Triboluminiscentní látky vyzařujou světlo při rozpadu krystalu. Aji obyčejnej cukr vyzařuje modrý světlo při drcení nebo při nárazu kulky. Nejsnáze si to můžete pozorovat při mixování cukrovejch kostek v mixéru (dtto video vlevo). Zvlášť silnou luminiscenci vykazuje cukr při drcení ultrazvukem. V případě cukru jde intenzita světla zesílit prosycením cukru lihovými roztoky, což v zásadě vylučuje elektrostatickej mechanismus triboluminiscence ve prospěch kavitační teorie. Na internetu najdete několik návodů na výrobu triboluminiscentních krystalů (1, 2), který intenzívně svítěj. Patří mezi ně většinou látky, který fluoreskujou už pod UV světlem - např. soli europia, který dodávaj červenou složku kompaktním zářivkám.
Autorství článků na prodej: K lukrativním postům na prestižních univerzitách je zapotřebí kvalitních článků v hlavně zahraničních časopisech. I proto vědci často kanibalizují své již vydané studie a překládaj je do anglicky psaných magazínů, nechávají své práce napsat „stínovými autory“ (ghostwriters) anebo si občas i koupí vědecký článek z katalogů webových preprintů. Postup v kariérním žebříčku s sebou nese takové zvýšení platu, že se podvodníkovi vyplatí sáhnout hluboko do kapsy a z byznysu tak profitují všichni zúčastnění: vědci, kteří prodávají členství v týmech, zprostředkující agentury i nakupující adepti vyšších postů. V srpnu 2013 upozornil časopis Nature na „citační mafii“ v Brazílii, kdy se editoři nejméně čtyř biomedicínských časopisů domluvili na navýšeném citování spřízněných žurnálů, nikoli ale svých vlastních. Dosáhli tím zvýšení impakt faktorů od roku 2009, nicméně až letos společnost Reuters tento fixlovací vzorec odhalila. Podpis spoluautora na publikaci je ostatně i nepsaný společenský platidlo za karierní postup aji v český vědě. Dokonce se ustálilo jakýsi pravidlo v uvádění pořadí autorů - ten na konci má obvykle s prací nejmíň společnýho, ale zajistil např. grant, přistroje, laboratoř, diplomanty - nebo prostě začínajícím autorům propůjčil svoje jméno. Občas se to připisovačům i nevyplatí - např. když se ukáže, že celá práce je podvod.
Dokumentární film o Stephenovi Hawkingovi. Na fodkách dole z roku 1965 se svou první ženou Jane ve věku 23 let.
Nepříliš optimistická předpověď NOAA šíření radioaktivního cesia a stroncia z loňský havárie ve Fukušimě do roku 2041 (počítá s poločasem 90-Sr 28.9 let, další následky 1, 2. 3, 4)
Zatímco výpočty "potvrzujou" teoretický modely jako obvykle bezvadně, v experimentální oblasti se teoretickejm fyzikům moc nedaří. Poslední měření dipólmomentu elektronu se zatím 90% spolehlivostí vyloučila teorii supersymmetrie (a s ní tudíž aji teorii superstrun a supersymmetrický rozšíření Standardního modelu, tzv. MSSM) (PDF) a tzv. Teorii velkého sjednocení (GUT). Aby vědci z Imperial College London dipólovej moment elektronu objevili, roztočili elektrony, nacházející se v paprsku molekul suboxidu thoria pomocí mikrovln a pak hledali nesymetrie v jejich precesních spektrech v elektrickým a magnetickým poli. Díky vysoký citlivosti spektrálních metod a vysokýmu dipólovýmu momentu suboxidu thoria je metoda neuvěřitelně citlivá. Pro představu, kdyby byl elektron zvětšenej na průměr zeměkoule, pak by nepravidelnosti v rozložení jeho náboje představovaly odchylku 10000x menší než lidskej vlas. Po výsledcích z LHC a neúspěšným hledání WIMPs je to další rána do kožichu těchto modelů, vyvíjenejch už od začátku 70. let.
Fodky z experimentu najdete např. zde. Na obr. vlevo je terčík z oxidu thoričitýho ThO2, kterej částečně disproporcinuje na kovový thorium a suboxid thoria, kterej se odpařuje v proudu neonu pomocí pulsního Nd:YAG laseru. Suboxid thoria se používá proto, že je těkavej, jeho molekula je polární (elektrony se v ní vzhledem k průměru orbitalů pohybujou relativisticky) a lze ho připravit izotopicky čistej - pětigramovej terčík vystačí asi na půl roku experimentů. Molekuly oxidu se ochlazujou a zpomalujou expanzí plynu do vakua a pomocí mikrovln postupem analogickým jako při laserovým ochlazování bosonovýho kondenzátu a fokusujou do tvaru paprsku. Molekuly zpomalený na rychlost cca 170 m/s vstupujou do měřící kyvety o délce 22 cm s okénkama z vodivýho indiumoxidu, tvořící desky kondenzátoru, nabitýho na vysoký napětí. V rozích okének sou vidět závity Helmholtzovy cívky, kterejma se generuje magnetický pole, který molekuly v paprsku spinově polarizuje. Polarizovaný molekuly se excitujou laserama o vlnový délce 943 a 1090 nm s rychle se měnící rovinou polarizace. Získaný precesní spektra se sbíraj pomocí fotodetektorů ve čtyřech navzájem kolmejch směrech současně, jejich vstupní optika je na obr. vpravo. Pokud by došlo k narušení parity (CP symetrie) nebo T-symetrie elektronu, rozštěpení energetickejch hladin lasery polarizovanými kolmo a rovnoběžně na spin molekul by se vzájemně lišilo - což však potvrzeno nebylo.
V éterový teorii má symetrie elektronovejch orbitalů svůj protějšek v kulatosti Slunce, který se od ideální koule odchyluje jen o nějakejch 10 km (je převážně tvořený elektronovými orbitaly). Negativní výsledek tudíž neznamená, že by koncept supersymetrie byl v principu špatně - jen byl měřenej zrovna na rozměrový škále, kde nemá šanci se projevid (analogie neúspěšný detekce éteru pomocí mikrovln) Hustší objekty, jako sou atomový jádra nebo neutronový hvězdy vykazujou narušení CP symetrie docela zřetelně a některý kvarkový hvězdy se chovaj jako magnetický monopóly, čili vyzařujou jety jen na jedný straně. Taky při srážkách částic vznikají často asymetrický jety. Aji hruškovitej tvar zemskýho geoidu (ve kterej věřil už Kolumbus) lze přičíst narušení CP v důsledku gradientu hustoty temný hmoty (neutrin) v okolí Země.
Strukturní přechod z polovodiče na kovovou vodivost je velmi rychlej a dokáže sledovat proud s frekvencí až 10 kHz - spirálka přitom rotuje rychlostí až 200.000 ot/min a hustotou energie 39 kW/kg přitom muže katapultovad drobný objekty.
První experimentální studie sopečných blesků, vznikajících v turbulencích sopečných plynů a popela (video, PDF). Vulkanický výboje byly poprvý zdokumentovaný Pliniem mladším při výbuchu Vesuvu v roce 79 n.l. Popel může být chrlenej rychlostí až 100 metrů za sekundu a sopečný blesky pak bývaj dlouhý až 100 metrů. Výboje vznikaj taky při písečných bouřích, při zemětřesení (z elektrických polí vytvářených seizmickým napětím) a dokonce i při explozích termonukleárních zbraní z elektrických polí, vznikajících při náhlý ionizace částic - např. vodíková bomba může způsobit jaderné bleskové výboje o délce až 1 kilometr. Experimentátoři pouštěli proud vysušenýho argonu promísenýho se skutečným sopečným popílkem přes trysku o průměru cca 3 cm se dvěma anténama, kterýma bylo snímaný vznikající vysokofrekvenční elektromagnetický pole. Výboje byly taky snímaný vysokorychlostní kamerou. K výbojům dochází tehdy, když turbulence umožní dostatečnou separaci náboje mezi částicema prachu, který se nabíjej vzájemnýma nárazama a třením.
Holografická samolepka na mobil (gif). Sakra - jakto, že ji eště nemam? Pozorování hologramu vyžaduje směrovej nebo bodovej zdroj intenzívního světla, nejlíp přímý sluneční osvětlení a tmavý pozadí. V procházejícím světle podsvětlenýho displeje je holográmek průhlednej a běžnýmu používání mobilu tudíž nepřekáží.
Tilt-shift fotografie startu raketoplánu miniaturizuje scénu tím, že uměle snižuje hloubku ostrosti. V tomdle konkrétním případě jde o fake efekt, kterej neni tvořenej teleobjektivem, nebo speciálním tilt-shift objektivem, ale softwarově ve Fotošopu. Vpravo infračervenej leteckej snímek: pro dlouhovlnný světlo jsou drobný kapičky mlhovýho oparu neviditelný, stejně jako zákal vody (jde pozorovat detaily dna daleko od břehu). Bílá barva ve skutečnosti patří zelený vegetaci, která infračervený světlo dobře odráží. Protože odrazivost vegetace je citlivá na její stav (maskovací sítě, zvadnutí v důsledku pošlapání), umožňuje rozkrýt trasy přesunů a maskovaný vojenský objekty, který by normálně zvostaly skrytý v zeleni. Infračervený filmy (Kodak Aerochrome) se z tohodle důvodu využívaly od 40. let hlavně ve vojenský fotografii a nebyly k dostání na volným trhu až do konce min. století. Protože digitální technologie vytlačily kinofilm a Kodak z trhu, to na co se fotí infračervený fotky dnes jsou často vyřazený vojenský zásoby. Pro svůj psychedelickej vzhled se využívaj na reklamní fotografie pro vyvolání iluze 60. let (retrospektivní alba Franka Zappy nebo Jimmyho Hendrixe).
Přirozená citlivost halogenidů stříbra leží v modré oblasti spektra, tj. asi 400-500 nm. Na prvních fotkách bylo tudíž nebe úplně vyšisovaný bez mraků. Pomocí postupu zvaného senzibilace je možné citlivost posunout k delším vlnovým délkám. Při senzibilaci se na povrch krystalů halogenidů stříbrných adsorbujou molekuly barviv jako je indocyanin, merocyanin, které jsou schopny předat krystalu světelnou energii a zvýšit tak citlivost i na delší vlnové délky. Orthochromatický materiály jsou přirozeně citlivé na modré světlo a senzibilací jsou zcitlivěné na zelené světlo. Panchromatické materiály jsou zcitlivěné aji na zelené a červené světlo, infrachromatické materiály jsou citlivý až do blízké infračervené oblasti (1100-1300 nm). Dokonce i obyčejnej černobílý film jde namočením v roztoku vhodného barviva částečně zcitlivět na IR záření. Zrnité fotografie s halací byly svého času považovány za „typické infračervené“ snímky, protože infračervený materiály pro zvýšení citlivosti a konstrastu často postrádaj zelenou antihalační vrstvu, takže silná světla rozzařují do svého okolí, jejich emulze je na tenký podložce a je velmi zrnitá.
Torpéda ponorek za 1. světový války byly navigovaný pasivně a díky elektrickýmu pohonu nedosahovaly příliš vysoký rychlosti, takže bylo nutný při jejich vypuštění počítat s rychlostí cíle. "Razzle-dazzle" kamufláž plavidel (česky bysem to přeložil asi jako "barevná vřava") měly jako hlavní cíl znesnadnit určení typu, vzdálenosti a orientace lodi a tím i odhad její palebný síly a rychlosti vůči periskopům ponorek (1, 2, 3). Z téhož důvodu měla každá loď složitý unikátní vzory na obou stranách, který údajně inspirovaly i kubisty jako Picassa a Edwarda Wadswortha. Zebrovitej vzor často zahrnoval obrázek zpěněný příďový vlny na zádi a tím vyvolával iluzi lodi plovoucí vyšší rychlostí opačným směrem. To bylo taky to hlavní matoucí prvek, kterej se z těchhle bizardních vzorů dochoval až do II. světový války, ve který už byla kamufláž primárně orientovaná na snížení viditelnosti plavidla.
Zatimco 3D tiskárny provází jakejsi zastydlej hype, na svůj skutečnej rozvoj tadle technologie dosud čeká - ukazuje to např. studie 3D tisku s využitím kapalnejch kovovejch slitin (eutektickej gallistan Ga-In 1:24.5) a tiskový hlavy připomínající kuličkový pero. Kovy jsou pochopitelně pevnější než většina plastů a v případě např. hliníku nebo zinku nemusej bejt ani o moc dražší.
Dost mimo je naopak další čínská studie, která se pokouší zviditelnit cévy v srdci při rentgenový angiografii nastříknutím slitinou galia místo obvyklejch jódovanejch kontrastních látek. Popravdě řečeno, nevim k čemu by mělo bejt dobrý nechat v krevním oběhu kolovat galium, resp. cucky hydroxidu, který z něj zákonitě časem vzniknou - nemluvě o ceně galia. Na obr. vlevo je vidět, že galiová angiografie je podstatně kontrastnější, ale galium nevniká do malejch cév (pod 0.2 mm), páč má vysoký povrchový napětí - metoda tudíž stejně neumožňuje zviditelnit všechny detaily.
S trochou nadsázky lze říct, že vnitřek Slunce pro současný fyziky představuje menší záhadu, než jeho povrch. Heliologové, čili astronomové zabývající se fyzikou Slunce se snažej rozluštid problém, proč je teplota sluneční koróny mnohem vyšší (několik milionů °C), než teplota slunečního povrchu, ačkoliv leží dále od Slunce. V současný době existuje několik výkladů, který zahrnujou zahřívání koróny magnetickými turbulencemi, Alfvenovými vlnami v koróně nebo rentgenovým zářením, který se uvolňuje z krátkejch povrchovejch jetů. Ale podle mě ta nejvýznamnější příčina fyzikům stále uniká a tou je možnost, že solární korónu ohřívaj neutrina, vznikající v jádru Slunce jadernou fúzí (viz jaderný reakce vpravo).
Indicií pro todle vysvětlení je ve skutečnosti celá řada, ale jsou opomíjený, protože by to znamenalo pohlížet na neutrina zcela jinak, než jako nepolapitelný částice, který prakticky s hmotou neinteragujou. Znamenalo by to, že rozsáhlý oblasti magnetickýho pole jsou schopný neutrina odchylovat ze svý dráhy jako čočky, přestože nemaj elektrickej náboj. A naopak, interakce neutrin s nabitýma částicema jim může předávat energii prostřednictvím magnetickýho pole. V éterovým modelu se to týká zejména skalárních vln a nejlehčích neutrin, který až doposud unikají schopnostem podzemních detektorů. Přitom jejich detekce je ve skutečnosti snadná, protože ovliňujou rychlost rozpadu, zejména beta rozpadu některejch radioaktivních prvků.
S ohledem na tepelnej výkon Slunce se odhaduje, že za 1 vteřinu vyzáří jadernejma reakcema 2·1038 neutrin a dvě třetiny tohoto toku sou schopný zmapovad pozemský detektory neutrin. Zatimco problém "chybějících" neutrin byl v rámci oficiální fyziky "uspokojivě řešenej" modelem oscilací neutrin, nepohodlnou pravdou zůstává, že tok neutrin zdaleka není konstantní. Ukázalo to už první dlouhodobý sledování toku neutrin v rámci projektu Homestake, který trvalo asi 24 let, čili přes dva solární cykly. V jeho rámci bylo zjištěno, že tok neutrin je proporciální průměru slunce a toku slunečního větru, zatímco je nepřímo úměrnej magnetickýmu toku ve směru pohledu od Slunce, frekvence podélnejch slunečních vln v p-modu a taky hustotě slunečních skvrn. Situaci komplikujou neutrina vznikající kosmickým zářením v zemský atmosféře, která při sluneční aktivitě expanduje a počet srážek s kosmickým zářením roste, takto vznikající podíl neutrin detekovanej pozemskými detektory je nutno od toku solárních neutrin odečíst. Výsledek okamžitě přivádí nejmíň dva nový problémy: pokud solární neutrina vznikaj prakticky výhradně v jádru Slunce, jak je možný, že jejich tok kolísá? A pokud kolísá, jak to, že o tom nějaký sluneční fleky na povrchu Slunce okamžitě vědí? Zatímco neutrinu trvá cesta ze středu Slunce na povrch sotva 500 sekund, fotony se na sluneční povrch prodírají mnohem pomaleji - v průměru jim to trvá 106 let. Bližší pozorování slunečních skvrn přináší do situace další otázky. Zatímco sluneční skvrny jsou v průměru o cca 2700 °C chladnější, než jejich okolí ( ~ 6 000 °C), teplota sluneční koróny na slunečníma skvrnama naopak roste, zatímco teplota fotosféry pod korónou klesá.
Vzhledem k tomu, že současná fyzika věří, že neutrina interagujou s hmotou velmi slabě sou výsledky těchto pozorování ve svý většině ignorovaný a čekaj na novou generaci fyziků podobně, jako první pozorování temný hmoty (1, 2, 3). Výzkum slunečních neutrin však nemusí být nijak složitá a drahá záležitost, pokud se vezme v úvahu další záležitost, se kterou si současná fyzika zatím neví moc rady a tou je silnej vliv neutrin na některý typy jadernejch rozpadů. Nepřímo tak lze sledovat např. sluneční cykly nebo dokonce sluneční protuberance ještě dřív, než dorazí k nám na Zemi a sice jednoduchým monitorováním rychlosti rozpadu některejch radioaktivních prvků, v případě sond obíhajících Slunce dokonce protokolováním rychlosti, jakou spíná jejich interní termostat, pokud jsou vyhřívaný nebo napájený radioaktivními články. Jelikož Země i ostatní planety sou významným zdrojem neutrin z radioaktivního rozpadu, mohla by možná neutrina vysvětlit i podobnou teplotní závislost atmosféry většiny planet - od určitý výšky teplota jejich atmosféry s výškou roste, místo co by měla klesat. Toto se obvykle modeluje absorbcí UV záření ve vyšších vrstvách atmosféry - ale takto de jen těžce vysvětlit, proč se tak zahřívá i stratosféra vzdálenýho Titanu a Neptunu (ve vzdálenosti Neptuna je totiž radiační tok Slunce srovnatelnej s naším Měsícem).
Cubli je kostka, která pomocí trojice gyroskopů muže balancovad na hraně nebo se autonomně překlápěd
Microsoft .NET Micro Framework je běhové prostředí, které umožňuje spouštět spravovaný kód na zařízeních s omezenými zdroji, na kterých nelze provozovat Windows CE a .NET Compact Framework. Programátoři mohou díky tomuto prostředí vyvíjet a ladit aplikace pro embedded systémy ve Visual Studiu a C# nebop VB.NET. Na webových stránkách uCSimply.cz najdete čtyřdílný seriál, který vás uvede do prostředí .NET Micro Framework. Jde o praktický návod, jak rozběhnout NETMF na procesorovém modulu SAM9260 s prototypovací deskou BaseBoard. První díl popisuje zprovoznění modulu SAM9260 a jeho připojení k PC. Ve druhém díle Instalace nástrojů postupně nainstalujete Visual Studio Express, .NET Micro Framework SDK a řadič Atmel SAM-BA. Třetí díl vysvětluje, jak nahrát do modulu SAM9260 kompletní firmware s prostředím .NET Micro Framework. A v posledním díle vytvoříte ve Visual Studiu první projekt, nastavíte komunikaci s modulem SAM9260 přes USB rozhraní a nakonec rozblikáte LED diodu
Zdá se, že Lubos Motl oficiálně připustil existenci AWT - zjevně pod dojmem znechucení, že klimaskeptiky zabanovali na redditu, kde sem taky často banánován. Samotný cenzorování opozičních názorů by Motlovi zase tak vadit nemuselo, páč na jeho vlastním blogu patří k hlavním argumentačním prostředkům. Ale myslim, že se situace ani pro oteplovače nevyvíjí moc dobře - tedy alespoň pro ty, co tvrdošíjně věří v civilizační původ globálního oteplování - a tak začínají být trochu nervóznější a útočnější.
Taky olivovej olej fluoreskuje pod zeleným laserem oranžově při 673 nm v důsledku obsahu chlorofylu. Lidský oko je nejcitlivější na žlutozelenou barvu uprostřed barevnýho spektra, směrem k okrajům citlivost na obě strany klesá. U některých látek absorbujících rovnoměrně po celým spektru to může vést k tzv. dichromatismu, protože s rostoucí tloušťkou jejich vrstvy jejich absorbce klesá nejvýraznějc právě uprostřed spektra. Dichromatismus se hodnotí dichromatickým indexem, kterej vyjadřuje úhel, o kterej se natočí spojnice barev v LAB spektru. Olej z tykvovejch semínek vyniká jak oříškovou chutí a vysokým obsahem nutričně hodnotnýho zinku, tak svým dichromatismem: v tenkejch vrstvách nebo ve směsi s jogurtem je žlutej, v silnějších zelenej a v tlustejch prosvítá červenohnědě. Podobně vykazuje proměnlivý barvy řada dalších barev a chemikálií, např. žlučový barviva nebo roztok oxidu chromovýho v kyselině sírové kterej se v laborkách používá na čištění skla je v tenký vrstvě zelenej, v tlustý žlutohnědej.
Dichromatismus bysme si neměli plést s dichroismem, popř. pleochroismem, což vyjadřuje barevný změny v závislosti na orientaci polarizovanýho světla (perleťový barvy mnoha minerálů jsou způsobený tím, že lámou nebo absorbujou světlo různě silně v různých krystalových rovinách) a závislost barvy na tloušťce nebo směru osvětlení je zde mnohem složitější. Na dichroismu je založená např. funkce kapalnejch krystalů v displejích, dichroické hranoly se používaly ve starších typech kamkordérů k rozkladu obrazu na barevné složky v CCD prvku.
Tady je další ukázka
HOWKING: No to je právě ta fluorescence. Počítám, že to červený má ve skutečnosti odstín dožluta, páč je to rhodaminový barvivo. Mužeš zkusid trochu toho laku rozpustit v acetonu a potrápit to laserem ve zředěným roztoku.
Laserová puška od TWI má účinnej výkon 5 kilowattů a použité světlo má vlnovou délku asi jednoho mikrometru, je tedy samo o sobě neviditelný a patří do infračervené oblasti. Její laser umí rozřezat kovové součástky na dvoucentimetrovou tloušťku a zanechat v kovu řeznou dráhu až o šířce 18 milimetrů. Operátor si před prací s laserovou puškou musí navléct speciální ultrareflexivní stříbrný oblek a helmu s ochrannými brýlemi, aby mu ani případný náhodně rozptýlený odlesk laseru nemohl uškodit. Co mě na videu tý laserový pušky zaujalo je ten záhadnej zelenej flek, kterej by mohl odpovídat spektrální čáře železa. Ale jak to záření vzniká? Proč se šíří jen ve směru původního paprsku? Vypadá to, jako kdyby v něm laserovaly páry samotnýho železa. Určitě nejde o fluorescenci, protože při ní je vlnová délka vyzařovanýho světla delší, než vlnová budicího světla a světlo se vyzařuje všesměrově. To že infračervený světlo může excitovat železo neni zas tak mimořádná věc - v hustý plasmě se atomy navzájem srážej a elektrony se uvolňujou nikoliv budícím zářením, ale vzájemnejma srážkama elektronovejch obalů - obyčejně se ale k takovýmu buzení používaj vysokovýkonový pulsní lasery. Je to z fyzikálního hlediska dost záhadná věc - už proto, že vlastní infračervený záření toho laseru buhvíproč ten zelenej flek nepřesvítí.
Při úplném zatmění Slunce, které proběhlo 7. srpna 1869 od Aljašky po severní Karolínu, byla ve spektru korony nalezena zcela atypická zelená čára. Vlnová délka čáry neodpovídala žádnému známému prvku, a tak se vyrojily domněnky, že jde o nový prvek, tzv. korónium. Pro domnělý prvek ale již nebylo v Mendělejevově periodické tabulce místo. Záhada byla vyřešena až po 70 letech. V roce 1939 W. Grotrian a B. Z. Edlén identifikovali tuto čáru jako spektrální čáru třináctkrát ionizovaného železa Fe XIV. Nešlo tedy o nový prvek, ale prvek důvěrně známý za neobvyklých podmínek. K tomu, aby bylo železo takto vysoce ionizováno, musí být v koroně extrémně vysoké teploty, řádově milion stupňů. Na spektrální čáry železa můžeme v přírodě narazit aji v nejsvrchnějších vrstvách zemský atmosféry, kam se železo dostává vypařováním drobnejch mikrometeoritů (viz zkontrastovanej snímek z ISS vpravo).
Limetka se potápí, zatímco rozřezanej citrón plave. Příčinou je tlusčí vrstva houbovitýho albeda (běl) - to je ta bílá parenchymatická vrstva mesocarpu pod kůrou (flavedem), co my srnky nejíme.
Když se před deseti lety objevily první SD karty, měly kapacity pouhých 8 MB. Oproti tehdy populárním SmartMedia kartám měly výhodu vlastního řadiče a tím kompatibility karet mezi různými přístroji. Nad Compact Flash kartama pak SD karty zvítězily menšími rozměry. Dnes patří SD formátu asi 80 procent trhu s paměťovými kartami a jeho poslední verze SDXC by měla dosahovat rychlosti až 2,4 Gbit/s a kapacity 2 TB. Na diagramu je kompatibilita řady SD kared. SDXC karty se na rozdíl od předchozích typů dělaj jen ve dvou rozměrech - SDXC a SDXC. Ačkoliv starší zařízení SD můžou číst exFAT souborovej systém SDHC/SDXC karet, neměly by se v nich formátovad, jinaxe stanou nekompatibilní pro SDXC zařízení. Na obrázku vlevo je rozdělanej adaptér SD karty na µSD kartu. Uvnitř tý menší je jen adaptér na eště menší SD a v tý pak běhaj dokola trpaslíci...
Ukázka rozměrový invariance - vlevo kapky Linden Gledhilla vzniklý puštěním proudovýho pulsu do reproduktoru pokrytýho směsí latexovejch barev (vimeo, galerie). Vpravo dvě vrstvy tekutýho mejdla v dispenseru. Přestože časový měřítko je v druhým případě o několik řádů delší, v důsledku nižších sil a vyšší viskozity mejdla je výsledek prakticky nerozeznatelnej.
Bonus: Laserová puška od TWI má účinnej výkon 5 kilowattů a použité světlo má vlnovou délku asi jednoho mikrometru, je tedy neviditelné a patří do infračervené oblasti. Její laser umí rozřezat kovové součástky na dvoucentimetrovou tloušťku a zanechat v kovu řeznou dráhu až o šířce 18 milimetrů. Operátor si před prací s laserovou puškou musí navléct speciální ultrareflexivní stříbrný oblek a helmu s ochrannými brýlemi, aby mu ani případný náhodně rozptýlený odlesk laseru nemohl uškodit.
Kosmologům se nezdaj některý data sondy Planck - konkrétně ty v pásmu 217 GHz - a domnívaj se, že původně ohlášený diskrepance je nutno přičíst na vrub chybám v kalibraci sondy..
Ze studie vyplývá, že odchylky jsou celkem zanedbatelný a rozhodující úlohu v nich bude mít použitá maska, kterou se zakrývá mikrovlnej šum naší vlastní galaxie.
Nefritovej králík s atomovym hřibem nad Evropou - zdá se, že Číňani s náma maj dalekosáhlejší plány..
Jak údajně fungoval německej projekt létajícího talíře Haunebu, čili tzv. "Nazi Bell"? Obsahoval sadu setrvačníků rotující na společné podstavě. Videozáznam z replikace projektu na mě ale nepůsobí nijak přesvědčivě. Haunebu mělo být na svou dobu velmi revoluční letadlo (respektive létající křídlo), údajně mělo mít schopnost zastavení prakticky na místě, vznášení se, velmi krátké akcelerace a rychlosti přes 5000 km/h. Do roku 1961 probíhal v kanadské firmě Avro vývoj experimentálního vznášedla VZ-9-AV Avrocar, vypadajícího jako létající talíř, kterej však skončil neúspěchem, jelikož nebylo schopno letět výše než metr nad zemí. Je možné, že se jednalo pouze o zástěrku skutečné technologie a snahu vytvořit veřejný názor, že létající talíře vytvořit lze, ale nejsou funkční.
Díky webovejm sajtám jako je tadle asi víte, že zavazování tkaniček může bejt umění a při dvanácti dírkách vede ke skoro dvou trilionům možností. Ale na vědu ho povýšila nedávná studie, ve který se matematici zabývali tím, který z vázání je nejpevnější při současně nejnižší spotřebě tkaničky. Ukázalo se, že nejpevnější je klasický cik-cak vázání křížem (vlevo), ale vázání vpravo spotřebuje tkaničky nejmíň. Zbejvá akorád dořešit etickou otázku, zda právě takovejdle výzkum (1, 2) je to, co by se mělo financovad z povinnejch daní daňovejch poplatníků.
Nedávnej laureát Nobelovy ceny za fyziku Peter Higgs si nedávno veřejně postěžoval, že kdyby nebyl už v roce 1980 nominovanej na Nobelovu cenu, nikdy by se na svý universitě v Eddinburghu neudržel. Je pravda, že za celou svou vědeckou dráhu nepublikoval víc než deset článků a že mu proto řada současnejch fyzmatiků, který preprinty chrlej jak na běžícím pásu (aniž to má ovšem jakejkoliv dopad na experimentální výsledky) nemůžou dodnes přijít na jméno. Je to obvyklej souboj kvality a kvantity a Higgs tím nepřímo ukazuje, jak mnoho lidí v současným výzkumu je zbytečnejch. Higgsův boson se dostal ke svýmu názvu hlavně proto, že v tý době byla populární Wheelerova S-maticová teorie (která byla později nahražená kvantovou chromodynamikou) a Higgsův návrh stál tehdy na okraji zájmu teoretický fyziky. Na počátku bohatejch 60. let taky expandovala místa na univerzitách a si Higgs tak svoje místo udržel, ačkoliv se zabýval nepopulárním tématem. IMO nominace Higgse je z tohodle hlediska spíš než co jiného politickej kalkul: současná teoretická fyzika kromě Higgsova bosonu (předpovězenýho už před padesáti lety) nedisponuje žádným hmatatelným výsledkem, potřebuje před veřejností zakrýt neúspěch halasně roztrubovanejch teorií jako jsou supersymetrie nebo teorie superstrun a současně zdůvodnit další výstavbu a provoz srážečů jako je LHC - a proto mezi sebou trpí lidi jako je Peter Higgs. Samotářskej Higgs si však na pocty nikdy nepotrpěl a dokonce odmítl používat šlechtickej titul rytíře kterej mu udělila Britská královna s poukazem na to, že mu byl udělenej z politickejch důvodů. Vyjádřil taky svoje politování nad tím, že se pro Higgsův boson používá v populárním tisku pojmenování Boží částice a odmítá směšování vědy a teologie. Higgs odmítá fundamentalismus Richarda Dawkinse, kterej je militantní ateista. Peter Higgs je tradicionalista a ke svý práci nepoužívá ani počítač, ani mobilní telefon.
Další Lunochod a fodka Měsíce po 37 letech... Šestikolový Nefritový králík (čínsky Jü-tchu) je vybavenej kromě sady kamer i dvěma mechanickými rameny, s jejichž pomocí může vyvrtávat vzorky lunární půdy. Je schopen zdolat třicetistupňové stoupání a pohybovat se rychlostí 200 metrů za hodinu. Kolonizace vesmíru probíhá pomaleji než by jeden čekal. Studená fúze se ovšem ignoruje ještě déle a s ropou se daleko nedostaneme.
Ačkoliv Saturnovy prstence jsou starý zřejmě skoro jako celá sluneční soustava, v důsledku vzájemnejch srážek svých částic by měly být mnohem stejnorodější a měly by se už dávno vypařid. Jejich celková hmota je milionkrát menší než hmotnost Měsíce a je tudíž pravděpodobný, že sou průběžně doplňovaný sněhem z vnitřních Saturnovejch měsíců (např. Enceladus vykazuje ledový gejzíry). Na tak starý objekt sou až příliš dynamický - už za pouhých posledních 350 let bylo pozorováno postupný rozšiřování vnějších A a B disků rychlostí asi 100 km/rok. Kromě prstenců viditelnejch v normálním světle je Saturn obklopenej ještě velmi řídkým obrovských prachovým prstencem, kterej je viditelnej pouze v IR oblasti na orbitu vzdálenýho měsíčku Phoebe, kterej je na rozdíl od ostatních měsíců velmi tmavej a obíhá Saturn retrográdně, čili byl zřejmě zachycenej planetou dodatečně. Bonus: záhadnej objekt Peggy na okraji Saturnovejch prstenců. Ovšem v Saturnovejch prstencích podivnejch útvarů lítá víc.
Vrstevnatý lentikulární oblaka nad Mt. Rainerem (vlevo) a sobkou Klučevskaja na Kamčadce (vpravo). Vznikaj často po ránu, kdy je vyšší koncentrace vodních par ve vzduchu a rozdíly v tlaku vzduchu se tak snáze zviditelňujou. Během dne se rychlost větru zvedá a čočkovitý oblaka se utrhnou od vrcholu a rozplynou, nebo je vítr odfoukne. Lentikulární oblaka občas vznikaj v několika vrstvách v pravidelných rozestupech, protože proudění vytváří při určitý rychlosti toku turbulence a vertikální oscilace (tzv. Leeovy vlny, což je obdoba tzv. Kelvinovejch vln, tvořících se za lodí plovoucí na hladině vody). V oblastech kde dochází k expanzi vzdušnejch mas teplota a tlak klesá a vodní páry se v tom místě srážej. Jakmile proud přejde do oblasti s vyšším tlakem, vysrážený kapičky vody se zase rozpustěj. Z toho taky vyplývá, že čočkovec není stacionární jev - ačkoliv oblaka vypadaj, že stojej na místě, proudění vzduchu je v nich zřetelný na pohybu detailů mraků.
Bonus: 3D mapa vzdušnýho proudění na Zemi v realtime
V Káhiře a Jeruzalémě poprvé po 112 letech zase sněžilo... Že nejde o lokální teplotní výkyv je vidět z toho, že na Antarktidě nedavno satelity naměřily novej rekord v pozemský teplotě: -93.2 °C. Do Guinessovy knihy se tendle záznam sice nedostane, protože nebyl zaznamenanej "normálním" pozemským teploměrem - ale cosi to o počasí v letošním roce přece jenom vypovídá. Pokud se bude taková situace v příštích letech opakovat nebo dokonce prohlubovat, může to způsobit vrásky na čele nejednomu antropogennímu oteplovači.
Saturnův měsíček Enceladus už neni jedinej, na kterým byl pozorovanej výskyt gejzírů. Nedávno Hubbleův teleskop zaznamenal podobnej kryovulkanismus i na mnohem větší Europě, obíhající kolem Jupitera (viz malý snímky vpravo). V případě Enceladu sonda Cassini fotografovala měsíc ze vzdálenosti pouhých 74 km a několikrát prolétla jednotlivými "gejzíry“, tvořenými sprškami ledových krystalků tryskajícími z prasklin v ledu, a odebrala z nich vzorky. Našla v nich amoniak a organický materiál a zjistila, že voda pod ledem Enceladu je zhruba stejně slaná jako v pozemských mořích. Nemusí to však ještě znamenat, že voda pod ledem je kdovíjak teplá nebo dokonce kypícím životem, páč amoniak (čpavek) ve směsi s vodou vytváří nemrznoucí eutektickou směs, udržující roztok kapalnej i za teplot nižších než -97 °C. Nicméně v obou případech de o důkaz toho, že pod ledovým příkrovem měsíců leží oceán kapalný vody, zahřívanej odspodu slapovejma silama.
Termohrnečkem už dneska díru do světa neuděláte - což ovšem neznamená, že zde stále není prostor k vylepšování. Termohrnek stejně jako každá jiná termoska má ten problém, že je v něm kafe napřed moc horký a po vychladnutí zase moc studený. Teplota kávy v termosce klesá přibližně exponenciálně, podobně jako napětí na kondenzátoru. Ale ideální teplota pro pití kafe leží v poměrně úzkým intervalu a tedy by se hodilo něco jako tepelná analogie baterie, která drží konstantní napětí, dokať se nevybije. Řešením je použití tzv. phase-change materiálu (PCM), což v reálu představuje např. roztavenej parafín, kterej tuhne asi při 50 °C a vydává přitom teplo, dokud neztuhne. Varianta na termohrneček s obalem z PCM představujou tzv. Termojoulies, což sou dutý kovový pecky vyplněný parafínem, který po vhození do nápoje udržujou teplotu v přijatelným rozmezí, dokud v nich vosk neztuhne. Ačkoliv nápad vypadá teoreticky dobře, v reálu je jeho účinnost sporná, protože vosk má nízkou hustotu i skupenský teplo tání ~50 cal/g a ztuhlá vrstva vosku na stěnách od sebe navíc kapaliny dobře tepelně izoluje, takže výměna tepla je mizerná. Zdá se, že jediný opravdu funkční řešení zde představuje studená fúze...
Apropos, studená fúze: zatímco v MIT byly obnovený přednášky a veřejný demonstrace studený fúze, v časopise Real Pure Science byla studená fúze vyhlášená jako druhá největší "junk science", čili vědeckej propadák roku 2013. Někdo si zřejmě představuje, že bez výzkumu budou přelomový objevy padat jako pečený holubi z nebe...
Jak by mohlo vypadad pokrytí mobilním (nahoře nad Chicagem) a wifi (dole) signálem, kdybysme ho mohli viděd. Barvy a intenzita odpovídaj rozdílný frekvenci a polarizaci signálu. Krátkovlnnej signál BTS se šíří přímočaře na vzdálenost, která odpovídá prakticky přímý viditelnosti BTS antény. Ty vyzařujou v šestiúhelníkový síti ve třech sektorech na rozdílnejch frekvencích, který se překrývaj tak, že pokrytí místa mezi BTS všemi frekvencemi zůstává přibližně rovnoměrný.
Voda v jezeře Lángjökull pochází z 50 kilometrů vzdáleného ledovce. Voda protéká pod zemí krajinou tvořenou především ztuhlou lávou. Díky tomu je voda v jezeře, a tedy i v trhlině krystalicky čistá a viditelnost pod vodou dosahuje až 350 metrů. Nejhlubší místo se nachází v hloubce 63 metrů Voda v kaňonu má zvláštní nafialovělý odstín, kterej jinde těžko zahlédnete. Kromě vysoký čistoty k němu přispívá nízká teplota vody. Na tomhle palouku můžete cestovat mezi geologickou Asií a Amerikou několikrát za den...
Zviditelnění turbulence kouře pomocí vibrujícího laserovýho ukazovádka. Bonus: Robin Fox laser show
Po buňce cestujou stovky váčků - tzv. vesiculí - naplněných různými chemickými látkami, třeba inzulínem nebo různými neuropřenašeči. Americkej biochemik Randy Schekman (vlevo) s pomocí modelového organismu pivní kvasinky zkoumal, jaxe váčky přesně chovají. Kvasinky zmutoval a analyzoval, jaké molekuly jsou odpovědné za pohyb váčků. Další z laureátů James Rothman (uprostřed) studoval, jak se tyto vesicula v buňce navzájem hledají a propojují. Nejblíže k praxi pak má práce Thomase Südhofa ze Stanbdfordu, který se zabýval dopady pohybu některých váčků na nervovou či svalovou soustavu. O tom, že Randy Schekman jednou dostane Nobelovku, pochyboval ve vědecké komunitě málokdo. V biologii totiž stačí sledovat vyhlášení jiného ocenění zvaného Lasker" jeho laureáti často dostávají po čase i Nobelovu cenu. Všichni tři laureáti Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství v roce 2013 získali v minulosti Laskerovu cenu.
Ale Randy Schekman na sebe nedávno upozornil ještě prohlášením, že přestává posílat publikace do prestižních časopisů, jako je Nature, Science nebo Cells. Zřejmě ho naštvalo, že mu jako čerstvýmu Nobelistovi odmítli vzít do tisku publikaci. V Nature nebo Science je dneska zcela běžný, že je přijatej teprve každej patnáctej až dvacátej článek. Vědci sou totiž hodnocený podle impaktu časopisů, ve kterejch se jim podaří publikovat. V důsledku finanční krize se všichni snažej publikovat rovnou v těch nejprestižnějších a tak u jejich dveří vzniká tlačenice. S finanční krizí se i nakladatelství musej čím dál víc přizpůsobovat poptávce trhu a jejich redaktoři se čím dál víc obracejí k tématům, který sou čtenářsky atraktivní, tzn. především k průlomovejm novinkám. Jenže současná věda toho moc novýho k objevování nemá a v době finanční krize tim spíš - nikdo totiž nechce riskovat a všichni se obracej ke spolehlivě prověřenejm tématům. Objevnost vědecký práce tudíž v době finanční krize upadá stejně rychle, jako nároky na ni rostou na straně vědeckejch časopisů. Dalo se tudíž čekat, že se oba trendy dřív či později setkají v přímým střetu.
Olej do ohně nedávno přililo holandský nakladatelství Elsevier, který donutilo webový úložiště Academia.edu stáhnout články a preprinty, který již byly dříve tímto časopisem vydaný. Je to pochopitelný, protože volně dostupný články si těžko někdo bude chtít koupit a jde o stejnou snahu, jako když multimediální společnosti bojujou proti webovejm úložištím, co vystavujou nelegální kopie muziky a filmových děl. Nakladatelství v tom směru tahaj za kratší provaz, protože články v elektronický formě maj řadu výhod, který tištěný verze postrádaj. Vědci sou tudíž zdánlivě spravedlivě rozhořčený, jak je možný, že publikační společnosti dělaj pravej opak publikační činnosti a bráněj jim ve zveřejňování jejich "vlastní" práce. Jenže věc má svuj rub a líc - vědce totiž nikdo nenutí publikovat právě ve vysoce impaktovanejch časopisech Elsevieru, jenže vědci o ostatní časopisy nejeví zájem. Sou totiž vysoce hodnocený právě tehdy, když se jim podaří v Elsevieru publikovat. Jenže pak by vědci měli férově přistoupit na pravidla těchle nakladatelství, který pro ně zajišťujou peer-review a vysokej citační ohlas - a to se jim moc nechce. Jejich články sou pak draze placený a okruh potenciálních čtenářů nízkej, snažej se je potom šířit podloudnejma cestama.
Zdá se tedy, že obě strany se v tomto sporu snažej ochcávat tu druhou a věc nemá jednoduchý řešení, protože vysoce impaktovaný časopisy vycházej tiskem - nemůžou proto svůj objem tak snadno zvětšovat, jako nízkoimpaktový časopisy, který vycházej jen on-line a často přitom šiděj peer-review i redakční práci. Projevuje se to mj. v trendu zkracování publikací, protože se nakladatelství se snaží šetřit papírem tím, že do tištěné verze nacpou co nejvíc článků. Čim dál víc taky roste význam i objem tzv. supplementů, čili dodatků článků s doplňujícími údaji a grafy, který vycházej jenom elektronicky. Nevěřím proto tvrzení Schekmana a dalších, že se nakladatelství snažej úmyslně počet článků omezovat - jen se v hubenejch létech markantněji projevuje faktická přezaměstnanost vědecký komunity - takže občas i novopečenej Nobelista musí utřít nos.
Neutrony sou v mnoha směrech zajímavý částice, vo kterejch toho ještě moc nevíme. Např. se ve volným stavu rozkládaj s poločasem asi 15 minut za uvolnění protonu, elektronu a antineutrina 10n ⇒ 0-1e + 11p + ve + 0.78 MeV. Tak dlouhá doba rozpadu je pro elementární částice netypická, zvlášť když se přitom uvolňuje takový množství energie. Souvisí to s tím, že neutron se v mnoha ohledech chová jako antičástice, nebo tzv. anti-bublina, kterou jde pod vodou připravit opatrným potopením saponátovejch kapek: Když taková anti-bublina praskne, k povrchu vyplave malá bublinka, která odpovídá právě antineutrinu. Protože antihmota se záporným zakřivenímčasoprostoru je ve styku s hmotou nestabilní, je nestálej i volnej neutron. V silně kladně zakřiveným časoprostoru uvnitř atomovýho jádra se však slabě záporný zakřivení neutronu změní na kladný a neutron se stane neomezeně stálou částicí, ba dokonce v něm můžou vznikat nový neutrony tzv. beta záchytem elektronu. Beta záchyt je dost častej pro atomy s relativním přebytkem protonů v jádře, který díky tomu obíhaj dál od jádra a mohou zachytávat elektrony z nejspodnějších vrstev atomovejch orbitalů (K-orbitaly). Jádro pohltí jeden z elektronů z vnitřních slupek svého obalu a jaderný proton se mění na neutron za současné emise neutrina:
Protože neutron nemá elektrickej náboj, jeho detekce je nespolehlivá a podobně nespolehlivý je i určení přesný doby života neutronu. V zásadě se k tomu používaj dvě metody: stacionární, kdy je neutron zachycenej v magnetický pasti nebo uvnitř komory z lehkýho kovu (berylia), jehož atomy neutrony elasticky odrážej. Pak lze měřit úbytek počtu neutronů v čase. Druhá možnost je připravit paprsek pomalejch neutronů - tak pomalejch, aby se projevil úbytek počtu neutronů na začátku a konci paprsku. Problém je, že výsledky těchle dvouch metod sou systematicky nekonzistentní a paprsková metoda dává asi o osm vteřin nižší údaj střední doby života neutronu, oproti stacionární metodě. Historická analýza experimentálních hodnot naznačuje, že fyzika neni až zas tak exaktní věda a do hodnot fyzikálních konstant se často promítaj psychosociální trendy. Na grafu vlevo je vidět, jaxe vyvíjely experimentálně zjištěný hodnoty poločasu životnosti neutronu. Odhad chyb zjevně podceňoval systematický chyby: tzv. to že měření dávaj malej rozptyl ještě neznamená, že nemůžou bejt kompletně špatně. Podobná story existuje s rekonstrukcí Hubblovy konstanty nebo nábojem elektronu: první měření který Millikan provedl v roce 1909. Feynman popisuje ve svý známý přednášce o "Cargo kultu" ve fyzice, problém byl, že jeho hodnota 1,591± 0,003 byla chybná kvůli špatnýmu odhadu viskozity vzduchu - ale protože Millikan se stal díky svýmu experimentu a Nobelově ceně jakousi nepsanou autoritou v tomto oboru, další experimentátoři zahazovali všechna data, která s jeho výsledky neseděla a výsledky opravovali jen pomalu a postupně.
S pomalejma neutronama se dá studovad fundamentální fyzika, protože sou bez elektrickýho náboje a tudíž nejsou ovlivňovaný jiným polem než gravitačním, takže na nich jde např. pozorovat kvantování pohybu neutronů při jejich pádu v gravitačním poli. Dál umožnujou studovat vlastní interakce neutronů, který by se měly na krátkejch vzdálenostech slepovat slabejma silama podobnejma Casimirový síle a tvořit tzv. dineutrony a popř. tetraneutron. Rozptyl studenejch neutronů na krystalický mřížce je velmi šetrnej prostředek pro zjištění struktury např. elektronů v supravodičích nebo proteinů v živejch organismech. Dále se na proudu pomalejch neutronů dá přesně změřid rychlost jejich rozpadu a přesně určit jejich dipólovej moment, což je klíč k pochopení vnitřní struktury neutronu.
Na obrázku vlevo dole je pracoviště univerzity v Mainzu pro přípravu a studium velmi pomalejch neutronů, kde vznikaj v pulzním jaderným reaktoru TRIGA (viz video vpravo). Takovej reaktor pracuje v těsně nadkritickým režimu tak, aby se jeho palivový články při zahřátí roztáhly a jaderný štěpení se tím samo zastavilo. V okamžiku vystřelení brzdících tyčí z reaktoru má takovej reaktor po dobu několika milisekund výkon několika Temelínů. Neutrony opouštěj reaktor příbližně rychlostí kolem 30 km/sec a postupně se zpomalej v nádržích s kapalným vodíkem na rychlost řádově kilometry/sec, což je rychlost letící kulky. Pulzní režim je nutnej proto, že při zpomalování neutronů se jich hodně rozptýlí a výtěžek studenejch neutronů je v důsledku toho velmi malej. Kapalnej vodík se používá proto, že jeho atomy sou lehký a srážky s neutrony díky tomu neelastický (podobně jako se letící kulka zabrzdí v pytli s pískem, ale od pytle s valouny se spíš odrazí). Když se neutrony zpomalej na dostatečně nízkou rychlost, začínaj se podobat částicím plynu, protože díky jejich nízký kinetický energii i stěny běžnejch nádob pro ně začne představovat jistou energetickou bariéru a začnou se od nich odrážet jako kvantová vlna pod nízkým úhlem - takový studený neutrony lze tudíž vést kovovejma trubkama jako letící částice písku. Mezi materiály nejlépe odrážející neutrony patří lehký atomy, jako je beryllium, oxid berylnatý či skelnej uhlík - ale kupodivu také některý izotopy niklu (především 58N, kterýho je v kovovým niklu asi 68%, což by mohlo mít úzkej vztah ke studený fúzi, který počítaj s účastí pomalejch neutronů).
Pokud se spinově orientovanejm neutronům postavil do cesty elektromagnet (viz schéma vpravo), bylo pozorováno, že neutrony v něm asi o 1,5% mizí rychleji, než by odpovídalo rychlosti jejich rozpadu. Existují teorie, že neutrony podléhaj kvantovejm oscilacím podobně jako další neutrální částice (fotony a neutrina ve vakuu či mezony v atomovým jádře) a mění se přitom přes hypotetický sterilní neutrony na zrcadlový neutrony s převrácenejma souřadnicema času a prostoru. Poslední experimenty naznačujou, že tyto oscilace sou překvapivě rychlý s periodou asi 2 vteřiny. To by vysvětlovala diskrepanci při určení doby života stacionární a dynamickou metodou. Na rozdíl od neutrina (který je lehoučký) neutron při kvantovejch oscilacích ve fluktuacích vakua pochopitelně celej nezmicí, jen v něm vymizí náboj slabý interakce, kterej se právě využívá při detekci neutronu. Na oscilace neutronu se tak můžeme dívat jako na oscilace anti-neutrina, který je uvnitř něj uvězněný (dtto animace vpravo nahoře).
Zmrzlá voda v láhvi s několika vajgly plovoucími na hladině. Jak se objem kapalný vody zmenšoval, povrch ledu stahoval bubliny k sobě do paprsčitýho útvaru. Vpravo je námraza na náboji kola. Zdá se, že její tvar respektuje obtékání kola vzduchem při jeho rotaci.
Bonus: Technologie animace sněhu v novým Disneyho animáku Frozen (ačkoliv se ze stran kritiků ozývá, že se až přespříliš podobá úspěšnému Na vlásku)
Díra v tanku po nadzvukový šípový střele s uranovým jádrem v Kuvajtské poušti. Leží v ní dosud velké množství nespotřebované munice z roku 1991 - v konfliktu bylo použito přes 325 tun munice s ochuzeným uranem. Použití střel s ochuzeným uranem je založený na vysoký kinetický energii střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené úlomky uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. Střely z ochuzeného uranu též mají nižší mezní úhel, pod kterým po zásahu do svého opancéřovaného cíle pronikne a neodrazí se od něj. Po dopadu na pancéřovou desku se vnější hliníkový plášť nalepí na povrch a zabrání, aby se střela odrazila. Další využití: například na výplně tanků, kanónů v letadlech A-10 nebo do hrotů balistických zbraní. Výbor OSN schválil v roce 2007 většinou hlasů návrh rezoluce požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní používajících ochuzený uran. Pro bylo 122 zemí, proti 6 (včetně Česka, rozhodnutím Karla Schwarzenberga které proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem hlasovala i 5. prosince 2007).
Falacovy solitony slouží ve vlnové teorii éteru jako model elementárních částic, především neutrin jako supersymetrickej protějšek Rusellových solitonů, kterýma se modelujou fotony. Přestože jde o triviální záležitost, nbyly pro fyziku objevený docela pozdě. Poprvé je popsal R.M. Kiehn v roce 1986 na základě náhodnýho pozorování MIT fyzika Jose Falaca v plaveckým bazénu Rio de Janeiru (video 1 , 2, 3, 4). Jako dvojice vzájemně provázanejch vírů je lze použít aji k modelování kvantovýho provázání - vír skrytej pod vodní hladinou zde slouží jako model červí díry (Einstein-Rosenova můstku). Je otázka, zda takovej model může fungovat v případě složitějších částic, který netvoří jednoduchej prostorovej vír a v případě vzájemnýho kvantovýho provázání více částic současně. Ve strunový teorii můžou Falacovy solitony sloužit jako demonstrace upoutání D-strun na časoprostorovou membránu, kterou v tomto případě tvoří vodní hladina, analogie tvorby Cooperových párů v supravodičích a konečně v jaderný chemii jako model gluonů (především mezi páry kvark-antikvark) a párování nukleonů na povrchu atomovýho jádra, což zvyšuje jeho stabilitu. V důsledku toho mají atomový jádra se sudým počtem nukleonů o něco vyšší vazebnou energii a jsou proto stabilnější (nejvíc je tento efekt patrnej u malejch jader s vysokým poměrem povrchu k objemu, čili především u jádra helia). Díky tomu např. při atomovejch rozpadech jader bohatejch na protony z jádra nevyletujou protony samotný, ale v podobě jader helia, tzv. alfa-částic.
Falacovy solitony jde vytvořit jednoduše pomalým mávnutím talířem nebo frisbee pod hladinou vody. Ve vaně se pro stejnej účel lépe hodí cédéčko. S trochou cviku lze snadno vytvořit stabilní vírový páry a studovat jejich vzájemný interakce. Kápnutím inkoustu do středu jednoho z vírů jde sledovat pohyb víru pod hladinou a pozorovat transport kapaliny z jednoho víru do druhýho. Při pozorování Falacových solitonů si můžeme všimnout několika jevů, který se uplatňujou i při kvantovým provázání částic. Víry při svým pohybu kolem sebe šíří rázový vlny, který jsou obdobou deBroglieho pilotních vln v kvantový mechanice.Vzdálenost obou vírů na hladině osciluje a jejich energie se střídavě přelívá z jednoho víru do druhýho a zpět, aniž to má však dopad na jejich relativní rychlost. To může sloužit jako model kvantových oscilací lehkejch částic. Ale některý články interpretujou tudle analogii ještě dále, protože kvantový provázání se považuje za okamžitý a uvažujou, zda by se jím nedala vysvětlit i gravitace, ale v takovým případě by závislost gravitace na vzdálenosti silně odchylovala od Newtonova zákona.
Plování na hladině Mrdvýho moře s hustotou 1240 g/litr. Zkuste si tipnoud: poplave v takový vodě bowlingová koule?
Taková přírodní pozoruhodnost samozřejmě nemohla uniknout imitačním schopnostem Číňanů, který si ho vyrobili uměle jako bazén napuštěnej solankou z blízkýho solnýho dolu. Titul "čínský mrdvý moře" však získal spíš notoricky přelidněnej plaveckej resort v Sečuánu..
Tlumič houfnice M109G 155mm vyvinutej v polovině 80. let bundeswehrem pro testovací střelby v osídlenejch oblastech. Údajně potlačil zvuk výstřelu o 30 dB. Postranní barely slouží k zatlumení bočního zášlehu z úsťový brzdy zpětnýho rázu.
Tisíc kuliček růžičkové kapusty dokáže rozsvítit sto LED světélek a společně vyprodukuje 63 voltů voňavě zelené energie. Celá baterie se skláda z pěti částí, v každé je umístěno vždy 200 kapustiček. Každá kulička je napojena na elektrody z mědi a zinku vytvářející chemickou reakci, která generuje elektrický proud. Energie se ukládá do kondenzátoru a následně se uvolňuje pro napájení 100 kusů LED světélek umístěných na stromečku.
Leksellův gamma nůž (LGN) je technologie nahrazující klasickou operaci při odstraňování nitrolebních lézí (nádorů, cévních malformací) a vyrábí ho jako jediná na světě fa. ELEKTA ve Švédsku. První LGN se 179 zdroji záření byl instalován pro experimentální účely ve Stockholmu v 60. letech. Teprve v roce 1974 byl instalován druhej LGN, taky ve Stockholmu, použitelný k léčbě. Princip LGN je docela jednoduchej - jde o ocelovou helmici vybavenou sadou zářičů, které vytvářejí průměr ohniska 4, 8, 14 nebo 18 mm. Zdrojem gama záření je radionuklid 60Co, cyklus výměny kobaltových zdrojů gamma záření je necelých 7 let a dovážej se z USA. LGN se skládá z radiační jednotky ukrývající 201 zdrojů gama záření sbíhajících se do jednoho ohniska, čtyřmi vyměnitelnými kolimačními helmicemi a stabilizačním lůžkem. Pokud je oblast v blízkosti kritických struktur, jako je třeba oční čočka, oční nerv nebo mozkový kmen, je možné tvar ohniska modifikovat tak, aby kritické místo nezasáhlo zaslepením některých z 201 zdrojů záření wolframovými zátkami, tzv. plugy. LGN lze v případě nouze odstavit několika možnými způsobama.
Na obrázku dole je polymerní gel, na kterým se konvergence gama nože testuje - místo kebule pacienta se do přístroje upne baňka s gelem, kterej při ozáření ztmavne radiací reakcí a zviditelní tak polohu ohniska.
Protože 60 Co se rozpadá s poločasem 5.2 let za uvolnění gamma záření s energií 1.17 a 1.33 MeV, cyklus výměny zářiče je cca 7 let. Celkový množství zářiče je nepatrný, asi 40 gramů a převáží se v masivních olověnejch kontejnerech. Jeden takovej 2. prosince ukradla parta ozbrojenejch Mexičanů, prázdnej kontejner byl nalezenej spolu se zářičem asi 30 km od místa krádeže. Zářič měl celkovou aktivity asi 111 TBq 60Co (2702 Curie), což odpovídá dávce 12.9 R cm2 /mCi h. Šest zlodějů už bylo hospitalizováno s příznaky ozáření a byl na ně uvalen zatykač.
Zlodějům zřejmě pomohla skutečnost, že ukradli zářič na konci svý životnosti a že s ním dlouho nemanipulovali. Co vás čeká při hrábnutí do takovýho kontejneru holou rukou demonstrujou snímky z podobnýho incidentu v Thajsku - ozářená zóna je jasně viditelná a ozářená tkáň se rychle rozpadá až na kost..
V roce 1992 ruskej fyzik Evžen Podkletnov v té době působící na stáži ve finské Tampere pozoroval 0.05%-0.06% pokles váhy supravodivýho kotouče o průměru 13.5 cm při - 203 °C v magnetickým poli 100 MHz. Jeho asistent Nieminen kouřil v okolí aparatury cigaretu a zpozoroval, jak nad ní dým stoupá vzhůru. Když byl kotouč roztočen na 3000-3300 rpm, pokles hmotnosti činil celých 2 % a kotouč viditelně vibroval.Podkletnov a italskej fyzik G. Modanese následně v roce 2001 publikovali pozorování silovýho pole, který se vytváří při velkoplošným vysokonapěťovým výboji na kouli pokrytou supravodičem v magnetickým poli. Pro vznik efektu musel být průměr supravodiče větší než cca 10 cm, supravodivá elektroda přitom vykazuje silnej zpětnej ráz (dokonce se zdá, že uvolněná mechanická energie je větší, než energie vložená do výboje) a oscilace/impuls výboje sou supravodičem silně tlumený, čili pro vznik efektu je zapotřebí vysokýho napětí generovanýho Marxovým generátorem (schéma na obr. vpravo). Silovej impuls vznikající v ose výboje byl schopnej pronikat zdí a na vzdálenost několika set metrů pohybovat mechanickými předměty (kyvadélky ve vakuu). Rychlost propagace impulsu je údajně až 60-tinásobek rychlosti světla. Gravitační paprsek vyvolává desintegraci živých tkání a jejich slepování s plasty a kovy - čili má podobný účinky, jako tzv. Hutchinsonův efekt některejch VF výbojů (podobný efekty byly údajně pozorovaný při tzv. Filadelfským experimentu a v okolí tzv. Nazi Bell). Pro svoje zjevný zbraňový využití Rusové Podkletnova z Finska stáhli a nyní v utajovaným Centru chemického výzkumu poblíž Moskvy pracuje na prodloužení dosahu svých paprsků.
Gravitomagnetickej efekt v roce 2006 pozoroval taky rakouskej fyzik Tajmar při prudkým zabrždění supravodivýho rotoru, přičemž byl do okolí vyslán impuls, snímanej akcelerometry. Po Podkletnovovi jeho výzkum zopakoval mj. francouzský fyzici C. a D. Poherovi (review, patent). V obou případech byla jako zářič používanej dvouvrstvej supravodiče YBaCuO vytvořenej technologií OCMTG. Ale zatímco Podkletnov pro přivedení náboje na supravodič používal výboj ve zředěným heliu o napětí mnoha set kilovoltů, Poherovi používali tyristorem spínanej kapacitní zdroj o napětí několika tisíc voltů a elektrodu se supravodičem měli volně zavěšenou tak, aby bylo možné měřit její zpětnej ráz. Na videu vlevo je vidět žlutej dusíkovej kryostat a vlevo kyvadlo pro měření/pozorování zpětnýho rázu supravodivý elektrody. Vpravo je vysokonapěťovej zdroj a pod ním osciloskop snímající průběh výboje indukční proudovou smyčkou. Pod kryostatem je kýbl s vodou, jejíž hladina se při impulsu rozvlní.
Oficiální fyzika tyto experimenty dlouho ignorovala, ale naopak věnovala hodně úsilí a peněz marnýmu hledání částic temný hmoty. Nyní se zdá, že by se oba přístupy mohly konečně protnout, protože podle nový studie by částice temný hmoty (tzv. axiony) měly být detekovatelný supravodivými Josephsonovým obvodem. V roce 2002 F. Lefloch pozoroval slabej nadbytek proudu tunelujícího Josephsonovým přechodem. IMO axiony odpovídaj skalárním vlnám Nikoly Tesly a částicím zodpovědným za mechanický působení v Podkletnov-Poherových experimentech. Elektrony v supravodičích a topologickejch izolantech vč. graphenu tvoří tzv. Diracovy fermiony, který se v důsledku vzájemnýho stlačení můžou pohybovat jen v časový dimenzi. Neabsorbujou/neodrážej tudíž světlo, ale naopak podélný vlny vakua, který se projevujou jako mikrovlnej šum vesmíru. Vysokofrekvenční pole zde moc nefunguje, skalární vlny vznikaj především při rychlý změně intenzity proudu, ne při změnách jeho polarity a na rozdíl od EM vln je nelze odstínit Faradayovou klecí. Pro amatéry tady může bejt zajímavej fakt, že tyto efekty lze možná vyvolat za pokojový teploty i na dispergovaným grafitu, což je běžně dostupnej materiál - jen je nutný zajistit (např. absorbcí jódu nebo polárním rozpouštědlem jako dimetylformamid), aby se jednotlivý grafitový vrstvy navzájem nedotýkaly.
Simulace rozpouštění krystalu molekulu po molekule (YT video). Rozpouštění je nejrychlejší na vrcholech a hranách, kde sou částice poutaný nejmenším počtem sousedů xobě navzájem.
Další ukázka expanze ledu z malýho otvoru v trubce - tentokrát dokonale čirá a s hladkejma stěnama
Mrznutí ledu na mýdlový bublině. Všiměte si, že v tenký vrstvě voda nekrystalizuje s šestičetnou symetrií. Např. na povrchu platiny nebo mědi tvoří led proužky s pětičetrnou symetrii
Laboratoř na MIT, kde vyvíjej rentgen s nízkoenergetickými rentgenovými paprsky (60 kV RTG), se zlepšeným rozlišením měkkejch tkání bez nutnosti používat kontrastní látky. RTG záření je elektromagnetické vlnění podobné světlu, ale s vlnovou délkou 100 000× menší. Zatímco viditelné světlo má vlnovou délku od 400–760 nm, tak RTG paprsky mají vlnovou délku cca 0,05 nm. Podstatou vzniku charakteristického RTG záření je to, že elektrony v anodě vyrážejí jiné elektrony z obalů atomů. Elektrony z vyšších hladin zaujímají jejich místo a energetický rozdíl se vyzáří jako RTG záření. RTG záření je buď tvrdé, s kratšími vlnovými délkami, dobře procházející tkáněmi, nebo tzv. měkké, s většími vlnovými délkami, méně prostupné tkáněmi ale víc citlivými na rozdíly ve složení tkáně (používá se např. ve stomatologii). Protože současný rentgeny nevyužívaj žádnou optiku, fungujou v podstatě stejně, jako dírková kamera obscura. Čim menší je vstupní dírka (apertura svazku RTG záření), tim lepší je rozlišení rentgenu. Ke zvýšení rozlišení se používá emise elektronů z mikrostrukturovaných hrotovejch katod, tvořenejch litograficky leptaným křemíkem (viz schéma vpravo) nebo nanotrubkami o ploše několika mikronů, což umožňuje vytvořid prakticky bodovej zdroj koherentního RTG záření, ve kterým se elektrony uvolňujou již napětím 75 V. Takový zdroje sice již dnes existujou, ale využívaj brzdný záření z urychlovačů (linaky a synchrotrony) - ergo sou velmi drahý a rozměrný zdroje, nevhodný pro klinickou praxi.
Bonus: Film o Eddingtonovi a Einsteinovi, Feynmanovy přednášky v HTML
MAK: Problém s tim lycrovým modelem gravitace je, že gravitační pole se tak chová jen přibližně. Nevybíhá do špičky (singularity), jak předpovídá teorie relativity a těsně u povrchu tělesa je jeho zakřivení nulový. Ve skutečnosti spíš odpovídá tomu, jako kdybysme těžkou kouli hodili na vodní postel nebo částečně nafouklej polštář - část polštáře pod koulí se sice skutečně propadne, ale její okolí se naopak vyzdvihne vytlačenym vzduchem, což odpovídá temný hmotě. Nejde o nijak zanedbatelnej efekt: celkový zakřivení časoprostoru v důsledku temný hmoty je nejmíň 6x vyšší, než gravitační zakřivení normální hmoty. Důsledek taky je, že po takovým prostředí se změny pole nepropagujou jako harmonický vlny - spíš jako jednorázový perturbace.
Jeden z nejsilnějších tajfunů všech dob zabil nejméně 10 000 lidí.. Byl hurán Jolanda/Haiywan vyvolanej uměle? Pokud ne, jak teda vznikaj artefakty na globální radarový síti? Vypadá to na výpadek měření/kalibrace satelitu obíhající Zemi po přibližně polární dráze.
Kde se v afounu (iPhone 3GS) skrývaj repráčky odhalíte železnýma pilinama. Štěrbina vpravo je face proximity senzor (v zásadě fotočlánek řídící ztmavení obrazovky podle intenzity vnějšího světla, kterej při zakrytí během hovoru vypne dotykovej displej, aby nedošlo k nechtěnému stisku nějakýho SW tlačítka). Některé iPhony trpěly tím, že senzor nefungoval úplně korektně, což zpravidla vyřešil update na novější verzi iOS přes iTunes.
Záhadně koncentricky uspořádaný bubliny ve sklenici
Zásah bleskem
Holmium je nejvzácnější kov ze skupiny lanthanoidů, jeho roční produkce činí asi patnáct tun. V přírodě se vyskytuje jen vzácně jako samostatnej minerál, např. křemičitan kulikoit (na obr. dole) ve směsi s dalšími lanthanoidy. Neni ale zatim příliš drahý, protože spíš tvoří odpad při produkci používanějších lanthanoidů. Stejně jako ostatní kovy se po vyčistění od příměsí získává redukcí oxidu vápníkem v obloukový peci a vakuovou destilací se oddělí od vápníku. Má jeden z nejvyšších magnetickejch momentů ze všech prvků a proto se používá v pólovejch nástavcích pro lékařský MRI, protože jejich magnetický pole fokusuje a umožňuje tak lokálně zlepšit rozlišení MRI.
Stejně jako u ostatních lanthanoidů je zbarvení sloučenin holmia nevýrazný a světlý a obsahuje spoustu ostrejch spektrálních čar v důsledku zakázanejch elektronovejch přechodů f-f hluboko uvnitř atomů. V důsledku toho měněj barvu v závislosti na typu osvětlení (metamerie) - např. oxid holmitý je na slunečním světle pastelkově žlutej, ale pod zářivkou růžovej až oranžově červenej (viz obr. dole). Podobně se chová sklo nebo některý drahokamy barvený holmiem - maji žlutou až oranžovou měňavou barvu.
Holmium je za nízkejch teplot (pod 19 K) paramagnetický a může proto sloužit k uchovávání informace v podobě spinu na úrovni atomů. Ale přes svůj vysokej magnetickej moment se doposud nedařilo udržet spin atomů po dobu delší než několik mikrosekund. To se nedávno změnilo, když fyzici zkusili holmium nanést na platinovou vrstvičku. Za teplot blízkejch absolutní nule si atomy holmia dokázaly udržet spin po několik desítek minut. Autoři studie si myslí, že je to důsledek interakce elektronovejch stavů s volnými elektrony platiny, čímž se omezí jejich kvantově mechanický fluktuace vznikem spinově zakázanejch přechodů.
Nikola Tesla balí dífku coby plavčík, fodka je z roku 1900. Zdá se, že Tesla byl tehdy ještě ochoten slevit ze svý zásady celibátu - údajně tajemství k zachování svý geniality. Ačkoliv byl v průběhu života několika ženama doslova pronásledovanej a on sám zřejmě svojeho postoje ve sklonku života litoval. Vpravo je srbskej stodinárovka s definicí intenzity magnetickýho pole, jehož jednotka taky nese Teslovo jméno a na druhý straně je nákres dynama z jeho patentovýho spisu. V Srbsku je Tesla dodnes uctívanej jako národní buditel a celebrita - ale nevšiml sem si, že by tam věnovali větší pozornost právě jeho teoriím.
Historikové se začínaj bouřit proti tomu, že jim fyzici likvidujou historický slitky olova. .Jde o olovo z římský lodi, která se potopila mezi 80 až 50 lety př. n. l. s nákladem pro stavbu vodovodního potrubí. Zbytky potopené lodi byly objeveny v roce 1988 v hloubce 28 metrů, asi 1,5 km od sardinského pobřeží. Loď vezla původně 1000 ingotů, z nichž každý měl hmotnost 33 kilogramů. Část nákladu se dochovala a byla vyzdvihnuta v roce 1991. Pod hladinou moře leželo netknuté 2000 let. Za tu dobu se již rozpadla většina radioaktivních jader Pb-210, Bi-210 a dalších izotopů a jde tedy o ideální materiál do detektorů a na jejich stínění. Ingoty jsou uloženy v Národním archeologickém muzeu v Cagliari v jižní Sardínii a část z nich se využívá např. v detektorech pod horou Gran Sasso. Cena těchle historickejch artefaktů je právě v tom, že představujou časový konzervy naší civilizace a časem ještě poroste, až pro ně najdeme ještě smysluplnější využití. Osobně považuju všechny detektory temný hmoty za vyhozený peníze daňovejch poplatníků, protože podle éterový teorie se temná hmota se neprojevuje individuálníma částicema, ale souvislým spektrem skalárních vln všech možnejch energií - od gravitačních vln po neutrina. Kdyby vědci používali svoji i kolektivní inteligenci lidí kolem sebe, mohli bychom ušetřit jak miliardy na výzkum, tak historický artefakty. Jenže to by pak řada těchle darmožroutů taky přišla o práci, takže na to tito paraziti dobrovolně nikdy nepřistoupí.
Jak známo, americkej fyzik Richard Feynman byl velice kreativní a se zápalem věnoval čas nejrůznějšim problémum čistě pro potěšení z jejích řešení. Ale mělo to aji svý záporný stránky - byl přelétavej a nerad sledoval to, čemu se věnujou ostatní fyzici. V jednom rozhovoru se dokonce přiznal, že ani pořádně nečetl práce svých kolegů Schwingera a Tomonaga, se kterými v roce 1965 dostal Nobelovu cenu za rozvoj kvantový elektrodynamiky. Údajně pro něj byly moc těžký. Taky to lecos vypovídá o faktickým statutu kvantový elektrodynamiky jako konzistentní fyzikální teorie. Je příznačný, že tim vzbudil údiv právě u Číňanů, který sou kolektivistickýho ducha, neradi vymejšlej co už objevil někdo jinej a občas kladou důraz na vzájemný opisování a kopírování až moc. O Feynmanovi bylo známo, že je skvělej společník, výřečnej vyprávěč a bubeník, ale taky že byl ješitný a domýšlivej na svou inteligenci. Jeho arogance vůči mentálně slabším občas hraničila s přezíravostí - zejména k ženám, ze kterých jako správnej sexista dělal služky, vhodný leda tak k donášení kafe, i když měly vysokoškolský vzdělání. Kupodivu mu to tolerovaly tím víc, čim víc jim dával najevo svou nadřazenost: v té době byla americká společnost ještě hodně machistická a Ríša Feynman pro ně byl zkrádka ten správnej idol a sexy mozek. Co Feynman uměl velice obratně bylo pěstovat svůj vlastní kult osobnosti tak, aby to nedával najevo. Ostentativně pohrdal Nobelovou cenou, ale tak, aby bylo každýmu hned jasný, že právě on je jejím nositelem.
Kdo Feynmana nemohl za jeho života doopravdy vystát byl jeho kolega z California Institute of Technology v Pasadeně, objevitel kvarků Murray Gell-Man (na obr. uprostřed). Byly to dvě genitální, ale zcela odlišný osobnosti, což je vidět i na fotce s Nobelovejma medajlema vpravo: Gell-Man ve fraku a motýlku, vždy pečlivě upraven, libující si ve svý znalosti francouzské kuchyně a vybroušených výrazech ve francouštině, zatímco Feynman postávající jako beatnik zásadně bez kravaty a v ohavný mikině, demonstrativně dávající najevo, jak je nad věcí, free a cool (všimněte si ale, že medaili vystavuje přesto na odiv). Oba přitom pocházeli z chudejch židovskejch poměrů, ale Gell-Man nikdy nedokázal odpustit Feynmanovi vzrůstající slávu a popularitu jeho knížek. Vrcholem pro něj bylo, že se v jedné z nich zmínil o objevu slabý jaderný interakce jako o svým vlastním ("bylo to poprvé a naposledy v mojí kariéře, kdy jsem věděl o přírodním zákonu, o kterým nikdo jiný neměl tušení"). To ho rozčílilo natolik, že se chtěl nejprve Feynmana zažalovat. Feynman nakonec v pozdějších vydáních připustil, že "se podobnou myšlenkou v té době zabývali i další fyzici", ale semeno sváru již bylo zaseto a od té doby Gell-Mann nedokázal Feynmanovi přijít na jméno a na katedře Caltechu Feynmana bonzoval za všemožný poklesky. Mj. důsledně nazýval Feynmanovy diagramy jako "Stückelbergovy" podle jinak bezvýznamnýho fyzika, který přišel s podobnými schématy. Podobnejch vzájemně nepřátelskejch dvojic bylo v historii fyziky celá řada, např. Newton-Hooke nebo Einstein-Hilbert. Zajímavý bylo, že spolu oba vědci v takový dvojici často úzce spolupracovali, korespondovali spolu a ke svejm klíčovejm objevům došli prakticky společně, ale slávu úspěchu nakonec vyžral jen jeden
IMO je Feynman zajímavá, ale trochu rozporuplná osobnost moderní fyziky, kterou posunul směrem k formálnímu a pozitivistickýmu vnímání reality ("Shut up and calculate!"). Přes svoje praktický zkušenosti to byl typickej teoretik, ačkoliv vlastně žádnou vlastní teorii, která by překonala kritérium času neuvedl. Pro jeho epochu fyziky je příznačný, jak tenhle neúnavnej a poutavej popisovač základních principů fyziky tak málo přispěl k jejich skutečnýmu pochopení. Bonus: knížka To nemyslíte vážně, pane Feynmane, záznam rozhovoru s prof. Jiřím Bičákem, který navštěvoval Feynmanovy přednášky (stream) a projekt Tuva, kterej uvádí sedm přednášek Richarda Feynmana na Cornellově universitě poblíž New Yorku z roku 1964, jejichž autorský práva Microsoft koupil od BBS. Přednášky zahrnujou: Gravitační zákon jako příklad fyzikálního zákona, Vzájemný vztah matematiky a fyziky, Principy zachování hmoty a energie, Symetrie fyzikálních zákonů, Šipka času a rozlišení budoucnosti a minulosti, Kvantově mechanický obraz pravděpodobnosti a neurčitosti, Směry hledání nových fyzikálních zákonů
Elon Musk, ředitel společnosti Tesla vyrábějící nejvýkonnější elektromobily na světě se tváří ustaraně. Aby ne, když už třetí Tesla model S zachvátil uprostřed silnice požár jeho baterií. Akcie kalifornskýho startupu na řetězec havárií již reagovaly osmiprocentním poklesem, protože investoři jsou v poslední době velmi citliví na požáry vzniklé v souvislosti s bateriemi kvůli incidentům u vozů Chevrolet Volt a letadel Boeing 787. O tom, že Tesla S je nadupanej stroj na hranici technologickejch možností a jeho baterie mají sklon k nebezpečnýmu přehřívání je dlouho známo, ale nesmí se o tom oficiálně psát. Deník New York Times např. zkoušel, zda Tesla Model S zvládne dojet od jedné dobíjecí stanice elektrické energie k druhé. Po ujetí 110 km se odhadovaný dojezd snížil o celých 135 km. Novinář nakonec vůbec nedojel a byl nucen vůz dobíjet z jiné stanice, než původně zamýšlel. Člověk se tím stává otrokem dobíjecích stanic: místo aby si jezdil kde se mu zachce, musí jezdit pouze po trasách, kde jsou dobíjecí stanice. A při dojezdu k pumpě následuje několika hodinové zevlování, než se baterie nabijí na 100%, aby se mohlo pokračovat dál. Pomocí speciální nabíječky Tesla Supercharger lze z 0 na 80% (cca 400 km) baterii dobít za 40 minut, přes klasickou 3 fázovou zásuvku s 32A to pak je z 0 na 95% za zhruba 4 hodiny, ale třeba za 1 hodinu nabijete přes běžnou zásuvku na přibližně 22 % (cca 110 km).
Zima ostatně elektromobilům vůbec nesvědčí, protože v Modelu S se baterie na rozdil od Roadsteru nevyhřívá. Lithiové baterie s anodou na bázi uhlíku se nemohou nabíjet při nízké teplotě pod -5 ° C a to z důvodu redoxního potenciálu 0.1-0,2 V anody blizko 0V, co uz je kovove litium. Při snížené teplotě souběžně s interkalačním dějem (Li + ionty) dochází aji k vylučování kovového lithia na anodě (tzv. "lithium plating"). Vyloučené lithium v kovové formě na anodě jednak snižuje aktivní plochu elektrody a tím pádem se snižuje využitelná kapacita článku a jeho výkon, ale pokud se tam nastřádá kovového lithia dost, může to způsobit přímo vnitřní zkrat baterie. Spolu s klesající kapacitou baterie za nízkých teplot spolupůsobí zvýšená spotřeba energie na klimatizaci. Když si novinář zaparkoval Model S před hotelem, na displeji svítil odhadovaný dojezd 140 kilometrů. Když k němu ráno přišel, odhad se změnil na pouhých 40 kilometrů. Po poradě s technickou pomocí Tesly nechal řidič baterii chvíli zahřívat, ale snaha neměla výsledek a dojezd se jen snížil asi na 15 kilometrů a vůz za třiapůl milionu korun tak skončil na korbě odtahového vozu. Test skončil fiaskem, ale výrobce místo uznání problému se začal s novinami soudit.
Tesla Model S má kromě toho další problém: vysává baterie jako upír. Řada majitelů ví, že když nechá svou Teslu přes noc jen tak stát v garáži nebo venku, bez připojení k elektřině, druhý den bude mít na indikátoru dojezdu až o několik desítek kilometrů méně. Auto "sežere" až 4,5 kWh denně i když jen tak stojí. Tesla totiž plný elektronického vybavení, zejména senzorů a počítačů. Přitom je docela důležité, aby se řidič kolem auta nemotal s klíčem v kapse, protože to ho pokaždé vzbudí. Pokud použijete aplikaci v mobilu a spojíte se s autem, taxe auto taky vzbudí. A pokud se navíc otevřou dveře auta, auto okamžitě začne tlakovat brzdový systém a zkoriguje výšku podvozku, což stojí další drahocennou energii baterií. Jenže 4,5 kWh denně vynásobeno počtem prodaných Modelů S (kolem 20 000) a počtem dnů, které už dlí u svých majitelů je zhruba 15 GWh, tedy zhruba denní produkce středně velké jaderné elektrárny. Platit dvojnásobné účty za elektřinu jenom kvůli autu zaparkovanému v garáži se taky nebude chtít každému. Řešení přišlo v podobě tzv. "sleep-módu" v novém firmwaru verze 5.0. Jenže ten se nakonec dostal k minimálnímu počtu majitelů Modelu S, protože obsahoval řadu bugů a i tak dokázal snížit klidovou spotřebu jen o čtvrtinu.
Možná leccos signalizuje, že automobilku Tesla Motors se rozhodl opustit ředitel odbytu George Blankenship, kterej do Tesly nastoupil s velkou pompou v roce 2010 ze společnosti Apple. Výše uvedený cenový horizont, na jehož základech je Tesla postavena odhaluje její pravé poslání, kterým rozhodně není záchrana světa, jak by se mohlo na první pohled zdát. Veškeré komponenty potřebné k sestavení vozu se do USA vozí lodí nebo letecky a stejným způsobem potom hotové vozy míří za zákazníkem. Navíc elektrická energie, která vůz pohání, vzniká především spalováním fosilních paliv a emisní stopu tim pádem rovněž nezmenší.
Mořští koníčci patří k nejpomaleji se pohybujícím druhům ryb. Jejich kořist, miniaturní korýši klanonožci (Copepoda), je naopak velmi rychlá. Jakmile klanonožec detekuje pohyb vody, zahájí útěkový manévr, při němž za jedinou sekundu skokem překoná víc než pětisetnásobek délky svého těla (YTube). Přesto právě koníčci jsou při lovu klanonožců nesmírně úspěšní - např. koníček zosterový (Hippocampus zosterae) svou kořist polapí v 90 % případů. Vědci se domnívaj, že unikátní hlavu mořských koníčků během evoluce tvarovala právě potřeba přiblížit se ke kořisti na co nejmenší vzdálenost. Souvisí to se s tím, že koníček svou kořist nasává do úst. Aby tato metoda byla efektivní, musí být koníček vzdálenej od kořisti na pouhý jeden milimetr. Holografická technika ukázala, že hlava koníčků je tvarovaná tak, aby minimalizovala pohyb vody nad a před protáhlým čenichem.
Fyzici odvodili, že vlny vznikající při otáčení na sukních tanečnic a vířících dervišů maji stejnej původ jako Rossbyho vlny vznikající v důsledku Coriollisovy síly podél hranic konvektivních buněk v atmosféře Země nebo Saturnu či Jupitera.Carl-Gustav Arvid Rossby (1898 - 1957) byl americkej meteorolog švédského původu. Identifikoval a popsal oblasti tryskovýho proudění ("jet stream") a po něm pojmenované Rossbyho vlny. Protože hlavní konvektivní buňky jsou tři (polární, Ferrelova a Hadleyova buňka), rozlišujou se dva základní tryskový proudy: silnější polární (ve výšce 7 až 12 km) a slabší ale větší subtropický (ve výšce 10 až 16 km). Vlny na rotujících předmětech vznikaj tím, že je vzduch odstředivou sílou strhávanej k rovníku, kde je obvodová rychlost vyšší. Pomalej vzduch nestíhá a je svou setrvačností stáčenej od rovníku - Coriollisova síla je tudíž síla jen virtuální, je to setrvačná síla. Rosbbyho vlny proudí opačným směrem než hlavní pásy jet streamu, a tím je vlastně brzdí (proto se jim taky říká anticyklóny). Vlnící se jet streamy zpravidla odsunujou velký klimatické poruchy směrem na východ, takže deště i vedra dopadající na naši hlavu budou za pár dní trápit někoho jiného. V případě, že latitudální oscilace překročej určitou mez, můžou se víry od konvektivních buněk odtrhnout a pak se stáváj zdrojem samostatnejch hurikánů a tajfunů.
Oteplování Arktidy zpomaluje Rossbyho vlny a způsobuje, že jsou vyšší a širší. Tou měrou, jak se při globálním oteplování horizontální proudění mění ve vertikální, oblasti longitudinálního tryskovýho proudění na hranicích mezi konvektivními buňkami sou čim dál tim míň stabilnější a projevujou s výkyvama počasí. - např. obdobím tropickejch veder, kdy se k nám od rovníku na několid dnů až týdnů nasune "výběžek vyššího tlaku". Během zimy nás zpomalený jet stream může naopak napojit přímo na polární počasí a přivés množství sněhu a ledu daleko na jih. Střídání ročních dob je narušeno a ve své podstatě tak můžeme předpokládat, že budeme mít jen zimu nebo vedro, přičemž hranice mezi nimi bude jen velmi minimální. V situaci kdy převládne vertikální proudění se Rossbyho vlny udržujou na stále stejném místě a meteorologická situace "zamrzne": dojde k tzv. atmosférický blokádě. Meandry vyklenuté k severu přitahujou od jihu horký vzduch, naopak meandry směřující k jihu vyvolávají proudění studenýho vzduchu od severu. Paradoxně to může vést k dočasnýmu omezení hurikánů, přestože existující klimatický modely oteplování předpovídaly opak. Ale kromě extrémních výkyvů teplot taková situace přináší taky extrémní sucha nebo srážky, protože ty se přestanou rozptylovat podél polokoule (povodně v Pákistánu, desetimetrový závěje na Aljašce).
Před dvěma let byla 1 MW ECAT jednotka A. Rossiho nabízená za 25 milionů Euro/USD. Letos v létě bylo oznámeno, že její demonstrační instalace bude zadarmo za roční manipulační poplatek $10,000 Euro a dnes je nabízena za 1.5 mil USD/ks. Jednotka má garantovanou energetickou výtěžnost 600% po dobu 30 let, výměnu niklový náplně zajišťuje odbornej servis. Andrea Rossi byl donucen z aktualizace svýho Europatentu vypustit všechny zmínky o tajným katalyzátoru a neověřeným reakčním mechanismu, jinak by mu byl zamítnut..
Novej sensor Kinect 2 pro X-Box One od Microsoftu je nejpokročilejší high-tech zařízení, ke kterýmu se můžete běžně dostad. Přes nevábnej archaickej design a cenu kolem 13.000,- Kč se jich během necelých 24 hodin od jejího uvedení na trh prodalo na trh přes milion kusů. Xbox One je v pořadí již třetí herní konzolí vyvinutou společností Microsoft - je nástupcem Xboxu 360 a mj. obsahuje "Time-of-flight" kameru sí fullHD rozlišením, která zpřesňuje prostorový rozlišení tím, že počítá čas, kterej světlo urazí s přesností na několik pikosekund (ytvideo 1, 2, 3). Kamera osvětluje objekty pomocí LED blikající s nanosekundovou frekvencí a ze zpoždění signálu na jednotlivých pixelech se odvozuje 3D hloubka pozorovaný scény podobně jako u radaru. Oproti předchůdci z roku 2010 senzor nyní pracuje v osmkrát vyšším rozlišení a je třikrát přesnější. Verze Kinect senzoru pro Windows má být uvedená na trh v roce 2014 a podporovat další rozšířený funkce.
Sensor Kinect 2 je nyní zabudovanou součástí X-Boxu, ale lze ho dezaktivovat. Technologie Real Vision rozšiřuje zorné pole senzoru a nová infračervená kamera mu umožňuje vidět i ve tmě. Kinect tudíž sleduje tělo i v infraspektru, aby eliminoval zdroje světla v místnosti a snímal i za úplné tmy, rozpozná tvář, monitoruje puls srdce a dokonce i to, které svaly v těle jsou zrovna namáhány (např. při stání na jedné noze). Technologie Kinect Real Motion zaznamenává i nenápadná gesta rukou, hry a aplikace můžete lze tedy ovládat i třeba zatnutím ruky v pěst a nezáleží na tom, zda stojíte, nebo sedíte. Pomocí 3D geometrie sensor navíc pozná, jestli ztrácíte rovnováhu. Kinect Real Voice využívá pole mikrofonů, umožňující prostorovou izolace hluku a a to i v zaplněné místnosti. Pomocí hlasu můžete spustit jakoukoli funkci konzole Xbox One bez ohledu na to, kde se v systému nacházíte. Co vše kamery XB1 a PS4 dokážou zjistíte ve videu od IGN. Studenti MIT pomocí upravený "Time-of-flight" kamery nedávno rozšířili její použití i na poloprůhledný objekty.
Brazilská společnost RAR Energia Ltda. vlastněná Brazilskou firmou Inocbrasa Industries, Ltd. staví další gravitační "perpetuum mobile" na pozemku poblíž Illinois. Obrázek vpravo je z jejich US patentu. První zařízení bylo údajně úspěšně dokončeno a vyzkoušeno, ale oficiální prohlášení firmy k dispozice není a i její web v poslední době spíš nefunguje než funguje... Princip mi připomíná kyvadlovou pumpu na principu Veljko Milkovice.
Rusove loví SUV z Bajkalskýho ledu, aneb aplikace klasický mechaniky. Nechápu, jak tam tu káru utopili, ale improvizace jim vyšla perfektně.
Bonus: Interaktivní simulace Phet v Javě na webu
Astronomové 27. dubna 2013 pomocí družic Fermi a Swift zachytili jeden z nejsilnějších - protože nejbližších (cca 3.75 miliardy let vzdálený) - a taky nejdelších (s dosvitem okolo 20 hodin) záblesků gamma záření, kterej nese označení GRB 130427A. Záblesk poprvé zachytila orbitální družice Swift ve rentgenovém spektru a rychle zprávu předala na půlmetrový dalekohled ISON v Novém Mexiku, kterej během tří minut dohledal záblesk ve viditelném světle, zaznamenal jeho jasnost a předal zpřesněné souřadnice. V několika dalších minutách už záblesk sledovalo v optickém spektru několik dalekohledů. Během dvou hodin 8,2m dalekohled a spektrograf Gemini North na Havaji změřil rudý posuv 0,34, takže exploze nastala ve vzdálenosti asi 4,70 miliard světelných let, což ji řadí do 5% nejbližších záblesků. Vědci si myslí, že záblesk mohl pocházet od hvězdy dvacetkrát až třicetkrát těžší než Slunce a navíc rychle rotuje. Podobné hvězdy se označují jako Wolf-Rayetovy a jejich povrchová teplota je mezi třiceti a dvěma sty tisíci Kelviny. Podle nejpřijímanější teorie vydává gamma záblesky záblesky hmota, která padá do hroutícího se středu zanikající hvězdy, přičemž vzniknou dva úzké záblesky, každý mířící na opačnou stranu.
Záblesk GRB 130427A patří do nově rozpoznaný kategorie záblesků s velmi dlouhým dosvitem, o kterejch některý astrofyzici předpokládaj, že vznikaj hroucením hmotnejch hvězd. Ale záblesk GRB 130427A byl výjimečnej ještě jednou věcí, která se však do většiny zpráv nedostala. Některý z energetickejch fotonů (včetně toho, který dnes s energií 94 GeV drží rekord) se objevily několik hodin po záblesku. Emise gamma záření přitom sledovala průběh záblesku ve viditelným světle. Podle teorie by měly být takový záblesky vyzařované různými oblastmi hvězdy s odlišnou hustotou, čemuž zase odporuje fakt, že průběh signálu byl v obou částech spektra shodnej. Proto se už na jaře objevily studie, který toto pozorování dávaly do souvislosti s kvantovými projevy vakua. Podle nejrozšířenější teorie, smyčkový kvantový gravitace (LQG) je časoprostor na malejch rozměrovejch škálách nehomogenní, vypadá jako houba nebo pěna složená ze "spinových smyček", podél kterejch se šíří fotony. Vysokoenergetický fotony si přednostně vybíraj ty kratší, což jim umožňuje se vakuem propagovat rychleji, než těm nízkoenergetickým. Samozřejmě, že takovej závěr odporuje speciální teorii relativity, podle který je rychlost světla ve vakuu konstantní, čili nezávislá na frekvenci.
Na speciální teorii relativity je založena např. teorie strun, jejíž zastánci (především Luboš Motl) patří k nejhorlivějším bojovníkům proti smyčkový teorii gravitace. V případě, že by byla narušena speciální teorie relativity, znamenalo by to, že je narušená i strunová teorie. Před časem jsem sice poukázal na to, že strunová teorie současně předpokládá existenci extradimenzí, který se budou projevovat právě narušením konstantní rychlosti světla, takže tím, že strunaři popíraj narušení jednoho postulátu svý rozporuplný teorie si zavíraj dveře před dalším, ale zatím jsem se nesetkal s nějakou rozumnou odezvou. Pozorování dalších gamma záblesků později prokázalo, že zpoždění fotonů je zcela minimální i při extrémní vzdálenosti záblesku a tak smyčkaři aji strunaři, ukolébaní pocitem vítězství nechali celou záležitost plavat. Ale IMO je v tomto případě přiroda jen tahala za fusekli, protože absence disperze fotonů je vlastnost pouze určité třídy záblesků, které byly dodnes pozorovány a záblesky z vyšší blízkosti se budou chovat jinak. A toto se projevilo právě v případě GRB 130427A, kterej vznikl poměrně blízko. Moje teorie předpokládá, že se krátkovlnný fotony budou vakuem šířit pomaleji stejně jako světlo v nehomogenním plynu - nikoliv rychleji, jak předpokládá LQG. Ale na velkejch vzdálenostech se začne uplatňovat vlastní gravitace fotonů, a to co k nám doletí budou tudíž už jen shluky fotonů všech vlnovejch délek, takže rozptyl pozorovat nebudeme. Shlukování fotonů je dále omezeno tím, že k uvolnění energie nedojde naráz, ale postupně - což byl právě případ GRB 130427A a záblesku GRB 101225A, ke kterému došlo o Vánocích 2010 v podobný vzdálenosti od Země (z= 0.33) a byl rovněž neobvykle dlouhej. Takže je docela možný, že vzdálený záblesky vypadaj krátký jen proto, že je pozorujeme z velký vzdálenosti, na který se jejich světlo začíná shlukovat.
Článek o novém generátoru elektřiny ASRG z tepla radioaktivního rozpadu plutonia vyvíjenej Lockheed Martin pro NASA. Na rozdíl od termoelektrickejch generátorů, jejichž účinnost se pohybuje v jednotkách procent využívá Stirlingův motor, kterej dosahuje až 40% účinnosti při přeměně tepla na mechanickou práci. To má význam pro družice, který tak spotřebujou míň drahýho radioizotopu Pu-238 (výroba 1 kg Pu-138 v Oak Ridge stojí 100 milionů ročně a cca 1 kg stačí pro generování 140 W po dobu deseti let). Vozítko Curiosity nese na své palubě necelých 5 kg radioaktivního plutonia, New Horizons má celých 11 kg a Cassini dokonce 33 kilogramy, přičemž momentálně je v USA k dispozici 17 kg plutonia-238.
Titaničitan strontnatý SrTiO3 je notoricky známej materiál, v přírodě se vyskytuje na Sibiři jako hnědě prosvítající minerál tausonit. Má hustou kubickou mřížku s perovskitovou strukturou podobnou diamantu (viz obr. vpravo dole) a podobnej index lomu, takže se používal jako jeho náhražka, ačkoliv když je mnohem měkčí (tvrdost 6.5 dle Mohse). Pro tyto účely se SrTiO3 vyrábí slinutej tavením jemnýho prášku sypanýho do kyslíkovodíkovýho plamene (Verneuilova metoda) - viz schéma vlevo. Při teplotě 0.35 K se stává supravodivej a má vysokou dielektrickou konstantu a elektrickej odpor, pročež se používá jako dielektrikum pro vysokonapěťový kondenzátory. Nedávno bylo na vzorcích žíhanejch ve vakuu s přebytkem oxidu strontnatého náhodou objeveno, že při osvětlení modrým světlem 405 nm jim elektrickej odpor asi 400x a svou vodivost si ve tmě udržujou několik týdnů. Fyzici předpokládaj, že za jev můžou excitace elektronů na titanových vakancích, který se v materiálu tvořeji při jeho fotoredukci fotoelektrickým jevem. Podobnej jev vykazuje i oxid titaničitej a další materiály, který na UV světle tmavnou. Jejich nárůst vodivosti je ale míň výraznej a ve tmě se vytrácí mnohem rychleji.
Projekt německý elektrický dvoumístný Volokoptéry (YTvideo 1, 2). Rozdělení rotoru na menší usnadňuje využití vysokobrátkových elektrickým motorů a vedle vyšší stability a ovladatelnosti přispívá k bezpečnosti provozu, páč volokoptéra nespadne, ani když několik z nich vypoví činnost. Samozřejmě tím taky odpadá potřeba ocasní vrtule.
Nad hladinou roztoku alkoholu se tvoří prstenec vrstvičky tekutiny, ze kterého vraceji kapky zpádky do kapaliny. Nejčastěji se to pozoruje u vína a proto se pro ten jev používá označení jako slzy vína, záclonky, nožky vína nebo kostelní okna (YT video). Efekt byl poprvé byl v roce 1885 vysvětlenej Jamesem Thomsonem - bratrem známého fyzika Lorda Kelvina, název však získal od jména italského fyzika Carla Marangoniho (Marangoniho efekt, či Marangoniho nestabilita). K jevu dochází proto, že alkohol má nižší povrchové napětí než voda a z roztoku se vypařuje. Tím na stěně vzniká gradient koncentrace alkoholu, kterej snižuje povrchový napětí, činí stěnu smáčivou a voda po ní vzlíná nahoru tak vysoko, až se tíha sloupce vyrovná se sílou povrchovýho napětí. Tam se vzlínání zastaví a roztok se tam hromadí tak dlouho, až se rovnováha poruší a část roztoku steče zpátky a celej proces se opakuje. K podobnýmu jevu dochází v mýdlovejch bublinách a na řadě míst, kde se uplatňujou změny povrchovýho napětí.
Temný úzký pásy na Saturnovejch prstencích sou způsobený měsíčky, který v nich obíhaj a prováděj výcuc materiálu svou gravitací. Proužky na protoplanetárních discích sou proto významnej indikátor přítomnosti extrasolárních planet. Střed naší sluneční soustavy je taky zahalenej závojem prachu a mikrometeoroidů o velikosti 1 – 10 μm, kterej se projevuje jako tzv. zvířetníkový světlo v rovině ekliptiky. Zvířetníkové světlo je vidět jako slabý zářící kužel, který je srovnatelný s intenzivním paprskem nějaké halogenové lampy svítící vzhůru. Důkazem toho, že jde o odražené sluneční světlo je jeho spektrum, které je se slunečním shodné. Nejsnáze ho lze pozorovad v období jarní rovnodennosti po západu Slunce na konci soumraku a při podzimní rovnodennosti před slunečním východem za časného svítání. Někdy může být zaměněno za nastávající východ Slunce, takže se mu taky říká falešný úsvit. Astronomové už dlouho Venuši podezíraj, že kolem svý dráhy prach soustřeďuje do řídkýho pásu. Podle posledních pozorování NASA sond STEREO se navíc zdá, že ve tom pásu rovněž vycucla slabej proužek v rovině oběžný dráhy.
Hmotnost průměrného zrnka se pohybuje v rozmezí 10−8 až 10−12 g. Jednotlivá tělíska jsou velmi tmavá, odrážejí méně než 4 % dopadajícího světla, což nasvědčuje tomu, že sou tvořený uhíkatými chondrity. Částice menší než 1 μm jsou pomalu vytlačovaný slunečním větrem se sluneční soustavy. Zbytek dopadajícího záření je pak výrazně zahřívá, takže zrníčka sou překvapivě horký (jejich průměrná teplota se pohybuje kolem hodnoty 1000 °C. Celková hmotnost zvířetníkového oblaku je odhadována na 1019 až 1020 g, což je hmotnost srovnatelná s velikostí nepříliš velké planetky. Větší částice zvířetníkového oblaku padají pomalu do Slunce a ročně jich zanikne asi 1014 g. Když se takové tělísko přiblíží ke Slunci na vzdálenost 3,5 až 4 poloměry naší hvězdy, dojde k jeho vypaření. Při celkové hmotnosti oblaku by to znamenalo, že musí být jeho materiál neustále odněkud doplňován. Astronomové se proto domnívaj, že částečky zvířetníkového oblaku pocházej z komet.
DARPA vyvinula zesilovač pro terrahertzové vlny, fungující v řádu jednotek terrahertzů (1000 GHz). Zesilovač je založenej na permaktronu - elektronce s postupující vlnou (traveling-wave tube, TWT), vyvinutý na začátku 40. let minulého století při vývoji radaru. Elektronka obsahuje elektronový dělo, které vytváří a urychluje svazek elektronů podél osy trubice. Elektronové dělo má zaostřovací elektrodu a duální anodu. První anoda zmenšuje svazek na požadovanou hustotu proudu a druhá slouží jako hranol, který řídí svazek do požadované paralelní cesty k ose elektronky. Magnet vytváří magnetické pole podél trubice, které soustřeďuje svazek elektronů do úzkého paprsku o průměru 1 mm. Spirála ve středu trubice je v zásadě stočenej drát, který vytváří nízkoimpedanční vedení pro vysokofrekvenční energii uvnitř elektronky. Vysokofrekvenční vstup a výstup je připojen na spirálu přes směrové vazební členy zvenku kapacitní vazbou. Atenuátor zabraňuje odrážení vlny zpět do spirály.
Princip permatronu je interakce mezi svazkem elektronů a vysokofrekvenčním signálem, podobně jako v laseru s volnými elektrony. Bez spirály by se signál pohyboval rychlostí světla - při šíření po spirále je však postup vlny srovnatelnej s rychlostí elektronů ve svazku (tzv. pomalá vlna). Mezi elektronovým svazkem a pomalou vlnou dochází k rychlostní modulaci svazku (některý elektrony jsou urychlovány a některé brzděny) a vytváří se tím elektronové shluky ve svazku. Shlukování elektronů začíná na začátku spirály a postupně se zvětšuje jak prochází ke konci spirály. Pokud je pole vhodné polarity tak, aby zpomalovalo shluky elektronů, elektrony předávají energii postupující vlně. Když je počet brzděných elektronů větší než urychlovaných, tak energie shluků způsobí zvýšení amplitudy vlny. Elektrony tedy předávaj vlně energii po celou délku spirály po dlouhou dobu. Pokud do tohoto děje nevstupujou různý rezonance, získá se tím zesílení přes široké pásmo v řádu jednotek až stovek GHz (decimetrový až centimetrový vlny).
Pokrok Darpě umožnila rozvoj nanolitografie, která umožňuje vyrábět velmi malé spirálovité struktury. Šroubovice je přitom vytvořena ze dvou polovin, která jsou následně spojeny. První krok je vyleptání otvoru ve vrstvě diamantu který je vytvořen na křemíkovém substrátu. Poté je vyleptán trenč do křemíkového substrátu, kterej je naplněn rezistem, ve který vytvoří vzor pro depozici kovu pro vznik půlspirály. Dno trenče definuje tvar spirály a trenč je selektivně pokoven. Takto vytvořená pulspirála je spojená s diamantovým listem a křemík je následně odleptán. Spirála, uchycená na diamantovém listu, je poté umístěn do diamantového rámu který je vyroben chemickou depozicí z par, který vyrůstá přes křemíkovou formu. Křemík je odstraněn po vytvoření kovové vrstvy na vnitřku rámečku a výstupu vlnovodu..
S kovovejma nanočásticema souvisí aji tadle studie, ve který vědci dokázali identifikovat chemický molekuly v hloubce tkáně, v daným případě za kostí v jehněčí flákotě. Bylo přitom využito Ramanovy spektroskopie, která využívá neelastickej rozpyl fotonů (Ramanův jev, kterej předpověděl rakouský fyzik Adolf Smekal v r. 1923, jeho práce však zůstala téměř bez povšimnutí). Při svícení do průhlednýho materiálu se většina fotonů pružně rozptýlí do okolí bez změny vlnový délky (Stokesův rozptyl), ale nepatrná část z nich přispěje k vibracím a rotacím molekul za vzniku slabýho rozptýlenýho záření s delší vlnovou délkou, obvykle ve vzdálený infračervený oblasti spektra (antiStokesův rozptyl). Jde vlastně o molekulární obdobu Comptonova jevu (rozptylu fotonu na elektronech), akorát při delších vlnovejch délkách. Toho si náhodou všiml indický fyzik Raman, když srovnával barvu oblohy na pobřeží Středozemního moře a v jižní Indii. Původně se ke studiu používalo filtrovaný světlo UV výbojky a rozptylový spektra se zaznamenávala na fotografický filmy, ale rozkvět Ramanovy spektroskopie umožnilo teprve zavedení laserů a polovodičových fotonásobičů.
Z praktickýho hlediska má význam to, že rozptýlený dlouhovlnný záření snadno prochází většinou materiálů. Do povědomí veřejnosti se proto tadle metoda dostala nedávno při metanolový aféře, protože umožňuje detekovat metanol na dálku přes sklo láhve - stačí na něj posvít laserem a změřit rozptyl v IR oblasti. Jde tak zjišťovat i výbušniny a jedy např. při kontrole na letištích. V poslední době se Ramanova spektroskopie začíná využívat v lékařský diagnostice (detekce rakoviny, krevního cukru nebo alergickejch reakcí), kdy se využívá Ramanova rozptylu molekul adsorbovanejch na zlatejch nebo stříbrnejch částicích, jejichž disperze je vstříknutá do živý tkáně nebo do krevního oběhu (surface enhanced spatially offset Raman spectroscopy, čili SESORS). Nanočástice zde plní několik funkcí - jednak se na nich sledovaný molekuly selektivně adsorbujou a tim zakoncentrujou, pokud jsou nanočástice potažený vhodným substrátem, např. imunoglobuliny. Druhak částice fungujou jako malý nanoanténky (dipóly) a měřenej signál opticky zesilujou často v rozmezí mnoha řádů, pokud jejich velikost odpovídá rezonanční podmínce. Zatřetí vzhledem k vysoký efektivní hmotnosti povrchovejch elektronů je vlnová délka povrchovejch plasmonů o několik řádů menší, než v případě fotonů který je buději. To umožňuje Ramanovo spektrum excitovat místo UV světla viditelným nebo infračerveným laserem, jehož světlo pochopitelně prochází tkání líp a do větší hloubky. Podobná metoda byla tudíž použitá i ve zmíněný studii. Vědci doufaj, že jim časem metoda umožní sledovat např. šíření neurotransmitterů v živým mozku pod lebkou apod.
Tadle studie se zabývala imitací dichroickýho skla pomocí napařených vrstev zlata a stříbra o tloušťce 40 - 120 nm s kónickými otvory o průměru 60 - 100 nm na plastový fólii. Takto upravenej povrch lze použít jako senzor k detekci organickejch molekul, který zaplní otvory a tím změní reflexní spektrum celý vrstvy. Na videu vpravo je výsledek usychání vrstvy politý alkoholem a roztokem toluenu - vrstva se liší barvou na první pohled. Proměnlivé zbarvení souvisí s neobvyklou vlastností zlata a stříbra, kterou se liší od většiny ostatních kovů. Atomy těchto prvků poutají elektrony mimořádně volně, což jim dodává výbornou tepelnou a elektrickou vodivost. Volně pohyblivý elektrony na povrchu kovu tvoří při dopadu světla vlny, jako se šíří od šplouchanců na hladině rybníka. U většiny kovů jejich vlnová délka leží v neviditelné ultrafialové oblasti, ale v případě rubidia, cesia, mědi, stříbra či zlata zasahujou do viditelný oblasti, což dává těmto kovům jejich typické teple bílé, nažloutlé až růžové zbarvení.
Hra barev koloidních částic zlata a stříbra v tzv. Lukurgských pohárech z pozdního Říma, vystavenejch v Bridským muzeu. Vlysy na pohárech jsou s nádobou spojeny jen tenkými můstky, aby nenarušovaly průchod světla a samy o sobě představují vysoce umělecky i technicky vyspělé řešení..Vpravo replika jejich skla od Corning Glassworks z konce 60. let obsahující 330 ppm (parts per million, mg/kg) stříbra a 40 ppm zlata. Stříbro má na rozdíl od zlata prosvítá modrofialově, zatímco čistý koloidní zlato je purpurový.
Podle téhle studie by se tenká vrstva cínu (tzv. "stanen") mohla chovat podobně jako tenký vrstvy grafitu nebo telluridu bismutu, čili jako topologickej izolant. Myslím, že to není až zas tak překvapivý, např. podle téhle disertace i obyčejnej šedej cín (kubická modifikace cínu označovaná jako "cínovej mor") vykazuje chování topologickýho izolantu. Ostatně stejně jako bismut nebo dokonce některý minerály v přírodě (kawazulit na obr. vlevo lze vykopat i v Česku, jeho výzkum byl prováděnej právě na vzorcích z Jílového u Prahy). Ale k dosažení topologický vodivosti cín musí vytvořit hexagonální mřížku chudou na elektrony, podobně jako grafit a v tom bude asi háček, páč obyčejnej cín samovolně takovou mřížku netvoří. Fyzici doufaj, že by se taková mřížka mohla vytvořit po nanesení cínu na vhodnou podložku, se kterou by částečně reagovala a tím se jí tato struktura vnutila. Jenže topologický izolanty svoje vlastnosti ztrácej, jakmile se chemicky navážou na podložku, tak nevim, nevim. Aji grafenová vrstvička se po přilepení na podložku chová zase jen jako obyčejnej grafit.
K dovršení všeho si populární tisk plete topologickej izolant se supravodičem a všichni se těšej na supravodivý integrovaný obvody. Ale jak už jméno napovídá, topologický izolanty se vyznačujou naopak tím, že maj v objemový fázi elektrickou vodivost nižší než by měly mít. To bývá občas vyváženo vyšší vodivostí na povrchu, v prášku nebo tenkejch vrstvách, ale není to zdaleka pravidlem. Vznik topologické vodivosti elektronový kapaliny v atomový mřížce lze přirovnat k nacucání nesmáčivý houby rtutí. Takovej materiál kapalinu vypudí se svých dutinek na povrch, kde se udrží souvislá vrstva. Podle výpočtů by cínová monovrstva měla vykazovat podobný chování pouze za nízkejch teplot, teprve po nadopování halogeny by se topologická vodivost mohla udržet za pokojový teploty. Šedej cín lze ostatně vyrobit i v kuchyni při ochlazení cínovýho nádobí v ledničce, takže si každej může zkusit vypěstovat svůj "supravodič" sám - stačí čistej cín naočkovat krystalkem antimonu a udržovat několik dní za teploty pod 16 °C (video vpravo je zrychlený asi 100x).
Inženýři bojujou s námrazama křídel letadel pomocí superhydrofobních povrchů, tvořenejch jemnýma nanostrukturama s konkávním povrchem. Ale na vodní kapky za nízkejch teplot to často nefunguje, protože stihnou aji za tak krátkou dobu dotyku na povrchu přimrznoud, jak ilustruje video vlevo. Fyzici z MIT tendle jev částečně potlačili jednoduchým trikem - na povrchu nadělali makroskopický rýhy, na kterejch se kapky roztříští, takže se dotýkaj povrchu kratší dobu. Do jaký míry tadle úprava bude fungovat i při vysokejch rychlostech je ovšem otázka (dalšího výzkumu).
Přetížení při bungee-jumpingu neni tak extrémní, jak by se mohlo zdát (cca 3G, piloti stíhaček běžně absolvujou i 8 G). Proto je možný uskutečnit tandemovej seskok bez upoutání, ale nic bezpečnýho to samozřejmě nebude. Nicméně zde máte experimentální důkaz, že když vás ženská nechce pustit, nestačí na její zapuzení ani trojnásobek váhy jejího těla. Pokud neuděláte ani jeden shyb, rozmyslete si předem, do čeho dete.
NASA konečně zmapovala potenciálně nebezpečný asteroidy v okolí Země (NEA - near-Earth asteroid, PHA - potentially hazardous asteroid). To je moc dobře - člověk se hned cejtí tak nějak klidnější...
Jaxe měnil vzhled galaxie M31 v Andromedě od tý doby, co ji Messier před 200 lety (v roce 1807) poprvé zakreslil do svojeho katalogu. Byla samozřejmě popsaná už mnohem dříve - první zmínka o ní pochází od Perskejch astronomů před rokem 964 n.l. Je obklopená dvěma trpasličíma galaxiema M32 and M110 - jde zřejmě zbytky galaxií, kterým M31 provedla výcuc. M110 byla zakreslená jako první právě Messierem.
Když počítáme číselnou řadu prvočísel, rychle zjistíme, že ten výpočet je čim dál pomalejší, protože rozestupy mezi prvočíslama se postupně zvětšujou. Ale brzy se ustálí i rychlost zvětšování těchle rozestupů a nakonec se docela zastaví. Před třemi lety docela neznámej čínskej matematik Yitang Zhang pomocí GPY metody dokázal, že mezi prvočísly nemůže existovat na číselný řadě odstup menší než 70 milionů. Matematici úsilím spojeným v projektu Polymath během tří let dokázali tuto hranici postupně snížit na 4680 a nyní se objevil novej důkaz, ve kterým James Maynard tvrdí že mezi prvočísly neexistujou rozestupy větší než 600. Na animaci vpravo je Erasthrotenovo síto, metoda která se používala k nalezení menších prvočísel. IMO todle chování souvisí s obvodem Fibonacciho spirály, která popisuje nejtěsnější uspořádání částic v prostoru. Když se její poloměr zvětší nad určitou mez, globální nepravidelnosti v rozmístění částic v něm vymizí a domény spirály se stanou quasiperiodický podle tzv. Riemannovy funkce Zeta. Nejznámějším příkladem jsou spirálovitý ramena galaxií který plynule přecházej do houbovitejch fluktuací temný hmoty.
Je už celkem dlouho známo, že Měsíc září v gamma spektru, byť samozřejmě slabě. Jeho povrch je totiž neustále bombardovanej energetickýma protonama a dalšíma částicema kosmickýho záření, který z něj vyrážej vysokoenergetický fotony, který pak lze detekovat rengenovýma a gamma observatořema na oběžný dráze jako je Chandra nebo EGRET. Ale nedávno bylo analýzou toku muonů v antarktickým detektoru IceCube potvrzeno, že Měsíc gamma záření dopadající z vesmíru i stíní. Gamma záření totiž po dopadu zemský atmosféry vytváří souvislou spršku těžkejch elektronů (muonů) všude kromě oblasti zakrytý Měsícem. Takže v toku muonů na obloze vzniká díra, kterou lze detektorem snadno pozorovad. Orientace muonů se přitom kalibruje pomocí záblesků gamma záření na obloze, který se současně snímaj gamma observatořema. Za zmínku stojí, že aji neutrina vycházející ze Slunce jde přesně lokalizovad - většina jich vylítává z malý centrální oblasti uprostřed slunečního jádra, kde probíhaj jaderný reakce nejintenzívněji - takže v neutrinovým teleskopu by Slunce vypadalo asi 10x menší.
BTW Dole je ukázka jak vypadá v gamma spektru naše vlastní planeta Země sledovaná několik let družicí CGRO. V tomdle případě většina gamma záření vzniká záchytem kosmickýho záření v atmosféře, takže v gamma spektru září nejsilnějc obvod planety.
Zatímco v případě elektromobilů je využití vodíku sporný, v případě elektrokola má vodík výhodu, že je lehkej a jeho skladování v batohu může jednoduše zvýšit dojezd kola. Francouzský elektrokolo Alter Bike který bude na trhu napřesrok využívá místo baterií malé plastové kazety s vodíkem s dojezdem 20 km (YT video). K dostání je také jednotka HMX Electric Bike Kit, což je 100 W vodíkový palivový článek, který po připojení ke standardnímu elektrokolu navýší jeho dojezd až o pět hodin.Vodíkovou dobíječku Horizon Minipack pro mobily si můžete pořídit už dnes např. na webu PowerGuy.cz s vlastním generátorem vodíku Horizon Hydrofill. Během hodiny vám generátor palivovej článek dobíječky doplní energií 15 Wh, čili 12 AA monočlánků tlakovým vodíkem.
Český 3D tiskárně DeeOrange za 44.000 Kč s DPH vzniká konkurence v podobě Visions3DPrinter od firmy Aroja se SW software G3Dmaker 2 za cenu 28.500,- Kč s DPH.. Přesnost i technologie tisku obou tiskáren je srovnatelná a V3DPrinter navíc nabízí o 2x větší tiskovej objem. Vlevo je Easy 3D Maker fy. 3D Factory za 48.000,- Kč s DPH s tiskovým objemem přes 9 litrů a tepelnou deskou. Ke 3D tiskárnám se doporučuje dokoupit tepelnou desku, protože materiál ABS (amorfní akrylonitril-butadien-styren) při tuhnutí vykazuje velké pnutí a už od velikosti modelu 2 x 6 cm a tlouštce 1 mm dochází k odlepování a kroucení rohů. A když tisknete větší rovné plochy, taxe první vrstva deformuje a další tisk není možný. Vyhřívaná tepelná deska tyto problémy odstraní. 3D tiskárny můžou snížit náklady na vybavení laboratoře tím, že si některý méně běžný plastový díky vytisknete - na obr. vpravo je laboratorní stojánek svépomocně vyrobenej za cenu materiálu osmkrát nižší, než je pořizovací cena na trhu. Microsoft nyní nabízí na WinStore jako součást Windows 8.1 free aplikaci 3D Builder pro rychlej 3D prototyping.
Parametry Visions3DPrinter: Tisková plocha: 150 x 150 x 150 mm Celkový modelovací prostor: 3375 mm3 Rozlišení vrstvy: 0,1 / 0,2 mm Tryska: 0,3 mm Rychlost tisku: 80 mm/s Rozměry: 440 x 300 x 340 mm Hmotnost: 15 kg Napájení: 220 V / 24 V Maximální příkon: 100 W Cena s DPH: 28.500,- Kč s DPH.
Parametry 3D tiskárny DeeOrange: Tisková plocha: 100x100x100mm Přesnost X/Y: +/- 0,1mm Přesnost Z: 0,25/0,125/0,08 mm Tryska (možnost volby): 0,5/0,4 mm Hmotnost: 25 kg Maximální rychlost: 40 - 50 mm/s Maximální teplota trysky: 260 °C Rozměry: 400 x 380 x 354 mm Vyhřívaná tisková podložka: ano Cena s DPH: 43 379 Kč
Parametry Easy 3D Maker: Tisková plocha: X-axis 200 mm Y-axis 200 mm Z-axis 230 mm Rychlost tisku: 80mm / s Rychlost posuvu: 230mm/s Rozlišení tisku: 0.25 / 0.125 / 0.08 mm Rozměrová tolerance: 0.1 mm Zdroj: adapter 24V 5A Příkon: 180W Hmotnost: 16 kg Vnější rozměry: 400x400x500mm Maximální teplota: max 280°C Tiskový materiál: ABS / PLA Cena s DPH: 48.370,- Kč.
Způsob, jakým provedlo výcuc krajiny nedávné F5 tornádo v Illinois.
Článek na CleanTechnica a Nature Geoscience se zamýšlí na faktem, kterej mi byl jasnej už dávno v době všeobecnýho nadšení nad obnovitelnejma zdrojema - a totiž že výroba zařízení schopných generovat elektřinu ze slunce či větru něco stojí, mimo jiný spoustu energie. Kromě nákladů na instalaci a provoz jsou tu ještě výdaje, které souvisí se samotnou konstrukcí solárních panelů nebo větrných elektráren. Obnovitelné zdroje jsou jako všechny ostatní průmyslové výrobky závislé na přírodních surovinových zdrojích a jejich cena je cenou energie potřebný pro jejich dobývání - nic jiného. Měď, lithium nebo indium sou drahý právě proto, že k jeho výrobě je potřebná spousta energie. Ne všechny tyto kovy jsou snadno dostupné, např. oficiální zásoby india, na kterým stojí výroba obrazovek a solárních článků jsou pouhých 15 let. A už vůbec se nedá říct, že jejich těžba a výroba je vždy ekologická.
Současná globální produkce energie z obnovitelných zdrojů činí přibližně 400 terrawatthodin (TWh), odvážné plány hovoří o 12 000 TWh v roce 2035 a celkem 25 000 TWh v roce 2050 generovaných s pomocí větru a Slunce. Jak reálný jsou takové představy? Podle statistik Světového Fondu na ochranu přírody (WWF) by něco takového znamenalo neuvěřitelné množství surovin. Plánovanému výhledu pro rok 2050 by to odpovídalo spotřebě kolem 3 200 milionů tun oceli, 310 milionů tun hliníku a 40 milionů tun mědi. Prakticky by tedy šlo o setrvalý nárůst produkce těchto kovů o 5 – 18 % ročně po dobu dalších čtyřiceti let. Ale 25.000 TWh je stále jen jedna šestina z celkovýho množství energie spotřebovávaný dnes (cca 160 petttwatthodin ročně). Podstata tzv. ekologickejch zdrojů energie je teda pěkně neekologická a už zdaleka ne udržitelná.
Magnetický bublinkový paměti vynalezl A. H. Bobeck z Bell Labs už v 70. letech minulýho století a ve svý době do nich informatici vkládali velký naděje. Byly tvořený tenkou vrstvou slitiny s nízkou magnetickou koercivitou (permalloy) na křemíkové podložce. Za určitých podmínek v tenký vrstvičce permaloye mohou v magnetickým poli vzniknout kruhové magnetické ostrůvky, připomínající bublinky. Každá bublinka představuje jeden bit. Průchodem proudu křemíkem pod vrstvou lze bublinky posouvat jako soupravy metra na rozvětveném kolejišti. Magneticky se dají vychýlit do určitých linek a stanic, vpustit na vedlejší kolej, a dokonce se dají zdvojovat. Právě poslední jev má pro paměť velký význam, protože při čtení se jinak bublinky "mažou", jejich "dvojník" však v paměti zůstane. Životnost bublinkových pamětí je několik let a jejich chybovost je minimální. Protože jsou na rozdíl od polovodičových pamětí necitlivý na elektromagnetický impulsy a na radiaci, používaly se ve vojenskejch zařízeních, i když žraly fůru proudu a jejich paměťová hustota i rychlost byla ve srovnání s výrobní cenou mizerná.
Fyzici nedavno náhodou objevili, že ferroelektrický domény na vlhkém povrchu niobičnanu lithhného lze přepínat elektrickým proudem hrotový sondy tak, že se chovaj jako paměťový a logický prvky. Na rozdíl od bublinkovejch pamětí však takový domény netvoří magnetky, ale jsou elektricky nabitý. Niobičnan lithnej NbLiO3 je totiž ferroelektrickej, což znamená, že na svým povrchu udržuje elektrickej náboj, jehož polaritu lze přepnout elektrickým napětím. Označení ferroelektrikum vzniklo na základě podobnosti tohodle chování s ferromagnetiky. Těsně uspořádaný domény vystupujou podobně jako malý magnetky, který se snažej vůči sobě zaujmout energeticky nejvýhodnější pozici. Takže když táhnete nabitej drát po ovlhčeným povrchu NbLiO3, nevytvoří se podle vloženýho napětí jen řetízek stejně polarizovaných domén, ale např. řada střídavě polarizovanejch domén jako na šachovnici, protože jednotlivý domény se vůči sobě snažej zorientovat opačnými póly k sobě.
Mozaika z hybridního zatmění v Ugandě 3.listopadu 2013. Trvalo jen 18 sekund, páč šířka pásma totality byla pouhých 18 km. Čili stín Měsíce na povrchu Země byl prakticky bodovej a bylo tudíž možný pozorovat jeho pohyb jako temnej disk letící po obloze. Na obvodu kolem růžový vodíkový chromosféry jsou tzv. Bailyho perly, čili prosvítající nerovnosti v obvodu mněsíčního kotouče.
K zajímavý situaci dochází mezi oblouky duhy, kdy se kapky deště chovají jako houba znázorněná na obrázku vpravo, která tvořená jak dutinami, tak překážkami. V takovém prostředí rychlost světla s rostoucí vlnovou délkou nejprve klesá, aby se pak skokem zvýšila a začala zase klesat. Mezi oblouky duhy se tvoří tmavý pás, kde clona deště pohlcuje světlo více, než okolí duhy (říká se mu také Alexandrův pás podle řeckého filozofa Alexandra z Afrodiasy, který jej poprvé popsal). Znázorníme-li si závislost rychlosti světla a propustnosti na vlnové délce, získáme dvě křivky, které spolu vzájemně souvisej podle tzv. Kronig-Kramersovy rovnice. Křivka rychlosti světla podle nich sleduje sklon křivky propustnosti, je tzv. její derivací (derivace je pojem vyšší matematiky, označující sklon křivky). V úzkým rozsahu vlnových délek, kde křivka rychlosti světla získává záporný sklon se prostředí chová jako materiál s tzv. záporným indexem lomu, nebo-li tzv. metamateriál. Metamateriál je obvykle tvořenej houbou, čili dutinek se směsí kladnýho i zápornýho zakřivení časoprostoru současně. V případě, že je tato struktura pravidelně uspořádaná, říká se jí taky fotonickej krystal.
Metamateriály mají řadu neobvyklých vlastností, pro které by se mohly stát zajímavou oblastí optiky. Např. na animaci vlevo je vidět, jak tenká vrstva metamateriálu láme vlny do ohniska jako optická čočka. Všiměte si, že ve vlastním materiály se světlo šíří jako vlnový balíky, který se efektivně propagujou proti směru světla, čili proti radiační šipce času. Další animace ukazuje, že takový fokusování funguje i tehdy, když je vrstva metamateriálu velmi tenká. Brýle tvořené takovým metamateriálem by mohly být tenké jako papír. Obalení předmětu metamateriálem by způsobilo, že by ho světlo doslova obtékalo a předmět by se stal neviditelným, jako kdyby ho zahalil kouzelný čarodějův plášť. Naneštěstí vyrobit metamateriál, který by fungoval pro světlo různých vlnových délek (tedy nejen tu, pro kterou je přesně vyladěn) je velice obtížný. Aby houba vykazovala negativní disperzi v širokým rozmezí vlnovejch délek, je nutný aby byla tvořená fraktálně rekurzívníma strukturama - LC rezonátorama např. na způsob tzv. H-stromu a velikost struktur pro viditelný světlo musí začínat na řádově 40 nm. Nová studie navíc dokládá, že každý fokusování světla metamateriálem je principiálně doprovázený jeho rozptylem na ostatních vlnovejch délkách, což je ostatně vidět i na animacích výše. Takže neviditelnej plášť by fungoval jen pro radary který operujou v úzkým rozmezí vlnovejch délek - ve viditelným světle by takovej plášť naopak jasně zářil v doplňkových barvách.
Velká rudá skvrna je na Jupiteru pozorovaná již od počátků dalekohledů a je tedy stará víc než 300 let. Je natolik velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 12 cm. V podstatě se jedná o obrovský hurikán, přibližně dvakrát větší než planeta Země o průměru 24.000 km. Otáčí se v západním směru (tzv. anticyklóna - tedy proti pohybu hodinových ručiček), zatimco zbytek planety rotuje ve východním směru. Skvrna mění svoji velikost, tvar i barvu a v poslední době jeví známky slábnutí, podobně jako fleky na Slunci. Materiál obíhá hurikán s periodou asi šesti dní při tlaku asi 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků, uvnitř skvrny se pohybují větry dosahující rychlosti až 640 km/h, který vynášej do vyšších vrstev atmosféry materiál z nižších vrstev atmosféry, který pak v kontaktu s ultrafialovým světlem aktivuje fotochemický redukce a dojde k jeho zčervenání. Fodka níže byla pořízená sondou Voyager 1 na počátku března 1979, nejmenší rozlišitelný detaily mají asi 30 km v průměru.
Na obrázku dole je umělecká fikce povrchu Jupitera - obávám se, že to zdaleka neni tak atraktivní místo s blankytnou oblohou ale spíš neprůhledná kalně žlutá mlha plná dusivejch plynů a ionizujícího záření. Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia, žlutá barva je způsobená nejspíš jemnými částicemi síry, bílá oblaka tvoří mraky čpavku a a hydrogensulfidu amonnýho NH4SH, vrstva mraků je asi 100 km vysoká a skvrna vystupuje asi 8 km nad okolní vrcholky mračen.V atmosféře Jupiteru byly detekovány fosfiny, ze kterých se na světle uvolňuje fosfor, který má červenou barvu. Tadle studie se pokouší vysvětlit, co vír na povrchu Jupitera činí tak stabilním. Kromě toho, že vír polyká menší víry a tím doplňuje energetický ztráty autoři modelu předpokládaj, že do víru natékaj horký plyny zezdola a studený seshora a tenhle teplotní gradient udržuje vír v pohybu. Jinak by se totiž podle zákonů klasický hydrodynamiky měl už dávno rozptýlit, pokud se simuluje ve dvou rozměrech. Víceméně skrytej tok v dalších dodatečnejch dimenzích tenhle vír však stabilizuje. Podobně by šlo takový vysvětlení rozšířit i na stabilitu vírů hmoty v galaxiích a možná i elementárních částicích.
Hvězdokupa Messier 15 (také M15 či NGC 7078) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Pegase. Objevil ji Jean-Dominique Maraldi v roce 1746 a od Země je vzdálená přibližně 33 600 světelných let. v každém případě je to jedna z nejvzdálenějších kulových hvězdokup - leží v haló naší galaxie, což by indikovalo, že jde o zbytek starý galaxie, zachycený Mléčnou dráhou. Tomu nasvědčuje taky vysoká inklinace dráhy (40 °) a možná přítomnost černý díry v jejím středu. Už Herschel si všiml, že hvězdokupa je excentrická přičemž její střed je posunut mírně ke středu galaxie. Jeden oběh kolem centra Mléčné dráhu jí trvá přibližně 250 milionů let. Hvězdná velikost hvězdokupy je 6,2 a na její rozeznání hvězdokupy stačí obyčejný dalekohled. Za velmi příznivých podmínek se dá pozorovat i pouhým okem, avšak pouze bočním viděním. Když používáme přímé vidění, dopadá světlo do centrální jamky, na část sítnice, kde jsou jen čípky zajišťující denní vidění. Stačí se ale zaměřit kousek mimo centrální jamku a hustota čípků rychle klesá a rozhodující většinu získávají buňky nočního vidění, tyčinky, který sou velmi citlivý na světlo. Při odvrácení pohledu o 5 – 10° bokem je proto hvězdokupa lépe viditelná, protože na tyčinky dopadne její světlo.
Skutečnej průměr hvězdokupy je kolem 110 světelných let, obsahuje skoro milion hvězd a podle posledních údajů je z nich alespoň 180 proměnných a 8 pulsaru, vše pozůstatků po supernovách. Jedna z proměnných hvězd je cefeida typu II. Pulsar PSR 1827 +11 C je součást neutronové dvojhvězdy, který vykazuje relativistické efekty, za který byla v roce 1993 R. Hulse a J. Taylorovi udělená Nobelovka za objev "gravitačních vln". Hmotnost hvězdokupy se odhaduje na hmotnosti 450 000 Sluncí a její stáří na 12 miliard let. Nejjasnější hvězdy – červení obři dosahují magnitudu 12,6, z čehož vyplývá, že jsou 1 000krát jasněji než naše Slunce. Na rozlišení jednotlivých hvězd, ze kterých nejjasnější mají 14 magnitud, však už amatérský dalekohled nestačí. Hvězdy jsou v ní tak nahuštěný, že by jich na vzdálenost mezi Sluncem a nejbližší hvězdou Proximou Centauri mohlo být tisíce. Průměrná hustota hvězd ve středu hvězdokupy je tedy milionkrát vyšší, než v okolí Slunce, a v roce 1974 detekovali v M15 zdroj rentgenového záření, což vedlo k domněnce, že v jádru hvězdokupy je černá díra střední velikosti s hmotností alespoň 1 000 Sluncí. Pozorování Hubbleova dalekohledu však tuto teorii nepotvrdily a předpokládá se, že v tomto případě jde spíš o kolaps jádra, proces při kterém se hmotnější hvězdy začnou v důsledku slapových sil soustřeďovat v oblasti centra hvězdokupy a ty lehčí jsou vytlačovány na její okraj. V Mléčné dráze existuje dalších 20 hvězdokup se zkolabovanými jádrem a 8 kandidátů. .Z dalších měření a výpočtů nicméně vyplynulo, že černou díru nelze definitivně vyloučit. Ve hvězdokupě byla dále v roce 1921 spektroskopicky objevena planetární mlhovina PK 65-27.1 (známá jako Pease 1), která ve svém středu obsahuje horkou mladou hvězdu 15. magnitudy s povrchovou teplotou 40 000 K a hmotností 0,6 Slunce. Takový mlhoviny sou ve starejch kulovejch hvězdokupách jako je M 15 velice vzácný, protože jsou už dávno za zenitem a mezihvěznej plyn v sobě spotřebovaly (kromě Pease 1 jsou známy jen čtyři další).
Ledový kroupy z Rakouska, bajkování po průhledným ledu zamrzlýho Michiganskýho jezera, ledovej lustr po jarních záplavách v Německu
Krychle z polopropustnejch zrcadel se při změně tlaku deformuje a vytváří zajímavý optický efekty (video)
3D modely Smithsonova muzea (fosilní lepka a čelist delfína, kostra velryby a mamuta, fosilní mroží velryba, modrej krab, orchidej Embreea, letadlo bří. Wrightů a zbytek supernovy). Na fodce dole je ukázka 3D rentgenování rozměrnejch fosilií v terénu.
YT kanál fyzikálních videí muzea ve Florenci s hodně steampunk retro vybavenim (např. spektra, výboje, starý elektromotory)
NASA zveřejnila mozaikovej snímek Saturnu v protisvětle spolu s měsícem Tethys a planetama Marsem, Venuší a Zemí na jediným záběru. Verze s popiskama.
Nová letadlová loď Gerald R. Ford (CVN-78) bude pokřtěna dnes v sobotu, v plné síle by měla být za tři roky. Pro Spojené státy by měla představovat páteř jejich námořních schopností až do konce 21. století. Její stavba přitom začala již v roce 2005 a celková cena vyjde na 13,5 miliardy dolarů (pro srovnání urychlovač LHC stál 7 miliard USD a další dvě jeho provoz za dva roky, plánovanej tokamak ITER má stát 36 - 42 miliard). Na obr. dole je satelidní snímek lodi v Newportských loděnicích (Googe maps souřadnice 47.554287,-122.643557), vpravo je velitelskej můstek lodi o váze 555 tun.
Fyzici z Oxfordu a Kanady dosáhli rekordní doby při udržení spinovejch stavů fosforovejch příměsí v monokrystalu křemíku po dobu asi tři hodiny za nízkejch teplot a cca 30 minut za pokojový teploty. Předchozí dva roky starej rekord byl dvě sekundy. John Morton z Univerzity v Oxfordu (na fodce vlevo) při něm použil plátek izotopicky čistýho křemíku Si-18 s nepatrnou koncentrací atomy fosforu, kterej ochladil na několik stupňů nad absolutní nulu. Až dosud se výzkum zaměřoval na studium dusíkovejch divakancí v diamantu, kterej má tužší vazby a termický vibrace zde ovlivňujou dekoherenci kvantovejch stavů nejméně ze známejch materiálů. Jenže diamant je jednak drahej materiál, druhak se zatim obtížně připravuje v potřebný čistotě, zatímco monokrystaly křemíku se komerčně vyráběj pro polovodičovej průmysl v téměř neomezený velikosti a kvalitě. A když jsou od sebe donorový atomy dostatečně vzdálený, jejich kvantový stavy se zachovávaj i při menší tuhosti mřížky dostatečnou dobu (závislost dekoherenční doby na koncentraci donorů je celkem jednoznačná a je na grafu vpravo). Použití izotopicky čistýho křemíku má pak ten význam, že se v něm pomocí infračervenýho polarizovanýho laseru a NMR daji současně sledovad elektronový i jaderný spiny, který spolu tvořej kvantově provázanej dvouqubitovej systém. Bez toho by spinově orientovaný příměsi mohly najít použití ve spinotronice, ale ne v kvantovejch počítačích. Proč?
Při kvantových výpočtech se uplatňuje současný kvantový provázání spinovejch stavů elektronů a atomovejch jader. Směr spinů elektronů v atomech fosforu se nastavuje vnějším magnetickým polem a propletených stavů se pak doáhne dvěma mikrovlnnými pulzy, přičemž první puls nastaví požadovanej spin elektronů ve fosforu, druhej pulz pak propojí spin elektronu nejblíže atomového jádra fosforu s tímto jádrem. Výpočet pak může běžet na křemíkovém podkladu asi jako registr, mezivýsledky by se získávaly měřením spinu na mřížce a předávaly do dalšího kroku. Systém ze dvou stavů v jednom okamžiku projde výpočetní prostor 00, 01, 10 a 11; výpočetní rychlost systému z N částic pak může odpovídat až 2N (samozřejmě záleží na tom, zda pro danou úlohu máme algoritmus, který by propletení dokázal využít). Právě to, že částice nejsou v jednom určitém stavu, ale mohou jakoby v jeden okamžik zaujímat stavů více (tzv. superpozice), umožňuje teoreticky vysokej výpočetní výkon kvantových počítačů. Spintronika využívá spin nejen k uchovávání informací, ale i k jejich zápisu, čtení a v principu i ke zpracování. Spin elektronů lze ovládat, aniž bychom elektron posouvali z místa na místo, tzn. taková paměť není citlivá na elektrostatický rušení a k jejímu nastavení stačí daleko nižší množství energie. Spintronické součástky se už dnes používají ve čtecích hlavách pevných disků a v některých typech operačních pamětí pro satelity a armády, protože jsou odolný proti elektromagnetickým impulsům, radiaci a jejich stav nevyžaduje trvalý napájení elektřinou.
Magnetický příměsi v křemíku sou zajímavý i tím, že ve spintronice potřebujeme magnetismus a spolupráci spinů. Pro zpracování informací zase potřebujeme součástky, u nichž jsme schopni ovládat množství elektronů, které jimi protékají, což se u polovodičů dělá snadno, protože těmi elektronů proudí málo a dokonce lze řídit, kolik jich ve vodivém stavu bude. Tyto dva světy byly prozatím principiálně oddělený: udělad tranzistor ze magnetickýho železa nebo niklu je nemožný, na druhé straně křemík je sám o sobě nemagnetickej. Další potenciál spočívá v tom, že ovládat součástku kratšími elektrickými impulsy už není možné. Dostali jsme se ke gigahertzům, ale dál to nejde, procesory se už moc nezrychlují, protože jakmile se dostanete do vyšších frekvencí, už to není elektronika, ale optika. Důvodem je, že elektrické pole se už nekoncentruje ve vodiči, ale šíří se kolem něj, začne se chovad jako anténa. Takže když už se dostáváme do sféry elektromagnetických vln, proč nezvolit optické řešení - např. informace zapisovat a číst pomocí pulsního laseru? V té chvíli by součástka mohla fungovat ne na gigahertzích, ale na frekvencích o šest řádů vyšších. Elektronika dnes pracují v řádu nanosekund, s optikou je ale v principu možné se posunout na pikosekundy až femtosekundy (10-15 s, tedy miliontiny miliardtiny sekundy).
Předsádková clonka
Další studie textilních baterií, tvořenejch chemicky poniklovanými vlákny zapředenými do polyuretanový tkaniny. Údajně vydrží až 10.000 přehnutí. Evidentně se do jejich výzkumu investuje fůra peněz, ale stejně mi neni moc jasná aplikační oblast takovejdle vynálezů a jejich chování při vyprání (nikl je známej alergen a ve vlhku/potu se oxiduje). S ohledem na jejich objemovou hustotu energie bude asi vždycky výhodnější používat kompaktní baterii. Na videu vpravo dole se ta baterie testuje ve spojení s podobně ohebným solárním článkem na bázi vodivejch polymerů PEN/ITO/PEDOT:PSS/PCDTBT:PC 70 BM/TiO x /Al.založených na konceptu objemového heteropřechodu, kdy jsou donor a akceptor v aktivní vrstvě smíchány. Aktivním materiálem je absorbováno záření, vzniká exciton, kterej difunduje na rozhraní donoru a akceptoru. kde je disociován na volné nosiče náboje, který jsou transportovány na příslušný elektrody.
Každej v kafi instinktivně kvedlá lžičkou, když ho musí vypít horký, ale funguje to vůbec? A pokud ano, děláte to "optimálně"? Na to konto existuje několik experimentálních studií a dokonce simulátor na webu - aneb jak míchání urychluje chladnutí kapaliny v otevřeným šálku. Červená čára je kontrolní pokus, bez míchání. Zelená - chladnutí čaje se zasunutou lžičkou, bez míchání. Světle modrá čára - obyčejný míchání. Tmavomodrá čára - bez míchání, ale se střídavým vytahováním a zasouváním lžičky, takže po ní stejká kapalina v tenkým pramínku. Zjevně jde o zdaleka nejúčinnější metodu, akorád nepůsobí moc distingovaně.
Většina lidí ví, že ve Viktoriánský Anglii lidi pili v jednom kuse čaj, ale málokdo ví, že se nezdržovali čekáním na jeho vychladnutí a srkali ho rychle ochlazenej z hlubokýho podšálku a ještě ve 30. letech se prodávaly k tomu účelu uzpůsobený servisy. I dnes je v mnoha končinách dodnes zvykem pít z talířku kávu či čaj. V diskusi jeden expert doporučuje ochladit šálek prackama a ty pak ochladit o stůl, ale nejsem si jistej, zda by to spíš nevedlo k puchýřum, můžete si to ale sami vyzkoušet. BTW XKCD občas píše zajímavý články, ale v tomdle tvrdí, že mícháním nelze zahřát kapalinu v otevřeným šálku k varu. Zjevně si nikdy nezkoušel hrát s ultrazvukovým generátorem, jako je ten na obr. vpravo.
Aditivní výroba je opak klasickýho, řekněme subtraktivního obrábění, při kterým se materiál z výrobku postupně ubírá. Firma General Electric se inspirovala současnym rozvojem 3D tiskáren a nabízí technologii, která v zásadě funguje podobně jako tepelný sintrování kovovejch a plastovejch prášků lokálním ohřevem. Místo toho ale nanáší tyto materiály za studena, zato pod vysokým tlakem ze supersonický dýzy. Částice v ní získávaj rychlost kolem 1 km/sec a teprve při dopadu se kinetickou energií zahřejou tak, že se zataví do povrchu. Nanášení třímilimetrový vrstvy ozubení na obr. dole tímto postupem trvá asi 9 minut. Výhoda postupu je v tom, že není prakticky omezenej velikostí výrobku a lze s ním realizovat i všelijaký nátěry, opravy a záplaty podobně jako při svařování. Nezanebatelnou strategickou výhodou je, že 3D tisk lze plně automatizovat a tím aspoň částečně vrátit manuální výrobu z Číny zpátky na Západ.
KUBCA: Prostě to zatáčí po větším oblouku. Vrtací hlava tvoří samostatná sonda poháněná vodní turbínou a hydraulickým navigačním zařízením, takže se pod zemí pohybuje autonomně jako krtek.
Nezávislej výzkumník Joe Eck oznámil, že jeho supravodiče už dosahujou teploty supravodivýho přechodu už při 48 - 52 °C nad nulou. Používá k tomu stále tutéž metodu: supravodiče tvoří ze dvou vrstev oxidů, jedný s lehkými atomy (křemík nebo hořčík) a druhou s atomy těžkých kovů (měď, olovo, baryum a thallium) a hmotnost těžký vrstvy stále zvyšuje. Osobně si ale myslim, že hlavní roli tu hraje separace vrstev jako taková, což ostatně naznačuje i semiempirická Rosserova rovnice (viz graf uprostřed). Oficiální fyzici jeho zprávy i tisk okázale ignorujou - jak je tomu ostatně vždy, když je nějakej výzkumník nepobírající mastný peníze daňovejch poplatníků předběhne - protože se tím vlastně dává najevo, že peníze utrácej neefektivně. Nicméně je na místě říct, že Eckovy supravodiče sou velice nečistý, protože jejich supravodivý oblasti na sebe v krystalický mřížce nenavazujou, takže vykazujou jen náznak supravodivosti (skok odporu při svý magnetizaci). Že se jedná o supravodivej přechod Eck odvozuje mj. ze poklesu šumu při měření vodivosti.
Saturace ložisek oxidem uhličitým je docela vtipná metoda, jaxe zbavit přebytků skleníkovýho plynu a současně dostat z podloží zbytky ropy. Princip metody je ve střídavým napouštění vyčerpanýho ložiska vodou a oxidem uhličitým, jehož bubliny vytěsňujou kapky ropy z ložiska, která se přitom zřeďuje rozpuštěnym plynem, takže řídne a stoupá vzhůru, odkud ji lze snáze vyčerpat. Problém kromě vysoký ceny je v tom, že tato metoda způsobila jen v Texasu (kde se používá už asi na 60% vrtů) už několik desítek malejch zemětřesení.
Elon Musk, ředitel společnosti Tesla vyrábějící nejvýkonnější elektromobily na světě se tváří ustaraně. Aby ne, když už třetí Tesla model S zachvátil uprostřed silnice požár jeho baterií. Akcie kalifornskýho startupu na řetězec havárií již reagovaly osmiprocentním poklesem, protože investoři jsou v poslední době velmi citliví na požáry vzniklé v souvislosti s bateriemi kvůli incidentům u vozů Chevrolet Volt a letadel Boeing 787. O tom, že Tesla S je nadupanej stroj na hranici technologickejch možností a jeho baterie mají sklon k nebezpečnýmu přehřívání je dlouho známo, ale nesmí se o tom oficiálně psát. Deník New York Times např. zkoušel, zda Tesla Model S zvládne dojet od jedné dobíjecí stanice elektrické energie k druhé. Po ujetí 110 km se odhadovaný dojezd snížil o celých 135 km. Broder nakonec vůbec nedojel a byl nucen vůz dobíjet z jiné stanice, než původně zamýšlel. Člověk se tím stává otrokem dobíjecích stanic: místo aby si jezdil kde se mu zachce, musí jezdit pouze po trasách, kde jsou dobíjecí stanice. A při dojezdu k pumpě následuje několika hodinové zevlování, než se baterie nabijí na 100%, aby se mohlo pokračovat dál. Pomocí speciální nabíječky Tesla Supercharger lze z 0 na 80% (cca 400 km) baterii dobít za 40 minut, přes klasickou 3 fázovou zásuvku s 32A to pak je z 0 na 95% za zhruba 4 hodiny, ale třeba za 1 hodinu nabijete přes běžnou zásuvku na přibližně 22 % (cca 110 km).
Zima ostatně elektromobilům vůbec nesvědčí. Spolu s klesající kapacitou baterie za nízkých teplot tu spolupůsobí zvýšená spotřeba energie na klimatizaci. Když si novinář zaparkoval Model S před hotelem, na displeji svítil odhadovaný dojezd 140 kilometrů. Když k němu ráno přišel, odhad se změnil na pouhých 40 kilometrů. Po poradě s technickou pomocí Tesly nechal řidič baterii chvíli zahřívat, ale snaha neměla výsledek a dojezd se jen snížil asi na 15 kilometrů a vůz za třiapůl milionu korun tak skončil na korbě odtahového vozu. Test skončil fiaskem, ale výrobce místo uznání problému se začal s novinami soudit. Že se baterie elektromobilů při stání občas vybíjejí až nezvykle rychle, si všimli i jiní zákazníci a podle Tesly by měl problém z větší části vyřešit plánovaný update softwaru. Výše uvedený cenový horizont, na jehož základech je Tesla postavena, v naprosté nahotě odhaluje její pravé poslání, kterým rozhodně není záchrana světa, jak by se mohlo na první pohled zdát. Veškeré komponenty potřebné k sestavení vozu se do USA vozí lodí nebo letecky a stejným způsobem potom hotové vozy míří za zákazníkem. Navíc elektrická energie, která vůz pohání, vzniká především spalováním fosilních paliv a emisní stopu tim pádem rovněž nezmenší.
Filipíny zasahuje každým rokem v průměru 18 až 20 tropických bouří a letošní rok je v tomto směru nadprůměrný. Přes jihočínský moře v minulých dnech přešel jeden z nejsilnějších cyklónů v historii - supertajfun Haiyan/Jolanda. Tajfun se přihnal k ostrovům ve střední části Filipín ve čtvrtek 7. listopadu jako tajfun nejvyšší 5. kategorie. Vítr o rychlosti větru 314 až 378 km/hod doprovázely vysoké vlny a intenzivní déšť. Dosud této statistice vévodil hurikán Camille z roku 1969 (305 km/hod). I přes předběžná opatření zahynulo nejméně 1200 lidí. Tajfun nyní pomalu slábne a směřuje k pobřeží Vietnamu, kam by měl dorazid v neděli 10.listopadu ráno.
Americká firma Solid Concepts pomocí průmyslové 3D tiskárny metodou laserového sintrování "vytiskla" první kovovou pistoli, legendární Colt 1911. 3D tiskem byla vyrobená lautr celá zbraň včetně hlavně s vnitřními drážkami v požadovaný výrobní toleranci. Ve srovnání s odléváním lze tisknout libovolně komplikované díly s velmi malou porézností (póry v materiálu mají negativní vliv na pevnost a životnost materiálu). Před několika měsíci pracovníci NASA podobným způsobem ze speciální titanové slitiny trysku raketového motoru, jenž dokázala odolat teplotě několik tisíc stupňů po dobu téměř jedné minuty. Firma získala licenci pro výrobu zbraní, takže může své produkty prodávat zákazníkům. Pokud si navrhnete vlastní zbraň a dodáte počítačový model, firma vám jej během několika dní vytiskne.
Tajnej pozemek, kde Američani v letech 1969 - 1973 točili svoje přistání na Měsíci. Dnes už je prakticky opuštěnej, ale době filmování ho celej zakrývala nafukovací hala s otvory, přes který svítily reflektory a simulovaly tak hvězdnou oblohu.
Bridská retenční nádrž Ladybower Reservoir postavená v letech 1935 - 43 má kyselou rašeliništní vodu, ale ne natolik, aby se tam nemohli vysazovat pstruzi duháci, siveni a potočáci.
Za vysoký hladiny část vody odchází dvěma tunelovými přelivy o průměru 4.6 m s uzávěrovými ventily poblíž sypaný hráze přehrady. U nás todle řešení používá přehrada Horka na Sokolovsku zajišťující zásobení sokolovské oblasti pitnou vodou a minimálního průtoku v toku pod hrází.
Na obr dole je schéma bezpečnostního přelivu nádrže Horka, další přelivy. Hvězdicovitej tvar přelivu arménský přehrady Kechut u Jermuku brání vzniku víru, kterej by zpomaloval odtok a mohl by způsobit erozi jeho stěn.
Amatérští výzkumníci prokázali vývoj gamma záření při studený fúzi vodiku na konstantanovým drátu. Podle objevitelů studený fúze vodíku na niklu Francesca Piantelliho a Sergia Foccardihoje náběh reakce doprovázenej vývojem gamma záření a Andrea Rossi kvůli tomu obaluje svoje reaktory olověnym plechem. Italskej fyzik Cellani v poslední době experimentuje s dráty z niklový slitiny konstantan (slitina 45% niklu a 55% mědi používaná pro odporový dráty a v termočláncích, protože má v širokým rozmezí teplot konstantní elektrickou vodivost). Skupina výzkumníků financovaná dobrovolnejma příspěvkama (tzv. crowdsfundingem) prokázala vývoj gamma záření z konstantanovýho drátu zahřívanýho v atmosféře zředěnýho vodíku. Zatímco pozadí vykazuje 12-28 pulzů gamma záření/minutu, po nastartování reakce počet zaregistrovanejch gamma fotonů vzroste nad 40/minutu (náhled YTvidea níže je 10x zrychlenej). V kontrastu s miliardama vynaloženýma na výzkum horký fúze všechny tydle jednoduchý a levný experimenty prováděný amatérama ilustrujou, jak oficiální fyzici ignorujou výzkum studený fúze, protože jeho výsledky ohrožujou jejich pracovní pozice v mnoha dalších oblastech: od výzkumu horký fúze přes jadernej výzkum až po baterie, biopaliva a solární články, což by se všechno stalo potvrzením studený fúze zbytečný.
Amatérský výzkumníci se taky pokoušej potvrdit názor Foccardiho, že za nastartováním jaderný reakce stojí atomární vodík. Podle výzkumů Irvinga Langmuira ve 20. letech minulýho století atomární vodík vzniká štěpením molekulovýho vodíku elektrickým výbojeme nebo za vysokejch teplot na povrchu wolframu. Teplo spotřebovaný disociací se pak při jeho spalování uvolňuje zpět, což umožňuje zvýšid teplotu vodíkovýho plamene nad bod tání většiny kovů. To by mohlo vysvětlit, proč právě konstantanovej drát funguje tak dobře při studený fúzi, protože Romanowski v roce 1999 zjistil, že atomární vodík vzniká zvlášť dobře na povrchu slitin niklu a mědi s poměrem 1:1 (dtto graf vpravo). Vznik atomárního vodíku lze prokázat dvojicí termočlánků obalenejch mědí a platinou za reaktorem (viz obr. vpravo). Atomární vodík na povrchu platiny rekombinuje a tím její teplota oproti mědi vzroste. Protože podle mnoha názorů izotopy mědi při studený fúzi vznikaj záchytem pomalých neutronů v niklu, vysvětlovalo by to, proč má fúze vodíku na čistým niklu autokatalytickej průběh a postupně se urychluje tou měrou, jak se měď na povrchu niklu hromadí.
Asteroid P/2013 P5 má šest ohonů jako kometa. Vědci se domnívají, že jde o úlomek většího asteroidu, který před 200 miliony lety zničila kolize. Počítačové modely ukazují, že oblaka prachu začal povrch asteroidu vylučovat pravděpodobně v dubnu 2012. Vlivem silné rotace přestal být asteroid schopen držet pohromadě. Prach se zřejmě valí jako lavina směrem k rovníkové oblasti asteroidu a odtud uniká do prostoru. Odhaduje se, že asteroid zatím ztratil možná až 1000 tun prachu, ale jeho jádro o poloměru kolem 200 metrů je tisíckrát hmotnější
Ocelovej šroub zahřátej elektrickým proudem a nerezovej plech roztavenej v solární peci.
Oční pozadí sobů je v létě žlutý podobně jako u většiny savců, ale v zimě zmodrá a víc rozptyluje světlo. Podle výzkumníků jde o adaptaci na dlouhou polární zimu, aby si svaly dilatující zornici odpočinuly a snížil se tím nitrooční tlak. Modrá sítnice je taky asi 1000x citlivější na světlo, což je důsledek přestrukturování světlocitlivýho očního barviva.
Problém s chlazením je, že na rozdíl od zahřívání v mikrovlnný troubě neumíme ochlazovad předměty v jejich objemu - veškerý sdílení tepla probíhá přes stěny, tudíž poměrně pomalu. Nicméně bridská firma V-Tex nabízí rychlochladničku RapidCool, obsahující chladící solankovou lázeň, ve který se chlazení maximálně urychlí. Láhve se v lázni opatrně míchaj krouživym pohybem tak rychle, aby se v nich vytvořilo turbulentní proudění (tzv. Rankinův vír), ale aby nevypěnily. Výrobce tvrdí, že půlitrovou láhev vychladí z pokojový teploty na +5 °C za půl minuty, litrovou láhev šampusu do pěti minut. O tom co takovým teplotním šokům říkaj sommeliéři se reklama nezmiňuje..
Jak se klíště obecný (Ixodes ricinus) zachytí do lidský kůže ukazuje todle video (1, 2). Hlavní součástí ústního ústrojí klíšťat tvoří tzv. chobotek (hypostom). V rýhách po stranách hypostomu se nacházejí helicery, což je přeměněnej první pár příústních končetin a pedipalpy (druhý pár příústních končetin), který vypadaj jako vidlička s hroty pokrytými dozadu otočenými zoubky. V okamžiku nalezení vhodného místa pro přisátí na těle hostitele klíště roztáhne pedipalpy a vysune chelicery, kterými se klíště zachytí v pokožce. Klíště je střídavě zapichuje do lidský kůže a tim se postupně zavrtává hloub a hloub. Klíště posléze chelicery zatáhne zpět, čímž značnou silou vtlačí do rány hypostom. Sliny vylučované parazitem vytvoří v okolí hypostomu cementovou vrstvu, která brání vyjmutí klíštěte a současně znecitlivujou poranění. Vzhledem ke tvaru hypostomu je neúčinnou metodou vytahování klíšťat kroucení, vhodnější je vyviklání.
Kapalný přesýpací hodiny s dvěma kapalinama s různou hustotou, který prokapávaj vzájemně proti sobě a tzv. Z-liquid Timer, kterej je xehnání např. zde.
Saturn z vejšky a gravitační mapa Měsíce.
Nálety oxidů wolframu na prdlý žárovce. Sledujou polohu původního drátu a možná se tam uplatňuje elektrický pole v žárovce. Už v roce 1873 si britskej fyzik Frederick Guthrie všimnul, že žhnoucí nabitý koule se rychle vybíjej, pokud maj zápornej náboj, ale ne když maj kladnej - dochází na ní k tzv. termoemisi elektronů. Edison si o později při vývoji žárovky všimnul, že v její baňce je elektrický pole, který strhává částice. Nejprve používal vakuový žárovky s velmi tenkým uhlíkovým vláknem a současně je napájel stejnosměrným proudem. Přitom elektrony vyletovaly ze zápornýho konce vlákna na kladnej a zahřívaly ho, takže jeho teplota byla zřetelně vyšší a přepalovalo se.
Edison chtěl napřed jev potlačit vložením nabitý kovový destičky do žárovky - ale pak zjistil, že mnohem snazší plnit žárovku inertním plynem, protože se tím kromě termoemise potlačí i vypařování a rozprašování vlákna. A protože pro termoemisi jinak neviděl žádný praktický využití, přestal se s ní brzy zabývat. Edisonův jev se později stal základem vakuovejch elektronek (Fleming 1904), zesilovačů a usměrňovačů.
Termoemise se využívá ještě dnes ve startérech úspornejch zářivek. Ty maji na svým konci malou žárovku, obsahující vlákno pokrytý oxidama kpvů alkalickejch zemin, který maji nízkou výstupní práci elektronů (obr. vpravo). Elektrony který z nich vyletujou usnadňujou nastartování výboje v zářivce. V dnešních miniaturních lampách, který např. osvětlujou displeje notebooků se používaj zářivky se studenou katodou, pokrytou např. vrstvou diamantu dotovaných fluorem nebo kyslíkem. Ta dokáže vyzařovat dostatečný množství elektronů i za nízký teploty. Při výzkumu těchle vrstev v laboratořích deBeers byla taky objevená vysokoteplotní supravodivost.
Fyzikální jevy mlíka: plastová láhev se při pádu vyboulila jak ji zasáhla rázová vlna. Vpravo jsou kapičky obklopující hlavní kapku po dopadu - asi se tu uplatnil podobnej mechanismus, jako na obr. vpravo.
Kapky viskózního propylenglykolu levitujou mezi nástavci ultrazvukovýho rezonátoru (video). S rostoucí intenzitou akustickýho pole (všiměte si, jak ten termid konvenuje s představou pole ve vakuu) se kapka zplacatí a při měnící se frekvenci pak vykazujou rezonance, který jim dávaj polygonální tvar podobně jako u atomovejch orbitalů - akorád v jedný rovině. Na videu vpravo: přídavek vody propylenglykol zředí a viskozita vzniklý směsi je natolik nízká, že ultrazvuk kapku rozpráší.
Před několika lety v subsaharský Africe slavila úspěch osvětová akce GWEP, spočívající v přesvědčování domorodců, aby k pití z kaluží používali filtrační brčko, který zadrží larvy vlasovce, způsobující parazitární onemocnění drakunkulózu. Nešlo přitom o žádnej hi-tech vynález - jen prostou plastovou trubičku na jejímž konci byla navlečená silonová punčocha, takže pochopitelně nechrání proti žádnejm dalším infekcím. Ale tadle studie popisuje, jak je možný z kousku čerstvý borovicový větvičky (Pinus strobus, čili naše borovice vejmutovka) zbavený kůry vyrobit "xylémovej filtr", dokonale zachycující i baktérie. A to se může hodit i pro běžnou turistiku, natož pro přežití v infekčních oblastech.
Xylém (také dřevní cévní svazek nebo dřevo) je označení pro pletivo cévnatých rostlin, které přivádí a rozvádí minerální živiny z kořenové soustavy rostliny směrem nahoru do jejích nadzemních částí. V případě stromů je to prostě ta bílá část dřeva (v starořeckého slovo xúlon znamená „dřevo“, což se odráží např. ve názvu dřevěnýho nástroje xylofon). V případě jehličnanů je tvořená porézním angiospermem, v jehož cévách sou příčný přepážky (tracheje) s malými otvory o průměru cca 0.7 µm překrytejch tenkejma membránama, který jsou právě schopný zadržovat mechanický nečistoty aji baktérie. Pokus demonstroval, že filtrem o průřezu 1 cm² při přetlaku 1.5 atm (běžnej přetlak ve vodovodním řádu) proteče 4 litry vody, což odpovídá denní spotřebě jednoho člověka. Po vyschnutí se dřevo stává mnohem míň propustný, protože se jeho struktura zbortí a membrány trachejí se přilepí na přepážky. Některý druhy dřeva dokážou zadržovad aji koloidní částice zlata o průměru 20 nm, což by indikovalo, že můžou být použitý i k odfiltrování virů.
Série jednoduchejch pokusů s překvapivě složitým chováním kapek vody a propylenglykolu (PG, čili nemrznoucí kapalina do chladiče) obarvenejch potravinářskými barvivy na sklíčku (video). Vodní páry se odpařujou z kapek vody a tím zvyšujou povrchový napětí kapek PG na velkou vzdálenost. Ty se potom stěhujou za vodníma kapkama a pronásledujou je. Vodním kapkám naopak PG povrchový napětí snižuje a tak se snaží před jeho kapkama uhýbat. Jde o příklad tzv. Gauss-Marangoniho nestability, kterou jde pozorovat i v na povrchu mýdlovejch bublin nebo poháru vína, nad jehož hladinou po skle vzlínaj alkoholový kapky. Tento jev popsal a vysvětlil už v roce 1855 bratr lorda Kelvina a italskej fyzik Carlo Marangoni o ní v roce 1865 napsal samostatný pojednání. Celej systém díky tomu působí dojmem inteligentního života. Zvlášť efektně působí prostřední ukázka, kde dochází ke samovolnýmu třídění kapek podle koncentrace PG.
Fyzici jako Peter Gluck mudrujou nad možnou příčinou anomálně silnýho magnetickýho pole (údajně až 1.6 T ze vzdálenosti 20 cm), který při demonstraci studený fúze firmou Defkalion údajně obklopovalo reaktor Hyperion R5, na kterým řecká firma Defkalion (nyní sídlící v Kanadě) demonstrovala 23.7.2013 na studenofúzní konferenci ICCF-18 v Miláně studenou fúzi vodíku s použitím niklovým katalyzátoru, údajně podobným E-Catu Andrea Rossiho. Reaktor po několik hodin ohříval páru na teplotu cca 165 ºC s příkonem 1860 W a výkonem 5720 Wattů, což dává COP (coefficient of performance) asi 3.1.
Podobný magnetický anomálie byly údajně pozorovaný už dříve při LENR experimentech, např. výbojích ve zředěným vodíku. Defkalion rovněž používal vodík ve směsi s inertním plynem (argonem) a reakci inicioval zapalovací svíčkou (viz fodky rozebranýho reaktoru na obr. vpravo). Některý kritici ale poukazujou na to, že magnetický pole klesá se čtvrtou mocninou vzdálenosti a pokud je tedy ve vzdálenosti 20 cm pole stejný jako na povrchu nejsilnějšího neodymovýho magnetu, pak by uvnitř reaktoru muselo bejt magnetický pole enormní.
Magnetický pole může podle Glucka údajně způsobovat přítomnost Rydbergovejch atomů vodíku, jejichž magnetickej moment interaguje s magnetickým momentem jádra niklu, což by mohlo usnadnit záchyt elektronu protony. Podle BrillouinEnergy elektrony sou díky mřížkovejm fononům nejprve zachycený v protonech za vzniku neutronů, který jsou dále zachycený dalšími protony adsorbovanými v niklový mřížce za vzniku tritia(?) který se rozkládá beta rozpadem na helium.Gluck se domnívá, že tajná přísada E-Catu Andrea Rossiho by tudíž nemusela bejt na chemický bázi, ale mohl by ji tvořit nějakej betazářič buďto smíchanej s niklem, nebo tvořící obal jeho reaktoru. Některé pokusy ale naznačujou, že při elektrolýze dochází současně k transmutaci draslíku z roztoku potaše na vápník (což je transmutace, která by mohla ovlivňovat i tepelnou rovnováhu oceánů, kdyby k ní docházelo v přírodě).
Experiment Stratocaching je hrou, která má svůj předobraz v geocachingu. Účastníci však nehledají poklady ukryté na zemi, ale spadlé z nebe. Pokud to dovolí počasí, tak 16. listopadu z Prahy-Libuše v plánovaných 9 hodin bude vypuštěn do stratosféry balón se speciálním nákladem. Tím budou jednak deset tzv. stratokešek v podobě obřích "javorových semínek" s GPS moduly, který se rozlétnou z výšky 30 kilometrů po republice. Na zemský povrch dopadnou do 13. hodiny, přičemž nahlásí svou polohu registrovaným hráčům. Ti se pomocí smartmobilů vydají stratokeše lovid. Uvnitř gondoly budou navíc tzv. stratocoiny, který se vrátí na zem pomocí padáku (YT video). Stratocoin je obdobou takzvaného Geocoinu, což je trackovatelná (stopovatelná) mince opatřená unikátním kódem a uložená u každé keše. Jejím původním posláním je putovat po světě z keše do keše. Nálezce by si ji totiž neměl ponechat, ale vložit ji po určité době do nějaké další keše. Tak se může český geocoin běžně dostat až na druhou stranu světa. Geocoiny jsou však i předmětem sběratelství. Mnoho kačerů (hráčů geocachingu) je totiž sbírá stejně, jako se sbírají třeba známky. Pro nejlepší design Stratocoinu hlasujte ZDE.
Malý norský městečko Rjukan je fyzikům dobře známý svou mamutí hydroelektrárnou postavenou v ústí ledovcovýho fjordu, která od poloviny třicátých let minulýho století zásobovala Evropu vodíkem z elektrolýzy. A hlavně těžkou vodou, která později hrála roli v Hitlerově výzkumu jaderný bomby. Dnes je to po severoitalský vesničce Viganella (viz obr. dole a YT video) druhý místo na světě, kde si obyvatelé v zimě přisvětlujou solární energií - prostě tak, že pouštěj do údolí prasádka odražený pomocí počítačem natáčenýho zrcadla. Norský zrcadla (603.9 m²) sou větší než italský (40 m²) z roku 2006 a energeticky sou soběstačný, jelikož sou napájený vlastními solárními panely, ekonomicky je ovšem záležitost neméně sporná: za spoře osvětlený místo na náměstí o rozměrech cca 5 x 5 metrů sou eurofondy kratší o £500,000, čili 15 milionů Kč (italský zrcadlo stálo "jen" 3 mil. Kč).
Pro správnou funkci píšťaly musí být její přepážky ve správný vzdálenosti: pokud je moc nízká, Kármánovy víry by se nestačily vytvořit (resp. píšťala by fungovala až při vysokým přetlaku a generovala by pak ultrazvuk). Pokud by naopak vzdálenost obou přepážek byla moc velká, Kármánovy víry by zanikly v turbulenci. Píšťala by fungovala jen při malým přetlaku a pískala by tudíš moc tiše. Samozřejmě, podobnejch hydrodynamickejch simulací už byla vyrobená celá řada. Na videu dole je simulace proudění v klasický píšťalce s jazýčkem nebo štěrbinou. Jazýček zesiluje slabý oscilace vírů tim, že proud tekutiny střídavě překlápí ve směru pohybu jednotlivých vírů.
Sonda Curiosity nedávno našla vodu na Marsu. A kde je voda, musej bejt aji trubky - kudy jinudy by ta voda vodtekla, žejo (původní obrázek)...
Mitsuko chatbot britského programátora Stevena Worswicka má dostatečně inteligentní chování, aby si zasloužil Loebnerovu cenu 4.000 dolarů (£ 2,500) za rok 2013. Vítězem předchozích let se několikrát v řadě stal Bruce Wilcox. Mitsuko je bot podporující AIML, což je rozhraní umělý inteligence na bázi XML, přes kterej lze dodatečně rozšiřovat jeho praktický znalosti.
Human: Do you speak Polish? Bot: No. Can you teach me a few phrases in Polish. Human: czesc means how are you in Polish. Bot: Ok I will add that fact about czesc to my database. Human: what is czesc? Bot: how are you in Polish. Human: what is how are you in Polish? Bot: czesc. Human: Do you speak Polish? Bot: I was taught that czesc means how are you in Polish. Human: czesc Bot: I am fine, thank you. Yourself?
Na týdle stránce si můžete otestovat svuj odhad v rozpoznávání satelidních fotek od mikrofotek (1 - křídlo vážky, 2 - jezera a duny pouště Gobi, 3 - leštěnej minerál, 4 - ledovec Matuchevic ve východní Antarktidě, 5 - písečný duny v Alžírsku, 6 - cumuly nad Atlantikem, 7 - hnijící kořen zubu, 8 - povrch hadího vejcete, 9 - povrch vnitřností skokana Lithobates pipiens, 10 - delta Gangy - Brahmaputry, 11 - vyleštěnej povrch boru, 12 - povrch pouště Gobi (údajně vytvořený Číňany pro kalibraci satelitů), 13 - led kolem ostrova Shikotan v jižních Kurilách, 14 - povrch jazyka Lithobates pipiens, 15 - termální snímek západní Austrálie, 16 - satelitní snímek ze severní Afriky) (skovanej text si zobrazte např. tím, že ho označíte myší)
Experiment GERDA v podzemí hory Gran Sasso v italských Abruzzách asi 120 km od Říma. Jde o jeden z mnoha experimentů provozovanej v Národní laboratoři (BOREXINO, COBRA, CRESST, CUORE, DAMA/LIBRA, ERMES, GERDA, GIGS, ICARUS, LUNA, LVD, OPERA, PULEX2, TELLUS, UUNDERSEIS, VIP, WARP, XENON). Nejbližší jaderný reaktor je až ve Slovinsku, a tak je zde minimum parazitních neutrin. Experiment GERDA je principiálně jednoduchej - sleduje se takzvaný bezneutrinový dvojitý beta rozpad velmi čistých prstenců z izotopicky čistýho germania-76, který jsou zavěšený ve trojici měděnejch pouzdrech uvnitř velký měděný termosky o průměru 4 metry a váze 190 tun naplněný kapalným argonem. Termoska je navíc potopená v uzavřený nádrži s vodou o průměru deset metrů, která slouží jako ochrannej plášť pro zachytávání radioaktivních částic zvenku. Dvojitý beta rozpad lze vysvětlit snahou jednotlivých nukleonů stejného typu v jádře se párovat. V případě, že se spárujou, bude jejich vazebná energie v jádře vyšší a jádro pak bude daleko stabilnější a bude mít i nižší hmotnost než když by párování nukleonů neexistovalo. Střídání izobarů se všemi spárovanými nukleony a těch s jedním lichým neutronem a jedním protonem způsobuje, že existuje dvojitý beta rozpad 76Ge na 76Se.
Dvojitej beta rozpad může reálně nastat u více než šedesátí různých izotopů, ale u většiny z nich může zároveň docházet i k jinému typu rozpadů a je proto těžké jej pozorovat. Povedlo se to zatím zhruba u deseti nuklidů, každý z nich má dobu života danou tímto rozpadem delší než 1019 let, což odpovídá cca 500 tisíc rozpadů v jednom kilogramu materiálu za rok. V případě dvojitého beta rozpadu odnáší část energie dvojice neutrin a součet energie produkovaných elektronů bude v každém konkrétním rozpadu daného izotopu jiná a menší než je energie v rozpadu uvolněná. Neutrina jsou pouze levotočivá a antineutrina pouze pravotočivá. Takže, pokud se má jednat o stejnou částici, musí být i zmíněná možnost změny helicity. Bezneutrinový dvojitý rozpad beta lze pak vysvětlit tak, že vzniklé neutrino je ve stejném čase ve druhém rozpadu beta opět absorbováno, což by znamenalo, že neutrino je zároveň svou vlastní antičásticí (neutrino a antineutrino vzájemně anihilují). Vlastní neutrina se nedají takto přímo prokázat, avšak přispívají k reakční energii a energii uvolněných elektronů, kterou výzkumníci s vysokou přesností měří. V případě bezneutrinového beta rozpadu bude součet energie produkovaných elektronů stejný a téměř tak velký, jako energie v rozpadu uvolněná. Naopak jen velmi málo případů klasického dvojitého rozpadu beta bude mít tuto energii, čímž je možné rozlišit bezneutrinový dvojitý rozpad beta od rozpadu s doprovodem neutrin i přes jeho extrémně malou pravděpodobnost. Bezneutrinový dvojitý rozpad beta totiž narušuje zákon zachování leptonového čísla a ve Standardním modelu je striktně zakázán. Aji v obecnějších modelech bude probíhat s ještě daleko menší pravděpodobností než dvojitý rozpad beta jen tehdy, pokud bude neutrino majoranovské, bude mít nenulovou klidovou hmotnost a musí být možná změna helicity neutrina, přičemž hmotnost elektronového neutrina musí být menší než 0,4 eV. Problém je, že takovej betarozpad může probíhad s poločasem rozpadu až 1025 let extrémně pomalu, takže výsledky jsou zatím negativní a výzkumníci už navrhujou nový experimenty, které by měly obsahovat stovky kilogramů vzorku a ještě líp potlačovat nežádoucí pozadí.
Americkej vynálezce Andrew Abolafia tvrdí, že čerpá energii z Meissnerova jevu. Efekt demonstruje tak, že mechanickým pohonem točí neodymovými magnety nad supravodičem ve formě půlkruhovitýho segmentu, který vyvolávaj proměnlivý magnetický pole v cívce, páč supravodič vytěsňuje magnetický pole a změny magnetickýho pole zase vyvolávaj elektrický napětí. Abolafia tvrdí, že tímto způsobem vytváří při napětí 2 V proud až jeden ampér, ale nikde ověřuje, zda proud ve skutečnosti nepochází z mechanický energie, kterou celým zařízením otáčí.
Pro klimatizaci, větrání automobilů nebo chlazení procesorů se testujou tzv. plasmový aktuátory, který vytvářej proud vzduchu sršením iontů z tenký elektrody proti dielektrický destičce na principu lifteru (asymetrickej kondenzátor využívající Biefeld-Brownův efekt). Výhoda tohoto uspořádání je, že nevyžaduje pohyblivý části - naproti tomu má pochopitelně svý neduhy, jako vyšší spotřebu energie a náchylnost k zanášení prachem, jehož nabitý částice se usazujou všemožně a vytvářej zkraty. Při vyšších výkonech je taky poměrně hlučnej, protože plasma srší a vytváří turbulence.Ty by se podle numerickejch simulací měly omezit tím, že se sršící elektroda vyrobí v meandrovitým tvaru. Počítám ale, že todle uspořádání zvedne spotřebu energie ještě víc.
Pokud vodou rychle protáhneme o-kroužek, vznikne tzv. vírovej kroužek. Pokud ten pásek tvoří složitější tvar, např. vytištěná na 3D-tiskárně, vznikne vír složitějších tvarů. V éterový teorii existuje hydrodynamická analogie Maxwellových rovnic a hydrodynamických Navier-Stokesových rovnic, kterou se zabývá tzv. dynamika metakapalin. Původní Maxwellova teorie byla napsaná v kvaternionech a lze ji kompletně přepsat do hydrodynamickejch rovnic. Magnetický pole kolem drátu kterým teče proud se chová jako proudění vody kolem paprsku kapaliny a na částice s náboje v něm působí síla, která odpovídá Magnusově-Robinsonově síle (Lorentzova síla ve vakuu odpovídá Eulerově síle v hydrodynamice). V hydrodynamice existuje i analogie Gaussova, Faradayova a Ampérova zákona.
Takže neni zas až tak divný, že fyzici studujou šíření světla po všelijaký zakřivený dráze, která odpovídá propletenejm vírům ve vodě, hlavně s použitím bosonovejch kondenzátů, ve kterejch se světlo šíří tak pomalu, že jejich turbulence odpovídaj fotonům a jde je přímo pozorovat. Princip zůstává stejnej a vzniklý struktury nijak nenarušujou Maxwellovu teorie pole. V éterový teorii podobný modely odpovídaj struktuře elementárních částic, např. elektron lze popsat jako Mobiova páska z fotonů. Entropická bilance těchle geometrií umožňuje jednoduše a docela přesně odvodit energii a náboj mnoha elementárních částic (1, 2, 3, 4).
Boeing 752 a helikoptéra na Google maps vykazujou různý duhový barvy, protože se rychle pohybujou a satelitní kamery v zájmu co nejvyššího rozlišení snímaj jeden záběr 4x přes tři barevný filtry podobně jako např. v astrofotografii. Boeing 752 má rozpětí křídel asi 40 metrů, tzn. rozlišení levýho snímku je 3.75 m/pixel což při cestovní rychlosti 236m/s dává časový rozpětí mezi jednotlivými záběry 1/60 sekundy. Oko je málo citlivý na rozlišení barevnýho kanálu a proto nevyžaduje při focení přes filtry tak vysoký rozlišení.Čtvrtej záběr je tzv. luminance shot, snímá se samostatnou panchromatickou kamerou v nejvyšším rozlišení a slouží ke zvýšení rozlišení a správnýmu nakalibrování jasu předchozích tří. Postup tzv. pan-sharpening má patentován Yun Zhang z University of New Brunswick, zahrnuje výpočetní postupy jako principle component - PCA a feature space analysis - FCA, multiplikativní model, intensity-hue-saturation, Broveyova a vlnková transformace, high-pass-filtering (HPF) a Ehlerova fúze a používá ho např. GIS program Geomatika nebo Erdas Imagine.
Z jezera Čerbakul se podařilo vytáhnoud největší kus meteoritu, který 15. února letošního roku přeletěl nad Sibiří. Při vstupu do atmosféry se pohyboval rychlostí 17,5 km/sec (zhruba 63 000 km/h) po dráze se sklonem 17 stupňů k zemskému povrchu. Těleso se ve výščce 32 kilometrů nad zemí rychle rozpadlo, menší kousky se rozptýlily po velké ploše podél jeho dráhy a ten největší pokračoval až k jezeru Čerbakul asi 80 kilometrů západně od Čeljabinsku. Úlomek v ledu prorazil osmimetrovou díru a stopy dopadu zkoumali magnetometrem i Češi. Balvan o váze cca 600 kg se v sedimentech propadl z hloubky asi 14 metrů do 20 metrů. Výlov meteoritu platila Čeljabinská oblast a stál celkem 1,6 milionu rublů (asi milion korun). Potápěči v jezeře našli celkem 14 úlomků meteoritu, druhý největší vážil jen 11 kilogramů (video). Těleso patřilo mezi nejběžnější typ meteoritů, tzv. obecné chondrity - v podstatě kamenný meteorit s příměsí cca 10 procent železa. Bohužel prošel tepelnou přeměnou, která změnila jeho složení. Kdyby se tak nestalo, patřil by mezi mnohem vzácnější tzv. primitivní, nepřeměněné chondrity, ve kterých se zachovala "praládka" sluneční soustavy. To by byl velmi cenný úlovek, a to jak z vědeckého, tak finančního hlediska.
Článek TheEconomist analyzuje, proč se současná věda potýká s takovým množstvím falešnejch hypotéz (1, 2, 3). V některých oborech chybný závěry tvoří až 90%. Za jednu z příčin (ale jistě ne jedinou) označuje tendenci současnejch výzkumníků zametat negativní a jinak nepohodlný výsledky pod koberec.
Měsíc při stepních požárech v Austrálii, kdy je atmosféra zabarvená množstvím kouřovejch částic, rozptylujících modrou složku světla (údajně nezprocesováno ve Fotošopu). Vpravo hezkej snímek éterový pěny.
Snímek rázovejch vln, který se šířej od střel palubního kulometu švýcarský stíhačky F5 Tiger II. Za kuželovitejma vlnama jsou taky vidět sférický vlny z původního výstřelu (další fodky).
Při zahřívání diamantů za nepřístupu vzduch se kubickej uhlík rychle mění na grafit, termodynamicky stabilní modifikaci za normálního tlaku. Ruský fyzici navrhli tudle přeměnu k permanentnímu značkování diamantů - paprsek pulsního infračervenýho laseru v nich zanechá černou trvanlivou stopu několik mikrometrů hlubokou, kterou nejde tak snadno odbrousit. V případě, že by takový značení snižovalo kvalitu diamantu, navrhujou pomocí paprsku laseru vytvořit v diamantu dusíkový vakance, který v ultrafialovým světle fialově fluoreskujou. Takový značkování je pak neviditelný za denního světla a to aji pod mikroskopem. Značkování diamantů uváděný na světový trhy je vyžadovaný legislativou KPC pro sledování oběhu tzv. konfliktních diamantů, který se používaj k financování vládních převratů a teroristickejch akcí.
Mrznoucí ledová bublina. Všiměte si, že led v tenký vrstvě ztrácí šestičetnou symetrii
Pokusy s indukčním vařičem na Karlově Universitě, aneb Karel by se asi divil... Uvnitř vařiče je k ploché indukční cívce připojen paralelně kondenzátor, který s ní tvoří rezonanční obvod. Po zapnutí vařiče připojí elektronika vařiče pomocí spínacího tranzistoru indukční cívku na krátkou dobu k síťovýmu napětí se z proudu cívkou vyhodnocuje, zda je na desce vařiče vhodný hrnec. Pokud ano, spínací proces se opakuje dále s frekvencí přibližně 20 kHz, pokud ne, elektronika učiní další pokus o připojení cívky až za několik sekund. V tomto režimu jde pomocí osciloskopu pozorovat tlumené harmonické kmity v rezonančním obvodu nastartované testovacím impulsem. Pokud přiblížíme kovový předmět k indukční cívce vařiče, je díky elektromagnetické indukci do něj odváděna energie, která byla rezonančnímu obvodu „přidělena“ během napěťového impulsu a kmity v něm zanikají rychleji, páč je obvod více tlumen.
Pokud se nerezovej nebo železnej hrnec s trochou vody podrží „v prstech“ nad zapnutým vařičem, je znatelně cítit jeho nadlehčování. Tenká hliníková fólie (alobal) se po zapnutí vařiče vznese do výšky. Když se alobal přidrží na desce vařiče, rozžhavil se místy do bílého žáru, začne se tavit a jiskřit - tenkej alobal nezatěžuje vařič natolik, aby jej vestavěná ochrana vypnula. Použití více vrstev alobalu (vyzkoušeno s osmi) však vede ke zničení tranzistoru spínajícího proud do cívky vařiče kvůli vysokým zkratovým proudům. Vařič se sám vypne i při chodu naprázdno, protože bez zátěže má jeho cívka příliš nízkou induktanci. Záludnost indukčního vařiče je v tom, že jeho primární cívka má jen pár desítek závitů, takže už jedna smyčka drátu nad vařičem může indukovat docela slušný napětí a smyčka z deseti závitů rozsvítí 220 V žárovku. Proto by se indukčnímu vařiči měli vyhejbat majitelé kardiostimulátorů, ajPedů, digitálních hodinek a pod. elektronickejch hraček.
Fyzici zdvojnásobili počet atomů, který dokázaly interferovat se dvojitou štěrbinou v klasickým dvouštěrbinovým experimentu. Místo molekul se 470 atomy jich nechali interferovad rovnou 810 -. použili mj. flurovaný molekuly ftalocyaninu, který jsou samy o sobě tvořeny čtyřmi porfyrinovými skupinami a ještě tvořej dimery. Ftalocyanin je běžně používaná barvička - tvoří např. modrej pigment v klasickejch propiskách - a fyzici ho používaj proto, že je to velmi stabilní barvivo (na sluncem vyrudlejch plakátech zbejvá ftalocyanin jako poslední) a ve vakuu sublimuje bez rozkladu. Tak velký molekuly se totiž musí pohybovat relativně pomalu (pomalejc než cca 10 m/s), aby vytvořily pozorovatelnej interferenční obrazec. Fyzici toho dosáhli řízeným odpařováním molekul z tenký vrstvy pomocí pulsů laseru ve vakuu a dopady molekul sledovali na stínítku fluorescenčního mikroskopu.
Samozřejmě, pro tak velký molekuly prakticky nepřipadá v úvahu klasická Kodaňská interpretace kvantový mechaniky, podle který se částice s dvouštěrbinou inteferujou jako vlny. Namísto toho se štěrbinou interferuje jejich pilotní vlna, která se kolem pohybujících se částic ve vakuu tvoří podobně jako vlna, která se tvoří kolem člunu jedoucího po hladině vody. Jistě není náhoda, že fyzik Louis deBroglie, kterej v roce 1926 tento model navrhl byl přesvědčenej éterista a tvrdil, že jeho intepretace vyžaduje hmotný prostředí všech částic. K této interpretaci se poslední době kloní i některý mainstream fyzici.
Mezi dalšíma zajímavostma tohodle pokusu lze zmínid, že fyzici jako difrakční mřížku použili skořápky rozsivky Amphipleura pellucida (o délce 80 až 140µm), která je tvořená množstvím otvorů v pevnejch rozestupech, což zvýšilo citlivost experimentu (místo jedný štěrbiny jich bylo použito několik tisíc současně). Sinice děrovanou skořápku používaj jako ochranu proti ultrafialovýmu zbarvení. K fotosyntéze řasa používá kromě zelenýho chlorofylu aji červený barvivo, ke kterému světlo v kalný vodě lépe dosáhne. Ale takový barvivo by se UV světlem rozkládalo, proto je sinice nucená ho chránit malými otvory, kterým UV světlo nepronikne. Skořápka týhle rozsivky se často používá pro test rozlišení mikroskopu, protože její otvory sou právě na hraně viditelnosti optickým mikroskopem (viz obr. vlevo). Obr. vpravo je výstup z elektronovýho mikroskopu, vpravo je pak výslednej difrakční paprsek fluorovanýho ftalocyaninu.
SonicWatter je interaktivní instalace tzv. cymatic (původně vyvinutý Hanz Jennym ve 40 letech), tj. povrchovejch vln rozechvívanejch zvukem z reproduktoru (vimeo). Qidění na Olympus OMD Photography Playground v Berlíně.
Doposavať se věřilo, že vodorovný obruby na rampouchu nebo pruhy na krápnících (stalaktitech) mají stejnej původ a spočívaj v tom. že při mrznutí ledu je nutný odebrat skupenské teplo tání a při krystalizaci stalaktitu je zase třeba odvětrat oxid uhličitý z roztoku. Rychlost usazování (depozice) je tedy řízena rychlostí přestupu tepla nebo hmoty (oxidu uhličitého CO2 v případě stalaktitu) ze stékající vrstvy vody do okolního vzduchu, která je vyšší na oblinách, než v zářezech. Tím se rozdíly v přestupu tepla nebo hmoty postupně zesilují kladnou zpětnou vazbou. Při stékání podchlazený vody po rampouchu se na něm potom objevujou vlny, který pomalu cestujou vzhůru tou měrou, jak rampouch narůstá (podobně jako boule na sjezdovce, který taky přirůstaj nahoru, protože na ně lyžaři nahrnujou sníh při svý cestě dolu). Jenže fyzici z Toronta nedávno studovali růst rampouchů v umělejch podmínkách laboratoře a zjistili, že tvorbu příčnejch obrub ovlivňuje hlavně obsah rozpuštěnejch látek - ve zcela čistý vodě se vlnky netvoří. Ani voda s rozpuštěnýma tenzidama na růst vlnek na povrchu nemá vliv - předpokládalo se, že po smáčivějším povrchu bude voda stékat v tenčí vrstvě a tudíž rychleji. Zdá se tedy, že se tu uplatňuje ještě nějakej další anomální jev.
Alias je latinské slovo znamenající „jinak, jinak zvaný, vlastně“. V informační teorii jde o vzorkovací artefakt, ke kterému může docházet v situacích, kdy se spojitá informace převádí na diskrétní (nespojitou). Např. tzv. moaré (anglicky moire) je jev, který vzniká při rasterizaci ploch s jemným vzorkem, na které se díváme pod úhlem nebo z dálky. Zde musí počet bodů kamerového snímače být minimálně dvojnásobkem maximálního počtu čar, které budou na tutéž vzdálenost promítnuty optikou kamery (tzv. Shannonův vzorkovací teorém). Pokud toto není dodrženo, dochází k barevným moaré, vynecháváním jemnejch čar a textur a pobíhání zoubků podél obrysů. Na levé části obrázku je proužkovaná košile vyfotografovaná z velké vzdálenosti tak, aby hustota proužků promítnutých na CCD snímač byla větší než polovina hustoty buněk snímače. Řešením není jen antialiasing, ale také anizotropní filtrování místo méně účinného bilineárního/trilineárního filtrování.
V digitálních kamerách se moire testuje focením testovacích obrazců složenejch z koncentrickejch kruhů a pro jeho kompenzaci se používá tzv. antialiasovací filtr, tvořenej dvěma dvojlomnýma vrstvama (např. krystal niobičnanu lithného Li2NbO3) orientovanejma kolmo na sebe. Takovej filtr každej optickej bod rozkládá na čtveřici sousedních bodů a vlastně tak obraz řízeně rozmazává. Levnější foťáky a kamery před CCD snímač umisťujou matnici, nebo prostě spléhaj na to, že jejich nekvalitní optika není vlastně schopná na snímač promítnout obraz v ostrosti nutné ke vzniku aliasingu. Lepší přístup tudíž spočívá v konstrukci snímačů s nepravidelně rozloženými pixely pro jednotlivý barvy (Fujifilm X-Trans sensors), který současně eliminujou šum a zohledňujou vyšší citlivost lidskýho voka pro zelenou barvu (její snímače maj dvojnásobnej počet oproti modrým a červeným). Čímž ovšem pro změnu vzniká problém pro Fotošop, Lightroom apod. programy, pokud zpracovávaj RAW formát a neporadí si s atypickým rozložením pixelů.
Na obr. vpravo je antialiasovací filtr doplněnej ještě namodralým infračerveným (tzv. IR-cut) filtrem ze skla dopovanýho niklem, kterej odfiltrovává nežádoucí tepelný záření, pronikající na čip, který by snižovalo kontrast. V podstatě se tím pozorovací schopnost chipu uměle omezuje na frekvenční rozsah lidskýho oka - jak vidět, méně je někdy více... Pro účely astrofotografie je však nežádoucí to, že IR-cut filtr ořeže spektrum vodíku typický pro "červený" emisni mlhoviny. Z tohoto duvodu se IR-cut filtr odstraňuje a nahražuje čirým sklem (aby fungovalo automatické ostření) nebo ještě líp filtrem, který ořeže vzdalenejsi casti IR spektra (např. Baader IR).
Jak známo, monovrstvy grafitu sou vysoce tepelně (4400 W/mK) i elektricky vodivý podél vrstev, což způsobuje stlačení a tim pádem vysoká pohyblivost elektronů nad a pod rovinou uhlíkovejch atomů. U normálního grafitu z tužek ale tuhle vodivost nepostřehnete, protože v něm sou vrstvy pomíchaný a vodivost grafitu napříč vrstvama je naopak velmi špatná. Nicméně déletrvalejším zahříváním nad 3000 °C lze donutid grafit rekrystalizovat a výslednej teplovodivej pyrolitickej grafit (TCPG) má přes mnohem nižší hustotu (2.24-2.25 g/cm3) až 5x vyšší tepelnou vodivost (1900 W/mK) než měď nebo stříbro v rovině krystalů - jak názorně ukazuje tadle demonstrace krájení ledu pomocí TCPG plátku drženýho v ruce. S použitím TCPG lze ledovou kostku překrojit za 10x kratší dobu než s měděným páskem a 50x kratší dobu než s ocelovým nožem.
Na rozdíl od obyčejnýho grafitu lisovanýho z prášku orientovanej TCPG nešpiní pracky, štípe se jak slída, je vohebnej a velmi snadno se tvaruje a obrábí, jak demonstruje toto video. Pro vysokou cenu (vyráběj ho zatím jen tři firmy na světě) se zatím TCPG nepoužívá pro chladiče v běžný elektronice, ale můžeme ho najít např. v křemíkovejch detektorech částic ATLAS urychlovače LHC v Cernu (šedý příčky jsou z nitridu hliníku, kterej je taky vysoce tepelně vodivej, ale je neohebnej a elektricky nevodivej). K dalším aplikacím tohodle zajímavýho materiálu patří např. kolimátory a disperzní filtry pro rengenový a neutronový záření, protože orientovaný vrstvy grafitu sou schopný odrážet energetický fotony a částice jako vodní hladina žabky, pokud na ně dopadaj pod nízkým úhlem. Na grafu vlevo je vidět, že tepelná vodivost orientovanýho grafitu je tim lepší, v čim tenší vstvě se vyrábí. Na videu vpravo je ukázka štěpnosti a tepelný vodivosti TCPG (dole) ve srovnání s páskem mědi pomocí proužku termochromní stříbrný barvy.
Západoaustralskej důl Argyle v Austrálii je zdrojem cca 90% růžovejch diamantů na světě a malej krystalek uhlíku o váze 12.76 karátů nalezenej tamtéž představuje největší růžovej diamant. Na růžovejch diamantech je zajímavý, že jsou fotochromní (UV světlem se odbarvujou, zatímco světlo delších vlnovejch délek jim barvu navrací zpátky) a ve tmě po ozáření UV světlem navíc modře fluoreskujou. Růžový diamanty sou obarvený dusíkovejma divakancema (absorbční pásy v oblasti 550 - 390 nm rozšířený termálníma vibracema mezi vakancema - viz obr. vpravo dole) a tvořej tak N-polovodič podobně jako karborundum v mnohem levnějším červeným smirkovým papíru. S vyšší koncentrací dusíku se čim dál víc uplatňujou přenosy náboje mezi sousedníma divakancema a absorbční spektrum rozšiřuje do modrý oblasti. Procházející žlutá barva s růžovou tvoří zeleně až olivově černě zbarvený kameny a barva fluorescence se stává čistě bílou podobně jako spektrum plynů za vysokejch tlaků.
Na rozdíl od modrejch diamantů p-typu který sou dotovaný borem sou růžový diamanty nevodivý. Je tomu proto, že dusíkový příměsi jsou tzv. hluboký: k jejich excitaci je zapotřebí energie kolem 2.2 eV (viz diagram vpravo) a můžou naopak sloužid jako děrové pasti a rekombinační centra pro volný nosiče náboje. Vysoká energie vazeb uhlíku v diamantu chrání excitovaný stavy před termickým zhášením (atomy v uhlíku v důsledku vysoký pevnosti vazeb kmitaj slabějc, což se projevuje např. červenou luminiscencí modrejch diamantů obsahujících dusíkový příměsi, která vymizí teprve při zahřívání (zelenkavý "chameleónský" diamanty sou tzv. termochromní a při osvětlení nebo zahřívání ztrácej růžovou složku a měněj se přechodně ve žlutý). Tato vlastnost činí dusíkový divakance diamantu zajímavý pro různý aplikace ve spinotronice, který by jinak potřebovaly hluboký chlazení. Např. inženýři z IBM demonstrovali třídící algoritmus na třiquabitovým kvantovým počítači, tvořeným diamantovým čipem o rozměru 1x1 mm. Současným působením rádiovejch a mikrovlnnejch pulzů na krystalek lze dosáhnout převracení spinů v jádru atomů dusiku sem a tam (v podstatě NMR na čipu). Zde má diamant právě výhodu, protože vysoká pevnost vazby uhlíkovejch atomů izoluje spinový stavy od tepelnejch vibrací jeho mřížky, díky čemuž maji relativně velkou životnost aji za pokojový teploty. První kvantovej počítač dokázal výsledek nalézt s pravděpodobností cca 96% při pokojový teplotě a frekvenci odečítání spinu atomů dusíku 3 MHz.
Nedávno se diamanty dopovanými dusíkem podařilo využít pro měření obsahu železa v krevní plasmě, konkrétně ve formě ferritinu. Ferritin je globulární vnitrobuněčný protein, kterej obsahuje asi 4500 iontů železa ve formě [FeO(OH)]8[FeO(H2PO4)] a kterej pro většinu organismů slouží jako zásobní forma železa, jelikož železo je pro buňky samo o sobě toxický. Jeho koncentrace v krevní plasmě se sleduje při diagnostice mnoha chorob. Pro tento účely byly použitý běžně dostupný umělý diamanty o průměru 30 µm (viz obr. vpravo), do kterejch byly zahříváním v dusíkový plasmě implantovaný dusíkový vakance, takže získaly rubínovou barvu. Po rozmíchání upravenejch diamantů s krevními vzorky spiny excitovanejch atomů dusíku interagujou na dálku s magnetickými atomy železa v molekulách ferritinu a jejich šum urychluje relaxaci ESR spektra diamantů (PDF). Nanodiamanty sou malý a metoda je tim pádem tak citlivá, že s ní lze dokázat přítomnost jen několika molekul ferritinu ve vzdálenosti 20 nm od nanodiamantu.
Ukázka spojů tištěnejch stříbrným inkoustem na běžný inkoustový tiskárně a montovanejch pomocí oboustranný lepící pásky. Vpravo je ukázka kapacitního čidla pro měření výšky hladiny, vyrobená stejnym způsobem. Kdyby se podařilo vyvinout inkousty s odlišnou elektronovou vodivostí, bylo by timdle způsobem možný amatérsky tisknout celý uživatelský elektronický obvody a možná i vlastní jednoúčelový mikroprocesory. Polymery který se chovaj jako polovodiče P a N typu jsou už dlouho známý, maj ale pro podobný aplikace přiliš vysokej odpor. Možná bude lepší používat inkousty s disperzí anorganickejch polovodičů.
Podle firmy Bare Conductive Ltd má její vodivý inkoust Bare Paint ™ odpor přibližně 55 ohms/cm² při tloušťce vrstvy 50 µm. 50 ml balení inkoustu stojí £18.00 (cca 550 Kč). Vodivej stříbrnej lak s mnohem lepšíma elektrickejma vlastnostma u Conrada stojí 330 Kč/5 ml, u GM-Tronicu asi 260 Kč/5 ml.
Rosetta je jednou z několika mála sond, které byly vyvinuty k výzkumu komet. Díky finančním problémům americké NASA byly podobné projekty zrušeny nebo redukovány na menší a tak se nakonec musela projektu ujmout Evropská kosmická agentura (ESA). Rosetta je kosmická sonda určená primárně pro průzkum jádra komety 67P/Churyumov-Gerasimenko o průměru 4 km. Té dosáhne po desetileté misi v roce 2014, během které absolvuje několik průletů kolem Země, Marsu a planetek (2867) Šteins a (21) Lutetia. Po navedení na dráhu kolem komety vysadí na její povrch 100 kg přistávací pouzdro s přístroji pro zkoumání kometárního jádra. Přestože ESA použila svůj nejsilnější raketový nosič (Ariane-5), nebude to ani zdaleka stačit k přímému dosažení komety. Na animaci vlevo je plánovaná dráha sondy Rosetta, která několikrát využívá gravitačního praku. K urychlení a správnému nasměrování byla využita gravitace Marsu a třikrát aji naší planety. Zhruba za 100 dní se bude sonda probouzet z desetiletého pobytu ve vesmíru a zahájí přibližovací manévr.
Magický jádra jsou obdobou elektronových obalů netečných plynů. V nich jsou všechny slupky plně obsazeny elektrony, takže se takové prvky téměř vůbec nezúčastňují chemických reakcí. V jádru sou protony a neutrony xobě poutány silnou jadernou silou, která působí na velmi krátkou vzdálenost a funguje jako lepidlo, kterým jsou protony a neutrony k sobě slepený (však taky virtuální částice zprostředkovávající tuto interakci se nazývaj gluony – z anglického glue, čili lepidlo). Takže podobně jako elektrony částice v jádrech tvořeji energetický slupky a právě počty protonů resp. neutronů odpovídající magickým číslům, tvoří uzavřený stabilní slupky. Někteří koumesové slupkovej model berou doslova a tvrděj, že pro jádro ve tvaru toroidu lze magický čísla odvodit z počtů vrcholů polyhedrálního modelu, který ten toroid tvoří. Další alternativní přístup je naznačenej zde. Ale mainstream fyzici používaj složitější teorii, která zohledňuje poměr objemu a povrchu jader, poměr nábojů a symetrii jejich rozložení v jádře a taky fakt, že nukleony v jádrech se vzájemně párujou jako elektrony v bosonovejch kondenzátech, čili izotopy se sudým počtem nukleonů jsou obecně stabilnější.
V jaderné fyzice je teda magický číslo počet nukleonů daného druhu (tj. protonů nebo neutronů), odpovídající plně zaplněným slupkám. Jedná se o čísla 2, 8, 20, 28, 50, 82 a 126. Zvlášť stabilní jsou pak takzvané dvojitě magická jádra, kde počet protonů i počet neutronů jsou rovny magickým číslům, např. 4 He, 16 O, 40 Ca, 48 Ca, 56 Ni, 208 Pb. Dosud bylo vytvořeno deset dvojitě magických prvků. Naposledy to byl nikl-48. Teoreticky nejtěžším dvojitě magickým prvkem by mohl být sto dvacátý šestý prvek s nukleonovým číslem 310. Na magických číslech jsou založeny i předpovědi tzv. ostrovů stability v grafu N-Z nebo A-Z, tedy oblastí dosud neobjevených nuklidů, které by měly mít relativně vyšší střední dobu života (což se potvrdilo např. u 270 Hs).
Atomový jádra s počtem protonů nebo neutronů rovným magickému číslu se vyznačujou vyšší vazebnou energií na nukleon (graf vlevo) a u radioaktivních nuklidů vyšší stabilitou (graf uprostřed), např. nižší energií alfa rozpadu u jader s přebytkem protonů (graf vpravo). Např. jádra stodvanáctého prvku jsou stabilní po dobu zlomků sekundy až po půl minuty, protože maj protáhlej tvar jako burák s přebytkem v zůženým středu. To zeslabí odpudivé síly mezi protony, a tak zvýší stabilitu. Výpočty i experimenty naznačují, že magickým by mohlo být i číslo 34, např. izotop Ca34. I toto jádro má přebytek neutronů a některý fyzici si myslej, že se tu uplatňuje tříčásticová mechanika, kdy kolem některejch protonů poletujou neutrony dva a vzájemně se vytěsňujou, což vede k tomu, že takový jádro pobere neutronů více (tzv. Boromejské haló jádro). Další možností je, že se u jader s přebytkem neutronů uplatňuje párování neutronů v důsledku síly, která odpovídá Casimirově síle na větších vzdálenostech a Yukawově interakci na malých vzdálenostech a je projevem Higgsova pole virtuálních kvarků.
Kdyby byl povrch Měsíce ve výšce mezinárodní vesmírné stanice (cca 410 km) (link by EDEMSKI)
Obsahujou agrosymboly návody pro konstrukci novejch technologií?
V polovině léta představila Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů (DARPA) v sídle společnosti Boston Dynamics robota jménem Atlas, vyvinutý pro letošní ročník DARPA Robotics Challenge. Hardware pochází od několika různých společností. Trup, paže, nohy a chodila dodala Boston Dynamics, hlava s pokročilými senzory, které robotu umožní vnímat prostředí ve 3D je prací Carnegie Robotics. Zápěstí jsou modulární: každý tým dostane k robotovi dva různé páry rukou, jedny od iRobot a druhé od Sandia National Labs. Technické údaje: výška 1,88m hmotnost 150kg počítač pro řízení pohybu v reálném čase hydraulické čerpadlo a systém řízení teploty napájení 480 V ve 3 fázích, 15 kW. Na obr. vpravo bionickej muž na show ve Smithsonově muzeu
Dr. David Cameron je poněkud excentrickej profesor chemie na Daytonský universitě, kterej nedávno vyrukoval s jednoduchým experimentem, kterým údajně dokazuje pohyb éteru. Mezi dva silný neodymový magnety (3.5 cm x 1.5 cm) zavěsil na pružnej měděnej drát jeden menší (0,6 cm x 0,3 cm) tak, aby byl od vobouch vodpuzovanej ze vzdálenosti cca 40 cm a tudíž na něj nepůsobily vnější síly. Horní hrana závěsu odrážela proužek světla, kterej pozoroval mikroskopem a zaznamenával jeho relativní pohyb v závislosti na čase. Experiment zatím trval půlrok s orientací magnetů v severojižním a západovýchodním směru. Na grafech vpravo je ve vodorovným směru roční doba, ve svislým denní, levej graf zachycuje pohyb magnetů orientovanej v severojižním směru, vpravo ve východozápadním směru, kdy se navíc projevuje výrazně rotace Země.
Experiment podle Camerona funguje jako magnetická verze Michelson-Morleyova experimentu, ve kterým se projevuje denní (max 0.46 km/s) a roční (30 km/sec) drift povrchu Země vůči středu sluneční soustavy. IMO by se tu mohla projevovat interakce magnetů při jejich pohybu vůči temný hmotě ve sluneční soustavě, jejíž částice interagujou pouze magneticky jako tzv. anapóly. Normálním 3D magnetometrem lze tento efekt prokázat těžko, protože interakce skalárních vln s magnetickým polem vyžaduje monopólový (tj. vzájemně se odpuzující) uspořádání magnetů (a magnetometry v levnejch elektronickejch gyrokompasech navíc vykazujou značnej drift). Celej experiment může mít pochopitelně i další vysvětlení, protože magnetický pole Země fluktuuje např. v důsledku interakce se slunečním větrem, ale v každým případě máme ještě hodně co objevovad (dtto např. replikace experimentu Boyd Bushmannova experimentu s magnety slepenýma v odpudivým stavu, který v gravitačním poli padaj pomalejc než ostatní hmotný tělesa)
Fyzici Národní laboratoře Los Alamos mj. vynalejzaj zbraňový systémy, odolný vůči elektromagnetickýmu impulsu a radiaci, který využívaj nanomechanický součástky místo elektronickejch. Hlavním nepřítelem nanomechaniky je však Cassimirova síla, čili projev stínění virtuálních fotonů ve vakuu. Casimirovu sílu jde demonstrovad např. v ultrazvukovým sonifikátoru, do kterýho zavěsíme vedle sebe dvě kovový destičky. Ty pohlcujou vibrace svýho okolí, takže v prostoru mezi nima vlny částečně chybí a tlak okolních vibrací je přitahuje k sobě. Protože tato síla ve vakuu působí v šesti rozměrech, s klesající vzdáleností kulatýho objektu od plochy roste nepřímo úměrně čtvrtý mocnině vzdálenosti, v případě dvou planárních objektů dokonce s pátou mocninou vzdálenosti a při dosednutí nanosoučástek na sebe způsobí jejich vzájemný slepení - proto se ji konstruktéři nanomechanickejch zařízení snaží potlačit.
Jedním z možnejch řešení je udělat povrch drážkovanej, protože v takovým případě na sebe nanosoučástky nemůžou dosednout celým svým povrchem. Tendle jednoduchej přístup se ukázal nad očekávání efektivní, páč fyzici s údivem zjistili, že Cassimirova síla na takovým povrchu klesla o dvojnásobek toho, co předpovídá geometrická stínící teorie. IMO by se tu mohla uplatňovad role zápornýho zakřivení povrchu, ve kterým roste přebytek skalárních vln a vakuum je zde relativně řidší, než v objemový fázi. Takovej povrch působí na ostatní objekty odpudivou silou místo přitažlivou. Na podobným principu by mohla např. fungovat hydrinová teorie studený fúze v povrchovejch dutinách niklu. V důsledku přebytku skalárních vln by se v nich mohly uplatňovat zlomkový kvantový čísla v atomu vodíku, což by umožnilo elektronům se přiblížit mnohem blíž k protonům (relativní síla elektromagnetický interakce v takovejch dutinách roste, naopak v okolí gravitujících těles klesá).
Polární stratosférická oblaka z Antarktidy
V roce 1932 chemik W. H. Zachariasen z Chicaga navrhl, že amorfní struktura skla může bejt tvořená tetraedry oxidu křemičitého (kristobalitu uspořádanejch do pěti až sedmičetnejch cyklů. Na obrázku vlevo je model struktury krystalickýho a amorfního křemene (křemennýho skla) a vpravo je struktura sodnýho skla se vmezeřenýma sodíkovýma iontama. Ačkoliv rentgenografický studie této představě odpovídaly, díky amorfní struktuře skla se vědci měli možnost se o této teorii definitivně ujistit teprve před dvěma lety, kdy byly pozorovány nanovrstvy skla šťastnou náhodou vznikly na grafenový membráně jako podložce s využitím měděný fólie jako matrice (viz obr. vpravo).
Příprava se podařila díky tomu, že měděná fólie lne dobře k oxidu křemičitému a současně slouží jako prekurzor pro pěstování grafenových vrstev, po rozpuštění mědi v kyselině dusičné zůstavá na grafenu tenká atomová dvojvrstva skla. Pozorovací metody i rozlišení elektronovejch mikroskopů se stále vylepšujou a dnes je možný pozorovat uvedený struktury v pohybu, ke kterýmu dochází v důsledku zahřívání skla paprskem elektronů. Na pozadí dvojvrstvy skla je stále vidět šesterečná mřížka grafitový monovrstev, jejichž atomy částečně migrujou taky.
Vzácný ukázky tzv. horizontální duhy nad Paříží a Tahiti. Obvykle trvá jen několik minud a je způsobená odrazem slunečního světla od vzdáleného deště, takže dopadá k zemi pod velmi vysokým úhlem, díky čemuž je z duhy vidět jenom vrchlík (každej pozorovatel přitom vidí střed duhy v trochu jiným místě). Díky nepřímýmu zdroji světla je taková duha míň výrazná a rozplizlejší a protože navíc bejvá překrytá stromama a kopci, proti tmavýmu horizontu si ji často ani nevšimneme.
Rajčatová polívka vykazuje Benardovy konvektivní buňky. Na obr. vpravo jsou konvektivní buňky na povrchu roztavenýho zlata.
Pánev se stříbřenkou rozmíchanou v silikonovým oleji po zahřátí zviditelňuje princip konvektivních buněk (tzv. granulaci) na povrchu Slunce.
Fyzici se pozastavili nad otázkou, proč medúzy (jako běžná Aurelia aurita) používaj při plavání peristaltickej pohyb, když je na první pohled tak pomalej a nemotornej (medůza neumí zatáčet). A zjistili, že tendle způsob pohybu je ve skutečnosti o 80% účinnější, než je pohyb ryb - je prostě optimalizovanej na účinnost, ne na rychlost (asi jako solární auto poháněný slunečními panely), protože medůzy se nepotřebujou za potravou honid. Zvon medůzy je tak pružnej, že se do ochablýho stavu vrací automaticky bez vynaložení dodatečný energie.Když medúza smrští svůj klobouk, vytvoří dva vírový kroužky, který přes sebe střídavě pronikaj. Když zvon zvolňuje, druhý vír se valí pod ní a začne se točit rychleji, což nasává vodu, která tlačí proti středu medúzy a uděluje jí dodatečnej impuls (video 1, 2). Využívá tedy setrvačnosti vírů pro dodatečnej vztlak, podobně jako čmeláci.
Přestože vakuum nemá hmotnost a pohon bez odvržení reaktivní hmoty v něm neni podle 3. Newtonova zákona v ustáleným stavu možnej, neplatí to o stavu transitivním. V éterový teorii tzv. bezreaktivní pohon, např. Heimův pohon nebo tzv. "Nazi bell" testovanej firmou Lockheed využívá toho, že magnetický pole se chová jako vír vakua a současně vakuu uvnitř objektu uděluje setrvačnost. Efekt mění pouze setrvačnou, ne gravitační hmotnost objektů, protože o zvýšenou hustotu vakua je těžší i objekt samotnej a oba přírůstky se vzájemně vykompenzujou. Ve Woodwardově pohonu ke zvýšení setrvačnosti slouží místo toho elektrický pole uvnitř kondenzátoru s vysokou permitivitou. Ve stejným okamžiku se zařízení udělí impuls a pole se vypne. Tím se vakuum vrátí do původní "lehčí" podoby a zpětnej impuls je tudíž nižší a zařízení se posouvá dopředu.
Nobelovku za fyziku 2013 právě dostali - tentokrát tak trochu v souladu s všeobecným očekáváním - Peter Higgs a Francois Englert, který se spolu se čtyřmi dalšími fyziky (Kibble, Guralnik, Hagen a Brout) před půl stoletím podíleli na teorii Higgsova bosonu nejvíc. otvrzení Higgsova bosonu byl poslední velkej úspěch teoretický fyziky od poloviny 60. let, kdy byly položeny základy tzv. Standardního modelu částic. Asi tu hrál mj. roli vysokej věk obouch jmenovanejch, protože by se při dalším odkladu nemuseli ocenění dožíd. P
Hravá studie Disneyových laboratoří z Pitsburgu (PDF) popisuje nový způsoby, jak udělat prezentace pro děti interaktivnější a tim pádem atraktivnější. Využívá tenkejch vrstev teflonu, papíru, grafitem potištěnýho papíru a mylarový pokovený fólie k výrobě jednoduchejch elektretovejch generátorů poháněnejch třením nebo klepáním na vrstvy (nabitej kondenzátor generuje proměnlivý napětí, když se mu mění vzdálenost elektrod a tim pádem kapacita). Vzniklej náboj je dostatečnej aby napájel LEDku, LCD displeje nebo zvukový zařízení.
Důkaz narušení pravolevé symetrie vesmíru byl konečně proveden: zdá se, že lidi odmotávaj prográdně rotující špulku rychleji, než tu rotující retrográdně.
Pokud ste měli dosud dojem, že byste před čtyřnohýma robotama vyvíjený firmou BostonDynamics v případě problému utekli, tak po shlédnutí novýho videa o ten pocid nejspíš přijdete... WildCat je odlehčená verze BigDoga a bystrým cvalem dosahuje rychlosti až 24 km/hod.
Na animaci vlevo je pan Sponka z nitinolu (austenitický slitiny titanu a niklu s tvarovou pamětí) týranej v lázni teplé vody. Nitinol, čili slitina niklu a titanu je nejznámější příklad materiálu s tvarovou pamětí, kterej byl objevenej v roce 1962 americkou firmou NOL, která mu dala část jeho jména ( NI-TI-NOL). Tvarová paměť je typická pro kovový slitiny, ve kterejch poměry atomů kovů s rozdílnou elektronegativitou představuje malé celočíselné hodnoty. Paměťovej efekt byl poprvé pozorovanej už v roce 1951 u slitiny zlato – kadmium, ale vykazuje ho i obyčejná mosaz, ale jen při nízkejch teplotách. Aby taková slitina udržovala tvarovou deformaci, je nutný aby její atomy spolu chemicky reagovaly (tvořily tzv. intermetalickou sloučeninu), čímž je zajištěno, že oba druhy atomů nebudou rozptýlený v mřížce náhodně, ale pěkně nastřídačku. V případě měděných bronzů je tvorba intermetalických sloučenin pozorovatelná i pouhým okem, páč taková slitina má sytější odstín, než původní složky (měď je růžová, zatímco martensitický bronzy mají nahnědlej odstín a austenitická mosaz je nažloutlá). V domácnostech je lze najít například ve směšovačích vodovodních baterií, kde míchají teplou a studenou vodu tak, aby byla dosažena požadovaná teplota vody. Takovýdle slitiny často vykazujou další anomální vlastnosti, jako je např. odolnost vůči korozi a kyselinám (z toho důvodu se nitinol používá v lékařství, přestože nikl jinak patří mezi karcinogeny a alergeny) a tzv. superelasticitu (např. bronzová pera se používaj v jemný mechanice pro svou vysokou pružnost).Protože jednotlivé vrstvy jsou mezi sebou odděleny zlomy zvanými dvojčatění, ve kterejch různě velký atomy střídavě vyčnívající z rovin mřížky zabraňujou smýkání atomovejch vrstev přes sebe, nedochází v těchto slitinách k mechanickým ztrátám při pnutí v důsledku vzájemnýho tření krystalů podobně jako u tzv. kovovejch skel a jejich elastická vratná deformace dosahovat až 15%. Nedávno byl objevenej další podobnej materiál o složení Zn45Au30Cu25, kterej při -32 až -42 °C vratně mění objem o cca 8% tím, že rekrystalizuje - a to pokaždý trochu jinak. Při pozorování v elektronovým mikroskopu vykazujou slitiny s tvarovou pamětí charakteristickej tvídovej vzorek, tvořenej ostrůvky obou fází, který přecházej při zahřívání jedna do druhý (video uprostřed zachycuje oblast vzorku o velikosti cca 1 mm).
Jak fungujou slitiny s tvarovou pamětí? Když rovnáme kulatý pomeranče na hraničku, je jen jeden způsob, jak to udělat optimálně: každej pomeranč klademe mezi trojici dalších, čímž vznikne tzv. tělesně centrovaná kubická mřížka, typická pro tvárnou austenitickou ocel. Ovšem pokať jde o šišatý plody, jako např. citróny, může být výhodnější jiný způsob, při kterém citrón v každé nové vrstvě ukládáme šikmo mezi dvojice v předchozí vrstvě, čímž vznikne tzv. jednoklonná mřížka (martensit). Pro slitiny kovů tvořených pravidlenou směsí kulatejch a šišatejch atomů (např. nitinol Ni+Ti 1:1) může být energetická výhodnost prostorovýho uspořádání obou stavů zcela rovnocenná a můžou pak přecházet z jedný do druhý i při nízký teplotě. Obvykle přitom platí, že zahřátím materiálu vibrace atomů zvětšujou nároky na jejich prostor ve všech směrech rovnoměrně, stávaj se tím jakoby kulatější a zahřátej materiál má tudíž tendenci přecházet do kompaktnější (ale měkčí) tělesně centrovaný mřížky. Mezi oběma fázemi přitom dochází k materiálovýmu pnutí, ale pokud pnutí vzniklý deformací materiálu nepřekročí hranici nutnou k dosažení fázovýho přechodu, deformace obou fází se zachovávaj spolu s jejich uspořádáním. V důsledku toho kovový slitiny s tvarovou pamětí jsou často elasticky anizotropní a lze je snáze deformovat kolmo či rovnoběžně s atomovými rovinami, než šikmo přes ně a udrží elastickou deformaci mezi vrstvami. Vnitřní pnutí mezi fázemi dodává takovým slitinám tvrdost, houževnatost a pružnost (patří mezi ně bronzy, známý už od starověku a kujná ocel).
Ještě stojí za to podotknout, že i polymery mívaj výraznou tvarovou paměť (při zahřátí se krabatí a smrskávaj), ta je ale tvořená jiným mechanismem. Na mnohé polymery lze nahlížet jako na směs amorfních a krystalickejch domén s různou teplotou tání (amorfní polymery jsou pochopitelně snáze tavitelný) a obě si mohou zachovávat svý pnutí vzniklý za určitý teploty. Takže když takovej polymer zahřejeme pod teplotu skelného přechodu, deformace nízkotající fáze vymizí a můžou se uplatnit pnutí zbylý krystalický fáze. U některejch vícesložkovejch polymerů lze dosáhnout při zvyšování teploty postupnýho tání jednotlivých složek a takovej materiál může tvarově deformovat v několika krocích, čehož se dá i konstrukčně využít. Nafion je kopolymer teflonu s dalšími termoplasty a teflon má podstatně vyšší bod tání, než většina ostatních polymerů, proto si svůj tvar udržuje i tehdy, když jsou ostatní složky polymeru roztaveny. Na videu vpravo je kousek Nafionový fólie s dvoustupňovou tvarovou pamětí, která obnovuje tvar fólie při postupným zvyšování teploty řízeným způsobem.
Technologie, která je schopná vytvořit kopii sama sebe, resp. se "exponenciálně množid" se testuje na makroskopických robotech. Vědci v roce 2001 na na Cornellově univerzitě vytvořili krychličky, jejichž jedinou funkcí je zatím pouze zkopírovat sama sebe. Robot připomíná hračku – hada z kvádrů s trojúhelníkovou podstavu, ze kterého šlo složit míč a různé další tvary. Skládají se z krychlí tvořených dvěmi otočně spojenými čtyřstěny podobně jako Rubikova kostka a uměly se spojit i rozpojit a otáčet se. Fyzici na MIT samosestavující se roboty letos dále vylepšili. Krychličky nyní obsahujou bronzovej setrvačník a každá obsahuje vlastní mikropočítač a detektory polohy - a taxe dokážou samy orientovat v prostoru a nevyžadujou, aby byly předem nějak zaranžovaný.
Přestože Nobelova cena už není nejvyšší cenou udělovanou za fyziku, stále zůstává nejprestižnější. Tadle studie mapuje vývoj Nobelovejch cen mezi různými zeměmi v závislosti na počtu obyvatel a národním produktu či výdajích na vědu (na odkaze najdete několik grafů jako je ten dole). Německá předválečná dominance ve fyzice silně utrpěla odlivem mozků do USA po druhý světový válce.
Sociologové studujou rozložení Nobelovejch cen z nejrůznějších pohledů, např. podle téhle statisticky četnost Nobelovy ceny klesá se vzdáleností od Stockholmu (že by Nobelova komise Švédům nadržovala nebo se fyzikům pro cenu nechce létat?) a s klesající spotřebou čokolády v daný zemi (zde je závislost dokonce velmi výrazná, jelikož zjevně souvisí s životní úrovní a z toho vyplývajícíma relativníma výdajema na vědu).
Fodky rozebranýho reaktoru Hyperion R5, na kterým řecká firma Defkalion (nyní sídlící v Kanadě) demonstrovala 23.7.2013 na studenofúzní konferenci ICCF-18 v Miláně studenou fúzi vodíku na niklovým katalyzátoru, údajně podobným E-Catu Andrea Rossiho. Reaktor po několik hodin ohříval páru na teplotu cca 165 ºC s příkonem 1860 W a výkonem 5720 Wattů, což dává COP (coefficient of performance) asi 3.1. Defkalion se k Rossimu připletl pod záminkou spolupráce v roce 2001 a na základě několika hmotnostních spekter, který si Rossi nechal udělat v Padujský universitě údajně replikoval složení E-Catu. Za zmínku stojí zapalovací svíčka, kterou Defkalion do reaktoru pouští plasmový výboje, jejichž elektromagnetický vlny studenou fúzi startujou. Rádiový vlny se objevujou i v řadě dalších implementací studený fúze, např. té od kalifornskýho start-upu BrillouinEnergy Corp, kterej využívá tlakovou elektrolýzu (200 °C/140 atm) na niklový elektrodě. Podle BrillouinEnergy elektrony sou díky mřížkovejm fononům nejprve zachycený v protonech za vzniku neutronů, který jsou dále zachycený dalšími protony adsorbovanými v niklový mřížce za vzniku tritia(?) který se rozkládá beta rozpadem na helium. Některé pokusy ale naznačujou, že při elektrolýze dochází současně k transmutaci draslíku z roztoku potaše na vápník (což je transmutace, která by mohla ovlivňovat i tepelnou rovnováhu oceánů, kdyby k ní docházelo v přírodě).
Na obr. dole je zajímavá demonstrace studený fúze Dennise Cravense v izolovaným systému na konferenci National Instruments ze srpna 2013. Na topný lázni temperovaný na cca 75 °C byly ve vrstvě z hliníkových granulí zahrabaný dvě mosazný koule, jedna obsahuje dutinu obsahující aktivní uhlík s "magnetickým práškem" (zřejmě tedy niklem) a absorbovaným vodíkem nebo kovovým hydridem (hydrogen and deuterium storage material). Ačkoliv sou obě koule dokonale chemicky izolovaný od svýho okolí, koule se studenofúzním systémem byla trvale asi o 4 °C teplejší než ta srovnávací/kontrolní. Na závěr pětidenní konference byla teplejší koule rozebrána a demonstrována, že neobsahuje baterii či něco podobného. Neni třeba dodávat, že ačkoliv takovej tepelnej efekt neni ekonomicky příliš využitelnej, skeptici sou podobnejma exemplárníma demonstracema existence studený fúze čim dál zaraženější.
Použití neutrálních částic jako neutron nebo neutrino v elektronovým mikroskopu by bylo výhodný, páč takový částice minimálně interagujou se vzorkem a hoději se ke studiu choulostivejch jevů, jako sou supravodivý struktury nebo živý organismy. Jenže ze stejnýho důvodu je obtížný takový částice fokusovad, protože běžný magnetický čočky pro neutrony fungujou jen špatně (neutrony maj nízkej magnetickej moment, navíc vyžadujou zdroj polarizovanejch neutronů a vykazujou chromatickou vadu, tzn. fokusujou neutrony různě podle jejich energie a rychlosti). Z tohoto důvodu se studuje fokusování neutronů založený na jejich odrazu pod nízkým úhlem. To je princip na jakým fungujou tzv. Wolterovy zrcadla, který v roce 1952 Hans Wolter navrhl pro fokusování rentgenovejch paprsků (PDF) a využívaj se v rentgenovejch družicích jako je Chandra.
Wolterova optika pracuje na principu faty morgány, čili důsledku jevu, že každej povrch se stává odrazivej, pokud na něj částice dopadá pod dostatečně nízkým úhlem. Takže axiálně symetrický čočky pro neutrony sou tvořený soustavou koncentrickejch a konfokálních eliptickejch ploch z niklovejch plechů pokrytejch vrstvou měd, který v zadní části přecházej do rotačního hyperboloidu. Když sou neutrony dostatečně zpomalený, začínaj se uplatňovat jejich vlnový funkce a od plechů se odrážej jako kuličky elastickým odrazem. Vrstva mědi na niklu přitom funguje částečně jako dielektrický zrcadlo, protože pomalý neutrony se v těchto dvou kovech pohybujou různou rychlostí.
Zdroj neutronů se umísťuje do ohniska přední části a do ohniska zadní části se umísťuje detektor. Ten je obyčejně tvořenej tzv. mikrokanálovým (MCP) detektorem, tvořeným soustavou měděnejch desek s jemnými otvory, ve kterejch neutrony uvolňujou při záchytu ve mědi elektrony. Mezi deskama je vysoký napětí a uvolňovaný elektrony se urychlujou a vyrážej další elektrony, čímž se signál současně zesiluje (podobnej princip se využívá v tzv. kaskádovejch fotonásobičích, kde se elektrony uvolňujou na základě fotoelektrickýho jevu). Na podobným principu byl nedavno zkonstruovanej jeden z prvních neutronovejch mikroskopů na MIT (PDF). Je otázka, zda slovo mikroskop je tady na místě, páč jeho efektivní zvětšení je sotva 4x a rozlišení detektorů je1024x1024 pixelů. Ale o zvětšení tady tolik nejde, cílem je získat bodovej paprsek monochromatickejch neutronů, který by bylo možný použít např. ke studiu materiálů neutronovou difrakcí (SANS, čili Small-Angle Neutron Scattering). Na obr. prototypu neutronovýho mikroskopu je obrázek Wolterovy čočky na obr. vpravo, ale lepší představu si o ní uděláte z celkovýho pohledu na fodce dole.
Elektronová mikroskopie neni jen o zvětšení, ale i o zvýraznění struktur, který by jinejma metodama zvostaly neviditelný. Elektronový snímky tuhy do mikrotužky (ø 0.5 mm) prozrazujou vrstevnatou strukturu grafitu, protože vodivost grafitu je silně anizotropní..
Napjatý vztahy mezi elektrickými veličinami illustruje tento applet animovaný gif
Tudle japonskou bizardnost tvoří miniaturní pinzeta, kterou v pravidelnejch intervalech stahujou srdeční sval vypreparovaný ze hřbetu živý housenky. Tydle svaly se samy rytmicky stahujou a tak fungujou podobně jako srdeční buňky, který pohybovaly umělou medúzou v podobným experimentu. Sval je ponořenej v živným roztoku v mikrokyvetce a taxe mohou pohybovat velmi dlouho - až pět dní, když se povrch kyvetky ošetří silikonovým olejem proti vysychání (YT video, 1, 2, 3, 4).
Fyzici z Irska studovali kondenzaci vody na superhydrofobním povrchu zoxidovanejch měděnejch trubek (viz obr. vlevo dole) a přitom náhodou zpozorovali, že kapky od povrchu odskakujou a přitom se zase vracej, jako kdyby byly nabitý. Tento předpoklad se potvrdil po přiložení elektrody k povrchu, od který byly kapky odpuzovaný nebo přitahovaný podle polarity elektrody. Fyzici si myslej, že se kapky vymršťujou při svým vzájemným spojování a přitom dochází k distribuci elektrickýho náboje v jejich povrchový dvojvrstvě. Kromě toho, že jde vložením napětí zlepšit kondenzaci a přenos tepla by bylo možný efekt využít pro získávání elektřiny při srážení rosy z vlhkýho vzduchu např. v chladicích věžích jadernejch elektráren..
Špička zkušebního diamantovýho hrotu pro zkoušku tvrdosti dle Vickerse ("HV"), sjednocenej ČSN EN ISO 6507-1. Princip spočívá ve vnikání zkušebního tělesa (tzv. indentoru) z diamantovýho jehlanu s vrcholovým úhlem 136°, měřítkem tvrdosti materiálu jsou délky dvou úhlopříček vtisknutého jehlanu. Tvrdost se počítá z hloubky, do který hrot zajede při vtlačení do materiálu určitou silou po určitou dobu. Vickersova zkouška je univerzální, protože výsledná hodnota tvrdosti nezávisí na zatěžovací síle, jelikož vtisky jsou pro různé síly geometricky stejný, ale u anizotropních materiálů může vykazovat rozptyl výsledků podle aktuální orientace hran jehlanu. Brinnelova zkouška používá jako indentor kuličku ze slinutejch karbidů a hodí se jen pro měkčí a vláknitý materiály (dřevo), zatímco Rockwellova zkouška používá diamantovej kužel a používá se pro testování křehčích materiálů (keramiky) a tenkejch vrstev, který maj sklon k rozštípnutí. Obecně platí, že minimální tloušťka materiálu má být nejméně desetinásobek hloubky vtisku - v opačným případě by se mohla projevit tvrdost podložky.
Jak změřid sílu nožiček lučního koníka jeho zvážením a změřením zrychlení pomocí freeware programu Tracker (F = m · a)
Vědci s použitím modelu pro běh baziliška odvodili, že při 16% gravitaci (jaká panuje např. na Saturnově měsíci Enceladus) by lidi mohli běhat po vodě stejně jako tento ještěr.
Jak vypadá web NASA teď... To samý web NIST, kde je mj. DB fyzikálních konstant a spekter a řada dalších webů...
Když už sme u těch černejch děr a fotonickejch sfér, nedávno bylo odvozeno částečně to, o čem už sem před časem psal na na českym aji anglickým blogu - totiž že černý díry nejsou až tak pažravý a podobně jako fotony ze svýho okolí vypuzujou i další lehký částice, jako neutrina. I částice mezihvězdnýho plynu se z větší části vypařej na fotony, když vniknou do gradientu černý díry, protože je od sebe rozežene tlak akrečního záření, kterej přitom vzniká. Je to částečně projev tzv. mechanismu firewall, který byl nedávno pro černý díry navrženej z entropický bilance a fyzici se mu snaží všemožně vyhnout, aby nemuseli obětovat teorii relativity. Takže vlastně jediným použitelným mechanismem, kterým by podle současný fyziky větší černý díry mohly vznikat zůstávaj pouze vzájemný srážky dvou či více černejch děr. Gravitační kolaps hvězd sice fungovat může i nadále - ale velký černý díry v centru galaxií takto vznikat nemohou, páč velikost hvězd přitom musí podle současnejch teorií ležet v dosti úzkým rozpětí daným Chandrasekharovou a Tolman-Oppenheimer-Volkoffovou mezí (3 - 5-ti násobek hmotnosti Slunce).
Zdálo by se, že na tenhle jednoduchej postřeh museli astronomové přijít už dávno, ale není tomu tak. IMO to ale není proto, že by to bylo tak složitý odvodit - jako spíš proto, že takovej závěr ostře naráží na v současný době uctívanej model Velkýho třesku, podle kterýho většina černejch děr ve středu galaxií vznikla právě akrecí mezíhvězdnýho plynu. Jenže ten podle této teorie vznikl v celým objemu vesmíru naráz, tzn. ve velmi zředěný formě (dtto simulace vpravo) - takže by ke svojemu gravitačnímu zhroucení potřeboval spoustu času - rozhodně déle, než je možný pro nejstarší galaxie, který dnes pozorujeme v nejvzdálenějších oblastech vesmíru. A jestli i potom většina plynu místo vytvoření černý díry akorád rozptýlí na záření, jak tedy mohly vzniknout gigantický černý díry obsahující hmotu až několik miliard Sluncí? Zdá se, že si kosmologové tento problém začínaj uvědomovat a zkoušej revidovat modely černejch děr. Teorie Big Bangu asi přijde na řadu až jako poslední, až selhaj všechny ostatní možnosti.
Některý zjevný souvislosti současná fyzika odhaluje pozoruhodně pomalu. Tak např. nedávno švýcarský fyziky údajně ohromilo, že matematika oceánských vírů připomíná výpočty z extrémního světa černých děr. Zdá se, že oceánské víry mají vymezené hranice, po nichž krouží mořská voda, tak jako krouží fotony po fotonové sféře černých děr v hlubokém vesmíru...Když se foton pohybuje kolem černé díry v určité kritické vzdálenosti, tak už do černé díry nespadne. Namísto toho zahne z původní trajektorie svého letu a začne kolem černé díry kroužit. Ve fyzice černých děr tomu říkají fotonová sféra a její poloměr představuje jeden a půl násobek Schwarzschildova poloměru. Na tomto místě je nutný uvést, že fotonová sféra je metastabilní dráha a fotony se na ní nijak nehromadí - je to jen matematicky existující hranice. Zato pro větší částice a bubliny vír představuje překážku a hromadí se na obvodu víru jako pěna na povrchu zamíchanýho kafe. V éterovým modelu tadle pěna odpovídá částicím hmoty, tvořícím galaxie kolem černejch děr.
Existuje ještě jeden způsob, jakým dráhu fotonů z éterovýho modelu odvodit a tou je geometrie šíření vlnění v metamateriálový houbě nebo pěně, např. na chipu z fotonickýho krystalu tvořenýho polystyrénovýma kuličkama. Tam je právě metastabilní charakter fotonový sféry pěkně vidět: pokud světlo přichází jen o kousek dál od metamateriálový čočky, je s ní rozptylovaný místo fokusovaný (obr. a video vlevo).
Nás zkušené éteristy tydle souvislosti překvapovat moc nemusí - vodní hladinou už byly simululovaný i složitější jevy, např. Hawkingovo záření černejch děr. Je to důsledek toho, že rovnice relativity jsou na velký i malý rozměrový škále nápadně podobný jak Navier-Stokesovým rovnicím, kterým se popisuje vírový proudění tekutin, tak Maxwellovejm rovnicím, který popisujou vibrace elastický pěny. Právě dualita obou popisů, kdy prostředí stojí a světlo se pohybuje nebo naopak je typická pro vlnovou teorii éteru: ani jeden z popisů není úplně kompletní a tudíž zcela správně, jen se vzájemně střídaj a doplňujou. Lze si to představit tak, že vakuová pěna má na velký rozměrový škále natolik elastický vlastnosti, že spíš připomíná kapalinu, ve který se uplatňuje hlavně hybnost a moment setrvačnosti. V takový kapalině můžou vznikat víry a fluktuace hustoty, který se s rostoucí hustotou/rozměrovou škálou čim dál tim víc podobaj elastický pěně a celej cyklus rovnic se opakuje.
Jean Dominique Cassini (1625-1712) byl italskej astronom, kterej se roku 1669 přestěhoval do Francie a díky grantu Ludvíka XIV se tam výborně aklimatizoval. Roku 1671 založil Pařížskou královskou observatoř a zůstal jejím ředitelem až do konce své kariéry v roce 1712. Specializoval se na pozorování planet. Cassini jako první spatřil čtyři Saturnovy měsíce a společně s Robertem Hookem je Cassinimu připisován objev Velké rudé skvrny na Jupiteru (kolem roku 1665). Kolem roku 1690 Cassini jako první pozoroval diferenciální rotaci Jupiterovy atmosféry a objevil také tzv. Cassiniho dělení (1675). To je největší mezera mezi prstenci Saturnu. Neni černá proto, že by byla zcela zbavená veškerého materiálu, ale materiál v podobě ledu a kamení je tam méně zastoupen, což se projevuje jako tmavší oblast. Podobný temný pásy v planetárních discích maj dnes značnej význam pro hledání exoplanet, protože indikujou přítomnost hmotnejch těles, který tento prostor vymetaj od kosmickýho plynu a prachu.
Na Coartově rytině z r. 1705 je Pařížská královská observatoř, která však v té době neskrývala žádnej teleskop. Ty se stavěly na její střeše (dtto taky obraz J.Cassiniho vpravo) nebo prostě zavěšovaly na stožáry v okolí. Každej astronom v té době musel vycházet s několika asistentama, který mu pomahali s manipulací s dalekohledem a všelijak je opírali o sloupy, stromy a budovy. Proč si astronomové stavěli tak příšerně dlouhý teleskopy? Inu hlavně proto, že neuměli sestavovat achromatický objektivy (ty byly zkonstruovaný až v roce 1729) a hlavním limitujícím faktorem pak byla barevná (chromatická) vada, díky který měla každá vlnová délka ohnisko v jiným vzdálenosti od čočky. Jedinej známej způsob, jak chromatickou vadu eliminovat bylo v tý době udělat čočku co nejplošší, aby lámala světlo co nejméně - a taková soustava čoček vyžadovala velkou ohniskovou délku dalekohledu (dvojnásobná apertura vyžaduje čtyřnásobně velkou délku teleskopu, aby chromatická vada zvostala stejná). A taxe zvětšujícím se průměrem čoček se stavěly dalekohledy čim dál větší, mnohem delší než telegrafní sloupy a musely bejt složitě zavěšovaný, aby se neprohejbaly a nevibrovaly. Huyghens sice zavedl odlehčený teleskopy bez tubusu, ale problém s manipulací to samozřejmě neodstranilo.
Francouzský optici našli ve sbírkách Pařížský observatoře několik plně zachovalejch čoček, který speciálně pro Cassiniho vyráběl římskej optik Campani. Optici čočky proměřili laserovou interferometrií a shledali, že - bez zřetele k různejm škrábancům, který na nich zanechal zub času - sou opticky vysoce kvalitní a plně by obstály aji v dnešních vobjektivech. Zjistili taky, že maj mimořádně nízkou disperzi a tím pádem i barevnou vadu. Staří skláři pochopitelně o problému astronomů věděli a dokázali namíchat sklovinu s nízkým rozptylem indexu lomu. Jak to ale přesně dělali se dnes už těžko dovíme, protože Campani na svých čočkách pracoval jen se svou dcerou a nikdo jinej tajemství jeho výroby neznal. Ze optickýho chování čoček je zřejmé, že sklář nabíral několik různejch typů skloviny a společně je překládal a protahoval, dokud nezískal dokonale opticky homogenní materiál. Na závěr své studie se optici pokusili zrekonstruovat obrazy planet tak, jak je Cassini svými čočkami mohl asi tak vidět a shledali, že za tehdejších technickejch podmínek bylo Cassiniho dělení skutečně možný bez problému pozorovat - Saturn byl totiž v té době dostatečně nakloněnej vůči rovině ekliptiky a tím pádem vůči Zemi (viz YT video).
Kolem studený fúze je poslední rok ticho, ale nedávno francouzsko-italská firma STMicroelectronics sídlící v Ženevě podala novej patent na LENR reaktor. STMicroelectronics před nedávnem úspěšně replikovala experimenty (1, 2) Itala Francesca Cellaniho s horkým (>430 °C) konstantanovým drátem v atmosféře vodíku (H2(30%) and Ar (70%) o tlaku 3 atm) a hned si tuto technologii zapatentovala. 20cm of drátu o průměru 0,1 mm generovalo 1.16 W při 350 °C. Také další replikátoři ohlásili úspěch. Dlužno říct, že Cellani je jedinej současnej výzkumník, kterej se svými výsledky nedělá žádný tajnosti a jeho technologie ani neobsahuje žádný zvláštní přísady, ani elektrický impulsy, výboje či vlny - jenom zahřívanej drátek. Jediný, čím je nutný se obrnit je trpělivost - fúze nabíhá často až po několika desítkách hodin.
Pokrok v technologii internetovejch prohlížečů (především odemknutí přístupu k paralelnímu procesoru grafický karty pro Javascriptxxx) umožnil na webovejch stránkách realizovat simulace, který byly až doposud doménou výpočetních center superpočítačů. Např. AeroDoodle je virtuální aerodynamickej tunel, kterej využívá mřížkovou Lattice-Boltzmann simulaci kapaliny, což je paralelní algoritmus, kterej se přirozeně hodí pro implementaci grafickými procesory. Podobný demonstrace najdete na mnoha místech webu, např. 1, 2, 3, 4, 5 a 6. Pokud máte iOS, podobný aplikace si můžete stáhnout z iTune (1, 2, YT video)
Nedaleko Strahovského kláštera v Praze najdete Muzeum miniatur s díly vytvořenými miniaturistou Anatolijem Koněnkem ze Sibiře (vstupný 70/50 Kč). Podstatná část Koněnkovy práce je věnována miniaturním obrazům. Muzeum vystavuje předměty malované i vyřezávané. Najdete zde také nejmenší knihu světa podle Guinnessovy knihy rekordů. Nejznámějším Koněnkovým dílem, které je od roku 1997 zapsáno i v Guinnessově knize rekordů, je knížka o rozměrech 0,9 x 0,9 mm. Písmeny vysokými pouhých 0,07 mm je zde vytištěna Čechovova povídka Chameleon. Kniha má třicet stránek, avšak místo papíru jsou zde použity velmi jemné plátky březové kůry a text je doplněn třemi Koněnkovymi kresbami. V Muzeu miniatur si můžete prohlédnout hned několik miniaturních replik slavných pláten namalovaných na kouskách mamutích klů o rozměrech 10x10mm. K dalším zajímavostem zde patří okovaná blecha, která byla prvním Koněnkovým dílem - tvořil ji 7,5 let. Bleška má na zadních nohách zlaté podkovičky připevněné miniaturními hřebíčky a v předních "packách" drží zlaté nůžky, visací zámek a klíč. Dále zde shlédnete vlak na vlasu, karavanu velbloudů v uchu jehly, trojrozměrnou Eiffelovu věž 3,2 mm vysokou, portrét Čechova na polovině makového zrnka, drobounké kopie mistrovských děl Leonarda da Vinciho, Salvadora Dalího, Sandra Botticelliho i Rembrandta. Návštěvníkům jsou k dispozici zvětšovací skla, čočky i mikroskop, protože většina exponátů je tak malé, že si je bez těchto pomůcek nelze prohlédnout (z cyklu Fyzikální procházky Prahou 1, 2, 3, fodky z alba Dayna Mason).
Současná fyzika rozlišuje dva základní druhy částic: bosony s celočíselným spinem, který se chovaj jako solitony na hladině rybníka a nikdy se nemůžou zastavit, zato se můžou navzájem prolínat jako duchové. Druhá skupina částic má poločíselnej spin: sou to fermiony, který můžou stát v klidu, ale nikdy ne dvě částice na jednom místě. Samozřejmě, jde jen o přibližný dělení. Jakmile si částice dostatečně zvětšíme, zjistíme že ani fermiony nespočívaj úplně na místě, neustále sebou šijou sem a tam v důsledku kvantovejch fluktuací vakua. Současná fyzika zavedla ještě jeden typ částic se zlomkovým spinem, tzv. anyony, který vznikaj tím, že pohyb fermionů omezíme na dva nebo méně rozměry (obyčejně je tvoří kvantový víry v tenkejch vrstvách polovodičů). Anyony mají stejnou energii základního stavu, jako fermiony, ale protože se nemůžou volně hejbat, vykazujou slabčí nebo silnější tzv. zitterbewegung, čili kvantový chvění a taková částice se chová tak, jako by nám střídavě mizela před očima a zase se vynořovala z časoprostoru. V éterovým modelu je to proto, že se taková částice pohybuje napříč časovou dimenzí. V obecným pohledu by šlo i kvantovej pohyb fermionů vnímat jako důsledek omezení jejich pohybu na tři rozměry a teprve v hypotetickým mnoharozměrným vesmíru by tyto částice byly v naprostým klidu, protože by zasahovaly celej vesmír.
Existuje ještě jedna humánnější metoda, jak částicím omezit pohyb v nějaký časoprostorový dimenzi a sice urychlit je na rychlost blízkou rychlosti světla. Protože vektor pohybu takový částice nemůže překročit rychlost světla, je rychlost pohybu v ostatních směrech nutně omezená speciální relativitou, jako kdyby se částice pohybovala v úzký trubce. A takový částice začne rovněž vykonávat pohyb napříč časovou dimenzí. Týká se to hlavně částic, který se inerentně pohybujou rychlostí blízkou rychlosti světla, jako sou neutrina, který vykazujou tzv. neutrinový oscilace. Na vodní hladině můžeme takovej pohyb pozorovat v případě tzv. Falacovejch solitonů, který při svým pohybu střídavě na vodní hladině mizej a zase se objevujou. V případě reálnejch částic vzniká problém, že frekvence jejich oscilací je velmi vysoká a proto je nejde snadno měřid. K měřitelnýmu pozorování kvantovýho chvění je nutný vzít dostatečně hmotný částice, což se nedávno podařilo s proudem atomů v bozonovým kondenzátu (PDF). Fyzici udržovali bosonovej kondenzát 87 Rb v paprsku dvou protisobě směřujících laserovejch paprsků, čímž v nich vyvolali tzv. Rabbiho oscilace (speciální případ Blochových vln), v důsledku čehož se bosonovej kondenzát rychle v prostoru přesouvá o několik desetin milimetru sem a tam. A při tomto rychlým pohybu byly pozorovaný pravidelný smršťování a expanze bozonovýho kondenzátu, podobně jako u Falacovejch solitonů.
Fermiony který kmitaj podél časový dimenze se nazývaj Diracovy fermiony, protože jejich kvantový oscilace jsou popsaný tzv. Diracovou rovnicí, která zahrnuje vibrace v časový dimenzi mezi stavy částice-neutrální částice-antičástice. Maj význam i v éterový teorii, protože by mohly makroskopicky zprostředkovat interakce tzv. skalárních vln, čili podélnejch vln vakua. Neutrina sou v éterový teorii považovaný za jejich solitony podobně jako sou fotony solitony příčnejch vln vakua. Ale zatímco fotony s normálními fermiony snadno interagujou, pokud jsou nabitý, na neutrina a skalární vlny nic podobnýho neplatí. Řešením jsou právě materiály s Diracovými fermiony (podobné interaguje s podobným), čili materiály, ve kterejch je pohyb fermionů v jednom nebo více směrech omezenej. Typicky jde o materiály jako jsou supravodiče, grafen nebo topologický izolanty. Např. elektrony v grafenu jsou známý tím, že sou vůči sobě stlačený a jejich pohyb je omezenej na tenkou jednoatomovou vrstvičku, takže minimálně absorbujou světlo, což umožňuje na grafenu měřit např. jemnou strukturní konstantu. Takový elektrony by se ale právě mohly hodid k odrážení a fokusování skalárních vln a neutrin s nízkou energií nebo k přenášení mechanickýho impulsu na kvantový fluktuace vakua (antigravitační motory a gravitační paprsky).
Magnusova-Robinsova síla je speciální případ Bernoulliho jevu, podle kterýho na těleso obtékaný kapalinou vyšší rychlostí působí nižší tlak a je tedy tím směrem strhávaný. Na rozdíl od Bernoulliho jevu se u Magnusovy síly uplatňuje i viskozita prostředí. Už Maxwell tímto způsobem odvodil, že tzv. Lenzova síla je důsledkem vnitřní rotace nabitých částic, který se pohybujou v magnetickým poli, čili proudícím éteru. Nedávno bylo dokázaný, že podobně jako proudící kapalina se chová na rotující dielektrický těles i proud fotonů - ačkoliv vzniklá síla je velmi slabá a úměrná elektrický susceptibilitě materiálu. V případě, že je rotující těleso vodivý, tato síla nevzniká, protože u takovýho tělesa EM pole nemůže pronikat dovnitř a pak pochopitelně nezáleží na tom, zda rotuje či ne.
V každým případě takovej výsledek narušuje speciální relativitu pro fotony, protože Bernoulliho síla je závislá na relativní rychlosti částic kapaliny vůči pohybujícímu se tělesu a ta by měla bejt pro fotony vždy invariantní. Naštěstí fotony sou koncept kvantový mechaniky a speciální relativita k nim nemůže říct vůbec nic, protože se týká jen striktně příčnejch vln světla. Samotnej fakt, že síla působí jen na objekty, který se pohybujou uvnitř rotujících těles umožňuje zpochybnit takovej výsledek pro fotony ve vakuu.
Naše Mléčná dráha je obklopená asi tuctem tzv. trpasličích galaxií, o kterejch se předpokládá, že jde o zbytky velmi starejch galaxií, který kdysi v minulosti nakrmily Mléčnou dráhu. Protože naše sluneční soustava osciluje poměrně vysoko nad a pod rovinou galaktického disku, někteří astronomové si myslej, že i naše Slunce nebo jeho předchůdce má mimogalaktickej původ. Největší z nich je tzv. Velké Magellanovo mračno, který obklopuje Mléčnou dráhu jako kruhová mlhovina ve vzdálenosti 160.000 svět. let, ze který naše Mléčná dráha vytahuje velký oblaka atomárního vodíku, tzv. Magellanův proud . Ačkoliv některý pozorování tuto teorii zpochybňujou a rozptylování vodíku sváděj na gravitační působení trpasličích galaxií mezi sebou.
I když je Velké Magellanovo mračno Evropanům skryto pod obzorem, víme, že Polynésané mu říkali mračno Mahu a že jeho první popis pochází z roku 964 z pera perského astronoma Abdurrahmán ibn Umar as-Súfího. V roce 1996 bylo zjištěno, že část Magellanova proudu svítí vyrazně víc než zbytek. Vědci si nyní dávaj dohromady poslední pozorování bublin gamma záření pozorovaný družicí FERMI a domnívaj se, že je to tím, že centrální oblast Mléčné dráhy asi před dvěma miliony let emitovala proud kosmickýho záření, kterej Magellanův proud zasáhl a ionizoval. Podle teorie amerického astronoma Paula LaViolette k podobným, byť slabším erupcím dochází mnohem častěji a ovlivňují např. klimatické jevy na Zemi.
Šplíchance latexovejch barev německýho fotografa Martina Klimase vznikajících zvukovým pulsem na reproduktoru. Martin na svým webu vystavuje i další vysokorychlostní fodky.
Jako odezvu na Fukushimskou havárii, kde se uranový palivo málem protavilo betonovým dnem reaktoru bylo vyvinutý nový palivo TRISO, ve kterým sou částice oxidů uranu uzavřetý v matrici z grafitu a karbidu křemíku. Takový palivo se sice nemusí roztavit (při 2700 °C karbid křemíku sublimuje). Jenže zirkonium (b.t. 1855 °C), do kterýho se palivový články balí dnes se dá aspoň rozpustit v kyselinách - ale jaxe bude zpracovávat takovejhle odpad? Navíc grafit sám o sobě funguje jako moderátor rychlejch neutronů, takže pokud se protaví betonem todle palivo, může se v něm udržovat štěpná reakce o to déle.
Tadle křemenná kostička dokáže urychlovad 28 keV elektrony se ziskem 25 keV/mm bez potřeby vysokýho napětí. Elektrony v ní procházej tenkýma kanálkama s příčnejma dutinkama, ve kterejch sou urychlovaný elektromagnetickým polem infračervenýho laseru Ti:Sa (s frekvencí pulsů 2.7 MHz), kterej svítí skrz (jde o inverzní Smith-Purcellův jev, na kterým je např. založenej laser s volnými elektrony). Urychlený elektrony opouštěj kanálek ve sprškách (pulzech), jejichž frekvence odpovídá pulsům budícího laseru. Prakticky bude asi výkon omezenej rozptylem elektronů v těch kanálcích, ale teoreticky tak de integrovat betatron např. do mobilního telefonu. Jaxi fyzici představujou větší verzi urychlovače založenýho na tomtéž principu s využitím vláknový optiky je na obr. níže. Elektrony sou podle něj generovaný nasměřováním IR pulsu na hrot katody, čimž je frekvence jejich generování přesně synchronizovaná s pulsama laseru.
Tato myš (Scotinomys teguina) ohlašuje vetřelce ultrazvukem (vimeo). Její volání obsahuje asi 15 trylků za vteřinu. Hlodavci se běžně projevujou v ultrazvukový oblasti (dtto video "smějící se krysy")
Bonus: Science články o dosavadních objevech roveru Curiosity na Marsu. Byly vystavený veřejně na protest proti vydělávání soukromejch nakladatelství na vládou financovaným výzkumu.
Tzv. zelenej paprsek, kterej je možný vzácně pozorovat v nízký nadmořský výšce těsně po západu slunce. Krátkovlnný modrý paprsky se gradientem atmosféry lámou nejvíc a spolu se žlutou barvou dávaj zelenou barvu.
Stín a polostín Mt. Everestu při západu slunce. Polostín je důsledek toho, že Slunce neni bodovej zdroj světla. Oranžovej pás vymezuje rozsah stratosféry, kde dochází k Rayleighově rozptylu světla. Šedej pruh na horizontu (tzv. Venušin pás) je stín celýho zemskýho kotouče v atmosféře Země. Polohu Slunce v zádech indikuje i plně ozářenej kotouč Měsíce. Pokud stín kopce vystupuje výš nad horizont, polostín chybí (obr. vpravo).
A todle je vzásadě vobrácenej jef - Mt. Baker v pohoří Victoria vystupující ze zemskýho stínu při východu slunce.
"Ping-pong ball test" test vakuový trubky LHC má za úkol zkontrolovat průchodnost ~27 km potrubí urychlovače. Do vakuový trubky se vloží speciální míček vybavenej radiostanicí a natlakuje se, čímž se sonda celým potrubím profoukne jako potrubní poštou. K těmto testům se přikročilo poté, co ve starý verzi urychlovače LEP technici nechali po revizi dokonce celou láhev od piva, která zabránila dosažení hlubokýho vakua. Ve Fermilabu (mesonové laboratoři NAL) se pro tento účel využívala fretka Felicia z Brookfieldský zoo, ovšem jeho trubky byly jen 100 m dlouhý. I tak s fretkou byly často potíže, když v tunelu odmítala lézt dál nebo prostě usnula.
Fyzici už delší dobu vědí, že kvarky kromě toho, že se spolu poutají gluonama jako víry xobě navíc lepí i jako běžný částice tzv. slabou Yukawovu interakcí, což je analogie Casimirovy síly vzniklý stíněním virtuálních fotonů mezi částicema na jaderných vzdálenostech a zprostředkovaný Higgsovými bosony. Ale až doposud se podařilo pozorovat pouze náznaky tzv. pentakvarku či glueballs, tzn. částic obsahujících několik gluonů pohromadě a dimery top-kvarků. To sou nejtěžší a největší kvarky z třetí generace částic, takže tam je pravděpodnost takový interakce největší. V roce 2008 se ale Číňanům při zpracovávání srážek elektronů a pozitronů na urychlovači BES III v Pekingu podařilo objevid asi 307 výskytů malý rezonance, která byla posléze identifikovaná jako částice Zc(3900) obsahující čtyři podivný kvarky (tj. podstatně lehčí a stabilnější kvarky z druhý generace částic). Podobný částice by se měly vyskytovat v tzv. exotický hmotě, tvořící vnitřek velmi hustejch kvarkovejch hvězd, tedy ještě asi 1000x hustších a menších, než sou dnes již běžně pozorovaný hvězdy neutronový.
Tento objev byl nedávno potvrzenej a Čína se tak dostala do čela světovýho peletonu jadernýho výzkumu a demonstrovala, že je s ní nutné počítat nejen při výrobě kalkulaček a náhražek iPodů. V Číně má díky plánovaný ekonomice dnes základní výzkum paradoxně lepší postavení než na bohatším Západě v okamžiku, kdy si její komunistická vláda usmyslí, že jde o prestižní high-tech záležitost - což jadernej výzkum odjakživa byl. Fyzici si však zatím nejsou jistý, zda Číňani skutečně našli částice obsahující čtyři individuální kvarky, nebo jen dva mezony slepený dohromady (tzv. mesonový molekuly). K podobným jemnýmu rozlišení se hodí právě levnější elektron-pozitronový srážeče, protože srážky protonů (který samy o sobě obsahujou tři kvarky a ve srovnání s elektrony sou to huňatý bachratý koule) produkujou velký množství balastních částic, ve kterým nestabilní rezonance snadno zaniknou v šumu. Takže na LHC tetrakvark nemohl být objeven, ačkoliv jeho energie je podstatně vyšší než na BES III (na obr. vlevo). Z téhož důvodu dnes fyzici při návrhu budoucích pokusů uvažujou především pozitronový a muonový lineární urychlovače místo klasickejch kruhovejch synchrotronů.
ELIJA: Např. největší doložená sluneční skvrna v historii se objevila na Slunci 2.března 1905 a zakrývala třetinu slunečního kotouče, takže byla viditelná pouhým okem. Jupiter byl tou dobou v opozici vůči ostatním planetám (to nastává v trojici pětiletí s periodou zhruba 285 let). Podobný konfigurace (s chybou do 35°) najdeme také v letech: 1950.1, 2005.9, 2050.6. V letech 1905-1906 i okolo r. 1950 došlo k zvýšení seismicity následovně:
Vliv slunečních skvrn a polohy Měsíce na zemětřesení je známá stejně dlouho, jako je popíraná a jeden 84-letej meteorolog Ken Ring předpověděl např. 6.3 R zemětřesení v Novozélandským Christuchurchi týden před 22. únorem 2011 a následnej 5.6 R otřes z 20. března tamtéž s desetihodinovou chybou. Ken Ring usuzuje, že nový měsíc v perigeu má schopnost ovlivňovat radiační pásy a magnetický pole Země. Na grafu vlevo je pootřesová sekvence 7.5 R zemětřesení v australským Canterbury 4.září 2010. K dalším otřesům došlo vždy několik hodin po měsíčním perigeu. Vpravo je výskyt zemětřesení v závislosti na přílivovejch vlnách - k zemětřesení dochází zpravidla v době maximálního přílivu. Na grafu uprostřed jsou globální teploty a střední rychlost Slunce v 59.6-letém trisynodickém cyklu Saturnu a Jupitera.
Heliologové v hloubce cca 100.000 km pod povrchem Slunce detekovali druhej dopravníkovej pás sluneční plasmy, díky čemuž se proudění na povrchu Slunce celkem přiblížílo cirkulaci v atmosféře Venuše. Současnej vývoj solárního cyklu je ale proti prognózám nejslabší za posledních 100 let. Zřejmě se zde uplatňuje tzv. Gleissbergův cyklus s periodou cca 78 let, způsobenej vzájemnou juxtapozicí Uranu, Saturnu a Neptunu, který vyvažujou planetu Jupiter. Tim se těžiště sluneční soustavy posouvá pod povrch Slunce a výsledkem je, že se sluneční plasma přestane stáčet Coriollisovou silou nad a pod sluneční rovník (což zajišťuje hlavní Wolf-Schwabeho jedenáctiletej cyklus řízenej oběžnou dobou planety Jupiter) a vynášet k povrchu turbulence, známý jako sluneční skvrny. Celkový snížení tepelnýho toku však činí jen asi 1.3 W/m², čili globální oteplování to zastavit nemůže. To by přineslo zklamání klimaskeptikům, co předpovídali, že snížení solární aktivity povede k novému Maunderovu minimu, čili výraznýmu ochlazení, ke kterýmu došlo mezi lety 1645 and 1715. Oteplovači z SWPC panelu NASA se naopak poklesem počtu skvrn zkoušej zdůvodnit, proč se tempo oteplování v posledních letech zpomalilo - čili každá změna je dneska někomu k něčemu dobrá...;-)
Tadle studie se fokusuje na průběh největších vymírání biologickejch druhů v minulosti a koreluje je s průchody sluneční soustavy Mléčnou dráhou. Slunce v ní osciluje nad a pod galaktickou rovinou s frekvencí asi 2.7 oscilace/orbit, jak ilustruje např. tadle animace. Tak velká oscilace není pro hvězdy v Mléčný dráze typická a mohla by indikovat, že Slunce nebo jeho předchůdce do ní bylo vcucnutý zvenku při mezigalaktický kolizi. Podobně jako v předchozí studii nebylo potvrzeno, že by periody vymírání souvisely s průchodem Slunce přes ramena galaxie, ale korelují s průchody galaktickou rovinou. Původní studie se totiž domívaly, že hromadný vymírání způsobujou častější návštěvy komet při průchodu sluneční soustavy hustšími rameny galaxie, což nový zpřesněný modely Mléčný dráhy nepotvrdily.
Laserový špachtle s 1 kW YAG pulsním laserem čerpanými LED (výrobce 1, 2). To musim míd! Akorádže stojí $100,000 a výměna laseru po 1600 hod provozu přijde na $10,000.
Aparatura pro měření gravitační síly, na který byly nedávno nalezený těžko vysvětlitelný změny gravitační konstanty. V aparatuře kolem sebe pomalu rotujou 11 kg válce z berlyliovýho bronzu kolem menších 1.2 kg zavěšenejch na torzním proužku. Vzájemný přitahování válců způsobuje, že se vnitřní rotující část periodicky zpomaluje a zase zrychluje. Výchylky pohybu na torzních vahách se snímaj laserem a zesilujou. Kapacitní čidlo vlevo slouží ke snímání polohy menších válců.
Prometheus v řeckejch bájích byl drzej až vzpurnej polobůch, kterýho Zeus nechal za trest přikovat ke skále. Měsíček Prometeus je podobně vyzývavej. Je to malej (ø 86 km) ledovej měsíček ve tvaru brambory, která obíhá ve vzdálenosti cca 140 000 kilometrů (poloviční vzdálenost od Země k Měsíci) od Saturnu jednou za 14,7 hodiny podél nejvnitřnějších prachovejch prstenců - a protože s nima sdílí oběžnou dráhu, snaží se je nabořid. Zjevně mu to moc nejde, protože se od prstence odráží jako žabka od povrchu vody (Saturn obíhá rychlejc než prstenec) a pokaždý z něj zvedne oblak prachu, kterej se pak pomalu usazuje v rovině oběžný dráhy. Vnitřní okraj prstence je díky tomu nepravidelně zvlněnej. Snímky pořídila sonda Cassini, ze který taky pochází todle time-lapse video. Prstenec F má kromě Promethea ještě jednoho narušitele - podobně velkej měsíc Pandoru, která kolem něj krouží z vnější strany a také ho gravitačně rozhoupává, i když daleko slabějí, protože leží od prstenců dál. Na obr. vpravo jsou prstence vyfocený, jaxe třpytěj na Slunci, který v tý chvíli stálo sondě v zádech (jde o tzv. koherentní zpětnej rozptyl). I tendle efekt byl zachycenej na časosběrným videu.
Běžným obrázkem v centru Londýna je poschoďovej dvoupodlažní autobus (Double-decker - česky dvojplošník), který nabízí turistům vyhlídku s živým Londýnským provozem. Taková doprava zjevně představuje značnou úsporu místa, ale nemůže se snadno zvrhnout? Tendle pokus z roku 1933 se snaží dokázat, že ne. Nejsem si ale jistej, že by to tak dobře dopadlo s obsazeným autobusem, až by v něm lidi napadali na jednu stranu... Podobná primitivní metoda se dodnes používá pro testování autobusů, autojeřábů a hasičskejch vozů s výsuvným žebříkem a možná inspirovala i "klikující autobus" Davida Černého, kterej je od 17. 10. 2012 umístěnej na dětském hřišti v areálu společnosti Agrofert na Jižním Městě.
Holografické zeskelnění je název dosti rozsáhlýho teoretickýho článku, kterej popisuje některý záležitosti, který jde snadno pochopit i z éterovýho modelu. Když třepeme kapalinu, vytvoří pěnu, který je nejdřív docela řídká a tekutá, ale tou měrou jak se postupně zahušťuje v ní začnou hrát významnou roli jevy povrchovýho napětí a stane se z ní tuhej gel. Ve skutečnosti jde tydle jevy pozorovat na velký rozměrový škále, kdy se čtyřrozměrnej časoprostor chová jako hustá kapalina, popisovaná obecnou relativitou (Lense-Thirringův jev), ale v okolí hmotnejch těles se začnou její fluktuace dávat časoprostoru charakter slizký kapaliny (tvořící vlákna temný hmoty v jinejch vícerozměrnejch teoriích popisovanejch jako Gregory-Laflamme nestabilita, červí díry nebo kosmický struny) a pokud její hustota ještě stoupne, začne tuhnout a chovat se jako tuhej gel (Bullet cluster). Vtip éterový teorie je v tom, že když ta pěna zhoustne ještě víc, začnou se její bubliny chovat jako nezávisle se pohybující částice a časoprostorová pěna se zase stane tekutý kontinuum, takže se v ní můžou dělat nový fluktuace hustoty ve stylu pěny a tak pořád dokola. My jako omezení pozorovatelé však můžeme pozorovat jen několik nám nejblišžích stupňů téhle rekurzívní kondenzace, příliš detailní nebo naopak vzdálený vesmír se nám jeví jako homogenní chaotickej systém, protože se v něm světlo příliš rozptyluje.
Aji obyčejná LED-ka umí cucad energii z vakua v rozsahu několika picoWattů, i když v tomdle případě jde spíš o usměrňování kapacitních proudů z velký plechový krabice, která se chová jako anténa zachytávající elektromagnetickej smog (všímněte si síťovejch kabelů a tranformátorovýho adaptéru poblíž). Podle popisu se krabice nabíjí na vysoký napětí a při dotyku štípne statická elektřina.
Jarda Trnka z Ústavu částicove a jaderne fyziky je trochu podobnej Motlovi...;-) Dokončil aspiranturu na Princetownu a v současný době pod vedením Arkani-Hameda rozpracovává amplituhedronovou technikupro popis kalibračních interakcí. Amplituhedron časoprostor popisuje jako rekurzívní pěnu nebo houbu pomocí tzv. twistorových diagramů (díky čemuž je trochu podobnej smyčkový teorii gravitace) a zjednodušuje tak popis interakcí a rozptylovejch amplitud kvarků v atomovejch jádrech. Je to technika založená na dvacet let starý práci Taylora a Parkeho a hodně podobná ještě staršímu selektorovýmu počtu Burkharda Heima, kterej je založenej na tzv. protosimplexový geometrii šestirozměrnýcho časoprostoru (jako simplex se v geometrii označuje houbovitá mřížka a amplitudohedrony rovněž pracujou s šest rozměrama). V éterový teorii částice vypadaj jako silně zahuštěný místa éterový pěny (která třepáním houstne podobně jako mejdlová pěna a tím vyrábí ekvivalence hmoty a energie)
Jednoduchej nástavec s modrym laserovým ukazovádkem 450 nm může mobilní telefon změnit ve fluorescenční mikroskop, schopnej zviditelnit i některý nanočástice a viry o velikosti nad 100 nm. Prostorový rozlišení se pohybuje kolem obvyklejch 2 µm, protože nemůže překročit difrakční limit světla. To znamená, že všechny menší objekty se v mikroskopu jeví jen jako více či méně rozmazaný tečky. Širší uplatnění tohodle vynálezu bude asi vyžadovat nějakou užitečnou aplikaci.
Že tornádo na moři vzniká z ohřátýho vzduchu nad vodním povrchem dokumentuje dost přesvědčivě tadle fodka tornádový aleje nad lávovým polem svažujícím se do moře poblíž Havajský sobky Mt. Kilauea (další fodky). Je to analogie tzv. ohňovýho tornáda, který občas vznikaj při požárech. V pozadí je navíc ještě jedno skutečný tornádo na ukázku.
Aji vostatní Bruce Omoriho fodky stojej za zhlédnutí
Pěkná ukázka tzv. reflexní duhy. Vzniká odrazem slunečního světla od vodní hladiny a v případě vlevo je dost intenzívní na to, aby byl viditelnej i sekundární oblouk duhy, čímž rázem vznikne duha čtveřitá. Reflexní duha se odlišuje od tzv. zdvojený duhy, která vzniká rozptylem téhož světelnýho zdroje ale na různech srážkách. Stín hory Mt. Rainier vpravo je příklad soumračnejch, tzv. krepuskulárních paprsků.
Ukázka lokálního deště při tzv. downdrawtu. Dochází k němu při nesouvislý vrstevnatý oblačnosti, kdy horní mrak zastíní světlo, takže pod ním klesá vrstva chladnýho vzduchu na spodní mrak, ze kterýho můžou začít vypadávat srážky, pokud je blízko nasycení. Všiměte si, že proud deště při downdraftu směřuje kolmo dolů ve směru převažujícího proudění. Jev je běžnej hlavně na Floridě, odkud je snímek vpravo.
Ukázka lokálních srážek nad Japonskem a Denverem
Zvlášť silnej downdrawt a ochlazení často spojený s krupobitím se označuje jako downburst a může způsobovat i lokalizovaný polomy, o leteckejch nehodách nemluvě (slovo BURST znamená propuknout, vpadnout, vřítit se... Po dopadu na terén se downburst začne prudce "rozlévat" do okolí dopadu ve směru postupu bouře a právě na předním čele rozlévajícího se downburstu pak dochází k nejprudším poryvům větru (na Slovenský nížině je ten jev častej a říká se mu tam húlava). Pro microburst jsou charakteristické "vějířovité" polomy o rozměru od několika desítek metrů do cca 200 metrů, které jsou na rozdíl od tornáda doprovázený silnými srážkami až kroupami.
MAKRO: Mužete si na to vyzkoušet to Algodoo, jaxem o něm tady psal - je to záležitost tak na pět minut.
Jaxe ukazuje, experimenty v LHC kromě objevu Higgsova bosonu předpovězenýho na začátku 60. let minulýho století postupně boří prakticky veškerý teorie (struny, smyčky, supersymetrii, WIMPSy a AdS/CFT korespondenci), který byly od tý doby vyvinutý. I etablovaný fyzici vč. samotnejch strunařů začínaj tudle situaci označovat jako krizi teoretický fyziky - samozřejmě k nevoli fanatickejch přívrženců, jako je náš strunař Luboš Motl, kterej je okamžitě značkuje močí a trusem jako svý úhlavní nepřátele (1, 2). Spíš než rozebírání tědhle žabomyších sporů bysemse pokusil na jednom příkladu vysvětlit, proč tomu tak je. V poslední době fyzici vymysleli hodně teorií extrapolujících/kombinujících pozorování za nízkejch energií dosažitelnejch urychlovači LEP v Cernu a RHIC ve Fermilabu. A mysleli si, že když postaví urychlovač výkonnější, že se tím pádem jejich teorie projeví líp a radostněji. Místo toho ale nastal pravej opak. V éterovým modelu je taková situace analogická zkušenosti cestovatele, kterej si všiml, že když vyleze na vysokej strom, tak uvidí z okolní krajiny víc. A tak vyleze na nejvyšší kopec jenže neuvidí nic nového. Proč? Protože krajina je zahalená mlhou a její viditelnost je omezená rozptylem světla na fluktuacích hustoty prostředí, ve kterým se šíří. Např. astronomové už zjistili, že nemá cenu snažit se o vývoj větších optickejch dalekohledů, protože viditelnost ve vesmíru je omezená rozptylem krátkovlnnýho světla. Smysl má pozorovat vesmír např. v infračervený nebo rádiový oblasti, jelikož nízkoenergetický záření prochází oblakama mezihvězdnýho plynu snáze. Ale fyzici vysokejch energií částicový fyziky se ještě nenaučili uvažovat jako astronomové.
Jedním z konceptů, kterej byl navrženej v posledních dvaceti letech byl princip AdS/CFT korespondence. Jde o aplikaci holografickýho principu v pěti rozměrech, podle kterýho je kvantová teorie na povrchu černý díry ekvivalentní teorii gravitace v jejím objemu. AdS/CFT jde v zásadě aplikovat na libovolnou vícerozměrnou teorii kvantový gravitace a španělskej fyzik Juan Maldacena v roce 1997 ho jako první aplikoval na teorii strun, která v tý době byla nejrozpracovanější vícerozměrnou teorií. V éterový teorii je AdS/CFT speciální případ 1-1/N duality, kterej jde vypozorovat na základě vzájemný podobnosti objektů na relativistický a kvantový rozměrový škále. Např. vzhled mnoha mlhovin (tvořenejch převážně atomy) je nápadně podobnej atomovým orbitalům, neutronový hvězdy sou nápadně podobný atomovým jádrům obsahující neutrony, apod. Na lidský rozměrový škále si týdle podoby nevšimneme, ale s rostoucí vzdálenosti od lidský rozměrový škály se uplatňuje čím dál víc a geometrie nejmenších pozorovatelnejch struktur (bosonů Higgsova pole) je téměř přesným obrazem největších pozorovatelnejch struktur temný hmoty ve vesmíru (viz graf vpravo). Higgsovo pole tvoří prakticky ty samý houbovitý struktury, co temná hmota a v obou de rozeznad maxima odpovídající dodekahedronový geometrii Liových grup.
Proč se AdS/CFT uplatňuje nejlíp na extrémních rozměrovejch škálách? Inu proto, že jde o nízkorozměrnej teorém odvozenej pro difeomorfní teorie v 5 - 7 rozměrech, zatímco v éterový teorii vesmír vykazuje velkej počet dimenzí. S rostoucí vzdáleností od lidský rozměrový škály tendle počet nejprve klesá a pak zase roste, ale protože současně viditelnost objektů a jejich detailů začíná být zastíraná rozptylem světla na fluktuacích vakua, přestanou se vyšší dimenze rychle uplatňovat a na extrémní rozměrových škálách je vesmír v zásadě jen nularozměrnej částicovej plyn. Tzn. nejlepší příležitost pro pozorování AdS/CFT máme právě na okrajích pozorovatelnýho vesmíru, kdy ještě počet rozměrů vesmíru příliš neklesl, směrem dovnitř pak význam AdS/CFT rychle klesá vzhledem k narušení této symetrie přítomností vysokýho počtu extradimenzí. AdS/CFT teorém lze demonstrovat snadno na vodní hladině, na který se turbulence postupně rozplývaj ve zvětšujících se kruzích, až postupně zaniknout. V určitým rozmezí vlnovejch délek se vlny šířej jako pravidelný kruhy, ale příliš malý i velký vlny se rozptylujou rychleji a tvoří solitony, který se vůči sobě chovaj jako kolidující částice. A kdyby byla hladina dokonale klidná, vytvořily by víceméně pravidelnou hexagonální mřížku. K podobnýmu rozptylu příčnejch vln na podélný dochází na velký i malý rozměrový škále, a tahle podobnost je právě základem AdS/CFT korespondence. Čim víc je však hladina zvlněná, tim víc je tato symetrie narušená a na turbulentní hladině se netvořej žádný kruhy, natož pravidelně rozmístěný solitony.
Fyzici na urychlovači RHIC už před časem, než byl tento americkej urychlovač odstavenej pozorovali určitý náznaky AdS/CFT korespondence při srážkách těžkejch atomovejch jader olova a zlata za vzniku téměř supratekutý tzv. kvarkgluonový plasmy (na animaci vlevo je označená žlutě). Předpovědi viskozity této plasmy totiž dobře odpovídaly předpovědím AdS/CFT. Ale ostatní náznaky byly jen slabý a proto se všichni těšili, jaxe tato pozorování potvrdí na silnějším urychlovači LHC v Cernu. Ale výsledky z LHC teoretikům přinesly zklamání, protože kromě viskozity byl pozorován nižší rozptyl energie, než předpovídá AdS/CFT modely. IMO vysvětlení je, že při zvýšení hustoty energie srážek začala plazma kvarků kondenzovat za vzniku turbulencí, ve kterejch AdS/CFT geometrie postupně zanikla podobně jako na turbulentní vodní hladině. To, že AdS/CFT přesto předpovídá viskozitu plasmy dobře je způsobený tím, že vzniklý turbulence se vůči sobě propagujou jako nezávislý částice, plavající v řidší nezkondenzovaný plazmě, asi jako játrový knedlíčky - čili noky - v polívce. Dokaď jich tam není moc, je viskozita této směsi daná víceméně viskozitou polívku jako takový. A právě v téhle nízkoenergetické části plasmy se AdS/CFT korespondence uplatňuje nejlíp.
Obliba architektů v čistejch geometrickejch tvarech sebou občas nese nečekaný důsledky. Prosklená architektura s oblibou využívá odrazivý materiály a efektní parabolický tvary, ale nesmí se před ní pěstovat tráva... K vidění v kalifornském San Chose, Almaden Blvd 55, podle Google maps je už v místě ohniska parčík vybetonovanej.
V okolí bazénu před hotelem Vdara v centru Los Vegas se návštěvníkům připalujou vlasy a taví igelitový tašky, plastový stolky a kelímky na kafe. Architekt se v tomto případě pokusil problém řešit instalací světlorozptylující fólie na jižní stěnu hotelu, ale problém s přehříváním jeho okolí to omezilo jen částečně - patrně se zapomělo na to, že dlouhovlnný infračervený záření se disperzním povrchem rozptyluje podstatně hůře.
Londýnský mrakodrap známej jako Walkie Talkie podle svého prohnutého tvaru připomínajícího sluchátko ještě není úplně dostavěný a už je kolem něj rušno. Celoprosklená 37-patrová budova díky parabolickému tvaru odráží sluneční paprsky do okolních ulic tak intenzivně, že oslňuje chodce a dokonce poškodila zaparkovaná auta. Reportéři Guardianu si na svícení mrakodrapu posvítili a zjistili, že v jeho ohnisku putuje přes okolní parkoviště žhavá skvrna, ve který je možný osmažit vajíčka a zuhelnaťuje podlahový krytiny (video). Za oběma budovama stojí dokonce stejnej architekt Rafael Viñoly, kterej zjevně miluje konkávní tvary, připomínající solární pece. Londýňani prozatím uzavřeli tři okolní parkoviště a budovu přejmenovali na Walkie Scorchie, čili přeneseně opékač chodců.
Motýlí mlhovina M2-9 je ve skutečnosti pozůstatek kolize dvou hvězd velikosti Slunce, dostatečně čerstvej na to, aby bylo možný sledovat její vývoj z bezpečný vzdálenosti 2100 svět. led. Její průměr odpovídá asi desetinásobku poloměru dráhy Pluta a jety expandujou do vzdálenosti skoro 3/4 svět. roku. Navíc rychle rotujou, což je vidět na animaci vlevo. Charakteristickej tvar je způsobenej expanzí rychlého hvězdného větru v pomaleji se rozpínajícím rostoucím oblaku, který je hustší v oblasti rovníku a slabší v oblasti pólu. O struktuře válcovitejch jetů si můžeme udělat představu na základě jinejch mlhovin, který vůči nám rotujou v jiný poloze, např. MyCn-18, který se pro její tvar řiká přesýpací hodiny. Její centrální hvězda je zajímavě vyosená vůči ose mlhoviny
Boner bonus: Soubor review o relativitě, Feynmanovy přednášky I (mechanika) online
Vývoj představ o informačním paradoxu černejch děr (informace padající do černý díry zmizí pod horizontem událostí ale její hmota/energie nezmizí a přičte se ke hmotě černý díry). Což za současných představ, který považujou vakuum za prázdnej prostor je skutečně koncepční problém. Vpravo je ilustrace skutečnýho vzhledu černý díry dle vlnový teorie éteru
Adaptace oka různejch živočichů. Oko ryb (vlevo) má velikou kulovitou čočku, protože rozdíl indexu lomu vně a uvnitř oka je ve vodným prostředí malej a vyžaduje velký zakřivení čočky, která tim pádem silně deformuje obraz (jako objektiv rybí oko). Ryby ale dokázaly tendle problém obrátit ve výhodu: čočka jim spolu s okem vystupuje z obrysu hlavy, což rybě umožňuje pozorovat objekty kolem sebe v širokým rozmezí pozorovacích úhlů. Oranžová barva rohovky odfiltrovává modrou rozptýlenou složku světla pod vodou a tím zlepšuje kontrast podobně jako oranžovej filtr na lyžařskejch brejlích určenejch do mlhy. Uprostřed je oko sibiřskýho huskyho. Jeho zřítelnice je malá, čímž se brání sněžné slepotě a dokáže dilatovat a adaptovat zaclonění oka v širokým rozsahu světelnejch podmínek. Duhovka huskyho má stejně bílou barvu jako zbytek oka, což snižuje tepelný ztráty vyzařováním v polárních oblastech. Je namodralá, čili asi zvlášť dobře odráží UV světlo rozptylovaný sněhem.
Vpravo je oko vysokohorský lamy. Jeho sklivec je vyplněnej jemnou olejovitou emulzí, která přednostně rozptyluje krátkovlnný ultrafialový záření, kterýho je ve vyšších vrstvách atmosféry přebytek a poškozovalo by sítnici. Rozptýlená složka viditelnýho světla je zviditelněná tím, že modře fluoreskuje. Zornice lamy má jako u většiny pasoucích se zvířat obdélníkovej průřez pro širokoúhlý pozorování horizontu, což má význam pro obranný a únikový reakce. U šelem - který se naopak potřebujou fokusovat na kořist a periferní vidění omezit - je zornice protažená ve svislým směru. Řasnatá duhovka lamy odfiltrovává paprsky přicházející od slunce seshora i odražený od sněhu zezdola jako sluneční clona fotoaparátů, aniž omezuje roztažitelnost zornice. Tím že je řasovitě zvlněná zvířeti stále do určitý míry umožňuje periferní vidění v plným rozsahu apertury oka - nefunguje tedy jako prostá clona, která zacloní celej obvod. Všimnite si, že při roztažení zornice ve tmě se tadle přídavná roleta současně roztáhne a v podstatě zmizí, protože v takovejch podmínkách není potřeba.
Fyzikální kvíz: Na dvouramennejch vahách máme vyvážený dvě kádinky s vodou. Na dno kádinky vlevo pak zavěsíme pinpongovej míček tak, aby se vznášel pod vodou. Do kádinky vpravo pak ponoříme ocelovou kouli zavěšenou na nitce o přesně stejným objemu, jako má pinpongovej míček. Co se s váhama stane: vychýlí se vlevo, vpravo - nebo zvostanou vyvážený?
Historie Hawkingovejch manželství. Vlevo Stephen Hawking na svatbě ve věku 22 let se svou první manželkou Jane, kde se už začalo projevovat jeho neurodegenerativní onemocnění (ALS) a na fotce z r. 1985. Příznaky choroby se poprvé objevily, když ztratil rovnováhu na schodech a upadl, přičemž si poranil hlavu. V roce 1985 následkem zápalu plic podstoupil tracheotomii a od té doby přišel i o schopnost mluvit. V té době se taky seznámil se svou druhou ženou, ošetřovatelkou Elaine Masonovou. Jejich manželství však nebylo nijak veselé: úměrně tomu, jaxe Elaine nechala vydržovat z tantiém za Hawkingovy knihy její péče upadala, až začala hraničit s šikanou, ohrožující Hawkingův život a v roce 2006 se rozvedli. Napřesrok bude Stephenovi 72 let, na fotce z r. 2001 vpravo je se strunařema Davidem Grossem a Edwardem Wittenem (uprostřed).
Teorii vypařování černejch děr Hawking převzal od méně známého Jakoba Beckensteina na základě jeho analýzy entropie černých děr. Jak už tomu ve vědě často bývá, Hawking napřed s jeho závěry ostře nesouhlasil, pak ale po diskusi s ruskýma fyzikama Jakovem Zeldovičem a Alexandrem Starobinskim svůj názor změnil a sám je rozvedl ve článku Nature z r. 1974 (v tý době si řada západních fyziků jezdila do Mosky pro rozumy, např. teorie supersymetrie vznikala podobně). Z éterový teorie vyplývá, že černý díry jsou jen málokdy zcela "černý" a můžou se vypařovat i svými jety přes díry v horizontu událostí a tohle vypařování nad mechanismem Hawking-Beckensteinovým zcela dominuje. Černý díry větší než vlnová délka mikrovlnného pozadí vesmíru naopak můžou nabírat svou hmotu z jeho fluktuací, i když pochopitelně jen velmi pomalu. V poslední době se projevujou pokusy tímto mechanismem vysvětlit, jak mohly černý díry narůst ve vesmíru omezenýho stáří do tak obrovské velikosti (tzv. kosmologickej paradox).
Teorie panspermie částečně nahražuje kreacionismus v teoriích vzniku a vývoje života a proto byla moderní biologií dlouho odmítaná. Samotné slovo panspermie vychází z řeckého πάν (pan, „vše“) a σπέρμα (sperma, „semeno“). První úvahy na toto téma lze vysledovat kolem roku 450 př. n. l. u řeckého filosofa Anaxagorase a na začátku 20. století ji do hloubky rozpracoval švédský chemik a fyzik Svante Arrhenius, mj. otec antropogenní teorie globálního oteplování. Ale pokud to bylo jen trochu možný, větci se snažili vysvětlit pozorování a nálezy klasickýma evolučníma mechanismama. Nyní se ale hromaděj důkazy, že život nemusel vzniknout jako první na Zemi, ale např. na Marsu, kterej byl v tý době blíž středu obyvatelný zóny sluneční soustavy (na Zemi to vypadalo spíš jako dnes na Venuši, krom toho Země jako planeta blíž u Slunce víc trpěla impaktama). Život se na Zemi objevil velmi brzy, jakmile se podmínky na Zemi dostaly do přijatelnýho rámce a extrapolace velikosti genomu s historií neprochází nulou. Obojí indikuje, že základní komponenty života se vyvíjely mnohem déle a byly na Zemi importovaný už hotový.
Velkým zastánce teorie panspermie byl v minulým století osvícenej kosmolog Fred Hoyle, který byl zastáncem teorie ustálenýho vesmíru. Což je logický, páč v takovým vesmíru by život získal dost času se vyvinout mimo sluneční soustavu. Hoyle tvrdil, že panspermie nejenom založily život na Zemi, ale ovlivňujou ho dodnes, např. v podobě virů, který na nás prší z kosmickýho prachu. V této souvislosti stojí za zmínku, že vědci sou šokovaný biologickou rozmanitostí virů nalezenejch v oceánech, jejichž koncentrace se zde periodicky mění - co tam všechny tyto viry dělají (většinou jde o tzv cyanofágy napadajících sinice), proč je jich tolik druhů a jak tam vznikly? Hoyle se snažil dokumentovat svoji teorii některýma závislostma, např. souvislostí pandemií chřipky se slunečníma skvrnama. Při slunečních bouřích se v důsledku magnetickejch turbulencí a rekonekcí částice prachu dostávaj hluboko do zemský atmosféry. IMO přirozenější vysvětlení by bylo, že viry při zvýšený úrovni radiace rychlejc mutujou anebo že zvýšená solární aktivita představuje pro citlivější jedince zvýšenou biologickou zátěž a na oslabeným organismu pak viry hodují snáze. Ačkoliv závislost pandemií na sluneční aktivitě vypadá docela přesvědčivě, typicky pro dnešní konzervativní vědu však takovýto souvislosti dnes systematicky nikdo nezkoumá a Hoyleho článek byl nakonec Nature odmítnut k publikaci..
Fyzici měřili tření kapek na superhydrofobním povrchu dvěma metodama. Kapičku vybavili magnetickejma částicema a vypustili ji nad silnej magnet, nad kterým se zachytila v oscilacích s postupně snižující se amplitudou. Z rychlosti jakou oscilace klesaly lze odvodit tlumící sílu na povrchu kapky. Druhá metoda (poslední video) je založená na tom, že magnet kmitá s postupně se zvyšující frekvencí. Frekvence, při který se pohyb kapky dostává do rezonance s pohyby magnetu pak závisí na hmotnosti kapky a z amplitudy kmitů, který přitom kapka vykonává lze opět odvodit třecí sílu. Fyzici zjistili, že hlavním zdrojem ztrát je hydrodynamickej valivej pohyb uvnitř kapky a změny smáčecího úhlu (deformace tvaru kapky) při změně rychlosti nebo směru pohybu kapky. První složka roste s relativní rychlostí kapky vůči podložce, druhá roste s frekvencí vibrací kapek.
Lidský smysly sou poměrně zdegenerovaný a nad ostatní živočichy moc nevynikáme (1, 2, 3) - kromě jednoho, a tím je hmat. Výzkumníci připravili uměle drážkovaný povrchy s odstupňovanou velikostí zvlnění s vlnovou délkou od 300 nm do 90 μm a amplitudou v rozsahu 7 nm až 4.5 μm a nechali je pokusný osoby ohmatávat. Ukázalo se, že dobrovolníci dokážou rozeznat odchylky v nerovnosti povrchů do 13 nm.
Hmyz využívá konstrukční mechaniku častěji než by se mohlo zdád. Po broukovi se šroubovacíma nohama tu máme brouky s ozubenými převody. Larvy kříska pěnodějky uměj pěkně skákad, přičemž se odrážej zadníma nožičkama. Má to ale háček - oběma nohama musí akcelerovat se zrychlením 200 Gs přesně stejnou rychlostí, jinak odletí v kotrmelcích. Ozubení na spodní straně hrudníku zajišťuje dokonalou synchronicitu pohybu obou nohou (srvn skok blechy Archaeopsyllus erinacei 1, 2).
Dvě ukázky (1, 2) fraktálních obrazců na místech, kde bysme je nečekali - kultura háďátek (každá ta čárečka je malej vlnící se červík) a stopy omastku, který na povrchu nože nechala kostka margarínu.
Podle standardní kosmologický teorie je rudej posuv způsobenej vzájemným vzdalováním hmotnejch těles. Ale ještě v 50. letech min. století byla populární teorie stacionárního vesmíru, podle který hmotný objekty ve vesmíru stojej na místě a světlo ztrácí energii při šíření vakuem (tzv. teorie unaveného světla). Zastávali ji i tak známí astronomové jako objevitelé temný hmoty Holanďan Jan Oort a Američan Fred Zwicky (na fodce vlevo dole se svou bohatou manželkou), zakladatel nukleosyntézy Fred Hoyle (vpravo) i samotnej objevitel rudýho posunu Edwin Hubble (úplně vpravo), protože se mu nepodařilo najít žádnej jinej důkaz expanze vesmíru (hustota hvězdokup a galaxií se ze vzdáleností neměnila). Jenže Zwicky se pokoušelvysvětlit rudej posuv rozptylem světla na malejch částicích jako sou elektrony, který by narušilo charakter mikrovlnnýho záření, odpovídající Planckovu zákonu, proto byla tato teorie v 60. letech opuštěná ve prospěch inflační teorie. Kdyby dnes někdo natvrdo přišel s teorií nehomogenního časoprostoru, kterej rozptyluje světlo a způsobuje tak rudej posun, tak by ho asi prohlásili za idiota. Přesně to ale nedávno provedla skupina teoretiků, který z grupový teorie pole odvodili Friedmannovy rovnice expanze vesmíru. Jenže jelikož tý matematice nikdo nerozumí a jejíma fyzikálníma souvislostma se tim pádem nezabývá, všichni tleskaj a řikaj nohele, jak je to zajímavý...;-)
Grupová teorie pole je příbuzná smyčkový teorii gravitace, podle který je nehomogenní časoprostor tvořenej jakousi spinovou sítí, kde v roli uzlů sítě vystupujou torzní deformace časoprostoru, který lze odvodit např. z Maxwellových rovnic a Lorentzovy transformace. Odpovídá to geometrii, která by vznikla nejtěsnějším uspořádáním z navzájem do sebe vnořených a na sebe namačkanejch vírů. Jenže v kvantový teorii pole se používá ještě přístup založenej na teorii Liových grup, kde se časoprostor chová jako těsně uspořádaný hyperkoule, čili kvantový částice, tvořený rekurzívně výměnou energie mezi dalšími částicemi. Na podobný dualitě je už řadu let založená dvojice tzv. heterotických strunových teorií - zatímco smyčková teorie gravitace na svoji grupovou podobu dosud čekala. Obě teorie se od sebe snadno rozeznaj: smyčkovej model vede na hyperbolickou geometrii fluktuací mikrovlnnýho záření v podobně Dopplerovy anizotropie a její vyšší harmonický ve sférickejch souřadnicích, zatimco grupovej model vede na strukturu fluktuací v podobě do sebe vnořenejch dodekahedronů. V éterovým modelu náhodnýho vesmíru na extrémních vzdálenostech zaniká rozdíl mezi částicovým a spinovým popisem pole - takže neni nic divnýho, když na obloze pozorujeme obě geometrie současně, jaxe vzájemně narušujou.
Na konci pleistocénu (v období tzv. mezolitu) se naše planeta začala konečně probouzet z dlouhý doby ledový, ale vzápětí na to dostala další ránu - před 12.900 lety náhle vyhynulo 35 živočišných druhů (mamuti, mastodonti, velbloudi či koně) a úpadku se nevyhnuli ani neandrtálci nebo lidi z preindiánský Cloviské kultury na severu USA. Toto studený období zvané mladší dryas trvalo 1200 let (dryas je názvem modrý kytičky, která byla jednou z prvních reakcí na ukončení chladného stadiálu). Dosud se tvrdilo, že zastavení cirkulace zavinil náhlý průlom ledové hráze jezera Agassiz na východě Kanady, ze které se do Atlantiku dostalo asi 9.500 kilometrů kubických vody. V Evropě obrovský proud vody zase prorazil základ Lamanšského průlivu. Británie totiž byla se zbytkem kontinentu propojena a prakticky ji odděloval jen tok řeky Fleuve Manche. Prudkému ochlazení před 13 tisíci roky pravděpodobně předcházela kolize naší planety s kosmickým tělesem. Podle vědců nad Kanadou explodovala kometka o průměru čtyři až pět kilometrů a část jí dopadla na Zem v okolí Kanadskejch jezer. Nad zeměkoulí se rozprostřela clona z kouře a sazí a podnebí se rychle ochladilo. Průměrná teplota na severní polokouli poklesla o 2 až 10 stupňů Celsia, průměrná teplota na hřebenech Krušných hor byla kolem nuly a průměrná teplota v Podkrušnohorské pánvi a v Českém středohoří byla jen o 4° C vyšší. Analýzy prokázaly, že v tenké a na uhlík bohaté vrstvě sedimentů staré 12 800 let je zvýšená koncentrace iridia, což je prvek, který se na Zemi vyskytuje hlavně ve spojitosti s meteority. Kromě iridia experti narazili na malé kuličky kovu, tzv. mikrosférolity s nanodiamanty a fullereny obsahující vzácný izotop helium-3. Ve třech lokalitách objevit důkazy o ničivých požárech - polycyklické aromatické uhlovodíky. Dnešním pozůstatkem této události by měla být Enckeova kometa (2P/Encke) s nejkratší známou dráhou, vracející se ke Slunci každé 3,3 roky, roje Jižní a Severní Tauridy a podle některých představ i původce výbuchu na Tunguzce.
Samozřejmě jako každá radikální teorie má i tato hypotéza svoje odpůrce. Např. podle teorie americkýho astronoma LaViolette centrum galaxie každých 12 - 13 milionů let emituje oblak temný hmoty, který zvyšuje intenzitu kosmického záření a iniciuje globální oteplování. LaViolette pro tuto hypotézu hledal oporu také ve zvýšený koncentraci iridia, tentokrát v Antarktickým ledu. Je však možný, že spolu konec doby ledový a nástup mladšího dryasu vzájemně souvisí - oblak temný hmoty vyvrženej centrem galaxie vychýlil dráhy kometek v Oortově oblaku právě tak, jak se to děje dnes a během několika tisíce let některá z nich narazila do Země. V souvislosti s tím může mít význam pozorování sondy IBEX, podle kterýho heliosféra kolem sluneční soustavy mění směr a naznačuje, že vstupuje do oblasti hustšího mezihvězdnýho plynu šířící se od centra galaxie (viz graf vpravo). V této souvislosti jistě stojí za zmínku nedávný pozorování bubliny rentgenovýho záření a polarizace rádiovýho záření vystupující z centra naší galaxie rychlostí světla - právě tak by se měly totiž chovat oblaka temný hmoty, tvořený magnetickými anapóly a neutriny, anihilující s mezihvězdnou hmotou za vzniku gamma záření (srvn. např teorii zde).
Americká výtvarnice Phoebe Urwin svou sérií kreseb inspirovala "výzkum" toho, zda se lidi červenaji i ve tmě. Červenání může plnit svoji funkci např. v sociální komunikaci - ale jakej to proboha může míd evoluční význam, červenat ve tmě? Tento hlubokej problém, nad kterým se trápili aji takový vědecký kapacity, jako Darwin nebo Max Born se podobá odvěký otázce, zda padající dřevo ztropí hluk i v hustém lese, kde ho nemůže nikdo slyšed. Infračervená kamera samozřejmě potvrdila, že se lidem do tváře nahrne krev i ve tmě, pokud je něco rozruší. Ale já si myslím že to dokazuje jenom, že lidi ve tmě zinfračervenaj, nikoliv skutečně zčervenaj. Na skutečnej důkaz zrudnutí ve tmě si tedy budeme asi muset ještě nějakou chvíli počkad. V každým případě tento výzkum opět posunul hranice toho, za co de v dnešní vědě utrácet peníze daňovejch popladníků na bádání.
Povrchový teploty 75 W žárofky, 14 W zářifky, 50 W halogenky a ledkový lampičky po několika minutách provozu. Teploty na povrchu "úsporný" zářivky jsou kupodivu srovnatelný se žárovkou, ovšem celkovej zářivej tepelnej tok je nižší vzhledem k menšímu povrchu zářivky. Rozhodně to však neni bezpečnej zdroj světla např. v prostředí s obsahem hořlavejch látek. Teplota ve středu halogenový lampičky pak přesahuje teplotu vznícení papíru a sena. Bod zápalnosti, tj. nejnižší teplota, na kterou se musí dřevo zahřát aby se samovznítilo, je mezi 330 a 470°C, ale bod vzplanutí, tj. nejnižší teplota, při níž se ve dřevě vyvine tolik plynů, že se vzduchem vytvoří směs, která se přiblížením k plameni vznítí, je pouze 180 až 275°C. Nastohované borovicové desky se samovznítí už při teplotě kolem 125 °C. Teplota vznícení hnědého uhlí je kolem 260°C, benzínu 470°C, černé uhlí 350°C, dřevo 270°C, sláma 310°C, papír nad 185°C, tkaniny nad 290°C, koks 400°C, tabák 175°C, seno 233°C.
Sbírání fotoproudu solární články se trochu podobaj sbírání energie deště z nakloněný střechy tvořený drátěnkou. Dostatečně velký (energetický) kapky oky sítě neprojdou, sou jimi zachycený a svedený dolů, což je zdrojem elektromotorický síly. Část elektronů je ale tzv. "horkejch", tzn podobně jako vodní kapky se rozstřikujou nad střechou a tím se jejich energie ztrácí. K omezení tohoto jevu a zachycení horkejch elektronů se občas solární články překrejvaj tenkou vrstvou oxidový polovodiče s hranou zakázanýho pásu na hraně viditelný oblasti spektra, např. oxidu titaničitého. Ta funguje jako jakási tlumící vrstva, ve který se horký elektrony zatlumí a zpomalí, asi jako když střechu pokryjeme vrstvou kuliček, aby se kapky nerozstřikovaly. Ve skutečnosti to probíhá tak, že horký elektrony jsou do vrstvy polovodiče tzv. injektovaný a částečně ji zredukujou, např. za vzniku nestechiometrickejch kyslíkovejch vakancí, ve kterejch atomy titanu získávaj nižší oxidační stupeň. Takový vakance se chovaj jako silný redukční činidlo a snaží se přebytečný elektrony ihned vracet zpět, ale už pěkně zpomalený. Účinnost recyklace elektronů však závisí na tloušťce vrstvy - pokud je tlustší, část elektronů se nevrací do PN přechodu solárního článku, ale např. se zoxiduje vzdušným kyslíkem, nebo zůstane trvale zachycená v oxidový vrstvě, která v důsledku toho postupně tmavne a ztrácí účinnost.
Podobně jako oxid titaničitej se chová např. oxid cíničitej nebo zinečnatej. Tenká vrstva oxidu zinečnatýho nanesená na drobnejch zlatejch nanočásticích o průměru asi 25 nm je za nízkejch teplot prakticky nevodivá a na vedení proudu se podílí hlavně zlato, v důsledku čehož se vrstva nanočástic chová jako kov. To se projevuje tím, že její vodivost s rostoucí teplotou klesá podobně jako u všech kovů až do určitý mezní teploty, kdy se ze povrchu zlata začnou uvolňovat elektrony v podobě tzv. povrchovejch plasmonů (elektromagnetickejch vln šířící se po hladině elektronový kapaliny v kovu jako vlny po rybníku). Elektrony z povrchu zlata sou přitom injektovaný do vrstvy oxidu zinku, čímž se původně izolující vrstva oxidu zinečnatýho změní v polovodič, což se mj. projevuje tím, že její vodivost s rostoucí teplotou roste (graf vpravo).. Pokud je však vrstva osvětlená, elektrony se z povrchu zlata injektujou do vrstvy oxidu zinečnatýho už za nízkejch teplot a kompozit vykazuje polovodivý chování v celým studovaným rozsahu teplot 80 - 350 K. Toto chování je tím výraznější, čím je vrstva oxidu zinečnatýho na povrchu zlatejch nanočástic tenčí, páč elektrony vyražený ze zlata fotony se ve vrstvě oxidu zinečnatýho nedostanou dál než zhruba 15 nm. Celkovej závěr je tudíž takovej, že když pořádně promícháme jemný částice kovu a tenkou vrstvu izolantu, získáme uměle vyrobenej polovodič absorbující viditelný světlo, což se v řadě případů může hodit. Směs zlatejch nanočástic a oxidu zinečnatýho je např. dokonale odolná k vlhkosti a vzdušnýmu kyslíku, což se vo běžnejch polovodičích absorbujících viditelný světlo v tenký vrstvě (tj. s přímým zakázaným pásem) zrovna říct nedá.
Na Zemi nejsou tak vysoký sopky, jako je např. třicetikolometrovej Olympus Mons na Marsu, ale rozlohou jsou přinejmenším srovnatelný. Lávovej příkrov na dně Tichýho oceánu asi 1000 km východně od Japonskejch ostrovů je označovanej jako Masív Tamu s celkovou plochou 310 000 km² Olympus Mons dokonce předčí. Objem lávy v Tamu je jen o 25% nižší, než v Olympus Mons a zanořuje se 30 km hluboko do zemský kůry. K poslední erupci došlo zhruba před 145 miliony let. Leží na jihu podmořskýho hřebenu Shatsky Rise (32° s. š., 158° v. d.) v hloubce přes 3 kilometry pod hladinou. Shatsky Rise vznikla koncem období jury a její geologická povaha je sama o sobě zajímavá a doprovázená protichůdnými názory na její původ.
Některý geologové předpokládaj, že změnu klimatu před 55 miliony let způsobil obrovský výron zemního plynu. Většina metanu se však do atmosféry ani nedostala – sloučila se s kyslíkem v mořské vodě (tedy vlastně „shořela“ ještě pod vodou) a na povrch se dostal jen CO2. Oceán tak náhle přišel o většinu kyslíku a podmínky pro podmořský život se prudce zhoršily. Tehdejší koncentrace CO2 byla již před katastrofou asi dvakrát vyšší než nyní. Když se pak ještě vlivem CO2 voda okyselila, vyhynuly celé velké skupiny tvorů, z nichž většinu už nikdy nepoznáme. Ve prospěch tohoto scénáře vypovídá stále rostoucí počet důkazů, že se většina dnešních hlubokomořských živočichů vyvinula až později. Zemi trvalo alespoň 20 000 let, než plankton znovu absorboval všechen nadbytečný uhlík.
Video demonstruje, že když zásah střely udělí terči rotaci, vyskočí do menší výšky, než když ho zasáhne do těžiště - protože se část kinetický energie střely spotřebuje na udělení momentu rotace. Kinetická energie není ale limitovaná rychlostí střely, ale ztrátama třením, který při průchodu střely terčem vznikaj.
Studenti Bathský univerzity si postavili bludiště na základě Leidenfrostova jevu. Kapička na horký plotýnce je udržovaná ve vznosu tenkou vrstvičkou páry, která se z ní odpařuje a pokud má ta plotýnka asymetricky zubatej povrch, pára směřuje přednostně jednim směrem. Potom se kapka dá do pohybu opačným směrem v důsledku zákona akce a reakce - třeba aji do kopce. Pokud se takovým povrchem vyloží dno bludiště zahřátýho na vysokou teplotu, kapičky po něm budou rejdit jako živý.
Schéma rotace kočky při volném pádu. Schopnost kočky dopadnout vždy na všechny čtyři spolu s tendencí namazaného chleba dopadnout vždy namazanou stranou dolů může být využita pro získávání volné energie v rozsahu omezeném pouze životností kočky a rychlostí plesnivění chleba.
Žhavej sex s elektrickými spotřebiči, aneb výbuch bojleru. Nejefekt(iv)nější domácí spotřebič z hlediska totální devastace je jednoznačně bojler. Jeden litr vody uvolní 3600 litrů páry a v důsledku latentního skupenského tepla je při stejném tlaku v tlakové nádobe uchována podstatně větší energie, než v prípadě stlačenýho plynu. Práve toto teplo uložený v přehřátý kapalině je zodpovědný za obrovský demolice, které vzniknou náhlým uvolněním tlaku, kde proběhne var celého objemu kapaliny prakticky okamžitě, až do spotrebování tepla, pri kterém se sníží teplota na 100° C. V historii nebyla s parními kotly žádná sranda - stalo se, že kotel lokomotivy vystartoval a odletěl pul kilometru daleko.
Model supersymetrie SUSY (stojí na ní např. teorie superstrun) byl narušen posledními výsledky LHC z CERNu... Zlé jazyky v kuloárech mluví dokonce o jeho penetraci.
Bonus: http://snarxiv.org je náhodnejch matematicko-fyzikálních článků a byl míněn jako parodie preprintového serveru http://arxiv.org, kterej se stal útočištěm strunovejch teoretiků apod. existencí. Jak kvalitní ten generátor je můžete posoudit na online-hře http://snarxiv.org/vs-arxiv, jejímž cílem je uhodnout, kterej článek byl míněnej vážně a kterej tvoří pouhý náhodný seskupení slov. Podobných generátorů existuje více, např. pro matematiky (http://thatsmathematics.com/mathgen, http://davidsd.org/theorem) nebo počítačový vědce (http://pdos.csail.mit.edu/scigen).
Soumračnej efekt, kterej lze pozorovat při startu raket po západu slunce vzniká na podobným principu, jako vznikaj noctilucentní oblaka. Slunce je již skovaný za obzorem, ale k vzhledem k vysoký výšce sou spaliny rakety osvětlovaný slunečním paprsky zpoza horizontu zespodu, takže na pozadí temný oblohy jasně svítěj.
Fake?
První zmínka o nadoblačnejch blescích pochází z r. 1730. Red sprite (rudý skřítek) je nejběžnější typ nadoblačnýho výboje zářícího díky rekombinaci elektronů vymrštěnejch z dusíkovejch atomů. Červeně se výboj zabarví když je vyzářena energie, která vznikne přechodem elektronu mezi prvním a druhým excitovaným stavem atomu dusíku a odpovídá vlnové délce, kterou naše oko vnímá jako "červená". Modře se výboj zabarví při přechodu elektronu mezi druhým a třetím excitovaným stavem atomu dusíku. Jejich výška nad zemským povrchem se pohybuje v rozmezí 90-60 km a spolu s vlásečnicovými kořínky se může velikost zdvojnásobit. V ideálním případě mají podobu mrkve, sloupu nebo ve spojitosti s kořínky vypadají jak medúzy. Asi 1 milisekundu před samotným úkazem může někdy předcházet slabý světelný kruh (svatozář) přibližně o průměru 50 km a tloušce 10 km, kterej má střed ve výšce 70 km nad začátkem výboje. Souvisejí s výskytem vysokoenergetických Cg+ blesků a vznikají při silných bouřích jako protipóly k výrazným bleskům mezi mrakem a zem. Doba trvání bývá 1/50-1/100 s, avšak délka úkazu se občas prodlužuje (fodky pořízené Petrem Štarhou v noci ze 6. na 7. srpna 2013 na České vysočině). Fodka dole byla pořízená 12 srpna 2013 nad Red Willow County v Nebrasce.
Na obrázku vlevo je výsledek srážení hydroxidu železitýho a železnatýho z roztoku železitých Fe3+ a železnatých Fe2+ iontů hydroxidem sodným. Hydroxid železnatej Fe(OH)2je v čistým stavu bílej, ale na vzduchu se rychle oxiduje vzdušným kyslíkem. Snaha po oxidaci je tak silná, že se při vysušení v inertní atmosféře na vzduchu samovolně vzněcuje a s vodou reaguje za vývoje vodíku a vzniku černého magnetitu, kterej se může dál oxidovat na hnědočervený hydroxidy železa (vlevo). Magnetit má chemickej vzorec Fe3O4, kterej by bylo lepší rozepsat jako oxid železnato-železitý, FeO-Fe2O3. Tmavý mezivrstvy magnetitu se často tvořej pod vrstvou rzi i při rezavění železa na vzduchu. Magnetit tedy vzniká vždycky při neúplný oxidaci železa, např. tvoří podstatnou součást okují, protože je to za vysokých teplot nejstabilnější oxid železa, kterej taje asi 1 560 °C bez rozkladu. V jeho krystalový mřížce se atomy železa vzájemně přetahujou o elektrony mezi oxidačním stupněm +2 a +3, což způsobuje, že část elektronů je uložená labilně mezi oběma atomy a silně absorbujou elektromagnetický vlny. V přírodě tvoří černé kovově lesklý oktahedrický krystalky se strukturou inverzního kubického spinelu a částice magnetitu dávaj tmavý zbarvení a název i přetavený čedičový hornině. V čedičových kopcích jako je Říp je magnetitu obsaženo takové množství, které vychyluje magnetickou střelku. Tyto elektronový přechody taky způsobujou, že magnetit je elektricky vodivej a testuje se např. jako náhrada zlata v polovodičovejch obvodech - je totiž jako oxid železa stálej vůči oxidaci. Protože magnetit je tvrdší než sklo (6 dle Mohse), některý mořský šneci si magnetovcem vyztužujou skořápky a raduly, kterýma oškrabujou potravu.
Existence dvou oxidačních stavů železa je taky důvodem magnetickejch vlastností, který daly magnetitu jméno. Krystalky magnetitu jsou součástí některých živých organismů, jako např. magnetocitlivých bakterií, včel, holubů aj. který je možná využívaj ke svý orientaci v geomagnetickým poli. Na rozdíl od železa však magnetit není ferromagnet, ale antiferromagnetikum, jelikož jeho magnetickej moment je způsobenej rozdílem v susceptibilitě obou oxidačních stavů železa, který ho tvořej - tzv. ferrimagnet. Přirozenej stav atomů se silnym magnetickym momentem je antiferromagnetickej stav, při kterým se spin elektronů střídá od atomu k atomu - atomy se vůči sobě poskládaj s opačnými spiny jako magnetický kuličky NEOCUBE, proto je nejde výrazně zmagnetizovat působením vnějšího pole (pokud materiál netvoří směs atomů s různým magnetickým momentem, jako např. ve feritech nebo slitině železo a mangan). Na rozdíl od ferromagnetů je ferrimagnetismus magnetovce slabčí, ale neni omezenej velikostí částic. Zatimco magnetický domény ferromagnetick nemůžou bejt menší než asi 10.000 atomů, jinak se v důsledku kvantovejch efektů stavy spinů v atomech vzájemně rozmažou a to limituje záznamovou hustotu ferromagnetických médií.
V případě antiferromagnetik jsou interakce mezi atomy mnohem silnější a magnetický stavy se přepínaj teprve silnym magnetickým polem odpovídající intenzitě magnetickýho pole v atomu, čili řádově v jednotkách Tesla. Taky teplota, při který magnetit svůj ferrimagnetismus ztrácí (tzv. Néelova teplota 858 °C) je vyšší, než Curieova teplota u ferromagnetů. Proto většina atomů s nepárovými elektrony tvoří primárně antiferromagnety - ferromagnetismus u nich existuje přechodně až při zvýšený teplotě, pokud vůbec. Z toho taky vyplývá, že antiferromagnetický domény (tzv. Néelovy stavy) jsou na rozdíl od ferromagnetickejch domén mnohem menší - k uložení jednoho bytu ve ferromagnetický doméně stačí ostrůvek pouhých dvanácti atomů, osum takových ostrůvků tvoří bajt, postačující k uložení jednoho písmene. Magnetická paměť s použitím atomů by měla potenciálně 100x vyšší záznamovou hustotu než současný hardisky a navíc by byla mnohem odolnější vůči přemazání magnetickým polem zvenčí (viz YT video).
Při ochlazení magnetitu kapalným dusíkem na teplotu pod 120 K (-153 °C) se mřížková konstanta sníží natolik, že pohyblivost elektronů mezi oxidačními stavy železa zaniká a magnetit přechází do nevodivý jednoklonný formy a stává se tzv. Mottovým izolantem s cca milionkrát nižší vodivostí (tzv. Verweyův přechod). Původně náhodné rozložení iontů Fe2+ a Fe3+ vystřídá uspořádání těchto iontů do řetězců (tzv. charge ordering - viz animace vlevo), čímž klesne počet uvedených párů a vodivost se stane silně anizotropní. Anizotropii vodivosti lze částečně usměrnit použitím silného magnetického pole při chlazení přes bod transformace. Mottovy izolanty kupodivu nevodí elektřinu proto, že by měly v atomový mřížce volnejch elektronů málo. Naopak, ony jich tam mají moc, takže se elektrony navzájem odpuzujou a překážej si při svým pohybu. Vytvořej pravidelnou strukturu s hexagonálními rozestupy (tzv. Wignerův krystal), ve který jsou jednotlivý elektrony nepohyblivý a materiál se stane izolantem. Pokud se elektrony vzájemně stlačej ještě víc, jejich odpudivý síly se začnou překrejvat, vzájemně se vyruší a vznikne supravodič. Proto by nás nemělo překvapovat, že všechny tzv. vysokoteplotní supravodiče jsou zároveň Mottovy izolanty - vzájemná úroveň stlačení elektronů je u těchto materiálů nutná, aby při snížení teploty vůbec mohl vzniknout supravodivej stav.
Mottův-Werveyův přechod by mohl umožnit využít magnetit i ve speciálních pamětech a tzv. Mottových tranzistorech, páč tento fázovej přechod je velmi rychlej a trvá jen asi 300 femtosekund. Studium tak rychlejch fázovejch přechodů umožnily teprve moderní pulsní lasery (PDF), podobný těm, co se dnes instalujou v centru ELI v Břežanech u Prahy. Zatím se počítá spíš s využitím podobnejch směsnejch oxidů na bázi vanadu, který jsou sice pomalejší, ale jejich fázovej přechod probíhá nad pokojovou teplotou a lze ho snáze ovlivňovat vnějším elektrickým polem. Tak byl nedávno připravenej v Japonsku první tranzistor, využívající Mottův přechod. Mottův tranzistor sice pracuje na jiným principu než normální tranzistory, ale konstrukcí připomíná polem řízenej tranzistor (Field Effect Transistor, tzv. FET) s kanálem, obklopeným dvěma elektrodama. Kanál byl tvořenej oxidem vanadičným dopovaným chromem, což je Mottův izolant s teplotou přechodu asi 130 °C, takže je v klidovým stavu nevodivej stejně jako normální FET s indukovaným kanálem. Odcucánim volnejch elektronů se v oblasti kanálu elektrony uvolněj a izolant se změní v materiál s kovovou vodivostí, čímž se tranzistor sepne s poměrem proudu při sepnutí a vypnutí byl asi 100:1. Což je sice poměr 1000x menší, než dosahujou současný FET ale současně byl mnohem vyšší, než výzkumníci očekávali, když věřili, že k uvolnění elektronů dojde jen na povrchu vzorku. Zdá se, že při odcucání elektronů se současně nepatrně změní struktura materiálu v celém objemu kanálu a jednoklonná modifikace oxidu vanadičného se změní na objemnější tetragonální, což uvolní elektrony v celým objemu vzorku. Otázkou je, zda tentýž fázovej přechod by v praxi neomezoval pracovní frekvenci a životnost tranzistoru. Mottův tranzistor by v budoucnu mohl např. najít využití v mikroelektronice odolný vůči ionizujícímu záření, který polovodičový struktury rozrušuje.
Měsíční parhelium je fotometeor z krystalků ledu (teorie, foceno na Aljašce).
Dole neni rudá záře nad Kladnem, ale krepuskulární (soumračný) paprsky nad Slovenskem
Když obličej slouží jako elektroda - jde o ženu a přežila 10 kV.
Podchlazená voda po naočkování ledem, magnet padající měděnou trubkou
Údajně pouhých 0.00004% váhových procent grafenu dokáže zvýšit pevnost niklu 180x a mědi 500x (1, 2)... To zní lákavě, i kdyby se nakonec ukázalo, že je to třeba jen 10x. Ovšem technologickej převrat bysem od toho zas tak brzy neočekával, páč, grafenovej kompozit se musí napařovat pečlivě vrstvu po vrstvě a pravděpodobně půjde o jeden z nejdražších materiálů na jednotku objemu. Tam by mě potom zajímalo, vůči čemu se zvýšení pevnosti porovnávalo - mechanická pevnost kovovejch napařovanejch vrstev je totiž notoricky nízká, dokud se nevyžíhaj a tim nepřekrystalizujou. Ale nevidim důvod, proč např. nezkusid dispergovat obyčejnej grafit v roztavený mědi třeba ultrazvukem (vodný disperze graphenu se tak běžně připravujou). Ukázka stlačení nanopilířku z připravenýho kompozitu je na videu vpravo.
Výzkum na Idnes, aneb pokus s plazmatem. Zavřeli jsme „kulový blesk“ do roury ze smetiště.. Samotnou výbojku tvořila dvoumetrová skleněná trubice z varného skla, která sloužila jako vitrína pro prezentaci obuvi. Vývěvu našli v kontejneru poblíž jakéhosi(?) výzkumného ústavu a po vlastnoručním rozebrání a repasi nám posloužila k dosažení vakua o hodnotě 0,01 Pa. Dalšími prvky testovací výbavy jsou manometr Pirani, autotransformátor a vysokonapěťové trafo k neonové reklamě. Elektrody jsou z OBI a trubici uzavírají silonové vysoustružené zátky.Ventily použili obyčejné k hadici na vodu. Pro zvýšení estetického dojmu před natáčením trubici pověsili na řemenech ze stropu, takže "levituje" v prostoru. Před natáčením pokus konzultovali s vědci z Ústavu pro fyziku plazmatu a zástupce tohoto institutu Ing. Milan Řípa, CSc. se také osobně zúčastnil předvedení experimentu (video). Experiment byl uskutečněn v rámci sdružení Žádná věda o.s., který vzniklo v roce 2012 za přispění šéfredaktora Technetu a spoluautora článku. Jeho cílem je realizovat pokusy na pomezí vědy, umění a zábavy.
Při dosažení jedné dvacetiny atmosférického tlaku se objeví načervenalý výboj, který se hadovitě vlní. Překážek pro průchod elektrického proudu je stále mnoho a nabité částice si musí hledat cestu nejmenšího odporu. Jakmile se průchodem výboje vzduch ohřeje, jeho vodivost klesne a výboj musí hledat cestu jinudy, proto je jeho dráha nestabilní. Když je však tlak v trubici dostatečně nízký, dokáží lehké elektrony získat velkou rychlost a ionizují zbytky plynu a tím ho činí vodivější. Tak vzniká růžový anodový sloupec, kterej má zápornej diferenciální odpor a využívá se například v zářivkách, který díky tomu vyžadujou tlumivku jako předřadník. Zatímco na anodě vzniká růžové světlo, u katody dochází k velkému zrychlení kladných iontů, které pak z elektrody vyrážejí nové elektrony. Tim vzniká modré katodové světlo, tvořený převážně ionty dusíku.
Když snížíme tlak v trubici asi na šedesátinu atmosférického tlaku, vyplní výboj postupně celý její objem. Zajímavej efekt lze sledovat při přiložení magnetů, kterýma lze plazmatický výboj „tvarovat“ (viz video). Tento princip používají i vědci v tokamaku. Všiměte si proužkatýho charakteru výboje v těsný blízkosti anody, kdy se uplatňuje ionizační energie dusíku a kyslíku - napěťovej spád na každým z proužků je určenej kvantovou mechanikou a má každej trochu jinou barvu, protože ionizační energie obou hlavních složek vzduchu se liší. Tento jef (známej jako Franck - Hertzův efekt z roku 1913) dlouho sloužil jako jeden z mála pokusů pro nezávislý potvrzení kvantový mechaniky (kromě spekter, samozřejmě). Je způsobenej tím, že proud při odtrhávání elektronů z atomů není lineární funkcí napětí, ale odpovídá kvantovým hladinám v elektronových obalech.
Nobelista Frank Wilczek z MIT je současným povoláním kvantovej chronodymik, kterej se zabývá mřížkovými výpočty kvarků a jeden z mála fyziků, který sou ochotný veřejně mudrovat vo éteru (1, 2). Čili je to hlava votevřená a tim pádem občas navrhuje nápady na hranici stravitelnosti oficiální fyziky. Před dvěma roky např. navrhnul koncept tzv. nejprve klasickýho a posléze kvantovýho časovýo krystalu, což je analogie krystalů v prostoru. Základem týdle myšlenky je, že částice by se mohla vyskytovat na tomtéž místě v pravidelnejch časovejch intervalech, tzn. by realizovala věčnej pravidelnej pohyb běžící na kvantový fluktuace vakua. Kvantovej časovej krystal by tohoto pohybu měl být schopen i v základním kvantovým stavu, tedy i při teplotě blízký absolutní nule. Ćíňani navrhli k pozorování časovýho krystalu iontovou past (viz obr. vlevo), kde by ionty obíhaly dokolečka jako křeček v kolečku bez přívodu energie (1, 2). Podle mě ten efekt už byl v klasický, tzn. víceméně chaotický verzi pozorován mnohokrát, páč ionty nebo atomy v Bosonových kondenzátech nikdy nezůstávaj v klidu, ale živě se pohybujou a tvoří tzv. Blochovy vlny, čili prakticky jednorozměrnej časovej krystal.
Konzervativní fyzici však zavětřili "patologickou fyziku" a začali poukazovat na to, že taková částice by vlastně tvořila perpetuum mobile, protože kdybychom ji pozorovali, znamenalo by to, že s náma přitom vyměňuje energii. Přitom nejde o nic jiného než o analogii elektronů, který v atomech obíhaj dokolečka v důsledků kvantovejch fluktuací vakua podobně jako plovák ukotvenej ve vlnách. Tento věčnej pohyb lze detekovat třeba na malejch kovovejch prstencích nebo tzv. kvantovejch tečkách, což jsou malý krystalky nebo otvory vyleptaný v tenký vrstvě polovodiče. Elektrony sou nucený je obíhat podobně jako jádro atomu a vytvářej tim malej proud, kterej jde měřit pomocí slabýho magnetickýho pole, který se přitom vytváří. Ovšem elektrony nejde pozorovat přímo na rozdíl od iontů rubidia či vápníku, který lze zachytit v iontový pasti a pozorovat přímo pod mikroskopem, jelikož v laserovým světle intenzívně svítěj. A takový atomy zase nejsou izolovaný od svýho okolí, protože jsou ozařovaný tím laserem, takže koncept perpetua vlastně přísně vzato nesplňujou.
Zdá se tedy, že nás od přímýho pozorování věčnýho pohybu dělí nepřekonatelná kauzální bariéra (tzv. "no-go teorém") - ale to ještě neznamená, že tento pohyb nemůže být využívanej nepřímo, např. v zařízeních jako jsou magnetický motory. Je zde nutný zdůraznit, že časovej krystal představuje ideálně kauzální systém, kterej může bejt v reálnejch zařízeních více či méně narušenej např. vhodným negentropickým efektem (zrychlení, přesycení, změna intenzity pole) a/nebo geometrií (gradient hustoty energie, makroskopickej monopól realizovanej v pevný fázi místo ve vakuu). Přirovnal by sem to k účetní, která se obohacuje na úkor podniku tím, že si část jeho disponibilních prostředků odlejvá na vlastní účet, kde mu/jí z nich přibejvaj úroky - ale před finančním auditem je vždycky stihne vrátit. Takovej defraudant profituje ze skutečnosti, že ta firma neni tak disponibilní (finančně reverzibilní), jaxi její majitel myslí. Fyzikální zákony tím narušený nejsou, pokud byly odvozený pro rovnovážný systémy (a podmínky zákonů sou od toho, abysme se jim vyhejbali, že...) Pokud tedy budeme parafrázovat údajný prohlášení Galilea, prakticky použitelný perpetuum se nám nemusí točid pravidelně, ale přece se bude točid.
Pasivní zesilovač iPadího zvuku na principu Helmholtzova rezonátoru z rozříznutýho tenisáku. Díra pro reproduktor vpředu by hyzdila minimalistickej design Apple, tak je umístěná dozadu (vsadim se, že kdyby to šlo, udělali by totéž i s kamerou). Vynalézavý teenagři tudíž konstruujou podobný, ještě ambicióznější nadstavby i pro iPhony.
Algodoo je free 2D fyzikální simulátor pro Mac i Windows (~40 MB download). Algodoo (dříve Phun, což je akronym akronym „physics" a „fun") vzniklo jako projekt švédský university a je napsaný v C++ s využitím OpenGL, což by měla být záruka svižný odezvy a překreslování simulací.. Repozitář simulací zahrnuje např. spalovací čtyřtakt, tank s V12 motorem, harrier, chodící mechanismy, wankelův motor, colt 1911 nebo perpetuum na vodu. U Algodoo mi chybí simulace plynů, tepla, vzduchu, tlaku apod... což je např. hlavní předmět Powder Toy, u kterých zase chybí mechanika objektů.
No, spíš to asi bude fake, jak řiká PLACHOW (hlavně s ohledem na ten divnej tvar přechodu mezi lesknoucí se a průhlednou hladinou). Dole sou ukázky fotek s filtrem a bez filtru...
Na fodce zaolejovaný louže vlevo má každá kapka jinou tloušťku olejový vrstvy. Vpravo fodka ryby s polarizačním filtrem, eliminujícím odlesky vody.
Důsledky Černobylu na živodní prostředí
Na nebohý fyziky se řítí další katastrofa: gravitační konstanta G se jim mění pod rukama, resp. doslova pod nohama. Jako kdyby toho neměli už tak moc...:-( Gravitační konstanta patří k těm, který se notoricky špatně měří, protože gravitační síla je asi o čtyřicet řádů slabší než ostatní síly a měření tudíž silně rušej např. elektrostatický síly. Proto taky tento jev dlouho unikal pozornosti, ale v poslední době se měření natolik zpřesnilo, že jeho rozptyl už nelze přejít mávnutím rukou - je asi 5x vyšší (27 miliontin G, tj. 99.9973%) než chyba G = 6.67545(18) × 10−11 m3 kg−1 s−2 udávaná americkým NIST (National Institute for Standards and Technology), čili statisticky významná odchylka 10-sigma. Alternativní měření G NIST/CODATA pomocí Wattsovej vah vykazuje rozptyl cca 120 ppm. Fyzici plánujou na rok 2014 konferenci, na který se budou radid co dál... Standarně se k nejpřesnějšímu měření gravitační konstanty používaj torzní váhy, ve kterých ocelový koule o váze cca 8 kilo pomalu rotujou kolem zrcádka na zlatým závažíčku zavěšeným na torzním wolframovým vlákně ve vakuu, odrážejícího paprsek laseru. Koule zrcádko vychylujou svou gravitací a jeho výkyvy se zaznamenávaj. Přesnější verze vah polohu zrcádka udržuje elektrostaticky v konstantní poloze, aby se neměnila jeho vzdálenost vůči závaží a porovnávaj s kalibrací. Výhodou tohodle uspořádání mj. je, že umožňuje poměrně snadno testovat závislost gravitační síly na vzdálenosti.
V éterový teorii může být změna gravitační konstanty způsobená změnou hustoty vakua v důsledku průchodu sluneční soustavy galaktickou rovinou, která obsahuje zvýšenou koncentraci temný hmoty. Ta hmotný tělesa nadlehčuje a současně v ní poněkud expandujou. Jev se projevuje při porovnávání hodnot hmotnosti, délky, rychlosti času nebo světla v delších časovejch intervalech. Např. je známo, že nejstarší francouzskej prototyp kilogramu ve srovnání s novějšími prototypy ztratil asi 40 mikrogramů svý hmotnosti, což se přisuzuje nešetrnejm čistícím metodám, používaným v minulosti a fyziky to nutí ke změně definice hmotnosti, resp. prototypu kilogramu. Podobně bylo zjištěno, že iridiovej prototyp metru záhadně expanduje - na tuto dilataci se přišlo náhodou na Ukrajině, protože iridiový prototypy se jinde už dávno k kalibraci délek nepoužívaj a v souladu s novou definicí metru soustavy jednotek SI je nahradily laserový interferometry. Podle měření rychlosti světla mechanickými metodami v minulým století se zdá, že tato hodnota má sestupnej trend (viz graf vpravo dole). Interferometrem ovšem změny hustoty vakua tak snadno nezaznamenáme - pokud se v důsledku vniknutí do oblaku temný hmoty zpomalí frekvence světla, pak současně klesne i jeho rychlost světla tak, že se oba vlivy vyrovnaj (rychlost světla je v soustavě SI nastavená tautologicky čili uzančně na fixní hodnotu c = 299,792,458 m/s jako poměr délky a času, a neměří se). Změny rychlosti světla se teda mužou projevid jen tehdy, pokud je srovnáváme s materiálními soustavami, který jsou udržovaný pohromadě jinými silami než elektromagnetickými, např. gravitační systém Země-Měsíc. A skutečně, nedávno bylo pozorováno, že se od nás Měsíc pomalu vzdaluje rychlostí 3.5 mm/rok a současně roste excentricita jeho dráhy. Podobně i vzdálenost Země od Slunce roste 15 (± 4) cm/rok (asi o devět řádů rychleji, než by odpovídalo expanzi vesmíru).
Možnost vniknutí Sluneční soustavy do oblaků temný hmoty má v dnešní fyzice teoretickej i pozorovací základ - na okrajích Sluneční soustavy sondy Voyager 1 a 2 a později IBEX pozorovala rázový vlny a zdroje radiace, kterými by mohly být rázový vlny při vnikání slunečního větru. Změny těžiště solárního systému pak budou narušovat proudění solární plazmy a jeho pravidelný oscilace v důsledku oběhů planety Jupiter - oblak temný hmoty jednoduše všechny planety převáží a cirkulace solární plasmy pod povrchem slunce tím zamrzne, protože zanikne Coriolisova síla, která s ní normálně míchá. Podobně může temná hmota urychlit překlopení magnetickýho pole Země, zvlášť proto, že silně interaguje magneticky. A zvýšení hustoty vakua urychlí studenou fúzi a radioaktivní rozpady prvků v zemským plášti a oceánech (např. draslíku) tím, že sníží aktivační bariéru pro jejich proběhnutí. Na tomto principu je založená geotermální teorie globálního oteplování, ke kterému dochází i na sousedních tělesech sluneční soustavy (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.. ). Možná nikoliv náhodou byl katastrofickej film 2012, ve kterým "zdivočelý neutrina" vyvolaly vlnu klimatickejch a geovulkanickejch katastrof byl NASA označenej jako nejvíc pavědeckej film všech dob. Např. podle tohodle článku intezita geovulkanický činnosti od začátku 70. led minulýho století vzrostla 5x. Oblak temný hmoty samozřejmě zamíchá i asteroidama a kometkama, který v poslední době podezřele často dopadaj na Jupiter a Slunce a mohla by k nám z Oortova oblaku přilákad i nějaký nový zajímavý vesmírný tělesa..;-)
Čierna diera alebo gravitačný kolapsar je koncentráciou hmoty so skoro nekonečnou hustotou
No, existujú proste jedinci, ktorí, a tomu by som rád prišiel na kĺb prečo to tak je, radi simulujú vedomosti väčšie ako tie ktorými v skutočnosti disponujú - viď nezmysel z SRNKA [19.8.13 - 01:28]. Jednoducho, ak ti skolabuje nejaká hviezda do mnohonásobne menšej veľkosti, určite sa jej hustota nezriedi - biely trpaslík má hustotu okolo 106 g.cm-3 - a to v hlbších vrstvách má hostotu niekoľkonásobnú. Čierna diera je pravdaže hustejšia.
Paperscape je klikací mapa článků na preprintovém serveru ArXiv, kterej v současný době slouží hlavně fyzikálním vědám. Jednotlivý hlavní kategorie článků sou označený barevně (novější články sou vykreslovaný světleji). Jeho přidaná hodnota je v tom, že zobrazuje významný (rozuměj často odkazovaný články) většimi kroužky, než ostatními a vzájemná vzdálenost článků na grafu je odvozená od toho, jak často se citujou. ArXiv byl založenej Paulem Ginspargem v roce 1991 na Cornellský univerzitě a v současný době do ArXivu přibývá 8.000 článků měsíčně.
Větci zjistili, že aji berušky (latinsky "pecička sedmitečná", Coccinella septempunctata) maj na tlapičkách přilnavý polštářky podobně jako gekoni. Za normálních podmínek sou nad povrchem a brouk je začne používat teprve tehdy, když mu přestanou k udržení směru stačit háčky a drápky na konci chodidel tak, že si trochu přičapne. Tím je zabráněný, aby si svoje přilnavý polštářky zbytečně rychle vopotřeboval. Polštářky sou tvořený jemnými chloupky, jejichž ohebnost se směrem ke konci zvyšuje v důsledku klesajícícho obsahu bílkoviny resilinu, takže se snadno přizpůsobujou libovolnýmu zakřivení povrchu, aniž však ztrácej u základny svou tuhost a pevnost.
Tou měrou, jaxe pozorovací technologie zlepšujou, se důkazy proti teorii Velkýho třesku posouvaj stále více z roviny extrapolací a nepřímejch důkazů do oblasti přímejch pozorování. Např. galaxie se vyvíjej v tzv. Hubbleově cyklu: mladý galaxie sou kulatý a zářivý (tvořej tzv. kvasary a aktivní galaktický jádra), pozděj jejich jas uvadá a začínaj formovat svůj typickej plochej diskovitej tvar s příčkou a spirálními rameny. Starší galaxie začínaj vzájemně agregovat, v průměru se zvětšujou, srážký a vývoj hvězd v nich ustává a v důsledku slapovejch sil se v nich pohyby hvězd ustalujou na eliptickejch drahách. V důsledku toho starý galaxie získávaj opět oblej symetrickej tvar a nazývaj se eliptický galaxie. Pokud je teorie vesmíru konečnýho stáří správná, měl by bejt ve vzdálenejch oblastech vesmíru Hubblův cyklus narušenej, protože vývoj galaxie nejméně nějakou tu miliardu let vždycky trvá a tak by ve vzdálenejch oblastech vesmíru měly relativně chybět vyvinutý galaxie se spirálníma ramenama a příčkama. Poslední pozorování provedený v rámci systematickýho průzkumu galaxií CANDELS však ukazujou, že ani ve vzdálenosti 11.5 miliard světelnejch let (kdy byl vesmír jen 2.5 miliardu let starej) se relativní zastoupení jednotlivejch typů galaxií ve vesmíru nemění, jinými slovy, vesmír nevykazuje žádný pozorovatelný známky svojeho průběžnýho vývoje.
Perseidy k nám přilétají každý rok kolem 12 srpna. Stopy dopadajících Perseid (1, 2) nemaj stejnorodě bílou barvu, ale kopírujou barvy polární záře - ve výšce jsou červenavý, na nižší dráze svítěj zeleně. Jde o dosvit molekul kyslíku a dusíku ionizovanejch průletem meteoritu atmosférou, trvající několik desítek vteřin. Zelená barva je nejčastější a je způsobena spektrální čárou atomárního kyslíku o vlnové délce 557,7 nm. Střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu na první energetické hladině je asi 0,7 sekundy. To je příčinou toho, že zelená záře vzniká teprve ve výšce asi 90–150 km nad zemským povrchem. Dole je atmosféra příliš hustá a ionizované atomy nesvítí, protože ztrácejí energii srážkou s jiným atomem dříve, než by ji stačily vyzářit. I červenou záři je zodpovědný atomární kyslík - jeho spektrální čára 630 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z první hladiny do základního stavu poblíž centra atomu. Ionizovaný atom se v tomto případě už blíží ideální pomalu vyzařující kouli a střední doba, po kterou zůstává atom kyslíku v excitovaném stavu, je zde asi 110 sekund. Za tak dlouhou dobu se atom kyslíku s vysokou pravděpodobností nesrazí s dalšími atomy jen tehdy, jestliže je plyn extrémně řídký, tedy ve vysoké nadmořské výšce. Červená záře se proto vyskytuje ještě výše než záře zelená, a to ve výškách 150–400 km nad zemským povrchem. Perseidy tvoří malý úlomky, který nalétávaj do atmosféry rychlostí kolem 60 km/sec. Rychlejší a těžší meteority, jako jsou např. podzimní Leonidy maji pořadí barev opačný, protože přilétají k Zemi ve směru téměř opačném k směru zemského pohybu kolem Slunce - a tyto dvě rychlosti se tedy sčítají na cca 75 km/sec. Díky tomu doletěj dále a vypařujou se až v nižších vrstvách atmosféry (mezi 80 - 150 km, čili ve stratosféře), kde se uplatňujou spektrální vibrace dusíku mezi 620 a 670 nm. Občas se přitom taky uplatňuje záření prvků z vlastního meteoritu (např. železitý meteority svítěj nažloutle).
HAWKINS: Ale jo, ale o moc víc tam toho neuvidíš... Do paprsku laseru se fixírkou nasprejuje roztok obsahující diamantový nanočástice a občas se v jeho ohnisku nějaká zachytí. BTW Výzkum na Rochesterský univerzitě v USA vede Lukáš Novotný, původem syn emigrantů z Čech.
Diamand levitující ve zfokusovaným paprsku laseru
Čtyřvrtulovej DJI Phantom Drone čínský firmy Helipal je řízenej GPS (je vybavenej funkcí automatického návratu a kursu) a je schopnej vynést speciální kameru (v ceně) až do výšky 300 metrů (YT video). Vyžaduje přímou viditelnost na nejméně sedm GPS satelitů současně a v městský zástavbě by se režim GPS neměl používat, jinak dron driftuje a hrozí jeho zničení. Kamera snímá video 120 fps, což eliminuje vibrace, přesto se doporučuje vyvažovat rotory pro klidnější let a kameru montovat na antivibrační nosič, kterej však není součástí dodávky. Cena 600 Euro odpovídá našim 16.000,- Kč.
Ukázka míchání olejovejch kapek pomocí paprsku světla při jeho dopadu do vrstvy vody pod nízkým úhlem. Při rozptylu světla do prostředí s vyšším indexem lomu roste hybnost fotonu a ta je předávaná prostředí, jak předpověděl už v koncem 19. století Hermann Minkowski zhruba v době, kdy se u něj učil matyku "líná čubka" Albert Einstein. Pokud svítíme laserem přes rozhraní dvou kapalin s rozdílným indexem lomu, paprsek světla může dokonce vytvořit malou fontánku (PDF) - ovšem kapaliny musej bejt vybraný tak, aby měly co největší rozdíl indexu lomu, ale současně co nejmenší rozdíl hustot a mezipovrchový napětí, páč ta fotonická síla je fakt dost slabá.
Zajímavý klimatický jevy Oba borci vpravo spolu s fotografem vzápětí utržili zásah bleskem, kterej nepřežili
Fyzici z německýho Řezna (Regensburgu) měřili tření na hydrogenovaným povrchu křemíku pomocí vibrujícího hrotu skenovacího tunelovýho mikroskopu (STM). Změna frekvence kmitů rovnoběžně a kolmo na dvouatomový schůdky na povrchu křemíku odpovídá třecí síle podle počítačovýho modelu a programu Fireball, kterej vyvinul Pavel Jelínek z laboratoře Nanosurf FZU v Cukrovarnický (fodka dole). Ten už pronikl před několika lety do odpornýho podvědomí svou prací na in-situ rozlišování a manipulaci atomů pomocí STM hrotu se střídavým napětím. Na obr. vpravo sou STM snímky povrchů krystalů křemíku z laboratoře FZU.
Jaxem tu už několikrát psal, americkej výzkumník Randell Mills ze startupu BlackLight Power dlouhá léta tvrdí, že vodík je schopnej v pórech niklu po excitaci ultrafialovým zářením dosáhnout kvantovýho stupně 1/2, tzv. hydrina za uvolnění velkýho množství energie. Oficiální věda Millse ignoruje a osobně si myslím, že jde v nejlepším případě o projev studený fúze (záchyt elektronu na draslíku), zvlášť když Mills publikoval vzorky hydridů draslíku, obsahující údajně hydrino. Není mi totiž jasný, jak by vznik hydrina sám o sobě měl umožňovat uvolnění energie, když Millsovu aparaturu nikde neopouští. Ale již před několika lety proběhla zpráva i Českou nukleární společností, že fyzik z švédského Gothenburgu Leif Homlid zkoumá deuterium s velmi vysokou hustotou který je stotisíckrát těžší než voda. Vzdálenost atomů je v něm 2.3 pm oproti normálním 153 pm - jeho krychle o hraně 10 cm by vážila neuvěřitelných 130 tun. Tato forma vodíku údajně vzniká katalytickou reakcí za nízkého tlaku a teploty kolem 300°C na pórech oxidu železitého, je údajně supratekutá a supravodivá a při ozáření laseem exploduje za vývoje normálního vodíku a uvolnění 630 ± 30 eV (z čehož lze odvodit právě tu vzdálenost atomů a jejich hustotu) a dokonce aji fůzuje za vzniku tritia. Výzkum v téhle oblasti je poměrně čilej.
Ačkoliv ultrahustý deuterium se chová podobně jako hypotetický hydrino, na rozdíl od Millse Homlid netvrdí, že za vznikem ultrahustého vodíku stojí anomální kvantovej stav. Vznik husté formy deuteria přičítá vzniku tzv. Rydbergovské hmoty, tedy silně vázaných atomů s vysoce excitovanými elektrony. Takové atomy se navzájem poutají kohezními Londonovskými interakcemi, což je druh disperzních Van-derWaalsových sil. Nedávno byla např. publikována zpráva o přitažlivé síle, založené na Starkových posunech elektronových hladin v záření černého tělesa. Na podobným mechanismu se např. zakládaj některý teorie stability kulového blesku, kterej má často žlutou až červenou barvu, což by indikovalo přitomnost Rydbergových atomů. Největší cluster Rydbergovský hmoty připravený v laboratoři však měl sotva stovku atomů s dobou života několik vteřin. Elektrony v Rydbergových atomech jsou silně polarizovatelný, takže disperzní síly mezi nima jsou mnohonásobně vyšší, což teoreticky umožňuje vznik hustý formy hmoty. Homlid však tvrdí, že jeho hustá fáze deuteria vzniká v pórech oxidu železitého, což by naopak svědčilo spíš pro hydrinovou teorii. Podle tohodle modelu sou fluktuace vakua tvořený virtuálními fotony v dutinách hmotných těles částečně odstíněny, takže zde převažujou fluktuace se zápornou energií (skalární vlny). Díky odlišnému poměru skalárních a příčnejch EM vln v dutinách jsou preferovaný hustší stavy hmoty spojený s nižšími kvantovými hladinami, než je základní stav. Jde o podobnej stínící mechanismus, jakým vykládám vznik vláken studený temný hmoty na spojnici hmotnejch těles. Kterej z mechanismů tedy vysvětluje vznik hustýho deuteria v pórech oxidů železa tedy bude zřejmě nutný ověřid dalšími výzkumy.
Sou metanový jezera na Titanu pokrytý ztuhlým dehtem? Radarový snímky sondy Cassini neodhalily na Titaních jezerech žádný vlny, ačkoliv povrch Titanu jinak vykazuje písečný duny, čili jeho atmosféra přinejmenším čas od času podléhá proudění. Možná větry akorád nevanou příliš rychle, protože na severní polokouli Titanu (kde je jezer nejvíc) nyní probíhá zimní období - to by se mělo nejpozději do roku 2017 (kdy na severu Titanu zavládne léto) rozhodnoud.
Za nízkejch teplot jsou energetický přechody kvantovaný, takže atomy se vůči sobě můžou natáčed jen o určitej úhel. V krystalickejch mřížkách paramagnetickejch materiálů to vede ke vzniku kvantovanejch magnetickejch vírů, tzv. skyrmionů (pojmenovaný podle teoretika Tony Skyrmeho, kterej je lstivě předpověděl), který se automaticky uspořádávaj do pravidelný hexagonální struktury, tzv. Abrikosovovy mřížky (quantum-Hall ferromagnet). Doposud se je podařilo pozorovat ve ferromagnetickejch vrstvách některých supravodičů (niob, MnSi) při teplotách kolem 0 K.V jejich pozorování dosáhli největší pokrok Japonci, protože vyráběj kvalitní elektronový mikroskopy, který se k jejich studiu výborně hodí. Magnetický víry rozrušujou dráhu elektronů Lorentzovou silou v elektronovým mikroskopu tak, že se v něm jeví jako drobný, asi 90 nm velký čočky, který jsou vypuklý směrem dolu či nahoru podle orientace svýho spinu (tzv. Lorentzova SEM v magnetickým poli).
Na videích níže je vidět, že skyrmiony se navzájem odstrkujou jako bubliny: můžou např. kolidovat, kolektivně interagovat jako kapalina a anihilovat jako elementární částice, jak je vidět na prostředním videu - všimněte si opačnýho "vypouknutí" magnetickejch čoček, přicházejích zeshora a zespoda. To odpovídá rekombinaci částic na P-N přechodu, která je zdrojem fotonů v LED diodách, nebo anihilaci částic a antičástic ve vakuu za vzniku fotonů gamma záření. Trhavej pohyb skyrmionů odpovídá nespojitejm přechodům v kvantovým mikrosvětě, kde je narušená linearita šipky času. Při vyšších hustotě energie (tj. intenzitě magnetickýho pole) skyrmiony kondenzujou, slévaj se a tvořej lamelární struktury podobně víry v supratekutým heliu.
Skyrmiony se používaj jako model elementárních částic, protože s nima maji spoustu společných vlastností. Částicovej charakter magnetickejch vírů se projevuje stejnými jevy, jako pohyb jednotlivejch elektronů, takže např. migrujou v elektrickým poli nebo teplotním poli (vykazujou spinovej termoelektrickej či Seebackův jev), naopak jejich pohyb podél tenký vrstvy v magnetickým poli vyvolává elektrickou sílu, projevuje se zde tzv. spinovej Hallův jev. Antiferomagnetický látky tvoří opačně orientovaný vrstvy skyrmionů uspořádanejch do magnetických pseudodomén. Nedávno se podařilo v tenký monovrstvě železa a paladia napařenýho na iridiu skyrmiony uměle vyrobit pomocí hrotu skenovacího tunelovýho mikroskopu v magnetickým poli 3.25 T (rozměr zornýho pole na ukázce vpravo dole je 50 nm x 38 nm). Fyzici doufaj, že by časem bylo možný využít skyrmiony k záznamu informace.
Princip urychlovače částic sestavenej z desítek Dysonových větráků. V podstavci ventilátoru je úsporným bezkartáčovým elektrickým motorkem roztáčená vzduchová turbína, která vytváří proud vzduchu o průtoku asi 27 litrů za sekundu. Ten vychází prstencovou dýzou o šířce 1,3 mm a přisává cca patnáckrát větší objem vzduchu z okolí. Úzká štěrbina vytváří prstencovej proud vzduchu, kterej dokáže směrovat balónek a další lehký předměty po zakřivený dráze na velkou vzdálenost.
Třištivej granád M26A1 zalitej do plexiskla a rozbroušenej. Je plněnej směsí RDX a TNT a vyloženej spirálovitě vinutým drátem hranatýho průřezu. Čtvercovej průřez jednak líp využívá prostor pláště, a taky klade vědší aerodynamickej odpor spalinám exploze, ergo od nich získá větší kinetickou energii. Roznětka je vylepšená trochou Tetrylu na dně. Na animaci vpravo je přísnej švéckej granád, kterej před explozí povyskočí do výšky obličeje, aby na vás lépe viděl.
Krepuskulární paprsky sou rozbíhající se vějíře slunečních paprsků prostupující mezi oblaky. Jejich jméno pochází z latinského slova crepusculum – soumrak, protože sou nejčastěji pozorovatelné při soumraku, když je slunce nízko nad obzorem. Tmavější paprsky vznikají ve směrech, kde se sluneční světlo v nízkých vrstvách atmosféry nerozptyluje, protože může být směrem od Slunce zastíněno vzdálenou skupinou mraků nebo hor. Pokud je obloha dostatečně čistá, na druhé straně se krepuskulární paprsky znovu sbíhaj a v takovým případě se jim říká antrikrepuskulární paprsky, které jsou vzácnější (ukázka je na obr. nahoře vpravo). Občas jsou vidět jako krátkej prostorovej (tzv. volumetrickej) stín v řídkejch oblacích, pokud je zakrývá další mrak i tehdy, pokud je slunce vysoko na obloze (obr. vlevo dole). Zviditelněné jsou díky rozptylu světla při průchodu vrstvami atmosféry nebo řídkými oblaky (Tyndallův jev). Díky perspektivnímu zkreslení se nám zdá, že se tyto ve skutečnosti rovnoběžné paprsky rozbíhají z jednoho místa, ale snímek ze satelitu (viz obr. vpravo dole) prozrazuje, že jsou stále rovnoběžný. Nápadným úkazem je rovněž soumrakové ozáření horských vrcholů, projevující se načervenalým zabarvením vrcholů a svahů pozorovaných zdáli krátce po západu Slunce (na obr. dole je stín Mt. Rainer).
Obecně se soudí, že ryby vyhledávaj hejna proto, že v nich můžou snáze uniknout predátorům. Únikový reakce ostatní jedince varujou (víc očí víc vidí) a tak predátor nikdy nemůže hejno napadnout ze zálohy. Proti tomu ale mluví řada pozorování, podle kterejch se predátoři (jako např. delfíni) na hejna ryb fokusujou a když je najdou, snažej se je co nejvíc zkompaktnit místo rozehnat. Podle týdle studie však ryby plavou v hejnech proto, že tak spotřebujou míň energie. Tomu odpovídá pozorování např. rejnoků, který žijou samotářsky, ale v době tahu vytvářej obrovský skupiny.
Výhodou teleskopické munice je především menší hmotnost, objem a absence klasické nábojnice – zbraň nemusí mít vyhazovací okno pro prázdné nábojnice, protože projektil je zcela zapuštěný v hořlavý polymerové nábojnici a obklopen prachovou náplní, která při výstřelu shoří. Na obr. vlevo je 1, průbojná munice; 2, tříštivo-trhavá munice; 3, ve vzduchu explodující munice; 4 a 5, cvičná munice. Problém teleskopické munice, bránici rychlém rozšíření do všech palných zbraní, je riziko samovolného výstřelu, způsobené přehříváním nábojové komory. Firma CTA International (Cased Telescoped Ammunition) problém s přehříváním řeší oddělením hlavně pomocí rotační nábojový komory, do který se munice vkládá pod pravým uhlem. Ačkoliv vypadá poněkud nemotorně, systém dovoluje rychlost střelby až 200 ran za minutu. Hodí se pro palebný věže apod. aplikace, kde je důležitá úspora váha a objemu munice.
Fyzici z Harwardu vyvinuli novej superhydrofobní povlak, vzniklej vytvořením vrstvy křemičitejch nanodutinek na povrch skla (obr., videa). Ty vznikly otisknutím polymerních kuliček do křemičitanový vrstvy, která se zhydrolyzovala a rozpuštěním zbavila polymeru. Povlak odpuzuje vodu, oktan, víno, olivovej olej i kečup (viz video vlevo). Redukuje taky adhezi ledu na upravený povrchy, takže by mohl sloužit k úpravě křídel a vrtulí letadel, který se často pokrejvaj námrazou. Zatimco dosavadní superhydrofobní povlaky byly založený na stejnými principu (povrch kapalin se vyhejbá zápornýmu zakřivení v důsledku svýho povrchovýho napětí), předchozí superhydrofobní povlaky do prostoru vystavovaly jemný špičky a jehličky, který se snadno ulámaly při mechanickým kontaktu s povrchem. Nová nanovrstva je proti částečnýmu otěru odolnější, protože i když se vrcholy dutinek částečně obrousej, stále budou mít na svým dně ostrý hrany.
Předchozí generace povrchů SLIPS vyvinutejch na Harwardu byla inspirovaná slizkym povrchem masozravejch tropickejch láčkovek a tvořila je porézní vrstva prosycená silikonovým olejem (obr. vpravo dole). Vrstva byla sice dostatečně stabilní vůči počasí, ale porézní povrch vede ke kontaminaci v případě, že se z něj může olejová frakce uvolňovat do povrchu. Nový povrchy SLIPS tímto nedostatkem netrpí a současně sou dostatečně mechanicky odolný vůči otěru.
OSRAM oznámil, že v roce 2014 začne na trh dodávat průhledné OLED panely vyvinuté v německém městě Regensburg. Každý světelný panel o velikosti 18 cm x 6,5 dosahuje světelné účinnosti 20 lm/W a průhlednosti 57%. Proti konvenčním OLED panelům je však účinnost až 5x horší a spíše se blíží halogenovým žárovkám. Panely vyzařujou světlo z obou stran, ale světlo vycházející z jedné strany je intenzivnější a druhá strana má dotvářet dekorativní či doplňkovou funkci osvětlení. Nové panely by měly být v montovány do míst, které vyžadují plošné světelné zdroje. Vzhledem k tomu, že nové OLED osvětlení připomíná při vypnutém stavu čiré sklo, otevírá se designerům nová škála možností, jak toto inovativní osvětlení využít, například pro výplně mozaikových oken, ke světelnému oddělení místností a pro řadu designových využití. Na grafu dole je vývoj obyčejných OLED panelů pro osvětlovací účely.
;
Jak vypadaj Marsí měsíčky Phobos a Deimos z pohledu kamer Curiosity (foceno 1. srpna 2013). Oblíbenou kořistí roverů jsou „tranzity“ měsíců Marsu po tamní obloze (viz např. video zde). Vzhledem k tomu, že oběžné doby Phobosu a Deimosu jsou velmi krátké (8 a 30 hodin), je jejich pohyb po obloze dosti rychlý. Phobos má průměr přes 20 a Deimos přes 12 km. Programátor Karl Sanford vytvořil video z navigačních kamer, které zachycuje práci laboratoře v průběhu 9 měsíců od přistání (sol 0, 8. srpna 2012) do solu 281 (21. května 2013). Curiosity za tu dobu urazila asi 740 metrů. .
Biomimetickej robod STAR Berkeley Labs (PDF) o délce cca 15 cm je vytištěnej na 3D tiskárně a k pohybu využívá šestice vrtulek s proměnlivým náklonem, který mu umožňujou měnit ostře směr pohybu, točid prudký zatáčky, podlézavě se plazid i zahájid úprk rychlostí 5.2 m/sec (YTvideo).
Marsovský usazeniny vypreparovaný větrem a vyfocený roverem Curiosity. Jejich povrch vykazuje podobnou důlkovou erozi, jako šutry na pozemskejch pouštích (obr. vlevo dole) a vzniká dopady částic písku unášenýho větrem. Spolu s MRO snímky vyschlejch delt je marsologové považujou za důkaz existence oceánu vyschlýho v dávný minulosti.
Můj Vůdče! Jsem navýsost otřesen zprávou, že můj syn Erwin byl odsouzen k smrti Lidovým soudem. Uznání za mé úspěchy ve službě naší vlasti, které jste Vy, můj Vůdče, ke mě opakovaně vyjádřil tím nejpamětihodnějším způsobem, mě naplňují vírou, že se propůjčíte k vyslyšení 87-letého prosebníka. Jako poděkování německého národa za moji celoživotní práci, která se stala trvalým intelektuálním bohatstvím Německa, úpěnlivě prosím o život svého syna. Max Planck
Podle teorie relativity světlo zprostředkuje EM interakci na takový vzdálenosti, proto je hmotnost světla nulová a nemělo by interagovat s gravitačním polem. Skutečnost, že se světlo v gravitačních čočkách ohejbá nebo dokonce běhá dokolečka teorie relativity řeší jednoznačně: je to časoprostor, co se křiví, světlo se v něm ale stále šíří zcela rovně. Takovej přístup pochopitelně vede k rozporům s pozorováním, jamile vystoupíme ze zakřivenýho časoprostoru a začneme šíření světla pozorovat nikoliv zevnitř, čili z relativistický perspektivy, ale zvenku, čili z perspektivy kvantový mechaniky. Projev takovýho paradoxu je např. problém tzv. komplementarity černejch děr: děje při pádu do černý díry probíhaj jinak z pohledu oběti a jinak z pohledu nezúčastněnýho pozorovatele zvenčí. S příchodem kvantový mechaniky a objevu fotonu vyvstává nová otázka: jaká je životnost fotonu. Podle elementární logiky částice který zprostředkujou interakce na nekonečný vzdálenosti musej mít nekonečnou životnost, jinak by se rozpadly. Podle teorie relativity musí mít částice s takovou životností nulovou hmotnost, jinak by se zhroutily do černý díry a zanikly by. Zde je rozsáhlá sbírka experimentů, který se pokoušely hmotnost fotonu změřit pomocí různejch metod (např. měřením závislosti Coulombovy síly na vzdálenosti). Jelikož foton má nenulovou energii, vnáší to do teorie relativity rozpor, protože podle rovnice E=mc² by foton měl mít nenulovou hmotnost. Tento rozpor se relativisti snažej řešit tak, že energii fotonu považuje za složenou z příspěvku dvou částí: klidový energie a energie hybnosti částice. A pro foton je klidová energie nulová, protože foton se nikdy nevyskytuje v klidu.
Společnej problém všech těchto interpretací je to, že teorie relativity nepodporuje kvantizaci a existence fotonu v ní nemá smysl, resp. teorii relativity vyvrací. V nejlepším případě relativita nemá o existenci fotonu a jeho vlastnostech co říct: neustále považuje světlo za harmonickou vlnu s nekonečnými rozměru. Zatímco foton je vlnovej balík s omezeným rozměrem a tedy zakřivením časoprostoru na svým povrchu. Projevuje se to např. fotonů gamma záření, který procházej jiskrovou komorou (obr. vlevo) nebo dopadaj na scintilátor - vždy se tam chovaj jako bodový částice, nikoliv jako vlna. Jeho energie je soustředěná do konečnýho objemu a jeho hmotnost by tedy měla být přinejmenším z pohledu (referenčního rámce) fotonu nenulová. Např. při explozi supernov se podstatná část hmoty hvězdy v krátkém okamžiku vyzáří ve formě gamma fotonů. Tyto fotony by tedy měly nést hmotnost, nejen hybnost a měly by dokonce na malé vzdálenosti vzájemně gravitovat. To se projevuje např. neobyčejnou stabilitou spršek gama záření, který cestujou přes celej vesmír pohromadě, protože jejich fotony se vzájemně gravitačně obíhaj. Když se energie fotonu pohltí v materiálu nebo nějakém rezonátoru, adekvátně tomu by měla vzrůst hmotnost rezonátoru. Tento předpoklad byl několikrát ověřen např. tak, že se foton gamma záření nechal absorbovat v jádrech atomů prolétávajích hmotnostním spektrofotometrem. Jádro excitované fotonem pak ve spektrofotometru opisovalo jinou dráhu, jako by skutečně bylo těžší - měřením jeho hmotnosti bylo s vysokou přesností ověřeno, že energie fotonu byla zkonvertována na přírůstek hmotnosti podle rovnice E=mc².
Jinými slovy, máme dostatek teoretickejch i experimentálních předpokladů pro předpoklad, že fotony mají skutečnou fyzickou hmotnost a konečnou dobu života. Ta se projevuje např. tzv. dekoherencí v případě, že se fotony účastní tzv. kvantového provázání. Doba života kvantově provázaného stavu je vždy omezená na maximálně několik sekund, což fotonu stačí k uražení maximálně dráhy ze Země na Měsíc. Pozorováním fotonů v supravodivým rezonátoru byla doba života fotonu změřena přímo. Nicméně fyzici v nedávný studii se rozhodli pro zcela jinej přístup. Vyšli z toho, že fotony mikrovlnnýho pozadí jsou kolem nás a pokud mají omezenou dobu života, pak by se s rostoucí vzdálenosti od nás měla jejich hustota měnit, přesněji řečeno růst, pokud všechny fotony mikrovlnnýho pozadí vesmíru vznikly při Big Bangu (proto se tomu mikrovlnnýmu pozadí taky občas říká reliktní záření). Samozřejmě žádnou změnu hustoty mikrovlnnýho pozadí nenašli - což by samo o sobě mohlo sloužit k vyvrácení teorie Big bangu, kdybychom vzali v úvahu výše uvedený experimenty. Jenže fyzici si vyložili negativní výsledek právě opačně: jako důkaz, že foton je zcela stabilní a nerozpadá se, čili že jeho hmotnost je zcela nulová. Samozřejmě, že taková interpretace je sama o sobě nesmysl. Pokud budeme mít fotony mikrovlnnýho záření v dynamický rovnováze s neutriny a popř. axiony, budou divoce materializovat a anihilovat v každým kousku vakuua. Jejich průměrná koncentrace přitom klidně může zůstat stálá, ale živostnost jednoltivejch fotonů v takovým prostředí bude velmi nízká - bavíme se tu o době, která přibližně odpovídá periodě mikrovlnných fluktuací vakua. Ironií je, že samotný fyzici tuto dynamickou rovnováhu fotonů používaj na mnoha místech fyziky k vysvětlení celý řady jevů: Hawkingova a Unruhova záření, k vysvětlení dynamického Casimirova jevu a/nebo modelování závislosti rychlosti materializace na energii fotonů.
Z tohodle příkladu si tedy můžeme odnést přinejmenším tři ponaučení: Za prvý: výsledek experimentu nepotvrzuje nic jiného, než svůj vlastní výsledek. Všechny jeho interpretace jsou založený na dalších ad-hoc předpokladech a jisté logice, který však můžou být klidně chybný a měly by tudíž validovaný nezávisle. To platí o výsledku Michelson-Morleyově experimentu, použitýho k "vyvrácení éteru", ale i o všech dalších případech. Za druhý: to, že máme pro nějakou teorii vyvinutý formální model neznamená, že ten model je správně, protože jeho odvození samo o sobě může být založený na chybný/neúplný logice. Ve formální matematice se každej teorém ověřuje metodama predikátový logiky, zda platí, teprve pak se může používat v dalších odvozováním. Ve současný teoretický fyzice - která jinak na formální matematice velice lpí - se však logický ověřování předpokladů a teorémů jaksi nikdy nevžilo - což je pochopitlelně špatně. Výsledek je ten, že současná fyzika šermuje celou řadou teorií (struny, SUSY, apod.), aniž jim vlastně rozumí a chápe, proč jsou dobře nebo špatně - prostě to tak vyšlo ze složitejch regresních rovnic a hotovo. Za třetí: pokud mainstream fyzici si můžou nějakej experiment vyložit dvěma způsoby, z nichž jeden odporuje mainstream teorii, použijou ten druhej. A to je taky špatně, protože věda je dle Popperovy metologie založená na falsifikaci a vyvracení teorií, nikoliv na jejich potvrzování. Interpretace, která narušuje existující teorie by vždy měla být brána v potaz jako první, protože to je jedinej způsob, jak rozetnout kruh víry a sebepřesvědčování o vlastní neomylnosti.
Legendární nadzvukový letoun Concorde, který naposledy vzlétl v roce 2003 se dočká nástupce v britském letounu Skylone, který dosáhne stratosféry za 15 minut. Britská vláda se rozhodla investovat do firmy Reaction Engines Ltd. (REL) 60 miliónů liber díky důkazům, že motor prošel technickými testy. Jádrem Skylone jsou dva náporové motory SABRE, které fungujou současně jako tryskové i jako raketové. Místo kapalného kyslíku ale využívají kyslík ze vzduchu ochlazenej tepelným výměníkem přímo v motoru. Firmě Fine Tubes trvalo plných deset let, než se jí podařilo pro chladič vyvinout trubice, jež umožní snížení extrémních teplot. Nakonec byla použtá niklová slitina Inconel se stěnami o tloušťce poloviny lidského vlasu, která odolává teplotám nad 1000°C, jenže se špatně tvaruje. Pro každý chladič, který se bude na Skylony instalovat, bude třeba aspoň dva tisíce kilometrů trubiček. REL věří, že první Skylon s keramickým trupem by mohl vzlétnout už v roce 2022, Skylone však míří ještě výš, kromě zaoceánských letů se chystá i do vesmíru. BTW Moskva chce vyrábět kunovická letadla L-410 v Rusku. V červnu roku 2008 se vlastníkem 51% akcií podniku Aircraft Industries, a.s. stala významná ruská průmyslová společnost Ural Mining and Metallurgical Company (UGMK) a ruské úřady chtějí letos završit jednání s výrobci regionálních letadel v Česku a Kanadě o umístění jejich výroby do Ruska. Vše, co čeští konstruktéři vyprojektovali a uvedli do života tedy končí v rukou ruských magnátů. Podobně Američané zlikvidovali ZLIN v Otrokovicích, Tatra nebo Aero Vodochody. Aby neměli na své výrobky konkurenci, konkurenta koupí, co mohou rozprodají a podnik zavřou. Podnik AVIA, který byl v insolvenci, koupila Indická společnost týden stará založena jen kvůli tomu, aby celou výrobu přestěhovala do Indie, kde okamžitě dostala kontrakt skoro v té samé hodnotě, jako činil celý její dluh. Podobný osud čeká likérku Stock v Plzni, která se brzy bude stěhovat do Polska, kde ji britský majitel sloučil se Zubrowkou, čímž končí značka Fernetu a Božkov. Za chvíli bude jediná věc která možná bude naše bude český česnek.
Euxenit je směsnej niobičnan-titaničitan uranu, ceru a vanadu. Je radioaktivní a jeho krystalová struktura je většinou radiací narušená. Generuje jak paprsky beta (urychlený elektrony), tak těžší alfa-částice, který lze odstínit proužkem papíru.
Zatimco vliv měsíčních fází, zejména úplňku na biologický cykly živočichů patří k uznávanejm vědeckejm tématům, jejich vliv na člověka je přijímanej mnohem obezřetněji. Označuje se jako "efekt úplňku" (v angličtině se vyšinutí jedinci označujou termínem "lunatic") nebo občas jako "transylvánský jev" a řadí se spíš do esoterickejch pověr, astrologie a pseudovědy, přestože i zde existuje celá řada vědeckejch studií (např. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8) a odkazy na dalších dvaced studií sou např. tady. Např. tadle studie dokládá neobvykle vysokej počet dopravních nehod v průběhu nového měsíce a úplňku, tadle studie zase dokládá nárůst domácích vražd na Floridě v období 24 hodin před a po úplňku. IMO jde o projev konformity a tzv. pluralitní ignorance, čili stavu, kdy se nějakému faktu věří resp. nevěří proto, že se věří, že tomu věří resp. nevěří i ostatní členové stáda a v důsledku toho má skupinový přesvědčení (groupthink) tendenci neustále sama sebe přesvědčovad o svý správnosti. Přispívá k tomu fakt, že současná determinsiticky uvažující věda se nerada zabývá podprahovými jevy, natož v situaci, kdy pro ně dosud neexistuje teorie, natož kvantitativní a nedejbože taková, která by odporovala jinejm kolektivně uznávanejm teoriím. Nicméně protože se podobný příležitostný studie stále hromadí, jsou důkazy přijímaný stále ochotněji, např. poslední výzkum prorazil do poměrně mainstreamového časopisu Current Biology. Jde o vcelku nekonfliktní studii, která na 33 dobrovolnících sledovanejch v průběhu tří led dokládá, že doba potřebná k usnutí kolísá v průběhu měsíčních fází.
Do audita o fyzice se efekt úplňku topic dostal proto, že v éterový teorii má svý společný vysvětlení s jevy jako gravitace, studená temná hmota a její vlákna mezi galaxiema a různýma gravitačníma efektama, který se projevujou např. v průběhu slunečních zatmění (Allaisův jev) a při konjunkcích planet. V podstatě jde o to, že náš časoprostor je vymezenej určitou dynamickou rovnováhou kladný a záporný energie, tzn. příčnejch a podélnejch vln vakua (čili elektromagnetických vln světla a gravitačních vln), který se šířej nadsvětelnou rychlostí a proto se projevujou indeterministicky např. jako mikrovlnnej šum vesmíru. Oba druhy vln jsou spolu do určitý míry propojený, stejně jako na vodní hladině nemůžeme vytvořit příčnou vlnu, aniž bychom současně nevytvořili podélný vlnění pod hladinou a naopak a sou spolu v dynamický rovnováze, jejíž narušení se v obou případech projevuje gravitačním čočkováním, ale s opačným znamínkem gravitačním náboje. Když je ve vakuu moc příčnejch vln resp. s vysokou hustotou energie, kondenzujou jako fotony (analogie tzv. Russelových solitonů na vodní hladině), když je moc podélnejch vln, projevujou se jako neutrina (analogie tzv. Falacových solitonů pod vodní hladinou). To co se označuje jako gravitační pole je obecně převaha příčnejch vln nad podélnejma vlnama v okolí hmotnejch těles, která se projevuje gravitačním čočkováním a zpomalováním šíření energie a je na tom založená klasická de-Duillier/LeSageho teorie gravitace z doby Newtona (má ale zřejmě ještě starší orientální kořeny).
Situace začne bejt zajímavější v případě, že se tři nebo víc hmotnejch těles dostanou do jedný přímky. Pak na jejich spojnici dojde k odstínění stínění podélnejch vln vakua a ve vakuu vznikne relativní přebytek podélnejch vln vakua (který v mainstream fyzice svými projevy částečně odpovídaj tzv. skalárním vlnám, axionům, anapólům nebo velmi lehkejm neutrinům bez náboje (Majoranova neutrina)). V případě velmi hmotnejch těles (galaxií) se takový zastínění projevuje gravitačním čočkováním jako vlákna temný hmoty spojující galaxie ležící na přímce, jinak se projevujou momentem působícím na neinercálně se pohybující objekty (např. na parakonické kyvadlo v Allaisových výzkumech 1, 2, 3, 4 nebo na mechanickou ladičku hodinek Accutron). Pokud zrovna neměníte rychlost, tydle částice s neutrální hmotou reagujou velmi slabě (1, 2) s pohybujícíma se nabitejma částicema však můžou interagovat magneticky (jsou to vesměs monopóly) a předávat jim hybnost (tímto způsobem si vysvětluji např. gravitační beamy Podkletnova a jejich účinek na supravodiče plný rychle se pohybujících Diracových elektronů, nebo např. zahřívání částic sluneční koróny neutriny unikajícími ze slunečního jádra). Ale protože vlny mozkový aktivity jsou zprostředkovaný nabitými ionty, můžou skalární vlny ovlivňovat tyto ionty taky a způsobovat naši nervozitu, nespavost až poruchy vnímání času (toto by mohlo vysvětlit tzv. Filadelfskej experiment). Je dokonce možný, že některý jedinci naopak dokážou nervový vzruchy koordinovat tak, že je prostřednictvím skalárních vln předávaj na dálku dalším osobám (telepatie), nebo dokonce vyvolávat mechanický a tepelný jevy (telekineze apod). Dobře by to do éterovýho modelu zapadalo a šlo by o makroskopickou obdobu tzv. kvantovýho provázání, který se dnes studuje docela intenzívně na mikroskopickejch objektech.
Zhruba před šedesáti lety dokázaly počítače provést zhruba 10 000 instrukcí za vteřinu. Když IBM vynalezla technologii ukládání dat na disku, měly první disky, známé pod označením RAMAC, kapacitu zhruba deset megabitů a vážily 10 tun. Dnešní průměrný notebook by pak při pohledu z této perspektivy musel vážit zhruba 250 tisíc tun. Zatimco na přelomu tisíciletí vývoj tranzistoru poněkud stagnoval, se vznikem konkurence na trhu procesorů se obnovil logaritmickej trend předpovězenej výzkumníkem IBM Robertem H. Dennardem, kterej v 60. letech vyvinul paměťovou buňku DRAM. Hlavní zásluhu na tom mělo zavedení tranzistorů s tenkým kanálem ve tvaru ploutve vystupující nad rovinu čipu, tzv. FinFET (známej např. jako tranzistoruy Ivy Bridge s bází ve tvaru můstku). Klasickejm planárním tranzistorům zdá se už v procesorech definitivně odzvonilo a využívaj se jen pro výkonový aplikace.
Kromě zvýšení hustoty integrace snížení poměru objemu kanálu k povrchu umožnilo snížení jeho tloušťky až na současných 12 nanometrů, což je většina odborníků považovaný za fyzikální mez křemíkového materiálu, pod kterou pohybu nosičů začnou konkurovat parazitní tunelový jevy. Naštěstí v elektronickým průmyslu už pro křemík existujou vhodný náhrady, který se používaly a mnohdy ještě používaj dodnes ve vysokofrekvenční technice: je to germanium popř. gallium arsenid, který má kromě vyšší pohyblivosti nosičů i menší napěťový ztráty na PN přechodu a umožní snížit šířku báze možná až na tři nanometry. Samozřejmě germanium je vzhledem k nižší teplotě tání materiál choulostivější a nový procesory bude nutný lépe chladit - nebudou tedy nabízet takovej prostor pro přetaktování, jako starý dobrý křemíkový čipy. Trend stavění tranzistorů nastojato bude pokračovad nadále a báze ve tvaru můstků se zřejmě změni na trubičky až svislý kanálky využívající místo klasickýho PN přechodu tunelovej jev (vertical TFET). V budoucnosti by roli kanálků mohly hrát např. uhlíkový nanotrubky, ale protože pro ně zatím neexistujou litografický techniky, jejich cesta do elektroniky bude zřejmě ještě velmi dlouhá.
Světlo se šíří bosonovými kondenzáty ve formě spinových excitací od atomu k atomu, čímž rychlost jeho šíření znamenitě poklesne na několik metrů za vteřinu. Ovšem bozonový kondenzáty vyžadujou hluboký vakuum, magnetický pasti a zdroj vypařujících se atomů, a proto jsou pro pokusy se zpomaleným světlem poněkud nepraktický. V posledních deseti letech se daří podobnejch výsledků dosahovat v laserovejch sklech s využitím tzv. optický indukovaný průhlednosti. Ta je založená na tom, že počet atomů pro excitaci je v materiálu omezenej a když intenzita světla překročí určitou mez, daná životností excitovanejch stavů, v materiálu už nezbývaj žádný atomy, který by se na daný vlnový délce mohly excitovat. Takže materiál se světlem doslova nacucá a další světlo propouští bez odporu - poprvé to bylo pozorovaný tuším koncem 19. století při pozorování jisker přes kyvetu s roztokem uranylnitrátu. Tahle optická saturace může mít praktický využití pro zachycení energie světla v krystalu v případě, že se excitovaný elektrony současně obsaději energetický stavy, který by jiný elektrony mohly využívat při svý deexcitaci z jiný energetický hladiny. Na spektru se to projeví tak, že přesvícení jedný čáry v absorbčním spektru způsobí vymizení další čáry v emisním spektru.
Tadle situace by se dala přirovnat k dopravní zácpě na křižovatce: jelikož v jednom směru je silnice ucpaná, auta v kolmým směru musej stát, dokud se křižovatka neuvolní. Excitovaný elektrony ve svým excitovaným stavu doslova zamrznou (energetický hladiny, kam by mohly padat jsou obsazený jiným přechodem) - takže přesvícenej materiál současně přestane fluoreskovat a laserovat na dalších vlnovejch délkách a pohlcený světlo v něm doslova zamrzne. Nedávno se podařilo tímhle způsobem světlo zastavid v laserovým krystalu z křemičito-yttriovýho granátu dopovanýho praseodymem až na celou minutu. Na grafu vpravo je obrázek světelnýho pulsu, kterej krystal uvolnil po vypnutí laseru po různě dlouhý době. Jev je trochu podobnej fluorescenci, což je taky uvolnění energie světla zachycenýho v krystalu např. zahřátím, ale v tomto případě je světlo opouštějící krystal stejně koherentní, jako když do něj dopadlo, čili krystal může sloužit i jako kvantová paměť. Takovej krystal samozřejmě nelaseruje v normálním režimu, musí bejt chlazenej na teplotu blízko absolutní nuly (viz obr. krystalu v hlinikovým držáku vlevo) a navíc je vystavenej silnýmu magnetickýmu poli, aby přenos energie mohl probíhat přes spinový excitace podobně jako v bosonových kondenzátech. Fyzici z Darmstadtu doufaj, že náhradou praseodymu za europium s delším koherenčním časem by se jim mohlo podařit prodloužit dobu skladování světla až na několik dní. Na obr. vpravo je ukázka skla obarvenýho praseodymem: vyráběla ho mezi válkama i naše sklárna Moser a je zajímavý tím, že jeho absorbční spektrum se liší od emisního, čili v dopadajícím světle má jinou barvu, než v procházejícím. Ukázka soli praseodymu s jeho typicky žlutozelenou barvou je vpravo.
Tendle pohlednej muslimskej párek žije v Bostonu a experimentuje s modifikovanou Rodinovou cívkou, kterou taky na svým webu dýlujou (YTvideo). Zde si můžete stáhnoud výkresy jejich plastovejch kostřiček. Cívka funguje jako 1:1 transformátor s bifiliárním vinutím, ale když se do ní pustí střídavej signál určitý frekvence, ve výstupní sekci vinutí se objeví mnohem vyšší napětí a proudy. Jenže experimentátoři jaxi zapomínaj na činnej a jalovej příkon - cívka má vzhledem ke svý konstrukci potlačenou indukčnost ale současně má vysokou vnitřní parazitní kapacitu, takže sinusovka proudu je fázově posunutá vůči sinusovce napětí. Pro odebíratelnej výkon ovšem rozhoduje jejich okamžitej součin, ne zdánlivej výkon součin amplitud. Ani v kontextu toho, že rozsvěcí panel s několika stovkama LED o celkovým výkonu pár wattů mi zesilovací účinek cívky nepřipadá nijak průkaznej. Nicméně bifiliární cívky se chovaj dost zvláštně samy o sobě a experimentoval s nima už Tesla: protože se chovaj jako rezonanční obvod s prostorově rozloženou indukčností a kapacitou, vyzařujou vyšší harmonický složky a rezonujou na rádiovejch frekvencích. Tady např. pod vodou taková cívka funguje jako reproduktor a hraje muziku. Nutno říct, že experimentátoři svoje cívky krmí pořádným výkonem (cca 50 W) a tak silně vyzařujou magnetický pole - údajně jako monopól. IMO toroidní cívka by magnetický pole vyzařovat neměla a to co pozorujou je jen zbytková rozptylová složka vyplývající z nedokonalý konstrukce. Protože bifiliární cívky maji potlačenou příčnou složku EM pole na úkor podélný, měly by vyzařovat samozesilující se skalární vlny a vykazovad všelijaký gravitační anomálie.
Počítačovej návrch mechanickejch modelů podle Disneyho studie v Bostonu. Požadovaný pohybový křivky se vyberou z databáze mechanismů a jejich parametry se zoptimalizujou pomocí simplexový metody. Pak se rozfázujou v 3D modelu a vytisknou na 3D tiskárně (PDF, YT video says it all)
Severní pól včera a před deseti lety. Oceánology zejména překvapuje prudkej nárůst teplot v hlubších vrstvách oceánu, a to i ve vysokejch zeměpisnejch šířkách - viz graf vpravo. Nás, co víme o geotermální teorii globálního oteplování to zas tolik překvapovat nemusí...
Čínský biologové ověřili starou hypotézu Charlese Darwina, podle který se včely s vyměřováním úhlů při stavbě plástu vůbec nezatěžujou. Prostě staví buňky kulatý a při teplotě 46 °C, jaká panuje v úlu se roztavenej vosk svym povrchovym napětím sám vytvaruje do hexagonálních buněk podobně, jako se stáním bubliny na pivu změněj z kulatejch na hranatý (ale některý starší studie tomu výkladu odporujou). Vosk postupně polymeruje a stáním na vzduch jeho bod tání roste, takže pozdějc vydrží i zatížení medem bez deformace, protože se jeho tvar už dál nemění. Průměr buněk je přesně takovej, aby v sobě právě ještě udržel med v důsledku rozdílů mezi povrchovým napětím medu a vosku. Když plástev polijeme lihem nebo jen vystavíme párám alkoholu, vosk se stane smáčivej a med z plástve vyteče. Na obr. vpravo je váza vzniklá vyplněním keramický dutiny včelama.
Přestože se nás Drábová, Wágner a jim podobný hlásný trouby a troubové nukleární lobby snažeji bagatelizovad následky Fukušimský jaderný havárie, celková sanace Fukušimy vyjde na 6 bilionů jenů (čili 1.2 bilionů korun, což je zhruba polovina ročního rozpočtu Český Republiky a/nebo deset Temelínů s návratností 20 let). A to se samozřejmě neřeší např. masívní únik radioaktivního cesia-134 v deseti tisíci tunách vody vypuštěný do oceánu, zamoření podzemních vod v okolí elektrárny atd..
Na videu ORNL vlevo je tzv. sonofúze, čili ultrazvuková kavitace v deuterovaným acetonu za nízký teploty a tlaku, při který sou občas pozorovaný neutrony. Reakce za sekundu generuje 5 až 7 tisíc volných neutronů. Vpravo je zajímavá ukázka sonoluminiscence při kavitaci střely v bloku balistický želatiny. Podle teorie Schwingera a Eberleinový jde o analogii Hawkingova záření.
OLED diody integrovaný do textilních vláken byly vyvinutý v německým Darmstadtu nanášením polymeru ve vakuu.
Míchání barevnejch inkoustů pod rychlou závěrkou
Na týdle stránce byse měl zítra vysílad web stream veřejný demonstrace studený fúze v reaktoru Defkalion (protokol, další linky 1, 2, 3, 01 | 02 | 03 | 04| 05 | 06 | 07 | 08 | [09 | 10 | 11)
Fyzici blbnou s magnetickejma kapičkama na hydrofobním podkladu (PDF, videa). Chování kapek vykazuje řadu podobností s tzv. Wignerovými krystaly nosičů náboje v supravodičích a elektronovými orbitaly, např. při rychlým kmitání dojde ke spojování kapek (analogie tzv. hybridizace molekulárních orbitalů). Na další analogie přijdete sami..
Čínský fyzici se naučili řídit pohyb při akustický levitaci pomocí pole piezoelektrickejch vibrátorů, jejichž amplituda se plynule mění od jednoho k druhýmu. Levitující předměty se pak přesouvaj proti směru gradientu intenzity akustickýho pole (videa). Výhoda je, že jde takto řídit např. slívání obsahu dvou kapek podobně jako při mikrogravitaci, což je podstatně dražší záležitost, protože předpokládá výlet na oběžnou dráhu. Na videu vpravo spolu reaguje kapka kyseliny s kapkou obarvenou alkalickým roztokem sodný soli fluoresceinu, kterej po okyselení začne fluoreskovat.
Erwin Schrödinger se narodil roku 1887 ve Vídni a po studiích fyziky nějakou dobu pošilhával po filozofii. Působil na řadě evropských univerzit a na té nejvýznamnější, Berlínské převzal roku 1927 židli po Maxi Planckovi. Užíval by si spokojený profesury, kdyby se po nástupu Hitlera k moci se jednou na ulici nezastal bitých Židů, za což byl nácky málem na místě umlácen. Vzápětí z Německa odešel. Jak známo, Erwin Schrodinger byl původně éterista a při odvozování svý známý rovnice vycházel důsledně z deterministický klasický mechaniky. Tato rovnice vlnové mechaniky byla nejen názorná a pochopitelná, ale také velmi elegantní. Přišel na ni koncem roku 1925 o Vánocích, které trávil s momentální milenkou v Alpách. On to totiž měl docela dobrý u žen a sám byl nadšenej milovník. Jakkoli byl své manželce jinak oddán, celý život jí nepokrytě zahýbal, dokonce prý měl několik nemanželských dětí (zatímco o manželských literatura mlčí). Schrödingerova rovnice měla ihned obrovský ohlas, jeho šéf, slavný nizozemský fyzik Peter Debye, mu po první přednášce řekl: „Vždyť vy jste právě objevil novou fundamentální rovnici moderní fyziky!“ Rovnice nadchla i Einsteina, který v této souvislosti psal o „opravdové genialitě“ a Erwinu Schrodingerovi vynesla v roce 1933 Nobelovu cenu. Několik ukázek řešení Schrodingerovy rovnice pro difrakci částice je na animacích vpravo.
Schrodingerova rovnice současně vzedmula vlnu dalších nápadů, pro Schrodingera „šílených“ tak, že se s nimi do smrti nedokázal vyrovnat. Zejména kvantová neurčitost, dualismus vlna částice a nelokálnost vlnový mechaniky, kterou později vyzdvihoval Bohr, Bohm a Heissenberg z tzv. Kodaňský školy se mu pranic nelíbila, což se traduje známým citátem: "Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl něco společného". Ve snaze tohodle pojetí znemožnit Schrodinger přišel v roce 1935 s paradoxem založeným na známým myšlenkovým experimentu s kočkou zavřetou v bedně s náhodně uvolňujícím se jedem, kterej se pro svou obmyslnost stal nakonec populárnější, než zbytek jeho celoživotního díla. Podle Kodaňský interpretace kvantový mechaniky musí být nebohá kočka až do otevření krabice v tzv. superpozici stavů, tzn. současně živá i mrtvá, dokaď se krabice neotevře, protože jediným způsobem, jak v kvantovce tuto superpozici zrušid je pozorování. Zastánci abstraktního pojetí kvantový mechaniky natolik s oblibou zdůrazňujou, že takový závěr se vzpěčuje intuitivnímu chápání, že většině lidí dodnes uniklo, že běžně přistupujou k hodnocení běžnejch životních situací vlastně úplně stejnym způsobem. V normálním životě je totiž máloco černý nebo bílý a ke většině stanovisek jde přistupovat z několika různejch vzájemně nezávislejch perspektiv jako na superpozici stavů. K tomu, abychom dospěli k nějakému jednoznačnému postoji se musíme ztotožnit, de-fakto myšlenkově provázat s jednou s těchto perspektiv a teprve pak pro nás neurčitost v hodnocení situace zmizí. Je na tom snad něco nepochopitelnýho, nedejbože záhadnýho? Ovšemže ne.
Skutečnost, že ke klasickýmu makroskopickýmu systému složenýmu ze mnoha provázanejch objektů jde přistupovat stejně kvantově, jako k jedinýmu kvantovýmu objektu nedávno zaujala několik kanadskejch fyziků, kterým se už před rokem podařilo připravit kvantově provázanej soubor mnoha fotonů pomocí pulsu femptoatomovýho laseru na nelineární optickej krystal boritanu lithného. Když se taková skupina fotonů projde přes polarizační filtr (kterej zde představuje určitou pozorovací perspektivu), získáme díky šumu prostředí náhodnej, přesto však zcela jednoznačnej výsledek. Polarizace fotonů, který daným okamžiku v balíku fotonů převažujou rozhodne o výsledku pozorování a zbytek fotonů se mu přizpůsobí podobně jako lidi v zástupu sledujou směr pohybu většiny. Při opakování experimentu tedy pozorujeme balík fotonů s určitým spinem podle toho, jakej filtr použijeme, ale různě často. Opakováním pokusu pak jde zjistit, jaká polarizace se ve výstupu objevuje nejčastěji, na základě čehož lze určit, jakou polarizaci měl původní balík fotonů. Jakkoliv složitě ten experiment napohled vypadá, v podstatě nepotvrzuje nic jinýho, než co je už dávno známý např. pro bosonový kondenzáty: soubor mnoha kvantově provázanejch atomů se začne chovat jako jeden kvantovej atom: tím kvantověji, čím je v něm provázanejch atomů víc. Hlavní problém je tedy pokus zorganizovat tak, aby měření souboru fotonů proběhlo dřív, než se kvantově propletený fotony zase rozpletou, což je v případě fotonů ještě o něco složitější, než v případě těžkejch atomů.
Historically, video and film cameras have performed a rather simple temporal filtering: each single frame integrates the exposure of a different, non-overlapping time period. Depending on the shutter shape and its movement characteristics (as in rolling shutters), the recorded video will create a different viewing experience. The most prominent temporal artifacts are the wagon-wheel effect and non-continuous motion of fast moving objects. These effects can only be removed if temporal pre- filtering is applied prior to sampling the animation.
A Shaped Temporal Filter Camera
Wagon-wheel effect - poriadne si to nastuduj, a zistis ze o interferencii tam nie je ani slovo...
Asfalt je černá látka tající v rozmezí teplot zhruba od 70 až 100 °C, jež se po úderu kladivem roztříští na množství ostrých kusů. Podle profesora Parnella z university v Qeenslandu je však tento materiál viskózní, i když se nezahřeje na vysokou teplotu. Roku 1927 proto zahájil pokus, jímž chtěl svou myšlenku dokázat. Rozehřál kus asfaltu, jejž nalil do skleněného trychtýře, ale jeho spodní otvor uzavřel. Asfalt vychladl, ztuhl a usadil se a profesor teprve po třech letech zátku odstranil. Pod trychtýř umístil skleněnou kádinku a do ní měl asfalt v prostředí s pokojovou teplotou odkapávat. Po osmi letech, v prosinci roku 1938, ukápla první kapka a do dnešních dnů jich přibylo dalších sedm. Jde tedy o nejdéle trvající laboratorní pokus na světě (když pominu Claredonskou baterii z Oxfordu s Franklinovým zvonkem z r. 1825 - 1840, Beverlyho atmosférický hodiny z 1864 a Edisonovu žárovku svítící od roku 1901). Profesor Parnell v roce 1948 zemřel, a pokus po něm převzal profesor John Mainstone. Po několika letech zveřejnil výsledek, že viskozita asfaltu je oproti viskozitě vody asi stomiliardkrát větší. Kupodivu se během celého trvání experimentu nepodařilo nikomu na vlastní oči nebo na fotografický film či jiné záznamové médium, zachytit padající odtrženou asfaltovou kapku. Nadějně to vypadalo v roce 2000, ale digitální kamera snímající tento okamžik zrovna selhala. Nedávno se však tento historickej okamžik přece jen podařilo zachytit na mladší replice experimentu na Trinitské koleji, založeném v roce 1944. Po sedmdesáti letech z něj odpadla konečně první kapka (YT video).
Jak vypadá Země a Měsíc z pohledu sondy Cassini oblítávající Saturn ze vzdálenosti 1,4 miliard km (světlo ji urazí za 80 minut). Na webu si můžete vytisknout pamětní certifikát, který dokládá, že ste se focení zúčastnili. Hubbleův teleskop zachytil nový čtrnáctý měsíc Neptuna, který dostal označení S/2004 N1, jako malý těleso o průměru asi 50-70 km a oběhne Neptun za zhruba 23 hodin.
Pár virálních reklam z audi.com (1, 2, 3, 4)
Prototypy z 3D tiskárny
Split Scimitar nazvanej podle svýho tvaru arabský šavle je přídavný křidélko, které má na konci křídel Boeingů společnosti United Airlines ušetřit těmto aerolinkám přes 260 miliónů dolarů (5 miliard Kč) ročně. Náklady na pohonné hmoty totiž představují přibližně třetinu z provozních nákladů. První zkušební let Boeingu 737-800 vybaveného křidélky Split Scimitar ve Washingtonu potvrdil počáteční předpoklady a úspora paliva dosáhla 2 %. Křidélka snižujou tzv. induced drag tím, že eliminujou vír na křídlech a United Airlines počítají s jejich instalací na celé flotile boeingů různých typů: 737, 757 a 767. První takto vybavená letadla mají vzlétnout na běžných linkách na začátku příštího roku, tedy pokud tato úprava získá licenci Federálního úřadu pro letectví. Bonus vpravo dole: Příčnej řez airbusem Airbus A300
1. WTF: Tato mašinka destiluje vodu ze zpoceného prádla 2 WTF: Je určena pro podporu dětí v rozvojových zemích pod hlavičkou UNICEF.
Nalavo mas koleso ktore sa rotuje doprava, avsak ak dosiahne urcitu rychlost, pri ktorej prvy snimok bude najtmavsie koleso z tych napravo, dalsi snimok bude to svetlejsie, dalsi este svetlejsie atd (pri najsetlejsom sa to pravdaze opat opakuje), zdanlivy pohyb bude opacny. Casto nastava efekt akoby sa koleso zacalo otacat naspat, potom akoby stalo a nasledne sa rozbehlo ako ma - to je dane prave polohou lucou na jednotlivych snimkoch, ako aj zmenami rychlosti kolesa...
Cápnutí do mělký vody dno na okamžik docela vysuší
Vír na severním pólu Saturnu je pro planetology tak trochu záhadou, protože Saturn by neměl mít pevnej povrch. Má průměr asi jako dvě zeměkoule a výraznej hexagonální tvar. V jeho středu se protiběžně otáčí tornádo s průměrem jako celá Evropa, který vidíte na fodkách a animacích Cassini dole. Je to místo, který nám umožňuje nejhlubší pohled do jinak neprůhledný atmosféry Saturnu. Snímek vlevo je ve falešnejch barvách aby získal plasticitu, červeně jsou vyznačený oblaka v nižší výšce.
V souvislosti s Europatentem na výrobu energie finskýho startupu Etiam O mě zaujala souvislost mechanismu Rydbergových atomů s výzkumy Randella Millse. Rydbergovy atomy se díky svý polarizovatelnosti můžou přiblížit na menší vzdálenost a umožnit tak studenou fúzi. Její pravděpodobnost totiž roste o několik desítek řádů při přiblížení atomů na desetinu vzdálenosti. Začátky firmy Black Light Power byly iniciovány výzkumem Martina Flaischmanna a Stanleyho Ponse z roku 1989, v důsledku čehož Dr.Randell Mills v roce 1991 na základě vlastní teorie a pokusů prezentoval elektrolytický článek, jehož předpověditelný výkon byl větší než příkon. Podle ním presentované teorie je atom vodíku schopen dosáhnout daleko nižšího energetického stavu, než bylo dosud všeobecně známo. Atom vodíku zaujímajíci tento(zlomkový) stav pak nazývá "Hydrino" a energetické stavy počítá podle vztahu V = 1/n^2 x 27.2 eV, kde n=1/p. Nevim proč za základ výpočtu berou 27,2eV, když ionizační energie elektronu vodíku pro n=1 je 13,6eV, tedy poloviční (snad podle akce-reakce, je to součet energie vyzářené fotonem a energie odnášející si atom?). Vědci věří, že elektron obíhající kolem vodíkového jádra nemůže mít nižší energetickou hladinu než je základní stav, ale tým vedený dr. Alexandrem Bykanovem na harvardském „Smithsonian Center for Astrophysics“ pod kontraktem s „GEN3 Partners“ zjistil, že při dopadu elektronů vodík vykazuje spektrální vyzařování vodíku v pásmu pod 80 nanometrů, což je doposud uznávaný „základní stav“ vodíku. Podle této stránky by za existencí hydrina mohlo stát zvýšená hustota vakua v dutinách porézních kovů, jako jsou hydridy niklu.
Jak je následně uvedeno v "Technické prezentaci" z ledna letošního roku, atom vodíku je schopen Rydbergových energetických stavů, kde původně celočíselné n je nahrazeno zlomkem 1/p (kde 1<p<=137). Tam zase nechápu, proč Rydbergovy stavy vyžadujou excitaci ultrafialovým zářením (podle kterýho firma Black Light Power získala svý jméno) - když ve skutečnosti se generujou v mikrovlnný oblasti spektra. Energetický hladiny mezi Rydbergovými stavy jsou navíc tak nízký, že uvažovat ještě jejich zlomky mi přijde nesmyslný. K tomu, aby atom vodíku do tohoto (zlomkového) stavu dostal údajně potřebuje spolupracující "katalyzátor" schopným tuto uvolněnou energii přijmout, což může být zase atom vodíku, vody, OH iont a kdoví jestli ne i další látky. Ale i kdyby takovej stav vodíku nakrásně existoval, nechápu jak by bylo možný ho využít ke generování užitečný energie, protože energetický stavy elektronů samy o sobě energii jen konzervujou, ale negenerujou. A podle všeho co Mills tvrdí je vznik hydrina všechno možný, jen ne spontánní reakce: musí se to zahřívat, svítit na to UV a přidávat katalyzátor. Možný by to bylo jen tehdy, kdyby elektron do hydrinovýho stavu spadl za uvolnění energie a obnovil se fluktuacema vakua, nebo nějak podobně. Podle tohoto dokumentu Millsův výzkum v současné době kulminuje na vývoji "Catalyst Induced Hydrino Transition (CIHT) Electrochemical Cell", tedy elektrochemických článků schopných přímo produkovat elektrickou energii obsaženou v atomech vodíku ve vodě s cílem postavit zdroj elektrického proudu s výkonem 1,5kW pro běžnou domácnost, který by spotřeboval za rok okolo 17 litrů H2O. Randall Mills publikoval dokonce několik vzorků hydridů niklu s izolovaným stavy hydrina a podle jejich složení se zdá, že oním tajemným katalyzátorem jsou sloučeniny (nejspíš hydridy) niklu a draslíku. Což mě přivádí na myšlenku, že za uvolňováním energie by mohl stát elektronovej záchyt na draslíku, nebo jeho fúze s vodíkem na niklu.
Špička kuličkovýho pera. Všimnite si bronzově hnědýho lesku ftalocyaninovýho inkoustu, kterej je ve skutečnosti tmavomodrej. Právě tato barva však v odraženým světle chybí, protože je absorbovaná tenkou vrstvou inkoustu do který světlo pronikne, což odraženýmu světlu dává odstín doplňkový barvy.
Všude dobře, doma nejlíp...
Ruský kamna Indigirka, který vám vyrobí elektřinu. Zatim jen 50 W/12 V, v budoucnosti možná i 100 W. Tepelnej výkon je přitom 4 kW a hmotnost 60 kg. Podle výsledků polních zkoušek jedou kamna ve stabilním režimu již 6 – 8 minut po zapálení, což neni tak zvláštní, neboď obsahujou vestavěnej 12 Ah akumulátor (YTvideo).
Tak to dopadne, když se hmota pohybuje rychlejc než světlo (resp. elektronický obvody, který ho zpracovávaj). Jde o efekt štěrbinový uzávěrky typickej pro CMOS snímače (viz video 1, 2, 3). Vznikne pohybovým zkreslení, který nastane při snímání předmětu pohybujícího relativně (kolmo) k optické ose snímacího aparátu se štěrbinovou závěrkou při fotografování i filmování. Ve fyzice pevnejch látek má svou analogii jako tzv. relativistickej Hallův jev.Využití časovýho posunu snímačů jednotlivých RGB složek se ve fotografii využívalo úmyslně jako tzv. Harrisova závěrka (viz obr. vpravo) a simuluje se ve Fotošopu.
V okolí hmotnejch těles je vakuum hustší, energie se šíří pomaleji, takže spektrum vyzařovanýho světla je posunutý směrem k delším vlnovejm délkám, což předpověděl Einstein a říká se tomu gravitační rudej posuv. Ale z Teorie Velkého sjednocení (GUT - tzv. Grand Unification Theory) vyplývá, že za extrémních hustot energie by se rozdíly mezi gravitační a elektromagnetickou silou měly stírat a konvergovat do jedný síly, tzv. supergravitace. Mělo by se to např. projevit změnou hodnot konstanty jemný struktury α = e²/2ε0hc = 1/137, což se mj. projeví roztažením spektrálních čar vodíku .Strukturní konstanta odpovídá bezrozměrnýmu poměru elektromagnetickejch a gravitačních sil a podle GUT by se měla s rostoucí hustotou energie průběžně měnit a konvergovat k jedničce. Např. na rozměrový škále W-bosonu o hmotnosti 81 GeV, což odpovídá vzdálenosti 2 x 10-18 m) by její efektivní hodnota měla činit 1/128. V okolí bílýho trpaslíka G191-B2B je gravitace 30.000x vyšší než na Zemi a tak skotský astronomové zkoušeli, zda by kromě gravitačního rudýho posuvu nedetekovali i změnu strukturní konstanty. Nicméně nic nenašli, což jim samotným zřejmě přijde divný, protože v závěrečný zprávě podotýkaj, že je to možná tim, že použivali málo citlivej spektrofotometr z konce 70. let.
V éterový teorii poměr vazebnejch konstant základních interakcí taky závisí na hustotě energie vakua, ale pozorovatelný částice jsou škálově invariantní. Tzn. při vysoký hustotě gravitačního pole se současná generace hmoty rozpustí ve fluktuacích vakua na záření, ale současně se začne tvořit jiná generace částic, za danejch podmínek stabilní. Tzn. jádra vodíku poletující v okolí hustejch hvězd by zřejmé nepřežila vyzvednutí z jejího gravitačního pole bez úhony a zkondenzovala by na těžší částice, tak jak se to děje při materializaci zářením v jetech černých děr (hmota cestující opačným směrem se naopak vypařuje na záření). Ale pokud se tam ta hmota již jednou vytvořila a udržuje se, pak se v danejch lokálních podmínkách spektry neliší od částic vodíku v okolí Země. Naše schopnost takovou hmotu pozorovat, tzn. rozeznat od šumu vakua však klesá se rostoucím odstupem její energetický škály od tý naší - asi jako když nám mizí objekty v mlze.
Bez ohledu na spektra poměr silovejch konstant závisí na hustotě vakua docela výrazně. Orbitální excentricita Jupiteru je ve srovnání se Zemí asi trojnásobná, kolem 5%, což je důsledek relativně velký migrace Jupitera napříč sluneční soustavou. Hustota vakua v okolí Země (poměr virtuálních fotonů a gravitonů) se tedy neustále v intervalu cca 12 let (společná perioda oběhu Jupiteru a Země) periodicky mění. Když se Jupiter octne blíž k Zemi, Země se stane vůči vakuu relativně lehčí a roztočí se o něco rychleji a naopak. Tyto změny v rotaci Země byly skutečně nedávno pozorovány, přičítaj se ale nepravidelnosti v pohybu zemského jádra. Ovšem vysvětlit jejich periodicitu bez vlivu Jupitera by asi bylo docela obtížný. Podobně změny těžiště sluneční soustavy řízený oběhem Jupitera ovlivňujou cirkulaci sluneční plasmy v jedenáctiletým cyklu.
Co se vývoje v oblasti studený fúze týče, italskej fyzik Celani oznámil, že obyčejnej konstantanovej drát CuNi44 o průměru 0.2 mm je schopnej po 80 hodinách zahřívání v atmosféře vodíku sám se udržovat při teplotě 30°, tj. topit 10° C nad teplotou prostředí (graf vpravo). IMO by teda stačilo to zatavit do skleněný trubky a machrovat s tím na konferencích. J. Szpak z US Naval Research laboratoře podal patent na rozkládání radioizotopů Ru a Te transmutací pomocí studený fúze, přesněji řečeno záchytem neutronu při kodepozici deuteria na paladiu v klasickým uspořádání dle obrázku. US Naval Research lab je v oboru dobře známá, už před deseti lety zdokumentovala studenou fúzi na paladiu pomocí termokamery. Finskej startup Etiam Oy podal Europatent na výrobu energie v uspořádání podobný E-Cat Andrea Rossi. Patent je velmi podrobnej a zahrnuje mechanismus jako Rydbergovy atomy, který se díky svý polarizovatelnosti můžou přiblížit na menší vzdálenost a umožnit tak fúzování - ale je to stále jen patent. A. Rossi dodal třetí E-Cat jednotku do USA odběrateli, jehož jméno se tají, ale může to být americká firma Ampenergo z Ohia a údajně mu tam funguje.
Sloupcovitá odlučnost čediče na kamenným vodopádu Svartifoss ("černej vodopád") v Islandským národním parku Skaftafell je důsledek chladnutí lávovýho pole po ztuhnutí, v daným případě po zalití mořskýho dna magmatem. Pro svou podobnost s píšťalama varhan se takovejm skalním formacím často říká kamenný varhany a vyskytujou se na mnoha místech na světě. V případě, že jsou svislé sloupce lávových proudů nebo výlevů odhaleny, například v říčním korytě či na pobřežním klifu, je útvar nazýván lávovou palisádou a má charakter skalního defilé (strmá až svislá skalní stěna představující přirozený odkryv).
Ačkoliv sloupce čediče (bazaltu) nebo znělce (fonolitu) vykazujou často výraznou penta- až hexagonální symetrii, jejich odlučnost není projevem žádný krystalický symetrie - naopak jejich materiál musí zůstat sklovitě amorfní, aby k jeho popukání a rozpadu došlo v důsledku tepelný roztažnosti zcela symetricky. Tvar hranolů je určen snahou systému o vytvoření co nejužších mezer mezi jednotlivými sloupci a čim rychlejc materiál tuhne, tim je jejich průměr menší. Pokud čedič vyplňuje sopouch bývalý sopky, je jeho základna často popraskaná do širokýho vějíře, protože chladne pomaleji. Proces nicméně musí probíhat velmi pomalu, aby se trhliny propagovaly stále stejným směrem. Podobný chování často vykazuje sklo: když do něj praštíme, popraská a rozpadne se v nepravidelnejch tvarech, ale v dusledku slabýho dlouhodobýho namáhání pukne přesně ve směru nejvyššího pnutí.
Při prudkém dešti občas slunce probleskne mezi mraky a pak nás překvapí výrazná žlutá až růžová záře celý oblohy, v důsledku čehož odstíny všech barev získaj psychedelickej nádech. Je to tzv. záře nultého řádu ("zero order glow") - čili difrakční situace, kdy však paprsky vodními kapkami pouze procházejí a v kapce se neodrážejí. Stejně jako v případě duhy dochází k disperzi, ale vzniklý barvy se směšujou zpátky až na podíl způsobenej Rayleighovou disperzí a kterej odpovídá červánkům při západu nebo východu slunce. Na rozdíl od oblouků duhy 1. a 2. řádu lze záři nultého řádu pozorovat pouze přímo proti slunci, nikdy se sluncem v zádech a má difúzní charakter, ve kterým zanikaj oblouky 3. a 4. řádu, který jde tudíž pozorovat jen velmi vzácně.
Už řecký filozof Aristotelés (384 – 322 př. n. l.) byl mínění, že světlo je něco průhledné, co se šíří jako vlny na vodní hladině. Nesouhlasil tedy s názory svého předchůdce materialisty Démokrita (asi 460 – 370 př. n. l.), který byl přesvědčen, že světlo je proud částic, které neustále vysílá každý viditelný předmět. Tak začal spor, zda je světlo vlnění nebo proud částic, ale v katolickém středověku byl hlavní vědeckou autoritou Platón a Aristoteles a o názorech materialistů se nediskutovalo. Částicovou teorii začal razit teprve francouzský fyzik Pierre Gassendi (1592-1655), zatímco jeho hlavním oponentem byl francouzský filozof René Descartes (1596-1650), který se domníval, že vesmír vyplňuje určitá látka (nazýval ji aether, čili „plenum“), jejíž vlny vyvíjejí tlak na oči, čímž vzniká vidění. Holandský vědec Christiaan Huygens (1629-1695) ve svým Pojednání o světle (1690) vysvětlil refrakční jevy elegantně vlnovou teorií světla. To se však nelíbilo Newtonovi (1642-1727), který ve svý knize Optika (1704) zastával částicovou teorii světla, přestože ještě v Principích prohlašoval, že Non fingo hypotheses, čili že hypotézy nedělá. Newtonův postoj byl často motivovanej iracionálně, mj. i proto, že jeho úhlavní nepřítel Robert Hooke (1635-1703) objevil difrakci světla a snažil se v Anglii prosadit Hoygensovu vlnovou teorii. Jelikož Hooke na rozdíl od Newtona správně uhodl gravitační zákon a byl ve svý době velmi respektován, svou Optiku se odvážil publikovat až po Hookově smrti. Newtonova slavná věta: „Pokud jsem dohlédl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů,“ není projevem Newtonovy osobní skromnosti, ale je kousavou narážkou na Hookovu malou postavu.
Už Leonard Euler (1707-1783) upozorňoval na to, že částicová hypotéza nemůže vysvětlit difrakční jevy. Podle Aristotela světlo je bílé a že při průchodu skrz sklo se znehodnocuje. Je příznačný, že Newton se přiklonil k opačný částicový teorii světla právě na základě jevu disperze, kterej představuje derivaci čili odchylky difrakce, kterou naopak vysvětluje lépe vlnová hypotéza. Rozklad bílého světla na hranolu jako první pozoroval už v 17. století český přírodovědec Jan Marek Marci a popsal jej v díle "De arcu coelesti" v roce 1668, tedy 18 let před vydáním Newtonova díla "Optika". Newton byl v době Velkého moru 1665 nucen opustit na dva roky Londýn a ve svý rodný Cambridgi experimentoval se skleněnými a vodními hranoly (na obr. vlevo). Když prvním hranolem rozložil bílé světlo na duhové spektrum, druhým v obrácený poloze rozložené barvy sloučil zase zpátky. I když světlo prošlo sklem, nebylo znehodnoceno, jak se domníval Aristoteles, ale vrátilo se ke své průzračnosti. To byl pro Newtona důkaz, že je světlo tvořený směsí částic sedmi základních barev (protože se zajímal o Kabalu, tak aby mu vyšlo prvočíslo sedm, vedle modrý a fialový rozlišoval ještě indigovou).
Dnes víme, že disperze, čili závislost indexu lomu a difrakce na vlnový délce není projevem částicovitý povahy světla, ale prostředí, ve kterým se světlo šíří. U většiny látek rychlost světla s klesající vlnovou délkou klesá (tzv. normální disperze), protože sou tvořený atomy který krátký vlny obcházejí hůř, víc kličkujou a tudíš se šíří pomaleji. Proto se na lomu světla na hranolu modrej pruh ukazuje na vnitřní straně úhlu světla dopadajícího ke kolmici. Nízkou disperzi má např. fluorit (CaF2), jehož napařený vrstvy se používá ke kompenzaci chromatický vady. Poměrně vysokou disperzi vykazujou dvojlomný minerály, např. karbid křemiku (moissanit), jehož výbrusy hrajou duhovejma barvama.
Opačná, tzv. anomální disperze se projevuje jen v úzkým rozmezí vlnovejch délek na hraně píků absorbčního spektra, kdy se absorbující atomy chovaj jako bublinky uvězněný v materiálu (obdoba opačnýho oblouku duhy vznikající za hustýho deště), bohužel ji nejde prakticky využít, jelikož právě v tý oblasti materiál absorbuje nejvíc (výjimku tvořeji bosonový kondenzáty, kterýma se světlo šíří tak pomalu, že se v jejich nehomogenitách může efektivně propagovat nadsvětelnou rychlostí). Podobně se taky šířej vlny v úzkejch kanálcích a optickejch vláknech s průměrem srovnatelným s vlnovou délkou světla, takže optický vlákna při vlnový délce kolem 1550 nm vykazujou nulovou disperzi, čehož se pochopitelně využívá, protože se světelný pulsy při takový vlnový délce rozplizávaj nejmíň (tvořej tzv. optický solitony podobně jako vlny v mělkejch kanálech a při pobřeží).
Nejhorší sou elektrony, ty potvůrky vám vlezou všude...
Fodky ze 40 MPx kamery Nokia Lumia 1020 Pro se senzorem s ultravysokým rozlišením a 2 GB RAM. Fotoaparát má zadním podsvícením a optickou stabilizaci obrazu PureView na objektivu tvořeném šesti fyzickými čočkami se světelností f/2.0. Navazuje na loňský model 808 PureView a jejímu supersmartautofotomobilu nechybí ani manuální ostření a xenonovej blesk doplněný o LED diodu.Obrazový procesor zpracovává přes miliardu pixelů za vteřinu a dokáže zároveň snímat dva obrázky současně. Jeden s vysokým rozlišením 30 megapixelů pro SW úpravy a druhý pětimegapixelový, který lze sdílet na sociálních sítích (v rozlišení 5 Mpx se každý pixel fodky skládá ze sedmi fyzických pixelů).
Pokud zazoomujete a vyfotíte snímek, tak telefon stejně zaznamená zbytek scény a již vyfocený snímky lze tím páde odzoomovat až do max. rozlišení. Přední kamera je "jen" v 1,2 Mpx rozlišení 1 920 × 1 080 pixelů. Snímání HD videa 1 920 × 1 080 pixelů s 30 fps ve formátu MP4 je za takový situace samozřejmost. Telefon má dva mikrofony se stereozáznamem Rich Recording bez typického telefonového nádechu. O profesionálních ambicích smartmobilu svědčí i camera grip, kterej na něj lze připlácnoud a kterej je kromě úchopu opatřenej i závitem pro stativ. Běží stejně jako Lumia 925 na Windows Phone 8 s aktualizací Amber, která přináší například FM rádio s RDS nebo funkci otočení pro ztlumení příchozího hovoru.
Zaprášený chlupatý předloktí po několika minutách broušení dřeva pásovou bruskou vypadá jako míček koosh (1, 2, 3). Nabitý částice prachu se usazujou na vodivejch předmětech, ale protože sou samy o sobě nevodivý, vzniklá vrstva má tendenci vyrovnávat svoji tlouštku. Na podobným principu je založený elektrostatický nanášení laků (ze vzduchu) a latexovejch disperzí (z roztoku) na členitý povrchy (např. dutiny automobilovejch podvozků).
Co obnáší sběratelství starejch hodinek, leteckejch přístrojů či minerálů - nutno říct, že autor se viditelně orientuje na sbírání radioaktivních věcí. Přestože sou umístěný v odvětrávaný jarmaře (generujou radon), měřák detekuje cca 3 µSieverty/hodinu, za rok by tedy obdržel dávku 25 mSv, což je v našich končinách desetinásobek průměrný dávky za rok (ale např. radiační pozadí obyvatele Ramsaru v Iránu dosahuje až 400 mSv/rok). Snímek plic obnáší dávku asi 0,05 mSv, páteř 1,8 mSv, břicha 3 - 8 mSv, mamografie 0,5 mSv, angiografie 3 - 9 mSv, CT hlava 1,1 mSv, CT celého těla 9,2 mSv. Radiační limit pro pracovníky v jadernejch elektrárnách představuje asi 50 mSv/roka 500 mSv je roční povolená dávka pro kosmonauty. Od dávky 0,5 - 1 Sv hrozí mírná nemoc z ozáření spojená se zvýšeným rizikem infekce z důvodu narušení imunitních buněk, do 2 Sv následuje otrava ozářením s 10% úmrtností po 30 dnech.
První badatelé v oblasti radioaktivity měli běžně zářením lehce popálené prsty a řada z nich včetně Marie Curie zemřela na různé formy leukémie a rakoviny. První si účinků záření povšiml německý chemik Giesel, který v roce 1900 nosil dvě hodiny na ruce připevněnou špetku radiové soli - výsledkem byl zánět a sloupnutí kůže. Marie Curie tento pokus zopakovala a nosila sůl radia na ruce 10 hodin. Během tří týdnů se vytvořila hluboká hnisavá rána, která se hojila další dva měsíce. Henri Becquerel nevědomky nosil dva dny v roce 1901 v kapse u vesty trubičku se solí radia s aktivitou 160x vyšší, než před tím Marie Curie na ruce. Po týdnu se objevila červená skvrna, která se postupně zanítila. V místě kontaktu mu začala odumírat tkáň, kterou bylo třeba chirurgicky odstranit. Léčení trvalo 7 týdnů, teprve potom se mu rána začala zavírat.
Energy2D je free Java aplet, resp. aplikace, která je orientovaná na simulace šíření tepla, ale z ukázek je zřejmý, že její záběr je mnohem širší a zvládá i jednoduchý hydrodynamický simulace v příjemně intuitivním prostředí (YT video 1, 2). Výborná pro různý demonstrační účely na školách apod. Bonus: několik fyzikálních simulací ve WebGL s HW akcelerací.
Protihlukový okna propouštějící světlo i vzduch pro změnu vyvinuli v Koreji. sou tvořený válcovitými Helmholtzovými rezonátory mezi akrylátovými panely o průměru 2 - 5 cm. Jde o podobnej princip jako u metamateriálovejch fotonickejch zrcadel, který využívaj např. křídla motýlů. Zvukový vlny určitý frekvence se odrážej od konců rezonátoru a neprolezou skrz. Samozřejmě, pro útlum v širší oblasti spektra je nutný za tyto okna zasadid další s jiným průměrem rezonátorů a celá švanda se tim prodražuje.
Na velmi podobným principu bylo nedávno vytvořený fotonický zrcadlo s velmi vysokou odrazivostí. Je tvořený ďourama ve vrstvě nitridu křemíku vyleptaný na křemeni. Ti co znaj princip antigravitačního pohonu EMdrive ví, že dokonalej odraz mikrovln na stěnách jeho rezonátoru je základní podmínka dostatečný účinnosti. Zatímco se zkoušej rezonátory ze supravodivýho niobu, jak by asi fungovalo fotonický zrcadlo? Bonus: Galerie fotek pořízenejch dírkovou komorou
Šok! Výzkumníci ze Singapuru vyrobili plášť pro tepelnej tok. Je to obdoba pláště neviditelnosti v optický oblasti a byl tvořenej vzduchovou bublinou v krychlovým bloku nerezový oceli, jejíž stěny byly pokrytý několik desetin mm tlustou vrstvou mědi, který výborně vede teplo. Dutina byla pokrytá mědí tak, že se do povrchu nerezu zalisovala vysokým tlakem tenká měděná fólie. Tepelnej tok na jedný straně krychle pak dutinu obtékal, jako kdyby tam nebyla, protože vedení tepla povrchem mědi kompenzovalo zhoršený vedení tepla vzduchem uvnitř dutiny. Pro měď musí být tloušťka vrstvy 2% průměru dutiny, ale např. při použití diamantový vrstvy (která má 5x vyšší tepelnou vodivost) by stačilo jen půl promile. Nedávno bylo zjištěno, že arsenid boru tepelnou vodivost diamantu ještě předčí - což je zajímavý, protože současná teorie pro něj nepředpovídá mimořádný chování.
Nauru je nejmenší republika na světě s rozlohou 21 km2. Většina obyvatel žila z těžby fosfátů, jezdila v luxusních vozech a žila na supermoderních jachtách. Jako pozůstatek nekontrolované výživy obyvatel v období zbohatnutí 30,2 % obyvatel trpí cukrovkou a obezitou. Po odtěžení vrstvy fosfátů v polovině 70. let zbyla holá vápencová krajina, kde pokusy zalesnění nepřinesly výrazné výsledky. Dnes je většina ostrova neobyvatelná a stát stojí před finančním bankrotem a ztrátou nezávislosti. I když je ostrov nepatrnej, jeho devastace přispěla ke vzniku specifickýho lokálního mikroklimatu. Z vyprahlý planiny v centru ostrova stoupá sloupec horkýho vzduchu (termika), kterej nabírá vlhkej vzduch od moře a ve výšce se ochlazuje, takže se v něm sráží vodní páry. Za příhodnýho počasí se pak z ostrůvku nad moře line několik stovek kilometrů dlouhej souvislej pruh kumulovitý oblačnosti jako z komína (tzv. Nauru efekt 1, 2).
Sonda Messenger vyfotila většinu povrchu planety Merkur. Ačkoliv Merkur obsahuje více železa než Země, Země je o něco hustší (5.515 g/cm³ oproti hustotě 5.427 g/cm³ Merkuru) díky většímu stlačení její hmoty gravitací (Země je 240x těžší). Povrchová teplota kolísá od -170 v noci do 550 °C na denní straně. Na obrázku je snímek povrchu v nepravých barvách, který vyfotografovala multispektrální kamera sondy Messenger, citlivá na vlnový délky 480, 560 a 630 nm, čímž se zvýraznily rozdíly v povrchovém složení Merkuru (snímky v původních barvách jsou vpravo). Přestože planeta obíhá blízko Slunce, radarová pozorování nasvědčují tomu, že by se ve stínu polárních kráterů mohly vyskytovat ledové depozity - což by znamenalo, že na této planetě je i voda, byť jen ve velmi omezené míře. Nasvědčuje tomu i poměrně vysoký obsah hydroxylových iontů, který byl v okolí planety detekován spektroskopicky.
Běžné cylindrické vložky pracují na principu 5 stavítek (kolíků), které jsou umístěny ve vložce a mají různou výšku. Tomu odpovídá výška zářezů na klíči. Pokud se shodne výška zářezů na klíči s výškou všech stavítek, vložka může být otevřena. Principem SG metody je nenásilné a velmi rychlé otevření zámku pomocí speciálního vyklepávacího klíče. Profesionální sady na otvírání zámků lze objednat legálně po internetu i s návody k použití. Zloděj párkrát praští do klíče a otevře zámek. Stavítka se setrvačností posunou do takové polohy, která pachateli umožní nedestruktivní otevření dveří. Metoda je nejúčinnější na dveřích, které mají starší zámkové vložky s odpruženým stavítkovým systémem. Podmínkou pojistné smlouvy bývá, že zloděj musí prokazatelně překonat překážku. Jenže postup nezanechá na vložce žádné stopy, takže pojišťovna prohlásí, že nebyly prokázány stopy po vloupání a nedostanete nic.
Trasa krupobití v Airdie ve státě Alberta, USA (vlastní bouře je ještě v provozu na horizontu). Vzduch od západního pobřeží ochlazený na vrcholcích hor stéká do podhůří Britské Kolumbie, kde vytváří podmínky pro vznik teplotní inverze. BTW oblast olympijské Calgary nedávno zasáhly ničivé povodně, v některých částech města během večera napršelo více než deset centimetrů vody.
Erupce sopky Krakatoa v roce 1883 vyvrhla cca 20 km³ sopečného popela do atmosféry, kterej v několika následujících letech způsoboval rudě zbarvené západy slunce a dokonce inspirovaly několik uměleckejch děl. Přitom zviditelnily v atmosféře jev dnes označovaný jako rovníkový kouřový proud. V roce 1926 si meteorolog Wasaburo Oishi povšiml zvláštního tryskovitého proudění vzduchu kolem hory Fudži, když pozoroval dráhy balónů používaných ke stanovení rychlosti větrů. Zjistil přítomnost velmi rychlých vzdušných proudů v nadmořské výšce vyšší než 7 000 m a dnes jim říkáme tryskové proudy neboli jet streamy. Jejich pohyb směrem ze západu na východ vyvolává zejména rotace Země a rychlost větru v nich dosahuje až ke 400 km/h. Oishi popsal tryskové proudy v umělém jazyce esperanto a tak se na jeho objev na nějaký čas zapomnělo. Až v roce 1933 je náhodou využil pilot, který obletěl zeměkouli o 21 hodin dříve než jeho předchůdci, aniž by o tom věděl.
Tryskový proudění je projev rozhraním mezi globálními konvektivními celami zemský atmosféry (rozhraní mezi Ferrelovou a Hadleyovou buňkou při 30 ° zeměpisné šířky, ve které se voda neintenzívněji odpařuje). V letním období je jejich rozhraní narušovaný Corriolisovou silou vyvolávající tzv. Rossbyho vlny, protože klesá gradient teplot mezi polární a rovníkovou oblastí (obr. vpravo) a jet streamy se přibližujou k pólům. V poslední době k tomu přispívá tání Arktickýho ledovce, kterej snižuje odrazivost polárních oblastí, takže se k severu Evropy mnohem častěji dostávaj vlny tropickýho vzduchu od rovníku a naopak do jižní Asie zasahujou studený vlny ze Sibiře. Vznikaj tim podmínky pro blokování zonální proudění přeruší, mohutná anticyklóna zabrání postupu tlakových níží a srážky se tak koncentrujou na jednom místě, kde způsobujou povodně, zatímco v oblasti vysokého tlaku vzduchu po řadu týdnů trvá suché a horké počasí, vyvolávající požáry. Bohužel tání Arktickejch ledovců má lavinovitý důsledky, protože díky němu bude planeta na pólech ohřívad ještě rychlejc než dosud.
USA i Rusko opět vylepšujou svoje raketový technologie. Ve prospěch ruského modelu jasně hovoří jeho lepší manévrovatelnost a schopnost účinně zasáhnout cíl.
Fyzici z Univerzity v Twente zjistili, že protáhlý molekuly červenýho barviva DXP (N,N′-Bis(2,6-dimetylfenyl)perylenu-3,4,9,10-tetrakarboxo-diimid známej např. z firemní barvy Ferrari) napnutý pod hrotem tunelovacího mikroskopu sou pozoruhodně citlivý na magnetický pole. Molekuly však nebyly pod hrotem naskládaný volně, ale nachytaný v trubkovitejch dutinách hlinitokřemičitanovejch krystalů - zeolitů, který zajišťovaly jejich správnou orientaci. Už magnetický pole o intenzitě několik desítek militesla je schopný zcela zrušit elektrickou vodivost vrstvy molekul. Fyzici si myslej, že je to tím, že molekuly jsou vůči sobě v trubkovitejch dutinkách vzájemně natočený a elektrony musí skákat z jedný molekuly na druhou, čímž se jim vnutí spin. Pokud je tento spin narušen vnějším magnetickým polem, přeskakování elektronů je značně ztížený. Zatímco magnetorezistivní materiály používaný v současnejch záznamovejch hlavách mění odpor v rozsahu 600%, vláknitý molekuly sou mnohem menší a odpor mění řádově 20x, čili o 2000%. Pokud by se objev podařilo implementovat stejně rychle jako Nobelovu cenu za objev obří magnetorezistence z roku 2007, znamenalo by to v záznamový technice zajištění Mooreova zákona a harddisky plný 3D péčka v HD rozlišení nejméně na dalších desed let ..
Průlomová studie, zabývající se vlivem elektrického pole na účinnost sítě pavouků... Nabitý objekty k sobě při průletu sítí přitahujou její laterální vlákna a tim zvyšujou pravděpodobnost svýho záchytu. Z lidovejch pranostik známo, že pavouci jsou před bouřkama ve střehu a sedí v síti rozcapený - což se přičítá tomu, že hmyz v parnu lítá nízko, stejně jako vlaštovky, který ho loví. Mohlo by k tomu tedy přispívat i to, že se jim v síti zachytí víc hmyzu kvůli elektrickýmu náboji.
Metoda XROMM (X-ray Reconstruction of Moving Morphology) je analogie motion capture (MoCap) v rentgenografii. Do svalů nebo na povrch kostí se implantujou drobný zlatý částice, který v rentgenogramu fungujou jako 3D značky a umožňujou pomocí software pro analýzu obrazu zrekonstruovat jejich přesnej pohyb ve třech rozměrech. Na videích dole je ukázka rekonstrukce pohybu zobáku kachny (YT video), ukázku z použití XROMM pro studium letu netopýrů najdete zde.
Průběžný výsledky z detektoru ATLAS a zvlášť CMS urychlovače LHC v CERNu indikujou, že Higgsův boson má ve skutečnosti celou řadu kolegů. Na rozdíl od teorie supersymetrie (která taky předpovídá pět Higgsových bosonů, ale lehčích) jsou nově objevený píky vesměs těžší než první nalezený Higgs při 126 GeV. Možnost existence Higgsova bozonu při 137 GeV si povšimli někteří fyzici už loni, protože zvlášť při symetrických rozpadech Higgse na gamma fotony je ve hmotnostním spektru produktů přítomná celá řada píků místo jednoho. Na rozdíl od prvního Higgsova píku při 126 GeV se spinem 0 orientace rozpadových produktů při 137 GeV spíš odpovídá spinu 2, čili gravitonu.
V éterový teorii by Higgsovo pole mělo odpovídat rozložení temný hmoty na kosmologický škále, kde se taky vyskytuje pět píků. Rozhodnutí, zda nové rezonance v hmotnostním spektru odpovídají skutečným datum nebo jen šumu měření nejlépe demonstruje časový vývoj výsledků: píky způsobený šumem by měly postupně vymized, zatímco píky odpovídající skutečným datům by se naopak měly postupně zdůraznit.
Na OSLU přibyl další bambastickej, ale povrchní článek o novým materiálu na bázi rutilu pro superkondenzátory s "extrémně vysokou" permitivitou na bázi nanokrystalů rutilu dopovanýho niobem a indiem. Ve skutečnosti jeho permitivita je cca 30.000, zatimco dneska není problém připravit dielektrický materiály s relativní permitivitou vyšší než jeden milion - problém je s jejich praktickým využitím, protože takový kondenzátory snesou jen malý napětí a svůj náboj rychle ztrácí v důsledku svodu proudu v dielektriku. Už asi před osmi lety kalifornskej startup EEstor prezentoval kondenzátoru na bázi vysoce čistýho titaničitanu barnatýho. Relativní permitivita jejich materiálů se pohybovala kolem 15.000. Říkalo se, že si technologii uzurpovala a utajila americká armáda - ale vojáci dodnes tahají kilogramy klasickejch lithiovejch baterií, protože nevýhody superkondenzátorů jsou docela zjevný: jejich kapacita ve srovnání s bateriemi stále malá, napětí při vybíjení exponenciálně klesá a při zkratu následuje exploze.
Minerál rutil tvoří chemicky oxid titaničitej TiO2 a tvoří často jehlicovitý až sloupkovitý dvojčata, který se snadno dopujou příměsama a tvoří pak žlutě až oranžově zbarvený polovodič. Malý krystalky rutilu jsou tudiž elektricky vodivý, ale na místě jejich vzájemnýho styku se tvoří opačně orientovaný NPN přechody (s vyšší koncentrací india v objemu, zatímco niob se hromadí na rozhraní mezi krystaly), takže se materiál jako celek chová jako systém mnoha malejch diodovejch kondenzátorů (varikapů) s vysokou kapacitou. Tato kapacita je tím vyšší, čím je materiál silněji dopovanej (tloušťka PN přechodu se tím snižuje), ovšem tím současně vzrůstá sklon k samovybíjení a průrazu vyšším napětím. Bohužel, koncentrace obou prvků v materiálu potom dosahuje 10%, což vzhledem k jejich ceně představuje ekonomickej problém pro průmyslový využití jako záloha energie. Mohly by však najít uplatnění ve zcela jiný oblasti, kterou je antigravitační pohon založenej na Woodwardově jevu.
Starý stromy sou na zásah blesku citlivější, protože maj křehčí dřevo a díky hnilobě větší obsah vody uvnitř než na povrchu, čili větší část proudu je vedená středem. Bonus: blesk natočenej kamerou s rychlostí 7207 FPS
Mezi stromy, který často trpí zásahy bleskem patří eukalypty. Příčinou můžou být silice (terpeny s dvojnou vazbou) které se ze stromu uvolňujou a na vzduchu se oxidují za vzniku stop ozónu a volných kyslíkových radikálů, které činí vzduch vodivější. Jehličnatý stromy sice taky uvolňujou terpeny, ale před zásahem blesku je chrání koróna, který vzniká na špičkách jehlic a svádí elektrickej potenciál do země (princip bleskosvodu faráře Diviše). Na obrázku dole eukalypt mezi dvěma piniemi zasaženej bleskem - okolo stojící pinie zvostaly nedotčený
Dole je zajímavá fodka zásahu stromu bleskem při náhodný dlouhotrvající expozici. Současně představuje názornou ukázku krokovýho napětí a důvod, proč nelézt za bouřky pod stromy. Díky odporu půdy mezi dvěma body vzniká napětí, takže mezi nohama rozkročeného člověka může protékat proud i smrtelné intenzity (proto krokové napětí). Krokové napětí může být také příčinou záhadných zabití pasoucích se hospodářských zvířat, jejichž nohy jsou přece jen dále od sebe, zatímco pasákovi se nic nestalo. Za nebezpečné krokové napětí se pro člověka pokládá 90 V/m, pro zvířata 16 V/m.
Růžová barva prozrazuje vlastní barvu výboje bleskovýho kanálu. Po kmeni stromu vrhá stíny, takže to neni např. barva koróny ve větvích. Dole je záznam docela těsnýho zásah blesku v Austrálii ze vzdálenosti necelých 200 m. Na zvětšeným zpomaleným záběru je vidět oblak prachu zvířenýho úderem blesku.
Astronomové už dlouho vědí, že naše sousední galaxie M31 v Andromedě vypadá tak trochu jako nabořená. Zvlášť v infračerveným světle, kdy je patrná vnitřní struktura ramen je vidět, že část jeji hmoty rotuje mimo rovinu galaxie a přičítaj to srážce s jinou galaxií v dávný minulosti. Jenže se kterou? S výjimkou Mléčné dráhy žádná podobně velká galaxie poblíž není a navíc se většina z nich od nás vzdaluje. Ale ani naše Mléčná dráha neni ve svý kategorii zcela typickou - má neobyčejně tlustou střední příčku znečistěnou starými hvězdami zvenku, podivně hranatej tvar do čtverce, kterej archetypální symboly různejch prehistorickejch národů znázorňovaly swastikou jako "Kruh sluncí" a nedávno bylo objevený další pátý rameno skrytý za centrální neprůhlednou oblastí. Nemohla by být nakonec naše vlastní galaxie příčinou nabořeného tvaru Andromedy?
Podle měření se zdá, že se k nám Andromeda přibližuje rychlostí asi 5 světelnejch let za rok a zhruba za 3 miliardy let by se s námi střetla. Astronomové až doposud předpokládali, že by to byla naše první srážka, ale dnes se vynořuje teorie, že v dávné minulosti cca před deseti miliardama let tato srážka už jednou proběhla a nyní se Andromeda vrací z velké otočky, aby nám srážku oplatila. K tomu aby na sebe galaxie mohly vzájemně působit na takovou vzdálenost i přes expanzi vesmíru je ovšem nutný započítat vliv temný hmoty, která hmotnost galaxie zněkolikanásobí. Jelikož podle éterový teorie vesmír neexpanduje, pak se stává takovej mechanismus ještě víc pravděpodobnej a srážka galaxií by se mohla posunout do historický minulosti - např. do období formování sluneční soustavy před 4.5 miliardama let. Je známo, že naše Slunce se vymyká charakteru ostatních hvězd v lokální hvězdokupě a jeho předchůdce byl zřejmě do svého místa zavlečen zvenku. Vývoj života ve sluneční soustavě vyžaduje, aby tato vegetovala po vzniku Slunce delší dobu v klidu, což by mohla vysvětlit právě srážka s Andromedou, po který se od sebe obě galaxie oddělily..
Ohřívač britského konstruktéra James Dysona Hot AM04 muže sloužid jako ukázka toho, jak jedno vylepšení umožňuje lavinovitě využívat další nový technologie. Větrák využívá podobně jako ostatní Dysonovy vynálezy rychloběžný reluktanční motorky X020 s kompaktním rotorem z nedymovýho magnetu. Jeho výhodou je, že nepoužívá uhlíkový kartáčky který se 600 hodin provozu opotřebujou a v rotoru nemusí bejt vinutí, takže odpadá vyvažování rotoru. Vlivem magnetického pole rotoru se ve statorovém vinutí neindukuje žádné napětí, které by působilo proti napájecímu napětí za předpokladu, že byly v konstrukci byly omezeny vířivé proudy. Reluktanční motory trpěj vysokou hlučností, protože se jejich pólový nástavce vůči sobě vzájemně deformujou magnetickejma silama, což v Dysonově konstrukci chráněný šesti patentama eliminuje měkká konstrukce plovoucích ložisek. Potřebný hustoty výkonu je dosaženo vysokým počtem otáček (přes 60.000/min) - takže aji turbínka může zůstat malá, zatimco přečerpává asi 24 litry vzduchu/sec. Vysoký točky ale vyžadujou elektronický prvky nový generace (IGBT tranzistor s plovoucí bází, kterej se používá např. v indukčních vařičích), který dokážou rychle spínat síťový napětí s kilohertzovou frekvencí bez výkonovejch ztrát. Dyson k řízení výkonu používá tzv. nesymetrický můstek, ovládanej mikroprocesorem, jehož data se můžou aktualizovat přes internet podobně, jako firmware mobilních telefonů.
Další vyfikundace spočívá v tom, že ohřívač nepoužívá k ohřevu odporovej drát s malým průřezem a tudíž vysokou teplotou, ale elektricky vodivou keramiku z titaničitanu barnatýho s velkým povrchem. Spolu s velkým průtokem vzduchu to vede k tomu, že teplota uvnitř ventilátoru nikde nepřekračuje 200 °C, takže ohřívač nepotřebuje filtr na prach, kterej by se za provozu připaloval a smrděl. Dýza má tvar oválný štěrbiny, ze který vzduch vystupuje vysokou rychlostí, takže se turbulentně mísí s dalším cca 15-ti násobným objemem studenýho vzduchu, což dále zvyšuje bezpečnost provozu. Díky malým rozdílům v teplotách ohřívanej vzduch nestoupá ke stropu, kde by se hromadil jako u pomaluběžnejch ohřívačů a teplo se tak rychlejc a líp využije. Rovnoměrnost distribuce tepla je dále podporována tím, že se dýza za provozu kompletně točí kolem svý osy, nevykyvuje v omezeným rozsahu úhlů a celý těleso větráku je navíc naklápěcí. Dálkový ovládání je k ventilátoru přichycený magneticky, takže se tak snadno neztratí za gaučem. Za high-tech design si ovšem připlatíte částkou, která je skoro desetinásobně vyšší než u ostatních ohřívačů.
Francouzský fyzici změřili van der Waalsovy síly mezi jednotlivými atomy (preprint). Elektrony v atomech se pohybujou nezávisle na sobě, čímž porušujou neutrální stav vůči těžišti v jádru atomu a tim vzniká slabej dipól. Dipóly se vzájemně přitahujou silou, která je nepřímo úměrná šestý mocnině vzdálenosti, jde tedy o typicky vícerozměrnou interakci. Pokud se k atomu či molekule s proměnným dipólem přiblíží jiná molekula, dochází v ní k indukci dalšího dipólu, čemuž se říká Londonův disperzní síla a její velikost závisí na polarizovatelnosti molekuly. Zvlášť snadno se polarizujou velký atomy se slabě poutanými elektrony, který vznikaj účinkem mikrovln na atomy excitovaný např. laserem nebo elektrickým výbojem (tzv. Rydbergovy atomy s vysokými kvantovými čísly, kolem kterejch elektrony obíhaj jako planety kolem Slunce po skoro kruhovejch drahách ve vzdálenosti až několik desítek nanometrů). Proto existujou teorie, že právě Londonovy interakce by mohly držet pohromadě kulovej blesk, kterej má často oranžovou až karmínově červenou barvu - což nasvědčuje tomu, že obsahuje právě Rydbergovými atomy, jejichž elektrony přednostně vyzařujou záření s nízkou energií a velkou vlnovou délkou.
Pro měření sil jsou tedy Rydbergovy atomy zvláště vhodný, protože disperzní síly mezi nima sou o několik řádů větší, než mezi normálníma neexcitovanýma atomama. Výzkumníci zachytili dva obláčky atomů excitovanejch atomů rubidia Rb-80 do optický pinzety tvořený dvěma ohnisky laserovýho paprsku o vlnový délce 850 nm a jejich vzájemnou polohu měnili dalším laserem 474 nm rozmítaným elektrooptickým modulátorem, takže vzdálenost mezi ohnisky vibrovala kolem střední hodnoty asi 100 µm s amplitudou 18 µm. Tím se atomům uvězněnejm v ohnisích vnutily tzv. Blochovy oscilace, který je nutily jejich elektrony střídavě excitovat a deexcitovat. Elektrony u velkejch Rydbergovejch atomů si totiž vzájemně překážej a pokud se atomy k sobě přiblíží, jsou nucený sestoupit na nižší energetickou hladinu, přičemž vyzáří energii o tzv. Rabiho frekvenci. Tato energie je pojmenována podle rakouského fyzika Isidora Isaaca Rabiho (1898–1988) a její frekvence právě odpovídá intenzitě vazby mezi atomy. Tzn. když změříme frekvenci Rabiho záření, který vibrující atomy vyzařujou a pohlcujou na různých vzdálenostech od sebe, můžeme nepřímo určit silovou konstantu vazby mezi atomy. Výsledky velmi dobře potvrdily teoreticky předpovězenou závislost disperzních sil na šestý mocnině vzdálenosti.
Některý druhy hmyzu jako např. pouštní střevlík Cicindela marutha nebo lišaj Theretra Nessus nebo přástevník Bertholdia trigona při podráždění vydávaj ultrazvuk, kterej může poplést nebo zahltit sonar netopýrů který je loví (vimeo). Účinnost netopýřích útoků na přástevníky značně poklesla, jakmile začaly vydávat zvuky (viz video vlevo dole). Housenky lišaje a martináče (video vpravo dole) vydávaj syčivý zvuky i při mechanickým podráždění a cvakaj čelistmi, z čehož biologové usuzujou, že by zvuky mohly využívat i pro zastrašení při napadení ptáky.
Fodky ohňostroje, při kterej David Johnson přefokusoval kameru v průběhu prodloužený expozice (tzv. focus blur technika).
Zatemněná místnost náhodou proměněná v dírkovou kameru zobrazuje díru v oblacích. Latinský jméno pomenování camera obscura znamená právě zatemněnou místnost (komoru), což naznačuje, jak byl asi ten efekt poprvé pozorovanej a zdokumentovanej perským filozofem Alhazenem. Focení v zatemněnejch místnostech se věnuje např. fotograf Abelardo Morell
Efektní, ale nepříliš bezpečná situace (vrcholek Mt. Evan v Coloradu). V takovejch situacích se doporučuje rozptýlid skupinu a co nejrychlejc vyhledat úkryt (úžlabinu nebo soutěsku) s hlavou pod úrovní terénu. Dobrou ochranou jsou aji oplechované bivakovací boudy či auta, která fungujou jako Faradayova klec. Nejohroženějšími místy jsou vrcholky hor (ty jsou ohroženy zásahem bleskem s až 10× větší pravděpodobností), hřebeny, žlaby s proudící vodou nebo silně podmáčený místa, osamělý stromy či vyčnívající skalní věže. Pokud jste někdy byli na Baranci v Tatrách, Kriváni na Malé Fatře, Pikuji v ukrajinských Karpatech apod., paxte mohli potkat blesky vypálené dolíky na skalách a betonových sloupech.
Článek Nature/SciAm o vícerozměrný povaze kvantovýho provázání.
Další pokusy (1, 2, 3), fodky (1, 2, 3, 4, 5) a videa (1, 2, 3, 4, 5, 6) s padajícím kuličkovym řetízkem (tzv. Newtonovy kuličky), tentokrád přes hranu stolu. Nicméně řetízek má aji v tomdle případě snahu se zvedat a padat dolu plynulým obloukem. Při vypadávání z nakloněný nádoby úhel řetízku sleduje osu náklonu (povrchu smotanýho řetízku, ne stěn nádoby, na jejíž poloze nezáleží). Povrch smotanýho řetízku je dokonce odmotávaným řetízkem lehce stlačovanej, jak je vidět na videích (4, 5). Všimněte si, že lehčí plastový korálky setrvačný jevy nevykazujou a z nádob vypadávaj podobně jako slizká kapalina.
Patnáctiletá kanadská studendka Ann Makosinsky hraje pěkně na klavír a krom toho vynalezla baterku, která ve tmě svítí po zahřátí teplem ruky (YT video). Baterka je dutá a obsahuje malej obvod, kterej násobí napětí vytvářený Peltierovým článkem uvnitř. Cena její baterky je 26$ a dokáže svítid 20 minut, v chladnu i déle. Studendka vyhrála cenu $50,000 (...milion v českejch?!) soutěže Viktorijský univerzity a výled na Galapážské ostrovy. Mno, jako furd lepší, než kdyby brala drogy, ne..?.
Sajta NFPC.BZ je čirou náhodou nedostupná, ale tuten produkt vypadá lákavě: 20,000 Wattovej solární kufřík... Tatáž firma nyní v Indii nabízí self-looped generátory, čili dynama propojený s motorem, který vyráběj volnou energii.....
Elektronickej prvek, kterej výstupu nulový napětí vždycky, když je na vstup přivedený kladný napětí a obráceně se v číslicový technice říká logickej invertor. Sériový zapojení lichýho počtu invertorů do kruhu se říká kruhový oscilátor, protože každej invertor má na výstupu logickej opak vstupu, ale jelikož jich je lichej počet, nikdy se jejich stav nemůže ustálit a tak donekonečka překmitávaj z jednoho logickýho stavu do druhýho. Pokud by invertorů byl sudej počet, místo kmitání by se z nich paměťovej prvek s náhodným přístupem, čili SRAM - to je jeden z důvodů, proč vypočetní technika operuje se sudým počtem bitů. Frekvence obíhání logický nuly přes řetěz invertorů závisí na hodnotách RC vazby mezi invertory, čili dvojnásobek součtu dob, za jakou se při daným napětí přes odpory R nabijou kondenzátory C připojený paralelně ke vstupům invertorů. Ale i kdybychom kondenzátory vynechali, frekvence oscilací by nebyla nekonečná, protože báze mosfetovejch tranzistorů mají poměrně značnou vnitřní kapacitu. Frekvenci lze zvýšit zvýšením napájecího napětí, omezením amplitudy napětí, ve který oscilátor kmitá, zmenšením plochy MOSFET nebo CMOS tranzistorů a taky snížením počtu invertorů v okruhu na minimum, tedy tři. Jelikož rychlost překlápění invertorů kolísá s jejich teplotou, vykazuje frekvence kmitů kruhovýho oscilátoru rozptyl, kterej se někdy využívá pro generování náhodnejch čísel.
Kruhovej oscilátor se díky jednoduchosti zapojení používá pro demonstrování limitních možností novejch technologií asi jako program "Hello, world!" ve světě programovacích jazyků. Používají se taky pro předběžný testování obvodů na křemíkových waferech ještě před tím, než se rozřežou na čipy a zakontaktujou. Neni proto divu, že když fyzici zkonstruujou nějakej "integrovanej obvod" z exotickejch materiálů, je kruhovej oscilátor první na řadě. Fyzici IBM už v roce 2006 vytvořili oscilátor, ve kterým roli tranzistoru tvořila vláknitá molekula uhlíkový nanotrubky (obr. vlevo). O několik let později, po objevu grafínu přišly na řadu pokusy o tranzistory na bázi grafitovejch monovrstev. Elektrony se napříč tenký vrstvy grafenu silně vzájemně odpuzujou a výsledkem je jejich vysoká pohyblivost, což podmiňuje dosažení vysokejch frekvencí. Ty na druhý straně limituje kapacita grafinový vrstvy, která je vzhledem k nepatrným rozměrům poměrně vysoká, takže pro její snížení je nutný udržet grafitovej proužek co nejužší. V rámci technologie tří mikrometrů se nedávno podařilo dostad až na frekvenci na 350 MHz, při šířce proužku grafenu 1 mikron se výsledná frekvence vyšplhala až 1,28 GHz, což už je srovnatelný s klasickou křemíkovou technologií..
Grafínovejnanotranzistor řízenej elektrickym polem je principiálně velice jednoduchej: graphenová vrstva má sama o sobě přebytek elektronů, takže vodí velmi dobře. Ale když se nad vrstvu umístí přes tenkou vrstvu izolátoru kladně nabitá řídící elektroda (Gate), elektrony z grafinu jsou k ní přitahovaný, vrstva začne bejt ochuzovaná o nosiče náboje a její odpor roste. Grafínová vrstva se tedy stává nevodivou, napětí za ní rychle klesá a chová se tedy jako invertor. Pokud se toto napětí přivede řídící elektrodou pod další kus vrstvy, zajistí se tím zpětná vazba a obvod může sloužit jako součást kruhovýho oscilátoru. Tranzistor tedy sestává z křemíkový vrstvy překrytý grafinovou vrstvou zakrytou izolační vrstvou oxidu křemičitého s napařenými zlatými elektrodami. Přivedením napětí na Gate elektrodu se mění odpor mezi Source a Drain elektrodou.
Steve Mould na novém videu vysvětluje, co nutí kuličkovej řetízek vypadávat z nádoby ve velké smyčce. Je to moment setrvačnosti, protože řetízek je relativně těžkej a ke změně směru o 180° tudíž potřebuje hodně času, tedy vysokou smyčku. Jelikož rychlost pádu řetízku je tim vyšší, čim vyšší je převýšení ze kterýho padá, měla by se výška smyčky zvětšovat, pokud nádobu s řetízkem bude držená ve výšce - experiment tudle teorii částečně potvrdil. Na řetízku jsou patrný zákruty a smyčky, Steve si myslí, že to jsou příčný vlny, který však díky setrvačnosti řetízku cestujou poměrně pomalu (viz video vpravo), takže se po rychle padajícím řetízku vlastně propagujou prakticky na místě jako stojatá vlna nebo smyčka.
3.800 let stará figurka Neb-Senu používanách při obřadních obětech božstvu podsvětí Usira (Osiris) v Manchesterským muzeu záhadně přizlobuje - přes den se vždycky otočí kolem své osy o 180 °C. Fyzici se domnívaj, že jde o projev vibrací denní městský dopravy - proč se ale soška nezačala točid dříve? A proč se točí tak plynule? Co boha Usira tak vytočilo? Zatím si nikdo nechce otevřeně přiznat záhrobní sílu egyptskejch pyramid a nutnost muzeum vyklidid, než se stane nějaký strašlivý neštěstí, ačkoliv už je stejně pozdě... Naše duše již putují před Usirovu stolici, kde budou jejich srdce pomocí pírka pravdy. Pokud je lehčí než pero, odejdou do duatu. Ale pokud je těžší, shltne naši duši nestvůra Amemait (Ammit, hybrid krokodýla, lva a hrocha, kterejch se Egypťani nejvíc báli) číhající u Usirových nohou.
Kammova záď automobilů (K-tail čili známej "sraženej zadek", v Itálii „coda tronca“) je odvozená z Kammova jevu. Jedná se o pozvolně klesající záď zakončenou ostrou hranou, která pomáhá redukovat turbulence za automobilem. Ve třicátých letech německý inženýr Wunibald Kamm ho objevil při studiu proudění na odtrhové hraně karoserie. Kouzlo Kammova efektu tkví v tom, že zatímco se tehdejší designéři a inženýři usilovně drželi kapkovitých tvarů (což občas vedlo k bizardním tvarům - viz např. francouzskej streamline design Ley T6 na obr. vlevo), Kamm zjistil, že pokud se v určitém bodě záď ostře ukončí a směřuje dolu, proudění má stále tendeci zachovat proudnicovitej tvar. Z toho plynou výhody významné materiální a prostorové úspory při zanedbatelném zhoršení aerodynamiky. V poválečném období K-tail nejprve používaly sportovní automobily a dnes je typická pro hybridní automobily. V poslední době se montuje v podobě skládacích spojlerů i na kamióny jezdící dálkový rychlostní trasy. V podobě člunkovité zádi se Kammův jev uplatňuje i u tvaru střel v balistice, kde navíc snižuje rozptyl (plyny expandující z hlavně záď střely obtékaj).
Schéma konzolového mostu a jeho demonstrace. Jeho konstrukce je tvořena pomocí konzol, tedy nosných prvků s jedním koncem ukotveným o vahadlové mostní ložisko a druhým volným. V případě malých mostů pro pěší to mohou být jednoduché trámy, ale v případě velkých mostů pro silniční nebo železniční dopravu jsou využívány nosníky postavené z konstrukční ocele nebo trámy z předpjatého betonu. Takovým mostem je např. most přes Labe v Litoměřicích, dokončenej v roce 2009. Konzolovej most s ocelovými nosníky znamenal při prvním zavedení do praxe velký průlom, protože dokáže překlenout velké vzdálenosti za použití jednoduché konstrukce. Nejdelší konzolový most světa je most v Quebeku s délkou 549 metrů, otevřenej v roce 1919. Jak je vidět, rekord je starej, protože obloukový a zavěšené mosty dokážou překonat ještě větší vzdálenosti.
R.I.P. čili Rest in Peace: Profesor Sergio Focardi (1932 – 2013), spoluobjevitel studený fúze vodíku na niklu nedávno 22. června zemřel ve věku 80 let. Zanechal po sobě manželku, syna a dvě dcery. Byl mj. řadu let prezidentem italskýho Národního ústavu pro jadernou fyziku při Boloňský univerzitě. Od roku 2007 spolupracoval s podnikatelem a vynálezcem Andrea Rossi na jeho prototypu studený fúze E-Cat. Na fodce vpravo s Francesco Piantelli-Musso, který vývoj tepla na niklovým drátu poprvé pozoroval. 16.srpna 1989 v laboratoři University v Pavia. Piantelli byl však na rozdíl od Focardiho biofyzik, zabýval se mj. výzkumem rakoviny a na svůj objev přišel víceméně čirou náhodou. Vpravo Andrea Rossi zamlada.
Česká expedice FEL ČVUT lokalizovala pomocí citlivejch magnetometrů pravděpodobnou polohu úlomku meteoritu, kterej v lednu udělal díru v jezeře Čebarkul, 70 km jihozápadně od Čeljabinsku. Fluxgate magnetometr vlastní konstrukce ponořenej do hloubky 9 m zachytil magnetickou anomálii nejspíše způsobenou meteoritem na dně. Kruh na obr. vpravo představuje polohu původní díry v ledu o 8 metrech v průměru. Podle dostupných údajů se zdá, že zlomek má rozměry kolem 60 cm a váhu kolem 300 kilo. Na fodce dole je v nemagnetickém čluni vedoucí expedice Gunther Kletetschka z PřF UK, nad ním stojí doktorand z katedry měření FEL Jan Vyhnánek.
Fluxgate magnetometry byly vyvinutý koncem II. světový války pro detekci přeletů letadel na ponorkách a využívaj nelineární magnetizační křivku ferromagnetického jádra. Uplatňujou se při vektorovém proměřování slabých magnetických polí, kde již nefungujou magnetorezistory ani Hallovy sondy, tj. indukce řádu nT až mikroT. Jejich princip je znám už delší dobu, ale až v posledních letech se povedlo je integrovat do provedení malinkých CMOS senzorů.V nejjednodušším provedení je snímač tvořen toroidním jádrem, na kterém jsou navinuty jedna nebo více cívek jako u běžnýho transformátoru. Jedna z cívek je tzv. budící (driving coil), která periodicky magnetizuje jádro a ostatní cívky jsou snímací (sense coil). Levný provedení s jednou cívkou vinutí slouží jak k buzení jádra, tak jako snímací, ale vysoká teplotní závislost samotného senzoru si obvykle vynucuje použití další tzv. zpětnovazební cívky. Vyhodnocovací elektronika musí zajistit potlačení budícího signálu a zároveň zesílit ten nasnímaný. Tzv. SQUID magnetometry založený na supravodičovým tunelování sou ještě o několik řádů citlivější - neuměj však detekovat směr magnetickejch siločar a proto se pro lokalizační účely nehodí.
Obrázek by FLASHG znázorňující, že každou podélnou vlnu jde modelovat jako výsledek provázanýho rotačního pohybu v imaginárních souřadnicích (tzn. v extradimenzích) na základě Eulerovy transformace . Současná fyzika ráda používá imaginární čísla, ale marně hledá skrytý rozměry, páč pod svícnem je největší tma.
V některých místech poušť Namib vypadá kdyby ji nějaký duch orazítkoval kulatým razítkem. Na travním porostu je tu patrná jedna holá kruhová skvrna vedle druhé. Na obvodu kruhu je porost chudých travin naopak bohatší. Satelitní snímky ukázaly, že travní kruhy jsou pozoruhodně vytrvalý, průměrný věk kruhů se pohybuje kolem šedesáti let. Kruhy obvykle pomalu rostou až dosáhnou svého maximálního průměru a pak se zase pomalu se zmenšují a nakonec zaniknou. Místní lidé považují travní lysiny za dílo čarovných víl a také jim říkají „vílí kruhy“.
Jako příčina vílích kruhů bylo navrhovaný ledacos - od termitů a mravenců chovajících kolonie kořenožravého hmyzy až po jedy uvolňovaný kořeny rostlin, výrony podzemního plynu a dokonce i meterority. Německej biolog Juergensen si myslí, že kruhy trávy vyžraný od termitů slouží termitům jako zásobárna vláhy. Na travnatých místech se voda vsákne do písčité půdy, ale rostliny ji rychle vytáhnou svými kořínky a odpaří ji prostřednictvím listů. Na vyholeném místě ale rostliny chybí a voda tak zůstává chráněna pod povrchem terénu. Pro zavlažovací teorii mluví to, že rostliny na okrajích kruhů rostou bujněji, protože z nich dokážou čerpat vláhu. Jenže zevrubný průzkum půdy uvnitř kruhů často neodhalil ani jediného termita. Jako pravděpodobnější vysvětlení se proto zdá samoorganizující se dynamika růstu vegetace, kterou podpořily nedávný simulace MIT. V principu jde o to, že kořeny trav zasahujou až 10x dále, než trsy nad zemí a to tím víc, čím je půda sušší. Když si začnou překrývající kořeny vzájemně konkurovat, nevede to k snížení hustoty vegetace, ale část rostlin uvnitř kruhu místo toho vyhyne úplně. V souladu s tímto modelem jsou kruhy v subtropickým pásu menší, než kruhy v pouštních oblastech, kde dosahujou průměru až 10 metrů.
Simulace vzniku neutronový hvězdy a její analogie s mělkým rotujícím vodním bazénem (video 1, 2, 3, 4). Povrchový vlny se v mělký hladině šířej pomalejc a simulujou tak gravitační pole a zakřivenej časoprostor v okolí tělesa (průměr oranžový koule je při hmotnosti Slunce asi 200 km). Simulace požrala na půl roku výpočetní prostředky počítačových center TGCC-CEA v Paříži a německého SuperMUC (vpravo) s celkovou kapacitou 4 Pflops (200.000 CPU v dnešních PC) Jak vidno, na tydle blbiny (který nakonec stejně jako každá simulace nic nedokazujou) zjevně peníze sou... Hlavní problém těchle simulací je, že jsou nerealistický, protože zanedbávaj hmotnost a setrvačnost silně zakřivenýho časoprostoru, která ve svým důsledku činí hustou hvězdu míň tekutou až křehčí. V každým případě tadle studie jde proti proudu, protože se snaží hydrodynamickou nestabilitu dokázad, zatímco dosavadní simulace se jich naopak snažily vyvarovad.
Studium zvuků šířících se v ledu Yosemitskýho jezera pomocí hydrofonu, zapuštěnýho do vrstvy ledu. StarWars zvuky praskajícího ledu sou způsobený disperzí zvuku při jeho šíření tenkou vrstvou ledu - vysoký tóny se šířej rychlej, zatímco hluboký dorazí se zpožděním, což má za důsledek pronikavý glissando. Osoby s absolutním hudebním sluchem můžou podle výšky tónu odhadnout tloušťku ledu s chybou 5 cm. Podmínkou je absence sněhu, jehož vrstva zvukový vlny v ledu rychle tlumí. Podobnou disperzi lze slyšet i při šíření zvuku v dlouhejch trubkách, šachtách nebo podél dlouhej tyčí, plechů nebo drátů, např. na dlouhý spirále slinky. Třepáním plechový desky divadelní ochotníci a loutkáři simulovali při představení bouřku, laserový zvuky StarWars vznikaly úderem na ocelový lana rádiový stanice. Hučení zamrzlýho jezera nepokrytýho sněhem. Další zvuky a videa, ukázku přehrajete najetím myší sem:
Hranatý tužky a mince maj oproti kulatejm řadu výhod, především se tak snadno nezakutálej. Ale většina platebních automatů rozlišuje mince podle jejich průměru a proto se takový peníze vyráběj jako tzv. tělesa s konstantním průměrem, tzv. Reuleauxovy polygony. Franz Reuleaux ("relo") byl německej inženýr, který koncem 19. století studoval mechaniku pohybů. Jeho polygony se vyskytují nejen v technice (tzv. Wattsův vrták schopnej frézovat hranatý otvory), ale i v umění, např. kytarový trsátko má tvar Reuleauxova trojúhelníku a taky portály a apsidy gotickejch katedrál mívaj středy kružnicových oblouků ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku. Naproti tomu píst Wankelova motoru má sice tvar podobnej, ale protože rotuje hypocykloidálně, ve skutečnosti je o něco plošší.
Steve Mould na svým blogu předvádí řadu zajímavejch experimentů. Na videu vpravo je zajímavej projev setrvačnosti kuličkovýho řetízku při vypadávání z nádoby velkou rychlostí. Na videu vlevo vokazuje, že hliníková tyčka může vibrovad nezávisle ve dvou módech: podélným a příčným, kterej jde zatlumit dotykem prstu ve správným místě (podélnej mód vibrací zní vyšším tónem). Náhled prvního videa přehrajete kliknutím nebo najetím myší na obrázek, pokud používáte MS IE.
Na tomdle videu předvádí vznik ohňovýho tornáda a tady propaluje díry do papíru těžkejma ocelovejma kuličkama. Energie srážky je tak vysoká, že se papír adiabaticky ohřeje a v místě srážky zuhelnatí.
Hrádky s těžištěm
Vzácná shoda úplňku s největším přiblížením Měsíce k Zemi (perigeu) zajistila koncem června atraktivní podívanou. V noci ze soboty na neděli byl na nebi quidění nejjasnější měsíc za posledních 12 let - tzv. superměsíc s průměrem o cca 14% větším než obvykle a s cca 30% větší jasností. Na videu vlevo je východ Měsíce snímanej na horizontu ze vzdálenosti přes 2 km (8x zrychleno oproti originálu).Na obr. dole je snímek superMěsíce nad španělskou Cordobou z roku 2011. Nažloutlá barva Měsíce je v obou případech důsledkem jeho malý výšky nad obzorem, takže jeho světlo prochází tlustou vrstvou atmosféry rozptylující přednostně modrý světlo.
Poloautomatická puška AK-47 „Akáčko“ Michaila Timofejeviče Kalašnikova při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Puška je mj. mezi teroristy oblíbená tím, že její konstrukce není citlivá na přesný obrábění, což jednak činí její výrobu velmi levnou a jde ji opravovat kladivem, a druhak z ní de díky tomu střílet střelivem jakékoliv kvality, co má ráži přibližně 7,62 mm. Zbraň je taky velmi odolná, dokonce aji z AK ponořeného do bahna lze dostat výstřel. Dokonce i Američani ve Vietnamu a Iráku používali trofejní kusy raději, než vlastní M16. Zpomalený záběry ukazujou, že píst vracející závěr dozadu se pod vodou pohybuje mnohem rychlejc než ve vzduchu. Voda v hlavni je míň stlačitelná a tak převádí tlak z hlavně do nábojový komory efektivnějc. Všiměte si bublin unikající v místě, kdy se pístovej kanál odděluje od hlavně - díry na začátku kanálu sloužej jako částečnej kompenzátor zdvihu hlavně, protože plyny v hlavni v tom místě prudce měněj směr a strhávaly by jinak hlaveň nahoru. Tvarem i některými konstrukčními prvky je AK-47 podobná německé StG 44 konstruované Hugo Schmeisserem, který byl odvlečen Rudou armádou do SSSR v roce 1945, kde pracoval v Iževské zbrojovce „Motozavod“ až do roku 1952. V téže zbrojovce v roce 1947 vznikl AK-47, čímž je Kalašnikovovo autorství značně zpochybněno.
Hydra je největší a nejdelší souhvězdí na obloze. Představuje mnohohlavého netvora s hadovitým tělem,se kterým bojoval Herkules a na figurálních mapách bývá Hydra zobrazována jako velký vodní had. Jeho hlava začíná nad nebeským rovníkem pod souhvězdím Raka a tělo se vine po jižní obloze až k souhvězdí Vah. Na obr. vpravo je neobvyklá a docela poučná ukázka dynamiky galaxií Arp 142 v souhvězdí Hydry. Na starou a velmi hmotnou eliptickou galaxii NGC 2937 se tu nabaluje mladá a nezkušená NGC 2936 s panenským závojem z hvězdnýho prachu. Věk galaxií jde snadno odhadnout jak z jejich barvy (žlutá barva NGC 2937 indukuje přítomnost hustejch chladnejch hvězd ve finálním stádiu vývoje s vysokou metalicitou) a taky podle jejího oválnýho tvaru (slapový síly a čas už dávno zaoblily její původně plochý bříško).
Všiměte si vzdálenosti, ze který na sebe galaxie působěji - evidentně se tu uplatňuje tlustej obal neviditelný temný hmoty, kterej bývá u starejch galaxií zvlášť výraznej (je tvořenej neutrinama odpařenejma v průběhu transformace hmoty na záření) a do značný míry starou galaxii chrání před průnikem hmoty do jejího středu. Velká hmotnost starší galaxie určuje, kdo komu tady gravitačně velí a mladší galaxie bude s největší pravděpodobností úplně rozebrána, i když napohled vypadá skoro stejně velká. Všiměte si modrýho pásu hvězd na jejím vnějším obvodu, kterej nasvědčuje tomu, že obvodová hmota je gravitací nahrnovaná do středu NGC 2936, což iniciuje bouřlivou nukleosyntézu a tlak jejího záření pomáhá galaxii roztrhat na kusy.
Jaxem už tu několikrát psal, klasický modely černej děr v současný době prožívaj krizi identity, páč mainstream fyzici si postupně uvědomujou, že sou vlastně víceméně blbě. V principu jde o to, že zatímco teorie relativity předpovídá, že se všechno zhroutí do singularity, kvantová teorie naopak pro každej částicovej balík předpovídá, že velmi rychle expanduje do nekonečna. A jelikož zatím neexistuje žádný vhodnej postup, ba dokonce ani rámcový kritérium, podle kterýho by se měly obě teorie správně namíchad, lze s jejich kombinacema předpovědět prakticky cokoliv, jak to ostatně již skoro padesát let úspěšně předvádá např. strunová teorie. Jisté je, že čim víc do obecné teorie relativity zamícháme kvantový mechaniky, tím větší problémy klasickej model černejch děr bude míd. Začal to už před čtyřiceti lety izraelskej fyzik Jacob Beckenstein, kterej v souvislosti s entropickou bilancí černý díry předpověděl vypařování, kterýmu se dnes říká trochu neprávem Howkingovo. Podstata problému je v tom, že zatímco entropie (míra neuspořádanosti fyzikálního systému) při vypařování čehokoliv roste a při smršťování klesá, fyzici z nějakého důvodu usoudili, že entropie při gravitačním kolapsu rovněž roste a v případě singularity černý díry je nekonečná (gravitační hroucení je přeci spontánní proces a entropie spontánně roste, žejo..). Tim pádem si fyzici neuvědomili, že entropickým popisem obrátili souřadnicovou soustavu uvnitř černý díry naruby
Projevuje se to známými paradoxy, jako je např. komplementarita černejch děr. Tak se říká rozdílnýmu výsledku při popisování situace kolem a uvnitř černý díry, např. při neřízeným pádu objektu, podle Susskinda např. slona do černý díry. Z hlediska teorie relativity je záležitost jasná: nebohej slon se bude hroutit do černý díry a bude pro pozorovatele vně černý díry menší a menší. Jenže z pohledu slona bude docházet k jeho špagetizaci a naopak natahování rozdílem gravitace vně a uvnitř černý díry. Gravitace by zkrátka neměla slona smrsknout, ale roztrhat a rozptýlit po celým objemu černý díry, protože tak si to žádá bilance entropie. Slon se nám tedy bude smršťovat i expandovat zároveň, jenže fyzici zatím nemají dobrou představu, jak by se tyto dva současný ale vzájemně si odporující procesy měly probíhat, natož jak je teoreticky popsat. Před nedávnem tudíž získala pozornost myšlenka, se kterou přišel fyzik Polchinski a jeho kolegové: představa tzv. ohňový stěny, čili firewall je taková, že horizont události černý díry bude na slona současně působit jako žhavá stěna, při jejímž dotyku se vypaří a tím se zruší jakákoliv komunikace nebo kvantový provázání slona s okolním prostředím.
Z hlediska éterový teorie je myšlenka firewall docela v pořádku a už sem tady o ní několikrát psal. Černá díra obsahuje topologicky invertovanej časoprostor, ve kterým rozměrový dimenze nahrazujou časový a obráceně. Z hypotetickýho vícerozměrnýho pohledu vnitřek černý díry vypadá jako když se časoprostorová pěna zahušťuje tak, že se stane kontinuem, ve kterým se srážej fluktuace do podoby nový generace pěny. Takže objekt, kterej do černý díry padá se postupně vypaří a rozptýlí v jejím objemu. Místo, kde k tomu dojde je rozprostřený kolem horizontu událostí, přičemž vlastní rozpad a vypařování objektu samozřejmě započne už mnohem dříve. Přesto - či možná právě proto, že je myšlenka firewall docela logická - se řadě fyziků nelíbí, mj. proto, že narušuje princip ekvivalence obecný teorie relativity - a tak hledaj cesty, jak z paradoxu černejch děr ven, aniž by bylo nutné nabourávat existující teorie. Strunový fyziky Susskinda a Maldacenu napadlo, že lze horizont událostí s okolím kvantově provázat v případě, že bude obsahovat červí díry. Červí díra (Einstein-Rosenův můstek) je geometrickej koncept obecný teorie relativity, jejíž výhoda je v tom, že umožňuje překonat kauzalitu radiační šipky času a opustit černou díru podobně jako čerf opouští shnilé jablko. Je to v zásadě trubka časoprostoru, kterej rychle rotuje a tim získá zápornou křivost, která může spojovat vnitřek černý díry s jejím okolím, nebo dokonce s vnitřkem další černý díry. Modelem takový červí díry může sloužit např. Falacův soliton na vodní hladině. Sám Susskind ale připouští, že jeho model existenci firewall nevylučuje, pouze doplňuje/nahražuje. A má skutečně pravdu, protože v éterovým modelu se může vnitřek černý díry vypařovat jak celým povrchem např v podobě neutrin se zápornou křivostí časoprostoru, tak prostřednictvím jetů, který zde sloužej jako červí díry, prostřednictví kterých bychom se mohli dívat dovnitř černý díry (kdyby nám přitom nevadil pronikavej tok rentgenovejch fotonů a neutrin, kterej nám přitom samozřejmě bude fičet do obličeje a rozebírat nás na atomy, páč ústí takovýho jetu je de-facto tzv. bílá díra s obráceným tokem času. Na firewall se tak můžeme dívat jako na soubor mnoha mikroskopickejch jetů/červích direk dynamicky vznikajících a zanikajících v čase. Ani v tomto ohledu se však černý díry zásadně nelišej od normálních hvězd, který taky ztrácej svoji hmotu jak v podobě záření celýho svýho fyzickýho povrchu (kterej zde může sloužit jako kompaktní obdoba zmíněný firewall u černejch děr), tak různými více či méně rozsáhlými jety, vymršťujícími hmotu z jejich povrchu. Prakticky současně s publikováním červoděravýho modelu se mu dostalo jeho nepřímýho potvrzení, když astronomové pozorovali intenzívní tok prachu z jetu nedaleký černý díry v aktivním centru galaxie NGC 3783, která se nachází v jižním souhvězdí Kentaura. Pozorování provedená pomocí interferometru VLTI na observatoři Paranal v Chile odhalila nejen očekávaný toroidální disk kolem černé díry, ale také proud chladného materiálu v polárních oblastech, kterej tam podle současnejch teorií nemá co dělat.
Fyzici už před časem pozorovali, že při dopadu energetickejch laserovejch pulsů na různý terčíky vzniká pozoruhodně vysoká hustota antičástic, což by v reálu vyžadovalo výkonný a rozměrný urychlovače. Nedávno byly pouštěním laserovejch pulsů do malýho kovovýho terčíku připravený elektrony a pozitrony s energií až 2 GeV, což je srovnatelný s urychlovačema s rozměry několika stovek metrů. Konstrukčně je to velmi jednoduchý: laserovým pulsem se část materiálu odpaří do vakua a nabitý částice vzniklý plasmy se urychlujou elektromagnetickým polem dalšího pulsu podobně jako surfaři, co se vezou na příbojový vlně. Na velmi krátký vzdálenosti jsou díky tomu částice schopný získat vysoký energie. Podobným principem se můžou v jetech černejch děr urychlovat protony a další částice na gigantický energie. Přesto bysem neviděl osud současnejch urychlovačů tak temně, jako bombastický novinový titulky - zatím byl ověřenej jen základní princip. Částice samozřejmě z terčíku lítaj všemi směry, zatímco pro studium částic je zapotřebí kolimovanej paprsek, což už vyžaduje výkonný (a taky rozměrný) magnety. A konečně, ačkoliv vlastní urychlovací komora (na obr. vlevo) je fakt malá, potřebnej laser (na obr. vpravo) neni žádnej prcek (pro laser podobnýho výkonu se v Břežanech staví celej areál: propagační film o projektu ELI stáhnete zde, další materiály PPS 1, 2, 3.
Na videu vlevo je ukázka výstupu femtosekundovýho laseru s gigawattovým výkonem v pulsu. Průměrnej výkon takovejch laserů často neni o moc větší než u laserovýho ukazovádka, ale díky tomu, že je soustředěnej do velmi krátkejch pulsů, je intenzita elektrickýho pole v pulsu taková, že ionizuje molekuly vzduchu, kterej se tim pádem mění v plasmu podobně jako v jiskrovým výboji. Vpravo od čočky je vidět vznášející se bzučící jiskřička, což je právě místo, kde dochází při každým pulsu k dielektrickýmu průrazu. Taková plasma silně absorbuje světlo a současně se chová jako čočka a proto se paprsek promítá na stěnu jako barevně se vlnící skvrna se zřetelnou filamentací. V případě petawattovejch laserů je ovšem dielektrickej průraz v atmosféře krajně nežádoucí a proto se koncový stupně výkonovejch laserů uzavíraj do vakua.
Velmi krátký pulsy se získávaj v pulsních laserech v tzv. aktivně či pasivně zamčeným módu (mode locked laser, časovej průběh jeho náhodnejch fází je vidět na monitoru nahoře). Srdcem takovýho laseru je krystalek ze safíru dopovaného vanadem, ve kterým. světlo běhá sem a tam mezi zrcadly rezonátoru a postupně se zesiluje jako lavina. Další příměsový atomy (Ti nebo Cr), sloužej jako saturační absorbér přímo v laserujícím prostředí. Když se světelnej puls napumpuje na určitou prahovou hustotu energie, příměsový atomy už nemaj žádný elektrony k excitaci a stanou se průhledný, díky čemuž nashromážděná energie z laseru vyletí naráz v podobě velmi krátkejch rychle se opakujících pulsů. Kratším pulsům odpovídá větší šířka generovaného spektra, jelikož časový průběh pulsu je svázán s jeho spektrem Fourierovou transformací. Světlo vycházejícího z krystalu se dále zesilováno na diodama čerpanejch tenkejch discích Yb:YAG. Díky krátké době trvání lze použitím difrakčních kompresorů pulsu dosáhnout po krátkou dobu vysokých výkonů až řádu terrawattů.
Vzácnej snímek stratosférickýho nadoblačnýho výboje, tzv. červený šotek (sprajt) na pozadí zelený a fialový polární záře. Červené sprajty trvají jen zlomek sekundy a nejlépe jsou vidět ze strany za silných bouřek. Nedávný výzkum ukázal, že červené sprajty následují silné pozitivní blesky mračna - země, mohou začít jako 100 metrové koule ionizovaného vzduchu, které vystřelují dolů z výšky asi 80 km 10-ti procentní rychlostí světla a rychle je následuje skupina vzhůru vystřelujících ionizovaných plasmových výbojů. Snímek nahoře byl pořízen koncem května 2013 nad střední Jižní Dakotou v USA a je kandidátem na první barevný zaznamenaný snímek sprajtu a polární záře dohromady. Spodní částí snímku křižují vzdálené bouřkové mraky, zatímco v pozadí jsou vidět pruhy barevné polární záře. Na fodce vpravo je vzhled sprajtu, jak vypadá nad bouřkovým výbojem ze stanice ISS.
Vzácný ohňový tornádo (fire devil) vyfocený při požáru savany poblíž Uluru v západní Austrálii za jinak bezvětrnýho počasí.
Fyzici zvedli rozlišení optický litografie pod 9 nm (tzn. hluboko pod vlnovou délkou použitýho světla) s využitím difrakčních technik. Namísto jednoho paprsku použili dva těsně vedle sebe a zfázovaný tak, aby se vzájemně vyrušily - až na malou oblast uprostřed. Další trik spočíval v použití fotorezistu s barvivem BDEP nebo BDMA, který pohlcujou světlo v podobě excitovanýho stavu dalším fotonem, čili formou dvoufotonový absorbce. K tomu dochází jen tehdy, pokud je intenzita světla dostatečně vysoká (doba života excitovanejch stavů je nízká) - čili právě ve zmíněným ohniskovém bodě difrakčních paprsků. Ten může bejt zfokusovanej v libovolný hloubce pod povrchem - na rozdíl od elektronovýho litografu, kterej používá soustředěnej paprsek elektronů a proto pracuje jen v hlubokým vakuu.
Příčný řezy různými typy munice, některejma bysem teda do prdele dostat nechtěl ... Černá střela s měděným poloplášťem je průbojná ocelová, střela se šipkou (Flechette) je málo citlivý na náhodný změny směru např. při průletu vegetací. Účinek triplexní střely Salvo na želatině je na videu vlevo. Modrá střela je cvičná se stopovkou (projektil tvoří celá modrá část), tlustá olověná střela je subsonická pro omezení zvukovýho třesku pro použití s tlumičem, růžová střela je plněná malým množstvím radioizotopu pro trasování detektory a střela s modrou plastovou kuličkou je určená pro použití v letadlech apod. omezenejch prostorách, kde je nutný zabránit odrazu střely.. Střela se žlutou špičkou je stopovací, střely s kuličkama se používají izraelskejma policejníma složkama.
Robotická kočička je dosud nejrychleji se pohybující čtyřnohej robot v přepočtu na svoji váhu (970 g) a dosahuje rychlosti pomalejší chůze (YT video)
Fyzici stěhujou supermagnet ze slitiny niobu a titanu (Nb3Sn) z New Yorku do skladovacího prstence ve Fermilabu pro měření g-2 precese muonů. Na straně niobovejch cívek je chladicí aparatura za provozu naplněná vařicím heliem, který udržuje niob supravodivý, což umožňuje dosáhnout.intenzity magnetickýho pole až 20 Tesla. Přeprava magnetu je 10x levnější, než ho vyrobit na místě za 25 mil. dolarů, ovšem cesta do Chicaga je dlouhá a při deformaci konstrukce větší než 1 cm křehkej niob praskne.
Křehkost niobovejch slitin je úzce spojená s jeho supravodivostí - mřížka niobu je držená pohromadě sítí f-orbitalů, zatimco kulovitý s- a d- orbitaly uložený uvnitř se vzájemně silně odpuzujou. Tendle napnelismus způsobuje silný stlačení elektronů na povrchu d-orbitalů a jejich kondenzaci do supravodivý Wignerovy fáze - je ovšem taky důvodem, že mřížka niobu nemá prakticky žádnou pevnostní rezervu pro svou plastickou deformaci. Z toho důvodu se niobová slitina tvaruje do velmi tenkejch drátů, který se ve vakuu se zalívaj do měděný matrice, která pomahá rozkládat mechanický pnutí v důsledku tepelnejch šoků (na obr. dole je průřez dvěma typy takovejch kompozitních vodičů). Vrstva mědi musí být tak tlustá, aby dokázala pohltit teplo uvolněný při vykalení supravodiče. Roční produkce niobovejch slitin doposud činila cca 15 tun, z toho výstavba ITER spotřebuje nejmíň 400 tun niobu a plánovanýho urychlovače ILC až 500 tun niobu.
JFN: Povidej, přeháněj...
Když už sme u toho šíření zvukovejch vln, parta Japonců studuje šíření zvuku na povrchu nelineárních materiálů. Zkoušej např. cosi jako zvukovou diodu s trychtýřovitými otvory, která propouští zvuk (skoro) v jednom směru (dtto animace vpravo). Přitom objevili způsob, jak přenášet zvukový vlny přes zeď s vysokou účinností. Jak známo, hovor přes stěnu je obtížnej, protože se většina zvukovejch vln odráží od stěny zpádky. Japonci tedy vyvrtali do zdi několik děr, ale protože měly malej průměr, k přenosu zvuku to moc nepomohlo. Když však otvory překryli tenkou plexisklovou deskou, vytvořil se hydrodynamickej sériovej rezonanční obvod a stěna při určitý frekvenci propouštěla až 97%, 89%, a 76% dopadající energie skrz při pokrytí 10, 3 nebo 1% plochy stěny otvory. Fyziky hlavně fascinuje skutečnost, že průměr otvorů je mnohem menší, než je vlnová délka zvuku, kterej se otvory šíří jako kdyby vzduch měl prakticky nulovou setrvačnost a hustotu a hovořej v této souvislosti o akustickým metamateriálu.
150 metrů vysoká Basilika sv. Pavla v Londýně je známá svým šeptajícím ochozem o průměru cca 36 metrů. Dostal své jméno po vlastnosti jeho konstrukce – šepot na jedné straně ochozu je slyšet v protilehlém místě ochozu. Lord Rayleigh studoval v roce 1910 studoval šíření zvukovejch vln po obvodu zdi pomocí píšťalky a mihotání plamene svíčky a objevil tzv. šeptavý mód šíření zvukovejch vln, který vzájemně rezonujou podél obvodu kruhovejch nebo kulovejch rezonátorů. Jejich intenzita přitom klesá se vzdáleností lineárně, nikoliv kvadraticky, takže se mohou propagovat na velký vzdálenosti. Lze jej realizovad i optickejma vlnama, např. při odrazu infračervenýho světla od vnitřních stěn malý skleněný kuličky. Na obr. vlevo je šíření ultrazvuku v malým měděným disku o průměru 175-μm s malým defektem, kterej zvukový vlny rozptyluje.
Další magnetický motory konstrukcí zjevně odvozený od původního Malafaiova patentu, ale používající elektromagnety místo magnetů a tudíž lépe přizpůsobený pro generování elektřiny (nemluvě o úspoře Čínou čim díl víc embargovanýho neodymu). E-Mag je španělský provenience (YT video) na rozdíl od francouzskýho PowerJMD (YT Video)
HAWKINS [19.6.13 - 16:47] Teda nexi se tady do tebe lacině srád - ale neřešili sme tady ten samej problém přesně před rokem, když taky začaly ty vedra? Nebo ti de čistě vo teoretickou fyziku v návaznosti na relativitu?
Konvektivní buňky na povrchu roztavený zlatý cihly. Struktura temný hmoty ve vesmíru na obr. vpravo představuje podobnost v éterový teorii nikoliv zcela náhodnou, protože rozsáhlý oblasti vesmíru cirkulujou podobně včetně galaxií, který sou tokem temný hmoty strhávaný.
Švýcarská řeka Versazcka je napájená odtávajícím alpským ledovcem, což z ní činí nejčistší řeku v Evropě. Z její 220 metrový přehrady skákal i agent 007 (James Bond - Golden eye), dnes je tam nejvyšší stacionární jumping base na světě.
Studený fúze si poprvé oficiálně "všiml" taky Al Gore (YT) a Evropský parlament. Oba subjekty založily a táhnou tzv. zelený hnutí v USA a Evropě, ale studenou fúzi prakticky i takticky ignorujou, protože zelený lobby konkuruje ještě víc, než jaderný a fosilní paliva. Vyšla taky novej sborník konference Japonský společnosti pro výzkum studený fúze JSCFR. Japonsko, který postrádá ropu a pořádný zdroje uhlí má na rozdíl od zemí jako je Venezuela či Rusko dobrej důvod se studenou fúzí zabývat, ale v 90. letech zde byl studeněfúzní výzkum z politickejch důvodů na dlouhou dobu utlumenej. Nedávná jaderná havárie Fukušimy však cestu k výzkumu alternativních zdrojů zase otevřela. Ruská Pravda publikovala první rozhovor A. Rossi o E-Catu teprve před měsícem.
Jak známo, světlo se při přechodu do opticky hustšího prostředí láme ke kolmici, pokud je jeho vlnová délka menší, než rozměry částic, zatimco při přechodu do opticky řidšího prostředí vyplněnýho bublinama se láme od kolmice a pokud je jeho vlnová délka větší než rozměry dutin, je tomu právě naopak. Zajímavá situace tudíž vznikne v prostředí, který je tvořený směsí jak hustších, tak řidších oblastí, čili houbou nebo pěnou. V takovým prostředí se pro část vln s určitou vlnovou délkou oba vlivy vyruší a takovej meta-materiál bude vykazovat negativní diferenciální index lomu - bohužel jen pro úzký rozpětí vlnovejch délek, který odpovídaj charakteristickýmu průměru dutinek metamateriálu.
K tomu aby metamateriálová houba fungovala v širším rozmezí spektra je nutný, aby se rozpětí velikosti rezonátorů který ji tvořej, který ji tvořej bylo adekvátně větší. A právě o takovej typ metamateriálu se pokusili výzkumníci Standfordský univerzity. Vytvořili ho nanočásticema o průměru cca 50 nm pokrytý vrstvou stříbra s proměnlivou tloušťkou ve tvaru půlměsíce, která díky tomu muže rezonovat v širším rozpětí vlnovejch délek.
Řeckej chronograf a orloj z Antikythery jehož autorem byl údajně samotnej Archimedes loni zkonstruovala taky švýcarská hodinářská firma Hublot v provedení jako náramkový hodinky (YT video). Hublot mj. nabízí nejdražší sériový hodinky na světě za cca 100 mil. Kč.
Pokusy se suchym ledem sou výhodný tim, že nezanechávaj po bytě svinčík. Vpravo pokus s násoskou mezi nádobama spojenejma proužkem papíru využívající kapilárních sil.
Vírová trubice (tzv. Ranque – Hilshova trubice) je přístroj, který umožnuje rozdělid stlačenej vzduch na tepelnou a studenou složku, přičemž neobsahuje pohyblivý součásti. Do trubice se tangenciálně přivádí vzduch pod tlakem kolem šesti až devíti atmosfér, kterej se částečnou expanzí ochlazuje. Po zavedení do trubice se vzduch roztočí na vysoký otáčky (údajně až na milion otáček/minutu) a dosahuje zde téměř rychlosti zvuku. Roztočenej vzduch se postupně odstřeďováním rozděluje na teplou a studenou složku (pod nižším tlakem). Vnitřní vrstvy vzduchu přitom ztrácejí úhlovej moment, kterej je převáděnej na kinetickou energii molekul ve vnějším víru a jsou jehlovým ventilem obraceny nazpět, takže vystoupí ze studeného konce trubice jako studený podíl. Vírové trubice mohou nahradit chlazení až do výkonu 2 kW, protože můžou udržovat teploty v rozsahu -46 °C až +120 °C za použití pouze stlačeného vzduchu bez pohyblivých částí, bez elektrické energie a bez freonu. Zajímavý je, že pokud se použije dostatečně vysokej tlak (nad 50 atm), zařízení může fungovat i se stlačitelnejma kapalinama, např. vodou (R.T.Balmer, 1988). Taky může sloužid k rozdělování směsí různejch plynů, např. oxidu uhličitého a vzduchu.
Princip vírový trubice náhodou objevil francouzský student Georges Rangue v roce 1928, o dvanáct let později se tímto jevem zabýval v Německu Rudolf Hilsch a nazval ho Wirbelrohr. Ale i po druhém znovuobjevení, bylo toto zařízení odloženo a prakticky zapomenuto až do poloviny 60. let, protože jeho jednoduchost na první pohled odporuje 2. větě termodynamický. Vybavuju si ještě veřejnou debatu o článku z VTM (tehdy ještě Technického magazínu) v roce 1988. První reakcí "odborné vědecké veřejnosti" reprezentovaný skeptikem z AV ČR (1, 2) ve stati "Trubice bláznů" bylo, že je to blbost, protože pokus o perpetum mobile atd. Naštěstí skutečně odborná veřejnost se brzy zorientovala a po ověření funkčnosti se celý lapsus převedl na poukazování na velkou hlučnost a spotřebu tlakového vzduch a tím neekonomičnost - zkrátka, že teplý i studený vzduch jde vyrobit levněji. V průmyslu se používá hlavně k chlazení břitů obráběcích strojů, byla však navržená i k chlazení obleků hasičů a pro separaci vody z pouštního vzduchu ochlazením (Whissonův větrný mlýn). Zařízení vyrábí firma Aqua Sciences pro potřeby Pentagonu a v provozu je bylo Iráku, kde vyrábělo vodu pro americké vojáky. Zařízení je zcela autonomní a denně je schopno vyrobit 4 500 litrů vody, přičemž provozní náklady činí zhruba 10 centů na litr vodu. V případě jejího dovozu by náklady činily téměř 8 dolarů/litr vody.
Ernst Chladni byl německej fyzik a hudebník, ale jeho předkové byli slovenského původu. Jeho pradědeček Juraj Chladný musel uprchnout v době protireformace roku 1673 z rodné Kremnice. Chladni se stal také průkopníkem studia meteoritů a proto bývá nazýván také „Otec meteoritiky“ a je po něm pojmenován kráter Chladni na Měsíci. Zkonstruoval nástroj podobnej skleněný harfě nazvanej euphon, ale o hudbě neměl moc znalostí - šel na to vědecky a místo uměleckých turné pořádal turné akustická. Ale Chladni nebyl prvním, kdo pozoroval obrazce na vibrujících plochách který jsou dnes pojmenovaný jeho ménem - vlastně jen opakoval průkopnické pokusy geniálního experimentátora Roberta Hooka z Oxfordu, který 8. července 1680 pozoroval uzlové vzory spojené s vibracemi skleněných desek. Hooke běhal smyčcem po okraji desky pokryté moukou a pozoroval vznikání uzlových vzorů na vibrující desce posypaný solí (verze se zvukem). Ale ani Hooke nebyl první, který na tento jev narazil. Aji v poznámkách Leonarda da Vinciho (1452–1519) je o něm zmínka; zmiňoval se o tom také Galileo Galilei. Varianty této techniky jsou dodnes občas používaný při kontrole akustických nástrojů, jako jsou housle, kytary a violoncella, ale amplituda kmitů se přitom pozoruje holograficky.
Snímání hologramů je známý tim, že je náročný na stabilitu optický soustavy: sebemenší vibrace při snímání hologramů způsoběj, že se na hologramu objevěj ošklivý interferenční proužky. V některejch případech, např. při snímání jemnejch deformací je ale tahle vlastnost hologramů naopak fíčurou a umožňuje vyfotit objekt s vrstevnicema, jejiž svislej odstup je násobkem vlnový délky použitýho světla. Takový metodě se říká holografická interferometrie. Na obrázcích vpravo sou vibrační módy kytary, na obrázku dole aparatura použitá pro jejich získání, vlastní snímání hologramu samozřejmě probíhá v naprostý tmě.
Na rozdíl od zvuku houslí, kde sou kmity strun pilovitý (vznikaj drhnutím struny o smyčec) je průběh zvukový vlny kytary víc podobnej sinusovce, ale protože kmity desky a struny se sčítaj, není průběh zcela harmonickej.Svrchní desky kytary, tzv. luby rezonujou v násobcích vibrací strun. Základní módy sloužej k zesílení zvuku, ty s vyšším počtem uzlů a kmiten pak dodávaj kytaře charakteristickou barvu zvuku. Na obr. vpravo nahoře je ukázka svrchní desky kytary obrácený vzhůru nohama - systém lepenejch příček dodává desce potřebnou pevnost a tuhost (nesmí drnčet), současně ale nesmí příliš zvětšovat hmotnost desky, aby zesilování zvuku rezonancí bylo dostatečně účinný.
Pětinásobně víc vody začalo v úterý po druhé hodině odtékat z přehrady Horka na Sokolovsku - alespoň podle měřicích přístrojů vodohospodářů. Ještě hodinu po poledni hlásily přístroje hladinu vody ve výšce 65 centimetrů. Hladina vody podle nich vystoupla na 296 centimetrů, čímž se odtok z přehrady okamžitě vyšplhal na třetí povodňový stupeň. Od té chvíle drnčely vodohospodářům telefony. Ničivá povodeň se však nekonala, to jen do měřicích přístrojů na hrázi uhodil blesk. Hlavním účelem vodního díla Horka je akumulace vody pro zásobení sokolovské oblasti pitnou vodou a zajištění minimálního průtoku v toku pod hrází.
Ale někdy má porucha regulační automatiky fatálnejší následky. Např. v případě retenční elektrárny Tam Sauk na vrcholku hory St. Francois poblíž Missouri došlo v roce 2005 kvůli chybě počítače k přeplnění nádrže a k protržení její hráze a následnýmu zaplavení rozsáhlý oblasti území 200 metrů širokým korytem. Sedmimetrová vlna spláchla obydlí hrázného, nehoda se však naštěstí obešla bez ztrát na lidských životech. Následná analýza ukázala, že přehradní hráz už delší dobu předtím prosakovala a unikající voda odnesla jemný materiál ze základů hráze a narušila tak její pevnost. Nová hráz byla uvedena do provozu teprve v roce 2010.
Na obr. nahoře je schéma bezpečnostního přelivu nádrže Horka, další přelivy. Hvězdicovitej tvar přelivu arménský přehrady Kechut u Jermuku brání vzniku víru, kterej by zpomaloval odtok a mohl by způsobit erozi jeho stěn.
Ejektivní souhláska je neznělá souhláska, která při řeči vzniká simultánním uzavřením hlasivek (jako např. při rychlým vyslovování "p" a "k" za sebou při tzv. beatboxu - viz video ukázka). Velmi často se vyskytují v jazycích severozápadní části Severní Ameriky a často také v západních částech severní a Jižní Ameriky, běžné jsou rovněž ve východní a jižní Africe a v kavkazských jazycích. Ejektivy používá asi 20 % jazyků na světě, v ostatních jazycích se vyskytují jen výjimečně (na mapce dole sou jazyky používající ejektiva označený černejma tečkama, jazyky bez nich prázdnými kolečky). Taky ve filmu Avatar je používali šmoulové Navi ("tx", "kx" a "px"), který žili v řídký atmosféře na malým měsíci s nízkou gravitací - zajímalo by mě, jestli Cameron myslel i na todle, nebo k tomu došel nějak spontánně z jazyka severoamerickejch Indiánů.
Zdálo by se, že to nepatří do audidka o fyzice, ale antropolog Caleb Everett z univerzity v Miami si myslí, že je používaj často národy žijící ve vyšších nadmořskejch výškách proto, že jejich vyslovování vyžaduje stlačení a náhlý uvolnění vzduchu ve vokálním traktu, který je pro řidší vzduch ve vyšších nadmořskejch výškách snazší. Aby člověk vyslovil ejektivní souhlásku, musí utvořit v hltanové dutině vzduchovou kapsu, kterou pak stlačí. V nižším tlaku vzduchu je toto stlačení méně namáhavé. Používání těchto souhlásek je proto v horách ekonomičtější než v nížinách, protože při jejich vyslovování se nepoužívá tlak vzduchu vydechovaného z plic. To znamená, že mluvčí šetří dechem a zároveň i vodou, protože vydechovaný vzduch jedince dehydratuje. Samozřejmě jako každá teorie i ta Everettova má svoje slabiny. Např. v jazyce Tibeťanů ejektivní souhlásky chybí, Tibet přitom leží celej ve vysoký nadmořský výšce. Tibeťané ovšem dýchají rychleji než obyvatelé jiných oblastí, což se považuje za přizpůsobení životu v horském prostředí na rozsáhlý Tibetský náhorní plošině. Možná proto, že Tibeťané se nikdy ze svých hor neodstěhovali, přizpůsobili se jim a nepotřebují šetřit dechem.
Holancká linka na magnetický třídění odpadních plastů. Odpadní plasty se po ochlazení kapalnym dusíkem rozdrtí a pomocí ultrazvuku rozptýlí v magnetický disperzi obsahující nanočástice železitejch oxidů, proudící nad magnetama. Tim vznikne gradient hustoty, ve který se částice plastů roztřídí podle svý specifický hmotnosti. Částice se separujou roštem v různý výšce od hladiny, od magnetický kapaliny se odfiltrujou a po promytí a vysušení homogenizujou ve šnekovejch plastifikátorech.
Andrea Rossi zjevně vyměkl s nabídkou 1 MW E-Cat jednotky za 1.5 milionů USD (1.2 mil Euro) - protože nyní pro zákazníka ze Švédska nabízí totéž, ale pouze za cenu vyrobenýho tepla - což je opravdu příznivá sleva. Jde zjevně o pilotní projekt, jehož hlavním cílem je přílákat platící zákazníky, kterej byl umožněnej vstupem silného partnera Hydro Fusion ze Švédska, kterej rovněž podniká v oboru teplárenství a celkově příznivým politickým klimatem ve Švédsku. Švédsko jako severská země teplo potřebuje, ale na rozdíl od Norska nemá hydroelektrárny ze fjordů ani ropu. Taky Švédská Akademie věd je Rossimu příznivě nakloněna - její bývalej člen Prof. Sven Kullander (na fodce vpravo dole) se po veřejný demonstraci E-Cat v Bologni 21.ledna 2011 dokonce sám stal propagátorem studené fúze, což ho mj. stálo pozici šéfa klubu skeptiků (obdoba našeho Sysyfa), který ho ze svýho středu ostentativně vyloučili. Každopádně technologie E-Cat je nyní nabízena za podmínek, který prakticky vylučujou jakoukoliv možnost podvodu - ba právě naopak, protože zákazník musí mj. souhlasit s instalací E-Cat do podzimu 2013, se průběžným zveřejněním dat o provozu této jednotky a návštěvama dalších zájemců o technologii. Rossi navíc hradí veškerý náklady spojený s instalací a připojením jednotky a na provoz E-Cat garantuje dvou letou záruku.
Nezávislý ostrovní fotovoltaický systém je českým státem – zcela nesmyslně – zpoplatněn (zdroj, diskuse). Smysl je v tom, že si státem garantovaný molochy jako ČEZ chráněj svoje zisky. Kdyby došlo k výrobě energie ze studený fúze, chtěly by zaplatid ušlej zisk taky. Cena elektrické energie je tak nízká, že se jí nevyplatí vyrábět, ale cena různě kamuflovaných stávajících i do budoucna připravovaných (atomová daň) přílepků již v současnosti cenu elektrické energie převyšuje. Samozřejmě poplatek 2,11 Kč/MWh nikoho nezruinuje, smysl jeho existence je precedens pro podobný další platby za nezávislost v budoucnu. Aby se různý Nečasové a Romanové mohli míd pořád dobře.
Mapa Antarktidy bez ledu Vpravo vývoj ledový pokrývky na Grónsku. Na jejím ztenčování se nepodílí ani tak oteplování, jako postupný tmavnutí povrchový vrstvy ledu v důsledku smogu.
Eště dvě ukázky "pláště neviditelnosti" - tentokrád čínský provenience. Je tvořenej masivními trojbokými skleněnými hranoly sesazenými k sobě do konvexního tvaru hvězdice s centrální dutinou.
Demonstrace starého kouzelnického triku, kterej je popisovanej v SRNKA [8.6.13 - 23:13]. Podobnejch iluzionistickejch triků je popsáno velmi mnoho a často se využívaj ve filmařině (např. ve Vorlíčkově filmu "Dívka na koštěti" nebo jeho další komedii "Jak utopid Dr. Mráčka" na podobným principu vodníci "prolízali" umyvadlem).
Jevy jako vysokoteplotní supravodivost a ferromagnetismus sou tradičně spojovaný s atomy těžkejch kovů, který obsahujou nespárovaný elektrony ve složitejch koordinačních orbitalech (orbitaly označený kroužkama na obr. vpravo, který maj "o kolečko víc"). Proto byli fyzici v roce 2007 docela překvapený, když zjistili, že směsný krystaly titaničitanu strontnatého SrTiO3 (STO) a hlinitanu lanthanitého LaAlO3 (LAO) vykazujou silnej magnetismus, elektrickou vodivost a dokonce stopy supravodivýho chování za nízkejch teplot. Jde totiž o jednoduchý oxidy s perovskitovou strukturou, u kterejch tyto jevy nikdy pozorovaný nebyly. Dalším studiem bylo zjištěný, že toto chování je omezený na velmi tenkou vrstvu na vzájemným rozhraní obouch krystalů, která se díky tomu chová jako dvourozměrnej vodič, podobnej vrstvičkám grafitu nebo povrchu topologickejch izolantů.
Titaničitan strontnatej je silně piezoelektrickej (používá se jako piezoelektrická keramika) - a v tom zřejmě tkví anomální vlastnosti přechodový vrstvy STO/LAO. Díky rozdílnejm rozestupům atomů v krystalovejch mřížkách obouch oxidů sou atomy titanu deformovaný tak, že vystupujou nad rovinu atomů ve mřížce, což uvolňuje jejich elektrony do vodivostního pásu (sou z atomů doslova vymáčknutý). Současně dochází k deformaci elektronovejch orbitalů takovým způsobem, že vytváří konfiguraci, která je typická pro všechny ferromagnetický materiály: elektrony v nich totiž neobíhaj symetricky nad a pod rovinou atomu, ale sou vystředěný, což je přičinou magnetickýho momentu. Materiál STO/LAO je od té doby předmětem intenzívního studia, protože fyzici větřeji, že by tímto způsobem bylo možný dospět k lepším supravodičům nebo materiálům s anomálníma vlastnostma, např. dvourozměrnou vodivostí.
ISS star trails s několika minutovou expozicí fotografovaný astronomem Donem Pettitem prozrazujou hodně fyziky atmosféry (když si odmyslíme jejich čistě estetickej efekt). Ukazujou, že i bez polární záře je atmosféra velmi pestrá (vimeo). Nejnižší tmavá vrstva je troposféra tlustá asi 12 km, která vykazuje modrofialovej Rayleighův rozptyl (z něj je na obr. vlevo vidět jen jeho fialovej konec spektra). Nad ní je bílá vrstva stratrosféry, silně rozptylující světlo ze západní strany polokoule. Na povrchu je stratosféra lemovaná hned několika (?) barevnejma vstvama z ablaze dopadajících mikrometeoritů, z nichž svrchní tyrkysový odpovídá spektrálním čárám železa a niklu a těsně pod spodní ve výšce asi 85 km nad zemí oranžově-žlutým pásem ze žlutě zářících iontů sodíku, která se používá pro laserový trasování adaptivní optiky moderních teleskopů.
Nad stratosférou je tmavá vrstva mezosféry, kterej je zdrojem nočního svitu oblohy a je způsobená fluoreskováním atomů kyslíku a dusíku ve výškách 80-300 km. Ultrafialové sluneční paprsky ve dne štěpí molekuly těchto plynů na atomy a ty se pak v noci opět spojují za vzniku oxidu dusíku a září. Zajímavý jsou taky záblesky bouřkový činnnosti, ke kterejm na některejch místech dochází v docela pravidelnejch intervalech. Výboje maji často půlkruhovitej charakter obklopující vzestupnej termální proud jako dipól a mezi oběma částma výboje je temnej půlkruhovitej pás. Všiměte si taky výraznejch rozdílů v barevnosti rozmazanejch stop hvězd.
Ukázka akustický levitace polysterénovejch kuliček a vodních kapek mezi nástavcema ultrazvukovýho generátoru. Těleso je v prostoru nadnášeno hustším tlakem pod ním, naopak nad ním je tlak řidčí, což je dusledek podélného kmitání akustických vln. Z principu vyplývá, že kuličky se vznášej v pravidelnejch rozestupech v uzlech stojatejch vln a z jejich rozestupu (1,5 cm) a rychlosti zvuku ve vzduchu (330 m/sec) jde tedy snadno odhadnout frekvence použitýho ultrazuku (cca 22 kHz). Všiměte si, že pólový nástavce ultrazvukovýho zářiče jsou ve středu pokrytý vrstvou molitanový pěny - ta totiž část energie pohlcuje a tim pádem je ve středu nástavců o něco nižší hustota zvukovýho pole. To způsobuje, že částice jsou vtahovaný do jeho středu, jinak by z ultrazvukovýho rezonátoru snadno vypadly.
Fyzici tendle levitátor používaj např. k odpařování farmaceutickejch roztoků za podmínek levitace, kdy nedochází ke krystalizaci látek při styku se stěnama nádob.Na videu vpravo je levitace kapek, ze kterejch se roztok odpařuje. Ultrazvuk současně s roztokem míchá a proudění vzduchu kolem kapek roztoku jejich odpařování urychluje. Protože jeho hustota je vyšší, než hustota polystyrénu, používá se ultrazvuk s vyšší frekvencí, kterej má vyšší hustotu energie a rozestup kapek je proto menší. Kapky sou vtahovaný do uzlů stojatý vlny v rezonátoru, tzn. podélnej paprsek zvuku je schopnej na kuličky vyvozovat tažnou i tlačnou sílu zároveň.
Pokud se uspořádaj dva ultrazvukový zářiče kolmo k sobě, je možný zrealizovat akustickou analogii optický mřížky, která se používá pro experimenty s bozonovými a iontovými kondenzáty. Polystyrénový kuličkuy jsou v takovým případě udržovaný v pravoúhlý mřížce. Proudění vzduchu kolem uzlů mřížky lze zviditelnit pomocí dýmu z cigarety nebo mlhy unikající z kousku suchýho ledu (což je výhodnější, protože se ve vzduchu rychle rozptyluje - dtto video vpravo dole).
Zatimco kvantový provázání fotonů se podařilo potvrdid na vzdálenostech až 150 km, kvantový provázání mezi atomy bosonovýho kondenzátu a fotony je podstatně křehčí a kvantový provázání dvou bosonových kondenzátů atomů cesia na vzdálenost asi půl metru se podařilo zrealizovat teprve nedávno. Jeho existence byla potvrzená kvantovou teleportací stavu atomů mezi oběma kondenzáty. V magnetický pasti atomy vykonávaj precesní pohyb (Larmourova precese) podobně jako rotující káča ve dvou možnej směrech. Její směr jde nastavit pomocí řídícího pulzu mikrovln a měřit pomocí spinu (polarizace) světla vydávanýho kondenzátem. Pokud se výstup z druhýho kondenzátu přivede na řídící vstup prvního a polarizace se nezmění, pak je jasný, že oba kondenzáty precesujou stejným směrem. Tím lze ověřit, zda v průběhu řídícího pulsu došlo k jejich synchronizaci - ukázalo se, že k ní dochází velmi spolehlivě.
Aby byla vyloučená možnost optický vazby, byly okýnka komůrek, ve kterejch se bosonový kondenzáty udržovaly jednoduše zapatlaný voskem. Eugene Polzik, vedoucí laboratoře kvantový optiky Kodaňskýho institutu Nielse Bohra vypočítavě tvrdí, že půl metru bylo čistě omezení velikostí jeho laboratoře - kdyby mu dali větší, prokázal by kvantovou teleportaci i na větší vzdálenost. Na obr. uprostřed je skleněná cela pro cesiový atomy, obklopená RF cívkama, do kterejch se pouští mikrovlnnej signál, kterej je zdrojem Larmourovy precese. Na obr. vpravo je pohled na celu ve větším měřítku, všiměte si několikavrstvýho magnetickýho stínění z Heuslerovy slitiny (permalloye), který chrání citlivej kondenzát před elektromagnetickým smogem zvenčí.
Vlevo dole jsou dvě cely kompletně obalený permaloyem, dole vprostřed je hlavní aktér dramatu a vlastní subjekt teleportace: malej obláček atomů cesia. Excitován laserem na vlnové délce 459nm je donucen vyzařovat modrý světlo na přechodu 7P3/2-6S1/2 a tím se neustále dochlazovat na teplotu blízkou absolutní nule. Pokud by se chlazení jen na okamžik přerušilo, tepelný vibrace atomů by kondenzát okamžitě rozprášily (dtto video z jinýho experimentu - popravdě řečeno jediný video bosonovýho kondenzátu, který se mi na webu za pět led podařilo najít).
Simulace prolízání světla metamateriálovou houbou po zakřivený dráze. Pomocí vhodný geometrie metamateriálu by bylo teoreticky možný vnutit paprsku světla libovolnej tvar. Ale praxe je mnohem střízlivější, protože by to vyžadovalo trojrozměrnou tiskárnu schopnou vyrábět 3D struktury s rozměry menšími než je vlnová délka světla. I potom by nebylo vyhráno, protože běžný metamateriálový struktury světlo silně rozptylujou, takže by musely bejt tvořený materiálem s velmi nízkým indexem lomu, abychom mohli světelnej paprsek tvarovat na dráze podstatně delší než je vlnová délka světla. A i kdybychom dokázali překonat i tuhle překážku, stále by náš metamateriál fungoval jen pro jednu určitou vlnovou délku světla.
K vynálezu tzv. neviditelnýho pláště, kterej by dokázal objekt schovat před všímavejma pohledama dalekohledů a radarů tedy vede zjevně ještě dlouhá cesta. Zdá se, že se fyzici začínaj uvědomovat marnost svojeho počínání a tak vojákům, který tudle výzkumy vesměs financujou začínaj nabízet obezličky, jejichž princip byl znám dávno před zahájením výzkumu metamateriálů. Směr paprsků je totiž možný odklonit i všelijakým uspořádáním bloků průhlednejch látek (např. vody), čoček (i plochejch Fresnelovejch čoček) a zrcadel na principu Snellova zákona lomu. Takový triky jsou občas docela efektní a dokážou objekt schovat i když je osvícenej nebo sám svítí. Jejich omezení je v tom, že fungujou jen z jednoho úhlu pohledu. I přesto by mohly např. posloužit pro schování geostacionárních satelitů, který je možný pozorovat ze Země jen v omezeným rozsahu úhlů.
Snímek letního nebe po zvýraznění prozrazuje množství kondenzačních stop po letadlech. Kondenzační stopy (kondenzační pásy) jsou tvořeny drobnými vodními kapkami nebo ledovými krystalky, které vznikají jako důsledek promíchávání chladného vzduchu s horkými produkty spalování leteckého paliva. Chemtrail (z anglického chemical trail) je podle konspiračních teorií stopa podobná běžné kondenzační stopě, která obsahuje zdraví nebezpečné chemikálie (baryum, thorium, oxidy hliníku, dibromidetylén, různá polymerová vlákna apod.). Kondenzační stopa (condense trail, contrail) se objevuje za tryskovými letadly letícími v určité výšce (obvykle 8 – 12 kilometrů) v prostředí s dostatečnou vzdušnou vlhkostí. Označení chemtrails se od 90. let vyskytuje v několika oficiálních amerických vládních a vojenských dokumentech, např. v dokumentech ARPANETu a v první verzi jurikátu americké sněmovny reprezentantů, H. R. 2977.
Osobně na chemtrails moc nevěřim - ale všeho moc škodí i v případě klasickejch contrails, který přispívaj ke globálnímu oteplování.Už delší dobu je známo (1, 2), že o víkendech víc prší, což se přičítá omezení letecký dopravy v těchto dnech. Contrails totiž způsobujou vysrážení vodních par v jemnejch kapičkách, který se vznášej ve vzduchu tak dlouho, dokud se zase nevypařej, čili nemužou padat dolů jak déšť, což narušuje koloběh vody v přírodě a přispívá k období sucha. Po událostech 11. září 2001 byl omezenej leteckej provoz nad Spojenými Státy, což vedlo ke statisticky významnýmu posunu počasí směrem ke větším teplotním výkyvům a Američani si po dlouhý době konečně užili klasický šmolkově modrý nebe (barva vody je jedna z mála, která je způsobená molekulárníma vibracema místo elektronovými přechody a vibrace molekul vody se projevujou na infračervený hraně viditelnýho spektra).
Trik s polarizačním filtrem(na kameře je navlečenej další). Filtr je zavařenej spolu se dvěma celofánovými výřezy, který sloužej jako čtvrtvlnovej filtr (quarter wave plate), kterej zpožďuje světlo kmitající v jednom směru oproti světlu kmitajícímu v kolmém směru. Při vhodně zvolené tloušťce materiálu dosáhneme fázového posuvu 90 stupňů mezi dvěma vlnami se vzájemně kolmými polarizacemi. Pokud se pomalejší složka polarizovaného světla zpozdí o čtvrtinu vlnové délky, oscilování vektoru elektrického pole v jednom směru se změní na otáčení kolem směru, kterým se světlo šíří, to znamená, lineárně polarizované světlo se změní na světlo polarizované kruhově. Průchodem přes čtvrtvlnovej filtr se tedy kruhově polarizovaný světlo mění na lineárně polarizovaný a naopak. Čtvrtvlnový destičky se dřív opatrně loupaly ze slídy, dnes se používá filtr z polyvinylacetátovýho plastu, kterej se deformací a protahováním stává dvojlomnej.
Čtvrtvlnovej filtr se používá např. v CD mechanice, kde odděluje odražený světlo od polarizovanýho světla dopadajícího na CD disk. Používaj se taky v polarizačních filtrech pro fotoaparáty, protože kruhově polarizovaný světlo nemátne TTL expozimetr a automatiku autofokusu moderních zrcadlovek tolik jako lineárně polarizovaný. Čtvrtvlnnovej filtr ale zpožďuje přesně jen pro jednu konkrétní vlnovou délku. Pro ostatní vlnové délky je zpoždění jiný než čtvrtina vlnové délky a výsledkem je pak světlo, které je polarizované ne kruhově, ale elipticky. Z hlediska dělení světla na dva různé paprsky je to podobné, jako by světlo bylo částečně lineárně polarizované. Čtvrtvlnná destička bývá zkonstruovaná pro vlnovou délku někde v polovině viditelného spektra. Pokud ale ve fotografované scéně bude převládat některá barva z kraje spektra (modrá nebo naopak červená) účinnost destičky bude nižší a měření expozice tak nemusí bejt zcela přesný. Jednoduchej způsob, jak zjistit, jestli polarizační filtr polarizuje světlo lineárně nebo kruhově je, podívat se přes něj do zrcadla. Zrcadlo sice samo světlo nepolarizuje, ale dopadne-li na něj světlo již polarizované, odražené světlo bude také polarizované. Díváme-li se přes filtr tím směrem, jak bývá našroubovaný na objektivu, tak světlo jdoucí od našeho oka směrem do zrcadla zpolarizuje, zrcadlo polarizaci a její směr zachová a filtr pak odražené světlo jdoucí zpátky k našemu oku prakticky všechno propustí. Je-li filtr lineární, tak funguje na obě strany stejně a tudíž bude v zrcadle vypadat v obou případech stejně. Otočený cirkulární filtr ale polarizované světlo zase roztočí, takže světlo, které na zrcadlo dopadne a tudíž i to, které se odrazí, není lineárně polarizované a filtr ho část pohltí. Obráceně otočený cirkulární filtr se tudíž v zrcadle jeví výrazně tmavší.
Tato koule údajně dokáže těžid energii aji z měsíčního světla a tvoří ji dvě akrylátový půlky slepený a vyplněný vodou.
Růžová barva blesků prozrazuje koncentraci vodíku, čili vodíkovejch par. Vpravo polarizace slunečního světla odrazem od vodní hladiny.
Jenom čtrnáct dní po tornádu v Oklahomě ve stejnojmenném americkém státě řádilo další tornádo v okolí El Reno s rekordním průměrem 4 km. Převracelo na dálnicích kamióny, ale naštěstí tentokrát nezasáhlo hustě osídlený oblasti. Spojené státy ročně zasáhne v průměru 1200 tornád. Nejčastěji jsou jimi postiženy vnitrozemní státy s rozsáhlými planinami, tedy Texas, Oklahoma a Kansas, silná tornáda ale zná také přímořská Florida.
.
Čtyřiadvacetiletá designérka Amanda Ghasseaei ze San Franciska pomocí 3D gravírky Epilog Legend EXT vybavený 120-wattovým IR laserem vytvořila gramofonovou desku. Skladby ve formátu mp3 převedla do záznamu zvukových vln pomocí Adobe Illustratoru a vlastního programu v Pythonu. Na jednu stranu dřevěný gramodesky se jí podařilo vměstnat tři minuty zvukového záznamu (vimeo). Pochopitelně, že dřevěná deska podobně jako vinyl může trpět mechanickým poškozením, a je náchylná k poškrábání.
Nedavno byla uvolněná nová verze programovacího jazyka na bázi Javy - Processing 2.0 (ukázky)
Když už sme u těch slapovejch jevů, mluvčí Povodí Vltavy Michaela Pohůnková (tlf. 221 401, 602 142 845) sdělila, že nádrže na kaskádě už týden upouštěly vodu. Z dat z webu Povodí Vltavy však vyplývá, že se v předcházejících dnech žádný velký odtok z přehrad nekonal. Například v neděli v 16 hodin, když už voda ve Slapské přehradě dosahovala nad maximální retenční hladinu, přehrada stále upouštěla jen necelých 400 kubíků za sekundu, tedy asi čtvrtinu současného odtoku. Orlík 29. 5. v sedm hodin ráno upouštěl jen asi 107 kubíků za sekundu. Líný zmrdi, propustid je všechny...
V Praze začala je hladina Vltavy na výšce okolo 505 centimetrů a průtoku se zhruba 2 900 metrů krychlových za sekundu. Kvůli upouštění z vltavské kaskády to ale bude v úterý ráno až 3 300 metrů krychlových. V roce 2002 Vltavou v Praze podle odhadů protékalo 5 300 kubíků za sekundu. Na fodce dole čerpadla s výkonem 2 MW statečně přečerpávaj vodu z Rokytky do Vltavy přes uzávěru Rokytky, kterou hlavní město po povodních v roce 2006 vybudovalo za 425 milionů (!), aby ochránilo majetky obyvatel Libně.Přitom by zjevně stačilo otevřít vrata uzávěry, protože rozdíl hladin je přes půl metru. Protipovodňový uzávěr Libeňského přístavu má výšku dimenzovanou na tisíciletou vodu na Vltavě, zatimco čerpadla na přečerpávání Rokytky do Vltavy dimenzována pouze na 20m3/s, tzn. na ani ne desetiletou vodu v Rokytce (kterou nyní teče kolem 40 m³/s). Projektanty zjevně nenapadlo, že povodeň by mohla přijít z opačný strany, a tak uzávěra za půl miliardy naopak pomáhá zatopit Karlín. Ne nadarmo je Praha hlavní město českýho Kocourkova...
Je příznačný, že současný fyzici nedokážou jednoznačně potvrdit ani termální efekty v řádu kilowattů, když se jim nexe (jako v případě studený fůze, která by několik z nich připravila vo práci). Ale v oblasti, která naopak stávající výzkum podporuje sou ochotný a schopný lámat rekordy v citlivosti a přesnosti. Nedávno byly Argonne National Laboratory publikovaný nový atomový hodiny tak přesný (10-18), že je nelze porovnat zatím s žádnejma dalšíma hodinama. Proto byly sestrojený ve dvojici a porovnávaný mezi sebou. Jejich citlivost na gravitační pole je tak velká, že je stačí zvednout o jeden centimetr a už se pozorovatelně rozhodí - můžou tedy sloužit jako přesnej výškoměr. Využívaj záření atomů ytterbia-171, který jsou držený optickou mřížkou z navzájem zkříženejch a interferujících laserovejch paprsků při teplotě blízko absolutní nuly. Yterrbium je přechodnej kov uprostřed periodický tabulky se spoustou jemnejch čar ve spektru. Ytterbiový hodiny využívaj zakázanýho přechodu tzv. F-stavu iontů ytterbia s dobou života až šest let! Takovej elektronovej přechod se ve spektru projeví extrémně slabou, ale tim pádem ostrou čárou, protože je nepatrná pravděpodobnost, že se na této energetické hladině bude vyskytovat nějakej atom yterbia poblíž, takže nemůže dojít k interakcím mezi sousedními atomy, který energetický hladiny rozmazávaj. Další problém atomovejch hodin bývá v tom, že vlnová délka vibrací vakua kolem atomu se mění i s relativním pohybem částic, který je tím pádem nutný udržovat na přesně definovaný teplotě. Optická mřížka brání jak pohybu atomů, tak vzájemným srážkám mezi atomy - a tím pádem odpadaj vlivy způsobený rozdílnou teplotou atomů. A jelikož atomů v optický mřížce je zachyceno mnoho, šumy způsobený Dopplerovým, Dickovým, Starkovým, Zeemanovým aj. jevem sou navzájem zprůměrovaný a díky tomu má záření atomů výbornou stabilitu.
Experimenty s hodinama na bázi ytterbia však až do roku 2010 vázly na tom, že právě tendle prvek se obtížně udržuje ve stavu bosonovýho kondenzátu. V magnetický pasti jde zkondenzovat pouze paramagnetický atomy rubidia, sodíku, lithia, draslíku, cesia nebo vodíku s nepárovým elektronem, který lze v dostatečným množství nachytat a ochladit kvantovým vypařováním z magnetický pasti. Atomy se dvěma valenčními elektrony, jako jsou vápník, baryum nebo ytterbium by šlo zachytit do magnetický pasti tehdy, pokud by se podařilo dosáhnout tripletového stavu, obsahujícího tři energetický hladiny zhybridizovaný (sloučený) spin-spinovejma interakcema - což je ale pro atomy s velkym počtem elektronovejch hladin obtížný, páč elektrony z nižších hladin vzájemně ovlivňujou a tripletový stavy sou nestabilní (energetický hladiny přechodů mezi singletovým a tripletovými stavy jsou zde velmi úzký). Fyzici tedy šli na problém jinou cestou a využili místo magnetický pasti laserový ochlazování tak, že po zachycení atomů při teplotě asi 180 µK intenzitu laserů postupně snižovali, což vedlo k tomu, že nejrychlejší atomy s ohniska laserů postupně odlítaly, čímž se zbývající atomy ochladily asi tak, jako když foukáme do horkýho kafe na lžičce. O citlivosti experimentů svědčí např. fakt, že k dosažení potřebnýho vakua bylo nutný aparaturu odplyňovat iontovou vývěvou (viz obr. vpravo) zahříváním ve vakuu na 350 - 400 °C po několik týdnů, dokud vakuum nekleslo na 10-8 torru, teprve pak při vychladnutí tlak klesnul pod potřebných 10-10 torru. V aparatuře nesmějí být kromě ytterbia žádný jiný atomy, jinak s nimi tento reaktivní kov ihned zreaguje. Dosažení vakua 10-17 torru je pak již snadné, stačí aparaturu ochladit kapalným helium a vše zbývající se nachytá na stěnách. Další tři roky byly věnovaný vylepšování této techniky, protože pro využití v atomových hodinách je nutný bosonovej kondenzát udržovat za teploty několika desítek nanokelvinů hodiny a týdny.
Pokud tedy máme izolovaný atomy rozmístěný v optický mřížce izolovaný od všech dalších vlivů, lze frekvenci jejich záření postupně snížit frekvenčním dělením tak, aby mohla sloužit jako takt elektronickejch časovačů. To je okamžik, kdy nastupuje technika frekvenčního hřebenu, za kterou dostali fyzici John Hall a Theodor Hänsch Nobelovu cenu za fyziku v roce 2005. Do doby než byl vynalezen fyzici vlastně neměli šanci přesně určit vlnovou délku záření v optickým spektru. Malý rozdíly frekvencí ještě dejme tomu, ale ne absolutní hodnoty - ty sou příliš vysoký pro jakejkoliv frekvenční čítač, sestavitelnejch z dnešních elektronickejch prvků. Frekvenční hřeben v takovejch případech využívá interferenci optickýho signálu s pulsem s nízkou frekvencí, jehož vlnovou délku de přesně elektronicky měřid. Tím vznikne série interferenčních pulsů při určitejch vlnovejch délkách v pevnejch rozestupech, který na výstupu ze spektrometru připomínaj zuby řídkýho hřebenu, jejichž poloha ve spektru (vlnová délka) je známa tak přesně, jak přesně známe frekvenci nízkofrekvenčního pulsu. Takže, pokud známe rozložení pulsů laserovýho hřebenu a frekvenci nízkofrekvenčního pulsu, můžeme zpětně přesně spočítat frekvenci vysokofrekvenčního pulsu a tím pádem frekvenci atomovejch hodin.
Pohyb housenek je složitej sám o sobě, ale tropický housenky využívaj zajímavej trik, jak urychlid svoje přesuny pralesem. Pohybujou se v kompaktních clusterech, ve kterejch si lezou vzájemně po zádech. Rychlost přesunu celý masy je pak úměrná počtu vrstev, ve kterejch po sobě housenky lezou a navíc tak mnohem snáze překonávaj různý překážky. Má to ale jeden háček: čas od času se musí chumel zastavit, aby housenky který dolezly do čela konvoje mohl sestoupit a vrátit se zpátky na jeho chvost. Celá záležitost je tudíž organizačně hodně náročná, ale housenky ji zvládaj na výbornou a lezou jako jedno těleso. Zdá se, že ty vzadu dávaj povel k zastavení konvoje, kterej se propaguje jako vlna směrem dopředu tak, aby se celý chumáč zastavil na jednom místě.
Malej krystalek uhlíku, kterej současně představuje největší růžovej diamant nalezenej v Austrálii (12.76 karátů). Západoaustralskej důl Argyle je zdrojem cca 90% růžovejch diamantů na světě. Je zajímavý, že jsou fotochromní (UV světlem se odbarvujou, zatímco světlo delších vlnovejch délek jim barvu navrací zpátky) a ve tmě po ozáření UV světlem navíc modře fluoreskujou. Růžový diamanty sou obarvený dusíkovejma divakancema (absorbční pásy v oblasti 550 - 390 nm rozšířený termálníma vibracema mezi vakancema - viz obr. vpravo dole) a tvořej tak N-polovodič podobně jako karborundum v mnohem levnějším červeným smirkovým papíru. S vyšší koncentrací dusíku se čim dál víc uplatňujou přenosy náboje mezi sousedníma divakancema a absorbční spektrum rozšiřuje do modrý oblasti. Procházející žlutá barva s růžovou tvoří zeleně až olivově černě zbarvený kameny, barva fluorescence se naopak stává čistě bílou (viz obr. dole).
Na rozdíl od modrejch diamantů p-typu který sou dotovaný borem sou růžový diamanty nevodivý. Je tomu proto, že dusíkový příměsi jsou tzv. hluboký: k jejich excitaci je zapotřebí energie kolem 2.2 eV (viz diagram vpravo) a můžou naopak sloužid jako děrové pasti a rekombinační centra pro volný nosiče náboje. Surový diamanty tvořej pěkný oktaedry se zakulacenejma hranama, protože krystalizujou za extrémně vysokejch tlaků a teplot. Tepelnej pohyb atomů za těchle podmínek znesnadňuje tvorbu rovnejch krystalovejch ploch a ostrejch hran, protože povrchový napětí se snaží krystalky zaoblit. Všiměte si kovovýho lesku diamantů, kterej je způsobenej vysokým indexem lomu.
Bonus: A. Carpinteri e aa., Torino 27/5/13 Neutron Emission from Fracture and Earthquakes, Nuclear Reactions Induced by Smart Materials A. Widom, Torino 27/5/13: Neutron Production from Crushing Piezoelectric Rocks
Fodky fyziček při práci je bez použití fotopasti obtížný pořídit, páč sou vzácný a hrozně plachý.
Skyrmiony sou magnetický víry v tenkejch vrstvách supravodivejch ferromagnetickejch materiálů. Sou to vlastně kvantovaný magnetický domény - při nízkejch teplotách se uplatňuje fakt, že každej atom může vůči ostatním měnit energii jen kvantovaně, čili vo určitej krok - v důsledku čehož sou vůči sobě atomy natočený v atomový mřížce o určitej úhel. To vede k vytvoření pravidelný supermřížky kvantovanejch vírů magnetickýho pole - tzv. Abrikosovy mřížky (viz obr. vlevo). Fyzici v těchle vírech nedávno identifikovali tzv. magnetický monopóly. K jejich tvorbě dochází při postupným zvyšování intenzity magnetickýho pole, kdy se víry postupně spojujou do tenkejch lamelárních vrstviček podobně jako víry v supratekutým heĺiu, když se začne míchat (viz obr. vpravo). Na spojnici vírů se přitom směr magnetickejch siločar obrací tak, že všechny vystupujou z jednoho bodu podobně jako siločáry v okolí bodovýho náboje.
Magnetický monopóly oficiální Maxwell-Heaviside-Lorentzova teorie nepovoluje, páč magnetický pole je v tomto modelu vždy nezřídlový a jeho siločáry musí zvostat uzavřený. Ale tenký vrstvě se můžou magnetický siločáry jednotlivejch magnetickejch vírů spojovat mimo ferromagnetickou vrstvu, čímž globálně Maxwellovy rovnice zvostávaj zachovaný, zatimco lokálně tvořej monopóly. Pro mě sou magnetický monopóly ve ferromagnetickejch doménách zajímavý tím, že narušujou Maxwellovu teorii a tím pádem teorie založený na radiační šipce času a entropickým šíření energie. V magnetickejch motorech se zdrojem energie můžou stát právě skyrmiony rozrušovaný fluktuacema vakua, který se v magnetickejch doménách tvořej v důsledku tzv. magnetický viskozity materiálu. To je negentropickej jev podobnej podchlazení a projevuje se tím, že magnetizace materiálu nesleduje okamžitě změny magnetickýho pole. Magnety směřující souhlasným pólama k sobě ostatně samy o sobě představujou magnetický monopóly, jelikož z místa mezi pólama siločáry magnetickýho pole vycházej všemi směry.
3D tisk na pláži pomocí vody a písku. Pro mě je osobně eště zajímavější SolarSinter - projekt 3D tiskárny, která taví písek na poušti teplem slunečního záření fokusovaným pomocí Fresnelovy čočky. Roztavenej křemen je mimořádně fyzikálně i chemicky odolnej matroš. Šlo by tak z materiálu dostupnýho na místě budovat rozsáhlý stavby třeba na Měsíci z měsíčního prachu.
Jak známo, kovy s volnými elektrony maji dobrou elektrickou vodivost, ale taky sou poměrně měkký (zlato, stříbro, sodík). To je způsobený tím, že jejich sou elektrony vzájemně kvantově provázaný, tzv. delokalizovaný a tvořej jakousi omáčku, ve který plavou atomy se zbylými elektrony. Vazby takovejch elektronů jsou poměrně slabý a jsou všesměrový, v důsledku čehož sou takový atomy měkký a tažný. Pokud se ale z kovu vytahujou jednotlivý atomy, jejich koordinační číslo (tj. počet atomů, se kterejma každej atom bezprostředně sousedí) klesá a vzájemná provázanost jejich elektronů se snižuje. V tom okamžiku se začíná projevovat vlastní geometrie atomu a jeho elektronovejch orbitalů. Jejich vazby se zpevňujou a začínaj vzájemně udržovat podobnou geometrickou konfiguraci, jako atomy v molekulovejch sloučeninách. Jinými slovy, drobný clustery zlata se chovaj spíš jako molekuly chemický sloučeniny, než jako kovy. Projevuje se to např. při vytahování zlatýho nanodrátku pomocí hrotu skenovacího elektronovýho mikroskopu. Pokud je hrot stejně jako povrch tvořenej zlatem, při dotyku podložky hrotem se atomy okamžitě propojej a hrot se spojí s povrchem. Při zvedání hrotu se pak od povrchu vytahuje vlákno, který se rychle ztenčuje. Paradoxně přitom síla, kterou je nutný na hrot působit neustále roste až do okamžiku, kdy se zlatý vlákno přetrhne. Vědci z Buffallo Univerzity zjistili, že dva poslední atomy zlata jsou poutaný silou asi dva nanoNewtonů, která je 4x větši, než síla mezi atomy v tlustým vláknu zlata.
Člověk vnímá sluchem zvukové vlnění o frekvenci přibližně od 16 Hz do 16 000 Hz, nejnižší nota piana má 32Hz. Ucho má v případě infrazvuku nízkej dynamickej rozsah, což se projevuje tím, že hranice slyšitelnosti se blíží hranici nepříjemnýho hluku. Protože v pralese se zvuk šíří mezi stromy jen když má opravdu dlouhý vlny, pralesní zvířata (okapi) ho používaj k dorozumívání na dálku, sloni ho dokážou vnímat i chodidly. Infrazvuk se taky dobře šíří ve zvukovodným pásmu SOFAR v gradientu hustoty vody asi 700 m pod hladinou oceánu, proto ho používaj kytovci, zvuky vyšších frekvencí se v něm pohybujou klikatě a utlumujou se rozptylem o stěny kanálu. Frekvence 7 Hz odpovídá frekvenci mozkových alfa rytmů, které odpovídaj stavu dušefního klidu a pohody a odpovídaj rezonanční frekvenci zvukovejch vln, šířících se podél neuronů v mozkový dutině. Je-li živočich vystaven blízkým frekvencím, paxe nemůže uvést do klidu a soustředit se. Toho využívaj některý predátoři (kočkovitý šelmy) a mručením nebo předením se snažej rozhodit svoji kořist, která díky velkýmu rozptylu infrazvukovejch vln nemůže dobře zaměřit zdroj zvuku. Na videu velevo mrouskající aligátor vydává infrazvuk, kterej zní jako temný vrčení a ve vodě vytváří viditelnou tříšť.
Silnej infrazvuk dráždí vestibulární systém a způsobuje závratě a ztrátu orientace.V zatemnělejch místnostech vysoká hladina infrazvuku o frekvenci 19 Hz, při který rezonuje oční bulva vyvolává pocit přítomnosti cizí osoby a světelný přeludy, kterýma lze vysvětlit řadu setkání s tzv. duchy, zejména na konci tunelů, kde infrazvuk rezonuje. Infrazvukem z tornád a tektonickejch poruch se vysvětluje záhadný mizení posádek z lodí, ztroskotalejch v Bermudským trojúhleníku a jde ho využít k varování před tornádama a blížícím se zemětřesená. Počet situací, ve kterejch dochází k emisím infrazvuku je v přírodě tak vysokej, že lidi při setkání s infrazvukem často instinktivně zpanikaří, aniž si vlastně uvědomuje proč. Toho se využívá v hudební i filmový tvorbě (soundtracky hororů, jako je film Irréversible). Podle některých zdrojů vysílali infrazvuk i nacističtí propagandisté při Hitlerových projevech. Říká se, že zvuková vlna, kterou vyvolal pokusný atomový výbuch na atolu Mururoa, dorazila jako infrazvuk po jedenácti hodinách do Paříže, kde vyplašila všechny ptáky, lidi ve městě si však ničeho nevšimli.
Vesmírnej teleskop Kepler zřejmě svou hlavní misi nesplní, protože do něj technic NASA zamontovali nejméně o jeden rezervní setrvačník míň, než dalekohled nyní potřebuje. Se setrvačníky byly problémy už před startem a prošly nezanedbatelnou přestavbou. Na základě dosavadních dat lze získat přehled o výskytu exoplanet s oběžnou dobou maximálně 200 dní. Je zde možnost využít Keplera jinak, třeba k hledání planetek, ale to samozřejmě už tak atraktivní není. Největší naděje se upínají k pokusu o rozhýbání setrvačníku, který vypověděl službu vloni v červenci. Existuje totiž šance, že dlouhodobá přestávka zajistila rovnoměrné rozprostření oleje atd.
Kepler je tříose stabilizovaná družice o délce 4,7 m a s průměrem 2,7 m. O přísun energie se stará panel fotovoltaických baterií s celkovou plochou 10,2 čtverečních metrů a výkonem 1,1 kW, na palubě je lithiumiontová akumulátorová baterie s kapacitou 20 Ah. Sonda nese zrcadlový dalekohled Schmidtova typu s průměrem hlavního zrcadla 1,4 metru. K dalekohledu je připojen fotometr s 42 moduly CCD 59 × 28 mm po 2200 × 1024 pixelech. Spektrální rozsah je 430 až 890 nm, rozsah hvězdných velikostí 9m až 16m. Fotometr je určen k měření změn intenzity záření přibližně 100 tisíc hvězd k účelům detekce planet o velikosti srovnatelné se Zemi u Slunci podobných hvězd (spektrální třída G5) do vzdálenosti přibližně 3000 světelných let. K záznamu dat využívá sonda polovodičovou paměť s kapacitou 16 Gbyte, která postačuje zhruba na 60 dní záznamu. Vědecká data jsou na Zemi předávána na povel rychlostí až 4,33 Mbit/s parabolickou anténu s vysokým ziskem.
Novej IQ test navrhuje měřit IQ jako naši schopnost se soustředid na pohyby malejch objektů oproti pozadí. Test je rychlej a hlavně bezbolestnej, páč nevyžaduje přemejšlení. Ale jeho interpretace je dost diskutabilní, vzhledem k tomu, že některý ukázky v klipu byly tak rychlý, že pohyb proužků mohl interferovat se snímkovým kmitočtem monitoru. Jistě skoro každý viděl filmové záběry třeba jedoucího traktoru, jehož kola se zdánlivě točila opačně nebo nesmyslně pomalu, stála a to se se změnou rychlosti traktoru střídalo. A snazší rozpoznávání směru pohybu v malém poli je umožněný tím, že obrys vytváří vztažnou kružnici, která je viditelná už během "zákrytu/odkrytu".
Card beams jsou malý plastový spojky, který umožňujou budovat stabilní domečky z karet zdánlivě popírající gravitaci. K dispozici jsou i CAD výkresy pro 3D tiskárny
Květiny z cákajících kapek (a zjevně taky spousty Fotošopu)
Pan Sponka z nitinolu (austenitický slitiny titanu a niklu s tvarovou pamětí) v lázni teplé vody
Stíny vypálený zábleskem atomový pumy v Hirošimě. Čim kolmější stín, tím zřetelnější...
Povrch kuličky z propisky pod elektronovym mikroskopem. Kuličkový pero bylo poprvý sestavený maďarským novinářem László Bíró, kterej na svůj vynález obdržel 1938 britský patent. Biro - sám vydavatel časopisu - si při jedné návštěvě tiskárny všiml, jak rychle zasychá tiskařská barva. Napadlo ho, že takový rychleschnoucí inkoust by se hodil jako náplň do plnicího pera. Ten však perem neprotékal. Proto se Biro rozhodl nahradit kovový psací hrot u svého pera nepatrnou ložiskovou kuličkou. Jak se perem pohybovalo po papíru, kulička se otáčela a nabírala ze zásobníku inkoust, který se pak obtiskával na papír. Tento princip však nebyl úplně nový: byl patentován už v roce 1888 Johnem J. Loudem ke značení kůže, ale nebyl komerčně využíván. Britskou vládu zaujalo, že Birovo pero píše v jakékoli nadmořské výšce, protože ho neovlivňuje ani tlak vzduchu, ani jiné atmosférické změny a Birův patent koupila pro navigátory v letadlech a tak se už v roce 1944 se pero značky Biro vyrábělo pro RAF. Slovo propiska souvisí s faktem, že při psaní přes kopírovací papír se na propisku dá tlačit, a ta tak zanechává čitelnou kopii čili propisuje – na rozdíl od inkoustového pera. K tvorbě více kopií kopírákem se před nástupem propisek používala inkoustová tužka, která po naslinění zanechávala nesmazatelnou stopu.
Během čtyř let "propisky" z trhu klasická plnicí pera téměř vytlačily, pak ale jejich prodej i ceny rychle klesaly: lidé se novinky nabažili a začali ji posuzovat reálně. Kuličková pera tekla, vynechávala a byla nespolehlivá, takže v roce 1948 cena klesla z 12,50 $ na necelých 50 centů a jejich výrobci v USA vyhlásili bankrot. Plnicí pera se opět stala jedničkou, dokud v roce 1954 Parker Pens nepředstavil své kuličkové pero Jotter, který psalo spolehlivě a pětkrát déle, od roku 1957 bylo opatřený kuličkou z karbidu wolframu. S postupem technickýho vývoje se průměr kuličky stále zmenšoval a inkoust stával stále řidší (v tzv. rollerech se používá inkoust vodorozpustnej, kterej se dobře absorbuje na papírový vlákna a nerozmazává se jako u starejch propisek). Kuličky propisek se dnes dělaji hlavně z oceli a z karbidu wolframu, u rollerů ze zirkoniové keramiky (keramické pero). Keramická kulička má na povrchu jemný přirozený jamky, který dobře distribujou inkoust na papír.
Prstencová mlhovina NGC 6720 (M 57) je nejznámější a nejsnáze rozpoznatelná planetární mlhovina o zdánlivé magnitudě 8,8. Je viditelná v dalekohledech o průměru přinejmenším 8 palců, ale už v 3 palcovém se ukáže prstenec. Větší dalekohledy odhalí několik tmavších míst na východním a západním okraji prstence i slabší mlhu uvnitř disku. Nachází se v souhvězdí Lyry a od Země je vzdálena 2300 světelných let. Je stará zhruba 6 až 8 tisíc let a z jejího středu ji osvětluje bílý trpaslík o zdánlivé magnitudě 14,7 velký zhruba jako Země s povrchovou teplotou skoro 80.000 °C. Tlak jeho záření rozpíná oblaka plynu a současně je ionizuje, takže modrozeleně svítí (barvy sou přírodní), hnědočervená barva je barva ionizovanýho vodíku. Nový fodky Hubble odhalily, že ačkoliv mlhovina vypadá jako ovál, tvoří ji skutečně prstenec o průmměru 60 tisíc AU, tedy 0,9 světelného roku, kterej se rozpíná rychlostí 20 až 30 kilometrů za sekundu, což při pohledu ze Země odpovídá zhruba 1 úhlové vteřině za století. Lidi si ji často pletou s planetární mlhovinou Helix (NGC 7293 - viz obr. vpravo), která je však 2x větší a leží podstatně blíže (cca 700 svět. let) v souhvězdí Vodnáře.
Zoomboard je projekt dotykový obrazovky, která dynamicky zvětšuje tlačítka po přítlaku, což umožňuje ovládání i malejch zařízení. Nectností mechanických psacích strojů bylo, že sousední páčky ovládající tisk typů se při rychlém psaní po stisknutí ihned po sobě často zasekly. Rozložení písmen na klávesnici QWERTY bylo proto zvolený s ohledem na četnost jejich užívání v anglické abecedě a podmínkou, aby písmena, která se užívají za sebou, nebyla na klávesnici vedle sebe. Je vlastně navržená tak, aby se na ní psalo co nejhůř a nejpomalejc. Je zajímavý, že přes technologický pokrok se neustále držíme starého návrhu, ačkoliv na digitálních klávesnicích nemá žádnej smysl - naopak psaní zpomaluje. To ukazuje, že evoluce je v mnoha případech slepá a často fixuje nesmyslný vzory (v biologii je to vidět na průběhu větve bloudivého nervu).
Ještě dva obrázky elektronovejch orbitalů na konci uhlíkový nanotrubky a povrchu křemíku zviditelněný pomocí FIM a STM. Uhlíkový nanotrubky vzhledem ke svýmu velmi malýmu průměru tvoří skoro ideální hrot pro fotoionizační mikroskop. Je na nich zjevný, že atomy nejsou kulatý ale maj všelijaký zajímavý tvary, pokud teda sledujeme povrchový rozložení jejich elektronů.
Autoemisní iontová mikroskopie (Field Ion Microscopy, čili FIM) je technika, která umožňovala vizualizovat atomy už v 50. letech minulého století, jak demonstroval Erwin W. Müller z Pensylvánský univerzity. Její princip je velice jednoduchej - na stínítku se snímaj dopady elektronů urychlený povrchem vzorku, který je tvořen velice ostrým hrotem. Vytvoří se tím přibližně trojúhelníková bariéra, skrze kterou může probíhat tunelování. K vytvoření tunelovací bariéry je nutno dosažení silného pole, řádově 109 V/m, což je obtížné dosáhnout s rovinným vzorkem. Proto jsou v autoemisní mikroskopii použitelné pouze silně zaostřené vzorky (hroty), který se připravujou elektrochemickým leptáním wolframovejch drátů a díky malému koncovému poloměru (r = 50 – 500 nm) je jejich konec tvořen zpravidla pouze jedním monokrystalem.. Mikroskop tudíž pracuje jako projektor bodového hrotu na fluorescenční stínítko, přičemž nevyžaduje žádnou elektronovou optiku a dosahuje vysokého zvětšení, určeného poměrem vzdálenosti stínítka od hrotu a poloměru hrotu. V roce 1967 Müller ve spolupráci se svými kolegy svuj mikroskop dále zdokonalil připojením hmotnostního spektrometru (iontový autoemisní mikroskop s atomovou sondou, čili APFIM) umožňuje atomy nejen zobrazovat, ale i identifikovat.
Vlastní autoemisní mikroskop je konstrukčně velmi nenáročnej: je tvořenej pouze baňkou, držákem vzorku, jeho žhavením a stínídkem. Přes veliký zvětšení (přibližně milionkrát) však metoda neumožňuje vysoký rozlišení, protože získaný obraz je rozmazanej tepelným pohybem elektronů, které mají velkou rychlost i ve směru rovnoběžném s povrchem (je to dáno jejich energií, protože z kovu vystupují z Fermiho hladiny, která je poměrně vysoko), takže neumožňuje studovat detaily atomů a jednotlivé atomy jsou viditelné pouze na atomárně hladkých krystalových plochách, na nichž jsou meziatomové vzdálenosti větší než rozlišovací schopnost mikroskopu. Ovšem vývoj se od té doby nezastavil a nedávno se podařilo zvětšit rozlišení na tomto principu do té míry, že lze pozorovat jednotlivé atomové orbitaly. Tadle studie popisuje tzv. fotoionizační mikroskop, pomocí kterýho byly studovaný orbitalů vodíku v excitovaných molekulách sirovodíku. Proud sirovodíku unikající do vakua se excituje ultrafialovým laserem do tzv. Rydbergova stavu proti tenkýmu hrotu nebo elektrostatický čočce. Elektrony v Rydbergovejch orbitalech díky vysokýmu kvantovýmu číslu zachovávaj pravidelný prostorový uspořádání, díky čemuž si elektrony uvolněný z atomů fotoelektrickým jevem zachovávaj si svou orientaci vzhledem k původním orbitalům, což umožňuje rekonstruovat jejich tvar.
Nejjednodušší s-orbitaly tvořej kulovitý vrstvy vypadající jako šlupky cibule - tvoří je vlastně sférická kvantová vlna. Písmeno s pochází z klasifikace spekter na série, nazývané v angličtině sharp, principal, diffuse a fundamental (ostrá, hlavní, difúzní a základní), které se používaly před rozvojem atomové teorie. Elektronový přechody v s-orbitalech sou často potlačený (tzv. zakázaný), protože symetrický orbitaly špatně vyzařujou energii do okolí a tvořej díky tomu stabilní energetický hladiny. Jejich spektrální čáry sou tudíž tenký a slabý, od čehož s-orbitaly získaly svoje jméno. Atomy prvků, ve kterých sou valenční elektrony utopený pod s-orbitaly jsou význačný svou nízkou chemickou reaktivitou (typicky zlato), nízkou barevností a jednoduchou chemií (kuchyňská sůl). Vazby elektronů v s-orbitalech nejsou směrový a látky s atomy který interagujou pouze prostřednictvím s-orbitalů sou měkký s velkými rozestupy mezi atomy, který po sobě snadno po sobě kloužou (alkalický kovy). Naproti tomu atomy provázaný přes orbitaly vyšších kvantovejch čísel (p-, d- a zejména f-) tvořej kompaktní, ale křehký krystalický mřížky s vysokou hustotou podobný keramice (chrom, volfram) a jejich sloučeniny sou silně a pastelově zbarvený (maj složitý spektra s řadou čar, protože jejich protáhlý orbitaly mezi sebou snadno vyměňujou energii jako tyčkovitý dipól
Andrea Rossi konečně zveřejnil nezávislý výsledky měření účinnosti "horký verze" jeho E-Cat technologie pro studenou fúzi vodíku na niklu. Dva experimenty trvaly 96 a 116 hodin a tepelnej tok odváděnej ze zařízení sáláním byl měřenej na dálku termokamerou a určovanej výpočtem. To samozřejmě stále připouští řadu pochyb o věrohodnosti měření, ale jejich součástí byla pečlivá kalibrace a slepé měření. Dosažená účinnost se při teplotě kolem 500 - 800 °C pohybovala v rozmezí 250 - 500%, tzn. výstupní energie je cca 2.5 - 5x vyšší, než vstupní. Objem reaktoru byl 233 cm³ a tepelnej výkon cca 500 W, tzn. objemová hustota energie je nejméně 10x vyšší, než chemicky dosažitelná. Vzhledem k tomu, že výsledky byly publikovaný odborníky universit z Bologne a Upsally na preprintovým serveru ArXiv, dostalo se tentokrát studii pozornosti i několika blogů mainstream fyziků. Jejich reakce byly opatrně optimistický (italskej jadernej fyzik z CERNu Tommaso Doringo) až ostře odmítavý (náš Luboš Motl je fanatickej podporovatel Klause, jaderný lobby ČEZu a dostavby Temelína).
Ačkoliv účinnost studený fúze za chladnějších teplot (do 350 °C) může být mnohem vyšší, je průběh reakce za vyšších teplot stabilnější a hlavně využití tepla pro konverzi na elektřinu lepší. Andrea Rossi zkouškama E-Cat za vysokejch teplot evidentně cílí na centrální dodavatele energie, který jsou schopni jeho technologii snáze zaplatit a snaží se přizpůsobit provozním podmínkám jejich turbín. Kdyby se E-Cat snažil prodávat přímo koncovejm spotřebitelům, lobby centrálních dodavatelů ho pochopitelně nebude vůbec podporovat. Taky podmínky pro bezpečnostní certifikaci jsou v případě centrálních dodavatelů míň přísný a Rossi zřejmě předpokládá, že centrální dodavatelé budou i schopni a ochotni lépe ochránit jeho know-how, jakmile si ho koupí.
K rychlýmu měření střídavého proudu ve vedení slouží tzv. klešťovej ampérmetr, jehož rozevřený čelisti se nasunou na vodič a sklapnou, čimž se uzavře magnetickej obvod. Kolem vodiče je střídavé magnetické pole, které se uzavírá přes sevřené čelisti tvořící jádro měřicího transformátoru se sekundárním vinutím. Protože magnetickej obvod klešťových transformátorů obsahuje vzduchové mezery, je přesnost klešťových ampérmetrů poměrně malá. I když jsou dosedací plochy pečlivě broušeny, obvyklá třída přesnosti nepřesahuje 2,5%. Sekundární vinutí bývá rozloženo po celé délce magnetického obvodu, aby se snížil nepříznivý vliv rozptylu, který se mění polohou primárního vodiče uvnitř čelistí. Výhodou klešťového ampérmetru je to, že umožňuje měřit proud bez přerušení obvodu za provozu a i v nepřístupných místech. Změna rozsahů se provádí přepínáním odboček na sekundárním vinutí a měřenej rozsah proudu je od desítek miliampérů až do několika stovek kiloampérů a na všech rozsazích lze měřit trvale. Ampérmetry se obvykle doplňujou dvojicí svorek, na něž se připojují vodiče pro měření napětí a výkonu - chyba fáze klešťových ampérmetrů se pohybuje od 60 do 200°. Signál v sekundární větvi se získá usměrněním střídavého napětí na stejnosměrný diodama, což poskytuje rychlou odezvu, ale nehodí se pro měření střídavých veličin v obvodech s nelineární nebo fázově posunutou složkou (jalový výkon). V takových případech je přesnější tzv. RMS měřič, kterej proud neusměrňuje, ale používá ho k ohřívání termočlánku, čímž se získá skutečnej činnej výkon proudu, protékajícího primárním vinutím transformátoru. Na obrázku dole je ukázka rozdílu výsledků při měření oběma typy - nevýhodou RMS měřičů je ovšem jejich pomalejší odezva.
Koncem 19. století holandskej fyzik Peter Zeeman zpozoroval, že spektrální čáry plamene svíčky obarvený kuchyňskou solí (sodíkem) tloustnou, když se plamen umístí do magnetickýho pole. Přez výslovnej zákaz vedoucího laboratoře experimentoval dál a podařilo se mu zjistit, že magnetický pole štěpí spektrální čáry atomů. Hendrik Lorentz později vysvětlil, že k jevu dochází rozkmitáním oběžnejch drah elektronů v atomech působením vnějšího magnetickýho pole asi tak, jako se točící káča kymácí v gravitačním poli (v duchu éterový teorie existuje i hydrodynamická analogie tohodle jevu). Na obr. vlevo dole je sou Newtonovy kroužky ve Fabry-Perrot rezonátoru, odpovídající spektrální čáře rtuťový výbojky při 546 nm. S rostoucí intenzitou magnetickýho pole se čára rtuti štěpí na dvě, ty zase na dvě atd. Vzniká přitom jakejsi fraktální obrazec složenej ze spektrálních čar.
V roce 1976 americkej fyzik Douglas Hofstadter předpověděl podobný štěpení energetickejch hladin pro elektrony vibrující v pravoúhlý mřížce se vzrůstající intenzitou magnetickýho pole - pro jeho složitej tvar se diagramu říká Hofstadterův motýlek.Tendle diagram je jedna z mála fraktálních struktur, kterou teoretická fyzika zatim předpovídá - problém je elektrony uspořádat do pravidelný mřížky tak, aby bylo možný efekt experimentálně potvrdit. Elektrony totiž musí bejt dostatečně vzdálený, aby spolu nemohly vzájemně interagovat, což by diagram rozmazalo. Na druhou stranu na makroskopickejch vzdálenostech by k demonstraci efektu bylo nutný použít nereálně silný magnetický pole. Otázka tedy zní, jak volný elektrony uvěznit v pravidelně rozmístěnejch ostrůvcích o vzdálenosti několika desítek nanometrů - ne více, ani méně?
Zřejmě pro teoretický fyziky de o dost prestižní záležitost, páč nedávno publikovaly experimentální demonstraci Hofstadterova motýlku hned tři experimentální skupiny z Kolumbijský (35 T) a Manchasterský univerzity (17 T) a taky z MIT, která disponuje nejsilnějším elektromagnetem na světě (43 Tesla). Všechny týmy přitom shodně využily nedávnýho objevu. Když se tenká vrstva grafitu přeplácne další atomární vrstvou nitridu boru, pak obě mřížky spolu interferujou v jakýmsi moaré obrazci, protože oba materiály tvořej šesterečnou mřížku, ale nitrid boru má o něco větší rozestupy mezi atomy. V místech, kde se atomy z obou mřížek vzájemně překrejvaj je koncentrace elektronů lokálně zvýšená a ty sou díky tomu uvězněný v pravidelnejch rozestupech ve vzdálenosti několika desítek nanometrů. To už je dostatečně malá vzdálenost proto, aby bylo možný štěpení energetickejch hladin pozorovat v nejsilnějších zdrojích magnetickýho pole, který má současná fyzika k dispozici (jde řádově o intenzity pole v desítkách Tesla). Výslednej jev má blízko k tzv. kvantovýmu Hallovu jevu v tenkejch vrstvách polovodičů: elektrony v magnetickým poli opisujou rotační kruhy jako v cyklotronu a jejich poloměr musí odpovídat násobku rozestupů elektronů v mřížce (mřížkový konstantě), jinak je jejich volnej pohyb potlačenej. To vede ke kvantizaci energetickejch hladin v Hofstadterově diagramu a Hallova vodivost vrstvičky se v rostoucím magnetickým poli nemění plynule, ale po malejch, stále zvětšujících schůdcích tou měrou, jaxe chování klasickýho systému čim dál víc blíží kvantovýmu.
Miyoko Shida Rigolo trpělivě vyvažuje péřičko. Je fakt, že si ho dneska vyvažuje kdekdo (1, 2, 3). Vystřihovánky a dynamický koláže z papíru Petera Dahmena
Pro zachytávání a udržování nabitejch částic v určitým prostoru se ve fyzice používaj tzv. iontový pasti. Nejčastěji jde o tzv. Paulovy a Penningovy pasti, což jsou v obou případech kvadrupólový pasti s hyperbolickým rozložením potenciálu, ve kterejch sou částice udržovaný magnetickým polem. V případě Paulovy pasti si to magnetický pole ionty vyráběj sami svym rotačním pohybem ve střídavým elektrickým poli s frekvencí asi 1 MHz, který je na potenciál elektrod superponovaný. Rotační pohyb iontů v některejch aplikacích není na závadu, protože se může využít k přesnýmu měření jejich momentu setrvačnosti a tim pádem i hmotnosti jako je tomu např. v hmotnostních spektrometrech. V případě Penningovy pasti je napětí na elektrodách statický a pro zachycení iontů se využívá externí magnetický pole, což umožňuje ionty udržovat a pozorovat v klidu. Na druhý straně velikost takovýho magnetickýho pole i rozměry pasti sou v takovým případě omezený.
Použití iontovejch pastí neni omezený jen na vakuum a elementární částice. Protože částice prachu se v elektrickým poli samy nabíjej, lze je v iontový pasti zachytit a pozorovat stejně, jako ionty ve vakuu. Což umožňuje realizovat princip iontový pasti zcela jednoduchými prostředky, např. na téhle ukázce sou elektrody tvořený dvěma kuchyňskejma lžičkama, nebo dokonce dvěma jabkama. Elektrody můžou mít samozřejmě i jinej tvar, např. pomocí kancelářský sponky jde realizovad lineární past (taktéž na videu vlevo). Všiměte si, jak zachycený částice v pasti oscilujou (tvořej tam tzv. Blochovy vlny, kterou jdou modelovat např. elektronový orbitaly v atomech), protože sou navzájem držený od sebe odpudivou Coulombovou silou, takže za určitejch podmínek udržujou i pravidelný rozestupy (Wignerovu mřížky) - tvořej tzv. plasmový krystaly.
Válcovitý oblačný stěny zvaný Morning Glory vznikaj v pobřežních oblastech. Sou tvořený solitonovou formou mraků v dlouhých podélných pásech, který dosahujou délky 300 až 1000 km, výšky do 1 až 2 kilometrů a pohybujou se rychlostí až 60 kilometrů za hodinu směrem od moře k pevnině. Čelo oblaku může mít podobu hladkého válce nebo valící se vlny dosahující občas až k zemskému povrchu.V přední části mraku jsou výstupné proudy a na jeho zadní části jsou proudy sestupné. Při postupu mraků se vyskytuje u země silný vítr a dochází ke značné změně tlaku vzduchu. Název získal tento typ oblaků od místa svého nejčastějšího výskytu na Zemi nad Carpentarijským zálivem v Austrálii, kde se vytváří koncem září a října většinou časně zrána. Podobné oblaky však vznikaj i večer např. u Mexika poblíž Sea Corteza nebo u ostrova Sable Island u kanadského pobřeží.
Oblak vzniká v situaci, kdy se přízemní proudění postupující podél přední strany tlakové výše střetává se vzduchem postupujícím v opačném směru od moře. To nastane v případě, když vzduch ochlazený po jasné noci začne klesat a rozlévat se nad mořskou hladinou do stran, přičemž některé z takto vzniklých proudů směřují proti vzduchu proudícímu v přízemním proudění. V místě setkání vzdušných mas dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku protáhlého válcovitého oblaku.
Saturnovy prstence vytvářejí složitou strukturu, která obklopuje planetu do vzdálenosti téměř 500 tisíc km. Nejedná se o jednolitej útvar, ale celou soustavu prstenců různých vlastností. Jsou označovány velkými písmeny a to v pořadí, v jakém byly objeveny. Postupujeme-li od planety, míjíme postupně prstence D, C, B, A, F, G a E. Vnitřní prstenec E je soustředěnej v oběžný dráze Saturnova měsíce Enceladus, kterej díky svýmu kryovulkanismu vyvrhuje gejzíry na oběžnou dráhu jemný sněhový vločky. A právě ty zřejmě tvořej malej, cca 5 km měsíček Methone (čti "metoní") objevenej sondou Cassini před deseti lety, kterej díky tomu vypadá jako nadýchaná sněhová koule ze směsi ledu a metanu. Tělesa menší než 200 km nedokážou formovat gravitační síly, takže maj obvykle tvar nepravidelnýho bramboroidu. Ale Methone je dokonale hladkej, má však výrazně vejčitej tvar o poloosách 3 x 5 km, kterej se vysvětluje tím, že při svý rotaci nabírá částice v preferovaný ose vůči oběžný rovině Saturnu. Nový pozorování sondy Cassini odhalily, že měsíček nemá vyšší hustotu než 300 kg/m³, což z něj tvoří nejřidší známý těleso sluneční soustavy. To taky může vysvětlit, proč je měsíc tak oblej - tvoří ho kyprá a sypká koule prachu, do který se všechny meteority zaboří, takže netvořej impaktní krátery. Je možný, že se na sypkosti Methonu podíleji i odpoudivý síly náboje, kterýma sou jeho ledový částice nabitý.
U amerického jezera Mille Lacs silný vítr o rychlosti až 70 km/h z vody na břeh vyhnal tající ledovou tříšť. Vlna se dostala až do vzdálenosti 25 metrů od jezera a na některých místech se nakupila i do desetimetrové výšky. Podle odhadů se led pohyboval rychlostí asi půl metru za minutu a svědci popisovali řinčivý zvuk, který vlna vydávala, jako kdyby někdo rozbíjel tisíce oken najednou. Lidé bezmocně sledovali, jak se ledová vlna pomalu sune vstříc jejich domům, z nichž bylo několik nakonec poškozeno. Bílou masou byly pokryty zhruba čtyři kilometry břehu. Stejný jev byl k vidění i minulý pátek na kanadském jezeře Dauphin v provincii Manitoba. Ledová vlna se tam na některých místech nahromadila do několikametrové výšky a zničila šest domům a dalších 14 bylo poškozeno.
Bramborový dělo je civilní balistická technologie, spočívající z kovový nebo častěji plastový trubky na jednom konci uzavřený a naplněný směsí vzduchu a uhlovodíků nebo par alkoholu. Po ucpání hlavně hlízou lilku (Solanum tuberosum) a zapálení třaskavý směsi dojde k vymetení projektilu a zasažení cíle. Ačkoliv tento zbraňovej systém působí nevinně, v důsledku relativně vysoký hmotnosti a kinetický energie střely vykazuje značnej dostřel a psychologickej účinek v místě výstřelu, vysokou ranivost a zastavovací efekt v místě cíle. Proto je s podivem, že až doposud nebylo bramborový dělo předmětem žádný systematický studie, věnovaný optimalizaci jeho parametrů. Tento článek tudíž tvoří zásadní přelom ve vědeckým výzkumu bramborového děla. Experimentální systém v něm sestával z průhledný 1.5 metru dlouhý akrylátový trubky o vnitřním průměru 6.4 cm a objemu cca 1.5 litru, nabíjený válcovým projektilem z bramborový dřeně o váze 50g. Trubka byla plněná propanem (C3H8), acetylenem (C2H2), ethanolem (C2H6O), methanolem (CH4O) a butanem (C4H10) a pomocí rychloběžný kamery byla sledována a měřena úsťová rychlost projektilu.
Na obr. vlevo dělo míří směrem doleva, písmeno P označuje projektil, F čelo plamene, S počáteční a M koncovou pozici projektilu v hlavni. Z výsledků vyplývá, že nejefektivnější palivovou slož nikoliv překvapivě tvoří acetylén s ohledem na svůj vysokej obsah uhlíku a vysoký spalný teplo (z téhož důvodu se používá acetylén pro vysokoteplotní sváření). Úsťová rychlost s jeho použitím dosahovala 140 m/sec a špičkový tlak při spalování až šesti atmosfér. Ale i metanol s vysokým obsahem vodíku a kyslíku funguje překvapivě dobře a umístil se na druhé pozici. Jednim z parametrů bramborovýho děla je optimální délka hlavně, protože pokud je příliš krátká, spalný teplo nálože se nevyužije, zatímco přiliš dlouhá hlaveň projektil brzdí v důsledku vzniklýho zápornýho tlaku na konci expanze. Při pokusech bylo numerickou regresí a simulacemi zjistěno, že optimální délka hlavně tvoří právě jeden metr.
Vlevo je známej diagram XKCD, řadící přírodní vědy podle "čistoty" jejich oboru. Podle něj je matematika vágností nadřazená fyzice a ta zase chemii, biologii a sociologii. Jenže "čistota" je sama o sobě vágní pojem a mnohem relevantnější by bylo srovnání vědeckejch oborů podle jejich vztahu k realitě na cyklickým diagramu vpravo, podle kterýho je faktická relevance matematickej teorii srovnatelná se sociologií. Jak už Einstein před časem poznamenal: "Do té doby, dokud zákony matematiky popisují realitu, tak nejsou přesné; a do té doby co jsou přesné, nepopisují realitu." Už před časem jsem si všiml, že antropický krajiny řešení strunovejch teorií se svou vágností nápadně podobaj esoterickejm védám různejch přírodních filozofů, přestože - či snad právě proto - že jsou plný matematiky.Podobný cyklický duality můžeme pozorovat v lidský společnosti na mnoha místech, např. metody krajní pravice (nacionálních socialistů v Německu) splývaj s metodama komunistů v sovětským Rusku a naopak, Stalin se v mnoha směrech inspiroval v metodách nacistů. Koneckonců, byl takovej Pol Pot extrémní nacionalistickej pravičák nebo bláznivej maoistickej levičák? Myslím, že miliony obětí jeho režimu by v tom nedělaly velikej rozdíl.
Kruhovitá díra v oblačnosti nad Moskvou. Takový vznikaj občas při startu letadla prolítávájícho vrstvou oblačnosti - z centrální oblasti pak vypadávaj srážky, čimž vzniká proudění, který do díry vtahuje další oblaka a díra se postupně zvětšuje a získává přitom pravidelně kulatej tvar. Nemusí jít tedy nutně o díru do paralelního vesmíru, nebo kukádko mimozemskejch civilizací.
Největší objevená kroupa nebo zmrzlej balónek? Největší přírodní kroupy bejvaj málokdy tak pravidelně kulatý. Na druhý straně, ta kroupa vypadá jako, kdyby skutečně rostla od středu. V Granbury odkud fodka údajně pochází panovalo tou dobou divoký tornádo - něco takovýho by mohlo vzniknout a nějakým zázrakem dlouhodobějc levitovat jen přímo v trombě tornáda.
Tydle kroupy sou určitě pravý a ta vlevo byla sebrána a vyfocena právě v severním Texasu asi před dvaceti hodinami. Vpravo pro změnu kroupa s kondenzačním jádrem, podobně jako ten míč na obr. vlevo nahoře..
Tendle obrázek je naproti tomu určitě fake: ISS renderovanej v Terragenu
Infračervená termální kamera demonstruje dvě věci: 1) prd má teplotu lidského těla 2) prd je v infračervený oblasti neprůhlednej, za což můžou četný vibrační módy metanovejch molekul.To z metanu dělá významnej skleníkovej plyn. Naštěstí se v atmosféře poměrně rychle oxiduje s poločasem cca 12 let na CO2, kterej absorbuje infračervený záření podstatně méně.
Stejně jako hvězdy v galaxii a planety v sluneční soustavě, i střed Země a Slunce rotuje viditelně rychlejc, než zbytek tělesa. To vede k přirozenýmu magnetismu, protože je tvořený elektricky vodivou žhavou plasmou. V důsledku toho má taky rovníková oblast tendenci rotovat rychlejc než polární (v případě Slunce je to asi jednou za 27 dní místo 30 dní na pólech). Předbíhání rotace vede ke tvorbě povrchovejch vírů, který se projevujou jako sluneční skvrny. Vnitřní jádro vykazuje precesi podobně jako celý těleso, což se projevuje postupným stěhováním magnetickýho pólu. V případě Země je rychlost předbíhání jádra jen nepatrná a představuje asi jednu sekundu za den/otočku. Je zajímavý, že o této možnosti spekuloval už v roce 1692 objevitel známý komety Edmud Halley. V případě zemskýho jádra byla navíc studiem šíření seismickejch vln opakujících se zemětřesení (dubletů) zjištěná zajímavá věc, že se jeho rotace střídavě zrychluje a zpomaluje. V 70-tých a 90-tých letech minulýho století rotovalo poněkud rychleji ale v 80-tých letech se zpomalilo. Největší urychlování a následný zpomalení vykazuje naopak v poslední době a dosti přesně tak kopíruje průběh globálních teplot, který v mezidobí 2000 - 2010 stagnovaly a v posledních letech klesají. Což samo o sobě vyžaduje spoustu energie, protože vnitřní jádro Země má hustotu asi rtuti 13 g/cm³ a o 30% větší hmotnost než celej Měsíc. IMO se tu uplatňuje průchod Země oblaky temný hmoty, který mění její setrvačnost vůči vakuu. V hustším prostředí se jádro roztočí rychlejc, protože je relativně lehčí a naopak a jeho změny by tedy měly stejnej původ, jako globální oteplování na Zemi i v dalších planetách a měsících sluneční soustavu. Je taky možný, že vnitřní jádro je trvale přibržďovaný elektromagnetickou interakcí s ionosférou, jejíš průměrná výška se mění s obdobím maxima sluneční aktivity. Když ionosféra stoupne, jádro se začne brzdit méně a roztočí se pak jako odlehčenej motor.
Takhle vypadá čerstvej impaktní kráter na Marsu. Marsí sonda MRO jich ročně zaznamená několik stovek, přesněji řečeno, ročně vznikne na Marsu asi dvě stovky kráterů o průměru kolem čtyř metrů. Všiměte si, že většina meteoritů se na rozdíl od kráterů na Měsíci rozpadne ještě v atmosféře Marsu a vytvoří skupiny kráterů. Na druhý straně na Zem většina tak malejch meteoritů ani nedopadne, natož aby vytvořila déletrvající krátery. IMO rezatá barva Marsu pochází právě z meteoritickýho železa, který se v jeho atmosféře postupně oxiduje stopama vody.
Dva zajímavý experimenty s magnety, který lze IMO snadno zreplikovat. Inženýr Skunk Works fy. Lockheed Martin Boyd Bushman popisuje experimenty s volným pádem dvojice neodymových magnetů svázanejch opačnými póly k sobě, takže tvořej jakejsi magentickej monopól - takový magnety údajně padaji pomalejc než normální tělesa. Naopak magnety slepený k sobě padaj rychlejc. Na videu dole první dva pokusy ilustrujou pád odpuzujících se magnetů, další pokus pád přitahujících se magnetů a nakonec obyčejnýho šutru ve srovnání s obyčejným kamenem. Efekt se neprojevuje nižší tíhou odpuzujících se magnetů v klidovým stavu, ale pouze nižším zrychlením (tzv. gravitačním nábojem), jakoby měly nižší setrvačnost, což by mělo bejt možný otestovat měřením odstředivý síly při rotaci. Na základě těchto experimentů údajně Lockheed Martin mj. navrhl repliku Nazzi Bell, čili antigravitačního vznášedla s protiběžně rotujícími spirálovitými elektromagnety.
Další experiment popisuje záhadný ochlazování torroidního jádra, který je ovinutý měděným drátem zkratovaným diodou. Nad drátem se rychle točí neodymovej magnet uzavírající magnetickej obvod, takže jádro střídavě přivádí do saturace a protože dioda část proudu zkratuje, otáčky magnetu poklesnou v důsledku zátěže motoru, kterej magnety točí. Jádro se přitom rychle ochlazuje asi 4.5 °C pod teplotu okolí. Je zřejmý, že ferit musí bejt elektricky nevodivej, aby jev nepřebily ztráty vířivými proudy. Když se přívodní vodiče diody přeruší, jádro se začne zahřívat zpátky nad teplotu okolí podobně, jako v případě indukčního vařiče. Tím by možná bylo možný celej jev zreplikovat i bez rotujícího magnetu (solid-state MEG efekt). Efekt sice zjevně nenarušuje termodynamiku, protože energie dodávaná do ferritu rotujícím magnetickým polem bude větší, než tepelnej tok přecházející do jádra z okolí - nicméně odporuje chování ferromagnetik ve střídavým magnetickým poli, který by je mělo zahřívat remagnetizací podobně jako pánev na indukční plotně.
O žárovkách se kdysi tvrdilo, že ničej voči, pak zase zářivky vydávaly příliš mnoho UV záření a dnes sou na pořadu dne LEDky - jejich světlo údajně obsahuje moc modrýho záření v rozsahu 500 až 380 nm, který nenávradně zničej sítnici... S LEDkama udělali špatnou zkušenost galeristi, kterým LED osvětlení mění barvu artefaktů a dokonce vybělilo plátna Van Gogha a Cézanna. K ochraně očí před UV zářením se doporučuje strava s vysokým obsahem žlutýho pigmentu karotenu (provitamínu A).
Protože obyčejný plasty UV propouštěj, je po operaci a náhradě čočky plastovou zvýšený riziko vzniku makulární degenerace sítnice a španělská vědkyně Celia Sánchez-Ramos navrhuje použít žlutej ochrannej pigment používaný v žlutý čočce AcrySof Natural také v oknech budov a v materiálu kontaktních čoček. Lidská čočka částečně UV záření blokuje a o francouzským malíři Monetovi se traduje, že po vyjmutí čočky ve stařeckým věku začal vidět ultrafialově, páč všechny jeho obrazy byly barevně posunutý do modrofialova. IMO to byla spíš reakce na odstranění jeho dlouhodobě zažloutlý čočky, protože mozek dokáže barevný posuvy zraku důkladně kompenzovat.
Anamorfní skulptury londýnského výtvarníka Jonty Hurwitze sou rozeznatelný pouze ve válcovitým zrcadle, což jejich praktickou hodnotu podstatně snižuje...
Větrná elektrárna INVELOX je taky zajímavej případ. Zjevně nikomu nevadí, že se turbína nemuže točid, když vítr bude foukat proti turbíně z obou stran. Využívání energie větru při nízký rychlosti je taky nesmysl, protože jeho energie roste se druhou mocninou rychlosti - je mnohem výhodnější turbínu optimalizovat pro vyšší rychlosti větru. Protože při zachytávání větru rozhoduje příčnej průřez, stavět obří nálevku nikdy nemůže být z hlediska úspory materiálu výhodnější, než stavět velký kolo s lopatkami
MAK: Jj. to je podobnej bazmek pro audifilní snoby jako Audi Grade Fuses - pojistky s pojistkou nejvyšší kvality. Jak ty elektrony netečou krz zlato, kvalita zvuku de doprdele..
Ultrakonzervativní kongresman Lamar S. Smith z Texasu (nechvalně známej mj. bojem proti pirátství (DMCA, SOPA, ACTA, a CISPA), marihuaně, pornografii a potratům, klimaskepticismem a rozmělňováním patentovýho práva vyrukoval s dalším návrhem, na kterej americká vědecká veřejnost reagovala s neskrývaným zděšením (1, 2, 3, 4), obviňuje ho z politizace vědy a dokonce ho přirovnávaj k lysenkismu sovětskýho Ruska (což je docela paradoxní, páč vědeckej křesťan Smith je antikomunista jak noha). Jmenuje se HQSA ("The High Quality Science Act") a jeho neskrývaným cílem je otevřít prostor pro intervence do výzkumu financovanýho vládou přes agenturu NSF (National Science Foundation, obdoba naší Grantový Agentury ČR). Až dosud to v USA fungovalo víceméně tak, že vláda vyčlenila pro vědu peníze a vědci si sami rozhodli, jak je využijou (samozřejmě, velký rozpočtový kapitoly jako sou projekty vesmírnýho výzkumu se projednávaj přímo v Kongresu a podléhaj schválení v obou Sněmovnách v několikaletejch intervalech). Nicméně Smithovi se zdá, že vědci se málo angažujou v alternativním výzkumu (zjevně má na mysli kreacionismus nebo alternativy antropogenního globálního oteplování) a tak navrhuje, aby se pro tyto výzkumy vyčlenil speciální fond, kterej by podléhal rozdělování vládní vědeckou radou. Smithův návrh je orientovanej pozitivně - vlastně vědcům dotace jen přidává a nikde se je nesnaží brát - takž se zdá divný, že ho vědci odmítaj, když si přitom celý léta spokojeně přivydělávali z vojenskejch a vládou protežovaných projektů jako bylo Apollo nebo Trinity. Smithův návrh zjevně nesedl ani demokratickýmu liberálovi prezidentu Obamovi, kterej v nedávným projevu apeloval na "nezastupitelnou úlohu" peer-review při rozdělování prostředků na vědu, atd. Ale já osobně mam celou řadu důvodů, proč by se měl Kongres Smithovým návrhem seriózně zabývat. Samozřejmě nemam rád vládní intervence do čehokoliv, natož do privátní sféry - ale zrovna v případě státem finanancovanýho výzkumu by daňoví poplatníci měli mít aspoň trochu možnost prostřednictvím vlády do směru výzkumu zasahovat. Současná věda si totiž příliš hraje na svým písečku, podporuje tzv. základní, ale v zásadě neužitečnej pokud ne přímo nesmyslnej základní výzkum (Higgsův boson, gravitační vlny) a ignoruje objevy magnetickejch a antigravitačních pohonů, psychickejch fenoménů, skalárních vln, studený fúze a prostě všeho, čemu se dnes paušálně bez pokusů o rigorózní otestování řiká pseudověda. Nedávno např. Obama jmenoval jako ministra energetiky jadernýho fyzika z MIT Ernesta Monitze, o kterým se proslýchá že se v minulosti několikrát pokusil zablokovat výzkum studený fúze na MIT. To je pro perspektivu lidstva, který se kvůli energetický krizi potácí ve finanční krizi na prahu globálního vojenskýho konfliktu prostě špatný. Takže i když nejsem z politický minulosti Lamara Smithe kdovíjak odvázanej, jeho iniciativu v zásadě vítam, pokud se ovšem nezvrhne směrem právě opačným. K čemuž bude mít pochopitelně řadu příležitostí, protože vládní kontrola výzkumu málokdy světu přinesla něco dobrýho. Všiměte si, že návrhy pro vládní zásahy jdou napříč politickejma partajema, hlasujou pro ně víceméně shodně jak konzervativci, tak demokrati.
Na týdle fodce z nedávnejch výtržností v Bahrainu mě zaujal vysokej index lomu a průhlednost těch spalin.. A samozřejmě taky nedodržování bezpečnostních předpisů pro práci s hořlavinami při použití Molotovova koktejlu.
Zvlášť silnej downdraw a ochlazení často spojenýj s krupobitím se označuje jako downburst a může způsobovat i lokalizovaný polomy, o leteckejch nehodách nemluvě (slovo BURST znamená propuknout, vpadnout, vřítit se... Po dopadu na terén se downburst začne prudce "rozlévat" do okolí dopadu ve směru postupu bouře a právě na předním čele rozlévajícího se downburstu pak dochází k nejprudším poryvům větru (na Slovenský nížině je ten jev častej a říká se mu tam húlava). Pro microburst jsou charakteristické "vějířovité" polomy o rozměru od několika desítek metrů do cca 200 metrů, které jsou na rozdíl od tornáda doprovázený silnými srážkami až kroupami.
Některý lidi Benhamův disk vnímají barevně. Ale může to být aji reálnej stroboskopickej vjem způsobenej umělym osvětlením - různý druhy luminoforů v zářivkách maj různě dlouhej dosvit
Objev Higgsova bosonu způsobuje další problém pro teorii velkýho třesku, přesněji řečeno pro model inflace, na kterým je založená. Preferuje totiž zhroucení čerstvě vytvořenýho vesmíru do černý díry. Ale to si měli chlapci rozmyslet už v roce 1962, kdy byla myšlenka Higgsova bosonu poprvé představená veřejnosti. Bonus 1: Průvodce Einsteinovými deníky s odvozováním teorie relativity za Einsteinova pobytu v Curychu v roce 1909, kdy se začal seznamovad s konceptem časoprostoru, kterej vymyslel jeho bývalej učitel Herman Minkowski. Ti dva se neměli vůbec rádi už od dob Einsteinových středoškolskejch studií - ale bez Minkowského by Einstein pravděpodobně obecnou teorii relativity nikdy nesestavil. Upjatej a puntičkářskej Minkowski byl pro Einsteina s jeho antipatií k autoritám příliš velkej šosák a Minkowski zas považoval Einsteina za "liný prase".
Ale IMO primární důvod byl, že Einstein se jako solitér nerad s někým dělil o podíl na úspěchu a neměl rád, když se mu do jeho teorií někdo navrtával. Takže stejně jako strhal hned ze začátku myšlenku časoprostoru, instinktivně odmítl i myšlenku expandujícího vesmíru abbého Lamaitra i odvození černejch děr Schwarzchilda, přestože oboje z teorie relativity docela jasně vyplývá. Do jaký míry v tom hrála roli Einsteinova sebestřednost nebo jeho fyzikální intuice se dnes už těžko dozvíme. Naštěstí pro Einsteina Minkowski i Scwarzchild zemřeli poměrně mladý ještě před tím, než stačili do relativity významně přispět - jinak by se možná dneska o relativitě v souvislosti s Einsteinem vůbec nemluvilo. Zatímco s odmítnutím časoprostoru si Einstein zjevně naběhl, jeho odmítnutí Big Bangu nebo černejch děr mu spíš snížilo kredit u fyzmatiků svý doby, který ho od určitý doby přestali brát vážně. Bonus 2: Chromoscope, aneb 3D čumídko na mikrovlnný pozadí vesmíru (sice v pevným rozlišení, ale zato v několika oblastech mikrovlnnýho spektra)
Statistika článků z ArXiV serveru preprintů Cornellský univerzity indikuje postupnej ústup významu částicový fyziky (hep-*, čili "high energy physics"). Na počádku 70. let si z ArXivu udělali svou nativní publikační platformu strunaři, jelikož jejich abstraktní netestovatelný články plný složitejch rovnic nebyl žádnej seriózní časopis ochotnej publikovat a recenzovad - notabene v tak vysokým počtu, jakým je strunaři chrlili. ArXiV se v té době stal táborem strunařů a články, který se nějakým způsobem strunový teorii protivily byly vedením ArXivu odmítaný, popř. vyštipovaný do méně sledovanejch kategorií (obecná fyzika, apod). Nesouhlas s těmadle praktikama vedl až k zavedení alternativních, méně cenzurovanejch úložišť pro preprinty, jako je viXra.org (1, 2). Dalším důvodem propadu kategorie hep-* je pak postupnej ústup částicový fyziky jako takový - tendle drahej výzkum s pádem železný opony ztratil svuj politickej smysl (politici totiž tajně doufali, že fyzici nějakým způsobem zopakujou svůj úspěch při vývoji atomový pumy). Většina teorií vyvinutejch po roce 1970 (LQG, SYSY, struny) neprokázala při pokusech na urychlovačích (LEP, LHC) svou validitu a stavba velkejch urychlovačů v USA i sovětským Rusku byla předčasně ukončená.
Objev Higgsova bosonu se tak stal nadlouho posledním významnějším (ostatně stále kontroverzním) potvrzením předpovědí teoretický fyziky a část znechucenejch teoretiků přešla do kategorie matematiky. Jjeho předpověď ostatně pocházela už ze začátku 60. let a neměla tudíž nic společného s pozdějšími teoriemi. V éterový teorii má tento neúspěch teoretický fyziky konce 20. století svoje kauzální vysvětlení, protože vesmír se jeví jako jakási krajina v mlze, která se jeví čím dál rozmazaná, čím dál se do ní díváme na rozměrový škále. Není to tedy o tom, že by jevy předpovězený SUSY a strunovou teorií nemohly v principu existovad, ale budou se nám jevit rozmazaný v šumu. Krom toho s postupujícím rozsahem pozorovatelnýho vesmíru je čím dál zřetelnější, že nově pozorovaný jevy narušujou postuláty teorií navržený v deterministický zóně pozorovatelný reality, která přibližně odpovídá maximální kulatosti objektů ve vesmíru.
Tadle jednoduchá demonstrace předvádí konverzi potenciální energie energie struny do energie rotačního momentu závaží a zase zpátky. Taková konverze se uplatňuje např. při kvantovejch vibracích elementárních částic (Java applet), pokud je jejich pohyb v prostoru nějak omezenej - energie částice nemůže klesnout pod energii základního stavu a tak začne oscilovat na místě v časový dimenzi časoprostoru (breathing mode). Typickým příkladem sou supravodiče, ve kterejch sou elektrony vůči sobě vzájemně stlačený, nebo elektrony v tenkejch vrstvách polovodičů (jako je grafen) nebo na povrchu topologickejch izolátorů. IMO se podobnej pohyb uplatňuje i v magnetickejch motorech, kde sou magnetický domény vůči sobě stlačený magnetickým polem opačně orientovanejch magnetů. Z hlediska éterový teorie stojí za zmínku, že částice který kmitaj na místě (tzv. Diracovy fermiony) nemůžou vyzařovad příčný elektromagnetický vlny, ani když sou nabitý - mužou ale vyzařovat podélný, tzv. skalární vlny, který sou podobný vlnám gravitačním a mohly by se propagovat nadsvětelnou rychlostí. Skalární vlny sou vyzařovaný elektromagnetickými (EM) obvody při vypnutí a zapnutí EM pole, nejenom při změnách jeho polarity a procházej magnetickým stíněním nezeslabený, dokonce maji tendenci se samy zesilovat kvantovejma fluktuacema vakua. Současná fyzika existenci skalárních vln popírá, protože je nepodporuje Maxwellova teorie EM vlnění, zjednodušená Heavisidem.
Jako foDky máš zajímavý ale výklad tentokráD hodnotím za 4- ... :-)
Jeden z projektů jednoduché brokovnice, které se v souvislosti s diskusema o možnosti využití 3D tiskáren k výrobě palných zbraní objevily na internetu. Vzhledem ke konstrukci bysem čekal, že to utrhne pazouru...
Když už sme u toho vnímání barev, na obr. vlevo je demonstrace toho, proč se JPG nehodí k archivaci snímků - nejenomže ničí detaily, ale občas může měnit aji barevný podání detailů, protože autoři JPEG komprese vzali v úvahu skutečnost, že lidský oko hůř rozeznává barevný detaily v modrý oblasti spektra a jednoduše používá pro modrej kanál poloviční rozlišení (tzv. chroma subsampling). Tuto fíčuru jde v některejch programech (např. Paint Shop Pro od verze 8.0) vypnoud, což lze doporučit zejména u obrázků s malým rozlišením určenejch pro použití na webu. Barevný podvzorkování se používá i v LCD displejích ClairVoyante, DVD+NTSV kompresi a většina digitálních kamer a fotoaparátů má proto výrazně nižší rozlišení v chromacitě oproti luminanci. Je to daný fyziologickou schopností lidského mozku doplňovat barevnou informaci do obrysů. Na obr. vpravo je fodka převzorkovaná s nízkým rozlišením v každým RGB kanálu - změna rozlišení je patrná jenom v zelený barvě, na kterou je lidský oko nejcitlivější.
Plochej obrázek věže ilustruje, že pro dosažení trojrozměrnýho vjemu obrázku nestačí barevnost (chromacita), je zapotřebí luminance (čili sytost). Obrázek vpravo demonstruje, jak mozek syntetizuje chybějící barevnost obrazu (chromacitu) z barevnejch kontrastů. Levé oko dívky se zdá modrý, ačkoliv má stejně šedou barvu, jako oko vpravo.
Umělci využívali tuhle vlastnost vnímání trojrozměrnýho obrazu oběma směry. Např. Pablo Picasso měl na počátku století tzv. "modrý období", kdy všechny obrázky maloval jen v odstínech modré, ale výslednej dojem to nerušilo, protože barevnej vjem udržovala správná luminance. Skupina tzv. fauvistů (jako Henry Matisse nebo Andre Derain) naopak do obrazu záměrně přidávala "divoké" barvy (franc. fauve = "šelma"). Ani ty nerušily plasticitu obrazu, protože zachovávaly správnou luminanci.
Následující dvojice kreseb ilustruje fakt, že barva obrysu může dodat chromacitu celé ploše a naopak, detaily a barvu obrysů lze dotvořit chromacitou jejich výplně. Rozlišení chromacity přitom může být velmi nízký, což neruší pokud je interpolovaný plynulýma barevnýma přechodama (bikubická nebo cosinová interpolace).
Trojbarevná galerie dua Carnovsky nabízí na jedný ploše tři různý scenérie po osvětlení LED světly. Jejich grafiky taky tvoří přebal nový knihy Ticho zvířad Johna Graye.
Fyzici z Texaský university tvrdí, že vyvrátili Arrheniův model kapalin měřením tepelný roztažnosti na vzorcích jantaru z Dominikánský republiky. Jantar zvolili proto, že se domnívali, že jako 20 milionů let starej materiál měl čas dosáhnout termodynamický rovnováhy a zaujmout minimální objem, typickej pro kapaliny - což se však nepotvrdilo. Obávám se ale, že si spíš zvolili špatnej testovací materiál - o ambře je totiž dobře známo, že to není ochlazená kapalina, ale spíš vytvrzenej gel, zesíťovanej stárnutím. Při zahřívání ambra měkne, ale netaje a dokonce se tak dá rozeznat od svejch levnějších plastovejch náhražek.
Klubíčkový struktury DNA uvnitř bakteriofágů dodávaj řetězcům DNA stabilitu a připomínaj černý díry či strukturu elektronu ve vlnový teorii éteru, respective "víry éteru" dalších modelů elementárních částic. Podle Dawkinse živý organismy tvořej jen jakýsi přechodný pouzdro pro geny - to co je důležitý pro evoluci sou právě ty částice DNA.
Je vlnová funkce reálnej objekt? Kterou intepretaci quantový mechaniky zastáváte? Podle Feynmana úkolem fyziky není klást otázky proč ale jak ("sklapni a počítej"). Podle Nielse Bohra úkolem fyziky dokonce není ani hledat jaká příroda je, ale pouze co o ní můžeme říct. Tenhle antirealistickej postoj vyznávaj v současný době hlavně konzervativní formálně, matematicky orientovaný fyzici, tzv. fyzmatici (jako je Luboš Motl) a byl charakteristickej pro kvantovou mechaniku v raný etapě jejího vývoje. Dnešní fyzika se díky čim dál lepším pozorovacím metodám přesouvá do realistickýho postoje, kterej se zformuloval po skončení II. světový války a expanzi socialismu. Podle něj je vlnová funkce součást pozorovatelný fyzikální reality. Někteří vědci šli ještě dále a prohlásili vlnovou funkci za realitu samu o sobě, jakejsi izolovanej vesmír, existující nezávisle na tom našem. Není bez zajímavosti, že fyzici jako Motl, který odmítaj hyperrualismus teorie mnoha světů jsou naopak otevřený k multivesmírnejm interpretacím strunový teorie (asi podobně, jako se krajní pravičáci jako Hitler ochotně a rádi učili právě od Stalina a naopak). Ve vlnový teoriií éteru sou totiž tydle pohledy částečně vzájemně cyklicky propojený. Současnej vývoj fyziky se podobá vývoji vln při jejich šíření na hladině, do který dopadl kámen: z místa, kde vzniklo turbulentní vlnění se šířej vlny, který se postupně uklidňujou a měněj v pravidelný deterministický kruhy. Ty však po čase zase zanikaj v drobnejch vlnách na povrchu vody a měněj se zase na chaotický víření - tentokrát na velký rozměrový škále. Fyzika 30. let formulovala formální popis kvantový mechaniky, kterej se považoval za konečnej - ale od té doby řada experimentů prokázala, že i tento formální popis má svoji vnitřní hyperdimenzionální příčiny, který sou za určitejch podmínek nepřímo pozorovatelný.
Jak vypadá levitace ne jednoho, ale hned několika kousků supravodiče nad sebou (5 x zrychleno)... Zdá se, že jednotlivý kousky supravodiče spolu zřetelně interagujou - zřejmě prostřednictvím indukovanejch vířivejch proudů, který z nich dělaj slabý magnety.
Matematici z Berkeley odladili algoritmus (PDF), kterej fyzikálně věrně simuluje praskání clusterů bublin (v éterový teorii podobně kondenzujou i černý díry, který díky temný hmotě vykazujou efekty "povrchovýho pnutí"). Všimněte si, že čim menší bubliny, tím rychlejc praskaj, protože uvnitř menších bublin je relativně vyšší tlak (zakřivení stěn a jejich povrchový se v malým objemu uplatňuje víc) a v důsledku vyššího tlaku plyn difunduje zevnitř bubliny přes její stěnu do jejího okolí. To je dobře viděd na ukázce reálný pěny na videu uprostřed. V kontextu toho dalším fyzikům přišlo divný, proč malý bublinky nepraskaj tak rychle, pokud jsou vytvořený v tenkým filmu vody na skleněný podložce. Jeden z důvodů právě je, že v tenký vrstvě kapaliny jsou bubliny zploštěný, což zvyšuje jejich stabilitu. Dalším důvodem je, že přitomnost podložky zpomaluje difúzi plynů z bubliny. To se projevuje i tím, že skupiny nanobublinek přilepenejch na skle mizí mnohem pomaleji, protože si navzájem doplňujou ztráty plynu.
Očekávanej průběch prstencovýho zatmění v Oceánii ze čtvrtka 9. května na pátek 10. května po půlnoci.. Měsíc v odsluní při něm zakryje 95% slunečního kotouče. Toto zatmění je prvním ze dvou solárních zatmění v tomto roce. To druhé bude ještě méně obvyklé. Nastane 3. listopadu 2013 a bude tzv. hybridní. To znamená, že v jeho průběhu začne na obvodu Země jako prstencové, ale při posunu stínu Měsíce směrem k rovníku se začne přetvářet na velmi krátké úplné. Nejdéle potrvá v Atlantském oceánu jihozápadně od pobřeží Libérie 1 minutu 40 sekund. Na animaci vpravo je pro změnu konjunkce planet na západní obloze v průběhu května až června 2013. Touto konjunkcí by taky mělo vyvrcholit současný období sluneční aktivity, řízený těžištěm solárního systému.
Fotky E-Catu (šumová analýza) a 1 MW jednotky E-Cat nakládané k zákazníkovi. Andrea Rossi zatím ve své laboratoři v Boloni vyrobil dvě, ale odmítl uvést jejich odběratele. Na rozdíl od "horké verze" ECatu pracuje při teplotách do 130 °C a s jedním gramem niklu údajně vyrobí 23 GWh energie.
Smělej plán na kolonizaci Marsu pomocí lana (kosmickýho výtahu) spuštěnýho z měsíčku Phobos. Protože spodní konec lana by se nad povrchem Marsu pohyboval rychlostí rychlostí 770 m/sec., musel by zasahovat nad horní vrstvy atmosféry a zbytek dopravy by obstarávaly rakety vystřelovaný z magneticky urychlovaných maglevů. Řekl bysem, že někdo tady zanedbává léčbu.
Při pití z hladiny se netopýři orientujou odrazem zvukovejch vln od hladiny. Protože vodní hladina je rovná, zvukový vlny se od ní směrově odrážej, což umožní netopýrům vystihnout okamžik, kdy se ocitnou přímo nad ní.
Netopýři živící se nektarem maji konec jazyku pokrytej drobnejma štětinkama. Při zatahování jazyka se jim štětinky naježí a dokážou tak na sobě zachytit víc nektaru. Všiměte si že vědci jako napáječku používaj kyvetu potaženou textilií, aby rozptylovala zvukový vlny. Netopýr by se jinak nedokázal do kyvety trefit.
Ruský fyzici tvrděj, že analýzou 4000 blesků nad Kazachstánem našli důkaz pro starou teorii, že spršky elektronů vznikajících při dopadu kosmickýho záření ionizujou vzduch, činěj ho vodivým a inicializujou blesky. Tzn. gamma záření a relativistický částice při atmosférickejch výbojích nejen vznikaj, ale i ho můžou zahajovat. Tato teorie může bejt testovatelná na frekvenci bouřek v době zvyšený sluneční aktivity, kdy se atmosféra nabíjí, její tloušťka roste a většina spršek kosmickýho záření vzniká ve vyšších vrstvách atmosféry, ergo v době zvýšený aktivity slunečních skvrn by se mělo blýskat méně. Naproti tomu za solárních bouří koncentrace rychlejch protonů ve slunečním větru roste, čili je možný že se v konečným výsledku oba jevy kompenzujou (viz graf níže). Je zajímavý, že celková energie gamma záření, která k nám dopadá z vesmíru odpovídá jak intenzitě světla hvězd ve viditelný oblasti, tak intenzitě mikrovlnnýho pozadí vesmíru (cca 0.3 eV/cm³)
Brazilská firma RAR Energia Ltda (pobočka firmy Incobrasa na zpracování sojovejch bobů) staví 30 kW prototyp gravitačního perpetua mobile a práce jim de pěkně od ruky... Na detaily technologie se mě neptejte, nejsou nikomu známy...
Tento ruskej geolog Andrej E. Zlobin tvrdí, že se mu podařilo vykopat úlomky z Tunguzskýho meteoritu v řečišti řeky Kušmy. Je pravda, že úlomky vypadaj natavený a některý z nich vykazujou povrchový turbulence a štěpný trhliny jako stopy velkýho nárazu. To by nasvědčovalo teorii, že dopadlý těleso bylo ledová kometa s malým kamenným jádrem o průměrný hustotě cca 0.6 g/cm ³, což souhlasí např. s předpokládanou hustotou jádra Halleyovy komety. Geolog ale pro důkaz svý teorie nemá žádný další data ani výsledek izotopový analýzy, takže na konečnej verdikt si asi ještě nějakou chvíli počkáme. Andrej sám svoje kameny našel už v roce 1988, a teprve nedávno se odhodlal k jejich roztřídění, což věrohodnost nálezu moc nezvyšuje.
Dole je jedno z předpokládanejch míst dopadu Tunguskýho meteoritu spolu s vývraty, který se v jeho okolí stále povalujou. Další předpokládaný místo tvoří jezero Čeka asi 7 km severně. Evidentně jde o hledání jehly v kupce sena, protože většina energie dopadu (odhaduje se na 10–15 megatun TNT) se uvolnila při rozpadu meteoritu v atmosféře.
Největší bridská antarktická stanice Halley VI trochu připomíná budoucí extraplanetární základny ze "2001: Space Odyssey". Stojí na lyžinách, který se průběžně prodlužujou tak, jak se zasypává sněhem. Díky lyžinám je taky možný celou stanici přesouvat z místa na místo jako vlak. Obsahuje taky hydroponickej skleník pro pěstování zeleniny a její cena je 25.8 millionů liber (40.8 millionů USD) (další fodky z výstavby stanice)
Sluneční protuberance třídy M 5.7 zachycená v ultrafialovým světle solární observatoří SDO 1.května 2013. Skutečná doba trvání animace je cca 2.5 hodiny. To to letí, toto letí...
V rozměrový škále několika nanometrů je poměr povrchu k objemu o mnoho řádů vyšší, v důsledku čehož sou povrchový síly mnohem významnější, než objemový síly mezi atomy za normálních podmínek. Látky maji v těchto rozměrech tendenci se chovat jako tekutiny, resp. jako tytéž materiály roztavený za mnohem vyšších teplot. Ukazovali sme si to tady napříkladě tečení atomů při přetrhávání tenkýho zlatýho drátku (video vlevo), nebo protahování krystalku kuchyňský soli (video vpravo). U zlata - který je za normálních teplot docela plastický - takový chování neni až zas tak moc překvapivý, ale kuchyňská sůl která je tvořená vzájemně se přitahujícími a udpuzujícíma vrstvama opačně nabitejch iontů je křehká a rozpadá se, jakmile se vůči sobě ty vrstvy posunou. Takže je skutečně podivný, když se v malým objemu chová jako elastická hmota vytažená z nosu.
Nedávno fyzici demonstrovali, jak krystalky železa dokážou hladce procházet nanotrubkama s různou tloušťkou - jednoduše se jejimu průměru přizpůsobí (PDF 1, 2). Železo samozřejmě neprolejzá nanotrubkama samo od sebe, pohání ho průchod elektrickýho proudu podél nanotrubky, což ji pochopitelně zahřívá. Ale důležitý je, že k jeho deformaci dochází už za nízkejch teplot, kdy je železo v tuhým stavu, což bylo mj. dokázaný rentgenostrukturní analýzou (difrakce rentgenovejch paprsků se nelišila od difrakce na krystalickým železu, kdyby se v nanotrubce roztavilo, difrakce na krystalovejch plochách by zanikla). Kdyby se nanotrubka zahřála příliš, železo by s ní taky nejspíš zreagovalo za vzniku karbidu.
Svépomocně vyrobená termoelektrická nabíječka z Peltiérova článku TEP na webu Instructables. Článek TEP1-1264-1.5 za €50 o ploše 40 x 40 mm je schopen pracovat při teplotě 350 ºC (180 ºC na chladný straně) a při rozdílu teplot 180 ºC může generovat proud cca 1,4 A při napětí 4.2 V, čili výkon necelejch šest Wattů - což postačuje k dobíjení iPhona (YT video). Váží 450 g, což je méně než baterie se stejným výkonem a je spolehlivější a skladnější než rozměrnej solární článek. Účinnost termogenerátoru je v řádu jednotek procent, ale ve spojení s LED je stále větší, než účinnost svíček, který byly použitý pro jeho vytápění (viz video vpravo). Jelikož výhřevnost butanu je asi 41 MJ/kg, zatímco energetická hustota lithiovejch baterií se pohybuje v řádu 1 MJ/kg, je termoelektrická baterie na váhu výhodnější než baterie, pokud její účinnost přesahuje 2%.
Jedinej dochovanej snímek toho, jak Einstein odvozuje známou rovnici E=mc² na veřejný přednášce v Pittsburku roku 1934 (používá geometrodynamickou notaci, ve který je rychlost světla c=1).
Graf v posledních výsledcích neúspěšného experimentu XENON100 shrnuje dosavadní výsledky hledání hypotetickejch částic temný hmoty, tzv. WIMPs. Jsou často založený jen na několika událostech detektorů a tak rozprostřený po celým hmotnostním spektru, že neposkytujou spolehlivej záchytnej bod pro teorie. Tomu taky odpovídá jen nepatrná spolehlivost dosaženejch výsledků 1 - 2 σ. Patnáct let trvající výzkum WIMPs ve kterým se utopilo několik miliard dolarů tedy doposud nepřinesl uspokojivý výsledky.
Výzkumníci z IBM vytvořili krádkou animaci z molekul oxidu uhelnatýho, řízeně přemísťovanejch pomocí skenovacího tunelovýho mikroskopu na povrchu zlata (který poutá molekuly oxidu uhelnatýho právě tak akorád, aby je šlo zase utrhnout) ve 100 milionásobným zvětšení. Všiměte si kvantovejch vln kolem atomů, který zdánlivě deformujou povrch mědi.
Mikroskopy, který používá IBM např. pro výzkum atomárních pamětí stojí od $150,000 USD výš - ale pokud máte osciloskop a vhodnej piezoelektrickej měnič např. z ultrazvukový čističky nebo reproduktorku, můžete si postavit vlastní mikroskop už za několik tisíc korun např. pomocí tohodle návodu.
Biologové občas pozorujou, že drobný kapky šplhaj podél špičatejch listů proti směru gravitace a list tím čistí v důsledku svýho povrchovýho napětí. Domnívaji se, že samočistící efekt lotosovýho listu je zesílenej jemnými chloupky tím, že se při kondenzaci na nich kapky rosy spojujou a přitom získávaj energii, která je vymrští od povrchu spolu s nečistotama, který na kapkách ulpěj. Na podobným principu by mohlo fungovat čištění křídel hmyzu v ranní rose. Výzkumníci to oveřovali tím, že křídla cikád posypali skleněným práškem (ø 50 µm) a pak je vystavili vlhkýmu prostředí, ve kterým na jejich chloupcích nakondenzovaly kapky rosy. Podle mě je to rozumnější vysvětlení účelu chloupků na křídlech hmyzu, než např. teorie, že s nima propichujou baktérie (pokusy fungovaly jen s mrtvejma baktériema). Navíc to není princip v přírodě nijak neobvyklej - na podobným principu vřeckovýtrusný houby rozšiřujou svý výtrusy. Ty taky rostou na jemnejch stopkách, na kterejch se hromadí kapky rosy, který posléze hydrofobní výtrus utrhnou a vymrští do dálky.
Fyzici doufaj, že se jim na tomhle zařízení podaří vytvořit tzv. "časoprostorové krystaly" v podobě iontů, ochlazenejch laserem a zachycenejch v iontové pasti, kde budou obíhat dokolečka jako jakýsi perpettum mobile bez přívodu energie (1, 2). Nejde o nic jiného než o umělou analogii elektronů, který v atomech obíhaj dokolečka v důsledků kvantovejch fluktuací vakua podobně jako plovák ukotvenej ve vlnách. Tento efekt jde pozorovat třeba na malejch kovovejch prstencích nebo tzv. kvantovejch tečkách, což jsou malý krystalky nebo otvory vyleptaný v tenký vrstvě polovodiče. Elektrony sou nucený je obíhat podobně jako jádro atomu a vytvářej tim malej proud kterej jde měřit pomocí slabýho magnetickýho pole, který se přitom vytváří. Ovšem elektrony nejde pozorovat přímo na rozdíl od iontů rubidia či vápníku, který lze zachytit v iontový pasti a pozorovat přímo pod mikroskopem, jelikož v laserovým světle intenzívně svítěj.
Jak to ropný plošiny dělaj, že na moři neodplavou? Inu, spočívaj na plovácích, který jsou k mořskýmu dnu ukotvený silnejma řetězama - ještě většíma než ty, co kotvěj zaocánský lodě.
Dole jsou řetězy v různým stádu svýho života po výrobě v čínských hutích.
První policejní dron DraganFlyer X6. Basic verze je za 17000 USD Evidentně vám moc nepomůže, ale bonzovat umí dobře... YTvideo 1, 2, 3 Unikátní je také příprava k letu, když model přinesete složený v nenápadném tubusu a ke startu je připraven za necelou půlminutu.
Spinový vlny (tzv. magnony) sou periodický změny magnetizace (spinu elektronů ve ferromagnetickejch materiálech), který se propagujou materiálem podobně jako elektromagnetická vlna. Protože se ale přitom elektrony nepřemísťujou, jen měni směr spinu, nejsou zatížený ohmickejma ztrátama a elektrostatickým rušením. Z tohoto důvodu se studujou v rámci tzv. spinotroniky jako potenciální prostředí pro bezztrátovej přenos a ukládání informace. Problém je, že mají v běžnejch materiálech jen velmi malej dosah, kterej ale lze zvýšit současným prováděním elektrickýho proudu proti směru šíření spinový vlny (viz obr. vlevo). Interakce spinovejch vln s šířením tepla a fononů je rovněž předmětem výzkumu od roku 2008, kdy Japonci zjištili, že umístění magnetu do teplotního gradientu v něm generuje tzv. spinovej proud, čili šíření spinů bez pohybu elektronů. Nedávno bylo objeveno, že spinový vlny umí obejít základní zákony termodynamiky a přenášet teplo ve ferritovým krystalu Y3Fe5O12 od teplejšího konce ke studenějšímu, čili fungoval jako kvantová chladnička. Když se na ochlazenej konec krystalu pouštěly mikrovlny of frekvenci cca 3:5 GHz, paxe při určitý frekvenci (když se v materiálu vytvořily stojatý spinový vlny, což se projevuje maximem absorbčního píku), druhej konec vzdálenej asi 10 mm samovolně ohříval a narušoval tak II. zákon termodynamiky, podle kterýho teplo samovolně přechází jen z teplýho konce na studenej.
Důvod proč se o těchle poměrně abstraktních experimentech zmiňuju je, že maji úzký spojení na tzv. magnetický motory a MEGy který taky zdánlivě narušujou zákony termodynamiky jako perpetua mobile. Ale termodynamická šipka času platí jen pro makroskopický systémy řízený klasickou mechanikou, kvantově-mechanický systémy sou principiálně reverzibilní v čase. Fígl je v tom, že Weissovy domény v magnetickejch materiálech tvořej spinovej kondenzát analogickej bosonovým kondenzátům připravovanejch za ultranízkejch teplot a představujou tak kvantově-mechanickej systém narušující termodynamiku aji vysoko nad pokojovou teplotou (např. Curieův bod kobaltu leží při 1150 °C) se všemi důsledky pro striktně deterministický teorie klasický mechaniky. Po zavedení levnějších železo-nitridovejch ferromagnetů by se mohly magnetický motory stát významným energetickým zdrojem. Netýká se to jen termodynamiky, ale i interakce s fluktuacema vakua (skalárníma vlnama), který umožňujou konstrukci např. antigravitačních zařízení.
Kajak proplouvající pěnou, simulace v Javě
Odkazy na webové zdroje obsahující zajímavé aplety, simulace a informace
Elektrickej lapač hmyzu (1, 2) byl patentovanej v roce 1934 (U.S. Patent 1,962,439). Hmyz láká na světlo zářivky se studenou katodou a luminoforem z oxidu titaničitého, která vyzařuje UV světlo v oblasti 365 nm, která přitahuje řadu druhů hmyzu podobně jako rozptýlený světlo modrý oblohy. Hmyz je nalákán dovnitř lapače, kde vyzkratuje elektrody tvořící dvojitou spirálu s rozestupem cca 2 mm, mezi kterou je napětí kolem 600 - 2000 V, který se získává malým transformátorkem nebo diodovým můstem. Přitom se do okolí rozprašuje jemná mlha obsahující baktérie a viry, proto by se neměl používat v uzavřenejch prostorách s pohybem potravin. Bohužel lapač celkově přitahuje mnohem víc užitečnýho hmyzu, než toho štípavýho (0.22%) a na komáry nefunguje vůbec (na jejich zapuzení si můžete stáhnout SW NouKomar - kterej sice nefunguje rovněž, ale aspoň je zadarmo).
Diodovej můstek je násobič napětí sestavenej z diod a kondenzátorů, který mění střídavé napětí na stejnosměrné napětí o několikanásobně vyšší hodnotě tak, aby jedna půlperioda střídavého proudu nabíjela kondenzátory paralelně, a druhá (opačná) perioda je v sériovém zapojení vybila. Pro jednu dvojici diody s kondenzátorem na výstupu vznikne dvojnásobek vstupního napětí. Tento základní obvod je možno kaskádovitě opakovat a vytvořit tak výstup s vyšším napětím. Kondenzátor 100uF nabitý na napětí 300 V může dodat energii až 1 Joule, což dostačuje k anihilaci libovolnýho druhu hmyzu. Zapojení na podobném principu nazývají nábojové pumpy a používaj se v elektronice tam, kde je potřeba levný zdroj napětí s nízkým výkonem. Např. může jít o konvertory úrovní pro sériovou linku standardu RS232 jako je obvod MAX232, nebo ve zdrojích bez transformátoru napájený síťovým napětí 110 až 125 V. Protože je takovej zdroj galvanicky spojenej s fází a hrozí riziko proražení kondenzátoru, není s ohledem na bezpečnost práce vhodné toto zapojení připojovat přímo na síťové napětí.
DSO Nano v 2.0 je kapesní osciloskop s barevným displejem LCD 320x240 , který je založen na procesoru ARM Cortex M3 a A/D převodníku STM32F103 od firmy ST. K dispozici je 12-bitové rozlišení na práci se signály od cca 40 Hz do cca 100 kHz, jak v analogovém pásmu (audio-zesilovače, syntetizéry, atd.) tak i digitálním (servosignály, USART signál, atd.). To že signál má rozlišení 12 bitů je výhoda u analogových signálů, kdy jde vidět i drobné odchylky od požadovaného průběhu.Velikost odpovídá menšímu GSM telefonu (váží 76 gramů) a obsahuje nabíjecí akumulátor a slot na SD kartu, takže si průběh můžete uložit a následně zpracovat na větším počítači. Součástí manuálu je i schéma zapojení a protože se jedná o "open" zařízení, tak si můžete sami upravit programové vybavení, pokud by vám něco nevyhovovalo (bootloader je standardní DfuSe). K DSO Nano se dodává jakási pseudosonda - dvojlinka zakončená dvěma minisvorkami a průběžně ukazuje frekvenci měřeného signálu, což mnohdy velmi ulehčí práci (není třeba nastavovat žádné měřicí body, přístroj si je určí sám). Na webu je k dostání za cca 90 USD, tj. cca 1600 Kč bez DPH (YTube).
Test jiskrovýho detektoru na alfa částice. Jeho výhodou je primitivní konstrukce: tvoří ho jemný drádky o průměru 0.07 mm pod záporným napětím ~6-8 kV, napnutý nad plochou hliníkovou elektrodou. Na ukázce je demonstrovaný alfa záření z 5-millicurie zdroje Polonia-210 s energií 1.3 MeV a 10-microcurie Radia-226 vyzařující alfa částice s energií 4.9 MeV (doletí tudíž ve vzduchu poněkud dále). Jeden miligram Po-210 s poločasem rozpadu 138 dní emituje tolik částic alfa, jako 5 gramů Ra-226 s poločasem rozpadu 1602 let (140 Watt/gram Po). Radioaktivita polonia je tak vysoká, že ve tmě jeho vzorky modře fluoreskujou. Na vokázce vpravo je test podobnýho detektoru s Americiem-241 z kouřovýho detektoru. Energie alfa-částic je tak nízká, že je stačí odstínit i lístek papíru.
Ponurá fotečka Toronta, ze který je dobře viděd zakřivení Země a deformace Slunečního kotouče refrakcí v nízkejch vrstvách atmosféry. Utopení horizontu v centimetrech = 6.75 * čtverec vzdálenosti k horizontu v kilometrech
Výzkumníci si myslí, že z počtu prasklin jde odhadnout rychlost nárazu a otestovali svou teorii na plexiskle
Jedním z nevyřešenejch otázek biochemie je tzv. homochiralita, čili otázka, proč živý organismy shromažďujou levotočivý bílkoviny a pravotočivý cukry. Biologická aktivita celý řady molekul závisí na jejich chiralitě - zatímco jedna forma léčiv je biologicky účinná, druhá je neaktivní nebo může být dokonce toxická. Problém nastane v případě, že se léčivo delším stáním ve vlhkém prostředí rozdělí v racemickou směsi (jaxe to stalo v případě Thalidomidu) Chirální molekuly se často dělí chirální sloupcovou chromatografií, obsahující kolonku vyplněnou chirálními molekulami.
V turbulentním prostředí se chiralita projevuje jako dynamickej efekt a lze ji modelovat hydrodynamicky. Za tím účelem si fyzici ze Stuttgartu vyrobili chirální částice z fotorezistu SU-8 ve tvaru zalomenejch skobiček (viz obr. vlevo) a nechali je separovat v kanálku obsahujícím šikmo uložený přepážky, ve kterým voda spirálovitě víří. Částice, jejich spirálky měly stejnou chiralitu jako proudění proplouvaly kanálkem rychleji - držely se totiž dále ode stěn kanálku - zatímco opačně zakřivený spirálky mají tendenci se zachycovat v pomalu proudící laminární vrstvě ulpívající při stěnách kanálku. Výsledky numerický simulace tohoto jevu velmi dobře souhlasily s pozorováním (graf výše)
Jako přímá analogie tohodle experimentu může sloužit známej dvojlom v krystalu islandskýho vápence. Fotony polarizovanýho světla se chovaj jako krátký spirálky a vířícim prostředím atomů proplouvaj různou rychlostí podle orientace jejich spinu. Taková látka pak vykazuje index lomu závislej na rovině polarizace světla, čehož lze využít k oddělení polarizovanýho světla po odrazu na řezu uvnitř krystalu. Podobně se separujou uvnitř buněk L-aminokyseliny a D-sacharidy, protože zakřivená stěna buňky funguje podobně jako gravitační pole (vykazuje tzv. superhydrofobicitu a odpuzuje polární molekuly jako cukry vně buněk). Z éterový teorie vyplývá že i částice a antičástice by se měly separovat při průchodu gravitačním polem - anitčástice (neutrina) s ním reagují slabějí a mají tendenci se hromadit v oblacích temný hmoty mimo něj.
Sluneční aktivita uprostřed solárního cyklu, řízeného převážně planetou Jupiter. Fotka vlevo je kompozice složená z fotek jako je tadle v průběhu dvou let. Oblast tvorby slunečních skvrn je dobře viditelná v UV spektru (video) a je vynesená jako funkce času na "motýlkovitém" grafu vpravo. Nad a pod slunečním rovníkem cirkuluje oblak plasmy, kterej vynáší k povrchu víry, který se tam projevujou jako bublinky pěny, tzv. sluneční skvrny. Pokud planety posunou těžiště sluneční soustavy pod povrch Slunce, plasma nemá kolem čeho cirkulovat a sluneční aktivita se na čas přeruší.
Bublina vyplněná dýmem těsně po prasknutí
Meteority protínající Saturnovy prstence nejsou až tak vzácná záležitost, astronomové je pomocí sondy Cassini sledovali v letech 2005, 2009 and 2012. Vyvolávaj fluktuace hustoty v prstencích, který se rozplynou během několika oběhů kolem Saturnu. Podle astronomů by mohly vysvětlit kuželovitý výtrysky prachu pozorovatelný při zákrytu Slunce Saturnem nad a pod rovinou prstenců..
Fyzici zjistili, že uchovávání chlazenejch nápojů ve stínu moc nepomáhá, pokud je současně vzduch vlhkej - musíte je ukládat v suchu nebo zabalený do igelitovýho sáčku. Při pokusech byla vážená kondenzovaná voda na láhvi spolu s průběžným měřením teploty v láhvi (viz obr. dole). Efekt má význam hlavně v tropickejch oblastech, kde je vysoká vlhkost vzduchu a kondenzace vody v plicích tam ztěžuje dýchání jako v sauně. Kondenzace vody na povrchu láhve dokáže na nápoj přenést skoro tolik tepla, jako sálavý sluneční záření a dokáže ohřát obsah láhve o sedum stupňů během pěti minut (graf vpravo). V suchým klimatu však jde kondenzační teplo obrátit ve prospěch lidstva, pokud např. láhev piva zabalíme do mokrýho ručníku.
Jak známo, intenzita magnetickýho pole kolem dipólu klesá se čtvrtou mocninou vzdálenosti a proto magnetický pole na rozdíl od elektromagnetickýho záření a náboje nelze vést na velký vzdálenosti. Rozptylování magnetickýho pole se uplatňuje zvlášť silně, když materiál mění směr - což dobře znají konstruktéři transformátorů, ve kterejch magnetický pole vylejzá z příčnejch spojek, rohů a hran ferromagnetickýho jádra. Ale fyzici z MIT demonstrovali, že kombinace ferromagnetickýho materiálu obklopenýho supravodičem může vést magnetický pole beze zrát jako hadice. Zatimco ferromagnetickej materiál stahuje magnetický siločáry do sebe, supravodič magnetický pole ze sebe vypuzuje a zabraňuje tak rozptylování magnetickýho pole povrchem ferromagnetu. Stínící efekt supravodiče je tím výraznější, čím tenčí jsou vzájemně proložený vrstvy ferromagnetika a supravodiče (dtto graf vpravo). Podobná kombinace byla nedávno navržená jako tzv. magnetickej plášť stínící dokonale magnetický pole a fyzici věřej, že vhodným střídáním supravodičů a ferromagnetik by šlo připravit struktury s ještě složitějším chováním pro magnetický pole podobný metamateriálům a fotonickejm krystalům pro elektromagnetický vlny..
Nová generace pouličního osvětlení má využívat TIR (total internal reflectance) optiku pro dokonalejší rozložení světla podél vozovky. Současně tím má omezit oslňování řidičů a světelné znečištění oblohy.
Přírodní perly vznikaj, když do schrány ústřice vnikne cizí tělísko – např. zrnko písku. To vyvolá obrannou reakci mlže, kterej začne vylučovat perleťovou hmotu usazující se na cizím tělese. V jedné ústřici může růst pouze jedna perla. Sladkovodní perly jsou produkovány perlorodkou říční a jsou menší a levnější než mořské, mj. proto, že v jedné perlorodce může růst až 20 perel současně. Tadle studie se zabejvá otázkou, jak je možný, že některý perly sou tak krásně kulatý (obr. vpravo), zatímco tzv. barokní perly (vlevo) maj zcela nepravidelnej tvar. Co vlastně rozhoduje o finálním tvaru perly? Klíčem k pochopení záhady může bejt tvar perel samotnej. Když se pozorně podívate na ty barokní perly vlevo, můžete si všimnoud, že maj po obvodu jemný rejhy, jakokdyby byly upnutý po dálce a vysoustružený. Autoři studie se domnívaj, že perly v plášti perlorodky neustále rotujou díky tomu, že jsou pokrytý lupínkovitejma vrstvičkama uhličitanu vápenatýho, jehož krystalky tvoří jakýsi schůdky, který při pohybech mlže fungujou jako zoubky rohatky. Všiměte si taky povrchu vrstviček, který vyrůstaj z jakejchsi spirálek (ty sou označený šipkama na obr. vprostřed). To sou tzv. spirálový dislokace, který sečasto uplatňujou při růstu plochejch krystalů. Molekuly uhličitanu se totiž nejsnáze do krystalu zabudovávaj v koutech a rozích, kde jsou přitahovaný největším počtem sousedních částic a proto krystal přednostně přirůstá po nízkejch schůdcích.
Díry vyvrtaný sondou Curiosity naznačujou, že Mars je ve skutečnosti tvořenej normální šedivou horninou, jeho růžová barva je představuje jen tenká vrstva železitýho prachu. Měly by být tvořený žílama usazenýho sádrovce, protože rover projíždí kaňonem bývalý řeky. Vrták sondy dokáže vyvrtat otvor o průměru 16 milimetrů, má widiovej břit a může kombinovat klasické vrtání s příklepovým úplně stejně jako vrtačka do panelu a muže tak získat vzorky až z pěticentimetrové hloubky. Uvízne-li vrták v kameni, robotická paže ho uvolní a vezme si náhradní. Odvrtaný materiál putuje pláštěm vrtáku do minilaboratoře vozítka k analýze chemického a minerálního složení. Nyní Mars prochází rádiovým stínem Slunce, takže Curiosity i její pozemská posádka mají na měsíc pohov.
Mlhovina Koňská hlava (označovaná také Barnard 33 a IC 434) je temná mlhovina v souhvězdí Orion. Její ultrafialový světlo vodík v mlhovině ionizuje, díky čemuž je ve vidět na růžovým pozadí (barva blesků za deště, čili barva ionizovanýho vodíku). Nachází se přímo pod hvězdou Alnitak, nejvýchodnější hvězdou pásu Orionu,jehož tři hvězdy sou vidět na přehledový fodce ve vodíkovým spektru dole (ionizovanej plyn mlhoviny světlo vodíku dobře pohlcuje, takže se v něm jeví skoro černá). Od Země je vzdálená 1 600 světelných let a je široká 3,5 svět. let. Patří mezi nejsnáze identifikovatelné mlhoviny na obloze protože má tvar koňské hlavy. Vpravo je tentýž snímek vyfocenej infračervenou kamerou Hubble, díky kerý je vidět části mlhoviny skrznaskrz. Hustota mlhoviny je velmi nízká, vzorek materiálu o průměru 2,5 cm a délce 15 světelných let by vážil asi 1 kg. souhvězdí Orion je místem, kde jsou nám nejbližší velmi mladé hvězdy. Astronomové mu přezdívají „hvězdná porodnice“ a jde v něm rozeznat protoplanetární disky.
Proč ve stavu beztíže nejde vyždímad ručník... Ten robertek co před kosmonautem poletuje je ve skutečnosti mikrofon.
Sledování mravenců pomocí kamery a počítače je záležitost starýho data, ale teprve nedávno se podařilo mravence Solenopsis invicta (argentinskýho ohnivýho brabence) sledovat v rámci celý kolonie. Tyto studie sou motivovaný snahou o omezení šíření tohodle invazívního druhu, kterej se z Jižní Americky šíří po celejch USA. Mravenci byli za tímto účelem nejenom označeni barvou na zadečku, ale i identifikačními štítky obsahujícími každej unikátní grafickej kód, aby se vyloučila možnost záměny. Vědci zjistili, že v hnízdě existujou tři hlavní role: chůva (baby-sitter), uklízeč a sběrač. Mravenci zahajujou svou profesní kariéeru jak baby-sitters a povyšujou posléze na uklízeče, ti nejschopnější až na sběrače, který se vydávaj lovid mimo hnízdo. Role "floor manager" nebyla potvrzená, což je na hnízda o šesti milionech mravenců dosti překvapující.
Ohniví mravenci Solenopsis sou malí, ale neobyčejně agresivní a bolestivě koušou a bodaj. Zejména opíchání žihadlem je velmi nepříjemné a pálí jak oheň několik dnů, což jim vysloužilo jejich jméno. U alergiků bodnutí dokonce může být příčinou úmrtí – v USA se eviduje už 80 takových případů (poslední údaje jsou z roku 2006). V pěti případech ohniví mravenci dokonce k smrti ubodali pacienty léčeben upoutané na lůžko nebo na kolečkové křeslo. V Texasu také pravidelně ničí izolaci elektrického vedení, kterou úplně rozkoušou, a způsobí tak výpadky proudu i internetu. Jednou kvůli nim například zkolabovala dopravní signalizace letiště v Houstonu. Celkové škody a náklady na boj s tímto mravencem USA stojí 890 milionů dolarů ročně.
Co je čas?“ je špatná otázka, čas totiž není – alespoň podle fyzika Juliana Barboura. Pro Barboura čas není součástí čtyřrozměrného časoprostoru. Podle jeho teorie Shape dynamics jde o iluzi způsobenou tím, že se všechno kolem nás mění. Barbour chápe všechny jednotlivé momenty v čase jako jeden celek, kompletní a existující sám o sobě. Barbour neni jedinej zástánce tzv. atemporálního vesmíru - podobný názory hlásá např. J.A. Wheeler, David Bohm, P.Yourgrau, Dennis A. Wright, P. Lynds, Ron Larther nebo Slovinec Amrit Sorli. V éterový teorii je čas fyzikální entita stejně jako prostor - je to jeden ze dvou hlavních rozměrů gradientu hustory éteru, kterej tvoří náš časoprostor.
Většina živočichů nepřežije působení vakua, které vede k rychlé dehydrataci (výjimkou jsou želvušky a klíšťata, který se ve vakuu hejbou i několik tejdnů - viz graf níže). Pod skenovacím elektronovým mikroskopem je vidět, jak se tělíčko larvy po několika minutách zhroutí a larva xípne. Jednoduchá modifikace povrchu ale dokáže jejich toleranci k vakuu podstatně zvýšit. Vědci to objevili náhodou, když si všimli, že larvy mušek octomilek ve vakuum přežijou mnohem dýl, pokud se hned od začátku v mikroskopu pozorujou elektrony. Elektronové bombardování způsobilo, že molekuly na povrchu jejího těla zesíťovaly a vytvořily vrstvu polymeru, které vědci přezdívají nanoskafandr. Ten je dostatečně flexibilní na to, aby si larvy zachovala schopnost pohybu, ale brání tomu, aby z těla vystavenému vakuu unikaly molekuly plynů a kapalin.
U většiny druhů hmyzu jako sou komáří larvy tvorba nanoskafandru není možná, protože jejich povrch těla nemá potřebné molekuly. Vědci jej však dokázali vyrobit uměle. Larvy komárů ponořili do zředěnýho roztoku monomeru Tween 20 (polyoxyethylensorbitanmonolaurát), kterej působenim urychlenejch iontů v magnetotronu zpolymeroval. Takto upravené larvy komárů dokázaly přežít pobyt ve vakuu celých třicet minut, zatímco ty nechráněné zahynuly během několika minut. Podobných výsledků pak vědci dosáhli i s dalšími druhy včetně ploštěnek, mravenců nebo kobylek. Nutno uvést, že pozorování živejch organismů pod elektronovým mikroskopem je vždy omezený použitým zvětšením. Při větším zvětšení mikroskop pracuje s mnohem rychlejším i hustším elektronovým paprskem a nebohý zvíře ugriluje, ať už má nanoskafandr nebo ne..
MAK: cary jsou od raket, sledovala se tim rychlost tlakove vlny Dyť píšu jasně, že sou to blesky. Ste schopný taky občas přebrat nějakou novou informaci, nebo furt žijete z toho, co ste si o tom přečetli z děctví?
Mezi méně známý, ale dobře zdokumentovaný průvodní jevy atomovýho výbuchu patří tvorba blesků. Za normálních podmínek tvoří gradient potenciálu v atmosféře několik stovek voltů na metr. Ionizujícím zářením se vzduch stane vodivým a atmosférickej náboj se vyzkratuje - jak je např. dobře vidět v 9:30 a 10:05 vteřině videa prvního termonukleárního výbuchu, 12 megatunového Ivy Mike v listopadu roku 1952 Základem byla velká termoska s podchlazeným deuteriem o váze cca 74 tun. Celý vynález stál na ostrůvku Elugelab, jenž je součástí atolu Enewetak. Celkově se na odpálení Ivy Mika podílelo skoro 9500 tisíce vojáku a 2300 civilních specialistů. Odpálení provázely velké obavy generálů o rozšíření termonukleární exploze na zemskou atmosféru (fúze dusíku a kyslíku), což se nakonec naštěstí nepotvrdilo.
K výbuchu došlo přesně 1. listopadu 1952 v 7:15 ráno tamního času. Ohnivá koule dosáhla v průměru asi 5 km na šířku a hřibovitý mrak se vyšplhal do výšky 17 km za méně než 90 sekund. Nakonec dosáhl výšky 37 km a jeho horní část měla v průměru 160 km. Výbuch způsobil kráter o průměru 2 km a hloubce 50 m. Co nezničil výbuch, dokonaly několikametrové příbojové vlny, které se po výbuchu vytvořily.Celá šou byla filmově zdokumentována s hercem Reedem Hadleyem jako průvodcem (původně byl film určen jen pro presidenta Eisenhowera). Na základě zkušeností z testů Američané v roce 1954 sestrojili v praxi transportovatelnou vodíkovou bombu EC-16 (TX-16 nebo Mark 16) o síle 6 až 8 megatun TNT.
IMO chyba v Matrixu...
Jak známo, kreacionistická vize Stvořitele nemá po ruce mnoho testovatelnejch argumentů, tím méně předpovědí. Podle známýho Mooreova zákona se počet tranzistorů v procesorech zdvojnásobí každých dvacet měsíců. Podobná logaritmická závislost platí v mnoha dalších oblastech. Např. mezi lety 1890 až 1960 se počet vědeckejch publikací zdvojnásobil každejch patnáct let této závislosti vychází počátek vědeckého publikování někam kolem roku 1710, čili do doby Izáka Newtona. Dvojice biologů tudíž dostala nápad a porovnala počet bází v genomech nejvýznamějších skupin organismů a vynesla do grafu jejich logaritmickou závislost v čase. A ejhle, počet bází protnul nulovou osu někde u předpokládanýho počátku vesmíru. Jelikož Země je jen cca 4.6 miliard let stará, znamenalo by to, že život ve vesmíru vznikl mnohem dříve. Nasvědčuje tomu i to, že se život na Zemi objevil brzy potom, co vychladla, tj. asi před 3.5 - 4 miliardami let. Nutno říci, že závislost vypadá lineárně podstatně lépe, pokud se nevezme v úvahu tzv. "junk DNA" a redundantní, čili opakující se úseky genetickýho kódu, ale určitá indicie pro hypotézu panspermie to je. IMO by to mohl být argument dokonce pro éterovou teorii Boltzmannova mozku, podle který je inteligentní život ve vesmíru jen komplexní fluktuace a jeho složitost by pak rostla proporcionálně se stářím vesmíru.
Novej koncept ovládání při skenování dokumentů firmy Fujtsu pomocí rámečků a ovládacích prvků promítanejch na papír místo na dotykovou obrazovku (YouTube). IMO koncept vhodnej leda tak pro nějaký zákaznický kopírovací centra, těžko použitelnej ve spotřební scannerech nebo archivech pro hromadný vytěžování tištěnejch dokumentů.
Plazmový vírový kroužky vyráběný na Missourijský univerzitě (vimeo). Výzkumníci tvrdí, že je to přelomová záležitost využívající magnetický stabilizace plazmy - ale já v tom o moc víc, než obyčejný vírový kroužky nevidim. Na videu vpravo jsou sekvence magnetický plastelíny obtékající neodymový magnety (vimeo).
Názorně shrnutý způsoby tvorby diamantů v přírodě. Diamant má hustou krystalovou mřížku, je termodynamicky stabilní jen za vysokejch tlaků, který existujou např. v subdukční zóně litosférickejch desek. Odsud je vynášej vzestupný tektonický proudy směrem k povrchu země. Pokud je pokles teploty a tlaku dostatečně rychlej, diamantový krystaly to přežijou a lze je ze ztuhlýho kráteru sopky vyhrabat. To vysvětluje, proč diamantový doly maji vzhled hlubokejch děr, který kopírujou původní sopouch sopky. Z obrázku vyplývá, že diamantů musí v zemským plášti plavat ohromný kvantum - to co těžíme na povrchu je jen nepatrnej zlomek uhlíku vykrystalizovanýho v magmantu.
Voda klade 840x větší odpor než vzduch, takže 2 metry od hlavně má kulka kinetickou energii řádově jako na vzduchu po 1,5km. Zbraň musí být odvzdušněna, jinak hrozí vydutí, popř. roztržení hlavně či závěru. Jelikož obyčejná pistole pod vodou dostřelí jen několik metrů (viz animace vpravo), speciální ozbrojený složky používaj upravený zbraně (video) s wolframovými harpunami ráže 5,66 mm a délky 120 mm, který maj dostatečnou kinetickou energii pro účinnej dostřel pod vodou na dohled (cca 15 - 25 m). Vícehlavňová pistole SPP-1M má v každé hlavni zapouzdřenej jeden náboj a po výstřelu se předává zbrojíři k přebití. Její dostřel pod vodou je asi 15 metrů. V šedesátých letech v USA byla zkonstruována pistole Gyrojet, jejímž základem bylo náboj tvořený malou raketou ráže 13 mm, která byla stabilizována rotací vyvozovanou šikmým umístěným trysek. Zbraň nevykazovala zpětnej ráz, takže byla celá z hliníkový slitiny, ale plné rychlosti náboj dosáhl až ve vzdálenosti cca 7 metrů od ústí hlavně. Pistolema SPP-1M a puškami APS byli vyzbrojení plavci, kteří zabezpečovali raketovej křižník Kirov během setkání prezidentů George Bushe a Michaila Gorbačova u břehů Malty v roce 1989.
Impakt faktor (IF) ve scientometrii představuje průměrný počet citací publikace v daném časopisu. Je každý rok vyhodnocován americkým Institutem pro vědecké informace (ISI) pro soubor vybraných časopisů a publikován ve Zprávě o časopisecké citovanosti. Původně byl používán hlavně knihovníky jako vodítko kvality, podle kterýho se časopisy nakupovaly a pro tendle účel fungoval docela dobře. Jenže pak si ho všimli aji samotný vědci a začali podle něj časopisy vybírat nejen ke čtení, ale i k publikaci - a tím jeho smysl de-facto popřeli. Dnes užívání impakt faktoru představuje významný ukazatel kvality publikací. Důraz na význam impakt faktoru směrem od západu do východních, zejména do postkomunistických zemí klesá právě pro tendenční zneužívání tohoto prostředku. Vědci sou totiž nadprůměrně chytrý a současně je velikej tlak systému na financování vědy nutí podstatnou část jejich času (až 40%) věnovat jeho ojebávání všemi myslitelnými způsoby. V důsledku toho v posledních dvaceti letech neobyčejně vzrostl počet autorů podepsanejch pod jedním článkem. Dokonce se ustavilo nepsaný pravidlo, že na prvním místě je uvedenej autor, na kterého má být směřovaná korespondence (obvykle postdok, kterej taky celej článek spáchal a jako jedinej ví, o čem přesně je). Další z autorů je zpravidla jeho vedoucí a další sběrači titulů s postupně rostoucí vědeckou funkcí a snižujícíma se zásluhama až na posledním místě je tzv. mecenáš, čili vědec, kterej na celou záležitost sehnal laboratoř, vybavení nebo grant. Krom toho se vědci snaží publikovat tentýž výzkum v co nejvíc článcích a pokud už musí napsat článek, snaží se v něm salámovou metodou popsat co nejméně nových faktů a zbytek okecad, aby jim vybylo dost výsledků na další článek - což pochopitelně vede k fragmentaci informace obsažený v publikacích. V důsledku toho se řada výsledků opakuje jen proto, že je nelze jednoduše v záplavě článků dohledat, což vede kromě zvyšenejch nákladů daňovejch poplatníků na výzkum k dalšímu nárůstu publikací a informačního balastu. Redaktoři žurnálů v tom však autory vehementně podporujou, protože v nakladatelství existuje zřetelnej tlak na co nejkratší publikace, aby bylo možný do danýho formátu nacpat co nejvíc článků a co nejvíc si vydělat jejich recenzním řízením a zveřejněním. Dokonce se kolokviálně ustavila jakási jednotka "publon", která označuje nejmenší množství publikovatelný informace. Její současnou hodnotou si nejsem si zcela jist, ale podle Landauerova principu se nebude moc lišid od energie gravitonu či fotonu mikrovlnnýho pozadí vesmíru (0.0178 eV). Tlak na frenetickou publikační aktivitu k prudkýmu nárůstu chybovosti článků, protože obě strany (jak autoři, tak nakladatelé) dostanou od veřejnosti zaplaceno, když článek vyjde - bez ohledu na to, zda je za několik měsíců či let stažen pro zjevnou chybu v metodice. Projevuje se tu pochopitelně i současná finanční krize a přezaměstnanost výzkumníků povstalých z předchozích let přehřáté ekonomiky. Ve statistice stažených článků opět paradoxně vedou právě vysoce impaktované časopisy, přestože právě ty by měly mít tlak na kvalitu a spolehlivost publikací největší.
Některý důsledky nadužívání impakt faktoru deformujou kvalitu vědeckýho výzkuu ještě zásadnějc a v dlouhodobým horizontu, protože ovlivňujou nejen KDE vědci budou publikovat, ale taky CO a JAK budou publikovat. Obecně existuje trend co nejvíc publikovat tzv. pozitivní výsledky, protože ty jsou víc citovaný, než záporně vyznívající zprávy, který sou de-facto vnímaný jako neúspěch výzkumu. Díky tomu se vědci rači věnujou ověřování dávno osvědčenejch teorií, protože přitom je riziko neúspěchu malý, ale do zjišťování a ověřování novejch faktů se nikomu nechce. To vede ke zpomalení a inkrementálnosti vědeckýho pokroku - řada jevů se nechává ležet na chodníku, zatimco se donekonečna ověřujou triviální souvislosti (tzv. "duh science", na kterou již existujou pořadníky 1, 2) Přelomový výsledky navíc obvykle ohrožujou jednu či víc existujících teorií, jejichž zastánci to pochopitelně vnímaj negativně a autora trestaj tim, že si ho daj na privátní citační popř. replikační blacklist. Projevuje se to tím, že kontroverzní výsledky často leží v časopisech celá léta, než se je někdo vůbec odhodlá ověřit a do té doby se ustaví tzv. pluralitní ignorance, čili projev tzv. skupinovýho myšlení (groupthinku), kdy si všichni myslej, že se novej objev se nepodařilo zreprodukovat, protože se o něm nemluví (ve skutečnosti pouze chybí vůle k jeho zopakování). Nový výsledky se taky obvykle týkaj oblastí, kde zatím publikuje málo lidí, ergo i citační ohlas je nízkej a obvykle se daji publikovat jen v okrajovejch časopisech. Projevuje se tu tzv. reciproční altruismus (čili laicky "jánabráchysmus" ve smyslu: "helety - já tě dneska vocituju a ty za to zase zejtra vocituješ mě"). Většina vysoce impaktovanejch časopisů taky automaticky odmítá experimentální práce, tj. studie který nejsou podložený teorií (byť by ta teorie byla sebeformálnější) - čímž z takovejch časopisů automaticky vypadnou nový přelomový zjištění, pro který pochopitelně žádná teorie zatim neexistuje. Tyto časopisy současně vedou statistiku odmítnutejch prací, který se později staly přelomový. Takže nakonec většina skutečně přelomovýho výzkumu končí buďto v koši, nebo zcela jinde, než kde by zákonů selskýho rozumu skončit měl - tj. ve významnejch, vysoce impaktovanejch časopisech. IMO současný kritérium kvality vědeckejch výsledku je ryze utilitární: vědci jeví největší zájem právě o ty výsledky, který přinesou největší zaměstnanost vědecký komunitě jako takový - prospěšnost pro zbytek civilizace je druhotná tím víc, čím víc vědců je ve výzkumu angažováno.
Kinetický skulptury bridskýho fyzika Paula Friedlandera (na snímku vlevo) pojmenovaný jako Chromastrobica (video 1, 2, 3, 4) sou vesměs založený na struně vibrující a rotující v proudu barevnýho světla s rychle se měnící barvou a intenzitou, čimž vznikaj vizuální efekty. Popravdě řečeno, fotky z nich vycházej zajímavějc než videa, protože jim svědčí rozmazání způsobený zpožděním závěrky a větší citlivost foťáku na světlo.
Jak známo, studenokrevný obratlovci šetřej energií, protože mají teplotu těla rovnou teplotě okolí. Ale studenokrevnost může mít i další výhody. Např. hadi jako krajty díky nízký teplotě těla dokážou vnímad rozložení tepelnejch zdrojů pomocí jamek na čenichu a využívaj to jak k lovu teplokrevný kořisti, tak při hledání úkrytu (chladnějších děr v terénu). Podle názorů biofyziků nižší teplota těla umožňuje žábám vnimat citlivěji jednotlivý fotony, protože jejich vnímání je pak zatížený nižším šumem. U lidskýho oka je s 60% úspěšností možný vnímat naráz záblesky nejmíň devadesáti fotonů současně, ale detektory z oka žáby drápatky (Xenopus laevis) reagujou na jednotlivý fotony. Za účelem jejich studia se živá zraková buňka (tzv. tyčinka) ze sítnice žáby nacucne do mikropipety a pomocí platinovejch elektrod se snímá rozdíl potenciálů vně a uvnitř pipety. Pokud na buňku dopadne foton, projeví se to přechodným poklesem potenciálovýho rozdílu mezi stěnama buňky.
Na animaci vpravo je princip generování jednotlivejch fotonů pro tyto účely, využívající pulzní UV laser 355 nm. Krátkovlnný světlo dokáže na nelineárním krystalu beta-boritanu barnatého (BBO) vybudit současně dva fotony červenýho světla 712 a 718 nm kolmo vůči sobě orientovaný rovinou polarizace (podobně jako dvojlomnej krystal islandskýho vápence). Energie laseru je nízká, proto se fotony nevytvářej při každým pulsu, čímž je zaručeno, že budou vznikat jen dvojice fotonů, nikdy více. Jelikož oba fotony sou kvantově provázaný, je vysoká pravděpodobnost že existence jednoho z fotonů indikuje přítomnost druhého. Takže jakmile se detekuje foton 718 nm, otevře se pro foton 712 nm rezonátor, kterej zde slouží jako zásobník fotonu a zpožďovač impulsu. Zásobník se otevře pomocí Kerrovy uzávěrky a foton se vypustí ještě před započetím dalšího čerpacího cyklu, čímž je zaručeno, že výstupní signál neobsahuje víc než jeden foton.
Doutnající papír zachycenej v devítisekundovejch intervalech. Časosběrnej snímek prozradí zajímavý bifurkace tvořící se po obvodu. Zřejmě jsou důsledek konvektivních buněk horkýho vzduchu, který se přitom tvořej. Všiměte si, že hořící okraj má tendenci vyrovnávat automaticky rychlost hoření podél celýho obvodu: když začne doutnat moc pomalu, zlepší se mu cirkulace a přívod vzduchu oproti okolí apod.
Zamrzlá fontána v Detroitu (1917), umělej stalagmit ve Skotsku a gejzír na Kamčadce
SquishyCircuits umožňujou sestavování elektronickejch obvodů pomocí vodivý a nevodivý plastelíny z jedlejch surovin. Vodivá plastelína však obsahuje sůl, která po čase vodivý spoje koroduje, asi by stálo za to ji nahradit grafitem nebo stříbřenkou.
Zhasnutej knot svíčky odpařuje parafín, kterej kondenzuje v perleťově irisujících kapičkách. Proužky tvořej tzv. Kelvinovy vlny, který je možný pozorovat i za rychle plovoucí lodí na vodní hladině a je tvořená dvojicí vln: transversální a divergentní. Na rozdíl od rázový vlny vrcholovej úhel divergentních vln leží v rozsahu 19.5 - 39 ° a je danej poměrem fázový a grupový rychlosti, čili nezávisí na rychlosti lodě (BASIC programy). Pokud tedy loď pluje rychlejc, kužel rázový vlny se za ní postupně rozvírá, jak je vidět na obrázku dole. Pokud loď pluje tak pomalu, že vrcholovej úhel rázový vlny je vyšší než fázovej limit 39°, Kelvinovy vlny se netvoří vůbec.
Párty kolem cyklotronu Kolumbijské university 1948. Universita ho udržovala od roku 1939 až do roku 2008 (vyřazen z provozu však byl již v roce 1965). Celá hromada železa (65 tun) byla slabě radioaktivní a přes odpor části vědecký veřejnosti byla sešrotována. Mj. se na něm studovalo štěpení uranu 235, díky čemuž cyklotron sehrál důležitou úlohu v počátcích jadernýho výzkumu, kterej vyústil v konstrukci jaderný pumy v letech 1941 - 1945
Vývoj teploty na povrchu a pod povrchem oceánů podle nedávno zveřejněné studie získaný pomocí celosvětový sítě plováků Argo. Vzhledem k 7.000x vyšší tepelné kapacitě oceánu oproti atmosféře je pravděpodobný, že většina tepla vzniká uvnitř oceánu, např. rozpadem radioaktivních prvků. Ale můžeme vyloučit i další procesy, jako studenou fúzi?
Pokusy s implozi bublin za stavu beztíže v airbusu A300 jsou motivovaný snahou o dosažení co největšího tlaku při implozi. Pokud je v důsledku působení gravitace kolaps bubliny jen trochu nesymetrickej, bublina vytvoří jet a energie se rozptýlí do okolí. Bubliny byly vytvořený zfokusováním paprsku laseru do jednoho bodu pod hladinou vody a průběh jejich zániku byl monitorovanej rychloběžnou kamerou. Při kolapsu správně kulatý bubliny vznikne rázová vlna a tzv. sonoluminiscence, protože teplota krátkodobě překročí několik desítek tisíc stupňů Celsia. Vzniklá singularita se prudce vypaří a kavitační dutina se obnoví, takže se kolaps bubliny může několikrát zopakovat v intervalu asi dvě milisekundy po sobě. Výzkumy by mohly najít využití např. při tzv. sonofúzi, v průběhu který při implozi bublin v látkách s obsahem deuteria údajně dochází k termonukleární fúzi za uvolnění neutronů - to se však zatím v pokusech nepodařilo spolehlivě potvrdit.
Jak vypadá testování metamateriálu s názvem metascreen, kterej tvoří tenké měděné pásky vyleptaný na ohebné fólii z polykarbonátu jako tištěnej spoj. Celá tenká vrstva nepřesahuje tloušťku více než několika mikrometrů. Během experimentu fyzici z university v Austinu pod plášť ukryli 18 centimetrů dlouhou válcovou tyč a funkčnost testovali na vysílaných mikrovlnách o frekvenci 3,6 GHz (PDF). Na fodkách je vidět žlutý polohovací rameno, který bylo použitý k automatickýmu proměřování mikrovlnnýho pole v okolí testovanýho vzorku. Z měření vyplynulo, že plášť rozptyluje mikrovlny velmi dobře, ale jen v úzkým rozmezí vlnovejch délek a pozorovacích úhlů.
Kyslíková mlhovina IC 1295 je pozůstatkem supernovy vzdálený asi 3300 světelných led a svití stejnou barvou, jako polární záře. Zelená barva je v polárních zářích nejčastější a je způsobena spektrální čárou atomárního kyslíku o vlnové délce 557,7 nm. Světlo této vlnové délky vzniká přeskokem valenčního elektronu kyslíku z druhé na první energetickou hladinu. Lidské oko má maximum své citlivosti na 555 nm, tedy téměř přesně ve zmíněné spektrální čáře. V srdci mlhoviny můžete spatřit jasnou modrobílou skvrnu – vyhořelý pozůstatek hvězdného jádra, který se postupně stane bílým trpaslíkem chladnoucím po mnoho miliard let.
Vpravo je nedavno objevená dvojice impaktních kráterů na Marsu. Centrální jamky vznikaj vypařením podpovrchovýho ledu při impaktu s vyšší energí. Jeho různá tloušťka v místech dopadu může vysvětlit, proč je centrální jáma kráteru různě veliká, ačkoliv oba kráteru maji velmi podobnej průměr. O přítomnosti podpovrchový vody svědčí i struktury obklopující krátery podobný okvětním lístkům. Předpokládá se, že vznikly odtékáním vody z vyvrženýho materiálu roztavenýho po dopadu.
Výsledky mikrovlnění indickejch krekrů - při nižší expozici jsou patrný jak podélný módy stojatejch vln (příčný zvlnění je bohužel jen artefakt těstovin samotnejch, protože talíř v mikrovlnce rotuje). Rozestupy mezi kružnicema odpovídaj dvojnásobku vlnový délky použitýho vlnění. Skutečný rozložení intenzity pole v mikrovlnce je složitý a záleží i na obsahu mikrovlnky samotný, protože jakmile je vodivej, stává se sám zdrojem odraženejch a zfokusovanejch mikrovln.
Prof. Craig Hogan z Fermilabu je známej zastánce holografickýho modelu, podle kterýho je pozorovatelný realita v našem vesmíru jakousi holografickou projekcí na jeho hypotetickým povrchu v pátý dimenzi. Ve vlnový teorii éteru vesmír žádnej povrch nemá, jen hranici viditelnosti a ta teorie je tudíž nesmysl, ale náš časoprostor lze modelovat např. hladinou vody v experimentu Amoeba Labs, ve kterým se tvoří stojatá vlna uprostřed bazénu s vodou, jehož stěny jsou rozvibrovaný servomotory. Vlny pod hladinou jsou podélný vlny a splňujou Hughyensův princip, takže jejich interferencí se může na hladině tvořit příčná stojatá vlna, která odpovídá hmotnejm částicím v našem časoprostoru. V Hoganově teorii není jasný, proč naopak naše realita nemůže bejt zdrojem pro vlnění na povrchu, ale podstatný je, že aby mohla vůbec fungovat, musí se projekční vlny šířit vysoce nadsvětelnou rychlostí (i v tom bazénku pod hladinou se podélný vlny šířej rychlostí zvuku, tedy mnohem rychlejc než vlny na hladině) O tom se však Hogan nahlas nikde nezmiňuje, aby proti sobě nepopudil všechny fyziky. V éterový teorii jsou podélný vlny vakua tzv. gravitační vlny, který fyzici marně hledaj při frekvencích kolem 100 - 100.000 Hz pomocí interferometru. Ale takový vlny není třeba hledat - projevem vibrací vody pod hladinou je Brownův šum, kterej je analogií mikrovlnnýho pozadí vesmíru s frekvencí cca 283 GHz. Pro Hogana je mikrovlnný pozadí vesmíru naopak šum, kterýho se chce vyvarovat, takže má pro svůj holografickej šum vyhražený frekvenční okno v oblasti televizních vln. Zřejmě má navíc dobrý známý v Kongresu USA, protože se mu podařilo vymámid dvě miliardy dolarů na stavbu speciálního interferometru, se kterejma hodlá studovat právě vlny vakua v oblasti 10 - 100 MHz - tedy výše, než předpokládá klasická fyzika - ale níž, než předpovídá éterová teorie. Podle mě jsou to vyhozený peníze na hledání něčeho, co si každej může detekovat jako zrnění televizní anténou, ale to teď neni podstatný.
O čem se xi dneska zmínit je poslední Hoganův článek, ve kterým navrhuje holografickej šum měřit kolem objektů pohybujících se rychlosti blízkou rychlosti světla. Ta idea není vůbec nesmyslná - lze totiž ukázat, že už byla dokonce experimentálně ověřená. Už na počátku 70.let Fulling, Davies a Unruh nezávisle na sobě navrhli, že silně zrychlující se objekt bude zdrojem záření. Pokud se takovej objekt bude současně pohybovat vysokou rychlostí, pak se bude srážet s fotony mikrovlnnýho pozadí a bude de-fakto zdrojem záření stejný povahy, jako je dynamickej Casimiruv jev, o kterým jsem tu psal nedavno. I na vodní hladině kolem sebe začínaj předměty šířit vlny, jakmile se začnou pohybovat rychlejc, než je střední rychlost molekul na povrchu vody (cca 2 cm/sec, což je zhruba rychlost kapilárních vln na hladině). V roce 2006 Franklin Felber vypočítal, že předměty pohybující se rychlostí vyšší než cca 72% rychlosti světla by měly ve směru svýho pohybu generovat sílu, kterou by na dálku tlačily další hmotný objekty a navrhoval ten jev otestovat v urychlovači LHC (to mu asi nikdo nedovolil) a využít k cestám mezi hvězdama (to mu asi nikdo ani nezakázal). A konečně v roce 2010 botanik a amatérskej fyzik Randy Wayne odvodil další model, podle kterýho by měly bejt nabitý částice jako je elektron silně bržděný fluktuacema vakua, jakmile se jejich rychlost příblíží právě cca 72% rychlosti světla. Ale mezitím publikoval řadu fundamentálních experimentů ruskej fyzik Evžen Podkletnov s rotujícím supravodivým diskem a elektrickými výboji na povrchu supravodiče, který generovaly silně směrový silový pulsy procházející zdí až na vzdálenost několika stovek metrů. Jeho pokusy sice oficiálně nikdy nebyly zreprodukovaný, ale v roce 2006 Martin Tajmar podobný silový jevy pozoroval v okolí roztočenýho a následně prudce zabržděnýho supravodivýho kotouče.
Fígl je v tom, že v supravodiči sou elektrony silně namačkaný na sebe, jejich odpudivý síly se vzájemně rušej a tak s nima silně cloumaji fluktuace vakua - díky tomu se elektrony i ve studeným supravodiči pohybujou rychlostma srovnatelnejma s rychlostí světla. A pokud se současně prudce urychlej, strhávaj fluktuace vakua a doslova je ženou před sebou - což je na jedný straně zdrojem síly, která je brzdí jak předpovídá Wayne, na druhou stranu je celej pohybující se sloupec vakua zdrojem síly, která může s dalšíma hmotnejma tělesama (zvlášť supravodičema ) pohybovat, jak předpověděl Felber. V téhle souvislosti stojí určitě za zmínku, že někteří fyzici odvozujou, že by supravodiče měly odrážet gravitační vlny jako zrcadlo. Když vezmem v úvahu, že v éterový teorii se gravitační vlny projevujou právě tím šumem, co chce Craig Hogan studovat, vynořuje se nám tady celej soubor novejch zajímavejch jevů spojenej s éterem a Teslovou dávno odmítnutou fyzikou skalárních vln. Není proto přiliš překvapivý, že většina fyziků - pokud vůbec Hogana a spol. berou na vědomí - jeho nápady instinktivně odmítaj. Já si ale myslím, že ve vojenskejch laboratořích na obou stranách zeměkoule se tyto jevy už dávno studujou se zřetelem na svý vojenský využití - alespoň o Podkletnovovi, kterej se vrátil do Ruska se proslýchá, že svý gravitační paprsky studuje v nějaký laboratoři u Moskvy.
Fyzici z ORNL pozorovali cluster křemíku na povrchu grafitu, jaxe energií elektronovýho svazku v elektronovým mikroskopu překlápí z jedný polohy do druhý a zase zpátky. Atomy křemíku se k uhlíku vážou silnějc než xobě navzájem (což např. ilustruje fakt, že karbid křemíku je tvrdší naž samotnej křemík) a tak se mezi sebou navzájem perou o uhlíky na okraji grafitové vrstvy. Je vidět, že uvnitř díry v grafitovým plátu panujou tak silný vzájemně přitažlivý síly, že se atomy křemíku mezi uhlíky přemísťujou docela volně - což by v objemový fázi odpovídalo teplotám kolem 1700 °C - zatímco fyzická teplota grafitový vrstvy je o nejmíň 1000 °C nižší. To vysvětluje, proč na nerovnejch površích katalyzátorů probíhaj snadno reakce, který v objemový fázi za těchže podmínek probíhaj velmi zvolna nebo vůbec ne.
Pozorování s rychloběžnou kamerou odhalily, že včela mává křídly v rozpětí 90° s frekvencí přibližně 230 Hz. Vzhledem ke své velikosti mává včelka velmi rychle, např. osmdesátkrát lehčí pestřenka v jedné sekundě stihne o 30 kmitů méně, ale rozpětí při mávnutí křídly má skoro dvojnásobný. Důvod je ten, že včela je předimenzovaná s ohledem na svou vysokou užitečnou nosnost. Když včela nabere zásobu nektaru a pylu, stane se skoro dvakrát těžší, ale nezačne kvůli tomu křídly kmitat rychleji - pouze zvětší oblouk, ve kterém křidélky mává. Energeticky efektivnější by při tom skutečně bylo zvýšení frekvence. To však včela neumí, protože ji v tom brání konstrukce svalů, která je přizpůsobena kmitání na frekvenci právě 230 Hz. Ostatně právě svaly mají včely odlišné od jiných druhů hmyzu, takže si létají po svém.
Na rozdíl od tzv. Raku keramiky se záměrně popraskanou glazurou používaný v Japonsku k čajovejm obřadům tohle popraskání nebylo vytvořený úmyslně a zasahuje do celýho objemu hrnku. Často k němu dochází při ohřívání v mikrovlnce, pro kterou keramika nebyla speciálně navržená. Všiměte si, že se v důsledku tzv. Rayleigh-Plateuovy nestability kapalina prosakující ze spár samovolně stahuje do kapek podobně, jako sem ukazoval níže při stékání kapaliny po tenkým drátě. Podobnej efekt si můžete zinscenovat sami na sobě, pokud máte ostrou žiledku a trochu trpělivosti...
Lidstvo má konstrukci mobilních perpetuí zřejmě zakódovanou v genech. Jinaxi nedokážu vysvětlid, že někoho napadne propojit turbínu s ventilátorem do uzavřený smyčky a vyrábět tím energii s údajně 105 - 160% energetickou účinností. A dokonce dovést tuto genitální myšlenku až do podoby údajně čtvrtmegawattového prototypu. Stránka s odkazem How it works však vede jen fotky čadících elektráren, který by tento vynález měl zřejmě nahradid. Ani patent neni o moc sdílnější... Skutečně zajímavé...
Novej kamerovej systém dokáže trojrozměrně skenovad objekty na kilometrovou vzdálenost pomocí pulsů infračervenýho CO2 laseru (1560 nm) a vyhodnocením doby mezi vysláním pulsu a dopadem odraženýho paprsku, čili podobně jako radar. Systém je zajímavej hlavně pro vojáky, protože dokáže identifikovad objekty i částečně skrytý v mlze nebo za vegetací a vrací informaci o jejich skutečným tvaru, takže ho nejde tak snadno zmást maskovací texturou. Všiměte si ale, že teplej lidskej obličej je pro infračervenej radar mnohem míň členitej, než obličej figuríny, protože vyzařuje vlastní tepelný záření.
Péleovy vlasy jsou přírodní vlákna z kapek cákajícího roztavenýho čediče, který ztuhly za letu do podoby průhlednejch vláken. Ztuhlý kapky ulámaný od jejich konců se nazývaj Péleovy slzy. Čedičová vata - jiným označením též minerální nebo kamenná plsť pod označením Orsil nebo Rockwool je minerální izolace, která se vyrábí rozvlákňováním roztavené směsi (čedič, diabas, siderit, vápenec, dolomit, recyklované sklo, vysokopecní strucka) a dalších přísad na výsledný produkt. Roztavená čedičová směs vytéká nebo je vstřikována na roztočený buben, z něhož odlétávají kapky. Ty se v rychlosti protáhnou a zchladnou na průměr cca 6-10 µm. Poté je polotovar zpracován do formátu desky, rohože nebo balíkové vaty s přídavkem hydrofobizačního oleje snižujícího nasákavost a prášivost a protiplísňovými přísadami. Tyto produkty mohou být dále upravovány polepováním hliníkovou folií nebo textilií, popřípadě mohou být našívány na nosné pletivo. Čedičová vata se používá ve stavebnictví v různých tvarech a formách jako tepelná, zvuková a protipožární izolace. Oproti skelné vatě je čedičová vata tužší, takže ji lze aplikovat jako fasádní izolační desku v kontaktních fasádách (ETICS), do konstrukce plochých střech, podlah nebo do protipožárních konstrukcí a pro aplikace technických izolací. Součinitel tepelné vodivosti je cca 0,040 - 0,044 W/(m/K).
Detektor částic AMS-2, čili Alpha Magnetic Spectrometer je vyvrcholením snahy fyziků umístit na oběžnou dráhu podobnej detektor částic, jako se používá např. v urychlovači LHC, aby bylo možný přesně zjistit jejich energetický spektrum a směr, odkud lítaj. K zjištění náboje a hmotnosti částic se používá magnetický pole, který je zakřivuje a podle toho lze např. snadno rozlišit částice a antičástice. Jenže detektory na pozemských urychlovačů používaj supravodivý magnety, pro který se v prostředí orbitální stanice ISS nenašlo dost energie - a tak musel být projekt AMS přepracován s použitím těžších ale energeticky méně náročnejch klasickejch magnetů. To způsobilo jednak velký zdržení, druhak navýšení nákladů na projekt, který se vyšplhaly až k částce dvě miliardy dolarů. Kritici experimentu tvrdí, že jde jen o zástěrku NASA, aby se na Mezinárodní kosmické stanici IIS dělala nějaká vůbec nějaká lepší věda. Proto je dnes na AMS vyvíjenej velikej politickej tlak, aby vykázal nějaký pozoruhodný výsledky, což se zatím moc nedařilo.
Výsledky z AMS indikujou, že poměr elektronů a pozitronů v kosmickým záření pro vysoký energie by mohl vykazovat tzv. cut-off v oblasti nad 250 GeV (graf se v pravý části ohejbá dolu), což by mohlo indikovat přitomnost částic temný hmoty, tzv. WIMPs. Nadbytek antihmoty v kosmickém záření už pozorujeme asi dvě desetiletí. Teorie supersymetrie předpovídá, že pozitrony vznikají při srážce a následné anihilaci dvou částic temné hmoty. Pokud je temná hmota v okolí Země rozložená rovnoměrně, tak bychom měli s AMS pozorovat zhruba to, co opravdu pozorujeme. Po Weakly Interacting Massive Particles usilovně, ale doposud marně pasou nejvíc ti fyzici, který se tím snažej potvrdit teorii supersymetrie. Její potvrzení by pomohlo zachránit současně teorii superstrun, který bez SUSY nedokáže produkovat žádný jednoznačný předpovědi. Snahy o potvrzení WIMPs na urychlovači LHC i řadě dalších detektorů (DAMA/LIBRA, CRESST, EDELWEISS, CDMS, XENON, PICASSO) však zatím nevedly k žádnejm jednoznačnejm výsledkům, politickej tlak na intepretování prvních grafů z AMS-2 ve prospěch WIMPs je tudíž velmi značnej - a to ve vědě nikdy není dobrý. Jak však fyzici sami upozorňujou, existuje řada možnejch výkladů cut-off, např. interference s pozitrony z pulzarů z roviny galaxie a podle mě docela nejjednoduššeji jejich anihilace s jádry atomů, který v ionosféře bezpochyby existujou a klidně můžou v tomto experimentu WIMPs nahradit. Osobně si teda myslim, že WIMPs ani nic jinýho nejsou.
1) m40 = množství K40 v litru moře: (obyč K: 0.416g/l;z toho K40 je 0,0117%) m40 = 0,416g K × 0,000117 = 48E-6 [g/l] 2) N40 = počet atomů K40 v litru: ( A=6,022E23; molK=40g) N40 = A × m40/(mol K) = 6,022E23 × 48E-6 × 1/40 = 7,23E17 3) w40 = energie jednoho rozpadu K40[J] je 1,31MeV; (1 eV = 1,602E-19 J) w40 = 1,31E6 × 1,602E-19 = 2,1E-13 J 4) W40 = energie všeho K40 v litru = 7,23E17 × 2,1E-13 = 152kJ 5) Ohřev vody od rozpadu všeho K40: (na ohřev 1 litru o 1° je třeba 1kcal = 4,2kJ) dT = 152E3 ÷ 4,2E3 = 36° Tady vypadly litry, platí již pro jakékoli množství vody: Při rozpadu všeho k40 najednou by se voda ohřála o 36° 6) S přihlédnutím k poločasu rozpadu K40 t=1,28E9 let: lambda t/0,693 = 1,85E9 let časová konstanta lamda říká, za jak dlouho by se rozpadlo všechno pokud by rychlost rozpadání byla stále taková jako na začátku. Pokud teplo nikam neuteče, teplota poroste rychlostí 36°/1,85E9 let = 2E-6 /století DVĚ MILIONTINY STUPNĚ ZA STOLETÍ.
____________________________________ 7)Pokus o srovnání s realitou. Tady: SRNKA [ 31.3.2013-23:55 ] Pokud ten graf nekecá, tak ukazuje že za 35 let (mezi 1970 a 2005) vzrostlo celkové Q oceánů o 220E21 J Děleno objemem oceánů V=1,51E21km^3=1,5E21litrů: to dává 150 J/litr a oteplení o 0,036° Strmost růstu je mizerných 0,1° na století, to mi přijde hrozně málo, přesto je to za ohřevem od K40 cca pět řádů. Možná když započteš rozpady od ostatních prvků + nárůst aktivity K40 o 400%, tak se ty řády dají stáhnout na čtyři, ale to nestačí, protože na vyvrácení teorie stačí nesouhlas o řád jeden a někdy i o zlomky procent.
Kvalitní a výkonný laser za pár korun. Co všechno lze z vypalovací DVD mechaniky vykuchad:
Velmi dlouhý elektrický výboje (oblouk) sou tvořený explozí měděnýho drátu ø 1.5 mm pomocí vysokonapěťovýho impulsu (obrázek je z novozélandský laboratoře CU). Jde tak dosáhnout až 100x delšího výboje, než při výboji ve vzduchu. Materiál drátu se prozrazuje pěknou modrozelenou barvou oblouku, který je i občas vidět při jiskření tramvajovejch trolejí - jejich kontaktní plocha je taky měděná. Vpravo je pro srovnání tzv. plamenová zkouška z měděným drádkem.
Dole je něco podobnýho - vlevo je zkrat 500 kilovoltový linky pomocí 4 mm drátu, přehozenýho vandaly přes jednu z fází. Uprostřed a vpravo totéž pro 110 kV vedení - šlupka je zřetelně slabší. Vpravo zřejmě nezafungovala nadproudová ochrana, protože oblouk přeskočil mezi fáze a byl hnanej větrem několik desítek metrů podél drátů ಠ_ಠ. Video přehrajete najetím myší (ve MSIE) nebo kliknutím (v ostatních prohlížečích).
Holandská technologická firma ENWICON působící při Delftský universitě vymyslela "zelený" řešení větrnejch elektráren. Protože ty klasický dělaj kravál a zabíjej ptáčky, vymyslela bezrotorovou konstrukci. Tvoří ji rozprašovač, kterej vytváří malý vodní kapičky, který se přitom nabíjej jednou elektrodou. Vítr je unáší k druhý elektrodě nabitý stejným nábojem, čímž vzniká proud, kterej jde zužitkovad (YouTube video). Je to podobnej princip elektromigrace, jakým vznikaj v bouřkovejch mracích blesky a taky obrácenej princip tzv. lifteru na principu Befeld-Brownova jevu (BTW i o něm se v poslední době údajně vážně uvažuje). Takže bude mít asi zhruba stejnou účinnost - čili zcela mizernou, nemluvě o ztrátách vody, zasolování a korozi elektrod atd.. Současná lobby výzkumníků však dobře ví, že zlepšováky je nutný prosazovat i za cenu zhoršení, jinak by přišli o práci... Kritériem použitelnosti by bylo postavit továrnu, poháněnou jen svými vlastními výrobky. Jen doufám, že tak daleko věci nezajdou, ačkoliv prototyp v životní velikosti již byl zjevně postaven...
Jak známo, kapaliny sou do tenkejch kapilár nasávaný, protože maj díky povrchovýmu napětí tendenci zarovnávat povrchy s malým zakřivením. Ze stejnýho důvodu taky kapaliny vzlínaj po povrchu tenkejch drátků. V nanoměřítku cucání kapaliny drádkem funguje stejně efektivně, jako vzlínání do kapilár a jde ho pozorovat pod elektronovým mikroskopem. Protože pozorování v takovým případě probíhá ve vakuu, musí se použít kapalina s dostatečně nízkým tlakem par, výzkumníci z MIT použili iontovou kapalinu používanou jako elektrolyt do superkondezátorů (DMPI-TFSI). Protože je to vlastně roztavená organická sůl, je silně polární a nevypařuje se. Je taky zajímavý, že ačkoliv má poměrně velkou viskozitu (asi jako stolní olej), povrchový síly se v nanoměřítku projevujou tak silně, že se viskozita kapaliny na povrchu drátku viditelně neuplatňuje.
Pod mikroskopem s 60.000 násobným zvětšením je viděd, jaxe na drádku o průměru cca 5 nm tvořej tzv. Rayleighovy perly, což je projev tzv. Rayleigh-Plateauovy nestability, kterou můžeme nejsnáze pozorovat při odtejkání tenký pramínku vody z vodovodu - pramínek se samovolně trhá na kapičky s rozestupy asi 3.15 násobek jeho průměru. Zbytek povrchu drátu je přitom obalenej filmem kapaliny jen asi 5 nm tlustým, přes kterým všechna kapalina teče. Možná si taky všimnete trhavýho pohybu kapaliny: v tenký vrstvě se uplatňujou balistický kvantový jevy, protože molekuly jsou ve vrstvě vůči sobě silně stlačený povrchovým napětím (kapalina se tam v malejch časovejch okamžicích mění v jakousi supratekutinu). Pokud jsou drátky na konci rozvětvený, kapalina se do toho místo stahuje a může tak sloužit jako jakejsi rezervoár. Pohyb kapaliny jde v širokejch mezích modifikovat změnou materiálu drátku (nanotrubice, whisker křemíku, oxidu zinečnatýho nebo cíničitýho) a samozřejmě taky elektrickým napětím.
Hitachi nedávno publikovala ukládání dat do křemenný destičky v podobě mikroskopickejch otvorů vyvrtanejch elektronovým paprskem. Pokud ty díry nebudou dostatečně veliký, pochybuju, že udržej data dlouho. Sklo stářím krystalizuje a křehne. Zkušený skláři poznaj starý sklo i podle zvuku po poklepu. Zkrystalizovaný sklo jde obnovit do původního stavu přežíháním pod transformační teplotou v chladicí peci. Je známo, že sklo je podchlazená kapalina a tak není divu, že při trvalým zatížení zvolna teče jako velmi tuhý asfalt. Názorně je to vidět na skleněných trubkách, který se prohýbaj, pokud jsou nevhodně podepřený ve vodorovný poloze. Starý skleněný tabulky ve vitrážích katedrál sou zřetelně tlustší ve spodní části (Clarence Hooke 1946 1, 2, 3, 4, 5, 6) a dokonce údajně reagujou na směr zemský rotace (sou protažený a tenčí ve východním směru) - ačkoliv vysvětlením tu může být i eroze a rozpouštění skla v dešti.
Je taky známo, že čerstvej lom skla, který se používá jako řezná plocha mikrotomů pro elektronový mikroskopy udržuje ostrost jen několik hodin po přípravě - pak se postupně zaobluje a stává se nepoužitelnej. Borosilikátový sklo během několika minut zaceluje díry nanometrového průměru po vysokorychlostních elektronech, připravených bombardováním vzorku skla v 100 kV elektronovém mikroskopu. Na obrázku níže je vzhled takový díry čerstvě po vytvoření a po třiceti a stodvaceti vteřinách. Při brždění elektronů ve skle vzniká tolik tepla, že se sklo taví a protože mu zachycený elektrony dodávaj silnej náboj, dochází k jevu analogickýmu pro elektrospinning: povrch skla se vytahuje do kapilární špičky. Proces lze sledovat přímo pod elektronovým mikroskopem (viz video vlevo) a jde tak přesně tvarovat skleněný kapiláry s počátečním průměrem od 200 nm do tvaru pipety, který jsou na konci tak úzký, že se v nich samovolně narovnaj molekuly DNA. Výzkumníci kterej ten proces objevili se domnívaj, že by mohl nalézt použití pro sekvenování DNA.
Magnetickej motor Muammera Yildize má bejt demonstrovanej na ženevský výstavě Inventions Palexpo v Ženevě 10.-14. dubna. Již dnes se na webu hromadí nápady, jak ho otestovat se zátěží. Yildiz si totiž nepřeje k němu připojovat alternátor, motor poběží jen s připojeným větrákem - což je samo o sobě trochu podezřelý. Rovněž tak nejsou známy okolnosti, za kterejch Yildiz náhle odmítl třicetidenní test na univerzitě v Delftu. Odhaduje se, že motor by měl běžet se zátěží 400 W aspoň po 5 hodin, aby bylo dokázaný, že neobsahuje lithiovou baterku, zatímco výstava je otevřená denně devět hodin.
Bonus: Pokud se zajímáte o volnou energii a alternativní technologie, pak tyto tři sajty by měly pokrejt 99% vašich potřeb http://www.free-energy-info.co.uk, http://www.rexresearch.com a http://peswiki.com/energy/News. K tomu lze přidat ještě tadle dvě diskusní fóra: http://energeticforum.com/renewable-energy a http://www.overunity.com. Samozřejmě je třeba počítat s tim, že 99% zde uvedenejch informací v praxi prostě nefunguje.
JIZBY: Střední hloubka oceánu je cca 3 km a objem se udává na 1.51 miliard km³. Mořská voda obsahuje 416 mg draslíku/litr a přírodní draslík (kterej je směsí tří izotopů) obsahuje 0.0117% radioaktivního draslíku 40K s poločasem rozpadu 1.2 miliardy let. Radioaktivního draslíku 40 K je tedy v oceánu asi 75 miliard tun a celková aktivita 40 K je asi 2 x 10E+22 Bequerelů, čili 530 miliard Curie. Radioaktivní draslík 40K se rozkládá na elektrony s energií 1.31 MeV, čili jeho rozpadem se uvolní zhruba 1.3 x 10E+13 Watt = 13.000 gigawattů, což je zhruba současná spotřeba energie lidmi na zeměkouli a třísetina tepelnýho toku dopadajícího na Zem (tj. teplo, co neni zadržený/odražený atmosférou). Myslim, že kdyby se to teplo najednou zvedlo na pětinásobek, že by to na tepelný bilanci Země začalo bejt znát - a to neuvažuju další radioaktivní prvky, jako uran a thorium (jejichž celková aktivita v mořský vodě je nejmíň trojnásobek draslíku).
Zkus si napřed ve vlastním zájmu spočítat, jaká je jeho koncentrace, aktivita, jaký výkon jde do kubíku a jak jak rychlý ohřev vody ten draslík způsobí. Kdybys předpokládal že se od neutrin bude rozpadat třeba dvakrát rychleji, i to je dost na to, aby si toho v nějaký laborce dávno všimli, ale budiž. Údaje si najdeš a pak je to jen trojčlenka. Poměr mezi tím, co ti vyjde a tím, co by bylo potřeba na vysvětlení oteplování oceánů bude nějaký číslo, který ti řekne, jak se tvoje představa kryje s realitou. Já to nepočítal, jen tak baj oko odhaduju disproporci cca o pět řádů. Můžeš to upřesnit - rád si to přečtu.
Vědci zjistili, že pochodující mravenci splňujou Fermatův princip nejmenší akce a jejich trasa se při pohybu z hustšího prostředí (koberec) do rychlejšího (rovná podlaha) láme ke kolmici podobně jako paprsek světla vycházející z vody tak, aby mravenci cestou strávili co nejmíň času a energie. To otvírá cestu ke konstrukci nové kategorie optiky založené na pohybu mravenců. BTW Kolektivní pohyb mravenců splňuje taky řadu znaků šíření kapalin.
Tady je fotokopie článku [Nature 171: 736 - 737, 1953], ve kterém dvojice chemiků James Watson a Francis Crick před 60 lety odvodili dvoušroubovicovou strukturu DNA na základě rentgenového difraktogramu publikovaného Dr Rosalind Franklinovou v nepublikované MRC zprávě o rok dříve, ve které je šroubovicová struktura zmíněna. Franklinová ale na rozdíl od Watsona a Cricka Nobelovu cenu za chemii v roce 1962 nezískala, protože umřela v roce 1958 na rakovinu - tj. o 4 roky dřív než byla Watsonova skupina nominována. Je zajímavý, že za každým významnym objevem stojí nějakej geniální, ale zcela zapomenutej ruskej vědec v pozadí, kterej ho předpověděl fůru let dopředu. V tomdle případě to byl ruskej anatom Nikolaj Kolcov, kterej už v roce 1927 dědičnosti přičítal gigantickou dvoušroubovicovou molekulu. Ovšem celá genetika byla za sovětskýho Ruska označovaná za "buržoasní perverzi" - a taxe se svejma nápadama mezi bolševikama pochopitelně moc nechytal..
Předčasná smrt Franklinové ale nebyla hlavním důvodem pro to, že ani její jméno nebylo v té době spojováno s tímto objevem. Watson ji ve své biografii o DNA, která vyšla o deset let později (ve které o ní hovoří jako o Rosy - což bylo pojmenování, které neměla ráda) vylíčil jako uzavřenou, hádavou - zkrátka nemožnou asistentku. Watson a Crick její příspěvek k odhalení struktury a významu DNA dokonce ani neuvedli u roce 1953 v článku v Nature, ve kterém představili závěry ze svých výzkumů. Zkrádka v 50. letech se feminismus ještě moc nenosil. Watson se svým sexismem ostatně nikdy ani moc netajil a kvůli svý studii o libidu černochů to později schytal od politicky korektních aktivistů sám, když byl označenej za rasistu. Kvůli napjatým vztahům s Wilkinsem Franklinová nakonec odešla z Londýnské Královské koleje a věnovala se výzkumu v oblasti virologie. Zde dosáhla dalších úspěchů (během pěti let publikovala 17 článků, mj. přispěla k analýze struktury viru tabákové mozaiky, kterej má BTW taky spirálovitou strukturu.
Z difraktogramu DNA lze vyčíst řadu informací o struktuře krystalu, např. šroubovicová struktura vyplývá z kosočtvercového rozložení reflexí ve tvaru diamantu. Svislá vzdálenost mezi tečkama udává počet nukleotidových jednotek na závit šroubovice, počet reflexí v diamantovém obrazci odpovídá počtu opakujících se struktur v molekule a chybějící čtvrtý řádek skvrn zase indikuje zákryt dvojšroubovicí (viz simulační program HELIX). Tady je popsanej pokus, pomocí kterýho je možný vytvořit stejnej obrazec difrakcí laserovýho paprsku na skutečný kovový pružině, jako lze pozorovat při difrakci rentgenovýho záření pro šroubovici DNA. Je to vlastně desetmilionkrád zvětšená verze téhož experimentu.
Todle by měl bejt první seriózní pokus o třírozměrnej "plášť neviditelnosti" pro ultrazvukový vlny testovanej v akustický komoře. Až dosud existující kontrukce dokázaly odstínit jen rovinný vlny (tvořily prstenec kolem stíněnýho objektu) Ovšem aji tadle struktura z šedesáti prstenců vyrobená s použitím 3D tiskárny zjevně funguje jen v jednom směru tím, že rozptyluje zvukový vlny odrážející se od koule o průměru 8 cm tak, že za ní nevzniká akustickej stín. Takže funguje jako jakejsi vlnovod, kterej umožňuje zvukovejm vlnám tu kouli jakoby obtékat. Pro světlo je konstrukce pláště komplikovaná tím, že kmitá ve dvou vzájemně kolmejch rovinách jako elektrická a magnetická vlna a každou z nich je nutný odstínid nezávisle.
Článek v Nature mudruje nad tím, proč se Open Access model publikování vědeckejch článků nešíří tak rychle jak by mohlo, či snad vůbec mělo (viz graf vlevo). Nature se v něm snaží vystupovat jako "pokrokovej" podporovatel Open Access, což by se mohlo někomu zdát na první pohled překvapivý, páč je to soukromý nakladatelství (ale např. zrovna data o svý vlastní marži v článku jako napotvoru nepublikuje...). Ale na základě zákona přijatého Kongresem USA bude Nature muset jako širokozáběrovej časopis zveřejňovat na jeden rok všechny svý články on-line, čimž mu pochopitelně klesne zájem o tištěný článku - a taxe Nature v poslední době všemožně snaží, aby ostatní vydavatele postihlo totéž v duchu pořekadla "když mi má chcípnout koza, tak ať sousedovi taky" - obává se totiž konkurence ze strany specializovanejch nakladatelství. V roce 2011 nakladatelskej průmysl vygeneroval cca 9,4 miliard dolarů, přičemž bylo publikováno kolem 1.8 mil. článků v angličtině s průměrným ziskem cca 5,000 USD. Analytici odhadujou, že z toho cca 20-30% tvoří zisk pro tiskárny a distributory, zbytek kolem 3,500-4,000 USD si rozdělí nakladatelství samotný. Např. nakladatelství Wiley vykazuje 40% zisk před zdaněním, Elsevier uvádí marže 37%, ale finanční analytici je odhadujou spíš na 40-50%. Hlavním důvodem pomalého šíření OpenSource publikování jsou podle Nature (která se sama považuje za prestižní časopis) obavy vědců o nižší impakt a kredibilita časopisů s otevřeným přístupem. Zatímco největší Open Access vydavatelství BioMed Central a PLoS za zveřejnění požadujou poplatek jen 1,350-2,250 USD a vydávaji 70% z předložených článků, Physical Review Letters s hybridní obchodní politikou (články sice zveřejňuje online, ale jen za peníze) za 2700 dolarů vydává méně než 35% a Nature publikuje jen 8% článků, zbytek odmítá. Ale IMO důvody můžou bejt i jinde. Většina větců mívá k hnutí Open Access schizofrenní vztah: rádi z něj čerpaj, ale už se moc nenamáhaj, aby do něj přispívali, což je svym způsobem pochopitelný. Např. náklady na publikování v Open Access žurnálech si musí hradit autoři a tim pádem jejich výzkumný útvary samy ze svýho rozpočtu, v případě klasickýho obchodního modelu je z větší části zaplatí ústavní knihovna - a jak známo, ze společnýho krev už tolik neteče...
Intel vydal sadu 3D knihoven PixelSync pro DirectX pro shaderový efekty a Perceptual Computing SDK pro Interactive Gesture kameru, což je analogie Kinectu od CreativeLabs určená pro používání s notebooky (YT demo)
Odpůrci globálního oteplování často argumentujou tzv. tepelnou anomálií, podle který teplota atmosféry roste daleko pomalejc, než teplota oceánů a v období mezi 2001 - 2010 se její nárůst téměř zastavil, zatimco teplota moře stále roste. Podle mý teorie je to proto, že oxid uhličitý přispívá k oteplování jen málo a spíš je ohříváním oceánů uvolňovanej v předstihu, než že by naopak oceány ohřívala produkce skleníkovejch plynů lidmi. Hlavním zdrojem tepla jsou oceány samotný, resp. beta rozpad některejch radioaktivních prvků v nich, hlavně draslíku. Draslík se rozpadá velmi pomalu, ale zato je ho v mořský vodě hodně a v případě, že by jeho radioaktivní rozpad byl urychlován přítomností neutrin z temný hmoty podobně jako v případě řady dalších prvků, mohlo by to vysvětlit jak klimatický změny na Zemi i dalších planetách, tak zvýšenou geovulkanickou aktivitu v poslední době a možná i další jevy, jako třeba urychlení posunu geomagnetickýho pólu (rozpad radioaktivních prvků je hlavním zdrojem geotermálního tepla a cirkulace magmantu v zemským plášti). Hydrotermální teorii nahrávaj i přímý důkazy, např. vzestupný teplý proudy pod ledem Antarktidy - když pomineme řadu nepřímejch indicií v podobě projevů temný hmoty jak na Zemi (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24) tak na zbytku sluneční soustavy (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10).
Nedávná studie skutečně s pomocí monitorovací sítě plováků Argo potvrdila, že cca 700 metrů pod hladinou Atlantickýho oceánu se nacházej velký zásoby teplý vody. Ale protože klimatologové o tomto mechanismu zatím netušej (a popravdě řečeno, naprostá většina z nich zastává hypotézu antropogenního oteplování, zatimco popírači maj tendenci ignorovat klimatický změny jako celek), zatím zastávaj myšlenku, že teplá voda pod povrchem oceánu nejenom nevzniká, ale naopak se tam ukládá z povrchový termohalinní cirkulace. Takže vlastně zatím jedinej příznivec mojí teorie na světe je vlastně katastrofickej film 2012, ve kterým "zdivočelý neutrina" taky hrály velkou roli a kterej NASA příznačně označila jako největší blbost z vědeckýho hlediska. Podle mě to není náhoda, páč nějaký ilumináti o tý neutrinový teorii vědět musej, když se o tom natočil film - ale páč se nehodí do krámu jak alarmistům, tak tzv. klimaskeptikům, je kolem ní zatim ticho po pěšině.
Podobně jako ponorky vypouštěj bublifuky, aby oklamaly torpéda, letadla a vrtulníky vypouštěj klamavý cíle ze světlic, aby zmátly termicky a laserem naváděný střely. Letadla se snažej svou termickou stopu eliminovat např. difuzory spalin, což snižuje i hlučnost - ale je jasný, že taková obrana nemůže bejt stoprocentní. Proti radarem naváděnejm střelám se do vzduchu vypouštěj metalízou impregnovaný papírový proužky nebo drobný kovový štětinky, který v terénu nebyly pouhým okem rozeznatelný ale který přesto odrážej radarový paprsky, na jejichž vlnovou délku byly vyladěný. Tzv. Chaff jsou tvořený pokovenýma skleněnýma vláknama, který se ve vzduchu dokážou vznášet až 20 hodin. Jejich výmetnice se od dob Vietnamský války instalujou i na letadlový lodě a křižníky.
Tadle fodka Caleba Charlanda se menuje Energie pomeranče, ale fakticky tu svítí elektrika z železnejch hřebíků. Jeho hravě evokativní fodky a aranže s oblibou využívaj fyzikálních principů: elektřiny a magnetismu.
Rozlišovací schopnost elektronovejch mikroskopů v posledních letech dosáhla úrovně, při který je možný pozorovat pohodlně jednotlivý atomy v nanočásticích. Nedávno tak byla pozorovaná krystalizace platiny z roztoku uzavřenýho mezi dvěma blankama grafínu (viz video vlevo). Platina se pro tadle pozorování používá proto, že snadno tvoří malý nanočástice a její těžký atomy dobře pohlcujou elektrony. Současně se tim všaj její částice zabržděnejma elektronama silně zahřívaj a přitom se hodí i vysokej bod tání platiny. I přes špatný rozlišení videa je vidět, že v postupně se zvětšujících se částicích platiny občas problesknou roviny pravidelně uspořádalejch atomů (viz větší snímek vprostřed).
Fyzici z UCLA se však u tohodle výsledku nezastavili a pokusili se ze dvourozměrnejch snímků sestavit trojrozměrnej model částice. Použili k tomu metodu počítačový tomografie (lidově nazývaný "cétéčko"), která se běžně využívá v lékařství k pořizování 3D snímků pomocí rentgenový lampy, která se otáčí kolem pacienta. Jeho stín se postupně integruje pomocí stínítka a CCD prvku do počítače, kterej z něj nakonec sestaví virtuální 3D model pozorovanýho objektu (viz animace vpravo). Takže v případě platiny se neotáčela kamera ale její nanočástice a k prosvěcování se nepoužívalo rentgenový paprsky, ale proud elektronů - ale princip jinak zvostal stejnej. Vědci si vybrali jednu pěknou nanočástici jako modelku a toudle metodou zmapovali polohu skoro všech 27.000 atomů v clusteru (video). To jim nakonec umožnilo identifikovat jak hranice krystalovejch zrn v nanočástici, tak polohu centrální šroubovicový dislokace, ze který většina nanokrystalů roste a která definuje jejich výslednej tvar (podobně jako šroubovicovitá molekula RNA definuje chování celý živý buňky).
Švýcarského fotografa Fabiana Oefnera láká tajemství okamžiku. Nejnovější sérii snímků vyfotil v garáži jen za pomoci vrtačky a barev a menuje se Černá díra. Na snímcích fotograf zachytil hru barev, jak odstřikují z tyče roztočené vrtačkou. Pomocí krátké expozice je ale zmrazí a podle otáček hřídele vznikají různé struktury. Je to umění nebo technická fotografie?
Optimalizační problém obchodního cestujícícho spočívá v nalezení nejkratší uzavřený cesty mezi množinou bodů. Problém nespočívá ani tak v nalezení obecnýho postupu pro vyhledání nejkratší cesty – na to např. stačí jednoduše prohledat všechny možné uzavřené cesty mezi danými body a vybrat nejkratší z nich. Obtíž je, že s rostoucím počtem bodů (či uzlů grafu) počet možných cest velice rychle narůstá a jádrem pudla je tedy nalezení časově efektivního algoritmu hledání nejkratších cest. Úloha se prakticky řeší přibližně např. neuronovejma sítěma, geometricky Monte Carlo metodou aji různejma simulacema, ve kterejch občas vystupujou i živý organismy, jako mravenci a hlenky, který maj pro hledání nejkratší cesty ke žrádlu talent. IMO je schopnost hledat nejkratší cestu mezi body projevem inteligentního chování, na kterým je založenej celej proces myšlení. To v mý představě probíhá tak, že vlny nervový aktivity hledaj potenciálově nejefektivnější zkratky mezi oblastmi mozku a tím vymezujou řešení problému. Když třeba plánujeme cestu z práce, musíme ji taky volit tak, abysme dokázali současně nakoupit jídlo, lístek do kina, stavili se přitom cestou v opravně atd. Mozek si pro tyhle úkoly a cíle vyhradí lokace v mozku a provede jakousi analogovou simulaci tím, že vysílá v krátkejch intervalech impulsy který krátkodobě činěj neurony vodivější. Pokud se v nějakým neuronu ty impulsy sejdou, stane se tím automaticky preferovanou cestou k řešení. Tak to pokračuje dál, dokud se nepropojej všechny neurony, čímž vznikne zafixovanej vzor řešení daný situace v časoprostorový dimenzi. Někdy k tomu dojde hned, někdy ve spánku, někdy taky vůbec.
V této studii si informatici všimli, že struktura cestiček spojujících nejbližší body odpovídá výsledku po vysychání kapky slizuj, obsahující hydrofilní částice a rozhodli se ten proces nasimulovad Java appletem, jehož výsledky jsou na animacích na této stránce. Sliz je v této simulaci tvořenej množstvím drobnejch virtuálních baktérií, který sou přitahovaný k fixním bodům jako k potravě a náhodně sledujou její gradienty. Současně tyto baktérie vylučujou "chemoatraktant", kterej přitahuje další baktérie v jejich směru. Výsledky simulace jsou dobrý, ale ne úplně ideální. Pokud např. ideální trasa vede mezi blízkejma bodama, virtuální baktérie maj tendenci tyto body spojit namísto putování mezi nimi, podobně jako kapalina s povrchovým napětím a ignorovat tak cesty o něco kratší, jen méně kompaktní.Protože kapka vysychá od obvodu ke středu, virtuální baktérie si neporaděj s překrývajícími se body, ležícími podél této cesty a tvořícími kouty a konkávní obrysy. Čili pro náhodně rozložený body takovej algoritmus funguje, ale vždy je možný ho ošálit určitou konfigurací bodů rozmístěnejch schválně tak, že zcela selže. Ale protože se nalezený řešení od ideálního v průměru liší jen nepatrně, v praxi rozhoduje rychlost, s jakou simulace konverguje k rozumně nastavený mezi, např. 99% ideálního řešení. Podobně jako v lidský společnosti, ve který sou nejlépe hodnocený ti jedinci, co dokážou nalézt rychle dostačující řešení, ne ideální řešení. Což má v trhem řízený ekonomice svou logiku, protože v reálu se podmínky neustále mění a tak ideální řešení stejně osciluje v čase. Reálnej život zkrátka nepřeje idealistům a přesně uvažujícím matematikům, hledajícím atemporální řešení. Muj pocit je, že podobně funguje mozek tzv. autistů, kterej obsahuje zbytnění v oblasti hippocampu, čili logickýho myšlení, což se občas projevuje i troúhelníkovitým tvarem hlavy ve stylu E.T. Jejich mozek je díky tomu optimalizovanej na hledání přesnejch a složitejch řešení jednoznačnejch situací, ale neporadí s méně přehledným zadáním a jeho častými změnami, popř. časovým stressem.
Vlny se normálně na hladině vody rozplývaj a vzájemně prostupujou jako duchové (tzv. bosony). Ale vlny v dostatečně nelineárním prostředí, např. na hladině mělký vody se chovaj částečně jako částice a při srážce se odrazej jako fermiony. Podobně se chovaj fotony světla, pokud se šířej podél úzký bariéry s vysokým indexem lomu, tvořený např. Josephsonovým přechodem na rozhraní dvou supravodičů. Autofokusace světla v opticky nelineárním prostředí byla samozřejmě pozorovaná již moc-x, ale až dosud nikoliv pro jednotlivý fotony (dtto video uprostřed). Supravodivej přechod má pro fotony extrémně vysokej index lomu, ale současně světlo nerozptyluje, takže i fotony mikrovlnnýho světla se na něm chovaj jako hmotný částice s vysokou efektivní hmotností. Současně se tu projevuje skutečnost, že takto vzniklý fermiony si můžou samy vzájemně vyměňovat vlny, který se pak chovaj jako nový částice energie (tzv. kalibrační bosony - viz schéma dole). V případě dostatečně nelineárního prostředí a vysoký hustoty energie se proces vzniku fermionů z bosonů může několikrát opakovat, čímž ve vakuu vznikaj jednotlivý generace elementárních částic, který popisujou tzv. kalibrační teorie pole.
Jednoatomový vrstvičky grafitu, tzv. graphen (čti "grafín") byly ještě před šesti lety horká novinka, oceněná v roce 2010 Nobelovou cenou. Přes obrovský kvantum publikací, který se kolem nich vynořilo se ale na praktický aplikace graphenu stále čeká. Tendle vynález by to měl změnit: je to prototyp elektrostatickýho reproduktoru s membránou z grafínu. Protože je velmi lehká a teoreticky i pevná, měla by vykazovat dokonale lineární přenosovou charakteristiku - z horního grafu vpravo je ale vidět, že to až zas tak slavný neni a svým dynamickým rozsahem je v podstatě srovnatelná s kvalitními elektrodynamickými sluchádky. Grafinový sluchádka by ale mohly bejt časem levnější a energeticky úspornější, protože nejsou tak konstrukčně náročný, takže by do oblasti spotřební elektroniky mohly vnést audiofilní kvalitu za přijatelnou cenu podobně, jako před časem DVD vytlačily magnetofony.
Podle tohodle článku Lewise Larsena (spoluautora Widom Larsenovy teorie studený fúze) probíhá jaderná reakce i v obyčejnejch kompaktních zářivkách, ve kterejch se nepatrně mění poměr izotopů. Neni to až zas tak překvapivý, pokusy s jadernou transmutací v elektrickým oblouku mezi rtutí a oxidy vzácnejch zemin prováděl už v roce 1924 Japonec Hantaro Nagaoka, kterej po experimentu údajně vedle rozptýlený rtuti a grafitovýho prášku z elektrod pravidelně pozoroval malý množství zlata. Napětí dodávala cívka induktoru, který ve vzduchu dovedl vytvořit výboj 120 cm dlouhý. Vývoj byl veden porcelánovou trubicí, vyplněnou parafínovým olejem, do níž zasahovaly dvě elektrody. Jedna byla tvořena kysličníkem vzácné zeminy, druhá rtuťovými kapkami do schránky padajícími. Nagaoka zlato dokazoval spektrálně i s nim vytvářel i červené skvrny na využíhaným skle — sklo se totiž zlatem barví rubínově. Podobný pokusy s kladnými ale ekonomicky neschůdnými výsledky v téže době prováděli i Němci Miethe a Stammreich ve vysokotlaký rtuťový výbojce.
360 panoráma hory Mount Sharp z Marsu
Je tzv. baltická nomálie havarovaná kosmická loď? Potápěči zkoumající objekt tvaru UFO’ na dně Baltického moře říkají, že jakmile se přiblíží na 200 m, tak jim jejich zařízení přestanou pracovat. Sonarové obrázky týmu Ocean Explorer ukazují, že tento objekt je mohutný válec o průměru 60 metrů a s 400 metrů dlouhým za ním se táhnoucím ocasem v Baltickém moři. Podobný diskovitý objekt byl zjištěn ještě o asi 200 metrů dál. Sonar na nich detekoval lineární útvary připomínající proslulou loď z Hvězdných válek Millennium Falcon (obrázek vpravo je pochopitelně kresba)...
Srážky vírů v kapalině z téhle stránky docela dobře znázorňujou srážky částic v urychlovačích. Čím vyšší je počáteční rychlost/energie víru, tím víc vznikne ze srážky různejch fragmentů (turbulentní obdoba tzv. hadronovejch jetů, vznikajících při vysokoenergetickejch srážkách). Kinetická energie původních částic se přitom doslova proměňuje na novou hmotu tvořenou stacionárníma vírama. Zachování rotace původních vírů v produktech srážky, který rotujou v kolmý rovině taky naznačuje princip zachování náboje při srážkách částic (leptonový a hadronovýho čísla) díky zachování celkovýho momentu rotace (teorém Emmy Noetherové, kterej je speciálním případem známýho principu nejmenší akce a ukazuje tak, jak hluboko se promítá klasická mechanika do fyziky elementárních částic). Názorně je to vidět na šikmý srážce vírů vpravo, po který se rotace vírů zrekonstruuje pod novým úhlem a vírový kroužky pokračujou v novým směru jakoby se nechumelilo...
Ruskej strunovej teoretik Polyakov spolu s dalšími devíti fyziky (mezi kterejma nechyběl ani Stephen Hawking) v CERNu přebírá cenu (Fundamental Physics prize) tří milionu dolarů financovanou ruského multimilionářem Jurijem Milnerem od amerického herce Morgana Freemana. Strunová teorie je vcelku na dvě věci a Polyakov dostal cenu za celoživotní sepisování rovnic bez praktickýho významu a nejspíš i fyzikálního smyslu. Tři miliony dolarů (65 mil. Kč) jsou navíc než trojnásobná suma, než mnohem populárnější Nobelova cena (která si navíc v posledních letech vždycky rozdělí mezi dvěma až třema laureátama). V kontextu toho jsou tři miliony dolarů sumička víc než slušná a pro mě je spíš symbolem dekadence současný fyziky, která přebírá dary od burzovních spekulantů. Ale např. sám Morgan Freeman, který je známý svým zájmem o vědu je moderátorskou celebritou, která bere $500,000 až $750,000 za vystoupení a v kontextu toho Polyakovi jeho tři miliony vůbec závidět nemusí. Věda si samozřejmě zasluhuje podporu, ale měla by to být věda, která podporuje lidskou společnost a expanzi poznání, ne současnou komunitu fyziků, která se z ní dávno vydělila, snaží se zakonzervovat existující teorie a proti skutečně progresívním objevům spíš bojuje. Na fodce mě ještě zaujala vlastní cena navržená Olafurem Eliassonem, znázorňující dvojitej spirálovitej vortex (torus knot), tzv. gyron kterým éteristi obvykle modelujou elektron. Je trochu příznačný, když na soumraku jedné epochy fyziky strunař přebírá symbol éteristů, páč s těmadle vírovejma strukturama modeloval atomy už Kelvin.
Kolumbijský výzkumníci navrhli on-chip detektor pro zjištění obsahu metanolu od 0.4% v cca 40% alkoholu na bázi měření kapacitance pomocí rádiovejch vln. Detektor tvoří jednoduše sériovej rezonanční obvod z malý cívečky a kondenzátoru vyleptaný na tišťáku a napájený střídavým napětím 403 kHz. Změnou obsahu metanolu se obvod rozladí a změna napětí na něm se vyhodnotí elektronicky.
Tající ledovej příkrov s třásněma a (skoro) kruhová duha nad kaňonem Viktoriinejch vodopádů. Krápníky se z tajícího sněhu a ledu tvořej často (viz např. obr. dole), ale maj přitom vždy špičatej konec, protože vody na nich postupně ubývá. Bambule krápníků na obr. vlevo jsou způsobená přítomností vodní hladiny a odpařování vody z ní, což je jak zdroj skupenskýho tepla, tak vodní páry. Krápník pak přirůstá největší rychlostí v místech, kde je maximální součin gradientu teploty a vlhkosti vzduchu zároveň, což vede k jeho baňatýmu tvaru jeho konce.
Kruhová duha je v přírodě běžnější než se zdá, protože tak vypadá každá duha. Jen se jí málokdy daří pozorovat pod takovým úhlem, kdy máme slunce přímo v zádech, takže je vidět vrcholovej kužel 42°, pod kterým se odraz primárního oblouku tvoří. Abysme mohli pozorovat oblouk duhy jako kruhovej, musí sluneční světlo dopadat na vodní tříšť pod úrovni našeho pohledu, což je v praxi málokdy splněno, pokud zrovna neletíme letadlem. Ale v případě urgentní duhový nouze si jde kruhovou duhu vyrobit i pomocí zavlažovače na zahradě.
Vesmírnej dalekohled Planck je po COBE a WMAP třetí generace družic určenejch ke studování mikrovlnnýho pozadí vesmíru. Její mise stála třičtvrtě miliardy dolarů a nedávno zveřejnila konečný výsledky svýho čtyřletýho pozorování. V podstatě se dá říct, že kvalitativně zatim nezjistila nic novýho, potvrdila však všechny anomálie, který zaznamenala už před ní sonda WMAP s 10x menší citlivostí a který narušujou inflační teorii. Inflační teorie byla navržená Guthem a Lindem v roce 1990 k vysvětlení homogenity našeho vesmíru, jenže pozdější pozorování odhalila, že to s homogenitou našeho vesmíru neni zase až tak žhavý. Patří sem zejména tzv. dipólová anizotropie mikrovlnnýho pozadí, kterou objevila už v roce 1992 sonda COBE (vesmír je v jednom směru teplejší, v druhým chladnější) a taky skutečnost, že teplejší strana má větší statistickej rozdíl fluktuací. Tomu odpovídá naše rychlost pohybu vzhledem k mikrovlnnýmu pozadí 390 km/s a odečteme-li známý pohyb Slunce kolem středu Galaxie, vychází pro vlastní pohyb naší Galaxie rychlost 600 km/s směrem k souhvězdí Virgo.
Na obrázku nahoře si možná všimnete modrý skvrny v šumu, která se taky vymyká statistice a označuje se jako studená skvrna WMAP (na obr.je označená kroužkem). Vyznačuje se taký nízkou koncentrací kosmických rádiových zdrojů mezi Zemí a studenou skvrnou CMB, což vede některý teoretiky k názoru, že jde o okno vedoucí mimo náš pozorovatelnejch vesmír, asi jako kdybysme se dívali polárním jetem černý díry ven. Sonda Planck taky poněkud rozšířila odhady o celkovým množství viditelný a hlavně temný hmoty. Protože dohlédne dále, bylo potvrzeno, že vzdálený oblasti vesmíru obsahujou větší množství temný hmoty, nejspíš v podobě neutrin. Celková hustota těchto neutrin a antineutrin dohromady je nyní zhruba 340 cm-3 (na jeden typ je zhruba 57 neutrin a stejný počet antineutrin) a jejich teplota je 1,95 K. Neutrina jsou solitony podélnejch vln (supersymetrický solitonům příčnejch vln, čili fotonům) a současně to jsou nejlehčí antičástice.V éterový teorii je to logický a odpovídá to pozorování vodní hladiny jejíma vlastníma vlnama, který se rozptylujou na fluktuacích hustoty pod hladinou. Čim dál se vlny šířej, tím víc je podíl fluktuací v dodatečnejch dimenzích časoprostoru na jejich rozptylu výraznější.
Podle tohodle článku měření sondy Planck potvrdila celou řadu dalších artefaktů mikrovlnnýho záření, o kterých se spekulovalo již za sondy WMAP. Je to např. existence polarizace mikrovlnnýho pozadí a tzv. temnej proud, což znamená, že kolem vláken temný hmoty dochází k jakýsi rotaci a cirkulaci, který strhává galaxie, což se projevuje jejich Dopplerovým posunem. Díky tomu se pozorovatelná část vesmíru chová jako jakýsi velký clustr konvektivních bublin, který zvolna cirkulujou. Cirkulační charakter vesmíru na velký rozměrový škále tím trochu připomíná starodávný esoterický modely vesmíru jako Urobora, kterej požírá svuj vocas. Anebo mnohem modernější vícerozměrný teorie, který ho modelujou topologií Kleinovy láhve nebo Mobiovy pásky. Mnohem jednodušší na představení je však jednoduše konvektivní model Slunce nebo velký temný hvězdy podobný černý díře, v jejímž nitru bydlíme. Ve vlnový teorii éteru jsou však pohyby vesmíru na velký rozměrový škále do určitý míry zdánlivý a pohled na ně se může měnit od místa k místu. Měření sondy Planck určitě zaznamenalo celou řadu dalších artefektů, jako je např. dodekahedrální struktura temný hmoty, ale v populárním tisku se zatím o těchhle interpretacích nic nepíše. Co je však podstatný, na jejich základě došlo oficiálně ke zpomalení expanze vesmíru a tím navýšení jeho stáří asi o 100 milionů let, takže poslední pozorování velmi starejch hvězd a galaxií nyní sedí podstatně lépe. Řekl bysem, že tendle facelift teorie BigBangu nebude náhoda a že to nebude ani naposledy - takhle se to prostě ve vědě (a kosmologii zvlášť) dělá a asi ještě nějakou chvíli dělat bude...;-)
Slayer exciter je vzduchovej transformátor podobnej Teslovu transformátoru. Bývá napájenej jednočinným oscilátorem vytvářejícím frekvenci o několika MHz, kterou je buzen Teslův transformátor s poměrem závitů větším než 1:100. Tento obvod lze taky použít jako měřič rezonanční frekvence cívky. Pro jeho sestavení potřebujete bipolární NPN tranzistor TIP3055 s ochrannou Zennerovou diodou 12V/5W a pořádným chladičem. Při napájení 9 V baterkou rozsvítí na dálku 4W zářivku (odběr 33 mA/6 V, 132 mA/12 V). Na obr. dole je jedno z možnejch provedení se slabším tranzistorem 2N2219/BD139.
Zatimco nejčtenější Blesk, nejposlouchanější je Rádio Impuls - chrastění elektrického výboje můžeme slyšet na vzdálenost několika kilometrů při každé bouřce. Blesk není oscilační (střídavý) výboj, ale jen rychle pulzující stejnosměrný výboj, nicméně to stačí k vyzařování energie v širokým spektru frekvencí. Rádiové emise z bouřkovýho výboje zaznamenaný rádiovým interferometrem laboratoře Socorro v Novém Mexiku (viz obr. dole). Oficiálně to je meteorologická laboratoř, ale jejím hlavním úkolem neni sledovad bouřky, ale monitorovad rádiové impulsy vznikající při pozemních jaderných testech a studium ionosféry v součinnosti se systémem HAARP na Aljašce.
Virtuální prezentátory jsou zatím instalovaný jen největších letištích a obchodních domech, např. Kennedyově letišti v NewYorku, v Londýně, Frankfurtu nebo na letišti v Dubaji. Netvoří je pochopitelně hologramy, ale tvarovaný obrazovky se zadní projekcí, takže vám při jejich obcházení projektor nepříjemně blikne do xichtu (YT video).
Před cca 135 lety si fyzik Rayleigh (známej hlavně svými pokusy se zkapalňováním plynů a objevem argonu spolu s Ramsayem) všiml, že dvě kapky nebo pramínky kapaliny směřující proti sobě se vždycky nespojí. Pokud je jejich rychlost menší než určitá kritická mez, namísto toho zůstanou oddělený tenkou vzduchovou vrstvičkou (PDF). Ještě efektnější variantu v roce 1963 popsal bridskej inžinýr Arthur Kaye při nalívání polyisobutylenu do dekalinu. Místo smíchání se mu paprsek kapaliny odrážel od hladiny. Efektu si můžeme všimnoud při nalívání viskózní kapaliny jako je olej nebo šampón tenkým pramínekem z určitý výšky na hladinu.
V obou případech jde o projev kvantovýho chování povrchu vody, který potřebuje ke svýmu spojení přechodný vytvoření úzkýho krčku se zápornou křivostí, což je termodynamicky nevýhodný. Dokud v důsledku kvantovejch fluktuací nedojde k protunelování molekul vody přes vzduchovou bariéru, povrchy se nespojí, takže na vibrující hladině vody můžou vodní kapky poskakovat donekonečna. V případě nenewtonovskejch kapalin (jako je šampón) k jevu přispívá mazací schopnost tenký povrchový vrstvy kapaliny, která přechodně zřídne v důsledku smykovýho tření. Jev má v éterový teorii řadu makroskopickejch i mikroskopickejch analogií. Tak např. černý díry ani nukleony se při srážce ihned nespojej, ale zůstávaj oddělený kvantovejma fluktuacema podobně jako dvě rtuťový kapky. Díky tomu taky hmota zůstává stabilní a nedojde okamžitě k termonukleární fůzi.
Jak rozeznad fyzičku od chemičky..
Zajímavou ukázkou materiálových vlastností skla sou tzv. slzy prince Ruperta, což sou skleněný kapky s dlouhým ocáskem, odtavený ze skleněný tyčinky do nádoby s vodou. Většina slziček přitom popraská, ale některý prudký ochlazení vydržej a přitom v nich dojde k silnýmu pnutí v materiálu, který je viditelný pod polarizačním filtrem, ale občas aji pouhým okem jako barevná hra světla na povrchu. Pokud takový kapce zlomíme ocásek v dostatečný vzdálenosti od hlavičky v místě, kde je jeho průměr menší než střední délka, na kterou se ve skle propagujou mikrotrhlinky, nic zvláštního se nestane. Pokud je ale odlomíme blíž, dojde k prudkýmu třesku a a kapička se rozpadne na drobnou skleněnou tříšť (pozor na oči, lítaj z toho drobný skleněný jehličky).
Pokud se vám podaří takovou kapku zlomit pod vodou ve sklenici, může její exploze rozbít i celou sklenici. Ze záznamu při 130,000 fps je vidět, že při explozi skleněnejch kapek se rázová vlna šíří sklem rychlostí asi 1,7 km/sec. Princip se používá pro výrobu tvrzenejch čelních skel automobilů. Prudký zachlazení skla jednak zvyšuje jeho povrchovou tvrdost, druhak způsobí, že se při nárazu sklo rozpadne do malejch částic s pravoúhlejma hranama, který snižujou rizoto pořezání. Je to způsobený silně stlačenou vrstvou skla uvnitř materiálu, uvnitř který se trhliny propagujou nikoliv ve směru nárazu, ale v doménách určitý velikosti.
Stirlingův motórek v tzv. alfa-konfiguraci. Má dva válce, expanzní válec (značenej na schématu vpravo červeně) je ohřívánej na vysokou teplot, zatimco kompresní válec (modrý) je chlazen. v porovnání s parním strojem. Na rozdíl od parního stroje jsou Stirlingovy motory jsou schopny dosáhnout 40% účinnosti, maj tichej chod, a umí využít libovolný zdroj tepla.
Koncový měrky (označované jako Johanssonovy měrky nebo základní měrky) jsou ocelový, případně keramické destičky nebo hranoly z widia (karbidu wolframu nebo tantalu s nízkou teplotní roztažností) zaleštěné diamantovým brusem s přesností až 0,001 mm. Měrky se vyrábějí ve čtyřech stupních přesnosti (K,00,AA – kalibrační, 0,A – etalonové, 1,B – kontrolní, 2,C – dílenské). Sou dodávaný v sadách a jejich skládáním k sobě lze sestavit různé rozměry pro kalibraci mikrometrů apod. Měrky samotný se kalibrujou interferometricky. Po přiložení měrek k sobě dojde vlivem malého množství oleje a meziatomárních sil k jejich slepení. To je podmíněný vysokou přesností jejich povrchu (nerovnosti max. 0.025 µm) a je to základní indikátor dobrýho stavu měrky.
Co se průhlednosti plamene a hologramů týče, tadle studie zajímavě využila holografickej princip pro systém, schopnej rozeznat objekty v dýmu a požáru. Pro tyto účely se standardně používaj termokamery, protože dlouhovlnný paprsky dobře procházej přes částice kouře, ale při použití standardní infračervený optiky dochází k oslepení detektoru kamery tepelným zářením z plamenů (viz levá část videoukázky níže). Takže tým italskejch fyziků pro vyhodnocení obrazu použil signál z detektoru bez použití čoček s využitím holografickejch metod pro syntézu obrazu inverzní Fourierovou transformací (PDF).
K osvětlování scény se použil výkonnej CO2 laser s vlnovou délkou 1250 nm, kterým se přes poloprůhlednej hranol (beamsplitter) ze selenidu zinku osvětlovala jak pozorovaná scéna, tak referenční obraz v infrakameře (viz schéma na obr. níže), čímž se na detektoru infrakamery v reálným čase snímá interferenční hologram. Dlouhá vlnová délka snímání hologramu usnadňuje, protože optickej systém neni tak citlivej na vibrace. Získaný video, který se na pohled příliš neliší od slepičího zrnění v televizi po výpadku signálu se pak počítačem dekóduje na pozorovatelnej obraz. Zprůměrováním několika snímků videa po sobě se odfiltruje šum vzniklej jak snímačem, tak plápoláním plamenů přes obraz (viz videukázka a sekvence dole).
Křížový vlny se často tvořeji na výběžcích pobřeží (tzv. kosách), kde se střetávaj příbojový vlny ze dvou povětrnostních systémů současně (Google mapa zdroje na východním pobřeži Rhéskýho ostrova na francouzským pobřeží Atlantiku, tentýž Velrybí maják za odlivu). Jsou obvykle tvořený solitonovýma tzv. konchoidálníma vlnama (jejich povrch opisuje křivky tvořící smyčky a mají proto špičatý vrcholky), který vznikaj ze vzdálenejch silnejch bouří zpomalovanejch šelfem s frekvencí cca 16 - 20 sekund a samy o sobě sou ideální pro surfaře. V podobě křížovýho vlnobití sou však nebezpečný pro mořeplavbu a proto se jejich výskyt globálně monitoruje satelitama. Na mapce vpravo dole je četnost jejich výskytu. Konchoidální vlny vznikaj aji v plazmovejch výbojích a na povrchu materiálů blízkejch topologickejm izolantům s volně poutanými elektrony, jako je např. grafín nebo bismut (tvořeji zde solitony povrchovejch plasmonů, tzv. plasmarony). Podivně růžová barva kovovýho bismutu je způsobená právě plasmarony.
V laboratořích HewlettPackard vznikl další prototyp 3D holografickýho displeje, který pro zobrazení využívá holografickou mřížku vytvořenou na plastový destičce a prosvěcovaný přes boční stěny metodou úplného odrazu (PDF). Obraz je zatím statickej, ale modulací osvětlení vzniká v určitém rozsahu dojem pohybu (video 1, 2, 3, 4).
V Missisipi zasejc padaly kroupy
Noční střelba stopovými střelami. Stopovky se používaj už od 1. svět. války, aby střelec viděl kam palba dopadá a to hlavně při střelbě po dávkách (ytvideo). Kdy každá 4. nebo 6. střela v zásobníku je proto vybavená pyrotechnickou složí se stronciem, která hoří červeným světlem (viz střely označený červenou barvou na špičce v zásobníku vpravo). Jedna střela se stopovkou se často nabíjí ke konci zásobníku, což střelci připomene, že bude mít prázdný zásobník. Další výhodou je, že ostatní spolubojovníci vidí, kde je cíl a mohou se přidat ke střelbě. To má ale i negativní následek v tom, že nepřítel může rozeznat pozici střelce. Proto má většina moderních střel zpoždění mezi vystřelením a okamžikem, kdy začnou svítit. Vzhledem k tomu, že během letu dochází ke snižování hmotnosti střely, může být taky ovlivněna její přesnost, proto je vhodné nepoužívat střely se stopovkou jako jediný způsob zaměřování střelby na cíl. V poslední době se vyvíjej stopovky na bázi termofluorescenčních pigmentů, který jednak nemění hmotnost a tim pádem dráhu za letu, druhak jsou vidět jen zezadu, čili z pozice střelce, což zvyšuje jeho bezpečnost a taky to omezuje rizoto zapálení prostoru za cílem dopadajícím municí.
Povrch Saturnova měsíčku Dioné a Rhéa vyfocenej nedávno nezničitelnou sondou Cassini ze vzdálenosti cca 1000 km. Protože už má svoje nalítáno, Amíci ji začínaj navádět na čim dál těsnější, tj. riskantnější průlety kolem měsíců Saturnu a na výsledku je to vidět. Je zajímavý, že každej z měsíčků vypadá úplně jinak, což nasvědčuje tomu, že byly planetou pochytaný všude možně. Vázaná rotace taky nasvědčuje tomu, že se tyto měsíčky kolem Saturnu pohybujou už velmi dlouho. Dione má mezi ledovými měsíci největší hustotu a obsah hornin v jádře představuje asi jednu třetinu objemu Dione (má průměr 1 120 km). Povrch měsíce je pokrytý krátery a vzdáleně připomíná planetu Merkur. Největší kráter je Aeneas o průměru 160 km; v jeho blízkosti je soustava brázd. Polokoule Dione, orientovaná proti směru pohybu měsíce kolem Saturnu, je tmavší a je pokryta velkým trsem jasných pruhů. Může to být sníh či námraza po úniku plynů z nitra měsíce. Exosféra Dione je řiďounká (asi jako Země ve výšce 480 km) a obsahuje stopy kyslíku. Povrchové oblasti nejsou starší než 100 miliónů let, takže vědci předpokládají, že ledovej povrch Dione musel být po skončení tzv. velkého bombardování alespoň jednou přetaven. Měsíc je tudíž podezřelý z geologické aktivity a kryovulkanismu.
Rhea je největší ze Saturnových ledových měsíců (má průměr 1 528 km). Vnitřní stavbou se tento měsíc velmi podobá Tethys a Dione, ale jeho povrch je nejhustěji pokryt impaktními krátery; přičemž největší z nich má průměr 300 km. Díky vázané rotaci je přední část měsíce pokrytá krátery nejhustěji. Na straně měsíce trvale odvrácené od Saturna je rovněž soustava světlých pruhů. Může to být námraza z vodní páry, kdysi uniklé z tektonických trhlin, podobně jako na Dione. Teplota povrchu se pohybuje mezi 174 °C na Slunci a -200 °C ve stínu. Ve srovnání s měsíci Dione má Rhea méně rovných ploch. Vědci se domnívají, že je to způsobeno právě větší vzdálenosti od Saturnu, kdy slabší slapové síly nemohly tolik ohřívat ledové vrstvy a tavit je. Ta pak nemohla v podobě kryovulkanismu zarovnávat krátery zbrázděný povrch, jako je tomu u obou vnitřních měsíců. V roce 2008 astronomové zjistili, že Rhea je asi jediný měsíc sluneční soustavy, jenž má vlastní prachovej prstenec, a to rovnou trojitý.
Mrdvé moře na hranicích Jordánska a Izraele vzniklo asi před 3 miliony lety 400 m pod úrovní hladiny moře. Rozloha Mrtvého moře je 1050 km² délka je 75 km, šířka se pohybuje mezi 3 až 18 km a hloubka dosahuje až 365 metrů. Do moře ústí řeka Jordán a několik říček pramenících na východ a na západ odtud. Mrtvé moře se dělí na severní a jižní kotlinu, přičemž každá z nich má hladinu v jiné výšce. V některých částech jsou od sebe zcela odděleny a leží i několik kilometrů daleko jedna od druhé. Zvyšování hladiny v jižní části proto neznamená totéž pro část severní.Voda ze severní části Mrtvého moře se uvolňuje pouze vypařováním a její hladina proto klesá. Odebrané vzorky z 235metrové hloubky dokazují, že Mrtvé moře už před 120.000 lety nejméně jednou téměř vyschlo. Vědci totiž našli malé oválné oblázky, které pravděpodobně byly součástí pláže
Složení soli z Mrtvého moře je charakteristické vysokým obsahem některých minerálů, především solí hořčíku - asi 30%, draslíku - asi 22%, vápníku, bromu a dalších. Vysoká salinita (až 34%) pomáhá léčit nejrůznější kožní choroby - lupenky, ekzémů, akné a při léčbě revmatických a respiračních problémů. Díky své nadmořské "nížce" tlustší vrstva atmosféry filtruje víc ultrafialových paprsků, takže slunce zde neopaluje s takovou agresivitou Tato dodatečná vrstva také zajišťuje větší množství kyslíku.U Mrtvého moře je ho o 10% více než ve velkých městech a o 5% více než v jiných mořských lázních. Toto místo je tedy ideální pro astmatiky a alergiky. Na obrázku dole je splývání na hladině solanky Mrtvého moře. Diky svý vysoký koncentraci soli a hustotě se na ní udržíte bez pohybu, ale nedoporučuje se do vody vstupovat bez plaveckejch brejlí, s oděrkama ani do ní čůrat, jinak následuje krutej trest v podobě spálení sliznic. Podle údajů izraelské záchranné služby došlo ke čtvrtině smrtelných úrazů jen v Mrtvém moři při požití velkého množství slané vody, což může vést k narušení rovnováhy elektrolytů a selhání ledvin.
Vrhaji plamen stín? Kupodivu nejtmavší chladná část plamene svíčky vrhá nejslabší stín. Ještě zajímavější výsledek poskytne plamen obarvenej solema sodíku ve světle sodíkový výbojky. Ačkoliv je jasně zářivej, v denním světle plamen nevrhá stíny (absorbuje jen na velmi úzký oblasti spektra). V monochromatickým světle sodíkový výbojky (35 Watt, 590 nm na obr. vpravo) proto vrhá stín jen zářící oblast plamene, obsahující ionizovaný páry sodíku (viz obr. vpravo na kterým je vidět stín sodíkovejch par vypařujících se ze soli roztavený na platinovým drádku). Vyplývá z toho pravidlo, co v žáru nesvítí taky ani světlo nepohlcuje. To odpovídá tomu, že průhledný sklo v žáru svítí mnohem slabějc, než ocelová tyč o téže teplotě a snadno se o něj popálíme, protože nás nevaruje jeho tepelný záření.
Za většinu záření rozžhavenýho skla zodpovídaj sodíkový ionty, který se v žáru disociujou a svítěj typickou žlutou barvou, kterou jde odfiltrovat speciálním didymiovým filtrem. Rozžhavenej křemen v plameni nesvítí ani při teplotě kolem 1000 °C. Křemenný sklo měkne až při cca 1750 °C a přitom už se zřetelně rozkládá na kyslík a křemík, kterej se oxiduje a vytváří na skle bílej nálet, kterej v plameni jasně září. Tavenej křemen se vyskytuje aji v přírodě jako tzv. Lybijský pouštní sklo vzniklý přetavením pouštního písku, pravděpodobně při dopadu velkejch meteoritů..
Na internetu je dnes už celá řada videí jak lítající roboti nosej předměty a skládaj je do stavebnice, ale jejich pohyby zatim stále odpovídaj tomu, jak byly programovaný z hlediska stacionární situace. Ve vzduchu se pohybujou trhaně jako kolibříci a předměty sbíraj v nehybný levitaci. Robotický drony na Pensylvánský universitě se však naučily sbírat předměty za letu v plný rychlosti jako vorlové...
Panoramatickej snímek Marsovskýho kopce Mount Sharp který pořídila nedávno kolem projíždějící sonda Couriosity
Topografická mapa Marsu a Venuše Daniela Macháčka. Daniel Macháček už před časem vytvořil mapu Marsu, ke které nyní přidal i topografickou mapu Venuše. Nová verze je dost možná to nejlepší, co jde sehnat – notabene zdarma a na internetu. U map Venuše je situace výrazně horší, takže verze Daniela Macháčka nepochybně zaujme i v zahraničí. Jeho práci občas přebírá i slavná Planetary Society, kterou založil Carl Sagan. Bonus: animace Phobosu od Daniela Macháčka. Animace byla vytvořena pomoci volně šiřitelného programu Sqirlz Morph. Na internetu je také podobná animace od Dana Brennana. Ale zatímco Brennan použil 30 kontrolních bodů mezi dvěma následujícími snímky, Macháček jich použil 500.
Jak byse měla vyvíjed viditelnost komety Comet Pan-STARRS (její oficiální katalogovej název je C/2011 L4, páč byla objevená v červnu 2011 na Havaji) nad západním obzorem do konce března 2013. Měla by být jasně viditelná i na světelným smogem zamořený obloze jako hvězda první velikosti, ačkoliv je cca 4x méně jasnější, než bylo očekáváno. Na takovým přesvětleným pozadí její krátkej ocásek nemusí být vůbec patrnej.
Franzouzsko-anglická sajta, která názornejma animacema vysvětluje několik principů kvantový mechaniky. Dole vlevo je tzv. schéma tzv. Stern-Gerlachova experimentu, kterej na atomech prolétávajících mezi pólama magnetů demonstruje, že na rozdíl od orientace klasickejch magnetů elektrony vykazujou kvantově mechanickej spin, kterej v kvantový mechanice může nabývat pouze dvou určitejch hodnot. Ovšem kvantová mechanika je jen šedivá teorie, zatimco praxe života je mnohem zelenější a vhodným uspořádání experimentu jde kvantovej výsledek přiblížit klasickýmu. Jak? To si můžeme zodpovědět celkem snadno, když se zamyslíme, čím se orientace magnetů liší od od orientace spinů v elektronu. Mno, hlavní rozdíl je v tom, že elektronů je v magnetu hodně a jejich spiny se navzájem zprůměrujou v prostoru. Takže prostě tím, že elektrony v magnetech propojíme dohromady do jednoho celku v kusu magnetu, tzv. je kvantově provážeme získáme klasicky se chovající systém se spoustou energetickejch hladin, který sou však tak jemný že se systém jako celek chová prakticky spojitě.
O klasickým chování rozsáhlejch systémů kvantově provázanejch v prostoru lidi samozřejmě už dlouhou dobu vědí a maj pro to dobře zpracovanou statistickou teorii, který vévodí Heissenbergův princip neurčitosti. Ale teprve nedávno fyzici začali pronikat do provázání kvantovejch systémů v časový místo prostorový dimenzi. Diskuse začalo kolem roku 1993 v souvislosti s řešením tzv. paradoxu bomby pomocí tzv. bezinterakčního "slabého" měření, který navrhla dvojice izraelců A.Elitzur a L.Vaidman. Jeho princip je přitom velmi podobnej, jako při kvantovým provázání v čase: místo souboru mnoha částic se však zde proměřuje jedna jediná, za to opakovaně a výsledky se průměrujou. Díky tomu se částice stává kvantově provázáná se stále rostoucí pamětí pozorovatele a stává se tak de-facto klasickým systémem stejně, jako kvantovej systém mnoha částic, ale provázanejch v jediným okamžiku. Používá se zde tzv. princip slabého měření se stroboskopickým (časově) či tomografickým (prostorově) rozprostřením vzorkování.
Stroboskopickej princip slabýho měření jde vysvětlit jednoduše na analogii proměřování dráhy kapek odpadávajících v pravidelnejch intervalech z vodovodu, pokud si uměle zavedeme podmínku, že polohu kapky přitom nemůžem pozorovat světlem, ale jen mechanicky, např. tím, že do její dráhy vsuneme brčko a zaznamenáme tím mechanický impuls. Podobně jako při kvantovým pozorování se přitom stav a pohyb kapky naruší, takže další měření polohy - i kdybychom ho nakrásně stihli provést - by bylo nutně zatížený chybou. Ale protože kapky odkapávaj pravidelně, můžeme se na další měření téže kapky klidně vybodnout, posuneme brčko níže a změříme polohu další kapky v časově posunutým intervalu. Opět tím kapku více-či méně narušíme, ale získáme tím další bod křivky. A tak můžeme postupovat dál a podobně jako pod stroboskopem navzorkovat celou dráhu padajících kapek, aniž bychom každé měření nějak ovlivňovali tím předchozím. To nám umožňuje v kvantovým systému, kterej se opakuje v prostoru nebo v čase proměřit jeho stav i tehdy, pokud to princip neurčitosti (kterej platí pro jediný měření v čase a prostoru) neumožňuje. Můžeme tak např. nepřímo studovat průběh vlnový funkce fotonu (ve skutečnosti s použitím celý řady fotonů) - což bylo až doposud tzv. skrytá proměnná, kterou nebylo možný přímo experimentálně sledovat.
Nedávno tedy kandský fyzici proměřili i průběh postupnejch změn polarizačních stavů fotonu. Foton podobně jako elektron vykazuje spin, čili polarizaci a průchodem dvoulomným krystalem dochází k rozdělení proudu fotonů na dva paprsky vzájemně kolmo orientovaný paprsky světla podle jejich spinu. Za normálních podmínek podobně jako ve Stern-Gerlachově experimentu nejde zaznamenat žádný přechodový stavy, pokud se však měření uspořádá stroboskopicky s celou sekvencí fotonů, lze v přesně vymezenejch časovejch intervalech postupně CCD kamerou naintegrovat, jak oba proudy fotonů postupně mění spin a rozdělujou se na dva paprsky, který však na rozdíl od klasickýho dvojlomu zůstávaj vzájemně promísený. To je tedy cena za to, že můžeme sledovat průběh dvojlomu v místě a čase.
Takže zase zdravim v 18. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12,Fyzika13, Fyzika14, Fyzika15, Fyzika16, Fyzika17 a chemii Chemie1, Chemie2, Chemie3, Chemie4 , Chemie5 (9500+ příspěvků, cca 1 GB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0 a vyššá a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
KOKOX [23.12.13 - 23:25]
