FAVORID: Proc to Hitler nepouzil misto plynu v koncentracich, v tovarnach, proc to nemaji Soveti, USA od 2. svetove? Ty si fakt jak malý dítě... Věděl jsi, že je každý rok utajeno přibližně 5000 vynálezů? Jen v Británii a USA...
Na grafu vlevo je výkonová a energetická hustota E-Catu ve srovnání s plutoniem. Uvnitř reaktoru je jen gram katalyzátoru, což znamená že jeho výkonová hustota je mnohem větší než např. v jadernejch reaktorech. Na to by se skutečně dalo lítat v tryskovejch motorech. Co se energetický hustoty týče, jde samozřejmě jen o hrubej odhad, protože je vztažená na zkrácenej test trvající jen měsíc, ale E-Cat by asi mohl fungovat déle. Test původně měl trvat půl roku, ale Rossi chtěl jeho výsledek přiložit jako doklad proveditelnosti k jeho patentový přihlášce, a tak pokus přerušil, aby mohla být publikovaná co nejdřív. Američani mu ji totiž jako Italovi neustále odmítaj uznat - ačkoliv jiný, mnohem obecnější americký patenty (NASA apod) prošly bez problému. Zjevně v tom tušej těžký prachy a nechtěj, aby mizely ze Států. Vlastní článek má bejt zveřejnenej v peer-reviewed časopisu Journal of Physics D: několik lidí to zpochybňuje, protože studie je na tendle typ časopisu moc dlouhá. Popravdě řečeno si myslím, že neprojde oponentním řízením. Na obrázku vpravo je reaktor v provozu. Moc nechápu, jaxe při tak nerovnoměrným vývoji tepla dá spolehlivě určit např. energetická bilance. Kolik tepla se odvede radiací a kolik konvekcí? Ty testy sou stále velmi primitivní a prostor pro jejich napadnutí velkej.
Dobíjení za jízdy aneb zásah pickupu bleskem u Tofieldu v kanadský Albertě (video, GIF). Údajně mu přitom bouchly airbagy a část kostry se roztavila. Po blesku zvostaly hluboký krátery v asfaltu. Elektrický otevírání dveří a stahování oken přestalo fungovat, vůz začal hořed a kabina se zaplnila dýmem, takže pár uvnitř museli vyprostit hasiči. BTW někde sem čet, že hromosvodnej drát se po zásahu bleskem rozžhaví do ruda a popálíte se vo něj.
Snímky povrchu Venuše vyslaný ruskou sondou Venera 14 1981 považuju za jeden z hlavních úspěchů ruský kosmonautiky vůbec. Statečná sonda vydržela na povrchu Venuše asi půl hodiny, než se definitivně zavařila, přesto stihla odeslat několik snímků. Fodky dole sou ale pochopitelně ve falešnejch barvách, kamera sondy byla jen černobílá. Hustota atmosféry při povrchu je asi 90 kg/m³ a teplota 360 - 425 °C. Na povrchu vanou větry rychlostí do 70 km/hod, ale při tamní hustotě atmosféry jsou jejich účinky srovnatelný s hurikány o rychlosti 450 km/hod. Některý planetologové se domnívaj, že na povrchu planety prší roztavený olovo resp. sněží teluridy a sulfidy těžkejch kovů, který v žáru sublimujou, protože radarový snímky některejch míst povrchu vykazujou zvýšenou odrazivost. Ve vyšších vrstvách atmosféry pro změnu prší koncentrovaná kyselina sírová.
Zhruba po roce byla publikovaná druhá zpráva o měření vývoje tepla při studený fúzi na E-Cat reaktorech Andrea Rossiho. Měření tentokrát probíhalo ve Švýcarsku s dokonalejším vybavením a za širší účasti fyziků z Itálie i ze Švédska, tj. nejen z okruhu přímejch Rossiho spolupracovníků. Vlastní test byl koncipovanej jako studie proveditelnosti vysokoteplotního režimu E-Cat při teplotách 1260 - 1400ºC. Z toho důvodu byl taky reaktor uzavřenej s keramickým pouzdře s nízkou emisivitou místo v původní kovový trubce. Vysokoteplotní režim E-Cat je z hlediska průmyslovýho využití docela zásadní: tepelná účinnost turbín s teplotou zdroje roste a zajišťuje kompatibilitu s existujícími zdroji tepla a páry. A.Rossi se evidentně poučil, že nemá smysl jít proti zájmům současný lobby centralizovanejch producentů energie a tepla a nabízet studenofúzní jednotky primárně pro domácí použití.
Vlastní princip měření ovšem zůstal nezměněn - energetickej tok vyzařovanej reaktorem byl pomocí termokamery porovnávanej se standardem. Těžko říct, jak je tahle metodika přesná, ale její výsledky v podstatě potvrdily všechny předchozí měření aji tvrzení A. Rossiho ohledně energetickýho výtěžku COP 3.0+ (tzn. reaktor dodával víc jak třikrát větší množství energie na výstupu než na vstupu). Kromě anomálního vývoje tepla byla přítomnost jaderný reakce doložena změnou izotopovýho složení katalyzátoru před a po reakci. Studie zmiňuje výslovně nikl a lithium - lze tedy oprávněně předpokládat, že právě tydle dva prvky sou pro provoz ECatu klíčový. Podle mě E-Cat neni nic jinýho než Raney nikl, ale louženej hydroxidem lithným místo obyčejným sodným či draselným. O sodíku je už z dřívějších pokusů s elektrolýzou (Patterson) známo, že projevy studený fúze zabíjí už v nízkejch koncentracích. Z fotek je taky zřejmý, že měření probíhalo bez přítomnosti nějakejch zdrojů mikrovln nebo radiovln a celej reaktor byl provozovanej bez obvyklýho olověnýho stínění. Měření toku neutronů a gamma záření však neprokázaly zvýšenou přitomnost radiace během experimentu - čili lze říct, že i z tohodle hlediska je vysokoteplotní režim E-Catu zcela bezproblémovej.
Jednoduchá demonstrace fotoelektrickýho jevu, za jehož popis Einstein dostal v roce 1921 Nobelovu cenu. Fyzici si toho jevu ovšem všimli už mnohem dříve, když zjistili, že se jim na slunečním světle vybíjeji elektroskopy, pokud byly tvořený zinkem nebo hořčíkem. Jde ho demonstrovat i s hliníkovou plechovkou, na kterou posvítíme modrou UV zářivkou pro kontrolu bankovek: náboj na plechovce rychle zanikne. V profesionálněším duchu je provedená demonstrace na videu vpravo, kde se vybíjí skutečnej elektroskop, o kterej je opřetá zinková destička. V druhý části pokusu je ukázaný, že se elektroskop nevybíjí, pokud je nabitej kladně, což dokazuje, že fotoelektrickej jev se týká jen záporně nabitejch částic, čili elektronů. Kdybyste použili modrou, zelenou a červenou LEDku, mohli byste demonstrovat, že pro každej kov existuje jistá prahová vlnová délka, nad kterou už světlo vyrážet elektrony z materiálu nedokáže, protože k tomu nemá dostatečnou energii. Jde to dokonce ukázat i s dvojicí LED, pokud se dostatečně liší barvou: modrá či zelená LED při svícení do červený LED v ní vybuzuje měřitelný napětí a fotoproud, páč červená LED funguje jako fotočlánek - zatímco obráceně (tj. při svícení červenou LED do zelený nebo modrý) fotoproud nevzniká.
Zajímavou variantu fotoelektrickýho jevu představuje pokus s doutnavkou, což jsou dvě elektrody uzavřený v malý baňce s neónem za sníženýho tlaku. Neon se ionizuje už při napětí kolem 70 voltů a na doutnavce vzniká oramžovej výboj. Pokud napětí snížíme pod zápalný napětí doutnavky, proud skrz ní neprochází, což si lze ověřit např. osciloskopem. Ale posvícením na doutnavku modrým světlem postačí k uvolnění fotoelektronů z elektrod doutnavky, který se dál urychlí vysokým napětím a doutnavka pak zapaluje i při napětí kolem 50 - 60 voltů. Takto však funguje jen modrý světlo, červená LED k životu doutnavku neprobere, protože energie jejího světla je příliš nízká.
Podle zákona o zbraních je tlumič řazen do doplňku zbraní kategorie A, který lze vlastnit pouze s udělením výjimky PČR. Tlumič výstřelu je konstruován jako kovový válec, rozdělenej oddělovači (baffles) do několika komor (Hiram Maxim, USP 916 885 z r. 1902). Tlumiče zášlehu maji za úkol jen potlačit záblesk při střelbě v noci, sou tudíž konstrukčně jednodušší a Rusové na frontě si improvizovali sami z plechovky vyplněný ocelovou vatou nebo drátěnkou maočenou do oleje. Tlumiče ve filmech fungujou nerealisticky - pro skutečně tichej výstřel je nutný používat podzvukovou munici, která negeneruje aerodynamickej třesk a občas se objevuje na burzách v cenách ve stovkách Kč/ks. Podzvukový střelivo (úsťová rychlost do 330m/s) je možné si vyrobit přebitím standartní munice prachem s nižší hustotou. Účinnej dostřel potom nepřesahuje 100 metrů.
Na obr. dole je vnitřek tlumiče ráže 7.62 mm - část výkonu spalin se odvádí kompenzátorem (příčnejma dírama) na konci hlavně, což snižuje hluk a zpětnej ráz, ale taky energii výstřelu. Kombinujou se s vyměnitelnejma přepážkama z gumy, plastu nebo pěny, který se musej po cca 5 výstřelech vyměnit. Tlunič zvyšuje tlaky v hlavni a rázy v nábojový komoře, což občas vede k explozi munice v zásobníku. Čas od času se taky utrhne samotnej tlumič, páč se v něm střela zasekne (to stává často při použití nestandardní munice).
Termostatat se zkrouceným bimetalovým páskem, kterej se změnama teploty narovnává a naklápí tak dvojici rtuťovejch spínačů. Ty se používaly do poloviny 80. let minulýho století místo relé, páč nejiskřily a byly schopný i v miniaturním provedení spínat velký proudy, jelikož se spínáním neopotřebovávaly. Při téhle aplikaci bylo taky výhodný, že rtuťovej kontakt vykazuje hysterezi a proto termostat nemusel spínat tak často. Před zavedením polovodičovejch akcelerometrů a gyroskopů se rtuťový spínače taky používaly jako dvoustavový, ale levný indikátory polohy a tlaku. Např. je obsahujou pouliční automaty, který se při naklonění a pokusu z nich vytřást zboží násilím samy vypnuly. Vpravo je moderní verze rtuťovýho spínače pro Arduino apod. mikrokontroléry.
Oko baltický krevety Palaemon adspersus z čeledi rakovců (Palaemonidae) maji oči složený ze čtyřčetnejch místo šestičetnejch struktur. Zřejmě jim to usnadňuje rozlišování polarizovanýho světla a podle některejch názorů i prostorový vidění (odhad vzdálenosti trinokulárním viděním). Kreveta je 5 až 6 cm dlouhá a živí se především řasami a drobnými korýšky. Loví se zejména v Dánsku a maso vařením zčervená, protože jejich krunýře obsahují červené barvivo astaxantin. Ten se řadí mezi karoteny a používá se v potravinářském průmyslu jako přírodní barvivo. Je to nejsilnější známý antioxidant s pozitivními účinky na lidský organismus a zdraví, mj. podporuje pigmentaci a opálení.
Anna-Maria Hafele předvádí "dvojhlasej" alikvótní zpěv. Nad základním tónem produkovaným hlasivkami zněji „nezpívané“ alikvotní tóny, vytvářené rezonancí hlavových dutin, nejčastěji v pootevřených ústech. Alikvotní tóny určujou barvu hlasu a řiká se jim také vyšší harmonické, páč lidské ucho vnímá frekvenci zvuku logaritmicky. Jestliže se frekvence zvýší dvakrát (geometrická posloupnost), vnímáme tón o oktávu výš (aritmetická posloupnost). Na strunných nástrojích je možné je zahrát jako tzv. flažolety, když lehce podržíme strunu právě v polovině, třetině, čtvrtině atd. nebo trsátkovou technikou, kdy drnkneme o strunu a současně jí palcem téže ruky jemně přejedeme. Podle místa drnknutí pak zazní jiný flažoletový (alikvótní) tón (Strunný nástroje duxianqin nebo moodswinger hrajou melodii pouze v alikvotech). U dechových nástrojů lze rozeznít alikvotní tóny pomocí přefukování základního tónu. Hráč přefoukne o oktávu výš a uplatňuje pak stejné prstoklady jako v základní oktávě. Například slovenská fujara umožňuje pomocí 3 dírek zahrát dvě durové oktávy. Žesťové dechové nástroje (například signální trubka bez mechaniky) může s ohledem na svoud délku hrát pouze alikvotní tóny (zvuk v nich rezonuje v podélnejch vlnách). Lidskej zpěvák je omezenej zákony alikvotních tónů, takže nejmenší interval, který je možno zazpívat, je oktáva, tedy první alikvotní tón. Protože alikvótní tóny z principu rezonujou vyšší frekvencí, sou nejlíp slyšet, když člověk vydává hluboký, tzv. hrdelní zvuky podobně jako vydávaj Jakutský eskymáci z Tuvy nebo tibetský mniši (Chöömej z hudby k filmu Baraka - viz ukázky 1, 2, 3, 4, 5). Myslim, že v takovým případě by měl zákaz zpěvu v Půlnočním království docela smysl.
Velmi bohatým na alikvótní tóny je třeba dechový nástroj australských domorodců – didgeridoo nebo brumle (crembalum, čili tzv. židovská harfa: idiofon s jedním jazýčkem rozkmitávaným prstem, akusticky vázaným na ústní dutinu hráče - ukázky 1, 2, 3, 4, 5). Zajímavým psychoakustickým jevem je takzvaný efekt chybějícího základního tónu (fantómové tóny). Spočívá v tom, že lidské ucho je zvyklé identifikovat frekvenci, tedy výšku tónu pomocí alikvotních tónů v něm obsažených. Člověk pak stále slyší stejný tón, i když je ze signálu odebrán tón základní a zůstanou pouze alikvotní tóny. Dokonce i po odebrání prvního alikvotního tónu člověk stále slyší stejný tón, ačkoliv průběh signálu je samozřejmě odlišný. Principiálně se jedná o tzv. intermodulační zkreslení, které vzniká v důsledku nelinearity lidského ucha a de ho využít k různým účelům. Při konstrukci reproduktorů lze takto například rozšířit slyšený frekvenční rozsah, aniž je reproduktor schopen vydávat tak hluboké tóny (tympán při frekvencích pod 170 Hz, subharmonická hra na housle pod 250 Hz nebo Tartiniho kombinační tóny). Nebo ve sborovém zpěvu, když se zpěváci přesně vyladí do tónů, které by mohly být alikvotními tóny určitého tónu, tento tón zvostane slyšitelnej, aniž bude akusticky přítomen. Mohou tak „zazpívat“ tóny až o oktávu nižší než je rozsah jakéhokoli člena sboru.
Fyzika kolem nás: stratosférický výboje (šotci, tzc. sprites) vyfocený na večerním nebi nad Itálií. Běh a odpočinek na vodní hladině..
Zvýraznění turbulence pomocí kouře z vodní dýmku a laserovýho ukazovádka. Vpravo poloprůhledný kroupy vysrážený ve dvou různejch výškách a oblačná stěna před soutěskou.
Zajímavej nástroj vydávající hororový zvuky. Je známo, že disonantní zvuky s vysokým obsahem vyšších harmonickejch na člověka působí nepříjemně a tenhle rezonátor jich vydává hodně - každá z tyčí vibruje na vlastní frekvenci a sou laděný zcela náhodně. Ukázku ve MS IE přehrajete kliknutím nebo najetím myší na rámeček obrázku...
Bouřka zrychleně... Magnetická kapalina stejká po šroubu
Čím se prozradí uměle vyrobený virální video (1, 2, 3, 4, 5)? Halík, já chápu tu vaši náročnost, ale myslete fyzikálně. Fyzikálně Halík, myslete fyzikálně!
Norská fyzička Selda Ekiz (album, standup show). Dělá taky do chemie a prezentuje se jako "nerd netolerantní na laktózu". Tetování zřejmě představuje Marii Curie, ale nejsem si jist...
Broušení zrcadla pro Hubbleův teleskop společností Perkin Elmer začalo v roce 1979. Aby byla hmotnost co nejmenší, skládalo se zrcadlo ze dvou částí, silných asi 2,5 cm, mezi kterými se nacházela mřížka se strukturou včelí plástve. Zrcadlo bylo dokončeno v roce 1981 přidáním odrazové vrstvy hliníku 75 nm, a ochranného povlaku z fluoridu hořčíku o tloušťce 25 nm, který zvětšil odrazivost zrcadla v ultrafialovém spektru. Hlídání nakonec nepomohlo - v průběhu několika týdnů po vypuštění se zjistilo, že zrcadlo bylo vybroušený křivě: na svých krajích bylo moc plochý a odchylovalo se až o 2,3 mikrometru od požadovaného tvaru. Vyšetřovací komise zjistila, že zařízení testující tvar zrcadla nebylo správně zaostřené – jedna čočka byla umístěna s 1,3 mm odchylkou od správného místa. Ve vesmíru muselo bejt zrcadlo dodatečně opatřený korekční optikou (na obr. vpravo je porovnání snímku před korekcí a po ní).
Ve věku 87 led nedávno zemřel Martin L. Perl, mj. objevitel tauonu, nejznámějšího představitele třetí a nejtěžší generace částic. Tauon je supertěžkej elektron, hmotnost má 3 484 x větší, než normální elektron (1.78 GeV) a během 3×10−13 sec se rozpadá na obyčejnej elektron a neutrina a někdy i na piony. Rozpad je tak rychlej, že tauon nestačí ani při rychlosti světla uletět víc než několik milimetrů a taxe jeho existence dokazuje nepřímo na základě jeho rozpadu na tři částice současně. Tauony byly objevený v sérii experimentů v roce 1974-77 na lineárním urychlovači SLAC National Accelerator Standfordský univerzity. Během mnoha miliard kolizí elektronů a pozitronů v cca 70 případech došlo k anomálnímu rozpadu za vzniku muonu, o kterejch se usoudilo, že jsou produktem anihilace tauonů e+ + e− → τ+ + τ− → e± + μ + 4ν (viz originál laboratorního deníku). Perl na něm srovnává očekávanej průběh dvou dvoučásticovejch a tříčásticovýho rozpadu a na základě sklonu křivky dochází k závěru, že probíhá i tříčásticovej rozpad. Symbol částice tau je odvozenej z řeckýho slova tríton (τρίτον) , jelikož šlo o třetí objevenej nabitej lepton v historii.
Martin Perl se narodil v roce 1927 americkejm imigrantům židovskýho původu ze Lvova a v mládí se nejvíc ze všeho zajímal o chemii. K fyzice a urychlovačům se dostal teprve po válce přes svou absolventskou praxi ve závodě GE na vakuový elektronky. Byl to typickej zanícenej experimentátor, kterej nerad teoretizoval, ale většinu času trávil v podzemí u urychlovačů a při svý práci se hodně řídil intuicí. To mu umožnilo jako jedinýmu v týmu třiceti fyziků v experimentálních datech rozeznat novou částici dlouho před tím, než ji bylo možný skutečně jednoznačně identifikovat. Perl dostal za svuj objev v roce 1995 Nobelovu cenu za fyziku spolu s F. Reinessem. Bonus: 8.10. mužete na vlastní voči viděd Petra Higgse v Kongressovým centru
Jak známo, barvení pigmenty je odolný vůči povětrnostním vlivům, ale je dost náročný na spotřebu materiálu. V přírodě je vyhražený pro samičky, který potřebujou bejt po většinu roku zbarvený nenápadně (mimikry). Samečci naopak usilujou, aby byli vidět co nejlíp a využívaj často interferenční zbarvení. Tenký vrstvy selektivně odrážej světlo a dovolujou mnohem pestřejší barevný efekty při nižší spotřebě materiálu, jenže sou choulostivější na opotřebení. Samečkům to ale stačí, protože potřebujou zaujmout samice jen krátký období v roce. Nicméně pokusy s mýdlovejma bublinama ukazujou, že ani tloušťka irisující vrstvy nemůže klesnout pod určitou mez (cca čtvrtina vlnový délky světla, tj. cca 600 nm), jinaxe interferenční efekt vytrácí (příliš tenká mýdlová blána neodráží světlo a je prostě průhledná, jak je vidět na obr. vlevo nahoře).
Ale fyzikům z Harwardu se podařilo tudle bariéru probořit tím, že využili mnohonásobnýho odrazu světla v tenký vrstvě germania o tloušťce řádově 10 nm. Germanium je polokov, kterej má zlatou barvu, ale v tenkejch vrstvách prosvítá červeně. A protože jeho vrstva má vysokej index lomu, světlo se v ní odráží na principu totálního odrazu. Metoda funguje tehdy, pokud je spodní povrch odrazivej, je tedy nutné předměty napřed pokrýt reflexní vrstvou napařením ve vakuu. Navíc je tento způsob necitlivej na úhel, pod kterým se na vrstvu díváme a lze ji proto využít i na obarvení značně nerovnejch povrchů (např. vláken papíru), na kterejch interferenční filmy selhávaj, protože jejich tloušťka závisí na orientaci povrchu vůči směru napařování vrstvy (obr. vpravo). Teoreticky by tak šlo vyrobit logo CocaColy nebo ruskou vlajku na povrchu Měsíce s minimálním množstvím materiálu - odstín barvy se projeví už při změně tloušťky germania o jednu atomovou vrstvu (mimochodem podobnej efekt se používá pro sledování tloušťky grafenovejch vrstev na tenký vrstvě zoxidovanýho křemíku). Další možný (a zatím realističtější) využití je pro zlepšení absorbance vrstev v solárních článcích.
Keramickej supravodič levituje po magnetický dráze ve tvaru Möbiovy pásky (2D plocha s jedním povrchem). Supravodič tvoří dno nádobky vyplněný houbičkou, ve který je nacucanej kapalnej dusík, kterejch supravodič chladí. Nejde v pravým smyslu o nadnášení: supravodič je doslova zapíchlej do siločar magnetický dráhy a nemůže se v nich pohybovat, s výjimkou směru, ve kterým se magnetický pole nemění. Z čehož vyplývá, že magnetická dráha musí bejt perfektně rovná: každej magnet kterej z ní vyčuhuje funguje jako překážka a supravodič brzdí.
První magnetron zkonstruovali Britové v roce 1940 v rámci vývoje radaru a v roce 1946 byla patentovaná první mikrovlnka. Dr. Percy Spencer - původně farmářský chlapec, později "inžinýr samouk" se zabýval radarem a přitom zpozoroval, že se mu v kapse rozehřálo cukroví. Poblíž magnetronu umístil kukuřici a s nadšením vynálezce pozoroval, jak puká, praská a "střílí" po celé laboratoři. Počátkem 50. let se začaly objevovat první domácí mikrovlnky jejichž cena se pohybovala v desítkách tisíc. Na obr. dole magnetron s přivázanou plechovkou (coby směrovou anténou) rozsvěcuje pole doutnavek (další český a ruský pokusy).
Výsledek rozborky magnetronu. Můžeme si ho představit jako vakuovou diodu, která má v anodě sudý počet dutin. Do jedné dutiny je vložena "anténa", která vyúsťuje do horní části, z té se šíří mikrovlny. Ve středu vakuované trubice se nachází kovový váleček, sloužící jako katoda, obklopený kovovým blokem (anodou) s členitou strukturou, která vytváří sudý počet komor (štěrbin). Od anody vede k vršku trubice kovový pásek, sloužící jako anténa. K trubici jsou potom zvenku připevněna hliníková chladicí žebra a celá trubice je vložena mezi dva válcový feritový magnety. Katoda je potažená vrstvou oxidu barya a thoria s nízkou výstupní prácí elektronů a její izolace je z termovodivé berylliové keramiky, která dobře odvádí teplo.
Ukázka výcucu (autosifónování) slizký nenewtonovský kapaliny. Rozšíření paprsku viskosoelastický kapaliny po výtoku z trysky se označuje jako Barussův jev (lineární molekuly se výtokem uspořádaj a po opuštění trysky zase zamotaj v důsledku turbulence)
Vlnící se oblaka Vpravo - jak probíhá stěhování zemskejch geomagetickejch pólů
Difrakce světla zářivky na DVD. Emise červenýho spektra je obvykle zajišťovaná luminoforem na bázi europia, zeleného světla terbiem a modrá lanthanem s příměsí ceru. Fialový, zelený a oranžový čáry ve spektru pochází od rtuťovejch par ve výbojce samotný.
Australský fyzici napařením tenkejch hliníkovejch proužků na běžnej CMOS snímač vytvořili kameru, schopnou bez polarizačního filtru snímat přímo polarizovaný světlo, tzn. fungovat podobně jako oko straška. Lze ji použít v mikroskopii např. k identifikaci nádorovejch buněk nebo snímání aktivity neuronů zaživa (schéma vpravo).
Koncept černý díry spadá už do konce 18. století (geolog John Michell 1783 a matematik Laplace). Jejich představa vycházela z přesvědčení, že světlo je složeno z malých hmotných foton;, které se snaží vyletět vzhůru, gravitací jsou zpomalovány, zastaveny a přinuceny spadnout zpět na povrch hvězdy. Ačkoliv se černý díry díky jejich popisu teorií relativity připisujou Einsteinovi, ten s jejich formálním modelem (Schwarzchild 1921) nikdy nesouhlasil a považoval ho za "nefyzikální". Nicméně Einsteinovy argumenty byly ignorovaný celý půlstoletí. Názory, že objekty který interpretujeme jako černý díry nemusejí být tak úplně černý díry se v teoretický fyzice objevujou teprve v poslední době a zastávaj je i některý neortodoxní laureáti Nobelovy ceny, jako Robert Laughlin. V poslední době se na jejich stranu přidal i Stephen Hawking, kterej spolu s Jacobem Beckensteinem v roce 1975 pomocí kvantový teorie předpověděl, že černý díry mohou část svý hmoty ztrácet v podobě tzv. Hawkingova záření. Na tomto místě je nutný si uvědomit, že zatímco teorie relativity bez milosti pro všechny hmotný objekty předpovídá gravitační zhroucení do singularity, kvantová mechanika (která pojem gravitace nezná) má na věc názor zcela opačnej a naopak pro každej kvantovej objekt předpovídá jeho expanzi do celýho vesmíru. Takže v reálu bude výsledek záviset na tom, jak obě teorie namícháme a na hmotný částice kolem nás lze nahlížet jako na malý černý díry, u kterejch se v důsledku nedostatečný gravitace jejich hroucení zastavilo. Jak ale bude vypadat výsledek u hmotnějších objektů? V březnu 2005 fyzik George Chapline hlubší aplikací kvantový mechaniky navrhl, že objekty v současnosti považované za černé díry jsou ve skutečnosti hvězdy z temné energie, obklopený horizontem událostí. Protože však nebylo zřejmý, čim by se měly tydle objekty lišit od klasickejch černejch děr, myšlenka zapadla až do roku 2014, kdy skupina teoretiků smyčkové gravitace odvodila, že černá díra by se v závěru svýho gravitačního kolapsu měla "odrazit", jaxi zapružit ("quantum bounce") a explozívně vypařid na záření. Nedávno se k tomudle názoru přidala (1, 2) i astronomka a kosmoložka Laura Mersini, která spočítala, že takhle by se měla chovat i každá hmotná hvězda, která by se měla při překročení váhovýho limitu gravitačně zhroutit na černou díru. Což by mj. znamenalo, že žádný černý díry vznikající hroucením jednotlivejch hvězd nemůžou existovad (video). Pochopitelně si za to už stihla vysloužit nevraživý reakce několika konzervativních fyziků, jako Unruh nebo Motl.
Luboš Motl si např. myslí (viz obr. vpravo), že Hawkingovo záření nemůže zabránit gravitačnímu hroucení hvězd do singularity, protože je příliš slaboučký. To je pravda, ale platí to jen pro velký černý díry. S klesajícím poloměrem jeho intenzita prudce roste a pokud se v silným gravitačním poli octne malá částice, začne se vypařovad stejně rychle, jako černá díra téže velikosti. Výslednej tlak záření většinu hmoty původní hvězdy rozfouká do okolí a zbytek už nebude tak hmotnej, aby kolem sebe vytvořil horizont událostí. Bonus: FBI uvolnila několik utajovaných dokumentů z pozůstalosti Nikoly Tesly (PDF 1, 2). Traduje se, že po Teslově smrti FBI zabavila vagón plnej materiálů, výkresů a písemností.
Výzkumníci Rochesterský univerzity zjistili, že čtyři čočky tvořej uspořádání, který se pro předměty v kruhový oblasti mezi nima chovají jako tzv. plášť neviditelnosti (PDF, video 1, 2)Jeden pár čoček obraz soustřeďuje do ohniska a druhej ho zase rozmítá. Jak je z videa zřejmý, pokud předmět blokuje spojnici všech čoček, zařízení funguje jako mikroskop, čili odstíněná oblast má tvar trubky.
Jak IT média nedávno s chutí prezentovala, Apple vyrobilo iPhone verze 6 tak velkej a tenkej, že se v kapse kalhot zlomí. Následně ho několik lidí zkusilo ohnout ručně a zjistili, že je na to třeba překvapivě malé síly. Což je u telefonu, který se prodává za cenu minimálně 22 tisíc korun dost špatný. Řada výrobců na to zareagovala zlomyslnou reklamou, např. Samsung sloganem: "Prohnutej, ne zlomenej". Ale objevilo se i oficiální fyzikální vysvětlení, proč Apple na tendle problém nepřišlo už při uživatelskejch testech, který zahrnujou i zkoušku na ohyb. Ta probíhá za přesně definovanejch podmínek a v zájmu dosažení největšího ohybovýho momentu je při ní mobil podpíranej ve středu delší hrany. Zatímco v reálu ho lze nejsnáze zlomit u tlačítka napájení v jedný třetině pláště, kde je hliníkovej rám tak ztenčenej, že povolí už při malým namáhání. Tímto problémem paradoxně trpí míň levnější mobily z míň luxusního, ale pružnějšího plastu. Mj. se ukazuje, že nejen pro oficiální fyzikální teorie platí, že hůř definovaný, ale míň abstraktní testy by měly vypovídající schopnost vyšší.
Mikroskop k mobilu nebo tabletu si můžete udělat sami pomocí skleněné kuličky a klipsny vytištěný na 3D tiskárně podle návodu z PPNL. Malý skleněný kuličky se běžně používaj jako výplň kolon v chemickejch laboratořích nebo pro sonifikaci buněčnejch tkání ultrazvukem. Pomocí skleněný kuličky o průměru 0,3 mm lze dosáhnoud tisícinásobného zvětšení. Pro vyšší zvětšení potřebujete čočku s větším zakřivením, tudíž menší kuličku, která jako čočka slouží a manipulace a manipulace s kuličkou o průměru menším než 0,3 mm je obtížná (YT video).
Geofyzik Evžen Andres předvádí proudkaření se spirálovou virgulí
Fyzici vyrobili analogii ideálně turbulentní kapaliny v bozonovým kondenzátu, tzv. makroskopickej spinovej singlet. Pro bosonovej kondenzát ve stavu spinovýho singletu je charakteristický, že spiny sousedících atomů sou vzájemně antikorelovaný a vzniká, když se dvě částice s jednotkovým spinem provážou tak, že jejich výslednej spin je nulovej (jako dva proti sobě rotující víry na hladině kapaliny, antiferromagnetickej stav paramagnetickejch materiálů, kdy jsou spiny jednotlivejch atomů vůči sobě prostřídaný jako opačně orientovaný magnety v řadě za sebou - nebo tzv. Cooperovy páry v supravodičích). V bozonovým kondenzátu však příprava takovýho stavu vyžaduje šikovnost: jeho spin, resp. turbulence musí bejt přesně vybalancovaná, jinaxe rozpadne na řadu shodně rotujících vírů - skyrmionů. Což je podobný, jako kdybyste dostali za úkol co nejlíp promíchat lžicí obsah misky s polívkou - ale tak, aby nevznikly víry a kapalina nezačala rotovat jako celek. Schválně si to zkuste - neni to tak lechký, jak to na první pohled vypadá, zvlášť když ta polívka bude supratekutá.
Singletovej stav vzniká jemným narušením kondenzátu ochlazenýho na dvacet miliontin Kelvina tzv. slabým nedemoličním měřením (QND) bez kolapsu jeho vlnový funkce (poprvé realizovaným v roce 1999). V podstatě jde o to, že se do kvantově provázanýho systému před měřením pumpne právě tolik energie v podobě pulsu polarizovanýho světla, kolixe z něj následným měřením odčerpá tak, aby se po změření pokud možno nezměnil spinovej stav systému. To že se fakt nezměnil se samozřejmě musí ověřit dalším měřením s opačně polarizovaným pulsem světla, takže jde o typicky iterativní proces - asi jako když se vyvažujou vážky do rovnováhy střídavým přisypáváním na obě strany. Energie kondenzátu se přitom neustále zvyšuje, takže se jeho pohyb stává turbulentní - ale stále zůstává navenek bez makroskopickýho spinu. Samozřejmě, stejně jako v případě normální kapaliny ne všechny částice skutečně víří v protiběžnějch vírech, v daným pokusu s cca půl milionem atomu rubidia se jich takhle podařilo zamíchat asi střídavými pulsy asi 60% ze 100 milionů kvantově provázanejch fotonů. Fotonů musí bejt provázanejch co nejvíc, protože energeticky úrovně kvantově provázanýho systému sou nepřímo úměrný počtu jeho částic a jejich nerovnováha spinovou rovnováhu rozhodí - v daným případě o padesátinu, čili 2% celkovýho spinu.
Tornádo na volným moři provádí výcuc a zřetelně zvedá vodní hladinu v místě, kde se zrovna pohybuje. Voda vycuclá trombou tornáda vypadává z okolního mraku jako hustej déšť, proto se taky těmdle tornádům říká chrlič (water spout). Nejzáludnější jsou tornáda na moři v okamžiku svýho vzniku, kdy se tromba začíná spouštěd k vodní hladině - protože zde na rozdíl od pevniny na hladině nevíří prach, tak neni zdálky vidět a může např. vyluxovat palubu lodi, aniž po sobě zanechá viditelný stopy. Tím se vysvětluje vznik tajemně opuštěnejch lodí bez posádky v oblasti Bermudskýho trojúhelníku, kde sou tornáda zvlášť častý. V subtropickejch oblastech dochází k rychlýmu ohřevu vzduchu od povrchový hladiny. Tornáda na vodní hladině nejsou rušený terenníma překážkama, takže tam často tvoří tzv. tornádový stezky, či aleje, tzn. souvislý řady cykĺon na úbočí gravitační vlny, kde vzniká spirálovitej střižnej pohyb mezi vertikálníma a horizontálníma kmitama teplotních vrstev atmosféry.
Fyzici objevili, že de dělad tunely pod povrchem křemíku pulsním laserem. Křemík je totiž průhlednej pro paprsek infračervenýho laseru jako sklo a pod povrchem dochází k jeho fokusaci, čimž se materiál roztaví v hloubce až jeden milimetr. Ty "tunely" se zatim podobaj spíš úzkejm prasklinám v materiálu, jde je ale vytvářet řízeně jako čárový kódy a použít ke skrytýmu záznamu informace (např. označování původu chipů).
Tiskem prolétla zpráva, že fyzici pozorovali kmity jednotlivejch molekul (PDF). Když v roce 1905 Albert Einstein vysvětlil Brownův pohyb, domníval se, že rychlost molekul v kapalině nepůjde nikdy zjistit neboť se zkracujícím časem se bude blížit okamžitá rychlost částic k nekonečně velkým hodnotám. Ale fyzici už před časem změřili rychlost pohybu částic v plynu, kde je pohyb molekul řádově pomalejší než v kapalině. Ovšem pořídit video s pohybující se molekulou je jiný kafe. Současný elektronový mikroskopy už sice potřebnou rozlišovací schopnost maji, ale molekuly kmitaji s frekvencí řádově terrahertzů, zatímco pořízení elektronovýho snímku zatim trvá mnoho hodin. Pokud tedy byly nějaký fodky organickejch molekul pořízený, vždy šlo o hluboce zmražený molekuly pevně přilepený na podložce, aby se nemohly chudinky hejbat. Proto je nutný i zprávu o pozorování pohybu molekul brát s rezervou. To co fyzici pozorovali nebyl přímo pohyb, ale vibrace molekul, zaznamenanaj v podobě Ramanových spekter v závislosti na čase. A tydle spektra sou spektra světla rozptýlenýho spoustou molekul, ne jen jednou.
Na studii nejsou ani tak zajímavý výsledky, jako postupy, který fyzici použili, aby si práci usnadnili. Jako vibrující molekuly použili molekuly známýho azobarviva 1,2-bis-(4-pyridyl) ethylenu (BPE), který se po zasažení světlem uměj zkroutit do energeticky bohatýho stavu a za chvíli se zase narovnat. Přechod mezi napřímeným a ohnutým tvarem ale neni úplně snadnej, provází ho jistý lupnutí a proto molekula mezi těmito dvěma stavy neprochází samovolně, ale jen jednou za čas. Podvod je tedy i v tom, že nejde ani tak o vibrace molekuly, jako o přechody mezi dvěma různými energetickými stavy. Dál, aby se vibrace co nejvíc zpomalily, fyzici navázali na oba konce molekuly velký zlatý nanočástice, čimž se z nich efektivně staly těžký závažíčka spojený lehkou pružinou. To je v případě BPE snadný, protože tyto molekuly obsahujou na obou koncích atomy dusíku, ke kterejm se povrch zlata zvlášť pevně váže. Za takovejch podmínek samozřejmě molekuly kmitaj mnohem pomalejc. Ale protože by nic nebránilo, aby se mezi zlatý kuličky nacpalo molekul co nejvíc, celá soustava byla navíc obalená křemičitým gelem. Tím proniklo jen málo molekul azobarviva a ještě menší počet se stihnul navázat na obě částice současně. V důsledku toho bylo možný v mikrovlnnejch spektrech zlatejch kuliček zaznamenat absorbční pík, kterej odpovídal právě jedný molekule navázaný mezi obě zlatý částice. A pak už stačilo jen na zlatý částice posvítit a měřit Ramanova spektra v závislosti na čase od uplynulýho pulsu a tím zachytit oba stavy molekuly, který je poutaly (na obr. spekter vpravo je to ta modrá a červená část). Samozřejmě naměřenej posun spektra byl jen minimální, protože pružící síla molekul byla vůči setrvačnosti zlatejch částic nepatrná.
Asi zase nějaká černá magie... :-(
Na obr. vlevo je Země, tak jak ji 6. června 1990 viděla sonda Voyager 1 ze vzdálenosti 6,1 miliard kilometrů. Podle NASA má Země na pořízené fotografii velikost něco málo přes desetinu pixelu.Na obr. vpravo je jak sondu Voyager vidí pole deseti radioteleskopů VLBA dnes ze vzdálenosti 15 miliard kilometrů (16,5 světelných hodin) od Země. Jelikož rádiovej výkon sondy je cca 23 W, k Zemi dopadá výkon jednoho attowattu, čili miliardtiny miliardiny wattu. Sonda samotná váží 822 kg, byla vypuštěna 5. září 1977 a je stále funkční. Současně s ní vypuštěná podobná sonda Voyager 2 (vypuštěna 20. 8. 1977). Předpokládá se, že jejich plutoniový radiogenerátory budou schopny generovat dostatek energie pro komunikaci se Zemí i po roce 2020 (v roce 1997 dosahovaly výkonu asi 335 W).
Vodní ptáci (jako Lyskonoh úzkozobý Phalaropus lobatus na videu vlevo) si při lovení potravy ze dna pomáhaj tvorbou vírů, kterými ode dna zvedaj drobný korýše a podobnou potravu a při polykání dělaj typický rychlý "mlaskavý" pohyby zobákem. To chování neznamená, že jim to bláto zas tak kormoc chutná. Jde ho vysvětlit jevem nazývaným hysterezní vlhčení, který se projevuje při stékání vodních kapek po mastným skle třeba ve vlaku nebo v autobuse : úhel, pod kterým kapka povrch namočí je větší než povrch, pod kterým smočený místo opouští. Asi 100x zpomalené video ilustruje, jak se pomocí povrchového napětí voda dokáže vtékat ptákům do zobáku proti směru gravitace. Pohybu zřejmě napomáhaj i vroubky na okraji zobáku brodivých ptáků, který sloužej k cezení potravy. Kontaminace vody stopami ropných látek, které povrchové napětí snižují tedy může způsobit vodnímu ptactvu problémy nejen tím, že mu zalepí peří, ale i tím, že mu znemožní přijímat vodu a potravu z hladiny. Efekt byl nedávno využítej aji pro získávání vody z atmosféry mezi skleněnejma deskama spojenýma pantem. Sklopením desek se vysrážený vodní kapky spojej a dopraví ke spojnici desek kapilárníma silama.
Ladička byla vynalezená r. 1712 trumpetistou Haydnova orchestru Johnem Shorem jako náhrada ladicí píšťalky. Na obr. vpravo sou dva základní vibrační módy ladičky se základní a první neharmonickou frekvencí. Druhej mód zanikne krátce po úderu a dá se potlačid tím, že do ladičky klepneme v uzlu jeho vibrací v jedný čtvrtině od konce ladičky - to je tedy způsob, jak z ladičky dostad co nejčistší tón. Naopak když spodní konec ladičky opřeme o dřevěnou desku, základní harmonickou frekvenci tím zatlumíme a můžeme na okamžik zaslechnout první neharmonickou vibraci s cca 6.27 násobkem základní frekvence (obdoba flažoletu u strunnejch nástrojů). Na videu vlevo je 258 Hz ladička nasnímaná při 6670 FPS (jedna perioda trvá v reálu 3.88 msec). Vpravo kmitající ladička po namočení do vody...
Jak je znázorněno na obr. vpravo, dolní konec (spojovací tyč) ladičky kmitá podélně s poměrně velkou intenzitou jako sbíječka. Připojením ladičky na ozvučnici (dutej hranol) se její zvuk zesílí rezonancí vzduchovýho sloupce v ozvučnici. Jeho kmity lze taky využít k vysokofrekvenčnímu vrtání příklepem - tuhle techniku zřejmě využívali už staří Inkové před 4.500 lety při dlabání děr a drážek do přesně opracovanejch kvádrů, ze kterejch budovali svoje města. Jejich vyobrazení můžeme najít na několika megalitech i v Egyptě a ve Skotsku. Jejich vrtací ladičky měly poměrně krátkou vidlici a naopak dlouhou spojovací tyč z bronzu, jejíž délka byla vyladěná tak, aby frekvence jejích podélných kmitů koincidovala s frekvencí příčnejch kmitů tý vidlice. Vidlice 30 cm dlouhá a 3 cm tlustá rezonuje na frekvenci 1100 Hz a vyžaduje spojovací tyč o délce cca 1.5 m. Dva pomocníci tloukli proti sobě do vidlice ladičky kamennými kladivy a třetí s jejím koncem dlabal drážky do kamene s vysokou frekvencí. Vzniklý díry a drážky byly zcela pravidelný, jako kdyby je vrtal stroj. Dnes podobnou technologii testuje NASA pro možný vrtání při odběru vzorků na meziplanetárních roverech - její vrtáky nejsou pochopitelně rozkmitávaný mechanicky, ale piezoelektrickým rezonátorem (viz obr. vpravo).
Čínskej přípravek - multitester kit pro elektronický součástky (tip by HAWKINS). Zjednodušeně řečeno do svorkovnice se upne součástka (je uplne jedno jak, polarita-nepolarita), a ono si to krz naprogramovanej Atmel 328 chip nadetekuje o jaky elektronicky chrosti se jedna, promeri vsechno co promerit jde a vysledek vcetne schemadka vypise na lcd. Schroustá to od rezistoru az po MOSFETy. Úspornýho provedení se neobávejte, takhle modulárně se dnes dýlujou i dvoukanálový paměťový osciloskopy...
Kruhová duha při pohledu z lítadla se Sluncem přímo v zádech. Vrcholovej úhel duhy leží v rozsahu 40 až 42°...
Sabráž skleničkou je lehčí než šavlí, páč sklo poškrábe sklo snáz než ocel
Násobení frekvence je v laserový technice běžně používaný, hlavně při generování zelenýho světla, pro který nejsou k dispozici vhodný laserový systémy. Lidský oko je totiž nejcitlivější právě ve středu viditelnýho spektra, kde absorbční procesy probíhaj s vysokou účinností a tudíž spontánně a rovnovážně. Zatímco laser je založenej na nerovnovážný stimulovaný emisi a skutečnosti, že se část energie světla v laseru aspoň na okamžik zadrží (jde vlastně o negentropickej jev zvyšující uspořádanost světla). Násobením frekvence lze tudíž z infračervenýho světla levný a účinný polovodičový diody získat zelený světlo s dvojnásobnou frekvencí. Využívá se přitom nelineárně optickejch vlastností mnoha krystalů s nesymetrickou mřížkou. Ty bejvaj často tzv. piezoelektrický a při stlačení krystalu dochází k vyosení atomů v krystalový mřižce a vzniku náboje.
Při dopadu světla, čili elektromagnetický vlny ten samej jev funguje i opačně a na krystalu se superponuje generovaná vlna s dvojnásobnou frekvencí. Lze to např. demonstrovat pokusem s doutnavkou, připojenou na piezoelektrickej měnič (piezoreproduktor např. z pláště digitálních hodinek). Při jeho deformaci doutnavka blikne dvakrát: při stlačení i povolení, akorát s opačnou polaritou. Takže když na krystal svítíme elektromagnetickou vlnou, generuje se na něm vlnění s dvojnásobnou frekvencí. Mezi nejznámější piezoelektrický materiály patří např. tzv. Seignettova sůl, ale i obyčejnej křemen při osvětlení pulzním infračerveným laserem trošku zeleně bliká, jak je viděd na videu vpravo (fialový světlo kolem je původní infračervený, tak jak ho vidí CCD senzor kamery). V zelenejch laserovejch ukazovádkách se ale pro tyto účely používá krystal KDP (hydrogenfosforečnan draselnej), kterej má mnohem větší účinnost. Jen je nesmíte zapomenout na dešti, jinaxe vám v nich ten krystal rozpustí...
Termoluminiscenci křemene si můžete vyzkoušet, když čistej křemennej písek hodíte ve tmě na doruda rozpálený kamna. Piezoelektricitu znali už starý Řekové, který si všimli, že zahřátý křemenný oblázky přitahujou částice popela. Zdá se, že fotonovou upkonverzi křemene využívali už indiáni Uncompahgre Ute z Colorada, který si vyráběli pro svý noční obřady chrastítka z průhledný buvolí kůže. Ty vyplňovali průhlednými křemennými oblázky, který při třepání v noci svítily. Křemen totiž při tření žlutě světélkuje, protože je piezoelektrickej a třením vzniká teplo, ergo infračervený vlny, který na piezoelektrickým křemeni zdvojnásobujou svoji frekvenci. Žlutý světélkování křemene se projevuje i při tření pod vodou, čili nemůže jít o jiskření. Podle pozorování spektra při řezání křemene a skla diamantovou pilou má todle záření emisní spektrum černýho tělesa při 2800 K. Tim se liší od triboluminiscence různejch luminoforů, kdy se uplatňuje spektrum jejich fluorescence, resp. od triboluminiscence cukru, kterej světélkuje modře elektrickým výbojem ve spektru dusíku (obr. vpravo) a bez přítomnosti dusíku nesvítí. Bonus: String theory demystified, SUSY demystified
Svůj free(?) energy generátor nyní nabízej i Rusové, konkrétně jakási firma MES 50Hz. Vypadá to jako ruská elektrocentrála z 70. let ve stylu art deco (video 1, 2) s udávaným výkonem je 5 kW. Na videu to zní spíš jako spalovací motor než dynamo, čemuž odpovídá i fakt, že generátor běží ve větraný místnost, resp. na volným prostranství na druhým videu. Ruská verze dokumentace výslovně uvádí, že zařízení nepotřebuje k provozu kyslík ani rozvod elektrický energie a neprodukuje žádný škodlivý emise.
Rubínovej laser byl první skutečně fungující typ laseru, sestrojenej v roce 1960 americkým fyzikem Theodorem H. Maimanem. Aktivní prostředí rubínového laseru je tvořeno krystalem syntetického rubínu (Al2O3), v němž jsou rozptýlený ionty chrómu Cr3+ v koncentraci asi 0,05 %. Osvětlí-li se krystal dostatečně intenzivním impulsem světla z xenonové výbojky, dojde k excitaci iontů chrómu. Fotony při své cestě od výstupní strany krystalu zpět ke vstupní vyvolají stimulovanou emisi fotonů z dalších excitovaných atomů atd a pokud je druhá z čelních stěn krystalu opatřená zrcadlem, dojde k novému odrazu již zesíleného světla zpět do prostoru krystalu. Rubínový laser díky svý nízký účinnosti pracuje obvykle jen v pulsním režimu. Délka budícího impulsu je několik desetin milisekundy a výstupní impuls bez zvláštní konstrukční úpravy trvá přibližně jednu milisekundu, přičemž je složenej z několika kratších impulsů (tzv. pasivní mode locking - puls zvyšuje index lomu a sám sebe fokusuje).
Vlevo nahoře sou čerpací výbojky a aktivní tyč rubínovýho laseru (bez zrcadel na konci) o průměru 10 mm a délce 150 mm. Vlevo dole je pro srovnání čerpací tyč Nd:YAG laseru. Celek je uzavřenej v masivním měděným bloku odvádějícím teplo. Napájecí výbojky s výkonem 24 MWatt sou schopný dodávat světelnej výkon 500 kWatt/cm² o efektivní teplotě 17 tisíc °C (maximum záření tudíž leží v daleké ultrafialové oblasti 170 nm). Jsou tvořený nízkotlakou kryptonovou nebo xenonovou výbojkou, do který se během 3.5 µsec vybije výkon cca 90 J z kondenzátoru. Výboj je tak rychlej, že nemá čas se rozlézt od zapalovací elektrody. Záblesk má nazelenalou barvu - na fodce vpravo je fialovej, protože byl odfiltrovanej svářecím tmavým sklem a zbylý světlo obsahuje hodně infračervenýho záření, který v kameře vypadá fialově.
Záblesk výbojky je tak energetickej, že křemenný sklo výbojky ještě několik desítek minut potom ve tmě modře fluoreskuje. Výbojka vydrží jen několik stovek záblesků a její sklo postupně hnědne. Spirála kolem výbojky tvoří zapalovací elektroda vně skla, která odpálí záblesk.
Na obr. dole je amatérsky postavenej rubínovej laser. Další podobný stránky www.martiname.ic.cz , www.svetelektro.ic.cz, www.pokusy.chytrak.cz, www.rayer.ic.cz, www.elektronika.kvalitne.cz , www.pablox.cq.sk, www.elektrolab.wz.cz, www.elektrodilna.wz.cz. Na amatérskou stavbu je ale mnohem jednodušší barvivovej laser.
INCONEL® je třída superslitin původně vyvinutejch v Rusku pro vesmírné účely na bázi niklu a 15 – 22 % chrómu s příměsama molybdenu a niobu, se kterýma nikl tvoří intermetalický sloučeniny. Ty se při temperaci slitiny vylučujou v drobnejch krystalcích a bráněj sklouzávání atomovejch vrstev podél poruch krystalový mřížky (dislokací). Díky těmto přísadám má slitina lepší mechanické vlastnosti za vysokejch teplot a větší odolnost proti korozi než nerezový oceli. Běžnými konvenčními metodami je Inconel těžko obrobitelný, běžným vrtákem na kov neuděláte díru ani v plechu milimetr tlustym. Jakmile se s nástrojem zajede do obrobku, dochází k vytvoření článkovitých třísek a k jeho zpevnění, z něhož vyplývá plastická deformace a houževnatost. Při teplotě 800°C tažnost slitiny dosahuje až 30%. Běžný karbidový frézy sou měkký a navíc maj špatnou tepelnou vodivost (teplota při obrábění dosahuje až 1200 °C). Obrábět se proto musí frezama z nitridu boru nebo křemíku vysokou rychlostí - postup se tim pádem blíží broušení.
Jak vyrobid džus podvodnim výbuchem podle virálu japonský potravinářský firmy Kagome - IMO velmi praktické. Živod v každým kousku...
Alexandrit je jeden z nejvzácnějších minerálů, chemicky jde o odrůdu chryzoberylu, čili hlinitan berylia BeAl2O4. Malá příměs železitejch a chromitejch iontů způsobuje jeho zajímavý zabarvení, který je tvořená dvojicí absorbčních pásů ve žlutý a modrý oblasti spektra. Je to příklad tzv. metamerie, kdy tón barvy závisí na charakteru osvětlení, nebo naopak - odlišný barvy vypadaj shodně v závislosti na spektru osvětlení. Za denního světla je alexandrit smaragdově zelenej, načervenalý osvětlení žárovky nebo svíčky dávaj vyniknout jeho ametystovým až rubínovým tónům. Zvlášť výraznej je efekt ve světle zářivek nebo LED, jejichž spektrum je samo o sobě složený z izolovanejch pásů. Alexandrit byl objevenej teprve v roce 1834 ve smaragdovejch dolech na Uralu a protože ho měli v oblibě ruský carové, stal se tak národním ruským kamenem. Dnes se občas vyrábí uměle z korundu, protože podobně jako rubín může sloužid jako aktivní prostředí laseru pro kosmetický účely. Přesně cílenej laserový paprsek rozmělní melanin či barvivo na drobné částečky a ty jsou následně pohlcovány a odplavovány bílými krvinkami.
Digitální hodiny z Bézierovejch křivek. Využívaj Javascriptxovou knihovnu Processing.js. U zrodu Bézierovy křivky stál Paul de Faget de Casteljau (*1930), zaměstnanec automobilky Citroën. Na rozdíl od de Casteljaua však Bézier své poznatky publikoval a později popularizoval na výkresech konkurenčních automobilů Renault, proto nese tato křivka jméno právě po něm. Používá se v počítačový grafice (Postscriptx, fonty TrueType, apod. Křivku prochází počátečním a koncovým bodem řídícího polygonu. V počátečním bodě se křivka dotýká první hrany a v koncovém bodě poslední hrany řídícího polygonu. Vliv řídících bodů na tvar křivky je globální - posune-li se jeden bod, změní se celá křivka, proto se v interaktivních grafickejch programech dává přednost tzv. splajnovým křivkám, se kterýma se manipuluje snáze.
Průchod elektrickýho proudu kapkou rtuti v blízkosti magnetu. Magnetický pole elektrickýho proudu strhává rtuť a způsobuje její intenzívní magnetohydrodynamický promíchávání
Žiledky Diamaze® firmy GFD z německýho Ulmu sou tvořený karbidem wolframu, na jehož břit je nanesená vrstva nanokrystalickýho diamantu. Plasmovým leptáním je pak břit ztenčenej na tloušťku nekolika nanometrů, takže s ním jde např. hoblovat lidskej vlas. Při plasmovým leptání je břit zapojenej jako katoda, takže na něj dopadaj urychlený ionty z doutnavýho výboje za nízkýho tlaku v plynu s těžkými atomy (krypton, xenon). Ty břit erodujou a protože se elektrický výboje soustřeďujou na hroty, dochází právě na něm k největšímu zaostření.
Jméno švýcarského inženýra Hanse Camenzinda většina lidí nezná, přestože je na dvaceti patentech a mnoha knihách a článcích zabývajících se elektronikou. Většina bastlířů ale okamžitě rozpozná jeho vynález: integrovanej obvod - časovač NE555 od firmy Signetics.Integrované obvody se v 70. letech navrhovaly výkresem na velký papír, kterej se musel vyříznout nožíkem a poté fotograficky zmenšit asi 300násobně. Každá oprava si vyžádala kompletní překreslení celého plátna. Camenzind věřil, že po jednoduchém obvodu bude poptávka. Po dvou týdnech experimentů zjistil, že může návrh ještě zjednodušit a počet kontaktů (pinů) obvodu snížit ze čtrnácti plánovaných na osm. Camenzindovi trvalo půl roku, než čip navrhl a dalších šest měsíců, než byl zkonstruován první prototyp v roce 1971. Ten si Camenzind patentovat nenechal a díky tomu se stal časovací čip NE555 okamžitým hitem a v roce 2003 se jich vyrobilo kolem miliardy. Vynálezce zemřel před dvěma lety ve věku 78 let.
Obvod 555 pro bastlíře představuje elektronickou obdoba švýcarského nože (Java simulátor). Obsahuje dva komparátory a jeden klopnej obvod RS na výstupu, kterej má ještě jeden nulovací vstup (reset). Komparační úrovně jsou odvozeny z děliče napětí sestávajícího ze tří 5 kΩ rezistorů, podle kterejch obvod získal jméno. Přestože byl původně navržen pro časovací účely, dá se využíd na množství jiných aplikací jako např. generátory kmitů a zvuků, měřiče kmitočtů, převodníků, PWM regulátory, zpožďovač, atd. Mezi slavný použití čipu 555 patří třeba zapojení pro joystick počítače Apple II nebo IBM PC. K nám se dovážel z NDR a používal se hlavně při amatérský stavbě LED otáčkoměrů při tuningu Škoda 110L. Největší rozmach použití NE555 nastal s CMOS-ovou verzí s nízkou spotřebou vzniklý po roce 2001. Ta už obsahovala dvojnásobnej počet tranzistorů. Mezi slabší stránky obvodu NE555 patří nešikovný rozložení vývodů, který ale s ohledem na kompatibiltu všichno výrobci převzali.
Těleso ze dvou vhodně spojenejch kruhovejch placek se po stole odvaluje docela rovnoměrně, páč má těžiště ve stálý vejšce, je tzv. cylindroformní. Ještě líp se v tomdle směru chovaj sféroformní povrchy s konstantní šířkou, např Meissnerův tetrahedron, který se s konstantní výškou těžiště odvalujou v libovolným směru. Využívaj se např. u Wankelova motoru s Reulleauxovým trojúhelníkem, vícecestnejch kulovejch ventilů nebo u mincí, který se musej v automatech kutálet, ačkoliv maj hranatý obrysy. Ironií je, že jako hlavní důvod pro zavádení hranatejch mincí se uvádí, že se nemužou taxnadno zakutáled...
Tou měrou, jakou ve světě docházej zásoby mědi a Čína omezuje export vzácnejch zemin pro magnety, průmyslový země (hlavně Japonsko) hledaj náhražky klasickejch materiálů při vývoji dynam (tribogenerátory) a elektromotorů (elektrostatickej motor). Svým způsobem se tak technologie vrací do počátků výzkumů elektřiny v 19.století, kdy fyzice vévodila éterová teorie. Elektrostatickej motor by mohl bejt teoreticky celej z plastu (když vemu v úvahu organický vodivý polymery) a velmi levnej a lehkej. Jednu nevýhodu však z videa vidíte hned - protože jeho geometrie je symetrická, neumí se rozběhnout sám a vyžaduje roztočení rukou.
Podobně jako motory, i nejstarší generátory elektřiny používaný až do poloviny předminulýho století byly založený na statický elektřině. Středověký vynálezci např. odlívali až metrový koule ze síry poháněný koženými řemeny a náboj pro pokusy z nich odváděli dlaněma. Tribogenerátory čínskejch vynálezců jsou tvořený pokovenou polyamidovou fólií rotující v metakrylátovým nebo teflonovým pouzdře. Nejenže jsou konstrukčně velmi jednoduchý a kompaktní, ale maj kupodivu i slušnou účinnost - až 60% a výstupní výkon až 1.5 wattu s výkonovou hustotou 2 kW m−2. Vývoj v týdle oblasti pokračuje velmi rychle kupředu, jak vyplývá z grafu vpravo a dnes se dosahuje objemový výkonový hustoty až 500 kW/m³). Jelikož tydle generátory nepotřebujou drahý kovy jako měď a neodymový magnety, můžou se stát zajímavou alternativou dynam v konzumních elektronice, jako jsou dobíječky mobilů a chytrejch hodinek napájený pohybem osob.
Následek nemoci z ozáření v japonský jaderný továrně v Tokaimuře (září 1999). JCO criticality accident byla první jaderná nehoda v Japonsku tak vážná, že byly vydány instrukce místním obyvatelům k ukrytí nebo evakuaci. Do nádrže na čištění uranu se mělo dostat maximálně 2,4 kg uranu, dělníci tam ale omylem vhodili 16 kg vysoce obohacenýho oxidu uranu – skoro sedminásobek maximální dávky. Tím odstartovali řetězovou reakci a explozi, kterou nešlo nijak ovládat. „Jediné, co si pamatujeme, je modrý záblesk v místě, kam jsme nalili uran. Pak už nám bylo jen hrozně špatně,“ vypověděli sami dělníci. Okamžitě začali zvracet a brzy ztratili vědomí. Nejhůř zasažená oběť Hisashi Ouchi obdržel dávku 20 Sievertů (už dávka 5 Sievertů je 100% smrtelná) a přes opakovaný prosby o eutanazii umíral tři měsíce - pro lékaře to byl první případ a tak byli zvědavý, co to s nim udělá. Fodka ho zachycuje měsíc před smrtí, kdy mu začaly odpadávat svaly od kostí, doktoři ho přesto ještě potom několikrát resuscitovali. BTW Už dva roky předtím ve stejný továrně došlo k požáru a následnému výbuchu, kdy bylo ozářeno 35 lidí a továrna byla uzavřena až do června 1999.
Základem výroby nanovláken je tzv. elektrospinning, čili urychlování a ztenčování pramínku kapaliny elektrickým polem. Získaný nanovlákno má ale nerovnoměrnej průřez, protože tenkej pramínek brzy přechází do turbulentního režimu a chaoticky sebou mrská (video vlevo). Todle se podařilo odstranit obklopením pramínku elektricky nevodivou kapalinou (silikonovým olejem). Vysoká viskozita sníží tzv. Reynoldsovo číslo (poměr setrvačnejch a třecích sil při proudění kapaliny) a způsobí, že pramínek odtéká v laminárním režimu jako pravidelná šroubovice (video vpravo). Na videu vpravo je dobře vidět tzv. Taylorův kužel, čili režim těsně po výtoku z trysky, kdy se pramínek zužuje konstantní rychlostí, která je daná poměrem povrchovýho elektrickýho napětí (povrchový napětí se snaží paprsek zúžid, elektrický zase roztáhnoud). Zdá se, že se podobnej poměr uplatňuje i při rozptylování pramínku ve spirále vpravo, kdy hraje roli spíš poměr setrvačnejch sil a napětí. Podobá se to holografickým dualitám, který se uplatňujou při rozptylu vlnění v časoprostoru.
Objev loupání grafitu je více méně naprt kvůli jeho vysoký vodivosti, ale spustil zájem o podobný materiály, který už využití v elektronice mít můžou. Todle je fotodioda dvě atomový vrstvy tlustá. Je založená na monovrstvě sulfidu molybdeničitýho a selenidu wolframičitýho a pěkně dioduje a vyrábí elektřinu (PDF). Voltamperová křivka vpravo je velice podobná závislosti každý LED a křemíkový diody.
Ten kdo sledoval zprávy z válečnejch konfliktů poslední doby (Afghánistán, Irák), si možná všiml vojáků oblečených do tzv. digitálů neboli dual-texů. Digitální maskovací vzor DPM je relativně nová forma maskování. Digitální vzor nemá zajistit neviditelnost objektu, ale opticky rozbít známé tvary například letadla a vyvolat nejistotu při jeho identifikaci. Nepřizpůsobuje se pozadí nebo okolí, ale pomocí malých čtverečků se snaží přiblížit struktuře okolního prostředí a opticky změnit zažitý tvar. Zatímco dosud se pro kamufláž používaly v podstatě náhodně rozmístěné barevné skvrny, rozložení čtverečků a jejich barevnost jsou dnes přesně vypočítány s využitím fraktálových matematických vzorců. Do počítače se vloží satelitní a letecké snímky krajiny, kde vojáci působí a vygeneruje se základní barevné složení, tzv. makrovzor. Ten se pak rozdrobí - "rozpixeluje" na malé elementy, takzvaný mikrovzor. Mikrovzor je užitečný, když je cíl v ohniskové (rozpoznávací) oblasti pohledu, která je jen pár stupňů široká. Narozdíl od toho, je makrovzor navržen tak, aby ukrýl cíl v detekční části pohledu, která je asi desetkrát širší než ohnisková. Díky tomu, že se digitální vzory skládají ze dvou částí, se jim někdy říká Dual-tex (Dual texture). Jako první začali digitální kamufláž používat v roce 1997 Kanaďané, dnes je standardně používána na technice i na uniformách v USA, Austrálii nebo třeba v Jordánsku. Některým zemím, se ale nechtělo investovat do vývoje vlastních vzorů a tak používají vzory jiných zemí, např. britský vzor DPM, kterej používá i Nový Zéland. Dále se DPM občas používá i v Rusku, kde nahrazuje ruské maskování typu LES (Splav M21 - viz obr. vpravo).
Přesto jednu vadu digitály maj. Jelikož jejich mikrovzor je docela drobnej, při pohledu z velké vzdálenosti, dochází ke splývání barev a tudíž k degradaci maskovacího účinku. Ve velkých vzdálenostech, lépe maskujou vetší vzory s nízkým počtem barev, jako např. F2 z Francie apod. Velikost barevných skvrn na uniformách se proto přizpůsobuje tak, aby měly největší maskovací účinek na vzdálenost zhruba sto až dvě stě metrů. Menší počet barev proto používaj pouštní vzory, kde je ideální počet barev dvě až čtyři. Menší počet barev snižuje rozkladný účinek zvlášť při pozorování z dálky, což je typický pro pouštní terén, kde se nejde tak snadno přiblížit k nepříteli. Vzhledem k charakteru pouště (jednobarevný a souvislý terén) není potřeba tolik barev, který zvyšujou náklady na výrobu. Přestože je černá v terénu docela nápadná, její přidání do vzoru, dokáže jeho vlastnosti výrazně zlepšit. Jednotky USMC, testovaly tzv. lovecká maskování, která používají velké množství barev a fotorealistické vzory (např. typu podzimní listí) a zjistili, že jejich účinnost je skoro vždy horší, než účinnost standardních vzorů. Navíc jsou lovecká maskování vhodná jen do velice omezených terénů, ve kterých jsou klasické vzory stejně účinné, ale navíc jsou mnohem univerzálnější.
Na jednom z novějších snímků roveru Curiosity bylo objeveno tělo obyvatele rudé planety. Humanoid má na sobě skafandr a také cosi připomínající helmu. V jeho blízkosti sou roztroušeny fragmenty raketového motoru a kousek dál je ve skále vidět čelní část létajícího stroje. Podle polohy těla jde tedy o zaviněnou, ale neohlášenou dopravní nehodu a zdá se, že mrdvej humanoid leží na povrchu Marsu už pěknejch pár miliard let. O jeho náboženským vyznání by mohl nasvědčovat další „důkaz“ – na snímcích, které na Zemi odeslalo vozítko Curiosity, našli hrob s křížem. Podle komentářů na webu je zřejmé, že kříž je dřevěný a na mohyle je podle něj viditelný i náhrobek. Podle ufologů bude hrob novějšího data, a tak je zřejmé, že rudou planetu dodnes někdo pravidelně navštěvuje a truchlí tam. Takže už sme na Marsu viděli pyramidy, vyschlé řeky, rostoucí houbu, bustu mimozemšťana, start rakety, létající talíř, stopy yettiho, dokonce morčata a nyní pozůstatky a hrob katolíka. Bonus: HiRes panorama Marsu z kamery Curiosity
Měsíční duha je dost vzácnej jev a vyznačuje se nažloutlou barvou s nezřetelným spektrem jak můžeme vidět na fotografii. Světlo nad obzorem je město Honolulu a další osvětlené lokality ostrova Oahu vzdálené 50 km.
Předminulej měsíc německá firma uvedla do provozu v americkým Kansasu největší vodní skluzavku na světě (její jménoVerrückt znamená v němčině "šílenost"). Je vyšší než Niagarský vodopády (51 m) a sešup rychlostí až 105 km/hod. na ní trvá skoro 10 sekund. Skluzavka jest navržená tak, aby v první polovině letu vodní skluzáci zažívali pocit beztíže (video, fodky), sjížděj ji ale ve speciálním trojmístnym gumovým člunu.
Floridskej zábavní park Busch Gardens zase láká turisty na 102 metrů vysokou věž Falcon's Fury ("Sokolí běs"). Bezpečně připoutaní v sedáčkách vyjedou odvážlivci k vrcholku věže. Tam se s nimi sedadla otočí od 90 stupňů a za nepřeslechnutelného kvikotu svezou pasažéry hlavou dolů k zemi.
Dne 29.8.2014 opět vybuchla sobka Mount Tavurvur, součást kaldery Rabaul na ostrově Nová Británie ve státě Papua-Nová Guinea. Sopečný popel narušil letecké spojení mezi Austrálií a Japonskem. Erupce v roce 1937 zabila 507 lidí a síla erupce 7. října 2006 rozbila okna do vzdálenosti 12 km.Vítr naštěstí odvál většinu popela směrem od Rabaulu. Vpravo rázová vlna pozemní exploze pro srovnání.
Princip solární desalinace zkoušenej na MIT (PDF). Voda se převrství vrstvou mastnýho grafitu, kterej zabrání smísení s chladnou vodou vespod. Většina tepelnejch ztrát v solárních odparkách totiž připadá na vrub ohřívání zbytečně velkýho objemu vody. Nicméně energie potřebná k odpaření vody je stále nejmíň 1000x větší ve srovnání s protlačením přes odsolovací membránu, čili o využitelnosti metody v praxi mám pochyby. Otázka taky je, zda grafit se solí z odpařený vody dřív či později na povrchu nevytvoří teplo izolující krustu taky. Vpravo je testovací aparatura - v podstatě skleněná tepelně izolovaná nádobka. vybavená baterií termočlánků snímajících rozložení teplot napříč vrstvou.
Výcuc gelu z kádinky. Vpravo příbuznej tzv. Weissenbergův jef
Kometa 67P/Churyumov-Gerasimenko začíná konečně kometid. Snímek z 2. srpna vznikl složenim čtyř fotek dohromady, protože sonda Rosetta ji nyní obíhá z tak malý vzdálenosti (cca 56 km), že se nevejde do objektivu NavCam celá. Vpravo sem schválně vytáhnul kontrast pozadí, aby vyniknul fakt, že se začíná odplyňovat celej povrch komety, nejenom nejvíc zahřátý místo, kde vzniká chvost. Nepřekvapuje mě, že je to zrovna krk komety, kde se zřejmě obě její poloviny začínaj třít o sebe v důsledku slapovejch sil. Tim zřejmě vzniká teplo, který v jednom místě odpařuje led - jde vlastně o miniaturní příklad kryovulkanismu. Taky začíná bejt vidět ohyb chvostu buďto setrvačností, a/ebo v důsledku tlaku slunečních paprsků. Možná by z toho šla spočítad úniková rychlost toho plynu do vakua.
Replikace klasickýho Cavendishova pokusu z r. 1797 na torzní váze s olověnýma koulema, kterej dokládá působení gravitační síly. Gravitace je relativistickej jev, kterej se projevuje na lidský rozměrový škále, je tudíž poměrně slabá. Cavendish pokus provedl se 160 kg koulema a odhadl tak mj. hmotnost Země a její hustotu (jeho hodnota byla asi 5.5 kg/litr).
Kerbal Space Program (zkráceně KSP) je počítačová hra, ve které si má hráč vytvořit a spravovat svůj vlastní vesmírný program, v jehož rámci má možnosd stavěd kosmický rakety a prozkoumávat sluneční soustavu. Hru vytváří mexická vývojářská skupina Squad a věrně simuluje Newtonovské chování těles v atmosféře i ve vakuu, což umožňuje hráči provádět například brždění vyslaných sond o atmosféru, tzv. aerobraking. Hráč si může vybrat, zda chce volně stavět dle svého uvážení či postupně objevovat technologie skrze průzkum okolních těles. Kromě oficiálních vydání je možno do hry stahovat množství rozšiřujících modulů. Od 20. března 2013 je hra distribuována službou Steam. Od svého vydání v roce 2011 si hra získala pozornost jak mezi hráčskou, tak i vědeckou komunitou (trajler).
Magnon je první a poslední má láska, magnon je muj osut, magnon je všecko, co neznal sem dosut... Magnony jsou solitony spinovejch vln, kterýma se magnetický pole propaguje ve ferromagnetickejch materiálech. Vědci z německý Kaiserslautern university zkonstruovali první magnonovej tranzistor v drážkovaným krystalku ferritovýho granátu Y3Fe2(FeO4)3 (YIG) o tlouštce 5.5 μm. Vysokofrekvenčním elektrickým polem v jedný polovině krystalu vybudili spinový vlny, který se na drážkovaný oblasti rozptylovaly a neprocházely skrz. Vložením slabýho magnetickýho pole se atomy železa uspořádaly což umožnilo přenos magnetickejch vln na druhou stranu krystalku do vzdálenosti cca 8 mm. Krom tranzistoru fyzici zprovoznili na tomtéž principu i magnonovej diferenciální zesilovač a XOR hradlo. Použitý proudy kolem 1 A/7 GHz naznačujou, že praktický využití tédle technologie zatím nehrozí - vyžaduje totiž poměrně silný magnetický pole, což je na vysoký frekvenci technickej problém.
Na obrázku dole je magnonová paměť složená ze dvou vrstev ferritu YIG. Magnetický vlny se ve vrstvách vyvolávaj polem mikrovln pomocí cívky s vodou chlazenými přívody a informace se ukládá v podobě rozdílný fáze spinovejch vln v jednotlivejch vrstvách. Stav magnetickejch vrstev se snímá dalšími mikrovlnnými sondami (1, 2) umístěnými kolmo na proměřovanou vrstvu. Z fodky je vidět, že využití tohodle konceptu v praxi zatím nehrozí: obtížně se miniaturizuje a vyžaduje velký řídící proudy pro svý ovládání. Fyzici už vyvinuli několik metod pro vyvolávání lokálních magnetickejch polí např. laserem ve struktuře ferrielektrickejch krystalů - myslim ale, že ale bude eště dlouho sloužit jako fyzikální kuriozita, než jako prakticky použitelnej princip, ostatně jako celá spinotronika.
Newtonovy fraktály, aneb trajektorie pádu objektů mezi dvě černý díry
Fyzici studovali krystalizaci koloidních kuliček oxidů kobaltu a železa v kyselině olejové (tzn. systém podobnej magnetický kapalině) v organickým rozpouštědle cyklohexanu. Krystalizace kuliček probíhá od středu k povrchu podobně jako u částic složenejch z atomů - ale mnohem pomalejc, takže ji lze studovat elektronovým mikroskopem in situ.
Odpal osvětlenýho golfovýho míčku
Bublostroje Deni Yanga
Po Měsíci zřejmě něco lozí. Artefakt podobnej stínu neznámýho obřího humanoida byl rozeznanej na snímcích 600 km vzdálenejch. Animátorský studio Cinesite si je zjevně jisto jeho původem
Jak je každýmu známo, sodovka s unikajícíma bublinkama prská a hladina mlží drobnejma kapičkama vyskakujícíma z hladiny. Tendle efekt je způsobenej prudkým uzavíráním prostoru uvolněnýho při prasknutí bublinky. Kupodivu je v něm docela slušnej přetlak a to tim vyšší, čim je bublinka menší a povrchový napětí hladiny vyšší. Protože povrchový napětí s rostoucí kyselostí roztoku roste, prskaj zvlášť energicky kyselý sodovky a minerály. Alkalický roztoky tvořej bublinky menší, ale maj sklon k tvorbě pěny, který prskání roztoku do značný míry eliminuje. Ale fyzici nedávno objevili, že praskání bublinek se projevuje i prskáním pod hladinou. Dochází při něm tehdy, pokud je hladina pokrytá tenkým olejovým filmem. V takovým případě se část oleje dostává pod hladinu a emulguje se tak. Bublání plynu pod hladinu roztoku překrytýho olejem způsobuje, že časem část oleje vytvoří pod hladinou jemnou emulzi.
Vypadá to, že Curiosity zase přejela nějakou fosilii
Že se život v Rusku tak nějak vrací do historie je vidět i z toho, že byl obnovenej provoz 6 megavoltovýho Marxova generátoru Výzkumného centra vysokýho napětí Všeruského Ústavu Elektrotechniky postavenýho koncem 70. let u Moskvy. Dává blesky až 20 metrů dlouhý a zcela srovnatelný s těma, co pozorujeme v přírodě - srvn. např. plazmovej dojezd bleskovýho výboje na obr. vpravo.
Pro výkonový aplikace ve wearable elektronice je však guma napuštěná grafitem přeci jen málo vodivá. Jinej směr přípravy vodivejch kompozitů sleduje např. tadle studie, která využívá faktu, že se z roztoku polymerů měď a stříbro vylučuje v jemnejch jehličkách ("nanowires"). Pokud se gel s vysráženýma jehličkama zbaví opatrně vody, vznikne houba (aerogel) a vlákna polymeru jehličky stlačí k sobě a spojí. Takže vznikne jakási měděná houbička, který vede dobře elektrickej proud a polymerní matrice je chrání před oxidací. Na rozdíl od grafitový gumy vodivost těchle polymerních aerogelů je citlivá na tlak a hoději se např. na kontaktní plošky a elektrody pro větší proudovou zátěž.
Pramínek gelu pilně meandruje na dopravníkovým pásu. Čím je pohyb pásu pomalejší, tím je kličkování výraznější (PDF, QT video), protože pramínek se chová jako elastická tyč.
Modrej nádech fotografií z vyšších nadmořskejch výšek způsobuje modrá fluorescence skla fotografickejch objektivů pod UV světlem. Jejich sklo obsahuje řadu přísad těžkejch kovů pro zvýšení indexu lomu a snížení disperze a chromatický vady (lanthan, cer a někdy thorium), který v UV světle fluoreskujou. Fluorescenci de potlačit UV filtrem, kterej se doporučuje i jako ochrana objektivu před poškrábáním apod. Namísto čištění čočky objektivu lze UV filtr zbavit znečištění snadno omytím proudem vody. Levnej UV filtr je obvykle tvořenej jen plackou polykarbonátovýho plastu a neodstraňuje mlžnej opar, kterej vzniká rozptylem krátkovlnnejch paprsků už v atmosféře, jeho modrej nádech je nutný kompenzovat dalším "haze" nebo "skylight" filtrem, kterej má obvykle narůžovělej odstín.
Každej filtr navíc však současně kvalitu fodky degraduje, levnější filtry (Hama, apod.) obvykle více. Názorně to ilustruje test padesáti UV filtrů, posazenejch na objektiv. Protože většina speciálních fotografickejch filtrů sama o sobě funguje jako UV filtr, je použití UV filtru zbytečný, pokud ne přímo škodlivý, pokud už takovej speciální filtr používáme.
Fyzici otestovali další z mnoha teorií transportu kvádrů pro pyramidy. Ovázali je kulatinama tak, aby získaly tvar dvacetibokýho hranolu, kterej lze snadno kutálet (kutálení vyžaduje jen asi 15% síly potřebný pro tažení bloku). Metoda pro 30 kg bloky funguje celkem dobře, ale reálný dvoutunový bloky by timhle způsobem asi rychle zničily Egypťanům cesty.
Hřibovitý vlny vznikaj srážkama dvou protiběžnejch vln: jedný postupující k pobřeží a druhý od pobřeží odražený
Simulace toho, jaxe WiFi vlny od routeru šířej po vašem bytě řešený pomocí Helmholtzovy vlnový rovnice. Vzhledem k jejich poměrně malý vlnový délce (WiFi operuje v pásmu 2,4GHz, čili na vlnový délce kolem 12,5 cm) v běžný místnosti dochází ke spoustě odrazů a hluchejch míst (YouTube). Je taky zajímavý vidět, že v důsledku vzájemný interference odraženýho signálu příjem nemusí být ideální ani v případě přímý viditelnosti routeru od počítače. Simulace je jen dvourozměrná, v případě 3D by situace asi byla ještě řádově komplikovanější. Taky je nutno vzít v úvahu, že reálná odrazivost WiFi vln není 100%, naopak stěny sou pro WiFi docela průsvitný.
Líhnutí MIT robota z kukly. Základem je vytvarovaná plastová deska s motorky a elektronikou. Modrý balíčky sou LiPol baterie.V místech ohybu sou procesorem ovládaná ohřívací tělíska z grafitovýho inkoustu, který ve správnej okamžik vyvolaj ohnutí plastu.
Lidský buňky procházející kanálkem v piezoelektrickým materiálu, ve kterým sou vyvolaný střižný zvukový vlny se samy separujou podle velikosti, páč na větší buňky působí větší akustickej tlak. Metoda může najít použití např. pro rychlý odseparování buněk přímo pod mikroskopem při lékařský diagnostice rakoviny.
Asi 27 mil západně od pyroklastickýho kráteru Ubehebe v Údolí smrti na severozápadě Mohawské pouště se po kamenité cestě dostanete k jezeru Racetrack Playa. V jednom z bočních údolí vzniklo bahnité jezero, které je po většinu roku vyschlé. V jihovýchodní části této plochy se nachází téměř 200 různě velikých kamenů jejichž dráhy vytlačené v zaschlém blátě vypovídají o jejich pohybu. Největší kámen je 320 kg těžký, délka drah se pohybuje od několika metrů až po stovky metrů. Balvany se po povrchu jezera pohybují a vyrývají přitom do bahnitého dna jezera dráhy svého pohybu. Zajímavé je, že dráhy kamenů nebývají rovné, a i dráhy jednotlivých kamenů vedou zcela různými směry. Vysvětlení tohoto jevu bylo navrženo několik. Malé kameny se možná pohybují i působením větru. Větší pak pokud zaprší, a hladina jezera se pokryje vodou, zřejmě kloužou po bahně, nebo jimi pohybuje mrznoucí voda. Nedávno byl ten efekt pozorovanej, když dno jezera pokrylo několik decimetrů vody, která následně přes noc zamrzla (PDF). Ráno ledový příkrov částečně roztál a popraskal a plovoucí ledové plotny o tlouštce 3 - 6 mm se daly do pohybu hnaný větrem 4–5 m/s a tlačily před sebou balvany rychlostí asi 2–5 m/min. po dně jezera. To tvoří perfektně rovná plocha, kterou pokrývá různě silná vrstva bahna (24% jemný písek, 41%bahno a 35% kaolín). Vyschlej povrch jezera má krásnou pravidelnou strukturu a je natolik tvrdý, že člověk zde nezanechává žádnou stopu. Bonus: poznej Mageo uživatele...
Nová fodka zviditelňující dutou trombu tornáda. Ta má podobnou strukturu jako elektron podle některejch představ - tzn. je tvořená dvojitým vírem, kterej se kuželovitě sbíhá k zemi, kde se odráží od terénu a stoupá protiběžně zase vzhůru a strhuje ssebou prach, což ji zviditelňuje. U tornád na mořský hladině prach chybí a sou víceméně průhledný, v čemž spočívá jejich záludnost - provedou výcuc paluby dřív než si jich všimnete.
Největší solární elektrárna Ivanpah na světě v Mohavské poušti v Kalifornii má nominální výkon 40 MW a stála 2.2 miliardy(!) dolarů = 42 miliard Kč. Elektřina se od roku 2013 vyrábí ohřevem vody v solární věži ohřívaný celkem 170,000 heliostatů 5x4 m na ploše 1,600 ha. Cena Temelína byla zhruba trojnásobná, ovšem výkon má 50x větší a roční výkon (13 914 GWh) je 13x větší než plánovanej výkon této solární elektrárny (1 080 GWh). Cena paliva tvořila podíl přibližně 15 % na ceně elektřiny z JeTe. Vzhledem k tomu, že finanční návratnost Temelína je odhadovaná na 20 let, musela by Ivanpah fungovat bez opravy a výměny 260 let - což při průměrný životnosti zrcadel 25 let nebude ani omylem, počítám že si sotva vydělá na údržbu. K podobnému závěru zřejmě došel i Google, který od financování projektu odstoupil. A to je přitom Mohawa v ideálním zeměpisný šířce s ročním osvitem 320 dní v roce.
Envrionmentalisti a ochránci srnek maj přitom zaděláno na další problém - ukazuje se, že koncentrační solární elektrárny grilujou ptáčky za letu a to v množství vyšším než malém - odhaduje se, že jen solární elektrárna Ivanpah usmaží 10.000 - 30.000 ptáků ročně, protože se k osvětlenejm věžím stahujou jako můry. Vedení elektrárny už nabídlo ochranářským organizacím odškodnění ve výši několik milionu dolarů ročně. Odhaduje se však, že větrný elektrárny pozabíjej ptáků a netopýrů ještě mnohem víc - a to hlavně ty velký dravý druhy, který zasluhujou vyšší ochranu. Ve Spojených státech se obětí větrných elektráren každý rok stane 440 tisíc ptáků. Tady by asi nebylo od věci zapomínad, že domácí kočky jen v USA ročně zlikvidujou v průměru mezi 1,4–3,7 miliardami ptáků. Odhaduje se, že jejich populační počty kočky každoročně redukujou asi o 15 %.
V rámci PR kampaně LHC několik fyziků na kameru řeší, co by se stalo, kdyby je zasáhl paprsek urychlovače a barvitě líčí exploze 85 kg trinitrotoluenu, což odpovídá nominální energii, kterou protonový svazky LHC budou disponovat, až dokončenej. Realita je pochopitelně skromnější, protože lidský tělo je pro tyhle částice téměř průhledný. Jeden ruskej fyzik, Anatolij Bugorskij si už tuhle možnost vyzkoušel, když ho v r. 1978 nedopatřením zasáhl paprsek z 70 GeV protonového urychlovače U70 o energii asi 3000 gray. Průměrná dávka při rentgenovém snímkování ze štítu je asi 1.4 mGy z CT asi 8.0 - 30 mGy. Celotělová dávka 5 gray je považovaná za smrtelnou do 14 dnů, odpovídá energii v 0.1 g cukru, nad dávkou 10-45 gray trvale slézaj vlasy. Nehodu Bugorskij popisoval jako záblesk "jasnější než tisíc sluncí", ale bez bolestivých vjemů. Levá část obličeje mu otekla a zůstala paralyzovaná, později trpěl občasnými epileptickými křečemi, tinitem a ztrátou sluchu v levém uchu - ale jinak se zcela zotavil a dokončil svou aspirantskou práci. Nebylo mu však dovoleno vycestovat a refereovat o svém zážitku na Západě.
Na obr. nahoře je vlevo Bugorskij po nehodě, vpravo jak vypadá dnes. Ve zralým věku mu ochrnutí svalů poloviny obličeje paradoxně vylepšuje fazonu tím, že zpomaluje tvorbu vrásek (podobně jako Stephenu Howkingovi) - čili jistý kosmetický využití místo botoxu by tu bylo. Na rozdíl od např. 25 MeV paprsku je protonovej paprsek o energiích přes GeV lidskou tkání relativně absorbovanej míň, dokud se nezpomalí - čehož je využívaný např. při hloubkový protonový terapii. Na obrázku vpravo dole je paprsek deuteronů opouštějící cyklotron a vpravo je obrázek elektronového svazku, procházející přes slídový okénko lineárního urychlovače. Na vzduchu se částicový paprsky rychle rozptylujou a brzdí srážkama s molekulama vzduchu, takže se stávaj neškodný. Modrý světlo je téhož původu, jako modrá barva nesvítivýho plamene plynovýho hořáku, molekuly dusíku se nárazy částic excitujou a excitovaný elektrony při návratu na původní dráhu vysílaj ultrafialový záření s podílem viditelnýho světla.
IT odborník Libor Neumann svým "měřákem" předpovídá obří zemětřesení na konec roku. V počítači si údajně vytvořil model sluneční soustavy a začaly mu vycházet "docela divoké" křivky... Na otázku, proč sleduje pohyb květináčem, když máme seismometry odpověděl, aby nezruinoval rodinný rozpočet... Sám ale připouští, že problém využití jeho metody je v tom, že spolehlivost zatím není vysoká. Jeho závaží, které je za zdí z nějakého důvodu reaguje na počasí na druhé straně zdi.. Když se zamračí a přijdou těžké mraky, tak na to závaží taky zareaguje. Na druhou stranu, na Yellowstone už taje asfalt na silnicích, takže jeden ani nemusí bejt IT odborník, aby poznal, že se něco děje... V březnu letošního roku vyděsil lidi videozáznam na internetu s prchajícími bizony napříč Yellowstonským parkem. Podle mnohých jsou zvířata schopna vycítit blížící se nebezpečí, a proto se stáhla z oblastí, kde by mohla sopka vybuchnout. Podle odborníků se prý jednalo o běžnou migraci bizonů a nejedná se o známku sopečné činnosti. Měsíc poté ale severozápadní část parku zasáhlo zemětřesení, které dosáhlo síly 4,8 stupně, nejsilnější od roku 1980.
Podle Neumanna pro předpovídání zemětřesení je potřeba měřit nikoli následky, tedy zemětřesení a seismické vlny, ale příčiny, tj. napětí a jím vyvolané deformace. Protože periody napěťových vln vznikajících při tektonickejch změnách trvají dny až týdny, jejich vlnová délka je tak dlouhá, že je srovnatelná s obvodem celé Země. Útlum těchto „napěťových“ neboli tektonických vln je proto velice malý, a jsou tudíž při největších zemětřeseních pozorovatelné na celé zeměkouli. Pomocí změny sklonu vertikálních závaží (jejich závěs je několik desítek metrů dlouhej, což na obr. nahoře neni vidět) bychom tedy měli být schopni detekovat „napěťové“ vlny a předpovídat tak čas a magnitudu budoucích zemětřesení. Mě na tom zaujala ta souvislost s pohyby těles ve sluneční soustavě a možnýma deformacema zemský kůry v důsledků přesunu temný hmoty (gravitačních stínů) při vzájemným pohybu planed. Taky pozorovaná souvislost slunečních protuberancí a seismickejch otřesů tady asi nebude úplně náhodná. Při protuberancích může docházet k úniku slunečních neutrin o nízký energii ale velkým množství a měnit poměry v zemský kůře vyvoláním náboje, vibrací a možná i zahříváním díky urychlování jadernejch přeměn. Zjevně tady bude ještě hodně souvislostí k vyzkoumání.
Po skoro dvou dekádách nekritickýho přijímání hypotézy antropogenetickýho globálního oteplování (tzv. AGW) klimatologové konečně začínaj brát v úvahu další fakta - především proto, že současnej vývoj globálního oteplování neprobíhá zdaleka tak jednoznačně, jak by naznačoval vývoj koncentrace CO2 v atmosféře Země (její "hokejkovej graf"). Např. se čím dál víc poukazuje na rozdíl ve vývoji globálních teplot mezi severní a jižní polokoulí, přičemž ta jižní se otepluje mnohem pomaleji (graf vlevo). Další problém pro AGW naznačujou klimatický data z minulosti holocénního oteplování po velký době ledový, kdy koncentrace CO2 klesala, zatímco teploty rostly (graf uprostřed). A konečně poslední studie poukazuje na velký variace globálních teplot v souvislosti se sluneční aktivitou v době poledové. Dvě z nich si dokonce lidstvo pamatuje - jde o tzv. Mauderovo a Daltonovo minimum, tzv. Malou dobu ledovou ve středověku a na počátku 18. století, kdy astronomický záznamy už byly tehdy dostatečně podrobný na to, aby zdokumentovaly současnej velkej pokles intenzity slunečních skvrn.
Íránská matematička Marjam Mírzáchání ze Standfordu 13. srpna 2014 jako první žena v historii získala Fieldsovu medaili (spolu s ní však dostali ocenění i čtyři další muži a podobnejch ocenění si mezi sebou matematici každoročně udělujou povícero, páč Alfréd Nobel jim žádnou cenu neodkázal). Článek o Mírzáchání, seznam článků - mimochodem její manžel Jan Vondrák je taky matematik a počítačovej teoretik původem z Čech. Podle islámskýho práva šaríja jsou však Íránky povinny objevovat se na veřejnosti zahalený a to i když pobývají v zahraničí. Známý je např. případ íránské herečky, která se objevila v australském filmu bez šátku a po návratu za to byla odsouzena k roku vězení a 90 ranám prutem. Íránci tudíž řeší ožehavou otázku - jak publikovat její fotografii, když nenosí povinnej šátek? Státní íránský list matematičce na hlavu šátek jednoduše přimaloval, zatimco proreformní íránský list Sharg publikoval skicu, která ukazovala pouze její tvář. Nebyli by to matematici, kdyby už předem nespočítali, jakou pravděpodobnost ženy mají, že Fieldsovu medaili dostanou - na základě normální distribuce a analýzy počtu publikací jim vyšlo, že žena by ji měla dostat jednou za 103 let. Pokud ji tedy Mírzáchání dostala už za 70 let, co ta cena existuje, možná jí k ocenění někdo trošku pomohl, ať už. v zájmu genderový rovnosti nebo vylepšení vztahů Íránů s USA či jména islámský vědy ve světě....
Myslíte si, že se vám za bouřky v autě nemuže nic stád, páč Feredajova klec a takový ty blbinky? Tak si to nemyslete a myslete...
Aktivní bleskosvod Prevectron (nazývanej podle svýho vzhledu "dikobraz" či "aktivák", v zahraničí označovanej zkratkou ESE podle Early Streamer Emission = urychlené vyvolání vstřícného výboje) firmy Indelec je chráněnej francouzským patentem z roku 1986. Princip jeho funkce je jednoduchej - hlavice obsahuje vysokonapěťovej kondenzátor a elektroniku (v podstatě násobič napětí napájenej solárním článkem a baterií), která na hlavici zařízení zapálí výboj, pokud atmosférické napětí dosáhne cca 10 kV/m². Elektronické zařízení ukryté uvnitř hlavice emituje na horních elektrodách korónovej výboj těsně před samotným úderem blesku. Takto vytvořeným výbojem vytváří ionizační kanál pro snadnější svedení bleskového výboje. Blesk má tedy již vybudovánu cestičku a pokud v daném okruhu vznikne, tak proběhne po plášti hlavice, aniž ji zničí. Výrobce udává ochrannej poloměr do 60 metrů, v praxi to bude ale spíše méně. Nezávislá opakování testů v laboratořích, hlavně vysokých škol, nepotvrdila deklarované vyšší účinky, než má srovnatelně velká kovová tyč. Z výzkumu provedenýho v Malajsii, kde je bouřková aktivita 10x vyšší než v našich zeměpisnejch šířkách bylo zřejmé, že technika ESE je nespolehlivá, poněvadž nedokázala ochránit budovy před přímým úderem blesku mimo jímače. Navíc ESE ve stejným okruhu ty blesky přitahuje. V Kuala Lumpur, kde se mimo jiné nachází nejvyšší výšková budova světa – Petronas Twin Towers (452 m) byly v několika posledních letech instalovány desítky těchto hromosvodů a bylo zjištěno, že k prvnímu úderu blesku do chráněné budovy došlo již za několik měsíců. Vždycky je tedy lepší, když si takovej bleskosvod místo vás postaví ochotnej soused. Výrobcem deklarovaná úspora v počtu zemnících svodů oproti klasickejm hromosvodům taky neobstojí, protože energii blesku je třeba svést do země stejnou jako v případě klasickýho hromosvodu a fyzikální zákony nelze oklamat. Nicméně, pokud bude hromosvod odpovídat souboru ČSN EN 62 305, tak na objekt jako jeden nebo několik jímačů můžete přidat i ESE. Každý jímač Prevectron však musí být vybaven minimálně jedním samostatným zemnícím svodem z vysoce vodivého materiálu s minimálním průřezem 50 mm². Jestliže je svislá délka svodu větší než třicetmetrů nebo pokud je horizontální délka větší než svislá, je nutno instalovat další svody nejlépe na protilehlých stranách budovy a veškeré kovové předměty ležící ve vzdálenosti menší než 1 m od zemění musí být ke svodu připojeny také.
Bifilární vinutí je v elektrotechnice vinutí provedený zdvojeným vodičem (tj. párem souběžně vinutých vodičů). Pokud oba vodiče na jednom konci spojíme, protéká proud v sousedících vodičích opačným směrem. Vznikající magnetická pole působí proti sobě a jejich účinky se navzájem vyrušej. Takové vinutí se využívá při výrobě drátových rezistorů s malou parazitní indukčností. Používaj se taky jako odrušovací vinutí pro relé a spínaný zdroje pro potlačení zpětný elektromotorický síly vyvolaný indukčností jejich vinutí . Princip funkce takový bifilární tlumivky je podobnej paralelnímu RC filtru: tvoří vlastně transformátor, kterým stejnosměrné napětí proleze beze změny, ale pro cokoli střídavého na vyšší frekvenci se to trafo tváří jako zkrat. Protože reaktance takový tlumivky by měla být pro vysokofrekvenční proudy co nejnižší, konstruujou se jako samonosný z tlustýho drátu (viz obr. vlevo - v důsledku skinefektu vysokofrekvenční proud prolízá jen povrchem vodiče). V případech, že takovej filtr snižuje spínací dobu relé, dává se pro potlačení indukčních špiček přednost polovodičovejm filtrům (Zenerova dioda, apod.).
V případě, že oba vodiče využijeme jako samostatná vinutí transformátoru, získáme bifiliární transformátor se zvlášť malou rozptylovou indukčností (obr. vprostřed). Bifilárně nebo i vícenásobně vinuté transformátory vynikají zvláště dobrými impulsně přenosovými vlastnostmi. Těchto vlastností se využívá například při řízení dvojic spínacích tranzistorů, kde je nutný, aby sepnuly zcela současně. Vodiče takového transformátoru jsou vinutý paralelně, případně jako vzájemně zkroucené. Nevýhodou je ovšem zvýšení kapacity takto těsně souvisejících vinutí. Protože bifiliární vinutí vykazuje nízkou impedanci v souhlasným módu ale vysokou v rozdílovým, používaj se bifiliární tlumivky k potlačení napěťovejch špiček z rozdílovejch signálů na Eternetových dvojlinkách, výkonových HDMI a USB kabelech apod. (často jen ve formě ferritovýho korálku navlečenýho a zalisovanýho na linkovej kabel - viz obr. vpravo). Pokud se takto odrušuje audiovstup zesilovačů, je nutný dbát na to, aby odrušovací ferit byl co nejméně vzdálenej od vstupní zdířky, aby na něm nedocházelo k odrazům a zpětný vazbě signálu.
Obrázek šroubku žíhanýho propanbutanovým hořáčkem. Zdánlivě jednoduchej proces svou barevností naznačuje, že se při něm uplatňuje celá řada fyzikálních dějů. Barva plamene za hřebíkem by mohla odpovídat emisnímu spektru kadmia (červená a zelená čára při 636 a 508 nm), odpařovanýho z povrchu šroubu. Barvy plamene vpravo odpovídaj baryu, lithiu, vápníku, sodíku, mědi a draslíku znečištěnýho sodíkem..
Jakejma silama sou vlastně držený pohromadě vrstvičky grafitu? V úvahu přicházej celkem tři druhy sil - Van der Waalsovy síly (který se samy dělej na další tři hlavní typy podle polarizovatelnosti částic, který se jich účastněj na coulombické, indukční a disperzní Londonovy síly), dále pak tzv. Casimirova síla a kovová vazba vyplývající z delokalizace elektronů. Podle tédle studie využívající DFT (teorii funkcionálu hustoty) s LDA aproximací se disperzní síly podílej na vazbách grafitu jen asi z poloviny a Cassimirova síla skoro vůbec. Casimirova síla je totiž závislá na stínění fotonů mezi vrstvama a jednotlivý vrstvy grafitu absorbujou světlo jen asi z 0.5%, takže je její podíl nízkej. Mnohem silnější by Casimirova síla byla na povrchu kompaktního grafitu, proto je poměrně jednoduchý z grafitu jednotlivý vrstvy sloupat jejich otisknutím o další masívní předmět. Největší podíl energie tedy spočívá v kovový vazbě, což je stejná vazba, jakou je např. drženej pohromadě sodík a další měkký alkalický kovy (a kapalná rtuť jí vděčí za svý vysoký povrchový napětí). Kovová vazba vzniká na účet toho, že se volně pohyblivý elektrony (který se vzájemně odpuzujou) můžou po struktuře grafitu rozestoupid a volně pohybovad mezi atomy. Přitažlivý síly mezi vrstvičkama nevodivý slídy tudle složku postrádaj a proto se slída loupe asi o polovinu snáze, než grafit. Z uvedenýho rozboru vyplývá, že velikost sil a jejich relativní zastoupení se mění s velikostí částic - prášek rozemletej na atomy bude držet pohromadě slabšími silami, než prášek z částic o velikosti řádově několika desítek nanometrů. Při ještě hrubším mletí se síly mezi částicema budou zase snižovad.
Vojenská technika pod atomovým slunéčkem Grable (1953): 15 kilotunovej jadernej granát W9 ráže 280 mm a váze 365 kg (z toho 60 kg obohacenýho uranu) vystřelenej dělem M25 ze vzdálenosti 11 km. Tlaková vlna vzniklá ve výšce 61 m se právě začala odrážet od terénu a jejím spojením s původní tlakovou vlnou vznikl tzv. prekurzor - vodorovně se šířící Machova rázová vlna (označená šipkama), která obě vlny předbíhala a přetlakem až 1 atm znamenitě zametala s pohyblivými předměty. W9 byla druhá a poslední jaderná puma hlavňového (kolizního) typu, ve kterým se srážely proti sobě dva kusy uranu.
Deanův antigravitační pohon byl patentovanej Normanem L. Deanem v roce (USP #2,886,976 z r. 1956) a později i dalšími (USP #4,631,971, #7,900,874, atd.) a má svůj původ v tzv. Buehlerově vibrátoru, kterej byl počádkem 20. let minulýho století používanej pro převod rotačního pohybu na vibrační. Vychází z pozorování, že dvojice závaží rotujících proti sobě nepohybuje těžištěm podle principu akce a reakce ve směru opačným, než je pohyb závaží, ale obráceně - tzn. těžiště soustavy se v daným okamžiku pohybuje vždy stejným směrem jako závaží. Takže N. Deana napadlo to využít jako zdroj pro bezreaktivní pohon - celej vibrátor zavěsil na svislou podpěru, podél kerý šplhal. V roce 2006 ho analyzovala NASA a o replikaci se pokoušela i řada dalších, ale se záporným výsledkem. Podle převládajícího názoru je zdrojem pohybu je právě interakce vibrující soustavy s tou podpěrou: jakmile se vibrátor nemá o co opřít, efekt zanikne. Důvěře v mechanismus neprospěly ani Deanovy přemrštěný požadavky na finanční kompenzaci a slib Nobelovy ceny za veřejnou demonstraci jeho vynálezu.
Pokusy s Teslovym spirituálním rádiem, který si můžete sestrojid podle návodu zde (galerie) a který původně vystrašilo i Nikola Teslu podivnými astrálními zvuky, který vychytává z elektromagnetickýho smogu. Tvoří ho dvojice plochejch anténních cívek, který současně sloužej jako kondenzátor rezonančního obvodu s rozloženou impedancí. Obálka jeho šumu se usměrňuje vf diodou (např. hrotová Ge dioda 1N34A) a filtruje RC obvodem (47 kOhm/1 nF), takže ji lze připojit do mikrofonního vstupu zvukový karty podobně jako krystalku. Díky malý kapacitě antény rezonuje na velmi vysokejch frekvencích a tim pádem by mohlo bejt citlivý na skalární složku magnetickýho pole.
Rriziko pro naše potomky představuje asteroid 1950 DA, který byl objeven už 23. února 1950 a také pozorován v letech 2000 a 2001, kdy kolem Země přeletěl ve vzdálenosti 21-x vědší, než je vzdálenost Měsíce od Země. Tehdy se ho podařilo vyfotografovat astronomům z observatoře Arecibo v Portoriku. Ten se na své dráze přiblíží k Zemi zhruba za 800 let - 16. března 2880. Setkání bude tak těsné, že předem nelze vyloučit ani možnost srážky. V takovém případě by planetka dopadla do Atlantického oceánu rychlostí kolem 17 km.s-1 a vytvořila na americkým pobřeží vlnu tsunami vyšší než 65 m. Přestože pravděpodobnost, že asteroid 1950 DA nakonec do Země opravdu narazí je zatím jen kolem 0,3%, je 1950 DA jediným známým impaktorem, které představuje potencionální hrozbu..
Asteroid 1950 DA je prakticky kulatej a jeho průměr je odhadován na 1200 m. Nedávná analýza pozorování termálního driftu teleskopem WISE však naznačuje, že osud samotnýho asteroidu leží dost na hraně, protože je tvořenej hromadou balvanů, která rotuje tak rychle, že na rovníků odstředivá síla vyrovnává gravitaci. Za hlavní důvod, proč z asteroidu neodlítávaj oblaka prachu se považujou elektrostatický síly, který k sobě zrna regolitu poutaj. Ten díky tomu drží dobře tvar, jak bylo ostatně pozorováno astronauty už při návštěvách Měsíce. To nabízí další metodu pro zničení asteroidu před dopadem na Zem, tj. roztočit ho tak, aby ho roztrhaly jeho vlastní odstředivý síly. Simulace pokusů s výbuchem atomový bomby totiž ukázaly, že i kdyby se nakrásně podařilo asteroid roztrhnout, oddělený kusy by se nejspíš zase brzy vlastní gravitací spojily a pak by nám na šišku místo asteroidu spadl radioaktivně zamořenej asteroid, což by nebylo právě ideální.
Novej snímkovací systém z Japonska využívající technologii STAMP (Sequentially Timed All-optical Mapping Photography) dosahuje při rozlišení 450x450 pixelů snímkovací rychlosti 4.4·1012 fps (čtyřiapůl biliónu snímků za vteřinu - viz videa 1, 2, 3, 4, 5). Technika je založená na různý rychlosti šíření světla v závislosti na vlnový délce a animace vpravo celkem polopaticky vysvětluje, jak to funguje. Záblesk laseru se průchodem přes optický vlákno rozplizne tím, že krátkovlnná část spektra putuje vláknem pomalej. Roztaženej záblesk se rozloží na difrakční mřížce na sérii pulsů v různý barvě spektra, který cestujou za sebou a vytvořej sérii několika snímků. Ty se pak další difrakční mřížkou odkloněj do různých směrů, takže je může vedle sebe vyfotit obrazovej senzor běžný kamery. Na dlouhý rodinný videjka to zatim není moc stavěný: kamera snímá jen mikroskopický objekty, počet snímků je omezenej spektrálním rozlišením soustavy jen na několik a každej snímek je z principu metody pořízenej při jiný vlnový délce, což asi taky nemusí být vždycky výhoda..
Ruský geologové identifikovali 30 metrů širokej kráter, kterej byl v červnu 2014 náhodně objevenej na sibiřským Jamalu jako tzv. hydrolakolit, čili propadlinu pingo (Inuitskej výraz pro pahorek). Je hlubokej cca 60 metrů, vyplněnej ledem z cca 85%, má velmi hladký stěny (fodky) a na dně je jezírko. Pingo je typický pro vrstvy permafrostu, který sou zespodu natlakovaný spodní vodou a nebo (v tomto případě) metanem z nedalekýho ložiska zemního plynu. Když v teplém období ledová zátka povolí, dochází k vyzdvižení terénu, popř. až eruptivnímu propadu permafrostu do kráteru. Půdorys pahorků je kruhovitý až eliptický, svahy jsou přímé nebo vypuklé. Vrchol pinga, kde je vrstva sedimentů často nejtenčí, bývá často zborcenej, čímž vzniká nálevkovitá propadlina. Recentní pinga se vyskytujou pouze v oblastech arktický tundry.
Roboti se už houfujou, stavěji si hnízda
Lidi pod UV kamerou a doprovodnej článek. Takže - jak vypadáte v UV světle, když se namažete opalovacím krémem.. A jak dopadnete, když se nenamažete...
Elektronický obvody se čim dál víc podobaj architektuře integrovanejch obvodů, jelikož povrchová montáž až doposud vyhražená pro nízkopříkonový číslicový aplikace se postupně přesouvá i do výkonovejch obvodů. Místo levnejch, ale nespolehlivejch elektrolytickejch kondenzátorů se používaj keramický, což jsou ty šedivý bloky zapájený do obvodu na obr. 30 W napáječe LED žárovek vyvíjenýho na MIT. Ty snesou vyšší frekvenci, což umožňuje dosáhnout miniaturizace zvýšením pracovní frekvence napěťovejch měničů (30 až 300 MHz), takže pro oscilátor stačej jen malý cívečky, náhradou transformátorů RC obvody a použitím stejnosměrnýho napájení - což ovšem v dnešní době znamená, že se objemnej transformátor přesune ze spotřebiče do napájecího adaptéru. Proto se tyto technologie používaj i pro zmenšení samotnejch síťovejch adaptérů zhruba na velikost USB klíčenky (viz 65 W síťový adaptéry Dart na obr. vpravo). V budoucnosti by však stejnosměrná síť měla v elektrickejch rozvodech budov stále víc převládat, aby se otravný a málo úsporný síťový adaptéry ze spotřebičů úplně odbouraly. Za tím účelem se čím dál víc využívají tzv. měkce spínaný rezonanční DC/DC konvertery (viz obvod vpravo), který snižujou ztráty, přepěťový zatížení součástek a vyzařování EM smogu do okolí tím, že střídavej proud přerušujou při průchodu půlvlny nulovým napětím resp. proudem (podobně jako dnes používaný tyristorový regulátory spínaný "v nule").
Dole je pro srovnání ukázka obvodu, kterým jsou napájený ze sítě levný čínský LED žárovky dnes a kterej používá tzv. kapacitní předřadník Obvod je ve srovnání s tím nahoře velmi jednoduchej, je ale neúčinnej, zhoršuje účinník a proudový zatížení sítě a taky nebezpečnej. Celej obvod je izolovanej od síťovýho napětí jen tenkou vrstvou dielektrika v kondenzátoru a větší napěťovej náraz v síti ho může prorazit. Kondenzátor a celej obvod se pak snadno stane zdrojem požáru (hromadění náboje na kondenzátoru omezuje ten menší rezistor na obr. vprostřed). Obvod je citlivej na přechodový odpory v síťovejch vypínačích a stykačích - každý zajiskření znamená, že kondenzátorem začne procházet nadbytečnej proud, kterej svítidlo zničí (k jeho částečnýmu omezení slouží ten větší rezistor). Je nebezpečný takový lampičky používat v zařízení, který negenerujou čistě sinusový napájecí napěti - různý UPS a bateriový zdroje a tyristorový stmívače, který generujou neharmonickej výstup a obvykle se tím kromě lampičky zničí i její zdroj. A jelikož se napětový rázy se přenášej v síti přes další kapacitní srážeče, občas lavinovitě vyhoří i několik dalších LED žárovek na stejný fázi.
Astroblaster efekt, tentokrád poněkud nepředvídavě aplikovanej na nebohýho křečka
„AstroBlaster ilustruje zákony zachování hybnosti a zachování energie v průběhu vzniku supernovy (stará hvězda, která vyplýtvala veškeré své jaderné palivo a při mohutné explozi se během zlomku sekundy naprosto rozpadne). Z epicentra výbuchu směřuje tlaková vlna skrz rozpadlý materiál a jak se dostává do řidších vrstev, stále zvyšuje svoji rychlost. Jakmile vlna zasáhne nejvzdálenější vrstvu materiálu, uvede ji do relativistické rychlosti a vytvoří kosmické záření, které se dále šíří celou galaxií. Gravitační kolaps zmírající hvězdy je ilustrován pádem AstroBlasteru na podložku. Tlaková vlna, zrychlující se od středu supernovy, je dokreslena akcelerací nejmenší vrcholové kuličky AstroBlasteru, která je v důsledku dopadu soustavy vymrštěna do prostoru (představuje kosmické záření).“
Lineární harmonický vlny na plovoucí předměty působěj tlakem, kterej např. způsobuje, že se za větrnýho počasí lodě a bárky shlukujou a velký lodě se dokonce můžou vzájemně rozdrtit, proto nesměj vplouvat do přístavů současně. Mikroskopická obdoba tohoto jevu ve vakuu je tzv. Casimirova síla, která způsobuje slepování fólií a plátků grafitu a slídy. Ale pokud sou vlny neharmonický, můžou ve svým středu vytvořit interferenční tažnej paprsek známej ze StarTreku, kterej do sebe naopak plovoucí předměty vtahuje (video) nebo levituje na místě. Na okrajích bariéry jsou však předměty z vln vypuzovaný o to víc, takže se tam u hladiny vytvoří vírový proudění (viz obr. vpravo). Počítačem řízená kmitající bariéra tak může na dálku manipulovat s předmětama podobně, jako se to už delší dobu daří se zvukem a se světlem.
Kalifornskej startup uBeam po třech letech vývoje na konferenci All Things Digital demonstroval bezdrátovej přenos energie pomocí ultrazvuku dobíjením mobilu. Ultrazvukovej paprsek má oproti elektromagnetickýmu (např rezonančnímu WiFi) několik výhod - nemůže způsobovat elektromagnetický rušení popř. zničení elektroniky v okolí, jiskření a požáry na okolních kovovejch předmětech a na větší vzdálenosti vykazuje vyšší účinnost, než elektromagnetická vazba, páč ultrazvuk de líp směřovat (používá se např. ve směrovejch reproduktorech AudioSpotLight od Holosonicu). Ultrazvukový vysílače a přijímače sou založený na běžný piezoelektrický keramice, ergo neobsahujou těžký a drahý kovy a lze je snáze miniaturizovat - na druhý straně jejich celková účinnost je nižší než u antén a zatím se počítá v řádu jednotek procent. Těžko lze taky čekad, že ultrazvuk bude procházet zdmi a vůbec silnějšími vrstvami materiálu a zřejmě bude dost otravovad domácí zvířádka (což může bejt paradoxně výhoda, pokud ve svým krmelci chováte akorád hmyz a/nebo myši).
Niklový štětinky o rozměrech 70 x 20 mikrometrů zapuštěný do povrchu silikonovýho polymeru ovlivňujou směr, ve kterým se po nich roztejkaj tekutiny (i proti směru gravitace) a říděj průchod světla malýma kapkama (PDF, video 1, 2, 3, 4, 5). Orientaci štětin lze totiž řídit vnějším magnetickým polem s vysokou frekvencí. Výzkum MIT byl financovanej AFO, čili by mohl primárně sloužit pro sklepávání námrazy na křídlech letadel.
Ačkoliv se dvoustupňový Peltierovy články prodávaj, jejich účinnost je nízká. Pokud xete dosáhnout pomocí Peltierova článku nízkejch teplot, musíte je složit do pyramidy. Nejnižší dosažitelná teplota je pak kolem - 30°C
Umí Vaše koule číst myšlenky? Řeč je o plazmový kouli, která jaxe zdá reaguje na projev řečníka. Pochybuju, že de o reálnej efekt, ale otvírá se tu prostor pro jeho jednoduchý otestování v amatérskejch podmínkách. Plasma koule na obrázku obsahuje směs neonu a xenonu při tlaku asi 20 torrů a pracuje s napětím 4,3 kV a frekvencí kolem 11 kHz. Průběh proudu je silně nelineární, protože výboj se při každé půlperiodě zapaluje teprve při dosažení dostatečně vysokýho napětí - obsahuje tudíž hodně vyšších harmonickejch až na rádiovejch frekvencích, který způsobujou elektromagnetický rušení a některý efekty známejch z Teslovejch transformátorů (např. zapalování výboje zářivky na dálku)
Selenologové díky seismometrům zanechanejch na Měsíci výpravama Apollo 11 a 12 věděj, že povrch Měsíc může být stále seismicky aktivní a může tvořid zlomový hrástě a brázdy (grabeny) doprovázený měsícetřesením. Mezi lety 1972 a 1977 bylo zaznamenáno 28 měsícotřesení v průměrný hloubce 30 km (na fodce vlevo z roku 1969 rakeťák Buzz (Busby) Aldrin se seismometrem). Protože je však Měsíc daleko menší než Země a z větší části vychladlej, subdukční tektonika nepřipadá v úvahu. Pohyby měsíční kůry sou vyvolaný jejím smršťováním, jak Měsíc postupně chladne, čimž dochází k jejímu zvrásnění.
Analýza šíření seismickejch vln naznačuje, že v hloubce cca 1000 km pod povrchem je Měsíc stále teplej. Za příčinu se označujou slapový síly Země, který působěj na všechny plastický objekty. Paradoxně ho zahřívaj tim víc, čim víc Měsíc houstne kvůli vyšším ztrátám třením. I když IMO by se na skrytý homosexualitě Měsíce mohl podílet i radioaktivní rozpad prvků - stejně jako na Zemi, kde je zdrojem většiny geotermální energie.
A přece se točí, chtělo by se říct... Jak Cháron obíhá Pluto - jde pravděpodobně od dvojici vzájemně zachycenejch asteroidů podobný hmotnosti, který se vzájemně obíhaj.Cháronův průměr je cca 1212 km a Pluta 2306 km a vzájemně se obíhaj s periodou asi 6.4 dne. Ve větší vzdálenosti je sledujou menší měsíčky Nyx a Hydra (viz fodka vpravo) a další dva měsíčky Styx a Kerberos sou příliš malý, aby je bylo vidět. Jde o první výsledek pozorování sondy New Horizon, která by měla v červnu příštího roku Pluto navštívid ve vzdálenosti asi 10.000 km a ve vzdálenosti tří miliard km od Země. Aji přes obrovskou vzdálenost obou planetek již byly vyfocený aji amatérskými astronomy už v roce 2008, tedy s odstupem třiceti let po objevu Charona na USNO. BTW Je zajímavý, že řada kometek vypadá jakoby složená ze dvou balvanů burákovitýho tvaru. Takovej systém dokáže absorbovat velkou kinetickou energii srážky, když ho potrefí nějakej větší balvan, prostě v něm zaujme pozici menšího a systém dvou balvanů zůstane zachovanej dál - proto je ve vesmíru významně často zastoupenej.
Fyzici si furd myslej, že vznik energie z fluktuací vakua neni možnej, ale to se sakra pletou...
Fodky komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko pořízený palubní kamerou OSIRIS sondy Rosetta ze vzdálenosti 130 km s rozlišením 2.4 metry/pixel (balvany v regolitový planině na obr. vpravo sou tudíž velký asi jako rodinnej domek). Sonda Rosetta je evropská, ale na palubě nese tři americký přístroje z celkovejch jedenácti. Oproti předpokladům komedka vypadá značně erodovaná slunečním větrem a zdaleka ne tak učesaně jako např. Hartley. Vědci to vysvětlujou tím, že kometa je malá a gravitace nestačí povrch při průletech kolem Slunce zahlazovat. Kometa je velmi tmavá (na snímku se to nezdá, ale je černá skoro jako briketa) a její průměrná povrchová teplota je překvapivě vysoká 205 K (-68 °C). V nejteplejších místech dosahuje až 220 K (-53 °C), což se blíží teplotám na Antarktidě. Kometa ve stejný vzdálenosti od Slunce pokrytá ledem by byla nejmíň o 30 °C chladnější (kometa je nyní od Slunce vzdálená 555 millionů kilometrů, čili tři astronomický jednotky a intenzita osvětlení je tudíž cca 10x nižší než na Zemi). Detailní měření teploty povrchu a rychlosti jeho změn při rotaci komety vůči Slunci odhalí jeho porozitu, hustotu a tepelnou vodivost. Ačkoliv regolitová planina vypadá napohled solidně, může obsahovat desítk metrů hluboký závěje plný jemnýho a polotekutýho prachu, ve kterým byste se snadno utopili.
Téměř každá automobilka se v posledních letech snaží zbavit nálepky konzervativního molocha, který přijímá nové technologie s tempem připomínající ospalou želvu. V nových modelech proto můžeme stále častěji narazit na asistenčních systémy. Ačkoliv se objevujou v příplatkových výbavách delší dobu, stále se jedná o záležitost, která neopustila segment prémiových značek. Americká společnost Navdy se rozhodla vyjít vstříc majitelům běžných vozů a nabízí LCD projektor na čelní okna automobilu. Můžete si tam promítad navigaci, nebo např. ovládací panel přehrávače či telekonferenci z mobilu, přičemž dálkový ovládání je zprostředkovaný mikrofonem a mikrofon a infračervenou kameru pro snímání gest. Odhadovaná cena pro náš trh je cca 10.000,- Kč, ale divil by sem se, kdyby tadle věc vůbec prošla homologací s ohledem na ohrožení bezpečnosti provozu rozptylováním a oslňováním řidiče, navíc za tmy je tu riziko přesvětlení překážky (chodce nebo srnky přebíhající přes cestu).
Současný počítače sou postavený na Von Neumannově architektuře s oddělenými jednotkami pro ukládání informací a jejich zpracování a používaj programovací jazyky určené speciálně pro tuto architekturu. Vědci ze společnosti IBM na mezinárodní konferenci v americkém Dallasu věnovanou neuronovým sítím představili novou architekturu TrueNorth, která umožní vybudovat počítače vycházející z fungování lidského mozku. Architektura TrueNorth ukládá a zpracovává informace paralelní cestou současně neurony a synapse, podobně jako v mozku. Už v roce 2011 IBM vyčlenilo na tento výzkum tři miliardy dolarů a výzkumný tým představil počítačový čip, který byl zkonstruován jako neuronová síť neuronových jader. IBM vyvinul software, který běží na konvenčních superpočítačích a simuluje fungování masivní sítě neuronových jader se sto trilióny virtuálních synapsí a dvěma miliardami neuronových jader.
Každý neuronový jádro ze simulované sítě obsahuje vlastní síť 256 neuronů, která jsou poháněna novým matematickým modelem. Program je napsán pomocí speciálních vzorců, které se nazývají corelet. Každý corelet určuje základní fungování sítě neuronových jader. Jednotlivé corelety mohou být spojeny mnohem složitější struktury a vzájemně se vnořovat. Novou architekturou TrueNorth chtějí vědci ukázat nové možnosti nasazení těchto čipů pro zvláštní úkoly, například pro vývoj vizuálních senzorů. Procesor TrueNorth je dodávánej s knihovnou 150 předem navržených coreletů, každý corelet je určen pro konkrétní úkol. Jeden corelet může například zachytit pohyb, zatímco jiný může řadit obrázky podle barev. Vědci doufají, že pomocí TrueNorth bude časem možný vyvíjet systémy, stejně výkonné jako lidský zrak. Mozek třídí více než jeden terabyte vizuálních dat každý den, ale přesto vyžaduje málo energie. Novej prcesor spotřebuje jen 0.6 Wattu pro rozpoznání a klasifikaci pohybujících se objektů na videu 400x 400 pixelů s 29 fps. IMO sqělý pro vývoj lítadel jako je todle.
Původní cíl sondy Rosetta byla kometa 46P/Wirtanen. Kvůli potížím s nosnou raketou Ariane 5 musela Evropská kosmická agentura ESA cíl několikrát změnit. Nakonec sonda odstartovala na jaře 2004 a nyní po desetiletý pouti je už ve vzdálenosti méně než 234 km od komety (snímek je z manévrovací kamery, čili s malým rozlišením). Animace přistávacího manévru, aneb proč to dělad jednoduše, když to de dělad složitě.
Kungfu mistr si nacpe do pusy piliny a zapálí je. Další triky čínskejch důchodců.
Ukázka experimentu se zmrzačelým robotem, kterej je schopnej pomocí neuronový sítě a genetickejch algoritmů během několika minut metodou pokus-omyl kreativně nahradid ztrátu nohy. Některý testovaný objekty přitom např. zkoušej lízt po zádech jako bájnej ruskej pilod Maresjev (viz simulace různejch behaviorálních strategií vpravo) Mam takovej nepříjemnej pocid, že roboti nám brzy tydle humánní pokusy oplatěji aji s úrokama.
Co se rybě (larvě zebřičky Danio rerio) honi hlavou, když pozoruje kořist (nálevníka trepku). Nervová činnost je vizualizovaná změnama koncentrace vápenatých iontů pomocí fluoreskujícícho proteinu. Signál je hodně lokalizovanej, což popírá holografický teorie vědomí, podle kterejch jsou vjemy rozprostřený po celým mozku v každý jeho časti. Neni ale ani omezenej na jeden či dva neurony, tzn. zpracování vjemu neprobíhá ani zcela deterministicky jako elektrickej signál šířenej přes svorkovnici. Na nově zpracovaný vizualizaci (video vpravo) je už rozlišení dostatečný k pozorování jednotlivejch neuronů.
Záběry z vodního lyžování bez lyží z centra vodního lyžování na Floridě. Zajímavý z hlediska chování vodní hladiny, která se při vysokejch rychlostech chová jako pevná stěna. Nárazy vysokorychlostních motorovejch člunů na hladinu sou stejně nebezpečný jako náraz na beton a často končej fatálně. Překvapuje mě taky, že se v takový rychlosti odvažujou na rampu, páč ten náraz do chodidel musí bejt docela cítit. IMO stabilitě a bezpečnosti takový jízdy hodně pomáhá fakt, že "bare foot skier" je taženej letadlem, čili pod velkým úhlem od vodní hladiny. V případě havárie tažnej odpor a úhel vzroste, takže letadlo lyžaře z vodní hladiny samo vytáhne a nepomlátí ho to tolik.
Pro zájemce zde je odkaz na článek NASA s výsledky testování EMDrive a QDrive (tzv. Cannae drive, lišej se tvarem rezonanční dutiny). Jde o typickou výzkumnou zprávu poplatnou stylu práce NASA, tzn. obsahuje spoustu fotek vakuový komory a aparatury a k měření je používanej měřicí systém velkej jako kredenc, ale výstupní grafy sou típnutý z obrazovky v nejhoršim možným rozlišení, jako by je z tý aparatury nedokázali jinak dostat. Na obr. dole odleva je vakuová komora, systém magnetickýho tlumení a optickýho snímání měřicího torzního kyvadla a jeho kapacitní zpětná vazba, galiový kontakty pro přívod proudu do rezonátoru umožňující jeho volnej pohyb a dva testovací rezonátory napájený mikrovlnama. Při vstupním výkonu 17 Wattů byl nejvyšší dosaženej tah cca 20 µNewtonů/watt - čili výsledky sou z vědeckýho hlediska pozitivní, ale IMO vzdálený od jakýhokoliv praktickýho využití této technologie. Právě ten magnetickej tlumící systém by mohl bejt zdrojem pozadí signálu v symetrickým uspořádání, protože mikrovlnný proudy protékající rezonátorem sou při 17 W výkonu dost značný (cca 10 ampér). Nabízí se otázka, co teda měřily předchozí studie, který nalezly tah nejmíň 1000x vyšší. Je možný, že výboj magnetronu v mikrovlnce produkuje mnohem víc skalárních vln a vyšších harmonickejch než pečlivě generovanej sinusovej signál z RC generátoru NASA. Skalární vlny vznikaj hlavně při přerušování proudu daleko od harmonickýho řešení Maxwellových rovni, ne při změně jeho polarity. Právě tendle rozpor by mohl spoluobjasnid, proč pečlivejm mainstream fyzikům efekty běžně dosahovaný crackpoty na zašuměnejch zbastlenejch zapojeních plnejch parazitních kapacit a indukčností tak dlouho unikaly.
http://www.nature.com/ncomms/2014/140731/ncomms5476/full/ncomms5476.html
aj tu je nieco (prave mi to poslal mailom s tym ze "nezvyknem taketo veci pisat /informovat o mojich clankoch/ ale aj ked samochvala smrdi :-) , tak mi neda sa nepochvalit, ze nam vysiel cllanok v NATURE Communications", za som ho sprdol s tym, ze to ze samochvala smrdi vymysleli samozrejme ludia co sa nemaju cim pochvalit)
http://tech.sme.sk/c/7311850/slovenski-vedci-vysvetlili-ako-hybat-atomami.html
Vlevo je záznam obloukovýho svařování pod argonem (MIG = metal inert gas welding) - tavidlo je obsažený v jádru tavicího drátu (MIG flux-core arc welding). Na videu je vidět pramínek roztavenýho kovu strhávanej tokem iontů v oblouku do sváru. Frekvenci snímání lze snadno odhadnout z blikání oblouku napájenýho dvoucestně usměrněným střídavým proudem 60 Hz, kterej při poklesu napětí pod zápalný napětí zhasíná. Oblouk tudíž kmitá s frekvencí 120 Hz a kapky z drátu odkapávaj se stejnou frekvencí. Vpravo je totéž při větším zvětšení a zpomalení. Když se kapka odtrhne při proudový špičce, dochází k rekonekci magnetickejch siločar, který se snažej kapku rozprášit, což je nežádoucí jev a svařovací proud se musí snížit.
Rychloběžná kamera Phantom v1610 Vision Research snímající 16000 fps v rozlišení 1Mpix (1280×800). CMOS snímač má velikost 35,8×22,4mm a zvládne až 1000000 fps (milión snímků za vteřinu). Za tím účelem je musí být chlazenej Peltierovým článkem a protože díky 12bit A/D převodníkům produkuje obrovské množství dat, je zálohovanej pamětí až 96 GB (dle verze kamery). Délka záznamu se pak pohybuje od 2,8 až 4,2 vteřin. Další videoukázky schopností kamerky (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7...)
Po Číňanech (1, 2, 3, 4) a Argentincích konečně potvrdila funkčnost EMDrive i NASA (PDF z ASEE JPC). Konkrétně NASA testovala poněkud praktičtější variantu EMDrive, tzv. Cannae drive, kterej sestává z plochý rezonanční dutiny, ohraničený po obvodu řadou kónickejch zářezů (vimeo). Výsledky jsou však stále poněkud kontroverzní - ne snad, že by zařízení nefungovalo, ale naopak: NASA vytvořila pro otestování pozadí i symetrickou variantu - ta však, jaxe ukázalo vykazuje ve vakuu tah rovněž, jen závislou na orientaci vůči Zemi. Její výslednej tah (30-50 µNewtonů) je však nejmíň 1000x slabší, než u čínskýho prototypu (720 mNewtonů při 2.5 kW příkonu na 2.45GHz, což odpovídá tíze 72 g závaží). NASA taky používala poněkud nižší frekvenci 935 MHz - podle éterový teorie by však tah EMDrive měl bejt nejvyšší až při frekvenci mikrovlnnýho pozadí vesmíru (cca 162 GHz), při který je skalární složka mikrovln nejintenzivnější.
Tah by mělo vylepšit dále aplikace supravodivejch vrstev na povrch rezonátoru, což by zlepšilo jeho odrazivost pro mikrovlny. Transitivní obdobou EMDrive by pak byly např. experimenty s elektrickými pulsy vkládanými na supravodič Podkletnova a Pohera. Při tahu 4 Newtony/kW by 90-ti tunová sonda mohla dosáhnout nejbližší hvězdy Proxima Centauri (ve vzdálenosti 4.22 svět. let) za cca 30 let. Nicméně z teorie vyplývá, že už poměrně nízká rychlost by měla účinnost supravodivýho rezonátoru výrazně snížít v důsledku Dopplerova jevu.
Ačkoliv EM Drive existuje už více než deset let, způsob jakým popírá základní zákony fyziky (především Galileův princip akce a reakce a Maxwellovu teorii) způsobuje, že na jeho výzkum oficiální fyzika hlasitě prdí. O to více však fyzici utrácej za drahý detektory, který maj dokázat jevy kvantový gravitace a extradimenzí. Fakt, že maj k dispozici jednoduchej a levnej systém, jak je ověřit je ovšem nechává zcela v klidu - naopak jeho funkčnost raději zpochybňujou a popíraj. Až takový sou to svině svinutý... :-(
Mikrovlnění plazmový koule a pískovejch přesýpacích hodin v mikrovlnce. Oba vzorky odolávaj týrání mikrovln kupodivu dobře. Plazmovej míč je vyplněnej dobře vodivým plynem (s nízkým zápalným napětím cca 70 V), takže na něm vzniká jen malej úbytek výkonu a koule se zahřívá pomalu - na rozdíl např. od žárovky, která se v mikrovlnce rychle protaví. Křemennej písek je zase na rozdíl od skla netavitelnej a jeho vodivost zůstává nízká i při vysokejch teplotách. Hodiny i při vysoký teplotě fungujou a písek se přesypává... Všiměte si žlutý barvy sodíku, kterou vykazuje plasma na povrchu pískovejch zrn a provazcovitejch výbojů v kouli, který maj vzhledem k vysoký proudový hustotě spíš charakter elektrickýho oblouku, než doutnavýho výboje.
Todle údajně může být Vaše, když se upíšete ďáblu zde (nevim co je na tom pravda, feedback 1, 2). Intel Galileo je první vývojová deska založená na architektuře Intel X86 certifikovaná pro Arduino a normálně stojí přes dva litry.
V roce 2001 dnes již emeritní profesor Hideo(tsugu) Ikegami ve výzkumným středisku v Tokyu objevil, že nastřelování paprsku iontů D2+ o celkem nízký energii 10 - 30 keV v doutnavým výboji do povrchu kapalnýho lithia způsobil mnohem vyšší (cca 1056x) produkci alfa záření o energii asi 2.1MeV a 4.3MeV dle rovnice 7Li + D → 2·4He + n a tepla, než bylo očekáváno a prakticky zahltil použitej křemíkovej detektor. Proud alfa-částic byl tak intenzivní, že kompenzoval zemnící proud lithiový anody. Ještě lepší je, že uvolněný neutrony jsou zachycovaný kapalným lithiem za vzniku tritia 6Li + n → 4He + T + 4.78MeV s celkovým energetickým výtěžkem asi 1600. Předpokládá se, že urychlení chemifúzní reakce způsobuje stínění odpudivý Coulombovy interakce přítomnými elektrony a vzájemný řetězovitý srážky lithiovejch atomů v kapalině za přechodný tvorby nukleárních komplexů 6×109g/l - což je něco, co při vysokoteplotních srážkách v tokamaku ala ITER chybí.
Dokud se lithium iontovým paprskem neroztaví, fúzní reakce neprobíhá a reakce se současně zastavuje už při malým přehřátí lithia nad bod tání 180 °C - což je samo o sobě pozoruhodný (z hlediska energie fúzních reakcí je totiž energie fázový přeměny lithia prakticky zanedbatelná). Reakci dále komplikuje vysoká reaktivita roztavenýho lithia, který se ve vakuu během několika vteřin pokrývá povlakem hydridů a nitridů, který už neobsahujou volnou elektronovou kapalinu, potřebnou k jaderný reakci. Ty by šly odstranit např. redukcí povrchu lithia elektronovým paprskem. Rovněž kontaminace paprsku deuteronů ionty kyslíku a dusíku ze vzduchu nukleární reakci rychle zabíjí. Nabízí se vypařovat spolu s deuteriem i lithiovej getr, kterej by je vychytal.
Uspořádání experimentu je relativně jednoduchý a protože oficiální fyzika se k jeho výzkumu nemá, na Facebooku se rozjiždí kampaň na crowd-funding jeho replikace. Na rozdíl od klasický studený fúze, která si nastartuje kdy xe jaxe je tadle chemifúze snadno řiditelná a její výsledky sou tudíž snadno replikovatelný a těžko napadnutelný i těma nejzatvrzelejšíma skeptikama. Výsledky Ikegamiho byly již replikovaný na švédský universitě v Upsalle. K protestování se samozřejmě nabízí celá řada dalších reakcí, např. fúze helia s lithiem nebo lithia s lithiem apod. buďto samotný, nebo ve směsích s deuteriem. Za zmínku stojí, že i původní Piantelliho patent na studenou fúzi na niklu zmiňuje lithium jako katalyzátor a použití radiofrekvenčních vln, což by mohlo iniciovat doutnavej výboj v zrnech niklu.
Šok! Lstivý český větci z Geologickýho ústavu AV vedený RNDr. Jiří Bruthansem, Ph.D opět jednou po čase pronikli do nejvyšších pater geofyziky svým objevem, že rychlost zvětrávání pískovce závisí na jeho pnutí. Zdá se, že tlak brání vypadávání zrnek z horniny, který se do sebe vzájemně zapasujou, což zpomaluje její erozi o mnoho řádů. Dokumentuje to např. zrychlenej pokus na videu níže se vzorkem z pískovny Střeleč. Všiměte si, že na videu eroze pokračuje teprve tehdy, když se závaží na materiálu odlehčí. Ačkoliv se to nezdá, tento postřeh obrací na hlavu mechanismus vzniku všelijakejch roztodivnejch skalních sloupků, věží, viklanů, komínů a mostů jako je známá Pravčická brána. Až doposud se např. předpokládalo, že takovej pískovcovej komín roste nahoru proto, že na něm sedí balvan, kterej ho chrání před stékající vodou a erozí. Zdá se, že zatim nikoho nenapadlo, že takovej výklad nemůže fungovat, jakmile sloup jen trochu povyroste nad okolní terén. Ignorovalo se i to, že komín byl často ukončenej kloboukem z materiálu, kterej nebyl o nic odolnější než zbytek - jako např. egyptskej viklan na pískovcový nožce na obr. vlevo dole. Např. pro vznik skalní brány stačí, aby vprostřed skalního masivu byla vodorovná otevřená puklina. Jak ukazují matematické modely tlaku ve skalním masivu, již od počátku je rozložením tlaku z větší části rozhodnuto, k jakému tvaru bude skála směřovad. Je to tedy příklad emergentního kompozitního modelu, kterej v poslední době proniká do řady oblastí fyziky, vč. teorie vakua.
Vodní kapky pádící po superhydrofobním povrchu
Spirálovitý dráhy můr kolem zdroje světla v dlouhý expozici. Přerušovaná stopa je způsobená mávavým pohybem křídel. Někde sem čet, že lampy můry považujou za Měsíc a protože se podle něj navigujou tak, že udržujou konstantní úhel, paralaxa blízkejch zdrojů světla vede můry k pohybu po spirálovitý dráze směrem ke světlu, dokud se neupečou. Vpravo je pro srovnání pohyb nabitejch částic po srážkách v bublinkový komoře pod magnetickým polem.
Bonus: stop motion video stop brouků poletujících kolem pouliční lampy
Magnetická kapalina pokrytá vodovejma barvama a umístěná do magnetickýho pole. Ferrokapalina je podobně jako olej hydrofobní a po pokrytí vodným roztokem barviva vytváří domény, který sou v rovnováze s jeho povrchovým napětím (YT video, web autora švýcarskýho fotografa Fabiana Oefnera). Velmi podobný struktury tvořej v jistým režimu magnetický víry v tenkejch vrstvách supravodičů, který najdete na webu Ruslana Prozorova. Pokud vzorek nemá přesně rovnoběžný stěny, magnetický víry v něm netvoří jednorozměrný lamely (Landauovy obrazce) ale dvourozměrnou pěnu (suprafroth), který muže sloužid jako model éterový pěny časoprostoru.
Librační bod je v nebeské mechanice takový bod v soustavě dvou těles rotujících kolem společného těžiště, v němž se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly soustavy tak, že malé těleso umístěné do tohoto bodu nemění vůči soustavě svou polohu (zachovává od obou těles konstantní vzdálenost). Všechna librační centra se nacházejí v rovině rotace těchto těles a je jich celkem pět. Označují se L1 až L5. Vlastnosti libračních center popsal v roce 1772 francouzský matematik a fyzik Joseph Louis Lagrange. Po něm se tydle body nazývaj taky Lagrangeovy body. Poloha tělesa je stabilní pouze v bodech L4 a L5 a ělesa zachycená v okolí bodů L4 a L5 kolem nich obvykle mírně oscilují (jako např. asteroidy Trojané planety Jupiter).
Výše uvedený neplatí v přítomnosti velmi velkejch nebo velmi hustejch těles, kde se již uplatňuje stínící účinek temný hmoty. Ta se projevuje gravitačním stínem na spojnici hmotnejch těles (např. jako tzv. Allaisův jev při konjunkci planet nebo zatmění Slunce) a zvýšenou koncentrací skalárních vln a temný hmoty na této spojnici. Do vzniklýho gravitačního stínu jsou pak vtahovaný další objekty, který vykazujou vysokej obsah temný hmoty. Přítomnost temný hmoty tedy zesiluje pseudogravitační účinek libračních bodů. Na animaci vpravo je kromě Trojanů (zeleně) vyznačená i dráha asteroidů skupiny Hilda (fialově), který mezi libračními body Jupitera L3, L4 a L5 volně migrujou. Jde o podobnej efekt, jakým byla původně na počátku 30. let min. století objevená temná hmota Oortem a Zwickym. Na obvodu galaxií hvězdy obíhaj galaxii jako pevný těleso bez zpoždění a stejnej efekt se projevuje tim pádem i u satelitních galaxií. V přítomnosti masivních galaxií jako je Andromeda dochází k tomu, že trpasličí galaxie zůstanou gravitačně vázaný právě přes librační body L2 a L3 a obíhaj mateřskou galaxii proti sobě. Zakřivení časoprostoru v okolí Lagrangeova bodu tedy funguje jako gravitační čočka pro všechny tělesa, obklopený dostatečným množstvím temný hmoty. Stejnej efekt mimochodem existuje na dalších rozměrových škálách, kde se uplatňujou antigravitační efekty skalárních vln: solární plasma obíhá Slunce v rovině rovníku jako válec větší úhlovou rychlostí než na pólech a rotační moment gluonů přispívá k magnetickýmu momentu protonu (gluony uvnitř atomů tvořej holograficky duální protipól vláken temný hmoty mezi galaxiema).
Astronomové myslej, že našli jednoduchý vysvětlení pro záhadný změny jasu pulsaru PSR J1023 0038 ve spektru rádiových vln a rentgenovýho záření. Pulsar PSR J1023 0038 leží v souhvězdí Sextantu asi 4000 svět. let od Země a je tvořen binárním systémem malý ale velmi hustý neutronový hvězdy a neviditelnýho průvodce o hmotě asi polovinu Slunce, kterej ho obíhá s periodou asi 1,75 hodiny. Neutronová hvězda bliká frekvencí 592 Hz, což znamená, že rotuje rychlostí přes 32.500 otáček za minutu, což z něj dělá jeden z nejrychleji rotujících neutronovejch hvězd pozorovanejch vůbec. Pulsar ze sousední hvězdy nacucává plyn, jehož kinetická energie ho roztáčí. Vysoký otáčky a nízkej jas průvodce svědčí o tom, že už ho vycucává dlouho a tim pádem mu dochází palivo. Pulsar přitom přestane vyzařovat gamma záření, který normálně odfukuje přebytečnej plyn pryč a tak se kolem něj začne hromadit. Akreční disk začne absorbovat i rádiový záření a tím pádem pulsar přestane vyzařovat i v rádiovým spektru, dokud nedostane novou dávku plynu, která na čas celej cyklus obnoví. Ve prospěch tohodle vysvětlení svědčí právě časovej průběh intenzity záření v rentgenovým a rádiovým spektru.
Moiré (z franc. moiré [muaré]) vzniká tehdy, když pravidelný obrazec interferuje s nějakým pravidelným vzorem na ploše zobrazení. Překrývání dvou pravidelných obrazců, jež jsou si podobné, ale nejsou dokonale vyrovnány vede ke vzniku sady vzorů – moaré efektu. Ten se projevuje jako barevné pruhy nebo kruhy je rušivý efekt, který vzniká překrýváním nebo interferencí dvou pravidelných a jen málo odlišných rastrů. Může např. pokazit kvalitu snímků zaznamenaných digitálním fotoaparátem. Vyskytuje se i v televizním vysílání - proto jsou pro vystoupení v televizi nevhodné oděvy s drobným vzorkem. Jistou obdobou moaré ve zvukové oblasti je zázněj, skládání dvou blízkých kmitočtů, nebo stroboskopický jev.
Jak je známo, 19. září 2008 došlo v LHC k havárii, při které do tunelu urychlovače unikla asi šest tun drahého helia a supravodivé magnety ve čtvrtině urychlovače byly zničeny přehřátím (tzv. "vykalením"). Vznikly tak velké síly způsobené přetlakem vypařeného helia a působící na konstrukce držící magnety. Hlavní příčinou nehody ze září 2008 byl vadnej spoj v supravodivém propojení mezi dvěma magnety a podrobný popis této události a jejich následků se můžete dočíst např. na OSLU. Vedení CERNu nepočítalo s tím, že mechanická porucha na jednom dílu urychlovače může způsobit jeho zkroucení a únik chladiva i v dalších segmentech a jen čirou náhodou nedošlo k destrukci celého urychlovače. Havárie tak vedla k poškození více než padesáti magnetů, které musely být vyzvednuty a opraveny, některé z nich nahrazeny novými. Při havárii do vakuové sekce urychlovače vnikly nečistoty z tepelné izolace. Prachové nečistoty v trubce mají velký měrný povrch, adsorbují na svém povrchu plyny a znemožňují dosažení vysokého vakua. V důsledku toho musely být vakuové trubice v délce asi dvouapůl kilometrů vyměněny, což stálo další půldruhou miliardu Euro a celkové náklady na LHC se tak vyšplhaly přes sedm miliard € místo původně plánovaných dvouapůl miliard. Protože se v té době právě rozhodovalo o grantové podpoře projektu LHC na další rok, vyděšené vedení CERNu rozsah havárie tutlalo a tvrdilo, že znovuobnovení provozu urychlovače si vyžádá jen několik měsíců oprav. Kvůli informačnímu embargu byly první fotografie z místa nehody (viz níže) zveřejněny až tři měsíce po havárii a schválení rozpočtu.
Z důvodu nedostatečné bezpečnostní rezervy pájených spojů urychlovač až doposud nepoužíval energii větší než 5 TeV (celková energie srážky 10 TeV). K rozběhnutí provozu na plánovaným výkonu 7 TeV dochází tedy teprve nyní po šesti letech a po zrentgenování a výměně všech stříbrem letovanejch spojů. Mezi klíčové modifikace, kterými urychlovač prošel, patří ochranný systém QPS (čti "kjúpíes", čili Quench Protection systém), který se spouští ve chvíli, kdy se část supravodivého systému nepatrně zahřeje a přestane být supravodivým. Jelikož neexistuje způsob, jak 20 kA proud supravodiče naráz zastavit, systém QPS magnety vlastně před vyhřátím nezachrání, měl by je však ušetřit před nejhoršími důsledky tohoto zahřátí. Toho je dosahováno tím, že systém vzdáleně monitoruje teplotu a úbytky napětí na supravodivých spojích a jakmile sledované veličiny překročí určitou mez, systém magnety přemostí tyristory, vychlazenými na nízkou teplotu tak, aby vydržely proudový náraz. Protože místo, na kterém v supravodivém vedení dojde ke ztrátě supravodivosti přebírá celou tepelnou zátěž a hrozí jeho exploze, je nutné co nejrychleji zbytek supravodiče ohřát tak, aby se ztráta supravodivosti rozšířila v celém jeho objemu, čehož se dosáhne vpuštěním proudu do obalu supravodiče. Nakonec se proud magnetu přepne na měděný "stabilizátor", což je vlastně "bypass" z masivní měděné pasoviny, ve který se energie magnetického pole supermagnetů zatlumí.
Ale najetí na energie 14 TeV neproběhne naráz. Systém totiž pracuje na samý hranici současnejch technologickejch možností a na magnety a jejich mechanický uchycení působí za provozu obrovský síly. Sebemenší pohyb způsobí deformaci a zahřátí magnetů nad kritickou teplotu, proto je nutné zvedat proud postupně a nechat si magnety "sednout". Magnety v okruhu se postupně vykalují jeden za druhém a na dosažení energie 13 TeV se očekává zhruba 25 vykalení na oktant. K dosažené energie srážky 14 TeV je však nutný počítat zhruba s 200 vyhřátejma magnetama na oktant (celkem jich je v LHC asi 10.000) a urychlovač je přitom pokaždý nutný na několik dní odstavit - což si vyžádá drahocenný zdržení a taky značný opotřebení magnetů a celý konstrukce. Bonus: chladicí měděný trubky na kapalný helium
Fyzici řešej problém tří holubů, kterej sestává zhruba z tohodle kvantovýho paradoxu: když dáme částici do krabice rozdělenou napůl tenkou přepážkou, pak částice začne tunelovat přes přepážku a pravděpodobnost, že ji najdeme v jedný z polovin bude 1:1. Taktéž když do takový krabice dáme částice dvě: vzniklý situace budou zcela symetricky rozdělený. Ale když do krabice dáme částice tři, pak vzroste pravděpodobnost, že v jedný polovině najdeme dvě částice a v druhý jen jednu. Symetrický rozdělení se potlačí - co se to děje? Fyzik Aharonov s kolegy tento efekt vysvětluje principem slabýho pozorování: k jednoznačnýmu určení rozdělení holubů ve dvou krabicích potřebujete nejméně tři pozorování, jejichž mezivýsledek si musíte pamatovad a systém se tak stává kvantově provázanej přes paměť pozorovatele. Tříčásticovej systém kvantově provázanej je už dostatečně klasickej na to, aby se v něm začalo projevovat klasický rozdělení, ne kvantový. Výsledek lze samozřejmě vysvětlit i chováním vlnový funkce samotný: hustota pravděpodobnosti je úměrná zakřivení časoprostoru (gradientu potenciální i kinetický energie současně). V malým prostoru namačkaný dvě částice vytvářej kolem sebe větší gradient, než jedna a proto dvě částice kolem sebe dělaj těžší a hustší vakuum než jediná. Analogicky dvě zeměkoule vedle sebe budou vážit méně o temnou hmotu, která se začne při jejich přiblížení mezi nima začne tvořit. Phill Anderson tydle vztahy zpopularizoval už před časem známým esejem na téma emergentní fyziky: "Více je odlišné"
Už asi před třiceti lety americkej astronom LaViolette ve svý dizertaci na základě vzorků radioaktivního iridia v antarktickým ledu objevil, že sluneční soustava prochází periodickýma vlnama intenzity gamma záření a za jejich původce označil černou díru ve středu naší galaxie. Jeho hypotéza byla dlouho ignorovaná, protože z černý díry nic uniknout nemůže, nemaj vlasy a nohy a vůbec - něco takovýho teorie relativity přeci striktně zapovídá. Jenže nedávno byly rentgenovou družicí Fermi objevený dva zdroje rentgenovýho záření nad a pod rovinou naší galaxie. Současně teorie černých děr prochází krizí entropický bilance, která některý fyziky vč. Laughlina, Howkinga a dalších vedly k prohlášení, že černý díry vlastně ani neexistujou. Je nutný si uvědomit, že gravitační kolaps do singularity předpovídá teorie relativity, kvantová mechanika má na věc názor zcela opačný - a tak cokoliv z těchdle dvou teorií namícháte může být v nějakým vzdáleným kusu vesmíru pravda. Fyzici tudíž postupně dostávaj odvahu a zahrnováním různých kvantových korekcí klasickej model černejch děr postupně korigujou, přičemž tento trend zahájil - byť velmi opatrně - v 70. letech už J. Beckenstein a S. Howking svou teorií kvantovýho vypařování černejch děr. Jejich teorie předpovídá, že když se hmotnost černý díry dostatečně zmenší, měly by na jejím povrchu převládnout kvantový jevy fluktuací vakua do té míry. že povrch černý díry stane pro jejich vnitřek průhlednej jako poškrábaný/zvlněný zrcadlo a černá díra se lavinovitě vypaří.
S Hawkingovým modelem fyzici hodně dlouho vystačili - hlavně proto, že pro černý díry běžný velikosti je kvantový vypařování velmi pomalý a tak nenarušuje jejich kosmologický modely. Byla to prostě teoretická kuriozita, byť zajímavá. Jenže úplně přehlížela fakt, že zatimco v mladejch galaktickejch jádrech bouřlivě vyzařujou, v dospělejch starejch galaxiích sou centrální černý díry velmi tichý a nenápadný, musely tedy svou energii vyzářit již předtím. Paradox firefallu pak zpochybnil vznik černejch děr a existenci horizontu událostí jako takovýho. V éterový teorii vystupujou černý díry jako celkem normální avšak velmi hustý hvězdy, který prochází vývojovým cyklem jako lehčí hvězdy a dokonce se u nich projevuje i obdoba změn hvězdný jasnosti. V důsledku extrémního gravitačního tmavnutí však většinu energie a záření nevyzařujou celým povrchem, ale jen v úzký oblasti pólů jako neutronová hvězda. Všiměte si taky na ukázce černý díry v souhvězdí Kentaura, že osa jetu není totožná s rotační rovinou mlhoviny, která černou díru obklopuje, tzn. černá díra se chová jako pulsar, kterej svým jetem vymetá v prostoru kužel. Podrobnější analýza rentgenovýho záření ukazuje, že stopy těchto jetů může obsahovat i rentgenový pozadí naší galaxie. Každá erupce její centrální černý díry vyslala jet do různýho směru a výsledkem je jakejsi trs pozůstatků gamma záření nad a pod rovinou Mléčný dráhy.
Nyní tedy teoretici smyčkový teorie gravitace (LQG) vyrukovali s novým modelem který v podstatě aplikovali model éteru v jeho doslovný verzi. Předpokládají totiž, že časoprostor je složenej z malejch uzlů nebo smyček, který se při zakřivování časoprostoru stlačujou jako částice, dokud nedosáhnou rozměrů Planckovy délky. Dále už se časoprostor zakřivovat nemůže a dokonce, je-li gravitací stlačenej na tuto mez, tak zapruží a vrátí černou díru do opačnýho zakřivení, ve kterým se bude chovat jako tzv. bílá díra, tzn. časově převrácená černá díra. Podobnou geometrii (FLRW metriku) předpokládá i současnej kosmologickej model, z čehož fyzici usuzujou, že cyklickej model vesmíru by mohl být založenej na podobným mechanismu. Tímto modelem se éterovej model tiše, ale definitivně vrátil do oficiální fyziky - akorád se mu neříká éter, ale strunová nebo smyčková kapalina a jeho koncept je schovanej z fůrou rovnic, který ovšem ten model deformujou. Strunaři sou po posledních neúspěších s WIMPs a LHC dost zticha a v defenzívě (smyčkaři již byli vyvráceni dříve, takže si asi myslej, že už se můžou do velký politiky zase vrátit) - ale popravdě řečeno myšlenka, že by černý díry měly mít nějakou limitní hustotu pochází právě od nich, konkrétně od Samira Mathura, kterej za předpokladu že částice sou tvořený strunama o Planckově délce vypočetl pro limitní hustotu černejch děr podobný hausnumero. Pokud nyní smyčkaři přišli s podobným modelem, pak to moc nevadí, protože za horizontem událostí jsou kvantový fluktuace hmoty od kvantovejch fluktuací časoprostoru v podstatě nerozlišitelný. Na každej pád jejich teorie budou asi tak vzdálený od reality, jako sou vzdálený od původních relativistickejch modelů černejch děr.
Jako chirp (cvrkot) se v angličtině označuje dunivej zvuk, kterej vzniká mnohonásobnou ozvěnou v uzavřenejch prostorách, např. při odrazu míčku při hraní squashe (ozvěna v malý místnosti, ozvěna v tankeru). Zvukový vlny se přitom neustále tříštěj a časový prodlevy mezi jednotlivejma odrazama se zkracujou, dokud se neslijou do jednolitýho zvuku s postupně doznívající rostoucí frekvencí, což je vidět na spektrogramu (nízkofrekvenční složky se rozptylujou víc a proto doznívaj rychlejc). Pokud je elasticita (odrazivost) stěn vysoká, k dosažení efektu nemusí být prostor příliš velkej, stačí např. plácat rukou na velkej míč a uslyšíte jeho zvonivou ozvěnu taky.
Popsanej jev má svou jednorozměrnou analogii při tzv. Braggovu rozptylu zvukový vlny od dlouhejch nerovnejch ploch, schodišť, ohrad vlnitýho plechu apod. Turisté navštěvující mayské město Chichen Itza často tleskaj před pyramidou zvanou „El Castillo“ a naslouchají zvukům ozvěny odrážející se od příkrých stupňů schodiště. Tlesknutí na základně schodiště Kukulcan vytváří ozvěnu, jejíž tón v první části stoupá, pak zase klesá (1, 2). Při stání na nižších schodech má ozvěna rychlý náběh a vysoký doběh, při tlesknutí ve výšce zní jako hluboce posazený křupnutí. Ozvěna vzniká díky odrazu zvukových vln na pravidelně rozmístěných stupních schodiště jako při rozptylu světla na optický mřížce, např. na pitech cédéčka. Podle amerického akustika Davida Lubmana tyto zvuky připomínají zpěv pralesního ptáka kvesala. Kroky lidí na vyšších stupních pyramidy El Castillo zní posluchačům na nižších stupních pyramidy jako zvuky deště. Déšť byl pro mayské zemědělce stejně posvátný jako pralesní pták kvesal. Podobnost zvuků zdaleka není dokonalá, ale Lubman tvrdí, že ozvěna na původním hladkým povrchu pyramidy opatřené omítkou imitovala zvuky mnohem lépe. Na zcela rovným povrchu (bez schodiště) by však k Braggově rozptylu docházed vůbec nemělo.
Kvesal chocholatý (Pharomachrus mocinno) je největší zástupce řádu trogonů. Ocasní pera tohoto ptáka byla v minulosti jako prostředek obchodu Mayskou civilizací. Dnes tohoto ptáka Guatemalané považují za svého národního ptáka, je vyobrazenej na guatemalskym státním znaku a tamní měna - quetzal - je pomenována po něm. Při průzkumu tři tisíce let staré ploché peruánské pyramidy Chavín de Huantar vědci narazili na systém místností, v kterých silně rezonovaly všechny zvuky. Hlas osoby, která mluvila uvnitř pyramidy tak byl zesílen pro posluchače nacházející se před pyramidou. Také kněží předincké kultury využívali akustiky pyramidy při náboženských obřadech.
V kvantový mechanice sou projevy fluktuací vakua dominantní a projevujou se jako tzv. deBroglieho vlna kolem částic. Jejich analogií je rázová vlna kolem objektů plavajících po vodní hladině. V důsledku toho je kvantový chování částic na částicích samotnejch do značný míry nezávislý. Projevuje se to v kvantově-mechanickejch rovnicích, který lze separovat na nábojový a spin-orbitální členy. Názorně to jde pochopit např. pomocí konceptu tzv. kvazičástic. Např. elektrony v supravodičích kolem sebe polarizujou atomy do té míry, že mezi sebou vyměnujou vlny, který mužou bejt jak kmitavý (holony), tak točivý na místě (spinony) nebo po obvodu kruhu (orbiton). Většina materiálu generuje tydle vlny současně, ale za určitejch podmínek se můžou vzájemně separovat, takže např. kolem elektronu se jedna část supravodiče vrtí, druhá rotuje na místě. Před časem byla pozorovaná separace elektronových orbitalů na spinony a holony v případě nábojovejch vln v supravodiči Sr2CuO3, který vykazovaly rozštěpení na dva energetický pásy při studiu rozptylem rentgenovejch paprsků (ARPES) a nedávno bylo pozorovaný podobný chování pro neutrony. Ty sice nemaj náboj, ale vykazujou magnetickej moment, takže u nich může dojít ke spinorbitálnímu štěpení jejich deBroglieho vln v silným magnetickým poli. Neutrony se přitom rozdělí na dva paprsky, z nichž jeden vykazuje pouze spin, druhej zase pouze neutrony bez spinu a jejich rekombinací vznikne zase normální paprsek neutronů se spinem.
Fyzici takovej jev označujou jako chování kočky Šklíby z Cheshire podle příběhu Alenky v říši divů. Na rozdíl od Schrodingerovy kočky, která může bejt živá i mrdvá současně, Cheshirská kočka se může šklebit bez těla kočky. Takový chování narušuje relativistickou kauzalitu a lze ho uskutečnit pouze pomocí série tzv. slabejch měření a jejich vzájemným zprůměrováním. Pozorování spin-orbitálního štěpení je tim pádem běžný v systémech mnoha částic a patří sem štěpení spektrálních čar v magnetickým poli (Zeemanův jev a vznik sodíkového dubletu), který lze interpretovat jako rozpad elektronovýho orbitalu na spinon a orbiton. Poměr, v jakým dochází ke štěpení na spinony a holony ve fyzice vyjadřuje tzv. konstanta jemný struktury. Její název souvisí s tím, že konstanta vystupuje ve vztazích pro relativistický rozštěpení spektrálních čar (tzv. jemnou strukturu čar) vlivem tzv. spin-orbitální interakce mezi momentem hybnosti elektronů způsobenýho setrvačnou energií elektronu (orbitální moment) a energie jeho spinu (spinový moment způsobenej jeho elektromagnetickou energií). Dnes nejčastěji udávaná hodnota konstanty jemný struktury je bezrozměrný číslo o hodnotě přibližně 1/137.
V klasický fyzice je analogií spin-orbitální separace tzv. nestabilita Widnallové, která se projevuje tvorbou parazitních vírů na vírovejch kroužcích (Falacových solitonech) nebo přibojovejch vlnách (na obr. vpravo pod hladinou). Např. na tomdle videu si můžete všimnout, že vírový kroužky čas od času z hladiny zmizej, takže se projevujou jen vírem pod hladinou, čili spinem - z Cheschirský kočky zbyde jen její škleb, čili magnetickej moment. Podobně i fotony, neutrina, mezony na povrchu atomovejch jader a dokonce i celý neutrony při svým putování vakuem podléhaj kvantovým fluktuacím a čas od času zmizej z dohledu detektorů, ostatně podobně jako neutrony. Uvedený chování je důsledkem toho, že čistý příčný nebo podélný vlny sou ve fyzice vzácný a vlastně představujou jenom abstraktní matematickej konstrukt. Každá reálná vlna může být vyjádřená jako vektorovej součet příčný (rotační) a podélný (tlakový) komponenty a občas může dojít k jejich rozdělení ve dalších rozměrech časoprostoru.
EDEMSKI: Ano, to je možný - když se to každej den mění....
Kosmická sonda Rosetta se přibližuje ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Dnes by už její vzdálenost měla být kolem 8 tisíc kilometrů (vlevo v měřídku cca 5 km). Přílet sondy ke kometě je naplánován na 6. srpna odpoledne našeho času a bude pak kometu obíhat ze vzdálenosti cca 100 km a pozorovat ji. V listopadu pak na kometě přistane modul Philae, čimž se z ní stane nejprobádanější kometa sluneční soustavy. Již dnes je ale vidět, že kometu stejně jako kometu Hartley-2 netvoří koule ledu, ale dva balvany spojený sutí regolitu, který se pohybem balvanů drtí a tím se z ní odpařuje asi půl litru vody za minutu - a to navzdory skutečnosti, že je ještě 583 miliónů kilometrů od Slunce. Po přiblížení ke Slunci se z ní může odpařovat až 50 litrů vody/sec. S tím, jak se plyn vzdaluje od jádra, strhává s sebou drobné částečky prachu – a ty se postupně roztahují, čímž vzniká právě ona typická koma a chvost způsobený tlakem slunečního větru. Kometa nyní rotuje s frekvencí jednou za cca 12.4 hodin, bude tedy pro sondu obtížný na ní přistát.
Výkonný laserový diody na bázi gallium arsenidu lze běžně sehnad na e-Bay, např. tendle přísnej 400 W diodovej stack (20 V/55 A) z Číny (viz obr. dole). Používaj se např. v laserových epilátorech a využití by mohly nalézt v 3D tiskárnách pro slinování kovovejch prášků. Jedna taková již vzniká jako OpenSource projekt MetalBot. Asi neni nutno diskutovat o tom, že ve srovnání s malým měkkým ABS plastem je kovová aditivní technologie o něčem jiným, i když její produkty sou zatim poměrně porézní. Existujou však aplikace, kde určitá poréznost nevadí a naopak může bejt do určitý míry výhodou, např. při nanášení kompozitů kov-keramika tím dojde k dokonalejšímu spojeni obou vrstev. Projekt diodovýho laseru TeraBlade a TeraDiode z MIT s výkonem 1 MW už umožňuje i sváření a řezání. Využívá koherentní slučování vlnovejch délek paprsků (coherent wavelength beam combining, čili CBC a WBC), který sem až dosud viděl akorád u laserů pro vojenský účely. Tyto lasery spojujou energii z více koherentních zdrojů na difrakční mřížce, což umožňuje dosažení vyšších hustot energie, než mají zdrojový paprsky dohromady. Vyžaduje však prostorový zfázování jednotlivejch diod s přesností pod 10% použitý vlnový délky.
Pád pružiny slinky zpomaleně
Dva vynálezy ze studentský díly MIT: 3D myš s akcelerometrem a a běžným laserovým optočidlem pro navigaci v trojrozměrným prostoru a skenner FingerReader pro čtení textu z knih. Pro čtení textu FingerReader využívá kamerku, který dokáže snímat 12bodový tištěný text. Následně je tento text převáděn pomocí zvukového čipu na hlas (PDF). Tento čip navíc upozorní pípnutím, když se uživatel dostane příliš daleko od čtené řádky.
Marsovská sonda Curiosity vyfotila cosi, o čem se geologové domnívaj, že by to mohly být zbytky fosilizovaný hlíny. Popravdě řečeno, z Marsu už byly poslaný onačejší fodky, např. fosilie i se zubama (1, 2, 3). Ani v jednom případě sem se nesetkal s tim, že by k tomu sonda zajela blíž a vyfotila to zblízka, což svým způsobem o tomdle mnohamiliardovým projektu taky něco vypovídá.
Usazeniny z Marsu, zjevně jílovitý sedimenty vyfocený roverem Curiosity. Díry vyvrtaný sondou Curiosity naznačujou, že Mars je ve skutečnosti tvořenej normální šedivou horninou, jeho růžová barva je představuje jen tenká vrstva železitýho prachu. Měly by být tvořený žílama usazenýho sádrovce, protože rover projíždí kaňonem bývalý řeky. Ke dnešnímu dni Curiosity urazila na Marsu 6.2 km a nafotila 132.000 fotek.
Marsovský usazeniny vypreparovaný větrem. Jejich povrch vykazuje podobnou důlkovou erozi, jako šutry na pozemskejch pouštích (obr. vlevo dole) a vzniká dopady částic písku unášenýho větrem. Spolu s MRO snímky vyschlejch delt je marsologové považujou za důkaz existence oceánu vyschlýho v dávný minulosti.
Bonus: Science články o dosavadních objevech roveru Curiosity na Marsu. Byly vystavený veřejně na protest proti vydělávání soukromejch nakladatelství na vládou financovaným výzkumu.
Víra v existenci částic temný hmoty je v zásadě důsledkem popírání éterovýho modelu za posledních sto let. Pokud by bylo vakuum považovaný za nehomogenní hmotný prostředí, asi by nebyl problém s uznáním temný hmoty jako projevu fluktuací vakua. Jenže když už jednou fyzici začali považovat vakuum za nehmotný prázdno, pak jakýkoliv čočkování musí být způsobeno částicema hmoty - a ty je nutno nejprve nalézt. V důsledku toho se během posledních třiceti let vynořilo aspoň dvaced různejch modelů předpovídajících hmotnosti částic temný hmoty v rozsahu MeV až GeV. Většina z nich měla svůj základ teorii strun a supersymetrie. Byly vyvracený postupně, na nejhmotnější modely tzv. mikroskopickejch černejch děr došlo už předloni díky výsledkům z urychlovače LHC. Byly založený na představě, že extradimenze strunový teorie by mohly stabilizovat černý díry v závěrečná fázi jejich kvantovýho vypařování. Ironií je, že strunaři přitom ignorovali celou plejádu elementárních částic včetně atomovejch jader, který v urychlovačích běžně vznikaj a který sou zjevně stabilizovaný stejným mechanismem. Ale protože se teoretici neradi přiznávaj k vynalejzání trakaře, byla tato pozorování zeširoka překročena a černé minidíry prohlášený za neexistující.
Loni na podzim odvolal svý pozorování částic temný hmoty nejcitlivější americký experiment LUX v jižní Dakotě a vzápětí po něm experiment XENON. Experiment LUX se snažil dokázat částice temný hmoty rozptylem WiMPs na 370 kilogramů kapalného xenonu, jeho evropská verze se 100 a později 200 litry xenonu odolávala déle. Fyzici předpokládaj, že pokud se částice WIMP setká s jádrem xenonu, přemění se neutron na proton a elektron a uvolní se foton modrého světla, které lze detekovat fotonásobiči. Nic takového však pozorováno nebylo a to i přes pečlivou kalibraci detektorů neutrony. Méně citlivý experimenty využívaj scintilaci v pevný fázi. Maji větší podíl šumu vůči pozadí a proto neni divný, že taky ohlásily pozitivní výsledky jako první. Sem patří např. pozorování rozptylů WIMPs na křemíku (CDMS) a germanium (CoGeNT). Aktivní látkou v experimentu CDMS čistý krystal germania o hmotnosti 440 gramů, který je chlazen na teplotu kapalného dusíku. Kolem je stínění ze tří vrstev olova 210Pb, polyetylénu s borem, hliníku a 20 cm tlusté vrstvy plastu. Detektor CoGeNT začal sbírat data v prosinci 2009 a z 442 dnů pozorování nasbíral několik set záblesků s dobře patrnou roční periodicitou signálu, jde o tedy o jeden ze tří detektorů s nenulovým signálem. Podle astronomickejch pozorování by měly WIMPs mít hmotnost nejméně 40 GeV, což odpovídá částicím mezihvězdnýho plynu, ale ne výsledkům i z těch nejmíň citlivejch podzemních detektorů. Otázkou taky je, proč takovej signál nezaznamenaly detektory o tři řády citlivější, jako LUX a XENON.
Rozpor mezi negativními výsledky kapalnejch a pozitivním signálem pevnolátkovejch scintilátorů nedávno eliminoval experiment CRESST (Cryogenic Rare Event Search with Superconducting Thermometers), hledající WIMPs pod italskou horou Gran Sasso. Skládá se ze 17 modulů obsahujících scintilační látku z monokrystalů wolframanu barnatýho CaWO4, který zde fungujou jako mimořádně citlivej kalorimetr. Na obr. nahoře je přírodní krystal wolframanu barnatýho, čili minerálu scheelitu a postup při jeho výrobě kelímkovou Czochralského metodou. Vpravo je výslednej monokrystal: vzhledem k vysoký teplotě (1600 °C) při krystalizaci nevykazuje krystalový hrany a vypadá prostě jako váleček. Za extrémně nízké teploty 15 mK by mělo být možné detekovat zahřátí krystalu způsobený interakcí kyslíkovýho atomu s wimpem jako fluorescenci. Na detektoru CRESST bylo v roce 2011 pozorováno 67 částic, které odpovídaly interakci WIMPs mezi 2 and 3 GeV. Jenže nedávno experiment s vylepšenými detektory CRESST-II předchozí pozorování (viz body M1 a M2 na grafu výše) odvolal. Zbývá tedy už jen několik experimentů s nízkou citlivostí (např. DAMA/LIBRA používající jodidovej scintilátor), jejichž signálu ohlášenýmu před dvanácti lety popravdě řečeno už dneska stejně nikdo moc nevěří. Stejně jako v případě CoGeNT však jejich signál vykazuje zřetelnou roční variabilitu a je tedy zjevně ovlivněnej neutrinovým pozadím (viz šedá zóna na grafu vlevo nahoře).
Sextant je přenosnej přístroj pro měření úhlové vzdálenosti dvou těles nebo úhlu výšky nebeských těles nad horizontem. Princip sextantu navrhl Isaac Newton, avšak svůj objev nepublikoval. Okolo roku 1730 sextant nezávisle znovu objevil anglický matematik John Hadley a americký vynálezce Thomas Godfrey. Sextant začal být používanej v námořní navigaci, kde nahradil dříve používanej astroláb. Před zprovozněním systému GPS byl sextant základní navigační pomůcka, bez který se jakákoliv delší plavba neobešla. Změřením úhlu nebeských těles nad mořským horizontem lze pomoci tabulek (eventuelně specielní kalkulačky nebo počítačového programu) získat relativně přesně zeměpisnou polohu místa měření. Přesnost změřené polohy je hodně závislá na zkušenosti navigátora. K měření se používá slunce, měsíc, planety a vybrané hvězdy. Stupnice mívá maximální označenou hodnotu 120°, takže přístroj má tvar kruhové výseče s úhlem 60° tj. šestiny plného úhlu – odtud název sextant.
Sextant využívá překrytí odrazu pozorovaného tělesa (např. hvězdy) v polopropustném zrcadle s obrazem horizontu. Úhel se měří s pomocí otočného zrcátka spojeného s kalibrovanou stupnicí, přičemž úhel otočení zrcátka α odpovídá výšce nad obzorem 2α. Výška se odečítá poté, co je sluneční kotouč na virtuálním (zobrazeném) horizontu rozdělen přesně napůl, což se snadno pozná tak, že se zarovná se slunečním kotoučem na skutečném (zobrazeném) horizontu. I potom se musí navigátor juknout do tabulek a odečíst místní a datovou předpokládanou chybu měření kvůli lomu světla v atmosféře. Nejlevněji lze pořídit plastový sextant Davis Mark III (na obr. vpravo) v ceně okolo 1500 Kč, který lze koupit v Čechách v jochtařských obchodech. Kdo ještě nemá jochtu, může vzíd zavděk návodem, jaxi vyrobit sextant z CD
Když vodní pára kondenzuje na smáčivým povrchu, tvoří se normálně tenkej vodní film. Ale když kondenzuje na superhydrofobním povrchu, např. zoxidovaným povrchu mědi, kterej je pokrytej drobnejma jehličkama, vzniklý kapičky sou od něj odpuzovaný a jakmile dorostou do určitý velikosti, vystřelujou od něj velkou rychlostí (viz video níže). Fyziky napadlo tendle efekt využít ke generování elektřiny. Pomocí drátěný elektrody přiložený k povrchu se kapičky nabíjely a ty při svým dopadu na hydrofilní povrch vracely svůj náboj do okruhu. Mlžná baterie vytváří poměrně vysoký napětí (přes 10 voltů) - ovšem proudy sou nepatrný, v řádech mikroampéru.
Nicméně už dnes je seriózně testovanej projekt, kterej uvažuje o zachytávání energie nabitejch kapek ve větru. Holandská technologická firma EWICON působící při Delftský universitě vymyslela "zelený" řešení větrnejch elektráren. Protože ty klasický dělaj kravál a zabíjej ptáčky, vymyslela bezrotorovou konstrukci. Tvoří ji rozprašovač, kterej vytváří malý vodní kapičky, který se přitom nabíjej jednou elektrodou. Vítr je unáší k druhý elektrodě nabitý stejným nábojem, čímž vzniká proud, kterej jde zužitkovad (YouTube video).
Je to podobnej princip elektromigrace, jakým vznikaj v bouřkovejch mracích blesky a taky obrácenej princip tzv. lifteru na principu Biefeld-Brownova jevu. Takže bude mít asi zhruba stejnou účinnost - čili zcela mizernou, nemluvě o ztrátách vody, zasolování a korozi elektrod atd.. Kritériem použitelnosti by bylo postavit továrnu, poháněnou jen svými vlastními výrobky. Současná lobby výzkumníků však dobře ví, že zlepšováky je nutný prosazovat i za cenu zhoršení, jinak by přišli o práci...Jen doufám, že tak daleko věci nezajdou, ačkoliv prototyp v životní velikosti již byl zjevně postaven...
Internetem se vítězně šíří novej hoax o škodlivosti zářivek v důsledku jejich vyzařování elektromagnetickýho záření. Mnoha lidem opravdu stačí slovo "záření", aby si omotali hlavu alobalem. Notabene když dotyčnej detektor cvrliká a pípá jako u skutečný radiace.. Na každej pád si nestěžujte, že sem vás včas nevaroval...
Jaxem vysvětloval v předchozím příspěvku, modrej posun dlouhovlnnejch vln v nehomogenním prostředí je doprovázanej růstem amplitudy: vlna se prostředím postupně zesiluje. Na rozbouřeným vodním povrchu to může vést až ke vzniku tzv. "divokejch vln", osamělejch obřích solitonů, který se valej oceánem a cestou nabíraj energii z okolních vln. Poněkud pro lidstvo přínosnější důsledek je v tom, že i podélný vlny vakua se můžou šířením zesilovat. Zesilování skalárních vln se vzdáleností si všiml už Nikola Tesla, kterej na něm založil myšlenku bezplatnýho šíření levný energie: vysokou věží by se vyzařovaly skalární vlny určitý frekvence, který se budou odrážet od ionosféry a současně přitom zesilovat, takže jeden vysílač by mohl napájed přijímače po celý zeměkouli. Wardenclyffskou věž Tesla sice stihl postavit, ale realizaci jeho ušlechtilý myšlenky mu zatrhli průmyslníci, který mezitím začali vydělávat na šíření elektřiny po drátech. Zesilování skalárních vln však běžně pozorovali i novodobí výzkumníci jako Eric Dollard a Konstantin Meyl, kterej dokonce na svým webu nabízí kit, kterej můžete použít k pohonu různejch elektrickejch modýlků na dálku (PDF).
Vlastní kit stojí v přepočtu asi 22.000,- Kč, a je profesionálně zpracovánej. Vystupujou v něm typický prvky šíření podélnejch vln vakua, čili kulový antény (který naopak podélný elektromagnetický vlny nevyzařujou) a plochý bifiliárně vedený přijímací cívky s minimální indukčností, zato velkým průřezem ("flachspule"). Podobný plochý cívky se využívaj i v indukčním vařiči, kde se elektrickej proud nestřídá, ale pouze přerušuje, což by mělo vést k silnýmu vyzařování skalárních vln. Na tom byl mj. založenej projekt Gegene, kterej měl pozorovat a využívat zesilování vln generovanejch indukčním vařičem při šíření vakuem. Výsledky pokusů ilustrujou překvapivě vysokou účinnost přenosu energie tímto způsobem, ale nadstoprocentní zesílení nikdy pozorovaný nebylo. V současný době probíhaj pokusy o rekonstrukci Teslovy věže v Rusku.
Oficiální fyzika tydle amatérský pokusy zvysoka ignoruje, nicméně v poslední době se objevujou čím dál častěji studie gravitačních vln a jejich předpokládanýho šíření v různejch materiálech, především grafenu a supravodičů. Tyto materiály obsahujou volný elektrony vzájemně stlačený a omezený v pohybu na tenkou rovinu (grafen) či dokonce tenký děrový proužky (supravodiče). V důsledku toho sou takový elektrony donucený kmitat nikoliv v prostorových dimenzích, ale v časových, čili právě jako skalární vlny. Navenek se to projevuje tak, že pravděpodobnostní vlna částice se nepřevaluje z místa na místo, ale jakoby pumpuje a "dýchá" na místě jako tzv. Diracův fermion. Výsledkem je, že materiály s Diracovými fermiony by měly být mimořádně špatný pohlcovače normálních příčnejch elektromagnetickejch vln, ale naopak by měly dobře odrážet a vyzařovat podélný vlny skalární. S tím koreluje nedávnej návrh na detekci částic temný hmoty (čili skalárních vln) pomocí supravodivýho přechodu. Povrch grafenu by např. měl vložením střídavýho napětí generovat skalární vlny a nabírat přitom hmotnost a nebo naopak elektromagnetický vlny zesilovat v důsledku gravitačních vln (analogie dynamickýho Casimirova jevu a zesilování EM vln ve vakuu). O éteru se v těchle článcích pochopitelně nemluví, ale zejména autoři poslední studie otevřeně přiznávaj, že se inspirovali nedávnými experimentálními analogiemi časoprostoru s vodním hladinou, který prováděl Unruh, Leonhardt a další fyzici..
Je teda zřejmý, že současná fyzika, poté co vyčerpala možnosti současnejch teorií, se začíná pomalu valid směrem, kterým už před sto lety vyrazil Nikola Tesla. Zatím se ale zdá, že si fyzici ještě neuvědomujou souvislost svejch teoretickejch návrhů s již provedenými experimenty a neustále zkoušej vynalejzat kolo. Už v roce 1992 např. Evžen Podkletnov demonstroval, jak mechanickými pohyby supravodiče generovat skalární pole a později elektrickými impulsy vloženými na supravodivou vrstvu ho dokonce vyzařovat do prostoru jako paprsek (později tyto experimenty zreprodukoval Claude Poher, který přitom demonstroval zpětnej ráz, který vyzáření takovýho paprsku doprovází - viz video výše). Jak je zjevný, nejde vůbec o slabý efekty na samý hraně současnejch fyzikálních metod. Pro amatéry může bejt zajímavej fakt, že tyto efekty lze možná vyvolat za pokojový teploty i na dispergovaným grafitu - jen je nutný zajistit (např. absorbcí jódu nebo polárním rozpouštědlem jako dimetylformamid), aby se jednotlivý grafitový vrstvy navzájem nedotýkaly. A pokusy Biefielda, Browna, Woodwarda či Hodowance navíc indikujou, že systémy skalárních vln analogický supravodičům či grafenu je možný prostřednictvím dostatečně silnejch elektrickejch a magnetickejch polí realizovat i s použitím běžně dostupnejch materiálů a elektrotechnickejch součástek.
Svym způsobem je příznačný, že většina skutečně chytrejch a samostatně uvažujících vědců, co svými objevy přispěli k současnýmu kosmologickýmu modelu Velkýho Třesku, téhle teorii vůbec nevěřili: Jak Edwin Hubble (objevitel rudýho posuvu), tak Fritz Zwicky (objevitel temný hmoty) či Fred Hoyle (teoretik nukleosyntézy, kterej dal vlastně celý teorii jméno) nevěřili v expanzi vesmíru a rudej posuv se snažili vysvětlit rozptylem světla na částicích v mezihvězdným prostoru (tzv. teorie "unaveného světla"). Byli v tom jen částečně úspěšný, především proto, že uvažovali rozptyl fotonů na částicích, který byly mnohem menší a stálejší než fotony, zatímco ve skutečnosti je rudej posuv způsobenej rozptylem světla na fluktuacích vakua, který jsou často větší než vlnová délka fotonu a taky mnohem míň stabilnější. Nicméně k analogickýmu rozptylu dochází i u vln na vodní hladině, a z této analogie jde odvodit základní vlastnosti takovýho rozptylu.
Především si můžeme všimnout, že rozptyl vln na vodní hladině silně závisí na jejich počáteční vlnový délce, protože se na něm podílej fluktuace hustoty vody způsobený Brownovým pohybem a srážkama molekul, který maji poměrně velký rozměry. Pro vlny o vlnový délce větší než cca 2 cm se při rozptylu vln jejich vlnová délka nezmenšuje, ale naopak zvětšuje a vykazujou tzv. modrý posuv. Současně si můžeme na obrázku vpravo všimnout, že jejich amplituda se přitom do určitý vzdálenosti zvyšuje, nikoliv snižuje a vykazuje proto kladný odchylky od vyzařovacího zákona, kterej ve 3D vakuu předpovídá pokles intenzity záření se čtvercem vzdálenosti (plocha koule je úměrná druhý mocnině jejího poloměru), na 2D vodní hladině předpovídá lineární pokles (obvod kruhu je úměrnej první mocnině poloměru). Pro vlny kratší než 2 cm dochází při jejich rozptylování naopak k dalšímu snižování vlnový délky a jejich intenzita se snižuje rychlejc, než předpovídá vyzařovací zákon. Pouze pro drobné vlny o vlnové délce 2 cm je vyzařovací zákon splněnej přesně a tyto vlny taky přitom svoji vlnovou délku nemění. Pozorovaný závislosti velmi dobře odpovídaj křivce závislosti rychlosti povrchových vln na jejich vlnový délce - při cca 1.73 cm je šíření vln nejméně ovlivněno fluktuacema hustoty pod hladinou a takový vlny se na povrchu šířej nejmenší rychlostí a nejméně se přitom rozptylujoou (viz graf vlevo):
Pokud je tedy rudej posuv způsobenej rozptylem světla ve vakuu a nikoliv expanzí časoprostoru, měli bychom podobný odchylky pozorovat taky ve vakuu. A skutečně už před deseti lety bylo pomocí stratosférickejch balónů v experimentu ARCADE-2 pozorovaný neobvykle silný pozadí vzdálenejch rádiovejch zdrojů. Jejich vzdálenost i předpokládaná svítivost byla známa, protože šlo o pulzary pozorovaný i ve viditelným světle. Jako rádiový zdroje však vyzařovaly asi 6x silnějc, než by měly podle Planckova modelu záření černýho tělesa. Všimněte si taky nagrafu dole, že nad frekvencema cca 160 GHz se kladný odchylky mění v záporný, což neni nic zvláštního, protože to je charakteristická frekvence fluktuací vakua (mikrovlnnýho pozadí vesmíru). Astronomům to bylo sice divný, ale vzhledem k nízký citlivosti pozorování to tehdy nechali bejt. Nedavno se však astronomové zaměřili za vzdálený zdroje ultrafialovýho záření a zjistili, že sou pro změnu naopak 4x slabší, než by odpovídalo jejich vzdálenosti. Tentokrát jsou měření podstatně spolehlivější a tak je výsledek označovanej za "krizi". Jenže dokud astronomové nemaj žádnej alternativní model na obzoru, podobný výsledky si těžko daji do souvislostí a tak zřejmě zase na pár let zapadnou. Ve svým důsledku to znamená, že zatímco ve viditelným světle vesmír vypadá že expanduje, v rádiovým a mikrovlnným spektru se naopak zdá, že se gravitačně hroutí, což odpovídá faktu, že v dlouhovlnným spektru sou rozeznatelný jen velký objekty, který na sebe působí gravitačně.
Odchylky od vyzařovacího zákona jsou samozřejmě spojený i s modrým posuvem, kterej je ovšem v rádiovým spektru podstatně obtížnější pozorovat, než rudej posuv ve viditelným záření. To proto, že v mikrovlnný oblasti spektra neexistuje tolik referenčních zdrojů spektrálních čar a ten hlavní, čili mikrovlnný vibrace vodíku je masivně překrytej mezihvězdným plynem. Ale lidstvo už zná jeden příklad modrýho posuvu, kterej využívá referenční zdroj záření, který si samo vyrobilo. Na palubě sond Pioneer 10 a 11 je mj. jednoduchej 2.1 GHz maser, kterej slouží jako referenční generátor pro palubní vysílač. A s jeho rostoucí vzdáleností od Země se čim dál tim víc projevuje posun do krátkovlnný oblasti rychlostí (6 ± 0.01) ×10-9 Hz/s, čili 1.5 Hz za osm let. Pozorovanej efekt dobře koresponduje s anomálním zpomalováním sond Pioneer, který je právě rovno součinu rychlosti světla a Hubbleovy konstanty (viz graf vpravo), což poukazuje na souvislost s rozptylem světla na fluktuacích vakua. Jenže pro něj si astronomové mezitím našli "rozumný" vysvětlení, rozuměj takový, který neodporuje současným teoriím. A tak zatím jedinej astronom, kterej si ho všiml je LaViolette, kterej rovněž nevěří v kosmologickou teorii Velkýho třesku. To je totiž problém současný deterministicky uvažující vědy, že souvislosti vidí teprve tehdy, když překročí hranici pěti sigma, čili nějakejch 99,6%. Koincidence 90% a nižší vědci přehlížej, i kdyby na ně narazili třeba milionkrát za sebou, takže ve svým součtu vedou k pronikavýmu rozporu s teorií. A tak rozpory současnejch teorií vidí jen ti, co na ně nevěřej a sou tudíž svými vrstevníky označovaný jako pseudovědci a crackpoti.
Kinoma z Japonska by mohl být nástupce Raspberry Pi - malej karosovanej mikropočítač s vstupně/výstupními porty, WiFi a sensory včetně dotykovýho displeje, kterej se programuje pomocí embedded Javascriptxu. Problémem této platformy bude asi omezená rozšiřitelnost shieldy, který se na Raspberry daji volně vršid - a taky cena, která je ve srovnání s Rapberry PI dotovaným soukromou nadací více než dvojnásobná. Mě osobně zajímá spíš směr vývoje miniaturizovanejch chytrejch součástek, ale i takový zařízení si svý místo na trhu můžou najít. BTW Raspberry nedávno vypustilo vylepšenou verzi B+ se slotem pro microSD kartu a dvěma USB sloty na boardu navíc.
John K. Hutchison (* 1945) je ve svejch kruzích notoricky známej kanadskej vynálezce a výzkumník v oblasti antigravitace a "volnejch" energií. Je to excentrickej samouk a všechny své experimenty realizuje ve svým bytě v New Westminsteru, kterej je přecpanej bizardní sbírkou nejrůznějších aparatur z vyřazenejch vojenskejch skladů (na YouTube má na to konto přes dvatisíce videí, většinou mizerný kvality). V roce 1979 při svejch pokusech se 75-ti wattovým Teslovým transformátorem údajně objevil soubor jevů, který sou dnes označovaný jako Hutchisonův efekt (viz slideshare). Zahrnujou zvedání a levitaci těžkých předmětů, roztavení a smísení různorodých materiálů jako je kov a dřevo, zahřátí kovu bez vzplanutí sousedních materiálů, defragmentaci kovů (které se přitom příčně rozpadaj) a změny v jejich krystalové struktuře. Někdy takto vznikne např. kovová tyč pevná na jednom konci jako olovo a na druhém konci měkká jako olovo. Na vzorcích je např. qidění kus dřeva prostupující do duralové tyče nebo ohnutej francouzskej klíč z křehký vanadový oceli bez známek žíhání a popouštění. Nějaké efekty poněkud připomínají "ohýbání lžíce" předváděné Uri Gellerem - až na to, že se vzorku nikdo nedotýká, když se s ním prováděj tydle změny. Nyní John na eBayi rozprodává svou legendární sbírku vzorků, údajně deformovanejch skalárníma vlnama - kus za řádově 50.000,- Kč. Jde vesměs o velký duralový kusy - čili počítám, že to nasbíral někde v hutích.
Podobně jako např. bor, olovo, titan nebo tantal umí i křemík kromě klasickýho nevodivýho oxidu křemičitýho (křemene) tvořit tzv. suboxidy - nestechiometrický oxidy s nízkým oxidačním číslem, tmavou barvou a kovovou vodivostí. Suboxidy se tvořej, když materiál zredukujeme elektrony, např. průchodem proudu v vysokou proudovou hustotou, čímž se z oxidu část kovu vyredukuje a původně nevodivej materiál změní ve vodivej. Suboxidy titanu - který se tvořej snadno - si přitom dokonce pamatujou množství proudu, který materiálem prošlo při jejich vzniku a jejich odpor je závislej na objemu do té míry, že můžou sloužit jako tzv. memristory. Suboxidy křemíku sou bohužel za nízkejch teplot méně stálý a pro tyto účely méně vhodný, - ale zasejc sou zajímavější s ohledem na jejich kompatibilitu se současnejma polovodičovejma technologiema. Když nic jinýho, můžou křemíkový suboxidy místo memristorů sloužid alespoň jako paměťový prvky RRAM (rezistive random access memory). Současný FLASH paměti jak známo trpěj při opakovaným přepisování postupnou ztrátou kapacity, protože sou tvořený nastřílením elektronů do izolačního materiálu pod vysokým napětím. Elektrony mřížku rozpínaj a deformujou a ta postupně začne praskat. Když ale nadbytečný elektrony s materiálem zreagujou, tento problém odpadá a paměť je navíc stabilnější.
Na obr. nahoře je prototyp rezistivních pamětí, vyvíjenejch na Riceově univerzitě. Sou v principu velmi jednoduchý a tvoří je zlatej či platinovej kontakt v malejch ďourách ve vrstvě porézního oxidu křemičitýho. Průchodem proudovýho impulsu se vnitřek děr zredukuje, vznikne zde suboxid a paměťovej prvek zvostane vodivej. Průchodem proudu opačným směrem se zase izolační vrstva obnoví a buňka se stane nevodivou. Protože zde dochází ke změnám složení a tím pádem objemovejm změnám materiálu, suboxidový rezistivní paměti ještě nevydržej tolik pracovních cyklů, kolik by se od nich očekávalo. Nicméně použití porézního oxidu křemičitýho pnutí ve vrstvě podstatně snížilo a zvýšilo životnost pamětí asi 13x. Současně stačí pro jejich naprogramování nižší napětí, asi 2 volty. Obojí představuje pro současný počítače velkej přínos - operační paměť RRAM by si svůj stav pamatovala i po vypnutí PC a druhej den bychom po zapnutí pokračovali přesně od místa, kde jsme večer skončili - bez nutnosti tzv. uspávání počítače, při kterým se obsah paměti RAM přestěhuje na pevnej disk, aby bylo možný počítač odpojit od napětí. A protože na programování pamětí RRAM stačí nízký napětí, odpadla by z počítačovejch zdrojů dvanáctivoltová napěťová sekce, která je nutná mj. právě pro zápis FLASH pamětí SSD disků.
Vlevo je první elektronickej tranzistor, vpravo první fotonickej tranzistor izraelskejch fyziků z Weizmannova institutu kvantový optiky. Jistá podoba tu je - von ani sex napoprvé nevypadá úplně nejlíp a následky se přitom táhnou celý generace... Zařízení může zároveň fungovat jako fotonickej router, protože má dva vstupy a výstupy: optickým vláknem se do jednoho ze vstupů přivede foton a na výstupu z vyleze optickým vláknem výstupní foton. Pracovním prostředí zde tvoří jedinej atom 87Rb v optický pasti tvořený miniaturním kruhovým rezonátorem ve vakuu a laserově chlazenej na supernízký teploty - čili praktický využití pro internet a rychlejší péčko zatím nehrozí. Fotony rezonátor obíhaj podobně jako zvukový vlny kruhovou galerii a zesilujou se, což umožňuje kvantový nelineární efekty. Podobně jako tranzistor, kterej se umí přepínat ze zavřenýho do otevřenýho stavu, se atom v rezonátoru přepíná mezi excitovaným a normálním deexcitovaným stavem. Pokud je atom excitován, je rezonátor pro další dopadající fotony průhlednej protože už další světlo absorbovat nemůže. Pokud deexcituje, stává se rezonátor pro vstupní fotony neprůhlednej jako zrcadlo a vyzáří foton na výstup, čímž je připravenej pro další vstup. Na obr je zatim nejlepší současná generace optickejch switchů IBM, manipulující s fotony ve formě povrchovejch plasmonů na tenkejch zlatejch vrstvičkách s propustností asi 1,6 Terrabitů/sekundu..
Todle je bludiště. Kliknutím si ho zobrazte v samostatným okně a hledejte cestu... Pokud se vám to nexe řešid, taxi řešení najděte pomocí Fotošopu (video): Zvyšte kontrast, označte pravou stěnu bludiště pomocí hůlky, expandujte výběr o 4 - 6 pixelů, vytvořte novou vrstvu z výběru a vyplňte ji červenou barvou. Stáhněte výběr o 2- 3 pixely a smažte ho. Princip je založenej na známým triku, podle kterýho de bludištěm bezpečně projít, pokud se v něm stále držíme jeho pravý (nebo levý) stěny. Stačí tedy tuto oblast v půdorysu označit obrysem a je hotovo.
První setkání Schrodingerovy kočky s éterem a ukázka jak supratekutá Schrodingerova kočka prosákne i sebemenší dírou...
Ve čtyřrozměrným časoprostoru jsou gravitační vlny nutně stacionární (na velký rozměrový škále), resp. tvořený atemporálním šumem (na kvantový škále), protože časová dimenze je vyplejtvaná na zakřivení časoprostoru. Jednou z předpovědí vlnový teorie éteru tudíž je, že tzv. gravitační vlny jsou ve skutečnosti tvořený šumem mikrovlnnýho pozadí, resp. jeho 2-spinovou kvadrupólovou složkou. Nedávno sem ale zjistil, že s tímto postřehem přišel už v roce 1976 americkej elektrotechnik srbskýho původu George Hodowanec, kterej při vývoji citlivých váh zaregistroval nepatrné kolísání referenčních údajů, které používal. Předpokládal, že zdrojem problému je v elektronickém obvodu a pokoušel se tyto anomální změny vyloučit. Po několika experimentech zjistil, že kolísání lze vykompenzovat kondenzátorem v určité části obvodu, nedovedl si to ovšem zdůvodnit. Při dalším výzkumu zjistil, že chyba nebyla ani v jeho systému, ani v referenčních vahách. Dovtípil se, že gravitační pole Země není stabilní, ale v malých mezích se mění, někdy velice rychle. Jím vyvinutej systém byl tak citlivej, že registroval tyto změny jako měnící se hodnoty v referenčních vahách. Usoudil, že přidaný kondenzátor nějak umí registrovat tyto změny gravitace rovněž a přeměňuje je v elektrický signál.
Po tomto objevu začal Hodowanec vyvíjet detektor gravitace s moderními elektronickými součástkami (viz schéma a obr. vpravo). Věděl, že jakýkoliv gravitační vliv na kondenzátor se projeví vyrovnávacím proudem, proto použil operační zesilovač, zapojený jako převodník proudu na napětí. Tento obvod připojil k vstupnímu kondenzátoru, kterej zde sloužil jako čidlo gravitačních změn a na jeho výstup připojil napěťový zesilovač a reproduktor. Signály přijímané tímto jednoduchým obvodem byly popisovány jako podobné zvukům velryb. Hodowanec nakonec prohlásil, že jeho přístroj přijímal monopólové gravitační vlny, na rozdíl od kvadropólových vln, popisovaných v Einsteinově Obecné teorii relativity. Běžná elektronická zařízení tyto vlny zachycovala odjakživa, ale nikdo si toho nevšiml díky všudypřítomnému šumu 1/f (kde intenzita je nepřímo úměrná kmitočtu v celém spektru šumu). Zatímco gravitační vlny, přepokládané Einsteinem, byly omezeny rychlostí světla, tyto monopólové vlny se šířily výrazně nadsvětelnou rychlosti. Hodowanec správně předpokládal, že vesmír je tímto šumem naplněn a že běžně detekované izotropické mikrovlnné záření na pozadí, považované dosud za ozvěnu Velkého třesku (Big Bangu), je ve skutečnosti emisemi gravitačních vln. Prohlásil, že přístroje, které přijímaly tento signál (šum), ve skutečnosti přijímaly gravitační záření a nikoliv elektromagnetickou energii z doby vzniku vesmíru. Hodowanec taky velmi správně uhodl, že hmotná tělesa tvoří pro tyto vlny stín a že základní šum pozadí je modulován průchodem velkých astronomických těles, která v něm vrhají jakýsi stín. To znamená, že když se takové záření demoduluje, tak to, co je slyšet, by mohly být pohyby planet, hvězd a možná i vzdálenejch galaxií.
Tento objev samotnej by mohl každýmu fyzikovi zajistit nesmrtelnost a časem i Nobelovu cenu, bohužel Hodowanec ve svejch výzkumech zašel poněkud dál než musel a začal pomocí svýho detektoru morseovkou komunikovat se vzdálenejma civilizacema - čímž se vyřadil z jakékoliv komunikace se zbytkem fyzikální komunity, takže dnes o jeho pokusech ví jen několik zasvěcenců. Nicméně fyzikální podstata jeho detektoru je zcela realistická a vychází z Biefeld-Brownova jevu, který objevil už ve 30. letech Thomas Townsend Brown při svým studiu na Caltechu. Objevil totiž, že hmotnost nabitýho deskovýho kondenzátoru závisí na tom, v jaký poloze leží. Dnes se za Biefeld-Brownův jev považuje zcela jinej efekt, síla která ve vzduchu zvedá asymetrickej kondenzátor, tzv. lifter a jde ho vysvětlit klasickou fyzikou pomocí toku nabitejch částic v koróně (tzv. iontovej vítr). Ale už pokusy NASA provedený v roce 2003 ve vakuu ukázaly, že lifter má tendenci se vznášet i ve vakuu, kde se žádná koróna tvořit nemůže. Máte-li lifter a nemáte-li vakuovou komoru, můžete se o tom přesvědčit např. tak, že celej lifter umístíte na váhy do plastovýho pytlíku. Podstatu jevu vysvětlil teprve nedávno v roce 2007 Martin Tajmar, když poukázal na spojení pole nabitýho kondenzátoru s gravitomagnetismem.
Ale už Brown zjistil, že elektrogravitační efekt je pozorovatelný pouze za následujících podmínek: dielektrická konstanta kondenzátoru (jeho schopnost ukládat energii) musí být co nejvyšší (>2000) stejně jako hustota dielektrika musí být velká (>10 g/cm³) a napětí přiložené na elektrody kondenzátoru musí být rovněž co nejvyšší (v řádu statisíců Voltů). Brown zjistil, že síla vytvořená nabitým kondenzátorem směřuje ke kladné elektrodě, to znamená, že snížení váhy nastává pouze tehdy, je-li kladná elektroda nad zápornou. Pokud je obráceně, tíha kondenzátoru se naopak zvyšuje. Na obr. nahoře je schéma dalšího zajímavýho gravitomagnetickýho zařízení experimentára Joe Parra, který je tvořený motorkem, připojeným k rotoru s měděnými výstupky, kterej rychle rotuje mezi páry magnetů. Při cca 10.000 ot/min hmotnost celý soustavy klesne asi o 6.5 gramu, což je při váze měděnejch nástavců 24 g víc než slušnej rozdíl. Efekt byl replikovanej např. D. A. Davidsonem, kterej studoval mj. levitace mnichů v Tibetu - ale se v tomto případě údajně projevuje jen tehdy, pokud je kolečko orientovaný v západo-východním směru.
Princip komprese ve formátu JPEG spočívá zjednodušeně v tom, že se obrázek rozdělí na menší plošky (obvykle o rozměrech 8 x 8 pixelů), který se aproximujou funkcí sinus/cosinus tak, aby se výsledek co nejvíc blížil originálu. Při kompresi a dekompresi se dnes běžně používá tzv. hardwarový akcelerace GPU grafický karty, ale fyzici nedávno realizovali tendle princip zcela hardwarově: laserovej obraz prohnali tzv. fázovým prostorovým modulátorem tvořeným zrcádkem s piezoelektricky ovládanejch zvlněněnejch plošek a vzniklý fázově posunutý vlny pak složili průchodem matnicí o tloušťce cca 0.3 mm na výslednej snímek. Výslednej proces je jakejsi kompromis mezi klasickým snímáním senzorem s plným počtem pixelů naráz a snímáním obrazu pixel po pixelu tzv. jednopixelovou kamerou - jeho výhodou je nižší datovej tok, nevýhodou určitá ztráta detailů ve výstupním obrazu.
Minulej víkend německá firma uvedla do provozu v americkým Kansasu největší vodní skluzavku na světě (její jménoVerrückt znamená v němčině "šílenost"). Je vyšší než Niagarský vodopády (51 m) a sešup rychlostí až 105 km/hod. na ní trvá skoro 10 sekund. Skluzavka jest navržená tak, aby v první polovině letu vodní skluzáci zažívali pocit beztíže (fodky). Řekbysem, že časem bude hodně zahnědlá.
Todle je Vantablack®, údajně novej nejtmavší materiál na světě, páč odráží jen 0.35 promile dopadajícího světla. Stejně jako předchozí rekord i je tento povrch vyrobenej firmou Surrey NanoSystems tvořenej sametovým povlakem nanotrubek 10.000x tenčích než lidskej vlas, skutečnej pokrok je tady hlavně v tom, že se ho podařilo vyrobit na hliníku při teplotě do 350 °C místo na křemíkovejch waferech, jako dosud (Nanosystems mj. zkoušela vyrábět nanotrubky jako náhradu měděnejch vodičů pro integrovaný obvody). Navíc vodí teplo 7,5x líp než měď a je 10x pevnější než ocel, pokud to něco v tak tenký vrstvě znamená. Měl by najít primární využití v armádě pro bolometry termovizí a infračervenejch kamer, čili opět pro snazší zabíjení srnek.
Pokud sou ferromagnetický předměty přitahovaný magnety, pak by diamagnetický měly bejt odpuzovaný, není-liž pravda? Bohužel ferromagnetismus není opakem diamagnetismu, tím je ve skutečnosti paramagnetismus. Zatímco paramagnetický materiály maji nespárovaný elektrony v rovině atomů, diamagnetický materiály je maji v orbitalech který leží nad a pod rovinou spojnic atomů (tzv. pí-orbitaly, jako má bismut nebo pyrolitickej grafit). Teprve v připadě, že jsou takový orbitaly asymetricky vystředěný vůči rovině atomů, stává se materiál ferromagnetickej, resp. anti-ferromagnetickej - takový chování lze paramagnetickejm materiálům vnutit např. deformací nebo magnetickým polem. A proto sou paramagnetický/diamagnetický předměty přitahovaný jen do míst, kde roste/klesá gradient magnetickýho pole. Takže k tomu, aby bylo možný demonstrovat tzv. diamagnetickou levitaci, je nutný použít několik magnetů uspořádanejch a slepenejch tak, aby se jejich magnetický póly vzájemně střídaly. Nicméně to stále neznamená, že takovej magnet nemůže bejt zhotovenej z jednoho kusu, pokud se v něm alternující magnetický pole nevytvoří při jeho magnetizaci. Takovej magnet se pozná podle toho, že velmi pevně drží i na velkejch kovovejch plochách a diamagnetický předměty skutečně odpuzuje (video vpravo - podobně funguje magnetická páska ve dveřích ledničky, která je uvnitř tvořená kousky ferritů). Magnetizace magnetu lze snadno studovat polymerní fólií, ve který jsou zalitý drobný částice niklu - ty se v magnetickým poli zorientujou a způsoběji, že se fólie stane průhlednou.
Jak je životopiscům známo, Richard Feynman byl třikrát ženatej. První žena Arline Greenbaum zemřela v mladém věku v roce 1945 na tuberkulózu, což Feynmana silně zasáhlo. Pocit opuštění v Brazílii, kde hostoval v rámci výpomoci rozvojovým zemím, jej přivedl roku 1952 ke sňatku s již jednou opuštěnou známostí Mary-Louise Bell. Byla to atraktivní blondýna, instruktorka školy historie výtvarných umění, ale byla silně nábožensky a konzervativně založená a dle očekávání ani potom vztah neklapal a v roce 1956 se Feynman znovu rozvádí (bylo mu tehdy 36 let). V rozvodovém stání uvedla jako důvod: "Začíná s výpočty hned po probuzení, počítá když řídí, sedí v obýváku a dokonce i v ložnici." V roce 1960 se naposledy žení s o šestnáct let mladší Angličankou Gweneth Howarth, původně uklízečkou v jeho bytě. S jejím synem Carlem později přibrali adoptivní dceru Michelle. Gweneth zemřela na rakovinu podobně jako Feynman rok předtím v roce 1989. Na obr. vpravo je Feynman v roce 1978 s matkou Lucilles a manželkou Gweneth s rodinou (adoptivní Michelle a Carl) před svým mikrobusem který si pořídil za svou třetinu Nobelovy ceny a který nechal pomalovat svými diagramy, který byly nedávno restaurovány.
O druhé Feynmanově manželce Mary-Louise je na webu málo informací, ale podle některých domněnek mohla zasáhnout do Feynmanova života hlouběji. Počátkem roku 1958, krátce po začátku studené války se Feynman dostal do hledáčku FBI jako vědec pracující na projektu Manhattan podezřelý ze špionáže a úniku informací Rusům. Záminkou byl dopis neznámého informátora, který byl velmi zjevně dobře obeznámen s Feynmanem a lidmi kteří ho obklopovali. Ve svých nedávno zveřejněných dopisech popsal Feynmana jako nesmírně inteligentního, ale taky bezskrupulózního člověka schopného učinit cokoliv pro dosažení svých cílů. V té době sílil vliv J. McCarthyho, republikánského poslance, který byl známý svými tvrzeními o velkém počtu komunistů, špionů a přívrženců Sovětského svazu v americké federální vládě a jinde. Neschopnost svá tvrzení prokázat nakonec vedla k tomu, že McCarthymu byla udělena důtka od amerického senátu, nicméně mccarthismus pro mnoho Američanů zejména ve vládních institucích, odborech, školství a zábavním průmyslu znamenal postihy na základě často jen vágních podezření, že sympatizují s komunisty. Mezi postiženými bylo i mnoho slavných jmen, například umělci Leonard Bernstein, Charlie Chaplin, Aaron Copland, Jiří Voskovec, Arthur Miller a Orson Welles nebo vědci Robert Oppenheimer, Albert Einstein a Linus Pauling. Nedůvěra americké vlády a obavama z úniku informací z projektu Manhattan, kterej vyústil v samostatnej vývoj ruský jaderný bomby se projevila mj. v omezení Feynmanovy činnosti pro PSAC a zákazu vycestovat výborem pro neamerickou činnost v roce 1958. BTW V poslední době se množí články, který kritizujou Feynmana např. za jeho dobyvačně-přezíravej postoj k ženám i dalším lidem (1, 2, 3), takže Feynmanův kult osobnosti je v současnosti na ústupu podobně jako jeho fyzika už několik let
Jak odzádkovad flašku (když pominu sabráž skleničkou, sou aji horší metody)
Na adrese http://www.vortexmd.com byly publikovaný strojírenský výkresy Kvantovýho generátoru energie QEG. (video 1, 2, 3, 4, 5, českej a slovenskej web a překlad manuálu, minivarianta). Prototyp postavenej podle Teslova patentu je dimenzován na výrobu elektrické energie v řádu 10-15 kW. Nejprve je použit startovací zdroj energie, který roztočí rotor v jádru generátoru. Speciální konfigurace oscilátorů v jádru generátoru vyvolá rezonanci. Jakmile je dosaženo rezonance, vyrábí se proud, který je usměrněn na pohon motoru, který roztáčí rotor. Pak je možno odpojit motor původního zdroje, protože generátor již pracuje sám. Spíš než obrázky by mě ale zajímalo, jestli ta věc doopravdy funguje. Zatím se pouze podařilo přetransformovat vzniklý vysokofrekvenční napětí na proud pro žárovky ale tzv. overunity, čili nad-100% účinnosti přes veškerej humbuk dosaženo nebylo. Na videu vlevo můžete slyšet (a na osciloskopu vidět) okamžik, kdy se zařízení dostane do rezonance, která je údajně nutná pro to, aby fungovalo jako perpetuum mobile.
Rostliny možná slyšej, ze je něco žere.. Vibrace pokusný rostliny huseníčku rolního (Arabidopsis thaliana) způsobené okusováním zelené housenky běláska řepového (Pieris rapae) byly zachycovaný pomocí zrcátka připevněného na listu, od kterého se odrážel laserový paprsek. Působením zvuků pasoucích se housenek se podařilo zvýšit produkci ochranných látek, alifatických glykosinolátů (thioglykosidů) i u nenapadených rostlin.Glykosinoláty jsou glykosidy s obsahem síry, které rostliny často využívají kvůli jejich štiplavému aroma k ochraně proti škůdcům. Např. podle téhle studie se klíčící rostliny kukuřice nakláněj kořínky vůči zvuku o frekvenci 220 Hz a že se vzájemně dorozumívaj pukavými zvuky, který vznikaj při prorážení půdy jejich klíčky. No, hlavně to slyšíme my - vše ostatní sou zatim jen spekulace, jakkoliv dobře míněný... Na obr. vpravo sou zvukový sensory - mikrofony, kterýma se ve stavebnictví detekujou trhliny v betonu - použitý pro snímání zvuků, který při vysychání vznikaj v listech v důsledku vnikání bublin vzduchu do jejich pórů. Ty u některejch rostlin způsobujou trvalou ztrátu schopností transpirovat, jakmile jejich vysušení překročí určitou mez.
Cymbál 1000 fps, stolní pila při 150.000 fps
Todle je bublina vyplněná kouřem. Bubliny tvořený směsí glykolu a glykoletheru (dietoxyetylénu) se na vzduchu neodpařujou a díky tomu sou překvapivě odolný, takže se s nima dá dlouho žonglovad v chlupatý rukavici (1, 2). Přitom se uplatňuje superhydrofobní efekt lotosovejch listů.
Rozdíl mezi praxí a výzkumem je podobnej jako mezi fyzikou a matematikou, čili sexem a masturbací.
Nedavno sem tu psal o potížích, který doprovázej výrobu safírovejch okýnek pro displeje iPhone 6. Hlavní problém je v tom, že safír má sice vysokou tvrdost a pevnost, ale právě proto se velmi obtížně řeže. A krájení plátků safíru diamantovou pilou, jejich zarovnávání a leštění je to, co způsobuje nejvyšší náklady a ztráty (až 30%) materiálu. Pomoci by zde mohla technologie známá jako Proton Induced Exfoliation (PIE). V podstatě jde o to, že se do povrchu materiálu nastřílej protony z urychlovače, který se zachytěj v určitý hloubce. Schopnost materiálů absorbovat protony a další nabitý částice totiž neni lineární ale silně se zvyšuje se snižující se rychlostí částic (toho ostatně využívá i protonová terapie). Zachycený protony proto reagujou s materiálem v určitý hloubce za tvorby hydridů a rozpínaj jeho mřížku. Když se pak povrch prudce zahřeje např. laserem, od povrchu se sloupne velmi tenká povrchová vrstvička v hloubce, kde vzniká největší pnutí a celej postup lze znovu opakovat. PIE se už úspěšně používá pro přípravu extrémně tenkejch křemíkovejch waferů (pod 20 µm) pro ohebný solární články, kde řezání a leštění rovněž představuje významný náklady polovodičový technologie. Bylo by to vlastně první významný použití částicovejch urychlovačů v průmyslový praxi.
Strašek je dravej korýš, kterej je považovanej za nejchytřejšího členovce a současně tvora s nejsložitějším zrakovým systémem v živočišný říši. Je to totiž čilej denní lovec, kterej útočí ze zálohy a orientuje se přitom výhradně zrakem. Biologové už zjistili, že zatímco my lidé dokážeme rozlišovat jen barevný kombinace tří základních barev, protože máme v sítnici jen tři základní světlocitlivý barviva, strašek má v očích pigmentů hned šestnáct a je tak schopnej rozlišit pro nás těžko představitelnej počet barevnejch odstínů. To mu zjevně usnadňuje rozpoznávání kořisti v podmořským světě, kde je barevná paleta omezená rozptylem světla (na běžnejch fotkách je vše zabarvený domodra) a zřejmě objekty rozlišuje podle barev místo podle tvarů. Straškovy složený oči navíc dokážou zachytávat světlo jak v různejch vlnovejch délkách, tak rovinách polarizace Mořský živočichové sou totiž často průhledný a zviditelní je právě polarizovaný světlo, jehož rovina polarizace je stáčený chitinovými vrstvami v jejich těle. Díky tomu taková kořist pro straška hraje všema barvama podobně jako fólie celofánu pod polarizačním filtrem a strašek ji tudíž bezpečně rozezná, i když rozlišovací schopnost jeho oka jinak není zvlášť velká (větší počet fotoreceptorů by vyžadovalo větší mozek).
Biologové si nedávno na straška posvítili v UV světle a zjistili, že strašek dokáže rozlišovat barvy aji v hlubokým ultrafialovým spektru (330 - 380 nm). Světlo krátkejch vlnovejch délek je totiž vodou rozptylovaný nejvíc a tvoří tudíž hlavní součást osvětlení podvodního světa. Straškovy složený oči obsahujou vodorovnej proužek, kterej se po obarvení fluoresceinem a vyfocení v UV spektru (obr. vlevo a video vpravo) rozpadne na několik pět řad (fodka vpravo) s různým odstínem. Jejich pigment mycosporin je biologům dobře znám: tvoří temnou barvu výtrusů hub a plísní jako ochrana jejich genetický informace před UV zářením (proto maj např. žampióny pod kloboučkem tmavý lupeny). Strašek ale částice mycosporinu využívá ve svejch fotodetektorech jako optický filtry a díky dokáže rozeznat pomocí světlocitlivejch pigmentů nejen 16 základních barev ve viditelným světle, ale i dalších pět v UV oblasti.
Ačkoliv je banjo typickej americkej nástroj, jeho varianty sou rozšířený po celým světě (akonting a kora ze západní Afriky, sarod z Indie dramyjin z Tibetu, dašpulúr z Tuvy a šamisen aneb "struny-tří-chutí" z Japonska) Zvuk strun banja je zesilovanej kruhovým bubínkem, na kterém je napnuta blána. O blánu se opírá kobylka a rozeznívá ji. Některé druhy banja mají ještě dřevěnou ozvučnou skříň, která uzavírá bubínek z druhé strany. Zvláštním zvukem banja se začal zabývat taky teoretik David Politzer z Caltechu, kterej dostal v roce 1994 Nobelovku spolu s Wilczekem a D. Grossem za vývoj teorie kvarků. Kovovej zvuk při úderu na kovový předměty vzniká složením dvou vln: podélný zvukový vlny s vyšší frekvencí a příčný při který se uplatňuje deformace předmětru. Podobně zvuk banja vzniká složením příčnejch vln struny a kmitů membrány bubínku, která mění napětí struny jako podélná vlna. Podle Politzera se na kovovým zvuku banja podílí hlavně harmonická frekvence, která vzniká při proměnlivým napínání struny v závislosti na amplitudě. U normální kytary napnutí struny v závislosti na amplitudě závisí málo, ale plovoucí kobylka na rezonující membráně bubnu je zesiluje a tim vzniká rychlý tremollo, kterej náš sluch vyhodnotí jako kovovej zvuk.
Černej fosfor je již dlouhou dobu známá modifikace fosforu, která je do 550oC termodynamicky nejstabilnější. Vzniká zahříváním fosforu s katalyzátorama nebo za vysokejch tlaků. Má polymerní strukturu a vlastnosti podobný grafitu a svou elektrickou vodivostí se blíží kovům. Jeho tenké vrstvy (tzv. fosforen) se nyní začaly studovat podobně jako grafen, páč experimenty ukazujou, že grafen by mohla nahradit tenká vrstva černého fosforu. Zatimco grafen je nepřímým polovodičem podobně jako křemík, což znamená, že při přeskoku elektronu do vodivostního pásu musí dojít ke změně jeho hybnosti (což celý proces dělá méně pravděpodobnější a taky pomalejší), fosforen je polovodič s přímým zakázaným pásem s vysokou děrovou pohyblivostí a absorbuje vlnové délky od viditelného po infračervené záření - což z něj činí sloučeninu vhodnou pro detektory záření. Na rozdíl od podobných nanovrstev uhlíku (grafén) a křemíku (silicén) je chemicky stabilnější a jeho vrstvy sou mnohem pružnější a ohebnější. Na rozdíl od grafenu má fosforén taky vyšší odpor a šířku zakázanýho pásu, což jej činí pro elektroniku výhodnější.
Podle nový studie, na který se podílel česko-švýcarskej emigrant, prof. Michiganský univerzity David Tománek, jde černej fosfor loupad pomocí lepicí pásky stejně jako grafit a vzniklý vrstvičky (tzv. fosforén) můžou sloužit jako FET tranzistor. Na rozdíl od grafenu však fosforenový vrstvy nejsou rovný: kvůli vzájemným vazbám atomů fosforu sou zvlněný jako tkanej koberec. Takže se zatím mechanickým odlupováním nepodařilo připravit tenčí vrstvu než 3 nm, což odpovídá několika monoatomickým vrstvám, což je problém, protože šířka zakázanýho pásu, pohyblivost a vodivost závisí výrazně na tloušťce vrstev. Další využití bude taky záviset na tom, jestli se podaří přípravu vrstev fosforu zautomatizovat, protože razítkování lepicí páskou samozřejmě neni pro průmyslovou výrobu moc použitelný.
Google se pochlapil a konečně nabízí Google Glass za rozumnou cenu aji s vývojovym kitem pro AndroidStudio
Reproduktor z vysokofrekvenčního oblouku z flyback trafa, kterej je modulovanej výstupem z audiozesilovače. Ve výstupu pochopitelně chyběji hloubky kvůli malýmu rozměru oblouku, taktéž hlasitost je úměrná délce oblouku - ale kvalita je překvapivě dobrá. Náhled videa přehrajete kliknutím nebo najetím myši (ve MSIE) na obrázek. Bonus: 3D panorama prachový bouře v Arizoně a jak vypadá cestování takovou bouří.
Sprej NeverWet od firmy Rustoleum vytvoří na povrchu předmětů superhydrofobní povlak, kterej umožní elektronice fungovat aji pod vodou. V poslední době se mezi bastlířema hodně prosazuje tzv. "wearable elektronika", která se ke tkanině přišívá pomocí kontaktů vodivou uhlíkovou nití, co zároveň slouží jako elektrický přívody. Na tu se takovej sprej výborně hodí, protože obvody kvůli úspoře místa a váhy jinak chráněný nebývaj.
Procesory ATTinyXY sou odlehčenou verzí mikrořadičů Atmel AVR, který využívá např. OpenSource projekt Arduino a jeho klony. Neobsahuje rozhraní pro komunikaci s počítačem přes USB či sériovej port (což lze ostatně obejíd softwarově), ale lze ho snadno flešnout přes Arduino (který de ostatně snadno zbastlit na nepájivým poli a na kterým lze současně zapojení celýho projektu odladit). Máte-li starší PC, procesor jde připojid k LPT portu přímo a čip programovat přes něj. Zatimco Arduino stojí od 300,- Kč výš, samotnej procesor vyjde řádově levněji a funguje aji s minimem externích součástek. I přes to, že ATTiny má jen osm nožiček, obsahuje vlastní RC generátor hodinovejch impulsů 8MHz, náhodnýho šumu, čtyři AD převodníky pro měření a dva PWR výstupní porty pro regulaci výkonu. Sám o sobě je čip schopen fungovat jako voltmetr, paměťovej osciloskop nebo digitální teploměr, kterej měří svoji vlastní teplotu. Spotřeba je pár miliampér a v režimu spaní (WatchDog) dokonce jen pár mikroampér - několik tužkovejch AAA monočlánků ho tudíž dokážou napájed víc než rok. Pro logování dat na PC je možný využít stavebnici za 130,- Kč, což je v podstatě Arduino s čipem ATTiny a v mnoha projektech Arduino nahradí. Na videu dole je ukázka, jak program v céčku odladěnej na Arduinu po malý úpravě zavést do dalšího čipu, kterej pak funguje autonomně.
Roztomilej projekt využívající Arduino pro třídění lentilek podle barvy. Takovejch je na YTube povícero, ale na tomdle mě zaujalo jednak to, že mechanická část je komplet poskládaná z lepenky, druhak způsob, jakým je zjišťovaná barva lentilek. Nepoužívá barevnou kameru nebo tak něco - ale prostě na lentilku třikrád blikne levnou trojbarevnou LEDkou a pomocí fotorezistoru vyhodnotí, u jaký barvy je odezva největší. Využití mikroprocesoru ATTiny85 z Arduina za 30,- Kč demonstruje např. projekt mikrorobotů (video). Sou stejně velký, jako hloupý "bristleboti" z vibračního motorku připevněnýho ke kartáčku, ale tydle sou zcela autonomní. Další zajímavej opensource projekt v Javě čte hodnotu odporu pomocí webkamery (video).
Malou anglickou vesnici Honey Tye v hrabství Suffolk v půli prosince roku 1983 postihlo zajímavé neštěstí. Obyvatelé vesnice byli nuceni opustit na čas své domy, protože v nich vybuchovaly žárovky a samy od sebe se zapínaly nejrůznější spotřebiče. Záhadné jevy pak vyvrcholily samovznícením vybavení domácností. Také ve Španělsku v regionu Almeira, poblíž městečka La Roda, docházelo od 16. června do 5. července 1945 k rozsáhlému samovznícení. Nejdříve k celé sérii záhadných samovznícení sušícího se prádla, přičemž se často samovolně vzněcoval i oděv na lidech, pohybujících se po volném prostranství. Posléze se objevilo samovznícení i ve stodolách a obytných domech. Španělská vláda poslala na místo vědecký tým, přičemž jednomu z vědců zde neočekávaně, bez jakýchkoliv zjevných příčin, zahořel jeho kufřík s aparaturou.
V posledních letech se s případy samovznícení roztrhl pytel v Itálii (video 1, 2, 3 ale neukazuje nic zajímavýho). První samovznícení se v Canneto di Caronia objevilo už 24. ledna 2004, když v bytě Nina Pezzina na Via del Mare z nepochopitelných příčin náhle, zničehož nic vzplála pojistková skříňka. Italská elektrárenská společnost ještě ten den nahradila vyhořelé zařízení novým, to však během téhož večera znovu vyhořelo, současně se také v Canneto di Caronia vznítily elektrické spotřebiče ve 29 domech. V příštích dnech, až do 8. února, se lokální požáry opakovaly. A protože si elektrárenská společnost Enel už se zahořením vybavení v domácnostech nevěděla rady, odpojila celou oblast prostě od sítě, přesto zde docházelo k dalším nepochopitelným spontánním zahořením. Jevy postupně ustávaly, ale jejich intenzita se opět zvýšila v dubnu 2004. V březnu 2008 byly zaznamenány případy samovznícení v několika domech v italském Spoletu, v červenci 2008 se objevilo spontánní vznícení i ve dvou domech ve Florencii, kde docházelo k samovznícení oděvů, nábytku a dalších předmětů. Vzpomínky na události v Canneto di Caronia v květnu 2009 oživily události ze Sicílie, neboť v jednom z bytů ve městě Riesi byla na podlaze obývacího pokoje naměřena nepochopitelná teplota 100 °C. V pátek 4. října 2013 se v Canneto di Caronia na Via Mare znovu objevily plameny. Následky požáru nebyly vážné, ale v neděli po požáru zde senzory instalované v roce 2004 civilní ochranou zaregistrovaly pulzy silné energie a rozezvučely sirény. V březnu letošního roku přinesly italské sdělovací prostředky zprávu o samovznícení, ke kterému v obci Casalini docházelo v domě Biagia Bufana. Odborníci z Enelu pak procházeli jednotlivé domy bez proudu a nafilmovali přitom neuvěřitelný úkaz: televizní přijímače a stereoaparatury v domech se samovolně zapínaly a v temných ulicích městečka vyhrávala hlasitá hudba, přičemž se žárovky v domácnostech náhle rozzářily tak jasně, až shořela jejich vlákna. Následujícího dne zajistila postiženou oblast jednotka civilní ochrany a dorazili i Římem pověření odborníci, profesoři fyziky z univerzit v Palermu a Turína, kteří zde rozmístili měřící aparatury. Případy neponechaly italské vládě jinou možnost, než pro Canneto di Caronia vyhlásit výjimečný stav. Prokuratura v Messině zahájila vyšetřování proti neznámému pachateli a zapojila do věci vojenskou kontrarozvědku Sismi. Na YouTube objevila reportáž z konference, na které fyzik Clarbruno Vedruccio vysvětluje záhadná samovznícení z Canneto di Caronia elektromagnetickým pulsem (EMP). Dlouhé kovové předměty (trubky, kabely) se chovají jako antény, na kterých se indukuje vysoké napětí. Tato napětí a s ním spojené vysoké proudy jsou schopny zničit elektrické spotřebiče, které nejsou v kovové či uzemněné skříni. Když pominu ty nejstarší případy samozvznícení, tak nejpravděpodobnější vysvětlení může být, že si někdo hraje s radarovejma satelitama.
Zdá se, že tzv. Strašická kauza neměla s nadpřirozenými fenomény nic společného: zapalování ručníků, výkresů na zdi či igelitových sáčků měl na svědomí pubertální syn majitelů domku, výboje a zahoření zásuvek měly na svědomí tzv. bludné proudy se strmým čelem. Pokud na koleji vznikne lom, nebo někdo utrhne kolejové spojky nebo se objeví jiné poškození, pak se proudy vrací oklikami. Podobné případy v minulosti bývaly v blízkosti železničních tratí, kdy nám takové bludné proudy v zemi podobným způsobem doslova rozpouštěly položené olověné kabely. Zpětně se zjistilo, že s jevy ve Strašicích souvisí i selhání dvou železničních kabelů a nevysvětlené rušení televize a rozhlasu v blízkosti drážní napájecí stanice Mýto. Tři z výše vzpomínaných silných výbojů se podařilo zaznamenat mobilním telefonem a lze je shlédnout na Facebooku. Ing. Ivan Cimbolinec z ČVUT předal ČEZu studii, která vysvětluje elektrické jevy u Mračkových. Výsledky studie sedí perfektně na harmonogram prací na koridoru. Vypadávající jističe, v souvislosti s postupujícími pracemi na železničních tratích, se objevily také v Hořovicích. Postižené osoby se však poučily ze strašické kauzy a striktně odmítají jakoukoli zmínku ve sdělovacích prostředcích. V Energoprojektu se někdy kolem poloviny sedmdesátých let zabývali bludnými proudy jako samostatným fenomenem. Jejich zdrojem jsou hlavně zemnící sítě elektráren a rozvoden, ale i železnice a bezpočet všelijakých přizemnění. U měnírny na Ústecku sběrač kovů odřezával zpětné kabely z kolejí. Ve chvíli kdy odřezal poslední projížděl okolo těžký nákladní vlak. Zpětný proud vytvořil tak velké krokové napětí, že sběrač dosbíral. Na problém s bludnými proudy upozornila i pardubická "hořící svodidla“ z dubna 2010. Svědky jevu byli dopravní policisté, kteří na místo přivolali technika.
Feritový paměti nápadně připomínaj uzlikový mapy, který Polynésané používali k navigaci mezi ostrovy. Výraz "core" pro jádro feritový paměti dodnes v IT přežil jako výraz pro paměť "jádra" CPU. Používaly se ještě v řídících počítačích raketoplánů, protože sou extrémně odolný vůči ionizujícímu záření v ionosféře. Dole je svazek feritovejch pamětí o kapacitě 28 672 bajtů. Obsahoval 229376 ferritových jadýrek, organizovaných po 4096 56-bitových bajtech. Poměrně velká délka slova byla nezbytná pro přesnost navigačních výpočtů.
Týdle feritový paměti používaný jako paměťový moduly pro řídící počítače Apollo se říkalo paměť stařenek, protože v továrnách IBM byly navlíkaný ženama ručně pomocí trubiček s protaženým drátem. Ženy pracovaly v párech proti sobě a podávaly si navzájem jehlici s drátem. Nakonec se celej paměťovej modul poskládal jako koberec do svislýho sloupečku. Program na děrný pásce pak celej modul protestoval. I samotný propojení vzniklejch 600 kilobitovejch modulů bylo tak složitý, že pro jeho propojení metodou ovíjenejch spojů byl vyvinutej automat řízenej počítačovým programem.
CMU Highly Intelligent Mobile Platform je nová generace průmyslovejch robotů vyvíjenejch ve spolupráci s Darpa na Cornellský univerzitě, který maj pracovat autonomně v lidským prostředí a s lidskými nástroji. Sou docelea obratní ale zatím velmi pomalí (náhled videa je 4x zrychlenej).
Statickej mísič je nenápadná, ale důležitá a rozšířená komponenta průtokovejch (tzv. kontinuálních) trubkovejch reaktorů v chemickým a plastikářským průmyslu. V nejjednodušším provedení má tvar dýzy ve tvaru Westfálskýho štítu, za kterou vyúsťujou např. přívodní trubky ředícího roztoku nebo reaktantů (obr. vlevo), to ale funguje ale jen pro nízkoviskózní kapaliny s vysokou turbulencí toku. Pro hustší směsi je efektivnější spirálovitej Kenicsův mísič: nejenom že kapalinu míchá turbulencemi doprovázející každou změnu směru jejího toku, ale současně v každým stupni proud rozděluje na dvě části, čili počet fragmentů v každým stupni roste s druhou mocninou. To má za následek intenzívní promíchání kapaliny i při relativně nízký tlakový ztrátě. U ještě hustších kašovitejch směsí se tlakovej spád snižuje uspořádáním přepážek mísiče ve tvaru roštu (obr. vpravo dole). V domácnosti se se statickým mísičem můžete setkat u mísicích trysek dvojsložkovejch epoxidovejch lepidel (obr. vpravo). V nástavci dochází ke ztrátám lepidla, čili se hodí jen pro opakovanou práci.
Pulzní režim experimentálního reaktoru Texaský univerzity - snímanej kamerou ponořenou v jeho bazénu, takže jsou vidět i neodstíněný částice gamma záření, který všude poletujou jako malý jiskry. Tydle výzkumný reaktory typu TRIGA fungujou bez moderačních tyčí - spolíhá se přitom na to, že jejich palivový pelety se zahřátím roztáhnou a tím zastaví nadkritickou jadernou reakci. Zatim jim to vždycky vyšlo, ale znáte to - tak dlouho se chodí se džbánem na vodu...Základní znak reaktorů TRIGA je konstrukce palivové tyče, která je založena na směsném hydridu uranu a zirkonu - homogenní disperzi paliva (uran) a moderátoru (vodík), která má velmi silnou zápornou zpětnou vazbu. Díky ní je reaktor schopen pulsního provozu, kdy se pneumaticky vystřelí jedna absorpční tyč z paliva, čímž se reaktor dostane do vysoce nadkritického stavu s explozivním rozvojem výkonu (o sedm řádů v průběhu cca 10 ms). Zároveň se ale palivová matrice rychle ohřeje (v centru i přes 300°C) a díky silné zpětné vazbě se reaktor stejně rychle opět odstaví. Výsledkem je puls, který je možno využít k reaktorovým experimentům. Ačkoliv reaktor je malej, v okamžiku pulsu dodává zářivej výkon jako celej Temelín. Největší reaktor tohodle typu maj v Sandia Labs, při maximálním pulsu dodává 35 Gigawatt po dobu sedmi milisekund. Reaktor má tvar prstence a v aktivní zóně má dutinu o průměru 23 cm, do které se vkládají vzorky materiálů nebo elektronické součástky a kde se ozařují intenzivním proudem neutronů.
Myšlenka magnetickejch pamětí neni nijak nová a dlouho se využívala v počátcích vývoje počítačů - až do poloviny 70. let. Na obr. vlevo sou feritový paměti tvořený feritovými korálky navlečenými na síti drátků. Vypadaly roztomile a fungovaly i docela rychle - jenže korálky se musely navlíkat ručně a to byla zásadní překážka jak miniturizace, tak zlevnění tohodle typu pamětí. Koncem 60. let se zjistilo, že magnetický domény můžou v některejch ferromagnetickejch vrstvách volně putovat a lze je prohánět proudovými pulsy po materiálu sem a tam jako bublinky v proudu vířící kapaliny. To zavdalo podnět pro konstrukci tzv. magnetickejch bublinkovejch pamětí (obr. uprostřed) - který se ale neujaly s výjimkou několika exotickejch využití pro vojenský účely: vyžadovaly totiž složitý řídící obvody a poměrně velký proudy pro rozhejbání bublinek. Fyzikům zabývajícím se spinotronikou ale magnetický domény nedaj spát a nedávno přišli s nápadem, jak celou záležitost miniaturizovat ještě víc.V případě, že magnetický domény budou uspořádaný do pravidelný matice, lze je ovládat vlnama magnetickýho pole (tzv. magnony), který v nich budou interferovat a zapisovat prostorový vzory magnetickýho pole podobně jako v optických hologramech. To je myšlenka tzv. holografický magnonový paměti.
Takle holografická magnonová paměť vypadá, kdybyste si to chtěli udělad sami... Zatim obsahuje všehovšudy dva bity v podobně dvou vrstev ferritu Y3Fe2(FeO4)3 (YIG) epitaxně vypěstovaných na krystalku ferromagnetickýho granátu Gd3Ga5O12, ve kterým sou spinový vlny schopný se propagovat bez útlumu na zvlášť velkou vzdálenost. Stav magnetickejch vrstev se snímá dalšími mikrovlnnými sondami (1, 2) umístěnými kolmo na proměřovanou vrstvu. Magnetický vlny se ve vrstvách vyvolávaj pomocí intenzívního pole mikrovln pomocí cívky s vodou chlazenými přívody podobně jako u indukční kaličky - intenzita magnetickýho pole k překlopení magnetickejch domén totiž musí bejt poměrně vysoká, protože aji ferritový magnety musí bejt silný, aby se jejich vlny propagovaly na dostatečnou vzdálenost, danou vlnovou délkou použitýho mikrovlnnýho pole. Z toho je vidět, že využití tohodle konceptu v praxi zatím nehrozí - má podobnej, ne-li horší problém, jako bublinkový paměti: obtížně se miniaturizuje a vyžaduje velký řídící proudy pro svý ovládání. Ovšem fyzici už mají vyvinuto několik metod pro vyvolávání lokálních magnetickejch polí např. laserem ve struktuře ferrielektrickejch krystalů, takže se možná časem dočkáme aji prvního magneticky uloženýho hologramu - myslím ale, že ale bude dlouho sloužit spíš jako fyzikální kuriozita, než jako prakticky použitelnej princip - ostatně jako celá spinotronika.
Tadle studie poměrně odvážně modeluje vlákna temný hmoty jako obří rezonanční struktury "koherentních temnejch vln" podobnejch vlnám v bosonovým kondenzátu. Dávam to se ne proto, že si myslim, že to tak funguje, ale na ukázku myšlení současnejch fyziků, který v řadě bodů předbíhá i divoký fantazie všelijakejch lidovejch myslitelů, pokud odpovídá zavedenejm paradigmatům (topologická geometrie teorie superstrum). Ten nejjednodušší, totiž stínící mechanismus vzniku vláken temný hmoty dosud nebyl navržen, protože prostě zatím těmto paradigmatům neodpovídá (vychází totiž ze středověkýho éterovýho modelu DeDuillier-LeSage). Ale fyzici k tomuto modelu neustále konvergujou. Např. už nejmíň deset let zcela vážně analyzujou teorii SVT, podle který je vakuum je tvořený supratekutinou. Tato myšlenka ve fyzice není nijak nová a o řadu let předbíhá pozorování supratekutin. Už Maxwell v roce 1863 odvodil svou elektromagnetickou teorii z představy, že vakuum je tvořený elastickou kapalinou bez tření, takže přenáší energii i podélnými skalárními vlnami a můžou se v ní můžou udržovat věčný víry, zodpovídající např. za náboj a magnetismus. Jenže supratekutina byla poprvé pozorovaná teprve v roce 1937 Piotrem Kapicou a tak byla tadle představa fyzikama dlouho ignorovaná. Skalární vlny byly z Maxwellovy teorie Heavisidem vykuchány symetrizací, jejich příležitostný pozorování Nikolem Teslou byly ignorovány a fyzici na původní supratekutej Maxwellův model s chutí zapoměli.
S pomocí upravenýho Heavisideova modelu byla posléze odvozená Lorentzem, Poincare a Einsteinem speciální teorie relativity a její transformace, který - jaxe alespoň v té době na první pohled zdálo - pro vysvětlení gravitačních čoček fungovaly lépe, než tekutej model vakua. Dnes ale pozorování temný hmoty čim dál tím odhalujou více-rozměrný chování vakua na velkejch rozměrovejch škálách a taxe k němu fyzici opět vracej jako ke zmodernizovaný verzi éteru. Čili snaha i motivace by byla, naráží ale na existující paradigmata myšlení, zátěž z předchozího období vývoje fyziky. Názorně je to vidět např. na nedávný studii, která zvažovala pozorovací limity teorie SVT se zřetelem k pozorovatelnýmu rozptylu světla na velkejch vzdálenostech. Ten je poměrně malej (i velmi vzdálený galaxie pozorujeme poměrně ostře) - a tak fyzici znepokojeně konstatovali, že vakuum by se mohlo chovat jako supratekutina, to jako jo - ale že taková supratekutina by musela bejt neuvěřitelně řídká, což je přinejmenším podivný. Samozřejmě přitom ignorovali Hubbův rudej posuv, kterej se projevuje docela zřetelně už na poměrně malejch vzdálenostech několika milionů svět. let. Tento rudej posuv totiž tvoří základ modelu expandujícího vesmíru, kterej by šlo teorií supratekutýho vakua snadno vysvětlit jako rozptyl světla na fluktuacích vakua, ale prozatím slouží jako dojná kráva pro příliš velkou část fyziků.
Ačkoliv ledovce vypadaj na povrchu celkem nenápadně, podélnej a příčnej profil islandskýho ledovce prozrazuje jeho minulost spojenou s táním a znovuzamrzáním vody v podloží. Bonus: vrzající led na pobřeží Černýho moře
Fyzikální expozice fyzikálně exponovaných fyzikálních exponátů Daniela Greybera
Proč si sedly nejprve všechny fialový balónky? Možná proto, že jako jediný nejsou perleťovaný a jejich latex je víc propustnej. Výrobce kapaliny HI-FLOAT na tomdle videu doporučuje vnitřek balónků impregnovat a před napuštěním helia roztáhnout vzduchem. Roztok HI-FLOAT prodlužuje průměrnou dobu lítacího latexového balonku napuštěného heliem až 25 krát. HI-FLOAT se musí v balonku dobře rozetřít po celé vnitřní ploše balonku a potom se plní helium. Při nafouknutí se vytvoří tenký film, který brání atomům helia v pronikání stěnou balónku ven do okolí. Takto naplněnej balonek vydrží lítad cca 8 - 10 dní .
Krystalizační teplo se uvolňuje i při mrznutí podchlazený vody, ačkoliv to neni na první pohled viděd. Voda ochlazená na -20 °C se přitom bleskově zahřeje na bod tání ledu, což vyžaduje vzhledem k jejímu vysokýmu měrnýmu teplu velký množství tepla. Je to dobře viděd pod termokamerou, která zviditelňuje tepelný rozdíly. Na jemně omlženým chlazeným povrchu krystalizace rosy postupuje jako lavina, jakmile narazí na větší kapku (o ø cca 5 mm), tato zmrzne okamžitě. Ještě zajímavější je průběh mrznutí vody ve větších kapkách, který krystalizujou docela náhodně v okolí větší kapky (v průměru cca 7 mm). Je zajímavý, že krystalizace malejch kapek nastává jen do určitý vzdálenosti od velký kapky, jako by molekuly vody "věděly", že poblíž nich je zmrzlej ledovej krystal. Může se tu uplatňovat povrchovej náboj vznikající při mrznutí ledu, ale taky kvantový jevy.
Aji obyčejnej dusík má docela zajímavý chování. Jeho bod varu leží -196 °C, což je jen 77 °C nad teplotou absolutní nuly. Při odpařování ve vakuu jeho teplota klesá dál, až dosáhne bodu tání -209,86 °C a dusík prudce zmrzne na sklovitou hmotu. Náhodný uspořádání se ale jeho atomům nelíbí a ztuhlej dusík za vývoje tepla zrekrystalizuje, přitom z jeho povrchu vystřelujou sublimující vločky krystalickýho dusíku. Podobný chování vykazujou za obyčejný teploty mnohý látky, který se určitým chemickým postupem podařilo vyrobit v amorfním stavu. Lehkým zahřátím potom může nastartovat jejich krystalizace, která je často doprovázená bouřlivým vývojem tepla (tzv. rekalescence). Silikátovej minerál pyroxen po tomdle chování dokonce získal jméno: po vylití a ztuhnutí jeho skla na plechový desce krystalizace nastartuje a její teplo materiál opět zahřeje skoro k bodu tání. Na vývoji krystalizačního tepla sou založený tzv. ohřívací polštářky plněný koncentrovaným roztokem octanu nebo thiosíranu sodnýho. V případě uhlíku s pevnejma vazbama se taková rekrystalizace může stát zdrojem nenadálejch explozí jadernejch reaktorů moderovanejch grafitem. Neutrony uvolnovaný při jaderný reakci totiž jeho mřížku neustále rozrušujou, takže nabývá na objemu a hromadí se v ní defekty. Tzv. Wignerův jev se stal příčinou např. požáru bridský jaderný elektrárny ve Windscale v roce 1957 a mohl taky přispět k odstartování jaderný havárie v Černobylu r. 1984.
Mikrokontroléry sou malý počítače umožňující programově řídit procesy. Na obr. dole je osmibitovej univerzální řadič typu Intel 8742, který obsahuje procesor, 128 bytů paměti RAM, 2048 bytů paměti EPROM a vstupy/výstupy a je realizovanej jako čip na jednom křemíkovym pládku. Mikroprocesor při vší úctě k jeho výkonům není schopnej dělad nic jiného, než že přečte instrukci z EPROM paměti, provede její dekódování a pak instrukci provede. Obsahuje ho třeba řadič myši nebo klávesnice v PC/2 sběrnici. Hlavní položkou ceny řadiče je počet přívodů, protože se kontaktujou manuálně. V řadě případů se jednočipový mikropočítač zapouzdří do pouzdra s menším počtem přívodů a je tak je znemožněno další rozšiřování, i když uvnitř obsahuje plnohodnotnej mikroprocesor. Naopak mikrokontroléry s plným počtem přívodů obsahujou často křemenný okýnko, kterým lze pomocí UV lampy vymazat EPROM a přeprogramovat čip k novému účelu. Kromě klonů Intelu 8051 sou rozšířený mikrokontroléry PIC, Atmel AVR a Zilog Z8. V průmyslový praxi se hodně používá PIC pro svou rychlost a nízkou spotřebu, ale pro začátečníky je vhodnější AVR, kterej je levnej a dá se snadno programovad v céčku podobným jazyku Wiring. Stavebnice protypovací desky stojí od 130,- Kč výš.
.
Stará metoda používaná židovskými překupníky pro odhad ryzosti mincí spočívala v jejich skousnutí mezi zuby. Zřejmě se přitom uplatňovalo zvukový spektrum, přenášený čelistmi a lebkou do sluchovýho ústrojí. Tadle studie se zabývá otázkou, zda je možný ze zvuku padajících mincí odhadnout jejich váhu (dttp starší práce o vibračních módech mosaznejch disků). Stručná odpověď zní, že to jde, ale výsledek je ovlivněnej mnoha faktory: především poměrem průměru mince k její tloušťce a taky její tuhosti vyjádřený Youngovým modulem. Pokud se oba faktory převedou na bezrozměrný proměnný, vychází poměrně lineární graf.
Pokus o replikaci gravitačního motoru W.F. Skinnera z roku 1939 s údajně COP > 12 (komplet, detaily, princip). Při naklánění asymetricky zatíženýho rotoru má jeho tíha přispívat k rotačnímu momentu.
Přenosnej LED reflektor jakéhosi Němce s cca 20.000 lumeny a osmi LED Luminus SST90. Vydrží svítit asi 15 minut a za tu dobu se silně zahřeje hliníková hlavice a můžou explodovat lithiový baterie. LED SST90 by s 67 Lm/W byla před 4 lety bomba, dnes sou však dávno překonaný hlavně díky Cree XML2, MKR, MTG2, hlavně co se týče účinnosti. Např Cree MKR má spotřebu pouze 15 Watt a 1769 lumen při 85°C (účinnost přes 100 Lm/Watt) - viz např. svítilna Zora Scorpion
Účastnický země začínaj opouštět projekt ITER. Krátce poté, co se Rusko stáhlo ze svý účasti na projektu ITER jako odpověď na sankce EU za anexi Krymu, doporučil Senátní výbor rozpočtový komisi kongresu USA provést totéž. Ruskej podíl činí cca 10% z plánovanejch 15 miliard dolarů, americkej až 3 až 6 miliard dolarů, největší část (40%) má hradit EU. To značně zvyšuje riziko, že z celýho projektu zůstane jen díra v zemi: letošní rozpočet na ITER byl pouhých 200 milionů a každej rok odkladu cenu projektu jen zvyšuje. IMO v tomto rozhodnutí hraje roli nejen opět se zhoršující ekonomická situace USA, ale i doposud příznivý zprávy o průběhu vývoje studený fúze v NASA i jinde.
Plynulá animace explodující plynový obálky proměnný hvězdy V838 Monocerotis v souhvězdí Jednorožce snímaný kamerou Hubble v průběhu čtyř let od roku 2002. V současnosti má hvězda magnitudu okolo 10 a je od nás vzdálená 20 000 světelných let a je považována za jednu z nejzajímavějších proměnných hvězd. Původně se předpokládalo, že jde o novu. Dnes se astronomové domnívají, že její nedávný vývoj ji odklonil z hlavní posloupnosti a stává se z ní červený veleobr. Do té doby se však předpokládalo, že tato fáze trvá stovky až tisíce let, ale v případě V 838 Monocerotis proběhla za několik měsíců. První vzplanutí hvězdy bylo pozorováno v lednu 2002 amatérským astronomem a zopakovalo se o několik měsíců později, přičemž její jasnost stoupla z 11. - 12. magnitudy na 6,5 v průběhu jediného dne (cca 9000-násobný zjasnění). V 838 Monocerotis se tak dočasně stala nejjasnější hvězdou v Mléčné dráze vůbec. Světelné echa ze vzplanutí prosvětlujou průhledný obálky vyvržené materiálu a v jejich středu se nachází zářivě červená hvězda spektrálního typu K. Její přesná povaha zatím není jasná, může jít o zcela nový druh eruptivnímu proměnné hvězdy. Obálky byly vyvržené hvězdou v minulosti, ale až do vzplanutí zůstávaly neviditelné. Největší obálka má dnes průměr asi 6 světelných let.
Počátkem roku 2013 se objevila na webu možná vysvětlení tajemného úkazu Monocerotis. Zřejmě jde o blízký binární hvězdný systém v průběhu finálního kolapsu zahalený společnou obálkou plynu. Pokud by tomu tak bylo, byl by to dlouho očekávaný důkaz podobného jevu v našem kosmickém okolí. . Zatím je nazývají ILRT (intermediate-luminosity red transients) a domnívají se, že skutečný viník se ukrývá za neprostupnou obálkou plynného materiálu a jde o dvojici blízkých hvězdných souputníků. Jeden z členů je obvykle výrazně lechčí a je ovlivňovanej hmotou silnějšího souseda. Díky gravitačnímu tanci je jejich hvězdné okolí doslova zaplaveno obálkami plynu střídajícími se v krátkém časovém intervalu v intenzitě, jež opouštějí propletený hvězdný pár neuvěřitelnými rychlostmi až 3,6 milionu kilometrů za hodinu. Tím uvolňují do okolí množství plynu takřka rovnající se explozi supernovy, jen ne tak dramaticky. Ale už převyšují množství energie uvolněné explozí novy. A to může být důvodem, proč astronomové pozorují takovej úkaz velmi zřídka. Je daleko vzácnější než exploze nov, ale daleko méně jasný než supernovy.
Jak poznáte, že ste na rovníku? Na této noční scéně stopy hvězd zapadaj nad západním obzorem Rio de Janeira v Brazílii. Poblíž středu leží oblouky od barevných hvězd Orionu, zatímco hvězdné pole je rozevřeno do vějíře kolem nebeského rovníku. Letecký provoz způsobuje intenzivní záři nad letištěm vpravo, zatímco nad městem létají vrtulníky a u pobřeží křižují lodě. Stopy z blízkých místních světel vytvářejí na scéně ostřejší stopy. Vodní hladina odráží jasná světla pláží Copacabana a Ipanema. Nejjasnější stojící světlo u obzoru je socha Krista, která přehlíží Rio v noci. BTW Zajímalo by mě, jestli se dráhy hvězd nad rovníkem někdy uváděly jako důkaz kulatosti Země. IMO by z jejich zakřivení mělo bejt možný odvodit docela jednoduše její průměr.
Keplerův zákon v praxi: nabitá vodní kapka oblétávající plastovou jehlici v podmínkách mikrogravitace na ISS
Uhlovodíkový jezera na Titanu sou opředený řadou záhad a lidovejch pověstí. Např. se na nich podle radarovejch snímků neobjevujou vlny větší než 1 mm, ačkoliv atmosférická cirkulace Titanu je zřetelná. Přisuzuje se to slabejm větrům v zimním období Titanu, nebo tenký vrstvě světlem zpolymerovanýho asfaltu či pršícího etylénu, kterej na jejich hladině při teplotě -180 °C tvoří kašovitej povlak. Nedávno radary pracovitý sondy Cassini dokonce odhalily, že se ze 150-metrů hlubokýho zálivu jezera Ligeia 10. června 2013 zčistajasna na několik dní vynořil novej ostrov. Zatim neni jasný, jestli se pohyboval a šlo tudíž o uhlovodíkovej ledovec oddělenej ode dna, nebo zda naopak hladina jezera nějak poklesla a odhalila novou pevninu (podle prostřední fodky to vypadá spíš na to druhý).
Až dosud se gravitační konstanta měřila pěkně makroskopicky poctivě přitahováním závažíček nebo kyvadýlek k nějaký těžké kouli. Fyzici v poslední době tuto metodu zmodernizovali - využili toho, že atomy z bozonovýho kondenzátu sou tak lehký, že se vakuem propagujou ve vlnách, asi jako loď čeřící vlny na hladině. Při vypadávání atomů z bosonovýho kondenzátu se atomy odrážej a interferujou s těma, co padaj dolu ve stojatejch vlnách podobně jako se vlní čůrek vody při odrazu ode dna výlevky. Vtip je v tom, že vlnová délka přitom závisí na tíze atomů, čili gravitaci a lze ji z hmotnosti atomů vypočítad. Výsledná hodnota je v grafu vpravo zcela nahoře - má zřetelně vyšší rozptyl než ostatní hodnoty, takže se tim zatim nepodařilo hodnotu gravitační konstanty zpřesnit. Ta tak nadále patří k nejobtížněji měřitelnejm fyzikálním konstantám vůbec.
Fyziky posledních třiceti let navíc znepokojuje velikej rozptyl, který experimentální hodnoty gravitační konstanty vykazujou. Uspořádaný v čase tvořej jakejsi oblouk, kterej vrcholí v roce kolem 2002, o kterým si myslím, že by mohl koincidovat ze zvratem v globálním oteplování. V těchto letech taky vrcholilo sluneční minimum, kdy byl na několik let solární cyklus úplně přerušen. Lze to vysvětlit tím, že se tehdy sluneční soustava dostala do pásma temný hmoty v rovině galaxie, která řídkej plyn pronikající hmotnými tělesy a vyvažuje je. S tím můžou souvisej další změny, např. růst excentricity drah Měsíce a některých planet sluneční soustavy. Pokud je tato teorie správná, pak by se např. pozorovaný anomálie ve hmotnosti iridiovýho prototypu kilogramu měly zase samy postupně spravid, stejně jako to nešťastný "antropogenní" globální oteplování. S temnou hmotou může souviset i rychlej pohyb geomagnetickejch pólů - částice temný hmoty totiž jako tzv. anapóly relativně silně interagujou s magnetickým polem a brzdí ho.
Za jarních večerů nebo za podzimních rozbřesků (kdy je měsíční srpek vysoko nad obzorem) lze často rozeznat i Sluncem neosvětlenou část našeho souputníka. Temuto ocelově šedivýmu nádechu temné strany měsíčního disku se často říká popelavej svit. Řecký astronom a geograf Posidonius (135-51 př. n. l.) si ho vysvětloval tím, že Měsícem prosvítalo Slunce podobně jako skrz oblaka. Tepreve renesanční všeuměl Leonardo da Vinci počátkem šestnáctého století podotknul, že by se mohlo jednat o světlo sluneční odražené Zemí. Jeho vysvětlení však bylo nalezeno v rukopisech, které vyšly o téměř tři století později - v roce 1797. Často je proto jako autor uváděn astronom Johannes Kepler, jenž stejnou teorii publikoval v roce 1604.
Podobnej jev se pochopitelně projevuje i u dalších planet a jejich satelitů. U velkejch planet s atmosférou se projevuje i tehdy, kdy vzájemná poloha měsíce a planety znemožňuje vysvětlení odraženým světlem. Např. při pozorování stínu Saturnu na prstencích pod nízkým úhlem je zřetelnej jejich popelavej svit způsobenej tím, že atmosféra Saturnu láme světlo a vystupuje tak jako zdroj světla i tehdy, když je Slunce planetou zastíněný. Dokumentuje to např. známá fodka sondy Cassini pořízená roku 2009 ve stínu Saturna, na který se průsvitná část atmosféry jeví jako zářicí prstenec. Prstenec atmosféry se na krátkej okamžik projevuje i při transitu Venuše než stín Venuše vstoupí na pozadí slunečního kotouče (Lomonosov na jeho základě předpověděl existenci atmosféry Venuše už v roce 1761).
V těchhle případě je tedy popelavej svit způsobenej světlem lámaným atmosférou nebo odraženým kolem okolí planety. Jupiter má kolem sebe jen slabý prstence a jeho atmosféra je prakticky neprůhledná, přesto byl nedávno popelavej svit měsíců v jeho zákrytu objevenej v blízký infračervený oblasti spektra. To proto, že zatímco odražený světlo je rozptylovaný lépe při krátkejch vlnovejch délkách, popelavej svit způsobenej průchodem atmosférou je vidět lépe v dlouhovlnný oblasti spektra, který prochází kalnou atmosférou Jupitera lépe (podobně jako žlutý mlhový světla a odrazky automobilů mlhou). Ostatně i při zatmění Měsíce je penumbra (částečně zastíněná oblast Měsíce) zabarvená zřetelně do rezava: jde v podstatě o pozemský červánky promítaný na povrch Měsíce. Popelavej svit Jupiterovejch měsíců je ale ve srovnání s Měsícem neuvěřitelně slabej - představuje jen asi jednu miliontinu jejich normálního jasu.
Emisní spektra prvků v periodický tabulce (klikací zdroj, poster). Na první pohled je viděd, že nejvíc čar vykazujou prvky s částečně obsazenejma d-orbitalama (střed tabulky vlevo), ve kterejch elektrony můžou vyskakovat do dosud nezaplněnejch hladin (d-d přechody) a zase padad. Symetrický orbitaly s- a p- sou pro elektrony mnohem míň zajímavý (takový orbitaly se chovaj jako kulový antény a špatně vyzařujou EM vlny). Pro přechodný kovy je proto často výhodnější zaplňovat d-orbital jen zčásti místo pod ním ležící avšak kulový s-orbitaly zcela úplně. Jednoduchými pravidly (tzv. výstavbovými principy) se však řídí jen málo prvků s párma elektronama na začádku tabulky a moc školních znalostí přitom neuplatníte. Chrom např. obsazuje orbitaly v pořadí[1s22s22p63s23p6]4s13d5. Vzhled tabulky taky klame o celkový intenzitě čar, protože když je jich víc pohromadě, vypadá políčko relativně světlejší, než když obsahuje málo, ale zato silně svítivejch čar. Např. sodík na svý známý žlutý čáře svítí jako prase a ve spektrech většinu prvků překrejvá, zatimco v tabulce (třetí odzdola vlevo) zcela zaniká, protože má ve viditelným spektru čar jen málo. Naopak třeba železo má ve spektru čar spoustu, ale většina z nich je zcela slaboučkejch (tvoří je tzv. zakázaný přechody) a železný jiskry tudíž nevykazujou žádnou extra barvu. Takže obrázek spíš poskytuje informaci o celkovým počtu čar než o jejich skutečný intenzitě. Na spektrech lanthanoidů dole je vidět, že i když jde o prvky chemicky hodně podobný. svými spektry se často liší podstatně, protože se v nich začínaj uplatňovat relativistický efekty a různý další anomálie (např. lanthanoidová kontrakce: tyčkovitý f-orbitaly špatně odstiňujou ostatní elektrony od kladnýho náboje atomovýho jádra, v orbitalech se tak tvoří díry, ve kterejch je viděd dovnitř atomu).
Při fyzikálních experimentech dřív či později vyvstane potřeba automatizace sběru dat do počítače a/nebo naopak řízení experimentů z počítače. Jednoduchej analogovej výstup (zvukovka) se dal vyrobit ze sítě rezistorů přiletovanejch k paralelnímu portu, ale pro serióznější práci je vyžadovaný zařízení nazývaný převodník, protože převádí digitální signály ze sběrnice PC na analogovej signál nebo opačně. Stavebnice AD/DA převodníkový desky K8055 belgický firmy Velleman, která k nám dováží mikroelektroniku přes distributory jako GMTronic, Conrad a další. Rozhraní má 5 digitálních vstupních a 8 výstupních kanálů dva analogové vstupy a výstupy s 8bitovým rozlišením. Poměr cena/výkon sice neni na osmibitovej převodník a nutnost zbastlení úplně ideální, ale zas to máte s kompletním návodem a vývojovým kitem pro Delphi, Visual Basic a C++, kterej si můžete stáhnout ze stránek produktu. Jako problém vnímám USB ovladač, kterej nepodporuje Windows od verze XP.
Dnes je ta věc tudíž už trochu překonaná jednočipy, např. Arduino za ty samý peníze obsahuje 10-bitovej převodník - ale při jejich programování zase můžete narazit i na takovou blbost, jako je výpočet odmocniny. Např. pro účely školní laboratoře a výukovejch kroužků je ideální, s deskama K8055 sou realizovaný např. online experimenty Klatovskýho gymnázia Tepelná závislost odporu kovu a polovodiče, Určení horizontální složky magn. pole Země, Vzdálené ovládání robotické paže nebo Voltampérová charakteristika LED. Ze sortimentu stavebnic stojí za zmínku např. stavebnice osciloskopu za cca 3.000,- Kč.
Hrádky s vírovým strojem
Voda hopsající ze schodů v podivný morfogenetický rezonanci (video se spustí najetí myší na obrázek). Vpravo niklový kyvadýlko jako jednoduchej příklad tzv. Curieho motoru (Curieova teplota pro nikl je cca 358 °C). Ve feromagnetické látce jsou elementární dipóly uspořádány do tzv. domén a domény svým uspořádáním tvoří vlastní magnetické pole látky - magnetizaci. Při teplotě vyšší než Curieova je pravidelnost uspořádání narušena a při chaotickém rozložení magnetických momentů již látka nevykazuje feromagnetické vlastnosti. K této změně dochází skokově, analogicky se změnou skupenství, jde tedy o příklad fázového přechodu. Např. železo má Curieovu teplotu 768 °C. Málokdo si uvědomuje, že jde vlastně o kvantovej jev a před očima nám tu vzniká a zaniká fermionovej kondenzát z ferromagnetickejch domén provázanej spinovejma interakcema. Podobnej fázovej přechod by v případě pouze slabě gravitačně vázanejch atomů vyžadovalo chlazení na teploty blízký absolutní nule.
Mimochodem Joe Eck z webu superconductors.org oznámil další zvýšení teploty supravodivosti a to nad 77 °C - tzn. na takovým supravodiči již neudržíte tlapku, jak může bejt horkej. Princip zvyšování teploty supravodivýho přechodu je v jeho materiálech podobnej: protože elektrony se nejen poutaj na děrový proužky v supravodiči ale současně se vzájemně odpuzujou, je nutno tuto odpudivou sílu kompenzovat blokem materiálu, kterej bude vyvolávat protitlak. Je to stejný, jako když stlačíte kapalinu v trubce s tenkejma stěnama: ty se vyboulí a tlak zase klesne. Joe Eck tudíž peče materiály, ve kterejch se střídaj vrstvy kladně nabitejch oxidů mědi s čim dál tlustšíma vrstvama inertních oxidů, který to celý držej pohromadě (viz obr. uprostřed).
Zesilování tloušťky dielektrických vrstev má ale svý meze, protože vám zbývá čim dál tim míň průřezu na vedení elektronů samotnejch. Krom toho v polykrystalickejch materiálech s rostoucím rozestupem vodivejch vrstef rychle klesá pravděpodobnost, že na sebe budou vzájemně navazovat, což má mj. ten důsledek, že jen velmi malej podíl děrovejch proužků se skutečně účastní proudu a výsledná proudová zatížitelnost takovýho materiálu je mizivá - tvoří tzv. pseudogap (viz obr. vpravo). Proto se Eck ve svejch posledních pokusech zaměřuje na snížení odpudivý síly elektronů v oxidový vrstvě tím, že v ní používá prvky s nízkou permeabilitou (na obr. žlutě). I taxou jeho tablety extrémně křehký (materiál balancuje na samý hraně rovnováhy odpudivejch a přitažlivejch sil) a proto pro ně patentoval tužidlo, který by je mělo zpevnit. Zkrátka Eck nevyvíjí teorie a netýrá počítače - ale neustále experimentuje prakticky a má tudíž na rozdíl od oficiální fyziky aji praktický výsledky, takže ho ostatní fyzici srdečně ignorujou.
Že oficiální fyzice nějakej objev vůbec nevoní, protože pro něj nemá formální teorii se snadno pozná z toho, že ten objev prostě ignoruje. A nemusej to být jen garážová fyzika: např. výzkum studený fůze nebo warpovýho pohonu zastřešuje i NASA, oficiální fyzika přesto dělá, jako by se jí to vůbec netýkalo. V řadě případů dokonce natahuje dlaň na subvence do výzkumu téhož jevu, jen po svý teoretický linii. Např. skalární vlny a warpovej pohon má velmi blízko k výzkumu kvantový gravitace a supersymetrie, ale fyzici maj v současný době jinou představu o tom, jak by ty jevy měly vypadat a podle toho jejich výzkum taky vypadá. Jedním z objevů konce minulýho století, kterej takto zapadl a dnes se o nich prakticky nedočtete jsou tzv. ultravodiče. Ultravodiče představujou jakýsi přechod mezi kovovými vodiči a supravodiči. Na rozdíl od supravodičů vedou elektřinu aji za normální teploty a vykazujou přitom jakejsi proudovej limit, nad kterým jejich odpor rychle roste jako supravodiče. Na druhý straně tento odpor neni nikdy zcela nenulovej (což limituje řadu aplikací), ale je stále hodně nízkej - z grafu vlevo vyplývá, že tak řádově 100x. Dnes existujou ultravodiče v podstatě dvou typů: založený na nábojových kanálech v normálních polymerech a druhej, kterej je dnes studovanej o něco více sou ultravodiče na bázi nanotrubek v polymerní matrici. Jejich princip je založenej na umělým omezení prostoru pro pohyb elektronu na jeden rozměr, čímž se změní v tzv. anyony (jakejsi přechod mezi bosony a fermiony), ale čistě bosonovej stav supravodivosti takto získat nelze. Oddělení nanotrubek od sebe přispívá k udržení balistickýho transportu elektronů podobně jako separace vrstev v grafenu (i u grafitu bylo pozorováno, že se po nacucání vodou stane ultravodivej). Je tedy nutný zajistit, aby se nanotrubice vzájemně nedotýkaly, což samozřejmě komplikuje např. spojování takových vodičů (obr. vlevo).
První typ ultravodičů je zajímavější, protože ho jednak netvoří žádný exotický materiály, ale docela obyčejný polymery jako polypropylen a další vláknitý plasty a druhak princip jeho funkce je bližší vysokoteplotním supravodičům a v podstatě umožňuje snížit odpor na nulu, což se však zatím z různejch důvodů nedaří. Princip supravodičů je v tom, že nejenom omezí pohyb elektronů na jeden až dva rozměry, ale současně je vůči sobě silně stlačí, takže se jejich odpudivý síly překrývaj a vzájemně se vyhladí. Kvantový fluktuace sou pak dostatečný, aby umožnily hladký proplouvání elektronů jeden vedle druhýho kvantovým tunelováním. Ke vzájemnýmu stlačení elektronů lze použít dvě metody: buďto je nalákáme na silně kladně nabitý atomy rozmístěný vedle sebe v atomový mřížce (tzv. děrový proužky, hole stripes). Pohyblivý elektrony se k nim stahujou a perou se tam vzájemně o místo jako hladový slepice kolem řady krmítek ve velkochovu. Tím vzniká supravodivá fáze a když máme trochu štěstí a děrový proužky na sebe v jednotlivejch krystalcích aspoň trochu navazujou, vznikne vysokoteplotní supravodič. Druhá možnost je elektrony uzavřít do malý trubky a stlačit je tam odpudivou silou kladně nabitejch iontů, kterýma sou vystlaný jejich stěny. A to je právě princip polymerních ultravodičů, který v roce 1981 objevil na ruský akademii věd L. Grigirov a V.M. Arkhangorodskij, který jeden den dostali za úkol spravit probíjející vzorky polypropylénovýho izolantu dlouhodobě vystavený vzduchu a účinkům slunečního UV záření.. Takže se podívali, proč vlastně voděj a zjistili, že zoxidováním plastu v nich vznikly podélný tunýlky vystlaný kladně nabitými epoxidovými můstky a zoxidovanými HO- a HCOO- skupinami, kterých se slušný elektrony štítěj. Ozářením UV se z plastu uvolnily volný elektrony a ty se nakoncentrovaly v prostoru kanálů, kde se silně stlačily a vytvořily tak supravodivou fázi. Problém s těmito ultravodiči je, že podélný kanálky v materiálu vznikaj náhodně a efektivní proudová hustota, kterou je tento materiál schopen přenášet je nízká. Stejně tak je nutný průběžně doplňovat elektrony v kanálcích ozařováním UV světlem, což činí jejich praktický využití poněkud nepraktický (patent). Samozřejmě by tento princip bylo možný v řadě směrů vylepšid, jeden sem navrhl před časem sám: místo tvorby kanálků jednoduše polymerem obalit tenký dráty vystavený vysokýmu potenciálu, na který se elektrony přicucnou a vytvoří tak supravodivou fázi (obr. vpravo) - jde vlastně o spojení obou předchozích principů.
Dva mladý ruský fyzici se rozhodli rekonstruovat mýtickou Wardenclyfftskou věž v původním měřídku (30 metrů). Má pracovad s příkonem 1 MWatt a napětím 3 Megavolty. Samozřejmě že ne za svý jako to udělal Nicola Tesla, ale vybíraj na to konto peníze na IndieGogo webu. Zájem o obor jim zřejmě nechybí, ale osobně bysem raději ze začádku investoval do nějakýho menšího modelu: když už nic jinýho tak proto, že nikdo vlastně neví, jak přesně ta věž zevnitř vypadala a fungovala (U.S. Patent 1,119,732, Wikipedia). Na webu na to konto existuje přesně tolik hypotéz, kolik obrázků a to neni pro žádnou feasibility study moc dobrý. Osobně si nejsem ani jist, jestli to byl velkej Teslův transformátor nebo Van der Graafův generátor: obě ty věci vypadaj zvenku víceméně stejně.
Co se vlastní teorie šíření skalárních vln týče, existujou jistý indicie, že při jejich šíření dochází k zesilování pole. Německej fyzik Konstantin Meyl dokonce na svým webu nabízí k prodeji experimentální a demonstrační kit, na kterým si to můžete vyzkoušet. Podobnýma kity napájí např. modely lodičky a letadla na dálku a protože 1400 ojro neni zas tak málo, můžete si to udělad i sami - popravdě řečeno se ale moc neliší od prvních klasickejch Hertzovejch pokusů s bezdrátovým přenosem energie na dálku. Důvod proč se skalární vlny při svým šíření nezeslabujou může spočívat v tom, že nejsou vlastně tvořený vlnama, ale částicema podobnejma neutrinům, pohybujou se nadsvětelnou rychlostí a nerozptylujou se přitom. Jsou to solitony, čili vlnový balíky vakua, ležící na rozměrový škále mezi gravitačními vlnami a neutriny a tvořený vzájemnou interferencí podélných a příčných vln. Koncept kterej je v oficiální fyzice tomu nejblíže sou tzv. anapóly a částice s kontinuálním spinem, ke kterým se fyzici začínaj uchylovat při vysvětlování temný hmoty poté, co teorie částic WIMPs založený na supersymetrii selhaly.
Při šíření vln na vodní hladině se rychle rozptylujou jen vlny s vlnovou délkou kratší než cca 1.7 cm (tzv. kapilární či Faradaovy vlny). Stojí za zmínku, že tadle vlnová délka odpovídá vlnový délce mikrovlnnýho pozadí vakua. Vlny s větší vlnovou délkou při svým šíření frekvenci viditelně nemění a vlny s vlnovou délkou dokonce při svým šíření amplitudu zvětšujou, současně se jim roste i vlnová délka. Při šíření vln na oceánu to občas vede k výskytu tzv. divokých vln, který ničej ropný plošiny a převracej tankery - předpokládá se tudíž, že tyto vlny nějakým způsobem využívaj energii svého okolí a vycucávaj ji z menší vln kolem sebe. Ani tendle koncept neni v současný fyzice úplně ojedinělej - teorie Hawkingova záření černejch děr např. předpokládá, že černý díry s vlnovou délkou kolem 2 cm a větší maj tendenci pohlcovad mikrovlnný pozadí vesmíru a nikoliv ho vypařovat jako černý díry s průměrem menším. Rychlost takový absorbce je zcela nepatrná a zjevně nemá kosmologickej význam, pokud vesmír neni mnohem starší, než předpokládaj současný teorie - ovšem skalární částice sou při stejný velikosti mnohem lehčí a mohly by tudíž nabírat energii z vakua rychleji. Při zatmění Slunce a vzájemný konjunkci planed na jejich spojnici vzniká gravitační stín s přebytkem skalárních vln, o kterým lze předpokládat, že tímto způsobem rychle houstne a u galaxií, který se pohybujou mnohem pomaleji pak tvoří vlákna temný hmoty, který mezi nima pozorujem.
Před časem overunity komunitu rozvířila zpráva o experimentech francouzskýho badatele volný energie J.L. Naudina s plochou "lívancovitou" čočkou (jejíž nákres publikoval již Tesla), která je bifiliárně vinutá tak, že může vyzařovat pouze skalární vlny. Skalární vlny jsou přítomný jako podélná složka všech elektromagnetickejch vln, ale nejúčinněji je vyzařujou obvody, který proud nestřídaj, ale přerušujou. Jeden takovej máte asi všichni doma: ano, je to indukční vařič. Indukční vařič vyrábí střídavej proud tím, že přerušuje síťovej proud a nasekává ho IGBT tranzistorem jako salám - jeho elektromagnetický pole by tudíž mělo obsahovat zvlášť vysokej podíl skalárních vln a při zachycení lívancovou čočkou by mělo docházet k zesílení této energie. Účinnost při přenášení výkonu byla podle měření na tak podivnou EM vazbu velmi vysoká a sám o sobě by mohla najít využití v bezdrátovejch nabíječkách - avšak Naudin samotnej byl nucen konstatovat, že zesílení výkonu přitom dosaženo nebylo. Naopak bod pro validitu experimentů může spočívad v tom, že Wardenclyfftský věže pro zesilování energie údajně využívaj ionosféru, přesněji řečeno jejích podélnejch vln v systému mnoha nabitých částic, který budou v takovým prostředí intenzívnější podobně, jako různý efekty s fotony lze realizovat v pevnejch látkách při mnohem vyšší hustotě energie. Je tu zkrádka ještě řada dalších méně zjevnejch faktorů, který zrovna volaj po svým ověření.
Jak vyrobid zlato a iridium z lahvovýho piva. Tak za prvý, ty lahváče vypijete - to je první a pravděpodobně nejdůležitější krok, od kterýho se odvíjí úspěch veškerýho dalšího postup. Pokud v tomto bodě selžete, množství vyrobenýho zlata bude podstatně menší, popř. žádný a budete muset naopak nějaký zlato prodad, abyste zaplatili to pivo. Dál už je to celkem otrava: shromáždíte ty flašky, rozemelete a roztavíte v mikrovlnce při 807,3 °C - tu teplotu si rači někam poznamenejte. Mikrovlníte je několik hodin, taveninu ochladíte vodou, čímž sklo popraská na prášek. Z prášku vyberete částice zlata a iridia a dete koupid nový pivo. Zní to nesmyslně, ale popravdě řečeno, teorie Big Bangu taky nepůsobí právě nejlíp a všichni sme to ve zdraví přežili, taxo... Co se mě týče, já už začal podnikat v první etapě.
Podle neoficiálních zpráv lze z jedné basy piva (10 litrů v cca 6.2 kg lahví) tímto způsobem izolovad 65 až 67 gramů zlata za 55.000 Kč- a to už se vyplatí, vezmeme-li v úvahu, že cena té basy je tisícinová. Je ovšem nutný odečíst ještě náklady za elektřinu a odpis mikrovlnky pro tavení, ale to jsou marginální mandatorní výdaje, který lze převést na seniorní rodiče, pokud s nima stále sdílíte jeden byt. Popravdě řečeno, stále je tu možnost, že si ty peníze vyděláte rychleji a snáze, když to pivo v samoobsluze ihned vrátíte, protože sklo se v elektrickejch pecích už nějakej ten pátek taví a zatím si nikdo nevšim, že by jejich dno bylo pokrytý hroudama zlata.
Kvazikrystaly sou krystaly s anomální pětičetnou symetrií, který vznikaj za vysokejch tlaků. Jsou přechodem od krystalů ke kovovejm sklům a podobně se i připravujou: prudkým ochlazením vybranejch slitin, čimž v materiálu vznikne pnutí a potřebnej tlak k anomálnímu uspořádání atomů. Některý studie tudíž předpovídaly, že by bylo možný kvazikrystaly najít aji v meteoritech, který výbuch supernovy při vzniku sluneční soustavy rozmetal do okolí a to se loni taky podařilo. Kvazikrystaly objevil v roce 1982 Daniel Shechtman na RTG difrakčním obrazci slitiny AlMn14, ale nikdo mu to nevěřil a vedoucí jeho laboratoře ho nakonec vyštval z izraelskýho institutu. Nicméně nakonec byla existence kvazikrystalů potvrzena a Shechtman byl rehabilitován a v roce 2011 dostal za jejich objev Nobelovu cenu za chemii. Mezi hlavní poražený odpůrce patřil kritik Linus Pauling (sám držitel dvojnásobný Nobelovy ceny), kterej se snažil dokázad, že kvazikrystaly vznikaj mnohočetným dvojčatěním klasických kubických krystalů. Ale myslím si, že nebyl až tak úplně od věci, páč dvojčata vznikaj často právě při rychlý krystalizaci. Na hraně krystalovejch zrn často vzniká Berryho fáze, což je jakejsi dvourozměrnej kvazikrystal. Takže když chladíme dostatečně rychle, výsledný krystalky sou malý a tvořený výhradně Berryho fází, ergo vznikne kvazikrystal. Do dnešní doby bylo objeveno okolo 100 kvazikrystalů, především v intermetalických systémech s atomy o rozdílný velikosti, který špatně krystalizujou v pravidelný mřížce. V případě, že se tyto atomy vzájemně silně poutaj (jak je běžný v intermetalickejch sloučeninách mezi dvěma kovy), pak atomy krystalizujou jako samostatný dvojice, pro kterou je pravidelně symetrický uspořádání míň výhodný.
TVRDAK: Čas neni iluze stejně jako prostor neni iluze, ale v éterový teorii to sou dvě symetrický veličiny. Např. netopýři odměrujou prostor časovejma intervalama pomocí podélnejch zvukovejch vln stejně jako my odměřujem čas pomocí úseků vzdálenosti (co urazej ručičky hodin, apod.) při pozorování příčnejma vlnama světla. Při pádu do černý díry se prostorový dimenze mění na časový a obráceně. Totéž nastává na dostatečný vzdálenosti ve vesmíru.
Stromy sou účinný odpařovače vody a v horkých dnech jeden vzrostlej strom transpiruje až několik hektolitrů vláhy. Ta stoupá od kořenů a je tudíž přirozeně vychlazená, např. kmen akácií je v průměru o cca 5 °C chladnější než okolní vzduch. Biologové pomocí termokamery odhalili, že koaly a levharti visící ve větvích se timto způsobem zahorka docela účinně chladí. Asi si taky najdu nějakej strom...
Měsíc obrací k Zemi vlivem vázané rotace stále stejnou polokouli. Už od 7. října 1959, kdy udatná ruská sonda Luna 3 poprvý vrátila snímky odvrácený strany Měsíce je známo, že přivrácená a odvrácení strana se morfologicky liší. Na přivrácený straně chyběj rozsáhlý tmavý oblasti nazývaný "moře", ačkoliv jde v zásadě o plochý pole tvořený roztavenou a ztuhlou lávou, zatimco odvrácená strana je rozsáhle zbrázděná krátery. Poměr plochy moří je 2,6 % na odvrácené polokouli k 31,2 % na přivrácené. Tento rozdíl se vysvětluje tzv. izostatickým vyrovnáváním, kdy se měsíční kůra snaží vyrovnat s rozdílnou hustotou měsíčních bazaltů v oblasti moří na přivrácené straně a hornin tvořících pohoří na odvrácené straně Měsíce. Měsíční bazalty mají větší hustotu než ostatní horniny, proto je zde měsíční kůra slabší, horniny pohoří mají menší hustotu, proto je zde měsíční kůra silnější. To by naznačovalo, že vázaná rotace Měsíce je velmi starýho data, protože lávový pole sou tvořený horninama nejmíň tři a půl miliardy let starýma. Na straně přivrácený k Zemi tudíž padaly meteority míň a byla tak ušetřená velkýho meteoritickýho bombardování před cca čtyřmi miliardami let, který prakticky restartovalo vznik života na Zemi. Ale to stále nevysvětluje výlevy velkejch lávovejch polí. Nová teorie má za to, že v době kdy se lávový pole formovaly byla Země ještě žhavá a její sálavý teplo bránilo ztuhnutí povrchu Měsíce. V současný době Země zakrývá jen asi jednu dvacetitisícinu měsíční oblohy, čili i kdyby byla rozžhavená na 2500 °C, vedlo by to ke zvýšení rovnovážný teploty na Měsíci sotva o 0.1 °C. Aby taková teorie fungovala, musel by bejt Měsíc v té době opravdu blízko Zemi, max. 20.000 km a současně už musela být ustavená vázaná rotace slapovejma silama. Asi tudíž nejsem jedinej, komu tadle teorie připadá dost přitažená za vlasy.
Při fyzikálních pokusech a demonstracích se často zapotřebí zdroj vysokýho napětí, ale ty co se nabízej v prodejnách školních pomůcek sou buď málo výkonný, nebo přemrštěne drahý. Ačkoliv na webu existuje fůra návodů pro jejich zbastlení, lze je koupit hotový, jelikož generátor vysokýho napětí GVN montujou výrobci plynových kotlů a vařičů pro zapalování jiskřišť. Vyrábí je např. polská firma Miflex a sou k dodání jako běžný elektrosoučástky v širokým rozmezí napájecího AC/DC napětí od 1.5 do 220 V (0.6 Wattu) v ceně kolem sto korun. Sou docela minaturní a na výstupu přitom generujou přes 20.000 V, což stačí na spolehlivou jiskru na vzdálenost 4 cm. Zdroj napětí je pulzní (uvnitř je zřejmě elektromechanickej induktor), ale není problém ho vyhladit přemostěním výstupu VN kondenzátorem. Jejich podivnýho tvaru se nelekejte, sou přizpůsobený pro rychlou montáž na klipsnu.
Demonstrace údajnýho overunity vahadla slovinskýho vynálezce Veljko Milkovice pomocí dynamobaterek. Energie která nestačí k rozsvícení ani jedný baterky na jedný straně kyvadla stačí k napájení dvaceti dalších svítidel na druhý straně. Podstata triku je v tom, že se tatáž síla vynakládá po obou stranách vahadla po různě dlouhý dráze, čímž může vzniknout iluze, že se kromě síly zesiluje i impuls a energie. Princip kyvadla údajně dokumentuje impulsovým kladívkem, který posouvá kyvadlo různě daleko podle toho, zda je upoutaný nebo ne. Propojení obou stran vahadla do zpětný vazby, která by sama sebe zásobovala energií se však nikdy nepodařilo, ačkoliv by to nemělo bejt nic složitýho - viz např. varianta vahadla se setrvačníkem vpravo, ve který by stačilo zpřevodovat vstup s výstupem.
Sluneční soustavu zná každej, kdo si ale pamatuje hvězdnou mapu našeho nejbližšího okolí? Astronomové infrateleskopu WISE ji nedávno doplnili o další objekt: hnědýho trpaslíka WISE 0855-0714 s hmotností asi trojnásobek Jupitera. Je to tedy čtvrtý nejbliže ležící objekt u Slunce. Jde spíš o zbloudilou plynovou planetu: jeho povrchová teplota leží pod -13° C - přesto vyzařuje dost tepla, aby ho infrakamery WISE spolehlivě zaznamenaly. Stejně jako tzv. Barnardova hvězda se tadle hvězdoplaneta pohybuje velmi rychle a je tedy otázkou, zda vůbec patří do lokální skupiny hvězd.
Jakejsi slovenskej(?) vynálezce Wasaby Sajado pravidelně předvádí na YouTube svou typickou uši trhající výslovností overunity zařízení. Většina z toho sou zjevný fejky, který de snadno improvizovad z knoflíkový baterie a Reedova magnetickýho mikrospínače, takže jim nevěnuju pozornost. Navíc se jako vejce vejci podobaj dalším podobnejm demonstracím, takže ani nejsou ničim originální. Např. předvádí generování proudu z PC větráčku s přilepenejma magnetama, pokud k nim v ruce přiblíží další. Minatův trik může být použitej k roztočení magnetickýho rotoru, pokud magnet držíte v ruce a jemně s nim komíháte v synchronizaci s pohybem magnetů, ale u magnetickýho statoru protimagnety nefungujou a rotor se rychle zastaví (vířivý proudy indukovaný v magnetech tady spíš fungujou jako brzda).
Ale demonstrace posledního Wasabyho triku mě zaujala: jeho vynález tvořenej dvěma torroidníma cívkama, těsně vsunutými jednou do druhý. Takový uspořádání by dobře odpovídalo vysvětlení principu funkce generátoru AKULA - oba magnety sou spolu spřažený jen svým skalárním B-polem, protože vně toroidní cívky A-pole bejt nemůže (když ignorujeme jeden závit tvořenej celou vrstvou vinutím samotnýho). A současně vazba mezi B-poli oběma magnetů je v případě koncentrickejch toroidů těsná, rozhodně lepší než u magnetickejch obvodů sdílenejch jen jednou hranou.Vzniká tady otázka, proč by se nějakej trapnej fejkař obtěžoval s demonstrací tak neobvyklý konfigurace dvou torroidů, kterou dosud nikdo jinej nepoužil, když mu k oblbnutí publika stačí klidně jeden? Na videu stejnak prakticky nejde rozpoznad rozdíl...
V roce 1973 dostal japonskej fyzik Leo Esaki Nobelovu cenu za svůj objev tunelovejch diod koncem padesátých let. V podstatě de o tenkou vrstvu silně dopovanýho polovodiče s napařenou zlatou vrstvou, která vytvoří v polovodiči degenerovanej PN přechod (Schottkyho bariéru) o tloušťce max 10 nm, přes kterej tunelujou elektrony. V kondenzovaný fázi převládaj mnohačásticový interakce, ve kterých sou energetický hladiny rozprostřený na pásy, pokud je neomezíme na opravdu velmi tenkou vrstvu polovodiče. Je to tedy přímá aplikace kvantový mechaniky v elektronice polovodičů (jinak lze chování polovodičů uspokojivě vysvětlit klasickým pásovým modelem energetickejch hladin a kvantovku do toho neni nutný tahad). Plocha tunelovýho přechodu však není nijak omezená, což umožňuje kvantovou mechaniku studovat a stabilně využívad na makroskopický úrovni - některý vzorky Esakiho diod z 60. let fungujou dodnes, jakoby byly čerstvě upečený.
Esakiho tunelový diody využívaj tzv. tunelovací jev, kterej se projevuje záporným diferenciálním odporem na voltampérový charakteristice - podobně jako při zapálení výboje v plynu, např. v neonový doutnavce. Esakiho dioda při zvyšování napětí nejprve nevodí - paxi to ale při napětí kolem jednoho voltu rozmyslí a odpor na ní náhle spadne, protože v ní elektrony překročej bariéru a začnou tunelovad. Teprve při dalším zvyšování napětí její odpor zase pomalu roste. Toho se využívá ve vysokofrekvenčních oscilátorech a generátorech mikrovln, jako sou např. ruční radary pro policii. Esakiho diody ve svý době představovaly utajovanej výzkum z hlediska svých aplikací pro radarem řízený střely a naváděcí zařízení raket. Představovaly totiž jeden z mála kompaktních zdrojů a detektorů mikrovln (vakuový elektronky sou rozměrný a vzhledem ke svý konstrukci poruchový a málo odolný vůči zrychlení). Dnes už se od tunelovejch diod ustupuje, protože sou díky malý tloušťce pracovní vrstvy náchylný k proražení statickým výbojem a obvody s Gunnovýma lavinovejma diodama na bázi polovodičů s vysokou pohyblivostí náboje sou stabilnější a výkonnější.
K demonstraci zápornýho odporu a vzniku oscilací de využíd aji obyčejnej tranzistor, kterej je tvořenej dvěma diodama proti sobě. Pokud se na tranzistor vkládá napětí, pak se jedna z diod vždy uzavírá a šířka oblasti prostorovýho náboje v PN přechodu v tranzistoru klesá, dokud do ní nezačnou difundovat elektrony z druhýho PN přechodu. V tom okamžiku tranzistor sepne jako lavinová dioda, triak nebo neonová doutnavka, protože elektrony difundující přes uzavřenej PN jeho vodivost zvyšujou podobně jako elektrony uvolněný zahřátím nebo fotoefektem (tzv. vnitřní fotoefekt). Tím napěti v obvodu poklesne a tranzistor se zase uzavře, takže se celej cyklus může zopakovat. Uděládko může sloužit např. jako LED blikádko pro cyklisty. Na rozdíl od ostatních blikátek, který si můžete koupit jako stavebnice vystačí s jedním tranzistorem a kondenzátorem, je tudíž levnější. Na druhý straně takovej astabilní obvod neumožňuje řídit délku pulsu nezávisle na jeho velikosti, což ale v daný aplikaci neni na závadu.
Dole je ukázka obvodu, kterým jsou napájený ze sítě levný čínský LED žárovky. Je v nich použitej tzv. kapacitní předřadník vyžívající toho, že kondenzátorem (to je to hnědý hovínko na obr. dole) může procházet střídavej proud, aniž na něm vznikaj tepelný ztráty. Vysoký napětí de srazit i odporem, ale vzhledem k tomu, že na LED diodě je za provozu pár voltů a v síťový zásuvce jich je 220, účinnost takovýho obvodu by pak byla horší než u žárovky (2%). Jenže kdyby se takový předřadníky používaly všude, LED by žádnou úsporu energetický síti nepřinesly, ale naopak, protože takovej obvod má v podstatě nulovej účinník.Výkon kterej by se ztrácel na rezistoru se místo toho musí rozptýlit na přívodních vodičích před i za elektroměrem, takže vy za něj sice neplatíte, ale celková nízká účinnost obvodu srovnatelná se žárovkou zůstává. Současně se problémy z jalovým příkonem přenášej na dodavatele elektřiny: její odběr není zfázovanej s výkonem turbogenerátoru v elektrárně, zatěžuje rozvodnou síť a její ochranný prvky a zhoršuje účiník pro všechny další uživatele sítě.
Z téhož důvodu se takový omezení výkonu nedá použít ve všech spotřebičích, kde dochází k přerušování proudu - od elektromotorů po indukční troubu.V zářivkách se používá tlumivka (induktivní předřadník) proto, že jejich výkon má zápornej diferenciální odpor a zapaluje se teprve od určitýho napětí. Napěťový rázy kondenzátor proupouští ještě snadněji než harmonický napětí a de-facto by napěťovou nestabilitu výboje ještě zhoršoval. Ale ani v LED lampičkách není úspora výrobních nákladů při použití kapacitního předřadníku pro jejich uživatele žádná výhra. Celej obvod je izolovanej od síťovýho napětí jen tenkou vrstvou dielektrika v kondenzátoru a větší napěťovej náraz v síti ho může prorazit. Kondenzátor a celej obvod se pak snadno stane zdrojem požáru (hromadění náboje na kondenzátoru omezuje ten menší rezistor na obr. vprostřed). Obvod je citlivej na přechodový odpory v síťovejch vypínačích a stykačích - každý zajiskření znamená, že kondenzátorem začne procházet nadbytečnej proud, kterej svítidlo zničí (k jeho částečnýmu omezení slouží ten větší rezistor). Je nebezpečný takový lampičky používat v zařízení, který negenerujou čistě sinusový napájecí napěti - různý UPS a bateriový zdroje a tyristorový stmívače, který generujou neharmonickej výstup a obvykle se tím kromě lampičky zničí i její zdroj. A jelikož se napětový rázy se přenášej v síti přes další kapacitní srážeče, občas lavinovitě vyhoří i několik dalších LED žárovek na stejný fázi .
Nedávno sem tu psal o ferrorezonančním obvodu Akula z Ukrajiny, kterej po odpojení kmitá dál a napájí svítící LEDky. Obvod se podařilo zvětšit až na výkon 1 kWattu, ale svou složitostí příliš nelákal k replikaci. Nedávno se ale na webu objevil jednoduchej kmitavej obvod SJR Looper připomínající známej invertor JouleThief s jedním tranzistorem, kondenzátorem a hrníčkovým feritovým jádrem, kterej jaxe zdá funguje velmi podobně. Obvod se už podařilo zreplikovat, např. tady a víc se už taková záležitost asi zjednodušit nedá - může tudíž sloužid jako odrazovej můstek pro další výzkum samonapájecích obvodů.
Podstata efektu je vysvětlovaná např. zde tím, že pro vytvoření magnetickýho pole je nutný vynaložit pouze energii, která je induktivně spojená s vytvářeným magnetickým polem. Pokud tímto polem zmagnetizujeme i další předměty v okolí, jejichž siločáry nezasahujou do elektrickýho vodiče, kterej magnetický pole vybudil, máme jejich magnetizaci takříkajíc zadarmo. Vypnutím proudu se magnetický pole zruší a jeho energie se vrátí do cívky budícího magnetu ve formě indukovanýho elektromotorický napětí, ale energii magnetickýho pole indukovanou v okolních magnetech už můžeme využívat jak chceme, protože neni elektromagneticky svázaná s budícím obvodem. Pokud jeho energii využijeme např. na rozsvícení LED, dojde k ochlazení ferromagnetu na jeho úkor, obvod tedy funguje jako tepelný čerpadlo. Tím se např. vysvětluje důležitost vzduchový mezery v generátorech typu Akula nebo MEG: omezuje se tím induktivní svázání čerpacího obvodu s čerpaným magnetickým obvodem.
Na schématu je srovnání SRJ Looperu s klasickým měničem JouleThief (vlevo). Při pokusech věnujte pozornost konstrukci cívky a sledujte postřehy z úspěšnejch replikací - i když je obvod jednoduchej, můžou vám při jeho oživování ušetřid dost času. Ukázalo se např., že bázi tranzistoru je vhodný přemostit zennerkou, jinak tranzistor brzy odejde kvůli napěťovým špičkám v obvodu. Není nutno se bád, že LED ve skutečnosti svítěj na náboj kondenzátoru, ten lze totiž v obvodu prakticky eliminovad. Obvod běží aji v mikrovlnce (vypnutý, fungující jako Faradayova klec, takže odpadá i možnost bezdrátovýho napájení obvodu zvenčí. Je to prostě perpetuum mobile jaxe sluší a patří...
Jeden ze zajímavejch konceptů čerpání energie vakua je odebírání proudu z bariéry, na kterou je vložený napětí. Fluktuace vakua se na ní usměrňujou podobně jako by to dělal Maxwellův démon a přecházej na jednu stranu bariéry. Tenhle princip byl na MIT ověřenej na PN přechodu LED diody chlazený na teplotu nad absolutní nulou a měřením kvantovýho výtěžku diody. Dioda přitom dosáhla účinnosti cca 230%, háček je v tom, že odebíratelnej výkon přitom nebyl o moc větší než několik desítek pikowattů. Ale je možný, že v určitým uspořádání (grafitový multivrstvy) by čerpání energie mohlo probíhat s větší objemovou účinností (1, 2, 3). Je známo že některý silně polarizovaný materiály (elektrety) maj tendenci se samy nabíjet. V tédle souvislosti mě zaujal experiment J.L.Naudina se samonabíjením elektrolytickýho kondenzátoru (tzv. captret = capacitor electret). Je taky možný nabíjet velkej kondenzátor nebo baterii paralelně připojeným malým za předpokladu, že malej kondenzátor má od začátku vyšší napětí než malej. U používaných elektrolytických kondenzátorů je vývod záporného pólu kratší a je na plášti označen řadou symbolů "mínus". Ale podle schématu je kondenzátor připojenej k obvodu pláštěm i záporným pólem - katodou, která je s ním bývá galvanicky spojená. Pokud tedy neni plášť spojenej s katodou do zkratu, znamená to, že se může chovat jako anoda elektrochemickýho článku tvořenýho jedním pólem kondenzátoru a jeho pláštěm a rozpouštěd se přitom. Ale chemickej mechanismus nevysvětluje, proč nabíjení kondenzátoru postupuje i při vysokým napětí na elektrodách.
Elektrolytický kondenzátory se od klasických lišej tím, že jednu elektrodu nevytvoří kovový polep, ale vodivý elektrolyt z roztoku kyseliny borité a čpavku s přísadou mrazuvzdorného etylénglykolu.V suché formě je elektrolyt nacucanej do pórovitého papíru vloženého mezi naleptanou hliníkovou fólii anody se zvětšeným povrchem a neoxidovanou fólii katody. Většinou se přemosťují keramickým kondenzátorem kvůli impedanci elektrolytu, keramický sbírá napěťové špičky. Mají dielektrikum z velmi tenké kysličníkové vrstvy, vytvořené na povrchu anody, proto vykazujou vysokou kapacitu, ale taky chování baterie, např. napěťovou paměť: když se na krátkou chvíli zkratují, napětí na nich zase postupně vyšplhá na zlomek původní úrovně. Pokud takovej kondenzátor vyzkratujeme, aby se nenabíjel, tak mu tim moc nepomůžeme, protože pokud elektrolytickej kondenzátor není dlouhou dobu pod napětím, jeho kapacita se zmenší. Průchod zbytkového proudu je potřebný pro udržování a regeneraci dostatečné tloušťky dielektrické oxidové vrstvy. Do jisté úrovně se dá zase obnovit připojením postupně se zvyšujícího stejnosměrného napětí a následnýho vybití - tzn. reformovat. Pokud ale napětí na kondenzátoru nedosáhne ani 90% nominální hodnoty, je kondenzátor na vyhození.Z tohodle hlediska by mě nepřekvapilo, že se kondenzátor průběžně nabíjí, protože se přitom rozpouští jeho kovová anoda. Ale podle různejch experimentů na internetu má nabitej kondenzátor tendenci se dobíhej mnohem rychleji, než by odpovídalo anodové reakci a může přitom dobíjet elektrochemickou baterii. Záporný pól baterie je přitom připojenej na plášť kondenzátoru (video). Napěti na baterii nejprve poklesne, ale pak se průběžně zvyšuje nad původní úroveň (video). Výstupní proud i napětí je malý, ale lze ho zachytávat a zesilovat např. JouleThief obvodem (video).
Polovodičový lasery sou konstrukčně jednoduchý a v poslední době aji docela účinný (nahražujou např. osvětlovací LEDky v displejích), ale maj jedno zásadní omezení: k vybuzení laserovýho efektu je nutnej určitej prahovej příkon, pod ním laserová dioda nelaseruje, ale chová se jako obyčejná svítivá dioda s rozbíhavým charakterem světla. První laserový diody byly schopný pracovat jen na samý hranici zatížitelnosti a vyžadovaly přitom přísný chlazení, aby se neupekly - což představuje problém např. pro miniaturizaci optoelektroniky. Tendle problém lze snadno pochopid, pokud přirovnáme laser k šikmýmu sítu, na kterým se snažíme vyvolat lavinu tím, že na něj sypeme písek lopatou. Dokud hážem písek pomalu, taxe na sítu nehromadí a propadne dřív, než stačí strhnout další částice písku v jedný koherentní vlně (což je podstata laserovýho efektu). Naštěstí existuje jednoduchej způsob, jak tu kritickou rychlost snížit prostě tím, že na sebe položíme sít několik, takže jima písek propadá pomalejc a snáze se nahromadí. Vznik laviny potom iniciujou pád písku ve vlnách napříč sítama, nikoliv povrchový vlny. V fyzice se takovejm podélnejm vlnám říká polaritony a na tomto principu se od roku 2003 vyvíjí tzv. polaritonovej laser. Nízkej prahovej výkon pro jejich buzení je v nich spojenej s vysokou rychlostí modulace: takový lasery lze velmi rychle vypínat a zapínat, což umožňuje další rozvoj telekomunikačních a optoelektronickejch aplikací.
Polaritonovej laser je tvořenej tzv. heterostrukturou, čili mnoha vrstvama různě dopovanejch polovodičů, čimž vznikne tzv. supermřížka. Excitace z jedný vrstvy se přenášej polaritonama do další a postupně se zesilujou. Polarony jsou tzv. kvazičástice a odpovídaj podélnejm, čili zvukovejm vlnám na hladině vody, zatímco kovy, který obsahujou přebytek elektronů vykazujou na povrchu tzv. plasmony, který odpovídaj příčnejm vlnám, nebo vlnám světla ve vakuu. Přesněji řečeno, kovy podobně jako voda můžou přenášet plasmony i polarony, ale protože jejich elektrony sou silně vázaný, plasmony v nich nesou většinu energie podobně jako vlny na povrchu kapalin a proto se šíří poměrně pomalu. Naopak vazba elektronů v polovodičích s vysokou pohyblivostí nosičů náboje je slabá a převažujou v nich polaritony, který se šířej poměrně rychle podobně jako zvukový vlny mezi slabě vázanejma molekulama vzduchu. Polaritonovej laser obvykle tvoří koncentrickou pilířkovitou strukturu, v jejímž středu je intenzita pole největší a dochází v něm k stimulovaný emisi. Výhoda tohodle uspořádání je, že laserování v něm nastartuje už při proudový hustotě 100 - 1000x nižší, než v klasický laserový diodě, aniž tím utrpí kvalita výstupního paprsku. Problém je, že polaritony se rozptylujou vibracema mřížky ještě víc, než povrchový plasmony, čili heterovrstvy musej bejt velice tenký a celý zařízení je nutný chladit na teploty blízký absolutní nule, aby to fungovalo - je to daň za nízkou hustotu energie potřebnou k vybuzení laseru. Opticky čerpaný polaritonový lasery existujou už od roku 2007, ale jelikož k čerpání samy vyžadujou laser, je jejich výhoda nízký spotřeby pochybná. Vývoj přitom postupuje podobně jako při vývoji prvních polovodičových diod a laserů - elektricky čerpaný lasery zatím svítí v infračervený oblasti a postupně se blíží viditelnýmu spektru. Fyzikům se postupně daří fyzikální omezení obejít a tak nedávno světlo světa spatřil první polaritonovej laser, schopnej fungovat aji za normální pokojový teploty, buzenej pouze elektrickým polem.
Jak zhasnoud plamen explozí
Karikatury známejch vědců
Jak funguje Lentzův zákon na vířivejch proudech ze sbírky fyzikálních GIFů
Sluneční skvrny se často vynořujou v párech s opačnou polaritou magnetickýho pole na svým povrchu. To pak vytváří mezi skvrnama obrovský smyčky, který zviditelňujou úniky solární plasmy. Podobně se chovaj tzv. Falacovy solitony na povrchu vody, což heliology přivedlo na myšlenku, že sluneční skvrny sou ve skutečnosti konce magnetickejch vírů pod povrchem Slunce. Ale teprve nedávno se to podařilo dokázad tím, že na koncích magnetických vírů dochází k rekonekcím siločar magnetickýho pole, což vede k lokálnímu vývoji tepla a emisím UV záření, protože v místě rekonekce se srážeji částice solární plasmy. Magnetickej vír má nižší hustotu plasmatu než průměr a proto má tendenci mezi vzdálenějšími skvrnami vyplouvat k povrchu. Tam se pak projevuje tím, že zvětšuje průměr tzv. granulí, čili konvektivních cel na povrchu Slunce a orientuje je jedním směrem (viz obr. vpravo).
Emise solární plasmy v důsledku rekonekce jsou dlouho známý jako tzv. rentgenový jety, který pulsujou v chromosféře rychlostí 60.000 km/hod s periodou asi tři minuty, teplota solární plasmy v těchle místech lokálně přesahuje 100.000 °C. Stále však zůstává velmi řídká, asi jako plasma ve rtuťový zářivce. Magnetický víry pod povrchem Slunce můžou sloužit jako analogie tzv. červích děr v časoprostoru. Zvětšujou rozměr fluktuací éterový pěny a její hustotu, takže se přes ně šíří světlo rychleji
Malý korouhvičky zviditelňujou turbulence větru
Studium teorie strun v kostce, aneb co vás nezabije, to vás posílí. Od té doby, co nad strunovou teorií zlomil hůl i Ed Witten a Sheldon Cooper, teoretici od strunový teorie zdrhaj úprkem. Hlavní důvod ovšem je, že v dnešních dobách univerzity stříhaj náklady, předpovědi LHC experimentů se nepotvrdily a tak došlo i na dlouholetý darmožrouty teoretický fyziky.
Voda na hydrofobním povrchu, efekt štěrbinové závěrky je dnes typickej hlavně pro CMOS snímače, snímající obraz po řádcích
Demonstrace QEG ("kjúídží") - čili kvantovýho generátoru energie - z Maroka tvořenýho spřažením klasickýho motoru a dynama přes invertor do smyčky, která muže dodávat energii dalšímu obvodu. Generátor pracuje v rezonanci s paralelním LC obvodem ze vzduchový Teslovy cívky, jiskřiště a baterie VN kondenzátorů. Pro rozběhnutí se připojuje krátce nebo trvale k baterii, nebo do sítě dokud nezíská rezonanční otáčky a paxe na výstupním obvodu objeví další dodatečnej výkon a zátěž motoru klesne (což se projeví mj. změnou zvuku motoru na videu níže). Tento QEG byl sestrojen z podkladů volně dostupnejch na internetu a údajně dosahuje COP kolem 33 (další replikace 1, 2, 3, 4, 5). Podle odhadů generátor zprovoznilo již 40 výzkumnejch skupin po celým světě.
Generátor je konstrukčně založenej na patentu Nikoly Tesly z roku 1894, kterej předznamenává Teslovy pokusy s točivým elektromagnetickým polem. Šíření magnetický vlny podél feromagnetu se podobá šíření vlny podél zvukovodu a na konci feromagnetu dochází k jejímu odrazu, takže na něm přitom vzniká stojatá vlna. V případě původního patentu Tesla dosahoval fázovej posuv mezi póly statoru tím, že jednoduše protáhl jeden z párů pólovejch nástavců, takže elektromagnetická vlna dorazí k pólovýmu nástavci později. V generátoru podle pozdějšího patentu R.L.Zimmermanna (USP 2816240 z r. 1957) a J. Ecklina (USP 3879622 z r.1975) sou všechny čtyři pólový nástavce stejně velký a fázovýho posuvu je dosažený sériovým rezonančním obvodem s jiskřištěm. První selflooped zapojení demonstroval Timothy Thrapp (Witts Ltd.) v roce 2009 s užitečným výkonem cca 40 kWatt.
Rošty na trupu ruský rakety Proton a americký bomby MOAB GBU-43/B nejsou montážní rampy, ale normální aerodynamický prvky, který sloužej k řízení dráhy letu podobně jako řídicí ocasní plochy ("Belocerkovskýho mřížkový ploutve"). Oblíbili si je hlavně Rusáci pro svý balistický rakety, jelikož snižujou torzní síly působící na ovládací hydrauliku, díky tenkejm lamelám maj menší odpor vzduchu a sou míň náchylný k přetažení (ztráta vztlaku a řidících schopností plochy při větším náklonu). Jejich účinnost je nejlepší vysokejch (supersonickejch) rychlostech, při transonický rychlosti kolem 1 Machu aerodynamickej odpor zvyšujou rázový kužely v prostorech mezi lamelama. Proto u nadzvukovejch raket bejvaj mřížkový ploutve sklápěcí a rozevíraj se až při překročení rychlosti zvuku.
Duhový odrazy od vodní hladiny za horkejch letních dnů nejsou způsobený mastnotou, ale jemnejma částicema epineustických řas rodu Nautococcus, který vzplývaj na hladině jako drobný čočky a rozptylujou světlo podobně jako vodní kapky v duze.
Jak vypadá západ slunce a duha v infrasvětle. Slunce na obr. vlevo nebylo za clonou mraků údajně viditelný, ale CCD detektor kamery ho při delší expozici přesto jasně zviditelnil (dlouhovlnný záření obchází částečky mlhy snáze). Fialová barva je způsob, jakým infračervený vlnový délky interpretuje snímač kamery, vrstva mraků zde funguje jako long-pass filtr. Sluneční kotouč je silně zploštělej, protože snímek byl pořízenej z vysoký nadmořský výšky a paprsky přitom podléhaj lomu jak při vstupu, tak při výstupu z atmosféry.
Na obr. vpravo je srovnání duhy ve viditelným světle a infrasvětle. IR spektrum se láme ještě méně, než viditelný červený světlo, takže leží za vnějším obloukem duhy. Ale větší propustnost oblak pro toto světlo zviditelňuje podružný oblouky u primární duhy lépe než ve viditelným světle. Podružný oblouky vznikaj interferencí vln v kapkách určitý velikosti - v malejch kapkách převládaj difrakční jevy, u velkejch kapek je zase rozptyl velikostí příliš velkej na to, aby bylo možný interferenci pozorovad. Malý kapky a delší vlnový délky vedou k větším rozestupům podružnejch oblouků duhy (viz tzv. mlhovou duhu). První duha byla vyfocená v roce 1971 a další fodky duhy v infra jsou např. zde. Dole je dvojitá duha vyfocená při západu Slunce nad řeckým ostrovem Samos. Horní oblouk duhy je roztaženej do výšky, jelikož vodní kapky sou odporem vzduchu při pádu trochu zploštěný. Efekt někdy vede až ke rozdvojení oblouku duhy v jeho horní části v případě že kapky při pádu oscilujou mezi kulatým a zploštělym tvarem.
Ruskej fyzik Alexander V. Chernetsky (Чернецкий) v 70. letech prováděl pokusy s použitím oblouku a pozoroval jef, jenž nazval „Generování energie z vakua“. Chernetsky používal při svých experimentech pět kusů žárovek na 220V AC v sérii jako zátěž. Na vstupu měl zapojen transformátor 220/1000V při kmitočtu 50 Hz a v sekundáru měl uhlíkové elektrody ve vodíku o tlaku cca 0.1 torru. Pokud bylo jiskřiště v provozu a vznikal zde výboj, pak se v sekundárním obvodu velmi zvyšoval výkon, naopak v primáru, tedy na vstupu se příkon snižoval. Alexander Chernetsky byl sražen autem v roce 1992 poté co referoval o svých výzkumech na veřejnosti.
Na obr. dole je pozdější replikace zařízení jeho kolegy Alexeje Frolova, která údajně umožňovala při 700 W na vstupu generovat 3 kW na výstupu. Podobně funguje i vypadá Kapandzeho jiskrovej generátor. To by indikovalo, že energie (pokud vzniká) je tvořená v cívce transformátoru, ne ve výboji samotným. Samozřejmě je v těch experimentech ještě hodně mystiky. Např. si nedokážu představit, jaký zapojení by mělo postupně rozsvěcovat žárovky na videu vpravo, ale rozhodně to neni jednoduchý sériový zapojení, ilustrovaný na obr. vlevo.
Bonus: Bakalářská práce Jiřího Kasáčka se zabývá metodami využití permanentních magnetů a elektromagnetické indukce. Teoretická část pojednává o významných osobnostech, které jsou spjaty s poznatky využitými v této práci, a to Nikolou Teslou a Johnem Bedinim. Dále je zpracována problematika magnetismu, akumulátorů a magnetických motorů. Praktická část je zaměřena na sestrojení magnetickýho a Bediniho motoru. Pokus o sestrojení MEGu z r. 2009 na Integrované střední škole v Nové Pace rovněž zarmoutil řadu členů spolku SiSyfa.
Zpomalenej blesk. Nějakej divnej...
Stopy blesku na trávníku
Solární ejakulace
Rozlišovací schopnost elektronovejch mikroskopů v posledních letech dosáhla úrovně, při který je možný pohodlně pozorovad jednotlivý atomy v nanočásticích.Vlevo sou krystalky osmia na povrchu grafenu (video 1, 2), kde vznikaj redukcí par oxidu osmia dopadajícími elektrony. Jejich pohyb byl zpomalenej dopováním sírou a borem, který se na povrch grafenu silně vážou. Vpravo clustery platiny krystalizující v bublinách grafenu. Platinový kovy se pro tadle pozorování používá proto, že snadno tvoří malý nanočástice a její těžký atomy dobře pohlcujou elektrony. Současně se tim všaj její částice zabržděnejma elektronama silně zahřívaj a přitom se hodí i vysokej bod tání těchhle kovů. I přes špatný rozlišení videa je vidět, že v postupně se zvětšujících se částicích platiny občas problesknou roviny pravidelně uspořádalejch atomů (viz větší snímek vprostřed).
Fyzici z UCLA se však u tohodle výsledku nezastavili a pokusili se ze dvourozměrnejch snímků sestavit trojrozměrnej model částice. Použili k tomu metodu počítačový tomografie (lidově nazývaný "cétéčko"), která se běžně využívá v lékařství k pořizování 3D snímků pomocí rentgenový lampy, která se otáčí kolem pacienta. Jeho stín se postupně integruje pomocí stínítka a CCD prvku do počítače, kterej z něj nakonec sestaví virtuální 3D model pozorovanýho objektu (viz animace vpravo). Takže v případě platiny se neotáčela kamera ale její nanočástice a k prosvěcování se nepoužívalo rentgenový paprsky, ale proud elektronů - ale princip jinak zvostal stejnej. Vědci si vybrali jednu pěknou nanočástici jako modelku a toudle metodou zmapovali polohu skoro všech 27.000 atomů v clusteru (video). To jim nakonec umožnilo identifikovat jak hranice krystalovejch zrn v nanočástici, tak polohu centrální šroubovicový dislokace, ze který většina nanokrystalů roste a která definuje jejich výslednej tvar (podobně jako šroubovicovitá molekula RNA definuje chování celý živý buňky).
Chladniho obrazce jsou obrazce, které vznikaj na tenký vibrující desce s pískem nebo moukou. Prášek je vibracema odhazovanej z místa kmitů a přesouvá se na místa, na kterých se kmity nevyskytujou. Tim se znázorněj hraniční linie stojících vln, které se vytvářejí na desce. Postup objevil r. 1680 anglickej fyzik Robert Hooke a lidé byli těmito obrazci tak fascinováni, že si Ernst Chladni (1756 - 1827) několik let v pohodě vydělával na obživu jejich předváděním. Byl ve svý době tak populární, že o něm dokonce Napoleon Bonaparte prohlásil: „Tento muž zviditelnil tóny“.
Rázový vlny (spiral slipstream, propwash) na konci vrtulí nejsou projevem jejich nadzvukový rychlosti, ale vysokýho zatížení disku vrtule, v důsledku čehož pod listy rotorů vzniká vysokej podtlak (obdoba kavitace vrtulí ponorek, turbomotory Airbusu A400M TP400-D6 o výkonu 8.25 MW patřej k nejvýkonnějším vůbec). Všiměte si, že se vrtule točej proti sobě (spirály maj opačný stoupání). Zatímco všechny čtyři turbomotory se točej stejným směrem, dvojice vrtulí je poháněná převodovkou a točí se opačně, což elimuje víry a torzní síly působící na křídla a na letadlo. Některý letadla tydle síly kompenzujou asymetricky umístěnou směrovkou.
Jednou z extrapolací Einsteinovy teorie relativity je předpověď tzv. červích děr (Einstein-Rosenových můstků) mezi dvěma zakřivenejma oblastma časoprostoru. Ve svým důsledku umožňuje cestovat mezi dvěma oblastma vesmíru nadsvětelnou rychlostí a relativitu tím narušujou, proto nebyly dlouho brány vážně. Fyzici mají zato, že takový červí díry - pokud vůbec existujou - budou příliš nestabilní na to, aby umožnily fotonu nebo jinýmu objektu cestovat z jednoho místa na druhý nadsvětelnou rychlostí. Nedávna studie ale poukázala na to, že pokud se vezmou v úvahu kvantový fluktuace vakua, pak existuje nenulová pravděpodobnost, že jima foton projde. Fyzici nevysvětlujou, jakým způsobem by mělo být možný tudle hypotézu prakticky ověřit, ale IMO k takovýmu pokusu došlo už dávno při demonstraci tunelování fotonu a při pozorování efektů při zatmění Slunce a konjkunkcích planet jako je tranzit Venuše přes sluneční kotouč.
K dovršení všeho jde o pokus, kterej si můžete docela snadno vyzkoušet i sami na svazku světlovodnejch vláken z ozdobný lampičky. Ve vláknech se světlo šíří odrazy od vnitřního povrchu vláken mechanismem tzv. totálního odrazu. Ale když se k sobě vlákna trochu přiblížej, pak fotony můžou přeskakovat z jednoho vlákna do druhýho mechanismem kvantovýho tunelování a v optoelektronice dochází k tzv. přeslechům. Dva německý fyzici Gurther Nimtz a a Alfons Stahlhofen z Kolínský university se tunelováním fotonů zabývali podrobněji a snažili si měřit jeho rychlost při tunelování světla mezi dvěma optickými hranoly. Za tím účelem postupně zvětšovali jejich velikost, až dospěli k metrákovejm blokům skla se vzdáleností spáry cca 10 cm. To je už dostatečná vzdálenost na to, aby bylo možné spolehlivě měřit zpoždění při přeskoku světla z jedno hranolu do druhýho. Tímto způsobem se jim v roce 1992 podařilo prokázat, že mezi dvěma hranoly světlo může procházet v podobě tzv. evanescentních vln zjevně nadsvětelnou rychlostí.
Interpretace tohodle výsledku pomocí kvantovejch fluktuací vakua je následující: mezi hranoly dochází k odstínění virtuálních fotonů (příčnejch vln vakua) a vzniká zde přebytek podélnejch vln (skalární energie vakua), což se chová jako jakási bublina či oblast řidšího časoprostoru podobná červí díře, spojující oba hranoly. Povrch hranolů se chová jako horizont událostí černý díry, kterej světlo unikající zevnitř nemůže opustit (dochází na něm k totálnímu odrazu fotonů zpátky dovnitř hranolu, pokud na něj dopadaj pod příliš nízkým úhlem). Ale v důsledku kvantovejch fluktuací vakua tendle povrch neni zcela rovnej, narušuje tudíž podmínku totálního odrazu a umožňuje krátkodobě pronikat fotonům zkrz. Řidším vakuem mezi hranoly pak tyto fotony můžou procházet nadsvětelnou rychlostí. Tunelování světla je jinak docela běžnej jev a projevuje se jako narušení totálního odrazu světla na tenkých mezerách - tady ho např. demonstrujou otiskama prstů na zrcadlícím se povrchu kádinky, naplněný vodou a v Maxwellově elektrodynamice se modeluje pomocí tzv. evanescentních vln s podélnou složkou..
Analogický uspořádání tunelovacího experimentu de snadno realizovat s vodní hladinou v bazénu, kterej přepažíme v polovině prknem tak, aby bránilo šíření povrchovejch vln. Ale pokud takový prkno nainstalujeme, pak zjistíme, že i když prkno bude dokonale pevný a neelastický, část vlnění stejně záhadně prochází skrz. Důvodem je stlačitelnost vody: když dvourozměrná povrchová vlna narazí na prkno, vyšle tím pod vodu tlakovou vlnu, která se ve třech rozměrech pod vodou propaguje mnohem vyšší rychlostí a když za prknem dospěje k hladině, vytvoří zde zase dvourozměrnou povrchovou vlnu. Pokus s hranoly tedy může současně sloužit jako demonstrace červích děr, kvantovejch fluktuací a evanescentních vln, tunelování i extradimenzí vakua. Je zajímavý, že ačkoliv se teoretici rádi rejpaj v červích dírách a extradimenzích, jeví spíš tendenci Nimtzovy pokusy ignorovat, protože se obávaj narušení postulátu nepřekročitelný rychlosti světla. A ten mají aji strunový teoretici zjevně radši, než svý extradimenze. Poukazoval sem na to tady už mockrát, když sem vysvětloval, jak jeden postulát strunový teorie znemožňuje ověření dalších.
Dopad kuličky na sklo při 10 milionech FPS (při rozlišení 400 x 250px to dělá nějakejch 12 TB dat/sec, což je 1000x víc než propustnost standardní sběrnice PC RAM). Všiměte si, že k praskání skla dochází se zpožděním, čili v místě tahu, ne tlaku rázový vlny, páč v tlaku má sklo vyšší pevnost. Praskliny se šířej rychlostí 1 560 m/sec, což je asi 3x nižší rychlost, než rychlost zvuku ve skle (4540 m/s ve skle) a lze ji přesně změřit pomocí sítě zlatejch elektrod vakuově napařenejch na skle. Existujou ale i nadzvukově se propagující trhliny v důsledku tzv. hyperelasticity materiálu, kterej se při dopadu rázový vlny stlačí, čímž v něm rychlost šíření zvuku lokálně vzroste. To se mj. projeví vznikem dvojitýho kužele v čele rázový vlny. Počítačový simulace ukázaly, že ve skle by se mohly trhliny tímto způsobem šířit rychlostí až 5300 m/sec.
Houpačka ze svíčky je klasická salónní fyzikální hříčka, stará stejně jako svíčka samotná. Svíčková houpačka se při pohupování otáčí kolem osy otáčení procházející jehlou. Ukapáváním vosku ubývá postupně hmotnost na obou koncích svíčky, a tím se mění i poloha těžiště. Svíčku je nutno seříznout pod úhlem cca 45o na obou koncích tak, aby na nich zůstaly krátké knoty
Výzkum neutrin v Rusku patřil do jadernýho výzkumu, ergo to byla utajovaná záležitost. Na fodkách dole je detektor BUST ruský neutrinový observatoře Centra jadernýho výzkumu v severokavkazským Baksanu. Neutrinovej teleskop je tvořenej 3D maticí 3200 detektorů pokrývající stěny a tři patra podzemních komor v hloubce cca 300 m o celkových rozměrech 7 x 17 x 11 m³. Každej detektor je tvořenej hliníkovým kanystrem 0.7x0.7x0.3 m³ s kapalným scintilátorem (směs alifatickejch a aromatickejch uhlovodík CnH2n s n = 9.6) s stearátem gadolinia o celkový váze 1.8 tun. Čerenkovovo záření vzniklý při záchytu (recoil) atomu gadolinia neutrinem je snímaný dynodovejma fotonásobičema. Účinnost záchytu neutrin měřených při rozpadu Cf-252 je cca 83%. Observatoř je v činnosti už 25 let, v současný době se komplex upgraduje přidáváním dalších detektorů.
Skutečnej poklad ležel ale uvnitř hory ještě o tři kilometry dále a 700 metrů hlouběji, kde byl umístěnej experiment SAGE (Soviet American Gallium Experiment) se sedmi detektory obsahující bezmála 60 tun velmi čistýho a drahýho gallia-71. Tyto detektory využívaly přeměnu 71Ga po srážce s neutrinem s energií vyšší než 0,233 MeV na radioaktivní germanium 71Ge. Jejich výhodou byla citlivost i na méně energetická neutrina produkovaná při proton-protonového cyklu ve Slunci. Experiment silně omezilo rozhodnutí Jelcinova ministerstva paliv a energetiky v 90. letech část gallia rozprodat na výrobu polovodičů do Německa a dokonce se ho pomocí komanda pokusilo získat násilím. Fyzici však tento pokus zmařili prostě tím, že v komplexu vypli elektřinu.
Spontánní stratifikace granulárních směsí není založená na rozdílech hustoty, jak by se mohlo zdát, ale na kulatosti (resp. poměru povrchu k objemu částic, kterej se mimochodem zmenšuje s rostoucí velikostí částic). Větší a hranatější krystaly cukru maj tudíž větší sklon k vzájemnýmu zablokování než jemnej písek a kupka volně sypanýho cukru má strmější svahy, než stejná hromádka písku. Při volným sypání směsi se proto projevuje její samovolný rozvrstvování, který jde v přírodě pozorovat na proužkování sedimentárních hornin a de ho snadno simulovad na počítači..
HAWKINS: Nejjednodušší je otestovat sluneční brejle samoztmavovacíma brejlema, který se aktivujou UV světlem. Existujou korálky, který se zbarvujou na UV světle. Opticky zjasněný prádlo pod UV světlem svítěj, ale takový srovnání už vyžaduje UV lampu, na dennim světle rozdíl nepostřehneš. Tzv. black light filtry pro reflexní UV fotografii propouštěj jenom UV, tim by šly brejle otestovat proti kameře nebo foťáku.
HAWKINS: Zkus se přes ně podívad na tento testovací obrazec. Pokud nápis ULTRA VIOLET zmizí, brýle zřejmě fungujou
Anti-G joga. Hezký... - ať ale zvedne eště tu druhou nohu...
Sulfid molybdeničitý MoS2 je látka podobná grafitu, tvoří mastný kovově šedý vločky minerálu molybdenitu, který možná znáte třeba z povrchu azbestovýho těsnění na vejfuky. Používá se jako suchý mazivo a pro fyziky jeho monovrstvy představujou potenciální náhražku grafenu v elektronice. Sulfid molybdeničitej totiž neni tak ukrutně elektricky vodivej jako grafen, čili s nim de pracovat i při vyšším napětí. Taky jeho tepelná vodivost je mnohem nižší. Nedavni americký fyzici svícením laserem na tenkou vrstvu sulfidu molybdeničitýho určili tepelnou vodivost jeho monovrstvy (κ = 34.5 ± 4 Wm−1K−1) a zjistili, že je cca 100x menší, než u grafenu (κ = 2600 ± 900 Wm−1K−1).
Metoda je experimentálně poměrně jednoduchá - monovrstva se sloupne z krystalku molybenitu pomocí lepicí pásky a otiskne se na dirkovanou podložku ze safíru nebo nitridu křemíku, na kterou se pak svítí laserem ve vakuu v místě otvorů, kde monovrstva zůstává zavěšená v prostoru. Ve spektru rozptýlenýho světla se přitom objeví čáry, který odpovídají rezonančním vlnám tepelnejch vibrací (fononů) na povrchu vrstvy (tzv. Ramanova spektroskopie). Ale tepelná vodivost se musí složitým způsobem pomocí kvantově mechanickejch výpočtů spočítad ze závislosti těchle spekter na teplotě. Z teorie vyplývá, že ochlazením by měla tepelná vodivost těchle tenkejch monovrstev růst o několik řádů, ještě mnohem víc než u 3D materiálů a blížit se tak supravodičům, protože se při snižování teploty fonony čim dál míň rozptylujou samy sebou.
Astronomům na Mt. Palomaru (kde dosluhuje třicet led starej pětimetrovej a ještě starší roboticky ovládanej Schmidtův teleskop) se podařilo zachytit supernovu SN 2013cu asi šest hodin po tom, co vybuchla. Z fodky je vidět, že jediná hvězda přitom v pohodě přesvítí celou rodnou galaxii UGC 9739 v souhvězdí Vozky. Z toho astronomové usuzujou, že daná exploze byl zvláště těžkej případ supernovy typu II b, tzv. Wolf-Rayetovy hvězdy, asi 60x těžší než Slunce. Čili dvojnásobně vzácný pozorování. Tydle hvězdy se poznaj např. tak, že fúzujou uhlík místo vodíku a jejich spektrum je podobný argonový výbojce, takže je v něm minimum spektrálních čár a ty sou ještě rozplizlý do pásů, protože díky vysoký teplotě a tlaku jejich plasmy se elektrony atomů vzájemně srážej, dřív než stačej vyzářit svou energii. Další zvláštností je, že tyto hvězdy obsahujou v plasmě spoustu uhlíku - ale málo helia a vodíku, protože ten je v takový hvězdě termonukleární reakcí rychle spotřebovanej.
Takový hvězdy svítěj na vesmírný poměry velice netrpělivě (do jednoho milionu let) a přitom většinu svý hmoty rozprášej do okolí, takže sou obklopený vodíkovejma mlhovinama, který díku ionizaci UV zářením svítěj taky. Jedna taková M1-67 je na obr. vpravo - je obklopená difúzní mlhovinou vyvrženýho vodíku, kterej je z hvězdy odmršťovanej tlakem záření. Díky krátký době života sou W-R hvězdy poměrně vzácný a první se podařilo zaznamenat teprve v roce 1987. Samotný hvězdy svítěj nápadně modře, přičemž maximum vyzařování se děje v ultrafialové oblasti. Díky tomu je taky lze v optickým spektru těžko objevid, protože díky vysoký hustotě a povrchový teplotě (až 100 000 °C) zářej relativně slabě. Což je ponaučení do života, že pokaď chcete v životě vyniknout, neměli byste moc tlačid na pilu - nebo si to dlouho neužijete..
Fyzici ze Standfordu a MIT tvrděj, že vynalezli novej způsob využití odpadního tepla pomocí nabíjitelnejch baterií - akumulátorů. Teda oni si ho spíš uvědomili, protože ho každej využíváte, i když bezděčně. V podstatě jde o to, že když je baterie zahřátá, tak má vyšší napětí než zastudena. Na tom by nebylo zas tak moc světobornýho, jde o důsledek LeChatalierova principu termodynamiky, kterej říká, že každá odchylka vratnýho systému od rovnováhy je doprovázená odezvou, která působí proti té odchylce. Chemický reakce v baterii musej bejt exotermní, tedy produkovat energii a teplo, abysme je mohli využívat. A rovnováha exotermních reakcí se zahřátím posouvá ve prospěch výchozích látek, čili v systému roste tendence proti tomu, aby vůbec proběhla. A to se projeví snížením napětí na baterii.*)
Takže když nabíjíte baterii, taxe zahřívá průchodem proudu a přitom její napětí klesá. Po vychladnutí její napětí vzroste a tim pádem z ní dostanete víc energie, než kdybyste ji nabíjeli celou dobu pěkně za studena. Část tepla, který by se při nabíjení uvolnilo do okolí se tedy timto způsobem využije zpátky. Nabízí se otázka, proč tohodle efektu nevyužít pro recyklaci odpadního tepla? Fyzici tendle postup vyzkoušeli cyklováním jednoduchejch článků s měděnou elektrodou mezi 60 a 20 °C - a ejhle: získanej energetickej výtěžek představoval cca 5.7%, což je dvojnásobek energetický účinnosti zatím nejlepších a drahejch polovodičovejch termočlánků. Fyzici tedy hned navrhli jednoduchej rekuperační systém, kterej by se ten výtěžek mohl ještě zvýšit na principu protiproudovejch tepelnejch výměníků - jde v podstatě o to, že se baterie nabíjej a vybíjej zapojený v sérii proti sobě v párech, který tvoří ochlazená a ohřátá baterie, přičemž teplá baterka předává svoje teplo tý studený, čímž se sníží spotřeba tepla na její ohřátí. Taky si dokážu představit nějakej přečerpávací systém, ve kterým by teplonosný médium tvořil přímo elektrolyt baterií apod.
Samozřejmě, využití tohodle postupu bude v praxi narážet na řadu problémů, z nichž nejzávažnější je asi ten, že běžný baterie na rozdíl od termočlánků nejde cyklovat donekonečna, páč je chemický reakce postupně rozrušej. Ale některý redoxní systémy, zvláště ty s pevnejma elektrolytama sou vůči degradaci docela odolný (byly původně navržený pro elektrochromní displeje) a tim pádem vydržej spoustu cyklů a taky by je šlo vyrobid v podobě tenkejch kompaktních lamel do výměníků tepla.
*) Tendle efekt byste neměli zaměňovat s faktem, že za mrazu vystydlou baterií nenastartujete - v tomto případě nemůže za vaše problémy nízký napětí na baterii, ale její vnitřní odpor a rychlost, či spíš pomalost reakcí. Tady se místo termodynamickejch rovnováh uplatňujou pravidla chemický kinetiky, který říkaj že zahřátím systému o 10 °C vzroste rychlost reakcí v něm probíhajících zhruba 2x. A ve studený baterii pak probíhá elektrochemická reakce přiliš pomalu na to, aby utáhla startér.
Ani sedum miliard dolarů nakonec nestačilo, aby americký fyzici pomocí laseru NIF zažehli termonukleární fúzi. Mezitím aji Evropská Unie začala za další miliardy budovat svoje výkonový lasery přičemž už dnes je z výsledků američanů celkem jasný, že tím žádnou energii nevyrobíme. Takže co teď? A tak jeden z fyziků vymyslel spásnej nápad -. budem s nima místo toho vyrábět antihmotu! Kupodivu, když před osmi lety s tím samým postupem (nejen návrhem) úspěšně vyrukovali ve Standfordu, nikoho to nevzrušilo. Osobně nevidim důvod, proč by to nemělo jít ve velkým laseru, když už se to povedlo v menším měřídku, ale dnes už je díky finanční krizi tlak na umělou zaměstnanost fyziků podstatně silnější - a tak už jen pouhá zpráva o takovým experimentu odborně populární média velmi vzrušuje.
Elektrickej výboj prochází dřevem a vypaluje Lichtenbergovy fraktální obrazce (vimeo, zrychleno 3.000x). Vypálený dřevo de vykartáčovat a pak se získá fraktální reliéf. Výsledný prkýnko si můžete koupid.
Termit efektivní hmotnost má význam hlavně ve fyzice pevnejch látek, kde se s nim popisuje odlišná pohyblivost nosičů náboje v různejch materiálech v přítomnosti elektrickýho či magnetickýho pole. Např. wolframový vlákno žárovky při pracovní teplotě 2200 °C vykazuje asi 13x vyšší odpor než zastudena, proto se taky žárovka nejčastějc přepálí při rozsvícení. Obvykle se to interpretuje tak, že v rozžhavený mřížce elektrony dostávaj od kmitajících atomů neustále čočku, takže se mezi nima potácej a postupujou mnohem pomaleji, jako by to byly těžší částice než zastudena. Existujou tzv. materiály s těžkými fermiony, kde se elektrony musej prodírat prostory mezi atomy jako průvod sítí úzkejch uliček plnejch zvědavejch lidí. Elektrony v kolmejch uličkách musí pohybujícím se nosičům dělat místo a ustupovat z cesty a zase se na jejich dráhu vracet, což pochopitelně vede ke ztrátám energie a v takovejch materiálech se částice pohybujou jako v melase, čili jako by byly mnohem těžší. Naopak v materiálech jako je grafen nebo supravodiče sou elektrony vzájemně silně stlačený asi jako vagóny pružinama ve vlaku a jejich interakce se přenášej ve vlnách vyšší rychlostí, než je rychlost pohybu jednotlivejch elektronů. Když do takovýho silně stlačenýho vlaku narazí zezadu vagón, náraz se přenáší přímo interakcema pružin a docestuje na druhej konec vlaku mnohem vyšší rychlostí, než se vagóny samy pohybujou. Výsledek působí, jako by vagóny v takovým vlaku byly mnohem lehčí. a to je analogie tzv. materiálů s lehkými fermiony.
Látky s lehkými fermiony nejsou omezený jen na exotický materiály jako sou supravodiče, topologický izolanty a grafen. Aji v běžnejch iontovejch polovodičích z prvků III a V skupiny, jako je gallium arsenid sou elektrony vzájemně silně stlačený a proto se pohybujou podstatně rychlejc než v křemíku nebo podobnejch polovodičích, kde sou všechny atomy stejný. Důvodem je iontová vazba v těchle materiálech, tzn. dvojice sousedících atomů gallia a arsenu sou k sobě poutaný silnějc než dvojice stejnejch atomů napříč vrstvama, takže se v mřížce střídaj vrstvy elektronů namáhaný na tah a tlak. Proto se taky tydle materiály snadno štípou ve vrstvách a extrémním příkladem sou pak supravodiče, který sou silně štěpný jako slída. Vlnovej (balistickej) pohyb náboje v těchle materiálech se projevuje silným šumem a kmitama elektronů v těchle materiálech. Fígl je v tom, že nízká efektivní hmotnost elektronu je omezená jen na nízký rychlosti a hustoty proudu, jakmile se začne elektron srážet s atomy mřížky, jeho efektivní hmotnost roste podobně, jako ve vláknu žárovky (materiál vykazuje tzv. zápornej diferenciální odpor). Výsledek je, že se materiálem se rozběhne lavina rychlejch elektronů, který sou však rychle zbržděný jakmile se rozeběhnou a tim pádem se nahromaděj jako soliton, materiálem se pak šíří náboj jako pulsy s proměnlivou hustotou elektronů a pokud ty pulsy dospějou až k druhý elektrodě, vodivost materiálu kmitá v čase vysokou frekvencí. Toto je princip tzv. lavinovejch Gunnovejch diod, který byly objevený v roce 1963 a koncem minulýho století oblíbený u vojáků a policie, protože dokázaly v malým objemu generovat vysokofrekvenční kmity (miniaturní radarový pistole, špionážní technika a naváděcí zařízení raketovejch střel). Vyráběj se velmi miniaturní, aby se omezila induktance jejich přívodů a pozlacený (většina proudu se při frekvencích kolem 10 GHz šíří povrchem vodičů) a vlastně to ani žádný diody nejsou, protože neobsahujou PN přechod. Účinnost přeměny napětí na kmity je jen nízká (2-3%), čili vyžadujou masivní chlazení a dnes se od jejich používání ustupuje.
Japonský fyzici z Curychu zviditelnili profil hustoty vakua pomocí pole baryovejch atomů, který levitovaly nad dírama v mřížce nitridu křemíku s roztečí asi 800 nm (0.8 µm). Celej detektor pak umístili do rezonátoru, kde v něm pomocí mikrovln vytvořili stojatý vlny. V místě, kde je hustota energie vakua vyšší, tedy v uzlech vln baryový atomy excitujou snáze a svítěj (PDF). Princip je trochu podobnej zviditelnění uzlů a kmiten na povrchu kmitající destičky posypaný práškem pomocí Chladniho obrazců. Ačkoliv takový pozorování může sloužid jako pěknej důkaz éteru a autoři samotný sou tý myšlence zjevně nakloněný (v článku se furt píše o hustotě vakua a energii nulovýho bodu), neni mi moc jasný, proč by ho nešlo interpretovat jako výsledek interakce atomů s mikrovlnama samotnejma: atomy v kmitnách mikrovln prostě víc vibrujou a tím pádem snáze deexcitujou.
Semafor na křižovadce Lucas Zimmermanna- obrázek vznikl spojením spodní trojice dlouhou expozicí dohromady. Ačkoliv zelený dopravní světla např. v USA maji namodralej odstín, aby usnadnily jejich rozlišení barvoslepejm jedincům, v tomhle případě je barevnej posun výsledkem kamery (resp. její snahou o automatický vyvážení bilý barvy v obrazu).
Online databáze a sbírka prací Nikoly Tesla (vč. 1 GB kompletu v PDF)..
Graf dole znázorňuje, jaxe změny v globální úrovni oxidu uhličitého (zeleně) opožďujou v průměru o 9 - 12 měsíců za změnama v globální teplotě atmosféry (hnědě) a povrchové vrstvy moře (modře). To indikuje, že koncentrace oxidu uhličitého je ovlivňována globálníma teplotama, ne naopak a zpochybňuje tak vliv člověka na globální změny klimatu. Ačkoliv poslední půlrok nebyl mimořádně teplej, byl duben 2004 označenej za druhej nejteplejší měsíc od počádku sledování teplot. To proto, že se do dat započítává i teplota oceánu, která neustále roste, ačkoliv teploty atmosféry v posledních dvaceti letech vcelku stagnujou. To indikuje, že hlavním řídícím faktorem oteplování je teplo oceánů. Ale poslední studie ukazujou, že infračervený záření může zvýšit teplotu oceánů jen nepatrně a v tenký povrchový vrstvě, takže by spíš vedlo ke zvýšenýmu odpařování. Z toho vyplývá, že hlavním zdrojem tepla je voda oceánů samotná, resp. nějakej proces podobnej radioaktivnímu rozpadu nebo studený fúzi. Přes rostoucí důkazy o nehumánní povaze globálního oteplování mainstreamové časopisy opoziční názory odmítaj a nezřídka se uchylujou k jejich cenzuře. Tento stav vede opoziční klimatology k opouštění jejich míst v akademických pozicích..
Přestože firma FLIR bude nabízed termovizní adaptér i pro mobily, jsou termokamery stále velmi drahý a maj mizerný rozlišení. Americké firmě Raytheon se podařilo vyvinout levný a malý čip citlivý na infračervené záření. Čip obsahuje desítky milionů detektorů citlivých na infračervené záření o velikosti 17 mikronů, každej samostatně zapouzdřenej ve vakuu. Díky velkému počtu detektorů narostlo rozlišení čipu do použitelné podoby. Nové „termočipy“ jsou ideální pro konstrukci levných a kompaktních termovizních zaměřovačů pušek, což je primární účel výzkumu. Ale své uplatnění časem najdou i v komerční elektronice, jako jsou chytré telefony, k pozorování srnek pro myslivce a samozřejmě taky v "Big Brother" technologiích. Současný infrakamery spoléhaj na umělej zdroj infrasvětla a lze je snadno přesvítit infradiodou. Ale FLIR snímače sou na tyto zdroje světla necitlivý a pro jejich oslepení bude nutný vyvinout nový technologie..
Podle fotek Hubbleova teleskopu se velká rudá skvrna na Jupiteru se pomalu zmenšuje. V podstatě se jedná o obrovský hurikán – anticyklónu původně přibližně dvakrát větší než planeta Země. Otáčí se v západním směru (tedy proti pohybu hodinových ručiček), kdežto zbytek planety rotuje ve východním směru. Na konci 19. století byl její příčný rozměr odhadován na 41 tisíc kilometrů, v roce 1979 a 1980 zaznamenaly sondy Voyager velikost 23 tisíc kilometrů a v roce 2014 už měla napříč míň než 16 500 km v průměru. To by mohlo sloužit jako první indicie toho, že perioda globálního oteplování ustupuje, pokud tedy vezmeme v úvahu kosmickej původ globálního oteplování (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11). Indicie je to ovšem slabá, protože pozorování rudý skvrny je skoro tak starý, jako pozorování Jupitera samotnýho. Rudá barva skvrny se obvykle přičítá fosforu vzniklýho fotochemickým rozkladem fosfinů v horních vrstvách atmosféry Jupitera, nebo allotropický modifikaci síry.
Nanoinjektor, jehož úkolem bude opichovat myší zárodečný buňky (přesněji řečeno přímo jejich buněčný jádra) a vpravovat do nich vzorky DNA za účelem genový terapie (v podstatě podobně, jako to dělaj bakteriofágové). Nanoinjektor je zobrazenej s testovací latexovou kuličkou o průměru 80 µm (čili jako tenčí vlas nebo chloupek) a ovládá se pod optickým mikroskopem elektrostaticky (originální článek).
Existence skalárních vln patří k důležitejm předpovědím éterový teorie, protože v kompaktním částicovitým prostředí se vždy šířej jak podélný, tak příčný vlny. Skalární vlny nejsou čistě podélný vlny, protože ty ani v éterovým modelu jako vlny nevystupujou (gravitační vlny sou tvořený stacionárním šumem) - ale jsou tvořený příčnejma vlnama s výraznou podélnou složkou (ostatně aji fotony maj skalární složku, se kterou přenášej hmotu v podobě záření na dálku) a proto byly oficiální fyzikou vesměs zaměňovaný za vysokofrekvenční elektromagnetický vlny. Od těch se však skalární vlny zásadně lišej: zatímco vlnový balíky příčnejch vln jsou tzv. fotony, u skalárních vln je tvoří neutrina a další lehčí částice, protože skalárních vln je mnoho druhů. Jako takový tvořeji skalární vlny podstatnou část temný hmoty, ale s ohledem na jejich výzkum je současná fyzika někdy v dobách Faradaye, čili prakticky na začádku. Přitom generování skalárních vln není o moc složitější, než těch podélných. Nelze je však vytvářet pohybem nabitých částic v prostorový, ale časový dimenzi. To lze realizovat např. postupem, při kterým se soubor částic vzájemně stlačí, nebo omezí na 1/2D prostor. Takový částice se tím změní na tzv. Diracovy fermiony, který kmitaj převážně v časový dimenzi, což se projevuje tak, že jakoby dejchaj a střídavě expandujou a kolabujou. Tím, že se nemohou pohybovat v prostoru ztratí nabitý částice schopnost interagovat s příčnejma vlnama světla, naopak získaj schopnost odrážed a vyzařovad skalární vlny. Ke vzájemnýmu stlačení nebo omezení pohybu nosičů náboje dochází v materiálech jako sou supravodiče, grafen, topologický izolanty anebo ferromagnetický domény ve stavu tzv. magnetickejch monopólů. Ty vzniknou tak, že se dva ferromagnety zmagnetujou opačnými póly k sobě, takže se vzájemně odpuzujou. Změnama magnetizace se stupeň geometrický frustrace magnetickejch domén mění, ty střídavě expandujou a kolabujou a vyzařujou tak skalární vlny do prostoru. Právě na schopnosti elektronovejch orbitalů ve ferromagnetech se rychle přepínat mezi režimy vyzařování elektromagnetickejch a skalárních vln při různým stupni magnetizace sou IMO založený negentropický overunity zařízení, jako sou magnetický motory a antigravitační pohony.
Bediniho generátor skalárních vln je docela jednoduchej - dva keramický magnety se slepí odpuzujícíma se pólama xobě a omotaji asi 50 závity měděnýho drátu. Pak se napájej přes kartáčkovej 6V motorek, kterej slouží jako zdroj vysokofrekvenčního šumu. Elektrickej proud je nutný přerušovat, změna polarity nestačí protože k vyzařování skalárních vln je důležitá změna amplitudy, ne polarity pole. Skalární vlny sou na rozdíl od elektromagnetickejch směrový a magnety vyzařujou paprsek skalárních vln, se kterým lze provádět další experimenty. Vliv elektromagnetickejch vln lze odstínit zavřetím celýho zdroje do plechový krabičky, kterou EM vlny nepronikaji, ale skalární vlny na tyto překážky prdí. Např. jimi např. lze působit na CD, což rozruší některý jeho pity a způsobí ho nečitelným nebo bude hrát zkresleně. Podobnej generátor skalárních vln lze vytvořit i vkládáním elektrickej pulsů na tenkou vrstvu supravodiče v kapalným dusíku (Podkletnov, Coher): vzniklej paprsek je mnohem intenzívnější a směrovější, ovšem pro amatéry je takovej zdroj hůř dostupnej. Skalární vlny maj silný biologický účinky, protože interagujou s pohybem iontů, zprostředkovávajících nervový vzruchy. Nicola Tesla, kterej je poprvé objevil při pokusech s teslovým transformátorem je pociťoval jako nepříjemný jehličky až bodavý pocity v obličeji, protože pracoval s vysokýma intenzitama pole. Lze předpokládat, že většina tzv. telepatickejch a telekinetickejch jevů je zprostředkovaná právě skalárníma vlnama biologicky generovanýma pohybem iontů, jejichž pohyb je rozměrově omezenej na nervový vlákna. Normální netrénovaný lidi však schopnost řízení skalárních vln postrádaj, skalární vlny však pro ně přesto představujou biologickou zátěž v podobě tzv. elektromagnetický hypersensitivity v případě výskytu solárních bouří nebo zařízení s vysokofrekvenční složkou elektromagnetickýho pole, která je na skalární vlny bohatá.
Dole je schéma ukrajince Andreje Melnichenka a jeho obvodu Akula pracující se zdrojem pulsů cca 0,4 - 2 MHz. Je to vysokofrekvenční verze MEGu T.E. Beardeena založenej na malým ferritovým transformátoru se vzduchovou mezerou, jejíž šířka optimalizuje výkonovej zisk obvodu (120-150%). Pokud je mezera příliš malá, transformátor funguje jako běžnej blokující měnič a nezesiluje výkon. Zdroj proudu obsahuje komparátor a musí být skutečně pulzní - ne střídavej, proto obsahuje ty integrovaný obvody. Výstupní výkon se totiž generuje při demagnetizaci ferromagnetu v sekundárním obvodu kvantovejma fluktuacema, ne elektromagnetickou indukcí. V závěru demonstrace je obvod kompletně rozebranej, aby bylo demonstrováno, že neobsahuje baterii.
(Electromagnetic Radiation Receiver) ERR Flux Generator je další záhadný overunity zařízení J. B. Schwartze z Filipín, který údajně využívá tenký vrstvy hliníku (paramagnetickej), bismutu (diamagnetickej), beryllia a mědi (údajně též grafitu) s chováním metamateriálu se záporným indexem lomu. Vrstvy sou napájená frekvencí asi 1 Mhz a generujou výkon cca 3 x 800 W (video 1, 2).
Asi všichni znáte takový ty pohlednice s iluzí 3D hloubky dosahovaný pomocí nalisovaný mřížky válcovejch čoček, která mění obraz podle směru pohledu. Říká se jim lentikulární tisk a novej laserovej projektor vyvíjenej na MIT funguje na podobným principu. Čočky sou v tomdle případě na projekčním plátně a projektor zobrazuje obraz přes podobně rýhovaný čočky, který projektujou několik variant obrazu současně právě do odpovídajících čoček na projekčním plátně. Výslednej obraz se pak mění podle úhlu pohledu, za kterýho ho pozorujeme. Samozřejmě se toho primárně využívá pro zobrazení paralaxy, čili vyvolání iluze 3D projektoru, ale bez 3D brejlí. BTW Právě v těchto dnech má přijít na trch první 3D kniha o pirádce Kačence využívající technologie lentikulárního tisku, takže si ji nenechte ujíd (10 stran 16 × 11 cm, cena 150,- Kč).
Vědecká řež o milióny Člověk by si myslel, že ve vědě budou poměry čisté, takové noblesní. Kde jinde by měl panovat řád, transparentnost, duch fair play, když ne ve světě vzdělaných lidí. Ale ukazuje se, že je to pověra. Když jde o miliony, vládne zde metoda ostrých loktů, „jánabrachysmu“ a surových kopanců jako v politice. A to ještě v té nejnižší lize. V čele těchto poměrů stojí předseda grantové agentury Petr Matějů, kterého už vyzvaly k odstoupení snad všechny úctyhodné akademické instituce v zemi. On však ani nehne brvou. Skoro jako politik. Ostatně jím několik let – v dresu někdejší Unie svobody – byl. Natáčela reportérka Markéta Dobiášová.
Známý fyzikální demonstrace vířivejch proudů se ujal maďarskej výrobce, kterej ji nabízí na Indieogogo. Vedle sociální lidově demokratický verze z hliníku (35,2 Sm/mm²) s N32 neodymovym magnetem (1,2 Tesla) za 20 dolarů a normální verze z mědi (56,2 Sm/mm²) za 90 USD se nabízí i stříbrná verze (61,5 Sm/mm²) s N52 magnetem (1.5 Tesla) za 1500 USD (YouTube).
Dvě fyzikální demonstrace - schválně jestli poznáte jakejch fyzikálních jevů...
Firma General ElectricWorks vyrábí a testuje slitiny pro letecký motory jejich lisováním za vysoký teploty a tlaku. Nedávno svoje zařízení využila pro virální videa. Např. lisování bejsbolovýho míčku (lehkej typ míčku plněnej korkem) dopadne trochu jinak, než by člověk čekal: míček doslova vyteče z čelistí lisu. Překvapí taky vysoká pevnost jeho švů. Všiměte si vývoje velkýho množství tepla v závěru lisování, vznik tepla lze pozorovat infrakamerou i při lisování dalších objektů, např. hliníkovýho válce (části bejsbolový pálky).
To že orientovaný vrstvy grafitu vynikaj báječnou tepelnou vodivostí je dlouho známo. Tepelná vodivost grafenu a orientovanýho pyrolytickýho grafitu je způsobená omezením pohybu elektronů na tenkou dvourozměrnou vrstvu. U normálního grafitu z tužek ale tuhle vodivost nepostřehnete, protože v něm sou vrstvy pomíchaný a vodivost grafitu napříč vrstvama je naopak špatná. Nicméně déletrvalejším zahříváním nad 3000 °C lze donutid grafit rekrystalizovat a výslednej teplovodivej pyrolitickej grafit (TCPG) má přes mnohem nižší hustotu (2.24-2.25 g/cm3) až 5x vyšší tepelnou vodivost (1900 W/mK) než měď nebo stříbro v rovině krystalů - jak názorně ukazuje tadle demonstrace krájení ledu pomocí TCPG plátku drženýho v ruce. S použitím TCPG lze ledovou kostku překrojit za 10x kratší dobu než s měděným páskem a 50x kratší dobu než s ocelovým nožem. Krystalickej grafit neni křehkej, je ohebnej jako kůže a nešpiní ruce jako jemně rozemletá tuha a velmi snadno se tvaruje a obrábí, jak demonstruje toto video.
Kvantovejch charakter vedení tepla v grafenovejch vrstvičkách se projevuje např. neceločíselným nábojem elektronů v kvantovým Hallově jevu a taky v tom, že jeho tepelná vodivost závisí na velikosti jeho šupinek, jak nedávná studie prokázala (PDF - viz graf vpravo nahoře). Protože sou elektrony na povrchu grafenu silně vzájemně stlačený, nepřenášej teplo vzájemnejma srážkama (jako vagóny ve volně spřaženým vlaku, kde do sebe můžou volně narážet), ale jako vlny (jako vagóny ve vlaku pevně spřaženým stlačenejma pružinama). A tydle vlny se šířej po povrchu grafitu tim lépe, čim jsou jeho částice větší. Dokonce i elektrická a tepelná vodivost tenkejch proužků je větší na jejich okraji, než uprostřed. A pokud takový proužky leží těsně vedle sebe, je jejich vodivost zase větší, než když jsou od sebe vzdálený více. Naopak, na grafu vpravo je vidět, že tepelná vodivost orientovanýho grafitu je tim lepší, v čim tenší vstvě se vyrábí. Na videu dole je ukázka štěpnosti a tepelný vodivosti TCPG (dole) ve srovnání s páskem mědi pomocí proužku termochromní stříbrný barvy.
Sledujte ISS na mapě a videu NASA Projekt HDEV je oproti kanadsko-ruskýmu experimentu UrtheCast jen krátkodobý, jeho účelem totiž není sledování zemského povrchu, ale testování toho, co s komerčními kamerami a obrazem provede vnější radioaktivita a okolní nehostinné podmínky. No, a aby NASA nesnímala okolí ISS jen tak nazdařbůh, obraz vysílá živě skrze Ustream. Nejedná se ale o HD, nejvyšší kvalita přenosu totiž dosahuje 480px. Ustream tedy nemůže s UrtheCast soupeřit v kvalitě snímků (testovací snímky UrtheCast), ale zase ukazuje opravdu to, co se nyní děje 400 kilometrů nad zemským povrchem a jaký mají astronauti asi výhled z okna. NASA občas kamery přepíná, čili jednou snímá kamera notně rozmazaný, přepálený a zpravidla zamračený zemský povrch a podruhé třeba horizont a část trupu ISS. Jakmile stanice zamíří na noční stranu Země, obraz se vypíná.
Jaxem už jsem před několika měsíci psal, pozorování gravitačních vln na základě polarizace mikrovlnnýho záření polární observatoří BICEP může mít trhliny v případě, že se neuvažujou vlákna temný hmoty mezi galaxiema. Ty pochopitelně vznikly po inflaci, nikoliv před ní. Indikuje to např. závislosti signálu BICEP na frekvenci pozorovanýho mikrovlnnýho záření. Později se dokonce objevil názor, že se na pozadí může podílet i polarizace mikrovlnnýho záření galaktickým prachem, čili zdroj signálu může ve skutečnosti ležet velmi blízko. Existujou dohady o tom, že BICEP o tomto pozadí v době publikace věděl, ale úmyslně je zatajil, aby jeho signál byl zřetelnější. Čili nejenže jeho měření lze snadno zpochybnit (1, 2, 3), ale tak trochu zavání vědeckým podvodem a manipulaci s daty. Ve kosmologický komunitě totiž existuje silnej tlak ze strany teoretiků to pozorování intepretovat jako důkaz inflační teorie a teorie Big Bangu.
Ačkolif je vrcholovej oblouk duhy stálej (42°), průměr a výška duhy nad obzorem závisí na výšce Slunce nad obzorem. Vpravo je uprostřed duhy (v antisolárním bodě) vidět stín hory (Mt. Hopkins v Arizoně)
Číňani pod patronací čínský Icebank otevíraj Nickel-Hydrogen Research Center na výzkum studený fúze (překlad). Američany v něm zastupuje Cherokee Investment Partners a Industrial Heat, LLC, kterej loni koupil firmu a výzkum Andrea Rossiho. Firmal Brillouin Zone Ltd. místo toho uzavřel joint-venture s jihokorejskou energetickou firmou. Důvod, proč si výzkum studený fúze nefinancujou Američani sami je jednoduchej - tamní ropná lobby zastřešovaná vládním ministerstvem pro energetiku DOE nemá skutečně zájem o alternativní technologie, který by snížily závislost USA na ropě. Současnej šéf DOE Ernst Monitz dokonce za svýho působení na MIT aktivně vystupoval proti tamnímu výzkumu studený fúze. Pouze energetický úřad ARPA-E vypisuje granty na projekty v oblasti LENR. Tzv. zelený technologie podporovaný sou, protože ve skutečnosti velkou úsporu fosilních paliv nenabízej. Popravdě řečeno, doporučuji naší neokoloniální zemičce provést totéž, protože kdo dnes zaváhá, bude po zbytek tohodle století na ekonomickým chvostu. Právě probíhající Rossiho testy technologie E-CAT financuje švédský R&D institute Elforsk a podle tohoto článku se švédský energetický gigant Vattenfall už začíná zbavovat svých zahraničních energetických aktivit (větrných elektráren) v severním Skotsku.
Startup Solar Hydrogen Trends z Los Angeles tvrdí, že dokáže vyrábět směs vodíku a kyslíku (HHO, tzv. Brownův plyn) v elektrolyzéru s 550x vyšším výtěžkem, než je teorie díky souhře asi 16 blíže nespecifikovanejch procesů, který zahrnujou i studenou fúzi. Např. příkonem 700 Wattů dokážou vyvíjet 2 322 litrů HHO/min, odpovídající příkonu půl megawattu (interview). Průmyslově vyráběný generátory sou často používaný např. na sváření plamenem ve zlatnictví. Na obr. dole je je nejmenší vyvíječ Epoch-130 společnosti HHO Gas Technology z Chicaga, kterej má velikost pécéčka a vyvíjí HHO při spotřebě 110 V x 1.24 A = 143 W. Na tomdle videu je pohled na jejich největší elektrolyzér Epoch-560 na trojfázovej proud v akci (93 litrů HHO/minutu).
Průřez a rentgenovej řez urychlovačem LHC. Kanály pro částice sou ve skutečnosti dva, protože urychlovačem současně obíhaj dva svazky proti sobě. Ve místech detektorů se jejich dráhy magnety odkloní tak, aby se vzájemně protnuly a částice srazily. Trochu mě mrzí, že to místo neni skutečně průhledný nebo aspoň vybavený kamerou, protože by tam mohly bejt k vidění nějaký jiskřičky, nebo něco podobnýho. Dělaj se kolem toho podezřelý tajnosti... :-(
FAVORIT: Řekněme, že potřebuješ z baterky cucnout výkon 2 kW po dobu dvě vteřiny v objemu 20 ml, resp. ve hmotě 50 gramů. To je 1 Watthodina/50 g, čili 200 Watthodin/kg, což odpovídá fialový čáře na grafu dole. A ten je odladěnej pro provozně stabilní parametry, žádný superrychlovybíjení. Takže myslim, že kdyby to bylo nutný, že by se do zrealizovat dalo. Samozřejmě, asi by to měla bejt speciální vysokonapěťová baterie s minimem elektroniky, čili fůra malejch článků zapojenejch do série s výstupem rovnou 220 Voltů. Např. tydle lithiový baterky snášej zátěž 150 A při 11 V.
Základem každýho efektivního šifrovacího algoritmu je kvalitní generátor náhodnejch čísel. Takový generátory sou buďto jednoduchý a rychlý (např. založený na zbytku po dělení dvou velkejch čísel, jako je ukázka kódu vlevo) - a paxu nespolehlivý, generujou náhodný čísla jen z omezenýho intervalu (viz 3D graf výstupu generátoru vlevo) a maj tendenci se opakovad. Toto se řeší např. tím, že i program pro generování náhodnejch čísel se generuje náhodně. Nebo sou generátory složitější - a paxou pomalý a navíc můžou obsahovat tzv. backdoor, čili jejich náhodnej výstup lze určitým způsobem (kterej zná jen jejich programátor) předpovědět deterministicky. Z toho důvodu se prodávaj tzv. hardwarový generátory náhodných čísel, založených např. v balistickým šumu polovodičovejch obvodů nebo na rozpadu radioaktivních látek - v tomto případě se na generování podílí přímo kvantová mechanika a ne lidskej faktor. Takový generátory vypadaj jako klíčenka (pomalý) nebo karta do počítače (rychlejší) - musej se tedy instalovad a sou docela drahý. Existujou i on-line webový služby, který pro generování šumu využívaj další náhodný fyzikální jevy (nárazy větru nebo pohyb lávový lampy), a ty sou navíc pomalý. Ale docela dobrej HW generátor náhodnejch čísel jde vytvořid z šumu snímače obyčejný webový kamery nebo kamery ve smartfounu. Konkrétně kamera Nokia N9 s osmimegapixelovou kamerou dokáže zaznamenat každým pixelem minimálně 410 fotonů a generuje přitom náboj asi 15,000 elektronů, jejichž šum je rozloženej poměrně náhodně. Společnej problém HW generátorů náhodných čísel je, že mohou produkovat zkreslené sekvence (tj. některé hodnoty jsou častější než ostatní), což vyžaduje použití tzv. debiasingu.
Solární zástrčka s přísafkou. Kruci - jak to, že sem na to nepřišel sám? Nyní stačí akorád vypustit atomový slunce a spokojeně nabíjed...
Skupina astronomů z Austinu tvrdí že objevila hvězdu, která vznikla ve stejný mlhovině jako Slunce (PDF). Jeho sourozencem má bejt 110 svět. led vzdálená hvězdička HD 162826 v souhvězdí Hercula, která má nemlich to samý složení jako Slunce (ovšem jen pro několik vybranejch prvků ve spektru). Je o cca 15% masivnější než Slunce. Bonus: Pozvánka na přednášku prof. J. Chýly: Byly na jižním pólu zaznamenány gravitační vlny? dne 15. 5. 2014 v 16:00 v budově ÚMCH Petřiny, tram č. 18, 1, 2.
Obyčejnej grafit je materiál s kovovou vodivostí, což znamená, že elektrony mohou v grafitové síťce volně přecházet mezi atomy. Když se uhlíkový vrstvy vůči sobě natočej, atomy se začnou vzájemně odpuzovat a vrstvy grafitu se rozpadnou. Pokud se xobě šikmo uložené vrstvy přitlačí, získá se polovodič se šířkou zakázaného pásu až 250 mV. Tato hodnota v podstatě udává, že elektrony vyžadují napětí větší než čtvrt voltu, aby materiálem začal procházet proud. Výzkumníci zatím nepokročili tak daleko, protože grafitový vrstvičky sou pružný a pokud sou vůči sobě uloženy šikmo, atomy jeví tendenci se vůči sobě natočit tak, aby do sebe lépe zapadly - čímž mezi nimi v daném místě dojde ke zkratu. Na obr. dole je moire (čti "moaré"), čili interferenční obrazec vzniklej podložením vrstvy grafenu (červeně) podobnou vrstvou nitridu boru (modře). Rozdíl rozteče atomů v obou mřížkách (tzv. mřížková konstanta) způsobuje, že se na sebe vrstvy nemůžou přilepid a vytvořit zkrad. Výzkumníci z Manchasterský univerzity, kde byl grafen původně v roce 2004 objevenej Geimem a Novoselovem (dnes sou oba nobelisti a povýšený do šlechtickýho stavu) si od podobnejch superstruktur slibujou zlepšení elektrickejch vlastností grafenu (PDF).
První LED vyzařující viditelné (červené) světlo na bázi materiálu GaAsP byla vyrobena roku 1962 v USA. V 70-tých letech se objevily první kapesní kalkulátory HP a Texas Instruments vybavené LED displejem. Na obr. dole je svítivá dioda LQ100 - Tesla Vrchlabí z počádku 80. let, jedny z prvních viditelnejch GaAs LED vyráběnejch v Česku. Byly celý pozlacený a tehdy stály kolem 60,- Kč (tzn. cca 600,- Kč v přepočtu na dnešní plat, když se v dílně nějaká ztratila, vyšetřovala to kriminálka), dnes jako sběratelskej materiál kolem 20,- Kč. Svítivost měly sotva 0.8 milikandel-660 nm při napájecím proudu 20mA a občas ta epoxidová kapka upadla od pouzdra, pochopitelně i s čipem. Pokud bychom její svítivost měli k něčemu přirovnat, pak si zkuste představit, jak asi svítí do ruda rozžhavená špendlíková hlavička - ale pulsním napájením z nich bylo možný vyhnat až desetinásobek. Byly např. používaný jako indikátory v kanálovým voliči prvního plnotranzistorovýho televizoru Laura, Corina i dalších. Z jeho fotky si můžete udělat představu, jak decentní to světýlko bylo.
Tuzemský LED se původně vyvíjely v letech 1967-80 ve Výzkumným ústavu pro sdělovací techniku v Praze, od roku 1975 se výroba přenášela do Vrchlabí. Zhruba v roce 1985 se tam začínaly vyvíjet i další barevný diody na bázi GaP (žlutý a zelený). Dole sou jejich poloprovozní vzorky: je na nich viděd, že chudinky svítily i v závěrným směru, tzn. kvalita PN přechodu nebyla velká.. Byly taky citlivý na napěťový špičky a snadno se prorazily. Dnes to zní komicky, ale barevný diody byly v kruzích elektrotechniků ' v podstatě 'druhým platidlem'' mimo tehdejší korunu Československou: sháněly se jako tuzexový poukázky a podobně tak i fungovaly. Teprve v roce 1993 se začaly objevovat první LED na bázi materiálu InGaN, s kterým bylo možno dosáhnout modré barvy a první bílá LED s luminoforem byla vyrobena v roce 1995.
Sixtinská kaple dostane LEDkový osvětlení OSRAM, což by mělo jednak přilákat turisty, druhak snížit náklady na osvětlení asi o 60%. K osvětlení fresky o ploše 500 m2 bylo použito 280 zdrojů světla o celkovým počtu 7000 LED. Zavádění LED světla v galeriích nicméně provázely kontroverze, protože krátce po výměně osvětlení v Antverpách obrazy Van Gogha zhnědly v důsledku reakce krycího laku s chromanovými pigmenty v plátně. Paxe ale ukázalo, že použitý osvětlení nebylo LEDkový, ale halogenový s UV filtrem, kterej část světla propouštěl. Nicméně semínko nedůvěry již bylo mezi galeristy zaseto a zpomalilo další nasazování LED. Nyní se k němu odhodlala papežská kurie, ale i tak zavedení LED předcházel roční "stress test", kdy na kus fresky svítily LED s intenzitou dvojnásobnou než je denní světlo. Naštěstí se ukázalo, že použitý pigmenty takový osvětlení přestály bez úhony a vydržely by nejméně dalších 1000 let.
Teprve časem se ukáže, zda to byl rozumnej krok. Blednutí pigmentů závisí na jejich typu a na kvalitě LED, který vyráběj bílý světlo průchodem modrýho směsí žlutejch luminoforů. Část světla o vlnový délce 455 nm přitom prochází nezměněna a tvoří modrou složku bílýho osvětlení. Nicméně už toto modrý světlo způsobuje fluorescenci a může některejm pigmentům škodit. Některý výtvarníci taky poukazujou na to, že Michelangelo navrhoval svoje fresky pro světlo loučí a v umělým světle vypadaj nepřirozeně. Jiný si zase pochvalujou, že intenzívní světlo vyzdvihne reliéfní efekty fresek (Michelangelo si dal záležet, aby postavy na freskách vrhaly stíny a jakoby tim vystupovaly z podkladu).
Napnutý vlákno se chová jako tuhá tyč a jde ho tím způsobem prodlužovat např. jako kabel pro vesmírnej výtah. Jde o ukázku tzv. tensegritní struktury - tzn. útvaru kterej je drženej pohromadě kombinací tahu a pnutí jako luk. Termid tensegrita byl zavedenej architektem R. Buckminsterem Fullerem jako spojení zkratek (akronym) tens-ional int-egrity . De o strukturní princip, kde tvar a struktura jsou zajišťovaný sítí napětí (sítí kabelů ) a tlaků (pevnými tyčemi). V přírodě jde o běžnej princip, např. stonky a listy rostlin maj svou tuhost založenou na vysokým tlaku kapaliny uvnitř buněk provázanejch sítí endoplasmatickýho retikula, čili stojej jako nafukovací hala, která je navíc vyztužená vnitřníma lanama namáhanejma na tah. Tuhost (ale i křehkost) skla a keramickejch materiálů je daná tím, že se v krystalický mřížce mezi jejich atomy střídaj přitažlivý a odpudivý vazby. Extrémním případem sou supravodiče, který sou díky tomu velice křehký, vnitřní napnelismus ale vede ke vzájemnýmu silnýmu stlačení elektronů, což umožňuje jejich volnej pohyb. Na obr. vpravo je stolek využívající nejjednodušší tensegritní strukturu, nohy stolku nejsou vzájemně nijak pevně spojený. Ale tensegritní prvky najdeme v řadě existujících konstrukcí, např. stožáry vysílaček sou zpevňovaný lany, který sou namáhaj na tah.
Budem solární články nosid jako trenky? Čínský výzkumníci navrhli solární články laminovaný na textilu (PDF). Tvoří je uhlíková tkanina z nanotrubek, jejíž vlákna sou obalený titanovými drádky a pevným elektrolytem (organická kvartérní amoniová sůl). Upravený vlákna lze zakomponovat do běžný bavlněný tkaniny (viz obr. vpravo). Taková drátěnka je zřejmě z hlediska běžnýho nošení blbost, ale látka se dá skládata a rozložit na velkou plochu a technologie by šla využít třeba na celtovinu pro vojenský stany do pouště apod. Z videa dole je vidět, že solární článek nanesenej porézní tkanině má velkej měrnej povrch a kapacitu, takže se současně chová jako malá baterie - dodává proud do LED ještě chvilku po zhasnutí.
Časopis Advanced Materials je vůbec plnej zajímavejch technologií, např. zde najdete návod na gumový tranzistory, který jde protahovat jako žvejkačku nebo infračervený čočky z polymeru s vysokým obsahem (80 hmot. %) síry. Síra má vysokej index lomu (1.8 v rozmezí 3 - 5 µm) a na rozdíl od současný infračervený optiky na bázi germania nebo jodidu thalia je velmi levná (dnes jde v podstatě o odpad při těžbě ropy). Současně se velmi snadno zpracovává, takže infračervený čočky z plastu by mohly výhodně rozšířit konzumní elektroniku.
Paramagnetickej kapalnej kyslík přitahuje magned. Plamínek svíčky obsahuje kyslíku míň, proto je naopak magnetem odpuzovanej..
Todle sou tzv. krystalový články (Crystal cell), který vyvíjí Marcus Reid. Baterie tvoří několik hořčíkovejch pásek zasypanejch směsi soli, boritanu sodného nebo síranu hořečnatého v měděným kalíšku a izolovaný lepidlem na bázi polyvinylacetátu (který může propouštěd vzdušnou vlhkost). Obě vposled menovaný soli tvořeji hydráty, čili článek může tvořit suchou baterii s pevným elektrolytem, kterej si doplňuje vlhkost ze vzduchu. Tomu by taky odpovídala informace, že články nejlépe pracujou při pokojový teplotě a zahřátím na 45 °C se zničí - pokud by fungovaly čistě na fyzikální procesy, nebyl by k tomu důvod. Některý z nich údajně fungujou už šest let a nyní se párek (2 x 280g) přilepenej na prkýnku nabízí komerčně za cca 650,- Euro s využitím pro různý aplikace (1, 2, 3, 4, 5). Což mi přijde docela dost za prototyp, kterej rozsvítí sotva jednu zelenou LED (3mA / 1,2 voltu). Vynálezce tvrdí, že jeho článku fungujou na vakuovou energii Cassimirova pole, který napětí mezi použitými kovy (měď a hořčík) usměrňuje. Oficiální fyzika nevylučuje, že zařízení podobný Maxwellově démonu, který usměrňuje fluktuace vakua za vzniku energie může existovat a dokonce již několik takovejch zařízení bylo publikovanejch v recenzovaným tisku vč. MIT (1, 2) - ovšem jen s výkonem v řádu desítek picowattů. Sám Reid nevylučuje, že zde probíhá i elektrochemická reakce.
Bonus: na tomdle videu jakýsi Ukrajinci testujou motor spřaženej s generátorem. Ze začátku je napájenej z baterií, ty potom odštípnou a motor běží sám, navíc přitom přes 200 A diodovej můstek napájí sadu halogenovejch reflektrorů. Dobrej pocid z perpetua mobile kazej dráty, který sou přitom od motoru vedený do jakejchsi trubek v zemi.
Co má laserový ochlazování bosonovýho kondenzátu společnýho s vysvětlováním? Kupodivu hodně: v obou případech jde o vynakládání informace, resp. energie zvenčí na snížení entropie systému (tzn. zvýšení jeho uspořádanosti), kterej se tak přitom chová jako hmota se zápornou tepelnou kapacitou. A v obou případech to předávání informace funguje velmi podobně. Předně, vysvětlování musí být koherentní jako laserovej paprsek - na každej pád uspořádanější, než systém, kterýmu to chcete vysvětlovat, jinak lidi rozpoznaj, že věci vlastně nerozumíte. K tomu, abyste působili jako zasvěcenej guru však nemusíte rozumět všemu, ba právě naopak - jde o záležitost taktiky.
Při laserovým ochlazování se na systém atomů nesvítí jen tak nějakým laserem, ale světlem, který je velmi jemně vyladěný na frekvenci, při který atomy samy absorbujou. Tady se zkrádka uplatňuje princip: "Pokud jsi krok před lidstvem, jsi génius pokud jsi dva kroky před lidstvem, jsi blázen". Laserový ochlazování je proto svym způsobem empativní kázání: musíte objekty navést na svou vlnu uvažování tak, aby získali pocit, že danou záležitost objevili sami. Takže např. lidem nemůžete zfleku představit názor úplně opačnej, než byli do tý doby zvyklý slýchat: nejenže to nebudou považovat za cool, ale místo toho je rozzuříte. Sama podstata Dopplerova efektu při laserovým chlazení vychází ze zcela podbízivý taktiky. I když dotyčnýho považujete za kreténa, v okamžiku kdy udělá náhodou vstřícnej krok vaším směrem, je nutný ho v tom podporovat aby se stal vašim spojencem. Z toho důvodu se při laserovým chlazení nesvítí světlem stejným, jako atomy absorbujou (to by jim ostatně nic nedalo, protože jim sdělujete věci, co už sami znají - ale malinko nižší frekvence. Ty co sou s tim kompatibilní a pohybujou se zrovna vaším směrem pak přijímaj vaše myšlenky snáze. To je konkrétně princip Dopplerova ochlazování, ale existuje spousta dalších, neméně manipulativních taktik, pro který by šlo jistě taky najít psychosociologický analogie.
Na tomdle videu (1, 2) je vidět rozklad radonu ve Wilsonově mlžný komoře, kterej probíhá podle schématu níže. Radon je obsaženej v pumpičce, ve který sou zavřetý thoriový plynový punčošky. Thorium 228 se rozkládá na izotop radia 224, který se dál rozkládá na 220 radon, kterej se po několika dnech v pumpičce nahromadí a pak ho jde do komory vyfouknout naráz, což zviditelní závěj radioaktivních částic. Ani radon totiž neni stálej a rozpadá se nejprve na silně nestabilní izotop polonia 216 s poločasem života 0,15 sekund za uvolnění jedný částice alfa. Vzniklý 216 Po se hned rozpadá dál na izotop olova 212 za uvolnění další částice alfa. Oba rozpady proběhnou tak rychle za sebou, že se zdá, že obě částice vylétávaj současně z jednoho místa, pokud ale budete mít štěstí, všimnete si, že mezi nima je malý zpoždění, resp. obě větve vzniklý vidličky nevycházej z jednoho bodu.
He+2 He+2 \ / \ / \ / Rn-220 —> Po-216 —> Pb-212
Další věc, co si můžete všimnout je, že stopy částic se postupně zužujou, protože tim jak částice narážej do molekul vzduchu, taxe zpomalujou a jejich schopnost je ionizovat postupně klesá. Částice zpravidla přestane ionizovat vzduch a tim pádem bejt viditelná ještě dřív, než se úplně zastaví (střední volná dráha je asi 3 - 4 cm). Ale někdy alfa-částice svou krátkou životní ukončí nárazem do molekuly dusíku, ze kterýho vyrazí atom dusíku, kterej pak pokračuje několik deseti milimetru dál samostatně pod novým úhlem a v takovým případě na konci dráhy částice můžeme zahlédnout malý háček. Kromě drah alfačástic lze zahlédnout i velmi slabý a tenký, zato delší stopy elektronů a gamma záření, vzniklý rozpadem dalších částic nebo přítomný jako přirozený radioaktivní pozadí. Ty jsou mnohem líp vidět na videu vpravo, kde se na špendlíku rozpadá radioaktivní americium z hlásiče kouře.
Ačkoliv se mlžná komora může zdát jako složitý a drahý zařízení, pravej opak je pravdou - na internetu se prodávaj kity, který v zásadě tvoří jednoduchá plastová krabička, vystlaná tmavým filcem. Důležitější pro zdárnej výsledek pokusu je získání správnýho zdroje přesycenejch par. Nejlepší je tzv. isopropylalkohol, kterej má rozvětvenou molekulu a jeho páry jsou mnohem náchylnější ke koncentračnímu přesycení. S obyčejným lihem se vám pokus těžko povede, protože vyžaduje mnohem větší teplotní gradient. Další problém je dosažení nízkejch teplot (pod - 20 °C), kterej lze snadno řešit, pokud máte přístup k suchýmu ledu nebo sněhovýmu hasičáku, ze kterýho lze suchej led získat vystříkáním do textilního pytle nebo rukavice. Prakticky stejně by ale měl fungovat i ochlazenej vroucí butan nebo fluoroketon (stlačenj plyn pro čištění elektroniky). Dnes se levně prodávaj autochladničky nebo chladicí boxy s Peltierovým článkem, kterej lze k ochlazení mlžný komory taky využíd.
V současný době v oficiální klimatologický komunitě kulminuje názor, že za globální oteplování může antropogenní vlivy. Např. v roce 20013 jen 2 (slovy dva 1, 2) z 11000 recenzovanejch článků otevřeně zpochybnily vliv člověka na globální oteplování (viz graf vlevo) - to je přeci konsensus jak sviňa! Z tohodle hlediska na mě působí nová studie v Nature docela podezřele: už v abstraktu totiž současný rychlý tání Grónska a Arktidy přikládá cirkumpolárním oscilacím, tzv. Rossbyho vlnám, který zatahujou nad polární oblasti tropickej vzduch z nižších zeměpisnejch šířek. Ty taky můžou za současný častý návaly tropickýho vedra nebo naopak polární zimy v obdobích, kdybysme je čekali jen málokdy.
Ale celá argumentace zůstává jen na půl cesty: předně, vliv Rossbyho vln by se měl v průměru vyrušit: tzn. na každou Rossbyho vlnu, která do Grónska přivleče tání by měla přijít jiná, která zase způsobí ochlazení pod dlouhodobej průměr. Ještě větší problém je, že zvýšenej výskyt Rossbyho vln může být právě v globálním oteplování, ať už ho způsobuje cokoliv, jelikož je projevem zvýšenýho mísení konvektivních cel v atmosféře Země, který se urychluje právě teplotním gradientem v atmosféře. Takže se musím spíš zeptat, co se to děje, když jev, kterej lze tak snadno přisoudit antropogenním vlivům je najednou hlasitě prohlašovanej za přírodní efekt? To už boj proti oteplování a fosilním palivům tolik netáhne? Možná si tady někdo připravuje ústupovou cestu, a možná je to právě redakce Nature a Newscientistu, která v minulosti až příliš často a nekriticky dávala prostor různým oteplovacím studiím.
Derek Muller, australskej kreativec a absolvent Univerzity v Sydney s doktorátem z propagace fyziky na YT kanálu Veritasium předvádí další fyzikální kvíz: v zeleným roztoku saponátu se golfovej míček potápí, páč má nižší hustotu než míček. Ve slaný vodě naopak plave, protože takovej roztok má vyšší hustotu než míček. Takže - co se stane, když míček plavající v težším roztoku převrstvíme lehčím roztokem a hlavně proč? Bonus: zkuste vysvětlid, proč je roztok saponátu lehčí než voda.
Současná věda se snaží bejt úzkostlivě exaktní a deterministická a při popisu reality se orientuje na přímočarý matematický modely. To vede k tomu, že se vědci orientujou na výzkum jevů a procesů, který de právě těmito metodami a postupy lehce popsat a vyhejbaj se těm ostatním. Projevuje se to ve všech oblastech výzkumu, kde se uplatňuje přístup odsdola nahoru a od jednoduššího ke složitějšímu, např. v evoluci, v ekonomii i v historii. Věci se takovým modelech dějí, protože "něco" bylo ovlivněno ZVENČÍ dalším "něcem" (např. Německo napadlo Rusko, Německo bylo tudíž příčinou války). V krystalický podobě se tendle přístup uplatňuje v kosmologii, která je ze svý podstaty hodně spekulativní a máloco tudíž ruší fyzmatikům jejich kruhy. Podle teorie Velkýho třesku hmota vznikla ve stavu jemně rozptýlenýho vodíku a postupně se shlukovala na větší částice a objekty. Ale i teorie vzniku hvězdokup, planet sou zatížený tímdle paradigmatem. V současný době je už 40 led uznávaná teorie tzv. planetesimál (Safronov, Wetherill 1973), čili malejch asteroidů, na který se z oblasti protoplanetárního disku nabaluje další hmota. Zní to přímočaře, ale čím dál tim víc astrofyziků začíná být s toudle teorií nespokojeno. Jejich argumenty jsou nápadně podobný námitkám proti Big Bangu, jenom v menšim měřídku ('missing satellite problem', 'cuspy halo problem', atd.). Např. nedávný simulace ukázaly, že v teorii Big Bangu by malý galaxie měly vypadat v průměru starší, než sou.
V souladu s tim byly nedávno objevený malý trpasličí galaxie na obvodu Mléčný dráhy (Segue 1, Segue 2). Běžným dalekohledem si jich ani nevšimnete - sou tak malý, že spíš můžou bejt považovaný za zbloudilý klubko řídce rozsetejch hvězd. Od ostatních clusterů Mléčný dráhy se však tyto hvězdy lišej nápadně vyšším obsahem vodíku, jako kdyby v nich vývoj hmoty od doby Velkýho třesku neproběhl. Říká se jim proto fosilní galaxie, ačkoliv jejich existence v těsný blízkosti Mléčný dráhy (která se naopak nejméně 12,6 miliard let řádně vyvíjela) je přinejmenším podivná. K dovršení všeho byla nedávno pozorovaná podobná kontroverze i na úrovně hvězdokup, čili hvězdnejch clusterů (1 , 2). I o nich se předpokládá, že se vyvíjej jako planety a galaxie, čili natékáním vodíku z jejich okolí. Ten v nich postupně zapaluje termonukleární reakce a hvězdokupa tudíž roste, přičemž nejstarší hvězdy by se měly vyskytovat ve středu clusterů. V případě clusterů pozorovanejch v mlhovinách Orionu to však neplatí a nejstarší clustery se vyskytujou na obvodu mlhoviny.
Společný pro existující kosmologický modely je to, že ignorujou způsob vzniku hustších objektů, ke kterýmu dochází přesně opačným způsobem: řidší hvězda se vyvíjí tak, že gravitačně zkolabuje na malej ale hustej zbytek. Některý alternativní astrofyzici inspirovaný teoriema kvantový gravitace se snažej aplikovat tento vývoj i na větší objekty. Uvažujou např. tzv. gravastary (gravahvězdy, gravitační hvězdy) a temný hvězdy, čili objekty z temný hmoty, ze kterých se normální hvězdy vyvíjej jejich gravitačním kolapsem, čili odshora nahoru. Tydle modely sou zatím vesměs ignorovaný protože pro ně scházej experimentální důkazy, který by mohlu přinést právě podobný pozorování jako ty uvedený výše. Vývoj odshora nahoru je charakteristickej pro model tzv. ustálenýho vesmíru (Steady State model). V něm ke vzniku hmoty dochází průběžně v celým objemu, ale nikoliv současně a starý i mladý objekty se v něm vyskytujou vedle sebe. Hmota galaxií se v něm průběžně vypařuje na energii (záření lehkých částic. fotonů, neutrin a temný hmoty) který se nejprve kupí kolem nich, stahujou se do oblastí mezi galaxiema kde se postupně hromadí tak dlouho, až jejich hustota vzroste natolik, že začnou materializovat v celým objemu, načež celej objekt gravitačně zkolabuje do podoby protogalaxie, jakýsi gigantický ale velmi řídký a aktivní černý díry, tzv. kvasaru (někdy se jim říká aktivní galaktický jádro). Kvasary dnes pozorujeme rovněž, problém teorie ustálenýho vesmíru je, že sou rozsetý převážně na obvodu pozorovatelnýho vesmíru, nikoliv rovnoměrně, jak tato teorie předpovídá. Na druhý straně zvýšená četnost protogalaxií ve větší vzdálenosti je předpovídaná právě teorií Big Bangu.a patří tedy k důležitým oporám teorií neustálenýho vesmíru. Moje stanovisko je zhruba takový, že skutečná pravda bude někde vejpůl: vesmír je sice nekonečně velkej a vyvíjí se jako Steady state model, ale nehomogenity na velký škále do pozorovatelný oblasti vesmíru zasahujou tak, že model ustálenýho vesmíru významně narušujou a projevujou se jako tzv. multivesmír.
Na videu týdle levitace sou konce ultrazvukovejch nástavců pokrytý molitanovou houbou. To má za účel snížit akustickej tlak v ose zářiče - objekty který levitujou v uzlech stojatý akustický vlny jsou vtahovaný do oblasti nižšího akustickýho tlaku a zůstávaj v ní viset. Bez toho by sice kapky nebo polystyrénový kuličky sice levitovaly v ose ultrazvukovýho generátoru, ale jejich poloha by byla nestabilní. Fyzici tendle levitátor používaj např. k odpařování farmaceutickejch roztoků za podmínek levitace, kdy nedochází ke krystalizaci látek při styku se stěnama nádob.Na videu vpravo je levitace kapek, ze kterejch se roztok odpařuje.
Nevýhoda takovýho uspořádání je v tom, že zářiče musí bejt umístěný proti sobě, není tim prostě možný vyslat levitující objekt do volnýho prostoru. Tendle problém se fyzici ze Skotska snažili řešid tím, že pole diskovejch zářičů zfokusovali do dutýho paprsku odrazem od kužele. Na animacích dole je modře počítačová simulace, hnědě je snímek skutečnýho akustickýho pole získanej šlírovou metodou. Výsledek se trochu podobá tažnýmu paprsku ("tractor beam"), používanýmu ve scifi filmech, kterej dokáže manipulovad s objekty na dálku. Podobný paprsky sou tvořený paprskem laserů, v jejichž ose je nižší intenzita světla než na obvodu paprsku, dokážou však zatím zachytit jen nepatrný prachový částice. Uspořádání se zvukem je ale zatím příliš neefektivní (odrazem od kužele se spousta energie ztrácí) a nepodařilo se s ním nic levitovat. Ultrazvuk musí mít poměrně vysokou frekvenci, aby odraznej kužel vůči zvukovejm vlnám vystupoval jako těleso a vlny ho neobtékaly. Použitá frekvence (560 kHz) byla proto dost vysoká a ultrazvuk vysoký intenzity na takový frekvenci zatím vyrábět neumíme.
Cestička tornáda líně se vine - hezčí je, krásnější než všecky jiné (snímek satelitu EQ1 na mapách Google)..
Magnetický pole Mléčný dráhy měřený z polarizace světla rozptýlenýho jemnýma částicema mezihvězdnýho plynu sondou Planck. Je asi 100,000x slabší než pozemský magnetický pole, ale zase působí na mnohem větších vzdálenostech, čili jeho efekty nejde úplně zanedbad.. V magentickým poli jde rozeznad centrální černou díru a velkej oblouk kterej se kolem centrální oblasti tvoří. Ten může bejt tvořenej cirkulací temný hmoty v galaxii.
Praktický využití tornáda: jak urychlid vyprazdňování flašky... Vpravo využití momentu setrvačnosti při otevření flašky motorofkou...
Vlevo je supercela v Montaně. Supercela (angl. supercell) je mezocyklóna tvořená jedinou konvektivní buňkou o průměru asi 20 km. Silně rotuje kolem své vertikální osy, neboť ji doprovází vzestupný proud. Navíc je doprovázena elektrostatickými výboji a prudkým přívalovým deštěm často doprovázeným krupobitím. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém středozápadě. Vznik supercely je podmíněn nestabilitou vzduchové hmoty, při které může docházet ke konvekci. Navíc je zde nutné výškové rozložení směru a rychlosti větru, kterej s výškou rychle zesiluje a stáčí se ve směru hodinových ručiček, tak vytváří nejen silný střih větru (rozdíl vektorů proudění vzduchu v různých výškových hladinách), ale i tzv. helicitu, která způsobuje rotaci vznikajících výstupných proudů. Taxe za vhodných podmínek v bouři vytvoří rotující výstupný proud, tzv. mezocyklóna . Jak bouře stárne, součástí mezocyklony se zejména v její týlové části stává i část sestupných proudů.
Supercely jsou u nás méně častý než např. na jihu USA. Hlavním důvodem je, že dostatečný střih větru a helicita jsou u nás hlavně v zimním půlroce, zatímco tlaková nestabilita v letním. V létě je tak převážná většina bouřkových situací v podmínkách bez výrazného střihu větru. V rámci zvlněných studených front anebo mladých cyklon tvořících se na frontálních vlnách, kde helicita a střih větru zesilují mohou vznikat podmínky vhodné pro vznik supercel i na území Evropy. V důsledku změn klimatu se extrémní počasí přestává vyhejbat vyšším zeměpisnejm šířkám - viz. supercela nad rakouským Gratzem.
Když sou vlny dostatečně malý, jejich kmity nezasahujou moc pod hladinu a takový vlny se šířej rychlostí, která příliš nezávisí na hloubce (tzv. kapilární vlny s vlnovou délkou asi 1.7 cm sou dokonce řízený téměř výhradně povrchovým napětím vody a jejich rychlost je díky tomu invariantní podobně jako u vln světla). Ale větší vlny pro svý šíření využívaj i pohyb vody pod hladinou a mělčina je tudíž brzdí. Když na mělčinu dorazí vlna z volnýho oceánu, je tam teda zbrzděná a přebytek její energie se uvolňuje v podobě tzv. solitonů, který na pobřeží vytvářej dlouhý pruhy příbojovejch vln, často se zpěněnejma čepičkama. Ty vznikaj proto, že solitony se loudaj a když jejich rychlost poklesne pod rychlost šíření povrchovejch vln, ty se v nich tim pádem tříštěj. V éterový teorii to odpovídá kondenzaci záření na částice při zbrždění záření v gravitačním poli, vlastně celý galaxie odpovídaj solitonům záření vytvořeným v gradientu hustoty vakua kolem centrální černý díry.
Solitony de pozorovat i mimo pobřeží v okamžiku, kdy do ústí řek zasahuje přílivová vlna. Ta se v důsledku neustále se zpomalující rychlostí šíření vln rozpadá na solitony. Podobný vlny se taky tvořej při mísení na rozhraní sladký a slaný mořský vody v ústí Amazonky a dalších velkejch řek (obr. dole). Na jihozápadním pobřeží Austrálie de na podzim pozorovad dlouhý válcovitý oblaka (stěnovej či návějovej mrak), když se ráno nad pevninu nahrne studenej vzduch od moře a zbrzdí se tam. Tim vzniká atmosférická obdoba přílivovejch vln - solitonů, tvořenejch vrstvou přízemního vzduchu s různou hustotou.
Nedávno byly pozorovaný podobný solitony aji v optických kabelech při tzv. čtyřvlnovým směšování signálu. Index lomu totiž závisí na rozkmitu EM pole a když vlna světla dosáhne určitý prahový intenzity, začne index lomu vzrůstat a vlna zpomalovat. Stojatou interferencí pak podél optickýho vlákna vznikaj uzly a kmitny, ve kterejch se střídá oblast nízkýho a vysokýho indexu lomu. Pokud se v takovým uměle připraveným nehomogenním materiálu vytvořej další stojatý vlny, pak při správnym poměru frekvencí dochází k jejich tříštění na solitony právě v okolí těch gradientů indexů lomu podobně jako na pobřeží nebo v ústí řeky (viz obr. vpravo). Takovej pokus ale vyžaduje vysoce intenzívní pulsy laserovýho světla modulovaný s frekvencí několika GHz průchodem materiálu se silným Kerrovým jevem, např. krystalem niobičnanu lithného..
Solar Wind Energy Tower (SWET) je kombinace chladicí věže a větrný elektrárny. Zatimco solární komíny (viz schéma na obr. vlevo) vzduch ohřívaj a sou náročný na zastavěnou plochu okolních skleníků, zde se naopak vzduch ochlazuje vodou rozprašovanou v horní části, klesá dolu a pohání turbíny. Další výhoda je, že věž může mít horní okraj naklopenej ve směru převládajícího větru a využívat tak i jeho aerodynamickej tah. V přímořskejch oblastech by to mohlo současně pomoct s nízkou vlhkostí atmosféry anebo s přidruženou výrobou soli z mořský vody. Otázka je, co by s konstrukcí věže a okolní vegetací udělal slanej aerosol. Na každej pád by se jedna taková 600 MW věž nyní měla stavěd v Arizoně. Srovnatelný věže v Temelínu chladěj 500 MW bloky a tady je ta energie zdarma. Nabízí se otázka, jestli pak je vůbec nějakej jadernej reaktor pro pohon chladich věží potřeba i v Temelíně. Možná kdybysme využívali jen jejich průvan, vyrobilo by to skoro ten samej výkon.
Todle se vám bude v životě určitě hodid: jak určid přesnou dráhu metelesku blesku z několika fotek na webu v Excelu a SW pro trasování bobrázků. Výsledná dráha blesku je vyrenderovaná v Blenderu
Termoelektrickej náramek jiokorejský KAIST university de ohnoud v poloměru 20 mm a při rozdílu 0.5 °C mezi povrchem lidskýho vzduchu a okolním vzduchem generuje 40 mWatt (iPod v klidu odebírá asi 4 W, čili takovejch náramků by pro jeho provoz bylo zapotřebí asi sto). Náramek vzniká tiskem a následným vypalováním (700°C/5 min) pasty dvojic termoelektrickýho materiálů (Bi2Se3 a Sb2Te3) a je určenej k dobíjení spotřební elektroniky. Schéma dole ilustruje, jaxou termoelektrický diody nanesený na skleněný tkanině kontaktovaný měděným filmem.
Miniaturní špionážní kamera se může ukrývat téměř ve všem, od hodin po plechovku CocaColy. Skrytou kameru lze detekovat dvěma způsoby. První způsob spočívá v odhalení čočky objektivu skryté kamery pomocí speciálního kukátka v UV světle vysílaným infradiodou (YT video), ve kterým se světlo od čoček kamery selektivně odráží. Princip jde improvizovat z baterky a trubky záchodovýho papíru obalený červeným celofánem (obr. vpravo). Po zaměření kamery je druhý způsob založen na detekci bezdrátového signálu, kterým kamera předává data. Detektor vyzařuje na 6.5GHz a pro svou práci vyžaduje 2 AAA baterie.
Fotoaparát LYTRO je plenoptickej foťák vybavenej maticí drobných čoček na snímacím čipu, což znamená, že se hlavní obraz rozdělí na pole snímků podobně jako v oku mouchy. Čočky zaznamenávaj světlo na scéně jdoucí z různých zdrojů a směrů umístěnými nad obrazovým snímačem. Software fotoaparátu pak využívá tyto údaje k určení směrů příchozích světelných paprsků. Mezi vlastnosti plenoptického fotoaparátu LYTRO patří možnost určovat v malých mezích směr záběru a rovinu ostrosti (zaostření) obrázků až po jejich pořízení, což přináší možnost pořizovat snímky rychleji a použít objektiv s větší světelností pro focení za zhoršených světelných podmínek bez blesku. Snímky lze prohlížet i přeostřovat ve fotoaparátu nebo pomocí programů LYTRO Desktop či LYTRO Mobile prohlížet, upravovat a sdílet přes LYTRO Web Gallery.
LYTRO neni první plenoptickej fotoaparát na trhu, před ním tu byl např. Raytrix, ale má lépe zvládnutej marketing. Zakladatel LYTRa Ren Ng vycházel ze svý dizertace na Stanfordově univerzitě (PDF, 2006, 177 stran) a v roce 2006 založil firmu v Silicon Valley, kde získal 90 milionů dolarů v investicích. První fotoaparát LYTRO měl tvar hranolu s rozlišením 2 Mpxs a k mání byl za necelých 400 dolarů už v roce 2011. Nyní vyšla na trh druhá verze plenoptického foťáku LYTRO ILLUM s rozlišením 40 Mpxs, která už sice nevypadá jako laboratorní vzorek, ale dnes je o 30.000,- Kč dražší (37 kKč) než první model. To, co předtím dělalo 100 zrcadlovek a čtyři výkonný PC ve Stanfordské laboratoři (viz obr. vlevo dole) dnes zvládá kompakt o hmotnosti cca 900 g. Jde o typickej přechodnej článek vývoje technologie, která se brzy zaintegruje do dalších foťáků (režim makra s vysokou hloubkou ostrosti), ale samostatně moc použití nemá. Pro BFU je manipulace s výslednejma snímkama moc složitá (jde je ostatně prohlížet jen elektronicky) a foťák moc drahej. Přeostřování vás přestane bavit asi tak za patnáct vteřin. Hloubka zaostření je součástí výrazu každé fotky a pokud se přesune na diváka, fotografie výrazový prostředek ztrácí a její sdělení se vytrácí.
Malý tornádko, tzv. prachovej skřítek. Vzniká za bezoblačnejch dní ze vzduchu prudce stoupajícícho od rozehřátýho povrchu (simulace). Jinak se vzhledem ani strukturou nelišej od normálních tornád - obsahujou dutý jádro ve kterým klesá k zemi po spirále jako vzdušnej vír, jehož směr se zase u země obrací vzhůru a tvoří vnější plášť víru. Ve výšce cca 30 - 50 metrů se občas zalamuje a přechází do horizontální polohy. Nad vodní hodinou se vzdušný tornádo stává záludný, protože ho nezviditelňuje sloupec prachu.
Prachový skřídci se s oblibou proháněj po Marsu a nechávaj tam po sobě cestičky (železitej prach na povrchu je tmavší v důsledku fotoredukce). Když se podíváte na animaci dole pořádně, zjistíte že se tornáda často proháněj v antisymetrickejch párech, protože dvojici tvoří jedna velká vírová smyčka podobně jako dvojice slunečních skvrn nebo tzv. Falacovy solitony..
Může lická vůle ovlivňovat výsledek kvantovýho experimentu? Tadle studie se pokouší dokázad, že ano... V hliníkovým boxu je zavřetej dvouštěrbinovej experiment s He-Ne laserem 632.8 nm a kamerou, který ho zviditelňuje pro okolní svět. Ve místnosti dvojitě stíněný ocelovými plechy (pracovišti Institutu noetických věd (IONS) se pozorovatel pokouší soustředit na experiment anebo mentálně zablokovat jednu ze dvou štěrbin na základě počítačem generovaného hlasu. Na počítači se přitom zaznamenává výsledek z kamery. Elektrický přívody zařízení sou přitom údajně stíněný stejně jako celá místnost a napájený z bateriovýho zdroje (ale např. kabel od laseru evidentně stíněnej neni, vede k němu kroucená dvojlinka - viz obr. níže). Výsledek pokusu je na obr. vpravo: při zvýšený soustředění na experiment se interferenční obrazec se zpožděním několika vteřin rozlaďuje podobně jako kdyby došlo k zakrytí jedný ze štěrbin. Lická vůle dokáže zacpat jednu štěrbinu na dálku a druhou několik desetin milimetru vzdálenou ponechad!
Pavučina temný hmoty mezi galaxiema je předpovídaná jak simulacema Velkého třesku (tzv. Jeansovy nestability při kondenzaci plynu do galaxií), tak gravitomagnetickejma teoriema (Gregory-Laflamme nestabilita, 1993), tak vlnovou teorií (LeSage stínící mechanismus temný hmoty) a díky tomu jima lze těžko jednotlivý teorie rozlišit. Podle vícerozměrnejch modelů gravitace se temná hmota má sklon mezi galaxiema sbalovat do vláken asi jako kapky na vláknech slizu (viz počítačová simulace v pěti rozměrech na animaci vpravo). Stínící mechanismus by navíc vedl k tomu, že se vlákna temný hmoty budou rovný a budou se projevovat symetricky na obou stranách galaxie - podobně jako Allaisův jev nefunguje jenom na spojnici Země-Slunce, ale i na opačný straně zeměkoule (viz ilustrace vpravo).
Ačkoliv gravitační čočkování vláken temný hmoty mezi galaxiema bylo pozorovaný už dříve, teprve nedávno se je podařilo pozorovat přímo ve spektru vodíkovýho záření, posunutýho rudým posuvem do viditelný oblasti (obr. vpravo). Z teoretickýho hlediska je ale zajímavější zjištění, že ke gravitačnímu čočkování dochází i mimo tato vlákna v místech, kde vesmír naopak tvoří dutiny, ale má zde opačný znamínko. To by nasvědčovalo modelu temný hmoty jako zředěný antihmoty, který se vzájemně odpuzuje kladným gravitačním nábojem a hromadí se v prostorech mezi galaxiema. Taková hmota je přitahovaná i obyčejnou hmotou, ale jen v místech, kde kladný zakřivení časoprostoru přechází do zápornýho (Lagrangeovy body a okolí gravitačních čoček). Proto se efekty temný hmoty projevujou na obvodu galaxií, kde byly ostatně poprvé pozorovaný (Oort, Zwicky 1933) a oficiální astronomií dlouho ignorovaný.
Podle některejch teorií by to odpovídalo důkazu temný energie mimo okraj našeho vesmíru, čili pozorování efektů z "vnějších vesmírů" uvnitř našeho vesmíru, pozorování tzv. zrcadlový hmoty a nenulový hmotnosti gravitonu. Analogie s vodní hladinou by mohla vypadat následovně: v okolí ostrovů jsou stíněný a zpomalovaný povrchový vlny, proto se kolem nich tvoří příboj (analogie vzniku gravitačního pole). Ale naopak vlny pod hladinou jsou přítomností ostrovů zesilovaný, proto se kolem nich tvoří turbulentní proudy (obdoba temný hmoty) a mezi ostrovy je zvýšený riziko tsunami. Oba typy vln se projevujou zakřivením vodní hladiny a čočkováním, takže docházíme k závěru, že povrch vodní hladiny je oběma typy vln nejmíň zakřivenej v místech co nejvíc vzdálenejch od ostrovů a pobřeží, je zde tedy zakřivovanej konkávně, ne konvexně.
Podle některých teorií silně rotující magnetický hvězdy, tzv. magnetary kolem sebe udržujou další prstenec magnetickýho pole, který je možná ještě silnější než to na povrchu. Nedávno byla tato hypotéza potvrzená pozorováním precese magnetaru 4U 0142+61. Intenzita pulsů magnetaru kolísá v důsledku precese, protože jeho jety zasahujou mimo osu spojnice pulsar-Země. Ale v případě, že je magnetar obklopenej dalším magnetickým polem v podobě prstence, pak je tato střídavá složka zatížená dalšíma nepravidelnostma, protože jety magnetaru procházej přes prstenec jako přes gravitační čočku. Předpokládá se, že prstenec je tvořenej částicema temný hmoty, který jsou tvořený z drobnejch magnetickejch vírů (tzv. anapóly, axiony čili skalární vlny z Teslových experimentů). Nejde tedy o projev magnetickýho pole v jeho homogenní Maxwellově podobě, ale o gravitomagnetickej jev vzniklej spojením gravitačního a magnetickýho pole.
Intenzita prstence je tím větší, čim je energie rotace objektu vzhledem k jeho hmotnosti vyšší, tzn. čim je objekt relativně hustší nebo větší. V případě galaktickejch clusterů ji lze pozorovat přímo, protože se projevuje gravitačním čočkováním pozadí (magnetický pole samo o sobě nečočkuje podobně jako turbulence pod vodní hladinou se na povrchu viditelně neprojevuje). Nedávno byla v infračerveným spektru pozorovaná temná galaxie, která sestává prakticky jenom z prstence temný hmoty (je zajímavý, že ten prstenec napohled vykazuje podobný nepravidelnosti, jako oblast trojanů kolem Jupitera). Podle tzv. "fly-by" anomálií, který mnohý satelity vč. GPS vykazujou při obíhání Země v polárním směru se ostatně zdá, že aji naši Zemi obklopuje slabounkej prstenec temný hmoty v rovníkový oblasti, což by znamenalo, že tendle efekt je tzv. škálově invariantní, tzn- se projevuje na všech rozměrovejch škálách ve vesmíru.
Nedávno např. mainstream fyzici oprášili teorii, že periodicita vzniku kráterů na Zemi souvisí s průchodem sluneční soustavy diskem temný hmoty v rovině Mléčný dráhy. O předchůdci Slunce se předpokládá, že do Mléčný dráhy vniklo v některý z trpasličích galaxií zvenčí, jeho dráha tedy protíná galaktickej rovník po vlnovce s periodou asi 25 milionů let. Pokud v rovině galaxie leží zvýšená koncentrace temný hmoty, bude rozrušovat dráhy kometek zasahující do sluneční soustavy z Oortova oblaku a umožňovat jejich zvýšenej záchyt Sluncem a planetami solárního systému. Zvýšená frekvence dopadů kometek na Jupiter a Slunce (1, 2) je ostatně pozorovaná i dnes, kdy Země prochází galaktickým rovníkem a může tak vysvětlit např. globální oteplování a změny pohybu geomagnetickejch pólů, ale samotná frekvence vzniku kráterů na potvrzení tédle teorie asi stačid nebude (viz graf vpravo výše). Např. americkej astronom LaViolette klimatický změny taky vysvětluje temnou hmotou, ale vyvrhávanou v pravidelnejch intervalech centrální oblastí Mléčný dráhy v iintervalech 11 - 12. tisíc let, dál se zde může uplatňovat stínění Temného riftu (analogie Allaisova jevu na galaktický škále) a slapový účinky planet na cirkulaci solární plasmy ve sluneční soustavě samotný. Je tedy obtížný posoudit, kterej z jevů v současný vlně globálního oteplování dominuje, pokud vůbec.
Číňani věnujou hodně úsilí napodobování a zlevňování západních technologií pro velkovýrobu spotřební elektroniky a jejich pozornosti neušly ani čočky pro optiky smartfounů. Místo pracnýho a drahýho vybrušování vyvinuli technologii, kterak čočky nanášet postupným nanášením polydimethylsiloxanovejch (PDMS) kapek na skleněnou podložku. Po nanesení každý další vrstvy se získá povrch s o něco větší křivostí a polymer se vytvrdí teplem nebo UV světlem, aby se mohla nanést další vrstva, dokud se nezíská kapka s požadovanou ohniskovou vzdáleností, která se pak jednoduše ze skla sloupne.
PDMS je taky ten sajrajt, kterej v McDonalds přidává do oleje, aby nepěnil při smažení hranolků a v kondicionérech pomáhá vytvářet klouzavej efekt pro snadnější rozčesávaní vlasů. V našich podmínkách by šel možná použít polymer Bondix, kterej je tvrditelnej UV světlem.
Infračervená spektroskopie bude brzy k dispozici i běžným uživatelům jako spotřební elektronika. Adaptérem s blikajícím infradiodou se posvítí na vzorek a z odraženýho světla se vyhodnotí přibližný složení vzorku. Adaptér má komunikovat pomocí BlueTooth s běžnými mobily připojenými na internet a pomocí cloudu o nich stahovat další informace (např. identifikuje jabko a stav jeho zralosti). Citlivost je dostatečná např. k detekci cukrovky v moči nebo k rozlišení Ibuprofenu od levnějšího generika. Projekt je na Kickstarteru k dispozici pro první zájemce za $149 (recenze). Podobný projekty Tellspec a Healbe zatím nesplnily svý očekávání.
Miniaturizaci spektrometrů umožnil rozvoj litografickejch metod ve výrobě polovodičů. Existující spektrometry obsahujou optický mřížky a laditelný pohyblivý monochromátory, jejichž výroba je velmi náročná na mechanickou přesnost a tudíž drahá. Místo mřížky a monochromátoru takovej polovodičovej spektrometr obsahuje např. systém kruhovejch rezonátorů o odstupňovaným průměru, vyleptanejch v tenký vrstvě polovodiče propustnýho pro infračervený záření (např. arsenidu gallia). Na každým rezonátoru vzniká pevnej počet stojatejch vln a propouští tudíž okénko určitý vlnový délky spektra. Jejich složením se pokryje celý infračervený spektrum.
Fyzici ověřili starou hypotézu, že si staří Egypťané usnadňovali tažení kamennejch bloků na pyramidy políváním písku vodou. Nacucanej písek líp klouže, je tužší a před sáněmi nemá tendenci se vršit. Zmíněnej fígl je vyobrazenej na fresce z Djehutihotepovy hropky a Egypťani ho zřejmě běžně používali při přemísťování těžkejch objektů.. Vody musí bejt v písku právě tak akorád, protože větší podíl vody naopak tření mezi zrnama písku snižuje a písek ztekucuje.
Pouštní pavouk Cebrennus rechenbergi kterej se po horkým písku pohybuje přemety inspiroval novýho robota (YT video).
Přístrojový vybavení sondy Rosetta. Vpravo její modul Philae, kterej má letos přistát na kometě 67P Čurjumov-Gerasimenko a opíchat ji...Originály v angličtině najdete zde a zde
UV samolepky který sou pro člověka prakticky neviditelný ale barevný pro ptáky který vnímaj ultrafialový spektrum vyvinula Zelená domácnost a Česká společnost ornitologická. Letící pták v prosklené ploše nevidí překážku, ale naopak zrcadlící se krajinu, plochu proto považuje za prostor vhodný k průletu. Toto riziko se ještě zvyšuje s použitím „zrcadlového“ skla, využitím rohových oken nebo oken za sebou. Schopnost samolepky odrážet UV světlo začne po čase postupně klesat v závislosti na umístění (době osvitu sluncem apod.). Proto se doporučuje jejich obměna cca po roce. Funkčnost UV efektu je možné kdykoliv zkontrolovat UV lampou, kterou lze přikoupit samostatně. Při posvícení lampičkou na samolepku by se měla samolepka zbarvit do svítivě modro-fialové barvy. Takto jí vidí ptáci, kteří na rozdíl od nás lidí vidí UV barvy.
Doporučená instalace je na venkovní stranu prosklené plochy, kdy je zajištěn maximální ochranný efekt pro ptactvo. Pro maximální bezpečí ptáků se doporučuje ideální rozmístění jednotlivých samolepek cca 10 cm od sebe. Samozřejmě i využití s většími rozestupy je lepší, než nulová ochrana skleněných ploch, ale efektivita ochrany se snižuje v závislosti na rozestupech mezi samolepkami. UV fix můžete použit mezi samolepky pro zvýšení ochrany. Pokud na sklo prší je však nutno fix často obnovovat. Arch UV samolepek s různými motivy je nyní možné zakoupit za 99 Kč v internetovém obchodě www.zelenadomacnost.com. Oproti původním americkým samolepkám na jednou archu najdete více samolepek, takže můžete chránit větší skleněné plochy za lepší cenu. Bonus: Kompletní vydání knihy "EXCESS HEAT Why Cold Fusion Research Prevailed" z roku 2002, k jejímuž zveřejnění dál autor svolení na stránkach LENR-CANR. O úvod se zde postarál David J. Nagel, Ph.D. The George Washington University a o předmluvu Sir Arthur C. Clarke, CBE, Author of 2001: A Space Odyssey
Low-level formát cédéčka
Pulsary tvořeji v éterovým modelu přechod mezi černýma dírama a normálníma hvězdama. Jsou většinou tvořený neutrony s protony shromážděnýma na povrchu, zatimco hvězdy jsou tvořený mnohem řidšími atomy. Vznikaj gravitačním kolapsem hvězd, když nevydržej svou vlastní gravitaci a atomy křupnou a prolomí se. Přitom je část hmoty hvězdy odmrštěná do prostoru, zbytek tvoří velmi hustá neutronová hvězda obklopená masivním magnetickým polem, který vypaří všechno, co se octne v jeho dosahu. V případě že neutronová hvězda září, energie je uvolňovaná v podobě dvojice jetů, který jsou orientovaný v ose magnetickýho pole a rychle rotujou spolu s pulsarem. Tím že zasahujou do dráhy Země se záření hvězdy stává proměnlivý s periodou několik desítek milisekund až sekund a takovym blikavym hvězdám se pak říká pulsary. Pulsy světla jde snadno znázornid zvukovými vlnami, protože se opakujou s frekvencí slyšitelnou lidským uchem jako tikání, vrčení nebo bzučení. Zvuky pulsarů PSR B0329+54 (1.40 Hz), PSR B0833-45 (pozůstatek supernovy Vela 11 Hz), PSR B0531+21 (pulsar v Krabí mlhovině 30 Hz), PSR J0437-4715 (174 Hz) a druhej nejrychlejší pulsar PSR B1937+21 (642 Hz) Nejrychleji rotující známej pulsar je PSR J1748-2446 s frekvencí 716 Hz. O obouch posledních pulsarech se předpokládá, že je tvoří spíš kvarkový než neutronový hvězdy, páč míň kompaktní objekt by odstředivá síla roztrhala. Aji taxe povrch tědle pulsarů pohybuje rychlostí blízkou (cca 12%) rychlosti světla.
Neutronové hvězdy rotují proto, že než se zhroutily, měly daleko větší průměr. Když se roztočíte na židli s rozpaženýma rukama, a pak připažíte, taky náhle zrychlíte. Ačkoliv je frekvence pulsarů poměrně stálá, neustále se plynule snižuje, protože hvězda vyzařuje a ztrácí energii. Čas od času v nich ale jakoby něco křupne a otáčky pulsaru se během několika dní skokově zvýší. Záškuby pulsaru jsou občas během několika týdnů doprovázený pomalým návratem (poklesem) otáček na původní hodnotu - u některejch pulsarů se však otáčky nevrátí zpátky nikdy a pulsar pak novou rychlostí rotuje dál jakoby se nechumelilo. U starejch, pomalu rotujících pulsarů jsou otřesy kůry a záškuby málo běžný, zatimco rychle se zpomalující pulsary jako Vela nebo známej pulsar PSR B0531+21 v Krabí mlhovině sebou škubou docela pravidelně. Krom toho intenzita pulsů většiny pulsarů periodicky kolísá v důsledku precese (viz animace vpravo).
Astrofyzici předpokládaj, že za záškuby pulsarů můžou dva hlavní mechanismy, mající původ v povrchu a v nitru hvězdy. Povrch neutronový hvězdy je tvořenej několik kilometrů tlustou šlupkou silně stlačenejch protonů, který se vůči sobě nemůžou hýbat a taková vrstva je velmi křehká a rotuje jako jedno těleso. Jak se povrch hvězdy zpomaluje, čas od času povrch hvězdy křupne a rychlosti se vyrovnaj, přitom se část krusty rozdrtí a postupně zase zaceluje. Některý fyzici si myslej, že hmotnost kůry je příliš malá, aby způsobila podstatnější změny otáček. V takovým případě nastupuje další možnej mechanismus, podle kterýho dojde uvnitř pulsaru k přeskupení kvantových vírů, podle kterých rotuje supratekutá neutronová hmota uvnitř pulsarů. Zatimco víry unitř hvězdy jsou víceméně kulatý a připomínaj díry v ementálu, u povrchu hvězdy se jejich hustota snižuje a mají spíš tvar nudlí zavěšenejch jedním koncem k povrchu. Při přeskupení hmoty v pulsaru se na krátkou dobu víry od povrchu utrhnou a ten pak rotuje o něco rychlejc, než se k němu víry zase přichytí.
Už v polovině 19. století byl běžně přijímanej názor, že prostor je tvořenej světlonosnym éterem, kterej se chová jako kapalina bez tření a Maxwell na tomto základě v roce 1866 odvodil svou hydrodynamickou teorii elektromagnetismu, která se používá dodnes. Jenže v tý době nebylo známo supratekutý hélium (to bylo objevený až v roce 1938) a taxe všichni fyzici včetně Maxwella domnívali, že každá kapalina musí vykazovat tření a viskozitu, což se projeví strháváním světla v Michelson-Morleyova experimentu (MMx). Z toho důvodu byl zápornej výsledek MMx intepretovanej jako důkaz neexistence éteru. Co se týče Einsteina, ten nejprve o éteru uvažoval v duchu svý doby, tedy jako o hotový věci. Po návrhu speciální teorie relativity (1905) (která předpokládala absenci referenčního rámce) jeho vztah k éteru přechodně ochladl, aby se k němu opět vrátil po publikování obecný teorie relativity (dtto jeho známá přednáška z Leydenu 1920, ve který prohlásil relativity bez éteru jako "nemyslitelnou"). Jenže nejpozději do roku 1933 jeho zájem o éter zase postupně vyhasl: nepodařilo se mu totiž na jeho základě spojit relativitu s kvantovou mechanikou. Teprve Paul Dirac v roce 1951 znovu otevřel model časoprostoru jako supratekutiny dvěma články (1, 2) což mu umožnilo úspěšně předpovědět antičástice, ale byl zase dlouho ignorovanej, až v roce 1975 na jeho myšlenky navázali indický fyzici. Dnes se k modelu supratekutého vakua fyzici stále častěji zase vraceji - jsou však stále ve vleku současný ideologie. Přijmutí éteru by znamenalo reformulovat celou současnou fyziku a v první řadě zahodit teorii Big Bangu a inflace, za což si současná fyzikální nomenklatura právě hodlá udělid další Nobelovy ceny v souvislosti s nedávným objevem B-modu CMBR. Jelikož fyzici pozorujou aji světlo velmi vzdálenejch galaxií, usuzujou, že viskozita je pod mezí detekce - zcela ale přitom ignorujou Hubbleův rudej posuv, kterej je důsledkem právě rozptylu světla na fluktuacích éteru. Jenže pro něj má současná fyzika zcela jinou interpretaci: metrickou expanzi časoprostoru, na který se dnes živí spousta lidí. Takže i když soud dnes mnozí fyzici supratekutýmu modelu vakua nakloněni, kosmologové mají dobrý důvod takový model smést ze stolu: kosmologie je z principu obtížně testovatelná a právě proto je v ní ideologicky uvažující jádro fyziků nejsilnější. Koncept éteru přitom umožňuje velmi jednoduše a elegantně vysvětlid i kvantově-mechanický jevy, pro což dnes existuje celá hydrodynamická analogie. V obou případech je zde důležitý supratekutý chování vakua, který je způsobený neustálým pohybem jeho částic podobně jako fluidní vrstva písku. Energie kterou částice ztrácej rozptylem se přitom neustále doplňuje nárazama částic vakua. Taky v hydrodynamický analogii kvantový mechaniky hraje důležitou roli neustálej pohyb: skákající kapky se na hladině udrží jen proto, že hladina neustále vibruje.
Jak vznikl vesmír podle současný vědy. Všimnětě se rudýho posuvu
BMW Když už sme u těch laserovejch diod, na e-Bay sem narazil na tendle přísnej 400 W diodovej stack (20 V/55 A) z Číny - k čemu by se to mohlo hodid? Centrální vytápění? Grilování srnčího na dálku?
Nový laserový reflektory v hybridním BMW i8 umožňujou automatickou detekci srnek (Dynamic Light Spot) na vzdálenost 100 m - a to už se vyplatí! Světlo trojice indium-gallium nitridovejch LSD OSRAM 4. laserové třídy o výkonu 170 lumenů se soustřeďuje zrcádky a hranoly na luminofor (YAG:Ce) nebo Ba0.93Eu0.07Al2O4, kterým se do modrýho světla 360 do 480 nm doplní zelená a červená složka - takže to je vlastně zářivka napájená laserem (YT video). U laserového zdroje je aktivní plocha emitující světlo na pouhých 10 mikrometrech jednou stotisícinou plochy 1 mm² u klasické LED. Laserová světelná dioda je o přibližně 50 procent účinnější než konvenční LED a zdroj světla je prakticky bodovej a lze ho snadno fokusovad (umožnil snížení výšky reflektoru z devíti na tři centimetry). Lasery se používají pouze pro dálková světla, podobně jako tomu bývalo v začátcích xenonových výbojek. BMW udává dosvid 600 metrů (Václavské náměstí je 682 metrů dlouhé), přičemž LED dosvítí do vzdálenosti přibližně poloviční. Světlomety sou vybaveny také zatáčecí funkcí a schopností zamezit oslnění ostatních řidičů. Funguje to tak, že systém využívá kameru a ostatní řidiči jsou odstíněni (a toto odstínění se s nimi pohybuje) a kolem nich zůstává plným výkonem světlometu osvětlený zbytek prostoru před vozem. Laserový světla připravuje také Audi, které se s nimi zatím pochlubilo na konceptu Sport Quattro. Životnost LSD se odhaduje asi na 30k hodin a příplatek za lasery se pohybuje okolo 200k Kč (xenon stojí 25k Kč + 10k Kč VN měnič pro jeden reflektor).. BMW Cree jako první prolomilo hranici 300 lm/W u LED zdroje při napájecím proudu 350 mA. Doporučuje 11/10 srnek
Již roku 1858 kalifornský profesor John Le Conte ukázal, že plameny reagujou na zvuk a německý fyzik Karl Rudolf Koening demonstroval změny tlaku v plynu hořícím manometrem roku 1862. Další německý fyzik August von Kundt roku 1866 vytvořil stojaté vlnění v trubici naplněné semínky, který odskakujou z kmiten pohybu molekul vzduchu do uzlů. Konečně Heinrich Rubens v roce roku 1904 demonstroval stojaté zvukové vlnění pomocí trubice s plynem. Heinrich Rubens (1865-1922) nejprve studoval elektrotechniku, pak ho přitáhl základní výzkum ve fyzice, kde zkoumal vzdálené infračervené záření a studoval odrazivost různých materiálů. A udělal si doktorát právě u toho prvního fyzika - u Augusta Kundta. Taky on v mládí změnil obor: začal jako astronom, pak ho zlákala chemie a fyzika. Rubensova trubice zobrazuje akustický tlak pomocí plamínků hořícího plynu unikajícího z řady otvorů podél trubice. Tvoří ji plynovej hořák tvořenej tenkostěnnou trubkou o průměru kolem 4 cm s řadou malých otvorů (průměru 0,5 mm až 1,5 mm) vyvrtaných v plášti v pravidelných rozestupech asi 1 cm podél trubice. Na konci trubice je zdroj vlnění, druhý konec je uzavřen. Do trubice se nejčastěji pouští pod nízkým tlakem propan butan. Naladíme-li zdroj na rezonanční frekvenci, původně stejně vysoké plamínky změní v pravidelných úsecích svoji výšku.
Úplné teoretické odvození jevu přednesli teprve v roce 1979 harvardští vědci George W. Ficken a Francis C. Stephenson. Při pokusu v uzlech zvukové vlny zpomalují hoření, v kmitnách vibrace vzduchu naopak hoření urychlují, takže plameny jsou zde větší. Někdy lze nalézt maxima plamínků v místě uzlů akustického tlaku, někdy zase v kmitnách.Vzhledem k tomu, že výška plamínku je úměrná střední hodnotě hmotnostního průtoku plynu, v kmitně akustického tlaku bude plamínek nižší než v uzlu. V případě. že tlak připouštěného plynu je v daném místě zanedbatelný proti akustickému tlaku, je plyn vypuzován jen v části periody, ve zbývající části periody je naopak přisáván vzduch. Střední hodnota hmotnostního průtoku v tom místě je však vyšší, než v uzlu, protože tam je hmotnostní průtok dán je tlakem připouštěného plynu, který je zanedbatelný. Maximum plamínků je v tedy v kmitně akustického tlaku a při určitém rozměru otvorů a dalších parametrů lze efektu reverzace maxim a minim dosáhnout se stejným experimentálním zařízením. Na YouTube kanálu dánskýho fyzikálního exploratoria Fyzik Show je ke shlédnutí Pyro/Flame/Box/Board, čili dvourozměrná verze Rubensovy trubice.
Šok! Astronomové poprvé pozorovali u dvojhvězdy KOI-3278 efekt gravitačního čočkování - a sou z toho vystříkaný jako ze všeho, o čem si myslej, že potvrzuje jejich teorie. Při vzájemným zákrytu (okultaci) dvou hvězd se srovnatelnou jasností se v okamžiku přechodu (tranzitu) jedný hvězdy přes okraj kotouče druhý díky čočkování její obraz rozplizne, ergo krátkodobě tim vzroste její jasnost. Ale např. čočkování atmosféry při tranzitu Venuše přes sluneční kotouč (obr. vpravo) se projevuje podobně - čili bysem si napřed ověřil, zda dotyčná hvězda nemá průhlednou atmosféru, či tak něco. Toto by šlo např. ověřid sledováním spektra obou hvězd při zákrytu, páč atmosféra může část spektra pohlcovad.
Proč se balón v rozjíždějícím se autě naklání na opačnou stranu, než olovnice? Takový chování přeci narušuje Einsteinův princip ekvivalence...
Důvěřuj zákonum fyziky ale prověřuj...
Miniaturní dešťovej mrak neobsahuje ani jeden olympijskej bazén vody.. Vpravo průběh nedávnýho měsíčního zatmění z 15.4.2014 nad Texasem. Při tomto zatmění většina slunečního záření procházela skrz zemskou atmosféru a Měsíc se jevil ze Země červeně, proto se tento jev v angličtině označuje jako „blood Moon“ (krvavý Měsíc). Na tomto úkazu je vzácné i to, že ho budou následovat čtyři „krvavé měsíce“, tedy čtyři úplná měsíční zatmění za sebou, a po každém šest úplňků. Jevu se říká tetráda a k tetrádě došlo během za posledních 500 let pouze třikrát. První krvavý měsíc se objevil 15. 4. 2014, druhý 8. 10. 2014, třetí 4. 4. 2015 a čtvrtý 28. 9. 2015. Na území Čechů ale bude zatmění Měsíce pozorovatelné až v roce 2015. V 21. století se tetrády budou vyskytovat poměrně často, má jich být celkem devět, ale není to obvyklé. Mezi lety 1600 až 1900 se například nevyskytla ani jednou. Mnohá v tom vidí počátek konce světa a například a Bible mluví o tom, že druhému příchodu Krista bude předcházet série úplných zatmění.
Žiledka plavající na hladině vody se chová jako citlivej kompas a sleduje magnet. S trochou šikovnosti povrchový napětí vody udrží na hladině aji ocelovou jehlu. Tu je nejjednodušší na hladinu položit na kousku papíru, kterej se po nacucání vodou potopí, zatímco jehla zvostane plavad. Plavající jehla je extrémně citlivá na magnetický pole a silnej neodymovej magnet ji zorientuje i ze vzdálenosti několika metrů.
Tlaková nádrž (700 atm) na vodík je z hliníku a uhlíkovejch vláken. Při úniku tlaku ale nespoléhejte na to, že se plyn ochladí - vodík patří mezi lstivý plyny, který se expanzí zahřejou a shořej v důsledku tzv. inverzního Joule-Thompsonova jevu. Efekt byl objevenej v roce 1922 náhodou při úniku a opakovaný explozi vodíku v německým závodu na výrobu vodíku Haber-Boschovým procesem.. S klesajícím tlakem klesá frekvence srážek molekul, který tím získávaj přebytek kinetický energie. Ta se projeví nárůstem teploty. Pod určitou teplotou dominuje pokles kinetický energie v důsledku přitažlivejch sil molekul a plyn se naopak ochlazuje, k tomu však v případě vodíku dochází teprve pod teplotou -80°C. Naštěstí vodík má na rozdíl od benzínovejch par mnohem nižší hustotu, takže uniká vzhůru místo pod auto a většinou klidně vyhoří.
Homopolární motorek rotuje podle Ampérova pravidla pravý ruky: pokud magnet pod baterkou směřuje pravým pólem nahoru jako palec pravý ruky, pak magnetický siločáry směřujou ve směru ostatních prstů stejně jako elektrickej proud, kterej je vyvolává. Vpravo jsou dvě jeho nejběžnější provedení z baterie, neodymovýho magnetu a kusu měděnýho drádku.
FAVORID: Podle měřídka je na fodce vpravo ten kabel v průřezu v životní velikosti - osum svazků po šesti vláknech o průměru 1,5 mm, čili každý vláknem teče 416 A, to je cca 130 A/mm².
Světovej rekord: přenos 24.000 A supravodičem z diboridu hořečnatýho MgB2 na vzdálenost 2x20 metrů při 24 K (-249 ˚C). Trubkou proudí ochlazený helium pro účely 11 T magnetů LHC v Cernu. Pro srovnání - magnetický pole na povrchu největšího neodymovýho magnetu na volným trhu je 7.5 Tesla (stojí 6.500 Kč)
Magnety a sklenička
Tydle věže vyvinutý na MIT sou tvořený jemnou plastovou sítí, na který se má z ranním mlh zachycovad až 95 litrů vody denně. Podobně fungujou srážeče rosy, tvořený pyramidama z fólie nebo malejma nerezovejma poklicema. Tydle principy narážej na fakt, že vyloučený kapky vody zůstávaj zachycený na nosiči a spoléhaj na další mechanický vlivy (otřesy větru apod.), který kapky sklepe do zásobníku. Tatáž hydroskopická síla, která způsobí vysrážení kapek na podkladu totiž způsobuje jejich přilnutí k tomuto podkladu. Aby se od něj oddělily, je nutný změnit hydrofilní charakter na hydrofobní, nebo použít mechanickou sílu.
V Holandsku proto jako absorbující materiál zkoušej bavlnu pokrytou poly(N-isopropylakrylamidem) (PNIPAAm), který se při zvýšení teploty nad 34°C zkrabatí a tím ze sebe nashromážděnou vodu vyždíme. Jedná se o teplotně indukovanou fázovou separaci (LCST), způsobenou rozrušením vodíkových můstků mezi polymerními skupinami a molekulami rozpouštědla a hydrofobními interakcemi polymer-polymer. Polymer se tím pádem změní z hydrofilního na hydrofobní a objem hydrogelu se přitom může během kolapsu snížit 10 – 1000krát. Vědci zkoušej aji další využití jako kempingového stanu shromažďujícího přes noc vodu, nebo sportovní oblečení udržující pokožku potících se sportovců v suchu.
První experimenty Ernesta Rutherforda z roku 1895 se týkaly jevu označovaným jako magnetická viskozita. Riutherford ve svý velmi skromně vybovený laboratoři v Claredonu na Novém Zélandu (obr. vlevo) obklopil železný jádro cívkou napájenou proudem z přerušovače a zjistil, že magnetizace železa nemizí okamžitě po vypnutí proudu. Ale už rok před tím tento jev zřejmě objevil Nikola Tesla, kterej roku 1894 publikoval patent na elektromagnetickej motor, fungující na tomtéž principu. Jeho motor předznamenává Teslovy pokusy s točivým elektromagnetickým polem. V tomto případě Tesla dosáhl fázovej posuv mezi póly statoru tím, že jednoduše protáhl jeden z párů pólovejch nástavců, takže eektromagnetická vlna dorazila k roturu později.
Šíření magnetický vlny podél feromagnetu se podobá šíření vlny podél zvukovodu a na konci feromagnetu dochází k jejímu odrazu, takže na něm přitom vzniká stojatá vlna. Ačkoliv to lze snadno demonstrovat, oficiální fyzika je v tomdle směru neuvěřitelně chudá a je nutný se uchýlit na web. K železnýmu jádru z transformátoru z jedný strany cívku přiložíme napájenou střídavým proudem a Hallovou sondou snímáme intenzitu magnetickýho podél jádra. Výsledek se podobá odrazu stojatý vlny od konce vlnostroje. Z toho vyplývá, že magnetický pole v obyčejným transformátoru nebo motoru ve skutečnosti představuje docela složitej výsledek odrazu magnetickej vln při změnách proudu a jeho polarity. Všechny simulace a běžný fyzikální rovnice ho popisujou jako efekt šířící se rychlostí světla, ale ve skutečnosti jde o poměrně pomalou vlnu, která se uvnitř feromagnetickýho materiálu všelijak odráží a interferuje. To mj. znamená, že všechny simulace magnetickýho pole ve feromagnetikách sou špatně a i dnes po sto letech sme v jejich chápání na bodu nula.
Todle video patří do stále rostoucí řady tzv. QMGEN, čili generátorů volný energie tvořenejch spřažením klasickýho motoru a dynama přes invertor do smyčky, která muže dodávat energii dalšímu obvodu. Pro rozběhnutí se připojuje krátce nebo trvale k baterii, nebo do sítě a pak už to běží samo. Motor i dynamo obvykle napohled tvoří zcela standardní, průmyslově vyráběný zařízení. V tomdle případě mě zarážej velký kondenzátory(?) u motoru i údajnýho dynama, který pochopitelně můžou skrejvat i baterie.
Záhadný světýlko vyfocený 2. a 3. dubna 2014 Curiosity na Marsu (vlevo) bylo oficiálně prohlášeno za odraz slunce nebo efekt záblesku gamma záření v kameře (vpravo). A je vymalováno: rozejděte se do svejch domovů, neni tu nic zajímavýho.
Jak by vypadal Měsíc, kdyby obíhal ve vzdálenosti ISS od Země. Vpravo pro lepší představu srovnání s banánem téže velikosti. Otázka je, jak bysme potom vypadali my...
Jak by vypadalo Slunce na dalších planetách
Nový 3D pero fy LIX. BTW Funxe gumy stále není podporována... Vpravo je Kick-starter projekt robotický tiskárny, která se sama posunuje po papíru.
Vlevo je rázová vlna zviditelněná digitálním porovnáním původní fodky z fodkou pořízenou v průběhu exploze. Vpravo je fotografie pořízená šlírovou technikou.
Šlírová technika je založená na podobným principu, akorád že porovnává obě scény v reálným čase. Jedna část obrazu se odkloní zrcadlem nebo čočkou a pomocí dalšího zrcadla spojí s tou, která prochází přímo. Změna indexu lomu, byť nepatrná, způsobí rozdíl v obou obrazech, který se zviditelní kamerou. Lze tím např. sledovat, do jaký míry má zakrytí pusy při kašli nebo kýchnutí vliv na proudění vzduchu ohřátýho v lidským těle.
Průměrnej věk Nobelistů se zvyšuje, hlavně v teoretický fyzice. Nobelova cena by měla být udělována jen za praktický objevy, čili tam by tento problém vůbec vzniknout neměl, ale Nobelovky si čim dál víc pro sebe zabíraj teoretici a potvrzování teorií trvá čím dál déle. Vědci se tudíž začínaj obávat, že nemaj co bádat, do výzkumu studený fúze nebo skalárních vln se jim ale nechce. Zatím to za ně řeší podnikatelé jako Jurij Millner, který legalizujou svoje zisky z pochybnýho podnikání podporou cen pro teoretický studie, který doposud nedošly svého ověření, jako je strunová teorie nebo SUSY. Otázka ale je, zda právě tendle přístup je pro vědu to nejlepší. Nad takovými cenami se ošívaji i fyzici, který se snažej o poctivej výzkum a svoje teorie ověřujou a nůžky mezi teorií a praxí se čim dál víc rozevíraj.
Zvířádka hromadně zdrhaj z Yellowstonskýho parku. Z Yellowstonu odešla většina bizonů a čtvrtina z tamního losího stáda. „Záběry pádících bizonů po horské silnici vyvolávaj dojem, že je žene něco hrozivého a smrtícího.“ uvádí místní ochranáři, který zároveň upozorňujou, že v oblasti uniká hélium v koncentraci 1000x vyšší než je normál. Série zemětřesení o síle až 4.8 Richtera nedávno otřásly Yellowstone National Park. Podobný zemětřesení proběhly současně Oklahomou a Kalifornií - čili něco se možná děje, pokud to probíhá na tak velkym území současně. Západ Spojených států zasáhla v posledních týdnech další série otřesů, které byly podle seismologů spojeny se zemětřesením v oblasti Los Angeles o síle 5,1 stupně. Monitorovací stanice na YNP vydalo informační prohlášení, ovšem zvýšený rizoto nehlásí. Největší velký zemětřesení v té oblasti proběhlo v roce 1959 a mělo 7.3 Richtera. Před časem sice studie ujišťovaly, že erupce či spíše supererupce z Yellowstonu nehrozí po nejbližší milion let, ale geologická aktivita obavy oživuje. Poměrně nedávno se také zjistilo, že je magmatický kotel pod Yellowstonem 2–2,5krát větší, než se myslelo. Naposledy se supervulkán ozval před 640.000 roky a vrstva sopečného popela pokryla celou Severní Ameriku. Dvě další erupce byly zaznamenány před 1,3 miliony a 2,1 miliónu let. Z toho vyplývá možnost určité hrubé periody kolem 700 tisíc let, ale není to nic jistého.
Novej prototyp Teslova generátoru dle patentu USP 511916 z r. 1894 je nyní šířenej jako OpenSource. Jeho základem je reluktanční motor s toroidním jádrem se sériovym rezonančním obvodem s VN kondenzátory, Teslovou cívkou s vzduchovym jádrem a jiskřištěm. Po roztočení do rezonančních otáček má na výstupu generovat desetinásobek vstupního výkonu, nic takovýho však zatím demonstrovanýho nebylo (QA, video).
Bonus: Audiopřednášky z Cold Fusion 2014 konference se slajdy v PDF
Simulace pádu hvězdy do černý díry. Nedojde k jejímu spolknutí, ale naopak rozprášení v důsledku slapovejch sil. Todle chování vypadá logicky, ve skutečnosti však současnou kosmologii staví před problém, jak tedy černý díry a jejich galaxie mohly vzniknoud tak brzo po údajným vzniku vesmíru, kdy hmota údajně vznikla ve velmi rozptýleným stavu. Jak mohly černý díry vyrůst do svý současný velikosti a proč hmota v centru galaxií není rozprášená na maděru.
Struna na houslích a na kytaře kmitá silně neharmonicky, což dává houslím barvu jejich zvuku (spektrum houslí obsahuje vysokej počet alikvotních frekvencí). Po struně rozkmitávaný v jednom bodě běhá tzv. Helmholtzova rázová vlna, díky který struna nekmitá jako parabola, ale ve tvaru trojúhelníku.
Feynman v roce 1978 s rodinou (matka Lucille, manželka Gweneth a děti adoptivní Michelle a Carl) před svým mikrobusem pokrytým diagramy, který byly nedávno restaurovány
Půlhodinový interview Rogera Penroseho, ve kterým popularizuje svou knihu Cykly času, ve který strunovou teorii, kvantovou mechaniku a inflaci prezentuje jako "módu, víru a fantazii". Penrose je zastánce twistorový teorie na který pracoval spolu s Wittenem a cyklický kosmologie. V souladu s tím Penrose např. odmítá existenci gravitačních vln a nedávno potvrzený B-mod fluktuací mikrovlnnýho pozadí vesmíru nepovažuje za gravitační vlny vzniklý při inflaci, ale za projev magnetickejch polí, který lze popsat twistorovou teorií. Na rozdíl od mnoha dalších oponentů tědle teorií je Penrose uznávanej fyzik, kterej např. spolu s Hawkingem napsal fundamentální studii o černejch dírách, takže ho pro proponenty oficiální fyziky i strun neni tak snadný ignorovad.
Toky energií v USA 2013 ilustrujou podíl energie vyplýtvaný dopravou a gridem (elektrárny musej běžet, i když se energie nespotřebovává)
Rozdrcení hokejovýho puku zátěží 37 tun (8 x zrychleno)
Pozorování gamma záření se datuje už od poloviny 70. let minulýho století, kdy gama detektory vynášený na balónech zjistili, že nejvíc gamma záření pochází z centra Mléčný dráhy. Na základě pozorování družice SPI Integral byly jako zdroj záření identifikovány dvojhvězdy, který jsou zvláště častý ve středu galaxie, kde jsou zdrojem antičástic. Ty pak anihilujou za vzniku gamma záření. Po létech odmítání existence temný hmoty (Oort, Zwicky 1933) dnes čelíme pravýmu opaku: všelijaký teorie (SUSY, superstruny) který předpovídaj existenci WIMPs částic temný hmoty dnes čelí svýmu vyvrácení pokusy v LHC a proto se chytaj každýho stébla. Jenže na základě oběžnejch drah hvěz v galaxii je už dlouho známo, že největší koncentrace temný hmoty je na obvodu galaxie, ne v jeho centru.
Zkuste vymysled nějakou fyzikální teorii, proč tendle chodník tak záhadovitě usychá do vzoru šachovnice. IMO UFO...
Mechanismus blokující pilu při dotyku vodivýho uzemněnýho předmětu. Blokovací mechanismus i pila se přitom zničí, tzn. cena vašeho prstu je nejmíň 70 USD.
Svařování třením - lineární
Zmrzlá mejdlová bublina a průběh její zmrzávání
Lazy Dogs byly malý ocelový pumičky o váze 13 g vyvinutý a shazovaný v době Korejský války na konci 50. let. Neobsahovaly žádnou výbušninu, působily čistě kinetickou energií. Dopadaly rychlostí až 700 km/hod, což je rychlost normální střely z malorážky a zabořily se až půl metru do hlíny. Byly efektivní hlavně na živou sílu rozptýlenou v buši, na kterou se shazovaly buďto ručně lopatou z pumovnice, nebo ve velkejch kazetovejch kontejnerech MK 44. Dnes sou předmětem zájmu sběratelů militárií.
V poslední době se často spekuluje o myšlence, že vesmír je tvořenej vnitřkem černý díry, která je popsaná Schwarzchildovou metrikou. Tadle idea působí napohled docela éterově: je-li vnitřek černý díry tvořenej velmi hustou hmotou, pak by právě tadle hmota mohla tvořit éter, že jo? Jenže geometrie pozorovatelný části vesmíru je složitější a modeluje se tzv. Friedmann–Lemaître–Robertson–Walkerovou metrikou (zkráceně FLRW), na který je založenej současnej Lambda-CDM kosmologickej model (tzv. standardní kosmologickej model, čili L-CDM). Podle týdle metriky je vypadá vesmír jako černá díra obrácená naruby v časovejch i prostorovejch souřadnicích. Někdy se takovýmu útvaru říká bílá díra (time-reversed black hole). Ačkoliv se bílý díry považujou za hypotetický objekty, ve vesmíru ve skutečnosti existujou jako součást (narušení entropický šipky času) černejch děr - je to to místo, kterým v éterovým model černá díra vyzařuje energii ven v podobě jetu. Todle místo (někdy se mu řiká hrdlo černý díry) je tvořený silně kladně zakřiveným časoprostorem a protože v éterovým modelu je tlak záření síla opačná ke gravitaci, tak na všechny objekty působí silným radiačním tlakem, protože se do toho místa soustředuje veškerá zářivá síla černý díry. Černý díry jsou v éterovým modelu více-méně normální hvězdy, sou u nich však vzhledem k extrémně vysoký hustotě zvýrazněný efekty jako gravitační zjasnění (rychle rotující hustý hvězdy sou šišatý a protože na jejich obvodu je nižší gravitace a nižší tlak plynu, tlak záření na jejich rovníku nemusí překonávat gravitaci tolik, jako na pólech).
Obě metriky maji společnej základ v tzv. Poincareho grupě, která je umí bezešvě spojit, což je neabelovská Liova grupa operující v deseti dimenzích. Vzájemnej vztah obou metrik ilustruje Escherova grafika na obr. vpravo. V principu jde o to, že vniknutím do černý díry se současně vyměňujou časový souřadnice za prostorový a obráceně, takže v místě, kde Schwarzchildova metrika začíná bejt singulární (horizont černý díry) na ni spojitě navazuje FRLW metrika časoprostorově invertovanýho vesmíru (tzv. CPT symetrickej zrcadlovej vesmír). Ačkoliv Escherova grafika vypadá artisticky, ilustruje hned několik konceptů éterovýho modelu. Např. velký černý díry jsou v ní rozmístěný převážně po obvodu pozorovatelnýho vesmíru - to odpovídá skutečnosti, že největší černý díry (kvazary) pozorujeme jen ve vzdálenějších oblastech vesmíru (z > 4). Každá černá díra v tomto modelu tvořená clusterem bílých děr, čili jetů je současně obklopená věncem menších a řidších objektů, který tvořej hvězdy v galaxiích.Časoprostor je v okolí horizontu událostí jemně granulovanej, což odpovídá rozptýlení a nahuštění hmoty uprostřed galaxií. Každá černá díra je současně obklopená modrým obalem jemně rozptýlený antihmoty, která tvoří to, čemu říkáme temná hmota. Prostor mezi galaxiema je tvořenej "anděly", čili houbovitou strukturou tvořící velký dutiny tzv. zrcadlový hmoty. Tu byste si neměli plést s antihmotou, která je hmotou invertovanou jen v časový dimenzi (CP symetrie).
Jak známo, rostliny realizujou fotosyntézu v plochejch membránovitejch útvarech, tzv. chloroplastech, který vznikly obrácením funkce sodíkovejch pump mitochondrií. Zatimco mitochondrie oxidujou organický látky pomocí uvolněný energie tim na sodíkovejch pumpách vyráběj ATP, který ostatní části buněk využívaj jako zdroj energie pro další biochemický reakce, chloroplasty fungujou právě obráceně a absorbcí světla energie vyráběj složitější organický látky (např. cukry). Za tím účelem chloroplasty vypadaj jako účelně sestavený solární reaktory z baterií organel kterým se říká thylakoidy, který sou propojený plochejma kanálkama. Thylakoidy však nejsou v chloroplastu uspořádaný náhodně, ale v úhlednejch sloupečcích, o kterejch si biologové mysleli, že tim hlavně buňky šetřej místo.
Nyní fyzici objevili, že takový uspořádání může mít i další funkci. Zkonstruovali totiž solární články, ve kterech sloupečkový polovodičový struktury sloužej jako tzv. "multilayered waveguide taper array", čili jakýsi komínky z dielektrickejch vrstev s rozdílným indexem lomu, sloužících jako miniaturní Yagiho antény, svádějící elektromagnetický vlny k základně solárního článku. Výhoda takovýho uspořádání je, že pohlcuje a transformuje světelný vlny z širší oblasti spektra, protože komínky maj kónickej tvar, takže absorbujou světlo hned na několika vlnovejch délkách, což je ve spektru fotočlánků (obr. vpravo) pěkně vidět. Hlavní problém ovšem vidim v tom, že jde o choulostivý fotonický nanostruktury, který sice v klimatizovaný laborce fungujou prima, ale ve venkovních podmínkách budou rychle podléhat degradaci. Kytky sou na tento problém připravený, protože svoje chloroplasty průběžně opravujou a nebo se jich mimo sezónu úplně zbaví shozením listů - ale solární články se budou muset vyměnit a to není levná záležitost..
Jak to dopadne, když provede výcuc troše vody v baňce olejovou vývěvou. Voda se ve vakuu rychle odpařuje a skupenským teplem varu se rychle ochlazuje pod bod tání ledu. Takhle byste teda dopadli, kdyby vás vystrčili do vakua ve vesmíru. Povrch ledu se přitom ochlazuje pod bod mrazu vody, protože se odpařuje taky, tzv. sublimuje. Jemnej sníh jde timto způsobem ve vakuu podchladit až na -40 °C,
Jak rozmotad nitinolovej drát. Zn.: rychle
Se stále se zvětšujícím rozlišením senzorů kamer a digitálních fotoaparátů vás asi napadne, co se s takovým objemem informací dá vlastně dělat. Na vytištění slušný fotky totiž stačí mnohem nižší rozlišení, na jejím zobrazení na obrazovce PC nebo dokonce mobilu ještě mnohem méně. Na druhou stranu pak takový obrovský rozlišení naráží na miniaturizaci optiky, která musí bejt adekvátně přesná, tzn. relativně velká. Aby CMOS čip s rozlišením 100 MPxs a výš využil čočku o průměru několika milimetrů, která se vejde do fotoaparátu mobilu, musí být povrch čočky zpracovanej s přesností vyšší, než je vlnová délka světla, což pochopitelně bejt nemůže, proto fodky aji z 100 MPx smartfounů kvalitou těžko konkurujou velkoformátovejm zrcadlovkám s rozlišenim 10 - 30 MPx.
A je tu ještě jedna věc: pro efektivní ukládání fotek je nutný míd ve foťáku obrazovej procesor, kterej data z čipu zkomprimuje pomocí cosinový nebo vlnkový transformace založený na inverzní Fourierově transformaci. Data ze souboru se pak zase dekomprimujou pomocí zobrazovacího SW na displeji jako matice bodů. V tomto směru vyvstává zákonitě otázka, pokud už se pohybujeme na difrakčním limitu světla, zda by nebylo by jednodušší snímat rovnou difrakční obraz, kterej už je sám o sobě výsledek Fourierovy transformace? Vývoj tedy směřuje od jednoduchý dírkový kamery přes dvourozměrný čočky k čim dál složitější prostorový difrakční optice podobný anténovejm polím radarů.
Současným řešení sou kamery na bázi Planar Fourier Capture Array (PFCA). Využívaj dvou polí bodů závislých na úhlu dopadu světla a signály z těchto bodů se přenáší skrz fotodiodu a mřížku tvořenou tenkými polovodičovými dráty. Na každém poli je matice senzorů a tato dvě pole jsou vzájemně otočena o 180°, což stačí jako zdroj minimálního objemu informací pro Fourierovy transformace. Výhoda čipu s integrovanou difrakční mřížkou je, že ho de současnými litografickými postupy vyrobit mnohem levnějc v požadovaným rozlišení, než obrobit trojrozměrnou čočku srovnatelný velikosti se stejnou přesností a navíc odpadá procesor, kterej výslednej obraz transformuje. Takovej čip lze totiž vyrobit na čipový křemíkový plotně ve velkým počtu kusů současně, čili de o škálovatelnou technologii, jejíž cena se pohybuje v řádu korun za kus. Navíc obraz není nutné zaostřovat: obsahuje totiž obrazovou informaci hned v několika obrazovejch rovinách současně, takže při výsledný kompresi lze určit, v jaký hloubce ostrosti se fodka zobrazí.
Taková způsob záznamu ovšem vyžaduje velkou redundanci informací snímaných senzory čipu. Kvalitou se proto zatím ani zdaleka nepřibližuje ani k prvním kompaktním fotoaparátům, protože v roce 2011 výše zmíněný pole 1144 senzorů dokázalo zobrazovat obraz v efektivním rozlišení max. 20x 20 = 400 pixelů. Vývoj se ovšem nezastavil a současný spirálovitě uspořádaný difrakční mřížky z dopadajícího světla dokážou využíd nejen amplitudu a fázovej posun, ale i úhlovej moment, čímž se rozlišení senzoru zvýší řádově třicetkrát. Funguje to podobně, jako spirálovitý antény využívající orbitální úhlovej moment při zvyšování přenosovýho pásma vysílačů WIFI, o kterejch jsem tady před časem psal: využívá se informace světla, který kmitá nejenom v rovině senzoru, ale i kolmo na ni. Nová kamera PicoCam umožňuje zminiaturizovat snímače v poměru 1:10000, velkej bratr musí bejt tudíž takovou technologií nadšen, protože budoucí kamery bude možný skrýt v podstatě kamkoliv a jelikož sou bez pohyblivejch součástí a optiky, bude jejich výroba současně velmi levná. Na obr. vlevo je testovací čip s několika vzorky spirálovitejch difrakčních mřížek, vpravo je testovací uspořádání nový kamery.
V éterovým modelu je časoprostor tvořenej pěnou a částice hmoty tvořej dynamický zahuštěniny tý pěny, asi tak, jako kdybysme protřepávali mýdlovou pěnu v uzavřený lahvi, tak pěna v daným místě zhoustne. Lze si to představit taky jako chuchvalec vírů - twistorů, který se vzájemně obíhaj a vyhejbaj. Podobnýmu scénáři podléhaj černý díry když se postupně smrskávaj vypařováním hmoty z kvazaru. Ten je nejprve tvořenej spoustou jetů a konvektivních buněk jako povrch Slunce, ale když se tento útvar zahušťuje, počet konvektivních buněka jetů se postupně snižuje a musej se vůči sobě nějak geometricky uspořádat, čímž vznikne jakási pěnovitá struktura, ve který jednotlivý bubliny dále pukaj až nakonec zvostane jedinej vír, což je černá díra v klasickým smyslu. Z čehož vyplývá, že tahle struktura je relevantní hlavně pro složitější a těžší částice, jako sou hadrony. Pro ně už před padesáti lety německej fyzik Burkhard Heim navrhl teorii, založenou na pěnovitý geometrii tzv. protosimplexu (simplex = mřížka), což mu umožnilo poměrně přesně vypočítat hmotnosti a životnost jednotlivejch částic. Současný fyzici však Heimovu teorii ignorujou a raději objevujou tentýž trakař postupně znovu, protože jim to daňový poplatníci bezelstně zaplatěj. Pro výpočet rozptylových amplitud při srážkách částic je v současný teoretický fyzice středem zájmu tzv. amplitudohedron, kterej popularizuje americko-kanadskej fyzik íránskýho původu Nima Arkani-Hamed z Princetownu. Mezi jehož doktorandy patřil i mladej českej fyzik Jaroslav Trnka. Tento geometrickej model umožňuje pronikavě zjednodušit dosud komplikované matematické výpočty částicových interakcí.
Nedávno se ukázalo, že by amplitohedron mohl najít aplikaci v úplně jiný oblasti při analýze finančních trhů. IMO to neni náhoda, protože finanční trhy jsou doménou fluktuací řízenejch mnoharozměrnými interakcemi lidí, který zohledňujou všelijaký vzdálený vztahy a souvislosti současně, podobně jako vzájemně se překrývající gravitační a nábojový pole silně nahloučenejch částic v atomovým jádru. Aplikace amplitohedronu na finanční trhy taky umožňuje laikům pochopit, jak takhle technika vlastně funguje. V zásadě jde o to, že se sledujou pohyby cen jednotlivejch titulů na akciovejch trzích. Když cena jedná akcie poklesne pod cenu druhý, vyvolává to lavinovitě řetězec prodejů a nákupů dalších akciovejch titulů na burze, který opět zkřížej ceny dalších akcií. Všechny kombinace (přesněji řečeno permutace) tědle pohybů cen se pak uspořádaj do tabulky a vynesou do čtyřrozměrnýho síťovýho grafu, ve kterým se sčítaj změny cen akcií přes vrcholy, který tvořej křížení cen jednotlivých titulů. Výslednej součet změn cen přes jednotlivý vrcholy pak umožňuje odhadnout, jakým směrem se další ceny jednotlivejch titulů vydaj v budoucnu. Což je ve svým důsledku přesně to, co investory zajímá.
Demonstrace Archimedova zákona a zásah bleskem
Dánský plastový solární články z tištěnejch vrstev (PDF)
Pokud světlo dopadá na rozhraní dvou prostředí, pak se část dopadajícího světla odráží zpět do prvního prostředí a část se láme do prostředí druhého. Podle teorie elektromagnetického pole budou v odraženém světle převládat kmity v rovině kolmé k rovině dopadu, zatímco v lomeném světle budou převládat kmity ležící v rovině dopadu. Pro určitý tzv. Brewsterův úhel ("brůstrův") svírá směr odražené a lomené světelné vlny úhel 90°, tehdy je odražené světlo polarizováno úplně a lomené světlo jen částečně, ale převládá v něm jeden směr kmitání vektoru kolmý na směr, ve kterém kmitá vektor v odraženém světle (viz tzv. Malusův pokus na videu vpravo). Tenký vrstvičky násobí polarizaci světla, ke který dochází i na normálním skleněným sklíčku (viz obr. vpravo). MIT vyvinulo na tomdle principu fotonický zrcátko z tenkejch vrstviček, který je propustný pod Brewsterovým úhlem, jinak odráží světlo jako v širokým rozmezí spektra jako kovový zrcádko. Zrcádko však funguje pouze pod hladinou kapaliny, která má stejnej index lomu jako sklo (n=2.18).
Observatoř La Silla v Chile nedavno oznámila pozorování planedky Chariklo s vlastním prstencem jako má Saturn. Prstenec byl pozorovanej při zákrytu hvězdy UCAC4 248-108672 asteroidem, která ale přitom blikla několikrát, tzn. muselo dojít k jejímu zastínění ještě dalšími objekty v těsný blízkosti planetky. Vzhledem k tomu, že stejnej úkaz pozorovalo i dalších sedum dalších robotickejch teleskopů PROMPT, je výsledek poměrně spolehlivej. Asteroid je ve vzdálenosti 1.4 mil. km od Země, má průměr cca 300 km a je obklopenej dvěma prstenci s 7 km mezerou ve vzdálenosti asi 200 km od povrchu. Jedná se o teprve pátý objekt ve Sluneční soustavě (a zdaleka o nejmenší těleso), u kterého byl nějakej prstenec objevenej. Původ tohoto útvaru je však záhadou. Mohlo by se jednat o pozůstatek kolize, při které na oběžné dráze kolem planetky vznikl disk trosek. Předpokládá se, že v době formování Měsíce měla svuj prstenec i Země, i když jen krátkodobě, řídkej a neduživej.
Chariklo je největší asteroid ze skupina tzv. kentaurů, obíhajících po výstředných drahách mezi drahami planet Jupiter a Neptun. Jsou složeny převážně ze zmrzlých plynů a vodního ledu, připomínají tedy jádra obřích komet. Jejich povrch je tmavej a barevně neutrální. Předpokládá se, že se jedná o tělesa, původně se nacházející vně dráhy planety Neptun, tj. o transneptunická tělesa (TNO), která se v důsledku gravitačních poruch dostala z Kuiperova pásu do oblasti mezi Neptunem a Jupiterem a gravitačním působením velkých planet byla dočasně v tomto prostoru uvězněna. Dráhy kentaurů jsou nestabilní, protože jsou ovlivňovány blízkými planetami, Jupiterem, Saturnem, Uranem a Neptunem, a proto se v oblasti, kde je dnes nacházíme, nemohou zdržovat po delší dobu. Proto mužou bejt předstupněm vzniku tzv. krátkoperiodických komet. Spekuluje se, že např. měsíček Phoebe planety Saturn je pravděpodobně zachyceným příslušníkem této skupiny planetek. Na grafu vpravo sou kentauři označený modře, fialově sou asteroidy se stabilní dráhou v Kuiperově pásu.
Neprovozujete doma tajně jadernej reaktor? Neutrony, který přitom vznikaj se rozpadaj za vzniku antineutrin, který lze dnes poměrně spolehlivě lokalizovat detektorovou sítí. Mapka dle tudíž představuje aji docela spolehlivou představu o rozložení výkonu generovaný jaderný energie všude po světě. Jak vidno, západní Evropa závislá na dovozu fosilních paliv v něm jasně vede. Mapka je důležitá i pro fyziky, který hodlaj sledovat geoneutrina detektory pokud možno co nejdál od ostatních zdrojů radiace. Jejich nová výstavba se proto plánuje na Hawaji a v Curacao na pobřeží Venezuely. BTW O tom, že by neutrina mohla interagovat i s magnetickým polem slunečních skvrn a ovlivňovat rychlost rozpadu radioaktivních prvků a tím pádem i tepelnou bilanci Země jsem tu už několikrát psal. Nedávný japonský pozorování solárních neutrin indikujou, že neutrina nebudou až zas tak úplně inertní, protože se jejich oscilace při průchodu Zemí asi o 3,5% zpomalujou, což se dá zjistit porovnáním dat posbíranejch ve dne a v noci, kdy neutrina musej prolítavad krz zeměkouli.
Sedna je největší planedka sluneční soustavy, ještě o něco větší než Pluto. Proto je zpráva, že se podařilo objevit další objekt pomenovanej 2012 VP113 o podobný velikosti a dráze docela zajímací. Excentrická dráha Sedny indikuje, že obíhá neznámej objekt poblíž sluneční soustavy v Oortově kometárním oblaku a novej objekt todle podezření dále zvýšil, protože dráha je ještě výstřednější (na grafu vpravo znázorněná červeně, Sedna žlutě). Hypotetickýmu objektu Nemesis o který se předpokládá, že by mohla bejt hnědym trpaslíkem z předchozí generace sluneční soustavy se přičítaj některý cykly hromadnýho vymírání v dávný minulosti na Zemi. IMO by přítomnost temný hmoty vnesený do sluneční soustavy s takovým objektem mohla vysvětlit globální oteplování a další anomálie, který pozorujeme ve sluneční soustavě. Nedávný pozorování WISE však údajně vyloučilo existenci většího tělesa za dráhou Saturnu ve vzdálenosti do deseti astronomickejch jednotek. Ovšem data WISE byla pro veřejnost uvolněna až rok a půl po té, co je nejprve analyzovala NASA pro americkou vládu a cenzorský zásahy jsou v nich na řadě míst patrný, takže skutečnou pravdu se asi jen hned tak nedovíme.
Ohnutí pramínku hrotem elektricky nabitým třením
Superhydrofobní povrch
Detekce Higgsova bosonu v LHC je založená na nárůstu symetrie srážek protonů, když se do ní připlete fluktuace hustoty vakua. V tom okamžiku se od sebe částice hned neodrazej, ale vytvořej po kratičkou dobu meziprodukt, byť extrémně nestabilní ve kterým se kinetický energie částic zprůměrujou a kterej se pak rozpadá symetricky jako dejme tomu miniaturní explodující supernova. V tom případě dráhy a rychlosti produktů srážky už nejsou náhodný, ale tvořeji symetrický páry částic a antičástic a právě po takovejch se fyzici pasou. Ve znázornění tzv. Feynmanovejch diagramů, kde na vodorovný souřadnici je vždy časová dimenze taková srážka dvou protonů vypadá jako na grafu vpravo. Přitom se protony úplně vypařej na čtyři fotony gamma záření (který sou samy sobě antičásticema, akorád ma opačnej spin). Na spektru rozpadovejch produktů při různejch energiích tím vznikne slabej pík, kterej je na grafu označenej červeně. Ale ve skutečnosti je jeho šířka mnohem větší, což se dá odhadnout pomocí kvantovýho principu neurčitosti na základě doby rozpadu Higgsova bosonu, která je asi 10-17 sekundy. Heissenbergův princip neurčitosti totiž jednoznačně určuje poměr neurčitosti polohy a energie částice. Z toho vyplývá, že spektrální šířka Higgsova píku je něco přes 17.4 MeV. Modrý pozadí na grafu odpovídá rozpadu top-kvarků (173 GeV) na dva fotony, zelenej pík rozpadu na dvě částice Z (91 GeV). Z grafu tedy vyplývá, že Higgsův boson je lehčí než top-kvark a tudíž podstatně stabilnější (jeho pík je "špičatější")
Usazeniny z Marsu, zjevně jílovitý sedimenty vyfocený roverem Curiosity. Ke dnešnímu dni Curiosity urazilo na Marsu 6.2 km a nafotilo 132.000 fotek.
Joseph von Fraunhofer ("froenhofa" 1787 -1826, Mnichov) byl objevitel spektroskopu, páč ho napadlo dát před Newtonův hranol Newtonův dalekohled, aby šlo spektrální čáry líp rozlišit. Do tý doby všichni po Newtonovi papouškovali, že spektra všech látek jsou stejná, spojitá, bez mezer ve spektru. Newtonova autorita byla ve vědě tak velká, že se žádný vědec, byť na vlastní oči viděl mezery mezi barvami spektra neodvážil prohlásid něco jiného, aby se úplně neznemožnil v očích svých vědeckých současníků. Platilo to i o tak slavných opticích, jako byli Thomas Young a jeho krajan Wollaston. Fraunhofer byl v té době brusičem čoček v Mnichově a náhodou na něj spadnul strop. Majitel dílny byl rád že se Fraunhofer šťastně zachránil, tak mu věnoval tučné odškodné, což Fraunhoferovi umožnilo stát se ve svých 24 letech ředitelem dílny a nezávisle experimentovat. A Fraunhofer jako první popsal čáry prvků ve slunečním spektru, který se dodnes po něm nazývají Fraunhoferovy čáry Všiml si jich však už 12 let před ním anglický metalurg William Wallaston, který však zaznamenal takových čar jen sedum a pokládal je za rozhraní mezi jednotlivými barvami ve spektru v duchu Newtonovy teorie barev. Další pokrok vznikl, když Fraunhofer nahradil hranol difrakční mřížkou čimž zvýšil citlivost svojeho spektroskopu, takže v roce 1823 už měl proměřenu polohu 574 spektrálních čar různejch prvků (dnes astronomové rozeznávaj asi 25000 Fraunhoferových čar). Bohužel experimentování s optickým sklem se mu stalo osudným: takový sklo obsahuje pro zvýšení indexu lomu spoustu olova, který se v žáru vypařuje a Fraunhofer se ho načmuchal. Protože byl neduživý konstituce, přivodil si tim trvalý plicní onemocnění, který vyústilo do tuberkulózy, takže zemřel docela mladej. Nedostatekem ale netrpěl, za svou práci pro všemožný hvězdárny byl povýšenej na rytíře a do šlechtickýho stavu. Na obr. dole předvádí v roce 1814 svuj spektroskop Bavorský akademii Věd.
Uplynulo však dalších více než 30 let, než se záhada Fraunhoferových čar vysvětlila. Podařilo se to německému fyziku Gustavu Kirchhoffovi. Ve spolupráci s chemikem z Heidelbergu Robertem Bunsenem pozorovali spektrum světla plamene z různých látek přesným spektrometrem. V něm zjistili, že každý chemický prvek má odlišné vlastní spektrální čáry, tak jako se liší otisky palce lidí na světě. Kirchhoff porovnával spektra získaná v plameni se spektrem Slunce a všiml si několika významných tmavých čar ve žluté oblasti slunečního spektra. Označil je písmenem D podle slova double, ve spektroskopu tydle čáry totiž vypadaj dvojitý. Ve snaze zjistit, co to znamená, nechal Kirchhoff procházet sluneční světlo plamenem sodíku a ve slunečním světle prošlém plamenem překryly sluneční tmavé čáry D přesně jasné čáry sodíku. Očekával, že tyto čáry se zjasní, ale naopak ztmavly. Vysvětlením by bylo, že sodík v plameni absorboval sluneční světlo přesně na vlnových délkách slunečních čar D. Jedinou možností pak bylo uznat, že se sodík musí také nacházet v relativně chladnější vnější sluneční atmosféře. Vycházel přitom z prací Anderse Angstroma, který 5 let před ním objevil, že plyn vždy pohlcuje světlo stejných vlnových délek, jako světlo vyzařuje. Když je plyn teplejší než světelný zdroj, pak více světla vyzařuje než pohlcuje a vytváří ve spektru jasnou čáru. Když je naopak plyn chladnější než zdroj světla, stane se opačná věc: více světla se pohltí než vysílá a tím vznikají ve spektru ony tmavé čáry.
Perovskitový solární články se dostávaj do popředí výzkumu. S účinností přes 15 % začínaj konkurovat tenkovrstvým článkům z drahejch chalkogenidů india, galia a selenu (CIGS) s účinností přes 20% anebo amorfního křemíku, v dohledu jsou dokonce již perovskitové články s účinností 25 %. Zatímco klasický solární technologie se vyrábějí rozřezáním monokrystalického nebo multikrystalického ingotu na plátky o tloušťce cca. 0,25-0,3 mm, tenkovrstvé technologie vznikají ukládáním jednotlivých vrstev polovodičů na podkladový materiál tak, že vznikne FV článek o tlouštce cca. 2 – 5µm. Nosným materiálem může být sklo, kov nebo plastová folie. Úspory ve spotřebě vstupních materiálů jsou tudíž značný (~ 1000x nižší než c-Si), samozřejmě technologie musí být úměrně kvalitní. Tenkovrstvý články se vyznačujou asi o polovinu nižší účinností, než články z polykrystalickýho křemíku, ale při nepřímým osvětlení u nich výstupní napětí nepadá tak rychle. U tlustovrstvejch článků stačí zastínit jeden článek a výstupní výkon celýho panelu jde do háje, protože zastíněnej článek se chová jako spotřebič. Souvisí to s tím, že při nižších intenzitách slunečního světla relativní účinnost tenkovrstvých článků roste, zatímco u krystalickýho křemíku klesá, protože jeho tlustou vrstvu difúzní světlo neprosvítí. A v ČR je cca. 65 – 70% ročního globálního ozáření složeno z difůzní složky.
Ale hlavní důvod pro vývoj perovskitovejch článků je jejich láce a velmi jednoduchá výroba. Perovskitový články byly objevený v Japonsku v roce 2009 vlastně náhodou, a dlouho stály na okraji zájmu, protože používaly kapalnej elektrolyt. Aktivní vrstva se nemusí vypalovat, stačí ji jen vysušit a k nanášení vrstvy stačí podklad jen namočit do roztoku, žádný vakuum není potřeba. Světlo absorbuje dostatečně i když je docela tenká (350 nm) A protože ji tvořej relativně dostupný organický sloučeniny olova, je i materiál velmi levnej. O kolik levnější článek nakonec bude lze těžko říct, protože na tenkovestvejch článcích je už dnes nejdražší vodivé sklo s obsahem india (který začíná bejt skutečně úzkoprofilovej prvek) - ne materiál pro samotnou přeměnu energie. To hlavní, na čem jde tudíž ušetřit je cena vlastní technologie. Články z perovskitu by mohly mít ještě jednu velkou potenciální výhodu: lze je vyrábět průsvitný, či dokonce průhledný. A nedávno bylo navíc zjištěno, že tytéž články můžou při opačným průchodu proudu sloužit jako svítivý diody. To otvírá cestu pro jejich využití na okenní skla: přes den by stínily a současně vyráběly elektřinu, v noci by naopak přisvětlovaly místnost. Hlavní problém, čeho bych se tady obával je nízká životnost článků. Prozatím se perovskitový svítivý diody testujou pro výrobu laserů.
Obrábění karbidem titanu - a jak to vypadá pomalu a zblízka
Saturnův měsíc Titan je těleso se silikátovým jádrem a kůrou tvořenou vodním ledem - za teplot kolem -180˚ je led tak tvrdej, jako nerosty na Zemi. Podle analýzy odražených radiových signálů je pravděpodobný, že pod ledovým povrchem je ukrytý globální oceán vody s příměsí čpavku. Hnědá atmosféry je způsobená přítomností methanu, který v tlusté vrstvě absorbuje fialové paprsky, v dopadajícím světle naopak fluoreskuje modře (stopy metanu udělujou modrý zbarvení i planetám Uran a Neptun). Na Titanu se uplatňujou sezónní změny teplot (etan prší z oblak a mrzne přitom jako sníh nebo písek) a eroze uděluje krajině Titanu pozemský ráz s dunami, řečištěmi a jezery. Hladina jezer na Titanu klesá v důsledku sezónních změn zhruba o 1 m/rok díky odpařování kapalného metanu v jezerech. Tta jsou vzhledem k nízkým teplotám kolem -180 °C vyplněna převážně kapalným metanem, etanem a propanem. Sezónní změny sou ovšem pomalý, páč jeden rok na Titanu odpovídá délce 29,5 pozemského roku.
Odlesky slunce od jezer na Titanu prozrazujou, že maj rovnej povrch. Světle žlutá oblast na radarovým snímku uprostřed je pevnina s nepravidelným povrchem, od které se velká část záření radaru odrazí zpět k sondě, kdežto tmavá část je hladká plocha – pravděpodobně hladina jezera metanu a etanu, případně hladké mořské dno po nedávném ústupu hladiny – která odráží paprsky radaru dopryč.Hladiny jezer jsou však podle radaru hladké jako sklo, nezčeří je ani milimetrová vlnka. Přitom jsou na Titanu důkazy o proudění větru v atmosféře, který přesýpá například písečné duny v rovníkových oblastech. Nabízí se vysvětlení, že jsou hladiny zamrzlé, ovšem povrchová teplota takové situaci neodpovídá a navíc pozorujeme déšť. Další možností je, že hladiny jezer pokrývá tenká vrstvička husté látky podobné asfaltu, která vzniku vln zabraňuje.
Oblázek opálovýho skla znázorňuje proč je nebe modrý a západ slunce žlutej v důsledku Rayleighova rozptylu (simulátor). Žlutej obrazec ve stínu opálu je tzv. kaustika.
Podle adresy na dodacím listu některý pozorovatelé spekulujou, že se k testerům technologie E-Cat Andrea Rossiho přidala i NASA. Její dodací list je adresovanej do Norfolku ve Virginii, což je jen 10 mil od sídla NASA v Langley, kde pracuje Joe Zawodny a jeho výzkumný tým LENR. NASA zmínil samotnej Rossi ("soon we will learn from Nasa something important"), ale následně svůj komentář smazal. Současná ruská krize by mohla posílit zájem o LENR i v Evropský Unii, protože dovoz plynu si Američani nechaj jistě dobře zaplatit. Itálie, již zařadila diskusi o LENR do interpelací parlamentu. Neni náhodou, že Itálie, Řecko a Japonsko maj ve výzkumu LENR nejdelší tradici, protože sou na dovozu fosilních paliv závislý nejvíc z vyspělejch zemí na světě. Osobně bysem našemu parlamentu dávno poradil totéž místo šaškování s dvacet či padesát let vyřazenými tokamaky.
Early rejection, late ignorance : Trust the data, not the consensus
Demonstrace indexu lomu: pyrexová kádinka a zkumavka má stejnej index lomu jako palmovej olej, takže v něm neni viděd
NASA zveřejnila infračervený snímky Mléčný dráhy jako online viewer
Slzy prince Ruperta sou kapky prudce ochlazenýho skla s vysokým pnutím. Nárazu odolávaj jako každý tvrzený sklo, ale při ulomení ocásku explodujou rychlostí přes 1.5 km/sec..
Fodky a video z exkurze na teleskopu BICEP2 (vlevo studenti z Harwardu, vpravo je rozebranej čtyřdílnej detektor). V současný fyzikální komunitě je velkej politickej tlak jak na důkaz existence gravitačních vln, tak inflační kosmologie, ale proti týdle interpretaci se postupně zvedaj ohlasy (1, 2, 3), hlavně ze strany strunařů a alternativních kosmologií (ekpyrotický vesmír, apod.). Těmto fyzikům se nelíbí poměrně nízká úroveň signálu a taky to, že s rostoucí vlnovou délkou klesá, zatimco má růst. Pokud je totiž gravitační vlny vznikly při inflaci a mikrovlnný pozadí vesmíru po ní, v průběhu čehož jeho vlnová délka narostla, pak by se gravitační vlny měly projevovat hlavně v "nejstarší", čili dlouhovlnný oblasti spektra. IMO jde spíš o projev čočkování vláken temný hmoty mezi galaxiema, který pochopitelně vznikly mnohem později.
Jak vypadá díra po podzemním jaderným výbuchu. Tadle kaverna ve skutečnosti vznikla jen po docela maličký, tříkilotunový atomovce odpálený v hloubce 340 metrů v bývalým solným dole. I přesto část radioaktivity unikla na povrch a výbuch vytvořil dutinu o průměru 17.4 metrů s objemem cca 2800 kubíků. Podzemní výbuch obvykle funguje tak, že exploze vytvoří kulovitou dutinu, jejíž stěny sou pokrytý roztavenou horninou. Jelikož však výbuch rozruší podloží, je dutina vzápětí zasypaná rozdrcenou horninou, která vypadává ze stropu tak dlouho, že se nakonec vytvoří závrt a terén nad epicentrem se sesune do typickýho kuželovitýho kráteru. Tento výbuch měl otestovat možnost zemních prací a tvorby dutin (využitelný jako zásobníky apod.) pro mírový účely, proto by úmyslně tak slabej (projekt Gnome) a ke tvorbě povrchovýho kráteru nedošlo. Ale ještě šest měsíců po detonaci byla teplota v kavitě přes 60 °C a intenzívní radiace obarvila vzorky soli na modro, zeleno a fialovo. V rámci projektu Plowshare měly být atomovky testovány pro ledacos, např. pro budování přístavů, nebo dokonce pro budování základů či demolice budov. Program byl ukončen v roce 1977. Prvním důvodem byly vysoké náklady, které se vyšplhaly na 700 milionů dolarů, a druhým, že to byla naprostá kravina.
Žlutá ledka v kapalným dusíku zezelená, což je způsobený rozšířením zakázanýho pásu při chladnutí polovodiče (materiál tak dává najevo, že se mění v nevodič). Bohužel, s LED jiných barev se vám tendle pokus nepovede (pokud sou např. tvořený polovodičema s nepřímým zakázanym pásem) - což ukazuje, že ve fyzice má každej jev svoje výjimky z pravidla. Bonus: může váš mozek působit na dálkový odemykání auta? Zdá se, že vaše hlava přitom funguje jako anténa.
Elektrickej proud několika stovek ampér ohřívá minci. Hlavním zdrojem tepla tady není odpor mince samotnej, ale tzv. přechodovej odpor na rozhraní mince a přívodů. I když je nízkej, v řádu miliohmů, stačí na něm vzniknout takovej úbytek napětí, že minci rozžhaví. Uprostřed je odporový ohřívání ocelový kuličky několika závity transformátoru a ještě vytuněnější údajně 50 kA transformátor.
Hlubokomořská rypka Strašík hnědorypý Dolichopteryx longipes byla sice objevena v rybářskejch sítích už před 120 lety, ale živej exemplář se podařilo odchytit teprve v roce 2007 ve vodách u souostroví Tonga mezi Novým Zélandem a Samoou. Tydlecty ryby sou totiž adaptovaný na tlak v hloubkách přes jeden kilometru vysokym obsahem aminovejch bází ve svejch proteinech, který zabraňujou jejich sbalování a koagulaci vysokym tlakem, ale při vylovení na hladinu se taková ryba rozpadne na slizovitou hmotu a ztratí tvar. Proto je nutný je odchytávat do vysokotlakejch uzaviratelnejch nádob, ve kterých přežijou svý vylovení. Ryba vypadá, jakoby měla čtyři oči, ale ve skutečnosti jsou pouze dvě a každé je rozdělené na dvě poloviny. Jedna, která míří vzhůru, obsahuje klasickou čočku a sleduje prostor nad rybou, ve kterém se může nacházet potenciální kořist. Obsahuje oranžový barvivo, který odfiltrovává modrý světlo, který se ve vodě nejvíc rozptyluje, tzn. používá stejnej princip, jako mlhový světla a červený odrazky automobilů.
Dolní polovina oka, která vypadá jako hrbol na boku hlavy, se dívá pod sebe. Zaznamenává záblesky bioluminiscence - tedy světla, které vydávají někteří mořští živočichové. Vědci z Bristolské univerzity zjistili, že tato část oka místo čočky používá k soustředění světla na sítnici zrcátko tvořené krystaly guaninu. Zrcádko soustřeďuje světlo, které přichází zespoda a rybě tak přináší obrovskou výhodu. V hlubokém moři totiž schopnost zachytit i ten nejslabší a nejkratší záblesk bioluminiscence může představovat rozdíl mezi tím, jestli se ryba nají, nebo jestli bude sama snědena. Podobnej optickej princip se vyvinul hned u několika druhů. Např. příbuzná ryba Strašík natalský Rhynchohyalus natalensis využívá dělený tubulární oko s válcovitý zrcadlama, který sbíraj světlo pod širším úhlem (PDF, obr. vpravo dole).
Upálení plechovky Koly a ravioli žhavou lávou (náhled videa 3x zrychlenej). A co se stane, když toho do lávy spadne trochu víc?
Aktivní ochrana pancíře + článek Každý blok výbušné dynamické ochrany se skládá z kovové schránky, ve které je mezi dva kovové pláty vložená vrstva výbušniny a je umístěná ve stejně malé vzdálenosti od vlastního pancíře tanku. Tento typ funguje na principu oddálení kumulativní střely, respektive její funkční části, což je paprsek vytvořený při explozi z kovu uvnitř kumulativní hlavice, obvykle mědi, který následně probije pancíř. Dokonalejší systém má na věži tanku umístěný systém plošně fázovaných radarů milimetrové vlnové délky, kterej neustále pátrá po podezřelých objektech v okolí tanku a předává data řídícímu počítači, který je vyhodnocuje. Jakmile je v okolí o poloměru 50 m zachycen objekt směřující rychlostí od 70 do 700 m/s přímo k tanku, je vyhodnocen jako nebezpečný. Počítač poté zvolí jednu z "antiraket" a určí okamžik jejího odpalu. Raketa je odpálena šikmo vzhůru a exploduje v okamžiku, kdy je střela ve vzdálenosti asi 25 m od tanku. Výbuch vymrští šikmo dolů mrak střepin, které střelu zničí. Celý proces trvá maximálně 0,4 sekundy.
Plazmová koule a fluorescenční zářifka Výboj se zapálí, když intenzita elektrickýho pole dosáhne asi 115 V. vpravo: Náraz do skla při 5 milionech fps
Nedávno se ukázalo, že ačkoliv Einstein byl potupně nucen vzít na vědomí teorii expandujícího vesmíru, ve skutečnosti se s toudle myšlenkou nikdy nesmířil a ještě v roce 1931 zkoušel dosáhnout ustálenýho vesmíru úpravou teorie relativity. Snažil se ukázat, že by při rozpínání prostoru spontánně vznikala hmota tak, aby hustota vesmíru zůstávala stále stejná. Již v roce 1917 formuloval model statického vesmíru, v němž vystupovala kosmologická konstanta, která byla nutná proto, aby řešení jeho vlastních rovnic bylo stacionární, tj. nezávislé na čase. Dosazení kosmologické konstanty, pro níž v rovnicích ani pozorováních neexistovalo žádné opodstatnění, později označil za svou největší chybu, ale napřed si osobně v Hubbleově observatoři ověřil, že rudý posuv existuje. To bylo u Einsteina velmi neobvyklý, protože se jako správnej teoretik laboratořím a observatořím vyhýbal.
Taky mě překvapila poznámka, že ačkoliv relativistická aberace byla Eddingtonem prokázána čočkováním světla při slunečním zatmění v roce 1919, Albert zjevně podceňoval význam gravitační čočkování pro důkaz relativity. V časopisu Science v roce 1936 uveřejnil článek s názvem „Účinek hvězd jako čoček v důsledku ohybu světla gravitačním polem“. K napsání tohoto článku Einsteina doslova přemluvil český amatérský astronom Rudi Mandl a v doprovodném dopisu redakci už tenkrát uznávaného periodika Einstein píše: „Před nějakou dobou mne navštívil pan R. W. Mandl a poprosil mne, abych zveřejnil výpočet, což na jeho popud dělám. Chci Vám poděkovat za zveřejnění tohoto článku, který má sice pramalou hodnotu vědeckou, ale určitě pana Mandla potěší.“
Známej astronom Fritz Zwicky v roce 1933 analyzoval pohyby galaxií v kupě promítající se do souhvězdí Vlasy Bereniky. Z pozorování a následných výpočtů mu vyšlo, že aby se kupa v rámci odstředivých sil nerozpadla, je potřeba asi stonásobně vyšší hmotnosti jednotlivých členů kupy, než odpovídá teorii relativity a považoval to za potvrzení své teorie temné hmoty. Fritz Zwicky se proto Einsteinovi vysmál a prohlásil naopak čočkování za nejdůležitější možný důkaz gravitačního projevu hmoty na světlo v časopise Physical Review pouhý měsíc po Einsteinově článku. Z toho mi teda vyplývá důvod, proč se Einstein stavěl k měření gravitačního čočkování tak odměřeně - zřejmě o čočkování věděl naopak natolik dobře, že tušil, že jeho teorie v tom směru nebude moc silná v kramflecích. Jak známo, Einstein ani nijak nehoroval pro myšlenku časoprostoru a černých děr. V roce 1915 pruský matematik Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální, stejně jako Albert Einstein, který na existenci černých děr dlouho nevěřil a odmítal dokonce přijmout, že by relativita mohla správně popisovat takzvané neutronové hvězdy - i přesto, že jejich předpověď učinili nezávisle na sobě jak Fritz Zwicky na Caltechu, tak uznávaný Lev Landau v Moskvě.
Nyní, když pozorování antarktický observatoře BICEP potvrdilo nehomogenity v mikrovlnným pozadí vesmíru se všude prohlašuje, že jde o "Einsteinovy gravitační vlny". Ironií osudu, aji tudle předpověď teorie relativity Einstein dlouho usilovně odmítal. V roce 1936 spolu se svým matematicky zdatnějším asistentem Nathanem Rosenem odvodili řešení relativistických rovnic v cylindrických souřadnicích s válcovou symetrií, takže všechny fyzikální veličiny závisely jen na čase a jedné prostorové souřadnici, což umožňuje jinak obtížně řešitelný Einsteinovy rovnice zlinearizovat zavedením tzv. Einsteinova pseudotenzoru a analyticky řešid. Nové řešení se lišilo od kulově symetrickýho tím, že vede k vlnám, které se mohly šířit prostorem rychlostí světla při svý cestě měnit jeho geometrii. Něco podobnýho existuje i v Maxwellově elektrodynamice, kde kulově symetrická anténa nemůže vyzařovat vlny, zatímco normálně protáhlá ano. Pozoruhodný na tomto řešení bylo taky to, že popisovalo rozpínající se vesmír, ačkoliv v něm nebyla přítomná žádná hmota. To je důsledkem toho, že válcově symetrický řešení do rovnic vnáší extradimenze, který v kulově symetrickým řešení neexistujou.
První závěr Einsteina tedy zněl, že cylindrické gravitační vlny reálný nejsou, že jsou to jen artefakty volby souřadnic a že je to něco podobného, jako kdybychom z pohledu na glóbus usoudili, že na severním či jižním pólu se děje něco významného, protože se tam všechny poledníky protínají v jednom bodě, ačkoliv zeměkouli bychom mohli popisovat i v souřadnicích, jejichž pól by byl na kterýmkoliv jiným místě. Počátkem léta 1936 poslali do nejvýznačnějšího amerického fyzikálního časopisu Physical Review článek, ve kterém tvrdili, že gravitační vlny v jejich novém modelu nejsou reálné protože nemůžou přenášet žádnou hmotu a tim pádem ani energii. Ale recenzentovi Physical Review se nakonec Einsteina podařilo přesvědčit, že cylindrické gravitační vlny jsou reálný. Rosen, který se mezitím nacházel v Sovětském svazu na univerzitě v Kyjevě, s tím nesouhlasil. Einstein kterej už byl v tý době považovanej za vědeckou celebritu prvního řádu pobouřeně publikoval původní článek v jiným časopise a přitom se zařekl, že už v životě do recenzovanýho časopisu nic nenapíše. Už v roce 1944 Hermann Weyl prokázal, že zdrojem nenulový hodnoty Einsteinova pseudotenzoru je linearizace rovnic relativity použitá v Rosenově odvození a v rigorózní formulaci relativity nemá co dělat. A tato kontroverze fyzikální komunitu rozdělila na dvě poloviny.
Základním argumentem ve prospěch reálnosti gravitačních vln byla nakonec úvaha Richarda Feynmana vyslovená v roce 1957 (tj. dva roky po Einsteinově smrti) – na konferenci v Chapel Hillu v Severní Karolíně. Feynman tam ukázal, že korálek navlečený na zdrsněnou tyčinku (hovořil o „lepkavém korálku“, aby zdůraznil, že na něj působí tření) se bude po tyčince posouvat nahoru a dolů, jestliže tyčinku postavíme kolmo ke směru šíření vlny. Drsný povrch tyčinky vyvolá tření a to vede k zahřívání, podobně jako když si mnete ruce, abyste si je ohřáli. Teplo se vyvinulo účinkem gravitační vlny, a proto vlna musí nést energii, neexistuje tedy jen na papíře. Feynmanův argument o „lepkavém korálku“ přesvědčil skoro, kdo do té doby o realitě gravitačních vln pochybovali.
Pokud jsou gravitační vlny příčné, pak se na ně můžeme dívat jako na vlny šířící se po vodní hladině. Představme si, že máme tyčku a na ní navlečený korálek, obojí ze stejného materiálu s nižší hustotou než má voda. Tyčka bude v prostoru upevněna a korálek se bude moci podél ní pohybovat, jakmile na ni ve směru tyčky začne působit jakákoli síla. Zapíchněme tyčku do dna nějaké vodní nádrže tak, že část tyčky bude vyčnívat na hladinu. Pokud bude korálek pod hladinou, tak na ni vyplave, pokud nad hladinou, tak na ni spadne. Když se po hladině začnou šířit vlny, korálek se začne na hladině pohupovat, bude se po tyčce pohybovat nahoru a dolů. Když tyčku položíme na hladinu, bude se spolu s kuličkou pohupovat a pohybovat se ve směru šíření vln. Otázka, zda tyč s korálkem musí být natočena podél směru šíření gravitačních vln či kolmo k němu se dá vyřešit pouze jednoznačným zařazením gravitačních vln buď mezi příčné, nebo mezi podélné vlnění. Jenže takto jednoznačně gravitační vlny zařadit nelze, protože jde o kvadrupólové vlny.
Jedny z mála, kdo zvostali nepřesvědčeni byl např. Eddington kterej o několik let Einsteina přežil a samotnej spoluautor teorie gravitačních vln, čili Nathan Rosena, kterej až do poloviny 70. let argumentoval např. reaktivní silou zrychlení působícího na korálek. Eddington zase poukazoval na to, že v plochým časoprostoru neexistuje pro gravitační vlny jinej referenční rámec, než gravitační vlna samotná a její poloha a pohyb tudíž neni definovanej. Moje stanovisko je, že gravitační vlna v klasický čtyřrozměrný relativitě musí být nutně stacionární, protože sama o sobě je už tvořená čtyřrozměrným časoprostorem, nemuže se tudíž už dál vyvíjet v čase. A to platí i o všech dalších gravitačních artefaktech, protože čtyřrozměrná obecná relativita ve svým důsledku vede na stacionární vesmír stejně jako speciální relativity na plochej. Ale ponaučení z celýho příběhu je, že stejně jako v případě Einsteina, Hubbleho, Rosena nebo Schrodingera se ukazuje, že autor myšlenky jen málokdy souhlasí s jejíma extrapolacema. Je tomu tak zřejmě proto, že jako jedinej tý myšlence opravdu rozumí, zatimco ostatní ji jen více či méně bezmyšlenkovitě papouškujou. K extrapolacím nápadu totiž potřebujete tomu nápadu pevně věřit, abyste na něm mohli stavět jako na postulátu a proto autoři moderních kosmologií o existenci gravitačních vln vůbec nenapadne pochybovat, páč na ní budujou svoje extrapolace.
Apple vyprodukoval první stovku prototypů iPhone Air, který má mít tloušťku jen šest milimetrů a které jsou vybaveny krycím sklem z průhlednýho safíru (oxidu hlinitého), dodávanej firmami Synopsys a Bern Optics. U současné sedmé generace iPhonu safírové sklo zatim kryje jen čočku fotoaparátu a skener otisků prstů. GT Advanced Technologies dokážou cenu jednoho safírového skla snížit z 13 až 18 dolarů (asi 260 až 360 korun) na 3 až 5 dolarů (60 až 100 korun)/ks, čímž by se pořizovací ceně jednoho tvrzenýho skla Gorilla (tři dolary) společnosti Corning, který chrání displej iPhonu již od první generace z roku 2007.
Safírové sklo je podle vyjádření Corningu u smartphonů nevhodný pro svou křehkost a Corningu se zaměřuje se na redukci odrazivosti a aplikaci antibakteriální vrstvy. Osmá generace iPhonu má mít taky několik dílů z amorfního kovového skla Liquidmetal. Příští iPhony mají mít velkej zaoblenej displej s integrovaným solárním článkem na pozadí. Solární panel má už dnes na zádech Swissvoice SV29 nebo Samsung S7550 Blue Earth, ale hodina nabíjení na přímém slunci stačí jen na 10 až 15 minut hovoru (více v recenzi). Francouzská společnost SunPartner Group slibuje prodloužit tuto dobu na dvojnásobek, což už zní zajímavě.
Na tomdle videu je krátká exkurze do továrny, která má safírový kryty vyrábět. Panujou obavy, že to nebude stíhat, protože jde stále o vývojovej poloprovoz. Safírová drť se v něm taví v indukčních pecích v jednorázovejch molybdenovejch kelímcích při teplotě 2100 °C a zvolna asi 16 dní zvolna chladne a krystalizuje na bloky, tzv. "boule" o váze asi 115 kg který se pak rozřezávaj na destičky, lapujou a leštěj. Z toho je vidět, že výroba safírovejch skel nebude jednoduchá ani levná. Hlavním současným odběratelem průhlednýho safíru je armáda pro neprůstřelný okýnka proudovejch letadel a taky bojovejch transportérů. Na obr. vpravo dole sou safírový bloky dopovaný titanem pro rychlý pulzní lasery, který se používaj např. v nově budovaným středisku ELI v Panenskejch Břežanech u Prahy.
Vlnovody, jako třeba optické kabely, jsou založeny na změně indexu lomu kolmo ke směru šíření světla. Aby se světelný paprsek odrážel neustále dovnitř a nerozptyloval se, index lomu musí směrem k okrajům klesat. Intenzívní laserový pulzy se ve vzduchu rozptylujou, protože ohřátím vzduchu vytvářej oblast, ve který index lomu poklesne, což je pravej opak toho, co je pro funkce vlnovodu potřeba. Metodu, jak vytvořit vlnovod z ohřátého vzduchu, vyvinuli fyzici z Marylandský University. Pomocí čtyř laserů rozmístěných do čtverce vytvořili krátkým pulsem oblast ohřátého vzduchu s nižším indexem lomu, v jejímž středu zůstal chladnější vzduch s vyšším indexem lomu. Taková struktura vydrží ve vzduchu několik milisekund, což je dostatečná doba k přenesení vlastního signálu. Na vzdálenost 70 cm s 90% účinností přenesli 7 nanosekundovej puls o energii 110 mJ na vlnové délce 532 nm (zelené světlo).
Moderní pulzní lasery dokážou vyvinout takovou hustotu energie, že ani tahle metoda nestačí, protože pulzem se vzduch zahřeje natolik, že zionizuje a vzniklá plasma pak pohlcuje světlo ještě víc lavinovitým mechanismem (vysokou intenzitou elektrickýho pole dochází k tzv. dielektrickýmu průrazu vzduchu). Na videu vpravo se to projevuje jako pištící jiskřička visící ve vzduchu v ohnisku femtosekundovýho laseru a paprsek za ní se pak rozptyluje do velký plochy. Optický vlákna snesou ještě menší hustotu (pod 1 Joule/cm² průřezu vlákna), proto se koncový stupně výkonovejch laserů provozujou ve vakuu.
Robert Grosseteste (1175– 1253) byl středověkej anglickej teolog, profesor a spoluzakladatel univerzity v Oxfordu a biskup v Lincolnu. Zabýval se filosofií, geometrií, optikou a teologií, překládal z řečtiny a snažil se o reformy v církvi, ačkoliv o pravosti jeho listů s kritikou papežské politiky někteří vědci pochybujou. Grosseteste byl patrně jedním z prvních scholastiků, který studoval řecký klasiky v originále a pochopil Aristotelovu vědeckou metodu pozorování a přepovědi na základě jejich zobecňování. Někteří historikové ho proto pokládaj za zakladatele vědeckého myšlení v západní Evropě. Grosseteste psal básně, kázání a teologicko-vědecké traktáty, například o svobodné vůli nebo o povaze pravdy, ale také o světle, o přílivu a odlivu, o geometrii a o duze. Grosseteste se taky zabýval vznikem a povahou vesmíru a ukazuje tak, jak hluboce scholastickej původ má teorie primordiárního atomu a jeho Velkýho třesku, kterou teprve o osmsed let později postuloval další katolickej kněz Georges Lamaitre.. Studium optiky a její geometrie Grosseteste považoval za základ veškeré vědy a domníval se, že její pomocí bude možno vysvětlit všechny fyzikální zákony. O světle Grosseteste obšírně psal ve svém pojednání De Luce (O světle neboli počátek věcí z roku 1225) a tvrdil, že světlo vykazuje podobnost se skutečnostmi existujícími mimo hmotu, s nelátkovými skutečnostmi. Pod pojmem světlo – lux však Grosseteste nemínil prosté zrakem postižitelné světlo, pro něž užívá odlišného názvu "lumen" ale obecnou formu energie čili záření. Grosseteste tvrdil, že hypotetický prostor, ve kterém si už Euklides 300 let před Kristem představoval své číslice, je stejný všude a ve všech směrech, zastával tedy tezi absolutního prostoru jako Platón, Newton a po něm další fyzmatici. V důsledku toho předpokládal, že světlo je pak prvním uchopitelným, konkrétním jevem ("prima materia"). Jestliže se světlo nekonečně odráží a znásobuje, musí být přece mnohem větší a rozměrnější než prostor, který vykazuje konečnou řadu rozměrů (což je mimochodem pravda i ve vlnový teorii éteru). Dále Grosseteste říká, že světlo svým násobením sebe sama překonává omezení hmoty, až nakonec přijme formu koule (což je opět původní myšlenka řeckejch filozofů). Tím se části hmoty, které jsou nejblíže ke středu této koule, stávají hrubšími, částečkovatějšími a stlačitelnějšími než ty, které jsou nejdále od jejího středu. Z tohoto důvodu je první jev v nejkrajnější oblasti koule, který se nazývá firmament a je duchovním tělesem, sestávajícím z prvotní hmoty a prvotního jevu. Světlo (lumen) z něj vystupuje, dochází přitom díky jeho dvojnásobení a utváření (kondenzaci) energie na hmotu a díky tomu, že neexistuje prázdný prostor, je nyní vytvořena druhá sféra.
Stejným způsobem Grosseteste pokračuje: „Tímto způsobem bylo stvořeno třináct sfér smyslového světa. Devět z nich, nebeské sféry, nejsou podrobeny změnám ani zničení, protože jsou absolutně dokonalé. Ostatní čtyři sféry jsou jejich opakem, neboť podléhají změnám, vzniku a zániku, páč nejsou zcela dokonalé." Kosmologie nebeskejch sfér - tzv. luminárium - se pak stalo základem modelu epicyklů, označení hudební harmonie vesmíru Mikuláše Oresme jako "hudby sfér" a protunelovala i do liturgie, např. nicejskýho Kréda, který katolíci dodnes bezmyšlenkovitě drmolej, aniž tušej, o čem je přesně řeč ("..Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha..."). Grosteste tedy předpokládal, že vesmír zahájil svou existenci jako záblesk světla, který se šířilo do jeho středu a kondenzovalo přitom a nápadně se tak podobá současný kosmologii Velkýho třesku. Jelikož současný fyzici znaj vzorce pro intenzitu při šíření světla a kritickej poměr jeho intenzity při kondenzaci na hmotu, zkusili scholastickej model reprodukovat matematicky. A zjistili, že aby tento model fungoval, vyžaduje velmi citlivý nastavení výchozích parametrů, jinak počet vrstev vesmíru vychází nekonečnej. Podobným neduhem trpí i současná kosmologie, ve který je počátek formování hmoty posazenej právě do místa, kde rychlost rozpínání časoprostoru překračuje rychlost světla. Aby došlo k téhle koincidenci, musí být parametry kosmologickýho modelu velmi přesně nastavený podobně jako Big Bang model ("fine tuning problem"). BTW Oficiální kosmologie nedávno dostala novou ránu pozorováním dobře vyvinutejch galaxií ve velmi vzdálených oblastech vesmíru.
Sulfid molybdeničitý MoS2 se v přírodě nalézá jako minerál molybdenit (molybdenová ruda) a patří mezi důležitý průmyslový mazadla, protože se podobá grafitu. Název pochází z řeckého mólybdos = "obsahující olovo", neboť byl používán pro svoji měkkost jako olůvko na psaní, stejně jako dnes grafit. Najdete ho např. v podobě mastný vrstvy na azbestovým těsnění výfuku nebo jako šedou pastu nebo vločky, používaný pro mazání za sucha pro vysoce namáhaný ložiska. Taky povrch vojenský munice a olověnejch broků se upravuje sulfidem molybdenu, protože zabraňuje rozmazávání olova po hlavni v důsledku tření. Podobnost s grafitem tkví v planární struktuře podobný slídě - sulfid molybdeničitej dobře vede teplo a elektřinu podél vrstev, je ohebný, nikoli však elastický, dá se dobře krájet nožem a lisovat do pásek. Podobně se chovaj sulfidy a selenidy niobu, tantalu, wolframu a cínu.
Protože sulfidy a selenidy molybdenu a wolframu mají širší zakázanej pás než grafit, zkoumaj se jako náhražka grafenu do polovodičovejch aplikací. Např. již byly vyvinutý spínací tranzistory z monovrstev molybdenitu. Nedávno bylo zjištěno, že tenký monovrstvy selenidu wolframu se chovaj jako fotodiody a fotočlánky zároveň. Tenčí solární články už zřejmě připravit nelze. Tak tenký vrstvy (viz obr. vpravo nahoře) jsou pro světlo docela průhledný a využívaj jen pohlcenou složku s cca 10% účinností několika wattů/m². Mohly by tudíž časem sloužit pro výrobu inteligentních skel na stěny kancelářskejch budov, který by ve dne vyráběly elektřinu a v noci naopak místnosti přisvětlovaly.
Experiment BICEP1 a BICEP2 spolu s dalšími projekty TES, SPT a Polarbear sloužej k pozorování mikrovlnnýho pozadí vesmíru. Na jižním pólu je umístěná pětice Keckových teleskopů, jejichž detektory tvoří pole mikrobolometrů (malejch polovodičovejch prvků sledující změny teplot při dopadu záření), který sou chlazený heliem na teplotu blízkou absolutní nule. Mikrovlnný záření na ně dopadá a ohřívá je podle směru svý polarizace o několik nanokelvinů. Podobný pozorování prováděla i evropská sonda Planck (a před ní družice COBE a WMAP), který prováděly celoplošnej přehled oblohy v nižším rozlišení. První výsledky byly ohlášený v polovině minulýho roku a nyní by tedy měly být vědecký veřejnosti předložený souhrnný výsledky za poslední roky pozorování malýho úseku jižní oblohy ve spektru 150 GHz (viz obr. vpravo).
Podobně jako vlny na hladině vody tvoří podélný a příčný vlny, i fluktuace mikrovlnnýho pozadí lze Helmholtzovou dekompozicí rozložit na příčný E-módy a podélný B-mody, který se detekujou mnohem obtížněji jako divergence vektorovýho pole E-modů. Pro představu - pozorování B-modu zahrnuje měření tepelnýho šumu na úrovni 0.4 μK, kterej sám o sobě představuje jen 100.000 celkový úrovně šumu mikrovlnnýho pozadí (který se samo o sobě pohybuje jen v rozmezí několika setin Kelvina). Výsledky a jejich interpretace navíc hodně závisí na způsobu odečtení pozadí, páč hmotný objekty pochopitelně mikrovlnný záření čočkujou taky (viz obr. vlevo dole) a jejich signál je nutný od výsledků odečíst. Teprve to, co zbyde jsou pak vlastní fluktuace hustoty vesmíru, jakýsi zamrzlý gigantický gravitační vlny, o kterých současná kosmologie předpokládá, že vznikly v rámci inflace při velkým třesku.
V éterový teorii jsou B-mody polarizace CMBR projevem insintrický nehomogenity vesmíru. To že B-mody existujou má význam např. pro určení podobnejch podélnejch módů (2-spinovou komponenty) fotonů v mikrovlnným pozadí (kde tvoří gravitony, gravitační vlny a skalární vlny Nikoly Tesla), který zodpovídaj za projevy temný hmoty. Podobně jako na vodní hladině totiž geometrie fluktuací hustoty vakua na malý rozměrový škále kopíruje tu na velký v rámci holografický AdS/CFT duality. Pro současnou fyziku je příznačný, že skalární vlny na velký rozměrový škále byly pozorovaný dřív, než ty na malý, ačkoliv je lze na velký rozměrový škále pozorovat mnohem obtížnějc, protože je teorie v prvním předpovídá, v druhým zapovídá (skalární komponenta by fotonům udělovala nenulovou hmotnost).
Pán tornád
Výkonový rozvody se čím dál častějc sledujou pomocí infračervenejch a ultrafialovejch kamer (jako je PolyTech Corona 350 ISP), gyroskopicky podvěšenejch na vrtulnících. I přes vysokou cenu kamer je taková inspekce mnohem rychlejší a pohodlnější, takže se vyplatí. Svody na izolátorech se totiž projevujou jak zahříváním v infračerveným světle, tak korónou a dalšími výboji ve světle ultrafialovým. Protože ultrafialový záření je pro některý ptáky a živočichy (sobi a jeleni karibů) viditelný, objevila se teorie, že silový rozvody můžou z tohodle důvodu bránit migraci, jelikož v noci plaší ptáčky a srnky. Např. je dokázaný, že poštolky hledaj hraboše podle počuranejch cestiček mezi jejich tunelama, protože moč je v UV světle neprůhledně hnědá.
Astronomové na základě průzkumu galaxií GAMA detekovali spojovací vlákna mezihvězdný hmoty mezi galaxiema (jednotlivý vlákna temný hmoty byly pozorovaný už dříve). Todle pozorování neni moc kontroverzní ani z hlediska současný kosmologie, ve kterým takový struktury můžou vznikat v důsledku tzv. Jeansovy nestability z jemně rozptýlenýho vodíku a helia vzniklým po údajným velkým třesku (viz animace vlevo) - což je důvod, proč se po nich astronomové pasou. Ovšem vlákna můžou vznikat i v některejch teoriích temný hmoty jako důsledek extradimenzí v teorie relativity (Gregory-Laflamme nestabilita, 1993). Podle těchle modelů se temná hmota má sklon mezi galaxiema sbalovat do vláken asi jako kapky na vláknech slizu (viz počítačová simulace v pěti rozměrech na animaci vpravo).
Vzniklý útvary maj úzkej vztah k tzv. kosmickejm strunám předpovězenejm strunaři, Einstein-Rosenovým můstkům, čili červím dírám, který byly předpovězený už ve 30. letech min. století. Dnes se dostávaj znovu do popředí v souvislosti s makroskopickými modely kvantový gravitace (vypařování informace z černejch děr) a kvantovýho provázání. V éterový teorii by se můstky mezi galaxiema mohly stát zajímavý v modelech temný hmoty, kdyby se prokázalo, že nastavujou spojnice hmotnejch objektů, protože vznikaj gravitačním stíněním (viz obr. vpravo). Např. Alaisův jev a gravitační anomálie vznikající při slunečním zatměním by šlo tímto mechanismem vysvětlit, ale tyto jevy se projevujou i na opačný straně zeměkoule na spojnici Země-Měsíc-Slunce. V klasickejch modelech se nejprve musí vytvořit galaxie, až pak vlákna mezi nima. Podstata vícerozměrnejch modelů a vč. éterovýho modelu je tedy v tom, že při vysvětlování vzniku vláken čim dál víc předjímaj kauzální šipku času.
Video s 490 9 V bateriemi Netřeba asi dodávat, že tydle pokusy nejsou nijak zvlášť bezpečný.
Ocelovej drát 7 kilovoltový železniční trakce vypálenej do betonu. Vpravo popáleniny způsobený tímtéž napětím.
Dno oceánů prozrazuje konvekci a pohyb litosférickejch desek (simulace). Svrchní část obalu naší planety tvoří až do hloubky 100 km kamenný obal - litosféra. Je rozpraskána hlubokými trhlinami - zlomy, které zasahují až do svrchní části zemského pláště. Zlomy v zemský kůře rozdělujou litosféru na šestnáct litosférických desek, které se neustále pohybujou - v podstatě plujou na tekuté astenosféře jako ledový kry na moři. V důsledku pohybu desek vznikají na jejich hranicích zemětřesení a sopečná činnost. Desky se od sebe vzdalují (sopky a zemětřesení), narážejí do sebe (zemětřesení) nebo se pod sebe podsouvají (ohnivý pás sopek). Lože oceánu tvoří oceánské pánve rozdělený středooceánskými hřbety, který se nacházej v místech, kde se od sebe odtahují okraje litosférických desek. V jejich středu probíhá brázda zvaná rift, kde z magmatu vzniká nová oceánská zemská kůra. Oddalování desek způsobuje pokles tlaku nadloží a vzniku výstupného proudu magmatu z astenosféry.
Vodní kapka na skle kamery citlivě reaguje na rychlost proudění vzduchu
Aspirant Bogdan-Ioan Popa z Duke University v Severní Karolíně předvádí pyramidu z děrovanýho plastu, která zvukové vlny přicházející ze shora láme stejným způsobem jako rovná deska. Jakýkoliv předmět ukrytý pod toudle strukturou (např. ponorka nebo námořní mina) by měla být pro echolokaci neviditelná. Je to tedy obdoba tzv. pláště neviditelnosti pro optický vlny a stejně jako většina podobnejch metamateriálů funguje dobře jen pro zvuk určitý frekvence. Animace vpravo znázorňujou odshora dolu šíření vln v různých směrech při odrazu od prázdnýho dna, dna s objektem a zakrytým objektem.
Pokus o spalovací mikromotorek byl vytvořenej pomocí malý průtokový komůrky s platinovejma elektrodama, na kterejch se elektrickým pulsem vyrobily bublinky vodíku a kyslíku. Po přerušení proudu část vodíku a kyslíku na elektrodách rychle zrekombinuje a tlak rychle zanikne. Změny tlaku byly sledovaný tenkou membránou z nitridu křemíku fungující jako píst ve stěně komůrky.
Diamagnetická levitace neodymovýho magnetu mezi dvěma bloky bismutu. Pokud vám to připomíná levitaci magnetu nad supravodiči, je to docela správně, protože kovovej bismut tak trochu supravodičem je v tom smyslu, že se skládá z řetězců, ve kterejch je pohyb elektronů omezenej podobně jako v děrovejch proužcích supravodičů. Změny magnetickýho pole pak vyžadujou rozsáhlý přepojování směru pohybu elektronů, což vede k vypuzování magnetickýho pole z materiálu podobně jako u supravodičů, byť v menší míře. Kónickej tvar obou kusů bismutu zajištuje, že vypuzovací efekt bude nejsilnější u okrajů obou bloků, čímž se magnet usadí ve stabilní poloze uprostřed. Omezení pohybu elektronů v bismutu se projevuje řadou dalších magnetickejch anomálií a taky růžovou barvou bismutu, kterou se liší od ostatních kovů. Elektrony na povrchu bismutu jsou totiž poutány podstatně volněji, než u většiny kovů (bismut se za nízkejch teplot chová jako topologickej izolant podobnej grafenu) a povrchový vlny jeho elektronů jeví sklon k turbulencím (tzv. plasmaronům) podobně jako příbojový vlny na mělkým pobřeží, který absorbujou dlouhovlnnou část spektra.
Zázrak s Lurdskou vodou. Válcovitá sklenice funguje jako cylindrická konkávní čočka, která stranově převrací obraz.
Už německé kolejové dělo ráže 420 mm nazývané "Tlustá Berta" odpalovalo 120-tikilogramový projektil se 7 kg výbušniny do vzdálenosti přes 130 km. Během 170 sekund letu projektil dosahoval výšku 42 km. Kanadskej kanón HARP (High Altitude Research Project) na Barbadosu vystřeloval 180 kg projektily 120 km vysoko. Rovníkovej ostrov byl zvolenej proto, aby rotace země pomohla projektilu se dostat na orbitu. Dělo mělo být schopné urychlit náboj na rychlost 3,6 km/s (tj. asi 13.000 km/hod.). Doprava jednoho kilogramu na oběžnou dráhu by vyšla na 600 dolarů, zatímco v roce 1990 stálo totéž pomocí raketoplánu asi 1000 dolarů. Dělový náboj vystřelený z povrchu Země musí být za tímto účelem doplněn raketovým motorem pro úpravu dráhy. Přivařením „druhé“ hlavně vzniklo zařízení dlouhé 36 metrů, do té doby nejdelší dělo na světě. 18. listopadu 1967 se podařilo vystřelit pouzdro Marlet 2 do výšky 180 km, což je dodnes světovým rekordem. Kdyby se vypálilo v úhlu 45 stupňů, střela by dopadla 380 kilometrů daleko.
Vedoucí projektu genitální ale naivní kanadskej inženýr Gerald Bull se poté věnoval konstrukci děl pro vojenské použití. Pro Číňany vynalezl např. granát typu BB (Base Bleed s dnovou složí). Šlo o to, že klasický granát při pohybu vzduchem vytváří svým tupým zakončením malou kónickou oblast vakua, která způsobuje turbulence, čímž granát zpomaluje. Bull vyvinul speciální mechanismus, který vypouštěl do vakua petrolejovou páru, jež po zapálení granát navíc ještě urychlovala. Bull mj. připravoval i superdělo pro Husajnův Irák (projekt Babylon) o odhadovaném dostřelu 1000 km. Měla to být tajná zbraň Saddáma Husajna. Bull vyřešil tlakový vlny v hlavni, který způsobovaly nerovnoměrné hoření prachový náplně vložením distančních rámů mezi balíky prachu a jejich elektrickým zážehem na mnoha místech současně. Tento projekt se stal Bullovi osudným a zřejmě kvůli němu byl v roce 1990 zavražděn jednotkama Mossadu. Jeho hlaveň ráže 1 000 milimetrů byla dlouhá 156 metrů o vývrtu 1 metr, celý systém vážil 2100 tun. Stěny hlavně měly tloušťku 30 cm a ocel na jejich výrobu musela odolat vnitřnímu tlaku 5000 atm. Inspektoři OSN taky zničili menší prototyp, umístěný v horách asi 140 km severně od Bagdádu. Podle inspektorů by dokázal dopravit hlavici o hmotnosti 600 kg na vzdálenost min. 1 000 kilometrů, případně vypálit dvoutunový projektil s raketovým motorem na nízkou oběžnou dráhu. V roce 1988 se v Lawrence LNL začalo ještě pracovat na obřím děle kalibru 4 palce a hlavní délky 50 metrů SHARP (Program výzkumu supervelkých výšek). Je poháněno vodíkem stlačeným na 410 MPa a poprvé vystřelilo v listopadu 1992. Nedávno byly objeveny družicové snímky dělostřeleckého polygonu nedaleko čínského města Baotou, na kterých jsou vidět dva objekty připomínající obrovská děla s hlavněmi dlouhými 24 a 33 metry.
KUBCA: Je to údajně "žlutej latexovej polymer" (Latex-based yellow polymeric paint. Fully cured material requires mechanical or petrochemical solvent removal).
Efektivní dostřel plastový policejní pušky FN 303 belgický zbrojovky Herstal je 50 metrů, zásobník je na 15 ran a tlaková náplň CO2 o tlaku 40 atm. stačí na 110 výstřelů. Mířená střelba se dá vést na vzdálenost asi 25 m a nejvyšší dostřel zbraně činí zhruba 100 m. Úsťová rychlost projektilu se pohybuje mezi 85 a 91 m/s. Vznikla původně v USA, konkrétně ve firmě Monterey Bay Corporation za účasti inženýrů ze společností Gun F/X Tactical Development a Airgun Designs, které vyrábějí „značkovače“ pro paintball. Ačkoliv je flinta FN 303 za $780 prezentovaná jako "less lethal" než klasický gumový střely, zásah do spánku zblízka může být smrtelný. Nemalé ambice má rovněž nová nesmrtící pistole FN 303 P
Střely ráže 0.68 palce (17,3 mm) pro FN 303 používaj policejní složky po celým světě. Existuje šest druhů munice, z nichž pět má shodné konstrukční řešení a shodnou hmotnost (8,5 gramů). Střela má plášť z polystyrenu, v jehož přední části se nalézá křehkej ale těžkej bismut, jenž při zásahu působí pohybovou energií coby ekvivalent úderu tupým předmětem. V zadní válcové části se stabilizačními žebry je pak umístěna další náplň, která se liší podle typu munice. U munice zvané Clear představuje zadní náplň netoxický glykol a její efekt odpovídá pouze kinetickému energii. Druhým typem je munice s omyvatelnou fluorescenční barvou na glykolové bázi (na omytí postačuje mýdlo a voda) a třetí druh obsahuje nesmyvatelnou polymerovou barvu pro značkování demonstrantů. Čtvrtý typ má navíc i silný dráždivý efekt, protože se v něm nalézá prášek PAVA/OC (chemicky desmethyldihydrokapsaicin), což je syntetická verze populárního „pepřového spreje“, obsahujícího pálivou látku z paprik. Pátý typ se používá k výcviku nasazení předchozího a obsahuje jen inertní bílý prášek. Kromě toho existuje i šestý druh munice, který je pouze cvičný. Je zhotovený z měkkého polystyrenu a váží jen 4 gramy, takže má i slabší „úderný“ efekt.
Vír na křídlech lítadla
Ultrasonifikace sody a coly (50 W při 44 kHz) vede k jejich rychlýmu odplynění (ještě rychlejší, než přidání Mentos). Snímáno při 240 fps. Mě na tom zaujala hlavně keříčkovitá struktura oblastí, ve kterejch se plyn začíná uvolňovad. Je možný, že uvolněnej plyn fokusuje ultrazvuk do dalších oblastí, takže se tu projevuje něco jako lavinovitej průběh při krystalizaci.
CEO irský firmy Steorn Shaun McCarthy napostoval na Facebook a YouTube video novýho magnetickýho samohybu. Zdá se, že neobsahuje žádný drádky, jen dva magnety. Taky pákistánskej kutil Wasif Kahloon nalinkoval nový video svýho magnetickýho motoru. Při předvádění několikrát motor i zátěž zvedá a ukazuje spodek.
Výzkumníci studený fúze Peter Hagelstein z MIT a Mitchell Swartz z Jet Energy znovuotevřeli sérii svejch demonstrací a přednášek (1, 2, 3, 4, 5) studený fúze pro studenty i veřejnost. Jejich fúzní zařízení je ale velmi prťavý a drží se osvědčenýho elektrolytickýho uspořádání Fleischmanna a Ponse.Tvoří ho malej rezistor pokrytej směsí paladiový černi a oxidů zirkonia jako nosiče (podobnej materiál už před několika lety úspěšně používal japonec Arata). V atmosféře deuteria se materiál ohřívá a vývoj tepla se monitoruje změnou jeho odporu. Výhoda tohoto uspořádání oproti masivním elektrodám, který používali a a Pons je, že k saturaci paladia vodíkem dochází velmi rychle a tudíž fůze naběhne brzy a je plně reprodukovatelná. Fleischmannovi a Ponsovi často trvalo mnoho týdnů, než se elektroda vodíkem dostatečně nasytila - pak ale studená fůze naběhla ve velkém objemu materiálu současně a vyvinula tolik tepla, že elektrodu zase zničila. Uspořádání fúze na MIT tento problém eliminuje a běžně dosahuje energetickýho výtěžku (COP) nad 1500% (viz graf vpravo).
Hagelstein a Swartz tvrdí, že úspěchu dosahují tím, že používaj nanočástice paladia rozptýlený v nosiči jako rozinky v pudinku, což umožňuje dosahovat vysokejch výtěžků, pokud je studená fúze katalyzovaná povrchovými plasmony elektronů. Uspořádání ve kterým měřící termočlánek představuje topnej odpor umožňuje taky vývoj tepla snadno a přesně kalibrovat průchodem elektrickýho proudu, což Swartz poctivě dělá v průběhu každýho experimentu. Kromě přednášek Hagelstein a Swartz založili malej startup NANOR , v jehož rámci svý elektrody nabízej za úplatu každýmu, kdo by si chtěl jejich experimenty zopakovat. Hagelstein a Swartz tedy jako mainstream fyzici vsadili na otevřenost a reprodukovatelnost pokusů a se svými experimenty i prohlášeními se drží při zemi. Přesto i oni v minulosti čelili mnoha pokusům jejich výzkum z MIT vystrnadit, v té době MIT vedl dnešní současný americkej ministr pro energetiku (DOE) Ernest Moniz, což je bývalej fyzik propojenej s jaderným výzkumem na MIT.
Ačkoliv Andrea Rossi by jako proponent studený fúze měl vystupovat vůči ITERu a výzkumu horký fúze jako konkurent, zaujímá vůči němu překvapivě smířlivej postoj a dokonce iniciativně vypočítává několik bodů, kterýma je podle něj tendle výzkum pro lidstvo přínosnej. Čimž mj. viditelně naštval řadu svejch příznivců. Mnozí jiní však v takové diplomacii vidí pragmatickou vychytralost: nejenomže se Rossi poučil z trpký minulosti studený fúze a nexe si udělat z vlády a výzkumíků horký fúze zbytečný nepřátele, ale čim déle bude vláda utrácet peníze na výzkum horký fúze místo na výzkum studený, tím déle bude Rossi moct na její nekompetentnosti vydělávad. Rossi už svou taktiku nejednou demonstroval např. náhlým ústupem z vývoje jednotek E-Cat pro domácí použití, protože by se tím okamžitě stal konkurentem centrálních dodavatelů energie. Rossimu skutečně nic nebrání se postavit do jejich řad - naopak. I pro Andrea Rossiho by bylo mnohem výhodnější neprodávat licenci nebo hotový E-Caty, ale energii jako ostatní. Mimo jiný by tím získal mnohem lepší podmínky pro ochranu svýho know-how, na kterým obchodní úspěch E-Catu zřejmě stojí a padá. Zatím se tedy věci mají tak, že jelikož lidstvo jako celek je na zavedení studený fúze motivovaný, je každej způsob, kterej urychlí její zavedení do praxe zřejmě dobrej způsob, byť v daný chvíli znamená jen další podporu establishmentu. BTW Je příznačný, jaká šou se dělá z pokusů o horkou fúzi: nedávno BBC oslavovala dalšího školáka, kterej si za školní peníze postavil fuzor, ačkoliv je známo, že takový zařízení k ekonomicky rentabilní fúzi nikdy nepovede.
Nehomogenní prostředí jak známo světlo rozptyluje, to ale neplatí v případě, že nehomogenity jsou menší než vlnová délka světla, pak naopak můžou částečně světlo fokusovat (zbylá část světla se však rozptyluje o to více). Fyzici poprvý demonstrovali tento jef předpovězenej před padesáti lety jako Andersonova lokalizace na trojrozměrným bosonovým kondenzátu. Pokud se světlo rozptyluje např. mlhou, jeho intenzita postupně klesá, protože se při jeho šíření uplatňujou kvantově provázaný skupiny mnoha fotonů současně. V kvantovaným systému, jakým je bosonový kondenzát ale hustota energie nemůže klesnout pod energii základního stavu a v takovým případě se fotony od určitý vzdálenosti nerozptylujou a potácej se mezi fluktuacema sem a tam na místě (pokud sou fluktuace však dostatečně pomalý či řídký, částice mezi nima můžou zvolna difundovat Brownovým pohybem). Fyzici kvantovou lokalizaci testovali s použitím zeleného světla argonového laseru, který vykazuje silnej fázovej šum. To je za normálních podmínek vlastnost pro experimenty nepříjemná, ale tentokrát fyzikům přišla vhod. Napřed mezi zkřížený světla laseru nachytali dostatečný množství atomů rubidia, vypařujících se z magnetický pasti (viz dvojice cívek na obr. vpravo), chladicí lasery pak vypli a na atomy posvítili argonovým laserem. Obláček svítících atomů přitom zvostal vytuhlej na místě, dokud laser zvostal zapnutej.
Nedávno fyzici demonstrovali fotonovou lokalizaci ještě jinak ve směru potenciálního praktickýho využití: připravili nehomogenní optický vlákno tak, že nastříhali asi 40.000 vláken polystyrénu a plexiskla o průměru 200 μm , promíchali je a srovnali do špalíku jako špagety. Opatrným roztavení a vytažením svazku do délky připravili optický vlákna o průměru 250 μm opticky nehomogenní po celým průřezu s protáhlejma vzduchovejma bublinama. Zatímco by se dalo čekat, že světlo se bude při průchodu takovým vláknem rozptylovat, nastal pravej opak a světlo vysílaný vláknem se naopak fokusovalo, takže s nim bylo možný přenášet asi 30 μm písmena na průhledný masce na dálku 5 cm bez rozptylu, zato s mnohem vyšším útlumem. Na obr. vpravo je simulace porovnání přenosu znaků pomocí náhodnejch (nahoře) a komerčních (dole) světlovodnejch vláken pro přenos obrazu.
Podobnej jev se uplatňuje i ve vakuu samotným, ve kterým se světlo propaguje na velký vzdálenosti jako fotony bez rozptylu. Ačkoliv v případě fotonový lokalizace jde o typickej kvantovej jev, klasická analogie tohodle jevu existuje v podobě optických vláken s trojúhelníkovitým průřezem, ve kterých se optický solitony samy dovostřujou. I zde se za udržení kvality obrazu platí podstatně vyšším útlumem vlákna. Taky tzv. bezdifrakční Airyho paprsky fungujou na podobným principu: světla se průběžně dovostřuje a může i obcházet překážky za cenu vyššího rozptýlení zbytku paprsku. Nedávno byla pozorovaná (PDF) lokalizace ultrazvuku i v poli náhodně rozvrstvenejch hliníkovejch kuliček - při určitý vlnový délce se totiž většina energie šíří v takovým systému pomocí vln po povrchu kuliček místo jejich objemem a simuluje tak fokusující chování kvantový pěny vakua. Což mj. demonstruje, že pro každej kvantovej jev jde najíd jeho klasickou mechanickou analogii a není tudíž třeba se vzdávat klasickejch představ o vakuu a kvantový mechanice.
Porovnání objemu vody na Zemi a na Jupiterově měsíčku Europa - aneb na velikosti nezáleží, pokud je dost tepla a vlhka. Europa má 3100 km v průměru, takže je jen o něco málo menší než pozemský Měsíc, a současně je šestým největším měsícem ve sluneční soustavě. Předpokládá se, že plášť Europy je tvořen převážně z křemičitanů, které obklopují železné jádro. Okolo silikátové kůry a pláště se nachází oceán tekuté vody o hloubce přibližně 100 km obepínající celé těleso. Na povrchu se nachází popraskaná vrstva ledu, ze který se občas uvolňujou oblaka páry, což by indikovalo vyšší teploty v hloubce, udržovaný slapovejma silama Jupiteru. Tomu nasvědčuje aji skutečnost, že Europa má stálé indukované magnetické pole, které vzniká interakcí s Jupiterovým magnetickým polem a napovídá, že se na Europě musí vyskytovat podpovrchová vodivá vrstva. Tato vrstva je pravděpodobně tvořená elektricky vodivou vodou v oceánu .
Teploty na povrchu Europy jsou mezi -160 °C v oblasti rovníku a v oblasti pólů klesají pouze na -220 °C, což udržuje led silně podchlazenej, křehký a velice tvrdej (přibližně o tvrdosti žuly). Vzhledem k tomu, že Europa má k Jupiteru vázanou rotaci a tedy má přivrácenou k planetě stále stejnou stranu, musely by mít praskliny pravidelnou strukturu v určitých snadno předvídatelných směrech. Nicméně pouze nejmladší praskliny mají tuto orientaci, starší praskliny jsou nahodile orientované, což vede k závěru, že se povrch měsíce pohybuje jinou rychlostí než vnitřek, což opět podporuje existenci kapalné vrstvy mezi ledem a horninou umožňující rozdílně rychlý pohyb. Po vyhodnocení měření odraženého záření od povrchu měsíce provedeného sondou Galileo se zdá, že se na povrchu vyskytuje peroxid vodíku a koncentrované kyseliny. Oceán, který se potenciálně ukrývá pod ledovým krunýřem Europy, může být tvořen vodou obohacenou o kyseliny a peroxid vodíku, které by z oceánu vytvořily agresivní prostředí pro jakýkoliv případný život.
FoldScope je skládací mikroskop z papíru ze Standfordský univerzity (YouTube), kerej jde celej až na skleněnou čočku vytisknout a složid z papíru a kopíruje ideu prvního mikroskopu Antona van Leeuwenhoeka. Podporuje i několik různejch pozorovacích technik, jako pozorování v zástinu (temným poli) a fluorescenční mikroskopii.
Fyzici pomocí tunelovýho mikroskopu pozorovali fononový polaritony čili polarony v nanovrstvách nitridu boru, čili bornitridu. Bornitrid je sloučenina strukturou velmi podobná diamantu i grafitu. Tvoří jak kubický velmi tvrdý krystalky podobný diamantu (tzv. borazon) používaný jako brusivo, tak volně uspořádaný šesterečný plástve jako grafit, který se používaj jako mazivo, páč sou na omak mastný jako grafitnebo mastek. Tvoří je střídavě uspořádaný atomy boru a dusíku, z čehož vyplývá zásadní rozdíl proti grafitu - bornitrid je bílej, elektricky nevodivej, páč bor má na rozdíl od uhlíku jen tři valenční elektrony. Polarony jsou tzv. kvazičástice a odpovídaj podélnejm, čili zvukovejm vlnám na hladině vody. Zatímco kovy, který obsahujou přebytek elektronů vykazujou na povrchu tzv. plasmony, který odpovídaj příčnejm vlnám, nebo vlnám světla ve vakuu. Přesněji řečeno, kovy podobně jako voda můžou přenášet plasmony i polarony, ale protože jejich atomy sou silně vázaný, plasmony v nich nesou většinu energie podobně jako vlny na povrchu kapalin. Naopak vazba mezi vrstvama bornitridu je velice slabá a převažujou v nich polaritony podobně jako zvukový vlny mezi slabě vázanejma molekulama vzduchu.
Grafen a topologický izolanty jako bismut a spol. který maji vazbu mezi elektronama silnější a elektrony pohyblivější tvořej z tohodle hlediska přechod mezi kovy a bornitridem a umožňujou šířit jak příčný, tak podélný vlny srovnatelnou intenzitou - projevuje se to např. růžovou barvou bismutu a větší propustnosti grafenu pro světlo, než maj kovy. Při vyšší hustotě energie spolu můžou polarony a polaritony vzájemně interferovat za vzniku plasmonovejch polaronů, tzv. plasmaronů. To sou kvazičástice, který odpovídaj např. Russelovým solitonům na hladině vody v mělkejch bazénech, kde se uplatňujou podélný i příčný vlny současně (např. příbojový vlny) a byly pozorovaný jak v grafenu, tak bismutu a dalších topologickejch izolantech. Z charakteru plasmonů a polaronů vyplývaj i jejich další vlastnosti. Zatimco polarony se podílej na vedení střídavýho proudu na povrchu kovů, polarony se uplatňujou při šíření tepla a zvuku. Polarony se v materiálech propagujou jen na malý vzdálenosti, protože se na povrchu rychle rozptylujou podobně jako zvukový vlny na hladině vody a lze je tudíž pozorovat jen ve velmi tenkejch vrstvách. Plasmony můžou po povrchu kovů cestovat dále, až na vzdálenost několika desítek mikrometrů a naopak se propagujou tím lépe, čim je vrstva kovu silnější.
Když časoprostor je hladina, tak co je potom hlubina? Ten éterovej zbytek přeci. Když např. kondenzuje plyn pod vysokym tlakem, tvoří se v něm houbovito-pěnovitý fluktuace, který vedou příčný vlny. Vnitřkama bublin se pak vedou ty podélný vlny a tvořeji tu "hlubinu", co my nevidíme, protože světlo nevede..
Purpurový a zelený žárovky a brýle Oxy-Iso za $297 údajně eliminujou červenou a zelenou barvoslepost, lékařům zlepšujou viditelnost cév a a detekci symptomů anemie a cyanosy. Vyžadujou dobré osvětlení.
Jak meandrující řeka přepíná svoje ramena
Nejběžnější optický jevy
Magnetický částice v kapalině dělaj vířivý proužky ve střídavým magnetickým poli (50-1000 Hz) SandiaLabs. Vpravo magnetický hadi z drobnejch niklovejch pilinek, který se na hladině kapaliny tvořej za podobnejch podmínek.
Dvě videjka (1, 2) údajně demonstrující princip magnetickejch motorů. První vypadá jako fake (jeho autor se už několikrát k podfuku přiznal) a sestává z magnetů přilepenejch na lopatky větráčku z počítače. Při přiblížení magnetů se větráček roztočí a dokonce může jako dynamko napájet malou žárovku. Druhý video na mě jako fake nepůsobí - na druhý straně není zřejmý zda roztočení magnetů nevzniká na úkor potenciální energie při přiblížení magnetů. Nicméně to, že jde systém magnetů vůbec roztočit jejich vlastní přitažlivou silou je samo o sobě zajímavý. Zkuste si třeba roztočit magnetickou střelku přiblížením magnetu. Bude ho hladově sledovat, ale k roztočení nedojde.
Jakmile spatříte projekt HUVr Board, okamžitě vás napadne: proboha, jak je todle udělaný? Nová verze má o polovinu zvýšenou nosnost a zlepšenou stabilitu....
Pokus s rejží a tužkou na téma tření. Jak zasouváme tužku do rejže, zrnka rejže se napěchujou do lahve. Při snaze tužku vytáhnout vznikne tření mezi tužkou a zrnkama rejže. Třecí síla pak udrží tužku s celou lahví ve vzduchu, páčce zrníčka zapřou o zúženou část lahve.
BLU-82 přezdívaná Daisy cutter (česky "sekačka sedmikrásek") je konvenční puma, vážící zhruba 6 800 kg, vypouštěná z transportního letounu C-130 Hercules nebo MC-130. BLU-82 byla poprvé použita 23. dubna 1970, jedno z posledních operačních užití bylo v říjnu 2001. Náplň kontejneru tvoří 5 700 kg kašovitého gelu GSX tvořené dusičnanem amonným, hliníkovým práškem a polystyrenem. Směs obsahuje jak výbušné, tak oxidační činidlo s pozitivní kyslíkovou bilancí, proto BLU-82 nepatří mezi termobarické zbraně. Prodloužená roznětka zajistí, že nálož vybuchne nízko nad terénem a energie výbuchu není vyplýtvána na vytvoření kráteru. V epicentru vzniká přetlak asi 1 000 atm a výbuch pumy je pro člověka smrtelný do vzdálenosti 100–300 m v závislosti na terénu. Umí vytvořit v džungli přistávací plochu pro vrtulníky, kromě toho měla umět zneškodnit i minová pole, ale praxe to nepotvrdila. Celkem bylo vyrobeno 225 těchto bomb.
Dnes je BLU-82 od roku 2003 nahražená 9.5 tunovou BLU-43 MOAB, obsahující 8,4 tunovou náplň tritonalu, což je směs 80 % TNT a 20 % hliníkového prachu. Její účinek je o cca 18 % vyšší než u čistého TNT, což odpovídá necelým 11 tunám čistého TNT. Ale 12. září 2007 oznámilo Rusko úspěšnou zkoušku nové pumy GPX 1109 s ekvivalentem 44 kilotun TNT, která údajně překonává i MOAB. Její náplň netvoří klasická trhavina, nýbrž tekutá látka, která se po otevření obalu pumy rozptýlí a spolu s okolním vzduchem vytvoří velký oblak výbušné aerosolové směsi. Po několika sekundách se směs zapálí a následně exploduje. Po spálení vzdušného kyslíku se na místě původního oblaku se utvoří silný podtlak, což vyvolá zpětnou termobarickou vlnu. Poloměr destrukce má být po explozi pumy až 150 m. Exploze dobře imituje malej jadernej výbuch, takže je mj. určená k zastrašení pěchoty. Ve dnech, kdy se síly USA blížily k Tikrítu, rodnému městu Saddáma Husajna od jehož obyvatel se očekával fanatický odpor, se k město prakticky bez výstřelu vzdalo. Tvrdí se, že k tomu přispěla i puma MOAB. Američané prý představitelům Tikrítu sdělili, že se nenechají zatáhnout do krvavých městských bojů a v případě odporu celé město srovnají se zemí.
Mezi nejstarší generátory elektřiny používaný až do poloviny předminulýho století patřily tribogenerátory. Středověký vynálezci např. odlívali až metrový koule ze síry poháněný koženými řemeny a náboj pro pokusy z nich odváděli dlaněma. Tribogenerátory čínskejch vynálezců jsou tvořený pokovenou polyamidovou fólií rotující v metakrylátovým nebo teflonovým pouzdře. Nejenže jsou konstrukčně velmi jednoduchý a kompaktní, ale maj kupodivu i slušnou účinnost - až 60% a výstupní výkon až 1.5 wattu s výkonovou hustotou 2 kW m−2. Vývoj v týdle oblasti pokračuje velmi rychle kupředu, jak vyplývá z grafu vpravo a dnes se dosahuje objemový výkonový hustoty až 500 kW/m³). Jelikož tydle generátory nepotřebujou drahý kovy jako měď a neodymový magnety, můžou se stát zajímavou alternativou dynam v konzumních elektronice, jako jsou dobíječky mobilů a chytrejch hodinek napájený pohybem osob.
Hravá studie Disneyových laboratoří z Pitsburgu (PDF) popisuje nový způsoby, jak udělat prezentace pro děti interaktivnější a tim pádem atraktivnější. Využívá tenkejch vrstev teflonu, papíru, grafitem potištěnýho papíru a mylarový pokovený fólie k výrobě jednoduchejch elektretovejch generátorů poháněnejch třením nebo klepáním na vrstvy (nabitej kondenzátor generuje proměnlivý napětí, když se mu mění vzdálenost elektrod a tim pádem kapacita). Vzniklej náboj je dostatečnej aby napájel LEDku, LCD displeje nebo zvukový zařízení.
Co se stane, když pingpongovou pálku zasáhne míček nadzvukovou rychlostí (1,4 Machu)
Slajdy z nový prezentace NASA ohledně lítadla poháněnýho studenou fúzí. NASA zjevně bere tendle projekt docela vážně na to, že do výzkumu studený fúze oficiálně moc neinvestuje. Její zaměstnanci z Langley Research Center Dennis Bushnell and Joseph Zawodny např. testujou malý destičky pokrytý různými vzorky paladiový černi a kovovejch hydridů na vývoj tepla (1, 2, 3). Podle Lewise Larsena z Lattice Energy LLC by bylo možný pomocí LENR wolfram transmutovat na platinu a zlato podobně, jak to už v roce 1924 předváděl v elektrickým oblouku prof. Hantaro Nagaoka (mj. autor prvního realistickýho modelu atomu, ze kterýho vycházel Rydberg při svejch experimentech). Widom - Larsenova mřížková teorie velmi dobře předpovídá izotopický složení produktů studený fúze pozorovaný při některejch experimentech. Sargova teorie studený fúze založená na záchytu protonu v atomu vodíku v Rydbergově stavu (1, 2) vede rovněž k transmutacím, který by mohly najít využití při likvidaci jadernýho odpadu (např. přeměnu dosti stabilního cesia 137-Cs na krátce žijící promethium).
Jadernejm transmutacím se počátkem minulýho století věnovala řada fyziků včetně žáků nobelisty R. Millikana - a protože ještě nebyla v té době známá teorie silný interakce, málokdo to považoval za šarlatánství, páč se nevědělo, že by to správně nemělo být za pokojový teploty možný. Pokusy Pannetha a Peterse z roku 1926 byly dokonce bezprostředně motivovaný výrobou helia pro vzducholodě, embargovanýho USA za 1. světový války. Švédskej fyzik Tandberg již v roce 1927 prováděl elektrolytickou fúzi na palladiu nemlich stejně jako padesát let po něm Fleischmann a Pons. Ale už počátkem 20. let proti těmdle pokusům vznikala organizovaná opozice ze strany oficiální vědy: např. Panneth&Peters byli donuceni svoji publikaci stáhnout, Tannbergovi zamítli patent a Ernst Rutherford (kterej objevil atomový jádro a předpověděl neutron) prakticky ukončil vědeckou kariéru Wendta a Iriona, kteří v roce 1922 publikovali vznik helia při elektricky indukovaný explozi paladiovýho drátu nacucanýho vodíkem. Po II. světový válce vývoj neutronů v deuteriovým výboji ještě v roce 1951 víceméně náhodou pozoroval americkej fyzik Sternglass, kterej se s tim dokonce pochlubil Einsteinovi (jeho školitel Bethe byl Einsteinův přítel). Einstein okamžitě rozpoznal, že by se zde mohly uplatňovat mnohonásobný srážky neutronů (astroblaster efekt) a radil Sternglassovi, aby v pokusech pokračoval. Ten však chtěl nevyvolávat kontroverze a rychle dokončit disertaci a jevem se dál nezabýval. Počátkem šedesátých let pozoroval anomální vývoj tepla při hydrogenacích na Raneyho niklu R.J.Kokes a P.H. Anderson (1959), ale jevem se dál nezabývali, dokud jej znovu neotevřeli Piantelli a Focardi v roce 1989.
Většina z vás asi ví, že v polovodičích zprostředkovávaj pohyb náboje elektrony a díry. Díry nejsou nic jinýho, než místa v atomový mřížce, kde atomům elektron chybí. Protože do takto uvolněnýho místa můžou seskakovat elektrony ze sousedních atomů, čímž se díra vytvoří o kus dál, vznikne tím iluze, že se díra pohybuje stejně jako elektron - jen na opačnou stranu. V případě silně polarizovatelnejch organickejch molekul však díry nejsou tak úplně virtuální, protože na okolní záporně nabitý atomy působí přitažlivou silou a tvoří tzv. polaron (oblast deformovaný mřížky kolem sebe). Za určitejch podmínek se pak můžou elektrony pohybovat spolu s dírami jako nový navenek¨neutrální pseudočástice, zvaný excitony. Stává se to hlavně u lineárních molekul a polovodičovejch proužků (tvořící tzv. kvantový jámy), kde se excitony nemohou tak snadno anihilovat nebo se rozpadat srážkama s ostatníma molekulama a podílet se na zářivejch elektronovejch přechodech při luminiscenci a fluorescenci. Polaron i exciton patří do rychle rostoucího seznamu tzv. kvasičástic, což sou různý gradienty energetickejch polí v kondenzovaný fázi, který se svým prostředím pohybujou jako skutečný částice. Ve svý podstatě aji elektronový díry jsou pouhýma kvazičásticema.
V případě uhlíkovejch nanotrubek jsou excitony natolik stabilní, že můžou kondenzovat ještě dále za tvorby tzv. biexcitonů. Elektron s dírou totiž v excitonu rychle rotuje a dva excitony s opačně orientovaným spinem se pak v důsledku disperzních elektromagnetických sil vzájemně přitahujou. Samozřejmě, excitony ani biexcitony nejsou nic moc stabilního, pokud se zrovna nebavíme o bosonovým kondenzátu za ultranízkejch teplot. Elektron a díra totiž vzájemně "anihilujou", čili rekombinujou, jakmile jim je k tomu dána přiležitost (tepelná vibrace nebo porucha mřížky apod). Nicméně, fyzici pouštěnim ultramegakrátkejch pulsů infračervenýho titan-safírovýho laseru do galiumarsenidovejch proužků dosáhli náznaku kondenzace excitonů do ještě větších útvarů, připomínající kapky supratekutiny a pojmenovali je proto dropletony (z ang. droplet, čili kapka). Excitony by se měly v těchle útvarech pohybovat zcela volně, pokud jim to ovšem ultramegakrátká doba života (asi 25 picosekund) dropletonu dovolí. Podle teoretickejch studií by se měla dropletonová kapalina za ještě extrémnějších podmínek vytuhnout a tvořit tzv. excitonovej krystal - ale pochybuju, že jeho existence bude dokázaná ještě v polovodičích typu GaAs, který se při těchle energetickejch hustotách vypařujou. Na tomhle příkladu jde taky demonstrovat zpoždění mezi oficiální a vojenskou fyzikou. Ty samý pokusy byly prováděný už před patnácti lety na Ioffově institutu v Petrohradu, ale byly vzhledem k použitý technologii utajovaný. Současná rekombinace mnoha excitonů zároveň totiž vede k vyzařování pulsů elektronů a koherentního záření v terrahertzový oblasti, využitelnejch ve zbraňovejch systémech, jako je projekt Medusa, o kterym sem psal nedávno.
Irská společnost Steorn která na sebe před pěti lety upozornila nikterak úspěšnou demonstrací magnetickýho motoru Orbo se pokouší znovu prorazid na trhu s technologií HeptaHeat. Jde o jakejsi bojler, ve kterým bude jako zásobník tepla sloužit ocelovej blok o teplotě 500 - 1000 °C. Ocel má v přepočtu na objem stejnou tepelnou kapacitu jako voda, ale vydrží mnohem vyšší teploty, čimž se v ní dá akumulovat mnohem víc tepla. To by mělo umožnit snížit objem bojleru až pětkrát. Ovšem toto teplo se taky bude mnohem rychleji ztrácet do okolí radiací, takže takovej zásobník tepla bude mít smysl jen tam, kde se akumulovaný teplo do druhýho dne využije. Nejsem si taky moc jistej bezpečností bojleru, ve kterým číhá doběla rozžhavenej blok oceli. Ale jako podnět pro výpočet tepelný kapacity ve fyzikální třidě je to zajímavý řešení.
Popravdě řečeno, ještě před dvěma lety Steorn sliboval mnohem více - ten ocelovej blok měl bejt ohřívanej indukčním ohřevem a mělo při něm docházet k více jak 100% využití elektrický energie v důsledku blíže neurčenýho magnetokalorickýho jevu údajně založenýho na magnetický viskozitě. O ničem takovým se však současný prospekty nezmiňujou. Z původních slibů zůstala jen zmínka o indukční technologii ohřevu síťovou frekvencí, která však neumožňuje zahřát ocel nad Curieův bod (cca 768°C), takže její použití pro tendle účel ani nevidim nijak zvlášť smysluplný.
Rezonanční bioléčba rakoviny radiocelluloscilátorem G. Lakhkovského dle USP #2,351,055 z r. 1923. Všimněte si, jak léčenej subjekt zdravě vypadá - ani stopa po nějaký rakovině. Stoprocentní záruka vrácení peněz.
Ninja rocks sou úlomky korundový keramiky, která tvoří izolátor zapalovacích svíček. Jelikož poškrábe povrch tvrzenýho skla, který má vysoký pnutí, dochází při jejím dopadu na okýnko automobilu k jeho popraskání bez většího hluku. Jejich držení se v Kalifornii považuje za důkaz trestnejch činů v souvislosti s vykrádáním aut. Nicméně se vyplatí je v autě mít pro případ vyprošťování při havárii apod.
Z gejzírů a půdy Yellowstonskýho Národního parku uniká spousta helia - údajně asi 60 tun za rok, což je zjevně víc, než se čekávalo. Podle geologů vývoj helia započal před dvěma miliony let v souvislosti s nárůstem geologický aktivity v této oblasti. Hydrothermální prameny v Yellowstonu jsou známý svým vysokým poměrem He-3/He-4, což se normálně vysvětluje jeho vznikem hluboko v zemském plášti. O helium-4 se totiž předpokládá, že je tvořený radioaktivním rozpadem uranu a thoria, který se naopak hromadí v zemský kůře. Jelikož He-4 podle současnejch fyziků vzniká jenom rozpadem tritia s poločasem asi 13 let, současnou vysokou produkce He-4 lze vysvětlit v rámci klasický fyziky pouze jeho několik miliard let starým nahromaděním a náhlým uvolněním. Jelikož celá oblast je chráněný území a obsah helia v unikajících plynech je nízkej, nedá se bohužel uvažovat o těžbě takto uvolňovanýho helia.
Podotýkám, že moderní výzkum studený fúze zahájilo právě pozorování Dr. Stevena Jonese z Brigham Young University, kterej je spolu s Nielsem Harritem znám objevem nanotermitu v prachu z WTC a jako bojovník za pravdu událostech 9/11. Na univerzitě v Brighamu úspěšně vyučoval fyziku více než 21 let, než odsud odešel do cenzurou vynucenýho důchodu. Jones je znám svými pracemi o fúzi katalyzované miony, typu fúze, která byla předpovězena Sacharovem v roce 1947 a experimentálně studována DOE začátkem osmdesátých let. Jones se tehdy začal věnovat výzkumu studený fúze s ohledem na zjištění, že se izotopický složení helia v různejch minerálních pramenech mění od místa k místu, což by indikovalo přítomnost fúzní jaderný reakce. Taková reakce by mohla být katalyzována neutriny z oblaku temný hmoty, kterej právě proniká sluneční soustavou, což by vysvětlilo nadprodukci He-4 v minerálních pramenech Yellowstonu a mohlo by tím podpořid moji geotermální teorii globálního oteplování.
Jednoduchý a současně výkonný umělý svaly si můžete svépomocí vyrobit zkroucením nylonovýho vlasce nebo polypropylénových šicích nití pomocí vrtačky tak dlouho, až se samy stočí do smyček jako telefonní šňůra. Zahřátím nad transformační teplotu pomocí horkýho vzduchu z fénu se tadle struktura zafixuje proti rozmotání a je pak připravená konat při změnách teploty mechanickou práci o výkonu až 5 kW/kg, což odpovídá výkonový hustotě leteckýho motoru. Nejjednodušší způsob ovládání je zkroucený vlákno postříbřit nebo namotad na vyhřívanej vodič z postříbřenejch nebo uhlíkovejch vláken, výzkumníci taky měnili teplotu pomocí vody stékající po vláknech. Při použití nylonu je zatížitelnost umělejch svalů na jednotku váhy 5x vyšší než svalů biologickejch. Na videu vlevo je 500 g závaží zdvihaný o 12% délky vlákna o průměru 0.86 mm rychlostí 0,2 Hz. Horká voda je obarvená červeně, studená modře. Při kombinaci elektrickýho ohřevu a současnýho vodního chlazení lze dosáhnout frekvemce stahování až 5 Hz. Výzkumníci taky demonstrovali několik aplikací (regulace teploty otevíráním oken skleníku nebo žaluzií)
Zajímavej výzkum prováděli fyzici v universitě Ohio. Upevnili mravence za hlavu k centrifuze a roztáčeli takovou rychlostí, až se utrhli (k čemuž dojde, když zatížení krku překročí 3.400 - 5.000 násobek váhy těla)... Na todle teda peníze sou a na výzkum studený fúze ne... Samozřejmě, zbejvá takhle otestovat ještě spoustu živočišnejch druhů - a pak možná dojde aji na ty užitečnější výzkumy...
Výstavba ITERu ve francouzském Cadarache v Provence. Objem reaktoru bude asi 840 m3 a náklady na výstavbu asi 17 miliard Euro (tj. čtvrtina státního dluhu a ročního HDP ČR, o polovinu víc, než plánovaná dostavba Temelína a 2 x tolik, co urychlovač LHC). Ovšem odhady nákladů se za posledních osm let zdvojnásobily, takže je možné, že náklady do dokončení projektu můžou vzrůst až na dvojnásobek. Plánovaný výkon by měl být 500 MW během zážehů pulsů plazmatu trvajících 500 -1000 sec při spotřebě 50 MW. Jelikož se jedná o pokusnej reaktor, výkon bude ve formě tepla odváděn dvěma nezávislými okruhy naplněnými vodou do chladících věží. Palivem pro bude dávka cca 0.5 g směsi deuteria a tritia dle reakce 12D+13T ---> 24He+01n + 14,1 MeV. Při plným výkonu by reaktor spotřeboval 200g of tritia a 150g deuteria denně. Tritium se má vytvářet zachycováním neutronů vznikajících fúzí v lithiové obálce reaktoru. Právě technologie záchytu neutronů patří k významnejm výzkumnejm cílům ITERu, páč nebyla dosud nikde zkoušena - v reaktoru se bude testovat hned šest terčů (blanketů) s kapalnou slitinou Li-Pb a s lithim-beryliovou keramikou. Berylium a olovo v nich slouží jako násobiče neutronů. Start první plazmové reakce jen s vodíkem je plánovanej na rok 2020, zahájení D+T cyklu v roce 2027.
Čina a Evropská Unie (která hradí asi polovinu nákladů) zajišťuje heliem chlazený blanket s oblázky z lithiové keramiky a berylia, Japonsko má na starosti blanket z lithiové keramiky s beryliem chlazeným vodou. Indie připravuje blanket z lithium-olověné keramiky s dvojitým chlazením (LiPb & He) a poslední koncept (USA za asistence Jižní Koreje) bude dvojité chlazení (PbLi & He) lithio-olověné obálky reaktoru. Dále se bude studovat vliv zvlnění udržovacího magnetického pole vnějších cívek na stabilitu plazmatu. Ferromagnetická ocel, z které bude TBM vyroben, zanáší do již tak nepříjemně zvlnění další v důsledku hystereze oceli. Dosud není známo, jakým způsobem bude ovlivňovat udržení plazmatu v režimu H-mode, který se bude v tokamaku ITER používat. Na řešení TMB pracuje aji Ústav jaderného výzkumu v Řeži a např. firma ATEKO z Hradce Králové, která dodává heliové turbočerpadla. Bonus: Jaxi postavid tokamak
Před několika týdny proběhla tiskem zpráva, že francouzský fyzici připravili v bosonovejch kondenzátech magnetický monopóly. Ve skutečnosti už tam byly pozorovaný už dříve, jen se učinil pokrok v jejich charakterizaci. Ačkoliv je fyzici stále hledají, v přírodě sou magnetický monopóly docela běžný, pozorujeme je např. u atomovejch jader s narušenou CP symetrií nebo v případě černejch děr s asymetrickými jety. Pro asymetrii maji fyzici vysvětlení v teorii relativity, pokud jety směřují ve směru k pozorovateli a propagujou se přitom relativistickou rychlostí. Přitom se světlo částic v jetu, kterej se od nás vzdaluje posouvá do červený oblasti spektra a případně tak zcela unikne pozorování. Jenže tohle vysvětlení nelze použít na černý díry, který vyzařujou jety kolmo k naší rovině pozorování. Tam je nutno vzít v úvahu strhávání referenčního rámce rotujícím časoprostorem kolem černý díry. Ta se chová jako rolující vír a časoprostor na jedný straně vcucává a na druhý ho vytlačuje. Magnetický pole, který se takovým časoprostorem šíří nestíhá a na jedný straně černý díry chybí, což ovlivňuje tvorbu jetu.
Pro vytvoření monopólu ve vakuu by bylo tedy bylo nutný dosažení vysokejch rychlostí a hustot energie, ale naštěstí lze jejich vznik simulovat v bosonovejch kondenzátech, kterými se světlo šíří velice pomalu (rychlostí jen několika metrů až centtimetrů za vteřinu). Pokud se v takový kondenzátu vytvoří vír (tzv. skyrmion), je jím elektromagnetický pole strhávaný podobně efektivně, jako v okolí černejch děr a těžiště víru se posune mimo jeho střed. Samozřejmě, magnetický pole získá charakter monopólu jen v rámci kondenzátu, mimo něj se chová tak, jak předpovídají Maxwellovy rovnice. Ty původně vznik monopólu umožňovaly, ale svým zjednodušením (Heaviside, Lorentz) o tuto schopnost přišly. Později však byla vyvinutá kvantová varianta Maxwellovy elektrodynamiky, která již monopóly opět umožňuje zahrnutím proměnlivý hustoty vakua. A protože kvantová elektrodynamika patří na určitý rozměrový škále k nejpřesněji ověřenejm fyzikálním modelům, fyzici se po monopólech přirozeně pídí.
Z hlediska vlnový teorie éteru magnetický monopóly představujou důležitej spojovací článek mezi mainstreamovou fyzikou (založenou výhradně na příčnejch vlnách vakua) a éterovou fyzikou (která uvažuje i podélný vlny). Řada jevů, který zatím (oficiální mainstream) fyzika ignoruje (Teslovy skalární vlny, magnetický motory, atd.) jsou totiž s existencí monopólů přímo či nepřímo spojený. Taky temná hmota je ve svý většině tvořená magnetickými defekty, který sou však obvykle příliš špatně vyvinutý na to, abysme je mohli považovat za monopóly. Začíná se pro ně vžívat termín anapóly, defektní monopóly. Vznik anapólu ve vakuu si lze představit tak, že světlo prochází fluktuacema vakua jako drobnou gravitační čočkou, která se na okamžik vytvoří a hned zase mizí. Gravitační čočka elektromagnetický vlny zakřiví při vniknutí směrem dovnitř a při jejím opuštění by je zakřivila zase ven. Ale protože fluktuace vakua mezitím zanikne, dráha světla nezvostane symetrická, jak vyžadujou Maxwellovy rovnice a magnetický pole elektromagnetický vlny tím získá zřídlovou složku. To ukazuje na to, že monopóly lze vytvářet ve vakuu aji nízkýma energiema jako tranzietní (přechodný stavy). Např. při přerušování proudu vysokou frekvencí se současně mění hustota vakua a vzniklý skalární vlny maji monopólovej charakter. Ve ferromagnetickejch materiálech je rychlost šíření magnetickýho pole snížená podobně jako v bosonovejch kondenzátech (ferromagnetický domény jsou kvantovej jev stabilní až do tisíce stupňu nad nulou) a vznik magnetickejch monopólů zde umožňuje všechny ty negentropický jevy, na kterých sou založený magnetický motory s účinností nad 100%. Magnetický monopóly zde vznikaj rychlýma změnama intenzity magnetickýho pole (tj. nikoliv jen jeho orientace), jak k tomu dochází v případě přibližujících se a zase vzdalujících se magnetů s póly umístěnými proti sobě a projevujou se jistým zpožděním magnetizace materiálu, známým jako tzv. magnetická viskozita..Taky rychle se pohybující Diracovy elektrony v supravodičích vyzařujou magnetický pole jako anapóly a díky tomu silně interagujou s monopóly ve vakuu (gravitační paprsky a pohony).
Miniaturní bezkartáčovej motorek o váze několik desetin gramů pro letecký modeláře, kterej si můžete udělad sami. Vyžaduje podélně provrtanej a příčně magnetovanej ferit a zdroj střídavýho napětí s vysokou a proměnlivou frekvencí (takový zdroje pro modeláře vyrábí např. Allegro jako integrovanej obvod A1442). S neodymovým magnetem by zřejmě poměr váha/výkon mohl bejt ještě vyšší..
Zbraní posledního soudu na zombíky je kulomet na airsoftový kuličky. Konstrukčně je velice jednoduchej a sestává z PET flašky s kuličkama, ve který se kuličky zviřujou a současně vyfukujou proudem vzduchu z kompresoru přes krátkou trubku. Zastavovací účinek na živou sílu nepřítele je demonstrovanej pomocí desky z pěnovýho polystyrénu. Princip by šel bezpochyby adaptovat i na kovový broky do vzduchovky - to by pak mohlo vypadat docela zajímavě... Na videu vpravo je návod, jaxi uvařit míchaný vejce. Vono totiž usmažid míchaný vejce umí každej - ale na jejich uvaření už potřebujete jistou znalosd fyziky..
Pokusy o vyfukování gigantickejch bublin ve mrazu. Jak je vidět, krystalizace nepůsobí na bubliny právě stabilizačně, protože je připravuje o povrchový napětí. Pro vytahování maxibublin v terénu je vhodnej např. viskózní roztok lubrikačního gelu J-Lube, což je v zásadě 25% roztok polyethylenoxidu v cukrový vodě..
Východ slunce promítnutej na stěnu dirkou ve střeše. Vpravo chumáč z listí umotanej větrným vírem.
Holandská laboratoř AcoTech vyvíjí technologii MX3D navařování kovovejch prutů pomocí robotickýho ramena (YouTube). Doufam, že už maj hoši dobře vykoumaný, k čemu se to má používad - ať nedopadnou stejně jako to naše slavná liberecká firma Nanospider na výrobu nanovláken
Španělská firma Platinum Invests podnikající v odpadovým hospodářství předváděla na výstavě WFES v Arabskejch emirátech (video) svuj magnetickej motor "E-MAG". Na můj vkus je stále obklopenej příliš velkým množstvím baterií. Další varovnej faktor je, že firma ho nehodlá sama vyrábět - jen přeprodávat licence k jeho výrobě.
Dole jsou experimenty s niklovým práškem ve vysokofrekvenčním výboji, jejichž cílem je dokázat, že studená fúze je iniciovaná Rydbergovými stavy atomu niklu. Taky Němci se začali zajímad o studenou fúzi, tentokrát v obloukovym výboji na palladiový katodě. Bonus: validační reporty BlackLight Power (1, 2)
FAVORID: IMO by ho to vcuclo. Pohyb šutru při curlingu řeší tadle publikace a infografika... Pro zajímavost - tady se ty šutry vykopávaj. Je to maličkej ostrůvek, vlastněnej po 500 let jedinou rodinou ve Skotsku. Až ho srovnaj s hladinou moře, curlingovej sport zanikne. Když si ho za 2.4 milionu dolarů koupíte, peníze za šutry se vám jen pohrnou.
Kate Upton ve stavu beztíže vypadá jako lehká dívka. Ale furt lepší, než křenící se Stephen Hawking...
S možností vzniku mikroskopickejch černejch děr v urychlovačích úzce souvisí problematika tzv. primordiálních černejch děr, který předpovídaj některý teorie strunařů (Sundrum/Randallová). Hlavně proto, že by měly být rovněž mikroskopický a mohly by tudíž představovat podstatnou součást temný hmoty. Což by skutečně tvořit mohly, pokud by byly tvořený atomovými jádry či protony, jejichž náboj by je chránil před gravitačním zhroucením. IMO je takovej výklad zcela realistickej a protony spolu s pozitrony můžou představovat podstatnou část temný hmoty, která se projevuje např. jako tzv. galaktický haló ve snímcích rentgenovejch observatoří. Magnetickýma interakcema zbývající temný hmoty (tzv. anapólů čili skalárních vln) sou tyto nabitý částice udržovaný v pohybu, což jim dále brání v jejich zhroucení. Pokud k tomu dojde, není zpravidla s ohledem na množství zúčastněný temný hmoty výsledkem jen nějakej pulsar, ale rovnou kvazar čili celá nová galaxie.
Jenže jelikož fyzici v dnešní době hledaj hlavně tmu pod svícnem, o existenci primordiálních černejch děr se vedou čím dál větší diskuse. V širším kontextu jde o proces vyslovování nedůvěry strunový teorii, která teoretiky zklamala dosavadními výsledky v LHC. Mikroskopický černý díry (tak, jak je strunaři očekávali) zde pozorovány nebyly - a tak teoretici začínaj místo potvrzování konkjunkturálně vymejšlet důvody pro její vyvrácení i v oblasti primordiálních černejch děr - i takhle totiž teoretická fyzika funguje. Nedávno Pani a Loeb z Harwardu namítli argument, podle kterýho by tyto černý díry v počátečním vesmíru vůbec neměly existovat, páč takovej vesmír obsahoval údajně spoustu elektronový plasmy, která by s černejma dírama gravitačně reagovala a připravovala je o energii. Zde lze uplatnit stejnej protiargument jako v předchozím příspěvku: existence extradimenzí by černý díry nejenom stabilizovala vůči vypařování (jak předpokládá Sundrum a Randallová), ale současně by omezovala jejich gravitační interakci s elektronovou plasmou (Pani/Loeb), takže by v primordiálním vesmíru klidně přežít mohly. Akorád by nevypadaly jako klasický černý díry, ale mnohem lehčí a nafoukanější protony či atomový jádra - který se taky při nukleogenezi masívně tvořej a část jich mohla v temný hmotě uvíznout. Čímž by strunaři mohli být opět částečně ospravedlněni - ovšem za cenu přiznání zásadního fenomenologickýho nepochopení svý teorie.
Článek na Oslu informuje o rozhodnutí komise RHIC znovu přezkoumat riziko vzniku černejch děr a strangeletů při pokusech v urychlovačích. Důvod, že se tendle problém otevřel v USA a nikoliv v evropským CERNu (kde je v současný době nejvýkonnější urychlovač) je v zásadě ten, že v USA má zájem veřejnosti a finanční stránka projektů přeci jen silnější pozici. Zatímco socialistická EU na názory a náklady svejch občanů peče - naopak je prolobovaná všelijakma zájmovejma skupinama, který se snažej udržet výzkum vysokoenergetický fyziky za každou cenu. Stojí za připomenutí, že USA v roce 1992 samy skrečovaly svuj projekt mamutího srážeče SSC, jakmile se po rozpadu železný opony ukázalo, že Rusové ve svejch urychlovačích žádný nebezpečný věci nevyvíjej. Něco takovýho by fyziky v CERNu nenapadlo ani omylem. Celá záležitost je ve vztahu k veřejnosti hodně kontroverzní, páč vědci sou voprsklý jako lázeňský veverky a pokud existuje možnost, že by nějakejma pokusama mohli nadělat slávu a peníze, tak ji využijou bez ohledu na to, jaxou potenciálně nebezpečný. A současně jak se ukazuje, svým teoriím zatim moc nerozuměj. Takže ať už předvídaj riziko nebo jeho opak, je nutný je brát s rezervou.
Problém v zásadě spočívá v tom, že modely co předpokládaj existenci extradimenzí (tzn. především teorie strun, ale sou i další) předpovídaj, že by hustý útvary vznikající srážením částic mohly bejt stabilizovaný přítomností vyšších rozměrů časoprostoru. To by způsobilo snížení poměru povrchu k objemu, což by vzniklejm miniaturním dírám zabránilo se vypařovat Hawkingovým mechanismem a ty by pak na sebe mohly nabalovat další hmotu, dokud by se Země nezhroutila do černý díry. Takže hned první etickej problém spočívá v tom, že vědci snažej svoje teorie předpovídající riziko dokázat tim, že to nebezpečí vyvolaj. Ale fyzici na to namítaj: ne, ne - kdepak, to se přeci vůbec nemůže stát - čimž vlastně říkaj, že jejich teorie teda fungovat nebudou a jejich experimenty místo zeměkoule vyhazujou do luftu naše prachy. Tak či onak z toho současný fyzici nevycházej moc dobře.
Až doposud se fyzici snažili riziko bagatelizovat tím, že Hawkingův model předpovídá, že by se černý díry při energiích dosažitelnejch v RHIC nebo LHC měly rychle vypařit. Jenže analýzy rizika provedený naposled vc roce 2005 nebraly v potaz výsledky posledních simulací, podle kterejch by to vypařování mělo být podstatně pomalejší, než Hawkingova teorie předpovídá (viz animace vlevo). To je IMO taky jeden z důvodů, proč se celej ten problém znovu otevřel. Fyzici z CERNu na to namítaj, že při srážkách kosmickýho záření v horních vrstvách atmosféry dochází při energiích o několik řádů vyšším než v pozemskejch experimentech a žádný černý díry za miliardy let nespolkly. Jenže záměrně ignorujou fakt, že v urychlovačích se srážej dva protiběžný svazky částic a výslednej moment produktů srážky vůči Zemi je tudíž mnohem nižší. Pokud by tam vznikla černá díra, stála by na místě a mohla by hned začít hodovad. Ve vysokejch vrstvách atmosféry je taky hustota prostředí mnohem nižší, takže pokud černý díry vznikaj v ionosféře, nemaj tam stejně co vcucnout - což pochopitelně o podzemních experimentech neplatí.
Některý fyzici sou těmadle argumentama trochu znejistělý a tak namítaj, že aji kdyby stabilní černá díra v ženevským podzemí vznikla, její gravitační působení by bylo tak slabý, že by v podzemí mohla existovat tisíce let, aniž by cokoliv ohrozila. A do té doby bychom měli dost času vymyslet nějaký odvetný opatření. Fakt krásný, žejo.. Naneštěstí ignorujou astronomický pozorování, podle kterejch černý díry se svým okolím neinteragujou jen gravitačně, ale i magneticky a určitě by s okolní hmotou reagovaly mnohem rychleji. I kdyby třeba zeměkouli nespolkly, vedlo by to k lavinovitý reakci, která by Zemi rozprášila.
Moje stanovisko je takový, že fyzici natěšený na svý experimenty moc netušej co říkaj, natož co dělaj. IMO se totiž černý díry v urychlovačích nejenom můžou tvořid, ale dokonce tam rutinně vznikaj, akorád si toho zatim nikdo nevšiml. Vypadaj totiž jako docela normální částice a atomový jádra, který se při srážkách částic běžně tvořej. Takový názory už existujou, jenže je zatím nikdo nebral v potaz. Těžko říct zda proto, že by to tragickým způsobem vyvrátilo současný teorie - anebo učinilo zbytečnými experimenty pro jejich potvrzování. Atomový jádra či hadrony maj totiž právě ty vlastnosti, který teorie extradimenzí předpokládaj a sou díky nim často zcela stabilní. Jenže díky těm extradimenzím jsou taky daleko netečnější k vzájemnejm interakcím - gravitace se v nich projevuje jen na miniaturní vzdálenostech, který odpovídaj akčnímu rádiu sil slabý a silný jaderný interakce. Takže ten samej efekt co potlačí kvantový vyzařování černejch děr taky současně zabije jejich gravitaci, kterou předpovídá relativita a zabrání jejich dalšímu smršťování. Atomový jádra i protony sou tudíž ve srovnání s mikroskopickejma černejma dírama podstatně nafouklejší.
Zdá se, že Američani se spíš bojej alternativního scénáře, kterej je spojenej s modelem tzv. podivnůstek, čili strangeletů, navrženejch v roce 1993 Edwardem Wittenem. Jde v zásadě o odlehčenou podobou mikroskopickejch černejch děr, který by měly být tvořený převážně druhou generací částic - tzv. podivnejma kvarkama, tvořícími podivnou hmotu. O podivný hmotě se spekuluje hlavně v souvislosti s kvarkovejma hvězdama, což je hustá varianta hvězd neutronovejch. Pokud jsou neutrony stabilizovaný přítomností v neutronovejch hvězdách či atomovým jádře, pak by podobně mohly bejt stabilizovaný podivnůstky, protože o kvarkovejch hvězdách už známo je, že stabilní jsou. Podivnůstky tudíž nejsou nic jinýho než atomový jádra, tvořený z podivnejch kvarků místo těch obyčejnejch. Protože některý hyperony, tedy částice který obsahujou podivný i obyčejný kvarky dohromady jsou o něco stabilnější, než z teorie vyplývá pro směs obou, spekuluje se, že by strangelety mohla tvořit spíš směs kvarků první a druhý generace částic, než čistý podivný kvarky. Podivný rozpadový řady těchto částic, kdy se uplatňujou rezonanční výměny hypernáboje kvarků a kohezivní Yukawovy interakce (analogie dipólovejch interakcí a Casimirovy síly mezi atomy) můžou sloužit jako další argument, proč se s nima v USA začaly zabývat. Tydle částice totiž nevyžadujou tak extrémní hustoty energie, jako LHC - ty je naopak spíš rozbíjej. Jejich vznik by ale mohl podpořit vysoká hustota svazku, jaká existuje právě v RHIC.
Jistý teoretický i experimentální indicie tudíž pro existenci týdle formy hmoty existujou, ale nejsem si moc jistej tvrzením, že strangelety ve styku s normální hmotou začnou atomový jádra převádět na další strangelety, protože strangelety jsou udajně stabilnější než atomový jádra, který by se dokonce měly pomalu na strangelety přeměňovad. Aji kdyby to bylo pravda, řada atomovejch jader je taky stabilnější než chemický molekuly a z chemickejch molekul se netvořej - tvořej se místo toho volný atomy. Myslím, že pravděpodobnější scénář je tu opět explozívní reakce s hmotou za vzniku normálních částic. Všechny částice obsahující podivný kvarky jsou totiž krutě nestabilní a energie uvolněná přeměnou by je rozrušila. Takže i kdyby podivnůstky při srážkách částic vznikaly, asi by se nepropagovaly dále. Vodítkem takovýho průběhu by mohla být vzájemná interakce hustejch hvězd kvarkovýho typu, který při spojení vytvářej silnej ráz, kterej výslednou soustavu odmrští do značný vzdálenosti. V každým případě, pokud existuje nenulový riziko takovýho nepředvídatelnýho průběhu, měli by fyzici svoji fyzickou i mentální energii napřít ke zvládnutí studený fúze, která by jim pak umožnila postavit urychlovače ve kosmickým prostoru v bezpečný vzdálenosti od Země. Z takovýho přístupu bychom totiž profitovali my všichni.
Před časem japonskej profesor Michio Kaku vypustil video, ve kterým mj. zasvěceně tvrdí, že USA maj novou tajnou superzbraň. Kaku je známej popularizátor superstrun a tudíž občas nahlas kecá, takže sem ho nebral moc vážně. Ale nedávno sem narazil na tudle stránku a IMO by to mohlo být ono. De o vojenskej projekt Medusa (Mobile Energy Device), vyvijenej pro DARPA na základě USP 6 377 436 B1 firmou OTG a jeho základní myšlenka využívá toho, že terahertzový vlny na rozdíl od laserů dobře procházej atmosférou. Dneska existujou např. lasery s volnými elektrony (FEL), který dokážou teravlny generovat s vysokou intenzitou v koherentním svazku, podobně jako optický lasery.
Akorádže teravlny sou samy o sobě na neživou sílu celkem neúčinný, protože se od kovovejch povrchů vzhledem ke svý velký vlnový délce relativně dobře odrážej - i docela velký nerovnosti povrchu pro ně totiž představujou zrcadlově lesklej povrch. Ale princip FEL se dá snadno obrátit a elektrony přimět k jejich urychlování mikrovlnami tak, že sou jejich paprskem fokusovaný a současně urychlovaný. Elektrony by se totiž jinak v atmosféře rychle zabrzdily. IMO by ta technologie mohla najít i využití pro užitečnější věci, jako je vrtání a svařování elektronovým paprskem, který se až dosud kvůli tomu realizuje ve vakuu. Použitý teravlny sou údajně generovaný klystronem a maj přibližně tisíckrát vyšší frekvenci jak mikrovlnka (2.7 - 2.9 GHz). Elektrony tudíž zařízení opouštěj ve shlucích (clusterech) v rozestupech 11 cm.
Jupiterův třetí největší měsíc Io (čti "Jó") je velkej asi jako Měsíc a žlutej jako samba king Dan Nekonečný. Páč je celej pokrytej sírou, která tam místama tvoří roztavený rudý jezera, ve kterejch plavou bloky ztuhlý síry jako ledovcový kry. Bílý skvrny jsou pro změnu tvořený oxidem siřičitým, kterej na měsíci nahražuje vodu a vodní srážky. Io jinak žádnou atmosféru nemá. Slapový síly Jupiteru zvedaj povrch až o 100 metrů a v měsíci neustále probouzej vulkanickou činnost. Oxidy síry jsou sopkami vyvrhovaný vysoko na oběžnou dráhuaž 800 km vysoko a pak sněží zase zpátky (což by byl asi docela úlet při pozorování zblízka). Kolem fontán oxidu sírovýho se často tvoří elektrický výboje. Červená tečka na fodce Hubble vlevo je zrovna aktivní sopka - na povrchu jich dosud bylo objeveno přes čtyři stovky. Rezonantní oběžná dráha Io s Europou a Ganymedem udržuje excentrickou dráhu a vzdálenost Io od Jupiteru; jinak by třecí ztráty slapovejch sil způsobily, že by se Io pomalu od své mateřské planety vzdalovalo podobně jako Měsíc od Země.
Počátek mrznutí kapky rosy. Povrch zmrzlý saponátový bubliny
Nafukování pneumatik pomocí hořlavýho spreje
Zatažená a nevlídná krajina na Marsu
Slinky na nakloněný rovině
Písečný duny s vlnkami v ománský poušti Rub' Al Khali ("prázdná čtvrť") - nejrozlehlejší souvislý písečný poušti na světě. Samotný slovo Sahara znamená "poušť". Přitom příčnej profil vlnek vykazuje skluzový roviny, protože koeficient statickýho tření mezi zrnky písku je vyšší než dynamický. Tyhle kluzný roviny jsou často patrný na říčních sedimentech. Na rozdíl od symetrickej vlnek na pláži, přes který se voda přelívá oběma směry je návětrná hrana vlnek je povlovnější, protože jsou výsledkem proudění větru v jednom směru. Úhel sestupný strany je přitom danej sypným úhlem pískovejch zrnek - to je náklon, jakej by svírala se zemí hromada volně sypanýho písku. U plážovejch vlnek bývá strmější, protože zrnka sou nadlehčovaný vodou a tak můžou tvořit špičatější homoli.
Zkoušky polyurethanovýho plastu pro neprůstřelný vesty z vrstvenýho kopolymeru. Celý léta se pro tydle účely používal "brute-force" přístup s použitím velmi tvrdejch a pevnejch, ale současně drahejch a těžkejch keramickejch materiálů (destičky slinutejch karbidů zašitejch v kevlaru apod.). Ale ukazuje se, že mnohem levnější plasty, ve kterých se střídaj pevný a gumovitý vrstvy můžou svuj úkol zastat stejně dobře. Díky vrstevnatý struktuře sou velmi houževnatý a při dopadu střely se neroztříští ale nataví a tím absorbujou energii dopadu, aniž místo praskne. Kinetická energie střely se tím pohltí bez většího zpětnýho rázu. Výzkumníci plasty testujou pomocí vysokorychlostních křemennejch kuliček o průměru jen zlomek milimetru pod mikroskopem, ve kterým je vrstevnatá struktura polymerů dobře viděd.
Vrstvený plasty sou inspirovaný pancířem ryb Bichira šedýho a senegalskýho (Polypterus palmas, Polypterus senegalis) z povodí Konga, jejichž šupiny zarostlý v kůži představujou perfektní obranu proti zubatejm tlamám predátorů. Tloušťka šupinek činí asi půl milimetru a skládají ze čtyř vrstev, které se liší svými mechanickými vlastnostmi materiálů. Každá z nich je tvořena mnoha několika slabšími vrstvami. Vrstvy mají různou tloušťku a na některých místech vzájemně do sebe prostupují jako tašky na střeše. Mikrošupinky efektivně rozprostřou kinetickou energii útoku, ochraňují před proniknutím do měkkých tkání a lokalizujou poškození, což znamená, že praskliny se rozkládají v kruzích kolem poškozeného místa, nerozšiřujou se po celý šupince.Vojáci se snaží vytvořit podobný kompozitní materiál, který by dokázal zastavit střelu a při jejím dopadu by se neroztříštil a zároveň by byl dostatečně ohebný (PDF).
Jak známo, Einstein nikdy na existenci černejch děr nevěřil a už v roce 1918 (tedy dva roky po publikování relativity), když mu německej matematik Schwarzchild z ruský fronty poslal rukopis svý práce o geometrii černejch děr jeho závěry odmítl. Tehdy se to ale pokládalo spíš za projev nevraživosti vůči konkurentovi. Ale Einstein se s myšlenkou černejch děr nikdy nesmířil a ještě v roce 1939 proti této myšlence pokusil bojovat. Jeho práce však obsahovala několik formálních chyb a jeho součastníky, kteří už v té době černý díry pilně hledali odmítnuta. To jim ovšem nebránilo prezentovat časoprostor, černý díry, expanzi vesmíru nebo gravitační vlny jako důsledky Einsteinovy teorie, přestože Einstein proti všem tědle věcem brojil. Teprve na počátku 70. let minulýho století Beckenstein a Stephen Hawking poukázali na tzv. informační paradox černejch děr, kterej vedl k modelu tzv. Hawkingova vypařování, čímž se stal horizont událostí částečně průhlednej. Oficiální fyzika, která nechtěla do relativity moc šťouchat se tím řešením na čas nechala ukolébat a tak se řešení informačního paradoxu uložilo na dalších třicet let k ledu.
Teprve v poslední době se začínaj vynořovat práce, který zpochybňujou dva základní atributy černejch děr a to jejich horizont událostí, tak i centrální singularity. K diskusi o horizontu nedávno přispěl i samotnej Hawking, kterej se po létech mlčení přidal na stranu strunaře Samira Mathura, kterej prosazoval model tzv. fuzzballs z roku 2002, čili objektů s chaotickým horizontem událostí. Myšlenka turbulentního horizontů událostí doplňuje model tzv. ohňové stěny (firewall), kterej před rokem a půl navrhl další strunař Polchinski a další. Konzervativnější fyzici se pokoušej relativitu zachránit tím, že firewall nahradili vypařováním přes tzv. červí díry, který relativita umožňuje. Stranou nezůstávaj ani konkurenční teoretici smyčkový teorie gravitace, který se pro změnu pokoušej rozšířit původní koncept singularity. Nedávno Rovelli a Vidotto navrhli nahradit model centrální singularity tzv. Planckovou hvězdou, která by sice neměla být o moc větší, než je Planckova délka, ale uvnitř by byla dutá a mohla by zde oscilovat. Myšlenka dutý singularity vypadá podivně, ale ve skutečnosti ji navrhl už před deseti lety Chapline a Laughlin na základě faktu, že největší zakřivení časoprostoru u hmotnejch těles není v jeho středu (jak vychází z relativity), ale na jeho povrchu, kde je největší gravitace a tim pádem aji zakřivení časoprostoru. Ale Rovelli a Viodotto jsou ještě zbytečně opatrní a IMO by se koncept firewall měl sloučit s horizontem událostí a tvořit tak fyzickej povrch černý díry, která by se tím změnila na nesmírně hustou a silně gravitačně čočkující, přesto však vcelku normální hvězdu, tvořenou převážně neutriny.
Fodky Saturnova měsíčku Phoebe ("foíbé") vyfocený při průletu Cassini 11. června 2004 ze vzdálenosti 2068 kilometrů s rozlišením až 12 m/pixel. Ačkoliv byly k dispozici barevné snímky z širokoúhlé kamery WAC, byly as z 50% přeexponované proto je českej astronom Daniel Macháček vobarvil pomocí dat palubního spektrometru VIMS a freeware utility QUB2RGB. Vpravo snímky získaný při průletu sondy Voyager 2 v roce 1981. Ačkoliv měly na průměr jen deset pixelů, mohli vědci odvodit dobu rotace, určit polohu pólů, sestavit první hrubou mapu povrchu a odhadnoud průměr Phoebe na 220 kilometrů. Předpoklá se, že mezi měsíci Saturna jde o přistěhovaleckou planedku z Kuiperova pásu, nasvědčovala by tomu retrográdní dráha tělesa, která je u větších satelitů planet poměrně neobvyklá (výjimkou je Neptunův měsíc Triton). Phoebe je velmi tmavým tělesem s albedem 0,06, tedy ještě tmavší než uhlí. Na jeho povrchu byl objeveny krátery se sesuvy regolitu i tuhý oxid uhličitý - měsíc tedy nemohl být v minulosti nikdy vystaven obzvlášť vysokým teplotám. Je možný, že malé Saturnovy měsíce Skathi, Mundilfari, Suttungr a Thrymr jsou ve skutečnosti velkými ledovými bloky vyvrženými z Phoebe při impaktech, páč průměr těchto měsíců nedosahuje ani 10 km a všechny mají podobnou dráhu jako Phoebe.
Až do začátku 20. století byly rozlišovaný tři třídy pravidelnejch mnohostěnů: Platónská tělesa kde jsou všechny stěny tvořený jedním typem mnohoúhelníků (je jich je známo všehovšudy pět: čtyřstěn, krychle resp. šestistěn, osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn), Archimédovský tělesa tvořená dvěma a více typy mnohoúhelníků a konečně konkávní Kepler–Poinsotova tělesa. Později k nim přidal matematik Michael Goldberg další skupinu prostorovejch mřížek, odvozenou z tvarů fotbalovýho míče, na kterým se třídaj pětiúhelníky a šestiúhelníky. Matematik Schein však nedávno ukázal, že Goldbergova tělesa ve skutečnosti nemohou existovat, pokud jsou tvořený skutečně plochými mnohoúhelníky a místo toho navrhl stejně pojmenovanou čtvrtou třídu částečně konkávních mnohostěnů podobnejch virům nebo molekulám fullelenů. Bylo to zjištěno náhodou, když se začal zajímat o to, proč jsou buňky sítnice vystlaný právě proteinem clathrinem, tvořícím pravidelnými šestiúhelníky a pětiúhelníky.
Bonus: Generátor náhodnejch kravatovejch uzlů. Může jich bejt až 177.000.
Řešení vyvinutý americkou firmou Ocean Power Technologies pod názvem OPT PowerBuoy Technology umožňuje získávat energii z mořských vln na základě rozdílné výšky hladiny. Modulární systém tvoří síť vzájemně propojených ke dnu ukotvených plováků vznášejících se na vlnách, které jsou vybaveny dynamem na výrobu elektrické energie. Jde je skládat do velkých soustav o výkonu 100 i více MW, ale vyžaduje zhruba poloviční plochu ceánu. Mořská elektrárna o výkonu 10 MW zabere plochu o rozloze pouhých 4 akrů. Energie je odváděna podmořským kabelem a systém vyžaduje během své zhruba třicetileté životnosti udávané výrobcem jen rutinní nízkonákladovou údržbu. První testování proběhlo s 1 MW instalací loni u pobřeží Španělska.
Turinský plátno je pro katolickou církev cenná relikvie, protože je do něj dosud neznámým způsobem obtisknutá mužská silueta, údajně Ježíše, kterýho do plátna zabalili po ukřižování. Od roku 1978 bylo plátno mnohokrát vědecky zkoumáno množstvím nezávislých laboratoří, výzkum však byl až dosud dosti povrchní v důsledku toho, že plátno církev jen nerada vystavuje na veřejnosti, natož dává z ruky na pokusy. Autenticitě plátna nasvědčují například použitý materiál, způsob tkaní, otisk mince z roku 29 našeho letopočtu, použité k zatlačení očí mrtvého, a přítomnost pylu a otisků endemických druhů rostlin, anatomické a fyziologické stopy. Podle UV/IR spektroskopických výzkumů plátno osvědčilo svůj starověký původ, ale pochází z doby dlouho před Kristem, asi 3. nebo 4. století př. n. l. - což ovšem neznamená, že nemohlo být použito později. Problém je, že datování radiokarbonovou metodou dobu vzniku plátna poměrně spolehlivě umístilo do pozdního středověku, ačkoliv je možný, že vzorek byl odebrán z jedné z mnoha četných záplat, kterými zbožné sestry plátno v průběhu staletí vyspravovaly.
Vynalézavý křesťanský vědci prokázali, že se ve věcech víry před takovou prkotinou nezastaví a navrhli kuriózní vysvětlení, podle kterýho bylo plátno dodatečně aktivovaný neutrony vznikající v hornině při zemětřesení Jeruzaléma. Neutrony můžou přeměňovat dusík z dusíkatejch látek v plátně na radioaktivní uhlík C-14 a tím způsobit, že se plátno se při radiochemický analýze chová jako mladší. Některý fyzici si dokonce myslej, že neutrony pomohly otisk na plátně vyfotografovat a zakonzervovat. Todle vysvětlení se objevilo už před třemi lety a bylo dokonce experimentálně "ověřováno" ozařováním vzorků plátna UV lasery a neutrony (který přitom celkem pochopitelně žloutnou). Má však jeden háček - z území Jeruzaléma se dochovalo množství dřevěnejch památek a jejich radiokarbonový datování souhlasí s historickými odhady. Vědci tedy opět dali hlavy dohromady a vymysleli, že Jeruzalém spočívá na horninový tabuli která je v cca 75 m prosycená vodou, která jak známo neutrony odstiňuje, zatímco Kristův hrob byl na suchu, takže ho neutrony mohly ozářit. Tímto vysvětlením by tedy autenticita Turinskýho plátna mohla být definitivně zachráněna...
Animovaný GIFy: Superhydrofobní povlak, Pokus s mlíkem, kapkou barvy a saponátu
Když se ukázalo, že hvězda HD 140283 vznikla pouhých 171 milionů let po Velkém třesku, čili je stará 13,6 miliardy let, kosmologové začali pobíhat a pak posunuli stáří vesmíru o 80 milionů let do minulosti. Takže jsem docela zvědav, co budou dělat teď, když byla objevená další hvězda J031300.36, která je ještě o sto milionů let starší. Asi se bude s vesmírem zas šoupat... Hlavní výhradu k novýmu odhadu lze mít k proto, že stáří hvězdy je odvozovaný z koncentrace železa, která je v tomdle případě extrémně nízká (viz modrá část spektra dole) a kterou lze vysvětlit mnoha jinými způsoby. Současná kosmologie totiž předpokládá, že těžší prvky než lithium vznikly v prvních hvězdách až po Velkým třesku, když se zkoncentroval vodík. Ale takový hvězdy můžou vzniknout i z mlhovin nebo kolizí hnědejch trpaslíků, který fúzujou jen deuterium, takže se v nich těžší prvky nehromadí. Krom toho si nemyslím, že koncentrace železa ve spektru musí korelovat s jeho celkovým obsahem ve hvězdě, podle některejch teorií i naše Slunce může v jádru obsahovat víc železa než na povrchu..
Vlevo je vzácnej snímek druhý atomový pumy použitý 9. srpna 1945 v Nagasaki cca 20 minud po výbuchu (cca 21 kilotunová puma s obsahem 6,4 kg plutonia-239, čili na dnešní poměry taktickejch zbraní spíš prskavka). Nicméně většina staveb v Nagasaki byla ze dřeva a byly tlakovou vlnou a požáry zničeny. USA měla již připravenou další atomovou bombu pro použití ve třetím srpnovém týdnu, s dalšími třemi počítala v září v říjnu. Japonskej císař ovšem jako správnej feudál odmítl kapitulaci Japonska, pokud nebudou zachovány jeho výsady. Američani na to naštěstí přistoupili a 14. srpna bylo uzavřeno příměří. Tadle studie řeší, kam je nejlepší se při explozi schovat s ohledem na zeslabovací efekt panelovejch budov pro gamma záření. Čísla na obr. vpravo označujou zeslabovací koeficient, zatímco biologický účinky záření jsou logaritmický. Zeslabení záření 100x tudíž sníží biologický účinky asi 10x. Zřejmě to nebude jediný kritérium, protože výškový budovy jsou taky citlivý na tlakovou vlnu.
Je zajímavý, že ačkoliv Einstein v roce 1905 pod dojmem Lorentzova modelu éter odmítl jako nadbytečnej (ve speciální relativitě je prostor explicitně relativní), v době uvedení obecný teorie relativity vystupoval jako zastánce éteru ve smyslu Newtonově pojetí absolutního prostoru a ve svý známý přednášce Éter a relativita přednesenou v Leydenu v roce 1920 doslova uvádí:
"Uvažujme o vlnách na hladině vody. Zde lze popsat dvě zcela odlišené věci. Buďto bydeme pozorovat, jak vlnící povrch tvoří hranici mezi vodou a vzduchem mění v čase, a-nebo - např. s pomocí malých plováčků - budeme sledovat, jak se mění poloha jednotlivých částic vody v průběhu času. Pokud existence takových plováků bude v rámci fyziky fundamentálně nemožná - pak nebude možné pozorovat nic než tvar vodní hladiny, kterou bude voda zaujímat a měnit v čase a předpoklad že voda je tvořená částicemi nebude mít žádný základ. Ale stále ji můžeme charakterizovat jako médium."
Jinými slovy, Einstein už tehdy předjímal model vodní hladiny jako analogii pro éterovej časoprostor a byl si vědom jeho duální povahy, která později přešla do rozporů mezi kvantovou teorií a relativitou. Leydenskou přednášku Einstein ukončuje těmito slovy:
"Podle obecné theorie o relativnosti má prostor fysikální vlastností; v tomto smyslu existuje tedy ether. Podle obecné theorie o relativitě jest prostor bez etheru nemyslitelný; neboť v takovém nejenže světlo nemohlo by se šířiti, nýbrž nemohla by něm ani měřítka ani hodiny existovati, a nebylo by tedy ani žádných prostoročasových vzdáleností ve smyslu fysiky. Nesmíme si však mysliti, že tento ether, by měl vlastnost, význačnou pro važitelnou hmotu: totiž že by se skládal z částí, které lze během času sledovati - nelze tedy užíti pojmu pohybu na ether."
Nejpozději však v roce 1931 Einstein svůj názor na éter opět změnil a zřejmě pod vlivem tehdejšího obecnýho trendu formální fyziky myšlenku éteru - pro Einsteina definitivně - prohlásil za nadbytečnou a překonanou.
Před dobou Maxwella v druhé polovině 19. století byla v Německu rozšířena Weberova elektrodynamická teorie (ve své době označovaná Ampere-Gauss-Weberova elektrodynamika). Vznikala ve stejné době, kdy Maxwell pracoval na rovnicích elektromagnetického pole. Zajímavé na ní jsou především tři aspekty:
Za prvý, Weberova elektrodynamika je kompatibilní s Maxwellovými rovnicemi elektromagnetického pole (jsou z ní odvoditelné) Za druhý, silová interakce mezi nabitými částicemi u nich vyvolává setrvačné účinky. Za třetí, síla mezi dvěma náboji je závislá nejen na jejich velikosti, ale též na jejich vzájemných rychlostech a zrychleních. Základem téhle myšlenky byl známý fakt, vyplývající z Coulombova zákona, že dvě souhlasně nabité částice v klidu se odpuzují, zatímco dva souhlasné proudy ve vodičích, jak plyne z Amperova zákona, se přitahují. Z toho Wilhelm Weeber (1804 -1891) usoudil, že dvě částice souhlasně elektrizované, avšak v pohybu se přitahují elektromagnetickým účinkem. Aby se tyto dva silové účinky vyrovnaly, musí mít částice určitou rychlost a zákon vyjádřil matematicky takto: kde dr/dt je rychlost, kterou se náboje Q1 a Q2 od sebe vzdalují, d2r/dt2 zrychlení vzájemného se vzdalování nábojů, c je konstanta. Zvláštní pozornost zasluhuje konstanta c, která se od roku 1852, kdy ji Weber poprvé změřil, po určitou dobu nazývala Weberovo číslo a měla fyzikální význam rychlosti. Její velikost vyvolala úžas – byla rovna rychlosti světla. Zde se poprvé objevila rychlost světla ve vyhraněné a pochopitelné podobě. Veličina dosud charakteristická pro světlonosný éter se v elektromagnetismu vynořila jako důležitá směrodatná veličina
Důvodů, proč tato teorie - samotným Maxwellem vyzdvihovaná - upadla do zapomnění, bylo víc. Koncepce éteru a polí konstituujících prostor nebyla snadno slučitelná s představou silového působení nábojů v podstatě na dálku. Maxwell však byl sám éterista a tak rozhodujícím faktorem v neprospěch Weberovy teorie zřejmě byla Helmholtzova námitka, podle který byla Weberova teorie v rozporu se zákonem zachování energie. Přestože se později ukázalo, že Helmholtzovy závěry nebyly správné, úspěch Maxwellovy elektromagnetické teorie byl pro postupné vytlačení Weberovy elektrodynamiky rozhodující. Dnes je Weberova teorie vyloženě okrajovou záležitostí. Díky čistě relační pvaze a zajímavým predikcím (hlavně co se týká setrvačných sil, předpovídá taky správně precesi Merkuru podobně jako speciální relativita) se k ní však obrací některé pokusy o implementaci Machovských myšlenek. Pro koncepci relační mechaniky tato teorie představuje jeden ze základních stavebních kamenů.
Ke ztekucení půdy dochází v důsledku silnejch otřesů, hlavně při zemětřesení a vede k závalům a sesuvům půdy. Občas nadělá víc paseky, než zemětřesení samotný, zvlášť u staveb se špatnými základy, který se po čase prostě svalí.
Marsovská vědecká laboratoř Curiosity po půldruhým roce pobytu na Marsu poprvé vyfotila Zemi aji s Měsícem ze vzdálenosti 160 mil. km. Kamery předchozích sond neměly pro tento účel dostatečný rozlišení.
Při dělení izotopů uranu se těžší molekuly oddělujou od lehčích pomocí odstředivky ve slabým teplotním spádu, tak proč princip neobrátit a nepoužít odstředivku i pro dělení teplejších a chladnějších molekul? Fyzici v německém Garchingu pomocí kvadrupólovýho elektrického pole mezi čtveřicí spirálovitejch elektrod usměrňovali polární molekuly fluoromethanu CH3F, trifluormethanu CHF3 a 3,3,3-trifluorpropinu CHCCF3 z okraje rotoru centrifugy o průměru 40 cm otáčejícího se 46 ot/sec do jeho středu. Na obrázku vlevo dole je rotor centrifugy se spirálovou cestou ke středu pro chladící se molekuly, vpravo je schéma spirálovitejch elektrod s rozestupem 0.2 mm. Rychlost molekul zpomalila odstředivá síla, proti které se musely pohybovat a v důsledku toho jejich teplota poklesla ze 100 K pod jeden K. Při daným tlaku to odpovídá rychlosti molekul cca 70 km/hod, což je obvodová rychlost odstředivky v jejím středu - pokles rychlosti molekul odpovídá ztrátě energie při vyšplhání do výšky 2 km nad povrch Země. Výchozí teploty 100 K lze dosáhnout ochlazením pomocí levnýho kapalného dusíku, takže jde o jednoduchej způsob, jak ochladit malý množství plynu (cca miliarda molekul/mm²s) za sníženýho tlaku. Bohužel je použitelnej jen pro polární molekuly, které se dají vést elektrickým polem.
K měření vzdálenosti Měsíce od Země se používaj odrazky, který na měsíci zanechaly posádky misí Apollo 11, 14 a 15. Jde o tzv. retroreflektory, čili odrazný hranoly ve tvaru obrázenejch pyramid, který odrážej světlo vždycky do místa, odkud přišlo, podobně jako odrazky na blatnících aut a dopravních značkách. Od prvních pokusů, který odhadly relativní vzdálenost s chybou 5 metrů ještě za Aldrinovy vycházky po Měsíci se přesnost měření od té doby zvýšila až na několik centimetrů, což umožňuje sledovat např. pohyby zemskejch litosférickejch desek. Ale všechny měření trpěji významnou ztrátou přesnosti v období novoluní, kdy Slunce svítí na Měsíc za našimi zády. Astronomové se domnívaj, že Slunce přitom svítí přímo na měsíční prach (regolit) usazenej na povrchu odrazek a zahřívá ho, v důsledku čehož se mění index lomu a optická kvalita retroreflektorů. K ověření týdle teorie nedávno napomohlo částečný měsíční zatmění 21.10.2010, při kterým se přechodně odrazky ocitly v zemským stínu. Přitom se jejich povrch krátkodobě ochladil a kvalita měření po tu dobu stoupla na průměrnou hodnotu, dosahovanou v jinejch obdobích.
Jak známo výborná elektrická a tepelná vodivost grafenu (a částečně taky orientovanýho pyrolytickýho grafitu) je způsobená omezením pohybu elektronů na tenkou dvourozměrnou vrstvu. Tydle pohyblivý fermiony se špatně smiřujou se ztrátou svobody a v důsledku kvantovejch fluktuací se v omezeným prostoru rozpadaj na tzv. anyony - částice existující na několika kvantově provázanejch místech prostoru současně (jakejsi hybrid bosonů a fermionů). To se projevuje např. neceločíselným nábojem elektronů v kvantovým Hallově jevu - a taky výrazným nárůstem jejich pohyblivosti. Část náboje elektronů se totiž propaguje jako vlny efektivní rychlostí několik kilometrů za vteřinu tzv. balistickým transportem. Balistickej transport se mu říká proto, že elektrony přitom poletujou vrstvou jako střely bez odporu a nerozptylujou se přitom kmitama mřížky. Jde svým způsobem o projevy supravodivosti vznikající a zanikající na malý vzdálenosti. K tomudle jevu dochází i při pohybu dalších částic v tenkejch vrstvách, zvyšuje např. pohyblivost molekul vody v povrchový vrstvičce ledu a způsobuje křupání a vrzání při chůzi ve sněhu v určitým rozmezí nízkejch teplot..
Fyzici ve snaze balistický chování elektronů ještě vylepšit dvourozměrnou vrstvu grafenu nanesli na povrch křemíku v podobě velmi jemnejch nanoproužků a proměřovali v nich pohyblivost elektronů a šířku zakázanýho pásu. S údivem zjistili, že pohyblivost elektronů se na okrajích proužků se ve srovnání s předpovědí teorie zvýšila ještě nejmíň 100x . Zřejmě se tu uplatňuje záporný zakřivení časoprostoru mezi proužkama a stínění fluktuací vakua mezi nima. Jde o podobnej jev, jako anomálie Cassimirovy síly na povrchu nanometrovýho hřebínku, kterou sem tu nedávno řešil. Z toho by vyplývalo spousta zajímavejch důsledků pro éterovou fyziku, jako např. zvýšená interakce elektronů s fluktuacema vakua, reflektory gravitačních vln a neutrinová optika, gravitační paprsky a bezreaktivní pohony podobně jako u supravodičů, ale za pokojový teploty. Tudle teorii by bylo možný jednoduše prověřit, kdyby se prostudovalo chování proužků v závislosti na jejich rozestupech - nikoliv jejich šířce, což však v současný studii zjišťovaný nebylo. Ale současně bylo pozorovaný, že šířka zakázanýho pásu grafenu podstatně stoupla, což by mohlo mít význam pro elektronický aplikace, pro který je dvourozměrnej grafen přeci jen až moc vodivej na to, aby ho bylo možný použít pro spínací a paměťový aplikace. Takže je pravděpodobný, že o proužkatým grafenu v budoucnosti ještě párkrád uslyšíme.
Šok! Výzkumníci ze Singapuru vyrobili plášť pro tepelnej tok. Je to obdoba pláště neviditelnosti v optický oblasti a byl tvořenej vzduchovou dutinou o průměru 1 cm v krychlovým bloku nerezový oceli, jejíž stěny byly pokrytý několik desetin mm tlustou vrstvou mědi, který výborně vede teplo (1, 2). Dutina byla pokrytá mědí tak, že se do povrchu nerezu zalisovala vysokým tlakem tenká měděná fólie. Tepelnej tok na jedný straně krychle pak dutinu obtékal, jako kdyby tam nebyla, protože vedení tepla povrchem mědi kompenzovalo zhoršený vedení tepla vzduchem uvnitř dutiny. Pro měď musí být tloušťka vrstvy 2% průměru dutiny, ale např. při použití diamantový vrstvy (která má 5x vyšší tepelnou vodivost) by stačilo jen půl promile. Nedávno bylo zjištěno, že arsenid boru tepelnou vodivost diamantu ještě předčí - což je zajímavý, protože současná teorie pro něj nepředpovídá mimořádný chování. IMO by stálo za pokus aplikovad tenhle stínění překážek i na ostatní jevy, popisovaný Laplace-ovou rovnicí, jako např. na difúzi a elektrostatiku.
Elektronový mikroskopování pavouka (sameček Snovačky jedovatý Latrodectus mactans, čili de-facto černej vdovec). Nejprve je nutný zvíře omámený éterem vysušid v exikátoru v pomalu zvyšovaným vakuu. Pomalu proto, že jinak exploduje a uletí mu nohy. Dehydrovaná mrdvolka následně dojde nehynoucí slávy pozlacením ve vakuový iontový komoře ze všech stran několik nanometrů tlustou vrstvou zlata. Takto upravenej pavouk je konečně pro elektrony dostatečně fotogenickej a zajímavej, aby se od něj mohly začít odrážet.
Kapky a šplíchance Heinze Meiera
Výcuc ferromagnetický kapaliny magnetem Vpravo: magnetická kapalina šplhající po kónickým jádru elektromagnetu s pomalu se zvyšujícím proudem...
Údajně nejdelší ozvěna byla naměřená ve vyprázděným ropným tankeru a trvá asi 75 sekund. Přehrajte kliknutím nebo najetím myší na animaci.. Video vpravo: jaxe zvuk prdicího polštářku mění s jeho velikostí. Bonus: atlas zvukový turistiky a web zvukovejch efektů ze stránek Trevora Coxe
Dole: zavádění bílýho LED-kovýho osvětlení začíná proměňovad noční vzhled americkejch velkoměst i atmosféru Holywoodskejch filmů...
Srovnání účinnosti (resp. rychlosti odezvy) ionizačního a fotoelektrickýho detektoru ohně (3x zrychleno). Fotoelektrickej detektor je levnější a neobsahuje radioaktivní zářič (izotop americia 241-Am, což je alfazářič s poločasem rozpadu 432 let). Reaguje však jen na viditelný částice kouře: částice rozptylujou světlodiody a tím způsobí osvícení fotodiody umístěný v kolmým směru. Aby detekce byla co nejcitlivější, používá se modrá dioda (viz šipka na obr. dole), jejíž krátkovlnný záření nedokáže obejít malý částice kouře tak snadno. Nicméně to znamená, že takovej detektor nemůže reagovat na neviditelný aerosoly a plyny vznikající při hoření nebo doutnání, ale jen na opticky viditelnej čoud, proto sou ionizační hlásiče spolehlivější.
Sloučeniny prvků vzácnejch zemin (skupiny lanthanu) jsou tzv. metamerní, čili měněj barvu podle typu osvětlení, protože jejich spektrum neni souvislý, ale složený z mnoha izolovanejch čar. Pokud má světelnej zdroj taky nesouvislý spektrum (což je běžný u zářivek, výbojek i LEDek) může se stát, že se absorbční čáry nepotkaj s emisníma a materiál získá pod umělým osvětlením nečekanej barevnej odstín. Na tento jef občas narazíte v supermarketech, kde jsou instalovány vhodně zvolené zdroje světla, tak aby rajčata vypadala krásná a čerstvá. Doma pak zjistíme, že každé rajče vypadá jinak, do krásy mají daleko a o čerstvosti ani nemluvě.
Tohoto chování se občas využívá ve fotografii v podobě tzv. didymových filtrů. Didym neboli didymium je název pro směs prvků vzácných zemin, konkrétně neodymu a praseodymu. Didymové/didymiové sklo selektivně pohlcuje oblast vlnových délek mezi 570-620 nm, hlavně žlutou barvu (589 nm) mezi zelenou a červenou ("red enhancer" filtr). Blokováním těchto vlnových délek dojde ke zvýraznění červených odstínů (červený střešní tašky vypadaj jako nový), nevýrazná žlutozelená vegetace za sucha se stane přirozeně sytě zelená. Nedocenitelný je efekt na modrou oblohu, která mívá často vlivem smogu nažloutlej odstín, kterej didymiové sklo výborně odstraní. Neodymové sklo je pod zářivkou modrý, na denním světle růžový a používá se mj. ke kalibraci astronomickejch spektrofotometrů, protože jeho spektrum (viz obr. vpravo) obsahuje hodně ostrejch absorbčních čar. V žárovkách do terárií kompenzuje nažloutlou barvu spektra - to je důležité pro plazy, které se při lovu potravy orientujou zrakem, jako sou chameleoni.
Jelikož didymový sklo selektivně blokuje žlutou sodíkovou čáru, používá se ve sklářskejch brýlích a v štítech pro kaliče. Rozžhavený sklo uvolňuje sodík, kterej zbarvuje sklářskej plamen intenzívně žlutě - namodralej filtr jeho zbarvení dokonale odstraní a odfiltruje i ultrafialovou složku, která způsobuje zákaly rohovky (viz video vlevo). Používá se v astrofotografii a pro kalibraci spektrofotometrů (). Tzv. heliolitový sklo se používalo i v českým sklářství a šperkařství, páč má měňavý odstíny, který závisej na typu osvětlení ("sluneční kámen" sklárny Moser). Za 1. světový války se zkoušelo přes didymiovej filtr na světlometech přenášet morseovka, protože jeho přítomnost ve filtru není pouhým okem příliš zřetelná - blikání se zviditelní až žlutým mlhovým filtrem nasazeným na dalekohled.
Metamerismus vzácnejch zemin úzce souvisí s jejich paramagnetismem (slitiny samaria a neodymu patří mezi nejsilnější magnety). Elektrony v atomech těchle prvků obsazujou silně protáhlý orbitaly a už jejich slabá deformace způsobuje, že asymetrický elektrony atomům vnutí magnetickej moment a precesi jako vyosenej setrvačník. Protáhlej tvar orbitalů pak způsobuje, že silně vyzařujou elektromagnetický vlny jako malý anténky a elektrony se na jejich excitovanejch hladinách dlouho neudržej. Protáhlý orbitaly z atomů rychle odčerpávaj energii excitovanýho stavu a zbývající orbitaly tudíž vyzařujou energii jen vzácně (jde o tzv. zakázaný energetický hladiny) a jejich spektrální čáry jsou slabý. To vede ke slabým, jakoby vyblitým barvám sloučenin většiny lanthanoidů, který vypadaj pod každým typem světla jinak. Dole je fodka solí neodymu, jak vypadá pod denním (vlevo) a umělým světlem zářivky (vpravo).
Soli neodymu (vlevo síran, vpravo roztok síranu, dusičnanu a chloridu neodymitého) jsou slabě nafialovělý a zajímavý mj. tím, že odrážej zelenou čáru rtuťový výbojky, protože maj ostrý absorbční čáry díky zakázaným elektronovým přechodům f-f hluboko uvnitř atomů. Jejich izolovanost od ostatních elektronovejch přechodů by mohla najít využití při konstrukci přesnejch časovejch normálů, protože vnější pole vlnovou délku těchle slabejch čar ovlivňujou jen slabě. Naproti tomu velmi silná žlutá čára sodíku tvořená elektronovým přechodem na povrchu atomů je tak citlivá na elektromagnetický pole, že už magnetickým polem samotnýho atomu dochází k jejímu rozštěpení na tzv. dublet, a proto se pro účely atomovejch hodin nehodí.
Nové video ze skoku Felixe Baumgartnera 12. října 2012 z výšky kolem 39 km. Během 4 minut a 19 sekund dosáhl Rakušan rychlosti 1 357,6 km/h.
Pákistánskej kutil Wasif Kahloon vypublikoval další fodky a video svýho magnetickýho motoru. Hned ze začátku si všimněte spirálky, která tvoří ohebnou spojku údajnýho motoru a dynama (který má přitom mít výkon několika kilowatt). S takovoudle pružinkou by tim dynamem při těch pár otáčkách za vteřinu nerozžhavil vařič ani náhodou, mechanickou zátěží několika stovek wattů by se okamžitě překroutila.. Je tedy možný, že ten magnetickej motor funguje, ale docela jistě nedodává výkon těm spotřebičům, který k tomu dynamu připojuje. Spíš bysem to viděl naopak, a to tak, že mu to dynamo (který ve skutečnosti tvoří pomaloběžnej motor s předřadníkem) mu točí tim motorem a to co vypadá jako ponornej vařič mu slouží jako předřadník, co motoru sráží napětí ze sítě. Samotnej motor spíš vypadá jako fake - magnetů v tom je vidět jen pár, stator sice při spouštění zaklapne, ale hned se mu zase rozevře, ergo odpudivá resp. hnací síla magnetů tam nebude skoro žádná...
Výhrady k nízkýmu odporu zátěže přetrvávaj - točí se mu to příliš lehce na to, aby to naplno rozsvítilo několik (dvě až čtyři) nejmíň čtyřicetiwattovejch žárovek. Všiměte si taky, že žárovky zareagujou rozsvícením až za okamžik po roztočení, když zaklapne ten stator magnetickýho motoru - to ovšem dynamo nemusí vůbec zajímat, když už se točí. Jediný co musim chlapci uznat je, že sem za celou dobu nepřišel na to, kde má skovanou baterii resp. odkuď mu k tomu vynálezu vedou dráty - demonstrace tentokrát probíhá na dvorku a vynálezce vokazuje i spodek deklu, na kterým je celý to perpetuum přikurtovaný. Dekl je ale dvojitej, ze dvou sešroubovanejch překližek, mezi který by se plochá lithiová baterka vešla, zvlášť kdyby se zevnitř trochu vydlabaly.... Kamera je nekvalitní a dost rozkolísaná, možná mi něco uniklo. Na každej pád sem zatim neviděl běh motoru naprázdno, bez připojenýho dynama, resp. běh dynama bez připojenejch drátů.
Jak vypadalo 2560 bitů RAM v roce 1950. Williamsovy elektronky dokázaly udržet až 2.56 kilobitů, čili 320 bajtů a sloužily jako volatilní operační paměť RAM v prvních elektronických počítačích. Byly na svou dobu poměrně rychlý (s vybavovací dobou cca 10 mikrosekund), ale stejně rychle zapomínaly. Asi po 200 cyklech čtení bylo nutný jejich informaci obnovit, takže vyžadovaly složitý řídící obvody. Informace zde byla ukládáná v podobě náboje na povrchu stínítka katodový obrazovky. Byly založený na paměťovým jevu, kterej zná každej uživatel analogovýho osciloskopu - s rostoucí intenzitou proudu se paprsek rozvostřuje, protože elektrony se vzájemně odpuzujou. Když dopadnou na stínítko, jejich náboj odchyluje paprsek od místa dopadu a proto je nutné ho odvádět kovovým nebo grafitovým zemnícím povlakem uvnitř elektronky. Když se náboj neodvede, paxi obrazovka osciloskopu po určitý čas v daným místě pamatuje, že na ni paprsek dopadal a odchyluje ho od něj, čili stopu paprsku rozmazává.
Tyto paměti se tedy konstrukčně se nelišily od malejch televizních obrazovek nebo osciloskopů - jen místo stínítka zde bylo matice kondenzátorů, ve kterejch se dočasně ukládal náboj přenesenej elektronovým paprskem.Výhodou Williamsovejch pamětí bylo, že umožňovaly ukládaný data přímo pozorovat na jejich stínítku, logickou jedničku tvořila rozvostřená stopa paprsku, nulu zaostřená a jejich operátoři toho využívali pro tvorbu jednoduchý animovaný grafiky složený z teček. Poprvé byly instalovaný na počítači SWAC v roce 1950. Využívaly se taky v přísně utajeným počítači Whirlwind 1 vyvíjeným na MIT pro letecký simulátory posádek vojenskejch bombardérů a jako první počítač byl dost rychlej (20 000 operací/sec) na to, aby mohl být používán v reálným čase. Jako nevolatilní paměť pro data (tj. v roli dnešních hardisků) mu sloužila velká ferritová paměť.
Pokus s vlněním, kterej si může zkusit každej sám: video vibrací strun pořízený ze iPhone strčenýho do kytary. Díky protisvětlu se uzávěrka nastaví na nejkratší možný časy a snímač pak funguje jako stroboskop. Kdo očekává sinusovku bude asi nejspíš zklamán - ty struny kmitaj silně nelineárně.
Lavina, žhavá niklová kulička v ledu, vírovej kroužek potápěče
Jaxi vylepšid sluchádka pomocí špuntů do uší Jejich pěna s tvarovou pamětí zvolna expanduje a sluchádka v uchu utěsní
Duo brazilských inženýrů založilo startup Evolucoes Energia a nabízejí Earth Electron Captor Generator - generátor elektronů zachycovanejch ze země. Je dodávanej v krabici zalitý důkladně pryskyřicí, ale jeho princip je popsanej zde na základě několika jejich patentů a trochu připomíná MEG. Ale v tomdle případě se obávám, že jde jen o obyčejný trafo, který má na sekundáru pár závitů, takže ze síťovýho napětí vyrábí velký proudy, kterýma na veřejnejch demonstrací taví kabely, což vynálezci prezentujou jako obrovskej výkon. Takovej transformátor má totiž v rozpojeným stavu slušný výstupní napětí a ve zkratovaným stavu zase obrovský proudy - problém je, že to ti hoši nikdy neměří současně. Co pár závitů ómotanejch kolem síťovýho trafa dokáže s ocelovou kuličkou čerstvě vykastrovanou z počítačový myši si můžete prohlídnout na videu zde. Jeden z přívodů transformátoru je navíc uzamněnej a tak přes něj zřejmě ze sítě teče bludnej proud, kterej se přičítá k odběru na vstupních svorkách. V důsledku toho pak trafo zdánlivě dosahuje účinnosti nad 100%, ve skutečnosti však jen nesymetricky zatěžuje rozvodnou síť a za ty elektrony ze země navíc si poctivě zaplatíte. Když vezmu v úvahu, kolik peněz ti dva vrazili jen do patentů, může bejt takovej výzkum docela drahej špás, i kdyby je třeba nikdo nezažaloval pro podvod.
Ačkoliv se to nezdá, sklo je velice houževnatej materiál. Jeho příslovečnou křehkost však způsobuje charakter podchlazený kapaliny, v důsledku čehož stačí malý narušení jeho povrchovýho napětí (např. poškrábáním), aby se vzniklý trhliny propagovaly lavinovitě dál a sklo praskne. Todle chování lze potlačit různými způsoby, např. naleptáním povrchu skla roztokem kyseliny fluorovodíkový (video). Křehký křemenný kapiláry pro plynovou chromatografii se zase zpevňujou pokrytím lakem, kterej je současně chrání před poškrábání při manipulaci. U tzv. povrchově tvrzenejch skel se povrch zpevňuje mechanickým předpětím (prudký ochlazení povrchu nebo implantace objemnějších iontů draslíku v tavenině dusičnanu draselnýho - tzv. Gorilla glass, používaný pro displeje mobilních telefonů). Výzkumníci z Montrealu zkusili jinej přístup: povrch skla naopak poškrábali - ale tak, aby se povrchový trhliny nemohly propagovat na velkou vzdálenost. Vzniklý meandrovitý drážky údajně zpevnily sklo až 200x, takže ho bylo možný protáhnout až o 5% délky (neupravený sklo přitom praskne už při protažení o 0.1 %)
Zviditelnění pohybu Bacila senného (Bacillus subtilis) pomocí kapalnejch krystalů (PDF). Baktérie Bacillus subtilis je běžně přítomná v prostředí, např. v Japonsku se její speciální kultura používá pro fermentování sóji (misso a natto) a v teplejch dnech způsobuje hnití (nitkovitost) nedopečenýho chleba. Má tyčinkovitý tělo o délce 5-7 μm a průměru 0.7 μm, ze kterýho vyrůstá asi dvacet spirálovitejch bičíků o délce 10 μm, kterýma se pohybuje v prostředí a intenzívně ho promíchává. To způsobuje změnu indexu lomu a polarizace prostředí, který tvořily nematický kapalný krystaly (roztok sodné soli cromolynu, která se používá ve formě spreje taky jako lék proti astmatu). Její tyčinkovitý molekuly se samovolně v roztoku orientujou tak, že se stává dvojlomnej. Zamíchání roztoku baktériema způsobí, že se uspořádání molekul naruší.
Víry na povrchu rotující mejdlový bubliny sdílej řadu společnejch znaků s hurikány v atmosféře planed (PDF)
Výzkumníci v Texasu vyrobili rezonátor, kterej se chová jako akustická dioda. Tvoří ho prstencovitá vzduchová mezera v ocelovým bloku, ve kterým obíhá vzduch pomocí trojice malejch větráčků do počítače. Do bloku je ze tří stran do trojúhelníku připojenej zdroj zvuku a dva mikrofony.. Pokaď se do rezonátoru přivádí zvukovej signál, jde ho odebírat na obou větvích symetricky, jak by se dalo čekat. Ale když se vzduch v dutině roztočí správnou rychlostí odpovídající rychlostí šíření stojatejch vln v rezonátoru, kmity se přenášej jen do jedný z větví rezonátoru a nejsou schopný přestupovat opačným směrem. Nesymetrie signálu obou větví činí až 40 decibelů. Efekt je podobnej štěpení energetickejch hladin v atomech vnější rotací vakua (čili magnetickým polem) podle směru obíhání (spinu) elektronový dvojice, která je tvoří - jedna energetická hladina poklesne a druhá stoupne, takže se ve spektru objeví dvě čáry místo jedný. Podobným mechanismem vzniká např. dublet ve spektru sodíku. No a když máme diodu, zřejmě bude na podobným principu možný vytvořit i analogii zvukovýho tranzistoru a posléze integrovanýho obvodu a procesoru, ve kterým budou obíhat místo elektrickýho proudu zvukový vlny.
Tydle dutý a dokonale oblý balvany připomínající želví krunýře lze najít poblíž novozélandské vesnice Moeraki. Pocházejí z doby paleocénu a jde o více než dvoumetrové konkrece lišící se složením od okolní horniny. Jak vlastně vznikly se zatím neví. Předpokládá se, že mohly vzniknout akumulací (akrecí) nerostné substance kolem růstového centra (fosilií stromatolitů z Paleocénu) nebo při tektonické činnosti na mořském dně. Druhýmu vysvětlení by odpovídala charakteristická síť prasklin, tzv. septárií - které se vzájemně protínaji. Šířka prasklin se zvětšuje směrem do středu konkrece a to jak praskliny radiální (ve směru od středu k okrajům) tak koncentrické (kolem středu). Lze to vysvětlit tak, že okraj konkrece už byl zpevněný, ale střed ještě ne, takže v něm mohlo docházet k dehydrataci a smršťování a vzniku puklin. Přestože sou podobný balvany qidění na různých místech na světě, jen v případě Moeraki jich je možný najít pohromadě větší počet. Název Moeraki se překládá jako „ospalé nebe“.
Další pěkný demo magnetickýho motoru od pákistánskýho vynálezce Wasifa Kahloona s údajným výkonem 3.5 kW (DailyMotion, YouTube). Nějak nám ten třetí svět začíná technologicky utíkat před nosem....;-) Jediný co se mi na tom nezdá, sou poměrně nízký otáčky vzhledem k odebíranýmu výkonu - ten kroutivej moment pak musí bejt opravdu značnej, aby to utáhl (i když beru v úvahu, že ta zátěž bere 350 W, čili sotva desetinu). A on celou soustavu roztočí jen tak - párma fackama rukou při plný zátěži... Na obr. vlevo taky nevidim moc magnetů na to, že je to magnetickej motor - spíš jen ďoury pro ně... Samozřejmě vynálezcovi plně důvěřuju, ale na jeho místě bysem odšoupnul ten dekl zpoza dveří...
Todle není poslední zoufalej pokus o výrobu zelený obnovitelný bioelektřiny, ale měření vodivosti rostlinnýho stonku. Stonek klíčícího salátu vykazuje odpor asi 2 MOhmy, což je celkem průměr na biologický pletiva (např. vlákna hlenky maji podobnou impedanci v řádu megaohmů). Co je však pozoruhodný, že proud přitom nepatrně osciluje se třemi dominantními frekvencemi 0.043 Hz, 0.084 Hz, and 0.009 Hz, což může bejt způsobený pohyby cytoplasmy podél buněk (nicméně frekvenční spektrum je hodně plochý a v podstatě se moc neliší od náhodnýho šumu). Hlavní výhrady bysem měl k použitejm hliníkovejm elektrodám, který na svým povrchu tvořej blokující oxidovou vrstvu, která se při vložení napětí může rozpouštět a odpor může přitom dělat všelicos.
Pokud tendle pokus shledáte jako zajímavej náměd pro biologickej kroužek nebo zdroj šumu pro práci s paměťovým osciloskopem, přimlouval bysem se tedy za použití kvalitnějších elektrod - jinak sice něco objevíte, ale nebude to to, co ste původně chtěli. Mimochodem cytostatický účinky cis-platiny byly objevený právě při studiu tkáňovejch kultur pomocí platinovejch elektrod, který se v nich částečně rozpouštěly (jak zřejmo, ani platina neni úplně inertní v roztocích obsahující jako ligandy Lewisovy báze). Na webu můžete samozřejmě najít spoustu výzkumů podobnýho typu, např. esoterický pokusy využít rostliny jako detektor lži (dotaz "lie detector plants" vrací 207000 Google hits).
Průhledné projekční matnici lze vytvořid pomocí nanočástic stříbra o průměru 62 nm rozptýlenejch v polymerní matrici, který odrážej pouze modrou barvu. Delší vlny částice obejdou a proto je pro ně matnice průhledná (video). Aby to tak fungovalo, nemůžou bejt ty částice jen ledajaký - tvoří je tenká vrstva stříbra nanesená na křemennejch kuličkách, po jejichž povrchu elektromagnetický vlny rezonujou jako stojatá vlna v podobě tzv. povrchovejch plasmonů. Jejich rezonance dává barvu kovům jako je měď nebo zlato. Kompaktní částice by světlo spíš pohlcovaly, než rozptylovaly a výslednej efekt by se blížil blankytný barvě opálu nebo oblohy a jeho barvu by nešlo ladit velikostí částic. Stříbro je pro tyto účely nejvhodnější, protože na něm povrchový plasmony rezonujou po celým rozsahu viditelnýho spektra - stříbro je tudíž bílý.
Co se rybě (larvě zebřičky Danio rerio) honi hlavou, když pozoruje kořist (nálevníka trepku). Nervová činnost je vizualizovaná změnama koncentrace vápenatých iontů pomocí fluoreskujícícho proteinu. Signál je hodně lokalizovanej, což popírá holografický teorie vědomí, podle kterejch jsou vjemy rozprostřený po celým mozku v každý jeho časti. Neni ale ani omezenej na jeden či dva neurony, tzn. zpracování vjemu neprobíhá ani zcela deterministicky jako elektrickej signál přes svorkovnici.
Takže - jak vypadáte v UV světle, když se namažete opalovacím krémem.. A jak dopadnete, když se nenamažete...
Opportunity po deseti letech plahočení po Marsu
Na Oslu píšou o možnosti zvýšit rozlišení optickýho mikroskopu nasypáním malejch kuliček pod objektiv, kde fungujou jako další dodatečný čočky. Svou analogii ta metoda má při pozorování velmi vzdálenejch objektů přes gravitační čočky. Ale neni nijak nová, o velmi podobným principu jsem tu psal už před třemi lety. V téhle modifikaci jde o to, že kuličky světlo silně fokusujou a světlo osvětlovací soustavy mikroskopu z nich vychází ve velmi lokalizovanejch bodech, který selektivně ozařujou části preparátu. Ty potom jasně září, ačkoliv má sama o sobě velikost menší než je vlnový délka světla. Podobnýho efektu se dosahuje osvětlováním vzorku tzv. jednovidovým optickým vláknem, jehož koncem se skenuje vzorek stejně jako při rastrový elektronový nebo atomový mikroskopii. Lze tak rozlišit např. difrakční mřížku s rozestupy pod 150 nm, čili 5x menší než je vlnová délka použitýho světla.
Situace, kdy se jeden a tentýž nápad vydává za novej objev není v současný informační explozi nijak novej a samozřejmě nahrává jak vědcům, tak pisálkům, co se na ní přiživujou. Tím kdo to ovšem odnáší, sou daňový poplatníci, který tak platěj jeden a ten samej výzkum (a jeho medializaci) víckrát. Podobně jako u předchozí studie experimentální práci odvedli čínský studenti. Dnešní západní věda je tak líná a špatně placená, že v ní nikdo jinej makat dělat nechce a tim se technologickej náskok Číny stále zvětšuje.
Upálení plechovky Koly žhavou lávou (náhled videa 3x zrychlenej). A co se stane, když toho do lávy spadne trochu víc?
Ačkoliv je Stephen Hawking jedním z prominentů fyziky černejch děr (ovšem experimentálně nepotvrzený), svoje fanoušky nedávno překvapil prohlášením, že vlastně v žádný černý díry nevěří, protože dva hlavní znaky, který je charakterizujou (horizont událostí a centrální singularita) neexistujou - alespoň ne ve formě, v jaký je předpovídá teorie relativity. A je vymalováno. Ovšem žádný matematický odvozování v jeho eseji nehledejte - kdybysem takový rozšafný povídání sepsal někde já, maximálně by mě sepsuli. Hawking však již před deseti lety dokázal, že všechny informace se v černých dírách neztrácí, což implikuje, že povrch černé díry ve skutečnosti nikdy nevytváří absolutní horizont událostí, ale pouze tzv. zdánlivej horizont.
Poslední Hawkingův článek není zas tak originální, jde víceméně o shrnutí jeho dosavadních názorů a nedávnejch diskusí o informačním paradoxu černejch děr a možný existenci tzv. firewalls nebo červích děr který ho řešej. Howkinga zjevně frustruje rozbředlost argumentů všech zúčastněnejch stran a současný teorie připomíná k předpovědím počasí. Stephen na sebe rád strhává pozornost vymejšlením kontroverzních prohlášení a sázek, který pravidelně prohrává. Ani ta poslední mu moc nevyšla, když se vsadil, že Higgsův boson nebude objeven. Nezbývá než aplikovat pravidlo: "Když stárnoucí zasloužilej vědec prohlásí, že je něco možné, obvykle má pravdu. Když ale prohlásí, že je to blbost, téměř jistě se mýlí".Vzhledem k Howkingově věku a zdravotnímu stavu je obdivuhodnej samotnej fakt, že vůbec ještě občas něco sepíše.
Cygnus-X je první potvrzenou černou dírou. Byla v roce 1975 taky předmětem sázky mezi astronomy Kipem Thornem z Caltechu a Hawkingem (v té době působícím v Cambridge). Hawking se už tehdy vsázel proti existenci černé díry a sázku prohrál a zaplatil Thorneovi čtyři roky předplatného časopisu Penthouse (v opačném případě by Hawking vyhrál čtyři roky předplatného časopisu Private Eye). Astronomové zjistili, že tato černá díra rotuje maximální možnou rychlostí 800 otáček za vteřinu při hmotnosti 14.8 slunečních hmotností. Žádná jiná známá černá díra nerotuje tak rychle. Studiem hvězdy, která žije v symbióze s touto černou dírou se astronomům se podařilo určit i stáří tohoto objektu na 6 miliónů let. Za takovou dobu není možné, aby se černá díra roztočila na takovou rychlost ani pohltila znatelnou část sousední hvězdy. To nasvědčuje tomu, že Cygnus-X se už takto hmotná a tak rychle rotující musela zrodit a že si tím pádem pamatuje něco ve své historie, což by narušilo informační paradox, podle kterého jsou černé díry "bez paměti."
Teslova pozlacená urna v jeho muzeu v srbským Bělehradu. Ačkoliv mě prostě připomíná Teslův transformátor, pověst praví, že Tesla údajně považoval kouli za ideální kosmickej tvar a přál si urnu tohodle tvaru. V Teslově transformátoru se kulová elektroda používá pro svou nízkou kapacitu, což umožňuje dosáhnout vysokejch rezonančních frekvencí a nízkejch ztrát korónou (špičatý tvary maj tendenci sršet do okolí).
Obtékání profilu v kouřovým tunelu (animace)
Pětirozměrná metoda ukládání dat do skleněnejch vrstev pomocí femtosekundovýho laseru, jehož pulsy krátkodobě sklo zahřejou a tím v něm vytvořej nepatrný oblasti lokálního pnutí, který polarizujou světlo v jemnejch proužcích odpovídající interferenci světla. Pětirozměrná je proto, že ty vrstvy můžou bejt nad sebou a polarizace světla může bejt orientovaná ve dvou dalších směrech podle polarizace laseru.Sklo je jako řada plastů a dalších amorfních materiálů tzv. fotoelastický a silný pnutí na něm jde pozorovat i pouhým okem, protože světlo se částečně polarizuje odrazem od povrchu skla, kterej tim pádem hraje duhovejma barvama. Sklo je levnej a odolnej materiál - určitě víc než plast a levný povlak cédéček, jejichž životnost se počítá na roky. Ale s časem má i sklo tendenci rekrystalizovat a téct - takže si nemyslim, že tendle způsob záznamu bude tak věčnej, jak autoři nadšeně předjímaj už v nadpisu svýho článku.
Autoři svoje tvrzení testovali na křemenným skle, který taje při vyšší teplotě, takže záznam vydrží aji 1000 °C, ale jeho viskozita při normální teplotě se od skla zas tolik neliší. Jelikož životnost záznamovejch vrstev extrapolujou pomocí teplotní závislosti, můžou dostat nesmyslný výsledky. Je známo, že sklo je podchlazená kapalina a tak není divu, že při trvalým zatížení zvolna teče jako velmi tuhej asfalt a prohejbá se. Pomocí elektronovýho paprsku jde vytavovat do povrchu skla nanometrový díry, který se zacelujou díky povrchovýmu napětí skla - a to velmi rychle, v řádu minut. Tenký skleněný špičky vytažený elektronovým paprskem do špičky se naopak zavoblujou a skleněný břity mikrotomů pro preparáty do elektronovejch mikroskopů se musej připravovat lámáním skla před použitím, protože se samovolně tupí.
Einsteinovy poznámky s výkladem a odkazy na další memorabilie. Historie vzniku teorie relativity která je v nich zachycená je zajímavá a dá se z ní hodně naučid o současný fyzice jako takový, protože Einstein k jejímu odvození zkoušel různý varianty. K některejm z nich se fyzici dodnes vracej. Na obrázku vlevo je vidět, že Einstein se odreagovával aji známou hříčkou s dělením trojúhelníků.
V poslední době se čim dál častějc objevujou alternativní modely Big Bangu a expandujícího vesmíru, který využívaj toho, že existuje spousta možných duálních popisů vývoje dynamickýho vesmíru. Je např. možné "zafixovat" plynutí času a pak máme standardní kosmologii s rozpínajícím se vesmírem a temnou energií. Když se zafixuje rychlost rozpínání vesmíru, pak ekvivalentem zrychlování expanze bude zpomalování času. S alternativním modelem nedávno přišel německej matematik Christof Wetterich, podle kterýho vesmír neexpanduje, ale jeho hmota klesá v důsledku jakéhosi "skalárního kosmonového pole". Wetterich předpokládá, že světlo vyzářovaný elektrony závisí na jejich hmotnosti. Kdyby poklesla hmotnost částic tvořících vzdálený atomy, pak by se jejich spektrum posunulo k modrému konci. Když tedy pozorujeme rudej posun, neznamená to nic jiného, než že ve vzdálené minulosti byly částice těžší a postupně se stávaj lehčí a expandujou. Silnej bod téhle teorie je, že předpokládá stacionární časoprostor podobně jako éterová teorie. Kdyby se vesmír nerozpínal, neexistoval by částicový horizont a na stále delších vlnách by šlo pozorovat stále vzdálenější objekty, až bychom se dostali tak daleko, že by bylo rozpínání vyvráceno. Ale tato teorie má např. ten problém, že funguje jen pro malý objekty. V současným modelu expandujícího vesmíru se galaxie a planetární systémy na rozdíl od časoprostoru neexpandujou, což kosmologové vysvětlujou tím, že sou držený pohromadě silama, který dokážou dilataci časoprostoru vzdorovat. Ponechám tudle vytáčku na vašem uvážení, ale pokud by se ve vesmíru místo expanze časoprostoru měnila hmotnost, pak už by ji rozhodně nebylo možný použít, protože by se vzdálený tělesa svou hmotností hroutily, nejenom zčervenaly. Aby se nezhroutily, musely by se současně měnit i silový konstanty interakcí a to tak, že by kompenzovaly předpokládanej efekt zvýšený hmotnosti na posuvu spekter.
Wetternichova hypotéza ani neřeší např.dilataci doby výbuchu u vzdálených supernov typu IA. Ty se podle teorie Big Bangu od nás vzdalují takovou rychlostí, že délka jejich výbuchu se z našeho pohledu jeví delší o několik dní, tedy je delší než výbuch blízkých supernov (v éterový teorii jde o efekt analogickej rozpliznutí vln v důsledku rozptylování jejich energie v časticovým prostředí). Wetternichově modelu odporuje taky pozorování vzdálenejch galaxií, který ze stejnýho důvodu (rozptyl světla na záření) vypadaj relativně větší místo menší - což je problém aji modelu expandujícího vesmíru. Wetternich se však nedal nedůvěrou odradit a nedávno přišel s další úpravou svýho modelu, podle kterýho byl vesmír na počátku bez gravitační singularity, ale velmi chladnej a místo expanze se spíš rostoucí hmotností gravitačně smršťuje, čímž vysvětluje pozorovanou temnou energie. Zatímco v klasické kosmologické teorii vzniká vesmír při Velkém třesku, což je singularita s nekonečně vysokou hustotou, Wetterichova hypotéza se bez ní obejde, ale i ona má svá nekonečna: například Velký třesk v ní trvá nekonečně dlouho. Výhodou éterový teorie a indikací její optimálnosti jako TOE je, že pracuje se stacionárním modelem a podobný duální výklady neumožňuje, což je ovšem nevýhoda pro teoretiky a jejich pracovní uplatnění, proto se mu instinktivně vyhejbaj jak čert kaluži svěcený vody. IMO by současnejm kosmologům mělo stačit si uvědomit, že současnej kosmologickej model je založenej na FRLW metrice, která je jen inverzní verzí Schwarzchildova modelu černý díry. Takže když se s postupujícím časem do minulosti časoprostor smršťuje, měl by v případě černý díry expandovat. Což jaxi nedělá, protože černá díra je stacionární objekt v čase - tudíž i vesmír by měl bejt ustálenej v čase - podobně, jak to předpokládá éterovej model, ve kterým je na největších rozměrových škálách stacionární metrika časoprostoru i hmotnost objektů - pouze se rozptyluje světlo, který toto všechno pozorujeme.
Může fůze vodíku a uhlíku probíhat v elektrickým oblouku? Při fúzi se uvolní 10.339 MeV. Vznik dusíku v 40 V x 900 A oblouku při 300 atm. 99.99% deuteria bez uvolnění radiace byl prokázán plynovou chromatografií i vývojem tepla (cca 10 % vstupního výkonu 4.8 MJ). Samozřejmě bych si dobře ověřil, zda uvolněnej dusík nepochází např. z nitridu uhlíku obsaženýho v elektrodách, ale fúze a nukleární transmutace v elektrickým oblouku maj překvapivě starou historii. Jeden z poměrně snadno opakovatelných experimentů prováděl již v 70. letech 20. století japonský vědec George Ohsawa. Je jím přeměna uhlíku a kyslíku na železo podle této reakce: 12C + 16O → 28Si → 56Ni → 56Fe Mezi dvěma uhlíkovými elektrodami (o průměru 0,25 palce) vznikne při ponoření do vody elektrický oblouk 30–50 V a proud 8–18 A. Přitom klesá na dno hnědočernej prášek obsahující železo (Fe). Tento způsob výroby železa si Ohsawa v roce 1964 nechal patentovat a byl několikrát replikován - byť s odlišným napětím a proudem, než je uváděno výše. Ovšem ve elektrickým oblouku můžou vznikat defektní fullereny a karbiny s deformovanými orbitaly, který jsou magnetický taky (podotkněme však, že článek byl později Nature stažen právě kvůli podezření z kontaminace železem)
Některým Rusům se zaostávání ruského výzkumu studené fúze nelíbí ještě víc než zemní plyn z břidlic (překlad). Ruská fosilní lobby na straně průmyslu a tokamaková lobby na straně oficiální vědy je však ještě silnější, než ta americká.
Povrch bubliny páry islandskýho gejzíru Strokkur před erupcí
Jaxem několikrát vysvětloval, v éterový teorii se světlo šíří různou rychlostí podle svý vlnový délky (tzv. disperze), protože se nehomogenní vakuum chová jako disperzní prostředí a světlo kratších vlnovejch délek je rozptylovaný více. To se projevuje např. tím, že vzdálený galaxie vypadaj rozmazaný jako světla v mlze a tim pádem větší a svítivější - ačkoliv by podle modelu expandujícího vesmíru měly bejt naopak menší, nebo přinejmenším stejný. Tím se éterovej model liší např. od smyčkový teorie gravitace, která rovněž předpovídá disperzi, ale opačnýho rázu (viz obr. dole). Problém je v tom, že éterovej model rovněž předpovídá, že fotony kolem sebe vytvářej gravitační pole a jeví sklon ke shlukování - a to tím víc, čim jsou krátkovlnnější. Takže při záblesku gamma záření z menší vzdálenosti skutečně pozorujeme, že krátkovlnný fotony dorazí pozdějc, ale při záblescích z velký vzdálenosti se fotony stačej shluknout a uspořádat tak, že ty lehčí dlouhovlnný v letu obíhaj těžší krátkovlnný a výsledkem je kompaktní chumel, čili cluster podobnej vírovýmu kroužku, kterej k pozemskejm observatořím dorazí jako celek, přestože v něm každej foton putuje po jinak dlouhý dráze. Čili tendle důkaz moc nedunguje ani pro éterovou teorii, ani smyčkovou teorii gravitace.
Naštěstí je pro testování záblesků na velkejch vzdálenostech existuje jedna možnost, který využívá gravitačních čoček. V nich se krátkovlnný fotony lámou jako hranolem, zatimco ty dlouhovlnný (rádiový vlny) zůstávaj neodkloněný. Jelikož oba druhy fotonů potom cestujou po různejch drahách, nemaj možnost spolu vzájemně interagovat a vytvořit gravitační cluster. Akorád že musíte narazit na gamma záblesk a gravitační čočku zároveň, takže pravděpodobnost takovýho pozorování je velmi nízká a musíte ho provést jak gamma observatoří, tak rádiovou observatoří současně. Nicméně nedávno se podařilo pozorovat průchod vzdálenýho blazaru B0218 357 přes gravitační čočku spirální galaxie vzdálený asi čtyři miliardy světelnejch let.
Blazar je označení pro objekt podobnej kvazaru, který výrazně září v ultrafialové, rentgenové nebo gama oblasti spektra, takže jeho spektrum hladké bez absorpčních a emisních čar a je proto nesnadné měřit jejich rudý posuv, a tak určit vzdálenost. Nicméně je známo, že blazary obvykle leží ve středu mladejch aktivních eliptickejch galaxií, zatímco kvazary ve starších spirálních galaxiích. Gravitační čočka rozdělí obrázek blazaru na dva, který by měly blikat současně. Jenže protože je čočka nesymetrická (jak je na obr. vpravo dobře vidět), část světla putuje po delší dráze a vykazuje tudíž zpoždění (animace). Astronomové v průběhu dvou měsíců roku 2012 pozorovali celkem tři záblesky s průměrnou dobou zpoždění 11.46 dní. To samo o soběje už jasný narušení speciální relativity (páč světlo prochází přes vakuum různě rychle) - akorád že relativisti to tak nevnímaj a přisuzujou toto chování zakřivenýmu časoprostoru. Co ale astronomové nečekali bylo, že toto zpoždění bylo pro rádiový vlny v průměru o jeden den menší, než záblesk v gamma spektru. A co víc, rádiovej signál vykazoval zřetelně menší zatlumení (cca 10%) oproti gamma zábleskům (1000%). Ten rozdíl lze vysvětlit i různou polohou zdrojů rádiovýho a gamma záření, což astronomové pochopitelně okamžitě udělali, ale IMO jde právě o projev disperze světla při šíření vakuem.
Americká firma Blacklight Power Ltd. vynálezce Dr. Randella Millse sídlící v Ne Jersey publikovala tiskovou zprávu, podle který 28.ledna uspořádá veřejnou demonstraci 10 MW plasmovýho reaktoru, založenýho na hydrinový technologii. Hydrino by měla bejt nová subkvantová forma vodíku, ve který elektrony obíhaj mnohem blíž u jádra, čimž se v plasmě uvolní dodatečná energie navíc. Urychlený částice plasmy by se měly pomocí supravodivýho magnetu a vzniklý napětí se má přímo využívat jako zdroj elektrický energie. Potud tisková zpráva - od počátku vývoje hydrinový technologie koncem 80. let minulýho století jde o první veřejný demo týdle technologie. Počátky hydrinový teorie jsou ale mnohem starší a spadaj někam k počátku minulýho století, kdy Ernst Rutherford objevil, že atomy obsahujou kladně nabitý jádro, kolem kterýho lítaj elektrony a bylo tudíž nutný vymyslet způsob, jakým se v něm elektrony pohybujou, aby nevyzářily elektromagnetickou vlnu a nespadly do jádra. A to nebylo před vynálezem kvantový teorie nijak jednoduchý.
Nicméně už v roce 1910 fyzik Paul Ehrenfert postřehl, že kdyby elektrony tvořily kolem atomu kompaktní kulovou plochu, pak energii nevyzařovaly ani tehdy, kdyby ta plocha pulsovala kolem jádra atomu. To je něco co je dobře známo např. u orbitalů typu -s, že jejich elektronový přechody sou tzv. zakázaný, protože kulově symetrickej orbital špatně vyzařuje energii a jejich čáry ve spektrech sou slabounký, pokud atom obsahuje ještě nějaký další orbitaly, který sou protažený, nebo dokonce asymetrický (ferromagnetický lanthanoidy). Projevuje se to občas např. tim, že jejich sloučeniny sou nápadně slabě barevný (manganatý ionty). Podobně i lovci gravitačních vln věděj, že by je neměly vyzařovat kulově symetrický objekty, páč se při jejich hroucení nemůže kvadrupólová gravitační vlna vyzářid.
Později v roce 1933 anglickej fyzik G.A. Schott odvodil, že záporně nabitá kulová plocha nebude vyzařovat ani tehdy, když se bude kolem atomu vrtět a dokonce na tom principu navrhl model elektronů kolem atomů. K absenci vyzařování totiž bude docházet jen v případě, že ta plocha bude mít určitý násobky poloměru, který se podobaj kvantovejm číslům (tzv. Rydbergovy stavy). V takovým případě pak nebude vůbec záležet na způsobu, jakým ta kuloplocha kolem atomu bude rejdit, pokud jádro zůstane uvnitř ní - prostě nikdy nebude vyzařovat elektromagnetický vlny a její dráha tudíž zvostane stabilní. Jenže v tý době se bouřlivě rozvíjel Bohrův model atomu založenej na kvantový mechanice, kterej uměl spočítat spektra a kdesi cosi, takže už chudáka Schotta nikdo nebral vážně, zvlášť když v zápalu boje začal zpochybňovat principy kvantový mechaniky jako takový. Schott se nakonec ještě pokusil aplikovat svuj model na nově objevenej neutron, podle kterýho měl bejt neutron tvořenej protonem obaleným elektronovou kuloplochou, čímž s nim oficiální fyzika skončila, a dnes na webu nenajdete ani jeho fodku (přestože to byl brilantní a uznávanej matematik a předpověděl takový věci, jako je třeba synchrotronový záření). Jaxe ale stává (ostatně stejně jako v případě éteru), často se vylije s vaničkou aji dítě.
Randell Mills při snaze vysvětlit objev Fleischmanna a Ponse v roce 1991 začal uvažoval možnost, že by se elektrony mohly pohybovat kolem jádra aji ve vzdálenosti menší, než odpovídá základnímu kvantovýmu stavu a to tehdy, kdyby elektron tvořila souvislá kulová plocha. K tomu by skutečně mohlo dojít na základě Heissenbergova principu neurčitosti, díky kterýmu se dráha elektronu pod základním kvantovým stavem rozprostře tak, že bude obklopovat souvisle celej atom. Na rozdíl od kulovýho -s orbitalu však takovej orbital bude dutej jako šlupka cibule (Mills tomu řiká orbitosféra). Jelikož se sestoupením elektronu k jádru uvolní dosti podstatná energie (přitažlivá síla protonů roste s klesajícím čtvercem vzdálenosti), měla by se tvorba takovejch orbitalů projevit čárama ve vysokoenergetický, ultrafialový až rentgenový oblasti spektra. Randall Mills tvrdí, že takový čáry jdou pozorovat zcela běžně při vlnovejch délkách 22.8 a 10.1 nm, přičemž se uvolní až 200x víc energie, než při excitaci a chemickým spalování vodíku a vzniklý formě smrsklýho atomu vodíku říká hydrino (česky "vodíček"). Zdá se, že na ostatní prvky tento model aplikovat nelze, protože by si jejich elektrony při tvorbě orbitosféry navzájem překážely. Subkvantová mechanika a inverzní Rydbergovy stavy - pokud existujou - by tudíž byly výlučně záležitost vodíku. Ovšem otázka zní, když se smrštěním vodíku uvolňuje tolik energie, proč hydrino netvoří dominantní složku hvězd a vůbec všeho? Vypadá to, že subkvantový stavy zásadně narušujou entropickou termodynamiku jako objekty z tzv. zrcadlovýho vesmíru.
Případ Randella Millse je zajímavej, protože se hodně liší od ostatních garážovejch vynálezců, jako je Andrea Rossi, Yildiz aspol. Jeho hydrinovej model nebere v oficiální vědě nikdo vážně, ale ve svejch kruzích je uznávanej, protože je neuvěřitelně pracovitej a velmi inteligentní. Je autorem řady článků, který se do peer-review časopisů jen tak nedostanou - ale působěj profesionálně až vědecky pečlivě. Na svým webu např. prezentuje několikatisícstránkovou učebnici svý teorie, kterou matematicky aplikuje na všechno možný a se kterou bravurně na pár řádcích odvozuje hmotnost elektronu, neutronu, ba i Higgsova bosonu a konstanty jemný struktury. Některý věci zase na člověka působěj podivně, např. když Mills na webu před časem prezentoval údajný sloučeniny hydrina (a zase je smazal), nebo když vydává software, kterej podle jeho orbitosférový teorie maluje obrázky molekul, co vypadaj jako laciný školní modely z balónků a těžko můžou vysvětlit např. vazebný úhly. Zřejmě je dobrej aji ve shánění sponzorů, před kterýma se prezentuje se barnumskou reklamou v americkým stylu, ale celý roky jsem od něj kromě publikací neviděl nic jinýho, než fotku na který hrdě třímá dutej válec omotanej chladicí měděnou trubkou. Randall Mills je zkrátka tučný sousto jak pro lovce současnejch géniů ala Nikola Tesla, tak totálních patafyziků a plánovaná prezentace 28. ledna by to mohla konečně změnit.
Šíření seismickejch vln při zemětřesení
Vírová galaxie (také Messier 51 čili NGC 5194/5195) je známá spirální galaxie v souhvězdí Honicích psů s vyvinutými spirálními rameny. Leží ve vzdálenosti asi 23 milionů světelných let a jde ji pozorovat už v binokuláru. Jedná se proto o jednu z nejznámějších galaxií na obloze vyhledávanou mnoha amatérskými astronomy. M51 má průvodce NGC 5195, se kterým se vzájemně gravitačně ovlivňuje. Na obrázku dole rekurzívní houbovitá struktura temný hmoty a mezihvězdnýho prachu ve viditelným a infračerveným spektru. Vírová galaxie je líhní supernov - jen za posledních 17 let v ní byly pozorovány tři - zatimco v Mléčné dráze naposledy vzplanula supernova v roce 1604. Na animaci vpravo je kromě dvou supernov vidět i vzrůstající kvalita snímků.
Ačkolif voda při mrznutí expanduje, výslednej tvar povrchu může záviset na směru promrzání i tvaru nádoby. Pokud de o nádobu se zužujícím se hrdlem a voda zamrzá přes stěny, může dojít k tomu, že je mrznoucí led po stěnách nádoby vytlačován vzhůru, v důsledku čehož je dosud nezmrzlá voda vtahovaná dovnitř, takže se na povrchu ledu vytvoří dutina jako při tuhnutí velkýho objemu vosku (molekuly parafínu připomínaj dlouhý zkroucený nudle a krystalizací se srovnaj jako špagety v krabici, takže objem parafínu se na rozdíl od vody při tuhnutí zmenšuje). Pokud je ale nádoba plochá a led zamrzá od hladiny, pak expandující led vytlačuje vodu přes nezamrzlý místo na hladině tak, že se může vytvořit ledová špička. Ledový špičky i prohlubně jde občas pozorovat i v přírodě a samozřejmě i v laboratoři..
Ledový špičky maj stébelnatej charakter, protože musej bejt uvnitř dutý, aby voda mohla proudit ven. Voda je vytlačovaná ze stébla a na vnějším povrchu zmrzne. Přitom se často vytvoří náklon stébla v úhlu asi 45 °, při kterým voda ze špičky odtéká nejrychleji .U větších nádob nemusí mít meniskus okrouhlej tvar a tvoří hranatej dutej komínek šestibokýho trapézovitýho tvaru, odpovídajícího šestičetný symetrii krystalů ledový krusty na hladině (ledovej kalíšek), přitom je na jeho povrchu občas možný vidět jeho růstový prstence. Komínek či vázička často roste nakloněná pod stejným úhlem, jako ledový stébla.
Marťani nás zkoušej: Opportunity vyfotila šutr na místě, kde ještě před dvěma dny nic nebylo.
Allasonickej jef je způsobenej tím, že při zamíchání práškovejch materiálů ve vodě stlačitelnost směsi postupně klesá tou měrou, jaxe z roztoku uvolňujou jemný bublinky plynu, který stoupaj ke hladině (voda má 800x vyšší hustotu než vzduch, ale je 15.000x míň stlačitelnější). V důsledku čehož obsah nádoby při míchání rezonuje se stále se zvyšující frekvencí (YTube video). Ačkoliv se mu kolokviálně říká "efekt horký čokolády" (F. Crawford 1981), poprvý ho popsal známej fyzik William Bragg už na začádku minulýho století při stání piva (jak jinak, že..).. Efekt de dočasně obrátit tim, že do horkýho kafe vhodíme kostku maršmelou nebo trochu jedlý sody, čimž se vytvoří jemná pěna (tudle reakci znaj dobře číšníci, který pomocí ní vytvářej iluzi čerstvýho turka, když řežou čerstvý kafe lógrem).
Vibrace nádoby de studovat frekvenčními spektry i holografickou interferometrií a dokonce byla na jeho základě navržená analytická metoda, umožňující sledovat průběh rozpouštění ve velkejch chemickejch zásobnících. Protože efekt může mít několik různejch testovatelnejch vysvětlení (změny hustoty, viskozity atd) a jeho předvedení je jednoduchý a levný, používá se občas na školách pro trénování vědecký metody a demonstraci testování hypotéz. Náhled videa vlevo dole je 2x zrychlenej a ve MS IE ho přehrajete najetím myší na obrázek. Pro ty co si chtěj otestovad svou zvukovou představivost si můžou zkusit přehrád plastovej šálek čerstvýho kakaa, keramickej šálek homogenního kakaa, keramickej šálek s horkou vodou, keramickej šálek s maršmelou, plastovej šálek homogenního kakaa, širokej šálek homogenního kakaa, plastovej šálek s horkou vodou, širokej šálek čerstvýho kakaa, širokej šálek s horkou vodou, keramickej šálek čerstvýho kakaa.
Ing. Dušan Klein z Bratislavy si už postavil elektrickou trojkolku a nyní sestavuje lítací auto. Na to, jak mu to ve vzduchu šněruje je docela odvážná povaha (video)
Když paleontologové zkoumali ostatky zvířat v oblasti dnešní Nebrasky, zjistili, že většina jich zemřela na udušení sopečným popelem. Problém je, že v Nebrasce žádná sopka nikdy nebyla – muselo jít tedy o erupci tak obrovskou, že před 10 miliony lety dosáhl její vliv až do Nebrasky. Nejpravděpodobnějším místem je Bruno Drawbridge, vulkán vzdálený přes půl Ameriky. Erupce to musela být obrovská, protože vrstva popela dosahovala do výšky dvou metrů! Obrázek vlevo ilustruje, jak vznikaj velký supervulkány (1, 2). Pod zemskou kůrou může spočívat oceán kapalnýho magmatu poměrně dlouho v klidu, ale jakmile se začne rozlévat do šířky mezi vrstvama zemský kůry, začne se na něm uplatňovat hydrostatickej vztlak podobně jako u balónu drženýho pod hladinou vody. Současně kolem magmatu hornina měkne, takže se celej magmatickej krb začne pomalu vydávat vzhůru jako bublina.
Že začíná docházet k problémům se přitom pozná ani ne tak podle stoupání zemskýho povrchu (tedy z vertikálního pohybu), ale z toho, že se terén na kalderou začne rozvírat, čili z pohybu horizontálního, jako to v posledních letech předvádí např. Yellowstonská kaldera. Od jeho objevu si až do poloviny 60. let vědci mysleli, že jde o zcela neškodné místo. Yellowstone je totiž netypický supervulkán a na povrchu nevykazuje klasickou kalderu. Tu se podařilo se ji najít až poté, co NASA použila na její odhalení radarový snímky. Jiný výzkum zjistil o Yellowstonu ještě další fakt, a to ten nejvíce znepokojivý: supervulkán vybuchuje pravidelně každých asi 600 000 let a naposledy došlo k erupci právě před 600 000 lety. Takže k té další by mohlo dojít už brzy…
Výboje při mikrovlnění CD (YT video 1, 2, další předměty)
Co se stane, když provedete výcuc flaškou naplněnou horkou vodní párou
Krystalickej povrch ledu na povrchu jezera v Oregonu. Vpravo pro srovnání povrch ztuhlýho křemíku používanýho pro pěstování monokrystalů ze zirkoniovýho kelímku Czochralského metodou. Výslednej válcovej monokrystal se pak přečištuje zónovou tavbou (rekrystalizací). Oblý hrany krystalů sou typický pro krystalizaci za teplot blízkejch teplotě tání krystalu - tehdy se totiž uplatňuje povrchový napětí, který potlačuje schopnost krystalu tvořit hrany. U monokrystalů pěstovanejch úmyslně při co nejvyšší rovnovážný teplotě výsledek vypadá jako šiška salámu a z krystalovejch rovin na něm zbudou jen nevýrazný švy. Ale zaoblenej povrch krystalů ledu může mít původ i v tom, že led za teplot pod bodem tání sublimuje (odpařuje se aniž by roztál) a vítr povrch ledu zaobluje. Louže takhle vymrzaj i za mrazivýho počasí, mokrý prádlo uschne i po zmrznutí.
Péřovej sníh vzniká při sněžení v bezvětří a za teplot kolem - 18 °C, kdy lze ve vzduchu dosáhnout nejvyššího přesycení vodních par, takže vznikaj velký, pérovitě rozvětvený vločky.
Beatboxing a spektrogram
Kulovej blesk je vzácnej přírodní jef, takže je docela úlet, že se nedávno skupině čínskejch fyziků podařilo natočid ho na vysokorychlostní kameru vybavenou spektrografem (video). Číňani tvrději, že ve spektru sou vidět čáry železa, vápníku a křemíku, pocházející z vypařenejch prvků v půdě (plamen obarvenej vápníkem je skutečně načervenalej). Ale kulový blesky sou často červený i když vznikaj ve velký výšce (1, 2, 3). IMO nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jejich barvu způsobujou vysoce ionizovaný Rydbergovy atomy, který jsou držený pohromadě Londonovými disperzními sílami.
Slovák Pavol Nemeš (FaceBook, webík) avizuje revolúciu vo fyzike. Spochybňuje Newtonove zákony a tvrdí, že so svojím synovcom navrhli funkčné perpetuum mobile. Znamenalo by to nielen revolučný prelom v doterajšej fyzike, ale najmä zásadný skok v energetike.
Pavolova idea se opírá o simulaci v programu Phun/Algodoo a jestli jsem to pochopil správně, tak funguje tak, že na rotující desce jsou upevněný vibrující kladívka, který svými nárazy uvedou desku do rotačního pohybu. Tyhlety simulace fungujou s konečným časovým krokem a rychlý procesy jako nárazy spojený s odrazem apod. do simulace vnášej zaokrouhlovací chyby, který se nasčítaj a pak fungujou jako zdroj momentu/energie, vstupujícího do simulace zvenku. Je docela možný, že by se mu při změně parametrů simulace to kolo začalo otáčet obráceně, apod. Shodou náhod právě pro výpočet tý simulace jsou Newtonovy zákony používaný, takže je těžko může zpochybnit.
AARON: Mikrovlnka obsahuje vysokonapěťovej kondenzátor (na schématu označenej červeně), kterej je normálně přemostěnej rezistorem, aby na něm nezvostávalo zbytkový napětí. Pokud ten rezistor chybí nebo je uhnilej, můžou v obvodu proskakovat výboje aji po vypnutí napájení - ale pochybuju, že by se tak stalo víc než jednou po odpojení mikrovlnky od sítě. Na druhý straně některý mikrovlnky obsahujou budík a hodiny, který držej čas i po odpojení od sítě, takže v nich nějaká baterka bejt musí. Pokud je tvoje mikrovlnka podobnej případ, fokusoval bych se při hledání zdroje zvuku timdle směrem.
AeroJelly je prototyp lítacího strojku, kterej se vzduchem pohybuje tak trochu jako medůza a vážka dohromady (PDF, videa). Myslim ale, že se ten princip pro vzduch moc nehodí a je energeticky neúspornej, protože má malej poměr hustoty a viskozity - jinak by kolem nás místo vrabců skákaly lítací medůzy.
Blesk na pláži São Paulo v brazilským Guaruja. Fotograf ho zachytil v okamžiku, kdy dozníval výboj. 36-letá turistka sedící na fodce na ose přívěsu za autem zásah blesku nepřežila
Vlevo studium plamene svíčky pomocí jednoduchýho spektrometru z CD. Drátek s kuchyňskou solí zbarví plamen žlutě a ve spektru se objeví oranžová čára sodíku při 589 nm. Vpravo je viděd, jaxe mění spektrum sodíkový výbojky při rozehřívání. Na začátku je v ní nízkej tlak a elektrony v atomech tvoří poměrně ostrý, dobře vyvinutý spektrální čáry. Když se tlak zvýší, spektrum výbojky se začne blížit spektru pevných látek a čáry se rozpliznou, protože v důsledku vzájemnejch srážek atomů se energie excitovanejch elektronů vybíjí na několika atomech zároveň. Současně ve výbojce začínaj absorbovat chladnější sodíkový páry a sodíková čára při 589 nm začne mizet. Absorbovaná energie se přitom rozptyluje mimo absorbční čáru sodíku.
Pohlcování (absorbce) světla sodíkovejma párama je dobře vidět právě v monochromatickým světle sodíkovýho plamene (obr. vlevo). Pokud do takovýho plamene vneseme sůl, původně bezbarvej plamen získá tmavý obrysy. Metoda je velmi citlivá na koncentrace různejch kovovejch prvků a používá se proto v analytický chemii jako tzv. AAS (atomová absorbční spektrofotometrie). Obvykle se přitom do acetylénovýho plamene rozprašuje roztok se vzorkem a sleduje se jeho absorbce při průchodu světla výbojky, tvořený tímtéž prvkem, jako je stanovovanej prvek. Vpravo je ukázka, jak absorbujou rtuťový páry světlo rtuťový výbojky ("horskýho slunce") na animaci vlevo (výbojka částečně bliká, protože je napájená střídavým proudem podobný frekvence, jako má závěrka kamery). Ačkoliv má rtuť vysokej bod varu, silná absorbce světla rtuťovejch par způsobuje, že je odpařování rtuti z její hladiny v misce jasně viditelný.
Zvětšenej povrch suchýho zipu a jahody
V jižním Chile byla po deseti letech testování a vývoje zprovozněná kamera Gemini Panet Imager (GPI) na teleskopu Gemini South evropský agentury ESA. Dalekohledy sou vybavený 8 m primárním zrcadlem pro pozorování ve viditelné tak i v infračervené oblasti elektromagnetického spektra, spektrografem a adaptivní optikou pro korekci zkreslení vzniklého průchodem světla zemskou atmosférou. Jak je vidět, nové kameře nečiní pozorování potíže, páč hravě rozeznala referenční objekty, jako je první známá exoplaneta o hmotnosti sedmi Jupiterů, která obíhá ve vzdálenosti 8,5 AU od své hvězdy Beta Pictorius (obr. vlevo) anebo protoplanetární disk kolem mladý hvězdy Hr4796A (uprostřed). Rozlišovací schopnost GPI lze porovnat na snímku Jupiterova měsíce Europa ve srovnání se snímky pořízenými při průletech sond Voyager 1 a 2. Bonus: chvění obrazu při pozorování přes zemskou atmosféru je dobře vidět na amatérskejch snímcích a videu Měsíce zde.
Odlívání bazaltický lávy do ledu při teplotách 1100 až 1350 °C v pokusech Syrakuský university (náhled videa vlevo je 10x zrychlenej)
Todle je tzv. corium, čili roztavený uranový palivový články promíchaný se struskou vyteklou z jádra (angl. "core") černobylskýho reaktoru č. 4. Taky se mu podle tvaru přezdívá sloní noha (YTube video). V době svýho úniku bylo doběla rozžhavený a samozřejmě radioaktivní jako prase (10.000+ rentgenů/hod). Ještě dnes pobyt 500 sekund v jeho blízkosti způsobuje nemoc z ozáření a víc než hodinová expozice je smrtelná. Radioaktivita gamma záření způsobuje zašumění fotek pořízenejch v jeho blízkosti.
Na obr. dole je model černobylskýho reaktoru č. 4 v expozici elektrárny v Pripjati včetně betonovýho sarkofágu. Výbuchem bylo víko reaktorový nádoby odmrštěno a reaktor samotnej si sednul asi tři metru do podloží (viz zdeformovaný a betonovým blokem ustřihnutý trubky primárního chladicího okruhu). Přímo pod vyteklým palivem byla bezpečnostní nádrž s vodou. Tu se naštěstí podařilo včas vyčerpat, takže nedošlo k explozi.
Sníh napadanej do jezera Suolijärvi poblíž finskýho Tampere. Zřejmě mělo teplotu kolem 0 °C, takže v něm sníh neroztál a místo toho vytvořil vláknitou kaši.
Na fodce dole je samovolně srolovaná závěj (přesně takhle se válej sněhový koule pro huhuláky) a spontánně vzniklý sněhový balvany na pláži Michiganskýho jezera.
Mechanická práce dlaní třením zvýší vnitřní energii kůže – snímek z termokamery prozradí, že se povrch kůže se zahřeje až o deset stupňů. Pro pocid tepla je ještě podstatnější, že se masáží roztáhnou chladem stažené cévky v kůži a umožní, aby do prochladlých míst proudila teplá krev z vnitřku našeho těla (vlevo prochladlá packa, uprostřed normální, vpravo zahřátá třením dlaní).
Anglickej astronom a matematik Thomas Digges byl jako stejně jako Giordano Bruno propagátor heliocentrismu a předpokládal neomezenej vesmír s nekonečným počtem hvězd, které představujou vzdálená slunce. Přitom si v roce 1576 všiml záhady, že v takovémto vesmíru by noční obloha neměla být tmavá. V nekonečném vesmíru by totiž v každém směru měla ležet nějaká hvězda, byť jakkoli vzdálená (podobně jako v nekonečným lese nejsou vidět mezery mezi kmeny na okraji lesa). Celá obloha by se tedy měla jevit stejně jasnou jako povrch slunce. Digges tak objevil to, co dnes nazýváme fotometrickým (tzv. Olbersovým) paradoxem nekonečného vesmíru a tvrdil, že „většina oněch světel nám zůstává neviditelná právě pro jejich udivující vzdálenost“. Jeho vysvětlení odporuje zákonu objevenému o několik let později Keplerem, podle kterého intenzity světla ubývá se čtvercem vzdálenosti. Ve vesmíru náhodně vyplněném hvězdami totiž počet hvězd se vzdáleností roste podle téhož zákona, takže oba efekty se navzájem ruší. Na tento nedostatek Diggesova řešení upozornil také Galieo, kterej si však vesmír představoval jako konečnej oblak hvězd obklopenej nekonečnou prázdnotou. Byl to sám Newton, který však ukázal, že takovej soubor stálic by se vlivem gravitace musel zhroutit do svého středu - prostor tedy musí být vyplněn stálicemi celý. Konečná rychlost šíření světla Olbersův paradox statickýho vesmíru neřeší, protože v něm hvězdy neustále vznikaj a zanikaj. V éterový teorii je fotometrickej paradox důsledkem rozptylu světla na fluktuacích vakua, kterej je doprovázenej rudým posuvem spektra vzdálenejch hvězd podobně jako při rozptylu vln na hladině vody jeho fluktuacema hustoty.
Éterovej model je poměrně snadno testovatelnej v důsledku závislosti disperze na vlnové délce. Předpovídá totiž, že pro mikrovlnný pozadí vesmíru efekty vyplývající ze zdánlivý expanze vesmíru zaniknou (vesmír se tedy v mikrovlnným spektru jeví jako statickej) a pro ještě dlouhovlnnější záření budou nahražený efektama zdánlivý kontrakce vesmíru - podobně, jako to funguje při rozptylu vln na vodní hladině (na který se vlny s velkou vlnovou délkou rozptylujou opačně, než drobný Faradayovy vlny s vysokou frekvencí). Tomu odpovídá pozorování např. vzdálenejch rádiovejch zdrojů a pulsarů, který se jevěj svítivější, než by odpovídalo jejich skutečný vzdálenosti. Taky rádiový pozadí vesmíru je asi 6x silnější, než by na základě hustoty hmoty pozorovaný ve viditelným spektru mělo být. Konečně vzdálený galaxie vypadaj relativně větší a svítivější (v důsledku rozpliznutí jejich obrysů ve fluktuacích vakua) - ačkoliv by v expandujícím modelu vesmíru měly naopak vypadad menší. Ačkoliv současná kosmologie přisuzuje rudýmu posuvu původ v Dopplerově efektu způsobenýmu všesměrovou expanzí časoprostoru, tím, že pro popis vesmíru používá FRLW metriku (tzn. naruby obrácenou Schwarschildovu metriku černejch děr) bezděčně předjímá koncept statickýho vesmíru rovněž - ani na povrchu černý díry totiž časoprostor neexpanduje s časem - alespoň jsem nikdy neslyšel, že by za gravitační rudej posuv mohl právě Doplerův jev.
Sou siločáry na povrchu ledu projevem elektrickýho náboje? Ledová deska (10–20 cm) na hladině řeky či rybníka bývá při oblevě rychle perforovaná otvorama na místě bublin vzduchu nebo bahenního plynu. Už před táním tam byl led tenčí, páč bublina funguje jako místní tepelná izolace, a led proto přirůstal pomaleji. Po zvýšení teploty se bublina uvolní a na jejím místě vznikne vertikální kanálek s kapalnou vodou. Led má menší hustotu než voda, a proto je hladina v otvoru o něco níže (zpravidla kolem 1 cm) než povrch ledové desky. Voda v pórech mezi zrny ledu je proto gravitačně vcucávána směrem do otvorů.
Většina lidí si myslej, že kapky vysychaj tak, že se postupně zmenšujou, ale tendle průběh se uplatňuje až v samotným závěru vysychání. Po většinu doby si kapka udržuje víceméně konstantní průměr a přitom se stává placatější. Narůstající odpařování kapaliny směrem k perimetru kapky vede k deficitu vody v okrajovejchch částech kapky, a to vede ke vzniku proudění směrem od středu k okraji kapky, který unáší drobné částečky suspenze k okraji, kde se postupně ukládají a vzniká tak známý "kávovej kroužek" - čili kolečko, který zůstane na ubruse nebo novinách po rozlití kafe.
To však platí jen pro částice kulovitýho tvaru, který jsou schopný unášení proudem kapaliny. Pokud jsou částice eliptického tvaru, který se snadno šprajcnou, tak vytvoří agregáty a volné shluky, které rovnoměrně pokryjí plochu vysychající kapky. Fyzici zjistili, že stačí pouhých 0,015 % eliptických částeček v suspenzi v poměru ke kulovitým (ty však musí mít poloměr větší, než je malá poloosa u elipsoidních částeček), aby došlo k úplnému potlačení „kávového kroužku“. Výsledky můžou nalézt využití např. při návrhu disperzí pro inkoustový tiskárny, který při vysychání silnějších čar taky často jeví sklon ke "kroužkování" obrysů.
Při rychlým odpařování disperzí v organickejch rozpouštědlech může naopak dojít k tomu, že se okraje kapek rychle ochlazujou a tím roste jejich povrchový napětí. V důsledku toho se dispergovaný částice začnou naopak hromadit u středu kapky (tzv. Marangoniho nestabilita). Nevytvoří se ale rovnoměrné pokrytí, jen jakási hrudka suspendovaného materiálu uprostřed původní kapičky.
Jak známo, od konce loňskýho roku v Evropský unii skončil prodej žárovek 40 W, 25 W a 15 W. Za stahováním neefektivních světelných zdrojů z trhu stojí evropská směrnice o ekodesignu, konkrétně nařízení č.244/2009/ES. Nařízení nastavuje minimální energetické a kvalitativní parametry pro světelné zdroje, které obvykle užíváme v domácnostech. Od září 2012 tak musí všechny čiré světelné zdroje být v energetické třídě C a lepší a matné světelné zdroje v energetické třídě A. EU ovšem není jediný zastánce tohoto přístupu, už dříve s tím začala Austrálie a později i USA. Od 1. ledna 2014 platí podobná úprava aji v USA. Přesněji řečeno, nikdo vám tam nebrání 40 a 60-ti wattový žárovky vyrábět a prodávat, ale nesměj žrád víc jak 10.5W. resp. 11 W, což je požadavek pro klasický žárovky těžko splnitelnej. Samozřejmě, jako každá legislativní úprava tlačená lobbisty shora místo zákona nabídky a poptávky má podobný opatření řadu spornejch hledisek. Tím hlavnim je cena kompaktních zářivek a LED žárovek, která je ve srovnání s klasickejma žárovka po přepočtu na jednotku světelnýho výkonu stále víc jak pěti až desetinásobná a odráží tak vysokou energetickou náročnost jejich výroby.
Když si totiž koupíme takovou "úspornou" pětiwattovou LED žárovku za 500 Kč, neznamená to nic jiného, než že se při její výrobě a těžbě surovin spotřebovala energie za 500 Kč, čili 10 kilowatt. Taková LED má přitom světelnej výkon jako 40 W žárovka s cenou 20 Kč, která by tim pádem mohla svítit 250 hodin a stále by ještě energii šetřila. Jak vyplývá z cenového srovnání níže, LED se nad žárovkou vyplatí teprve při 15.000 hodinách nepřetržitýho svícení, na zářivkou teprve při 35.000 hodinách (4 roky nepřetržitýho svícení). Nemluvě o tom, že žárovky mají přirozenější spektrum a podání barev a v řadě domácností se takto "ušetřená" elektřina stejně spálí v přímotopech a akumulačních kamnech. V situacích, kdy se žárovka používá jen sporadicky (osvětlení suterénu, sklepa apod.) nebo se často vypíná (což zářivkám škodí) představuje nákup úsporek zbytečnou investici.
Celkově směrnice EU nahrává německejm výrobcům alternativních světelnejch zdrojů a Číně, která je monopolním dodavatelem surovin pro jejich výrobu (zásobuje 97% světového trhu indiem pro výrobu LED a vzácnýma zeminama jako je europium pro výrobu barevnejch luminoforů kompaktních zářivek). Čínskej premiér Wen Jiabao už v roce 2010 oficiálně vyhlásil blokádu dodávek vzácnejch zemin do Japonska a odstartoval tak studenou válku o zdroje. Čína si okamžitě po zavedení směrnice nastavila exportní kvóty pro vývoz těchto materiálů s cílem zvednout jejich cenu, což se jí v plný míře podařilo (viz graf vpravo). Prudkej nárůst cen lanthanoidů zapříčinil, že se otevírají staré doly, zavřené kdysi pro nerentabilitu, jako třeba kalifornský Mountain Pass. Zdá se, že "ekologická" lobby v USA snaží zopakovat svůj lapsus se solárníma panelama, na jejichž hype v konečným důsledku vydělali právě Číňani místo americkejch firem, který přes masívní státní intervence hromadně zkrachovaly. Sluší se poznamenat, že Českou republikou ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech protékaly obrovský množství vzácnejch zemin v podobě ruskejch apatitů z polostrova Koly, který jich obsahujou skoro jedno procento - většinu z nich sme mezitim rozházeli na pole jako fosforečný hnojivo (2,5 g/kg hnojiva), přestože se u nás zářivky v Tesle Holešovice vyráběly už od poloviny 70. let. To trvalo řádku let, až to náš velkej rudej bratr jednoho dne zjistil a ze dne na den k nám začal vozid apatit z jiného ložiska, který už vzácné zeminy neobsahoval žádné.
Gumovej model časoprostoru zakřivenýho hmotným tělesem je v učebnicích univerzálně používanej pro ilustrování teorie relativity - ale zdá se, že až doposud se nikdo nenamáhal vyzkoušet, zda opravdu odpovídá realitě. Jaxe ukázalo, kulička se na elastanový membráně (Lycra, Spandex™) chová dost jinak a nesplňuje ani Keplerův zákon, natož relativitu - a to ani když se zanedbá tření, díky kterýmu se kuličky pohybujou po spirále místo po eliptický dráze. Situace na elastanu je dále komplikovaná tím, že jeho modul pružnosti není konstantní a roste se zatížením. Podle Keplerova zákona je kvadrát orbitální periody proporciální třetí mocnině poloměru oběhu, zatimco na elastickým povrchu jen druhý mocnině a pokud je deformovanej ještě víc, tak dokonce jen první mocnině. To vede k tomu, že dráha těles obíhajících po gumě je nestabilní a vede k rychlýmu zhroucení jejich oběžnejch drah po spirále.
Kazachšskej matematik Muchtarbej Otělbajev publikoval řešení jednoho z matematickejch problémů tisíciletí, na jehož řešení Matematickej Clayův ústav vypsal odměnu milion dolarů - týká se podmínek řešení Navier Stokesových rovnic pro pohyb kapalin. V důsledku turbulence řešení tědle rovnic notoricky vykazuje sklon k nestabilitám, zvlášť při vyšším počtu dimenzí - a nebylo tedy jasný, za jakejch podmínek jde jejich přesný řešení vlastně získad.
Zvláště za jarních večerů nebo za podzimních rozbřesků, kdy je měsíční srpek vysoko nad obzorem, lze rozeznat Sluncem neosvětlenou část našeho souputníka. Podle spekter astronomů je zastíněná část Měsíce tyrkysová - odráží se od ní totiž rozptýlený modrý světlo atmosféry naší vlastní planety. Na obloze, která má stejnou barvu však zastíněná část měsíce vypadá popelavě šedá a nazývá se proto popelavým svitem. Řecký astronom a geograf Posidonius (135-51 př. n. l.) si popelavý svit vysvětloval tím, že Měsícem prosvítalo Slunce podobně jako skrz oblaka. Posidonius si totiž myslel, že náš satelit je částečně průsvitnej. Pravou podstatu tohoto jevu odhalil až známý renesanční všeuměl Leonardo da Vinci počátkem šestnáctého století. Správně se domníval, že se jedná o světlo sluneční odražené Zemí. Ke škodě da Vinciho ale bylo jeho vysvětlení publikováno v rukopisech, které vyšly o téměř tři století později - v roce 1797. Často je proto jako první učenec, který rozluštil tajemství popelavého svitu, uváděn astronom Johannes Kepler, jenž stejnou teorii publikoval v roce 1604.
Fodky a video z dílny španělskýho firmy Platinum Invest (která jinak dělá do odpadovýho hospodářství), vyvíjejícího magnetický motory E-Mag (tady je jakejsi poloprovozní model). Princip vypadá podobně jako u Bediniho či Perendevova motoru s tím, že neodymový ferromagnety sou částečně nahražený elektromagnetama s železnym jádrem. Zjevně si docela věřej, protože jde od pohledu o poměrně velký a výrobně náročný zařízení, takže sem na toto docela zvědav.
Uhlíkový nanotrubky nanesený na polymerní fólii absorbujou světlo a teplo a tím zahřívaj podkladovou vrstvu, která expanduje a kroutí se jako bimetal (PDF). Což umožňuje konstruovat např. žaluzie, který se samy uzavřou, pokud na ně dopadá moc světla. Volbou typu nanotrubek lze dosáhnoud selektivní absorbce tepla při různejch vlnovejch délkách.
Flir ONE je termovizní pouzdro pro iPhone 5s a iPhone 5, který umožní zobrazit tepelné rozdíly 0.2 °C v rozsahu 0 - 100 °C u zvířat, lidí a také například budov (YouTube). Flir ONE obsahuje integrovanou baterii o kapacitě 1400 mA/h, která dokáže zvýšit výdrž iPhone až o 50%, nebo s ní můžete snímat termoobraz ve foto a videorežimu po dvě hodiny. Obal přitom nevyužívá původního fotoaparátu iPhone, ale má hned dvě vlastní speciální kamery. To proto, že rozlišení termovizní kamery je nízký (jen 120x80 pixelů, aby nekonkurovalo profesionálním termokamerám), ale druhá kamera přes termovizní obraz superponuje obrysy toho ve viditelným spektru, čímž se rozlišení termoobrazu zdánlivě zvýší.
Kamera dokáže odhalit tepelné úniky v budovách a ukázat vám, kde dochází ke ztrátám tepla z domu nebo bytu. Stejně tak dokáže lokalizovat místo, kde například prosakuje poškozené vodovodní potrubí nebo kde vám domácí zvířádko pročuralo otoman. Kamera funguje taky jako noční vidění, takže můžete v přírodě studovad chování srnek aji v noci (a věřte, neni to příjemnej pohled). Díky Flir ONE navíc můžete vidět přes kouř nebo dým a umožní vám například zobrazid ztracené zvíře nebo narušitele pozemku v naprosté tmě. Adaptér bude v prodeji bude již letos na jaře za cenu asi $349 (v přepočtu zhruba 7.075,- Kč), později by měl být dostupný také pro vybrané telefony s Androidem. Vybraní vývojáři však získají SDK již nyní, aby se aplikace do iTunes App Store jen hrnuly. Na obrázku vpravo je příklad, jak FLIR kamera zviditelňuje skleníkovej efekt - spodní vrstva mraků je zahřátá infračervenejma paprskama odraženejma od zemskýho povrchu (v rozsahu vlnovejch délek cca 0.4 to 1.0 μm). V případě, že dosud nemáte (na) termokameru, můžete se pokusit ten efekt rozeznat i levným digitálním teploměrem, kterej snímá v úhlu asi 5°.
Teorie dutozemě konečně potvrzena Polar Convergence of Arctic Winds
Vír na Slunci, zcela přirozenej (nejspíš meteorologickej balón)
Na obr. vlevo je bublina visící na aerátoru kuchyňskýho dřezu. Na jejím spodním okraji se tvořej drobný vlnky (tzv. kapilární vlny), který můžete pozorovat i při dopadu tenkýho pramínku vody na dno výlevky (tzv. fluid pipe). Propagujou se proti směru toku kapaliny právě tou rychlostí, jakou film stéká, takže sou pseudostacionární. Tvoří se zde tzv. hydraulickej skok, kterým se mj. modeluje povrch černejch děr. Plochej konec bubliny je totiž fyzikální singularita, na který rychlost proudění překonává rychlost šíření povrchovejch vln a proto se odtud žádná informace nemůže přenášet na zbytek povrchu. Podobnej jev způsobuje zvlnění povrchu ledovejch krápníků, po kterejch stéká tenkej film vody (uprostřed). BTW Je zajímavý, do jaký míry ledový krystaly na skle občas připomínaj listy a květy skutečně živejch rostlin (obr. vpravo). Zřejmě to souvisí s mechanismem růstu krystalů, kterej je za těchle podmínek řízenej přenosem hmoty a optimalizuje poměr povrchu k objemu stejně jako listy rostlin.
Kapilární vlny vznikající při dopadu pramínku na hladinu maji svoji kvantovou analogii ve zvlnění, který jde pozorovat při pádu bosonovýho kondenzátu na podložku. Atomy který z něj vypadávaj se odrážej a kvantově interferujou s těma, co padaj proti nim v podobě stojatejch vln. Na základě jejich vlnový délky lze detekovat změny gravitace na tři desetinný místa. Na obr. vpravo je vidět, jaxe kapilární vlny změní, když pramínek vody dopadá na hladinu tvořenou povrchově aktivní látkou (obr. 3 a 4). Protože povrchový napětí vody je v místě dopadu snížený, vytváří se gradient vlnový délky stojatejch vln podél pramínku. Pomocí tohodle pokusu lze mj. určit rychlost, s jakou se molekuly surfaktantu šířej po hladině vody a snižujou tak její povrchový napětí - evidentně je dost vysoká na to, aby překonala rychlost pádu kapaliny v daným místě.
Vláknitej led, rostoucí z vlhkýho bláta na staveništi. Asi je způsobenej přítomností nějaký vylitý povrchově aktivní látky. Severoamerická sporýšovka virginská Verbesina virginica, mařice Pluchea odorata anebo kanadskej devaterník Cistus canadensis sou známý svými vlákny ledový námrazy, který vyrůstaj z jeho stonků obsahujících hodně saponinů a látek, umožňujících podchlazení vody. Ta pak krystalizuje na ohraničenejch místech, např. ústí xylémovejch kapilár a vodivejch pletiv ve stonku (tzv. krystalofolie, "frostweed").
Odraz světla žaluzií od válcovitýho odpadkovýho koše
Studená fúze získává investory v Jižní Koreji a Číně. Zatímco USA otálely byť jen s udělenim patentu pro E-Cat, Čína založila výzkumný centrum pro niklový reaktory v Baodingu. Je to svym způsobem logický, protože tydle země jsou nejvíc závislý na importu ropy zvenčí, zatímco americká oligarchie, která svuj vliv v 70. letech založila na obchodu s ropou se dnes stává brzdou rozvoje USA. Z Japonska, který většinu ropy dováží vzešla první mezinárodní dohoda za omezování fosilních paliv (a tim pádem snížení jejich ceny) v Kjotu. Řada zemí, např. Kanada nebo Rusko z ní po objevu nalezišť ropy v Albertě resp. Severním moři zase vycouvala. A není ani náhoda, že tahounem praktickýho výzkumu studený fúze v Evropě je Itálie (Leonardo Corp. Andrea Rossiho) a Řecko (Defkalion), protože zrovna tyto dvě země sou závislý na dovozu ropy v Evropě nejvíc. Rovněž Čína, která čím dál víc sleduje trend východoasijskejch "tygrů" svůj prodej těžby z tibetskejch ropnejch pánví už dávno nahradila importy Africký a Venezuelský ropy. V roce 2010 čínskej import ropy ze středního východu překročil ten americkej a ilustruje tak rozsah, v jakým čínskej ekonomickej vliv vytlačuje USA z východních trhů. Americká válka v Zálivu a Íráku a s tím spojenej nárůst cen ropy pak nastartoval celosvětovou finanční krizi.
Zatimco se "strunovej teoretik" Motl horlivě zastává principu ekvivalence, jiný fyzici jako napotvoru právě narušení principu ekvivalence navrhli pro potvrzení strunový teorie...;-) V obou případech jde o důkaz odchylek od relativity při vzájemným pohybu tří gravitujících těles - v prvním případě jde o ternární pulsar, v druhým o Jupiterovy trojany. Strunová teorie na rozdíl od smyčkový teorie gravitace princip ekvivalence zdánlivě k ničemu nepotřebuje, je totiž založená na Lorentzově invarianci speciální relativity. Ale princip ekvivalence obecný teorie relativity je na platnosti Lorentzovy symetrie speciální relativity dosti úzce závislý, ačkoliv se jejich narušení nemusí nutně projevit současně - právě proto, že obecná teorie relativity je zobecněním tý speciální. Jenže extradimenze který strunová teorie předpokládá nelze prokázat nijak jinak, než právě narušením jednoho či obou principů ve třírozměrným prostoru. Čili bysem řekl, že v dlouhodobým výhledu má strunová teorie docela problém (když pomineme fakt, že byla zpochybněná již experimenty na LHC a dalšími). Na každej pád tendle příklad demonstruje duševní zmatenost fyziků ohledně fenomenologie jejich teorií. Dá se očekávat, že formální teoretici jako Motl budou lpět na zachování postulátů svejch odvozování i za cenu toho, že by měli experimentální důkaz svý teorie pohřbít. Zatimco experimentálně zaměřený fyzici v terénu potřebujou vykazovad výsledky a sem tam se k nějakýmu narušení postulátů teorie snížej, pokud tím dokážou jiný.
Při průletu meziplanetárních sond kolem Země v rovníkovým směru dochází k neočekávanýmu zvýšení jejich rychlosti, pro což se vžil termit flyby anomaly. Steve Adler z IAS v Princetonu v roce 2009 navrhl, že by tyto jevy mohla způsobovat temná hmota, která by byla gravitačně svázaná se Zemí. Ben Harris z Texaské univerzity v Arlingtonu analýzou oběžných drah GPS satelitů za devět měsíců dospěl k závěru, že planeta Země je obklopená diskem temné hmoty o průměru 70 tisíc kilometrů a tloušťce 191 kilometrů kolem rovníku. To by nebylo až zas tak moc divný, protože některé rozšíření teorie relativity předpovídají prstenec temný hmoty kolem všech rotujících těles.
Např. teorie nazývaná MOND (MOdifikovaná Newtonovská Dynamika) byla předložena v roce 1981 Mordechai Milgromem z Weizmannova Institutu v Izraeli pro vysvětlení tvaru a rotačních křivek hvězd galaxí a dlouhou dobu nebyla brána vážně. Teorie MOND je představuje rozšíření Newtonovy dynamiky, do který přibrala další předpoklad, a sice o expanzi časoprostoru z teorii relativity. Její rychlost byla s dostatečnou spolehlivostí ověřena a stacionární vesmír je v teorii relativity nestabilní, takže přidáním postulátů se relativita zpřesňuje. Podle Milgroma k odchylce od Einsteinovy obecné relativity dochází pod určitou hranicí zrychlení (cca 1,2.10-8 cm/s²), který je rovno součinu rychlosti světla a Hubbleovy konstanty, která popisuje rychlost expanze vesmíru. Při hodnotách zrychlení pod touto hodnotou gravitace klesá se vzdáleností těles lineárně, ne se čtvercem vzdálenosti, jak předpovídá Newtonův gravitační zákon.
Teorie MOND předpovídá, že kolem každého gravitujícího objektu se bude tvořit hustší obálka časoprostoru nahloučeného expanzí vesmíru a když se ten objekt navíc bude točit, stane se ten obal stlačenej v rovině rotace jako prstenec. Ten byl také v případě některých galaktických clusterů objeven. Poslední dobou přibývá efektů, které do tohodle modelu zapadají. Jedním z nich je anomálie sond Pioneer, pro které MOND předpovídá totéž zpomalování, jaké bylo skutečně pozorováno (tj. součin Hubbleovy konstanty a rychlosti světla). MOND však neumí vysvětlit stínící efekty temný hmoty (jako je Allaisův jev), ani existenci tzv. temnejch galaxií a dělá jí problém i vzájemná interakce temný hmoty např. v rámci tzv. Bullet clusteru, takže ji lze aplikovat jen na tzv. teplou temnou hmotu, která není tvořená částicema ani moc lehkejma (skalární vlny, axiony), ani příliš těžkejma (neutrina). Uvedené vysvětlení samozřejmě neni jediný - v uvahu přicházejí např. efekty geomagnetického pole, nahloučení částic solárního větru v oblasti rovníku a konečně tzv. gravitomagnetismus, předpovídaný např. Cartanovou nebo Heimovou teorií. Konzervativní fyzici (vč. L. Motla) se snažej Harrisovy dedukce zpochybnit i poukazem na to, že nezahrnul do svýho modelu slapový efekty ani známý relativistický jevy (Lense-Thirringův jev).
Obíhání Měsíce kolem Země bylo konečně potvrzeno přímým pozorováním drůžice Juno ze vzdálenosti asi 1 milion km 9.října 2013.
Letecká turbína jako hudební nástroj - aneb co uslyšíte, když do ní pustíte šroubek... (ve MS IE náhled videa přehrajete najetím kurzoru myši na obrázek)
Vizualizace tras lodí z 18. - 19. století na základě milionů záznamů z lodních deníků (animace). Suezská a Panamská šíje tehdy pro lodě představovaly nepřekročitelnou překážku. Ačkoliv se to nezdá, je v nich hodně fyziky a sociologie. Všiměte si např. dvou tras kolem Afriky - klipry čili nákladní plachetnice na rozdíl od parníků využívaly tropickou cirkulaci větru v oblasti kolem 40° jižní zeměpisné šířky se silnými stálými západními větry (tzv. trade winds, čili řvoucí čtyřicítky). Větry zde vanou západním směrem díky Corillisově síle zemské rotace a na jižní polokouli jsou tyto větry silnější, protože podél této rovnoběžky je značná převaha oceánských ploch oproti plochám pevninským. Klipry dokážou v omezený míře křižovat proti směru západního větru, ale vyžaduje to pro ně udělat velkej oblouk kolem Afriky až k západním břehům Ameriky. Naopak rovník a obratník Kozoroha se plachetnice snažily překonávat v severojižním směru co nejrychleji, protože tyto zeměpisný šířky jsou známý jako tzv. koňský tišiny (horse latitudes). Koňský se jim řikalo proto, že při cestách do Nového světa byly posádky v bezvětří stojících plachetnic nuceny utratit část převáženejch koní pro jejich maso nebo z důvodu ušetření tenčících se zásob vody. V těchto zeměpisnejch šířkách sestupuje k zemskému povrchu vzduch proudící směrem od rovníku k zemským pólům v rozhraní mezi Hadleyovou a Ferrerovou konvektivní buňkou (tzv. antipasát). Plachetnice bezmocně trčící v bezvětří u Galapág vedly k nahromadění lodních záznamů tamtéž, ačkoliv tyto ostrovy byly jinak z obchodního hlediska bezvýznamný (když pomineme jejich želvy, který námořníkům sloužily jako živá masová konzerva). Uvíznula u nich i plachetnice Beagle, na který Darwin při neplánované zastávce zformuloval evoluční teorii.
Mezi Evropou, Amerikou a Afrikou je zřetelnej trojúhelník obchodu s otroky mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. Britové vyplouvali z Evropy do Afriky s levným nákladem nakoupených zbraní, textilu, bižuterie a alkoholu. Toto zboží v Africe s africkými králi vyměnili za otroky. Poté otroky naložili do lodí a vypluli na další cestu – do střední Ameriky. Na karibských ostrovech, prodali majitelům plantáží přeživší otroky, kteří potom museli pracovat na plantážích s cukrovou třtinou, tabákem a bavlnou. Za část peněz z prodeje otroků obchodníci v Americe nakoupili velmi levně (jelikož pracovní síla byli otroci) cukr, tabák, bavlnu, zlato, stříbro a pluli zpět do Británie, odkud toto zboží s obrovským ziskem prodávali do celé Evropy. V Evropě opět nakoupili levné zboží a znovu vyrazili do Afriky. Trojúhelník se tak uzavřel a pokračoval znovu a znovu několik set let. Cenou za průmyslovou revoluci v 19. století bylo mj. až 20 milionů lidských obětí (tj. africkejch otroků).
Dole sou pro srovnání moderní trasy, který až na výjimky využívaj tzv. loxodromy, protože lodě dnes nepotřebujou sledovat dráhu větrů, ostrovy ani pobřeží kvůli doplňování zásob. Na kulovým povrchu Země by sice nejkratší spojnicí dvou bodů představovala tzv. ortodroma (analogie geodesiky čtyřrozměrnýho časoprostoru) - ale v námořní navigaci je výhodnější použít trasu, jejíž dráha udržuje stále stejný úhel s poledníkem (azimut) na rozdíl od ortodromy, u které se azimut obecně mění. Loxodromy na mapě níže vypadaj zakřivený díky ekvidistantní Marinově projekci - vypadaly by však přímkový v cylindrickým Mercatorově zobrazení (obr. vpravo).
Vývoj sněhový duny Na rozdíl od víceméně kulatejch částic písku vločky sněhu netvořej sypkej materiál, takže se duna nesesouvá a šíří se po směru větru opačným směrem, než písečná duna..
Podle seismologů pruhy červeného světla a světelný tunely a záblesky, které se objevovaly na obloze šest měsíců před a po zemětřesení v italský Aquille 6. dubna 2009 (PDF) můžou bejt způsobený elektrickými výboji vyvolanými pnutím zemský kůry, čímž triboelektricky a piezoelektricky vznikaj oblasti vysokýho napětí. S tim sou spojený další jevy, jako např. změna vodivosti vzduchu ionizací a vývoj ozónu a oxidu uhelnatýho v textonický zóně. Zvlášť pěkně je to viděd na výronu lávy v japonský Sakurajimě a mohlo by to vysvětlid řadu pozorování UFO. Autoři studie se pokusili efekt demonstrovat měřením elektrickýho napětí při ohejbání vzorku horniny.
Geologové z BYU našli pozůstatky údajně největšího sopečného výbuchu na zeměkouli. Před 30 miliony let vybuchl v lokalitě Wah Wah Springs v západním Utahu vulkán, který během týdne vychrlil 5.500 kubických kilometrů magmatu. Sopečný popel pokryl oblast o rozměrech zhruba 400 x 150 km. Jeho usazeniny v jižním Utahu jsou téměř 4.000 vysoké a stopy po něm lze nalézt až ve vzdálenosti 1.000 km v dnešní Nebrasce. V době svého vzniku byla kaldera po výbuchu téměř 5 km hluboká a její průměr přesáhl 40 km. Výbuch byl víc než 50 x silnější než exploze sopky Tambora na ostrově Sumbawa západně od Jávy roku 1815, což je nejsilnější erupce v historii lidstva. Nešlo zdaleka o ojedinělou událost, geologům se podařilo identifikovat pozůstatky dalších dvaceti kalder.
Ostatně aji dřímající supervulkán pod Yellowstonem je aspoň o polovinu větší, než se původně geologové domnívali. Jde o souvislou magmatickou komoru ve tvaru banánu 60 kilometrů dlouhého, 30 kilometrů širokého v hloubce 5 až 12 kilometrů, jehož konce vystupujou k povrchu. Kaldera je vyústění jednoho z konektivních stoupavejch proudů magmatu v zemským plášti. Protože přísun magmatu je pomalý, protržený místo je ucpaný ztuhlou zátkou a k nové erupci proto dochází vždy o kus dál ve víceméně pravidelných rozestupech asi 700.000 let. Poslední velká erupce se odehrála před 640 tisíci let, menší erupce ještě před 70 000 lety. Od té doby supervulkán dřímá, ale nadýmání jeho kaldery zvedá znepokojivě terén. Roztahuje se totiž do stran, nejen vzhůru - což nasvědčuje tomu, že se vrstva horniny nad magmatickou kapsou natlakovanou plyny ztenčuje.
Pohyb horkého místa Yellowstonské kaldery v průběhu několika milionů let spolu s místama, kde žhavé magma prorazilo zemskou kůru. Stoupání kaldery se v období 2004 - 2008 zrychlilo až na skoro 7.6 cm / rok, což je absolutní rekord od roku 1926, kdy bylo pravidelný geografický monitorování kaldery zahájeno. V posledních letech (mezi 2007 - 2010) se stoupání zvolnilo na několik cm ročně - o to rychleji (rychlostí až 25 cm/rok) začalo otékat okolí kaldery. V poslední době se tloušťka zemský kůry oddělujícící magma od povrchu ztenčuje, což se projevuje rozestupováním sítě GPS stanic, která pohyb kaldery monitoruje v laterálním směru - asi jako když se k hladině vody prodírá nafouklej balón. Projevuje se to taky zrychlováním a zeslabováním poryvů geovulkanický činnosti - ztenčující se slupka zemský kůry se stává plastickou a neklade tak velkej smykovej odpor. Z celkového chování kaldery se tedy zdá, že se schyluje k novému maléru a indicie pro to se stále hromadí. Velká erupce by mohla pohřbít polovinu USA pod metrovou vrstvou sopečného popela.
Fyzici z Tokya demonstrovali 3D manipulaci s objekty pomocí akustický levitace (YTvideo 1, 2). Místo pohybování se zdrojem zvuku použili tzv. fázový pole mnoha zářičů a měnili amplitudu ultrazvuku podél jeho profilu, kterej jde zviditelnit pomocí mlhy ze suchýho ledu (viz náhled videa vpravo).
Podle americkýho fyzika Craiga Hogana z Fermilabu by expanze vesmíru neměla bejt pozorovatelná na rozměrový škále cca 60 metrů, která podle něj definuje hranici mezi kvantovými a kosmologickými efekty. Jelikož gravitační zrychlení objektu o hmotnosti lehkýho atomovýho jádra odpovídá zrychlení expanze vesmíru sou rozměrová škála slabý interakce (100 MeV) a Hubbleovy délky (cca 7 GeV) svázany vztahem ΛQCD = H01/3 a inverzní rychlost expanze vesmíru odpovídá střední době života hvězd (čas, kterej hvězda o svítivosti Slunce čili 1 % Eddingtonovy svítivosti potřebuje k vyzáření 1% svý hmoty) τ = α / mproton · melectron = ΛQCD1/3 = 1 / H0.
Ve vlnový teorii éteru je takovou přirozenou hranicí vlnová délka mikrovlnnýho pozadí, čili asi 0.2 cm. Pod touto rozměrovou škálou vesmír kolabuje místo expanduje. Např. Saturnovy prstence sou tvořený ledový částicema velikosti, při který se vyrovnávaj kvantový efekty s gravitačníma. Podobně Hogan konverguje k vlnový teorii éteru při hledání gravitačních vln - v éterový teorii se projevujou mikrovlnným pozadí vesmíru (160.2 GHz), zatímco Hogan je hledá jako tzv. holografickej šum při frekvencích odpovídajícím televizním vlnám (stovky MHz max).
Jak známo, srnky, krávy, lišky a dokonce aji kapři ve vánočních kádích se orientujou podle zemskýho geomagnetickýho pole (ačkoliv např. u krav to bylo nezávislým průzkumem zpochybněno). Takže asi nepřekvapí závěry poslední studie autorskýho týmu z FLD podle kterých aji psi kadí převážně v severojižním směru. Obrazovej materiál tentokrát chybí...
Topografie Antarktidy pod ledem získaná mapováním pomocí satelitních radarů s výškovým převýšením 17x zvýrazněným, poprvé v rozlišení lepším, než známe povrch Měsíce... Vrstva ledu je v průměru cca 3 km tlustá (4 776 m je maximum) a pevninu izostaticky stlačila pod hladinu oceánu o několik stovek metrů. Zdvih kontinentů na konci poslední doby ledový je patrnej např. na morfologii některejch pláží, např. v Bathurstském zálivu v Kanadě (fodka vpravo). Např. většina jižního pobřeží Finska byla za poslední doby ledový pod hladinou moře.
Špička lékařský jehly se stopama zaschlý krve, vpravo včelí žihadlo v porovnání se špendlíkem
Na trh se už brzy dostane unikátní kulomed RBmG (Rubber Band Machine Gun) ze dřeva, kterej dokáže vypálit až 17 gumiček za vteřinu s kapacitou až 672 ran. Novou zbraň vynalezl a vyrobil ukrajinský student Saša Špetnyj. Při svém konstruování se Saša inspiroval Gatlingovým kulometem, sestrojeným okolo roku 1861 a použitým poprvé ve válce Severu proti Jihu (1861 až 1865, YouTube). Přímo na zbraň lze natahovat jednu gumičku za druhou, což přirozeně trvá dlouho. Proto Saša vynalezl speciální rychlonabíječ, s jehož pomocí ztratí střelec nabíjenim jen několik minut. Jeho crowdfunding project na webu byl tak úspěšnej, že se mu podařilo rychle získat od privátních investorů osminásobek původně zamýšlené sumy, 5.000 USD. V maloobchodě má originální zbraň přijít na 85 amerických dolarů (asi 1700 Kč). Za tuto sumu získáte také 700 gumiček.
Relativní velikost galaxie v Andromedě, kdyby byla o něco jasnější. Ve skutečnosti je to ještě monumentálnější útvar, protože je obklopená řídkým haló temný hmoty asi pětinásobku průměru, vykrývající skoro šestinu oblohy. Navíc ji obíhá disk malejch satelitních galaxií.
Takhle Andromeda bude vypadad, až se s naší galaxií za necelý 4 miliardy led srazí. Mléčná dráha je o něco starší a masivnější.
Vlevo je reflexe světla v reflektáři zviditelněná Tyndallovým jevem (rozptylem na prachovejch částicích ve vzduchu)... Ačkoliv je nábytek tmavej, odraz od laku pod nízkým úhlem probíhá prakticky bez zeslabení. Vpravo výcuc motoru tryskáče vytváří tornádo zviditelněný Wilsonovým jevem (kondenzací vodních par ze vzduchu při prudkým snížení tlaku). Vpravo je skutečný přízemní tornádo pro porovnání. Je tvořený dutým vírem, jehož vnější plášť rotuje protiběžně oproti vnitřku a tvoří nálevkovitej trychýř. Takový dvojitý víry sou v přírodě velmi častý a spekuluje se, že podobným jsou tvořený aji elemementární částice, jako je elektron.
Velká rudá skvrna je na Jupiteru pozorovaná již od počátků dalekohledů a je tedy stará víc než 300 let. Je natolik velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 12 cm. V podstatě se jedná o obrovský hurikán, přibližně dvakrát větší než planeta Země o průměru 24.000 km. Otáčí se v západním směru (tzv. anticyklóna - tedy proti pohybu hodinových ručiček), zatimco zbytek planety rotuje ve východním směru. Skvrna mění svoji velikost, tvar i barvu a v poslední době jeví známky slábnutí, podobně jako fleky na Slunci. Materiál obíhá hurikán s periodou asi šesti dní při tlaku asi 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků, uvnitř skvrny se pohybují větry dosahující rychlosti až 640 km/h, který vynášej do vyšších vrstev atmosféry materiál z nižších vrstev atmosféry, který pak v kontaktu s ultrafialovým světlem aktivuje fotochemický redukce a dojde k jeho zčervenání. Fodka níže byla pořízená sondou Voyager 1 na počátku března 1979, nejmenší rozlišitelný detaily mají asi 30 km v průměru.
Na obrázku dole je srovnání víru s velikostí Země a umělecká fikce povrchu Jupitera - obávám se, že to zdaleka neni tak atraktivní místo s blankytnou oblohou ale spíš neprůhledná kalně žlutá mlha plná dusivejch plynů a ionizujícího záření. Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia, žlutá barva je způsobená nejspíš jemnými částicemi síry, bílá oblaka tvoří mraky čpavku a a hydrogensulfidu amonnýho NH4SH, vrstva mraků je asi 100 km vysoká a skvrna vystupuje asi 8 km nad okolní vrcholky mračen.V atmosféře Jupiteru byly detekovány fosfiny, ze kterých se na světle uvolňuje fosfor, který má červenou barvu. Tadle studie se pokouší vysvětlit, co vír na povrchu Jupitera činí tak stabilním. Kromě toho, že vír polyká menší víry a tím doplňuje energetický ztráty autoři modelu předpokládaj, že do víru natékaj horký plyny zezdola a studený seshora a tenhle teplotní gradient udržuje vír v pohybu. Jinak by se totiž podle zákonů klasický hydrodynamiky měl už dávno rozptýlit, pokud se simuluje ve dvou rozměrech. Víceméně skrytej tok v dalších dodatečnejch dimenzích tenhle vír však stabilizuje. Podobně by šlo takový vysvětlení rozšířit i na stabilitu vírů hmoty v galaxiích a možná i elementárních částicích.
Dvě ukázky diferenční eroze na pobřeží Michiganskýho jezera
Výzkum chování elektrickejch oblouků prováděnej na ÚFE PřF Masarykovy university v Drně v rámci projektu GRAVARC. V podmínkách hypergravitace centrifugy ESA v nizozemském Noordwijku bylo studováno chování tzv. klouzavýho elektrickýho výboje na Jacobově žebříku, kerej je častou rekvizitou vědeckofantastickejch filmů. Klouzavej obloukovej výboj se vytváří, když vysokonapěťový oblouk (tisíce až desetitisíce voltů) hoří na dvou elektrodách rozbíhavejch ve tvaru písmene V. Výboj vzniká v nejužším místě, ale protože je horkej, sám sebe nadnáší, posouvá se nahoru a tím se zároveň i prodlužuje. Nabývá typického obloukovitého tvaru, který může vystoupat vysoko nad elektrody. Když oblouk dosáhne určitý kritický délky, neudrží se a zhasne. V tu chvíli se v nejužším místě zapálí výboj nový a celej proces se opakuje. Na principu tohoto výboje fungujou například samočinné bleskojistky, který chrání rozvody vysokého napětí, ale podobnej výboj může nalézt uplatnění např. i při chemickejch syntézách nebo likvidaci obtížnejch odpadů plasmou.
Protože celej proces je řízenej konvekcí plynu, jejíž rychlost závisí na gravitačním zrychlení, nabízí se otázka, co výboj provede v tíhovým poli, který se bude lišit od pozemskýho, např. na odstředivce. Protože za takovejch podmínek je vyfukování oblouku konvekcí mnohem intenzívnější, celej cyklus je podstatně zkrácenej a oblouk se přetrhává dříve. Na obr. dole je vývoj oblouku při gravitaci 6x, 12x a 18 x vyšší, než je pozemská (pro představu - při 18 g centrifuga o průměru 8 metrů rotuje 11 otáčkama za vteřinu a unese přitom zátěž 80 kg (video). Pokud by takové přetížení působilo na člověka, pociťoval by tíhu přibližně 1,6 tuny).
Rázostroj neboli Newtonova houpačka slouží jako demonstrace zákona zachování energie a impulsu (momentu) zároveň (YT video 1, 2, 3, interaktivní animace). Původní idea ale nepochází od Newtona, ale od francouzského fyzika Edme Mariotta (1676)
3D animace z přistání čínskýho Nefritovýho králíka na Měsíci. Vzhledem k fraktální povaze lunárních kráterů je docela těžký odhadnout vejšku modulu nad terénem, páč ten vypadá furt stejně.. Náhled videa níže je 6x zrychlenej. Na obrázku vpravo je vystavenej nefritovej králík aji s atomovym hřibem nad Evropou - zdá se, že Číňani s náma maj dalekosáhlejší plány..
Sonda Curiosity zatim na Marsu dokončila dlouhodobý měření radioaktivity. Během 500 denní mise byste na Marsu obdrželi dávku 1 Sievert, což by vám zvýšilo pravděpodobnost rakoviny o 5%. Stejnou dávku byste ale obdrželi i v průběhu 180-ti denní cesty na Mars nebo při ročním pobytu na ISS 300 km nad Zemí. Limit pro NASA je asi 0,3 Svt.
Uvažoval sem, jestli by nešlo podobnej jev modelovat v duchu éterový teorie hydrodynamicky a nejblíž je tomu asi tadle studie, ve který byly separovaný částice ve tvaru maličkejch trojrozměrnejch spirálek v plochým kanálu, ve kterým bylo šikmo umístěnýma přepážka vytvořený rotační proudění analogický magnetickýmu poli vakua. 3D spirálky můžou mít podobně jako elektronový orbitaly dvě zrcadlově symetrický helicity definující spin (na obr. dole označený modře a zeleně). V rotujícím kapalině sou spirálky, který maj stejnej spin jako vírovej proud obtékaný snáze, čili sou unášený jednu stranu na stranu kanálu méně než ty s opačnym spinem - takže doplavou dále. Čili vírovej kanál se chová se zřetelem na pohyb částic podobně jako zmagnetizovaná vrstva grafenu, protože separuje částice podle jejich spinu. Samozřejmě jde jen o velmi hrubou analogii, ale možná vám to usnadní pochopení, co se v tom zmagnetovaným graphenu s elektrony děje.
Když proud prochází dvěma rovnoběžnými vodiči stejným směrem nebo v protisměru, dochází k jejich odpuzování resp. přitahování - efekt je demonstrovanej zde nebo v trochu větším měřídku tady. Kolem vodičů se tvoří magnetický pole a souhlasně orientovaný magnety se jak známo odstrkujou.Odpudivá síla se uplatňuje i mezi jednotlivými elektrony, pokud se pohybujou souhlasně, dochází k jejich vzdalování, protože se k odpudivý Coulombově síle přidává ještě magnetická síla Lorentzova. Akorád že v kovovejch materiálech s vysokou koncentrací volnejch elektronů se elektrony pohybujou velmi pomalu, rychlostí pár milimetrů/sec, čili příspěvek Lorentzovy síly je nepatrnej a elektrony se pohybujou podél celýho průřezu vodiče rovnoměrně.
V materiálech jako jsou supravodiče je situace jiná, protože tam se na vedení proudu podílí jen nepatrnej počet elektronů ve srovnání s kovy a jejich rychlost proto musí být podstatně vyšší. Lorentzovo odpuzování elektronů se pak projevuje tím, že při určitý hustotě proudu supravodivost zanikne a supravodič se "vykalí" a exploduje. Podmínkou supravodivosti totiž je, aby elektrony zůstaly vzájemně silně stlačený a Lorentzova síla je od sebe odstrkuje. Magnetický pole, který supravodič při průchodu proudu vytváří tak současně přispívá k jeho zániku a proto je každej supravodič schopnej vést proud jen určitý velikosti. Z tohoto důvodu se např. v urychlovačích nepoužívaj vysokoteplotní supravodiče, přestože jim stačí chlazení kapalným dusíkem, páč ty maj kritickou proudovou hustotu poměrně nízkou (a taky se blbě vyrábí v podobě cívek).
K zajímavý situaci dochází u grafenu a tzv. topologickejch izolátorů, ve kterejch je pohyb elektronů omezenej na tenkou povrchovou vrstvičku. Takový elektrony sou nucený se pohybovat podobně rychle jako v supravodičích, asi jako když kapalina protéká úzkou plochou tryskou. V přítomnosti magnetickýho pole kolmýho na rovinu grafitu jsou vzájemně odstrkávaný tak, že se elektrony nahrnou na jednu stranu vrstvičky (Hallův jev), protože je magnetický pole stáčí. A protože vzájemný odstrkávání elektronů Lorentzovou silou snižuje jejich pohyblivost podobně jako u supravodičů, dochází k tomu, že vrstva vodí jen tehdy, pokud vzájemný odstrkávání elektronů kompenzuje stlačování elektronů Hallovým jevem. V důsledku toho vrstva grafenu vede proud jen v jednom směru, která závisí na polaritě magnetickýho pole a chová se jako polovodičová dioda. K dosažení takovýho chování při teplotě blízký absolutní nule intenzita magnetickýho pole nemusí být nijak vysoká - stačí řádově jeden Tesla a proto je možný toto pole vytvořit dvojicí vodičů integrovaných těsně vedle grafenový vrstvičky podle obrázku uprostřed.
V nový studii výzkumníci zašli ještě dále a zmagnetovanou vrstvičku umístili do dalšího magnetickýho pole, tentokrát rovnoběžnýho s rovinou grafitový vrstvy. V takovým případě dojde k rozdělení elektronů podle jejich spinu a část se pohybuje na jedné straně vrstvy, zatímco druhá část směřuje opačným směrem na protilehlý hraně (viz obr. vpravo). Grafenová vrstva se pak chová jako dvojice dvou jednorozměrnejch drátů ležících rovnoběžně vedle sebe, podobně jako na hranách topologickejch izolátorů. V případě grafenu jde ale toto chování ovlivnit vnějším magnetickým polem. Jedinej problém je, že toto pole musí být velmi silný, asi 35 Tesla a tak silný magnetický pole dokáže vytvořit jen nejsilnější známý supravodivý elektromagnety a teplota grafenu přitom nesmí překračovat 0.3 K - čili zatím rozhodně nejde o technologii pro každodenní používání.
Tato frnďulka před 150 lety vymyslila myčku na nádobí. Josephine Cochranová byla hezká, ergo se brzy vdala a užívala si s manželem pohodlný život s častými večírky, na kterých hostům servírovali pokrmy na historickém porcelánu. Cochran nemohla vystát, když se služebnictvo nechovalo k porcelánovým kouskům s dostatečnou péčí, a tak cenné nádobí myla raději sama. Při této činnosti přemýšlela, proč někdo nevynalezne stroj, který by nádobí umyl. Až se jednoho dne rozhodla, že si to udělá sama. Myčka měla horizontálně uložené kolo, dovnitř kterého se upevňovalo nádobí a který bylo umístěno v měděném kotli. Ruční klika poháněla celý stroj. Když se kolo otáčelo, mýdlová voda z kotle se rozstřikovala na nádobí.
Současná fyzika se vyznačuje tím, že experimentální jevy odmítá, dokud pro ně nemá vyvinutou teorii - naopak v případě, že taková teorie vyvinutá má tendenci je naopak nekriticky přijímat. Názorně to předved nedávno Luboš Motl. Protože jím respektovaný strunový fyzici začali uvažovat o kvantovým provázání jako o formě červí díry, začal mudrovat, že i sny a posmrtnej život by mohl bejt jakási forma kvantovýho provázání a reinkarnace důsledek EPR correspondence. Samozřejmě je možný, že Motla v kostele při půlnoční osvítil Duch svatej - ale já v tom vidim spíš materialistickej konjukturalismus: většina protioteplovačů sou katolický republikáni, kterým ateismus moc nevoní.
Ignorance až odmítání Allaisova jevu je jen opakování ignorance temný hmoty a důsledek toho, že si fyzici dosud neuvědomili, že tunel z neutrin a skalárních vln mezi hmotnými tělesy je právě hmatatelnej důsledek jejich gravitačního provázání. Omezení modelu červí díry je v tom, že nepředpovídá vznik takovýho tunelu aji na prodloužení spojnice hmotnejch těles (neměla by se např. projevovad na opačný straně zeměkoule, než právě probíhá úplněk nebo zatmění) - v takovým případě stínící model éterový teorie funguje lépe. Model červí díry bude mít problém i s vysvětlení faktu, proč k gravitační anomáliím nedochází na spojnici těžišť hmotnejch těles, ale na kuželu spojující jejich těžiště a vnější povrchy (s tim souvisí cca 2 % zvětšení a zesvětlení stínu Země při lunárním zatmění, který pozoroval už Lahille v roce 1707 a který nelze úplně vysvětlit zemskou atomosférou). Osobně sem taky zvědavej, jak budou fyzici reagovat, až si uvědomí, že tvorba červích děr mezi kvantově provázanými fotony ve svým důsledku vyžaduje, aby tyto fotony byly hmotný. Je pravděpodobný, že jim to dřív dojde z dalších souvislostí.
Prof. Maurice Allais (1911 –2010) byl francouzskej ekonom, který v roce 1988 získal "Nobelovu" cenu za ekonomický teorie. Svý práce odmítal překládat do angličtiny, takže se k většinové anglofonní veřejnosti dostaly až po jejich znovuobjevení anglicky mluvícími ekonomy. Mimo ekonomie se Allais v letech 1952 až 1960 věnoval i fyzice, publikoval na 1500 článků o gravitaci, speciální teorii relativity a elektromagnetismus a získal čtrnáct cen za fyziku, včetně nejprestižnějšího francouzského vědeckého ocenění. Mj. se pokoušel tzv. parakónickým kyvadlem prokázat éterovej drift. Allais se svými spolupracovníky každých dvacet minut vypouštěl kyvadlo přepalováním nitky a po ustálení kyvu měřil změnu osy rotace dnem i nocí po celých 30 dní, aniž vypustil jedinej experimentální bod a přitom se mu v červnu 1954 náhodou do měření připletlo sluneční zatmění.
Parakónický kyvadlo je kyvadlo zavěšený v jednom bodě na kuličkovým ložisku nebo hrotu jako koule na provázku, čili mu není mechanicky vnucená osa rotace. V takovým případě se kyvadlo chová jako tzv. Foucaltovo kyvadlo a průběžně se natáčí doprava úhlovou rychlostí 9.3 °/hod tak, aby rovina jeho rotace zůstala fixní v prostoru bez ohledu na otáčení Země. Allais však pozoroval, že kyvadlo se po vstupu do slunečního stínu natočilo proti směru hodinovejch ručiček a to velmi náhle asi o 13.5 °. Současně se mu zkrátila doba kyvu o několik desetin promile. S postupujícím zatmění se jeho osa rotace stejně prudce vrátila zpátky a pak normálně pokračovala v rotaci doprava, jako by se nic nestalo. Allais svoje pozorování úspěšně zopakoval v roce 1959 během dalšího zatmění Slunce, rovněž ve Francii. Podobné pokusy byly uskutečněny během různých slunečních zatmění asi dvacetkrát se střídavými výsledky.
K vysvětlení Allaisova jevu byla navržena několik konvenčních teorií. Ta nejpřijímanější uvažuje velmi slabou tlakovou vlnu (0.002% změna atmosférickýho tlaku) v chladným vzduchu pod lunárním stínem. Problém s tímto vysvětlením např. je, že nevysvětluje proč se Allaisův jev projevuje aji na odvrácený straně zeměkoule, kam měsíční stín pochopitelně nezasahuje. V roce 2009 čínský geofyzici poblíž šesti měst v jihovýchodní Číně, které mezi sebou dělí zhruba 3000 kilometrů, rozmístili osm gravimetrů a dvě kyvadla (YTube). Výsledky gravimetrický efekty potvrdily (PDF). Rumunský výzkumník Dimitrie Olenici publikoval pozorování při konjunkci planetek Ceres, Juno a Pallas se Sluncem. Na obr. dole je změna frekvence hodinek s mechanickou ladičkou 360 Hz při transitu Venuše - stínění gravitačních vln se projevuje prakticky bez osmiminutovýho zpoždění způsobenýho omezenou rychlostí světla (tydle hodinky taky vykazujou změny chodu v okolí rotujících setrvačníků, proto se pro podobný experimenty výborně hoděj). Změny frekvence vykazujou čtyřminutovej posun proti vizuálnímu zákrytu, čili je zjevný, že se zde uplatňuje gravitační jev nadsvětelnou rychlostí.
Z hlediska éterový teorie je vysvětlení Allaisova jevu jednoduchý: vakuum je tvořený dynamickou rovnováhou podélnejch a příčnejch vln. Hmotný objekty stíněji podélný vlny vakua a vytvářej tak kolem sebe oblak virtuálních fotonů, kterej vnímáme jako gravitační pole. Ale protože se todle stínění uplatňuje i mezi tělesy navzájem, dochází při jejich zákrytu ke stínění gravitačního stínění a naopak k poklesu hustoty virtuálních fotonů ve prospěch virtuálních neutrin. Ty si můžeme představit jako bublinky vakua tvořený podélnýma vlnama.V důsledku toho každá dvojice hmotnejch těles mezi sebou udržuje sloupec temný hmoty, kterej se výrazně zesiluje, pokud se octne několik těles na jedný přímce. To se mj. projevuje gravitační anomálií v okamžiku zákrytu, protože na jejich spojnici okamžitě roste koncentrace skalárních vln a neutrin. Analogicky kolem ostrovů se vytváří tříšť příboje, protože se na mělčině snižuje rychlost povrchovejch vln. Ale o kousek dál se naopak projevuje zvýšená koncentrace proudů a vírů pod hladinou, což je analogie temný hmoty. Tsunami vlny se zákrytem ostrovů nezeslabujou, ale naopak zesilujou a za ostrovy dochází k jejich fokusaci, protože se šířej pod hladinou vody.
Kelvin-Helmholtzovy vlny v atmosféře, vpravo simulace jejich vzniku
ledový květy na okně
Na obrázcích neni polární záře, ale tzv. světelný sloupy, patřící mezi halový jevy. Při nízkých teplotách se tvořej plochý ledový krystalky, který při klesání samovolně zaujmou polohu s největším odporem a padaj naplocho. Vodorovně uspořádaný ledový krystaly pak mohou odrážet lokální pozemský zdroje světla ve sloupcích, které se podobají slunečním sloupům. Bývaj vrstevnatý, protože oblasti ledovejch krystalků nebývaj souvislý a na zenitu vypadaj sbíhavý v důsledku perspektivy. Občas můžeme na horách pozorovat na zvířenym sněhovým prachu za silnýho mrazu tzv. subsun, což je třpytivej halovej sloup vzniklej vodorovným odrazem od Slunce a je součástí oblouku parhelia. Fotografové mu někdy říkaj "spodní slunce".
Jednoduchá 3D tiskárna, která umí zdobit želatinový pohárky pomocí inkoustu z plastikový stříkačky je zajímavá způsobem, jakým využívá krokový motorky z odpadních DVD mechanik (SW, YTvideo). Určitě by šel adaptovat aji na náročnější věci: mechaniky v DVD maji sice malej polohovej rozsah, ale úžasnou přesnost posuvu.
Matematik Alan Turing za druhé světové války pomohl prolomit německé šifry Enigma a zachránil tím tisíce životů. Rozluštit kód Enigma pomohl i formální styl, kterým Němci psali své zprávy, nebo používané zkratky. Turing si třeba mohl být jistý, že posledních deset písmen každé depeše znamená "Heil Hitler". Když mu v roce 1952 vykradli dům, přiznal během vyšetřování, že udržuje vztah s devatenáctiletým mužem (hranice plnoletosti byla v UK snížena z 21 na 18 až v roce 1970). Turing se rázem z poškozeného proměnil v obžalovaného a rozhodl se k chemické kastraci injekcema estrogenu, aby unikl vězení. Následně byl zbaven bezpečnostní prověrky, čímž mu byla znemožněna práce na jeho projektech, a zároveň mu byl zamítnut odjezd do Spojených států. Dva roky po rozsudku spáchal 41-letý Turing sebevraždu, pravděpodobně konzumací kyanidem otráveného jablka (dnes tvoří duhový logo Apple na jeho počest, ostatně Jobs jednu dobu nejedl nic jinýho než jabka a mrkev). Podle názorů mnoha historiků však šlo o zametání stop po "zkompromitovaným" agentovi bridskou tajnou službou. V roce 2009 se Turing dočkal oficiální omluvy z úst britského premiéra, ale teprve na výzvu petice se Turing dočkal oficiální královské omluvy. Královský pardon, který vstoupil v platnost 24. prosince 2013, očistil jméno Alana Turinga od rozsudku za "nemravné chování" z roku 1952. Ačkoli většina britských komentátorů tento krok vítá, podle některých je to principiálně špatné řešení. Podle Petera Tatchella, aktivisty za lidská práva, za stejný zločin takzvané nemravnosti bylo jen v Británii odsouzeno přes padesát tisíc mužů, z nich 15.000 je ještě naživu. Tím, že ze všech odsouzených homosexuálů získal tento pardon pouze Turing, vlastně říkají, že ostatní si spravedlnost nezaslouží, protože nebyli výjimeční.
Elektronovej mikroskop STEHM Hitachi HF-3300V s údajně největším rozlišením na světě byl instalovanej v universitě kandaskýho státu Victoria (YT video). Zatímco standardní elektronový mikroskopy maj kolem dvaceti čoček, tendle jich má padesát, váží sedum tun a je vysokej 4.5 metru. Elektronový mikroskopy sou skutečný teleskopy mikrosvěta a čim dál víc se jim taky podobaj - při zakládání vzorku do STEHM mikroskopu se leze po žebříku a poté, co se založí vzorek se na největším rozlišení mikroskop ovládá dálkově ze vzdálený samostatný místnosti, aby pozorování nerušily ani záchvěvy vzduchu vznikající pohybem obsluhy. Odhlučněná místnost STEHM je zapuštěná přímo do skalního podloží v suterénu university je stíněná několika decimetry ocelovýho a hliníkovýho stínění před elektromagnetickejma vlnama. Je termostatovaná s přesností na 0.1 °C, podobně se v ní udržuje i tlak vzduchu. Od založení vzorku k vycucání vzduchu na úroveň kosmickýho prostoru a zahájení pozorování uplyne nejmíň osm hodin, proto je třeba pozorovací čas pečlivě plánovat stejně jako u velkejch astronomickejch teleskopů. Mikroskop nejenom umožňuje pozorovad jednotlivý atomy s rozlišením na 30 pikometrů (tj. cca 20 milionkrát zvětšený), ale současně je vzájemně prostorově rozlišit elektronovou holografií a manipulovat s nima elektronovým paprskem. Ten za tím účelem prochází přes speciální masku, která deBrogliově vlně elektronů udělí úhlovej orbitální moment. Podobná maska udělující světlu úhlovej moment se používá i při pozorování extrasolárních planet a v radioastronomii.
Drážky gramofonový desky a pity (jamky) na CD pod elektronovým mikroskopem (200 a 1.000x zvětšení). Nestejnosměrný šířka drážek stereofonních desek obsahuje separátní záznam pro pravej i levej audiokanál.. Výroba vinylový desky.
Čtyřiadvacetiletá designérka Amanda Ghasseaei ze San Franciska pomocí 3D gravírky Epilog Legend EXT vybavený 120-wattovým IR laserem vytvořila gramofonovou desku. Skladby ve formátu mp3 převedla do záznamu zvukových vln pomocí Adobe Illustratoru a vlastního programu v Pythonu. Na jednu stranu dřevěný gramodesky se jí podařilo vměstnat tři minuty zvukového záznamu (vimeo). Pochopitelně, že dřevěná deska podobně jako vinyl může trpět mechanickým poškozením, a je náchylná k poškrábání.
Takže zase zdravim v 19. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12,Fyzika13, Fyzika14, Fyzika15, Fyzika16, Fyzika17, Fyzika18 a chemii Chemie1, Chemie2, Chemie3, Chemie4 , Chemie5 (9500+ příspěvků, cca 1 GB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0 a vyšší a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
