další nutná opatření (vertikální izolace, drenáž), což investici do zařízení zpochybňuje.
Přístroji AQUAPOL je podobná celá řada dalších zařízení, dostupnejch na trhu. Např. systém WIGOPOL, kterej je však aktivní a instaluje se v podkroví budovy. Vypadá jako malá radiostanice a vyzařuje impulsy z dipólové antény. Vysokofrekvenční vlny proniklé do zdiva ovlivňují údajně elektromagnetickým polem orientaci vodních molekul, čímž se obrátí elektrický potenciál ve zdivu a vzlínající voda putuje dolů. Současně magnetoforéza přivádí do pohybu v kapilární vodě obsažené pevné - nabité - částice, jako např. soli. Tyto magnetokinetické síly mají usměrňovat vodu a soli směrem do podzákladí. Aparát s názvem AQUASTOP vyráběla Mechanika Praha v roce 1992 v rakouské licenci. V ČR se analýzou účinnosti přístrojů zabýval jako první Českej klub skeptiků a dospěl k závěru, že sou neúčinný. Místo systému cívek uvnitř proutěného koše našli dva kruhové plechy a několik plastikových distančních tyček o výrobní ceně odhadem maximálně 1000 Kč. Novější konstrukce vypadá podobně triviálně a je tvořená trojicí cívek. V Rakousku AQUAPOL obdržel v roce 1995 europatent EP0688383, Kaplanovu medaili od ministra financí a visel aji v maďarském parlamentu (1, 2). Reklamu na toto zařízení publikoval pořad Přemka Podlahy (YT video), časopis VTM 8/1998 a Vesmír 12/2006, kterej se obvykle snaží tvářit seriózně. Fyzikální ústav Praha, Cukrovarnická 10 spolu s stavební katedrou ČVUT v roce 2009 funkci přístroje AQUAPOL DISC 2000 testoval a šalamounsky shledal, že "přístroj není v rozporu se známými fyzikálními zákony". Někteří zákazníci si na webových fórech nemohou zařízení vynachválit a udávají, že už po několika hodinách po jeho instalaci v místnosti začala opadávat odfouklá omítka, když ztratila vlhkost, která ji držela pohromadě. Jiní tak optimističtí nejsou a prohlašujou, že naletěli podvodné firmě.
To mi připomělo jeden můj rest. Kdysi ještě na fyzice u Pirxe jsem napsal, že jev namrzání hmoty na horizont je jen takový vnější pohled, způsobený dopravním zpožděním těch fotonů, zatímco hmota už může být tou dobou pod horizontem. Tys mi tenkrát napsal, že to zastavování je reálné. Měls pravdu. Já jsem to krátce poté i z jiných zdrojů pochopil, že to tak je, dokonce mi to dost pomohlo, ale neopravil jsem se, takže to činím teď.
Jednoduché a levné odminovací zařízení připomínající silně přerostlý květ pampelišky, sestrojili Afghánistánští bratři Massud a Mahmud Hassaniové, žijící v Nizozemí. Je to koule o průměru přibližně 2 m. Její povrch tvoří plastové disky připevněné gumovou spojkou na bambusové tyče. Jejich druhý konec je zašroubován do kulového kovového jádra ve středu celého zařízení. Vítr žene celou kouli pomalu vpřed a pomocí plastových disků odpaluje skryté pěchotní miny. GPS uvnitř zaznamená přesnou cestu, kudy se pohybovala. První polní testy provedené v Maroku dopadly dobře a oba konstruktéři nyní sháněj další prostředky pro další testování v Afghánistánu.
Námraza na skle auta. Na škrábance či pavučiny sou ty čáry moc lineární a občas se podivně větvej - IMO to sou stopy gama částic z ionosféry, který koincidujou s rovinou skla a nechávaj na ní nabitý stopy, na kterejch pak kondenzujou částice ledu...
Průled ISS nad Měsícem, nad Sluncem při měsíčním zatmění. Solární panely ISS maj délku 73 metrů, plochu asi jeden akr a produkujou 75 - 90 kW elektrický energie. To je tak akorád, aby se vnitřek ISS dařilo ve vesmíru ochladit radiací. Celková váha ISS je 420 tun a o její provoz se stará 52 palubních počítačů.
Pokusy s laserovým tavením napodobeniny lunárního regolitu ve3D tiskárně Optomec LENS 750 ukázaly, že tendle prachovej materiál bude v budoucnosti možný využít pro konstrukci staveb prostým přetavením.
Největší syntetický diamanty vyráběný v Carnegie Institution for Science mají 10 karátů (video). Pro srovnání slavnej modrej diamant "Hope" má 45.52 karátů. Většinu vyrobenejch diamantů spotřebujou sami pro vysokotlaký experimenty s diamantovou kovadlinou. Pro tlaky nad 6 milionů atmosfér se používá kovadlina zdvojená. V prostoru mezi fazetama monokrystalickýho diamantu sou sevřený dvě polokuličky o průměru 30 µm z nanokrystalickýho dimantu, kterej je ještě o něco tvrdší. Prostředí mezi diamantama je vyplněný tuhým neonem, kterej je inertní, plastickej a současně velmi málo stlačitelnej, takže přenáší rovnoměrně tlak na vzorek. To umožňuje v objemu vzorku 3x3x3 µm studovad tlaky vyšší než jsou ty ve středu Země. K měření tlaku se používá malej krystalek rubínu přidanej do vzorku. Vlnová délka jeho fluorescence závisí na tlaku způsobem, kterej se dá snadno okalibrovat.
Hi-res snímky bublin Jasona Tosera, připomínající planety. Ačkoliv je povrch bublin jen několik desetin až setin mikrometru tlustej, je místem kde probíhaj složitý fraktální turbulence řízený tzv. Marangoni-Gaussovou nestabilitou. Tenčí místa se odpařujou a obsahujou relativně víc látek snižujících povrchový napětí, proto do nich natejká roztok z okolí, čímž se jejich tloušťka vyrovnává. Současně proti tomu působí gravitace, která vytěsňuje kapalinu z filmu a ztenčuje stěnu bublin odshora dolů, dokud její tloušťka nepoklesne pod vlnovou délku viditelnýho světla, což mejdlovou blánu změní v bezbarvej film, neodrážející světlo. Jason fotí i další fyzikální jevy jako čoud, exploze a barevný kapaliny na vibrující desce.
Trápení svíčky v elektrostatickým poli (cca 10 kV/cm). Oproti častýmu názoru plamen svíčky neni plasmou, protože obsahuje jen nepatrnej podíl ionizovanejch částic. Přesto je díky nim elektricky vodivej a přítomnost iontů se projevuje strháváním plamene v elektrickým poli. Přitom je dobře patrná disociace iontů, páč horní část plamene je převážně záporně elektricky nabitá a je přitahovaná ke kladnému náboji, zatímco modrá nesvítivá část je nabitá kladně a je přitahovaná opačným směrem a plamen díky tomu dostane motýlkovej plochej tvar. Všiměte si, že elektrický pole nabíjí a vytrhává z plamene částice sazí, který jsou urychlovaná a dopadaj na desky induktoru - na podobným principu funguje odlučování popílku z kouřovejch plynů v elektrárnách. K ionizaci stačí i teplota doutnajícího konce knotu - elektrický pole kapičky dýmu polarizuje a polovinu částic nabíjí kladně, druhou záporně - takže se čoud rozdělí do dvou pramínků, který sou urychlovaný ve směru gradientu elektrickýho pole a usazujou se jako bílej povlak parafínu na deskách induktoru.
Vodivost plamene se před časem využívala k detekci iontů v tzv. katarometru, což byl malej vodíkovej plamínek přes kterej se vedly plyny z plynovýho chromatografu: pokud se v proudu plynu objeví nějaká ionizovatelná příměs, projeví se zvýšenou vodivostí plamene. Dnes se k témuž účelu používaj citlivější čidla na bázi měření teplotní vodivosti plynu, apod. Plamen svíčky reaguje aji na magnetický pole, ačkoliv vlastně jen nepřímo - vzduch je totiž díky obsahu kyslíku slabě paramagnetickej a kyslík se v plameni spotřebovává, takže je ho tam relativně méně a plamínek svíčky se tudíž chová jako diamagnetický materiál, čili je z magnetickýho pole vypuzován. Pro demonstraci jevu je nutnej silnej neodymovej magnet s intenzitou pole alespoň 1 Tesla, s levnejma feritovejma magnetama na ledničce se vám pokus nepodaří.
Barkhausenův šum byl poprvé popsanej v roce 1919 prof. Barkhausenem v uspořádání podle obrázku vlevo. Barkhausenův jef jde snadno demonstrovat, když do vstupu zesilovače nebo zvukový karty v PC připojíme cívku s železným jádrem (stačí tlustej drát). Přiblížíme či vzdálíme-li magnet od jádra, je v reproduktoru slyšitelné chrastění či praskání. Jaxe ukázalo, jde o kvantovej jev, kterej souvisí s nespojitostmi v procesu magnetizace feromagnetika. Feromagnetické materiály sou složený z malejch magnetickejch oblastí, které se nazývají domény. Každá doména se magnetizuje podél krystalograficky význačných směrů. Vnější magnetické pole způsobuje pohyb doménových stěn. Aby se doménová stěna mohla pohnout, doména na jedné straně stěny se musí zvětšit a doména na druhé straně se smrští. Výsledkem je pak změna v celkové magnetizaci vzorku a související změna magnetizace vzorku indukuje v cívce elektrickej puls. Podobnej šum jde vyvolat vyvoláním pnutí (ohejbáním) zmagnetizovanýho drátu.
Barkhausenův šum má pro většinu materiálů frekvenční omezení shora na 250 kHz a s rostoucí hloubkou materiálu je exponenciálně tlumenej indukovanými vířivými proudy vznikajícího pohybem domén. Proto intenzita šumu roste s objemem materiálu jen do tloušťky několika mm. Úroveň Barkhausenova šumu ovlivňuje struktura oceli (s rostoucí tvrdostí oceli intenzita praskání klesá). Na intenzitu Barkhausenova šumu má vliv aji přítomnost a rozložení pružných napětí, která určujou trasu, podél který se domény orientujou (magnetoelastická interakce). U materiálů s pozitivní magnetostrikcí (železo, většina ocelí, kobalt) tlakové napětí snižuje intenzitu Barkhausenova šumu, zatímco tahové napětí ji zvyšuje. Měření intenzity Barkhausenova šumu lze tedy použíd ke stanovení zbytkového napětí povrchu oceli.
Kroužek z měkkýho materiálu položenej na rovnou plochu se vlastní tíhou prolamuje. Při odvalování ale nezíská kulatej tvar odstředivou silou, jak by se dalo čekad. Namísto toho se jeho prohnutí kvůli setrvačným silám ještě zvětší. Graf vlevo je závislost prohnutí kroužku na jeho tuhosti, vpravo pak závislost prohnutí na rychlosti odvalování při různý tuhosti materiálu. Podobná nestabilita se projevuje u volně zavěšenýho rotujícího řetězu, kterej se přitom do určitý míry chová jako tuhý těleso.
Všechny látky jsou v zásadě tzv. diamagnetický ("pro-magnetický"), protože jejich elektrony v magnetickým poli získávaj moment, kterej působí ve směru vnějšího pole a zeslabuje ho. U látek s nepárovými elektrony však tento efekt bejvá překrytej rozkmitáním atomu v důsledku precese, čímž atom získá magnetickej moment, kterej naopak magnetický pole zesiluje, čemuž se řiká paramagnetismus. Zvlášt silně paramagnetický jsou atomy, kde nepárový elektrony obíhaj mimo rovinu atomu (ferromagnetismus). Analogicky diamagnetismus je zvlášť silnej u látek, kde jsou elektrony nahromaděný mimo rovinu atomu, jako je tomu např. u bismutu (d-orbitaly) nebo pyrolytickýho grafitu (p-orbitaly).
V grafitu se elektrony pohybujou ve vzájemně kvantově provázanejch p-orbitalech nad a pod rovinama gravitovejch vrstev (viz obr. vpravo) - proto je u něj diamagnetismus zvlášť silnej a grafitová placička se nad polem magnetů se vzájemně opačně orientovanými póly vznáší (diamagnetická levitace). Zahřátím v grafitu dojde k fotoexcitaci elektronů z p-orbitalů grafitu, čimž se tyto elektrony stanou nepárový. Grafit se tím pádem mění v paramagnetickej materiál a síla jeho odpuzování magnety silně klesá. Tento efekt jde demonstrovat tím, že grafitovej plátek na jednom místě zahřejeme, čímž začne bejt touto stranou vtahovanej do magnetickýho pole a začne se pohybovat tak, aby vliv zahřátí vyrušil. Pokud na grafit posvítíme infračerveným laserem, bude placička grafitu laserovej paprsek sledovat a v případě, že je magnetický pole válcovitý, placka se roztočí (YT video). Podle tohodle videa ten grafit na slunečním světle dosáhne až 200 ot/min (světlo zfokusovaný čočkou)
Ve dnech 20. – 22. 4. 2012 probíhal na Výstavišti Praha - Holešovice každoroční veletrh, k jehož pořádání se sdružily společnosti BioStyl, Evolution, EcoWorld a Esoterika.V jejím rámci proběhla přednáška pana George Egelyho z Maďarska, který je odborníkem na tzv. volné energie a autorem funkčního zařízení na principu studené fúze“. Pan Egely působil dojmem skromného vědce, který bezvadně ovládá obor, ale nestydí se říci „nevím“. Přednášel v angličtině se simultánním překladem šaramantní tlumočnice, což činí poslech videa (1, 2) poněkud stravitelnějším (download 1, 2). Přednáška pana Egelyho se mj. týkala předvedení řízené jaderné fúze, transmutační proces uhlíku na železo. Tento krok je jednoduchý, každý si jej může zopakovat doma v kuchyni s rozemletou tuhou a to následovně:
S tím železem je trochu problém a dojela na to řada experimentátorů s psychotronikou. Jde o to, že už nepatrný stopy železa se projevujou silovými účinky na magnet a přenášej na předměty i pouhou "energizací", jako třeba otíráním kovovejch předmětů o sirky, který pak záhadně přitahujou magnety, ačkoliv na nich stopy ulpělýho železa nejsou na první pohled vůbec vidět. Redukcí nemagnetickejch sloučenin železa uhlíkem tak jde prokázat stopy železa magnetem i v případě, že žádná jaderná reakce neproběhla. Nicméně transmutaci prvků v podobě nízkoenergetické jaderné reakce zvládá podle vojenskejch výzkumů každá živá buňka, tedy každý živý organismus v molekulárních strukturách připomínajících údajně miniaturní cyklotron. Experimentální důkaz je však podivnej: krmte slepici tak, aby nedostávala vápník: bude i nadále snášet vejce se skořápkou, protože potřebný vápník získá transmutací z jiných prvků. Jiný pokusy nezní o moc lépe: např. semena řeřichy prý obsahujou po vyklíčení draslík, ačkoliv vyrostly v draslíku prostém prostředí. Pivní kvasnice či jiné mikroorganismy pěstované bez draslíku (K) napřed rostou a množí se pomalu, a později rychle, vytvářejí samy draslík (K) transmutací z jiných prvků. Při metodě užívající tento princip narůstá množství draslíku až 100× během pouhých 3 dnů; 10.000 × po pouhých 6 dnech; milionkrát po 30 dnech atd.
Pan Egely se mj. živí prodejem knih a psychotronickejch pomůcek, jako tohodle "indikátoru vitality" (na výstavě prodáván za 670,- Kč) a vitality metru (to už je trochu dražší, za 2.700,- Kč). Jde v zásadě o pěkně provedený psychotronický kolečko ("psy-wheel") v plastovým krytu. Ten je ale nutno před použitím sundat a kolečko jím podložit, čili pohyb kolečka může bejt ovlivněnej prouděním vzduchu. Měřič vitality má LED indikaci optoelektronicky snímanejch otáček a je údajně o 30% méně citlivější, právě proto že jeho kolečko je částečně zakrytý plastovým krytem.
EDEMSKI: Tady píšou, že as hard disk drives are not completely hermetic devices, manufacturers specify above sea level altitude range in which they can save workability (usually from -300 to +3000 meters) for them as the height of flight of a magnetic head depends on air rarefaction. In order to adjust the pressure, the barometric filter connecting internal volume of hermetic zone with atmosphere is used. It is designed for cleaning the atmospheric air from dust and aggressive substances and consists of the mechanical filter intercepting dust, chemical absorbent (the activated coal) absorbing gases, and dehydrator (silica gel) absorbing moisture, and sometimes a selective polymeric membrane. The barometric filter is capable to intercept particles sized more than 0,3 microns that meets the standards of cleanliness of atmosphere in a hard disk drive.
BMW Tady píšou, že do nových disků bude napuštěno hélium a disk bude hermeticky uzavřen. A protože má hélium mnohem nižší viskozitu než běžných vzduch, budou se plotny otáčet rychleji a hlavičky se budou rychleji pohybovat. Mezi plotnami bude moci být také méně místa, takže se tam teoreticky může vejít do 3,5" disku místo současných 5 až 7 ploten! Navíc se prý disk bude také méně zahřívat a bude mít nižší spotřebu. Teoreticky tak už v příštím roce bude možné uvést na trh i 7TB klasické 3,5" HDD. HITACHI, tedy Western Digital, by s prodejem nových disků naplněných Héliem, chtělo začít příští rok.
Z toho co tady píšou vyplývá, že normální laptop by se ve výšce 5 km nad mořem zavařil, protože by ho větráček neuchladil a současně by mu selhal hardisk, protože "v řídké atmosféře není možné použít rotující paměťové disky, jelikož magnetické hlavy pro zápis a čtení se pohybují po vzduchovém polštáři, který brání jejich mechanickému kontaktu s plotnami disku". Nikdy sem teda neslyšel o nějaký verzi notebooku pro letce nebo horolezce...
Molekuly vody sou zalomený a v kapalný vodě sou vůči sobě natočený tak, aby se do sebe zapasovaly a zaujímaly minimální objem. V krystalickým ledu sou ale molekuly donucený se orientovat všechny stejně, což zabírá víc místa - proto led při tuhnutí expanduje asi o desetinu objemu. Vyvíjí přitom velkej tlak, kterej led vytlačuje z úzkejch spár. Přitom se projevuje další anomální vlastnost ledu, totiž jeho plasticita, která je taky důsledkem tvaru molekul a která způsobuje, že se proužek ledu nedrtí, ale všelijak kroutí a stáčí. Tento jev de snadno modelovad, když do ocelový trubky na jednom konci uzavřený nalijeme vodu a pak volnej konec utěsníme sklepáním kladivem do placata. Po vystavení na mráz voda v trubce zmrzne a vytlačí přes ústí trubky led v podobným svinutým proužku, jako je ten na obrázku vlevo.
Ale vysvětlení toho druhýho obrázku je složitější. V tomto případě jsou vlákna vody vytlačovaný z pórů rostliny tak, že postupně namrzají u povrchu. Ale tento jev se neprojevuje u všech rostlin, jen u některejch s vysokým obsahem saponinů a povrchově aktivních látek, jako je severoamerická dobromysl Cunila origanoides nebo sporýšovka virgínská Verbesina virginica, který pro tuto vlastnost indiáni přezdívali "frostweed". Voda vytlačovaná z pórů stonků kořenama se kvůli těmto látkám nesbaluje, ale zůstává rozptýlená v jemnejch vláknech, který postupně u povrchu stonku mrznou tou rychlostí, jak odspodu přirůstaj v procesu podobným výrobě cukrový vaty.
Ochlupení u savců se vyvinulo proto, aby udrželo jedince v teple, zejména v chladnějších obdobích v minulosti. Nová studie ale tvrdí, že chlupy slonů sou vyvinutý tak, aby pomáhaly zvířeti se v horkém prostředí ochladit při mávání ušima. Hustej kožich s tenkými chlupy živočichům slouží jako izolace, zatimco u slonů, který maj srst řídkou, slouží opačnému účelu - totiž k odvádění tepla od těla zvířete jako žebra radiátorů nebo chladiče procesorů. Tmavý chlupy zachycujou sálavý teplo nad povrchem těla a současně zvětšujou poměr povrchu a objemu těla, kterej je právě u slonů jakožto největších suchozemskejch savců velmi nízkej. Za bezvětří to může slonům zlepšit odvod tepla až o 23%. Podle vědců na podobném principu fungujou chloupky na některých listech stromů či ostny na některých druzích kaktusů. Za zmínku stojí, že asijští sloni který žijou v pralesích maji chlupy mnohem tenčí (na obr. vpravo) - takže u nich tendle chladicí mechanismus nepřichází v uvahu.
V roce 1957 americkej fyzik P.W.Anderson z Bellovejch laboratoří řešil problém, proč silně dopovaný amorfní filmy polovodičů nevoděj elektrickej proud, ačkoliv jinak vodivost polovodiče z obsahem nečistot roste. Uvědomil si, že to může bejt kvantovej jev, kterej souvisí se střední volnou dráhou elektronu. Když je v důsledku rozptylu elektronu příliš krátká a poklesne pod délku deBroglieho vlny elektronu, paxe kvantová vlna v takovým materiálu stane uvězněná. Je to svým způsobem jev opačnej k supravodivosti, ke který naopak dochází, když vlnová délka překročí střední volnou dráhu částice v materiálu, takže jeho překážky obchází bez rozptylu. Andersonova lokalizace funguje pro všechny druhy částic. Pokud např. svítíme laserem do mlhy, taxe světlo rozptyluje náhodně na všechny směry a jeho intenzita směrem od středu paprsku postupně klesá.
V kvantovaným systému, jakým je bosonovej kondenzát ale hustota energie nemůže klesnout pod energii základního stavu a v takovým případě se fotony od určitý vzdálenosti dál nešířej a potácej se mezi fluktuacema sem a tam na místě (pokud sou fluktuace však dostatečně pomalý či řídký, částice mezi nima můžou zvolna difundovat Brownovým pohybem). Podobně byla pozorovaná (PDF) lokalizace ultrazvuku i v poli náhodně rozvrstvenejch hliníkovejch kuliček - při určitý vlnový délce se totiž většina energie šíří v takovým systému pomocí vln po povrchu kuliček místo jejich objemem a simuluje tak chování kvantový pěny vakua. Což mj. demonstruje, že pro každej kvantovej jev jde najíd jeho klasickou mechanickou analogii a není tudíž třeba se vzdávat klasickejch představ o vakuu a kvantový mechanice.
Fyzici kvantovou lokalizaci poprvé prokázali s použitím zeleného světla argonového laseru, který vykazuje silnej fázovej šum. To je za normálních podmínek vlastnost pro experimenty nepříjemná, ale tentokrát fyzikům přišla vhod. Napřed mezi zkřížený světla laseru nachytali dostatečný množství atomů rubidia, vypařujících se z magnetický pasti, chladicí lasery pak vypli a na atomy posvítili argonovým laserem. Obláček svítících atomů přitom zvostal vytuhlej na místě, dokud laser zvostal zapnutej. Je to analogie lokalizace hmotnejchčástic a jejich zamrznutí v kvantovým šumu vakua. Podobně jako pro ultrazvuk by mělo dojít v silně disperzním prostředí i pro světelný vlny. Pokud jsou podmínky experimentu nastavený správně, pak se průměr paprsku nemění podél celý jeho dráhy rozptylujícím prostředím, což je důkaz, že došlo ke kvantový lokalizaci (viz sada obr. nahoře. Experimentální demonstraci Andersonový lokalizaci pro fotony ale až dosud bránila skutečnost, že světelnej puls musí bejt velmi krátkej, aby obsahoval co nejmíň fotonů. Pokud jich obsahuje víc, fotony se vzájemně kvantově provážou, jejich deBrogliho délka vzroste a provázaný fotony si najdou cestu z disperzního prostředí ven. Prostředí taky musí rozptylovat světelný vlny právě tak akorád tak, aby střední dráha fotonů poklesla pod vlnovou délku, ale aby nepohlcovalo světlo úplně. Slabě rozptylující prostředí jako je mlha nebo mlíko vykazujou jenom náznaky tzv. slabý lokalizace (autofokusace a zůžení laserovýho paprsku, kvantový korelace mezi jeho příčnými módy).
Simulace slunečního systému s většinou popsaných asteroidů. Vyžaduje podporu WebGL - bez ní zobrazuje jen Slunce a planety
Rusko je země anomálních atmosférickejch jevů. Vypadá to na letadlo zhavarovaný ve vývrtce - nebo to nějak souvisí s vysokou hustotou zato nízkou kvalitou vojenskejch raket?
Duo čínskejch výzkumníků ze Standfordu vymyslelo solární články, který lze nanášet jako obtisky odmočením ve vodě. Jsou totiž vyrobený napařením vrstvy amorfního hydrogenovanýho křemíku a-Si:H na zoxidovanou křemíkovou nebo skleněnou podložku překrytou niklovou vrstvou, která se působením povrchovýho napětí vody sloupne. Molekuly vody se snadno chytaj na hydrofilní vrstvu oxidu křemičitýho a vrstvu niklu od podložky doslova vytěsní. Křemíková podložka se po umytí může znovu použít k napaření nového článku, takže celej proces je v podstatě bezodpadovej. Otázka spíš je, jaký využití bude tato technologie v praxi mít.
Černá díra je příklad konceptu, kterej napohled vypadá jednoduše, ve skutečnosti však ilustruje kontroverzní podobu současný fyziky líp než co jinýho. Z obecný teorie relativity Schwarzchild odvodil schematickej model, se kterym však sám Einstein nikdy nesouhlasil a považoval ho za "nefyzikální", ačkoliv nikdy nezdůvodnil proč. Podle relativity černá díra vznikne zhroucením hmotného tělesa do velmi hustého hmotného bodu. Tím se kolem něj časoprostor deformuje a v místě, kde úniková rychlost překročí rychlost světla vznikne tzv. horizont událostí. Tenhle výklad má ovšem hned několik problémů, především proto, že neřeší dynamiku gravitačního kolapsu a je ustálenej, čili je extrapolovanej na nekonečnej čas, kterej bysme ve vesmíru, kterej je podle teorie relativity časově omezenej k dispozici mít neměli. Vzhledem k dilataci času v gravitačním poli probíhá kolaps objektu do černý díry čim dál pomaleji a v okolí horizontu událostí se zastaví. Takže by v tomto místě černá díra měla přestat kolabovat a někde pod povrchem událostí by se měl nacházet její fyzikální povrch, kterej už dál nekolabuje. Ale vzhledem ke konečnýmu stáří vesmíru by velmi hmotný objekty kolaps do této fáze ani nestihly a černý díry s poloměrem větším jak vlnová délka mikrovlnnýho záření by tudíž v našem vesmíru neměly existovat. Dalším problémem je ekvivalence hmoty a energie. V ustáleným řešení obecný teorie relativity je největší zakřivení časoprostoru ve středu černý díry, zatimco u reálnejch hmotnejch těles na jejich povrchu. Když se takový těleso bude hroutit, dřív či pozdějc dojde k tomu, že hustota energie zakřivenýho časoprostoru na povrchu převáží hustotu hmoty uvnitř a kolaps se buďto zastaví, nebo se objekt rozdělí na menší, který budou dále kolabovat samostatně.
Dalším problémem černejch děr - kterej ale s těma předchozíma úzce souvisí - jsou předpovědi kvantový mechaniky. To je teorie svym způsobem právě opačná, protože zatímco podle teorie relativity by všechny hmotný tělesa měla zkolabovat do singularit, v kvantový mechanice hmotný objekty tvoří vlnový balíky, který mimo potenciálový bariéry měly samovolně expandovat do nekonečna (takový je zkrádka řešení Schrodingerovy rovnice pro volnou částici bez omezujících potenciálovejch podmínek). To proto, že relativita zcela zanedbává Pauliho vylučovací princip, degenerovanej plyn, tlak záření apod. kvantově mechanický záležitosti, zatímco kvantovka pro změnu vůbec nezahrnuje gravitaci. Jelikož na lidský rozměrový škále nic trvale nekolabuje ani neexpanduje, je zjevný, že obě teorie jsou vzájemně silně narušený tak, že se právě kompenzujou. Což je další argument pro to, že by černá díra neměla zkolabovat do singularity a jakmile se zmenší pod hranici 2 cm (vlnová délka mikrovlnnýho pozadí vesmíru), měly by se začít uplatňovat kvantový jevy a odpudivý síly, který v nitru atomovejch jader drží objekty od sebe. Otázka tedy zní, do jaký vzdálenosti černý díry se budou tyto efekty projevovat.
Mainstreamový fyzici zatím takhle neuvažujou, protože vzájemně si odporující předpovědi obou teorií jednoduše ignorujou, před nedávnem však strunovej teoretik Polchinski narazil na problém s Hawkingovým zářením, který vzniká rozpadem fluktuací vakua na dva fotony na horizontu událostí. T by měly být tim pádem kvantově provázaný s fotony mikrovlnnýho záření, který do černý diry vstupujou. Ovšem fotony který z černý díry vycházej patří do systému s jiným stupněm volnosti a takovým princip unitarity kvantový mechaniky předpovídá, že provázaný bejt nemohou. Závěr Polchinského byl, že na okraji černé díry by měla existovat kauzální bariéra, tzv. firewall, která narušuje princip ekvivalence a která fotony rozdělí. Myšlenka firewall není úplně nová, už před deseti lety další fyzici (Chapline, Mazur a Motolla) podporovaný nobelistou Laughlinem razil podobnej koncept. Polchinski tedy zorganizoval seminář padesáti teoretiků k vyřešení tohoto "AMPS paradoxu" (pojmenovanej dle autorů článku), který tejden v Santa Barbara čmárali po tabulích, ale ke vzájemné shodě nedošli. Někteří z původních oponentů jako E. Bousso začali myšlenku firewall podporovat. Naopak další významnej strunovej teoretik Susskind nejprve s konceptem firewallu souhlasil, protože se domníval, že odpovídá jeho vlastnímu konceptu komplementarity černejch děr. Později však svůj názor odvolal a přidal se k zbytku konzervativně smýšlejících fyziků (ke kterym patří i náš L. Motl), podle kterých v okolí černý díry žádná firewall neni. Pozorovatel se samozřejmě při pádu do černé díry rozpadne, protože ho gravitační pole natáhne a roztrhá. Ale nad rámec téhle "nehody" takovej pozorovatel nic zvláštního při pádu do černé díry pozorovat nebude.
Hemingway krátce po elektrokonvulzívní terapii (ECT) v roce 1961 spáchal sebevraždu, protože zjistil, že už nemá o čem psát. Nová kanadská metoda by mohla omezit amnézii (ztrátu paměti) při léčbě depresí. Magnetokolvulzívní terapie nevyžaduje svalová relaxancia (succinylcholin) a celkovou anestézi a namísto elektrod přikládaných ke spánku, kdy proudovej puls prochází celým mozkem jsou zde křeče vyvolávaný malou cívkou, který je přikládaná k prefrontálnímu laloku a procházej přes ni silný proudy, ale s lokalizovaným účinkem. Na obr. dole jsou konvulzátory (zdroje impulsů) z konce padesátejch let, kdy se ECT nejvíc rozšířila (dtto Formanův film o přeletu nad kukaččím hnízdem). Napětí při ECT se pohybuje od 130 - 400V, což poskytuje proudy kolem 0.8 ampér po dobu kolem jedné desetiny vteřiny.
Simulátor dvojitýho kyvadla a Atwoodova padostroje (záloha 1, 2), což sou dva známý chaotický systémy (padostroj má však na rozdíl od kyvadla aji analytický řešení).Na grafu vpravo je závislost doby překlopení na počáteční výchylce kyvadla. Padostroj se používá pro demonstraci Newtonova pohybovýho zákona. V původní verzi George Atwooda (1745 – 1807, čti "etvúda") se sledoval pohyb závaží zavěšeného na pevné kladce, které bylo uváděno do pohybu tíhou přídavného závaží malé hmotnosti a měřily se úseky dráhy, které urazilo závaží dané hmotnosti ve stejných časových intervalech. Časové intervaly byly původně měřeny kyvadlem proměnné délky. V dnešní verzi padostroje se používají dvě otáčivé kladky s minimálním třením, přes který je vedený vlákno spojující dvě stejně těžká závaží. Do konstrukce závaží se přidá malý přívažek, který poruší rovnováhu a dá pohyblivou část padostroje do pohybu (YT video). Na padostroji tak lze změřit zrychlení celé pohybující se soustavy.
Josephsonův tunelovej jef je efekt, kterej je úzce spojenej s mechanismem nízkoteplotní supravodivosti. Jaxem tu nedávno vysvětloval, většina tepla při pohybu elektronů vzniká tím, že se elektrony museji protahovat dírama mezi atomy, přitom střídavě zrychlujou a zpomalujou a vyzařujou tím elektromagnetický tepelný vlny. Jelikož krystalová mřížka je pravidelná, za nízkejch teplot elektrony se můžou vzájemně "domluvit" (kvantově provázat) a prolejzat přes atomovou mřížku v tzv. Cooperových párech, předpovězenejch Leonem Cooperem v roce 1956. Funguje to tak, že když se jeden elektron právě snaží protlačit dírou mezi atomy, druhej elektron ji právě opouští a tlačí na něj, resp. ho táhne a jako pár pak prolejzaj překážkama snadněji. YWEN mi před časem namalovala obrázek dvou lyžařů cestujících zvlněným terénem, kterej fungování Cooperových párů ilustruje myslim docela názorně. Bridskej fyzik Brian Josephson (čti "brajen džouzefsn") si v roce 1962 uvědomil, že když už elektrony prolejzaj překážkama v atomový mřížce, mohly by stejně tak snadno procházet uměle vytvořenejma překážkou - nevodivou bariérou v supravodiči, pokud její šířka bude právě odpovídat násobku vzdálenosti obou elektronů v Cooperovejch párech. Kvantový fyzici už předtím znali tzv. tunelovej jef, kerej umožňuje částicím s nenulovou pravděpodobností přecházet přes tenký bariéry. Josephsonovo tunelování je ale jiný v tom smyslu, že tunelovej proud je zde o několik řádů větší - ale projevuje se jen tehdy, pokud šířka bariéry odpovídá přesně vzdálenosti elektronů v Cooperových párech. Pokud je šířka bariéry jiná, paxe rychlost tunelování rychle snižuje a odpovídá jen klasickýmu kvantovýmu tunelování.
Z praktickýho hlediska je důležitá vysoká citlivost Josephsonova tunelovýho proudu na magnetický pole, stejně jako u supravodivosti samotný. Magnetický pole totiž elektrony stáčí kolmo na směr pohybu a snaží se je rozdělit. Tím se mění rozestup elektronů v Cooperovejch párech a pokud byla předtím Josephsonova bariéra vyladěná na určitou šířku, pak v magnetickým poli vyladěná bejt přestane a tunelovací proud bude mnohem nižší. To umožňuje pomocí Josephsonova přechodu detekovat i velmi slabý magnetický pole, jako např. biomagnetismus v mozku nebo srdečním svalu. Používá se k tomu obvykle dvojice Josephsonových přechodů v uspořádání odporovýho můstku označovaný jako SQUD (superconducting quantum interference device), jehož schéma a praktický provedení je na obr. vpravo. Využívá se k tomu vznik oscilací, protože když proud v jedný větvi můstku překročí kritickou hodnotu proudu, Josephsonův přechod se uzavře a proud pak místo toho prochází druhou větví, dokud ji taky nezahltí a tak pořád dokola. Je to vlastně pevnolátková analogie dvojštěrbinového experimentu, kterým se demonstruje interference světla. Frekvence kmitů vznikajících ve SQUIDu závisí na intenzitě magnetickýho pole a snímá se vnější smyčkou, který funguje jako anténa. Nedávno italský fyzici potvrdili dlouho očekávanej předpoklad, že magnetický pole může ovlivňovat i tok tepla přecházejícího přes Josephsonův přechod. Horký elektrony totiž difundujou z teplý poloviny smyčky do chladnější rychlostí, která je ovlivněná právě tunelovacím proudem. Jef by mohl nalézt použití např. v krygenických chladničkách pro chlazení na velmi nízký teploty.
Na obr. vlevo krystalka z roku 1923 (ovšem bez sluchátek, zemnění a antény, bez který to nehrálo), napravo první tranzistorové rádio na světě Regency TR-1 firmy Texas Instruments (vánoční hit roku 1954 za $50, dnes v přepočtu za 6500 korun) a první československý tranzistorovej přijímač Tesla-2800B T 58 uvedený na trh jen o čtyři roky později (tranzistor byl tehdy objeven před deseti lety v roce 1947). Byl však montovanej do kartónový krabičky, páč náš průmysl tehdy ještě nedisponoval lisovatelnými plasty, vážil 1,5 kg bez 6 V baterií a obalu a jeho cena byla v roce 1959 460,- Kč (asi třetina tehdejšího průměrnýho platu).
Přístroj tvořil šestitranzistorový superheterodyn s vestavěnou feritovou anténou a jedním vlnovým rozsahem. Funkce superhetu spočívá ve smíšení přijímaného signálu o proměnném kmitočtu na tzv. mezifrekvenční signál pevně dané frekvence, který je možné zesílit v úzkopásmovým mezifrekvenčním zesilovači s přesně definovanými vlastnostmi. To se provádí interferencí signálu s oscilátorem, na jehož stabilitě závisí kvalita celého superhetu. Jeho kmitočet se volí tak, aby byl o mezifrekvenční kmitočet vyšší než přijímaný kmitočet (odtud předpona super-, existovaly aji infraheterodyny). Neměla by na něm taky vysílat žádná silná stanice kvůli rušení, proto se volí mimo obvyklá vysílací pásma (typicky 10,7 MHz, u starších přijímačů 455 kHz). Selektivita přijímače je tím vyšší, čím je mezifrekvenční kmitočet nižší, proto se v kvalitních přijímačích používalo dvojí směšování, s mezifrekvenčními kmitočty např. 10,7 MHz pro potlačení zrcadlových kmitočtů a kolem 250 kHz kvůli selektivitě. Schéma TR-1 na obrázku dole má několik tranzistorů ušetřenejch tím, že oscilátor slouží současně jako směšovač a pracovní bod prvního tranzistoru T2 byl řízenej stejnosměrnou složkou napětí z demodulátoru, což v částečně nahražuje obvod automatické vyrovnávání citlivosti přijímače (AVC). Naše tranzistory v té době tak stabilní nebyly a proto byly tyto funkce v T 58 realizovaný samostatnými tranzistory.
Tendle minimalistickej žonglující "robot" nepoužívá pro sledování míčku kameru ani kdovíjak složitou mechanickou ruku. Polohu míčku určuje prostě ze zvuku dopadu na podložku, která je mírně prohnutá. Podle toho, do jaké vzdálenosti od středu míček dopadl, upraví mechanika intenzitu následujícího odrazu. Taková automatika dokáže zajištovat zpětnou vazbu jen v určitým rozmezí parametrů, např. neumí žonglovat nic jinýho, než malý tvrdý míčky. Ale pokud zpětná vazba funguje, dokáže míček udržet ve vzduchu neomezeně dlouho.
Na videu vpravo si hoši si hrajou s výkonovou anténou ukrajinskýho rozhlasu. Když se z ní vytáhne oblouk, jeho intenzita je modulovaná amplitudou signálu a oblouk hraje.. Vpravo: čistě nafilmovanej sesuv půdy kterej vykolejí vlak. Náhledy videa přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček.
Příjemná "přirozenost" světla žárovky je daná tím, že rozžhavený vlákno docela dobře splňuje Planckův zákon vyzařování "černýho tělesa", podobně jako sluneční plazma nebo částice sazí v plameni louče nebo svíčky. Je to širokospektrální zdroj s rovnoměrným zastoupením barev po celý šířce viditelnýho spektra. Proto se halogenovým žárovkám stále dává přednost např. v polygrafii nebo v textilním průmyslu, kde záleží na věrným podání barev. Krom toho jejich světlo nebliká - čili neunavuje zrak a nezpůsobuje stroboskopickej efekt např. při obrábění kovů, kdy se pod zářivkama zdá, že hlavice soustruhu stojí - zatimco se ve skutečnosti točí. V poslední době k tomu přistupuje fakt, že dosažení bílýho světla zářivek jsou nutný červeně svítící luminofory, obsahující všelijaký exotický prvky (europium), jejichž světový zásoby se rychle krátěj a krom toho většinu z nich dodává Čína, která si je čim dál tím víc hodlá nechad pro sebe. Takže fyzici se vracej ke kořenům a mudrujou, jak by bylo možný vylepšit klasickou žárovku. Její hlavní problém je nízká učinnost, protože většina světla je vyzařovaná v infračerveným spektru.
V podstatě hlavní důvod, proč kovy nepropouštěj světlo a v žáru svítěj jako černý těleso je, že jejich elektrony sou vzájemně propojený do větších celků. Jaxi možná pamatujete z hodin fyziky, Max Planck svůj zákon objevil při řešení tzv. ultrafialový katastrofy, což byl v jeho době fyzikální paradox: pokud by světlo žárovky bylo vyzařovaný zdrojem o nekonečný velikosti, svítila by jako horský sluníčko, protože vysoký frekvence jsou v takovým spektru přirozeně zastoupený víc, než dlouhovlnný světlo, který nese jen malou hustotu energie. Takže Planck navrhnul, že záření černýho tělesa obsahuje ultrafialovýho záření málo, protože je vyzařovaný malejma částečkama, čili atomama, ve kterejch se vlny rezonujou jako stojatý vlny podél jejich povrchu, což omezuje vznik krátkejch vlnovejch délek. Ale stejně tak můžem ten nápad použít obráceně: když místo spojitýho materiálu bude světlo vyzařovaný malejma částečkama wolframu, pak bude jeho vlnová délka omezená i z dlouhovlnný strany spektra, protože malý částice nemůžou vyzařovat vlny s dlouhou vlnovou délkou tak snadno. Takže fyzici jako podložku vzali křemen, protože ten vyzařuje velmi málo světla (na obr. vpravo je křemenná aparatura, rozpálená alespoň na 500 °C - evidentně tepelný záření nevyzařuje). Na křemennou podložku nanesli drobný částečky wolframu a ověřili, že takovej systém vyzařuje daleko míň infračervenýho záření, než masívní wolfram - srvn graf vpravo, parametr w je průměr částic wolframu). Podíl infračervenýho záření by bylo možný ještě víc snížit použitím substrátu s nízkým indexem lomu, jako jsou např. oxidy hafnia. Samozřejmě neni ještě všechno tak jednoduchý a krásný, protože drobný ostrůvky wolframu za vysokejch teplot degradujou a díky velkým měrnýmu povrchu se vypařujou a reagujou se substrátem ještě mnohem rychlejc, než kompaktní wolfram.
Funkce nelineárně optickejch krystalů je založená na piezoelektrickým jevu. Když se krystal deformuje, generuje napětí střídavě obou polarit jak při vzniku, tak při uvolnění pnutí. Krystal dihydrogenfosforečnanu draselného (KTP) se pro tyto účely používal už v gramofonovejch přenoskách. Protože krystal se deformuje i elektromagnetickou vlnou, pokud je dostatečně intenzívní, došel KTP své renesance ve výkonnejch laserech jako zdvojovač frekvence. Když se na krystal dostatečně intenzívně posvítí, začne mikroskopicky vibrovat v rytmu dopadající elektromagnetický vlny a generuje přitom záření s dvojnásobnou frekvencí. To je nutný pro použití ve výkonový laserový kaskádě, protože laser není perpetuum mobile a umí zesilovat světlo jen při čerpání světlem vyšší frekvencí, než je světlo generovaný. Aby bylo možný laserový pulsy zařadit do kaskády, je tedy nutný před lasery v každým stupni zařadit zdvojovač frekvence, což je právě nelineární krystal. Na obr. dole je vidět jak takový zdvojování frekvence vypadá při přeměně červenýho světla na modrý. Na obr. vpravo se na krystal praží neviditelným infračerveným zářením, takže krystal generuje zelený světlo jakoby "z ničeho".
Nejvýkonnější lasery na světě v National Ignition Facility (NIF) při Lawrencově národní laboratoři v Livermore používaj ve výkonovejch stupních 600 bloků KTP o rozměrech 66cm x 50cm a každej z nich váží 380 kilogramů. Tak velký krystaly se pěstujou ze zárodků v rotujících válcovejch tancích, každej obsahuje asi tunu koncentrovanýho roztoku KTP. Zeshora se přivádí horkej koncentrovanej roztok KTP, ze kterýho opticky dokonale čirej krystal během dvou měsíců naroste na požadovanou velikost. Na obr. vpravo dole je dobře vidět zárodek u základny krystalu, taky je dobře patrná dvojlomnost krystalu. KTP se používá v NIF taky jako rychlá elektrooptická uzávěrka - přivedením vysokýho napětí na blok KTP se tento nepatrně smrští a interferencí zablokuje průchod polarizovanýho světla určitý vlnový délky. To je důležitý proto, aby do laseru pronikl jenom jedinej velmi krátkej puls z předchozího stupně laserový kaskády.
Přes svý gigantický rozměry a výkon je nyní po čtyřech letech provozu zjevný, že NIF nesplnil svoje očekávání: zapálit termonukleární fúzi. Tyto pochyby ostatně NIF provázely od samýho začátku, ale každej takovej velkej projekt je tlačenej dopředu lobby fyziků a soukromejch firem, který se na něm snažej přiživit. Kongres USA se nyní rozhoduje, co s lasery bude dál, protože komplex NIF se rozkládá na ploše tří fotbalovejch hřišť a samotnej jeho provoz a údržba stojí daňový poplatníky skoro miliardu dolarů ročně. NIF se nyní snaží čelit uzavření tím, že se vrací k původnímu vojenskýmu programu: jeho záblesky totiž umožňujou simulovat některý děje při explozích jadernejch pum. Je otázka, jestli tenhle náhradní program bude stačid Obamově vládě, která se snaží nalézt úspory ve všech oblastech.
Jak známo, každej materiál rozptyluje světlo a tim ho trochu zpomaluje. V materiálu s kladným indexem lomu se vlny lámou ke kolmici, v materiálu se zápornym indexem lomu od kolmice. Kdybychom ho pustili přes materiál s nulovým indexem lomu, takovej materiál by se jevil jako naprosto průhlednej a světlo by se přes něj šířilo na velký vzdálenosti jako vakuem, čili beze ztrát. Probléme je, kde takovej materiál vzít, protože všechny známý látky jsou hustší než vakuum a maj kladnej index lomu. Je ale možný vzít směs materiálů s větším a nižším indexem lomu, jako je např. pěna - pak bude takovej materiál chovat jako bezdisperzní alespoň pro určitou omezenou oblast vlnovejch délek. Jak vysvětluju např. tady, v reálu takový prostředí můžem pozorovat na duze za silnýho deště, kde jsou mezery mezi vodníma kapkama malý. V takovým prostředí se pro určitý vlnový délky uplatňuje nejen lom světla uvnitř kapek, ale i mezi kapkama a mezi dvěma oblouky duhy vznikne tzv. Alexandrův pás, ve kterým se světlo neláme, jako kdyby tam žádnej déšť nebyl. Bezdisperzní prostředí má samozřejmě význam i v jinejch oblastech fyziky, než je šíření světla. Např. ve fyzice pevnejch látek se elektrony šířej přes atomovou mřížku jako částice s mnohem větší hmotností, než elektrony ve skutečnosti maj - říká se tomu efektivní hmotnost a projevuje se jako elektrickej odpor. Je to důsledek toho, že elektrony neplujou přes mřížku rovnoměrně, ale neustále při svý cestě narážej do atomů, zrychlujou a zpomalujou přitom a tím vyzařujou energii, která se mění na teplo a kterou je nutný dodávat vnějším napětím. Za vysokejch teplot (na animovaným schématu vpravo dole) atomy vibrujou divočejc, elektrony se s nima srážej častějc a ztrácej přitom víc energie, proto efektivní hmotnost elektronu a elektrickej odpor kovů s teplotou roste. Projevuje se to např. tak, že elektrická žárovka obyčejně prdne při rozsvícení, protože její vlákýnko má zastudena asi 13x menší odpor, než při pracovní teplotě (2500 - 2700 °C, u halogenek i hodně přes 3000 °C).
V roce 1970 japonskej fyzik Leo Esaki ukázal, že efektivní hmotnost elektronu jde změnit i tím, že se připraví polovodičovej materiál z vrstviček (tzv. heterostrukturou) s různou permitivitou, což pro elektrický vlny odpovídá změnám indexu lomu. Střídání permitivity při určitý rychlosti elektronů právě kompenzuje střídavý zrychlování a zpomalování elektronů, díky čemuž je jejich efektivní hmotnost je nižší, než kdyby procházely stejnorodým (homogenním) materiálem. Je příznačný, že tuto průlomovou práci Esakimu redaktoři fyzikálního časopisu odmítli, protože nepochopili, o čem je vůbec řeč - ale skočila po ní armáda, protože heterostruktury se zápornou diferenciální vodivostí se tim pádem chovaj jako polovodičový generátory radarovejch vln). V nedávné studii dva fyzici rozváději tento nápad, že by se pro elektrony dal tímto způsobem teoreticky vyrobit materiál, ve kterým by byla efektivní hmotnost elektronu nulová a takovým materiálem by elektrony procházely bez odporu. Navrhujou na sebe střídavě navršit materiál se zápornou a kladnou permitivitou, takže by se elektrony podél takový vrstvy šířily bez odporu. Když jsem ten článek četl, s překvapením jsem si uvědomil, že ti hoši zřejmě vůbec netušej, že takový materiály dávno existujou - jsou to vysokoteplotní supravodiče. Krystalová mřížka každýho takovýho supravodiče je tvořená tzv. děrovými proužky, čili rovinama kladně nabitejch atomů, v jejichž okolí se shromažďujou elektrony jako slepice u krmídka a překážej si, navzájem se perou a mačkaj se tam. Díky tomu je každej rozruch vede k chaotickýmu chování a nestabilitě podél takový vrstvy a elektrony se zde chovají, jako kdyby měly zápornej diferenciální odpor a efektivní hmotnost. Aby takovej materiál vůbec držel pohromadě, musí být proužky s dírama proložený normálním materiálem s kladným odporem. Část elektronů se pak pohybuje podél děrovejch proužků, jako by žádnou hmotnost neměly - a to je právě efekt supravodiče. Je možný, že by právě tento efekt mohl vysvětlit i nedavno pozorovanou supravodivost graphenu nacucanýho vodou. Voda má totiž vysokou permitivitu, což v kombinaci s zápornou permitivitou graphenu může vytvářet podmínky pro vznik supravodivosti i za pokojový teploty. Pokud by tomu bylo tak, pak by stálo zkusit graphen smíchat s kapalinou, která má relativní permitivitu ještě vyšší a současně je méně těkavá, např. dimethyformamid, sulfoxid nebo hexamethylfosfortriamid HMPTA.
Nejtenčí lupínky, který jdou ze zlata vytepad mezi kůží a posléze namaštěným pergamenem maj tloušťku asi setinu mikrometru, čili 10 nm. Napařený vrstvy na skleněný podložce od tloušky 10 nm (76 atomů zlata o průměru 0.13 nm) kovově žlutej vzhled ztrácej a propouštěj 93% dopadajícího světla zelenou barvou, v tenčí vrstvě šedomodrou (viz obr. níže, 1 Å odpovídá 0.1 nm) v důsledku povrchovejch plasmonů. Ale už od 15 - 25 nm přestávaj bejt zlatý filmy souvislý - zlato se totiž na skleněný podložce kapilárníma silama sbaluje do kapiček jako rtuť a jeho vrstva ostrůvkovatí. Pozná se to na odchylkách od Lambert-Beerova zákona, podle kterého závisí absorbce světla na tloušťce vrstvy exponenciálně, ale pro tenký vrstvy se závislost mění v lineární.
Vrstvy zlata naprašovaný magnetotronem jsou kompaktnější: vzhledem k vysoký rychlosti iontů se totiž část atomů zlata zabuduje - doslova zaseká do povrchu. Přilby kosmonautů mise Apollo byly napařený vrstvou zlata asi 370 atomů tlustou, protože zlato výborně odráží infračervený paprsky. Ale kokpity mnoha vojenskejch letadel bývaj pozlacený i proto, aby posádka nebyla vystavená elektromagnetickýmu záření antiradarovejch zařízení. Bitevník NG EA-6B Prowler na obr. vpravo je letoun k rušení nepřátelských radarů. Kontejnery na závěsech pod křídly a trupem obsahujou dva rušící vysílače a zdroj energie o celkovém výkonu do 50 kW. Bonus pro uživatelky Magora: návod k vyzdobení nechtů a zlatýho laku na nechty.
Jak Richard Feynman vysvětloval na svejch přednáškách, zrcadlo převrací pravou a levou stranu a nikoliv obraz vzhůru nohama, páč zobrazuje virtuální obraz za zrcadlem. Nepřevrací tudíž obraz zleva doprava, ale zpředu dozadu. Musim říct, že ty zrcadla s převracením stran každýho jen otravujou. Dokonce i sanidky a požární vozidla maj kvůli nim nápisy obráceně, aby byly líp rozeznatelný ve zpětným zrcádku. Profesor Dr. R. Andrew Hicks z Drexel University se proto rozhodl jednou provždy změnit způsob, jakým se na zrcadla díváme: jeho zrcadlo totiž strany nepřevrací!
Ale nepředstavujte si pod tím nějakej složitej neforemnej optickej systém, jako např. koutovej odrážeč nebo hranol, složenej ze dvou zrcadel, kterej při průhledu taky zobrazuje strany nepřevráceně (odráží totiž uvnitř paprskek hned dvakrát). Hicksovo zrcadlo je stále ta tenká odrazivá placka, na kterou ste zvyklí a kterou v pohodě strčíte do kabelky nebo do kapsy u košile. Bohužel však toto zrcadlo neni zcela rovný - využívá totiž vlastnost konkávního parabolickýho zrcadla, který si můžete všimnout, když se podíváte např.do vyleštěný kovový lžičky a proto zobrazuje nezdeformovanej obraz jenom z určitýho úhlu. Takže zatím našlo využití jen na výstavě Robina Camerona, kde je součástí expozice, která návštěvníkum předvádí řadu dalších katadioptrickejch zrcadel a dalších ukázek transformační optiky.
Nezávislá replikace Cellaniho experimentů se studenou fúzí na niklovým drátu o průměru 0.2 mm a délce 20 cm. Při teplotě 350 °C drátek o hmotnosti 55 mg generuje v atmosféře 75% vodíku a argonu o tlaku 8 atm výkon 1,16 W, čili jako malá žárovička. Na drátku se přitom tvořej puchejřky se zvýšeným obsahem mědi. Další pokusy o nezávislou replikaci ale selhaly, možná pro chyby v metodice. S Rossiho technologií E-Cat zatím nevznikl žádnej posun - krom toho že Andrea Rossi svůj podíl ve firmě Leonardo Corp. prodal dalším investorům.
V listopadu 2012 německá společnost Rheinmetall otestovala demonstrátor laserového děla o výkonu 50 kW na švýcarském polygonu Ochsenboden Proving Ground. Nejnovější verze má 5x větší výkon než první prototyp z loňského roku. Jde o dva vláknové lasery montované na zbraňové stanici Oerlikon Revolver Gun, která byla v původní verzi vyzbrojena 35mm rychlopalným kanónem paralelně spojené pomocí Beam Superimposing Technology (BST), jež dokáže sečíst výkony paprsků pomocí Fresnelových čoček s difrakční mřížkou (viz obr. níže). V tomto případě má jeden laser výkon 20 kW a druhý 30 kW, což v součtu dává právě 50 kW, dalším krokem je konstrukce 60kW laseru a vývoj mobilní verze laseru, v budoucnu se plánuje 100kW zbraň.
Při testech byl na vzdálenost 1000 metrů laserem přepálenej ocelový nosník o tloušťce 15 mm, dalším cílem byla skupina dronů, letících rychlostí 50 m/s, které byly detekovány na vzdálenost tři kilometrů a rovněž zničeny. Třetí test simuloval minometný útok: místo minometného granátu byla vystřelena ocelová koule o průměru 82 mm, což je typická minometná ráže. I v tomto případě systém dokázal zaměřit laser na objekt letící rychlostí 50 m/sec a zničid ho. Podle zástupců Rheinmetall je laser dostatečně rychlej, aby minometné granáty zničil brzy po výstřelu i za nepříznivého počasí.
Největší solární elektrárna Ivanpah na světě v Mohavské poušti má nominální výkon 40 MW a stála 2.2 miliardy(!) dolarů = 42 miliard Kč. Elektřina se má od roku 2013 vyrábět ohřevem vody v solární věži ohřívaný celkem 170,000 heliostatů 5x4 m na ploše 1,600 ha. Cena Temelína byla zhruba trojnásobná, ovšem výkon má 50x větší a roční výkon (13 914 GWh) je 13x větší než plánovanej výkon této solární elektrárny (1 080 GWh). Cena paliva tvořila podíl přibližně 15 % na ceně elektřiny z JeTe. Vzhledem k tomu, že finanční návratnost Temelína je odhadovaná na 20 let, musela by Ivanpah fungovat bez opravy a výměny 260 let - což při průměrný životnosti zrcadel 25 let nebude ani omylem, počítám že si sotva vydělá na údržbu. K podobnému závěru zřejmě došel i Google, který od financování projektu odstoupil. A to je přitom Mohawa v ideálním zeměpisný šířce s ročním osvitem 320 dní v roce.
Stejně jako se dnes operuje laserem by se dalo operovat ultrazvukem: při 15 MHz maj ultrazvukový vlny jen nepatrnou vlnovou délku (ve vodě jen 75 µm) a jejich paprsek se chová jako paprsek světla a nepatrně se rozptyluje (na tom je založenej např. princip směrovýho reproduktoru AudioSpotLight s nosnou ultrazvukovou vlnou) Mikrokavitace vyvolaná ultrazvukem pak rozrušuje tkáně v jediným bodě. Hlavním problémem zvostává, jak takovej ultrazvuk vyrobit. Skupina výzkumníků z Michiganský University pro tento účel využila dlouho známýho faktu, že vrstva nanotrubek při dopadu tepelnejch vln vibruje a vyluzuje zvuk. Takže výzkumnící pod vodou zaostřili paprskek infračervenýho pulsního laseru na konkávní čočku pokrytou vrstvou nanotrubek a v ohnisku čočky pak testovali obrábění ultrazvukem, např. na vzorcích tkáně a malejch vzorcích tablet z oxalátu vápenatého (umělejch ledvinovejch kamenů - viz obr. vpravo).
Princip optoakustickýho generování zvuku si můžete sami vyzkoušet, když do skleničky s širokým hrdlem nacpete smotek černý tkaniny nebo tenkýho drátu, kterej napřed očadíte nad plamenem svíčky. Pokud si takovou lahvičku přiklopíte na ucho a přiblížite ke světlu slabý žárovky na 220 V (čim míň wattů, tim kupodivu lépe, protože vlákno takový žárovky je tenčí a má nižší tepelnou setrvačnost) v dostatečně tichý místnosti, uslyšíte z lahvičky tichej brum s dvojnásobnou frekvencí síťovýho napětí, čili 100 Hz. To proto, že světlo ze žárovky je trochu modulovaný amplitudou síťový frekvence, dopadá na vlákna a zahřívá od nich povrchovou vrstvu vzduchu, která se tím pádem rozvibruje.
Ve vzdálenosti 18x větší než je vzdálenost Měsíce (tj. 7 milionů kilometrů) kolem Země 12.prosince prolétl rychlostí 1,2 km/sec asteroid Toutatis. Další průlet se očekává v roce 2069 ve vzdálenosti tří milionů kilometrů. Asteroid se zvolna otáčí kolem všech svých os jednou za pět až sedm dní Astronomové si myslej, že asteroid v minulostí prodělal kolizi, ktera mohla vest k neobvyklemu valivemu pohybu, avšak planetka rotuje tak pomalu, ze proces "ztlumovani" rotace slapovejma silama muze trvat déle nežje staří slunecni soustavy. To znamena, ze rotace Toutatis je pozoruhodnym pozustatkem po nasledcich kolizich asteroidu. Dalším možným výkladem je Jarkovského efekt (YORP), což je zvětšená obdoba světelného mlýnku - pro tento výklad svědčí nepravidelnej tvar planedky a skutečnost, že Toutatis ma jednu z nejchaotičtejsich drah ze vsech Zemi-krizujicich asteroidů. Toutatis byl poprvé pozorovanej 10. února 1934 jako objekt 1934 CT, avšak potom byl nadlouho ztracenej a znovu objevenej teprve v roce 1989.
Animace pochází ze série radarovejch snímků Goldstone DSN v Kalifornii s rozlišením 4 metry/pixel - všiměte si, že pro radarový vlny je ten šutrák docela průhlednej. Radarový snímky ukazujou, že Toutatis je nepravidelný objekt tvořený dvěma zřetelnými balvany o průměrech asi 4,6 km a 2,4 km. Je možné, že Toutatis vznikl se dvou původně oddělených těles, která obíhala kolem společného těžiště, postupně se k sobě přibližovala, až se začala dotýkat, nakonec z nich vzniklo jediné těleso jako “hromada suti” (“rubble pile”), obalená tlustou vrstvou meziplanetárního prachu (regolitu), takže vypadá jako jedno těleso. Pokud další pozorování zjistí, že se rotace zpomaluje, bude to nasvědčovat prvnímu výkladu, pokud se bude spíš zrychlovat, bude pravděpodobnější možností YORP efekt. Pokud by YORP efekt rotaci stále zrychloval, mohlo by to vést až k přetvoření planetky nebo dokonce rozdělení, vedoucí ke vzniku nového binárního systému. Série snímků vpravo pořídila čínská drůžice Chang'E 2, která průletu asteroidu asistovala ze vzdálenosti pouhých 93 - 240 km.
Zdánlivě obyčejný materiály jako jsou oxidy kovů ze středu periodický tabulky pro fyziky často vykazujou to nejsložitější elektronový a magnetický chování. To je způsobený tím, že jejich atomy obsahujou elektronový orbitaly různejch typů, který se vzájemně překrejvaj. Např. běžnej minerál magnetit α-Fe2O3 klame tělem - má napohled kovovej lesk a chová se jako magnet, ale jeho vodivost je poměrně nízká a při ochlazení už pod -18 °C náhle ztrácí i ferromagnetismus. U oxidů dalších kovů jako niklu, vanadu nebo manganu je podobný chování ještě nápadnější, protože maji kovovou vodivost a ta s klesající teplotou obvykle stoupá, zatímco tyto materiály svou vodivost při ochlazení ztrácej. Takto vzniklý izolanty se někdy stávaj vodivý, pokud se vystaví vysokýmu tlaku nebo napětí překročí určitou mez. Todlecto chování v 50.letech teoreticky vysvětlil americkej fyzik Neville Mott: podle něj tyto látky neizolujou proto, že jejich atomy maj pohyblivejch elektronů málo jako v normálních izolantech - ale naopak proto, že jich kolem sebe maji moc. Elektrony, který se na dálku odpuzujou, si vzájemně překážej a přestanou se vůči sobě volně pohybovat. Přirovnal bysem to k nízký promiskuitě v pracovním kolektivu, kde je buďto chlapů málo, nebo kde už má naopak každá ženská toho svýho.
Protože v magnetickejch materiálech se elektrony vzájemně ovlivňujou na dálku nejen svým nábojem, ale i svými spiny, fyziky zajímalo, zda k podobnýmu přechodu by nemohlo dojít i v důsledku magnetickejch sil. Před třemi lety se takovej materiál konečně podařilo nalézt. Herbertsmithit Cu3Zn(OH)6Cl2 je tmavomodrej oxychlorid mědi a zinku s výrazně vrstevnatou strukturou, objevenej v chilských horách v roce 1972. Za nízkejch teplot v silnejch magnetickejch polích se elektrony v d-orbitalech atomů mědi uspořádaj do vrstevnatý struktury, ve který si vzájemně překážej svými spiny (sou tzv. geometricky frustrovaný). Normálně za takovejch podmínek vznikne anti-ferromagnetickej materiál, kde jsou elektrony vzájemně orientovaný proti sobě svými spiny, protože v takovým uspořádání si překážej nejmíň. V herbertsmithitu ale atomy tvoří hexagonální strukturu (tzv. mřížku kagomé (či "kagomaj") pomenovanou podle výpletu japonskejch bambusovejch košíků kago), ve který si antiparalelní spiny v rozích trojúhelníků vzájemně kunkurujou. Část atomů mědi "neví", jak má svoje spiny zorientovat vůči sousedním atomům a přejdou do stavu tzv. kvantový spinový kapaliny, který by mohl mít význam pro kvantový počítače a jako záznamový médium ve spinotronice.
Další využití by spinový kapaliny mohly nalézt při hledání a popisu supravodivosti, protože spiny atomů mědi v herbertsmithitu jsou vzájemně silně kvantově korelovaný a vykazujou párování spinovejch fluktuací podobný Cooperovým párům v supravodičům s tzv. těžkými fermiony, jako sou slitiny plutonia (tzv. fermionové spinony bez náboje, přenášející pouze spin). Kagomé mřížka je magnetická obdoba hexagonální Wignerovy mřížky v Mottových izolantech, kde se navzájem elektrony odpuzujou svými náboji a který se modelujou tzv. plasmovými krystaly nebo některými koloidy. Na jejich podobnosti jde demonstrovat dualitu elektrostatickýho a elektromagnetickýho pole: náboje elektronů ve Wignerově mřížce se nemůžou hejbat, zatímco v kagomé mřížce naopak jejich spiny získávaj maximální pohyblivost. Některý fyzici se pokoušej spinovými kapalinami modelovat aji chování vakua, což má logiku i v éterovým modelu, páč fluktuace hustoty ve velmi hustejch plynech maji charakter vzájemně propletený houby resp. spinový pěny. Struktura magnetických domén se studuje na deuterizovaných krystalech pomocí NMR a rozptylem neutronů, který nemaj náboj a sou tudíž citlivý jen na magnetickou orientaci elektronovejch orbitalů.
Pulsary tvořeji přechod mezi černýma dírama a normálníma hvězdama. Jsou většinou tvořený neutrony s protony shromážděnýma na povrchu, zatimco hvězdy jsou tvořený mnohem řidšími atomy. Vznikaj gravitačním kolapsem hvězd, když nevydržej svou vlastní gravitaci a atomy křupnou a prolomí se. Přitom je část hmoty hvězdy odmrštěná do prostoru, zbytek tvoří velmi hustá neutronová hvězda obklopená masivním magnetickým polem, který vypaří všechno, co se octne v jeho dosahu. V případě že neutronová hvězda září, energie je uvolňovaná v podobě dvojice jetů, který jsou orientovaný v ose magnetickýho pole a rychle rotujou spolu s pulsarem. Tím že zasahujou do dráhy Země se záření hvězdy stává proměnlivý s periodou několik desítek milisekund až sekund a takovym blikavym hvězdám se pak říká pulsary. Ačkoliv je frekvence pulsarů poměrně stálá, neustále se plynule snižuje, protože hvězda ztrácí energii. Čas od času v nich ale jakoby něco křupne a otáčky pulsaru se během několika dní skokově zvýší. Záškuby pulsaru jsou občas během několika týdnů doprovázený pomalým návratem (poklesem) otáček na původní hodnotu - u některejch pulsarů se však otáčky nevrátí zpátky nikdy a pulsar pak novou rychlostí rotuje dál jakoby se nechumelilo. U starejch, pomalu rotujících pulsarů jsou otřesy kůry a záškuby málo běžný, zatimco rychle se zpomalující pulsary jako Vela nebo známej pulsar PSR B0531+21 v Krabí mlhovině sebou škubou docela pravidelně.
Astrofyzici předpokládaj, že za záškuby pulsarů můžou dva hlavní mechanismy, mající původ v povrchu a v nitru hvězdy. Povrch hvězdy je tvořenej několik kilometrů tlustou šlupkou silně stlačenejch protonů, který se vůči sobě nemůžou hýbat a taková vrstva je velmi křehká a rotuje jako jedno těleso. Jak se povrch hvězdy zpomaluje, čas od času povrch hvězdy křupne a rychlosti se vyrovnaj, přitom se část krusty rozdrtí a postupně zase zaceluje. Některý fyzici si myslej, že hmotnost kůry je příliš malá, aby způsobila podstatnější změny otáček. V takovým případě nastupuje další možnej mechanismus, podle kterýho dojde uvnitř pulsaru k přeskupení kvantových vírů, podle kterých rotuje supratekutá neutronová hmota uvnitř pulsarů. Zatimco víry unitř hvězdy jsou víceméně kulatý a připomínaj díry v ementálu, u povrchu hvězdy se jejich hustota snižuje a mají spíš tvar nudlí zavěšenejch jedním koncem k povrchu. Při přeskupení hmoty v pulsaru se na krátkou dobu víry od povrchu utrhnou a ten pak rotuje o něco rychlejc, než se k němu víry zase přichytí.
Fyzici z NCSU vyrobili "drát", kterej nepraskne a zachová si vodivost i při protažení na osminásobek původní délky. Tvoří ho tenká hadička ze elastickýho kopolymeru styrenu, ethenu a butadienu (SEBS) vyplněná eutektickou slitinou india a galia EGaIn s obsahem 75% Ga a 25% In a s vodivostí 29.4 · 10-6 Ohm/cm. Jako eutektická (z řečtiny "brzy tající") se označuje slitina s takovým poměrem kovů, při kterém teplota jejího tuhnutí je nejnižší a její existence bývá důsledkem toho, že dva materiály s různým poloměrem atomů při ochlazení obtížnějc tvoří pravidelnou krystalickou mřížku. Eutektický slitiny sou docela běžná záležitost a eutektikem je aji obyčejná cínová pájka, který taje při nižší teplotě než její složky. V případě india (bt. 157 °C) a gallia (b.t. 30 °C) taková slitina ztvrdne při 15.58 °C, takže za normální teploty zůstává kapalná. Díky tomu vzniká a odkapává už při vzájemným votíráním kousku gallia a india o sebe (YT video). Ohledně praktickýho využití vodiče mám určitý pochybnosti kvůli cenám gallia a india, jehož světový zásoby dojdou do několik desítek let.
Střela z děla směle letí, nadělá smetí z malejch dětí..
Higgsův boson, kterej se až doteď choval až podezřele vzorně - když ne přímo nudně - fyziky začal přizlobovat. Původně kompaktní signál při 125 GeV se začíná rozpadat na několik podle toho, zda je pozorovanej pomocí symetrickejch rozpadů za uvolnění gama fotonů nebo jinejch těžších částic. Pro připomenutí: Higgs boson je projev kvantovejch fluktuací vakua a studuje se sledováním symetrickejch rozpadů při srážkách urychlenejch protonů. Pokud dojde k symetrickýmu rozpadu na dvojice částic a antičástic, nebo dvojici fotonů a energie obou polovin rozpadovýho kanálu je stejnej, považuje se to za projev Higgsova bosonu. Podle teorie by se symetrický rozpady měly projevovat při stejný energii pro fotony i pro těžší částice, ale zatím se zdá, že rozpadovej kanál fotonů vykazuje asi o 1 GeV vyšší energii Higgsova bosonu než činí průměr 125 GeV, rozpadu zprostředkovaný gluony nižší a W/Z bosony ještě nižší. Rozdíly sou zatím malý a přičítaj se chybě v kalibraci jednotlivejch detektorů, ale směrodatná odchylka se s rostoucím objemem dat stále snižuje.
Pokud dosud přemýšlíte nad vhodnym dárkem, máte poslední šanci to napravid zakoupením vesmíru nebo některé z mnoha elementárních částic v podobě komfortního plyšového polštářku nebo praktické kuchyňské chňapky z polyesterového antialergenního materiálu. Srážení částic urychlených při polštářových bitvách ještě nikdy nebylo tak zábavné! Vesmír díky výplni z éterově lehké pěny s tvarovou pamětí plynule expanduje a na přání může být opatřen potahem v barvě mikrovlnného pozadí vesmíru.
Na videu vlevo je ukázka femtosekundovýho laseru s gigawattovým výkonem v pulsu. Průměrnej výkon takovejch laserů často neni větší než u laserovýho ukazovátka, ale díky tomu, že je soustředěnej do velmi krátkejch pulsů, je intenzita elektrickýho pole v pulsu taková, že ionizuje molekuly vzduchu, kterej se tim pádem mění v plasmu podobně jako v jiskrovým výboji. Vpravo od čočky je vidět vznášející se bzučící jiskřička, což je právě místo, kde dochází při každým pulsu k dielektrickýmu průrazu. Taková plasma silně absorbuje světlo a současně se chová jako čočka a proto se paprsek promítá na stěnu jako barevně se vlnící skvrna se zřetelnou filamentací. Dielektrický výboje ve vzduchu sou zajímavý samy o sobě. IMO by se mohly vyzkoušet pro termonukleární fůzi a maj i praktický využití ve spektroskopický analýze vzorků plynů i povrchu materiálů: k výboji dochází na dálku bez použití elektrod, takže se spektrum výboje neznečišťuje materiálem elektrody. V případě petawattovejch laserů je ovšem dielektrickej průraz v atmosféře krajně nežádoucí a proto se koncový stupně výkonovejch laserů uzavíraj do vakua.
Velmi krátký pulsy se získávaj v pulsních laserech v tzv. aktivně či pasivně zamčeným módu (mode locked laser). Normální nízkovýkonový lasery běžně pracujou v tzv. kontinuálním režimu, ale první typu laserů měly příliš malej zisk, takže se budily pulsama výbojky (což byl aji případ prvního rubínovýho laseru). Takovej laser pak vypouštěl světlo z rezonátoru při každým odrazu pulsu od jednoho ze zrcadel, který bylo polopropustný a když intenzita fotonový laviny přesáhla určitou mez, odrazná vrstva se jednoduše propálila a laser vyzářil puls ven. S ohledem na životnost laseru je lepší možností použití zrcadla se saturační absorbční vrstvou, což je nelineárně optickej materiál, kterej se při určitý intenzitě pulzu prosvítí a propustí paprsek ven (ono v podstatě každý opticky absorbující prostředí má svůj limit intenzity světla, nad kterým už jeho atomy nestíhaj absorbovat).
Zvlášť rychlý lasery obsahujou příměsový atomy (Ti nebo Cr), který sloužej jako saturační absorbér přímo v laserujícím prostředí a generujou sérii velmi krátkejch pulsů. Lasery s aktivním zamykáním místo saturační absorbce používá rychlej elektrooptickej modulátor (např. Kerrovu elektroptickou uzávěrku nebo Kerrovu čočku, měnící index lomu), což umožňuje frekvenci výstupních pulsů v určitých mezích řídit. Konečně u laserů buzenejch polovodičovejma diodama, který samy o sobě slušně laserujou jde využít vzájemný interference světla s nepatrně odlišnou vlnovou délkou a výsledný zázněje se ještě fokusujou čtyřvlnovým směšováním v nelineárně optickým vláknu.
Fyzici proměřili novej druch kvantovýho provázání mezi třemi fotony. V kvantový mechanice se částice nepřesouvaj prostorem, ale vynořujou se z něj a zase mizej jako kvantová vlna. Mezi dvěma částicema se přitom může objevit silnější nebo slabší korelace jejich komutujících veličin (spin), tzv. kvantový provázání. V praxi to znamená, že když se stav jedný částice pozorováním změní, stav tý druhý se změní okamžitě taky. Můžeme to modelovat plochým tácem, kterej je pokrytej kuličkama - když jednu zamáčkneme, okamžitě vyskočí na druhé straně jiná. Kvantově provázanej stav více částic je podobná záležitost, jen se jeho korelace vzájemně projevujou u víc částic tak, aby zůstaly splněný tzv. Bellovy nerovnosti. Technická náročnost takovýho experimentu však roste s počtem fotonů geometrickou řadou, páč pravděpodobnost udržení jednotlivejch kvantovejch stavů se násobí a součin tří malejch čísel je fakt malý číslo. Na rozdíl od hmotnejch elektronů kvantově provázaný fotony pochopitelně nestojej na místě, ale upalujou optickým vláknem rychlostí světla, takže je navíc nutný měření stihnout dřív, než celá trojice opustí svoje vlákna.
K výrobě kvantově provázanejch fotonů se používá tzv. ferroelektrickej krystal niobičnanu lithného (MgO:LiNbO3). Ten se chová při dopadu světla jako piezokrystal v zapalovači a při dopadu elektrický vlny vytvoří dvě nový (páč napětí se na piezokrystalu generuje při stlačení i uvolnění). Jelikož je takovej krystal současně dvojlomej jako islandskej vápenec, oba fotony se v něm propagujou různým směrem a lze je vzájemně oddělit lomem světla. Protože se obě vlny šířej různou fázovou rychlostí, k jejich synchronizaci se používá periodická struktura vytvořená opačně orientovanými doménami krystalu (tzv periodicky pólovaný nelineární krystal čili PPLN). Opačně orientované domény jsou nerozlišitelné svými lineárními optickými vlastnostmi (indexy lomu), ale mění znaménko nelineární konstanty druhého řádu. Konvertor vlnových délek pak tvoří několik centimetrů dlouhej úsek jednovidového vlnovodu vytvořeného v periodicky pólovaném krystalu LiNbO3, ze kterýho oba fotony nakonec vylejzaj současně se stejnou fází.
Povrch zmrzlý bubliny (video). Mrznutí bublin probíhá překvapivě pomalu, na to jak maj tenkou stěnu. Až bude mrznout, mužete si zkusit navršit hromadu zmrzlejch bublin pod balkonem pomocí bublinátoru.
Kerosenový lampy a petrolejky po celým světě spotřebujou tolik ropy jako námořní doprava, způsobujou požáry, popáleniny a rakovinu (7-9% uhlíku je konvertováno na saze), o globálním oteplování nemluvě. Jejich energetická účinnost je $3.80/klxh ve srovnání s $0.05/klxh pro LED. Gravitační lampa je novej gadget určenej pro rozvojový země, kterej je má nahradit (vimeo). Je to kombinace LED, dynama a kladkostroje se závažím, který tvoří pytel s kamením nebo pískem, ve kterým se současně lampa dodává. Závaží klesá a tim dodává energii jako u hodin s kukačkou. Cena lampičky má bejt pod deset dolarů (to je současná cena padesáti galonů kerosenu a měsíční průměrnej příjem v Burundi), na rozdíl od petrolejky však nepřitahuje komáry a na jedno natažení dokáže svítid asi půl hodiny. IMO na všechno, co se vyrábí mimo rozvojový země tyto země de-facto doplácej, ale uvidíme, jestli se ten vynález uchytí aspoň na západním trhu .
Bodliny dikobraza (Hystrix) sou přeměněný chlupy. V kůži vězí volně a hlodavec se s nima v případě nebezpečí umí nabodnout na útočníka. Pod dlouhýma tenkýma bodlinama se nachází ještě druhá řada kratších a tlustších ostnů, který se občas využívaj pro výrobu násadek plnicích per. Nebezpečí bodlin spočívá v povrchu jejich černejch špiček, kterej je pokrytej jemnýma dozadu obrácenejma šupinama, který se při pokusu o vytažení vzpříčí, současně usnadňujou zabodnutí ostnu do kůže. Todle chování by se mohlo využít pro spojování konstrukčních materiálů nebo při operacích.
Vložením třetího polarizačního filtru mezi dva zkřížený lineární polarizátory (fotografický filtry nebo polarizační fólie) se původně ztmavlá oblast stane průhledná. Je tomu tak proto, že každej polarizátor krom toho že polarizuje světlo ještě stáčí jeho rovinu polarizace. Na tomto principu fungujou aktivní prvky LCD a OLED displejů - přivedením napětí na vrstvu kapalnejch krystalů dojde ke změně úhlu polarizace a tím k propuštění světla mezi zkříženejma polarizačníma fóliema. Pokud se dostanete k vyřazenýmu LCD monitoru, nezapoměňte z něj polarizační fólie vybrat, páč se hoději k řadě zajímavejch pokusů.
Např. po vložení celofánový folie mezi dva polarizační filtry se objeví pastelový barvy a s rostoucím počtem fólií se efekt ještě zesiluje (YT video). Je tomu proto, že fólie je dvojlomná a natočení fólie způsobuje posun fáze světla mezi dvěma vrstvama s různým indexem lomu, který se tak změní na interferenční filtr (PDF). Na tomto efektu založili živnost i některý výtvarníci, který z celofánovejch fólií sestavujou tzv. polarty, který pak pod polarizačním filtrem hrajou jasnejma barvama. Některý z nich jsou interaktivní, tzn. návštěvníci výstavu můžou s polarizátorama točit a tím plynule měnit jeden obraz na druhej (viz ukázka dole). Zajímavý je taky prohlížení zmrzlejch okenních tabulí nebo ohejbání plastů mezi zkříženejma polarizátorama.
Ne, todle nejsou srnky - jen kolorovaný fodky jinejch fyziků (1, 2, 3). Na obr. vpravo je Einstein s Cordem Meyerem ze Světový unie federalistů, takto presidentem pacifistický organizace, která si kladla za cíl zamezid globálním jadernejm válkám tím, že se všechny národy spojej do jednoho... Einsteina právě sklíčeně poslouchá, jak mu Meyer vysvětluje stanovisko Ruska k podobnejm organizacím... Originelní fodky.
Jaxi postavid vlastní rubínovej laser. Je to první skutečně fungující typ laseru, sestrojenej v roce 1960 americkým fyzikem Theodorem H. Maimanem.Aktivní prostředí rubínového laseru je tvořeno krystalem syntetického rubínu (Al2O3), v němž jsou rovnoměrně rozptýleny trojmocné ionty chrómu Cr3+ v koncentraci asi 0,05 %. Osvětlí-li se krystal dostatečně intenzivním impulsem světla z xenonové výbojky, dojde k excitaci iontů chrómu. Fotony při své cestě od výstupní strany krystalu zpět ke vstupní vyvolají stimulovanou emisi fotonů z dalších excitovaných atomů atd a pokud je druhá z čelních stěn krystalu opatřená zrcadlem, dojde k novému odrazu již zesíleného světla zpět do prostoru krystalu. Rubínový laser díky svý nízký účinnosti pracuje obvykle jen v pulsním režimu. Délka budícího impulsu je několik desetin milisekundy a bez zvláštní konstrukční úpravy laseru trvá výstupní impuls přibližně jednu milisekundu a sestává z několika kratších impulsů (pasivní mode locking). Pokud se laser konstrukčně upraví, lze dosáhnout impulsu o době trvání řádově 10-9 až 10-12 sekundy. Další podobný stránky www.martiname.ic.cz , www.svetelektro.ic.cz, www.pokusy.chytrak.cz, www.rayer.ic.cz, www.elektronika.kvalitne.cz , www.pablox.cq.sk, www.elektrolab.wz.cz, www.elektrodilna.wz.cz
Nejjednodušší na amatérskou výrobu je ale barvivovej laser, při dostatečným buzení (200 W laserový ukazovádko s modrou nebo fialovou diodou) často ani neni třeba zrcadlovej systém, páč barviva maj vysokej zisk. Pro získání barviva je nutný vypláchnout alkoholem fluorescenční lihovou fixu nebo přelít náplň nerozlomený svítící tyčinky do malý skleněný nebo plastový kyvetky s rovnoběžnejma stěnama - čim delší, tim lepší. S trochou štěstí vám kromě budicího laserovýho paprsku z kyvetky vyleze i laserovej paprsek barviva, kterej poznáte podle odlišný barvy.
Číňani navrhli konstrukci solárních článků, která připomíná miniaturní nálevku na světlo (PDF). Měla by bejt tvořená membránou grafenu nebo sulfidu molybdeničnýho MoS2, která je napnutá přes malý otvory a uprostřed podepřená malým hrotem tak, aby došlo k jejímu prohnutí. Deformací polovodičů se snižuje šířka zakázanýho pásu a elektrony díky tomu cestujou ve směru gradientu pnutí k prohnutýmu středu, zatímco díry zase obráceně. To by mělo zlepšit účinnost oproti běžnejm solárním článkům, ve kterejch se elektrony a díry šířej difúzí bez preferovanýho směru. Téhož efektu by šlo dosáhnout jednodušše např. vytvořením tenký germaniový vrstvy na běžným křemíkovým článku. Ta má jinej rozestup mřížky a tak vyvolává mechanický pnutí, který funguje podobně jako prohnutí membrány. Výhoda grafenu nebo MoS2 je, že vydržej mnohem silnější pnutí. Ovšem aby membrána pohltila dostatek světla musela by bejt poměrně tlustá (monovrstva grafitu pohlcuje jen 2% světla) a s rostoucí tloušťkou membrány se její pevnost snižuje, protože roste četnost defektů.
MAK Současný MEMS gyroskopy je jen několik akcelerometrů spřaženejch dohromady, neobsahujou rotující pohyblivý součásti (se všema důsledkama, který z toho vyplývaj).
Detektory zrychlení, čili akcelerometry sou dnes běžná součást mobilů, notebooků a v řadě případech nahražujou drahý a poruchový gyroskopy. Najdeme jen v airbagech, kamerách, navigačních systémech i modelech helikoptér - prostě všude tam, kde je současně nutný detekovat pohyb a orientaci v prostoru. Sou to poměrně jednoduchý a levný zařízení a konstrukčně v podstatě představujou tzv. kondenzátorovej mikrofon: tvoří ho kondenzátor vyleptanej na křemíkovým čipu, jehož jedna elektroda je zavěšená na pružnejch nosnících. Při vibracích se změní vzdálenost mezi elektrodama a jejich kapacita, která se vyhodnocuje vysokofrekvenčním střídavým kapacitním můstkem (kondenzátor jehož elektrody jsou blíž a mají větší kapacitu propouští střídavej proud lépe). Elektrostatický měření je ale v principu vždy zatížený chybou, který způsobuje Coulombova síla mezi elektrodama, která se je snaží rozvibrovat a je jasný, že lepší by bylo snímat vzdálenost opticky pomocí laseru integrovaným na čipu. A právě tovýzkumníci z Caltechu (Kavli Nanoscience Institute) udělali (PDF)
Novej akcelerometr obsahuje hranatý závažíčko o rozměrech 200x50 µm a hmotnosti 50 pikogramů vyleptaný z vrstvy nitridu křemíku Si3N4 na křemíkovým čipu. Je zavěšený na čtyřech až dvaačtyřiceti teňučkejch (150 nm tlustejch) membránách vyleptanejch z téhož materiálu. Nitrid křemíku patří k jednomu z nejpružnějších známejch materiálů a rezonanční frekvence celý soustavy je asi 30 kHz, tzn. může snímat vibrace s frekvencí nejmíň poloviční. Jedna z hran závažíčka obsahuje jemný vyleptaný otvůrky, díky čemuž tvoří fotonický zrcadýlko, proti kterýmu je rovnoběžně vyleptaný další, umístěný pevně na čipu a obě tak tvořeji optickej rezonátor o šířce 200 nm a délce 20 µm pevně spojenej s tím mechanickým. Při výchylce závaží se mění vlnová délka rezonátoru a propouští tak monochromatický světlo laseru 1537nm s různou intenzitou. Navíc paprsek světla vibrace nosníčku zatlumuje a to tím víc, čím s vyšší frekvencí vibruje. To je důležitý, jinak by se akcelerometr při sebemenší výchylce na dlouhou dobu rozvibroval. Jediným omezením jeho citlivosti tak zůstává jen kvantovej pohyb atomů a akcelerometr musí být uzavřen ve vakuu, aby ho nerušil Brownův pohyb. Ukázalo se, že paprsek světla tlumí i tepelný vibrace atomů, jinými slovy ozářenej rezonátor se chová, jako kdyby byl chladnější než okolní prostředí. Tendle faktor taky významně přispívá k citlivosti rezonátoru. Samozřejmě je ještě možný celej akcelerometr chladit na teplotu kapalnýho dusíku anebo hélia a tím jeho citlivost ještě víc zvýšit. Na grafu vpravo je závislost citlivosti akcelerometru na frekvenci vibrací při různým počtu závěsů (4, 12 nebo 42). Hlavní problém praktickýho použití bude IMO spektrální šířka laseru, protože výzkumníci použili laser se spektrální šířkou 3 kHz, zatímco "kvalitní" polovodičový lasery maj běžně pásmo širší než 1 MHz. Hlavním problémem současnejch akcelerometrů totiž neni ani tak citlivost, jako dlouhodobá stabilita, resp. drift, díky kterýmu akcelerometr vykazuje nenulový zrychlení i tehdy, když se s nim nehejbá.
Srovnání růstu huseníčku jarního (Arabidopsis thaliana) v agarovým gelu na Zemi (vlevo) a v beztížným stavu na oběžný dráze na orbitální stanici ISS (vpravo). Huseníček se pro tyto pokusy používá proto, že je to drobná jarní rostlinka, jejíž strategií je vyrůst a odkvést dřív, než ji zastíní všechny ostatní (tzv. jarní efemer). Díky tomu roste velmi rychle a při pokusech nezabere moc místa. Ve vesmíru maji rostliny kratší a hustší kořínky, protože růstový buňky, který zprostředkovávaj směr růstu ve směru gravitace (tzv. geotaxi) v beztížným stavu nevěděj, co maj dělat. V pozemskejch podmínkách se tyto buňky začnou prodlužovat, jakmile kořínek začne růst vodorovně a tím jeho růst usměrní směrem dolu. Většina rostlin ovšem při vývoji kořenů nespoléhá jen na gravitaci, ale taky na směr světla, gradient vláhy a živin, proto ani v beztížným stavu nejsou úplně bezradný a nezačnou např. vrůstat zelenou částí do gelu. Díky tomu se jim ve vesmíru daří docela dobře.
V souvislosti s honbou za vyšší frekvencí a rychlostí elektronickejch obvodů jde pozorovat zřetelnej přesun zájmu k polovodičům s vyšší šířkou zakázanýho pásu, protože u nich se volný elektrony pohybujou dál od jádra atomu a tim pádem vyšší rychlostí. Začalo to už v minulým století germániem (šířka zakázanýho pásu 0.67 eV), od kterýho se přešlo ke křemíku (1.11 eV) a vysokofrekvenční obvody používaj arsenid gallium GaAs (1.43 eV) a nitrid gallia GaN (3.4 eV). Dnes ovšem inženýři šilhaj ještě po širším zakázaným pásu, např. se testujou integrovaný obvody z karbidu křemíku SiC (3.3 eV) a dokonce z diamantu (5.5 eV). Dole je ukázka oplatek z nitridu galia a karbidu křemíku. Je na nich od pohledu vidět, že to sou spíš izolanty, než polovodiče - sou průhledný, protože hrana absorbčního pásu se posouvá mimo viditelný spektrum tim víc, čim je šířka zakázanýho pásu větší.
S rostoucím šířkou zakázanýho pásu u polovidičů ale vzrůstá riziko lavinovitýho elektrickýho průrazu. Pro izolanty jako je např. křemen je šířka zakázanýho pásu skoro 9 eV a kdybysme z něj udělali diodu, tak se rači prorazí jiskrou, než aby začala vodit. Diamant a bornitrid vydrží nejvyšší statický napětí, ale elektronový laviny jde pozorovat už v galium arsenidu, kde se využívaj prakticky (Gunnův jev). Protože ale elektrickej výboj je řetězovitá reakce, jde potlačit tím, že napětí aplikujeme po velmi krátkou dobu, než se elektrony stačí urychlit. Protože od izolantu čekáme vysokou pracovní frekvenci, toto omezení v principu nevadí. V nedávný studii se testoval fotoelektrickej jev v křemenu se dvěma zlatejma elektrodama ve vzdálenosti 50 nm, na kterej se svítilo extrémně (125 eV) ultrafialovejma pulsama o délce 4 femtosekund a polarizací kolmou na elektrody tak, aby se do nich neindukovalo elektrický pole pulsu. Za tak krátkou dobu vlna světla urazí jen půldruhý periody a vzorek křemenu se přitom stal po dobu 1 femtosekundy vodivej aniž došlo k jeho trvalýmu průrazu. To znamená, že obyčejnej křemenný sklo muže spínat proud s 100.000x vyšší frekvencí, než je nejrychlejší tranzistor z GaAs pracující asi při 800 GHz (což je samo o sobě 200x vyšší frekvence, než se kterou pracujou dnešní mikroprocesory). Prostor pro budoucí zrychlování elektroniky je tu tudíž značnej a navíc křemen je levnej a dostupnej materiál.
Pro případ, že byste si chtěli tydle pokusy doma sami ověřid přikládám krádkej návod na přípravu ultrakrátkejch pulsů v extrémně ultrafialovým voboru (XUV), páč to je samostatná věda. Takový pulsy se vyráběj tak, že se ultrakrátký pulsy infračervenýho pulsního laseru Ti:Sa naperou do pramínku plynu (helium, neon) vypouštěnýho pomalu do hlubokýho vakua. Vzájemnejma srážkama atomů ve vysokejch rychlostech se vybudí elektrony na vysoký energetický hladiny podobně jako při srážkách míčků Astroblaster. Atomy plynu pak vyzařuje ještě kratší záblesky světla v dalekým ultrafialovým oboru, který se musej zfokusovad a odrazem na difrakční mřížce zbavid nižších harmonických frekvencí.
Co to sou Diracovy elektrony a k čemu sou dobrý? V supravodičích a v některejch dalších materiálech (graphenu) jsou elektrony vůči sobě navzájem silně stlačený. Takový elektrony se nemůžou volně pohybovat a vykazujou tzv. "zitterbewegung", čili typ kvantovejch fluktuací podobnej fluktuacím hustoty v plynu: střídavě se rozpouštěj a zase vynořujou z kvantovejch fluktuací vakua. Tohle chování si můžete vyzkoušet na tomdle Java appletu, když částici pomocí myši přetáhnete do potenciálový jámy (viz animace níže). V systému takovejch elektronů se náboj přesouvá tak, že se elektron na jednom místě jakoby rozpustí a o kus dál se jeho vlna zase vynoří asi tak, jako když zatlačíte kuličku do plochýho tácu souvisle pokrytýho dalšíma kuličkama. Náboj elektronů se přitom přesouvá v podobě virtuální nehmotný částice vysokou rychlostí, která neni závislá na napětí a šíření náboje proto neni rozptylovaný pohybama atomový mřížky - díky čemuž se materiál chová jako supravodič. Díky relativistický rychlosti je nutný do kvantovejch rovnic započítat Lorentzovu transformaci, což poprvé na počátku 30.let minulého století provedl Dirac, a proto se tomudle stavu elektronů říká Diracovy elektrony. Jsou to tedy elektrony, který díky prostorovejm omezením nucený kmitat na místě tak, že jejich kvantový vlny se střídavě vypařujou a zase kondenzujou a neustále tak mění entropickou šipku času.
Pro Dirakovy elektrony je tedy významný to, že kmitaj na místě napříč časovou dimenzi časoprostoru a chovaj se tak jako skalární, podélná vlna vakua. Takový elektrony slabě interagujou se světlem, který tvoří převážně příčný vlny - např. graphen je přes svou vysokou vodivost mnohem průhlednější než kovy a jeho propustnost je ovlivněná jen jemnou strukturní konstantou. Naopak takový skalární elektrony silně interagujou se skalárníma vlnama vakua, což sou v éterový teorii vlny gravitační a projevujou se jako tzv. reliktní šum. Můžem si to znázornit modelem tvořeným plováky na vodní hladině, který jsou od sebe vzájemně držený pružinama (který představujou analogii odpudivejch sil mezi elektrony). Pokud mezi takový plováky vnikne vlna, je jimi postupně zatlumená v důsledku vzájemnejch srážek mezi plováky. Ale pokud plovákum zabráníme ve vzájemný interakci tím, že jim umožníme kmitat jenom nahoru a dolů po vodicích tyčích, pak takový systém bude interagovat jen s vlnama ve svislým směru a povrchový vlny pohlcovat nebude. Protože gravitační interakce je zprostředkovaná skalárníma vlnama, který vůči pozorovateli chovají jako mikrovlnnej šum vakua, uspořádanej pohyb Diracových elektronů v supravodičích vede k odstínění gravitace. A naopak, pokud se na elektrony v supravodičích přivede napěťovej výboj, pohnou fluktuacema vakua nadsvětelnou rychlostí po celém svém průřezu jako tzv. gravitační paprsek, který přenesou tento impuls nadsvětelnou rychlostí na vzdálený objekty i přes pevný přepážky. Tyto zajímavý interakce koncem 90. let objevil ruskej fyzik Podkletnov při svém pobytu ve Finsku a jejich teorii zpracovala dr. Ning Liová, spolupracovnice Marshallova centra. Supravodiče tak představujou základní materiál pro studium gravitačních vln a jejich interakcí.
Funkce solárních článků se podobá využití energie deště dopadajícího na nakloněnou střechu. Sklon střechy je tvořenej gradientem potenciálu na rozhraní dvou polovodičů, čili rozdílem elektronegativit polovodičů tvořících PN přechod. Fotony dopadaj na střechu a vyrážej z ní elektrony, který pak stékaj ze střechy jako kapky a generujou elektrickej proud. V ideálním případě by měly bejt kapky vymrštěný ze střechy jen takovou silou, aby hladce dopadly na střechu, nerozstřikovaly se a byly po ní hladce svedeny dolu. Jenže fotony slunečního světla mají i vyšší energii a atomy mřížky se vzájemně srážej jako míčky Astroblaster a tak elektrony často vyskakujou z povrchu polovodiče, odrážej se od něj a zase padaj zpátky a tento podíl energie tzv. horkých elektronů je pro další využití ztracenej. Fyzici pro zachycení horkejch elektronů využívaj různý triky - např. solární článek pokrejvaj nanokuličkama oxidu titaničitýho, kvantovejma tečkama nebo vrstvama dalších polovodičů, který pohlcujou rychlý elektrony jako vrstva pěny pokrývající střechu. Zpomalený elektrony sou pak injektovaný zpátky do PN přechodu.
Novej trik byl nedávno navrženej výzkumníkama z Princetovnu a přirovnal by sem ho k zakrytí střechy jemnou síťkou. Na horní plochu článku je napařená tenká vrstva zlata s pravidelnejma dírama o průměru 170 nm, která funguje jako pružný plasmonický zrcadlo pro rychlý elektrony, zachytávající horký elektrony a vracející je zpět. Ztráty energie horkejma elektronama však tvořeji jen část celkovejch ztrát. K dalším ztrátám dochází jednoduše tím, že se světlo odráží od jednotlivejch vrstev solárního článku zpět. Zlatá nanomřížka pomahá i tady, pokud je průměr děr vyladěnej tak, aby propouštěla jen krátkovlnný záření, dlouhovlnný záření rozptylující se od vnitřních struktur PN přechodu odráží zpět do solárního článku a tim ho recykluje. To je způsobený tím, že vlny elektronů na povrchu zlata v otvorech mřížky při určitejch vlnovejch délkách rezonujou jako stojatý vlny a tím efektivně bráněj unikání světla zpět ze solárního článku jako pásmová zádrž v antenních obvodech.Na obr. uprostřed je srovnání odrazivosti původního solárního článku (fialovej vzorek) s vzorkem s napařenou zlatou nanosíťkou, kterej je napohled daleko tmavší. V důsledku téhle jednoduchý úpravy účinnost polymerních solárních článků vzrostla hned o 175%. Zlatá vrstva sice solární baterii prodražuje, ale ve srovnání se stále víc nedostatkovým průhlednýma ITO elektrodama na bázi india je cenovej rozdíl čím dál míň kritickej. Vrstva zlata je na rozdíl od ITO navíc ohebná a umožňuje články vyrábět z plastu nebo nanášet na fólie.
Japonská firma SHARP vyvinula solární články s rekordní účinností 37.7%. V tomdle přehledu najdete i články s účinností kolem 44%, ale ty vyžadujou pro svůj optimální účinnost koncentrátory a chlazení. Solární články od Sharpu naproti tomu fachaj aji za denního rozptýleného světla a používaj tři heteropřechody v tandemu pečlivě vyladěný tak, aby zachytávaly co nejvíc slunečního spektra. Věc se má totiž tak, že každej polovodičovej přechod zachytává energii teprve od určitý vlnový délky danou tzv. šířkou zakázanýho pásu. Čim je tato šířka nižší, tim víc energie může polovodič ze spektra zachytit, ale současně tím nižší je napětí, který tím pádem získáme. Teoretická účinnost takovýho polovodivýho přechodu tudíž nemůže překročid tzv. Shockleyův-Queisserův limit, odvozenej v roce 1961 (cca 33%). Podobně jako u vodních přehrad je tedy záhodno polovodičový přechody řadit do kaskády a to tak, aby každej polovodičovej přechod generoval přibližně stejnej proud, tzn. se slunečního spektra sbíral stejnej počet fotonů. Například dvouvrstvý články mohou takto dosáhnoud teoreticky účinnosti 42 %, třívrstvý 49 %, limit pro nekonečnej počet vrstev je cca 86 %. Průhledný žlutý polovodiče na bázi indium-galium-fosfidu sou zákonitě nahoře, a propouštěji dlouhovlnnou oblast spektra, která je zachycovaná gallium-arsenidovým přechodem pod ním a zbylý infračervený paprsky sbírá indium-gallium-arsenidová vrstva pod ním. Články sou prťavý a určený pro napájení mikroelektroniky, kde je třeba šetřit místem. Velkoplošný články používaný v solární energetice neoptimalizujou účinnost, ale cenu za kWh a jejich účinnost se pohybuje mezi 15 - 20%.
Isaac Asimov: Každá dostatečně pokročilá technologie je nerozlišitelná od zázraku
Todle je zatim nejpodrobnější gravitační mapa Měsíce, pořízená NASA pomocí dvojice sond GRAIL (Ebb a Flow), velmi podobný sondám GRACE, který zkoumaly gravitační pole Země. Sondy od ledna 2012 obíhaj Měsíc v polární rovině ve výšce asi 55 km ve vzdálenosti 200 km od sebe. Pomocí laserovýho interferometru se měří jejich rozestup, kterej je ovlivněnej přeletem nad místem s různou intenzitou gravitačního pole. Na tuto vzdálenost je přesnost měření mnohem tenčí než lidský vlas, takže se jedná o opravdu citlivý měření. Když se odečte vliv převýšení terénu, zbývaj tzv. Bougerovy gravitační anomálie (fleky na obr. vpravo). Je zjevný že většina z nich koreluje s polohou impaktních kráterů - to když na měsíc dopadlo hustší železnej meteorit, někdy je však místo dopadu naopak lehčí. Odvrácená strana Měsíce je posetá krátery mnohem hustěji, což indikuje, že většina impaktů byla k Měsíci zavlečená Zemí v době, kdy rotace Měsíce kolem Země se již stala vázanou (Měsíc se k Zemi natáčí stále jednou stranou) Gravitační měření dokážou rozlišit i gravitační anomálie (např. geologický zlomy), který v terénu nejsou viditelný. Na obr. vpravo je zlom v Novém Mexiku známej jako Ship Rock, kterej vyplnilo magma ze zemskýho pláště a eroze odolnější materiál zviditelnila. Lunární zlomy jsou často 50x delší a 1000x širší, ale kvůli absenci eroze na Měsíci by bez gravitačních měření zůstaly pro lidský oko skrytý. Jelikož se jejich poloha neshoduje s polohou kráterů, je zřejmý, že vznikly mnohem dříve. Gravitační měření taky odhalily, že tloušťka měsíční kůry se pohybuje v rozmezí 34 - 43 kilometrů, což je asi o 10 km méně, než činily původní odhady. I při takový tloušťce složení měsíční kůry zůstává podobný tomu na Zemi - což částečně podporuje teorii, že Měsíc vznikly vymrštěním části Země na oběžnou dráhu při gigantickým dopadu dalšího tělesa před cca 4 miliardami let.
Po krávách a srnkách(!) sou kapři (Cyprinus carpio) další živočichové, který se dokážou orientovat podle geomagnetickýho pole (když ovšem nepočítáme další ryby, ptáky a netopýry, který podle něj lítaj). Opět to zjistili český vědci vedený Hynkem Burdou a Pavlem Němcem při nočním studiu kádí s vánočními kapry. Pro představu o experimentálním rozsahu studie: v prosincovém týdnu 2011 bylo vyhodnocena poloha 14.537 kaprů v 80 kádích na 25 lokalitách, celkem bylo provedeno 817 pozorování. Směr nátoku hadice s čerstvou vodou je pro orientaci kaprů irrelevantní. Jak je ale vidět, kapři v kádi nemaj moc volnýho místa a tak jde o systém značně umělej. Je nutné uvést, že zdaleka ne všichni s pozorováním Čechů souhlasej (z našich např. Pekárek) a čujou souvislost s geopatogenníma zónama a podobnou paravědou - s pozorováním v terénu si ovšem dá práci už jen málokdo.
Muzeum firmy Mercedes Benz ve Stuttgartu je od roku 2007 domovem největšího umělýho tornáda na světě (YTvideo). Má výšku 34.4 m a oficiálně slouží k odvětrávání prostor muzea při požáru. Systém trysek fouká vzduch po celé výšce tornáda tangenciálním směrem, zeshora se vzduch odsává výkonným ventilátorem, čímž se v atriu muzea vytvoří turbulentní proudění. IMO fake, páč by je to vcuclo...:-(
Kolimátor čili zaměřovač je optický zařízení, které se upevňuje ke zbrani před mířidla nebo místo nich a řeší problém se střídavým zaostřováním mířidel a cíle. Průhledovej kolimátor je tvořenej lehce postříbřeným polopropustnym sklíčkem, který ale může z druhé strany (zpředu ke střelci) viditelně svítit, což střelce prozrazuje, proto se používá jen tam, kde toto chování nevadí (např. v avionice - viz ukázky zaměřovačů níže). Umožňuje přesné a rychlé zamíření i ve tmě. Do kolimátoru lze hledět jen jedním okem, proto se ztrácí plastický vjem světelného bodu a ten se promítá jakoby do nekonečna.
Neprůhledovej kolimátor je místo toho složenej ze zrcátka a světelný diody. Vnějškově se podobaj puškohledům, je v nich však zdroj světla (LED), který vysílá paprsek proti čočce s antireflexní úpravou a na rozdíl od průhledového kolimátoru nemá demaskující účinek. Střelec se na něj však musí dívat oběma očima a tečku zrcadlící se na zrcátku umísťuje přes cíl. Na obr. vlevo nahoře je průhledovej zaměřovač leteckýho simulátoru P 51d, bral v úvahu relativní rychlost letounu a rychlost střely a prováděl potřebný mechanický korekce. Dole je výkres jednoduchýho německýho kolimátoru C/12A Revi, používanýho za II. svět. války a optický schema nejpoužívanějších typů kolimátorů.
Pro většinu hmyzu je vodní hladina pastí, ve které se stane kořistí číhajících vodních predátorů. Výjimkou sou asi půl centimetru dlouzí pacvrčkové druhu Xya capensis, který žijou v Jižní Africe a po zemi se pohybujou dlouhými skoky. Ani po vodní hladině nechodí, ale odrážej se od ní svými zadními končetinami, který maj struktury podobné listům pádla s pružinou, tvořenou elastickým proteinem resilinem. Při skoku se pacvrček odrazí zadními končetinami tak silně, že proniknou pod povrch vody. Tento pohyb současně pružiny uvolní, „pádla“ se zapřou do vody a stlačí ji dolů, což pacvrčka vymrští z vody. Výška skoku, kterej doprovází hlasitý mlasknutí, přitom může dosáhnout až 10 cm, čili 18násobek délky těla pacvrčka. Výzkum by se mohl stát základem nové olympijské disciplíny skoků z vody.
Výzkumníci Riceovy university si myslej, že solární kolektory by pracovaly účinněji, kdyby zahřívaly přímo obarvenou vodu, např. suspenzi nanočástic. Zkoušeji se částice uhlíku, nebo zlatem potažené částice oxidu křemičitého. Odpadaj tim problémy s přestupem tepla přes stěnu kolektoru a využití energie je lepší. Účinnost této přeměny solární energie na teplo činí zhruba 24%, zatímco u běžného fotovoltaického článku je to asi 15%. Takový uspořádání např. umožňuje vodu přivést do varu, i když je celá trubka kolektoru obklopená ledem (YT video). Problém tohoto přístupu je v tom, že trubky kolektoru pak musej bejt průhledný (prakticky tedy ze skla), což přináší řadu technickejch problému (praskání při změnách teplot) - nehledě na to, že sklo samo značnej podíl světla odráží a muselo by se upravit antireflexní vrstvou. Problémy vznikaj taky s usazováním nanočástic, zanášením kolektorů apod.
Ledový květy se vzácně tvořej za mrazivýho větru (pod -22° C) na rychle zamrzajícím ledu v polárních oblastech. Vznikaj kondenzací vodních var sublimujících z ledu, dokud je ledová vrstva tenká a stačí přenášet teplo od vody v oceánu. Na rozdíl od jinovatky, která se tvoří při inverzi v našich krajích ledový květy jsou slaný a to až 3x víc než mořská voda. Vrstva zamrzajícího porézního ledu na povrchu totiž vytěsňuje roztok solí k povrchu, kde se koncentruje a slaná voda po krystalech vzlíná do výšky (solanka má menší povrchový napětí než čistá voda). Působením slunečního světla se ze solí zachycenejch v ledovejch květech můžou tvořid oxidy chloru a bromu, narušující ozonovou vrstvu v polárních oblastech.
Před několika dny se po internetu šířily zvěsti o "historickým objevu" na Marsu, které do světa vypustil vědecký šéf mise Curiosity John Grotzinger - shodou okolností v době, kdy Kongres schvaloval Obamův rozpočet výzkumu pro nový rok. Realita však byla podstatně skromnější - dnes byly na konferenci zveřejněny výsledky z přístroje SAM (Sample Analysis on Mars), který analyzuje marsovskou půdu na základě analýzy výparů ze vzorků zahřátých na cca 980 °C v pozlacené pícce s použitím TLS (Tunable Laser Spectrometer) - viz obr. vpravo. V roce 2008 sonda Phoenix, která přistála v oblasti severního pólu rudé planety, objevila trochu překvapivě v marsovské půdě chloristany. Ty jsou součástí raketového paliva, takže prvním podezřelým byly brzdící motory statické sondy Phoenix, tato varianta možnost však byla později vyloučena. Chloristany se v přírodě vyskytujou v chilské poušti Atacama, kde vědci taky testujou zařízení pro Mars díky její podobnosti s Marsem a kde vznikaj fotochemickou oxidací chloridů přítomných v půdě. Analyzátor SAM nyní ve vzorcích více méně potvrdil existenci chloro a dichloromethanu, který vznikaj reakcí organickejch sloučenin s chloristanem, jak ukázaly už první analýzy sond Viking z roku 1975. Vzhledem k tomu, že odběr proběhl daleko od místa přistání, nemělo by být tentokrát na vině raketové palivo, ale zdrojem uhlíku mohly být organická rozpouštědla použitá k čištění sondy před startem, nebo uhlíkaté meteority - chondrity, které na Mars neustále dopadají. Samotné organické molekuly, o nichž se předtím spekulovalo, tedy zatím s jistotou nalezeny nebyly - za to se podařilo ve výparech dokázat vodu, kyslík, oxid uhličitý a oxid siřičitý.
V Praze na Fyzikálním ústavu AV ČR v současnosti sestavujou první ze čtyř laserů, které se stanou součástí výzkumného centra ELI Beamlines. Neni to žádnej megalaser, jeho předností má být laditelnost a vysoká frekvence pulsů: 80 milionů pulzů/sec o délce trvání asi pěti femtosekund (pěti biliardtin sekundy) . S výstupním výkonem 300 W laser nakonec zabere celej stůl, ale zatím se kompletuje jen jeho vnitřní, budící část. Další tři lasery - včetně nejvýkonnějšího petawattového - jsou sestrojovány ve spolupráci s dalšími společnostmi. Propagační film o projektu ELI stáhnete zde, další materiály PPS 1, 2, 3
Srdcem laseru je malej krystalek ze safíru dopovaného vanadem. Laserový paprsek komerčního laseru Verdi V6 excituje (vybudí) atomy titanu, které potom vysílájí světlo o velmi širokém spektru. Kratším pulsům nutně odpovídá větší šířka generovaného spektra, jelikož časový průběh pulsu je svázán s jeho spektrem Fourierovou transformací. Napravo je potom vidět část optického vlákna o délce 15 metrů, kterým se světlo vycházejícího z krystalu vyvádí z laseru aby bylo dále zesilováno na diodama čerpanejch tenkejch discích Yb:YAG. V této fázi má paprsek velmi malou energie, na papíře je vidět jako červená tečka, ale pro kamery v mobilních telefonech krystal září jasně fialově v infračerveným oboru v okolí 800 nm. Díky krátké době trvání lze použitím difrakčních kompresorů pulsu dosáhnout po krátkou dobu vysokých výkonů až řádu terrawattů. Tak ultrakrátký pulsy již vyžadujou vakuovou aparaturu, protože jinak dochází k dielektrickýmu průrazu a pohlcování paprsku excitovanejma molekulama vzduchu. Další tři lasery - včetně nejvýkonnějšího petawattového - jsou sestrojovány ve spolupráci s dalšími společnostmi.
Budování laserovýho centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech provázejí od samýho začádku kontroverze, přestože vědecká část projektu je z velký části hrazenej z rozpočtu Evropský Unie - a to jen tehdy, pokud budou dodržený šibeniční termíny projektu. Celkové náklady mají činit sedm miliard korun, roční náklady se odhadují na 400 - 500 milionů korun a mají být po dobu příštích pěti let hrazeny ze strukturálních fondů EU. Mandatorní výdaje však placený nejsou a představujou pro Akademii věd značnou rozpočtovou zátěž (např. vykoupení pozemků pražského Arcibiskupství). Strukturální fondy EU i novej zákon o nabídkovým řízení ve veřejnejch zakázkách vyžaduje delší lhůty, než umožňujou termíny projektu a je nutné je obcházet. Rozpaky působí i platový podmínky vyhražený pro tento ústav: aby se výzkum dostal na mezinárodní úroveň, je nutné do něj nalákat fyziky ze zahraničí a tak výše platu (76.000,- - 210.000 Kč/měsíc) způsobuje údiv i závist vědců na ostatních pracovištích AV, kde je platová úroveň několikanásobně nižší.
Výzkumníci z Wake Forrest University vyvinuli novej typ elektroluminiscenčních panelů (FIPEL) s uhlíkovými nanotrubkami. Svítí čistě bíle a účinností je údajně srovnatelnej s LED. Je tvořenej vrstvou organickýho polymeru na bázi polivinylkarbazolu a polyvinylidenfluoridu, kterej je polární a vodivej, takže přenáší elektrický pole. Uvnitř matrice jsou uhlíkový nanotrubky, který rozváděj napětí jako nanodrátky a svýma koncema injektujou nosiče nábojů do molekul barviva tvořenejch dipyridyl komplexy iridia, který následně fluoreskujou. A tam bude zřejmě hlavní problém nový technologie, páč iridium je šíleně drahý. Pochybnosti mam taky o životnosti celýho systému, protože bipyridyl komplexy nejsou nijak zvlášť stabilní (zkoušely se v solárních článcích pro fotochemickejch rozklad vody. Dokať teda hoši nenajdou levnější materiál pro svůj vynález, zůstane jejich panel jen jedním z mnoha výsledků základního výzkumu.
Na animaci vlevo je vidět vznik tzv. Lichtenbergovejch obrazců. Do bloku plexiskla jsou z urychlovače nastřelený elektrony a zkratováním se vybijou. Teoreticky by bylo možný postup několikrát opakovat a blok plexiskla použít jako paměťovou buňku, která si pamatuje svůj vybitej nebo nabitej stav. Na velmi podobným principu fungujou tzv. paměti FLASH, který se dnes používaj jako paměťový média v klíčenkách (tzv. "fleškách") a tzv. SSD (solid state disk). Akorád místo plexiskla se používá mnohem tenší oxidová vrstva a díky tomu i nabíjecí napětí je mnohem nižší (cca 12 V). Pokud ste pochopili princip, asi je vám hned jasný, že při každým vybití materiál degraduje, protože v něm výboj vypálí cesty. V případě oxidový vrstvy samozřejmě k záblesku nedochází, přesto urychlený elektrony opouštějící paměťovou buňku její strukturu při každým vybití trochu narušej. Zhruba po 10.000 zápisovejch cyklech je paměťová buňka na konci svý životnosti. Díky tomu každá FLASH paměť obsahuje samoopravný mechanismy, který vadný bloky buněk zamknou pro další zápis, aby nedocházelo ke ztrátám uloženejch dat. Mnozí výrobci s chutí rámec opravnýho mechanismu překračujou a po určitým počtu zápisovejch cyklů jednoduše FLASH vyřadí z činnosti (u podobnejch spotřebičů se tomu říká "řízená životnost", nebo prostě "zabudovaný kurvítko"). Spotřebitel je díky tomu nucen si koupit paměť novou ještě dříve, než vyprší její fyzická životnost.
Ale naštěstí existujou i progresívní výrobci, jako Taiwanská firma Macronix, který využívaj toho, že obvody paměti mají přehled o počtu zápisů do jednotlivejch bloků paměti. Degradovanou paměťovou vrstvu de totiž přímo v paměti oživit proudovým pulsem tak, že materiál rekrystalizuje a vrstva pak funguje zas jako nová. Tímto způsobem je možný životnost FLASH paměti prodloužit teoreticky na nekonečno, prakticky se dosahuje asi desetitisícinásobný prodloužení životnosti (tj. cca 100 milionů zápisovejch cyklů). Firma Macronix nevyvíjela toto řešení od samýho začátku, ale využila výhodný vlastnosti jinýho typu paměti, tzv. phase-change memory (tzv. paměti s fázovou změnou, PCM), který pracujou s materiály podobným chalkogenidovým sklům na tzv. přepisovatelnejch DVD. Chalkogenový prvky jako síra, selen a tellur a jejich slitiny totiž mají tu zajímavou vlastnost, že při roztavení a rychlým ochlazení zachovávaj svou amorfní strukturu (na videu vpravo vidíme, že roztavená síra zůstane pružná a "gumová"). K rekrystalizaci dojde teprve postupně a lze ji urychlit zahříváním pod bod tání. Takový materiály lze tudíž přepínat dvěma tepelnými pulsy mezi amorfním a krystalickým stavem (laserem na přepisovatelnejch DVD, elektrickým pulsem v integrovanejch pamětích). Krátkej ale silnej puls materiál roztaví a ten vychladne ve skelným stavu. Dalším slabším ale o něco déle trvajícím tepelným pulsem vzniklý sklo rekrystalizuje. A právě tadle fázová přeměna, která kompletně obnoví strukturu materiálu paměťový buňky se používá i pro regeneraci FLASH pamětí firmy Macronix. Paměťový buňky jsou každejch 30 µm vybavený malým odporovým topítkem, který je jednou za čas zrekrystalizujou a tím zregenerujou.
Dotykový displeje čeká další zhoršovák, který je přiblíží k ovládání vícetlačítkovou myší. Vestavěnej mikrofon snímá zvuky při klepnutí, v reálným čase vyhodnotí jejich audiospektrum pomocí rychlé Fourierovy analýzy (viz obr. uprostřed) a podle toho rozezná, zda se na obrazovku kleplo břiškem, špičkou, nehtem nebo kloubem prstu. To umožňuje přidat do aplikací např. kontextový menu, pokud se na ně klepne kloubem místo bříškem prstu. Demonstrační aplikace pro malování prstem asi nebude mít velký praktický použití, ale dobře ilustruje princip (vimeo). Technologii FingerSense uvedla na trh kalifornská firma Qeexo.
Pískový kyvadlo je závaží, který po rozkmitání ve vrstvičce jemnýho písku kreslí Lissajousovy (čti "lisažúovy") křivky. Ale v roce 2001 pokus údajně přerušilo zemětřesení v Olympii ve státě Washington o síle 6.8 Richtera. Seismologové uváděj, že "růžička" ve středu obrazce odpovídá vysokofrekvenčním záchvěvům (podélným vlnám), které z epicentra dorazily jako první, zatimco oscilace po obvodu odpovídaj příčným vlnám, který z epicentra dorazily po Zemským povrchu.
Při pozorování hnědého trpaslíka (malý chladný hvězdy) Rho-Oph 102 v souhvězdí Hadonoše o hmotnosti 60 Jupiterů radioobservatoří ALMA byly ve vnější části jeho plynoprachového disku nalezeny oxid uhelnatý i prachová zrna o velikosti řádově v milimetrech (video). Takový částice by se u hnědého trpaslíka neměla vyskytovad, protože podle současnejch teorií jsou vzájemné rychlosti částic příliš velké a díky tomu materiál v disku nemůže být tak hustý. A když už se taková větší částice vytvoří, tak by měla rychle spadnou směrem k trpaslíkovi. Objev naznačil, že kamenné planety mohou být ve Vesmíru ještě běžnější, než jsme si zatím mysleli. Bonus: nezpracovaný snímky hranatýho víru nedávno shromážděný sondou Cassini na pólech Saturnu (simulace, video)
Laserová show nad New York city. Lasery měly příkon 4 kW a byly údajně vidět na vzdálenost 50 km.
Todle je Hubblův snímek galaxie Hercules A (3C 348) doplněnej fialovými radiovými jety, který nejsou viděd ve viditelným světle. Byly sledovaný sítí 27 radioteleskopů VLA v Novém Mexiku, která dnes nese jméno americkýho radioinženýra českého původu Karla Jánskýho, kterej jako zástupce Bellových laboratoří kosmický zdroje rádiové záření poprvý identifikoval a popsal. Radiový záření je brzdnýho původu a vzniká zpomalováním rychle letících částic. Podle odhadů je celá galaxie asi 1000x větší než Mléčná dráha, ale černá díra je o něco menší než černá díra v galaxii (která má sama hmotnost asi čtyř miliard Sluncí). Protože je ale Hercules A mladší galaxie než Mléčná dráha, je její černá díra zřetelně aktivnější. Jety vykazujou charakteristický spirálovitý stočení magnetickým polem a pravidelný pulzace. Ty se můžou tvořit aji v černý díře v naší galaxii a vyvolávat tak např. změny klimatu.
Všiměte si že jeden z jetů je podstatně jasnější. Příčinou může být např. Dopplerův posun, kterej posouvá frekvenci záření mimo oblast největší citlivosti radioteleskopů, nebo zpoždění obrazu vzdálenějšího jetu, kterej tak zachycuje stav, kdy byly jety intenzívnější. Ale může být způsobenej i tím, že jeden z pólů černý díry skutečně vyzařuje méně v důsledku narušení CP symetrie. To je častý u starších černejch děr, jejichž horizont události je už plně uzavřenej a uplatňuje se rotace pole uvnitř černý díry. Celá galaxie se zvolna otáčí jako pulsar a a jety za sebou vymetaj dva závoje částic v prostoru, vyzařujících na frekvenci 4-9 GHz. Střed galaxie je obklopenej oblakem plynu, kterej pro změnu vyzařuje rentgenový záření, a tak není vidět ani v rádiovým, ani viditelným spektru. Poblíž galaxie je vidět další zářivej flek vpravo, což je doprovodná galaxie, která nejspíš po čase s 3C 348 splyne. Obě sou součástí clusteru dalších asi 200 zajímavejch galaxií (Abell 2151) ve vzdálenosti asi 500 milionů světelných let od nás. Cluster obsahuje takových dvojic poměrně hodně, což nasvědčuje tomu, že jde o relativně mladej, dosud se vyvíjející systém. Vzájemný gravitační interakce ramena galaxií poničej a tak spirálovitý galaxie najdeme jen ve středu kupy, kde už většina galaxií splynula do jedný nebo dvou supergalaxií.
Záblesk družice je odraz způsobenej hladkýma plochama na družici(např. antény nebo solárních panelů). Takový plochy odráží sluneční světlo přímo na Zem a na nebi se jeví jako krátký, jasný záblesk. Záblesk může být jasnější než planeta Venuše a v noci může dokonce krátkodobě vrhat stín. Záblesky družic lze pozorovat i několikrát za noc. Po záblesku, který trvá 1 - 5 sekund je satelit stále ještě vidět a připomíná vyhaslou hvězdu (magnituda okolo 6). Některé z těchto záblesků jsou velmi jasné (magnitudy více než -8) takže můžou být vidět i ve dne a považovány za UFO, ale nejvíce okouzlující jsou v noci. Naopak jsou postrachem pro operátory velkejch teleskopů, protože záblesky mohou úplně zhatit expozici nebo dokonce poničit citlivé čidla kamery a spektrofotometrů.
Na obr. dole je záblesk satelitu Iridium. Iridium Satellite LLC je síť družicových mobilních telefonů původně vybudovaná firmou Motorola a v současný době tvoří síť 66 aktivních a 6 záložních družic. Jejich záblesky sou způsobené odražením slunečního světla od antény družice (Main Mission Antenna). Ta je tvořená plochou deskou o velikosti 188 × 86 × 4 cm., každá družice sítě Iridium má tři antény rozmístěné dokola po 120˚ a skloněné 40˚ k tělu družice. Na obr. dole z října 2007 je navíc v místě označeným šipkou viděd kometa 17/P Holmes.
V poslední třetině osmého století na Zemi náhle začalo dopadat velké množství kosmického záření. Stopy události se podařilo prokázad na zvýšený koncentraci radioaktivního izotopu uhlíku 14C ve dřevu kryptomerií - tzv. japonskejch cedrů (Cryptomeria japonica) na malém jihojaponském ostrově Jakušima. Radioaktivní uhlík 14C vzniká ve stratosféře účinkem kosmickejch paprsků na molekuly dusíku N14. Za vznikem drtivé většiny uhlíku 14 stojí nabité částice ze vzdáleného vesmíru a jeho množství uhlíku meziročně kolísá v rozpětí jednu či dvě promile. A mezi roky 774 a 775 n.l. objevil podivný skok, kdy izotopu uhlíku 14C ve dřevě stouplo o 1,2 procenta (viz graf níže). Kdyby anomálii z 8. století měla způsobit sluneční erupce, musela být silnější než jakákoliv jiná známá událost tohoto typu a to zhruba šedesátinásobně. Kdyby mělo jít o supernovu, dalo by se očekávat, že se objeví v kronikách celého světa, protože by ji na obloze nešlo přehlédnout a navíc by dodnes byly její zbytky pozorovatelné v oblasti rentgenových a rádiových vln. Podle českého astrofyzika Michala Švandy z Astronomického ústavu AVČR stojí za vysvětlením záblesk gama záření ze vzdálenější oblasti vesmíru.
Nedávná studie však závěry Japonskejch fyziků poněkud opravuje. Americký fyzici si myslej, že to senzacechtivý Japonci s odhadem intenzity záblesku poněkud přestřelili a jeho intenzita by odpovídala maximálně desetinásobku intenzity solárních bouří, který běžně pozorujeme. Tzv. Carringtonská událost, čili anomálně silná solární erupce z 2.září 1859 do tohoto rozsahu spadá, takže by podobnou solární bouří bylo možné "anomálii roku 715" vysvětlid bez větších potíží (i když mě osobně na tomto vysvětlení kraped vadí desetiletej "ocas" výkyvu koncentrace 14C, protože solární bouře jsou krátký události bez delších dozvuků). Solární superbouře by taky mohla stát nejpravděpodobnější formou události předpovídaný jako "globální blackout" na konec prosince v souladu s Mayským proroctvím o "konci světa".
Pozorování temný hmoty v galaktickým clusteru Abell 520 pomocí Hubble odhalilo, že se zde hustota temný hmoty výrazně mění nahoru i dolu v rozmezí několika let (na obrázku vpravo ke rozdíl jasu obou předhozích fotek). To by nasvědčovalo tomu, že se při tvorbě temný hmoty uplatňujou jevy probíhající rychlostí výrazně vyšší než je rychlost světla (v éterový teorii je studená temná hmota způsobená stíněním gravitačních vln, který se podle této teorie propagujou výrazně nadsvětelnou rychlostí). Při zatmění Slunce planetama byly často pozorovaný gravitační anomálie, který na rozdíl od světla nevykazovaly žádný osmiminutový zpoždění. Je možný, že právě pozorujeme procesy, který v éterovým modelu vedou ke tvorbě galaxií spontánním nahromaděním temný hmoty. V éterovým modelu totiž velký galaxie vznikaj kondenzací temný hmoty jako gigantický fluktuace hustýho plynu, který střídavě rozpouštěj na záření a kondenzujou z něj zase někde jinde. Nedávno např. astronomové našli obří černou díru, tvořící osminu hmoty svý mateřský galaxie. Takovej objekt nemůže vzniknout pohlcením hmoty ze svý mateřský galaxie, spíš naopak - hmota kolem ní byla černou dírou vyzářená (podobně i v modelech tvorby planet začíná objevovat názor, že velký plynný planety vznikaj podobně jako hvězdy, čili kondenzací řidšího plynu místo záchytem hmoty planetesimálama). Zdá se, že se vesmír se na velkejch vzdálenostech chová podobně dynamicky a mihotavě, jako kvantovej šum na malých vzdálenostech a právě pozorování temný hmoty by tak mohlo spojit mainstreamovou fyzikou s tou alternativní.
Radarovej průzkum na Merkuru sondou Messenger objevil organický depozity a stopy vody v kráterech poblíž pólů rotace Merkuru. Na obrázku dole jsou vyznačený žlutě, zatímco červeně jsou oblasti trvale skrytý před slunečními paprsky, který jinak povrch Merkuru zahřívaj vysoko nad bod tání zinku nebo olova (povrchová teplota kolísá od -170 v noci do 550 °C na denní straně). Existence takovejch míst by v budoucnosti mohla umožnit vybudování základny přímo na Merkuru. Bonus: na obr. vpravo je náhled na satelitní snímek Země v rozlišení 2,650 x 1,600 pixelů pořízenej ruským meteorologickým geostacionárním satelitem Electro-L. Na rozdíl od podobnýho projektu Blue Marble NASA jde v tomto případě o jedinou fotografii, což umožňuje studovat změny počasí na celý polokouli naráz (dtto galerie snímků a videí ve velkým rozlišení)
Vlevo: napnutej provázek se chová jako tuhá tyčka. Doplnil sem to experimentálním ověřením MASTER_OF_WORLD. Na obr. vpravo je námraza ve stínu za vozidly a podvodní výstřel z pistole převzatej od 7UP
Poslední pokusy potvrzujou podezření, že kolem atomových jader existuje podobnej oblak virtuálních částic (neutrin apod.), jako oblak temný hmoty kolem větších hmotnejch objektů. Před časem byla změřená anomální velikost protonu na vodíkovým atomu, ve kterým však byl elektron zaměněn za 200x těžší muon. Ten díky tomu obíhá blíž atomu a zasahuje tak do oblaku "temný hmoty" kolem něj. Ta ho nadlehčuje a díky tomu je muon ovlivněnej protonem víc, než odpovídá poloměru protonu (cca 10-15 m). Podobnej efekt byl nedávno pozorovanej při excitaci elektronů iontů titanu Ti20+, ze kterejch bylo rentgenovým zářením odtrženo dvacet z dvaadvaceti přítomnejch elektronů. Zbylý elektrony sou přitahovaný velmi silně k jádru a protože je žádný okolní elektrony neodpuzujou, ion titanu Ti20+ se zbylými dvěma elektrony se spektry podobá iontům helia He2+ - ale asi 20x menším poloměrem (spektrální čáry jsou silně šouplý do rentgenový oblasti). Protože oba elektrony zasahujou do gravitačního stínu kolem jádra titanu, jsou jím nadlehčovaný a vykazujou tzv. Lambův posun spektrálních čar. Ten je však díky zápornýmu zakřivení prostoročasu ve fluktuacích vakua zde existujících nižší, než předpovídá teorie kvantový elektrodynamiky QED. Na vytvoření teorie QED se v 50. letech významně podílel Feynman a patří k pýchám teoretický fyziky, páč umožňuje v některých případech předpovědět spektra s přesností až na 12 desetinnejch míst. Bohužel tato teorie funguje jen právě na rozměrový škále atomů, kde se uplatňuje kvantová mechanika a elektrodynamika Maxwellovy teorie. Mimo tuto rozměrovou škálu je tato teorie nepoužitelná a nyní se zdá, že trpí závažnejma odchylkama od experimentu i v okolí atomovejch jader. Na obr. vpravo je experimentální aparatura americkýho NIST (National Institute of Standards and Technology), na který byly ionty titanu připravovaný ostřelováním atomů titanu elektrony a studovaný rentgenovými paprsky difraktovanými na krystalu germania Ge220 v iontový pasti EBIT.
Nedávnej pokrok v elektronový mikroskopii umožnil poprvý zobrazid závity spirálovitýho vlákna DNA, který v roce 1953 Watson a Crick předpověděli na základě rentgenový strukturní analýzy snímků Rosalind Franklinový (v roce 1962 za svuj objev dostali Nobelovku - ale na Rosalind se jaxi "zapomělo" a udělení ceny se nedožila). DNA je za normálních podmínek silně zkroucená v důsledku vzájemnejch elektrostatickejch interakcí svejch bází, takže je nutný její vlákno našponovad mezi dva výstupky vyleptaný na křemíkový podložce.
Je vidět, že rozlišovací schopnost elektronovýho mikroskopu dotáhla mechanický mikroskopy, jako je skenovací tunelovej mikroskop (STM) a mikroskop atomárních sil (AFM), ve kterým se objekt ošahává tenkým hrotem. Závity DNA byly tímto způsobem na AFM rozeznaný teprve na jaře tohoto roku a to si ještě výzkumníci "pomohli" softwarovou (Fourierovou)analýzou obrazu - pouhym okem se totiž závity DNA na AFM snímku rozpoznad nedaj.
Fyzici matematickým modelováním i experimentálně pomocí vzorků vyrobenejch na 3D tiskárně dokázali, že fraktálně konstruovaný nosníky unesou v poměru ke svý váze mnohem vyšší zatížení než kompaktní struktura. Na podobným principu funguje trámčitá struktura kostních kloubů, dřeva a rostlinnejch pletiv snášející vysoký zatížení. Fraktální struktura kostí se v průběhu života vyvíjí postupně. Podobný konstrukce by mohly nalézt uplatnění např. právě při 3D tisku nebo pro stavby ve vesmíru, kde je nutný šetřit materiálem. Nevýhodou fraktální struktury zatěžovaný na pevnostní mez je právě v tom, že nemá deformační rezervu a tak je citlivá na svý narušení v libovolným bodě: je křehká a i velmi malý strukturální defekty se v takovým případě lavinovitě propagujou, dokaď se celá konstrukce nezbortí. V případě skla nebo pod. homogenních materiálů se tahle nevýhoda může snadno změnit v přednost, páč pevnost skla je do značný míry daná jeho povrchovým napětím (je to podchlazená kapalina). Když se povrch skla zbaví mikroskopickejch trhlin odleptáním kyselinou fluorovodíkovou nebo i pokrytím lakem, stane sklo neuvěřitelně pevný a odolný vůči lomu (video).
Už před třemi sty lety si Newton a po ňom řada dalších fyziků všimla, že gravitace se musí propagovat mnohem rychlej než světlo. Původní éterová deDuillier-LeSageho teorie gravitace předpokládá, že gravitace vzniká stíněním tachyonů hmotnými tělesy, takže s nadsvětelnou rychlost gravitace počítá od samého základu. Laplace o sto let později jako první odvodil, že gravitace by se musela šířit nejméně 10.000x rychlejc než světlo, aby dráhy planet ve sluneční soustavě zůstaly stabilní. Jak poukázal Eddington, podobnej problém platí aji pro elektrony pohybující se kolem jádra atomu, který jsou držený pohromady elektrostatickými silami. Italský fyzici se tedy rozhodli poprvé experimentálně zkontrolovat, jak rychle se elektrický pole kolem elektronů šíří. Uspořádání pokusu bylo velmi triviální: z urychlovače elektronů Dafne BTF nechali přes kaptonový okénko vylétávat urychlený elektrony 50 - 800 MeV (99,9% rychlosti světla) v úzkým paprsku, jehož intenzita byla elektromagneticky toroidní cívkou modulovaná s frekvencí 50 Hz do 10 nsec pulsů. Rychlost šíření elektrickýho pole kolem elektronů byla měřená tak, že elektrony nejprve prolítávaly kolem jednoho páru elektrod a nabíjely je, po několika metrech jejich paprsek prolítl kolem dalších elektrod. Podle klasickejch teorií by se elektrický pole kolem elektronů mělo šířid rychlostí světla a proto bylo mělo bejt možný mezi signály z obou párů elektrod naměřid fázovej posun, kterej závisí na energii a rychlosti elektronů. To se však nepotvrdilo: zdá se tedy, že se elektrickej náboj šíří spolu s elektronama bez jakýhokoliv fázovýho zpoždění stejně jako jejich gravitace. Příznačný je, že v populárním tisku o podobnejch experimentech panuje ticho po pěšině. Jestli se však Italům podaří jejich experimenty ověřit, bude to znamenat další hřebík do rakve současný fyziky, která se celá točí kolem konečný rychlosti světla.
Polymerní fólie vystupuje i v drobným vynálezu původem na univerzitě v Purdue, kde se pro sběr vzorků pylu používala obyčejná nastříhaná samolepicí páska. Jeden student si všiml, že se ve vlhku páska zkrucuje, poněvadž nosná polyvinylacetátová fólie je trochu hydroskopická, zatímco vlastní lepivá vrstva nikoliv. Studenti rozstříhaný proužky slepili do tvaru kříže a nanesli na ně magnetický částice. Po vhození do vody se proužky fólie během několika hodin zkroutěj do tvaru chňapek a uzavřou v sobě kapky vody. Pomocí magnetu pak jde pásky z vodní hladiny sesbírat. Výzkumníci zhoršovák používaj pro sběr vzorků vody při biologickejch výzkumech v terénu.
V elektronice je dosud převažujícím materiálem křemík, to ale neznamená, že je materiálem jediným možným. V souvislosti s výzkumem tzv. tenkovrstvejch solárních článků CIGS se některý fyzici pokoušeji vyrobit z jejich vrstev i složitejší elektronický obvody, než jen velkoplošný diody. Nejpropracovanější je v tomto směru selenid kadmia CdSe (hnědočervenej prášek na obr. vlevo), kterej lze nanášet aji za nízkejch teplot s použitím roztoků a pro svý tepelný zpracování vystačí i s tak nízkejma teplotama, že jako podložky můžou sloužit tepelně odolný plasty, jako např. polyimidový fólie (Kapton), která se používá pro povrchový tištěný spoje. Jaxem tu před časem psal, funkční solární článek z CdSe lze připravit i z disperze nanášený fixírkou nebo štětcem na vodivý elektrody. Na obrázku vpravo dole je ukázka FET tranzistoru na bázi CdSe a několika logickejch obvodů připravená na kaptonový fólii z CdSe, kterej se na podložku nanáší v podobě směsi nanokrystalů CdSe se vhodným polymerem, kterej se při následným zapečení spojí s podložkou a mezisebou navzájem do stejnorodý vrstvy. Vzhledem k použitý technologii nic nebrání tomu, aby jednoduchý mikroelektronický obvody byly v budoucnosti nanášený např. inkoustovou tiskárnou.
Tadle studie polemizuje s často tradovaným tvrzením popíračů globálního oteplování (včetně našeho Motla, Kremlíka a Václava Klause), že totiž počet jeho odpůrců je zhruba stejně velkej, jako sympatizantů. Jednoduše spočítala všechny peer-reviwed články a porovnala je s ohledem na jejich vyznění pro a proti teorii globálního oteplování. Výsledek je ten, že z cca 14.000 článků za posledních dvacet let jen 24 popírá globální oteplování, konsensus oficiálních klimatologů je tedy v této otázce velmi výraznej (což je samo o sobě podezřelý, páč jinak se vědci neshodnou ani na daleko fundamentálnějších otázkách tak jednoznačně). Samozřejmě fakt, že se otepluje ještě neznamená, že za to může (převážně) lidskej faktor, v této otázce by zřejmě zdaleka taková shoda nepanovala, ale to ani tato studie nesnaží tvrdit.
Většina látek je tzv. diamagnetickejch, tzn. zeslabujou magnetický pole a proto jsou z něj vypuzovaný. Je to proto, že jejich chemický vazby sou tvořený páry elektronů s opačným spinem. V magnetickým poli dochází k jejich částečný separaci, vazby se uvolňujou a na to je nutný dodat práci. Diamagnetismus je zvlášť silnej u látek s delokalizovanými elektrony v podobě pí-orbitalů, jako je např. bismut nebo grafit. Ale i obyčejná voda je dostatečně diamagnetická na to, aby to šlo prokázat silným neodymovým magnetem. Nejjednodušeji lze diamagnetismus vody prokázat pomocí rampouchu zavěšenýho na nitce: po vyvážení bude silnej magnet jeho konce odpuzovat. Hladina vody v plochý misce nad magnetem je konkávně prohnutá a odráží světlo jako dutý zrcadlo (obr. vpravo). Pokud ve směsi vody a alkoholu rozmícháme trochu oleje tak, aby se olejový kapky vznášely uprostřed nádoby, silnej magnet vytěsňuje vodu z jejich okolí, takže olejový kapky přitahuje (obr. vlevo).
Uspořádání magnetů se vzájemně natočenými póly se nazývá Halbachovo pole - chová se do určitý míry jako magnetickej monopól, protože siločáry magnetickýho pole z něj vystupujou jen na jednu stranu. Najdeme ho nejspíš v magnetickým těsnění u ledničky - pásek takovýho těsnění je magnetickej jen z jedný strany. Vzdálenosti magnetů lze intenzitu pole permanentních magnetů regulovat, čehož lze jinak těžko dosáhnout. Při pohybu zkratovanýho vodivýho závitu nad takovou řadou magnetů se v něm indukujou vířivý proudy, který smyčku nadnášej - toho se využívá v konstrukci Maglevu (magneticky levitujícího vlaku) podle Posta a Ryutova. Existuje i kruhový uspořádání Halbachova pole, který se využívá pro fokusování paprsku v urychlovačích částic a taky v magnetickejch ložiskách - ocelová hřídelka v něm při rotaci visí uprostřed prstence, protože je vířivejma proudama od magnetů odpuzovaná. Skládáním permanentních magnetů do tzv. Halbachovy koule jde vytvořit zvlášť silný magnetický pole.
MathGen a ScieGen jsou on-line generátory náhodných vědeckých publikací. Stále se vylepšujou a taxe jim čím dál častějc daří oklamat redaktory vědeckejch časopisů. Tzv. Sokalova aféra je dnes na denním pořádku. Přispívá k tomu to, že články jsou čim dál tím odbornější a vzdálený stavu chápání nejen běžnejch čtenářů, ale i redaktorů těchto časopisů. Nedávno se např. článek generovanej MathGenem objevil v časopisu Advances in Pure Mathematics, jednom z mnoha publikací OpenAccess nakladatelství Scientific Research Publishing, který vydává i Journal of Modern Physics. Princip OpenAccess neboli "Otevřený přístup" je podobnej přístupu OpenSource v oblasti SW. Pro OpenAccess časopisy je typický, že jsou distribuovaný zdarma - za publikování v nich musí naopak platit autoři, který tím hraděj náklady na redakci a případný recenzní řízení (peer-review, apod). Někdy jsou financovaný i z nadací a reklamy, ale většinou jsou distribuovaný pouze elektronicky a platby autorů jsou hlavní složka jejich příjmu. Není divu, že se redakce těchto časopisů tim pádem často snaží publikovat cokoliv a tlak na odpornou kvalitu OpenAccess časopisů je díky tomu nižší. Autorský platby taky znevýhodňujou výzkumný organizace s malým rozpočtem a produktivní autory s velkým počtem publikací. Kritici OpenAccess systému navíc upozorňujou, že přesunutí plateb nákladů od čtenářů k autorům stále neřeší fakt, že nakladatelství časopisů odčerpávaj značnou část rozpočtu přidělenýho vědcům na výzkum.
Todle je demonstrace, jak lze malej výstupek schovat pro světelný vlny tím, že se překryje houbovitým materiálem s proměnlivou hustotou. Vyrobit takovej materiál je dost obtížný, ale pro speciální třídu tzv. auxetickejch pěn lze k tomu účelu využít stlačení houby samotný. Auxetická houba má takovou strukturu, že při protažení její průřez místo zůžení expanduje (má zápornej tzv. Poissonův modul PR). Pěnovej materiál pak automaticky přizpůsobuje svůj index lomu stupni stlačení a tím pádem i výšce výstupku. Díky tomu se povrch, kterej je takovou houbou překrytej se jeví rovnější a hladší, než ve skutečnosti je. Vojáci doufaj, že podobný povlaky by mohly učinit vojenský objekty neviditelný pro radary - když je totiž předmět rovnej, radarovej paprsek nerozptyluje, ale odráží mimo anténu radaru (STEALTH technologie). Obal z pěny pak zajistí, že se pohltí i zbytkovej podíl rozptýlenejch mikrovln. Podobná technologie by se mohla využít aji pro viditelný světlo - ale je tu háček v tom, že funguje jen v úzkým rozpětí vlnovejch délek, což je v případě radarový techniky zajištěný tím, že radary vyzařujou jen na pevnejch frekvencích. Na obr. vpravo je vidět, že pokud Poissonův modul metamateriálu PR dosáhne určitý hodnoty, i nerovnej povrch překrytej tímto materiálem pak odráží světlo stejně jako rovná plochu (obr. vlevo).
Jaxe zmiňuju např. tady, hlavním problémem využití grafenu pro mikroelektroniku je v tom, že se svýma vlastnostma blíží kovům, jako polovodič se totiž prorazí už velmi nízkým napětím (což si asi dokáže představit každej, kdo tuhou z tužky např. zkratoval baterku). Polovodičový chování lze zlepšit tím, že se vrstvičky grafenu proložej atomama, který fungujou jako distanční vložka a izolátor, nebo se rozdělej na jemný proužky - problém je ovšem v průmyslový výrobě takovejch velejemnejch struktur - nemluvě o tom, že malý kousky grafenu sou mnohem náchylnější k oxidaci. Skupina fyziků z USA a Francie ale zjistila, že stejnýho efektu se dosáhne mnohem jednoduššeji, když se grafen vytvoří na karbidový podložce tvořený podélnýma drážkama, který lze snadno vytvořit litograficky běžnejma postupama. V místech kde je grafen nad drážkama prohnutej se totiž jeho vrstvy rozestupujou a materiál se stává izolantem. Toto chování jde dokázat jak elektricky (lupínek grafenu má ve směru kolmej na drážky vyšší odpor), tak fotoelektrickým jevem při rozptylu polarizovanýho světla)
Videa dole sou dvě ukázky tzv. transformační optiky, čili optiky která dokáže pomocí čoček a zrcadel převádět jeden obraz na druhej. Např. při vlnění ozářený vodní hladiny se na dně a na stěnách bazénu zobrazujou obrazce, který se v počítačový grafice označujou jako tzv. kaustika, čili obálka světelných paprsků odražených nebo zlomených zakřivenou plochou hladiny. Lom světla zakřiveným povrchem jde renderovacíma metodama simulovat a taky reverzovat a vytvořit tak zvlněnou čočku, která vytváří právě takovou kaustiku, jakou chceme. Výhoda projektoru využívajícího kaustiku je, že v tmavejch oblastech žádný světlo nepohlcuje, ale prostě ho láme do světlejšího místa obrazu, pracuje tedy s lepším využitím procházejícího světla. Další video vpravo ilustruje, jak lze pomocí matice čoček vytvořenejch na 3D tiskárně jeden obrázek převést na druhej a skrýt tak například ve změti teček a plošek animaci nebo čtyři obrázky současně. Ty se postupně odhalujou otáčením čočky o 90° (YT video).
Korejský fyzici dosáhli významný miniaturizace endoskopu. Kvalitní obraz lze nyní přenášet i skleněným vláknem tenčím než jednu desetinu milimetru,čili tenčím než lidskej vlas. To samozřejmě rozšiřuje oblast použití endoskopu pro jemný mikrochirurgický operace, např. srdce nebo mozku na dálku pomocí katetrů. Miniaturizace optických kabelů ssebou nese specifický problémy, když se průměr světlovodnýho vlákna začne blížit vlnový délce světla. Ve vláknech tenkýho průřezu se už světlo neodráží od vnitřních stěn mechanismem totálního odrazu, namísto toho se průběžně láme do osy vlákna v důsledku gradientu indexu lomu. Přitom se ale současně paprsek rozptyluje, takže výslednej signál sice stačí pro přenášení světelnejch pulsů, ale pro přenos obrazu nevyhovuje, protože se na výstupu objevuje jen šum.
Korejci si ale uvědomili, že zašumění obrazu při šíření signálu vláknem lze popsat matematicky a lze tudíž navrhnout vhodnou přenosovou funkci, která ho zase "odšumí". Pomocí laseru a optický soustavy se do výstupu z optickýho kabelu přimixuje uměle vytvořenej šum tak, aby se zašumění obrazu kompenzovalo. Je to technologie podobná funkci Image Deblurring, která se má používat v budoucích verzích Adobe Photoshopu pro doostření snímků, který byly rozmazaný bezděčným pohybem kamery. Jelikož i v tomto případě je způsob rozmazání dobře definovanej, lze navrhnout inverzní algoritmus pro jeho eliminaci. Např. Microsoft postupuje tak. že k fotoaparátu připojil pár čidel – elektronických gyroskopů a akcelerometrů, které snímaj pohyby fotoaparátu během expozice. Data z nich získaná jsou pak použiitý k SW rekonstrukci rozmáznutých záběrů přimo ve fotoaparátu.
Přístup Microsoftu má oproti Adobe výhodu v tom: že čidla akcelerace či náklonu má dnes většina tabletů a mobilních telefonů a navíc tím odpadá výpočetně náročná část analyzování obrazu. Samozřejmě při pohledu z druhé strany jde naopak o nevýhodu, neboť bez čidel nebudou data a tudíž ani Deblurring (například zrcadlovky žádné podobné senzory nemají). Řešení Microsoftu má ale již nyní před konkurencí náskok, protože se dočkalo konkrétního použití a to při doostřování fotografických snímků pro letecké Bing mapy. Snímkující letadla jsou již nyní vybavena gyroskopy, výškoměry a dalšími senzory; stačilo informace z nich pouze převést do formátu vhodného pro Deblurring.
Jaxe správně nakládá bavlna..
Výstava fyzikálních tabulí posbíranejch z různejch universit v roli uměleckejch artefaktů
Hubbleův kosmickej teleskop získal hned tři snímky nový galaxie MACS0647-JD zvětšený gravitační čočkou galaktickýho clusteru MACS J0647.7+7015. Na tom by zase nebylo tak moc fontnýho, protože gravitačních čoček bylo již pozorováno mnoho, ale tentokrát se ukázalo, že jde o galaxii s tak silným rudým posuvem, že je dosud nejvzdálenějším objektem ve vesmíru, starým 13.4 miliardy let. Podle teorie Velkého třesku se hmota ve vesmíru začala tvořit nejdřív 360 mil. let po velkém třesku, galaxie vzniklá 420 mil. let po velkým třesku tedy měla jen 80 mil. let pro svý vytvoření. Vzhled galaxie navíc nijak nenaznačuje, že by měla být obklopená hustou hmotou popř. dalšíma galaxiema, kterejch by v hustým a horkým vesmíru mělo tvořit velmi mnoho. Pozorování podobnejch objektů tedy vytvářej čim dál větší tlak na teorii Velkého třesku, podle který vesmír vznikl před 13.7 miliardama let.
Pokusy s nanotrubkama vyplněnejma molekulama parafínu a stočenýma jako lanko. Zahříváním světlem nebo elektrickým proudem protažený molekuly parafínu uvnitř nanotrubek expandujou, ale protože sou velký, nemůžou z nich snadno uniknout a vypařit se. Zkroucený vlákno nanotrubky se díky tomu narovnává a zkracuje (video 1, 2, 3, 4, 5)
Zjevně genitálně řešená vyvrtávačka ananasu je na Amazonu dostupná v plastovým i robustnějším nerezovým provedení (video). Právě takový nesmysly dávaj lidský existenci smysl...
Jak známo, proud atomů jde ochladit na teploty blízký absolutní nule pomocí laseru, který svítí těsně pod jejich rezonanční frekvencí. Ty atomy, který se vůči laseru pohybujou pomalejc v důsledku Dopplerova jevu vydávaj "hlubší tón" a absorbujou tedy světlo laseru přednostně a excitujou se jím na vyšší energetickou hladinu. Při deexcitaci se uvolní foton, což atomu udělí kopanec, ale na rozdíl od excitace náhodným směrem. Celý proces se rychle za sebou opakuje, takže atomy zachytávaj brzdící energii pouze v jednom směru, zatímco ji v náhodným směru ztrácej, v důsledku čehož se atomy v laserovým světle postupně zpomalujou jako mouchy v lepidle. Je to bezvadná metoda, za kterou její autoři dostali v roce 1997 Nobelovu cenu, páč fyzikům umožnila připravit Bose-Einsteinův kondenzát ve volným stavu a vydělat spoustu peněz novýma publikacema. Pro molekuly nebo i paramagnetický atomy s nespárovanými elektrony ale takovej postup funguje mnohem obtížněji - takový částice maj mnohem bohatší spektrum a energetický přechody mezi jednotlivejma hladinama sou nízký a často se překrejvaj. Takže ochlazování na jednom energetickým přechodu je jen nepatrný a je často vyvážený absorbcí energie na dalším přechodu s harmonickou frekvencí. Je tedy zřejmý, že pro molekuly a složitější atomy je nutný vyvinout jinej postup.
Zajímavou modifikaci laserovýho ochlazování vyvinuli na německém Institutu Maxe Plancka. Namísto zachytávání jednotlivejch fotonů molekulama výzkumníci použili tzv. elektrostatickou past, tvořenou kondenzátorem o rozměrech 2 x 4 cm se vzdáleností elektrod asi 3 mm. Vnitřní povrch elektrod kondenzátoru byl vytvarován tak, aby mezi nima vzniklo elektrický pole, který je uprostřed pasti homogenní, ale směrem k okrajům se zesiluje, takže automaticky udržuje molekuly ve svým středu jako v potenciálové jámě. Fyzici napřed ochladili molekuly trifluromethanu CHF3 na teplotu asi 105 K vypařováním z termosky ochlazovaný kapalným dusíkem do hlubokýho vakua. Molekuly pak byly prováděný kvadrupólovým kanálem s esovitejma smyčkama zahnutýma do poloměru 3.5 mm. Molekuly, který se zakřiveným místem pohybovujou moc rychle nestačily zatočit a setrvačností z kvadrupólu vylítnou, čimž sou z proudu molekul odeseparovány a do elektrostatický pasti tak vstupujou pouze nejchladnější molekuly o teplotě asi 300 miliKelvinů, čili asi třetinu stupně nad absolutní nulou.
Jakmile molekuly plynu vnikly do pasti, začaly se zde samovolně rozlízad a šplahat jako Sysifos ze středu pasti k jejím okrajům proti směru elektrickýho potenciálu a ztrácely tak energii. Současně byly do pasti přiváděný pulsy mikrovln s postupně se snižující frekvencí, který molekuly srážely zpět do středu pasti a celej proces se při průchodu molekuly pastí mnohokrát zopakoval. Výsledkem je, že elektrostatickou past opouštěji utrmácený a energie zbavený molekuly, který lze posléze kvadrupólovým nástavcem z aparatury transportovat na místo určení. V konečném výsledku se tímto způsobem po patnácti cyklech během 30 sekund podařilo ochladit asi milion molekul trifluoromethanu (10 % z původního množství) na teplotu asi 30 miliKelvinů, čili asi na desetinu původní teploty. Fyzici doufaj, že se jim tímto způsobem podaří pokořid miliKelvinovou hranici, což by otevřelo cestu k výzkumu kvantových počítačů využívající kvantový stavy molekul a chemickejch reakcí probíhajících za ultranízkejch teplot (kdy vznikaj silně nestabilní molekuly, který by se za normálních podmínek okamžitě rozložily). Na obr. vlevo je kvadrupólovej kanál pro vedení studenejch molekul, uprostřed je zmíněná elektrostatická past a vpravo je celkovej pohled na aparaturu, která je za provozu přikrytá vakuovým zvonem..
Vysvětlováním změn klimatu sluneční aktivitou a pohyby planet se zabýval od poloviny 70. let Theodor Landscheidt a po něm řada dalších, např. i naše Ivana Charvátová z Geofyzikálního ústavu AV ČR. Tydle studie byly až doposud ignorovaný jednak proto, že výzkum antropogenního modelu oteplování a 'boje' proti němu vědecký komunitě vynáší víc (vemte si jen všechny ty uhlíkový daně, biopaliva, elektromobily a solární články, co se na tom napakuje lidí), druhak proto, že pro ně zatím neexistuje hodnověrná teorie. Naštěstí už začítá svítat na lepší časy: např. v nedávné studii se vlny oteplování vysvětlujou účinkem slapovejch sil planet na sluneční tachoklinu bez hlubšího teoretickýho zdůvodnění. IMO 1000x lehčí planety nemůžou významně ovlivňovat Slunce slapovejma silama - projevujou se tu spíš pohyby těžiště sluneční soustavy, kolem kterýho pod povrchem Slunce solární plasma cirkuluje v důsledku Coriollisovy síly - ale jde alespoň jde o posun perspektivním směrem. Hlavními cykly sluneční aktivity jsou Wolfův 11-ti letý a Haleův 22-ti letý cyklus danej oběžnou dobou Jupitera. Moje představa je taková, že když se těžiště sluneční soustavy díky vzájemnýmu postavení Jupitera a dalších planet zanoří pod povrch Slunce, sluneční plasma se přestane míchat a tvořit magnetický víry, čili sluneční skvrny v tachoklině, což se projeví poklesem sluneční aktivity. Vzájemnou souvislost polohy planet a solární aktivity je vidět na frekvenčním spektru vpravo - na svislý ose je vynášenej frekvence slunečních skvrn a změny koncentrace a koncentrace radionuklidu 10Be v Grónskejch ledovcích za posledních 10.000 let. Periodicita cyklů 88 let (Wolf-Gleissberg), 104, 150, 208 (de Vries), 506 let, 1000 (Eddy) a 2200 let (Halstatt) je na spektru zcela zřetelná.
Když už je řeč o jehlách, na videu je ukázka, jak se vyráběji jehly pro mikroskop atomárních sil podle společnosti Nauganeedles: do kapky kapalnýho galia se namočí krystalek stříbra a vytáhne se z něj tenkej whisker slitiny gallia a stříbra Ag2Ga o tloušťce asi 50 nm. Vzniklá jehla je na rozdíl od wolframovejch jehel velmi tenká a ohebná, takže se může použíd i jako ladička pro detekci molekul a plynů. Společnost denně vyrobí asi stovku jehel a vzhledem k jejich ceně a spotřebě jde o docela lukrativní byznys.
V Rusku zveřejnili na internetu tuto zprávu, kterou NASA údajně rozeslala už v červenci 2011 všem světovým vládám. Náš astronom Jiří Grygar k tomu říká, že bude ještě hůř, že přitom prý splaskne nějaká galaktická bublina - asi časoprostoru, nebo čeho. Na obr. dole je ilustrativní obrázek galaxie z boku - temné galaktické pásmo je na snímku zřetelně viditelné...
Vláda obdržela informaci v červenci 2012. obeznamte s touto zprávou svoji rodinu, přátelé a lidi, kteří jsou schopni ji přijat. laboratoře NASA oznámily, že je možné, že v krátké době dojde k přechodu přes galaktické nulové pásmo.
Červená krvinka na špičce špendlíku, aneb jaxe přenáší AIDS (i když myslim, že to se spíš přenáší bílejma krvinkama, který jsou 10x větší). Červená krvinka má průměr 6-8 μm, ale na trhu sou wolframový jehly s průměrem ještě 10x menším, kterejma lze buňky pod mikroskopem pitvad.
A nyní následuje náš pravidelnej víkendovej koutek astrálních sil a psychotronický fyziky. Mistři Kungu a Shi Fu Jiang předváději pyrokinezi, čili přenos energie Chi (čti "či") na dálku. Bohužel zrovna tenhle efekt jde nafejkovat poměrně snadno pomocí směsi glycerínu a hypermanganu, která po několika vteřinách sama chytá a vytváří přitom hustej dým a fialový jiskry (draslík), čimž se prozradí: ze spálenýho papíru se nikdy fialový jiskry nedělaj, páč obsahuje jen sodík. Demonstrace vpravo je o něco lepší, páč je vidět, jak figurantce skutečně na dálku naskočí cucflek, podobně jako kdyby ji těsně před pokusem švihnul špičkou namočenýho ručníku.
Když inženýři přinesli Steve Jobsovi první drahocennej prototyp iPodu ke schválení, Steve Jobs si s ním chvíli pohrál, potěžkal ho v ruce a promptně ho odmítl. Byl pro něj moc těžký. Inženýři mu začali vysvětlovat, co všechno museli vymyslet, aby mohli iPod sestavit a že je prostě nemožné ho udělat menší. Jobs se na okamžik zamyslel. Pak vstal, přešel místností k akváriu a iPod do něj upustil. Když iPod klesl ke dnu, začaly z něj stoupad bublinky.
"To jsou vzduchové bubliny", prohodil. "To znamená, že je tam volný prostor. Udělejte ho menší!"
Mraky jsou obvykle zespodu placatý, což je daný způsobem jejich vzniku. Vodní pára stoupá vzhůru, až překročí víceméně ostrou hranici (tzv. izotermu), nad kterou je teplota natolik nízká, že začne kondenzovat do drobných kapiček. Stanou-li se vodní kapičky nebo krystalky ledu příliš těžké, začnou z mraku vypadávat v podobě srážek. Jen vzácně dojde k tomu, že začnou klesad dolu, ale zůstávají přitom tak malé, že ještě v atmosféře se vlivem zvýšené teploty okolí odpaří. Vzniká zvláštní druh mraku, pojmenovaný mammatus či mammatocumulus, který je prohnutý směrem dolů (od latinského slova mamma což znamená "prsní žláza"). Občas je můžeme vídat v blízkosti bouřek.
Mammotocumulu je podobnej další mrak, který odborníci nazývají „undulatus asperatus“ neboli „vlnící se mrak“. Poprvé byl pozorován v polovině minulého desetiletí na několika místech Anglie, Skotska, Norska, Francie a některých severnějších oblastí USA. Jak vlnící se mrak, tak jeho prsatý kolega se ucházejí o vstup do Mezinárodního atlasu mraků (Interntional Cloud Atlas), který byl naposledy vydán v roce 1975 a v roce 1951 do něj byl zapsán poslední nový typ mraku. Bojovníci za jejich oficiální uznání tvrdí, že se jedná o nové jevy, které souvisí s klimatickými změnami. Tyto mraky vznikají mísením teplých a studených proudů v atmosféře, a to tak, že studený vítr svým prouděním „tvaruje“ nižší a teplejší vrstvy do roztodivných vln, případně pak do „prsatých“ útvarů.
V současnosti (2011) je známo 61 měsíců planety Saturn, 52 z nich je pojmenováno a další 3 měsíce jsou nejisté. Na Saturnovejch měsících je zajímavý, že je skoro každej úplně jinej. Saturnův měsíc Methone má neobvyklý vejčitý tvar s delší poloosou přibližně jeden kilometr a poloviční kratší poloosou. Objeven byl v roce 2004 a své jméno nese podle jedné z krásek řecké mytologie. Sonda Cassiny kolem Methone prolítla nejblíž 20 května t.r. ve vzdálenosti 1900 km (fodky). Jde o malý měsíc obíhající mezi drahami Mimase a Enceladu, po kruhové dráze o poloměru přibližně 194.500 km. Je překvapující, že na jeho povrchu nevidíme vůbec žádné stopy do dopadu jiných těles. Nejspíš jde o shluk drobných částic, jejichž vzájemný pohyb zahladí každý impaktní kráter nebo zaparkovanej lítací talíř Plejáďanů.
Na videu dole je záznam z termokamery, zachycující masivní únik etylénu ze Saturnu, kde v závěru bouře na velké ploše teplota náhle stoupla o 83 °C. Tato bouře je typickou ukázkou superbouřky nazývanou Velká bílá skvrna, která pravidelně zuří na severní saturnské polokouli. Jedná se zřejmě o meteorologický jev, který k této planetě patří už delší dobu víceméně pravidelně v asi 28,5letém cyklu. Poprvé byla tato bouře pozorována roku 1876 přesto, že lidstvo mělo dalekohledy, které ji měly objevit už předtím. Zdá se, že by mohla být projevem globálního oteplování na Saturnu. Bonus: 360 ° panorama z mise Apollo 16 určený pro "3D" anaglyfický brejle
Článek V Scholtze o doutnavejch výbojích v plynu navazující na předchozí výklad mechanismu Townsendovu lavinovitýho výboje. V plynech se nabitý částice nepohybujou balisticky, protože pro ně molekuly prostředí představujou příliš vysokej odpor. Namísto toho je jejich rychlost řízená srážkama podobně jako pro sněhový vločky snášející se k zemi. V důsledku toho elektrony nemůžou získat takovou rychlost, aby na katodě vybudily např. rengenový záření jako v evakuovaný rentgence, můžou ale ionizovat molekuly plynu a vyrážet z nich další elektrony lavinovým mechanismem. Přitom přijdou o část energie, kterou postupně urychlováním zase získaj a děj se opakuje. V důsledku toho se na anodě často pozoruje proužkatej sloupec doutnavýho výboje. Ionizací se odpor sloupce plynu snižuje, takže na místech, kde plyn svítí je nejmenší napěťovej spád. Protoře k urychlení iontů i elektronů je zapotřebí určitý vzdálenosti, jsou světélkující výboje od katody i anody oddělený tzv. Astonovým, Crookesovým a Faradayovým temným prostorem. Na rozdíl od elektronů mají kladně nabitý ionty plynu 10.000x vyšší hmotnost, proto se urychlujou jen na nízký rychlosti: katoda zůstává chladná a délka katodového sloupce se s napětím nemění.
V pruhovatý oblasti kladnýho sloupce se energie elektronů mění v rozmezí 1 - 2 eV v závislosti na tzv. ionizační energii. Na tom je založen tzv. tyratronová výbojka pro spínání středních napětí a generování vysokofrekvenčních kmitů pro radary (chová se podobně jako tyristor se záporným diferenciálním odporem: při určitým napětí, který lze ovlivňovat katodou mřížkou se výbojka "zapálí" a začne vést proud). Projevuje se tu kvantování energetickejch hladin v atomových orbitalech a šířka katodovýho sloupce spolu s napěťovým spádem umožňuje ověřovat kvantovou teorii pomocí tzv.. Franck-Hertzova experimentu, při kterým se měří závislost proudu na napětí mřížky ve výbojce - triodě plněný párama rtuti nebo vzácnejch plynů. Pro páry rtuti Franck a Hertz v roce 1913 zjistili, že první pokles proudu nastává pro mřížkové napětí V = 4,9 V. Energetický rozdíl mezi základní a první excitovanou hladinou v atomu rtuti by tedy měl být 4.9 eV - a souladu s tím pozorujeme v absorpčním spektru rtuťových par spektrální čáru o vlnové délce 253,6 nm.
Jaxem právě před pěti roky psal, na Technologické univerzitě ve Štýrském Hradci studovali zajímavej jef, kterej už v roce 1893 popsal bridskej inženýr William Armstrong. Vložíme-li mezi dokonale čistou vodu ve dvou nádobách dostatečně vysoké napětí (15-20 kV), vznikne mezi nimi levitující vodorovný vodní sloupec, který je navzájem propojuje a cucá vodu z jedný nádoby do druhý. Napětí 15 kilovoltů donutilo třikrát deionizovanou vodu vystoupit z nádob (ke kraji to bylo přibližně asi 3 milimetry) a překlenout prázdný prostor mezi sebou (nejdříve šlo o vzdálenost 1 milimetru), setkat se a vytvořit mezi nádobami můstek. Vědcům se podařilo odsunout od sebe sklenice až do vzdálenosti 25 milimetrů, přitom cylindrický můstek (jeho průměr se měnil od 1 do 3 mm) zůstával celistvý a neporušený v průběhu 45 minut od zahájení experimentu dokonce i při napětí 25 kilovoltů. Potom a také při odpojení elektrického proudu se můstek působením sil povrchového napětí rozpadl na kapky. Na obrázku vpravo je špička tvořená hladinou deionizovaný vody, vytahovaný vysokým napětím z povrchu.
Bezprostředně po vytvoření můstku (a) byla jeho teplota 26°C, po 15 minutách při délce můstku 10 milimetrů (b) už měla voda 46°C. Následující prodloužení na 15 milimetrů (c) vodu rozehřálo na 60 °C, což je možný sledovat termokamerou (viz obr. níže) - čili část vody se zahřívá průchodem elektrickýho proudu, i když je dokonale čistá voda jen nepatrně elektricky vodivá. Tento článek popisuje co se stane, když do vody přidáme látky jako sůl, zvyšující vodivost: slabý elektrolyty (NH4Cl) můstek prodlužujou a urychlujou transport vody elektromigrací iontů (princip tzv. elektroforézy) - zatímco silný (NaOH, NaCl) vodivost vody zvyšujou do tý míry, že stabilitu můstku snižujou vývojem tepla. Na termovizi je viděd, že teplá voda vznikající ohřevem můstku nezasahuje k hornímu okraji kádinky(?).
Původní článek byl publikovanej v peer-reviewed časopisu Journal of Physics D. Při důkladném zkoumání tohoto jevu různými metodami vědci dospěli k těmto poznatkům:
Proč se voda takto chová, fyzici zatím vysvětlit nedokážou. Myslí ale, že vysvětlení lze získat, pokud porozumíme organizované mikrostruktuře vody, která se vytváří v můstku pod vlivem elektrického pole a elektrických nábojů. (text je převzatej z webu ideje.cz). V nedávné studii si chování vody vzali na paškál fyzici z Argonne Lab, kde maji k dispozici výkonnej synchrotron a zdroj monochromatickýho rentgenovýho záření o energii 115 keV. Pokud by se ve vodním můstku orientovaly molekuly vody, byly by v něm pozorovatelný nějaký uspořádaný struktury a rentgenovo záření by se na nich difraktovalo podobně jako na krystalech. Nic takovýho však pozorováno nebylo - zdá se, že za chováním vody je zcela běžná změna povrchovýho napětí, ke který dochází i v nepolárních kapalinách při tzv. elektrospinningu. Kapaliny se pod vysokým napětím formujou tak, aby minimalizovaly povrchovej náboj a vytvářeji špičky a pramínky, který se snažej spojit obě elektrody. Tuto teorii by samozřejmě bylo možné jednoduše ověřit tím, že bysme vodu při pokusu nahradili jinou nevodivou kapalinou - neni mi zatim známo, zda se o to někdo pokusil (průběh mísení vody s glycerínem v můstku je popsán zde).
Japonci publikovali návod k výrobě digitálního holografickýho mikroskopu z web kamery a laserovýho ukazovádka v ceně několika tisíc Kč. Obraz v něm vzniká pomocí SW rekonstrukcí hologramu vzniklýho difrakcí světla laseru odraženýho od objektu na malým otvoru pomocí Inverzní Fourierovy Transformace (IFT). Na obrázku vpravo je snímek tištěnýho spoje se součástkama získanýho touto metodou, dole je podobný uspořádání využívající komerční digitální kameru, laser a optickou lavici a real-time video dafnie (buchanky). Výhoda holografický mikroskopie je, že se získá rovnou trojrozměrnej obraz objektu - rovinu ostrosti lze měnit vyhodnocením hologramu (viz video vpravo), ne optickým zaostřováním (dírková komora funguje jako čočka s teoreticky nekonečnou hloubkou ostrosti). Já bysem všechny ty lasery a hologramy nejrači zakázala.
Kempovací vařič BioStove na pevná paliva současně obsahuje termočlánek, který umožňuje za provozu napájed či dobíjed elektrický zařízení přes USB. Uvnitř kamínek je navíc elektrickej větráček, kterej zajišťuje jak chlazení Peltierova článku, tak potřebnej tah pro spalovací komínek. Na obrázku vlevo BioStove dobíjí Newyorčanům mobily v době výpadku elektřiny za hurikánu Sandy (YT video).
Laserová puška. tzv. dazzler se poprvé na vojenský scéně objevila v roce 1982 při konfliktu mezi Velkou Británií a Argentinou, kdy sloužilo při ochraně britských lodí proti argentinským letounům. Jejich piloti nalétali v malé výšce a působili Britům velké problémy, které je stály několik lodí. Další, kdo používal laser jako zbraň byl Irák ve vleklém konfliktu s Íránem. Přišlo se na to náhodou, když se Íránští vojáci léčili ve britských nemocnicích. Jejich oslepnutí bylo nejdříve připisováno použití bojových plynů, ale ukázalo se, že jde o nespecifikovaný laserový prostředek. Z těchto důvodů bylo v roce 1995 podepsána mezinárodní konvence OSN o zákazu těchto zbraní. Nicméně USA tuto smlouvu nikdy neratifikovaly, proto mohly pokračovat ve vývoji těchto zbraní. V současnosti mají jejich speciální jednotky ve své výzbroji celou řadu prostředků: od oslepujících granátů až po systém Saber 203. Tento polovodičový laser má podobu granátového náboje pro podvěsný granátomet k pušce M-16, zdroje ale nejsou součástí balení a nese je voják v batohu. Systém Saber 203 má účinnost na 300 metrů a od roku 1995, kdy se poprvé osvědčil v bojovém nasazení v Somálsku je standardní součástí výzbroje americké armády. Čína má ve výzbroji podobnej prostředek, konkrétně systém ZM-87. Na rozdíl od PHaSR se má jednat o prostředek montovaný na obrněnou techniku a při operaci Pouštní bouře používali Iráčané tuto zbraň pro oslepení senzorů protitankových zbraní a jejich obsluhy. V poslední době tuto zbraň začali používat i severokorejští vojáci. Naposledy v březnu roku 2007 jím ozářili dvě hlídkující helikoptéry Apache v demilitarizované zóně mezi znepřátelenými státy Korejského poloostrova (zdroje kirtland.af.mil, china-defense.com, defensereview.com).
Prototyp laserový pušky (system Personnel Halting and Stimulation Response čili tzv. PHaSR) přišel na svět v laboratoři amerického letectva pro vývoj energetických zbraní v Kirtlandu Novém Mexiku. Používá dva diodové lasery, jeden pracující ve viditelné části spektra, druhý infračervenej pro oslepení IR zaměřovačů a je vybavenej zařízením, které dokáže proměřit parametry výstřelu a upravit výsledný výkon laseru tak, aby jenom dočasně oslepil protivníka bez trvalého poškození zraku. Podle U.S. AirForce factsheet, “the laser light from PHaSR temporarily impairs aggressors by dazzling them with one wavelength. The second wavelength causes a repel effect that discourages advancing aggressors.” Má to být zbraň pro speciální policejní jednotky vhodná k nasazení tam, kde klasický výstřel ostřelovače může být příliš nebezpečný (je rozdíl mezi oslepenou obětí i útočníkem a mezi tím, když mají oba díru v hlavě). Podle americké armády se jedná o první osobní laserovou zbraň, kterou opravdu unese jeden voják včetně napájení. Poslední úrovní vývoje dazzlerů je tzv. Veiling Glare Laser, čili ultrafialovej laser, při jehož použití oční čočka a sklivec fluoreskuje, takže nevyžaduje k oslepení přímej pohled do laseru.
Angelovy vodopády ve Venezuele nesou jméno podle pilota hledače zlata a diamantů Jimmiho Angela, kterej u nich v roce 1935 havaroval. Voda zde padá z výšky 807 metrů (13x vyšší než Niagarský vodopády). V období dešťů se vodopád rozděluje na dva až tři samostatné proudy a vodní tříšť pak vytváří mikroklima podél celého údolí řeky Carrao protékající Canaimským národnim parkem. Za větrného počasí vzdušné proudy unášejí mlhu několik kilometrů daleko. V období sucha naopak vodopád vysychá do té míry, že voda na zem ani nedopadne a odpařuje se ve vzduchu.
Určitě to každej zná: když vám upadne chleba, vždycky spadne namazanou stranou dolů. A když spadne kočka, vždy dopadne na všechny čtyři. Otázka je, co se stane, když přiděláte namazanej chleba kočce na záda? Je možné, že stojíme na pobřeží oceánu nekonečné energie, která zatím běhá nevyužitá kolem nás.
Před několika dny jsem tu vykládal o kvantově provázaným stavu 100.000 fotonů. Kvantový provázání fotonů je tim snazší, čim silněji vzájemně interagujou, tj. čim víc se liší úhlovým orbitálním momentem, takže můžou vzájemně interagovat magneticky podobně jako atomy v ferromagnetickejch doménách, který jsou stálý i za vysoký teploty. Ve vídeňský laborce Arthura Ziellingera bylo dosažený kvantový provázání současně 100 fotonů v kontinuálním laserovým režimu. Současný generování fotonovejch párů bylo realizovaný opět průchodem světla přes nelineární optickej krystal, tentokrát z fosfotitaničitanu draselnýho (ppKTP) kterej při čerpání modrým diodovým laserem generuje cca 1.3 millionů kvantově provázanech fotonovejch párů za sekundu.
Fotonovým párům zformovanejch do tvaru Gaussova paprsku válcovou Fresnellovou čočkou pak byl udělenej úhlovej orbitální moment průchodem přes prostorovej světelnej modulátor (SLM), což je speciální hologram tvořenej mřížkou s vidličkovitě se rozvětvujícím vzorem. Často se realizuje pomocí pole prvků kapalných krystalů řízených elektrickým polem na křemíkovým monokrystalu, což umožňuje úhlovej moment odraženýho paprsku ladit (viz obr. vpravo). Světelnej paprsek na SLM interferuje za vzniku dvou kruhově polarizovanejch paprsků s opačným úhlovým momentem (viz schéma a obr. vlevo, prostřední paprsek je původní Gaussův paprsek). Úhlovej orbitální moment si lze představit jako zkroucení paprsku světla do spirály - úhel jejího stoupání není kvantován a tak není ničím omezenej a foton může nést ve směru rotace libovolnou energii. To umožňuje - alespoň teoreticky - kvantově provázat fotony s makroskopickými objekty anebo vytvořit kvantovej počítač s fotony provázanými přes jejich úhlovej orbitální moment pracují za normálních teplot.
Curiosity podle posledních analýz nenašla v atmosféře ani stopy methanu, což do značné míry vylučuje existenci pozemských forem života na Marsu. Na obr. dole je autoportrét Curiosity vzniklej složením fotek z několika jejích kamer dohromady.
Páč ladičkový hodinky sou zajímavý samy o sobě, přikládám schéma jejich činnosti. Jejich základem byla mechanická ladička s elektromagnetickou zpětnou vazbou kmitající s frekvencí cca 360 Hz, jejíž pohyb se převáděl na miniaturní rohatku (viz stroboskopický videa zde). Toto rohatkové kolo ve své době představovalo mistrovské dílo, páč na průměru 2,4 mm mělo 300 zubů s roztečí 0,025 mm a tloušťka. kola činila pouhých 0,04 mm! Bylo vyrobeno z elinvarové slitiny (30 % niklu, 9 – 12 % chromu se železem s minimální tepelnou roztažností) a jednu otáčku vykonávalo za 5/6 sekundy (viz video vpravo). Díky tomu hodinky za běhu tiše bzuněly. Zesilování zpětný vazby obstarával v té době bipolární germaniovej tranzistor a napájecí článek zaručoval minimální dobu chodu 12 měsíců. Před nástupem křemenných hodinek to byly první a současně nejpřesnější elektronický hodinky, vyráběný od poloviny 60. let švýcarsko-americkou firmou Bulova (její zakladatel Josef Bulova emigroval v roce 1875 z Čech do USA) a později i v Rusku (viz obr. dole) i u nás v Chronotechně Šternberk (jejich elektrický tón byl inspirací pro název továrny ELTON, prototyp však na trh nakonec uveden nebyl). Počet součástí strojku těchto hodinek byl 27 a z toho pouze 12 pohyblivých - pro srovnání v té době měly hodinky s automatickým nátahem více jak 140 dílů. Díky tomu "akutronky" dosahovaly přesnosti několika vteřin za den až týden a sehrály tak svou roli i při dobývání vesmíru na počátku 70. let.
U stolních a závěsných hodin by rohatka byla příliš namáhanou součástí a proto se používala varianta s Cliffordovým kolem řízeným ladičkou. Základem byl opět jednotranzistorový oscilátor, kterej kmital ladičkou 300 Hz, která byla na jednom rameni opatřena miniaturním podkovovitým magnetem. Do tohoto magnetu zasahovalo kolo se speciálnímimi zuby, který přerušovaly magnetickej obvod. Při vložení baterie se rozezvučela ladička, ale nic se nedělo: strojek se rozběhl teprve poté, co se zatlačil seřizovací knoflík, který roztočil strojek a dostal kolo do synchronismu s kmity ladičky. Tyto hodiny se nehodily k nošení, protože byly citlivý na otřesy a občas se stávalo, že strojek vypadl ze synchronu a musel se znovu rozběhnout ručně. Cliffordovo kolo (synchronní motorek) se používá i u levnejch veřejnejch hodin řízenejch síťovou frekvencí 50 Hz, dřív byly na každý poště či nádraží.
Model částic a antičástic v éterový teorii: nejjednodušší částice jsou neutrina a fotony, který vypadaj jako malý bublinky, resp. bloby obklopený řidší vrstvou vakua. Pro celkový zakřivení časoprostoru je rozhodující poměr podélnejch a příčnejch vln, jejichž vzájemná rezonance částice tvoří. I těžší částice jako je elektron uvnitř obsahujou lehčí jadýrko, ale jejich celková hmotnost je daná jejich fotonovou slupkou s kladným zakřivením časoprostoru. Antičástice se v tomhle modelu chovaj jako tzv. antibubliny, dokonce i poměrně těžkej neutron obsahuje určitej podíl antihmoty, která se při rozpadu neutronu uvolňuje jako neutrino podobně při rozpadu antibubliny pod vodou. Neutrina v éterovým modelu vznikaj stíněním gravitačních vln, který se projevujou jako mikrovlnný pozadí vesmíru sousedními hmotnými tělesy. Když intenzita stínění překročí určitou mez, v časoprostoru se samovolně tvořej lehký neutrina, který jsou v dynamický rovnováze s mikrovlnným pozadím vesmíru a maj podobnou klidovou hmotnost, jako jeho fotony. Na spojnici hmotnejch objektů je stínění zvlášťsilný a tvořej se tu vlákna temný hmoty, do kterejch navíc natékaj rychlejší a hmotnější neutrina a částice normální hmoty, což vede k gravitačním anomáliím jako je Allaisův jev při slunečním zatmění. Protože neutrina by měla urychlovat radioaktivní rozpad atomů v zemský kůře a ovlivňovat lidskou psychiku, zvýšenou koncentrací neutrin při úplňku a konjukcích planet by dalo racionální základ astrologickejm předpovědím, podle kterejch konfigurace Měsíce a planet vede k přírodním katastrofám a válkám o přírodní zdroje.
Podobný útvary můžeme pozorovat na vláknech tmavý hmoty, který sou posetý galaxiema jako kapky na vlákně slizu. Nejsem si ovšem jist, zda strunaři jsou si vědomi téhle souvislost vědomý, protože neustále hledaj důkazy kosmickejch strun na trochu jiný rozměrový úrovni. Uvedená simulace ostatně nemá se strunovou teorií moc společnýho - jde vlastně "jen" o rovnice teorie relativity, částečně zjednodušený a zobecněný do víc rozměrů.Vzniklé útvary díky tomu nejsou kvantovaný struny, ale Einstein-Rosenovy můstky, čili vlastně červí díry, předpovězený už ve 30. letech min. století.
Záludnost neutrin spočívá v tom, že jejich kladný zakřivení časoprostoru na povrchu vyvažuje záporný zakřivení uvnitř - maj mnohem vyšší setrvačnost než odpovídá jejich gravitačním účinkům a zakřivení časoprostoru, který kolem sebe dělaj, čili silně narušujou princip ekvivalence obecný teorie relativity, protože do chování čtyřrozměrnýho časoprostoru vnáší extradimenze podobně jako tzv. nenewtonovská kapalina tvořená nekulovejma nebo silně interagujícíma částicema. Temná hmota vykazuje zápornej gravitační náboj, což znamená, že gravitačně čočkuje jako normální hmota, ale je vynášená z gravitačního pole a vtahovaná do Lagrangeovejch bodů se záporným zakřivením časoprostoru , protože její setrvačná hmotnost je výrazně vyšší, než gravitační. Rotující hmotný těleso vykazuje tzv. gravitomagnetismus a v gravitačním poli se odvaluje jako padající kulka po gradientu hustoty vzduchu (precese). Projevuje se to při rotaci a zrychlování těles, kterýma sou neutrina strhávaný mnohem víc, než předpovídá teorie relativity (Lense-Thirringův jev), což mj. vede k reaktivnímu pohybu. Okolo všech rotujících hmotnejch objektů se vytváří prstenec temný hmoty s vyšší koncentrací neutrin, což vede k různejm anomáliím, počínaje anomálií sond Pioneer. Vysoká koncentrace neutrin směr precese obrací a protože je hustší než normální vakuum, zpomaluje šíření světla a snižuje hodnotu gravitační konstanty. Hustej systém neutrin se na velkejch vzdálenostech chová jako slizká pěna - a to doslova, páč tvoří vlákna, který se sbalujou jako vlákna slizu a vtahujou do sebe fotony a mezihvězdnej plyn. Na videu vprostřed je počítačová kondenzace kosmickejch strun v pěti rozměrech v důsledku Gregory-Laflamme nestability, popsaný v roce 1993. Na obr. dole je změna frekvence hodinek s mechanickou ladičkou 360 Hz při transitu Venuše - stínění gravitačních vln se projevuje prakticky bez osmiminutovýho zpoždění způsobenýho omezenou rychlostí světla (tydle hodinky taky vykazujou změny chodu v okolí rotujících setrvačníků, proto se pro podobný experimenty výborně hoděj).
Texaským výzkumníkům z Austinu se podařilo sloupad integrovaný obvody z křemíkový oplatky. Ta se vyrábí nakrájením ingotu - opracovanýho křemíkovýho monokrystalu - pilou tvořenou diamantovým kotoučem nebo drátem smáčeným karborundovou suspenzí. Ačkoliv se konstrukcí pily inženýři snažeji co nejvíc redukovat odpad, technologicky je tloušťka oplatky omezená asi na půl milimetru. Ale výzkumníci na druhej povrch nanesli asi 10 µm napařováním a elektrolyticky vrstvu niklu a oplatku zahřáli na cca 100 °C. Protože křemík má větší tepelnou roztažnost než nikl, oplatka těsně pod povrchem niklu praskla a vzniklou vrstvičku bylo možné rozšířit a oddělit od zbytku protažením tenkýho drádku. Výsledkem byla 20 - 30 µm tlustá ohebná křemíková šlupka s nanesenými integrovanými obvody.
Divokej pohyb skupiny asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Zeleně jsou Jupiterovi Trojané, fialově je oběh skupina asteroidů Hilda. Tvoří ji několik stovek planetek (cca 546 k srpnu 2005) obíhajících Slunce ve vzdálenosti odpovídající komensurabilitě 2:3 s Jupiterem. Jejich střední vzdálenost od Slunce (velká poloosa dráhy) je přibližně rovna 3,7 až 4,2 AU, sklon dráhy k rovině sluneční soustavy nepřesahuje 20° a její výstřednost hodnotu 0,07. Vedle Trojánů je to jediný případ, kdy orbitální rezonance (tzv. komensurabilita) s Jupiterem vede k vytvoření stabilní skupiny planetek místo Kirkwoodových mezer, v nichž jsou dráhy objektů nestabilní (viz animace vpravo). Tyto planetky se označují jako skupina, nikoli jako rodina protože zjevně nevznikly rozpadem jednoho mateřského tělesa a jedná se o skupinu planetek s různorodým mineralogickým složením. Skupina se vytvořila dynamicky, působením rezonančních gravitačních sil Jupiteru. Trojanů Jupitera bylo v roce 2011 napočítání přes 5000 těles. Patří k velmi tmavým tělesům sluneční soustavy, s odrazivostí (albedem) v rozmezí od 0,02 do 0,07 - zřejmě proto, že gravitační údolí k nim nahání jemný částice prachu. Zatím největším asteroidem z nich je (624) Hektor o rozměrech přibližně 370 × 195 km. Je zajímavý, že v libračním bodu L4 bylo nalezeno více těles, než v bodě L5. Vzhledem k tomu, že mezi nimi dochází k častým srážkám, jejich počet se v čase mění.
Při mytí nádobí se ve dřezu náhle vytvořil krystal z éterový pěny... Samozřejmě, fyzici si tohodle chování bublin dávno všimli a simulujou s nim chování krystalickejch materiálů jako sou vakance, dislokace a substituční a intersticiální poruchy (viz různý fodky a videa zde). Modelování částic bublinama má v éterový teorii dost rozsáhlej smysl, protože většinu částic jde modelovat jako bubliny z jadýrkem bohatším na energii a tedy řidším, zatímco slupka je tvořená pomalejším vakuem. Většina částic je ovšem tvořená několika úrovněma bublin z bublin, v téhle nejjednodušší podobě to platí jen o nejlehčích částiciích - neutrinech.
V USA se některý nádrže pokrejvaj plastovýma koulema, který v létě bráněj vysychání a tvorbě řas, v zimě zase zamrzání hladiny. V některejch případech takový koule brání vzniku karcinogenních sloučenin fotolytickým štěpením halogenidů v zasolený vodě. Koule sou stejně velký a tak vytvářej pěkný "krystalový zrna" a dislokace, který se za větru dynamicky přesouvaj a pohybujou..
Včely dokážou rozeznávad mezi různými druhy umění, konkrétně dávaj přednost Monetovi před Picassem. Zatímco je z dřívějších pokusů známo, že včely dávaj přednost symetrickejm tvarům podobnejm květinám, zde se vědci domnívaj, že včely sou schopný aji jistýho stupně vizuální abstrakce, jak dokázali na vzorcích pomocí Fourierovy transformace a singulární hodnotové dekompozice pixelové matice. SVD vyjadřuje, jakxou od sebe průměrně vzdálený pixely stejný barvy, čehož se využívá např. při kompresi dat. Včely nejlíp rozlišovaly obrázky s vysokým rozdílem hodnot singulární dekompozici. Fourierova transformace vyjadřuje spektrum obrázku, čili jaxou průměrně v obrázku převedenejch do stupnice šedi zastoupený změny intenzity jasu na rostoucí vzdálenosti ve směru X a Y. Čárová grafika Picassa s ostrými barevnými přechody vykazuje v obrázky vyšší podíl frekvencí, zatímco včely dávaj měkčímu barevnýmu podání impresionistů.
Singulární maticová dekompozice je v poslední době hodně studovaná jako efektivní algoritmus pro ztrátovou kompresi dat. Na obr. dole je snímek kódovanej postupně s využitím 5, 10, 20, 40 a 80 singulárních vektorů SVD, vpravo je originální obrázek. Obrázek vedle něj má přitom 100x menší velikost na disku.
Nějaká svítící tyč spadla do Popokatepetlu - taky by to mohl bejt odlesk světla od skla kamery
Zajímavá vize kolonie v prstenci na oběžný dráze - až na tu řeku mi přijde docela realistická
Vývoj laseru byl vlastně motivovanej snahou vytvořit "ideální zdroj" světla. Zatímco normální bílý světlo žárovky je polychromatický a nekoherentní (každej foton v něm má trochu jinou barvu a lítaj si jak chtěj), průchodem světla přes barevnej filtr nebo ještě lépe odrazem přes difrakční mřížku lze vytvořit monochromatickej paprsek obsahující fotony jedný barvy. Ale ty v něm budou rozložený stejně náhodně, jako ve světle žárovky. Takže byl koncem padesátejch let vyvinutej laser, jehož světlo je jednak zcela monochromatický, druhak v něm každej foton cestuje tak, aby jeho fáze navazovala na fázi fotonů před ním i zanim. Takovýmu světlu se říká koherentní. Ale fotony v něm o sobě navzájem nevědí - jejich synchronizace je daná synchronizací atomů, který je vyzařujou a hustota fotonů v paprsku je stále rozložená náhodně, což vede k tomu, že i světlo laseru vykazuje šum jak v intenzitě světla, tak v rovině polarizace (každej foton má jinej spin). V ideálním případě by měly bejt fotony ve světelným paprsku rozložený rovnoměrně a měly by bejt navzájem kvantově provázaný podobně jako atomy v bosonovejch kondenzátech, takže se celej puls chová jako jééden velkej fotón. Tomudle ideálu se fyzici zatím pouze blížej tím, že vytvářej pulsy vzájemně provázanejch fotonů s čim dál větším počtem fotonů v balíku. Nedávno se podařilo vytvořit pulsy obsahující cca 100.000 vzájemně rozpuštěnejch fotonů - a to už je počet, kterej se blíží počtu atomů v bosonovejch kondenzátech (kde je běžně cca 10 milionů a víc atomů).
Naštěstí kvantově provázaný fotony neni nutný vyrábět z kvantově provázanejch atomů, páč jejich kvantovej stav plně danej spinem a frekvencí (zatimco složitější částice maj nezávisle kmitající jadýrko a tam rozlišujem tzv. silný (úplný) a slabý (částečný) kvantový provázání). Můžou se vyrobit uměle tím, že se namíchaj fotony se stejnou fází a rovinou polarizace, pocházející z jednoho zdroje tím, že se z pulsu odfiltrujou fotony, který maj rovinu polarizace odlišnou nebo nedefinovanou. K tomu se používaj tzv. nelineárně optický krystaly, který současně vykazujou dvojlom, např. tzv. beta-boritan barnatý BBO. Takovej krystal se chová jako piezoelektrickej krystal v zapalovači plynu: když na něj dopadne paprsek světla, atomy v krystalový mřížce se zdeformujou a vybuděj tím elektrický napětí v kolmým směru, který se přičte k původní elektromagnetický vlně. Výsledkem je, že z jedný vlny dostaneme dvě, ale se vzájemně kolmou polarizací. A jelikož je ten krystal současně dvojlomnej, každá z těch vln se krystalem láme v trochu jiným směru, takže lze oba vzniklý paprsky vzájemně oddělit. Výsledkem je, že máme puls fotonů s přesně shodnou frekvencí a rovinou polarizace, tzv. fázově stlačený světlo. Bohužel, fotony v pulsu stále ještě můžou vyskytovat celkem náhodně a je tudíž nutný odstranit jeho amplitudovej šum. Tzv. amplitudový stlačení se provádí tak, že se celá operace provede na dvou krystalech současně a výsledná dvojice paprsků se nechá vzájemně zrekombinovat na dvojlomným krystalu (beam splitter), ve kterým se nekorelovaný fotony vzájemně vyrušej a aparaturu opouští puls, kterej je stlačenej fázově i amplitudově na polovinu původní hodnoty šumu. Na obrázku vpravo je typická používaná aparatura, který pro laika asi vypadá dost nepřehledně, ale umístění obou krystalů v ní rozeznáme. Celej postup se dá zopakovat (samozřejmě s příslušnejma optickejma ztrátama) a získá se kvantově provázanej puls čtyř, osmi atd. fotonů.
Jak vysvětluju zde, vlastnosti graphenu se v řadě věcí lišej od grafitu. Grafit silně pohlcuje světlo jako kovy, protože elektrony jsou v něm volně vázaný napříč vrstvama. Když se z něj jedna vrstva sloupne, její elektrony jsou přitahovaný k atomům mnohem silněji a lupínek se částečně mění v polovodič, propouštějící světlo. Když se ale na sebe přiloží dvě vrstvy grafitu, výsledek záleží na jejich vzájemný orientaci, protože grafitové monovrstvy jsou vůči sobě natočeny v jednotlivých rovinách o 30º, takže sousedící atomy uhlíku v krystalické mřížce mezi sebe pěkně zapadají. Když se vrstvy vůči sobě natočí, atomy uhlíku se začnou vzájemně odpuzovat a vrstvy grafitu se rozpadnou a dvojvrstva začne absorbovat světlo ještě méně. Pokud se ale k sobě šikmo uložený vrstvy přitlačí mechanicky nebo vnějším elektrickým polem, jejich elektrony se vzájemně propojej a dvojvrstva začne absorbovat stejně, jako kovovej grafit. Uvedený změny v optický propustnosti grafenu se projevujou až v daleký infračervený oblasti, protože šířka zakázanýho pásu grafenu je poměrně nízká (max 250 eV ve srovnání s 1.3 eV u křemíku) a to je zajímavý z praktickýho hlediska, protože pro tuto oblast dosud neexistujou účinný optický modulátory.
Grafenovou vrstvu tedy lze použít jako optickej ventil modulovanej elektrickým polem pro terrahertzový vlny, který se dnes začínají používat místo rentgenu např. pro kontroly na letištích nebo snímkování ve vojenských aplikacích. V poslední době fyzici pokročili při přípravě velkejch vzorků graphenu (tj. větších než je vlnová délka terraherztových vln) a tak se nedávná studie zabývala změnana propustnosti grafenový dvojvrstvy na podložce z křemenný skla, na kterou bylo působený pulsama 50 Voltů s frekvencí až několik stovek kilohertzů. Vrstva grafenu svou propustnost pro vlny s frekvencí 3 THz měnila se stejně jako optická uzávěrka ve fotoaparátu. Použitej systém lze použít např. pro směrový přenášení informace v paprsku, odolnejch proti odposlouchávání zvenčí, protože terrahertzový vlny jsou na rozdíl od WiFi pěkně směrový a podobaj se v tom ohledu paprskům světla. Protože se při změnách absorbce posouvá hrana spektra dopadajícího záření, dovedu si představit, že by grafenová uzávěrka mohla z terrahertzový zobrazovací kamery udělat "barevnou", čili zviditelnit změny propustnosti/odrazivosti v závislosti na vlnový délce pro různý materiály a tím umožnit jejich detekci.
Na VTM je článek o studený fúzi, která je zde prezentovaná jako LENR (low energy nuclear reaction) v duchu Widom-Larsenovy teorie jako tzv. beta záchyt. Snahy přejmenovat studenou fúzi na něco jiného existujou přinejmenším od doby, kdy si NASA uvědomila, že výzkum studený fúze má reálnej základ, není možný ho už nadále tajit a začala zametat stopy své dvacet let trvající ignorance tohoto výzkumu. Pokud by se slovo "fúze" nahradilo LENR, pak by to NASA umožnilo před očima veřejnosti tento čas resetovat a současně si tento objev alespoň částečně přivlastnit, páč v době informační exploze je čím dál jednodušší se spoléhat na špatnou paměť a kvalifikaci veřejnosti, která nemá čas sledovat detaily. Ostatně přejmenovávání (ob)jevů je ve vědecký praxi běžná praxe, jaxi přivlastnit dříve popíranej výzkum někoho jinýho. Beta záchyt je dost častej pro atomy s relativním přebytkem protonů v jádře, který díky tomu obíhaj dál od jádra a mohou zachytávat elektrony z nejspodnějších vrstev atomovejch orbitalů (K-orbitaly). Jádro pohltí jeden z elektronů z vnitřních slupek svého obalu a jaderný proton se mění na neutron za současné emise neutrina: 0-1e + 11p ⇒ 10n + ve. Protože elektrony neinteragujou silnou jadernou interakcí (nejsou tvořený kvarky), jde formálně tvrdit, že nejde o jadernou fúzi, jen o běžnej druh radioaktivního rozpadu (např. draslík-40 se pomalu rozpadá K-záchytem na vápník 40Ca, tato reakce by mohla být katalyzována neutriny z temné hmoty a podílet se podle mých představ na globálním oteplování). Při elektronovém záchytu se hmotnost prvku prakticky nezmění, protonové číslo se však zmenší o jedničku a prvek se posune o jedno místo vlevo v periodické soustavě prvků. Uprázdněný místo elektronu ve spodních orbitalech se doplní elektronem z vyššího orbitu a přebytek energie se vyzáří ve formě měkkýho gamma záření - to je taky při studený fúzi často pozorovaný. Podle Widoma a Larsena se vodík se na reakci podílí tím, že vytváří uvnitř krystalický mřížky fázi, podél který se elektrony šířej jako vlny na hladině rybníka (plasmony) a jejich efektivní hmotnost se tím výrazně zvyšuje, takže může proniknout až k atomovýmu jádru. Uvolněný množství energie je cca 1000x nižší než při fůzi (ale stále řádově 10.000x vyšší než při chemickejch reakcích). Podle této teorie by reakci mělo urychlovat jak vysoké napětí (polarizace elektronů na rozhraní kov-vodík), tak i vysoká frekvence (vibrace plasmonů) působící na kovový hydridy.
Demonstrace principu tzv. "magnetický neutralizace", na který by měl bejt založenej overunity GAP motor. Je tvořenej dvojicí magnetů, který se vzájemně odpuzujou, jeden z nich visí na pohyblivý ose, zatimco druhej je obklopenej cívkou, která po zapnutí proudu magnetický pole jednoho z magnetů vyruší. Po přerušení proudu pohyblivej magnet vyskočí, ale o něco výš než když ho uvolníme ručně, na čemž by se měl právě zakládat overunity efekt. Ovšem stejně tak se chová závaží na obyčejný stlačený pružině, když ji uvolníme - fígl je v tom, že výška, na kterou závaží vyskočí záleží na jeho momentu setrvačnosti, čili na tom, jak rychle magnet uvolníme - a manuální odlehčení magnetu je vždycky pomalejší.
Druhý video je ještě přímočařejší a demonstruje kolo, poháněný padající kuličkou přitahovanou magnetem bez zjevnýho vnějšího přívodu energie. Přestože podobnejm generátorům moc nevěřim, existuje tu podobnost se samohybem Orbo, kterej několikrát veřejně (a pokaždý neúspěšně) prezentovala irská firma Steorn. Jeho princip je údajně založenej na magnetický saturaci feritový toroidní cívky. Ta je vtahovaná mezi póly dvojice neodymových magnetů, ale pokud s ní prochází proud, dochází k magnetickýmu nasycení jejího materiálu a magnety být přitahovaná přestane. Nyní už stačí jen zařídit, aby k nasycení cívky došlo právě tehdy, když se od magnetů začíná vzdalovat podobně, jako v případě komutátorovýho motorku (u kterýho se taky vypíná elektromagnet v pólovým nástavci, jakmile se začne vzdalovat od statorovýho (elektro)magnetu). Steorn k tomu účelu akorád nepoužívá mechanický komutátor, ale elektronický obvod. Na rozdíl od GAP motoru nebo elektromotoru je zde elektrickčj proud, který ovládá přitažlivost pólových nástavců k elektromagnetu zcela separován od elektrické práce, kterou Orbo vykonává. U komutátorového elektromotorku tomu tak není - zde otáčení motorku ihned v obvodu vytváří protinapětí a magnetické pole, jelikož přitom funguje jako dynamo, takže energetická bilance je tu mnohem přímočařejší. Efekt je údajně založen na tzv. BH viskozitě, čili skutečnosti, že k obnově magnetizace proudem saturované cívky nedochází okamžitě, materiál vykazuje setrvačnost magnetických domén, který ke svý dezorientaci využívaj údajně i kvantový fluktuace vakua a materiál magnetu se při demagnetizaci ochlazuje podobně jako známej kejvací pták, kterej koná práci na úkor odpařování vody ze zobáku.
Po návštěvě Michaela Nelsona v řecké firmě Defkalion se na jejím webu na několik hodin objevila PDF zpráva označená jako přísně důvěrná. Obsahuje některé podrobnější informace of niklovém katalyzátoru, který by měl být velmi podobnej tomu, co používá Andrea Rossi, protože Defkalion tvrdí, že ho opajcovala na základě spektrometrických dat, který unikly při testování E-Catu na universitě v Purdue. Je v ní zmínka o uhličitanu draselném, kterej se používal už ve výzkumech Randalla Millse, kterej ještě za Reagana založil firmu Blacklight Power. Ten ovšem vývoj tepla přičítal nové subkvantové fázi vodiku, tzv. hydrinu. Také Patterson, kterej řadu let studoval vývoj tepla při elektrolýze vodíku na niklovejch a palladiovech částicích výslovně upozorňoval, že přítomnost sodíku studenou fúzi zabíjí a používal velmi čistej uhličitan lithnej nebo draselnej. Tlakovou elektrolýzu niklu v roztoku uhličitanu draselného studuje i firma Brilliouin Energy.
Jinaxe na webu providelně objevujou tvrzení o replikaci E-Catu, často dost fantastický, např. tenhle článek tvrdí, že Rossi používá nikl napuštěnej různejma potravinama (existujou ale indicie, že Rossi by mohl používat pyroforní Ranneyho nikl, kterej se používá k hydrogenaci margarínu, protože v jeho laboratoři v Bologni údajně došlo několikrát k požáru). Před zahájením reakce musí bejt povrch niklu chemicky aktivovanej - to zahrnuje i zahřívání na 600°C ve vodíku. Reakce probíhá už při teplotě 180 °C a lze ji chladit vysokovroucí kapalinou. Nevyžaduje radiační stínění gamma a neutronů olovem a kyselinou boritou, jako používá Rossi. Zpráva se zmiňuje i o gamma záření s energiií do 300 keV vznikajícím v úvodní fázi reakce a aktivaci vodíku rozštěpením na atomární vysokofrekvenčním elektromagnetickým signálem ze zapalovací svíčky (ionizace vysokým napětím?). Myslím, že ten dokument můžete považovat zatím za nejpodrobnější, byť velmi kusou veřejně dostupnou zprávu o tom, co se děje v Defkalionu, zatím se však spekuluje o tom, zda ji Defkalion nenechal uniknout schválně - třeba proto, aby tim zamaskoval, že správnou technologii vlastně nezná... Bonus: PDF adresář s články o studený fůzi.
Jinak celej ten paradox s fotonama a vlnama se dá vysvětlit mnohem rychlejc a jednodušejc jako analogie vln na vodní hladině. Ty se začnou rozbíjet na jednotlivý solitony kvůli fluktuacím molekul pod hladinou (který ve vakuu vnímáme jako mikrovlnný pozadí vesmíru). A aji když vezmeme jeden takovej foton a necháme ho projít malou dírou, zase se začne šířid jako směs vln a částic stejně jako vlny na hladině. Dokonce aji ta Feynmanova teorie dráhovejch integrálů má v éterovým modelu fyzikální smysl, když si uvědomíme, že ty fluktuace pod hladinou se šířej rychlostí zvuku všemi směry nezávisle na šíření vln a náhodně spolu interferujou, čimž na hladině dělaj ty solitony.
Na tabletech dnes celkem běžně najdete HD nebo FullHD rozlišení. Výjimkou je iPad 4+, který má rozlišení 2048 × 1536, což Apple označuje jako tzv. Retina displej, protože vykazuje rozlišení větší než sítnice v lidským oku. Někteří lidi proto říkaj, že je to zbytečně moc, jiní si naopak libujou, že je to tak akorát. Rozhodně se v tomto ohledu výrobci nezastaví a nabídnou 4K displeje, což je o hodně vyšší rozlišení než “jen” FullHD, konkrétně 3840 pixely na šířku a 2 160 pixely na výšku. Prozatím jsme 4K mohli vidět jen u prototypů TV, ale časem se asi objeví i v tabletech.
Za těmito “superdispleji” stojí japonská firma Ortus Technology, která už předloni vyvinula například FullHD displej pro HTC J Butterfly. Nyní tato společnost představila první displej s úhlopříčkou 9,6 palce s rozlišením 4K (458 PPI, čili pixels per inch). Pro výrobu se používá technologie HAST (hyper amorphous silicon TFT), která nabízí pozorovací úhel 160° a o třetinu lepší využití povrchu displeje (tzv. aperture ratio) - což nejenom zvyšuje barevnej kontrast, ale i spotřebu energie pro podsvícení displeje. Představení nového displeje dojde na veletrhu v Mnichově v polovině listopadu. Bude to dozajista vysoce kvalitní "podívaná", avšak spotřeba zařízení využívající odpovídající grafickej výkon bude rovněž vysoká a bez revoluce v akumulátorech bysem nečekal, že by s tímto displejem měl v brzké době přijít nějaký smartfoun nebo tabled.
Galerie ledovejch bublin na Flickru. Takový bubliny lze vyfukovat při teplotě -6 - -20 °C pomocí horkýho bublifuku, udržovanýho v termosce. Při ještě nižší teplotě bubliny zmrznou dřív, než se v nich stačí vyrovnat tlak a proto stoupaj k nebi jako malý ledový balónky, dokud je vnitřní přetlak neroztrhne za slyšitelnýho pinknutí, jak kdyby byly ze skla. Bubliny vyfukovaný za vyšších teplot jsou stálejší a můžou se po povrchu sněhu kutálet poháněný větrem celý hodiny. V laboratoři jde zmrzlý bubliny vyrobit vyfukováním bublin do krabice se suchým ledem (CO2). Bubliny na vrstvě chladnýho oxidu uhličitýho plavou tak dlouho, dokud nezmrznou.
Pokud venku teplota klesne k -40 °C, lze vyzkoušet další trik, spočívající ve vychrstnutí vařící vody do mrazivýho vzduchu (YT video 1, 2). Za takovejch podmínek se voda za slyšitelnýho křupnutí vypaří a zmrzne na sněhovej oblak dřív, než stačí dopadnout k zemi. Při tak silným podchlazení nejsou k vytvoření krystalků zapotřebí žádný zárodky, fyzici tento teplotní interval označujou jako "oblast homogenní nukleace". Zvuk při mrznutí je způsobenej trháním ledový vrstvy na povrchu kapek, který při tak nízký teplotě mrznou od povrchu dovnitř a při mrznutí expandujou. Bonus: galerie sněhovejch vloček.
Podle současnej teorií se rychlost expanze a vzdálenosti ve vesmíru měřej pomocí tzv. standardních svíček, což svou hvězdy s definovanou svítivostí a hmotností. Ta je definovaná gravitační rovnováhou mezi hmotností hvězdy a odpudivou silou elektronů v jejích atomech: když je hvězda jen o trochu hustší, tak její atomový obaly křupnou a hvězda se zhroutí. Aby to tak fungovalo, musí se do hvězd přidávat hmota zvenčí a to velmi pomalu, aby se rovnováha stačila ustavovat. Supernovy typu Ia se používaj jako standardní svíčky protože jsou tvořený binárním systémem dvou hvězd, jedný menší zato hustší bílej trpaslík, druhou tvoří velkej ale řídkej veleobr, ze kterýho hustá hvězda postupně odcucává plyn, dokud se nezhroutí. Problém je, že řada Supernov typu 1a má spektrum jiný, než by odpovídalo kombinaci veleobra a bílýho trpaslíka. Proto byl navrženej model dvou bílejch trpaslíků, který se obíhaj navzájem a odcucávaj si plyn. Kterej z nich to stihá dělat rychlejc, vybuchne jako první ("double-degenerate model"). Ale ani potom tendle model nedokázal uspokojivě vysvětlit spektra všech supernov typu 1a. Proto byl nedávno navržená další úprava modelu, ve kterým bílej trpaslík nevycucává obra, ba dokonce ani dalšího bílýho trpaslíka, ale tzv. červenýho trpaslíka typu M. To je temná hvězdička jen o málo těžší, než je hmotnost Jupitera (asi tak 13 - 15x, tj. s cca dvojnásobným průměrem). Pokud obíhá bílýho trpaslíka v dostatečný blízkosti, může cucat plyn aji z něj a dokonce ho přitom ovlivňovad magnetickým polem. Výhoda tohodle modelu je, že M-trpaslíků je ve vesmíru zřejmě mnohem víc, než plynnejch veleobrů, ačkoliv jsme paradoxně dosud žádnýho nikdy nepozorovali - sou totiž příliš tmavý na to, aby mohly bejt viděd aji v Hubbleově teleskopu. Je ale možný, že některý nepřímo prokázaný extrasolární planety ve skutečnosti spadaj to týdle kategorie. Tendle model je zajímaj tím, že by se mohl aplikovat aji na naše Slunce, o kterým se věří, že je pozůstatek supernovy. Jedině v supernově totiž může vzniknout záchytem neutronů tolik těžkejch prvků, aby vytvořily náš solární systém. Podle některejch starověkejch pozorování nás čas od času navštěvovala temná hvězda - tzv. Nibiru nebo Planeta X, která údajně obíhá po silně eliptický dráze protínající sluneční soustavu někde za dráhou Jupitera a která by měla svými vlastnostmi odpovídat právě hvězdnýmu trpaslíkovi typu M. A pokud je ten model správnej, mohla by tim pádem tvořit právě tu hvězdu, který kdysi nakrmila supernovu, ze který vzniklo naše Země a sluneční soustava.
V molekulárním mračnu v souhvězdí Plachet hvězdy vznikají ve vláknech. Příčina může být ta, že toto souhvězdí leží v rovině naší galaxie a tak je bohaté na temnou hmotu. Podle éterový teorie temná hmota vzniká gravitačním stíněním gravitačního stínění hmotnejch objektů sousedními hmotnými tělesy a tvoří tedy vlákna mezi hmotnými tělesy (na jejich spojnici dochází k neintenzívnějšímu stínění). Temná hmota na sebe gravitačně nepůsobí (spíš se odpuzuje navzájem), ale přitahuj ostatní hmotná tělesa a částice mezihvězdnýho plynu. Ten se postupně ve vláknech temný hmoty hromadí a iniciuje vznik novejch hvězdnejch objektů.
Popsanej mechanismus funguje hlavně pro největší objekty, jako sou galaxie, který tim pádem vypadaj jako řetízky navlečený na vláknech temný hmoty. V normálních galaxiích převládá klasickej gravitační mechanismus, ale uvnitř galaxií v rovině jejich rotace začíná bejt mechanismus temný hmoty pozorovatelnej taky a hvězdy zde tvořej podobný vlákna, jako temná hmota mezi galaxiemi, což je dobře vidět na infračervenejch snímcích. Popsanej mechanismus je tedy do určitý míry fraktálně rekurzívní.
Tydle struktury jsou nejsnáze pozorovatelný v infračerveným spektru, kdy jsou oblaka mezihvězdnýho plynu průsvitný. Ve viditelným spektru vypadaj naopak jako tmavý žebroví, protínající galaxii v oblasti jejího rovníku. ESO vystavila obrázek Mléčný dráhy 108,200 x 81,500 = 9 gigapixelů, který obsahuje 84 millionů zkatalogovanejch hvězd, na kterým jsou vlákna temný hmoty dobře vidět. Temná hmota (tvořená předevšim neutriny) urychluje radioaktivní rozpady, ale zpomaluje termonukleární fůzi. Oblak temný hmoty v rovině galaxie procházející sluneční soustavou by v ní zpomalil sluneční cyklus ale urychlil zahřívání planet radioaktivními rozpady lehkejch prvků, jak to pozorujeme právě nyní. Vlákna temný hmoty jsou tudíž přes svou vyšší hustotu mezihvězdnýho plynu opravdu temný, protože jsou chladnější a tvorba hvězd v nich neprobíhá v celém objemu, jen ve zmíněných vláknech.
Protože temná hmota je tvořená převážně neutriny (solitony gravitačních vln), zvláštní chování temný hmoty je způsobený zvláštní strukturou neutrin, který vypadaj jako malý bublinky vakua (je to z velký části ona "chybějící" antihmota vesmíru.). Vnitřek bublinek je však od zbytku vakua oddělenej tlustší slupkou, která dává v konečným výsledku neutrinům slabě kladnou klidovou hmotnost. Ale jejich gravitační čočkování je tim hodně zeslabený, protože kladný zakřivení povrchu vyrovnává záporný zakřivení časoprostoru uvnitř jako v případě houby nebo pěny. Neutrin tak může být ve vakuu velmi mnoho, aniž je zpozorujeme gravitačním čočkováním (silně narušujou princip ekvivalence teorie relativity). Týká se to hlavně neutrin s nízkou energii - ty rychlejší se přeci jen víc chovaj jako normální částice (zatimco u normálních částic je tomu naopak a s rostoucí energií získávaj kvantově vlnovej charakter). Vysokej obsah neutrin dává vakuu chování, který částečně předpovídá teorie tzv. gravitomagnetismu a maj zápornej gravitační náboj. Nepůsobí tolik na hmotný tělesa v klidu, jako spíš na tělesa podléhající setrvačnýmu zrychlení a způsobujou různý fly-by anomálie a gravitační efekty při zatmění a konkunkcích planet (Alaisův jev)..
Je to fyzikálně možný? Stín slunce se přeci jen docela rychle pohybuje. Takovej efekt by asi vyžadoval souhru víc faktorů: sněžení, vítr a současně slunečný počasí.
Milé děti, dneska si povíme pohádku. Schematicky uvažující lidi, zvláště formálně zaměřený fyzici uvažujou takhle: povahu přírodních zákonů nejlíp poznáme tak, když je vočistíme od všemožnejch rušivejch vlivů. Např. strunaři navrhli hledat skrytý rozměry ve vesmíru narušením gravitačního zákona následovně: ve třech rozměrech je gravitační síla nepřímo úměrná druhý mocnině vzdálenosti, na dvou rozměrech by byla nepřímo úměrná první mocnině vzdálenosti, a tak dále. Takže pokud náš vesmír obsahuje dodatečný skrytý dimenze, pak by se měly projevit např. narušením gravitace tak, že by gravitační síla byla nepřímo úměrná třetí, čtvrtý nebo i vyšší mocnině vzdálenosti. To je přeci zatraceně zajimavá věc, že jo?!? Takže skupina fyziků před časem vzala dvě těžký koule, zavěsili jednu z nich na váhu a měřili sílu, kterou ty koule byly navzájem přitahovaný. No a protože ty váhy nebyly tehdy nijak kor moc citlivý, tak samozřejmě žádnou odchylku od gravitačního zákona nezjistili.
Jenže xperimentální metody se postupně zpřesňovaly a fyzici používali čim dál citlivější váhy, až zjistili, že jim měření gravitace ruší elektrickej náboj, protože velký a těžký koule se snadno elektricky nabíjej a působěj na sebě Coulombovou silou. Další generace fyziků s tím už tudíž počítala a upravila experiment tak, aby vliv náboje byl vyrušen. Obě koule umístili do Faradayovy klece a propojili tenkým drádkem, aby mezi nima nemohl vznikat elektrickej náboj. A když pokračovali v měření, tak zase zjistili, že gravitační síla mezi koulema je přesně nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti - čili nezaznamenali ani náznak nějakejch skrytejch dimenzí.
Experimentální metody se postupně zpřesňovaly a fyzici použivali čim dál citlivější váhy, až zjistili, že jim měření ruší proudění vzduchu a tepelnej pohyb molekul. Tak obě koule navíc zavřeli do vakua a celý zařízení ochladili na teplotu kapalnýho hélia, aby co nejvíc potlačili tepelnej šum molekul v aparatuře. A když pokračovali v měření, tak zase zjistili, že gravitační síla mezi koulema je přesně nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti, čili nezaznamenali ani náznak nějakejch skrytejch dimenzí.
Experimentální metody se postupně zpřesňovaly a fyzici použivali čim dál citlivější váhy, až zjistili, že jim měření ruší magnetický pole, kurňa... Tak obě koule udělali z nemagnetickýho materiálu a ještě je celý obalili stíněním z permaloje, aby do aparatury nemohlo proniknout žádný magnetický pole zvenku. Umístili to všechno do Faradayovy klece, propojili tenkym drádkem, zavřeli do vakua a celý zařízení ochladili na teplotu kapalnýho hélia. Uff.. A když pokračovali v měření, tak zase zjistili, že gravitační síla mezi koulema je přesně nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti, čili nezaznamenali ani náznak nějakejch skrytejch dimenzí.
Experimentální metody se postupně zpřesňovaly a fyzici použivali čim dál citlivější váhy, až zjistili, že jim měření ruší Casimirova síla. To je slabá síla která se projevuje na malejch vzdálenostech tím, že vodivý předměty s vysokým indexem lomu stíněj virtuální fotony ve vakuu. Takže fyzici zvětšili vzdálenost mezi koulema a udělali je z elektricky nevodivýho materiálu s nízkym indexem lomu. Ten navíc musel bejt nemagnetickej a obklopenej elektrickým a magnetickým stíněním ve vakuovým termostatu ochlazenym na teplotu kapalnýho dusíku. Veřejnosti se to hledání skrytejch dimenzí už začalo krapet prodražovad a zajídad, ale když lidi viděli, jaxou ty fyzici furt dychtivý a zapálený do objevování, tak jim na to holt ty peníze dali. No a fyzici, když celý šťastný začali pokračovat v měření, tak zase zjistili, že gravitační síla mezi koulema je přesně nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti, čili nezaznamenali ani náznak nějakejch skrytejch dimenzí.
Experimentální metody se postupně zpřesňovaly a fyzici použivali čim dál citlivější váhy, až zjistili, že jim měření ruší dynamickej Casimirův jev. To je slabá síla která se projevuje na malejch vzdálenostech tím, že se částice v hmotnejch tělesech pohybujou a tím vzniká rozdíl mezi stíněním virtuálních fotonů na jednom a druhým tělese. Taxe fyzici grantovou agenturu těžce praštili přes kapsu a vytvořili koule ze dvou velkejch kvantově provázanejch bosonovejch kondenzátů. Umístili je v hlubokým vakuu do termostatu ochlazenýho na teplotu absolutní nuly chráněnýho před vibracema a elektrickým a magnetickým polem mnohatunovým vnějším stíněním. Jejich částice spolu kmitaly přesně synchronně a tak mezi nima nemohl vzniknout žádnej rozdíl vedoucí k vzájemnejm interakcím. Fyzici tou aparaturou zadlužili veřejnost na několik fůru let dopředu, ale když to celý sestrojili a pokračovali v měření, tak zase zjistili, že gravitační síla mezi koulema je přesně nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti, čili nezaznamenali ani náznak nějakejch skrytejch dimenzí.
A jestli všem nedošly peníze, taky ty skrytý dimenze možná hledaji dodnes, co myslíte, děti..?.
Todle je audiozáznam z původních Edisonovejch nahrávek na cínovou fólii z roku 1878. Nahrávky samozřejmě nebyly získaný mechanickým přehráváním, ale naskenováním fólie a digitální rekonstrukcí optickýho záznamu, takže kvalita nahrávky je možná lepší, než ji slyšel samotnej Edison. Edison vývoj fonografu poté na deset let přerušil a věnoval se žárovce, ale pak cínovou fólii nahradil šelakovým válečkem a fonograf se začal normálně prodávat.
Zajímavej přístup k pájení kovů vyvinul Alfred Zinn z laboratoří letecký firmy Lockheed Martin. Namísto klasický bezolovnatý pájky na bázi drahýho cínu, mědi a stříbra navrhl pastu tvořenou nanočásticema mědi o průměru do 10 nm. Měď je 4x levnější než cín a 100x levnější než stříbro a pájka bez obsahu cínu by neměla trpět tzv. cínovým morem a cínovými whiskery, který na povrchu cínu za nízkejch teplot rostou a vytvářej zkraty (viz obr. vpravo). Fígl nový nanopájky pojmenovaný CuantumFuse™ je v tom, že malý částice maj bod tání sníženej povrchovejma kvantovejma efektama a chovaj se spíš jako plastický objekty. Nová pájka se nanáší sítotiskem a vytvrzuje se při teplotě do 200 °C, kde se nanočástice mědi vzájemně slepí. Problémem bude nejspíš špatná přilnavost pájky k podkladu - normální pájka totiž po roztavení rozpouští podkladovej materiál a tvoří s nim tuhý roztoky - v případě měděný pasty toto chování bude asi chybět. Taky mechanická a chemická odolnost takovejch pájenejch spojů asi nebude nejlepší, naopak by měly mít vyšší elektrickou a tepelnou vodivost.
ESO vystavila obrázek Mléčný dráhy 108,200 x 81,500 = 9 gigapixelů, který obsahuje 84 millionů zkatalogovanejch hvězd
Mount Vinson, nejvyšší vrchol Antarktidy se nachází přibližně 1200 kilometrů od Jižního pólu ve výšce 4892 metrů. Byl objeven v roce 1957 a jméno získal po dobrodruhovi z amerického kongresu Carlu Vinsonovi. V roce 2008 ho spolu s Rudou Švaříčkem zdolal i Pavel Bém. Kopec tvoří střed malého horského masivu, který je přibližně 21 kilometrů dlouhý a 13 km široký. Na jižním konci je masiv zakončen vrcholem Mount Craddock (4368 m), nejvyšším vrcholem jižní části je Mount Rutford (4477 m). Antarktida je nejsušší kontinent světa: na většině území napadne množství sněhu odpovídající jen dvěma centimetrům deště.
Astronomové si myslej, že v centru Mléčný díry oblak plynu zažehl centrální černou díru (simulace), pozorování rentgenovým teleskopem NuSTAR (na obr. vpravo).
Rovnice popisující růst květákovitejch fraktálních filmů (v tomto případě hydrogenovanejch nanodiamantovejch vrstev). Tenhle tvar je výslednice rovnováhy mezi rychlostí difúze na povrchu a v objemový fázi a má fraktální dimenzi 2.8. Pokud je rychlost povrchový difúze velmi velká ve srovnání s rychlostí difúze z objemu, vznikaj kulovitý agregáty, jaký jsou známý z mineralogie (např. malachitový geody). Pokud je naopak velmi malá, rostou keříčkovitý krystaly. Ale protože objem roste rychlejc než povrch, krystal je nucenej se čím dál rychlejc rozvětvovat, až nakonec stejně skončí u květákovitýho povrchu, jehož tvar se už dalším růstem nemění. Díky tomu má většina tlustejch filmů vznikajících při chemickým napařování nebo vylučování při elektrolýze podobnej květákovitej vzhled.
Zlomená pálka při baseballu náhodou natočená upravenou vysokorychlostní kamerou Vision Research v642 (3.000 fps - na fodce vpravo). Zlomená pálka je na baseballu častým jevem a zdrojem mnoha kuriźoních situací (1, 2) a pamatuje se na ni i v samotnejch pravidlech. Při odpalu musí být vlákna dřeva označený značkou či nápisem na pálce vždy kolmo k odpalu-letu míčku, jinak se pálka zlomí.Přes jejich křehkost se dřevěnejm pálkám dává přednost před hliníkovejm, protože umožňujou přesnější odpal a profesionální americkej baseball jinej materiál než jeden kus jasanovýho dřeva nepovoluje.
3D rekonstrukce kaňonu Valles Marineris ze snímků evropské sondy Mars Express- je 4.000 km dlouhej a místy až 7 km hlubokej (YT video). Průměrná šířka je okolo 200 km, ale místy může dosahovat až 500 km a okraje kaňonu sou vroubený až půlkilometru tlustejma římsama. Samozřejmě něco takovýho nevzniklo říční erozí, ale popraskáním litosférických desek, podobně jako tzv. riftová údolí v Kordilierách, Sibiři a Tanzánii, který ovšem vyhladila eroze a sou často zaplavený jezery (Tanganjika, Bajkal).
Kontinentální rifty nebo také příkopové propadliny jsou místa, kde dochází k rozpadu kontinentu. Proces rozpadu bývá doprovázenej silnou vulkanickou a zemětřesnou aktivitou a začíná ve chvíli, kdy pod kontinentální deskou začne dlouhodobě vystupovat proud magmatu, který nejprve prohne a vyklene desku směrem vzhůru. Tim dojde k jejímu a ke vzniku strmých a hluboko založených zlomových zón.V důsledku gravitace a odsunu desek od sebe začnou do volného prostoru mezi deskami z obou stran tyto bloky postupně sjíždět, čimž vzniká příkopová propadlina. Vlivem vyšší teploty magmatu dochází k odtavování spodní části litosférické desky a snižování její tloušťky, takže se magma podél zlomových zón dostává na povrch. Pokud jsou již oba okraje desek tak vzájemně vzdálené, že magma v ose riftu již neprostupuje přes dílčí bloky kontinentální kůry, začne se vytvářet oceánský hřbet s typickou oceánskou kůrou.V současnosti můžeme tyto děje pozorovat na území východní Afriky, kde vzniká velká riftová propadlina a v budoucnu zde vznikne zřejmě nový oceán, kdy se somálský poloostrov s územím východní Afriky se oddělí od zbylého afrického kontinentu.
Augusta Ada Kingová, hraběnka z Lovelace (1815 –1852) byla dcerou anglického básníka George Gordona Byrona a spisovatelky Annabelle Milbankové. Její matka měla rovněž matematický vlohy a snažila se malou Ádu vést exaktním směrem. Díky tomu byla Ada nadanou matematičkou a po seznámení s Charlesem Babbagem se začala zajímat o mechanické počítače a podílela se na vývoji Babbageova Analytical Engine a finančně ho podporovala. Navrhla jeho programování pomocí děrných štítků a zavedla přitom pojmy jako podmíněný a nepodmíněný skok, cyklus a podprogram, čili vymyslela programování tak, jak je známé dnes. Už tehdy předpovídala, že se počítače jednou budou používat pro řešení složitých matematických úloh, komponování hudby a kreslení obrazů. Ada zemřela v 36 letech poté, co jí její lékař pustil žilou kvůli komplikacím s rakovinou dělohy. Na její počest pojmenován programovací jazyk Ada, který vznikl v roce 1979 pro účely Americkýho ministerstva obrany a používá se pro real-time výpočty a kontroléry..
Babbageho stroje patřily mezi první mechanické počítače, i když kvůli problémům s financováním a osobním záležitostem nebyly nikdy dokončeny. Pod jeho vedením bylo postaveno několik parou poháněných strojů, které dosáhly jistého úspěchu. V roce 1991 byl podle Babbageových originálních plánů a za pomoci prostředků dostupných v 19. století sestaven funkční diferenční stroj (YT video). Tím se ukázalo, že by skutečně fungoval už tehdy. O devět let později dokončili ve vědeckém muzeu i tiskárnu, kterou Babbage pro svůj počítací stroj navrhl. V současnosti je Babbage považován za otce počítače a Ada Kingová za mámu programátorů.
Odborná veřejnost opět přetřásá soudní případ italských seismologů, kteří dostatečně nevarovali před zemětřesením ve středoitalském městě L´Aquila z 30. dubna o síle 6,3 Richterovy škály, při kterým bylo zničeno 15.000 domů a zahynulo na 300 lidí. Byli za to soudem hnaný k odpovědnosti a spolu s jedním úředníkem odsouzený k trestu šesti let vězení. Vzhledem k tomu, že o případu v našich médiích referujou vesměs další seismologové (jako náš Jan Zedník z Geofyzikálního ústavu Akademie věd), je jejich stanovisko snadno předvídatelný a jednoznačný: "ta ubožádka sou nevinný, páč zemětřesení efektivně předpovídat nelze a my žijem ve středověku, kdy se organizujou hony na čarodějnice". Jak už tomu ale obvykle v takovejchle případech bývá, pravda je někde uprostřed. Ani Italové nejsou tak blbí, aby nevěděli, že zemětřesení dosud efektivně předpovídat nelze a obvinění z chybný předpovědi taky předmětem žaloby není. Předmětem obžaloby je "una valutazione del rischio sismico approssimativa, generica e inefficace in relazione alla attività della commissione e ai doveri di prevenzione e previsione del rischio sismico", což znamená "vědomě nepřesné a neúplná interpretace seismických dat, která zabránila výboru v prevenci veřejnosti". Řeknu to asi takhle: ono když třeba obchodujete s realitama v oblasti turistickýho ruchu, nejspíš vás nepotěší zpráva, že vám to všechno stojí na seismický zóně. Zkrátka a dobře - přesně jak tomu bývá v Holywoodskejch katastrofickejch filmech - soukromý zájmy převážily nad veřejnema a po prvních otřesech ze 6. dubna se vlivný osoby postaraly, aby oficiální zpráva o nich vyzněla jaxepatří neutrálně. Dotyčných šest geofyziků o této "úpravě" zprávy vědělo, ale drželi pusu a krok a tím pádem kolaborovalo - zdaleka tedy nejde jen o hon na "ubohý vědce", jak je to v médiích prezentováno. Jiná věc je, že italská seismologie disponuje hustou sítí seismických stanic, ale je konzervativní a jiné jevy, než záznamy ze sesmografů systematicky nesleduje. V důsledku toho seismologie v Itálii není na takové výši, jako např. v Japonsku, kde s maj se zemětřesením mnohem delší zkušenosti a kde se monitoruje např. chování živočichů, náhlý změny výšky vody ve studních nebo uvolňování radonu z puklin - a to celoplošně, včetně snímků ze satelitů. Prakticky vzato jde o funkčně spolehlivé, ale časově nepřesné metody a mohou sloužit jako indikátor zemětřesení pouze tehdy, pokud k nim dochází na více místech současně. Např. italský seismolog Gioacchino Giuliani měsíc před katastrofou zemětřesení předpověděl a své předpovědi založil právě na koncentracích radonu, plynu aktivního v seizmicky nestabilních místech. Kvůli jeho prognóze do ulic města měsíc před zemětřesením vyrazila auta, která z amplionů vyzývala obyvatele, aby se evakuovali. Rozzuřenej starosta pak nechal vědce předvést policií a donutil jej, aby svá zjištění stáhl z internetu.
Výsledky testu studený fúze řecký firmy Defkalion, která je konkurentem E-Cat technologie A. Rossiho naznačujou, že Defkalion je schopnej dosahovat COP = 3, což je konzistentní s 20 let starými výsledky Piantelliho a několik měsíců starými testy F. Cellaniho (YT video 1, 2). 300% tepelná účinnost je sice až až pro seriózní výzkum, ale sotva postačí k průmyslovýmu využití (účinnost konverze tepla na elektřinu při nízkejch teplotách nepřesahuje 30 - 40%)
Neutrony sloužej v atomových jádrech jako lepidlo protonů, ty maj kladnej náboj a proto se silně odpuzujou na dálku. Zatimco neutrony jsou navenek zcela neutrální, ale zato se silně poutaj k protonům. Nejstabilnější je kombinace jader se stejným počtem protonů a neutronů, tzv. izobary. Kombinace dvou protonů a dvou neutronů je tzv. alfa-částice (jádro helia) a je tak stabilní, že při radioaktivních rozpadech z atomů vylítává spíš než jednotlivý protony či neutrony (tzv. alfarozpad). V atomech se sudym počtem nukleonů střídavě neutrony přebejvaj a chyběj, což se projevuje např. na jejich vazebný energii a hmotnosti (graf vlevo). Takový jádra se budou rozpadat rozpadem za uvolnění elektronu (tzv. beta rozpad) tak, že nakonec skončí u nejstabilnějšího izobaru s nejnižší hmotností. Hmotnosti jednotlivých izobarů, zobrazené v závislosti na počtu protonů budou ležet střídavě na dvou parabolách. Pak může dojít k situaci, kdy bude sousední izobar mít větší hmotnost a teprve izobar který se liší v počtu protonů o dvojku, bude mít hmotnost menší. V tomto případě se jádro může rozpadat, ale musí vyletět dva elektrony a dvě antineutrina – dochází k dvojitému rozpadu beta. Dvojitý beta rozpad může reálně nastat u více než šedesáti různých jader, ale ve většině případu zároveň dochází aji k jinému typu rozpadů a je extrémně těžké je pozorovat. Povedlo se to zatím zhruba u deseti nuklidů (48Ca, 76Ge, 82Se, 96Zr, 100Mo, 116Cd, 128Te, 130Te, 150Nd) - každý z nich má dobu života danou tímto rozpadem delší než 1019 let, tzn. musí jít o velmi stabilní izotopy, aby nerušilo pozadí jinejch rozpadů. Z nich nejkratší poločas rozpadu má 150Nd a 100Mo (zhruba 0,7 x 1019 let) a nejdelší 128Te (zhruba 2,5 x 1024 let).
Dvojitej beta rozpad je z teoretickýho hlediska zajímavej tím, že spolu můžou obě vznikající neutrina vzájemně anihilovat. Kdyby k betarozpadu došlo právě v tomto okamžiku, pak by se žádný neutrino neuvolnilo, elektrony by jen byly vymrštěný vyšší rychlostí. Existence bezneutrinového dvojitého rozpadu beta už byla oznámena před deseti lety v Rusku, ale nikdy nebyla spolehlivě potvrzena. Bezneutrinový dvojitý rozpad beta totiž narušuje zákon zachování leptonového čísla a ve Standardním modelu je proto striktně zakázán. Aji v obecnějších fyzikálních modelech bude probíhat s ještě daleko menší pravděpodobností než dvojitý rozpad beta. Hraniční hodnoty pro poločas rozpadu jsou v tomto případě v řádu až 1025 let. IMO bezneutrinovej beta rozpad v principu možnej je, bude se ale týkat pouze neutrin s velmi hmotností, který sou obtížně detekovatelný (s klidovou hmotností kolem 250 meV, odpovídající energiím mikrovlnnýho pozadí vesmíru). V souladu s tím se limit pro detekci neutrina při dvojitý beta-rozpadu neustále snižuje (viz graf vpravo). Při tom se využívá gadolinium, které má mimořádně velkou pravděpodobnost záchytu neutronu s velmi nízkou kinetickou energií. Aby se neutron, který má při svém vzniku energii mezi 10 až 40 keV, gadoliniem zachytil, musí se jeho energie moderací srážkami s lehkými jádry snížit na velmi nízké termální energie. Pak by díky kvantovejm fluktuacím vakua by mohlo docházet ke kvantovejm oscilacím neutrina a jeho přeměně na antineutrino. Okamžik, při kterým dochází ke změně helicity neutrina by taky umožnila pozorovat šíření neutrino nadsvětelnou rychlostí - což jak z fiaska experimentu OPERA víme - zatím jednoznačně pozorováno nebylo. Nedávný pozorování z experimentu Xenon 200 klidovou hmotnost neutrina omezily na 140 - 380 meV.
Jak známo, stříbrná barva ryb je adaptace na tzv. úplnej vnitřní odraz, ke kterýmu dochází na vodní hladině, když na ni dopadaj šikmo světelný paprsky, takže se chová jako zrcadlo. Díky tomu maj ryby, ale i další tvorové v šupinách zvláštní buňky, tzv. iridofory nebo quaninofory, který obsahujou rovnoběžně uspořádaný asi 2 µm placatý krystalky purinovejch depozitů, hlavně quaninu, hypoxanthinu a adeninu. Quanin z rybích šupin se občas využíval např.pro perleťový laky v kosmetice a pro výrobu umělejch perel.
Při odrazu světla však dochází k polarizaci světla a to ryby prozrazuje před predátory, např. chobotnicema, který maji v sítnici buňky, schopný rozlišovat polarizovaný světlo. Fyzici však zjistili, že destičky quaninu v rybích šupinách jsou dvojího druhu, každej polarizuje světlo opačně a ve směsi se navzájem vyrušej. To umožňuje rybám odrážet světlo, aniž by se prozradily jeho polarizací před predátory.
Při výbuchu jaderný pumy se rázová vlna zpočádku šíří rychlostí několika desítek kilometrů/sec - čili mnohem vyšší rychlostí, než je rychlost zvuku i úniková rychlost. To vyvolá silný nahromadění a stlačení plasmy a její prudký zahřátí na teplotu několika set tisíc stupňů Celsia. Plasma se přitom ionizujou tak, že v ní převládnou volný elektrony, který pohlcujou záření v širokým rozmezí vlnovejch délek a odstíní záblesk výbuchu. Teprve za malej okamžik, až tlaková vlna dostihne povrch plasmy expanze pokračuje rychlostí zvuku a záření plasmy se obnoví. Z doby zabliknutí po výbuchu atomovky jde poměrně přesně odhadnout ráže pumy, pohybuje se od několika desetin vteřiny u kilotunovejch ráží až po několik sekund u velkejch megatunovejch bomb.
Při výbuchu se původně kulová rázová vlna rychle rozpadá za vzniku nestabilit, protože plazma z objektů vypařený explozí silně září a tím urychluje další expanzi. Při jadernejch pokusech s pumou upotanou na stožáru bylo taky často pozorovaný výrůstky a nožičky na spodní části, kde rázová vlna vypařovala poutací lana. K přenosu tepla přitom dochází čistě sáláním, protože povrch ohnivý koule má asi 20.000 °C. Tuto teorii nakonec potvrdil fyzik J. Malik v roce 1952 tím, že lana začernil nebo naopak obalil odrazovou hliníkovou fólií: lana izolovaný proti sálání alobalem se přestala vypařovat. Takže klobouk z hliníkový čepice se vám muže hodit, když vám atomovka bouchne rovnou nad hlavou. Bonus: popis údajnejch jadernejch zkoušek provedenejch Němci v letech 1944 - 1945.
Námraza sloupnutá po ledovym mrholení v Číně. Podobný příhody důsledkem tamního znečištění atmosféry: vzduch obsahuje hodně zárodků tvořenejch smogem, díky čemuž voda kondenzuje v mnoha malejch kapičkách nanometrový velikosti. Ty pak odolávaj zmrznutí i při teplotě hluboko pod bodem mrazu. Když taková podchlazená mlha přijde do styku s většími povrchy, vytvoří na nich rychle souvislej ledovej povlak. K tomu přispívá kontinentální podnebí s rychlými a náhlými teplotními výkyvy.
Při pozorování duhy zpravidla vidíme odraz 1. řádu, protože s každým dalším odrazem od vnitřního povrchu kapek se duha zeslabuje asi o 85% a současně se rozptyluje. Navic duhy nultýho a vyšších řádů vznikaj pod větším pozorovacím úhlem a zanikaj v protisvětle Slunce (viz schéma vpravo). Přesto jde proti tmavý obloze občas pozorovad aji duhu 3. řádu a loni se podařilo poprvé vyfotid i duhu 3. a 4. řádu současně, 4. řád byl však objeven náhodou, protože k jeho zviditelnění bylo nutný fodku upravid ve Fotošopu. Stejně jako u oblouků 1 a 2. řádu maji duhy 3. a 4. řádu votočený pořadí baref.
Samozřejmě, v experimentálních podmínkách při rozptylu světla na skleněný kuličce (obr. vlevo) nebo tyčince (obr. vpravo) není problém zpozorovad a vyfotid aji refrakci 5. a 6. řádu
Jedna z OpenSource rekonstrukcí Cellaniho studenofúzního reaktoru, se kterým na podzim demonstroval na konferenci National Instruments COP = 2.8 (tj. 280% účinnost). Je to v zásadě obyčejná tlaková trubka s elektricky vyhřívaným niklovým drátem a má pracovat při tlaku vodíku 7 atm a teplotě 300 °C. Andrea Rossi je zatím plně zaujat vývojem a testováním vysokoteplotní E-Cat jednotky, která by mohla pohánět turbínu. Má to svoji logiku, protože E-Cat pro domácí použití musí projít bezpečnostní certifikací a tu Rossi s jaderným reaktorem, byť studenofúzním získá těžko. Navíc se zdá, že vysokoteplotní E-Cat je stabilnější: při přehřátí reakce nastartovaný zastudena totiž údajně několikrát došlo k úniku radiace, což je zásadní problém z hlediska dalšího rozvoje studený fúzei: každý by si mohl víceméně na koleně sestrojit zdroj neutronů, který procházej železobetonovými zdmi bez odporu a umístit ho na veřejný prostranství. Navíc firemní know-how se uhlídá u průmyslových zákazníků mnohem snáze: vypuštění E-Cat do světa znamená v podstatě zveřejnění technologie a její okopírování během několika měsíců. Ale hlavní důvod je ten, že Rossi získá pro svůj projekt finanční podporu investorů a průmyslníků jen tehdy, když nebude konkurovat velkým centrálním dodavatelům energie a ti zase mohou jeho technologii využít jen když bude kompatibilní s plynoparovými turbínami. Rozhodně tedy nečekám, že se E-Cat pro domácí použití objeví na trhu dřív, než pro podniky, pokud vůbec.
Co znamená se dnes učit kvantový mechanice? Výstava bezútěšnejch čmáranic z tabulí různejch universit tak, jak byly náhodou zachycený na velkoformátovou fotografii.
Singapurský a americký fyzici vyvinuli úpravu skenovacího elektronovýho mikroskopu (SEM), která umožňuje hejbat s kovovejma částicema podobně jako tzv. optická pinzeta (video 1, 2, 3, 4, 5, PDF). Zatimco optická pinzeta je omezená na rozměry do cca 10 nm kvůli vlnový délce světla, u elektronovýho mikroskopu se dá vlnová délka elektronu dá jednoduše zkrátit použitím vyššího urychlovacího napětí a a tak je jeho rozlišení omezený jen tokem tepla, který se musí z pozorovanýho předmětu odvádět. Tento problém byl zatím řešenej pozorováním částic v tenký vrstvičce vody mezi dvěma přívodníma elektrodama z křemíku. Na rozdíl od kontaktních manipulací ve skenovacím tunelovým mikroskopu (kterym lze přesouvat i jednotlivý atomy) lze v SEM na vzorek působit bezdotykově i boční silou a současně ho přitom vočumovad. Na videu vpravo si mužete všimnout, že částice sou do zornýho pole vcucávaný podobně jako u optický pinzety jen tehdy, když leží v ohnisku elektronovýho paprsku - jakmile se octnou mimo fokus, sou z něj naopak vystrkovaný.
Propiska LiveScribe funguje současně jako diktafon a umožňuje propojit psaný poznámky se zvukovým záznamem pomocí OCR a zabudovaný IR kamery. Může tak sloužit jako jednoduchej skener, kalkulačka a překladač běžící na procesoru ARM 9. Poznámky, kresby a nahrávky lze sdílet jako flashové filmy nebo PDF soubory. Vyžaduje však speciální Livescribe™ papír, který má na svém povrchu vytištěné mikrotečky viditelný v infračerveným světle, který si můžete sami vytisknout pomocí speciálního inkoustu na běžný tiskárně a SW komunikující přes USB. Přes USB se pero nabíjí (baterie vydrží cca 8 hodin). Cena je kolem 3 330 Kč s DPH.
Na ukázce vlevo se propaluje 2 W GaAs diodovej laser pěnovym polystyrénem (náhled videa 2x zrychlenej). Infračervený světlo 808 nm neni pouhym okem vidět, ale má dostatečně krátkou vlnovou délku, aby ho pohltil křemíkovej CMOS čip v kameře (křemík je průhlednej teprve pro světlo s vlnovou délkou nad 1160 nm), takže lze průběh propalování vidět na světle rozptylovaným polystyrénem. Rychlost vrtání se postupně zpomaluje, roli tu hraje nejen divergence paprsku, ale i jeho pohlcování párama styrénu, který se při propalování polystyrénu uvolňujou. Na videu vpravo se propaluje plexisklem asi 200 W FEL laser pomocí mikrovln, generovanejch urychlovanejma elektronama (fast electrons laser). Rychlost vrtání tu je podstatně větší, ale samotný světlo laseru neni vidět, protože má podstatně větší vlnovou délku, než v předchozim případě.
Teorie multivesmíru je příbuzná tzv. ekpyrotický kosmologii, která předpokládá, že velkej třesk vznikl jako srážka vícerozměrnejch bran v nějaký nadvesmíru. Současný teorie velkýho třesku modelujou vznik hmoty ve vesmíru ve velmi zředěným a homogenním stavu narušeným akorád jemnýma fluktuacema, který odpovídaj dnešním strukturám temný hmoty nebo fluktuacím mikrovlnnýho záření. Díky těmhle fluktuacím hmota postupně zkondenzovala do pavučin galaxií spojenejch vláknama temný hmoty (viz video vlevo). To je současnej kosmologickej model, ale už před časem jsem si všimnul, že vzhled struktur tmavý hmoty vypadá tak trochu, jako kdyby krystalizoval led z mnoha nukleačních center současně: v místě, kde se potkaly vznikly hustý kapky hmoty, čili galaxie (animace napravo). Když si představíte, že každý nukleační centrum je různě velký, vznikla by fraktální struktura podobná pěně. Takovej fraktál by vznikl jako průsečík nekonečně mnoha bublin - samostatně expandujících vesmírů. To je v podstatě výcuc tohodle článku.
Pod tim článkem je rozhořčenej komentář "No to si z nás snad děláte prdel??? Pravděpodobnostní charakter světa v kvantový teorii je “znám” už snad 50 let a nikdo z toho nedělá “důkaz” existence paralelních světů. Až vy." Ten komentář je skutečně správně, příčina vzniku teorie multivesmíru je prostě taková, že vesmír na velmi velkejch vzdálenostech vypadá stejně kvantově neurčitě, jako vesmír na vzdálenostech velmi malejch. V éterový teorii to neni nic divnýho, protože na vodní hladině se příčný vlny rozptylujou na podélný stejně na malejch vzdálenostech, jako na velkejch. Ale pro fyziky, který až doposavaď pro modelování vesmíru na velký rozměrový škále používali deterministickou relativitu (FLRW metriku v teorii Big Bangu) je to zásadní překvapení. Ale zas tak moc by tim udivený bejt neměli, protože Maldacena už v roce 1997 odvodil tzv. AdS/CFT korespondenci, podle který se dá geometrie relativity modelovat invertovanou geometrií kvantový teorie pole. Tahle dualita je ve skutečnosti v reálu hodně narušená, nejpřesnějc je splněná právě teprve na velmi velkejch a velmi malejch vzdálenostech, když náš náhodnej vesmír začíná vypadat skutečně náhodně.
Sklenička vody zmrzlý přes noc v průběhu sněžení a blok modrýho ledu vyvrženej na pobřeží Aljašky. Modrá barva vzniká v důsledku mnohonásobnýho odrazu světla od povrchu ledu, ze kterýho byl vysokým tlakem ledovce vytěsněnej vzduch. Na vzduchu a světle led pomalu expanduje a svoji průhlednost i modrou barvu ztrácí.
Zahříváním se polovodiče měněj ve vodiče, ochlazováním naopak v nevodiče. To se projevuje např. změnou barvy žlutý diody (AlInGaP, 592 nm), když se ochladí v kapalným dusíku (77 K) a zezelená přitom. Naopak zelená dioda 20 mA při přetaktování na 150 mA zežloutne a při 200 mA se z ní stane červená doutnavka, páč se spálí. To znamená, když v zimě zmodráte a při spálení zrudnete, ste vlastně taky polovodiče. Jev je způsobenej tím, že z vibrujících atomů je pro elektrony snazší vyskočit na vyšší energetický hladiny, než z atomů, který sou víceméně v klidu.
Bohužel, ne se všema LEDkama to funguje takhle přímočaře. Zelený LED sou tvořený směsí polovodičů na bázi GaP s nepřímým zakázaným pásem, u kterejch za zářivý přechody zodpovídaj příměsový atomy. V nich elektrony musej nejprve seskočit na nějakou nižší energetickou hladinu, aby se z ní mohly odrazit jako od trampolíny a vyskočit vejš. To se projevuje jak celkově nižší účinností LED (zelený laserový diody dosud nebyly připravený), tak tím, že po namočení do kapalnýho dusíku začne místo modře svítit žlutě - ochlazením se rozdíl mezi oběma hladinama snižuje. Podobně záření ultrafialový LED se po ochlazení posune spíš do viditelnýho spektra a nestane se z ní rentgenka. Ani infračervená LED nezačne po ochlazení kapalným dusíkem svítit červeně a barva obyčejný červený diody se změní jen nepatrně, začne akorád svítit s vyšší účinností.
Sledování zahřívání líhu v malý skleněný kyvetce (plochá nádobka 50x25x1 mm tloušťka) pomocí šlírový techniky. Za kyvetkou je tečkovaná destička, která zviditelňuje změny indexu lomu, ke kterým dochází při zahřívání kapaliny. Pomocí počítače se pohyb gradientu sleduje a vynáší do dvourozměrný teplotní mapy. Při zahřívání odspodu dochází k tzv. Rayleigh-Taylorově nestabilitě: kapalina dole je lehčí než nahoře a proráží si cestu v turbulencích (Hele-Shawovy konvektivní buňky). Na videu vpravo je vidět, jak bublinovej var ethanolu v kyvetce přechází v blánový: když se spodní část kyvety přehřeje nad bod varu etanolu, vzniklá vrstva páry izoluje zbytek kapaliny od zdroje tepla a var se tím silně zpomalí (Leidenfrostův jev).
PLACHOW: Matrix a multivesmír sou moderní ekvivalenty Boha: nejsou formálně dokazatelný, protože de vždycky prohlásit, že jejich projevy sou nastavený tak, aby jimi dokazatelný byly. Argumenty proti kosmický simulaci sem tu řešil pár dní nazpět, teď zas fyzici vyrukovali s důkazem multivesmíru. Definicí multivesmíru/paralelních vesmírů je hned několik a základ maji v teorii strun, podle který má vesmír jen 11 dimenzí. Takže když se náhodou zpozoruje, že když je jich víc, hned to může sloužit jako důkaz mnoha světů: strunatci se tim bráněj zpochybnění jejich teorie. Ve článku se diskutuje důkaz multivesmíru na základě tzv. Einsteinova paradoxu expandujícího vesmíru, kterej vyvrací teorii Big Bangu: ačkoliv podle této teorie vesmír globálně expanduje, lokálně tomu nic nenasvědčuje. Vlnová teorie éteru to vysvětluje rozptylem světla na fluktuacích vakua podobně jako se šířej vlny na hladině a jejich vlnová délka se přitom mění, což vyvolává dojem, že se vodní hladina expanduje. Z obrázku je vidět, že takovej jev nastává pro každýho pozorovatele nebo zdroj vlnění na vodní hladině relativně, ačkoliv se jejich vzájemná poloha nemění. Logicky by se mohlo tedy zdát, že tenhle paradox bude použitej proti teorii Big Bangu a všesměrové expanze vesmíru, ale to by v ní nesmělo bejt zaháčkovanejch tolik slavnejch jmen. Takže se namísto toho prohlásí, že vesmírů je nekonečně mnoho a vzájemně se prostupujou jako vlny na hladině. V podstatě se od teďka vo každý teorii, která tak docela nesedí s pozorováním může říct, že je to projev multivesmíru, nebo simulace, nebo pánaboha - argumentační hodnota je pokaždý stejná. Ale pravej důvod je IMO ten, že vesmír je ve skutečnosti zcela náhodnej a každá deterministická teorie v něm má tudíž svoji platnost omezenou. Ale to se moc nehodí do krámu fyzmatikům, který razej Platonistickou filozofii Matematickýho vesmíru, aby nepřišli o svou živnost.
Vědci z Bristolský university a Číny vyrobili tzv. optický víry interferencí dvou polarizovanejch paprsků infračervenýho světla na prstencovým křemíkovým vlnovodu vytvořeným elektronovou litografií, kterej měl tvar korunky o tloušťce 220 nm. Úhel stáčení optickýho víru byl modulován pomocí dalšího vlnovodu vedoucího kolem prstence ve vzdálenosti 100 nm. Vzájemnou interferencí vzniká paprsek, kterým lze informaci přenášet nejen změnou frekvence, ale i orbitálního úhlovýho momentu (video 1, 2, 3, 4). Asi před půl rokem sem tu psal o podobným italským experimentu, ale s rádiovými vlnami. Nedavno tak bylo dosaženo přenosový hustoty informace 2.56 Tbit/sec.
Vyrobte si technecium...
Fyzici rychloběžnou kamerou zdokumentovali známej trik z opileckejch pařenic, kdy se dno láhve vyrazí úderem dlaně na opačnej konec. K tomu aby to zafungovalo, se musí do zádky praštit alespoň tak rychle, aby u dna láhve vznikla setrvačností kapaliny kavitace. K odtržení dna pak dojde právě v místě, kde se kavitační bubliny zhroutí (viz video vpravo). Se natlakovanou sodovkou nebo teplym pivem pokus překvapivě funguje mnohem hůř, protože rozpuštěný plyny se stihnout uvolnit do kavitační bubliny, ta pak nezkolabuje úplně a zpětnej ráz odpruží.
Germanium je polovodič podobnej křemíku, ale liší se od něj svým výraznym kovovym leskem. Zatímco křemík je modrošedej, germanium má pěknej zlatavej odstín a jemně práškovitý germanium je tmavohnědý. Germanium dobře propouští infračervený záření o vlnovejch délkách mezi 2-14 μm a protože má vysokou hustotu (5.323 gram/cm³), je ceněný v infračervený optice pro svůj vysokej index lomu (> 4) a nízkou disperzi (tj. malou závislost indexu lomu na vlnový délce). Díky svý elektrický vodivosti taky dobře stíní elektromagnetický záření až do terrahertzovejch frekvencí, takže se používá na okýnka bolometrů, termovizí a infračervenejch kamer FLIR. Germaniová optika se pokrývá antireflexní vrstvou z fluoridu thalia, která má dobrou propustnost v IR oblasti, ale nízkej index lomu. V přírodě je germanium mnohem vzácnější, např. v Čechách je k 2008 evidováno jediný ložisko se zásobou asi 480 tun v Lomnici u Sokolova. V radiotechnice se nejprve germanium používalo hlavně pro hrotový diody v radiotechnice pro usměrňování slabejch signálů (jako polovodič s malou šířkou zakázanýho pásu má PN přechod z germania nízký propustný napětí). V době, kdy se rozvíjela výroba tranzistorů na bázi germania bylo germanium strategickej materiál a i v zemích sovětskýho bloku se vážně uvažovalo o izolaci germánia kyselym loužením z elektrárenskejch popílků, který ho obsahujou poměrně hodně. Ale pak germanium vystřídal mnohem dostupnější křemík a tyhle technologie upadly do zapomění.
Dnes se germanium do elektrotechniky zvolna vrací v podobě slitin s křemíkem, protože takový součástky maj nižší napěťový ztráty a jsou schopný pracovat při mnohem vyšších frekvencích. Rekordní transistory vyrobený z týhle slitiny pracujou i při frekvencích 500 - 800 GHz, zatimco současný mikroprocesory fungujou jen do frekvence 20x nižší. Germanium tvoří taky slitiny se zlatem a ve velmi tenkejch vrstvách čistý germanium prosvítá hnědě, protože je to polovodič s malou šířkou zakázanýho pásu. Germaniový filmy napařený na zlatě jsou tudíž transparentní a tvořej duhový barvičky podobně jako olejovej film na vodě. Rozdíl v tlouštce mezi fialovou a purpurovou barvou zde tvoří jen asi 15 atomů germania. Tenká vrstva germania na stříbru mu naopak dodá nažloutlej vzhled zlata. Řízený napařování filmů může sloužit k tvorbě barevnejch obrázků místo tisku, ale spektrum použitelnejch barev je tu poměrně omezený zákonama interferenční optiky..
Germaniová hrotová dioda je tvořená jednoduše drátěnou špičkou zapíchlou do malýho krystalku germania, připájenýho k druhýmu přívodu. Princip usměrňovací funkce germaniový diody je docela jednoduchej a je založenej na tom, že germanium poutá elektrony silnějc, než kov, ve kterým je elektronů mnohem víc. Na místě dotyku germania s kovem se proto elektrony z drátu vcucnou do germánia, čímž vznikne tzv. PN přechod s vrstvičkou ochuzenou o volný nosiče náboje a s nízkou vodivostí. Přiložením napětí v opačným směru se elektrony z germania vyženou zpátky do kovovýho hrotu a vodivost PN přechodu se obnoví. Dioda proto vede proud pouze v jednom směru a je tudíž schopná usměrňovat rádiový vlny (rychle se měnící střídavý napětí) na stejnosměrný napětí, který lze dále zesilovat nízkofrekvenčními tranzistory.
Jaxem tu už několikrát popisoval, při dopadu kapky na vodní hladinu nedojde ihned ke splynutí. Spojení kapky s hladinou vyžaduje přechodný vytvoření úzkýho krčku se silnou zápornou křivostí, na jehož vytvoření se podílej kvantový fluktuace (Brownův pohyb) molekul vody a to vyžaduje určitej čas (video vlevo). V případě že vodní hladina vibruje, jsou malý kapky na hladině neomezeně stálý a samovolně zde tvoří agregáty. Ty mají určitou kritickou velikost, protože kapky mezi sebou vibrace stíněji - takže když do clusteru přikapáváme nový kapky, ty uprostřed současně mizej (video uprostřed). Čim jsou vibrace hladiny intenzívnější, tím větší počet kapek může cluster obsahovat. Když se pak vibrace náhle vypnou, agregát kapek postupně zaniká, páč se kapky postupně spojujou s hladinou (video vpravo).
Couderovy pokusy ilustrujou řadu konceptů vlnový teorie éteru (AWT). V ní je časoprostor modelovanej povrchem vody a částice hmoty bublinama a kapkama, který se na ní vznášej. Částice hmoty sou udržovaný při životě vibrace vakua, který se projevujou jako mikrovlnný pozadí vesmíru. Současně však tyto vibrace stíněji, takže se vzájemně spojujou gravitačníma a dalšíma silama. Atomový jádra lze z tohoto pohledu považovat za clustery nukleonů, drženejch pohromadě vzájemným stíněním vibrací vakua. Jak známo, maj svoji kritickou velikost, která odpovídá jádrům atomů železa: menší jádra maj tendenci se spojovat, ale větší se naopak postupně rozpadaji. Při opakovanejch výbuších supernov se proto postupně hromadí atomy železa, který pak tvořeji základ planet.
Zajímavější je závislost stability atomovejch jader na intenzitě fluktuací vakua: pokud se nějakým způsobem odstíněj, rovnováha stability se poruší a pak dochází k termonukleární fůzi nebo štěpení. Tento poměr lze ovlivnit např. skalárníma vlnama a jejich solitony - neutriny, o kterých jsem psal v předchozích příspěvcích. Neutrina si lze představit jako malý bublinky, který narušujou hranici mezi nukleony, urychlujou tvorbu krčků a urychlujou jak jejich jadernou fůzi, tak radioaktivní rozpad - a to v mnoha případech pozorovatelnou rychlostí. Protože neutrina se pohybujou v hustých atomových jádrech mohem pomaleji a oscilujou přitom, lze dokonce pozorovat oscilace rychlosti radioaktivního rozpadu v závislosti na čase. Jelikož skalární vlny a možná i neutrina lze vyrábět vcelku klasickým radioamatérským zařízením a ovlivňovat jima rychlost jadernejch reakcí, je pravděpodobný, že nás tu čeká ještě hodně zajímavý fyziky. Samozřejmě pokud si naši vcelku růžovou budoucnost neposereme nějakou jadernou válkou o zbytky nalezišť ropy, která nás pochopitelně nemine, pokud budem donekonečna oddalovat výzkum studený fůze.
HAWKINS, PAVELJAN: Flaška se zbytky piva samozřejmě ve vakuový aparatuře znemožňuje dosažení hlubokýho vakua hned několika způsobama. Jednak se z ní odpařujou zbytky kapaliny - je nutný si uvědomit, že vakuum je v trubici urychlovače tak nízký, že koncentrace zbytkovejch atomů odpovídá maličký kapičce piva rozptýlený v celým objemu urychlovače. A za podmínek hlubokýho vakua se molekuly přestávaj pohybovat kolektivně, ale potácej se napříč trubicí sem a tam. Tim se rychlost odčerpávání značně zpomaluje a když volnej průřez trubice uzavře láhev, zpomaluje to odčerpávání vzduchu z celý roury, i kdyby byla láhev dokonale suchá a prázdná. Proto maj vakuový pumpy a aparatury široký hrdla - dokonce i ostrý hrany přírub a výstupky zpomalujou dosahování hlubokýho vakua, protože se od nich molekuly odrážej zpátky proti proudu ostatních molekul. Už sem o tom tady několikrát psal při popisu turbomolekulární vývěvy.
Fretka, která byla cvičená protahovat s hadrem urychlovací tunel Meson Lab ve Fermilabu a vymetat odsud nečistoty.
Zajímavý je chování skalárních vln ve vztahu k bozonovejch kondenzátům a supravodičum. Zatímco atomy silně absorbujou fotony a excitujou se přitom, při ultranízkejch teplotách se pro tyto fotony náhle stanou zcela průhledný a začnou je propouštět, ale velmi nízkou rychlostí (totéž platí pro tepelný vlny procházející supratekutým heliem). Toto chování se vysvětluje tím, že atomy za nízkejch teplot vytvořeji tzv. bosonovej kondenzát, ve kterých se deBroglieho vlny jednotlivejch atomů zprůměrujou v důsledku kvantovejch fluktuací vakua a kvantově provážou díky tomu propouštěj fotony kolektivně jako podélný vlny. Podobný chování, ale i za podstatně vyšších teplot vykazujou elektrony, pokud se vhodnou elektronovou konfigurací atomů (supravodiče I. skupiny) nebo celý atomový mřížky (supravodiče II. skupiny) dosáhne jejich vzájemnýho stlačení. Elektrony sou několiktisíckrát lehčí než atomy a maj nižší hybnost a proto je můžou fluktuace vakua ovlivňovat více a tedy i za vyšších teplot. Pokud se elektrony stlačej, jejich odpudivý interakce se vzájemně překrejvaj a vykompenzujou a částice se začnou pohybovat chaoticky a přenášej přitom náboj v podélnejch vlnách místo vzájemnejch srážek, čili bez rozptylování energie. Pro neutrina a skalární vlny by se tudíž bosonovej kondenzát a elektrony v supravodiči měly chovat právě opačně a měly by jím být silně pohlcovány, popř. odráženy. Což je zajímavý chování, když uvážíme, že skalární vlny a neutrina za normálních podmínek procházeji prostředím bez odporu. Navíc by tato interakce měla být doprovázená mechanickými účinky na supravodič - čili fyzickým tlakem záření podobně jako v případě dopadu fotonů na normální vodič. A naopak, mechanicky nebo elektricky kmitající elektrony v supravodiči by měly fungovat pro chaotický fluktuace vakua jako lopatka a uvádět je do pohybu a samy tak působit reaktivní silou. To samozřejmě odporuje relativitě, pro kterou vakuum nepředstavuje žádnej vztažnej referenční rámec, nemusí to však nutně odporovat kvantové mechanice. Toto chování by mohlo fungovat i pro materiály v tzv. pseudogap stavu, jako sou keramický polovodiče s příliš neuspořádanou mřížkou na to, aby mohly vést supravodivý proudy v celým objemu. Skalární vlny se totiž budou odrážet aji od izolovanejch ostrůvků supravodivý fáze v pseudogap stavu. To je významný proto, že takový supravodiče fungující už za pokojovejch teplot byly připravený a jejich výroba je na rozdíl od monokrystalickejch supravodivejch vrstev daleko jednodušší a levnější.
V roce 1992 ruskej chemik Jevgenij Podkletnov z finské technologické university v Tampere objevil fluktuace hmotnosti v rozmezí několika procent nad rotujícím magneticky levitujícím supravodivým diskem YBaCuO až do výšky tří metrů. Objekty byly z válcové oblasti nad diskem na jejím okraji vypuzovány (1, 2, 3, 4). Italský fyzik Giovanni Modanese z Fyzikálního institutu Maxe Plancka se pokusil výsledky vysvětlit lokálními změnami kosmologické konstanty, Ning Wu z čínského Institutu HEP použil kalibrační kvantovou teorii gravitace (1, 2, 3, 4). Mezitím se několik skupin pokusilo výsledky zreprodukovat (1, 2, 3). Gravitačně stíněná oblast by měla nad diskem tvořit kužel, jehož výška by závisela na nadmořské výšce experimentu, C. S. Unnikrishan z indického TIFR však tento předpoklad nepotvrdil - to by nasvědčovalo tomu, že nejde o stínící, ale vyzařovací efekt. V roce 2001 Podkletnov and Modanese publikovali zprávu (1, 2, 3, 4) o generování gravitačních impulsů ve formě vodorovného paprsku pronikajícího hmotné objekty pomocí VN výboje 0,1 - 2 MVolt a energii ~ 1 MJ ve zředěném heliu přes keramickej supravodič v magnetickém poli. Při ochlazení supravodiče pod kritickou teplotu se místo jedný jiskry objevilo několik a při zvyšování napětí se změnilo v prstenec rychle postupující ve směru výboje až na vzdálenost jeden metr. Směr odpudivý síly v paprsku Ø 5 mm byl detekován pomocí piezomikrofonů a kyvadélka o váze 10 a 50 g zavěšeného ve vakuu až ve vzdálenosti 10 - 150 metrů (!) od výboje přes zeď několika budov i kovové desky (zrychlení 1000 G po dobu 10-4 sec). Pokud paprsek procházel dýmem, byl před výbojem pozorován krátký pohyb molekul vzduchu vpřed a vzad, oblast paprsku odklonila laserový paprsek v rozmezí několika mikrosekund, tedy rychleji, než by to bylo možné vysvětlit změnami hustoty vzduchu. Objevilo se několik pokusů tyto experimenty vysvětlit (1, 2, 3, 4, 5), ale až dosud nebyl publikovanej žádnej pokus o jejich zopakování. Teprve v roce 2006 M. Tajmar z pařížského pracoviště ESA-HQ změřil gravitomagnetický moment, který se propaguje jako silový impuls při prudkém zabrždění supravodivého prstence (1, 2, 3). Nedávno tiskem proběhla zpráva, že by tyto pokusy měly být replikovány, ale ani zde dosud nedošlo k publikování žádné peer-revied studie. Zdá se, že se oficiální fyzika (která je postavená na příčnejch vlnách a jejich relativistický invarianci, což teoreticky znemožňuje jakýkoliv pozorování podélnejch vln vakua) skalárním vlnám vyhejbá jako čert kříži.
Skalární vlny patří mezi nedílnou součást éterový teorie, protože každý částicový prostředí přenáší jak příčný vlny, tak podélný. Skalární vlny jsou prostě podélný vlny časoprostoru a jsou ekvivalentní gravitačním vlnám. Stejně jako příčný vlny světla tvořeji solitony (fotony), skalární vlny tvořeji neutrina (tzv. fotina z teorie supersymetrie). Ve 2D modelu časoprostoru fotony odpovídají Russelovým solitonům na hladině kanálu s plochým dnem, neutrina tzv. Falacovým solitonům. V obou případech je ke tvorbě solitonů vyžadovaná určitá prahová energie, která odpovídá vlnové délce mikrovlnného pozadí vesmíru (solitony s nižší energií jsou tímto prostředím rozptylovány, protože pro ně tvoří tachyony). Z teorie vlnění vyplývá, že fotony jsou hmotné a šíří se podsvětelnou rychlostí, neutrina mají imaginární hmotnost, jejíž reálná složka se stává kladnou, když energie neutrina překročí klidovou energii elektronu (511 keV). Takováto hmotná neutrina se pak šíří rychlostí světla (oscilují přitom) a lze zachytit i detektory neutrin jako je Borexino. Většina neutrin je však příliš lehká, než aby mohla být detekována a tvoří zřejmě podstatnou součást tzv. studené temné hmoty ve vesmíru.
Jelikož fotony mají svou skalární složku, každé elektromagnetické záření obsahuje současně skalární vlny a to jak pro elektrickou, tak magnetickou složku. Použitím speciálních bifiliárních vinutí jako je tzv. tyčová nebo Rodinova cívka (což je vlastně caduceus namotanej podle jistejch numerickejch pravidel na ferritovým torroidu) de vyzařování příčný složky potlačid (jednotlivé části vinutí je vyzařujou proti sobě a tím vzájemně kompenzujou) - a takovej obvod pak vyzařuje převážně skalární složku (v případě Rodinovy cívky to jsou magnetický skalární vlny, v případě tyčový cívky elektrostatický). Ve výzkumu skalárních vln jsou zřejmě nejdále Němci, konkrétně prof. Konstantin Meyl, kterej pro ně už od poloviny 70. let vyvíjí docela oficiální teorii rozšířením Maxwellovy teorie (ta uvažuje jen příčný vlny). Za zmínku jistě stojí, že Meyl je oficiální profesor výkonové elektroniky na universitě ve Furtwangenu - tzn. neni to žádnej pokoutní badatel a má pro svoje výzkumy dobrý technický zázemí. Nicméně jeho universita se od jeho publikací distancovala a svoje teorie na ní Meyl přednášet nesmí. Profesor navazuje na pokusy Nikoly Tesly (skalární přenos energie od r. 2003) a na svým webu dokonce nabízí experimentální kity pro jejich generování a studium přenosu energie, kterejma dokonce pohání pár letadýlek (viz např. Google video). Jeho vysílač přenáší vlny o frekvenci 7 MHz údajně rychlostí 1.5 krát násobku rychlosti světla a to i přes hliníkové stínění.
Meylova teorie zahrnuje většinu aspektů skalárních vln, který lze z éterové teorie očekávat. jako je nadsvětelná rychlost šíření, mechanický účinky na předměty (např. negativní tlak záření) a jejich schopnost procházet aji vodivýma překážkama, který jinak elektromagnetický vlny zadržujou - tuto vlastnost lze využít pro experimentální důkaz a odfiltrování skalárních vln od klasickýho elektromagnetickýho vlnění. Ovšem Meyl taky tvrdí řadu věcí, u kterých je obtížný odhadnout jak k nim dospěl: např. tvrdí, že vysílač může sloužit i jako zesilovač signálu a přijímač může zachytit až dvojnásobek energie, který vysílač vyzářil. V poslední době Meyl rozvíjí teorii na získávání energie ze skalárních vln, potažmo z neutrin, který de fakto tvoří nejlehčí částice antihmoty a můžou už za mírnejch podmínek anihilovat s normální hmotou, takže je možný, že se přitom odvolává na tuhle vlastnost skalárních vln, který sou technicky vzato schopný postupně rozpouštět hmotu (která by ráda zfůzovala, kdyby mohla) a převádět ji na záření. Působení skalárních vln na atomový jádra lehkejch prvků si lze představit jako spojování kapek rtuti, který sou periodicky namáčený do hustší kapaliny, ve který se snáze spojujou. Urychlování beta-rozpadu neutriny již bylo několikrát pozorováno. Jelikož o studený fúzi je známo, že je urychlovaná přítomností rádiových vln, je možný že se zde uplatňuje podobnej efekt.
Skalární vlny lze tedy dokázat jako složku EM záření, která vodivými a ferromagnetickými předměty prochází bez zeslabení, což by mohlo být zajímavý např. pro armádu. I toto může být důvod, proč oficiální fyzika o skalárních vlnách zásadně nic nepublikuje (krom faktu, že mainstream fyzika odmítá éter a skalární vlny lze bez éterovýho modelu těžko vysvětlit). Na obrázku dole je testovací aparatura nezávislýho francouzskýho výzkumníka J.L. Naudina (čti "nodéna"), kterej se hodně angažuje v ověřování alternativních technologií, jako sou skalární vlny, liftery a generátory energie z vakua. Generátorem skalárních vln je v jeho případě tyčová cívka a přijímač zavřetej v plechový krabičce tvořící Faradayovu klec je navíc odstíněnej od vysílače 5 mm hliníkovým plechem. Bohužel uspořádání pokusu neni od pohledu moc průkazný: prosakování skalárních vln může bejt ve skutečnosti způsobený zcela klasickou indukcí EM vlnění do přívodů vysílače, hliníková placka a tenká plechová krabice bude propouštět magnetickou složku a zjevně netvoří neprodyšný stínění.
Zatimco Arktickej led v našem letní období taje a jeho plocha se zmenšuje až do září, kdy nabývá minima, tak na jižním pólu je léto a ledová pokrývka naopak v této době prochází maximem. V souvislosti s probíhajícíma změnama klimatu je zajímavý, že zatímco letos v září dosáhla plocha ledu na severním pólu historicky zaznamenanýho minima (obr. vpravo), tak plocha ledu kolem Antarktidy naopak dosáhla historickýho maxima (obr. vpravo). Takovej výsledek lze ovšem těžko intepretovat jednoduše jako globální oteplování, i když se v průměru teplota atmosféry a hlavně oceánu zvyšuje. Je nutný si uvědomit, že plocha ledový pokrývky v Antarktidě roste asi 4x pomaleji, než ubývá ledu v Arktidě a je taky celkově tenší. Rostoucí teplota povrchu Země však způsobuje, že vertikální proudění začíná převládat nad horizontálním, který teploty pevniny a moře až doposud zprůměrovávalo. Znamená to tedy příklon ke kontinentálnímu podnebí s velkými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Protože jižní pól je separovanej od mořskejch proudů pevninou, Antarktida díky tomu prodělala jednu z nejtužších zim ve své historii. NASA která je hodně zainteresovaná v antropogenní teorii globálního oteplování přispěchala ještě s dalším vysvětlením, podle kterýho se na ochlazování Antarktidy podílí pokračující narušování ozónový díry, který ochlazuje stratosféru. Neni mi však jasný jak by se ochlazení stratosféry mělo promítat do teploty povrchový vrstvy moře.
Kdo by se domníval, že kreacionismus a teorie inteligentního designu je doménou jen několika protestantsky smýšlejících biologů, bude asi překvapenej, kolik napohled seriózně myslících fyziků věří, že vesmír je tvořenej jakousi počítačovou simulací. Někteří z nich začínají snášet argumenty i experimentální důkazy pro tuto ideu. Uvažujou například, že by Pámbu nejspíš simuloval vesmír jako trojrozměrnou mřížku (protože právě taxe simulace vesměs v inženýrský praxi realizujou) a proto by náš vesmír měl vykazovat anizotropii na velkých vzdálenostech v různých směrech. Jako příklad si vybrali tzv. GZK jev, což je důsledek rozptylu světla na fluktuacích mikrovlnnýho pozadí vesmíru.
Fotony s fotonama obvykle jen tak honem nereagujou, ale za vysokých energií může dojít k tzv. materializaci světla, když se srazej dva energetický fotony. Za běžnejch vysokejch energií k takový materializaci může dojít jen v přítomnosti silnýho magnetickýho pole (vznikaj páry částic a antičástic, který jsou magnetickým či elektrickým polem strhávaný na opačný strany). Ale když má foton opravdu vysokou energii, stačí k takový materializaci i jeho vlastní elektromagnetický pole a vysoce energetický fotony jsou pak rozptylovaný a pohlcovaný fluktuacema vakua (což sou taky fotony). Z teoretických výpočtů (Greisen, Zatsepin a Kuzmin1966) vyplývá, že by se to mělo týkat fotonů s energií nad cca 1019 eV, kdy je zadrženejch polovina fotonů na vzdálenost cca 50 MPc (cca 163 mil. svět. let). GZK limit může mít svůj význam i pro ochranu pozemskýho života, protože vrstva vakua odfiltruje částice kosmickýho záření z výbuchů vzdálenejch supernov podobně jako zemská atmosféra. Fakt je, že pro extrémně energetický částice (UHECR) a velmi vzdálený výbuchy gamma záření GZK limit nijak zvlášť nefunguje, protože velmi hmotný fotony maj současně tendenci se navzájem gravitačně přitahovat a dokonce při svý cestě vychytávat další fotony letící stejným směrem. Absorbční křivka fotonů v závislosti na jejich energii tudíž prochází jakýmsi maximem při 1019 eV a pro fotony s vyšší energií zase klesá (viz graf vpravo)..
Ale abysem neodbočoval: kreacionisté (ke kterým dnes patří aji řada strunařů vyznávajících teorie multivesmíru a holografický modely vesmíru) se domnívaj, že pokať je náš vesmír tvořen simulací, pak by GZK limit mohl být anizotropní a v některejch směrech narušen. Ovšem jelikož již dnes víme, že mikrovlnný pozadí vesmíru vykazuje tzv. Dopplerovskou anizotropii, moc by mě nepřekvapilo, kdyby byla symetrie GZK jevu skutečně nějakým způsobem narušená - pak by ze směru, ve kterým je mikrovlnný pozadí vesmíru "teplejší" mělo přilétávat méně částic kosmickýho záření zcela přirozeně.
Magnetohydrodynamický simulace konvekce sluneční plasmy se pokoušej vysvětlid, proč se sluneční skvrny objevujou převážně v určitý vejšce nad slunečním rovníkem (YT video) (viz známej motýlkovitej graf slunečních cyklů). Je poměrně dlouho známo, že slunce nerotuje jako koule, ale spíš jako válec a obvodový vrstvy rotujou podstatně vyšší rychlostí, než střed slunce a polární oblast. Tím se vytváří smykový napětí a víry nad a pod rovníkovou oblastí, o kterých se věří, že způsobujou sluneční skvrny. Zmíněná studie demonstruje, že vírový proudění je při určitým rozmezí turbulence přirozeně nestabilní a má tendenci se překlápět nad a pod rovníkem (viz obr. uprostřed). Vírová oblast nad rovníkem proudění současně zpomaluje a tak zbytek plasmy raději volí druhej směr na opačný straně rovníku, kde rychlostní gradient opět iniciuje víry a proces se opakuje. Ale tendle model stále ještě nevysvětluje, proč perioda slunečního cyklu koinciduje s rotační periodou planety Jupiter. Je pravděpodobný, že se tu uplatňuje Coriollisova síla, protože sluneční plasma má navíc tendenci rotovat kolem těžiště sluneční soustavy, který normálně leží mimo povrch Slunce.
Lstiví izraelský vědci z Weissmanova institutu v TelAvivu studujou chemický reakce za ultranízkejch teplot srážením atomů v molekulovejch svazcích. Ty sou získávaný vypouštěním argonu a vodíku do vakua a molekuly obou plynů jsou zpomalovaný v jakýmsi magnetickým zpomalovači na základě inverzního Zeemanova jevu. Průchodem mezi supravodivejma prstencema se atomy zpomalí na rychlost, odpovídající několika Kelvinům a protože se pohybujou v obou svazcích souhlasně, jejich vzájemná rychlost poklesne pod hodnoty odpovídající teplotám několika miliKelvinů. Za takovejch podmínek atomy reagujou nikoliv jako srážející se částice, ale jako vzájemně se prostupující kvantový vlny a jedním z projevů týdle intimní interakce je, že chemická reakce mezi nimi probíhá mnohem rychlejc, než za zvýšenejch teplot. Je to jakási molekulární obdoba studený fúze, ale ne s atomovými jádry, ale s celými atomy a projevuje se při mnohem nižších teplotách. Rychlost vzájemný reakce obou plynů se sleduje kvadrupólovým hmotnostním spektrometrem a mění se podél délky molekulárních svazků tak, jako spolu kvantový vlny atomů v obou svazcích vzájemně interferujou.
Ukázky kavitace při explozi rozbušky v láhvi naplněný vodou(1, 2, YT video). Všiměte si, že se v láhvi při explozi vytvoří stojatá vlna, která způsobí podtlak a kavitaci v místě maxima a dokonce vcucnutí víčka dovnitř lahve. Další high speed and infrared fodky Alana Sailera z Kalifornie.
Největší galaxie na světě je Abell 2029. Je eliptická a tudíž velmi stará. Je obklopená asi tisícem menších, ještě starších galaxií, který se chovaj jako hvězdokupy v menších galaxiích. Je 100x těžší než Mléčná dráha a asi 10x zářivější. Celej klastr galaxií je má průměr 6 milionů světelnejch let a je tudíž 60x větší než Mléčná dráha, která měří "jen" 100.000 svět. let. V rentgenovém spektru (obr.vlevo) je vidět, že galaxie je obklopená obrovským závojem radioaktivního plynu, kterej tvoří většinu její hmoty a považuje se za zbytek pohlcenejch galaxí.
Curiosity našel nějakej kovovej(?) úlomek na Marsu
Podle současný vědy je maximální výška stromů omezená gravitací na 122–130 m. Jak to tedy pravěký stromy dělaly, že rostly tak vysoko (v Texasu údajně 896 stop, tj. až 230 m)? Mohly se postupně bořit do bahna, nebo tehdy byla nižší gravitace?
How to Build a FLYING SAUCER (zdroj)
Zajímavá 3D animace centrální části emisní mlhoviny IC1396 pořízený amatérským astronomem J-P Metsävainio v přirozený paletě Red=vodík + síra, Green=kyslík a Blue=kyslík + vodík. Obrázek je nejprve rozdělenej na vrstvy v programu Bmp2CNC podle luminosity a ty jsou pak zkomponovaný ve dnes již free SW TrueSpace 3D pro Bing maps. Vpravo je výřez původních snímků v originální barevný škále a rozlišení.
ILuzionista David Blaine slíbil, že stráví 72 hodin ve výbojích Teslova kondenzátoru, hodlá tím prý vzbudit zájem o fyziku (YT video). Z hlediska elektrostatiky je šou zcela bezpečná: Blaine je chráněnej před výboji drátěným oblekem, na obličeji má červenej UV štít, na uších sluchátka, díky kterým může zároveň komunikovat s okolím a slyšet reakce diváků. Součástí konstrukce je ventilační systém, který má iluzionistovi odvětrávat ozón a oxidy dusíku. Trubičkou bude mít přístup k vodě, zavedený má i katetr pro odvod moče. Může dostávat po lanovce další potřeby a písemné vzkazy.
David Blaine je známej kousky zaměřenými na extrémní výdrž. V roce 1999 se nechal na sedm dní pohřbít do skleněné rakve, čímž překonal slavného Harry Houdiniho. O rok později se nechal zavřít do masy ledu jen v lehkém oblečení. Po 63 hodinách, 42 minutách a 15 vteřinách ho spolupracovníci vyprostili ven dezorientovaného a vyčerpaného a okamžitě odjel do nemocnice. Posléze přiznal, že se z pokusu, při němž dostával jen hadičkou vodu, měsíc zotavoval a že už nemá v plánu nic tak obtížného.V roce 2002 vydržel na úzkém sloupu ve výšce 30 metrů v New Yorku 35 hodin. V roce 2003 strávil 44 dní v bedně z plexiskla v Londýně nad Temží. Během té doby pil 4,5 litru vody denně a ztratil 25 kilogramů. V roce 2006 vydržel týden v kouli naplněné vodou a dýchal pomocí trubiček. Na konci pobytu se pokusil překonat světový rekord v zadržení dechu pod vodou, což se mu nepovedlo, vydržel 7 minut a 12 vteřin (rekord činí 8:58 minuty). V roce 2008 se nechal zavěsit na 60 hodin hlavou dolů a podle lékařů riskoval oslepnutí. Blaine si ale vyslechl kritiku, protože každou hodinu slézal na zem, aby se protáhl a lékaři ho prohlédli.
MRI řezy česneku, okurky, rajčete a hroznovýho vína (v interaktivní Flash verzi) pořízený na Philips 3 Tesla MRI Magnetická rezonance je technika používaná především ve zdravotnictví k zobrazení řezů určité oblasti těla, který jde zpracovávat a spojovat až třeba k výslednému 3D obrazu požadovaného orgánu. Magnetická rezonance využívá velké magnetické pole a elektromagnetické vlnění s vysokou frekvencí na principu nukleární magnetická rezonance (NMR). Nukleony v atomovým jádru vykazujou spin, díky čemuž získává atomové jádro s lichym počtem nukleonů (vodík, fosfor, dusík) magnetickej moment. Pokud je takovéto rotující jádro umístěno v konstantním magnetickém poli 7 - 20 Tesla, nasměruje se podle působení tohoto pole. Pokud vnější pole přestane působit, vrací se jádro do své původní klidové polohy. Aby byla jádra udržena ve stálém pohybu, používá se vysokofrekvenční magnetické pole, které současně rotuje v rovině řezu MRI.
MRI vyšetření nelze použít v případě kardiostimulátoru a pod. magnetickejch či elektronickejch implantátů. Vyšetření občas ruší i tetování ve vyšetřované oblasti díky obsahu kovových barviv. Na rozdíl od CT vyšetření MRI nenese žádná rizika způsobená rentgenovým zářením. Podstatou barevného odlišení jednotlivých tkání je jejich rozdílné chování při vnějším působení magnetického pole - rozhoduje tu hlavně podíl protonů, čili obsah vody v materiálu. První MRI sken hrudníku na zařízení Indomitable v roce 1977 trval skoro pět hodin, běhemž kteréžto doby se osoba nesměla pohnout. Dnes se MRI zrychlilo na několik desítek minut s použitím silnejch magnetickejch polí a vhodnejch paramagnetickejch kontrastních látek (soli gadolinia apod.), cena vyšetření je mezi 5 - 8 tis. Kč. Parametry gradientního pole umožňují skenovad tomovrstvy o tloušťce až 0,7 mm ve 2D zobrazení a až 0,1 mm ve 3D a nejmenší velikosti voxelu mohou dosahovat běžně submilimetrových hodnot.
Jaxi asi každej pamatuje ze školky, těleso ponořený do kapaliny je nadlehčovaný silou, která se rovná tíze kapaliny, kterou přitom to těleso vytlačilo. To je Archimédův zákon, kterej patří mezi nejstarší fyzikální zákony, který kdy lidstvo vůbec objevilo. Ale v jeho interpretaci kupodivu stále existuje řada nejasností. Např. když se ponořim do suspenze částic ve vodě, neni jasný, jestli budu nadlehčovanej silou, která bude odpovídat hustotě těch částic, hustotě vody nebo hustotě suspenze. Pokud to bude hustota suspenze, znamená to, že když přidám do oceánu rybu, všechny ostatní začnou bejt nadlehčovaný jinou silou? Změní snad ta ryba průměrnou hustotu moře? Italský fyzikové se nedávno rozhodli tuto otázku zodpovědět pro koloidní nanosuspenze zlata. Ty ve směsi s částicema teflonu vykazujou zajímavý chování: při svým usazování se na jejich hladině tvoří hustá vrstvička koloidního zlata, ačkoliv částice zlata maj 20x vyšší hustotu než voda. Toto chování je způsobená tím, že do okolí koloidní částic zlata periodicky vnikaj větší, ale lehčí částice teflonu, který tím způsobujou jejich nadnášení. Je to jev analogickej známýmu efektu "para ořechů", který svoje jméno dostal od toho, že se největší ořechy po protřepání usazujou na povrchu směsi, protože využívaj volnej prostor hůř, než malý ořechy.
Je příznačný, že článek nazvanej "Generalizace Archimedova zákona" byl bez zdůvodnění odmítnutej jak časopisama Nature, tak Science a Nature Materials a svoje místo našel teprve ve specializovanějším a tudíž ne tak sledovaným časopise Soft Matter. Redaktorům se zdála taková reformulace Archiméda příliš radikální, páč na "přírodní" zákony se v dnešní fyzice prostě nešahá. V Nature Materials nakonec vyšla na odmítnutej článek alespoň pochvalná recenze. Nadnášení těles suspenzema má praktickej technologickej význam. Např. uhlí který putuje do vysokejch pecí musí být zvlášť pečlivě čistěný od hlušiny, která tvoří nežádoucí příměsi ve strusce. Rozplavuje se v hustý kaši (rmutem), tvořený jemně rozemletou železnou rudou. Ta má vyšší hustotu jak uhlí a proto v ní uhlí plave, zatímco částice hlušiny se udržujou u dna. Flotace v pěně se zase používá pro separaci látek lehčích než voda.
Poslední měření hloubky Hranický propasti v se uskutečnilo dne 1.10.2012, kdy při akci speleopotápěčů z organizace ZO ČSS 7-02 Hranický kras Olomouc spustil Krzysztof Starnawski z hloubky 217 metrů sondu do hloubky 373 metrů. Sám potom krátce ještě sestoupil do hloubky 225 metrů, což je největší hloubka, dosažená na této lokalitě potápěčem.Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je tedy minimálně 442,5 m, (373+69,5), což ji činí nejen nejhlubší propastí ve střední Evropě, ale i jednou z nejhlubších zatopených sladkovodních propastí na světě. V tomto směru je však ještě třeba učinit řadu výpočtů. Geologové dnes odhadují, že by mohla dosahovat hloubky i přes 700 m, čemuž nasvědčují teplota a chemické složení vody v Jezírku.
Jaro na Marsu se v polárních oblastech projevuje typickými plynoprachovými gejzíry na okrajích písečnejch dun. Tvoří je expandující oxid uhličitej, kterej v průběhu Marsovský zimy zkondenzoval a po dopadu slunečnich paprsků se zase vypařuje a dere zpět na povrch. Strhává přitom sebou tmavý bazaltický horniny, který sou pod povrchem dun a zbarvují je tmavošedě. Skupina maďarskejch biologů si ale myslí, že by je mohly tvořit i živý fototropní organismy, podobný např. baktériím, který zachytávaj energii infračervenýho záření pomocí melaminovejch částic ve svejch buňkách. Všiměte si třeba, že se ty gejzíry tvořej aji na vrcholcích dun, kde je tlustá vrstva písku a malá pravděpodobnost, že by se složení povrchu rychle měnilo se vzdáleností od povrchu - takže to nevypadá na tmavě zbarvený podloží. Ale všimněte si třeba na tomhle obrázku, o co je povrch Marsu tmavší ve stínu - je možný, že za světlou barvu povrchu Marsu můžou nějaký fotochemický reakce, třeba fotochemická redukce vody za přítomnosti oxidů železa, který se ve stínu redukujou zpátky např. přítomností stop methanu nebo amoniaku v atmosféře..
Asi nejsilnější paprsek světla směřovanej na oblohu je instalovanej na špičce Las-Vegaského hotelu Luxor, Je tvořenej 39 xenonovými výbojkami po 7 kW. Jedna výbojka stojí $1,200 a má životnost 2,000 hodin, z čehož mi vychází, že se každej druhej den musí jedna vyměnid... Světlo je tak silný, že je vidět z vesmíru a tak přitahuje všelijaký UFO a je využívaný performerama jako je Chriss Angel, který se potřebujou zviditelnit. Krom toho láká miliony mušek a tisíce netopýrů, který je lověj a který v paprsku zářej jako třpytící se konfety.
XKCD se zamejšlí na tím, jak by vypadala Země, kdyby se votočila na štorc. Zkrátka typickej vědeckej výzkum, řešící problémy který by bez něj neexistovaly
Pohled na práci mikroskopu atomárních sil (AFM) pod elektronovým mikroskopem... Na videu vpravo je chování dvou kapiček zlata na rozžhaveným povrchu oceli pod elektronovým mikroskopem. Vlastní spojení kapek je blesková záležitost - eště rychlejší, než spojení rtuťovejch kapek.
Ačkoliv to není obecně známo, model Big Bangu se už dávno zhroutil. Tendle kousek o rozpětí 38 metrů z kortenový oceli byl postaven u stadiónu v Manchestru v roce 2005, ale už po měsíci z něj vypadl jeden ze špruclíků a výmluvně se zapíchnul vedle stojícího auta na metr do země a další paprsky se začaly ve větru kývat. Po mimosoudním urovnání za dva miliony liber byla plastika rozřezaná a v roce 2009 odvezená do šrotu. Na obr. vpravo je lustr Josiah McElhenyho rovněž inspirovanej modelem Big Bangu, konkrétně daty z Sloan Digital Sky Survey a znázorňuje vývoj vesmíru odspoda po časový ose - největší svítící žárovky sou jakože kvasary, menší koule z olovnatého skla galaxie.
Projekt Orion byl první projekt jadernou energií poháněný rakety (YT video, obrázky). V přísným utajení běžel od roku 1957 až do roku 1964, kdy byl ukončen kvůli mezinárodním smlouvám, zakazujícím provoz jaderných technologií v kosmu - a taky nedostatku peněz. Nad atmosféru se měla dostat klasicky pomocí věnce chemickejch raket a pak by začalo divadlo. Pod raketou měla být těžká ocelová deska na dvoustupňovým tlumičem z kombinace pístů a airbagů, pod kterým měla periodicky vybuchovat nálož atomový pumy (loď jich měla nést 900). Povrch desky měl být chráněn proti rozprašování postřikováním olejem, jehož odpařování mělo současně zvyšovat impuls a tah. Loď by se díky tomu postupně urychlila na kosmickou rychlost.
Z praktický realizace jadernech raket zůstalo nakonec jen u malejch prototypů poháněnejch chemickýma explozema (některý z nich doopravdy lítaly) a zkušenosti s odpálením ocelové desky jadernou náloží v rámci operace Plumbbob ("Olovnice") v Nevadské poušti. Během operace se v oblasti pohybovalo 16.000 vojáků posbíranejch z různejch jednotek USA po celým světě, aby se nestačili zkamarádit. Operace zahrnovala 24 pokusných výbuchů a současně proběhlo šest bezpečnostních experimentů, které měly dokázat, že v případě náhodný explozi roznětky nedojde k atomové explozi. Protože se neočekávala větší exploze, první plutoniový nálože Pascal-A a Pascal B byly odpálený v neutěsněnejch 160 m šachtách o průměru 1.2 metru, uzavřených pouze dvoutunovým betonovým válcem zavěšeným nad pumou a ocelovým poklopem. Poklop tvořila 10 cm tlustá ocelová deska o váze asi 900 kg. Cílem bylo zjistit, zda lze udržet explozi v šachtě, pokud exploduje jen jeden detonátor z mnoha (výbušnina PBX 9401/9404 na bázi RDX a HMX). Spolu s Pascal A to byl první podzemní test, samotnej výbuch však byl selháním očekávanýho selhání. Exploze byla mnohem silnější než se očekávalo a odhady výslednýho výtěžku se pohybujou od 55 do 300 tun TNT. Betonovej válec se při explozi vypařil a fungoval jako prachová nálož, která vymetla víko šachty do atmosféry. Z celýho pokusu se zachoval jedinej snímek rychloběžný kamery, podle kterýho poklop dosáhl rychlosti asi 3 km/sec ve vzdálenosti 700 m nad zemí. Ale poklice samotná se nikdy nenašla a zřejmě shořela třením o vzduch ještě cestou v atmosféře.
Slavnej holandskej astronom Christiaan Huygens (1629 -1695, čti "háchens") objevil měsíc Saturnu Titan a byla po něm pomenovaná sonda, která na něm před osmi lety přistála. Neměl nijak pevný zdraví a roce 1665 onemocněl a nudil se ležící na posteli. Naproti němu byla skříň na kolečkách se dvěmi kyvadlovými hodinami a všimnul si, že jakkoliv byly hodiny po natažení rozladěny a jejich kyvadla byla v různých fázích, po nějaké době se synchronizovala. Huygens o svém zážitku napsal svému otci, a tak se stal prvním člověkem, který oficiálně tento jev zaznamenal. Ve větším měřídku si můžete rezonanci vychutnad na tomto videu s 32 metronomy, s teoretickým výkladem Adama Micoliche pak zde...
Rezonance se uplatňuje na mnoha místech mnohačásticový fyziky, např. při popisu magnetických domén. Každej ferromagnetickej atom má nepárový elektrony, který se pohybujou mimo jeho střed jako u nevyváženýho setrvačníku a tím způsobujou vibrace celýho atomu, který se přenášej na sousední atomy prostřednictbim elektromagnetickýho pole. Normálně by se každej atom pohyboval s trochu jinou frekvencí a fází, ale rezonance je donutí k vzájemný synchronizaci. Protože póly vzájemně orientovanejch magnetů se vzájemně odpuzujou, je rozsah synchronizace omezenej a atomy tvořeji izolovaný oblasti, ve kterejch se pohybujou synchronně, tzv. Weissovy ferromagnetický domény. S rostoucí teplotou se rozladěnost atomů zvyšuje a dosah ferromagnetickejch domén se zmenšuje, ty se zahušťujou a při tzv. Curieově teplotě vymizej úplně a zaniknou v tepelným šumu atomů. To se projeví mj. tím, že materiál přestane přitahovat magnety.
Fodky efektních explozí jadernejch aji bezjadernejch. Vlevo snímek bezzákluzový houfnice - změna momentu při vyfouknutí části hlavňovejch plynů na stranu kompenzuje zpětnej ráz. Vpravo je odpálení nálože s petrolejem při festivalu Burning man pořádanym každoročně v Nevadský poušti. Kořeny festivalu Burning Man spadají do roku 1986, kdy se skupinka dvaceti umělců rozhodla oslavit letní slunovrat na sanfranciské pláži rituálním spálením 3metrové sochy. Od té doby socha vyrostla do 32 metrů a několikadenního festivalu se účastní přes 50 tisíc lidí, hlavně sochařů a výtvarníků.
Každej správnej konec světa potřebuje pořádnou kometu, která by to neštěstí s předstihem zvěstovala. Od loňska jednu takovou máme - a má bejt jasnější, než všechny dosavadní komety zaznamenaný v historii. Kometa C/2011 L4 (Panstars) je asteroidickej zvrhlík pocházejícího z Oortova oblaku kolem sluneční soustavy - lze tudíž předpokládat, že bude neopotřebovaná a nevysvícená a mohla by pocházet z Kreutzova systému. Ovšem pokud sou výpočty správný, objeví se až na jaře, takže konec světa se tímto odkládá. Kolem Země bude nejblíž 3. března 2013 ze vzdálenosti větší, než je vzdálenost Země od Slunce. Do naší sluneční soustavy se už nevrátí - pokud průlet kolem Slunce přežije, setrvačností ze sluneční soustavy vyletí dopryč. Bonusovou možností je rozpad jádra, což by vedlo k produkci prachu i plynu a kometa by byla ještě jasnější (záporný magnitudo) s ohonem táhnoucím se desítky stupňů po obloze. Na animacích vpravo je kometa Lovejoy z konce minulýho roka, která těsně olízla Slunce a stihla se rovněž stát předmětem mnoha konspiračních teorií.
Novej rover Curiosity v okolí kráteru Gale zpozoroval rigoly, jaký se tvořej při proudění vody, včetně omletejch valounků (fotka vpravo). Na muj vkus ale vypadaj docela čerstvě a nedávno používaně. Už mockrát se stalo, že fíčury napřed sugestivně přisuzovaný vodě na Marsu byly později prokázaný jako produkt suchý eroze prachovejch lavin nebo větru a jím unášenejch částic. Na každej pád okolí Gale vypadá podstatně sušší, než se předpokládalo (bez stop ledu v podloží) a hledání stop života v něm bude zřejmě složitější, než se očekávalo.
DASCUS: Nic neni věčný a pokud ty díry nebudou dostatečně veliký, pochybuju, že udržej data dlouho. Je známo, že sklo je podchlazená kapalina a tak není divu, že při trvalým zatížení zvolna teče jako velmi tuhý asfalt. Názorně je to vidět na skleněných trubkách, který se prohýbaj, pokud jsou nevhodně podepřený ve vodorovný poloze. Starý skleněný tabulky ve vitrážích katedrál sou zřetelně tlustší ve spodní části (Clarence Hooke 1946 1, 2, 3, 4, 5, 6) a dokonce údajně reagujou na směr zemský rotace (sou protažený a tenčí ve východním směru) - ačkoliv vysvětlením tu může být i eroze a rozpouštění skla v dešti. Je taky známo, že čerstvej lom skla, který se používá jako řezná plocha mikrotomů pro elektronový mikroskopy udržuje ostrost jen několik hodin po přípravě - pak se postupně zaobluje a stává se nepoužitelnej. Nedávno bylo zjištěno, že borosilikátový sklo během několika minut zaceluje díry nanometrového průměru po vysokorychlostních elektronech, připravených bombardováním vzorku skla v 100 kV elektronovém mikroskopu. Na obrázku níže je vzhled takový díry čerstvě po vytvoření a po třiceti a stodvaceti vteřinách. Sklo taky stářím krystalizuje a křehne. Zkušený skláři poznaj starý sklo i podle zvuku po poklepu. Zkrystalizovaný sklo jde obnovit do původního stavu přežíháním pod transformační teplotou v chladicí peci.
Bonus: Průběh leptání polovodiče GaAs kyselinou fosforečnou s peroxidem vodíku snímanej optickou metodou (epidiffrakční fázovou mikroskopií), vyvinutou na Illinoiský universitě (písmeno I je její logo). Maska je z oxidu křemičitýho SiO2.
Novej snímek Charona a Pluta s rozlišením 20 úhlovejch milisekund, pořízenej 8-metrovým teleskopem na observatoři Gemini. Tydle dvě planedky tvořeji binární systém, kterej obíhá kolem společnýho těžiště s periodou 6,4 dne. Hmotnost Charonu je přibližně osmina hmotnosti Pluta, ale v teleskopech se jeví mnohem menší, protože má nižší odrazivost. Snímek sám neni ani až tak zajímavej, ale nabízí srovnání s dvacet let starým snímkem též dvojice z Hubbleova vesmírného teleskopu o průměru 2.4 metru z roku 1994 (obr. vpravo). Je vidět že ani po brutální korekci šumu nejlepší pozemský teleskopy stále na stařičkej HST nemaj ani rozlišením, ani kvalitou snímku. Hlavní výhoda HST - kromě toho, že ho neruší fluktuace atmosféry - je, že může sledovat objekt mnohem delší dobu, jelikož neni tolik závislej na rotaci Země a nabízí tudíž lepší světelnost, než mnohem větší pozemský teleskopy. Jejich pozorování je ovšem daleko levnější, páč na světě dnes existuje tucet teleskopů s průměrem zrcadla osm metrů a více.
Někerý rosnatky, jako např. australská Drosera draduligera nespoléhaj jenom na lepkavý chlupy či háčky. Jejich listy jsou vroubený růžicí citlivejch chapadel o délce 6.3±2.2 mm, který při dotyku hmyz na lepkavou část listu doslova vhazujou - až takový to sou svině svinutý... (video 1, 2 , 3, 4, 5). Tendle pohyb trvá jen 75 ms a patří mezi nejrychlejší ve skupině masožravejch rostlin - pokud nepočítáme vodní bublinatku, která vcucávává vodní živočichy svými měchýřky ještě rychlejc (YT video). Na rozdíl od známý mucholapky podivný (Dionaea muscipula) ale rosnatka neumí použíd svoje chloupky opakovaně - sou jen na jedno použití. Zde to ale nevadí, protože tadle rosnatka je drobnej efemer, kterej musí vykvést a dozrát během krátkýho vegetačního období mezi obdobíma sucha.
Střely s dutým pláštěm ve vodě tvořej krásný květinky. Vpravo je superkavitační bublina po výstřelu z pistole pod vodou, dostřel se v takovým případě pohybuje kolem 6 - 7 metrů. Všiměte si šroubovitýho zakřivení povrchu bubliny v důsledku rotace střely. Na podobným principu lítaj pod vodou ruský superkavitační torpéda Škval a dělostřelecká munice AHSUM (Adaptable High-Speed Undersea Munition). Zatimco nejvýkonnější torpéda s lodními šrouby (např. britský Spearfish) se pohybují rychlostí až 150 km/h, Škval dosahuje rychlosti přes 360 km/h díky tomu, že ho obklopuje plynová bublina, která má oproti vodě zhruba tisíckrát nižší hodnotu tření. Bublina se částečně skládá ze zplodin raketového motoru, které jsou vypouštěny z přídě torpéda, částečně ji tvoří vodní pára, která se na přídi tvoří v důsledku superkavitace. Ačkoli byl Škval zařazen do výzbroje již roku 1977, stále jej částečně halí závoj tajemství. Podle některých zdrojů je řízen po kabelu, podle jiných využívá modrozelený laser, jehož paprsky se dobře šíří vodou, ale nelze vyloučit, že se díky své vysoké rychlosti a nízkýmu dosahu obejde bez navádění. Problémem vysokorychlostních torpéd je mj. nižší dosah - jen cca 2 - 5 km, zatímco klasický torpéda můžou pod vodou urazit i desítky kilometrů. Možná se časem dočkáme i nadzvukovejch ponorek a podvodních náporovejch ramjetů. Uvažuje se např. že by takový plavidla na přídi mísila vodu s práškovým hliníkem, hořčíkem nebo lithiem za vývoje vysokých teplot (až 10 000 °C) a ponorka by se pohybovala v bublině vzniklé páry.
Toyota vyvinula lithiovou baterii s tuhým elektrolytem s vodivostí až 1 x 10-2S/cm. Jako katoda a anoda byl použitej klasickej grafit a oxidy manganu a kobaltu na niklu. Baterie s pevným elektrolytem by měly být bezpečnější a mechanicky odolnější proti vibracím a zkratu - mj. proto, že jsou schopny pracovat i za vyšších teplot než.baterie s tekutým elektrolytem (nad 70°C) a nabízejí údajně skoro 5x vyšší hustotu energie než klasický lithiumiontový baterie. Materiálem, kterej zajišťuje dostatečně vysokou iontovou vodivost i v pevný fázi je však poměrně drahej fosfosulfid germania Li10GeP2S12 (viz obr. uprostřed). Otázka tedy je, zda má takovej materiál při současnejch cenách germania přes 1000 USD/kg reálnou šanci na uplatnění na trhu. Ceny germania na trhu silně kolísaj (jsou tzv. volatilní), protože je po něm s ohledem na vysokou cenu nízká poptávka. Už vyčerpání/uvolnění malý zásoby je schopné na trhu rychle srazit/zvednout ceny na dvojnásobek. S ohledem na vysokou cenu baterie byl zatím předvedenej místo automobilu jen malej elektrickej skútr.
Tuhý materiály s iontovou vodivostí nejsou ve fyzice pevný fáze žádnou novinkou a říká se jim pevný elektrolyty. Ionty většinou vodí díky mřížkovejm poruchám za vyšších teplot (tzv. beta-oxid hlinitej), ale některý látky jako chlorid mědi a stříbra maji velkej rozdíl mezi průměrem kationtů a aniontů. Prostorem mezi kationty pak můžou anionty v omezené míře procházet i zastudena. Proud na druhou stranu pak vedou obvykle elektrony podobně jako v kovech. Jen málo tuhejch elektrolytů zvládne přenášet kationty i anionty současně (obvykle to sou organický polymery). Pevný elektrolyty se díky svý nižší vodivosti používaj hlavně v různejch senzorech.
Už Pepa Stalin posměšně říkal, že lidi co odevzdávaj hlasy o ničem nerozhodujou - rozhodujou ti, co je počítaji. Ale i v případě, že volební hlasy jsou sčítaný poctivě existuje řada cest, jak výsledky voleb manipulovat, např. kupováním hlasů voličů. V takovém případě se manipulace často projeví neobvykle vysokou nebo naopak nízkou volební účastí. Jelikož výsledky voleb jsou spolu s volební účastí informace veřejně dostupná pro všechny volební okrsky, je možný ji studovat statistickejma metodama. Pokud se do grafu vynese poměr voličů který hlasovali pro vítěze voleb proti volební účasti, křivka obvykle vykazuje vodorovnou část (tzv. plató), který je tim výraznější, čim víc průběh voleb odpovídá zákonům statistiky. Ale pro nedemokratický režimy jako je Rusko nebo Uganda tadle vodorovná část prakticky mizí a naopak vykazuje špičku v oblasti 100% volební účasti, odpovídající frakci koupenejch či manipulovanejch hlasů (viz graf vpravo). Ještě názornější se takovej výsledek stane, pokud se četnost v závislosti na volebních preferenci a účasti vynese do dvourozměrného histogramu. Etnicky a národnostně homogenní země maji histogram velmi lokalizovanej, zatímco vícejazyčný rozplizlej. Projeví se pak i takový anomálie, jako volební hlasy "pravých Finů" ve Finsku, nebo rozdělení země na franko- a anglofonní část, jako v případě Kanady. Jaxe dá očekávat, frankofonní Kanada má k volbám ležérní přístup a volební účast nižší, než anglická část.
Po dvaceti letech práce v ropném průmyslu 40-letý inženýři McCarthy, Walse a dva další založili v irském Dublinu frmu Steorn jako podnik pro výzkum a technologický rozvoj. Ta se v roce 2008 do povědomí veřejnosti zapsala svou nepřesvědčivou demonstrací rotačního perpetua mobile Orbo, založenýho na přebytku energie, údajně pozorovanýho při demagnetizaci materiálu (patent). Při těchto pokusech bylo údajně pozorován přebytek tepla, který posléze vyústilo v návrh novýho perpetua mobile, založenýho na indukčním ohřevu niklovýho jádra v elektromagnetu, napájeným síťovou frekvencí. Nová technologie se jmenuje HeptaHeat a na trh by měla přijít ve formě boileru, který obsahuje železoniklový jádro, zahřívaný indukčně nad Curieovu teplotu (500 - 900 °C). Od tohoto materiálu se pak má ohřívat voda. Prospekt Steornu se však o žádném přebytku energie nezmiňuje, svoji technologii prezentuje jako úsporu objemu bojleru, jelikož materiál zahřátej na vysokou teplotu údajně pobere víc tepla, než voda 100 °C. Nedávno Steorn údajně podepsal 50 mil. Euro kontrakt se dvěma mezinárodníma výrobcema tepelnejch výměníků. Takže ať už Steornu jeho technologie fungujou nebo ne, je nutno mu přiznat přinejmenším úspěch v jejich financování.
Reklama iPhone 5 vychází vstříc svý cílový skupině vstříc a od fyziky a matematiky se zřetelně distancuje... Tabule obsahuje Newtonovy zákony, gravitační zákon, rovnice obecné teorie relativity, Schrodingerovu rovnici kvantové mechaniky (v dimenzionální a diferenciální formě), princip neurčitosti, zákon zachování energie, první větu termodynamickou, Maxwellovy rovnice, stavovou PV rovnici pro ideální plyn, vztah pro gamma faktor ze speciální relativity, ekvivalenci hmoty a energie a dvě další formy Schrodingerovy rovnice, asi pro zaplnění tabule... Na obrázku jsou náčrtky p a d- orbitalů (ze spektroskopických termitů sharp, principal, diffuse, fundamental, atd..).
Když se od překážky odrážej světelný vlny, vyvozujou na ni určitou sílu, která je ale za normálních podmínek příliš slaboučká, než aby šla prakticky využíd (ani tzv. solární plachetnice nelítaj na tlak fotonů, ale spíš částic slunečního větru). Ale když se zrcadlo vytvoří spojením mnoha tenkejch vrstviček s proměnlivým indexem lomu, interakce na jednoltivejch rozhraních se sčítaj a výsledkem pak může být docela slušná síla, využitelná např. v tzv. optomechanických zařízeních, nebo pamětích odolnejch k elektrickýmu rušení. Podobnej princip byl nedávno navrženej i ve spojení s tzv. metamateriálama a fotonickejma krystalama, což však neni nic jiného, než taky systém mnoha tenkejch vrstviček nebo nanorezonátorů subvlnových rozměrů.
IMO je ten princip ještě zajímavější než na první pohled vypadá ve spojení se zařízeníma, který by mohly např. využívat elektromagnetickou levitaci nebo cucad energii za vakua. Drobný nanostruktury totiž nezesilujou jenom účinky elektromagnetickýho záření, ale i elektromagnetickejch fluktuací vakua. Ty sou za normálních podmínek příliš slabý, než abysme mohli sestrojit Maxwellova démona, kterej tok energie selektivně usměrňuje jako zubatý kolo s rohatkou. Ale když se fluktuace sečtou, mohlo by být vysledkem elektromechanický zařízení, který takový usměrňování realizovat může a bude se např. vykonávat mechanickou práci na úkor tepelnýho šumu vakua (bude se ochlazovat) a/nebo vyvozovat sílu proti gravitačnímu poli bez použití reaktivního principu (srvn. např. technologii EM-drive). Technologie nanostruktur se v souvislosti s výrobou polovodičů s vysokou hustotou integrace rozvíjej docela rychle a tak je docela možný, že pokrok v této oblasti bude následovat docela brzy. Navíc je možný, že nám podobný struktury už dávno nabízí příroda, např. v podobě supravodičů, který sou taky tvořený tenkejma vrstvičkama s velmi rozdílnou hustotou elektronů. Už Podkletnov před deseti lety pozoroval, že pohybující se supravodiče dosti silně interagujou s fluktuacema vakua a mikrovlnným zářením elektrickejch výbojů.
V budoucnu by se okruh elektronickejch zařízení, který bude možný tisknout na inkoustový tiskárně mohl rozšířid aji o lasery. První krok v tom směru učinili výzkumníci z Cambridge, když nanesli vrstvu roztoku barviva v polymeru na vlhkej substrát obsahující kapalný krystaly. Po zaschnutí polymer vytvoří tenkou vrstvičku, která stáčí rovinu polarizovanýho světla a to se díky tomu odráží od vrstvy s kapalnými krystaly jako od zrcadla. Prochází přitom vrstvou barviva, který se současně excituje dopadajícím světlem a slouží jako rezonátor. Pokud má vrstvička správnou tloušťku, stává se pak zdrojem koherentního záření. Postup by mohl najít využití např. v laserovejch displejích. Místo organickejch barviv, který toho moc nevydržej a na světle se odbarvujou lze použíd anorganický nanokrystalky polovodičů, který maj podobnou velikost, jako molekuly barviv a na světle fluoreskujou stejně, jako organický barviva (tzv. kvantový tečky). Jejich výhodou je, že vlnovou délku laseru jde plynule ladit změnou velikosti částic.
Mezi kuriózní armádní testy patřila i nedávno odtajněná studie, která sledovala, jaxe změněji vlastnosti běžnejch konzumních nápojů po ozáření jaderným výbuchem 20-30 kT ze vzdálenosti asi 350 - 700 m. Jaxe dalo čekad, většina nápojů která přežila výbuch v epicentru zůstala použitelná a jejich radiační limit nepřesahoval krátkodobou normu. Některý nápoje - zejména pivo - však při ozáření svoji chuť ztratilo - dopadlo asi tak, jako kdybychom ho probublali ozónem, kterej většinu aromatickejch látek rozruší. U takový kokakoly by nepřekvapilo, kdyby se zásahem jaderný pumy její chuď naopak zlepšila.
Bonus: Novozélandský kameraman, fotograf a režisér Geoff Mackley je autorem stovek videí. Specializuje se na natáčení za extrémních podmínek – fotí bouřky, požáry, povodně, sopky přitom patří mezi jeho nejoblíbenější objekty. Roku 2010 málem zemřel, když při natáčení spadl do kráteru aktivní sopky.
Příběh fyziky = komix s poměrně neurčitou cílovou skupinou
Éterová teorie předpokládá, že vesmír je nekonečně velkej systém náhodnejch fluktuací časoprostoru a my jsme jednou z nich, pohybující se víceméně na místě, což umožnilo naši evoluci do současný složitosti. Podle tohoto modelu by měl být vesmír vyplněnej nekonečným počtem galaxií s víceméně rovnoměrným rozložením. Světlo vzdálených galaxií je však rozptylovaný fluktuacema časoprostoru a jeho vlnová délka se zvětšuje, podobně jako při rozptylování vln na hladině rybníka. Toto se označuje jako tzv. Hubbleův rudý posuv. Podle teorie velkého třesku časoprostor expanduje a vzdálený galaxie by se měly zmenšovat, stejně jako rozestupy mezi nima. Nic takového však nepozorujeme, naopak vzdálený galaxie vypadaj relativně větší, protože fluktuace vakua jejich obraz rozmazávaj. V poslední době tváří v tvář novým pozorováním začínaj astrofyzici opatrně přiznávad, že vesmír by mohl být mnohem větší, než jeho pozorovatelná část. Ovšem to taky znamená, že je mnohem starší, než v současný době uznávanejch 13.7 miliard let.
Standardní kosmologie však klade počátek vesmíru hned za hranici pozorovatelné oblasti vesmíru. V rozpětí 250 - 750 milionů let po velkém třesku a inflaci došlo k tzv. reionizaci vzniklé hmoty a zneprůhlednění vesmíru, takže by starší objekty než nějakých 13 miliard let neměly být vůbec pozorovány (což odpovídá relativní hodnotě rudýho posuvu asi 6.5). Přesto jsou nalézány stále starší a starší galaxie s čím dál větším rudým posuvem. Např. pozorování infračervené observatoře Herschel odhalilo, že vzdálené oblasti vesmíru jsou posypané galaxiemi jako mákem. Nedávno byla s pomocí gravitační čočky pozorována velmi tmavě červená galaxie MACS 1149-JD s rekordní hodnotou rudého posuvu asi 9.6 - to znamená, že vznik takové galaxie lze datovat až někam 200 milionů let po Velkém třesku. A to už pro současnou kosmologii představuje skutečný problém, protože podle současných teorií by v takové době ještě hmota neměla být pořádně vytvořená: jádra vodíku byla rozptýlená na velmi nízkou hustotu a tak horká, že existovala spolu s elektrony vedle sebe podobně jako uvnitř neprůhledné sluneční plasmy. Nemohla tedy gravitačně kondenzovat na těžší hmotné objekty, ani být viditelná přes závoj této plasmy současnými teleskopy. Původní teorie Big Bangu počítala s tzv. inflací, která měla nepravidelnosti hustoty počátečního vesmíru vyrovnat. Ale dnes jsou kosmologové nuceni brát v úvahu čím dál častěji fluktuace počátečního vesmíru, aby vznik takovejch vzdálenejch galaxií vysvětlili - současně je stále větší rozsah, na které je homogenita vesmíru pozorovaná nutí teorii inflaci revidovad a rozšiřovad.
Jak zvýšid dosah wifiny
S termoelektrickými materiály nejsnáze přijdete do styku, když si koupíte elektrickou chladničku na autobaterie, ale používaj se i pro napájení roveru Curiosity. Telurid olovnatej PbTe patří mezi termoelektrický materiály s nejvyšším termoelektrickou účinností ZT = (S2σ /κ )T (S je termoelektrický napětí, σ je elektrická vodivost, κ je tepelná vodivost a T je absolutní teplota v K). Je to poměr termoelektrickýho výkonu, kterej lze z termočlánku odebírat a tepelnýho výkonu, kterej přes něj prosakuje na druhou stranu. Účinnost se dá tudíž zvýšit jak zvětšením termoelektrickýho napětí, tak snížením elektrickýho odporu, tak zvýšením tepelný vodivosti. V posledním případě byla elektrická vodivost PbTe zvýšená dopováním 2% sodíku a tepelná vodivost PbTe byla naopak snížená příměsí sulfidu cínu nebo telluridu stroncia, který vytvoří uvnitř krystalický mřížky telluridu dendritickou fázi, která snižuje tepelnou vodivost rozptylováním tepelnejch vibrací (fononů) až na hodnotu 0.8 W/mK (cca 60% tepelný vodivosti čistýho PbTe). Díky tomu se ZT podařilo zvýšit až na hodnotu 2.2 při 800 K (teoreticky vypočtená hodnota je ZT=3 při 1000 K). Tellur je ovšem drahej prvek (ceny v řádu stovek USD/kg neustále stoupaji díky vývoznímu embargu Číny, která je jeho téměř monopolním dodavatelem) a účinnost Stirlingova motoru při přeměně tepelné energie na elektrickou je stále o několik desítek procent vyšší.
Dnes máme na Zemi potvrzeno nejméně 170 impaktních meteoritických kráterů (impaktů, tzv. astroblémů). Popigaj (71° 39‘ severní šířky a 111° 11‘ východní délky) je impaktní kráter protékanej řekou Nalim-Rassocha na Sibiři poblíž moře na staré sibiřské platformě. Je to dobře zachovaná, na zemském povrchu patrná kruhovitá struktura o průměru cca 100 km vzniklá před 35 miliony let. Jeho průměr z něj dělá jeden z největších impaktů na Zemi. Jen tři krátery jsou potvrzeny jako větší impakty než Popigaj, ale jsou buď zabořeny pod terénem (Chicxulub), nebo silně deformovány (Sudbury), popřípadě deformovány a erodovány (Vredefort). První a druhé derivace gravitačního potenciálu (obrázek vlevo dole) pro oblast Popigaje prozrazujou, že kráter má středový vrchol a velmi výraznou zápornou tíhovou anomálii kolem.
Na místě kráteru je největší naleziště neobvykle tvrdejch diamantů na světě a nacházejí se tu také coesit, lonsdaleit a stishovit. Rusové prý o tom vědí už od poloviny 70. let, ale tuto skutečnost tajili, aby nesrazili ceny diamantů těženejch v Jakutském Mirnyj. Nyní však toto naleziště dochází a Rusko zřejmě potřebuje nalákat zahraniční investory pro novej průzkum. Lonsdaleit zvaný též "šesterečný diamant" vzniká brutálním stlačením a zahřátím grafitu v dopadajících meteoritech. Podle simulací by měl vydržet o více než 58 procent silnější tlak hrotem než diamant.
Projekt solárního grilu pro chudou Afriku, kde je palivový dřevo úzkoprofilovej materiál a ženy jeho sběrem tráví většinu dne, jsouce přitom znásilňovány a konzumovány dravýma šelmama. Pochybuju ale, že si budou moct dovolit zařízení z hromady nerezu, při jehož výrobě se spotřebuje energie odpovídající spálení spousty stromů, pokud na něm budou mít vůbec co smažid... Samotnej princip je ovšem high-tech: Plochá Fressnelova (čti "frenelova") čočka v horní části ve svým ohnisku roztápí dusičnan lithnej, kterej pro svý roztavení při teplotě 255 °C vyžaduje hodně skupenskýho tepla (je to tzv. phase-change material, čili PCM). Tavenina tudíž drží v grilu dlouho teplo podobně jako známý oteplovací sáčky s thiosíranem nebo octanem sodným pro přihřívání tlapek za mrazu. Pro americkej trh, kterej oblibuje přičmoudlý stejky ve stylu Chicago-rare je gril pro jistotu vybavenej propanbutanovým hořákem, což jeho ekologickou hodnotu degraduje ještě více. Takže z celýho projektu nejspíš jako obvykle bude předražená yuppie-hračka pro několik snobů, který si rádi připlatí za pocid, že žijou "environmentálně udržitelně".
Ačkoliv byl Nikola Tesla (1856-1943) zastáncem modernějšího střídavýho proudu, musel zajistit jeho usměrňování např.pro účely nabíjení baterií. Ještě před vynálezem polovodičovejch, ba dokonce rtuťovejch usměrňovačů se mu tenhle problém podařilo řešit s použitím elektromagnetů bez použití pohyblivejch součástí. V jeho patentu č. 413,253 z roku 1889 se využívalo proměnlivý indukčnosti jádra transformátoru při jeho proudovým zatížení stejnosměrným proudem na práh saturace. Pokud transformátorem prochází příliš proud z baterie, dojde v jádru k tzv. nasycení jeho magnetizace: všechny magnetický domény v jádře elektromagnetu se zorientujou, další se už orientovat nemůžou a vinutí tak ztratí indukčnost. Při špičkách střídavýho proudu obou polarit proto proud prochází přednostně párem vinutí s nižší induktancí - baterie se sice v jedný půlvlně částečně vybíjí saturačním proudem, ale druhá půlvlna ji následně dobije. Jelikož zapojení je zcela symetrický, daní za jeho jednoduchost kromě celkově nízký účinnosti bylo, že při úplným vybití baterie už k jejímu nabití nedošlo, páč baterie nedokázala saturovat magnetickej obvod a usměrňovač přestal usměrňovad. Jelikož na hraně saturace už malá změna sycení jádra může ovlivnit značnej výkon na sekundárním vinutí tranformátoru, používalo se podobnýho uspořádání aji k zesilování proudu (magnetickej zesilovač) ještě před vynálezem elektronek a tranzistorů k ovládání elektromechanickejch okruhů v průmyslový automatizaci. Na obr. vpravo je dodnes funkční americkej magnetickej usměrňovač z roku 1916 určenej pro dobíjení baterie pro nouzový osvětlení z elektrický sítě. Patice pro žárovku a měřák odběru baterie je součástí usměrňovače.
Americkej spisovatel, diplomat a fyzik Benjamin Franklin (1706-1790) byl renesančním mužem, ale do širšího povědomí se dostal tím, že byl jedním ze zakladatelů USA a první americký university v Pelsylvánii. Mezitím vynalezl skleněnou „harmoniku“, krbu podobný kamna s vysokou účinností, bifokální brýle nebo přístroj zvaný odometr, který změří vzdálenost ujetou určitým vozidlem. V červnu 1752 v letním dni obtěžkaném mraky Franklin se synem pouštěli draka. Na horní konec hedvábné šňůry připevnili vodivou tyčku, spodní konec zatížili klíčem. Franklin zjistil, že když přes jejich hlavy přechází bouřkový mrak, tak se volné konce hedvábného ocasu draka napřímí. Natáhnul prstu ke klíči – a k jeho úžasu mezi klíčem a kloubem přeskočila jiskra. Díky pokusům a experimentování s hromosvodem Franklin později navrhl první varovný systém předpovídající bouřku. Nazývá se Franklinovy zvonky a jde v podstatě o elektrické kyvadélko zavěšený na tenkým ohebným vodiči mezi dvěma zvonky. Princip spočívá v tom, že statická elektřina proudí ke zvonku, ten přitáhne kyvadélko. Když se matice zvonku dotkne, získá stejný náboj a začne se naopak odpuzovat, číím se přiblíží k druhému zvonku, na němž náboj odevzdá. Začne ji opět přitahovat první zvonek a tak dokola...
Na Franklinovu kyvadélku je pozoruhodný to, že přes svou jednoduchou konstrukci funguje se skoro 100% účinností. Díky tomu de i slabym zdrojem napětí pohánět kyvadélko skoro donekonečna. Nejstarší Faradayův zvonek, kterej ke všemu ještě stále funguje udržujou ve vestibulu Clarendonský laboratoře v Oxfordu a je to současně taky nejstarší funkční elektrická baterie na světě. Tvoří ho dvojice čtvrt metru vysokejch Voltovejch sloupů (vysokonapěťová suchá bateria) izolovanejch asfaltem a sírou a zapojenejch do série a párek zvonků, mezi kterejma kmitá s frekvencí asi 2 Hz malá kovová kulička o průměru 4 mm. Unikát je v prosklený uzavřený vitríně, takže cinká jen slabě, ale od data svýho vzniku (rok 1840 podle údaje na štítku) už vykonal řádově 10 miliard cinknutí. Na tomhle videu je předvedený, jak jde Franklinův zvonek snadno zimprovizovat ze dvou plechovek od CocaColy a kuličky ze zmačkaný hliníkový fólie, kterou mezi ně zavěsíme na tenkým drátku. Jako zdroj vysokýho napětí je použitá elektrická plácačka na mouchy.
Sluneční zatmění na Marsu neni nijak vzácná událost, ve skutečnosti k němu dochází dvakrát až třikrát denně, takže bylo tamějšími rovery zaznamenaný už několikrát - jde však vždy o velmi rychlý jevy (13 sec max), na jejichž pozorování je nutný se připravit. Na obr. vlevo je snímek pořízenej Curiosity z nedávnýho zatmění Slunce Phobosem z 13. září 2012, na videu vpravo je záznam zatmění v reálnym čase pořízenej roverem Opportunity z 9. prosince 2010. Na videu možná postřehnete nepravidelnej tvar Phobosu (bramboroid o hlavních poloosách 13 x 17 km). Zatmění Deimosu jsou míň výraznější vzhledem k menší velikosti měsíčku a jeho větší vzdálenosti od Marsu a spíš než o zatmění tu má smysl hovořit o transitu objektu přes sluneční kotouč.
V souvislosti s pokusama s topologickými izolanty a supravodičema může mít smysl nedávný zjištění skupiny fyziků v Lipsku, který pozorovali projevy vysokoteplotní supravodivosti v namočeným a vysušeným grafitu i za normální teploty. Grafit sám o sobě nemá supravodivý vlastnosti, ale jeho jednotlivý lupínky, tzv. grafen se můžou stát supravodivý při nízkejch teplotách (do 4 - 6 K), pokud se dopujou např. diboridem hořčíku nebo roztoky alkalických kovů v dimethylglykolu (ve kterým se sodík a draslík rozpouštěj na tmavomodrý solváty - elektridy - podobně jako v kapalným čpavku). Supravodivost za pokojový teploty byla pozorovaná už dříve na povrchu plasmově dopovanýho diamantu, náznaky pokojový supravodivosti byly pozorovaný i v některejch směsnějch oxidech mědi. Ale fyzici v Lipsku jednoduše rozmíchali grafit s čistou vodou na kaši, kterou po několika hodinách míchání odfiltrovali a vzniklej filtrační koláč sušili 24 hod. při 100 °C.
Z grafu vpravo vyplývá, že pro velmi nízký proudy vzniklá grafitová hmota vykazuje velmi nízkej odpor a současně ztrátu magnetizace, což by mohlo být oboje projev supravodivýho přechodu. Je možný, že v místech kde na sebe vzájemně dosedaj jednotlivý vrstvy grafitu dopovaný částečnou povrchovou oxidací dochází k podobnýmu stlačení a zvýšení hustoty elektronů, jako při styku topologickejch izolantů a supravodičů. Koneckonců, teplotu supravodivosti můžou ovlivňovat všelijaký látky, do kterejch by to člověk na první pohled neřekl, např. chinony a organický kyseliny obsažený ve whisky nebo ve víně. Pozorovanej efekt byl ovšem v tomdle případě jen zcela nepatrnej, obsah supravodivý fáze v grafitu odhadem nepřevyšovala 0.0001 hmot. %. Jakejkoliv pokus efekt vylepšit, např. lisováním nebo zahříváním na vyšší teplotu efekt zabíjí, ale samo o sobě de o pozorování velmi zajímavý a je viděd, že grafen zdaleka ještě nevydal všechna svoje tajemství..
Je zajímavý, že některý výzkumy do český kotlinky pronikaj podstatně pomalejc, než je tomu ve světě. Tak např. o topologickejch izolantech se mluví i v sitcomu Big Bang Theory a počátky tohodle oboru sahaj asi do roku 1995, kdy se začalo rozvíjet pozorování exoplanet. Ale zatímco vo hledání exoplanet (který sou víceméně na dvě věci a ve kterých Česko ani nijak nevyniká, nemaje na to technický vybavení) se můžete dočíst na každým rohu a vychází k tomu dokonce periodickej časopis, články o topologickejch izolantech na český webu prakticky chyběji (když pominu ty moje tři roky starý), přestože jejich studium je technicky daleko přístupnější a zajímavý i z praktickýho hlediska. Topologický izolanty sou skupina látek, jejichž chování je důsledkem toho, že pro elektrony mezi většími atomy neni moc místa a jsou jimi vytlačovaný na povrch tuhý fáze jako voda z teflonový houby. Platí to zejména o sloučeninách polokovů ze středu periodický tabulky: halogeny s velkou atomovou váhou mají elektronů relativní nedostatek, zatimco prvky jako cesium sice maji elektronů habaděj, ale mezi jejich atomy chybí pevný vazby, takže se jejich vzdálenosti elektronům volně přizpůsobujou (cesium je měkký jako máslo). Nejznámějším topologickým izolantem je vláknitá sloučenina tellurid bismutu Bi2Te3, na kterým bylo taky teoretický chování poprvé ověřený. Pro topologický izolanty (alespoň pro ty poctivý trojdimenzionální) je charakteristický, že se uvnitř krystalu elektrony nemůžou pohybovat a takový látky jsou vedou špatně elektriku i teplo. Ale na povrchu je naopak elektronů přebytek a tak zde tvořeji hexagonálně uspořádanou mřížku s kovovou vodivostí, typickou pro plošný nejtěsnější uspořádání vzájemně se odpuzujících částic. Takovou elektronickou strukturu lze pozorovat jak přímo mikroskopy atomárních sil, tak nepřímo směrovým rozptylem elektronů uvolňovanejch při fotoelektrickým jevu polarizovaným světlem (ARPES).
Chování elektronů na povrchu topologickejch izolátorů má hodně blízko k chování elektronů na povrchu grafenu, kterej má taky relativní přebytek elektronů a grafen se vlastně chová jako velmi tenká vrstva topologickýho izolantu, ve který se elektrony na obou stranách vzájemně ovlivňujou, takže střední izolační část chybí. Povrchová vrstva topologickejch izolantů má vysokou vodivost, ale nejde ji jen tak odleptat nebo seškrábnout - vodivost těchto látek se poškrábáním na rozdíl od obyčejnejch polovodičů naopak zvětšuje, protože tim vzroste fyzikální povrch, podél kterýho se můžou elektrony volně pohybovad. Topologický izolanty maj taky fenomenologicky blízko k supravodičům, protože vysokoteplotní supravodivost je způsobená tím, že se odpudivý síly vzájemně stlačenejch elektronů překrejvaj a vzájemně kompenzujou, díky čemuž se elektrony můžou posouvat atomovou mřížkou bez větších kvantovejch skoků a tím pádem ztrát energie. A pohyblivost elektronů na povrchu grafenu a topologickejch izolantů je silně zvýšená podobným mechanismem.
K zajímavýmu chování by mělo dojít, pokud se supravodič a topologickej izolátor vzájemně spojej: přebytečný elektrony z povrchu topologickýho izolátoru se natlačej do supravodiče, kde ještě víc zvýšej odpudivý síly mezi elektrony, což by se mělo projevit vzrůstem teploty supravodivýho přechodu (viz animace vpravo). A toto bylo skutečně v nedávnejch experimentech pozorováno. Na rozhraní obou materiálu došlo ke skokovýmu zvýšení teploty supravodivýho přechodu z 40 K na cca 80 K. Vědci se zabývaj spojováním supravodičů a topologickejch izolantů ještě z dalšího důvodu: na jejich rozhraní by se měly tvořit v silně stlačenejch elektronejch jejich kvantově provázaný fluktuace hustoty a kvazičástice podobný Cooperovým párům, tzv. anyony a majorana fermiony, který by mohly sloužit jako nosiče informace (quabity) pro kvantový počítače, schopný pracovat i při blízkejch pokojovejm teplotám. Protože však vysokoteplotní supravodiče a topologický izolanty sou strukturně úplně odlišný látky, nelze čekat že by vytvořily mechanicky odolnej kontakt jako je PN přechod v polovodičích. Ve skutečnosti to fyzici QTRL university v Torontu pořešili tak, že prostě na krystalek komerčně dostupnýho Bi2Se3 a Bi2Te3 naletovali přívodní drátek, připlácli ho na povrch supravodiče typu Bi2Sr2CaCu2O8+δ, přelepili to celý obyčejnou lepicí páskou a ochladili na teplotu kapalnýho dusíku.
Todle je rezonátor nejstabilnějšího laseru na světě (PDF). Jeho pouzdro je vyrobený z monokrystalickýho křemíku o průměru cca 10 cm, zrcádka (na obr. vpravo dole) jsou taktéž z křemíku. Křemík byl zvolenej proto, že má vysokou tuhost, na rozdíl od skla mnohem líp vodí teplo a má při teplotě kolem -149 °C nulovej koeficient teplotní roztažnosti. Kvůli tomu je laser provozovanej ve stíněným vakuovaným kryostatu, kterej je plněnej kapalným dusíkem a odstíněnej před vnějšíma mechanickýma vibracema. Laser kmitá s frekvencí 1440 THz na vlnový délce asi 1.5 μm, pro kterou je křemík průhlednej jako sklo, přičemž odchylky činěj maximálně 35 Hertz za půl hodiny. Měl by se používad pro spektroskopii bosonovejch kondenzátů využívaný mj. k detekci gravitačních vln a testů obecný teorie relativity (díky dilataci času bosonový kondenzáty kmitaj různou frekvencí v různý nadmořský výšce). Na grafu vpravo je srovnání driftu dvou dosud nejstabilnějších laserů PTB a JILA. Přes všechny tyhle úpravy je ale dosažená stabilita frekvence laseru 1 · 10-17 o víc než pět řádů za nejlepšíma atomovejma hodinama.
Ani starší rover Opportunity na Marsu nezahálí a jeho kamera nedavno na stěnách kráteru Endeavour vyfotila usazeniny obsahující záhadný sferulity o průměru několika mm. Sou podobný např. tzv. kuličkám Mo-ki, což sou železitý konkrece, který se v poušti Navaho tvoří z jílovitejch sedimentů splavováním dešťovou vodou. Obsahujou pískovcový jádro obalený hematitem a byly po staletí používány šamany a jinými mystiky jako posvátné kameny při nejrůznějších rituálech. Často obsahujou radiální prstence z toho, jak se kutálely po jílovitým podloží. Podobný kuličky se často po dešti tvoří na zabahněnejch polních cestách aji v naších krajích, takže objev by mohl přispět k pochopení původu Marsích jílovců, o jejichž sedimentárním původu byly nedávno vznesený pochybnosti (srvn. článek na OSLu v češtině).
Bonus: Fodky z pohřbu Nielse Armstronga, prvního člověka na Měsíci...
Andrea Rossi minulej týden na konferenci v Curychu zveřejnil předběžný testy E-Cat za vysokejch teplot (1000 - 1200 °C) (video, data), provedený "nezávislou" třetí stranou (Prometheon). Z principu testů vyplývá, že měření bylo velice přibližný a sotva by obstálo před přísnější analýzou (např. tepelný ztráty se počítaly z povrchový teploty, Nusseltova čísla a emisivity testovacího vzorku, volně položenýho na regálový konstrukci, viz obr. níže). Modrá čára na grafu vpravo je energetickej výtěžek (COP), podle který E-Cat vyrábí zhruba 220% dodaný energie, je tedy podstatně nižší, než za nízkejch teplot. Nejzajímavější z výsledků je dosažená výkonová hustota, která je srovnatelná s jadernými reaktory a umožňuje teoreticky megawattový zařízení stěstnat do objemu 0,5 m³.Testy E-Cat za vysokejch teplot měly zřejmě přesvědčit investory, že E-Cat se hodí nejenom k domácímu vytápění, ale i k energetickejm účelům pro centrální výrobce energie - protože jinak by tito nemohli na nové technologii vydělat a místo investic by ji bojkotovali tak jako dosud. Původní 1 MW E-Cat jednotka zatím obdržela SGS certifikaci ANNEX I pro průmyslové provozy a měla by být k prodeji na volném trhu k dispozici do 4 měsíců, vysokoteplotní E-Caty vytápěné elektřinou či plynem do půl roku. Datum uvolnění malejch jednotek pro domácí použití závisí na bezpečnostní certifikaci, která je v tomto případě mnohem složitější a zdlouhavější.
Teoretická účinnost větrnejch turbín neni ani zdaleka 100%, protože kdyby dokonale zastavily proudění vzduchu, ten by se za jejich lopatkama začal hromadid. Britskej fyzik Lancaster v roce 1915 a po něm Albert Betz v roce 1919 pro diskovou lopatku odvodili, že teoretická mez nemůže překročit podíl 16/27 (59,3%) kinetický energie větru a taxe tomu číslu taky říká Betzův limit (podle Stiglerova zákona eponymie se žádný zákon ani jev nenazývá podle svýho původního objevitele, protože důvtipný lidi bejvaj málokdy důsledný a naopak). Běžný turbíny dosahujou účinnosti asi 80% teorie, čili 0.8 x 0.593 = 47,5%. Účinnost turbíny by bylo možný zvýšit difuzérem (jakýmsi trychtýřem před turbínou, kterou by zvyšoval rychlost proudění kolem ní) - ale z praktickejch důvodů se nepoužívaj. Závislost využitelnýho podílu energie na podílu rychlostí větru před a za turbínou je na grafu vpravo - je z něj vidět, že Betzova mez je dosažená právě tehdy, když je rychlost větru za turbínou třetinová, čili tehdy když je rychlost ustupujícího rotoru rovna aritmetickýmu průměru obou rychlostí.
Ukázka akustický levitace polysterenovejch kuliček a vodních kapek mezi nástavcema ultrazvukovýho generátoru. Těleso je v prostoru nadnášeno hustším tlakem pod ním, naopak nad ním je tlak řidčí, což je dusledek podélného kmitání akustických vln. Z principu vyplývá, že kuličky se vznášej v pravidelnejch rozestupech v uzlech stojatejch vln a z jejich rozestupu (1,5 cm) a rychlosti zvuku ve vzduchu (330 m/sec) jde tedy snadno odhadnout frekvence použitýho ultrazuku (cca 22 kHz). Fyzici tendle levitátor používaj např. k odpařování farmaceutickejch roztoků za podmínek levitace, kdy nedochází ke krystalizaci látek při styku se stěnama nádob. V domácích podmínkách jde akustickou levitaci pozorovat na vodní hladině v rezonujích nádobách, např. tibetskejch miskách. Na povrchu vody se přitom tvořeji stojatý Faradayovy vlny, který se při určitý rezonanční frekvenci stávaj nestabilní, což dává za vznik kapičkám vody, které se oddělujou od hladiny a skáčou přes vibrující povrch kapaliny..
V rozlišovací schopnosti mikroskopickejch technik prozatím vede tzv. mikroskopie atomárních sil (atomic force microscopy, čili AFM), při který se povrch vzorku opatrně omakává jemnym hrotem na pružným ramínku, jehož pohyb se snímá laserem (to celý zpravidla za nízkejch teplot a ve vakuu). Pomocí vibrujícího hrotu s navázanou specificky reagující molekulou tak jde rozlišid jednotlivý typy atomů (jsou různě těžký a tak rezonujou s hrotem různou frekvencí), studovat deformace molekul (viz prohnutí molekul pentacenu na obr. uprostřed), nebo symetrie jednotlivých chemických vazeb (1, 2) s rozlišením 3 picometry, čili 3 × 10-12 m. Na zeleným obr. vlevo je molekula hexa-peri-hexabenzocoronenu (HBC), vpravo je C60 fulleren.
Fyzikální kvíz na víkend č. 1: Zkuste vysvětlit, proč některý vazby v plástvech furulenu nebo HBC vypadaj kratší a jiný delší, i když se na ně díváme kolmo z vrchu. První správná odpověď dostane kladnej bod, každá špatná odpověď bod zápornej a pořadí nejlepších zdejších fyziků bude trvale vyvěšený v záhlaví auditu.
Aplikace injekce podkožní jehlou bývá nejen bolestivá, ale tady zdroj mnoha infekcí. Přesto se o náhražkách injekcí píše už léta, ale bez praktickýho výsledku. Tváří v tvář denní praxi klasický jehly stále vítězí díky svý nízký ceně a neobratně potlačovanýmu sadismu lékařů. Nedávno vědci z MIT vyvinuli injekční stříkačku na elektromagnetickém principu, která má být údajně bezbolestnější, než podkožní jehly. Pramínek kapaliny se pod kůži vmete nadzvukovou rychlostí pomocí pístu přes malou trysku (video). Mohla by najít využití při plošným očkování, kdy se nevyžaduje aplikace do žíly nebo do svalu.
Vynález zjevně nefunguje až zas tak úplně spolehlivě, protože část tekutiny se přitom rozstřikuje do okolí. Tomu se snaží čelit další vylepšení, podle kterýho se povrch kůže nejprve převrtá krátkým impulsem laseru. Ten vytvoří v kůži kavitu (dutinu), do který se pak teprve vpraví vlastní látka pomocí paprsku kapaliny. Jak to tak sleduju, ještě se asi pár let bez jehel neobejdeme...
Potažení materiálu hydrofobní porézní vrstvou udělá povrch tzv. superhydrofobní a mění jeho chování na způsob samočistících se listů lotosu. Např. vodní kapky se na takovým povrchu nerozstřikujou a netvoří se námraza - to je např. zajímavý pro leteckej provoz. Superhydrofobní předměty při pádu do vody z malý výšky a nerozstřikujou ji. A varná spirála pokrytá superhydrofobní vrstvou se nezanáší kotelním kamenem a její var je daleko rovnoměrnější. Za provozu je totiž pokrytá tenkou vrstvičkou páry, která ji izoluje od zbytku kapaliny a jejích vibrací a teplo se přenáší především sáláním. Bubliny páry uvolňující se z povrchu přitom zaniknou dřív, než stačí vystoupat k hladině. Var je tedy sice klidnější a rovnoměrnější, ale za cenu nižší rychlosti odpařování. To může být výhoda v aplikacích, kde záleží víc na rovnoměrnosti varu než na rychlosti přestupu tepla - např. v tzv. filmovejch odparkách a destilátorech, kde je vzdálenost mezi varným a kondenzačním povrchem velmi malá a je proto nutné zabránit rozstřikování hladiny při varu.
Izolující vrstvička páry je typická pro tzv. filmový var v Leidenfrostově režimu - povrch vařáku tepelně izoluje od kapaliny a může způsobit jeho přehřátí. Superhydrofobní povrchy se proto častěji využívaj při kondenzaci, kde přestup tepla naopak zvyšujou, protože kapalina kondenzující z páry neobaluje výparník souvislou vrstvou a rychle se sbaluje do kapek odpadávajících z povrchu. V praxi samozřejmě bude použitelnost takový povrchový úpravy záležet na mnoha faktorech, především životnosti vrstvy - superhydrofobní povlak je tím účinnější, čim menší sou jeho povrchový struktury. Ale současně jsou takový jemný struktury víc náchylný buďto ke korozi, erozi a rozpouštění, nebo naopak zanášení úsadama. To je ostatně obecnej problém všech vynálezů spoléhajících na životnost nanotechnologií..
Čtyřnohej robot "Big Dog" fy. Boston Dynamics oficiálně označovanej jako Legged Squad Support System (LS3) financovaný DARPA je zas o něco větší, tišší a rychlejší.
První barevnou fodku, přesněji řečeno diapozitiv pořídil Thomas Sutton na návrh Maxwella v roce 1861. Zachycovala barevnou tartanovou stuhu na třech černobílejch fotografiích, pořízených přes modrej, zelenej a purpurovej filtr. Projekcí všech tří negativů přes odpovídající barevný filtry na jedno stínítko byl zrekonstruovanej původní barevnej obrázek. Trvalo dalších čtyřicet let, než se další britskej vynálezce a fotograf Edward Turner tentýž postup použil pro předvedení barevného filmu (1901, tj. pouhých šest let po první veřejný projekci bratry Lumierovými v Paříži). Rekonstrukcí původní projekce se zabývá National Media Museum v Bradfordu (YT video). Vzhledem k ceně filmovýho materiálu a obtížím se synchronizací projekce ještě třicet let potom vznikaly filmy pouze kolorovaný.
Amatérskej záznam impaktu na Jupiteru z 10.9.2012. Frekvence podobnejch pozorování se v posledních letech zvýšila natolik, že to astronomy donutilo přehodnotit modely rozložení asteroidů ve sluneční soustavě a odhady rizika jejich srážky se Zemí. Je možné že dráhy asteroidů v nedávné době ovlivnila přitomnost velkého hmotného tělesa nebo oblak tmavé hmoty (průchod rovinou galaxie, gravitační stín temného riftu v okolí galaktického jádra) či mezihvězdného plynu procházející sluneční soustavou a projevuje se hromadnýma pádama kometek do Jupiteru nebo Slunce a projevama globálního oteplování napříč sluneční soustavou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11...).
Vysokofrekvenční elektrický výboje v různejch plynech za nízkýho tlaku (cca 10 mm rtuťovýho sloupce, čili asi setina atmosférickýho tlaku). Odleva krypton, neon, xenon, deuterium, dusík, kyslík, argon, helium a vodík. Neon svítí nejvýraznějc a má taky nejnižší ionizační napětí, proto se s nim plní signalizační doutnavky a reklamní výbojový trubice. Barva výboje závisí na tlaku a intenzitě proudu: čim je oboje vyšší, tím spektrum plynu obsahuje víc čar a mění se na souvislé (pásové spektrum typický pro spektra kondenzovaných fáze) v důsledku interakcí elektronovejch orbitalů při vzájemnejch srážkách atomu, proto jsou výboje míň barevnější. Xenonu s vysokou molekulovou váhou pro dosažení čistě bílý barvy stačí nejnižší tlak, proto se využívá v obloukovejch lampách pro kinoprojektory, např. v kinech IMAX. Naopak v heliu s nízkou molekulovou váhou a ionizačním napětím ke tvorbě doutnavejch výbojů dochází už za normálního tlaku, proto si snim můžete improvizovat plasmovou kouli i bez vývěvy. Koncem předminulýho století se výboje v plynech používaly i k osvětlování (Moore 1890) ale vynález žárovky, kterým stačilo nízký napětí výbojky vytlačil na několik desítek let z trhu. Neónový světlo se používalo ještě v roce 1910 k osvětlení kolonády na Paris Motor Show.
Strukturální zbarvení způsobený interferencí světla neni v přírodě omezený jen na živočichy jako sou motýli a kolibříci. Některý rostliny jako africká Pollia condensata z čeledi křížatkovité (Commelinaceae) je dokážou využívad rovněž, aby přilákaly strávníky, který šířej jejich semena. Plody tohoto druhu jsou velmi zvláštní, pokrytý kovově modrolesklou metalízou, u rostlin pěstovaných ve sklenících se však vytváří jen vyjímečně. Jednotlivý buňky maj různou tloušťku vrstviček složenejch ze šroubovitě stočenej celulózovejch mikrovláken v jednotlivejch buňkách, takže odrážej intereferencí světlo různý vlnový délky: to jim dodává třpytivej pointilistickej vzhled, ještě nápadnější, než čistě reflexní zbarvení.
Bonus: Rychlofodky Alana Sailera
Co se vědeckýho bulvarismu a manipulace s míněním veřejnosti týče, IMO za poslední měsíc slušně vede tendle článek (na Oslovi citovanej pod názvem "Je už temná hmota konečně blízko prozrazení?"), podle kterýho pozorování pozitronů kolem centra Mléčný dráhy prozrazuje přítomnost částic temný hmoty, ačkoliv samotnej článek se o temný hmotě prakticky zmiňuje v jediné poznámce a když už, tvrdí pravej opak.
"Suggestions include enhanced supernova rates (Biermann et al. 2010), a Galactic wind (Crocker & Aharonian 2011), a jet generated by accretion onto the central black hole (Guo & Mathews 2011; Guo et al. 2011), and co-annihilation of dark matter (DM) particles in the Galactic halo (Finkbeiner 2004b; Hooper et al. 2007; Lin et al. 2010; Dobler et al. 2011). However, while each of these scenarios can reproduce some of the properties of the haze/bubbles well, none can completely match all of the observed characteristics (Dobler 2012)."
Nikoliv náhodou je tisková zpráva NBI doplněna doložkou:
The views presented in this article which are not already described in arxiv.org/abs/1208.5483 do not represent the opinion of the Planck Collaboration.
Jinými slovy, původní vědecká publikace je o naprosto něčem jiném, než tisková zpráva, která byla při jeho publikaci zveřejněna. Na Google přitom její titulek vrací 150.000 hitů a většina newserverů ho mechanicky převzala bez jakékoliv redakce. Temná hmota je typická tím, že její hustota je největší kolem galaxie, nikoliv v jejím centru. Podle mě je pozorování projevem vyvrhování neutrin centrální černou dírou. Pozorování antihmoty v centru galaxie neni žádnej novej objev, jeho počátky spadaj už do první poloviny 70. let (Johnson, Haymes, 1973) díky výzkumum prováděnejch pomocí balónama vypouštěnejch sond a dosavadní výzkumy k tomuto faktu za posledních čtyřicet let nic zásadního nepřidaly - takovej článek mohl být klidně napsán už v roce 1973, kdy ještě o temné hmotě nikdo seriózně neuvažoval. Nicméně vyznění článku není náhodný, v poslední době existuje silnej tlak na ukončení dosud bezúspěšných výzkumů částic temné hmoty (WIMPs) z důvodu nedostatku financí a proto se na universitních serverech takovýhle mystifikace cíleně objevujou ve snaze zájem grantovejch veřejností podpořit. Původní vědecké publikace jsou pak jen bezvýznamnou záminkou pro jejich zveřejňování (samozřejmě bez souhlasu vědců, který se na nich podíleli).
Vidíme tedy, že když do relativistickýho systému vneseme kvantovej indeterminismus, podaří se nám zpozorovat zdánlivý narušení relativity. Otázka zní, je možný vnesením relativity dosáhnout zdánlivýho narušení kvantový mechaniky? Jelikož princip korespondence vyžaduje, aby fyzikální teorie zvostaly vzájemně provázaný, ukazuje se, že to možný je. Jaxem uvedl níže, kvantová mechanika je ze svý podstaty atemporální, všechny jevy v ní probíhaj současně a neměřitelně rychle, zatímco v teorii relativity je vždy zastoupená časová dimenze. Můžeme tedy říct, že zatímco relativita uvažuje jen příčný vlny ale i zakřivení časoprostoru, kvantovka uvažuje sice pouze plochej časoprostor, ale zato zase příčný i podélný vln současně. Takže narušit kvantovku lze tím, že do ní vneseme časovou dimenzi. Už koncem minulýho století se o této možnosti diskutovalo ve spojení s principem tzv. slabého měření a řešení paradoxu bomby. Aniž bych chtěl na tomdle místě zacházet do zbytečnejch podrobností, dva izraelský fyzici Elitzur-Weidmann v roce 1993 ukázali, že s využitím informace z předchozích pozorování lze zjistit stav kvantovýho systému aji bez toho, že by došlo k narušení jeho kvantovýho stavu. Jde v podstatě o analogii kvantovýho provázání, ale v časový dimenzi. V poslední době bylo dokázáno, že tímto způsobem jde např. ověřid rozložení vlnový funkce v dvouštěrbinovým experimentu nebo změřid vlnovou funkci fotonu pomocí tzv. tomografickýho nebo stroboskopickýho uspořádání experimentu.
Proč se mu říká stroboskopický? Funguje to tak, že když na foton bliknem jiným fotonem, zjistíme sice z jejich výsledný interakce aktuální stav jeho kvantový funkce, ale protože se nám přitom foton kvantově prováže s naším fotonem jakožto s pozorovatelem, jeho vlnová funkce se pro nás přitom zhroutí. To ale nevadí, pokaď vytáhneme z laseru další foton se stejnou frekvencí a fází a posvítíme na něj o něco pozdějc. Jeho vlnová funkce se opět zhroutí, ale my získáme další experimentální bod posunutej v čase a tak pořád dál. Pro nebohý fotony je to ryze destruktivní přístup, ale nám to umožní zrekonstruovat jinak přímo nezměřitelnej průběh vlnový funkce uvnitř fotonu s využitím toho, že my lidé nejsme na rozdíl od kvantovejch objektů atemporální bytosti a máme paměť, díky který si sme schopný kvantový provázání v čase dát dohromady. Kvantová mechanika ve svý originální podobě jako taková tím opět narušená není, ale v poznávání vesmíru se tím posuneme zase o kousek dál, páč můžeme experimentálně ověřit jevy, který by nám jinak kvůlivá omezený rychlosti světla zůstaly experimentálně nedostupný. Nedávno další dva izraelský fyzici z Kanady navrhli rozšíření principu neurčitosti zohledňující právě vliv časový dimenze (paměti). S využitím znalosti historie můžeme odhadovat další vývoj kvantovýho systému i tehdy, pokud nám klasickej (atemporální) princip neurčitosti takový rozlišení zapovídá. Neni divu, že konzervativní fyzici jako Luboš Motl sou takovým vývojem zaskočený a rozčílený, ale taxe prostě dneska věci ve fyzice mají... A bude ještě hůř.... Rozšíření principu neurčitosti má už dnes dopad např. na zabezpečení kvantový kryptografie, která je na něm postavená. Problém je v tom, že z praktickejch důvodů nepracuje s jednotlivými fotony, ale s celými soubory fotonů a přenos se opakuje kvůli zlepšení odstupu signálu od šumu. Jenže právě tahle redundance umožňuje taky prolomit zabezpečení kvantový kryptografie, který je založený na tom, že jednotlivý pozorování izolovanýho kvantovýho objektu jeho kvantovej stav zničí.
V éterový teorii se časoprostor modeluje gradientem hustoty vakua jako hladinou vody a pozorovatel (soliton nebo bublina) má pak možnost pozorovat prostor kolem sebe vlnama, který se po něm šířej. Ve vodě se šířej dva druhy vln: podélný a příčný, ale příčný vlny nesou daleko větší hustotu energie a šíří se pomaleji, takže v nich vesmír vypadá velmi velkej. Vliv podélnejch vln lze tedy zanedbat a uplatňuje se jen na velmi malejch nebo velmi velkejch vzdálenostech. Na těch středních lze předpokládat, že veškerá informace je šířená jen v podobě příčnejch vln světla a šíří se bez ohledu na prostředí pevnou rychlostí - to je v zásadě princip teorie relativity. Ale na malejch vzdálenostech vliv podélnejch vln nelze zanedbat. Kvantová mechanika pracuje s filozofií, ve který pohyb vlastně neexistuje, dochází jen ke změnám hustoty vakua, která definuje pravděpodobnost výskytu částice. Názorně je to vidět na schématu níže:
V kvantový mechanice jsou objekty tvořený solitony, který se časoprostorem nepřesouvají ale jaksi se rozpouštěj a vynořujou o kus dál jako kvantová vlna. Přesun jejich těžiště je popsánej tzv. vlnovou funkcí, která je přímými prostředky nepozorovatelná (je to podélná vlna prostředí, která je příčnejma vlnama nepozorovatelná). V kvantový mechanice se nic nehejbá v klasickým slova smyslu a ke všem změnám dochází neměřitelně rychle. Dva kvantově provázaný objekty nebo stavy měněj svůj charakter současně, i když sou (teoreticky) na opačnejch koncích vesmíru. V reálu je dosah takovýho působení prakticky omezen na několik desítek kilometrů v důsledku nízký životnosti kvantově provázanejch stavů a jejich dekoherence, ale i tak to zní dost znepokojivě a Einstein - kterej byl ve svý době nejhlasitějším a taky nejrespektovanějším kritikem takovýho pojetí reality - todle chování označoval jako "strašidelný působení na dálku".
Zatímco teorie relativity umožňuje pozorování jen pomocí příčnejch vln vakua, v kvantový mechanice jsou objekty vždy pozorovaný pomocí příčnejch a podélnejch vln vakua současně. Vzájemnej poměr jejich působení je vyjádřenej tzv. Heissenbergovým principem neurčitosti: čim je významnější vliv podélnejch vln, tim je slabší vliv těch příčnejch a obráceně. Kvantová mechanika tedy umožňuje probořit kauzalitu danou konstantní rychlostí světla ale za cenu determinismu. Na malejch vzdálenostech můžeme pozorovat přenos informace nadsvětelnou rychlostí, ale současně tím ztrácíme jistotu o poloze a pohybu zdroje. Teorie relativity v zásadě pohyb objektů nadsvětelnou rychlostí nezakazuje, ale neumožňuje takovej objekt sledovat po celé jeho dráze. Pokud se tedy objekt pohybuje nadsvětelnou rychlostí, musí se nám v určité fázi pohybu ztratit z dohledu a vynořit zase někde jinde - což je právě to, co dělá každá kvantová vlna. Všiměte si taky, že pokud má být takovej přenos prokazatelnej měřením spinu nebo jiný konzervativní vlastnosti částice, je nutný realizovat takovej přenos se dvěma nebo více kvantově provázanejma fotonama a pak ztratíme informaci o tom, kterej z nich se vlastně na přenosu podílel - přenos informace se tim stane nedeterministickej. Jeden foton se nám bude prostorem stále deterministicky přesouvat jako klasickej vlnovej balík.
O bezdifrakčních paprscích sem tu už několikrát bájil a tentokrát se je fyzikům podařilo zminiaturizovad do plasmonový podoby. Kvůliva difrakci žádnej světelnej paprsek nemůže bejt zcela rovnoběžnej, páč se postupně rozptyluje v důsledku interferenčních jevů. Tohle omezení ale de na malých vzdálenostech obejíd tím, že se nechaj vzájemně intereferovat dva paprsky pod nízkým úhlem, nebo se paprsek zfokusuje kuželovitou čočkou, tzv. axiconem do podoby tzv. Airyho paprsku. Takovej paprsek - kterýmu se taky říká bezdifrakční Besselův paprsek - se sice rychlejc zatlumuje, ale při šíření prostředím se nerozptyluje a dokonce je schopnej drobný překážky ignorovat a "obtékat", jako by mu v cestě nic nestálo. Elektromagnetický vlny na povrchu kovů se šířej v podobě tzv. povrchových plasmonů podobně, jako vlny světla ve vakuu, akorád mnohem pomaleji, čímž lze zminiaturizovat lasery a další optický prvky a současně je integrovat s elektronickými čipy. Na obr. vlevo je schéma experimentu se zlatou mřížkou zespoda prosvěcovanou laserem, vpravo jeho simulace a skutečnej výsledek. Jak je vidět, jak šíření plasmonů, tak tvorba Airyho paprsků je silně disperzní záležitost a energeticky ztrátová záležitost a vytvořenej paprsek plasmonů na povrchu zlatý elektrody nedoputuje dál, než několik desítek mikrometrů. Pro použití v miniaturních optoelektronickejch chipech ale takový chování nemusí být nutně na překážku, ba právě naopak.
Malá sbírka technickejch antikvit. Vlevo je mikroskop pařížskýho optika Chevaliera z r. 1870 s achromatickým objektivem, kterej kompenzoval difrakční vadu pro modro-fialovou a žlutou barvu. Jeho čočky jsou tvořený tzv. dublety slepením ze dvou materiálů s různým indexem lomu a tudíž disperzí (např. korunovýho skla s obsahem fluoridu a nízkým indexem lomu a tzv. flintovýho sklo s obsahem olova a vysokým indexem lomu). Dnešní mikroskopický objektivy (samozřejmě s výjimkou nejlevnějších čínskejch hraček) a obsahujou triplety - jsou tzv. apochromatický a barevnou vadu kompenzujou pro tři vlnové délky viditelnýho spektra.
Uprostřed je skládací stereoskop - předchůdce Meoskopu a pod. udělátek pro prohlížení stereofotek a stereodiapozitivů. Vpravo je tiskárna kursovních lístků Western Union Telegraph Company pro přenos a zobrazování kursu akcií po telegrafní síti, jejíž vynález je chybně přičítanej Edisonovi. Byly však zkonstruovaný George B. Scottem a používaly se mezi lety 1870 - 1930 pro bankovní operace a sledování cen akcií, později i pro jejich nákup na akciovejch trzích. Páska s kursy akcií se z nich nejdřív vytahovala rukou, ale velmi brzy byly doplněný jednoduchým podávacím mechanismem na principu Wagnerova kladívka, jehož cívky vidíme vpravo dole. Zlatá éra mechanickejch tickerů skončila krachem na New Yourské burze v roce 1929, kdy investory zachvátila panika mj. proto že tickery přestaly stačit tempu objednávek (děrovaly znaky nejprve morseovkou pak symboly rychlostí asi jeden znak/sec). Stock tickery jsou proto dnes již zapomenutým symbolem akciovejch trhů z dob rozvoje kapitalismu a jejich skleněný poklopy trůnily na luxusně vyřezávaným sloupku v kancelářích každýho většího bankéře a burzovního makléře.
Aparátek pro demonstraci pohybu elektronů po kruhový dráze v magnetickým poli. Aby bylo co nejvíc homogenní, je generovaný párem plochejch Helmholzovejch cívek před a za baňkou. Ta je vyčerpaná na hluboký vakuum a elektrony v ní generuje rozžhavená katoda.Anoda je umístěná hned proti katodě, ale má v sobě dirku, kterou urychlený elektrony setrvačností vylétávaj ven a jejich dráha je magnetickým polem zakřivovaná. Elektrony samy o sobě nesvítěj, ale jejich dráha je přesto viditelná, protože narážej do zbytkovejch molekul plynů a ionizujou je za vzniku záření. Obrázek vpravo demonstruje, že poloměr zakřivení je nepřímo úměrnej intenzitě magnetickýho pole nebo přímo úměrnej urychlovacím napětí na anodě. Myslim, že se při pokusu mění to první, páč intenzita paprsku zůstává stejná. Změna urychlovacího napětí by se taky projevila větším rozpliznutím paprsku při nižší rychlosti elektronů, který se vzájemně odpuzujou - na obr. vlevo je vidět, že paprsek dopadající za katodu má o něco větší průřez než v okamžiku, kdy anodu opouští a tento jev je tím výraznější, čim je urychlovací napětí nižší. Na velmi podobným principu fungovalo vychylování paprsku ve starejch analogovejch televizích.
Pozorování elektronovýho paprsku je mnohem zábavnější, pokaď máme po ruce dostatečně silnej magnet, jehož magnetickým polem jde paprsek všelijak kroutit a stáčet do spirál. Lze jím taky elektrony donutit, aby nedopadaly za katodu, ale narážely do stěny baňky nebo kovovejch částí aparatury. Paprsek elektronů se přitom od povrchu viditelně odráží jako proud vody z hadice a rozptyluje se po celý baňce. Sklo baňky přitom zeleně fluoreskuje, citelně se zahřívá a v okolí je cítit vůně ozónu - aparátek přitom zjevně funguje jako rentgenka. Pokud se paprsek soustředí na malej výčnělek kovový konstrukce elektrod, rozžhavuje ho a dokonce z toho místa odlétávaj malý jiskřičky, čili vyvolává erozi. Nárazy elektronů na sklo lze taky zaslechnout jako tichý šustění. Samozřejmě ho nezpůsobujou elektrony samotný, ale vibrace vyvolávaný nepravidelným zahříváním materiálu.
Výboje mezi koulema Wimshurstovy (čti "wimšestrovy") indukční elektriky. Koule se používaj proto, že maj relativně nejmenší povrch a jsou tudíž odolný proti tvorbě doutnavejch výbojů a koróně, která se tvoří na hrotech. Polepy indukční elektriky tvoří kondenzátor s relativně velkou kapacitou, ale nízkým napětím, takže jiskrový výboje nezakmitávaj a rychle doznívaj - jejich zvuk je praskavej a suchej. Tvoří je proudový špičky s vysokou intenzitou, atomy se ve výboji divoce srážej a jejich elektronový přechody se vzájemně ovlivňujou. To vede k rozmytí spektrálních čar dusíku a kyslíku a jiskry maj bílou barvu. S klesající vzdáleností se dráha výboje napřimuje, protože je čím dál tim míň ovlivněná náhodnejma srážka mezi molekulama vzduchu. Obrázek vlevo je naintegrovanej průběh řady výbojů rychle za sebou - všimnite se, že ani jedna jiskra nevyužívá ionizovanou dráhu těch předchozích, protože vzduch stlačenej výbojem je horší vodič než vzduch za normálního tlaku.
Dole jsou výboje z Van derGraafova generátoru. Od indukční elektriky se liší tím, že generuje mnohem vyšším napětí, ale slabšíma proudama - na větších vzdálenostech je dráha výbojů nepravidelná. Díky vysokýmu napětí se víc uplatňujou korónový jevy a sršení z koule generátoru. Z obrázku je patrný, že mezi doutnavým a jiskrovým výbojem je v oblasti vysokejch napětí plynulej přechod podobně jako mezi obloukem a jiskrou v oblasti velkejch proudů. Protože proudový hustoty ve výboji sou nízký, excitovaný atomy maji čas vyzářit svou energii podle pravidel kvantový mechaniky a spektrum výbojů obsahuje mnohem víc čar - výboje jsou tím barevnější, čím nižší je proud ve výboji. Přitomnost spektrálních čar dusíku v ultrafialový oblasti se projevuje fialovou barvou. Spektrum kyslíku vykazuje oranžový a zelený čáry známý z polární záře, ale životnost excitovanejch stavů dusíkovejch atomů je mnohem kratší, takže dusíkový ionty obstarávaj většinu záření ve výboji. Ve vlhkým vzduchu se navíc objevujou červený čáry vodíku z vodních par, což dává bleskům za deště karmínovou barvu.
Vynálezce WWW Tim Barners Lee tvrdí, že internet nelze vyplnoud tlačídkem On/Off, ale obávam se, že přání je zde otcem myšlenky. Jednak s kontrolou internetu si již delší dobu pohrávává vláda USA, pod jejíž kontrolu patří největší názvový servery, druhak lze provoz výrazně ochromit např. pomocí IANA - Internet Assigned Numbers Authority, která spravuje rozsahy IP adresy. Její zrušení by se dříve či později projevilo duplicitami routovacích tabulek a rozpadem internetové sítě do menších celků. Ale i vlády, které provoz internetu nijak nekontrolujou můžou významně omezit jeho využívání, jako příklad může sloužit regulace internetu v napohled liberální Austrálii.
Fyzici Northwestern University vyzkoušeli jednoduchej způsob jak vyráběd plasmonický zrcadla a nanostruktury pro nanotečky a solární články: jednoduše promítli jednu a tutéž mřížku na fotoresist několikrát pod různým úhlem. Je to podobnej postup, jakým vznikaj rentgenový difraktogramy (v tom případě slouží jako rastr různý krystalografický roviny krystalů). Výsledkem je kvasiperiodická struktura (v podstatě moiré), která může mít vysokej počet rovin symetrie (32 i víc) - což mj. znamená, že funguje jako difrakční mřížka, ale pod mnoha úhly současně (na obr. vpravo je výsledná napařená kovová vrstva na křemíkový oplatce). Na podobnejch nanostrukturách jsou založený odrazivý krovky brouků, křídla motýlů apod.
Bonus: Matematika Higgsova modelu pro studenty.
Fyzici z univeristy v Aalto navrhli logický obvody z kapiček běhajících po hydrofobizovaným povrchu vyleštěný mědi. V závislosti na rychlosti a směru pohybu se kapky spojujou nebo odrážej a toho lze využít pro konstrukci základních logickejch prvků současnejch počítačů. V této souvislosti lze vzpomenout můj model polovodičového přechodu, kterej by teoreticky umožňoval konstruovat stejnou logiku, jako polovodičový hradla a tranzistory. Ale myšlenka využít kapalinu místo elektřiny v počítačích neni nijak nová, např. počítač MONIAC byl používanej už v polovině 50. let na analogovou simulaci makroekonomickejch procesů a byl vyrobenej asi v tuctu exemplářů pro demonstrační a výukový účely. Import, investice a export byly simulovaný integrací kapaliny v zásobníku jeho současnym napouštěním a odpouštěním, když v něm hladina dosáhla určitý úrovně, spouštěly se různý plováky, odtokový a nátokový ventily, který simulovaly změny úrokový sazby centrální banky apod.. Po zkalibrování simulátor pracoval s přesností asi 2%.
Bonus: Fyzikální eseje E. Wittena: Reflections on the Fate of Spacetime, Duality, Spacetime and Quantum Mechanics, Magic, Mystery, and Matrix, The Holes are Defined by the String, The Mass Question, Hunting the Higgs, * Universe on a String, Black Holes and Quark Confinement, Quantum Mechanics of Black Holes, * When Symmetry Breaks Down, * Unravelling String Theory, * Knots and Quantum Theory
Marný pokusy vo opíchání superhydrofobních kapiček vody vyválenejch v aerogelu
Adobe DeBlur vypadá na prezentaci úchvatně, ale Adobe posléze přiznal, že ukázkovej obrázek byl uměle dorozmazanej pomocí Gaussova rozvostření tak, aby efekt co nejvíc vyniknul. DeBlur si však v reálu poradí pouze s fotkama rozmazanýma pomocí motion blur.
Vlevo je čočka z laserovýho ukazovátka, která byla použitá k vytvoření dalších snímků po nalepení před čočku mobilu, vpravo je hrot mechanický tužky
Káva Ovaltin (britská verze Vitakávy)
Zelené čajové lístky Borůvka
Dolarová bankovka a fotballový míč
Cigareta a bříško prstu
Pixely laptopu a LCD televize
Rezatej hasák a mosaznej klíč
Zubní kartáček a zubní pasta
Curiosity zatim pokračuje v cestě po povrchu Marsu. Jeho současným cílem je místo, ve kterém se stýkají tři geologické vrstvy a od místa přistání je vzdálený asi 400 metrů. Rover k němu dorazí někdy ve druhé polovině září. Mezi tím zveřejnila NASA další snímky místa přistání a jeho blízkého okolí ze sondy MRO. Na fotografii ze 17. srpna je vidět několik detailů, jako plutoniovej zdroj energie (RTG) v zadní části Curiosity, stožár s kamerama (mast camera bar) a jeho stín nebo kola (wheels), která mají průměr 50 cm.
Fyzici z Michiganský univerzity vymysleli novej filtr pro separaci vody a oleje, kterej by se mohl hodit např. pro separace oleje z ropnejch havárií. Jde o porézní tkaninu pokrytou hydrofilním polymerem PEGDA (polyethylene glycol diakrylátem), kterej snadno propouští kapky vody, zatímco kapky oleje odpuzuje (Na obr. vlevo je ukázka původní a upravený tkaniny). Aby se pronikání oleje do tkaniny co nejvíc ztížilo, je navíc povrch pokrytej nanočásticema nebo nanovláknama nanášenejma elektrospinningem, který působí efektem lotosovýho listu - akorádže opačně než tomu u listů lotosu bývá a odpuzujou mastnotu místo vody (YT video).
Výhody obrácenýho postupu sou zřejmý: membrány co separujou vodu a olej jde připravit jednoduše hydrofobizací tkaniny silikonem, jenže u takovejch filtrů je naopak k povrchu poutanej viskózní olej, zatimco voda skrz ně musí bejt protlačovaná směrem nahoru, jelikož olej na vodě plave. Navíc olej je viskózní a tak je nutný použíd vysokej tlak, aby separace probíhala dostatečně rychle. Filtr pracující opačně umožňuje k separaci použít i obyčejný gravitace, takže s ním lze rychle čistit velký plochy povrchovejch kontaminací. Nakonec jde z takovýho filtru zachycenej olej snadno spláchnout tlakovou vodou a tim ho regenerovad, protože je vlastně stále mokrej - což by u obráceně pracujícího filtru nacucanýho ropou šlo těžko (video 1, 2, PDF 1, 2, 3, 4)
Záhadná i poutavá fyzika všedního života (2D simulace barviva v kapalině zde)
Ženeva se rozprostírá na úpatí Jurského pohoří kolem jižního cípu Źenevského jezera, ze kterého vytéká řeka Rhôna. Půdorys urychlovače LHC se dotýká hranic s Francií podél letiště Pregny-Chambésy uprostřed fodky, jeho oblouk zasahuje do levé spodní třetiny snímku. Leží tudíž celej na území Francie v tzv. Švýcarské kotlině (Plateau suisse). CERN má ale mezinárodní diplomatickej statut a francouská ani švýcarská policie v něm bez povolení konzula a speciální zmocněnce pro CERN při OSN zasahovad nesmí.
Jaxi vyrobid borůvkovej solární článek Ideální recept pro SRNKy apod. lesní zvířádka, kerym to myslí ekologicky a bijotechnologicky. Místo borůvek můžete použít jiné druhy ovoce a zeleniny. Napětí článku závisí na druhu obsaženého barviva. Článek částečně funguje jako chemická baterie jejíž vliv po krátké době zcela převáží nad fotovoltaickým efektem. Celý to už díky použitejm vobrázkum působí jako blbej vtip, ale bacha - je to těžce ozdrojovaný v peer-reviewed žurnálech!
Bylo by příliš zjednodušelý považovat urychlení radioaktivního rozpadu za projev přímo slunečních neutrin. Už proto, že neutrin se ve Slunci tvoří relativně málo a sou to prťavý částice s nepatrným efektivním průřezem. Pravděpodobnost, že by solární neutrina ovlivňovaly interakci atomovejch jader přímo je tudíž nesmysl a museli bychom to dávno pozorovat v jejich detektorech (lavinovitý rozpady) a taky v okolí jadernejch reaktorů. Takovy neutrina jsou taky příliš energetický, zatimco na rozpadu částic se podílej hlavně pomalý studený primordiární neutrina, který jsou rychlejma neutrinama naopak vytěsňovaný a protože maj nízký energie, unikaj detekci. V éterový teorii jsou neutrony vírový solitony, který vznikaj z gravitačních vln napěněním časoprostoru. Neutrony tedy vznikaj tam, kde jsou zvlášť intenzivní fluktuace vakua a energie převažuje nad hmotou v časoprostoru se zápornym zakřivením (Lagrangeovy body, gravitační stín hmotnejch objektů) - ale většina temný hmoty nemusí být vůbec tvořená individuálníma částicema. Je to prostě zvlněnej časoprostor a neutrin je v něm víc, protože v něm dochází k jejich materializaci častějc. Asi jako když se při revolucích objevuje v zástupu podezřele hodně táborovejch řečníků - neznamená to ale, že revoluci tvořej řečníci. Tvoří je ten zástup sympatizantů a jeho revoluční nálady - řečníci jsou jen jeho nejsnáze viditelnym projevem.
Všimnite si, že závislost rychlosti rozpadu na denní hodině neni nijak lineární, projevujou se tu derivační efekty druhýho řádu, který jsou zvlášť zřetelný po zprůměrování za delší časový období (půl roku). Rychlost radioaktivního rozpadu tu tvoří celý harmonický spektrum. Když např. Slunce vychází nebo zapadá, uplatňuje se jiná generace fluktuací vakua, než když do radonu praží polední Slunce. To svědčí o tom, že se na jeho rozpadu nepodílí jeden druh částic, ale hned celý spektrum fluktuací vakua, jejichž geometrie a výkonový spektrum vyplývá z teorie kalibračních Liových grup, který modelujou mačkání vícerozměrnejch částic. Podobný artefakty jsou pozorovatelný ve spektru mikrovlnnýho pozadí a tzv. Higgsova bosonu - misto jedný částice tu pozorujem hned celý spektrum. Obávam se, že tohle nebude pro fyziky jednoduchý pochopit - je to trochu jiná částicová chemie, než sou zvyklý.
Na barevným grafu vpravo je viditelnost Slunce (jeho elevace, čili výška nad obzorem), vlevo je intenzita gamma záření vznikající při rozpadu radonu (svislá osa označuje denní, vodorovná osa roční dobu). Znamená to, že se radon rozkládá až o 10% rychleji, když nám nad hlavou svítí Slunce. Závislost rychlosti radioaktivního rozpadu na vzdálenosti od Slunce byla pozorovaná na sovětských sondách už v polovině minulého století, ale přesto, či možná právě proto byly všechny podobný studie ignorovány, jako všechny jevy, pro který oficiální fyzika nemá jednoduchý vysvětlení v existujících teoriích. Drobným ročním fluktuacím podléhá i rychlost radioaktivního rozpadu cesia-137 a chloru-36, kterej v atmosféře v nepatrným množství vzniká záchytem kosmickýho záření.V některých případech ale bylo naměřený kolísání ještě mnohem rychlejší a výraznější, např. při studiu rozpadu radioaktivního promethia-142 a praseodymu-140. Teprve koncem 90. let se rychlost rozpadu začala studovat systematičtěji a to jak v souvislosti s lítáním sond do vesmíru, tak přípravou velmi těžkejch prvků na urychlovačích. Zjistilo se přitom, že rychlost radioaktivního rozpadu závisí v rozsahu několika procent i na sluneční aktivitě (sluneční protuberance ji zpomalujou), zatímco kolísá nejen s roční periodou pohybu Země kolem Slunce, ale i s 25-denní periodou, která by měla odpovídat rychlosti rotace slunečního jádra. I proto se dávají tyto variace do souvislosti s tokem slunečních neutrin, který vznikaj převážně ve slunečním jádře.
Podle mých představ změny toku neutrin mají mnohem významější dopad a zásadně se podílejí na klimatickejch cyklech a na současným globálním oteplování, při kterým se sluneční systém dostal do gravitačního stínu oblak mezihvězdnýho plynu v rovině galaxie. Zde je vyšší koncentrace primordiárních neutrin tvořících temnou hmotu a urychlujících některý betarozpadu. Primordiární neutrina jsou v tepelné rovnováze s mikrovlnným pozadím vesmíru a mají jen nepatrně nižší střední rychlost, než úniková rychlost Slunce a hromadí se kolem něj jako jakási tlustá neviditelná atmosféra temné hmoty. Slunce samo naopak produkuje převážně antineutrina radioaktivní fůzí, který jsou produkovaný rotujícím jádrem ve svazku, kterej rotuje kolem osy Slunce jako jakýsi slabý neutrinový pulsar. Tyto neutrina rozrušujou a zřeďujou obal primordiárních neutrin kolem Slunce a zpomalujou tak radioaktivní rozpady prvků na sondách, které se ocitnou v ose svazku. Změny koncentrace neutrin obou druhů mohou však vyvolat i sluneční protuberance, protože elektrický pole rychle se pohybujících nabitejch částic solární plasmy s neutriny dosti silně interaguje, podobně jako např. rychlý elektrony v supravodičích. K pochopení, jak koncentrace neutrin souvisí s jadernými procesy je třeba vzít v úvahu kapkovej model. Aby se kapky nukleonů v jádru spojily je nutný přechodný vytvoření tenkýho krčku se silným zakřivením časoprostoru. Když tímto místem prolítne neutrino, může právě v tomto okamžiku rychlost radioaktivního rozpadu značně ovlivnit. V hustém prostředí atomovýho jádra se neutrina rozpadají a šířej se skrz něj jako podélný vlny, který se odrážej sem a tam od vnitřního povrchu jádra a přitom se navíc uplatňujou kvantový oscilace, jejichž perioda závisí na energii neutrina. Pokud se oba jevy dostanou do rezonance, může to významně ovlivnit jak rychlost radioaktivního rozpadu, tak i jaderný fúze.
Taipei 101 na ostrově Taiwan je v současnosti nejvyšší budova na světě - bez televizní antény, jejíž špička se nachází ve výšce 508 m. Stavba je každých osm podlaží zúžená, čímž vytváří osm stupňů a strukturou tak připomíná bambus. Konstrukce střechy začíná ve výšce 448 m. Budova se začala stavět v roce 1999 a byla dokončena v říjnu 2004. Má celkem 101 pater, od čehož je odvozen název a poslední patro je přibližně 60 m pod špičkou, díky čemuž s jedná taky o budovu s nejvýše položeným obytným poschodím. Nahoru vedou dvoupatrové výtahy jezdící rychlostí 17 m/s, 90 pater zdolají za 40 vteřin. 77 pater zabírají kanceláře FCC, z toho 7 pater je určeno pro taiwanskou burzu cenných papírů, 3 patra jsou určena pro restaurace, v ostatních jsou zdravotnická zařízení, sportovní centra a obchodní dům. V 89., 91. a 101. patře jsou vyhlídkové terasy, dalších 5 pater je podzemních. Po 11. září je dost odvážný postavit mrakodrap hned vedle letiště, zvlášť když uvážíme, že Taipei 101 je sídlem taiwanské burzy. V takovém případě stačí vychýlit kurs letadla až v poslední fázi přistávacího manévru, kdy je na preventivní zásah pozdě (další fodky)
Budova stojí v místech s častými a silnými zemětřeseními, které doprovázelo už zahájení stavby v roce 1999, protože přímo pod Taiwanem se nasouvá filipínská litosférická deska pod euroasijskou desku. Navíc tu panuje klima s vysokými teplotami, vysokou vlhkostí, silnými srážkami a především s prudkými tajfuny. V roce 2002 zemětřesení způsobilo pád dvou jeřábů, ale ve stavbě se pokračovalo. Budova je proto konstruována tak, aby odolala i tak silným zemětřesením, jaká se v této oblasti vyskytují za několik tisíc let a náklady na stavbu dosáhly 1,5 miliardy EUR. Taipei 101 má 4,7 m silnou základovou desku ze železobetonu. Ta je upevněna 550 pilíři 80 metrů hluboko ve skále. V 88. patře je instalovaný tlumicí zařízení, které sestává ze 660 tun těžké koule z pozlacené oceli, která je zavěšena na 8 lanech o průměru 5 cm. Při otřesech začne kyvadlo v budově kmitad v protisměru, čímž tvoří největší stabilizátor na světě (YTVideo).
Na posledních snímcích pořízených LROC (Lunar Reconnaissance Orbiter Camera) můžeme stopy zanechané v prachu Armstrongem a Aldrinem z jejich krátkých vycházek. Jižně od přistávacího modulu vidíme experimenty Lunar Ranging RetroReflector (LRRR) s nedaleko odloženým krytem a Passive Seismic Experiment Package (PSEP). Nahoru a doleva od modulu jsou stopy vedoucí k místům, kde stojí videokamera a ta slavná americká vlajka, jejíž stín je stále viditelnej - takže nespadla, jaxe mnozí obávali). Stopy vedoucí doprava k "Malému západnímu kráteru" jsou od neplánované Armstrongovy vycházky k tomuto kráteru, z níž pochází i pěkné panorama kráteru a přistávacího modulu v pozadí. LROC / NASAZajímavé záběry najdeme i na jiných místech. Například Apollo 12 přistálo nedaleko kráteru, na jehož vnitřní stěně stojí sonda Surveyor 3. Ta je dobře rozlišitelná, včetně stop astronautů. Na rozdíl od Apolla 11 měli astronauti více volnosti a vyrazili dále od místa přistání. Mise Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17 již měly k dispozici lunární vozidlo a tak najdeme jejich stopy na velkém území a kromě toho je qidění i vozítko samotné.
Videotutoriál, jak replikovad tzv. Millenium simulation MPI kosmologického vývoje vesmíru ve dvou rozměrech pomocí SW Adobe AfterEffects pro vizuální videoefekty a střih videa. Principem je vytvoření sítě generátorů částic, jejichž gravitační účinky jsou superponovaný na bitmapu s gausovským šumem (model fluktuací mikrovlnnýho pozadí vesmíru). V důsledku toho jsou částice vcucnutý do fluktuací hustoty tý bitmapy jako jakýsi galaxie. Samozřejmě, že ta simulace je fyzikální nesmysl, protože Big Bang v této podobě nenastal a aji kdyby, rozložení temný hmoty bude jeho výsledek, nikoliv počáteční podmínka, ale je to zajímavá ukázka flexibility SW pro nelineární editaci videa. A taky vám to umožní pochopid, za co se dnes vyhazujou peníze za strojovej výpočetní čas (na obr. vpravo je výřez ze skutečný simulace provedený s 1010 částicema ve 3D místo s 40.000).
Kolorovaná fodka účastníků Solvayovy konference z roku 1927 zachycuje nejvýznamější osobností fyziky tý doby. Barevnost ikonický postavy krapet zlidšťuje, srvn fodku Einsteina téhož zdroje.
Astronomové z Harwardský SAO pozorovali pár bílejch trpaslíků J0651 s proměnlivou jasností a zjistili, že jejich vzájemná orbitální perioda 13 minut se zkracuje rychlostí asi 6 vteřin za rok - což by při troše dobrý vůle šlo sledovad i kvalitníma náramkovýma hodinkama. Tento efekt souhlasí se zpomalováním frekvence, které pro takovej systém předpovídá teorie relativity v důsledku vzájemnýho strhávání referenčního rámce s chybou asi 8%. Za zbytek by mohly zodpovídat slapový síly a vypařování hmoty z obou hvězd. Podobný zpomalování se až dosud dařilo zaznamenad jen u pulsarů, který vyzařovaly rádiový vlny pomocí radioteleskopů. Jeden takovej pulsar 1913+16 byl objeven v roce 1974 v Arecibu. Russel A. Hulse a Joseph H. Taylor obdrželi Nobelovu cenu za fyziku 1993 za jeho výzkum, protože zkracování periody odpovídalo vyzařování gravitačních vln. Ale tahle interpretace zdaleka není tak jednoznačná, jak ji současná fyzika přezentuje. Předně, gravitační vlny nejsou Einsteinův vynález, jaxe často tvrdí: tento koncept navrhl mladej žido-ruskej fyzik Nathan Rosen, kterej v roce 1932 za Einsteinem přišel s řešením rovnic, které by gravitační vlny umožňovalo. Einstein se však k této možnosti zprvu stavěl skepticky a považoval ho za nefyzikální - i když v tom možná podobně jako v případě Schwarzchildovejch černejch děr nebo Minkowského časoprostoru hrála roli i Einsteinova ješitnost a nechuť připustit, že by se někdo v rozvíjení jeho teorie dostal dál, než on. Teprve když bylo použito přibližné řešení gravitačních rovnic s použitím pseudotenzoru pro válcový prostor, podařilo se mu spolu s Rosonem a Podolskym najít uspokojivý řešení pro gravitační vlny šířící se rychlostí světla a článek v roce 1936 publikovad.
Na gravitačních vlnách je problematická už jejich rychlost, která nevyplývá z žádné teorie, natož z relativity, jaxe opět často mylně tvrdí. Aby však gravitační vlny byly kauzálně pozorovatelný, měly by se šířit rychlostí světla stejně jako hmotný tělesa, což má svoji logiku, protože i hmotný tělesa lze považovat za deformace časoprostoru, stejně jako gravitační vlny. Ale formální zavedení této rychlosti do teorie už je problém, protože v relativitě je rychlost relativní a lze ji měřit jen vzhledem k inerciálnímu rámci, kterým je obvykle taky nějaký hmotný tělese či zakřivení gravitačního pole. Časoprostor bez zakřivení je zkrátka plochej a není se v něm čeho "chytit" a měřit tím polohu a rychlost. Což mj. znamená, že každý řešení uvažující rychlost gravitačních vln je apriori singulární, protože gravitační vlna v něm tvoří sama sobě svůj referenční rámec, jak si všimnul už Einsteinův přítel Eddington, který se rovněž stavěl proti myšlence gravitačních vln. Pokud je tomu tak - jak je možné, že Rosen s Ensteinem nakonec takové řešení našli? Vysvětlení podal už v roce 1944 další významný relativista Hermann Weyl, když ukázal, že zdrojem gravitačních vln v Rosenově řešení bylo aproximace relativity, tzv. Einsteinův psedotenzor, vzniklej linearizací gravitačních rovnic, čímž se jejich řešení dostatečně zjednodušilo, takže jej bylo možné odvodit analyticky. To by znamenalo, že gravitační vlny by dle teorie relativity vlastně neměly existovat: jsou nefyzikálním artefaktem vzniklým v důsledku jejího zjednodušení za účelem publikací Einsteina a mnoha dalších. Nicméně džin už byl z láhve vypuštěn a od té doby se v jejich hledání utratily už milardy dolarů, zatím však zcela bezvýsledně. Je to totiž zdroj spolehlivý obživy pro fyziky a taky státních investic pro zůčastněný firmy.
V Mnichově byla při stavebním výkopu nalezená 250 kg americká letecká puma z II. svět. války. Bombu se kvůli obavám z chemického zapalovače pyrotechnici rozhodli zneškodnit na místě, proto ji zaházeli několika valníky slámy, prolili je vodou z hasičské hadice aby byly těžší a v úterý pozdě večer pumu odpálili (YT video). Domovy do okruhu 300 metrů muselo opustit na 2500 lidí, zavřené zůstaly obchody a kanceláře. Tlaková vlna na řadě okolních domů vytloukla okenní tabule. Kvůli nálezu nevybuchlého dělostřeleckého granátu z druhé světové války se zasahovalo také ve Varšavě. Asi 1,5-tunový projektil byl objeven při stavbě druhé linky metra a v centru metropole tam policie evakuovala 3000 lidí.
Důkaz, že se pětičetná symetrie nemůže vyskytovat u periodických struktur, je velmi jednoduchej. Krystal vzniká opakováním základní jednotky, elementární buňky. Elementární buňkou ve tvaru pravidelného pětiúhelníku ale není možné pokrýt plochu tak, abychom v našem "krystalu" neměli díry. Penrose kolem roku 1970 ukázal, že použitím 2 elementárních buněk a jejich střídáním lze pokrýt celou plochu objekty s pětičetnou symetrií, dostaneme ovšem kvaziperiodickou strukturu. Mimochodem, když firma Kimberly-Clark Ltd. vyrobila toaletní papír se vzrorem Penrosova pokrytí, vážený matematik neváhal a firmu ihned žaloval, neboť si několik svých vzorů zapatentoval. Později izraelskej fyzik Daniel Shetchman objevil skupinu tzv. kvazikrystalů ze směsí dvou a více atomů s vnitřním pnutím, které tvořily pětičetný struktury, např. dodekahedron. Dodekahedron nemůže vyplnit prostor kompletně, jak vyplývá z obr. vpravo, takže krystalová mřížka tvoří quasiperiodickou strukturu, podobnou orientálním mozaikám. Na základě jeho objevu byl krystal předefinovanej jako pevná látka, jejíž difrakční diagram je sice bodovej, ale s libovolnou rotační symetrií..
Shetchmanova práce byla původně odmítnuta časopisem Science a zesměšňována, a dokonce ho donutili opustit jeho výzkum a vrátit se do Izraele. Dvojnásobnej Nobelista Linus Pauling Shechtmana uváděl jako odstrašující příklad hlouposti a naivity. Loni konečně i Shechtman za svůj objev dostal Nobelovu cenu za chemii - ale nadšení, které kvazikrystaly mezi komunitou materiálových fyziků vyvolaly mezitím do značné míry ochladlo. Ukázalo se, že kvazikrystaly nemají využitelně výjimečný vlastnost a jejich aplikace jsou zatím omezený na několik kuriozit, jako například povlaky vyrobený na stříkáním slitiny Al-Cu-Fe-Cr-B na pánve. Tvoří přechod k amorfním kovovým sklům, protože se taky vyráběj prudkým ochlazením a nevykazujou anizotropii typickou pro krystaly. Díky tomu odolný např. vůči tzv. radiační degradaci, únavovýmu lomu a korozi, páč netvořej tzv. lokální články - ale naneštěstí sou taky křehký, za zvýšený teploty rekrystalizujou a většina ze známejch kvazikrystalů nemá zvlášť výhodný konstrukční vlastnosti. Nemají nijak exotické složení (Al-Mn, Al-Cu-Fe, Ti2-Mn, Al4-Fe,...) a s některými slitinami pracovali vědci nevědomky už dávno před Shetchmanem. Přírodní minerál icosahedrit je možná pozůstatek rychle ochlazenejch meteoritů. Pětičetnou symetrii lze atomům vnutit mechanickým pnutím, např. tenký filmy mědi nebo stříbra či dokonce ledu vykazujou pětičetnou symetrii. Protože povrchový napětí zvyšuje pnutí i v malejch částicích, nedávno byla pozorovaná i u malejch nanokrystalků stříbra. Jsou to tzv. Fibonacciho kvazikrystaly, které mají jen jednu osu kvaziperiodickou a zbývající jsou normálně periodické. Jelikož pro konstrukci kvaziperiodické osy je zapotřebí hyperprostor s dvěma dimenzemi, na tyto krystaly se dá dívat taky jako na objekty periodické v 4D prostoru.
Stereoskopický pohlednice z let 1927 až 1931 využívaly k dosažení 3D efektu paralaxy, podobně jako naše stereoskopy Meoskop. Vpravo prohlížečka stereografií z r.1930. Sbírka starejch japonskejch stereografií.
Srovnání pracovní morálky americkejch, německejch a čínskejch vědců na základě frekvence doručování vědeckejch článků do mezinárodního nakladatelství Springer. Závěr je, že badatelé sou zřetelný workoholici, ale Číňani víc dodržujou standarní pracovní dobu a taky pauzy na obědy. Vysvětluje se to mj. tím, že cateringy vědeckejch ústavů v Číně maj pevnou otvírací dobu vyhraženou pro svůj polední provoz. Na druhý straně Číňani daleko míň světěj neděle a pracujou i přes víkendy. Německo je stran využívání pracovní doby tak trochu něco mezi USA a Čínou. Samozřejmě, pracovitost vědců se netýká oblastí, který by napak jejich současnou přezaměstnanost mohly ohrozit, např. výzkum studený fúze.
Svěd kolem nás je plnej záhat, kerý oficiální věda odmítá řešid... Třeba jako antigravitace doprovázená skorolevitací..
Nedávno vyšla v překladu Luboše Motla nová kniha Briana Greene Skrytá realita věnovaná převážně teorie multiversa za cca 315 - 400,- Kč i s DPH. Greene, který je českému čtenáři znám knihou Struktura vesmíru, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Paseka a letos spolu se Skrytou realitou připravilo její druhé vydání. Vedoucí strunový teoretik Leonard Susskind před časem dokázal, že teorie multivesmírů je ekvivalentní s interpretací vícesvětovou intepretací kvantové mechaniky Hugha Everetta z poloviny 50. let, Luboš Motl se však od teorie mnoha světů na svojem blogu opakovane distancoval. Pokud by teorie mnoha světů a multiversa byly dvě strany téže mince, byl by to jeden z mála názorů, který by Motl bezděčně sdílel se svým úhlavním ideovým nepřítelem a odpůrcem strunové teorie Peterem Woitem. Neni divu, že Motl Susskindovy závěry příkře odmítl a jeho článek označil za důsledek konzumace drog.
Elektrochemik Michael McKubre se v novém článku na New Scientistu opatrně zamýšlí nad tím, zda studená fúze přežije nedávný úmrtí jeho kolegy Martina Fleischmanna. Je pravda že oficiální věda od tý doby daleko nepokročila. Ale oficiální fyzika se nikdy nenamáhala zreplikovat ani vývoj tepla na niklovém drátu, kterou Piantelli odprezentoval v oficiálním časopise italský Akademie věd už před dvaceti lety. Kde nejsou experimenty, nemůžou bejt zákonitě ani výsledky.
Tydle úzké, lavinám podobné pruhy se vyskytujou převážně v rovníkových oblastech Marsu. Laviny sypkého prachu nespouštěj seismický otřesy, ale tlakový vlny, které vznikaj při průletu meteoritů atmosférou Marsu ještě před dopadem na povrch. Sesouvající se "lavina" naruší původní světlý povrch a pokryje jej vrstvou tmavšího matriálu.
Údajně největší teleobjektiv na světě je Zeiss Apo Sonnar T* 1700 mm F4, který váží 256 kilogramů. Roku 2006 byl vyroben jeden prototyp, který si koupil katarskej šejk. Nejdražší teleobjektiv všech dob však vyrobila Leica APO-Telyt-R 1:5.6/1600mm, v přepočtu za 41 mil. Kč a váží 60 kg (obr. vlevo). Objektiv existuje v jediným exempláři, který byl taky prodanej do Kataru, ale prototyp je quidění v showroomu Leiky v německém Solmsu.
V pondělí 21.srpna 2012 padl v Klementinu teplotní rekord a v Dobřichovicích u Prahy byla naměřená rekordní teplota 40,2°C ve stínu. Na meteorologické stanici Hronov byl ten den zpozorován minulý pondělí první tzv. heat burst v Česku. Stanice nejprve zachytila náraz větru o síle 42 km/h, během pár minut se oteplilo o 5 °C (z 20 °C na 25 °C). Heat burst je vzácnej meteorologickej jef, kterej se projevuje krátkým nárazem větru a náhlým zvýšením teploty. Přesnej mechanismus jevu není zatim přesně známej. Vyskytuje se obvykle v nočních hodinách v dlouhotrvajících bouřkách. Během dne bouřky nacucávaj teplej a vlhkej vzduch z povrchu. Po západu slunce bouřkový oblak přísun vlhkého a teplého vzduchu ztrácí a z oblaku začne vypadávat déšť do suchého a chladného vzduchu. Voda se vypařuje aniž dopadne na zem, čímž se uvolňuje latentní skupenské teplo. Díky vypařování vodních par však získává vzduch vyšší hustotu než vzduch v jeho okolí, klesne k zemi a z bouřkového oblaku dopadne silný poryv teplého větru. V historii byly zaznamenány mnohem silnější bursty. V USA se v roce 1960 v Texaském Kopperlu teplota dostala na 60 °C a spálena tím byla rozsáhlá část vegetace. Podobná situace nastala i v Cherokee v Oklahomě 11. července roku 1909, kdy byla dosažena teplota kolem 58 °C. Světovým teplotním rekordem však zůstává teplota 57,8 °C v Libyi v roce 1922, kde došlo k proudění horkého vzduchu ze Sahary.
Nahození pneumatiky na bezdušovej ráfek pomocí zapalovače a spreje s WD-40. Na videu vpravo: současnej zásah čtyř čínskejch natěračů elektrickým vedením přes železný lešení, aneb smažíme s ČEZem.... Na konci se kupodivu jeden z Číňanů vzpamatoval, postavil se a obdržel od lešení další zásah.. Nakonec se přeci jen odplazil a v nemocnici se dal údajně dohromady bez těžších následků, další dva přežili s těžkými následky. Dost neuvěřitelnej výsledek vzhledem k použitým 10 kilovoltům ve vedení.
Záhadný záblesky nad pěticí kumulativních náloží, odpálenejch téměř současně bleskovicí. Zřejmě jde o efekt zpoždění elektronický uzávěrky, který záblesky exploze posunula do zdánlivý výšky několika desítek metrů nad terén. Fialová barva odpovídá zbarvení, pod kterým obvykle křemíkový CCD snímače zobrazujou infračervený záření - mohlo by tedy jít o tepelnej záblesk z exploze. Náhled videa je se zvukovou stopou, takže ho přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček (MS IE).
Duny a úpatí hory Mount Sharp, jak je zachytila sonda Curiosity. Ale roveru bude trvat nejméně rok, než se dostane na úpatí hory, která je asi deset kilometrů od místa přistání. Je zajímavý, že svrchní a tedy geologicky mladší vrstvy jsou zvrásněný víc než spodní. Například ve Velkém kaňonu je typické, že v důsledku tektonických pohybů jsou starší vrstvy víc zdeformované než ty nad nimi.
Jak vyrovnad nápis na poznávací značce vyfocenej ze zdánlivě nečitelný perspektivy (YouTube tutoriál ve fotoškopku)
Oblačné jevy: vpravo perleťová oblaka vzniklý lomem světla na ledovejch krystalcích. Podobně jako duhové oblouky parhelia vyžadujou, aby se ledové krystaly ve tvaru sloupků vznášely svými osami vodorovně, ale k vytvoření perleťových oblak je navíc nutné, aby dvojice stěn šestibokých sloupků ležely v horizontální rovině. Tato oblaka jsou tedy poměrně vzácná a vznikají ve vysokých výškách 20 - 30 km při přetékání atmosféry přes výrazná horská pásma, nad kterými dojde k ochlazení - v Evropě např. v oblasti Skandinávie. Vpravo je mammatus, oblaka vznikající na rozhraní bouřkové fronty, kdy se vrstva teplýho vzduchu ocitne pod studenější a vzájemně se začnou promíchávat - a bývá tedy projevem rozpadu bouřkových kup, cumulonimbu. Části mraků, které obsahují velké kapky vody nebo ledu padají do čistého vzduchu, kde se vypařujou. Svůj název oblaka dostala podle tvaru prsní žlázy (mamma)
Fototutorial, jak upravid mobil pro makrofodky pomocí čočky vydlabaný z laserovýho ukazovádka. Samozřejmě, pokud máte iFouna můžete si opatřid profesionální řešení za adekvátní cenu..
Tato studie řeší podobnou přestavbu mobilu na mikroskop a spektrofotometr. Protože použitá čočka má malou hloubku ostrosti, využívá se SW multifocus fusion, který sloučí ostrá místa několika snímků s různou ohniskovou rovinou do jednoho. Na obr. vlevo je srovnání fotek z profesionálního mikroskopu (nahoře) a upravenýho mobilu (dole) pro diagnostický vyhodnocení krevních stěrů v terénu. Vlevo je normální vzorek, uprostřed vzorek pacienta trpícího chudokrevností, vpravo srpkovitou anémií. Na obr. vpravo je porovnání spektra dvou zářivek.
Mořští cikáni, tzv. Mokeni tvoří starobylé kočovné rody, které žily mezi souostrovím Barmy a Surinskými ostrovy poblíž severního pobřeží Thajska po tisíce let. Jsou kočovníci, žijící ve vesnicích postavených na vodě. Pro výrobu svých tradičních kabang - hausbótů používají přírodní materiály. Mluví vlastním jazykem, který není thajštinou, postrádaj psaný jazyk. K obstarání obživy jim stačí sítě a hroty šípů. Prodávají sušené krevety, rybí omáčky nebo vlaštovčí hnízda. Jejich tradiční způsob života byl těžce narušen v roce 2005 vlnou tsunami. Thajci je považují za naprostou spodinu a o jejich živobytí se starají především přívaly turistů, kteří si nenechají tuto raritu ujít. Je prokázáno, že vidění dětí Moketů je dvakrát ostřejší než zrak evropských dětí, protože dokážou pod vodou ovládat zornicový reflex. Ačkoliv lidská čočka není přizpůsobená k pozorování pod vodou, se staženou zornicí dokážou vidět pod vodou ostřeji a s vyšší hloubkou ostrosti. Pozdější studie však ukázaly, že podobný způsob vidění se můžou naučit i evropské děti. Kdo to nezvládne, může vzít zavděk jednoduchými papírovými nebo plastovými brýlemi, který fungujou jako dírková komora.
Stenopický (dírkový) brýle pocházejí z Německa z roku 1890 a některé studie jejich vznik připisují Eskymákům, který se dívali na bělostné sněhové pláně přes škvíry, vyřezaný do kůže nebo do prkýnka. Používali je horolezci, vojáci v afrických pouštích, ale po I. svět. válce jejich používání zaniklo. Jejich nošením se údajně posilujou oční svaly, což má prý vliv na celkovou kondici očí, jiný oftalmogové však před jejich systematickým nošením důrazně varujou. První generace brýlí měla do černého rovného plastu vyvrtané dírky v řadách pod sebou. Po průzkumech se zjistilo, že je lepší, když rastr dírek v brýlích odpovídá hexagonálnímu rastru rozmístění očních buněk na sítnici. Tyto brýle měly i variantu, kdy dírky nebyly po celé ploše plastu, ale pouze ve tvaru oktabínu (osmihranu). Takové brýle se na českém trhu prodávaly až do v roce 1990 v tehdejším statním podniku Optika. V roce 1996, se výprodej těchto brýlí objevil v ČR jako brýle „Ostrovidky“a prodávaly se přes telemarketingovou reklamu až do roku 1998. Byla na ně reklama v časopise Květy a Vlasta.
V další generaci byly dírky v brýlích konstruovaný konický směrem od oka, tedy ze strany oka je dírka větší - což mělo omezovat odraz a rozptyl světla na vnitřních stěnách otvorů. Další vylepšení spočívalo v zakřivení plastu v rámečku. Když je plast vyklenutej, dopadá daleko více světla skrze dírky do žluté skvrny, tedy místa kde je soustředěno nejvíce očních buněk. Musí se tedy vždy podle rámečku spočítat vyklenutí a na každé oko se používá jiná lisovací forma. Americké zdroje uvádějí, že tyto brýle dobrý pro myopii, hyperopii, presbyopii, astigmatizmus a při práci na počítači, ale jejich skutečný přínos nebyl nikdy hodnověrně prokázán. Nedávno bylo navrženo další vylepšení: každou dírku tvoří malá miniaturní čočka, což zlepšuje zaostření při zachování vysoký hloubky ostrosti, typický pro dírkovou komoru. Jsou tvořený vyleptáním/vybroušením čoček do povrchu normálních brejlí, mozek si sám obraz poskládá a vybere nejvhodnější zaostření. V podstatě se tim naše vidění začíná přibližovat zraku mouchy, která taky neakomoduje a na dálku i na blízko vidí stejně ostře.
Hustota kapalnýho kyslíku je jen asi 1.141 g/cm³, zatimco hustota zlata je skoro 20x vyšší (19.3 g/cm³). Přesto zlato může v kapalným kyslíku za určitejch podmínek plavad. Kapalnej kyslík je totiž silně paramagnetickej a do magnetickýho pole je vtahovanej, zatímco zlato je diamagnetický a z magnetickýho pole je vypuzovaný. Při určité intenzitě magnetickýho pole se obě síly vyrovnaj a zlato se v kapalným kyslíku vznáší. Na obrázku vlevo kromě zlatý mince v kyslíku plave olovo, mosazná librová mince (70% Cu, 24.5% Zn a 5.5% Ni), kousek arsenidu gallia a křemíku. Intenzita magnetickýho pole u hladiny je asi 0.7 Tesla, intenzita v místě zlaté mince 2 Tesla (což je řádově magnetický pole v okolí silnýho neodymovýho magnetu, čili nic extrémního). Silněji diamagnetický látky při vyšší intenzitě pole plavou i v atmosféře plynnýho kyslíku - na obr. vlevo je krystal chloridu draselnýho při intenzitě pole 17 Tesla nad hladinou kapalnýho kyslíku při teplotě asi 200 K, na videu vpravo uprostřed v kyslíku levituje modrej diamant při teplotě 140 K. Na hladině kyslíku se přitom tvoří typický ježatý nestability, typický pro tzv. magnetický kapaliny. Fyzici doufaj, že by toto chování bylo možný využít např. pro separaci diamagnetickejch minerálů v silným magnetickým poli.
Mapa výskytu tornád z NOAA archivů od roku 1861 dokladuje nárůst jejich četnosti a hlavně intenzity. Z tabulky deseti rekordních hurikánů jen jeden spadá do období 30. let minulýho století - všechny ostatní rekordy sou jenom 20-30 let starý, což lze přičíst nárůstů klimatickejch extrémů v důsledku globálního oteplování.
Přestože média optimisticky referovala o tom, jaxe 82-letý kosmonaut Neil Armstrong úspěšně zotavuje z nedávné operace bypassu srdeční chlopně, realita byla zřejmě poněkud jiná, neboť Neil před několika hodinami podlehl pooperačním komplikacím. Krátce po návratu z Měsíce Armstrong ohlásil, že neplánuje další kosmický let a v roce 1971 odešel z NASA. Osm let byl profesorem letecké mechaniky na Cincinnatské univerzitě a později pracoval jako konzultant leteckých firem. Armstrong žil v posledních letech v ústraní, prakticky nedával interview médiím a veřejné dění komentoval zřídka. Neil Armstrong proslul svými výroky, ačkoliv byl bigotní katolík, věřil v existenci mimozemských civilizací a na jejich sídliště na odvrácený straně Měsíce a spolu s Buzem Aldrinem se zasazoval o obnovení vesmírných misí, které by mohly tuto hypotézu potvrdit. Na obr. vpravo je posádka letu Apollo 11 v Bílém domě: zleva Michael Collins, býv. prezident USA George W. Bush, Neil Armstrong a Buzz Aldrin.
Astronomové publikovali novou analýzu záblesku gamma záření GRB 090510A z roku 2009. Všehovšudy tři detekované fotony s energií mezi 1.5 a 25 gigaelectronvoltů (GeV) přilétly ze vzdálenosti víc než 7 miliard let současně v intervalu 0.00136 sekund. Takový pozorování samozřejmě není zdaleka statisticky průkazný, nicméně spolehlivě vylučuje všechny teorie kvantový gravitace, které vzájemnými kombinacemi teorie relativity a kvantový mechaniky předpovídaly závislost rychlosti světla na jeho vlnové délce (např. smyčkovou teorii gravitace LQG nebo tzv. dvojitou speciální relativitu DSR) - nahrává naopak teoriím, který spoléhaj na striktní zachování neměnné rychlosti světla (Lorentzovu invarianci a symetrii), jako jsou strunový teorie. Jaxem už ale několikrád vysvětloval, skutečnost může být zcela jiná, pokud se veme v úvahu vlastní hmotnost fotonů a jejich vzájemný gravitační působení. Takový fotony se pak vzájemně obíhaj jako planety a nemůžou se od sebe příliš vzdálit, takže doletí současně bez ohledu na vzdálenost, ačkoliv se pohybujou prostorem velmi rozdílnou rychlostí (lehčí fotony s nižší energií se pohybujou po delší dráze, protože obíhaj ty těžší po spirále). Až dosud nebyl proveden žádný experiment, který by takový chování prověřil a taxou fyzici stále ukolíbávaný vírou v neomylnost jejich teorií. Provedení takovýho experimentu by za dnešního stavu techniky nebylo nijak náročný: stačí vybavit nějakej vzdálenej satelit zdrojem záření různý vlnový délky a na dálku je současně spouštět např. radiovým signálem - pokud oba záblesky doletí přesně současně, byla by nezávislost rychlosti světla na vlnové délce potvrzena.
Dráhy motýlů ve světle lampy - navrhněte fyzikální model. Standardní vysvětlení je, že motýl si myslí, že směřuje rovně, páč je zvyklej se orientovat podle vzdálených světelných zdrojů (Měsíc). Jenže protože v tomto případě je světelnej zdroj v konečný vzdálenosti, paralaxa motýlovi (můře) nakonec jeho azimutální navigaci zhatí, dokud není oslepen nebo neskončí na grilu. Cesta můry kolem světla inspirovala Jorise Laamara k několika uměleckejm artefaktům.
Erik Roberts Laithwaite (1921 – 1997) byl anglický inženýr, známý především vývojem lineárního asynchronního motoru a Maglevova trakčního železničního systému. Je znám díky své přednášce s demonstrací gyroskopu na konci dlouhé tyče: gyroskop napřed nemohl zdvihnout a po roztočení ho zdvihl i jednou rukou. Tvrdil, že jeho pokus odporuje Newtonovým zákonům, což vědecká obec neuznala. Královská společnost v Londýně záznam z této přednášky smazala, a jeho práci nikde nezveřejnila. Tím se stal Roberts Laithwaite v očích záhadologů objevitelem antigravitačního motoru apod. Podstatou efektu je skutečnost, že setrvačník mění směr své rotace (Laithwaite s ním vždy dělá otočku), což setrvačníku uděluje silový moment, který do značné míry kompenzuje jeho tíhu na úkor otáček setrvačníku.
Betavoltaika je obor, kterej se zabývá využitím radioaktivních zdrojů elektronů (zářičů paprsků beta) jako zdroje elektřiny. Betavoltaické články jsou jednoduchý a konstrukčně vycházejí z fotovoltaických článků. Tvoří je polovodičová dioda na bázi křemíku. Když se elektrony dostanou do oblasti P-N přechodu, jsou vnitřním nábojem vytažený mimo něj, což je zdrojem napětí stejně jako v případě elektronů generovaných v polovodiči fotoelektrickým jevem. Protože elektrony musí být co nejpomalejší, aby neničily krystalovou mřížku polovodiče, mají v materiálu krátký dosah a proto se polovodič konstruuje jako velkoplošná dioda z porézního křemíku s difundovanou vrstvou hliníku typu p a zářič se nanáší do pórů polovodiče.
Svou historii betavoltaika začala už kolem roku 1953, kdy byly na trh uvedený první betavoltaické články na bázi radioaktivního Yttria-90 a Stroncia-90 s účinností kolem 0,2 %. Ale neujaly se pro nízkou životnost, protože Sr-90 je tzv. tvrdej beta-zářič: jeho elektrony maji vysokou energii a rozbíjej strukturu polovodiče. Další generace článků byla vyvinutá v 60. letech jako tzv. Betacell™ baterie do kardiostimulátorů. Používaly jako zdroj elektronů radioaktivní Pm-147, což je betazářič s poločasem rozpadu 2.62 let a zdroj pomalejch elektronů. Při výkonu 3.4 miliWatt a objemu 16 cm³ dosahovala účinnosti kolem 4%. Ovšem kvůli příměsi Pm-146, což je gammazářič musela být celá baterie uzavřena v masivním olověným plášti, což snižovalo objemovej výkon baterie na 0.025 mW/cm³. Do roku 1970 se tato baterie implantovala asi stovce kardiaků, ale s ohledem na obavy z radioaktivního záření Betacell vytlačily lithiové baterie, jakmile se dostaly na trh.
Pro betavoltaiku se zvlášť hodí izotop vodíku tritium H-3 (čti "tricium") se dvěma neutrony. Ty se rozpadaj s poločasem asi 12,32 let za uvolnění elektronů. Protože jádro tritia je velmi lehké, pohltí snadno kinetickou energii uvolněnejch elektronů zpětným rázem a emitovaný elektronu mají tudíž jen velmi nízkou energii asi 5 kiloelektronVoltů, ideální pro využití v betatronice. Tritium umožňuje kontrukci baterií s účinností kolem 25% a životností kolem 10 let .Na Zemi je v současné době k dispozici něco kolem 11 kg tritia, který se získává z aktivního uhlí, kterým jsou kvůli radiační bezpečnosti vyplněný vnitřní prostory plutoniovejch jadernejch pum. Uhlí z rozebranejch pum stačí zahřát a tritium se tak uvolní. Teoretická energetická hustota tritia je asi 24 wattů/kg, ovšem tritium je těkavej radioaktivní plyn a taxe aplikuje ve formě tritiem obohacenejch organickejch sloučenin, nejčastěji polymerů.
Společnost CityLabs nedávno uvedla na trh novou generaci tritiových baterií v cenách řádově 1000 USD/ks. Při svém výkonu je to velmi drahá elektřina a svoje opodstatnění může nalézt jen v elektronickejch zařízeních, kde se požaduje vysoká spolehlivost při extrémních podmínkách. S ohledem na nízkou proudovou zatížitelnost se předpokládá, že baterie bude dobíjet lithiovou baterii anebo superkapacitor. Tritum se využívá i jinak - v podobě polymeru zapouzdřeného do mikrokapslí obalených luminoforem tvoří svítivé pigmenty Litrospheres™. Pokud se solární článek zabalí do vrstvy pigmentu, může tvořit slabej permanentní zdroj proudu Litroenergy™. Na podobném principu funguje tzv. alfavoltaika, která používá místo záření beta paprsky alfa. Ty mají v materiálu velmi nízký dosah a proto se jimi aktivuje luminofor, jehož zářením se teprve vytváří elektřina v klasickém fotovoltaickém článku.
Na Slunci je nápadná celá řada věcí, např. to jak průměrně vypadající je to hvězda - což je samozřejmě příslibem pro hledání dalšího života ve Vesmíru, protože právě takovejch hvězd je ve vesmíru nejvíc. Jeho chování je díky tomu velmi nenápadný, prostý všech extrémů a vrtochů, což vývoj života jistě usnadňuje. Jeho tepelnej tok přitom zůstává poměrně vysokej a urychluje tak evoluci na hostitelských planetách. Další nápadnej znak Slunce je, že ho tvoří prakticky dokonalá koule - s odchylkou max. několik desítek kilometrů. V přírodě je známej pouze jeden další objekt, kterej zachovává tak dokonalou sféricitu - je to elektrický pole elektronu. Kulatost Slunce paradoxně tvoří problém pro současný teorie, podle kterých by mělo být Slunce zploštělý na pólech v důsledku svý rotace a solární cykly by se na něm měly projevovat geometrií proudění solární plasmy pod povrchem Slunce - nic takového se však nepozoruje. Je pravděpodobný, že v případě Slunce se zploštění kompenzuje jevem známým jako gravitační zjasnění - na pólech je gravitace vyšší a teplota hvězdy vyšší, což vyrovnává gravitaci tlakem záření. Extrémním případem gravitačního zjasnění jsou polární jety, kterýma uniká hmota z černejch děr.
V éterový teorii je vesmír složenej z náhodnejch fluktuací a my jsme jedna z nich. Fluktuace menší nebo větší se nám jeví tím dál symetričtější a kulatější, čím jsou od nás víc vzdálený v rozměrový škále. Je zřejmý, že odstup elektronových orbitalů od lidský rozměrový škály je podobnej jako u Slunce. Tyto rozměrové škály jsou také doménou platnosti formálních teorií: relativity a kvantový mechaniky. U větších a menších objektů se projevuje narušení těchto teorií a bodový symetrie: těžký hvězdy nebo galaxie vykazujou rotaci a zploštění, stejně jako atomový jádra. Velmi těžký částice vykazujou celou řadu energetickejch stavů a neurčitost jejich energie je podobná, jako neurčitost hmoty u velkejch hvězd a galaxií. Největší a nejmenší objekty jsou pak zcela náhodný, přičemž jejich tvar konverguje k hyperbolický geometrii ve třech rozměrech. Díky tomu vypadá celej pozorovatelnej vesmír jako jedna obrovská kvantová fluktuace, čehož si povšimla např. astronomka Laura Mersini.
Se symetrií vesmíru kolem rozměrový škály souvisí i 1-1/N dualita, což je zobecněnej projev AdS/CFT duality. 1-1/N dualita říká, že velký objekty jsou podobný tvarem či hustotou energie právě těm částicím, kterejma sou převážně tvořený. Velký planety v této řadě odpovídaj molekulárním orbitalům, Slunce elektronovým orbitalům, bílý trpaslíci atomovým jádrům a neutronové hvězdy neutronům.Např. mnohý explodující hvězdy a stelární mlhoviny nápadně připomínaj některý atomový orbitaly. Teoreticky existujou i kvarkové a preonové hvězdy převážně tvořený kvarky a preony (spíš bych je teda považoval za neutrinové a axionové hvězdy). Nehustší černé díry jsou pak tvořené převážně gravitony. Podobně hmotnostní spektrum toho, co se dnes označuje jako Higgsův boson by mělo odpovídat výkonovýmu spektru CMBR - dvacetistěnová geometrie fluktuací temný hmoty by měla odpovídat geometrii kvantových fluktuací. Vesmír zkrátka na velké rozměrové škále vypadá podobně jako na malé a ta podoba je tím lepší, čím je odstup od lidské rozměrové škály větší - na obou koncích rozměrové škály je totiž pozorovatelný vesmír zcela náhodnej a tvořenej jen beztvarýma fluktuacema s náhodným rozložením, jako fluktuace hustoty plynu.
Ve 3D grafice se pro fyzikálně realistickou simulaci tkaniny už asi 20 let používá systém vzájemně vázanejch částic (Breen et al. 1994, Lander 1999). Plocha tkaniny se rozdělí do pravidelné mřížky a sousední vrcholy mřížky se spojí pomocí pružných vazeb. Takto vytvořená tkanina by však neudržela svůj původní tvar a po aplikaci vnějších sil by vytvořila strukturu podobnou provazu. Proto je zapotřebí zavést další vazby a spojit sousední vrcholy diagonálními vazbami. Aby se tkanina ostře nelomila v místech, kde jsou spojované částice, zavádí se ještě další typ vazeb, které jsou vedeny vždy přes dva sousední vrcholy. Kromě dalších vazeb se do počítačového modelu zavádějí i některá další omezení, například maximální a minimální hodnotu mezního úhlu hran, které se stýkají v jedné částici, čímž se simulace stane stabilnější a odolnější proti zkřížení a propletení vazeb mezi nesouvisejícími body. Na poslední prezentaci SigGraph 2012 programátoři Cornellovy university pokročili dále a představili model pro fyzikálně věrnou simulaci úpletových tkanin, které mají v různých směrech různou tuhost (viz YT video).
Největší volně visící stalagmit na severní polokouli je v severním Irsku a měří 8.3 metru. Aneb neni důležitý, že visí - hlavně že jeto macek. Vpravo - kapka horkýho sirupu s rychle tuhnoucím ocáskem...
Tyto potíže se podařilo nedávno odstranit naředěním pentacenu vhodnou inertní látkou, tzv. para-perfenylem, jehož molekuly sou tuhý a stejně rovný, jako molekuly pentacenu ve svým excitovaným stavu. Obsahujou rovněž aromatický kruhy, díky čemuž na sebe molekuly obou látek silně lepěj a stabilizujou tak excitovaný molekuly pentacenu. Aby to fungovalo, je nutný z perfenylu připravit co nejčistší monokrystal a lehce ho nadopovat (v podstatě obarvit) rozpuštěným pentacenem. Vzniklej systém pak připomíná sklo obarvený iontama chromu nebo neodymu, který se používaj jako aktivní prostředí v pevnolátkovejch laserech. Hlavní autor studie, Mark Oxborrow z britského NPL má zřejmě zájem o obor, páč si doma vlastnoručně zbastlit zařízení na přetavování a čistění monokrystalů perfenylu (podobně, jako si náš Wichterle kdysi monotoval zařízení na odlévání kontaktních čoček ze stavebnice Merkur). O svým experimentu na stránkách Nature vypráví, že byl tak rozrušenej, že nebyl schopnej tři dny svý zařízení zapnout, aby se přesvědčil, zda skutečně funguje.
Oxborrův maser tvoří monokrystal perfenylu obarvenej dofialova pentacenem v safírový objímce, do který se svítí žlutým pulsním laserem 585 nm (což byl původně vyřazenej Q-switched KTP Nd:YAG dermatologickej laser používanej pro odstraňování modrýho tetování) a výstupní mikrovlnnej signál vycházející z krystalu se snímá proudovou smyčkou. Výstupní výkon zůstává nízkej (cca 1.5 kWatt/100 µWatt výstupní energie, tj. cca 10 miliWatt při 60GHz) a funguje jen v pulzním režimu, jinak by se krystal roztavil, ale maser funguje i při pokojový teplotě, nevyžaduje vakuum, vysoký napětí či magnetický pole a jeho konstrukce je tak jednoduchá, že ji lze snadno miniaturizovat. Jelikož každej úspěch ve fyzice iniciuje řadu dalších studií, v brzký době se jistě dočkáme i výkonnějších zařízení, takže si možná časem každej bude moct koupit vlastní maserový ukazovádko a trápit s nim kočky.
MASER ("Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation" - čti "mejzr" podobně jako "lejzr") je předchůdce laseru a konstrukce prvních laserů vycházela z úspěšného fungování maserů. Akorád aktivním prostředím v maseru neslouží lehoučký elektrony, ale přímo celý molekuly. Ty sou mnohem těžší a pomalejší a frekvence jejich vibrací je posunutá hluboko do mikrovlnný oblasti. Jako aktivní prostředí v prvním maseru sloužil čpavek . Molekula čpavku má tvar čtyřstěnu, ve vrcholech jehož podstavy jsou umístěny tři atomy vodíku a jehož vrchol je tvořen atomem dusíku. Molekula vykonává různé rotační pohyby a kmitavé pohyby. Nejzajímavější je takzvaný inverzní pohyb, při kterém se atom dusíku střídavě přibližuje a oddaluje od základny, kde na něj působí odpudivé síly vodíkových atomů. Po mnoha cyklech tohoto pohybu atom dusíku projde rovinou základny čtyřstěnu a vznikne molekula zrcadlově symetrická k původní. Atom dusíku přitom kmitá z jedné strany na druhou s frekvencí a vyzařuje přitom elektromagnetické vlnění o vlnové délce 1,25 cm. První maser používající svazek molekul čpavku byl uveden do provozu současně v Moskvě a v New Yorku v roce 1954. Na obrázku dole je první českej maser - jeho spuštění 26. března 1963 bylo průlomovou událostí v oblasti kvantové elektroniky a laserové fyziky v tehdejším Československu. Je vidět, že to bylo poměrně velký a složitý zařízení, obklopený vakuovou kryotechnikou - jeho výkon byl přitom zcela zanedbatelnej: několik miliardtin wattu. Jeho hlavní přínos byl, že umožňoval vytvářet mikrovlnný záření s velmi úzkou spektrální šířkou a selektivně zesiloval záření z radioteleskopů na určitejch frekvencích.
Princip maseru lze pochopid následovně: molekula čpavku se chová jako prohnutý víčko od konzervy, protože nadbytečný elektrony na dusíku odpuzujou elektrony poutající molekuly vodíku. Když se molekule částečně odeberou elektrony, molekula se zplacatí a akumuluje energii. Při vybití se prohnutí molekuly obnoví a energie se naráz uvolní. Přitom se může částečně přenášet na ostatní molekuly a taky je vybíjet, čímž se energie celého souboru nabitých molekul lavinovitě uvolní. Problém je, jak nabité molekuly čpavku ze směsi odseparovat dřív, než se samy vybijí nárazama do sousedních nenabitých molekul. Jednou z možností jak vytvořit aktivní prostředí je přímá separace. Vytvoří se svazek rychle letících molekul a z něj se vyberou ploché molekuly na vyšší energetické hladině a ty potom soustředí v dutině rezonátoru. To se dělá tak, že plynný čpavek prochází z rezervoáru do vakuové komory, ve které prolétává elektrickým polem čtyřpólového kondenzátoru (selektoru). Siločáry tohoto pole jsou silně zakřiveny a kondenzátor působí jako spojná čočka pro molekuly na vyšší hladině a jako rozptylka pro molekuly s nižší energií, čímž dochází k selekci molekul. Do dutinového rezonátoru pak vstupuje nadbytek energeticky bohatých molekul a vzniká zde aktivní prostředí, které může fungovat jako zesilovač velmi slabých mikrovlnných signálů, případně jako generátor centimetrových vln. Problém je, že takový maser pracuje v hlubokém vakuu, protože jinak se energeticky bohaté molekuly čpavku srážkama s okolníma molekulama vybijou dříve, než se stihnou nahromadit. Separace molekul vyžaduje nízké teploty a silná magnetická pole. A díky malému počtu molekul je i výstupní výkon maseru velmi nízký.
Ztrátová komprese, aneb co zbude z JPG, když ho 2000x otočíte a uložíte..
Na SIGrafu 2012 byl prezentovanej způsob (YT video), jak dodat černobílejm fotkám 3D vzhled pomocí odraženýho světla. K tisku se použije speciální lesklej důlkatej papír, kterej se ale potiskne jen v těch místech, který nepřekážej odrazu světla ve správným úhlu. Samozřejmě k tisku je nutnej speciální SW, kterej využívá informaci o třetím rozměru zobrazenýho objektu (tzv. bumpmapu). Tu lze ale v mnoha případech získat analýzou 2D fotky samotný, např. při vyfocení s bleskem a bez blesku se porovnává luminosita v zastíněnejch oblastech, která je většinou nepřímo úměrná hloubce.
Tým vědců z japonské technické univerzity Toyohashi na veletrhu bezdrátových technologií v Jokohamě úspěšně realizoval bezdrátový přenos elektrické energie skrze deseticentimetrový betonový blok. Japonští odborníci tímto pokusem chtějí demonstrovat možnost v budoucnosti nabíjet elektromobily při jízdě.
Realističtější mi přijde přístup šéfa brazilské věznice v horách poblíž Santa Rita do Sapucai, kterej dal svým svěřencům možnost zkrátit si trest tím, že budou vyrábět elektřinu pro místní komunitu. Vězni vyrábějí elektřinu prostě šlapáním na upravených jízdních kolech. Elektřina se ukládá do baterií, které pak v noci napájejí veřejné osvětlení. Za každých odšlapaných 24 hodin si krátí trest o jeden den.
Italskej fyzik Francesco Cellani (profesor Italského Národního Institutu pro jadernou fyziku se stovkama publikací, čili žádnej dobrodruh ala Rossi) předvádí v Římě na konferenci NIWeek svou verzi studený fůze na jednoduchým reaktoru vyplněným niklovým drátem, zahřívaným buď zvenku, nebo průchodem elektrickýho proudu. (YTube video). Drát o průměru 0,2 mm je ze slitiny niklu, mědi a manganu a je nataženej ve směsi vodíku a argonu v poměru 75/25 obj. a tlaku 7 atm. Vývoj tepla činí asi 50 - 80 W, z toho studená fúze 14 - 22 W a byl sledován pomocí odporu drátu a osmi termočlánků (v čistým vodíku má reakce lavinovitej průběh, nejde kontrolovat a drát se nakonec spálí). Vývoj tepla nastává až po několika hodinách zahřívání ve vodíku, ta reakce neni žádný hejpočkej a nad teplotou 160 °C je přechodně pozorovatelná nepravidelná emise X-záření. Je zajímavý, že zahřívání drátu přímo elektrickým proudu zvyšuje energetickej výtěžek oproti nepřímýmu zahřívání, což by podporovalo mechanismus, zahrnující hydridový anionty.
Hires fotky Curiosity z okolí kráteru Gale. Dole je bobrázek Jupitera, Venuše a Země pořízenej z Marsu.
Díky svojemu superhydrofobnímu povrchu a povrchovýmu napětí vody můžou někerý brouci (např. beruška nebo mandelinka Gastrophysa viridula) lézt i po vodou, např. po povrchu bublin (video vlevo). Výzkumníci university z Kielu toho jevu využili pro konstrukci hračky, která se udrží i na stěnách pod hladinou pomocí silikonový houby se zachycenýma vzduchovýma bublinama.
To vlevo by měl bejt obrázek údajně uniklej z testů studený fůze v laboratoři Andrea Rossi demonstrující, že neni až tak docela studená. Ale popravdě řečeno, nevede k tomu ani trubička s vodíkem (tableta uvolňující vodík je prý uvnitř..), zato k tomu vedou dva pořádný dráty s elektrikou - takže vlastně nic... Mezitim zemřel Martin Fleischman (85 let), spoluobjevitel studený fúze s B. Stanley Ponsem z r.1989. Martin je český jméno a neni to náhoda, protože Fleischmann byl českej Žid, jehož rodina se v roce 1938 vystěhovala z Karlových Varů do Velký Británie z obav před Němci. Martin během války chodil na střední školu v Sussexu, po válce navštěvoval Imperial College v Londýně (1947-1950) a ve věku čtyřiceti let získal profesorské křeslo v oboru elektrochemie na univerzitě v Southamptonu. Od roku 1986 se stal členem Královské společnosti, kteréžto pocty se dostává jen nejvýznamnějším vědcům. Je autorem více než 200 vědeckých prací – u řady z nich je Pons spoluautorem – a spolupracoval na množství učebnic. Fleischmann v roce 1979 od Královské společnosti obdržel medaili za elektrochemii a termodynamiku. Byl prezidentem Mezinárodní elektrochemické společnosti (1970-1972) a v roce 1985 dostal symbolickou palladiovou medaili od americké Elektrochemické společnosti. Fleischmann se v roce 1950 oženil a je otcem tří dětí (syna a dvou dcer) a dědečkem čtyř vnoučat. Ve volném čase se věnoval celé řadě zájmů od lyžování, procházek přírodou a hudby až po zálibu, která je příznačná pro chemika – vaření. Zemřel 3. srpna v britském Tisbury v kruhu rodiny na progresi srdeční choroby.
Písečné vulkány patří mezi struktury vzniklý při úniku vody z usazených hornin. Takový struktury geologové občas pozorujou v rychle usazených a málo stlačených horninách. Protože jednou z častých příčin jejich vzniku je zemětřesný šok, jsou indikátorem zemětřesení v geologické minulosti. Stejné struktury ale také mohou být následkem prudkých změn tlaku tekutin v pórech hornin či zemin například v důsledku povodně. Ke ztekucení dochází, pokud část zrnek v hornině či zemině ztratí vzájemný kontakt, například pokud snima zatřese průchod seismický vlny. Pak dojde ke ztrátě soudržnosti horniny a ta může začít téci. Únik vody, unášející zrna písku, pak na povrchu vytvoří typické kuželovité útvary s kráterem nad přívodním kanálem či prasklinou – písečné vulkány. Tzv. bahenní sopky jsou spojený s vývěry gejzírů nebo sopečných plynů (fumaroly).
Animace vlevo ukazuje vznik pískového vulkánu. Do akvária naplněného pískem a vodou je ze spodu přiváděna voda, která způsobuje zvodnění a ztekucení písku a pod nepropustnou vrstvou v jemném písku vyvolává přetlak. V okamžiku kdy tlak vody přesáhne pevnost svrchní vrstvy hrubého písku se ta vrstva prolomí a zvodnělý (fluidizovaný) písek rychle unikne nad tuto vrstvu a vytvoří pískový vulkán.
Páternoster (česky otčenáš, oběžný výtah) je druh výtahu s nepřetržitým řetězem kabin. Říká se mu tak, protože se mele pořád dokola jako modlitba při růženci, jehož korálky oběžný kabiny připomínaji. Roku 1880 byl instalován první páternoster dnešního typu pro dopravu osob v hrabství Kent v Anglii. Byl ještě poháněn parou a byl znám pod názvem „Hartlův oběžný výtah“ (Hart´s cyclic elevator, obr. vlevo). Zajímavý je, že tendle zlepšovák se nikdy nedostal do Ameriky, kde nebyl instalován ani jeden oběžný výtah a asi to souvisí s uspěchanou a současně přehnaně opatrnickou psychologií Američanů obecně. První oběžný výtah byl v Čechách veřejnosti představen roku 1911 v budově Nové radnice pražské, kde doufam slouží dodnes.
V ČR nyní funguje asi 70 páternosterů z původních 110, čili jde o zařízení velmi spolehlivá. Protože však páternostery nevyhovovaly Evropským bezpečnostním normám, byly jednoduše předefinovány na "strojní zdvihací zařízení", který maj normy měkčí. Paradoxně je však přeprava nákladů na paternosteru z bezpečnostních důvodů zakázána. Mnoho lidí se zranilo, když se na poslední chvíli pokusili v nejvyšším patře výtah opustit, protože se obávali, že se s nima kabina převrátí. Nejvyšší dovolená rychlost je 0,3ms-1 a páternostery jsou vybaveny čidly, která je zastaví v případě, že by pasažér uvízl mezi kabinou a vchodem. Mezi přední hranou podlahy kabiny a stěnou šachty smí být mezera nejvýše 25 mm a přední část podlahy kabiny oběžného výtahu i podlaha každého nástupiště pro jízdu směrem nahoru musí mít po celé šířce kabiny do hloubky alespoň 0,2 m odklopné můstky s protiskluzovou úpravou (obr. vpravo). Na obr. vlevo je páternoster v poliklinice na Smíchově a schéma.
Interaktivní aplikace s využitím Google map engine Vám umožní naplánovat jadernej útok snadno a bez zbytečnýho plýtvání municí
Výzkumníci ze Singapuru zrenderovali známej referenční obrázek Leny Söderbergový (playmate 1972) v rozlišení 100.000 DPI (dots per square inch, čili bodů na čtvereční palec = 6.45 cm²) pomocí napařený kovový vrstvy. Nejlepší průmyslový tiskárny a kopírky zatím zvládaj jen rozlišení do 10.000 DPI. Místo pigmentů použili zlatý a stříbrný nanodisky o průměru 50 - 140 nm umístěný v takový výšce nad křemíkovým substrátem, aby odrážely právě potřebnou vlnovou délku světla. Každej disk spočívá tedy na podložce z oxidu křemičitýho, odleptaný přesně na potřebnou výšku. Technologie je použitelná pro pixely od průměru 50 nm, pak už barvy začínaj bejt moc vyblitý (viz obr. vpravo), protože světlo místo interference s diskem překážku obchází. Výhoda interferenčního generování baref oproti pigmentům je kromě vysokýho dosažitelnýho rozlišení je vysoká stabilita baref.
Dalo by se něco pěstovad na Marsu? Nevypadá to tam zas tak železitě, spíš jen nezalívaně... Curiosity je vybavena 2 Mpx kamerou s CCD snímačem v rozlišení 1600×1200 px a todle je tedy její nativní rozlišení.
Ostrov stability není bezpečná destinace, ani místo s ekologickou rovnováhou, ale oblast v Mendělejově periodické tabulce pro prvky s kulatými jádry. Izotopům supertěžkých radioaktivních prvků, které tento ostrov obývají, teorie předpovídají delší životnost, než jejich sousedům. Z kapkového modelu jádra pro střed ostrovu stability vyplývá, že by měl vykazovat tzv. dvojnásobně magická čísla s kompletním zaplněním povrchu kapky neutrony a protony v počtu 114 a 118. Všechna magická čísla jsou sudá a když jsou obě čísla magická, izotop má přesně kulatý jádro a je výjimečně stabilní. V přírodě je jich známých několik: 4He, 16O, 40Ca, 48Ca, 48Ni a olovo 208Pb s 82 protony a 126 neutrony. Původní teorie odhadovaly pro nejtěžší prvek z ostrova stability poločasy rozpadu v milionech, dokonce i v miliardách let, ale pozdější výpočty tyto odhady radikálně snížily na sekundy až minuty = je tudíž málo pravděpodobný, že prvek 298114184 bude míd jinej, než čistě teoretickej význam. Vědci se jej pokoušejí vyrobit - jak jinak, než vzájemným srážením lehčích magickejch prvků.
Jelikož váha atomu odpovídá vazebný energii nukleonů pomocí Einsteinovy rovnice E=mc², je možný srovnáním hmotnosti řady izotopů přesně určit vazebný energie jejich nukleonů v jádře. Německý fyzici pomocí Penningový pasti se zlatejma válcovitejma elektrodama (obr. vpravo) zachytili několik desítek těžkejch jader nobelia a lawrencia (na obr. vlevo červeně) a s pomocí hmotnostní spektrofotometrie zpřesnili polohu ostrova stability (na obr. vlevo ve stupnici modrý barvy). Zdá se, že leží poněkud nalevo od dvojnásobně magickýho prvku 298114184 a že už jsme tudíž ostrov stability víceméně vylovili. Dosud nejtěžší známej prvek 289114 s 175 neutrony byl totiž objevenej v Dubně už před patnácti lety a jeho doba života je asi půl minuty.
Zatimco americká sonda s Curiosity podle všeho zcela bezchybně přistála na Marsu, Rusové opět zklamali a raketa Proton-M v pondělí v důsledku poruchy přídavného motoru nevynesla ruský a indonéský satelit na cílovou oběžnou dráhu. Podle Medveděva však takové případy už nelze tolerovat, protože Rusko ztrácí svou prestiž i miliardy rublů. Případ bude příští týden tématem zasedání vlády, na které budou jmenovat odpovědných za nejnovější nezdary při kosmických letech a oznámeno příslušná opatření. Úlomky obou satelitů budou na Zem dopadat v průběhu příštího půl roku a mužou ohrožovat ostatní satelity, stanici ISS i pozemský sídla při dopadu.
Větci přišli na to, jak nakreslid Vénuv diagram pro 11 množin. V podstatě jde o to, jak rozdělit plochu souvislejma čárama tak, aby vzniklý plošky zahrnovaly kombinace každá s každym. Jednodušší ukázka pro pěd množin je vpravo, ale s rostoucím počtem množin se původně triviální geometrickej problém rychle komplikuje - zvlášť když se trvá na tom, aby vzniklej obrazec zůstal symetrickej.
Ruptura bubliny a dvojitá duha na vodní hladinou. Všiměte si ostrýho rozhraní barev na povrchu bubliny v dusledku tzv. Marangoniho-Gaussovy nestability. Blanka kapaliny je v místech s vyšším povrchovým napětím tlustší a nabírá kapalinu z okolí. Tím se vnitřek blanky ředí a jeho povrchový napětí se ještě zvyšuje. To vede k nestabilitě, kdy části bubliny rychle tloustnou, zatímco ostatní se ztenčujou na jejich ukor, dokud bublina ve ztenčeným místě neprdne. U malejch bublin nebo vrstviček kapaliny přilepenejch na stěně nádob nestabilitu povrchovýho napětí částečně kompenzuje gravitace, protože kapalina z tlustších míst samovolně vytéká a v blance vzniká víření, který tloušťku stěn homogenizuje (tzv. slzy vína jsou pozorovatelný nad hladinou vína v čistý sklence, nad kterou se hromadí páry alkoholu, kterej povrchový napětí vody snižuje). Pokud je ale bublina moc velká, nebo blanka moc tenká, proudění kapaliny v blance rozdíly v tloušťce vyrovnat nestačí a bublina stejně dřív či později prdne, protože se z jejího povrchu odpařuje voda. Přitom se uvolní docela velký množství energie, který kapalinu rozpráší do okolí. Podobně se rozpadaj částice hmoty, který připomínaj taky jakýsi bublinky (zvlášť ty velmi lehký nebo těžký).
Zkřížená duha má obvykle příčinu v tom, že se na vzniku duhy podílí jak přímé světlo od Slunce, tak světlo odražené od vodní hladiny. V některých případech ale může být projevem toho, že se tvar vodních kapek mění s průměrem a v místě, kde z mraku vypadávaj srážky jsou kapky zploštělý pádem ve vzduchu. Kruhová duha se přitom mění ve zploštěnou a pod původním obloukem se tvoří další s vrcholovým úhlem asi o 2,5° pod hlavním obloukem duhy (viz obr.vpravo). Pokud je vzniklá duha symetrická, můžete mít jistotu, že jde právě o zkříženou duhu a nezapomeňte si to vyfotid. Všiměte si, že u spodní duhy chybí sekundární prstenec, protože ten vzniká dvojím odrazem světla uvnitř kapky, při kterým se větší část jejich zploštění vzájemně vykompenzuje. Na obr. vlevo je simulace duhy pomocí Lorentzovy-Miovy teorie s postupně se zvětšujícím průměrem kapek. Podřadný oblouky duhy vyšších řádů vznikaj rozkladem světla na malejch kapičkách s průměrem srovnatelným s vlnovou délkou světla a jsou vidět jen tehdy, pokud mají všechny kapky pokud možno stejnej průměr, jinak sou jejich barvy rozplizlý do oblouku nultého řádu). Tmavýmu prostoru mezi primárním a sekundárním obloukem se říká Alexandrův temnej pás. Při ještě vyšší rychlosti (nad průměrem cca 7 mm) se vyklenutí kapek prohlubuje a mění se ve váček ukončenej prstencem, kterej se náporem vzduchu rozpadá na menší a přitom se hromadí elektrickej náboj, kterej vzniká kondenzací iontů a třením kapek o vzduch. V nové publikaci se o světle duhy a jeho polarizaci dočtete řadu dalších zajímavostí.
http://www.youtube.com/watch?v=wwolYFGM9pU
Konečně si někdo dal tu práci a vobarvil test Baker ze série testů Křižovatky na Marshallovejch ostrovech (video, tapedka v rozlišení 1920x1080, další kolorovaný fodky)... Američani pro tento jadernej test použili vyřazený válečný lodi jako testovací cíle. Tmavej flek napravo za bitevníkem Arcansas je vypařenej německej bitevník Princ Evžen, druhej světlejší flek (taktéž označenej šipkou) je pozůstatek ponorky Pilotfish, která plavala blíž epicentru. Ráže pumy byla podobná jako v Hirošimě (23 kt TNT), čili na dnešní poměry velmi malá a detonovala v hloubce 27 metrů, čimž měla simulovat funkci pobřežní miny, průměr vodního sloupce je 230 metrů. Ačkoliv pokus napohled vypadá impresívně, pro US NAVY dopadl spíš neuspokojivě, protože v malý hloubce se rázová vlna nešířila daleko a trupy lodí z větší vzdálenosti zůstaly prakticky nepoškozený - většina energie pumy se spotřebovala na vypaření vody.
Promovaní inženýři z MIT a Koreje vyrobili červa spletenýho z jemnejch, vzájemně izolovanejch nitinolovejch spirálek (video). Slitina nitinol (Ni+Ti) je tvarově paměťová slitina, která při zahřátí obnovuje původní deformaci, při ochlazení se zase smršťuje. Průchodem proudu v různých segmentech drátěnýho pletiva dochází k jeho peristaltickýmu pohybu jako u střev, slimáků nebo červů. Takto vyrobenej "robot" neobsahuje pohyblivý součásti a je mechanicky velmi odolnej: vydrží sešlápnutí nebo náraz kladivem. Podobnej červ byl však vyrobenej už před několika lety v rámci projektu financovanýho DARPA týmem university v Tuftsu. Na podobným principu byly sestrojený i pneumatický roboti, který jsou energeticky účinnější, ovšem musej za sebou tahat hadičky.
Pokud by se rotující kolo pohybovalo relativistickou rychlostí vůči pozorovateli, speciální teorie předpovídá, že by vypadalo zkrácený ve směru pohybu (tzv. relativistická kontrace délky). Podle téhle analýzy lze ale podobnej efekt pozorovat i v reálným životě, pokud se rychle rotující objekt vyfotí pomalou elektronickou uzávěrkou (tzv. CMOS "rolling shutter lag"). Tím, že se řádky snímají postupně, dochází při rychlém švenkování k borcení svislic, navíc u natáčení různých obrazovek, panelů či monitorů se mnohdy tváří nepříjemné pruhy. Snímače CCD jsou celkově dražší a pomalejší a dosahujou delších časů uzávěrky, ale protože celý snímek snímají naráz, tím efektem netrpí.
OK, tenhle obrázek je dobarvenej, ale je pravej. Bordel z místa přistání. Fodka přistávacího modulu z HiRise. Další fodky (image of Rover Deck 1- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Deck 2- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Deck 3 - Circular Window At Top Right Is RAD Radiation Detector- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Deck 4- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of MAHLI- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Arm and MAHLI- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Martian Surface- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Martian Surface- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Martian Surface- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Martian Surface- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Wheel- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Wheels- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Martian Surface- Aug. 8-12:04AM CST , Image of Rover Deck - RAD Radiation Sensor is in Left Top Circular Winodw- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Lip of Gale Crater - High ut Towards Earth- Aug. 8-12:04AMCST , High Res Image of Vast Martian Landscape- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Vast Martian Landscape- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Vast Martian Landscape- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Vast Martian Landscape- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Edge of Mt. Sharp- Aug. 8-12:04AM CST , High Res Image of Vast Martian Landscape- Aug. 8-12:04AM CST , High Gain Antenna on Bottom Right- Aug. 8-12:04AM CST , Extreme Close Up of Heat Shield from MARDI - High Res Video Soon to Come- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Heat Shield- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Photos from Descent- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Photos from Descent- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Photos from Descent- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Photos from Descent - Notice Heat Shield in Upper Left- Aug. 8-12:10AM CST , High Res Photos from Descent - Heat Shield- Aug. 8-12:10AM CST , Close Up of Soil Blown Away By Thrusters During Landing - Possible Bedrock Outcropping - Refer to Image #47 from imgur album - Left Side of Picture- Aug. 8-12:10AM CST)
První fodky Curiosity na Marsu a low res video z přistání
Blesk odpařil komunikační kabel mezi dvěma budovama. Vyfoceno 7.srpna 2012 ze vzdálenosti 500 m v ruském Omsku. Všiměte si, že pravá část drátu byla uzemněná lépe a vypařila se rychlejc. Počítám, že to na obou koncích trochu očadilo fotodiody...
Imploze bubliny
Edisonův rázostroj z ptákovin - originelní video je tady. Samozřejmě neni ovládanej gravitací ale solenoidem se spínačem. Vpravo je reálně levitující šipka mezi dvěma větrákama v metastabilní poloze (uprostřed je proudění nejrychlejší takže předměty sou vtahovaný do tohoto místa na základě Koandova jevu čili Bernoulliho paradoxu)
Profesor Alan Guth z MIT má pověst jednoho z nejnepořádnějších profesorů na MIT. Jak už sem psal, jeho pracovna v souvislosti se stěhováním prodělala před několika lety veliký úklid, ale neklidnému duchu Alanovu se ji mezitím opět podařilo prodchnout vpravdě kosmickým chaosem. Alan Guth je ale za vodou a možná zaplatí i uklízečku, protože je jedním z devíti teoretiků (Nima Arkani-Hamed, Juan Maldacena, Nathan Seiberg, Edward Witten, Alan Guth, Andrei Linde, Alexei Kitaev, Maxim Kontsevich a Ashoke Sen), kteří nedávno obdrželi cenu tří milionů kontroverzního ruského podnikatele Jurije Milnera. Cena se mezitím stala zdrojem mnoha diskusí i mezi fyziky, kteří ji označujou jako korupční. Na jednoho laureáta totiž připadá víc než 7,5x víc, než na jednoho Nobelistu, ale výherci Milnerovi ceny byli vybraní Milnerem osobně a pocházejí vesměs z kruhů blízký superstrunový teorií, která zatím ve všech dosavadních experimentálních testech selhala. Na pověsti, že náš fyzik Luboš Motl byl jedním z těch, co pomahali Milnerovi vybírat Luboš prohlásil, že "pochopitelně není oprávněn říct, zda jde o pověsti pravdivý". Což by šlo interpretovat jako sice nepřímý, ale jednoznačný přiznání - kdyby se Motl při každý vhodný příležitosti nesnažil zviditelňovat a vytahovat jako triko. Výběr fyziků tomu ale velmi dobře odpovídá.
Milner, kterej sám vystudoval teoretickou fyziku na Moskevské státní univerzitě tvrdí, že vědě je užitečný i zápornej výsledek a výslovně uvedl, že cílem je odměnit i brilantní myšlenky. Ovšem myšlenky, které neprojdou sítem experimentů jsou prostě špatné, pokud ne přímo zavádějící a odčerpávaj zdroje na výzkum teorií, který fungujou. Jak totiž prohlásil už před lety Feynman, je jedno jak je člověk chytrej, nebo jak elegantní sou jeho teorie - dokud se nesrovnávaj s fakty, sou prostě špatně. Je pravda, že Nobelova cena přestává vědcům stačit, protože jejich počet od doby Nobela vzrostl nejmíň stokrát. Tato cena taky není určena pro teoretiky, protože Nobel byl praktickej muž a svou cenu v závěti výslovně určil objevům praktickýho významu pro lidstvo, ale tento étos už byl v minulosti mnohokrát porušen a krom toho teoretici a matematici si už dávno zavedli vlastní ceny, částkou s Nobelem přinejmenším srovnatelný. Nyní se však objevuje čím dál tím víc cen, které neodměňujou přínos lidstvu, ale úzkému kruhu lidí, kteří současně vystupujou proti objevům jako je antigravitace, pokojová supravodivost nebo studená fúze a vystupujou jako korupční politici: čím slabší je přínos fyziky pro lidstvo, tím vyšší si dávaj odměny za podmínek, který jsou stále méně průhlednější.
Sondě Mars Reconnaissance Orbiter (zkráceně MRO) se podařilo vyfotid Curiosity při přistání podobně jako v roce 2008, kdy vyfotila přistávající Phoenix. Vpravo je kamerovej park Curiosity a jeho první snímek.
Srovnání velikosti roverů Sojourner (1997, 10.6 kg), Spirit/Opportunity (2004, 174 kg) a Curiosity (2012, 900 kg). Zítra ráno v půl osmý by ten největší měl bejt konečně rozsekanej namaděru (přímý přenos). Za sedm minut musí nosič sondy zabrzdit o atmosféru za pomoci tepelného štítu a při tom zároveň tryskami upravovat směr „letu“. Poté nastane otevření padáku a odhození štítu, uvolnění roveru spolu s jeřábem s hydrazinovými tryskami, zapálení trysek jeřábu a úhybný manévr mimo trajektorii nosiče. Před kontaktem s povrchem dojde na zpomalovaný sestup až na 7,5 m (ochrana před vzedmutím prachu) a poté spuštění samotného roveru na kabelech až na povrch. Tohle překombinovaný přistání bude dokončeno přerušením kabelů a odletem jeřábu mimo kolizní kurz. Cena celýho projektu včetně vypuštění činí 2,5 miliardy dolarů (50 mld Kč).
Kabriolet, aneb neprávem zapomenuté kouzlo pocitu volnosti a opojné rychlosti. Na obrázku vlevo je mikroauto Brütsch Mopetta, svého času označované jako "bublina" a nejmenší auto na světě. IMO to je naprostá bomba, zvlášť když uvážíme, že "turistická" varianta "Rollera" měla odnímatelnou střechu a dala se přenášet dvěma lidmi z místa na místo. Škoda, že jich bylo vyrobenejch jen asi 14 kusů a do dneška se jich dochovalo sotva šest. Netrefily se do trendu 50. let, kdy ropa byla levná a naopak frčela auta co největší. Dnešní repliky maj motory z Hondy.
Zatímco se fyzici odmítaj o studené fúzi bavit a naši politici přemítaj, čím Rusům zaplatí za rozšíření Temelína, NASA a Boeing (kterému NASA mezitím prodala licence na jejich LENR technologii) společně vyvíjejí návrh letadla, poháněného studenou fúzí. Technologie E-Cat bude demonstrována 7-8. září na konferenci v Curichu.
OpenSource fúzní reaktor Hydrotron (vpravo) je evolucí Atranoru (vlevo) vyvíjeného na univerzitě Pirelli. Teplo v něm má vznikat v plasmovém výboji na wolframové elektrodě v karbonátovém elektrolytu.
Tohle zařízení v televizních přenosech z Londýnský olympiády asi neuvidíte. Umožní lokalizovat WIFI stanice vysílající na neautorizovanejch frekvencích, který by mohly způsobovat interference a pak je vypnout.
Skultpury Julian Voss-Andreae, bývalého kvantového fyzika jsou inspirovaný přírodníma vědama
Kremlík na OSLU zase oponuje globálnímu oteplování a bájí o údajným zvlhčování Sahelu - takhle konkrétně to vypadá např. s Čadským jezerem, které se za posledních 40 let scvrklo na 10% původní rozlohy z více než 26 000 km² v roce 1960 na současných méně než 1 300 km²... To by měl zajímalo, kam na ty idioty OSEL chodí - tam snad nepíše vůbec nikdo normální...
Americký fáborky na Měsíci zjevně stále vlajou. A kde visej americký prapory stále platí americký zákony.
Poslední analýzy vzorků antarktického ledu naznačujou, že koncentrace CO2 dosti přesně sleduje změny teploty. Což je samo o sobě pro zastámce antropogenního oteplování nepříjemný, páč to poukazuje na to, že i v minulosti se koncentrace CO2 významně měnila, samozřejmě bez přispění člověka. Ale z naměřených dat se zdá, že se koncentrace CO2 za vývojem teplot opožďuje a to až v průměru o 150 - 200 let, což by nasvědčovalo tomu, že za nárůst koncentrace CO2 v současném století přeci jen může fosilní uhlík, uvolňovaný lidmi - v našem století totiž nárůst koncentrace CO2 globální oteplování naopak předbíhá a roste mnohem výrazněji, než teploty atmosféry. Nicméně odvozovat z toho, že tento nárůst je hnacím motorem oteplování je z téhož důvodu poměrně nepravděpodobný: teploty zřejmě rostou nezávisle na lidský aktivitě a uvolňujou tak CO2 do atmosféry spolu s lidmi. Znečištění atomosféry aerosoly může přispívat k některým neblahým projevům oteplování, jako jsou sucha a šíření pouští ve vnitrozemí.
Autochromní fodky z pařížský Air Show 1909 Léona Gimpela, kterej jako první na světě pracoval s průmyslovou barevnou fotografií... Jejich zrnitost je důsledkem použitý technologie: obarvený škrobový zrna na skleněný desce, takže 10× zvětšený detail autochromu připomíná pointilistický obraz. Tyto křehký obrázky se do současnosti dochovaly jen výjimečně a originály jsou velmi vzácné. Proces autochromu byl patentován roku 1903 bratry Lumièrovými a komerční výroba byla zahájena roku 1907. Trhu s barevnou fotografií dominoval až do poloviny 30. let minulého století, kdy je roku 1935 vytlačil Kodachrome – moderní materiál, který na rozdíl od autochromu obsahuje tři vrstvy fotografických emulzí citlivých na jednotlivé barvy. Praktický využití autochromu komplikovala vysoká cena, nízká citlivost na světlo i problémy s jejich levným a kvalitním kopírováním a tištěním.
Autochromová deska se skládá z barevné mozaiky složené z mikroskopických zrníček bramborového škrobu obarvených na 3 základní barvy – fialovo-modrou, zelenou a oranžovo-červenou. Nad touto vrstvou je nanesena panchromatická černobílá fotografická emulze citlivá na všechny viditelné složky světla . Při fotografování se deska založí do aparátu sklem nejblíž k objektivu. Jednotlivá zrníčka propustí jen paprsky odpovídající barvy. Protože tehdejší fotografický emulze byly citlivější k UV záření, před objektiv se umisťoval žlutý filtr. Tam, kde světlo projde mozaikou na fotografickou emulzi, po pozitivním vyvolání zůstane emulze průhledná. Tam, kde světlo bylo pohlceno, po vyvolání emulze zčerná. Když je pak autochrom prosvícenej bílým světlem, světlo projde jenom tam, kde emulze nezčernala a diapozitiv tak propustí jen paprsky stejných barev jako při expozici. Výroba autochromové desky byla dosti náročná: nejprve se připravila zrníčka škrobu ve velikosti 5 až 10 mikrometrů. Ta se obarvila na primární barvy a smíchala do homogenní šedé směsi. Skleněné desky byly potaženy vrstvou ze směsi smůly a včelího vosku, která zůstala i po zaschnutí lepkavá a umožnila nanesení zrníček škrobu. Nepravidelná zrníčka lámou světlo a výsledná vrstva tak byla málo průhledná, proto byla pomocí tlaku pěti kilogramů na centimetr čtvereční zrníčka zploštěna. Na tuto vrstvu pak byly strojem naneseny saze ucpávající mezery mezi zrníčky a průhledná vrstva šelaku chránícího barevnou mozaiku. Po zaschnutí laku byla nakonec nanesená želatinová fotografická emulze. Ve 30. letech se začal prodávat i autochrom na filmu, tzv. Filmcolor. Filmová podložka umožnila ještě větší tlak na zrníčka škrobu a zlepšila tak světelnost materiálu (viz ukázka vpravo dole).
Autochromii se věnovali aji český fotografové. Už v letních měsících roku 1907 se v Čechách prokazatelně pracovalo s autochromy, nakupovanými v cizině. O jejich prodeji uvedl Fotografický věstník v čísle z 15. září: „Ceny jsou arci značné, stojíť balíček 9×12 se 4 kusy K 9.– a balíček 13×18 K 18.–. …“. Techniku autochromu studoval přímo u Lumiérů v Lyonu fotograf Jindřich Bufka (1887 – 1916), který shrnul své poznatky v publikaci “O fotografování v barvách pomocí desky Autochromové” v roce 1910. Nahoře sou barevný fotky z Moravského Slovácka, kam jejich autor Ferdinand Bučina zavítal jako žurnalista v roce 1937.Vlivem válečných událostí se dovoz autochromů do Čech prerušil a jako náhražka se začaly používat rastrové desky Agfa Farbenplatten, uvedené na trh roku 1916. Několik let ale stále někteří fotografové dávali přednost barevnému podání Filmcoloru – například kniha o českých lidových krojích vydaná roku 1956 stále obsahovala barevné fotografie pořízené na Filmcolor.
Fyzika všedního dne - stékání vody po bublině visící z kohoutku a olejový fleky nafty na na kaluži demonstrujou půvab kontaminace životního prostředí. Pro odhad jejich tloušťky můžete použít Michel-Levyho graf (1, 2, 3, 4...) nebo on-line kalkulátor v Javě. Voda má index lomu asi 1.32, kerosen řekněme 1.48 čili předpokládejme rozdíl indexu lomu asi 0.16 - čili použít jde úplně ta spodní šikmá čára na grafu. První šarlatová barva pak odpovídá tloušťce vrstvy 2 µm, druhá 4 µm.
Nahradí roboti konečně lidi jako je Leonardo daVinci, YWEN apod. mazaly, který do svejch výtvorů neobratně vnášej to svoje subjektivní vnímání reality (YTvideo)?
Kolik gumiček de navlíct na meloun bez rizika imploze? Vpravo 400x zpomalenej praskající popkorn z dílny stejnejch vynálezců...
Záhadnej monolit na Marsím měsíci Phobosu. Ruský sondy Phobos-1 a Phobos-2 ztratily kontakt při pokusu o přistání na tomto měsíci v roce 1988, v roce 1999 se Mars Climate Orbiter ztratil na dráze Phobosu. Monolit je si 85 metrů vysokej a měl se stát mj. cílem kanadské mise PRIME, která ztroskotala na nedostatku financí.
CMOS prvky digitálních kamer a fotoaparátů sou založený na křemíku, kterej absorbuje i v části infračervenýho spektra, takže zůstávaj částečně citlivý i na infračervený světlo do vlnový délky 1200 nm. To by způsobovalo nežádoucí fialovej odstín fotek (viz 2. obr. vlevo), kterej se eliminuje infračerveným cut-off filtrem, nebo tzv. tepelným zrcadlem odrážejícím převážně dlouhovlnný záření. Na další fotce je tentýž záběr po aplikaci ultrafialovým filtrem propouštějící trochu IR při 720 nm, vegetace je přibližně stejně jasná jako obloha. To zhruba odpovídá tomu, co bychom viděli přes infrafiltr pouhým okem za jasného slunečního osvětlení. Vpravo je IR pásmový filtr který pohlcuje viditelný světlo až do vlnový délky 630 nm. Zelená barva vegetace je na snímku znivelizovaná a světlejší než obloha, která je ve viditelným světle naopak mnohem jasnější a stíny stromů na trávě zmizely.
Na sérii snímku dole je to samý s infrafiltry propouštějícími světlo od vlnový délky postupně 665nm, 715nm, 830 a 1000 nm. Mlžný závoj oblohy ze snímku zmizel, stíny vegetace jsou na trávě opět viditelný. Vegetace je zářive bílá a přes stromy prosvítá střecha budovy.
První laserový ukazovádka tvořil helium-neonovej laser 633 nm a měly samozřejmě externí napájení. Přestože měly výstupní výkon jen 1 miliwatt, jejich vypínač obsahoval bezpečnostní zámek. Samozřejmě byly objemný a stály tisice dolarů. Objev diodových laserů stlačil ceny ukazovátek na stovky dolarů a zbavil je závislosti na externím napájení. Byly opět červený, protože takový laserový diody lze nejsnadněji vyrobit (kromě infračervenejch). Začaly se prodávat v 80 letech minulýho století a jejich cena postupně klesla na desítky dolarů/kus a výkon vzrostl na desítky milliwatt.
Kolem roku 2000 se na trhu objevily první diodou čerpaný zelený ukazovátka, obsahující zdvojovač frekvence s výstupním výkonem 95 miliwattů. Jejich světlo je buzený infračervenou AlGaAs laserovou diodou o vlnový délce 808 nm, která pumpuje krystalek Nd:YVO4, jehož ionty Nd3+ laserujou při vlnový délce1064 nm. Krystalek je na diodové straně pokrytej dielektrickou polopropustnou vrstvou, která odráží světlo 808 nm a propouští 1064 nm. Infračervený světlo prochází krystalem fosforečnanu titaničito-draselnýho (KTP) kterej při dopadu elektrický vlny vibruje a protože je současně piezoelektrickej, generuje elektromagnetickou vlnu s dvojnásobnou frekvencí o vlnový délce 532 nm, což je zelený světlo na který je lidský oko nejvíc citlivý. Vzájemná orientace obou krystalů je důležitá, protože jsou oba anizotropní a Nd:YVO4 generuje lineárně polarizovaný světlo. Rezonanční dutina je opět ukončená dielektrickým zrcadlem s napařenou vrstvama MgF, která odráží světlo při 1064 nm zpátky do laseru a ven propouští 532 nm. Dražší typy ukazovátek jsou vybavený ještě infračerveným filtrem z niklem dopovaného skla, který blokuje zbytkový infračervený záření. Levný ukazovátka od rákosů tento filtr nemají a tepelnej výkon propouštěnýho IR záření je přičtenej k výstupního výkonu laseru (IR složka může tvořit 50 - 90% celkovýho výkonu). Celek je zamontovanej v měděným bloku pro snazší odvod tepla. Výkon dnešních ukazovátek neni omezenej technologicky, ale bezpečnostními předpisy na 1 watt. Zato sou vybavený optickou stabilizací, řídící elektronikou pro stroboskopický aj. režimy atd..
Na videu dole je ukázka propálení stovky balónků v řadě zelenym laserovým ukazovátkem o výstupním výkonu 750 mW. Červená barva balónků je přizpůsobená doplňkový barvě zelenýho laseru. V posledních letech silně klesla cena modrejch laserovejch diod na bázi nitridu galia dopovanýho hliníkem. Tyhle diody mají vysoký propustný napětí (devět až dvacet voltů podle obsahu hliníku) a jsou citlivý na průraz statickou elektřinou, ale jsou schopný produkovat modrý světlo bez dodatečnejch laserů a zdvojovačů frekvence, což jak zjednodušuje konstrukci, tak zvyšuje celkovou účinnost. Jejich světlo je propouštěný bezbarvými plasty, ale je absorbovaný vodou, takže je možný například propálit vodou naplněnej balónek zavěšenej uvnitř dalšího (viz videoukázka vpravo)
Hezká a vzácná fodka zásahu stromu bleskem při náhodný dlouhotrvající expozici představuje názornou ukázku krokovýho napětí a důvod, proč nelézt za bouřky pod stromy. O krokovým napětí se mluví také v souvislosti se spadlými dráty vysokého napětí. Díky odporu půdy mezi dvěma body vzniká napětí, takže mezi nohama rozkročeného člověka může protékat proud i smrtelné intenzity (proto krokové napětí). Krokové napětí může být také příčinou záhadných zabití pasoucích se hospodářských zvířat, jejichž nohy jsou přece jen dále od sebe, zatímco pasákovi se nic nestalo. Za nebezpečné krokové napětí se pro člověka pokládá 90 V/m, pro zvířata 16 V/m. Uvádí se, že nebezpečné krokové napětí se může vyskytnout až 40 metrů od místa úderu, když se výboj šíří podél kořenů stromu Z tohoto důvodu se při bouřkách ve volné přírodě se doporučuje dřepnout si s nohama u sebe, tak abysme jednak nepřitahovali svou výškou nad volným terénem blesky a jednak, abychom se vyhnuli krokovému napětí. Někteří autoři však naopak uvádějí, že při dřepnutí roste riziko bočního zásahu.
Růžová barva prozrazuje vlastní barvu výboje bleskovýho kanálu. Po kmeni stromu vrhá stíny, takže to neni např. barva koróny ve větvích. Na obrázku vpravo je vidět, že výboje ve vzduchu svítěj modře při nízký intenzitě proudu (krátce žijící excitace dusíku, používá se pro buzení dusíkovýho laseru), zatímco při vyšší intenzitě proudu se uplaňujou i déle žijící elektronový přechody s nižší energií a vzájemnýma srážkama a interakcema ionizovanejch atomů čar ve spektru přibývá (světlo výboje se stává čím dál bílejší).
Novinky ze studený fúze: E-Cat údajně dosahuje stabilní teploty 1000° C a dostal oficiální logo, jeho konkurent Defkalion se v souvislosti s řeckou krizí stěhuje do Vancouveru a čelí prodeji. Jediná údajně prodaná E-Cat jednotka však stále sedí v Bologni. Studená fúze prý může být použitá ke konverzi wolframu na zlato a platinu...
Jak známo, kovový materiály sou elektricky vodivý, protože jejich atomy obsahujou volný elektrony. S klesající teplotou vodivost kovů roste - příkladmo vlákno žárovky má zaprovozu 13x větší odpor, než zastudena. Ale při studiu chování některejch kovovejch oxidů (nikl, vanad) bylo zjištěno, že pod určitou teplotou elektrony v atomový mřížce zamrznou a materiál se stane izolantem. Tydle izolanty nevodí proto, že by měly v atomový mřížce volnejch elektronů málo. Naopak, ony jich tam mají příliš, takže se elektrony navzájem odpuzujou a překážej. Vytvořej pravidelnou strukturu s hexagonálními rozestupy, ve který jsou jednotlivý elektrony nepohyblivý a materiál se stane izolantem. Teorii tohoto chování zpracoval už před 60 lety anglickej fyzik Nevill Francis Mott (1905 - 1996), kterej za svuj přímos k fyzice pevnejch látek dostal v roce 1977 (spolu s P.W. Andersenem a H. Van Vleckem) Nobelovu cenu a proto se těmto izolantům říká Mottovy izolanty. Na webu je poměrně málo uspokojivejch simulací Mottova přechodu, ačkoliv jde v zásadě o velmi jednoduchej proces. Před časem sem modeloval chování vzájemně se odpuzujících hmotnejch částic, který sou vzájemně přitahovaný gravitací. Takový částice postupně vytvořily kouli, ve který byly směrem dovnitř částice postupně stále víc stlačovaný. Na obvodu se částice pohybovaly volně jako kapalina nebo elektrony v kovech. Ale pod povrchem částice utvořily pravidelnou strukturu, která se chovala jako pružnej krystal. Ještě víc uprostřed ale tlak častic překonal odpudivý síly mezi částicema a vytvořila se zde houbovitá struktura fluktuací hustoty podobná elektronům v supravodičích.
K podobnýmu jevu dojde při ochlazení krystalový mřížky, obsahující přebytečný volný elektrony. Energie, se kterou se elektrony pohybujou mezi atomy nestačí překonat odpudivý síly a elektrony zamrznou v jakýsi hexagonální mřížce, pravidelně nebo nepravidelně rozptýlený v materiálu (tzv. Wignerův krystal - viz obr. vlevo). Je zajímavý, že ačkoliv jsou elektrony fixovaný na místech, můžou stále volně rotovat a směr rotace (spin) se může přenášet na sousední atomy. Čili Mottův izolant může přenášet vlny spinu a tzv. spinovej proud, pročež je předmětem výzkumu ve spinotronice. Ze simulace na obr. vlevo je vidět. že když se elektrony vzájemě stlačej ještě víc, jejich odpudivý síly se začnou překrejvat, vzájemně se vyruší a vznikne supravodič. Proto by nás nemělo překvapovat, že všechny tzv. vysokoteplotní supravodiče jsou zároveň Mottovy izolanty - jistá vzájemná úroveň stlačení elektronů je u těchto materiálů nutná, aby při snížení teploty vůbec mohl vzniknout supravodivej stav. Jelikož k Mottově přechodu dochází za nízkejch teplot, pro jeho praktický využití je důležitý, že úroveň stlačení elektronů lze řídit vnějším elektrickým polem. Tak byl nedávno připravenej v Japonsku první tranzistor, využívající Mottův přechod.
Mottův tranzistor sice pracuje na zcela jiným principu než normální tranzistory, ale konstrukcí připomíná polem řízenej tranzistor (Field Effect Transistor, tzv. FET) s kanálem, obklopeným dvěma elektrodama. Kanál je tvořenej oxidem vanadičným dopovaným chromem, což je Mottův izolant s teplotou přechodu asi 100 °C nad pokojovou teplotou, takže je v klidovým stavu nevodivej stejně jako normální FET s indukovaným kanálem. Odcucánim volnejch elektronů se v oblasti kanálu elektrony uvolněj a izolant se změní v materiál s kovovou vodivostí, čímž se tranzistor sepne. V prototypu byly elektrony z izolantu odváděný jednoduše pomocí kapky iontový kapaliny a poměr proudu při sepnutí a vypnutí byl asi 100:1. Což je sice poměr 1000x menší, než dosahujou současný FET ale současně byl mnohem vyšší, než výzkumníci očekávali, když věřili, že k uvolnění elektronů dojde jen na povrchu vzorku. Zdá se, že při odcucání elektronů se současně nepatrně změní struktura materiálu v celém objemu kanálu a jednoklonná modifikace oxidu vanadičného se změní na objemnější tetragonální, což uvolní elektrony v celým objemu vzorku. Otázkou je, zda tentýž fázovej přechod by v praxi neomezoval pracovní frekvenci a životnost tranzistoru. V každým případě je zatím předčasný hovořit o jakýmkoliv praktickým využití nového typu tranzistoru, ale v budoucnu by mohl např. najít využití v mikroelektronice odolný vůči ionizujícímu záření, který citlivý polovodičový struktury rozrušuje.
Kolik žere námořní výletní loď? Např. Queen Elisabeth II (70 300 BRT) uplaval na litr paliva 4 metry. Ale největší současná výletní loď Kouzlo moří o délce 361.6 m má tonáž ještě 3x větší (225 282 GT). Šest šestnáctiválcových turbodieselových motorů týdle bleděmodrý potvůrky má úhrnný výkon 100 MW. Spotřebujou na to 33 kubíků petroleje za hodinu a udělí lodi rychlost 42 km/hod, to je nějakých 1,2 m/litr.
Vzhledem k tomu, že první generace germaniovejch mikroprocesorů byly citlivý k prachu a přehřátí, tohle rádio firmy TI z roku 1972 si umělo samo dvakrát do roka "odkašlat" (vimeo)
Sluneční zatmění v Antarktidě r. 2003 bylo nejdelší sluneční zatmění v tomto století. Trvalo 6 minut a 39 vteřin, zatimco teoretický maximum je sedm a půl minuty, jelikož 22 června byla Země v přísluní (perihélium) a Měsíc v odzemí (apogeu). Snímek vlevo je kompozice čtyř nejlepších záběrů. Teplota v pásu totality poklesla z -5 na -24 °C během deseti minut. Jelikož měsíční stín dopadal na zeměkouli pod nízkým úhlem (ve vysoké zeměpisné šířce), jeho obrys byl na horizontu viditelnej jako tzv stínový kužel a částečně se difraktoval, což vedlo k nazelenalému zbarvení oblohy v pásu totality.
V důsledku změn klimatu se extrémní počasí přestává vyhejbat vyšším zeměpisnejm šířkám - vlevo vodní tornádo (chrlič) na švýcarským jezeře, vpravo supercela nad rakouským Gratzem
Podle současnejch modelů se teplo se k povrchu Slunce dopravuje konvekcí, jakmile jeho teplota klesne pod 2 mil °C a atomová jádra začnou poutat elektrony, takže plasma začne absorbovat fotony. Povrch konvektivních cel se na povrchu Slunce projevuje ve vodíkový čáře jako tzv. granulace a jeho rychlost lze snadno měřit. Průměrná životnost jednotlivých granulí se pohybuje kolem 8 minut, v ojedinělých případech může jednotlivá granule vydržet až 15 minut. Rychlost pohybu plasmy na povrchu granulí dosahuje až 7 km/sec, čili téměř únikový rychlosti od Země a je zdrojem mnoha sonickejch třesků, který generujou vlny napříč celým povrchem Slunce. Z rovnice kontinuity by se dalo čekat, že rychlost konvekce bude směrem ke středu Slunce klesat tou měrou, jak se solární plasma stlačuje gravitací. Na povrchu je sluneční plasma asi 12.000x řidší než vzduch (1 kg/m³) a v hloubce 55.000 km (asi 92% poloměru Slunce) je její hustota 7x vyšší než hustota vzduchu. Rychlost proudění plasmy by zde měla být ještě nejméně 100 metrů/sec. Astrofyzici z MPI se tuto rychlost pokusili změřit přesně pomocí posuvu vln, které se šíří při erupcích celým objemem Slunce. Pomocí počítače vyhodnotili asi 5 milionů vln, zaznamenaných v průběhu posledních šesti let magnetometrem MHI družice SDO, ale došli k zarážejícímu výsledku - rychlost posuvu vln sluneční plasmy v této hloubce nepřesahuje rychlost chůze, čili řádově 1 m/sec. To by mělo zásadní dopad např. na můj model slunečního cyklu, podle kterýho dochází k pravidelnému přepínání směru solární plasmy pod povrchem Slunce v důsledku změn těžiště sluneční soustavy. Ta pak vynáší k povrchu Slunce sluneční skvrny střídavě nad a pod rovníkem. Ovšem při tak nízké rychlosti solární plasmy by se sluneční skvrny nemohly dostat během šesti let slunečního cyklu do takové výšky nad rovníkem.
Existuje samozřejmě řada možnejch vysvětlení tohodle rozporu. Např. současný astrofyzikální modely IMO ignorujou chlazení solární plasmy neutriny, který svoji energii nad slunečním povrchem naopak částicím plasmy předávaj a zahřívaj tak sluneční korónu na několik milionů stupňů. Ovšem tok tepla odnášenej solárními neutriny stačí pro ohřátí řiďounký koróny, ale těžko už by stačil významně ovlivnit hranici mnohem hustší konvektivní zóny. Podle mě je skutečný vysvětlení podobný vysvětlení negativního výsledku Michelson-Morleyova experimentu éterovou teorií. V tomto pokusu se předpokládalo, že vlny světla budou vakuem unášeny podobně jako vlny zvuku větrem při šíření vzduchem. Ale vlny zvuku sou podélný, zatímco vlny světla sou příčný a takový vlny jsou prostředím unášeny mnohem méně. Názorně je to vidět např. na tzv. kapilárních vlnách na hladině vody, vůči kterým se povrch vody chová jako tenká elastická blanka a proudění vody pod hladinou je téměř neovlivňuje. Fluktuace hustoty v silně stlačených plynech mají charakter jakési houby nebo pěny a největší podíl energie vln se šíří podél těchto gradientu. Možný vysvětlení tudíž je, že se světlo tedy vakuem šíří po membránách fluktuací vakua jako příčný vlny a jeho šíření není pohybem vakua ovlivňováno. Stejnej princip lze aplikovat i na pohyby sluneční plasmy. Ta sice může v hloubce 50.000 km pod povrchem Slunce stále silně vířit, ale protože většina akustickejch vln se v takové hloubce šíří po membránovitých fluktuacích hustoty jako příčné vlny, cirkulace plasmy je prakticky neovlivní. Jinými slovy, vnitřek Slunce by vypadal jako jakási dynamická houba nebo pěna, podobná fluktuacím hustoty v silně stlačenejch plynech, např. suprakritických kapalinách a akustický vlny se šířej podél těchto gradientů do značný míry nezávisle na skutečný rychlosti proudění solární plasmy..
Za podmínek mikrogravitace voda tvoří stabilní filmy i bez přídavku saponátu. Jsou ale mnohem tlustší než stěny mýdlový bubliny, můžou přijímat další kapky vody a taky se jich vibracema zbavovat. Zajímavý je, že povrchový napětí vody způsobuje, že se některý kapky od filmu odrážej a tím simuluje některý koncepty éterový teorie, např. chování kapkovýho modelu jádra atomu při termonukleární fúzi a mechanismus jadernejch reakcí. V mikroměřítku jde o kvantově mechanickej efekt, kterej brání zhroucení částic hmoty do gravitačních singularit a v makroměřítku se projevuje jako temná hmota např. impulsem při spojování černejch děr. Zahříváním kovovýho rámečku hrotem mikropájky povrchový napětí vody klesá a tloušťka filmu se tím zmenšuje. Na jeho místo se hrne chladnější voda a tím vzniká konvekce, která je známá jako Marangoni-Gauss nestabilita. Všiměte si na ukázce vpravo, že směr konvekce záleží na zakřivení filmu - pokaď je film tlustší než drát rámečku, který ho uzavírá, má vrstvička vody konvexní tvar spojné čočky místo rozptylky a směr Marangoniho konvekce se obrací. Ukázky pocházej ze série fyzikálních pokusů demonstrovaných astronautem Donem Pettitem na palubě stanice ISS.
Odrážení vodních kapek od vodního povrchu je zvlášť zřetelný při záporným zakřivení povrchu. Spojení kapek totiž vyžaduje přechodný vytvoření tenkýho krčku se silně zápornou křivostí, ke kterýmu musí dojít v důsledku kvantovejch fluktuací a vibrací molekul vody a to je tím nepravděpodobnější, čím ostřejší úhel povrchy obou kapek svíraj (je to vlastně příklad superhydrofobního chování povrchu vody). Záporně zakřivenej povrch vody v podmínkách mikrogravitace lze vytvořit přifouknutím bubliny vzduchu do velký kapky vody. Vstřiknutí kapky do takto vzniklý dutiny vznikne systém, kterej může demonstrovat některý aspekty chování antičástic a neutronů uvnitř jádra atomu. Kapky vody se od vnitřního povrchu odrážej, roztočej se a pokud samy obsahujou bublinky, ty se při jejich rotaci soustředí poblíž středu. Při spojení bublin se energie povrchovýho napětí uvolní a dojde k vymrštění obsahu mimo bublinu.
Dvě zajímavosti ze světa solárních článků na webu ACS. První se týká elektrochromních filmů na bázi nanočástic oxidu titaničitýho, což je levnej materiál. Vrstva vznikne napařením titanu na skleněnej podklad a rozpuštěním v teplým 2.5 M hydroxidu sodným při teplotě 80 °C / 1 hod. Vložením zápornýho napěti se vrstva vratně redukuje na tmavej oxid titanitej, aniž ztrácí vodivost a zčerná, což se může využít u skleněnejch panelů a oken, protože je současně antireflexní a odráží dobře infračervený paprsky. Druhá zajímavost se týká průhlednejch solárních článků na bázi polymeru, stříbrný vrstvy z nanodrádků a oxidu titaničitého, který využívaj infračervenou oblast spektra, přičemž viditelný světlo propouštěji z 60% (obr. vpravo). Dosažená energetická účinnost 4% neni nic moc, ale když vemem v úvahu, že se stěny skleněných budov stejnak za těžký peníze pokrývaj reflexníma fóliema, proč z toho nevytěžit ještě nejakou tu elektriku navíc, že.
Podle tohodle videa by měl být dostřel gumy z praku větší, pokud se guma směrem ke konci zužuje - zřejmě tu hraje roli nižší setrvačnost zůženýho konce a fakt, že se protahuje víc na úkor tlustší části. S 32 gramovou ocelovou kuličkou lze z praku dostat maximální energii 113 J a rychlost přes 86 m/sec (310 km/hod), se 7,5 gramovou kuličkou lze však dosáhnout rychlost skoro 140 m/sec (496 km/hod). Střela z pistole téže váhy dosahuje rychlosti 270 - 360 m/sec, ze samopalu AK-41 710 m/sec - prak je tudíž účinná a přitom velmi tichá zbraň nebezpečností srovnatelná s pistolí.
Co je ještě zajímavější, při rychlym uvolnění gumy (dřív než po natažení vychladne) získáte z gumy víc energie, než když po natažení počkáte až vychladne. Natažením gumy se řetězce polymeru vzájemně stlačujou ve dvou rozměrech jako částice stlačenýho plynu a proto se guma adiabaticky zahřívá podobně jako rychle stlačenej vzduch v pumpičce. Při zahřívání se proto napnutá guma paradoxně zkracuje (rychleji vibrující řetězce polymeru zaujímaj větší objem na úkor délky) a po vychladnutí zase natahuje (video uprostřed). Při uvolnění tahu zahřátá guma vychladne a pokud se nechá její teplota před uvolněním vyrovnat s okolím, může posmrštění teplota gumy poklesnout i bod mrazu - materiál gumy tudíž může fungovad jako náplň ledničky nebo tepelnýho čerpadla. Změny teploty lze snadno pozorovat pod termokamerou (video vpravo).
Superkondenzátory (ultrakapacitory) maji oproti bateriím výhodu v mnohem vyšší životnosti (daný počtem nabíjecích/vybíjecích cyklů) a možnosti produkovat vysoký proudy. Ale jedna z hlavních nevýhod superkondenzátorů oproti bateriím je, že při jejich vybíjení napětí exponenciálně klesá a elektronický regulátory spotřebujou podstatnou část výkonu pro jeho stabilizaci. Nemluvě o tom, že jakmile napětí klesne pod jeden volt, křemíková elektronika se nechytá, takže je nutný kapacitory řadit do série, s čímž jsou spojený riziko nerovnoměrnýho rozložení napětí a lavinovitýho průrazu všech kondenzátorů v sérii. Napětí na kondenzátoru je při daným náboji nepřímo úměrný jeho kapacitě, což asi poznal každej, kdo vstal nabitej ze židle. Při vstávání musel překonat přitažlivou sílu elektrickýho náboje indukovanýho na židly ale vynaložená práce se přeměnila na vysoký napětí, který se vybilo štiplavou jiskrou. Na podobný myšlence je založenej návrh superkondenzátoru s konstantním napětím, kterej je při vybíjení vytahovanej z elektrolytu, čímž klesá jeho kapacita. Celý je to velmi jednoduchý - svitek kondenzátoru z elektrolytu vytahuje servomotórek pomocí šroubu, jehož otáčení je řízený počítačem podle aktuálního napětí na kondenzátoru.
Nebudu zastírat, že se mi pricip tohodle vynálezu jeví trochu podezřelej. Kondenzátor přece nelze zbavit elektrolytu prostým vytažením svitku z roztoku - ten bude smáčet elektrody dál jak povrchovým napětím, tak elektrostatickejma silama. I kdyby hladina mezi elektrodama poklesla, většina plochy elektrod by stejně zvostala zvlhčená a přístupná náboji - místo výstupního napětí by akorád stoupnul vnitřní odpor kondenzátoru. A na vytažení elektrod z elektrolytu by měla být zapotřebí stejná energie, jako se uvolní vybitím kondenzátoru - což činí celej systém z energetickýho hlediska pochybnej. Nicméně autoři z Floridský university tvrdí, že celej servomechanismus reguluje napětí 35-wattovýho superkondenzátoru v rozsahu tří desetin voltů s 98% účinností.
Astronomové s překvapením zjistili, že už před 10,5 miliardama let ve vesmíru existovaly pěkně vyvinutý galaxie (BX442) se spirálními rameny. Obvykle takový galaxie potřebujou několik miliard let na svý vytvoření, takže teorie Big Bangu, podle které se galaxie začaly tvořit nejdřív před 13 miliardama let vzniká zase další problém. Už dříve bylo ve vzdálenejch oblastech vesmíru pozorovaná řada překvapivě dospělejch galaxií tvořenejch hvězdama s vysokým obsahem těžkých prvků (tzv. metalicitou - viz 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, ....). To samozřejmě pro teorii Big Bangu představuje potíž, protože podle této teorie byly ve vesmíru na začátku přítomny jen lehké prvky a těžký prvky potřebujou normálně několik miliard let a tzv. stelárních cyklů pro svý vytvoření (těžké prvky vznikaj při kolapsu a explozi supernov). Astrofyzici se snaží tento rozpor řešit např. předpokladem, že v ranných stadiích byl vesmír hustý a hvězdnej vývoj v něm probíhal mnohem rychleji. Což ovšem odporuje jak pozorováním (vzdálené galaxie jsou velmi izolované a nic nenaznačuje, že vznikly v mimořádně hustý oblasti hmoty), tak teorii Big Bangu, podle který se vesmír nejprve nafoukl inflací a tak v něm lehký prvky (vodík, helium) vznikly ve velmi rozptýleným stavu (už tento samotný fakt činí syntézu těžších prvků prakticky nemožnou, protože vznik hvězd je velmi citlivej na koncentraci mezihvězdnýho plynu a pokud tato klesne pod určitou mez, tvorba hvězd se prakticky zastavuje). A model Big Bangu se potýká jak s přebytkem těžkých prvků (jako je tellur) a naopak s nedostatkem lithia, pozorovaným ve vzdáleným vesmíru. Nedávno astrofyzici vyrukovali s předpokladem, že lithium by se mohlo tvořit i při akreci hmoty do černých děr, což činí paradox chybějícího lithia ještě zřetelnější - pokud se totiž lithium může tvořit tak snadno, proč je ho ve vesmíru tak málo?
Éterová teorie s ohledem na Occamovu břitvu předpokládá model ustáleného náhodného vesmíru bez začátku a konce. Galaxie se v takovém modelu vypařujou na fotony (solitony světla, čili příčných vln vakua) a neutrina (solitony podélných vln vakua, čili gravitačních vln) - a zase z těchto lehkých částic kondenzujou o kus dál jako gigantický fluktuace hustýho plynu - éteru. Přitom galaxie kondenzujou přednostně na spojnicích dalších galaxíí v jejich gravitačním stínu, takže obvykle tvoří řetízky navlečený na vláknech temný hmoty. Protože vznik života evidentně vyžaduje velkou a dospělou galaxii, tvorba galaxií převažuje ve vzdálenějších oblastech vesmíru (kvasary se nalézaj ve vzdálenosti 3 - 6 mld svět. let). Ale mimo rámec této rozměrové škály by pozorovatelný vesmír měl být v podstatě homogenní a vzdálené galaxie by se neměly zásadně lišit od naší galaxie - jen vypadají trochu větší a rozmazaně jako vzdálená světla v mlze (v teorii Big Bangu by naopak vzdálený galaxie měly vypadat menší, protože časoprostor v tomto modelu expanduje). Takže pozorování vyvinutých galaxií s příčkami a těžkými prvky by ve vzdálených oblastech mělo být spíš pravidlem než výjimkou a s dokonalejšími pozorovacími technikami by mělo být čim dál častější.
Fyzici Georgia Institute of Technology (GIT) při studiu laserovýho nanášení vrstev nečekaně pozorovali při ochlazení nanočástic niobu, vanadu a dalších kovů pod teplotu 20 K (teplotu supravodivého přechodu) polarizaci a vznik elektrického náboje na povrchu částic. Částice o počtu cca 200 atomů byly ve vakuu vypařovaný laserem a po ochlazení začaly být vnějším elektrickým polem cca 15 kV vychylovaný. Ačkoliv pro tento jev ještě není oficiální vysvětlení, dobře odpovídá mojí představě o supravodivosti, podle který vzniká stlačením elektronů mezi atomy. To je možné jen tehdy, když atomy obsahujou současně dva druhy orbitalů - jedny s volnými elektrony, druhý naopak schopný se poutat na dálku a stlačit tak elektrony mezi sebou. Alkalické kovy jako např. sodík orbitaly schopný přitažlivejch sil neobsahujou, proto sou měkký a i když obsahuje fůru pohyblivejch elektronů, k supravodivosti u nich nedochází ani při teplotě blízký absolutní nule nebo za vysokejch tlaků.
Přechodný kovy s f- a d- orbitaly, jako např. chrom nebo niob naproti tomu leží mimo spojnice atomů a svoje atomy poutají do pevný klece, která je díky tomu tvrdá a křehká jako keramika nebo sklo. Při ochlazení se tyto vazby smršťujou a stlačujou mezi sebou elektrony tak, že se jejich odpudivý síly překrejvaj a navzájem vyrušej, v důsledku čehož se uplatněj kvantový fluktuace vakua a elektrony se můžou volně chaoticky pohybovat jako v atomy v supratekutinách. Stlačení elektronů však může být doprovázený jejich dislokací mezi atomy, což je důsledkem vzniku polarizace a elektrického náboje podobně jako při stlačení piezoelektrickejch materiálů. Stejnej mechanismus se uplatňuje i při tzv. vysokoteplotních supravodičích, vyšší teplota supravodivého přechodu odpovídá tomu, že se na stlačení podílí i vazby sousedních atomů, takže stupeň komprese jde zvyšovat prakticky neomezeně. Nedávno byl pozorován supravodivej přechod (byť velmi nevýraznej) nad pokojovou teplotou 28°C. Protože však s objevem přišel soukromej výzkumník Joe Eck, kterej představuje pro univerzitní výzkum nepříjemnou konkurenci, byl jeho objev ignorován a nikdo neprojevil zájem o komerční využití jeho materiálů. Opakuje se tu situace se studenou fúzí, kdy se ignorujou fundamentální objevy jen proto, že nejsou posvěcený oficiální fyzikou, jelikož by mohly ohrozit teplý místa jedinců v dalším výzkumu.
Umělecká představa povrchu Pluta, jak ho možná za tři roky spatří sonda New Horizons a fiktivní scéna na povrchu Pluta. Vlevo srpek Charonu, vpravo Slunce. Sonda by kolem Pluta měla proletět 14. července 2015. Dálkové snímkování pořídí globální mapu Pluta a Charona s rozlišením 40 km/pixel. Kolem trpasličí planety by měla proletět v minimální vzdálenosti 10 000 km, kolem Charonu ve vzdálenosti 27 000 km rychlostí přibližně 14 km/s. Během největšího přiblížení by přístroje měly pořídit snímky s rozlišením až 25 m/pixel, čtyřbarevnou celkovou mapu viditelné strany s rozlišením 1,6 km, celkovou infračervenou spektrální mapu s rozlišením 7 km/pixel a 0,6 km/pixel pro vybrané oblasti. Expedice pak má pokračovat až do roku 2020. Během této doby se bude pohybovat oblastí Kuiperova pásu, kde se počítá s průzkumem dalších planetek.
Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let. Přestože oběžná dráha Pluta při pohledu shora zdánlivě protíná dráhu Neptunu, ve skutečnosti se však vyskytuje vysoko nad ní. Je to jeden z důvodů, proč Pluto přestal být oficiálně řazený mezi normální planety. Pluto rotuje opačným směrem, než je u těles sluneční soustavy obvyklé (tzv. retrográdní rotace) jednou za 153,3 hodin. Povrch Pluta z 98 % sestává z dusíkového ledu se stopama methanu, oxidu uhelnatého a uhlovodíků, který dávaj Plutu načervenalý odstín.Atmosférický obal je přibližně 60 km silný a povrchová teplota Pluta činí 43 Kelvinů (tj. −230°C), takže má jen nepatrnou hustotu. Čím více se Pluto vzdaluje od Slunce, tím více se plyny z atmosféry ukládají zmrzlé na povrchu, když se Pluto naopak Slunci přibližuje, teplota pevného povrchu mírně stoupá, a zmrzlý materiál znovu sublimuje do atmosféry. Sublimace dusíku obnažuje povrch, což je příčinou sezónních změn. Satelity obíhají Pluto v neobvyklé blízkosti, v porovnání s jinými systémy. Všechny známý satelity Pluto obíhají ve vzdálenostech do 3 % této zóny poloměru tzv. Hillovy sféry (stabilní zóna gravitačního vlivu tělesa) - což nasvědčuje tomu, že jde spíše o pozůstatek vesmírný kolize, než zachycení asteroidů zvenku.
Tzv. dilatantní kapaliny se projevujou náhlým zhoustnutím při zamíchání nebo nárazu. Patří mezi ně chytrá plastelína nebo disperze kukuřičnýho škrobu ve vodě. Tadle studie se snaží nárazama hliníkovejch válečků do škrobový kaše pod rengenem prokázat, že za nárůstem viskozity nemůže vzájemný tření škrobovejch zrn, ale jejich vzájemný vzpříčení. Podle mě je to stejnak půl na půl: právě anomálně vysokej koeficient tření mezi zrnama škrobu je důvodem, proč se snadno vůči sobě vzpříčí. Příčinou chování škrobu je jednak oválnej tvar jejich zrn (což by odpovídalo nový teorii), ale taky vysokej obsah hydroxylovech skupin na jejich povrchu. Ty k sobě jednak poutaji clustery vody, který maj vysokou vnitřní viskozitu, jednak vzájemně reagujou vodíkovými můstky, čili se částečně slepujou. Zrnka v teflonových apod. disperzích se vzájemně neslepujou a jeví tudíž malej sklon k dilatantnímu chování.
Dilatantní efekty v éterový teorii představujou projev svinutejch dimenzí v kompaktních částicovejch systémech, ve kterejch částice interagujou na dálku, protože se překrývaj jejich vzájemný interakce. Projevuje se nárustem viskozity bosonovejch kondenzátů (Meissnerův jev) nebo zkřehnutím supernov při explozích. Taky lidská společnost vykazuje dilatantní chování při přijímání novejch myšlenek, vůči nimž se lidi tzv. šprajcnou. Přitom se uplatňujou právě těsný sociální interakce mezi lidma vyvolaná sociálním nebo ekonomickým tlakem (diktatura, chudoba) - bohatá volnomyšlenkářská společnost je zřetelně otevřenější vůči přijímání novejch myšlenek, jako je éterová teorie nebo studená fúze. Paradoxně právě proto že nám dochází ropa společnost chudne a stává se odmítavějším vůči její náhradě studenou fúzí, což může vést k jejímu ekonomickému krachu. Charakteristický pro silně korelovaný systémy je, že vůči povrchovejm silám naopak vykazujou supratekutost ("slizkost") a tendenci k nekritickýmu přijímání konformních myšlenek a přeceňování významu inkrementálních objevů.
Stromoví hadi jako např. tahle bojga hnědá (Boiga irregularis) dokážou překonávat výškový rozdíly představující až 90% délky jejich těla, protože dokážou balancovat na špičce ocasu ve svislý poloze. Překonávání vodorovnejch překážek jim činí zřetelně větší potíže (překonaj vzdálenosti jen 65% dýlky těla) proto že se had díky poloze těžiště snáze překotí.
Bojga hnědá se přirozeně vyskytuje v severní a východní Austrálii, východní Indonésii, na Nové Guinei a Šalomounových ostrovech. Jako agresívní invazní druh se zachytila na ostrově Guamu, kde zdecimovala deset z třinácti ptačích druhů. Na denním pořádku jsou uštknutí lidí či výpadky proudu hady, kteří vyšplhali na stožáry nebo vnikli do transformátorů.
Vznik blesku probíhá v několika fázích. Nejprve z mraku zhruba padesátimetrovými přískoky vyrazí tzv. stupňovitý vedoucí výboj, tzv. lídr. Po každém přískoku se na chvíli zastaví, rozvětví se a hledá si cestu nejmenšího odporu. Když se dostatečně přiblíží k zemi, začne nahoru přitahovat náboj opačné polarity. Ten vystupuje po pevných předmětech vzhůru a z nejbližších (a tedy často také nejvyšších) částí povrchu vyrazí vstříc lídru několik výbojů označovaných jako trsové výboje (streamers). Jakmile se některý z nich s lídrem spojí, dojde k uzavření vodivého kanálu a cesta pro blesk je připravena. Následuje hlavní zpětný výboj (return stroke), který směřuje opačným směrem, tedy vzhůru. Než se potenciály vyrovnají, může těchto výbojů proběhnout až několik desítek, což se projeví blikáním blesku a jeho relativně dlouhým trváním (řádově vteřiny).
Kosmonauti ze stanice ISS nedávno vyfotili záhadovitý červený výboje, tzv. šotky (sprites) vznikající vzácně ve středních vrstvách atmosféry (15 - 95 km nad zemí). Existenci záblesků na rozsáhlými bouřkovými oblastmi předpověděl už v roce 1920 skotský fyzik C. T. R. Wilson a poprvé byly náhodně zaznamenány v roce 1988 při testování aurorální kamery v minnesotské prérii. V ideálním případě mají podobu sloupu, mrkve s natí (carrot sprite) nebo ve spojení s vláknitými útvary připomínaj medúzy (jellyfish sprite, viz YT video).Červenou barvu sprajtů způsobuje atomární kyslík (630nm) a vodík (656nm) a doba trvání bývá 1/50-1/100 s. Tzv. elfové mají tvar prstence se středem nad bleskovým kanálem mrak-země a objevujou se po dobu několika mikrosekund v úzkém rozmezí výšek 85 – 95 km, takže je lze pouhým okem těžko pozorovat. Kromě toho se ve výšce cca 15 km občas objevujou modrý výtrysky směřující vzhůru, za jejichž barvu zodpovídá molekulární dusík (423 a 427 nm). Ty nebývaj svázaný s výbojem mrak - země, ale bývají často spojeny s intenzivními bouřkami, tornády a kroupami - jde vlastně o gigantický korónový výboje, zatímco elfové a sprajty souvisí s rezonančními vlnami náboje v ionosféře.
Sprajty pravděpodobně souvisí s mohutnými výboji CG+ (Cloud to Ground positive) odehrávajícími se mezi vrcholem silných bouří a zemí. Ten vzniká vysoko v kovadlině bouřkového mraku a k zemi si nese kladný náboj. K takovému výboji, který překoná desetikilometrovou izolační vrstvu vzduchu, musí být nashromážděná energie mnohem větší, než v případě CG– blesků ze základny kolem třista metrů nad zemí. CG+ výboj uvolňuje napětí kolem 1 miliardy voltů a proud 300 tisíc ampér, trvá desetkrát déle a teplota uvnitř kanálu je třikrát větší, než u CG– (cca 80.000 °C). Tento druh blesku je velmi nebezpečný pro svou nepředvídatelnost, protože kovadlina, ve které vzniká se rozprostírá do širokého okolí bouřkového mraku a díky tomu může CG+ udeřit až 20 kilometrů před samotnou bouřkou, kdy oběť ani netuší, že jí hrozí nějaké nebezpečí.
U bouřek dochází v závěrečný fázi jejich života k propadání kladného náboje dolů a vytvoření sekundárního centra kladnýho náboje, většinou na zadním konci kumulonimbu. Z této oblasti pak může rovněž udeřit CG+ blesk. Kromě toho existujou různý druhy vnitrooblačných CC výbojů známých jako NBP nebo CID které mají rychlý průběh a jsou bipolární. Jejich existence zatím nebyla uspokojivě nevysvětlena ale zřejmě stojí za gamma záblesky, jež produkují některé silné bouře (tzv. TGF – Terrestrial Gamma Ray Flashes s energií 3 keV až 20 MeV). Mapa výše znázorňuje rozložení počtu blesků (rok/km²) v roce 2011.
Srovnání duhy ve viditelným a infračerveným světle (filtr Hoya R72 IR). V infra je primární oblouk posunutej vně a sekundární (ve kterým je pořadí barev obrácený) dovnitř oblouku duhy. Vegetace tepelný paprsky odráží, proto je v infra světlejší než obloha - která naopak dlouhovlnný světlo méně rozptyluje, takže na infrafotografii obvykle vypadá tmavší než ve viditelným světle. Vpravo je zajímavě zdvojená duha - pravděpodobnej výklad je v tom, že duha v popředí je tvořená ledem (kroupama) či spíše jiným tvarem resp. velikostí kapek, který bývaj při větším průměru zploštěný při pádu třením o vzduch. Větší kapky vznikaj při prudkým dešti, čemuž by nasvědčovaly šedý pruhy srážek (obrázek má zvýrazněnej kontrast). Podle této teorie by mělo zploštěním kapek dojít ke snížení primárního oblouku duhy, přičemž průměr sekundární duhy zůstat zachován, což - jak je na fodce viděd - bylo skutečně pozorováno. Světlo sekundárního oblouku se v kapkách po obvodu odráží dvakrát, což vliv zploštění kapek z větší míry kompenzuje.
Plasty deformací při lisování získávaj dvojlom (vykazujou tzv. fotoelasticitu), což je patrný pouhým okem při jejich pozorování v cirkulárně polarizovaném světle LCD monitoru (obr. vpravo) nebo denní oblohy (obr. vlevo). Protože světlo se částečně polarizuje i samotným odrazem, jsou pestrý barvy vidět i v odlescích krabiček od cédéček pozorovaných pod nízkým úhlem. Barvy vznikaj fázovým posunem světla s rozdílnou rovinou polarizace. Tzv. polarizační filtry jeden z obou paprsku vzniklých dvojlomem pohlcují (dichroismus). V přírodě se vyskytuje dichroitický minerál apatit nebo turmalín, uměle se používá síran chininojodný (herapatit). Tzv. polaroid patentovanej v roce 1929 je tvořenej množstvím mikroskopických krystalů herapatitu, který sou uspořádaný protahováním filmu v elektrickým poli tak, aby jejich osy zustaly vzájemně rovnoběžný.
Dichroický oxidový vrstvy na skle se využívaj i v bižutérii, měněj barvu podle směru osvětlení podobně jako některý druhy barvenýho hedvábí, který taky vykazuje dvojlom. Na obrázku vpravo jsou polarizační barvy tenký vrstvy křemennýho skla na safírový podložce, vzniklý rotačním nanášením a vypálením filmu za vysokejch teplot. V důsledku rozdílný teplotní roztažnosti došlo k popraskání křemennýho filmu a vzniku silnýho mechanickýho pnutí ve frakturách, což se opět projevilo dvojlomem a vznikem interferenčních barev v polarizovaným světle. Dvojlom křemennýho skla vykazujícího definovaný pnutí se používá pro výrobu tzv. zpožďovacích (kompenzačních) filtrů (retardation nebo lambda plates) pro zvýraznění dvojlomu optickýho preparátu např. v polarizační mikroskopii.
Jak funguje dichroický filtr si můžete vyzkoušet na dvojlomné látce dostupný z běžného života, jako je např. celofán nebo lepicí páska, při jejichž výrobě dochází k silnýmu protahování plastu. Když budeme izolepu prosvěcovat kolmo ve světle LCD displeje, při použití jednoho pásku dostaneme při pohledu přes polarizační filtr obraz, jak ukazuje následující obrázek. Zajímavější situace nastane, nalepíme-li na sebe několik vrstev izolepy. V místech, kde je jen jedna vrstva pásky, bude barva stejná jako předtím. V poli, kde je dvojitá vrstva pásky (vznikne dvojnásobný dráhový rozdíl pro interferenci), se bude zesilovat soubor jiných vlnových délek a tomu odpovídající jiná barva. Jestliže izolepy překřížíme (nalepíme kolmo na sebe), pak překřížíme i optické osy jednotlivých vrstev, takže ve druhé vrstvě vznikne mezi paprsky dráhový rozdíl sice stejně velký jako v první, ale opačného znaménka. Ve výsledku se tyto rozdíly vykompenzují a interference zmizí a jestliže polarizační filtry zkřížíme, přemění se všechny barvy na doplňkové. Následující obrázky ukazují danou situaci po pootočení polarizačního filtru.
Polarizace světla nastává i při jeho rozptylu. Při průchodu zkaleným prostředím se světlo na malých částečkách ohýbá i rozptyluje. Tím se stává cesta světelného paprsku viditelná a rozptýlené světlo je částečně polarizované. Protože i sítnice oka ptáků vykazuje silnej dvojlom, ptáci můžou vidět polarizaci denního světla oblohy podobně, jako kamera s nasazenym polarizačním filtrem, což jim může usnadňovat orientaci za snížený viditelnosti (slunce v mlze). U lidskýho oka je dvojlom sítnicovejch buněk jen nepatrnej a projevuje se jako tzv. Heidingerův snop.
Počet měsíců Pluta nedávno dosáhl počtu pět. Novej měsíček dostal provizorně jméno P5, má nepravidelnej tvar a jeho průměr je odhadován jen asi na 25 km. Předpokládá se, že stejně jako ostatní vzdálenější měsíce Pluta byl zachycenej dodatečně, zatímco nejbližší měsíc Cháron vznikl nárazem do Pluta podobně jako Měsíc po srážce se Zemí. Na obrázku vpravo je srovnání pozorování Chárona pozemními dalekohledy a Hubble space telescope - je vidět, že pro pozorování měsíců vzdálenejch planet je šestadvaced let starej Hubble stále ještě nenahraditelnej bez ohledu na vylepšování pozemskejch teleskopů adaptivní a interometrickou optikou.
Microsoft Mathematics 4.0 v levé části zobrazuje kalkulačku, pomocí které lze zadávat matematické příklady a hodnoty. Aplikace zvládá standardní operace vědecké kalkulačky, tedy algebraické výpočty, trigonometrii, integrální počet, derivace a řadu dalších matematických disciplín. Aplikace dokáže rozpoznávat ručně zadané výrazy a pak s nimi pracovat. Praktický je také popis postupu řešení, který aplikace zobrazuje u vypočtených příkladů. Možnosti vykreslování grafů zahrnují vše od rovnic a nerovnic až po funkce a množiny, a to jak ve 2D tak 3D zobrazení. S výslednými grafy můžete libovolně pohybovat a v případě 3D i otáčet. Odkaz pro stažení 32 a 64-bitové verze aplikace.
Volitelnou součástí aplikace je add-in pro zobrazování rovnic a grafů ve Wordu a OneNote. S pomocí doplňku můžete rovnice vypočítat, řešit a do Wordu můžete dokonce vložit i 2D/3D graf. Doplněk Mathematics po instalaci objevíte v liště Office, stačí tedy pouze vytvořit matematický zápis a klepnout na Compute nebo Graph. Díky interaktivním výpočtům získá Word nebo OneNote funkčnost Excelu nebo některých pokročilejších matematických programů.
Vlnová teorie éteru používá vodní hladinu jako model časoprostoru pro modelování jevů jak na krátký (kvantová mechanika), tak na velký rozměrový škále (relativita). Na velký rozměrový škále lze zanedbat proudění vody na šíření vln, který pak ignorujou referenční rámec prostředí podobně jako vlny světla ve vakuu. Na krátký rozměrový škále se naopak vliv prostředí uvažuje vždy. Každá vlna deformuje vodní hladinu tak, že tím zpomaluje další vlny, procházející přes zvlněnou vodní hladinu, který se tím pádem současně chová jako hustší místo časoprostoru, čili jako částice. Každá hmotná částice navíc kolem sebe vytváří stojatou vlnu vakua podobně jako kachna plovoucí po hladině rybníka, což je analogie deBroglieho vlny kvantový mechaniky. Toto rozvlnění může interferovat s okolím částice a chovat se jako vlnovod pro její další pohyb. Na hladině vody byl tento efekt poprvé studovanej dvojicí francouzských fyziků Couderem a Fortem před pěti lety s kapkama silikonovýho oleje, který má nižší povrchový napětí a na hladině tvoří kapky, který jsou od ní oddělený tenkou vzduchovou vrstvičkou tak, že tvoří jakousi inverzní bublinu (včetně duhovejch barev na rozhraní obou fází). Na vibrující vodní hladině kapky oleje dokážou poskakovat celé hodiny, přitom kolem sebe tvořeji stojatý vlny, který vzájemně interferujou a tvoří jakousi krystalickou mřížku, která poskakující kapky udržuje v pravidelnejch rozestupech, podobně jako atomy či elektrony v bosonovejch kondenzátech nebo kvantovaný víry v supratekutinách.
Na vodní hladině kapky poskakujou proti směru klesající amplitudy povrchovejch vln. Pokud se jim do cesty postaví překážka, povrchový vlny s ní interferujou a ovlivňujou pak další šíření kapek. Přitom se projevuje analogie kvantovýho tunelování a známýho dvouštěrbinovýho experimentu kvantový mechaniky a částice si přednostně vybíraj cestu, která vznikla interferencí povrchovejch vln mezi oběma štěrbinama. Ještě zajímavější chování vznikne, pokud se přitom celá vodní hladina nechá rotovat. Poskakují kapka pak obíhá kolem vibrujícího středu rotace jako elektron kolem jádra atomu a její odstupy od středu rotace jsou přitom zřetelně kvantovaný, může tedy sloužit jako mechanická analogie atomovejch orbitalů. Přestože tydle pokusy sou z mýho hlediska fundamentální pro pochopení kvantový mechaniky a pozorovatelný reality vůbec, mají malou publicitu v médiích a nikdo je zatím nereplikoval - zjevně příliš smrději éterovým modelem vesmíru.
V poslední publikovaný sadě experimentů Couder nechal na rotující a vibrující vodni hladině poskakovat vedle sebe dvě kapky, čímž vytvořil model atomu se dvěma elektronama. O nich je známo, že se v magnetickém poli vzájemně rozštěpí jejich kvantový hladiny - už koncem předminulého století holandský fyzik Pieter Zeeman pozoroval, že žlutá spektrální čára sodíku v plameni svíčky se přiblížením magnetu rozpadne na dvě. K podobnýmu jevu dojde i na vodní hladině v důsledku Coriolisovy síly vzniklé rotací a kapky se od sebe vzdalujou/přibližujou, pokud vodní hladina rotuje ve směru/v proti směru hodinovejch ručiček, simulujou tak Zeemanův jev, kterej se např. využívá pro měření magnetickýho pole na povrchu Slunce na dálku. Nabízí se např. modelování kvantovýho provázání, Aharamov-Bohmova experimentu a mnoha dalších.
Může dokonale průrazná střela probíd dokonale odolnej pancíř? Povrch ocelový kupole bunkru opevnění u St. Malo z II. světový války po vylodění spojenců v Normandii. Pokaď ste viděli Saving private Ryan, asi si pamatujete, že z těchle bunkrů německý obránci zle zatápěli námořnímu výsadku Spojenců, který zde během jedinýho dne přišli o 12.600 mužů,kromě 20.000 francouzskejch civilistů, který Němci využívali jako živej štít.
O urputnosti bojů svědčí ještě dnes viditelný kráterový pole u pevnosti Pointe du Hoc nad pláží s krycím jménem Omaha v operačním pásmu 1. americké armády.
Gyrotron je koherentní zdroj mikrovlnnýho záření v rozsahu 20 - 250 GHz patřící mezi cyklotronový resonanční masery s volnými elektrony. Byl vynalezen v SSSR koncem 50. let a jeho fyzikální princip je založenej na tom, že frekvence cyklotronu klesá úměrně s relativistickou hmotností elektronů, je to vlastně elektromagnetická obdoba vzniku Čerenkovova záření. Pokud je svazek elektronů je přiveden do magnetickýho pole rychlostí blízkou rychlosti světla a interaguje zde s EM vlnou jejíž frekvence je shodná s rezonanční relativistickou frekvencí, elektrony mají přebytek energie (paprsek je magnetickým polem adiabaticky stlačenej) a vykazujou tzv. nestabilitu záporné hmoty. To vede k zbrždění paprsku tak, že elektrony opisujou kruhy o tzv. Larmorově poloměru a vyzařujou brzdný mikrovlnný záření kolmo na dráhu svýho pohybu. To putuje soustavou půlvlnovejch rezonátorů, jejichž vlnová délka se postupně zvyšuje tou měrou, jaxe elektrony zpomalujou. Protože frekvence gyrotronu odpovídá frekvenci plazmy v tokamaku, využívaj se při studiu termonukleární fůze k dodatečnýmu přihřívání plasmy a taky v některých průmyslových aplikacích, kde je vyžadovanej koherentní nerozptylující zdroj tepla. Mikrovlny maj totiž sklon se soustřeďovat u hran zahřívanejch objektů a infračervený záření zase působí jen na povrchu, záření z gyrotronu má 10 - 100x vyšší frekvenci než v mikrovlnce a eliminuje tak nevýhodný vlastnosti obou.
Na obr. nahoře je schematický znázornění gyrotronu pro fúzní aplikace. Prstencovej svazek elektronů urychlenejch napětím asi 90 kV je vedenej přes silný magnetická pole supravodivejch elektromagnetů do kónický rezonanční dutiny o průměru 0.5 - 10 mm kde se elektrony začnou zpomalovat a vyzařovat brzdný záření. Zpomalený elektrony jsou nakonec vyhnutý magnetickým polem a zachycený v chlazený anodě. Rezonanční mikrovlnný vlnění je sestavou zrcadel odkloněný z rezonátoru a přes diamantový okýnko vyvedený ven z vakua. V poslední době se gyrotron stal populární díky tzv. Active Denial System, protože koherentní mikrovlnnej svazek o výkonu asi 200 kW a frekvenci cca 90 GHz se ukázal jako efektivní pro rozhánění demonstrací - proniká totiž vrstvama textilu až na kůži, ale neproniká hluboko do podkožní vrstvy, jen tam kam zasahujou citlivý nervy. Neni ovšem zdaleka tak neškodnej, jaxe občas v tisku prezentuje: testovaným figurantům byly před pokusy odebrány kovový přezky a knoflíky, který se v mikrovlným paprsku rychle rozžhaví a přímej zásah oka může vyvolat koagulaci rohovky a oslepnutí.
Japonský anesteziologové z Toho University pod vedením Yoshitaka Fujii vytvořili novej rekord - za posledních deset led publikovali přes 212 článků, z toho jen tři byly prokazatelně nezfalšovaný, 172 z nich naopak byly zjevnej podvod.. V cca 2.000 vědeckejch článků staženejch za posledních čtyřicet let anesteziologický články představujou plnejch třináct procent. Biologický a lékařský disciplíny a Asiati vůbec maj vůbec větší sklon k miskonduktu: častějc buďto padělaj výsledky nebo zanedbávaj statistický postupy, tak opisujou od ostatních bez udání zdroje (což tak nějak koneckonců odpovídá kolektivistickýmu duchu východní filozofie). Podle nedávné studie byly nutné výsledky víc než 90% lékařskejch studií nutný revidovat a procento odvolanejch článků rok od roku stoupá, současně se zkracuje doba od publikace, za kterou je článek stažen - finanční krize zjevně nutí vědátory předstírat svou činnost a výsledky čim dál průhledněji.
Na většině kosmologickejch simulací vypadá vesmír jako houba s galaxiema sedícíma podél jejích vláken a v jejích průsečících. Ale protože temná hmota je velmi řídká a soustředěná kolem galaxií, s přímým důkazem těchto vláken to již tak slavný není, protože s rostoucí vzdáleností od galaxie její hustota rychle klesá a přestává se projevovad gravitačním čočkováním. Nicméně nedávno se u dvojice blízkejch galatickejch clusterů Abell 222 a Abell 223 podařilo prokázat existenci jakési spojky, tvořené temnou hmotou. Před mnoha lety byl Lindem navržen model inflace, protože pozorovatelný vesmír vypadal stejnorodější, než předpovídala teorie Big Bangu. Nyní, když dokonalejší pozorovací metody ukazujou, že vesmír až zas tak moc homogenní neni kosmologové navrhujou různý způsoby, jak nehomogenitu do teorie Big Bangu zase vrátid, jednou z nich jsou kosmické struny. Podle mě vlákna temné hmoty konceptuálně kosmickým strunám odpovídaj, protože jde o vícerozměrný objekty pozorovatelný z třírozměrný perspektivy - vypadaj proto rozmazaně. Když se ale podíváte na časovou animaci té simulace, uvidíte že vesmír byl podle ní ze začátku docela homogenní, jeho vláknitá struktura se naopak vyvinula později. Tyto rozpory jen podporujou moje přesvědčení, že teorie Big Bangu je spíš řetězec předpokladů a předpokladů naroubovanej na pozorování jako teorie epicyklů, než konzistentní teorie - ostatně podobně jako Standardní Model v částicový teorii. Jejich shoda s experimentem je spíš výsledkem mnoha experimentálních konstant, jejichž pečlivý nastavení udržuje celej slepenec modelů pohromadě (Standardní Model částic udržuje asi 26 konstant, Standardní Model kosmologie taky asi kolem dvaceti).
V éterový teorii hrajou vlákna temný hmoty významnou úlohu. Gravitace v tomhle modelu vzniká stíněním nadsvětelnejch gravitačních vln masivními tělesy v souladu s klasickou deDuillier-LeSageho teorií gravitace - jde o nejjednodušší způsob jak vysvětlit, že gravitační síla v třírozměrným prostoru klesá se čtvercem vzdálenosti. Temná hmota, či alespoň jejich nejlehčí "studená složka" vzniká podobně, ale opačně: stíněním těchto gravitačních vln všemi sousedními hmotnými tělesy ve vesmíru. V místech, kde hmotná tělesa tvoří přímku nebo jsou těsně u sebe by měly být efekty temné hmoty nejvýraznější a tím lze také tento model testovat. Např. při zákrytu hmotnejch těles by se mezi nima měl hned vytvořid gravitační stín s přebytkem gravitačních vln (mikrovlnného pozadí vesmíru), ze kterejch se hned tvoří jejich solitony: axiony a neutrina. Ty jsou samy o sobě také hmotné a natahujou k sobě další neutrina z okolí. Takovej zákryt je tedy potenciální místo vzniku nového gravastaru ("dark energy star"), čili hustého objektu vzniklého z temné hmoty, která vzápětí gravitačně zkolabuje a vytvoří tzv. kvasar: zárodek nové galaxie. Zákryt hmotnejch těles při slunečním zatmění nebo konkunkcích planet se projevuje gravitačními anomáliemi (jako je Allaisův jev), poruchama lidský psychiky za úplňku a staří astrologové jim přičítali vznik válek a všelijakejch živelnejch katastrof: od sucha po zemětřesení. Éterovej model tudíž představuje fyzikální základ, kterými by bylo možné tyto jevy jednoduše vysvětlit a měření intenzity mikrovlnného šumu vesmíru při slunečním zatmění nebo úplňku může tuto teorii snadno otestovat.
V současný astrofyzice se sváději boje o celkový pojetí temný hmoty: starší evropská škola ji považuje za jakýsi druh pole, který lze popsad rozšířením teorie relativity - zatimco druhá, americká škola spíš fandí částicovejm modelům, často vycházející ze supersymetrickejch modelů a razí představu, že je tvořej těžký slabě interagující částice. V éterový teorii jsou jak vyšší derivační členy teorie relativity, tak částice považovaný za projevy extradimenzí, který dávaj gravitačnímu poli "povrchový napětí" a umožňuje ho modelovat jako nenewtonovskou kapalinu (vlákna slizu) i tehdy, když je tvořený jen fluktuacema časoprostoru. Gravitace způsobuje, že tyto útvary jsou nestabilní a kondenzujou podobně, jako kapky na vláknech slizu. S rostoucí hustotou energie se z gravitačních vln tvoří solitony podobně jako z elektromagnetickejch vln fotony a z fluktuací časoprostoru začnou kondenzovat axiony, neutrina, popř. i těžší částice (pozitrony). Takže éterová teorie vlastně podporuje oba přístupy současně, protože soubor částic v ní představuje vícerozměrnej systém a každá částice je současně balíček svinutejch rozměrů časoprostoru. S rostoucí hustotou gravitačních vln se ze studený temný hmoty postupně stává "horká" a čim dál víc projevuje svoje částicový a setrvačný chování např. tvorbou prstenců kolem rotujících galaxií.
Nový panorama z Marsu vzniklo složením 817 fotek z kamery Opportunity během probíhající Marsí zimy (13 MB JPG 23096 x 7981 px). Všimněte si zasviněnejch solárních panelů.
Drážky gramofonový desky a pity (jamky) na CD pod elektronovým mikroskopem (200, 500, 1000 a 20.000x zvětšení). Nestejnosměrný šířka drážek stereofonních desek obsahuje separátní záznam pro pravej i levej audiokanál.. Výroba vinylový desky.
V bosonovým kondenzátu je typicky několik desítek milionů atomů, ale současný experimentální techniky umožňujou zachytit a pozorovat bozonový kondenzáty obsahující jen několik tisícovek atomů. To je často nutnost, protože bosonový kondenzáty se z většiny atomů připravují špatně a při chlazení atomů na potřebnou nízkou teplotu adiabatickým odpařováním z magnetický pasti většina z nich ulítne, než se zbytek dostatečně ochladí a zkondenzuje. Nedávno se pod mikroskopem se speciální plochou Fresnelovou čočkou podařilo pozorovat stín jednotlivých atomů ytterbia. Ve srovnání s velikostí atomu je stín obrovskej, ale jeho velikost je jen o málo větší než vlnová délka světla a tak má kuželovitej tvar a vykazuje interverenční obrazce. Na obrázku vlevo je stín z boku, vpravo je jeho vzhled v rovině atomu a těsně pod ní. Kontrast obrázků je uměle zvýrazněnej ve fotošopu, protože jeden atom nemůže nikdy absorbovat víc než několik procent dopadajícího světla kvůli nízký hodnotě strukturní konstanty.
Higgsův boson o hmotnosti 125 GeV by taky byl o něco lehčí, než Standardní Model očekává pro experimentálně zjištěnou hmotnost top-kvarku (modrý kroužek na grafu vlevo), ale stále ještě spadá mimo oblast předpovídanou supersymetrickým rozšířením Standardního Modelu (tzv. MSSM - zelený pruh na grafu vlevo). Podle mě se na chování Higgsova bosonu podepisuje to, že Standardní Model je neúplný a nezahrnuje čtvrtou generaci částic. Ta je však velmi nestabilní a rozpadá se přednostně na fotony gamma záření. Je jasný, že příznivci superstrunové teorie jako L. Motl se budou snažit prosazovat supersymetrický výklad, aby z jejich "superteorie" zůstalo alespoň něco (SUSY však byla jako první aplikovaná na QED, nikoliv na teorii strun). Protože však už existuje řada náznaků čtvrté generace částic a žádná z předpovědí SUSY ani strunový teorie se zatím v LHC nepotvrdila, považuju tohle vysvětlení za mnohem pravděpodobnější.
Podle mladý australský badatelky Moniky Gagliano na sebe rostliny kukuřice "mluví" - cvakaj kořínkama - a pokud rostou ve vodě, stahujou je do míst, odkud se ozývá tón stejné frekvence 220 Hz. Doufám, že to neni jen nějakej efekt vysychání půdy, protože si nedovedu představid, čim by kukuřice měla cvakat.
Lichtenbergovy obrazce popálenin po zásahu bleskem. Velmi hezké - divim se, že se to u tatérů nedělá na zakázku. Lichtenbergovy obrazce lze popsat pomocí modelu difúzí řízené agregace (Diffusion-Limited Aggregation, DLA). Během DLA se systém skládá ze shluků částic a částic vykonávajících náhodnou difůzi, obvykle modelovanou pomocí tzv. náhodné procházky (random-walk). Na počátku shluky obsahují jednotlivé zakládající částice, které podléhá difúzi dokud se nepřipojí ke shluku, nebo dokud se nedostane do do určité vzdálenosti mimo určitý kruh: v tom případě částice mizí. Simulace se opakuje, dokud shluk nedosáhne požadované velikosti. Tato metoda se často využívá při vytváření fraktálů.
ARO: Na mě se nedívaj, já tu rychlost nepočítal - je to explicitně napsaný v tom videu.
Tady je zatim rekordní test tý bariéry: dvacetitunový závaží padalo z výšky 43 metrů stokilometrovou rychlostí, což odpovídá kinetický energii 8.000 kilojoulů. Sem zvědav, jak by to dopadlo, kdyby to závaží spadlo přímo na jeden z těch závěsů - to by asi na YouTube nevyvěsili...
Úbočí Kåfjordu v severním Norsku je pověstné průseky, které v nich klestí mnohatunové balvany sjíždějící po tajícím permafrostu. Bonus: testování zábran proti padajícím kamenům na útesech švýcarského Geobruggu šestnáctitunovým závažím volně padajícím z výšky 32 metrů, což odpovídá energii 5.000 kJ. Pro srovnání - denní příjem energie člověka je přibližně dvojnásobnej a je obsaženej ve 300 g čokolády..
Vědci z NASA spočítali, že napuštění čínský přehrady Tří soutěsek (660 x 1.12 km) odpovídá zvednutí 39 bilionů tun vody o 175 metrů a zpomalí zemskou rotaci o 60 nanosekund. To se sice může zdát někomu málo, ale způsobí to taky posun zemskýho pólu o 2 cm. A to už mi příde docela nezodpovědný - sklon zeměkoule přeci patří každýmu. Výkon jejích 32 turbín 18,200 GW je srovnatelný s výkonem 9 Temelínů nebo 50 Orlíků a bude ještě asi o čtvrtinu zvýšen instalováním dalších. Tím byla překonána i zatím největší hydroelektrárna Itaipú na jihoamerické řece Paraná o výkonu 14 GW. Napuštění nádrže si však vynutilo přestěhování asi 1,3 milionů lidí a z okolí přehradní nádrže budou přesídleny další 4 miliony lidí kvůli rozsáhlým sesuvům půdy, půdní erozi a znečištění.
Mapa zemětřesení za posledních sto let. Největší koncentrace otřesů leží podél subdukčních zón litosférickejch desek (tichomořský pobřeží a oceánské příkopy) a nad výstupními proudy magmatu v zemském plášti. Podle některejch studií se intenzita zemětřesení za posledních 25 let zpětinásobila, jiné statistiky tento trend spíše popírají...
EDEMSKI: Existuje např. káča TippeTop, která se po roztočení dokonce sama od sebe otočí a postaví do tý zdánlivě energeticky nejnevýhodnější polohy. Žasli nad tim už teoretici, jako W. Pauli a N. Bohr, zakladatelé kvantový mechaniky. Příčina je ta, že objekt tím že mu začne klesat těžiště začne opisovat na podložce větší kruhy, ergo jeho rotační moment vzroste a to nízkou pozici těžiště znevýhodňuje.
Na podobným principu funguje tzv. Keltskej kámen (rattleback), čili oblázek lodičkovýho tvaru, kterej rotuje přednostně v jednom směru: keltský druidové ho používali k "věštbám", protože změna směru rotace působila jako projev vyšší síly - samozřejmě, pokaď se s nim "nečarovalo" moc často.
Robota, kterého nelze ochcat ve hře kámen-nůžky-papír zkonstruovali další Japonci. Robot snímá obraz ruky i za pohybu a protože reaguje pouze s milisekundovým zpožděním, nelze ho přelstít.
Displej z padajících kapek obarvených světlem projektoru Japonce Yoichi Ochiai z Tokijské university umožňuje hrád tetris ve 3D. Nedávno se svým týmem vytvořil ještě zajímavější věc: displej tvořenej mýdlovou bublinou, rozvibrovanou ultrazvukem přes vhodnou masku. Amplituda vibrací určuje tloušťku membrány a tím pádem i barvu, kterou blanka odráží světlo. Barvy jsou velmi živý a kupodivu aji docela věrný, pokud se na displej díváte ze správnýho úhlu.
Astronomové pozorovali gravitační čočkování galaktickýho clusteru IDCS J1426.5+350, jehož gravitace láme a zesiluje světlo ještě vzdálenější galaxie. Na tom by zas nebylo nic tak moc divnýho, kdyby samotnej cluster neležel ve vzdálenosti 10 miliard světelnejch let a galaxie za ním je ještě nejméně o tři miliardy světelnejch let dále. Autoři objevu sami otevřeně přiznávaj, že takovej objekt by podle současnejch kosmologickejch modelů neměl existovad. Podle vlnový teorie éteru je vesmír víceméně statickej a pokud vykazuje nějakej trend se vzdáleností, je to důsledek rozptylu světla na fluktuacích vakua, nikolif na vývoji vesmíru jako takovýho. Astronomové už vícekrát pozorovali ve vzdálenejch oblastech anomálně starý galaxie, který by podle teorie Big Bangu neměly mít dostatečnou dobu pro svůj vývoj, takže IMO je jen otáza času, kdy bude současná kosmologie donucená současnej model podstatně zrevidovad (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, ....).
Antigravitační chování pružiny zvané slinky. Vpravo je bonus: štítek, kterej mění barvu při příliš vysoký rychlosti předjíždění v důsledku relativistickýho Dopplerova jevu Vás bude včas varovad před bezohlednými řidiči..
TovBit Shimi je nástupcem pět let starého Rollyho od Sony. Jde o inteligentní přehrávač, který rozpozná iPhono/Android mobil, přehraje jeho playlist a pohybuje se přitom do rytmu. Umí také vybírat skladby podle uživatelem předvedenýho rytmu (YT video). Video systém "Infinity-By-Nine" MediaLab MIT využívá skutečnosti, že periférní vidění přispívá k orientaci a vnímání bohatosti pozorovaný scény, aniž mozek přliš zatěžuje detaily a simuluje panoramatickou projekci promítáním rozmazanejch pixelů po obou stranách plátna (YT video)
Artefakty kamer Google Street view, který se občas projevujou pod sloupy vysokýho napětí. Podobnej efekt (štípanec do zadku) údajně zachytil i Luboš Motl v okamžiku, kdy na kole projížděl pod stožárem vysokého napětí (400 kV).
Mount Rainier (Talol nebo Tahoma) je několikavrcholový aktivní stratovulkán a je nejvyšším vrcholem Kaskádového pohoří v USA. Nachází se asi 87 km jihovýchodně od města Seattle ve státě Washington, které převyšuje o 4000 metrů. Nad Mt. Rainererem se v ranních hodinách často tvoří čočkovité oblaky typu lenticularis, takže si je lidé občas pletou s UFO. Vznikaj orograficky, tj. díky nerovnostem zemského povrchu. Pokud proudící vzduch narazí na kopec, je vytlačován vzhůru a při stoupání se ochlazuje. Po vyvstoupání na určitou výšku a ochlazení pod teplotu rosného bodu dojde ke kondenzaci vodní páry a vzniká oblak. V dopoledních hodinách stoupají čočkovce do výšky a jsou pak odvanuty větrem.
Gallium je kov chemicky podobnej hliníku, liší se od něj však nízkou tvrdostí a teplotou tání, takže taje už teplem ruky. Příčinou je fakt, že protáhlý 2p orbitaly hliníku vyčnívají z atomu a tvořej jakousi prostorovou klec, zatímco u galia jsou v důsledku relativistických efektů elektrony v 3p orbitalech těžší a 3p orbitaly překrytý kulovitými 3s orbitaly podobně jako u sodíku. Roztavený gallium se lepí na sklo, protože se rychle pokrývá tenkou vrstvou oxidu, který brání sbalování kapek. Lepení gallia na sklo lze potlačit ve vakuu, kde se oxid tvořit nemůže, nebo pokrytím skla vrstvou oxidu gallitého. Roztavený gallium tuhne v podobě kosočtverečnejch krystalů, který sou vidět na obr. vlevo a zvětšuje přitom zřetelně objem, takže může roztrhnout nádobu ve který je umístěný (u většiny slitin objem při tuhnutí klesá). Krystaly gallia lze z taveniny izolovat jednoduše tím, že je vylovíme dřív, než celá tavenina ztuhne.
S indiem tvoří gallium při obsahu 14.5 atom.% tzv. eutektickou slitinu, jejíž bod tání 15.3 °C leží pod bodem tání jak gallia (29.7°) tak india (156,6 °C), jak je viděd na fázovým diagramu níže. Eutektikum (z latinského "brzy tající") vzniká v takovém mísícím poměru obou složek, při kterém je teplota tuhnutí směsi nejnižší. Eutektikum proto tvoří tuhou směs dvou látek, jejichž krystaly se vytvářely při tuhnutí společně, takže vzniklá slitina tvoří velmi jemný, vzájemně promíšený krystalky s vysokou pevností. Všimněte si na fázovým diagramu také oblasti, ve které tvoří gallium v indiu tuhé roztoky až do obsahu 2,3 atom.% Ga. Ke tvorbě eutektika dochází už při styku gallia s indiem v pevném stavu a při vzájemném tření dvou tyčinek z obou kovů z jejich rozhraní odkapává eutektická slitina, která se ulépívá na skle a tvoří na něm zrcátko. Slitina gallia s indiem a cínem v poměru 68,5 % Ga, 21,5 % In, 10 % Sn taje už při -19 °C a říká se jí gallinstan podle počátečních písmen zkratek prvků, který ji tvořej. Používá se například jako náhrada jedovatý rtuti v teploměrech, označujou se zeleným štítkem. Určitou nevýhodou je záměrně zamlčovaný fakt, že lékařské teploměry s galistanem skoro nejde "sklepat" ručně bez speciálních odstředivek, čímž se z nich stávaj teploměry na jedno použití. Protože má bod varu přes 1300 °C, plní se s ní taky speciální velmi drahý křemenný teploměry pro vysoký teploty.
Eutektickou slitinu tvoří gallium taky s hliníkem. Roztavený gallium díky tomu rychle vzlíná po krystalovejch zrnech hliníkovýho plechu a mění ho na měkkou papírovitou hmotu, kterou lze zmuchlat a roztrhat v ruce jako kartón. Eutektický slitiny gallia a india mají nízký povrchový napětí a rheopexní chování (při odtrhávání kapky se chovaj tak trochu jako majonéza nebo kečup a tvořej špičku - viz obr. níže). Příčinou je opět tvorba oxidů, která povrch vyztužuje. Jak je vidět na videu vpravo, ve vakuu, kde se oxidy tvořit nemohou se roztavený gallium chová podobně jako rtuť a jeho kapky maj vysoký povrchový napětí. Roční produkce india tvořila 1700 tun v roce 2012, gallia jen necelých 200 tun.
Cvičný potopení australského torpédoborce HMAS Torrens (DE 53) americkým torpédem Mk-48, který obsahuje třistakilogramovou hlavici s náloží ekvivalentní 544 kg TNT. Síla exploze je maximální, když nálož vybuchne přímo pod kýlem torpédované lodi, výsledkem je pak vyzdvižení lodi tlakovou vlnou a rozlomení jejího kýlu. Jak potom loď klesá, dojde k sekundárnímu otřesu napříč celou délkou lodi a rozlomení trupu (YT video). Tento kombinovaný efekt způsobí u menších plavidel jejich roztržení, u větších lodí dojde k jejich vážnému poškození. Cena torpéda je skoro 4 mil. USD, váha půldruhé tuny a je poháněný pístovým motorem s tryskovým vstřikováním směsi dinitrátu propylenglykolu, 2-nitrodifenylaminu a dibutyljantaranu ("Otto fuel") schopným hořet bez přístupu kyslíku. Torpédo je vypouštěný z ponorek a naviguje se po aktivně po drátě, jednak pasivně akusticky vlastním sonarem. V případě, že cíl mine torpédo začne rotovat v kruzích a samo hledá nový cíl. Australská admiralita test sledovala s velkým napětím, protože předchozí pokus o modernizaci ponorkové flotily skončil fiaskem a stál daňové poplatníky v přepočtu miliardu korun.
Podle téhle studie je přesejpání a vzájemný tření částic je zdrojem elektrostatickýho náboje, který způsobuje tvorbu zlomů a lavin při odvalování vrstvy. Napětí vznikající při trhání vrstev je docela snadno měřitelný voltmetrem s velkým vstupním odporem a pohybuje se v řádu stovek voltů. Vznikem napětí v geologických zlomech se vysvětlujou některý jevy, který se projevujou při zemětřesení, např. anomální kondenzace a fotometeory nebo naopak rozpouštění oblaků nad místama, kde zlom vystupuje na povrch. Mohlo by vysvětlit i některý jevy, ke kterejm dochází při přesýpání částic, jako např. "zpívající duny".
Anomální chování plasmový koule, do který zřejmě vniknul vzduch a tak generuje výboje podobný polární záři v termosféře. Zelená barva je v polárních zářích nejčastější a je způsobena spektrální čárou atomárního kyslíku o vlnové délce 557,7 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z druhé na první energetickou hladinu. Lidské oko má maximum své citlivosti na 555 nm, tedy téměř přesně ve zmíněné spektrální čáře. Původní růžový zbarvení neonu je patrný jen těsně u skla baňky, kde elektrony ještě nezískaly dostatečnou rychlost pro ionizaci kyslíku Townsendovým lavinovitým mechanismem. Nicméně doplňková zelená barva s původní růžovou tvoří docela pěknej barevnej kontrast - kterej je ovšem příliš slabej na to, aby byl vidět za denního světla.
Tavení hliníku v indukční peci s bifiliárním vinutím, který potlačuje vlastní indukčnost cívky a usnadňuje tak dosažení vysokejch frekvencí při vysokým proudu. Hliník je diamagnetickej a z magnetickýho pole je vypuzovanej, ergo v kuželovité pícce levituje - jak je vidět na ukázce vpravo. Po roztavení se vzorek přestane pohybovat, protože zaniknou objemový síly působící na vzorek a místo toho víří pouze kapalina pod povrchem. Roztavená kapka hliníku postupně získá tvar pícky, tuhá povrchová vrstva oxidu však brání roztavenýmu hliníku ve volný deformaci Hmotnost vzorku je 2.6 gramu, výkon invertoru 1.6 kWh při frekvenci 204 kHz, povrchová teplota asi 1200 °C. Fialový zbarvení rozžhavenýho kovu je artefakt videokamery, která je citlivá i na infračervený záření a zobrazuje ho růžově až fialově.
Robotický sensor BioTact je tvořenej umělou napodobeninou kůže, ve které se nachází tekutina a senzory schopné detekovat sebemenší vibrace. Ty pak vyhodnocuje SW a podle výsledků může rozeznad jeden ze stovky materiálů.
Reklama se nevyhýbá ani světu vědy.. Tak např. Evropská Unie za peníze pro místní rozvoj nedávno natočila sexistickou reklamu na jakousi pedofilně růžovou websajtu, která měla kombinací vysokejch podpadků a rtěnky lákad nezletilé důvěřivé dífky na vědecké pozice - ale patrně se přesně nestrefila do vkusu vědátorek.. Po příkrém odmítnutí ve veřejném hlasování na YouTube v poměru hlasů 2600:1 byla reklama tiše stažena.
Určitě to každý zná: když vám upadne chleba, vždycky spadne namazanou stranou dolů. A když spadne kočka, vždy dopadne na všechny čtyři. Je tu ale otázka, co se stane, když přiděláte namazaný chleba kočce na záda?
Povrch iPodu je překvapivě kluzkej (video zrychleno 60x). Možná jde o projev mikrovibrací přenášených budovou, možná je příčinou silikonovanej povrch tvrzenýho skla displeje.
Čína má ve vesmíru první kosmonautku, třiatřicetiletou armádní pilodku major Liou Jang (fotogalerie).Vlevo sou sliby, vpravo realita.. Nicméně politbyro si výběr pochvalovalo, ženy prý ve vesmíru více vydrží a méně páchnou. Před startem kosmické lodi Šen-čou 9 dostala její posádka – velitel Ťing Chaj-pcheng (46), navigátor Liou Wang (43) a Liu Yangová (33) přání šťastného letu od posádky na palubě batyskafu "Mořského draka JIAOLONG" z hlubiny 6 055 metrů v okolí Mariánského příkopu. Číně už nestačí tři dosavadní kosmodromy (které byly až doposud z důvodu utajení budovány v těžko dostupných horách), takže má být dokončena výstavba kosmodromu čtvrtého: Wenchang centrum na ostrově Hainan, které je o devět stupňů blíže rovníku než Cape Canaveral. Není náhoda, že se Čína rozhodla poslat na nebeskou misi svou první tajkonautku Liu Yangovou právě 16. června - před 49 lety se na Vostoku 6 (16. června 1963) vznesla do vesmíru Valentina Vladimírovna Těreškovová, aby 48krát obletěla planetu.
Většina organismů spoléhá na kapičky vody, které se zachytí na povrchu nejrůznějších předmětů. Jen málo tvorů získává vodu z mlhy aktivně. Patří k nim potemník s českým jménem sběrač rosný (Onymacris unguicularis) žijící v Saharské poušti. Tento brouk o velikosti asi 2 cm má dlouhé nohy, aby byl co nejvíc vzdálen rozpálenému podkladu pouště. Ve dne zalézá hluboko do písku, aby se chránil před vysokou teplotou na povrchu, ale v ranních hodinách šplhá na hřebeny písečných dun a nastavuje krovky větru vanoucímu od oceánu se zadečkem vysoko zdviženým nad okolní terén. Díky své tmavé barvě vyzařuje mnohem více tepelného záření než okolní písek a jeho teplota tak klesá pod teplotu rosného bodu. Z Atlantického oceánu přináší teplý západní vítr vlhkost, která se sráží na pevnině v noci vychladlé. Kapičky rosy unášené rychlostí kolem 30 kilometrů v hodině měří v průměru kolem dvou setin milimetru a potemník je zachytává na hrbolatých krovkách s hydrofobním povrchem. Hrbolky svým povrchovým nábojem kapičky rosy přitahujou, prohlubně vodu naopak odpuzujou. Tim sou kapičky tlačený k hrbolkům, kde se voda shromažďuje ve stále větší a větší kapce. Když kapička na krovkách naroste do průměru kolem půl centimetru, přemůže gravitace přilnavé síly a voda steče broukovi po zádech rovnou do tlamičky.
Ještě efektivněji zachycují vodu listy trávy Stipagrostris sabulicola rostoucí v poušti Namib v údolích mezi dunami, kde je vláhy méně. Středně velkej trs trávy vysoký asi 20 centimetrů zachytí v poušti za mlhavou noc asi 4 litry vody a písek u paty stébel zvýší díky tomu svou vlhkost asi třikrát. Ale brouk dokáže vodu zachytávat rychleji, protože je při sběru rosy vystavenej útokům predátorů.Technici z MIT financovaný armádou okopírovali strukturu krovek sběrače rosného a vyvinuli materiál vhodný pro získávání vody z mlhy. Mohl by se využívat například pro zavlažování rostlin v suchých oblastech s pravidelným přísunem mlh, např. v Austrálii nebo Jižní Americe. Na obrázku vpravo ukázka textilií odpuzujících vodu i olej z téže laboratoře.
Z teoretickýho hlediska zajímavý je studium lanthanoidů v kvantovejch kondenzátech - chování atomů v řídkým chladným plynu je totiž mnohem složitější, pokud to sou současně paramagnetický částice, takže se nechovají jako bosony, ale fermiony. Např. jejich fermionový kondenzáty v magnetickým poli implodujou v důsledku d-wave interakcí mezi d-orbitaly a splácnou se do podoby jakýsi malý galaxie a z hlediska fyziky představujou novej stav hmoty. Fermionovej kondenzát lze v principu vyrobid stejně, jako bosonovej kombinací magnetický pasti a laserového ochlazování.
Problém laserovýho ochlazování je v případě prvků s mnoha valenčními elektrony, který maj mnohem složitější spektra s velkým počtem čar, ale na žádný z nich neabsorbujou pořádně (rubidium, který se podařilo zkondenzovat jako první má jenom tři elektronový přechody). Poprvé se to povedlo před pěti roky u chromu (52-Cr), kterej je ale jen slabě paramagnetickej (má magnetickej moment má 6 jednotek atomárního magnetickýho momentu, tzv. Bohrových magnetonů). Nedávno se podařilo vytvořit chlazením modrým laserem bosonovej kondenzát z erbia a dysprosia (který má Bohrův magneton 10, což je nejvíc ze všech prvků a dipolární interakce rostou se čtvercem magnetickýho momentu). Nakonec se ukázalo, že paramagnetismus atomy pomáhá udržet v magnetický pasti, takže příprava kondenzátu není tak obtížná. Na obrázku uprostřed je vzhled bosonovýho kondenzátu s rostoucí intenzitou magnetickýho pole (0 - 3 gaussy). K implozi kondenzátu dysprosia dochází už při intenzitě pole 0.5 gaussů, zatímco u chromu až při intenzitě magnetickýho pole 500 gaussů (0,05 Tesla).
Lanthanoidy tvoří skupina čtrnácti velmi podobných kovových prvků periodické tabulky mezi lanthanem a luteciem, u kterých se zaplňuje tzv. f-orbitaly. Všechny tvoří měkké kovy s narůžovělým leskem a běžně se setkáte akorád s cerem, jehož slitina s železem tvoří kamínky do zapalovačů (v rozptýleným stavu se snadno vzněcuje, je tzv. pyroforní). F-orbitaly (z anglickýho názvu fundamental pro odpovídající čáry spekter) sou zajímavý tím, že ve většině z nich se elektrony pohybujou mimo osu nebo dokonce rovinu atomů. Pokud takový orbital obsahuje lichý počet elektronů, atomy sebou při jejich pohybu silně "házejí" jako nevyváženej setrvačník a vykazujou tzv. magnetickej moment. Magnetickej moment se za nízkejch teplot přenáší na sousední atomy prostřednictvím kvantovýho provázání, takže celý skupinky atomů hážou shodně a tvoří tzv. Weissovy ferromagnetický domény. Většina lanthanoidů (zvláště ty z prostředku skupiny) jsou tudíž magnetický a přitahujou magnety. Za vyšších teplot se však vibrace atomů stávaj příliš divoký a neuspořádaný a nad teplotou tzv. Curieova bodu jejich ferromagnetismus vymizí a vychladnutím se zase obnoví zpátky (viz YT video)
Prostřední prvek gadolinium tvoří nejsilnější známý magnety - ale jeho teplota Curieova bodu leží poměrně nízko, kolem 19 °C, takže se používá jen ve vědeckým výzkumu. Sousední samarium je slaběji magnetický, ale jeho Curieova teplota leží nad 270 °C, takže je průmyslově využitelná a samarium tvořilo první generaci tzv. permanentních magnetů používanejch od 70. let min. století. Další prvek neodym sice vydrží jen teploty do 130 °C, ale protože je silnější ferromagnet a levnější než samarium, využívá se dnes pro výrobu permanentních magnetů nejvíce. Na rozdíl od ostatních magnetickejch prvků se paramagnetismus lanthanoidů projevuje i v roztoku, čehož se využívá např. v lékařský magnetický rezonanci, kde se roztoky sloučenin gadolinia používaj jako kontrastní látka pro zviditelňování orgánů (viz video vpravo).
Víry a kondenzační oblaka za lítadly
Tranzit Venuše pozorovanej přes sluneční H-alfa filtr se spektrální šířkou 0.65+/-0.05A zviditelňuje pohyb sluneční plasmy Dopplerovým jevem. Na povrchu Slunce je vodík dostatečně chladný na to, aby mohl existovat ve své atomární formě, což znamená, že můžeme pozorovat emisní a absorpční oblasti spektra patřící vodíku.Výrazná emisní čára je tzv. H-alfa čára, která má vlnovou délku 656,28nm, a leží tedy v červené oblasti spektra. Dalekohled s H-alfa filtrem umožní vidět protuberance na okraji disku, filamenty nad diskem Slunce, spikule, erupce a další dynamické projevy. Základem H-alfa filtru je tzv etalon, což je Fabry-Perotův rezonátor složený ze dvou tenkých destiček z křemenného skla opatřených na jedné straně poloodrazivými vrstvami na čelní ploše a antireflexními vrstvou na straně zadní. Mezi destičkami se interferencí se propouští jen oblast spektra, pro kterou je filtr vyladěn. Destičky jsou uloženy ve speciální objímce, která udržuje jejich přesnou vzdálenost, tlumí nárazy a umožňuje lehké naklápění destiček. Tímto laděním se posouvá střed pásma propustnosti a je tak možné sledovat plazma, která se v magnetickém poli aktivních oblastí rychle vzdaluje nebo přibližuje. Filtry je možné skládat do páru a zúžit tak pásmo propustnosti z 0,7Å na 0,5Å, čímž se zvýší kontrast a množství pozorovatelných detailůu, ale hůře jsou vidět protuberance na okraji slunečního kotouče. Samotný filtrový set se skládá z předního energetického filtru (ERF), který propuští do etalonu jen asi 20% záření v pásmu 600nm - 700nm s etalonem a z blokačního filtru, který interferenčně odřízne vše kromě středu pásma propuštěného etalonem. Předfiltr s etalon se připevňuje před objektiv dalekohledu, blokační filtr se upevní před okulár. Cena setu se pohybuje mezi 50 - 200.000,- Kč.
Na obrázku vlevo dole je pracoviště univerzity v Mainzu pro přípravu a studium velmi pomalejch neutronů, kde vznikaj v pulzním jaderným reaktoru TRIGA (viz video vpravo). Takovej reaktor pracuje v těsně nadkritickým režimu tak, aby se jeho palivový články při zahřátí roztáhly a jaderný štěpení se tím samo zastavilo. V okamžiku vystřelení brzdících tyčí z reaktoru má takovej reaktor po dobu několika milisekund výkon několika Temelínů. Neutrony opouštěj reaktor příbližně rychlostí kolem 30 km/sec a postupně se zpomalej v nádržích s kapalným vodíkem na rychlost řádově kilometry/sec, což je rychlost letící kulky. Pulzní režim je nutnej proto, že při zpomalování neutronů se jich hodně rozptýlí a výtěžek studenejch neutronů je v důsledku toho velmi malej. Kapalnej vodík se používá proto, že jeho atomy sou lehký a srážky s neutrony díky tomu neelastický (podobně jako se letící kulka zabrzdí v pytli s pískem, ale od pytle s valouny se spíš odrazí). Když se neutrony zpomalej na dostatečně nízkou rychlost, začínaj se podobat částicím plynu, protože díky jejich nízký kinetický energii i stěny běžnejch nádob pro ně začne představovat jistou energetickou bariéru a začnou se od nich odrážet jako kvantová vlna pod nízkým úhlem - takový studený neutrony lze tudíž vést kovovejma trubkama jako letící částice písku. Mezi materiály nejlépe odrážející neutrony patří lehký atomy, jako je beryllium, oxid berylnatý či skelnej uhlík - ale kupodivu také některý izotopy niklu (především 58N, kterýho je v kovovým niklu asi 68%), což by mohlo mít úzkej vztah ke studený fúzi (především Widom-Larsenově teorii, která počítá s účastí pomalejch neutronů).
S pomalejma neutronama se dá studovad fundamentální fyzika, protože sou bez elektrickýho náboje a tudíž nejsou ovlivňovaný jiným polem než gravitačním, takže na nich jde např. pozorovat kvantování pohybu neutronů při jejich pádu v gravitačním poli. Dále se na proudu pomalejch neutronů dá přesně změřid rychlost jejich rozpadu (poločas 886 sekund) a přesně určit jejich dipólovej moment, což je klíč k pochopení vnitřní struktury neutronu (zdá se, že uvnitř neutronu je oblast s kladným nábojem, která je vyvažovaná zápornou a na povrchu neutronu zase kladnou). Dál umožnujou studovat vlastní interakce neutronů, který by se měly na krátkejch vzdálenostech slepovat slabejma silama podobnejma Casimirový síle a tvořit tzv. dineutrony a popř. tetraneutron. Rozptyl studenejch neutronů na krystalický mřížce je velmi šetrnej prostředek pro zjištění struktury např. elektronů v supravodičích. Pokud se spinově orientovanejm neutronům postavil do cesty elektromagnet (viz schéma vpravo), bylo pozorováno, že neutrony v něm asi o 1,5% mizí rychleji, než by odpovídalo rychlosti jejich rozpadu. Existují teorie, že neutrony podléhaj kvantovejm oscilacím podobně jako další neutrální částice (fotony a neutrina ve vakuu či mezony v atomovým jádře) a mění se přitom přes hypotetický sterilní neutrony na zrcadlový neutrony s převrácenejma souřadnicema času a prostoru. Poslední experimenty naznačujou, že tyto oscilace sou překvapivě rychlý s periodou asi 2 vteřiny.
Konec fousu odříznutýho žiledkou (vlevo) a vibračním strojkem (vpravo). Závěr si jistě uděláte sami - bez rozbrušovačky a letlampy nelze dokonalého vousu nikdy dosáhnout... Zajímavý je, že použitou žiledku lze "nabrousit" i s použitím riflí jako brousku (když holiči ještě používali břitvy, obtahovali je pravidelně na napnutým plátěným a posléze koženým řemenu). Břit se tím pochopitelně neztenčí, ale narovnaj se otřepy, který se na břitu vytvořily jeho používáním a který jsou hlavní příčinou ztupení žiletky, podobně jako se rovná ostří nože ocílkou.
Takový malý kanónek a flašku rozstřelil jakoby nic (YT video)
Zdá se, že fyzici konečně vzdali hledání po tzv. těžkejch WIMPS, čili supersymetrickejch částicích, který předpovídaly některý verze strunovejch teorií a který by měly tvořit temnou hmotu. WIMPS byly jedny z mála částic, který moderní fyzika předpověděla ad-hoc, bez jakechkoliv vazeb na existující experimenty. Ovšem hledání supersymetrie na LHC skončilo spektakulárním neúspěchem a stejně tak selhaly všechny pokusy dokázat existenci WIMPS při radioaktivních rozpadech na podzemních detektorech (DAMA/LIBRA, CRESST, EDELWEISS, CDMS, PICASSO, XENON a další). Současná fyzika tak utopila obrovský množství peněz v honu za neexistujícím přeludem podobně jako při hledání gravitačních vln a dalších artefaktů. V nejjednodušším tzv. Minimálně Supersymetrickým Standardním Modelu (MSSM) má nejlehčí neutralino hmotnost přes 50 GeV a takové částice již byly experimenty spolehlivě vyloučeny. Ostatně ani Higgsův boson se neukazuje tím, čím měl podle Standardního modelu být, protože se projevuje symetrickým rozpadem na fotony místo na těžší částice. Ovšem fyzici se nevzdávají, protože by přišli o teplý místa u svejch detektrorů a tak se nyní pozornost soustřeďuje na hledání tzv. lehkejch WIMPs, k jejichž detekci stačí rozptyl elektronů (např. detektor DAMIC). Současná částicová fyzika je přerostlej pozůstatek zbrojení a kosmickýho závodění z let studené války a tudíž je dnes zaměřená na zajišťování pracovních míst místo na efektivitu a na skutečnej pokrok (viz její současnej přístup k výzkumu studený fúze) a tak fyzici neúnavně vymejšlej nový a nový částice, aby je pak mohli hledat. Např. pro temnou hmotu už byly navržený koncepty jako různý skalární pole, kvintesence (mimo jiné hit university v Opavě), zrcadlová hmota, axiony, inflatony,těžké fotony a tlusté struny, sterilní neutrina, chameleónské částice, temná kapalina a temné baryony, fotina, neutralina, gravitina a další WIMPSy, SIMPs, MACHOs, RAMBOs, DAEMONs a mikroskopický černý díry. Jsem zvědavej, kdy fyzici zjistí, že "lehký WIMPs" jsou ve skutečnosti obyčejný neutrina a kolik takovej objev bude lidstvo stát. V éterový teorii jsou neutrony vlnový balíky gravitačních vln (podélnejch vln vakua) a a tvoří tak supersymetrickej protějšek fotonů, který tvořej vlnový balíky příčnejch vln vakua. Neutrina tudíž tvoří tzv. fotina supersymetrický teorie.
Na této stránce je SW projekt, který ve videu zesiluje slabý barevný změny nebo pohyby (YT video). Aplikace pro snímání tepu kamerou mobilu existujou ostatně už dnes a implementace téhle metody v MatLabu zabere několik řádek kódu.
Sice to sem moc nepatří, ale takhle vypadaj záda plavce po 50 mílích (36 hodinách plavání v kuse přes Michiganský jezero)
Budoucí marsovskej vozík a pojízdná laboratoř Curiosity už má většinu svý cesty za sebou. Na Marsu by měl přistát v první polovině srpna (12.8.2012 je nejpravděpodobnější termid), dáli pámbu...
Ouško jehly s navlečenou nití v elektronovým mikroskopu a ruční nápis na břitu žiledky rytce Grahama Shorta (400x zvětšeno). Na nápisu pracoval po nocích kdy ho nerušily vibrace pouliční dopravy a v dobrým rozmaru dokázal napsat tři písmena denně. Jeho vytvoření údajně zabralo 150 pokusů, jednotlivý písmena byly napsaný mezi údery srdce (proto ten fonendoskop) a na výšku má 0,1 mm. Tvorba miniatur vyžaduje kromě dokonalýho soustředění taky dobrou fyzickou kondici. Short (64) denně uplave 10 km a je schopen zpomalit srdce na 30 úderů/min. Popsaná žiledka je k dostání je za 47,500 liber.
ARO: Perlátor má navíc trysky a dýzy kterejma přicucává vzduch - buď na horním obvodu, nebo kolem spodního okraje.
V téhle studii se automaticky kolorovaly černobílý obrázky na základě svých vzorů nalezených na internetu podle klíčových slov a tvaru objektu. To je samozřejmě pokrok oproti programům, kterým je nutno barvu napovědět a může to výrazně urychlit např. kolorování černobílých filmů nebo záznamů z bezpečnostních kamer apod.
Společnost DRAM Innovations pořešila odkapání benzínu z čerpacích pistolí napájením koncovky ukončený sídkem. Patentovaná úprava má snížit ztráty benzínu a zvýšit bezpečnost a hygienu jeho přečerpávání.
Krájení melounu, tykve a dřeva vodním paprskem čerpadla Simpson PowerShot 4000 atm s výkonem13.2 litru/minutu. Používání ochranného oděvu je v takových případech nutností (video z testování).
Terahertzové záření se v elektromagnetickém spektru nachází mezi mikrovlnným a infračerveným zářením. Jeho frekvence se pohybuje na vlnové délce menší než 1 mm a větší než 100 µm (mikrometrů). Terazertzové vlny mohou proniknout oblečením, papírem, dřevem, zdivem, umělou hmotou i keramikou. Na rozdíl od rentgenových paprsků terahertzové záření neionizuje; jeho energie je příliš nízká, než aby poškozovala tkáně. Při výzkumu vědci zjistili, že šum vysokorychlostní diody – Schottkyho diody lze využít i při terahertzových frekvencích v polovodičových strukturách CMOS (Complementary Metal-Oxide Semiconductor), podobně jako jsou konstruovaný detekční čipy webkamer a levnějších fotoaparátů. Zařízení by šlo integrovat do běžnejch mobilů a našlo by uplatnění v lékařství při odhalování nádorů, diagnostice nemocí či monitorování toxicity ovzduší, vyhledávání drátů či trubek ve stěnách, odhalování padělků nebo k nahlédnutí do obálek či balíčků.
Schottkyho dioda využívá usměrňujících účinků styku polovodiče a kovu. Ačkoliv německej fyzikW. Schottky byl první, kdo diodu popsal, hrotové diody na tomto principu se v radiotechnice používaly už dávno předtím v radiotechnice. Tzv. "krystalky" usměrňovaly radiové vlny pomocí kovového hrotu, přitisknutého na povrch přírodního polovodiče (galenitu, pyritu). Schottkyho dioda se chová jako silně dopovaný PN přechod s majoritními nosiči náboje, tvořenými elektrony. Díky tomu je v ní oblast polovidičového přechodu velmi úzká a vedení proudu se v Schottkyho diodě účastní pouze elektrony, který se přes polovodičový přechod transportují velmi rychlým balistickým mechanismem. Schottkyho dioda má nízký spínací, ale i průrazný závěrný napětí, kvůli čemuž se s ní musí zacházet opatrně. Musí se do obvodů pájet uzemněná se zkratovanými přívody a nesmí se přitom používat běžná transformátorová páječka, jejíž smyčka by do přívodů diody naindukovala nepřijatelně vysoký napětí. Při difúzi se na okrajích hradlové vrstvy neakumulují minoritní nositelé, proto je doba mezi vznikem a zánikem hradlové vrstvy značně menší. Z tohoto důvodu Schottkyho diody mohou být přepnuty z vodivého do nevodivého stavu za dobu menší než 1 ns a lze je využít při usměrňování vysokejch GHz frekvencí. Avšak v okrajových oblastech ochuzené vrstvy dochází ke vzniku elektrických polí velké intenzity, což vede k nárůstu proudu, snížení průrazného napětí a generování tepelného šumu v THz oblasti. Tato vlastnost je v běžný technický praxi samozřejmě na závadu, ale pro generování terahertzovýho záření ji lze vhodně využít. Proto se Schottkyho dioda v THz detektorech tvoří v podobě úzkýho meandru, aby byl vliv okrajovejch oblastí co největší (viz obr. výše - podobně je konstruována Esakiho šumová a lavinová dioda).
Saturnův měsíček Helene patří mezi nejmenší měsíce, který sonda Cassini vyfotografovala ze vzdálenosti asi 30.000 km v letech 2010 - 2011. Byl objevenej v roce 1980 a má silně nepravidelnej tvar o středním průměru zhruba 32 km. Na povrchu jsou patrný sesuvy regolitu (jemnýho prachu z mikrometeoritů), kterej místama tvoří vrstvy až 150 metrů tlustý. Patří mezi jeden ze čtyř až šesti měsíců, který Saturn obíhaj v Lagrangeových bodech s periodou několika dní (tzv. trojané). Gravitační vliv Jupitera je natolik silnej, že synchronizaci Saturnovejch trojanů rozbíjí a proto je jejich dráha silně nestabilní. Simulace vpravo byla pořízená pomocí GravitySimulator SW:
Řada tmavejch přírodních barviv (melanin, anthokyany) ve skutečnosti infračervený světlo propouštěji nebo odrážej, takže svýho nositele zbytečně neohřívaj a nevysušujou absorbcí slunečního světla, resp. neochlazujou sáláním. Černej hlemejžď a plody líčidla amerického (Phytolacca americana) focený s IR filtrem (vpravo ve viditelným světle)
Švábi maj jak známo chlupatý nohy - ale to je na nich právě to sexy. Za chloubky na nohou se můžou zachytit hran a za běhu se za ně překlopit a tim zmized predátorovi z dosahu - a to bleskovou rychlostí. Podobnej fyzikální mechanismus neni omezenej jen na říši hmyzu: využívaj ho i některý ještěrky s trnitými ostny na nohách (např. gekon východní Hylopetes platyurus). Vědci na tomto principu sestrojili šestinohýho robota.
Profesor Andrew Hicks z Drexelovy university se zabývá transformační optikou a nedávno podal patent na vylepšený zpětný automobilový zrcádko, který zajišťuje asi 2,5x větší úhel zornýho pole (45°) než obyčejný placatý zrcádko, aniž deformuje obraz. Na trhu jsou vypouklý zpětný zrcádka, který zobrazujou i tzv. mrdvej úhel, současně však zorný pole deformujou tak, že objekty mimo střed zornýho pole za vozidlem vypadaj dál, než ve skutečnosti sou, což v minulosti vedlo k řadě autonehod. Z tohoto důvodu sou vypouklý zpětný zrcádka v USA zakázaný. Hicksovo zrcádko tento problém neřeší, pouze zmenšuje i zbývající část zornýho pole tak, že objekty za vozidle vypadaj vzdálený všechny. Hicks přesto doufá, že na výrobu zrcádka dostane povolení alespoň v Evropě.
V roce 1854 James Clerk Maxwell studoval ještě jako absolvent Trinity College v Cambridge optický vlastnosti kulovejch čoček s proměnlivým indexem lomu a přitom nalezl takovej profil indexu lomu, při kterým se vlny vycházející z jednoho bodu vždy lámaly do bodu na protilehlý straně čočky (obecný řešení těchto čoček odvodil až Luneberg v roce 1944 a proto se jim taky říká Lunebergovy čočky). Podle pověsti Maxwellovi to řešení připomínalo optiku oka uzenáče, kterýho měl ten den xnídani a proto ho nazval rybím okem. Nedávno byla zkonstruovaná hydrodynamická analogie této gradientní čočky, tzv. Maxwellovo akvárium. Jeho konstrukce je kupodivu velice jednoduchá a je založená na tom, že vlny na hladině vody se šířej různou rychlostí v závislosti na hloubce: čím je hloubka vyšší, tím je i rychlejší šíření vln. Na tom je založený tříštění vln v pobřežním příboji a taky celá řada dalších refrakčních jevů, který se podílej na formování obrysu pobřeží. Lunebergovy čočky se využívaj pro lámání a odrážení radarových vln v satelitní technice, pro kterou se vyráběj slepováním kulovejch vrstev polystyrénu s proměnlivou hustotou. Protože se jima všechny vlny odrážej v původním směru zpátky, sloužej taky jako klamavý cíle (retroreflektory) pro vojenský radary.
Svazky nervovejch vláken v mozkovým kmenu získaný pomocí Connectom MRI scanneru tvořeji překvapivě pravoúhle poskládanou strukturu podobnou tkanině. Vědci si zatim nejsou jistý, zda je tahle organizace je výsledkem evoluční snahy o co prostorově nejefektivnější geometrický uspořádání nervovejch svazků (podobně se křižujou dráty v rozvodnách a počítačovejch sálech) - nebo zda má ještě nějakou další, hlubší funkci (např. elektromagnetickou indukci nebo kvantový provázání signálů v nervovejch vláknech mezi jednotlivejma vrstvama).
Akustická kamera Norsonic Nor848 je složená z matice 384 vysoce směrovejch mikrofonů a umí zaznamenat zvuky na vzdálenost až 800 metrů v několika spektrálních pásmech 500 - 3.000 Hz. Vzniknou tak hlukový mapy, kterýma pomocí videosystému a spektrogramu kamera zviditelní zdroje hluku v barevné škále (YT video). Např. na videu vpravo je pěkně viděd, jaxe za lopatkama větrný turbíny tvořej víry v nadzemní vrstvě vzduchu, kde je rychlost větru nejvyšší.
Asi nejdetailnější snímek přechodu Venuše přes Slunce z 5.6.2012 poskytlo SDO a japonský satelit Hinode (vpravo), lom světla atmosférou je na něm jasně zřetelnej. Vlevo je snímek z amerického Kansas City. Ani transit Venuše není zcela prostej záhad a neočekávanejch jevů. Jednim z nich je efekt černý kapky (též známému jako Bailyho kapka), kterej se projevuje v okamžiku, kdy se povrchy obou těles promítaj do jednoho bodu.
Efekt černý kapky byl dlouho mylně připisován husté atmosféře Venuše, a dokonce byl i považován za první důkaz její existence. Později astronomové dospěli k názoru, že se jedná jen o optický klam. Efekt černé kapky se objevil i během některých pozorování přechodu Merkuru v letech 1999 a 2003 pomocí přístrojů umístěných mimo zemskou atmosféru, a to přesto, že Merkur sám také prakticky žádnou atmosféru nemá. Pozorovatelé přechodu Venuše z 8. června 2004 většinou zaznamenali, že efekt černé kapky byl mnohem méně výrazný, než jak ho popisovaly zprávy z minulých staletí, a někteří z nich ho dokonce nepozorovali vůbec. Tento rozpor je většinou připisován na vrub dnešní dokonalejší pozorovací technice. Ale pozorování tranzitu v roce 2004 naopak odhalilo na refrakci atmosféry záhadnej prstenec, jakoby v tom místě byla atmosféra Venuše tlustší. Poloha jevu může odpovídat pólu Venuše, kde neustále cirkuluje obrovký dvojitý vír. Celá atmosféra Venuše rotuje jednou za čtyři pozemské dny, zatímco den na Venuši trvá 243 pozemskejch dní.
Galaktickým písmem můžete napsat test na stránce mygalaxies.co.uk a nechat jej transformovat stisknutím tlačítka "Galaxify!".Vytvoří se obrázek ve formátu .png, který je složen z minifotografií galaxií ve tvaru příslušných písmen. Písmo vytvořili pracovníci projektu Galaxy Zoo, kteří do své "zoologické zahrady" přidávají postupně v rámci projektu Sloan Digital Sky Survey statisíce fotografií galaxií
Quadkoptéra navlečená do kočičí předkožky (YouTube video) děsí krávy i srnky...
V okolí Země se údajně potlouká nejmíň 300 km velkej černej, zeleně svítící asteroid, objevenej poprvé na Google sky na souřadnicích 5h 11m 33.74s -12 50' 30.09" (YouTube video). Google Sky search od tý doby pro jistotu nefunguje..
Hvězdicovitej tvar bezpečnostního přelivu arménský přehrady Kechut u Jermuku brání vzniku víru, kterej by zpomaloval odtok a mohl by způsobit erozi jeho stěn. Další přelivy.
Projekt bionickýho netopýra BaTBoT poháněnýho umělými svaly z paměťový slitiny Flexinol (která se při zahřátí vratně deformuje) je částečně financovanej armádou. Naštěstí robot ještě nelítá, zde si ale můžete prohlédnout videa živejch netopýrů, který byly použitý k simulacím a návrhu konstrukce (1, 2)
Chromatická iluze - tónová stupnice se rozseparuje do levého a pravého ucha (ukázka - praváci obvykle slyší vysokou tóninu v pravém uchu)
Iluze stupnice - akordy střídavé výšky se rozpadnou na dvě stupnice, vnímané každým uchem zvlášť (ukázka)
Sheppardova iluze vzniká skládáním harmonickejch tónů posunutejch o oktávu, čímž vzniká iluze stále stoupající melodie (ukázka). Optickou analogií této zvukové iluze sou Penroseho nekonečný schody. Sheppardova iluze se občas taky kompozičně využívá, dtto např. známej elektrohouse dub Joela Zimmermana ("Deadmau5") na motiv Purcellova Pohřbu královny Anny. Kontinuální ukázka věčně "stoupajícího" a "klesajícího" zvuku. Opačná iluze je ukázka "padajících zvonků" jejichž zvuk zdánlivě klesá, ačkoliv tón jednotlivých zvonků stoupá.
Tritónová iluze je blízká Sheppardově iluzi. Pro tóny ležící uprostřed chromatický stupnice je obtížný rozeznat, zda je melodie klesající nebo stoupající, což vede k percepčnímu paradoxu, kdy jedna a tatáž melodie zní různejm lidem různě (ukázka) a lze ji obtížně zazpívad. Ve středověku, kdy byla hudba považovaná a používaná za oslavu Boha to vedlo k rozhození chrámovejch sborů a takový strašidelný a animální disonance byly považovány za dílo ďáblovo a jako takový zakázaný církevní klatbou (Diabolus in Musica). Z toho důvodu se tritóny (zvětšená kvarta nebo snížená kvinta) symbolicky používaly v kytarovejch riffech kytaristů (Hendrixova Purple Haze) a heavy-metalovejch kapel jako Inna gada od Iron Butterfly anebo My God od Jethro Tull a hororovejch filmech. Ve skutečnosti řada západních skladeb je plná tritónů, např. Beethovenovo Fidelo, Wagnerova Gotterdammerung a muzikál West Side Story Leonarda Bernsteina používá tritóny pro sexuální zdůraznění heroickýho refrénu "Ma-ri-a, Ma-ri-a, Ma-ri-a". Tritóny jsou běžný v tzv. art-rocku a progresivním rocku, jazzu a gospelu..
Fantómová melodie vzniká rozpadem akordu na jednotlivé krátké noty hrané rychle za sebou (tzv. arpeggio, čti "arpédžo"). Lidský mozek si z těchto not náhodně vzorkuje melodickou linku, která však ve zpomalené ukázce chybí. Ukázka pochází z církevní skladby "Šum jara" norského skladatele Christiana Sindinga.
Fantómová řeč se objevuje v zvukovejch ukázkách bohatejch na fonémy, čili zvuky ze kterejch se skládaj slabiky (ukázka).
Iluze zrychlujícího se tempa je založená na přeskupování a vypouštění rytmickejch detailů (ukázka)
V dobách Aristotela se obecně věřilo, že těžký tělesa padaj rychlejc, než lehký, protože byl při jejich pádu zohledňován odpor vzduchu. Ale Galileo poukázal na logickou nekonzistenci tohoto předpokladu. Pokud spojíme lehký a těžký těleso drátem, mělo byl lehčí těleso padat pomaleji a zpomalovat to těžký a jako celek by tedy taková soustava měla padat pomaleji. Ale protože na spojený tělesa můžeme nahlížet taky jako na jedno ještě těžší těleso, měla by taková soustava v Aristotelově podání naopak padat rychleji. Tento logickej paradox lze odstranit jedině předpokladem, že se rychlost pádu těles při jejich spojování do větších a těžších celků nemění. Ve skutečnosti ale Aristotel mohl míd tak trochu pravdu i ve vakuu, pokud se veme v úvahu vliv slapovejch sil. Vextrémním případě velmi hustejch těles jako sou černý díry dochází při pádu objektů k jejich tzv. špagetizaci (jde skutečně o technickej termid) a tělesa se protahujou slapovejma silama, protože gravitace působí na vzdálenější místa slabějc, než na ty co sou blíž zdroji gravitace. Takový tělesa se protahujou a na jejich deformace je spotřebovávána energie, v důsledku čehož větši tělesa ztrácej potenciální energii rychleji, než malý, protože u nich jsou slapový jevy méně výrazný. Tento jev ve svým důsledku narušuje princip ekvivalence na kterým je založená teorie relativity, páč tato teorie předpokládá, že setrvačný zrychlení těles je vždy ekvivalentní jejich hmotnosti. Nutno ovšem dodat, že toto narušení se projevuje teprve při malý vzdálenosti gravitujících těles v závěrečný fázi jejich vzájemnýho pádu, kdy může bejt špagetizace tak rychlá, že tělesa vypařuje na akreční záření.
Naopak ve velký vzdálenosti od zdroje gravitace se uplatňuje stínící efekt kvantovejch fluktuací vyplňujících vakuum na vlnový délce mikrovlnnýho pozadí vesmíru a nižší. Tahle konečná velikost kvantovejch fluktuací vede k silnějšímu gravitačnímu stínění malejch těles než velkejch a v důsledku toho na malý a lehký tělesa působí o něco silnější gravitace než na velký, jde tedy o opačnej efekt. Jev se projevuje např. v případě sond Pioneer, který sou dostatečně malý ve srovnání s ostatníma tělesama sluneční soustavy. Na Kulhánkovo vysvětlení tepelným vyzařováním sond nevěřím, protože má jednak jinou časovou křivku, než tepelný záření plutoniovýho zdroje na sondě, druhak podobný anomálie se projevujou i u ostatních lehkejch těles. Jak špagetizace, tak stínění kvantovejch fluktuací jsou jevy, který narušujou relativitu na okrajích její oblasti platnosti. Např. teorie relativity předpokládá pouze zakřivení časoprostoru, takže objekt padající do černý díry by se měl naopak roztáhnout a posléze černou díru obalit, aniž by však došlo k jeho deformaci, protože časoprostor by se deformoval stejně jako jeho atomy. Je to důsledek toho, že kvantitativní předpovědi formálních teorií jsou založený na intrinsický perspektivě, zatímco jejich postuláty na perspektivě extrinsický. Podle éterový teorie je tak každá formální teorie nutně zatížená logickými chybami, jinak by vůbec nemohla vést k ke kvalitativním předpovědím. Každá teorie se totiž skládá z postulátů, který by bylo možný vzájemně substituovat a nahradit jediným, kdyby byly zcela konzistentní a teorie by se změnila na tautologii.
Jak vypadá CT scanner zbavenej krytu? Jeho základem je výkonná rentgenka a polovodičovej velkoplošnej senzor, kterej pomocí počítače integruje signál, čímž se získá trojrozměrnej řez objektu (viz animace vpravo). Většinou se tak studujou orgány zvýrazněný kontrastní látkou s obsahem těžkejch atomů (sloučeniny jodu, apod.) Vyšetření CT patří mezi nejnáročnější neinvazívní vyšetření ať už z hlediska ceny, radiační zátěže (až 50 mSvt během jediného vyšetření, což je dávka 100 běžnejch rentgenů), nebo toxickejch účinků kontrastní ládky pro játra a ledviny (soli ioxitalamové nebo trijodisoftalové kyseliny). Moderní CT třetí generace, jako je to vykuchaný na obrázku mají paprsek rozprostřenej do vějíře a umožňujou spirálovitý snímkování, při kterým se stůl s pacient posouvá ve směru osy rotace, zatímco konstrukce rotuje kolem něj (tzv. "helical CT").
Stín hory Mount Hood a Mount Rainier v Oregonu v atmosféře... V závislosti na poloze slunce a mraků je stín do špičky (stín nad vrstvou oblak) nebo se kónicky rozšiřuje (stín promítaný pod oblaka).
Vibrující voda na reproduktorech MP3-přehrávače ve stavu beztíže tvoří stojatý vlny a emituje kapky podobně jako zahřátý atomy elektrony (YT video).
Starý problém z MythBusters: Zachrání vás obalení bublinovou fólií při skoku z budovy? Aneb trocha fyziky a hodně fake.. To už mí přijde realističtější tenhle projekt rušičky sousedů pomocí zpětný vazby. Sice to taky nefunguje, ale aspoň to nikomu neublíží...
Tmavý pivo čili stout (tzv. "řízek") spjatý se jménem Arthura Guinesse vzniklo v roce 1799. Guiness nalitej do poháru působí atraktivně, protože je tmavý barvy s krémovou pěnou. V infračerveným světle je průhlednej, což se dá zkontrolovat proti světlu pomocí funkce NightShot kamkodéru Sony nebo pomocí foťáku v levnejch mobilech, u kterejch infrafiltr chybí. Protože podíl karamelových barvících sladů tvoří až 20 %, pivo je tmavý, sytý a "suchý". Tím se myslí to, že třísloviny z pražených fermentovaných slupek ječmene srážejí bílkoviny ve slinách podobně jako u čaje nebo vína, což přináší pocit suchosti v ústech po napití. Pivní pěna se skládá z bublin, které se oddělují od tekutiny. Guinness je čepován směsí dusík-CO2 v poměru 1:1. Dusík je v tekutině méně rozpustnej a proto jeho pěna je stabilnější, má krémovou konzistenci zjemňující chuť piva a z tekutiny se uvolňuje postupně. V malých bublinách je vyšší tlak a proto přes jejich stěnu oxid uhličitej prochází do větších a pěna postupně hrubne. Bubliny se kvůli tlaku hladiny pohybujou, výsledkem čehož se postupně spojujou na větší a posléze praskaj, což způsobí, že si pěna tzv. "sedne".Zatímco velký bubliny v kofole nebo sodovce unikaji víceméně přímo nahoru, pěnivý ležáky jako Guiness vykazujou známej lavinovitej efekt - malý bublinky sou prouděním uvnitř sklenice unášený proti směru gravitace. Efekt se dá pozorovat i v jinejch pěnovitejch kapalinách (viz videa zde), ale s pivem je experiment asi přece jen nejzábavnější. Podle posledních numerickejch simulací (provedenejch kde jinde než v Irsku) se zdá, že za lavinovitým efektem stojí především kónickej tvar sklenice.
Kvalitní pěnu poznáme např. pomocí sirky, kterou na pěnu položíme a ta by ji měla udržet. Kvalitu pěny může snadno pokazit špinavá sklenice, protože mastnoty maj nízký povrchový napětí a bubliny rozrušujou. Nejjednodušším testem je pohled na sklenici po vypití piva – uvidíme, zda pěna takzvaně kroužkuje, tzn. ulpívá na stěnách po každým napití. Po sklenici, ve který zůstal při mytí zbytek saponátu pěna klouže a pivo nekroužkuje. Ve volným objemu bubliny samovolně nevznikaj, protože v malých zárodcích se silným zakřivením je plyn tak stlačenej, že nestačí překonat povrchový napětí vody. Pěna v pivu vzniká na zárodcích zachycenejch v dutejch vláknech celulózy zbylých z filtrace piva nebo změnou tlaku při čepování. Podle téhle studie jedno vlákno celulózy uvolňuje bublinu každých 1,28 sekundy a čepici pěny tvoří asi sto milionů bublinek. Po rozšíření plechovek pivovar Guiness řešil problém, spojený s tím, že pivo rozlévané z plechovek nepěnilo, protože v plechovce je nad pivem menší objem plynu, než v pípě. Pivovary to řeší přídavkem drobných částic do piva, který tvořej zárodky, nebo přídavkem látek, který snižujou povrchový napětí vody. Dnes je možný koupit ultrazvukový surger, který krátkým pulzem ultrazvuku vytvoří v tekutině kavitaci, která pěnu dostatečně naočkuje, ale nakonec se do plechovek začala přidávat plastová kulička s otvorem, obsahující natlakovanej dusík a oxid uhličitý. Uvolněním tlaku se z koule uvolňujou jemný bublinky, který zbytek dostatečně naočkujou. Dalším řešením je používání kameninových tupláků nebo sklenic, jejichž dno je laserem zdrsněno, místa se záporným zakřivením se chovají jako zárodky pro postupný uvolňování bublin.
Astronomové pomocí satelitní rentgenový observatoře Fermi zpřesnili pozorování jetů gamma záření, který vysílá centrum naší galaxie, čili Mléčné dráhy. Podle mě jde o proud neutrin, který periodicky vyzařuje oblast kolem černý díry ve středu galaxie s periodou asi 12.000 let podle hypotézy, kterou už před třiceti lety zformuloval francouzskej astronom LaViolette. Nasvědčovalo by tomu fakt, že na rentgenovým pozadí de rozeznat ne jeden, ale hned několik jetů. Černá díra ve středu galaxie se tak chová jako proměnná hvězda a neutrinovej pulsar současně. Neutrina se brzdí za vzniku fotonů gamma záření a antihmoty, která se hromadí v centrální oblasti disku. Jako ukázka toho procesu nám můžou složit některý mladší galaxie, např. jety Centarus A, vyobrazená na kompozitním snímku vlevo (hnědě v infračervený oblasti, fialově je gamma záření). Ve viditelným spektru sou rentgenový jety prakticky neviditelný, ačkoliv tvořej cirkulaci hmoty kolem celý galaxie a dávaj jí plochej tvar. Erupce neutrin by mohly způsobovat vlny globálního oteplování, ale zdrojem temný hmoty může být i centrální rovina galaxie, kterou sluneční soustava právě prochází, nebo stín Tmavý trhliny nebo neviditelný těleso z Oortova oblaku. Vyzařování neutrinovejch jetů je IMO daleko častějším jevem, než by se mohlo zdát, např. periodický změny rychlostí rozpadu radioaktivních prvků na některejch sondách nasvědčujou tomu, že směrovej proud neutrin vyzařuje i sluneční jádro.
Ačkoliv Jupiterův měsíc Europa velikej jen asi jako Měsíc, obsahuje 3x vody než Země, protože ji pokrývá tlustej vodní plášť s hloubkou až 200 km. Protože kolem Jupiteru obíhaji další tři velký a 60 malejch měsíců, jsou na něm častý i sluneční zatmění, který lze snadno pozorovad ze Země (YT video 1, 2).
Květiny bez fotošopu Jacka Longa
Záhadnej ledovej kruh na jezeře Bajkal
Podle posledních geomagnetickejch a seismických studií se zdá, že zbytky tunguzskýho meteoritu sou pohřbený asi 10 metrů pod vrstvou sedimentů v jezeře Čeko, asi 8 km severoseverozápadně od epicentra exploze - stačí ho jen vyhrabat. Výbuch při dopadu byl 200x silnější než Hirošima a v sibiřské oblasti Podkamenaja Tunguska sou následky exploze meteoritu patrné i po stovce let. Podle teorie ruského vědce Jurije Lavbina Zemi zachránili v roce 1908 od totální devastace mimozemšťané, kteří zapříčinili výbuch meteoritu ještě před samotným dopadem. S mimozemšťany operuje i řada dalších teorií. IMO je vysvětlení prozaičtější, meteorit tvořil ledovej balvan (ledem obalené jádro kometky), který dopadalo pod nízkým úhlem a rozpadlo se ještě v atmosféře. Protáhlej tvar jezera Čeko a jeho vzdálenost od místa, kde kometka vstoupila do atmosféry této hypotéze odpovídá. Ve srovnání s jezery v okolí má nezvyklý tvar, kterámu dominuje prudkej svah na jednom z konců jezera a hloubka přes 50 metrů.
V poslední době se v médiích opakovaně přetřásá myšlenka (1, 2), že vesmír je tvořenej vnitřkem černý díry. Pozorovatelnej vesmír sdílí geometrii s černou dírou (FLRW metrika se od Schwarzchildovy metriky liší jen parametry) a zohledněním některejch rozšíření teorie relativity (např. Cartan-Einsteinova teorie) ji lze aplikovat i na některý torzní jevy na povrchu černý díry, kdy se chová jako vířící kapalina - např. tok temné hmoty a pozorovanou asymetrii rotace galaxií, z čehož některý fyzici usuzujou, že vesmír tvoří vnitřek rotující červí díry.
Ale tyto nápady ignorujou zásadní fakt, že FLRW metrika, kterou popisuje geometrii vesmíru standardní kosmologickej model je černá díra jakoby obrácená naruby - tzn. singularitu má na povrchu a její entropie s časem (rostoucí vzdáleností od pozorovatele) klesá, nikoliv roste - názorně to ilustruje obrázek níže. Žádnej takovej objekt ve vesmíru nepozorujem - odpovídala by mu tzv. "bílá díra", ale tento pojem je už vyhraženej trochu jinejm objektům (zářivejm nahejm singularitám, jako sou kvasary). Navíc se zdá, že vzhledek k izotropii vesmíru sedíme vždy právě uprostřed vesmíru - což narušuje kosmologickej princip, podle kterýho by naše místo ve vesmíru nemělo bejt nijak významný.
V éterový teorii je vesmír nekonečnej a pozorovatelnej vesmír je cosi jako oblast viditelnosti v krajině zahalený mlhou, která se od pozorovatele vždy rozprostírá symetricky. Černý díry sou pak cosi jako dolíky v krajině vyplněný mlhou - takže dovnitř nevidíme, ale samy o sobě sou příliš malý na to, aby obsahovaly plnohodnotný vesmíry.Většina černejch děr v nitru galaxií má navíc tendenci se rychle vypařovat na neutrina a jejich hmotnost se stářím galaxií klesá, takže jejich stáří nemůže bejt o moc vyšší, než je stáří pozorovatelnýho vesmíru. Jsou to spíš jakýsi extenze časoprostoru nebo zvlnění vesmíru do extradimenzí časoprostoru a jejich složitost bude nižší, než je složitost pozorovatelný části vesmíru.
Záměna vesmíru s černou dírou je trochu analogická paradoxu epicyků v geocentrickým modelu sluneční soustavy, kdy se pozorovatelný části vesmíru přisuzovala určitá geometrie jen proto, že některý předpovědi odpovídaly pozorováním (sluneční zatmění, zákryty planet). Že to však byla geometrie naruby se zjistilo teprve důkladnější analýzou některejch logickejch nesrovnalostí (roční paralaxa, pořadí fází Venuše a tak..). Formální matematický modely sou poměrně málo citlivý k topologický inverzi, kdy se stávaj singulární a tak lze snadno přehlédnoud fakt, že popisujou geometrii obrácenou naruby.
Tak trochu v rozporu s očekáváním psychologové zjistili, že čim víc je člověk je vědecky informovanej, tim míň se zajímá o otázky spojený s globálním oteplováním. Paradoxně to byly právě vědecký kruhy, který zájem o globální oteplování u veřejnosti vyvolali, protože teorie antropogenního globálního oteplování (AGW) se opírá vesměs o fyzikální poznadky (lidi produkujou CO2 spalováním fosilních paliv a ten pak funguje jako skleníkovej plyn). Jenže právě formálně uvažující specialisti sou současně konzervativní individualisti, jako je Luboš Motl a tudle teorii odmítaj (pokud vůbec připouštěji globální oteplování jako takový) - takže nakonec existuje jakási nepřímá úměra mezi vědeckou odborností a vírou v AGW. Já si taky myslim, že lidi spíš podnebí vysušujou tvorbou aerosolů, ale na globálním oteplování má hlavní podíl vliv temný hmoty, která urychluje zahřívání oceánů radioaktivním rozpadem prvků zde obsaženejch. Na druhý straně náhradu fosilních paliv alternativníma zdrojema neodmítám, protože ropná krize může rychle eskalovat v krizi geopolitickou a k vyčerpání ropy dojde aď už věříme v skleníkový plyny nebo ne. Jenže většina současnejch alternativních technologií jen převádí zvýšenou spotřebu energie na zvýšenou spotřebu materiálních surovin a ekologický zátěže (biopaliva) a skutečný řešení (studená fúze) se ignoruje i těma nejzapálenějšíma bojovníkama proti AGW.
Objev elektronky byl vedlejší produkt vývoje žárovky. V roce 1882 si Edison všiml, že se vlákno žárovky zahřívá víc u jednoho z konců, protože rozžhavené vlákno vysílá elektrony a ty dopadají na kladně nabitý konec vlákna a svou kinetickou energií ho zahřívaj (Edison pro svý pokusy zásadně používal stejnosměrný proud). Edison správně rozpoznal, že jde o proud elektronů a protože se žhavý konec vlákna rychleji přepaloval, pokusil se elektrony odvádět nabitou destičkou, přiloženou ke studenému konci vlákna. Nerozpoznal ale, že takové zařízení lze použít k usměrňování a zesilování proudu, a proto se k Edisonovým poznámkám vrátil až roku 1899 J.A.Fleming, který pracoval pro anglické Marconiho laboratoře a použil ho jako detektor pro rádiové přijímače (elektrony můžou putovat od horké elektrody ke studené, ale ne obráceně a proto usměrňují rádiové vlny). Nástup elektronek však zpomalily patentové spory mezi Flemingem a dalším vynálezcem deForrestem, který k destičce ještě připevnil drátěnou mřížku stínící proud elektronů jako ventil a z diody tak vytvořil triodu, schopnou usměrnovat zesílený rádiový signál na slyšitelné frekvence (tzv. audion). Ačkoliv to bylo velmi podstatné vylepšení, princip původního návrhu stále držel Fleming a patentové války mezi oběma vynálezi oddálily komerční nástup elektronek až do roku 1943, kdy Flemingův patent dávno vypršel.
Zlatý věk elektronek proto nastal až v poválečných letech, ale už na počátku 60. let minulého století elektronky začaly vytlačovat polovodičové tranzistory, protože byly lehčí, kompaktnější a vystačily s mnohem nižším napájecím napětím i proudy (to se však netýkalo zemí východního bloku, kde se elektronky vyvíjely ještě počátkem 80. let). Vývoj techniky se však ubírá velkými kruhy a proto se inženýři k vakuovým elektronkám postupně zase vraceji. Kromě nižšího šumu mají elektronky tu výhodu, že se elektrony vakuem pohybují daleko rychleji než v polovodičích a jsou proto schopny spínat a zesilovat signály o mnohem vyšší frekvenci, až v oblasti terrahertz (THz). Na rozdíl od polovodičů jsou také mnohem méně citlivé na elektromagnetické rušení a především na ionizující záření, které polovodičový materiál nevratně poškozuje. Proto se o vakuové tranzistory zajímá armáda a v poslední době čím dál tím víc i výrobci satelitní techniky a také terrahertzových skenerů. Fyzici z NASA a Jižní Koreje nedávno vytvořili miniaturní vakuové elektronky, schopné pracovat ještě při napětí 10 V a frekvenci 0.46 THz, což je 10x víc, než svedou nejrychlejší tranzistory. Protože jsou miniaturní, jejich katoda nemusí být žhavená a k uvolnění elektronů stačí napěťový spád vložený na polovodič. Kupodivu nepotřebují ani vakuum, protože vzdálenost mezi katodou a anodou je tak malá (150 nm), že elektrony mají jen malou pravděpodobnost, že se na takové krátké dráze s molekulami vzduchu srazí. I to přispívá k výrobní jednoduchosti a spolehlivosti nanoelektronek. Hlavním problémem pro jejich rozšíření zůstává vyšší provozní napětí, které je nekompatibilní se současnými polovodičovými obvody.
Částicema pod mikroskopem lze manipulovat pomocí tzv. optický pinzety, pokud vykazujou dostatečnej rozdíl v indexu lomu. Problém je v tom, že většina biologickejch preparátů má podobnej index lomu jako voda a navíc se většina biologickejch objektů světlem laseru rychle ničí. Biologové z Havaje však přišli na to, že podobně lze manipulovat aji s obyčejnejma vzduchovejma bublinkama - jen je k tomu zapotřebí o něco výkonnější laser. Protože však vlastní objekt do styku s laserem nepřijde, tento požadavek nevadí. Jelikož bublinka se posouvá termicky (cirkulací zahřátý kapaliny) - nikoliv elektromagneticky - lze použít infračervenej laser, kterej je při pozorování pouhým okem neviditelnej a nepřekáží pozorování (video).
Injekční jehla je nejen bolestivá, ale tady zdrojem mnoha infekcí. O bezbolestnejch náhražkách injekčních jehel se píše už léta, ale bez praktickýho výsledku. Tváří v tvář denní praxi klasický jehly stále vítězí kvůli svý nízký ceně a neobratně potlačovanýmu sadismu lékařů. Nicméně vědci z MIT vyvinuli injekční stříkačku na elektromagnetickém principu, která má být údajně bezbolestnější, než podkožní jehly. Pramínek kapaliny se pod kůži vmete nadzvukovou rychlostí pomocí pístu přes malou trysku (video). Mohla by najít využití při plošným očkování, kdy se nevyžaduje aplikace do žíly nebo do svalu.
Německej student Shouryya Ray odvodil vzoreček pro pohyb míče odraženýho od stěny a média z něj "šílí" nadšením. Osobně se obávam, že ta úloha neni o moc těžší, než řešení mnoha podobných úloh při srážkách kulečníkových koulí, apod. že podobný ovace vznikaj hlavně proto, že začíná okurková sezóna a student je indickýho původu, čili jako projev pozitivního rasismu. Na Magoru by takovej vymydlenej brejlatej vocas nevydržel ani den - stačí se podívat na příspěvky v auditu o fyzice po jednom tejdnu mý dovolený...
Viganella je vesnička v piemontských Alpách na hranicích se Švýcarskem v severní Itálii, ve který žije malá komunita německejch buddhistů. Jelikož sedí v údolí, kam tři měsíce v roce nezasvítí slunce, rozhodli si vesničani pomoct zrcadlem 5 x 8 metrů, umístěným na protějším kopci a pomocí počítače směrujícím odraz slunce na náves (viz obr. vpravo a YT video). Když vemu v úvahu, že projekt stál €100,000, čili zhruba 13.000,- Kč/obyvatele - a zrcadlo sotva osvítí plochu větší než samo, přijde mi spíš jako pěknej úlet - ale o zrcadle se už mezitím natočil film a stala se z něj turistická atrakce...
Docela těsnej (ze vzdálenosti cca 200 m) zásah blesku v Austrálii. Na zvětšeným zpomaleným záběru je vidět oblak prachu zvířenýho úderem blesku. Na videu vpravo je ukázka, jak lze matovaný sklo zprůhlednit nalepením lepící pásky.
Tudle NASA fodku z paluby ISS ve výšce 240 km sem vybral, páč zviditelňuje vrstvy atmosféry, který se za normálních podmínek projevujou jen velmi slabým svitem. Ta nejspodnější žlutá vrstva ve výšce 80 - 90 km je tvořená sodíkovejma atomama a pointační lasery teleskopů s adaptivní optikou v ní excitujou sodíkovej dublet (viz obr. vpravo). Nad ní je tenká vrstva zelenožlutě svítících atomů železa z mikrometeoritů. Ještě výš jsou stratosférický vrstvy ve výšce, kde se obvykle projevuje červená čára kyslíku o vlnový délce 630 nm jako horní zóna polární záře. Ale pás dole na obrázku nevypadá jako pás polární záře a navíc obsahuje neobvyklou hnědožlutou složku. IMO to bude spíš dosvit rekombinace iontů kyslíku, dusíku a dalších plynů excitovanejch slunečním světlem na straně planety, nad kterou právě zapadlo slunce a která se projevuje v řádu několika hodin po západu slunce (je vidět, jak směrem doprava tato fluorescence postupně mizí). Protože digitální kamery při expozici nad 30 sec snímky příliš zanášejí šumem, byla tadle fodka vytvořená jako SW kompozice osumnácti snímků focenejch v půlminutovejch intervalech, což je postup běžnej v amatérský astrofotografii. Všimněte si taky bouřkový činnosti v atmosféře - světlý skvrny, který dlouhotrvající expozice nedokázala rozmazat.
Geofyzici si myslej (PDF 1, 2), že našli důkaz tání antarktickejch ledovců - západní pobřeží antarktidy totiž na satelitních mapách vystupuje nad hladinu, jak se odlehčuje od tajícího ledu. Nabízí se ovšem otázka, proč stejným způsobem nemizí ledovce i na ostatních částech světa. Moje vysvětlení je, že globální oteplování je aqua/geotermálního původu - mořská voda je ohřívaná radioaktivním rozpadem draslíku a dalších prvků podléhajících beta-rozpadu, kterej je urychlovanej neutriny z oblaku temný hmoty, kterej narušuje i gravitační rovnováhu ve sluneční soustavě. Průvodním efektem tohoto mechanismu je tzv. geotermální anomálie: obsah tepla v atmosféře roste pomaleji, než obsah tepla v oceánu (viz graf vlevo) - tento rozdíl se stal zvlášť markantní v dekádě 2000 - 2010, kdy se globální oteplování atmosféry výrazně zpomalilo, zatimco teplota oceánu rostla nerušeně dál. Ohřátá voda stoupá k povrchu a přednostně rozpouští led, kterej je ve styku s vodou, což je právě ledovec na západním pobřeží Antarktidy. Kolem pobřeží se formuje teplej proud, kterej obtáčí ledovec a vyhlodává ho odspodu, v důsledku čehož se od pobřeží Antarktidy odlamujou obrovský bloky ledu..
Francouzskej test vodíkový bomby na atolu Mururoa ve Francouzský Polynésii (francouzskej kódovej název testu "Licorne" znamená "jednorožec") z června 1970 byl jeden z posledních atmosférickejch nukleárních testů vůbec a díky tomu zdokumentovanej kvalitníma barevnýma fodkama. Puma byla snesená z heliem plněnýho balónu a odpálená ve výšce 500 metrů nad zemí. Ačkoliv nebyla ani megatunová (50x menší, než největší ruská puma), přesto vyrobila pěknýho hřiba (video). Tehdejší francouzskej ministr obrany Michel Debré na pumelici osobně dohlížel ze vzdálenosti 70 km ze speciálního bunkru z údajně šest metrů tlustejma skleněnejma stěnama a druhej den se v atolu vykoupal, aby veřejnosti demonstroval, jaxou jaderný testy neškodný... V průběhu let 1966 až 1996 Francie na atolech provedla 193 jadernejch testů, z toho 41 atmosférickejch a 137 podzemních, nyní má ovšem problém s jejich dekontaminací.
Zdatnej bublinář z Paříže s intenzívní barvou a vířením povrchu bublin...
Kapky kapalnýho kyslíku se díky nízkýmu bodu varu (-182,95 °C) se na skleněným povrchu chovaj jako kapky vody (resp. mouchy, kočky apod..) na rozpálený kovový plotně: kloužou po tenký vrstvičce odpařujícího se plynu a volně se přitom pohybujou (Leidenfrostův efekt). Ale kyslík je současně paramagnetickej a přitahovanej magnetickým polem (např. silnej neodymovej magnet plamen svíčky odpuzuje, protože spotřebovává kyslík ze vzduchu - viz obr. vlevo dole). Takže když je pod podložkou umístěnej magnet, kapka kyslíku se nad ním snaží zastavid. Magnetický pole ji přitom připlácne na podložku, takže se zploští, což je zvlášť dobře vidět při pohledu zboku (video vlevo) nebo seshora (video vpravo). To je důvodem, proč kapka, která magnetu unikne nepokračuje dál stejnou rychlostí. Magnet by ji měl sice urychlit a podle zákona zachování energie by se tatáž energie měla použít pro vystřelení kapky z magnetickýho pole. Jenže část energie se přitom rozptýlí v povrchový deformaci kapky a proto řada magnetů nakonec kapku zastaví (viz závěr videa vpravo).
Za paramagnetický vlastnosti kyslíku můžou nepárové elektrony v excitovaných molekulách O2. Dva atomy kyslíku disponujou čtyřma elektronama, z nichž dva se účastněj vazby a pro zbývající neni využití. Působením magnetického pole tyto nadbytečný volný elektrony začnou rotovat mimo rovinu atomu a vyvolávaj tak jeho magnetickej moment. U některejch látek nepárový elektrony rotujou mimo rovinu atomu díky struktuře elektronových obalů atomu samy od sebe, takový látky se označujou jako ferromagnetický a chovaj se jako permanentní magnety, nebo tato nesymetrie může být vyvolaná např. mechanickým pnutím či vnějším elektrickým polem (ferrimagnetika). Na obr. vpravo dole je vidět, jak je ochlazenej kyslík přitahovanej magnety, v některejch konfiguracích to může vést k stabilnímu víření kyslíkovejch par kolem magnetů (obr. vpravo).
Hezký disperzní jevy při prstencovým zatmění Slunce, který 20.-21.5.2012 proběhlo při západu slunce jižní částí Pacifiku,USA a Číny. Dlouhovlnný paprsky se částicema atmosféry rozptylujou víc, nedržej směr a vytvářeji v oblasti stínu obdobu červánků, ale ve vodorovným směru. Rozptýlený světlo má naopak tyrkysovou, azurovou až blankytnou barvu. Správně by mělo bejt fialový, ale protože je fialovejch paprsků ve slunečním světlu míň a na fialovou je lidský oko míň citlivý, převažuje v rozptýleným světlu modrá barva.
Wattovy elektromagnetický váhy by měly nahradid mezinárodní prototyp kilogramu, kterej poslední dobou záhadně ztrácí na váze (asi o 40 mikrogramů ve srovnání s novějšími prototypy). Podle mě je příčinou stejnej jev, kterej stojí za globálním oteplováním: sluneční soustavou prochází oblak temný hmoty v rovině galaxie, kterej vakuum zahušťuje a dělá starší prototypy relativně lehčí. Wattovy váhy porovnávají tíhu vzorku s silou elektromagnetického pole, rameno vah je v cívce elektromagnetu vystřeďovaný piezoelektricky (obr. vprostřed). Vlevo schéma vah NIST, vpravo americký váhy NIST a NRC, svoje prototypy buduje i BIPM a národní metrologický laboratoře v Číně, Francii, Švýcarsku a Novym Zélandu.
Projekt Avogadro místo toho spoléhá na výrobu ručně leštěný koule z čistýho izotopu křemíku, která by obsahovala přesně daný počet atomů. Kilogram by pak byl definován jako hmotnost určitého počtu křemíkových atomů.
Řecká firmička Defkalion mívala úzké pracovní vztahy s Andrea Rossim. Tato společnost měla původně pro Rossiho vyrobit teplárnu na ostrově Xanthi za využití Rossiho technologie na základě licence. Tento vztah se však v říjnu 2011 zhroutil, jelikož mluvčí Defkalion Alexandros Xanthoulis ve švédskému vědeckému magazínu Ny Teknik uvedl, že se mu podařilo na základě několika uniklých spektroskopických dat zreplikovat složení E-Cat katalyzátoru. Firma u vývoje studené fúze už zůstala, leč s vlastní technologií, o níž tvrdí, že ji vyvinula nezávisle a nyní otvírá dvacet pracovních pozic pro výzkumníky a technology. Je převapující, že Rossi neobviňuje Defkalion z krádeže intelektuálního vlastnictví. Místo toho trvá na tom, že ten nikdy přesně nevěděl, jak E-Cat funguje. Říká, že nemůže své zařízení provozovat bez tajného katalyzátoru, který doufá, že získá. „Existují klauni, co povídají, že mají od nás okopírovanou technologii, ve skutečnosti mají jen atrapu a čekají na ten střípek informací, co potřebují, aby měli reálnou kopii,“ napsal Rossi do svého blogu u Journal of Nuclear Phisics, v němž si současně gratuloval, jak Defkalion "převezl".
Možná se tak Rossi chová právě proto, aby neupozornil na to, že složení E-Catu lze ve skutečnosti velmi snadno zkopírovat. Osobně si myslím, že jde o nějakou formu Raneyho niklu (čti "renyho") - ten je totiž pyroforní a v kuloárech prosakujou informace, že se Rossiho laboratoř v Bologni několikrát potýkala s požárem. Raneyho nikl vykazuje při hydrogenaci anomální vývoj tepla, čehož si povšimli někteří výzkumníci už v 50. letech - tak starej je ve skutečnoti objev studené fúze na nikl. Raneyho nikl úspěšně použilo (1, 2) i několik replikátorů studený fúze v pozdějších letech (mj. americkej výzkumník Randal Mills, kterej však nerozpoznal, že jde o studenou fúzi a vývoj tepla vysvětloval svou hydrinovou teorií). Defkalion se na rozdíl od A. Rossiho vymezuje jako firma s otevřenou informační politikou, ovšem pouze v proklamativní rovině - jakmile mělo dojít na zveřejnění technologie nebo jen výsledků jejich nezávislýho testování, bylo vždy velký ticho po pěšině. Defkalion alespoň nedávno zveřejnil několik fotek ze svejch výzkumnejch a výrobních provozů, ze kterejch tedy nemam zrovna pocit, že by mohly zachránit svět od energetický krize. Bonus: přednášky a slajdy z poslední studenofúzní konference v italským Turinu
Nedostatek zdrojů a neefektivita totiž vždy určité skupině dává moc těm, kteří na poskytování nedostatkových zdrojů profitujou. Prakticky každý rok je v USA utajeno přes 5000 patentů a ve Velké Británii je dle článku New Scientist ročně utajováno patentů mnohem více (cca 3x větší počet než v USA). Podle zjištění FAS (Federation of American Scientists) jeden takový soudem odtajněný seznam utajených patentů z 80. let obsahuje zakázané položky jako "solární panely s efektivitou nad 20 procent" (ano, už v roce 1983 existovala tato kategorie solárních článků, který se teprve dnes začínaj dostávat do výroby), "konvertory energie s účinností nad 70%" nebo "přímé konvertory tepla na elektřinu". Podobný směrnice však udržuje i česká patentová kancelář a dokonce v tomto směru existuje i mezinárodní dohoda s USA, která toto utajení koordinuje. Nabízí se otázka, proč vůbec státní vědě přispívat na nějaké objevy, když jsou jakékoliv jen trochu zajímavější výsledky vládou okamžitě zcenzurovány ve jménu "národní bezpečnosti" a zpravidla uloženy do sejfu, aby se o nich nedověděla "nepřátelská mocnost". I když naši ťulpasové na Akademii přijdou čas od času na něco zajímavýho, zpravidla jim v rozpočtu nezbývaj peníze na patenty a tak výsledky českýho výzkumu stejně shrábnou jiný, bohatší země.
Massachusets Institut of Technology, čili MIT je americkej ekvivalent našeho ČVUT. Je to konzervativní univerzita s mnoha vazbama na energetickou lobby a vojenskej výzkum. MIT mělo vždy politicky progresivni reputaci a jeho prominentni pozice vzrustla po 2.svět.válce, když se začal zůčastnovat na projektech pro ministerstvo obrany a toto zacala MIT spolufinancovat. Pocas Watergate-skandalu bylo znamo, ze Nixon chtel snizit subvencovani MIT, ponevadž mel mezi vedoucimi ciniteli MIT mnoho politickych nepratel. Výsledek však známe: po aféře Watergate však nakonec odešel Nixon, ale nikoli vedení MIT. Je známo, že MIT se rozhodujícím způsobem podílel na diskreditaci studené fúze v 80. a 90. letech a proto mě docela překvapily zprávy, že prof. Hagelstein na MIT pro studenty i veřejnost pořádá kursy studený fůze (zde ovšem inzerovaný jako "nízkoenergetická jaderná reakce", aby to nikoho zbytečně nedráždilo) a dokonce v jejich rámci veřejně demonstruje NANOR, prototyp vlastního fůzního elektrolyzéru na bázi palladia. Od ledna 2012 zde běží nepřetržitý experiment, v jehož rámci už byl demonstrován 14-ti násobný přebytek výstupní energie proti vstupní (čili energetickej výtěžek 1400%!). Jaxe však ukázalo, vedení MIT na financování experimentu nemělo žádnou zásluhu, páč prof. Hagelstein získal kontrakt na výzkum s jednou soukromou společností. Když se však vedení MIT uvědomilo, jakou publicitu jeho experimenty mají, jeden "vlivný fyzik" s vazbami na DOE (Národní úřad pro energetiku USA) zvedl telefon a patronům Hagelsteina "doporučil", aby financování jeho výzkumu ukončily. Vláda USA už před časem ukončila financování další výzkumnýho střediska SPAWAR, zavedený v oblasti studený fůze, jehož výsledky byla prezentovaný před časem jako naděje studený fůze v časopisech Wired a NewScientist. Takže takto vypadá alternativní výzkum získávání energie v době celosvětový energetický krize. Na výzkum studený fúze v bohatejch zemích dnes nelze vůbec spoléhat - agilnější jsou paradoxně země jako Itálie a Řecko s největší závislosti na dovozu ropy - který sou taky díky dnešním cenám ropy nejvíc v prdeli a stejně nemaj co ztratid.
Úsťová brzda je zařízení, které se montuje na ústí hlavně palné zbraně. Mění směr proudění části plynů, unikajících z hlavně při výstřelu, a tím částečně (z cca 30%) kompenzuje zpětný ráz a tlumí zášleh výstřelu. Obvykle má tvar válce nebo krabice s několika otvory po stranách. U některých ručních zbraní se asymetricky umístěné otvory úsťové brzdy používají i ke kompenzaci zdvihu zbraně reaktivní silou. U pistolí nebo revolverů se proto taky používá výraz kompenzátor a představuje prodloužené ústí hlavně s kompenzačními otvory. Na obrázku je zobrazení úsťový brzdy při výstřelu z houfnice M777A2 155 mm, kde se zpětnej tlak plynů v úsťový brzdě používá pro natlakování hydraulickýho systému, kterej kompenzuje zdvih hlavně při rychlý palbě.
S novym nápadem k využití energie mořskejch vln přišel Monterey Bay Aquarium Research Institute. Testuje třímetrový bóje, který maj na cca 30 m lanu zavěšenou vodorovnou ocelovou desku 5 x 5 metrů. Ta klade houpání vln dostatečnej odpor, což umožňuje pomocí lineárního generátoru na plováku generovat z dvoumetrovejch vln asi 400 W stálýho výkonu. Zpětnej pohyb plováku je využívanej pneumatickou pružinou a nashromážděná energie se v prototypu shromažďuje v akumulátorech. Jednotky mají zatim sloužid jako dobíjecí stanice pro autonomní podmořský roboty, který institut rovněž vyvíjí. Podle mě by tenhle princip mohl fungovad na záchrannejch člunech jako zdroj energie pro ohřívací vesty a radiomajáky, protože jeho součásti jsou vcelku skladný a lze je snadno miniaturizovat.
Řada živočichů se uchyluje k chůzi po dvou, když něco sbírá, např. šimpanzi nebo dokonce i tak člověku vzdálený tvorové jako chobotnice a mořský hvězdice. Přitom se jim zalamujou ramena tak, že připomínaj klouby lidský paže, protože to snižuje počet stupňů volnosti a zjednodušuje koordinaci nervovejch vláken, který pohyb říděj. Na tom je založená teorie, že lidi postavila na nohy jejich hrabivost, resp. jejich sběračskej styl života, což jim umožnilo přenášet větší náklad.
Známej pokus s obarveným mlíkem a kapkou saponátu. Na povrch zředěnýho mlíka v plochý misce kápnem několik kapek potravinářskýho barviva a zastrčíme do nich vatičku na špejli, namočenou v saponátu. Molekuly saponátu se silně vážou na vodní hladinu a odháněj odsud molekuly barviva. Kapičky tuku v mlíce se však na molekuly saponátu vážou a rozpouštěj je v sobě a tím odstraňujou je z vodní hladiny. V důsledku toho se celej proces opakuje, takže dojde k docela živému víření hladiny v talíři. Z čehož taky vyplývá, že s čistou vodou se nám pokus nepovede - molekuly saponátu sice okamžitě obsadí vodní povrch a molekuly barviva z něj vytlačí - ale protože nejdou žádnou reakcí spotřebovávaný, proces se v tomto bodě zastaví (dtto varianta pokusu se zeleným barvivem na konci ukázky). Jev je znám jako tzv. Marangoniho-Gaussova nestabilita a změnama koncentrace mlíka a vody lze jeho průběh v širokejch mezích modifikovat. Projevuje se např. pohybama v mýdlový bublině, nebo na povrchu skla ovlhčenýho alkoholickým roztokem (tzv. "slzy vína").
Převrácení obrazu ve spojný čočce, tvořený sklenkou vína. Přitom dojde současně k přehození pravý a levý strany, protože při refrakci nedochází k převrácení obrazu odpředu dozadu, jako při odrazu v zrcadle. Vpravo sou qidění vějířovitě uspořádaný bubliny ledu plavajícího ve sklence whisky. Vznikaj postupným namrzáním ledu od hrany kostky směrem dolů, čímž se část bublin posouvá od místa, kde led začal tuhnout, postupně zamrzávaj do ledu a rozestupy mezi nima se zvětšujou. V důsledku vysokýho obsahu lihu v destilátu (>40%) je led ponořenej víc, než v čistý vodě a v čistým alkoholu by se utopil úplně (hustota ledu 0.9167 g/ cm³ je vyšší, než hustota alkoholu 0.789 g/cm³). Při tání ledu v koncentrovaným alkoholu se stává, že se led nejprve potopí a po dostatečným zředění alkoholu vodou z tajícího ledu zase vyplave, přitom se po určitou dobu bude vznášet v lihový směsi jako ve stavu beztíže.
Voda je jednou z mála látek, kterou nebarví elektronový přechody, ale vibrace celejch molekul. To je umožněný tím, že voda tvoří poměrně lehký molekuly a vodíkový můstky mezi molekulama vody sou relativně pevný a dávaj vodě vlastnosti polymeru. V důsledku nižší energie vibračních přechodů je absorbční spektrum vody posunutý do infračervený oblasti spektra, takže z něj vnímáme jen slabě modrý zbarvení. Modrá barva výrazná v čerstvě ulomeným bloku ledu z ledovce, kde byl silně stlačenej a zbavenej tím pádem vzduchovejch bublin, který za normálních podmínek ledu dávaj bílou barvu. Na obrysu ledovce si můžeme všimnout, jak se modrý zbarvení rychle mění v bílý, protože led je plastickej a umožňuje po uvolnění tlaku bublinám vzduchu zase expandovat, čímž se bílý zbarvení ledu po odlomení z ledovce rychle obnovuje.V průhledným bloku se světlo mnohonásobně odráží od jeho povrchu na principu totálního odrazu a proto je barva modrýho ledu ještě sytější, než v případě bloku vody o téže tloušťce.
Na obr. vpravo je známá fodka z Grónskýho ledovce z roku 2009, ve kterým odtávající voda vytváří hluboký kaňony až 50 m hluboký. Tmavá barva na dně kaňonu vzbuzuje iluzi velký hloubky, ale ve skutečnosti je jeho dno docela mělký. Je pokrytý černou vrstvou tzv. kryokonitu, což je černej nálet prachu, mikrometeoritů a sazí, kterej se usazuje na povrchu ledovců z atmosféry a urychluje jejich odtávání - často za vzniku hlubokejch jam a děr. Na povrchu ledovců byl kryokonit pozorovanej už v roce 1870, kdy se v důsledku technický revoluce rozšířilo spalování uhlí.
Jaxe chová inverze na osvětlený straně hory: stoupající vrstva teplýho vzduchu stlačuje proudící rozhraní dolu a současně ho dělá výraznější, zatimco na odtokové straně je vidět pod vrstvu mraků.
Gaumontův Chronofon z roku 1903 byl první crossfader na světě. Podobně jako tzv. auxetofon signál od přenosky zesiloval štěrbinovým ventilem pomocí tlakovýho vzduchu generovanýho elektricky poháněnou turbínkou (video). Tlakovej vzduch se mezi oběma audiokanály přepojoval kulovým ventilem a váha přenosky byla odlehčená závěsem s pružinou. Složitý konstrukci odpovídala i cena 6.000 USD, což byla tehdy cena malýho domu a používal se k ozvučování němýho filmu v prvních kinech, tzv. bioskopech, kde délku filmu limitovala právě kapacita gramofonovýho záznamu na několik minut. Šrouby zasazený podél celý akustický dráhy až do ampliónu měly za účel odfiltrovat vysoký frekvence. Gramofon sice dokázal ozvučit sál o 4000 lidech, ale hlasitě přitom šuměl a syčel v důsledku tlakovýho vzduchu unikajícího ventilem v přenosce. Vpravo dole je první DJ mixér z roku 1965
Vizualizace siločar magnetickýho pole ve 2D a 3D. Důvodem, proč se jinak kulatý a symetrický částice v elektrickým či magnetickým poli orientujou do řetízků je elektromagnetická indukce, spojená s polarizací materiálu uvnitř částic. Pole v nich vybudí nesymetrii a v důsledku toho se částice řadí do řetízků. Tento proces je dynamickej a lze ho sledovat na videu pro částice niklu na vodní hladině. Magnetický siločáry, který z magnetu vycházej na ose tyčovýho magnetu nekončej v nekonečnu, ale propojujou se se siločárama magnetickýho pole země.
Takže zdravim už v sedmnáctým pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12,Fyzika13, Fyzika14, Fyzika15 , Fyzika16 a chemii Chemie1, Chemie2, Chemie3, Chemie4 (8800+ příspěvků, cca 1,2 GB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0 a vyšší a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
KOKOX [16.3.13 - 21:16 ₪₪₪ FYZIKA pro každého ₪...]
KOKOX 
