JIZBY: ...kdyby Srnka nenadsadil ty čísla o jeden řád... 18 May 2005: Osram hits 200-lumen output with Ostar LED...Na trhu jsou i 600 lumenový diody. Např. Projektor Toshiba TDP-FF1 používá 400 lumenovou LED v puslním režimu s příkonem 15 W a životností 10 000 hodin. Šestičipová verze Osram LED produkuje 420 lumen s čočkou a 300 lumenů bez čočky, při proudu 700 mA a 15W. Čtyřdiodová verze produkuje 280 lumenů s čočkou a 200 lumenů bez čočky s proudem 700 mA a 10 W.
Obrázky zachycujou dva hlavní způsoby zvyšování výkonu LED: jednak se používá PN přechod leptanej do tvaru zvětšující jeho fyzkální povrch, druhak se meandrovitě zvětšuje délka P-N přechodu uvnitř LED. Nejvýkonnější 5W LED Osram nebo Phillips Luxeon (viz níže) v současný době dosahujou svitivosti 300 lumenů s životností 100.000 hodin.
HAWKING: Světelnej zdroj intenzitě světla jedné candely vydává do prostorového úhlu jednoho steradiánu světelný tok jeden lumen, čili celkovej světelnej 4π lumenů. Standardní 100 watt žárovka vyzařuje přibližně 1500 lumenů. čili má svítivost asi 200 cd. Svítivost se dá sčítat stejně jako světelnej tok, závisí ale na vlnový délce.
Kandela je svítivost zdroje, který v daném směru vysílá monochromatické záření o kmitočtu 540 · 1012 Hz a jehož zářivost v tomto směru je 1/683 W/sr. Světelný tok Φ vyjadřuje intenzitu zrakového vjemu normálního lidského oka, který vyvolá záření o dané energii vyzářené světelným zdrojem do určitého prostorového úhlu za jednotku času. Jeho jednotkou je lumen, značka lm. Tato definice je možná trochu neprůstřelná, leč z ní vyplývá, že bychom místo lumenů mohli používat watty. Avšak musíme zohlednit vlastnosti lidského oka, které vnímá různé vlnové délky světla různě intenzivně a toto se dokonce mění s věkem. Jednotka lumen je proto stanovena tak, že výkonu 1 W ze zdroje o vlnové délce 555 nm, na kterou je oko nejcitlivější, odpovídá světelný tok 680 lm. To je současně i převodní vztah: 1 W = 680 lm.
Princip kvantový neurčitosti se dá nejlíp vysvětlit na Brownově pohybu vodní hladiny, protože je její přesnou analogií. Asi každej ví, že existuje cosi jako Brownův pohyb, což jsou drobounký fluktuace hustoty vody, způsobený vzájemnejma náhodnejma srážkama vodních molekul. Pouhým okem je prakticky nepostřehnutelnej, i když existujou různý systémy, třeba směs sirouhlíku a koloidní síry, kde je tak výraznej, že se dá pozorovat i pouhým okem. Nicméně, problém tedy stojí tak: dejme tomu, že jsme hypotetický dvourozměrný vodoměrky žijící na vodní hladině a jediná možnost, jakou můžeme pozorovat okolní svět jsou vlny na vodní hladině. Ty nám nahražujou světelný vlny, pokud je na vodní hladině nějaká překážka, taxe od ní odrazej a my ten odraz můžeme pozorovat. Zkrátka, vlny na vodní hladině jsou v tomhle modelu dvourozměrnou analogií šíření světla.Otázka tedy zní: co v tomto světě "uvidíme", když vezmeme do úvahy ten Brownův pohyb? Inu, všechno se stane rozmazaný. Rychlost vodních vln závisí na hustotě vody a ta se přitom slabě, ale neustále mění. Proto ani jedno ze dvou po sobě následujících pozorování neodpovídá tomu předchozímu. Je ale důležitý si uvědomit, že samotný fluktuace vnímat nedokážeme, projevujou se pod vodou, ne na vodní hladině, čili v tzv. skrytých dimenzích. A dále, protože vlny na hladině jsme nuceni používat k odměřování času i prostoru současně, nemůžeme zaznamenat ani změny rychlosti jejich šíření: pokud náhodou vnikneme do oblasti "hustší vody", jeví se nám ta oblast roztažená, protože vlny na vodní hladině se zde zahušťují také a my máme pocit většího prostoru. Současně zde ale ty vlny kmitají pomaleji a tento efekt kompenzuje přesně dojem, že se ty vlny šíří rychleji. Proto se nám zdá rychlost světla invariantní a proto by se i nám v roli vodoměrek zdála rychlost povrchových vln konstantní.Zbejva ještě zodpovědět otázku, jak tenhle model souvisí s naším vesmírem - copak je náš prostor placatej a tvořenej nějakou hladinou? Odpověď zní, že nikoliv, že je to docela normální třírozměrnej prostor, ale energie světla se v něm nešíří v celém objemu, jako třeba ve vzduchu. Šíří se v něm povrchama, protože je ve skutečnosti tvořenej pěnou, nesmírně hustejma bublinkama. Veškerá energie se přitom šíří blánama těch bublin, čili podle přesně těch samejch zákonů, co vlny na hladině. A my jako pozorovatelé potom sledujeme ty samý jevy a kvantovou neurčitost, jako ty hypotetický vodoměrky.A nejen to, dokonce existujou i reálný fyzikální procesy, kterýma vznik takový pěnovitýho prostoru dokážeme nasimulovat, takže víme proč a jak se vlastně tvoří. Ke samovolnýmu vzniku pěný dochází při kondenzaci superkritický páry.Superkritická pára se připraví docela jednoduše: prostě se zahřívá nějaká kapalina, např. voda v uzavřený nádobě. K čemu přitom dochází? Voda se vaří a postupně vypařuje. Tlak páry nad hladinou se přitom zvětšuje a pára houstne. Pokud nádoba tlak vydrží (jsou to stovky atmosfér), dojde ke zvláštnímu jevu: pára nad hladinou je tak stlačená, že její hustota je prakticky rovná hustotě vody, co se ještě nestačila odpařit. V praktickým důsledku to znamená, že se voda přestane vařit a doslova se v tý páře rozpustí - prostě jí naráz zmizí hladina. Je to dobrá ukázka filosifickýho pojetí existence, která je založená na existenci gradientu. Pokud zanikne rozhraní mezi kapalinou a párou, zanikne i onen gradient a tím vlastně celá jedna forma hmoty. Prostě bezezbytku zmizí, už není.
Při pomalým ochlazování takový superkritický páry dojde k opačnýmu jevy - z vodní páry se zčistajasna vynoří vodní hladina. Ale pozor - protože taková směs kapaliny a páry má prakticky stejnou hustotu, ke vzniku kapaliny dojde v celým objemu páry. Ta se vyplní jakousi pěnovitou směsí hustý páry a kapalinu v objemovým poměru prakticky 1:1, kde se spolu navzájem šachovnicovitě střídaj bubliny vyplněný kapalinou a budoucí párou. A to je právě ten model vakua, o kterým mluvím, ve kterým se většina energie šíří hladinama. Ve skutečnosti je tomu totiž tak, že naše vakuum není vůbec prázdná hmota, Tvoří žhavej, nicméně silně stlačenej a zkondenzovanej vnitřek obrovský černý díry, tzv. gravastaru. Ta hmota je ve stavu právě takový kondenzace, který podléhá ta superkritická pára. A my jsme tvořený jejíma vibracema. Proto pozorujeme kvantový jevy, proto se nám zdá rychlost světla konstantní atd. Pro ty, co o těchle jevech nikdy neslyšeli je to možná zvláštní a nepochopitelná věc, ve skutečnosti to ale znamená, že můžeme modelovat kvantový a relativistický jevy světla zvukovejma vlnama šířícíma se v kondenzující superkritický páře. Čili nežijeme v matrixu, ale v jakýsi pěnový matraci.
Jak vypadá model částic ve vesmíru, složeným z kvantový pěny? Částice se nijak významně od materiáku vakua neliší, oboje tvoří stejná pěnovitá hmota. Ale částice jsou tvořený mnohem hustšíma bublinkama, který jsou tak drobný, že můžou samy tvořej stěny větších bublin. Mezi bublinama na různejch úrovní velikosti je dynamická rovnováha, čili vakuum může svou hustotu zvyšovat prakticky plynule. Pokud se do vakua pustí vlny energie, dochází k tomu, že stěny bublin kmitají vyšším tónem. Aby tu zvýšenou frekvenci vyrovnaly, musí se zmrsknout jako membrána na bubnu. Jako výsledek tedy pěna houstne v místě, kde se šíří energie.Proto můžeme říct, že hustota energie je úměrná hustotě hmoty podle vztahu E=mc2. A částice je prostě žmolek hustý pěny, kterej se přes řídkou pěnu (vakuum) přelívá sem a tam. Uvnitř je ale částice celá tvořená jenom kmitajícíma membránama hustejch bublinek. Proto zde není zásadní rozdíl mezi částicí a vlnou - vlna je částice, která ale není ještě tak hustá, aby se sbalila sama do sebe. Nicméně uvedením dostatečně silnýho energetickýho pulsu do vakua se v něm samovolně nadělají částice jako když se tvoří pěna na vodní hladině - říkáme, že došlo k materializaci záření.
Protože částice je unitř tvořená vlnícíma se membránama a sama se šíří elastickým prostředím, chová se při rychlým pohybu, jako fáborek, když ho táhneme ve větru, nebo vodní hladina, když přes ni pluje loďka: vnitřek částice se zvlní a zkrabatí a celá částice se adekvátně zkrátí ve směru pohybu. Tomuto jevu se říká relativistická kontrakce. Uvnitř částice se světlo šíří tak, aby navenek jeho rychlost zůstala konstantní, prostor se tedy musí "nahustit" ve směru pohybu. To zkrabacení pěny uvnitř částice je tím výraznější a hustší, čím se částice pohybuje rychleji. Pokud máte nainstalovanou Javu, můžete si to vyzkoušet vyzkoušet i "naživo" na tomhle appletu, ve kterým se dá částice postrkovat myší. Kdo Javu nemá, může si ji stáhnout na některým z linků (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9), nebo musí vzít za vděk obrázkama animacema níže.
To vnitřní zvlnění částice napříč směru pohybu má ještě jeden významnej důsledek, kterej se projevuje kvantovou vlnou: částice se začne při průchodu dvojicí štěrbin rozkládat, jako opravdická vlna. Její energie se přitom rozloží za štěrbinou do několika směrů a částice je nakonec detekovaná v tom místě, kde se právě maximum fluktuace vakua setká s interferečním maximem té příčné vlny. Proto je difrakční obraz rozptýlených částic za dvojštěrbinou tolik podobnej difrakčnímu obrazu skutečných vln (viz animace vpravo).
Laser Dazzler je obranný ruční laserový zářič na první pohled vypadá jako obyčejná baterka, jde však o laser produkující zelené světlo vlnové délky 532 nanometrů s frekvencí 20 Hz, které u zasažených osob vyvolá krátkodobé přetížení očních nervů. Člověk, na kterýho byl směrován záblesk tímto světlem, v několika následujících vteřinách neuvidí, ať se podívá kamkoliv, nic jiného, než intenzivní zelené světlo. Je-li potřeba účinek prodloužit, lze záblesk opakovat aji několikrát za sebou. Ruční zářič je účinný až do vzdálenosti 400m a jeho hmotnost je 950g. Pro americké ozbrojené síly ho vyrábí floridská firma LE Systems, Inc. Chystá se už i výkonnější verze montovaná do helikoptér a také lodní varianta s výkonem 1W a dosahem 5 - 7 km.
Na snímku vpravo je pohled na laserový komplex NOVA používaný v Lawrence Livermore National Laboratory pro výzkum inerciální fůze, tj. ziskávání energie cestou termojaderných mikroexplosí. Systém používá jako lasující prostředí sklo dopovaný yttriema a neodymem v deseti svazcích o vlnové délce 0.35 mikrometru (druhá harmonická k základnímu záření neodymového laseru) může v pulsech o trvání řádově nanosekunda udělit energii až 50 kJ.
Laserový moduly MEDICOM maji až 1000 mWatt diodu i s kolimační optikou
Tenhle modul jede až 120 W a je to přítom pořád kompaktní věcička, chlazená vzduchem.... Ukázka popisu kalendáře laserem v podavači štítků (flash video)
HAWKING: To je náhodou dobrá věc, jestli tě třeba zlobí paradentóza nebo beďary, jedna návštěva u doktora ti ho zaplatí...
Skupina techniků z Georgia Institute of Technology zhotovila zařízení, které ve ztemnělém kinosále vyhledá kameru vybavenou CCD detektorem, což jsou skoro všechny, a oslepí ji přesně mířeným paprskem bílého světla. Zařízení má zabránit zhotovování pirátských kopií filmů. Zatím je schopno vyhledat pouze CCD detektor, protože ten odráží světlo původním směrem. Možnost záměny s třpytivým šperkem není vyloučena, takže až se vám na náušnici v kině zaměří paprsek, budete vědět, oč jde. Distribuční společnosti se z pochopitelných důvodů snaží vytvářet stále větší a větší překážky proti kopírování jejich děl, ale jde zatím spíše o kroky negativní, mající zabránit něčemu. Nutně proto musí být vždy pozadu. Otázkou zůstává, zdali doba nenazrála na zcela nový distribuční systém. Jaký by měl být? Kdo bude znát odpovědět na tuto otázku, vydělá miliony.
Jak už sem tu několikrát psal, kvantový tečky jsou vlastně jakási napodobenina atomů, velmi prostá - tvoří je vlastně malý díry vyleptaný do tenký vodivý vrstvy. Elektrony jsou přinucený takovou dirku obíhat, což je v podstatě to samý, co dělaji v atomech. Pokud jsou kvantový tečky dostatečně malý (obyčejně mají průměr několika desítek atomů, viz obr. vlevo) , vykazujou kvantový jevy a další efekty typický pro atomy. Je to vlastně placatej dvourozměrnej model atomu, přidělanej na destičce, takže sebou nemůže mrskat, což jinak atomy běžně dělaj v důsledku tepelnejch vibrací, jde k nim přivést dráty a vůbec je s nima možný provádět všelijaký kejkle mnohem snáze, než se skutečnými atomy, protože sou přecejen o dost větší a hlavně je lze snadno vyrábět naveliko běžnýma litografickýma technikama, používanýma při výrobě integrovanejch obvodů.
Nyní se japoncům podařilo naměřit přeskoky jednotlivejch elektronů mezi dvěma tečkama a v podstatě tak odpočítávat jednotlivý elektrony. Využilo se přitom toho, že elektrony přeskakujou mezi tečkama kvantovaně a vzniklý skoky elektromagnetickýho pole se indukujou do měřícího vodiče. Velikost celý struktury je přítom půl mikronu. Dosažený proudy jsou sice na úrovni jednotek attoampéru (miliardtina miliardtiny ampéru, čili 10-18 A), ale přesto je lze dobře reprodukovat a dokonce rozlišit skoky elektronů mezi dvěma tečkama a jejich přívody (viz obrázek vpravo). Kvantový tečky se tím etablovaly na molekulární paměť - registr, kde informaci uchovávaj jednotlivý elektrony, na menší rozlišovací úroveň už s klasickou fyzikou využívající EMG záření a elektronový přechody nelze jít. Určitě o nich ještě uslyšíme v souvislosti s kvantovýma počítačema.
Dva prográmky generující zajímavou grafiku. Zajímavý je, že oba jsou akorád 256 bajtů velký, čili byly napsaný v assenmbleru a běží v DOS režimu. Anapurna rotující 3D fraktál, Bumps rotující objekt s výškovou mapu
HAWKING: Když tu byla řeč o těch ultrazvukovejch laserech a plašičích komárů, tak tady je jeden....
Námět krátkýho filmu Powers Of Ten ("Mocniny deseti") je prostinkej. Zachycuje piknik v centru Chicaga, každých deset vteřin z desetkrát větší vzdálenosti.
Evoluce hmoty a biosféry. Živý organismy jsou tvořený hmotou a jejich evoluce je pokračováním evoluce hmoty. Fyzici vědí, že částice se dělí na samečky a samičky. Samečkům se říká bosoni, jsou vitální a přenášejí energii, jsou ale také tak trochu nestálí a přelétaví, chvilku nevydrží v klidu. Ze všeho nejvíc je baví vyměňovat si energii se samičkami.Oproti tomu částice fermionky jsou trochu při těle, mají zkrátka trošku větší klidovou hmotnost a celkově jsou usedlejší a stálejší, zato mají rády společnost sobě podobných a jsou to důvěřivé a společenské částice. Rády vyhledávají společnost bosonů a nechávají se pošťuchovat.Stejně jako všichni ostatní živočichové jsou fermioni i bosonky tvořeny spirálovitou strukturou, která určuje jejich vlastnosti a povahu. Když takový boson narazí na fermionku, musí nejprve předvést, že má dostatečnou energii a správnou strukturu, když si ale obě částice spinem vyhovují, dojde k jejich spojení a ze srážky vznikne houfec malých částic, která sdílejí vírovou strukturu obou rodičů. Znovu vyhledávají společnost a vzájemné interakce, při kterých přibývají na hmotnosti a koloběh jejich života se opakuje.Kdysi na začátku vesmíru nebyli samičky ani samečci, všechny částice tvořily jednotný druh, jehož jedinci zastali funkci obou. Těmto prokaryotním částicím fyzici říkají gravitony a rozmnožují se docela jednoduše dělením. Postupem času rychlost předávání genů při tomto způsobu evoluce přestala stačit a v procesu inflace došlo k vzniku sexuálního dimorfismu, jakési obdobě prekambrické druhové explozi. Při tom velikost vesmíru a a počet částic znamenitě vzrostl a od té doby se svět vyvíjí způsobem, jakým ho známe dnes, ve stylu vlnově částicové duality.Původní gravitony ale nevyhynuly, dál se pohybují jako svými vyspělejšími bratranci jako prokaryota mezi eukaryoty a vyměňují si s nimi svoji energii. Někdy škodí, jindy prospívají, ale všichni spolu svorně žijí v harmonické rovnováze. Ty nejúspěšnější částice přibývají na hmotnosti a sdružují se do složitých kolonií jako jádra atomů a tvoří složitějšía sdokonalejší struktury a molekuly. Těm největším a nejsložitějším částicím makromolekulám říkáme živé organismy
Vznik tzv. temné hmoty, hromadící se kolem vesmírných objektů lze snadno modelovat, pokud si představíme, co se stane, když namočíme těžkou kouli do kapaliny. Pokud je aspoň trochu stlačitelná, vytvoří koule kolem sebe oblast hustší kapaliny, stlačený její přitažlivostí. Za určitých podmínek lze tmavou motu pozorovat i přímo, pokud je promísena s viditelnými částicemi jako sférickej oblak kolem galaxií. Pokud není viditelná přímo, projevuje se hustší vakuum optickými efekty tzv. gravitační čočky. Jeho gradient tak způsobuje anomálie tvaru galaxií nebo pohybu sond napříč naší sluneční soustavou.
Na téhle stránce najdete vysvětlení, proč se v proudu raketového motoru kumulujou zóny diamantového tvaru. Rázové vlny putující nadzvukovou rychlostí se od vnitřního povrchu proudu spalin odrážej mechanismem totálního odrazu, podobně jako světelný vlny v optickým kabelu a vzájemně spolu interferujou v kónickejch zónách.
Podíváme-li se na spodní obrázek jedním okem, nebudou se nám asi všechna písmena zdát stejně tmavá.
Všimněme si, které písmeno je nejtmavší a podívejme se na stejný obrázek otočený o 90°. Dojem se změní: nejčernější písmeno bude jiné.
Ve skutečnosti jsou všechna písmena stejně černá, jen pruhy na nich jsou pod jiným úhlem. Tato nedokonalost našeho oka je tzv. astigmatizmus. Naše oko neláme ve všech směrech stejně, a proto nevidíme svislé, vodorovné a šikmé čáry stejně jasně.
Počasí - data ze serveru ČHMÚ zobrazují pole maximalních radiolokačních odrazivostí sloučených signálů radarů Brdy, Praha-Libuš a Skalka (časy jsou uvedeny v UTC (GMT), v létě je tedy nutno přičíst 2 hodiny) Viz též Mapy světového počasi - Evropa
Žárovka v mikrovlnné troubě Je to jednoduché: Prostě do mikrovlnné trouby dáme žárovku a sklenici s cca 200 ml vody. Potom nastavíme maximální výkon a pozorujeme, co se bude dít. Je úplně jedno, jestli použijete žárovku novou, nebo již nefunkční. V případě nefunkční je jen potřeba, aby její baňka nebyla prasklá a nebyl v ní tedy vzduch. Naopak je nutné, aby v troubě byla zároveň i sklenice s vodou, jinak můžeme snadno zničit magnetron chodem naprázdno.
Ve většině případů po celkem krátké době různobarevných efektů praskne baňka a bude konec. Někdy ovšem žárovka počáteční fázi vydrží, její baňka vysokou teplotou změkne a začne se různě prohýbat a krabatit. Roztavené sklo je již elektricky vodivé, takže se baňka bude stále tavit a to dokonce i po průniku vzduchu dovnitř. V takovém případě ovšem nebude možné ohřev po vychladnutí obnovit. Podobné věci lze dělat i ze zářivkami (pokud se do trouby vejdou). Rozhodnete-li se zkusit kompaktní (*úspornou) zářivkou s vestavěným elektronickým předřadníkem, nezapomeňte jej odstranit, jinak může explodovat elektrolytický kondenzátor, jenž je jeho součástí.Tipy a poznámky na závěr:
Tenhle jednoduchej prográmek (ke stažení zde) vykresluje závislost spektra vyzařovanýho světla na teplotě tělesa podle Planckova vyzařovacího zákona. S rostoucí teplotou se maximum posouvá směrem ke kratším vlnovejm délkám, proto žhavý hvězdy zářej modře, míň horký žlutě. Pokud by světlo tvořilo vlnění, není žádnej důvod předpokládat, že by dlouhý vlny měly přednost před kratšími a jako celek by žárovka měla vyzařovat od každé vlnové délky zhruba stejnej počet vln.. Protože krátké vlny kmitají prudčejc, nesou víc energie a tak by energie světla měla přibývat pěkně lineárně od nuly směrem k vyšším kmitočtům. Na krátkých vlnových délkách by teda žárovka musela vyzařovat ultrafialový světlo jako UV lampa v solárku. Jenže víme , že zatímco 98 % energie žárovky neužitečně sálá jako teplo, její UV záření nestačí ani k opálení za dlouhých zimních večerů a pihy po něm rozhodně nenaskáčou. Za dob švýcarského badatele Maxe Plancka se tomudle rozporu s teorií říkalo ultrafialová katastrofa a nikdo si ho neuměl vysvětlit.
Max Planck na konci předminulého století proměřoval spektrum rozžhavených předmětů při různých teplotách a napadlo ho, že by ten rozpor šel vysvětlit tak, že světlo v žárovce nešplouchá jako voda v rybníku, ale že jsou jeho kmity rozložený na spoustu malých pružinek. Pokud uzavřeme kmity světla do malých oblastí, začne se jejich energie od jejich stěn odrážet. Ty kmity, které nejsou celistvej násobek rozměrů těch oblasti se při odrazu vyrušej - do každé oblasti se vejde jako na strunu jen určitej počet stojatejch vlnek: 1, 2, 3 atd. Důležitý je, že základní vlnová délka naprosto převládá a takovou soustavou rezonátorů jde vysvětlit, proč ve světle žárovky tolik chybí krátkovlnné záření. Planck vyhlásil předpoklad, že uvnitř těles se světlo předává jen po malých dávkách, kvantech a jejich celočíselných násobcích a z něj pak odvodil závislost energie světla na vlnové délce rozžhaveného tělesa tak, že se prakticky přesně shodovala se skutečností. Dnes víme, že těmi rezonátory jsou elektrony v obalech atomů, ale za doby Plancka se věřilo, že elektrony sou v atomech rozptýlený jako rozinky v pudinku (o existenci atomovýho jádra se ještě nevědělo) - takže to byla zcela revoluční hypotéza, která nakonec vedla ke vzniku kvantový teorie a zcela novýmu modelu atomu.
Grafika a animace z WolframResearch, vytvořené programem Mathematica
Pohyb ptačích křídel a ocasu ryb se dá vystihnout jediným tzv. Strouhalovým číslem, který se vypočte se jako součin frekvence sledovaného jevu a charakteristické délky objektu podělený rychlostí toku tekutiny. Jméno dostalo po svém objeviteli, českém fyziku Vincenci Strouhalovi ( 1850- 1922). Křídla i ocas vytvářejí při pohybu vířivej pohyb, ten však nechávají za sebou, protože turbulentní vzduch i turbulentní voda se překonávají mnohem hůře. Končetiny se přitom zbavují turbulence na samém konci pohybu dolů. Pokud by se křídla pohybovala příliš rychle, musela by pak bojovat s turbulencí při pohybu směrem nahoru. Při příliš pomalém pohybu by zase turbulence vázla. Bezrozměrné Strouhalovo číslo vlastně popisuje, jak efektivně se zvíře pohybuje. V přírodě vyjadřuje frekvenci pohybů křídly nebo ocasem v poměru k rychlosti tvora. Let a plavání jsou nejúčinnější při Strouhalově čísle 0,2-0,4. Rychlost pohybu jakéhokoliv tvora, od čmeláka přes makrelu, cvrčka, holuba i netopýra až po velrybu, spadá do tohoto rozpětí. Čmeláci jsou rychlejší než velryby, pohybují se rychlostí 30 km/h oproti 20 km/h velryb. Jedinou výjimkou je velmi malý hmyz. Pro ten je vzduch natolik hustej, že se ho zákonitosti dynamiky tekutin netýkají. Opačně se dá použít Strouhalovo číslo k výpočtu rychlosti pohybu zvířete. Tak například se z krátkého filmového záběru letícího ptáka zjistí frekvence pohybu křídel, vynásobí jejich rozpětím a podělí Strouhalovým číslem 0,3 a výsledkem je přibližná rychlosti letu ptáků. To může být užitečný např. při sledování tahu ptáků.
Podle teorie relativity se předměty pohybující rychlostí blízké rychlosti světla zdají nehybnému pozorovateli kratší. Ale z pohledu pozorovatelů, kteří se pohybují téměř rychlostí světla, se jeví předměty naopak prodloužené. Ostatní rozměry zůstávají nezměněné. Když se však teorie relativity aplikuje v myšlenkovém experimentu na ponorku plující těsně pod hladinou, vyvstane zdánlivá nesrovnalost. Pozorovatelé na zakotvené lodi uvidí ponorku, která pluje těsně pod hladinou rychlostí blízkou rychlosti světla, jako kratší objekt. Zkrácení délky znamená zmenšení celkového objemu ponorky a tedy zvýšení její hustoty. Z toho pak vyplývá, že se ponorka potopí.
Toto vysvětlení není první. V roce 1989 se americký fyzik James Supplee pustil do problému užitím Einsteinovy jednodušší speciální teorie relativity, která vysvětluje, jak pohyb rychlostí blízkou rychlosti světla může deformovat prostor. Ale speciální teorie relativity, na rozdíl od obecné teorie, nezahrnuje důsledky gravitační síly deformující prostor. Supplee dospěl tak k přesvědčení, že ponorka se v uvedeném případě potopí. V jeho výpočtech však faktor gravitace působí poněkud uměle. Podle Suppleeho se ponorka při potápění zrychluje, jelikož relativita deformuje tvar mořského dna za ponorkou směrem nahoru.
Lisa Nowak (*10.5.1963) je asi nejhezčí kosmonautka, co poletí do vesmíru v misi STS-121 raketoplánu Discovery... Ve skafáči jí to moc sluší a vůbec v ňom nevypadá tlustá...
Roboruka, která dokáže vzít třeba vajíčko a nerozmačkat ho, už několik let existuje a pochází od anglické firmy Shadow. Co všechno dokáže se můžete podívat na sérii animací níže.
Tydle malý elektronický stonožky pocházej z projektu Bioloch, který se snaží vytvořit autonomně se pohybující robotický modely stonožek a mořskejch červů. Jednou nás může taková potvora prolízat třeba v rámci endoskopickýho vyšetření (video AVI/MEPG 1, 2, 3, 4, další videa zde v QT formátu)
Jeden článek robočerva měří 47mm, je hliníkovej s PET lopatkama. Celý prototyp váží 336gramů. Má sedm stupňů volnosti, je poháněný HITECH HS-81 micro-servo motorem. Schéma ovládání je na obrázku níže.
Další hnusák, co vypadá jako moučný červ je prototyp představený italským týmem na ICRA 2004 (International Conference on Robotics and Automation) v New Orleans v USA. Tento robočerv se dokáže pohybovat i po šikmých plochách nahoru a dolů. Dalš informace a odkazy 1, 2, 3, 4, 5
Původní provedení známého dvouštěrbinového expermentu, kterej přednesl Thomas Young 24.listopadu 1803 užaslý britský Královské akademii vlastně nebylo tak docela dvouštěrbinový. Namísto toho Young nechal procházet praprsek světla zkolimovanej (ohraničenej) malou dírkou přes tenký ústřižek hrací karty. Na protilehlý stěně se pak vytvořil známej interferenční obrazec (viz schéma na animaci vpravo). Pokus definitivně otřásl do té doby 400 let uznávanou Nwetonovou teorií světla jako proudu částic, protože takovej výsledek není možné pomocí paprsku částic vysvětlit. Dnes víme, že světlo má současně vlnovou i částicovou povahu, páč je tvořený vlnovýma balíkama, tzv. fotony.
Youngův pokus si můžete snadno zreprodukovat pomocí laserového ukazovátka, který přilepíte na stůl lepicí páskou před kolmo vztyčenou špejli nebo drát tak, aby překážka zakrejvala větší část laserového paprsku uprostřed. Na protilehlé stěně by se pak měl objevit typickej interferenční obrazec.
Jaxe loví elementární částice: Na fotce je kolektorové pole sondy Genesis, určený ke sběru částic slunečního větru. Elementární částice se v meziplanetárním prostoru nedaj sbírat jen tak do pytlíku, ale ke studiu jejich vlastností lze využít jejich interakce s různými materiály a stopy, který v nich při dopadu zanechaj. Kolektor tudíž obsahuje 55 přesně vyleštěnejch monokrystalickejch vzorků a napařenejch vrstev nejušlechtilejších materiálů jako safíru, zlata, křemíku, germania, platiny a skelnýho uhlíku. Sluneční vítr je složen z prakticky všech známých prvků, zejména ale z vodíku a helia a cílem projektu bylo odebrat vzorky všech prvků, od berylia po uran. Speciální pozornost byla věnovaná nejrozšířenějšímu prvku naší planety, kyslíku. Jelikož kyslík bývá znečištěnej pozadím téměř všech prvků. byla sonda Genesis vybavená koncentrátorem, který má za úkol očistit kyslík zejména od ionizovaného vodíku. Dělá to díky svému tvaru, kterým je vlastně trychtýř, elektrickému poli a mřížce, která vodík odpuzuje. Protony slunečního větru jsou odráženy na plochu, kde jsou zachycovány. Koncentrátor, které je odráží nebyl úplně hladkej, protože by pak soustřeďoval i sluneční paprsky a sonda by se příliš zahřála. Zrcadlo je proto matovaný natolik jemně, že sice rozptyluje sluneční svit, ale dopadající atomy nasměřuje na kolektor.
Na oběžnou dráhu kolem Lagrangeova bodu L1 byla sonda navedená 16. 11. 2001. Sběr částic slunečního větru byl zahájen 30. 11. 2001, kdy se na sondě rozevřely speciální lapače kosmických částic. Zachytávání částic, vyvržených ze Slunce, probíhalo nepřetržitě víc než 2 roky. Vědci předpokládali, že v lapačích sondy uvízlo přibližně 10 až 20 mikrogramů materiálu. Vinou poruchy baterie se však sondě neotevřely padáky, ta přistála v rychlosti asi 320 km/hod do pouště v severním Utahu a rozbila se. Na zemi se restaurovaný úlomky kolektorů pitvaj a vyhodnocujou ve specializovaných laboratořích (obr. vpravo), ale je zřejmý, že vědecká hodnota projektu je havárií sondy nenávratně ztracená.
Duha nemusí bejt omezená jen na dešťový kapky, ale jejím zdrojem může bejt i mlha a stratosférický oblaka (cirrus) při západu slunce.Jedna taková nedávno okouzlila obyvatele státu Washington.Vpravo je numerická simulace lomu světla na sférický vodní kapce vedoucí ke vzníku duhy.
Zajímavá struktura rozpadajícího se pobřeží na Islandu nebo Frískejch ostrovů u serverního Irska neni důsledek struktury horniny, ale geometrickej výsledek pnutí, ke kterýmu dochází při změnách teplot. Napětí v materiálu vede ke vzniku šestibokejch a pětibokejch mrazovejch trhlin, který mají největší poměr objemu k povrchu. K tomu, aby to tak fungovalo musí být naopak hornina co nejvíc homogenní, nejčastěji je tvořená přetavenými vyvřelinami (sloupovitá dolučnost čediče). V Čechách mezi nejznámější příklady podobný eroze patří Panská skála u Kamenickýho Šenova.
Princip atomových hodin je jednoduchej : Cesiový páry záhřátý výbojem nebo laserem (viz obrázek níže) je umístěná v mikrovlnce, kde cyklicky pohlcujou mikrovlny na píku 3.26 cm, čimž se nabuděj a po excitaci dalším laserem atomy vyzařujou vlnení s přesnou frekvencí (9.192631770 GHz) - ale ještě natolik nízkou, že jde dělit digitálníma čítačema až na jednosekundovej interval. Césium se používá právě proto, že je v periodický soustavě prvků "dole v tabulce" : jeho atomy sou těžký a jejich kvantový přechody tudíž relativně pomalý - digitálně dělit krátkovlnný elektromagnetický záření ještě neumíme, lze k tomu sice použit určitý organický molekuly barviv, který fungujou jako děliče kmitočtu, ale tím se přesnost a stabilita celý soustavy snižuje.
Nejmenší dosud změřený časové rozlišení je 100 attosekund, nejmenší hmotnost asi 7000 attogramů (10E-18 g), což je váha asi 30 atomů xenonu. Přesnější hodiny by byly např. stronciový: atomy stroncia kmitaj mnohem rychleji teoreticky s chybou max. jedný vteřiny / 100 mil. let (s chybou řádu 10-18) a svítěj ve viditelný oblasti zeleně. Aby se atomy při kmitech navzájem neovlivňovaly, lze je udržovat optickou mřížkou tvořenou šesti vzájemně interferujícími laserovejch paprsků v dostatečný vzdálenosti. V půsečíku paprsků se udržuje řídkej obláček atomů, který do sebe při vzájemných pohybech nemůžou narážet a jsou tak udržovaný v naprosto stabilních podmínkách
PLACHOW: Tenhle typ nanotrubkovejch kondenzátorů je tvořenej plechem z tanatalu nebo niobu, na kterej se napaří tenká vrstva, doslova poprašek niklu. Jeho atomy slouží jako nukleační centra pro vypěstování travičky nanotrubek o průměru 70 nm (tj. miliontin milimetru) s obrovským povrchem. Ta se pak pokryje vrstvou nitridu křemíku jako izolantu a napaří vrstvou liníku. Konečnou sestavu kondenzátoru pak tvoří kombinace niob - nikl - nanotrubky (první elektroda) - nitrid křemíku (izolant) - hliník (druhá elektroda).
Ta kapacita až zas tak ohromná neni, průmyslový EDL kondenzátory v současný době dosahujou kapacity 10 Wh na litr objemu a už dnes se vyráběj kondenzátory z uhlíkovýho aerogelu (v podstatě vypálený umělohmotný pryskyřice), kde rozhraní tvoří elektrolytická dvojvrstva v roztoku s kapacitou kolem 70 Wh/litr objemu a zátěžovym výkonem až 1 KW / litr. 100 W žárovka by z jednolitrovýho kondenzátoru svítila přes pět minut.Ovšem lithiový baterky maj kapacitu přes 200 Wh/litr (teoreticky až 600 Wh/litr) a poslední generace jde nabíjet na 80% kapacity za několik minut a přitom na rozdíl od kondíků držej stálý napětí - takže sou furt mnohem výhodnější.
Nikdy by se vám už nestalo, že si zpopelníte snídani protože na ni nevidíte a řekněte sami: nevypadá "Transparent Toaster Concept" naprosto skvěle? Bohužel se ale jedná pouze o prototyp - designové cvičení, které teprve čeká na svoji realizaci. Ale technologicky je skutečně řešitelný už dnes, např. s pomoci topných vrstev indium-cín oxidu (ITO), které dobře vedou elektrický proud, a samy přitom zůstávaj zcela průhledný.
Kulový blesky z vody. O kulovým blesku tu padla už několikrát řeč, nyní se podařilo vysokým napětím (až 5000 V) a proudem cca 60 ampér vytvořit krátce žijící (cca třetinu vteřiny) oblaka plasmy z oblouku na vodní hladině, připomínající kulový blesky. Reálný kulový blesky většinou představujou koule velikosti tenisáku žlutý až červený barvy díky vysokýmu obsahu vysoce ionizovanejch atomů (tzv. Rydbergovy atomy poutaný navzájem kohezníma Londonovskejma interakcema) a vyzařujou v oblasti mikrovln. Animace vpravo znázorňuje, jak obíhá elektron kolem jádra atomu, díky větší vzdálenosti (až 0,4 mm) je kvantově mechanickej charakter pohybu jen slabě vyjádřenej a elektron si to v atomu metelí po téměř kruhový dráze jako klasická částice. Rydbergovy atomy nejsou pochopitelnně moc stabilní, což se ale může výrazně změnit, pokud jich vytvoříme hodně naráz, takže se navzájem udržujou při životě magneticky indukovanejma silama.
Tvorba Cooperových párů jde dobře simulovat hydrodynamickýma jevama v kapalinách, kdy dochází ke vzniku vírů a turbulence v tzv. tranzientním, polonáhodným (stochastickým) režimu. Ten tvoří přechod mezi laminárním a plně náhodným, chaotickým turbulentním prouděním. Na aniamcích je několik ukázek tzv. Karmánových vírů, který se tvořeji za válcem v proudící kapalině. Oscilující tok je v určitý oblasti prouděný docela stabilní a víry udržujou pravidelný rozestupy, protože se navzájem odpuzujou. Na stejným prinicpu funguje i odpudivá slabá jaderná interakce a interakce kvantových smyček ve vakuu, která brání jeho kolapsu vlastní gravitací. Víry se zde do určitý míry chovaj jako individuální částice, tvořící supratekutej materiál vakua, podobně jako víry v supratekutých nebo supravodivých E-B kondenzátech. Dvojice vírů odpovídají vzniku Cooperových párů v bosonových kondenzátech a odpovídaj faktu, že v tenkejch a povrchovejch vrstvách se tvoří supravodivá vrstva i v polovodičích.
Tři obrázky vpravo znázorňujou simulaci vírů při obtékání praporu nebo fáborku tekutinou při pohledu (řezu) shora, na kterým jde demonstrovat řadu jevů jak z oblasti chování tekutin, tak kvantovýho vakua. Pohybem hmoty v tekutině dochází ke vzniku sil (Kelvin-Helmholtzovu nestabilitě), který vyvolávaj pravidelnej vlnivej pohyb (deBroglieho vlnu). Ta je ve vakuu příčinou setrvačnosti a relativistickýho přírůstku hmotnosti, protože způsobuje deformaci vakua, která se projevuje jako hmota. V reálný kapalině vlnivej pohyb způsobuje mechanický ztráty při obtékání a úbytek tlaku. Je dobře vidět, že prapor je obklopenej dvojicema vírů, který se mu snaží dát vhodnější proudnicovej tvar s ohledem na obtékání, je to teda energeticky výhodnej stav. Podobně ve vakuu jsou všechny rychle pohybující se částice obklopený chomáčem virtuálních částic (dvojic fermion/antifermion), který jednak zvyšujou jejich hmotnost, druhak na krátký vzdálenosti odstiňujou jejich náboj a interakce dalekýho dosahu jako tzv. silná jaderná inerakce. Na krátký vzdálenosti působí silně odpudivě (shodně rotující víry se navzájem odpuzujou), na delší vzdálenosti přitažlivě (víry se tak brání svému rozpadu). Různý živočichové tvorbu povrchovejch vírů podporujou tvarem, popř. tělním pokryvem, protože povrchový víry fungujou jako mazadlo či kuličkový ložisko, čímž snižujou ztráty třením při pohybu (delfíni), popř. hluk při letu, což je výhodný pro predátory (sovy).
LUCIFER: Charakteristickým rysem B-E kondenzátů (ať už těch v supravodičích, nebo supratekutinách) je, že jejich částice se nepohybujou samostatně, ale tvořej tzv. Cooperovy páry, což jim umožňuje vzájemnej pohyb bez vyzařování a tedy i ztrát energie. YWEN mi kdysi nakreslila obrázek, kterej znázorňuje, za jakejch podmínek supravodivost funguje. Dvojice kvantově provázanejch částic si vypomáhaj jako páreček dvou lyžařů - kdyby měl každej nerovnosti terénu překonávat sám, zapotili by se a jejich energie by se vyzářila do prostoru. Pokud sou navzájem spojený, tak ten, kterej právě sjíždí dolů vytahuje toho, kterej se šplhá nahoru - a obráceně. Protože se energie předává jen mezi nima navzájem, nedochází k jejímu rozptylu do okolí.
Aby to fungovalo, musí platit, že rozestup těch nerovností je celistvej násobek vzdálenosti těch částic v páru - jinými slovy, že se pohybujou jako jeden boson v pravidelně uspořádaný mřížce. Vzdálenost mezi kmitající dvojicí musí bejt taková, aby se na ní vytvořila stojatá kvantová vlna. Když je menší nebo větší, atomy si sice můžou předávat energii, ale synchronizovaný nebudou. Dvojice elektronů v supravodičích se dokážou sledovat na vzdálenost několika atomovejch vrstev.
Vznik bosonovýho kondenzátu nemusí být záležitost kdovíjak nízkejch teplot. Jenom spin-spinový interakce jsou dost slabý, takže k tomu, aby se uplatnily je zapotřebí co nejvíc omezit tepelnej pohyb atomů, čili snižit teplotu na řádově desítky kelvinů. Čim víc atomů se může uplatnit kolektivního pohybu částic, tím líp. V roce 1981 byly objevený tzv. supravodiče II. druhu, ve kterejch ke tvorbě Cooperových párů přispívaj i elektrony z materiálu vykazujou supravodivý přechody i v rozsahu 100 - 160 K. Rozdíl si můžeme představit na dvojici částic, která v podnapilým stavu snaží protáhnout dírou mezi atomy jako dvířkama u baru. Trefit se do dvířek pro neustále se potácející částice neni snadný, ale jakmile se to jedný z dvojice částic podaři, přitáhne druhou za sebou. Barmani si tohodle problému všimli už dávno a proto hospody na divokým západě měly akorád lítací dvířka. Jejich kmity mohou rezonovat s pohybem částic, takže jejich elektrony mohou samy tvořit Cooperovy páry s volnými elektrony, čímž jim usnadní průchod i při mnohem vyšších teplotách. Pokud materiál obsahuje dostatečnej počet nepárovejch elektronů a má lístkovitou strukturu odpovídající právě vzdálenosti tech elektronovejch párů (což splňujou určitý keramiky podobný slídě), může tvořit supravodič i při teplotě vysoko nad aboslutní nulou i materiál, kterej při normální teplotě vůbec vodivej neni. A pokud jsou na povrchu těch vrstev atomy, který můžou rezonovat s Cooperovými pár, je možný pozorovat náznaky supravodivosti i za pokojový teploty, ovšem jen pro velmi malý proudy.
Elektronů v potřebných vzdálenostech musí bejt hodně, protože jejich páry se snaží rozrušit nejen teplota, ale i průchod proudu samotnej Dva souhlasně se pohybující elektrony tvoří vlastně dva souhlasně orientovaný magnety a jejich indukce se je snaží rozdělit. Takovej supravodič by sice supravodil, ale jen velmi nízký proudy, při větších by supravodivost rychle ztratil. Proto každej supravodič vydrží jen určitý proudový zatížení, který se nesmí překročit, jinak supravodivost zanikne a supravodič exploduje. K témuž dojde při zvýšení teploty, když nárazy molekul rozruší dvojice atomů. Supravodivej pásek snese stejný proudový zatížení jako měděný kabel 100x většího průřezu. Hezká demonstrace (cca 3,5 MB WMV video) tzv. Meissnerova jevu s použitím kousku YBaCuO supravodiče a neodymovýho magnetu.
Magnet upuštěnej na kolečko mědi ochlazovaný pod supravodivou teplotu (17 K) se vznáší a bez odporu rotuje ve stabilní poloze, protože magnetický siločárysupravodič odpuzuje. Na obrázku vpravo je ferritovej magnet sjíždějící po supravodivý mědi . V důsledku indukovanejch vířivejch proudů, který jeho pohyb brzdí magnet dokáže klesat po dráze 10 cm celou minutu, takže ho jde pohodlně vyfotit. Levitace magnetu způsobená supravodivostí je založená na tom, že sebemenší magnetický pole v materiálu indukuje vířivý proudy tak silný, že působí jako magnetický pole elektromagnetu opačnýho směru a navzájem se odpuzujou, proto magnet nad supravodičem levituje, vznáší se. Postupem času část siločar do materiálu přece jen pronikne a pak se chovaj právě opačně, brání se vytažení ze supravodiče a při pokusu o zvednutí magnetu zvedá supravodič sebou. Magnet se tudíž chová, jako kdyby se bořil do hustýho medu. Na závěr pokusu je pěkně vidět, jak Meissnerův efekt postupně zaniká tou měrou, jakou se materiál zahřívá na teplotu suprakritickýho přechodu. Tmavej štítek na začátku experimentu je speciální materiál z plastu, obsahujícího kapalný krystaly, účinkem magnetickejch siločar se vybarvuje.
Trojrozměrná iluze papírovýho draka. Přehrajete nastavením myši na video. Permalink. Zeleny drak, modry drak, cerveny drak. Kvalitní zelenej drak na A3 v PDFku od ID BLASNIK a další video... Slepenej drak na MAGEU by PLACHOW. Jestli si ho budete vystřihovat, tak mu na spoji kolem tlamy nenechávejte tu černou čáru, je vidět i na fotce, hrozně pak ruší a kazí efekt :-)
Hezká animace demonstrující, jak se podle teorie relativity mění poloha hvězd na obloze v blízkosti Sunce (tzv. relativistická aberace). Na první pohled vypadá jako optickej jev a podle teorie éteru tak skutečně i funguje - k aberaci dochází průchodem světla kolem vakua opticky zahuštěnýho díky dodatečným gravitačním vibracím, které se šířej od Slunce a který prostor kolem něj doslova zahuštujou. Na tomto jevu byla při zákrytu Slunce v roce 29. května 1919 poprvé experimentálně ověřena teorie relativity v tý době věhlasně uznávaným vědcem lordem Eddingtonem, členem britský Královský akademie (na obrázku uprostřed s Einsteinem, napravo je negativ jednoho z původních snímků, pořízenejch při tom pozorování).
Až o hodně pozdějc vyšlo najevo, že přesnost, se kterou bylo možný v tý době změnu polohy hvězd určit byla hluboko pod odchylkou, kterou předpověděla teorie relativity (necelý dvě úhlový vteřiny, čili jen několik desetitisícin stupně - dráha světla hvězdy se v blízkosti Slunce odchýlí o nějakých 40 km!). Sir Eddington byl osobní přítel Einsteina a velkej fanda a propagátor jeho teorie a tak byl buďto neuvěřitelnej klikař, nebo - což je poněkud pravděpodobnější - jeho víra ve správnost teorie jeho přítele v tomto případě trochu předcházela jeho reálný technický možnosti. Nicméně právě tento pozitivní výsledek podepřenej Edingtonovou autoritou definitivně odstartoval Einsteinův věhlas.
Jakási fyzikální simulace - zřejmě to má představovat roztavení ledovejch kroužků na rozžhavený plotně (přehrajte nastavením kurzoru myši na video)...
Havárie UFO. Marťani si zjevně nabili držku....
Kamov Ka-56 je skládací špionážní letoun určený k výsadku z ponorky standardní 533mm torpédovou komorou. Nosnost je 110kg, maximální rychlost 110km/h a dolet 120km. Zájemci o koupi nechť kontaktujou Rudou armádu. Na stránce projektu se kromě technických dat píše, že vyrobili jenom maketu a nikdy to neuvedli do provozu, čemuž se ani moc nedivim.
Američani vyvinuli zajímavou metodu na třídění zrn pšenice na akustickým prinicipu. Zrní se jednoduše nechá padat na ultrazvukovej mikrofon, přičemž vyluzuje tón o různý výšce. Vykousaný zrna napadený škůdcem vykazujou o něco hlubší tón a jsou elektronikou vytříděný. Separátor dokáže zpracovat 40 zrnek za sekundu s úspěšnosti 87%..
Magická písková tyčinka je gadget s fyzikálním námětem. Tvoří ho zatavená skleněná trubička naplněná granulovaným akrylátovým plastem a malou ocelovou kuličkou. Cílem hříčky je přepravit kuličku z jednoho konce trubičky na druhej. Toho lze kupodivu dosáhnout jednoduše protřepáváním poklepáváním o tvrdej povrch. Ačkoliv je kulička těžší, než akrylátovej písek, nakonec vyplave. Důvodem je nižší relativní tření částic o kuličku, než o sebe navzájem. Na podobným principu jde vytřást z písku největší kamínky na povrch, proto se na pláži větší oblázky hromaděj na povrchu.
Proč se světlo pohybuje pomaleji při průchodu průhlednými látkami s vysokým indexem lomu - neodporuje to náhodou teorii relativity, podle které je rychlost světla konstantní? Odpověď je taková, že neodporuje, protože teorie relativity se týká jen inerciálních soustav ve vakuu. A systém atomů inerciální není, protože mu světlo předává svoji hybnost, dochází k jeho setrvačnýmu zrychlení. Světlo je totiž na malej okamžik zachycený elektronovým oblakem kolem atomu a jeho energie pak postupuje prostorem ve formě urychleného elektronu na vyšší oběžný dráze kolem jádra atomu.
Princip konstantní rychlosti energie ve vakuu tím však narušenej není, protože energie světla se po tu dobu pohybuje vakuem ve formě hustě zvlněných vibrací éteru uvnitř elektronu. Lze si to představit tak, že pokud vakuum tvoří jakási vibrující pěna, pak se světlo pohybuje po určitou chvíli v hustších bublinkách tý pěny uvnitř elektronového oblaku, tedy po delší dráze. Grupová rychlost energie se tedy sníží, zatímco fázová zůstává konstantní. Protože je energetický stav elektronu nestabilní, po menší či větší chvíli je energie fotonu vyzářená zpět, v případě barevných látek často s jinou vlnovou délkou, než byla původně zachycená (princip luminiscence).
Hlášky profesorů FEI STU FEI STU (Fakulta elektrotechniky a informatiky Slovenskej technickej univerzity by DEF):
- Kto si dokaze predstavit 4-rozmernu kocku, nech navstivi mojho psychiatra. - Ak budete mat nejake nedostatky, pridte za mnou, ja vam ich prehlbim. - Do tekutiny sa dobre vrta, len zle ostava diera, ked vyberieme vrtak. - Napisanim tejto rovnice metoda sluckovych prudov skoncila... a pre mna uz uplne, lebo som si zotrel tie predchadzajuce rovnice. - Nechyba v tom integrale koliesko? Nie! Keby som ho tam dal, mal by som o koliesko navyse. - Nejake otazky? Mozem nieco zotriet? Niekoho z vas? - S diferencialnymi rovnicami sme sa uz stretli. Na skuske z linearnej algebry prvykrat. - Niektori murari ani olovnicu nepouzivaju, len si napluju a ked im to pada rovno, tak je to kolme. - Vsetci vieme, co je to trenie. Napriklad ked hodim kocku cukru do piva, vznika viskozne trenie. - Ja vam to hned skomplikujem, len mi dajte cas! - Panu Bohu vysielat je neefektivne. On je dobre informovany aj bez toho. - Nebudem spekulovat, aby ste neodhalili, co vsetko neviem. - Toto hovorim najma pre tych, ktori tu nie su. - Je to podobne, lebo je to v podstate to iste. - Toto sa nazyva idealny zdroj prudu. Neexistuje, ale kresli sa takto. - Lebo su aj taki studenti, ktori ked vypocitaju priklad, tak si ho chcu aj skontrolovat. Namojdusu sa to uz na tejto fakulte stalo. - Skor, nez si povieme, comu sa to rovna, napisem, comu sa to nerovna. - Chce sa niekto spytat preco? Lebo je to definicia. Nad tym nespekulujeme, to si osvojime. - Ak zmenite toto cislo, vysledok bude rovnaky - az na nejaky sem-tam v tej zatvorke. - Musime si tento problem exaktnejsie definovat: Nech ta jama je nekonecne hlboka... - Nakreslime si taky stvorec, aby mal jednu stranu 100 mm a druhu 50 mm dlhu. - Ten posledny pohlad na diferencialne rovnice je pohlad na hodinky - a do videnia! - Studenti vraveli, ze som ich vyhodil zo skusky. To nie je pravda. Ja som ich len poslal domov, aby sa to doucili. - Ked clovek spravi chybu a povie, ze 5 + 7 je 12... - Ked raketa startuje, nechava za sebou tazisko. Naposledy, ked som bol na Bajkonure, ich tam predavali v ciernych krabickach po 10 dolarov. - Otazka znie: Vysla nam hovadina? - Dakujem, ze ste ma opravili. Ak budete mat na skuske 56 bodov, dva vam odpocitam. - Su dva typy voltmetrov. Ja zacnem tym tretim, ktorym sa nebudeme dalej zaoberat. - Ten obvod vyzera nevinne, vsak?
Dokument ČT z cyklu Cestomanie o "magnetickým kopci" v Laguna, Los Banos na Filipínách (1.5 MB WMV)
Další dokument z podobnýho údajnýho úkazu z New Brunswicku v Kanadě (700 kb WMV), původní QT video (2,5 MB)
muzes mi toto bliz vysvetlit ? co tim myslis ? opravdu pises o teplote ?
Jaderná elektrárna o výkonu 1000 MW za rok přemění asi 35 tun paliva na jaderný odpad. Vysoce radioaktivní izotopy tvoří z tohoto odpadu 3 procenta a jejich roční objem je po zpracování 3 m3. Nedochází k žádné produkci skleníkového oxidu uhličitého ani jiných exhalací. Uhelná elektrárna o výkonu 1000 MW spotřebuje během ročního provozu 5 miliónů tun uhlí a také 440 tisíc tun vápence pro odsiřovací zařízení. Za stejnou dobu vyprodukuje 6.5 miliónu tun oxidu uhličitého, 750 tisíc tun popela, 7700 tun oxidu siřičitého, asi 4000 tun oxidů dusíku a 400 tun těžkých kovů (mimo jiné kadmia, olova, arzénu a rtuti). Severočeské uhlí obsahuje 4 až 9 gramů uranu na tunu, což znamená, že v popelu za rok bude 20 až 40 tun uranu. Skládky jsou pak zdrojem radonových exhalací. Spalování fosilních paliv zajišťuje 63 procent veškeré vyrobené elektřiny. Podíl energie z jáderných elektráren je 17 procent.
Na málokterým zařízení se vynálezci vyřadili tak, jako na rentgenový lampě a dali tak vzniknout mnoha roztodivnejm konstrukcím. Na snímku secesní rentgenky Coolidgeova typu z on-line muzea je dobře vidět uspořádání s pomocnou antikatodou. V některejch případech dokonce antikatoda nebyla spojená s anodou vůbec a náboj dopadajících elektronů byl odváděnej korónou sršící z kužele za antikatodou. Obvyklým problémem je, že kov rozprašovanej na anodě fuguje jako getr a pohlcuje zbytkovej plyn v lampě. Tim se jednak zvyyšuje její odpor, což snižuje výkon, druhak se tím zvyšuje pracovní napětí lampy, což zkracuje vlnovou délku rentgenovýho záření a činí ho nepoužitelným pro diagnostický účely (snižuje se kontrast, protože tvrdý rentgenový záření prochází většinou tkání víceméně stejně). Za chodu se v baňce udržoval stálej tlak například tím, že část elektronů byla při poklesu tlaku samočinně přesměrovaná na pomocnou katodu pokrytou uhličitanem draselným, ten se rozkládal na oxid uhličitej a zvyšoval tak tlak v lampě. Změna tlaku je tím pomalejší, čím větší je vnitřní objem lampy, proto má zobrazená lampa baňku dvojitou.
Lampa na fotce je tzv. "bezpečnostní", čímž se míní, že je celá zhotovená z olovnatýho skla silně pohlcující rentgenový záření až na malý vtavený okýnko, takže nepotřebuje vnější kryt, dnešním přísnejm bezpečnostním předpisům by ale stejně sotva vyhověla.Většina rentgenek má nepatrnou účinnost přeměny elektrický energie na rentgenový záření, jen zlomky procenta, u moderních metalkeramických lamp v nejlepším případě do dvou procent. Zbylý teplo se musí anodou rozvést do okolí, což vedlo k návrhům rentgenek s nuceně chlazenou nebo rotující anodou.
Ukázka starší lékařský rentgenky z webu elektronika.kvalitne.cz (podotýkám, že dnešní výkonový rentgenky jsou většinou celokovový a silně miniaturizovaný). Na prvním obrázku je rentgenka v původním balení, ale je zjevně používaná, což se pozná z jejího zabarvení - rentgenový záření totiž sklo částečně redukuje a koloidně rozptýlený atomy křemíku a hliníku dávají sklu jeho rubínovou barvu. Vespod je pěkně vidět, jak paprsek elektronů vystřelovanej ze záporný katody dopadá na měděnou anodu a rozptyluje se na ní v kulovitým obláčku. Elektrony přitom postupně ztrácejí rychlost, protže je kladná anoda přitahuje. Jakmile jejich energie poklesne pod jistou prahovou hodnotu (několik desítek eV), přestanou ionizovat zbytky plynů v lampě a proto je další dráha elektronů neviditelná. Část elektronů se při dopadu na anodu prudce zabrzdí a přitom vyšle do prostoru neviditelný roentgenovo záření, tzv. paprsky X, čili krátkovlnný světlo o vlnový délce srovnatelný s průměrem atomovýho jádra. To silně proniká hmotou, při dopadu na sklo excituje atomy a vybudí tak zelenavou luminiscenci a při průchodu svitkovým filmem vyvolá stín šroubováku, položenýho na film.
Všimněte si, že katoda má miskovitej tvar, čímž pomáhá paprsek elektronů fokusovat na anodu. Elektrony se navzájem odpuzujou a tvar anody je pomáhá soustředit do jednoho místa. Za provozu se anoda silně zahřívá kinetickou energií dopadajících elektronů, proto je provedená ve tvaru masivního začerněnýho nástavce, aby se chladila vyzařováním tepla. Aby elektrony v lampě neposkakovaly všude možně po držáku anody a nezářily přitom na všechny strany, je tento opatřenej izolačním skleněným krytem. Provedení rentgenky vykazuje celou řadu dalších zajímavejch konstrukčních detailů, ze kterejch je možný se hodně naučit o fyzice částic. Rentgenka za chodu silně smrdí ozónem a není jistě nutný zdůrazňovat, že manipulace s nezakrytovanou rentgenovou lampou za chodu je zdraví pěkně nebezpečná. Paprsky X maj jako každý ionizující záření kumulativní účinky na organismus a po čase vyvolávaj hlubokou nekrózu a rozpad tkání. V dobách, kdy se tohle riziko podceňovalo nebylo u obsluhy starejch rentgenovejch aparátů zvláštností, že rentgenologovi chybělo pár prstů.
Ukázka roztříštění vinný skleničky mezi dvojicí reproduktorů při dostatečný úrovni zvuku. Video přehrajete nastavením myši na obrázek, původní video v WMV formátu (1,2 MB). Na zpomaleným záznamu podobnýho pokusu v laboratorním uspořádání ale můžete vidět, že napohled křehklý sklo může v oblasti rezonančních kmitočtů odolávat intenzivním deformacím. Je to způsobený tím, že skelná fáze působením mechanického napětí částečně přechází v gelovou. Další video je ukázka toho, jak se lze jekotem v televizní soutěži připravit o její hlavní cenu.
Animace vpravo je taky příklad destruktivní rezonance a představuje odkaz na video (avi, 8 MB) skutečný události, pád mostu Tacoma Bridge několik měsíců po jeho otevření.. Dne 7. listopadu 1940 v 11 hodin spadnul most v údolí Tacoma Narrows v Pierce County (stát Washington, USA). Pád způsobily torzní kmity mostu vyvolané rezonancí mostu s nárazy větru v údolí. Novej most, již správně propočítanej, byl postaven v roce 1951. Celá událost vedla k současnému testování modelů mostů v aerodynamických tunelech.
Zajímavej příklad levitace papírku na zvukové vlně, rezonující v ústí skleničky demonstruje, že mechanická stojatá vlna inerciálního prostředí se může chovat jako pevná hmota: její kmitna totiž vyvozuje tlak na překážku, která se ji snaží stlačit. Co z toho vyplývá pro teorii vakua se jistě dovtípíte sami. Kompletní video (8.2 MB) v QuickTime formátu.
Ačkoliv je černá díra černá a neprůhledná, díky silnému indexu lomu vakua v jejím bezprostředním okolí to bude určitě nepřehlédnutelný objekt. Animace zachycuje renderovanou simulaci optického jevu známého jako Einsteinův prstenec. Na Google můžete najít řadu dalších ukázek a princip vzniku gravitační čočky..
Spacewriter je vybaven LCD displejem, třemi tlačítky a po straně barevnými diodami, díky kterým dokáže psát do vzduchu různé vzkazy. Pomoci řízeného spínání diod a mávání sem a tam lze vytvářet různé nápisy, ale i jednoduché geometrické tvary. Video vpravo zobrazuje podobnej systém ve tvaru řehtačky, na obrázku vpravo je systém DUB PimpStar pracující na podobným principu: ze středu kola vychází pásy plnobarevných LED diod, které jsou bezdrátově ovládané počítačem. Za pomoci speciálního SW můžete za jízdy osňovat okolí texty, symboly a fotkami.
Z gadgets.zive.cz Na principu povrchového napětí vodní hladiny funguje matrace Watermat. Je to taková větší karimatka o rozměrech 2x6 metrů, váží 22kg, z jedné strany má protiskluzovou úpravu, ze strany druhé naopak klouže pro maximální zábavu. Za 600 dolarů se můžete po hladině procházet, poskakovat, nebo jen odpočívat.
Známej hrůzostrašně působící Teslův generátor je nejpoužívanějším zdrojem vysokýho napětí, kterej se dá relativně snadno zhotovit i v domácích podmínkách, pokud si samozřejmě rovnou nekoupíte jeho miniaturizovaný polovodičový provedení. Konstrukčně je to transformátor s jiskřištěm, napojeným na indukčně vázanej rezonanční obvod. Při přeskočení jiskry se primární obvod rozkmitá a tím se v sekundárním vinutí indukuje vysokofrekvenční napětí několika stovek kilovoltů.
Sršící výboje z Teslova generátoru kupodivu nejsou tak nebezpečný, jak na první pohled vypadaj, protože vysokofrekvenční výboj má tendenci procházet povrchem těla v důsledku tzv. skinnefektu: střídavý proud má tendenci procházet vodičem jako kondenzátorem, tedy v povrchové vrstvách. Proto má výboj z Teslova generátoru charakter spíše plazmovýho výboje, než skutečný jiskry a spíš pálí, než dává rány - samozřejmě do okamžiku, než se v obvodu vyskytne nějaká kapacita, která nashromáždí elektrický náboj. S ohledem na šířku vyzařovanýho spektra generátor funguje jako dokonalá rušička televizního a rozhlasovýho signálu, ničí počítače a rozsvěcuje zářivky, který poblíž něj držíte v ruce. Skinefekt vede k zajímavým konstručním požadavkům na výkonový vyskofrekvenční obvody - na obrázku vpravo je výstupní obvod 50 kW rádiovýho vysílače tvořenýho místo drátů jen dutejma postříbřenejma trubkama. Vodiče ještě kratších vln používanejch v televizní technice tvořej trubkový rezonátory a proud (resp. spíš mikrovlny) se v nich vedou prostředkem.
Diamant má v přepočtu na hustotu jeden z nejvyšších indexů lomu (světlo se v něm šíří 2.4195x pomalejc, než ve vakuu) a koeficient disperze 0.044, který odpovídá rozdíl mezi indexem lomu čevenýho a modrýho světla. Výbrusy diamantu tudíž hrajou všema barvama, protože silně lámou spektrum. Pro kvalitu výbrusu je rozhodující, kolik světla dokáže výbrus odrazit proti původním směru dopadajícího světla v důsledku totálního odrazu. Animace níže zobrazuje dráhu světelnejch paprsků při průchodu nejběžnějším briliantovým výbrusem diamantu. Čím má má kámen menší index lomu, tím víc se musí výbrus blížit tvaru koule a tím je taky složitější.
Je zajímavý, že diamantová struktura není nejtvrdší díky těsnýmu uspořádání atomů, protože je v pořadí podle hustoty uspořádání hcp = fcc > bcc > primitivní kubická mřížka > diamant je daleko vzadu (nejhustší možná prostorová grupa Fm3m má obsazení 74%, zatímco diamant vykazuje grupu Fd3m s obsazením 48%). Důvod je ten, že tetraedrická struktura diamantu optimálně rozvádí napětí na všechny sousední atomy v mřížce, podobně jako trámcovitá struktura sloupů v katedrále.
Námět do fyzikálních laborek: interferometrický studium kmitů houslí: vlevo uspořádání experimentu, vpravo výsledek: hologram rozložení kmitů podél tělesa houslí a matematickej model. Snímání hologramu je extrémně citlivý na vibrace a tam, kde obraz kmitá se na hologramu vytvoří plochy odpovídající úzlům kmitů.
Výlet do nitra mikroprocesoru na inženýrským výkresu a na řadě snímků optickýho a elektronovýho mikroskopu až do úrovně atomů
Vpravo je schéma standardního litografckýho postupu, kterej se používá při vytváření polovodičovejch struktur na křemíkovým substrátu. Opačnej postup (epitaxní) je založenej na krystalizaci substrátu, pěstovanýho z plynný fáze na polovodičový nebo keramický podložce. V praxi se oba přístupy často kombinujou.
Schéma principu LED demonstruje, jak v oblasti PN přechodu dochází ke vzniku fotonů rekombinací elektronů a děr. Tříbarevná LED se dobře hodí k demonstraci vzniku bílýho světla skládáním jeho barevných složek (červené, zelené a modré). Velmi perspektivní je využití LED v semaforech silniční dopravy: kromě toho, že mají prakticky neomezenoou životnost, jejich světlo je poměrně dobře směrované. Účinnost LED při přeměně elektřiny na světlo je až 3-8x vyšší, než u zářivky a 30-50x vyšší, než obyčejné žárovky!
Několik dalších ukázek tzv. aktivní kamufláže. Funguje sice napohled efektně, ale samozřejmě jen v jednom směru - v tom, ze kterýho je na objekt promítanej obraz pozadí.
Todle není obtékání koule kapalinou, ale schéma představy, jak učinit předměty neviditelnými, jak si ji představuje pro sférický struktury John Pendry z Imperial College v Londýně. Pokud se takovej předmět bklopí se vrstvou látky se vhodným negativním indexem lomu, pak bude světelný paprsky soustřeďovat po průchodu vrstvou do stále stejnýho směru, jako před okamžikem, než na něj dopadly. Problém je, že přirozený materiály s negativním indexem lomu pro viditelný světlo jsou velmi vzácný, ale pro rádiový vlny to už zdaleka tak nemožný není.
Podobný prostředí se dá pro mikrovlny na centimetrový až milimetrový vlnové délce sestavit jednoduše například z mřížky běžnejch tištěnejch spojů, tvořených malými rezonančními obvody, který se pro tyto vlny chovaj jako uměle vytvořená atomová mřížka. Taková mřížka sice nebude ohejbat paprsky vidtelnýho světla, ale může ohejbat radarový vlny a učinit tak objekt ještě hůř sledovatelnej, než bombardéry typu Stealth. Neni tedy divu, že o tento princip neviditelnosti projevila zájem jako první armáda. Současný nepříliš úspěšný pokusy o tzv. neviditelný oděvy ve stylu Predátora se totiž omezujou na promítání obrazu snímanýho kamerou, umístěnou za neviditelným objektem (viz obr. vpravo).
O tzv. metamateriálech s negativním indexem lomu už byla v tomhle auditu několikrát řeč. Jde jimi např. realizovat velmi tenký spojný čočky, který se můžou stát základem novýho druhu optiky (např. byly navržený pro zlepšení kvality obrazů v MRI) a fotonickejch krystalů, lámajících světlo, jak vyplývá z animace vlevo. Velikost mřížky v tomto případě musí být výrazně menší, než je vlnová délka viditelnýho světla (v řádu desítek nanometrů), ale takový struktury už dnes jde vytvářet metodama rentgenový litografie, používaný v průmyslu polovodičů. Je zajímavý, že i vakuum se pro energetický světlo chová jako prostředí s negativním indexem lomu a samo ho fokusuje do novejch částic (viz animace vpravo), protože gama záření se rozptyluje na virtuálních částicíc, tvořících vakuum.
Tzv. zelenej záblesk je mimořádně působivej, ale taky dosti vzácnej atmosférickej jev, založený na lomu světla při západu, méně často i při východu slunce. Modrý paprsky se lámou v atmosféře víc, než červený a proto se vynoří nad horizontem jako první. Protože modrý světlo se současně nejvíc rozptyluje částicema atmosféry, je přibarvený do žluta na výslednou zelenou barvu, ale občas jde pozorovat i čistě modrou barvu.
Nejsnáze jde zelenej záblesk pozorovat v nížinatejch rovníkových oblastech s dostupným horizontem, v ostatních zeměpisnej šířkách je nutný se spokojit s efektem, přibarvujícím vršek slunečního kotouče. Malý počet kvalitních fotografií tohoto jevu je způsobenej tím, že se objevuje sporadicky a jen na pár vteřin (pod posledním obrázkem z LaPalma je linkovaný DivX video).
LUCIFER: Skutečnost je taková, že tenhle experiment (podobně jako dřívější Podkletnovovy pokusy) teorii relativity ani nepotvrzuje, ani nevyvrací, ta se těmito efekty jakožto teorie gravitace nezabývá.
Namísto toho má být demonstrací existence gravitofotonů, čili směsný interakce EMG a gravitace, podobně jako je třeba silná interakce směsnou interakcí slabý interakce a elektromagnetický, nebo jako sou vlny na hladině výslednice gravitační interakce a interakce mechanických vln na vodní hladině. Fígl je v tom, že pokud se stýkaj dva prostory vymezený šířením nějakýho druhu vln, vzniká na rozhraní další fáze, s výrazně vyšší hustotou energie, než obě dohromady/ Bližší vysvětlení viz třeba zde: Gravitofotony můžou mít prsty (či spíše vlny) v takových jevech, jako jsou geomagnetické anomálie nebo efekt pyramid (který pro ně představujou jakýsi retroreflektory) apod. jevech, který až doposud oficiální věda uctivě obcházela, protože si s jejich teoretickým výkladem něvěděla rady...
VYVORAL: Animace laseru (pro MSIE) je zde, třeba to z toho bude jasnější. Docela pěkná simulace dvouhladinovýho laseru je i zdeNejjednodušší laser, kterej si můžete v domácích podmínkách sami postavit je vzduchovej (přesněji řečeno dusíkovej) laser. Je to v podstatě plochý dlouhý jiskřiště mezi dvěma plechama, přiloženýma k sobě na vzdálenost necelej 1 mm (na obrázku vlevo je vidět uprostřed jako příčnej řez). Konstrukčně tvoří plochej kondenzátor s rezonančním obvodem, napájenej zdrojem vysokýho napětí třeba z VN trafa CRT monitoru. Dusík se nabíjí korónou a vybíjí se laserovým zábleskem s délkou řádově v pikosekundách na čáře v blízký ultrafialový oblasti, je to teda současně velmi rychlej laser. Čim kratší jiskru z obvodu dostanete tím je účinnost laseru lepší, protože dlouhej výboj populovanej stav dusíku ruší. Proto je důležitý při stavbě dusíkovýho laseru používat co nejkratší a nejtlustší dráty (viz obr. vpravo), aby se omezila indukčnost v obvodu. Z obrázku je vidět, že přesnost nehraje velkou roli, důležitej je výkonnej zdroj.
Obyčejná židle? Omyl - terminátoří robožidle. Kliknutím na obrázek stáhnete 4 MB WMV video...
Světelná dioda LED je zjednodušeně zařízení, fungující jako nakloněná rampa pro elektrony. Uměle vytvořenými rozdíly v koncentraci nosičů náboje se elektrony uvedou do nerovnovážného energetického stavu, ze kterého spadnou v malé oblasti tzv. PN přechodu. Při pádu elektronů na původní hladinu se vyzáří světlo v podobě fotonů viditelného záření. Dosažitelnému energetickému rozdílu, ze kterého elektrony v atomové mřížce padají do základního stavu se říká šířka zakázaného pásu, pohybuje se v rozmezí 1 až 6 voltů na elektron, tzv. eV.
Aby polovodič vyzařoval viditelné světlo, musí pro něj být v první řadě průhledný. Polovodiče s šířkou zakázaného pásu pod 1 eV (křemík, germanium) se k generování viditelného světla nehodí, protože generují jen infračervené záření. První LED diody byly proto infračervené a použivaly se v mikrovlnné optice pro přenos signálů na větší vzdálenosti, protože infračervené světlo dobře prochází mlhou. Nejdříve se proto rozšířily červené diody na bázi fosfidu india (viz monokrystal vlevo dole) a gallia (uprostřed), později žluté a zelené na bázi gallium a indium fosfidu. Od roku 1998 jsou známy i modré LED z karbidu křemíku a nitridu india a dnes se vyrábějí i LED vyzařující částečně v ultrafialovém pásu z nitridu gallia (monokrystal vpravo), který je už pro viditelné světlo zcela průhledný. Čím vyšší je šířka tzv. zakázaného pásu, z tím větší výšky elektrony padají a tím kratší je vlnová délka získaného světla. Zkrácením vlnové délky světla je nejjednodušší cesta, jak dosáhnout zvětšení záznamový hustoty CD a DVD (tzv. BlueRay disk), proto se intenzívně studují možnosti výroby ultrafialových diod.
Nedávno bylo dosaženo rekordu s LED na bázi nitridu hliníku AlN. Až dosud se používaly pro ultrafialové světlo diody na bázi nitridů gallia a india, do kterých se opatrně přidával hliník. Větší obsah hliníku v polovodiči značně ztěžuje jeho dopování a výrobu monokrystalů, protože nitrid hliníku je těžko tající látka, která se navíc blízko nad bodem tání 2100 ºC vypařuje (sublimuje).. Výsledkem jsou však diody, které svítí v širší oblasti spektra. Tepre nedávno se podařila příprava čistých monokrystalů AlN, vyzařujících na vlnové délce 210 nm. Nevýhodou je zatím potřebné vysoké napětí (až 25 V), protože nitrid hliníku je již prakticky izolant a taky nízká proudová účinnost, ale první důležitý krok k výrobě UV LED byl učiněn. Nitrid hliníku má v mikroelektronice ještě jedno důležitý použití, vzhledem k vysoký tepelný vodivosti se z něj dělají izolační podložky pod mikroprocesory a mikrovlnný zařízení, protože na rozdíl od oxidu berylnatýho není jedovatej.
Model elementární částice podle Heimovy teorie. Vakuum je podle něj tvořeno protosimplexy, bublinami časoprostoru které se dynamicky zvětšují a zmenšují podle hustoty energie. Elementrání jednotkou časoprostoru je metron (pohyblivá stěna bubliny), tvořící nejmenší možný element časoprostoru. Částice se skládá z několika vrstev protosimplexů, tvořící tzv. hermenutické sféry vakua s různou hustotou a závislostí energie na vzdálenosti. Model je značně podobný představě kvantové pěny M-teorie a spinové pěny smyčkové teorie gravitace (LQG), ale jeho formální řešení je zcela odlišné, využívá tzv. selectorový kalkul, tenzorový formalismus speciálně navržený pro rekurzívní výpočet torzních polí, tvořících protosimplex. Ze srovnání animací můžete získat představu, do jaké míry vzájmně konvergují současné teorie vakua.
Básník a filosof R.W. Emerson před časem uvedl, že jednou bude možné spatřit celý vesmír v lístku...
Novej a zřejmě zcela vážně míněnej patent podanej vládní agenturou DARPA by měl vystřelovat lidi při nepokojích a demonstracích nebo třeba při ozbrojenejch zásazích na střechy a balkóny jako v cirkusovým představení. O bezpečnou dráhu by se v tomto případě měl postarat počítač, kterej ovládá vystřelovací mechanismus.
Name: Spyder Green 300mW Range: 120 Miles Output power: 300mW CLASS IIIb Operation voltage: 3.0V Diode output: 1W 808nm ContinuousWave Average loop: <1.2A Rec., Power Source: 2 x 3.0 CR-123A Dimensions: 20mm x 198mm Laser lifetime: 80,000 hours Battery lifetime: 2 Hours Beam divergence: <1.5mRad
Optická koherenční tomografie (OCT) je varianta tzv. konfokální mikroskopie vyvinutá před deseti lety na MIT a je jedna z mála technik, který umožńujou trojrozměrný pozorování in-vivo, čili na živejch preparátech. Na ukázce dole je obraz hmatovejch lamel kůže na lidským prstu. Zobrazovací metoda nevyžaduje zcela průhledný optický prostředí, protože využívá tzv. balistickou složku nerozptýlenýho světla z velmi krátkejch světelnejch pulsů, než se fotony stačí rozptýlit na atomech. Schopnost pronikat do hloubky je samozřejmě daná průsvitností objektu, obvykle se pohybuje kolem několika mm. Světlo se přivádí k objektu nejčasteji optickým kabelem a pomocí počítače se s ním skenuje trojrozměrně povrch preparátu. Interferencí s referenčním signálem se pak získá trojroměrnej obraz objektu. Metoda se v poslední době často používá v medicíně při vyšetřování očního pozadí, protože s ní lze pořizovat trojrozměrný snímky oční sítnice.
Koncept suchýho zipu je taky okoukanej z přírody - je založenej na kombinaci ok a háčků, podobně jako u plodů lopuchu. Takový spojení má sice vysokou pevnost, ale použitím se rychle opotřebovává, což lopuchu nevadí, protože jeho háčky jsou jen na jedno použití. Ale některý druhy brouků maji v klidu krovky sepnutý podobným suchým zipem, což jim nebrání kdykoliv křídla opakovaně použít. Přičinou je, že jeho spojovací články mají paličkovitej vzhled, kterej se použitím opotřebovává mnohem méně a při vhodným použití má dokonce ještě vyšší pevnost.
Prstovitej obrys ptačích křídel, zvláště těch, co často plachtěj neni náhodnej - pomáhá totiž fragmentovat víry na okrajích křídel, který způsobujou mechanický ztráty v důsledku turbulencí.
Noční ptáci, zejm. sovy mají obrysovýma pírkama za letu roztříštenou celou siluetu, což jim dává typickej načepýřenej vzhled. Kromě úspory energie má potlačení turbulencí totiž ještě jeden efekt - pták se pohybuje tišeji a díky tomu tak snadno nevyplaší svou kořist.
Ferroagnetická kapalina je koloidní suspenze ferromagnetickejch částic vzhledu vyjetýho motorovýho oleje, ale mnohem řidší. V přítomnosti magnetickýho pole se částice orientujou a kapalina ztrácí newtonovský chování. Např. kapalina mezi rotujícími zmagnetovanými disky se kvůli orientaci částic stává prakticky nepohyblivá (magnetická spojka). Na videu (cca 1 MB AVI) je ferromagentická kapalina drážděná magnetem pod miskou. Efektní tanečky ferromagnetický kapaliny můžete shlédnout zde jako Google video
Pokud toužíte svoje kolo upgradeovat na moped, stačí si prostě koupit nový kolo...;-) Vynález je poháněnej 25ti kubíkovým dvoutaktem s výkonem 800 W (cca 1 koňská síla) a max. 7500 ot/min. Umožní dosáhnout rychlosti 32 km/hod "na plochém terénu" se spotřebou 1.3 litru/100 km. Celek zvýší váhu kola asi 4 kilogramy. Zajímavý je, že motor je kvůli jednoduchost konstrukce dvojitým řetězovitým náhonem přímo spojenej s nábojem kola, nemá tedy žádnou spojku ani volnoběh. Když se na kole zastavíte, motor se zastaví rovněž.
Systém Hettlage Drive zase používá místo klasickýho řetezu ozubenej řemen. V důsledku čehož je převod mnohem tišší a nešpiní, protože se nemusí mazat olejem.
Jeden z prvních "přenostných" magnetických disků z roku 1980 měl kapacitu 10 MB a stál 4 495 USD, což dnes obnáší víc než dvojnásobek (350.000, Kč). Na dalším obrázku je 40 MB disková jednotka "minipočítače" s kapacitou 40 MB a cenou 40 000 USD. 16ti GB karta U510 má tloušťku 3 mm a cena je 20x nižší.
První diskový jednotky byly tak velký, že mohly po demontáži bez problémů sloužit jako nábytek...
Zatímco velký bubliny v kofole nebo sodovce unikaji víceméně přímo nahoru, pěnivý ležáky jako Guiness vykazujou lavinovitej efekt - malý bublinky jsou unášený prouděním uvnitř sklenice proti směru gravitace. Efekt se dá pozorovat i v jinejch pěnovitejch kapalinách (viz videa zde), ale s pivem je experiment asi přece jen nejzábavnější...
Mýdlový bubliny v umění a zábavě
Jean-Baptiste Siméon Chardin (1699 - 1779) Seifenbläser (kolem r. 1740) Jean-Etienne Liotard (1702-1789]) švýcarskej miniaturista.Jeho Děti s bublinama.
Eiffel Plaster, učitel na Huntingtonský VŠ převáděl mýdlový bubliny už od 40 let minulého století, na ukázce s nima hraje basket. Cirkusová demonstrace duhových bublin. Pep Bou ze Španělska předvádí iluzionistický triky s bublinama, např. tlak v bublině naplněný čoudem. Bublinová perfomance Fan Yanga. Ukázký v AVI formátu přehrajete klepnutím na obrázek.
Oranžový světlo půlmetrovýho sodíkovýho laseru s dosahem 90 km slouží k vytvoření obrazu umělý hvězdy, která pomáhá kompenzovat pohyby vzniklý fluktuacema atmosféře na principu adaptivní optiky v systému čtyř 8,2 m teleskopů v Yepu pobliž Cerro Paranal v Chile. Systém adaptivní optiky byl původně vyvinutej pro armádní účely ke sledování satelitů, v současný době dokáže kompenzovat fluktuace atmosféry s frekvencí 150 Hz, v budoucnosti se předpokládá zvýšení odezvy až na 1000 Hz. Optika teleskopu se skládá z malých zrcadélek, který jsou uváděný do pohybu piezolektricky a jsou průběžně natáčený tak, aby kontrolní obraz umělý hvězdy byl co nejostřejší. Tenhle systém v podstatě umožnil vrátit astronomický dalekohledy zpátky na zem, protože provoz dalekohledů umístěnejch v kosmu jako Hubble je pochopitelně mnohem nákladnější. V budoucnosti se předpokládá, že do vesmíru budou umísťovaný jen rentgenový a mikrovlnný observatoře, pracující na vlnovejch délkách, který atmosféra nepropouští.
Baby robot si hraje s předmětama a objevuje je jako malý dítě (viz 8 MB AVI video 1, 2)...Tvoří ho ve skutečnosti výpočetní cluster cca 50 počítačů, spojených do několika neuronových sítí.
Surfařský vlny vznikaj u pobřeží v důsledku toho, že se rychlost vln na hladině vody zpomaluje s klesající hloubkou. Vlny vznikající větrem zasahují do určitý hloubky a tvoří tak přechod od čistě příčných (transversálních) vln k vlnám podélným (longitudálním) jako tzv. Rayleighovy (čti "relyho") vlny. Ćástice vody v takových vlnách nerotujou v kruzích jako u povrchových (kapilárních) vln, ani nekmitaj objemem vody v jedný rovině jako při šíření zvukových vln pod hladinou, ale pohybujou se po eliptických drahách. Proto se Rayleighovým vlnám občas taky říká eliptický. Jelikož při zemětřesení často dochází k podobnýmu rozvlnění zemskýho povrchu, jako v případě vodní hladiny, mají Rayleighovy vlny značnej význam pro seismology.
Zpomalení maximální rychlosti vlny se projevuje tzv. spontánním narušením symetrie, rychlost vlny při něm překročí maximální rychlost, kterou se může po hladině šířit energie, což vede k jejímu sbalení a vytvoření hřebene tvořenýho pěnovou čepicí, čili vytvoření systému skrytých (svinutých) dimenzí, ve které se přebytek energie rozptýlí. Mechanismu se říká spontánní narušení symetrie a je analogií fázovýcho přechodu, ke kterýmu dochází při ochlazení systému ve třech rozměrech, roztříštění vlny před jejím vniknutím na pláž je tedy jakousi analogií jejího ochlazení a vzniku kapiček při ochlazení vodní páry. Podobným mechanismem vznikají ve vakuu z vlny energie hmotný částice, popř. víry nosičů hmoty či náboje v supravodičích a supratekutinách.
Kuchař, kterej dokáže při rozbíjení vejce oddělit žloutek od bílku (permalink)...
Americká agentura DARPA na Carnegie Mellon University v Pittsburghu poprvé předvedla automatické vojenské vozidlo Crusher. Šestikolové vozítko o váze sedmi tun uveze až 4 tuny nákladu nebo výzbroje, pohání je hybridní motor. Počítá se s tím, že bude operovat zcela samostatně. S jejich nasazením počítá americká armáda spíše v týlových než v bojových jednotkách. Ty jsou dostatečně silné na to, aby se ubránily samy. Nejzranitelnějším místem armády v poli jsou v dnešní době zásobovací kolony. A právě nasazení autonomních dopravních robotů by mohlo zvýšit jejich pohyblivost a eliminovat lidské ztráty při případném napadení. Z obrázku je vidět, že současný Crusher je vlastně jen podvozek, na který jde namontovat libovolný zařízení.
Rentgenový záření není hmotou lámaný jako viditelný světlo, pouze se může odrážet od vrstev atomových jader, pokud na ně dopadá pod malým úhlem. Toho lze využít pro přípravu optiky pracující v rentegenové oblasti spektra, která díky malý vlnový délcerentgenovýho záření umožňuje zaostřit jeho paprsek až na šířku 30 nanometrů. Čočka na obrázku je druh difrakční čočky,vzniklý střídavým napačováním vrstev kovu a křemíku s postupně se zvětšující tlouškou, čímž pro paprsek X vznikne opticky nelineární prostředí. Využití takovejchle svazků má význam pro výrobu rentgenovejch teleskopů a pro litografický techniky při výrobě polovodičů, kde se dnešní technologie pohybuje kolem 90 - 130 nm a využívá přitom ultrafialovýho světla s křemennou optikou.
Kolonie bičíkovce váleče koulivýho (Volvox globator) sou tvořený buňkami s bičíky, který se synchronizovaně pohybujou a tak se celá kolonie kutálí vodou. Nedávno se zjistilo, že se tak můžou pohybovat i některý baktérie, který tvoří malý rosolovitý kolonie (např. Bacterium subtilis - viz snmek. v 500x zvětšení). Baktérie tak tvoří přirozenej přechod mezi jednobuněčnejma a vícebuněčnejma živočichama, protože můžou vegetovat i samostatně.
Některý baktérie naopak žijou přisedle, ale svýma bičíkama prováděj synchronizovaný plavání a míchaji tak vodu, aby k sobě přivedly víc živin. Vyvolávaj tím zřetelnej pohyb v kapkách vody, kterej lze studovat šlírovou technikou (Physical Review E 54 , 1791 (1996)). Nejsou to teda úplně tupý brebery, jak by se mohlo na první pohled zdát - ale můžou spolu navzájem do určitý míry spolupracovat.
Zpomalený video propíchnutýho balónku naplněnýho vodou. Kliknutím na animaci stáhnete video v původním rozlišení (2.6 MB WMV)
Astrofyzikální simulace vzniku hvězdných clusterů a hnědých trpaslíků metodou smoothed particle hydrodynamics. Animace AVI 56 MB, 57 MB, 39 MB
Na webu MIT's OpenCourseWare můžete nalézt řadu MPEG a interaktivních ShockWave animací z oblasti elektromagnetismu a optiky. Najdete tam např. také tento hezký 2D Wave applet pro Java VJM. Ukázka znázorňujou vyzařování EMG pole krátkým a dlouhým dipólem.
Antibubliny v kapalným vzduchu jsou tvořený tenkou vrstvou plynu, oddělující dvě oblasti kapaliny v důsledku svýho povrchovýho napětí. Jsou to tedy bubliny obrácený naruby. Po prasknutí antibubliny se k hladině vyšplhá jako pozůstatek malá normální bublinka. Návod do přípravu antibublin ve vodě pokrytý saponátem naleznete zde.
Igor Kostin si na havárii pamatuje přesně: „V jednu hodinu odpoledne mi zavolal kamarád pilot a prý: ,Igore, v Černobylu zuří požár. Letíme se tam podívat a máme ve vrtulníku volné místo. Nechceš s námi?‘ Nu co, tak jsem letěl,“ popisuje Kostin okamžik, který změnil jeho život. „Když jsem uviděl rozvalený reaktor, trochu ve mně hrklo,“ přiznává. Pilot otevřel dveře, aby novinář mohl fotografovat, a snesl helikoptéru níž. „Na zubech jsem ucítil zvláštní kovovou příchuť. Obletěli jsme reaktor a já mačkal spoušť,“ vypráví Kostin. Po osmém snímku se aparát zasekl. „Vezmu druhý, nic! Třetí, zase nic.“ Všechny tři přístroje vysoká radiace spálila. „Na tu chuť dodnes nemůžu zapomenout, kdykoli si ji umím vybavit.“ Kostin přišel v průběhu havárie o osm fotoaparátů. „Byly tak zamořené, že je museli zahrnout buldozerem do skládky radioaktivního šrotu,“ vzpomíná. Nejhorší to prý bylo na střeše třetího bloku, kam dopadly kusy jádra reaktoru číslo čtyři. Sovětské vedení rozhodlo, že střecha musí být dekontaminována, aby nepoškozený třetí blok mohl co nejdříve obnovit dodávky elektřiny. Nejprve z Moskvy dovezli roboty vyvinuté speciálně pro práci na Měsíci. Jejich citlivá elektronika však nevydržela tak silnou radiaci. Kostin vzpomíná, jak se robot chvíli motal po střeše, pak se „pomátl“ a spadl do havarovaného reaktoru. „Říkali jsme mu ,robot samoubijca‘.“ Bylo rozhodnuto nasadit živé roboty, bioroboty: vojáky základní služby a záložníky. „Pro Rudou armádu platila norma: dostaneš v atomové válce tolik a tolik rentgenů a jdeš domů. Když spočítali, jaká je na střeše radiace, vyšlo jim, že tam mohou vojáka nechat nanejvýš čtyřicet vteřin,“ líčí Kostin. Oficíři přivezli roli olověného plechu, vystřihli kus na prsa a kus na pohlaví a přivázali „brnění“ na vojáka. Ten vyběhl na střechu, nabral na polní lopatku hromádku grafitu, doběhl k okraji střechy, shodil náklad dolů a běžel zpátky. Když se vrátil do krytu, dostal na místě 200 gramů vodky, 100 rublů na ruku a diplom. Takhle se na střeše vystřídalo pětatřicet tisíc vojáků (!). „Co je s nimi dnes, vám neřeknu, protože to nevím. Pořád jde o vojenské tajemství. Pamatuji si na generála, který klečel před vojáky a vzlykal jako malé dítě: Do konce života vás budu prosit za odpuštění,“ říká Kostin, který byl na střeše spolu s vojáky a fotografoval. Sám dostal polovičku smrtelné dávky: 250 rentgenů. Podrobil se třem operacím, kostní dřeň mu transplantovali na klinice v japonské Hirošimě.
Byl nebyl Černobyl. Další podrobnosti k černobylské havárii najdete na Wikipedii a zde
Na kalifornské University of Berkeley zhotovili umělé hmyzí oko. Jako u skutečných členovců, tvoří je soubor jednotlivých malých oček. Podrobněji o stavbě hmyzího oka viz článek „Jak vzniklo oko?“. Každé jednotlivé očko umělýho oka tvoří polymerní čočka, světlo pak prochází světlovodem z plastické hmoty na detektor, který optický signál přemění na elektrický. Taková zařízení mohou najít uplatnění jako očích robotů nebo ve velmi citlivých kamerách anebo přímo jako retinální implantáty. Na rozdíl od komorovýho oka obratlovců a hlavonožců (chobotnice, sépie) totiž hmyzí oko nemá omezenej zobrazovací úhel, může koukat doslova v úhlu 360 º, aniž je zapotřebí systém natáčet.
Oběžné dráhy hvězd ve středu naší galaxie (obrázek oblasti vymezený úhlem 1x1 arcskunda byl pořízen v infračerveném spektru za použití adaptivní techniky Keck Laser Guide Star). I když každá hvězda v tomto malém obrázku je pozorována déle než 9 let, stanovení jejich orbitálních drah se podařilo jen u sedmi z nich (tj. těch, které mají pro pozorování ze Země dráhu s vhodným zakřivením). Dráhu těchto hvězd určují barevné body,ve kterých se hvězdy po ročních intervalech nacházely. Doplněny jsou i křivky drah, které zjištěným datům nejlépe odpovídají.
Animace pohybu hvězd v těsné blízkosti černé díry, která má hmotnost 3,7 milionkrát větší, než je hmotnost našeho Slunce. Tvar elips, po kterých tyto hvězdy vesmírem putují, je zatím nejlepším důkazem toho, že v samém středu naší galaxie je černá super díra (místo je označený bílým křížkem).
Bose-Einstein kondenzáty jsou příkladem dvourozměrný kvantové pěny ve třech rozměrech a představujou tak nejpřesnější mechanickej model vakua, dostupnej v pozemských podmínkách. Tvoří je obvykle atomy supratekutýho hélia, Cooperovy páry elektronů v supravodičích nebo obláčky atomů alkalickejch kovů v hlubokým vakuu při teplotě blízký absolutní nule. Rotace atomů s nespárovanými elektrony způsobí, že se navzájem propojí do virtuální mřížky, která se navenek chová jako jedna velká elastická částice - obláček se vlní. Obláček atomů B-E kondenzátu jde navíc zamíchat, pokud se přes něj posvítí dvěna polarizovanými paprsky laseru s rotačním momentem obráceným proti sobě (viz schéma vpravo). Světlo laseru vykazuje rotační moment (spin), takže intenzívní paprsek laseru může roztočit malé částice, vznášející se ve vodě nebo v kapalinách a taky může šetrně roztočit atomy v B-E kondenzátu. Tím obláček získá vnitřní energii a nadělají se v něm víry.
Víry v B-E kondenzátech tvoří pravidelnou mřížku (tzv. Abrikosova mřížka), protože rotační momenty atomů jsou kvantovaný, a tak se atomy vůči sobě natáčejí o pevně danej úhel. Proto i víry obsahujou pevně danou hustotu energie a vznikají v pravidelných rozestupech, který jsou nepřímo úměrný hustotě energie. Víry tak tvořej 1D model elementárních částic, obsahující páry bosonů a vůči sobě se chovaj jako fermiony (nemohou se navzájem prostupovat). Když se uvolní magnetické pole, které drží obláček B-E kondenzátu pohromadě (viz modrý cívky na schémato vpravo nahoře), víry se rozestoupí až na dvacetinásobek původního rozestupu.
Pokud se obláček zamíchá dostatečně intenzívně, dojde v něm k fázové transformaci - víry se nerozpadnou, ale začnou se shlukovat do skupin a nakonec vytvoří rotující skupiny uspořádaný v kroužku a tvořící dohromady jeden velký vír, ve kterým malý víry pochodujujou jeden za druhým (viz animace vpravo). Při nepravidelným zamíchání kapalnýho helia jeho víry vytvoří roviny v pravidelných rozestupech, ve kterých po sobě vrstvy supratekutý kapaliny kloužou (viz schéma uprostřed). Protože celej obláček sám od sebe pulsuje (dýchá), oba stavy se v kondenzátu pravidelně střídají a vytvářej tak model dynamickýho vakua ve dvou rozměrech.
Nejsilnějším známým zdrojem gravitačních vln ve vesmíru je proces spojení dvou černých děr do jedné. Vzhledem k tomu, že takových černých děr ve vesmíru asi mnoho není, bude to dost vzácnej proces. Simulace vpravo (pod animací vpravo je linkovaný 2.5 MB MPEG video v původním rozlišení) znázorňuje průběh řešení gravitačního potenciálu z Einsteinových rovnic.
Na stránkách V. Bulatova je několik zajímavých obrázků geometrických a atomárních struktur a dynamických simulací. Jako ukázku simulace tání fluoridu lanthanitého z 552 molekul LaF3 při zahřívání (animace v původní kvalitě 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7). Jak taková simulace funguje si můžete vyzkoušet na její 2D verzi, sestavené jako DHTM applet (před spuštěním doporučuji uložit na disk)
Co je podstatou kvantový neurčitosti? Podle vlnový teorie éteru je vakuum tvořený energií v podobě neustále vibrující kvantové pěny. Oka pěny jsou tvořeny torzními deformacemi podobně jako vibrující membrána bubnu - čím vyšší je hustota energie, tím hustší jsou oka téhle pěny, pokud se pěna stane téměř homogenní, dojde k fázovému přechodu a v husté pěně vzniknou nová oka, jejichž stěny jsou tvořený současnou pěnou, nejjemnější oka sítě současně zaniknou. Proces se cyklicky opakuje v procesu tzv. inflace a lze jej popsat rekurzívním řešením vlnové rovnice vibrující N-rozměrné struny, kde v každém místě a okamžiku hustota energie odpovídá hustotě materiálu. Vakuum je tedy prakticky tvořeno svou vlastní energií. Pokud se ve vakuu šíří vlna energie, např. vlna světla, způsobuje tím současně dynamické zahuštění materiálu vakua, ve kterém neustále probíhá dynamické fázové procesy. Pokud je vlna energie dostatečně intenzívní, může vakuum v daném místě lokálně zkondenzovat a vytvořit tak pár nových částic, podobně jako při vniknutí vlny do vody vnzikne dvojice opačně rotujících vírů. Každá částice je vlnovej balík energie, kterej kmitá v oblasti husté kvantové pěny jako stojatá vlna uzavřená v gravitační čočce.
Proces vzájemnýho skládání vln ve vícerozměrný pěně si lze snadno představit na tvorbě vln na vodní hladině. Srážky molekul pod hladinou lze znázornit drobnými zvukovými vlnami, tvořícími Brownův pohyb. Zvukové vlny tvořené neustálými nárazy molekul lze také zachytit jako šum pomocí citlivého mikrofonu a v některých případech (např. v suspenzi koloidní síry v sirouhlíku, viz video níže) je lze pozorovat pouhým okem, protože neustále hýbou částicemi, který mezi nima plavou. V našem vakuu odpovídá vlna světla vlně šířící se na hladině, zatímco samotné vakuum je tvořené drobnými vlnami supergravitace, v podstatě nízkorozměrnými fluktuacemi časoprostoru. Brownův pohyb vakua můžeme pozorovat třeba na atomech hélia, který jsou lehký a sučasně spolu interagujou tak slabě, že jejich vibrace ani při teplotě absolutní nuly nedovolí ztuhnutí a zkrystalizování kapalnýho hélia. Vlna hustoty vakua šířící se spolu se světelnou vlnou odpovídá gravitační vlně vlnového balíku, čili fotonu a je zdrojem mechanického působení světla. Rozptyl světla na fluktuacích hustoty časoprostoru je příčinou neurčitosti v odhadu polohy všech objektů, sledovaných pomocí světelných vln podobně, jako kdybychom se snažili pomocí vln na hladině lokalizovat objekty plovoucí ve vodě: fluktuace Brownova pohyb nám jejich obraz zozostří..
Vlastní fluktuace vakua nelze pomocí vln světla sledovat přímo. Jelikož vibrace vakua mění hustotu časoprostoru, mění současně vlnovou délku světla i rychlost jeho šíření tak, že se oba jevy navzájem přesně vykompenzujou, dochází tu tedy ke ztrátě informace. Nejpodstatnější je ale fakt, že dva stejné vlnové valíky se vůči sobě můžou lišit fázovým posunem vlny vůči odpovídající vlně hustoty vakua (pravděpodobnostní vlně). S pomocí světla nelze stav stojaté vlny uvnitř rozlišit, protože při každým pokusu o pozorování současně dojde ke změně fázového posunu tak, aby zůstal zfázovaný s vlnou světla, které jsme použili pro pozorování objektu. Ačkoliv vzhled vlnového balíku tím nemusí být navenek nijak ovlivněn, z hlediska šíření kvantové vlny jde o novou částici, která bude při novém pokusu o pozorování reagovat jinak. Proto je neurčitost kvantových jevů nedílnou součástí pozorování světa na kvantové úrovni a nelze ji nikdy úplně vyloučit podobně, jako pozorováním vln na hladině vody nikdy nezískáme úplnou informaci o tom, co se děje pod hladinou.
TNECOD [24.4.06 - 20:11] U.S.A. .... A zbraň jako první nepoužijí.. Jaderná válka je zcela reálná. Výsledky testů B61-11 na Aljašce ukázaly, jak se puma zahrabe 6 metrů do zmrzlý půdy bez většího poškození.
Obrázek ukazuje, jak se nová generace "bunker_busters" střel proniká i šesti metry železobetonu. Video CNN přehrajete klepnutím myší. Z grafu je patrný, že i jednokilotunová nálož musí vybuchnout nejméně 300 stop (100 metrů) pod zemí, aby nezanechala stopy. Nálož B61 je laditelná v rozmezí 0,3 - 340 kT TNT.
Podle vlnový teorie éteru je veškerá hmota tvořená vlnama jinýho hmotnýho prostředí, takže v každým místě a okamžiku hustota hmoty odpovídá hustotě energie všech vibrací, který daný místo tvoří. Kupodivu není nikdy nekonečná, protože při kritický hustotě časoprostoru dojde k fázový transformaci: část éteru zkolabuje do skrytých dimenzí v procesu tzv. inflace. Současně se vždycky zhroutí tři dimenze a tři nové se vytvoří, což vyplývá z nejtěsnějšího uspořádání koulí. Pokud se to zopakuje potřetí, první trojice dimenzí ztratí podstanou část svý energie a při následkující inflaci zmízí téměř docela a vytvoří tak prostředí pro vznik novýho vesmíru. To vyplývá z principu minimalizace veličiny zvané akce pro šíření energie vícerozměrným prostředím. V přírodě se proces inflace vyskytuje v malým měřítku při kolapsu hvězd, který jsou příliš masivní na to, aby odolávaly gravitaci.
Při vyhoření termonukleární reakce tlak záření nedokáže odolávat gravitačnímu tlaku a hvězda skončí jako bílej trpaslík, kde rozestupy ve hmotě vymezuje tlak elektronů mezi atomy uhlíku. Při hmotě vyšší než dvojnásobek hmoty slunce hvězda kolabuje dále do fáze neutronové hvězdy (elektrony jsou natlačeny do protonů v jádrech atomů za vziku neutronů, které jsou za těchto podmínek dlouhodobě stabilní) a hustotu hmoty určuje tlak neutronů), popřípadě černé díry, tvořené zřejmě neutriny. Přitom je část hmoty tvořené energií elektromagnetické interakce vyzářená do okolí v podobě gravitačních vln, část je slisovaná úplně do jádra, tvořeného nejspíš kvark-leptonovou plasmou. Všechny typu hvězd jsou dostatečně hustý na to, aby jejich prostředí umožňovalo vznik sekundárních částic, tvořených kvantovanými, gravitačně vázanými vibracemi jejich hmoty podobně, jako částice ve vakuu, není to tedy zřejmě homogenní hmota, ale protože je supratekutá, pohybujou se v ní všlijaký exotický částice s magnetickými monopóly a jejich gravitační soustavy (obří atomy).
Celý proces se rekurzívně opakuje, což přináší problém z hlediska kauzality, protože každé prostředí musí být inerciální, aby se mohlo vlnit - bez hmoty není možná energie vln a obráceně. Bez setrvačnosti by každá struna kmitala nekonečně rychle. Cestu ze začarovanýho kruhu nabízejí entropicky procesy, jako je difůze, který závisejí jen na geometrii soustavy. Ty limitujou rychlost kmitání každý struny i tehdy, pokud má nulovou setrvačnost. V praxi to znamená, že jev zvanej gravitace má povahu řešení Laplaceovy rovnice, kterej je opakováním inflace transformovanej do řešení vlnový rovnice. Veškerá energie ve vesmíru má tudíž entorpickou povahu, zjednodušeně řečeno, síla, která k sobě přitahuje částice a jiný nehomogenity časoprostoru je totožná s pseudosílou, která způsobuje rozplývání kapku inkoustu ve vodě.
O americkým švábovi řízeným mikroprocesorem jsem už psal nedávno. Japonskej šváb vpravo je navíc napojenej na miniaturní vysílač, takže ho lze na dálku ovládat přes mobilní telefon.
CPU SHARP LH0080A - Z 80 procesor je jednoduchej (13 tisíc tranzistorů) a efektivní procesor úspěšně používanej v mikropočítači ZX-Spektrum, kde se programoval v ROM Basicu. Firma SHARP ho od roku 2002 vyrábí jako součást LCD displejů napařenej přímo na skle zobrazovací jednotky. Lze čekat, že časem budou podobný mikroprocesory součástí obalů výrobků, pokrytých elektronickým papírem, automaticky měnící cenovky a reklamní plochy podle toho, kterej zákazník bude procházet regály.
Série průstřelů snímanejch pomocí vysokorychlostní kamery. Pod animací je link na původní ozvučený video (který je ovšem 20x větší).
Nedávno uplynulo 410 let od narození René Descarta (1596-1650), filosofa a matematika, autora výroku jako "Cogito, ergo sum" (myslím, tedy jsem) a "Dubium sapientiae initium" (Pochyby jsou základ moudrosti) a teorie éteru. Kartézská soustava souřadnic nese jeho latinské jméno Renatus Cartesius, pod kterým psal svoje práce v "ich" formě, jak bylo tehdy zvykem. Éter popsal v díle Principia Philosophiae (Základy filosofie - v tý době patřily přírodní vědy do filosofie) v roce 1644 jako tekutý prostředí složený z pevnejch částic tří typů přenášejících teplo, světlo a hybnost, čili vlastní hmotu. Jeho teorie éteru byla obecně přijímaná až do roku 1887, kdy začal být Michelson-Morley pokus interpretovanej jako důkaz neexistence éteru, ačkoliv sám Einstein opakovaně tvrdil, že jeho teorie není schopna existenci éteru vyvrátit. Descartes taky sto let před Newtonem formuloval tři pohybový zákony (jeho představy ovlivnily Newtona k formulaci částicový teorie světla) a živý organismy považoval za složitý, automaticky se chovající autonomní stroje. Za podobnej stroj považoval Descartes celej vesmír s výjimkou boha a lidský duše, pohyb planet formuloval jako vířivej pohyb éteru, jeho vírovou teorií se inspiroval na konci předminulýho století i lord Kelvin při popisu atomů. Pouze pro zvukový vlny a magnetismus používal Descartes klasickej vlnovej model, aby vysvětlil jejich schopnost procházet pevnými látkami.
Vybraný kapitoly z Motlova překladu Brian Greene: Elegantní vesmír I. Kvantová mechanika (IMO jeden z nejlepších populárních úvodů do kvantový teorie vůbec), rozpor mezi kvantovou mechanikou a teorií relativity. řešení rozporu zavedením skrytých dimenzí, kvantový prostor a červí díry. perspektivy teorie superstrun. Kritická recenze J. Chýly (PDF) z pohledu zastánce Standardního modelu, ještě kritičtější reakce L. Motla na Chýlovu recenzi a výměna názorů na webových stránkách Tváře české vědy k interview s J. Chýlou
Přednáška pro středoškolské učitele o nejnovějším vývoji ve fyzice částic (pdf, cca 1263 kB), Nobelovská neutrina prezentace k referátu o Nobelově ceně 2002 (pdf, cca 2497 kB), Kosmické záření a astročásticová fyzika (pdf, cca 2908 kB) (verze v ppt cca 28649 kB), Jiří Hořejší: Historie standardního modelu mikrosvěta velmi informativní přehled vývoje a současnýho teoretického pohledu na svět elementárních částic. (MS Word, cca 2 MB), Jiří Rameš: Fyzika na urychlovači LEP v CERN (html verze), Pavel Cejnar, Miloslav Dušek: Kvantové hlavolamy 1, 2, 3, 4, 5, Tomáš Sýkora: Mikrosvět 1, 2, 3, 4, 5, Jiří Dolejší: Jak částicová fyzika získává poznatky (ppt, 51 668 kB), Jiří Rameš Standardní model elementárních částic a jejich interakcí (ppt, 1 463 kB), Vladimír Wagner: Pestrý svět částicové a jaderné fyziky (ppt, 3 727 kB)
George Bush se zdraví s robotickým Einsteinem - je pravděpodobný, že IQ obou bytostí je srovnatelný, takže ti dva si mohou dobře porozumět (podle mý teorie se informace šíří podobně jako vlny energie a při velkým rozdílu v komplexitě dochází k odrazu a ztrátám ve vedení podobně jako u jiných vln). Pod obrázkem je linkovaný video (6.3 MB WMV)
Satelitní fotografie různých míst světa, které si můžete prohlédnout v rozlišení 60 cm/pixel na stránkách společnosti DigitalGlobe, Inc. Za mínku stojí např. satelitní snímek Keneddyho vesmírný střediska, Florida..
VĚDA: Kulový blesk nebo černá díra? - teorie černý díry a kulovýho blesku, aneb tzv. třesky plesky metelesky. Zajímavý, co ty lidi nevykoumaj... ;-\
Project Euclid zpřístupňuje on-line obsah následujících matematickejch časopisů: Abstract and Applied Analysis, Advances in Applied Probability, Advances in Theoretical and Mathematical Physics, The Annals of Applied Probability, Annals of Mathematics, The Annals of Probability, The Annals of Statistics, Asian Journal of Mathematics, Bernoulli, Bulletin of the Belgian Mathematical Society, Bulletin of Symbolic Logic, Canadian Applied Mathematics Quarterly, Communications in Analysis and Geometry, Communications in Information & Systems, Communications in Mathematical Physics (1965-1996), Communications in Mathematical Sciences, Current Developments in Mathematics, Duke Mathematical Journal, Experimental Mathematics, Homology, Homotopy and Applications, International Statistical Review, Internet Mathematics, Journal of Applied Mathematics, Journal of Applied Probability, Journal of Differential Geometry, Journal of Symbolic Logic, Journal of Symplectic Geometry, Kodai Mathematical Journal, Methods and Applications of Analysis, The Michigan Mathematical Journal, Nagoya Mathematical Journal, Notre Dame Journal of Formal Logic, Pacific Journal of Mathematics, Probability Surveys, Proceedings of the Japan Academy, Series A, Mathematical Sciences, Real Analysis Exchange, Review of Modern Logic, Revista Matematica Iberoamericana, Statistical Science, Tohoku Mathematical Journal.
1.být při vědomí - ve významu celkového fyziologického stavu mysli a těla 2.vědomí něčeho nebo o něčem - jakožto fenomenální aspekt konkrétního kognitivního stavu, uvědomování si něčeho (pocitu, prožitku, stavu, vjemu apod.) 3.mít vědomí - vědomí jako takové
Ale vědomí? Mám zato, že vědomí je výsada organismů se složitou nervovou soustavou, proč to neříct rovnou, s mozkem. Přičemž k vědomí jako takovému je potřeba ten mozek celý nebo přinejmenším jeho podstatná část. Nelze asi prohlásit, že když odebereme část mozku, že tam zůstane i část vědomí. Abych se vrátil k původnímu příkladu, budeme-li zkoumat dva fotony, kde se tam vezme ono zmiňované vědomí, co má ovlivnit výsledky?
Nedělám si srandu, fakt mě to zajímá.
name | symbol | q_x | m_the [Mev] | m_exp [Mev] | error % ----------------------------------------------------------------------------- neutral electron | e_0 | 0 | 0.50627181 | | electron | e_- | -1 | 0.51098822 | 0.51099907 | -0.002% muon | miu_- | -1 | 105.65634128 | 105.65838900 | -0.002% eta | eta | 0 | 548.62899518 | 547.30000000 | 0.243% charged kaon | KAPPA_+ | 1 | 493.69956168 | 493.67700000 | 0.005% neutral kaon | KAPPA_0 | 0 | 497.69173794 | 497.67200000 | 0.004% charged pion | pi_+- | 1 | 139.56421834 | 139.57018000 | -0.004% neutral pion | pi_0 | 0 | 134.92903040 | 134.97660000 | -0.035% lambda | LAMBDA | 0 | 1116.21187996 | 1115.68300000 | 0.047% omega | OMEGA_- | -1 | 1672.12543330 | 1672.45000000 | -0.019% proton | p | 1 | 937.34294837 | 938.27231000 | -0.099% neutron | n | 0 | 938.30996495 | 939.56563000 | -0.134% neutral xi | XI_0 | 0 | 1314.47953670 | 1314.90000000 | -0.032% charged xi | XI_- | -1 | 1321.25394409 | 1321.32000000 | -0.005% positive sigma | SIGMA_+ | 1 | 1189.33870868 | 1189.37000000 | -0.003% neutral sigma | SIGMA_0 | 0 | 1192.23763970 | 1192.64200000 | -0.034% negative sigma | SIGMA_- | -1 | 1197.26880554 | 1197.44900000 | -0.015% 2 charged delta | DELTA_++ | 2 | 1234.45077079 | 1232.00000000 | 0.199% positive delta | DELTA_+ | 1 | 1234.73927299 | 1232.00000000 | 0.222% neutral delta | DELTA_0 | 0 | 1235.79291876 | 1232.00000000 | 0.308% negative delta | DELTA_- | -1 | 1229.21652239 | 1232.00000000 | -0.226%
ANON: Před důkazama strkáte hlavu do písku vy. První model gravitačního geonu - čili částice tvořený pouze vlnama časoprostoru pochází z práce T. Regge and J. A. Wheeler, Phys. Rev. D 108 1063 (1957).Kompletní matematický model tohoto konceptu byl podán v práci R. D. Brill and J. B. Hartle, Phys. Rev. 135 B271 (1964)Když se prezentuje nějaká odborná studie nebo hypotéza, bývá zvykem udělat rešerši k tomu tématu v literatuře. Vy nic takovýho na svým webu nemáte - kdybyste ji udělal, mohl ste si ušetřit 25 let zbytečný práce. Ostatně i teorie superstrun pochází z konce šedesátejch let - vy sám jste proti ní ještě před pěti lety bojoval s Motlem
JOX [24.6.06 - 10:09]
