Hematit α-Fe2O3 (oxid železitý) je běžnej minerál, kterej v přírodě tvoří hnědočerný lupínkovitý klence, nebo bochníkovitý útvary kovově lesklýho vzhledu, ze kterých se občas leštěji "léčivý" kameny. V jemně rozptýleným stavu (po rozetření na prášek) vyniká jeho rezatá barva. Protože je hematit odolnej vůči vodě a dobře pohlcuje sluneční záření, testuje se jako anoda v solárních článcích, ve kterejch by současně docházelo ke štěpení vody na vodík a kyslík.
Hematit vypadá od pohledu jako polovodič a taky že to polovodič je - akorád nosiče náboje (dva druhy děr) v něm mají velmi krátkou životnost, protože snadno rekombinujou s elektrony, dřív než můžou dospět k povrchu a využít se k chemickejm reakcím. Teoretická účinnost kolem 15% je proto v praxi sotva třetinová, ale lze ji zvýšit tím, že na katodě necháme místo vývoje vodíku probíhat fotoasistovanou elektrochemickou redukci - tak jak to prováděj rostliny při fotosyntéze (viz obr. dole uprostřed). Tím se navíc využije dlouhovlnná oblast spektra, kterou hematit propouští.
IBM oznámila pokrok při umísťování uhlíkovejch nanotrubek na křemíkovej čip. Uhlíkovou nanotrubky by šlo použíd jako velmi rychlej nanotranzistor - problém je, že nejsou moc slučitelný se současnými křemíkovýma obvodama, který se vytvářej střídavým napařováním a leptáním vrstev. Hlavní problém je, jak nanotrubky defininovaně rozmístit na přívody, aby se vzájemně nezapletly a nekřížily. Výzkumníci IBM k tomu účelu použili nanotrubky povrchově upravený kyselinou, čímž se stanou rozpustný ve vodě a taky slabě kyselý. Na podkladovou vrstvu oxidu hafničitýho na křemíkový podložce nanesli vrstvu oxidu křemičitýho a v roztoku jodidu sodného na ni působili N-methyl-2- piperidinonem, jehož bázický molekuly se selektivně vážou na povrch oxidu hafnia, ale ne na oxid křemíku (hafnium jako přechodnej kov tvoří s amidy komplexy, zatímco křemík, kterej nemá d-orbitaly nikoliv). Po vykoupání vrstvy v roztoku nanotrubek se kyselý nanotrubky nachytaj právě na místa se zásaditým povlakem oxidu hafničitýho a srovnaj se podél nich. Po opláchnutí přebytečnejch nanotrubek vznikne kontaktní struktura, která obsahuje nanotrubky orientovaný podél napařenejch vrstviček.
Na obrázku dole vlevo je pec, ve který se rostou nanotrubky na křemíkovým podkladu, obsahující zrníčka katalyzátoru. Nanotrubky na zrnkách rostou jako vrstvička černýho sametu. Nanotrubky se z podkladu jednoduše spláchnou kyselinou chromsírovou, ve který jsou nanotrubky rozpustný (viz video vpravo), protože je to tak silná kyselina, že s ní nanotrubky tvořej kationty a vzájemně se rozpletou a současně se částečně nasulfonujou, takže se stanou rozpustný ve vodě. Pak je nutný roztok nanotrubek vyčistit, protože tvořeji několik strukturních forem, z nichž ale jenom jedna je polovodivá. To se provádí v roztoku na silikagelový kolonce, přes kterou prochází jedna z forem rychleji a tak je lze chromatograficky rozdělit (viz obr. dole vprostřed). Dole je hnědočervená polovodivá forma, nahoře ta s kovovou vodivostí. Roztok s nanotrubkama se nakonec nanáší na běžný křemikový wafery s napařenou povrchovou strukturou oxidu křemičitýho a hafničitýho.
Nic proti mědi a stříbru, ale zlato je hold zlato...
Ruční výroba tabulovýho skla lisováním skla opálenou dřevěnou deskou na grafitovým stole skrápěným vodou. Pokud se prkno opálí v plameni, stane se dostatečně ohnivzdorný a izoluje teplo, takže se může krátkodobě použít pro formování skla. Povrch skla zůstává po takovým lisování samozřejmě nerovnej, ale jde ho dodatečně vyrovnat tzv. "leštěním v plameni". Dřevěný plochý kleště se používaly pro formování barevnýho skla do vitráží a mozaik už ve středověku a vzniklý tabulky se orovnávaly ještě zahorka nůžkama a do drátěný kostry usazovaly roztaveným olovem, který dobře lpí na sklu.
Na obrázku vlevo je výsledek srážení hydroxidu železitýho a železnatýho z roztoku železitých Fe3+ a železnatých Fe2+ iontů hydroxidem sodným. Hydroxid železnatej Fe(OH)2je v čistým stavu bílej, ale na vzduchu se rychle oxiduje vzdušným kyslíkem. Snaha po oxidaci je tak silná, že se při vysušení v inertní atmosféře na vzduchu samovolně vzněcuje. Při postupný oxidaci ve vodným prostředí u hladiny suspenze vzniká tmavá barva - v podstatě hydratovanej magnetit Fe3O4, což je oxid železnato-železitej. Ionty železa v jeho struktuře mohou nabývat oba oxidační stavy (II+ i III+) zároveň a navzájem si "přehazujou" volný elektrony. Vzniklá sloučenina má proto kovovou vodivost a silně absorbuje viditelný světlo, takže má černou barvu.Tmavý mezivrstvy magnetitu se často tvořej pod vrstvou rzi i při rezavění železa na vzduchu.
Na dně moře sluneční světlo nesvítí, ale na povrchu žijou organismy který do atmosféry pumpujou kyslík, zatímco vnitřek země je anoxickej. Díky tomu na dně moře existuje tenká zóna, kde se tmavý oxidy železa oxidujou na vyšší oxidační stupeň, což se projevuje změnou barvy ze tmavočerný na rezatou. Tim vzniká gradient chemický energie, kterej je pro baktérie vítaná pastva. Aby ji však mohly využít musej současně zasahovat do oxidovaný i redukovaný vrstvy současně, což je pro prťavý baktérie trochu problém. Nicméně evoluce si vždycky poradí a taxi hlubokomořský baktérie vyvinuly dutý tenký elektricky vodivý vlákna, kterýma jsou pospojovaný navzájem a kterejma čerpaj chemickou energii na rozhraní dvou vrstev tichomořskýho dna jako z elektrochemický baterie. Když se od sebe tmavá a světla vrstva dna oddělí, vlákna železitejch archeobaktérii na jejím rozhraní se stanou jasně viditelný (obr. uprostřed).
Od doby iatrochemika Paracelsa se toxikologové učej, že všechny látky sou v podstatě jedy - toliko nízká dávka je činí jedlý, popř. léčivý. Všichni se proto smějou homeopatům a zastáncům clusterový medicíny, který tvrděj, že některý látky můžou mít v silným zředění biologicky významnější účinky, než v koncentrovanějšim stavu. Studie imunologa Jacquese Benvenista, který prokazovaly biologický efekty v silným zředění byly kdysi dokonce její autoři nucený odvolat, stáhnout z časopisu Nature a jejich laboratoř byla uzavřena. O deset let později přišla profesorka farmakologie Madeleine Ennisová z Univerzity v Belfastu s tvrzením, že se jí Benvenistovy výsledky podařilo potvrdit, ale ani její závěry se nepodařilo zreprodukovat. V biologii je však běžně popsaná tzv. hormeze, kdy nízký koncentrace látek vyvolávaj v organismu právě opačnou reakci, než koncentrace vyšší. Nejdéle známej je asi kladný účinek radioaktivního radonu v Jáchymovských lázních (Petkau efekt). V mnoha případech je pozitivní účinek způsobenej tím, že jed působí méně na zkoumanej organismus, než na jeho parazity.
I nedávný studie tzv. endokrinních disruptorů jako je atrazin, bisfenol-A nebo p-nonylfenol ukazujou, že by homeopati mohli mít pravdu - jejich tozický efekty jsou totiž často v nízkejch koncentracích výraznější než v silnějších. A jak je to s tzv. "nekonečným ředěním" homeopatik doopravdy ukazuje jednoduchej pokus, při kterým nádobku vypláchnutou roztokem inkoustový tužky a dokonale opláchnutou vodou vymýváme alkoholem - přestože kádinka vypadá zdánlivě prázdná a čistá, alkohol se zbarví modře v důsledku rozpuštění stop barviva adsorbovanýho na stěnách nádob. Od určitý prahový koncentrace totiž obsah molekul v roztoku klesá s dalším ředěním jen lineárně, protože se uvolňuje zásoba molekul adsorbovanejch na stěnách. O to víc to platí o tzv. práškovejch homeopatikách, vzniklejch opakovaným roztíráním s cukrem, kterej tím získává velkej fyzikální povrch. A protože se adsorbce látek v prahovejch koncentracích s časem výrazně mění, může to způsobovat, že se některý výsledky nedaří reprodukovat. Často tu záleží i na tom, jak dlouho bylo laboratorní sklo používáný, protože sklo se časem vodou vyluhuje a jeho povrch se zvětšuje.
Ve srovnání s kusadly dravejch vos nebo sršňů sou čelisti včely poměrně slabý a nenápadný, páč včely se živěj hlavně cucáním nektaru. Přesto sou pro včely důležitý od začátku jejich života, kdy se prokousávaj plástem na denní světlo. Pomocí kusadel vykonává všechny práce od stavění plástve po žvejkání pylu na mateří kašičku až po vynášení odpadu z úlu.Vědci nedávno zjistili, že včely používaj kusadla i k útokům proti parazitům (kleštíkům včelím a larvám zavíječů, který se živěj voskem z plástů) a dokonce s nima můžou i "uštknout": vylučujou v nich totiž 2-heptanon, kterej parazity narkotizuje po dobu nutnou k jeho vynesení z hnízda. Heptanon je derivát acetonu s vůní po banánech, o kterým se spekuluje, že ho využívaj aji krysy v moči pro signalizování nebezpečí.
Na druhou stranu je fakt, že zkazit už není co.
Ukázky několika halochromních indikátorů, používanejch k odhadu hodnoty pH. Termid "halochromní" znamená, že sloučenina měni barvu při přechodu z neutrální do ionizovaný formy soli (v řečtině halis = sůl). U organickejch kyselin tvorbou soli obvykle dochází k batochromnímu posunu absorbce směrem k větší vlnový délce (tzv. prohloubení barvy, z lat. bathys = hloubka), u organickejch bází k hypschromnímu posunu, ale existuje řada výjimek z tohoto pravidla. Protože v chemii můžou tvořit soli kyseliny i zásady, ke změně barvy může docházet na obou stranách stupnice pH (tzv. amfoterní sloučeniny, z řečtiny amphoteroi = obojetný) a někerý sloučeniny vykazujou aji barevný přechody tři. Někdy místo změny barvy dochází k vzniku bezbarvý sloučeniny (příkladem je fenolftalein, kterej je v kyselým roztoku bezbarvej, v slabě alkalickým fialovej a v silným hydroxidu tvoří bezbarvej oxim, čili leukobázi, řečt. leucus = bílý). Tzv. univerzální indikátory tvořej více-či méně složitý směsi barviček volenejch tak, aby změny barvy vynikly v co nejširším rozsahu pH. Analytická chemie používá taky redoxní a solvatochromní indikátory citlivý na hodnotu redoxního potenciálu nebo polaritu rozpouštědla.
Krvácející eukalyptus (Eucalyptus maculata, E. Hemipholia), aneb nezabiješ strom bližního svého. Zdrojem barvy pryskyřice "kino" je oligochinon alizarinová žluť, známej taky pod jménem kyselina ellagová. V podobě ellagotaninů taky tvoří barvivo jahod, malin a granátovejch jablek a připisujou se jí protinádorový účinky (váže na sebe nitrosaminy vznikající např. při výrobě uzenin). Používá se jako potravinářský barvivo a taky pH-indikátor v analytický chemii.
Trojkřídlec Regelův Tripterygium wilfordii je původem ve východní Asii, v ČR se využívá občas jako okrasnej keř. Rostlina je využívána v tradiční čínské medicíně při léčení horečky a zimnice, otoků a vředů. Současná medicína zkoumá možnosti využití při léčbě revmatoidní artritidy, chronické hepatitidy, zánětu ledvin, Bechtěrevovy nemoci a různých kožních problémů (plísně nohou). Nedávno bylo zjištěno, že léčí rakovinu slinivky u myší.
Vrstvy odshora: pinpongový míček, lampový olej, denaturák, rostlinný olej, víčko od sodovky, voda, saponát s rajčátkem, mléko, javorový sirup, kukuřičný sirup se zrnkem kukuřice a med se šroubkem.
Dopady biopaliv na živodní prostředí v porovnání se benzínem dle švýcarských laboratoří EMPA (Eidgenössische Materialprüfungs- und Forschungsanstalt) ve spolupráci s Agroscope Reckenholz-Tänikon (ART), a Paul Scherrer Institute.. Dávivec černý (Jatropha curcas) uvedenej v tabulce je tropickej keř z čeledi pryšcovitých. Plodí ořechy, které obsahují velké množství oleje a při požití mají dávivé účinky.
Kopřiva dvoudomá a její vlákno. List kopřivy je důležitou vývozní drogou. Kopřiva je surovinou k výrobě chlorofylu, z něhož se připravuje fytol, surovina pro syntézu vitamínu E a K. Rostlinu lze zpracovat podobně jako len nebo konopí, dává však jen 3-5 % textilních vláken (speciálně pěstěné kopřivy mohou přinést až 12 %). K rozsáhlejšímu použití pro textilní účely došlo jen v období 1. světové války - armády používaly uniformy nazývané kopřiváky. V Nestorově letopise z 12.století je zmínka, že se z kopřivových vláken tkaly plachty lodí plavících se po Volze. Na vlákno se dodnes kopřivy zpracovávaj v Nepálu, v Anglii ze z něj pokusně vyráběj např. koberce a potahy pro kancelářský židle. Vlákna kopřivy jsou po zpracování velmi jemná, téměř bílá, dobře se barví a dobře sají vodu. Kopřivová vlákna jsou hedvábného lesku, velmi jemná a pevná; lýkové buňky jsou 25-30 mm dlouhé, jemnosti 50 mikrometrů, o zakulacených nebo sešikmených koncích. Příprava kopřivy pro předení je hodně podobná přípravě lnu. Kopřivy z předešlého roku promáčené dešti a sněhem, učesané větry a usušené sluncem se sesbíraji, vyčešou a příze je hotová. Aby nebyla příze příliš hrubá, je nutné dobře odstranit pazdeří. Udává se, že ze 100 kg zelených stonků se získá 46 kg sušených, 32 kg potěraných nebo 20 kg upotřebitelných vláken.
Získání vlákna z čerstvejch kopřiv vyžaduje podstatně víc chemie. Po posečení se nechají kopřivy 2—3 dny na poli ležet, aby přestaly pálid. Uvadlý kopřivy se širokými hřebeny zbaví postranních větví a listů, načež se v kotli vaří s 8% louhu sodného, čímž se docílí, že se dá lýko snadno odloupnout kartáčovými válci od stonku. Lýko se dále zpracuje dvojím vyvářením s louhem v autoklavu. Mezi prvým vyvářením pod tlakem 15 atmosfér, které trvá 5 minut, a druhým vařením pod tlakem 10 atmosfér, jež trvá 3 minuty, promývá se důkladně — a rovněž za tlaku — čistou vodou. Tím se vlákna zbaví lepidla a ojednotí. Po vyváření se opět opláchnou čistou vodou, načež se položí na l,5-2 hodiny do roztoku siřičitanu vápenatého a pak na několik hodin do zředěného louhu sodného. Nebo se vlákna bělí vložením na 0,5 hodiny do slabého roztoku manganistanu draselného a potom do siřičitanu. Zbělena vlákna se vyperou a usuší. Ze 4 tun sušených kopřiv zbavených listů se získá 1600 kg lýka, resp. 525 kg (t. j. přes 13%) čistého vybíleného vlákna.
Hořčík zálesáci dávno znají - vyráběj se z něj nouzový pochodně, který hoří i pod vodou a prodává se ve škrábacích tyčinkách jako jednoduchej zapalovač. Baterku GH-LED10WBW, která si vyrábí elektřinu z rozpouštění hořčíkové elektrody ve slané vodě nedávno uvedla na trh japonská společnost Green House. Záporná elektroda je z hořčíku, kladná z uhlíku a dolívá slanou vodou. Hořčíková elektroda má životnost 120 hodin, dávka elektrolytu vydrží 8 hodin a pak se musí vyměnit taky. Lampa má navíc USB port a namísto svícení lze použít třeba i jako dobíječka pro smarpthony. Baterka samozřejmě neni nijak ekologická, protože hořčíková náplň se vyrábí drahou elektrolýzou a po rozpuštění se vyhodí. Ale zásoby hořčíku v mořský vodě jsou v zásadě nevyčerpatelný, na rozdíl od zinku, lithia nebo niklu a jeho odpad tolik nezatěžuje životní prostředí.
Fotoeditorial, jaxe vyráběj korkový zádky. Zátky z korku jsou vyráběny z kůry dubu korkového (Quercus suber). Ten se vyskytuje převážně na Pyrenejském poloostrově a Španělsko a Portugalsko produkujou asi 80 % světové spotřeby korku a zaměstnávají v tomto odvětví okolo 80 000 lidí. Tlustá vrstva kůru korkovýho dubu je ve skutečnosti adaptace na častý lesní požáry, ke kterým ve středozemní oblasti dochází. Kůra se každejch sedum - devět let ze stromu odsekává speciální sekerkou, loupe se v širokých plátech a suší. První svlékání je po 30 letech od výsadby a poté dub produkuje korek 150-200 let. Tenčí kůra z prvních sklizní se využívá jako drť pro výrobu technickejch korkovejch krytin, výplní a izolací. Tlustý kůra ze starších stromů končí ve výrobně zátek (cca 2/3 produkce). Zátky se z korku lisují čí slepují pro levnější vína, sekty mají zátku z aglomerovaného korku. Zátky se ručně vysekávaj ocelovou raznicí, napařujou aby změkly, macerujou v parafínu aby se zlepšila jejich vodoodolnost a tříděj proudem vzduchu podle hustoty-váhy. Kvalitní korkový špunty s vysokou hustotou sou docela drahý: 10 Euro/ks a dnes se nahražujou i u kvalitních vín plastovejma zátkama.
Ještě nedávno bylo možné po otevření láhve vína odhadnout, podle kvality korkové zátky, jaká že asi bude jeho kvalita. K dobrému vínu prostě patřila kvalitní zátka vyseknutá z jednoho kusu korku a uzávěr z plastu víno rázem odsunul do spodní kategorie. Dnes je to však trochu jinak a může za to vada zvaná „korkové víno" - je to ten nepříjemný pocit, kdy po degustaci vína zazátkovaného korkem ucítíte pach zatuchliny. Tuto vadu způsobuje těkavá látka TCA (2,4,6 - trichloranisol), což ke mykotoxin, kterej zřejmě pochází z chloru používanýho k bělení zátek nebo z chemikálií, používanejch v 60. a 70. letech k ošetřování porostů korkového dubu. TCA má v USA v produkci vína ročně za následek ztráty okolo 5 - 7 % a další dodatečné náklady ve výši 10 miliard dolarů spojený se zpětnou redistribucí vadných lahví. Zejména obchodní řetězce proto dnes podporujou používání zátek z plastů a tato vína dnes v USA vyhrávají i vinařské soutěže. Plastový zátky jsou vyráběny koextruzí, kde je tvrdé jádro z napěněného plastu (zjišťuje pevnost a snadnost otevření klasickou vývrtkou) a slupka z měkého, hladkého elastomeru.
Dalším důvodem pro používání plastových zátek je i snižující se produkce korku, způsobená jednak nákazou korkového dubu zvanou „Seca", jednak snahou farmářů o maximalizaci hektarových výnosů a přechodem k pěstování výnosnějších kultur jako jsou například slunečnice, či eukaliptu. Při koupi vína do archívu si dejte pozor na plastový uzávěr, protože ten není oproti korku pórovitý a tak nedochází ke zráním vína, tj. pomalé oxidaci spojený s oxidací tříslovin a zakulacováním chuti vína. Dalším problémem je skutečnost, že na rozdíl od korku zůstávají plastový zátky po delší dobu zátěží pro životní prostředí.Odpůrci plastů argumentujou i tím, že tento přechod přináší negativní dopad na ptactvo hnízdící ve větvích korkovníku. Dnes mají plastové zátky celosvětově podíl na trhu kolem 5 % do roku 2015 se však očekává nárůst tohoto podílu až na 15 %.
Můj komentář k novému článku o biopotravinách, který byl samozřejmě redakcí OSLA (dost možná samotným autorem) okamžitě vymazán.
Celý článek je argumentační nesmysl: biopotraviny si přece normálně myslící člověk nekupuje proto, že jsou prosté pesticidů - ale proto, že mají garantovánu jistou minimální úroveň kvality. Nejsou tvořené skleníkovými rychlenými náhražkami, kde rajče chutná jako okurka, neobsahují rezidua genetických manipulací a cizorodé proteiny způsobující alergie (např. geny z ryb, aby jahody zůstaly déle leskle čerstvé) a nejsou přecpané hnojivy: dusičnany a fosfáty. Co se poznámky o mědi týče, to je biogenní prvek, jehož nedostatek v potravě vadí stejně jako přebytek, takže tam mi stříkání mědí opravdu nevadí. Není také pravda, že konzumenti biopotravin nejsou v průměru zdravější: když nic jiného, mají většinou vyšší příjem a lepší společenský statut, takže se dožívají vyššího věku. A proč jsou lidé jako pan Petr tak hysteričtí z biopotravin? Inu proto, že podrývají samu podstatu jejich existence: tito lidé žijí z výzkumu, který by měl postupně zemědělství přeměnit na abstraktní biotechnologie - zatímco se ukazuje, že čím dál více lidí instinktivně sleduje právě opačný trend a příklon k přírodním postupům. Což podobné bioinženýry musí pochopitelně přivádět k těžké frustraci. Ale řekněme si na rovinu, že plodiny, při jejímž pěstování byly sledovány agrotechnické postupy a kontrolováno použití chemikálií prostě z principu nemohou být škodlivější, než produkty, kde se toto nesleduje - takže moje stanovisko je v tomto ohledu zcela jasné: pokud na to máte, tak si za dodatečnou kontrolu toho co jíte rozhodně připlaťte. A pokud na to nemáte, tak si svůj ignorantský postoj neracionalizujte a snažte se alespoň místo toho tyto kontroly rozšířit i na neekologické potraviny - mj. tím, že nebudete podporovat lidi z biotechnologické lobby jako je pan Petr a jim podobní. Je to to nejmenší, co můžete pro svou budoucnost a budoucnost svých dětí udělat.Spor o biopotraviny má samozřejmě hlubší makroekonomický podtext. Biopotraviny se nevozí přes půl světa, takže jejich konzumací nepodporujete nadnárodní monopoly, který ožebračují rolníky v zemích produkce a nepálí zbytečně ropu při své přepravě. Při pěstování importovaných plodin se devastuje příroda, takže takový třtinový cukr může být přechodně levnější, než náš z řepy, ale když se půda získaná vykácením pralesa vyčerpá, pak se vykácené plantáže přemění v polopoušť. Výsledek je, že jsme si dovozem o něco levnějšího třtinového cukru jednak zdevastovali náš unikátní domácí cukrovarnický průmysl se stoletou historií, druhak přispěli k likvidaci biosféry a k prohloubení globálního oteplování a sucha, geopolitických konfliktů, stěhování indočíny do Evropy jako celek. A to jen proto, aby několik nadnárodních firem ovládajících Evropskou unii vygenerovalo svůj zisk. Je to velmi krátkozraká politika, protože si neuvědomujete širší souvislosti. Výzkumníci jako profesor Petr podporují "moderní" americké biotechnologie, protože jim dodávají práci, možná i pocit užitečnosti a občas i placenou "exkurzi" na Floridu. Ale oni si nechtějí přiznat co vlastně dělají. Autoři OSLA si opravdu neuvědomují, že naší zemi škodí stejně jako vládní úředníci kteří pod vidinou úplatku systematicky rozprodávají naše národní bohatství. Firmy jako BASF a Monsanto si z nás dělají pokusné králíky pro své biotechnologie, které odčerpávají peníze z našeho zemědělství a stejně nepřežijí více než dvě dekády - již dnes se ukazuje, že tzv. GMO kultury přispěly k vypěstování nové generace vysoce rezistentních škůdců. Opravdu bohatí američané jejich výpěstky stejně jíst nebudou a za peníze vydělané exportem svého biovýzkumu budou raději konzumovat vlastní biopotraviny, aby podpořili vlastní domácí produkci. Nám pak zůstane zase jen role ťulpasů, co skočili na vidinu krátkodobých úspor a technokratické řečičky lidí jako je pan Petr. Ve Francii, kde má přirodní zemědělství mnohem hlubší tradici nezničenou socialistickým kolchoznictvím už toto začínají chápat z komplexního makroekonomického hlediska - ale naši českou výspu Balkánu podobné prozření zřejmě ještě dlouho čeká.
Kit Magická zahrádka je tvořenej lepenkovým papírem, prosyceným obarvenými roztoky kamence a dalších solí. Po nacucání vodou se voda odpařuje z papíru a zanechává za sebou květákový trsy drobnejch krystalků. Bohužel po vyschnutí celá ta paráda zvětrá, vybledne a je velmi křehká a krystalky z ní vopadávaj. Je ale možný ji nastříkáním lakem na vlasy zafixovat ve stávající podobě.
Sada rtuťovejch výbojek reaktoru pro fotochemickou oxidaci a baňka s jódem ze sady fotek (1, 2) s chemickou tématikou...
Triazinový herbicid atrazin (2-chloro-4-(ethylamin)-6-(isopropylamin)-s-triazin) efektivně brzdí fotosyntézu. Používá se na ničení plevele v porostech kukuřice, chmelu, třtinového cukru, broskví a v lesnictví. Bohužel funguje taky jako endokrinní discruptor (může způsobovat hermafroditismus), deformuje pulce obojživelníků a může způsobovad vrozenou nosní neprůchodnost (choanální atrézii). V roce 2003 studie ze státu Missouri potvrdila vědeckou hypotézu, že atrazin patří k pesticidům spojeným se sníženou kvalitou spermatu u mužů. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) ho klasifikuje jako možný lidský karcinogen.
Do ČR jej v přípravku Gesaprim 90 WG dodával nadnárodní koncern Syngenta. Ročně se jej u nás spotřebovalo skoro 150 tun (r. 2002). V ČR již není registrován a v Evropské unii je zakázán od 1. srpna 2005 na základě rozhodnutí Evropské komise 2004/248/EC. V podlimitní, ale relativně vysoké koncentraci (25,2 ng/l, tj. čtvrtinu ze stanoveného hygienického limitu) byl atrazin zjištěn i v pitné vodě v úpravně vody pro Prahu ze zdrojů Želivka a Káraný. Nyní Syngenta doporučuje zemědělcům jako náhradu jiný přípravek Gardoprim obsahující terbuthylazin, pesticid příbuzný atrazinu. Ovšem u něj také byly prokázány negativní vlivy na vodní organismy jako u atrazinu - a pokud se jeho používání rozšíří, nelze vyloučit do budoucna podobné problémy, k jakým došlo např. v Třebechovicích pod Orebem.
Jako jedna z příčin obezity se pokládá vysokej obsah cukru, především fruktózy v sycenejch nápojích, ale nová studie upozorňuje, že stejnej účinek můžou mít samotný plechovky. Ty jsou totiž před rozpuštěním hliníku chráněný vrstvou plastu s obsahem bisfenolu A (BPA), kterej funguje jako tzv. endokrinní disruptor a narušuje hormonální rovnováhu v organismu. Netýká se to ovšem jen plechovek s Colou, ale v zásadě všech konzerv, plastovýho kuchyňskýho nádobí, přepravek a taky papírovejch obalů TetraPack, který jsou proti rozmáčení chráněný vrstvou plastů na povrchu. Od 1. června 2011 se v Evropské unii nesmějí prodávat kojenecké láhve s obsahem bisfenolu A, nicméně podle zjištění Greenpeace byly v obchodní síti v ČR prodávány ještě za účinnosti zákazu. Je pravda, že korelace mezi tloušťkou a pitím z plechovek nemusí mít přímej příčinej následek, protože je doprovázený nezdravym životním stylem obecně.
Jedna z letošních cen igNobel za chemii šla za vysvětlení, proč některým obyvatelům malého městečka Anderslöw na jihu Švédska zezelenaly ve sprchách vlasy, když v nich horká voda rozpustila povlak měděnejch trubek. Obyvatelé si od té doby vlasy musí mejt ve studený vodě, aby vysrážení mědi ve vlasech předešli. Zní to docela hustě, ale měď v pitný vodě neni extrémně škodlivá. Ačkoliv je měď jako těžkej kov pro většinu živočichů a plísní skoro stejně jedovatá jako rtuť, člověk na ni má překvapivě vysokou toleranci a může ji dlouhodobě konzumovat v relativně vysokejch dávkách. Spolknutí modrý skalice vyvolává zvracení, ale málokdy vede k těžší akutní otravě. Doporučená denní dávka mědi v potravě by se měla pohybovat kolem 1 miligramu, ale ani dávky 0,1 gramu denně organismu neškodí. Přebytek mědi je u zdravých osob možný pouze po požití minimálně 250 mg mědi současně. Při určitých chorobách se přebytek mědi projevuje zmodráním duhovky (Wilsonův syndrom), u některých lidí po kremaci maji vyžíhaný zbytky kostí fialovou barvu z nashromážděnejch sloučenin mědi. Podobnou barvu mívají často nálezy kostí z doby bronzové.Vysvětluje se to tím, že za doby bronzový lidstvo dlouhou dobu jedlo z měděnejch kotlíků a získalo na teno kov toleranci.
Dr. Edward Atkinson z britské antarktické expedice "Terra Nova" (1910-1913) vypadá jako Sherlock Holmes ve svý chemický laboratoři. Ačkoli se expedice konala více než 20 let od vynálezu fotografického filmu, její fotograf Ponting upřednostňoval vysoce kvalitní a komplikovanější snímky pořízené na skleněné fotografické desky. Ponting byl jedním z prvních mužů, kteří v Antarktidě použili přenosnou filmovou kameru. a měl s sebou také několik autochromových desek a pořídil několik průkopnických barevných fotografií. Filmový sekvence, společně s diapozitivy promítané laternou magikou zajistily finanční návratnost expedice.
Kromě neoznačeného čepovaného alkoholu se metanol objevil i v lahvích z kamenných obchodů. Většinou šlo o vodku nebo tuzemák označený etiketou některé z menších likérek. Ty se brání tím, že tyto etikety už několik let nepoužívají a tudíž se jedná o padělky. Policie doporučuje takto označené lihoviny vylít nebo odevzdat na služebnu.
Selenid kademnatej CdSe je černej polovodič, kterej se občas využívá v termovizích a infračervený optice. V jemně rozptýleným stavu je ale červenej až hnědej a jeho disperze intenzívně fluoreskuje v ultrafialovým světle, přičemž barva fluorescence se dá přesně ladit velikostí částic. Povrchový vlny elektronů na nanokrystalcích polovodiče sou totiž schopný excitace ve viditelný oblasti spektra jako normální atomy a proto se takovým částicím říká kvantový tečky. Kvantové tečky jsou struktury, s rozměry srovnatelnými s vlnovou délkou elektronu (~10 nm), ve kterých sou elektrony a díry lokalizovaný ve velmi malém objemu ~ 300 nm-3. Díky lokalizaci dochází k velkému překryvu jejich vlnových funkci a v důsledku toho k velké pravděpodobnosti zářivé rekombinace, čili luminiscence.
Na videu uprostřed je vidět příprava nanoteček smícháním roztoků kademnatý soli se selenidem nebo selenevodíkem v polárním rozpouštědle s přídavkem povrchově aktivní látky. Ta se váže na povrch zárodků a brání, aby rostly moc veliký. Díky tomu se velikost krystalků zvětšuje postupně a je vidět jak jejich zbarvení postupně tmavne, až se změní na černý těleso, jehož záření popisuje Planckův vyzařovací zákon. Tenký objekty se stávaj průhledný a proto vyzařujou míň tepla, než by odpovídalo jejich teplotě. To může mít dopad např. na modely globálního oteplování, který počítaj s ochlazovacím účinkem aerosolů - ukazuje se, že pro malý částice nemusí být zdaleka tak velkej jaxe předpokládá. Což může v praxi způsobit selhání různejch studií, který navrhujou vypouštěním aerosolů bojovat proti globálnímu oteplování. Namísto toho mohou tyto částice narušit koloběh vody v přírodě a přispět k dalšímu šíření pouští - způsobujou totiž kondenzaci vody v příliš malejch kapičkách, který nedokážou spadnout k zemi a nad pevninou se zase vypaří, ani by na ni přinesly vláhu.
Novej prvek periodické tabulky by MASTODONT:
PLACHOW: ..báryum je taky zelený - prostě to sveď na rozhozený barvy na monitoru...
Skleněná pláž u Fort Bragg v Kalifornii je bývalým místem skládky skleněného odpadu a dnes je z ní turistická atrakce
PRSK, PLACHOW, YAKUZA, PRVOK: Takže odleva měď, japík neb wralík co lithium zvaný, vápník, sodík, merotík neb baryum, draslík, zasejc měď, lithium, vápník, draslík a sodík
Poznáte prvky podle plamenový zkoušky?
Japoncký chemici připravili extrémně slizkej gel smícháním hydrogelu polyakrylamidu a alginátu stabilizovanýho dvoumocnými vápníkovými ionty (na schématu dole červeně). Ty se vážou mezi oba typy řetězců současně a umožňujou jim po sobě klouzad aniž se rozpojí, čimž se znamenitě zvýší tažnost gelu (YT video). Polyakrylamidovej gel má pravidelnou strukturu z navzájem prosíťovanejch řetězců, což mu dodává pevnost. Naproti tomu alginátovej gel je složenej z volnejch dlouhejch řetězců podobně jako želatina, což výslednýmu gelu dodává elasticitu. Ale teprve přídavek vápníkovejch iontů způsobuje, že výslednej gel lze protahovat až na dvacetinásobek původní délky a po narušení se sám zacelí. Vědci doufaj, že jednou by takový gely mohly sloužit např. jako biologická náhrada chrupavek.
Jaxi vyrobid borůvkovej solární článek Ideální recept pro SRNKy apod. lesní zvířádka, kerym to myslí ekologicky a bijotechnologicky. Místo borůvek můžete použít jiné druhy ovoce a zeleniny. Napětí článku závisí na druhu obsaženého barviva. Článek částečně funguje jako chemická baterie jejíž vliv po krátké době zcela převáží nad fotovoltaickým efektem. Celý to už díky použitejm vobrázkum působí jako blbej vtip, ale bacha - je to těžce ozdrojovaný v peer-reviewed žurnálech!
Antický barvivo purpur se vyrábělo hlavně z pobřežních měkkýšů Murex trunculus, Murex brandaris a Purpura haemastoma. Podle legendy ho objevil fénický hrdina Heracles. Jeho pes se při hraní na pobřeží zakousl do měkkýše, tlama se mu zbarvila do fialova, a tak byly objeveny barvící schopnosti některých měkkýšů. S purpurem se před staletími setkali i španělští dobyvatelé Jižní Ameriky. Domorodci z území dnešního Mexika, zvláště Mixtékové, barvili látky ve výměšcích plže, který se jmenuje nachovec velkoústý (Purpura patula ponsa). Ostranky i nachovec jsou zdrojem tekutiny, která má nevyráznou světlou barvu, ale když je vystavena vzduch a světlu, zabarví se modře a posléze purpurově.Obsahuje 6, 6'-Dibromoindigo a pro jedinou unci tohoto barviva na královský plášť bylo třeba desítek tisíc měkkýšů, proto bylo vyvažovaný stříbrem.
Dějiny purpuru jsou spjaty s hlavním fénickým přístavem Týreje (Tyros), který se nacházelo na území dnešního Libanonu, který díky tomu získal takovou proslulost, že Římané purpurové barvě říkali tyrský purpur. Dodnes se z těchto dob zachovaly kopce tvořený ulitami ostranek. Kvůli vysoké ceně byl purpur spojován s důstojností, bohatstvím a královským majestátem. Používal se ve starověku k barvení královských plášťů a pruhu na senátorských tógách. Ve starověkém Římě byl dokonce vydán císařský výnos, podle něhož se "obyčejný" člověk, oblečený do oděvu obarveného purpurem provinil velezradou.Teprve v roce 1857 se devatenáctiletému student Williamu Perkinovi čirou náhodou podařilo vyrobit první syntetickou barvu, když se snažil vyrobit chinin na léčbu malárie oxidací anilinu s příměsí touluidinu (viz vzorek mauveninu na obr. výše). O čtyři roky později Hofmann vypracoval technologické postupy výroby syntetických anilinových barviv z odpadního kamenouhelného dehtu k výrobě umělých barviv a dalších chemikálií a tím začala nová éra organické chemie.
Hojení poleptání kyselinou dusičnou
Někerý lidi v USA (a to bohužel čim dál vlivnější) sou nepříjemně posedlí myšlenkou, že by se s globálním oteplováním mělo bojovad vypouštěním emisí s obsahem oxidu siřičitého. Ten sice taky absorbuje infračervený záření (a to mnohem víc, než oxid uhličitý samotnej) - ale rychle se oxiduje v atmosféře na sírany, o jejichž aerosolech se věří, že odrážej infračervený záření. Předně neni ale vůbec jistý, že takový aerosoly budou odrážet infračervený záření - např. mlha nad kyselinou sírovou je tak jemná, že dlouhovlnný záření propouští a absorbuje. A sulfátový aerosoly jsou hlavním zdrojem znečištění atmosféry, ničení ozónový vrstvy, šíření kyselejch dešťů a v neposlední řadě i sucha. Drobný částice aerosolu způsobujou, že se voda sráží v mnoha malejch kapičkách, který nedokážou spadnout na zem a nad pevninou se vypaří bez srážek a tím přispívaj k šíření pouští a období sucha. Proč prostě nepočkat na příští jadernou zimu?
Lithium je prvek s nejvyšší elektronegativitou, což znamená, že se svejch elektronů velmi snadno zbavuje a reaguje s většinou látek jako s oxidačními činidly. Týká se to i jinak inertního dusíku, kterej s lithiem reaguje už zastudena a potahuje ho hnědočernou vrstvou nitridu lithného LiN3. Díky tomu se lithium od ostatních alkalickejch kovů snadno rozpozná už podle svýho tmavýho vzhledu. Ovšem tato reakce z lithia činí nepříjemnej prevít, protože jakmile jednou začne hořet, nestačí ho přiklopit hrncem: přisává vzduch a reaguje jak s kyslíkem, tak s dusíkem za vývoje tepla a žhnutí. Ostatně pro roztavený lithium i beton nebo sklo představuje oxidační činidlo a dokáže se propálit tlustou vrstou betonu a dlaždic v digestoři až do prostoru s policema, kde pak založí další vlnu požáru. Z tohoto důvodu se práškový lithium v organický laboratoři uchovává a manipuluje zásadně pod argonem.
Nitrid lithia si zachovává bázickej charakter lithia a reaguje hladce i s oxidem uhličitým.Vzniká přitom amorfní nitrid uhlíku C3N4 a kyanamid lithia Li2CN2. První látka může teoreticky posloužit jako brusivo, katalyzátor nebo polovodič, ze druhé lze připravit dusíkatý hnojiva (močovinu). Krystalickej nitrid uhlíku by měl být tvrdší než diamant. Reakce CO2 s nitridem lithia byla navržená pro zachytávání CO2 ze spalin, ovšem pro výrobu nitridu je zapotřebí víc energie, než se reakcí uvolní. Je ale pravděpodobný, že s rozvojem studený fúze se rozvinou i metody, který jsou dnes energeticky neschůdný.
Minerální voda obarvená huminovými kyselinami chutná jako obyčejná voda. Huminové kyseliny vznikaj oxidací polyfenolů z ligninu a jsou to vysokomolekulární, koloidně rozptýlený látky. Kyselina fulvová tvoří nejvíc zvoxidovanej a nízkomolekulární frakci huminovejch kyselin a extrahuje se z lignitu. Vyskytuje se taky jako barvivo v některejch plísních (Penicillium fulvum). Je to hnědožlutá nerozpustná látka (fulvum znamená latinsky "žlutý"), ale její alkalický soli jsou hnědočerně zbarvený a rozpustný ve vodě. Léčitelé kyselinu fulvovou doporučujou jako minerální nutrient, ale z pitný vody se huminový kyseliny odstraňujou, protože maji karcinogenní účinky a ničej buňky chrupavčité tkáně. FDA prodej podobnejch přípravků nereguluje, pokud jsou inzerovaný jako "potravinový doplňky" a nesloužej k léčení.
I když zrovna nedostanete rakovinu, následky konzumace vody s humusem můžete nést po celý zbytek života
Z jednoho PICMOCHova příspěvku. BTW na vůni éteru neshledávám nic nepřijemnýho, taková limoška Broňa byla daleko horší...
Hořící síra v sirném dole na okraji vulkanického krátera Kawah Ijen ve východní Jávě, v Indonésii. Je to vizuálně strhující, z hlediska pracovního pracovního prostředí však extrémně nezdravý prostředí. Dělníci kvůli vedru pracujou dlouho do noci a svítěj si přitom asfaltovejma loučema.
Plamen síry je znám svým vysokym obsahem ultrafialovejch paprsků. Roztavená síra zahřátím polymeruje a tmavne, při chladnutí se její světlá barva obnoví. Síra kondenzuje ze sirnejch par který se jícnem kráteru svádějí potrubím k jeho ústí.
Roztavená síra se přenáší přes okraj vulkánu s převýšením 200 metrů. V manufaktuře pod kráterem se ještě jednou roztavuje na dřevěným ohništi a filtruje přes plátěný filtry.
Přečištěná síra se nakonec odlévá do desek, ve kterejch se transportuje do blízkého cukrovaru, kde se spaluje a používá k čištění třtinového výluhu. Dělník s nákladem 45 to 90kg denně urazí trasu 2-3x a vydělá si v přepočtu 13 USD/den.
Chemici z Warwický university zjistili, že do kokosovýho tuku jde našlehat spousta vody, pokud se přimíchá silikagel a vydávaj to jako zlepšovák pro výrobu čokolád s ovocnou příchutí a sníženým obsahem tuku. Přítomnost oxidu křemičitého v potravě je spojován např. s chronickým únavovým syndromem...
Mladí ruští lidé syntetizujou a aplikujou krokodil, aneb přehled základních laboratorních technik pro chemiky: absolventy odborných učilišť a průmyslovek:
Pečlivost práce je v organické chemii základ, takže začínáme odvažováním reagencií... ..Redukce v kyselém prostředí
Extrakce reakční směsi nepolárním rozpouštědlem v dělicí nálevce Odpařování přebytečného rozpouštědla na horkovzdušné lázni
Filtrace a dekantace Krystalizace na teplovzdušné lázni
Butanová láhev upečená na grilu demonstruje princip vakuový pumy a po startu nastoupí na oběžnou dráhu Země rychlostí 400 km/hod. Filmováno při 2500 fps high-speed kamerou Phantom Flex.
Únik rudý barvy z čínský fabriky
Únik kalů z maďarský hliníkárny
Záchodovej zvon s hovnoodpudivou povrchovou úpravou
Chemici Oregonský university před časem náhodou objevili novou skupinu manganovejch pigmentů. Když jeden diplomant připálil vzorky v peci, po vytažení z úžasem zjistil, že získaly krásně modrou barvu. Za svou krásnou barvu vděčí pigment vrstevnatý struktuře složenou z tetraedrickejch bipyramid, která se trochu podobá supravodičům a je příbuzná Mayský modři, kterou znali i staří Egypťané a Číňané (hunský purpur). Nedávno bylo zjištěno, že i přes svou tmavou barvu pigment odráží většinu infračervenýho záření a může tedy sloužid jako ideální teploodrazivej materiál na střechy automobilů a pod. aplikace, kde se vyžaduje pěkná temná barva ve viditelným spektru, ale nízká absorbce v infračerveným spektru. Na rozdíl od kobaltovejch pigmentů neni manganová modř karcinogenní, a je velmi stálá chemicky (na rozdíl od ultramarinu nebo pruský modři, který sou citlivý na kyselý či zásaditý prostředí). Jedinej problém vidím ve vysoký teplotě při výrobě (pigment se vypaluje při teplotě 2000 °C) a taky obsahu vzácnejch prvků (vzorky níže obsahujou zjevně indium, yttrium a lutecium), který se ale doufam podařilo chemikům nahradit - jinak budou svuj výzkum inzerovat věčně.
Co vam udela hadi jed s krvi? Prejt...
Apofylit je mezi sběratelama rozšířenej minerál a spolu s fluoritem je to většinou jeden z prvních šutrů, který začínající mineralog získá do svý sbírky. Zelenkavý krystaly apofylitu tvoří hydratovaný křemičitan (silikát) vápníku a draslíku s fluorem a hydroxidovou skupinou (OH). Vzorek vlevo o rozměrech 6.4 x 7 x 4.4 cm je z Indie. Vpravo je běžnej kalcit a křemen probarvený do hnědožluta hematitem z jižní Afriky 5.3 x 6.2 cm
Vlevo kouřový turmalín (uvit) na kostce magnesitu z Brazílie 3,5 x 4.6 cm, vpravo purpurovej turmalín na křemeni z Kalifornie 11.6 x 10.2 x 5.8 cm. Sloupcovitý krystaly jsou velmi křehký a snadno praskaj i teplem ruky.
Modrej a dvoubarevnej "melounovej" turmalín z Kalifornie a Afghánistánu 4.1 x 3.7 x 2.1 cm. Růžovozelený zbarvení je způsobený obsahem troj a čtyřmocnýho manganu v různým oxidačním stupni. Vpravo je topaz v kalcitový matrici z Pákistánu 2.4 x 1.2 cm
Krystaly fluoritu na křemeni z Británie 19.5 x 16 x 12.8 cm Vpravo namodralej fluorit promíšenej s klenci kalcitu na kalcitový matrici z Mexika (6 x 7.1 cm)
Pěknej fluorit obklopující krystal galenitu na křemenný matrici. Největší kostky maj délku hrany 4 cm. Fialové zbarvení vzniká působením ionizujícího záření na malou příměs železitých sloučenin v křemeni. Je metamerní a mění svuj odstín od blankytné do fialové podle typu a směru osvětlení.
Krásně fialové krystaly fluoritu s vysokým obsahem kobaltu pocházejí z Anglie 11.7 x 21.3 x 6.4 cm. Pokud je část kobaltu nahražena trojmocným chromem nebo vanadem, získaji smaragdovou barvu.
Krystal přírodní mědi z okolí Michiganu 3.5 x 5.7 x 3.1. Vpravo sou krystalky přírodního zlata vyrůstající na křemeni z Kalifornie 3.6 x 3 cm
Přírodní stříbro v drátkách z Německa (vlevo) a vpravo procházející krystalkem kalcitu z Norska 5.2 x 5.6 cm. Čistý stříbro může občas tvořit stébelnatý dendrity, jako vzorek vpravo pokrytej drobnými krystaly acanthitu z Mexika (10.2 x 7 x 2.8 cm).
Téměř vždy je stříbro příměsí v ryzím přírodním zlatě.Vpřírodě se občas vyskytuje i narůžovělá slitina stříbra s mědí (kustelit) a nažloutlá stříbra se zlatem, tzv. elektrum z Nevady (3.1 x 2.5 x 1.8 cm).
RRhodochrosit promíšenej s krystaly křemene a tetrahedritu (podvojnýho sirníku železa a mědi) z Mexika 4 x 5.5 cm. Rhodochrosit tvoří uhličitan manganatý a v kyselině šumí podobně jako vápenec, se kterým je ostatně izomorfní a často tvoří směsné krystaly.
Směs růžových klenců rhodochrositu a namodralých krychlí fluoritu s drobnými sloupečky křemene na tetrahedritu z Colorada 14.7 x 6 x 2.8 cm. Vpravo je smithsonit (uhličitan zinečnatý). Vzorky sou z Mexika 7.2 x 6.3 cm a sou obarvenej stopama železa do modrozelena./p>
Oranžový wulfenit na limonitové hroudě z Mexika 8.4 x 7.3 cm. Je to chemicky molybdenan olovnatý PbMoO4 a má charakteristický jantarový zbarvení.
Azurit (modrý) na malachitu (zelenomodrý) z Arizony 10.2 x 6.7 cm Vpravo je vzorek podobnýho složení, ale s mnohem většími krystaly z Mexikap>
Kulovitý drůzy malachitu na hematitem kolorovaným vápenci z Arizony, největší kulička má 1.3 cm v průměru. Mechovitej malachit z Namibie je tvořenej mnohem většími krystalky 7.1 x 9 x 3.7 cm
Boleit je vzácnej potrojnej oxychlorid olova, stříbra a mědi složení KPb26Ag9Cu24(OH)48Cl62 Velikost krychliček je cca 1 cm. Vpravo sou krystaly rumělky (sirníku rtuťnatýho) v kalcitový matrici z Mexika 3.6 x 4.8 cm
Covellit na pyritovém podkladu je vzácná forma sulfidu měďnatého z Montany 5.5 x 5.7 x3.5 cm. Krystal sfaleritu (sulfid zinečnatej) promíšenej s kalcitem na křemenný matrici z Číny 7.2 x 11.3 x 7 cm Velký průhledný krystaly sfaleritu jsou vzácný a pro svůj silnej lesk se často brousej jako brilianty.
Rubínově prosvítající krystal pyrargyritu (sulfidu stříbra a arsenu) na kalcitem porostlý matrici. Rubínová barva prozrazuje, že jde o polovodič s hranou zakázanýho pásu v dlouhovlnný oblasti. Takovej krystal je nutno chránit před světlem, jinak zčerná a získá na povrchu grafitovej lesk. Z téhož důvodu se nehodí do výbrusů, i když má jinak vysoký index lomu a diamantový lesk.
Velké krystaly síry na jehlicích aragonitu ze Sicílie 3.5 x 3.3 x 3.2 cm vznikaj kondenzací ze sirnej par sopečnejch plynů, jsou proto velmi čistý a prostý všech ostatních prvků. Kvůli špatný tepelný vodivosti se na ně nedoporučuje šahat, protože snadno popraskaj i teplem ruky (stačí podržet prst a ozve se tichý praskání)
Jednoklonný sloupečky hematitem probarvenýho creeditu Ca3Al2F4(OH,F)6(SO4).2 H2O na blankytným fluoritu CaF z Duranga 6 x 4.4 cm. Nažloutlej brazilianit (fosforečnan sodno-hlinitý) z Brazílie 4.8 x 5.5 cm. Obsahuje často inkluze a ve špercích objevuje jen vzácně.
Seménkový mimetit (oxoarseničnan olovnatý) na kalcitu z Mexika 8.8 x 7.2 cm. Název mimetit pochází z řeckého slova "napodobovat" - minerál totiž hodně připomíná pyromorfit (oxofosforečnan olovnatý Pb5(PO4)3Cl) a vanadinit (oxovanadičnan olovnatý).
Vpravo je arsenitý pyromorfit z Idaho 7,2 x 8 cm s vysokým indexem lomu, což mu propůjčuje silnej lesk. Vanadinit (oxovanadičnan olovnatý) z Maroka 7 x 5 cm, největší destičky mají v průměru asi 2,5 cm.
Akvamarín je čirá odrůda berylu na krystalech sádrovce (albitu) vlevo a sádrovcem dekorovaných destičkách muskovitu (slídy) vpravo z Pákistánu 3.1 x 4.3 x 3 cm
Ametyst (chromem zbarvenej křemen) na zeleným epidotu z Mexika 8 x 7 x 6.4 cm vpravo srostlice tvaru orlích křídel z Brazílie 10 x 11 x 8.8 cm. Název ametyst pochází z řečtiny a ve volném překladu znamená „neopojný“. Řekové z ametystu ve starověku brousili pohárky na víno a věřili v jeho schopnost zabránit opilosti. Velké krystaly epidotu (křemičitanu hlinito-vápenato-železitýho) vidíme vyrůstat na vláknech azbestu (byssolitu) z Pákistánu 3.4 x 6 x 1.6 cm Název pochází z řeckého épídosis = přídavek, podle protažení krystalu v jednom směru podél základny hranolu..
Sloupeček smaragdu (tyrkysovýho berylu) o průměru asi 1 cm zarostlej v kalcitu z Kolumbie 4 x 4 cm. Napravo sou krystaly vivianitu (fosforečnanu železnatý) na kalcitu z Bolívie (4 x 6.4 x 5 cm) barvy zelený skalice či lahvovýho skla
Smaragdově zelenej dioptas je křemičitan měďnatý. Ukázka vlevo pochází z Namibie vpravo z Kazachstánu a občas se brousí do šperků (má tvrdost asi zubní skloviny).
Grossularite (grossulár) je hlinitokřemičitan příbuznej granátu. Dobře vybarvený krystaly se brousí jako stejně jako rubínově zbarvený granáty (pyropy). Hessonit je hnědožlutá odrůda grossuláru - ukázka uprostřed na azbestu pochází z Quebecu 3 x 4 cm.
Lazurově modré krystaly amazonitu, na ukázce vlevo promísené s krystaly záhnědy z Colorada. Chemicky patří mezi živce a je obarvenej sloučeninama mědi. Občas se vybrušuje do oválu, i když je poměrně křehkej a náchylnej k popraskání. Ukázka vlevo by vás přišla v přepočtu přes půl milionu Kč.
Tanzanit z Tanzánie 4 x 4.5 x 2.6 cm vykazuje tzv. triochismus, protože má podle každý krystalový osy jiný zbarvení, pročež se používá do efektních klenotnickejch výbrusů (největší má asi 732 karátů)
Sbírka ukázek halogenů - s rostoucí atomovou vahou se jejich absorbce posouvá do infračervený oblasti. Vpravo lístek z bazénu vyžranej a vybělenej chlorem..
Karotenovej drink Sunny Delight kterej firma Procter and Gamble uvedla na trh v roce 1998 byl kasovní trhák s obratem 160 millionů liber ročně a v prodejích ve Velké Británii dokonce na čas sesadil z vedoucích pozic firmy CocaCola a Pepsi. Postupem času však zákazníci začali poukazovat na klamavost reklamy, která ho inzerovala jako zdravej nápoj, ačkoliv obsahoval stejný množství cukru jako kolový nápoje. K jeho popularitě nepřispěly ani aféry s batolaty, která po předávkování karotenem zežloutla a tak Procter and Gamble za pět let hledal pro svou značku kupce.
Girolamo Segato (1792 – 1836) byl italský egyptolog a anatom, který objevil tajemství petrifikace egyptskejch mumií, svoje tajemství si však na nátlak veřejnosti odnesl do hrobu. Jeho mumie jsou dodnes k vidění ve Florentinským muzeu
"Stoleté vejce" pei dan je vejce, které je za syrova obaleno směsí jílu, popela a soli a během zhruba tří měsíců se zakonzervuje a zcela změní svůj vzhled. Získá konzistenci gelu, žloutek se obarví na zelenošedou barvu a bílek přejde do tmavě hnědé až černé. V některých čínských restauracích ho lze ochutnat i u nás. To co se ale v našich restauracích podává je obvykle pouhá krotká napodobenina vzniklá vařením žloutku se sojovou omáčkou a zalitá v želatinový formě. Rozdíl se pozná na první pohled - pravý stoletý vejce pei dan totiž smrděj a chutnaj jako romadůr, uprostřed sou rozteklý a jejich amoniakový zápach vhání slzy do očí.
Jednorozměrnost grafenu prohlubuje vícerozměrný aspekty kolektivního chování volnejch elektronů, který se v objemový fázi grafitu projevujou jen nevýrazně. Tak např. o grafenu je známo, že neni nijak zvlášť chemicky stabilní a zejména na okrajích vloček se snadno chemicky oxiduje. Elektronová kapalina se v tenký vrstvě snaží vytvořid oblast s co nejmenším možným povrchem a stahuje se z okrajů grafénovejch vloček k jejich středům. Odcucávání elektronů z okrajovejch atomů uhlíku s kladným zakřivením obrysu vede k jejich zvýšený náchylnosti k oxidaci. Tento efekt se mimochodem projevuje u polyacenovejch molekul (tetracen, pentacen, hexacen), který připomínaj krátký proužky grafenu a od pentacenu výše jsou silně náchylný k oxidaci a rozpadu na kratší fragmenty. Odcucávání elektronů z konců molekul vede k jejich deformaci (prohnutí), což lze pozorovat přímo mikroskopem atomárních sil (všiměte si světlejch konců molekuly pentacenu na obr. vlevo).
Na vnitřním okraji děr grafenu se záporným zakřivením se projevuje právě opačnej jev, přičemž se naopak elektrony stahujou k okraji otvorů a vytvářej tak pro atomy uhlíku příležitost k novejm vazbám. V důsledku toho se díry v grafenu maj v přítomnosti uhlovodíkovejch par za vyšší teploty tendenci se samy "zalátat". Lze to pozorovat např. v elektronovým mikroskopu, jehož paprsek vypálí do grafitový nanovrstvy díry. Nově vzniklá záplata je napřed hodně nepravidelná, ale delším zahříváním nárazama elektronů se pnutí atomový mřížky postupně vyrovná a atomy se zformujou do známý pravidelný šestihranný sítě.
Silný pnutí elektronů v grafenový vrstvě je taky příčinou toho, že na grafenu lze jen obtížně pozorovad povrchový vlny elektronů, tzv. povrchový plasmony - vrstvička elektronový kapaliny je v grafenu velice tenká a silně interaguje s atomovou mřížkou pod ní. To má za následek posunutí spekter plasmonových vln silně do infračervený oblasti a jejich promíchání s vibračními spektry samotný atomový mřížky (zatimco plasmony na povrchu kovů obvykle leží v ultrafialový oblasti, proto je např. zlato nebo césium žlutý). Ale protože vrstvička elektronů má na okrajích grafenu slabší pnutí, na plasmonovým spektru se objevujou dva píky: ten slabší odpovídá vibracím elektronů na okrajích grafenovejch vloček a ten intenzívnější je posunutej do krátkovlnný oblasti a odpovídá vibracím elektronů uprostřed vloček. Smícháním grafitu s alkalickými kovy, např. draslíkem dojde k nadopování grafitovejch vrstev elektrony: jejich vodivost se tím silně zvýší a absorbce plasmonů se posune do krátkovlnný oblasti spektra, takže vznikne bronzově zbarvenej prášek: tzv. interkalát grafitu s kovovou vodivostí srovnatelnou se stříbrem (viz video vpravo).
Novým nejlehčím materiálem na světě by měl být tzv. aerografit, grafitová analogie aerogelu se stěnama tvořenýma trámčitou kostrou z nanotrubek. Ty jsou mnohem pevnější než křemenný kuličky v aerogelu, v důsledku čehož má vzniklej porézní materiál mnohem vyšší pevnosti při stejný nebo nižší hustotě. Připravuje se jako černá hubka rozkladem toluenovejch par na templátu z oxidu zinečnatýho v argon-vodíkový atmosféře při 760 °C za katalýzy za vysokejch teplot a nepřístupu vzduchu. Použití by mohl nalézt jako elektrodovej materiál do ultrakondenzátorů a lithiovejch baterií.
Fluor je plyn, o kterým je známo, že se slučuje kdekoliv a s čímkoliv. Přesto ho lze najíd v přírodě aji ve volným stavu, jak ukazuje nedávnej důkaz fluoru v inkluzích minerálu antozonitu pomocí NMR. O vzorcích fluoritu bylo již dříve známo, že po rozdrcení smrdí ozónem, vznikajícím reakcí fluoru se vzdušným kyslíkem. Od hypotetický substance antozone dostal minerál svůj novodobej název, v Německu se mu říkalo Stinkfluss nebo Stinkstein, čili "smradlavý kámen". Minerál je radioaktivní a fluoz v něm vzniká druhotně radiolýzou fluoridu vápenatého, od současně uvolněných atomů (Frenkelovy defekty) sodíku a vápníku minerál získává svoje intenzívně fialový, až černý zbarvení. Podobný růžový zbarvení po sobě ve vápenatým skle nechávaji vzorky radia nebo rentgenový paprsky. Vyžíháním se atomy fluoru a vápníku vrátěj na svý původní místa v krystalický mřížce a minerál se odbarví.
Na jihu Afriky v poušti Namib vznikají v travnatých porostech záhadné kruhy holé půdy. Výzkum prokázal, že „životní cyklus“ kruhů trvá několik desítek let. Pomalu rostou a pak se zase pomalu se zmenšují a nakonec zaniknou. Průměrný věk kruhů se pohybuje kolem šedesáti let. Teorie o termitech, který postupně spásaj kořinky trav se nepotvrdily. Je možný, že kruhy sou podobnýho původu, jako naše známý kruhy v trávě na pastvinách, tvořený pomalu rostoucím podhoubím. Na rozdíl od našich hub, který travám viditelně prospívaj ale africký podhoubí brání růstu všeho ostatního.
Baktérie v půdě nebo na mořském dně často využívaj gradient koncentrace kyslíku tak, že se pospojujou elektricky vodivými vlákny nebo do řetízků, čímž získaj výhodu daleko větších živočichů a schopnost fungovat jako elektrochemická baterie a získávat tak energii oxidací látek ve svém prostředí. Vědci předpokládaj, že si pomocí vláken můžou taky vyměňovat elektrochemický signály o změnách prostředí.
Krystaly kofeinu, samozřejmě uměle dobarvený ve fotošopu. Čistý kofein (3,7-Dihydro-1,3,7-trimethyl-1H-purine-2,6-dion) je bílý hebký prášek nebo lesklé jehličky hořké chuti. Pro mnohé rostliny slouží jako přírodní pesticid. Nejvyšší obsah mají rostliny, které jsou olistěné, ale chybí jim mechanická ochrana. Kofein ochromuje a zabíjí určité druhy hmyzu, které se živí těmito rostlinami. Vysoký obsah se nachází i v zemi, ve které rostou semenáčky kávovníku a brání tomu, aby se v okolí vysemenila jiná rostlinka, která by obírala semenáček o živiny. Čaj obsahuje více kofeinu než káva, ale hrneček čaje obsahuje kofeinu méně, protože k jeho přípravě není použito takové množství rostliny.Za rozumné denní množství se považuje cca 300mg kofeinu, což jsou asi tři šálky kávy. Nejvyšší dávka, kterou člověk přežil byla 24 gramů. nejnižší, kterou nepřežil je 3.2 gramy nitrožilně. Při pravidelné aplikaci kofeinu se stane tělo na kofein rezistentní a může na něm vzniknout závislost. Již po čtyřech letech pravidelného užívání se tělo stane rezistentním.
V roce 1911 byla kofein pronásledován jako jedna z prvních hrozeb zdraví. Vláda Spojených států amerických nechala vylít 40 barelů a 20 sudů Cocacolového sirupu do řeky Tennessee s prohlášením, že káva je zdraví škodlivá. Vláda doufala, že odstraní kofein z Coca-coly prohlášeními, že nadměrné užívaní Coca-coly vedlo na dívčí školách k nočním výtržnostem a amorálnostem. Účinek kofeinu proto závisí nejen na jeho podané dávce, ale i na to za jakých okolností je podán. Kofein funguje tak, že blokuje enzym, který odbourává adrenalin a noradrenalin. Vyplavení adrenalinu a noradrenalinu do krve je běžně záležitosti desítek vteřin. V normální situaci se nadbytečné množství těchto stresových hormónu okamžitě deaaktivuje, tak aby nemohlo dojit k "předávkování" organizmu z nadprodukce. Proto kofein funguje tak, že v klidu povzbudí málo, ale při nervech nebo fyzické činnosti hodně.
Výzkumníci z Riceovy university vyrobili funkční LiION baterii nastříkáním několika vrstev materiálů na keramickou podložku pomocí stříkací pistole. Podklad tvořil amorfní uhlík promíšenej s nanotrubkama v N-methylpyrrolidonu (silně polární rozpouštědlo). Další byla vrstva separátoru ze směsi oxidu křemičitýho, metylmetakrylátu a vodivýho plastu polivinylidenfluoridu (Kynar-Flex). Navrch přišla směs uhlíku, grafitu a kobaltitanu lithného a anodu tvořila směs oxidu titaničitého a grafitu, překrytá lakem z měděný disperze v etanolu, která sloužila jako sběrná elektroda. Po vysušení a zapečení baterie v peci ji bylo možné normálně nabít a cyklovat 60x bez podstatný ztráty kapacity (postup, obr., video).
Středozemní okoličnatý kydce Thapsia garganica pomenovaný podle ostrova Thapsu staří Řekové přezdívali "mrkev smrti", protože když se jí nažrali velbloudi, rychle pošli. Císař Nero si její směsí s kadidlem hojil vředy a později sloužila k léčbě revmatismu (radix turpethi spurii). Účinek lakctonu thapsigarginu neboli ((3S,3aR,4R,6S,6aR,7S,8R, 9b R)-6-acetoxy- 4-(butyryloxy) -3,3a - dihydroxy-3,6,9- trimethyl-8-{[(2Z)-2-methylbut-2-enoyl]oxy}-2-oxo-2,3,3a,4,5,6,6a,7,8,9bdecahydroazuleno[4,5-b]furan-7-yl octanoátu) spočívá v inhibici třídy enzymů známých pod zkratkou SERCA (sarco/endoplasmic reticulum Ca2+ ATPases), který selektivně inhibujou vápníkové pumpy v membráně endoplasmatického retikula, které zajišťujou transport Ca2+ z cytosolu do endoplasmatického retikula. To vede k vyčerpání Ca2+ iontů v buňce, protože retikulum je jedinou intracelulární zásobárnou Ca2+ . Biochemici jí nyní testujou jako selektivní lék proti rakovině prostaty tím, že syntentizovali peptid, kterej thapsigargin uvolňuje selektivně teprve v cílový rakovinný tkáni.
Velký bubliny v krevním řečišti způsobujou ucpání cév a embolii, ale v krizovejch situacích, kdy hrozí hypoxémie a pacienta nelze napojit na mimotělní oběh lze uvažovat o intravenózních injekcích kyslíku v podobě mikropěny, stabilizovaný mastnými kyselinami. Bublinky o průměru 2 - 4 μm sou krvinkama vstřebaný z 70% už během čtyř sekund. Metoda byla zatím odzkoušená na králících, který se tímto způsobem podařilo 15 minut udržed při životě při plně ucpaný průdušnici.
Bauhaus Bondic je polyakryl-uretanovej tmel na bázi 1,4-dihydroxybenzolu a N,N-dimethyl-akrylamidu, kterej se vytvrzuje UV světlem během 4 - 8 vteřin. Výsledná tvrdost je 80 - 85° Shore, čili asi jako nehet nebo povrch plastovejch koleček skateboardu. Dodává se v plechovým balení včetně ozařovací 6V UV LED-ky za cca 550,- Kč/10 ml.
Na obr. dole je medaile prince Louise Napoleona III z tzv. Spencova kovu, patentovanýho J. Bergerem Spencem kolem r. 1880 v Machesteru. Nejde v pravém slova smyslu o slitinu, ale o tuhý polysulfidový cement složený ze směsi sulfidů železa, zinku a olova a síry o hustotě asi 3.4 g/cm³ a bodu tání asi 160 °C. Pro svou korozní odolnost (odolává i lučavce) a odlévatelnost (při tuhnutí expanduje jako bismut) do ní byly svého času vkládány velké naděje pro použití místo olova k utěsňování spojů plynových i vodovodních trubek. Od jeho používání se však upustilo pro křehkost a nutnost nahřát trubky po celém obvodu, aby došlo k jejich spojení..
Gallium je kov chemicky podobnej hliníku, liší se od něj však nízkou tvrdostí a teplotou tání 29.7°, takže taje už teplem ruky. Příčinou je fakt, že protáhlý 2p orbitaly hliníku vyčnívají z atomu a tvořej jakousi prostorovou klec, zatímco u galia jsou v důsledku relativistických efektů elektrony v 3p orbitalech těžší a 3p orbitaly překrytý kulovitými 3s orbitaly podobně jako u sodíku. To způsobuje, že gallium je zřetelně zásaditější než hliník a tvoří hydroxid gallný, v důsledku čehož může vstupovat do mnohem většího počtu minerálů jako příměs. Díky nízký koncentraci v zemský kůře a bohatší chemii než u hliníku gallium prakticky netvoří samostatný minerály a proto je obtížný ho těžit a izolovat. Ve styku se vzduchem se kapalný galium ihned potahuje tenkou vrstvou oxidu, která způsobuje nízký povrchový napětí gallia, který v důsledku toho výborně smáčí sklo (což je dobře vidět při přelívání galia do fiolky na videu uprostřed). To je vlastnost, která se využívá u india ke spojování a těsnění vakuovejch aparatur pájením, ale např. pro použití gallia v teploměrech je nevýhodná. Ve vakuu se však gallium chová podobně jako rtuť a tvoří kapičky, který se snadno separujou a spojujou a na sklo se nechytaji (viz ukázka videa vlevo dole). Roztavený gallium tuhne v podobě kosočtverečnejch krystalů, který sou vidět na obr. vpravo a zvětšuje přitom zřetelně objem, takže může roztrhnout nádobu ve který je umístěný (u většiny slitin objem při tuhnutí klesá).
S kapkou roztavenýho galliea pod okyselenou vodou jde provést podobnej pokus jako se rtutí (tzv. tepající "galliový srdce"). Jeho princip je v tom, že se gallium v kyselině rozpouští za vývoje vodíku a jeho povrchový napětí tím roste, protože se kyselinou čistí od povrchový vrstvy oxidu. Dotykem železnýho hřebíku se však vytvoří zkratovanej elektrochemickej článek, ve kterým železo hraje roli katody, protože je v elektrochemický řadě napravo od gallia a vývoj vodíku pak probíhá na něm (gallium vlastně pro železo funguje jako tzv. "obětovaná anoda"). V důsledku toho se na povrchu gallia obnovuje vrstva oxidu a jeho povrchový napětí klesá, takže se kapka "roztéká" a splácne. Tím se spojení mezi galliem a hřebíkem přeruší, na galliu se obnoví vývoj vodíku a děj se rychle za sebou opakuje a povrch kapky "pulsuje" jako mechanický srdce. Z principu reakce vyplývá, že pro správný provedení pokusu se musí hřebík dotýkat horního povrchu kapky, zatímco při pokusu se rtutí je nutný se dotýkat kapky ze strany (rtuť v elektrochemický řadě kovů leží napravo od železa a při pokusu se rtutí tvoří naopak železo anodu).
S hliníkem tvoří gallium několik eutektických slitin, jejichž teplota tání je nižší než u samotnýho gallia. Roztavený gallium díky tomu rychle vzlíná po krystalovejch zrnech hliníkovýho plechu a mění ho na měkkou papírovitou hmotu, kterou lze zmuchlat a roztrhat v ruce jako kartón. Slitina hliníku a gallia se navíc liší tím, že s vodou reaguje rychlejc, než kterejkoliv z obou prvků za vývoje vodíku - a to i za studena (viz video vpravo). Gallium tím, že se snadno hliníkem redukuje na jednomocný gallium, který pak s vodou reaguje za vývoje vodíku funguje vlastně jako homogenní katalyzátor reakce hliníku s vodou. Kapalná slitina hliníku navíc brání obnovování vrstvičky hydroxidu hliníku, která za normálních podmínek reakci hliníku s vodou rychle zastavuje. Existujou studie pro vodíkový palivový články, ve kterých se uvažuje o tom, že by se slitina gallia používala spolu s vodou jako systém pro transport a vývoj vodíku - takovýmu použití v širším měřítku však pochopitelně brání vysoká cena gallia.
Ohnivej achát a paví opál tvoří hydratovanej oxid křemičitej koloidně vysráženej z hydrotermálních pramenů v podobě velmi malejch kuliček (napravo ve zvětšení asi 15.000x), což jim dodává vlastnosti metamateriálu či trojrozměrnýho fotonickýho krystalu. Na podobnej kuličkách, ale velmi řídce pospojovanejch je založenej tzv. aerogel, nejlehčí známej materiál.
Isometrický krystaly pyritu a halitu (kuchyňské soli) můžou dorůstat značnejch rozměrů. Halit je však poměrně měkkej a elastickej a geologický tlaky ho občas vylisujou do podoby plátků.
Příklady molekul a minerálů s podivně znějícími názvy (i když hlavně jen pro angloameričany). Tak např. Cummingtonit o složení (Mg,Fe)7Si8O22(OH)2 byl objeven poblíž města Cummingtown. Arsole je arsenová obdoba heterocyklickýho uhlovodíku pyrollu.
Na zpomaleným zvětšeným videu hořící zápalky je viděd, že hlavní reakce ve skutečnosti probíhá v tavenině a plamen je vedlejším produktem řetězovité exotermní reakce.
Malachit (uhličitan měďnatý), pietrisit (amfibol) a labradorit (živec) patří mezi přeměněný minerály, vzniklý rozkladem dalších minerálů. Jsou za vyšších teplot nestálý a proto se srážej zastudena ve velmi jemnejch krystalech, tvořící agregáty (drůzy), krápníky nebo vláknitý povlaky. Nápadná je u labradoritu irizující (měňavá) hra barev s kovovým leskem, tzv. labradorescence vznikající interferencí a zrcadlením na submikroskopických lamelách. Tento lesk je převážně modrý, fialový a zelený ale někdy se vyskytují i jiné barvy. Ve vzácných případech zahrnuje lesk celé barevné spektrum, takovýto ozdobný kámen se poté nazývá spektrolit. Pietrisit zase vykazuje silnej efekt kočičího oka, tzv. chatoyance, aventurescence anebo adularescence.
Výzkumná skupina objevitele grafenu a nobelisty Andrého Geima z university v Manchesteru nespí na vavřínech a nedávno objevila další zajímavou vlastnost jeho derivátu, tzv. grafínoxidu. Oxid grafitu vzniká šetrným naoxidováním grafitovejch vrstev některými činidly, jako je manganistan nebo kyselina chromsírová. Tím se na povrchu grafitu vytvořej hydrofilní epoxidový můstky: grafit se stane smáčivej vodou a přijde o svou elektrickou vodivost. Zajímavý je chování takovejch lupínků, když se prosytí vodou: obsahujou mikroskopický póry, mezi kterejma voda prochází volně skoro jako suprakapalina, zatímco ostatní plyny a organický rozpouštědla membrána propouští mnohem pomalejc.
Zvlášť výrazný rozdíly byly pozorovány v případě helia. Helium je totiž nejlehčí jednoatomový plyn, který pomalu prochází i tenkou skleněnou baňkou, protože jeho atomy nejsou bržděný změnama momentu jejich rotace. Ale membrána z grafinoxidu pro něj funguje jako dokonale nepropustná bariéra - dokonce ještě lépe než pro uhlovodíky s mnohem většími molekulama. Podle nedávné studie by se grafin s hydrogenovanýma a zoxidovanýma nanopórama mohl výborně uplatnit v odsolování mořský vody, protože jeho póry selektivně propouští vodu ale zadržujou hydratovaný ionty sol, který tak malejma dírama neprojdou. Podobně se chovaj aji některé zeolity s velmi jemnými póry. Jenže ty jsou tvořené dlouhýma kanálkama, zatímco grafenový vrstvy sou velmi tenký a tak vodě kladou minimální odpor.
80-ti letej děda při rutinním vyšetření vdechnul baryovou kaši (síran barnatý) používanou pro kontrastní rentgenoskopii a krásně si zviditelnil žábry. Bohužel pro něj tento experiment dlouho nepřežil. Na obr. vpravo je pro změnu močovej kámen 7 cm v průměru.
Lanthanoidy tvoří skupina čtrnácti velmi podobných kovových prvků periodické tabulky mezi lanthanem a luteciem, u kterých se zaplňuje tzv. f-orbitaly. Všechny tvoří měkké kovy s narůžovělým leskem a běžně se setkáte akorád s cerem, jehož slitina s železem tvoří kamínky do zapalovačů (v rozptýleným stavu se snadno vzněcuje, je tzv. pyroforní). F-orbitaly (z anglickýho názvu fundamental pro odpovídající čáry spekter) sou zajímavý tím, že ve většině z nich se elektrony pohybujou mimo osu nebo dokonce rovinu atomů. Pokud takový orbital obsahuje lichý počet elektronů, atomy sebou při jejich pohybu silně "házejí" jako nevyváženej setrvačník a vykazujou tzv. magnetickej moment. Magnetickej moment se za nízkejch teplot přenáší na sousední atomy prostřednictvím kvantovýho provázání, takže celý skupinky atomů hážou shodně a tvoří tzv. Weissovy ferromagnetický domény. Většina lanthanoidů (zvláště ty z prostředku skupiny) jsou tudíž magnetický a přitahujou magnety. Za vyšších teplot se však vibrace atomů stávaj příliš divoký a neuspořádaný a nad teplotou tzv. Curieova bodu jejich ferromagnetismus vymizí a vychladnutím se zase obnoví zpátky (viz YT video)
Prostřední prvek gadolinium tvoří nejsilnější známý magnety - ale jeho teplota Curieova bodu leží poměrně nízko, kolem 19 °C, takže se používá jen ve vědeckým výzkumu. Sousední samarium je slaběji magnetický, ale jeho Curieova teplota leží nad 270 °C, takže je průmyslově využitelná a samarium tvořilo první generaci tzv. permanentních magnetů používanejch od 70. let min. století. Další prvek neodym sice vydrží jen teploty do 130 °C, ale protože je silnější ferromagnet a levnější než samarium, využívá se dnes pro výrobu permanentních magnetů nejvíce. Na rozdíl od ostatních magnetickejch prvků se paramagnetismus lanthanoidů projevuje i v roztoku, čehož se využívá např. v lékařský magnetický rezonanci, kde se roztoky sloučenin gadolinia používaj jako kontrastní látka pro zviditelňování orgánů (viz video vpravo).
Poprvé byla připravena stálá sloučenina boru s trojnou vazbou mezi atomy boru. Atomy boru mají o elektron méně než uhlík a jejich vazby jeví tendenci se zalomid. Trojná vazba je přímá a proto je nutný ji jaxepatří vyztužit (Dip je 2,6-diisopropylphenyl, čili velmi objemný substituent) a doplnit elektronama z elektronových párů karbenovýho heterocyklu obsahující atom uhlíku se šesti valenčními elektrony. Výsledná sloučenina má tudíž velkej přebytek elektronů a snadno se na vzduchu oxiduje. Nicméně sama o sobě je poměrně stálá a za nepřístupu kyslíku se rozkládá teprve při 234 °C. Sloučeniny trojvazného boru byly až doposud stálé jen za velmi nízkých teplot: např. produkt par boru s oxidem uhelnatým jevil sice spektroskopický známky trojný vazby obalený karbonylama, rozkládal se však už při -263 °C.
Sloučeniny vanadu mají pastelový barvy a procházeji celou řadou oxidačních stupňů, který jsou vidět na při redukci roztoku zinkem a měněj přitom barvu ze žlutý (5+) přes modrou (+4) do zelený (+3) až modrofialový (+2). Smíchaním žlutýho síranu vanadylu s fialovým siranem vanadnatým vznikne zelená nebo modrá barvička podle poměru reagujících látek. Na flexibilitě oxidoredukčního chování vanadu jsou taky založený jeho katalytický schopnosti, v průmyslu se např. používá při velkovýrobě kyseliny sírový oxidací oxidu siřičitýho na oxid sírovej. Na obrázku vlevo je jantarově zbarvenej vanadinit Pb5(VO4)3Cl, kterej patří mezi nejvýznamnější rudy vanadu. Ukázka pochází z Maroka, kde se taky těží nejvíc vanadu na světě.
Krystaly antimonitu (Sb2S3). Největší půltunová drůza byla zachráněná před rozdrcením z čínskejch dolůa vystavená v USA. Přehled největších krystalů přírodních minerálů.
Asi nejzajímavější část animovaného filmu "Vnitřní život buňky" australský animátorský společnosti XVIVO patřej záběry, ve kterém molekula kinesinu kráčí po mikrotubulu aktinu a vleče za sebou obrovskou kapičku (vesiculum) jako burlak loď po Volze. O tomto transportním mechanismu biochemici vědí už dlouho, ale teprve nedávno se však celou záležitost podařilo namodelovat v laboratorním měřídku. Výzkumníci pomocí optický pinzety zavěsili vlákno aktinu mezi dva úchyty vzdálený asi 0.03 mm od sebe a nechali po něm transportovat kapičku oleje (vesicul) pokrytej molekulami kinesinu sem a tam. Na videu vpravo je vidět, že kapka putuje po šroubovici, protože mikrotubulu aktinu maji ve skutečnosti spirálovitou strukturu a cesta vesiculu tudíž nemůže být tak krásně rovná, jak je znázorněno v Berryho animaci.
Molekulární skeč "Vnitřní život buňky" popisuje výlet bílý krvinky (T-lymfocyta) za krmenim, kterou jsou cizorodý baktérie a proteiny v organismu, přesněji řečeno molekulární mechanismy, který ji přimějí se za takovou potravou vydat.
Video začíná záběrem na červený krvinky unášený krevní tekutinou (plasmou) přes krevní vlásečnici (aterioly). Krev je ve skutečnosti na krvinky mnohem hustší, ale kdyby bylo video jen trochu realističtější, moc bysme z něj neviděli. Vnitřek buňky zdaleka nevypadá tak přehledně a prázdně, je to nejhustší možná tlačenice všelijakejch molekul, který si lze představit. V záběru vidíme taky modře znázorněná bílý krevní buňky, který lezou po povrchu arteií slíděj po cizorodejch molekulách, každá je specializovaná na vyhledávání jiný skupiny látek.
Následuje záběr na mebranové proteiny, plovouci na raftu, tvořeném lipidovou (tukovou) kapičkou na vnějším povrchu buňky. Buněční membrána je obvykle tvořená dvojitou vrstvou tyčinkovitejch buněk, jejichž hydrofobní konce jsou u sebe držený hydrofobníma pseudosílama - jsou vypuzovaný molekulama vody. Mezi ně můžou proniknout mastný molekuly a po povrchu membrány se do určitý míry pohybovat. Pokud jsou na mastný molekuly připojený molekuly proteinů, můžou hrát roli vrátného, protože v mastné kapce můžou překlopit a vynořit se na opačném povrchu buňky, přitom uvolňují látky, které předtím selektivně nachytaly na druhé straně. .
Buněčná membrána nemůže být tvořená jen fosfolipidovou membránou, protože ta je tekutá jako rozhraní vody a oleje. Povrch buněčný membrány je vyztuženej proteinovou sítí, jako povrch balónu. Aby se po něm ale mohly lipidový kapky pohybovat volně, je molekulárníma mechanismama zajištěný, že se síť může dynamicky narušovat a zase podle potřeby obnovovat. Rozsáhlý narušení povrchový výztuže vede k tzv. plazmolýze, čili rozpuštění buňky, tímto způsobem např. zabíjí baktérie penicilín. Většina buněk má zabudovanej mechanismus, kterým se okamžitě proteiny ve vylitým obsahu vzájemně neutralizujou a rozpadnou, takže se pro ostatní buňky chovaj neškodně jako proteinová potrava.
Cytoskeleton samozřejmě neslouží jen pro udržování tvaru, je to vlastně houbovitá struktura obalená všemožnejma molekulama, na kterých se odehrávaj chemický reakce, který potřebujou pro svuj průběh pevnej podklad. Pro tyto účely slouží speciální dutá vlákna cytoskeletonu, tzv. mikrotubuly. V první řadě je to syntéza proteinů, při který vzniká řetězec, který je často prostrkávanej do specializovanejch části buňky, tzv. organel. To sou vlastně malý buňky v buňce, specializovaný pro určitý účely, např. dýchání. Je pravděpodobný, že řada organel byla v průběhu evoluce zachycená buňkama jako buněčný paraziti, ze kterých se postupem času stali symbionti.
Další sekvence znázorňuje syntézu mikrotubulu. Nejznámějším příkladem mikrotubulů jsou buněčný brvy (cilie) a bičík baktérií, kterejm slouží k pohybu. Sekvence je nepřesná, protože molekuly, ze kterých se mikrotubul skládá se dodávají vnitřním kanálkem mikrotubulu, jako když zednící staví tovární komín. To umožňuje mikrotubulům růst do značný délky i mimo buňku v prostředí, kde chybí stavební látky. Baktériím bičík průběžně dorůstá - jeho délka je automaticky regulovaná rychlostí, s jakým molekuly stačí do konce bičíku difundovat. U některých mikrotubulů prochází spirálovitě vnitřkem mikrotubulu aktinový vlákno, tím že se rozpouští a polymeruje je buněčná brva pravidleně smršťuje a zase napíná. Vysíláním vln chemicejch koncentrací po povrchu buňky dochází k pravidelnýmu vlnění chlupatýho povrchu buňky.
Když se buňka pohybuje, je nutný do směru pohybu dopravovat stavební molekuly a organely. Tu vnitřkem buňky po cytoskeletonu cirkulujou dle potřeby asi jako se po dílně přetahujou bedny s nástrojema podle typu činnosti. Hnacím motorem pohybu je bílkovina zvaná kinesin, která je rozvětvená a pomocí dvou konců, který se střídavě připojujou a odpojujou od povrchu mikrotubulu doslova ručkujou a šplhaj po cytoskeletu jako opice po liánách v pralese. Svalový vlákna vyšších živočichů tenhle mechanismus dovedly k dokonalosti - jsou tvořený hexagonálně uspořádanou mřížkou vláken aktinu a myosinu, mezi kterýma šplhaj kinesonový molekuly a vzájemně je tak do sebe zasouvaj jako teleskopický antény - tím se svaly střídave smršťujou a prodlužujou.
Na začátku se z DNA procesem tzv. transkripce pořídí kopie tzv. mediátorová RNA (m-RNA), která se sbalí do uzavřený smyčky a jako vírovej kroužek cestuje buňkou do místa určení. Stočení do kolečka má svůj důvod, m-RNA je chemicky méně odolná vůči hydrolýze než DNA a v buňce by se brzy rozpadla. Její omezená životnost má samozřejmě taky svuj důvod - tím že se m-RNA neustále v buňce spotřebovávaj může jádro buňky produkcí dalších kopií výrobu proteinů vlastně řídit změnou koncentrace m-RNA. Současně je zajištěný, že m-RNA nebude v buňce fungovat dýl, než je její naprogramovaná životnost, podobně jako se lidská společnost volebním obdobím snaží omezit životnost svých vůdců - pokažená sekvence RNA totiž udělá v organismu víc škody než užitku: produkuje škodlivý a jedovatý proteiny, popř. se může zvrhnout v nádorový bujení (rakovinu).
Označením aminokyselin zrcadlově obrázenými sekvencemi bází se dosáhne toho, že je rozpojený vlákno m-RNA rychle rozpozná a připojí se k němu ve stejným pořadí, jako v RNA v procesu nazývaným translace. Výslednej řetězec aminokyselin se rychle svinuje, zkrucuje a odplavává od ribosomu. Video ovšem znázorňuje celej proces velice schematicky, pro názornější představu doporučuji např. videa zde a zde.
V případě, že ribosom sedí na cytoskeletu, může řetězec výsledný bílkoviny protlačovat membránou v organele do místa buňky, kde je potřeba (viz 122 sek) - tím se uměle vytvoří gradient koncentrace v buňce a zabrání kontaminace jejího vnitřního prostoru látkama, který v něm nemaj co dělat. Syntetizovaný bílkoviny zpravidla nejsou funkční, což je žádoucí, protože by se navzájem požraly a zreagovaly dřív, než by se dostaly do správných míst v buňce. Jejich aktivace probíhá v další organele, tzv. Golgiho aparátu.
Syntetizované proteinu stoupaj jako modré bubliny a přes buněčnou membránu opouštěj vnitřek buňky. Sekvence má zřejmě znázorňovat expresi interferonu, nebo cytokinesinu, což jsou signálové molekuly, předávájící chemickou informaci okolním buňkám tím, že v nich vyvolávaj sérii změn, tzv. exocytózu.
Konce některých proteinů se připojujou k sousedním stěnám buňek - jak se ukazuje vzápětí, tvoří totiž proteiny, kterými se bílá krvinka poutá k povrchu buněk tvořících stěnu krevní vlásečnice...
...aby se mohla protáhnout mezi stěnami buněk do místa, kde infekce ohrožuje správnou činnost organismu. Při hledání infekce se bílý krvinky musí dokázat rychle protáhnout mezi stěnama buněk a opustit vlásečnici, za tím účelem mají ve stěnách vlásečnic připravený malý průlezy. Přesto je třeba při masivní infekci bílejm krvinkám pomoct, látky typu histaminu způsobujou otok, do prostorů mezi buňkama se natáhne plasma a ty se roztáhnou, takže připomínaj řídkou houbu, skrz kterou můžou krvinky snáze pronikat. Otok je ovšem taky hlavním projevem alergické reakce, která je iminitní odezvou organismu na jakýkoliv cizorodý bílkoviny a další chemikálie.
Složení cigaret by HOWKI - určitě zapoměli třeba na radioaktivní polonium
Vzoreček anthokyanu delfinidinu na zdi Ústavu bioniformatiky ve Virginii. Delfinidin (2-[3,4-dihydroxy-5-(3,4,5-trihydroxy-6-hydroxymethyl-tetrahydro-pyran-2-yloxy)-fenyl]-5,7-dihydroxy-3-(3,4,5-trihydroxy-6-hydroxymethyl-tetrahydro-pyran-2-yloxy)-chromenylium) je základní barvivo rybízu nebo červeného vína, ale jméno má podle rostliny Ostrožky stračky z čeledi pryskyřníkovitých, která zase svoje jméno získala podle tvaru květů - jejich ostruha ("ostroha") má tvar skákající ryby. Anthokyany jsou v kyselým roztoku (např. octa, nebo citronový šťávy) červený, v zásaditým (alkalickým) roztoku, kde je koncentrace vodíkovejch iontů nízká získávaj fialovou až modrou barvu. V kompotu z červené řepy je obsažen příbuzný anthokyan betanidin. Barevná škála kompotu z červený řepy je znázorněná na fotografii dole.
V silně alkalickým roztoku (soda na praní, Savo nebo žíravej louh) anthokyany přecházej na bezbarvý nebo světle žlutý leukobáze (basis = zásadní, zásaditý, leukos - bílý, bělavě zbarvený), protože odštěpení protonu doplní do molekuly chybějící elektrony a tím znemožní jejich pohyb, asi jako když obsadíme všechna volná místa v tramvaji. Kytky změn barev často používaj pro řízení barvy barvy v květů v průběhu odkvétání, aby přilákaly ke květům co nejvíc různejch druhů opylovačů současně. Opylený květy modraj, a tím se stávaj pro běžný opylovače obtížně viditelný. Ti zase dávaj na oplátku přednost květům, který zrovna opylení potřebujou..Některý květy reagujou i na podmínky půdy, čehož se někdy využívá v zahradnictví. Např. květy hortensie jsou v zásaditý půdě modrý a v kyselý růžový (viz obr. níže).
Mezi chemikama zabývajícími se vodivými polymery získává rostoucí zájem polyanilin, především proto, že jeho příprava je velmi snadná a levná a vodivost velmi dobrá. Ačkoliv jde o materiál známej už skoro 150 let, pozornost získal teprve od poloviny 70. let v pionýrských pracech Alana MacDiarmida, kterej za výzkum vodivejch polymerů dostal spolu s dalšími třemi chemiky v roce 1970 Nobelovu cenu. Polyanilin de připravit jednoduše smícháním kyselého roztoku anilinu a persíranu, přičemž polyanilin z roztoku vypadne jako černej elektricky vodivej prášek (YT videa). Tenký vrstvy lze připravit taky elektrochemickou oxidací na plechový elektrodě - přitom je vidět, že jsou jak halochromní (jejich barva se mění s pH roztoku), tak elektrochromní (jejich barva se mění s redoxním potenciálem (viz závěr prvního videa a video uprostřed).
Polyanilin tvoří podle stupně oxidace olivově zelenej (emeraldin) až tmavomodrej (pernigranilin) film nebo prášek s elektrickou vodivostí, zprostředkovanou elektronovými páry na dusíku propojenými s aromatickými benzenovými jádry (viz vzoreček dole). Protože je levnej, relativně stálej a snadno se připravuje, je v centru zájmu chemiků, který se z něj snaží vyrobid polymerní solární články, svítící OLED diody apod. Protože polyanilin je stejně jako většina ostatních vodivejch polymerů nerozpustnej ve vodě a organickejch rozpouštědlech, chemici se nyní snažeji připravit formy polyanilinu, které by bylo možné nanášet pomocí inkoustovejch tiskáren - např. hydrogely vznikající kondenzací anilinu na mezifázovým rozhraní (viz 16x zrychlený video třetí zleva)
Při vaření čaje v tvrdý vodě ste si mohli určitě všimnout, že se odstátej čaj potahuje hnusnou hnědou vrstvou, která šplhá po stěnách sklenice vzhůru. Taniny z čaje (především tzv. theaflavin, viz vzorec vpravo dole) sou polyfenoly s kyselejma vlastnostma, který způsobujou trpkou chuť čaje. Sou to zdravý antioxidanty, ale s vápníkovejma iontama v tvrdý vodě se vážou na nerozpustný soli, který se pak z roztoku vysrážej. Chemiky z University of Carolina (UCLA) napadlo tento jef využíd k přípravě vodivejch polymerních filmů polyanilinu. Při pokusu byly promíchaný vodní a olejová vrstva se suspendovaným polyanilinem - při stání z klidu se z olejový vrstvy začal vysouvat polyanilinovej film, jak jest vidno na videu vpravo. Obrázek vpravo zachycuje sekvenci tvorby filmu po 0 s; (E) 0.5 s; (F) 1 s; (G) 10 s; (H) 30 s a (I) 35 sekundách.
Biochemici z Bostonský university připravili zavářku do písmenkový polívky z obdélníkovejch fragmentů jednovláknový RNA o rozměrech 7x3 nm, namíchanou na robotickým manipulátoru. Rozměry jednotlivých písmenek pozorovanejch pomocí mikroskopu atomárních sil AFM byly menší než 150 nm. Písmenka lze smíchat a znovu separovat gelovou chromatografií na agarose. Tato metoda je pro přípravu definovanejch tvarů mnohem levnější a rychlejší, než předchozí experimenty založený na skládání jednoho dlouhýho vlákna (molekulární origami), limituje ji zatím hlavně výtěžek, který nepřesahuje 6-40%, protože chemický interakce bází na vlákně RNA/DNA jsou tím specifičtější, čim je vlákno delší.
Olympicen (benzo[cd]pyren C19H12) patří mezi teprve nedávno syntetizovaný uhlovodíky a podobně jako příbuznej benz[a]pyren je silně karcinogenní a mutagenní. Svoje jméno získal díky struktuře pěti propojených aromatických kruhů, který připomínaj logo olympisjkých her. Za běžných podmínek jde o žlutě zbarvenou krystalickou pevnou látku. Benzpyren byl identifikován v roce 1933 jako složka uhelného dehtu odpovědná za první rozpoznané nádory způsobené pracovním prostředím - nádory šourku u kominíků v 18. století v Anglii. Na počátku 20. století byla toxicita benzo[a]pyrenu demonstrována tvorbou kožních nádorů u laboratorních zvířat, kterým byla kůže opakovaně potírána uhelným dehtem. Nachází se taky v grilovaných a připálených potravinách a přičítá se mu rakovina tlustýho střeva. Spolu s pentacenem patří mezi nejmenší molekuly (1,2 nm) zobrazený mikroskopem atomárním sil (AFM) v nekontaktním režimu (YT video). Počet π-elektronů neodpovídá přesně Hűckelovu pravidlu aromacity a v jeho molekule proto elektrony přebývají, takže molekula neni zcela planární a snadno tvoří kationty. Proto je stálejší hydrogenovaná forma, kterou lze pomocí AFM hrotu zbavit vodíku a tím převést na molekulový radikál (viz obr. vpravo).
Smaragd je odrůda berylu Be3(Al,Cr)2Si6O18 a za svoji zelenou barvu vděčí obsahu chrómu ve struktuře podobně jako zelenej smirkovej papír. Otázka, co je a co není smaragd, není tak docela jednoznačná. Na některých nalezištích se vyskytují světleji zbarvené kameny, které jako barvicí příměs neobsahují chrom, ale vanad, který se označujou jako V-beryl neboli vanadium beryl. Nejvíce ceněn je sytě zelený odstín s lehkým nádechem do modra. Drobné inkluze a prasklinky, které jsou pro smaragd charakteristické, jsou brány jako přirozený projev kamene a také jako důkaz jeho přírodního původu. Ovšem protože smaragd je křehkej kámen, výbrus podél prasklin často praská, někdy i po zahřátí teplem ruky, což se řeší napuštěním výbrusu olejem, kterej praskliny vyplní. Kolumbijské smaragdy jsou považovány za nejlepší na světě. Dají se rozpoznat podle typických trojfázových uzavřenin, obsahujících kapalinu, bublinku plynu a krystalek soli. V České republice nebyl smaragd nikdy nalezen. Na obrázku je největší krystal smaragdu na světě, váží přes kilo (57500 karátů).
Procentuální obsah barevných složek ve SkittlesSkittles je značka ovocných žvýkacích bonbónů, aktuálně vyráběných a distribuovaných společností Wm. Wrigley Jr. Company, která je divizí Mars, Inc. Bonbóny mají tvrdé, cukernaté skořápky, které jsou označeny velkým písmenem S. Jádro bonbónů obsahuje cukr, kukuřičný sirup, hydrogenovaný olej z palmových jader spolu s ovocnou šťávou, kyselinu citronovou, a samozřejmě různý přírodní a umělý éčka...
Takle vypadá voda adsorbovaná na povrchu platiny a mědi při -173°C (vpravo). Tvoří zde pentagonální útvary, zatímco v ledu převažuje šesterečná geometrie. Vazba vody na povrch platiny je silnější v důsledku tvorby vodíkových můstků, proto se zde pětičetnej led vyskytuje v souvislý vrstvičce, zatimco na povrchu mědi tvoří jen nesouvislý tenký proužky. Je to důsledek obecnýho pravidla, že snížením stupňů volnosti symetrie objektů klesá. Praktický využití to může mít pro výrobu silicenových filmů (obdoba grafenu, ale s nižší vodivostí, čili lepším využítím pro elektroniku). Křemík má na rozdíl od uhlíku další vrstvu elektronů navíc, což mu brání tvořit plochý filmy a preferuje kubickou mřížku diamantu (kterou pro změnu uhlík dělá nerad a jen za vysokejch tlaků). Ale na povrchu stříbra se křemík adsorbuje tak silně, že zde dobrovolně tvoří šesterečný proužky, podobný grafitu.
Určitý sloučeniny mohou mít vlastnosti valenčních orbitalů podobný jinejm prvkům. Např. energie k odtržení elektronu z povrchu oxid tinatý má podobný průběh, jako v případě kovového niklu. Vědci už před časem zjistili, že malé clustery polyjodidu hliníku můžou tvořit dvoumocný ionty, chemickým chováním a spektroskopickými daty podobným kovům alkalických zemin jako je stroncium. Superatom z osmi atomů cesia a jednoho atomu vanadu uprostřed může simulovat svými magnetickými vlastnostmi mangan, podobně se chová kyslík uvězněný mezi atomy zlata. Tato „alchymie“ tzv. superatomů se řídí jednoduchými algebraickými pravidly a umožňuje náhrady prvků jinými, které mohou mít podobné požadované vlastnosti, ale být například levnější. Např. suboxid zirkonia by mohl simulovat palladium, či karbid wolframu platinu. Problém je v tom, že uměle vytvořené povrchové stavy elektronů jsou v takových náhražkách vzácnější a aby se projevily např. katalytickými vlastnostmi, je nutné vyrobit materiál v jemně rozptýleným stavu s vysokým měrným povrchem (nanoclustery, nanolupinky). Nedávno se u nanovrstev nitridu molybdenu a niklu (viz obr. dole) podařilo prokázad podobnou katalytickou aktivitu pro vývoj vodíku, jako v případě platiny. To by mohlo výrazně zlevnid např. automobilový katalyzátory nebo cenu elektrolýzy vody při výrobě vodíku, kde je spotřeba platiny jednou z významnejch nákladovejch položek.
Akonitin (někdy známý jako Královna jedů; systematický název (1α,3α,6α,14α,16β)-8-(acetyloxy)-20-ethyl-3,13,15-trihydroxy-1,6,16-trimethoxy-4-(methoxymethyl)akonitan-14-ylbenzoát) je biterpenoidní alkaloid získávanej z různých druhů rostlin rodu Aconitum, čili oměj. Oměj je vytrvalá bylina, rostoucí v horských oblastech, zejména v potočních nivách. Vykvétá v bohatých vysokých hroznech a plodem je měchýřek. Už od starověku lidé oměj považovali stejně jako blín, rulík a durman za čarodějnou rostlinu, protože si nedokázali vysvětlit stavy, které vyvolával. Akonitin je neurotoxin, který otevírá sodíkové kanály v srdci a dalších tkáních řídící srdeční puls a používá se proto pro modelování srdeční arytmie. Na nervovou soustavu akonitin působí tlumivě a účinek akonitinu se popisuje jako bolestivé znecitlivění. Už jen listy přiložené na tělo mají za následek dýchací potíže a na kůži veliké boláky. Ihned po požití se dostaví říhání a přelévání v břiše, jak jed postupně ochromuje hladkou svalovinu ve střevech. Po požití se dostavuje pocit mravenčení v dutině ústní, který se šíří na celou hlavu, někdy tento stav bývá doprovázen i pocitem prázdnoty a zimy nebo pocitem rostoucí hlavy. Později se mravenčení a píchání rozšiřuje na konečky prstů všech končetin, na prsa, záda a pánev a ještě později přichází úplné znecitlivění. Později se objevují křeče, pocit bezcitnosti, až končetiny úplně ochrnou. Taky jazyk je ochrnutý, objevuje se zelené vidění, bolesti hlavy a závratě. Dýchání se stává povrchní, tep je slabý a nepravidelný, tělesná teplota klesá a smrt nastává za plného vědomí zastavením tepu nebo dechu.
Od dávných časů je akonitin znám jako oblíbený jed travičů, protože byl tehdejšíma forenzníma technikama těžko zjistitelný.Příznaky otravy se objevují již po požití asi 0,2 mg akonitinu, smrtelná dávka pro člověka činí asi 3 až 6 mg, což představuje jen několik gramů kořene. Na akonitin jsou citlivá i zvířata a jedovatosti oměje se již v dávných dobách s úspěchem využívalo v lidovém travičství nebo k trávení vlků, kterým se předhazovalo maso potřené omějí (viz. název druhu: oměj vlčí mor - Aconitum vulparia). Eskymácký kmeny Alutiiqů, které žijí na Aljašským ostrově Kodiak se naučily používat oměj jako biologickou zbraň pro lov velryb. Zabít keporkaka, který vážil víc, než všichni dospělí příslušníci kmene dohromady, bylo s pomocí primitivních zbraní téměř nemožné. Harpuny, šípy i kopí se jen zabodly do silné vrstvy tuku a velrybě neublížily. Proto Alutiiqové vyráběli směs z oměje a lidského tuku a tou potírali hroty oštěpů a harpun. Jed sice velrybu nezabil hned, ale společně se ztrátou krve, kterou způsobila zbraň, dokázal keporkaka vysílit natolik, že zvíře po pár dnech pošlo, v ideálním případě nedaleko pobřeží, kde se ho domorodci mohli zmocnit.
Na předvolebním republikánském mítingu v centru Jerevanu od cigarety kuřáka chytly balónky, popáleniny utrpělo 144 lidí (video)
Síran vápenatej tvoří tři hydráty: tzv. polohydrát, čili hemihydrát CaSO4.1/2H2O, kterej odpovídá tzv. pálený sádře (to je to, co si obvykle koupíte v usmoleným pytlíku ve většině drogerií), dále monohydrát v přírodě se vyskytující jako minerál bassanit CaSO4.H2O a konečně sádrovec čili selenit neboli alabastr CaSO4.2H2O, kterej oproti bassanitu obsahuje ještě jednu molekulu vody navíc. Bezvodá forma sádry se občas v přírodě vyskytuje rovněž jako tzv. β-anhydrit a používá se jako vysoušedlo. Při smíchání pálený sádry s vodou na hustou kaši se hemihydrát zvolna hydratuje a pohltí vodu za vzniku tuhý plstěný struktury jemnejch jehličkatejch krystalků sádrovce. 2CaSO4 · ½ H2O + 3 H2O → 2CaSO4 · 2H2O Jeho pražením při 150 stupních Celsia vznikne zpátky hemihydrát a sádrovej odlitek se rozpadne na prášek, kterej lze znova použít 2 CaSO4 · 2H2O → 2 CaSO4 · ½ H2O + 3 H2O. Hydratace sádry je tudíž vratnej a exotermní proces (sádra při tuhnutí a hydrataci zřetelně "topí"), pročež se studuje i v rámci stavebních materiálů pohlcujících a akumulujících teplo fázovou přeměnou.
Mechanismus krystalizace sádry studoval tým geologů z University of Leeds. Dokázali, že bassanit přechodně vzniká i při krystalizaci sádry v přebytku vody, což je přikladem tzv. Ostwaldova pravidla, podle kterýho se termodynamicky metastabilní modifikace při rychlý fázový změně vylučuje jako první. Např. v přírodě se nalézající vápenec vzniká nejprve krystalizací v podobě šesterečný modifikace aragonitu, která se teprve postupně přeměňuje na stálej jednoklonej kalcit. Ačkoliv jediná stálá modifikace fosforu je černej fosfor, při krystalizaci z par či roztoků vždy vzniká nejdřív metastabilní bílej fosfor, atd. Krystaly sádrovce sou pro anorganický technology většinou otravná záležitost, protože díky svý nízký rozpustnosti zanášej filtry a plachetky kalolisů a ucpávaj trubky v chemickejch provozech, kde se pracuje se síranovými ionty. K tomu přispívá fakt, že rozpustnost sádry se vzrůstající teplotou klesá na rozdíl od většiny ostatních solí. V mexický Jeskyni Krystalů krystaly sádrovce dosahujou mnohametrových délek, největší z nich je 11 m dlouhý, 4 m široký a váží 55 tun
Urushiol je přírodní yperit a tvoří žlutej olej s b.v. 200 – 210 °C. Urushiol je komplikovanou směsí mnoha organických látek, z nichž toxikologicky nejvýznamnější jsou 3-alkyl-pyrokatecholy (urushioly). Jeho jméno pochází z japonštiny a je odvozeno od slova urushi, což je pryskyřice produkovaná stromem kiurushi (lakový strom, škumpa lakodárná, Rhus verniciflua), používaná v Japonsku k výrobě laku na dřevo. Urushiol je součástí mízy (latexu) některých stromů, zejména rodu Toxicodendron. Charakteristický pro tyto rostliny je lesklej povrch listů, způsobenej urushiolem. Urushiol vyvolává kontaktní dermatitidu (Kalish 1991) od zarudnutí kůže až po mokvavé a špatně se hojící puchýře podobné těm, jaké způsobuje bojová otravná látka yperit. Velmi nebezpečné je vdechnutí par nebo kapiček urushiolu, např. při spalování listí na podzim. Na severoamerickém kontinentu je rod Toxicodendron zastoupen třemi druhy Toxicodendron radicans, Toxicodendron diversilobum a Toxicodendron vernix a otravy jsou zde na denním pořádku. Každé malé dítě ve Spojených státech zná říkanku "Leaves of tree, let them be", které na toto nebezpečí upozorňuje. Rostlinnou, která produkuje urushiol a s kterou se můžeme setkat v naší přírodě je škumpa orobincová (Rhus typhina). Škumpa je původem ze Severní Ameriky, ale u nás se často vysazuje jako okrasná dřevina do zahrad a městských parků Když unikne do přírody, stává se z ní invazní rostlina, otravy touto rostlinou však nejsou tak závažné. Mechanismus toxického účinku spočívá ve vazbě urushiolu na proteiny, které tím mění svoje imunologické vlastnosti a organismus je rozpoznává jako cizorodé bílkoviny a rozpoutává proti nim alergickou reakci zahrnující Langerhansovy buňky a T-lymfocyty. Je to tedy velmi podobný mechanismu, který se uplatňuje i při toxicitě yperitů.
Zralý rajčata obsahujou asi 91,7-96,7% vody. Podstatnou složkou sušiny tvořeji sacharidy - asi1,5-4,0%, přičemž asi desetina připadá na sacharosu, zbytek tvoří glukosa a fruktosa. Nutriční obsah rajčat je vysoký díky přítomnosti vitamínů C, E, provitaminu A (především β-karotén), minerálních látek železa, draslíku, některých vitamínu B (B1, B2, B6), v menším množství vápník a fosfor, aminokyselin, vlákniny a červeného barviva lykopenu, který patří mezi silné antioxidanty a chrání zdraví tím, že váže volné radikály v organismu. Lykopen se vytváří v období zrání plodu a vyskytuje se především v jeho v povrchových vrstvách. Ve zralých červených rajčatech je jeho obsah kolem 35-75 mg/kg. Protože lykopen je rozpustnej pouze v tucích, podmínkou využitelnosti lykopenu v trávicím traktu je současná přítomnost tuku v potravě.
Dřív než rajče dozraje, obsahuje také látky přírodního původu s toxickými účinky tzv. steroidní glykoalkaloidy, přesněji α-tomatin a dehydrotomatin, který slouží jako chemická bariéra proti fytopatogenním houbám a hmyzu. Tvoří komplexy s různými steroly hub, a tím narušují funkčnost jejich biologických membrán. Steroidní glykoalkaloidy jsou skupinou přirozených toxinů, vyskytujících se i v bramborách (α-solanin), lilku (baklažánu), z kterého byla prvně izolovaná nová organická látka a byla pojmenovaná solaneé. Chromatografickými metodami byl zjištěn obsah tomatinu 48 mg/kg čerstvé hmotnosti zelených rajčat a 0,4 mg/kg čerstvé hmotnosti červených rajčat. Zráním rajčat se obsah tomatinu mění a v červených plodech je jeho koncentrace zanedbatelná.V italské kuchyni jsou zelená rajčata nepostradatelná při přípravě mnohých pokrmů, konzumace plodů s vyšším obsahem tomatinu se projeví gastrointestinálními a neurologickými potížemi. Obsah tomatinů lze snížit vařením a jedním z postupů kterej snižuje obsah tomatinu může být i mléčná fermentace zelených rajčat. Když se nechaj vykvasit jako nakládaný okurky "rychlokvašky", dochází k tvorbě kyseliny mléčné a poklesu koncentrace steroidních glykoalkaloidů. Na Fakultě chemické VUT v Brně byl studován proces degradace tomatinu v drti zelených rajčat pomocí tří kmenů Lactobacillus plantarum. Obsah tomatinu v drti zelených rajčat se mléčnou fermentací snížil o 35 až 53 %..
1,1'-azobis(tetrazol) je zajímavá sloučenina, obsahující v molekule řetězec deseti dusíkovejch atomů. Připravuje se diazotací 1-aminotetrazolu s dichloroisokyanurátem a jako většina diazoniovejch solí vykazuje fotochromismus a je silně explozívní. Ačkoliv je stabilní do 194 °C, na náraz je citlivá podobně jako jododusík, ale s ohledem na nízkou molekulovou váhu je její brizance a detonační rychlost mnohem vyšší.
Holandský chemici vyrobili mikročástice oxidu železitýho, který se chovaj jako maličký magnetický kostičky a v magnetickým poli se organizujou do řetízků. To by nebylo zas tak nic moc zvláštního, podobnejch magnetickejch hadů již byla popsaná celá řada, např. s částicema niklu. Rozmícháním kostiček s kapkama polymerujícího oleje navíc stvořili jakýsi magnetický kuličky, který byly po vytvrzení polymeru ultrafialovým zářením schopný se samovolně spojovad do složitějších útvarů.
Fluorescentní bubliny
Podle posledních studií se zdá, že cukr je skutečně toxická látka, při systematický konzumaci vyvolává otravu jater a následnej metabolickej syndrom, doprovázenej ztučněním jater a poruchou tvorby inzulínu. K vyvolání tohoto stavu stačí jen několik dní slazený diety. Obr. dole vyjadřuje, kolik zkonzumujeme cukru, resp. fruktózovýho sirupu za život.To všechno musíme prohnat játrama a následně ledvinama zase vyloučit, když "chytneme nerva" na sladký... Zvlášť nebezpečný jsou sladký chlazený nápoje a zmrzliny, jejichž nízká teplota snižuje náš práh citlivosti na sladký.
Sloučeniny uranu často fluoreskujou. Vlevo je německej servis z uranylového skla z počátku 20. let. Vpravo je odleva oxid uranový (UO3), uranyl peroxid (UO4·nH2O, oxid uraničitý U3O8; diuranát sodný (Na2U2O7·6H2O); tetrafluorid uranu (UF4·2.5H2O); peroxouranát sodný a chlorid uranylu (UO2Cl2) v roztoku. Peroxid uranylu je jeden z mála nerozpustnejch anorganickejch peroxidů a využívá se při separaci uranu z vylouženejch uranovejch rud jako tzv. "žlutej koláč"
Několik výzkumnejch skupin současně oznámilo, že se údajně upekli vrstvičky křemíku, tzv. silicenu s hexagonální strukturou, která by měla fungovat podobně jako grafen, ne-li lépe (pro polovodičovej průmysl je grafen moc vodivej). Až dosud se dařilo vyrábět jen tenký proužky (obr. vlevo), ale poslední výzkumy demonstrovaly aji větší struktury (obr. vpravo). Vrstvy silicenu zatím nejsou moc kvalitní, vzorky sou nepatrný velikosti a jejich příprava se daří jen na kovovým stříbru, což je z hlediska využití v tranzistorech k ničemu - další výzkum bude tudíž určitě nutnej. Ve srovnání s grafinem by měl silicen nabízet lepší chemickou stabilitu: oxid křemičitej je netěkavej, zatímco plátky grafenu postupně oxidujou od okrajů.
Pepř a sůl - aneb jak to vypadá doopravdy v elektronovým a optickým mikroskopu
Loni firmy a domácnosti odevzdaly k recyklaci zhruba pět milionů kusů úsporných zářivek, do přírody se tak nedostalo 25 kg toxické rtuti. Nejvíce se na zpětném odběru podílely firmy, domácnosti zatím zaostávají, třídí jich jen 40 %. Počet sběrných míst se stále zvyšuje. Na obr. vpravo rozklad oxidu rtuťnatýho při zahřívání na kyslík a rtuť.
Japonský barevný svíčky
Krokodil je pouliční verze desomorfinu (Dihydro-3,6-dideoxymorfinu), 3x silnější a 10x levnější, než heroin, což vedlo v Rusku k epidemickému nárůstu jeho spotřeby. Je přibližně osmkrát silnější než morfin, psychiku člověka ovlivňuje devastujícím způsobem a vyvolává u něj sebevražedné pocity. Desomorfin byl v USA vyráběnej už ve 30. letech minulého století, vzhledem ke svým účinkům se zde ale neuchytil a nahradily jej jiné drogy. Jelikož kodein je v Rusku k dostání bez předpisu, vaří se z kodeinu podobnou redukcí jako pervitin z efedrinu.V originálním předpisu se kodein nejprve chloruje, dále redukuje v přítomnosti palladia jako katalyzátoru a poté demethyluje. Celý proces lze provést v jednom kroku reakcí kodeinu s fosforem a jodem za podmínek podobných syntéze pervitinu. Takže závisláci přidávaj k destilátu zkapalněný butan, acetonové ředidlo, jód, červený fosfor ze sirek a kyselinu chlorovodíkovou. Během této reakce však vznikne pestrá směs různých polyjodovaných deriváty a další toxické nečistoty. Medveděv sice nařídil, aby byly zablokovány internetové stránky popisující výrobu desomorfinu, volný prodej kodeinu ale ponechal. S krodilem se někdy zaměňuje fentanyl, který je v poslední době rovněž na postupu i v českých zemích.
Od heroinu se liší desomorfin rychlejším nástupem a po aplikaci jedné dávky "v rauši" je narkoman max. půldruhé hodiny, zatímco heroinové opojení může trvat i několik hodin. Uživatel krokodilu tak drogu aplikujou v kratších intervalech. Zatímco ale nejhorší abstinenční příznaky u osob závislých na heroinu pomíjejí po pěti až deseti dnech, u krokodilu trvají i měsíc a jsou nesnesitelné. Své jméno získal krokodil díky tomu, že pokožka narkomana, který této droze propadne, zezelená, šupinatí a odloupává se, takže připomíná po čase krokodýlí kůži. A to po celých kusech, přičemž se tkáň obnažuje až na kost. Kdo jednou desomorfinu propadne, je proto ztracen, zvlášť když při vpichování mine žílu a zajede do masa. Tím totiž nastartuje proces, při němž kůže začíná rohovatět a odlupovat se a tkáň napadne gangréna, což u osob dlouhodobě závislých vede až k amputaci končetin. Té se ale stejně většina závislých nedožije, protože průměrná doba přežití závislejch na této droze je cca 2 roky. Tedy dobrou chuť, pokud vás to zajímá a právě obědváte..
Hustota patří mezi tzv. koligativní vlastnosti plynů, tj. je přímo ovlivněná pouzem počtem částic v jednotce objemu. Ten v případě ideálních plynů záleží pouze na teplotě, takže hustotu plynu lze poměrně snadno odhadnout z jeho molekulový váhy (jeden mol ideálního plynu za normální teploty a tlaku zaujímá objem asi 22,4 litru bez ohledu na jeho složení). Pro vzduch vychází střední molekulová váha 29 g/mol někde mezi molekulovou hmotností dusíku N2 (2x 14 = 28 g/mol) a kyslíku O2 (2x16 = 32 g/mol), kterýho je ve vzduchu 21 obj.%. Takže můžeme např. z fleku odhadnout, že helium tvořící jednoatomovej plyn se čtyřmi nukleony v jádře (4 g/mol) bude 7x lehčí než vzduch a vodík H2 (s 2 g/mol) dokonce 15x lehčí. Nejtěžší z dostupnejch plynů je fluorid sírový SF6 s molekulovou hmotností 146 g/mol, kterej je 5x těžší než vzduch a jde ho přelívat z nádoby do nádoby. Lodička z lehkýho materiálu bude v akváriu vyplněnýho fluoridem sírovým plavat jako na hladině vody. S vysokou hustotou souvisí i nízká rychlost šíření zvuku, která je ve fluoridu sírovém je asi 2,3× nižší než ve vzduchu, takže nám po jeho vdechnutí bude hlas rezonovat hlubší tóninou. Hlubokej hlas navíc po nádechu vydrží mnohem delší dobu než vysoký hlas u hélia, jelikož těžkej plyn se ze plicních sklípků dostává pomalejc než helium, který je lehčí než vzduch a z otevřenejch nádob samovolně uniká..
Fluorid sírovej není jedovatej, protože je velmi inertní a nereaguje ani s roztaveným sodíkem a používá se proto jako ochranná atmosféra při odlévání reaktivních kovů, který se na vzduchu vzněcujou, jako hliník a hořčíku. Nízká reaktivita je dána tím, že se atomy fluoru vážou na všechny volné elektrony síry a současně sou prťavý, takže vzniklá molekula je skoro kulatá a elektricky neutrální, v tomto ohledu se podobá těžkejm vzácnejm plynům, který špatně vedou teplo. Mezi další koligativní vlastnosti patří tepelná kapacita a tepelná vodivost, pokud má plyn ideálně kulatý molekuly, pročež se fluorid sírovej používá na tepelnou výplň dvojitejch oken. Dále sem patří dielektrická pevnost. Helium se vůči elektrickejm výbojům chová asi jako 7x zředěnej vzduch a doutnavej výboj v něm nastartuje i za normálního tlaku. Naproti tomu fluorid sírovej se vůči výboji chová jako stlačenej vzduch a jiskrovej výboj v něm vznikne mnohem obtížněji než v atmosféře. Ionty, který vznikaj ve výboji maj silnou elektronegativitu, jsou těžký a proto rychle rekombinujou, což má důsledek pro silnou zhášecí schopnost SF6. Pro jeho vysokou dielektrickou pevnost a inertní charakter se ho používá jako náplň komor pro vysokonapěťový stykače a transformátory. Pro zajímavost: nejtěžší z průmyslově využívanejch plynů je hexafluorid uranu UF6 tvořící bílý krystaly sublimující při 56.5 °C s molekulovou váhou 350 g/mol, je tedy nejmíň 10 x těžší než vzduch.
Exploze kapalnýho dusíku v láhvi od sodovky - opravdu těžko říct, co jinýho od toho pánové čekali. Zmrzlej plast tvoří střepiny jako sklo, takže mohli bejt rádi, že dopadli jak dopadli.
Bakelitový víčko na hydroxid sodnej asi nebude to pravý vořechový. Ale od výrobce, kterej ho současně označí jako jed asi není možný čekat zázraky...
Pro biology bylo dlouho záhadou, proč špinavý vody posvátný řeky Gangy nepřispívaj k šíření infekčních nemocí, dokonce se používaj k rituálním koupelím nemocných. Ve třicátejch letech bylo konečně pomocí ultrajemných porcelánových filtrů zjištěno, že sou promořený viry, který se pro člověka neškodný, ale specializujou se na parazitování baktérií. Jak známo, bakteriofágové (čili viry infikující baktérie) se šířej tak, že do baktérie injektujou svou genetickou informaci v podobě vlákna RNA tenkým proteinovým chobotem jako jehlou (viz video vpravo dole). Její hrot je dokonce vyztuženej železem, přesněji řečeno jedním železným kationtem Fe3+, kterej k sobě silně poutá proteiny a zpevňuje je tím (viz obr. dole). Taky prvoci včetně běžný zdánlivě bezbranný trepky (Paramecium) využívaj jehlový zbraně (3-4 µm dlouhý trichocysty) dokonce opatřený zpětnejma háčkama jako harpuny ke svý obraně i útoku (YT video), nemluvě o žahavejch buňkách nezmarů a vyšších organismů. Ale vystřelovací jehly používá i celá řada bacilů, např. baktérie cholery - drsně po sobě střílej pomocí proteinových pouzder svinutejch jako pružina, když se dostanou do vzájemnýho kontaktu a vzájemně se tím zahubí. Bez nadsázky lze tudíž říct, že svět mikroskopickejch organismů je plnej žihadel.
Na obrázcích níže sou molekuly aromatickejch uhlovodíků anthracenu (tricenu - nažloutlý krystaly), tetracenu (oranžový krystaly) a pentacenu (inkoustově modrý krystalky). Fyzikům se už dříve podařilo v mikroskopu atomárních sil (AFM) rozbrazit rozložení elektronů v molekule pentacenu. Nedávno pokročili o krok dále a zobrazili elektronový stavy v molekule naftocyaninu, která má čtvercovej tvar a může přecházet mezi dvěma symetrickými elektronovými stavy, takže by v budoucnu mohla sloužit jako molekulární přepínač. Na animaci níže je spojení tří molekul naftocyaninu, tak jak de za nízkejch teplot pozorovat v mikroskopu AFM (viz obr. vpravo dole).
Záloha pár obrázku z ptákovin
FDA má schválit kofeinový inhalátory AeroShot, který se často používaj jako taneční droga. Každej inhalátor o velikosti rtěnky se prodává za necelé tři dolary (asi 56 korun, seženete ho i ve Francii), vystačí na šest aplikací a obsahuje po 100 mg kofeinu (třetina maximální doporučený denní dávky, tj. jako jeden velkej hrnek kávy) s citrusovým aroma a trochou niacinu. Podle profesora biomedicíny na Harvardově univerzitě Davida Edwardse, který s novinkou přišel, je výrobek bezpečný. Inhalování kofeinu není úplná novinka, tentýž profesor už vyvinul čokoládu, která se nechroupá, ale rovněž vdechuje
Tato USB klíčenka MiION v ceně 900$ vám údajně osekvenuje DNA za 15 minud, což je docela pokrok od prvního přečtení DNA, který stálo stamiliony dolarů a trvalo skoro deset let. Základem technologie je křemíková destička s otvory, který sou zakrytý jemnou lipidovou blankou. Na ní plavou molekuly enzymu exonucleázy nebo hemolysinu, který maji uprostřed díru tak malou, že propustí právě jednu molekulu DNA a nasekaj ji na kousky. Na membránu je vložený napětí, díky kterýmu jsou molekuly DNA nabíjený a protlačovaný na druhou stranu membrány. Díra v hemolysinu je částečně uzavřená cyklodextrinovou molekulou a když jí procházejí různý báze DNA, mění elektrickej odpor nebo kapacitanci podle toho, jaká báze to zrovna je. Díky tomu lze na křivce vodivosti přímo odečíst s cca 98% spolehlivostí, o jakou bázi právě jde. Křemíková destička obsahuje desetitisíce otvorů, jejichž signál se průměruje a vyhodnocuje integrovaným elektronickým obvodem, sem zvědav, jestli běží pod Linuxem. Doba, kdy se budeme identifikovat proti počítači přímo svou vlastní DNA místo otisku prstu se zřejmě nezadržitelně blíží. Levné a rychlé sekvenování samozřejmě otevírá cestu pro všechny ty technokratické metody "Velkého bratra", kdy nám např. bude zdravotní pojištění kalkulováno přímo na míru naší DNA včetně všech vrozenejch dispozic.
Když dva dělají totéž... ..... neni to totéž..
Nejvědší gumídek na světě24cm x 12cm x 8cm, a váží cca 2,3 kg. Břížko má plný normálních gumídkůa k sehnání je za litr.
Nechápu, proč by izopropyl alkohol měl při oxidaci chlornanem svítid, ale dávám jaxem dostal...
Obsah sladkýho v potravinách, vyjádřenejch v cukrokostkovejch jednodkách. Obrázek je zavádějící, protože např. obilniny jako rýže obsahujou oligosacharidy, který se v žaludku štěpí na glukózu stejně jako řepnej cukr, ale jejich uhlohydráty zohledněný nejsou. Nebezpečný jsou levný limonády slazený fruktózou (sirupem z kukuričného škrobu), která se metabolizuje pouze v játrech, zatěžuje je a způsobuje tloustnutí, protože blokuje negativní zpětnou vazbu, která dává mozku signál o dostatku energetického příjmu a tedy zastavení další konzumace. Molekuly fruktózy aktivují chuťové receptory beta buněk slinivky a jejich prostřednictvím zesilují výlev inzulínu. Kyseliny močová vznikající během metabolizace fruktózy přispívá ke vzniku cukrovky, dny a hypertenze. Záludný jsou přeslazený zmrzliny a chlazený sycený limonády, protože chlad a bubliny oxidu uhličitého otupujou vnímavost chuťovejch buněk na sladký.
Virologové se pohádali, zda zveřejnit nebo nezveřejnit postup výroby infekční verze ptačí chřipky H5N5. Inkriminovanou publikaci už stejně vidělo nejmíň 1000 lidí. Jaxe řiká, když se dva perou, třetí se směje.
Výzkumníci vyrobili vrstvu skla jen tři atomy tlustou - což je vlastně minimální tloušťka s přihlédnutím ke struktuře křemičitanový kostry. V elektronovým mikroskopu sklíčko vypadá přesně jako obrázek struktury skla, kterej fyzici pro sklo navrhli už někdy v roce 1932 (malý tečky sou atomy křemíku, větší kyslíku, na obr. vpravo obráceně). Monovrstva skla vznikla vlastně náhodou, když chemici připravovali grafín reakcí uhlíku s mědí na vrstvě křemene ve vakuu, který netěsnilo a tak měď začala současně reagovat s křemenem za vrstvy skla.
Molecular drinks
Siloxanovej kaučuk (lidově zvanej "silikon") se dokáže po rozříznutí nebo roztržení znova spojid během několika hodin stání při zvýšené teplotě (~ 100 °C). Tetramethylamoniumsilanolátové skupiny po roztržení polymeru zůstávaj reaktivní a dokážou se znova spojit. Tento jev byl známej od objevu siloxanového kaučuku v roce 1954, ale nějak se na něj 60 let pozapomělo. Polysiloxany sou anorganicko-organické polymery s obecným vzorcem [R2SiO]n, kde R je organický substituent (metyl, etyl, fenyl). Jejich kostra je tvořena řetězcem, ve kterém se střídají atomy křemíku a kyslíku díky siloxanové vazbě. Vynikaj dobrou tepelnou stálostí: zvostávaj ohebný i při - 80 °C, ale vydržej bez rozkladu i teploty nad 200 °C, takže v mnoha aplikacích nahražujou mnohem dražší teflon.
Výzkumná skupina objevitele grafínu a nobelisty Andrého Geima z university v Manchesteru nespí na vavřínech a nedávno objevila další zajímavou vlastnost jeho derivátu, tzv. grafínoxidu. Oxid grafitu vzniká šetrným naoxidováním grafitovejch vrstev některými činidly, jako je manganistan nebo kyselina chromsírová. Tím se na povrchu grafitu vytvořej hydrofilní epoxidový můstky: grafit se stane smáčivej vodou a přijde o svou elektrickou vodivost. Zajímavý je chování takovejch lupinků, když se prosytí vodou: obsahujou mikroskopický póry, mezi kterejma voda prochází volně skoro jako superkapalina, zatímco ostatní plyny a organický rozpouštědla membrána propouští mnohem pomaleji. Zvlášť výrazný rozdíly, neváham říct skoro neuvěřitelný sou v případě helia. Helium je totiž nejlehčí jednoatomový plyn, který pomalu prochází i tenkou skleněnou baňkou, protože jeho atomy nejsou bržděný změnama momentu jejich rotace. Ale membrána z grafinoxidu pro něj funguje jako dokonale nepropustná bariéra - dokonce ještě lépe než pro uhlovodíky s mnohem většími molekulami.
Větci uvařili magnetický mejdlo tvořený kvartérníma amoniovejma solema železa. Na obrázku dole mejdlo vzdoruje gravitaci a kvůli magnetu opouští fázové rozhraní mezi olejem a vodou.
Nanotrubky existujou ve třech základních formách: a) židličková, b) zkřížená ("cik-cak") a c) chirální (pravotočivá i levotočivá s různým stoupáním). Elektricky vodivá je ale pouze židličková forma, ty ostatní jsou polovodivý, protože elektrony se na úzkém průřezu obtížně vyrovnávaj s neustálejma změnama směru jejich pohybu, ke kterým je tyto struktury nutí. Problém, jehož řešení výzkumníci hledaj je proto separace různejch typů nanotrubek. Nakonec se řešení našlo v redukci nanotrubek amoniakálním roztokem sodíku (podobně jako lze redukovat fullereny), ze kterého po odpaření zůstane černej prášek tvořený směsí sodnejch solí nanotrubic (tzv. "nanotubid sodný" - viz. obr. vlevo). Ale pouze ty ionty, který tvořej židličkovou formu jsou dostatečně polární na to, aby je bylo možné extrahovat dimethylformamidem (CH3)2NCHO. Jde o tak jednoduchou a levnou metodu, že ji lze použít i v průmyslovém měřítku.
Zajímavý technický řešení pro manipulaci s oslizlým infikovaným mejdlem na veřejnejch záchodcích
Nedílnou součástí vědecké práce v chemické laboratoři je pravidelná analýza vzorků varaní moči
Prestižní americká soutěž vědeckých talentů ještě zdaleka neskončila a už má svou svou hvězdu. Je jí sedmnáctiletá Samantha Garveyová, která bude se svou prací bojovat až o sto tisíc dolarů. Do soutěže Science Talent Search každoročně vyhlašovanou společností Intel se Samantha přihlásila s prací o mušlích a jejich adaptačních strategiích na změny okolního prostředí. A podařilo se jí postoupit do semifinále, kde budou tři stovky středoškoláků bojovat až o stotisícové stipendium na vysoké škole. Čtyřicet finalistů se pravděpodobně stejně jako loni setká i s prezidentem Barackem Obamou. Narozdíl od ostatních účastníků má ale Samantha jen jeden pracovní stůl - školní lavici. S rodiči totiž bydlí v útulku pro bezdomovce, její otec pracuje jako řidič taxíku a matka jako pomocná zdravotní sestra. (YouTube)
Jodid rtuťnatej vzniká srážením rtuťnatejch solí jako šarlatová sraženina se vysokým indexem lomu. Kdyby nebyl jedovatej a těkavej, určitě by sloužil jako krásnej pigment s výbornou kryvostí. Je to nejznámější termochromní látka, protože při zahřátí nad 126 °C přechází na nestabilní žlutou α-modifikaci (ta taky podle Ostwaldova pravidla přechodně vzniká při srážení z roztoku). Bohužel, jak z videoukázky vyplývá, ta změna neni úplně vratná, protože žlutá modifikace vydrží několik hodin, než se zase přebarví zpátky (třením nebo i protřepáním se přeměna dá urychlit). Mnohem vratnější změnu nabízej podvojný komplexní soli jodidu rtuťnatýho s jodidem měďnym nebo stříbrnym, tzv. tetrajodortuťnatany, který se přebarvujou docela rychle oběma směry. Na obr. vlevo je půlkilovej krystal jodidu rtuťnatýho, je průhlednej jako sklo a pěstuje se jako polovodič pro detektory ionizujícího záření, protože vzhledem ke své vysoké molekulové váze dobře absorbuje gamma záření.
Poznej sloučeniny mědi (řešení se zobrazí po označení zbytku řádku myší: síran měďnatý pentahydrát, octan měďnatý, uhličitan měďnatý, chlorid měďný, oxid měďnatý, chlorid měďnatý dihydrát, síran tetraamoměďnatý)
Poznej sloučeniny železa (řešení se zobrazí po označení zbytku řádku myší: citronan železitoamonný, šťavelan železitoamonný, síran železitoamonný, oxid železitý, síran železnatoamonný, síran železnatý a sulfid železnatý)
Poznej další běžné soli (řešení se zobrazí po označení zbytku řádku myší: chroman a dvojchroman draselný, žlutá a červená krevní sůl, hypermangan)
Kyselina hexachloroplatičitá H2PtCl6·6H2O (obr. vlevo) a tetrachlorozlatitá HAuCl4·3H2O (vpravo) patřej mezi nejluxusnější anorganický kyseliny. Jsou to silně hydroskopický roztejkavý látky dodávaný v odváženejch ampulích, který se otevíraj těsně před použitím. Jsou to vnitřní komplexy, s chloridama jako je kuchyňská sůl nemaj nic společný, protože jejich roztoky obsahujou zlato a platinu ve formě aniontů. Vznikaj rozpouštěním kovů v lučavce a odpařením roztoku do sucha a obvykle představujou výchozí sloučeniny zlata a platiny, ze kterejch se v laboratoři připravujou další činidla. Oba vzorky jsou gramový a obsahujou asi 50 hmot. % drahýho kovu.Z roztoků kyseliny chloroplatičitý lze zlato snadno vyredukovat síranem železnatým nebo kyselinou šťavelovou v podobě krásně zlatožlutejch lístkovitejch krystalků, který se snadno usazujou a tvořej pak jílovitou hmotu podobnou sklenářskýmu kytu. Svuj kovovej vzhled redukovaný zlato získá až po přetavení v kelímku. Roztoky zlata a platiny silně barvěj prsty i v nepatrný koncentraci a protože se jejich barva objevuje až po delší době a nejde vůbec umejt jako tetování, chemika pracujícího se zlatem poznáte, že má fialový fleky i za ušima.
Velký atomy cesia umožňujou izolaci řady anomálních sloučenin. Jednou z nich je polyhalogenidová sloučenina dichlorbromid cesný CsBrCl2. Vzniká převáděním chloru přes zahřátej bromid cesia. V suchým stavu je stálej v atmosféře chloru a obsahuje nadbytečné chlorové atomy vměstnaný v krystalový mřížce mezi atomy cesia (supramolekulární klathrát). Po rozpuštění ve vodě se z roztoku uvolňuje chlorid bromu BrCl (to je ten hnědožlutej plyn ve flašce vpravo). Vzhledem k labilní vazbě chloru na krystalovou mřížku má dichlorbromid cesia stejný oxidační účinky, jako volnej chlor a může se použít jako halogenační činidlo v organický chemii (stabilní "chlór v prášku" pro terénní zkoušky a testovaci kity, apod.), protože velký kationty cesia se současně snadno solvatujou polárními organickými rozpouštědly. V případě bromu a jodu je sklon k tvorbě polyhalogenidů mnohem silnější a polyjodidy de snadno izolovat i z roztoků draselnejch a rubidnejch solí. Hnědá barva pevnýho jodu a jodový tinktury je tvořená polyjodidovými anionty, barva molekulárního jodu je fialová.
Jak dobře umíte anorganickou chemii? Pro začátek něco lehkýho..Problém 1: Při nasypání dihydrátu chloridu měďnatýho do koncentrovaný kyseliny sírový kupodivu nevznikne modrej síran měďnatej. Namísto toho se srazí tmavohnědá látka, roztok sám zůstane téměř bezbarvej. Přidáním vody se látka rozpustí za vzniku zelenožlutého roztoku, teprve po větším zředění vodou vznikne známej blankytně modrej roztok síranu měďnatého. Otázka zní, co tvoří tu hnědou látku?
Problém 2: při rozpouštění čistého molybdenu ve zředění kyselině dusičné zbude hnědej prášek nerozpustný ve vodě, který se usadí u dna (levá trojice fotek). Při působení alkalického roztoku peroxidu se prášek rozpustí na žlutý roztok peroxokomplexu, po přídavku peroxidu vodíku se v nadbytku kyseliny dusičné rozpustí na hnědočervený roztok peroxokomplexu, který se rozkládá za vývoje kyslíku (fotka vpravo). Otázka zní, co tvoří ten hnědej prášek?
Problém 3: Při působení par lučavky (směs kyseliny chlorovodíkové a dusičné vyvíjející páry oxidů dusíku a chlorid nitrosylu) na ovlhčený krystalky kyanidu sodného se krystalky potahujou hnědočernou vrstvou jakési tmavé látky. Roztok sám zůstává mnohem světlejší, ale časem taky zvolna hnědne. Tmavá látka se snadno rozpouští ve vodě na šedohnědý roztok, který zředěním nemění odstín (obr. uprostřed). V přebytku lučavky se tmavá látka rychle rozpouští na žlutohnědej roztok a jemný bublinky plynu tvořený zřejmě dusíkem (obr. vpravo). Otázka zní, co tvoří tu hnědočernou látku?
Ukázka hoření cihly ve fluoru. Fluor se přímo slučuje s většinou prvků, takže pro něj cihla představuje chutné sousto. Navíc protože většina produktů je těkavých (fluorovodík, fluorid křemíku a kyslíku), reakce rychle postupuje za silného vývoje tepla do hloubky. Reakci je ale vhodné nastartovat zahřátím růžku cihly v plameni nebo kapkou organického rozpouštědla (např. acetonem). Na webu lze najít spoustu dalších reakce fluoru za vývoje plamene s různými látkami, železnou vatou počínaje, mraženým kuřetem konče.
Chlor je podobná oxidační látka jako kyslík a slučuje se s ním jen neochotně. Přesto chlor s kyslíkem tvoří řadu oxidů, ale jen málo z nich je stálejch (maj záporný slučovací teplo, jsou tzv. endotermní) a proto se musej připravovat nepřímo. Nejstálejší je oxid chloričitý, jedovatej tmavožlutej plyn (podstatně tmavší než samotný chlor) smrdící po chlornanu, na světle a v přítomnosti vlhkosti se rozkládá. Má bod varu asi 9 °C a při zahřátí nad 80 °C vybuchuje a práce s ním je tudíž nebezpečná. Explozívně reaguje taky s organickými látkami a taky se čpavkem (viz video vpravo), se kterým tvoří nestabilní chloraminy. Vzniká tzv. disproporcionační reakci chlorečnanu s kyselinou chlorovodíkovou: chlor (-1) v kyselině chlorovodíkový se přitom oxiduje a chlor (+5) ve chlorečnanu redukuje za vzniku oxidu chloru v oxidačním stupni 2ClO3– + 2Cl– + 4H+ → Cl2(g) + 2ClO2(g) + 2H2O Oxid chloričitý se hlavně používá pro bělení buničiny, ale své místo má i při bělení mouky a k dezinfekci pitné vody ve veřejných zdrojích, protože je méně žíravý než chlor, nepůsobí chloračně na fenoly a některý odolný brebery tvořící biofilmy (Legionella) likviduje lépe než chlor (chlor se v takovým případě všechen spotřebuje na oxidaci slizu a do hloubky se nedostane). Pro tyto účely se připravuje jen v plynným stavu prováděním chloru roztokem chlornanu a hned na místě se spotřebuje.
Oxid chloričitý v poslední době našel použití v lidovým léčitelství jako tzv. činidlo CDS nebo MMS, údajně aktivující imunitní systém a dokonce léčící rakovinu. Objevil ho před patnácti lety Jim Humble a údajně úspěšně aplikoval v Africe. Celej kit stojí asi 315,- Kč, zatímco jako desinfekční prostředek AquaDry se chloritan prodává za pár korun. IMO ten dryák zasluhuje klinický zkoušky, existuje již několik svědectví o negativních účincích a alespoň jedno úmrtí v souvislosti s předávkováním MMS, které lze najít na internetu a FDA varovala spotřebiteleo riziku ublížení na zdraví ke kterému dojde po vypití MMS.
Sopečný jezero ve vulkánu sopky Kawah Ijen ve východní části Jávy v nadmořský výšce 2150 metrů. V důsledku vývěrů oxidu siřičitého je voda v jezeru silně kyselá: obsahuje kyselinu chlorovodíkovou a sírovou o podobný koncentraci, jako v olověným akumulátoru (pH < 0,5). Je bez života a horká (má teplotu přes 40 °C), takže rozpouští rychle hliníkový předměty. Zasažený místo oděvu je nutný vyříznout. Nicméně tamní domorodci jezero denně navštěvujou a nosej odsud přes převýšení 200 metrů denně několik metráků síry pro místní cukrovar - tadle nezdravá práce je pro ně jedinej zdroj příjmů (za kilo síry jim vyplácejí v přepočtu asi 30 - 40 haléřů). Jedinou ochrannou pomůcku proti oblakům sirných výparů je pro ně kus mokrýho hadru stisknutej mezi zuby.
Zkorodovanej řetěz. Řek bysem téměř zmineralizovanej nebo zfosilněnej...
Chemici z Illinois vyvinuli novej reaktivní stříbrnej inkoust, kterej neobsahuje částice stříbra, ale kterej se zahřátím rozkládá za uvolnění kovového stříbra. Inkoust je tvořenej roztokem octanu stříbrnýho v amoniaku, ze kterýho zahřátím octan amonný vytěká. Výhodou chemicky vytvořený vrstvy stříbra je, že je mnohem souvislejší a lze s ní vyrábět mnohem jemnější struktury srovnatelný s vakuovým napařováním přes masku - na druhé straně ale vyšší teplota fixace vyžaduje použití teplotně odolné fólie, např. z polyimidu jako je ta na obrázku.
SZPI varuje před koncentrovanou kyselinou octovou, která klame tělem, respektive obalem. Lze si ji totiž snadno splést s nápojem, protože má barevnou etiketu a je v plastové lahvi. Sedmdesátiprocentní kyselina octová je balená v lahvi o objemu 330 mililitrů a originální obal je označen slovy MAISTINÉ ACTO 70% RUGŠTIS.
Tři roky starý pomfrity KFC ve srovnání s těma od Mc Donnalds. Myslim, že moje příští volba je jasná...
V parcích arboreta Žampach roste dužistopka sladká (Hovenia dulcis), což je statný opadavý keř, 4 - 6 m vysoký, původem z oblasti Číny a Japonska, který v domovině vytváří až přes 10 m vysoké stromy. Charakteristický je svými chlupatými letorosty. Jeho hnědavé nepukavé plody velikosti hrachu jsou jedlé a mají chuť jako rozinky. Vyrůstají na červených zdužnatělých stopkách, zakřivujících se do "preclíkovitých“ tvarů, v našich podmínkách však nedozrávají. Nedavno bylo zjištěno, že obsahujou látku zvanou dihydromyricetin čili DHM, která zmírňuje následky alkoholové kocoviny
http://nutrition.mcdonalds.com/usnutritionexchange/ingredientslist.pdf
(acesulfame potassium, acetic acid, alpha-tocopherol antioxidant, aluminum phosphate, ammonium bicarbonate, ammonium chloride, ammonium sulfate, annatto color, artificial maple flavor, arugula, ascorbic acid, aspartame, autolyzed torula yeast extract, azodicarbonamide, baking soda, barley, beef fat, beet powde, benzoate preservative, beta carotene color, BHT preservative , bleached wheat flour, brominated vegetable oil, butter oil, caffeine, calcium carbonate, calcium citrate, calcium disodium EDTA, calcium chloride, calcium chloride., calcium iodate, calcium lactate, calcium pantothenate, calcium peroxide, calcium phosphate, calcium propionate, calcium silicate, calcium sulfate, canola oil, capers, caramel, carob bean gum, carrageenan, cellulose gel, cellulose gum, cellulose powder, cinnamon, citric acid, cocoa processed with alkali, corn syrup, corn vinegar, cultured nonfat buttermilk, cultured wheat flour, cyanocobalamin, dextrin, dextrose, dimethylpolysiloxane, disodium guanylate, disodium inosinate, disodium phosphate, distilled monoglycerides, distilled propylene glycol monoester, emulsifier blend, enzyme modified egg yolk, erythritol, ethoxylated monoglycerides, ethylvanillin, folic acid, fructose, fruit pectin, fumaric acid, gelatin, gellan gum, ginger, glycerin, glycerol ester of wood rosin, glycerol-oleate, guanylate, guar gum, gum arabic, high fructose corn syrup, high oleic canola oil, hydrogenated coconut oil, hydrogenated palm kernel oil, hydrogenated soybean oil, hydrolyzed soy protein, hydroxylated soy lecithin, chicken skin, inactive yeast, lactic acid, lactose, L-cysteine, lecithin, lime oil, lolla rosa, magnesium sulfate, malic acid, malted barley, maltodextrin, margarine palm oil, mixed tocopherols, mizuna, modified cellulose, modified cellulose gum, modified food starch, modified guar gum, modified tapioca starch, molasses, mono and diglycerides, monocalcium phosphate, monosodium glutamate, monosodium phosphate, natamycin mold inhibitor, niacin, niacinamide, nisin, nitrous oxide., oat fiber, oleoresin, palm kernel oil, palmitate, parella, peanut oil, pectin, PGRP emulsifier, phosphoric acid, polyglycerol esters of fatty acids, polysorbate 60, polysorbate 80, potassium benzoate, potassium citrate, potassium chloride, potassium iodate, potassium phosphate, potassium polyphosphate, potassium sorbate, potato, propyl gallate, propylene glycol, propylene glycol alginate, propylene glycol and, protein isolate, pyridoxine hydrochloride vitamin B6, pyrophosphate maintain color, reduced iron, riboflavin, rice flour, roasted sesame seed oil, safflower oil, sea salt, shea, soda, sodium acid pyrophosphate, sodium alginate, sodium aluminum phosphate, sodium aluminum sulfate, sodium benzoate, sodium citrate, sodium diacetate, sodium erythorbate, sodium lactate, sodium nitrite, sodium nitrite., sodium phosphate, sodium polyphosphate, sodium saccharin, sodium stearoyl lactylate, solubilized wheat gluten, sorbate preservative, sorbic acid, sorbic acid preservative, sorbitol, soy flour, soy lecithin, soybean oil, SPLENDA® Sweetener, starch-modified, succinic acid, sucralose, sucrose acetate isobutyrate, sulfites, sulfur dioxide, sunflower lecithin, tapioca maltodextrin, tapioca starch, TBHQ, thiamin hydrochloride, thiamin mononitrate, titanium dioxide, torula yeast extract, totsoi, turmeric color, vanillin, whey powder, xanthan gum, yeast extract, yellow corn flour)
Orbitz byla nešumivá limonáda CCB, která stála na vrcholu potravinovýho řetězce. Byla populární v 70. letech, kdy letěly zvonáče, olejový lampy, plasma koule a pod futuro scifi nesmysly. Originální balení dnes představujou ceněnou sběratelskou záležitost.V limonádě plavaly rosolovitý koule z gellanový gumy (E418, čili tetrasacharid vznikající bakteriální fermentací kukuřičnýho cukru, používá se jako emulgátor sojovýho mlíka). Součástí sortimentu byly později i další tvary, např. kostky nebo "žabí vejce". Chuťově to byly předražený tlamolepy a časem byly pro nezájem z trhu stažený.
Biologové při studiu vzorků tkání optickým mikroskopem často potřebujou zajistit, aby vzorek byl pokud možno průhlednej a nerozptyloval světlo. Pro tyto účely se používaj drahý komerční činidla jako FocusClear nebo MountClear na bázi benzyl-benzoátu v benzyl-alcoholu nebo roztoku fluoroaminů v glycerinu, který zvyšujou index lomu roztoku. Ale Japonci si všimli, že polyvinylidenfluoridová fólie v roztoku močoviny zprůhlední a navrhli mnohem levnější směs ScaleA2 založenej na roztoku močoviny v glycerinu. Močovina zvyšuje index lomu glycerinu, takže se v roztoku nervová tkán jeví jako skoro průhledná (na obr. vlevo je mozek myši naloženej na dva týdny do této směsi), přitom neobsahuje ionty, takže neničí buněčný membrány plazmolýzou.
Nevýhoda tohodle postupu je jednak dlouhá doba působení, druhak fakt, že činidlo lze použít jen na neživý tkáně a proto biologové bádaji dál. Nedávno skupina histologů vyzkoušela zcela jinej přístup a tkáně nejprve odvodnila v tetrahydrofuranu a pak prosycovala emulzí dimethylsulfoxidu ve fosfátovým bufferu tak jemnou, aby se chovala jako homogenní roztok, což lze zajistit když je velikost kapiček menší než je vlnová délka světla. Emulze s neionogenním surfaktantem TRITON X-100 na bázi alkylarylpolyether alkoholu neobsahuje žádný soli, její působení je tudíž rychlý a šetrný a zachovává reakce tkání s různejma protilátkama, což bylo v tomto případě využito pro studium průběhu hojení míchy. Na obr. vpravo je struktura neuronů v míše krysy, zviditelněná novou metodou pomocí dvoufotonový fluorescenční mikroskopie.
Mezi prvky s největším počtem životních forem (tzv. allotropních modifikací) patří kostík, čili fosfor. Až doposud byl popsán bílej, žlutej, červenej, fialovej a černej fosfor. Ten bílej vzniká prudkým ochlazením fosforovejch par za názkejch teplot, je průhlednej a křehkej a rychle se mění na žlutej voskovitej fosfor jantarového vzhledu. I ten na světle postupně tmavne a mění se na červenej fosfor, což je za pokojový teploty stabilní modifikace. Používá se do škrtátek na krabičkách sirek. Vpravo je fialovej fosfor, kterej z červenýho vzniká delším zahříváním nebo krystalizací z roztavenýho olova, ve kterým se fosfor dobře rozpouští. Vpravo je černej fosfor vznikající zahříváním za vysokejch teplot, kterej je podobnej grafitu a má i podobnou strukturu. Předestilováním všechny formy fosforu uvolňujou žlutý páry a kondenzujou zpátky na žlutej fosfor.
Fosforu je blízce příbuznej arsén, kterej se mu podobá jak jedovatostí, tak žlutou modifikací vznikající při prudkým ochlazení par a žlutýma párama který jsou vidět na obr. vpravo (arsen sublimuje při 614 °C, roztavit ho jde jen pod tlakem v zatavený křemenný ampuli při 817 °C). Roztavenej arsén hnědožlutě prosvítá, což svědčí o tom, že je to přes svůj tmavej vzhled a kovovej lesk pouze nevodivej polokov. Kromě žlutého je popsán ještě hnědá, šedá a černá modifikace arsenu. Na vzduchu je fosfor samozápalnej a hoří přitom bílým plamenem, arsen růžovym.
Krystalickej brom při teplotě - 28°C (vytaženej z ledničky). I při nízký teplotě je vidět, že vyvíjí oranžový páry (sublimuje). Vpravo zkapalněnej chlór při -46 °C, chlor v ampuli za superkritickýho tlaku a krystalickej chlór.
Technecium je nejlehčí prvek jehož všechny izotopy jsou radioaktivní (nejbližší další je promethium). V přírodě vzniká rozpadem uranu a z produktů štěpení uranu se i vyrábí. Díky svýmu umělýmu původu získalo technecium i svoje jméno. Radioaktivita tohoto vzorku z Moskevský státní univerzity se projevuje očazeným sklem ampule, ve který je přechovávanej (elektrony beta záření ze skla postupně redukujou kovovej sodík). Technecium je chemicky příbuzný rheniu a manganu, tvoří např. červenej technecistan, podobnej hypermanganu, ale stálejší.
Krystalky zlata a stříbra vzniklý elektrochemickou redukcí z roztoku. Na rozdíl od alkalickejch kovů jsou zlato a stříbro silně ušlechtilý kovy, protože jejich sférický s-orbitaly jsou překrytý d-orbitalama, který z atomu vyčuhujou naopak elektrony silně postrádaj a neochotně se vážou na atomy dalších prvků. Bílá až nažloutlá barva je způsobená přebytkem elektronů na povrchu kovu, který tvoří vibrující hladinu tvořící vlny (povrchové plasmony a plasmarony) a pohlcujou světlo v důsledku 4d→5s resp. 5d→6s v oblasti, která zasahuje do viditelného spektra. Na vlnové délce se podílí i vyšší hmotnost elektronů ve vnějších orbitalech, která je v důsledku relativistickejch efektů posunutá směrem k větším hodnotám. Menší vzdálenost elektronů od jádra současně znamená větší přitažlivou sílu, což zmenšuje průměr s-orbitalů ještě více, zatímco orbitaly p, d a f s vyšším úhlovým momentem jsou relativitou ovlivněny méně. Orbitaly s jsou díky tomu v atomech zlata a stříbra smrsklý a utopený pod d-orbitaly, což ještě víc zvyšuje neochotu stříbra a zejména zlata k chemickejm vazbám. Např. chlor se na zlato váže přes d-orbitaly podobně jako např. kyanidový anion koordinační vazbou, roztoky chloridů zlata prakticky neobsahujou chloridové ionty. Průměr atomu zlata se 79 protony v jádře 135 pm ve srovnání s atomem césia, který má s 55 protonama v jádře průměr víc než 260 pm, což současně vysvětluje vysokou hustotu zlata 19,3 g/cm³. Relativistický efekty se projevujou i na opačný straně periodický tabulky, např. olovo má ve vyšším oxidačním stupni zřetelně vyšší redox potenciál než cín, což např. zvětšuje napětí na olověné baterii.
Krystalek uhlíku
instantni file by PAMPALINI
Podle mě skruž muže fungovat pokud se tý bomby nikde nedetejká, vrstva vzduchu rázovou vlnku vypruží a svede nahoru. Proto se taky podomácku dělaný miny odpalujou bleskovicí přes láhev s vodou, která dodá impuls. Vzhledem k partyzánskýmu stylu války v Iráku a Afghánistánu největší postrach Američanů nepředstavujou těžký palný zbraně, ale tzv. improvizovaný výbušný zařízení (IED), který Arabové vyráběj na místě z dostupnejch výbušnin a kovovejch trubek, plynovejch lahví apod. Hlavně v Afghanistánu se díky nim každodenně polní nemocnice se plní zraněnými, kterým chybí ruce, nohy, nebo přišli o zrak. Podomácku vyrobená zařízení se velmi obtížně likvidují a ne vždy je možné odpálit je na dálku pomocí trhaviny. Pouhý přiložení náložky k trubce výbušninu nezničí, protože náložka je lehká a pro zničení IED schází potřebnej impuls podle principu akce a reakce.
Proto se odpálení IED většinou řeší přiložením plastový lahve s vodou, omotanou bleskovici (viz obr. uprostřed), ale pro zničení větších IDE je zapotřebí důmyslnější konfigurace. Americká společnost Sandia Labs, která v Los Alamos provádí vojenskej výzkum nedavno koupila patentová práva od firmy Team Technologies na výrobu "water blade disruptoru", který fungujou na principu "vodního ostří". Tvoří je asi pětilitrová plastová nádržka s vodou, do který je umístěná vložka z masivních ocelovejch desek, mezi nimiž je štěrbina zakrytá plastovou přepážkou, která se při výbuchu prorazí. Nádržkou se při explozi šíří válcovitá rázová vlna, která z nádržky vymete úzkej paprsek vody rychlostí několika km/sec, kterej dokáže prorazit ocelovou desku na vzdálenost několika decimetrů. Disruptor stačí při použití jednoduše k IED přistavit a odpálit zápalnou šňůrou (YT video). Protože Sandia Labs má k dispozici rentgenový zařízení pro testy výbušnin v mikrosekundovým měřítku (jak jsem o tom nedávno psal), podílela se právě na modelování vložky disruptoru a optimalizaci jeho nálože.
Americké a anglické letecké pumy mají místo mechanického zapalovače chemický s dlouhodobým časováním. Součástka, která drží úderník na pružině, je zalitá v celuloidu. Nad ním je ve skleněné ampulce aceton. Za letu nebo při dopadu se ampule rozbila a aceton postupně rozleptal celuloidové tělísko, což trvalo třeba čtyřiadvacet hodin. Pak se uvolnil úderník a došlo k iniciaci, tedy k výbuchu. Jenže někdy se ampulky s acetonem nerozbily a výbuch nenastal. Protože se bombardovala města a průmyslové zóny, letecké pumy se dnes nacházejí v hustě osídlených oblastech a třeba i v základech domů. Po pětašedesáti letech už je zajišťovací celuloid ve špatném stavu a dá se jen těžko odhadnout, co v pumě zrovna probíhá. Často ji najde bagrista při práci a nikdo neví, jestli se ten systém nespustil a musí se vždy počítat s tou horší variantou. V minulých letech se většinou každá puma naložila a odvezla do příhodného prostoru, kde se zničila. Puma se přemístí do hluboké jámy a tlaková vlna a střepiny potom míří vzhůru a nikoliv do stran, do prostoru, kde by způsobily mnohem větší škody. Lze také využít velké balíky slámy, kterými se obloží jáma, v níž je puma. Sláma se poté prolije vodou, aby byla těžká a nálož se odpálí. Kromě slámy se dají použít i betonové skruže nebo hlína, která se nasype na pumu. Dnes pyrotechnici pumy zneškodňují přímo na místě, čímž se sníží riziko výbuchu.V zahraničí se k odříznutí iniciačního zařízení používá vodní paprsek. Z tenké trysky proudí voda s jemným brusným pískem a odřízne kovový plášť tam, kde pyrotechnik potřebuje. Další pomůckou je takzvaný raketový klíč, který se nasadí na zapalovač a vyšroubuje ho na dálku. Použít se dá také plastická trhavina, která se umístí na povrch pumy. Po odpálení opět oddělí část se zapalovačem, ale detonace se nepřenese na náplň v pumě. Vpravo dole je postup při rentgenování zápalnice.
Vědci vyrobili klon vira chřipky H5N1, kterej má ambice se stát novou pandemickou metlou lidstva. A my tenhle výzkum platíme z daní.
Studená fúze asi odsune všechny vize o vodíkový ekonomice do zapomění, ale po celým světě stále probíhá výzkum materiálů, který by přepravu a skladování vodíku mohly zjednodušid. Vodičku pohlcující vodík nedávno připravily týmy americkejch chemiků. Kapalina je tvořená cyklickým aminoboranem (BN-metylcyclopentanem), kterej je schopnej v přítomnosti katalyzátoru chloridu železitýho nebo hlinitýho podléhat nukleofilní substituci a vodík vratně pohlcovat a uvolňovat pouhou změnou tlaku (viz obr. vpravo). Na jednu molekulu borhydridu lze navázat až šest atomů vodíku, kapalina je stálá, netěkavá a na rozdíl od neutrálních borhydridů stálá ke vzdušný vlhkosti (borhydridy se na vzduchu rády vzněcujou). Schéma reakcí je na obr. vlevo. Zbývá ještě vyřešit akorád detail, kde v průmyslovém měřítku sehnad potřebný množství vodíku. Dosud se ho naprostá většina připravuje z uhlovodíků a zemního plynu (metanu), který lze vyrobit hydroreformací oxidu uhelnatýho, z čehož mi vychází, že nejlevnější látka pro transport a skladování vodíku v průmyslovým měřítku je pořád starej dobrej benzín nebo zemní plyn samotnej.
Benzopyron neboli kumarin je v rostlinné říši velmi rozšířená látka, která voní po čerstvě nasušeným senu. Na louce jí nejvíc obsahuje nenápadná tráva tomka vonná (Anthoxanthum odoratum L.), z cizokrajnejch akátovitej strom Silovoň obecný (Dipteryx odorata), z jehož semen - tzv. tonkových bobů - se kumarin kdysi izoloval i průmyslově. Používá se pro výrobu parfému a jeho výchozí látka pro přípravu léků proti srážení krve. Ale válení se ve voňavým seně se vám taky nemusí vůbec vyplatit. Kumarin je totiž silně fluoreskující a fotosensitizující molekula, která se používá jako čerpací prostředí do laserů. Citlivá kůže zasažená kumarinem a vystavená ultrafialovýmu záření často vytváří ohavné černé popáleniny plné melaminu, které můžou snadno přejít v melanomy, čili nádorové bujení (obr. vpravo).
Skleněnou destičku můžeme pokrýt průhledným a současně vodivým filmem oxidu cíničitého jednoduše tak, že ji rozžhavíme na plotně a opatrně ji postříkáme z fixirky lihovým roztokem chloridu cínatého. Z vodného roztoku směsi červené krevní soli a chloridu železitého se pak redukuje vrstvička berlínské modři (ferrokyanidu (II) železitého (III)). Ta je v rovnováze s ferrikyanidem (III) železnatým (II) (Turnbullovou modří) - elektrony si přitom mezi atomy železa v komplexní sloučenině vyměňujou tak snadno místo, že látka silně absorbuje světlo a jde snadno vratně redukovat.
Fe(III)4[Fe(II)(CN)6]3 + 4 K+ + 4 e- = K4Fe(II)4[Fe(II)(CN)6]3 Fe(III)4[Fe(II)(CN)6]3 + 3 Cl- = Fe(III)4[Fe(III)(CN)6]3Cl3 + 3 e-
Na videu je vidět, že modrá vrstvička se chová jako slabá baterie, zkratováním se vrstva odbarví na téměř bezbarvý ferrokyanid železnatý, přivedením proudu ("nabitím") se do komplexu natlačí volné elektrony a jeho zbarvení se obnoví. Elektrochemické změny lze sledovat pomocí tzv. voltamogramu proti referenční stříbrochloridové elektrodě s konstantním potenciálem - vidíme, že se voltamperová charakteristika vrstvičky trochu podobá charakteristice diody, proud spotřebovaný na nabití/vybití vrstvy se projevuje píkem při záporném/kladném přepětí. Podobný displej fungující i v suchém stavu lze vytvořit pomocí vrstvičky z oxidu molybdenu či wolframu - ta se přivedením elektronů vratně redukuje za vzniku tzv. molybdenového či wolframového bronzu, který je podobně jako berlínská modř velmi tmavě modře zbarvenej. Takovým změnám barvy se říká elektrochromní, nevýhodou displejů na tomto principu je pomalá odezva a omezenej počet cyklů a taky fakt, že se látka na rozdíl od LCD proudem chemicky mění, čili sežerou dost proudu. Výhoda na rozdíl od LCD zase je, že si svůj stav po odpojení zdroje napětí pamatujou - hodily by se tudíž spíš jako tzv. elektronický papír pro zobrazovače, které se nepřekreslují tak často. Nedávno chemici navrhli podobnej systém na bázi ferrokyanidu měďnatého jako ideální baterii pro energetické účely - funguje totiž s vysokou účinností a dokáže vydržet velmi vysoký počet cyklů bez ztráty kapacity.
Námraza nám vadí na křídlech letadel, na silnicích, v potravinách apod.Vědci zjistili, že jednoduchá molekula octan zirkoničitý Zr(CH3COO)2 funguje podobně, jako protimrznoucí látky na bázi proteinů a mění vlastnosti ledových krystalků, který se stávaj homogenní a tvoří se jen malé útvary. Navíc je stabilní a lze snadno a levně připravit.
Pepř a sůl - aneb jak to vypadá doopravdy
Polythiofen je kanárkově žlutej polymer obsahující síru, kterej se po ozáření krátkovlnným světlem stává vodivej podobně jako selen, křemík a další polovodiče. Pro tuto vlastnost se jednu dobu hodně používal jako fotocitlivá vrstva v kopírkách a laserovejch tiskárnách. De ho taky dobře dopovat elektronovými akceptory (tj. látkama, odcucávajícíma elektrony z elektronovejch párů na atomech síry). Např. působením par jódu jeho vodivost vzroste o několika řádů až na 1000 S/cm (vodivost mědi je přibližně o dva řády vyšší). Tuto vodivost způsobujou elektronově provázaný dvojný vazby mezi uhlíkem a sírou (na obr. dole označený žlutě). Volný elektrony dodávaj polymeru i luminiscenční vlastnosti. Na obrázku vpravo je vidět, jak roztok polythiofenu fluoreskuje pod UV světlem. Velká šířka zakázanýho pásu znamená, že polymer je průhlednej pro dlouhovlnný záření. Alkenový ocásky navázaný na hlavní kostru polymeru (viz obr. vlevo) mu dodávaj rozpustnost v organickejch rozpouštědlech, takže jde nanášet odpařováním roztoku jako běžnej lak. V budoucnu by se polythiofen mohl stát univerzálním základním materiálem jak pro fotovoltaiku, tak pro organický polovodiče - podobně jak dnes křemík. Zatim nejúčinnější solární články na bázi polythiofenu dosahujou účinnosti asi 2%. Jeho nevýhodu - velkou šířku zakázanýho pásu se podařilo odstranit dopováním dithienyldibenzothiazolem DTDB, čímž vznikne tmavě zbarvená donor-akceptorová sůl, vodící dobře elektrický proud ve formě bipolaronů.
Výtvarná hračka „Shrinky Dinks“ (doslova "scvrkávající se tretky") je založená na tvarový paměti polystyrénu. Při 190 °C roztavený polystyren se vytlačuje přes matrici a navíjí na buben, čímž se natahuje jedním směrem. Vzniklá vrstva je pak na jiném bubnu natažena i ve směru kolmém. Tak vznikne dvouose předpjatá fólie, v níž jsou polymerní řetězce natažené, která se dá pokreslit nebo potisknout v barevné tiskárně. Teplem vyhřáté trouby se obrázky nejdřív deformujou, ale pak se opět vyrovnaj a asi o dvě třetiny smrsknou. Dlouhé molekuly si „vzpomenou“ na svoji původní méně uspořádanou formu a smrští se. Barvy tím pádem oživnou a původně ohebná fólie se změní na pevnou, sklu podobnou vrstvu: Po smrštění lze obrázek pro lepší vzhled přelakovat, ale není to potřebné, barva se částečně rozpustí a zataví do povrchové vrstvy plastu a nejde setřít (YT video 1, 2, 3...).
Vlastníkem patentu i prvním výrobcem „Shrinky Dinks“ je američanka Betty Morrisová z města Brookfield ve Wisconsinu, která před 38 lety díky svému synovi vyzkoušela pomalovat průhledná plastová víčka z obalů, obrázky vystřihla a dala „zapéct“, aby se pokusila vytvořit pro skauty netradiční, vlastnoručně vyrobené vánoční ozdoby. Za několik měsíců si s manželem otevřeli obchod se novou hračkou, a ta se na čas stala hitem. Na shrink můžete použít profesionální fólie, ale klidně i meotarové fólie, dětské složky, na které píší tužkou a klidně i taková plastová víčka, jaká se nachází například na Lučině a jinde. Shrinky už dávno nejsou pouhou dětskou zábavou. Technika se využívá u scrapbooku, tvorbě šperků, klíčenek a na jiných projektů. Nedávno chemici nap5. využili tvarové paměti Shrinky Dinks pro výrobu mikrofluidických reaktorů, umožňující provádět biochemické testy pod mikroskopem v miniaturním měřítku.
Kyselost vybranejch cukrovinek ve stupnici pH. Poslední hodnotu představuje kyselina z automobilovejch baterií, zatimco ke ztrátě zubní skloviny dochází už při pH = 4.0...
Zajímavá nanotechnologie nanášení mramorovaně vzorovanejch vrstviček laku na nehty, může se teoreticky hodit i modelářům, při výrobě velikonočních kraslic apod. aktivitám
Blok aerogelu o výšce 2 metry váží jen 430 g, ale unese půltunovou zátěž. Hustotu aerogelu jde snadno rozeznat i sluchem, protože na ní výrazně závisí rychlost šíření zvuku v aerogelu. Aerogel je tvořenej řídkou sítí křemennejch kuliček a zvuk se šíří po povrchu této sítě. Na obrázku dole je autokláv, ze kterého se z křemičitého gelu vyrábí skutečnej aerogel. Byly v něm připravovány i vzorky pro lapače kosmickýho prachu NASA sondy Stardust.
Laboratoře HRL vyvinuly kovovou porézní mřížku s nižší hustotou než má aerogel (0,9 g/litr) a 100x lehčí než pěnovej polystyrén z niklofosforový slitiny, která byla chemicky nanesená na porézní polymerní matrici. Výroba matrice je zajímavá sama o sobě: byla vytvořená fotopolymerací fotocitlivého thiolenovýho monomeru pomocí UV světla svítícího přes matrici s kulatejma otvorama. To vytvrdilo polymer do vláken, který současně sloužily jako optický vlnovody pro šíření dalšího světla. Vláknitá síť těchto vzájemně propojenejch vlnovodů pak byla promytím rozpouštědlema zbavená monomeru a použita jako substrát pro chemický pokovení niklem s použití cínatejch solí jako katalyzátoru, čímž byla pokrytá vrstvičkou niklu asi 0.1 µm tlustou. Zbylej polymer byl pak vylouženej roztokem hydroxidu, čímž se z mikromřížky stane houbička z tenkejch dutejch trubiček tvořenejch kovovým niklem. Může bejt stlačená asi na polovinu objemu, aniž dojde k rozdrcení její struktury (YT video).
Kanadskej tým pomocí automatizovanejch in-vitro testů zjistil, že leukémie lze léčid starým antibiotikem tigecyklinem. Bonus: Barbiturátový kit Vám zpříjemní odchod na onen svět
Roku 1999 zaskočil vědecký svět případ devětadvacetileté Švédky Anny Bågenholmové. Ta při nehodě na lyžích zapadla do ledové vody a strávila v ní 80 minut. Když ji našli, mělo její tělo teplotu pouhých 13.7°C. Přesto se ji podařilo oživit. Mladá Švédka dokonce nemá žádné doživotní následky… Klíčový v jejím případě bylo zřejmě rychlý podchlazení mozku, který zabránilo odumření nervovejch buněk a ukazuje cestu k praktický realizace skutečný hibernace.
SteriPen Freedom - UV pero, které ze špinavé vody udělá pitnou. Po 48 (?) vteřinách jsou brebery mrtvé, nebo raději samy vyskákaj ze sklenice (YT video). Obsahuje minizářivku, což technologii částečně dodává na důvěryhodnosti, ale Číňani určitě co nevidět přijdou s mnohem levnější modroLEDkovou verzí..
Ještě update - po třech letech...
Průběh hojení poleptání obyčejnou kyselinou chlorovodíkovou v průběhu tří měsíců, aneb nešikovný maso musí pryč...
Kdyby prvky měly osobnost, pak skandium Sc by bylo oportunistickou popelkou. Je to prvek ležící uprostřed periodický tabulky pod borem (Mendělejev mu dal název ekabor), ale svými vlastnostmi se podobá spíš svejm sousedům titanu a hliníku, což jsou nejrozšířenější prvky na planetě. Protože velikost jeho atomů je docela průměrná a jeho chemie nudná (jeho sloučeniny jsou bezbarvý a skandium v nich muže vystupovat jako kyselina i zásada v oxidačním stupni III), může nahražovat většinu prvků v jejich minerálech (např. modrá barva berylu je přisuzovaná skandiu) a sám přitom skoro žádný netvoří. Minerál thortveitit a kolbeckit se vyskytujou ve Skandinávii, podle který skandium získalo svý jméno. Neni až zas tak vzácný (v pořadí výskytu v zemský kůře je 22 mg Sc/kg asi na padesátým místě) - ale skutečnost že je podobný tolika dalším rozšířenejm prvkům a rozptýlený v minerálech ztěžuje jeho izolaci - ročně se zpracujou jen asi dvě tuny skandia v ceně 70.000 USD/kg jako vedlejší produkt při těžbě uranu. Naštěstí nemá žádný pořádný využití - první výbojky pracovaly s parama skandia a byly nahražený výkonnějšími. Skandium vylepšuje tvrdost hliníkovejch slitin a proto ho Rusové před časem používali v leteckým průmyslu, ale dnes byly i tydle slitiny většinou nahražený titanem. Většina skandia se na trhu prodává právě v podobě slitiny s hliníkem (viz skladiště skandiový slitiny na obr. vpravo), protože samo o sobě je obtížně tavitelný (b.t. 1541 °C)
Z chemickejch vlastností skandia je zajímavá jeho silná vazba na vodík - tvoří stabilní hydrid ScH3 a schopnost poutat vodík neztrácí ani ve svejch sloučeninách. Ftalocyaninový barvivo s obsahem skandia bylo nedávno navržený k ukládání vodíku ve vodíkový energetice, což je ovšem vzhledem k ceně skandia nesmysl. Ale fyzici nakonec našli taky svoji zajímavost: fluorid skandia ScF3 je jedna z mála sloučenin, která se s teplotou nerozpíná, ale smršťuje. Při zahřívání atomy intenzívnějc kmitaj a zabíraj tím pro sebe víc místa, v důsledku čehož se látka roztahuje. Ale v případě ScF3 nebo ZrW2O8 se atomová mřížka tvořená oktaedrickými a tetraedrickými jednotkami deformuje tak, že celkovej teplotní koeficient roztažnosti zůstává zápornej. Takový materiály můžou kompenzovat dilataci u astronomickejch zrcadel, zubních výplních apod. případech kdy záleží na tom, aby se objem materiálu s teplotou neměnil.
Princip superkondenzátoru je založenej na vzorci pro výpočet kapacity kondenzátoru. Z něj vyplývá, že čim blíž dáme elektrody k sobě, tim větší náboj do nich uložíme. U superkapacitoru jedna elektroda tvoří přímo roztok, takže veškerý náboj je soustředěnej do tenký dvojvrstvy tvořený iontama na povrchu elektrody. Ta má tloušťku jen několik nanometrů, z čehož vyplývá obrovská kapacita dvojvrstvy. Ovšem použitelné napetí je omezeno hodnotou disociačního napětí iontové dvojvrstvy a tak průrazné napětí superkondenzátoru je velmi nízké a obvykle nepřesahuje 1,15 Voltu. V praxi jsou obě elektrody superkondenzátoru uhlíkový a zapojený do série, což umožňuje provozní napětí zvýšit na dvojnásobek (viz obr. vpravo). První superkondenzátor spatřil světlo světa roku 1957 ve firmě "General Electric" a tvořily ho dvě pórovitý uhlíkový vrstvy. První exemplář sloužil k napájení mikrozesilovace a na jedno nabití kondenzátoru dokázal zesilovač napájet přes 2 hodiny. Přes to byl objev firmou GE ignorován, protože pro něj neměla využití a v roce 1966 patent prodala firmě Standard Oil Company.
V průběhu dalších let se superkapacitory vyvíjely především tak, že se jim výrobci snažili zvětšovat plochu elektrody. Z původního porézního uhlíku se přešlo k nanočásticím, uhlíkovýmu aerogelu a nakonec k nanotrubkám. Lze tak dosáhnout měrného povrchu elektrod až 2000 m²/g, což při tlouštce dvouvrstvy do 10 nm odpovídá kapacitě řádově tisíců Farad na litr objemu kondenzátoru. Např. superkondenzátor s kapacitou 600 F / 2,3 V má rozměry 4 x 6 x 9 cm a váží pouze 290 g. Jeho měrný výkon je tak 100x větší, než v případě klasického elektrolytického kondenzátoru, kde dielektrikum tvoří tenká oxidová vrstva anodizovaného hliníku. Ale stále jde o kapacitu nejméně 50x nižší, než umožňují lithiové baterie. Rovněž fakt, že napětí kondenzátoru při vybíjení exponenciálně klesá je silně znevýhodňuje oproti bateriím, který napětí při vybíjení udržujou víceméně stálý. Výhodou superkondenzátoru oproti baterii je, že umožňuje rychlý a opakovaný nabíjení a vybíjení, ale kvůli nízký kapacitě se používá jen k vykrývání krátkejch napěťovejch špiček, např. při rozjezdu či rekuperaci elektromobilů, napájení elektrobusů na krátkejch zastávkách nebo pro zálohování baterie výkonovejch audiozesilovačů. Nevýhodou oproti bateriím je vysoký samovybíjení superkondenzátorů a dielektrická absorpce, která se projevuje pomalým nabíjením dielektrika vloženého do elektrického pole a způsobuje, že napětí superkapacitorů neni stálý a má tendenci relaxovat s časem. Novou cestu k řešení superkondenzátorů před pěti lety představila texaská firma EEStor. S použitím vysoce čistýho titaničitanu barnatého se jim údajně podařilo zvýšit kapacitu normálního kondenzátoru s pevným dielektrikem na úroveň elektrolytickýho kondenzátoru. Titaničitan barnatý se používá v elektrotechnice jako dielektrikum řadu let právě pro svou vysokou dielektrickou konstantu. Ovšem s rostoucím napětím kondenzátoru jeho kapacita rychle klesá. Ani jeho odolnost proti dielektrickýmu průrazu neni nijak vysoká a neumožňuje překročit energetickou hustotu 1 J/cm3 a není známo, jak se firmě EEStor podařilo s těmito problémy vypořádat (patrně nijak, protože jsem o ní od tý doby neslyšel). Panujou zvěsti, že technologii prodala americký armádě, která hodlala pomocí kondenzátorů napájet railguny, ale mnohem pravděpodobnější je, že šlo o hype, protože existujou doložený pokusy o kontrakty i s dalšíma firmama. Nicméně základní myšlenka je nosná - příčinou vysoký dielektrický konstanty titaničitanů je skutečnost, že část jejich kyslíkovejch atomů je v jejich krystalický mřížce pohyblivá a lze ji překlápět tam a zpět (což je mj. taky důvod vysokého piezoelektrického napěti při mechanickým namáhání těchle krystalů). Daleko efektivněji lze podobnou záležitost zrealizovat s organickými polymery, na jejichž strukturu jsou navázaný iontový skupiny. Takový polymery nejsou v chemii nic nového a používaj se jako tzv. měniče iontů. Nedávno tým vědců ze Singapurské státní univerzity vyvinul polymer na bázi směsi poly(3,4-ethelynedioxy)thiofenu a sulfonovaného polystyrenu (PDF, patent), tvořící ohebnou membránu, která po ovlhčení mezi dvěma grafitovýma destičkama může uchovat náboj až 0,2 F/cm², což výrazně přesahuje limit 1 μF/cm² u standardního kondenzátoru. Membrána je iontově vodivá (cca 2.8 × 10−4 S cm−1) a energie se ukládá při kondenzaci mobilních kationtů v membráně, při dekondenzaci se náboj zase uvolňuje. Jejich kondenzátor zatím umožňuje ukládat energii 0.33 J/cm² a náboj 0.39 C/cm² při průrazným napětí okolo 3 voltů..
Až dosud se mělo za to, že hromadění volnejch radikálů a zkracování telomerů je hlavní příčina genetickýho stárnutí buňky. Biochemici ale objevili další mechanismus - tzv. metylaci DNA, která by mohla být na rozdíl od předchozího efektu vratná, což by umožnilo biologický stárnutí nejenom oddálit, ale dokonce reverzovat. Je známo, že buněčný kultury in vitro se můžou rozdělit maximálně 40-60x (Hayflickův limit) a potlačením metylace DNA se jej podařilo významně zvýšit.
Příze a tkanina z uhlíkovejch nanotrubek dnes patří ke komerčním - byď vysoce specializovaným a drahým - výrobkům: používaj se jako pevnej a vodivej materiál k různým účelům a lze si je běžně objednat na trhu, např. u společnosti Nanocomp CNT v libovolnejch rozměrech. Když se povrch jednotlivých molekul elektricky nabije, nanotrubky se vzájemně odpuzujou a snažej se lanko rozmotat, při vypnutí napětí děj probíhá obráceně a lanko se smotává. Fyzici zkoušeli použíd nanotrubkovou nidku jako motorek, kterej se vratně rozmotává a smotává, pokud se na něj přivede různé napětí. Protože nanotrubky sou tvořený grafitovou strukturou a sou v podstatě vodou nesmáčivý, nabíjení nanotrubek probíhalo v organickém rozpouštědle (acetonitrilu) s rozpuštěnou organickou solí. Její ionty se vratně adsorbujou na povrch nanotrubek, čímž je elektricky nabíjej a stupeň adsorbce lze měnit právě změnou elektrickýho potenciálu, přivedenýho na vlákno.
Ozon je za pokojový teploty smradlavej bledě modrej plyn, kterej lze připravit působením elektrickýho výboje nebo UV záření na kyslík za nízkejch teplot (proto taky kopírka nebo elektrická koróna smrdí po ozónu, protože nosem ho lze zachytit už v koncentraci 0.01 ppm). Hadičky a gumový kabely v okolí jiskřících motorků často charakteristicky praskaj (viz obr. vpravo), protože je zde vznikající ozón narušuje. Ochlazením směsi pod -112 °C ho lze ze směsi vykondenzovat v podobě indigově modré kapaliny s kovovým leskem (viz obr. kapalnýho ozónu v ochlazený kapiláře). Přechovávání ozónu v téhle koncentrované formě je nebezpečný, protože se rozkládá s poločasem asi půl hodiny a při odpařování často detonuje. Výbušná je i směs kyslíku s víc než 10 hmot.% ozónu a lze ji odpálit např. elektrickou jiskrou. Ozón je silně reaktivní a naleptává plíce, prudce reaguje s většinou organickejch látek a rozkládá je - čehož se využívá při desinfekci vody pitný ozónem, což je sice drahej, ale účinnej způsob, protože kromě baktérií zabíjí i viry.
Modrou barvou ozónu způsobujou přechody volnejch elektronů mezi atomy kyslíku - ani jeden z nich se k přebývajícímu elektronům moc nemá a tak si je mezi sebou rychle podávaj jako horkej brambor. Díky pohyblivosti nadbytečnejch elektronů molekula ozónu funguje jako malá anténka a silně absorbuje ultrafialový světlo - podobně jako solvatovaný elektrony v tzv. elektridech. Absorbce UV ozónem je výjimečná, už zcela nepatrný koncentrace ozónu jsou schopný krátkovlnný záření zcela pohltit, takže účinně chrání pozemskej život před ultrafialovým zářením, ačkoliv ho je v atmosféře jen 0.00006%. Za zmínku stojí, že kromě freonů a chlorovanejch uhlovodíků ozon rozrušuje i vodík, takže přechod k vodíkovýmu hospodářství může taky významně přispět k narušování ozónový díry. Koncentrace přízemního ozónu zvýšený v důsledku smogu však naopak rostlinám i lidemškodí, ozón je mj. sám o sobě účinnej skleníkovej plyn.
Před nástupem globálního oteplování byla hlavním environmentálním strašákem ozónová díra. V posledních letech se o ní moc nemluvilo, protože k jednomu z dobrých důsledků oteplování patří, že obnovení ozónové díry napomáhá. Klimatologové si nejprve mysleli, že za vzestupem ozonu v první dekádě může embargo freonů - pak se ale ukázalo, že za to může spíš přerušení oteplování způsobený zřejmě nízkou aktivitou Slunce (některý fyzici ho přikládaj omezení smogu při spalování uhlí v Číně). Ozon je totiž nestálá endotermní sloučenina a rozpad takových látek je poklesem teploty urychlován v duchu Le-Chatelierova termodynamického principu, podle kterýho rovnováha chemický reakce působí proti změně, která tu změnu vyvolala. Rozpad ozónu je autokatalytická reakce iniciovaná řadou látek, např. oxidy chloru, které jsou za nízkých teplot rovněž stabilnější. Nyní se oteplování vrací ke stavu před koncem tisíciletí a ozónová díra na obou pólech zeměkoule se opět prohlubuje. V oblasti Arktidy letos koncentrace ozónu dokonce dosáhla historického minima. To je o to nepříjemnější, že na rozdíl od ozónové díry nad Antarktidou zasahuje hustě osídlené oblasti ve Skandinávii - a jak je z mapky vpravo vidět, snížená koncentrace ozónu zasahuje až do střední Evropy.
"Umělej list" společnosti Sun Catalytix je spojenej s osobou Daniela Nocery z MIT a má sloužit k výrobě vodíku z vody pomocí slunečního světla. Podobně jako fotosyntéza je založenej na fotoelektrickém jevu - elektrony uvolněný fotony slunečního světla ale neredukujou vodu a oxid uhličitý na uhlohydráty, ale vodu přímo na vodík. Za tím účelem využívaj oxidy trojmocného kobaltu, o kterých je známo, že se (podobně jako oxidy manganu, molybdenu a dalších kovů) na světle redukujou fotoelektronama na kobaltnaté ionty, které snadno redukujou vodu za vývoje vodíku. Reakcí se současně obnoví trojmocný kobalt a reakci se pomáhá kyslíkem ze vzduchu - článek proto nemůže zustat uzavřený, jinak by se redukce zastavila. To je první potíž téhle napohled elegantní technologie - vyrobid solární články plný vody a ještě k tomu provzdušňovaný tak, aby nevysychaly, nezamrzaly a nehromadily se v nich brebery a řasy není konstrukčně jednoduchá záležitost. Druhý problém je v mizerný účinnosti reakce, která nepřesahuje 2%, zatímco pevnolátkové solární články běžně dosahujou účinnosti 10x vyšší. Jelikož elektrolýza vody jde realizovat až s 40% účinností, je pořád levnější elektřinou z obyčejnejch solárních článků napájet elektrolyzér a vodík vyrábět v něm - nemluvě o mnohem levnější instalaci a údržbě takových solárních článků.
Jaxem už několikrát uváděl, přes boom všelijakejch teoretickejch prací hlavní potenciální využití grafínu spočívá ve výrobě průhlednejch elektrodách pro dotykový displeje. Souvisí to s rostoucíma cenama india, jehož světový zásoby se odhadujou na několik málo desítek let a nárůstem jeho spotřeby v důsledku přechodu na LCD panely a solární články. Navíc indiový elektrody se vyráběj sprejovou pyrolýzou, čili hydrolytickým rozkladem par chloridů cínu a india (10:1) na rozžhaveným skleněným povrchu (> 400 °C). Takovej postup evidentně neumožňuje vytvářet vodivý povlaky na ohebnejch a levnejch plastech. Monovrstvy grafitu maj ve směru vrstev tepelnou i elektrickou vodivost několikrát vyšší, než měď stejný tloušťky. Problém je hlavně v tom, že musí zůstat velmi rovnoměrný a tenký - s rostoucí tloušťkou vodivost a průhlednost grafínu rychle klesá. Tak tenký vrstvy jsou choulostivý na mechanický namáhání a hlavně je velmi obtížné vytvořit je na dostatečně velký ploše, např. katalytickým rozkladem uhlovodíků na měďěný fólii.
Naproti tomu je docela snadný vytvořit malý lupínky rozpuštěním grafitovejch krystalů v kyselině chlorsulfonový nebo polárních rozpouštědlech jako je dimetylformamid s pomocí ultrazvuku. Polární molekuly vniknou mezi monovrstvy uhlíku a kompaktní grafit se změní v gel, kterej jde promytím vodou zbavit původního rozpouštědla a v podobě suspenze nanést v tenký vrstvě na podložku. Alternativní postup spočívá v částečným naoxidování grafitu za vzniku tzv. grafitoxidu silnými oxidačními činidly, jako je manganistan v kyselině sírový. Vzniklej produkt je světlej, nevodivej - ale silně polární a snadno přilne k povrchu, kde ho lze redukovat zpátky na grafit. Pokud je na podložce napařenej jemnej rastr z kovový mřížky, jejíž oka jsou menší než střední velikost vloček grafitu, je vodivost vzniklý vrstvy srovnatelná s vodivostí kompaktního grafinu a celý postup zůstává výrobně docela nenáročnej. Vodivost grafínu může být dále zvýšená dopováním nitroskupinama (HNO3) nebo chloridem zlata AuCl3. Zlatá mřížka na obr. vpravo má rozteč 100 µm a tloušťku čar 10 µm, ve studii byly testovaný i mřížky z napařený mědi či hliníku na PET (polyetyléntereftalátu), čili běžným kopolymeru používaným např. pro výrobu plastovejch lahví.
Záviděli ste někdy svýmu ohařovi stopařský schopnosti? Možná jen proto, že ste to nikdy nezkusili. Poslední experimenty ukazujou, že to s čmuchací schopností člověka nemusí bejt až zas tak špatný. Při pokusech dokázali studenti poslepu sledovat klikatou trasu čokoládové esence v trávě na vzdálenost několika desítek metrů. Jeden z důvodů je, že v podrostu se pachová stopa neroztyluje tak, jako na volném prostranství. Ostatně, pro řadu chemikálií je lidskej nos srovnatelně citlivej jako psí (indol, merkaptany) a jistě by je mohl za podobnejch podmínek stopovat. Většinu látek ovšem tak citlivě zaznamenat nemůže.
Tzv. Traubeho buňky jsou ukázka osmózy. V koncentrovaným roztoku solí sraženina vzniká na rozhraní roztoků v podobě polopropustný membrány s jemnýma pórama, kterýma přednostně procházej malý molekuly vody místo objemnejch hydratovanejch iontů. V důsledku toho voda z roztoku proniká dovnitř a nafukuje měchýřek tak dlouho, až praskne. Koncentrovanej roztok se vylije do okolí, vytvoří kolem sebe novou vrstvu sraženiny a postup se znova opakuje. Výsledkem jsou vláknitý až keříčkovitý útvary podobný větvičkám živejch rostlin, pročež se takovýmu pokusu taky říká chemikova zahrádka.
Některý biologové si myslej, že by tímto způsobem bylo možný připravit i skutečný anorganický formy života. Opatrným pipetováním se jim např. podařilo připravit několikavrstvý buňky jedna v druhý, který připomínaj organely živejch buněk. Ovšem pořád je to homologickej výsledek ruční práce stvořitele, místo analogickýho výsledku nějaký evoluce. Ještě úspěšnější se nedávno stali Japonci, který využili enzym DNA-polymerázu k rozmnožování a dělení měchýřků, jejich povrch tvořila vlákna DNA. IMO právě molekuly RNA a DNA tvoří dobrej materiál pro stěny prvních buněk, protože tvořej přirozený rozhraní mezi vnitřkem buňky tvořenejch aminokyselinama a jejich okolím, vyplněným roztoky cukrů. RNA je tvořená právě polymerem jednoduchého cukru - ribózy a bází, které se snadno vážou na aminokyseliny. K prvnímu množení genetického materiálu by pak docházelo jednoduše dělením prvních buněk, které by si navzájem sdílely část svý buněčný membrány.
Vědci si myslej, že toxicita vláken azbestu, zlatejch nanodrátů nebo nanotrubek s kulatejma koncema je způsobená tím, že si je imunitní buňky spletou s kulatejma částicema a pokoušej se je pohltit (fagocytovat) tak dlouho, až se propíchnou skrznaskrz a buňky doslova spáchaj harakiri. Nanotrubky s ostrýma hranama zůstanou údajně ležet na buněčný membráně a buňky si jich nevšímaji.
Firma Moving Color pro změnu dodává termochromní dlaždice a panely v mnoha odstínech. Jedinou vadou na jejich podmanivé kráse je cena 50 USD/ks.
Zvýrazňovací fixy Pilot FriXion maj na opačném konci zmizík, pomocí kterýho jde zvýraznění zase znevýraznit. Na rozdíl od podobnejch výrobků používající chemický odbarvovače ale jde již znevýrazněnou plochu zase označid. Fixy FriXion totiž plochu pokrývaj barevným gelem, který jde po zaschnutí mechanicky setřít jako vrstvu laku. Nevýhoda je o něco světlejší barva zvýrazněnejch ploch, podobná vodovkám a hodně agresivní guma, kterou snadno papír vydřete. Firma FriXion na podobným principu nabízí aji kuličkový pera, kde jsou bohužel nevýhody této technologie ještě výraznější.
Jednoduchým pokusem s hořícím hliníkovým práškem si můžete vyzkoušet, že při pokusu o jeho uhašení vodou intenzita a rychlost reakce nejenže nepoklesne, ale naopak se ještě zvýší až do explozívní podoby, protože horkej hliník z vodou rychle reaguje za vývoje vodíku (vlhkej termit je z tohoto důvodu velmi nebezpečnej a nesmí se hasid vodou). Podle nové teorie budovy WTC po nárazu letadel 11. září 2001 spadly, protože reakcí hliníku z pláště letadel a vody z hasicího zařízení ve stropech budov vznikla třaskavá vodíková směs, která explodovala a mohla tak zničit i vzdálenější budovu 7. Náš expert také poukazuje na to, že v této budově byly velké zásoby paliva pro rezervní generátory, které mohly postačit pro dokonalé zničení budovy i bez přispění konspiračních teorií.
Čerstvá Mgr. Martina Nádherná z PřF UK a ÚACH AV ČR získala ocenění soutěže MŽP ČR a cenu J-M Lehna za projekt bezpečných nehořlavých Li-ion baterií využívající iontové kapaliny. Francouzské velvyslanectví tím láká mladé bílé maso z východních zemí na zahraniční stáže. Stát chce úspěšné české výzkumníky, kteří odešli do zahraničí nalákat zpět. Ministerstvo školství proto v září spustí takzvaný projekt Návrat. Potrvá do roku 2019 a jeho rozpočet je 465 milionů korun. Ministerstvo čeká, že v prvním roce se podaří zpět přilákat 15 vědců, v dalších dvou letech pak 16 dalších. O dotaci mohou žádat vědecká pracoviště a vysoké školy. Aby jim byla přidělena, musí v žádosti popsat vědecký projekt a tým, v němž bude badatel zařazen a organizace musí v návrhu uvést jmenovitě osobu, kterou chce na tento projekt ze zahraničí přitáhnout.
Nejdražší parfém na světě je jedlej a polyká se v tabledkách. Čim víc se pak potíte, tim víc voníte. Ovšem některý mnohem levnější Japonský žvejkačky dokážou totéž: mj. obsahujou geraniol (vonnou složku růžovýho oleje), kterej zažívacím traktem prochází bez rozpadu.
Protože je thylakoidová membrána tekutá, strukturu lze její studovat teprv po rozlomení chloroplastu za nízké teploty, když zkřehne na kost. Na lomu sou vidět jednotlivý vrstvy thylakoidů, pokrytý částicema enzymu ATP-synthasy v pravidelnejch rozestupech. Ty maj trubičkovej tvar, protože je tvořej jakýsi molekulární tubíny poháněný přetlakem protonů, který vznikaj rozkladem vody katalyzovanou fotosyntetickými barvivy a proteiny. Na jejich lopatkách dochází k fosforylaci adenosindifosfátu na trifosfát (ATP), kterej pak v buňkách slouží jako univerzální zdroj energie - vodou se hydrolyzuje zpátky na difosfát a uvolněná chemická energie se využívá na místě, kde ji buňka právě potřebuje, např. pro syntézu cukrů, škrobů aj. zásobních látek. ATP-synthasy dokážou fungovat i obráceně: v noci, kdy fotosyntéza ustává se koncentrační gradient mezi povrchy thylakoidový membrány obrací a buňka využívá nahromaděný cukry k dýchání.
Asi nejpřesnější ukázky toho, jak ATP synthasa syntetizuje ATP jde najíd na tédle stránce (QT video 1, 2, 3, 4, 5). Střední část tvoří rotor ponořený v thylokaloidové membráně, který se otáčí rychlostí asi 150 ot/sec (9000 ot/min, čili 3x rychlejc než mixér). Je tvořená aminokyselinou, jejíž zápornej náboj je kompenzovanej vodíkovými ionty, což umožňuje v hydrofobní membráně její volnej pohyb. Ty procházej po spirálovitý dráze kolem rotoru a roztáčej ho elektrostatickou silou. Rotor pak pohání trojici proteinových jednotek, mezi nimiž dochází k fosforylaci ATP.
Při pohledu zeshora je vidět, že funkční jednotky jsou trojčetně symetrický, takže ATP synthasa stihne vyrobit až tři molekuly ATP za otočku. Na to spotřebuje nejméně sedm protonů, které se přitom přenesou z jedný strany membrány na druhou. V našem těle se každý den nasyntetizuje a zase rozloží zhruba tolik ATP, kolik vážíme. Důvodem je, že ATP je univerzální, zato málo intenzivní přenašeč energie, protože hydrolýzou jedné molekuly ATP se jí uvolní málo. Např. na syntézu jedné molekuly cukru se spotřebuje několik desítek molekul ATP.
Zelený listový barvivo chlorofyl (řecky "chloros" = zelený, "phylein" = list) v rostlinnejch buňkách neplave jen tak volně, ale je soustředěný do malejch organel, rozptýlenejch náhodně po obvodu buňky, tzv. chloroplastů o velikosti asi 5 µm. Vědci se domnívaj, že to jsou pozůstatky kdysi dávno asimilovaný symbiotický baktérie, tzv. sinice. Chloroplasty maji díky tomu bakteriální strukturu: maji dvojitou membránu jako samostatný buňkym dokonce maji i vlastní chloroplastovou DNA, RNA a sadu ribozómů pro syntézu bílkovin a uvnitř obsahujou další organely, tzv. thylakoidy (řecky "thylakos"= váček).
Struktura thylakoidů nejde v optickým mikroskopu rozeznat, pro její studium je nutný použíd mikroskop elektronovej (viz obr. vpravo). Thylakoidy tvořej silně placatý membrány poskládaný na sebe do sloupečků jako mince nazývaný granum, který jsou navzájem propojený plochýma lamelama. Celej útvar připomíná radiátor nebo deskovej chladič a evidentně je uspořádanej tak, aby měl při co nejmenším objemu co největší povrch. Fotosyntetizující barvivo chlorofyl je totiž zachycený právě v membráně na povrchu thylakoidů.
Složení thylakoidní membrány je zajímavý: na rozdíl od membrán ostatních buněk ji tvoří pouze 10% fosfolipidů, většinu (80%) představujou nepolární mono- a digalaktosyldiacylglyceroly a zbytek (10%) připadá na sulfolipidy, konkrétně sulfochinovosyldiacylglyceroly, což poukazuje původ chloroplastů z buněk sinic v hydrotermálních sulfidovejch pramenech. Acylové řetězce fosfolipidů (uhlovodíkový zbytky karboxylových kyselin) obsahujou mnoho násobných vazeb, díky tomu sou tuhé a navzájem se neproplétaj. Proto má membrána tekutou povahu podobně jako oleje, které jsou narozdíl od tuků tekuté právě kvůli výskytu násobných vazeb. I když jsou thylakoidy malý, jde je z buněk poměrně snadno izolovat právě protože jsou z větší části tvořený membránama, který sou z jedný strany hydrofilní a z druhý hydrofobní. Při protřepání rozdrcený a přefiltrovaný kaše z výhonků hrášku s organickým rozpouštědlem se thylakoidový membrány nahromadí právě na mezifázovým rozhraní, zatímco rozdrcený zbytky chloroplastů klesnou ke dnu. Odstředěním částic ze střední části jde tudíž thylakoidy ze živejch buněk izolovad v koncentrovaným stavu. ).
Nástroj, kterej ještě donedávna znali všichni chemici..
Biologové v histologii často narážej na neprůhlednost svých preparátů a pokoušej se je tzv. zjasňovat. Jedním z prostředků je trávicí enzym trypsin, kterej selektivně rozpouští neprůhledný části těla a zviditelňuje tak kostru a některý orgány, jak je vidět na ukázce scinka níže.
V mikroskopii se podobný účely používaj šetrnější roztoky cukru nebo glycerinu, kterej je mísitelnej s vodou a současně má vysokej index lomu, takže vyrovnává rozdíly mezi indexem lomu tkání a jejich prostředím, čímž se stanou průhledný. Japonci se úspěšně pokusili zvýšit index lomu přídavkem močoviny, čímž vzniklo patentovaný činidlo Scale. Vědci tak mohli poprvé sledovat neurony v hloubce několika milimetrů a pomocí fluorescenční mikroskopie rekonstruovat jejich trojrozměrný sítě (viz videa 1, 2, 3, 4).
V dnešním mlíčku je mnohem víc dobrot, než jenom vápník... Dostávaj se tam především z hormonálních přípravků a antibiotik, kterými zemědělci preventivně dopujou svý krávy.
Chemici z PNNL vyrobili náhražku hydrogenázy, která s pomocí niklového katalyzátoru obklopenýho fenylenaminovými skupinami dokáže odštěpovat vodík z dimetylformamidu 10x rychlejc, než původní enzym (kterej obsahuje železo). Jejich kataláza vytváří 106.000 vodíkovejch molekul za vteřinu.
Česko se v posledních letech stalo popelnicí či odpadkovým košem Evropy, Kde koupit dobrý chleba
V současné době dochází v honbě za zákazníkem ke zlevňování výroby chleba, což má za následek i zhoršování jeho kvality. Dochází k rušení výroby tradičního kváskového chleba. Chléb je připravován z pytlovaných směsí, které obsahují enzymy a aditiva ("éčka"). U některých chlebů je snižován podíl dražší žitné mouky z 45 až na 20%. Jsou zaváděny technologie na rozemílání starého chleba a pečiva, tato směs je pak přidávána do nového chleba. Dochází i ke změně technologie výroby kvasu, která výrazně zkracuje dobu kvašení.
ARAON, G_KILLER: Díval sem se do tabulek a největší tepelnou vodivost má grafín (5300 W/m·K ve směru vrstev, následujou uhlíkový nanotrubky 3000-3500 W/m·K, syntetickej diamant 2320 W/m·K a pyrolytickej uhlík 1700 W/m·K. Přírodní diamant má tepelnou vodivost asi 900 W/m·K, teprve pak následujou stříbro (430 W/m·K), měď (380 W/m·K) a zlato (314 W/m·K)
V současnejch technologiích ukládání elektřiny zatím dominujou dva hlavní směry: akumulátory (lidově řečeno baterie), který ukládaj energii chemickou reakcí materiálu elektrod a superkapacitory (kondenzátory), který ukládaj energii fyzikální kapacitou povrchu elektrod. Výhodou baterií je mnohem větší energetická hustota (cca 220 Wh/kg, čili uložej víc energie), sou ale nestálý, náchylný k degradaci a samovybíjení a jejich výkonová hustota je nízká (max 1 kW/k, jde je efektivně vybíjet i nabíjet jen malými proudy). Superkapacitory to maj přesně opačně: jde je vybíjet a nabíjet mnoha cykly bez postupné ztráty kapacity i vysokými proudy, čili dosahujou vysoký výkonový hustoty (10 kW/kg), ale jejich energetická hustota je nízká (cca 5 Wh/kg). Z grafu vlevo je vidět, že se pracovní podmínky baterií a superkapacitorů nijak nepřekrejvaj. Problém je zjevně v tom, jak vystavit fyzikálním jevům co největší povrch elektrody, aniž by přitom došlo k chemický reakci s jejím materiálem.
Fyzici proto upřeli svou pozornost k materiálu s největším známým povrchem, ke grafínu. O grafitu je známo, že je schopen fyzikálně absorbovat velký množství alkalickejch kovů včetně lithia formout tzv. interkalátů. Atomy alkalickejch kovů přitom nevstupujou do chemický reakce s grafitem, jen se zapasujou mezi jeho vrstvičky. Vazba alkalickejch kovů na grafit je labilní a zahříváním ve vakuu je lze z grafitu zase vydestilovat. Podobně k tomu dochází při působení elektrickýho proudu, kterej ionty alkalickejch kovů přemísťuje v grafitu sem a tam. Takže fyzici z Ohia navrhli akumulátor, ve který by tvořil elektrodovej materiál grafen nebo podobná forma uhlíku a lithium by v něm bylo migrovaný elektrickým proudem z katodovýho do anodovýho prostoru a zase zpátky. Protože v baterii vlastně nedochází k chemický reakci, chovala by se jako superkapacitor, ale díky velkýmu povrchu uhlíku by umožňovala dosáhnout řádově větších kapacit, než dosud. Zatím byly vytvořený vzorky s kapacitou kolem 160 Wh/kg, který ani po 1000 nabíjecích cyklech neztratily víc, než 5% ze svý nominální kapacity. Hlavním problémem jsou v současný době vysoký výrobní náklady grafínu.
Průběh oxidace sirky
Turmalín je strukturou příbuzný berylu, je to alumosilikát s obsahem boru NaMg3Al6Si6O18(BO3)3(OH)4. Název pochází ze sinhálského slova tura-malí- "kámen, který je znečišťován částečkami popela", kterým se označovaly krystaly dovážené do Evropy z Cejlonu. Takhle zabarvenýmu se mu říká vodní meloun, vzniká radioaktivním ozařováním přítomných iontů manganu, který se postupně mění na fialový manganitý ionty Mn3+ .
Zlato krystaluje v krychlový soustavě jako kuchyňská sůl a většinou vzniká hydrotermálním rozkladem polysulfidových komplexů ve spárách hornin (tzv. rudných žílách). Po rozrušení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Za žlutou barvu zlata můžou povrchový vlny elektronů, který jsou ve zlatě vázaný opravdu volně, což mu současně dává vynikající tepelnou a elektrickou vodivost (nejlepší ze všech kovů). Ale alkalický kovy poutaji svý elektrony ještě volněji, zatímco zlato je vysloveně ušlechtilej kov, takže je to jen část vysvětlení. Druhá část spočívá v tom, že zlato má vysokou atomovou hmotnost: jeho vnější elektrony obíhaj kolem atomů v poměrně velký vzdálenosti a vysokou rychlostí blízkou rychlosti světla. To jim dodává relativistickou hmotnost a posouvá to frekvenci vln elektronů (povrchové plasmony) do viditelnýho spektra. V roce 1997 objevili japonští chemici směs organických sloučenin, která rozpouští zlato. Jde o směs jodu, tetraetylamoniumjodidu a acetonitrilu, která při teplotě varu (82 °C) tvoří nasycený roztok. Snížením teploty roztoku pod 20 °C se z roztoku vysráží čistý kov. Zlato je také rozpustné ve vodném roztoku jodidu draselného a jodu. Pomocí tohoto roztoku lze snadno rozpouštět především tenké vrstvy zlata
Firma Aquion Energy vyvinula novou sodíko-iontovou technologii, která místo drahého a nedostatkového lithia použili sodík. Sodík je mnohem běžnější prvek než lithium a navíc podle vědců sodíková baterie uloží více elektrické energie než lithiová. Baterie založené na sodíku již existují. Jsou jimi sodíko-sírové (NaS) baterie, která mají mnoho výhod: vysokou účinnost nabíjení a vybíjení (až 90 %), vysoký výkon i životnost. Bohužel pracují jen za teplot 300 až 350 °C, což je poněkud nepraktické, navíc jsou obě elektrody tvořeny agresivními a nebezpečnými hořlavinami. Na rozdíl od NaS technologie bude sodiko-iontové řešení pracovat za běžné pokojové teploty s elektrolytem na bázi vody. Baterie bude mít prakticky stejnou účinnost (85 %) a navíc pro elektrody bude použit netoxický materiál. Anoda bude vyrobená z interkalátu sodíku a grafitu s hustotou energie 30 Wh/litr a katoda z oxidů manganu. Firma plánuje rozjet ostrou výrobu v letech 2013-2014, mezitím do konce roku postaví první prototyp o velikost ledničky, který bude testován u prvních zákazníků. Cílovým stavem je vyrobit úložiště elektrické energie v ceně 5000 Kč za uloženou 1 kWh - což je hluboko pod cenou současných lithium-iontových baterií (přibližná denní spotřeba čtyřčlenné rodiny bydlící v rodinném domě je 10 kWh)
Jak se izolujou viry? Na obrázku vpravo je kultura bakterií odstřeďovaná ve zkumavce s gradientem roztoku chloridu cesného. Ten má výhodu ve velké molekulové váze a vysoké hustotě: už malá koncentrace soli dokáže vytvořit dostatečný gradient hustoty, aniž buňky poškodí. V určitém místě gradientu se nashromáždí bakteriofágové, čili viry, které se pomocí baktérií rozmnožují. Jsou to v podstatě skoro čisté krystalky bílkovin a DNA, takže mají vyšší hustotu, než buňky baktérií, od kterých tak můžou bejt oddělený. Na podobným principu se separujou nanotrubky podle svého průměru nebo organely z rostlinnejch buněk (vlevo jsou rozdrcený a v gradientu odstřeďovaný plastidy z listů rýže).
Naše výrobky udělají Vaše vozidlo částečně hybridní! Elektřinou z vozidla je napájen vodíkový generátor, který elektrolýzou vody produkuje vodík a kyslík (HHO). Tento je následně přiváděn do sacího potrubí motoru, za vzduchový filtr paliva. Vodík a Kyslík,který je extrémně rychle vznětlivý, výrazně podporuje hoření. V motoru se smíchá nasátým vzduchem, palivem-uhlovodíky,a díky toho, směs pak v momentě zápalu ,chytne ve spalovacím prostoru rychleji než bez H2+O a výrazně tak zvýší efektivitu spalování. Vozidlo zcela ztratí kouřivost. Obrovskou výhodou je fakt, že se H2+O nikde neskladuje, ale vyrábí se elektrolýzou vody pouze v době, kdy je vůz v provozu. Koncentrace je 66% vodík a 34% kyslík. Tím odpadá starost se skladováním a bezpečností provozu, neboť malé množství H2+O, které je takto vyrobeno, si motor okamžitě přisaje a využije pro účinnější spalování v motorech jedoucích na benzín, naftu či LPG.Vozidlo se tak stane částečně hybridní, vzhledem k použití vody, jako paliva. Po montáži splní každé vozidlo emisní kontrolu.
V zájmu reality je nutno přiznat, že stopy vodních par skutečně urychlujou spalování uhlovodíků, zřejmě v důsledku tvorby peroxidovejch radikálů. Plamínek dokonale vysušenýho svítiplynu nebo oxidu uhelnatýho v suchým vzduchu zhasne.Vstřikování vody do válce motoru díky tomu představuje velmi starou technologii zvýšení výkonu spalovacích motorů. První experimenty probíhaly již ve třicátých letech dvacátého století a vynález se dočkal uplatnění v stíhacích i bombardovacích letounech na obou válčících stranách II. svět. války. Letadla z výfukových plynů recyklovala a ještě využívala k ohřevu zamrzajících náběžných hran křídel. Model Turbo S Saab 99 jako jediný sériový automobil disponoval vstřikováním vody do paliva. Optimální poměr vody ku palivu je asi 0,2 a paliva ke vzduchu přibližně 0,067. Přidání vody do paliva působí v podstatě tak, jako použití benzínu s vyšším oktanovým číslem – z motoru stejné konstrukce dostanete více drobnými zásahy, jako je úprava předstihu nebo kompresního poměru. Pro vypaření palivové směsi je nutné velké množství tepla (2,27MJ/kg), takže se směs výrazně ochladí, zmenší se její objem a vejde se jí do válce více. Současně po stlačení ve válci dosáhne směs nižší teploty, což znamená, že jí můžeme stlačit více, aniž by došlo k nežádoucímu samovznícení, to přináší další zvýšení výkonu. Nižší teplota znamená taky nižší namáhání válce a vyšší životnost..Nevýhodné je, že když palivo nepracuje na hranici svých možností, paxe účinnost a veškeré další výhody se mění na nevýhody. Motor pracuje podchlazený s nízkou účinností a špatným spalováním. U letadel, kde motor po celou dobu letu pracoval blízko oblasti maximálního výkonu to nevadilo, pro běžné motoristy je to zásadní problém.
Vědci vyrobili samoreplikující se a vyvíjející se molekuly na bázi RNA:
Flešová hra, která vás poučí o tom, jak funguje živá buňka.
Dehydro-alfa-lapachon (DAL) je přírodní látka obsažená ve stromu červeného lapacha (čti "lapáčo") (Tabebuia avellanedae), který roste v Brazílii a Argentině. Z jeho kůry se připravuje lapacho, bylinný nápoj, známý i z našich obchodů a čajoven. Lapacho se využívá v tradiční medicíně indiánských kmenů Střední a Jižní Ameriky. Přisuzují se mu například antimikrobiální či antivirové vlastnosti; podle některých léčitelů má údajně schopnost léčit i rakovinu či nákazu HIV. DAL má protirakovinný účinek, protože u myšího nádoru prsní žlázy zbrzil jeho růst i míru větvení cév, aniž by vykazoval nějakou toxicitu. Podněcuje označení bílkoviny RAC1 ubikvitinem, jakousi značkou "smrti", která danou bílkovinu nasměruje k rozložení, degradaci. Právě faktor RAC1 je důležitý v buněčné přilnavosti i uspořádání buněčné "kostry" a jeho množství v buňce je často zvýšeno v různých typech nádorů. Nová studie by se tedy mohla stát příslibem pro lidi trpící některými druhy rakovin.
Odběr krve z ostrorepů (Limulus polyphemus). Z jejich krve (která je modrá v důsledku měď obsahujícího hemokyaninu) se vyrábí koagulační agens LAL (Limulus amoebocyte lysate), kterým se detekujou vakcíny a léčiva na přítomnost baktérií a cizorodejch látek. Krabi ho v krvi mají pro neutralizací baktérií a dalších cizorodejch látek. Z jednoho kraba se odebere asi 100 ml krve, pak se vypouští zpátky na moře asi 70 km od místa, kde byli chyceni, aby nebyli zpracovaný na krev znova. Z krve se izolujou amebocyty (to je ta mléčně zakalená část) obsahující "bílý krvinky" krabů, ty se odstředí a rozruší peptidy. Cena LAL je asi 15.000 USD/litr.
Ameriku zaplavila nebezpečná směs kokainu a léku pro zvířata, který obsahuje chemickou sloučeninu lavamizol. Lidi z New Yorku a Los Angeles, kteří látku užili, postihla "masožravá nemoc" - na různých místech těla jim odumírá tkáň. Lék na odčervení dobytka, ovcí a prasat způsobuje nejčastěji rozklad tkáně na nosu, uších a lících. Podle odhadů tvoří namíchaný kokain až 80 procent veškerých zásob na území Spojených států. Výzkumy na krysách nicméně ukázaly, že má lék na mozkové receptory podobný účinek jako čistý kokain, což vysvětluje, proč tamní dealeři "neřízli" své zboží tradiční jedlou sodou.
Ve 200 litrech mořský vody žije asi 5.000 virů. každej v zásadě tvoří dosud nepopsanej druh. Možná tam dopadaj z vesmíru, kterej tak bombarduje Zemi genetickým materiálem (jak věřil už Fred Hoyle, oponent teorie Big Bangu, kterej jí dal nedobrovolně jméno). Viry se účastneji i geologickejch procesů, byť jen nepřímo: hromadně napadaj fytoplankton, kterej pak tvoří křídový usazeniny (např. Dowerské útesy) a produkuje dimetylsulfid, kterej je spoluzodpovědnej za srážkovou činnost. Největší viry, tzv mimiviry jsou větší než leckterý baktérie a maj taky mnohem složitější genom. Maj tvar malý kuličky o průměru asi 750 nm, která se otvírá pěti chlopněma, který jsou viditelný i na uzavřeným viru. Díky svý velikosti paradoxně dlouhou dobu unikaly objevení - biologové sou zvyklý pátrat po virech ve filtrátu po oddělení baktérií a mimiviry běžnými bakteriálními filtry neprojdou. Jsou taky na rozdíl od virů užitečný, protože napadaj malý buněčný parazity, např. měňavku Acanthamoeba polyphaga, která žije ve sprchách klimatizací a vyvolává tzv. legionářskou horečku.
Co se stane, když do supermokrý vody přidáme supernasávací polymerní kuličky (SpitBalls)? Voda i kuličky zmizí... Hydrogel je schopen pojmout až 200 násobek svý váhy vody a může mít i svý praktický použití, např. v hydroponii. Např. kuličky přidaný do květináče v něm můžou udržovat potřebnou vlhkost třeba před odjezdem na dovolenou. Některý firmy je prodávaj i jako prostředek na hubnutí.
Hořčik je celkem známej kov, ve formě slitiny s hliníkem (dural) se používá jako lehkej konstrukční materiál ve letectví a stavebnictví. Jméno získal od hořký chuti síranový soli (hodně jí obsahuje minerální voda šaratice). Na vzduchu se hořčík snadno oxiduje a po zapálení hoří oslnivě bílým plamenem jako papír. Jemně nastrouhaný hořčíkový hoblinky nebo fólie jde zapálit jako papír a pak hořej krásně bílým svítivým plamenem. Na obrázku vlevo je hořčíková (magnesiová) páska hořící na vzduchu. Vysoká teplota hoření (přes 3000 ºC) je způsobená tím, že se vzniklej oxid netěká a tak se reakční teplo nemá kam rozvést, horčíkovej prášek se proto taky používá jako přísada do raketovejch paliv a vojenskejch zápalnejch látek. Směsi hořčíku s železnejma okujema po zapálení vyredukujou kapalný železo a používaly se pro svařování kolejí (termit). Protože plamen vydává oslnivě bílý světlo bohatý na ultrafialový paprsky, magnesiovej prášek kdysi sloužil fotografům jako bleskový světlo pro pořizování fotek v interiérech. Hromádku pod spirálou tvoří odpadávající kyprej oxid hořečnatej, kterej při reaxi vzniká a používá se jako žáruvzdorná tepelná izolace a přísada do šamotovejch cihel. Reakce hořčíku po smíšení s oxidovadlem (peroxid, manganistan nebo suřík) probíhá explozivně podobně jako u směsí z hliníkovýho prášku a používá se v pyrotechnice. Ve vakuu hořčík sublimuje a na obr. vpravo sou krystaly hořčíku kondenzované z páry.
Hořčíková hoblinka zvolna reaguje i s horkou vodou za vývoje vodíku. Při reakci se uvolňuje spousta tepla a tak práškovitej hořčík se používá jako ohřívadlo infanterní stravy MRE US Army (v armyšopu to prodávaj za 180,- Kč). Ohřev je založenej na reakci práškovitýho hořčíku se slanou vodou, sůl a železný piliny slouží jako elektrochemickej článek, katalyzující reakci: Mg + 2H2O → Mg(OH)2 + H2. Dokáže ohřát čtvrt litru vody na teplotu 70 °C ve dvanácti minutách. Množství uvolněnýho vodíku je dostatečný, aby způsobilo explozi v uzavřenejch prostorách, např. kabině letadla, tam se ten vynález nesmí používat. Australská společnost Hydrexia Pty Ltd. uvedla na trh novou náplň do nádrží na skladování vodíku. Jde o speciální slitinu hořčíku s velmi přesně nastavenou strukturou. Doposud se za vhodný absorbent tohoto lehkého, třaskavého plynu pokládaly spíše platinové kovy. 100 kg této látky pojme dostatek vodíku, aby s ním běžný osobní automobil ujel 500 km. I při relativně nízké hustotě hořčíku je objem takového množství nové slitiny přes 50 l, což je dosti slušná náhražka benzínové nádrže. V organický syntéze se často používaj tzv. organokovový sloučeniny, který obsahujou hořčík navázanej přímo na uhlík. Nejstarší a nejznámější je tzv. Grignardovo činidlo, familiérně nazývanej "griňár", který se připravuje reakcí alkylhalogenidů s hořčíkovejma hoblinkama v roztoku éteru. Protože reakce je silně exotermní a éter hořlavej, způsobila v organickejch laboratořích spoustu nehod. Proto se dnes častěji pracuje s modernějšími organokovovými činidly, např. terc. butyllithiem, který se kupujou a používaj hotový. Příprava Grignardova činidla se často katalyzuje jódem a směs práškovitou směs hořčíku a jódu jde přimět k vznícení ovlhčením vodou, která zde funguje jako katalyzátor (viz video vlevo).
Za normálních podmínek většina hořlavejch látek v oxidu uhličitým zhasne, proto se taky používá ve sněhovejch hasicích přístrojích. Ale v případě hořčíku je teplo uvolněný reakcí tak vysoký, že stačí k rozštěpení oxidu uhličitýho na uhlík a kyslík a hoření hořčíku se naopak urychlí. Na videu vpravo je efektní reakce hořčíkových hoblin se suchým ledem.Proto nejde sněhovej hasicí přístroj použít k hašení duralu, elektronu a dalších hořčíkovejch slitin - jejich hoření by se tím spíš urychlilo. Po reakci zbývá směs bílýho oxidu hořečnatýho a černýho vyredukovanýho uhlíku. CO2 + 2 Mg → 2 MgO + C. Na obr. vpravo je struktura vznikajících sazí. Podle nedávný studie uhlík vyredukovanej hořčíkem obsahuje hodně grafinu, takže by šlo reakci hořčíku s oxidem uhličitým využít např. pro přípravu grafitovýho papíru a ultrakapacitorů na bázi grafinu.
Několik chemickejch vtipů - zkuste tipnout, co je na tom špatně. Na obrázku vlevo je pohled do sdílenýho exsikátoru.
Korejský tanky K1 88 (odvozený od M1 Abrams) vypouští cvičný dýmový granáty, plněný směsí práškový gumy a fosforu (1, 2, 3, 4, video)
Jak vypadá skutečnej zásah kazetovou zápalnou pumou CBU-62 nebo 59. Puma obsahuje 2025 granátů M38 v kanystru SUU-30/B, který pokryjou několik akrů hořící vrstvou kaučuku a fosforu..
OSTROVANGRINDER [11.6.11 - 10:01] pokud s tím polezeš a kopec, nebo do hluboký jeskyně tak tam to smysl má, svítit si s tím ve stanu, nebo na cestu z hospy je luxus. :-) Ale to jistě víš.
Varta začala vyrábět tužkový AA a AAA baterie i v LiIon provedení: maj 7x větší kapacitu než klasický monočlánky a 2,3x nižší hmotnost (15/7.5 g) - takže se vyplatěj i při 5x vyšší ceně (350,- Kč/4 ks balení). Další výhodou je jejich velmi pomalý samovybíjení (maj životnost až 10 let) a schopnost fungovat i za teplot pod -30 °C.
Jak vypadaj molekulový orbitaly, čili obláčky elektronů kolem molekul zviditelněný programem QM View. Elektrony vypadaj jako vzájemně se odpuzující kapky rtuti obalující drátěnou kostru. Na obrázcích můžeme rozeznat vliv různejch substituentů, který do molekul natlačujou, nebo naopak odčerpávaj elektrony. Orbitaly konjugovanejch vazeb sou vzájemně propojený, v případě aromatickejch cyklů je elektronama propojená celá šestice atomů dohromady. Protože přitažlivý síly mezi atomy sou způsobený rozdílama v elektronegativitě, molekuly často vykazujou "proužkování" - místa s přebejvajícíma elektronama sou znázorněný zeleně a střídaj se s místama, kde elektrony chyběj. Chybějící elektrony v aromatickejch kruzích se projevujou dírou uprostřed - čim větší díra, tím víc je molekula elektrofilním substituentem zvoxidovaná.
V roce 1952 tři investoři ze San Diega společně s chemikem Normem Larsonem vytvořili společnost Rocket Chemical Company, jejímž cílem bylo vyvinout řadu antikorozních přípravků, které měly být určeny výhradně pro kosmické rakety. V roce 1953 byl jako čtyřicátý pokus v pořadí vyvinut přípravek WD-40, který svůj název získal díky sv7 vodoodpudivosti (Water Displacement). Byl určen pro použití na raketách ATLAS k zabránění kondenzace vlhkosti uvnitř pláště rakety a proti korozi kovových částí. V roce 1955 po odtajnění původního projektu americkou armádou se produkt objevil v aerosolovém balení a v plechovkách pro průmyslový trh. Mimo technicko-výrobní sféru byl WD-40 poprvé hromadně použit v roce 1961 při odstraňování katastrof způsobených hurikánem Carla, který se přehnal podél pobřeží Floridy. V rámci federální pomoci americká vláda objednala kamion látky WD-40, která byla použita hlavně na sanaci elektrických zařízení poškozených vodou.V témže roce bylo použito WD-40 také výrobce dopravních letadel Convair pro konzervaci části produkce svého modelu 880. V roce 1967 se v americkém tisku objevují dopisy vojáků bojujících ve Vietnamu, kteří v nich žádají své příbuzné o zaslání WD-40. Tento přípravek se pro ně stal jedinou nadějí, jak udržet svoji zbraň ve vlhkém klimatu džungle provozuschopnou. Armáda reagovala na tuto výzvu tím, že začala své vojáky vybavovat spreji WD-40.
WD-40 je tvořenej směsí ropnejch uhlovodíků (C9 - C14 s příměsí dimethylnaftalenu a minerálních olejů), který v sobě zahrnuje několik vlastností lehkých maziv, penetračních olejů, čistících a antikorozních přípravků, přípravků na vytěsnění vlhkosti apod. Je to v podstatě petrolej ve spreji.WD-40 rozpouští mastnoty a odstraňuje nečistoty z kovových částí, čistí, chrání proti korozi a maže zahradní nástroje a zařízení, povoluje zarezlé spoje a kohoutky, zatuhlé matice a spoje, rozpouští karbon, konzervuje a chrání proti vlhkosti všechny druhy zbraní, odstraňuje zaschlá lepidla, tmely, asfalt a jiné chemikálie, vytěsňuje vodu a předchází zkratům elektrických rozvodů, promazává a čistí sportovní potřeby, pomůcky, náčiní a jejich části, čistí a leští kovové, ocelové a chromové části a povrchy z nerezové, ... a nafukuje bezdušový pneumatiky.
Australský chemici zjistili, že minerál birnessit (hydratovaný oxid manganito-manganičitý s příměsí sodíku, draslíku a vápníku) fotokatalyticky rozkládá vodu na vodík a kyslík. Již delší dobu víme, že stejným způsobem se chová i oxid titaničitý, přesto do průmyslové praxe fotolýza vody nepronikla. Na rozdíl od oxidu titaničitýho, kterej je v podstatě bezbarvej (absorbuje teprve v ultrafialový oblasti) birnessit umožňuje využívat pro fotolýzu mnohem širší část slunečního spektra. Fotolýza funguje tak, že při dopadu světla na katodu dochází k uvolnění elektronů (klasickej fotoelektrickej jev) z atomů manganu, který redukujou oxid manganičitý na manganatý. Ten pak redukuje vodíkové kationty z vody za vývoje vodíku a oxid manganičitý na povrchu fotokatody se obnoví. Na obrázku uprostřed je uspořádání experimentu s bublinama vodíku na povrchu fotokatody.
Film birnessitu lze připravit tzv. sol-gel technikou, kdy se roztok manganistanu v organických rozpouštědlech zahřívá tak dlouho, až manganistan přítomný organický látky zredukuje za vzniku tuhýho hnědočernýho gelu, kterej se vysuší a vypálí. Aby se manganistanu v organickým rozpouštědle rozpustil, je nutno kyselinu manganistou neutralizovat organickými aminy za vniku tzv. kvartérních amoniovejch solí, který se dobře rozpouštěj ve vodě i v organickejch rozpouštědlech. Kyselina manganistá se získá rozkladem manganistanu draselnýho (hypermanganu) koncentrovanou kyselinou sírovou za přítomnosti přebytku tetrachlormetanu (rozpouštědlo tetrachlor, odolný vůči oxidaci) nebo freonu. Ten rozpustí vznikající oxid manganistej a převede ho do organickýho roztoku, ze kterýho se vytřepáním vodou získá fialovej roztok kyseliny manganistý.
Standardní vyšetření trypsinu je fluoroskopický - enzym rozpouští zákal bílkovin a snížení zákalu se vyhodnotí po odstředění vzorku ve spektrofotometru. Biochemici vyvinuli levnej senzor, kterej je schopen diagnostikovat záněd slinivky spočívá v bloku želatiny, oddělující hořčíkovou a hliníkovou elektrodu. Vzorek krve se nanese na vrstvu želatiny a mléčnými proteiny s kapkou hydroxidu sodného. Pokud se v krvi vyskytuje vysoká hodnota trypsinu – trávicího enzymu, jehož zvýšené množství způsobuje právě akutní zánět slinivky břišní, bude první vrstva senzoru rozložena. Trypsin totiž rozpustí želatinu stejně účinně, jako rozkládá bílkoviny v žaludku. V případě, že byla úroveň trypsinu dostatečně vysoká, aby rozpustila želatinovou překážku, se hydroxid sodný dostane k elektrodám , uzavře tak elektrochemický obvod s napětím 2,2 V, který rozsvítí červenou LED. Pokud se světlo rozsvítí do jedné hodiny od aplikace vzorku krve, je u pacienta diagnostikována akutní pankreatitida.
Měření koncentrace iontů se v praxi provádí často pomocí iontově selektivních elektrod, což jsou elektrochemický články, jejichž napětí výrazně závisí na koncentraci iontů v roztoku. Nejznámějším příkladem je skleněná elektroda, se kterou se měří v analytický chemii pH roztoku. Technologie stanfordských fyziků se pokouší toto napětí využít i pro energetický účely a testuje akumulátor, ve kterém se v cyklech mění slaná a sladká voda. Celý proces začíná tím, že je akumulátor naplněn sladkou vodou. Pomoci slabého elektrického proudu se z obou elektrod odstraní adsorbované ionty. Potom je sladká voda vypuštěna a nahrazena slanou vodou z oceánu. Vzhledem k tomu, že slaná voda obsahuje více soli (chlóru a sodíku), je v ni také zhruba 60 až 100 x víc iontů než v sladký vodě. Díky velké koncentraci elektricky nabitých částic se zvyšuje napětí mezi oběma elektrodami. Akumulátor v tuto chvíli dodává elektrickou energii, i když jen o nepatrném napětí. Po vyčerpání iontů ze slané vody je akumulátor vyprázdněn a opět naplněn sladkou vodou. Elektrody se pomocí slabého proudu znovu vyprázdní, čili zbaví adsorbovaných iontů a celý proces může začít nanovo. Kromě vysoké účinnosti by taková elektrárna nebyla závislá na rozmaru počasí a může dodávat energii neustále ve stejné výši. Účinnost celého systému je údajně kolem 74 % (není mi však známo, zda jsou v ní započteny i náklady na výrobu elektrod a přečerpávání vody).
Energie obsažená v ředění vody v ústí všech řek na světě by umožnila získat ročně 2 TW - asi 13% současný celosvětový spotřeby. Ovšem k dosažení výkonu 100 MW by podle výpočtu bylo nutný dodávat do obřího akumulátoru každou sekundu 50 m³ slané vody. Záporný elektrody jsou z nanotyčinek oxidu manganičitého s velkým povrchem. Otázka je, jak se bude systém chovat po delší době, když se začne zanášet baktériema, řasama apod. Problém je taky s korozí kladný elektrody. Tým zatím používá elektrody ze stříbra, ale ty pro výrobu energie ve větším měřítku nepřicházej v úvahu. Enviroresearch se zkrátka stal výhodnej byznys a generátor pracovních míst pro řadu výzkumnejch pracovišť, ale jeho praktickým uplatněním se zabývá už málokdo. Skutečně perspektivní zdroje energie, jako studená fůze jsou systematicky ignorovány, protože umožňujou decentralizaci výroby energie - což se nelíbí velkejm firmám, který ovládaj přenosový sítě a tak maj v tomto odvětví hlavní slovo.
Zmrzlý banány jsou jediná surovina nejjednodušší možný zmrzliny - stačí je pořádně rozmixovat, dokud nevznikne krém
Odlívání stříbrnýho válečku. Stříbro je prevíd, protože v tekutým stavu ze vzduchu silně pohlcuje kyslík, kterej se při chladnutí explozívně uvolňuje (stříbro prská).
Termochromní urinál
V pardubickém podniku Explosia, který nejvíce proslavila plastická trhavina semtex, 20.4.2011 zhruba v 6:45 ráno vybuchl nitroglycerin, tlaková vlna působila až do vzdálenosti deseti kilometrů od místa exploze. Nitroglycerin vybuchl v železobetonové budově o velikosti deset krát deset metrů. Exploze byla velmi silná a poničila část objektu, sousední objekty včetně vrátnice byla zdemolované a firma pohřešuje čtyři zaměstnanceVýbuchem došlo k destrukci objektu navažovny a mísírny, kde byla prováděna výroba důlní trhaviny Perunit dynamitového typu při míchání nitrocelulózy s nitroglycerinem. Tlaková vlna po výbuchu rozbíjela okna i výlohy ve městě.
Výbuchy nepatří v Pardubicích k ničemu výjimečnému. Nejhorší exploze tu zazněla 28. května 1984, kdy výbuch střelného prachu srovnal se zemí půl továrny. Nepřežilo tehdy pět lidí, zhruba dvě stě jich těžce pořezalo sklo. Tlaková vlna tehdy vyrážela okna i ve dvacet kilometrů vzdáleném Hradci Králové. V novinách se objevilo jen pár malých článků, například o přesčasech sklenářů, jinak se režim snažil tragédii co nejvíce zamlčet.
Potravinářský barviva parazitujou na našem instinktu, kterej pestrý barvy považuje za projev zralých plodů. Ovšem jak už tomu v životě bývá, méně je vždy více. Potravinářská žluť Tartazin čili E102 může u citlivejch lidí vyvolávat alergický záchvaty. Podobně jako přibuzný azobarviva E110, E142 nebo E128 je podezřelá z karcinogenity.
LCD displeje se dnes vyráběj za použití tenké vrstvy ITO (indium tin oxide, což je směs oxidu cíničitého SnO2 a inditého In2O3). Problém je v tom, že indium je vzácnej kof a jeho použití výrazně zvyšuje cenu prakticky veškeré spotřební elektroniky. Navíc se jedná o nedostatkovou surovinu strategického významu, jejíž hlavním producentem je Čína, která se snaží jeho vývoz india omezovat. Vědci z Holandska proto představili možnou náhrada za ITO na použití uhlíkových nanotrubiček (na obrázku dole černá lahvička), které se za pokojové teploty smíchají se speciálně vyvinutým polymerem latexu (bílá lahvička). Pokud se směs vodivých nanotrubiček a latexu zahřeje, dojde ke vzniku kuliček polystyrenu, který se může dále použít k vytvoření tenkého filmu se sítí nanotrubiček.Výsledný tenký film je vytvořen pouze z malého množství nanotrubiček, které tvoří méně než jedno procento hmotnosti materiálu, čili je průhlednej a použitelnej pro výrobu vodivých spojení v displejích. Největší problém je, že vodivost filmu je v současné době stále zhruba 100 krát menší, než v případě ITO. I přesto jde o materiál, který může být s výhodou použit například v aplikacích antistatické vrstvy pro LCD displeje, nebo jako stínění proti elektromagnetickému rušení..
Skrytou magii vzniku elektronovejch orbitalů při zvyšování atomovýho čísla (tzv. výstavbovej princip) by vám mohl pomoci osvítid. následující applet. Vhodné též pro učitele apod. pravdoláskaře.
Soterek růžencový (Abrus precatorius z latinskýho precari = modliti se, vzhledem k tomu, že se ze semen dělaly růžence) je nenápadnej keřík z plody podobnými fazolím, ze kterých se po dozrání sypou křiklavě červený semínka (jequiriti), který vypadaj jako lesklý korálky a taky se tak občas používaj (existuje ale i odrůda s bílými semínky). Obsahujou jeden z nejsilnějších rostlinejch jedů, lektin abrín (peptidickej toxalbumin příbuznej ricinu ze semen skočce, ale ještě asi 75x jedovatější). Jed se váže se na výstelku střev, kde inhibuje proteosyntézu a způsobuje aglutinizaci krve (slepování a rozpad červenejch krvinek). Jedna molekula abrinu v buňkách inaktivuje asi 1500 ribosomů za sekundu. Smrtelná dávka pro člověka je asi tři mikrogramy, což je váha zrnka soli (LD50 < 100 ng/kg pro myš), protijed neni znám. Oběď za několik dní umírá na pokles krevního tlaku (krvácení do střev) a edém v plicích. Rostliny se tímto způsobem bráněj rozkousávání svejch semen, celý semínka totiž projdou trávicím traktem bez rizika.
Víte že mytí akvária vás muže zabíd? Moře s jeho nesčetnými druhy organismů je zdrojem velkého množství chemických substancí s širokou škálou biologických účinků, např. protinádorově účinné látky jako např. didemnin B, aplidin, dolastatin-10, bryostatin-1 nebo ecteinascidin-743 (Schwartsmann et al. 2003). Do této skupiny látek lze zařadit i methopterosin, diterpenický glykosid izolovaný z hlubinného korálu rohovitky (Kerr et al. Fenical 1997). Ovšem patří sem i ládky jedovaté až smrtelně nebezpečné, např. palytoxin, jed jehož 10 gramů může zabíd miliardu myší (LD50 50 - 100 ng/kg) a do roku 1988 představoval nejúčinnější neproteinovej toxin biologickýho původu, než ho z trůnu sesadil příbuznej maitotoxin z obrněnek Gambierdiscus toxicus.
Palytoxin tvoří složitá polypeptidická molekula způsobující depolarizaci buněčnejch membrán otevíráním jejich iontových kanálů, fungujících jako sodíková pumpa. Jed je obsaženej v sasankovcích (zooanthidách) - korálovitejch polypech Palythoa toxica, primárním zdrojem jsou ale drobné řasy obrněnky Ostreopis siamensis, kterými se tito láčkovci živí a může podobným způsobem přecházed do dalších organismů v potravinovým řetězci (R.Moore a P. Scheuer, 1971). Palytoxin působí smrtelné otravy při konzumaci masa kraba druhu Demania reynaudii na Filipinách a má pravděpodobně i karcinogenní účinek. Protože nejde o peptid, nezničí se ani varem a těká s vodní párou. Jeden akvarista v roce 2007 zbavoval akvárko od řas vařicí vodou a přitom se načuchal výparů palytoxinu. Stáhly se mu průdušky a málem umřel na astmatickej záchvad. Příznaky otravy jsou podobné jako při otravě tetradodtoxinem z jedu čtverzubce: působí stahy průdušek, myokardu a hemolýzu, intoxikace bývá smrtelná. Jako protijed můžou částečně pomoct látky roztahující cévy.
Krystalky bismutu získaný pomalým chladnutím taveniny s porovnáním s 1 cm³ krychličkou. Povrch bismutu je narůžovělej v důsledku plasmonových vln orbitalů, obsahujících relativisticky se pohybující elektrony.
Plíšek vpravo představuje "umělý list", kterej by měl emulovat fotosyntézu rostlin na bázi filmu fosforečnanu kobaltu. Prototyp zatím dokázal vyrábět elektřinu 45 hodin bez poklesu aktivity (YT video). Jak to funguje? Docela jednoduše: sloučeniny dvoumocnýho kobaltu sou známý tím, že se ve vodným roztoku pomalu oxidujou na kobaltitany za vývoje vodíku - a kobaltitany zase tím, že se na světle fotoredukujou zpátky na dvoumocný kobaltnatý soli. Nabízí se využít oba procesy a spojit je do uzavřenýho cyklu, ve kterým bude probíhat rozklad vody na vodík pomocí světla - jako bonus na druhý elektrodě vzniká kyslík. Za vývojem katalyzátoru stojí jeho duchovní otec, Daniel Nocera z MIT, kterej dřív pracoval na vývoji fosfátovejch lithiovejch baterek. Uvědomil si totiž, že fosfátovej film, kterej se tak výborně osvědčil jako anodovej materiál díky svým pórům, který dokážou oddělovat lithný ionty od anody by mohl stejně dobře zabránit předčasný redukci kobaltu mimo elektrodu. Jelikož tento fotochemickej článek obsahuje pouze anorganický látky, je tu slušná pravděpodobnost, že zůstane dostatečnou dobu stabilní. Zatím se v této roli testovaly jen organický komplexy, např. bipiridylruthenium [Ru(bipy)3]Cl2, praládka všech fotochemiků (na obr. vpravo) - jedna z mála, se kterou podobný fotochemický reakce probíhaj ve výborným výtěžku. Bohužel ten komplex je jak pekelně drahej, tak nestálej a na světle se zvolna rozkládá.
Dihydrogenmonoxid. Odporně lepkavá kapalina, která na kůži zanechává nepříjemný pocit chladu..
Hlavičky sirek se skládaj zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antomonitého, síry, barviva a mletého skla. Složení takové hmoty bylo tajemstvím, které si každý sirkař hlídal. Před vynálezem sirek sloužil lidem jako zdroj ohně i tzv. "věčný oheň" v kostelích.
Cafeteria roenbergensis virus (CroV) je makrovirus s největším známým genomem (730,000 bází DNA), kterej napadá jednobuněčnýho mořskýho bičíkovce kafeterie (Cafeteria roenbergensis). Je tak velkej, že může sám chytnout virózu - nově popsaný Mavirus je druhým známým případem virofága, neboli viru, který se rozmnožuje v jiných virech. Napadá asi stokrát větší virus CroV a svou replikací brání jeho množení. Tím zároveň chrání kafeterie, pro které je infekce virem CroV jinak smrtelná. Na obrázku vpravo je kafetérie, nakažená CroV. Objev těchto interakcí vypovídá také něco o našem genomu. V něm se vyskytují takzvané transpozony neboli skákající geny, které se v DNA stěhují z místa na místo. Vědci již dříve navrhli teorii, že transpozony jsou virového původu a struktura Maviru ji podporuje. Z genetického pohledu jsou totiž nejbližšími příbuznými maličkého viru právě mobilní elementy jako transpozony. Naznačuje to, že během evoluce mohly organismy „adoptovat“ DNA pravěkých příbuzných Maviru do svých genomů proto, aby se jí chránily před obrovskými viry jako je CroV.
Jedním z příznaků kousnutí brazilskýho pavouka Phoneutria nigriventer je bolestivá, několik hodin trvající erekce. Není divu, že si ho všimly farmaceutický firmy a hodlaj z jeho bílkovin vyrábět novej lék na impotenci, ještě účinnější a bezpečnější, než známá viagra. Viagra blokuje enzym PDE-5 blokující bílkovinu cGMP vyvolávající erekci zatímco pavoučí peptid Tx2-6 podněcuje její vytváření, takže spojení obou by mohlo vnést novou naději do života nevině trpících žen na celém světě.
Francouzský chemici uvařili supramolekulární komplex, kterej se umí sám složit a kterej se chová jako píst ve válci (vypadá to spíš jako spirálka navlečená na nýtek). Podobný komplexy by časem mohly sloužid k vytvoření umělejch svalů nebo jako polymer s tuhostí nastavitelnou vnějším elektrickým polem, nebo elektrickou vodivostí závisející na vnějším mechanickým napětí, apod...
Společnost SiGNa Chemistry Inc uvedla na trh malé vodík-produkující patrony podobné monočlánkům, které spolu s nabíjecím zařízením tvořeji palivový článek Powertrek mobilní-H2TM, které se aktivujou naplněním vodou s kapacitou ~ 1 kWh/kg. Jde o palivový článek s polymerní membránou PEMFC ze sulfonovaného fluoropolymeru a zastává funkci elektrolytu. Je prostupná pro vodíkové ionty (protony) , jako okysličovadlo slouží vzdušný kyslík, katalyzátorem je platina nanesená na její povrch. Vodík je na anodě přeměněn na kationty H+. Uvolněné elektrony jsou navázány anodou a vytváří elektrický proud, který se přes elektrický spotřebič vrací zpět do článku, ke katodě. Elektrony v ní redukují kyslík na anionty O2-. Ty reagujou s ionty H+ a vzniká voda. 10g toho materialu teoreticky dokaze davat 10 minut 60W. Vodík se vyvíjí reakcí vody se silicidem křemíku vytvořeným v podobě černého prášku působením slitiny sodíku a draslíku na silikagel, kterej s vodou reaguje dostatečně pomalu. I tak ale nabíjecí jednotka obsahuje vyrovnávací LiIon baterii o kapacitě 1600 mA/hod. Baterie se připojuje pomocí USB portu a balení se čtyřmi náplněmi po 1000mAh stojí v přepočtu pět tisíc korun.
Optický zjasňovače sou látky, které jsou schopny přeměnit část dopadajícího UV záření na viditelné světlo v modré části spektra. Optické zjasňovače se přidávaj jak do prášků na praní, tak do papírů pro tiskárny a fotopapírů, ale třeba i do úklidových prostředků a šampónů pro psy. Chovají se jako luminofory s krátkou dobou dosvitu, které lze excitovat světlem modrého laserového ukazovátka. Takže když jimi natřete světlý podklad nebo pokožku, můžete si vaši párty zpestřid zajímavými efekty. Je jednodušší svlečnu přimět ke svléknutí, když jí slíbíte, že jí na bříško navlhčený tonikem nakreslíte laserovým ukazovátkem medvídka pedobeara... Optický zjasňovače mají však taky některý nevýhody. Nehodí se na barevný prádlo, protože se adsorbujou ve vláknech a způsobujou zešednutí a barevnej posun barev v umělém osvětlení (zářivky). U některých osob vyvolávaj alergický reakce. Jsou jako všechny organický barviva toxický pro baktérie a ztěžujou tak biologickou odbouratelnost odpadních vod. Kvalitní fotografický papíry je neobsahujou, protože zhoršujou věrnost podání barev (metamerii).
Ačkoliv organický chemici v průběhu let vyvinuli všemožný náhražky materiálů a polovodičů z organických látek, dosud se jim nedařilo vytvořit luminofor svítící s dostatečně dlouhým dosvitem (tzv. fosforescencí), podobně jako třeba sirník zinečnatej. Příčinou je rychlý zhášení fosforescence vzájemnejma srážkama atomů v molekulách, kde nemůžou tvořit tak rigidní mřížku, jako v tuhejch materiálech. Ale nedávno chemici uspěli i s tímto problémem a vytvořili luminofor s dlouhým dosvitem pomocí dvousložkovýho směsnýho krystalu (tzv. kokrystalu) aromatickejch molekul p-dihalogenovanýho benzaldehydu a p-dibrombenzenu (viz obr. vpravo). Molekula p-dibrombenzaldehydu má energetickej práh fosforescence dostatečně daleko od energie termálních vibrací, takže se termickými srážkami nevybíjí, ale ani nesvítí. Přiblížením další molekuly se však přechodně vytvoří chemická vazba mezi karboxylovou skupinou a halogenem za tvorby tzv. excimeru (excitovanýho dimeru), která luminiscenci umožní a díky tomu se excitovaný molekuly vybíjej tak rychle, jak jim to jejich vzájemný přibližování dovolí (excimerový lasery se používaj jako velmi rychlý pulzní lasery). Proto aby k luminiscenci nedocházelo moc rychle, sou excitovaný molekuly v kokrystalu oddělený vrstvama p-dibrombenzenu, který se chovaj chemicky podobně jako p-brombenzaldehyd, takže nepřekážej tvorbě excimeru - ale zabraňujou vzájemnýmu kontaktu excitovanejch párů a tím jejich vzájemnýmu vybíjení. Dosaženej kvantovej výtěžek fosforescence je 55%, což znamená že přes polovina světlem excitovanejch molekul je schopná svou energii vyzářit v podobě světla zpět, zbytek se rozptyluje na teplo (termický vibrace molekul). Zvlášť efektní je krystalizace organickýho fosforu, protože při vzniku krystalu dochází k luminiscenci ozářených molekul, který jsou v roztoku obalený molekulama rozpouštědla, což zabraňuje vzniku excimeru (viz video dole).
Ačkolik kyselina dusičná se vyrábí v megatunovým množství, jen velmi málo lidí drželo v ruce oxid dusičnej N2O5. Jelikož bezvodá kyselina dusičná je sama o sobě nestálá, příprava jejího anhydridu je ještě obtížnější, obvykle se odvodňuje oxidem fosforečným a zbylej oxid dusičnej se sublimuje v proudu ozonizovanýho kyslíku, aby se nerozkládal na nižší oxidy dusíku. Je to v čistým stavu bílá látka, kerá taje při 30 °C, pomalým zahřátím sublimuje za rozkladu na kyslík a oxid dusičitej, rychlým zahřátím vybuchuje. Studuje se se zřetelem pro výrobu nejbrizantnějších výbušnin, např. CL-20 v ceně asi 550 USD/kg.
Matematickým modelováním bylo navrženo, že fulleren by mohl tvořit kromě krystalický a kapalný fáze i fázi gelovou. Stal by se tak prvním gelem, tvořeným jedním typem materiálu.
Spalování ropy mi rve srdce, říká hlavní ropák z VŠCHT
Chemickej přípravek Sulka proti plísním obsahuje polysulfidový anionty Sx2- (konkrétně polysulfid vápenatý). Síra už v pevným stavu ráda polymerizuje na cyklický řetězce a v alkalickejch roztocích sulfidů se rozpouští na světle žlutý až tmavohnědý roztoky polysulfidů.S2− + n S → S2−n+1 Okyselením se z nich vylučujou olejovitý smradlavý kapaliny, tzv. polysulfany H2Sn, kde n je 2-8, který zvolna odštěpujou sirovodík a mění se na pevnou síru. Předpokládá se, že oblaka Jupiteru, který na světle postupně hnědnou obsahujou polysulfidy amoniaku. Použití maj jako inhibitory koroze a při vulkanizaci kaučuku, kde síra tvoří můstky a tím z plastickýho kaučuku dělá gumovej. Polysulfidový kaučuk (thiokol) je odolnej proti botnání a používá se jako těsnící materiál ve stavebnictví. Síra je ve styku s vodou v rovnováze s polysulfidovými anionty a tak není příliš divné, že se ve vodě za zvýšený teploty a tlaku rozpouští podobně jako v roztoku alkálií na směs polythionátových a polysulfidových aniontů (probíhá tu tzv. disproporcionace, část síry se oxiduje na nižší oxidační stupeň, část na vyšší). Ochlazením se síra z roztoku sráží zpět a může přitom vynášet k povrchu zlato a sulfidový minerály těžkejch kovů. Taky některý baktérie dokážou hromadit síru v podobě polysulfidů a polythionátů. Obří baktérie Thiomargarita hromadí síru ve svých buňkách v podobě třpytivých perliček, viditelných pouhým okem (má skoro milimetr v průměru). Pro tuhle baktérii tvoří polysulfidový anionty zásobu energie asi tak, jako pro nás sádlo, v nepříznivch podmínkách je zvolna oxiduje a získává tak energii.
Biotechnologická společnost Joule Unlimited z Massachusetts tvrdí, že se jí podařilo pomocí geneticky upravenejch sinic dosáhnout v uzavřený jednotce produkce oleje, který lze zpracovat na biodiesel. Oproti řepce má ten proces jedinou výhodu: sinice jde umístit i do plochejch panelů na střechy apod. nezemědělský plochy - samozřejmě za předpokladu, že se tam neuvaří nebo nezmrznou, nebudou zasírat trubky apod. Otázka je taky v energetický návratnosti celýho procesu včetně aerátoru, biofermentorů a esterifikačních jednotek, odpadovýho hospodářství atd.. Spousta zajímavejch myšlenek se při bližším studiu neukáže až zas tak dobrá, nebo vhodná jen do speciálních podmínek.
Olejový kapky hrajou podle mejch představ důležitou roli v teorii fyzikální evoluce života. Při pokusech v laboratoři dokázaly kapičky oleje obíhat dno misky i několik minut, obrázek vpravo dokonce znázorňuje, že kapky se za svou "potravou" neváhaj vyšplhat po stupňovitém povrchu a jsou přitom schopné překonat pozoruhodně velké překážky nebo bludiště (video 1, 2,3,4,5). Nedávno autoři článku v Nature podpořili tuto hypotézu novými argumenty. Studovali chování kapiček nitrobenzenu v alkalickým roztoku (pH 12) a živili je anhydridem kyseliny olejový, který se v alkalickým roztoku hydrolyzuje za vzniku mýdla. To se váže na povrch kapiček a snižuje jejich povrchový napětí, na což kapky reagujou tak, že lezou ve směru reakce. Kapky vykazujou chemotaxi, což znamená, že dokážou nalézt zdroj "potravy" - ve videu vpravo kapka sama najde gradient koncentrace hydroxidu, kterej byl do misky kápnutej (modrý indikátor vyznačuje koncentraci alkálie). Kapky vykazujou dokonce i rudimentární paměť a prvky vzájemný chemický komunikace, protože se vyhejbaj navzájem i svým stopám s vyčerpanou "potravou" (všiměte si, jak za sebou kapka zanechává světlejší stopu). Další videa ze života kapek 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Přidáním trošky vody (max 1%) k disperzi skleněnejch kuliček (ø 25 µm) v organickým rozpouštědle suspenze nezřídne, jak by se dalo čekat, ale naopak zhoustne a přemění se v gel. Stopy vody se nachytají na hydrofilní kuličky a vytvoří mezi nima můstky, který kuličky slepí. Je známo, že přidáním trošky vody do roztopený čokolády vznikne tuhej gel protože částice kakaa se dobře smáčej vodou. Podobně fungujou neutrony v atomovým jádru: neumí se sice poutat navzájem, protože nemaj elektrickej náboj, ale protože sou silně izospinovým nábojem poutaný k protonům, vytvoří útvary, který jsou nejstabilnější právě když je poměr protonů a neutronů blízkej 1:1. Elektrony lze taky považovat za jakýsi polotekutý pojivo atomů, jejich přebytek činí hmotu měkkou, mazlavou a silně redukční (sodík, alkalický kovy), jejich nedostatek naopak křehkou, těkavou a oxidující (síra, halogeny). Optimální poměr pojiva a pevný složky závisí na tvaru částic. Ovlhčením písku z něj umožní stavět hrady a lisovat bábovičky (optimální poměr vody a písku je asi 1:7) - ale protože zrnka písku sou kulatý, pevnost gelu se jeho ovlhčením zvýší jen nepatrně. Naproti tomu částice kaolinitu Al4(OH)8Si4O10 sou placatý (jsou to vlastně nanometrový slídový krystalky , viz obr. vpravo) a stopy vody je pevně spojej do vazkýho jílu, proto z nich de modelovat cihly a hrnce. Proces má i průmyslový využití při výrobě umělejch hmot. Smočením částic PVC trochou vody jde snížid spotřebu oleje při výrobě PVC pěny, aniž příliš vzroste viskozita disperze a vzniklá pěna je ještě lehčí.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) v sobotu varovala před nebezpečnými pudinky z Německa. Ty mohou obsahovat peroxid vodíku, který je nebezpečný lidskému zdraví. Podle SZPI se jedná se o 150gramové mléčné pudinky Landliebe Grießpudding Traditionell a Landliebe Grießpudding Zimt s datem minimální trvanlivosti 10. 3. 2011 a Landliebe Grießpudding Traditionell, Landliebe Grießpudding Zimt, Landliebe Grießpudding Milchschokolade a Landliebe Grießpudding Vanille s datem minimální trvanlivosti 4. 3. 2011. Výrobcem je společnost FrieslandCampina Germany GmbH.
Muška drozofila (Drosophila melanogaster) dokážou po čichu rozlišit molekuly acetofenonu s lehkým a těžkým vodíkem. Podpořily tak kontroverzní teorii, podle které nevnímáme pachy na základě tvaru molekul, ale vibrací jejich atomů. Jsou to mušky potvory, citlivý maj otvory... Konvenční teorie říká, že rozdíly mezi jednotlivými pachy vnímáme díky čichovým receptorům, které mají různé tvary. Do určitého receptoru tak zapadne jen molekula určité vůně podobně, jako do zámku pasuje jen správný klíč. Teorie však není zcela neprůstřelná – například nedokáže jednoduše vysvětlit, proč nám mohou strukturně velmi odlišné molekuly podobně vonět. V roce 1996 výzkumník z Massachusettského technologického institutu Luca Turin přišel se zcela novou čichovou teorií. Podle ní nezáleží na tvaru či struktuře molekul, ale na tom, jaké vibrace vytvářejí jejich atomy. Určitou podporu této – pro mnohé vědce kontroverzní teorie – přinesl nový objev čichových schopností mušek drozofil, jehož autorem je Luca Turin spolu s týmem řeckých vědců. Molekuly obsahující deuterium jsou pro mušky mnohem méně lákavé než ty s obyčejným vodíkem. A co víc, averze mušek se zvětšovala spolu se spoupajícím počtem atomů vodíku, které byly nahrazeny deuteriem.
V dalším pokusu vědci pomocí elektrických šoků mušky naučili, že se mají „těžkým“ molekulám acetofenonu vyhýbat. Takto vytrénované mouchy pak vystavili molekulám nitrilů, které vibrují ve stejné frekvenci, jakou vytváří vazba mezi uhlíkem a deuteriem. Pokud by vibrační teorie byla správná, měly by se drozofily molekulám nitrilů logicky vyhýbat. A přesně to se stalo. Tyto výsledky jsou podle autorů článku v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences nekonzistentní s modelem, podle kterého rozpoznávání pachů funguje pouze na základě tvaru či struktury molekul. O tom, že by i lidé dokázali po čichu odlišit lehký a těžký vodík nebo jejich sloučeniny zatím žádné zprávy nejsou. Luca Turin má však údajně v rukou dosud nepublikované vědecké výsledky, které dokazují, že přinejmenším někteří psi tuto schopnost mají.
Souprava Mladý chemik zelená a červená a bledne před možnostmi instantního sushi v prášku, produkovanýho japonskou firmou Popin’ Cookin’. Jedná se o dětskou hračku, jejímž výsledkem je sladký želé.
K výrobě keramickejch nožů se používá oxid zirkoničitý, oxid hlinitý a další keramické látky. Oproti oceli, která mívá tvrdost 5-6 stupňů Mohsovy stupnice, keramika vykazuje tvrdost přes 8 stupňů Mohsovy stupnice. Keramika se lisuje pod vysokým tlakem a vypaluje při teplotě přes 1 000 °C. Černé nože vznikají lisováním v žáru přímo ve vypalovací formě, ze které keramika převezme černý zbarvení - bývaji o něco dražší, ale protože jejich keramika je hutnější, měly by být kvalitnější, nejkvalitnější keramický nože se vzhledem neliší od ocelových. Na jejich výrobě je zajímavý, že továrním způsobem probíhá jen vlastní výroba, po vylisování čepele se nože rozvážej do mnoha soukromých dílen a broušej se manufakturním, zcela ručním způsobem. Nabroušený č čepele se svážej zpátky a dokončujou v továrně.
Keramické nože by měly uchovat jídlu jeho čerstvou chuť a ovoce a zelenina po krájení nezhnědne. Keramika by neměla absorbovat chuť ani zápach krájených potravin. Potraviny krájením nezískají kovovou pachuť, jak se často stává při použití ocelových nožů, které zanechávají v potravinách kovové mikročástice. Ve chvíli, kdy do jakékoliv zeleniny či ovoce zakrojíte kovovým nožem, vznikne poměrně silný elektrický článek, který nastartuje rozklad enzymů a vitaminů, údajně mnohem intenzivněji než vroucí voda. Zelenina a ovoce nakrájené kovovým nástrojem tak přichází téměř okamžitě o velkou část cenných vitaminů a enzymů.
S pomocí mikrovlnné trouby lze realizovat i některé z výtvarných technik, např. takzvaný fusing, tedy spékání kousků skla. Nařezané sklo se vloží do speciální pícky, ta do mikrovlnky a zapéká několik minut. Po vychladnutí na vzduchu získáte originální šperk. Podobně lze v mikrovlnné troubě vytvrzovat některé umělé hmoty.
Primární lithiové články, který byly vynalezeny v polovine šedesátých let dvacátého století, se už od začádku vyznačovaly vysokou mernou energií a kapacitou, nízkým samovybíjením a dalšími příznivými vlastnostmi. Brzy se ukázalo, že tyto clánky se dají vyrobit i v dobíjitelné verzi. Problémem u techto akumulátorů však bylo, že pri nabíjení nízkými proudy lithium mělo snahu tvořid jehličky, které pak tvořily zkraty v akumulátoru. Houbovité lithium, vznikající v baterii při nabíjení bylo současně vysoce reaktivní a některé typy článků s kapalným elektrolytem při nabíjení samovolně explodovaly. Proto v lithiových Li-Ion akumulátorech (Sony, 1990) tvoří anodu grafit, do kterýho se při vybíjení zabudovávaj atomy lithia a tím se ředí. Problém je v tom, že grafit s lithiem netvoří chemickou sloučeninu, jen pevný roztok, tzv. interkalát, který na uložení jednoho atomu lithia potřebuje teoreticky nejmíň osm atomů uhlíku, v reálu ale ještě mnohem víc (viz struktura interkalátu níže). Na druhý straně křemík - prvek uhlíku chemicky nejbližší - s lithiem a ostatními alkalickými kovy tvoří chemický iontový sloučeniny, tzv. silicidy i v poměru 1:1, takže je schopnej v anodě uložit mnohem více lithia v bezpečným, málo reaktivním stavu.
Tvorba sloučeniny je ale pro takovou baterii současně výhoda i nevýhoda. Jelikož se při každým vybíjení mění chemický složení a objem anody, křemíková anoda postupně degraduje a rozpadá se na prášek. Některé laboratoře se tento problém snažily řešit pokrytím anody tzv. nanodrátky, čili whiskery křemíku. Křemíkovu destičku kontaminovanou mědí nejprve zahřejí. Během chladnutí měď difunduje k povrchu a vytvoří na něm drobné kapičky: po vystavení parám chloridu křemičitého z nich začnou vyrůstat vlákna o průměru 10 až 20 mikrometrů. Ale tým z univerzity v Rice místo drátků vyleptával do křemíku díry elektrolytickým postupem - řízeným anodickým rozpouštěním křemíku v kyselině fluorovodíkové. Tím v křemíkovém krystalu vzniknou "nanopóry" o velikosti 10 - 50 µm, takže má při nabíjecích a vybíjecích cyklech dostatek prostoru k roztahování a smršťování. A tak zatímco běžné lithium-iontové baterie dokáží udržet asi 300 mAh na gram anodového materiálu, upravený křemík by mohl teoreticky udržet až 10x takové množství energie a současně umožnit mnohem vyšší nabíjecí a vybíjecí rychlosti.
Přelívání čoudu z cigarety, kterej sem původně linkoval PAMPALINI [25.1.11 - 12:43] Ačkoliv se čoudu z cigarety běžně říká dým a dýmka podle něj dokonce získala svý jméno, technicky se jako dým označuje disperze pevnejch částic v plynu. Zatimco kouř z cigarety je tzv. mlha, protože jeho částice jsou tvořený drobnejma kapičkama dehtu - sou teda kapalný a dýmce by se správně mělo řikat "mlžka". Kapičky vůči sobě udržujou elektrickej náboj, protože zakřivená vrstva kapaliny na jejich povrchu obsahuje ionty a je silně polarizovaná - to jim zabraňuje se vzájemně spojovat, i když má disperze mnohem vyšší hustotu než vzduch. Průchodem kapilárama filtru se zápornou křivostí se povrch a tím pádem i náboj částic vyrovná a větší část kapaliny se tak zachytí ve filtru. Podobně jsou silně nabitý např. dýmy oxidu sírovýho (olea), obsahující kapičky koncentrovaný kyseliny sírový .
Slečna sjíždí hélium z pytlíku, podle promodralejch rtů a nepřítomnýho pohledu soudim, že to nedělá poprvý. Kdyby zavadila hlavou o ten stolek, ustala bysi nafurt..
Hydrát metanu CH4 x 24 H20 je látka připomínající na omak suchej líh. Představuje molekulu metanu uvězněnou v „pouzdře" z krystalu ledu o struktuře dodekahedronu s hustotou 0,9 g/cm2. Je stabilní do teploty 18°C, z 1 litru pevného hydrátu se uvolní 168 litrů plynného metanu, podíl metanu v krystalu je tedy kolem 20 hmot.%. Hydrát metanu vzniká tehdy, když se plynný metan dostane do kontaktu s vodou za vysokých tlaků a nízkých teplot, např. na dně oceánu v blízkosti ropných ložisek nebo pod permafrostem, tedy věčně zmrzlou půdou.Na Aljašce se hydrát metanu nachází hned pod permafrostem v hloubce 550 m ve vrstvě tlouštky asi 200 m nad ložisky těžené ropy. Odhady toho, kolik hydrátu metanu na Zemi vlastně je, se různí, ale nejčastěji se operuje s hodnotami mezi 3-5 x 1013 metrů krychlových. To je, přepočteno na energetickou hodnotu, několikanásobek existujících i již vytěžených zásob všech ostatních fosilních paliv. O těžbu má zatim největší zájem Japonsko, který ropu dováží, ale hydrát se na dně jeho pobřežních vod vyskytuje docela hojně.
Tato látka je kupodivu stabilní za normálních tlaků až do teploty 18 °C, takže ji lze sebrat a uložit ve sbírkách nerostů nebo z ní při speciálním postupu vyrobit „normální" horninový výbrus. Nesmí se ale za obvyklých tlaků dostat do kontaktu s vodou, pak se z ní metan začíná prudce uvolňovat. Když se hydrát za normální teploty a tlaku vloží do vody, unikají z něj bublinky unikajícího metanu a krystal se zmenšuje. Rozklad hydrátu je exotermní, takže při těžbě vháněním páry nebo CO2 do ložisek by mohlo dojít k nekontrolované destabilizaci hydrátu a neřízeného uvolnění plynného metanu. Za nedávnou katastrofou Deep Horizon vrtné plošiny společnosti BP v Mexickém zálivu stálo pravděpodobně právě náhlé uvolnění metanu z hydrátu. Hydrát pak údajně ucpával i různá zařízení na odchytávání ropy, kterými měla být havárie vyřešena.
Wendy je roztleskávačka národní fotbalové ligy v Atlantě a ve volném čase analyzuje varaní moč
Vláknitej charakter molekul DNA je patrný i ve vodném roztoku, ze kterého je lze vysrážet alkoholem (viz návod níže). Kyselina se jí říká proto, že má zřetelně kyselej charakter a alkalickými roztoky ji lze převést do rosolovitýho roztoku, ale to je taky její konec, protože hydratované řetězce pohyb molekul vody nenávratně roztrhá. V živých buňkách jsou proto molekuly několikanásobně smotány do kompaktních balíčků pomocí zásaditých bílkovin, nazývaných histony, za kterých se vybaluje těsně před použitím. V buňce z nich nejprve vznikají pracovní kopie t-RNA, které se teprve používají pro výrobu bílkovin, aby se originální molekula DNA zbytečně neopotřebovala
Při protažení se Vlákna DNA jeví jako pozoruhodně pružný, aniž ztrácejí svou strukturu. Vědci se domnívaj, že je to tím že jejich řetězce se při protažení částečně rozpojujou a při povolení se zase v původních místech spojujou .
Dr. Solis z mexického Aguascalientes tvrdí, že vyvinul věčnou baterii na bázi rozkladu vody na vodík a kyslík a zase zpátky na bázi melaminu. Jeho baterie už napájejí LEDky čtyři roky bez přestání (YT video). Zatím je ve fázi expanze (o jeho patenty, za které utratil už přes 40.000 USD mají prý zájem Rusové), ale o svém budoucím pracovišti má už na svém webu představu poměrně přesnou...
Citrónová a pomerančová kůra obsahuje řadu zdraví prospěšných bioflavonoidů, které jsou důležité zejména pro správnou funkci a kvalitu cév. Nedostatek bioflavonoidů se může projevit zvýšenou krvácivostí, praskáním drobných kapilár a zvýšenou náchylností ke vzniku modřin, otoků a zánětů žil. Přesto se nedoporučuje kůru u nás prodávaných citrusových plodů konzumovat, protože je ošetřena nebezpečnými chemickými látkami. Jedná se o konzervační prostředky, které chrání citrusové plody před plísněmi a jinými škůdci. Nejčastěji jsou k těmto účelům používány dvě látky: bifenyl (E 230) a thiabendazol (E 233). Konzumovat kůru citrusových plodů či jinak ji využívat k potravinářským účelům (strouhaná citrónová kůra jako koření, příprava kandované pomerančové kůry, apod.) je riskantní, pokud jsou plody chemicky ošetřeny. Obě nejčastěji používané konzervační látky, bifenyl i thiabendazol, představují pro člověka zdravotní riziko. Protože jsou tyto substance rozpustné v tucích, nelze je z kůry odstranit omytím vodou. Ze stejného důvodu by ale neměly pronikat z kůry dovnitř plodů. Chemicky ošetřené citrusové plody jsou tedy zdravotně nezávadné, závadná je ale jejich kůra.
Bifenyl je aromatický uhlovodík obsažený v kamenouhelném dehtu, pro průmyslové účely se získává pyrolýzou benzenu. Je to bezbarvá krystalická látka s b.t. 71 °C a b.v. 255 °C. Jeho využití v chemickém průmyslu je značné – emulzifikátory, optické zjasňovače, barviva, plastické hmoty apod. Bifenyl má fungicidní a baktericidní účinky, je však toxický i pro savce včetně člověka. V literatuře je popsána řada případů lidí, kteří se bifenylem otrávili, zejména pracovníků z chemických provozů.Vzhledem k jeho nízkému b.t. představují nebezpečí i páry bifenylu. Vstřebávají se v plicích a způsobují záněty dýchacích cest. Také silně dráždí oči a kůži. Akutní otrava je doprovázena podrážděním horních cest dýchacích, pálením očí a zvracením. Při dlouhodobém podávání in vivo myším samicím byl pozorován četnější výskyt benigních i maligních tumorů jater. Mechanismus toxického účinku bifenylu spočívá v inhibici některých enzymů dýchacího řetězce.
Thiabendazol, 2-(1,3-thiazol-4-yl)-1H-benzimidazol je synteticky připravená heterocyklická sloučenina s třemi atomy dusíku a jedním atomem síry v molekule. Látka má fungicidní, baktericidní a anthelmintické (protihlístové) účinky a je proto používána v zemědělství k ochraně sklizeného ovoce a zeleniny. Thiobendazol má chelatační účinky (atomy dusíku a síry poutají těžké kovy do špatně rozpustných komplexů) a může být využíván jako antidotum při otravách některými těžkými kovy, zejména olovem, rtutí a antimonem. Jeho toxicita pro člověka však není bezvýznamná. Nejnižší toxická dávka thiabendazolu pro člověka je udávána 47.6 mg/kg. Akutní toxicita se projevuje zvracením, závratěmi, bolestmi hlavy a zvýšenou teplotou. Objevuje se také kožní erytém, halucinace, smyslové poruchy, třes, hučení v uších a křeče. Prvé příznaky se objevují 3 až 4 hodiny po podání a trvají až 6 hodin. Chronická toxicita se projevuje suchostí sliznic, zejména úst a očí, změnami na kůži (keratitida) a cholestatickou žloutenkou. Dlouhodobá suchost očí vede ke změnám rohovky.
Podle tohodle grafu mezi nejnávykovější drogy patří ty, u kterejch je nejvyšší poměr mezi účinnou a letální dávkou.
Slitiny cínu se používaj pro pájení a výrobu užitkovejch předmětů, ale maj dva velký neduhy: whiskery a cínovej mor. Cín je prvek ve stejný skupině periodický tabulky prvků jako uhlík, což se mj. projevuje tím, že v chladu samovolně přechází na diamantovou modifikaci s kubickou mřížkou, která se chová jako polokov a cín se rozpadá. Záludnost téhle tranformace je v tom, že stačí cín na jednom místě naočkovat (viz krystalky na začátku videa uprostřed) a krystalizace pak postupuje rychle dál, dokud se celej předmět nerozpadne na šedivej prášek. Cínový předměty v uměleckejch sbírkách se často nakazej jeden od druhýho jako nahnilý jabka v košíku, občas se tak v kostele rozpadly celý varhany, jejichž píšťaly byly tažený z cínu. Traduje se, že díky cínovýmu moru prohrál Napoleon válku v Rusku, protože jeho vojákům v tamních mrazech upadaly cínový knoflíky od uniforem.
Cínový whiskery nejsou napohled tak nápadný, ale jejich důsledek může bejt ještě katastrofičtější. Jsou to vlasově jemný krystalky, který vyrašej z povrchu cínu a způsobujou náhodný zkraty, pokud se vytvořej na desce tištěnejch spojů. Podobně jako u cínovýho moru je tahle přeměna opět katalyzovaná chladem, ale její mechanismus je v podstatě neznámý. Proto se elektronický obvody s vysokými nároky na spolehlivost (satelitní a vojenská technika) nesmí chránit proti korozi cínováním a nebo letovat pájkama s vysokým obsahem cínu.
Týmy prof. Holého (na fodce uprostřed) a Dr. Votruby z Ústavu organické chemie a biochemie (UOCHB) AV ČR stály u zrodu nového preparátu GS-9219 proti rakovině lymfatických uzlin – tzv. ne-Hodgkinovu lymfomu (NHL) a chronické lymfatické leukemii. Rakovinou uzlin onemocní ročně přes 20 tisíc lidí a zatím se léčí jen chemoterapií a ozařováním. GS-9219 byla vyvinuta ve firmě Gilead Sciences v Kalifornii, kde byl také objeven její nečekaně specifický účinek. Je odvozena od nukleotidového analogu fosfonometoxyethylguaninu PMEG, kterou připravil profesor Holý a jejíž vysoké protivirové účinky byly zjištěny na belgickém pracovišti v Leuvenu spolupracující skupinou profesora DeClercqa, kdežto účinky protinádorové objevil, zjistil RNDr. Ivan Votruba a doc. Berta Otová, z 1. LF UK. Tato látka také z GS-9219 v buňkách vzniká, a je tedy vlastním účinnou molekulou. Látka GS9219 je tzv. dvojitým proléčivem (profarmakem) PMEG. Látka GS9219 vstoupí do nádorové buňky, kde je hydrolyticky přeměněna na meziprodukt cPrPMEDAP, ten je následně deaminován na výsledný PMEG, který se v buňce fosforyluje a díky tomu je schopen začlenit se jako nukleotidový analog do nukleové kyseliny namísto jiného nukleotidu, čímž dojde k zastavení replikace DNA a rakovinná buňka hyne. Nový preparát je mimořádně účinný - jediná injekce látky GS9219 dokázala zbavit psa nádoru za šest dní. Farmaceutická společnost Gilead Sciences do výzkumu investovala desítky milionů dolarů, ale lék, který měl léčit rakovinu mízních uzlin, se z ní nakonec vyrábět nebude. Vědci testování ukončili po dvou letech, protože dospěli k závěru, že je látka nevhodná k léčení lidí. „Objevila se celá řada vedlejších účinků, kvůli kterým bylo nutné klinické testování zastavit. Pacienti trpěli nevolnostmi, vysokými teplotami a docházelo i k poškození ledvin,“ vysvětluje onkolog a profesor Pavel Klener, který se také podílel na výzkumu látky. Asi nejsem jedinej, komu na tenhle závěr připadá podivnej. Na fodce vpravo původní laboratoř prof. Holého.
Vysušený nanotrubky o průměru cca 100 nm (se stěnama tvořenýma několika vrstvama uhlíkovejch atomů pro zvýšení pevnosti) nyní tvořej oficiálně nejlehčí materiál, ještě lehčí, než klasickej aerogel z křemičitýho hydrogelu. Na rozdíl od aerogelu, kterej je tvořenej drobnejma kuličkama, na omak připomíná polystyrén a je docela křehkej se uhlíkovej aerogel chová jako velmi pružná houbička (viz video vpravo). Má hustotu asi 4 g/litr (3x větší než vzduch) a měrnej povrch asi 580 m²/gram. Protože je výborně elektricky vodivej, může najít uplatnění jako elektrodovej materiál do superkondenzátorů a baterií schopnejch rychlýho nabíjení.
Chemie nabízí několik principů, jak řídit optickou propustnost nebo odrazivost oken a dalších transparentních předmětů. Všem bateriím je společné, že v nich látky mění svou chemickou podstatou, což je spojeno se změnou mnoha vlastností, včetně optických. Nabíjení či vybíjení baterie tedy může být doprovázený i změnou barvy, odrazivosti a propustnosti materiálu elektrod, čemuž se říká elektrochromismus. V 70. letech dvacátého století Dr. Satyen Deb zahájil éru výzkumu elektrochromního jevu. Na videu je vidět, že modrá vrstvička se chová jako slabá baterie, zkratováním se vrstva odbarví na téměř bezbarvý ferrokyanid železnatý, přivedením proudu ("nabitím") se do komplexu natlačí volné elektrony a jeho zbarvení se obnoví. Elektrochemické změny lze sledovat pomocí tzv. voltamogramu proti referenční elektrodě s konstantním potenciálem - vidíme, že se voltamperová charakteristika vrstvičky se podobá charakteristice diody a proud spotřebovaný na nabití/vybití vrstvy se projevuje píkem při záporném/kladném přepětí. Vrstvička berlínské modři (ferrokyanidu (II) železitého (III)) je v rovnováze s ferrikyanidem (III) železnatým (II) (Turnbullovou modří) - elektrony si přitom mezi atomy železa v komplexní sloučenině vyměňujou tak snadno místo, že látka silně absorbuje světlo a jde snadno vratně redukovat: Fe(III)4[Fe(II)(CN)6]3 + 4 K+ + 4 e- = K4Fe(II)4[Fe(II)(CN)6]3 → Fe(III)4[Fe(II)(CN)6]3 + 3 Cl- = Fe(III)4[Fe(III)(CN)6]3Cl3 + 3 e-
V podstatě existujou dvě skupiny látek využitelných pro elektrochromní zařízení. Jednak jsou to látky pevné a jednak rozpuštěné v elektrolytu jako roztok. Za interkalační a inserční látky jsou označovány takové látky, které mužou do své hostitelské struktury přijímat a opět z ní uvolňovat ionty nebo atomy dostatečně malých rozměrů (host). Jedním z učebnicových příkladů je oxid wolframový WO3. Jeho krystalová struktura obsahuje dutiny, které jsou navzájem propojeny kanály. V krystalový mřížce je jich právě tolik, kolik je atomů wolframu. Proces lze poměrně snadno řídit elektrickým proudem a je provázen výraznou změnou barvy. Oxid neobsahující cizí částice je velmi slabě nažloutlý, zatímco zredukovaný oxid obsahující hosta je sytě modrý. Pro svou kovovou vodivost a bronzový lesk se takový látky označujou taky jako wolframové bronzy, i když s mědí nemaj nic společnýho.
Na obr. vpravo je schéma elektrochromního displeje využívajícího interkalační reakci oxidu wolframového. Toto okno je tvořený dvěma skleněným ideskami, který jsou na jedné straně opatřeny vodivou vrstvou oxidu cíničitého. Skleněnou destičku lze pokrýt průhledným a současně vodivým filmem oxidu cíničitého jednoduše tak, že ji rozžhavíme na plotně a opatrně ji postříkáme z fixirky lihovým roztokem chloridu cínatého s příměsí antimonu nebo india jako dopantu. Desky jsou k sobě přiloženy přes vrstvu elektrolytu, kterou tvoří obvykle roztok lithné soli, např. chloristanu, v bezvodým elektrolytu nebo v polymerním gelu. Celková elektrochemická reakce probíhá podle schématu WO3 + LiV2O5 (žlutý) → LiWO3 + V2O5 (modrý), což je princip velice blízkej LiIon bateriím. Nevýhodou displejů na tomto principu je pomalá odezva a omezenej počet cyklů a taky fakt, že se látka proudem chemicky mění, čili sežerou dost proudu. Doba potřebná ke změně zbarvení je asi 10 až 20 sekund a změna vyžaduje výkon řádu desítek miliwattů na centimetr čtverečný, tj. energii 100 až 200 J/m². Výhoda na rozdíl od LCD zase je, že si svůj stav po odpojení zdroje napětí pamatujou - hodily by se tudíž spíš jako tzv. elektronický papír pro zobrazovače, které se nepřekreslují tak často.
Kromě interkalačních systémů existují i systémy, jejichž aspoň jedna elektrodová látka je rozpuštěna v elektrolytu. Pro tyto účely se osvědčila látka zvaná viologen, což je barvička, kterou lze vratně převádět ze stavu bezbarvého do sytě barevného elektrochemickou redukcí, jak je vidět na videu výše. Nejběžnější viologeny ve zbarveném stavu jsou sytě modré a často se používají v kombinaci s interkalační protielektrodou. Lze tak dosáhnout vyššího kontrastu, protože obě elektrody reagujou na přiložený napětí stejným způsobem. Po odpojení napětí pak reakce samovolně probíhá obráceným směrem a elektrochromní panel se odbarvuje (je "samozhášecí"). Na tomto principu jsou vyráběný zpětný zrcátka pro dražší automobily, který se při dopadu světla přicházejícího odzadu spínaj fotočlánkem, zabarví se a zabrání tak oslnění řidiče. V současnosti jsou nabízeny např. ochranné přilby pro svářeče, jejichž okénka se během několika milisekund zatmí, jakmile svářeč zažehne elektrický oblouk.
Další princip využívá reakci plynného vodíku nebo elektrodové procesy ve vodných elektrolytech, kterými se vyvolávají změny v tenkých vrstvách kovů skupiny lanthanu. Působením vodíku nebo záporného napětí se tyto vrstvy, původně silně odrážející světlo, přeměňují na hydridy těchto kovů. Ty jsou iontového charakteru jako soli a tudíž bezbarvé a v tenkých vrstvách průhledné. Princip je proto blízký principu metalhydridových baterií. Změnu jejich propustnosti a odraznosti lze vyvolat přivedením plynné směsi vodík–dusík a zpětnou změnu přivedením vzduchu. Zajímavé uplatnění skýtají moderní kancelářské budovy, jejichž stěny mohou být skleněné a podle potřeby se mohou zneprůhlednit, např. při jednáních důvěrného charakteru. Předpokládá se, že ovládání optické propustnosti oken povede k dvojí úspoře energie. V denní době se uspoří na chlazení místností vystavených slunečnímu svitu, zatímco v noci se omezí ztráty tepla sáláním z místností ven. Individuální ovládání oken v jednotlivých místnostech navíc umožní přizpůsobit osvětlení a ochranu prostor místním časovým a jiným podmínkám.
Uplatnění žen ve vědeckém výzkumu stále neodpovídá jejich potenciálu, což je nesporně škoda (vpravo Kari Byron z MythBusters)...
Tyhle Poo-Goo zvony uspořádaný jako matrjošky s cirkulující vodou by měly zvětšit povrch pro baktérie žeroucí odpad v kalovejch lagunách a tím zvýšit jejich efektivitu. K míchání obsahu dochází aerací, která strhává kal komínovým efektem k hladině, aniž zbytečně zvyšuje ztráty výparem vody z laguny.
Účinek polyfosfátů souvisí s disociací příčnejch vazeb ve struktuře svalové tkáně. Uvolní se pevné vazby aktomyosinu, jeho filamenta se mohou od sebe vzdalovat, čímž se zvyšuje podíl vody imobilizované mezi vlákny bílkovin. Polyfosfáty dále zvyšují pH bílkovin do alkalické oblasti vzdálené od izoelektrického bodu, čímž zvyšují stupeň hydratace bílkoviny a její vaznost. Tím, že udržují bílkoviny v rozpustném stavu, zlepšují fosfáty i emulgaci tuků a zabraňují ztrátě extraktivních látek s vytékající šťávou při narušení buněk při mechanickým zpracování. Zvýšením pH však fosfáty současně negativně ovlivňují vybarvení (maso získává hnědou barvu a při vysušení se stává průsvitný), což se napravuje přídavkem dalších látek, např. dusitanů. Fosfáty se přidávaj nejen do mražených ryb a uzenin, ale ve vyšších množstvích do sušených výrobků (např. polévek, práškových náhrad mléka), zmrzlin a mražených krémů, Cola nápojů, jemného trvanlivého pečiva, cukrářských výrobků, majonéz, moučkového cukru a dalších potravin, u kterých je žádoucí, aby si svou strukturu udržely co nejdýl..Tavený sýry obsahujou tavicí soli, tvořený hlavně polyfosfáty, který zabraňujou srážení a hrudkování sýra při zahřívání. Používají sa polyfosforečnan sodný, polyfosforečnan draselný, polyfosforečnan sodno-vápenatý, polyfosforečnan vápenatý a amonný (E 339, E 340, E 341, E 343, E 451).
Při výlovu mořskejch ryb je nutný ryby co nejrychlejc zamrazit, aby se nezkazily - krystalky ledu ale z masa vytahujou vodu. Proto se ryby hned po vylovení tzv. glazujou, čili prosytěj roztokem sody a polyfosfátu, takže maso neztrácí tak snadno vodu vymrzáním. Při následným zpracování masa se obsah fosfátů ještě uměle zvyšuje, protože takto upravený maso je schopný pohltit víc vody a proto se ho na váhu prodá víc. Tohodle fígle si všimli i výrobci drůběžího masa a nabízej tzv. "křehčený maso", prosycený vodou a roztokem polyfosfátů vmasírováním nebo přímo formou injektáže. Marináda obsahuje sůl, stabilizátory, zahušťovadlo, želírující látky, dextróza, aroma, modifikovaný škrob a glukózový sirup. U rybích filetů se kromě polyfosfátů používají i další chemikálie, sloužící k navázání vody, jako je např. kyselina citronová a jedlá soda, které zajistí filetu bílou barvu a vytáhnou z masa rybí chuť. Nejvíc polyfosfátů obsahuje pangacius z jihovýchodní Asie, poznáme ho podle toho, že jeho filé po ohřátí získá mazlavou, nikoliv vláknitou strukturu. V ČR je možné používat u ryb 5 g polyfosfátů na 1 kg, norma u tavených sýrů činí 20 g polyfosfátů / 1 kg. Legislativa však nestanoví, kolik procent vody může takovýto polotovar obsahovat a tak křehčené maso většinou obsahuje 20 až 25 procent vody, pangacius až 50% vody, což umožňuje prodávat filety i za cenu 50 Kč/kg.
Konečným stupněm takovýho zpracování jsou "krabí" a "rybí" tyčinky, tzv. surimi, který obsahujou nejvíc polyfosfátů. Původní struktura rybího masa je v nich úplně ztracená a převedená na gel, což umožňuje zpracovat i odpadní rybí maso. Na kilogram surimi je potřeba 6 až 7 kilogramů živých ryb. Ty se ještě na moři vykuchají, zbaví hlav, kůže a kostí. Takto získané maso se rozseká, rozmělní a důkladně promyje s pomocí jedlé sody. Aby se bílkoviny mrazem nerozložily, přidají se cukry a polyfosfáty a různé prostředky pro zmrazení jako je sorbit a polydextroza, které dokáží uvolnit strukturu masa tak, že váže vodu (až 50%), a které drží vše pohromadě.. Vznikne tak bílá hmota bez chuti a bez zápachu, která se zamrazí. Později se na pevnině rozmrazí a upraví do podoby krabího masa. Aby byl výrobek poživatelný, musí se k němu přidat rostlinný olej, modifikované škroby slouží coby želírovací příměs, sója jako pojivo, konzervační látky, citráty jako stabilizátory a zvýrazňovače chuti. Pak se směs vtlačí do dutých forem, jejichž vnitřní plochy byly vystříkány syntetickou barvou, zahřátím surimi ztuhne, zgelovatí a přijme barvu na povrchu, takže připomíná rybí tyčinky, kroužky z kalamárů, krabí nožičky nebo humří ocásky...Při následující výrobě "krabích salátů" se ještě přidává rostlinný olej, bramborový škrob, konzervační látky, stabilizátory a uměle vyráběný aroma krabí, krevetové, langustové... apod.
Surimi obsahuje kolem 8% bílkovin, na rozdíl od 15 až 25% u ryb a je bohatý na sodík, způsobující vysoký tlak. Když to výrobce s dávkou polyfosfátů přežene, dojde k jejich vysrážení v chladicím boxu, což poznáte to podle toho, že tyčinky vržou mezi zuby. Polyfosfáty jsou hydrolyzovány enzymy (fosfatázami) přítomnými v tepelně neopracovaných masných výrobcích na fosforečnany, což vede ke snížení jejich rozpustnosti. Pokud kolísá mikroklima (teplota, relativní vlhkost vzduchu) kolem masných výrobků, dochází k vyplavování solí a jejich hromadění na povrchu, kde pak vykrystalizujou v podobě bílého povrchu salámu. Mezi vykrystalovanými solemi vyskytujícími se na povrchu ryb a uzenin proto převažujou fosforečnany, ať již přirozeně přítomné, které se uvolňují štěpením kyseliny adenosintrifosforečné (ATP) v průběhu postmortálních změn v mase, či přidané do masných výrobků v podobě polyfosfátových aditiv. Polyfosfáty fixují vápník přítomný ve slinách.a vyplavujou ho z kostí a ze zubů. V organismu vážou na vápník, železo, zinek a další minerály. Tím výrazně narušují minerálovou rovnováhu a přispívaj tak k vyšší kazivosti zubů v mládí, ve stáří k osteroporéze, což je nebezpečné hlavně pro malé děti, těhotné ženy a důchodci, který často z finančních důvodů dávaj přednost potravinám využívající "ekonomických receptur", protože organismus s nedostatkem vápníku je náchylnější ke zlomeninám.
Nově navařená gigantická molekula drží s molekulovou váhou 200 megadaltonů a průměrem 200 nm (větší než virus tabákový mozaiky TMV, kterej tvoří tyčinku na obrázku níže) novej rekord ve velikosti uměle syntetizovanejch sloučenin. Je tak velká, že do svejch řetězců může zabalit jiný molekuly a dopravovat je v organismu jako tableta na místa určení. Tvoří stromovitě rozvětvenej polymer (tzv. dendrimer) a její jméno PG5 označuje počet úrovní rozvětvení a tedy stupňů, použitejch při syntéze. Autoři molekuly poznamenávaj, že by nebyl problém navařit molekulu i několikrát větší, problém je pak ale zajistit, aby obsahovala přesně tolik atomů, kolik má - a taky to dokázat, protože citlivost a použitelnost metod pro charakterizaci chemickejch sloučenin prudce klesá s velikostí jejich molekul. V tak rozsáhlý molekule neni nic jednoduchýho mezi desetitisíci uhlíkovejch atomů rozpoznat ten, kterej nepatří na svý místo.
Dvě chemikálie pro každého geeka: gallium a aerogel.
Voda v prášku s instantní přípravou k použití - prakticky 100% vody v sušině - no nekup to...
Vědecký experiment, studující kinetiku rozpouštění nastříhaných nehtů a ocelových hřebíků v fast food drincích Classic Coke, Diet Coke, Vanilla Coke, Cherry Coke, Pepsi, Dr Pepper, Sprite a vodovodní vodě.
Makadamový a rakytníkový olej obsahuje až 40% palimitoleové kyseliny, která podle posledních výzkumů slouží jako signální látka pro tukové buňky, aby přestaly ukládat tuk. Díky tomu patří k tukům, po kterých se místo tloustnutí hubne, jak bylo prokázáno pokusy na myších. Jednu nevýhodu ale přeci jen má, produkty oxidativního odbourávání omega-7 nenasycených kyselin (2-nonenal) způsobujou pach staroby.
Kyselina uhličitá H2CO3 patří mezi nejběžnější sloučeniny v přírodě, ale v čistým stavu ji dosud vidělo jen pár chemiků. V nízký koncentraci za nadbytku oxidu uhličitého se kyselina uhličitá vyskytuje v každé sodové vodě - dlouho se však předpokládalo, že v čistém stavu neexistuje, protože se okamžitě rozpadne na svý složky: vodu a oxid uhličitý. Rakouští chemici prokázali, že při teplotách pod – 30 stupňů Celsia je kyselina v plynném stavu zcela stabilní a tvoří přitom směs dvou monomerů a jednoho cyklickýho dimeru a lze ji dokonce bez rozkladu přesublimovat. Trik je v tom, že zatímco kyselina uhličitá formálně vzniká reakcí oxidu uhličitého s vodou, sama se vodou okamžitě rozkládá a protože voda vznikající rozkladem kyseliny uhličitý další reakci katalyzuje, rozpad probíhá čím dál rychleji. V bezvodým stavu má však kyselina uhličitá poločas rozkladu větší než 180.000 let a může docela dobře existovat ve velkých množstvích v kosmickým prostoru. Byla taky navržená pro zachytávání oxidu uhličitého z atmosféry v rámci prevence globálního oteplování. Na obrázku dole je průběh rozkladu pevnýho vzorku kyseliny uhličitý v ledový matrici ochlazený kapalným dusíkem na teplotu -90 °C během asi dvou minut.
Termodynamický výpočty naznačujou, že kyselina uhličitá docela silná kyselina, rozhodně silnější - než kyselina octová nebo mravenčí (Ka1 = 2.5×10−4; pKa1 = 6.37 při 25 °C.). Jen díky tomu, že se v přítomnosti vody tak rychle rozkládá je sodovka jen mírně nakyslá (jen asi 0.003% rozpuštěnýho plynu je přítomný ve formě H2CO3). Acidimetrický stanovení kyseliny ugličitý často dává různý výsledky při titraci z kyselý do zásaditý oblasti nebo obráceně, protože reakce oxidu uhličitýho s vodou je zřetelně pomalá. Pokud ochutnáte čerstvej sifón ihned po přípravě, bude vám sice pěnit v puse, ale nebude štípat a mít ten správnej říz, protože jen malá část rozpuštěnýho oxidu uhličitého stihla vytvořit kyselinu. Zachycování oxidu uhličitýho v krvi má zásadní význam pro metabolický procesy, jelikož udržuje správný pH krve, proto si živý organismy pro urychlení hydrataci oxidu uhličitýho vyvinuly speciální enzymatickej katalyzátor, tzv. karboanhydrázu.
Trinitramid N(NO2)3 je bezbarvá látka, tající při 70°C. Protože obsahuje jen kyslík a dusík, je to vlastně novej oxid dusíku, ačkoliv je to formálně amid kyseliny dusičný podobně jako výbušnina RDX a HMX a mohl by se stát důležitou součástí raketovejch paliv namísto chloristanů, který při startu raketoplánu uvolňujou do ovzduší 550 tun chlorovodíku. Zajímavej je tim, že ačkoliv jeho molekula je velmi jednoduchá a kvantově mechanický výpočty naznačujou, že by měl bejt stabilní, byl objevenej zcela nedávno. Energetická povaha skupiny N-NO2 způsobuje, že nitramidy se vyznačujou oproti nitroesterům vysokou detonační rychlostí (tříštivostí), chemickou stabilitou a nízkou citlivostí k nárazu a tření.
Škola hrou: schopný pedagog dokáže i nezáživnou látku prezentovat poutavě a zajímavě...
Konzervovaná zelenina je vydatný zdroj Bisfenolu A. Bisfenol A (BPA) je organická chemická sloučenina, která se využívá při výrobě plastů. Chemicky se jedná o 2,2-bis(4-hydroxyfenyl)propan a připravuje se chemickou reakcí fenolu s acetonem v kyselém prostředí. BPA je využíván při výrobě CD a DVD, PET lahví, kojeneckých lahví, plastových příborů, dóz na potraviny, ale také ve stomatologii, stavebnictví, elektronice nebo medicíně. Výzkum prováděný u mužských zaměstnanců továren vystavených vysokým koncentracím BPA ukázal, že měli čtyřikrát vyšší frekvenci problémů s erekcí a sedmkrát častěji problémy s ejakulací
Máte-li doma termity, vyzkoušejte, jesli je de ochočid a naprogramovad: výpary některých fixek na ně účinkujou jako feromon - budou čáru obíhat i tehdy, když bude nakreslená na opačný straně papíru, takže ji nemůžou vidět.
Japonci jak známo musej dovážet všechny suroviny i uhlí, proto není divu, že tolik bojujou proti globálnímu oteplování a ohlížej se po alternativních zdrojích. Hodlaj proto těžit uran, vanad a vzácný zeminy z mořský vody na hadrech, nasycených amidoximem nebo taniny z fermentovaných tomelů. Uran získanej tímhle způsobem vyjde asi 4x dráž, než na světových trzích, ale výtěžek vanadu a dalších kovů metodu částečně zlevňuje.
Bělousov-Žabotinského reakce byla objevená v roce 1957 Borisem Bělousovem a publikovaná A.M.Žabotinským v roce 1968 na konferenci v Praze sestává ze sledu tří reakcí, pomalá reakce vytváří meziprodukt, o kterej se perou další dvě různě rychlý reakce (srvn. jednoduchej simulátor chemickejch reakcí v Pascalu se zdrojákem). Protože samotná reakce probíhá bez výraznejch barevnejch změn, průběh reakce je sledovanej redoxním indikátorem ferroin, kterej je v redukovaným stavu modrej, v oxidovaným stavu oranžovej (viz též RM video zde). Japonci na bázi podobný oscilační reakce připravili hydrogel s komplexy ruthenia v oxidačním stupni 2+ a 3+. Reakci jde nastartovat a zastavit působením světla. Protože řetězce polymeru se s vícemocnými kationty silněji hydratujou a expandujou, gel se při redukci smršťuje a při oxidaci roztahuje. Díky oscilační reakci tak na něm postupujou vlny, který způsobujou, že gel sám od sebe leze po dně misky jako slimák. Lze taky po jeho povrchu transportovat drobný předměty milimetrovejch rozměrů.
Corexit EC9500A a EC9527A použitý k rozptýlení úniku ropy z prasklýho vrtu Deep Horizon v Mexickým zálivu sou disperzanty na bázi roztoku organických sulfonátů ve 2-butoxyethanolu s technologickou příměsí propylenglykolu, kterej vzniká jeho hydrolýzou. Toxičtější Corexit 9580 na bázi petroleje byl roku 1989 použitej při havárii Exxon Valdez u pobřeží Aljašky, dnes se již nesmí používat. Podle tohoto blogu je většina pracovníků, který s nim přišli tehdy již do styku již po smrti, zřejmě v důsledku obsahu karcinogenního ethylenoxidu, takže to nebude asi nic k jídlu. Únik ropy spotřeboval v pobřežních vodách Louisany kyslík a způsobil úhyn množství ryb v povodí Missisipi.
Plastická voda je rosol tvořenej organickejma látkama (0,4%) s příměsí kaolínu (2-3 % hmot.), kterej vyvinuli Japonci s cílem zjednodušit přepravu a skladování vody v odlehlejch oblastech. Princip je založenej na tom, že destičkovitý krystalky kaolinitu se výborně poutaj na organický řetězce o-fenylendiaminu i na molekuly vody. Příměs karboxymethylcelulózy (na obrázku červeně) zabrání, aby se vločky slepovaly navzájem. Hydrogel má ještě jednu zajímavou vlastnost: po rozříznutí žiletkou a spojení se sám do tří vteřin slepí a "zahojí". Pruhovatej proužek (3.0% CNS, 0.21% guanidinovýho pojiva a 0.09% ASAP) na obrázku dole byl vytvořen takovým slepením několika kousků obarvenejch metylénovou modří (modrým inkoustem) dohromady.
Demonstrace funkce kovový síťky v bezpečnostní propanový lampě - plamen se na ní ochlazuje pod zápalnou teplotu tak, že nemůže dojít k jeho přeskočení do vnějšího prostoru a výbuchu směsi. Vynález původně navrhl anglický chemik Humprey Davy v roce 1815, ale svůj patent dal nezištně k dispozici jako open source, aby omezil smrtelné úrazy dělníků v uhelných dolech v důsledku výbuchů metanu. Všiml si, že plamen nedokáže proskočit tenkou kovovou trubkou, protože z něj odvádí teplo a postupně trubku zkracoval až dospěl k síťce. Humphry Davy byl jedním z prvních profesionálních chemiků, který se dokázali uživid svými vlastními výzkumy: zkoumal oxidy dusíku a pojmenoval oxid dusný jako rajský plyn. Roku 1812 objevil elektrický oblouk, zjistil, že tepelné záření se šíří i ve vakuu, že diamant je tvořen čistým uhlíkem aj. Zabýval se elektrochemickými jevy a dokázal přitom, že se voda elektrickým proudem rozkládá na vodík a kyslík. Dokázal, že chlór je prvek; vypracoval teorii kyselin a objasnil roli vodíku v kyselinách. Dále izoloval prvky draslík a sodík (1807) a pomocí elektrolýzy tavenin kovy alkalických zemin (1808).
H Li Na K Rb Cs FrHelenku líbal na kolínku robustní cestář Frantík.Helene was being kissed on her knee by the robust road-mender Francis.Be Mg Ca Sr Ba RaBěžela Magda canyonem, srážela banány rádiem.Magdalene was running through the canyon, she was knocking the bananas by her radio.B Al Ga In TlBulgaria International.C Si Ge Sn PbCo si, Gertrudo, snědla? Olovo.What did you eat, Gertruda? Lead.N P As Sb BiNáš pes asi sbaštil bizona.Our dog has probably devoured a bison.O S Se Te PoÓ, slečno, sejměte tenkou ponožku (či podprsenku).Oh, madam, remove your thin sock (or bra).Y Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd Yvona zradila nebeské mocnosti, ty co ruskou rudou hvězdou podráždily agresivního diplomata.Yvonne has betrayed the celestial powers that have irritated an aggressive diplomat (CD) by a Russian red star.
Tato chudinka trpí Aquagenic urticaria, čili alergií na vodu. To by se neměla asi ani moc potid...
Vědci zjistili, že přídavek sody při pěstování mořských řas významně zvýší výtěžek triglyceridů, ze kterých se vyrábí náhražky ropy
Chemici vyrobili nejmenší známou lahvičku, která pojme právě jen jednu molekulu vody. Je tvořená částečně otevřenou fullerenovou C-60 molekulou, na jejíž okraj je chemicky navázaná fosfátová skupina. Ta slouží jako víčko a brání molekule vody z nádobky utéct. Odhydrolyzováním této skupiny se nádobka otevře a molekula vody může uniknout.
Rozsáhlý úložiště kreslenejch vtipů (nebo alespoň pokusů o ně) s fyzikálně - chemickou tématikou (protože jejich autor je chemik)
Koloidní zlato má pěknou rubínovou barvu, je tvořený částicema o velikosti nad 50 nm a připravuje se redukcí roztoku chloridu zlatitého roztokem citronanu sodného. Tato metoda je známá od středověku, kdy se rubínový zlato nazývaný Aurum Potabile používalo i jako lék, či spíš luxusní placebo. Samostatnou kapitolu představujou zlatý nanotyčinky, který v absorbčním spektru vykazujou dva píky odpovídající podélnýmu a příčnýmu módu kmitů vln elektronů na povrchu nanočástic, což se projevuje pestrejma barvama disperzí s různou velikostí částic. Na obrázku vlevo je elektronová mikrofotografie nanotyčinek o rozměrech 20 x 80 nm, ale nedávno byla publikovaná metoda přípravy částic ještě protáhlejších, tzv. nanodrátů zlata or rozměrech 20 x 2000 nm, nabízený společností Nanopartz. Ty by mohly najít využít při terapii rakoviny, jsou totiž selektivně zachycovaný nádorovejma buňkama a když se pak taková tkáň vystaví mikrovlnám, zlatý částice v nich rezonujou a baňky zničej teplem.
Zajímavá metoda přípravy nanodrátů spočívá v tom, že se tenká polykarbonátová fólie prostřílí urychlenejma iontama ve vakuu, čímž v ní vzniknou nanodírky. Jedna strana fólie se pak napaří zlatem a elektrolyticky se v jejích pórech vyredukuje jehličkovitý zlato, nakonec se fólie rozpustí v organickým rozpouštědle a vláknitý zlato se tím uvolní. Vědci dnes dokážou vyrobit i nanokrychličky, nanohvězdičky nebo nanotetraedry redukcí směsi železa, zlata a platiny z roztoku. Fyzici z amerického Rensselaer Polytechnic Institute vyvinuli novou jednoduchou metodu vytváření tenkých zlatých povlaků. Zjistili, že nanočástice zlata nezůstávají v toluenu rozptýlené, nýbrž vytváří vrstvu na jeho povrchu. Pokryjeme-li povrch pomocí rozprašovače drobnými kapkami tohoto rozpouštědla s nanočásticemi zlata, vytvoří jednolitou vrstvu, z níž po odpaření toluenu vznikne zlatá nanovrstva tlustá jen několik nanometrů.
Zlatý nanočástice pospojovaný vlákny DNA
Nanoporézní sklo vzniklo smícháním celulózy z buničiny a silikagelu a vyžíháním v podobě tenkého filmu, s nanopóry o průměru 100 nm se spirálovitou strukturou vláken celulózy. Selektivně odráží vlnové délky viditelného až ultrafialového světla. Díky rozmístění chirálních -OH skupin je každý vlákno celulózy jedním velikým krystalem, ve kterým jsou xobě jednotlivý polymerní řetězce pevně poutaný.
Co má společnýho bičík baktérií a proces buněčnýho dýchání? Kupodivu docela hodně. Všeobecně se ví, že univerzálním přenašečem chemické energie ve všech formách života jsou molekuly adenosintrifosfátu (ATP). Je to malá zásaditá molekula, která zachycuje chemickou energii uvolňovanou při oxidaci živin a přenáší ji do reakcí, které energii vyžadují, přitom se částečně neutralizuje na adenosin difosfát (ADP), kterej se tím recykluje. V jedné molekule ATP se nepřenáší energie mnoho, zato se uvolňuje snadno a rychle. Dospělej člověk ve svým organismu za den spálí 100g tuku a cukrů a přitom přeměni asi 40 kilo ATP, při těžký práci to může být až tuna ATP/den! Tato záležitost je známá již od roku 1939, ale teprve v roce 1997 byla udělená Nobelova cena za chemii třem biochemikům, kteří významnou měrou přispěli k objasnění této přeměny.
Vlastní dýchání probíhá ve speciálních membránovitejch útvarech, který maj zprohýbáním zvětšenej fyzikální povrch jako jakási elektrárna nebo buněčný plíce, tzv. mitochondriích. Název mitochondrie tvoří složenina řeckých slov mitos ("vlákno") a granula ("zrnko") a v buňkách tvořeji malý, často vláknitě protáhlý organely mikronových rozměrů - vlastně jakýsi samostaný buňky v buňce, nezávisle se rozmnožujou a dělí s využitím speciální mitochondriální DNA. Zřejmě před třemi miliardami let vznikly záchytem baktérií buňkama, kterým posloužily jako symbionti pro dýchací funkce, spekuluje se i o jejich mimozemským původu. Ale nejpravděpodobnější je, že vznikly reverzováním funkce fotosyntetickejch řas, který v období velkýho prekambrickýho ochlazení učinilo zdroje energie nedostupný, zatimco obohatilo vodu oceánů o rozpuštěnej kyslík.Tomu nasvědčuje shodná konstrukce protonovejch pump v chloroplastech i mitochondriích. Hlavní funkcí mitochondrií je produkce chemické energie ve formě ATP (z ADP a Pi) oxidací cukrů (glukosy) v tzv. citrátovém cyklu a b-oxidací mastných kyselin při tzv. při oxidativní fosforylaci. Nejvíc mitochondrií je tudíž v buňkách, který potřebujou energie hodně - např.ve svalech.
Doslova motorem celého procesu je enzym generující ATP nazvanej příznačně ATP-synthasa, kterej demonstruje, jak složitě fungujou některý molekulární stroje. Enzymovej komplex ATP-synthasy se skládá z jedenácti peptidových komponent, který se samy dokážou poskládat do funkčního celku, když se smíchají v roztoku. Celá tahle složitost je způsobená tím, že proces ATP vyžaduje dodání energie zvenčí. Krokem vyžadujícím energii není přitom samotná syntéza ATP z ADP a anorganického fosfátu, ale navázání ADP a fosfátu k enzymu a uvolnění ATP a využívá mechanismus, kterej využívá rozdíl koncentraci vodíkovejch iontů (protonů). Ty vznikaj při dýchací reakcích a jsou udržovaný adeninovým komplexem NADH (nikotinamidadenindinukleotid) na jedný straně mitochondriální membrány.
Komplex ATP-synthasy připomíná razítko trčící z membrány a stěna mitochodrií je rotujícíma molekulama hustě vystlaná. Do statoru je zapíchlá hlavička složená šesti čelistí, upevněná na excentrický osičce. Osička je poháněná proudem vodíkových iontů, který odtékaj středem hlavičky (tzv. protonová pumpa). Protony se nechají cestovat prostředkem enzymovýho komplexu ATP-synthasy, čímž ho uvedou do rotačního pohybu. Otáčením hlavičky se čelisti střídavě svírají a rozvírají a lisujou tak mezi sebou tři molekuly ATP na každou otáčku hlavičky (viz 11 MB DivX AVI video a počítačová animace zde). Hlavička se rychle točí frekvencí až 1600 otáček za vteřinu, což je rychlost špičkový ultracentrifugy. Neobvyklej mechanismus ATP synthasy nasvědčuje teorii o bakteriálním původu mitochondrií, protože velmi podobnej motor pohání bičík baktérií, který mitochondrie nemají a dejchaj celým povrchem buňky.
Princip protonovýho motorku používaj i baktérie pro pohon svejch bičíků. Dýchací organely vznikly tím, že prapraměňavky svý příbuzný nesežraly, ale jejich bičíky předělaly na výrobu ATP a začaly je naopak krmit živinama. Výzkumná skupina Carla Montemagna z University of California v LA vyvinula před čtyřmi lety motor založený na ATP syntháse, který vrátil původní funkci. Montemagno se spolupracovníky molekuly ATP-synthásy zakotvili na podložce a k aktinový osičce připojili niklový whiskery - malý nitkovitý krystalky ve tvaru tyčinky o průměru 14 nm. Celej komplex pak vzdáleně připomíná vrtulku upevněnou na osičce, kolem které s v průběhu reakce otáčí. Je-li enzym zásoben ATP, niklový tyčinky se začaly otáčet a míchat roztok ve svým okolí. Později byl motorek vylepšenej, aby jej bylo možné spouštět i zastavovat. K enzymu přidali chemickou skupinu, která vychytává z roztoku zinkové ionty. Tím se změní prostorové uspořádání enzymu a reakce a tím i pohyb se zastaví. Naopak přidáním nízkomolekulární látky s ještě vyšší afinitou pro zinek (komplexu) se z enzymu zinek uvolní a motorek se rozběhne. Přídavek zinku a látky, která zinek váže, tedy funguje jako tlačítko START a STOP.
V organický syntéze se často používaj tzv. organokovový sloučeniny, který obsahujou kov navázanej přímo na uhlík. Nejstarší a nejznámější je tzv. Grignardovo činidlo, familiérně "griňár", který se připravuje reakcí alkylhalogenidů s hořčíkovejma hoblinkama v roztoku éteru. Protože reakce je silně exotermní a éter hořlavej, způsobila už v organickejch laboratořích spoustu nehod. Proto se dnes častěji pracuje s modernějšími organokovovými činidly, např. terc. butyllithiem, který se kupujou a používaj hotový. Ale i tady je opatrnost na místě: terc. butylithium je žlutá kapalina, která se vodou explozívně rozkládá a na vzduchu samovzněcuje. Projevuje se tu silně redukční charakter lithia, kterej je vazbou na slabě polární uhlík jen nepatrně sníženej.
Na svou nezkušenost a neopatrnost před dvěma lety doplatila asistentka pákistánskýho původu Sheri Sangji, když na kalifornský univerzitě připravovala vinyl-lithium z terc. butylithia, který se jí náhle vznítilo a polilo jí svetr. Polekala se a převrhla na sebe láhev s hexanem, přičemž utrpěla popáleniny na polovině těla, na jejichž následky po 18 dnech zemřela a laboratoř obdržela pokutu za nedostatečný školení pracovníků. Na obrázku vlevo je ukázka jednoduchý práce s butyllithiem: reakce se provádí za chlazení v nádobě dostatečný velikosti, aby při prasknutí zachytila reakční směs a za nepřitomnosti vzduchu v armosféře inertního plynu (obvykle argonu, kterej je těžší než vzduch). Butyllithium se do reakce dávkuje syringem - plynotěsnou stříkačkou ze skla a tefonu přes gumovej uzávěr reakční nádoby - septum. Rukavice a pokud možno i plášť z nehořlavýho materiálu a ochrannej štít je při takový práci nutností.
Chemical Party
Při vaření čaje v tvrdý vodě ste si mohli určitě všimnout, že se odstátej čaj potahuje hnusnou hnědou vrstvou, která šplhá po stěnách sklenice vzhůru. Taniny z čaje (především tzv. theaflavin, viz vzorec vpravo dole) sou polyfenoly s kyselejma vlastnostma, který způsobujou trpkou chuť čaje. Sou to zdravý antioxidanty, ale s vápníkovejma iontama v tvrdý vodě se vážou na nerozpustný soli, který se pak z roztoku vysrážej. Chemiky z University of Carolina (UCLA) ale napadlo tento jef využíd k přípravě vodivejch polymerních filmů polyanilinu.
Polyanilin vzniká opatrnou oxidací roztoku anilínu např. dvojchromanem, persulfátem nebo elektrolyticky a je to podle stupně oxidace olivově zelenej (emeraldin) až tmavomodrej (pernigranilin) film nebo prášek s dobrou elektrickou vodivostí, zprostředkovanou elektronovými páry na dusíku propojenými s aromatickými benzenovými jádry (viz vzoreček nahoře). Protože je levnej, relativně stálej a snadno se připravuje, je v centru zájmu chemiků, který se z něj snaží vyrobid polymerní solární články, svítící OLED diody apod. Při pokusu byly promíchaný vodní a olejová vrstva se suspendovaným polyanilinem - při stání z klidu se z olejový vrstvy začal vysouvat polyanilinovej film, jak jest vidno na videu níže. Obrázek vlevo zachycuje sekvenci tvorby filmu po 0 s; (E) 0.5 s; (F) 1 s; (G) 10 s; (H) 30 s a (I) 35 sekundách.
Léčí pampeliška rakovinu? U dvou leukemiků došlo k remisi, když přerušili chemoterapii a pili čaj z pampeliškovýho kořene. Šáter latnatý (Gypsophila paniculata), lidově označovanej nevěstin závoj je trvalka známá hlavně jakodoplněk do svatebních kytic. Vědci si myslej, že saponiny které obsahuje by se mohly stát účinným lékem proti leukémii, protože přednostně rozpouštěji membrány rakovinnejch buňek
Nehoda při odlévání hliníku do studené formy - při zahřátí zřejmě došlo k vypuzení vzduchu z formy a vyprsknutí taveniny. Vpravo průběh koroze hliníku po rozrušení povrchový vrstvičky oxidu rtutí (20x zrychleno). Duralovej (Al95/Cu 4/Mg 1) jekl na obrázku vprostřed se rozpadá na prach zbarvenej dohněda v důsledku mědi obsažený ve slitině. Za 2.světový války Spojenci údajně organizovali sabotáže na německejch letadlech vyráběnejch z duralu: natírali je rtuťovou pastou, aby se postupně rozpadly. Stejně funguje i roztok rtuťnatejch solí, ze kterých se rtuť snadno hliníkem vyredukuje. Přeprava rtuťovejch barometrů a teploměrů je dodnes některejma leteckejma společnostma zakázaná.
Turče experimentuje s výbušninou pod nabádavym dohledem rodičů...
Umělý játra (vpravo) vypěstovaný ze zvířecích buněk (vlevo). Při tvorbě orgánu vědci z Medical Center Wake Forest University využili zvířecí játra, ze kterých pomocí detergentů vymyli veškeré buňky. Tomuto procesu se říká decelularizace a zbude po něm jen „lešení“ či „kostra“ tvořená kolagenem. Původní zvířecí buňky na něm vědci nahradili dvěma typy lidských buněk: nezralými jaterními buňkami a endoteliálními buňkami, které tvoří výstelku cév. Buňky byly do kolagenové kostry zavedeny systémem krevních cév, který během decelularizace zůstal nedotčený. Kolagenovou kostru osazenou buňkami vědci umístili do bioreaktoru, který budoucí orgán zásoboval živinami a kyslíkem. Po týdnu se vytvořila jaterní tkáň, která vykonávala funkce typické pro játra.
Krátce potom, co J.J.Thompson v roce 1897 při pokusech s výbojovou trubicí objevil elektron začaly vznikat první modely atomu. První model navrhl sám Thompson a jeho atomy vypadaly jako kladně nabitej pudink, ve kterým byly rozesetý záporně nabitý elektrony (od tý době se mu říká trochu posměšně pudinkovej nebo koláčovej model atomu - viz obr. jeho modelu z muzea v Mnichově). Náhodné rozmístění záporně nabitých elektronů v kladné hmotě atomu přitom takové, aby atom držel pohromadě a byl stabilní. Později přece jen fyziky napadlo, že se budou elektrony vzájemně odpuzovat a hromadit u obvodu atomu, ale to už mezitím Ernst Rutherford v roce 1905 objevil, že veškerej kladnej náboj v atomu zůstává soustředěnej ve velmi malý oblasti u středu atomu a tak vznikl planetární Rutherfordův model atomu, který si představoval podobně jako Sluneční soustavu. Roli Slunce zde hrálo jádro, kolem něhož obíhaly elektrony podobně tak, jako obíhají planety kolem Slunce.
Ale mezitím Mendělejev publikoval svou tabulku prvků a poznatky o jejich chemii rostly, takže začalo být zřejmý, že atomy se na povrchu vážou jen maximálně osmi elektrony (tzv. Abbeggsovo oktetové pravidlo). A tak v roce 1916 chemik G.N.Lewis navrhl kostkovej model atomu, o kterým se už dnes skoro v žádnejch učebnicích nepíše. Problém tohoto modelu mj. bylo, že neuměl např. jednoduše vysvětlit trojnou vazbu uhlíku v acetylénu a taxe na něj s příchodem kvantový teorie brzy zapomělo. Nicméně kostkovej model dodnes přežívá v tzv. Lewisově struktuře, čili způsobu jakým se zakreslujou elektronový páry kolem atomů v organický chemii uhlíku (viz obr. vpravo).
Polypropylénový implantáty, tzv. "stringy" zvolna absorbujou tekutinu z okolní tkáně, v důsledku čehož neustále rostou rychlostí asi 0.01% / den. Kvůli častým medicínským komplikacím byly v mnoha státech vč. USA a EU zakázány...
Bavlna je výbornej materiál jehož světová spotřeba neustále stoupá - jedna z nevýhod je, že je snadno promokavá a při praní žmolkuje. To se dá odstranit protismáčivou úpravou, která však buďto činí tkaninu neprodyšnou, nebo je zase tak choulostivá, že nepřežije opakovaný vyprání. Aby k tomu nedocházelo, jsou textilie ošetřeny ultratenkou úpravou, které se říká DWR, durable water repellent , která se nanáší na nejsvrchnější vrstvu textilie. DWR pronikne vlákny a sníží povrchové napětí textilie. V důsledku toho voda nevsakuje do materiálu, ale tvoří na jeho povrchu kapky, které mohou snadno stékat (např. tkanina GORE-TEX®). Úprava DWR však není trvalá. Její životnost se může zkrátit vlivem běžného opotřebení, obnošení, znečištění, působení pracích prostředků a repelentů či jiných látek. Číňani nedávno publikovali postup, při kterým se vlákna celulózy pokryjou fluorovaným monomerem 1H,1H,2H,2H-nonafluorohexyl-1-acrylátem, který se na ně chemicky naváže a zpolymeruje pod ultrafialovým zářením v dusíkové atmosféře. Tím se povrch každého vlákna pokryje tenkou vrstvou polymeru, podobnýho teflonu, kterej vydrží údajně až 250 vyprání.
Vývoj kuřete - viz též zde. V průběhu inkubace násadového vejce (NV) se rozlišují 3 základní fáze vývoje embrya – embryogeneze (l.-6. den inkubace), organogeneze (7.-17. den) a maturace či příprava na vylíhnutí (l8.-21. den). Celý proces vývoje kuřete až po konečné zpracování podléhá evropské certifikaci bio potravin, takže zákazník má kvalitu zaručenou směrnicemi EU.
Dneska je hovězí samá chemie... a chemie samý hovězí...
Nitroglycerin (1,2,3-tris-nitro-oxy-propan) nacucanej do hlinky byl dlouhou dobu jedinou průmyslově vyráběnou výbušninou (dynamit). Nitroglycerin se připraví snadno pomalým dávkováním glycerínu do směsi 40 - 60 % H2SO4 a 30 - 40 % HNO3 chlazený ledem. Po zředění směsi ledem se nitroglycerin vyloučí jako olejovitá vrstva na hladině, která se promyje roztokem sody. Je hodně citlivej na náraz a brizancí se blíží se třaskavinám, proto se od jeho použití upustilo. Teplota exploze se blíží 3000 ºC, detonační rychlost dosahuje až 7,5 km/sec. Ve styku s plamenem na volným nevybuchuje, jen blafne za vývoje plamene (video přehrajete najetím myší). Delším stáním se nitrák rozkládá a proto měly dynamitový nálože jen omezenou životnost. Na Youtube je vidění video BBC z přípravy nitroglycerinu v laboratoři a zpomalenejch záběrů jeho detonací.
Nitroglycerin je prudce jedovatej a už dávka několik desítek miligramů může způsobit smrt prudkým poklesem krevního tlaku v důsledku rozšíření cév. Na druhý straně včasný podání nitroglycerinu může kardiaka s vysokým tlakem zachránit před infarktem. Společnost Futura Medical spolu s velkou farmaceutickou firmou GlaxoSmithKline vyvinula speciální gel s pracovním názvem MED2002, který je schopen odstranit poruchy erekce. Funguje na stejném principu jako Viagra, Cialis či další orální léky proti impotenci. Napomáhá rozšíření cév v penisu, obdobně jako léky proti srdečním chorobám napomáhají rozšíření cév v srdci.
Chemici vyvíjej náhražky zlata pro polovodičovej průmysl. Hlavní problém je, že běžný kovy se oxidujou a tim ztrácej kontakt, ale tento problém se dá překonat použitím slitin, jejichž oxidy sou elektricky vodivý, např. slitina mědi a lanthanu, železa a vanadu nebo niklu a ruthenia, který maj vodivost milionkrát vyšší, než zoxidovaná měď. Principem je tvorba oxidů ve směsnejch oxidačních stavech, který jsou elektricky vodivý podobně jako okuje Fe3O4 (oxid železnato-železitý, tzv. magnetit) jsou mnohem vodivější ve srovnání s oxidem železnatým nebo oxidem železitým (rezavej oxid železa). Na vodivosti magnetitu se podepisuje právě fakt, že elektrony mohou snadno přecházet mezi oběma oxidačními stavy.
Rubrén (správně chemicky 5,6,11,12-tetrafenylnaftacén) je aromatickej uhlovodík o bodu tání 315 °C, kterej svý jméno získal podle svý rubínový barvy - ale existuje i jeho žlutá modifikace, která se liší trochu volnějším uspořádáním krystalů (viz obr.dole). Slovem aromatickým se v tomto případě nemyslí, že voní - ale že má strukturu složenou ze samejch benzenovejch kruhů, který mu dodávaj vysokou chemickou stabilitu a některý vlastnosti organickejch polovodičů (dole uprostřed je na snímku STM mikroskopu vidět, jak jsou tyto kruhy uspořádaný v krystalu rubrénu, který lze získat vakuovou sublimací - viz obr. vlevo).
Rubrén se používá jako aktivní barvivo ve žlutě svítících trubičkách a organických svítivejch diodách (OLED) - a to jak polymerních, tak aji s tekutou luminiscenční vrstvou a v neposlední řadě taky jako OFET tranzistory a solárních články. Elektrony se po molekulách rubrénu můžou volně pohybovad, což způsobuje nejen jeho výrazný zbarvení, ale taky luminiscenční a polovodivé vlastnosti rubrénu - mezi organickými polovodiči se vyznačuje zvlášť vysokou pohyblivostí nosičů náboje 20–40 cm2 Vs−1, což znamená, že tranzistory z rubrénu můžou bejt aji relativně rychlý. Na obrázku vpravo je prototyp takovýho tranzistoru - plochej krystal rubrenu opatřenej vodivýma elektrodama a týranej elektrickým proudem. Problémem při využití organickej polovodičů je ale nízká životnost nosičů náboje, čili elektronů a děr, který maj tendenci se pohybovat po molekulách společně jako kvazičástice, tzv. Frenkelovy excitony a už po několika nanometrech velmi rychle rekombinovat dřív, než dospějou k PN přechodu. V praxi to např. znamená, že solární články z organickejch diod by musely bejt velmi tenký, aby vůbec generovaly nějaký napětí, tedy průsvitný, tedy s nízkou účinností.
Ale nedávno bylo zjištěno, že ve velmi čistejch krystalech rubrénu excitony díky jejich vysoce uspořádaný struktuře můžou urazit i několik mikrometrů v podobě multipletů (Wannier-Mottovejch tripletů), který se pohybujou krystalem rychlejc - což se mj. projevuje silnou zelenou fluorescencí krystalů v ultrafialovým světle. Ovšem jak už tomu v přírodě bejvá, něco je vždy za něco - a v případě rubrénu se tvorba multipletů projevuje tím, že se energie fotonu rozloží na víc elektronů a děr současně a výsledný napětí na solárním článku je pak nižší, takže na něm narostou ztráty elektrickým odporem. V současný době dosahovaná účinnost organickejch fotočlánků nepřesahuje jedno procento, což nevyváží ani relativní lacinost jejich výroby, ani to, že můžou bejt nanášený na umělohmotný ohebný fólii nebo dokonce výhledově nanášený přímo na zdi. Další, ne nepodstatnej faktor je mnohem nižší životnost takových fotočlánků i svítivejch diod ve srovnání s anorganickými polovodiči - v tomto ohledu jsou např. rostliny neustále o krok dále, protože dokážou svý fotočlánky průběžně obnovovad.
Kantaridin - nebezpečná viagra středověku Jde o anhydrid kyseliny 2,3-dimethyl-7– oxabicyklo[2.2.1]heptane-2exo, 3exo-dikarboxylové, terpenoid C10H12O4 bez barvy a zápachu, poprvé byla izolovanej roku 1810 francouzským chemikem Pierrem Robiquetem. Toxicita této chemikálie je velmi vysoká, srovnatelná s kyanidem či strychninem. Průměrná smrtelná dávka je 10–60 mg/ kg u člověka a dokonce jen 1 mg/kg u myši. V přírodě můžeme kantaridin nalézt u řady druhů brouků z čeledi majkovitých (Meloidae) a stehenáčovitých (Oedemeridae); nejznámější je pak právě výskyt u „španělských mušek“ – puchýřníků z čeledi majkovitých (Lytta vesicatoria).
Španělské mušky sou asi 2 cm zářivě zelený brouci vylučující charakteristický myší zápach. Objevují se občas masově na jasanech, šeřících či ptačím zobu, kde se živí jejich listím; napadené stromy již zdaleka zapáchají. Nejvyšší obsah kantaridinu mívají puchýřníci ve své hemolymfě (obdoba lidské krve) - může tvořit až 5 % hmotnosti sušiny brouka. Jeden sameček puchýřníka muže obsahovad až 17 mg tohoto toxinu. Dříve se kantaridin přijímal zejména ve formě prášku z rozdrcených brouků puchýřníků. Po požití tohoto prášku dochází k vylučování kantaridinu ledvinami do moči. Španělské mušky bývaly v rukou komtes a šlechtičen prostředkem rozkoše, nástrojem politického vydírání i zákeřným jedem. I dnes je možno v některých zemích na lékařský předpis zakoupit 0,7% roztok cantharidinu (například pod komerčním názvem Cantharone). Je určen právě pro léčbu bradavic, které mají být vystaveny účinkům daného roztoku si po 24 hodin. Po 24–72 hodinách se v místě většinou totiž vytvoří bolestivý puchýř, který se zahojí do jednoho až dvou týdnů.
Jak uvařid nanočástice magnetitu, aneb dobrou chuť, pokud právě obědváte. Do octa se nastrouhá mejdlo se srnkou a vaří se tak dlouho, až se odloučí vrstva mastnejch kyselin. Ta se sleje a smíchá s nastrouhanou rzí a vaří se tak dlouho, až vznikne černej sajrajt, obsahující nanočástice magnetitu. Trochu mi to po chemický stránce nesedí, protože nevěřim, že by mejdlo za uvedenejch podmínek částice rzi zredukovalo, ale budiž...
Nobelova komise si poslední dobou zřetelně předchází Japonce, loni dostali Nobelovku tři japonci za fyziku, letos dva za chemii. Richard Heck (USA), Ei-ichi Negishi (US, JP), Akira Suzuki (JP) byly oceněný za výzkum použití palladiovejch katalyzátorů v 70. letech, konkrétně Heckovy reakce, Suzukiho reakce a Negishiho cross-coupling. Podobnejch reakcí je však známo ještě nejmíň dvacet. Maji význam v syntetický organický chemii pro přípravu cennejch látek, v průmyslu se pro tyto účely používaj spíš levnější niklový nebo měděný katalyzátory. Katalytický vlastnosti palladia jsou založený jednak na silně koordinační vazbě p- a d-orbitalů, který z povrchu kovu vyčuhujou a fungujou jako háčky, kterýma se zachytí molekuly uhlovodíků dvojnou vazbou k povrchu v sp nebo sp2 konfiguraci. Zde se pak uplatní schopnost palladia dobře rozpouštět vodík, atomy vodíku se od dvojné vazby odštěpí a ta se pak stane přístupná dalším reakcím. Jakmile se dvojná vazba nasytí, přestane bejt k povrchu palladia poutaná a výsledná molekula uhlovodíku udělá na povrchu palladia místo dalším.
Katalytický vlastnosti platiny a palladia se zřetelně liší, protože platina má silnější koordinační vlastnosti, zatimco palladium líp rozpouští a odštěpuje vodík. Lze je demonstrovat řadou pokusů, nejjednodušší je ten, při kterým se platinová lodička nebo plíšek zahřívá v plameni svítiplynu. Lodička žhne, i když se plamen sfoukne, protože rychlost povrchové oxidace katalyzované platinou je dostatečná k tomu, aby platinu udržela rozžhavenou a může plyn zase zapálit. Jemně rozptýlená houbovitá platina zapaluje kyslíkovodíkovou směs nebo svítiplyn už zastudena, proto se dřív používala jako "věčná zápalka". Dnes, když se používá zemní plyn je platinová zápalka nepoužitelná, protože zemní plyn neobsahuje vodík, oxid uhelnatej ani nenasycené uhlovodíky.
Na videu vpravo je podobná ukázka, jak platinovej drátek oxiduje páry čpavku, tahle reakce má rozsáhlý průmyslový využití, jelikož vznikající oxidy dusíku se používaj pro výrobu kyseliny dusičný a umělejch hnojiv. Čpavek sám o sobě nehoří, ale platinovej drátek žhne, pokud se nad roztokem nachází dostatek vzdušného kyslíku. 4 NH3 + 5O2 ̶̶̶̶̶̶̶̶ ̶̶̶̶̶̶̶̶ ̶̶̶̶̶̶̶̶ ̶̶̶̶̶̶̶̶ ̶̶̶̶̶̶̶̶ ̶̶̶̶̶̶̶̶ 4 NO + 5 H2O
Běžný elektrický kolo s lithiovým akumulátorem nabízí 65 watthodin na jeden kilogram hmotnosti akumulátoru. Firma SiGNa dodává svůj palivový článek (čili pohonný modul s kovovým práškem uvnitř) ve formě cartridgí (uzavřených kazet), v nich je obsaženo víc než 1000 watthodin na jeden kilogram látky. Tato kazeta může dodávat konstantní elektrický příkon 200 Wattů a co se nespotřebuje hned, ukládá se do akumulátoru pro akceleraci kola a stoupání. V palivovém článku silicid sodný Na2Si reaguje s vodou, vyvíjí se zde vodík a odpadními produkty jsou jen vodní pára a křemičitan sodný. Materiál SiGNa není tvořenej čistým silicidem, vzniká reakcí roztavenýho sodíku se silikagelem jako černej pyroforní prášek, dodává 4x míň vodíku, ale rovnoměrněji. Vodík se v článku generuje při polovičním tlaku, než jaký se vyskytuje například v plechovkách se sycenou limonádou. Firma SiGNa prohlásil, že jeho cílem je vyrábět a dodávat podobné pohonné moduly i pro další lehčí dopravní prostředky a také pro generátory a elektronické přístroje. 2NaSi (s) + 5H2O (l) → Na2Si2O5 (roztok) + 5H2 + teplo (~175 kJ/mol)
Spalování syntetickejch diamantů v proudu kyslíku (viz též video zde, kde je vidět hoření diamantu pod kapalným kyslíkem). Spalování přírodního diamantu v uzavřené nádobě zkoušel francouzskej chemik A. Lavoisier už v roce 1772, vzorek diamantu (asi 0.15 g) přitom zahříval slunečním světlem zkoncentrovaným lupou. Dokonce přitom porovnával objem oxidu uhličitého vzniklého spálením stejným množstvím uhlí a dospěl tak k závěru, že diamant a uhlí jsou téže podstaty - tento radikální závěr však byl potvrzen až o dvacet let později anglickým chemikem Tenantem. Syntetický diamanty jsou nažloutlý v důsledku obsaženejch příměsí a zahříváním se jejich zbarvení prohlubuje, protože je to polovodič a s rostoucí teplotou se mu snižuje šířka zakázaného pásu. Je vidět, že uhlík v krystalickým stavu nehoří nijak zvlášť dobře, protože má vyšší hustotu a relativně malej povrch a bez zahřívání zvenčí se reakce po chvíli zastaví. Při spalování nevzniká pevnej zbytek, diamanty se v proudu plynu doslova vypařujou (bod tání uhlíku je 3550 °C), nicméně je vidět, že část uhlíku se spaluje v podobě oxidu uhelnatého až za diamanty (plamen má zde modrý okraj, typickej pro spalování CO). Diamanty známý taky tím, že v žáru explozívně praskaj, protože vznikly za vysokých tlaků, občas se v důsledku vnitřního pnutí rozpadnou i hotový vybroušený diamanty - tomu se dá údajně zabránit jejich potřením olejem, kterej snižuje povrchový pnutí tím, že zaplní mikroskopický rýhy na povrchu diamantu. Diamant je termodynamicky nestálej a zahříváním na 1400 - 1500 °C za nepřístupu vzduchu přechází na grafit a zčerná, takže bod tání diamantu nelze vlastně změřit - vždy se změří jen bod tání grafitu.
Rtuťový a galliový "srdíčko" sou známý elektrochemický oscilační reakce. Jsou založený na změně povrchovýho napětí kapalnýho kovu v důsledku změny redoxního potenciálu.V případě rtuti obsahuje roztok stopu oxidačního činidla (nejspíš dichromanu, páč je nažloutlej) a povrch rtuti se viditelně potahuje tmavými oxidy. Dotykem hřebíku se oxidy zredukujou na úkor železa, který se přitom začne rozpouštět místo rtuti, povrch rtuti se vyčistí a sbalí do kuličky. Tím se rtuť oddělí od hřebíku, takže se znovu zoxiduje, kapka se roztáhne, dotkne hřebíku a celej cyklus se zopakuje. V případě gallia, který je míň ušlechtilý než železo (v elektrochemické řadě leží nalevo od železa) funguje tentýž princip obráceně. Jak je vidět, v roztoku kyseliny se gallium zvolna rozpouští a pokrývá bublinkama vodíku. Protože má přitom silně zápornej potenciál, je sbalený do kuličky. Přiložením hřebíku se vývoj vodíku přenese na hřebík a potenciál povrchu gallia přitom stoupne na potenciál železa. Tím se kapka poněkud roztáhne a její povrch se sníží - je zřejmý, že v tomto případě je nutný se dotýkat hřebíkem kapky seshora, ne zboku, aby oscilace správně nastartovaly.
Výsledek zkapalňování chloru směsí suchého ledu a lihu. Chlor kapalní při -34 °C a po vytažení z chladicí směsi se varem vypařuje. Poprvé ho zkondenzoval M. Faraday v roce 1823, ale protože v té době nebyl ještě suchej led k dispozici, použil směs ledu a chloridu vápenatýho, se kterou je možný dosáhnout teploty -52 °C. Plavající sajrajt je zřejmě tvořenej ledem nebo hydráty (klathráty) chlóru, protože chlor nebyl před zkapalněním vysušenej. Vpravo je samovolná výbušná reakce chloru a acetylénu. Chlor a acetylén byly připravený vhozením chlornanu a karbidu vápníku do roztoku kyseliny sírový, část acetylénu se přitom rozkládá a tvoří saze. Na světle chlór reaguje explozívně i s vodíkem a oxidem uhelnatým.
Krystalickej slitek rhenia a kovovýho titanu (vpravo) - tak nějak by to asi dopadlo, kdyby si Terminátor dal k obědu čočku.... Dole niob a wolfram, ještě níž zlato a osmium. krychlička 1 cm³´pro srovnání.
Pokusy s odpalováním kyslíkovodíkový směsi připravený elektrolýzou vody pomocí elektrický žárovičky na dálku. Protože voda je prakticky nevodivá, musíme jí pomoci elektrolytem. Jako nejvhodnější se jeví hydroxidy (např. draselný, nebo sodný), v nouzi poslouží i uhličitan, nebo hydrogenuhličitan sodný (soda na praní, nebo jedlá soda). Chlorid sodný je nevhodnej, protože místo kyslíku vzniká chlor a chlornan, který se v roztoku rozpouštěj. K elektrolýze je vhodná malá, utěsnitelná nádobka, např. sklenička od přesnídávky. Záporná elektroda může být z víceméně libovolného, vodivého materiálu, kladná musí být do značné míry inertní, jinak ji vznikající kyslík "sežere". Vhodné materiály jsou uhlík, nikl, zlato, platina. Jako ekonomicky nejvhodnější se tedy jeví uhlíky ze ZnC článků, nebo poniklovaný plech.
Hnití ovoce během dvouch měsíců, jeden snímek odpovídá 120 minutám... Nenápadná brambora nakonec v nepříznivejch podmínkách zazelenala a zvítězila
Výroba japonskej nožů - pěkně od začátku, od redukce železa dřevnym uhlím - čili čistá chemie...
Molekuly diarylbenzenu (stilbenu) sou spojený dvojnou vazbou uhlíku, která se za normálních podmínek překlápí tak, aby si konce molekul vzájemně nepřekážely. Energetickým UV zářením lze ale dosáhnout nestabilního stavu s vyšší energií, kdy sou molekuly zkroucený. Zahřátím, nebo osvětlením normálním světlem se molekula rozkmitá a vrátí se do energeticky výhodnější polohy, ve který je molekula o něco delší, látka se tedy ozářením ultrafialovým světlem zkracuje, viditelným světlem prodlužuje. Pokud se vypěstuje jehlicovitej krystalek, pak se při ozáření ohejbá a vrací zpět a může tak konat mechanickou práci. Na videu vpravo krystalek pohybuje kuličkou, která je 600x těžší, než krystalek samotnej.
Nanoput a nanocar
Chroman jsou soli chromu v oxidačním stupni 6+, velmi podobný síranům (tvoří s nimi občas i směsný krystaly). Šestimocnej chrom je silný oxidační činidlo, ale s rostoucí zásaditostí prostředí se jeho oxidační potenciál snižuje, takže nakonec chromany jde připravit oxidací chromitých solí peroxidem vodíku, persírany nebo jinými oxidačními činidly v zásaditým roztoku, nebo v tavenině hydroxidu sodnýho nebo draselnýho.
Cr2O3 + 4 NaOH + KClO3 + 3 KCl = 2 K2CrO4 + 4 NaCl + 2 H2O. 152 + 122.5 + 223.5 + 160 = 388 + 234 + 36 g / mol
Po proběhnutí reakce se zelená barva oxidu chromitýho změní na oranžovou, tavenina po vylití na plech popraská a získá kanárkově žlutou barvu. Překrystalizováním lze získat pěkné krystaly chromanu sodného nebo draselného. Vpravo jsou krystaly přírodního chromanu olovnatýho, známýho jako minerál crocoit - prvek chrom byl objeven právě v tomdle minerálu a získal z něj své jmého ("chroma"=barva).Vyrábí se i uměle, protože kvůli vysokýmu indexu lomu a pasivačním účinkům na železo slouží jako žlutej pigment ("olovnatá žluť"), podobně jako suřík - např. školní autobusy v USA jsou natíraný právě toudle barvou. Všechny chromany jsou jedovatý a často i karcinogenní.
Mezi chemický sporty patří vaření sloučenin s co nejdelším karbinovým řetězcem, tedy takovým, ve kterým se střídá jednoduchá a trojná vazba. Takový molekuly jsou přímý a tuhý jako tužka, problém je v jejich nízké stabilitě, příčinou je velký pnutí mezi trojnými vazbami, protože uhlíkovej atom je v zásadě symetrickej. Jak známo, ani acetylen se dvěma uhlíky neni nijak mimořádně stálej a stlačenej se explozívně rozkládá. Ačkoliv polymerizací acetylenu na zahřátým povrchu není obtížný dospět ke zesíťovaný směsi polyinů a polyenů (tzv. karbinu podobný sazím), polyiny s delším přímým řetězcem se rozkládaj křivym pohledem a tak je nutno je nějak stabilizovat - což se většinou provádí navázáním velmi objemnejch aromatickejch substituentů (terc. butylfenylový skupiny) na konec řetězce, což současně molekuly zakulatí a umožní jejich přečištění krystalizací. Dosavadní rekord 28 uhlíkových atomů spojenejch trojnými vazbami byl nedávno výrazně překonán, nový polyin má hned 44 uhlíků v řadě a má chemickej název 1,34-Bis-[tris(3,5-di-terc-butylfenyl)]tetratriakonta-2,4,6,8,10,12,14,16,18,20,22,24,26,28,30,32-hexadekayne(3D-animace). Spekuluje se, že karbinový sloučeniny (ovšem s kratším řetězcem) by se mohly vyskytovat v atmosféře Titanu.
Mateřské znaménko, který přestalo být ohraničené a rozrůstá se do okolí je charakteristická známka melanomu. Pokud to se sluněním přeháníme do dvaceti let věku, zvyšuje se riziko vzniku melanomu s mutací genu BRAF. BRAF je protein, který zprostředkovává přenos růstového signálu na úrovni za RAS-proteinem, důležitou komponentou signální dráhy RAS-RAF-MAPK kontrolující dělení buněk. Tato dráha je klíčovým mechanismem, který přenáší extracelulární signály do buněčného jádra, kde pak dochází k expresi genů kódujících faktory buněčné proliferace a diferenciace. Získané výsledky naznačují, že bychom si na velkou část případů rakoviny kůže mohli „zadělávat“ již v dětství. Mutace BRAF genu se vyskytuje u cca 8 % vsech pevných nádorů. u melanomu se vyskytuje u 50 % pacientů, u kolorektálního karcinomu je to 10 %, karcinomu prostaty 8 %, karcinomu štítné žlázy 15 procent. BRAF se tedy stává možnou cílovou molekulou při léčení metastazujícího melanomu.PLX4032 je novej lék efektivní na inhibici BRAF (V600E) kinázy. Testovací léčba vedla u 90 % pacientů k objektivní remisi či regresi tumoru. Pro srovnáni, u standardně léčených pacientů s metastazujícím melanomem je celková doba přežití kolem devíti měsíců a doba do progrese kolem dvou měsíců..
Linked by NODE
V roce 1193 začal Qutub-al-Din stavět na území dnešního Dillí muslimský komplex Qutub Minar na místě, kde původně stávalo 27 hinduistických chrámů. Areálu dominuje pětipatrový minaret, vysoký 73 metrů. Železný sloup stojící na nádvoří je vysoký 7,21 m, jeho průměr činí 41 cm, váží víc než šest tun. Sloup byl původně vyroben na počest válečných vítězství krále Chandragupty II., jež vládl v letech 400 až 410 n.l. Původně se nacházel v chrámu boha Višnua ve městě Udayagiri ve střední Indii, teprve na přelomu 12. - 13. století byl přesunut do Dillí. Pochází tedy ze 4.století a jeho vznik je stále zahalen tajemstvím. Je totiž vyroben z 98% železa a 1% fosforu a dodnes nezačal rezivět. Protože bychom měli i v dnešních technických podmínkách problém něco takového vytvořit, spekuluje se dokonce o jeho mimozemském původu. Avšak Ramamurthy Balasubramanian z Indického technologického institutu v Dillí tvrdí, že sloup chrání tenká vrstvička minerálu misawitu (amorfní δ-FeOOH), který na železe vzniká v důsledku katalytického působení fosforu. Indičtí slévači v dobách krále Chandragupty II.při tavení nepoužívali vápenec, který ze železa odstraňuje fosfor. Železo bylo připraveno skováním bloku surového železa redukovaného dřevěným uhlím, při jehož použití většina fosforu zůstává v železe a nepřechází do strusky. Ochranná vrstva roste na povrchu sloupu velmi zvolna a dotyky turistů ji narušovaly, proto byl sloup v 80. letech minulého století obehnán plotem.
Chemici z Londýna předváděj polyesterový šaty ve spreji. V prodeji maj bejt už od příštího roku: údajně maj bejt svlíkatelný a s možností vyprání, což mi příde skoro jako zbytečnej luxus... Škoda jen, že nepředváděj, jaxe s tim daj vyrobid nový slipy - ráno bysem si jen kraped stříknul mezi nohy a odešel do práce s pocitem sucha a bezpečí...
Jolecule je prohlížeč / knihovna proteinových struktur využívající JavascriptxX v HTML5, tedy bez použití externího pluginu
Strelitzie královská (Strelitzia reginae) příbuzná banánovníku byla pojmenována po manželce krále Jiřího III - Charlottě von Meklenburg - Strelitz, byla vzdělaná amatérská botanička, pomáhala např. vybudovat Kew Gardens Do Evropy byla strelície dovezená okolo roku 1770 jako součást dodávky určené pro botanickou zahradu anglického krále Jiřího III. Strelitzia reginae je velmi používanou květinou k řezu, která se používá při tvorbě extravagantních aranžmá.V Holandsku se pro strelícii vymyslela řada lidových názvů jako je např. rajka, ptačí zobák, hlava rajky. V jižní Evropě se vysazuje v zahradách a parcích, v chladnějších oblastech našeho kontinentu se ale pěstuje jako pokojová nebo skleníková rostlina.
Strelicie vykvétají až po dosažení zhruba pěti let. Zajímavé je, že její žluté barvivo je tvořený žlučovým barvivem bilirubinem, který se jinak vyskytuje pouze u živočichů. Bilirubin je odpadovým produktem metabolismu červeného krevního barviva hemu. Vzniká v játrech při filtraci krve ze zaniklých červených krvinek. V buňkách slouží jako antioxydant, ale jeho obsah v krvi se může zvyšovat jako příznak určitých onemocnění, při zvýšené hladině bilirubinu se barví stolice do hněda a podlitiny do žluta.
Jak známo, fluor je nejreaktivnější prvek, ale ve skutečnosti ho ale jedna látka reaktivitou ještě předčí. Je to chlortrifluorid, čili fluorid chloritý, ClF3. Fígl je v tom, že s řadou materiálů reaguje fluor jen na povrchu, protože příslušné fluoridy jsou na rozdíl od chloridů málo rozpustný, nebo těkavý z důvodu malé velikosti atomu fluoru. Zatímco chlor reaguje pomalejc, zato do hloubky a kombinace obou prvků pak spojuje agresivní vlastnosti obou. Chlortrifluorid je korozivní, téměř bezbarvý plyn nasládlýho zápachu s bodem varu 11,3 °C a bodem tání −76,3 °C. Ve zkapalněným stavu je to nazelenalá kapalina (viz ampule vlevo), která při dalším ochlazení tuhne na bílou hmotu. Nad 180 °C se rozkládá na své prvky, což vysvětluje jeho vysokou reaktivitu. Používá se jako fluorační činidlo v případech, kdy látky reagujou s čistým fluorem pomalu, jeho hlavní použití je při výrobě hexafluoridu UF6 při obohacování uranu a v polovodičovém průmyslu občas k leptání křemíku. Přípustný maximální limit chlortrifluoridu ve vzduchu je podle OSHA 0,1 ppm (zředění jedna k milionu, čili mililitr na kubickej metr vzduchu), koncentrace vyšší než 10 ppm jsou již nesnesitelné. Kapalný reaguje s vodou explozivně, uvolňuje z ní kyslík a vedle toho vzniká směs Cl2, ClF, ClOF2, ClO2 a HF. Při kontaktu s organickými materiály vyvolává jejich vzplanutí, proud trichloridu na ně účinkuje jako otevřený kyslíkový plamen. Za exploze reaguje s mnoha dalšími látkami, jako např. s amoniakem, oxidem uhelnatým, oxidem siřičitým, vodíkem apod.
Chlortrifluorid není řazen mezi bojové otravné látky s vojenským významem, byl však údajně vyráběn za druhé světové války v nacistickém Německu pod kódovým označenímN-stoff ("látka N") jako prostředek k znehodnocení filtrů vojenských ochranných masek. Jejich hlavní náplní je totiž aktivní uhlí, s kterým chlortrifluorid reaguje za uvolnění jedovatých plynů a velkého množství tepla, které může vést i k jeho vznícení (1, 2). Na obrázku dole se ClF3 reaguje za vznícení polyetylénová trubka (polyetylén je jinak docela inertní, přechovávají se v něm koncentrované kyseliny i hydroxidy) a na obrázku vpravo je proudu chlortrifluoridu vystaveno syrové kuře. O reaktivitě trifluoridu svědčí tato příhoda: v dobách studené války byl ClF3 testován jako oxidující složka raketových paliv, většinu hořlavin sám zapaluje, což zjednodušuje konstrukci kapalinovejch motorů. Přitom byla rozlita asi necelá tuna kapalného chlortrifluoridu na betonovou podlahu, protože ocelovej kontejner, ve kterým byla látka chlazená suchým ledem díky nízkou teplotou zkřehnul a vysypalo se mu dno. Trifluorid v 30 cm tlusté betonové podlaze propálil díru a prohořel asi metr do písku v základech budovy.
Účinnost solárních článků může být zvýšená jejich zaačerněním, čili vyleptáním jemnejch jamek do jejich povrchu. K tomu se původně používalo napaření tenký vrstvy zlata, který se na povrchu křemíku sbaluje do ostrůvků. Ve směsi peroxidu vodíku a kyseliny fluorovodíkové pak nanočástice zlata sloužej jako elektrochemickej článek a rozpouštěj pod sebou křemík. Dvojici chemiků se podařilo vakuovej postup obejít tím, že nejprve vakuový napařování nahradili odpařením roztoku s koloidním stříbrem na povrchu křemíkové desky. Potom co zjistili, že se křemík dobře leptá po opláchnutí zlata v lučavce nahradili dražší koloidní stříbro roztokem tetrachlorozlatité kyseliny a oba procesy spojili do jediného, čímž jej zkrátili na tři minuty. Pokud vyleptané díry zůstaly 500 nm hluboké, účinnost solárního článku dosáhla 17%.
Pellagra (česky také pelagro, pelle agra znamená v italštině doslova "drsná kůže", čili červené malomocenství) má pouze částečně podobné příznaky jako lepra, nikoli podobnou příčinu a s vlastní leprou nemá nic společného). Je to forma avitaminózy, způsobená nedostatkem niacinu (vitamin B3) a proteinů (zejména proteinů obsahujících tryptofan) v potravě. Pellagra se projevuje velkou citlivostí na světlo, agresivitou, nespavostí, slabostí, vypadáváním vlasů, průjmy, silnou ataxií, poruchami srdeční činnosti a také demencí, ale především rozsáhlými červenými vyrážkami. U neléčené pellagry nastává smrt většinou za čtyři až pět let. Pellagra se vyskytuje především u lidí, u kterých větší část potravy tvoří kukuřice, např. na jihoamerickém venkově. Pellagra je léčena podáváním niacinu, přesné dávkování závisí na pacientově stavu.
Pellagra byla popsána poprvé v roce 1735 španělským lékařem Gasparem Casalem. V té době byla velmi častá ve Středomoří, byla nazývaná asturské či lombardské malomocenství. Prakticky od počátku byla známá souvislost s kukuřicí, soudilo se ale, že jde o otravu jakousi látkou, obsaženou ve zkažené kukuřici. V roce 1900 došlo k epidemii pellagry v jižní části USA, jen v prvních deseti měsících roku 1915 bylo v Jižní Karolině zaznamenáno 1306 úmrtí. Při této epidemii objevil americký lékař Joseph Goldberger metodu léčení choroby - podávání malé dávky kvasnic či vyváženou dietu. O tom, že pellagra je bezinfekční choroba přesvědčoval své okolí tím, že konzumoval strupy pellagriků a dokonce si nechal vstříknout jejich krev. Poté, co milióny jednotlivců umírají na pellagru v rozmezí dvou dekád, začíná americké veřejné zdravotnictví konečně jednat a nemoc zastavuje. Ředitel Public Health Service připustil, že již více jak 20 let je známo, že pellagra je způsobena nedostatkem niacinu, ale nezasáhla, protože se většina úmrtí proběhla uprostřed chudinské černošské populace.
Ukázka infanterní stravy MRE US Army včetně "accessories", zahrnující zvlhčený ubrousky i toaletní papír. Zkratka MRE ("meal ready to eat") je přiléhavěji označovaný jako "Meals, Rarely Edible", "Meals Rejected by the Enemy", "Morsels, Regurgitated, Eviscerated", "Mentally Retarded Edibles", "Meal, Ready to Excrete", "Materials Resembling Edibles" nebo Meals Rejected by Ethiopians". Pro svuj nízky obsah vlákniny mu taky řikaj "Meals Requiring Enemas", "Meals Refusing to Exit", "Meals Refusing to Excrete" nebo "Massive Rectal Expulsions". V armyšopu to prodávaj za 180,- Kč.. Součástí balení je ohřívadlo je založený na reakci práškovitýho hořčíku se slanou vodou, sůl a železný piliny slouží jako elektrochemickej článek, katalyzující reakci: Mg + 2H2O → Mg(OH)2 + H2. Dokáže ohřát čtvrt litru vody na teplotu 70 °C ve dvanácti minutách. Množství uvolněnýho vodíku je dostatečný, aby způsobilo explozi v uzavřenejch prostorách, např. kabině letadla, tam se ten vynález nesmí používat. Vpravo je kuřecí maso se zeleninou, celerem a buráky.
Sušený broskve. Daji se jíst suchý, nebo rozmáčený do podoby kompotu
Kakaovej a citrónovej limo drink.
Krekry s burákovym máslem, roztíraj se plechem zavařeným do části obalu. Všechno balení je potištěný polopatickým návodem k použití.
Cytokineze je děj, při kterém se mateřská buňka fyzicky rozdělí na dvě dceřiný buňky. V případě mitózy, kterou se dělí eukaryota (bacili a kvasinky) sou vzniklé buňky identický, v případě meiózy se geny obou buněk vzájemně promíchaj v poměru 1:1 a vznikaj buňky sesterské. Mitóza je tradičně dělená do pěti stadií, z nichž každá představuje určitý stupeň rozdělení genomu:
V animaci níže získané pomocí laserové konfokální mikroskopie se nejprve dělí buňka epitelia prasečích ledvin uprostřed, hned jak skončí se začne dělit buňka nad ní. Červeně jsou označeny zásadité molekuly alfahistonu H2B, obalující genetickou informaci, zeleně molekuly alfa-tubulinu (zeleně svítící vlákna mikrotubulů v cytoskeletu). Celej proces dělení trvá v reálu asi hodinu.
Na vodu v prášku sem si vzpomněl nedavno, když sem pitval jeden přezrálej meloun: buňky napůl rozpadlýho pletiva uprostřed melounu vytvořily skoro suchou, sypkou moučku, ačkoliv byly stále plný vody. Ale suchá voda není žádná futuristická novinka - na Hullské univerzitě ji připravili už v roce 1968. Vzniká rozmícháním zředěného roztoku chloridu křemičitého v organickém rozpouštědle s malým množstvím vody a saponátu, čímž vznikne emulze, ve které jsou kapky vody obklopeným organickým roztokem chloridu křemíku. Ten na povrchu kapek postupně hydrolyzuje a tvoří sklovitý gel oxidu křemiřičitého ve tvaru kuliček. I když se kuličky vysušej, jsou v mixéru schopny pohltit až 95 % hmoty vody zase zpátky, aniž to výrazně ovlivní fyzikální vlastnosti prášku. V kosmetice by se mohla voda v prášku používat jako plnivo hydratačních krémů a pudrů. Voda zachycená v práškové formě se chová stejně jako obyčejná - bylo jí např. navrženo její použítí pro zachytávání oxidu uhličitého, metanu ve formě klathrátů nebo dalších plynů ze vzduchu. Šest gramů křemičitého materiálu je za nízkých teplot a vysokých tlaků schopno pohltit litr metanu v tuhé formě (při normálním tlaku to však vyžaduje ochlazení až na - 70 °C, ačkoliv některé soli umožňují tuto teplotu zvýšit). Problém je, že rozpuštěné plyny snižujou povrchové napětí vody a způsobujou, že se práškovitý materiál roztéká. Nedávno se podařilo vytvořit sypký materiál i z dalších kapalin, což umožňuje vytvoření "suchých emuzí", např. smícháním oleje a vody v sypkém stavu.
Pašeráci chtěli v EU prodat dva kilogramy uranu za devět milionů eur.Uran byl odhalen v jedné garáži v Kišiněvě. 2 kg uranu 238 stačí akorád tak na jednu šípovou střelu v ceně $300...
Jehličnaté stromy dračí krve (Dracaena cinnabari) ze Sokotry mají červenou mízu (cinnabar), kterou Sokotřané sbírají a užívají jako antiseptikum, medikament a barvivo. V dávných dobách to byl ceněný vývozní artikl. Římští válečníci se potírali mízou Dračího stromu a když byli zraněni, rána se vyčistila a rychle zahojila. Míza dračího stromu se kdysi vyvažovala zlatem.
Marketingový analytici zjistili, že ženy se při ovulaci oblékaj vyzývavějc - spíš než přitahovat muže se tím snaží odrazovat potenciální konkurentky. Tahle rtěnka na to jde mnohem přímočařeji - účinkem oxytocinu zčervená a prozradí tak, že její nositelka má zrovna chuť na sex.
Standardní typ chlorofyl a absorbuje světlo při 465 nm a 665 nm, odráží zelený světlo. Chlorofyl d přítomnej v kyanobaktériích abosrbuje světlo při 697 nm a používaj ho sinice (na obr. vlevo). Vědci po 60. letech objevili novej druch fotochemickýho barviva - chlorofylu f, pomocí kterýho dokázaly prehistorický řasy získávat energii ze slunečního světla i v dlouhovlnný infračervený oblasti při 706 nm díky formylový skupině na beta-uhlíku. Chlorofyl byl extrahován ze stromatolytů na australským Pobřeží žraloků (Shark bay). Zdá se, že tyto útvary dokázaly využívat sluneční světlo i v dobách, kdy byla zemská atmosféra skoro neprůhledně oranžovožlutá v důsledku vysokého obsahu uhlovodíků, podobně jako dnes na Titanu.
Převratný japonský vynález - punčochy ve spreji nejsou žádná fikce, pod názvem AIR Stocking se dají koupit i u nás. Dokonce si můžete vybrat ze třech odstínů. Vyrábí se hebkého prodyšného mikrofimu, který navíc obsahuje ingredience (výtažky ze zeleného čaje a kofeinu), jež prokrvují a zvlhčují pokožku. Jednoduché je i jejich „oblékání“. Sprej se nastříká na čistou, depilovanou pokožku ze vzdálenosti dvacet centimetrů. Rukama se pečlivě rozetře a nechá zaschnout. Jedná se v podstatě o dokonalý naprosto látkou nestíratelný make-up, totálně voděodolný (vydrží i 3 dny sprchování a tedy i koupel v moři). Na noze spolehlivě drží celý den a ve chvíli, kdy splní svou funkci, je lze jednoduše umýt mýdlovou vodou. Jedno balení vydrží asi na dvacet použití a stojí kolem osmi set korun. Zatím nevím, jak dlouho vydrží. Kdysi ho prodávali u Bati, ale dnes se dá se koupit už jen na netu. Dá se nastříkat i na tělo, pak sjednotí barvu kůže např. do plesových šatů. Moje zkušenost je, že chlupatejch nohách ta věc vypadá jak tmavohnědý froté ponožky. Zasychání trvá dost dlouho a pokud jste netrpělivý, máte smůlu a zadělaný prádlo i povlečení. A bohužel jsem si koupil příliš tmavý - takže bronze je opravdu odstín jen na hodně opálenou pokožku. P.S. A ano, prezervativ to skutečně nenahradí...
Černá čára ("linea negra") se dělá těhulkám na podbřišku v průběhu druhého trimestru v důsledku zvýšené produkce estrogenu a melaminu. Současně jim tmavnou a zvětšujou se dvorce u prsních bradavek (zřejmě proto, aby je mimino mohlo později snáze najíd při kojení). Zvýšená tvorba melaminu vede k chloasma, což jsou žlutohnědé skvrny v obličeji, příznaky se stávají výraznější při opalování. Vpravo je mizející čára po porodu "císařem".
Mléčnou žlázu formuje společně žlázová, tuková a pojivová tkáň. O tvaru a velikosti prsu rozhoduje do značné míry tuková tkáň, zatímco o tvorbě mléka pouze tkáň žlázová. Ta je uložena často asymetricky, zasahuje lalokem do podpaží. Základní jednotkou žlázové tkáně je alveoly tvořený lalůček,"lobulus". Je to hroznovitá struktura, tvořená vlastními sekrečními buňkami, tvořícími mléko z živin, přitékajících k nim v krvi matky. Sekreční buňky jsou opleteny zvláštními "myoepiteliálními buňkami", uspořádanými okolo ve tvaru síťky nebo košíčku. Tyto buňky schopností stahovat se, umožňují pohyb mléka z místa tvorby, z alveolu nebo lalůčku do stromovitě rozvětveného vývodního systému směrem k bradavce, odkud je může dítě sát. Myoepiteliální buňky jsou přítomny i ve stěnách vývodů. Vývody se postupně spojují ve stále větší a pod bradavkou se rozšiřují do malých nádržek, "sinusů" a konečně ústí v počtu 15-25 po celém obvodu bradavky.
Schéma výroby grafitových monovrstev (grafinu) pro dotykové displeje. Na válci z křemenného skla uchycená měděná folie se uzavře do vakuové komory, do které se připouští směs metanu CH4 a vodíku H2. Při tlaku asi 213 Pa a teplotě téměř 1 000 °C měď reaguje s párami metanu a na jejím povrchu se vysráží monovrstva grafenu. Ochlazování probíhá ve vodíkové atmosféře při tlaku asi 24 Pa. Pak se pomocí válců měděná folie pokrytá grafenem spojí se PET folií (běžnej polyethylentereftalát používanej pro tzv. PET lahve) tlakem asi 2 atm za teplot 90 - 120 °C. Při této teplotě se grafen do povrchu PET folie vtiskne a měděná fólie se rozpustí v amoniakové leptací lázni, takže grafín zůstane nalepenej jenom na nosné PET fólii.
Na obrázku vpravo dole je výsledná, grafenem potažená PET folie s uhlopříčkou 76 cm. Její průhlednost je vynikající – rozdíl mezi jednou a dvěma vrstvami je sotva viditelný – lomená čára vpravo označuje hranici mezi jedno a dvojvrstevnou folií. Opakováním předcházejícího postupu se dá vytvořit grafenová multivrstva. Monovrstva grafinu má povrchový odpor velmi nízký - okolo 125 ohmů na čtvereční centimetr a optickou propustnost až 97,4 %. Její vodivost se dá poněkud zvýšit působením kyseliny dusičné, která povrch grafinu pokryje nitroskupinama (p-doping). Nakonec se na stranu s vodivým grafenem pomocí sítotisku nanášejí kontaktní elektrody se stříbrné pasty. Výsledná PET-grafenová folie má optické a elektrické vlastnosti srovnatelné s používanými průhlednými elektrodami ITO (indium tin oxide s váhovým poměrem 90 % In2O3 a 10 % SnO2) a běžně se používají v solárních článcích, v dotykových senzorech a displejích LCD (QT video). Grafinový materiál je ale ohebnější a hlavně nevyžaduje drahé indium, jehož hlavním výrobcem je Čína a protože jde o strategickou surovinu, začíná dělat problémy s vývozem.
Bouřlivá reakce gumovýho medvídka s roztavenym chlorečnanem draselným (přehrajete kliknutím, nebo najetím myši na náhled). Gumový medvídci sou překvapivě kaloricky vydatný (17 medvídků má energie jako půl kila mrkve nebo puldruhýho kila řapíkatýho celeru) - proto pozor při jejich biologický oxidaci! Při startu raketoplánu se spálí 750 tun chlorečnanu amonnýho ve formě raketovýho paliva. Další videa reakce chlorečnanu s cukrem (1, 2, 3). Rovnice reakce C12H22O11(s) + 8KClO3(s) => 12CO2(g) + 11H2O(g) + 8KCl(s)
Proč smažený brambůrky a McNuggets z fast foodu obsahujou terc. butylhydrochinon (TCBQ) a dimethypolysiloxan jako chytrá plastelína? Aby se z olej nepěnil a dlouhým zahříváním se z něj nestala fermež. Obě sloučeniny jsou však silně toxický (1, 2)
Takzvané karbamátové insekticidy využívají funkční skupiny karbamátových esterů. Patří mezi ně například aldikarb, karbofuran, furadan, fenoxykarb, karbaryl, ethionokarb a fenobukarb, repelent icaridin je taky substituovaný karbamát. Tyto insekticidy usmrcují hmyz inaktivací enzymu acetylcholinesterázy přenášející nervové vzruchy. Organofosfátové pesticidy také inaktivují tento enzym, avšak ireverzibilně, proto způsobují mnohem vážnější cholinergní otravu. Jeden z nejjedovatějších karbamátových pesticidů, tzv. karbofuran (systematický název 2,2-dimethyl-2,3-dihydro-1-benzofuran-7-yl methylkarbamát) je velmi rychle působí jed, bílá krystalická látka s bodem tání: 153-154 °C, bez zápachu, málo rozpustný ve vodě (320 mg/l při 25 °C ), ale dobře rozpustný v acetonu, acetonitrilu, benzenu, cyclohexenu. Středně dlouho přetrvává v půdě (poločas rozpadu: 20-120 dní v půdě pomocí hydrolýzy a pomocí mikroorganismů). Poločas rozpadu na kořenech je 4 dny a více než 4 dny na listech, v zásaditém prostředí nebo na světle je rozklad rychlejší v půdě i ve vodě.
V České republice byl karbofuran v prodeji až do prosince 2008 pod jménem Furadan ve formě postřiku a granulí, dnes je jeho používání zakázáno. Nicméně karbofuranem otrávených návnad se ilegálně používá k zabíjení šelem a dravých ptáků. Smrtelná dávka pro ptáky je kolem 0,5 mg na kilogram živé váhy. Ptáci obvykle považují granuli karbofuranu za zrní, přičemž i jediná granule dokáže ptáka zabít. Otrávený živočich přitom umírá během několika minut v silných křečích, a proto takové použití karbofuranu zakazuje zákon o myslivosti a zákon na ochranu zvířat proti týrání. Pro svou toxicity je karboran oblíbený trávidlo sebevrahů. např. jím spáchala sebevraždu rumunská popová hvězda devadesátých let Madalina Manoleová. Zpěvačka vypila 400 mililitrů karbofuranu, přitom již jeden mililitr je smrtelný. Způsob sebevraždy přilákal řadu napodobitelů, např. se pro ni neúspěšně rozhodl i jistý šestadvacetiletý mladík. Později vypověděl, že tak učinil proto, aby byl stejně slavný jako Manoleová. Od 14. července, kdy si Manoleová v den svých 43. narozenin vzala život silným pesticidem, zaznamenaly rumunské úřady deset podobných případů.
Na téhle stránce je videodemonstrace, jak proměnit měděnou minci ve "stříbrnou" a pak zase na "zlatou". Za normálních podmínek se zinek rozpouští a měď se vylučuje z roztoku síranu zinečnatého. Tato elektrochemická reakce je vratná a obrácením koncentrací se směr rovnice obrátí. V koncentrovaném neutrálním roztoku síranu zinečnatého dojde k rozpouštění mědi a vylučování zinku na povrchu mědi, čímž mince získá "stříbřitou" barvu. Zahřátím zinek difunduje do povrchu mědi a reaguje s ní za vzniku intermetalické sloučeniny, tzv. mosazi, která má žlutou barvu. Na internetu je několik podobných provedení tohoto pokusu, na druhém videu je místo zinku použitá hrst pozinkovanejch železnejch hřebíků, ale reakce jinak probíhá podobně.
CuSO4 + Zn <˗˗˗˗> ZnSO4 + Cu
Navíc je možný snadno převést mosaznej peníz zpátky na měděnej aspoň na povrchu tím, že ho vyvaříme v kyselině. Ta přednostně rozpouští zinek, takže povrch mosazného předmětu zůstane obohacenej mědí a mince zčervená. Je zajímavý, že podobně funguje i koncentrovanej roztok alkalického hydroxidu, kterej taky rozkládá mosaz, protože přednostně rozpouští zinek na tetrahydroxozinečnatanové anionty. V koncentrovaném zásaditém roztoku kyanidu reakce probíhá obráceně, protože měď tvoří snáze komplexní sloučeniny s kyanidem (kyanoměďnatanové anionty), než zinek. V roztoku kyanidu se proto měď přejde do roztoku a mosazná mince naopak změní zpátky ve "stříbrnou" s povrchovou vrstvičkou bohatou na zinek. Z kyanidových roztoků mědi a zinku se elektrickým proudem vylučuje přímo mosaz, zatímco v kyselých roztocích by se napřed musela vyloučit skoro všechna měď, aby mohlo dojít k vylučování zinku.
Podle statistik Světové zdravotnické organizace WHO se zvyšuje cena očkování o pětinu jen kvůli tomu, že se musí udržovat vakcíny v chladném prostředí, což ročně stojí 200 milionů dolarů. Většina vakcín se rozkládá už při teplotě nad 4 °C. Podle lékařů z Oxfordské univerzity stačí vakcíny smíchat se dvěma druhy cukru - sacharózou a trehalózou (viz vzorec vpravo) - a nechat je vyschnout na filtračním papíru. Tímto způsobem bylo možné vakcíny vystavit po šest měsíců teplotám 45 stupňů Celsia, při teplotě 37 stupňů vydržely rok. Pak je bylo možné opět zkapalnit politím vodou a aplikovat. Kvalita látky se prý snížila jen nepatrně.
Další zlepšovák byl nedávno testován v oblasti hypodermální aplikace. Místo klasické jehly je možné vakcínu aplikovat pomocí pole mikrojehel, který se pod kůží rozpustí. Jehly jsou vytvořený odléváním roztoku sodné soli karboxymethyl celulózy (v podstatě lepidlo na tapety) do formy a vyschnutím. Délka jehliček 550-650 µm přitom nestačí k podráždění nervovejch zakončení pod povrchem kůže, takže je prý aplikace bezbolestná.Odborníci již tuto technologii vyzkoušeli na myších, u kterých dosáhly uspokojivé výsledky. Myši nakažené chřipkovým virem rozdělili do tří skupin, přičemž jednu naočkovali pomocí klasických injekcí, druhá skupina dostala náplasti s vakcínou a třetí dostala náplasti bez vakcíny pro kontrolu. Po třech měsících vědci zjistili, že u myší, které dostaly vakcínu prostřednictvím náplastí, se projevila větší imunitní reakce než u těch, které zaočkovali pomocí klasické injekce. Doktoři předpokládají, že by náplast dostal příslušný člověk poštou nebo si ji vyzvedl v lékárně a aplikoval by si ji už sám. Náplast by zamezila zraněním a přenosu infekce, k němuž v zemích třetího světa dochází kvůli opakovanému používání jedné a téže nesterilizované jehly. Vedle překonání nedůvěry a strachu by v případě hromadné aplikace prostředku odpadlo i složité a často nákladné školení zdravotního personálu v příslušných zemích, což by umožnilo by to vakcinaci prováděnou v masovém měřítku.
Nanotrubičky a fullereny jsou v deformovaný formě přítomny i v obyčejnejch sazích ale zpravidla se připravujou řízenou pyrolýzou směsi uhlovodíků na povrchu niklového katalyzátoru za vysokých teplot. O to zajímavější je zpráva, že se podařilo prokázat výskyt nanotrubek v roztoku koncentrované směsi kyseliny dusičné, sírové a chlorečnanu sodného, jehož působením na grafitový prášek po několika dnech vedl k vyloučení nanotrubek, které byly dokázány jak mikroskopicky, tak rentgenostrukturní analýzou. Kvalita takto vytvořených nanutrubic je od pohledu dost mizerná, ale časem se možná podaří metodu vylepšid, protože z roztoku cukru se uhlík vylučuje kyselinou sírovou v elementární formě:
C12H22O11 (cukr) + H2SO4 (kyselina sírová) → 12 C (uhlík) + 11 H2O (voda) Ochota kyseliny sírový reagovat se sladkým právě tímdle zvláštnim způsobem je daná tím, že jednak prudce reaguje s vodou, druhak že cukr obsahuje vodík a kyslík právě v poměru 2:1 (proto se taky cukrům ve starší literatuře řikalo karbohydráty). Dehydratační účinek kyseliny sírový vede k odštěpení vody, takže z cukru unikne vodní pára a zvostane napěněnej uhlík, který se tímto způsobem dá dokonce připravovat v chemicky čisté formě. Blahodárný účinek kyseliny sírové může taky souviset s tím, že už dříve bylo ukázáno, že nanotrubky se lehce rozpouštějí v silných kyselinách (např. kyselině chlorsulfonové), kde získávaj kladnej náboj, kterej od sebe jednotlivý vlákna odděluje. Kyselina sírová znečištěná prachem často obsahuje koloidně rozpuštěnej uhlík, kterej ji zbarvuje do hněda. Tím, že v roztoku existuje uhlík v iontové formě se může chemicky postupně reagovat a zabudovávat se do podoby nanotrubek, pokud je roztok naočkován grafitem. Už dříve bylo taky ukázáno, že v dýmavý kyselině sírové obsahující nadbytečnej oxid sírový (tzv. 165% sírovka, neboli oleum) se nanotrubky rozpadaji na slizkej roztok, kterej vykazuje chování kapalnejch krystalů a lze z něj spřádat vlákna.
Novej test na virus HIV způsobující AIDS je založenej na protlačování vzorku bílých krvinek jemnými kanálky, pokrytý látkou, na kterou se chemicky váže HIV. Bílý krvinky pokrytý virem se v kanálcích snáze zachytaj, což umožňuje stanovit obsah viru v krvi mnohem rychleji a levněji, než předchozí kultivační metody.
Červenka obecná (Erithacus rubecula) je malý pták z čeledi lejskovitých, rozšířenej na celém území Evropy kromě severu Skandinávie, v severozápadní Asii a v severní Africe.. Vědci zkoumali jejich schopnost vnímat magnetické pole, přitom zjistili, že se ptáci stávaj dezorientovaný, pokud se jim zakryje pravé oko poloprůhlednou maskou, ale nikoliv levé. Chemici znaj několik fotochemických reakcí, urychlovaných magnetickým polem, který probíhají lépe, když se směs např. míchá magnetickou míchačkou.Vědci si proto myslí, že za detekci magnetickýho pole můžou molekuly kryptochromu v jejich sítnici, citlivý převážně na modrý světlo. Zdá se, že pro rozeznávání směru magnetického pole současně nutný ostrý vizuální obraz, na jehož pozadí orientace probíhá a že kryptochrom zodpovídá i za orientaci listů některých rostlin (jako je huseníček Arabidopsis thaliana). Samozřejmě, tenhle mechanismus ještě nevysvětluje, jak se navigují ptáci ve tmě za bezhvězdné oblohy. Např. holubi mají v zobáku magnetické částice a podle některých teorií je můžou používat k navigaci rovněž.
O vzácnejch plynech se ve starších učebnicích traduje, že jsou mimořádně nereaktivní, takže netvořej žádný sloučeniny. To ale byla pravda tak do roku 1962, kdy byla připravená první a současně nejstálejší sloučenina xenonu, difluorid xenonu XeF2 působenim elektrickýho výboje na směs xenonu a fluoru za nízkejch teplot a tlaků jako bezbarvý těkavý krystalky (viz obr. níže). Fluor byl při přípravě sloučenin xenonu nejvíc na ráně proto, že je to nejreaktivnější prvek a oxidační činidlo vůbec, reaguje prakticky se vším. Xenon je zase ze vzácnejch plynů ten nejreaktivnější, protože je to těžkej prvek s mnoha elektrony vzdálenými od jádra, který není zase tak těžký silným oxidačním činidlem odtrhat. Nicméně, protože xenon je stále hodně inertní plyn, vazba fluoru na xenon neni nijak zvlášť pevná - což se projevuje tím, že sloučenina smrdí po fluoru a zahříváním se rozkládá. Přitom reaguje s mnoha sloučeninama jako volný fluor, akorád se s nim mnohem snáze manipuluje. Takže se občas v chemii používá jako fluorační činidlo a při výrobě polovodičů jako leptací plyn, protože povrch křemíku převádí na plynnej fluorid křemičitej i tehdy, když je pokrytej oxidem (fluor reaguje s křemíkem i s kyslíkem) - a dokonale ho tak vyčistí, aniž je nutné křemík smáčet nějakou kapalinou.
Fyzici se ale o difluorid xenonu zajímali i z jinýho důvodu. O xenonu je známo, že pod vysokým tlakem přechází do kovovýho stavu a tak zkoušeli, co se stane, když tu sloučeninu stlačej mezi dva diamantový výbrusy. Při tlaku asi 7.1 GPa fluorid přechází na tmavou polymerní formu se strukturou připomínající grafit (viz obr. vpravo). Látka přitom absorbuje veliký množství energie a při zahřátí laserem (viz obr. vlevo, odstupy mezi snímky jsou asi 33 msec) se explozívně rozžhaví. Bylo odhadnuto, že množství energie, který se přitom uvolní je větší, než u nejvýkonnějších výbušnin - asi neni náhodou, že tendle výzkum mj. financuje DARPA, vládní zbrojní agentura USA.
Celosvětově roste spotřeba zlata konzumovaného jako ozdoba luxusních dezertů a potravinový doplněk E175. Zlato se konzumuje ve formě lístků, fólie nebo koloidní tinktury, módní jsou hlavně tvarovaný lístky ve tvaru kytiček nebo srdíček, který plavou na nápoji a paxe vám přilepí na jazyk. Ale zlaté šupinky se objevujou i v luxusních šamponech a pleťovejch krémech. Koloidní zlato má pěknou rubínovou barvu, je tvořený částicema o velikosti asi 5 nm a připravuje se redukcí roztoku chloridu zlatitého roztokem citronanu sodného. Tato metoda je známá od středověku, kdy se rubínový zlato nazývaný Aurum Potabile používalo i jako lék.Ryzí stříbro se taky hodí ke konzumaci, v potravinářství je známé jako doplněk E174.
Na obrázku vlevo je nejdražší dezert za 25.000 dolarů obsahující 5 gramů 23-karátového zlata. Součastíí je servis se zlatou lžičkou ozdobenou diamanty, která už zůstane vaše. Exkluzivní pralinka La Madeline au Truffle, která se prodává za 2600 dolarů za libru, tedy 105 tisíc korun za kilogram. V dusseldorfské restauraci Schnitzel Huber se zlato přidává i do řízku, cena šnyclu se tím pádem vyšvihne v přepočtu na 3900,- Kč.
Co zbylo z biochemické laborky po výbuchu vodíku (vodík tvoří se vzduchem třaskavou směs při obsahu už 4 - 75 obj. % vodíku, horší už je jen acetylén). K čemu je vodík v biologický laboratoři? Anaerobní baktérie se pěstujou v plynový směsi z 80% dusíku, 10% vodíku a 10% oxidu uhličitého, protože je pro ně kyslík jedovatej.
Jednoduchej pokus do kuchyně: ocet a soda vytvoří oxid uhličitý, oxid uhličitý je těžší než vzduch, jde odlít do sklenice a uhasit s nim svíčku. NaHCO3 + CH3COOH ----> CO2 (g) + H2O (l) + CH3COONa
Chemie ohně a světla ze sbírky kreseb autistické výtvarnice Jesssica Parker
"Když mi bylo 16 let, tak jsem dostal "ránu" elektrickým proudem o napětí 220 V a jentaktak, že jsem to přežil. Na tuto dávnou historku jsem si vzpomněl, když jsem se trmácel cestou necestou do jedné z osmi vesnic, které mají stejné jméno - Kulikovka. Žije tady Alexandr Ignatov, který sedí "pod napětím" 220 V jako pod hřejivým paprskem a ani nehne brvou. Nechť tomuto člověku, který sám na sobě dělá tyto pokusy, věří lidé, kteří sami nezakusili zásah proudem, ale mě, kterého to málem zabilo, nikdo neoblafne.
Alexandr Ivanovič Ignatov moji nedůvěru přijal v pohodě. Postavil přede mě rozdvojku, do ní zasunul dva ohromné hřebíky a chytil je do dlaní. Zvedl jsem se k vypínači, abych zkusil, jestli proud jde či nikoliv. Šel.
Požádal jsem ho, aby tento pokus zopakoval na stole, aby rozdvojku zasunu do prodlužovačky. Nevešel se mi totiž do záběru fotoaparátu. Byl v pohodě a souhlasil.
Opět zasunul dva hřebíky do rozdvojky a uzavřel obvod svým tělem. A aby mě, neustále podezíravého pozorovatele, přesvědčil, přiložil k hřebíkům žárovku tak, aby se dotýkala jednoho hřebíku závitem a druhého středovým kontaktem.
Nerozsvítila se! Jasně! Myslel jsem si to! Fakír je to a šarlatán.
Jenže Alexandr Ivanovič nevzrušeně vstal, vyšel na chodbu a páčkou nahodil jistič. Vrátil se zpátky a povídá: "Stane se, občas to vyhodí pojistky."
A když znovu uzavřel svým tělem elektrický obvod, žárovka se tentokrát rozzářila. Připouštěl jsem obratnost jeho rukou, chtěl jsem po něm, aby rukama držel hřebíky. Sám jsem přešel k zástrčce prodlužovačky a střídavě jsem ji vytahoval a zastrkoval do zásuvky. Žárovka se rozsvěcela a zhasínala přesně na můj povel.
"220 voltů - to je maličkost," honosil se 77letý výrostek. "To jste měl vidět jak se tvářila televizní reportérka, se kterou jsme vešli do trafostanice, kde jsem se usadil na vedení pod napětím 380 voltů!"
Kdo z technicky vzdělaných lidí slyší o fenoménu Ignatov, první co ho napadne, že má vysoký elektrický odpor pokožky na rukou. Jakoby jeho dlaně byly oblečeny do zvláštních rukavic. Ale Ignatov je schopen dotýkat se neizolovaných vodičů jakoukoliv částí těla. A bolest necítí.
Nyní má sen, posedět si na elektrickém křesle. Ale ne na tom americkém, na kterém se popravuje, kdy tělem oběti prochází 6 tisíc voltů , ale na tom ruském, z dob stalinismu, křesle mučícím: při napětí 50 tisíc voltů člověk zakouší takovou bolest, že se přizná i k tomu, co se nestalo.
Tato schopnost u Iganatova je vrozená. Objevil ji, když byl ještě malý chlapec. Když ho elektrikář požádal, aby podržel dráty. Varoval ho, aby se nedotkl neizolované části vodiče, protože by ho to mohlo zabít. Mladíček dráty právě tam uchopil. Elektrikář málem přišel o rozum, ale Ignatov pochopil, že jemu elektřina neublíží.
Když byl dospělý, tak zpozoroval zajímavou věc: voda uvařená proudem, který prošel jeho tělem, má léčivé vlastnosti. Začal ji pít a všechny jeho nemoci zmizely. Svého času vyoperovali Alexandru Ivanoviči Ignatovovi žaludek. Ale periodicky se "připojuje k síti" a žije. Nestěžuje si, může jíst všechno, jako zdravý člověk.
Babka Šura, Ignatovova žena, žije už sedmnáct let s jednou ledvinou, kterou měla také operovanou kvůli ledvinovým kamenům . "Už dávno bych byla na onom světě, kdybych nepila Sašovu vodičku" směje se babka.
Stalo se, že se na Alexandra obrátil Michail Bohdanov ze stejné vesnice. Byla u něho objevena leukémie - tato diagnóza mu nedávala šanci na přežití. Tak začal Alexandr Ivanovič nabíjet vodu pro souseda, denně půllitrovou sklenici. Nemocný soused pil tuto vodu 6 let, až do své smrti. Ale šest let pro nemocného rakovinou - onkologové nelžou - taková doba, to je zázrak.
Zní to, přiznám se, neuvěřitelně. Vždyť nikdo z lékařů nebo vědců Ignatovovu léčivou vodu nezkoumal. On se za slávou léčitele nežene, reklamu si nedělá, peníze od nemocných nebere, ale také nesdělí přesnou adresu bydliště ve své Kulikovce.
Samotné tajemství nabité vody vysvětluje jednoduše: Ve vodě žijí dobří a zlí duchové. Těm dobrým elektřina neublíží, ale ti zlí to nevydrží - zahynou."
Víte že přehřátá teflonová pánev uvolňuje jedovaté karcinogenní plyny, které vám můžou zabíd papouška?
OSR#1® je antioxidant, rozpustnej v tucích, který pomáhá udržovat zdravou hladinu esenciálního glutathionu, původně určenej dokonce pro léčbu autismu. Aspoň tak to tvrdí reklama, ovšem chemici zjistili, že jde o N1, N3-bis(2-merkaptoethyl)isophthalamid (produkt reakce hydrochloridu mercaptaminu a kyseliny isoftalové), antioxidant a chelatační činidlo vyvinutej původně University of Kentucky pro extrakci kovů z rud. Když FDA neschválila jeho užití pro léčbu autismu, výrobce ho prostě rebrandoval na potravinovej doplněk a prodával dál. Jeho užívání může organismus zbavovat esenciálních kovových prvků. Výrobce Boyd Haley přesto tvrdí, že produkt je účinnej a nejedovatej, protože byl údajně testován na krysách a deseti lidech, ale tisku odmítl dokumentaci o testech předat ...
Prvky šesté podskupiny periodické tabulky jako síra, selen nebo tellur mají na povrchu šest elektronů a tak jejich atomy můžou tvořit sloučeniny až s šesti dalšími atomy zároveň. Všechny vazby ale nejsou stejně pevný a při zahřívání sloučeniny většinou zůstávaj jen dvě. To se projevuje i při zahřívání prvků. V pevném stavu tvoří krystaly, ve kterých je každý atom obklopenej šesti dalšími. Zahřátím se vazby rozpojej a vznikají polymerní nudle, kde se atomy spojují po dvojicích do nekonečných řetězců. Protože taková vazba je relativně bohatá na elektrony, který se můžou po řetězci pohybovat a fungovat jako anténa, zachytávající elektromagnetický vlny, látka tmavne.
Todle chování je dobře vidět i na obyčejný síře, která při zahřátí taje a houstne na asfaltovitou hmotu, složenou z dlouhých polymerních řetězců jako guma. Prudkým ochlazením (nalitím roztavené síry do studené vody) se tento stav zafixuje a plastickou síru jde tvarovat jako žvejkačku. Kdybyste ji zkusili rozkousat, rozdíl mezi žvejkačkou se brzy projevil: řetězce se trhají, atomy síry na jejich koncích začínaj krystalovat a hmota by začala mezi zuby brzy vrzat a skřípat a rozpadla by se na drolivej prášek. Řetězce síry jsou totiž za normální teploty metastabilní a samovolně se rozpadaj zpět za vzniku krystalický síry, která je nevodivá a křehká. Tuhletu přeměnu urychlujou prvky ze sedmé podskupiny (např. jód), které se převážně vážou na konce řetězců a brání jejich vzájemnýmu spojování. Naopak přídavek prvků třetí až páté podskupiny (fosfor) maj nadbytek elektronů, řetězce navzájem propojujou a tím je stabilizujou. Přeměna polymerní síry na krystalickou se urychluje taky světlem a zahříváním těsně pod teplotu tání. Na obrázku vlevo je čerstvě připravená plastická síra, uprostřed vlákna plastický síry, které zase časem zkrystalizovaly.
Chemici z University of Tokyo nedávno publikovali přípravu oxidu titanito-titaničitého λ-Ti3O5, která se za pokojové teploty vlivem zeleného světla pulsního 532 nm laseru mění z černě zbarveného vodiče na hnědý polovodičβ-Ti3O5. Ozářením modrým laserem 410 nm dojde k fotoredukci materiálu na původní formu, což by se mohlo dát využít pro ukládání dat. Ovšem barevná změna je dost nevýrazná, materiál je náchylnej k oxidaci - a taky nevím, co bych si počal s CD, který by mi na slunečním světle zčernaly...
Kofein je nejrozšířenější psychoaktivní droga
Hamburger McDonnalds ani po sedmi dnech nevykazuje známky plísně a je stále jako nový.. Teprve po dvanácti dnech (viz obr. vpravo) příroda začíná vítězit nad chemií a umělou hmotou...
Syndrom dětský hyperaktivity s poruchou pozornosti (ADHD) způsobujou stopy organofosfátů obsažený v pesticidech, kterými se ošetřujou ne-Bio produkty. Po snězení hamburgeru se pro změnu zhorší astma...
Homeopatika zachraňujou životy - tuta dylina se pokusila otrávit Trameelem, samozřejmě marně...
Američani nevěří na homeopatii ani na evoluci. Účinnost placeba z nějakého důvodu roste.Nedávná studie ukázala, že známá antidepresiva Prozac, Paxil, a Effexor nejsou o moc lepší, než placebo v kontrolní skupině, zvlášť pro mírné druhy poruch. Proč skeptici rádi nenávidí homeopatii.
Jak se izolujou viry? Na obrázku uprostřed je kultura bakterií odstřeďovaná ve zkumavce s gradientem roztoku chloridu cesného. Ten má výhodu ve velké molekulové váze a vysoké hustotě: už malá koncentrace soli dokáže vytvořit dostatečný gradient hustoty, aniž buňky poškodí. V určitém místě gradientu se nashromáždí bakteriofágové, čili viry, které se pomocí baktérií rozmnožují. Jsou to v podstatě skoro čisté krystalky bílkovin a DNA, takže mají vyšší hustotu, než buňky baktérií, od kterých tak můžou bejt oddělený. Na obrázku vlevo jsou nanontrubky pomocí ultracentrifugy rozdělený na frakce s určitým průměrem, tedy s určitou hustotou.
Pokud někdy zabloudíte v džungli, může se vám hodit trik, podle kterýho se užitková voda změní v pitnou, když se vystaví na den v PET láhvi na slunečním světle, pokud možno na kusu plechu. Teplo a UV záření zabije brebery a vodu údajně vyčistí. Nevim teda, co si mam o tom postupu mysled: jednou sem nechal na zahrádce několik dní dešťovou vodu v PET láhvi, a k pití zrovna nelákala - změnila se v malý zelený akvárium plný roztodivnejch potvůrek.
Hořící skladiště s acetylénovými bombami se změnilo na baterii raketovejch minometů ala kaťuše. Acetylén je smradlavej plyn používanej kvůli vysoký teplotě plamene (3160 °C) pro autogenový svařování a řezání (vlastně propalování) kyslíkem (přesněji řečeno plamenem bohatým na kyslík).Ve stlačeným stavu je silně explozívní sám o sobě, takže se skladuje v hnědejch tlakovejch lahvích naplněnejch křemelinou napuštěnou dimetylformamidem nebo acetonem, která plyn zřeďuje a stabilizuje podobně jako nitroglycerín v dynamitu (viz svislej řez na obr. vprostřed). Stykem s bronzem nebo mědí acetylén tvoří černý povlaky výbušnejch acetylidů, proto se pro něj museji používat speciál ventily s pojistkou proti zpětnýmu zášlehu plamene. Kvůli riziku rozkladu acetylénu při zahřátí vzniklým při tření se ventil k lahvi nešroubuje, ale upíná třmenem. Nestálost acetylénu vyplývá ze struktury jeho molekuly, která má tyčinkovitej tvar s trojnou vazbou uhlíku. Protože vazebný elektrony v atomu uhlíku normálně trčej na všechny strany, jsou v molekule acetylénu silně "deformovaný" a vykazujou pnutí.
V éterový teorii živý organismy podléhaji termodynamickejm zákonům stejně, jako kapičky živé hmoty. Názorně je to vidět na jednoduchejch organismech, jako jsou buňky pivních kvasinek Saccharomyces cerevisiae, čili droždí. V příhodném teplém prostředí plným žrádla se vesele množí pučením a počet buněk v kolonii logaritmicky vzrůstá podobně jako při tvoření bublinek nebo kapiček. Při ochlazení se bublinky a kapky spojujou a kvasnice v chladnu nebo když jim dochází potrava dělaj totéž - začínaj se rozmnožovat asexuálně a přitom se spojujou kopulací (konjugací). Význam střídání způsobu rozmnožování je celkem jasnej: v dobách hojnosti vítězí buňka, která se dokáže co nejrychleji množit (pučení je rychlé a zároveň energeticky nenáročné), zatimco v dobách nejistoty vyhrávaj buňky, který dokážou nejrychleji mutovat a vybírat ze svého okolí nejlepší geny - a na to je sex dobrej, přestože je to zdlouhavější a energeticky náročnější činnost. Je zajímavý, že i řada vyšších živočichů vládne podobnou schopností, např. žraloci se dokážou příznivých podmínkách množit nepohlavně a dokonce i některé civilizační choroby (mužská neplodnost, ženská endiometrióza) nasvědčujou tomu, že u člověka je určitej sklon k parthenogenezi (samooplodnění) v genech zakotvenej z dob, kdy byl ještě malá brebera. Sexuální rozmnožování sebou totiž nese riziko, že mutací bude vznikat tolik, že je organismus nebude schopen svými mechanismy zvládat, což povede k rozvoji nádorového bujení. A žraloci jsou právě známi tím, že rakovinou netrpí.
I u tak zdánlivě skromnýho organismu, jako sou kvasnice je co objevovat. Např. se u nich zjistily náznaky sociálního chování, který kvasinky ve spilce vede k tomu, že se pomocí svejch enzymů shromažďujou do nepravidelnejch keřovitejch shluků - izolovaný buňky totiž hůře sháněj partnera. Buňky kvasnic jsou normálně kulovité, ale když je vystavíme jejich feromonu, tzv. kopulačnímu faktoru, vylučovanýmu sousedními kvasinkami, vysílají výběžky směrem ke zdroji tohoto faktoru. Tomuto procesu se v posledním čtvrtstoletí v biologii říká shmooing (čti "šmůig") podle postaviček z kreslených filmů AI Cappa, který měly podobnej měňavkovitej tvar. Buňky kvasinek nemaj panožky ani fibrily - nemůžou tedy aktivně plavat, ale metabolické procesy v nich vytvářej jemný zvukový vlny a zdá se, že dokážou směr vibrací řídit tak, aby se zorientovaly potřebným směrem. Pištění droždí je sice příliš slabý, aby ho bylo možný zaznamenat mikrofonem (překrývá ho šum Brownova pohybu), ale jde ho detekovat mikroskopem atomárních sil, ve kterým se buňky ošahávaj tenkým hrotem. Zajímavý je, že buňky droždí rozlišujou, která z buněk bude sameček a která samička (vylučujou různý kopulační faktor) a velmi rychle (během dvou minut) se vzájemně "očichají" a neomylně si ve svým okolí vyberou partnera, kterej feromonu vylučuje nejvíc, má nejlepší fitness. To vše činí z buněk kvasnic zajímavej výzkumnej materiál pro genetiky, protože se snadno kultivujou a sekvenujou. Neni divný, že kvasnice sou tak šikovný a chytrý, Saccharomyces cerevisiae sdílí s člověkem asi čtvrtinu svýho genomu.
CIA zveřejnila několik podrobností o svejch psychotronickejch experimentech s LSD aspod. z dob studený války (info)
Biologové vyšlechtili komáry, který sou odolný proti nejběžnějšímu repelentu na bázi diethyltoluamidu, tzv. DEET. To je od nich hezký. DEET ucpává komárům na tykadlech jamky, kterejma detekujou CO2 a okten-2-ol, který je uvolňován z kůže. Mezi repelenty narušující identifikaci CO2 patří například picaridin (C12H23F9NO3, ester kyseliny piperidinkarboxylové), ale nejúčinnější látkou v tomto ohledu je DEET, který slouží jako účinnej prostředek proti malárii a dalším tropickejm nemocem, přenášenejm moskytama. Kdyby se kmen komárů odolnej proti DEET rozšířil a popř. přenesl svoje geny na volně žijící moskyty, mohla by to být skutečná pohroma pro farmáře v Africe, který repelentama chrání dobytek před komáry a klíšťaty.
Schopnost DNA se sama poskládat, pokud obsahuje správné pořadí bází chemici využívaj pro syntézu miliard makromolekul podobnejch waflím z úlomků DNA.
Adulár (měsíční kámen) je živec složený ze směsi ortoklasu a albitu (hlinitokřemičitan sodný). Tyto minerály jsou rozpustné v sobě navzájem při vysokých teplotách, za kterých vznikly, ale rozdělují se při zchlazení. Rozptyl na malých částečkách způsobuje modrý nádech, který vznáší jakoby uvnitř drahokamu. Zvláštností na jeho vzhledu je tzv. efekt kočičího oka, který nejlépe vynikne, je-li kámen vybroušen do tvaru tzv. cabochonu (čti "kabošon" je označení z francouzštiny pro výbrus do hladkého naleštěného vypouklého oválku. Jde o nejstarší druh výbrusu, česky se používá také výraz čočkovec nebo mugle.) Tento efekt se někdy nazývá bronzový lesk nebo adularescence. Dobré napodobeniny aduláru byly vyrobeny narůstáním spinelového krystalu extrémně bohatého na hliník, typicky MgAl10O16 místo stechiometrického MgAl2O4. Při ohřátí přebytek Al2O3 uvolňuje jako velmi malé částečky, čímž vzniká silný bronzový lesk. Podobný efekt může být někdy k vidění u přirozeně se vyskytujícího skla obsidiánu (vyvřelá hornina), kterému se pak říká „zlatý“ nebo „stříbrný obsidián“, v závislosti na základní barvě. Sklo vytvořené s příměsi, jako jsou fluoridy nebo fosforečnany, které vytvářejí jemné sraženiny, lze také použít jako náhražku měsíčního kamene. Téměř všechny kultury adulár považovaly za magický kámen. Při ubývajícím Měsíci prý pomáhá nahlížet do budoucnosti. Je považován za ochranný kámen nejen na cestách, v Indii ho ctí jako symbol lásky, citu a vnitřního míru. .
Američani jsou zděšeni výsledky letošní zimy, po které se ukázalo, že jim uhynula celá třetina včelstev. USA jsou země s velkým rozšířením transgenních plodin a existuje řada indicií, podle kterých je právě GMO kontaminovaný pyl hlavní a prvotní příčinou úhynu včelstev (srvn. moje diskusní příspěvky na Neviditelném psu, Oslu i jinde). Podle zjištění německého výzkumníka Hans-Heinricha Kaatze pyl transgenních plodin včelám neškodí, ale včely infikované parazity jsou oslabené a umírají rychle. Oblasti, kde došlo k nejvyššímu úhynu včelstev korelují s rozšířením pozemků s transgenními plodinami. Studie dánské specialistky Camilly J. Brodsgaard nyní toto podezření potvrdila. Dospělé včely při krmení larev pylem přijímají inhibitor proteinásy serinu (SBTI), obsažený v geneticky modifikovaných plodinách. Larvy včel k trávení potravy používají tuto právě proteinázu a tak hladoví a umírají vyčerpáním. Bt toxiny obsažené v transgenní kukuřici a soje jsou nespecifické a ovlivňují vývoj i ostatních druhů hmyzu. Období roku 1998, kdy byl ve Velké Británii poprvé povolen dovoz GMO soji koreluje s nárůstem výskytu potravinových alergií. Nedávno bylo také zjištěno, že geneticky modifikovaná soja u křečků snižuje počet spermií a plodnost, a její efekt se dokonce přenáší do dalších generací.
Pěstování transgenních plodin ale může být riskantní i jinak. Jihoafričtí farmáři utrpěli mnohamilionové škody, když 82 tisíc hektarů osazených geneticky modifikovanou kukuřicí téměř nic neurodilo, ačkoliv navenek rostliny vypadaly svěže a zdravě. Některé farmy utrpěly až 80 % ztráty a společnost Monsanto (která farmáře, na jejichž pozemky došlo k přenosu GMO často obviňuje z krádeže) s cílem celou kauzu ututlat nabídla mnohamilionovou kompenzaci s prohlášením, že došlo k "přehlédnutí v laboratoři". Marian Mayetová, ředitelka centra pro bio-bezpečnost v Johannesburgu k tomu ovšem podotýká, že "Celá biotechnologie selhala. Nemůžete něco jen 'přehlédnout', když se to týká tří různých druhů." Lobby Monstanto zasahuje i do našich zemí, např. sdružení Biotrin, kterému předsedá prof. Drobník a webzin OSEL, na kterém prof. Petr publikuje řadu článku nekritických k GMO jsou z velké části financovány právě z propagačních zdrojů Monstanto.
Šáter latnatý (Gypsophila paniculata), lidově označovanej nevěstin závoj je trvalka známá hlavně jakodoplněk do svatebních kytic. Vědci zjistili, že saponiny které obsahuje by se mohly stát účinným lékem proti leukémii, protože přednostně rozpouštěji membrány rakovinnejch buňek
Bobulky líčidla amerického (Phytolacca americana) obsahují intenzivně červené neškodné barvivo, které na světle rychle bledne. Má projímavé účinky a používalo se k přibarvování světlých červených vín, proto byla tato rostlina často pěstována na vinicích. Toto podvádění bylo v minulosti přísně trestáno, např. francouzský král Ludvík XIV. za něj trestal šibenicí. V novodobé historii vojáci v době občanské války používali k výrobě inkoustu, a americké děti „po indiánsku“ malují tváře. Podle vědců z americké Wake Forest University by jejich barvivo mohlo stát základem nového typu fotovoltaických článků. Barvivo jednoduše nasprejovali na plastická vlákna a získali tak článek, který je údajně dvakrát účinnější než současné typy tenkovrstvých solárních článků. Barvivo funguje jako absorbent, který vláknům umožňuje pohltit více slunečního záření - problém bude asi právě v jeho barevné nestálosti.
Gary Null (*1945), autor víc než 70 dietetickejch příruček a distributor potravinovejch doplňků se přiotrávil svým vlastním doplňkem Ultimate Power Meal a zničil si ledviny. Přípravek obsahoval 1000x větší dávku vitaminu D, než je zdraví bezpečná. Garry na svého výrobce podal žalobu.
Plastická voda je rosol tvořenej organickejma látkama (0,4%) s příměsí kaolínu (2-3 % hmot.), kterej vyvinuli Japonci (jak jinak) s cílem zjednodušit přepravu a skladování vody v odlehlejch oblastech. Princip je založenej na tom, že destičkovitý krystalky kaolinitu se výborně poutaj na organický řetězce o-fenylendiaminu i na molekuly vody. Příměs karboxymethylcelulózy (na obrázku červeně) zabrání, aby se vločky slepovaly navzájem. V budoucnosti asi budem donucený žrát ledacos, proti čemu bude voda z PET lahve velikej luxus.
Jaxe vyučuje periodická tabulka prvků ve státu Kansas - prvním státu USA, kterej si vymínil na základě soudu společnou výuku evoluce i teorie stvoření...Nakonec, pokud je předmětem seznamování žactva se slabými místy evoluční teorie, proč ne, každá teorie si zasluhuje bejt kvalifikovaně zpochybňována. Někdy je těžký rozlišit, kde končí obhajoba dogmatismu a kde začíná zpochybňování vědy.
Irskej návod na protirakovinnej jogurt z geneticky modifikovanejch bifidogenních baktérií. Internetová databáze periodickejch tabulek prvků - všech možnejch modifikací a interpretací, co kdy vznikly...
OSTROVANGRINDER [12.4.10 - 10:25] - no a ten plugin (SRNKA [27.3.10 - 01:57]) si zkoušel?
Italskej doktor Paolo Zamboni v rámci hledání pomoci pro svou ženu objevil překvapivě jednoduchou a účinnou léčbu roztroušené sklerózy, na kterou doposud neexistuje účinnej lék. Uvolněním žil vedoucích z mozku pomocí katethru odstranil hromadění železa a pronikání imunitních buněk z krve do mozku, které způsobuje demyelinaci neuronů.
Ani tak smáčivá kapalina jako aceton neodolá bavlněnému tričku s vysokou hustotou vlákna (> 220 / čtvereční palec)
V souvislosti s uváděním brambor Amflora vyšlechtěného koncernem BASF na evropskej trh jejich zastánci často argumentujou tím, že je nesmysl, aby jejich gen nptII, který dává buňkám rostliny odolnost k antibiotiku kanamycinu a neomycinu zvýšil rezistenci choroboplodných bakterií vůči antibiotikům a ztížil tak léčbu některých infekčních chorob. Nyní však vědci takový případ skutečně našli - japonský pojídači suši získali některé geny pro své trávení pomocí enzymu porphyranázy právě z mořskejch baktérií.
Tryskový motor J58 spalující zbytky triethylboranového paliva (dtto krásně zelené plameny ve výfuku). Triethylboran je těkavá smradlavá kapalina, která se na vzduch samovzněcuje. V důsledku nízký atomový váhy boru a jeho vysokého spalného tepla se používá pro zážeh uhlovodíkovejch paliv JP-7 pro raketový motory, testovaný např. pro obojživelný bombardéry P6M SeaMaster. Pro zážeh motoru stačí asi padesát kubíků triboranu. Ve směsi 10-15% triethylaluminia se triboran používal pro zážeh motorů raket Saturn 5.
Aluminium magnesium boride (AlMgB14), tzv. BAM je po diamantu a bornitridu třetí nejtvrdší materiál na světě a současně taky nejkluzčí, jeho koeficient tření je 3x menší než u teflonu a 8x menší než ocel mazaná olejem. Byl objeven náhodou při pokusech získat materiál pro emisi elektronů. Na ocel jej lze nanášet v mikronových vrstvách pulsní laserovou depozicí (obrázek vpravo). Na rozdíl od diamantových vrstev nereaguje chemicky s ocelí za vzniku karbidů. Podle vědců se na jeho kluzkosti podílej molekuly vody adsorbovaný na oxidy boru, vznikající na povrchu tohoto materiálu.
Diplom Nobelovy ceny udělený Heyrovskému se stal kulturní pamádkou. Heyrovského medaile je zatím stále jediná Nobelova cena udělená představiteli České (Československé) republiky za vědu. V roce 1984 kromě chemika uspěl také básník a spisovatel Jaroslav Seifert, který získal prestižní ocenění za literaturu
Lstivý chemici vyrobili polymery z tvarovanejch koloidních kuliček. Ty vyrobili tak, že hydrolyzovali roztok 3-metakryloxypropyltrimetoxysilanu, čímž se z roztoku vysrážely malý kapičky silikonovýho oleje, pokrytý šlupkou zesíťovanýho polymeru. Protože při polymeraci se zmenšuje objem, šlupka se v určitým okamžiku prolomí, čímž vznikne tvarovaná kapička s jamkou uprostřed. Absorbcí polymerů a přídavkem iontů se kuličky nabíjej a vzájemně spojujou do všelijakejch lineárních struktur (YT video)
Zlatá pilulka je naplněna drobnými kousky 24 karatového zlata ve tvaru dolaru. Pořizovací cena jedné pilulky je 425 dolarů a pokud ji spolknete, zvýšíte si podle výrobce "výrazným způsobem vlastní hodnotu". Kromě navýšení osobní hodnoty oceníte i vedlejší efekt – vaše hovna se budou oslnivě třpytid!
Microsoft uvolnil plugin pro MS Word 2007+ pro kreslení vzorečků a rovnic v aplikacích MS Officce, kompatibilní s Chemical Markup Language (CLM). Vyžaduje knihovny .NET 3.5+
Za jedovaté se pokládaj tři druhy ptáků pištec černohlavý (Pitohui dichrous), pištec pralesní (Colluricincla megarhyncha) a kosovec šoupálčí (Ifrita kowaldi). Maj jedovatý peří, kde se ukládaj batrachotoxiny z kůže jedovatejch pralesních žab, kterejma se živí...Věří se, že žáby v jejich přirozeném prostředí získávají jed pojídáním mravenců a ostatního hmyzu, který jed získává z rostlinných zdrojů. Jed byl nedávno objeven v broucích, kteří jsou pravděpodobným zdrojem jedu u žab a ptáků. Homobatrachotoxin je zhruba patnáctkrát účinnější než kurare, letální dávka pro člověka je přibližně 100 mikrogramů, tedy ekvivalent váhy dvou zrnek jemné kuchyňské soli. V kůži 65 g pištce černohlavého je obsaženo 15 až 25 µg homobatrachotoxinu a v peří 2 až 3 µg, naproti tomu kůže pralesniček obsahuje 100 až 1000 µg jedu.
Proč se v lidské populaci vyskytují čtyři krevní skupiny (přesněji řečeno typy) není jasné. Je pravděpodobné, že z hlediska obrany celé populace před parazity je výhodné, když se její příslušníci liší v tom, podle jakých znaků rozpoznávají cizorodost parazita a v tom, na které povrchové struktury parazitů jejich protilátky přednostně útočí. V různých populacích je zastoupení jednotlivých krevních typů nápadně podobné, což ukazuje, že v udržování všech čtyř krevních skupin v populaci se téměř jistě uplatňuje tzv. frekvenčně závislá selekce. Jakmile z nějakých důvodů zastoupení nositelů určitého krevního typu v populaci poklesne, získají selekční výhodu a jejich zastoupení začne stoupat. Naopak, jakmile zastoupení nositelů určité skupiny překročí z jakéhokoli důvodu rovnovážnou hodnotu, stane se příslušnost k danému typu nevýhodnou a zastoupení nositelů dané skupiny tak začne klesat.
Mnohem větší záhadou je výskyt dvou základních typů systému Rh. Gen odpovědný za rozdíl mezi RhD-pozitivním a RhD-negativním typem se vyskytuje ve dvou hlavních formách, z nichž jedna nese velkou deleci zahrnující prakticky celý gen. V důsledku této delece chybí osobám příslušný protein na povrchu červených krvinek. Určité strukturu na tomto proteinu vytvářejí tzv. RhD antigen, který je nesmírně imunogenní. Imunitní systém RhD-negativních osob, které se setkají s RhD-pozitivní krví, vytváří při příštím setkání s RhD-pozitivní krví velké množství protilátek namířených právě proti této struktuře. Při transfusích se samozřejmě hlídá, aby osoba RhD-negativní dostala krev výhradně od osoby RhD-negativní. Problém ovšem nastává, když má RhD-negativní žena dítě s RhD-pozitivním mužem a toto dítě zdědí od svého otce gen pro RhD-pozitivitu. Při prvním dítěti se zpravidla matce ani dítěti nic tak strašného nestane – matka se však nejpozději při porodu imunizuje proti RhD-pozitivním červeným krvinkám novorozence a červené krvinky příštích RhD-pozitivních dětí jsou postupně v čím dál větší míře ničeny příslušnými protilátkami pocházejícími z těla matky. Novorozenci jsou tak postiženi hemolytickou nemocí novorozenců což v minulost často končilo jejich smrtí. Dnes se tato situace řeší tím, že se RhD-negativní matce po porodu podávají protilátky proti RhD-pozitivním červeným krvinkám, čímž se z velké části zabrání její imunizaci.
James Harrison, 74 má v krvi protilátků proti RhD. Sám prodělal ve 14-letech havárii, při které mu transfúze zachránila život. Od 18 let je aktivním dárcem krve - absolvoval už téměř tisíc transfúzí. Plasma z jeho krve zachránila už nejméně dva miliony novorozeňat.
O deoxyribonukleový kyselině DNA a její dvojitý šroubovici asi každej slyšel, ale jak ta látka vlastně fyzicky vypadá? Tvoří rosolovitou hmotu tvořenou vláknitejma molekulama, kterou lze snadno izolovat z dělících se buněk, například kvasnic nebo bakteriálních kultur a po šetrným vysušení vysublimováním ledu ze zmražený suspenze ve vakuu (tzv. lyofilizace) vypadá jako vata. Bez ochrannejch bílkovin je to choulostivá látka a její molekuly lze potrhat už světlem nebo nešetrným mícháním. Kyselina se jí říká proto, že se rozpouští v hydroxidu - což je ale taky její nevratnej konec, protože molekuly vody hydratovanej řetězec okamžitě rozcupujou na kousky. V buňkách se proto nevyskytuje volně, ale sbalená do balíčků pomocí zásaditejch ochrannejch bílkovin - histonů. Pro rentgenografické stanovení struktury je důležité připravit co možná největší krystal DNA, což ale není vůbec jednoduchý, protože tvoří vláknitou polymerní hmotu (viz obr. vpravo), která se v roztoku rychle degraduje. Největší doposud připravenej monokrystal DNA není větší než dva milimetry a byl připraven řízeným srážením chloridem hořečnatým z roztoku hexylenglykolu (2-methyl-2,4-pentandiolu MPD), který se často v mikrobiologii používá na šetrné rozpouštění biologického materiálu. Za určitých podmínek DNA krystalizuje i v baktériích (viz obr. uprostřed), kde je přitom chráněná proti oxidaci speciálním proteinem Dps, zachytávajícím železo a kovový ionty podobně jako v červenejch krvinkách. Tím, že na sebe protein váže železo brání taky v přístupu volnejch radikálů k citlivý DNA molekule.
Princip elektrostatickýho třídění samčích a samičích spermií pro umělou inseminaci dobytka pomocí průtokové cytometrie. Další často používaná metoda je centrifugace v gradientu těžký soli s vysokou molekulovou vahou, jako např. chloridu cesného - spermie s XY chromozomy sou větší a těžší než XX, protože Y chromozom je vlastně X chromozom s chybějící nožičkou. Na animacích Drewa Berryho v Maya 6.0 si může prohlídnout různý situace ze života molekul DNA. Na levý animaci je znázorněný rekurzívní skládání šroubovice DNA do chromozomů (kyselá molekula DNA se přitom obaluje zásaditými histony, který ji při dělení buňky chrání před poškozením). DNA, DNA Chromosome Wrapping, DNA Replication, Central Dogma: TranscriptxXion Initiation Complex, Central Dogma: TranscriptxXion (DNA to RNA), Central Dogma: Translation (RNA to Protein), Recombinant DNA, Haemoglobin and Sickle Cell Anaemia
Každej asi tuší, co se stane, když nalije horký kafe do kelímku od jogurtu: materiál se zkroutí a svraští a když kelímek chvíli máčíme v horký vodě, zůstane z něj malý kolečko, odpovídající kousku plastu, ze kterýho byl materiál původně za horka vylisovanej. Příčinou je tzv. tvarová paměť plastů, jejichž řetězce napnutý tvarováním se chovaj jako podchlazená kapalina. Když se překročí jejich teplota tání, řetězce se vůči sobě začnou volně posunovat a svým napětím obnoví původní tvar polymeru. Ačkoliv je tvarová paměť plastů obvykle nežádoucí jev (dtto ten kelímek..), při vhodným uspořádání může mít svý praktický využítí - např. jako samotěsnící objímka, která se navleče na spojku potrubí a utěsní zahřátím. To může mít svůj význam např. při chirurgii apod. instalatérskejch montážích v těžko přistupnejch místech (video).
Nedávno výzkumníci tohle chování vylepšili na novou úroveň použitím Nafionu, což je dlouho známej kopolymerní materiál firmy DuPont složenej ze dvou různejch druhů řetězců, který tajou při různých teplotách. To umožňuje materiál vytvarovat různými způsoby při různejch teplotách (na obr. uprostřed je při teplotách 20 °C, 140 ºC, 107 ºC a 68 ºC). Při postupným zahřívání se pak nafionovej pásek postupně vrací do obou stavů zároveň, tzn. při zahřívání se napřed protahuje a pak zase smršťuje, nebo prochází další tvarovou změnou, načež se rychlým ochlazením, nebo vytvrzením chemickou reakcí či ultrafialovým zářením výslednej tvar zafixuje do finální podoby.
Podle teorie Michaela Russela život vznikl jako termodynamicky nejschůdnější cesta k hydrogenaci oxidu uhličitého na metan. Tahle reakce je tepelně kladně zabarvená, ale je nutný při ní překonat dosti strmou energetickou bariéru, což vyžaduje vysoký teploty nebo složitý katalyzátory - který můžou zajistit právě živý organismy. Dnes, když je atmosféra plná kyslíku z fotosyntézy nám tahle hypotéza může připadat nepravděpodobná, protože metan se v atmosféře oxiduje s poločasem 12 let - ale na začátku tomu mohlo být uplně jinak.
Chinin je středně jedovatej alkaloid, kterej se používal pro léčbu horečnatejch onemocnění. Pro jeho intenzívně hořkou chuť se ho obával i dobrej voják Švejk. V nízký koncentraci (do 50 mg/litr) se chinin dodnes používá k ochucování tonikové vody. Přítomnost chininu se projevuje silnou azurovou fluorescencí pod ultrafialovým zářením (viz pokus s UV výbojkou na videu vpravo). Zajímavý je, že přídavkem chloridových iontů (kuchyňské soli) lze záření tonikové vody potlačit, protože zvýšená iontový síla roztoku potlačuje tvorbu dikationtů chininu ve slabě kyselým roztoku - zhášení fluorescence chininu je pro halogenidové ionty dosti charakteristický a bylo dokonce navrženo pro jejich analytické stanovení. Na prostředním obrázku prochází světlo modrého laserového ukazovátka tonikovou vodou, přičemž do sklenice vlevo byla přidaná kuchyňská sůl, takže v ní fluorescence chininu prakticky vymizela. Ultrafialová absorbce není důvodem k vymizení fluorescence, protože světlo procházející sklenicí stále dokáže vybudit molekuly chininu ve sklenici vpravo.
Video o světélkujících trubýších (Siphonophorae) S. Haddocka z webu CreatureCast.org. Review o bioluminiscenci.
Gonokok Neisseria gonorhoeae, známej jako přenašeč kapavky se mohou za svá vlákna přitahovat silou 100 000krát větší než je tíha její buňky. Malá bičíkatá vodní baktérie Caulobacter crescentus žije v řekách v rychlým vodním proudu, kde se umí přilepit k podkladu nejpevnějším známým lepidlem v biologický říši, který je 5x pevnější, než nejlepší syntetický lepidlo. Jedna baktérie udrží zátěž 0.11 - 2.26 mikroNewtonů, což znamená, že baktérie přilepený na ploše padesátníku by udržely závaží několika tun, čili hmotu slona. V současný době probíhaj studie s cílem izolovat gen, zodpovědný za syntézu N-acetylglucosaminu, tvořící lepidlo v baktérii.
Podobně mořský mlži žijící v příboji se k podkladu přichycují takzvanými byssovými vlákny, jejichž hlavní stavební složkou je pevná a pružná bílkovina. Mohou se natáhnout až na dvojnásobek své normální délky a opět se vrátit do původního stavu, což je pro odolnost vůči nárazům vln klíčové. Už dříve vědci zjistili, že obohacením o vícemocné kovy lze významně vylepšit vlastnosti pavoučího vlákna. Zobák chobotnic je jedinou pevnou částí jejich těla, jeho tvrdost mu dodává vysoký obsah oxidu zinku. Obsah zinku plynule klesá od hrotu zobáku, v důsledku čehož se tvrdý zobák z rosolovitého těla nevylomí. Bílkovina mlžů je ve vnějších vrstvách bohatá na aminokyselinu, která se vyznačuje schopností vázat na sebe kovové ionty, především železo. Jednotlivá bílkovinná vlákna mezi sebou přes ionty železa propojena koordinační vazbou.Ta je asi o polovinu slabší než vazba mezi uhlíkovými atomy v jedné molekule, ale má schopnost se po přerušení opět snadno a rychle spojit. Právě díky tomu jsou byssová vlákna tak pružná, aniž by to bylo na úkor jejich pevnosti. Dochází v nich sice k mikroskopickým trhlinkám, ty se však okamžitě opět zacelují, takže vlákno nikdy nepraskne po celé šířce.
Mejdlo ve tvaru Petriho misky pokrytý jedovatejma baktériema. Některý modely v noci světélkujou...
Obsidián je přírodní sopečné sklo vzniklé prudkým ochlazením lávy, např. stykem s vodou. Má typicky tmavou barvu v širokém spektru od černé, šedé, či červené, výrazný lesk a sklovitý lasturnatý lom, což mělo za následek, že byl využíván ve starší době kamenné k výrobě řezných nástrojů. S klesajícím obsahem oxidu železa roste jeho průzračnost. Pro svou štěpnost byl od dávného pravěku používán na výrobu řezných nástrojů. Z obsidiánu se dodnes vyrábí ostří chirurgickejch skalpelů, používanejch v kardiochirurgii - srdeční sval tvoří velmi drobné buňky, které obsidiánové ostří netrhá.
Prototyp levnýho krevního testu z papíru pro rychlý zjišťování tropickejch nemocí v rozvojovejch zemích. Vpravo je zase chip pro krevní testy, kterej je schopen provést až 1000 testů současně.
Ukázka kvasnicovejch buněk, navigovanejch po povrchu chipu s přesností na 10µm pomocí dielektroelektroforézy. Výška postavičky cca 1 mm, max. rychlost pohybu buněk je asi 30 mm/sec. Náhled videa přehrajete najetím myši na obrázek (ve MS IE).
Jaxem se zmínil v auditu o fyzice, křemík je polovodič s nepřímým zakázaným pásem, kterej se pro optoelektroniku moc nehodí - je totiž průsvitnej a světlo absorbuje poměrně špatně. Solární články s křemíkem musej bejt tlustý aspoň půl milimetru, aby energii světla využily. Vzniklý elektrony při své cestě k elektrodám nesmí narazit do žádný příměsi nebo mřížkovýho defektu, jinak zrekombinujou, jinými slovy, takový křemík musí být současně monokrystalický a velmi čistý. Ačkoliv je snaha využívat pro takové články třeba odpad z výroby mikroprocesorů, monokrystalický křemíkový články se používaj spíš na špičkové aplikace, kde je kritická vysoká účinnost, např. napájecí panely družic. Běžně se můžem setkat i s tenkovrstvými články z tzv. amorfního křemíku, ale u nich účinnost nepřesahuje 5%. Vyšší účinnost maji články s nanokrystaly křemíku, zakotvenými v polymeru - ale ty jsou zatím výrobně mnohem nákladnější. Lepší než amorfní křemík jsou tenkovrstvý články z podvojnejch selenidů přechodnejch kovů (gallium, indium, měď, tellur - tzv. CIGS tvořený chalkopyrity Cu(In,Ga)Se2), který dosahujou účinností kolem 9-11% a společnost Nanosolar loni zahájila pásovou linku na jejich výrobu. Ovšem už z exotickejch názvů je vidět, že náklady výrobu zde vyvažujou náklady na těžbu, jde totiž o prvky vesměs velmi vzácný. Zejména india začíná bejt v poslední době kritickej nedostatek, protože ho spousta spotřebuje výroba průhlednejch elektrod pro LCD panely. Takže velkej zájem vzbudil nedávnej článek IBM, kterej pro přípravu vrstev využil podvojný selenidy a sulfidy zinku a mědi, tzv. kesterity Cu2ZnSnSe4, což jsou běžně dostupný minerály, obsahující místo india mnohem dostupnější směs zinku a cínu (viz přírodní krystaly kesteritu obr. vlevo). Výsledek je o to zajímavější, že tyto články neobsahujou jedovatý kovy jako tellur nebo kadmium. Protože se zinek s cínem v roztoku špatně mísí (sulfid zinku se rozpouští už při pH, při kterým se sulfid cínu začíná hydrolyzovat) , IBM se nanášelo tyto materiály v podobě pigmentu jako nanočástice zinku v hydrazinovém roztoku směsi měďnaté a cínaté soli a jako vypalovací lak se pak převedly žíháním v parách selenu a síry na polovodičovou vrstvu (viz obr. vlevo). Uprostřed je ukázka připravené vrstvy Cu2ZnSnSe4, stojaté krystalky ve spodní části jsou součástí molybdenový podložky, použitý pro depozici.
Řada látek (vč. obyčejnýho křemene a cukru) při drcení a mletí svítí (tzv. triboluminescence), ale nejsilnější je tenhle jef u kvartérní amoniové soli vzácnýho prvku europia (EuD4TEA) , která vznikne smícháním 100 ml etanolu, 2.93g of dibenzoylmetanu, 1.4g of pentahydrátu dusičnanu europitýho and 1.9 ml triethylaminu. Směs se rozpouští zahřátím a po pomalým ochlazením vypadnou jehličkovitý krystalky, který podobně jako většina solí europia intenzívně červeně svítěj v ultrafialovým světle. Florescence oxidu europitýho Eu2O3 je tak silná, že je patrná jako růžovej nádech i na denním světle. Ale krystalky EuD4TEA svítěj oranžově i tehdy, když je roztíráme špachtlí po stěně lahvičky (YT video). Ke vzniku světla dochází při rozpadu krystalický struktury: jakmile krystalky rozemneme, už dalším třením nesvítěj, ale jde je rekrystalizovat z alkoholu a tím efekt obnovit.
Do český republiky se za bolševika dovážela spousta europia v podobě apatitů z ruský Koly, který se zpracovávaly na fosfátové hnojivo, jenže v té době pro něj nebylo použití. Českej průmysl se nerozhoupal ani tehdy, když většina holešovická Tesla začala dovážet europium pro výrobu zářivek (europium tvoří nejdražší, červeně svítící složka luminoforů) - a tak jsme všechny zásoby tohoto vzácného prvku vyházeli na pole. Dnes je prakticky monopolním vývozce vzácnejch zemin Čina, která na reakci na povinné zavedení zářivek v Evropský unii zastavila jejich vývoz, protože se tyto prvky staly s ohledem na prudce rostoucí spotřebu strategickou surovinou (cena čistýho europia dosahuje desítky tisíc dolarů za gram). Takže možná ušetříme pár kilowat na žárovkách, ale zato o to více utratíme peněz za západoněmecký zářivky. Na obrázku vlevo je europium v kovovým stavu, pro kterej vcelku neni žádný praktický použití.
Fluorit je fluorid vápenatý CaF2, lehkej minerál krystalizující v kubické soustavě, krystaly mohou dosahovat až metrový velikosti. Chemicky čistej kazivec je bezbarvej, ale řada iontů (železo, chrom, mangan, apod.) mu udělujou podobný barvy, jako křemeni nebo korundu. Horníci mu pro krásu a pestrost svých krystalů nazývaný „rudný květ“, ale rádi ho neměli, protože jim snižoval (kazil) výtěžek při tavbě tím, že kovy převáděl do strusky. Staročeskej název kazivec mu dal obrozenec Presl, kterej po něm pojmenoval i prvek fluor "kazík". Krystal vlevo má na sobě přilepenou drůzu barytu, minerálu s vysokým indexem lomu a tedy neprůhledným. Zajímavostí fluoritu je, že ve tmě svítí, když ho zahřejete nad hořákem. Některý odrůdy kazivce (chlorophan) viditelně svítěj už když je zahřejete v dlani (video). Je to důsledek termoluminiscence, zdrojem bývá energie zachycená rozpadem radioaktivních prvků. Fluorit slouží jako průmyslově významnej zdroj fluoru a tavící přísada do strusek, což je použití, který popisoval už Georgius Agricola roku 1529.
Pyrargyrit Ag3SbS3 je znám jako rubínové stříbro - je to polovodič se šířkou zakázaného pásu na samé hraně viditelného spektra (díky jeho kovovému charakteru už červené fotony mohou uvolňovat elektrony z jeho mřížky). V nečisté formě je kovově lesklý a je to významná stříbrná ruda - v minulosti se těžil i v okolí Příbrami a u Kutné Hory. Jako většina minerálů stříbra je citlivej na světlo a na denním světle zvolna černá vyloučeným sirníkem stříbra. Analogickej minerál s arsenem místo antimonu je proustit Ag3AsS3, pomenovanej po francouzským chemikovi - je o poznání světlejší a občas se zpracovává i do klenotů, ačkoliv je příliš měkkej a citlivej na světlo pro běžný nošení (obr. vpravo).
Tyhle pastelový barvičky vznikají fotoredukcí stříbra z citrátovýho roztoku pulzy ultrafialovýho světla. Volbou různýho iniciatoru, intenzity a délky pulsů a složení roztoku lze měnit velikost a tvar částic stříbra v širokejch mezích. Další studie sledovala, který částice nejúčinněji potlačujou růst baktérií - jsou to ty trojúhelníkovitý.
Kapalné krystaly byly objevený v roce 1888 na Německé universitě v Praze botanikem Friedrichem Reinitzerem. Po mnoho let jim byl věnován jen malý zájem, protože byly považovány jen za kuriozitu a počet publikací jim věnovaný narůstal velice zvolna. Situace se změnila až v šedesátých let tohoto století, kdy se ukázalo, že kapalné krystaly jsou slibnými materiály pro konstrukci elektrooptických zobrazovačů (displejů). Dnes je studium kapalných krystalů širokým oborem, který zahrnuje chemii, fyziku, elektroinženýrství a v neposlední době i biologii, páč většina biologickejch membrán je v zásadě tvořená kapalnými krystaly. Estery cholesterolu s mastnýma kyselinama tvoří dlouhý tyčinkovitý molekuly, které v živých buňkách tvoří lipidické dvojvrstvy. Mají vlastnosti kapalných krystalů - v úzkým rozmezí teploty tajou, ale molekuly zůstávaj nadále uspořádaný, jako hustý nudle v polívce. V případě, že je směs molekul opticky aktivní, stáčí rovinu polarizovanýho světla a v tenký vrstvě hraje interferenčníma barvičkama, který se plynule mění. Při pozorování kapalného krystalu mikroskopem v polarizovaném světle je možné v krystalu spatřit texturu. Každá část této textury odpovídá jedné doméně, která se od ostatních liší orientací molekul.
Na základě kapalných krystalů vznikl výnosný průmysl tzv. LCD obrazovek. První vrstva - skleněná destička - je pokryta tenkou průhlednou vrstvou oxidu ciničitého (IV) dopovaného antimonem (V) nebo indiem (III), který působí jako elektroda. Tento film je uspořádán do sloupců a řad (displej s pasivní maticí) nebo do individuálních obrazců (displej s aktivní maticí). Elektrody slouží k přivedení napětí mezi částmi, které chceme zviditelnit. Následuje polymerová zarovnávací vrstva (obvykle polyamid). Tato vrstva prochází procesem lapování (leštění), který v ní zanechá série rovnoběžných drážek. Tyto drážky uspořádaj molekuly kapalných krystalů na rozhraní do jednoho směru, čímž se jejich vrstvička stane orientovanou. Vrstvička je uzavřená mezi dvě zalisovaný fólie, přičemž distantníma kuličkama je zajištěná konstantní vzdálenost po veliké ploše. Horní vrstvu tvoří polarizační fólie, kterou jde z některejch typů LCD monitoru nepoškozenou sloupnout a použít k řadě fyzikálních pokusů. Displej je dokončen připojením vývodů, kterými se přivádí napětí do určených částí displeje.
Vznik kapalnýho krystalu je v zásadě rozpor mezi působením geometrie a elektrostatických sil. Při chladnutí se molekuly uspořádávaj tak, aby zabraly co nejmíň místa a současně aby na sebe co nejméně působily odpudivými elektrostatickými silami. Ve většině případů je polarita molekuly totožná s její geometrickou orientací a pak s tím není problém a látka zkrystalizuje naráz. U některých molekul ale nejtěsnější geometrické uspořádání odporuje tomu elektrostatickému a pak tuhnutí souboru molekul probíhá na etapy: nejprve se zorientujou na základě elektrostatických sil, které působí na dálku, ale zůstanou i nadále volně pohyblivé kolem zbývajících dvou os. Vzniklej systém je normálně tekutej, ale často tvoří vrstvy rozlišené opačnou polarizací molekul. Teprve při dalším ochlazení se do sebe molekuly zapasujou tak, že vytvoří nepohyblivej tuhej krystal.
Z tohoto principu vyplývá, že kapalný krystaly snadno tvořej látky, jejichž molekuly maj tvar tyčinek nebo placek, který se vůči sobě snadno orientujou podél jedné ze tří hlavních os. Ale mnohem obtížnější je nalézt uspořádanější kapalnej krystal, ve kterým by byly molekuly srovnaný podle dvou os zároveň (biaxiální kapalný krystal). Takovej krystal by se stal zajímavej pro zobrazovací i paměťovou techniku, protože změny jeho orientace by mohly probíhat mnohem rychleji, než když se molekuly vůči sobě orientují jen podle jedné osy. Už asi před osmi lety byla taková nematická struktura publikovaná pro molekuly oxadiazolu s banánovitym tvarem - ale nakonec byla odmítnutá vzhledem k tomu, že její optický vlastnosti nemusely pocházet z uspořádání molekul, ale z elektronový struktury uvnitř molekul.
Z principu naznačenýho výše vyplývá, že u biaxiálního krystalu by musely bejt geometrický interakce srovnatelný s těma elektrostatickejma, což u malejch molekul není reálný. Ale např. v hromadě pravítek, kde dva rozměry převládaj nad ostatníma se snadno může stát, že se pravítka zorientujou podle dvou os současně, protože jsou velký a elektrostatický interakce v nich nehrajou velkou roli. Takže není moc divné, že první biaxiální kapalnej "krystal" nakonec nebyl potvrzenej pro molekuly, ale pro částice hydroxidů železa, tzv. goethitu nanometrové velikosti. Částice goethitu často vypadávaj z roztoku v podobě hranatých lístečků, které se vůči sobě mohou uspořádávat ve dvou rovinách současně a jsou přitom dost velký na to, aby elektrostatický sily v disperzi nehrály dominantní roli. Na pravej biaxiální kapalnej krystal si asi ještě chvíli počkáme. Hezkou galerii mikrofotografií kapalných krystalů naleznete např. zde.
Máte rádi čokoládu a bojíte se, že budete tlustý? A co vám proboha brání ji šlukovat (TED video)?
Vzorek krystalickýho niobu (nahoře) a hafnia (dole) z téže sbírky (největší krystal na obr. vpravo v reálu měří asi 7 mm). Nažloutlá barva je zde důsledek povrchový oxidace, oba kovy jsou ve skutečnosti stříbřitě bílý. Při žíhání na vzduchu často nabíhaj pestrejma barvama, v případě niobu, který se opracovává o něco snadněji se toho využívá v klenotnictví a pro výrobu ozdob pro bodypiercing (viz kroužek vpravo). Jsou daleko tvrdší než alkalický kovy, dokonce pevnější než ocel a velice houževnatý. Díky jejich pevným koordinačním vazbám v důsledku d-orbitalů maj taky velmi vysokej bod tání, přes dva tisíce stupňu a používaj se jako slitiny pro výrobu tryskových motorů pro raketoplány. Niob je taky významnej supravodič, dosud prakticky jedinej, kterej se průmyslově využívá a na vybudování lineárního urychlovače ILC padne asi 500 tun niobu, roční těžba je ovšem ještě 100x vyšší.
Zajímavostí hafnia je nízká výstupní energie elektronů, používá se jako elektroda při plasmovém svařování. Oxid hafnia má vysokou dielektrickou konstantu a proto se jím tvoří izolační vrstvy v polovodičových obvodech s vysokou hustotou integrace. Chemicky jsou oba kovy podobný a velice inertní, odolný jak vůči kyselinám, tak zásadám - prakticky jediná kyselina, která je rozpouští je kyselina fluorovodíková.
Více než kilová ampule čistého cesia z Ruska v ceně asi 200.000 Kč, o něco menší ampule s cesiem a rubidiem vpravo. Cesium má zlatožlutou barvu - jeho elektrony jsou k atomům velmi slabě vázány a jejich povrchové vlny absorbují světlo už ve viditelné oblasti. Rubidium má jen slabě žlutý nádech. Oba kovy maj velmi nízkou teplotu tání a lze je roztavit teplem ruky, cesium pak z taveniny krystalizuje v pérovitě rozvětvených krystalech, které jsou vidět uprostřed. Oba kovy je nutné přechovávat v zatavené ampuli pod argonem protože se na vzduchu samovzněcují - zajímavější je ale jejich přechovávání v ampuli pod vakuem, kde je lze sublimovat teplem ruky - cesium pak kondenzuje na chladnějších místech ampule jako zlaté zrcádko... Jejich reakce s vodou viz např. zde.
Chlápek se snaží udat koloidní stříbro jako univerzální všelék. Je pravda, že koloidní stříbro zabíjí bacily, ale genetický choroby moc nezabírá. Oprah Winfrey měla jednou v televizní diskusi chlápka, co pravidelně užíval stříbro po řadu let - byl sice zdravej, ale taky tak trochu fialovej.... Podobně lidi, co užívaj karotenový doplňky potravy ve vysokejch dávkách se jím můžou předávkovat tak, že jim zežloutnou nehty i oční bělmo jako při žloutence (navíc je zde riziko, že u kuřáku zvyšuje riziko rakoviny) Karotoderma je na rozdíl od stříbra naštěstí vratná, protože karoten se v těle odbourává.
K syntéze částic Ni-Zn-feritů může být využita mikroemulzní technologie. Jako reverzní micelový systém se používá 0,56 M roztok AOT (sodium dioctyl sulfosuccinate) v izooktanu. Připraví se roztok z 0.07 M FeCl2·4H2O, 0.02 M, NiCl2·6H2O a 0.02 M ZnCl2. Ve vodné fázi se udržuje pH 1,2 pro zamezení předčasné oxidace železnatých iontů. Pak se vytvoří dvě mikroemulze: 1. se skládá z vodné fáze a roztoku AOT v izooktanu (poměr AOT/vodě je 6:1), 2. se vytvoří z roztoku amoniaku a roztoku AOT v izooktanu. Obě mikroemulze se smíchají. Probíhá reakce za neustálého míchání, která trvá asi 2 hodiny, přičemž se barva směsi změní ze zelené na červenou. Po dokončení reakce se přidá methanol, čímž dojde k rozpadu micel. Následuje odlití roztoku od částic a promytí částic.
Výrobu aerogelu se podařilo natolik zlevnit, že je dnes k dispozici pod názvem Nanogel v rolích i pro stavební účely (video). Energeticky nejnáročnější krok superkritickýho sušení gelu v autoklávu byl nahraženej extrakcí kapalným oxidem uhličitým. Na rozdíl od skleněný nebo čedičový vaty určitě tolik nepíchá, ale zase bude asi dobrej na silikózu. Tepelná vodivost je menší než 9-12mW/mK, protože obsahuje víc jak 95% vzduchu.
Nedávno se podařilo vyvinout sprej, pomocí kterýho jde pokrýt předměty tenkou vrstvou křemene, jen několik desítek nanometrů silnou. Ta je při takové tloušťce ohebná, vodoodpudivá a dokonale umyvatelná v důsledku elektrostatickejch sil (hydrofilní síly, který ji poutaj k podkladu se na opačný straně povrchu stávaj hydrofobní), čili může zrevolucionalizovat povrchovou úpravu i impregnaci materiálů (dřevo impregnovaný křemenem nežerou termiti, korkový zátky ve víně neplesniví, atd).
Hexaarylbisimidazol (HABI) je derivát imidazolu, který pod UV světlem zmodrá nebo zezelená za vzniku cyklofánový struktury. Ta je díky objemnejm substituentům natolik nestálá, že se v roztoku rychle mění zpátky na bezbarvou formu
švédský hering je něco jako vtipná kaše, co kdysi dávno byla rybou, takže to už přestává bejd sranda a letecký společnosti s tim nakládaj, jako s výbušninou...
Další severská specialitka je lutefisk, což je sušenej cejn nebo lín nakládanej v žíravým louhu a vzhledem k vysokému obsahu aminů muže sloužit taky jako jed na krysy
Fotochromní čočky byly původně vyvinutý v 60. letech ze skla na bázi vrstev halidů stříbra, který na ultrafialovým světle tmavly vyloučeným stříbrem podobně jako fotografický papír. Ve tmě se průběh reakce obrací, vyloučený stříbro se oxiduje a brýle opět zesvětlají. Tato barevná přeměna byla ovšem pomalá a proto byly později vyvinuty plastové fotochromní materiály aplikovaný jako mezivrstvy v polyuretanový fólii o tloušťce 0.1 - 0.15 mm, pokrývající čočky z polykarbonátu z obou stran (což je vidět na obrázku vlevo). První verze plastických fotochromních fólií pracovaly na bázi pyridobenzoxazinových azobarviv, pozdější generace fungovala na bázi naftopyranů a dnes se převážně používaj indenonapftopyranová barviva s ještě rychlejší barevnou změnou. Nevýhoda je, že za vyšších teplot (na přímém slunci) je blednutí rychlejší, což zpomaluje ztmavování zahřátejch brýlí. Obráceně, ve studeném počasí brýle zůstávaj velmi tmavé, což je naopak výhodné pro lyžaře. Fotochromní barviva mají na rozdíl od halidových skel tendenci postupně na světle vybledávat, nedoporučuje se takové brýle dlouho vystavovat na světlu a i potom jejich životnost nepřesahuje pět let. Proto taky fólie pro samoztmavovací automobilová skla obsahují ještě mezivrstvu z polyvinylbutyralu, absorbující silně UV záření.
Silly Strings je materiál stříkanej ze spreje v podobě pěnovitých provázků, umožňuje vybranou oběť rychle pokrýt nelepivými vlhkými vlákny v pastelových barvách na párty, oslavách a večírcích. Přesto hmota není tak úplně neškodná: naleptává plastické hmoty a obtížně se odstraňuje ze zdiva a stavební keramiky, proto je v USA použití Silly Strings na veřejnosti zakázáno. Jeho základem je polymerní gel 10 - 15% polyisobutyl methakrylátu s dibutyl ftalátem jako změkčovadlem a cca 5% sorbitan trioleátu jako surfaktantem rozpuštěný ve směsi dimethyl siloxanu (ktere zabraňuje hlenu se přilepit na podklad). Jelikož většina těchto komponent je silně hořlavých, receptura obvykle obsahuje příměs hexabrombenzenu jako zhášedla. Zbytek směsi, cca 75% tvoří propelent na bázi dichlormetanu či difluordichlormetanu (Freon 112, resp. CFC-12), kterej je ovšem rovněž v USA zakázanej, protože přispívá ke vzniku ozónový díry. Rozpouštědlo hmotu částečně nadouvá podobně jako holicí pěnu, ale protože směs obsahuje méně surfaktantu, zástává pohromadě podobně jako vlákno pavouka.
Astrobiologickej článek se zabývá alternativama vývoje života v nevodným prostředí, např. ve čpavku. Kapalnej amoniak se chová podobně jako voda - ačkoliv vře při -33 °C, má tak velký výparný teplo, že ho jde přelívat i ve zkumavkách a řadu látek rozpouští ještě líp, než voda. Na vzorečkách vlevo je ukázka organickejch sloučenin, jak by vypadaly, kdyby rozpouštědlem života nebyla voda, ale čpavek. Řada reakcí probíhá v kapalným čpavku analogicky, jako ve vodě, protože je amfotermní: může vystupovat jako kyselina i jako zásada, ale protolýzní rovnováha je v něm posunutá silně do alkalický oblasti v důsledku zásaditosti čpavku. Chlorid amonný je slabě nakyslá sůl, octan amonný dokonce neutrální - ale rozpuštěný v kapalným čpavku vystupujou jako kyselina chlorovodíková nebo octová. Obdobou alkalickýho louhu, čili roztoku hydroxidu sodnýho ve vodě je v kapalným amoniaku amid sodný - je to silná zásada s pH ~ 60 (pro srovnání: hodnota pH v roztoku louhu pH = 14). Díky tomu se inertní uhlovodíky v kapalným amoniaku účinkem amidů odštěpujou svoje vodíky a chovaj se jako slabý kyseliny, čehož se využívá při tzv. nukleofilních substitučních reakcích, jako je např. Čičibabinova reakce.
Známý je chování alkalickejch kovů, který se v čistým čpavku nerozpouštěj, ale po přídavku malýho množství železa vznikaj za vývoje vodíku amidy, ve kterejch amoniak vystupuje kysele. Analogicky se čistej zinek v kyselině rozpouští jen velmi zvolna, ale po přídavku mědi dochází k depasivaci a rychlý korozi za vývoje vodíku v důsledku vzniku lokálních článků. Amonik dokonce dokáže rozpouštět i samotný elektrony vznikající při elektrolýze amoniaku na katodě nebo rozpouštěním sodíku (viz obr. vpravo) za vzniku tmavomodrejch roztoků - solvatovaný elektrony ve vodě existujou taky, ale velmi rychle ji redukujou za vývoje vodíku. Některý amidy, aziny a étery jsou vůči solvatovaným elektronům podstatně odolnější a tak v nich nukleofilní substituce probíhaj podobně snadno jako v kapalným čpavku.
Domovem plže Crysomallon squamiferum jsou hydrotermální komíny v hloubce 2000 m v Indickém oceánu. Plži zde čelí nejen extrémním teplotám vody s vysokou kyselostí, ale také útokům krabů, kteří se celé dny pokoušejí klepety rozdrtit ulitu plže. Výsledek je, že ulitu hlubokomořských plžů tvoří třívrstvej pancíř o jehož strukturu se zajímá armáda. Spodní vrstva je z uhličitanu vápenatého, prostřední tvoří organický materiál a ve svrchní vrstvě ulity najdeme částice sulfidu železnatého, které současně chrání spodní vrstvy před rozpuštěním v kyselý vodě. Výzkum v laboratoři ukázal, že ve svrchní vrstvě tvořená nanočásticemi pyritu zarostlými v měkké hmotě vznikají po silném úderu mikrotrhliny a přitom je pohlcena značná část energie úderu. Zbývající energii pohltí druhá vrstva, která má houbovitou strukturu. K vlastní křehké schránce z uhličitanu vápenatého se už většina energie úderu krabího klepeta nepřenese. Tím se hlubokomořský plž liší od jiných měkkýšů, kteří mají povrch schránky z kalcifikovaného organického materiálu.
Vědecky míchaným nápojům je věnován nedávný článek, publikovaný v časopisu NewScientist. Na obrázku vlevo je "molekulární vodka" s kolou, která je ale do nápoje přidaná ve formě alginátových perlí nabobtnaných v Coca-Cole.V ukázce vpravo je základem kosmického drinku želírující směs chloridu vápenatého a alginátu míchanýho s tonikem a Blue Curacao (čti "blú kyraso"), což je namodro barvený likér, tradičně ochucený sušenými slupkami jamajskýjch pomerančů laraha. Hydrosol se vápníkem postupně sráží na hydrogel a bublinky oxidu uhličitého z toniku způsobují rozvrstvení sraženiny, kterou unášejí k hladině, což drinku dodává futuristický vzhled. Na webu věnovaném molekulárním nápojům můžeme nalézt mnoho dalších ukázek nápojů s netradičním vzhledem.
Slovenská policie se dušuje, že výbušnina byla neškodná. Trhavina cyklonit (RDX) je přitom vysoce toxická, karcinogenní a rychle se absorbuje kůži.
Houba, kerá vás rozpustí. Vřeckatá holubinka Russula subnigricans (na obr. vlevo) je běžná v jižní Číně a severní Americe, která je zdrojem mnoha otrav, hlavně na Taiwanu.Její hlavní toxin Russuphelin A způsobuje tzv. rabdomyolýzu, specifickou otravu krve způsobenou rozpouštěním svalovejch buněk a uvolňování vápníku a draslíku z jejich vnitřku do krevního oběhu, což vede k selhání ledvin a následně srdce. Moč myolytických pacientů je velmi hustá a má tmavohnědou barvu jako Maggi, protože vylučuje metabolity rozpuštěnejch buněk, především bílkoviny myoglobinu (na obr. vpravo), kterej poškozuje játra. Otravy se léčej hemodialýzou a jako první pomoc se doporučuje se pít hodně vody se zásaditým bikarbonátem, aby se podpořila činnost ledvin a urychlilo se vyplavování Ca a K iontů a metabolitů z organismu. Zajímalo by mě, jak moc je podobná naší holubince černající (Russula nigricans - na obr. vpravo) anebo holubince osmahlý (Russula adusta), o kterej se uvádí, že sou jedlý. Je doložený, že podobný otravy způsobujou lysohlávky, alkoholismus a taky metadon a metamfenaminy (obsaženej v taneční droze extáze) při předávkování.
Prvně byl tento chorobný stav byl popsán jako s tzv „crush syndrome“ během druhé světové války u pohmožděnejch obětí zavalenejch při bombardování Londýna a dnes se s ním setkáváme po silném zhmoždění většího množství svalové tkáně po zasypání v dolech ve výkopech, omrznutí nebo zásahu elektrickým proudem (zvl. stejnosměrným, pokud působí trvale), apod. Do podobné situace se může dostat svalová tkáň i na operačním sále při dlouhotrvajících operacích (5-7 hodin), s nedostatečnou cirkulací a s vysokým tlakem na některé svalové partie při dlouhotrvajícím ležení (proleženiny dlouhodobě nemocných) v důsledku embolie a ucpání cév vyživujících svaly. U náchylnejch osob se tyhle život ohrožující stavy můžou objevovat i po neobvyklý svalové zátěži - např. když si střihnete půlmaratón po roce sezení v kanceláři, jsou příčinou bolesti svalů po neobvyklý svalový zátěži, protože množství ochablejch svalovejch buněk po neobvyklý svalový zátěži odumírá.
Odborníci se shodli na tom, že osvobozování velkých kytovců uvízlých na pobřeží jen prodlužuje utrpení zvířat. Velryby by měly být co nejrychleji šetrně utraceny, protože mají těžce poškozené ledviny. Když se velryba ocitne na souši a není nadlehčována vztlakem vody, dochází vlastní vahou k těžkému poškození svaloviny. Přitom se do krevního oběhu uvolní myoglobin. Svaly kytovců jsou na tento protein bohaté, protože myoglobin váže kyslík a pomáhá zvířatům při dlouhých a hlubokých ponorech. Pokud se ale myoglobin uvolní do krevního běhu, je toxický pro ledviny. Po několika hodinách strávených mimo vodu má velryba ledviny už nenávratně poškozené. I proto se řada „zachráněných“ velryb stává hříčkou vodních proudů a vln a opětovně se dostává na mělčiny.
Arielyho pokus naznačuje, že placebo má i svou odvrácenou tvář. Je to tzv. nocebo efekt, kdy se pacientovi přitíží, protože je přesvědčen, že není léčen správně. O tom, jak tenká hranice dělí někdy pozitivní placebo efekt od škodlivého nocebo efektu, svědčí případ amerického mladíka Dereka Adamse. Když se s Derekem rozešla jeho dívka, pokusil se chlapec o sebevraždu. Spolykal celou krabičku tablet, které užíval proti depresím. Vzápětí ale začal sebevražedného pokusu litovat a poprosil souseda, aby ho co nejrychleji odvezl do nemocnice.
Tam se chlapec zhroutil. Třásl se, byl bledý jako stěna, nevnímal okolí. Prudce dýchal, drasticky mu poklesl krevní tlak. Vykazoval jasné příznaky otravy. Laboratorní testy a toxikologická vyšetření ale neodhalily v jeho organismu žádnou stopu po lécích. Adams dostal během čtyř hodin celkem šest litrů infuzí, aby se léků zbavil. Přesto se jeho zdravotní stav nelepšil. Lékaři si s otráveným pacientem nevěděli rady. Pomohl jim teprve lékař, který v nemocnici na psychiatrickém oddělení prováděl test nového antidepresiva. Derek Adams patřil mezi dobrovolníky, kteří se testu zúčastnili, a k pokusu o sebevraždu použil lék, který v rámci testování dostal.
Lékař z dokumentace zjistil, že mladíkovy těžké deprese ustoupily, když si vzal první tabletu testovaného léku. Nejzajímavější na tom byl fakt, že Adams byl zařazen do kontrolní skupiny, která dostávala místo léku neúčinnou látku. Přesto mu tablety „zabíraly“. Pokaždé podle toho, jak mu velel mozek. Když byl chlapec přesvědčen, že mu „lék“ pomůže, dokázal s jeho pomocí zahnat depresi. Když spolykal zbývajících devětadvacet tablet v přesvědčení, že ho to zabije, dostavily se u něj příznaky otravy.
Už v roce 1896 si chemik E.H.Hankin všiml, že voda posvátných indických řek léčí lepru nebo choleru a to i po zfiltrování přes nejjemnější porcelánový filtr. Po dvaceti letech výzkumů byly objeveny první viry, které ještě o několik let později dostaly jméno „požírači bakterií“ tzv. bakteriofágy. Prvním popsaným byl stafylokokový fág pozorovaný britským bakteriologem Frederickem W. Twortem (1915). Dosud bylo popsáno více než 100 stafylokokových fágů, které se zařazují do zhruba deseti druhů. Od stalinských dob se v bakteriologickém institutu dr. Eliava v Gruzínském Tbilisi dodnes léčí pomocí bakteriofágů takové infekce, na které jsou i antibiotika „krátká“. Na obrázku vpravo je kultura baktérií Escherichia coli, ve které nadělal ostrůvky bakteriofág lambda, který způsobuje rozpouštění baktérií (fotka, video 1, 2). Fág tvořený hlavičkou a bičíkem na určitém místě nasedne na bakterii a vstříkne do ní svoji DNA. Bakterie je pak přinucena přepsat virovou DNA a podle ní vytvořit součásti „těla“ fága. Za dvacet pět minut v bakterii vznikne až tisíc nových virových částic. Bakterie také musí podle instrukcí viru vytvořit enzym pro vlastní záhubu. Tento enzym rozpustí stěnu bakterie, nově vzniklé bakteriofágy se uvolní a cyklus se opakuje.
Kromě „dobrých“ vlastností, které mají bakteriofágy jako ničitelé bakterií, je známo také jejich pro člověka negativní působení. Bakteriofágy mohou po infekci bakteriální buňky přejít do latentního, lysogenního stavu, kdy se bakteriofág začlění do genetické informace buňky. Teprve při „stresu“ bakteriální buňky se probudí, začne se replikovat a buňku zničí. Byly ale popsány i případy, kdy se kmeny bakterií s virovou DNA stanou vysoce patogenními původci onemocnění. Příkladem je bakterie způsobující záškrt - při lysogenní infekci bakteriofágem B začne produkovat toxin, který je kódován fágovými geny. Infekce takovými bakteriemi je mnohem vážnější než „obyčejný“ záškrt. Stejně tak některé kmeny Escherichia coli, neškodné bakterie, která žije v tlustém střevě, mohou po infikaci virem způsobovat vážné zdravotní potíže. Dnes se schopnost fágů měnit genetický materiál baktérií využívá v genovém inženýrství.
Výzkumníci ze Standfordské univerzity našli nové využití pro nanotrubky. Jejich disperzí ve směsi s koloidním stříbrem natřeli obyčejný papír do kopírky, vysušili a vyrobili tak vodivý papír, schopný sloužit jako elektroda v lithiových bateriích s kapacitou 200F/g, energií 30-47Wh/kg a měrným výkonem 200 kW/kg a životností 40.000 cyklů(?). (PDF, 1, 2, video)
Relativní cena různých tekutin. Inkoust od HP jasně vede...
Sloučenina xylopyranosy a mannopyranosy, tzv. xylomannan navázaná na mastné kyseliny buněčných membrán umožňuje aljašskem potemníkům Upis ceramboides vegetovat i při teplotách -60 °C pod nulou. Xylopyranosa je odvozená od dřevného cukru, tzv.xylosy, čili polysacharidu obsaženýho ve stéblech a dřevě, mannopyranosa zase od mannit(ol)u, sacharidu vylučovaného tamaryškem manodárným. Mannitol (E421) je obsažen v jasanu, olivách, fících a některých mořských řasách. Mimo potravinářství se používá i jako součást léků pro diabetiky.
Už Luigi Galvani si před třista lety všiml, že sebou žabí stehýnka cukaj na kovovém zábradlí, když se vytvoří elektrickej článek. Ale svalový vlákna se chvějí i po osolení (YT video) v důsledku depolarizace synapsí nervovejch vláken pronikajícími sodnými ionty. Rozdíl koncentrací iontů je na obou stranách membrány natolik velkej, že dokáže vytvořit Donnanův potenciál dostatečnej pro vybuzení nervovýho vzruchu a žabí nohy na talíři tancují. Nemáte-li poruce žáby, můžete si pokus vyzkoušet s kapřími řízky.
Po tomto třídění zůstávají v suspenzi papíroviny převážně jen jemné nečistoty o hustotě blízké hustotě celulózy. Jedná se obvykle o polymerní materiály. Mají-li tyto látky nízký bod tání (cca. 30-140 °C) nazývají se stickies. Při recyklaci papíru se jedná o jedny z nejproblematičtějších látek. Mohou totiž zalepovat otvory papírenského síta nebo se lepit na sušící válce (tím snižovat přestup tepla, či způsobovat přetrhy pásu papíru), mění i koloidní vlastnosti papíroviny (ty mění jen rozpustné stickies), čímž mohou způsobovat vznik pěny, špatné zachycování plniv v nově vyrobeném papíru aj. Kromě technologických problémů nerozpustné stickies způsobují ve vyrobeném papíru i vznik skvrn se sklovitým průhledem. Bohužel stickies obvykle nejdou odstranit. Pouze dispergovatelné stickies se dají rozptýlit pod hranici viditelnosti, čímž se zvýší kvalita vyrobeného papíru.
Puchýřkování (blebbing) je vznik nepravidelných záhybů plazmatické membrány buněk, způsobený odpojením cytoskeletu od membrány. O tomto procesu se nejčastěji mluví v souvislosti s apoptózou (odumíráním) buňky. V další fázi apoptózy z blebů vznikají tzv. apoptotická tělíska. Na obrázku vlevo je rakovinná buňka z jater, vykazující blebbing.
Obyčejný banány pod UV světlem modře fluoreskujou v důsledku obsahu produktů odbourání chlorofylu (tzv. katabolytů). Kolem odumírajících buněk je fluorescence zvlášť intenzívní. Intenzitu barvy lze využít pro stanovení jejich optimální zralosti.
Magazín EV World přinesl zajímavý článek srovnávající energetickou výtěžnost jednotlivých typů rostlin při zpracování na biopalivo. Pokud byste jeden akr půdy osadili sójou a tu přeměnili na bionaftu, mohli byste pak na ni ujet za rok zhruba 3800 km. Několikanásobně více energie v sobě ukrývá kukuřice přeměněná na bioethanol (28 800 km). Následuje větrná energie - jeden akr větrných elektráren by "dal" 288 000 km. Zajímavé je, že v případě mořských řas by to bylo ještě více, a to 592 000 km. Zdaleka nejvíce by ale bylo možné z 1 akru půdy získat při zapojení solárních článků, a to pro ujetí až 3 600 000 km.
Po lithium-iontových a lithium-polymerových bateriích přicházejí baterie lithium-sírové. Nezávisle na sobě s nimi v minulých dnech přišly 2 týmy - laboratoř kanadské Univerzity ve Waterloo a spojený tým pracovníků firem BASF a Sion Power. Mají mít výhledově zhruba 3 až 4krát větší měrnou kapacitu oproti stávajícím lithiovým bateriím, číselně vyjádřeno: asi 350 Watt-hodin/kg nebo 350 Watt-hodin/litr objemu. Teoretický dojezd takto vybavených vozů by pak mohl být kolem 350 km či více. Bez zajímavosti není ani to, že speciální lithium-iontové akumulátory, postavené na principu nanodrátků (Nanosafe), pohánějí špičkový sportovní elektromobil Lightning GT. Anoda je tvořena lithiem a katoda sírou, která je vnořena pomocí nanostruktur do vodivého a porézního uhlíku. Slabou stránkou nových akumulátorů je zatím menší výdrž, tedy menší počet nabíjecích cyklů během života baterie.
Jeden diplomant náhodou objevil nový modrý pigment s obsahem manganu. Zatímco oxid yttria a india je bílý a oxid yttria a manganu černý, pak malá příměs manganu způsobí po vyžíhání nad 1200 °C krásně modré zbarvení. Ovšem vzhledem k vysoké ceně oxidů yttria a india (indium je vysoce poptávaný prvek používaný při výrobě LCD displejů a LED diod) nepředpokládám, že by tahle barvička mohla dojít širšího uplatnění. Pestré modré barvy poskytují mnohem levnější ultramariny na bázi hlinitokřemičitanů, ty jsou však díky obsahu sulfidů poměrně citlivé ke kyselému prostředí. Na obrázku vlevo vzorky přírodního a umělého ultramarinu.
Twit: Chemikům z Carnegie's Geophysical Laboratory se podařilo připravit doposud neznámou sloučeninu vodíku a xenonu Xe(H2)7. Stabilní je až při tlaku 4,2 GPa.
Hitler dělá zkoušku z orgány
Plasty z řas - velmi zelený produkt, ovšem...
Vědecký tým z Rice University zjistil, že uhlíkové nanotrubice se rozpouštějí v chlorosulfonové kyselině SO2(OH)Cl lépe než v jakémkoli jiném rozpouštědle. Přesáhne-li jejich koncentrace 0,5 hmotnostního procenta, začínají vytvářet částečně uspořádanou kapalně-krystalickou fázi, kterou lze vytlačováním z tenké trysky spřádat v libovolně dlouhé vlákno z uspořádaných uhlíkových nanotrubic. Otevírají se tak nové možnosti jejich využití jako vodičů i ve výkonové elektrotechnice. Vpravo je růstový model nanotrubiček: nanotrubky přirůstají různým způsobem po jednotlivých kroužcích nebo po spirálách v malých skocích a dochází přitom k jejich rotaci, kterou lze pozorovat mikroskopem atomárních sil. Počtem skoků na jedno otočení lze určit počet atomů, po kterém nanotrubka při každém pootočení naroste
Na obrázku vpravo je postupně zobrazen výsledek tisku na a) čistý a na recyklovaný papír, vypraný b) vodou, c) dimethylsulfoxidem, d) chloroformem, e) dichloromethanem, f ) acetonem, g) směsí 80% acetonu + 20% chloroformu h) směsí 40% chloroformu + 60% dimethylsulfoxidu. Je docela možné, že budoucí kanceláře budou vybaveny místo odpadkových košů nebo skartovaček malou recyklační jednotkou, ve které bude papír zbaven tisku, popř. vyžehlen tak, že jej bude možné ihned znovu použít jako nový. Doplňující info zde.
Anoda: Zn + 4OH– → Zn(OH)42– + 2e– (E0 = –1.25 V) Elektrolyt: Zn(OH)42– → ZnO + H2O + 2OH– Katoda: O2 + 2H2O + 4e– → 4OH– (E0 = 0.4 V) Celková reakce: 2Zn + O2 → 2ZnO (E0 = 1.65 V)
Podobně jako příbuzné baterie hliník - vzduch se nejprve zinkoxidové články vyráběly jako baterie, které se dobíjely výměnou zinkové anody. Existuje i verze zinkoxidových článků, které pracují při vysoké teplotě (> 700 °C) podobně jako palivové články s keramickým elektrolytem. Švýcarská společnost Revolt ale uvádí na trh alkalické články, které lze nabíjet podobně jako akumulátory, ale protože nepotřebují dodávat kyslík z další chemikálie, jako lithiové články, mohou být až 3x lehčí a 2x levnější (cena zinku na světových trzích neustále klesá). Články tvoří zinková a grafitová deska, oddělená mřížkou prosycenou gelovým elektrolytem, který řídí rozpouštění zinku, vzduch difunduje do článku přes mikroporézní teflonovou membránu, která současně brání vnikání vlhkosti (podobný princip jako v tkaninách Goretex). Nevýhodou článků je zatím poměrně nízký výkon, který z nich lze odebírat - zinek se přece jen ve styku se vzduchem rozpouští pomaleji, než lithium. Také dosažitelný počet nabíjecích cyklů (cca 100) je zatím menší, než v případě lithiových článků a samovybíjení je větší, ale to by nemuselo v případě článků pro denní používání vadit.
Xerox vyvinul technologii pro tisk stříbrnejch vodivejch vrstev pomocí ingoustovejch tiskáren...
.
Na animacích Drewa Berryho v Maya 6.0 si může prohlídnout různý situace ze života molekul DNA a výroby proteinů. Uprostřed je výroba pracovní kopie mRNA z DNA, která se v buňce používá pro syntézu proteinů místo DNA, aby se cenná molekula v prostředí buňky nezničila. Jak zde bylo už několikrát uvedený, DNA se pro výrobu bílkovin v buňce nepoužívá, protože by se rychle poškodila. Po rozdělení buněk má každá buňka jen jedinou molekulu DNA, která jí musí vydržet celej život buňky, proto první, co se musí hned po svým rozdělení udělat, je vyrobit z ní pracovní kopie - tzv. templáty (t-DNA), který jsou uložený v jádře buňky. Ty jsou ale zrcadlovým obrazem svýho vzoru a proto se k syntéze bílkovin (protoeosyntézu) nehodí. Krom toho je jejich vlákno příliš dlouhý, protože kóduje výrobu tisíců typů proteinů, práce by sním s ním nemotorná a pomalá. Na místo toho v buňce plave spousta krátkejch molekul RNA, každá slouží jako konečnej podprogram pro protesyntézu konkrétního typu bílkoviny.
Vlastní výroba bílkovin z aminokyselin na ribosomech je znázorněná na animaci vpravo (pod obrázkama sou linkovaný původní QuickTime animace). Aminokyseliny (na animaci vyznačený červeně) nevstupujou do reakce přímo, jsou nejprve navázany na držátka, aby mohly bejt v ribosomu dopravený na přesně určený místo a spojený dohromady jako zoubky v zipu. Vzniklá bílkovina se rychle krabatí a smotává a sama se vytahuje z ribozomu. Celej cyklus se opakuje rychle, v optimálním případě až dvacetticíckrát za vteřinu tak dlouho, dokud ribosom nenarazí na triplet bází, který nekódujou žádnou aminkyselinu, čímž se program ukončí, řetězec bílkoviny se přeruší - takže čerstvě vyrobená molekula bílkoviny odplave a na ribosomu se zahájí syntéza dalšího řetězce. Vpravo je znázorněnej rohatkovej mechanismus, se kterým ribosom sešívá řetízek aminkyselin dohormady.
Další animace: DNA, DNA Chromosome Wrapping, DNA Replication, Central Dogma: TranscriptxXion Initiation Complex, Central Dogma: TranscriptxXion (DNA to RNA), Central Dogma: Translation (RNA to Protein), Recombinant DNA, Haemoglobin and Sickle Cell Anaemia
Jak zapálit gril pomocí kapalného kyslíku (YouTube video) Videonáhled přehrajete kliknutím myší.
Ve vyspělých zemích se zlomeniny v okolí kloubů fixují pomocí svorek z korozivzdorných ocelí nebo titanových implantátů, kterými se postižené části kostí (rozštěpy) stáhnou dohromady. Nevýhodou tohoto postupu je nutnost druhé operace spojené s vyjmutím implantátu, jakmile zlomené části kostí srostou. Existuje ale i jiné, napohled odvážnější řešení: nechat kovové části v organismu jednoduše rozpustit. Není to tak nesmyslná představa, protože minerální část kostí i zubů tvoří směs fosforečnanových solí vápníku a hořčíku, kterých je v těle několik kilogramů, což odpovídá kilogramu čistého vápníku a asi dvaceti gramům hořčíku. I napohled toxický prvek jako zinek je v lidském těle obsažen ve množství asi dva gramy, srovnatelném se železem (sedm gramů), které je obecně považováno za zdraví prospěšné.
Švýcarský tým experimentuje s kovovým sklem o složené 60% hořčíku, 35% zinku a 5% vápníku, které tvoří kovové sklo bez přítomnosti krystalů. Výhodou takového materiálu je, že při rozpouštění nezanechává drsné povrchy, rozpouští se totiž stejnoměrnou rychlostí asi 1 mm/měsíc bez vývoje bublinek vodíku.Je křehký jako sklo, ale současně velmi pevný a pružný, protože energie se v něm neztrácí vzájemným třením krystalů o sebe. Kovová skla vznikají prudkým ochlazením tavenin směsi kovů, které se liší poměrně málo průměrem atomů - to brání vytvoření pravidelné struktury a krystalizaci při jejich tuhnutí. Prudkého ochlazení se dosahuje vléváním taveniny do rtuti nebo na rychle rotující chlazený válec nebo vstřikováním taveniny do měděných forem malého průřezu (kovových kapilár) pod vysokým tlakem.
Článek v češtině o skládání DNA vláken do různejch dvou i třírozměrnejch objektů
Pavouci rodu Nephilla a záclona utkaná z vlákna milionu pavouků v muzeu na Madagaskaru. Zlatá barva pavoučího hedvábí je ryze přírodní...
Máte chutě na arašídy? Chybí vám zřejmě B-komplex.. Vitamín B6 je ve skutečnosti skupina tří příbuzných sloučenin - pyridoxalu, pyridoxinu a pyridoxaminu. Je známý například jako “vitamín na nervy” u žen s premenstruálním syndromem. Ten se projevuje nervozitou, výkyvy nálady, úzkostí apod. Dr. J. M. Ellis vyvinul rychlý časný test, který má varovat před nedostatkem pyridoxinu. Natáhněte ruku dlaní vzhůru a snažte se ohnout dva poslední klouby prstů, až špičky prstů dosáhnou dlaně (to neznamená sevřená ruky v pěst, protože jsou ohnuty jen poslední klouby). Zkuste tento test na obou rukou. Pokud se špičky prstů nedotknou dlaně, je nedostatek vitaminu B6 pravděpodobný.
Riboflavin (vitamín B2, vitamín G, ovoflavin, laktoflavin) je žlutý přírodní barvivo a složením patří mezi flaviny. Je odolnej vůči vysokým teplotám (varem se neničí), ale fluoreskuje a excitovanej stav, kterej přitom vzniká rozkládá molekuly vitaminu i ostatní organický látky. Hodně je ho v pivu, kterýmu dodává žlutou barvu a to na světle získává nepříjemnou pachuť - jedinej způsob, jak ho stabilizovat je z něj riboflavin odstranit. Což je ovšem škoda, protože vitamin B2 patří mezi významný nutrienty, důležitý pro lidský zdraví. Nedostatek vitaminu B2 se projevuje avitaminózou chelitidou: zánětama ústní dutiny, popraskanými rty, nehtovými lůžky (záděry) a koutkama úst a sklonem k šedému zákalu. Hodně riboflavinu je v masu a bílkovinách živočišnýho původu (mléce a sýrech). Syrovátka vzniklá odstředěním tuku z mlíka má žlutozelenou barvu právě v důsledku obsahu riboflavinu.
V podvědomí veřejnosti je heroin vedenej jako nejsilnější návyková droga, ale ve skutečnosti existují alkaloidy mnohem silnější. Carfentanil (obr. vlevo) je analgetikum morfinové třídy, anilidového typu a má přibližně 10 000× silnější analgetický účinek než morfin. Pro humánní účely nemá využití, je určen ke znehybnění velkých zvířat (např. před transportem). Obvyklé dávkování je pouhejch 10 mg/6 t váhy (slon) Příbuzný alkaloid 3-Methylfentanyl (obr. vpravo) Rusové použili ve formě aerosolu (BOL Kolokol-1) v roce 2002 proti čečenským povstalcům v Moskevským divadle, zahynulo jich tehdy čtyřicet, spolu se 150 rukojmíma, protože zásahový jednotky ALFA zatajily doktorům složení plynu a ty postiženým podávali atropin. Vstřebávání bylo údajně urychlený působením mikrovlnnýho děla.
3-Methylfentanyl je superpotentní opiát přibližně 6500krát silnější než morfin, tj. asi 2000krát silnější než heroin. V dávkách několik desítek až stovek mikrogramů vyvolává podobnou příjemnou intoxikaci jako heroin. V dávce kolem jednoho miligramu už působí smrtelně: předávkování způsobuje zástavu dechu, příp. zvracení a tvoření výpotků v plicích - klasické komplikace otravy opiáty. Tzn. tento "superfentanyl" (který je asi 50-100krát silnější než obyčejný fentanyl) je na váhovou jednotku stejně letální, jako nervové paralytické organofosfaty typu VX, sarin. Použití těchle superdrog k rekreačním účelům vedlo v mnoha případech k předávkování a smrti udušením, v současný době se občas vyskutujou v řezaným opiu a heroinu jako kompenzace sníženýho účinku vzniklýho ředěním.
Sloučeniny s vysokým obsahem dusíku jsou centrem zájmu armády i civilních složek (NASA) jak vysoce účinný výbušniny a raketový paliva s vysokým obsahem energie, při jejichž rozkladu vzniká čistej dusík. Existujou jak na anorganický bázi (látky jako dyhydrazinium azide hydrazinát), tak na organický bázi, kde dusík tvoří větší nebo menčí podíl atomů v heterocyklu (tzv. polyzaoly na obr. uprostřed). Zlatým grálem je zde sloučenina zvaná pentazol (obr. druhej zleva), kterej se nedávno podařilo uvařit ve formě sodný soli (substitovaný pentazoly byly připravený už dříve). Vodík je silně kyselej a zbejvá anion N5-, kterej se může navázat třeba s pentazeniovým N5+ kationtem (viz obr. vlevo, syntetizovaným ve formě fluoroarseničnanu v roce 1999) a vytvořit tak látku typu N5N5, čili pentazolát pentazenia, která by rozkladem uvolnila dvojnásobnej objem plynu, než hydrazin. Problém je samozřejmě nejen v náročnosti a ceně syntézy, ale i stabilitě těchle látek, např. pentazenium je stálý jen při arktickejch teplotách do -140 ºC. Za zmínku stojí, že za vysokejch teplot a tlaků (~ 1.1 million atm) dusík tvoří nestálej polymer s diamantovou strukturou, tzv. polynitrogen.
Stránky v angličtině podrobně srovnávající výhody a nevýhody různejch typů baterií
FISHA: Úďo, to je ale napuosto noumání...;-) Jinak de o ukázku tzv. supramolekulární chemie, o kerý sme se bavili nedávno v souvislosti s metalocenama.
Srážecí reakce alginátu s chloridem vápenatým si dávno všimli rákosníci, který pomocí ní vyráběj různý potravinový doplňky. A protože to sou mistři v šizení a padělání, dokážou s ní vyrábět i umělý vejce, který jsou sice bez větší nutriční hodnoty, ale vypadaj podobně, jako vejce doopravdický, dokonce z nich de usmažit omeleta, která údajně napohled vypadá líp, než ta z pravejch vajec. 1 kg pravejch vajec stojí v Čině 65 Yuanů (cca 170,- Kč), zatimco 1 kg alginátu stojí 420 Yuanů a jde z něj vyrobit až 150 kg falešných vajec, takže výroba kila falešnejch vajec rákosa přijde jen asi na 5,5 junáku (14,5 Kč) . Celej postup ovšem působí jako hoax, protože za den člověk vyrobí maximálně stovku vajec (asi 5 kg) - čili denní výdělek se pohybuje v řádu stokorun.
Umělý vejce jsou samozřejmě od A-Z chemie, plná příměsí jako je glutasol, kyselina benzoová, glukolakton, chlorid vápenatej, kamenec a želatina, jejichž obsah v potravinách je normálně regulovanej předpisy, takže nejenže nemá žádnou nutriční hodnotu (obsahuje v podstatě jen škrob a vodu), ale naopak jsou pro lidský tělo škodlivý. Přesto je výroba vaječnejch padělků údajně natolik lukrativní byznys, že se mu údajně na mnoha místech číny věnujou celý vesnice. Na trhu se prej dokonce nabízej i všelijak ochucovaný a barvený umělý vejce.
Výroba umělejch vajec prý netrvá ani pět minut, je ale náročná na cvik a manuální zručnost. Část alginátovýho gelu se obarví potravinářským barvivem a ponoří do roztoku kamence a chloridu vápenatého, kterej na povrchu srazí blánu, která drží "žloutek" pohromadě. Pak se žloutek umístí do formičky z polystyrénu, ve který se na něm srazí další vrstva alginátovýho gelu, tentokrát bezbarvýho. Výsledný "vejce" se pak několikrát namáčí do roztavený směsi vosku a mletýho vápence, který na něm udělá "skořápku". Po hodinovým vytvrzení je vejce připravený na noční trh.
Alginát je po chemické stránce polysacharid tvořený dvěma složkami - manurátem (M) a guluronátem (G) a v molekule alginátu můžeme střídavě nalézt různě velké oblasti tvořené buď molekulami M a nebo G. Alginát z mořskejch řas je relativně levný, ceny se pohybují v rozmezí 5 až 20 dolarů za kilogram a proto je možno použít jej i například v potravinářském průmyslu. Farmaceutický průmysl je však na čistotu a kvalitu materiálu výrazně citlivější, a proto se ceny speciálního alginátu pro farmacii mohou vyškrábat až k neuvěřitelným 40 000 dolarů za jeden kilogram. Farmaceutický průmysl totiž vyžaduje materiál o přesně definovaném složení, konkrétní velikost molekul a určitou velikost G - M bloků ve struktuře. To však výroba z mořských řas zajistit nemůže, mořské řasy si produkují alginát nejednotné struktury a v masovém měřítku je prakticky nemožné vlastnosti materiálu z řas nějak regulovat. Proto se studujou možnosti bakteriální produkci alginátu, která by měla umožnit vyrobit materiál o přesně definovaném složení a to navíc výrazně levnějc než to dokáží mořský řasy. Navíc se díky bakteriím mohou do obchodu s alginátem mohou zapojit i země, které nemají přístup k moři, což i případ České republiky.
Fluorid amidomočoviny v roztoku vhodnýho polárního aprotickýho rozpouštědla, např. dimethylsulfoxidu by mohly zachytávat oxid uhličitej ze vzduchu ve formě uhličitanu (karbonátu). Komplex se rozloží zpátky na plyn prostě přidáním vody nebo zahřátím. Kruhový oligomery, např. cyklický polyethery (běžně nazývaný "crowny" podle svýho tvaru královský koruny) se vyznačujou vysokou selektivitou pro ionty určitý velikosti, pokud se do jejich kruhu přesně zapasujou jako do klícky. Např. jima jde zachytávat z vody ionty alkalickejch kovů, který jinak s ostatníma komplexama nereagujou, zatimco vícemocný ionty který ostatní cheláty poutaj silnějc jsou crownama vázaný slabě. Iontově selektivní elektroda s membránou se zachyceným "kraunem" (např. antibiotikem valinomycinem) se proto může použít pro přímý potenciometrický stanovení obsahu draslíku ve vodě nebo krevní plasmě, málo citlivý na sodík a další příbuzný ionty. Crowny spolu s klathráty a interkaláty patří do oboru tzv. supramolekulární chemie, která se zabejvá sloučeninama vzniklejch volným skládáním dalších molekul. Za objev crown etherů dostal Charles J. Pedersen spolu s dalšíma dvěma chemikama v roce 1987 Nobelovku za chemii.
Vzácná žába Chiromantis samkosensis z Kambodže je maskovaná nikolif barvou kůže (ta je ve skutečnosti průsvitná), ale díky tomu, že krev a kosti jsou zelený v důsledku přítomnosti žlučovýho barviva bilverdinu, vznikajícího odbouráváním hemoglobinu z vysloužilejch krevních buněk v játrech žáby (viz vzoreček vpravo - naznačuje roztrženej tetrapyrollovej kruh hemoglobinu). Když vám někdo způsobí podlitiny, tak ty žlutý až zelený fleky co zbudou na kůži jsou způsobený podobným barvivem. Při žloutence se žlučový barviva dostávaj do krve i lidem a obarvujou jim kůži a oční bělmo do žluta. Kromě toho, že žluč dává krvi zelený zbarvení způsobuje její silně hořkou chut, čímž žábu dělá nepoživatelnou pro běžný predátory. Taky scinkové rodu Prasinohema (z latiny "zelenokrví") maj v krvi žlučový barviva, ale nepoužívaj je k maskování.
FISHA: Určitě jo - otázka je, jak je na tom s qualitou - tenhle umí jen CH spektra a kreslicí modul má z ChemSketch... MARCELLUS: Určitě, proč myslíš že ne?
V maloplošných inzerátech si konkurovali především drobní obchodníci. Převládali drogisté a lékárníci. „Proti rheumatismu jest výtečné mazání Dubolin. Hojí v krátké době i nejzastaralejší rheuma," tvrdil v novinách prodejce mazání J. Sedmidubský z Biskupské ulice v Praze. Lékárník Hynek z lékárny U zlatého jelena v Praze na Můstku zase doporučoval klinicky vyzkoušené „Hynkovy šalvějové tabletky proti kašli, chrapotu, krčním neduhům vůbec, vysychání a škrábání v krku". Lékárna U zlatého lva v Praze na Eliščině třídě č. 5 si zadala reklamu na zaručené „odvádivé mazání při nastuzení". Lékárna U bílého lva v Praze na Letné zkusila inzerovat svoji výtečnou náplast na kuří oka, thé proti kašli či dětskou moučku od Nestlé. Firma Nestlé si pak v novinách pravidelně platila vlastní velkoformátový inzerát, v němž hlásala: „Nestléova dětská moučka ode dávna osvědčená potrava pro kojence a odrostlé nemoc. žaludkem. Obsahuje nejlepší alpské mléko. Krabice K 1.80 v každé lékárně a drog."
Zlatohlávek Plusiotis gloriosa ze střední Ameriky přezdívanej "smaragdovej brouk" má v krovkách šroubovicový struktury bílkovin příbuznejch cholesterickejm kapalnejm krystalům, což mu umožnuje bejt rozeznávanej samičkama. Oči hmyzu a dalších členovců jako třeba dravej garnát Gonodactylus smithii (viz jeho oči na obrázku vpravo) dokážou rozeznávat polarizované světlo a využívaj ho k orientaci. Např. nálet kobylek jde odlákat nakladením tabulí skla, který polarizujou světlo odrazem podobně, jako vodní hladina, kerý se kobylky pochopitelně bojej. Polarizovaný světlo může hrát velkou roli například při lovu - kořisti mořských korýšů je totiž ve vodě průhledná a je velmi obtížné ji ve vodě spatřit. Protože sacharidy i celulóza stáčej rovinu polarizovanýho světla, mšice dokážou odhadnou pomocí polarizovanýho světla najít medovici a vosičky a housenky odhadnout tlouštku rostlinný slupky, kterou se potřebujou prokousad.
Oligosacharidy zvané cyklodextriny (lze je vyrobit enzymatickou hydrolýzou škrobu) mohou vázat nestabilní těkavé substance. Například mohou vázat etanol a vytvořit suchou substanci obsahující až 60% etanolu. V USA byl tento proces patentován už v roce 1969. Alkohol v prášku se před časem prodával i v USA jako "příchuť", čimž obcházel daň i legislativu. Jde skutečně o špiritus, absorbovanej v cyklodextrinovejch mikrokapsulích, který ho jsou schopný nacucat až 60% váhy (cca 5% objemu) do kruhový struktury cykloamylózy pomocí vodíkovejch vazeb. Výrobek Subyou - alkohol v prášku vyvinuli nizozemští studenti. Alkohol v prášku údajně obsahuje i instantní čajovej svařák Loyd Tea.
Rekordmanem mezi lepidly je UHU Alleskleber Super Strong and Safe, zapsaný v Guinnessově knize rekordů. Nejtěžší předmět zvednutý s jeho pomocí je Ford Pick Up Truck o váze 4140 kg. Čtyřtunový vozidlo viselo hodinu zvednutý na jeřábu, zavěšené za dva ocelové válce o průměru 7 cm, vzájemně slepené 9 kapkami běžně dostupného lepidla UHU Alleskleber Super Strong & Safe.
Dosud největší arch vytvořenej z nanotrubek vytvořenej firmou Nanocomp Technologies v roce 2008. Vpravo je špulka nanotrubkový příze, vyráběná tamtéž.
Ukázka elektrodeponovanýho hliníku vylučovanýho z roztoku iontovejch kapalin podle prezentace BASF. Vylučování hliníku z roztoků chloridu hlinitýho je díky nízkýmu přepětí chronicky známý tvorbou krystalickejch, porézních a dendritickejch povrchů (obrázek vlevo). Krystalky hliníku jsou krásný, ale jako povlaky nepoužitelný. Přísadou dopantů (sodium bis(2-ethylhexyl) sulfosuccinát apod.) se povrch vylučujícího se hliníku pokryje látkami, který zabrání cestování atomů hliníku ze středu krystalů na jejich okraje, díky čemuž se potlačí tvorba rozměrnejch krystalovejch ploch. V prostředí 1-butyl-1-methylpyrrolidinium chloridu se pak z roztoků AlCl3 při teplotě kolem 100 ºC a proudový hustotě 4-8 A/dm2 hliník vylučuje v kompaktních, jemně krystalickejch vrstvách, který se ani nemusej leštit.
Iontový kapaliny (IK) sou v zásadě soli (látky složený z kationtů a aniontů), kde anion, kation, popř. oboje tvoří nějaká organická látka. Tvořej jakejsi přechod mezi organickou a anorganickou chemii, protože iontový vlastnosti jim dávaj elektrickou vodivost, schopnost rozpouštět polární látky (většina organickejch rozpouštědel rozpouští minerální soli špatně) a vyměňovat s nima svý ionty, zpravidla vysokou tepelnou stabilitu (stálost nad 200 ºC), nehořlavost a vysokej bod varu (čili neodpařujou se a nesmrděj, což je důležitý pro tzv. zelenou chemii). Zatimco organickejch charakter molekul jim dává nízkej bod tání (pod 100 ºC) a schopnost sloužit tak jako rozpouštědlo pro organický syntézy nebo elektrolyt při elektrolytickým pokovování či v bateriích. Svým vzhledem se nejvíc podobaj viskozním olejům nebo nízkotajícím krystalickejm látkám. Na prvním vobrázku je typickej vzoreček IK, iontová část je navázaná na uhlovodíkovej ocásek, kterej obaluje polární část molekuly a brání jí, aby zkrystalizovala. Nejjednodušší iontový kapaliny sou tzv. mejdla, pokuď ste na vojně roztírali mazlák na dlaždičky, tak ten hnědej sliz je draselná sůl kyseliny stearový (obr. vpravo dole). Ta má dlouhý molekuly a dává soli olejovitý chování. Sodná sůl je obyčejný mejdlo v kostkách a je za normální teploty tuhá, ale kdybyste ho roztavili, máte zase iontovou kapalinu. Čili iontový kapaliny nejsou v principu žádný nový ani ultraspeciální látky - nový jsou spíš způsoby, jakýma se začínaj používat.
Jedno z prvních použití IK byly nevodný rozpouštědla pro elektrolýzu. Např. hliník s vodou reaguje, nejde ho tudíž vylučovat z vodnejch roztoků elektrolýzou jako třeba měď, ale de ho vylučovat z roztavenejch organickej solí, čili IK. Na začátku minulýho století se to zkoušelo i průmyslově, ale vzniklej hliník byl příliš špinavej pro další použití, dnes se IK zkouší znovu pro různý galvanický povrchový úpravy, např. nitridování. Na IK se pak dlouho zapomělo, až po druhý světový válce vzrostl zájem o tzv. kapalný měniče iontů, což jsou látky který dokážou z roztoku vychytávat zředěný ionty a vyměňovat je za ty svoje. Samozřejmě s rozvojem radiační chemie a zpracování radioaktivních prvků, protože pevný měniče iontů založený na organickejch polymerech kvůli záření rychle degradujou, ale kapalným měničům radioaktivita nevadí. V poslední době se iontový kapaliny prožívaj další rozvoj, protože v nich jde provádět organický syntézy, který v nich díky aprotickýmu prostředí probíhaj líp a s nižší spotřebou katalyzátorů a protože se nepolární organickej produkt s IK často špatně mísí, vyloučuje se jako kapalná vrstva v čistým stavu. Tím se jednak posouvá reakce ve prospěch produktů, druhak není nutný produkt složitě zbavovat rozpouštědla. IK maj navíc nízkou stlačitelnost a tenzi par, takže zde nejsou ani ztráty odpařováním a jedno z jejich použití je tedy jako mazací kapaliny pro vakuový pumpy a kompresory. Většina iontových kapalin se v BASF, u jejich největšího výrobce, vyrábí v kilogramových množstvích (viz obr. uprostřed). Na obrázku vpravo je model zenitálního zrcadla s kapalným povrchem pokrytým disperzí stříbrnejch nanočástic v iontový kapalině ECOENG 212 (1-ethyl-3-methylimidazolium ethylsulfát), na rozdil od dražší a jedovatý rtuti může pracovat i při teplotě -110 ºC, jaká panuje na povrchu Měsíce a má podobnou tenzi par. Iontový kapaliny (N-ethylpyridinium chlorid) se používaj jako rozpouštědlo obtížně rozpustnejch polymerů, např. celulózy a nahradit tak jedovatej a těkavej sirouhlík při výrobě viskózovýho vlákna. IK můžou tvořit elektrolyt novejch typů ohebnejch solárních článků s organickými barvivy a elektrodami z vodivejch plastů dosahujících účinnosti přes 8%. Další možný využití iontovejch kapalin je elektrochemický leštění a odhrotování. To je v zásadě jednoduchej proces - kovovej vzorek se rozpouští v elektrolytu jako anoda tak rychle, aby se zaoblily jeho hrany.Elektrickej proud totiž přednostně prochází hrotama a výčnělkama. Ve vodě je ale problém, že použitelný napětí je omezený rozkladem vody - když je větší, na anodě se kromě rozpouštění vylučujou bublinky a ty povrch zase zdeformujou, krom toho zvyšujou spotřebu proudu. Nevodný iontový kapaliny problém s vylučováním kyslíku odstraňujou: žádná voda = žádný bubliny. Východa je, že takhle jde leštit i vysoce členitý povrchy, např. spirály, který maji bejt vyleštěný už proto, aby nepraskaly. Např. většina chirurgickejch přístrojů i plechovýho kuchyňskýho nádobí je dnes leštěná elektrochemicky.
Trpělivá destilace a zahušťování varaní moči je jednou ze základních operací při výrobě léků proti AIDS na UOCHB AV ČR..
Povrch listů lotosu (Nelumbo) je známej svou vodoodpudivou úpravou, díky který se listy ani při dešti neumáčej, naopak se z nich deštový kapky skutálej a stáhnou přitom z povrchu prachový nečistoty. To je způsobený fraktálních charakterem povrchu, kterej je pokrytej drobnejma zrnkama vosku, který jsou samy o sobě taky zrnitý s velikostí povrchovejch struktur pod 0.1 μm. Ty se zapichujou do vodního povrchu a jsou z něj vypuzovaný superhydrofobní sílou povrchovýho napětí. S čím lotus ale v přírodě nepočítá je působení horký vody, která má jednak mnohem nižší molekulovou váhu a tím pádem i nižší povrchový napětí, druhak horká voda voskový šupinky roztaví a proto se působením horkejch kapek vodoodpudivej charakter lotosu rychle vytrácí (viz obr. vpravo povrchu listu po dopadu horkejch kapek).
Superhydrofobní vlastnosti vědci intenzívně studujou, protože maj rozsáhlý praktický využití, např. pro výrobu voduodpudivejch tkanin. V poslední době se podařilo vyvinout na bázi teflonu povrchově upravenýho fluorodecyl vytvořit tzv. omnifobní materiály, který odpuzujou jak vodu, tak olej nebo dokonce kapičky pentanu - kapaliny s nejnižším povrchovým napětím, která ještě nevře za pokojový teploty. Teflonová tkanina impregnovaná 1H,1H,2H,2H-heptadecafluorodecylsilsesquioxanem (tzv. fluorodecyl POSS) dokáže oddělovat benzín od vody (obr. vlevo): benzín proteče, ale kapky vody zadrží na povrchu. Kapičky heptadekanu s povrchovým napětím jen 27.5 mN/m se od upravenýho povrchu teflonu odrážej stejně, jako kapky vody (viz video uprostřed).
Aby bylo možný takový tkaniny běžně prát, musej ale odolávat působené horký vody: zatímco studená voda po teflonu sklouzne, horká se na něm udrží i při značným sklonu (viz obr. vlevo). Proto nedávno chemici vylepšili povrchovou upravu teflonu tím, že do něj zabudovali uhlíkový nanotrubky. Ty z povrchu teflonu trčej jako malý hydrofobní jehličky a díky svýmu nepatrnýmu průměru odpuzujou i kapky vařicí vody. Nevýhoda je, že materiál tím získá černou barvu, ale jistě bude možný postup dál vylepšovad, např. použitím nanotrubek z bornitridu, který jsou bezbarvý.
3D Molecule Viewer z webu MS Research, SL demo + video, zdroják zobrazuje struktury z DB proteinů. Vpravo je podobnej, ale jednodušší program MolyView
Pytlík na svačinu s plesnivým vzorem a hrneček s uslintanym potiskem by měl zabránit kolegům, aby vám kradli zbytky a upíjeli kafe v práci...
Čeká nás po prasečí chřipce i prasečí ebola? Vláknitej filovirus Ebola se poprvé objevil v roce 1976 u řeky Ebola v Zaire a od té doby různé kmeny viru způsobují epidemie krvácivé horečky s mírou úmrtnosti dosahující 50 až 90 % (kmen Ebola–Zaire. Jeho přirozeným rezervoárem v přírodě jsou kaloni. Poté, co virus Eboly pronikne do buňky, změní ji na výrobnu dalších virových částic. Ty se pak z buňky uvolňují a infekce se rozšiřuje do dalších buněk. Inkubační doba viru je přibližně dva dny a symptomy se objeví velmi náhle. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánu, zejména jater - lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „namixovaná krvavá kaše“. Nemocní krvácejí ze všech tělních otvorů, tělo mají pokryté modřinami a krvácející vyrážkou, vykašlávaj krevní sraženinu a zvracejí nejen krev, ale i rozložené tkáně. V terminální fázi postižený krvácí z očí a má těžké epileptické záchvaty. Oběť se nakonec úplně rozpustí na kašovitou hmotu, která se oddělí od kostí, ale nejčastěji umírá do deseti dní na dehydrataci. Poster o Ebole (7,5MB JPG), galerie. V roce 1989 byl identifikovanej v makakovi novej kmen Reston ebolavirus, kterej se v poslední době stal virulentní pro prasata ve východní Asii a způsobuje tam u nich "nemoc modrých uší", protože prase se rozkladem plicních tkání udusí. Kmen je sice přenosnej na člověka ale zatim nevyvolává známky nákazy - ale protože nová nákaza se rychle šíří, to může být jen otázka času, než virus zmutuje znova do formy smrtelný i pro člověka.
Snímek eboly pod elektronovým mikroskopem ukazuje vláknitý charakter viru, typický pro filoviry (fillia = vlákna). Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, vcetne svinuté podoby nebo keříčkovitě rozvětvené podoby. Vlákna mohou mít v průměru 80 nm (nanometru), délka vlákna je proměnlivá, až 14 000 nanometrů. Imunitní systém sice disponuje molekulami proteinu tetherinu, které brání uvolňování virových částic z buněk, ale virus Eboly je dokáže zneškodnit podobně jako virus HIV. Na světě je pouhých 15 laboratoří vybavených pro práci s tímto virem, jedna z nich se nachází poblíž Hradce Králové. Léčba je velice náročná a v primitivních podmínkách Afriky je zcela nemožná, léčba tam probíhá izolací pacienta a zabráněním dalšího šíření choroby. Za nejúčinnnější způsob se považují vysoké dávky séra, virostatik, udržování homeostázy a dostatek vitamínu. Protilátky zatím nejsou známy, nakaženou osobu může zachránit jen pečlivá lékařská péče.
V roce 2007 John Kanzius, který úspěšně prodělal rakovinu zkoušel vyvinout přístroj na ničení rakovinovejch buněk se zachycenými kovovými mikročásticemi pomocí polarizovanejch rádiovejch vln s frekvencí kolem 13 MHz.. Přístroj testoval na zkumavce s fyziologickým roztokem (~ 1% kuchyňské soli NaCl) a přitom zpozoroval vývoj plynu, který se mu podařilo zapálit (video 1, 2). Experimenty byly replikovány na Pensylvánské univerzitě (1, 2). Vývoj plynu závisí na obsahu soli v roztoku: dole je plamen s teplotou kolem 1800 ºC vznikající s 0.3%, 3% a 30% roztokem NaCl. Reakce je zajímavá proto, že radiovlny poskytnou jen zlomek energie potřebné k rozkladu vody na vodík a kyslík (1.23 eV) nebo na vodík a peroxid vodíku, což odpovídá situaci, kdybysme chtěli ze smrku kýváním setřást jehličí - zřejmě se tu uplatňuje nějakej dosud neznámej rezonanční mechanismus (spektrální katalýza). Seznam asi 40 fyzikálních anomálií vody.
Nemužu si pomoct, ale podle mě jde o další důkaz clusterový medicíny a pod. anomálních schopností vody. Rentgenostrukturní analýzou bylo zjištěno, že molekula vody může tvoři jen asi dva vodíkové můstky na molekulu, takže nemůže tvořit kompaktní struktory ale dutý icosahedrické clustery, který v důsledku kvantovejch efektů udržujou svůj tvar, i když se vůči sobě přesouvaj v důsledku Brownova pohybu molekul vody. To je základem jevů jako autothixotropie vody (1, 2), Mpembův jev při mrznutí horký vody, homeopatickej účinek sloučenin pod velkým zředěním atd.
Clustery vody jsou poměrně velký a těžký, proto rezonujou už na frekvenci rádiovejch vln s nízkou hustotou energie. Přitom dochází ke srážkám velkejch objektů a k tzv. anti-Stokesovskýmu rozptylu, při kterým malá část hmoty získává vysokou energii na úkor vzbytku soustavy. V optoelektronice k němu dochází při vyzařování světla o vyšší frekvenci, než má dopadající světelný nebo tepelný záření.. Klasická mechanická analogie anti-Stokesovskýho rozptylu je stříkanec tvořící se při žbluňknutí kamene do vody, jety supernov a černejch děr, exploze superkumulativních náloží jako je bazooka a známá hračka Astroblaster. Zjednodušeně řečeno se při srážkách těžkých clusterů v důsledku nanokavitace a "super-odrazu" trhaj molekuly vody na okrajích clusterů a protože proces je nerovnovážnej, vznikaj termodynamicky nestabilní produkty, čili směs vodíku a peroxidu vodíku, kterej se jinak na povrchu elektrod tvoří neochotně, protože se rychle oxiduje na kyslík. Je možný, že podobná rezonance clusterů deuteria rozpuštěnýho v palladiový mřížce by mohla vysvětlit studenou fůzi, ke který dochází při podobném poměru energií (pravděpodobnost, že působením rádiových vln s frekvencí 13 MHz, tj. 5.10 E-8 eV rozštěpíme molekulu vody s energií vazby kolem 1.23 eV je totiž podobně nízká, jako při sloučení jader deuteria při studený fůzi) za pokojový teploty.
Odpalování dělbuchu v lomu, klasika...... naštěstí se snad hoch aspon dlouho netrápil (náhled přehrajete kliknutím nebo ve MSIE najetím myši)
HOTEN: Účelem aviváže při praní je zabraňovat tvorbě uzlíků a žmolků, který můžem chápat jako sklon vláken ke krystalizaci v důsledku povrchovejch sil vodíkovejch můstků při vysychání tkaniny, proto ručníky praný bez aviváže škrábou. Podobně jako při krystalizaci, tvorbu žmolků iniciujou drobný ulpělý zrníčka na látce, kolem kterejch se vlákna shromažďujou. Aviváž proto obsahuje chelátový látky, který potlačujou krystalizaci minerálů z vody. Molekuly povrchově aktivních látek se hydrofilními vlákny vážou na vlákna a tím zabraňujou jejich slepování. Ocet dobře funguje místo aviváže jako desinfekce a protože kyselá lázeň neutralizuje zbytky alkalickejch pracích prášků, deprotonizuje -OH skupiny na povrchu celulózovejch vláken, zabraňuje jejich slepování a tvorby žmolků a omezuje srážení prádla, současně snižuje povrchový napětí vody a urychluje máchání (celulóza funguje jako iontoměnič a neutralizovaný vlákno nezadržuje tolik ionty).
Za určitejch podmínek může bejt použití octa místo aviváže dokonce výhodnější, protože běžná aviváž snižuje savost látky a zvyšuje sklon vláken k tvorbě elektrostatickýho náboje, takže se nehodí třeba pro máchání dětskejch plen nebo ručníků. Proto lepší druhy aviváží obsahujou látky, který udržujou na povrchu vláken vodivej hydroskopickej film. Aviváže se obecně nehodí pro outdoor a termomateriáry s vodoodpudivou úpravou a teflonovou vložkou (tzv. GORE-TEX™), jejichž prodyšnost se aviváží zničí - tam je naopak použití octa místo aviváže přímo doporučený. Po vyprání je vhodný takovej oděv zahřát v sušičce, protože teplem se obnovuje povrchová úprava DWR.
Chemici z Ohio university zjistili, že k elektrochemickému rozkladu močoviny na vodík a kyslík na niklové elektrodě stačí pouze 0.37 V ve srovnání s 1.23 V jako u vody (močovina, čili karbamid obsahuje čtyři vodíky na jeden atom kyslíku, viz vzorec vpravo). To otvírá cestu k produkci vodíku z odpadní moči, která je nejrozšířenějším odpadem na zemi. Vlevo je recyklátor moči instalovaný na raketoplánu Discovery v pozemním středisku NASA.
Močovina se nachází v moči savců, obojživelníků a některých ryb. Moč ptáků a plazů obsahuje místo močoviny kyselinu močovou, díky odlišnému dusíkovému metabolismu který potřebuje méně vody. Močovina tvoří lesklé krystalky, chladivě hořké chuti, výborně rozpustné ve vodě za silného ochlazení. Močovinou se v zimě "solí" cesty a povrchy betonových objektů, které by obyčejná sůl naleptávala (sodíkové ionty tvoří s cementem objemné hydráty, které jeho strukturu narušujou). Močovina je nejrozšířenější dusíkatý hnojivo a vyrábí se uměle reakcí amoniaku a kysličníku uhličitého. Protože na vzduchu vlhne, expeduje se ve formě granulí odlejvanejch z taveniny, popř. ve směsi s mletým vápencem. Zahříváním taje a rozkládá se za odštěpení amoniaku zpátky na výchozí složky.
Protože vzniklá disperze je citlivá na chemický i teplotní vlivy, chemici z kalifornský university v Riverside ji zafixovali tím, že disperzi rozmíchali v silikonovým oleji, čímž z ní vznikly drobný kulatý kapičky o průměru asi 0.1 mm. Nastavením magnetického pole na určitou intenzitu vznikne disperze určitý barvy a tu pak zafixovali ultrafialovým zářením, pod kterým metakrylová kyselina ztuhne na průsvitnej gel. Tím vznikne difrakční pigment s částicema vyladěnýma do různejch základních barev spektra, který mění barvy v magnetickým poli, protože uspořádáním se částice magnetu stávaj paramagnetický a v poli magnetu se natáčej (viz video vpravo) tak, aby byly řetízky částic magnetitu rovnoběžný se siločárama.
Myslim, že nejzajímavější využití novýho materiálu by zatím mohlo být jako perleťová efektní přísada do šamponů apod. výrobků., protože barevná změna zatim neni dostatečně kontrastní ani stálá, aby se mohla využít v zobrazovačích apod. aplikacích. Difrakční pigmenty by v budoucnosti mohly nahradit pigmenty založený na absorbci světla různejch vlnovejch délek podobně jako je využívá příroda. Vhodně volenou směsí vsrtev fotonickejch krystalů jde vytvořit i stříbřitě bílou lesklou barvu s vysokou odrazivostí a kryvostí.
Ferrocen se připravuje poměrně snadno, protože cyklopentadienylu chybí elektrony a pentadienylovej anion vzniká už v lihovým roztoku louhu, kde reaguje s železnatejma solema. S bis-dibenzenem je situace podstatně složitější, protože benzenový jádro má elektronů dost a anion z něj vzniká teprv učinkem lithia v aprotickým rozpouštědlech. Chromnatej kation je v zásaditým prostředí silně redukční činidlo a atmosféra dusíku je nezbytná.
Ferrocen jde snadno překrystalizovat z hexanu, ale sublimace je zábavnější. Ferrocen za normálního tlaku taje, ale ve vakuu vodní vývěvy sublimuje už při teplotě asi 120 ºC a shromažduje se v lesklejch jehličkách na vodou chlazeným prstu. Vpravo je sendvičovej model sendvičový struktury ferrocenu.
FISHA: Titanocendichlorid má např. blízkej vztah k tzv. Ziegler-Nattovu katalyzátoru, kterým jde polymerizovat acetylén za vzniku bronzově lesklýho plastu: polyacetylénu s kovovou vodivostí, po nadopování jodem vyšší, než má na jednotku váhy měd. Bohužel je stálej jen za nepřístupu vzduchu v zatavený ampuli, jinak bychom se s ním už setkávali v praxi.
Zajímavou skupinu aromatických sloučenin tvořeji sloučeniny, který vypadaj jako hamburgr - tzv. metaloceny, u nichž se nalézá mezi dvěma cyklopentadienylovými cykly centrální atom přechodných kovů. Cyklopentadienyl je cyklická aromatická sloučenina s pěti uhlíkovým kruhem, ale protože vrcholový úhly uhliku v pětičetným kruhu nejsou přesně 120 º, je pětihran pokroucenej a pravidelnost vazeb porušená. Nejdéle známej je tzv. ferrocen u něhož si kation Fe2+ doplňuje 10 elektrony z obou cyklopentadienylových cyklů a současně se na jeho systému podílí dvěma elektronama z orbitalů s a šesti z orbitalů d, takže se zde vyměňuje 18 elektronů jako ve vzácným plynu - což podle Hückelova pravidla vede ke stejně provázanýmu cyklu střídajících se dvojnejch vazeb, jako u planárních aromátů. Výsledkem je placatej pentadienylovej kruh s dokonalou delokalizací (rozprostřením) elektronů po aromatickým kruhu, což silně zvětšuje jeho stabilitu. Odpornej název ferrocenu je bis(η5–cyklopentadienyl)železo - řecký písmenko éta ve vzorečku označuje tzv. hapticitu, což je počet vazeb mezi atomem kovu a ligandem. Je zajímavý, že ferrocen byl objevenej úplně náhodně při pokusech o redukční dimeraci dienu hořčíkem v éteru a chemici dlouho nedokázali pochopit strukturu produktu, kterej nejenže se nechoval vůbec jako sloučenina železa, ale navíc byl daleko stálejší, než výchozí cyklopentadienyl - ferrocen je stabilní do vysokých teplot nad 500 °C - což je výjimečná věc pro organický látky, natož pro organokovový sloučeniny.
Ferrocen tvoří hnědožlutý krystalky vonící po naftě nerozpustný ve vodě, ale rozpustný v organickejch rozpouštědlech, který se daj čistit sublimací (viz obr. uprostřed). I jinak vykazuje aromatický chování, protože železo je mezi aromatickými kruhy dokonale zamaskovaný, takže ferrocen dává elektrofilní substituční reakce typický pro aromáty, například alkylace, acylace, sulfonace, merkurace atd. Jelikož elektronová hustota π systému je větší než v benzenu, probíhají elektrofilní substituce snadněji, přitom ale nebezpečí oxidace železa na tmavomodrej ferrociniový kation Fe3+ - reakce je výborně vratná a proto se ferrocen používá ve reduktometrii a voltametrii jako indikátor a referenční elektroda v organickejch rozpouštědlech. Od svýho objevu v roce 1951 ferrocen stále přitahuje pozornost chemiků. Ferrocen se používá jako stabilizátor plastů a v některejch typech bezolovnatejch benzínů jako přísada zvyšující oktanový číslo a omezující samozápaly a klepání motoru, což je schopnost paliva potřebná a nutná pro dieselovy motory, ale v klasickejch čtyřtaktech je naopak silně nežádoucí. Deriváty ferrocenu, tzv. Ferroquin a Ferrocifen slouží jako antimalarikum a kancerostatikum. Mezitím byla připravená celá řada dalších metalocenů s analogickou sendvičovou strukturou, např. kobaltocen, nikelocen, ruthenocen, titanocendichlorid (atomy chloru vázány na titan), zirkonocendichlorid, atd.. Podle podle typu vázaného kovu jsou to diamagnetický nebo paramagnetický látky, např. sloučenina chromu s benzenem (bis(benzene)chrom - viz obr. vpravo) je silně paramagnetická. Pokud by se chrom navázal na grafit, mohla by vzniknout molekulární magnetická pamět s neobyčejně vysokou záznamovou hustotou a stabilitou.
Lstivejm vědcum se podařilo zpolymerovat drobný grafitový kuličky, tzv. fullereny C60 spojený do řetízku pomocí molekuly trimethylbenzenu. Upravený fullereny by mohly najít teoreticky použití v polymerních solárních článcích využívajících "odpadní" nizkenergetický záření, protože veliký vodivý molekuly fullerenu můžou sloužit jako anténky schopný zachytávat i světlo velkých vlnových délek. Získávaj se extrakcí speciálně připravenejch sazí v obloukovým výboji tvořeným uhlíkovejma elektrodama, ale stopy fullerenů se tvoří i v plameni svíčky.
Fullereny tvořej černej prášek a tmavočerný kovově lesklý krystalky fulleritu (na obrázku vlevo, po slinování za vysokejch teplot a tlaků údajně dokážou poškrabat i diamant), ale dobře se rozpouštěj v organickejch rozpouštědlech na tmavě zbarvený roztoky. Fialovej roztok fullerenu v toluenu je na obrázku vlevo, je podvrstvenej vodou, se kterou se nemísí. V druhý ampulce je roztok v polárním rozpouštědle: cyklickým éteru tetrahydrofuranu THF, lidově řečeno "tehyfu". Přidáním vody do roztoku se fulleren vysráží za vzniku hnědožlutý koloidní disperze, ze který jde THF odpařit a získat tak suspenzi v čistý vodě, kuličky sou v ní slepený do větších agregátů (viz snímek z elektronovýho mikroskopu vpravo). Přidáním toluenu se fulleren zvolna převádí zpátky to toluenovýho roztoku.
Pamět neuronové sítě funguje jako síť menristorů: přes neuronovou sít procházej podněty různými směry po co nejkratší dráze přes spojky mezi neurony (synapse). Ve spánku se mozek od podnětů odpojí a uplatní zpětnou vazbu: ty synapse, který byly v bdělým stavu nejvíc v provozu se mechanicky propojej (poznaj se tak, že se kolem nich nahromadí gradient vápníkovejch iontů, kterej v synapsích tvoří membránovej potenciál) - zatímco ty, přes který nešly signály se přednostně rozeberou. Druhý den už neuronová sít nejčastěji používaný spojky nehledá: má je v sobě zadrátový natvrdo jako mechanismus dlouhodobý paměti. Tomuto mechanismu se říká synaptická plasticita a nedávno se podařilo spojky na neuronech zviditelnit fluorescenční mikroskopií - sou to ta místa označený žlutejma šipkama. Vysvětluje taky, proč je pro mozek a dlouhodobou pamět tak důležitej spánek.
Archeologové testujou novou metodu určování stáří keramickejch památek a zdiva, založenou na tom, že keramika ihned po vypálení začíná reagovat (odborně rehydroxylovat) s vzdušnou vlhkostí pevně danou stabilní rychlostí. Stačí tedy keramiku znovu vyžíhat asi na 500 ºC a z průběhu uvolňování navázaný vody jde rekonstruovat stáří materiálu (viz graf vlevo). Metoda může vhodně doplnovat termoluminiscenční metody a radiokarbonový datování, protože organickýho materiálu bejvá v keramice málo. Termoluminiscenční metody sou založený na tom, že v keramickejch materiálech se přírodní radiaktivitou postupně hromadí barevný centra z exctiovanejch atomů, který se při vyžíhání vyzářej naakumulovanou energii zpět. Z obrázku experimentálního uspořádání je zjevný, že výhodou nový metody bude mj. její levnost a experimentální nenáročnost. Vědci např. dokázali, že část cihel z Canteburský katedrály prošly v době náletů za II. světový války přežíháním.
Další variace na to, kolik kostek vobsahujou různý potraviny.
Sopka Kawah Ijen (kawah - indonésky kráter) leží v nadmořský výšce 2148 metrů a nachází se na východní Jávě v blízkosti městečka Banyuwangi, cca 900 km východně od hlavního města Jakarta. Kromě toho, že to je sopka činná a kouří se z ní, je to místo, kde se unikátním způsobem těží přírodní síra. Když vyjdete na jeho vrchol, otevře se vám pohled na nádherné modrozelené sirné jezírko, které leží uvnitř kráteru. Z přehradního jezera s objemem 36 miliónů m3 vytéká sirný potok zarůstající bujnou vegetací, kde naměřili pH 0,41. Kapradinám a liánám zřejmě kyselá výživa svědčí.
V jednom rohu uvidíte mohutná oblaka kouře. To je místo, kam jsou potrubím sváděny sirné páry, které ze sopky vycházejí a kde se tyto páry ochlazujou. Každý den se tam usazuje 10 tun čisté síry, 5 - 7 tun denně vytěží třicet nosičů. Místní dělníci odlamují pláty zkondenzované síry a plní si jimi nůše, v kterých síru odnášejí na parkoviště pod sopkou. Nejdříve 30 minut do prudkého kopce a poté tak hodinu naopak z prudkého kopce. Přitom nesou na zádech nůše, v kterým je něco mezi 80-100 kg síry. Jedinou ochrannou pomůcku tvoří vlhkej hadr zkousnutej mezi rty. Každý den absolovují tuto cestu dvakrát až třikrát. Za kilo síry jim předáci vyplácejí v přepočtu pouze čtyřicet haléřů, takže i když za den vytěží až kolem dvou set kilogramů nerostu, snadno si spočítáte, za jak mizerný plat pracujou (1, 2, 3, video).
Závislost barvy koloidních disperzí zlata na velikosti částic. S klesajícím počtem atomů v částicích se původně pásový absorbční spektrum rozpadá do řady spektrálních čar, který jsou dobře vidět v ionizovaný plazmě, kde atomy lítaj samostatně. Jelikož se energetický pásy v absorbčních spektrech nepřekrejvaj, znamená to, že elektrony se už nemůžou v částicích pohybovat libovolně, jejich efektivní velikost se zmenšuje, což se projevuje posunem absorbčního spektra do viditelný, popř. až (infra)červený oblasti.
BIRDMAN repost: Obyvatelé Kansasu si myslí, že tabulka prvků by měla být revidována.
Lithium je nejlehčí kov, se svou hustotou 534 g/litr je lehčí než petrolej, ve kterým se přechovává, aby nezoxidovalo. Plamen se solema lithia barví krásně karmínově, proto se často přidává do ohňostrojů. S kovovým lithiem nejni sranda, protože je tak reaktivní, že žhne i v dusíku za vzniku černýho nitridu a přiklopením hrncem ho neuhasíte. Na vzduchu hoří podobně jako hořčík oslnivě bílým svítivým plamenem za vzniku peroxidového dýmu, dráždícího ke kašli. Z písku redukuje křemík a proto se může propálit i betonovým laboratorním stolem jako termit. Nebezpečí lithiovejch baterií je v tom, že po zkratu či přehřátí u nich dochází k samovznícení a k výbuchu.
Horalé mají čistej vzduch, ale častějc trpěj sebevražednejma myšlenkama. To se doposud přičítalo horším životním a společenskejm podmínkám ve stínu hor, ale dnes se rýsuje docela jiná možnost - ve vodě jim schází lithium, který se používá jako antidepresivum při léčbě bipolárních poruch (Carbolith, Duralith, Eskalith, Lithane, Lithizine nebo Lithobid), při léčbě AIDS nebo rakoviny. Bylo dokázáno, že lithium se významně podílí na tvorbě šedé mozkové hmoty.Pitná voda v nížinách obsahuje větší obsah minerálních solí alkalickejch kovů, mj. jodu (horalé často trpěli strumou) a lithia. Naši předci mohli bejt v průměru skutečně šťastnější než my, zvlíště když žili na dědinách, kde pili uměle nezměkčovanou vodu ze studní. Nabízí se lithiování pitný vody, podobně jako v 70. letech fluorizace pro snížení výskytu zubního kazu.
Amonium boran, čili borazan je analog uhlovodíku etanu, ale s jedním borem místo uhlíku, na rozdíl od něj je to bílá voskovitá látka, tající při 284 ºC, protože vazba B-H je mnohem polárnější, než u uhlíku (vodíky na uhlíku jsou kyselý). Vzniká reakcí borovodíku se čpavkem:
Mohl by nalézt uplatnění ve vodíkovým hospodářství jako palivo do automobilů, protože obsahuje až 30% hmoty vodíku, kterej je z něj možný zahříváním uvolnit, přičemž přechodně polymeruje (NH2BH2)n, a pak na (NHBH)n. Díky tomu má vyšší obsah vodíku, než kapalnej vodík. Problém bude vysoká jedovatost a samozápalnost diboranu (video), vznikající při teplotním rozkladu borazanu a taky sklon k explozívnímu rozkladu borazanu ve větších množstvích (reakce je silně exotermní).
FISHA: každá bílkovina se uvařenim zdrcne, takže červená barva se v případě obyčejnýho humra prohloubí, v případě toho modrýho se přebarví na rudo. I humří krev je modrá.. Odběr krve z kraba se provádí pro výzkumný účely a neni pro kraba nebezpečnej. Krev bezobratlejch živočichů je modrá, protože obsahuje hemocyanin, ve kterým je železo v molekule hemoglobinu nahražený mědí. Nedávno chirurgové utrpěli šok, když operovali 42letého Kanaďana, v jehož tepnách kolovala zelená krev. Ukázalo se, že za změnou barvy stojí komplex hemoglobinu a síry. Pacient bral na bolesti hlavy sumatriptan, který obsahuje sulfonamidové skupiny. Ty pak mohou reagovat s hemoglobinem za vzniku zeleného komplexu. Pacient se po operaci zotavoval normálně a sumatriptan vysadil. Po pěti týdnech měla jeho krev zase běžnou barvu. Nezdá se, že pro něj zelená krev představovala nějaké riziko.
V případě kdy na pevnosti lana závisí lidský životy je důležité vědět o stavu lana dřív, než dojde k nežádoucímu snížení jeho životnosti. Horolezecký lana jsou za tímhle účelem opatřovány vplétaným barevným vláknem z materiálu, který má nižší průtažnost než samotné lano a potrhá se dřív, než dojde k roztržení lana. Zabudováním fluorescentních barvivcitlivejch na deformaci (tzv. mechanoforů) do polymerů je možný vyrobit plasty, který mění zbarvení při mechanickém namáhání (jsou tzv. mechanochromní) - takže např. i tenký rybářský vlasce z monofilu mužou samy indikovat změnou barvy, kdy došlo k jejich nežádoucímu protažení a snížení pevnosti. Na videu je ukázka chování mechanochromního polymeru při zatížení tlakem.
Aby mechanofor správně fungoval, musí bejt chemicky navázanej na polymer - pouhý probarvení polymeru nestačí. Na obrázku vpravo je chemická reakce probíhající při trhání molekul v místě spiropyranový vazby 1,2-benzocyklobutenu navázanýho na akrylátový řetězce. Je zajímavý, že mechanoforní reakce je vratná a posvícením na polymer lze dosáhnout toho, že se část potrhanejch molekul zase spojí a polymer částečně opraví. Bohužel se tím současně odbarví, takže po delším působení světla už nejde zjistit, že došlo ke kritickýmu namáhání materiálu - což je drobná vada na kráse tohodle zlepšováku. Takže další vývoj směřuje mj. k tomu, jak barevnou změnu zafixovat.
Existujou různý druhy cukru, které se různě rychle spalujou a ukláda. Cukroušci ze stránky SugarStacks se snaží dát představu o tom, kolik cukru obsahují některé produkty. Kostky cukru jsou použity jako vizuální pomůcka.
Tyhle jednoduchý pokusy ukazujou, že i mezi neživejma a živejma útvarama je docela jemná hranice. O podobnejch kapkách, tzv. koacervátech se předpokládá, že se významně účastnily vzniku života na naší planetě a od svýho vzniku mezi sebou evolučně soupeřily o potravu. Třeba na břeh rozvlněný louže lezly kapky a vlna příboje je vždycky roztříštila, čímž se rozmnožily. Těm co se povedlo dolízt nejdál nejvíc vyrostly a nejlíp se rozmnožily. Tim se v kapkách nahromadily látky, který usnadňovaly růst, množení a zpracování potravy. Nakonec se ty nejuspěšnější kapky naučily rozpouštět a žrát ty míň úspěšný a přirodní výběr se mezi nima rozběhl na plný obrátky. Dokonce byly pozůstatky takovejch obřích kapek nalezený na dně moří jako jednobuněčný améby, veliký jako třešně.
Když tloušťka grafitový vrstvy klesne pod 10 nanometrů, začne se materiál chovat jako polovodič, problém je, že takovou strukturu není snadný vyrobit. Dva na sobě nezávislé týmy představily různé metody výroby grafenových proužků rozpáráním nanotrubiček. Např. přilepili trubičky na vrstvu polymeru a s pomocí urychlených iontů argonu z každé trubičky část odstranili, část udusali (viz obr. vpravo) - tloušťka zbylých pruhů se pohybovala mezi 10 až 20 nanometry a povedlo se z grafenových proužků vytvořit tranzistory. Druhý tým šel na problém chemicky a s pomocí manganistanu draselného a kyseliny sírové rozpáral trubičky po délce na pruhy široké 100 až 500 nm. Bohužel díky částečnýmu zoxidování nejsou tyhle vrstvy polovodivý, ale zato je jde připravovat v mnohem větším množství.
Modrej pigment, kterému se říká mayská modř vydrží tisíce let beze ztráty barevných vlastností, odolává biodegradaci i většině známých rozpouštědel včetně kyselin. Je to interakalační sloučenina o složení (Si7.96Al0.07)O20 (Al1.59Fe3+0.20Mg2.25) (OH)2 (OH2)4Ca0.02Na0.02K0.04 4(H2O. Hlavní složkou mayské modři je kromě barviva z rostliny indiga C16H10N2O2 bílej minerál palygorskit, který se vyskytuje v jílových horninách Uzavření molekul indiga do silikátu dává pigmentu vynikající chemickou odolnost. Složení palygorskitu z mayské modři odpovídá minerálu, který vědci našli na několika lokalitách v okruhu 40 km od velkého mayského města Uxmal. Chemicky je příbuznej Hunský modři vyráběný v Číně(BaCuSi4O10) a Hunskýmu purpuru (BaCuSi2O6) původem z Egypta a Egyptský modři (CaCuSi4O10), což je nejstarší umělej pigment vůbec. Mayskou modř bylo taky vidět na obětech Mayů z filmu Apocalypto.
Rita Levi-Montalcini ("montalčiny" *22.4.1909) je italská neuroložka židovského původu, a současně nejstarším žijícím laureátem/ou Nobelovy ceny, nedávno se totiž dožila stovky (na svůj věk je pozoruhodně inteligentní a vitální). Nobelovu cenu v roce 1986 převzala za izolaci nervovýho růstovýho faktoru NGF, je po ní pojmenovaná cena za neurofyziologii. Do roku 2004 byla Nobelova cena udělená 33 ženám.
Pryskyřice vylučovaná stromy je kapalina s velkou viskozitou tvořená těkavými látkami, převážně terpeny (terpentýnový olej), v nichž jsou rozpuštěny netěkavé složky, díky kterým je pryskyřice lepivá. Nacházej se v žláznatých chlupech, papilách, žláznatých buňkách, nádržkách, kanálcích a mezibuněčných prostorách. Vnikne-li hmyz pod kůru, začne v poškozeném místě téci míza, pryskyřice hmyz přilepí a zalepí jeho dýchací otvory - zdravé stromy jsou tak schopny bránit se napadení kůrovcem. Tvrdé pryskyřice jako např. šelak nebo kopál se dnes používají pro výrobu laků a cementu. Měkčí pryskyřice obsahující esenciální oleje se využívají při výrobě léčiv a kadidla, z terpentýnu a lněného oleje se připravovala fermež. Pryskyřici obsahují i jehlice stromů; některé druhy ji dokonce přímo z jehlic vylučují (borovice osinatá). Odpařením terpenů z čerstvé pryskyřice vzniká kalafuna, jež se používá pro natírání smyčců smyčcových nástrojů. Terpeny jsou podstatnou součástí silic (éterických olejů). Jsou to těkavé vonné látky obsažené v listech, plodech, květech, oddencích i kořenech rostlin, který maj baktericidní účinky a odpuzujou hmyzí škůdce. V domácnosti je jde izolovat destilací s vodní párou (obr. uprostřed).
Terpeny obsahujou konjugovaný dvojný vazby a v důsledku toho se na vzduchu snadno oxidujou a vznikají přitom volné radiály, které způsobujou osvěžující účinek prostředí lesa. Protože radikály reagujou s aerosoly, podílej se na likvidaci skleníkovýho efektu. Hadry nacucaný terpentýnem byly v minulosti příčinou mnoha požárů, protože mají sklon k samovznícení. Díky své vysoké hořlavosti se pryskyřice dříve používala pro výrobu pochodní. U některých druhů stromů je terpenů velmi málo a rozpouštědlem je převážně n-heptan (borovice Jeffreyova). Díky vysoké čistotě heptanu získaného z borovic destilací je možno použít jej pro definování nulového bodu stupnice oktanových čísel benzínu. V některých provozech destilujících pryskyřici v Kalifornii došlo v minulosti k explozím samovznícených terpenů v důsledku záměny druhů borovic, ze kterejch se terpentýn destiloval. Na obrázku vlevo dochází učinkem slunečního světla k polymeraci a oxidaci pryskyřice a jejímu přednostnímu ztuhnutí na osvícený straně, v důsledku čehož se její pramínek šavlovitě prohejbá.
Jak vypadá 200 kalorií... Sežrání 6 kg gumovejch medvídků kaloricky odpovídá konzumaci 170 kg řapíkatýho celeru...
Jeden gigantický gumový medvídek odpovídá 88 obyčejným.. Jeho snězení a zapití vodou způsobí nabobtnání a roztržení žaludku...
Rozlišení dřeně hrušky od brambory a sojovýho mlíka od obyčejnýho pomocí jodový tinktury. Příčinou modrýho zbarvení je tvorba tyčinkovejch komplexů jodu s hydroxylovými skupinami vodorozpustný složky škrobu, tzv. a-amylosy tvořený spirálovitě stočenými jednotkami D-glukosy (bramborovej škrob jí obsahuje asi 20%). Její řetězce se obtáčej kolem molekul jodu a tvořej tak slabej donor-akceptorovej komplex, kterej je v důsledku přenosu elektronů po délce komplexu tmavomodře zbarvenej J2 + J- ® [J3]- J2 + [J3]- ® [J5]-
Reakce škrobu s jodem se často používá ve zbožíznalství pro rychlý odhalení příměsí s obsahem škrobu, kterejma se nastavujou/zahušťjou kvalitnější potraviny (třeba příměs brambor v uzeninách nebo škrobu ve jogurtu, majonéze či ve smetaně). V analytický chemii se škrob běžně používá při oxidimetrickejch titracích s jodidem draselným. Jodem se barví i fólie z dalších hydroxopolymerů, např. polyvinylalkoholu - jejich protažením se jodový komplexy zorientujou a získaj schopnost propouštět polarizovaný světlo, který na ně dopadá kolmo - kdysi se tak připravovaly polarizační filtry pro fotografii, který šlo rozpoznat podle jejich tmavomodrý barvy.
Příklady tzv. molekulárních drinků, tzn. míchanejch nápojů, který se v zájmu exotickýho vzhledu nesnažej skrejvat syntetickej původ. V ukázce vlevo je základem standardní želírující směs chloridu vápenatého a alginátu míchanýho s tonikem a Blue Curacao (čti "kyraso"), což je namodro barvenej likér, ochucenej sušenými slupkami jamajskejch pomerančů laraha). Hydrosol se postupně sráží na hydrogel dvoumocnými vápnikovými ionty, který jsou schopný spojit dva polysacharidový řetězce alginátu dohromady. Vpravo je standardní vodka s kolou, která je přidaná ve formě želatinovejch perlí nacucanejch v coca-cole.
V podstatě většina látek na světle bledne, ale jen poměrně málo látek dokáže změnu zbarvení vrátit. Látky který po osvětlení vratně měněj zbarvení, jsou tzv. fotochromní. Změna barvy do původního stavu je obvykle docela pomalá, protože vzniklá látka ztrácí energii srážkama s ostatníma ozařenýma molekulama (termální deexcitace). Japonskym chemikům se ale podařilo přechod z ozářený excitovaný formy do původní znamenitě zrychlit tím, že k jedný sloučenině (aromatickýmu uhlovodíku paracyklofanu) navázali hned dvě fotochromní molekuly bisimidazolu. Ty jsou k sobě navzájem připoutaný, takže nemůžou uplavat a protože do sebe navzájem narážej, velmi rychle přecházej z excitovaný formy (tvořený tzv. radikálem s fotochemicky uvolněným elektronem), která je tmavomodře zbarvená do původní bezbarvý. V přírodě se zbarvení volnejch elektronů vyskytuje např. u průhlednejch minerálů jako je halit (NaCl) nebo kalcit (CaCO3), který přírodní radioaktivitou postupně modraj a zahříváním se zase odbarvujou.
V případě bisimidazolu je ale změna je tak rychla, že roztok sleduje pohybující se paprsek ultrafialovýho laseru jako tmavomodrou stopu (viz video vpravo). Podobný sloučeniny otvíraj cestu např. k novýmu druhu projekčních zařízení podobnejch akváriu, ve kterých bude trojrozměrnej obraz vytvářenej v ohnisku nakolik protínajících se laserovejch paprsků, nebo světlo jednoho laseru bude možný měnit (modulovat) pomocí druhýho změnama barvy materiálu (optický spínače a optotranzistory využitelný v optoelektronice).
Zapalování pěny tvořený čistým vodíkem a směsí vodíku a kyslíku (video přehrajete kliknutím nebo najetím myši na video). Výbuchy stechiometrický směsi vodíku a kyslíku (2 H + 1 O) jsou velmi hlasitý i při malým objemu třaskavý směsi.
Jak propálit ocel pomocí trubičky s kyslíkem obalený plátky dietní šunky nebo dokonce provrtaný okurky...
Krajinky na výbrusech minerálů (odleva nahoru mramor, limonit, pískovec)
Několik ukázek, demonstrujících vysokou hustotu rtuti, např pomocí železný vrhačský koule, hozený do rtuti. Vpravo je video, který vysvětluje vysokou neurotoxicitu sloučenin rtuti. Ionty rtuti obracej růst nervových vláken tím, že modifikujou jejich bílkoviny a donutí je, aby se samy rozpustily. Žádnej jinej kovovej kation se tak nechová.
Světoznámá rtuťová fontána v bruselským stylu, původně navržená sochařem Sandy Calderem pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1937 jako památník horníkům ze rtuťovejch dolů v Almadeně, který zahynuli při protestech proti Frankově režimu. Na výstavě byla volně přístupná, umístěná hned naproti Picassově Guernice - dneska se holt do všeho s**e Evropská unie se svejma hygienickejma předpisama a tak je tento mimořádnej artefakt umístěnej v Barcelonský expozici surrealisty Joana Miró (galerie) v proskleným pavilonku (video) (v USA by kolem něčeho podobnýho asi postavili betonovej sarkofág). Zajímalo by mě teda, kdo tam chodí uklízed a vytírat rtuť hadrem...
Kostka kovového uranu, která vypovídá o jaderném výzkumu v Německu za války. Ukázková kostka z Atomového muzea v Haigerlochu se vejde do dlaně a váží asi dva a půl kilogramu. Odebírání vzorku (180 miligramů) pro analýzu, která prokázala, že uran byl získán z dolů v českém Jáchymově.
Nasypte jednu lžíci prášku na pečení (též známý pod názvem "prdopeč") do sklenice s kečupem, uzavřete, řádně promíchejte a vraťte zpět do lednice. Pak už jen nastražte kameru a sledujte co se bude dít. Reakci postiženého zapište chemickou rovnicí... Video přehrajete kliknutím, nebo najetim myší.
Saccharomyces cerevisiae (pivní kvasinka, tzv. droždí) je všeobecně rozšířenej druh kvasinky z oddělení vřeckovýtrusných hub, která se již od antiky používá při kvasných procesech v pekařství a pivovarnictví. Buňky jsou oválné až kulovité, velké 5-10 mikrometrů. Pivní kvasinka se rozmnožuje speciálním typem dělení, které je typické pro kvasinky - tzv. pučení. I u tak obyčejnýho organismu, jako je droždí je co objevovat. Např. se u nich zjistily náznaky sociálního chování, který kvasinky ve spilce vede k tomu, že se pomocí svejch enzymů shromažďujou do nepravidelnejch shluků. V roce 2002 se zjistilo, že buňky piští, jejich membrány totiž vibrujou v důsledku intenzivních metabolickejch procesů, jak prozrazuje závislost na teplotě. Zpěv droždí je sice příliš slabej, aby ho bylo možný zaznamenat mikrofonem (překrývá ho šum Brownova pohybu), ale jde ho detekovat mikroskopem atomárních sil, ve kterým se buňky ošahávaj tenkým hrotem. Tohle zjištění se stalo základem nového vědního oboru, kterýmu se ovšem na světě věnuje jen pár lidí - tzv. sonocytologie. Je možný, že zvuk kvasinek není jen vedlejší produkt metabolickejch reakce, ale pomáhá např. buňkám v plavání.
V roce 1985 byla uprostřed Atlantiku objevena modrozelená řasa (tzv. kyanobaktérií, neboli sinic) rodu Synechococcus (na obr. vpravo), která se pohybovala rychlostí asi 25 μm/sec. To bylo na první pohled divné, protože příbuzný kmeny sinic žijící v pobřežních vodách pohyb nevykazovaly. Při bližším prozkoumání se pohyb sinice jevil ještě podivnější, protože jejich buňky nemaji žádný brvičky ani bičíky, pomocí kterejch by se mohly pohybovat. Nedávná studie ale prokázala, že buňky se ve vodě pohybujou mikromechanicky pomocí zvukovejch vln, který samy vyrábějí a rozšířily tak spektrum všemožnejch druhů pohonu, kterýma dnešní mikroorganismy disponujou.
Jeden z důvodů, proč krabi a brouci využívaj chitin jsou jeho samohojivé vlastnosti. Toho využil tým z University of Southern Mississippi, který připravil plast, který se na sluníčku sám opraví při poškrávbání nebo zlomení. Tradiční polyuretan doplnili chitosanem, na nějž byly navázány heterocyklické molekuly oxetanu C3H6O. Poškodíme-li mechanicky povrh takto doplněného polyuretanu, nepříliš stabilní oxetanové cykly se přeruší, čímž vznikne reaktivní látka. S ní okamžitě reagují fragmenty z chitosanových molekul rozštěpených ultrafialovým zářením. Nově vznikající molekuly zacelí rýhy na povrchu materiálu. V praxi stačí poškrábaný povrch vystavit slunečnímu záření. V levé části obrázku je vidět rýhu, která ve spodní části po 30-ti minutové expozici ultrafialovému záření zcela zacelí.
Patogenní kvasinka Cryptococcus neoformans může zvláště u oslabených jedinců vyvolat vážnou infekci, jíž ročně podlehne na světě asi jeden milionů lidí, protože používá lstivou taktiku. Do těla se dostává vdechnutím a přes plícní sklípky proniká do celého organismu, k tomu potřebuje bejt malá. Ale její polysacharidová buněčná schránka začne okamžitě po proniknutí do organismu narůstat připojováním dalších vláken sacharidů, který hydratujou a obalujou buňku jako želé, až nabobtná do takové velikosti, že ji makrofágy (druh bílých krvinek, který se živí bacilama v lidským těle) nemohou obalit a sníst. Tím zabrání ve fungování základnímu obrannému mechanismu imunitního systému.
Polymery nejsou doménou organický chemie. I anorganický látky můžou tvořit polymery, mezi ty nejběžnější patři sraženiny kovovejch hydroxidů, např. obyčejná rez. Sraženiny hydratovanejch oxidů jsou provázaný vodíkovými -OH můstky a stupeň jejich kondenzace závisí na teplotě a na náboji kovovýho iontu. Sraženina vápna (hydroxidu vápenatýho) polymer netvoří, protože na každej atom připadá jen dvě hydroxylový -OH skupiny. Dobrý polymery tvořej hydroxidy železa nebo hliníku s nábojem 3+ a zvlášť složitý hydroxidy přechodnejch kovů jako manganu, molybdenu a volframu, který ve vodě tvořej složitý clustery, tzv. polyoxometalátový jednotky.
Clustery staženin maji malý póry, takže přes ně můžou pronikat malý molekuly, např. molekuly vody, ale objemný kovový ionty už ne a zůstávaj uzavřený v clusterech jako v klecích. Ve vodným roztoku probíhá na povrchu sraženiny osmóza, roztok uvnitř sraženiny se zřeďuje vodou z jejího okolí a za určitejch podmínek (dostatečně vysoká koncentrace) se můžou tvořit tzv. Traubeho buňky, malý měchýřky obsahující koncentrovanej roztok. Ty občas praskaj a do roztoku se vylije obsah uvnitř a hned zreaguje za vzniku další staženiny a děj se opakuje, takže sraženina tvoří jakýsi trubičky. V téhle práci byly studovaný trubičky polywolframovejch kyselina a podařilo se řídit směr jejich růstu vloženým potenciálem PDF (3 MB) video (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7)
Během experimentů se podařilo vytvořit nejen trubičky složitého tvaru, ale také jejich rozvětvení. Naučili se ovlivňovat průměr trubiček (od 1 do 120 mikrometrů) a rychlost, se kterou narůstají (od 1 do 100 mikrometrů za sekundu) změnama koncentrace kladně nabitých molekul v roztoku. Aby mohli vědci ukázat, že vytvořené trubičky mají stěny nepropouštějící vodu, naplnili vypěstované kanálky fluoreskující kapalinou.
Kvantově-mechanický výpočty vlastností graphenovejch supramolekul ve tvaru Mobiovy pásky z 3x29 atomů uhlíku. Díky dipólovýmu momentu by se měly samy uspořádávat do krystalů. Barevně sou znázorněný delokalizovaný elektrony hybridizovanejch p-orbitalů, tvořící vodivou vrstvu po obou stranách grafitu. Na obrázcich vlevo je disperzní graphen vzniklej redukcí špiritusu sodíkem za zvýšený teploty a tlaku a následnou pyrolýzou, přípomínající velejemný uhlíkový saze. Vzhledem ke svýmu velkýmu povrchu a dobrý vodivosti by mohly sloužit pro vodivý povlaky, elektrody baterií a elektrolytickejch suprakapacitorů.
Ačkoliv je grafen nanést v tenkejch vrstvách stíráním grafitu nebo sloupáváním pomocí samolepicí pásky, pro velkovýrobu se tenhle postup určitě nehodí. Po rozmíchání v silně polárních látkách, jako např. dýmavý kyselině dusičný se grafitový vrstvy rozestoupí a grafit nabobotná. Opatrným promýváním směsí terc. butylalkoholu (má velký molekuly) v dimetylformamidu jde kyselinu nahradit alkoholem, suspenzi rozmíchat ultrazvukem s pomocí surfaktantu a nanést na rovný povrchy, kde po odstředění vytvoří kompaktní průhledný filmy, tvořený jen několika monovrstvama grafenu.
Voda za normálních podmínek usilovně krystalizuje v šesterečný soustavě, protože její molekula je zalomená v úhlu 109°, kterej umožňuje vytvoření prostorový icosahedronový mřížky dvacetistěnu. Není to ale struktura docela ideální - v kapalným stavu molekuly vody můžou tvořit těsnější uspořádání, proto se při tuhnutí vody na led objem zvětšuje a uvolňuje energie spotřebovaná při tání na rozrušení vodíkovejch můstků, z čehož vyplývá vysoký skupenský teplo tání ledu. Na povrchu ledu se má jeho struktura díky silný přitažlivý síle vodíkovejch iontů tendenci bortit a proto povrch ledu klouže a je neustále pokrytej tenkou vrstvičkou vody.
Za určitejch podmínek je možný dosáhnout toho, aby voda krystalovala i s jinou geometrii, např. na povrchu mědi při teplotě -173°C tuhne za tvorby úzkejch nanometrovejch proužků (viz obr. uprostřed) s pentagonálním uspořádáním molekul vody (Nature Materials DOI: 10.1038/nmat2403). Tvorbu pětihranů jde interpretovat jako kompromis mezi tvorbou šestihranů v objemový fázi a rozmístěním atomu ve čtvercích na povrchu mědi. Podobně se na povrchu atypicky uspořádávaj i další sloučeniny, protože povrchový vazby částečně rozrušujou vazby v adsorbovanejch molekulách, řada reakcí přitom probíhá docela jinak. Na rozdílu v geometrii vazeb na povrchu a v objemový fázi je založenej účinek mnoha tzv. heterogenních katalyzátorů, čili látek urychlujících chemický reakce na svým povrchu.
Mikrovlákna nitridu uhlíku C3N4 se ukázala jako efektivní katalyzátor pro štěpení vody na vodík a kyslík působením slunečního světla. Vznikají zahříváním melaninu na teplotu 680 -750º C, při které se část vazeb C≡N štěpí za vzniku jemných nevodivých vláken mikronové velikosti. Největší vlákna dosahují milimetrové délky. Svícení na vlákna laserem vyvolává modrou fotoluminiscenci, typickou pro molekulární kruhy obsahující dusíkové a uhlíkové atomy. Jsou chemicky velmi stabilní, odolávaj silným kyselinám i zásadám a jejich pevnost by mohla být srovnatelná s diamantem.
Výrobní postup je velmi jednoduchý, a tak ho zvládne i začátečník. Připravte si dva hrnce. Do většího dejte vodu, do menšího umístěte mýdlovou hmotu a ohřívejte ji ve vodní lázni. Přidejte barvu a aroma. Pozor, hmota nesmí vařit! Teplou ji nalijte do připravených forem a nechejte vychladnout. Toužíte-li po krásném tvaru mýdla, pak zvolte některou ze silikonových forem, použít ale můžete i obyčejný kelímek.
Ortodoxní Hindu organizace "vědecky" testuje sodovku s kravskou močí. Krávy jsou v Indii posvátný a o jejich chcankách se věří, že léči nemoci..
Výzkumníci proto zkusili vytvořit tenkou průhlednou směs odpařováním. Inspirací jim údajně byly povlaky, které po sobě na dně hrníčku zanechává kafe. Ivan Vakarelski z Institute of Chemical and Engineering Sciences v Singapuru použil suspenzi zlatých částeček o průměru 20 nm ve směsi s latexovou disperzí. Na skleněný destičce se speciálně upraveným plastovým povlakem nechal směs odpařit. Když se přidala povrchově aktivní látka a teplota snížila na 4 C, vznikla po odpaření kapaliny průhledná zasíťovaná struktura nanočástic zlata s ještě lepší vodivostí než ITO.
Pro srovnání uvedu parametry současnejch palivovejch článků Ultracell XX55, který pracujou s 80% roztokem metanolu. Nádržka s náplní 345 gramů metanolu poskytne až 200Wh energie, Model XX55 dokáže trvale dodávat výkon 50W a špičkově až 85W. To je srovnatelný s akumulátory, palivové články jde ale dobít i v terénu dolitím metanolu za několik vteřin. Primární použití těchto baterií je zatím hlavně v armádě z důvodu jedovatosti metanolu. Palivový články určený pro veřejnost se proto dobíjej kapslema s metanolem, denaturovaným tak, aby nemohlo dojít k náhodnýmu požití. Metanol je zařazenej mezi zvláště nebezpečné jedy a musí být proto uskladněn v uzamykatelné skříňce na chemikálie s evidencí. Smrtelná dávka metanolu je 30 - 50 g (dvě polévkový lžice). Nadýchání par vyvolává škrábání v krku, bolesti hlavy a hučení v uších, třes, zvracení a smrt. Po požití vznikají příznaky opilosti doprovázený bolesti v končetinách, žaludku, třesy, rozšíření zornic, rozmlžený vidění až slepota. Smrt nastává po 2 - 3 dnech. Metanol se vstřebává i kůží a v těle se odbourává 5 - 10x pomalejc než etanol, proto opilost trvá déle. Jako první pomoc při požití necháme postiženého vypít 0,5 l teplé vody (může obsahovat dvě lžičky jedlé sody) a vyvoláme zvracení. Substituční oddálení působení methanolu lze dosáhnout podáním cca 20 ml kvalitní lihoviny až do známek mírné opilosti - tento stav udržujeme do okamžiku předání lékařům. Cílem je přednostně zaměstnat játra metabolizováním alkoholu, aby neoxidovaly metanol na formaldehyd, kterej je silnej buněčnej jed, protože se váže na aminoskupiny všech aminokyselin.
Coca Cola pohání ventilátor v expozici Sony na FC Expo 2009. Energie vzniká procesu enzymatického rozkladu a oxidace glukózy, přičemž vzniká glukonolakton, ionty vodíku a elektrony. Vodíkové ionty následně s elektrony a vzdušným kyslíkem vstupují do chemické reakce, jejímž výsledným produktem je voda. Samotnou koncepci bio-baterií na bázi oxidace glukózy předvedla společnost Sony v létě 2007 a dokázal z jedné baterie o objemu čtyřicet centimetrů krychlových získat výkon 50 mW. Odpovídá to měrné výkonu 2,5 mW/cm3, což bylo pro praktické využití stále příliš málo. Na FC Expo 2009 byly předváděné baterie s objemem článků 28 cm3, dodávající elektrický výkon 70 mW. Stále to není mnoho, ale stačí na to, aby trojice takových článků dokázala zásobovat energií hudební přehrávač s reproduktory.
Glukonolakton (3,4,5-trihydroxy-6-(hydroxymethyl)oxan-2-one, C6H10O6) vzniká oxidací glukózy nebo redukcí kyseliny glukonové. Je to slabá polyhydroxokyselina s chelatačními účinky. Používá se v dermatologii jako součást krémů pro opalování, vázající kovy a radikály vznikající slunečním zářením. Některé druhy orientálních švábů ji využívaj jako feromon. V potravinářství se používá se při výrobě uzenin k zabránění činnosti mikroorganismů.Glukonolakton rovněž brání žluknutí potravin, ztrátě barvy atd. Látka nemá nežádoucí účinky a je považována za látku bezpečnou. V ČR je používání glukonolaktonu jako E575 povolený v nezbytném množství ke všem potravinám, rovněž při výrobě dětkých piškotů, sucharů apod. V USA je používání látky povoleno. Další oxidací glukonolaktonu vzniká kyselina glukonová, konečnej produkt oxidace glukózy.
Ambra (ambergris) je voskovitá, lepkavá hmota, která se vyskytuje v tropických oceánech. Tyto na hladině se vznášející útvary byly nestrávené zbytky potravy vyvržené z velrybího žaludku a představovaly jeden z nejlepších stabilizátorů používaných pro parfémy. Získat je šlo i samotným lovem velryb, ale ten je v současnosti velmi omezen. Vorvaní ambra vzniká v távicím traktu a obsahuje zejména nestrávené zbytky hlavonožců. Ambra je nahnědlá hořlavá látka se zemitým pachem, která plave na vodě a může tvořit údajně až 500 kilogramů těžké plovoucí tvary s barvou mezi žlutou a popelavou. Tato látka se tvoří ve střevech vorvaně a občas jí vylučuje společně s trusem. Mívá nepravidelný tvar, hmotnost několik desítek gramů až desítek kilogramů. Je měkká, voskovitá a rozpustná v lihu. Ze surové ambry se připravuje ambrová tinktura, jež se nechává po dobu několika měsíců uzrát - během této doby získává svou typicky jemnou, sametovou vůni. Její hlavní složkou je ambrein (1-(6-(2,2-dimethyl-6-methylenecyclohexyl)-4-methyl-3-hexenyl)decahydro-2,5,5,8a-tetramethyl-2-naphthalenol - viz vzorec níže)
Po dlouhou dobu měla ambra přízvisko „černé mořské zlato". Ambra byla společně s mošusem, muškátovým oříškem, pomerančem, růží a santalem součástí údajně prvního středověkého evropského parfému. Používala jí prý i egyptská královna Nefertiti. Ambra se v minulosti používala e.c. k "léčbě" hysterie a k "léčbě" deprese, smutku, nervozity, poruch spánku etc. Ambra se v dnešní době využívá převážně k výrobě voňavek a v aromaterapii a obchod s ní je kontrolován ochranářskýma organizacema.
Jak se izoluji viry? Na obrázku vlevo je kultura bakterií odstřeďovaná ve zkumavce s gradientem roztoku chloridu cesného. Ten má výhodu ve velké molekulové váze a vysoké hustotě: už malá koncentrace soli dokáže vytvořit dostatečný gradient hustoty, aniž buňky poškodí. V určitém místě gradientu se nashromáždí bakteriofágové, čili viry, které se pomocí baktérií rozmnožují. Jsou to v podstatě skoro čisté krystalky bílkovin a DNA, takže mají vyšší hustotu, než buňky baktérií, od kterých tak můžou bejt oddělený.
Britská firma SquidLondon uvedla na trh sto nových deštníků: na suchu sou nenápadně a šedivý, ale jakmile začne pršet a deštník zvlhne, začne hrát všemi barvama díky speciálnímu hydrochromatickýmu inkoustu na bázi mikrokapslí, jejichž porézní obal po ovlhčení zprůsvitní a odhalí barvivo uvnitř. Na podobném principu funguje hračka Aquadoodle vyráběná japonskou firmou Pilot Ink Company.
Před časem se podobný omalovánky prodávaly i u nás, ale neuměly měnit barvu vratně. Byly to v podstatě omalovánky s vetřeným práškovitým pigmentem, kterej se po ovlhčení rozpustil a obarvil podklad.
Osvěžující čtení...
Nedávno byl při sanaci vojenského prostoru nalezenej historicky nejstarší miligramovej vzorek vojenskýho Plutonia Pu-239, vyprodukovanýho v roce 1942 v reaktoru Oak Ridge na řece Tenessee.
Chlorid stříbrný AgCl vzniká jako bílá tvarohovitá sraženina při smíchání solí stříbra a chloridových iontů. Pro svou nízkou rozpustnost ve vodě se používá v analytický chemii k důkazu stříbra i chloridů současně. Při nízkejch koncentracích tvoří koloidní disperzi (vpravo), která má silný baktericidní účinky (údajně likviduje i virus HIV) a taxe s nim desinfikujou studně (přípravek Sagen vyráběnej ve Spolaně) a impregnujou ponožky a vložky do bot. I jinak je to všestranně zajímavá látka. AgCl má krystalickou strukturu kychyňský soli, ale neni křehkej, je to ohebná plastická látka, je tuhej asi jako olovo. V čistým stavu je bezbarvej ale na světle šedne, protože se z něj vylučuje stříbro, což se využívalo v prvních generacích fotografickejch pozitivních papírů. Paxe začal používat citlivější bromid AgBr). Používá se taky ve směsi s chloridem měďným ve fotochromních samoztmavovacích brejlích (na UV světle vyloučený kovový stříbro se za katalýzy mědi ve tmě pomalu oxiduje zpátky na chlorid stříbrný). Chlorid stříbrný je díky vysokýmu indexu lomu (1.94) bílej ale zahřátím nad 451 ºC taje na oranžovou taveninu, obsahující koloidní stříbro - přitom se výrazně zmenšuje objem, zatímco při tuhnutí se zase zvětšuje, podobně jako u ledu. Proto se chlorid stříbrný používá pro kvalitní vakuový těsnění - při tuhnutí se zatáhne a spoj ještě zůstává plastickej, takže dobře vyrovnává pnutí a těsní. Další zajímavostí AgCl je, že dobře vede teplo a elektrický proud, proto se používá jako tzv. pevný elektrolyt v tenkovrstvých stříbrných bateriích s nulovým samovybíjením, který dobře držej napětí.
Plasticita a vodivost AgCl je spojená s vysokou pohyblivostí iontů stříbra v krystalický mřížce, ionty stříbra jsou ve srovnání s ionty chloru poměrně malý a tak můžou dírama mezi atomy chloru procházet, chlorid je iontovej vodič, proto se průchodem proudu rozkládá. Protože jsou současně těžký, AgCl výborně propouští infračervený záření a používá se pro okýnka a kyvety IR spektrofotometrů, kde nejde použít jodidy a bromidy cesia, protože se rozpouštěj ve vodě. Na vysoký iontový vodivosti chloridu stříbra je založená referenční stříbrochloridová elektroda (viz obrázek a schéma uprostřed): je to stříbrnej drátek, na kterým je elektrochemicky vyloučená vrstva chloridu. Protože je vodivá, nebrání průchodu proudu jako jiný produkty koroze, má velmi stabilní potenciál a proto se proti ní měří napětí v elektrochemickejch článcích: při polarografiickejch titracích apod. Podobně jako chlorid stříbrný vedou iontově proud i jiný látky, např. bromid stříbrný, chlorid měďný nebo rtuťný. V případě jodidů těžkejch kovů, např. jodidu thalného nebo bromidu telluru jsou pro změnu mnohem větší kationty a tak tyto látky vykazujou naopak aniontovou vodivost. Nedávno byl popsanej podvojnej bromid telluru o složení Ag10Te4Br3 (struktura viz obr. vlevo), kterej je zajímavej tím, že má směsnou kationtovou i aniontovou vodivost a při zahřátí se vratně měni strukturu a chování z iontovýho polovodiče typu n na typ p a pak zase na typ n a obráceně.
Proč nemůže prvek bór tvořit grafitovou strukturu? Čistej bor se trochu podobá diamantu, ale na rozdíl od uhlíku má pro tvorbu vazeb k dispozici jen tři elektrony, takže nemůže tvořit šesterečnou grafitovou mřížku, jako uhlík (ale nitrid boru BN ano, protože průměrnej počet vazebnejch elektronů boru (3) a dusíku (5) je stejnej jako u uhlíku (4) a taky se grafitu hodně podobá). Je to daný jeho postavením v periodický tabulce, kde se jakoby bór nedokáže rozhodnout, zda bude kovem či nekovem. Na základě kvantovejch výpočtů byla pro bor navržená teoretická mřížka s náhodně rozmístěnejma dírama místo 1/9 atomů, kterí minimalizuje energii orbitalů mimo rovinu mřížku (modrá linie) i v rovině mřížky (červená čára). Nepravidelnost struktury způsobuje, že dodnes je známo celkem 17 rozdílných krystalických modifikací (struktur) boru.
Tu modifikaci, tzv. borid boritý (B2)δ+(B12)δ, o sumárním vzorci B28 připravil a popsal tým z Florida International University (FIU). Za teploty 1.400ºC a v rozmezí tlaků 190 - 900 atm dochází k takový redistribuci elektronů mezi atomy, že prvek sám vytváří zároveň vlastní kationy a anionty. Strukturu téhle látky tvoří dvojice trojúhelníkových dvacetistěnů B12, přičemž každý z nich je kombinován s B2 párem. Je to důsledek tzv. Jahn-Tallerovy distorze, kterej jde přirovnat ke kondenzaci páry: rostoucím tlakem se nehomogenita rozložení vazeb mezi atomy boru zvyšuje, podobně jako když při rostoucím tlaku z plynu vylučujou kapičky. Podobnej jev se běžně vyskytuje v koordinační chemii, ale u prvků se projevuje jen nezřetelně.
